Markéta Cajthamlová
Andrea Teierlová
SAT, FA ČVUT, 2009/2010
Úvod Markéta Cajthamlová patří k nejvýznamnějším současným domácím architektům, potažmo architektkám. Její tvorba je jak veřejností, tak odborníky oceňována. Jsou všeobecně dobře známy její realizace, ale jaká je ona sama? Pokusím se zobecnit a pojmenovat principy její práce, přístupu k tvorbě a vysledovat přesahy a provázanost její osobnosti, jejího osobního života, s životem profesním. V tvorbě Markéty Cajthamlové vidím několik zásadních témat, která spojím s reálnými zkušenostmi a situacemi někdy možná trochu násilně (ale vědomě) s cílem zamyslet se nad tím, že i snad nedůležitý nebo běžný prožitek může mít nekonečný a konkrétní dosah - jednoduše záleží na člověku, jak se co projeví. Text je strukturován jako soubor faktů a následný komentář, který vyplynul ze setkání s Markétou Cajthamlovou a z rozhovorů, které byly publikovány.
Rodina Markéta Cajthamlová se narodila 17.10.1959 v Praze. S rodiči bydleli v Nuslích pod Vyšehradem v krásném bytě z 19. století. Vyrůstala ve velkých prostorech, umí v nich žít a využít je jako zdroj pocitu z pobytu v nich, poznala poctivou řemeslnou práci, kterou velmi uznává. I město v té době bylo přívětivější. Její otec, strýc a teta byli architekti. Bohužel otce ztratila ve 13 letech. Ona sama vnímá svůj zájem o výtvarno jako něco přirozeného a necítí přímé ovlivnění rodinou ve svém směřování, zvláště v souvislosti s brzkou ztrátou otce. Zároveň je tato událost něčím, co každého člověka nutně hluboce zasáhne. S rodinou o víkendech jezdili na chatu, která byla rozebrána a přestěhována na nové místo a kterou zveleboval otec. Je možné, že odtud se vzalo jedno z témat její tvorby, a to znovupoužití materiálu. A pokud prostředí okolo ní kultivoval architekt, pak se snad dá tvrdit, že ona sama vliv sice nevnímala, ale nějaký (byť podvědomý) byl.
Vzdělání Markéta Cajthamlová vystudovala gymnázium s výtvarným zaměřením. Poté v letech 1979-84 studovala na FA ČVUT v Praze. Vysoká škola a vyučující pro ni nebyli zvláštním přínosem (pomineme-li samotné absolvování školy), snad mimo zkušenosti s pedagogem, který sice dokázal vzbudit ve studentech nadšení, ovšem byl donašečem režimu. V jejím ročníku na fakultě nevznikla žádná silnější názorová linie architektů, kteří by se v budoucnu výrazně vyprofilovali. Přátele a budoucího životního i pracovního partnera Lva Lauermanna si našla v nižším ročníku, ve kterém studovali současní uznávaní a aktivní architekti. V letech 1984-86 pokračovala na AVU v Praze Školou architektury. Chtěla se vyhnout zaběhnuté praxi, kdy po ukončení studia měla nastoupit do jednoho
1
z mnoha projektových ústavů. Už tady se projevuje jakýsi vzdor podvolit se systému nebo věcem, se kterými nesouhlasí.
Vstup do praxe Zároveň v roce 1985 nastoupila do studia Shape. Jaromír Hník a Martin Rajniš spolu s dalšími pracovali na mezinárodním pavilonu dějin dopravy na Expo 1986 v kanadském Vancouveru. Náročná, ale kreativní práce blíž designu se nedala s tehdejší uniformitou projektových ústavů srovnávat. V roce 1986 Martin Rajniš spolu s Lvem Lauermannem a Markétou Cajthamlovou založili D.A. studio. V této době nešlo projektovat svobodně, ovšem právě Martin Rajniš dokázal režim obejít. Je velmi svérázná osobnost, která se nebojí vynaložit nadmíru energie, protože chce, aby věci byly lepší, dotažené, aby fungovaly. Na náročnou cestu „mít vše pod kontrolou“ nastoupila i Markéta Cajthamlová. Domyšlenost jak celé stavby, tak detailů, jak návrh vestavěného nábytku a celého interiéru, tak i zahrady. Další inspirací v tomto směru jí byl i Lev Lauermann, také velmi pracovitý a plný energie s dávkou upřímnosti. S úspěšnou realizací pavilonu EXPO přišly nabídky ze zahraničí. Při další komunikaci a práci s těmito klienty si Markéta Cajthamlová uvědomovala svojí nejistotu a potřebu pracovní zkušenosti z jiného, než československého netržního prostředí. V září 1989 se Lvem Lauermannem odletěli do Kanady (plánovaně na půl roku, nakonec na roky dva). Celý rok trvalo vyřízení požadovaných náležitostí. Práci v architektonickém ateliéru získali i jako cizinci relativně snadno, protože v té době se v Kanadě čile stavělo. Zahraniční praxe nadmíru splnila očekávání jak v oblasti jednání s klientem, tak samotné projekce a fungování ateliéru a dodnes je pro ni nedocenitelnou. Samotná architektonická tvorba nebyla moc zajímavá. Markéta Cajthamlová pracovala jako zodpovědná projektantka u Perkins & Cheung Architects Ltd. ve Vancouveru až do roku 1991. Cestu zakončili půlročním cestováním po Americe. Tato zkušenost (spolu s praxí v Kanadě) ovlivnila její tvorbu ve smyslu volnosti a vzdušnosti amerického bydlení a vnímání důležitosti vnitřního prostoru.
