Markus Lehner CHARITA SOCIÁLNÍ PÉČE CÍRKVE

Markus Lehner CHARITA – SOCIÁLNÍ PÉČE CÍRKVE 1. Úvod...................................................................................................................................................3 1.1. Charita jako sociální péče církve ..................................................................................................3 1.2. Učení o charitě ...............................................................................................................................9 1.3. Charita jako téma praktické teologie ..........................................................................................15 1.3.1. Obrat v pastorální teologii v zrcadle učebnic a příruček ......................................................16 1.3.2. Úřednická pastorální teologie / období orientace na společnost ..........................................23 1.3.3. Úřednická pastorální teologie / období zaměřené na církev .................................................29 1.3.4. Pastorální teologie zaměřená na obec ....................................................................................36 1.3.5. Charita v zrcadle jednoho teologického časopisu ..................................................................41 2. Vrchnostenská charita.....................................................................................................................47 2.1. Počátky sociálního státu v osvícenském absolutismu................................................................47 2.1.1. Sociální změny a počínající industrializace ............................................................................50 2.1.2. Otázky chudoby a pauperismus................................................................................................55 2.1.3. Chudoba je osudem...................................................................................................................62 2.1.3.1. Chudoba jako neodvratitelná sudba......................................................................................63 2.1.3.2. Chudí jako stav.......................................................................................................................64 2.1.3.3. Chudoba a morálka................................................................................................................66 2.2 Pastorální teologie zaměřená na společnost ................................................................................68 2.2.1. Státní úředník a rolník ..............................................................................................................69 2.2.2. Almužny jako ideál sociální péče.............................................................................................73 2.2.3. Církevní majetek patří chudým ................................................................................................79 2.3. Církev jako veřejná sociální agentura.........................................................................................82 2.3.1. Role církve v sociální politice novověku..................................................................................82 2.3.2. Církev jako místní poskytovatel sociálních služeb..................................................................90 2.3.3. Vrchnost a měšťanská společnost jako nositelé sociální péče ...............................................92 2.3.4. Farář jako nositel sociální péče...............................................................................................96 2.3.4.1. Farář jako organizátor instituční pomoci chudým ...............................................................96 2.3.4.2. Farář jako odborník na fund-raising ...................................................................................100 2.3.4.3. Sociální péče mimo chudinské instituty.............................................................................104 3. DEMONSTRATIVNÍ CHARITA (1848-1945) ........................................................................106 3.1. Stát a společnost na přelomu .....................................................................................................106 3.1.1. Modernizace a rozdělení politických táborů........................................................................108 3.2.1. Sociální otázka a chudina.......................................................................................................115 3.1.3. Chudoba jako prokletí moderní doby ....................................................................................124 3.1.3.1. Církev a Sociální otázka......................................................................................................127 3.1.3.2. Mezi liberalismem a socialismem.......................................................................................135 3.1.3.3. „Vždyť chudé máte stále kolem sebe“ ...............................................................................142 3.1.3.4. Chudoba jako otázka mravní...............................................................................................145 3.2. Pastorální teologie zaměřená do církve ....................................................................................149 3.2.1. Služebník církve a organizátor katolické obce......................................................................150 3.2.2. Tiché rozloučení s almužnou ..................................................................................................156 3.2.3. Apoštolát křesťanské lásky .....................................................................................................162 3.3. Charita milieukatolicismu ........................................................................................................167 1

PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

3.3.1. Formování nezávislé katolické sociální péče........................................................................169 3.3.1.1. Od Vincentského spolku k Charitnímu svazu....................................................................169 3.3.1.2. Profesionální charita řádů....................................................................................................177 3.3.1.3. Družstevní svépomoc – třetí cesta ......................................................................................180 3.3.2. Obrat k státní sociální politice...............................................................................................183 3.3.3. Od chudoby k zabezpečení .....................................................................................................189 4. Funkční charita (1945-1995) ........................................................................................................197 4.1. Hospodářský zázrak a nová chudoba........................................................................................197 4.1.1. Rozvoj v mezích.......................................................................................................................198 4.1.2. Chudoba ve stínu blahobytné společnosti .............................................................................204 4.1.3. Mezi vytěsněním a obžalobou.................................................................................................211 4.1.3.1. Globalizace pohledu ............................................................................................................215 4.1.3.2. Vytěsněná chudoba a skrytá nouze.....................................................................................219 4.2. Pastorální teologie zaměřená na obec............................................................................. 223 4.2.1.Představený obce a jeho práce pro obec................................................................... 224 4.2.2. Základní funkce diakonátu....................................................................................... 232 4.2.3. Postavit se na stranu chudých.................................................................................. 240 4.2.4. Solidarita namísto pomáhání.................................................................................... 246 4.3. Charita v sociálním státě................................................................................................ 251 4.3.1. Tučná a hladová léta................................................................................................ 251 4.3.2. Funkce charity v sociálním státě.............................................................................. 263 4.3.2.1. Charita jako diecézní úřad................................................................................ 263 4.3.2.2. Intermediární pozice charity.............................................................................. 269 4.3.2.3. Integrační, alternativní a právní funkce charity.................................................. 278 4.3.3. Charita jako základní úkol obce a církve................................................................. 280 Resumé.................................................................................................................................... 291 Literatura................................................................................................................................. 292 Prameny................................................................................................................................... 308

2


1. Úvod 1.1. Charita jako sociální péče církve „Charita: 1. C (lat.) = Láska k bližnímu; 2. Německý charitní svaz.“1 Toť vše, co k heslu „charita“ nabízí na svých stránkách šestisvazková encyklopedie Lexikon des Sozial- und Gesundheitswesens vydaná R. Bauerem. Vyplatí se tedy věnovat díl času a pozornosti tak bezvýznamnému pojmu? Ale i za předpokladu, že se za ním skrývá poměrně důležité dílo, zůstává další otázka: Má to smysl, zabývat se tímto okrajovým tématem ve vědecké práci, která si navíc činí ambice vycházet ze společenské reality? Určitě lze namítnout, že ano - přinejmenším v kontextu křesťanského náboženství, které mluví o Bohu jako o Bohu lásky; říká dokonce, že Bůh je Láska (1 J 4,8). Zde má láska k bližnímu centrální úlohu. V rámci teologické reflexe se tedy zcela jistě jedná o velmi důležitý pojem. Odkaz na německý Charitní svaz nám navíc ukazuje, že charita je stále pojímána jako záležitost organizované láska k bližnímu v rámci katolické církve, a je proto spojována s křesťanskou náboženskou praxí. Proto by charita měla být klíčovým pojmem pro práci v rámci praktické teologie, vždyť ta si dává za úkol tuto náboženskou praxi reflektovat. Přesto, jak nám to ukazuje pohled na současnou diskusi v praktické teologii, nic není tak samozřejmé. Pojem charity, který vychází z katolické tradice, tu totiž dostal ostrou konkurenci v pojmu diakonie. Ten se snaží vytlačit pojem charity z jeho klíčového postavení již od 70. let; tehdy pronikl do vědecké diskuse katolické praktické teologie. Přitom bližší zkoumání biblického i současného jazykového úzu ukazuje, že pro toto nahrazování nehovoří žádné závažné teologické argumenty.2 Někdo to může ospravedlňovat poukazem na nutnost společné terminologie při ekumenických vědeckých rozhovorech. Přitom se však nebere zřetel na ekumenické rozhovory s ortodoxní teologií, v níž je pojem diakonie přednostně spjat s jáhenskou službou v liturgickém smyslu. „Pokud někdo pojímá diakonii jako sociálně charitativní činnost, pak v pravoslavné církvi tomuto pojmu odpovídají výrazy jako filantropie (blíženecká láska), samaritánství.“3 Navíc se nepřihlíží ani k tomu, že se tím značně stěžuje transfer teologické práce do praxe charity.4

1 2

Srv. R. Bauer (Hg.), Lexikon des Sozial- und Gesundheitswesens, Bd. 1, München 1992, 381. Srv. H. Haslinger, Diakonie zwischen Mensch, Kirche und Gesellschaft, Würzburg 1996, 118123. 3 Srv. D. Viezuianu, Diakonia in der Rumän.-Orth. Kirche, in: Oekumenische Informationen Salzburg, Nr. 10 (leden 1995) 9. 4 V jedné rakouské charitní organizaci uvažovali o tom, že by slavili jubilejní rok jako „Rok diakonie“. Nakonec právě proto rozhodli jinak. 3


Existuje však rozhodující důvod, proč v této práci používáme převážně pojem charita. Je to proto, že se tu budeme věnovat té praxi katolické církve, která v 18. a 19. století převzala praktické i teoretické impulsy z románských zemí, a proto také jejich terminologii (ital. Carita, fr. Charité).5 Během celého století se pak tento pojem konečně zabydlel a stal se samozřejmostí pro ty, kteří se touto praxí zabývali, ať už profesionálně nebo dobrovolně. Jim je tato práce především věnována. Pomůže jim pochopit, z jakých historických kořenů jejich činnost vyrůstá. Kolegyně a kolegové z cechu praktických teologů nechť mi prominou, že jim byla připsána spoluúčast na vědeckém předkládání jistě důležitého pojmu diakonie. Jinak nezbývá, než se smířit s existencí dvou výrazů pro jednu a tutéž věc. Má to smysl nejen z důvodu praktického použití.6 Z teologického pohledu je dokonce přínosem, že můžeme těžit z obou biblických pojmů agapé a diakonia. Vezmeme-li výše citovanou encyklopedii jako měřítko, ukazuje se problém protěžování jednoho nebo druhého výrazu (charita nebo diakonie), jako bouře v teologické sklenici vody. Oba pojmy zjevně nejsou v takové pozici , aby umožnily dialog překračující hranice teologie. V oboru sociálních věd se pro činnost, kterou vykonává charita nebo diakonie, vžil termín „sociální péče (práce)“. Ernst Engelke používá tento termín výslovně „jako pojem pro péči o chudé, charitu, diakonii, péči o mládež, sociální práci a sociální pedagogiku“.7 Stalo se tradicí užívat pojmu „sociální péče“ i pro křesťanskou a církevní činnost. Můžeme se odvolat již na Franze Josefa von Buss, který byl v katolickém prostředí pionýrem ve vnímání důležitosti sociální otázky v 19. století. Píše, že církev by měla ve své „sociální práci ke spáse trpícího lidstva“ působit tak, aby překonala třídní rozpory (1841). Také Johann Hinrich Wichern mluví „od r. 1847 rád o ,křesťansko-sociální“ práci, kterou by církev konala vnitřní misii“.8??

Richard

Völker

Richard Völker navrhoval před téměř třiceti lety, v knize Handbuch der Pastoraltheologie, aby se užívalo pojmu „církevní sociální práce“. „Užití výrazu „církevní sociální práce“ má… mnohé nesporné přednosti oproti výrazu „charita“, dokonce je i výhodnější než pojem „sociální péče a zabezpečení“ a především se s ním dá dobře obstát v současné řeči.9 Dnes je výraz sociální práce spojen především s činností sociálních pracovníků a sociálních pedagogů.10 Sociální péče naproti tomu (podle Wolfa Reinera Wendta) znamená „vesměs ve společnosti 5

Srv. F. Keller, Caritaswissenschaft, Freiburg 1925, 53n. Vystopovat se to dá i z Brockhaus Conversationslexikon Bd. 4, Leipzig 1883, 191. 6 Srv. např. R. Völkl/ P. Philippi, Caritas, Diakonie, in: Saatslexikon I, 1078nn. 7 E. Engelke, Soziale Arbeit – eine relativ selbstständige Wissenschaft mit Tradition, in: Wilfing 1995, 44. 4


existující aktivity zaměřené na zlepšení životních podmínek potřebných lidí uvnitř obce“.11 To je tedy mnohem širší záběr. S názvem knihy „Charita – církevní sociální péče“ je spojen program. Charita je v této práci pojímána v kontextu celospolečensky vykonávané sociální péče. Obvykle se v pracích z oboru praktické teologie vychází z perspektivy křesťanské tradice. Co charita je, respektive má být, se rozvíjí nejprve z příkladu Ježíšova života a z toho, co nám o životě prvních křesťanských obcí vyprávějí novozákonní spisy. Na tomto základě se pozdější vývoj nahlíží jako dějiny odklonu, respektive vzdalování se původnímu ideálu.12 Teprve v druhé řadě přichází „na

přetřes“

křesťanská charita popř. diakonie, jakoby vedle, nebo mimo sociální péči společnosti. Celý vývoj se představuje z vnitřní perspektivy, jak se to klasicky ukazuje u Franze Kellera v jeho díle Caritaswissenschaft.13 Vychází se z apoštolských časů a křesťanská charita je pak představena jako „výhradní nositelka myšlenky sociální péče“.

Od 7. století se jí postupně objevuje

konkurence v „pečovatelských snahách světských a sektářských“; vzájemné vztahy pak vykazují nejprve přátelské, od 14. století však částečně nepřátelské rysy. Už tyto atributy nám tedy naznačují, jak je celý vývoj nahlížen zevnitř. Naše zkoumání chce teoretickou i praktickou stránku sociální péče ve společnosti představit jako postupný vývoj, v němž hraje křesťanská charita svou roli. Základní otázka tedy zní: Jakým přínosem ke společenskému projektu sociální péče jsou křesťané se svou charitní prací. A mluvíme-li o sociální péči „církve“, máme na mysli veškeré sociálně zaměřené aktivity církevních organizací. Rovněž nepřihlížíme k různým osobním motivacím jejich pracovníků. Církevní příslušnost jednotlivých spolupracovníků a spolupracovnic charitních zařízení není důležitá. Organizovaná charita představuje pro církev otevřené pole působnosti pro šíření jejího učení, avšak takové její využití je v církvi teprve v zárodku.14 Kromě toho každá sociální práce vycházející prokazatelně z křesťanské motivace v sobě nese otázku, zdali probíhá v církevním 8

Srv. W. R. Wendt, Geschichte der sozialen Arbeit. Von der Aufklärung bis zu den Alternativen und darüber hinaus, Stuttgart 1990, 83; 85. 9 R. Völkl, Kirchliche Caritas in der heutigen Welt, in: Handbuch der Pastoraltheologie. Praktische Theologie in der Kirche in ihrer Gegenwart, hg. V. F. X. Arnold aj. Freiburg i. Br. 1964 – 1972 (Hpth) II/ 2, 405. 10 Srv. např. H.-G. Ziebertz, Sozialarbeit und Diakonie. Eine empirisch-theologische Studie zu Identitäts- und Legitimationsproblemen kirchlicher Sozialberufe, Weinheim 1993. 11 Wendt, Geschichte, 1. 12 Srv. např. H. Steinkampf, Solidarität und Parteilichkeit, Mainz 1994, 199nn; Ziebertz, Sozialarbeit, 13nn. 13 Keller, Caritaswissenschaft, 13nn. 14 Srv. Zerfass, Das Proprium der Caritas als Herausforderung an die Träger, in: Deutscher Caritasverbannd (Hg.), Caritas ´93. Jahrbuch des Deutschen Caritasverbandes, 27 – 40. 5


prostředí či nikoli. Těmito dvěma podmínkami je dán způsob jakým zde pojednáme téma charity. Nebudeme brát zřetel na aktuální návrhy, abychom zde mluvili spíše jen o „určité diakonii (snad běžné dětské poradně) či „anonymní křesťanské diakonii“.15 Může to být zajímavá teologická myšlenka, pojednat lidské jednání ve prospěch diakonie resp. charity. S ohledem na realitu to však sotva bude možné nehledě na to, že zacházet s pojmem charity by pak bylo obtížné. Již Wendtova definice sociální péče ukazuje, jak důležité je ohraničení pole zkoumání, aby se člověk neocitl na poli encyklopedické šíře. Ernst Engelke vypočítává mnohá úsilí o vymezení rozsahu předmětu vědního oboru sociální péče. Došel k názoru, že „sociální problémy a hojné odpovědi na ně“ mají společné jádro.16 Ovše samotný pojem „sociální problémy“ není jasný a sám o sobě zakládá množství teoretických a metodických problémů.17 Silvia StaubBernasconiová vyšla ze základních lidských potřeb a pokusila se rozdělit sociální problémy do čtyř kategorií. Rozlišuje problémy „vybavenosti do života“ (tělesné, socioekonomické, socioekologické, poznávací, symbolické, s ohledem na vztahy a příslušnost), „problémy změn“, „problémy moci“ a „problémy kritérií“.18 Tento široký přístup může být i přesvědčivý, avšak aplikovat ho na dějiny sociální práce církve by se vzpíralo všemu. Proto se zde chceme pokusit zaměřit se na jeden bod v naději, že na základě vnitřní souvislosti různých sociálních problémů postihneme širší rozměr sociální péče. Centrálním pojmem této práce z dějin charity je „chudoba“, podle Staub-Bernasconiové tedy hlavně problém nedostatečné socioekonomické vybavenosti.19 Ukáže se ovšem, že s chudobou těsně souvisí nejen problémy zabezpečení člověka; chudoba představuje také problém změn, moci, kritérií. Naše pojednání o církevní sociální péči také ukáže, že není možné, aby se úsilí teologů a farářů soustřeďovalo pouze na úroveň vytváření a udržování hodnot.20 „Chudoba“ není příliš vděčným tématem. Mohli jsme se, pravda, zaměřit třeba na „nemoc“ (jako na nedostatečné „tělesné vybavení člověka“). Takové téma má především v evangelickém prostředí silnou tradici.21 Rovněž u katolíků je historie katolických špitálů a pastorační péče o

15 16 17

Srv. Haslinger, Diakonie, 125n. Engelke, Soziale Arbei, 45nn.; 47 Srv. N. Sidler. Am Rande leben abweichen arm sein. Konzepte und Theorien zu sozialen Problemen, Freiburg i. Br. 1989. 18 S. Staub-Bernasconi, Soziale Probleme – Soziale Berufe – Soziale Praxis, in: M. Heiner u. a. (Hg.), Methodisches Handeln in der Sozialen Arbeit, Freiburg i. Br. 1995, 15nn. 19 Srv. tamtéž, 15. 20 Srv. tamtéž, 49. 21 Srv. např. R. Turre, Diakonik. Grundlegung und Gestaltung der Diakonie, Neukirchen- Vluyn 1991. 6


nemocné a umírající mnohem lépe zpracována než historie péče o chudé.22 A právě tento nedostatek ucelených pojednání hovoří pro to, abychom se o něco takového pokusili. Jakou roli hrála církev v úsilí celé společnosti čelit výzvě chudoby? – Tak zní přesně formulovaná otázka. Mohli bychom teď jít a k této otázce probrat teorie předních teologů i historických osobností z oblasti charity.23 Mohli bychom také provést analýzu výpovědí učitelského úřadu církve, který již od konce 19. století formuje podobu církevního sociálního učení autoritativního charakteru. Ale tato práce se chce přidržet praxe, přiblížit se bezprostředně sociální péči na církevním základě. Proto se budeme ptát: Jak chudobu vnímali a posuzovali primární nositelé péče v církevním prostředí (historicky viděno to byli především faráři)? Jak své reakce na ni zakotvili teologicky? Jaké formy péče vyvinuli? Zde se vyplatí obrátit se k

historickým

pramenům, které by mohly nabídnout vhodný klíč k zodpovězení výše uvedených otázek. Je nasnadě, že musíme prozkoumat veškerou literaturu, která je bezprostředně určující pro tu pastorační oblast, která nás zajímá. Z toho bychom měli implicitně vyložit aktuální teorii církevní sociální péče alespoň v její koncentrované podobě. A tak si vezmeme na pomoc širokou paletu prakticko-teologických pojednání, které vyšly v letech 1784-1993. K tomu přibereme jeden teologický čtvrtletník – jde (v německy mluvících zemích) o nejstarší periodikum zabývající se výhradně praxí. Rovněž se omezíme na okruh římsko-katolický. Těmito prameny je dán konkrétní kontext teologické práce: teorie charity se v rámci praktické teologie vyvíjela jako teorie církevní a křesťanské praxe. Současně je určen také časový rámec práce, alespoň co se zpracovaných pramenů týče. Nejde o libovolný výběr rozsahu, např. z důvodů pracovně technických. Jak už ukázal Bernhard Groethuysen na příkladu Francie, probíhaly právě v druhé polovině 18. století hluboké společenské změny, které způsobily převrat v sociální nauce církve na několik staletí dopředu.24 Přitom v Německu a Rakousku jde nejen o předvečer průmyslové revoluce, ale také o zrod myšlenky sociálního státu.25 Ta zásadně přetvořila podmínky pro sociální práci církve.

