Marš z centra! Patti Smith Lenka Reinerová. Téma: Reportáž: Rozhovor:

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

335 V PRODEJI OD 25. SRPNA 2009

Téma:

Marš z centra!

Patti Smith Lenka Reinerová

Reportáž:

Rozhovor:

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Ač už dávno nejsem mladistvý intelektuál, zakládající si na nedbalém troušení cizích slov, cítil jsem se trochu zahanben při prvním setkání s mě dosud neznámým pojmem gentrifikace. Doporučuji, abyste si toto slůvko také pečlivě nastudovali a předešli tak případné společenské blamáži. Vše totiž nasvědčuje tomu, že se s ním budeme setkávat čím dál častěji a zvlášť pro nás pražáky bude zcela nezbytné. Je stále zjevnější, že se nám nepodařilo vyvarovat se problémům mnohých jiných metropolí a nepoučitelně kopírujeme jejich neblahý vývoj. Pryč jsou časy socialistického rovnostářství, kdy neexistovala dobrá a špatná čtvrť a z adresy se nedalo vyčíst sociální postavení, protože lékař bydlel v jednom činžáku s dělníkem. Svět, ve kterém mohl Nerudovu ulici obývat nuzný a režimem pronásledovaný invalidní důchodce Egon Bondy je dnes stejně vzdálený, jako pitoreskní postavičky Malostranských povídek. Jako rodilý Pražan, který měl ve městě i všechny prarodiče, mohu jen smutně sledovat proměny celých čtvrtí. A bude hůř. Chystané prodeje domů v okolí Václavského náměstí odsud spolehlivě vyženou poslední zbytky života a rozšíří oblast, do které nemá běžný obyvatel města důvod vstupovat. Nedávno se mě na rohu Jindřišské tázal turista, kdeže je tu „red light district“ a já se snažil notně podroušenému Angličanovi vysvětlit, že nic takového v Praze zaplaťpánbůh nemáme. Pak jsem však po čase zabloudil do ulice Ve Smečkách a s hrůzou zjistil, že druhdy normální pražská ulice proslulá Činoherním klubem se mezitím změnila ve čtvrť červených luceren. Gentrifikace se jako rakovina šíří ze středu na okraje a zasahuje už i čtvrtě, zvané v jazyce realitních kanceláří a developerů „širší centrum“. Kde skončí původní obyvatelstvo, které má tu smůlu, že nebohatne stejně rychle jako jejich město, je velká neznámá. Ty flexibilnější možná pojmou periferní sídliště a pro ty méně schopné se přímo nabízí pohraničí. Tam ještě po poslední důkladné gentrifikaci zbývá místa dost.

OBSAH fejeton: MARŠ Z CENTRA! MASTNÁ TYČ, KOZÍ MĚSTO BOHATÝCH BRADA A TUR OD DUCHŮ DUNAJE /Novotná/

MARŠ Z CENTRA! PĚKNÝ ŽIŽKOV – KLIDNĚ BEZ VÁS

MARŠ Z CENTRA! MŮJ DŮM, MOJE ČTVRŤ

/Malík, Brodilová/

/Havlín/

/Stern/

Pošli to dál

4–5

8–9

6–7

UNICEF: referát: ŠKOLNÉ V AFRICE: PRINC MEZI PLATIT NEBO NÁMI ZRUŠIT? /Křížková/

reportáž: PATTI SMITH: VĚROHODNÁ ŠAMANKA

10 – 11 rozhovor: LENKA REINEROVÁ /Strobach/

/Fiala/

12 – 13 ~:

14 – 15

TO BYLO O PRSA!

komiks: SAMOROST

/Kolářová/

/Bažant, Novák/

16 – 18 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

20 – 21 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

HUDBA /Veselý/

19 kultura: DIVADLO /Harasimowicz/

FILM

22 uličníci: ZÁCHRANNÝ KRUH V DIVOKÉM PROUDU

23 SMS a E-maily:

24 – 25 světozor: WARM BEER AND COLD WAR /Heitfield/

/Budka /

/Havlín/

26 – 27

28

29

Alexandr Budka

Foto na obálce: Viktor Tuček, poděkování: Bazarnabytku.net

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Gender a postavení žen zůstává jistě důležitým tématem, ale jakpak se dnes vlastně žije mužům? V příštím čísle jim vynahradíme, že v našem časopise nemají stálou rubriku!

