2
Laska_tisk.indd 2
26.9.2012 15:27:54
Mariusz Szczygieł
Láska nebeská
Jaroslava Jiskrová – Máj Nakladatelství Dokořán
3
Laska_tisk.indd 3
26.9.2012 15:27:54
Mariusz Szczygieł
Láska nebeská Copyright © Mariusz Szczygieł Copyright © Agora S. A., 2012 Translation © Helena Stachová, 2012 Photography © František Dostál, 2012 Typography © Miloš Jirsa, 2012 (pdf) Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoliv způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele. Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické). Z polského originálu Láska nebeská přeložila Helena Stachová . Redakce a výběr fotografií Jaroslava Jiskrová. Fotografie František Dostál. Typografie Miloš Jirsa (pdf). Konverze do elektronické verze David Greguš a Marek Pečenka (epub, mobi). Vydala v roce 2012 nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj, Štichova 580/25, 149 00 Praha 4,
[email protected], jako svou 73. (31. elektronickou, pdf), 74. (32. elektronickou, epub) a 75. publikaci (33. elektronickou, mobi) a nakladatelství Dokořán s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,
[email protected], http://www.dokoran.cz, jako svou 557. (86. elektronickou, pdf), 558. (87. elekktronickou, epub) a 559. publikaci (88. elektronickou, mobi). ISBN 978-80-7363-494-0 – Dokořán (pdf) ISBN 978-80-7363-495-7 – Dokořán (e-pub) ISBN 978-80-7363-496-4 – Dokořán (mobi) ISBN 978-80-86643-71-7 – Jaroslava Jiskrová – Máj (pdf) ISBN 978-80-86643-72-4 – Jaroslava Jiskrová – Máj (e-pub) ISBN 978-80-86643-73-1 – Jaroslava Jiskrová – Máj (mobi)
Obsah
Dopis českému čtenáři
5
ČÁST 1.
Docela všední obyčejný den
11
ČÁST 2.
Co před Poláky ukryl bufetář z Borůvkové hory
17
O tom, jak manžel paní Vondráčkové nikoho neobsluhoval
25
O tom, že se život dá prožít jako svátek
28
O myšlenkách českého národa
36
O udavačství z ráje
42
O něze a botách
45
O životě v pohádce
52
O simulaci zdvořilosti
56
O tom, jak přežít a nepozvracet se
63
O tom, že je lepší nešvejkovat, zejména po smrti
67
O tom, jak Havla milovaly vši
70
171
Laska_tisk.indd 171
26.9.2012 15:28:03
O šokujícím syndromu milenců
77
O hospodě plné idiotů
82
O kuřeti à la Havel
88
O slovních spojeních čili českých Tatrách
95
O sebeukájení
101
O urně v kredenci
109
O mužích skupiny C
115
O hemoroidech v literární kultuře
122
ČÁST 3.
Můj život v Gottlandu
129
Hamburger s Kaovou krví
131
Motýlí dotek Blanky M.
140
Nic k smíchu
147
Kdo na chodbě nerozsvěcí
154
ČÁST 4.
Polák ve mně vstal z mrtvých
161
172
Laska_tisk.indd 172
26.9.2012 15:28:03
Dopis českému čtenáři
Dárky si mohou dávat nejen lidé. Myslím, že se mohou obdarovávat i kultury. Koncem roku 2011 dala polská kultura krásný dárek kultuře české. Déle než čtyři měsíce vydávala firma Agora, vydavatelství listu Gazeta Wyborcza, sérii českých knih a každý svazek byl obohacen o DVD s filmovou verzí. Sedmnáct týdnů – sedmnáct českých knih – sedmnáct českých filmů. Soubor, jaký v Polsku dosud neměla žádná světová literatura. Když uvážíme počet svazků a rychlost jejich vydávání – je to precedens. Série začala králem české literatury v Polsku – Hrabalem (Obsluhoval jsem anglického krále) – a poté se objevovali jak spisovatelé předváleční, jako Vančura nebo Čapek, tak současní, jako Svěrák nebo Viewegh. Kolekce byla doprovázena určitým literárním experimentem, jehož jsem byl autorem. Ke každé knize jsem měl napsat fejeton pro deník Gazeta Wyborcza, který by knize dělal reklamu. Ale nešlo jen o reklamu. Pro ty, kteří si knihu nekoupí, měl být fejeton prostě příjemným čtením. Cítil jsem se jako malíř, který tvoří cyklus kreseb na objednávku.