22

Srv. např. E. Gatz, Kirche und Krankenpflege im 19. Jahrhundert, Paderborn 1971; A. Heller, Ganzheitliche Lebenspflege. Für ein Miteinander vom a Krankenpflege und Krankenseelsorge, Düsseldorf 1989; H. W. Gärtner, Zwischen Managment und Nächstenliebe. Zur Identität des kirchlichen Krankenhauses, Mainz 1994. 23 Srv. W. Liese, Geschichte der Caritas, 2 Bde., Freiburg i. Br. 1922. 24 B. Groethuysen, Die Entstehung der bürgerlichen Welt- und Lebensanschauung in Frankreich, Frankfurt a. M. 1978 (dotisk), insb. Bd. 2: Die Soziallehren der katholischen Kirche und das Bürgertum. Za tento odkaz vděčím Siegfriedu Weidenhoferovi. 25 Srv. J. Weidenholzer, Der sorgende Staat, Wien 1985; kritický náhled srv.: G. Habermann, Der Wohlfahrtstaat. Die Geschichte eines Irrwegs, Frankfurt-Berlin 1994. 7


S vývojem sociálního státu také nabývají na významu územní rozdíly, které při zkoumání středověké sociální péče nejsou ještě rozhodující.26 Z tohoto důvodu je nutné se zaměřit na konkrétní sociálně politický a společenský kontext. Pro tuto práci jsme si zvolili rakouský pohled. Problém s rozpadem velké dunajské monarchie a vznikem malé rakouské republiky jsme se pokusili eliminovat tím, že i v rámci monarchie se soustředíme na oblast dnešního Rakouska. A tím můžeme ospravedlnit i fakt, že se nevěnujeme myšlenkám evangelickým, pohybujeme-li se v tomto, převážně katolickém, prostředí. Dosavadní práce z dějin sociální péče Rakousko téměř nezmiňují,27 srovnatelné práce ze sociální politiky ho převážně opomíjejí.28 Diskuse praktické teologie o charitě a diakonii probíhající v německé jazykové oblasti se zcela samozřejmě soustředily na německý systém sociálního státu s jeho přednostmi. Tato práce si neklade za úkol dbát této vázanosti a jejích důsledků pro práci praktické teologie. Adolf Exeler vždy očekával od srovnávací pastorální teologie tvořivé myšlení a otevírání nových perspektiv.29 Proč by to tedy nemohlo fungovat mezi dvěma dávnými sousedy? Všeobecně jsou výsledky této práce použitelné i pro ostatní německojazyčné oblasti, pokud ovšem nebudeme mluvit přímo ve společenském a sociálním kontextu Rakouska. Zpracované prameny byly a jsou zaměnitelné v německé jazykové oblasti. Většinou jde o německé autory, kteří ve svých učebnicích a příručkách samozřejmě reflektují sociální péči církve ze svých pozic. Nakonec, srovnáme-li vývoj rakouského a německého sociálního státu s některými evropskými nebo mimoevropskými státy, najdeme spíše paralely než rozdíly.

1.2. Učení o charitě 26 27

Srv. např. M. Mollat, Die Armen im Mittelalter, München 1984. Srv. Wendt, Geschichte; Immerhin erwähnt er in einem Satz die josephinischen Reformen, srv. 19. 28 Srv. např.: A. D. Swaan, Der sorgende Staat, Wohlfart, Gesundheit und Bildung in Europa und den USA der Neuzeit, Frankfurt/ New York 1993; Schmidt J., Wohlfahrtsverbände in modernen Wohlfahrtsstaaten. Soziale Dienste in historisch-vergleichender Perspektive, Opladen 1996; eine Ausnahme: Bauer R. / Thränhardt A.-M. (Hg.), Verbandliche Wohlfahrtspflege im internationalen Vergleich, Opladen 1987. 29 Srv. A. Exeler, Wege einer vergleichenden Pastoral, in: L. Bertsch/F. Schlösser (Hg.), Evangelisation in der Dritten Welt. Anstösse für Europa, 104. 8


Charita potřebuje vědecké podložení a reflexi! Tato nutnost se ukázala nejpozději na přelomu 20. století, když docházelo k slučování církevní sociální péče do charitních svazů.30 Snaha o její zakotvení v teologických vědách se ukázala být pracným doprošováním. Teprve v roce 1925 se podařilo zřídit na katolické teologické fakultě ve Freiburgu Institut charitních věd. Tím měla být umožněna „teologům (teoložkám) i ostatním akademickým oborům teologickokritická reflexe charitativní povinnosti církve i Charitního svazu, a výzkum pramenů víry v charitní službě pro trpící a hledající … na půdě Německého charitního svazu.“, shrnuje tehdejší vedoucí katedry Heinrich Pompey.31 Freiburský Institut měl zůstat jediným zařízením tohoto typu na katolických teologických fakultách německé jazykové oblasti. Také v domově evangelické univerzitní teologie pootevřeli jen maličko dveře pro zřízení Institutu diakonických studií na Evangelické teologické fakultě v Heidelbergu r. 1954.32 Charitní a diakonická studia se se svými problémy s přijetím mezi vědní obory nacházejí v nejlepší společnosti. Sociální péči vesměs zůstávalo přiznání vlastního vědeckého oboru zatím odepřeno, ačkoli byla více než jedno století podporována.33 Důvody, proč tomu tak je, jsou tématem živé diskuse.34 Společenský zájem na etablování sociální péče jako rovnoprávné vědecké disciplíny je tak malý, protože, jak míní např. Ernst Engelke, zde při řešení sociálních otázek a problémů jde více než v jiných otázkách sociální skutečnosti o rozdělení socioekonomických zdrojů a tím i o rozdělení moci a majetku.35 Strach ze společensko-kritického potenciálu charitních věd by neměl v teologickém okruhu představovat rozhodující bod. A tak se v německojazyčné teologii 20. století mohlo etablovat církevní (křesťanské) sociální, resp. společenské učení jako vědní disciplína, vždyť 30

Srv. M. Manderscheid / H.-J. Wollasch (Hg.), Lorenz Werthmann und die Caritas, Freiburg i. Br. 1989, 118n. 31 H. Pompey, Caritaswissenschaft, in: LthK II, Freiburg i. Br. 1994, 953. 32 Srv. k tomu H. Fucks, Die curriculare Integration der Diakonie – Das Diakonie-Curriculum des Diakoniewissenschaftlichen Instituts der Evangelisch Theologischen Fakultät Heidelberg, in: PthI 10 (1990) 97-106. Katedry v Lipsku a Halle byly založeny r. 1959. 33 Srv. E. Engelke, Soziale Arbeit als Wissenschaft. Eine Orientierung. Freiburg i. Br. 1992, 78nn. 34 Srv. např.: W. R. Wendt (Hg.), Sozial und wissenschaftlich arbeiten. Status und Positionen der Sozialarbeitswissenschaft, Freiburg i. Br. 1994; Tentýž (Hg.), Soziale Arbeit im Wandel ihrer Selbstverständnisses. Beruf und Identität, Freiburg i. Br. 1995; H. Wilfing (Hg.), Konturen der Sozialarbeit. Ein Beitrag zu Identität und Profesionalisierung der Sozialarbeit, Wien 1995. 35 Engelke, Soziale Arbeit – eine relativ selbstständige Wissenschaft, 44. 9


společenská kritika z pozic křesťanství patří k samozřejmým postojům. Rozhodující roli hraje asi problém jejího zařazení do harmonie již etablovaných vědeckých disciplin.36 Bylo by logické zařadit charitní vědy do rámce praktické teologie, která se beztoho již od přelomu století začíná diferencovat v množství jednotlivých (samostatných) disciplin. Avšak až do poloviny našeho století se jako strukturální princip v pastorální teologii uplatňuje učení o trojím úřadu Krista.37 Charita je tak brána jako jeden aspekt pastýřského úřadu. Proto se nemůže vyvíjet v samostatnou disciplínu v takovém měřítku, jako např. liturgika - vycházející z kněžského úřadu nebo katechetika a homiletika - vycházející z úřadu učitelského. V tomto vědeckém korzetu je tedy nevyhnutelně odsouzena do role popelky (srv. kap. 1.3.) Když se po II. vatikánském koncilu základní funkce církve staly strukturálními principy, charita byla zhodnocena jako realizace jáhenského úřadu; to má však jen pozvolný účinek na chod vědy praktické teologie. Od 70. let 20. století se ustavuje stále širší konsensus o tom koncipovat praktickou teologii jako vědu o péči.38 Prakticko-teologická reflexe se podle Rolfa Zerfasse odehrává v pravidelném kruhu: výchozím bodem je analýza současné praxe, která je zakoušena jako zlepšitelná. Její posouzení na základě zpětného pohledu na platnou tradici vede k impulsům k jednání, což opět vede k nové praxi. Tento model pravidelně se opakujícího kruhu zůstává nejprve na čistě formální rovině. Návrh Helmuta Peukerta učinit z teorie komunikativního jednání základní teorii praktické teologie39 , představuje důležitý impuls pro nutnost obsahového naplnění teologického konceptu těchto věd. Nakonec se ovšem zcela prosadil jednoduchý model praktiků: vidět – posoudit – jednat; tak znějí tři kroky pracovního modelu, který vytvořil belgický kněz a pozdější kardinál Josef Cardijn pro jím založenou Křesťanskou dělnickou mládež (JOC) (zal. 1919). Tato organizace byl původně zamýšlena jako odborové hnutí40, čímž se vyznačoval model sociální práce v praktické teologii. Oklikou přes latinskoamerickou Teologii osvobození jde tento model

36

Problém, který v kontextu sociálních a společenskovědních disciplín platí i pro sociální péči jako vědu, srv. Engelke, Soziale Arbeit als Wissenschaft, 84. 37 M. Lehner, Das Bett des Prokrustes. Systematisierungsversuche in der Pastoraltheologie, in: Orientierung 58 (1994) 41nn. 38 Srv. R. Zerfass, Praktische Theologie als Handlungswissenschaft, in: Klostermann/Zerfass 1974, 165nn.; srv. také N. Mette, Von der Anwendungs – zur Handlungswissenschaft, in: Fuchs 1984, 60. 39 Srv. H. Peukert, Was ist eine praktische Wissenschaft, in: Fuchs 1984, 64nn.; podklady: tentýž, Wissenschaftstheorie – Handlungstheorie – Fundamentale Theologie. Analysen zu Ansatz und Status theologischer Theoriebildung, Düsseldorf 1976. 40 Srv. M. Lehner, Vom Bollwerk zur Brücke. Katholische Aktion in Österreich, Thaur/Tirol 1992, 88 FN 308. 10


v novější evropské teologii proti proudu. „Vidět – posoudit – jednat“ se tedy stalo metodickým kánonem praktické teologie zasvěcené evangelizačnímu paradigmatu41. Tomuto paradigmatu vědy o péči (jednání) se charitní věda nemohla vyhnout, neboť „jako samostatný obor náleží k praktické teologii“42. „Diakonát“ v evangelickém okruhu rovněž „obdržel své místo v praktické teologii“43, ačkoli Peter C. Bloth přiznává, že již od počátku této disciplíny „nemá péče církve (diakonát) tak jednoduché postavení mezi obory“.44 Nadále živoří ve stínu, jak zní kritika Alfreda Jägera, který tak vyvozuje z jejího vědeckého určení. „(Diakonát) nadále zůstává vzdálen na míle daleko od teologicko-dogmatické disciplíny v praktickém směru, s tomu odpovídající nízkou relevancí pro praxi. Jeho nutná přeměna z dogmatického paradigmatu na paradigma orientované na péči je stále aktuální.“45. Jäger podporuje další rozvoj diakonátu jako kybernetické vědy o jednání (péči). Teoretické paradigma vědy o péči (jednání) představuje přímo ideální most ke stejně koncipované (tedy na teorii o péči založené) vědě o sociální péči. Z mnoha pohledů46 vybíráme ten od Silvie Staub-Bernasconiové. Podle ní by teorie sociální péče měla spojovat více vědních forem: „Vědy popisné (fenomenologické vědy), v našem případě vědy o problémech, které by lidé mohli mít; vědy vysvětlující (objasňující), se zřetelem na tyto problémy a jejich proměnlivost vlivem lidského působení; vědy o hodnotách jako základ pro formulování cílů; vědy o účastnictví, pravidlech a jednání jako vědy o intervenci s cílem dosáhnout změny.“47 Popis a vysvětlení – zhodnocení – intervence; v podstatě se jedná o stejné reflektující kroky, jaké jsou v kontextu praktické teologie míněny viděním – posouzením – jednáním. Tato práce nechce nabídnout žádné vědecko teoretické rozpracování charitní vědy jako vědy o péči (jednání). Chce však svou koncepcí ukázat, jak smysluplný a platný je přínos teorie péče. Samozřejmý tento přístup v žádném případě není. Kellerova Učebnice charitních věd, první a dosud i jediný pokus v tomto směru, buduje vědu o charitě ještě jako učení o principech.48 Po

41 42 43 44 45

Srv. S. Knobloch, Was ist praktische Theologie?, Freiburg/Schweiz 1995, 211nn. R. Völkl, Caritaswissenschaft, in: HPTh V, 83. Turre, Diakonik, 294; Probírá zde také důsledky přiřazení k jiným disciplínám. P.C. Bloth, Praktische Theologie, Stuttgart 1994, 171. A. Jäger, Diakonische Unternehmenspolitik. Analysen und Koncepte kirchlicher Wirtschaftsethik, 1992, 138. 46 Přehled nabízejí publikace vyjmenované ve FN 34. 47 S. Staub-Bernasconi, Soziale Probleme – Soziale Berufe – Soziale Praxis, 11. 48 Srv. Franz Keller, Caritaswissenschaft, 45nn.

11


vyjasnění pojmů představuje charitu z biblických pramenů49 jako „nové přikázání“, „povinnost“ a „radu“. Vyjdeme-li z těchto principů, mělo by ležet ospravedlnění existence této vědy na poli filozofie, ostatních humanitních věd, veřejné sociální péče a sociální politiky. Naše práce z dějin charity má být základem pro vaši reflexi v důsledku právě nastíněných teorií o péči (jednání) podle výše uvedených kroků. Rozčleňení práce je založeno na dvou kritériích: 1. odpovídá krokům „vidět – posoudit – jednat“ (jinými slovy popsat a vysvětlit – zhodnotit – intervenovat); pokračuje reflexí ve třech stupních (fázích): z úrovně analýzy na úroveň teologického zdůvodnění (dovození) a konečně na úroveň jednání (péče). 2. budeme rozlišovat tři historické epochy, které jsou ohraničeny dějinnými převraty: epochu osvícenského absolutismu, jejíž konec vyznačila revoluce r. 1848, druhou epochu do r. 1945, která jee charakteristická ekonomickými katastrofami a zlomy. Třetí epocha, po II. světové válce, je obdobím stability a rostoucí hospodářské prosperity. Takovéto rozdělení téměř přesně koresponduje se třemi epochami praktické teologie, která představuje vědecký rámec pro použité prameny: nejprve jde o periodu charakterizovanou duchem osvícenství. Okolo poloviny 19. století se tento charakter mění v ultramontanisticky a novoscholasticky zaměřenou praktickou teologii. V 60. letech 20. století dochází konečně ke změně paradigmatu na praktickou teologii zaměřenou na obec, a to v duchu II. vatikánského koncilu. Atributy „vrchnostenský“, demonstrativní (okázalý)“, „funkční“ by měla být zvýrazněna charakteristika církevní sociální péče. Pokud zkombinujeme obě kritéria členění, vyjde nám jasně strukturovaná tabulka shrnující témata této práce. Stínováním jsou vyznačeny ty kapitoly, v nichž je převážně zpracována literatura ze sociálních dějin a sociálních věd. Tato pevná koncepce práce umožňuje, abychom ji četli dvěma různými způsoby: 1. Čtení ve směru horizontálním (podle tabulky) nabízí příčný historický průřez: diferencovaný pohled na sociální práci církve ve třech epochách, obsahující všechny teorie péče. Toto čtení odpovídá rovněž řazení kapitol v knize. 2. Čtení ve směru vertikálním (podle tabulky) podává historický podélný průřez obdobím nejméně 250 let církevní sociální práce:

49

I ty můžeme ovšem interpretovat jako teorii o péči (jednání), srv. např. E. Arens, Christopraxis, Grundzüge theologischer Handlungstheorie, Freiburg i. Br. 1992, 45. 12


- na úrovni analytické představíme nejprve společenský a politický obrat, v němž jsou zakotveny sociální problémy (2.1.1., 3.1.1., 4.1.1). Potom budeme analyzovat fenomén chudoby podle sociálně historické a sociálně vědní literatury (2.1.2., 3.1.2., 4.1.2.). S naším nálezem bude konfrontována analýza fenoménu chudoby v prakticko-teologické literatuře (2.1.3., 3.1.3., 4.1.3.). Tím bychom měli prozkoumat, zda se církevní sociální práce nalézá na adekvátním a správném základě problémové analýzy.