30

3


Autor: Jan Stern

MASTNÁ TYČ, KOZÍ BRADA

A TUR OD DUNAJE Drazí sockaři, možná se domníváte, že fejetonista prestižního barevného magazínu, jakým je Nový Prostor, pohybuje se po městě již jen klimatizovaným vozem nějaké pokud možno nekrachující značky, a to ponejvíce po výpadovce na Jevany. Asi vás to překvapí, ale není tomu tak. Prestižní fejetonista, se spolehlivě nejdelšími fejetony ve městě, jezdívá většinou městskou hromadnou dopravou, tak řečenou „mastnou tyčí“, a ponejvíce míří na sídliště Chodov. Možná vám to připadá otřesné, mně do jisté míry také, leč jednu výhodu to má: zmíněný fejetonista díky tomu zažívá mnoho neobvyklých situací, důkazů to mentálního rozpuku našeho národa, jehož jste si sami dozajista museli již povšimnout. Zrovna nedávno onen fejetonista spatřil na palubě linky 136 pravého mentálního revolucionáře, jenž měl deseticentimetrovou kozí bradku, na hlavě vytetovaného draka a v ruce jakousi zázračnou mašinku velikosti lidské dlaně, jež byla bezpochyby multifunkční, jedna její funkce však byla přeci jen exponována, neboť se z ní linula obtížně přeslechnutelná hudba, i slovo mluvené, konkrétně pak program rozhlasové stanice Evropa 2. Jelikož onen génius jakési subkultury byl evidentně velmi independentní, vyslechli si všichni cestující, do té doby bezmocně se topící v tichu, bohatý program, včetně reklamního bloku, z něhož cestujícím jistě utkvělo zejména to, že by měli mít „auto od Esa“, což mnozí v tu chvíli nejspíše brali jako radu více než dobrou. Na této situaci není nic zase tak překvapivého. Co se týče tetování a hudby je jasné, že kde

4

nic není, je potřeba aspoň něco namalovat, a kde je pusto a prázdno, tam je třeba vpustit nějakou náplň, nejlépe hudební, velmi rytmickou a nepříliš zatíženou novými nečekanými informacemi. Co bylo však přeci jen trochu nové: s jakou ochotou se o svou náplň náčelník Kozí brada podělil se svými spolucestujícími. A zarážející rovněž bylo, že osazenstvo vozu MHD nepřijalo novinku s úplným pochopením, ba jeden zapšklý občan Hocha od kozí řeky vyzval, ať to „laskavě ztlumí“. Avšak živoucí symbol našich časů odvětil prostě: „Máme svobodu, ne?“ Už nebudu zapírat: tím fejetonistou, jenž spatřil onen obraz, jsem byl já sám a rovnou též doznávám, že celá scénka pro mě byla čímsi jako satori, osvícením a zasvěcením do pravidel naší moštárny. Najednou jsem vše pochopil. Prudce a náhle mi došlo, že mládenec se zázračnou krabičkou je vlastně průkopníkem nové éry, apoštolem osvobození veřejného prostoru. Najednou jsem před očima viděl ten šťastný nový věk, který se blíží, ba již cítíme, jak nám oblizuje zátylek. Proč se vlastně pořád schovávat do jakési soukromé ulity? Proč se neotevřít a nepodělit? Proč se stydět za naše zcela přirozené potřeby? Kozí brada mi otevřela oči. Proč třeba trávit osamělé chvíle ráno doma na WC, když se mohu v autobuse zcela svobodně a uvolněně vyčůrat z okénka? Případně do speciálního mobilního elektronického nočníčku, který jistě brzy vrhne na trh nějaká nekrachující f irma. Jaké by to bylo úžasné osvobození!