5
Laska_tisk.indd 5
26.9.2012 15:27:55
Z přečtených knih si většinou pamatuji jen jednotlivé věty – a ty pak začínají v mé hlavě žít vlastním životem. Mé fejetony jsou tedy jen improvizací na téma určité knihy, jakousi jam session, v níž se někdy objevují zcela nečekané motivy. Tak vzniklo sedmnáctero vyprávění o Češích a jejich kultuře, otiskovaných každou sobotu v Gazetě. Po ukončení série vydala Agora tyto fejetony v roztomilé knížečce nazvané Láska nebeská. Přestože byly texty známy z deníku, hned po knižním vydání v únoru 2012 se Láska nebeská dostala na polský seznam bestsellerů. Za čtyři měsíce se prodalo dvacet tisíc exemplářů a vydavatelství stále dělá dotisky. Tento fenomén možná vysvětlí e-mail od jedné čtenářky (38 let), která mi napsala, že fejetony četla třikrát. Nejprve v novinách a pak dvakrát v knížce, protože „se po ní chce žít“. Přiznávám, že mě jako autora nemohlo potkat nic lepšího. Knížka má v Polsku český název i s diakritickými znaménky. Rovnou předesílám, že v ní není vůbec nic o lásce nebeské. Kde se tedy vzal nápad dát knize tento název? Stejnojmennou píseň, kterou kdysi zpívali Waldemar Matuška s Evou Pilarovou, dnes už v Polsku nikdo nezná, nicméně zvuk těch dvou slov je pro mnoho Poláků kvintesencí radosti. Když se jich zeptáte na Čechy, vypadne z nich „láska nebeská“, a to i v případě, že o nich nic
6
Laska_tisk.indd 6
26.9.2012 15:27:55
nevědí. A i když Polák nerozumí, co ta slova v češtině znamenají, mohou mu navodit dobrou náladu. „Nebeská“ zní totiž stejně jako polské slovo „niebieska“, jež označuje modrou barvu. A „laska“ je literární výraz pro hůlku nebo hůl. V jazyce mladých Poláků je to jednak hezká holka, jednak penis. Jak vidíte, milí čtenáři, nám Polákům zaručuje „láska nebeská“ pohodu. Myslím, že neexistuje lepší název, který by vystihoval ducha této knížky. V televizní reklamě na zmíněnou sérii českých knih říkám: „Česká kuchyně má Čecha držet při zemi. Česká literatura ho má povznést k nebi. Česká literatura – to je moje láska nebeská.“ Nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán jsou toho názoru, že i český čtenář si v těchto textech najde něco pro sebe, co ho potěší. Obávám se jen, zda někteří čeští čtenáři nebudou mít problém s tím, že než se dostanou k pointě, musí se prokousat informacemi, které jsou jim notoricky známé. Pro polského čtenáře jsou bohužel nezbytné. Jsou úvodní hrou, bez níž by se nemohlo konat finále. Obávám se také, že někteří čeští čtenáři nepochopí, co polští čtenáři vidí na určitých konstatováních zvláštního. Uvedu příklad s Jiřím Brdečkou. Spisovatelka Tereza Brdečková, jeho dcera, mi na mou otázku, zda autor Limonádového Joea, jednoho z nejlepších humoristických románů vycházejících na pokračování v časopise Ahoj v době okupace, říkal něco zvláštního
7
Laska_tisk.indd 7
26.9.2012 15:27:55
o smíchu, odepsala, že tatínek nikdy nic zvláštního o smíchu neříkal, ale patřil ke generaci, která „žila smíchem, protože doba byla přece moc těžká“. Pro Čecha je takové tvrzení pravděpodobně samozřejmostí. Polákovi zní dost nezvykle. Na vysvětlenou musím zobecnit a použít stereotyp: pro většinu z nás Poláků by bylo normální říct „patřil ke generaci, která žila smutkem, protože doba byla moc těžká“. Jeden polský čtenář mi řekl, že když si přečetl odpověď paní Brdečkové, byl tak překvapen, jako by náhle spatřil lidi na ulici vznášet se půl metru nad zemí. Doufám, že právě díky rozdílnému vnímání Čechů a Poláků bude pro vás tento soubor fejetonů zajímavý. A možná si po přečtení téhle knížky řeknete: Probůh, vždyť my Češi se vznášíme půl metru nad zemí, a nevíme o tom! Přeji příjemné čtení – Mariusz Szczygieł