- Na úrovni dovozovací je na teologických pokusech o zdůvodnění založena kapitola, která se zabývá společenským statutem a rolí nositele církevní sociální práce (2.2.1., 3.2.1., 4.2.1.). Tím by měl být přednesen nesporný, v praxi však málo zohledňovaný fakt, že každá teorie sociální péče je rozhodně spoluurčována tím společenským zájmem, který ji vyvinul. - na úrovni jednání (péče) jde o to začlenit sociální péči církve do kontextu sociální péče vůbec, zde konkrétně do úsilí společnosti odpovědět na výzvu chudoby. Přitom se ohlédneme ke kořenům novověké sociální politiky (2.3.1.), abychom mohli rozpracovat kvalitativní novost chudinské politiky v osvícenství (2.3.2, 2.3.3., 2.3.4.). Epocha demonstrativní charity je zároveň fází diferenciace sociální péče, takže se jeví smysluplným pojímat sociální péči církve v tomto kontextu: její přínos k zformování nezávislé sociální péče (3.3.1.), její stanovisko k státní sociální politice orientované na sociální pojištění (3.3.2.), a konečně její role v rozvoji lokálního systému podpory (3.3.3.). V posledním období se objevuje znovu oddělená péče, a to díky odluce veřejné sociální politiky (4.3.1.) a církevní sociální péče (4.3.2., 4.3.3.). Nedá se a priori říci, který metodický přístup k tázání je „dobrý“ nebo „špatný“. Teprve dodatečně se ukazuje, zda na zvolené cestě najdeme přiměřenou plausibilní odpověď. Ústřední otázka této práce zní: Existuje něco takového jako specificky „charitativní“ jednání? To se často předpokládá jako samozřejmé, a to jak v zásadních pracích ze sociální péče50, tak i v teologické diskusi. Běžná kritika zní, že církev kvůli své fixaci na čistě „charitativní“ jednání zaspala sociální otázku 19. století. Pokud je znakem sociální práce církve skutečně specificky „charitativní“ přístup k sociálním problémům, pak by se mělo podařit identifikovat během staletí charakteristickou, v podstatě stabilní teorii charity.

50

Srv. např. Wendt, Geschichte, 11.

13


Vrchnost

Demonstrativní

Funkcionalismus

Úroveň analýzy

Úroveň analýzy

Úroveň jednání

2.1. Počátky sociálního státu

2.2. Pastorální teologie zaměřená na společnost

2.3. Církev jako sociální agentura

2.1.1. Sociální změny a počínající industrializace 2.1.2. Otázka chudoby a pauperismus 2.1.3. Chudoba je osudem 2.1.3.1. Chudoba jako neodvratitelná sudba 2.1.3.2. Chudí jako stav 2.1.3.3. Chudoba a morálka

2.2.1. Státní úředník a rolník 2.2.2. Almužny jako ideál sociální péče 2.2.3. Církevní majetek patří chudým

3.1. Stát a společnost na přelomu

3.2. Pastorální teologie církevně orientovaná

2.3.1. Role církve v sociální politice novověku 2.3.2. Církev jako místní poskytovatel sociálních služeb 2.3.3. Vrchnost a měšťanská společnost jako nositelé sociální péče 2.3.4. Farář jako nositel sociální péče 2.3.4.1. Farář jako organizátor instituční pomoci chudým 2.3.4.2. Farář jako odborník ve fund-raising 2.3.4.3. Sociální péče mimo chudinské instituty 3.3. Charita milieukatolicismu

3.1.1. Modernizace a rozdělení politických táborů 3.1.2. Sociální otázka a chudina 3.1.3. Chudoba jako prokletí moderní doby 3.1.3.1. Církev a sociální otázka 3.1.3.2. Mezi liberalismem a socialismem 3.1.3.3. „Vždyť chudé máte stále kolem sebe“ 3.1.3.4. Chudoba jako etická otázka

3.2.1. Služebník církve a organizátor katolické obce 3.2.2. Tiché rozloučení s almužnou 3.2.3. Apoštolát křesťanské lásky

3.3.1 Formování nezávislé katolické sociální péče 3.3.1.1. Od Vincentského spolku k Charitnímu svazu 3.3.1.2. Profesionální charita řádů 3.3.1.3. Družstevní svépomoc 3.3.2. Obrat ke státní sociální politice 3.3.3. Od chudoby k zabezpečení

4.1. Hospodářský zázrak a nová chudina

4.2. Obecní teologie

4.3. Charita v sociálním státě

4.1.1. Rozvoj v mezích 4.1.2. Chudoba ve stínu sociální společnosti 4.1.3. Mezi vytěsněním a obžalobou 4.1.3.1. Globalizace pohledu 4.1.3.2. Vytěsněná chudoba a skrytá nouze

4.2.1. Představený obce a práce pro obec 4.2.2. Základní funkce diakonie 4.2.3. Postavit se na stranu chudých 4.2.4. Solidarita namísto pomáhání

pastorální

1.3. Charita jako téma praktické teologie

14 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

veřejná

4.3.1. Tučná a hladová léta 4.3.2. Funkce charity v sociálním státě 4.3.2.1. Charita jako diecézní úřad 4.3.2.2. Intermediární postavení charity 4.3.2.3. Integrační, alternativní a právní funkce charity 4.3.3. Charita jako základní funkce obce a církve

Pastorální teologie, která byla na rakouské univerzity uvedena v roce 1777 jako samostatná teologická disciplina si stanovila za úkol s pomocí prostředků své doby nabídnout vědeckou bázi pro (úřední) církevní jednání. Jako „praktická teologie“ – až do poloviny 19. století to bylo synonymum pro pastorální teologii51 a v katolickém okruhu je to dodnes běžné52 - měla zaručovat kvalifikované vzdělání vysokých úředních církevních nositelů péče. Právě pro rakouskou pastorálně teologickou tradici se až do našich časů stává základním rysem rys církevní a duchovní: na jedné straně silné nasměrování na církev v jejím konkrétním společenském poslání, na straně druhé silný zájem o osobu duchovního a jeho pastorační praxi.53 Dvě základní pramenné linie této práce Učebnice a příručky jako reprezentanti teologicky reflektované církevní praxe ukazují, jakým způsobem je charita jako praxe církve pojímána a koncipována. Proto jsme je vybrali jako první linii této práce. Nevýhodou tohoto pramene je ovšem určitá těžkopádnost vzhledem k aktuální době. Překotně se měnící sociální krajina dvou posledních staletí, jakož i konjunkturální krize a jejich následné projevy, které představují rovněž nové výzvy pro sociální práci, nemusejí být v literárním druhu „učebnice a příručka“ zcela časově adekvátní. A také pokus tento časový nedostatek vyrovnat a znovu uvést přepracovaná nová vydání dokáže problém nejvýše zmírnit, nikoli však odstranit. K tomu se připojuje problém s tím, že pastorálně teologické učebnice a příručky jsou postaveny na teologických modelech resp. paradigmatech, které již předem ovlivňují způsob vnímání reality. Skrz jejich optiku přicházejí přednostně na zřetel určité aspekty církevního i společenského života, jiné zůstávají v pozadí. Zároveň tyto teologické modely fungují jako normy pro praxi, když určují priority péče.54 Abychom se s těmito námitkami vyrovnali, použijeme jako dalšího pramene jeden odborný teologický časopis. Časopis dokáže bezprostředně reagovat na církevní a společenský vývoj. Nepodléhá ani nárokům systematické práce a může si proto dovolit pohled daleko za hranicemi normativních teologických modelů. Nabízí se linecký „Čtvrtletník pro praktickou teologii“, neboť spolu se svým předchůdcem, „Měsíčníkem pro praktickou teologii“, který se poprvé objevil r. 1802, poskytuje nejširší záběr na zkoumanou epochu a to i na rakouský prostor, o který nám jde. Navíc od něho, díky jeho programovému nasměrování, můžeme očekávat potřebnou citlivost pro konkrétní jednaní v církvi. Časopis nechce být 51 52

Srv. H. Schuster, Die Geschichte der Pastoraltheologie, in: HPTh I, 48. Srv. J. Müller, Pastoraltheologie. Ein Handbuch für Studium und Seelsorge, Graz 1993, 30; jinak v evangelické teologii, srv. např. Bloth, Praktische Theologie. 53 Srv. M. Lehner. Pastoraltheologie in Österreich nach dem II. Vaticanum, in: PthI 11 (1991) 97 nn. Navíc můžeme mluvit o pragmatickém a personálním základním rysu. 54 Srv. M. Lehner, Das Bett des Prokrustes, 43. 15 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

pouze platformou pro vědeckou diskusi, ale snaží se též nabídnout pomoc v praxi, jak se ohlašuje v úvodníku prvního čísla: Čtvrtletník „by měl povzbuzovat a podporovat teologickou vědu, pokud ta slouží kněžskému životu a působení, jako nutná základna a ukazatel směru.“55 Abychom tohoto pramene využili, přehlédli jsme všech 158 ročníků („Měsíčníku“ i „Čtvrtletníku“), dohromady materiál o cca 110. 000 stranách. Těmito dvěma liniemi pramenů tedy

- alespoň exemplárně – získáme vhled do

vzdělání i dalšího vzdělávání nositelů církevní péče. Tím jsou míněni – a toto zúžení se týká téměř celého materiálu pramenů – nositelé církevních úřadů. Píší zde klerici pro kleriky, alespoň do doby nárůstu nových církevních povolání v druhé polovině 20. století. Pokud v těchto pramenech přijdou ke slovu jiní nositelé církevní sociální péče, pak převážně jako ti, kteří „mají být motivováni“, „podporováni“. Musíme dbát na fakt, že specifická situace těchto nositelů církevních rolí bezpochyby ovlivňuje jak analýzu společnosti, tak zpracování kritérií péče i jejích priorit. 1.3.1. Obrat v pastorální teologii v zrcadle učebnic a příruček Při veškeré rozdílnosti v řeči, struktuře a teologickém vkladu vykazují učebnice a příručky pastorální teologie ve svém více než dvousetletém vývoji podobnost: Sociální péče církve, její charita resp. diakonie, zůstává až do nejmladších časů okrajovým tématem. Sociální práce byla očividně shledána málo relevantní pro teorii církevní praxe. Důvody, proč tomu tak bylo, může osvětlit pouze analýza měnících se důrazů pastorální teologie. Jednoduchá typologie by měla zvýraznit rozhodující zlomy, které proběhly během její dobře dvousetleté historie. Použijeme k tomu dvou parametrů: - Zaprvé vnitřní logiku a strukturu učebnic a příruček, jejich stavební princip: s ohledem na to můžeme rozlišit fázi orientace na úřad a fázi orientace na obec. - Za druhé jejich přednostní perspektivu, zaměření se na církevní život. S ohledem na to můžeme rozlišit pastorální teologii orientovanou na společnost a na církev.

Kombinaci obou parametrů ukazuje následující tabulka: Orientace na společnost

Orientace na církev

Orientace na úřad

1. fáze

2. fáze

Orientace na obec

?

3. fáze

55

Úvodní slovo vydavatele, in: ThPQ 1 (1848) II.


Až do poloviny 20. století jsou učebnice a příručky strukturované vesměs podle učení o „trojím úřadu Krista“ - vycházejí z úkolů, které má nositel úřadu. Diakonát k těmto úřadům nepatří. Proto tento základní model orientace na společnost s sebou pro pastorační teologii přináší dalekosáhlou ztrátu diakonátu.56 Vnitřní diferenciace této dlouhé fáze se odehrává v souvislosti s celospolečenským vývojem. Až do 19. století je pastorační činnost vesměs nerozlučně spjata s uspořádáním společnosti. Tak můžeme v rámci úřední (úřednické) fáze pastorální teologie ještě jednou rozlišit dvě periody: 1. fáze: perioda orientace na společnost: reflexe pastorační praxe, která je s velkou samozřejmostí chápána jako zároveň církevní a politická (týkající se společenského řádu) činnost. 2. fáze: Perioda orientace na církev: od poloviny 19. století se pozornost soustřeďuje na uspořádání církevního života, kdy moderní společnost byla stále více vnímána jako jeho protiklad. 3. fáze: Kolem poloviny 20. století nastává změna paradigmatu směrem k pastorální teologii obecního zaměření. S rostoucím obecním povědomím uzrává myšlenka strukturovat učebnice a příručky podle modelu „základní funkce církve“, tedy nevycházet už z úřadu, ale z úkolů křesťanské obce. A tu se jako jedna ze základních funkcí objevil diakonát. Jeho zhodnocení v rámci praktické teologie zůstává postulátem, neboť přetrvávající, ba zesílená orientace na církev rozumí této činnosti církve jako činnosti, která je organizována převážně mimo obce. Krátký přehled vývoje pastorálně teologických učebnic a příruček a kritický rozklad spolu s dalším pokusem o typologizaci mají ukázat, že tento přístup je smysluplný. Teprve potom mají být jednotlivé fáze představeny blíže a podle učebnic a příruček může být rozpracována role sociální péče v celkové koncepci pastorační činnosti (1.3.2., 1.3.3., 1.3.4.). Typologie na zkušebním stole Dějiny oficiálních učebnic začínají provizoriem. Nová disciplína koncipovaná na návrh benediktinského opata Stephana Rautenstraucha měla být vyučována v němčině.57 Jelikož nemohla být včas zpracována odpovídající učebnice, byla používána práce Johannesa Opstraeta „Pastor bonus“, která vyšla r. 1689 v Mecheln.58 Ta patří k široce rozšířenému literárnímu druhu pastoračních poučení, která zprostředkovávají duchovenstvu ethos postavení a povolání podle obrazu kněze, který vzešel z Tridentského koncilu, a snaží se

56 57

Srv. Lehner, Das Bett des Prokrustes, 41nn. Tabellarischer Grundriss der in deutscher Sprache vorzutragenden Pastoraltheologie (1778), otištěno v: F. Dorfmann, Ausgestaltung der Pastoraltheologie zur Universitätsdisziplin und ihre Weiterbildung, Wien 1910, 103-112. 58 Johannes Opstraet, Pastor bonus, Mecheln 1689. 17 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

nabízet pomoc při řešení praktických problémů.59 Tento obraz kněze je silně kulticky akcentován a určen myšlenkou zprostředkování spásy skrze svátostnou činnost. Na tom staví elitářský ideál „vznešenosti“ kněžského stavu, kterému každý jeho zástupce musí odpovídat. Hlavní myšlenkou je bezprostřední následování Ježíše Krista, vlastního dobrého pastýře, který zná své ovce, ukazuje jim správnou cestu, dává svůj život za každou jednotlivou ovci. Z tohoto příkladu se u Opstraeta odvíjejí úkoly kněze: Má „povinnost slovem, příkladem a svátostmi pást stádce.“60 Rautenstrauch na tento koncept přesně navazuje se svým rozdělením pastorální teologie na „povinnost poučení, vydání se a budování.“ Stane se to srozumitelnějším, pokud přihlédneme k jeho chápání pojmu „budovatelská povinnost“: stojí za ním biblické motto („in omnibus te ipsum praebe exemplum bonorum operum …“ Tit 2,7), které poukazuje na to, aby kněz šel dobrým příkladem a nikoli na to, jak chápeme toto slovo dnes, „vybudování“ např. obce apod.61 Rautenstrauch tedy nekoncipuje se svou pastorální teologií obsahově nic nového, ale přebírá podobný princip členění pastoračních poučení ze 17. a 18. století, katolických i protestantských, která staví na Kalvínově učení o trojím úřadu Krista.62 Farář ve své obci jde ve stopách Krista jako učitel, kněz a pastýř. Tento základní model pastorační činnosti slouží až do Druhého vatikánského koncilu jako nezpochybnitelný stavební princip učebnic pastorální teologie, naposledy u Michaela Pfliegera v r. 1965.63 Ve srovnání s těmito společnými znaky v základní struktuře můžeme rozdíly mezi knihami zmíněného časového období vidět jako druhořadé. Také pokusy o klasifikaci poukazují spíše na hodnocené teology jako takové a jejich historický kontext než na intenci učebnic. Pro tyto pokusy určující se stala práce Franze Dorfmanna z roku 1910. Ten rozlišuje v dalším vývoji Rautenstrauchova projektu směr „josefínský resp. nevědecký“ (Giftschütz, Reichenberger, Fingerlos, Gollovitz, Hinterberger …) a směr „teologicko-vědecký“ (Sailer, Jais, Graf, Amberger). První směr měl být nevědeckým proto, že dává důraz na široké humanitní vzdělání kněží a nepovažuje je výhradně za úředníky církve, ale také za spolutvůrce veřejného politického života.64 Robert Füglister odkazuje značně na Dorfmanna, když v roce 1951 mluví o „státněcírkevní“ pastorální teologii resp. o „pastorální teologii ve službách osvícenství“, přičemž 59

Srv. k tomu např. K. Baumgarten, Der Wandel des Priesterbildes, Beiträge der pastoraltheologischen Literatur vor allem des 17. und 18.Jahrhunderts, in: Klostermann/Müller 1979, 174nn. 60 Cit. podle J. Müllera, Der pastoraltheologisch-didaktische Ansatz in Franz Stephan Rautestrauchs „Entwurf zu Einrichtung der theologischen Schulen“, Wien 1969, 102. 61 Už Dorfmann předpokládá, že Rautenstrauch měl při tvorbě svého díla Grundrisse před sebou Opstraetovu práci, srv. Dorfmann, Ausgestaltung, 100 (FN 1). 62 Srv. Müller, Ansatz, 77n. 63 Srv. M. Pflieger, Pastoraltheologie, Wien 1965. 64 Srv. Dormann, Ausgestaltung, 185nn. 18 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

osvícenství jednoznačné negativně „uzávorkovává“ jako „snahu lidského rozumu po absolutní nezávislosti, po osvobození a rozvázání všech vazeb na zjevení a církev“.65 Teologický charakter v tomto směru selhává, neboť „jeho subjekt a jeho cíl obecně, a jeho prostředky zvláště, nejsou určeny a nutně spojeny s bytím církve“, nýbrž vycházejí z přirozených zkušeností a zohledňují státní zájmy.66 Jsou-li tato hodnocení ještě zcela určena státně církevní problematikou 19. století, pak to od Heinze Schustera v jeho příspěvku z dějin věd, který se objevil r. 1964 k „Slovníku pastorální teologie (HPTh), se zakládá na vnitrocírkevní otázce: překonání pastorální teologie založené na klerocentrismu.