A to nemluvím o velké potřebě. Pročpak nás represivní aparát stále nutí se zamykat s tímto vrcholem metabolického procesu do setmělých koutů? Proč si necháváme vnutit tuto ideologii zamčeného záchodu?! V nevětraných pidi-prostorách ztrácíme drahocenný čas, a pak dlouhé minuty bezúčelně hledíme z okének autobusů. Má to logiku? Cožpak není dost místa pro naše exkrementy třeba pod sedačkou autobusu? A považte, jak prakticky by šlo náhle využít ty zdarma rozdávané tiskoviny, u nichž četbu každý stejně jen předstírá! Do autobusů a tramvají by šlo přesunout i značnou část v chvatu prováděné ranní hygieny. Vždyť v botách našich spolucestujících je tolik celkem zahálejících tkaniček, jež lze využít jako zubní nit k dentální hygieně. Nestihli jste si ostříhat nehty? Žádný problém. Proč si je neobrousit o hranu prstýnku slečny, co sedí vedle vás? Ani nadnárodní korporace chrlící na nás záplavu unifikovaných kapesníků už by nebylo třeba dále živit. Vždyť vysmrkat se lze do trička spolucestujícího... Řeknu vám, zasnil jsem se. Byl by to krásný, svobodný svět. A za tu jímavou vizi vděčím jedinému odvážnému muži s copánkem na bradě. Před pouhými dvaceti lety by se takový inspirační příval nemohl uskutečnit. Ne proto, že bych takového odvážlivce tehdy nemohl potkat nebo že by tehdy nedokázal rozfajrovat dvojče z túzu na rameni. Ale jak si asi vzpomínáte, divoký motor maďarského autobusu Ikarus, tak řečeného „tura od Dunaje“, dokázal přehlušit úplně vše. Ještěže pokrok nelze zastavit!


Z TEHERÁNU DO PRAHY ty proti porušování lidských práv v Číně mlátí záhadní pánové v tmavých oblecích. Zdá se tedy, že ani pro „pravdoláskaře“ a „lidskoprávníky“ nemusí být ve „slušné“ společnosti místo. A jaký z toho plyne vzkaz pro veřejnost? Kdo má chuť proti něčemu protestovat, ať raději zůstane doma. Ještě by mohl mít problémy. Jaroslav Fiala

ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA

V Íránu byly po nedávných volbách zadrženy stovky příznivců opozice. Poslední červencovou sobotu proto uspořádala Amnesty International před íránskou ambasádou v Praze demonstraci za jejich propuštění. Protestující psali jména vězňů křídou na ulici a organizátoři akce vyzvali lidi, aby před velvyslanectví chodili psát i následující dny. Když sem ale po víkendu přišla dívka z Amnesty napsat jméno, setkala se s pozoruhodnou reakcí úřadů: dostala pokutu tisíc korun za znečišťování veřejného prostoru. Den poté dorazili před ambasádu další členové Amnesty v doprovodu nezávislé právničky. „Občanské průkazy,“ oslovili je přítomní policisté. Vyzvali demonstranty, aby odešli a pohrozili, že jinak proti nim bude zahájeno správní řízení. Protestující to ovšem odmítli, a protože si nedali říct a někteří z nich se odmítali dát bezdůvodně legitimovat, zkusili jim mírně zmatení policisté krom nátlaku domlouvat i po dobrém. Někteří se divili, že někomu vůbec stojí za to demonstrovat a další jim doporučili, ať si jdou kreslit za roh. Tam je totiž peruánská ambasáda, kde by to nevadilo. Těžko říci, zda muži zákona patřili k sympatizantům indiánů v Peru. Své jednání zdůvodnili tak, že lidé s křídou v ruce ohrožují chráněný prostor; toto stanovisko ale v průběhu dne změnili, takže vyjádřit protest nakonec možné bylo. Nedokázali však vysvětlit, proč byla aktivistka za stejnou činnost den předtím pokutována. Že by se inspirovali u svých drsnějších kolegů v Bratislavě? Ti totiž letos v červnu přihlíželi tomu, jak demonstran-

