Martin Beránek 29.12.2009
Sen a balada
Copyright © Martin Beránek 2009
Déšť a díry Dnes jsem měl dorazit k mému příteli ještě před večerem, ale cesta se protáhla. Když jsem vyšel z domu, začalo pršet. Neviděl jsem na krok a cesta vedla zrovna přes takovou divnou čtvrť. Nakonec bylo dobře, že prší, protože všechny myši zůstaly doma a nechaly mne jít mou cestou. Trochu jsem se bál, blesky mi práskaly nad hlavou. Bouřka, nic jiného. Kdybych jen vyrazil dřív, mohl bych se už ohřívat u krbu. Můj přítel si mne zavolal, dle jeho slov, abych mu pomohl a stál při něm. Naposledy si mne takto volal, když měla přijet na návštěvu jedna z jeho starých známých. Nevidím v tom nic veselého, tenkrát u něj byla necelou hodina a zmizela pryč. Už tenkrát bylo něco divného na tom všem, co dělal, nebo spíše nedělal, protože se uzamkl do sebe. Jak kdyby jeho nitro střežilo poklad, který umí hřát jen on. I přes jeho podivnou povahu jsem ho měl rád, moc toho nenamluvil, ale dokázal se za mne vždy postavit, tedy pomoci mi při hledání dočasného úkrytu, když byl potřeba, či jen poskytnout teplo a klid. Měl jsem pravdu, za celou cestu jsem nepotkal nikoho jiného než mrznoucí kočky pod okapy. Nevím, proč si zrovna vybral dům v takovéto čtvrti. Říkal, že má odsud všude blízko. Nevím, k čemu blízko, ale pokud tím myslel místní krádeže v domech, tak ty blízko doopravdy byly, jenže jeho domu se vždy nějakým zvláštním způsobem vyhnuly. Šel jsem kolem místního hostince, před ním se válely tři bytosti. Asi byly tak opité, že nepotřebovaly teplo, a přísahal bych, že do zítra z nich zbude jen bezvládné tělo, schránka, co se naposledy napila. Nikdy nevím, jestli mi jich má být líto, či se smát, že se nemusím mezi nimi jen se tak plácat. Jak jakési nic na této zemi. Pohrdlivě jsem je obešel a v tom dešti div mezi ně neuklouzl. Dům mého přítele byl skoro za rohem. Těšil jsem se, co to bude tentokrát. Snad nezkazí mé překvapení a bude to zase taková sranda. Naposledy od něj utekla právě pro jeho nepřítomnost v tomto fyzickém světě. To na něm bylo možná tak hezké a pro mne tak výjimečné, jeho zasněnost. Dům, který si tak oblíbil, nebyl vůbec hezký. Oloupané zdivo se válelo na zemi, kusy cihel koukaly na svět jak žebra z mrtvoly. Dům měl dvě patra, dnes se svítilo v podkroví. Bylo to poměrně zvláštní, protože si nechával vydržovat služebnou, tedy aspoň naposledy, když jsem u něj byl, ji ještě měl. Vděčil jí za všechno. Byl dost nepořádný a nepozorný. Dům podle toho vypadal. Myslím, že kdyby se dům už celý rozpadal, byl by nejšťastnější, protože by byl pro něj ten nejhezčí na světě. Ve střeše byly díry, některý větší a jiné skoro neznatelné, ale poznat je bylo, protože vypadaly, jako kdyby střecha měla spíše vypadat rozpadle, než doopravdy fungovat jako úkryt. Pokýval jsem hlavou. Co se to asi s ním stalo, že přestal na všechno tak dbát. Možná právě proto si mne pozval. Měl by ale
vědět, že mu s opravami pomáhat nebudu. Nemluvím už vůbec o jeho zahradě, která vypadala spíše jako pokus o nejvyšší trávník ve městě. Snad proto ho nikdy nikdo nevykradl, protože už jen z pohledu na dům si každý musel říct, že není co vzít. Místní ho už tak museli mít za blázna, že se sem vůbec přistěhoval, protože já ho tak měl. Snílek, to snad, nic jiného. Pomalu jsem otevřel branku, klika mi ale zůstala v ruce, pohodil jsem ji na zem a snažil se branku zavřít, ta mi mou snahu ulehčila, vyskočila z pantů a opřela se o kamenný rám. Pokýval jsem hlavou a šel k domu. Ze strachu, že se bude stejná věc opakovat, raději jsem na dveře nejdříve zabouchal. Nic. Nikdo nešel. Zkusil jsem to pořádně znovu. Zase nic. Odvážil jsem se tedy vzít za zdobenou železnou kliku, která vypadala poměrně zachovale. Dveře povolili a já vešel do domu. „Je tu někdo?“ Konečně jsem zaslechl nějaký pohyb. Nade mnou se ozvaly kroky a po chvíli scházel můj přítel po chatrných schodech dolů s lucernou v ruce. „Vítej, příteli. Jsem tak rád, že jsi tady,“ přivítal mne. Obhlížel jsem zatím vnitřek domu, nic jiného než to, co jsem viděl z venku. Na stěnách mokré mapy, spousta roztahaných věcí, ale co bylo zvláštní, kolik tu leželo knih. Na některé padala voda, jiné byly hezky uklizené ke stěně. „Pojď, navečeříme se spolu.“ Pokýval jsem a usmál se. Vedl mne do pokoje v zadní části domu. Položil lucernu doprostřed stolu, ta ozářila dva talíře, na kterých bylo jakési skoro vyschlé kuře a u něj poměrně dost oschlý salát. „Poručil jsem Anně, aby připravila na večer něco speciálního,“ řekl a posadil mne proti sobě, dali jsme se do jídla. Vypadal zpustle, jedl tak. „A kde je vlastně Anna?“ Můj přítel s plnou pusou odpověděl: „Nebývá tu po západu slunce. Bojí se v této čtvrti a tak ji posílám brzy domů.“ Zadíval se na mne a přežvykoval. „Jestli je to na tebe moc studené…“ Přerušil jsem ho: „Ne ne, je to výborné.“ On zase dál jedl a pak ještě dodal: „Škoda, snědl bych to za tebe.“ Natáhl se a vzal hrnek, do kterého padaly kapky vody ze stropu. Pořádně se napil. „Omlouvám se, za své způsoby. Za tebou je také hrnek,“ upozornil mne. Ještě, že jsem vůbec neměl žízeň, protože jsem se děsil každé další zvrhlosti, co zas udělá. Kdyby mi nebyl tak blízký a věděl jsem, že je to jen vtip, smál bych se, ale on to vtip nebyl, on to prostě tak myslel. „Abys neřekl, že jsem nevkusný, připravil jsem ti nejhezčí pokoj v domě, je naproti mne.“ Vstal od stolu a jakoby šel pryč. „Stůj, počkej, to mi víc neřekneš?“ Utekl dveřmi a zakřičel: „Pokoj najdeš a zbytek ti vysvětlím někdy jindy. Teď nemám čas. Už mne volá.“ V hlavě mi vyvstala spousta otázek. Proč tu jako mám vůbec být, copak já tu snad chci spát? Kdo na něj čeká? Copak je tu ještě někdo, kdo nevečeří? Pomalu jsem vstal od stolu. Byl tak ochotný, že mi tu nechal lucernu. Vzal jsem ji a procházel dům. V každé místnosti mne čekalo ale to samé, jen spousta
knih, spousta map na stěnách, které voda stále více vykreslovala. V hlavním pokoji byl krásný velký krb, ale už dlouho ho nikdo nepoužil, dokonce do něj padala komínem voda a dělala malou kaluž. Řekl jsem si, že uzavřu průduch, aby se louže více neplnila. Jak jsem to udělal, celý ten kus železa zašramotil a spadl do louže, ta se rozcákla na celou místnost. Lituji Annu, až to bude uklízet. Zítra si s ní musím promluvit. Ještěže můj přítel vypadá tak šťastně, dlouho ho takového nepamatuji. Dnes si mne nezavolal kvůli té samé věci, co minule, protože rozhodně nebyl tak vystrašený. Něco ho uklidňovalo a dávalo mu pocit důvěry. Vyšel jsem do druhého patra, byly tam tři pokoje, jeden byl zamčený, druhý otevřený a celkem útulný, dokonce tam ani moc nezatékalo. Usoudil jsem, že ten bude určitě můj, žádný jiný jsem také ani nechtěl. Z jednoho pokoje prosvítalo světlo. Ten byl určitě jeho. Zabouchal jsem na jeho dveře tak pořádně, aby si mne dokázal všimnout, ale i tak bylo jen ticho. Otevřel jsem. Měl jsem pravdu. Seděl v houpacím křesle, přes sebe měl deku a četl knihu. Napřáhl ke mně ruku a vztyčil ukazovák. Co to asi znamenalo. Celý jeho pokoj nebyl útulný. Postel byla neupravená, díry ve střeše tu dokázaly své, ale jeho to očividně nezajímalo. „Je dokonalá, někdy tě s ní musím seznámit,“ řekl znenadání, až mne tím trochu vylekal. Pak se zase začetl tak hluboce, že jsem pro něj mohl být to samé jako kapky deště, co sem pořád pronikaly. „Romane, co se děje?“ zakřičel jsem mu skoro do ucha. Zneklidnilo ho to, odložil knihu a hleděl na mne. „Proč si mne zavolal? Proč je dům tak zničený a proč tu služebná nebydlí, jako to bývalo zvykem? Proč je všude tolik knih?“ Otevřel ústa a kýval napřaženým ukazovákem. „Vše je v naprostém pořádku. Dům už je takový. Víš co? Nezáleží mi na něm. Čekám, až se rozpadne.“ Zavřel ústa a otočil se ke knize. Zase jsem měl nepříjemný pocit, že jsem méně než vzduch. On se pořádně nadechl a spustil: „Je tak krásná, už se těším, až ji uvidíš. Proto tu jsi.“ Stále více mne udivoval. „Kdo je krásný? Proč tu jsem?“ Zadíval se na mne. „Chtěl jsem ti to říct už u večeře, ale musel jsem za ní.“ Nechápal jsem, o čem přesně mluví, protože tu nikdo rozhodně nebyl. Za kým musel? „Budu se ženit. Víš? A tebe chci požádat, abys mi šel za svědka.“ Tím mi úplně vyrazil dech. Proto byl tak šťastný. Dokonale mne tím uklidnil a krásně překvapil. Přestal jsem se o něj do jisté míry bát. Pokud si sem přivede nějakou ženu, ta už se postará, aby tu bylo uklizeno a dům se nechal opravit. Možná by se měla postarat, aby se přestěhovali, protože tenhle dům mu doopravdy svědčit nemůže. „Gratuluji a přijímám. Konečně si za mou dosavadní návštěvu řekl něco rozumného.“ Pokýval hlavou. „Teď už jdi spát, zítra nás čeká spousta práce a hlavně tě musím představit.“ Rozuměl jsem mu. Odešel jsem do svého pokoje. Na chodbě jsem vzal jakousi knihu. Byla na
vrchu hromady a měla velmi zajímavou vazbu. Před spánkem jsem ji procházel. Byla tam spousta kreseb zvláštní ženy. Když jsem se začetl, byla plná myšlenek a příběhů o nějaké krásce. Zaklapl jsem ji, to čtení mne moc vyčerpalo. Padl jsem do snu. Zdálo se mi, jak můj přítel jde k oltáři. Bylo to tak krásné. Postavil se tam tak hrdě, ale nebyl tam žádný oddávající, stál jen na vysoké skále a já na samém kraji, abych na něj a ji krásně viděl. Ona se k nám pomalu blížila. Roman ani nedýchal. Dívku halil bílý závoj, ale její černé vlasy jím prosvítaly. Přišlo mi to zvláštní, ale nechtěl jsem Romana rušit z jeho vyvoleného okamžiku. Pomalu mu podávala ruku a on nadzdvihával její závoj. Ano, byla to tak dívka, kterou jsem viděl v té knize. Jak to, že to byla on?. Co se to se mnou děje, najednou jsem měl hroznou chuť Romanovi něco říct. Procitnout a zakřičet, aby se vzpamatoval. Ale ona se na mne podívala pohledem tak silným, že jsem ztratil řeč, stál jsem nehnutě. I přes její pohled zakřičel jsem: „Romane!“ Oba se na mne teď dívali. Oba smutní a vyplašení. „Romane ne!“ Dívka začala cosi křičet a já přes ni: „Romane, prosím tě, nedělej to!“ Vyplašeně jsem se probudil celý zpocený a udýchaný. Hned jsem věděl, že to Romanovi nemohu říct. Pomalu jsem vstal. Venku už bylo světlo. Sešel jsem dolů. Potkal jsem Annu a hned jí řekl: „Anno, to jsem rád, že vás vidím.“ Vypadala také šťastně. „Tak jak se těšíte na svatbu?“ zeptal jsem se, ale ona vypadala dost udiveně. „Jakou svatbu? A jak jste se sem dostal? Už dlouho jsem vás neviděla a pán mi neřekl, že přijdete.“ Udivila mne. „On vám nic neřekl? Zvláštní, mně o ní básní neustále.“ Služebná se zamyslela. „Ano, jednou o nějaké dívce něco říkal, ale asi za ním chodí po setmění. To už tu nejsem.“ Zvláštní, vše bylo zase tak moc zvláštní. „Co se vlastně stalo, že už tu nebydlíte?“ Usmála se. „Víte, dům je doopravdy zchátralý. Do mého pokoje začalo pořádně zatékat. Tak mi pán platí bydlení jinde a já chodím pryč dřív, abych se za tmy nemusela bát. Včera jsem to málem nestihla, jak začalo pršet.“ Měla pravdu, mé oblečení málem ještě ani nevyschlo. Následoval jsem ji na snídani. Posadila mne před stůl a připravila kávu s namazaným chlebem. „Jen jezte, pán přijde na snídani tak k poledni.“ Měl jsem na ni ještě spoustu otázek. „Jak to, že až tak pozdě? Proč ne jako tenkrát?“ Posadila se ke mně. „Víte, že za tu dobu se spousta věcí změnila. Pán se stal moc uzavřeným. Pamatujete si přeci, jak ho odmítla ta jeho milenka z Paříže.“ Pokýval jsem hlavou. „Od té doby se na ženy nedívá. Zůstává zalezlý ve svém pokoji a někdy jakoby čekal, až odejdu a pak teprve sejde na večeři.“ Rozesmála mne. Byla sice mladá, ale že se bál i jí, to bylo doopravdy zvláštní. „Začal hrozně moc číst, všechny ty knížky po domě jsou ty, co přečetl za tu dobu, co ho ta dáma odmítla.“ Už jsem možná chápal, o co jde. Možná se to bál Anně
sdělit, protože s ní prostě nemluvil. Je to snílek, možné je, že si ji chce vzít nějak potajmu, aby o tom nikdo jiný než oni dva nevěděl. Poděkoval jsem Anně za jídlo a dal se do bližšího zkoumání domu. Všude bylo v podstatě uklizeno. Anna nebyla nepořádná, ale její dílo bylo ničeno padající omítkou a přeci jen nebyla muž, aby opravila díry ve střeše a prasklé stěny. Díval jsem se chvíli z okna, jak spousta lidí dům míjí bez povšimnutí. Zvláštní, je tu tolik domů a tenhle jen tak přejdou. Je to chudá čtvrť, ale i tento dům se musí v těch poničených vymykat. Můj přítel však stále z pokoje nevycházel. Možná, že se chystal na svůj jedinečný večer. Přál jsem mu to. Trochu jsem spíše litoval, že jsem to Anně prozradil, mohlo to být pro ni milé překvapení. Najednou mi to přišlo úsměvné, a tak mi tolik nevadilo to příšerné počasí, které se sice umoudřilo a ani nepršelo, ale za to byla docela zima. Dům byl tak chladný, že jsem byl stále oblečený, jak jen jsem mohl. Když už bylo poledne, vyděsilo mne, že ani na snídani nepřišel. Anna byla klidná, ale já se s tím nespokojil. Šel jsem nahoru. Když jsem však zatáčel k jeho dveřím, praštil jsem do jedné z knih a ta se složila otevřená na náhodné straně k zemi. Jaké bylo mé překvapení, když jsem spatřil na té stránce obličej mne tak známý. Zase ta dívka. Prolistoval jsem tu knihu. Všude byla ona. Vzal jsem tedy jinou knihu. Dalo mi to více práce, ale po chvíli hledání jsem zase nalezl známou tvář. To není normální, to není dobře. Vrazil jsem do dveří jeho pokoje s podobiznou v ruce. „Kdo to je?“ zakřičel jsem, až se na své houpací židli zhoupl dozadu div, že málem nespadl. „Kdo jako?“ zeptal se a já mu podal knihu. „Ano, děkuji, tuhle kresbu jsem dlouho hledal.“ Naštval mne, něco tu doopravdy bylo špatně. „Tak řekneš mi to? A jak se to líbí té tvé vyvolené? Že tu máš tolik knih o nějaké dívce?“ Rozesmál se. „Jmenuje se Beatrice a věř mi, že jí to doopravdy nevadí.“ Svým smíchem mne přesvědčil o tom, že je doopravdy něco špatně. Co když si právě šlape po štěstí. Každá normální žena, když uvidí, jak moc čte o jiné, určitě uteče. Jsem snad sám, komu dochází, jak moc z toho bude smutný? „Hlavně, že jsi si tím tak jistý. A proč Anna neví o tom, že si ji bereš?“ To už se tak moc nesmál. „Neřekl si jí doufám nic z toho, co jsem ti říkal já?“ zeptal se opatrně. „Neboj, pochopil jsem, že to asi bude tajné.“ Pokýval souhlasně hlavou a vstal ze židle. Zaklapl knihu a přistoupil k truhle. „Prosím tě, odejdi do svého pokoje, do večera vyrazíme a setkáme se s ní. Věřím, že se ti bude líbit. Dnes si ji tajně vezmu. Jsem tak šťastný. Věř mi, vše bude v pořádku.“ Odešel jsem z pokoje. Vypadal doopravdy spokojeně. Možná, že si spoustu špatných věcí nalhávám a jen mu nevěřím. Zašel jsem za Annou, aby mi pomohla trochu vyžehlit můj oblek a tak jsem asi hodinu čekal v jídelně jen ve spodním prádle. Pěkně mi vše připravila. Oblékl jsem si
své černé kalhoty, košili s jemným límečkem, zavázal si svou stuhu kolem krku. I můj plášť se po její úpravě krásně vyjímal na mých zádech. Musím vypadat hezky, když je to tak zvláštní příležitost. Vyšel jsem do svého pokoje a čekal, co se bude dít. Hodiny utíkaly. Knihy kolem sebe jsem nechal ležet, abych neobjevil něco horšího, co by mne mohlo přivést na špatné myšlenky o mém příteli. Mám ho moc rád, i když je snílek. Snad s tou dívkou bude šťastný. Jak jen mu to moc přeji. Už jsem málem začal usínat, když do mého pokoje vešel on. Vypadal přinejmenším krásně. Asi si na tu příležitost vytáhl věci, které dlouho na sobě neměl. Některé z nich jsem poznával, měl je na sobě, když tenkrát přijela ona. Na hlavě měl cylindr, byl oholený, vlasy měl svázané do culíku. Jeho kabátec splýval až k nohám pomocí dlouhých šosů. Košili měl bílou, hezky laděnou, jeho černá stuha vykreslovala krásu jeho obleku. Kalhoty končily u kožených bot, které jsem mu ze srdce záviděl. „Už můžeme jít, můj příteli,“ řekl mi a zářil štěstím. Sešli jsme dolů. Anna už byla pryč. Aby ne, byla už pořádná tma. On přes sebe přehodil plášť a vzal si hůl. Vyšli jsme na ulici. Celou cestu se jen usmíval. Rozhodně se těšil. Možná jsem ho ale v těšení překonal, protože mne činilo šťastným pomyšlení, že můj přítel bude konečně šťastný. Byl jsem rád i za něj. Takový snílek se konečně ožení a zanechá svých hloupých nálad. Usmíval jsem se tedy každým krokem víc na něj, aby měl pocit jistoty, že dělá správně. Zajímavé bylo, kudy jsme šli. Protože jeho kroky vedly přímo k pevnosti města. Ta byla již dlouhá léta otevřená, ale neslyšel jsem nikdy, že by se tam oddávalo. Byla to jen ohromná část města, která se nedala na nic využít. Vysoké hradby, celé to vše vypadalo z výšky jako hvězdy. Z knih vím, že Neuf Brisach byl snad i podle této pevnosti postaven. Rozhodně to bylo válečné dílo hodné poznamenání. Do bran jsme vešli kolem jedenácté hodiny. Podivné existence na nás hleděli jako na přízraky, ale nám nic nezkalilo úsměvy, protože náš dnešní úděl je plný štěstí. Jeho kroky vedly k hradbám na nejvzdálenější straně od vstupu do pevnosti. „Už na nás čeká,“ začal mne ujišťovat, já jen vlídně přikyvoval. Za chvíli jsme stáli u výhledu na řeku, která procházela celým městem. „Tady je!“ zakřičel. Já ale nikoho neviděl. „Ano, můj příteli, tady na ní počkáme. Vidíš ji? Už se blíží,“ řekl, ale já nikoho neviděl. „Strana dvě stě šest. Přijdu tam, kde line se stovka hvězd z obou stran,“ ukázal na řeku, ve které se zračil jako v zrcadle cár hvězd, které prosvítaly roztrhlými mraky. „Strana pět set osm. Přijdu, až měsíc bude nás moci oddat.“ Měl pravdu, za chvíli mraky opustily oblohu a měsíc v úplňku zalil svým světlem naše těla. Začal jsem se bát. „Strana osm set dva. Přijdu, až přivedeš si přítele, co nás oddá.“
Bál jsem se, že jeho slova jsou zase jen sen. „Jdu tedy za tebou, jak si mi napsala. Má paní, slečno. Beatrice, Beatrice, to e, co zní s i, které tu předříkám, jsem tvůj, jak jsem sliboval.“ Vystoupil na hradbu a rozpřáhl ruce: „Vidím tě.“ Zakřičel jsem: „Romane!“ Ale on jakoby nevnímal. „Romane, prosím, ne!“ znova jsem zařval. „Ano, já vím, že ji nevidíš.“ Seskočil dolů ke mně a chytil mne za ruku. Pak vystoupl zase nahoru. Já nechtěl, ale v jeho ruce bylo najednou síly za tisíce. „Neboj se, můj jediný příteli. Dnes uvidíš, jak budu konečně šťastný, jak sis moc přál. Jsem šťastný, konečně se svou paní.“ To nejde, něco musím udělat. „Romane, nesmíš, ne!“ V záři měsíce se k nám doopravdy něco blížilo. V prázdném prostoru před námi se blížil jakýsi stín. Nerozeznával jsem to, ale v očích Romana to byla ona. „Drž se, můj příteli, jdeme za měsícem, ten nás oddá. Jde k nám, samotná hvězda. Já ti říkal, že to pochopíš.“ Udělal k ní krok. Já držel ho, jak nejlépe jsem mohl, ale mé tělo bylo slabé, nebyl jsem tak silný, abych mému příteli lépe vypomohl. Když v tu, pochopil jsem, že ho neudržím, jeho vysněná láska byla silnější než my. On ale nepustil mne, jeho štěstí strhlo mne za ní, jeho šílenství působí to, že teď letím. Natáhl k přízraku ruku, druhou jsem svíral já. „Romane, co jen se stalo?“ Cítil jsem, jak jeho slzy padají vzduchem, nebudeme nikdy s jeho růží, ale jen s prázdným slovem. Naše těla roztříštila se o zem. Však obě zlomená, neb nedal jsem příteli jeho štěstí a on neucítil lásku její. Zemřeli jsme oba bez svého naplnění, prázdní, jak plamen nad vzduchem, co právě uhasíná. Promiň, Romane, promiň mi, promiň... Poslední slova umrlce, promiň.
Strom a smyčka Bylo chladno. Kočár drkotal přes poničenou cestu plnou výmolů a kořenů natažených přes cestu jak švihadlo pro koně. Věděl jsem, že můj přítel nemá moc času hospodařit na svém panství, ale že je jeho nouze až tak moc silná, to mne ani zdaleka nenapadlo. Poslal mi dopis, ve kterém žádá o pomoc. Nikdy jsem nebyl moc bohatý, tak myslím, že právě kvůli mé oddanosti si mne zve, abych mu ji nabídl jako část pomoci v nouzi. Uplynulo dlouhých deset let od mé minulé návštěvy. Poslal pro mne vlastní kočár, musí si i tak vést dobře. Naposledy jsem se doslechl z vyprávění, že se oženil, ale pak na něj společenské kruhy nějakým zvláštním způsobem zanevřeli, netuším proč. Nikdy od té doby mi od něj psaní nepřišlo. Nevytýkal jsem mu to, myslel jsem, že se stal se svou novou ženou šťastný a má přítomnost by je mohla jen vystrašit, nebo spíše jeho, pamatuji si, jak moc uměl žárlit. I přes to všechno, jsem se nevýslovně těšil, až ho zase spatřím. Přátel v těchto dobách člověk moc nepotkává. Staří se k němu obrací zády, noví jej odmítají ze strachu poznat. Není svět bez slz, není svět bez smíchu, ale kde jen smutek, tak se směje těžko. Kočár mi při těchto úvahách málem vyrazil dech, když jsme přejížděli jeden z mnoha kořenů. Už už jsem přemýšlel, že na kočího něco zakřičím, aby zpomalil, že není kam spěchat, ale při každém mém pokusu mne další přejezd kořene znovu usadil pevně na sedadlo. Vzdal jsem ty hloupé pokusy. Najednou se cesta uklidnila. Všiml jsem si, že vjíždíme velkou kamennou branou do panství mého přítele. Vyhlídl jsem ven. Stálo tam jeho mocné starobylé sídlo, kde skládali kosti desítky z jeho rodiny. Myslím, že kdybych jen na kousku této půdy hrabal, najdu jen jejich pot a krev, nic z hlíny, nic z kostí, jen krev a pot. Zámek o tom vypovídal. Zahrada byla tak ohromná, že když jsme přejížděli rovnoběžně se zámkem, mohl jsem si ho bezpečně z dálky prohlédnout i s přilehlými věcmi. Vypadal zachovale, některé kusy stavěli romanticky a jiné se chlubily jasným klasicismem. Nazval bych to pěknou míchaninou, ale pískovec už velmi potemněl za léta na slunci a vodě z mraků, jež na něj kdykoliv mohla spustit. Vypadalo to velmi strašidelně. Kdybych nevěděl, že je to právě sídlo mého přítele, nikdy bych do těchto končin nezabloudil. Všiml jsem si, že z každé strany zámku, zvedá se jakýsi val, zleva je porostlý umělým lesíkem, ale zprava je holý a uprostřed toho je jen jeden silný dub, který se tyčí do výšky střech zámku. Zahleděl jsem se pořádně. Za normálního dne bych viděl více, ale dnes večer ne. Jasně jsem viděl jakýsi stín postavy pod stromem. Zvláštní, zdálo se mi, že i na stromě někdo je, jak kdyby ten strom měl místo plodů stíny ve větvích a na zemi stál jeden stržený větrem. Obrys pod stromem se pohyboval. Za chvíli jsme však už stáli před zámkem. Trochu foukalo, můj plášť mne šlehal chvílemi do obličeje, ale bylo hezky. Poměrně jasný večer, i když chladný. Musíme se těšit i jen z toho, že neprší. Služební ke mně přiběhli. „Jsem…“ nedořekl jsem, nenechali mne. „My víme, kdo, pojďte, ještě že jste tady,“ uklidnili mne. Vzali má zavazadla a vedli do domu. Vešli jsme do krásných síní, které by zářily jak samo slunce, kdyby tu bylo jen o trochu více světla. Zvláštní, tak podivné. Stoupali jsme do schodů, za chvíli jsme šli chodbou v druhém podlaží. Zavedli mne do krásného pokoje, kde už byl roztopený krb, ale měl zavřené
okenice. Jako kdyby nestačilo pouhé sklo. „Pán se omlouvá, ale dnes se vám nemůže věnovat. Přineseme vám něco k jídlu a zítra jej uvidíte. Říkal to,“ řekl komorník a vyhnal pohledem dvě služky z místnosti. Zavřel za sebou. Byl jsem v pokoji, který právem nesl jméno rodu svého majitele. Na stěnách byly noblesní obrazy, i krb si hořel, jak kdyby byl nějak vysoce postavený, ohřál jsem se. Po chvíli jsem si vybalil věci. Podle mého přítele a jeho psaní zde mám zůstat pár dní. Jak milé, kdyby to neznělo tak zvláštně, co mi napsal, bral bych to jako milou dovolenou. Zahleděl jsem se do jednoho obrazu na stěně, byl tam můj přítel zamlada. Přečetl jsem si štítek pod obrazem. „Lord Richard Berkli.“ Znělo to tak váženě. Pomalu bych ani neslyšel, že do pokoje někdo vešel. Až když se ozvalo zakašlání a já málem úlekem vyskočil, ozval se komorník: „Je prostřeno.“ Za mými zády mi zatím nachystali malou hostinu. Najedl jsem se, oni se postupně vytráceli. Nakonec tu stál jen komorník a čekal, až dojím, aby mohl odnést tác. „Kde vlastně je?“ zeptal jsem se, komorník chvíli mlčel. „Na svém obvyklém místě, pane.“ Bylo na něm vidět, že by nejraději mlčel. Nechtěl jsem ho dále trápit, vypadal, jako kdyby dům postavili a on stál u každého kamene, který dávali dohromady, a čekal, až bude moci nastoupit do služby. Byl starý, moc starý, možná jediný člověk, který mi mohl čistě říci, co se tu za těch pár let stalo. „A kde je jeho paní?“ zeptal jsem se a komorník se ještě více zachmuřil. „Je daleko, odjela, pane,“ řekl, trochu mne to vyvedlo z míry, podíval jsem se na něj a rozesmál se. „Richard si nechal odnést svou princeznu, to ne, to vám neuvěřím.“ Ale komorník se nesmál, přestal jsem tedy, najednou jsem spatřil, že je ještě divější, než předtím, po jeho tváři sklouzla malá slza. Položil jsem vidličku a vstal od stolu. „Děkuji vám za vaší starost,“ poděkoval jsem, aby poznal, že si vážím jeho služeb, uklonil se a vzal tác. „Víte, pane, náš pán se za ta léta změnil, vše je trochu jinak. Nejlepší bude, když vám to řekne on sám,“ řekl ještě a odešel s místnosti. Pomalu mne připravoval asi na nejhorší. Moje představivost si se mnou začala až moc nemile hrát. Ulehl jsem do postele s nebesy, na kterých byla vyobrazena alegorie dvou mužů, kteří společně řezali jakési stromy v lese. Zvláštní. Spánek mne přemohl velmi rychle. Cesta byla únavná, nedopřála mi ani chvíle odpočinku, přišel jsem si jak pořádně rozmačkané rajče, ze kterého jen tu a tam něco vypadne. Usínal jsem a přitom nespal, zvláštní pocit. Byl jsem chvíli v říši snů a na chvíli pod ložem dvou mužů se sekerami. Dívali se na mne, přísahám, že se dívali. Já ale vždy hlavou ucuknul. Jejich sekery zvedaly se do výše a ťaly do stromu, s každou další ránou procital jsem a byl více a více vzhůru, ale nebylo mi dobře, jakoby mi nebylo dopřáno spát a scenérie nad mou hlavou byla více skutečná, než já sám. Potil jsem se, strach mne přemáhal. Když jeden z nich sekeru upustí, padne mi přímo na hlavu, když přetnou kmen staletý, padne také na mne. Co jen dělat? Chtěl jsem se probudit, zakřičet a konečně se přestat bát. Když v tom strom povolil, kácel se, napřáhl jsem ruce před sebe, ale i tak jsem ucítil těžkou ránu, co opřela se mi o hrudník a stlačila ruce k obličeji. Nemohl jsem se ubránit. Konečně jsem popadl dech. „Ne!“ zakřičel jsem tak rázně, že jsem uslyšel z venku třepotat holubích křídel, neb jsem je vyrušil ze snění. Vyletěli do velkého větru a já je přesto uslyšel, jak kdybych v místnosti nebyl sám a jejich zvuk mi přímo do ucha hrál.