67

Slovník rozumí pastorální teologii ve smyslu Karla Rahnera

jako vědě o vlastním vykonávání církve. Tím se také objasňuje, proč Schuster tak do mrtě souhlasí s „eklesiologickým stanoviskem“ Antona Grafa.68 Ten sice nepředložil žádnou zpracovanou učebnici, ovšem již v roce 1841, při kritickém posouzení tradičních učebnic, určuje tématem praktické teologie vlastní budování církve. Ke slovu mají přijít nejen duchovní, ale i „biskupové, papež, misionáři a učitelé teologie, ano i jednotliví členové a skupiny farní obce“69, tedy církev jako celek. Vycházeje z této pozice diagnostikuje Schuster následně vzdání se ekleziologického stanoviska (u Grafa-Schustera již Amberger) a návrat k „neekleziologickému stanovisku“ pastorální teologie s nasměrováním ke kněžské skutečnosti. Ještě o tři desetiletí později přejímá Paul M. Zulehner nezměněné Schusterovo třídění ve svém díle Fundamentalpastoral.70 „Neteologicko-pragmatické stanovisko“ učebnic v návaznosti na Rautenstrauchův koncept (novější práce z pastoračních dějin tento paušální úsudek naprosto odmítají)71 staví do protikladu k biblicko-teologickému stanovisku“ Johanna Michaela Sailera, na něž potom navazuje „ekleziologické stanovisko“ Grafovo. Zulehner sice chce přihlížet k aktuálnímu časovému horizontu zpracováním vědecko-sociologických souvislostí, přejímá tím ale v podstatě fixaci Dorfmannovu a Füglisterovu na státně církevní problematiku.

65

R. Füglister, Die Pastoraltheologie als Universitätsdisziplin. Eine historisch-theologische Studie, (Diss.) Basel 1951, 12. 66 Tamtéž, 25. 67 Srv. Schuster, Geschichte, 47nn. 68 A. Graf, Darstellung des gegenwärtigen Zustandes der praktischen Theologie, Tübingen 1841. 69 Schuster, Geschichte, 62. Biskupové jsou mimochodem trvalým tématem již dřívějších učebnic, srv. např. M. Fingerlos, Versuch einer Pastorallehre das ist eine Darstellung der Standespflichten des Geistlichen, Bd. 2, München 1805, 438-445; následně (455-475) pojednává ještě „Povinnosti církevních rad“(Pflichten der Kirchenräthe). 70 Srv. P.M.Zulehner, Pastoraltheologie sv. 1: Fundamentalpastoral, Düsseldorf 1989, 41nn. 71 Srv. W. Schrüfer, Joseph Amberger (1816-1889). Ein Beitrag zur Geschichte der Pastoraltheologie, Würzburg 1995, 27; E. Garhammer, Seminaridee und Klerusbildung bei Karl August Graf von Reisach, Stuttgart 1990, 213. 19 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Walter Fürst bez diskuse uvádí, že dějiny vědy praktické teologie vyžadují „rekonstrukci idejí na pozadí sociokulturně podmíněných vztahů.72 Na základě makrosociální analýzy Franze Xavera Kaufmanna73 vykládá (Fürst) vznik praktické teologie jako reflexi na rozrušení dosud značně jednotného smyslu uspořádání společnosti a křesťanstva. Vznikla jako „věda krize“ ze snahy garantovat tradici křesťanství tváří v tvář další strukturální a funkční diferenciaci společnosti v 18. a 19. století. Měla být pojímána jako korelát „zcírkevnění“ křesťanství74: z vědy o křesťanském životě se stává teorie církevní činnosti. Při uvádění svého stanoviska však Fürst nevyhovuje vlastním nárokům. Bez bližšího kritického přezkoumání přejímá Dorfmannovu časovou diagnózu a jeho hromotlucký antijosefinismus. Dává tak rakouským počátkům disciplíny nálepku „pastorální teologie ve státním zájmu“75, zatímco v pozdější německé říšské církvi se měla vyvinout „pastorální teologie v zájmu živého křesťanství. Doklady, které pro to předkládá, by ovšem mohly dobře pocházet z nějaké práce o státní církvi. Ten, kdo na základě objevení se těchto prvních pastorálně teologických konceptů ve společenském kontextu té doby předpokládá úspěšnou emancipaci církve a státu, vychází z chybných předpokladů. Oddělení církve od státu se stává velkým tématem teprve v 19. století. Začalo teprve s rozbitím církevních feudálních struktur v Německu za Napoleona. V Rakousku se hodiny zpožďují ještě více, jak se ukazuje na důležitém indikátoru, jakým je „sociální rozdělení měšťanské společnosti a církevní obce.“76 Ještě v roce 1849 zazněl v jednom diskusním příspěvku k reformě daňového systému tento argument: „Pokud hlavně za dosavadní vlády mluvíme o životě obce, odehrává se tento ne v obci katastrální, nýbrž pouze farní. Tvoří jeden celek se společenskými právy a povinnostmi, příjmy a výlohami. V nich dosud spočívá politické rozdělení a správa. Kult, škola, nadace, péče o chudé, cesty, živnosti a veškerá obecní zařízení zřizují se podle farního okrsku.“77 Oddělení bylo politicky prosazeno teprve říšským zákonem o obcích z roku 1862. Pokud hledáme pastorální teology, kteří vyznačili bod přechodu od společensky orientované periodě k církevně orientované, skončíme u Johanna Michaela Sailera. Rozpracování, které podal ve

72

W. Fürst, Praktisch-theologische Urteilskraft. Auf dem Weg zu einer symbolischkritischen Methode der praktischen Theologie, Einsiedeln 1986, 229. 73 Srv. F.-X. Kaufmann, Kirche begreifen. Analyse und Thesen zur gesellschaftlichen Verfassung des Christentums, Freiburg i. Br. 1979. 74 Srv. tamtéž, 100n. 75 Fürst, Urteilskraft, 246nn. I jeho další rozdělení se orientuje spíše na politické jevy než na makrosociální vývoj. 76 K. Gabriel, Christentum zwischen Tradition und Postmoderne. 77 E. Bruckmüller, Sozialgeschichte Österreichs, Wien 1985, 328. 20 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

třech vydáních svých „Přednášek z pastorální teologie“, je pregnantním zrcadlem tohoto přerodu.78 Od církevnosti k obecnosti Jestliže při první přelomu v dějinách pastorální teologie byl stabilním faktorem stavební model trojího úřadu Krista, pak změna paradigmat z úřednické na obecní pastorální teologii nezměnila nic na perspektivě církevní orientace. Mohli bychom dokonce diagnostikovat zúžení horizontu: „církevnost“ křesťanů se zužuje na „obecnost“ církve. V pastorální teologii se do středu zájmu posunuje obec, celá praxe víry ve svých rozličných dimenzích. To znamenalo značný přínos v rozrušení obrazu církve jednostranně zaměřeného na klérus a úřad, akcentovala se otázka statutu a rolí obecného křesťanství, ono putování Božího lidu ve smyslu II. vatikánského koncilu. Spolu s Norbertem Mettem si však kriticky všimněme, že s tímto přeorientováním se na obec se mezi teology „rozšířila tendence tou měrou se soustředit na tento okruh křesťanské praxe, že výchozí církevní skutečnost se místy ztrácí ze zřetele.“79 K ní bezpochyby náleží i sociální péče církve, která se jen z malé části odehrává v rámci obce. Nikoli ze zlé vůle, avšak přesto prodlužuje charitě teologické přebývání na okraji, takže němečtí teologové v r. 1990 hodnotí diakonát jako „zapomenutou dimenzi pastorální teologie“80 , ačkoli přece na teoretické úrovni platí stále za základní funkci života církve. I pro tuto třetí fázi platí: všechny prakticko-teologické nové koncepce v katolickém prostředí mohou být charakterizovány jako církevně orientované, „zůstávají v církevně orientovaném rámci.“81 Ptáme se hlavně na to, jak se může utvářet církevní činnost tváří v tvář sekularizační výzvě moderní doby. Od devadesátých let roste kritika této církevní orientace právě v pastorálně teologických kruzích, které se intenzivněji zabývají sociální a politickou odpovědností církve. Důležitou inspirací jsou poznatky latinskoamerické církve a Teologie osvobození. Ptáme se, zda ústřední výzva skutečně spočívá v ohrožení církve sekularizací. Nespočívá mnohem spíše ve skutečnosti, že „na rozdíl od menšiny, která z ní má zisk, je většina lidstva a jeho životní prostředí ohrožena modernizací“82? Nikoli starost o budoucnost církve, ale starost o budoucnost lidstva, společnosti, spása musí stát v centru zájmu. Změna paradigmatu má podporu. Od sekularizačního paradigmatu k paradigmatu 78

Srv. k tomu N. Mette, Die Tübinger pastoraltheologische Schule, in: Weinzierl/Griesl 1976, 68nn. 79 Mette, Von der Anwendungs- zur Handlungswissenschaft, 62. 80 Téma kongresu Konference německy mluvících pastorálních teologů v červni 1989 ve Freiburgu, dokumentováno in: PthI 10 (1990, sešit 1). 81 N. Mette hovoří o církevně orientovaném stanovisku. Srv. : N. Mette, Das Problem der Methode in der Pastoraltheologie, Methodologische Grundlagen in den Handbüchern des deutschsprachigen Raums, in: PthI 11 (1991, sešit 2) 170. 82 Tamtéž, 167. 21 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

evangelizačnímu83, od pastorace „členů“ k pastoraci „sociální“. Nejde jen o nové metody pastorace, ale o to, že církev se mění z církve „pro členy“ v církev diakonátu, z církve „pro sebe samu“ v církev „pro druhé“, z církve „uzavřené“ v církev „pro svět“, jak to formuluje Hermann Steinkampf.84 Tato změna paradigmatu míří do dosud prázdného políčka naší typologické tabulky. Cílem je praktická teologie orientovaná na společnost, přičemž orientace na utváření společnosti musí být na přelomu 21. století určitě jinak artikulována, než tomu bylo na sklonku století osmnáctého. Do koncepce učebnic a příruček si tato námi podporovaná změna paradigmatu ještě nenašla cestu. Proto prázdné políčko zatím vyplňuje otazník. Přes veškerou euforii z blízkého nástupu 4. fáze by nás měla varovat skutečnost, že úřednická fáze ještě v žádném případě nepatří minulosti. Církevní právo nemluví o základní funkci obce, naproti tomu se v předmluvě Codexu z r. 1983 vypočítávají „tři úřady Krista“ k prvkům, které „tvoří pravý a vlastní obraz církve“. Tomu odpovídá marginální postavení role sociální péče církve v církevním právu. Rovněž tak v dalších nových celocírkevních dokumentech, jako např. v Direktáři pro službu a život kněze z r. 1994 nebo Katechismu katolické církve z r. 1993 (srv. odst. 888-913) se potvrzuje nepřetržitá vitalita úřednického náhledu na církevní praxi. 1.3.2. Úřednická pastorální teologie / období orientace na společnost Jako zástupce této první fáze pastorálně teologické teorie představíme deset autorů. Jako doplnění k oficiálním rakouským učebnicím (Giftschütz, Reichenberger, Hinterberger) bychom tak exemplárně osvětlili celý prostor. Všechny tyto práce shodně vycházejí z učení o „trojím úřadu Krista“. Tato společná struktura působí, že církevní sociální péče se objevuje na typických místech: - učitelský úřad je ponejvíce dělen na kázání, katechezi a soukromé vyučování (resp. soukromou duchovní péči). Tady se charita vykonává v modu útěchy (chudí) a napomínání (majetní). - pastýřský úřad zaujímá v teorii charity přední místo. Láska k bližnímu resp. dobročinnost je pevnou součástí charakteru duchovního. Na něm by mělo být zjevné, že Bůh je Láska, v jeho skutcích se má zjevovat láska Ježíše Krista k chudým. Kdekoli se v odstavcích mluví o stavovské etice kléru, je spolu charita představena jako osobní ctnost duchovního. Dobročinnost je ale také vlastním prostředkem k tomu, zasloužit si důvěru a náklonnost farní obce. A jelikož konečně chudoba a bída mají negativní vliv na mravní vývoj, je co možná efektivní boj s žebrotou a chudobou v nejvlastnějším zájmu duchovního, přičemž k cíli vede 83 84

Srv. tamtéž. H. Steinkampf, Sozialpastoral, Freiburg i. Br. 1991, 13.


spolupráce s lokální vrchností. V rakouských pracích z pastorální teologie se vykládá odpovědnost faráře za místní chudinu s více či měně odpovídajícím poukazem na zavedené pořádky. - Rovněž kněžský úřad nabízí v rámci svátosti pokání rozhodující prostor pro charitu. Vedle modlitby a postu se i almužny řadí k uznávaným kajícím skutkům. Následující krátké představení autorů a jejich prací by mělo ukázat, kam a jakým způsobem zasadili své teorie o charitě. - Franz Giftschütz, první profesor pastorální teologie ve Vídni: Jeho dílo „Rukověť německých přednášek o pastorální teologii pro c.k. dědičné země“ byla r. 1784 předepsána jako oficiální učebnice.85 Po „Úřadu slova“ a „Vyšším náboženském vyučování“ pojednal v zásadním dodatku Rautenstrauchovu „povinnost budování“. Jádro jeho teorie o charitě se nachází v §§ 57-71 (429-439). Nejprve (§ 62; 432) pojednává všeobecně o péči duchovního „o chudé své farnosti“. Potom Giftschütz ve shodě se státními nařízeními uvádí zodpovědnost faráře za chudinský institut a za zřízení nalezinců a sirotčinců. Farář je vedoucím lokální sociální péče včetně péče o děti a mládež. - André Reichenberger, jeho druhý následovník: Shrnutí jeho pětisvazkové práce „Pastorální poučení dle potřeby našeho věku“, které zpracoval v letech 1905-1811, vyšlo r. 1812 pod názvem Poučení pastorální k akademickému užívání“ a coby oficiální učebnice nahradilo „Rukověť“.86 I jeho teorie o charitě je zařazena do pastýřského úřadu a pod názvem „teorie duchovní péče“ se nachází na druhém místě, mezi „teorií vyučování náboženství“ (didaktika, homiletika, katechetika) a „teorií zevnější veřejné bohopocty.“ Obsahově pak navazuje na odpovídající paragrafy „Rukověti“. Rozšiřuje však samotné členění paragrafů pomocí nadpisů: „Péče o chudé“ jako hlavní část (II, § 37; 150-155), „Spolupráce duchovního s veřejnými ústavy“ jako část závěrečná (II, § 39; 160n.). - Franz Hinterberger, žák Reichenbergerův: jeho dvousvazková „Příručka pastorální teologie podle řádu teologických studií na c.k. učilištích“ z r. 1828 se opírá o Reichenbergera, jehož učebnici „podle nejvyššího nařízení jeho Výsosti“ (úvod) také nahradila.87 Přejímá poněkud změněné pojmosloví Reichenbergerova členění. Jeho teorie charity se nachází v oblasti „všeobecného dozoru nad (náb.) obcí vůbec“, vedle „školního dozoru“, „Písma“ a 85

Giftschütz, Leitfaden für die in den k.k. Erblanden vorgeschriebenen deutschen Vorlesungen über die Pastoraltheologie, Wien 1784. Ještě v r. 1801 vyšlo nezměněné 4. vydání (to zde používáme). Ke Giftschützovi srv.: G. Pirich, Franz Giftschütz (1748-1788) – der erste Wiener Pastoraltheologe, Würzburg 1992. 86 A. Reichenberger, Pastoralanweisung nach den Bedürfnissen unseres Zeitalters, Wien 1805-1811 (zde použité; 1818-1835 se objevilo 2. Vydání); tentýž, Pastoral-Anweisung zum akademischen Gebrauche, Wien 1812. 87 F. Hinterberger, Handbuch der Pastoraltheologie, nach der Ordnung der theologischen Studien an den k.k. Lehranstalten, Linz 1828. (další vydání - Linz 1836).