VYMYSLI SI SVŮJ CZECHTEK Na konci července měli napilno stoupenci freetekno subkultury i policisté: zatímco ti první se snažili dorazit na avizovaný Moraviatek, policie se pokoušela konání akce znemožnit. V podstatě úspěšně. Kdekoli zaparkovalo společně „větší než malé množství“ aut s technaři, byla již brzy na místě policie a akci rozpustila. Jen jednomu sound systému se nakonec podařilo spustit na jižní Moravě hudební produkci, a to ještě jen na jeden večer a pro omezený okruh účastníků. O policejní pozornost vůči Moraviateku se postarali novináři, připravení již řadu let spustit kolem větších akcí této subkultury paniku a schopní proniknout na internetová fóra, kde se akce domlouvala. Právě pro novináře,

ale nejen pro ně připravil neznámý vtipálek krátce po prvních informacích o zákazu Moraviateku opravdovou pecku: internetem začal krom letáku o konání Slezteku obíhat i jiný, informující o obnově legendárního Czechteku. Následoval den spekulací o tom, zda byla známá akce skutečně obnovena. Jen někteří z diskutujících si přitom všimli, že zveřejněné GPS souřadnice místa, na kterém se akce měla konat, odkazují do lesů, ve kterých by měl stát plánovaný americký radar. Až večer následujícího dne zveřejnili autoři letáku krátké prohlášení, ve kterém připomněli důvody, proč Czechtek zanikl: „Represe, intolerance, nedostatek respektu.“ Zdůraznili také rizika,

která přináší informační doba: „Ověřujme si zprávy u více zdrojů a nevěřme bezmezně první informaci, na kterou narazíme.“ Žádný Czechtek 2009 ani Sleztek se tak nekonal a konat neměl. Za to úspěšně proběhl Slovtek a alternativní scéně se tak potvrdilo, že nejlepší reakcí na represe, mediální humbuk a nabalování pochybných účastníků, které tato pozornost přilákala, je pořádání menších akcí pro ty, kteří zvládnou dodržet nepsaná pravidla, případně „odchod směrem na východ“. Mediální spektákl a represe tak ochudily o svobodné subkulturní akce jen toho, kdo se ochudit nechal. Andrea Novotná

SOCIALISMUS S RUČENÍM OMEZENÝM V polovině srpna se k voličům dostaly dvě zprávy z tábora ČSSD. Jeden den informuje MfD o tom, komu socialisti seberou a kdo by naopak z jejich volebního úspěchu profitoval: biti budou bohatí a firmy (hlavně ČEZ), získají naopak chudí lidé, rodiny s dětmi, nezaměstnaní a důchodci. Sociální demokraté jsou přece strana, která má solidaritu se slabšími vepsanou v srdci. Hned druhý den se ale čtenář nestačí divit. Paroubek se na návštěvě úřadu práce v Kutné Hoře dopustí něčeho, co média hodnotí jako multikulturní přešlap. „Není vhodné zaměstnávat lidi z jiných kultur, už tu pak zůstanou. Naučí se jazyk, mají děti a je z toho etnický problém,“

řekl předseda ČSSD na adresu tchajwanské firmy Foxconn, která ve výrobě LCD monitorů a počítačových komponentů zaměstnává Vietnamce a Mongoly. Paroubka nezajímá, v jakých podmínkách asijští dělníci pracují, jestli mají smlouvu s továrnou, nebo je odírá agentura. Problém pro něj je jejich samotná přítomnost v Česku: „Snižují hodnotu práce.“ Sociální demokracie by mohla pomáhat lidem, kteří jsou tady ilegálně. Mohla by tlačit na zlepšení podmínek těch, kdo zde pracují a žijí v polovičním otroctví. Do Lidového domu by mohli chodit mongolští dělníci na polévku

zdarma. To je solidarita bez nacionalistických výhrad. ČSSD jí ale není schopná. Od socialistů zaznělo, že jejich předseda nic takového neřekl, případně že se do toho zamotal. Nezamotal. Stejně jako Rath a Zaorálek, kteří loni varovali před zelenými kartami argumentem, že nás čeká epidemie HIV, se spíš nechal předvolebně nabrífovat nějakým průzkumem veřejného mínění a vytáhl do boje o potlesk většiny s xenofobními argumenty. Vidíme pak sice ještě průkazku socialisty, ale to co slyšíme, by klidně mohl říkat ultrapravičák. Tomáš Havlín

