Martin Mareček Hospodářské noviny str. 12 Kultura

Přehled zpráv ze dne 11.11.2011 Martin Mareček.......................................................................................................................................................1 Skončí Benedikt XVI. předčasně v úřadu?..........................................................................................................2 Rytířem může být člověk i dnes...........................................................................................................................3 Poslušnost je v rytířském řádu naprostou samozřejmostí...............................................................................4 Psi dokážou uklidnit, převedou slepce...............................................................................................................4

Martin Mareček 11.11.2011

Hospodářské noviny str. 12 Jindřiška Bláhová Adventis

Kultura

Vítěz z Jihlavy nechce svými filmy vyzývat k aktivismu Neziskové organizace se jeho dokumentu nejdřív lekly Martin Mareček, dokumentarista. Nechtěl jsem hledat pravdu o duši Afriky ani o rozvojové pomoci. Zajímalo mě téma sdílení a můj film by se v tomto ohledu klidně mohl odehrávat na Žižkově, říká Martin Mareček o svém netypickém dokumentu Pod sluncem tma o zavádění elektřiny do vesnice v Zambii. Letošní vítězný film z festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, vstoupil minulý týden do kin. * HN: Hrdiny filmu, rozvojového pracovníka Tomáše Tožičku a experta na fotovoltaiku Milana Smrže, jste sledoval léta. Co vás přesvědčilo o tom, že oni dva a jejich mise jsou na dokument? Vlastně jsem jen hledal šanci, jak s nimi dokument udělat. S oběma už jsem totiž natáčel předtím. Tomáš představoval v Hrách prachu evangelického faráře bojujícího za oddlužení zemí třetího světa. Vypadal tehdy jako mladý Jan Hus. Oba pro mě ztělesňují zajímavý přístup k životu. Třeba Milan žije čtyři měsíce v roce v tepee v lese. Hlavní impulz pak přišel před šesti lety, když jsem zjistil, že spolupracují na afrických misích. Zajímali mě jako postavy a zajímalo mě i téma energie a Afriky. Ustoupil jsem přitom od prvotního záměru natočit portrét dvou vizionářů praktiků a uhnul k univerzálnějším tématům. Spíš pro mě „hrají“ nás, Evropany, naše myšlení a vztah k rozvojové pomoci, které se v africkém prostředí více prokreslí. * HN: Co jste se tedy v Africe dozvěděl o evropském myšlení? Už na začátku jsem si řekl, že nebudu tyhle věci hlubinně analyzovat. Že nebudu hledat pravdu ani o rozvojovém projektu, ani o duši Afriky. Chtěl jsem jen pocítit roli evropského myšlení a přístupu k hodnotám a životu skrz konkrétní situaci. Jako když jsme jeli do města na nákup a vesničané naložili na korbu desetinásobek toho, co to auto mohlo uvézt. Ještě se k nám přidalo dalších osm lidí. Vyjeli jsme do tmy a samozřejmě to začalo padat. K čemuž oni přistupovali na rozdíl od naší napruzenosti v klidu. Nakonec se ty věci nějak srovnaly, samy se vyřešily. Afričané mají jiný rytmus, jiné priority, ale opravdu nechci generalizovat. Mě osobně nejvíc překvapily empirické věci, hlavně specifická tma. Když přijedete do hlavního města Zambie, tak se tam nikde nesvítí. Na hlavní třídě korzují lidé, ale pomalu je nevidíte. V šest hodin zapadne slunce a nastane černočerná tma, kterou neprorazíte ani silnou baterkou. * HN: A co jste se dozvěděl o Češích? Mám pocit, že Češi jsou schopní rozumět jak západnímu světu, tak i určitým momentům z toho třetího. Geograficky, politicky i lidsky mi připadá naše poloha skvělá. Líbilo se mi i to, že oba protagonisté ke své misi přistupovali vážně. Žádné klasické čecháčkovství ve stylu „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Že si někde neulili peníze a nepořídili si panely domu na chalupu. * HN: Co vás na tématu rozvojové pomoci zajímalo nejvíc? Třeba stopy, které za sebou člověk zanechává. Došlo mi, že měření lidské stopy jako té uhlíkové vlastně nemá smysl. Nejde o vyplňování tabulek a hodnocení, ale o to, jaký pocit vám po tom, co uděláte, zůstane. Zásadním tématem pro mě bylo sdílení. A oni dva pro mě byli zajímaví hlavně tím neustrnutím, že se nestarají jen sami o sebe. * HN: Nenabízíte odpovědi na to, jestli má rozvojová pomoc smysl, nebo ne. Té otázce se ale nejde vyhnout. Hranice mezi pomocí a intervencí může být tenká. Naše zásahy v Africe se stále mohou podobat tomu klasickému příkladu z antropologie, kdy se komunita rozpadla poté, co jí misionáři darovali železné sekery, když oni do té doby používali kamenné. Mě zajímal přístup dvou konkrétních lidí. Snaží se porozumět místní potřebě a také nabízejí dar. Nejde jim o napojení vesnice na zambijskou obdobu ČEZ, ale o soběstačnost. Jak s tím darem vesničané naloží, je na nich. Plné znění zpráv