(ekumenické) „tolerance“: především „chudoba: péče o chudé vůbec“ (II, § 15; 23-25); dále z ustanovení o chudinských institutech vyzvedá „kázání o chudinských institutech“ (II, §16; 25n.). - Gregor Köhler, pastorální teolog a představený míšeňského kněžského semináře: roku 1789 vyšla ve Frankfurtu jeho práce „Úvod do praktického vyučování nastávajícího duchovního“, která se svými 263 stranami je

nejstručnější ze všech prací zpracovaných podle

Rautenstraucha.88 Po „Charakteristice dobrého duchovního“ přechází k duchovnímu „jako učiteli“, „jako rozdělovateli svátostných tajemství“ a jako „příkladu pro stádce“. Najdeme zde ovšem jen krátké úvody o „obecné prospěšnosti“ jako charakterovém rysu duchovního (237) a výzvu k pomoci talentovaným chudým dětem ke vzdělání (261n.). O něco rozšířenější jsou úvody v oblasti učitelského úřadu v rámci těšitelské povinnosti: ta se mezi jiným vztahuje i na chudé (90-92; 97). -Domenicus Gollowitz: V Landshutu vyšla r. 1903 jeho práce „Úvod do pastorální teologie ve větším rozsahu“ a dočkala se do roku 1851 šesti dalších vydání v přepracované verzi.89 V členění navazuje na Köhlera. Stejně jako on usazuje svou teorii charity do rámce učitelského úřadu, k „napomínání“ (I, § 99, 339-342, „Srdce zatvrzelé vůči chudým“) a „utěšování“ (I, § 109, 359-363 „Chudoba“) – alespoň v námi použitém 6. vydání – ovšem ve formě mnohem rozšířenější oproti Köhlerovi. - Franz Hayker: Jeho práce z r. 1846 (Graz) „Praktické uvedení do křesťanskokatolické duchovní péče podle zásad sv. Alfonse z Liguori“ je rozdělena na „Pastorální didaktiku“, „Pastorální liturgiku“ a „Pastorální příklad“.90 Vychází zde z pojetí lásky k bližnímu jako fundamentální ctnosti duchovního (467), která se – pokud možno spojitě s jeho „vlastními úkoly“ – má vztahovat i na „časné blaho“ jeho obce (468). - Matthias Fingerlos, nejprve představený salzburského kněžského semináře a poté pastorální teolog v Landshutu: jeho „Pokus o učení pastorální, to jest Vylíčení stavovských povinností duchovního“ (Mnichov 1805) slouží již od Dorfmannových časů jako prototyp osvícenské „neteologické“ pastorální teologie, která se spokojuje čistě se stavovským učením.91 Často se přehlíží fakt, že Fingerlos tu jasně nevstupuje na půdu učitelského úřadu a liturgické otázky. K tomu prý beztak již jsou po ruce vhodné učebnice, míní (srv. předmluva IV). Pro jeho praktickou mysl je typické, že nezůstává u morálního apelu na měkké srdce duchovního.

88 89 90

G. Köhler, Anleitung zum praktischen Unterricht künftiger Seelsorger, Frankfurt 1789. D. Golowitz, Anleitung zur Pastoraltheologie im weitesten Umfange, Landshut 1803. F. Hayker, Praktische Anleitung zur christkatolischen Seelsorge nach den Grundsätzen des Hl. Alphonsus von Liguori, Wien 1856. 91 Srv. např. Schuster, Geschichte, 51. Věcný přístup k osobě a dílu nabízí: E. Weinzierl, Salzburger Pastoraltheologen des 18. und 19. Jahrhunderts, in: Weinzierl/Griesl 1976, 39 nn.


Spíše vyzvedává povinnost dobrého hospodaření (II, 342-352), aby z přebytků mohly být podporovány sociální projekty a zařízení (II, 346). - Ägidius Jais: po Fingerlosovi přebírá přednášky z pastorální teologie v Salzburgu a jejich obsah shrnul v díle „Poznámky o duchovní péči, zejména na venkově“.92 Ještě za jeho života se toto praktické, anekdotami nabité dílo dočkalo šesti vydání. V roce 1870 se objevilo dvousvazkové (o aktuální doplňky rozšířené) nové vydání, a jako jediná práce své epochy se dočkala dalšího vydání v polovině 20. století, což je odůvodnitelné její „nadčasovou nepomíjející hodnotou“ (srv. Úvod).93 Jako blízký Sailerův přítel byl (Jais) již od Dorfmannových časů řazen k jeho škole, ale se zřetelem k našemu tématu navazuje bezprostředně na Fingerlose. Jeho teorii charity najdeme pod bodem „Ekonomie“ (313-317), těsně před „Vedením zemědělského hospodářství“. Johann Michael Sailer, jedna z nejvýznamnějších postav církve na přechodu od osvícenství k církevní obnově počátku 19. století ústící do ultramontanismu: Jeho třísvazkové dílo „Přednášky z pastorální teologie“ (Mnichov 1788/89) vyšlo třikrát.94 I jeho koncepce je zcela zaměřená na vzdělávání příkladného duchovního pastýře. K „přípravě kandidátů“ je nejprve nastíněno obšírné „Vyučování bádání v Písmu“, poté „Duchovní pastýř ve funkci svého úřadu“, nakonec „Další poměry duchovního pastýře“.V jeho teorii charity se objevuje přibývající privatizace sociální činnosti církve. Zde se uvádí zaprvé „Ideál dobrého duchovního pastýře“ (I, 28-29), za druhé přichází ke slovu „Duchovní pastýř jako člověk“, „Jeho vliv na časné dobro obce“ (III, 424-431). - Josef Widmer, švýcarský pastorální teolog, který se ve svých přednáškách na lyceu v Luzernu orientuje, podle vlastních údajů, na Sailera: jeho „Přednášky o pastorální teologii“ vyšly v roce 1840.95 Pastorální teologii dělí klasickým způsobem na „úřad učitelský“, „úřad kněžský“ a „úřad pastýřský“. V úvodu vypočítává ctnosti duchovního, k nimž řadí „soucit a moudré rozdávání“ (14). V bodu „Vztah duchovního k lidem vně jeho farnosti“ píše, že duchovní by měl „podporovat bližního, který, ať už je jakýkoliv, zrovna potřebuje jeho pomoc, a poskytnout mu pomoc rád, neboť je dle učení a dle příkladu apoštola sv. Pavla dlužníkem všech lidí“ (322).

92 93

Ä. Jais, Bemerkungen über die Seelsorge, besonders auf dem Lande, Salzburg 1817. Handbuch des Seelsorgers für Amt und Leben. Neue, erweiterte Ausgabe der Bemerkungen über die Seelsorge von P. Ägidius Jais, bearbeitet von Franz Joseph Köhler, Paderborn 1870; P. Ägidius Jais, Bemerkungen über die Seelsorge, besonders auf dem Lande. Neu herausgegeben von Dr. Theol. Franz König, Innsbruck 1938. 94 J.M. Sailer, Vorlesungen aus der Pastoraltheologie, München 1788/89. Další vydání: 1794, 1812 (zde použité), 1818/1819. 95 J. Widmer, Voträge über Pastoraltheologie, Sarmenstorf 1840. 25 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Společenská orientace versus církevní orientace Náš výběr autorů je třeba objasnit, neboť obvykle se do takovéhoto společného kotlíku nehází Sailer. Od Dorfmanna se mu vykazuje zvláštní místo. Jeho „biblicko-teologické pojetí“ se staví proti „pragmaticko-neteologickému pojetí“ Rautenstrauchovu.96 Vedle toho, co mají oba společného, se na pozadí vynořují rozdíly, ale při bližším pohledu zjistíme, že spočívají z velké většiny v nedorozumění. Je argumentováno tím, že Sailer na počátek svých „Přednášek“ staví „praktické bádání v Písmu“. Přitom se nerozpoznává, že Rautenstrauchův pastorálně teologický koncept je jen závěrečným dílem jeho celkové koncepce teologického vzdělávání, která samozřejmě obsahuje biblická studia. Rautenstrauchova reforma právě zintenzivňuje studium bible a patristické literatury

cestou rozvolnění těsného sepjetí

teologických studií se scholastickou teologií.97 Zaznívá argument, že Sailerovo pojetí má být „teologické“, protože nevychází pragmaticky z úkolů duchovního, ale z teologického bytostného určení církve jako sjednocení lidí s Bohem a se sebou navzájem. Všimněme se přitom, že tato argumentace je přídavkem až třetího vydání (1812), zbytek práce ovšem zůstává nedotčen.98 V centru zájmu stojí jak u Rautenstraucha tak i u Sailera zlepšení kvalifikace duchovních pro plnění jejich úkolů. I v Sailerově koncepci je pastorální teologie „vědou o vedení trojího úřadu duchovním pastýřem (zahrnuje učitelský úřad, liturgický úřad a úřad individuální duchovní péče).“99 Této

fázi

pastorálně

teologické

literatury

se

vyčítá,

že

pastýřský

úřad

(Rautenstrauchovu „budovatelskou povinnost“) nedostatečně vnímá jako úkol obecně a církevnětvorný. „Základní nasměrování … na vybudování křesťanské obce, které se má rozumět i jako kritickému korektivu ostatní společnosti,“ se na základě myšlení státně církevního a „v těchto duchovních mantinelech nestálého pojmu „duchovní péče“ nedá zajistit“.100 Josef Müller činí za toto manko odpovědnou „nedostatečnou teologii církve a obce“. Jeho jistě dobře míněný pokus o čestnou záchranu však není nutný, neboť „Rautenstrauch sám by nevyloučil budovatelskou povinnost jako princip založení obce“.101 V této epoše zkrátka chybí sociologická základna pro teologickou reflexi, která by pojímala církev nebo obec jako něco separovaného od společnosti. Mnohem spíše je právě pro tuto fázi orientace na společnost charakteristické, že „budovatelská povinnost“ se týká kněze, který skrze tento svůj příklad vede svěřené stádo správnou cestou. To je zřejmé již z nadpisů oddílů věnovaných pastýřskému úřadu: 96

Srv. Schuster, Geschichte, 52 nn. Rádo se zapomíná, že Sailer je v úvodu ke Giftschützově „Rukověti“ pochvalně vyzvedán. 97 Srv. J. Müller, Die Pastoraltheologie innerhalb des theologischen Gesamtkonzepts von Stephan Rautenstrauch (1774), on: Klostermann/Zerfass 1974, 47. 98 Srv. Mette, Tübinger Schule, 70. 99 Müller, Ansatz, 138. 100 Baumgartner, Wandel, 185. 101 J. Müller, Pastoraltheologie der Aufklärung, in: Weinzierl/Griesl 1976, 22.


„Duchovní jako příklad věřícím“ (Gollowitz); „Charakteristika dobrého duchovního pastýře“ (Köhler); „Pastorační příklad“ (Hayker); „Duchovní pastýř v užším slova smyslu“ (Widmer); „O nutných vlastnostech a moudrém počínání duchovního pastýře“ (Giftschütz). Fingerlos vidí stavovské povinnosti duchovních především v tom, že „se neochvějným úsilím ve vědách a dobrých mravech zdokonalují“, (1. díl jeho Pastorallehre) aby pak „své vědomosti a dobré mravy použili k poučení lidu, aby ho skrze tyto dobré mravy pozvedli“ (2. díl). Pastorace jako pedagogika Toto pedagogické pojetí duchovní péče zcela odpovídá trendu doby a převažujícímu chápání sociální práce. „17. a 18. století jsou vrcholným časem vzdělávacích projektů od Komenského … k Pestalozzimu. … Nejčastěji se (pedagogové) věnují dětem z nejširší masy lidu. Tím, že se snaží je vytáhnout z bídy, přinášejí nejen hospodářský, ale i humanitární, tedy především duchovní, prospěch.“102 Po historické linii se můžeme vrátit až k humanitárním projektům městské chudinské politiky začátku 16. století. Juan Luis Vives vidí ve „vzdělávání chudých a všech dětí … jedinou použitelnou cestu k úspěšnému odstranění chudoby ve společnosti“.103 Církevní nositelé sociální péče se mohli spolupodílet na celospolečenských projektech sociální péče, pokud sami sebe chápali jako vychovatele lidu a učitele mravného života. Nejpregnantněji je tento přístup formulován v „Učení pastorálním“ od Fingerlose. Ten vyvinul svůj koncept duchovní péče ze společenské analýzy: stát, hospodářství a různé společenské stavy stojí ve službách dosažení nejvyššího cíle lidstva, mravnosti. Rozhodující role přitom připadá „učitelskému stavu“, jehož nejpřednějšími zástupci jsou duchovní. Tímto pedagogickým reformním hnutím je ovlivněn a motivován i Rautenstrauchův koncept.104 Jeho zběhlost ve filantropické pedagogice Basedowově je cítit

v každé jeho jednotlivé

formulaci. Požaduje například, aby se povznášející působení učitelů duchovních ukázalo v tom, „že si duchovní pilně hledí konečného cíle křesťanského náboženství, to je aby vychovávali nejen dobré křesťany, ale i státu dobré občany a lidské společnosti pravé přátele člověka“.105 „Škola lidského přátelství“ – tak nazval Basedow svůj filantropický ústav. Právě z tohoto citátu je patrné, jak moc směřuje církevní praxe k bezprostřednímu utváření společenského a politického života. „Stát a společnost spolu jsou ve středu zájmu.“106 Toto nasměrování na konkrétní životní situaci člověka a požadavek „všeobecného blaha“ vyprovokovalo Franze Xavera Arnolda k návrhu antropocentrického zúžení pastorální

102 103 104 105 106

Wendt, Geschichte, 15. Engelke, Soziale Arbeit als Wissenschaft, 177. Srv. Müller, Ansatz, 107nn. Tabellarischer Grundriss, cit. podle Dorfmanna, Ausgestaltung, 111. N. Mette, Theorie der Praxis, Düsseldorf 1978, 26.


teologie.107 Teprve Sailer přerušil tuto osvícenskou pastoraci a urovnal cestu teocentrické pastorální teologii. Johann Michael Sailer skutečně působí jako spojovací můstek. Na jedné straně je ještě pevně přesvědčen o tom, že „kněz musí být vychovatelem lidu ve všech oblastech, včetně hygieny, zemědělství a technického pokroku“. Na straně druhé je to „buď a nebo“z požadavku zastávat rozličné úlohy (jako nositel církevního úřadu a jako /státní/ občan) se stává vymezení: „Ve škole nebo na tržišti pod lípou může kněz rozprávět o rolnictví, avšak kazatelna je zasvěcena výhradně učení o věčném životě“.108 V různých oddílech pojednává Sailer o „Duchovním ve funkci svého úřadu“ a o „Duchovním jako člověku ve svém dalším životě“, aby tento rozdíl dále relativizoval: „Pokud farář jako takový zcela žije pro věčnou blaženost své obce, pak má jako člověk rozhodující vliv i na její časné blaho. Ale i v té věci by měl předpokladem člověka být farář“.109 Skutečností však zůstává, že neřadí charitu – na rozdíl od školního dohledu- mezi úřední funkce duchovního. Při vší inkonsistenci v detailech je však jedno zřejmé: je zde instinktivně vypozorováno, jak se společnost dále v oblasti funkcí diferencuje, a jak se proti tomu církevní život krystalizuje v samostatného, na ostatní společnosti nezávislého poskytovatele péče. Tak nás Sailer převádí k periodě církevní orientace v pastorální teologii. 1.3.3. Úřednická pastorální teologie / období zaměřené na církev Grafova kritika osvícenské, společensky orientované pastorální teologie vyznačuje počátek nového období. Brání se striktně požadavku, že pastorální teologii by mělo jít „všeobecnou blaženost“ nebo „stále větší dokonalost“ člověka – jejím předmětem by mělo být vlastní budování církve. „Mělo by být zřejmé, že ve své koncepci - ve srovnání s Rautenstrauchem, Sailerem a dalšími – předkládá zúžení pojmu praxe vlastně jen na samu církev.“110 Kolem poloviny 19. století se tato nová orientace, spolu s průlomem novoscholastiky stala akceptovanou normou učebnic a příruček. Erich Garhammer poukazuje na instituční podmínky této nové orientace: prosazení tridentského semináře jako „prostoru protiosvícenského“.111 Autoři tohoto období jsou vesměs činní na diecézních a řádových učitelských ústavech, tedy církevních zařízeních pro vzdělávání kněží, jak ukáže následující přehled.