Vstal jsem, už jsem nedokázal déle spát. Slunce také pomalu vstávalo, nenechalo mne dlouho čekat. Když jsem se oblékl do košile, už jeho paprsky pomalu hřály zavřené okenice. Musím poručit sluhovi, aby je dal otevřít, protože by to byl hřích, abych si nemohl s plna hrdla užít nový den jako každý tam venku. Najednou se domem ozvala rána, znělo to jako velmi hlasitý zvon, pak druhá a pak ještě jedna. Podíval jsem se na své hodinky, vytáhl jsem je na řetízku a chvíli hleděl, jak se točí, ukázali přesně sedm hodin ráno. Tady doopravdy začíná den brzy a končí hodně pozdě. Možná, že tu nikdo ani nespí. Vyšel jsem pomalu z pokoje a šel za hlukem, šel jsem správně, objevil jsem jídelnu. Komorník mne posadil na jednu stranu stolu a postavil přede mne jídlo, pak postavil jídlo na prázdné místo přede mnou, tedy přes celý stůl naproti mně, protože přede mnou by znamenalo blízko mne a tak to nebylo. Kde je Richard, takhle pozdě on nikdy nechodil. Něco se doopravdy muselo stát. „Pán tu bude za …“ řekl komorník, ale nestihl to. „Pán už tu je,“ vrazil Richard do dveří a posadil se na své místo, zakřičel jsem: „Konečně, můj příteli.“ Ale on jen mávnul rukou. „Komorníku, sluhové, ven!“ zavelel rázně. Nepamatuji si, že byl někdy tak skoupý na své poddané, co se jen asi muselo stát, že se tak změnil? Všichni, jak poručil, odešli. V místnosti jsme zůstali jen my dva. Pomalu jsme jedli. Díval jsem se na něj, ale on oči na mne neupoutal. Proč mne tedy zval, když je najednou tak skoupý na jakýkoliv ohlas ke mně? Zvláštní, všechno bylo stále více zvláštní. Když už skoro dojídal, rozhlédl se kolem sebe, a když poznal, že jsme skutečně sami, vstal a šel směrem ke mně. Já vstal a hleděl na něj, snažil jsem se držet letmý úsměv, ale on se nesmál, byl zcela vážný. „Jsem rád, že tě vidím, musíš mi pomoci,“ řekl a posadil se na stoličku, kterou přitáhl od stěny. „Musíš mi pomoci.“ Ustrnul jsem, tohle bylo doopravdy vážné. „Co se stalo a kde je tvá žena? Říkalo se, že jsi šťastně ženatý.“ Zamračil se, chvíli mi nebyl schopný pohlédnout do obličeje. „To je právě to, co se stalo.“ Přišel mi ještě divnější, než vešel do místnosti. „Oni ji zabili, oni ji zabili,“ řekl. „Kdo? Kdo ji zabil, Richarde, kdo ji zabil.“ Kýval nesouhlasně hlavou. „Nevšiml sis, jak je tu málo služebných? Spousta jich umřela s ní.“ Rozplakal se. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Vstal jsem. „Richarde!“ zakřičel jsem nahlas, aby se vzpamatoval, ale on mne strhl zpět na židli. „Potichu, ty blázne, jinak jsme mrtví oba do oběda.“ Zase tak kýval podivně tou hlavou. „To ti nedošlo, že právě ten komorník, co ti naléval, by mohl být, který jí sáhl na život? Musíš mi pomoci, ty prostě musíš.“ Udělal mne tak zmateným. „Ale jak? Ale jak, Richrarde?“ Do místnosti přišla obsluha, koukal se na mne bez hnutí, přímo do očí. Já přesně věděl, o co se pokusím. Já to věděl. Richard pak vstal a zmizel kamsi. Chvíli jsem ještě zůstal v místnosti a přemýšlel, kdo by mohl znát odpověď. Ano, jedině komorník. Ten nejstarší a nejvíce zodpovědný z celého domu. Snad právě on byl ten, co nalil mi vína trochu a vzal život. Ano, musím ho navštívit. Sáhl jsem do kapsy a ucítil jemný hrot mé dýky, kterou sebou poslední dobou nosívám. Je to má jediná přítelkyně, moje jediná žena, kterou jsem poznal a ona jednou i mne zevnitř. Jednou mi nedopatřením sklouzla do stehna, sáhl jsem si na ránu. Pořád si na tu dámu pamatuje. Vstal jsem a začal procházet dům. Byl ohromný, ani jedny dveře z celých tří křídel však nešli otevřít. Začalo se připozdívat. Blížilo se poledne a já měl trochu hlad. Zvláštní, že snídaně se
zvonila, ale když jsem se vrátil zpět do hodovního sálu v čase oběda, byl prázdný. Šel jsem tedy přímo do pokoje. Tam jsem se usadil a díval se, co by mi mohlo pomoci. Na stole stál lísteček, otevřel jsem ho. „Pokud budete chtít servírovat oběd, zazvoňte na zvon, který má svůj konec i u vás, hned u dveří.“ Písmo bylo dost roztřepané. Neměl jsem náhle dobrý pocit z pokoje. Co když sáhnu na zvonek a něco na mne spadne, co když jsem už skoro mrtvý? Pak nemám co riskovat. Hrdě jsem vstal a zatáhl vší silou za ten provaz. Ve stěně to zašramotilo, ten provaz zřejmě procházel celým domem. Po chvíli jsem uslyšel ránu, kterou svolávali ráno na snídani, ale já nikam nešel. Dobře jsem udělal. Komorník sám po chvíli přišel s tácem. „Zvonil jste k jídlu. Pán neobědvá, tak nesu jen vám. Kdyby obědval, připravil bych to vše v jídelně.“ Pokýval jsem souhlasně hlavou a pozoroval, jak připravuje stůl. Pomalu jsem přešel po pokoji ke dveřím a spustil. „Proč jsou okenice zavřené?“ Komorník se zamračil. „Pán to tak poručil.“ Vstal od připraveného stolu, nachystal jej velice pěkně. „Kde je jeho žena? Mluvte!“ zakřičel jsem. Ve starém pánovi něco hrklo. Neměl jsem takto hazardovat s jeho zdravím, ale stále nevím, jestli to není on, kdo to vše způsobil. Otočil se směrem ode mne, aby neviděl můj výraz. „Pán vám asi nic neřekl, že?“ Chodil jsem rychle sem a tam po pokoji, stále více naštvaný. Musím Richardovi pomoci, je to můj přítel, tenhle stařík něco ví a neodejde z této místnosti, dokud se to nedozvím také já. „Viděl jste přeci ten strom, když jste přijížděl. Každý, kdo sem jede, ho uvidí jako první věc. A my ho nesmíme pokácet. Je dobře, že jste tady, možná byste mohl pána přesvědčit, aby ho nechal pokácet.“ Nechápal jsem, o čem mluví. „Odpovídej na to, co jsem se ptal, sluho!“ Zase se rozplakal, poznal jsem to z jeho pohybů, v předklonu chvílemi cukal hlavou. Jeho svědomí jej muselo tlačit víc než mě má dýka pomsty v kapse. „Tenkrát byl pán doopravdy šťastný, tak moc…“ Zastavil jsem se a stál přímo za ním. Za mnou ještě stála postel, ale jinak nic kolem nás. „O čem to mluvíš, kde je jeho žena?“ Napřímil se, jak jsou komorníci zvyklí. „Víte, po jejím příjezdu byl pán jako očarovaný. Nebyl jsem to já, kdo na ni vztáhl ruku. Nebyl jsem to já a nikdy nebudu, ale s ní zemřelo i její služebnictvo.“ Představil jsem si ten hrůzný čin, co se asi muselo stát, aby kdokoliv sáhl na tolik životů. Vím, kolik si vodí s sebou služebných mladé dámy z vyšší společnosti, ale proč museli zemřít? „Víte, pane, nikdy jsem nevěřil těm hloupým řečem, že by snad byla čarodějnice, ale těch hlasů bylo stále více a více a její sluhové tomu nasvědčovali.“ Naštval jsem se, jak mohl o Richardově ženě mluvit takové řeči. Chytil jsem ho za ramena, ale on se poplašil, ustrnul v úleku a kácel se se mnou na zem. Nakonec jsme oba leželi u postele, on na mne a já kousek nad ním. Hleděl odevzdaně. „Pane, sloužil jsem vždy věrně. Pokud chcete vědět, kde skončila ona a její sluhové, jděte k tomu stromu, věřte mi, že nebudete sám.“ Dýchal nějak těžko. „A pane, děkuji vám,“ řekl a vydechl. Začal chladnout, byl stále těžší a těžší. Osahal jsem mu tváře, něco mne silně tlačilo do stehna, odvalil jsem ho. Už mi bylo jasné, co se stalo. Když padal, dýka v mé kapse se natočila proti němu, když na ni dolehl, vklouzla do jeho těla. Vydechl jsem. Co jsem to jen udělal? Co jsem to za člověka? Co když jsem zabil nevinného? Vstal jsem a všiml si, že mám na noze krev. Obcházel jsem tělo
komorníka. Mé bloudění po pokoji, přemýšlení nad kroky příštími zabralo bezmála pár hodin. Zatím ta mrtvola byla jak velký otazník nad mým životem. Co jen udělám, co jen mohu udělat? Pro mne bylo najednou jen peklo, nic jiného, proč ještě přemýšlet, jakým peklem prošlo toto panství. Najednou jsem byl méně než nic. Nejraději bych ani neexistoval, rázem přestal dýchat, prostě nebyl. Najednou někdo zaklepal na dveře, bez váhání ten kdosi otevřel. Stál jsem u mrtvého a na nás dva teď hleděla služka. „Přišla jsem pro nádobí,“ řekla a v tu ji to celé došlo. Zakřičela, pustila sukni, do které si ještě před chvílí utírala ruce, stála, jak kdyby byla stejně mrtvá jak komorník. Nemohl jsem tu zůstat už ani vteřinu, strčil jsem do ní, až se málem povalila, musel jsem utéct z toho domu. Když jsem sházel druhé schody, ozval se její silný výkřik, domem zněly kroky ostatních sluhů, mířili k mému pokoji. Já však nevěděl, kam dál, nevěděl jsem, co si mám počít. Vyšel jsem ven a rozhlížel se. V domě bylo pozdvižení, slunce bylo pryč a tak jsem viděl, jak se za okenicemi míhají světla ze svícnů. Přemýšlel jsem, kam jen utéct, a pak mi došlo, co udělám. Přesně to, co říkal stařec. Jak kdyby nebe tušilo, co se děje na zemi, zahalilo se do silných mraků, zdálo se, že bylo zcela nedýchatelně. Vyběhl jsem na kraj zámku, mé kroky vedly ke stromu, o kterém mluvil. Pokud mám znát své odpovědi, budou určitě tam. Najednou jsem viděl, jak se od dveří zámku za mnou vydává více a více sluhů, tvořili velký dav. Vyděsili mne, dal jsem se do běhu. Snad stačím zjistit, co se stalo, než mne ubijí, jak ubili tu chudinku. Selský rozum nikdy nemůže pochopit, co je a co není čarodějnice, když na zemi stejně nikdy žádné nebyly, neb ďábel je jen naše smyšlenka, která odnese stejně jednou všechny naše temné duše. Za chvíli jsem spatřil celý strom, stál tam sám, nikdo u něj, jak se mi zdálo, když jsem přijížděl. Běžel jsem, abych se aspoň vzdálil jisté smrti. Výkřiky poddaných a jejich výhružky se mne dotýkaly, vnímal jsem je, ale jak jim vysvětlit, že za nic nemohu, že to vše jen tak. Ach, proč jen já? Zastavil jsem se před stromem, poklekl. Začal jsem plakat, chtělo se mi lehnout na trávu a čekat, až mne roznesou na vidlích jak neposlušného psa. Když už jsem skoro cítil na svých zádech jejich sílu, zpoza stromu vykročil Richard. Když uviděl, co se děje, zařval: „Nechte ho být!“ Dav se na jeho pokyn doopravdy zastavil. Čekal jsem, co bude dál. „Zmizte, hned všichni zmizte!“ zakřičel na ně podruhé. Vše to bylo jako zázrak, protože sluhové a služky doopravdy šli zpět k zámku. Najednou mne popadl ještě větší pocit zoufalství, protože bych raději byl stokrát mrtvý, než nést sílu viny na svých zádech. Richard mne postavil na nohy. „Tady ji pověsili!“ řekl a spustil pláč. Já se dokázal ovládnout, své slzy jsem zatlačil zpět. „Tady ji pověsili a proč si sem přišel ty? Chceš mne od ní také odvést? Jako ten starý komorník?“ Začal jsem nesouhlasně kývat hlavou. „Ten už tě nikam neodvede, příteli.“ Otevřel úžasem ústa. „Proto jsem tady, protože jsem ho zabil. Řekl mi, že zde někoho najdu a pak jen, že sloužil věrně.“ Richard začal obcházet strom. „Tak to vidíš, i on už umřel. Teď už nemám komu poručit.“ Nechápal jsem jeho slova. „Richarde, co to říkáš?“ Přišel ke mně. „Říkal mi, co se děje. Já to vše věděl. Já to vše věděl.“ Začal si trhat vlasy a křičet, jak jsem nikdy nikoho neslyšel. „To já to vše poručil, to já jim vše nařídil. Když jsem uviděl, jak jeden z mých poddaných umírá v křečích z vína, které mi nalila.“ Nemohl jsem tomu všemu vůbec věřit. Co vše se zde muselo
stát. „Tento strom, stál tu v lese, ale když umřeli, všechny ostatní uhynuly,“ křičel. „Já ji ale stále miluji.“ Doplazil jsem se k němu a objal ho za ramena, on na kolenou sklouznul a opřel se hlavou o strom. „Já ji miloval. Proto tu každý den jsem, protože ji stále cítím.“ Zahřmělo nad námi. „Richarde, prosím, pojď pryč.“ Naštval se. „Ne! Nikdy ji neopustím.“ Já opakoval svojí prosbu. „Richarde, pro lásku boží, pojď pryč!“ křičel jsem v křečích, ale on stále svíral kůru stromu. Nad naším žalem, jak kdyby zněl hlas dívčí, jemný a panenský. „Slyšíš? To nám už zpívá, čeká na nás. Představím tě.“ Já jen prosil. „Richarde, vzpomeň na nás, jak jsme byli šťastní, vzpomeň si, příteli. Pojď, půjdeme pryč.“ Ale on stále plakal, křičel, svíral kůru stromu jak dlaň té nejkrásnější ženy na světě, která pro něj určitě ona byla. Otočil se na mne a hleděl mi do očí. „Prosím, spas mne i sebe. Prosím.“ Nechápal jsem už vůbec jeho zmatení, vše bylo tak hrozné, že nešlo by to být už horší. „Richarde, věř mi, odejdeme spolu, spálíme tenhle strom, začneme kdesi nový život.“ Konečně přestal křičet a jeho slzy se zastavily, nad námi zase začalo hřmít. Snad mi konečně uvěřil. Usmál se na mne. „Věřím ti, půjdeme pryč. Věřím ti.“ Ale kůru stále držel. „Jen ji ještě řeknu sbohem.“ Držel jsem ho za ramena, věřil jsem, že bude to naposled, co strom uvidí. Co uvidí svůj kraj, kde vyrůstal. Snad naposled, kdy budu se o něj tak moc bát. „Má lásko, já tě vždy miloval,“ řekl tak jemně a klidně, s láskou a milováním v srdci. Strom na to náhle spustil mízu z kůry. Jak kdyby také plakal. Já však pevně svého přítele držel. „Neboj se,“ řekl jsem, ale v tu přišel další blesk, ten už mířil na zem. Dotkl se stromu, cítil jsem, jak silná rána připoutala nás k zemi. Najednou necítil jsem, jak svírám jeho tělo. Necítil jsem, kde leží mé ruce. Naposledy vydechl jsem a věděl, že zklamal jsem, jak jen nejvíce jsem mohl. Naše těla teď ležela tu pospolu. Staří přátelé, staří kamarádi. Jen jeho tělo se přidá k potu a krvi jeho pokolení, mne ať rozfouká vítr do kraje, nechci vidět se, neb zklamal jsem zase. Umřel bych snad i podruhé, kdybych měl tělo. Teď je panství bez pána, jak mé údy bez hlavy, když fouká do mne vítr planý, který snad i ona rozpoutala, aby nás ještě více rozdělila. Jsem jen prach, nic víc, vše zlomené, hadr na kusy, kusů na tisíc. Promiň mi, příteli, zklamal jsem, promiň mi, nejsem světa hoden.
Vetešnictví a sbírka Byl už chladný večer. Vůbec nikam bych nešel, kdyby mne můj přítel nepožádal o laskavost. Znali jsme se léta, měl jsem za to, že mu můžu velmi důvěřovat. Měli jsme se sejít na rohu dvou ulic. Už jen z těch jejich názvů jsem necítil nic dobrého, ale můj přítel byl do všeho vždy moc napřed, určitě za tím nehledal nic zlého, nic strašidelného. Byl velmi bohatý. Jeho oblek a vystupování tomu napovídaly. Obvykle chodil s cylindrem, kabátcem až ke kolenům, obličej vždy řádně oholený, v černé košili a vysokých kožených botách. Už jen z jeho přítomnosti bylo cítit, že si peněz považuje, nedá na ně dopustit. Nechápal jsem nikdy moc dobře, proč zrovna já jsem mu tak padl do oka, ale budiž, když jsem si odmyslel někdy velmi silně neomalené výroky, nebyl zlý, byl přátelský a často dával najevo svou dětinskou otevřenost. Dítě, které mělo chuť stále něco prohledávat, zvláště pak, nové hračky, ty, které byly zvláštní, s těmi si hrál nejdéle. Gerard měl přijít na roh Kolmé a Páté. Měli jsme se sejít kolem páté hodiny večerní, ale jak jsem tušil, stál tam už mnohem dříve. Svíral svou hůl a nedočkavě ji propínal mezi rukama, jako jakousi obruč. Stavěl se na špičky a hledal mne v davu, jestli se neblížím. Nad městem zářil měsíc. Dnes měl velmi podivnou barvu. Díval se, jak bloudím, a potichu se blížím ke Gerardovi. Možná, že právě jen měsíc měl příležitost těšit se z mého vtipu, když jsem na Gerarda položil ruku a on úlekem vyskočil. Vydýchával a trochu se i smál. „Jsem rád, že tě vidím,“ řekl jsem a snažil se ho uklidnit. On ještě ani nevydýchal to napětí a už na mne mával rukama. Jeho objev musel být velmi impozantní, protože vypadal překvapeně, vyděšeně a natěšen naráz. Pomyslel jsem si, jaká to asi bude novina. Konečně se zhluboka nadechl a spustil: „Je to úžasný krám, toho obchodníka si moc nevšímej, musíme hned jít. Pojď!“ Chytil mne za ruku a táhnul Kolmou ulicí. „Počkej, ale ...“ nedořekl jsem, nebylo jak, šel hodně rychle a na mé řeči nebyl zvědavý. Neměl jsem rád Kolmou ulici. Vypadala vždy divně a byla plná divných věcí. Nikdo z lidí, kteří se rázem kolem nás pohybovali, nevypadal nijak bezpečně. Jeden z chudáků, ležící na zemi, k nám natahoval ruku, musel jsem se vyhnout, abych na ni nedupl, ale Gerard si s tím rozpaky nedělal. Někdy dokonce podivná stvoření rozrážel. Muselo jít o něco doopravdy výjimečného, protože takové jednání se mu nepodobá. Někdy se až nepřirozeně bál, jenže dnes jej asi zvědavost příliš hnala kupředu. Nepoznával jsem ho. Štíty domů se nad námi míjely, lidé kolem také. Myslím, že někteří z nich se divili více než já. Jedna z pochybných žen se k nám přiblížila a zakřičela: „Děvky pro takové pány tu nemáme.“ Stačil jsem se na ní ještě otočit, smála se. Mého přítele to však nevyrušilo.
Zajímalo by mne, jak se o tom místě dozvěděl, když sem nikdy určitě nepřišel. Ohlížel jsem se dál, i když mne silně táhl. Dokonce jsem přestal cítit ruku, jak ji usilovně svíral. Po chvíli se však zastavil, vrazil jsem do něj, netušil jsem, že jsme u cíle. Zase vydýchával. Před námi byl nějaký obchod, vetešnictví. Název byl prostě Vetešnictví. Jak mohl můj přítel zabloudit do takových končin kvůli hloupému Vetešnictví, to jsem nechápal. Dům měl dřevěnou masku, ale dub, či co to bylo, už byl poměrně dost prožraný a prohnilý. Kus nápisu byl i dost nečitelný, jak se barva odloupávala z pochybného dřeva. „To si mne táhnul malým peklem světa, abychom se šli podívat do vetešnictví?“ Natáhl ke mně ruku a vztyčil ukazovák. Dovydýchal konečně napětí a spustil: „To není, jak si myslíš.“ Díval jsem se na něj tak, aby jasně poznal, že dnešní nápad je ze všech jeho dosavadních nápadů ten nejšílenější. „Do tady toho vetešnictví nedávají věci obyčejní lidé, ani by jim to obchodník nedovolil, uvidíš vevnitř.“ Udělal pár kroků blíž, ale všiml si, že já stojím. Otřel jsem si čelo. „Co tím sleduješ? Byl jsi tam už někdy?“ Přikročil velmi blízko ke mně, aby nás nikdo neslyšel. „Do tohoto vetešnictví dala věci i velká část bohatých rodin města. Víš, co je uvnitř?“ pokýval velmi natěšeně. „Je tam sbírka kostěných dýk, zlaté šperky, snad i meč samotného Napoleona. Ten člověk to všechno schovává právě tady, aby nebyl v podezření.“ Vyrušil jsem ho: „A kdo tobě dal to podezření, že je tam něco důležitého?“ Ještě více se ke mně naklonil. „Stálo mne to až moc peněz, můj příteli, aby nás to mohlo stát život.“ Nevěřil jsem mu, ale co mi zbývalo, pokud měl zůstat naživu, musel jsem na něj dávat pozor stůj, co stůj. Vešli jsme tedy dovnitř. Prodejna měla dvě patra, ale přístupné bylo jen jedno. Hlavní místnost byla vysoká přes obě dvě parta a tvořila největší část vetešnictví. Vypadalo to vše spíše jako nějaká podivná výstava. Naproti vstupu byl dlouhý pult, který sahal od stěny ke stěně a nad ním výstava vycpaných hlav různých zvířat. Dokonce jsem rozeznal vzácnou zebru, kterou jsem v životě viděl jen na obrázku, ale její pruhy vypadaly až moc opelichaně, aby si ji někdo kdy mohl koupit. Po okny výlohy ležely knihy, na stranách byly velké police a vpravo od vstupu byla ohromná sbírka nožů a šavlí. Můj přítel se k ní vrhl. Shledal jsem, že až na opelichaná místa některých zvířat, je prodejna i celkem čistá a ne moc zaprášená. Starobu vytvářela spíše omšelost věcí, jejich staroba. Když jsem ale přikročil ke svému příteli, uviděl jsem výjimku. Dýky a šavle byly krásně naleštěné, jejich ocel zářila v odrážejícím se světle a jejich kostěné rukojeti vypovídaly o jejich ceně. Některé byly vysázeny i drahými kameny. Motala se mi z toho až hlava. Už chápu, proč sem tak moc Gerard chtěl. Nikdy jsem neměl velký zájem o zbraně, ale tyto měly nevyčíslitelnou hodnotu. Ohromnou cenu.