1 © 2003 NEWTON INFORMATION TECHNOLOGY, s.r.o. www.newtonit.cz

Může zlepšit kvalitu jejich života tím, že budou mít vodu nebo světlo, nebo může přispět k tomu, že spolu přestanou trávit volný čas a budou koukat na telenovely. * HN: Jak na film reagovaly organizace, které mají pomoc v popisu práce? ADRA, jako jeden z tvůrců projektu, se prý na začátku trochu lekla, že neukazujeme dostatečně přínos rozvojové pomoci. Člověk v tísni chtěl film pro prezentaci Jednoho světa na školách upravit, ale nakonec jsme se dohodli jen na zkrácení. Nejednoznačné vyznění zůstalo a postupně se začala ukazovat jeho pozitiva. Jde do něj promítat problémy, které jsou nám bližší, třeba Šluknov a Romy. Přijde mi, že se povedlo udělat něco, co může otevírat debatu. Film není propagandou ani jedním směrem. Neříká, dávejme Afričanům peníze, ani nemá to cenu, na vině jsou Afričané. * HN: Prý vás kvůli tomu, jak zobrazujete Afriku, kritizovali Američané? Jednomu za amerických porotců na festivalu v Karlových Varech se nelíbilo, že ti rozvojáři nadávají. Asi si spojil nadávky se spodinou. Vyčetl nám i rasismus, že soucítíme s indickým obchodníkem, který se vyjadřuje rasisticky o Zambijcích. Byl v tomhle samozřejmě úplně mimo. Význam se ztratil v překladu. * HN: Pro mnohé jste díky filmům o měnovém fondu nebo škodlivosti automobilismu „aktivistou českého dokumentu“. Kam až byste byl ochotný zajít? Kde je pro vás hranice environmentálně zodpovědného chování? Hranice je pro mě v tom, kdy jsem o určité věci přesvědčen nejen rozumově, ale i intuitivně. Můžete rok studovat, jestli používat papírové nebo látkové kapesníky, a stejně se nedoberete odpovědi. Rozhoduji se tak, aby mi u toho nebylo vnitřně špatně. Film nechápu jako aktivistický recept, jen jako součást rozhovoru. * HN: Právě „zelené myšlení“ je poslední dobou tak trochu extrémní – biopotraviny můžou být jen výmluva pro vyšší cenu, uhlíková stopa zase záminka ke zdanění... Pro mě je zásadní pocit sdílení v komunitě. Radši si koupím jablko od souseda i bez nálepky bio. Přijde mi to lepší než platit nějaké nadaci, aby za mě kvůli tomu, že letím letadlem, vysadila stromy. Navíc teď někde vysadili špatné stromy na špatném místě. Dobré úmysly se mohou zvrátit. * HN: Takže libertariánský přístup, kdy vám soused dá jablka a vy mu za to vyrobíte židli... Tyhle systémy lokální obchodní výměny hojně fungují třeba v Německu a i s kulturou se v nich počítá. Já bych mohl večer na oplátku za jablka pouštět filmy.