5

FOTO: VIKTOR TUČEK

Město bohatých duchů 6


Autorka: Andrea Novotná

NEMOCEMI TRPÍ NEJEN LIDÉ, ALE I JEJICH PROSTŘEDÍ. SPOLEČENŠTÍ VĚDCI SI JIŽ LÉTA LÁMOU HLAVU NAD CHOROBOU, KTERÁ POSTIHUJE VELKOMĚSTA. ŘÍKÁ SE JÍ GENTRIFIKACE A PROJEVUJE SE PROSTOROVÝM ODDĚLOVÁNÍM LIDÍ PODLE PŘÍJMU. MŮŽE VÉST AŽ K NAPROSTÉMU SELHÁNÍ MĚSTSKÉHO ORGANISMU. CO PŘEDEPSAT, NEVĚDÍ. A JAK JE NA TOM PACIENTKA PRAHA? Města Latinské Ameriky mají známý ráz s typickými extrémy. Na jedné straně slumy těch nejchudších s improvizovanými přístřešky; na straně druhé luxusní vilové čtvrti s vysokými ploty, střežené kamerovými systémy a armádou soukromých ochranek. Extrémně odlišná místa – extrémně odlišné osudy, které se stěží protnou... Realita přesně opačná českému klišé o domě, ve kterém se každé ráno potkává dělník s univerzitním profesorem, úředníkem i podnikatelem. Funguje ale tahle představa i mimo mediální svět? A je nám jihoamerická realita (nebo záběry z nepokojů na předměstích bohatých západních měst, jako je Los Angeles nebo Paříž) opravdu stále tak vzdálená? Dva extrémy tu už máme. Po celém obvodu Prahy narazíme na vilové čtvrti s typickou architekturou a blankytně modrými bazény na zahradách. Vyzbrojenou ochranku zde nepotkáte, ale kamery a vjezd do vyhrazených ulic pouze pro „zvané“ jsou už často samozřejmostí. Existuje i řada vyloučených lokalit pro lidi bez perspektiv. Mění se ale i centra měst, zejména Prahy. Stále více čtvrtí se stává zónou jen pro někoho.

BYTY NEBO HOTEL? Antropolog a novinář Filip Pospíšil je zároveň zastupitelem na Praze 1. Nad černou kávou vypočítává důvody, proč se centrum vylidňuje. „Na prvním místě to je neschopnost pracovat s městským plánováním. V tom jsme asi dvacet let za západními metropolemi. Neumíme využívat nástrojů, které městské plánování dává, diskutovat o využití prostoru a určovat mantinely investorům,“ říká. Dosud platná pravidla územního plánování navíc dostatečně neoddělují jednotlivé funkce města – v kategorii „obytná funkce“ se například nerozlišuje mezi dočasným a trvalým bydlením, a tedy mezi bytovými domy a hotely. „Takže se sice dnes už bytové domy nepřeměňují v administrativní budovy, jak tomu bylo dřív, ale klidně z nich můžete udělat hotel, aniž by nemovitost formálně změnila funkci.“ Problém souvisí i s tržní euforií po roce 1989. „K dalším důvodům patří politicky motivovaná privatizace bytů, která probíhá od devadesátých let. Privatizovali je vesměs dosavadní nájemníci, z velké části je ale brzy prodali dál“ – často těm, kteří domy využili spíše k lukrativnímu podnikání. K největšímu odlivu obyvatel z centra došlo v devadesátých letech, trend ale stále postupuje. Jen mezi lety 2003–2008 odešly ze zhruba třiceti tisíc obyvatel Prahy 1 další tři tisíce lidí. Není divu – město jako by s trvalými obyvateli v cen-

tru ani nepočítalo. Jsou tu přece turisté. „Život v centru komplikuje zátěž dopravou a turistickým provozem, právě tak jako hernami a prostitucí, kterým radnice nečelí,“ dodává Pospíšil. Nízko i středně příjmové skupiny obyvatel z centra měst vytlačuje také deregulace nájemného a šroubování nájmů, které přesahují možnosti průměrného pražského platu. Novým majitelům, kteří často získali v restituci či jinak domy v zanedbaném stavu, se ovšem více vyplatí ubytovávat turisty či krátkodobě bydlící pracovníky nadnárodních firem než pronajímat byty stálým nájemníkům. A sama městská část v roli pana domácího? „Praha 1 stále vlastní několik set bytů, které pronajímá, některé jako sociální bydlení. Navzdory značné poptávce ale není zhruba sto padesát těchto bytů schopna pronajmout a ty po mnoho let leží ladem.“ S neschopností radních kontrastuje čilost developerů, kteří si jsou vždy schopni sehnat potřebná povolení. „U mnoha případů můžeme spekulovat o korupci, pochybných známostech… Nic ale nejde nikomu dokázat,“ dodává Pospíšil. O podezřelých kontech ve Švýcarsku, k nimž mají přístup nejvyšší městští úředníci, si ovšem už štěbetají nejen vrabci na střeše, ale i novináři v českých denících.