„Líbí se vám, pánové?“ zeptal se chraptivě člověk, který přišel dveřmi za pultem. „Jsou to mé poklady. Máte zájem?“ Usmíval se, ale z jeho pohledu šel strach, já to tak rozhodně cítil. Gerard vnímal jen ty krásné kusy předním. „Víte, je to moje vášeň, nebudou levné!“ Gerard ho okřikl: „Kolik?“ Obchodník otevřel na straně pult a dobelhal se k nám. Byl starý, ohnutý, jeho šedivé vlasy padaly přes obličej a on se stále posouval svýma špinavýma rukama. Měl na sobě vestu až k pasu a dál špinavé plátno, do kterého si otíral ve volných chvílích ruce. Prohlížel si s úsměvem Gerarda. „To není jen tak, pane.“ Jeho oči jej prohlížely snad skrz na skrz. Vypadalo to podivně, chvíli koukal na jeho ruce, chvíli na nohy, pak se zastavil u hlavy a po chvíli sklouzl zrakem k paži. Úsměv mu trochu sjel. „Pro vás, pane, vymyslím nějakou dobrou cenu. A co vy?“ otázal se mne. „Ne ne, děkuji, já jsem jen doprovod.“ Zasmál se, přitom ukázal zbylé tři zuby, co měl v puse. Pohled doopravdy hrozivý. „Mé nabídky jsou tu stále, sbírka se pořád doplňuje, nebojte se.“ Jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Jak kdyby o nás přemýšlel velmi podivným způsobem. Musel jsem to nějak sdělit Gerardovi. „Omluvte mne, pánové, až si vyberete, zakřičte a já přijdu.“ Uslyšel jsem podivné čvachtavé zvuky z místnosti za pultem. Netušil jsem, co by to mohl být. Když obchodník zašel, Gerard se ke mně vrhnul. „Beru to celé, něco takového jsem ještě neviděl. Ta sbírka je úchvatná.“ Ztratil rozum. „Blázníš? Nevíme vůbec nic o tom, odkud ty věci pochází, a ty bys je hned koupil.“ Mluvil naprosto důrazně. „Blázníš? Zítra už tu být nemusí, vím, jak to funguje. Když jsem se o tomhle místě dozvěděl já, proč by to nedokázali ostatní? Musím je mít.“ Chytil jsem ho pevně za ramena. „Rozmysli se, co když to není doopravdy věc, co chceš. Na některých z nich může být klidně i něčí krev.“ Dál se se mnou nebavil. „Chci je všechny, zaplatím cokoliv. Můžete mi je třeba poslat,“ zakřičel směrem k místnosti za pultem. Po chvíli vyšel obchodník. „Výborně. Dohodneme se, jak to uděláme.“ Já se přiblížil ke Gerardovi. „Neblázni prosím, ještě si to můžeš rozmyslet, není to jen plácání peněz?“ Obchodník se na mne zamračil, Gerard taky. „Pokud si to myslíš, můžeš klidně odejít.“ Jeho postoj mne velmi překvapil. „Taky že jdu!“ řekl jsem důrazně a zabouchl za sebou dveře od krámku. Ani jsem se neotáčel, jestli náhodou nejde za mnou, ale to by křičel a já nic neslyšel. Jeho dýky ho zcela pohltily. Jak mohl ztratit soudnost kvůli takovému kusu nábytku? Stejně je nikdy nevezme do ruky. Dnes jsem si přišel právě jako zlomený otec jakéhosi fracka. Styděl jsem se za něj. Dokonce jsem zcela nevnímal okolní prostředí, prošel jsem Kolmou ulicí zcela klidně. Šel jsem domů, zcela unavený a zlomený. Přesně vím, kde je teď přátelství mého přítele, asi tam, kde končí jeho touha a začínají jeho peníze. To je vše, co dokáže. Trápilo mne to. Doma jsem se
převlékl a šel hned spát. Neměl jsem vůbec chuť zjišťovat, jak to vše dopadlo. Nemohl jsem tomu stále uvěřit. Pár dní jsem o Gerardovi vůbec neslyšel. Vysvětloval jsem si to tak, že má teď svou hračku a živé hračky ho nezajímají. Byl jsem pro něj zřejmé vzduch. Jak rychle zmizelo naše přátelství, ale až bude potřebovat zase doprovod, já budu muset hezky přijít, aby se náhodou nebál. Jak malicherné jsou jeho způsoby. Co s nimi musím mít zrovna já co dočinění. Dalších pár dní po něm nebylo ani slechu. Už jsem si připadal divně, to není normální. Když už tomu bylo skoro čtrnáct dní, přišla za mnou jeho služka. „Můj pán se už čtrnáct dní neukázal doma. Nevíte o něm něco?“ Pochopil jsem, proč za mnou přišla až teď, když Gerard našel minule svůj poklad, truhlu starodávných svitků z Číny, trval na své osobní účasti u převozu, a tak nebyl doma po celý týden. Ale čtrnáct dní, to už bylo moc. „Mluvil o váš, když byl naposledy doma. Není u vás?“ ptala se slušně. Jaké bylo podivné, když jsem nemohl souhlasit. Dokonce jsem netušil ani náznakem, kam se mohl vytratit. Služka vypadala velmi rozrušeně při každém mém záporném pokývání. „Před týdnem přišel balík. Nebylo u něj napsáno nic, ale v něm byla jakási sbírka dýk a šavlí. Pamatovala jsem si, že je pán chtěl rozmístit do nové vitríny, kterou nachystal. Myslela jsem si, že právě proto byl tak dlouho pryč, ale on sám nepřišel.“ Vzpomněl jsem si, kde byl asi naposledy. Doopravdy se mi o tom nechtělo přemýšlet. „Půjdu se po něm podívat,“ řekl jsem služce. „Dejte hlášku na strážnici. Tohle už není normální.“ Rozplakala se a utíkala na ulici. Přemýšlel jsem, jak to asi všechno mohlo být. Vzal jsem kus papíru a napsal na něj: Vetešnictví, Kolmá ulice, až skoro na konci. Oblékl jsem svůj pláštík a vytratil se ven. Vůbec se mi nechtělo, jako prve. Smrákalo se. Nebylo žádné teplo, vše mne záblo. Pomalu jsem se blížil k rohu Kolmé, kde jsme se s Gerardem předtím sešli. Vyhlížel jsem ho, ale nestál tam. Možná ten podivný obchodník ví, kam se vypařil. Musím se ho na to zeptat. Zastavil jsem se před Kolmou, hleděl, kdo je v ní asi dnes. Krásná to galerie výběru společnosti, jak z nějakého nepodařeného románu pro otrlé. Dokonce jsem viděl i tu ženu, co na nás předtím pokřikovala. Všimla si mne, poslala mi letmo polibek a rozesmála se. Měla odporné zuby, hnusné, prohnilé. Jaký asi mohou mít zážitek její milenci, když na ně dýchne. Sklopil jsem zrak a šel dál, do jejich území. Tohle místo strážníka vidělo kdesi a kdysi jedině hodně z dálky, je to tu takové malé město samo pro sebe. Chvílemi jsem rozrážel podivíny a jejich napřažené ruce směrem ke mně. Neměl jsem si brát ten krásný pláštík, cestou mi ho celý ušpinili. V tu jsem zakopl, zavadil jsem o ruku ležícího žebráka. „Almužnu, prosím, pane, prosím.“ Naštěstí jsem se udržel na nohou a nespadl, ale uraženě
jsem se upravil a odešel pryč. Bál jsem se, moc jsem se bál. Chvílemi mé kroky musely představovat jemný útěk, protože to vše kolem nebyl můj svět, nikdy nebyl. Blížil jsem se k prodejně. Vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatoval, nic se nezměnilo, ani hniloba. Teď jsem teprve začal zpomalovat, protože jsem si nebyl jist, co mne děsí více, jestli Vetešnictví, nebo kreatury za mnou. Udělal jsem rozhodné opatření, rozhodl jsem se nalézt mého přítele stůj, co stůj. Zaslouží si to, za to, jak se o mne staral. Byl sice jak velké dítě, ale já měl o něj strach někdy jak jeho otec. Otevřel jsem dveře, ale v prodejně nikdo nebyl. Prohlížel jsem si ji pořádně. Hlavy byly stále stejně děsivé, hrozivé a trochu nechutné. Přibylo více prachu. Obchodník měl asi více práce než předtím. Knihy, obsahy výloh, nic z toho se nezměnilo. Jenže mou pozornost upoutala jedna jasná změna. Sbírka. Ta sbírka šavlí a dýk. Přistoupil jsem k ní. Některé kusy chyběly, ale velká část zde stále byla. Okradl snad kupec mého přítele? Nedal mu určitě všechno a služebná to nemohla prověřit. Počkat, ale určitě přišla dodávka i se seznamem. To je podivné. Prohlížel jsem si to. Stále jsem byl v místnosti sám. Přešel jsem k pultu, přiblížil jsem k němu svou ruku, abych přivolal obsluhu, ale když jsem to už skoro udělal, zastavil jsem se. Přepadla mne jedna z nejodvážnějších myšlenek mého života. Stáhl jsem ruku zpět. Tušil jsem, že si mne zřejmě nikdo nevšiml. Mám jednu velkou výhodu. Pomalu jsem přešel k místu, kde se dal pult otevřít. Jemně jsem ho nadzdvihl a vešel. Se vší šikovností jsem se blížil ke dveřím do místnosti za pultem. Opřel jsem se o rám a nastavil ucho, abych mohl naslouchat. Ze vnitř se ozývalo čvachtání. Už jsem to někdy zaslechl, věděl jsem to. To vše ale náhle ustalo. Byl jsem snad zpozorován? Šmajdavé kroky prodejce však mizeli kdesi tam, kam jsem nedoslechl. Odhodlal jsem se vejít. Vzal jsem za kliku, dveře povolili, otevřel jsem tak lehce, jak jen jsem uměl. Udělal krok dovnitř. Stál jsem, jak kámen. Nic jiného jsem nebyl, kámen s otevřenými ústy. Sloup uprostřed pole. Malá figurka uprostřed prohrané bitvy. Místnost byla jedna velká pitevna. Nic jiného, nic hezkého. Po krajích byly stoly, na kterých ležely bílé kosti. Některé ještě neopracované. Na jiných stolech se zase válela ostří, která asi měla být zasazena do kostí. Jiné stoly nesly drahé kamení. Nic z toho mne nelákalo, žádný z krajních stolů. Nejvíce mne ale děsil stůl uprostřed. Něco mne doopravdy děsilo. Přistoupil jsem k němu. Leželo na něm cosi, přikryté plátnem, přes které prosakovalo něco, co jsem se bál vyslovit. Vzal jsem za to plátno a mrštil ho stranou. Přitom jsem měl zavřené oči, otevřel jsem je naštěstí s pohledem na nohy umrlce, ty byly velmi pořezané, pravá dokonce neměla už ani jednu
kost. Nezbývalo z ní mnoho. Pomalu jsem jel pohledem výše. Bál jsem se každé další chvíle při ohledávání, co mne asi čeká, až dojedu k hlavě. Pas měl zakrytý, asi z něj kosti nebyly potřeba, ale ruce chyběly prakticky celé, krk byl zase bez poškození. Teď to přišlo, pohled do zbytků tváře. Přišlo to, ach bože, můj příteli. To ne! Nikdy ty! Nikdy, ty můj blázínku. Ty jedno neposedné dítě. Hladil jsem bílé vrásky, snažil se otevřít oči s jasnou pavučinkou. Jdu pozdě, jdu pozdě. Sjela mi slza po tváři. Na vše bylo pozdě. Co jsem to jen za člověka, nechat ho tady, nechal jsem ho tu svému osudu, on mohl ještě žít, ach bože, co jsem to za člověka. „Bum!“ zabouchly se dveře, kterými jsem přišel. Pohlédl jsem směrem na ně. Byl jsem zády k němu. Zcela vyděšený jsem v sobě hledal naději. „Tohle je poslední dýka, kterou jsem z vašeho přítele vyrobil.“ Vylekal jsem se a otočil se zpátky. V druhých dveřích stál prodavač. Jak otevřel ty své, vznikl průvan a zavřel ty mé dveře, které byly mojí jedinou cestou pryč. Přiběhl jsem k nim, ale nešli otevřít, byly zcela uzavřené. „Co jste mu to udělal?“ zařval jsem. „Proč jste to udělal?“ Prodejce s klidným svědomím přešel kus ke mně a položil dýku na vysoký stůl vedle ostatních ostrých věcí. „Skoupil celou mojí sbírku, musel jsem udělat novou. Je to koloběh. Ale co si koupil, to jsem poslal. Nemůžu za to, že se stal mým zájmem.“ Najednou jsem nechtěl utéct. Kupec si začal hrát se skalpelem ležícím na stolečku u mrtvoly. „Kdybyste se do toho nepletl, mohl jste to být vy, který přišel do mé sbírky. A jak jsem poznal vašeho přítele, on už by vás nehledal.“ Vjel do mne nevýslovný vztek. „Jak se opovažujete takhle mluvit!“ zakřičel jsem a rozeběhl jsem se na něj. On uskočil a strčil do mne. Spadl jsem pod vysoký stolek. Skočil na mne. S výrazem šílence držel můj obličej svojí smradlavou rukou. Smál se a napřahoval skalpel. Já křičel, snažil se sáhnout mu do obličeje, oddálit smrt, ale on byl silnější. Nevím, jak to dokázal, možná tím, jaká z něj byla zrůda. U toho všeho jsme mocně mlátili do vysokého stolku. Muž se náhle zarazil, cítil jsem, jak znenadání cuknul. Něco se stalo. On však padal se skalpelem přímo na mne. Cítil jsem, jak mi zajel do krku. Najednou mne něco po celém tom krku a kusu zádech zahřálo, osahal jsem si ta místa. Krev ze mne cákala všude po podlaze. Dokázal jsem se vymanit zpod jeho těla. Všiml jsem si, že v zádech měl zaraženou svou poslední práci. Posadil jsem se, opřel se o stůl uprostřed u nohou svého přítele. Krev zatím udělala malou kaluž, máčela jeho mrtvolu. Proč zrovna moje krev hřála takového ďábla. Rozesmál jsem se. „Vidíš to, příteli, nepomohl jsem ti, a tys to také nedokázal.“ Rozkašlal jsem se, nemohl jsem už mluvit, krev mi zalila ústa, pomalu stékala po košili. Cítil jsem, jak ztrácím vědomí, mizelo s krví. Chytil jsem nohu Gerarda. Nakonec to není jeho dlaň, co mohu naposledy podržet, ale zbytek jeho pokrájené nohy.
Vše se začalo mlžit, vše bylo rázem jiné, poslední a temné. Do dveří vrazil strážník, za ním služka. Vzpomněl jsem si na svůj zápisek na stole. Něco křičeli, ale já už nic neslyšel. Nic z tohoto světa, vše už bylo pryč. Vše bylo ztraceno. Promiň, malý Gerarde. Promiň, můj malý princi, umřel jsem u tvých nohou, jako tvůj sluha, přítel nejvěrnější.
Uhlí a čaj Těšil jsem se na ten den, až se konečně přestěhuji z koleje do nového domu. Tolik let jsem dřel, aby se mi to povedlo, že jsem všechny problémy s mým stěhováním řešil až příliš lehce. Ne, že by se nekupily, ale protože jsem býval ještě do nedávna student, neměl jsem ani tolik věcí, které stěhovat. Nejtěžší snad byla bedna s knihami, která mne stála zaplacení dvou nosičů. Někdy jsem až neskrytě ukazoval, jak jsem hrdý na svůj nově nabytý majetek. Všechny ty pocity mne tak nesmírně hřály. Nejsmutnější na tom bylo, že jsem ten majetek měl právě jen pro sebe a své potřeby, ale za to z mých peněz a potu. Proto snad se mi stejně moje nové bydliště už z venku zdálo tak prázdné, studené. Kdo by také bydlel s člověkem, jako jsem já, který zázrakem získá dobré místo jako žádný jiný, a hned si může dovolit koupit si dům svých snů. Takové vlastní království. Začnu tomu tak říkat. Dům mi představil postarší pán. Vypadal u toho poněkud sklesle. Dům mu léta patřil, ale nežil v něm. Proto prý jej prodává levně, že se musí někde i opravit. Nevymlouval jsem mu to. Dům zdálky vypadal poněkud divně. Začernalé stěny splývaly s břidlicovou střechou. Jeho výstavba musela být velice nákladná. Měl vše velmi rovně postavené, trochu klasicistně, ale na to byl příliš popraskaný a neopravený. Některé okenice byly stále zavřené, jiné skoro po těch létech vypadly. Bral jsem to jako malý zázrak, že mi nabídl tento dům, a tak jsem se moc neptal. Pak mne tenkrát zavedl dovnitř. Hlavní pokoj byl plný převelikého krbu a polic pro knihy. Dokonce tu zůstalo staré křeslo, vítr si s ním hrál a samo se někdy zhouplo. Domovník na něj dlouze koukal, pak mne vedl dál. Ukázal, jak vypadá koupelna, kuchyně a jídelna v přízemí a pak mne zavedl do druhého patra. Byly tam tři pokoje. Všechny dost veliké. Stále jsem si připomínal, jaké mám štěstí. Dům byl sice v odstrčené čtvrti, ale mně to nevadilo. Raděj se ráno projdu, než žít v malém bytě v centru města. V jednom z pokojů zbyla stará postel. Pak domovník odešel a jen řekl, kdy si přijde pro nájem. Popřál mi ještě, abych dům užíval s láskou a s pánem bohem, ale to už jsem moc neposlouchal. Měl jsem toho domu plnou hlavu. Nechal jsem knihy vynést do druhého poschodí, protože patřily mezi to nejcennější, co jsem měl, a přeci jen jsem si nerad představoval, jak mých pár knížek stojí jak zbylé zuby v puse starce v těch policích, které jsou, jak to říct, na ně moc veliké. Řídké osídlení knih v takových regálech by vypadalo spíše směšně. Mých věcí bylo tak poskrovnu, že jsem skoro nedokázal zaplnit ani malý pokojík v druhém patře. Stále více mi přišel dům smutnější. Mé šaty, kterých bylo všehovšudy do páru, se v pořádku vešli do staré skříně, kterou jsem našel v kuchyni a při přenosu jsem jí
omylem vylomil jedny dveře. Začínal jsem tomu říkat chudákovo království, protože přesně tak jsem se cítil. Dal jsem tolik peněz za nájem a zaplacení, že nejmíň dva další měsíce bude trvat, než budu moci dům vybavit. I tak jsem byl tak nadšený, že první den jsem z domu neodešel ani na krok. Když jsem se v poledne nastěhoval, byl dům zevnitř ruina, ale za dvě hodiny už byl jen upravená ruina, což bylo velmi utěšující. Na večer jsem byl už z uklízení tak unavený, že jsem si sedl do starého křesla. Když jsem přicházel do hlavního pokoje, jakoby se křeslo stále houpalo. Líbil se mi pocit, že se v něm budu houpat já, a ne nějaký vítr, který stejně za dům neplatí. Pohodlně jsem se usadil a mnul v rukou madla křesla. Jak krásný pocit. Raděj jsem seděl zády k policím, aby mne ta prázdná místa tolik nestrašila a nevyčítal jsem si, že jsou právě tak prázdná, jako má kuchyně. Měl jsem hlad a byla mi zima. Vstal jsem, abych zatopil v tom ohromném krbu. Našel jsem nějaké zbytky dřeva v kuchyni, ležely tam i svíčky, které jsem zasunul do svícnu a stále s ním chodil po domě. Krb se dlouho nechtěl rozhořet, začínal jsem to pomalu vzdávat. Malé ohniště tam jen tak stálo, přemýšlel jsem, co jsem udělal špatně. Vstal jsem a zašel za roh krbu, abych se podíval, jestli je průduch otevřený. Doopravdy byl, ale dřív, než jsem to stihl prověřit, uslyšel jsem meluzínu. Rychle jsem se otočil ke dveřím pokoje, od kterých zazněla. Pak bylo zase ticho. Trochu mne to vyděsilo. Předešel jsem před krb a prohlížel dveře. Začalo mne něco hřát, otočil jsem se a jaké bylo mé překvapení, když oheň hořel silným plamenem, jako kdybych u něj seděl už hodiny. Staré křeslo zavrzalo, zase se zhouplo. Stále mne strašila meluzína. Usedl jsem zpět do křesla a hleděl na plamen v krbu. Hrozně moc mne utěšoval. Přišlo mi, že to byl ten nejkrásnější okamžik z celého mého dosavadního bydlení. Nejkrásnější úspěch, který mi dům dovolil udělat. Křeslo bylo stále pohodlnější a já v něm brzy kolíbáním usnul do tvrdého spánku. Zdálo se mi však něco divného. Jako kdybych se probudil v křesle a kolem mne v místnosti byla mlha silná jako mléko. Tak silná, že jsem nedohlédl ani do rohu místnosti, protože mlha se válela na zemi jak tekutina. Vstal jsem, dveře z pokoje byly otevřené, vyšel jsem tedy do haly a postavil se před schody. I dveře z domu byly otevřené, chvíli jsem jimi hleděl ven. Nebylo tam nic, jen další mlha, teď spíše tmavší kouř, který se valil dovnitř. Uslyšel jsem dívčí hlas, někde za mnou se ozval z poschodí, ohlédl jsem se tam, ale nikdo tam nebyl. Jasně jsem věděl, že v domě jsem sám, úplně sám. Najednou se mi začala motat hlava, jak kdybych sebou rychle kymácel ze strany na stranu. Nepříjemný pocit, jak na rychlé houpačce. Chytil jsem se za hlavu. Pak jsem najednou padal a padal, až se vše náhle zastavilo.
Procitl jsem, ležel jsem před krbem, který už dohoříval. Nebylo v něm ani trochu plamene, jen uhlíky, které trochu ozařovaly pokoj. Vstal jsem. Křeslo se ještě kývalo v rytmu, jaký mi nepříjemně připomínal můj sen. Uklidnil jsem tedy křeslo rukou. Stále mne bolela hlava. Dveře do pokoje byly zavřené. Vzal jsem svícen. Chtěl jsem jej zapálit a jít si lehnout do svého pokoje v patře, když jsem si ho tak královsky připravil. Předklonil jsem se k ohni, zapálil svíčku, ale v tom jsem zaslechl, jak někdo běží po schodech v hale nahoru, do poschodí. Vyděšeně jsem se otočil. Šel jsem pomalu ke dveřím, chytil kliku. Přemýšlel jsem. Co když jsou na druhé straně zloději, pak už jsem mrtvý, ale co když se pletu, co když jde ten zvuk třeba jen od sousedů. Svíral jsem kliku jak král žezlo. Bál jsem se. Teď z žezla byla smrdutá kost a já ještě smrdutější srab. Tolik jsem udělal, abych tento dům mohl mít a pak bych se ani nepostavil zlodějům? Nikdy, tenhle dům je můj a já pro něj udělal mnoho. Otevřel jsem dveře tak rychle, jak jen jsem si nejvíce věřil. Můj pohled padl na hlavní dveře, ale byly zavřené. Došel jsem k nim, zkontroloval, zdali jsou zavřené pořádně. Byly pevné jako skála. Najednou jsem za sebou uslyšel z poschodí smích, podíval jsem se tam, ale nic tam nebylo. Šel jsem pomalu po schodech, jeden za druhým, se svícnem v ruce jako s mojí jedinou zbraní. Vyšel jsem do patra a blížil se k prvním dveřím jednoho z pokojů, rychle jsem trhnul za kliku a otevřel. Meluzína spustila své úpění, protože okno v tomto pokoji mělo pár děr a okenice vypadly už před léty, ale nikdo tam nebyl. Rychle jsem se tedy přesunul k dalším dveřím. Nejdříve jsem poslouchal, zdali tam někdo nechodí, ale nic jsem neslyšel. Vzal jsem tedy za kliku a k mému velkému překvapení tam také nikdo nebyl. Přišel jsem si hloupě. Šel jsem ke svému pokoji a už bez rozmyslu zatáhl za kliku a otevřel. V tom jsem uslyšel malý hles, jako kdyby si někdo oddechl. Okno v mém pokoji bylo otevřené, ale já si určitě pamatuji, že jsem ho tak nenechával. Zvláštní, jak zvláštní. Zavřel jsem ho, zavřel dveře od pokoje a natáhl se na postel. Venku už bylo určitě po půlnoci. Podíval jsem se na své hodinky a můj předpoklad nelhal. Bylo pět minut po půlnoci. Moje oči se klížily, pomalu jsem padal do spánku jak do pavučiny velkého pavouka. Naštěstí se mi tu noc už nic nezdálo. Ráno mne probudil sousedův pokoj. Hned s otevřením očí mi to vše došlo, určitě to byly sousedi, které jsem jen tak slyšel. Třeba po nocích rádi chodí po svém domě a ke mně se jen tak nesou jejich zvuky. Začínal jsem si připadat jak blázen, ale abych nebyl, v tak velkém domě. Dnes byla neděle. Nechodím do kostela, nikdy jsem tam pořádně nebyl. Ani si nevzpomínám, že bych byl kdy křtěný. Tak jsem na pozdrav se sousedy musel čekat, než se z kostela vrátí. Vyhlížel jsem je z okna. Ve volných chvílích jsem obcházel v domě, hledal, co by mohlo udělat ty zvuky. Vešel jsem do hlavního pokoje. Křeslo se zase trochu pohupovalo. V krbu stále
ležely uhlíky. Dlouho vydrží, asi je to hodně dobrý krb. Zanedlouho jsem uslyšel odbíjet z kostela zvon, sousedi už se určitě vrací. Vypravil jsem se tedy před dům a vyhlížel je. Za chvíli tomu tak doopravdy bylo. Mí sousedi nebyli žádní mladí pánové, ani dámy. Vpravo bydlela postarší paní, která mne ochotně pozvala na čaj. Její pozvání jsem přijal, měl jsem se dostavit kolem třetí. Pomyslel jsem si, jaký to zvláštní čas na čaj, ale její vůle a rozhodnost v řeči mne odradila od otázek. Nakonec, kolem páté měl do domu přijít domovník a měli jsme se dohodnout na dni placení, jak mi nedávno říkal. Mám pro něj pár výhrad. Zleva bydleli staří manželé. Starý muž mne oslovil, když jsem se díval do dálky ulice. „Dobrý den, nový sousede.“ Napřáhl ke mně ruku a já k němu. „Dobrý den, jsem…“ nestihl jsem doříct. „My dobře víme, kdo jste, ten, kterému tento dům patří, nám už to řekl. Jsem pan Kitley a toto je moje kouzelná paní.“ Podal jsem ruku jeho ženě. „Jsem moc rád, že vás poznávám.“ Jeho paní se usmála a trochu sklonila hlavu, vypadali velice přátelsky. Mé otázky ale vedli přímo k včerejší noci. „Chtěl jsem se vás zeptat, neslyšeli jste v noci něco podivného? Přísahám, že já ano.“ Z jejich tváří jsem vyčetl rozpaky. „Přiznávám, že je dům na mne dost velký. Mám často velký cit pro představivost.“ Ale ti dva vypadali náhle dost zachmuřele. Podívali se na sebe a jakoby pokývali. Nechápal jsem, o co jde. „Omluvte nás prosím, už musíme jít. Jsme už dost staří na to, abychom v tomto zimním dni stáli tak dlouho venku.“ Neodporoval jsem, ještě abych vůbec mohl. Pomalu odešli do svého domu. Jejich gesta mi však nedávala smysl. Zašel jsem zpět do svého domu. Posadil jsem se do křesla, přemýšlel. Pokýval jsem sebou, ale stále se mi trochu motala hlava. Kéž bych jen měl nějakou další duši v tomto království a nemusel se tu tak bát. Snad by jednou někdo zažehl pec v kuchyni a já se nemusel živit tím, co nakoupím. Přemýšlel jsem, kolik mám ještě zásob, než si budu muset něco obstarat. Chybělo mi lidské slovo, nebylo kde si s někým promluvit. Do jisté míry jsem se nemohl dočkat tří hodin, až si promluvím s paní, která bydlí vpravo ode mne. Vyšel jsem do patra, bez myšlenek otevřel dveře do pokoje a málem jsem zůstal stát v údivu navždy. Okno bylo zase otevřené. Ohlédl jsem se po patře, nikdo za mnou, nikdo přede mnou, byl jsem tu zcela sám. S otevřenými ústy jsem jej pořádně zavřel a zkontroloval, zdali jej nedokáže otevřít silou vítr. Nic z toho se mi nepovedlo, vítr, ani nic jiného, okno otevřít nedokážou. Po mém zavření jsem to nedokázal pomalu ani já. Zámek v okně byl pevný jako skála. V mém pokoji bylo vše na svém místě, žádný průvan neotočil list v mé knize, která ležela na posteli. Nic. Úplně všechno bylo tak, jak jsme to opustil. Podíval jsem se na hodinky, už byl skoro čas.