Skončí Benedikt XVI. předčasně v úřadu? 11.11.2011

Právo

Jan Kovařík

str. 1 Víkend Adventis

Záběry z polních mší sloužených papežem při jeho zářijové návštěvě rodného Německa znovu oživily zvěsti kolující v Římě, že Benedikt XVI. (84) se zaobírá myšlenkou vzdát se úřadu hlavy římskokatolické církve, která má ve světě na miliardu věřících. Úsilí, které papež musel při nabitém programu vynaložit od příletu do Berlína až po odlet z Freiburgu, nešlo přehlédnout. Není proto divu, že se tématu nemohl vyhnout ani životopisec papeže Jana Pavla II. a nyní také jeho následovníka, novinář Andreas Englisch, když se ho minulý měsíc na to v debatě v televizi ZDF přímo zeptal moderátor Markus Lanz. Rezignace není zvykem „Budeme tady jednou možná taky tak sedět a diskutovat jako dnes, když přijde zpráva z Vatikánu, že Benedikt XVI. odstoupil kvůli věku a ze zdravotních důvodů ze svého úřadu. Nechce se tak trápit jako jeho předchůdce Jan Pavel II.,“ odpověděl žurnalista na Lanzovu otázku, co je pravdy na spekulacích, že německý papež, občanským jménem Joseph Ratzinger, se chystá vzdát funkce. „Bylo by to nanejvýš nezvyklé, protože papež v novodobých dějinách nikdy neodstoupil a jeho působení v úřadě končilo úmrtím,“ namítl Lanz. Odvolat papeže je prakticky nemožné, což je dáno pojetím úřadu hlavy katolické církve. Naposledy odvolal papeže Benedikta XIII. v roce 1417 kostnický koncil. „Ale on sám odstoupit může, církevní právo na to pamatuje, když říká, že není-li z vážných důvodů schopen zastávat úřad (například kdyby upadl do zajetí, musel do exilu či byl velmi vážně nemocen) a dobrovolně se rozhodne, může odstoupit,“ pokračuje Lanz. „V historii se 13. prosince 1294 dobrovolně zřekl úřadu Celestýn V., kterého pak Dante Alighieri zvěčnil v Božské komedii a umístil ho do pekel,“ říká. „Po rezignaci má bývalý papež statut čestného biskupa,“ připomněl Englisch. Ten se v roce 1987 vydal do Říma na půl roku učit italsky a pak tam zůstal ve službách německého mediálního koncernu Axela Springera jako zpravodaj. Plné znění zpráv