KDO BUDE BYDLET V DISNEYLANDU? Zastupitel s antropologickým vzděláním nevidí další vyhlídky růžově. Trend už je nastartován a zatím se mu nikdo nestaví do cesty. „Nejpravděpodobnější je, že centrum skončí zčásti jako Disneyland pro turisty, kombinovaný s resortem pro horních ani ne 10 %, kteří budou mít na luxusní bydlení,“ popisuje Pospíšil to, co už na Praze 1 z velké části existuje. Ovšem nejen tam. Centrum není jasně určené a změna poměrů se už několik let přelévá do dalších čtvrtí. Rostou především ceny – bytů, hospod či kaváren, dopravy… zkrátka všeho. Služby se vyplatí provozovat především pro ty, kdo budou platit vysoké ceny. Jenže co ti ostat-

Lékařská zpráva Pacientka: Diagnóza: Příznaky a průběh onemocnění:

Prognóza: Doporučená medikace: Dávkování:

ní, kteří ke svému životu Prahu také potřebují? Doba možná vyžaduje ostré lokty a pro leckoho ztrácí těžký život druhých význam s dovětkem, že každý svého štěstí strůjcem. Jenže ty samé lidi, kteří Prahu potřebují k životu, potřebuje k zachování své existence také Praha. Studenty, kteří přijíždějí na pražské vysoké školy, lidi, kteří pracují za podprůměrné platy ve veřejném zdravotnictví, sociálních službách, kultuře, „obyčejných“ obchodech, dopravě… I oni potřebují bydlet v Praze, která bez nich zároveň nemůže existovat. Bez nich by totiž rázem přišla o své životní funkce a stala by se městem duchů – respektive jen takových duchů, kterým bude pro život v metropoli stačit konto.

EXPORT ZA HRADBY Zároveň se vtírá otázka, co je s těmi, kteří musí odcházet. Zatímco postupně se vytrácející sousedé z centra dokážou často svou původní adresu aspoň dobře zpeněžit a snadno se pak o sebe postarají, lidé, kterým dělá orientace v systému potíže a jejich byty nejsou tolik lukrativní, „vykopne“ realitka nejednou za pakatel, který ještě z tepla bytu vypadal jako velká suma. Zatímco na západě se chudá předměstí metropolí často bouří, u nás se zdá, že Praha zatím dokázala své problémy vyvézt za své hranice. Romové ze Žižkova a Košíř skončili na sídlištích severočeských měst, která nebyla na jejich příchod připravená a snadno zde došlo k problémům v soužití s dosavadními obyvateli. Severočeský kněz Václav Umlauf srovnává postup Prahy vůči Romům s postupem tehdejšího vsetínského starosty Jiřího Čunka a mluví o „organizovaném sobectví“: lidé se sociálními problémy jsou koncentrováni a vyvezeni do menších měst, která nemají zdroje, schopnosti ani vůli jejich problémy řešit. „Za vysídlení Praha a další města vyplácela pobídkovou prémii,“ uvádí Umlauf. A výsledek? Na jedné straně obrovská ghetta, jejichž problémy se přelévají do celé společnosti a na druhé nablýskané velkoměsto, ve kterém možná brzo nebude mít kdo bydlet.