Vyšel jsem před dům a zamířil k sousedce. Zdálo se, že na mne čeká. Pomalu jsem tedy přišel k jejím dveřím a napřáhl ruku, abych zaklepal, ale má ruka klepala do prázdna, paní stihla dveře otevřít. „Jsem slečna Burniová!“ řekla rázně a uhnula mi z dveří, abych mohl vejít. „Těší mne, jmenuji…“ zase jsem to nestihl doříci, snad je to zvyk, že sousedi znají své sousedy dříve, než se nastěhují. „Já dobře vím, jak se jmenujete a kdo jste, nebojte se.“ Zavřela za mnou dveře a pokynula do malého salónku. Posadil jsem se do pohodného křesla, ona se posadila přede mne a nalila mi čaj. „Omlouvám se, že jsem vás pozvala na čaj tak brzy, ale je spousta věcí, které mi leží na srdci, nemohu si je nechat pro sebe.“ Udivila mne. Možná je to ona, která v noci udělala ten hluk. Její hlas ale určitě nezněl jako ten, který jsem slyšel v noci. „Víte přeci, proč byl váš dům tak levný, nebo snad ne?“ Usmál jsem se. „Všiml jsem si, že je na něm dost co opravovat. Navíc, je dost z ruky od centra města. Taky je dost…“ Ona mne přerušila. „Ale dost, vy o tom vážně nic nevíte?“ Mlčel jsem. „Dobrá tedy, přiznávám, že pan Murdock je dost uzavřená osoba. Jak už asi musí být na dně, když pronajme i tento dům.“ Pokynul jsem potichu, aby mi vše řekla. „Víte, pane, ten dům nikdy nebyl postaven, aby v něm bydlel jen tak někdo. Byl postaven pro syna Murdocka. Byl to statný mládenec, jen co je pravda. Nikdo ho však od nás z ulice neměl rád.“ Sundala si brýle, její vlasy se vymanily z vázanky a sklouzly jí k ramenům. „Víte, on byl velice zvláštní. S námi se bavil normálně, se všemi. Dokonce jej Kitleyovi měli velice rádi. Často starého Kitleye navštěvoval a bavil se s ním.“ Pak se už celá zahleděla do nějaké její minulosti. Děsil jsem se, co řekne za chvíli, protože mne začínal strach ukousávat ze vnitř. „Časem si přivedl do domu krásnou dívku. Zvláštní bylo, že ji s námi nenechal ani promluvit. Jakoby ji chtěl mít jen pro sebe. Potkávala jsem ji jedině, když se naše pohledy střetly cestou z kostela. Ona však do kostela nikdy nepřišla, tam chodili jen oba Murdoci. Ona však v tu dobu vždy seděla v patře v pokoji a vyhlížela z okna, proto jsem ji zahlédla a věděla, že tam je.“ Pak se napila čaje a dívala se upřeně na mne a na šálek přede mnou. Vzal jsem ho a napil se také. Její pohled se trochu uklidnil a pak zase vyprávěla. „Víte, musela to být veliká chudinka. Podle mého se bál, že mu uteče. A víte co? Určitě se to stalo, protože jednou v noci běhal po ulici a křičel její jméno. Beo, Beatri, kde jsi?“ Pak byla zase zticha. Pochopil jsem to tak, že se musím zase napít. Ale když už jsem měl šálek před ústy, spustila zase a tak nahlas, až jsem se málem polil. „Druhý den zmizel i on. Dozvěděli jsme se jen, že je nemohou nalézt.“ Najednou jsem ztratil chuť dál pít. „Děkuji vám, slečno.“ Pokývla upřeně. Blížila se pomalu pátá hodina. Pil jsem svůj čaj a trochu mne i těšilo, že budu moci jít, protože pohled slečny mne prohlížel tak nevybíravě jako její upřený výraz. Vháněla mi do hlavy stále nové a nové myšlenky. „Slečno, jsem za ten dům rád a jen tak si ho vzít
nenechám,“ ujistil jsem ji a vstal od stolu. Vyprovodila mne velice zdvořile z domu a já šel do toho svého. Pečlivě jsem zkontroloval každý pokoj. Dokonce i okno bylo zavřené. Dlouho jsem jej prohlížel, jestli s ním něco není. Pak jsem se usadil do křesla. Poslouchal zvuky domu, zase se mi zdálo, že slyším kroky. Teď v patře. Zaposlouchal jsem se do nich. Zdálo se mi, že z krbu zní jemné zasmání. Jemný hlas. Neděsil mne, spíše uklidňoval. Zapálil jsem dřevo v krbu. Jemně mne plamen začal hřát. Zbývalo dvacet minut do příchodu domovníka. Hleděl jsem, jak plamen skotačí po dřevě. Náhle se mi zdálo, že se v něm zračí něčí obličej. Promnul jsem si oči. Obličej zmizel. Mé křeslo se jemně pohupovalo. Smích z krbu se plamenem utišil, ani obličej nebyl vidět. Pomalu jsem usínal. Zase ty rány. Sílily, ale já pořád více padal do snů. Dupání. Náhle i klepání. Stále silnější rány. Otevřel jsem silně oči, vyskočil z křesla a přiběhl ke dveřím od domu. Došlo mi, že to klepe domovník. Otevřel jsem mu. „Zdá se, že jste na mne málem zapomněl,“ řekl svým ustavičně podivným tónem a vešel dovnitř. Zamířil do hlavního pokoje. „Myslel jsem, že budete mít už nějaké další židle.“ Hleděl na pokyvující se křeslo, které se stále neuklidnilo po mém sezení. „Tak jak se vám tu zatím bydlí? Nic se tu nestalo?“ Napadlo mne se hned zeptat: „Kde je váš syn? A kde je jeho žena?“ Muž se naštval. „Kdo vám o tom řekl? Já tu starou babu asi…“ Přerušil jsem ho: „Proč jste mi to neřekl vy? Myslíte, že bych jinak dům nechtěl?“ Přestal křičet. „Dobře tedy. Datum placení nájmu necháme na prvním dni v měsíci.“ Podíval jsem se mu do očí. „Doufám, že nečekáte, že vám budu připlácet, když tu hodlám zůstat. Vaše cena stále platí.“ Zřejmě s tím počítal, a tak nekladl žádný odpor. „Jen jedno mi řekněte, kdo byla jeho žena a kde je vlastně teď.“ Domovník se otočil a šel ke dveřím. „Nemusí vás to zajímat. Byla to zrůda, nikdy ji neodpustím, že mi ho odnesla.“ Vzal za kliku domovních dveří, stál z venku. „Kdyby ji stokrát odnesl čert, ale proč mého syna? To nikdy nepochopíte.“ A pomalu mizel ve tmě studené noci. Zavřel jsem a šel se posadit do křesla. Zvláštní, pořád se kývalo. Chvíli jsem v něm seděl, přemýšlel nad tím vším. Nemohl jsem uvěřit, co se asi mohlo stát, že někdo mohl zmizet. Jen tak, z ničeho nic. Zase jsem uslyšel jemný smích. Přísahám však, že jsem se už nebál. Dokonce se mi ten smích zalíbil. Nedokázal jsem si představit, že by mi snad nezněl v uších, když sedím v křesle. Dům byl zvláštní, ale byl můj. Jedině můj. Když už nemohu mít vlastní duši navíc, v tomto království, proč nemít smích ve stěnách, když je to pouhý nevinný smích. Bylo už pozdě, když jsem přestal přemýšlet. Usmíval jsem se, šel jsem do poschodí. Otevřel dveře do mého pokoje. Zase, okno bylo zase otevřené. Se stálým úsměvem jsem ho zavřel. Přišel jsem si jak
poblouzněný. Jak kdyby mne dům sám od sebe konejšil. Sedl jsem si na postel, sfoukl svíčky a natáhl se. Spadl jsem do snů. Potácel se jimi. Dnes nebyl dům v mlze, ale chodil jsem jakoby po růžích. Procházel jsem patro a vše bylo tak prosluněné, voňavé. Sešel jsem dolů, i tam bylo vše klidné. Koupelna dokonce postrádala bílé dlaždičky, ale každá z dlaždic byla spíše jak vymalovaná ikona, mozaika. Z kuchyně ke mně šla vůně, ale vevnitř nikdo nebyl, jen pekáč s upečenou husou. Nechal jsem to ležet. Jedny dveře byly však zavřené. Dveře, do hlavního pokoje. Překonal jsem svůj strach a vzal za kliku, ale uvnitř nebylo nic krásného, krb byl celý od prachu, police na knihy pobořené. Uhlíky kouřily a ničily celou atmosféru domu. Dokonce mi přišlo, že v každém rohu pokoje stála nějaká osoba. Rozeznával jsem záda starého Murdocka. V druhém rohu musí stát určitě jeho syn. Vyděsil jsem se, zavřel ty dveře a vyběhl zpět do patra. Skočil jsem do postele, zavřel za sebou dveře, okno přirazil a překryl si hlavu přikrývkou. Chvíli jsem tak ležel, bez hnutí, ale s těžkým dechem. Přes hlavu mi přejela jemná ruka, povolil jsem křečovité sevření, přikrývka sklouzla na zem. Stála přede mnou dívka. Usmívala se. „Snad se nebojíš,“ řekla. V té chvíli jsem se bál jedině toho, že odejde. Byla krásná. Na první pohled jsem ztratil srdce v jejich očích, ty však neměly jasnou barvu, byly tmavé, ale ne zelené, ne hnědé. Pohladila mne podruhé. „Jsi velmi zvědavý, víš?“ řekla. Nevěděl jsem vůbec, co jí mám říct. „Zase je tu zavřené okno.“ Došla k oknu a otevřela ho pořádně dokořán. Všiml jsem si, že má pár ran na zápěstí. Přišel jsem k ní, vzal ji za tu ruku, pohladil. To bylo snad poprvé, kdy se neusmála, trochu stáhla rty, došlo jí, že myslím, na ty rány. „Neboj se, jsem tady,“ řekl jsem jí. Zase se tak mile usmála. „A už tě nikdy nepustím,“ pravil jsem s takovou jistotou, jako nikdy nic jiného. „To bys vážně dokázal? Ty bys mně nikdy nepustil?“ zeptala se a já ji objal. Vůbec se nebránila. V tu chvíli jsem byl šťastný snad nejvíc v životě. „Pokud tedy myslíš, to co říkáš vážně. Pojď za mnou.“ Šla dolů. Slepě jsem ji následoval. „Pojď za mnou.“ Zněla jak hlas ztrácející se ve snu. Dovedla mne do pokoje, kde stáli v rohu ti lidé. Nemohl jsem se ubránit strachu, ale překonal jsem jej. Dívka vkročila do krbu. „Pojď sem,“ přikázala. Udělal bych cokoliv, co by řekla. Nedokázal jsem si představit, že ne. Byl jsem jí náhle posedlý. Stál jsem v krbu. Najednou se vše ale začalo podivně ztrácet. Začalo to světlem, pak zmizeli i lidé v rozích. Byl jsem v místnosti sám, tedy skoro sám. Křeslo se rozhoupalo, viděl jsem v něm dívku. Natáhl jsem ruce, ale pak jsem ucítil něco jiného. Podíval jsem se pod sebe, byly tam uhlíky. Uhlíky, které jsem v krbu nechal já sám, když jsem si večer udělal oheň. Náhle se rozhořely a sežehly mi nohavice. Udělal bych krok pryč, ale její oči mne držely stále na tom
samém místě. Nepohnula rty, nepohnula očima, ani rukou. Stále se jen houpala na židli. Nedokázal jsem mluvit, jen jsem se smutkem na ni hleděl. Přál jsem si, aby mi pomohla. Už jsem pochopil, jak zmizela, neb mi to sama řekla. Stojím v rohu místnosti, v tom čtvrtém z rohů. Do domu už nikdo další nepřijde, protože rohy jsou plné. Šeptá mi do ucha: „Pro vaši touhu mne upálil, jediná cesta, jak být se mnou, je být můj stín. Se mnou je jen můj stín.“ Zajímavé, protože teď ho nemá, snad za živa. Jen vím, že to, co ze mne bylo, proletělo s plamenem komínek a má duše teď kouká do dvou stěn a jednoho rohu. Nejsem nic, jen muž, ten, co chtěl růži k sobě přitisknout a nemá klid, protože ji už nikdy mít nebude. Jak říkala, chtěl jsem ji a teď můžu být jen její stín. Můžu tak ale slyšet její smích. Jako všichni ostatní, kteří shořeli jako ona. Teď pomstí se všem, kteří nedokázali odolat. Tak moc jsem chtěl, až jsem ztratil vše. Sbohem světe, nechci lásku, sbohem, a vzpomeň, že ve čtvrtém rohu stojí ten, co hřeje se, když bytost bez stínu směje se.
Nemoc a chlad Byl chladný večer, z oken mého domu šlo jen těžko dohlédnout na okna domu protějšího. Byl jsem tak sám, tak sám uprostřed ničeho. Hledal jsem povzbuzení, vše kolem mne, co by mne mohlo nějak zahřát, ale pokaždé to končilo stejně. Nebyl jsem nic, ztratil jsem všechno a vše ostatní bylo jak čekání na smrt, která se mi ale nemilosrdně vyhýbala. Stále jsem si prohlížel nekonečnou mlhu, malá světélka, která vypadala jako lucerny, ale byla to stále jen ta rozmazaná protější okna. Chvílemi zhasla, chvílemi zářila ještě více a jasněji, jakoby chtěla dosvítit až ke mně. Já je ale nechtěl, nebyla ničím. Vzpomněl jsem si, proč vlastně stojím před oknem. Kdyby má tíže byla člověkem, už dávno by tento byl větší než můj dům, větší než cokoliv, co znám. Možná pravým opakem by byl můj přítel. Karel stál dole u dveří, i on byl malou lucerničkou, protože ji svíral v ruce, poznal jsem ho podle obrysů. Dnes naplánoval malý večírek, dělal to často, byl totiž jediný, který si přál, abych svoje závaží upustil. Proto dnes večer stál před domem a vyhlížel zvědavé hosty. Hodněkrát chtěl jsem zakřičet: „Zmiz Karle, zmiz a nikdy se nevracej.“ Ale když jsem viděl jeho obličej, který neztrácel ochotu mi pomoci, ztratil jsem chuť křičet na hodného psa. Všiml jsem si, že se míhal sem a tam. Hosté zřejmě přicházeli, protože jeho hlas zněl domem na uvítanou, ale oni byly zticha. Proč jsou sakra tak moc zticha! Vzpomínal jsem dál. Naposledy byli tak potichu, když se to vše stalo. Otočil jsem se pomalu k posteli, ale oči jsem otočil zase zpět k oknu, protože i ta mlha byla veselejší. Zakašlal jsem a ucítil znovu to hrozné ticho. Tu samotu, ačkoliv jsem nikdy nebyl sám. Vždy tu pro mne byl Karel, služební a tak, ale kdo může z nich nést to, co se stalo. Naposledy byli tak potichu, když tě chtěla oplakávat. Nevyčítám jim, že se pro slzu nedonutili, nevyčítám jim, jací jsou, ale vyčítám jim jejich šeptání, jejich nic nedělání, jejich slavné a vlídné ticho se slovy: „Upřímnou soustrast.“ Co je na ní upřímného, co? Zbla nic, zbla jen dvě slova a ticho, které přijde potom. Ach má paní, proč sis mne nevzala s sebou, jako naše děti. Pak bych si možná ticho nevyčítal, protože bychom byli všichni zticha. Hrozný večer na mne čeká, budu zase poslouchat ticho. Musím tam jít, protože nechci, aby Karel poznal, jak moc mne to vše trápí, když on pořád doufá. Vyšel jsem ven z pokoje, sešel až na mezanin, kde jsem měl krásný výhled na celou halu. Kdo mne spatřil, poklonil se. Opětoval jsem jejich pozdravy. Když už se takto spustil tichý šepot a já se klaněl notnou chvíli, přišel Karel a přerušil ten hnus. „Tady je náš hostitel, dámy a pánové!“ zakřičel po celé hale a pozdvihl ke mně číši. Usmál jsem se na něj, on na mne. Bylo mi potěšením jeho těšit. Však co se náhle nestalo. V davu se
probleskla tvář. Můj úsměv sjel. Ano, ano nebylo to možné. Spustil jsem zase zdvořilý smích. Zase, zase tam byla. Tvoje tvář, má vyvolená. Seběhl jsem ze schodů a tichem zaznělo: „O oo ooo o…“ Údiv bohatých pánů a dam, ale já ji viděl, přeletěl jsem ten dav a hledal ji. Však u stěny, kde Karel stál, náhle jsem byl sám, bez ní. Bez přeludu. Zamračil jsem se, šel zpět ke schodům. Za sebou jsem slyšel hanlivá slova, lepší, než tichá pomlka. Vyšel jsem zase na mezanin. Hleděl jsem z výšky na ty hlavy. „Omlouvám se, dámy a pánové, dnes není mi stále dobře, ale, prosím, zůstaňte a radujte se. Prosím vás, pan Karel vás zde výborně pohostí.“ Mračil jsem se ještě víc a zašel za roh, do chodby vedoucí k pokojům. Spustila se mi slza. Má paní, proč mi to jen děláš. Vždyť mé srdce skrze mé oči tě stále vyhlíží. Kde jen jsi, kde jen jsi? Už zase jsem se nachytal, jak stojím před oknem. Hledím ven, hledím na ta světýlka. Dole už nezáří Karlova lucerna. Jsem v pokoji sám, svíčka skomírá. Snad už brzy budu unavený a bude se mi chtít spát, do té doby budu stále vyhlížet, zdali dnešní sen nebylo spíše bdění. Hleděl jsem dolů, vyhlížel a potichu se modlil. Prosím tě, ať si kdekoliv, prosím, ať svírá tě kdokoliv, já jsem tady a čekám na tebe, má paní, princezno. Tvé krásné jméno, má Lauro, má Beatrice, Beatrice, Bea, Trice. Pořád mi to hlavou zní, pořád si to opakuji. Tak hleděl jsem do stínů. Obrysy mlhy se začaly vyjasňovat, před dveřmi stála další osoba. Snad Karel na někoho zapomněl, ale ta dáma, či kdo to byl, tam stále stála. Její lucerna zářila do okolí jasněji, než kterákoliv jiná z protějšího okna. Ano, poznávám ji, hledí přímo na mne. Ano, už jdu vás přivítat. Zabouchl jsem dveře od mého pokoje a vběhl na mezanin. Způsobil jsem ve společnosti zase to hrozné ticho. „Karle, proč nevpustíš dovnitř tu paní, co už určitě klepe na dveře?“ Karel stál u nějakého pána, který měl skoro holou hlavu, malá ústa, malé oči a ještě menší nos. Tvářil se důležitě, už nesmál se, jak kdy mohl. „Podívám se, ale nikoho jsme neslyšeli.“ Kývl jsem důležitě. Karel se přitočil ke dveřím, otevřel. Dovnitř vklouzla mlha. Hustá a tekutá, jak kaše. Nikdo tam nebyl. „Něco se ti zdálo, příteli,“ zakřičel přes všechny na mne. Pokýval jsem smutně hlavou, měl pravdu. Vrátil se zpět k pánovi, který mu stále vyprávěl něco důležitého, protože můj přítel ztratil smích, když spolu mluvili. Nechtěl jsem ho dále rušit. Šel jsem zpět do svého pokoje. Postavil jsem se k oknu a zanevřel na něj. Šel jsem do postele. Ani jsem nevěnoval velkou pozornost mému hladu, či obleku, spustil jsem boty podél postele a ulehl do ní. Hleděl jsem na potemnělá nebesa. Hledal v nich mé místo, protože nad ránem, kdy na ně také hledím, není tam pro mne žádné, ale když je prohlížím na noc, je tam místa dost. Oči mé se klížily. Čím více jsem byl spánku, tím více mi šla do mysli její slova. Byl jsem tam, kde vedle mne ona lehávala. Jako kdybych jí i na chvíli cítil, její ústa natiskla se na ty má. Na chvíli spojila se naše těla. Zakřičel jsem:
„Kde jsi?“ Až otřásla se podlaha. Probudil jsem se, propukl v pláč. Ani spánku mi nebylo přáno. Ani chvíle klidu v zapomnění. Přísahám, že kdybych usnul, nebylo by to nic jiného, protože by za mnou přišla i ve snu a já nevěděl, co říci. Nastalo by to smrtelné mlčení. Kde jen hledat vysvobození. Na dveře někdo zaťukal, do dveří vklouzl Karel. „Můžu dál? Je ti dobře?“ hned se mne zeptal. Neměl jsem srdce jej poslat pryč. „Pojď sem, můj věrný příteli,“ pozval jsem ho, ve svém nočním obleku posadil se na postel. „Jaký byl večírek?“ zeptal jsem se. Usmál se na mne. „Lepší by byl, kdybys tam byl s námi.“ Pokýval jsem hlavou. „Víš, jak moc bych si přál, kdyby mne vše to přestalo bolet. Karle, já už pomalu nemůžu, nedokážu to vydržet, taková bolest. Vím, že tě mám, ale jsem v tomhle světě tak hrozně sám. Jsem tak hrozně sám.“ Spustil se mi z očí zase pláč a on mne chytil kolem ramen. „Neboj se, stojím u tebe. Ani nevíš, kdo ještě. Sehnal jsem ti nápravu. Mluvil jsem s doktory a jeden velmi dobrý se nabídl. Ani nebudeš věřit, jak je dobrý.“ Vstal a šel ke dveřím. Nechápal jsem, o čem přesně mluví, neptal jsem se a neodmítal jeho pomoc, protože on je ten poslední, který by měl být mým jednáním uražený. Zavřel za sebou. Stočil jsem se do postele. Pomalu jsem vyčerpáním padal do snů. Myslel jsem na ni, nedával mi pokoje, ani já jí. Viděl jsem, jak se ke mně blíží. Na chvíli jen cítit její vlhké rty, jak mne hladí po tváři. Jen nebýt sám, jen neposlouchat to hrozné ticho, které dělá tato noc. Proč ta temnota kolem nás neumí mluvit, křičel bych na ni stejným hlasem, ale nemusela by mne trestat hrozným mlčením. Dočista jsem usnul. Ráno mne začaly budit silné rány. Tak silné, že jich sluhové nebyli schopni. Tak mohutné, že jich Karel nemohl udělat. A bylo jich tak moc, že bych spíše věřil, že se jim snaží zabránit. Ale ty duté rány se blížily, někdo běžel po schodech. Nebyl to jeden, ani dva, spíše celá skupina. Najednou se rozlítily dveře, do místnosti vpadlo pár zřízenců. Všichni v bílém šatstvu. Pomalu mne začali cpát do nějaké kazajky. Křičel jsem jen chvíli, ale pak mi někdo z nich strčil do úst roubík, a to tak silně, že jsem málem nemohl dýchat. Jeden z nich mi trhl za ruku, křuplo v ní. Chtěl jsem zařvat ještě více bolestí, ale nešlo to, protože roubík byl silně. Spustily se mi slzy. Táhli mne dolů. Poznal jsem pohledy všech svých sluhů. Za chvíli jsem seděl v kočáře, který měl mříže v okně tak malém, že nebylo pomalu vidět ven. Zděšením jsem těžko dýchal. Těžko se dokázal udržet klidný. Cítil jsem puch kolem sebe. Jak spousta zaschlé krve. Posadil jsem se co nejblíže k okénku. Venku jsem zaslechl známé hlasy. „Bude v pořádku? Viděl jsem, jak mu jely slzy.“ Ano, jasně jsem poznal slova mého přítele. Jak jen je mi oddaný, že způsobil tohle. „Jeho osobnost už je značně poničená. Ty slzy nebyly jeho, ale byly způsobeny něčím, co u nás už dávno můžeme léčit.“ Ten hlas jsem ale neznal.
Postavil jsem se na špičky, abych je mohl zahlédnout. Tvář Karla jsem neviděl, ale tvář toho druhého jsem rozpoznal. Byl to ten muž, který se bavil minou noc s Karlem. Jak jen ho mohl ujišťovat o mém bezpečí, když mám zlomenou ruku už jen při jejich zásahu? „Nebojte se o něj, za pár dní je zpět,“ řekl Karlovi ten muž. Snažil jsem se co nejvíce zamručet, aby mne pustili, ale jediné, co se stalo, bylo, že někdo pokynul kobyle, ta se dala do kroku. Já upadnul dolů, na podlahu kočáru, který se zatím řídil ulicemi jako blesk. Slyšel jsem, jak kočí žene rychle koně. Jak je mlátí do zad bičem. Snažil jsem se vstát, po chvíli se mi to doopravdy povedlo. Ruce jsem zapřel o mříže, ale náhle mne napadlo, že mají jinou barvu, než jaká byla předtím. Zlomená vysela dole, protože ta zdravá ji nemohla déle na mříži udržet. Koukl jsem, jak z ní ztéká něco mokrého, vlhkého, či snad, ano, ano, poznávám to, rudého. Ten pach, kterým vládl kočár, byl na mých rukou. Krev, která netuhla a nevyvanula se z kočáru za této zimy. Křičel jsem, ale můj křik byl přec roubík skoro neslyšný. Kazajka měla ruce volné, ale roubík byl snad z řetězů. I kdybych obě ruce zvednul až k hlavě, nedokázal bych jej jen tak vyrvat. Kňučel jsem bolestí. Však kočár už skoro stál, někam jsme konečně dojeli. Najednou se dvířka otevřela. Z kočáru mne vyndali zase zřízenci. Jeden z nich mne silně vzal za zlomenou ruku. Cítil jsem neskutečnou bolest, táhli mne skoro po zemi. Další chytil ruku zdravou a třetí mne praštil přes nohy, abych udělal i nějaké vlastní kroky. Stáli jsme před jasně hnědou budovou. Všude kolem byl park zakrytý sněhem a čas od času, jako malé sochy, stály postavy u stromů, či keřů. Některé se houpaly z místa na místo, jiné jen stály, však děs mi přivodili do očí, které více ronily při té silné bolesti. Dotáhli mne dovnitř. V hale stáli další takoví, někteří i křičeli. Nerozuměl jsem jim ani slova, ale bylo jich tam skoro do sta. Část z nich křičela přímo na mne. Zřízenci je mlátili a dělali nám cestu. Vedli mne kamsi do nějaké místnosti, protože jsem poznal chodbu. Přestával jsem mít tolik síly, najednou otevřeli jakési dveře a hodili mne do černoty. Přistál jsem na tvrdé zemi. Jednou rukou jsem se snažil vstát, ta druhá už mne totiž vůbec neposlouchala. Když jsem ale ucítil stejný pach, který byl v kočáře, už jsem se nedokázal vůbec pohnout, jen o stěnu jsem se zapřel, či co to bylo, oddychoval mocně, protože to jediné mi zbývalo. Ach, Karle, kam si mne to jen dostal. Co se to jen mohlo stát? Kdo byl přesně ten člověk? Má paní, snad blížím se vám, protože už přestávám cítit kus sebe, má ruka už mne ani nezebe, jako bych ji celou ztratil. Náhle se mi zdálo, že jste zase u mne, že je léto. Moje oddechy ničily to zlé ticho. Cítil jsem, jak mi vodí i teplo. Ano, do krve se mi vlilo léto, léto, kdy jsme spolu běhávali po loukách. Já vás honil a vy jste se dohonit nechala. Pamatuji si, jak jsme tam vodívali našeho syna. Jaké krásné myšlenky a jaká díra. Padla mi má
víčka vyčerpáním. Ztratil jsem sílu, nebylo dostatku spaní. Usnul jsem v tom podivném vězení. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale vím, kdy jsem se probudil. Zřízenci mne vláčeli zase tou hnusnou chodbou. Na jejím konci bylo silné světlo. Snad slunce vyšlo a já mohl hledět na něj. Na konci chodby poznával jsem jasně obrysy. Stála si tam. Ano, viděl jsem tě. Chtěl jsem jen zakřičet: „Uteč, než tě zase uvidí. Uteč!“ Napřáhl jsem ruku do dálky, ale oni mne odvedli do místnosti. Posadili mne na studenou židli. Oddechoval jsem. Jeden z nich mi vyndal roubík. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Naproti mně stál ten muž. Posadil se také. „Pane, stalo se nějaké nedorozumění. Pane, kde to jen jsem?“ Jenže ten muž nic neříkal, jen upřeně hleděla do mých očí. Rozhlížel jsem se, kam mi hlava povolila. Viděl jsem u stěny různá lana, u druhé zase jasný žebřík. Dál tam bylo spousta kýblů a u dveří železná tyč. „Pane, kde to jsem? Myslím, že mám zlomenou ruku.“ Vstal a šel ke mně. Vzal mě za tu zdravou. Divil se chvíli, že nic neříkám a pak uchopil tu nemocnou. Ztuhl jsem bolestí. „Ano, pane, teď se do vás vžila i domnělá bolest ruky. Není zlomená.“ Cítil jsem, jak se mi celá v kloubu hýbá. „Ale pane, vždyť to cítím.“ Mávnul rukou na zřízence. Nasadili mi zase ten hnusný roubík. „Není při smyslech. Musíme se dát rychle zase do léčby.“ Všichni kolem něj pokývli a dva z nich se i usmáli. Odtáhli mne k lanům. Přivázali ruce. Úpěl jsem bolestí, brzy jsem poznal, k čemu mají tyč u dveří. Jeden z nich ji vzal a praštil mne s ní do úst. Vypadly mi dva zuby. Z úst se začala řinout krev. „Vidíte, pánové, tak bohatý muž a není ani tak zdravý, aby jeho tělo udrželo zuby. Není proč mu kdy ještě sundávat roubík.“ To už jsem ale stoupal po lanech, které uchytili na háku na stropě. Moje svaly vydávaly divný zvuk. Bolestí jsem se málem neudržel při smyslech. Když mne takto vytáhli poprvé, ještě jsem držel zrak. Zdálo se mi, že místnost je jasnější. Jak kdyby se něco blížilo. Muž mne prohlížel. „Z očí mu jedou slzy. Naše velká nemoc. Pánové, i smutek se dá léčit.“ Vytáhli mne zase nahoru. Snažil jsem se podívat se co nejvíce vzhůru, protože jsem cítil něco jako záři na své hlavě, ale nic z toho. Přeci jsme tu byli jen my, tedy oni, já a provaz. Ztratil jsem náhle vědomí. Bolest mne už nenechala strádat. Spustili mne. Udeřili do obličeje. Ožil jsem. Cítil, jak mi po hlavě teče teplá krev, kapala mi do úst. Snažil jsem se ji vyplivnout, ale nešlo to. Nedařilo se to. Tekla proudem, který jsem nikdy necítil. Vytáhli mne ještě jednou, pak už jsem nic necítil, nic neslyšel. Zdálo se mi, jak blížím se k tobě. Běžel jsem tou loukou. Dnes jsem tě nehonil, jen se k tobě blížil. Stále blíže a blíže. Už jen pár kroků a byli bychom zase spolu. Nebylo by té bolesti. Nebylo by strádání. Odešly by s životem. Šel bych hned a rád za tebou. Najednou odešel i sen. Začal
jsem křičet, nebo spíše se snažil, protože jsem zase ležel na černé podlaze a poznal, proč je stále od krve. Teď tu byla hlavně ta má. Křičel jsem, protože jsem nebyl na louce, ale v hnusné kobce. Sám, v tichu, které jsem nechtěl nechat propuknout. Mých sil ubývalo. Stále více byl jsem ničím. Jen tak málo, co se ze mne zůstalo. Plazil jsem se na podlaze ke světlu zpod dveří. Jen mít trochu štěstí. Nejednou se dveře otevřely. Dovnitř vešli zase ti zřízenci. Táhli mne chodbou na další slyšení. Viděl jsem zase to světlo, jak je na konci chodby. Teď už více zkalené, protože slunce muselo zapadat. Natáhl jsem ruce znovu, ale nešlo to, praštili mne přes ně. Podíval jsem se dolů, viděl, jak moc mám prsty křivě. Na jednom z nich chyběl nehet. Jen krev valila se z něho. Vzpomněl jsem si, jak drsné je asi kladivo, jak asi ono by přeštíplo kosti v ruce. Hodili mne zase na tu židli. Cítil jsem jasně pohled toho muže. Stál přede mnou. Poznal jsem, že dnes má rukavice. Místnost se trochu změnila, stál tam velký stůl a zřízenci měli na sobě kožené vesty. „Pánové, dnes se pořádně podíváme, jak se dělá psychiatrie.“ Kývnul a tři z nich mne hodili na stůl. Ucítil jsem hroznou bolest. Dopadl jsem totiž na jednu z rukou. Křupla, kloub se vrátil do jamky. Nevím, jestli aspoň to, nemělo mne udělat šťastným. Netušil jsem, co je to psychiatrie, ale vím, že je to něco jako mučení. Jak jen tohle Karel mohl dopustit. Začal jsem se svíjet na stole. Přinesli provazy, pořádně mne připoutali. „Nemocnému pomáhá, když vidí, co se s ním děje. Opřete mu hlavu, aby mohla léčba započít.“ Náhle jsem měl pod hlavou opěrku, která mne nutila vidět na celé mé tělo. Neskutečně to bolelo, tím více, jak sílil nápor krku, který se chtěl narovnat. Viděl jsem, jak berou jemný nůž. To jsem však nechápal, co s ním udělají. Náhle zajelo to něco do mého těla. Nůž jel hladce po kůži, jemně ji sloupával. Já však padal do šílenství. Pomalu se strop měnil v záři, natahovaly se z ní ruce, ale ne jako ty moje, hezčí, bez krve. Propínal jsem se, ale pak utáhly lana. Cítil jsem každý řez toho pána. Chvílemi se mi zdálo, že cosi bublá ve mne, protože něco protahovalo místa, které jsem nikdy předtím necítil. Žaludek se mi snažil vzepřít, ale ovládal jsem jej. Světlo ze stropu sílilo, i ty ruce byly znatelnější. Náhle však zmizeli. Byla tam. Poznal jsem ji. Koukala se na mne a usmívala se. Jak rád bych jen k ní napřáhl ruku, ale nešlo to, protože už jsem je necítil. Náhle jsem ztuhl. Muž vyndal ze mne nějakou věc, poznával jsem ji. Tepala, byla rudá, od mé krve. Hleděl jsem, jak chladne. Pomalu z ní vyprchávalo to poslední, co jsem měl. Moje oči se však pustili té věci, hleděli střídmě. Viděli, jak z nebe se ke mně někdo shýbl. Slyšel jsem poslední slova toho pána. „Další oběť, co nedokázala přežít. Pánové, dnes jsme byli nejblíže vyléčení.“ Podíval se na své sluhy. Poznal jsem přesně, kde jsem do té chvíle byl, peklo na zemi.