8
Laska_tisk.indd 8
26.9.2012 15:27:55
9
Laska_tisk.indd 9
26.9.2012 15:27:55
Docela všední obyčejný den První sloka písně končí slovy, že ten všední den v tom pohádkovém městě víc kouzla má než krásný sen
1 11
Laska_tisk.indd 11
26.9.2012 15:27:55
Stalo se to na jaře roku 2000 a všechno, co jsem v Praze prožíval, bylo poprvé. I první jazzový koncert v klubu U Staré paní, kde vystoupila s recitálem opravdová stará paní Vlasta Průchová. Bylo jí tehdy 74 let, zemřela o šest let později. Zpívala hlasem černocha z New Orleansu, jenže subtilně. V jejím hlase bylo slyšet celý její život. Když zazpívala Cry Me a River, umínil jsem si, že interpretaci této písně zpěvákem, kterému je méně než sedmdesát, budu od této chvíle považovat za trestný čin (Michaela Bublé a Dianu Krallovou už držím ve svém vězení). Řekla mi – tři roky nato, když už jsem mluvil česky –, že její hlas zní takhle od cigaret. „Kouřila jste hodně?“ zeptal jsem se hloupě, protože jsem nevěděl, co říct. „Nekouřila jsem vůbec,“ odpověděla. „Tohle mám od cigaret, které jsem nikdy nekouřila. Zpívala jsem v strašně zakouřených klubech v Chicagu.“ U Staré paní zazpívala jednu z nemnoha originálních českých swingových skladeb Docela všední obyčejný den, která mi hned zůstala v uchu. Píseň vypráví o náladě ve městě o půl šesté večer, kdy se rozsvěcují neony, a první
13
Laska_tisk.indd 13
26.9.2012 15:27:55
sloka končí slovy, že ten všední den v tom pohádkovém městě víc kouzla má než krásný sen. A právě taková témata vyhledává také fotograf František Dostál. Malé album s jeho fotkami bylo první knihou, jakou jsem si v Čechách koupil (knihu fotografií, protože jsem neznal jazyk). Jmenovala se Praha zezadu. Fotograf Dostál je ve věku mých rodičů, narodil se roku 1938, byl československým mistrem ve skoku vysokém (1954), nevystudoval žádnou fotografickou školu, a jak zdůrazňuje – byl dítětem ulice. Do důchodu pracoval jako konstruktér obráběcích strojů. Jelikož polští čtenáři neměli s jeho snímky dosud co do činění, napadlo mě, že se ty fotografie skvěle hodí k mým textům a že jsou nejlepší ilustrací nálady, do níž nás uvedou dvě slova titulu této knihy. A protože pana Dostála blíže neznám a nevěděl jsem, co o něm napsat – viděli jsme se jen krátce dvakrát na knižním veletrhu v Praze –, požádal jsem ho, aby se představil sám a pro čtenáře knihy dopsal několik načatých vět. Dopsal, a já je cituji: – Když jdu po ulici… – …dávám si pozor, abych nešlápl do psího lejna. Stejně ale víc koukám po lidech, co touží někde objevit zlatý poklad. Jenže oni ho hledají na opačné straně kopce, než zlato doopravdy leží. Zachycuji pomocí fotoaparátu jen prchavé okamžiky, protože ty jsou oproti všem drahým věcem na světě nejkrásnější. Sleduji třeba muže, který v jedné ruce nese notebook a v druhé drží meloun a chce si
14
Laska_tisk.indd 14
26.9.2012 15:27:55