Z kritika obdivovatel Od roku 1995 cestoval po světě s Janem Pavlem II., který mu vytýkal, že o něm nepíše zrovna nejlépe, ale přesto ho na cesty bral. Nakonec se stal z kritika papeže jeho obdivovatelem a teď patří jako jediný německý novinář mezi šest „vyvolených “ novinářů, kteří mohou jezdit i s Benediktem XVI. na každou cestu. „Karola Wojtylu neboli Jana Pavla II., jsem dobře poznal, mluvili jsme spolu o všem možném a sledoval jsem i jeho utrpení v posledních letech života. Papež totiž jako zákonodárce, výkonný šéf církve a státu Vatikán, ale i jako soudce, proti jehož rozhodnutí ve věcech církve není odvolání, může na správní aparát delegovat jen některé záležitosti. O většině rozhoduje sám. Jeho pracovní den trval kolikrát od rána až do pozdního večera. Jednou si po namáhavých mezinárodních jednáních povzdechl, jak má bojovat s raketami a atomovými zbraněmi, když má jen holé ruce,“ objasnil expert běh papežova života. „To je to s Benediktem XVI. teď tak vážné, že se začalo uvažovat o jeho odchodu?“ chtěl vědět další účastník debaty. Jako kardinál nechtěl být v centru „Ví se, že už jako mnichovský kardinál Ratzinger netoužil stát v centru pozornosti. Je mu to proti mysli a také ví, jak těžké je rozhodovat, i když má kolem sebe spolupracovníky. Kromě toho už při volbě byl se svými 78 lety nejstarším kandidátem od roku 1730. Traduje se, že když byl po několika kolech během 26 hodin nakonec poměrně rychle zvolen, jeho první slova byla stížnost k nebi: ,Proč jsi na mě položil takové břímě?´“ zavzpomínal Englisch. K tomu se v poslední době přidaly po namáhavých cestách zdravotní problémy, zejména bolesti nohou. Navíc se nemohl věnovat zálibám, hlavně čtení, studiu a poslechu vážné hudby. To možná přivedlo jeho i nejbližší okolí na myšlenku uvažovat o možném zřeknutí se stolce, protože někteří měli ještě v dobré paměti velká utrpení jeho předchůdce. Ratzinger byl profesorem teologie na několika vysokých školách a byl spíš uvyklý na disputace s kolegy, i když v roce 1968 měl i několik ostrých debat s bouřícími se studenty. Ale i za šest let v čele církve zažil nejednu půtku. Začalo to připomínáním, že byl před válkou členem nacistické Hitlerjugend, koncem války pomáhal u protiletadlových kanónů, jako konzervativní teolog se stal později zastáncem výsostného postavení katolické církve a tradičního pořádku v ní. Při konkláve v dubnu 2005 se ocitl mezi kandidáty jako Wojtylův blízký spolupracovník, šéf kongregace pro věci víry a vyznavač mariánského kultu. Jeho jazykové znalosti hrály rovněž roli. Kromě rodné němčiny mluví nebo rozumí anglicky, francouzsky, latinsky, polsky, hebrejsky, starořecky, portugalsky a španělsky. „Byl jsem jediným pozorovatelem volby, který ho považoval za favorita na papežský stolec, i když byl nejstarším kandidátem od 18. století. Léta pobytu ve Vatikánu a rozhovory s kardinály mi umožnily posuzovat reálně naděje všech kandidátů,“ přiznal Englisch v televizní debatě na ZDF. Celibát nemá oporu v bibli Dodal, že se znal s kardinálem Ratzingerem už osmnáct let před jeho povoláním na papežský stolec a nepřekvapuje ho například, že jako papež personálně změnil správní aparát, v němž se objevilo nemálo hezkých žen, i když církev ženám nadále odpírá svěřit i ty nejnižší úřady. Ostatně Benedikt XVI. zatím nezměnil stanoviska církve k postavení žen, k používání kondomů, k výzkumům genů ani k celibátu. „K celibátu bych chtěl poznamenat, že tento zákaz kněžím ženit se nemá oporu v bibli ani v jiných historických údajích. Jsem přesvědčen, že během pěti až deseti let se i v tomto směru dočkáme změn. A co bylo důvodem zavedení celibátu před staletími? Peníze. Ženatý kněz měl rodinu a v rodině se přece dědí majetek a o ten zřejmě šlo a jde i teď,“ zdůraznil Englisch. „Na druhé straně jsem papeže poznal i jako člověka, který se nerozpakuje v noci vyjít do ulic New Yorku a rozmlouvat tam s náhodnými chodci, kteří neskrývají překvapení nad jeho odvahou. Ostatně o něm platí, že postavením velcí muži se poznají podle toho, že nikdy nezapomínají na ty obyčejné lidi,“ poznamenal Englisch.

Rytířem může být člověk i dnes. Jen to nemá v občance Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum vydání: 11.11.2011 Autor: Adam Pluhař Rytíři existují i nyní, v době mobilních telefonů. Jen už dávno nenosí těžké brnění a svůj titul nemohou používat v dokumentech a v úředním styku. Žít ctnostně a pomáhat druhým ale musí rytíři pořád. Postavy mužů i několika žen halí bílé pláště s červenými kříži. Za chvíli jedna postava pokleká a velmistr v hermelínovém plášti mu poklepe mečem třikrát na rameno. Karel Křeček se stává členem Rytířského řádu svatého Václava. V hejnické bazilice krátce nato litoměřický biskup Baxant slouží mši. "Přijali mě mezi sebe, a hodně to pro mě znamená. O to, abych se stal členem tohoto řádu, jsem usiloval dlouho. Budu se teď snažit žít podle zásad řádu, a pomáhat nejen na Vlašimsku, odkud náš rod pochází, ale všude, kde to půjde," uvedl Karel Křeček z Domašína krátce po obřadu investitury. Je novým členem Rytířského řádu svatého Václava Plné znění zpráv