Moje tělo naposledy vydechlo, ale cítil jsem, jak jdu chodbou. Blížím se k místu, kde právě svítá. Konec chodby, velké dveře, otevřely se a vyhodili mne na hromadu za domem. Ležel jsem tam jen chvíli. Pak jen vím, jak mé tělo omývají. Před Karlem jsem ležel už čistý. Kdybych jen mohl vrátit se a promluvit, ale já už jsem mrtvý. „Příteli, ani tady ti nepomohli,“ řekl mi. Kdyby jen věděl, co chudák udělal. Odpustil jsem mu. Vyprávěl mi, že farář odmítl mi ležet v kostele, protože jsem byl na nekatolickém léčení. Však že mi zařídil ležení vedle mé paní. S mou rodinou. I za ta slova, cítil jsem štěstí. Položil mne tajně, za noci, vedle tebe. Křičím a hledám tě. S každým úderem hodin si mi blíž. Uklidním svou mysl a krátkou cestu za tebou poběžím. Na louce, kde růže nikdy neumírají, tam obejmu tu nejkrásnější paní. Lauro, jsi to opravdu ty? Slyším, jak se mi směješ. Ano, poznal jsem tě. Už není pro mne místo v normálním světě. Karle, odpusť mi, že jsem se nevyléčil, ale dnes vím, že takhle to muselo skončit. Jsem šťastný, kéž bys byl i ty.
Krypta a obraz Kéž bych na tebe myslel, když jsme vstupovali dovnitř a nikdy tam nevešel. Hrozivý den, kdy to přišlo, má drahá. Jediná má omluva je, že toho lituji. Richard, ani já, nikdo z nás netušil, co tam může být a co nás může potkat. O to víc lituji té hádky, co jsme spolu měli, protože vím, že už si nikdy nedopustíme, není jak. Říkali tomu místu temná aleje, ale všichni věděli, že ta alej, vedoucí k vchodu do krypty, měla úplné jiný důvod, než se zdál. Richarda to nadchlo, miloval temná zákoutí, ale snad raděj ta vlastní, která mohl ovládat, než ta, která na něj čekala někde v neznámu. Vesničané nikdy tak velký hřbitov nepotřebovali. Patřil panstvu ze zdejšího zámku, ale po revoluci vše opustili. Jediné, co doopravdy zůstalo celá, byla alej a krypta. Všichni se těch míst báli, ale v Richardových očích to byl poklad, zázrak na dosah jeho zvědavosti. Doslechl se o tom zcela náhodou. Vzpomínám si na starého faráře, který nás zapřísahal před vstupem na hřbitov. Sliboval a prosil, abychom už dál nešli. Kdyby jen řekl, že na hřbitově jsou jen hlouposti, určitě by zlomil jeho zvědavost, ale on ne. To ještě víc povzbudilo zvědavost mého přítele. Richard vždy chodil v jedněch věcech. Rád všechny upozorňoval na svůj bohatá stav. Usiloval mnohokrát o titul, ale nikdy jej nedosáhl. Pak rád vykládal, že pro něj tituly nejsou, je pro ně moc výjimečný. Dokonalost sama, můj přítel. Bohužel mu stále dlužím spousty ze svých služeb, snad i svůj život, který se ne a ne naplnit. Proč stále žiji, pro jeho svědomí, či snad, že byl takový? Nevím, ale jeho plášť, černá hůl, vysoké černé boty, co nesly svého pána, který se rád vzhlížel v zrcadle, snad protože měl na křivo svůj cylindr, anebo neuhlazený vous, jasně ukazovali, jaký je. Marnotratný, snad k uzoufaní unuděný. Proč právě mne si vybral z bláta a hnusu chodníku za svého přítele. To je však jiný příběh. Farář nás zastavil vlastním tělem a křičel: „Chcete snad sypat sůl do Kristových ran? Stůjte, jak moc si ceníte života?“ Richard jej málem bez myšlenek přešel směrem k aleji, ale já ne. „Jak jste to myslel?“ Zeptal jsem se, můj přítel se zastavil. „No tak, nezdržuj, máme spoustu práce.“ Ale stařec se konečně trochu uklidnil, když si všiml, že se na něj dívám. „Kdokoliv kdy vešel, už se nikdy nevrátil.“ Řekl tak vážně, až mi přejel studený pot po zádech. „Kdo? Kolik jich bylo?“ Zakřičel jsem, ale stařec jen pokýval hlavou. „Bezpočet. Jsou stále tam, pokud vás to zajímá.“ Jenže to už Richard šel pomalu alejí. Nemyslel na faráře, ani na mne, měl v duši jen vidinu nějakého hrozivě ohromného pokladu, který mu zaručí slávu. Běžel jsem za ním, stařec by býval taky, ale při pár krocích zakopl a svalil se na zem. Ohlédl jsem se, jestli je v pořádku. Hekal, ale pomalu se stavěl
na nohy. „No tak, můj příteli, tady vede naše cesta poznání, copak to nevidíš?“ křičel Richard a s jeho slovy se zvedl silný vítr. Pomalu zalomcoval chatrnou mříží, v zemi a rámu ji držela pouhá síla rostlin, která ji stihla obmotat. Vítr stále sílil, a když jsem začal Richardovi pomáhat, už k nám přes větrný řev nedoléhal ani kouskem z výkřiků starce. Byli jsme sami, právě když jsme vrazili dovnitř, protože mříž sklouzla po našem vstupu zpět do rámu, jakoby tak byla udělaná, aby vpustila jednotlivce dovnitř, ale žádného jen tak ne ven. Mne to vylekalo, ale Richard byl nadšený. Konečně objevil něco, co ho vytrhlo z jeho dlouhých a nudných dnů. Dnes mohl zažít něco zvláštního, jen kdyby do toho netahal mne. Proč jen já? Ušli jsme ještě kousek ve tmě, až po pár krocích, když už jsme cítili jen chlad krypty a bezvětří doprovázené hnilobným zápachem, vytáhl Richard louče, které ukrýval pod kabátcem. Nevím proč, ale stařec se k mříži nepřiblížil, stejně tak jeho hlas. Řeči vesničanů a jeho výtky zřejmě něco znamenali. Určitě ano, ale ne nic pro nás, pro dva slepce. Louče se rozhořely. Rozeznával jsem kolem sebe dutiny ve stěnách, které jasně sloužili pro pozůstalé. Některé otvory byly prázdné, jiné plné po okraj. Jasně jsem si všiml, jak se mi mění vzduch u pusy na páru, i když ještě nebylo zdaleka počasí, ani zima, na to, aby se toto dělo. Richard po chvíli zvolal: „Jak epochální!“ hleděl na otevřenou rakev v jednom otvoru. Co na ní bylo tak epochálního, to jsem nevěděl. S nadšením k ní přikročil. Já začal pomalu couvat od něj. Vzal svou hůl a pořádně strčil do víka, to se pohnulo a s hrozivým hřmotem se vysunulo z díry a padlo na zem. V tom jsem udělal ještě další krok dozadu a ucítil na svých zádech čísi přítomnost. Richard se zatím smál. „Richarde, pomoc!“ zasyčel jsem. V této chvíli po prvé, podíval se pořádně můj přítel na mne. „Uskoč!“ zakřičel a já tak udělal. Při mém couvání, zavadil jsem o mrtvolu opřenou o jakýsi rám vedoucí do dalších částí krypty. O tento rám byl opřený mrtvý muž. Ležel náhle mezi mnou a Richardem, ten na něj ukázal pochodní. „Kdo si asi byl za živa.“ Já si mrtvého s vyděšeným výrazem prohlížel. Neměl boty, byl bosí, kalhoty měl selské, i zbytek jeho oblečení byl venkovský. Co bylo ale doopravdy divné, nad tím jsem se zarazil, byly jeho oči. Když jsem zpozoroval, že i na rukou měl ještě nehty, že i na hlavě stále byly vlasy, ale jeho oči byli pryč. Zbyly jen prázdné ďůlky. Jak kdyby nikdy oči neměl, nebo spíše, jak kdyby mu je někdo sebral. Proč ale? Co se tady asi mohlo stát. To ale Richarda vůbec nerušilo, obešel mrtvolu a vešel do další místnosti. „Pojď za mnou, můj příteli, cítím, že jsme skutečně blízko.“ Říkal tak zaujatě, že jsem tomu nemohl uvěřit. Jak mohl být takový, potom všem, co už se stalo.
Šel jsem pomalu za ním, ale v další místnosti se mi naskytl odporný pohled. Přísahám, že od té chvíle jsem nemohl uvěřit, že dělám další kroky čelem do čirého šílenství. V místnosti stály, ležely, či po kusech roztroušených odpočívaly mrtvoly. Jedna vedle druhé, všechny tak mrtvé, že už to ani více nešlo. V tu mi došlo, co měli všechny společné. Všem chyběli oči. „Myslím, že vím, kde je poklad.“ Řekl Richard a blížil se k chodbě, odkud čouhali napřažené ruce ležící na podlaze. Ten mrtvý, který tam ležel, mne nejvíce upoutal, protože vypadal, jakoby se snažil utéct, ale ti ostatní, ti už jen odpočívali. Vzdali snad svůj zápas? Nevím. Možná že na to Richard přijde, jenže beze mne. „Richarde, stůj!“ Zakřičel jsem. „Richarde!“ už jsem jen syčel. On se na mne nepodíval, zaplul do temné chodby, překročil mrtvého a vzdálil se mi z dohledu. Díval jsem se za ním, jak pochodeň plápolá stále dál a dál. V obrysech jsem jasně rozeznával, že mrtvých bude více, než ty, které jsme doposud viděli. „Richarde!“ Křičel jsem. Pochodeň náhle zmizela. „Richarde!“ Nebylo nic slyšet, ani jeho kroků, ani jeho hlasu. „Richarde!“ Zakřičel jsem po třetí a udělal první kroky do chodby. Nemohl jsem ho tam nechat. Nemohl jsem mu to udělat. „No tak, Richarde, jsi v pořádku?“ Mé kroky se zrychlovali, raději jsem se nedíval pod sebe. Tušil jsem, že by to mohlo být to poslední, co by mne od něj dělilo a že pak bych strachy už nic nedokázal. Po pár dalších krocích jsem spatřil, že se chodba točí kamsi do místnosti. Nechtěl jsem tam, zarazil jsem se a přemýšlel. Zatuchlý vzduch mne odpuzoval. Ale co je lepší? Otočit se a přejít přes mrtvé, nebo zachránit jednoho blázna, ale živého. On je přeci určitě živý! Cítil jsem v tom hnusném vzduchu pach jeho louče. Dodal jsem si odvahy. Vešel jsem dovnitř a uviděl ho. Hleděl kamsi do daleka. Jak jsem byl rád, že je celý. Přiběhl jsem k němu a objal jej ze zadu. „To už mi nikdy nedělej!“ on ale stále nic neříkal. Obešel jsem ho, nic zvláštního, byl jako zatuhlý. Kolem bylo stále dost mrtvých. Všiml jsem si, že to všichni byli jen muži. Jeden na druhém tam leželi, jak ve skladu mrtvol. Richard stál vlastně na zádech nějakého vesničana, ten svíral v ruce vidle. Bylo to zvláštní. Někteří doopravdy měli zbraně. Ale prčo to všechno? Copak zde ve hrobce žije někdo, kdo by jim mohl ublížit? V tom mi to došlo. Kam hledí Richard? Neměl jsem to dělat. Podíval jsem se jeho směrem. Byl tam ohromný obraz. Černé pozadí, ale to bylo vše, co jsem si stihnul všimnout, můj pohled k sobě stáhla její podoba. Krásná žena. Obličej, jako anděl, něco tak krásného jsem nikdy neviděl, tak moc krásného. Přes čelo a jemné uši ji sklouzávaly černé vlasy, které ale byly tak lesklé, že se vyjímali na černém podkladu, jakoby sama černá pro ně nic nebyla. Její tmavší pleť vypadala jak nahnědlé hedvábí. Zelené oči, či spíše také hnědé, někdy i černé, dle světla, jaké
vrhaly naše louče. Malý nos a ta ústa. Nic tak krásného jsem nikdy neviděl. Nic tak dokonalého. Nic takového. Nemohl jsem se odpoutat, nemohl. Její jemné obrysy naznačovali překrásné tělo, tak krásné, že nemohlo patřit ženě, ta není tak dokonalá. Černé šaty, které ji zdobily a k nim jemné stříbro na kusech rukávců. Stáli jsme tam hodiny, ustrnulý, jak kámen. Nemohl jsem ji opustit, byla má, jen má. Dokonalá. Usmívala se na mne, ano, jen na mne. Jsem jen jí, navždycky. Je moje a já jsem její, zakletý v těch očích, každou barvou, kterou mi ukáže, více a více. Nejsem nic, jen její stín. Zdvihla ruku a natáhla ji k nám. Ne k nám, jen ke mne, ne k nám. Usmála se a pošeptala: „Pojď, patřím ti, vezmi si mne.“ Oba jsme udělali o krok blíž. „Pojď!“ Ještě o krok blíž. Volala nás jako siréna. Jsme jen malé nic, co mohla jen tak vzít. Jen tak uchopit a rozmačkat. Taková krása, tak dokonalá. „No tak, jen jeden může. Jen jeden si mne může vzít!“ Stále jsem byl strnulý, její pohled mne nedokázal opustit. To vše však vyrušilo něco jiného. Ucítil jsem bolest. Pohlédl jsem dolů, protože můj pohled zalila mlha. Mlha z mých slz. V pase byla zaražená dýka Richarda, pohlédl jsem na něj. „Jak si jen mohl!“ zasyčel jsem mezi zuby a poklekl. On se ale usmíval, ješitně, dokonale a tak hrdě. Vzal mi ji. Ano, proto mne chce zabít, aby mi ji mohl vzít. Jen poslední pohled na její krásu, naposled pohlédnout. Jenže mé tělo padlo k zemi, jediný můj pohled na ní mířil přesně na její nohy, ale v tom mi došlo, co jsou zač. Jakoby je tvořili hadi, nic lidského. To vše ta dokonalá malba, ten obraz. Všiml jsem si, že v pozadí té krásné ženy stojí šibenice. Malá, ale byla tam. Jak natáhl ruku k Richardovi, její rukáv se zvedl a odhalil výhled na popravčí vrch. Tma mne stále víc ovládala, ačkoliv jsem stále držel louč vztyčenou, opíral jsem se o ni. Dýka mne začala studit více a více, klížila můj pas. Viděl jsem malou tabulku na rámu, natáhl k ní ruku a četl: „E, a I, a E, krásná slečno, kdo jen jste.“ Chroptěl jsem. Cítil jsem, jak moc málo času mi zbývá. On už ji skoro měl, skoro svíral její ruku a můj svět, můj osud. Rukou jsem odmetl prach z destičky, teď jsem dokonale přečetl jméno, zakřičel jsem: „Beatrice!“ s pláčem kanoucím z očí. Opíral jsem se o louči a snažil se nekoukat nahoru, kde bych viděl její pohled. Však stále jsem cítil, jak mne volá, proto jsem oči zavřel. Dostal jsem se pryč z místnosti. Jenže najednou, když jsem byl skoro za rohem, ukřičel jsem řev Richarda, podíval jsem se na obraz. Dáma v černém na něm stála v dáli, u popravčího vrchu. Vše na obraze se hýbalo. Jasně jsem poznal, podle cylindru mého přítele, kdo se houpá na provaze. Dáma plakala. Ty slzy mne málem přivedli zpět před obraz, ale já už nemohl, nemohl jsem dál. Se vší silou jsem se vyhoupl pryč z toho výhledu, byl jsem za rohem. V bezpečí, na chvíli bez jejich myšlenek. Plazil
jsem se mezi ostatními muži, podpíral se jimi, pomalu se snažil dostat až k té mříži. Šlo to těžko. Byl jsem skoro na začátku, ale náhle ucítil, že nejsem sám. Její pohled na mne ustrnul. Cítil jsem ji, opřel se o mříž. Vítr venku ustal s novou nocí. V mlze mých slz jsem poznal, že v rámu dveří stojí dáma z obrazu. Beatrice se ke mne blíží. „Nikdy nikdo jiný už neuvidí tvojí tvář! Jen já a vezmu se ji s sebou do hrobu.“ Klidně a tiše jsem řekl, pohlédl na louč, která stále hořela. „Rozumíš? Vzala si mi všechno.“ Vzpomněl jsem si, jak bych spočíval v náručí své krásné dívky, která na mne čeká kdesi venku. Běžel vedle ní po poli, jel na koni, či počítal hvězdy. Líbal její krásné rty, miloval ji od rána do západu slunce, a pak jen v noci hřál její tělo. V tom ale do mé představy vstoupila Beatrice, božská Beatrice, jak bych jen mohl milovat svojí oddanou ženu, když jsem propadl jednomu pohledy jiné dámy. Co jsem to za muže. Lituji se, nenávidím se. „Beatrice, ty a já, skončíme ve stejné stoce.“ Dáma se mne dotkla. Cítil jsem, že dýka je stále hlouběji, pořád více a více. Jakoby dokázala mizet v mém břiše a ničit, co v něm je. „Až začnou hasit tuhle spoušť, my dva budeme v popelu z tvých obětí. Tvůj obraz už nikoho neunese, jsme tu jen my!“ a pomalu jsem pustil louč k zemi. Vyschlé mrtvoly začaly hořet. Dáma na mne hleděla a začala křičet, hrozivě ječet. „Mohla jsem ti dát krásnou smrt, mohla jsem ti dát všechno!“ Hleděl jsem na ni však stále oddaně. „Ty bys nechtěla jen mne a já nevydržel bez tebe, vzala si mi možnost odejít, teď beru ti já jinou cestu, si má, v plamenech si volím nevěstu. Spoj nás čert!“ a ona stále křičela, tak moc, až můj sluch přestal sloužit. Jemný proud krve hasil plamínky, co mi tančili na obleku. „Promiň příteli, snad pomohu ti, když odejdeme spolu.“ Vzpomněl jsem na Richarda. Dámu už jsem neviděl. Nezbylo ze mne nic. A když jsem pozbýval vědomí, stále jsem myslel na tebe, má slečno. Pro krásu na chvíli ztratil jsem srdce, ale v plameni vzpomněl jsem si, co jsem pro tebe a co ty pro mne. Nikdy se to už nedozvíš, ale já stále miluji tě. Dusí mne kouř, dusí plamen. Nekřičím, i když cítím, jak mne tráví. Se silou plamene klesá její moc, nejsem jejím sluhou, jsem jen tvůj, konečně. Má slečno, kéž bych mohl naposled jen hledět, jak krásná jsi mi ty, ne všechny ty zlé tahy barvy na malířské látky. Umírám s myšlenkou na tebe, prosím, nezapomeň na toho, jež chybuje ...