koupit noviny. Čekám pak na svůj okamžik, co ten člověk s melounem udělá… – Beze smíchu není… – …života. Ten totiž dokáže nahradit i prášky předepsané lékařem. Pro člověka je mnohem lepší, když žije v dřevěné chatrči, kde je plno smíchu, než když vězí v třípatrové vile, kde všichni pláčou. Upřímný smích má také větší cenu než veškeré řeči o demokracii. Smích totiž dělá člověka mnohem svobodnějším. Smích je navíc naší oporou a dává nám převahu nad hloupostí. Člověk, který se dokáže smát i sám sobě, je na tom ještě lépe. – Kdysi lidé… – …tolik nespěchali a měli na sebe víc času. Nespěchání se velebilo a lidé, když se na ulici míjeli, se ještě uměli pozdravit. Vyhledávám to, co bylo kdysi, a těším se z radosti objevování těch prchavých, ale krásných a veselých chvil, které se v obrázcích snažím ukázat druhým. Člověk vůbec nemusí prožívat velké věci. Stačí pozorovat svět kolem sebe a naučit se trpělivosti a pokoře. Ostatně pokora je klíčem ke světu. Stejně jako kdysi, tak i dnes, uprostřed žhavé současnosti. – Dneska jsem… – …se probudil a oknem do mého pokoje proudil svěží vzduch po nočním dešti. Přál bych si, aby „dneska“ bylo i zítra, pozítří, a dokonce za pět let. Úcta k životu totiž u mne narůstá do obrovských rozměrů a přivádí mě v neskutečný úžas. Dokáže mě vyhnat dokonce na ulici, abych sám na své kůži pocítil další dešťové kapky…
15
Laska_tisk.indd 15
26.9.2012 15:27:55
– Život je… – …dar, a někdy pro člověka nebývá nejlepší vizitkou. To když si ho nepovažuje. Svými obyčejnými obrázky se snažím lidi oslovovat: „Lidi, zastavte se! To jste přeci vy, to vy se tak chováte, to vy se ženete za něčím pochybným. Já vás chci jen potěšit.“ Svět a život okolo nás nebude nikdy dokonalý, stejně jako člověk, ale i maličkostmi se dá vylepšovat. A to přestože jsme neustále krmeni hloupostmi a přiblblou reklamou, která dokáže zabít i pravdu. Dokonce dokáže ukončit i život, když do tabule s reklamou u silnice člověk v autě narazí. Vyrostl jsem na ulici a doufám, že snad moc nefilozofuji. Ale já to tak cítím. Někdy mi z toho sice nebývá do smíchu, ale to už je prostě ten zapeklitý život. No a ten bývá někdy i pes. Vlastně ani ten pes nebývá vždycky tak zlý…
16
Laska_tisk.indd 16
26.9.2012 15:27:55
Co před Poláky ukryl bufetář z Borůvkové hory Z knih si pamatuji jen jednotlivé věty, a ty pak začínají v mé hlavě žít vlastním životem.
2 17
Laska_tisk.indd 17
26.9.2012 15:27:55
Minulou sobotu byl krásný den, a tak se pan Zdeněk Strnadel ze Šumperka vypravil do Zlatých Hor, kde na vrcholu Borůvkové hory vylezl na rozhlednu, odkud je vyhlídka na polskou i českou stranu. Vedle věže, na českém území, se nachází bufet a kousek dál cedule na paměť polsko-české Solidarity a kněze z blízkého Gierałtowa, který Solidaritu podporoval. V bufetu se platí zlotými i korunami, na zdi jsou citáty v obou jazycích. Český bufetář denně aktualizuje informaci, kdo má dnes svátek v Česku a kdo v Polsku. Jelikož tam byl pan Zdeněk již poněkolikáté, pozval ho minulou sobotu bufetář dozadu a ukázal mu ceduli s dvojjazyčným nápisem, kterou na četné prosby polských turistů musel sundat ze zdi a schovat. Pan Zdeněk Strnadel se mě mailem zeptal, jestli chci znát obsah toho nápisu. Pokud mu potvrdím, že jsem připraven dovědět se, co tak děsí mé rodáky, může mi ho poslat. Nemohl jsem se dočkat prozrazení toho, co Poláci chtějí ukrýt sami před sebou. Nazítří mi pan Zdeněk poslal obsah nápisu: DOKUD ŽIJEŠ, JEZ A PIJ, PO SMRTI UŽ ŽÁDNOU RADOST MÍT NEBUDEŠ.