107 108

Srv. F.-X. Arnold, Pastoraltheologische Durchblicke, Freiburg i. Br. 1965, 91nn. Cit. podle: N. Mette, Tübinger Schule, 68. Velmi často se z kazatelny hlásala také křesťanská ctnost poslušnosti vůči vrchnosti (Sailer III, 425). 109 Sailer III, 425. 110 Mette, Theorie der Praxis, 36. 111 Garhammer, Seminaridee, 232. 28 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Současně se prosazuje nový ideál kněze, který se vymezuje proti obrazu osvícenského „sluhy dvou pánů (církve a státu). Kněz se má věnovat pouze službě Bohu a péči o spásu duší svěřeného stáda. Rozhodující roli v tom hraje nejen katolický romantismu, v Rakousku především okruh kolem Clemense Marii Hofbauera.112 Poukazuje se i na zálibu ve francouzské pastorální literatuře. Práce o životě a práci kněží, jako „Praktický duchovní“113 od Henriho Duboise, se staly bestsellery. V učebnicích ze 60. a 70. let se z této knihy s oblibou cituje, zvláště pokud jde o charitu. Teprve tehdy si pomalu našel do učebnic cestu pojem „charita“ – podle francouzského carité psáno „charitas“.114 Pro tuto studii byli vybráni následující autoři: - Joseph Amberger, pastorální teolog v Regensburgu, žák Grafův:115 Jeho „Pastorální teologie“ vyšla čtyřikrát, a právě z toho je patrné, jak se novoscholastická orientace úředně předepisované církevní praxe stále více stávala základem pastorálně teologického myšlení.116 Co se charity týče, pohybuje se Amberger po vyšlapaných stezkách. Třetí díl Pastorální teologie, který vyšel v letech 1850-1857117 se věnuje „pastoračnímu působení“. V oddíle „Vedení společenství“, který se nachází vedle „Vedení pastýřů“ a „Královského úřadu církve“ jsou předloženy úkoly kněze jako „otce chudých a nešťastných“ (Amberger3 III, 1176-1183). Ve třetím a čtvrtém vydání je tento oddíl rozšířen o návrhy na zřízení církevní péče o chudé v obci. K tomu navíc jsou pod nadpisem „Pastýř chrání“ pod hesly „materialismus, industrialismus, komunismus a socialismus“ pojednány dobové jevy ohrožující církev a společnost (Amberger3 III, 1335-1336). -Michael Benger, pastorální teolog redemptoristického řádu: Jeho třísvazková „Pastorální teologie“118 z roku 1861 platí za prototyp novoscholastické školy, která se vědomě odklání od návrhů z časů osvícenských a orientuje se na starší pastorální pojetí.119 V rámci pastýřského úřadu se při „útěše“ zmiňuje také o „péči o chudé“ (III, 683-685). Kdekoli klade faráři na

112 2

Srv. R. Lill, Die Anfänge der katholischen Bewegung in Deutschland, in: H. Jedin, Kirchengeschichte VI/1, 264-266. 113 3 Srv. H. Dubois, Der praktische Seelsorge oder wie wirkt man segensreich in einer Gemeinde?, Mainz 1860 (zde používáme 2. vydání podle 3. vydání francouzského originálu). 114 4 K změně psaní na „Caritas“ (Herder Konversationslexikon 1921 (Zweite Ergänzungsband) popř. „Karitas“ (podle Dudenu) srv. Keller, Caritaswissenschaft, 53nn. Teologická argumentace: Charitas od řeckého charis, zatímco Caritas od latinského carus, (srv. Schaub, Die katholische Caritas und ihre Gegner, M. Gladbach 1909, 2n.) . 115 5 K životu a práci srv. Schürfer, Amberger. 116 6 Srv. N. Mette, Joseph Amberger (1816-1889) a Pastoraltheologie der Neuscholastik, in: Klostermann / Müller 1979, 237nn. 117 7 J. Amberger, Pastoraltheologie, Regensburg 1850-1857. Rozšířené třetí vydání vyšlo 1866-1870, čtvrté 1883-1886. 118 8 M. Benger, Pastoraltheologie, Regensburg 1850-1857. Rozšířené třetí vydání je z let 1866-1870, čtvrté z let 1883-1886. 119 9 Srv. Garhammer, Seminaridee, 216nn. 29 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

srdce podporu církevních spolků, zmiňuje se i o těch, které se „věnují zmírnění každé lidské bídy“ (III, 903). V o něco pozdější práci „Kompendium pastorální teologie“, která je koncipována jako zkušební text, přebírá Benger z důvodu „účelnosti“ tradiční členění katechismů (víra, svátosti, přikázání, modlitba). Tady najdeme chudobu a sociální péči – ačkoli ne pod tímto označením – v pojednání o 7. a 10. přikázání (Benger/Kompendium, 577588). -Franz Pohl, Ambergerův žák: Stavba jeho dvousvazkové „Pastorální teologie“120 je hojně komplikována tím, že tradičnímu rozdělení podle tří úřadů nadřazuje ještě princip členění podle učení o milosti. Nejprve krátce v historickém přehledu mluví o církevní péči o chudé v rámci liturgie (II, 632-634). V oddíle pod nadpisem „Vzmach a sílení církevního spolkového ducha“, který spadá do části o pastýřském úřadu (II, 771-777), se věnuje nejprve otázce péče o děti a mládež. V souvislosti s tím se odvolává na rozpad společnosti do dvou antagonistických tříd a tísnivou chudobu, které by se mělo čelit organizovanou chudinskou péčí. Při popisu „pastýřské činnosti podle pravidel dobových poměrů“ se ještě jednou vrací k sociálním následkům industrialismu a jeho společenskopolitickým důsledkům (II, 815-820). -Anton Kerschbaumer, pastorální teolog v St. Pölten: přesně a bez velkých teoretických výkladů poskytuje jeho učebnice úvod k „správnému vykonávání duchovního úřadu“.121 K „vykonávání pastýřského úřadu“ jako „těšitelského úřadu“ patří oddíl o „pastorační péči o chudé“ (375-377). Ke klasickému rozlišování mezi nezaviněnou (čestnou) chudobou a zaviněnou (nečestnou) žebrotou jsou zde přivěšeny problémy průmyslového proletariátu. - Ignaz Schüch, pastorální teolog nadačního učitelského ústavu sv. Floriána v Horním Rakousku. Jeho práce vyšla r. 1865, a co do počtu vydání se stala nejúspěšnější příručkou pastorální teologie všech dob.122 „Duchovní je z titulu svého úřadu představený“, a podle Schüchova rozdělení má tento úřad dva aspekty. Nejprve v oddíle „Dohled neboli střežení obce duchovním“ pojednává o nebezpečí rozvázání patriarchálního vztahu k čeledi a námezdním dělníkům, i o „o fabrikách a jiných průmyslových podnicích a zařízeních“ (II, 291n.). Od desátého vydání se objevuje sociální otázka, „která vládne tímto časem“(Schüch10, 935). V dalším oddíle se zaobírá „vedením obce pastýřem duchovním“, a - vedle jiné správní agendy - též „péčí o chudé“ (II, 298). Přepracování obou těchto oddílů v dalších vydáních

120 0 121 1

F. Pohl, Pastoraltheologie, Regensburg 1861. Přepracované druhé vydání 1890. A. Kerschbaumer, Lehrbuch der katholischen Pastoral, Wien 1863. Poněkud rozšířené vydání se objevilo roku 1871. 122 2 I. Schüch, Handbuch zu den Vorlesungen aus der Pastoraltheologie, Linz 1865; od druhého vydání „Handbuch der Pastoraltheologie“. Ještě šedesát let poté vyšel v 19./20. vydání z většiny přepracován. 30 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

ukazuje na rostoucí citlivost církve pro sociální problémy té doby. Sociální otázka trvá i na přelomu století (Schüch14/15) a nabývá šíře; stejně tak i příslušný oddíl Schüchovy práce.123 -Andreas Gassner, pastorální teolog v Salzburgu: Jeho příručka124 z roku 1868/69 vděčí za svůj monumentální rozsah (přes 3000 stránek) především nemírné vášni pro sbírky a citace. Pastýřský úřad u něj figuruje v oddíle o „Duchovenských disciplínách“. Zde je několik stran věnováno „péči o chudé“ (II, 1678-1686). Do popředí staví - jako jediný – biblické východisko (Mt 26,6-14), ke kterému přidává „pastorační poznámky“.Ve zkráceném přehledu z roku 1881 „pro nastávající a opravdové duchovní pastýře“ však tato pasáž padla za oběť tužce cenzora (1235-1237).125 - Anselm Ricker, vídeňský pastorální teolog: Jeho „Příručka pastorální teologie“ jako podklad přednášek nahradila v sedmdesátých letech 19. století Reichenbergerovu práci „Pastorální poučení“.126 A jelikož se zde pojem „pastýřský úřad“ vztahuje na celou kněžskou skutečnost, zavádí Ricker pro třetí z úřadů pojem „hodegetika“ (duchovní vedení???). Vedle „duchovního vedení s ohledem na tělesné potřeby“ a péče o nemocné tu najdeme i péči o chudé (548-550). Po všeobecné (víceméně od Schücha opsané)127 části se ještě jednou vrací k farnímu chudinskému institutu, který však už v době vydání této práce byl anachronismem. -Johann Baptist Renninger, představený würzburského semináře: Ve své „Pastorální teologii“128 z roku 1893 užívá nadpisu „Život duchovního“ pro představení pastýřského úřadu, když rozlišuje ještě „činnost duchovního“ (liturgie) a „slovo duchovního“. V oddíle o „životě sociálním“ pojednává o „péči o chudé“ (543-546) i o tématu „klérus a otázky sociální“ (546-552). -Antonín Skočdopole, pastorální teolog v Budějovicích: Jeho „Kompendium pastorální a katechetické“ z roku 1897129 je originálním dílem - již pro své jedinečné členění. V první dílu sice ještě kráčí ve stopách trojího úřadu („Základy církevní pastorace a církevního života“), hlavní část je však členěna biograficky, od křtu po pohřeb. Uprostřed, pod nadpisem „Posvěcení přirozených společenských svazků“ , nenajdeme pouze manželství, ale též

123 3

Ve 19./20. vydání jsou to dohromady 33 strany: III, 921-925 (Sociální otázky); 981-999 (Moderní pracující třída); 1117-1125 (Péče o chudé). 124 4 A. Gassner, Handbuch der Pastoral, Salzburg 1868/69. 125 5 A. Gassner, Pastoral. Bearbeitet für angehende und wirkliche Seelsorger, Salzburg 1881. 126 6 A. Ricker, Leitfaden der Pastoraltheologie, Wien 1874; druhé vydání 1878 (zde používané). 127 7 V novoscholastickém myšlení, které pastorální teologii chápe pouze jako konkrétní použití dané (dogmaticky fixované) pravdy, zaujímá originalita beztak malé místo. Kerschbaumer dokonce zdůrazňuje ve svém úvodu, že nechce říci nic nového. „Naproti tomu rád doznávám, že s vděčností od jiných přijímám, co jsem nebyl mocen lépe říci.“ (Kerschbaumer, V). 128 8 J.B. Renninger, Pastoraltheologie, vyd. A. Göpfertem, Freiburg i. Br. 1893. 129 9 A. Skocdopole, Compendium der Pastoral und Katechetik, Wien 1897. 31 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

„poskytnutí církevní pomoci v naléhavých případech a bídě časného života“ (II, 246-254), kde v popředí stojí církevní péče o chudé. - Johann Evangelista Pruner, pastorální teolog z Eichstättu: Jeho dvoudílná Učebnice130, klasicky členěná, vyšla v roce 1900 a potom ještě několikrát. Pod nadpisem „Láska a spravedlnost“ se pojednává v rámci pastýřského úřadu o chudinské péči (II, 267-274) a sociální otázce (II, 285-295). Ve třetím vydání Josepha Seitze z roku 1922 je už patrný rozpad pastorální teologie na jednotlivé disciplíny. Zbývá „kněžský úřad“ a „úřad kněze jako představeného (hodegetika)“.131 Najdeme tu nový nadpis „Charita“ a „Sociální působení“ (426-459). -Cornelius Krieg, pastorální teolog ve Freiburgu: Jeho práce rozdělená do čtyř dílů (duchovní vedení, katechetika, homiletika, liturgika) zůstala nedokončená, přece však vyšel roku 1904 první díl pod titulem „Věda o zvláštním duchovním vedení“132 obsahující „Učení o správě královského úřadu“. Vedle „individuální duchovní péče“ se tu pojednává o „duchovní péči o společnost“, přičemž se tu věnuje obsáhlá kapitola „Bratrskému spolku“, tedy charitě (488551). V ní se ovšem pojednávají nejrůznější témata, od péče o chudé a nemocné, přes misie u pohanů a lidové vzdělávání, až po sociální otázky; a i zde sahá spektrum od dělnické přes ženskou otázku až ke křesťanskému spolkovému hnutí. Tak spadají i modlitební skupiny (543) a církevní umělecké spolky (548) pod „otázku řešení sociálních problémů“. -Franz Schubert, Pastorální teolog ve Weidenau (Slezsko), později v Břeclavi: r. 1912/13 se pokusil ještě jednou o třísvazkové dílo z pastorální teologie (vyjma katechetiku) pojaté jako učení o činnosti kněží.133 Stejně jako Krieg dělí Schubert „pastoraci v užším slova smyslu“ (míní pouze pastýřský úřad) na individuální a společenskou duchovní péčí. „Zabezpečení chudých“ tu najdeme jako část „Sociálních otázek“ v oddíle „Duchovenská péče a sociální otázky“ (218-230). Ve třetím vydání (1935) zaujímá „Teorie duchovenské péče aneb pastorální hodegetika) celý jeden svazek.134 Část věnovaná charitě je obsahově téměř beze změn, je však včleněna do kapitoly s názvem „Péče spolků“ (Charitativní práce spolků, 168171). -Constantin Noppel, úzce s charitou svázaný pastorální teolog – jezuita: Vidí pastorální teologii, „nauku o pastýřském úřadu církve“, jako ústřední bod praktické teologie vedle

130 0 131 1

J.E. Pruner, Lehrbuch der Pastoraltheologie, Paderborn 1900/01. J.E. Pruner, Lehrbuch der Pastoraltheologie, vyd. J. Seitzem, Paderborn 1922. Čtvrté vydání Prunera/Seitze už bylo jen nemnoho rozšířené. 132 2 C. Krieg, Seelenleitung. Eine Pastoraltheologie in vier Büchern. 1. Buch: Die Wissenschaft der speziellen Seelenführung, Freiburg 1904. Katechetika vyšla r. 1907, Homiletika r. 1915. 133 3 F. Schubert, Grundzüge der Pastoraltheologie, Graz-Leipzig 1913. 134 4 F. Schubert, Grunzüge der Pastoral. Theorie der Seelsorge oder Pastorale Hodegetik, Graz – Leipzig 1935. 32 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

katechetiky, homiletiky a liturgiky. Na jeho díle „Nástin pastorální teologie“135 je patrné, jak se charita stávala samozřejmostí. Stala se tématem vlastní „poddisciplíny“ resp. pomocné vědy o charitě.136 Tak už se o sociální práci církve nepojednává ve zvláštních odstavcích, ale ad hoc všude tam, kde jde o úkoly farářů (17) nebo farních sester (28), kde přichází ke slovu činná láska k bližnímu jako nutný důsledek liturgické služby Bohu (65n.)137 nebo tam, kde se v rámci pojednání o spolkovém životě odkazuje na charitativní jednoty (117n.). V druhém oddílu, v němž jde o „péči jednotlivce“, přichází ke slovu povinnost kněze k „duchovní péči o tělesně nebo duševně abnormální“ (165-167) jakož i „pomýlené, ztracené, vyhnané a zatvrzelé, mezi něž jsou počítáni alkoholici a zkrachovalci všeho druhu (168-180). -Michael Pflieger, vídeňský pastorální teolog: Ve svém jednosvazkovém díle Pastorální teologie“ z roku 1962 chce nabídnout pouze hodegetiku, tedy reflexi duchovenského pastýřského úřadu („pastorální teologie v užším a vlastním smyslu“; předmluva VIII). V prvním díle, který mluví o „Subjektu, času a místě duchovní péče“ najdeme charitu na obvyklých místech. Nejprve (s odvoláním na církevní právo) se pohled zaostřuje na duchovní péči o chudé a nemocné jako na úřední povinnost. Nic tak „často a zapřisáhle církev svým duchovním“ nedoporučuje, říká se v krátkém odstavci, který příznačně stojí na konci (53). Najdeme zde ještě jednu kapitolu „Charita a duchovní péče“ přiřazenou k pojednání o církevních spolcích (116-121). Na klasickou sociální otázku narazíme v druhém dílu s názvem „Objekt duchovní péče“. Vedle sociologických typů duchovní péče („duchovní péče na vesnici“, „duchovní péče ve velkoměstě“, …) se tu pojednává i o „duchovní péči o dělníky“ (333-369). Ve druhém vydání z roku 1965 učinil Pflieger z pojmů „subjekt a objekt duchovní péče“ nadpisy, po stránce obsahové zůstává práce nezměněna.138 Diakonát, sociální otázka, spolky Jak již ukazuje náš přehled učebnic a příruček, v tomto období církevní orientace se z hlediska typického umístění charity v systematice úředně pojaté pastorální teologie sotva co změnilo. Přece jsou však patrné tři nové akcenty: Zaprvé: zdůraznění kněžské askeze a úsilí novoscholastické teologie o podrobné zdůvodnění z církevní tradice vede k rozšíření odstavců o kněžském úřadu. S jáhenským svěcením se otevírá prostor pro zmínky o sociální odpovědnosti kněží. „Skrze diakonát bude stále plněna povinnost péče o chudé a nemocné ve všech směrech“, píše např. Amberger.139 Jiní ovšem

135 5 136 6 137 7

C. Noppel, Aedificaatio Corporis Christi. Aufriss der Pastoral, Freiburg 1937. Noppel odkazuje na učebnici charitních věd od Franze Kellera. Ve druhém vydání je tato pasáž rozšířena a je jí věnována vlastní jedna kapitola s názvem „Nové přikázání. Důkaz bratrské lásky v obci (100-102). 138 8 V reakci na kritické recenze, jako byla např. ta od F. Klostermann v Čtvrtletníku (ThPQ 111 (1963) 334n.) následovaly další, už ne jen kosmetické, změny: Subjektem duchovní péče se jeví laici. 139 9 Amberger III, 624. 33 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

tento služebný aspekt jáhenského úřadu zcela vylučovali a omezovali jeho funkci pouze na liturgii. Např. Benger vymezuje diakonát jako „cominister et cooperator corporis et sanguinis Domini“.140 Za druhé si sociální otázka vydobyla větší prostor uvnitř pastorální teologie, a to většinou nikoli ve spojení s chudinskou otázkou. Klasická péče o chudé probíhala v rámci péče o stádo, zvláště o jeho slabé a poškozené členy. Naproti tomu sociální otázka souvisí s ohrožením, s obranou proti vnějšímu nebezpečí (srv. Amberger, Pohl, Schüch, Renninger, Pruner). Na zásadní změnu smýšlení ukazuje fakt, že okolo přelomu století získala sociální otázka kvantitativně takovou převahu (srv. Schüch, Krieg), že péče o chudé se stala spíše dílčím aspektem tohoto velkého fenoménu (Schubert). Za třetí do popředí vystupuje vedle sociální práce kléru také činnost katolických spolků. V oblasti chudinské byly tyto charitativní spolky ,zvláště Vincentský spolek, podporovány. Ale i na protihráčově poli sociální otázky sahal arzenál od zakládání kolpingových spolků přes podporu dělnických jednot až k podporování křesťanských odborových svazů. Oblast sociální péče se tak podílela na vzniku nové sociální formy křesťanství, milieukatolicismu, jehož organizační kostru tvořily katolické spolky a sdružení.141 Schubert pojednává charitativní práci převážně jako péči spolků a tím se ukazuje negativní stránka takovéhoto vývoje: identifikace charity se sociální prací charitativních spolků a tím odštěpení charity od hlavního proudu církevního života. Od kolektivní duchovní péče k ideji obecní Péče o život těchto spolků, jejich podpora a pozornost jim věnovaná vstupuje na poli pastorační činnosti výrazněji do povědomí vedle péče o jednotlivce. Skrze rozlišování kolektivní a jednotlivé duchovní péče, které zavádí Krieg, získává toto nové povědomí strukturující vliv na pastorálně teologické projekty. Krieg se pokouší kolektivní duchovní péči podepřít také teologicky, přičemž mluví o třech charakteristických rysech obce: má to být obec věřících, svatých a obec bratří. Zde se poprvé objevuje charita jako poznávací znamení a strukturální prvek křesťanské obce, ale nikoli jako činnost kněží, jednotlivých věřících nebo příslušných spolků. Také Noppel se ve druhém vydání svého „Nástinu“ (vyšlo 1949) přimlouvá za to, aby teologie věnovala pozornost stavbě a růstu církve v rámci farní obce. Nová éra praktické teologie se otevírá, když Noppel vypočítává jako základní prvky „bohoslužbu obce, zvěstování Božího slova v obci“ a „prokazování bratrské lásky v obci“.142

140 0 141 1 142 2

Benger, 81. Srv. Gabriel, Christentum, 96nn; pro Rakousko srv. Lehner, Bollwerk, 21nn. Srv. Noppel, Aedificatio, 1949, 87-102.