Měsíc a voda Koukal jsem na něj, jakoby se koukal na mne. Cítil jsem se tak v klidu, jak kdyby on byl můj jediný přítel. Ano, koukal se těma svýma očima, a že jich bylo, nejméně tucet. Ty největší jsem dokázal rozeznat i bez dalekohledu. Přestal jsem se dívat, promnul jsem si oči. Rozhlídl se po své věži. Vše bylo tak omšelé. Pavouk se procházel po mých výpiskách, kresbách. Tolik let výzkumu a koukání na hvězdy, aby se po nich prošel pavouk. Jak milé. Bylo chladno. Byl jsem ve svém černém kabátě. Nikdo jiný mi jinak neřekl, než černý hvězdář. Nemohl jsem za to, černý kabát bylo to jediné, co se mnou zůstalo tolik let. Nakonec jsem se do něj zamiloval. Spolu s měsícem byl mojí největší jistotou. Znovu jsem se zakoukal nahoru. Jak kdyby se na mne usmál. Prohlížel jsem si jeho nevěsty. Jaké máš jen štěstí, pane na nebesích. Usmál jsem se a vzpomněl si na faráře, co by mi na to asi řekl. Jsou tam každý den. Průběhem roku se trochu posouvají, ale jinak vím, že na mne každou noc čekají. Pokud tedy není zamračeno, pak se nedívám. Je mi smutno s nimi, že se nesetkáme. Přiznám si to, vždy byly a i dnes jsou mými jedinými přáteli. Můj dům stárl. Jako hvězdář jeho veličenstva jsem se neměl špatně, ale na peněz pro obnovu domu už moc nikdy nezbývalo. Proto můj dům, mimo hvězdárny, která byla ve věži s kopulí, celkem chátral. Nevadilo mi to, často jsem spával ve věži, i v zimě, vždy s mými přáteli. Když slunce bylo nejníže u kříže, slavil jsem jeho znovunarození, jako můj svátek, ale smutno mi bylo, že od té chvíle bude jen stoupat, ukrádat mi z chvílí, které trávím s přáteli. Možná proto jsem i já slavil vánoce, i když jsem neměl s kým a proč, ale byl to nejdelší čas, který jsem mohl strávit ve hvězdárně. Studoval jsem každý jejich pohyb. Moc jsem nejedl, nepotřeboval jsem se nějak rozrušovat. Nemusel jsem se bát nezvaných hostů. Štít královského hvězdáře na vratech na můj pozemek všechny odradil. Žil jsem zcela sám, bez lidí, bez otravných věcí, které by mne jen odváděly od práce. Nikdy, od té chvíle v mládí, jsem toho nelitoval. Moje vášeň se od té chvíle přerodila k hvězdám, k čisté závisti k měsíci, který si jich mohl bezmezně užívat. Možná, když jednou přijdu na to jak, dá mi jednu z hvězd. Určitě ano. Moje poznámky tomu nasvědčují. Tolik poloh hvězd a jejich průběh jsem měl zapsaný, že jsem dokázal určit všechen jejich pohyb. Neměly přede mnou skoro žádné tajemství a přeci mne dokázaly překvapit, vše, ano, vše se může stát, pokud věříme v to, co je jen čistě naše představa. Jako jeho paprsek, který jsem vypočítal a který dopadal noc co noc na mou hlavu, tak já věděl, že v něj mohu věřit. Zase jsem stál u svého dalekohledu, vyhlížel jej, když mne přepadla únava. Mžoural jsem okem, které vyhlíželo kdeco zajímavého, snažil se uklidnit a neusínat. Raději jsem se podepřel zábradlíčkem, které bylo za mými zády. Najednou
mne však probudilo něco jiného. Před mýma očima se začali procházet, jejich krásný závoj kreslil do oblohy čáry, ta byla tak temná, že ozářila celé to tmavé zátiší. Náhle jsem viděl vše, jak ve dne, i když jsem z dne normálně moc neměl, bylo to moje období spánku. Zase jsem mu mohl být za něco vděčný, neb mi ukázal to, co jsem léta neviděl. Jak krásně padaly k zemi. Kdo bude ten šťastný, ke kterému přijdou, když ne já? Přísahal bych, že se modlím, aby nějaká z nich dopadla blíže ke mně. Prohlížel jsem si jejich voj. Závoje, které mi tak bleskaly do očí, až jsem málem oslepl. Musel jsem se na chvíli přestat dívat. Opřel jsem se o zábradlí, promnul oči, ale dřív, než jsem se stačil zpět přitočit k dalekohledu, něco se stalo. Ozvala se silná rána. Tak silná, až jsem se zatřásl i já. Nezněla z nebe, ani z daleka. Neznal jsem ten zvuk moc dobře, ale něco jsem věděl, že jsem ho už někdy slyšel. Vyběhl jsem z věže a snažil si vzpomenout. Šlo to těžko. Bloudil jsem domem. Zase ta rána a druhá. Co jen to může být? Rány zněly od dveří. Potom, co jsem prošel ne-li třetinu domu, mi to konečně došlo. Zamířil jsem k nim. Zvláštní, když mám u dveří zvonek, proč do nich někdo tluče? Zastavil jsem se před nimi. Ať je to, kdo je to, ruší mne od mého snu. Pomalu jsem se od dveří začal otáčet, ale rány zazněly znovu. Naštval jsem se, otevřel jsem dveře k sobě a zakřičel do tmy: „Kdo to je?“ Nikdo, nikoho jsem neviděl. Mžoural jsem do dálky, nic. Nikdo tam nebyl. Nevím proč, se stále jen musím koukat do dálky. Už jsem skoro dveře zavíral, když jsem na kotníku ucítil tlak. Podíval jsem se dolů. Ležela tam dívka. Zcela nahá. Šeptala cosi k zemi, její černé vlasy jí dělaly plášť. „O, omlouvám se,“ zakřičel jsem, protože jsem na ni mohl kdykoliv dupnout. Vím, jaká jediná byla moje povinnost. „Víte, my, hvězdáři nekoukáme často k zemi, proto jsem vás neviděl.“ Snažil jsem se jí pomoci na nohy, ale nešlo to, proto jsem se přemohl a uchopil ji celou do náručí. Snažil jsem se pořádně zaslechnout, co říká, ale nebylo jí rozumět. Přemýšlel jsem, kam ji jen dát. Jediná volná postel byla ve věži, či v mém pokoji. Vzpomněl jsem si, jak mne naposled kousala sláma v posteli v mém pokoji, když jsem jednou nebyl tolik při zdraví a musel doopravdy ležet v posteli. Tak jsem ji odnesl do věže. Položil jsem jido postele. Dívka byla stále nahá, třásla se celá zimou. Na jejím těle byly vidět známky ran. Některé už zahojené, jiné zcela nové. Nevěděl jsem, co si počít. Na můj vkus byla až moc reálná a já až moc iracionální. Vzal jsem peřinu a přehodil ji přes ni. Stále se však třásla, tak jsem sundal svůj kabát a hodil jej přes ni. Neznal jsem nic teplejšího, než byl on a tak jí určitě musel také pomoci. Měl jsem pravdu, usnula a už se netřásla. Co jen ale budu s tou dívkou dělat? Pomalu jsem se vracel k dalekohledu. Co jen je ta dívka zač a co tu chce. Bál jsem se, o své hvězdy, vždyť teď už nebudu
moci vidět, která padne blíže k mému náručí. Ano, měl jsem pravdu, už žádná hvězda nepadala. Bylo mi z toho smutno. Kroutil jsem dalekohledem a toužebně je hledal, ale nikde nic. Jako kdyby je ta dívka přerušila. Co jsem jen udělal špatně, aby mne o ně připravila? Otočil jsem se a koukal, jak leží v posteli pod mým kabátem. Najednou mi to vše došlo. Už vím, co je zač, z čeho jsou ty rány. Děkuji ti měsíci, takový dar, po tolika letech. Z očí mi vytrysklo pár slz. Její černé vlasy byly černé jako uhel a na zemi jsem snad byl jen já, který mohl vědět, co za tím vším je. Když letěla oblohou, udělaly se jí rány, aby ne, když padala z takové výšky. Když prolétla mraky, některé vlasy musely se stát černými, jako uhel, neb takový žár jen tak někdo nevydrží. A že ležela u země a je unavená? Ach pane, kdo by nebyl, po tak dlouhé cestě. Podíval jsem se na měsíc pořádně. Zdál se, že očima na mne mrká. Každé z nich mi říkalo, co mám udělat. Tu noc nešel jsem spát. Vzal jsem židli a poprvé za desítky let, jsem zůstal pozorovat jen jednu hvězdu, která ležela v mé posteli. Její barva byla tak krásná, že jsem se od ní nedokázal odpoutat. A jak bylo mým zvykem u sledování hvězd, usnul jsem jako malé dítě nad tou nejkrásnější hračkou, s kterou si hrálo celý den a kterou nedokázalo pustit až do úplného vyčerpání. Probudila mne až silná rána. Vyděsil jsem se, hleděl na postel, ale byla prázdná, stejně tak chyběl můj kabát. Otočil jsem se za ránou. Dívka v kabátu stála u stolku s mými poznámkami, na zem spadl porouchaný dalekohled, který mi takto podpíral listy, aby je vítr nerozfoukal. „O, už jste se probudila.“ Vstal jsem a šel k ní. Neodpověděla. Jak by také mohla, když je to hvězda. „Nebojte se, postarám se o vás.“ Pohlédla na mne těma tmavýma očima s otevřenými ústy, byla udivená, ale stále nemluvila. Zdála se vystrašená, velmi vystrašená. „Prosím, posaďte se, přinesu vám něco k jídlu.“ Posadil jsem ji na židli, než jsem odešel z věže, prohlédl jsem si ji, abych našel nějaké vhodné šaty. Zašel jsem do pokoje a hledal. Měl jsem štěstí, našel jsem nějaké staré kalhoty, košile a prádlo. Dokonce nebylo špinavé. Voda, která padala do okapů a zůstávala v sudech, mi stačila na praní po dobu tisíce let. Našel jsem kus starého chleba, to vše jsem odnesl do věže. Když jsem ale vyšel nahoru, rozhlídl se a nikde nebyla. Zvláštní. Pomalu jsem procházel věž. Došel jsem ke skříni, z které čouhal kus mého kabátce. „Hvězdo, až se přestanete bát, na stole jsem vám připravil něco k jídlu a oblečení.“ Ze vnitř se ozvalo jemné hlesnutí, dveře povolily, zřejmě je držela zevnitř. Posadil jsem se k dalekohledu. Dívka skutečně vyšla ven ze skříně. Podívala se na mne velice poddajně. Usmál jsem se. Ve věži byla zima, podlaha ji zábla. Vstal jsem a došel ke skříni, kde byly i nějaké boty, přidal jsem to na hromádku oblečení. Jídlem nepohrdla. „Omlouvám se, jestli toho bylo málo. Pár dní
takové spotřeby a budu muset zajít do města,“ poznamenal jsem, dívka se trochu ulekla, chytla mne za ruku. „Nebojte, hvězdo, mám na to službu, chodí sem před dveře dávat balíky jídla každým týdnem.“ Pustila mojí ruku a začala se oblékat. Otočil jsem se. Za chvíli mi sáhla na rameno. Otočil jsem se zpět a pohlédl na ni. „Kdybych nevěděl, že jste žena, připadaly byste mi jako krásní chlapci.“ Zasmál jsem se. „Počkejte!“ Odtáhl jsem ji k hromadě starých součástek a vytáhl jsem z nich staré zrcátko, které bylo dříve ve starém dalekohledu. Nastavil jsem ho na ni a ona se zahleděla. Po chvíli se jí také ukázal úsměv na tváři. „Ale takhle jasně poznám, že jste dívka.“ Pomalu přešla k posteli, sedla si na ni. Pozoroval jsem, jak se jí zase klíží oči. Abych řekl pravdu, byl jsem také unavený. Posadil jsem se na židli a mžoural očima. Usnul jsem zase. Nebál jsem se. Konečně, za těch let, co tu jsem, mohu říct, že nemusím mluvit jen s panem na nebi a jeho hvězdami, že ano, měsíci, můj pane. Najednou mne něco začalo budit. Rozkoukával jsem se, za ruku mne tahala dívka. Vypadala velice vyděšeně. „Co se děje, hvězdo?“ Pustila mne a utíkala do skříně, zabouchla se tam. Najednou jsem uslyšel jakýsi hlas. Dokonce cinkání zvonku. Vstal jsem a šel dolů. Co jen se může dít? Pomalu jsem sešel schody. „Je tam někdo?“ křičel nepříjemný hlas, který jsem už někdy slyšel. „Už jdu, jen počkejte,“ zakřičel jsem, aby mne slyšel, ale zvonek stále neutichal. Otevřel jsem. Byl to jeden ze strážných z města. „To je dost, že jdete!“ Přivítal jsem ho. On měl ale jiné starosti. „Kde máte váš plášť?“ zakřičel na mne a rozesmál se. „Takhle nemůžu říkat, že jezdím s dávkami pro havrana.“ Tak takhle mi nově říkají ve městě. „Poslyšte,“ podával mi balík jídla, „nepřišel k vám někdo tuhle noc? Není tu někdo?“ Poslední slova zakřičel. Byl vždycky takový, hrubí a neoblomný. Zamyslel jsem se. Co by asi mohl mít na mysli? Najednou mi vyskočil úsměv na rtech. „Vím, kam asi míříte.“ On se zatvářil velice důležitě. „Utekla nám totiž jedna trestankyně z pochodu, který šel kus za městem.“ Já se však zamračil. „Tak o tom nic nevím, ale mám něco zajímavějšího.“ Předklonil se, aby mne lépe slyšel. „Přísahám vám, že jsem objevil novou krásnou hvězdu. Rychle, pojďte se na ni podívat!“ zakřičel jsem plný radosti. Začal jsem ho táhnout dovnitř, ale on se najednou vycukl. „Tak dost! Nikdo ze mne blázny dělat nebude! Já tu nejsem pro legraci, jako ti mudrci z města, kterým píšete ty vaše blázniviny.“ Zamračil jsem se, zkazil mi radost. Pomalu šel ke dveřím. „Víte, jak vám ještě říkají? Kdybyste nepsal něco, co je uklidňuje a brali vaše řeči o tom, že měsíc je váš pán, vážně, tak byste už dávno visel. Říkají vám havran, blázen a černý kněží.“ Napřáhl jsem ruku a zakřičel: „Já mám ale důkaz!“ Zabouchl dveře. „Čert vás vem, vaše řeči řeknu na radnici, tam už se uvidí.“ Přemýšlel jsem a otevřel dveře, zakřičel jsem poslední slova za tím mizejícím neučeným barbarem: „Mne mohou soudit jen hvězdy a měsíc, jediní mí přátelé, které
tu mám a každou nocí pozoruji.“ Mávnul nade mnou rukou a mizel cestou pryč k brance. Nebylo mi ho líto, ať si jde. On je ten tupý, co neuvidí hvězdu. Zašel jsem zpět do domu, pomalu jsem šel po schodech nahoru, když v tom mi padla do náruče moje hvězda. Plakala. Zřejmě všechno slyšela a určitě ji to udělalo smutnou. „Nebojte se, krásná slečno. O takové krásné hvězdě, jako jste vy, nemusí slyšet každý barbar. Jen by si vás nevážil.“ Dívala se mi upřeně do očí. „Pojďte, najíme se, přinesl aspoň jídlo, když nic jiného.“ Usmála se. Prostřel jsem ve věži. Bylo nám hezky. Venku začal padat sníh. Rozdělal jsem oheň ve věži a zavřel výhled pro dalekohled. „Noc je ještě daleko, hvězdo, nebojte. V noci uvidíte všechny vaše přítelkyně.“ Kývla na mne. Přemýšlel jsem, jak ji rozveselit. Zašel jsem do svého pokoje. Našel jsem po delším hledání jehlu a nit. V tom mi to došlo. Jak tak krásná slečna může chodit v takových mých nechutných hadrech? Vyšel jsem zpět do věže a položil svůj nález na stůl. „Našel jsem i látky, ale nevím, jak vám ušít krásné šaty.“ Teď bylo smutno mne. Dívka poznala, že jsem jí chtěl udělat radost. Věděl jsem, že jako hvězda asi šít neumí, ale v tom mne právě přesvědčila, že je v ní něco lidského. Uchopila jehlu a nic, vzala látky a našla u stolu velké nůžky na tvrdý papír. Začala stříhat látky. Nikdy jsem nic takového neviděl. Abych pravdu řekl, nikdy jsem nikoho šít pořádně neviděl. Dokázal jsem vymyslet, jak si zašít některé díry v obleku, ale jak si poradit s celým šitím, to jsem jen četl z knih, které jsem našel po minulém hvězdáři a jeho ženě, schovaných v kuchyni, do které jsem už léta nepřišel. Hvězda se od té chvíle nezastavila. Šila a šila. Nevěřil jsem svým očím. Ano, to byl určitě dar od měsíce, aby tady, na zemi, nebyla jen tak ničím a mohla i něco dělat ke svému užitku, k práci. Od té chvíle až do setmění stále šila. Byl jsem na ni hrdý. Náhle bylo dílo hotové. Položila nit na stůl s posledním kouskem nitě, co jí zbyl. Roztáhla svůj výtvor. Byly to krásné šaty. Černé, protože jinou látku jsem neměl. Kývla na mne, ale já údivem nepřestával koukat. Kývla ještě jednou, ale já výjimečně vůbec nechápal, o co žádá, i když jsem něco podobného sám od sebe už udělal mnohokrát. Pak do mne strčila, poznal jsem, že se mám otočit, aby se mohla převléci. Za chvíli mne otočila zpět, ty šaty a ona bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. „Kdybyste jen věděla, jak jste krásná hvězda,“ žekl jsem potichu, jemně, abych nepokazil ten krásný okamžik. Venku se zatím stmívalo. Bylo už pořádně chladno. Dnes byla pro mne ta svatá noc, kdy jsou dny nejkratší a noci nejdelší. „Počkejte, dnes se můžete dívat na své sestry. Dnes je nejdelší noc, můžete být s měsícem, jak jen dlouho budete chtít.“ Vypadala překvapeně. Otevřel jsem hledí a připravil dalekohled. Pokynul jsem, že je vše připraveno. Za chvíli už stála u mne. Zkoušela dalekohled. Dívala se na hvězdy. Nejdříve
však ucukla hlavou. „Jsou větší, než obvykle, že ano?“ zeptal jsem se. Ona se znovu zahleděla a pak natáhla ruku do dálky, jakoby po něčem chtěla sáhnout. Došlo mi, že chce dosáhnout na hvězdy. Postrčil jsem ji hlavu zase zpět a ukázal, že hvězdy jsou stále malé, stejně tak měsíc je stále nahoře a tak malý. Po chvíli to pochopila. Dívala se tak klidně. Držel jsem ji v náručí a hladil ji po hlavě. Nechala se. Byly to ty nejkrásnější okamžiky, které jsem znal. Náhle však naší krásnou noc něco přerušilo. Tma byla narušena světlem, které nepatřilo dnu. „Půjčte mi to na chvíli, hvězdo.“ Naklonil jsem dalekohled dolů. Lesem, cestou k nám, se blížil dav s loučemi. „Co jen to může být?“ řekl jsem. Hvězda mne tahala za ruku, kývala nepokojně hlavou a byla vystrašená, dokonce jí tekly po tváři slzy. „Nebojte se, nic se vám nestane. Jste přeci hvězda.“ S plamenem od loučí, které nesly, doléhal k nám také jejich řev. Nechápal jsem, co nám chtějí, ale na chvíli jsem se také bál. Přitiskla se ke mně, co nejvíce to šlo. Otevřel jsem pořádně průhled ven a pozoroval je. Vepředu šel můj přítel, za ním radní. Neznal jsem je, ale byli to ti nejvíce oblečení a nejtlustší ze všech, tak to museli být radní. Za chvíli stáli už před brankou. Cítil jsem, jak mám náhle vlhkou košili od ní, jak mi ronila slzy na hrudník. „Nebuďte smutná,“ povzbudil jsem ji. To už ale stáli před domem. Zakřičel jsem přes celý dav z věže: „Co tu chcete, na ten váš štědrý den? Že bych si zasloužil koledu?“ Někdo z nich zakřičel neznabohu, jiní zase kacíři. Byli mi tak ukradení. „Hvězdáři, známý jako havrane,“ v tom se spousta z nich rozesmála, vyšel jsem více do okna pro dalekohled, aby mne viděli, „buď budeš upálen ve městě za své názory, nebo tě spálíme už tady.“ Co si jen myslí, proč jen upálit? „Jak kdyby to šlo, je to majetek krále a to dobře víte.“ Spousta hlasů se zvedla, kacíř, neznaboh. Co jen s nimi? Mně nemohli ublížit. Moje hvězda mne vysvobodí. „Nemůžeme tě tedy odvést…“ chtěl pokračovat radní, ale lidé ho přerušili. Z jeho výrazu bylo znát, že je překvapený, protože lidé začali házet louče všude na dům. Zašel jsem dovnitř. Přitiskl svou hvězdu na sebe. „Nebojte se, nám nic neudělají.“ Kouř začal stoupat domem. Dívala se mi hluboce do očí. Přestala plakat. Najednou se stalo něco, co jsem nečekal. „Jsem vaše hvězda a vy můj hvězdář,“ řekla a více mne přitiskla na svá prsa, pak mne uchopila za hlavu a stáhla k ústům, políbila mne. Znovu mne políbila. To už nás hladil dým, který stoupal domem. „Má hvězdo, jak jen jsem šťastný…“ řekl jsem a stále se snažil držet ústa na jejích. Jak dlouho jsme se líbali, to už nevím, ale dým za chvíli tak zesílil, že jsem vidět jen ty oči, co neměly žádnou určitou barvu. Snad hnědou, snad zelenou, ale rozhodně tmavou. Svíral jsem v rukou tu nejkrásnější hvězdu na celém širém nebi. Náhle nás oba
hřály šaty. Cítil jsem, jak se vše kolem nás pálí. My ale stále v jednom polibku, jeden v druhém, jen my a to bylo vše, nic kolem nás. Cítil jsem, jak se tělo mění, náhle jsem byl celý tak lehký, mohl ji svírat, jak jen síly stačí. Kopule z věže náhle v plamenech spadla k zemi. Podíval jsem se trochu pod sebe. Ležela tam dvě těla. Mé a její, ale já ji stále cítil ve svém objetí. Stále jsme stoupali, víš a víš. Nic nebránilo našemu letu. Najednou lidé utichli. Všichni sledovali, jak se tvoří hvězdy, protože dvě krásné, sytě zlaté, ruku v ruce spojené právě stoupaly k nebi. Dcera měsíce si bere na nebe svého milence. Necítil jsem nic jiného než ji, jak krásně hřeje v té nejkrásnější a nejdelší noci. Byl jsem šťastný, nejšťastnější na zemi, ale to už nebylo moje místo. Mé tělo totiž už celé uhořelo. My dva budeme na nebi navždy, já a má paní. Hvězdo, co patří jen mezi své družky. Jen je mi líto, že neukázal jsem ti na zemi nějaké své krásy, má hvězdo, je mi líto, že musela si mne odvést zpět na nebe, abychom mohli být milováni. Navždy…
Mor a váza Neměl jsem rád jednání, která se přímo týkala mé osoby. Prý nevyrovnanost v účtech, ale já je platím. Někdy sice později, ale za poslední půlrok tomu tak doopravdy nikdy nebylo. Pan domácí už na mne čekal. Stál ve dveřích svého bytu v přízemí. Měl z něj výborný výhled do ulice, na dvůr, i do chodby, když někdo vcházel dovnitř. Vždy, když mi něco chtěl, počkal si, až projdu nahoru a pak poslal svou ženu, abych se dostavil zase zpět dolů. Měl na sobě svetr, který mu asi ušila jeho žena, a jeho kníry se nebezpečně míjely. Jakoby utvářely nějaké představení. Měl skoro holou hlavu, a tak na ní každá myšlenka byla trochu vidět. Tvořilo to malou výhodu, protože jinak byl zcela záhadný. Ne však nějak nepřirozeně, ale velmi hloupými způsoby. Výhradně týkajících se neuklizeného dvora, či nezameteného chodníku. Proč pro mne dnes poslal, to jsem dost dobře nechápal. „Tak co, přišla za vámi?“ zeptal se mne, nechápal jsem. Někdy jsem měl dost problém vyznat se, co doopravdy říká. „Koho myslíte?“ Naježil se. „Ta ženská, ptala se po vás.“ Přemýšlel jsem, kdo by to mohl být. Trochu mne to nadchlo. Za celou mou dosavadní působnost, v tomto domě, nepřišel za mnou nikdo jiný, než můj starý přítel Jorg, ale žádná žena. Jeho rudé vousy mohly těžko vyvolat v domovníkovi nějakou pochybnost o jeho pohlaví. Navíc, byl za mnou jen jednou a z mého popisu snadno poznal, jak se za mnou má dostat. „No nevadí, víte ale přeci, že dle nájemní smlouvy, vás do týdne stejně vykážu!“ vzmužil se domovník, nechápal jsem, dle jakého práva to říká, a zakřičel jsem: „Jak? Co si to dovolujete?“ Zamračil se. „Co si dovolujete vy! Fracku jeden. Mám právo vás vykázat a za chvíli to přijde. Nikdy jste se mi nelíbil. Navíc, když se po vás ptají takové slečny, můžete být snad u nich!“ Zabouchl dveře. Chvíli jsem tam ještě stál. Najednou se z mého klidného života stala jedna velká otázka. Chtěl jsem jít zpět do bytu, ale když jsem pomyslel na to, že za chvíli ani nebude můj, bylo mi to líto. Přemýšlel jsem, jaká dívka se asi mohla ptát, ale jediné moje vysvětlení bylo v omylu nějaké ženy, která si spletla mé jméno. Byl jsem zmatený. Přemýšlel jsem, jestli si mohu dovolit nějaký jiný byt, nějaké jiné ubytování, ale nic mne nenapadalo. Podmínky žití zde byly poměrně podivné, však dost levné pro studenta, jako jsem já. Univerzita však byla z důvodů morové nákazy uzavřena. Všechna veřejná místa tak byla označena. Ani ve městě jsem neměl kam jít. Najednou bylo vše tak bezvládné. Přemýšlel jsem, jak se uklidnit. Tady stát nemohu, musím se aspoň jít projít. Vyšel jsem domovními dveřmi do mladé noci. Snad potkám něco, co bude trochu milé. Když se za mnou zavřely dveře, začalo pršet. Co jsem komu udělal, že mne vše tak trestá? Rozhlížel jsem se po mém zázraku, ale kde nic, tu nic. Vše bylo vylidněné. Nemoc všechny zahnala hluboko do jejich skrýší. Usmál jsem se. Můžu si projít celé město a nebát se, že by mne někdo rušil. Jak krásné, mít klid, když potřebuji pomoc. Všechny mé odpovědi na potřeby přicházejí vždy, když už nejsou potřeba. Čím to je. Potloukal jsem se ulicemi. Hleděl na plynové lampy, nacvičoval si chůzi opilce, chvíli si přál jím být, mít od všeho klid, aspoň na chvíli. Náhle jsem se zahleděl na konec ulice přede mnou. Bylo tam něco podivného.
Dívka s krásnou tváří a jemnými rysy. Stála pod lampou přímo v rohu ulice, která pak zatáčela kamsi do daleka. Něco mne k ní táhlo. Co když je to ona, kdo se na mne ptal? Proč ne, může to být kdokoliv. Je tak podivný večer, déšť a smutek a ona přesto běhá po ulicích. Co je zač? Šel jsem blíže a blíže. Už jsem skoro stál u ní. Ani se nepohnula. Bez gest, či rozpaků, jak sloup. Najednou se za mnou ozvala rána. Otočil jsem se. Kočky převrhly jakési smetí před jedním z domů. Rychle jsem se ohlédl zpátky. Nebyla tam. Nestála tam. Rozhlížel jsem se, jestli někam neběžela. V zatáčce byl jedině park a kolem mne nic jiného nebylo. Byl jsem zcela sám. Možná to tak bylo už předtím, možná jsem si vše jen dokonale nalhával. Blázen, jsem dočista pomatený. Začínal jsem věřit, že jsem se ve spánku převlékl za ženu a šel se ptát domovníka, kde bydlím. Nic nebylo nemožné, nic jisté. Přišel jsem si tak sám. Navíc si se mnou hraje nějaká slečna. Kdybych aspoň znal její jméno. Prohlížel jsem okna, jestli na mne nehledí z koutů potají. Nic, nikde nic. Snad byla pro mne nějakou kulisou anebo stínem z lampy. Kdo může rozeznat v lehkém dešti, co je předním na deset metrů. Navíc, když je noc. Z dálky jsem uslyšel jiné zvuky vody, než které obyčejně slýchávám. Voda jakoby dopadala do velké kaluže, dle rytmu, možná i podle melodie. Přišlo mi, že v tom parku je cosi, co si rádo hraje s vodou, a déšť je pro něj velké hřiště. Neměl jsem co ztratit, šel jsem do parku. Stromy a keře se tyčily kolem mne, tvořily stěny šedého království nastávající zimy. Možná chtěly být kostrou pro bílé šaty, jež měly již brzy navléci. Blížil jsem se k tomu zvuku. Netrvalo to dlouho a odhalil jsem svou tajemnou otázku. Byla tam kašna. Oddechl jsem si a řekl si, že už šílím více, než je zdrávo. Není mi ani dopřáno zažít dobrodružství. „Nechceš mne třeba zabít?“ zeptal jsem se fontány, čekal poctivě na odpověď. Nic nepřicházelo. Zasmál jsem se. Kolem byly lavičky. Kdykoliv jindy by byly plné, ale za tohoto počasí a s nemocí ve městě, se celkem vylidnily. Posadil jsem se. Začal jsem si fontánu prohlížet. Jak může tak silně proudit, když je skoro zima. Musí mít vlastní pramen, když teče i dnes a navíc v noci. Vypadala zezdola masivně, její pískovcové kameny tvořily čistý kruh, který představoval nádobu. Sousoší nahoře mne velmi zaujalo. Dole stáli muži, vypadali jako kameny, jeden vedle druhého, to oni tvořili silný podstavec. Nad nimi se tyčila dívka, v ruce držela vázu a z ní se lila voda. Muži pod ní vodě jakoby uhýbali, někteří dokonce měli děs v očích, když jim byla voda nablízku. Nikdo z nich se nehýbal, byli přeci z kamene, ale to vše vypadalo jako život. Vstal jsem z lavičky a naklonil se nad vodu. V tom na mne začalo cákat z kašny a déšť mne celého namočil. Ta dívka byla krásná. Vypadala jako múza, její šaty sice byly z naší doby, ale jemnost, s jakou stála, byla nadčasová. Tma mi moc nedovolovala hledět na detaily, ale došlo mi, že ten obličej jsem už viděl. Možná právě proto, že mi byl stejně daleko. Ano, byla podobná té dívce pod lampou. Určitě ztvárnil autor fontány nějakou její příbuznou. V duchu jsem si poblahopřál k té dedukci. Dnes už bylo sebelítosti dost. Povzdechl jsem si. Už jsem šel skoro pryč, když jsem zatoužil znovu pohledět na ženu, která stále chrlila vodu. Nevím proč, něco mne na ní upoutalo. „Když mi skutečná utekla, pohladím aspoň tebe. Jsi
moc krásná,“ řekl jsem srdečně, nelhal jsem. Bylo to tak, neviděl jsem snad nikdy nikoho takového. Hrdá dívka, která se tyčila nad tolika lidmi. Chyběl mi asi tak moc přítel, že jsem jej našel v kusu pískovce. Zamračil jsem se, když mi došlo, jak moc se chovám pomýleně. Děsil jsem sám sebe. Pokýval jsem hlavou, dnes už toho bylo tak akorát dost. Mířil jsem do svého prozatímního domova, nebylo kam jinam jít. Litoval jsem, že nemám štěstí ve volbě svého bydliště. Dveřmi v domě jsem proklouzl naprosto nepozorovaně. Stejně nebylo proč se schovávat, za pár dní tu stejně již bydlet nebudu. V bytě jsem zamířil hned do postele. Sundal mokré hadry a poházel je na šňůry v pokoji. Spánek mne zalil rychle. Moc rychle. Sen přišel jako na zavolanou. Za chvíli jsem zase stál před tou dívkou. Má představivost ji vykreslila z jedné poloviny jako kamennou a z druhé jako skutečnou. Nevěděl jsem, co si myslet. Zlý sen, krásný sen. Pohladil jsem ji po tváři, nejdříve po té skutečné. Byla jemná, krásná, lehce se usmála, ale tvář z kamene byla stále stejná. Sáhl jsem i na ni, byla chladná, chladnější než kámen, než studená ocel. Jen pískovec, nic jiného. Pocítil jsem tíhu v dlani. Tak velikou, až mi ruka celá klesla. Už ten sen nebyl tak hezký. „Neodcházej!“ zakřičel jsem, ale ona neslyšela. Byla mi náhle zády a mířila pryč. Co teď udělat, aby se vrátila, co teď? „Stůj, prosím.“ Zastavila se. Chtěl jsem za ní utíkat, ale nešlo to. Nepohnul jsem se z místa. „Vrať se, prosím.“ Skutečně jsem doufal, že ji mohu mít celou noc pro sebe. Ona však zmizela. Probudil jsem se ještě více zlomený, než když jsem usínal. Kdyby jen tušila, jak mne to zabolí, když odejde. Kdyby jen věděla, jak moc ji chci znovu vidět. Navlékl jsem na sebe studené mokré věci. Musím se ujistit, že to vše nebyl nějaký hloupý sen. Snad ta kašna existuje. Vše mne to záblo, něco dokonce kapalo. Byl jsem spíše jak vodník, ale přes noc i část uschla. Doufal jsem trochu, že se udělá lepší počasí, abych neumrznul. Našel jsem starý plášť a přehodil si ho přes záda, vyběhl jsem ven a utíkal po schodech dolů. Chodbu dole však zametala domovnice. S tou nikdy nebyl problém, když se jí něco nelíbilo, řekla to muži a ten následně jednal, nikdy ne ona, nikdy ne. Pokývl jsem na pozdrav, ne že bych ho myslel vážně a vytratil jsem se na ulici. Snad jsem jí na zemi udělal pořádný nepořádek, aby měla co uklízet. Když už se mne brzy zbaví, ať si aspoň vzpomenou, s kým měli tu čest, až budou čistit podlahu v mém bytě. Venku nebylo více lidí než minulý večer. Morová rána stále trvala. Královský úřad dokonce vydal přísné nařízení o vycházení, ale kdo jej dodržoval, když strážníci odmítali vyjít mezi lidi, kteří pravidelně obklopovali radnici i se strážnicí a prosili o jídlo a pomoc. Měl jsem proto velkou naději, že se mne nebude nikdo ptát, kam jdu a co budu dělat. Cestu jsem však znal. Před ulicí, kde jsem poprvé viděl dívku, jsem se zastavil. Přesně před rohem jsem stál a přemýšlel, jestli se tam mám rychle podívat, abych ji spatřil. Co když tam skutečně bude a já ji celou uvidím, celou ji budu moc osahat, celou jen pro sebe. Nadechl jsem se plný chuti k překvapení a rychle se otočil. Nic, nebyla tam. Vydechl jsem. Trochu smutně jsem prohlížel, jestli není jen někde jinde, ale nic takového. Sklonil jsem hlavu, dal se do kroku. Ulice vypadala daleko lépe, než ve dne. Něco bylo ale dost stejné, nikdo tu nebyl. Došlo mi, že jsem někde hodně špatně. Co když jsou všechny tyto domy pod karanténou a já ji právě porušil?