EOSW, který dnes pracuje na principu mezinárodní nevládní organizace. Ve svých stanovách má, že jeho členy jsou lidé, kteří uznávají nejen mravní hodnoty v křesťanském pojetí, ale i řádovou hierarchii. Podle historického titulu české aristokracie by teď novopečený rytíř byl nejvyšším příslušníkem nižší šlechty a jeho manželka by měla mít titul šlechtična. Správně by měl mít také nárok na někdejší oslovení rytíře "urozený a statečný" či "Sir". Toho se v Česku ale nedočká. České šlechtické tituly u nás neplatí od prosince 1918, kdy je zrušil zákon. Proto se například nesmí používat v oficiálních úředních listinách. "Většina těch lidí by asi dnes ani o takové označení nestála. V občanské společnosti se pokládá téměř za zesměšňování, jakkoliv může znít ušlechtile. Dnes je to u nás bráno jako čestný titul a žádná privilegia z toho nevyplývají. Ta stejně během devatenáctého století téměř zmizela a titul zůstával spíše prázdný. První republika odstranila i ten prázdný titul," uvedl Ladislav Smejkal, historik Vlastivědného muzea a Galerie v České Lípě. Existence rytířského řádu může na někoho v době počítačů působit jako přežitek z doby feudalismu. "Pokud někoho pasujeme, stává se řádovým rytířem, ne šlechticem z doby Rakouska-Uherska," říká velmistr Řádu svatého Václava Milan Rýdlo z Čápovky. Označení "z Čápovky" je predikát. Jde o usedlost, kterou jeho rod vlastnil. Charita i duchovno - Podle velmistra má řád smysl i dnes. Jeho činnost je prý postavená zejména na dvou pilířích: charitativním a duchovním. Ty jdou ruku v ruce. "Naše řádové společenství se snaží jít ve šlépějích svatého Václava. Pomáháme především sirotkům a opuštěným dětem. Nebo seniorům." Rytířství za přežitek rozhodně nepovažuje. Rytířské ctnosti jsou zapotřebí i dnes. Nebo spíš hlavně dnes. "Kdybychom chodili v brnění, bral bych to jako přežitek, pokud si ale vezmeme řádový plášť nebo řádovou uniformu, jde o jeden den. A 364 dnů v roce pracujeme pro své bližní nebo pro lidi, kteří naši pomoc skutečně potřebují. To, že si můžeme vzít insignii na krk, je ocenění celoroční práce, kterou ve prospěch společnosti odvádíme," vysvětluje ceremonii velmistr. Rytířský řád svatého Václava neboli EOSW - Pracuje na principu mezinárodní nevládní organizace. Členy jsou lidé, kteří uznávají nejen mravní hodnoty v křesťanském pojetí, ale i řádovou hierarchii. Řídí se vlastními stanovami, řádovým statutem, ceremoniálním řádem a řádovým kodexem. Členové řádu EOSW si plně uvědomují poslání řádu, kterým je nezištná pomoc svým bližním. Za hlavní náplň považuje pomáhat sirotkům a osamoceným seniorům. Má 58 členů. _________________________________________________________________________________________

Poslušnost je v rytířském řádu naprostou samozřejmostí Zdroj: Mladá fronta Dnes Datum vydání: 11.11.2011 Autor: ad LIBEREC (ad) Válečného veterána Milana Bártíka přijal loni do svých řad Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského. Vznikl už v dobách křížových výprav ve Svaté zemi a v Česku má jen asi sto členů. "Když mi nabídli vstup do řádu, nemohl jsem takovou čest odmítnout. Členství ale znamená především zodpovědnost a spoustu povinností. Je to vojenský řád, poslušnost je tu naprostou samozřejmostí, pokud například dostanu úkol, musím jej vždy a včas splnit," říká Milan Bártík. Řád je spojen hlavně s duchovní a humanitární činností. Pomáhá dětem v dětských domovech, v Česku spravuje dva hospice, členové podporují křesťanské misie, charitativní projekty a humanitární mise. "Do řádu se sami nemůžete nijak přihlásit, řád vás sám osloví na základě životních zásluh, nadále vás sleduje, zároveň se za vás musí zaručit nejméně dva rytíři. Vstup do řádu vám možná nabídnou až po minimálně dvou letech postulátu," přiblížil Bártík.

Psi dokážou uklidnit, převedou slepce přes silnici, naučí i čistit zuby 10.11.2011

Sedmička Marie Šimice

str. 4 Tvář týdne Adventis

Andrea Tvrdá z Liberce vychovává psy, kteří pomáhají slepcům, ochrnutým a lidem v těžkých životních situacích. Jako desetiletá dostala Andrea Tvrdá prvního psa. Trpasličího pudla, se kterým chodila na cvičák. Později svou pracovní kariéru zahájila jako majitelka psího salonu. Dnes pracuje jako lektorka canisterapie, krizový intervent a školitel asistenčních psů. „Začínala jsem v době, kdy canisterapie neměla ani své jméno,“ říká Tvrdá, ředitelka organizace Elva Help o. s. * Jak jste se dostala k této profesi? Plné znění zpráv