1.3.4. Pastorální teologie zaměřená na obec Nic nám neukáže lépe změnu paradigmatu z úřednické na obecní pastorální teologii, než srovnání dvou prací: „Pastorální teologie“ od Michaela Pfliegera (1962) a „Příručky pastorální teologie“ (HPTh, první díl 1964) od Franze Xavera Arnolda, Karla Rahnera, Viktora Schurra, Leonharda M. Webera a Ferdinanda Klostermanna. Pfliegerova „Pastorální teologie“ je poslední knihou s klasickou koncepcí učení o třech úřadech. Zaštiťuje je biblicky. Duchovní péče má být vyplněním Ježíšových slov poslání (Mt 28, 18-20). Jde o „předání Ježíšovy plné moci a jeho tří úřadů učedníkům … učitelského úřadu podle slov „jděte a učte“, kněžského úřadu podle slov „a křtěte“ a úřadu pastýřského „a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“143 Tato teologická výchozí pozice pak autora vede k rozlišování mezi subjekty a objekty duchovní péče. Subjekty duchovní péče jsou „ti poslaní“, zvláště biskupové a kněží. Všichni ostatní jsou objekty duchovní péče. Pokud jsou vybráni jako „laičtí pomocníci“, nabízí jejich všeobecné kněžství teologickou základnu pro to, aby se stali „spolusubjekty“.144 V „Příručce“ zaznívá zcela nový tón, v němž Karl Rahner prosazuje myšlenku koncipovat pastorální teologii (on sám dává přednost výrazu „praktická teologie“) jako „vědecko-teologickou reflexi seberealizace církve.“145 Nikoli činnost kléru a jeho duchovní péče, ale vše, co církev na nejrůznějších rovinách koná, má být předmětem reflexe. Praktická teologie by zároveň měla být svým způsobem církevní „politologií“, která nevychází z předem daných norem, ale poskytuje „vědeckou a tím teologickou reflexi profánní a spásnědějinné situace církve“.146 Přitom se vyplatí ptát: „Co činí církev, pokud se realizuje? Jaké jsou ony velké oblasti této seberealizace?“147 Z toho vyplývají „základní funkce církve“, přičemž Rahner dochází spíše pragmatickou cestou k tomuto výčtu: zvěstování Slova, kult, svátosti, církevní právo, křesťanský život v celé své šíři, charita. Ve třetím díle „Příručky“, který vyšel r. 1968, čteme o „seberealizaci církve v obci“. Ferdinand Klostermann tady trvá na tom, že církev má zásadně charakter obce. Před každou vnitřní diferenciací rolí dává přednost konstitučním prvkům obce. Duch Boží má být „ve vlastním smyslu tvůrcem a základním prvkem obce.“148 Ten má být svorníkem dalších tří „stavebních prvků“: slova, liturgie, agapé. Tímto máme před sebou znaky resp. strukturální 143 3 144 4 145 5

M. Pflieger, Pastoraltheologie, Wien 1962, 3. srv. tamtéž, 96. K Rahner, Neue Ansprüche der Pastoraltheologie an die Theologie als ganze, in: Schriften IX, Einsiedeln 1970, 129nn. 146 6 Karl Rahner in: HPTh I, 342. 147 7 Karl Rahner in: HPTh I, 216. 148 8 F. Klostermann in: HPTh III, 39. Již r. 1965 představil tuto koncepci ve své studii „Princip obce“, srv.: F. Klostermann, Prinzip Gemeinde, Wien 1965, 40nn. 35 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

prvky křesťanské obce, jak je uvádějí Krieg a Noppel. Toto pojetí obecní pastorální teologie však směřuje k slepotě vůči konkrétní sociální práci církve, jak se ukazuje už na Klostermannově pojetí „agapé“. Nemíní jí ani tak „konkrétní projev všeobecné lásky k bližnímu“, jako spíše bratrskou lásku jako základ pro obec bratří, společného člověčenství v Pánu“.149 V úvodním svazku série spisů „Pastorace – Příručka pro pastorační službu.“150 postupují tyto tři prvky (na úrovni obecní) definitivně na úroveň základních úkolů celé církve. A tím trojice „zvěstování – liturgie – diakonát/charita“ jako stavební princip nahrazuje v německé katolické pastorální teologii model tří úřadů.151 Pohled na následující příručky a učebnice posledních tří desetiletí ukazuje, že model tří úřadů hraje roli nanejvýš jen jako historická reminiscence: - Příručka pastorální teologie. Praktická teologie církve dnešní doby (Handbuch der Pastoraltheologie. Praktische Theologie der Kirche in ihrer Gegenwart): pětisvazkové dílo kolektivu autorů, které je koncipováno spíše jako shrnující úvod do nové koncepce pastorální teologie, než jako klasická učebnice.152 Na úvodní část navazují „Základy pastorální teologie jako praktické teologie“, přičemž charita se představuje jako poslední ze šesti základních funkcí církve (R. Völkl, in: HPTh I, 385-412). Ve třetím, nejobsáhlejším oddílu (sv. II/2-IV) s názvem „Vykonávání pastorální teologie jako praktické teologie“ je nejprve reflektována „seberealizace církve jako celku“. Pojednává se tu o „vztahu církve k různým kulturním oblastem“, přičemž sociální práce přichází ke slovu jako osmá (a poslední) oblast v tématu nazvaném „Církev a sociální zařízení.“ Nejprve jde o „profánní sociální pomoc a postoj církve k ní“ (Red., in: HPTh II/2, 391-402), poté o „církevní charitu v dnešním světě“ (R. Völkl, in: HPTh II/2, 403-423). Po tomto pohledu na celou církev se pojednává „seberealizace církve v obci“. Ferdinand Klostermann tu ve své základní práci „Všeobecná pastorální teologie obce“ představuje agapé jako jeden ze stavebních prvků obce (F. Klostermann, in: HPTh III, 41-43). Rudolf Fischer-Wollpert pojednává farní charitu jako zařízení resp. instituci farní obce (R. Fischer-Wollpert, in: HPTh III, 227-230). Charita je v „Příručce“ prezentována nejprve jako doména laiků: „charitativní činnost“ jako jedna z oblastí laické zodpovědnosti ve farnosti (A. Müller/R. Völkl, in: HPTh III, 249-250) či „svědectví lásky“ jako úkol apoštolátu laiků (F.

149 9 Tamtéž, 41n. 150 00 Pastorale. Handreichung

für den pastoralen Dienst, vyd. Konferencí německy mluvících pastorálních teologů, Mainz 1970-74. 151 01 Rovněž v evangelické praktické teologii získává trojice „martyria, leitourgia, diakonia“ od padesátých let 20. století nosnou úlohu. Srv. Bloth, Praktische teologie, 152nn; 175. 152 02 Srv. G. Griesl, Praktische Theologie als Lehre vom Selbstvollzug der Kirche, in: Klostermann/Zerfass 1974, 145nn. 36 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Klostermann, in: HPTh III, 609).153 Vlastní kapitola o diakonátu (Red., in: HPTh IV, 412422) se však vyrovnává – v oddíle „Činnost církve ve specifické situaci člověka“ – se znovuzavedením trvalého jáhenství koncilem. V tématu „Pomoc církve potřebným skupinám obyvatel světa“ ( J. Schmauch/G. Erb, in: HPTh IV, 618-645) se ovšem objevuje zcela nové téma pro pastorálně teologickou diskusi: chudoba v mezinárodním měřítku. V roce 1972 vyšel slovníkový dodatek, kde se množství hesel týká sociálních problémů. - Pastorace. Příručka pro pastorační službu (Pastorale. Handreichung für den pastoralen Dienst). Tak se jmenuje práce Konference německy mluvících pastorálních teologů napsaná na zakázku Německé biskupské konference roku 1967. Jejích dvanáct svazků vyšlo v letech 1970-1974 a měla být „pokusem odpovědět na otázky, které před nás staví současná pozice duchovenské služby“.154 V úvodním svazku je vyzdviženo přiznání se koncilu k „chudé a sloužící církvi“ a tento model představen jako realizační forma církve (40 n.). Při vědomí „stávajících funkcí církve“ se dále pojednává, vedle zvěstování a služby svátostí, též „služba křesťanských laiků“ (83-89). Ve svazku „O obci“ se píše o „charitativní službě v obci“ (70-72). Dvanáctý a poslední svazek je zcela věnován tématu „diakonie a charity“. Paul Michael Zulehner, pastorální teolog z Vídně. Ve spolupráci se svými kolegy z institutu vydal v letech 1989/90 čtyřsvazkovou „Pastorální teologii“.155 Na perikopě o uzdravení malomocného (Mt 8, 1-4) chce ukázat, jakým způsobem by se praxe církve měla orientovat na praxi Ježíšovu (I, 17-24). V systematice tohoto díla, které je silně prostoupeno narativními prvky můžeme přesná místa o sociální práci církve určit jen stěží; ale sociální téma se stále znovu vynořuje zachycujíc impulsy Teologie osvobození. V prvním svazku se mluví o sociální otázce 19. století (I, 169-177). V druhém díle se v oddíle „základní znaky obce dnes“ pojednává vedle mystiky a koinonie též diakonia (II, 118-127).156 Třetí díl je věnován životním přelomům, přičemž pomoc církve v těchto krizích odpovídá „základním rysům diakonátu“ (III, 3). Čtvrtý díl nabízí „pastorální futurologii“, přičemž při zkoumání budoucnosti nachází své místo i nepříznivá budoucnost živnostenských společenstev (IV, 105-111) a je představena myšlenka základního bezpracného příjmu (IV, 213-217).

153 03

Klostermann se zde pokouší, s odvoláním na koncilní dekret o apoštolátu laiků, spojit model tří úřadů s novým modelem tří základních funkcí: evangelizací, posvěcováním a křesťanským pronikáním světa se uskutečňuje účast laiků na Kristově úřadu prorockém, kněžském a královském. Navíc dekret o apoštolátu laiků vyzvedá „i svědectví křesťanské lásky jako zvláštní apoštolský úkol.“ (F. Klostermann, in: HPTh III, 609. 154 04 J. Döpfner, Vorwort für das Pastorale Heilssendung, 5. 155 05 P. M. Zulehner, Pastoraltheologie, 4 sv., Düsseldorf 1989/90. 156 06 Zulehner ovšem zná i jiné tři základní funkce církve, které označuje jako „Grundgesten“ (srv. I, 91n.), avšak nepoužívá je ve své systematice. 37 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

- Josef Müller, pastorální teolog ve Freiburgu: Ve své jednosvazkové „Pastorální teologii“ z roku 1993 chce předložit příručku pro studium a duchovní péči.157 Považuje diakonii spolu s duchovní péčí a vzděláváním/katechezí za jeden ze tří pilířů „pastorace života“ (25n.). V přehledu různých pastorálně teologických koncepcí odkazuje pod heslem „Pastorální diakonát jako pokračování služebné lásky Boží“ na příklad prací Ottmara Fuchse a Rolfa Zerfasse, v nichž nachází „pastorálně teologické teorie orientované na křesťanskou životní praxi“ (71n.). Poukazuje na „diakonickou dimenzi evangelizace“ (96) a požaduje posílení „společenského diakonátu“ vedle zvěstování víry a liturgie jako „základní nasměrování v pastoraci obce“. - Konference bavorských pastorálních teologů proběhla v roce 1994 pod názvem „Činnost církve v dnešním světě“. Podala stručný přehled pastorální teologie, který byl zamýšlen jako učebnice pro kandidáty učitelství.158 Odráží tendenci 90. let doplnit klasické tři základní funkce církve ještě o funkci koinonie. Rolf Zerfass zaštiťuje tuto koncepci čtyř projevů církve (Grundgesten) praxí Ježíšovou i prvotní církve. Vysvětluje roli diakonie v tomto kontextu (34-44). Ottmar Fuchs k tomu přispívá pod heslem „Volba chudých“ a již v tomto nadpisu se pokouší o vyostření (115-144). Příručku praktické práce v obci vydal Leo Karrer r. 1990 a jejím základem je stejná koncepce.159 Diakonie je nejprve tématem úvodní úvahy s názvem „Základní úkoly křesťanské obce“ (D. Wiederkehr, 22-27). Poté jsou ve třech příspěvcích (od Norberta Mette, Ferdinanda Kerstiense a Kurta Kocha) tyto úkoly přiblíženy (198-245). Tato jednosvazková práce si sice nedělá nárok být obsáhlou knihou o pastorální teologii, přesto přináší užitečný vhled do diskusní situace kolem této disciplíny. Tento krátký přehled o postavení sociální péče v učebnicích a příručkách poslední doby ukazuje prosazení změny paradigmatu na pastorální teologii zaměřenou na obec. Množství konceptů však zřetelně ukazuje, že koncepce základních funkcí nedosahuje normovací síly učení o třech úřadech. V pestrosti projektů se odráží nová pluralita společenského a církevního života. Avšak může se vůbec vědě, která si právě tento život zvolila jako téma podařit nějaké větší sjednocení? 1.3.5. Charita v zrcadle jednoho teologického časopisu Kdosi označil 18. století stoletím „požehnaným“ (Ulrich Im Hof). V klubech, salónech, lóžích, učených kroužcích, spolcích a všech myslitelných společnostech, vědeckých, ekonomických a kulturních snahách se formuje občanská společnost. Tyto 157 07 158 08

J. Müller, Pastoraltheologie. Ein Handbuch für Studium und Seelsorge, Graz 1993. Konferenz der bayerischen Pastoraltheologen, Das Handeln der Kirche in der Welt von heute: ein pastoraltheologischer Grundriss, München 1994. 159 09 L. Karrer (ed.), Handbuch der praktischen Gemeindearbeit, Freiburg i. Br. 1990. 38 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

společenské jednoty jsou zpravidla výsledkem diskusí v kruzích přátel. A pokud dosáhly širšího vlivu, vydávaly svůj časopis.160 Tak se i v Linci roku 1794 v nově zřízeném teologickém diecézním učilišti sešla skupina „stejně smýšlejících mužů“. A aby „jejich svornost … mohla sloužiti vyššímu cíli“, rozhodli se tito mužové vydávat časopis.161 První sešit se objevil roku 1802 pod programovým titulem „Měsíčník pro praktickou teologii, pro duchovní především“. Byl „vydán společností v Linci“. Chtěl nabídnout pomoc mladým duchovním pastýřům v jejich profesním růstu a starším kolegům nabídnout informace o nových vědeckých poznatcích týkajících se praxe a tím jim umožnit další vzdělávání (srv. „Předběžná zpráva“, 1. sešit).