Nikde jsem neviděl ceduli, ale co kdyby. Raděj jsem o tom dále nepřemýšlel a šel cestou k parku. Kámen mi tak lehko neuteče jako něco živého. Pomalu jsem vešel do parku. Rostliny vypadaly snad ještě smutněji než v noci, jestli to tedy ještě šlo. Prohlížel jsem si pahýly, různé větvičky a odumřelé kytky válející se na prohnilé zemi. Něco mne ale udivovalo. Za chvíli jsem stál před kašnou. V noci vypadala rozhodné jinak. Voda z vázy netekla. Dívka nahoře stála nehnutě a muži pod ní se stále sápali nahoru. Kdo by vypínal fontánu na den a v noci ji zapínal? Zvláštní místo, všechno tady bylo zvláštní. Rozhlédl jsem se, jestli nejsem sledován. Nikdo kolem nebyl, tak jsem se natáhl k dívce a pohladil ji. „Děkuji za krásný sen,“ řekl jsem. Byl jsem už hodně pomatený, protože mi přišlo, jako když se pískovec pohnul a její rty se pousmály. Hleděl jsem na ni. Byla tak vlídná. Kdyby nebyla z kamene a mohla být se mnou, nemusela by mluvit, její oči a úsměv by řekly vše. Z denního světla jsem mohl klidně říct, že je to přesně dívka, kterou jsem potkal pod lampou. „Která z vás je asi krásnější, ty, nebo ta skutečná?“ mluvil jsem si pro sebe a nemohl odpoutat zrak ze sošky. Strávil jsem u ní skoro celý den. Začalo se smrákat. Byla mi stále větší zima. Do té doby jsem necítil, jak moc mne zebe oblečení, které bylo stále tak moc vlhké. Připomenutí přišlo rychle, z nebe se spustily další kapky. Celý den tu nikdo jiný, než já sám, nebyl. Měl jsem štěstí, nikdo mne s ní nerušil. Mohl jsem být jen její. Snad, když nepočítám rostliny, nám dělali společnost muži okolo ní. Když jsem skoro odcházel, podíval jsem se na ně. Vypadali zoufale, jediný jejich cíl byla ona, škrábali se jeden přes druhého. Masa těl. Neznám dobře dějiny antiky, ale z té trochy, co znám, nevím, jaký výjev by mohl být tento. Nemohl jsem se jen tak otočit a odejít, couval jsem od ní, stále s očima upřenýma na její obličej. Byla tak malá jako soška, ale mne to celé stačilo. Cítil jsem se tak moc v bezpečí. Mé síly mne však začaly opouštět. Z té zimy jsem pořádně nastydl. Cítil jsem ostrou bolest v krku. Z parku jsem vyšel už za tmy. Těžko se mi šlo domů. Doufal jsem, že mne zastihne štěstí a s ním domovník, který mne přesvědčí, abych zůstal a třeba by mohl přidat, abych neplatil dva měsíce nájemné. Byl by to takový malý zázrak, ale kdo nevěří na zázraky, jako kdyby nebyl. Byl jsem tedy dvojnásob, protože jsem zázrak doopravdy potřeboval. Jenže dům byl nějaký jiný, podivný. Domovník měl zavřené okenice a dveře dovnitř byly otevřené. Všiml jsem si, že u domovníka je někdo navíc. Stál jsem na chodbě, byla tam docela tma. Přiblížil jsem se ke dveřím domovníkova bytu a poslouchal. Rozpoznal jsem zcela jistě tři hlasy. Dva jakoby se káli, jeden z nich zněl dost unaveně. Třetí však zněl velmi rozumně, rozhodně a ve všem, co řekl, určitě vážně. Naklonil jsem se víc ke dveřím, abych zaslechl nějaké jisté slovo, ale v tom jsem zakopl přisouvající se nohou a koště s kýblem u dveří, ty se sesunuly a udělaly ohromný hluk. Vyděsil jsem se a ucouvl hodně zpátky. Začal jsem to srovnávat. Dveře se rozlétly. V tu chvíli jsem byl na kolenou, abych mohl sebrat koště, a ve tmě jsem u toho hledal, jestli nespadlo ještě něco jiného. Otevřela domovnice. „To jsem mohla tušit, že jste to vy!“ zakřičela ta žena a s kapesníkem v ruce zase zašla
dovnitř. Najednou stál přede mnou člověk v otrhaném obleku. Vypadal trochu jako pták se zobákem. Bílá látka, která na sobě měla někde kusy zahnědlých skvrn. U pasu měl kufřík. Došlo mi, že je to lékař. „Klaním se, pane, váš dům je v karanténě,“ upozornil mne. „Ale já musím odcházet,“ ohradil jsem se. Domovnice předběhla doktora. „To on, to on to sem všechno zatáhl. Pořád courá po městě, i když nesmí. Chodí za ním pochybné ženy.“ Tak moc slov jsem od domovnice nikdy neslyšel. Její muž zřejmě hodně trpí, když se tak překonává a mluví se mnou. „Já ale musím pryč!“ křičel jsem. Možnost odejít byla jediná chvíle, kdy jsem se mohl těšit, že ji zase spatřím. Nemohl jsem jednoduše zůstat doma, nevydržím bez ní. Byl jsem zoufalý, vše mne ještě více tížilo. Navíc jsem přiznal, že tu nemoc mu přeji, přeji z celého srdce, i když je teď zkažené a prožrané špatnostmi, obětuju další kousek z jeho krásy, abych řekl, jak moc nesnáším domovníka. Vyběhl jsem ven. Uslyšel jsem pískání, kousek ode mne stál strážník. Nestačil jsem ani rozeznat, co je zač, a dal jsem se na útěk. Doktor vyběhl ze dveří. „Neutíkejte za ním, běží do zakázané části,“ okřikl strážníka, který mne přestal pronásledovat. Já přesně věděl, kam půjdu, kde mne určitě někdo čeká. Další příležitost být s ní. Na noci už byl měsíc. On jediný ví, za kým chodím, on jediný nás oddá, má paní. Propadl jsem jejím očím, propadl jsem tomu pohledu. Nebyl jsem již hodný být člověkem, ztratil jsem svou možnost volby. Zamiloval jsem se do snu, do kamene a přeludu. Park byl pokryt jemnou rosou. Volá mne, slyším. Ano, ano. Voda zase srší z její vázy, to určitě pro mne, abych se pro ni omyl. „Chybělas mi, lásko,“ pozdravil jsem ji. Usmívala se. Není proč pochybovat, usmívá se, není jen kámen. Poklekl jsem. „Jsi tak krásná, jsi dokonalá. Jak jen mohu být navždy s tebou, když jsi kamenná. Ty neumřeš, však já...“ Hleděl jsem na ní vroucně. Voda z vázy přestala téci. Dívka celá ožila. „Pokud chceš být se mnou na věky, stejně věčný, napij se mé vody, pak už budeme nerozluční.“ Cítil jsem bolest z vyčerpání, chlad a nohy mne moc zábly. Spustil se sníh místo deště, bílá pokrývka začala halit svatební hosty v tento krásný večer. Pan měsíc měl oddat mne a kus kamene. Svědkem jsou nám stromy. Tíha mého vyčerpání sílila, ztrácel jsem snad i půdu pod nohama. „Napiji se, přísahám. Paní má, jen řekněte, že navždy budu jen s vámi.“ Z vázy voda se zase spustila. Cítil jsem ten mor, který jsem nesl. Domovnice měla pravdu. Však teď už vím, že budu nesmrtelný. Teď už nemusím se bát o každé další probuzení. Nabral jsem vody dost, namočil ruce, dlaně omyl ve vodě, pro radost. Pak po druhé nabral, teď už byly mi džbánem. Dal jsem ruce k ústům, nadechl se pořádně, kdo by mohl vědět, že to bude skoro naposled. Voda byla čistá, jemná a krásná. Z plna hrdla jsem polykal, moje cesta se rázem naplnila. Stával jsem se tuhým, mé tělo se nemohlo hýbat. Bezvědomí krátilo mé utrpení, jak krotký umírající ležel jsem před ní. Beze cti, bez lásky na očích, umíral jsem, nic už mne netěší. A vločky sněhu halí svatebčany, některé rudé v rudý šat halí, některé stromy jsou celé v bílém, ale jiné, svědkem jsou zkázy, bílou na zem spouští, nechávají si své černé slzy. Mé tělo halí vše, schováno je pod sněhem. Až přijde jaro, najdou jej a snad ošetřen, bude na spánek uložen.
To jen mé tělo, neb já jsem v zástupu pod ní a nemohu být ani o krok výše. Přišel jsem poslední a jak mí kamenní bratři praví, již nikdy nedotknu se jí. Cítím její přítomnost, snažím se dostat výše, ale jsem stejně zmatený a zlomený jako oni. Voda z vázy je naším zlem, neb pálí nás každá kapka. Nejsme nic, jen jejím stínem. Nejsem ničím, jen jejím podstavcem. Splnila slib a já věřil, zlomil jsem srdce, v lásce, kterou jsem jen spatřil. Teď na věky přijímám trest, má paní.
Dům a kniha Nerad jsem chodil do jeho domu. Byl to starý panský dům, spíše palác nebo zámek, ale rozhodně ne krásný. Popínavé rostliny jej celý obrůstaly. Nedokázal pochopit, že pozvání k němu do domu nerad přijímám právě kvůli domu, ne kvůli němu. Proto se někdy stávalo, že jsem doopravdy musel přijít. Už z dálky mne vítaly malé věže, které měly dům zdobit, jako palác, ale listy rostlin, jež tvořily veliký mech na nich, vypadaly na stěně právě jako hniloba, ne nic hezkého. Zvláštní je, že můj přítel nikdy neudržel zahradníka déle, než pouhý měsíc. Poznalo se to tak, že hlavní brána šla otevřít bez toho, že se musely vyrazit neustále rostoucí traviny za ní. Vypadalo to někdy, že jsou tam naschvál, ale můj přítel nikam tam často nechodil, aby se tráva celá vytrhala a vrátka šla hladce otevřít. O to hůř šla zavřít, praštil jsem do nich zlostí, ale to jsem neměl dělat. Z brány se uvolnil kus pískovce a padl těsně za mne. Kdybych byl jen kousek od branky, spadl by mi přímo na hlavu. Leknutím jsem couvnul, ale zakopl jsem o něj. Na tom místě mne už nic neudrželo. Poodběhl jsem a koukal se, jestli není kolem další nebezpečí. Vydýchával jsem napětí, snažil se být klidný, nebát se udělat další krok. Už se mi to skoro dařilo, když jsem se otočil a pohlédl na dům. Byl stejný, jak jsem si ho pamatoval. Okna skoro ani nebyla vidět pod pokryvem z rostlin. Čas od času do toho zavál vítr a v tu chvíli bylo poznat, že je to dům, protože se ani nepohnul na rozdíl od stromů kolem něj. Dům měl tři patra, byl však tak masivní, že nevypadal tak moc vysoký. Do výšky jej tlačily věžičky. Každý krok blíž mne více a více děsil. Nebylo jiného zbytí, můj přítel na mne spoléhá a já jej nechci zklamat jen kvůli tomu, jaký jsem. Nemůžu prostě říct, že jsme se bál jeho domu, ačkoliv on věděl, že jeho domov rozhodně není chlouba jeho rodu. On byl však poslední z nich, a tak vláda nad majetkem příslušela právě do jeho rukou. Dá se říct, že budoucnost se zastavila vždy před jeho domem, protože žádná z dívek, která ho kdy milovala, nedokázala překračovat práh domu tolikrát, aby u něj zůstala. Pomalu jsem sešel schůdky k hlavním dveřím, zaťukal. Otevřel mi starý komorník. „Můj pán Vás očekává,“ zachraptil. Podal jsem mu svojí hůl a klobouk. Pomohl mi z pláště a pobídl mě k následování do haly. Cestu jsem znal, ale byl jsem si jistý, že kdyby mne nepobídl, raděj bych zůstal stát u hlavních dveří a dál se neodvážil. Hala byla mohutná, stejně tak, jako dům. Na stěnách visely omšelé vycpaniny různých zvířat. Rozeznával jsem druhy jen asi dvou z nich, zbylé mi byly zcela neznámé. Ty vysely na stěně uprostřed, do haly se přicházelo z malé vstupní haly po pár schodech a při příchodu návštěvník viděl před sebou vysoké schody do pater a po stranách krby, oba byly stejné, jen každý na jiné straně. Velká okna kdysi dobře propouštěla světlo, ale dnes je z poloviny zahalovaly okenice a zbytek listy z rostlin. Všiml jsem si velkých obrazů nad krby. Na jednom byl muž. Mocně oblečený, asi prarodič mého přítele a na druhém jakási žena. Vypadala velmi důstojně. Mračila se, ale ne moc zle, spíše s myšlenkou, která se zdála býti nevyjevena. Díval jsem se na ni velmi upřeně. „To je maminka,“ uslyšel jsem z prvního patra svého přítele. Sházel pomalu dolů. „Johane, můžete jít. Děkuji,“ pokynul sluhovi, ten se uklonil a zmizel kdesi
ve dveřích u schodů. Můj přítel došel ke mně. „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady,“ tiskl mi ruku. Přišlo mi to až moc upřímné. Snad jakoby něco tajil, či měl nějaký velký problém. Nepříslušelo se mi hned ptát, ale tušil jsem, že řešení jeho problémů jsem podle něj já, proto to pozvání, pro nic jiného. „Jsem také moc rád, že tě zase vidím. Děkuji za vřelé pozvání.“ Podíval se mi do očí. „Ale jdi ...“ vystihl všechna má díky za mou přítomnost, která mu byla jasně nechtěná. „To bys byl snad první,“ usmál se. „Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Vyvalil jsem oči. „Pokoj? Vždyť jsem tu snad jen dnes, na co pokoj?“ To už mne táhl do prvního patra. „Prosím, buď tu aspoň noc a den.“ Skákal jsem mu do řeči. „Ale já…“ Jenže si nenechal nic vymluvit. „Prosím tě, přísahám, že je to nutné, neboj, všechnu újmu ti vynahradím.“ Zavedl mne do prvního patra, kde mi ukázal můj pokoj. Byl malý, ale útulný. V rohu bylo umyvadlo, v druhém postel a u dveří věšák. U jedné ze stěn byla truhla. „Je tam spousta mých věcí, nechal jsem je sem přinést. Můžeš se klidně převléci.“ Nečekal jsem takový zájem o svou osobu. Každá další chvíle zdála se mi děsivější než ta minulá. Co mi asi bude chtít příště? Posadil jsem se na postel. „Co po mne vlastně chceš?“ zeptal jsem se co nejvíce vroucně, jak mi moje chování velelo. On stál u dveří, jeho šosy na kabátci se pohupovaly nahoru a dolů, jak neklidně oddychoval. Udělal pár kroků sem a tam a pak se dal do vyprávění. „Naproti mám pokoj já, cokoliv budeš potřebovat, jdi hned tam. Pod námi má pokoj Johan, kdykoliv něco budeme chtít, stačí zazvonit. Zvonek je na chodbách ve všech patrech, jsou spojeny šňůrami, takže zvoní vždy všechny.“ Oddechl si. „Jsi tu, protože se bojím.“ Jasně se mu rozklepala ruka. To byl najednou konec jeho vyprávění. „Večeře je za půl hodiny. Johan ji začne zvonit, neboj se, že by si snad přeslechl.“ Vstal jsem a chtěl ho chytit, ale on dřív vyšel ze dveří a zabouchl je za sebou. Nepronásledoval jsem ho. S údivem jsem si prohlížel pokoj. Otevřel jsem truhlu. Abych mu udělal radost, oblékl jsem si jeden z jeho obleků. Ty šosy se mi hrozně líbily. Nedokázal jsem si upřít pohodlí z jeho výhod. Nakonec mne napadlo, že se půjdu porozhlédnout po domě. Určitě není tak záhadný, jak si myslím. Určitě je všechen můj strach hloupostí. Vyšel jsem tedy ze dveří a rozhlížel se po chodbě. Zdálo se, že naše patro mělo čtyři pokoje. U schodů nebylo nic zvláštního. Napadlo mne se tedy podívat o patro výš, abych nenarazil na Johana a mohl se třeba rozhlédnout z některých z věžiček. Pomalu jsem vyšel, aby mne nikdo neslyšel. Byla tam jen další chodba, ta ale končila podezřele krátce, jen jedny dveře, přímo přede mnou, byly pootevřené. Strčil jsem do nich velice jemně, nevrzaly, otevřel jsem je úplně a vešel. Ocitl jsem se asi v nějaké knihovně. Všude byly jen ohromné regály s knihami, uprostřed velký krb. Na to, že toto bylo třetí patro, přišlo mi, že bylo největší z celého domu. Od rohu k rohu samé knihy pravidelně přerušované mezerou pro okno, kterým prosvítalo malinko světla, na stranách směrem pryč od domu, směrem k bráně, byly schůdky do věžiček, ale rozeznal jsem ještě jednu věc. Místnost měla ještě jeden pokoj. Pomalu jsem obhlížel celé to uspořádání. V knihách byl velký nepořádek. Některé se bez skladu válely na zemi, některé otevřené, jiné zavalené ostatními. Když jsem obešel jednu z hromad, poznal jsem, že jsou zde další dveře. Musel
jsem vyjít o kousek výš a přiblížit se tak ke vchodu na schůdky věžiček. Myslel jsem si, že jsem na mezaninu, který jen dělí další schody a je vhodně umístěn nad vstupem do knihovny, ale nebylo tomu tak. Patro bylo děleno ještě na jednu místnost. Přes dveře byla jemná černá látka, proto mi to jasně nedocházelo, protože jsem si myslel, že je to jemný závěs. Kdyby se ale ta látka nezvedala dle rytmu meluzíny, co zněla místností, nepoznal bych to. Odstrčil jsem závěs a vzal za kliku. Nebyl jsem to já, kdo v sobě našel tolik odhodlání, jakoby mne něco volalo z té další hádanky. Otevřel jsem. Byla tam jen další část knihovny. Oddychl jsem si. Už jsem málem zavíral, ale všiml jsem si, že na pultu pro knihy něco leží. Ano, kniha, kdo by to byl řekl. Jaká ale kniha? Pozdvihla mojí zvědavost. Rozhlédl jsem se. Všiml jsem si, že všechny ty knihy v této místnosti měly něco rozdílného od ostatních. Byly uspořádané ve vitrínách, které navíc byly opatřeny zámkem. Jedna vitrína byla však otevřená, z ní určitě byla i kniha. Vešel jsem úplně dál, předstoupil před pult a začal číst. „Kdo jsi? Nikdy jsem tě v domě neviděla a navíc u mne, takhle blízko, jsi odvážný. Vidíš mne? Co jen asi hledáš v knihovně,“ četl jsem řádek. Rozhlédl jsem se kolem sebe, protože samotný text jakoby mluvil o mne. „Přijď za mnou, všechno mi musíš říct.“ Bylo to velmi podivné. Najednou všechno kolem potemnělo. Slunce již zašlo. Ani předtím tu moc světla nebylo, ale teď už se to nedalo vydržet. „Pane, je večeře,“ zaslechl jsem. „Nechoď ještě pryč,“ uslyšel jsem náhle ještě jeden hlas, hlas ženy, ale k tomu se ozvalo i zacinkání. Doplnil jsem si, že to byl asi hlas zvonku, ne žena. Vyšel jsem pryč, seběhl schůdky, šel k hlavnímu schodišti a sešel o patro níž. Když jsem stál na mezaninu u patra mého pokoje, vyšel na chodbu i můj přítel. „Neslyšel jsem tě vyjít z pokoje, jsi stále tak neslyšný, jako si býval.“ usmál se. Mohl rozeznat, jak jsem rozechvělý, že mne něco vyděsilo, vnímal to spíše jako samozřejmost. Došel ke mně a opřel si ruku o mé rameno. „Je to starý dům, neboj se,“ vlídně se podíval. Sešli jsme spolu dolů na večeři. V patře níž byla místo pokojů vpravo místnost pro hodování a vlevo místnosti pro obsluhu. Johan byl na všechno sám, přesto vše mistrně zvládal. Začal servírovat. Celá hodovní místnost byla dost zvláštní. Vtipné bylo, že každý z nás dvou seděl na opačném konci dlouhého stolu, kolem byla obvyklá výzdoba z vycpaných zvířat a okenice již byly zavřené, takže bylo problém mého přítele nejen slyšet, ale i vidět. Potichu jsme se tedy oba najedli. Nakonec jsem se osmělil a křičel přes stůl: „Děkuji ti za všechny ty věci a večeři. Dlouho jsem se takhle nenajedl.“ Nazpět zakřičel: „Vzkázal bych to Johanovi, ale jsem si dozajista jist, že slyšel každé tvé slovo, stejně tak jako teď mé celý dům.“ Rozesmál mne. Vstal jsem a chtěl uchopit mohutnou židli, abych ji přenesl k němu. Jenže byla tak těžká, že jsem ji málem neudržel ani na moment, tak jsem ji před sebou tlačil. Třela se o zem a vyluzovala zvuky, kterých není schopná snad ani kočka, když ji kdosi tahá za ocas. Smál se. To jsem mohl jasně rozeznat i přes řev židle. Z jeho pohledu to muselo vypadat, jako když k němu židle jde sama. „Příteli, ani nevíš, jak jsem šťastný, že jsi tady.“ Já si oplácal ruce a oddychoval, to ho přivádělo ještě k většímu smíchu. Zdálo se, že od naší poslední společné schůzky byl stále smutnější, protože se dnes smál až moc, až příliš bezmocně. Možná to bylo vínem, které jsme měli k večeři, ale smích zdál se mi
spíše umělý. Když jsem se posadil, řekl jsem: „Tak proč jsem vlastně tady?“ Jeho smích ho přešel. „Bojím se, necítím se bezpečně. Navíc, můj rod na mne uvalil taková poselství, že nevím, zda je dokážu unést.“ Odmlčel se. „A prosím, nechoď do druhého poschodí. Je tam knihovna. Žádám tě, nechoď tam.“ V tu chvíli jsem i já byl velmi vlažný. Co by asi udělal, kdyby věděl, že už jsem tam byl. „Blíží se můj věk, víš?“ Nechápal jsem, co přesně myslí, ale on to bral zcela vážně. „Je mi už tolik let a nemám děti. Vyprávěl jsem ti přeci, co se pak stane, pokud v třiceti pěti letech nebudu mít žádného potomka.“ Zamyslel jsem se. „To nevím, ale tvůj otec v tom věku zemřel.“ Nedocházely mi přímé spojitosti, ale přesto byly zcela zřejmé. Vstal ze židle, pomalu došel ke dveřím. „Kdybys mne slyšel ze spánku křičet, prosím, přijď do mého pokoje.“ Vlídně se na mne díval, já stále moc nechápal, o co jde. „Nehoď do druhého poschodí, nechoď tam!“ řekl ještě a zavřel za sebou. Chtěl jsem odtáhnout židli nazpět, ale už to vůbec nešlo. Nechal jsem ji být. Vyšel jsem pomalu do patra svého pokoje. Zašel dovnitř. Chtělo se mi spát. Natáhl jsem se v obleku na postel. Přemýšlel o jeho slovech. Po chvíli se mi oči zavřely. Spal jsem. Tvrdě jsem spal, více, než jak si asi přál můj přítel. Nedokázal bych mu pomoci, spánek byl příliš silný. Zdálo se mi něco velmi zvláštního. Jakoby přede mnou byla jakási žena, hleděla na mne, zkoumala a stále víc mi byla blíž. Zvláštní, trochu strašidelné. Co mi asi chce? Nakonec mi nepřišla ani tak ošklivá. Její obličej byl zcela bílý, jemné rysy a krásné modré oči, blonďaté vlasy jí splývaly až na zem, její údiv nade mnou však nekončil. Byla zcela zaujatá jakoukoliv drobností, co na mne viděla. „Bum bum...“ vytrhlo mne ze snu. Chvíli jsem ještě ležel, ale zvuky se ozvaly znovu. „Bum bum...“ Ano, věděl jsem, co se děje. Nade mnou někdo chodí. Něco se děje v té knihovně, kam nesmím. Vstal jsem docela. Pomalu jsem otevřel dveře. Na chodbě byla tma, nikde nikdo. Poslechl jsem si, jestli můj přítel spí, ale nebylo po žádném zvuku ani známky. Otevřel jsem k němu dveře, pohleděl na postel, byla prázdná. Hned mi došlo, kde asi bude. Ano, musel jsem jít za ním. Bez pochyb jsem vyšel od knihovny, o jeho přítomnosti mne přesvědčilo světlo svíček, které prosvítalo škvírami kolem dveří. Poslouchal jsem, co se asi děje vevnitř. Dupání ustalo. Děsilo mne, co se asi mohlo stát. „Můj přítel Leonard,“ řekl jsem si pro sebe a u toho se opřel o dveře, abych lépe slyšel, co se případně děje, ale k mému překvapení se dveře otevřely, nebylo zamčeno, ani dobře dovřeno. „Když se samy otevřely, zřejmě můžu dovnitř,“ pomyslel jsem si a vešel. Došlo mi, že Leonard nebude v dolní knihovně, protože byla prázdná a závěs se trochu chvěl. Cítil jsem jeho přítomnost, byla zřejmá, jenže jsem neslyšel nic, co by pro ni svědčilo. Byl snad moc potichu, či se začetl. Potichu jsem se posouval schod za schodem k závěsu, stál jsem po chvíli před ním, snažil se něco zaslechnout. Pořád jsem čekal, že uslyším třeba jen slabé nádechy, či povzdechnutí, ale nic z toho se nedělo, jak kdybych byl v knihovně zcela sám. Jen knihy a já. Už jsem skoro rozhrnoval závěs, když tichem projela rána. Na zem se cosi svalilo. Lekl jsem se, ustoupil a u toho málem spadl ze schodů. Křikl jsem cosi, neb jsem byl skoro na zádech, nakonec jsem se však vyrovnal. Pokud tu
někde je, je mu jasné, že jsem zákaz porušil, ale zpoza závěsu se nic neozvalo. Pak jsem jej tedy rozhrnul sám. Dveře do tajné knihovny byly otevřené, uprostřed na pultu stála svíce, kniha však nikde. Vešel jsem dovnitř. Postavil se před pult. Náhle jsem ucítil tlak na mé noze. Svíral svou rukou můj kotník a něco chroptěl. Nerozuměl jsem mu. Klekl jsem k němu. „Jsi v pořádku? No tak, co se stalo?“ Nic neříkal. Pořádně jsem ho prohlédl. Ležel na břiše, jednou rukou mi stále svíral nohu a druhou měl pod tělem. „Pojď, pomůžu ti,“ řekl jsem a snažil se ho opřít o pult. Vzpíral se, pořád mumlal, chroptěl. Rozeznal jsem, co má v druhé ruce, ano, bylo mi to jasné. Byla to přesně ta kniha, ta kniha, jež byla předtím na pultě. Vitrína byla otevřená. Četl si ji. Do té doby jsem nechápal, o co jde. Teď jsme tu oba dva seděli, pořád se mi snažil něco říct. Předklonil jsem se, aby mi mohl jasně něco našeptat. „Uteč!“ To bylo to, co se mi snažil říct. „Ne, nikdy neuteču, dojdu pro pomoc,“ rozhodl jsem se. Najednou mne ale popadla myšlenka vzít knihu a vrátit ji na podstavec. Nemůžu ji jen tak nechat ležet. Asi je vzácná, když je ve vitríně. Nemůžu ji jen tak nechat v jeho ruce. Zapomněl jsem, že musím zajistit pomoc. Vytrhl jsem mu knihu. Pořád něco mumlal, ale s mým prvním dotykem jsem přestal cokoliv slyšet, ani jeho hlas, ani meluzínu kolem nás. „Položím ji a půjdu pro po...“ nedořekl jsem. Můj přítel zatím povolil stisk na noze, povalil se zcela na zem. Byl úplně vyčerpaný, žádná síla, vůbec nic. Jen jeho tělo. Mým jediným zájmem teď ale byla kniha. Položil jsem ji na pult, u toho ji ale stále nepouštěl, jako by mne něco nutilo, jako bych ztratil soudnost, či nějaké uspořádání. V tu chvíli jsem byl já s knihou, nic jiného. Cítil jsem, že v místnosti nejsme dva, ten samý pocit, co už jsem tento den měl. Byla tu ještě žena. Tu ženu jsem tak zahlédl. „To jsi zase ty?“ četl jsem. Podíval jsem se okolo, nic, jen já a on dole, na podlaze. Cosi na mne ale mluvilo. Nebylo to jen napsané v knize, bylo to také skutečné, zcela reálné. „Vždyť už jsi byl skoro unavený, jak to, že jsi plný síly?“ Došlo mi, že si mne s někým plete a byl to určitě můj přítel. „Já se jen tak nevzdám, neboj se. Co to děláš?“ řekl jsem do vzduchu a odpověď v knize byla již vepsaná. „Jsem tvůj úděl, tvůj poslední souboj. Nenašel jsi za celý život skutečnou lásku, která by tě odnesla z mých listů, tak jsem na řadě já! Rozumíš? Jen já, žádná jiná.“ Za okny se zatím spustil déšť, bouřka. „Říkala jsem ti to mnohokrát a dnes to zopakuji, jsi jen můj! Rozumíš?“ V tu náhle prošel místností záblesk světla, za okny prošel hrom, v té záři jsem před sebou uviděl tu dívku se světlými vlasy. Máchl jsem do prázdna, nebyla tam, jen iluze. „Nikam nepůjdeš, dnes už ne, dnes je ti právě třicet pět, moje lásko.“ Uvědomil jsem si zcela jasně, jak se kniha plete. „Neboj se, už tě nikdy neopustím,“ zalhal jsem a chtěl upustit knihu, ale nešlo to, držela mne. Ucítil jsem lidské ruce na svých, držely ty mé, které svíraly knihu, tak mi zabránily ji odložit. „Cítíš mne? Já vím, že ano. V tmě rozeznávám ty šosy, co tak rád nosíš,“ řekla kniha. Najednou jsem ucítil, že je něco špatně, vše mne počalo bolet. Vše bylo náhle těžší, i stát na nohou. Vzpomněl jsem na Leonarda, který leží pode mnou. Musím to dokázat, musím ho zachránit. Už chápu, proč každý z jeho rodu umírá,
když je mu třicet pět let. Kvůli tomu jsem přišel, abych mu pomohl. Cítil jsem, že na jeho ochranu už moc nemám. Kniha mne převyšovala ve všem. Stále více upadala moje mysl do jejího područí, chvílemi mne hladila, chvílemi jako bych cítil chladné dotyky na krku. Zkusil jsem pohnout nohou, nešlo to. Moje tělo už není mé, ale celé knihy. „Tvá sladká Beatrice už tě skoro má, už tě skoro umiluje. Moje lásko,“ šeptala mi do ucha, teď už skutečně. Byla v místnosti. Byla tu, ta žena, ta dívka, cosi, co mne hlodalo ve snu. Nedokážu odolat, nedokážu to. Promiň, Leonarde, nejsem ten, kdo tě ubrání. Cítil jsem, že už skoro nejsem. Najednou jsem se ocitl na bílém místě. Stál jsem čelem k té ženě. „Ty ale nejsi Leonard,“ všimla si konečně. „Ne! To nejsem!“ Rozeběhl jsem se přímo proti ní a silně ji uhodil. Prostor přede mnou se natrhl, ta bílá látka kolem, co byla vším, se natrhla. Dívka odlétla kus dál. „Co si myslíš, že jsi?“ Vstala a běžela ke mne. „Nech to být, rozumíš? Nech tu trhlinu...“ nedořekla a já ji znovu uhodil, s tím se rána v bílém prázdnu zvětšila. Už si netroufla přijít blíž. Její přítomnost také mizela. Cítil jsem její hněv, nemohla mne zabít, já jsem stále, i když nevím kde. Nemohla ublížit ani Leonardovi, ochránil jsem ho. Posadil jsem se v tom ničem. Rozesmál jsem se. Byl jsem šťastný, že jsem pomohl. Byl jsem na sebe snad poprvé v životě pořádně hrdý. Bitva je dobojována, kdo je ale vítěz? Smích mne přešel. Rozhlížel jsem se. Vstal jsem a došel k trhlině, cukl za ní. Ucítil jsem, jak i mne cosi bolí, když se dotýkám té rány. „Kde to jsem?“ řekl jsem a rozhlížel se. „Kde to jsem?“ zakřičel jsem tak silně, jak jen moje síly ještě mohly. „Jsi tam, promiň mi to,“ uslyšel jsem Leonarda. Vše mi náhle došlo. Vše bylo náhle tak smutně pravdivé. „Říkal jsem ti, že nemáš chodit do knihovny.“ V jeho hlase byl cítit smutek. „Leonarde, já to ale dokázal, já ti pomohl!“ Skoro jsem plakal ze svého odhodlání. „Já vím, pomohl, já vím. Ale ta cesta byla pro mne. Děkuji ti, vděčím ti za svůj život!“ V jeho hlase ale bylo i něco jiného, něco trochu zkaženého. Za mnou se cosi černalo, otočil jsem se. Zdáli se ke mně blížila tma. „Leonarde, něco se děje!“ křičel jsem. „Sbohem, můj příteli.“ Ano, jsem hlupák, došlo mi to. „Leonarde, to nesmíš!“ Jsem ten největší hlupák na celém širém světě. „Sbohem. Jak jen já věděl, že neodoláš a přijdeš sem. Sbohem a děkuji, hlupáčku.“ Teď byl přesně takový, jaký byl poprvé, když jsem ho před dvěma lety poznal. Sebejistý a odhodlaný. Za mnou se svět zavřel, jako má kniha. Jsem v prázdnotě vlastních myšlenek. Cítil jsem, jak mne bere do vitríny a zavírá ji. Z obou stran mou knihu svírají jiné. Jako kdybych byla právě ta poslední, která se hodila do této sbírky. Vše bylo podle našeho předurčení, vše bylo už dávno řečeno. Beatrice to věděla, já to však nevěděl, její příběh skončil kdesi u konce knihy a já utvořil krásný závěr. Škoda jen, že z mého přítele tu máme jen pár řádků.