19
Laska_tisk.indd 19
26.9.2012 15:27:55
Hledal jsem právě nějakou scénku nebo anekdotu, která by vyjadřovala ducha české literatury. Ale možná jsem se nevyjádřil dost přesně. Česká literatura je přece jak psychologická, metafyzická, vlastenecká, existenciální, tak i experimentální, a dokonce i katolická. Ve strachu ze vzdělaných bohemistů těžko mohu vyjádřit jejího ducha dvěma větami. Řeknu to tedy jinak: hledal jsem něco, co by vyjadřovalo ducha české literatury, tak jak ho cítí Poláci. Ilustraci toho, po čem v knihách našich sousedů toužíme. Pan Zdeněk mi velmi usnadnil situaci. Česká literatura miluje detail, život a obyčejného člověka. Často povyšuje všednost. Hrabal ve své knize Obsluhoval jsem anglického krále líčí básníka Tondu Jódla, který nosí v sychravém počasí z hotelu prokřehlým trhovkyním na náměstí horkou dršťkovou polévku. Píše o něm, že nese hrnec tak, jako by v těch dršťkách nesl vlastní srdce. „…lidské srdce v dršťkové polévce, nebo svoje srdce rozkrájené a udělané na cibulce s paprikou.“ Pokud jde o srdce, pak v knížce Jak jsem potkal ryby Oty Pavla bydlel u Skřivaňského potoka penzionovaný hajný pan Karel Kalous, který měl tak dobré srdce, že ho nikdy nikomu neukázal. Vraťme se však k nápisu schovanému za barem. Ono čerpání půvabu z všednosti života, viditelné jak v české literatuře, tak ve filmu, musí podle mého názoru pramenit z nedostatku Boha a perspektivy věčnosti. Máme jen jeden život, žádný posmrtný nebude, a tak ho musíme
20
Laska_tisk.indd 20
26.9.2012 15:27:55
21
Laska_tisk.indd 21
26.9.2012 15:27:55
maximálně využít a zhodnotit. Mám dojem, že právě tohle mají na české literatuře Poláci rádi. Já vím, je to možná přílišné zevšeobecnění. Jenže dokonce ani Kaa se nevyhnul zobecnění, když prý řekl: „Mám rád Američany, protože jsou zdraví a optimističtí.“ Bez zobecňování by byl náš život životem v bahně, milí čtenáři! A tak opakuji, že česká literatura často vypovídá o tom, co schoval bufetář z Borůvkové hory. Ve zmíněné knize Obsluhoval jsem anglického krále nacházíme zlatou zásadu, jak přežít. Za prvé jsi nic neviděl a nic neslyšel, za druhé jsi všechno viděl a všechno slyšel. Je to román o jiné metodě přežití, než je ta polská. A současně je to jedna z nejodvážnějších a nejupřímnějších českých knih. Protože vypovídá o tom – jak konstatoval Jiří Menzel, který tento román zfilmoval, v rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza –, že Čechy neproslavilo to, že někde panovali. Proslavilo je to, že někomu sloužili. Česká literatura má ještě jednu vlastnost, která mi imponuje: upřímnost a odvahu ukazovat český národ z nepříliš lichotivé stránky. Vždycky přemýšlím, jestli Gombrowiczova odvaha nebyla odvahou výlučně argentinskou. Vystačil by s ní, kdyby o svém „druhořadém národě“ psal a vydával knihy ve Varšavě? Českých spisovatelů s gombrowiczovskou odvahou kritického vidění bylo mnoho. Vysmívali se, ač byli doma vystaveni všem důsledkům. Jiné pojednání o konformismu, Spalovač mrtvol, román Ladislava Fukse z roku 1967, vypráví o řediteli krematoria
23
Laska_tisk.indd 23
26.9.2012 15:27:55