Praha Gentrifikace Oddělování jednotlivých částí těla a orgánů, exodus krvinek ze srdce do končetin, krvácení Postupné selhávání jednotlivých orgánů, kolaps Občanská angažovanost Maximální

7


Autoři: Tomáš Malík a Zuzana Brodilová

Pěkný Žižkov – klidně bez vás PODOBA ČESKÝCH MĚST SE DÍKY ZÁMĚRŮM INVESTORŮ V POSLEDNÍCH LETECH MĚNÍ. JEJICH AKTIVITU MOHOU USMĚRNIT PŘEDEVŠÍM RADNICE. PŘÍKLAD ŽIŽKOVA, JEDNÉ Z NEJSVÉRÁZNĚJŠÍCH ČTVRTÍ V ČESKU, BOHUŽEL DOKAZUJE, ŽE NÁMLUVY RADNÍCH S DEVELOPERY NEJSOU VÝJIMKOU.

Panelové domy v Lupáčově ulici před rekonstrukcí

Žižkov je jednou z nejosobitějších pražských čtvrtí. Jen kousek od turisty přecpaného centra tu v příjemném nesouladu funguje změť barů, vetešnictví, heren a galerií. Snadno tu narazíte na obchod se zbožím z Pákistánu, romskou hospodu, ale i na cukrárnu, kde dopolední směnu postarších dortíkářů střídá v podvečer subkulturní mládež. Ne náhodou se sem proto dnes, stejně jako za první republiky, stěhují spisovatelé, výtvarníci i různí podivíni, díky nimž získala čtvrť svou bohémskou pověst. Svéráz Žižkova byl poprvé vážně ohrožen už v sedmdesátých letech, kdy se měly v rámci asanace strhnout celé domovní bloky a na jejich místě postavit velké panelové sídliště. Megalomanský záměr byl tehdy naplněn jen zčásti, a tak dnes činžáky střídmě doplňuje několik oprýskaných paneláků, které s nánosem času ubližují charakteru místa stále méně. Zdá se však, že v posledních letech se nad specifickou čtvrtí začíná znovu smrákat. Neutuchajícímu zájmu realitních investorů a developerských firem, které mnohými projekty ukrajují z místního genia loci, tu bohužel zdatně sekundují aktivity samotné radnice.

UTKÁNÍ DVOU SPOLUHRÁČŮ Obnova stárnoucího bytového fondu v centrech měst je potřebná, nicméně je třeba mírnit i její negativní dopady. Rizikem, se kterým se v posledních desetiletích lépe či hůře vyrov-

8

...v jejím průběhu

nává i většina dalších větších měst v západní Evropě (viz text na str. 10-11), je především nahrazování původních chudších obyvatel movitějšími nájemníky z vyšší střední třídy. Jedná se většinou o mladé, kariérně orientované bezdětné páry, které dávají přednost bydlení blíže centru před usedlejším životem v klidnějších čtvrtích na okrajích měst. Čtvrti typu Žizkova svým příchodem zatraktivňují, a roztáčí tak kolotoč, ve kterém nájmy rostou, zatímco počet původních obyvatel, jež si je mohou „dovolit“, postupně klesá. Je proto zapotřebí, aby zájmy investorů měly jasnou protiváhu. Tou má být místní politická reprezentace, která by měla potřeby stávajících obyvatel hájit. Třeba i jednoznačným určením, který stavební záměr už může místo poškodit, a není proto žádoucí. V českých podmínkách se tento ideál rovnováhy sil zatím daří naplňovat zřídka. Někdy se dokonce zdá, jako by místní radnice oblékly dres soupeře a cudně o tom před „svými“ voliči pomlčely. Žižkovská politická reprezentace jde v tomto ohledu ještě o něco dál, když své „developerské“ aktivity prezentuje jako krok nutný k zvýšení atraktivity čtvrti. Sama tak paradoxně podporuje trend, který by se měla snažit zastavit. Navíc má oproti stejně se chovajícím developerům a investorům jednu zásadní výhodu – ve svých rukou drží úřední moc a té se málokdo dokáže postavit do cesty.