Před lety jsem se dozvěděla, že existuje jakási hunde-terapie nebo dog-terapie a začala jsem hledat informace. Narazila jsem na skupinu lidí v Brně kolem psycholožky Jiřiny Lacinové. Její partner léta závodil se psím spřežením. Měli doma psy, kteří byli přímí potomci malamutů severských indiánů. Ti byli po celá staletí šlechtěni, aby nikdy neublížili člověku. Doktorka Lacinová už v osmdesátých letech jejich vlastnosti dokázala využít. Pořádala s nimi pobytové tábory pro postižené děti. * Tenkrát se ale o tom moc nepsalo? To je pravda, ale ona s tím slavila velké úspěchy. Například děcko z ústavu, které do té doby nepromluvilo, se po táboře dokázalo rozpovídat. I když z dnešního pohledu byly ty pobyty naivní, děti jen byly se psy, ukazovalo se, že by mohlo jít o terapeutický způsob s velkým potenciálem. Pak přišla devadesátá léta a všichni jsme tápali. Hledali jsme vzory v zahraničí. Nejdále v oboru byla Severní Amerika a Kanada. Americký vzor byl dobrý start, ale později se ukázalo, že brzdí ambice k profesionalizaci metody u nás. Vznikla potřeba vše přizpůsobit evropským poměrům. * Kdy jste začala s canisterapií jako s cílenou sociální službou? Mezníkem zřejmě byl rok 2007, kdy se naše organizace Elva Help o. s. stala oficiálním poskytovatelem sociálních služeb. Do té doby jsme cvičili asistenční a vodicí psy. Než jsme se stali canisterapeuty, čekala nás dlouhá cesta studií, seminářů a práce na zdokonalování terapeutických postupů. V této oblasti se může člověk stále co učit. Časem jsme zjistili, že pes dokáže cíleně pomoci i v mnoha pro laika překvapujících problémech. Například v současnosti často pracuji s dětmi, které si nechtějí čistit zuby, nebo jsou hyperaktivní a nevydrží být pozorné. Psy většinou jen koriguji, určuji techniky a formy terapie. Oni ale mají spontánní pozitivní vliv a do toho nezasahuji. * Jak vypadá taková „psí léčba“? Zpočátku bez psa. Na úvodních návštěvách musím klienta nejdříve poznat. Následně stanovíme cíle a postup. Podle toho vyberu psy a jejich počet. U někoho stačí jen se zvířetem být. Pro jiného je už potřeba vyloženě terapie. Pamatuji si na jeden příběh holčiček z kojeneckého ústavu, které odmítaly vstoupit do dětského bazénku s balonky. Přitom jde o výbornou pomůcku při rozvoji. V bazénku plném míčků si dítě lépe uvědomí své tělo, rovnováhu a vylepší se mu celková motorika. Trvalo čtyři týdny, než za jedním ze psů spontánně do bazénu vešly. To je zbavilo strachu. Pak už v něm procvičovaly své dovednosti zcela bez problémů. * Jaké musí mít psi pro službu předpoklady? Ideální zvíře je vstřícné, má s lidmi jen ty nejlepší zkušenosti. Pro canisterapii je velkou výhodou, aby to bylo plemeno s volnou kůží nebo s delším chlupem. Někdy se může stát, že psa zatahá malé dítě nebo klient, kterého právě chytila křeč. To sice umíme řešit speciální technikou, ale ta samá situace by byla pro krátkosrsté plemeno s přirostlou kůží horší. Pokud se budeme bavit o asistenčních nebo o vodicích psech, tam je ještě navíc důležitá jejich povaha, zdraví i výška. Nejčastěji se vybírají retrívři. Snadno se cvičí a je na ně spolehnutí. Což není samozřejmost. Kdyby si slepec bez zkušeností se psy pořídil královského pudla, celkem snadno by se mohl stát obětí jeho tvůrčí vynalézavosti. * Můžete to vysvětlit? Pes je zvyklý převádět svého pána každý den po stejném přechodu. Pro retrívra je to samozřejmost, ale pudla zcela jistě časem napadne, že to páníčkovi zpestří. Aby mu udělal radost, pokusí se ho vést kratší cestou klidně napříč křižovatkou. * Jaký je zájem o vaši službu? Kam se psy jezdíte? Tahle doba přináší velkou informovanost, a tak stoupá i zájem. Jezdíme do jednotlivých rodin i do zdravotnických a sociálních zařízení. Na každý den musíme mít plán. Ke klientovi vezeme kromě psů i speciální pomůcky. Někdy to jsou hudební nástroje, jindy zase kamera. Osvědčilo se nám některá sezení natáčet. Například u lidí po mozkové příhodě, kdy jsou ochrnuti na jednu polovinu těla. Už se nám stalo, že zcela spontánně na psa přiložili i do té doby „mrtvou“ ruku. Kdyby to následně neviděli na vlastní oči, nikdy by tomu neuvěřili. Po takovém zážitku snadněji spolupracují s lékaři a rehabilitačními pracovníky. Jezdíme pravidelně jedenkrát týdně na čtyři oddělení nemocnice, do speciální školy Jedličkova ústavu, do dvou domovů důchodců a do tříd v různých školách s dětmi se speciálními potřebami. Navštěvujeme i kojenecký ústav. V každé z institucí na nás čeká pět až patnáct klientů. * Jak cvičíte asistenční psy a kolik to stojí? Levné to není, přála bych si, aby byli cenově dostupnější pro každého, kdo je potřebuje. Na asistenčního psa nepřispívá stát. Pokouším se proto co nejvíce snížit náklady. Snažím se klienta rehabilitací Plné znění zpráv