panu Karlu Kopfrkinglovi, který se svou holubičí povahou a zbožňováním pacifismu přechází k zbožňování nacismu. Až se nakonec rozhodne nebýt Čechem a stane se Němcem. Aby se přizpůsobil požadavkům nové doby (konec třicátých let), zabije nejprve svou ženu, poloviční židovku, a pak i dceru a syna. Pan Kopfrkingl, který se k jiným lidem většinou obrací s úsměvem a svou ženu s oblibou oslovuje „něžná“ a „slunná“, říká posléze jejímu mrtvému tělu: „Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla…“ Každý člověk může být stvůrou, stačí dát mu šanci. Tohle nám chce říci Fuks, a to několik let před proslulým Zimbardovým pokusem. Filmové zpracování Spalovače mrtvol (není to nejlepší film na světě?!) bylo promítáno v Praze na přehlídce Psychofilm v sekci, jejíž název jsem četl s vykulenýma očima. Jmenovala se Lesk a bída konformismu. V životě by mě nenapadlo, že konformismus může mít i svůj lesk. Existuje určitá životní pravda, kterou jsem poznal, když jsem chodil na psychoterapii, a milionům Čechů ji napovídá už sto let jejich vlastní literatura. Onu pravdu vyjadřuje jedna věta: „Když se něco nedá ukrýt, nauč se o tom mluvit.“
24
Laska_tisk.indd 24
26.9.2012 15:27:55
O tom, jak manžel paní Vondráčkové nikoho neobsluhoval Bohumil Hrabal, Obsluhoval jsem anglického krále
Obsluhoval jsem anglického krále vypráví o chlapíkovi, který nikdy neměl to potěšení setkat se s vlastní ctí. Míjel se s ní tak dalece, až spatřil sama sebe, jak visí na nejbližší lucerně, nikoli však pověšen někým druhým, nýbrž vlastnoručně. Když režisér Jiří Menzel tento román zfilmoval, prohlásil, že natočil film o dohodě s totalitou. Jak už jsem se zmínil, je to podle jeho názoru film o Češích, kteří jsou rozenými sluhy a snaží se zalíbit silnějším. Jelikož jsem majitelem dosti velké sbírky Čechů, kteří sluhy nejsou, chtěl jsem vyprávět o ještě jednom. Je to muž, který tak brání svou manželku, že dokonce na obranu její cti vyhlásil válku. Jeho manželka – zpěvačka Helena Vondráčková – se o sobě dennodenně z bulváru dozvídá něco nového. Například se může spatřit, jak vystupuje z auta na plném slunci a bez nalíčení, se zřetelně viditelnými vráskami, a čte pod obrázkem titulek, aby už radši nevycházela na ulici („Babi, už toho nech!“). Nebo že za uvězněného manžela zaplatila milionovou kauci, zatímco v době, kdy byl údajně zatýkán, leželi oba na zahradě před domem. Když hvězda podstoupila gynekologickou operaci, dělal si bulvár nárok nahlížet jí mezi nohy, protože je to přece „naše Helenka“.
25
Laska_tisk.indd 25
26.9.2012 15:27:55
Byznysmen Martin Michal, Helenin manžel, sice asi nečetl Jacquesa Derridu, který tvrdí, že není-li dodržováno právo na tajemství, pak žijeme v totalitním systému, ale přesto se proti takové totalitě aktivně postavil. Najal si detektivy a rešeršéry. Získal potřebné důkazy a na internetu založil stránku www.galerieprolhanych.cz. Tam prezentuje všechny novináře bulvárního tisku, kteří o Vondráčkové lhali, a dělá to stejným způsobem, jakým oni ukazují jeho ženu. Když má novinářka nadváhu, tlusté nohy, vždy mastnou pokožku a nemyté vlasy, jsou fotografie vybrány tak, aby to všechno bylo vidět. Na příkladu této galerie si lze nastudovat klasické sexistické teorie. „Podívejme se na tvář téhle ženy, i když není jasné, co to vlastně je…“ uvažuje se tady o jedné novinářce. Vytahuje se tu na