Kočár a večeře Byli jsme tři přátelé. Bloudili jsme takto každý večer, byla to naše obliba. Studia byla těžká, ale málokdy se nám stalo, že jsme večer neměli čas vyjít na ulici a podívat se kolem. Mne samotného to ale celkem děsilo. Neměl jsem rád, když kdokoliv z nich naléhal, abychom šli dál a dál do Dlouhé ulice, které se báli i místní strážníci. Nesdíleli jsme zdaleka všechny názory, ale naše přátelství bylo silnější než řetěz, dávali jsme jej v sázku každým dnem, když jsme si dokazovali, kdo pro druhého udělá více, zda-li půjde do Dlouhé a bude chránit někoho z nás, kdo se tam vydal jen tak. Někomu by se to zdálo hloupé a malicherné, ale nám ne. Nám nikdy ne, neb naše přátelství bylo to jediné, co jsme měli. Rodiče nás už opustili, zanechavše nám trochu svého majetku, co tak tak stačil do konce studií. Příbuzní buď daleko, nebo se k nám nehlásili, či jsme zcela ztratili přehled a chuť hledat přeživší s naší krví. Já, Leonard a Tim, nic jiného, nikdo jiný, jim my tři. To byl náš svět, naše touha se každé ráno probudit, učit se a večer spolu vyrazit zkusit štěstí a konečně nějak čestně odejít z těchto podivných životů plných nepotřebného strádání a hledání sama sebe. V čem, v prázdnotě. Jednoho dne jsme se vydali na křižovatku k Dlouhé, většinou jsme tam postávali, bylo to přirozené. Měsíc se již vyhoupl na oblohu a my stáli přikryti našimi plášti v klidném povětří studeného večera, studeného podzimu. Tim právě vyprávěl o tom, co se učil na přednášce, když kolem projel podivný kočár. Všechny nás překvapil, tak Tim přestal mluvit, jen jsme hleděli, co to asi může být zač. Kočár byl celý černý, jak pravila naše móda, ale přes okénka měl černé záclonky, vše jakoby nemohlo na tom voze existovat, aby to nebylo černé, včetně kočího. Kočár projel ulicí. Tim se zase dal do vyprávění, ale najednou kočár přijel zpět. Zastavil se před námi. „Mohli jste na mne aspoň mávnout!“ zakřičel kočí. Nikdo z nás nepromluvil, stále jsme stáli, jak nás našel. „No tak, pánové, dovnitř, rychle!“ zakřičel podruhé. „To mluví asi na nás,“ řekl Leonard. Všichni jsme se na sebe rázně a vyčítavě podívali, kdo vymyslel tohle dobrodružství, to nikdo z nás nevěděl. „Mluvíte na nás?“ zeptal se Tim a kočí zakřičel potřetí. „Tři páni, v černých oblecích na křižovatce u Dlouhé. Jste to vy, nikdo jiný tu není.“ Tim mne zatahal za rukáv a přiklonil se ke mně: „Nemusím ti připomínat, že jsme dva dny nejedli.“ To doopravdy nemusel, protože moje břicho by na to mohlo hrát varhanní koncert a nemuselo by mít žádnou valnou přípravu. Leonard z nás všech riskoval nejraději, já nejméně, ale i přesto jsme všichni nasedli do vozu. Pohodlně jsme se usadili a vůz uháněl ulicemi dál a dál. Někdy nám dalo dost práce se udržet a nespadnout ze sedaček. Nebylo ani dost času dívat se z okénka. Tim se pokusil promluvit: „Co když brzy poznají, že
nejsme ti praví a ještě nás vypráskají?“ Uklidnil jsem ho: „Snaž se aspoň vypadat naštvaně, pokud to bude dobrá společnost, mohli by nám dát jakési odškodnění.“ Leonard se zasmál. Asi si představil, jak se bije s jakýmsi komořím o kousek chleba a říká tomu důstojně náhrada. Nechal jsem je v těch fantasiích, protože vůz tak cukal, že každé další slovo mohlo stát kohokoliv z nás jazyk. Po chvíli jsme cítili, jak jsme přejeli jakýsi práh, asi obrubník u domu. Cesta se najednou zdála být hladší, možná jsme byli už blízko cíle. Všichni tři jsme si to rozhodně přáli, protože šílený kočí nás prohnal jak sirky v krabičce. Stačili jsme se ještě upravit a kočár pomalu počal zastavovat. Najednou jsme stáli, kočí seskočil a otevřel nám dvířka. S radostí jsme vyskočili ven, jak kdyby vevnitř byl sám čert. „Kde to vlastně jsme?“ zakřičel jsem na něj, ale on vyskočil na vůz a zajel za dům. Překvapení střídalo překvapení. Stáli jsme před velmi bohatým domem. Vypadal spíše jako zámek. Měl dvě rozsáhlá křídla, postavený jako klasicistní, dlouhé sloupy sahaly vysoko ke střeše. Dlouho jsem tak krásný dům neviděl. To už se k nám hnali ale dva sluhové. Oba se velmi usmívali. Děsili mne, ani nevěděli, jak moc. „Pojďte pánové, madam vás už očekává.“ Všechny nás ta slova poměrně zneklidnila. Jaká madam, když nikdo z nás žádnou nezná, nikdo z nás nemá ani žádnou madam jako příbuznou. Sluhové nás vedli domem. Halu jsme si nestihli pořádně prohlédnout, doopravdy si z ní pamatuji leda, že byla plná velkých obrazů, které byly tak tmavé, že se ve svitu měsíce, který už byl králem noci, jen těžko dalo rozeznat, co na nich doopravdy bylo. Vešli jsme do velkého sálu s velkým stolem a u něho přistavenými čtyřmi židlemi. Leonard si hned všiml, že je na něm prostřeno. Nenechal se dlouho pobízet a jako první usedl ke stolu. Chvíli jsem pochyboval, ale když i Tim usedl, posadil jsem se také. Čekali jsme, co se stane. Ne každý den se člověku přihodí něco takového. Bylo ticho. Jasně jsem rozeznal kručení v našich hladových útrobách, Leonardův obličej cukal při pohledu na krásný talíř plný jakési tmavší polévky, už už se dotýkal lžíce. „Leonarde, ne! Počkej.“ V tom se rozrazily dveře. Do místnosti vešla pravá dáma. Dokonce se ani nepozastavila nad námi, vyčkala s otázkami, až když jí komorník pomohl usadit se. Ze slušnosti jsme vstali, ale hned nás zase pokynutím posadila. „Je milé, že jste přišli. Ale doufám, že jste pochopili, jaký se stal omyl,“ promluvila a prohlížela si nás. Po její pravici seděl Leonard, její oči jej obkreslily a usmála se na něj, naproti jí jsem seděl já, mne jen přelétla, ale na Tima dlouze hleděla, prohlížela každý detail. Něčím jí učaroval, ale čím, nechápal jsem. Čím může Tim upoutat tak krásnou ženu? Ve svitu svící jsem rozeznával její ladné rysy. Měla černé vlasy, které splývaly až po pás, jemně udržovaný obličej, který byl sice trochu bílý, ale krásný. Její nos byl jako malá ozdoba, tečka na konci věty, co právě napsal básník. Oči svítily
do tmy, i kdyby byla černá půlnoc. Nevím, jakou přesně měly barvu, nedalo se to rozeznat, ani když na mne ustáleně hleděla, ale byly rozhodně tmavé a krásné. Šaty měla černé, poněkud smutné na to, jak vystupovala. Zdobila je rudá stuha, kterou měla uvázanou u krku a padala jí až do klína. Nastalé ticho přerušila slovy: „Slyším, jak jste hladoví.“ Otočila zrak na Leonarda, kterému tak kručelo v břiše, ale pak zase hleděla na Tima. „Dejte se do jídla, když už jste tady. Stejně není nikdo, kdo by mi dnes dělal společnost.“ Tím si nás všechny získala. Měli jsme dost velké problémy udržet naše způsoby při tom, kolik jídla přicházelo. Snědli jsme polévku a pak přišel jakýsi mezichod. „Pánové, můj kuchař si dává záležet na každém jídle, které připravuje. Omluvte jeho nedochvilnost. Mohli bychom se zatím lépe seznámit, nerada jím s někým, u koho nevím, jak se vůbec jmenuje,“ usmála se na nás všechny a konečně přestala sledovat Tima. Její pozornost pro něj byla od Tima velmi žádaná, ale on se nikdy nedokázal na ženy dívat jako na něco, co by mohl ulovit, a tak, i když po ní určitě toužil, hleděl si svého talíře. Vím, že po ní toužil, myslím, že mi všichni měli stejné pocity a ona to věděla. Hleděla na něj a čekala, co řekne, ale v tom Leonard spustil: „Jsem Leonard, Leonard Bowly.“ Pokývla na něj. „Ráda vás poznávám.“ Odkašlal jsem si a řekl: „Já jsem …“ nedořekl jsem, Tim asi nabyl pozapomněné sebevědomí, kterým někdy až příliš dobře vládnul a překřikl mne: „Jsem Timoty Harlem.“ Zahleděla se mu do očí. „Velmi krásné jméno, pane Harleme.“ Bylo ticho. Přišel jsem si poněkud zakřiknutý, ale nebylo co říct, kdyby tu nebylo tolik chodů, šel bych pryč. Tohle byla trochu zrada od samotného Tima. Dáma vstala. „Jmenuji se Beatrice Irglová,“ pohlédla vlídně na Tima, který neskrýval úžas. „Pane Timoty, mohla bych vás zde provést? Vaši přátelé na nás určitě počkají.“ Pohotově vstal a nabídl jí ruku. Oba dva zmizeli za dveřmi. Pohlédl jsem na Leonarda a posunkem se zeptal. On pokýval hlavou, že neví. Jak by také mohl vědět, když se mu určitě také líbí. Timovo jednání nás oba dost zhnusilo. „Počkáme na poslední chod a pak odejdeme, ale hlavně se najíst!“ pošeptal důrazně Leonard směrem ke mně. Pokýval jsem, že souhlasím. To jsme však nevěděli, co bude následovat. Čekali jsme dlouho. Konečně jsem měl čas rozhlédnout se po místnosti. Byla zde také spousta obrazů, ale to nejzvláštnější bylo, že na nejvíce z nich byla ona. Zahleděl jsem se pořádně na tabulku pod jedním z obrazů. Rozeznával jsem jméno, Laura Irglová. To je zvláštní, představila se nám jinak, než je její pravé jméno? Proč by to ale dělala? Mnoho otázek a málo odpovědí. Proto jsem trochu nedočkavě vyčkával na Tima, který určitě ledaco zjistil. Je přeci jen zvědavější než já.
Dveře se náhle rozrazily. Do místnosti vešla dáma, posadila se rázně na své místo a za ní přicházela obsluha s dalším jídlem, ale Tim nikde. „Váš přítel zůstal v mé studovně, oba vás tam mile ráda zavedu také, říkal, že se tam s dovolením zdrží.“ Koukl jsme na Leonarda, ale ten nic neříkal, jeho hlavním úkonem právě teď byla přicházející porce jakéhosi masa. „Je to jemné a sladké maso pánové. Máte tu čest jíst jedno dovezené zvíře.“ Leonard skoro neposlouchal, pustil se do své porce a ani nečekal na ostatní. Já jedl pomalu. Měl jsem sice hlad, ale moje zvědavost byla hladovější. Jak ji jen ukojit, když ten hlupák Tim raději zůstane v nějaké knihovně. Dáma se zahleděla teď na Leonarda. Jedla velmi pomalu a dle všech konvencí, ale pak promluvila přímo na Leonarda: „Víte, jsem rozveselena, jak vás způsoby společnosti netáhnou k nudným konvencím.“ Leonard ji spíše nechápal, ani neměl jak, dalo mu práci spolykat všechno to maso. Kdyby jen seděl blíž, praštil bych ho, aby se choval lépe. „Omlouvám se,“ řekl s plnou pusou a ona se rozesmála. „Mám pro vás obzvláště velkorysou nabídku,“ řekla na jeho adresu. „Pokud vám tak chutná, provedu vás svojí kuchyní a vyberete dezert.“ Leonard se také usmál. Něco mi náhle nepřišlo vůbec v pořádku. On o ničem nepochyboval, ale já ano. Za tu chvíli, co jsme tu byli, projevila zájem jen o ně dva, ale co já? Propadl jsem kouzlu těch očí, kouzlu jemných vlasů, které mi přišly jak ten nejjemnější závoj, co může žena mít. Dal bych nevím co, aby pohlédla přímo na mne, aby se mnou byla v knihovně a mne nabídla procházku po její kuchyni. Hleděl jsem vyzývavě, aby snad jen náznakem poznala, co k ní cítím. Najednou se začaly vytrácet otázky, proč zrovna my. Mizely do ústraní k pochybnostem. Moje city a celé mínění, ty myšlenky padaly jen na její krásu a ona zatím hleděla na Leonarda, ne na mne. Zakřičel bych, aby si mne všimla. Řekl jsem: „Tady sedí muž, co hledí na rudočernou růži, její trny hlodají mne, má paní.“ Ale nic, bylo ticho, které přehlušovalo mlaskaní toho neomaleného Leonarda. Ať sežere i naše přátelství, pokud o to stojí. Ať to udělá, když si nevšiml, jaký dar mu padá do klína. Ach paní, jak jste krásná. Dojedli jsme. Zase přinesli jakýsi mezichod. „Pane Leonarde, následujte mne prosím.“ Můj vztek nebral konce. Neomalený Tim zůstal u svých knih a mne tu oba nechali sedět. Jak jen se mohu ubránit pocitu, že jsem pouhý vzduch? Musím jí nějak říct, co ve mně vzbudila. Kde je najednou to přátelství, jen mi tři. Já s tím nezačal, já ne, to oni dva odešli kamsi a nechali mne zde. Blázni, kdyby si jen vzpomněli, kdo tolikrát křikl na ně, aby se z Dlouhé ulice vrátili. Prohlížel jsem si obrazy, na kterých byla ona. Všiml jsem si, že je vždy vedle nějakých malých obrazů mužů. Na stěnách bylo málo prázdného místa. Zvláštní bylo, že v místnosti chyběla zrcadla. Myslel jsem, že je to módní v dnešní době, ale v takhle
bohatém domu jsem nikdy doopravdy nebyl. Její podobizny se vždy blížily mé představě o dokonalosti. Už jsem neprohlížel ani štítky pod obrazy, hlavní bylo, že na nich byla ona, nic jiného. Kde jen může být, proč je musí provádět? Až přijde do dveří, musím na ní promluvit. Nedokázal jsem sedět klidně, měl jsem pocit, že její podobizny na mne hledí. Trochu mne to hřálo, když ne živá, tak její barvy na plátně jsou připoutány na mne. Hleděl jsem do těch očí, zvláštní, na každé kresbě byly jiné. Uslyšel jsem náhle dupání z domu, něco se asi dělo. Možná přijdou všichni tři a najíme se konečně spolu. Nic takového se však nedělo. Mé čekání nebralo konce. Ještě, že židle byla aspoň trochu pohodlná, ale kde je pohodlnost, když srdce touží být úplně někde jinde. Hleděl jsem na dveře, uslyšel jsem ještě pár ran a pak ticho. Dlouho nic. Přemýšlel jsem, zdali na mne nezapomněla, když jsem se ani nestihl představit. Jak zvláštní, když mne můj vlastní přítel nenechá domluvit. Naštvali mne oba dva. Vždyť kdyby možná slyšela mé jméno, nemusel bych tu teď sedět sám. Dveře se rozlétly, do nich vešla ta krásná dáma. S otevřenými ústy jsem na ni hleděl. Zdá se, že se za tu chvíli hezky vybarvila, její tváře měly hezkou jemnou barvu, nebyly už tak světlé a její úsměv byl silnější, milejší. Leonard tu už ale nebyl. Spolu s ní vešel do místnosti sluha a obsloužil nás. Zase přinesl jakési maso, teď zdobnější. Hleděl jsem na ni. „Váš přítel, Leonard zůstal v kuchyni, prý se mu tam lépe jí a nemusí mi pak ukazovat, jak je nezdvořilý.“ Zasmála se, já také, aby nepoznala, že o něj nedbám, protože po jejich zradě, nečekal jsem, že bych se s nimi dokázal někdy více bavit. Jedli jsme pomalu a tiše. Dočkal jsem se, hleděla přímo na mne. Možná, že si to nejlepší nechávala na konec. Hleděla mi do očí, jak kdyby mne chtěla uhranout, ale její snaha byla marná, již dávno jsem jí podlehl, nemusela mi vůbec nic říkat, jsem její, jen její. Pomalu dojedla a já také, talíře hned sluha odnesl. Za celou dobu jídla se mnou nepromluvila. Jak zvláštní. Bylo ticho, teď pravé, protože už nebylo břicha, které by kručelo, nebylo křiklouna Tima, který by jej přerušil a Leonarda, který by se na mne snažil šeptat. Celá místnost byla jen má a její. Jak jsem byl vděčný za tu chvíli. Obdivoval jsem ji tak netajeně, že to musela poznat, nedokázal jsem se tomu ubránit. V mých očích rostla její krása. „Mám nechat podávat dezert?“ zeptala se náhle. „Ano, madam, pokud již chcete.“ Usmála se a vstala od stolu, šla pomalu ke mně, já vstal také. Udivilo mě, co se jen děje, že se ke mně tak vydala. Po chvíli mi byla tak blízko, že mi to bylo až nepříjemné, mé srdce bušilo napětím. Předklonila se ke mně jak k malé hračce. Jemně mne políbila. V tu chvíli jsem ztratil na moment vědomí, ale to se rychle vrátilo, neb mne nějaká síla mrštila na stůl. Uhodil jsem se do hlavy a pohlédl na dámu. „Vy přeci
víte, že jste se mi nejvíce líbil, jak jsem se jen měla zbavit vašich nevhodných přátel, abyste mi tu zůstal jen vy? Ach ano, líbíte se mi,“ řekla a já zůstal bezvládně ležet na stole. Ona přišla ze strany a přisedla na kraj stolu, svírala mi dlaň a hleděla těma svýma krásnýma očima. Pomalu se začala předklánět. Něco bylo v nepořádku, něco bylo tak špatně, až se mi postavily vlasy na hlavě. Její ústa totiž neklesla na má, ale padla ke krku a jemně se dotkly její zuby mé kůže. Bylo to tak studené, ale já zůstal dále ležet. Ucítil jsem, jak mi její zuby zajely celé do kůže, má horká krev bublala na mém krku a ta žena sála. Ne, já něco musím udělat, já musím něco udělat. Vytrhl jsem se, až se mi na krku natrhla kůže a krev bez zábran proudila jako jemný potůček po krku. Nemohl jsem ji ale sundat z pevného stisku, kterým držela mou dlaň. Nakonec mne pustila sama a začala se smát. Já vyběhl z místnosti dveřmi, kudy vždy odcházela s mými přáteli. Stálo tam služebnictvo, už se nesmáli, hleděli s hrůzou na mne. Mne zatím proudila krev plným proudem. Před služebnými stály dva stoly na kolečkách. Bylo na nich něco přikryté bílou látkou. Rozhodl jsem se zjistit, co jsme doopravdy jedli. Ano, ty dva chody, nebyly to nikdo jiný, než Tim a Leonard. Vyděsil jsem se. Ze dveří vyšla žena, stále se smála. „Teď už pro tebe není záchrana, neměl ses vytrhnout. Co ti dnes přijde jako zkáza, bude brzy i tvoje pravda.“ Služební uhýbali před ženou, někteří prchali kamsi po domě. Rozhodl jsem se, že také uteču. Běžel jsem po schodech a za sebou stále slyšel ten její hrozivý smích. Doprovázela mne všude, kam jsem se rozhodl jít. „Nemohla jsem si vybrat lepšího přítele, než toho, který utekl mi z talíře.“ Já bděl zatím do nejvyššího poschodí a rozrazil ohromné dveře. Místnost byla prázdná, okna otevřená a jejich závěsy ve větru vlály tím sálem. Nedokázal jsem pochopit, jak jsem mohl o svých přátelích jen na moment pochybovat. Vzpomněl jsem si, kolikrát museli jsme si stát oporou a já je dnes zradil. Postavil jsem se před okno a hleděl z výšky dolů na zem. Ona zatím stála za mnou. „Má krev se míchá s tvojí. Tento večer nebyla náhoda. Všiml by si snad slepý, že vy tři děláte vše, aby odnesla vás černá vdova. Já ti nestačím?“ smála se dál, ale já jen zíral dolů, z okna, na zem, jak se kamínky na příjezdové cestě lesknou. „Jen to, že jsem tě neodnesla. Ty hlupáčku, kdybys nebyl tak zvědavý, vše už bych ukončila. Teď budeš jako já. Umělci budou kreslit naše obrazy, budeme si vymýšlet stále nová jména. Za tisíc let nevzpomeneš si, co si byl a kdo byla tvoje matka.“ Jak dořekla ta slova, otočil jsem se, couvnul až na rám samotného okna. „Svojí matku jsem nepoznal, ztratil své přátele, věř mi ale, že tobě patřit nikdy nebudu. Věř mi, že již brzy budu doopravdy vědět, kde je má
matka.“ Konečně se přestala smát a mne zbýval poslední krok. Rozeběhla se ke mně, štěstí stálo na mé straně, krev, co udělala pode mnou kaluž, stáhla nás dolů. Lesklou nocí padaly dva stíny, jeden řval, druhý byl s osudem smířený. Nakonec patří mi její oči, protože já je odnesl do pekel. Nakonec ji budu moc stále milovat, protože naše krev je stejná. Jak krásná byla její úvaha a jak málo stačilo, abych ji uvedl v dokonalost. Naše kosti praskly o jemné kamínky, od té doby nejsou již bílé, ale rudé ve věčně rudé krvi. Omlouvám se, mí přátelé, ztratil jsem vás pro její oči, ale věřte mi, že krásnější nevěstu nenašli byste ani v nebi. Pak už jen cestou do pekla, oddá nás samotný on, co nemá slov pro zdvořilost. Jeden večer, jedna noc, odnesl jsem si mou Beatrice, s polibky krásnějšími než samotná růže.