včlenit do výcviku. Žadatel pak není jen pasivním čekatelem na „fungující pomůcku“, ale aktivním trenérem. Zapojujeme i jeho rodinu a přátele. * Jak dlouho trvá výcvik? Klient, který se včlení do výcviku, si dobu trvání určí sám. Na závěr ho čeká zkouška, což je pro mnohé trochu stres. Hlavně je to ale důkaz, co sami dokázali. No řekněte, kolik znáte lidí, co vycvičili asistenčního psa? Jednou k nám volala paní, že v jejich městě má žena na vozíku psa označeného logem naší organizace. Přitom prý tvrdí, že si ho vycvičila sama. Byla tím tak šokovaná, že se nás na to musela zeptat. To byl přesně okamžik, kdy jsem si řekla, že to děláme dobře. Lidé jsou hrdí, že si vycvičí psa sami. Navíc se klient se svým psem naprosto sžije. * V roce 2009 se stala Elva Help jednou ze složek integrovaného záchranného systému. Pomáhali jste například při loňských povodních. Jak jste zapojili psy? Nejprve jsme chodili do rodin postižených vodou bez psů. Podporovali jsme i krizové štáby v obcích. V následujících týdnech jsme už terapeutické psy s sebou brali do evakuačních center a do školských zařízení. Zaměřili jsme se na ty nejzranitelnější. Na děti, důchodce a postižené lidi. Pro místní to bylo důležité. Nejen proto, že jsou ve stresu, a tak na ně němá tvář působí pozitivně, ale i proto, že mnozí z nich o svá zvířata přišli. S pomocí našich psů a speciální techniky si odchod svých oblíbenců mohli prožít, rozloučit se a uzavřít. * Do terénu vyrážíte dopoledne i odpoledne. Pak sepisujete různé žádosti o podpory a dotace pro vaši organizaci a jinou administrativu. Musíte se také hodně věnovat svým psům. Kde berete tolik energie? Pomáhat ostatním mne nabíjí. Například se specializuji na autistické děti a jejich i drobné pokroky jsou pro mne velkou odměnou. Stačí mi pocit, že jsem užitečná a že dělám něco, co má v mých očích smysl. Naprosto si také odpočinu při vycházkách s mou rodinou. Mám v ní velkou oporu, bez její pomoci bych toho tolik nezvládla. Společně chováme poštovní holuby a pro radost si pěstuji bonsaje. Andrea Tvrdá * Narodila se v roce 1972 v Liberci. * Vystudovala stavební průmyslovku, postupně se vzdělávala v oborech psychologie a ošetřovatelství. Letos získala bakalářský titul v oboru sociální práce. * Od roku 1999 působí jako dobrovolník canisterapeut. Je kvalifikovanou krizovou interventkou a koordinátorkou týmu ADRA v Liberci. Působí jako lektorka speciálních technik canisterapie. * Přispívá do časopisů, webových portálů a odborné literatury.

Plné znění zpráv


Martin Mareček Hospodářské noviny str. 12 Kultura

Recommend Documents