Vlastní kancelář Po návratu v roce 1991 společně s Lvem Lauermannem založili architektonicko projekční kancelář, kde chtěli nabyté zkušenosti zúročit. Usadili se v Dejvicích, blízko Hanspaulky v bytě v domě rodiny Lauermannů z 30. let. Dědeček Lva Lauermanna (také Lev Lauermann) spolupracoval s arch. Balšánkem a arch. Polívkou na Obecním domě v Praze. V tomto bytě (původně kancelář dědečka Lva Lauermanna) bydlí a provozuje kancelář Markéta Cajthamlová dodnes. Nechává
2
se inspirovat kvalitou prostoru, poctivou řemeslnou prací, detaily a obdivuje architekty a stavby 20. a 30. let. Od roku 1999, po předčasné smrti Lva Lauermanna, vede Markéta Cajthamlová samostatnou architektonicko projekční kancelář. Se Lvem Lauermannem spolu žili i pracovali, což není úplně obvyklé. Znali se 17 let. Ona se více věnovala kreslení, on samotné produkci staveb. Po jeho smrti převzala i tuto práci, musela se jí naučit, sama dotáhnout rozdělané společné projekty. Ateliér byl a je spíše komorněji laděný. Tvoří ho maximálně 2 až 3 další architekti. Kvalitu práce a odpovědnost za stavbu si bere Markéta Cajthamlová na svojí odpovědnost. Tím je sice limitován počet staveb, které jsou během roku schopni jako ateliér zrealizovat, ale nedostává tím přednost kvantita před kvalitou. Každý rok to jsou jeden až dva rodinné domy, spolu s tím projektově rozpracované další dva až tři. S tím je spojená určitá skromnost, protože s takovým přístupem je jasné, že ateliér si vydělá maximálně tolik, kolik potřebuje na provoz.
Praxe Většinu realizací tvoří rodinné domy. To souvisí se způsobem získávání zakázek, kdy ve výsledku je investorem soukromý klient a zadáním je často právě rodinný dům. Jednoduše si ji klienti vybírají sami díky jejím předchozím realizacím. Přesto je každý realizovaný dům jiný. Protože pro Markétu Cajthamlovou je klient výzva, má ho ráda, chce se mu podřídit. Samozřejmě jen tak, jak ona sama chce. A každý investor má rád a chce něco jiného. Je neústupná a zároveň trpělivá ve vysvětlování a prosazování svých myšlenek a názorů na budoucí dům. Ona sama tvrdí, že prý už při prvním kontaktu pozná, zda je klient její „krevní skupina“ a zda bude možné se vzájemně domluvit (což obnáší i řadu kompromisů). Snad i proto jsou její realizace tak často oceňované laickou i odbornou veřejností. Neúčastní se soutěží na veřejné nebo developerské zakázky. Považuje je v českém kontextu za vágní a nejisté, za vydávání energie beze smyslu, často spojené s korupcí. Ovšem zároveň jí tento vzdor a odpor vůči zoufalému boji připravuje o jiné a větší realizace než rodinné domy.
Závěr Setkání s Markétou Cajthamlovou pro mě bylo velmi přínosné (jak to osobní, tak zprostředkované při čtení rozhovorů s ní). Její tvorbu sleduji delší dobu, ale ona sama jako člověk mi byla neznámá. Při osobním rozhovoru na mě Markéta Cajthamlová působila vstřícně a otevřeně, povídání s ní bylo příjemně poklidné a vedlo k dalšímu zamyšlení nad jejím způsobem života osobním i profesním. Je mi sympatický a obdivuji její poctivý a cílevědomý přístup snad ke všemu, co v životě udělala.
3
Literatura URL: < http://www.earch.cz/clanek/934-chci-postavit-kvalitni-rodinny-dum-zn-hledamarchitektku.aspx> URL: < http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&id=2264&type=11> URL: < http://www.rozhlas.cz/radiowave/bourani/_zprava/608627>
Fotografie realizací
4