denní světlo jejich alkoholismus, obžerství, nymfomanie, zlodějna („ukradla dvě kuřecí stehýnka“). O jedné z novinářek se dozvídáme, že už ležela pod vším možným kromě tramvaje. Lidé, kteří si ten web přečetli, se s galerií hned chtěli podělit o své poznatky o zmiňovaných novinářích, například taxikář psal o tom, jak mu jedna redaktorka poblila sedadlo v autě. V galerii jsou i dva muži. Podle názoru Martina Michala jsou to intimní partneři, a tak se informace týkají talířů rozbitých v rámci manželských bitev. Jeden z nich je bývalý policista, který se stal novinářem (na základce s ním prý nikdo nechtěl sedět v lavici, protože vždycky někoho přemluvil k něčemu špatnému a hned to potom
26
Laska_tisk.indd 26
26.9.2012 15:27:55
na něj šel žalovat), druhý je anorektik s nesplacenými půjčkami. To všechno je možné se dovědět ze stránky, která chrání čest ženy. Až nyní jsem pochopil, co znamenají slova jedné Heleniny písně: „Co z muže dělá chlapa, je čin.“ Já mám bohužel teď potíž se ctí pana Martina Michala. Kdo četl můj Gottland, ví, že tam píši o Martě Kubišové, zpěvačce, která do roku 1968 vystupovala s Helenou a Václavem Neckářem ve skupině Golden Kids a její Modlitba pro Martu se stala hymnou srpna 1968, kdy bylo Československo napadeno spřátelenými armádami. Paní Marta je symbolem protikomunistického odporu, aktivistkou za lidská práva a – jak se kdosi výstižně vyjádřil – důkazem toho, že showbyznys nedělají jen poloviční hlupáci. Režim jí po dvacet let zakazoval vystupovat a mnoho jejích rozhlasových nahrávek bylo záměrně zničeno. A dnes Martin Michal, manžel její kolegyně, jíž režim skoro nic nezakazoval, řekne ve vážném rozhovoru pro největší slovenský deník Sme, že neví nic o tom, že by byla Kubišová něco udělala pro svůj národ. „Dokázala, že bolševik nepokoří každého,“ namítl redaktor. „Nevím, jestli zrovna Kubišová nebo Havel jsou těmi pravými vzory pro náš národ,“ řekl manžel Heleny Vondráčkové. „Šlo o její rozhodnutí a přínos pro národ v tom nevidím.“ Jak vidíte, milí čtenáři, není to se ctí tak jednoduché. V obraně své vlastní je snadné pošlapat tu cizí. Anebo o to tu právě jde? 27
Laska_tisk.indd 27
26.9.2012 15:27:55
O tom, že se život dá prožít jako svátek Ota Pavel, Smrt krásných srnců
1. Tuto knihu jsem daroval už čtyřiadvaceti lidem. Byli mezi nimi policista, uklízečka, profesorka, syn mého bratrance. Ten před rokem dokončil průmyslovku. Když u mne doma uviděl knihovnu, zareagoval na svůj věk klasickým způsobem („Ty jsi v-š-e-c-k-y ty knihy přečet?“) a přiznal se, že on nepřečetl nikdy žádnou. Ve škole používal výhradně taháky. „Byl bych si možná i nějakou přečet,“ řekl, „ale u nás ve škole se každýmu, kdo chtěl něco číst, kluci smáli, že je blbec, že je teplouš, von čte knihy, hehe!“ „Proč jsi začal číst knihy?“ zeptal se mě najednou, a já si myslím, že to byla nejzajímavější otázka, jakou mi kdo položil. „Protože mi připadalo, že jsou moudřejší než lidi, které jsem tenkrát znal.“ „Tak mi půjč něco pro začátek.“ Stejně jako jiným lidem jsem mu dal Smrt krásných srnců, můj tip všech tipů. Obdarovaní mi pak nadšeně volali. „To je nejantidepresivnější kniha na světě!“ opakovali všichni (kromě mého synovce, tomu ještě chybělo srovnání).