Měsíčník pro praktickou teologii Hlavní postavou tohoto kroužku byl profesor teologie Franz Josef Freindaller,162 který také převzal redakční zodpovědnost a s nímž, typicky pro tento věk „tvůrců projektů“ – časopis stál a padal. Kvůli jeho neustále se měnící dráze povolání a zmatkům napoleonských válek – Freindallerova farnost byla mezitím přičleněna k bavorskému území – vypadly některé celé ročníky (1806, 1811, 1820). Od roku 1812 vycházel časopis čtvrtletně jako „Čtvrtletník pro katolické duchovní“, naposledy také pod oběma názvy.163 Když v roce 1821 Freindaller složil svou funkci redaktora, znamenalo to prozatímní konec časopisu. Jeho značné rozšíření je patrné z faktu, že do roku 1832 byl časopis k dispozici ve čtyřech vydáních.164 V odkazech pastorálně teologických učebnic a příruček zaujímá Měsíčník stálé místo až do druhé poloviny 19. století. U většiny příspěvků není uveden autor, ale předpokládá se, že alespoň polovina článků pochází z pera lineckého ordinariátního kancléře , laika Georga Rechbergera.165 Již na prvních příspěvcích je patrné duchovně dějinné pozadí časopisu. Po „teologickém“ tématu s názvem Co je křesťanské dogma následuje „praktické“ téma „Co je křesťanský patriotismus?“ Po celé Evropě byl patriotismus v těchto kruzích klíčovým pojmem. „Za tímto hnutím stojí transformace křesťanské lásky k bližnímu v patriotismus, to je nezištné nasazení se pro vlast (patria), ale ne jen v politickém nebo vojenském slova

160 10 161 11 162 12

Srv. U. Im Hof, Das Europa der Aufklärung, München 1993, 95-138. L. Kopler, Das Doppeljubiläum der Quartalschrift, in: ThPQ 80 (1927) 2. K jeho osobě srv. R. Zinnhobler, Freindaller, Franz Josef, in: LthK IV, Freiburg3 1995,

118. 163 13

Zde citujeme ročníky 1-4 (1802-1805) a ročníky 5 až 9 spojené s „Novým měsíčníkem pro praktickou teologii (1807-1810) a ročníky 10-11 (1818/19, 1821) s názvem „Nejnovější měsíčník pro praktickou teologii. 164 14 Srv. R. Zinnhobler (ed.), Theologie in Linz, Linz 1979, 66. 165 15 Srv. H. Hollerweger, Joseph Anton Gall, in: Zinnhobler 1985, 44. 39 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

smyslu, nýbrž ve smyslu sociálním.“166 „Křesťanský patriotismus je … smýšlení a snažení podle Ježíšova příkladu a jeho přikázání, abychom blaho občanské společnosti, ke které náležíme, podporovali činným a nepřetržitým plněním občanských povinností“.167 Zdá se, že se tu jedná o určitý druh „kosmopolitního patriotismu“, vždyť pro Freindallera zřejmě nepředstavovalo zásadní problém pokračovat ve své redakční činnosti také jako občan Bavorského království (mezi léty 1809-1816). Mohli bychom tedy ve zkratce říci, že tento časopis představuje typický produkt josefínského projektu státní církve, což ostatně naznačuje Freindallerovo úzké spojenectví s lineckým biskupem Josephem Antonem Gallem.168 Ten je jedním z ukázkových biskupů josefínského ražení; pracoval s velkým nasazením na prosazení osvícenského reformního katolicismu. „Katoličtí faráři z Horního Rakouska, v jejichž čele stojí biskup Gall, a kteří mezi sebou mají Freindallera, představují určitě nejpozoruhodnější klérus z celé rakouské monarchie,“ míní dobový svědek.169 Již programové heslo časopisu: „in necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus charitas“ obsahuje pojem, který nás zajímá nejvíce. Charita ve smyslu sociální péče církve ovšem i v Měsíčníku hraje, čistě kvantitativně posouzeno, okrajovou úlohu – podobně jako v učebnicích a příručkách. Tam, kde je ve větší šířce pojednáno o úkolech církevního úředníka, například v životopisech významných kněží nebo biskupů, se sociální povolání sice samozřejmě připočítává k pracovnímu ethosu, hraje však stále vedlejší roli. Tyto prameny jsou však zajímavé tím, že za prvé: velmi konkrétně vycházejí ze životní situace farářů, kteří byli vedle svého povolání také (více či méně majetnými) rolníky. To samozřejmě ovlivnilo jejich pohled na společnost a na sociální problémy. Za druhé: odrážejí se v těchto pramenech starosti farářů týkající se jejich odpovědnosti za lokální sociální pomoc v rámci chudinských institutů. Rovněž odpovídá zájmům dobových „společností“ fakt, že se aktuální sociálně politické reformní návrhy probíraly v diskusích. A tak se již v prvním ročníku „Měsíčníku“ objevuje obšírná zpráva o „Zásadách hamburských chudobinců“, na jejímž základě proběhl pokus o reformu vídeňského chudinského zaopatření.170 Čtvrtletník pro praktickou teologii

166 16

U. Im Hof, Das gesellige Jahrhundert. Gesellschaften im Zeitalter der Aufklärung, München 1982, 135. 167 17 o. V., Was ist christlicher Patriotismus? ThPM 1 (1802) 29n. 168 18 Srv. Hollerweger, Joseph Anton Gall, 32-57. 169 19 J.A. Schultes, Reisen durch Oberösterreich, 132, cit. podle: M. Pammer, Glaubensabfall und Wahre Andacht. Barockreligiosität, Reformkatolizismus und Laizismus in Oberösterreich 1700-1820, München 1994, 22. 170 20 Mělo by se jednat o přetisk zprávy Caspara Voghta, který byl povolán do Vídně. Její zveřejnění r. 1802 přišlo na popud rakouské vlády, srv. F. Valjavec, Der Josephinismus, Wien 1945, 130. 40 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Pro časové období let 1822-1848 se bohužel musíme takovýchto kvalitních pramenů zříci. V revolučním roce 1848 se ovšem objevil první ročník „Čtvrtletníku pro praktickou teologii“. Při bližším zkoumání ovšem odhalíme, že není dítětem revoluce, ale výsledkem dlouholetého tuhého zápasu se státní cenzurou.171 Vydavatelé časopisu, linecký kanovník Johann Schiedermayr a profesor teologie Augustin Rechberger, si vzali za příklad „starý linecký Měsíčník“ a cítili se jako pokračovatelé tohoto předchůdce. Časopis měl „povzbuzovat a podporovat teologickou vědu, pokud tato slouží kněžskému životu a působení jako základna a ukazatel směru.“172 I společenské změny si žádaly odpovědi. Již v prvním sešitu se obšírně pojednává otázka příštích vztahů církve a státu. Základem mělo být jednotné spolupůsobení státu a církve pro blaho lidí, na druhé straně je nutné požadovat svobodu a spravedlnost i pro církev.173 „Co by měl v dnešních poměrech katolický clerus činiti?“ táže se příspěvek z druhého sešitu. Je tu vyjádřen ambivalentní postoj k nové éře. „ Aniž bychom od nynější doby úplný obrat k dobrému očekávati mohli, ano, s obavami na divokou bouři hledíme, která stejně tak dobře může vzduch pročistiti, jako vykořeniti tisícileté duby“, radí autor k aktivnímu zásahu: „Církev se zmocňuje pouze těch pák, které otřásají současným stavem v jeho základech; dělá si nárok pouze na povolení a práva, která náležejí každému občanu; využívá svobodného tisku; využívá práva srocovacího; nárokuje si také svobodu; užívá těch sil, kterými se řídí dnešní generace.174 Avšak jak rychle se dokáže zprvu otevřený postoj zvrátit v paušální odmítnutí, ukazuje jen o rok později plamenná řeč stejného autora proti „moderním továrníkům zřízení a zákona“ .175?? Prosazuje se principiálně negativní a pesimistický pohled Prosazuje se principiálně negativní a pesimistický pohled moderny charakteristický pro novoscholastickou teologii. Čtvrtletník se v posledku neosvědčil jako dobrý pramen, protože pevně zakotvil v hlavním proudu církevního života a myšlení: rázně ultramontánní a vždy připravený k boji proti duchu doby, ať liberálnímu či socialistickému. Je tak silně zaměřen na Řím a vnitřní otázky církve, že téměř nezaregistroval definitivní vyloučení církve z péče o chudé r. 1860. Teprve roku 1879 se objevil článek o zrušení farních chudinských institutů.

176

Kulturní boj, turbulence spojené s koncem církevního státu a První vatikánský

koncil pohltily veškerou pozornost časopisu. Pevné místo si zachovaly otázky spojené s vedením farního úřadu či otázky týkající se kléru, jako např. vystavení chudinského osvědčení či zákonná „třetina pro chudé“ z pozůstalosti kněze. 171 21

Srv. J. Lenzenweger, 125 Jahre Theologisch-praktische Quartalschrift, ThPQ 125 (1977) 339. 172 22 Předmluva vydavatele, ThPQ 1 (1848) II. 173 23 Srv. F. Rieder, Der katholische Klerus in Österreich und die Constitution, ThPQ 1 (1848, sešit 1) 157. 174 24 A. Stiessberger, Was hat katholische Clerus unter den jetzigen Zeitverhältnissen zu thun?, in: ThPQ 1 (1848, sešit 2) 113. 41 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Silnější pozornost si od roku 1882 vynutila diskuse o sociální otázce. Již od šedesátých, a silněji od sedmdesátých let 19. století (hospodářská krize po roce 1873 ustupovala), se množí sociálně kritické příspěvky. Nejprve byly recipovány převážně výroky míšeňského biskupa Kettelera a socialistická idea Lasallova. Poté našly antiliberální a antikapitalistické nálady specificky rakouskou formu v kroužku katolických sociálních reformistů okolo barona z Vogelsangu. Hlavní proponenti tohoto směru, jako např. hrabě Kuefstein, patřili k stálým autorům a recenzentům časopisu. Profesor teologie ze St. Pölten Josef Scheicher a dominikán Albert Maria Weiss měli v letech 1882-1896 na starosti rubriku „Církevní události“, která byla dokonce přejmenována na „Církevní sociálně politickou rozhlednu“. Vogelsangova škola našla ve Čtvrtletníku důležité médium pro šíření svých myšlenek mezi klérus. V tomto časovém období stoupl počet abonentů na 10.000 a časopis byl rozšířen po celé monarchii.177

Po otřesu na přelomu století – oblíbené předplatné

z příjmů za mše bylo zakázáno římským dekretem – vzrostl náklad díky úsilí o internacionalizaci časopisu ve dvacátých letech 20. století dokonce na 18.000 kusů. V devadesátých letech však převažující antiliberální a antikapitalistická polemika oslabuje, hlavním nepřítelem se stává socialismus. „Politický obrat v německém sociálním katolicismu“ se nyní chystá prorazit i v Rakousku,178 a na poli křesťanskosociální strany ustupují sociálně reformní myšlenky konkrétním politickým požadavkům. V politické aréně ovšem oslavují sociální demokraté svůj první volební úspěch a stává se z nich hlavní protivník katolického tábora. Na přelomu století vypuká najednou opravdová charitní euforie. Bezpochyby k tomu zavdalo příčinu založení „Charitního svazu pro katolické Německo“ roku 1897. V následujícím ročníku zřídil Čtvrtletník dokonce stálou rubriku o charitě. Ta obsáhle informovala o iniciativách a organizačních snahách doma i v cizině, a to v okruhu katolické církve. V roce 1905 se však rubrika náhle odmlčela. Odkazovalo se nyní na specializované publikace pro otázky charity; je to neklamnou známkou větší samozřejmosti církevní sociální práce. Navíc oblasti církevní péče, které se ještě kolem přelomu století označovaly velmi širokým pojmem „charita“, nyní spadají pod pojem „apoštolát“. Přetrvávající základní oblasti sociální péče se ujali odborníci, a tím tato záležitost ztratila pro širší klérus, a tím i pro Čtvrtletník“, na důležitosti. Teprve světová hospodářská krize přinesla obnovení zájmu o 175 25

A. Stiessberger, Über die modernen Constitution- und Gesetz-Fabrikanten, in: ThPQ 2 (1849) 365-383; 539-556. Mělo by být „svatou povinností duchovního pastýře lid věřící i proti všem špatným zásadám varovati, které pocházejí od nepřátel pořádku a autority“, zdůvodňuje redakce otištění tohoto příspěvku. 176 26 Srv. C. Dworzak, Die kirchliche Armenpflege, in: ThPQ 32 (1879) 380-391; 572-585; ThPQ 33 (1880) 11-19. Článek vyšel paralelně ve Vídeňským diecézním listu; srv. Wdbl. (1879) 238-249, (1880) 3-7. 177 27 Srv. J. Obernhumer, Zum hundertsten Jahrgang, in: ThPQ 100 (1952) 10. 178 28 M. L. Schlagnitweit, Der Kapitalismus zwischen Freispruch und Verdammung. Wien – Salzburg 1995, 82 n. 42 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

sociální otázky a kritiku systému. Po připojení Rakouska k nacistickému Německu byla ovšem jakákoli společenská kritika ihned tabu. Ale ani to neochránilo Čtvrtletník před zákazem státní policie v lednu 1942. I v tomto období církevní orientace pastorální teologie je docela zřetelná citlivost pro socioekonomický vývoj, jak můžeme vidět na postoji Čtvrtletníku k diskusi o sociálních otázkách. V čase hospodářských krizí se příznačně zvyšuje pozornost k těmto otázkám. Chudinská problematika a diskuse o spravedlivějším hospodářském uspořádání jsou tu silně zastoupeny. Rovněž papežské sociální encykliky (Rerum Novarum 1891, Quadragesimo Anno 1931) dávaly podnět k hojným komentářům. O další těžiště se postarala rozmíška mezi jednotlivými směry rakouského sociálního katolicismu v druhé polovině 20. let 20. století. Radikální kritici kapitalismu nového „ vídeňského směru“ sváděli prudké souboje s dominujícím „sociálně realistickým“ směrem okolo Josepha Biederlacka, Oswalda v. NellBreuninga a Johannesa Messnera. Čtvrtletník se tady přidržel umírněné linie podporované biskupy a tlačil na opozici v recenzních článcích.179 Tato rozmíška neprobíhala ve vzduchoprázdnu, ale byla živena probíhající dramatickou hospodářskou krizí. Veškerý tento souhlas s dobovým horizontem by neměl zastřít fakt, že za své značné rozšíření vděčí Čtvrtletník především dobové zálibě v kazuistikách.180 Zveřejnění a řešení došlých pastoračních a morálních otázek – jakkoli komplikovaných a vykonstruovaných – zvýšilo často náklad, i když se tu často jednalo o myšlenkový sport kleriků, než o reálné problémy. Avšak tento únik k detailům je logickou reakcí na to, že na všechny základní teologické otázky v kontextu novoscholastiky beztak existují závazné, ve věčné pravdě zakotvené a dogmaticky potvrzené odpovědi. Čtvrtletník mohl vyjít teprve roku 1947, přičemž redakce objasňuje: „Na programu a zacílení časopisu, které mu v minulosti přineslo takové úspěchy, nebudeme ani v budoucnu nic měnit.“181 Stejně tak při stém výročí časopisu je slíbeno přidržet se tradice. I v budoucnu má být úkolem časopisu „přispívat k dalšímu vzdělávání duchovenstva, zasadit zdravý vývoj teologie a věd do souvislostí, které by pomohly službě v praktické pastoraci, kléru nabídnout pomoc v životě, práci i útrapách“.182 Co se rozšíření časopisu týče, nebylo již možno navázat na předchozí úspěchy. Kvůli společenským a politickým změnám po válce byla velká část dřívějších abonentů ztracena. Východní a jihovýchodní Evropa, která byla již od časů monarchie důležitým odbytištěm Čtvrtletníku, byla odříznuta železnou oponou. Na západě se zvýšila konkurence v řadě nových teologických časopisů s praktickým zaměřením. Za těchto podmínek bylo nutno obejít

179 180 181 182

29 30 31 32

Srv. tamtéž, 236nn. Srv. Zinnhobler, Theologie in Linz, 66. J. Obernhumer, Zum Wiedererscheinen der Quartaschrift, in: ThPQ 95 (1947) 2n. Obernhumer, Zum hundertsten Jahrgang, 12.


se v poválečných časech s nákladem dvou až tří tisíc výtisků, přičemž nejvíce abonentů bylo z Rakouska. Také dřívější charakter dialogického média, který se vyznačuje dotazy praktiků (pastorační otázky a případy) a odpověďmi redakce, byl dlouhodobě neudržitelný. Výzva duchovním, aby zasílali „krátké příspěvky o aktuálních otázkách duchovní péče“, nacházela zjevně stále menší ohlas, časopis se stal arénou odborných teologů.183 „Aggiornamento“ Druhého vatikánského koncilu se odráží jednak v teologických příspěvcích, jednak mění cílovou skupinu čtenářů Čtvrtletníku. Časopis chce nabídnout kléru „a samozřejmě nyní i mnoha laickým učitelům náboženství na vysokých školách a také všem laikům se zájmem o teologii … informace o aktuálních teologických problémech.184 Odklon od dřívějšího zacílení na klérus odpovídá nejen novému obrazu církve a novému chápání pastorace. Problém přibývajících přestárlých kněží a jejich nedostatečný počet se stal dlouhodobě také otázkou přežití časopisu. Co se obsahu týče, zdůrazňuje se ve smyslu koncilu nutnost dialogu s moderními přírodními i společenskými vědami.185 Zájem o sociální práci církve zůstává zhruba ve dřívějším omezeném rámci. Posun ovšem nastává v obsahovém těžišti. Na konci čtyřicátých a začátku padesátých let se bída a nedostatek poválečných let odrážejí také ve Čtvrtletníku. Po hospodářské stabilizaci se pozornost přesouvá na chudobu „třetího světa“ a na odpověď církve na teologii a pastorační praxi osvobození. Intenzivnější reflexe sociální péče církve zůstává v rakouském kontextu výjimkou. Spíše se časopis zabývá změnou nositelů církevní sociální péče , především krizí charitativních kongregací. To odpovídá přednostnímu nasměrování časopisu na pastorační spolupracovnice a spolupracovníky – sociální péči je tam věnována pozornost je natolik, nakolik to zajímá tyto čtenáře. Sociální témata se pravidelně objevují v rubrice „Církevní události“ a „Římské výnosy a rozhodnutí“. Jde především o komentáře listů o sociálním učení církve. Vesměs však se zavedením specializovaných sešitů (od r. 1983) byly sociální otázky z recenzní části vytlačeny. Do roku 1995 je však této oblasti církevního života věnován pouze jediný tématický sešit (1/1990, „Sociální poselství církve“).186 Na tomto faktu se odráží míra vzájemného odtržení sféry církevní sociální péče a pastorace, které se staly záležitostí odborníků, kteří – přinejmenším co se jejich činnosti týče – nemají velkou potřebu vzájemné komunikace.

183 33

Obernhumer, Zum Wiedererscheinen, 3. Tentýž jev se ukazuje i u jiných teologických časopisů, např. u „Duchovního pastýře“ (později Diakonia) 184 34 Lenzenweger, 125 Jahre, 346. 185 35 Srv. tamtéž, 347. 186 36 Sešit 1/1995 „Důstojně zemřít“ můžeme také přičíst; k sešitu 3/1996 „Nová solidarita“ už zde nepřihlížíme. 44 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory Pro www.fineprint.cz

Markus Lehner CHARITA SOCIÁLNÍ PÉČE CÍRKVE

Recommend Documents