28
Laska_tisk.indd 28
26.9.2012 15:27:55
2. Napsal ji Ota Pavel, sportovní reportér. Syn žida a katoličky, který nemusel do Osvětimi jako jeho otec a dva bratři, protože byl ještě malý a dík otcově roztržitosti neobřezaný. Těsně před příchodem Němců do Československa objednala maminka lodní lístky do Kanady, ale otec rozhodl, že rodina českou půdu neopustí, jen se z Prahy přestěhují do rodného Buštěhradu u Kladna a tam válku přečkají. Jeho národ hledal svou vlast po tolik staletí – a když ji jeho rodina konečně našla, měl by ji zničehonic opustit? Otec Leo Popper byl snílek a velmistr podomního prodeje elektroluxů. Miloval vodu a rybaření a svůj život uměl prožívat jako svátek. Především o něm je kniha Smrt krásných srnců, vydávaná nejčastěji společně s knihou Jak jsem potkal ryby. Neboť ryby – to byla vášeň jak otce, tak synů. „Hned na začátku okupace vzali mýmu tatínkovi buštěhradský rybník. ,Copak může žid chovat kapry?‘ domlouval mu starosta. Buštěhradský dolní rybník se stal už dřív tatínkovou láskou, byl do něho zamilován jak do slečny,“ začíná kapitola Kapři pro wehrmacht. Nebyl to sice rybník s šelestícím rákosím na břehu, ale šlo o slušnější rybník uprostřed města. „…tatínek se vozil po tomhle rybníce už jako kluk na neckách, plul po něm na neckách i jeho tatínek, dědeček i pradědeček, a tak ho k rybníku vázalo jakési pouto předků.“ Chodil po břehu a krmil kapry žemlemi jako slepice.
29
Laska_tisk.indd 29
26.9.2012 15:27:55
3. Jednu sobotu jsem se vypravil speciálně kvůli tomuhle fejetonu do Buštěhradu, abych se podíval na Muzeum Oty Pavla, který zemřel ve třiačtyřiceti letech, vlastně spíš na památeční pokoj, který vznikl kousek od domu Popperových v jiném domě. V tom původním nechtěli prý dnešní majitelé přijít o jídelnu. Na psacím stole, který sem byl přestěhován ze spisovatelova pražského bytu, leží pod sklem jím napsaný lístek: „Chtěl bych mít v životě vždycky tolik peněz, aby mi zbylo na květiny na můj pracovní stůl (leden 1970).“ Mezi mnoha fotkami je i snímek z olympiády v Innsbrucku, kde byl roku 1964 jako reportér: tři muži v zimních čepicích jdou ulicí, vidíme je zezadu, jeden drží v ruce sportovní tašku a nejistě se ohlíží. Pod obrázkem je popisek Pavlovy manželky: „Otík byl přesvědčen, že v Innsbrucku zahlédl Martina Bormanna, a chtěl se zasloužit na jeho dopadení. Zdálo se mu, že ho někdo pronásleduje, aby mu v tom zabránil, že ho chtějí zastřelit. Obracel se stále, kdo jde za ním.“ Několik dní po pořízení této fotografie utekl Ota Pavel od autobusu, kterým se českoslovenští reprezentanti měli vrátit domů. Zatkli ho, když zapálil za Innsbruckem stodolu, aby zachránil město. Pak jsou tam dva snímky jedné fronty před knihkupectvím. Byla tak dlouhá, že ji bylo nutno vyfotografovat nadvakrát. Je to fronta na jeho první knihu reportáží o sportovcích – tak dojemných, že při jejich četbě plakali
30
Laska_tisk.indd 30
26.9.2012 15:27:55
i ti, o nichž píše – a popisek, že tato fronta byla vyfocena proto, aby mu mohli snímky poslat do blázince jako součást terapie. Tam dostal od psychiatra sešit a pero – a tak vstoupil natrvalo do literatury. Říkával potom, že se díky psaní o svém dětství znovu stal chlapcem, který se po tátově boku cítil bezpečný. „Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nebude,“ zapsal jsem si citát ze zdi s fotografiemi, protože nejlépe vyjadřuje ducha české literatury, jak já ho cítím. Taky mě napadlo, že nejantidepresivnější knihu na světě mohl napsat jedině vězeň deprese.
4. Vyšel jsem z muzea, abych si Buštěhrad prohlédl blíž. Foukal nepříjemný studený vítr. Brzy jsem přišel na to, že v tomto městečku vzala na sebe literatura podobu skutečného života. A to splnilo mé očekávání. U dolního rybníku byla cedule hlásající, že rybníky byly založeny lidem pro radost. Bylo časné odpoledne, na hrázi mezi rybníky se konala slavnost nazvaná Mezi rybníky. Hrála hudba, navzdory těžkým mrakům se lidé usmívali, prodávaly se tam ryby a klobásy, a muž, který vypadal jako řezník a který veselici řídil, najednou řekl do mikrofonu:
31
Laska_tisk.indd 31
26.9.2012 15:27:55
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