NA PROCHÁZKU „PĚKNOU“ ČTVRTÍ Stejně jako jiná města a městské části začal i Žižkov zkraje devadesátých let s převáděním městských bytů na nájemníky a bytová družstva. O obratu, který v roce 1995 změnil radnici ze správce věcí veřejných v pomyslného developera, promluvila starostka Milena Kozumplíková (ODS) otevřeně na Stavebním fóru v roce 2007. Radnice se tehdy rozhodovala mezi dvěma způsoby pokračování privatizace – prodávat domy ve stávajícím stavu a nechat o jejich dalším osudu rozhodnout samotné nájemníky, či městský majetek nejprve zrekonstruovat a až potom prodat, samozřejmě za vyšší cenu. „Chceme, aby Praha 3 vypadala pěkně a aby se tu obyvatelům pěkně žilo… buď vidíme nebo nevidíme pěkné chodníky, dostaneme se rychle nebo pomaleji do centra, procházíme hezkým parkem nebo jdeme kolem domů, které nejsou úplně v pořádku,“ odůvodňovala tehdy, proč se radnice nakonec rozhodla pro variantu, která počítala se zvelebením čtvrti. Na první pohled snaha hodná ocenění. Tím nešetřili ani developeři, když na témže fóru chválili vstřícnost radnice, že se už léta snaží změnit image Žižkova jako nereprezentativní a zanedbané čtvrti. Pro jejich „atraktivní“ projekty, které tehdy byly již v plném proudu, se sousedství oprýskaných paneláků a činžáků příliš nehodilo.

PŘÍPAD LUPÁČOVA Ukázkovým příkladem toho, jak může snaha o město krásnější a reprezentativnější ublížit


vali za zlomek současné ceny v předcházejících privatizačních vlnách a mohli je radnici rovněž dlouhodobě splácet, odpověděl v jednom z rozhovorů na téma prodeje městských bytů žižkovský radní Jan Hurda lakonicky: „Podobná tvrzení jsou jen populismus. Když jsme v roce 1991 začínali domy privatizovat, nebyly k dispozici žádné hypotéky. Navíc byly domy ve špatném technickém stavu. Podmínky privatizace prostě odpovídaly tehdejší době.“ Dnes sice existuje celá řada hypotečních úvěrů, staly se však

Z architektonického hlediska unikátní komplex funkcionalistických budov ze třicátých let tak možná bude brzy muset ustoupit plánům na stavbu dalšího moderního obytného boulevardu určeného výhradně pro bohaté. Přitom zkušenosti ze západních zemí jednoznačně ukazují, že podobně předimenzované bytové projekty, které nezohledňují skladbu obyvatel a reálné potřeby místa, mají na jeho charakter devastující dopad. Místo se sice změní v líbivou uniformní lokalitu plnou nablýs-

3X FOTO: TOMÁŠ MALÍK, 1X ARCHIV

stávajícím obyvatelům, je projekt opravy a úprav chátrajícího bloku panelových domů v Lupáčově ulici. Ten se má v průběhu dvou let přeměnit v budovu moderního střihu, doplnit o komplex dvoupodlažních podzemních garáží, nové byty v nástavbě a následně projít privatizací. Ambiciózní projekt však překvapivě naráží na „nevděčné“ nájemníky. Ti by dům mnohem raději privatizovali ve stávajícím stavu, který sice není reprezentativní, ale zase by si mohli byty v něm snáze dovolit. „Za třicet let, co tu bydlím, se do

...a po ní.

domu pořádně neinvestovalo. Teď najednou přijde obří přestavba, která náš byt kvůli hluku a prachu učiní na minimálně dva roky prakticky neobyvatelným, a pak okamžitá privatizace. Nejsem si jistý, zda právě tohle někdo z lidí, co tu bydlí, opravdu chce. Spíš to na mě působí dojmem, že někdo z radnice dal vydělat spřátelené stavební firmě a nájemníci ať se zkrátka přizpůsobí,“ říká jeden z nájemníků, který si raději přeje zůstat v anonymitě. Nákladná oprava dlouhodobě zanedbaného domu a následný okamžitý odprodej působí z hlediska jednání radnice skutečně poměrně neobvykle. Spíše než veřejné blaho jako by sledoval maximalizaci firemních zisků. Mluvčí radnice Jan Sotona pak záměr radnice potvrzuje: „Jde o dlouhodobý proces, jehož cílem je opravit panelové domy, které jsou jako Lupáčova často v dezolátním stavu, a urbanisticky vylepšit tvář městské části.“ A dodává: „Zákon stanovuje nutnost prodávat veřejný majetek za cenu v místě a čase obvyklou. Tu stanoví posudek znalce bezprostředně před samotnou privatizací.“ Mluvčí přitom opomíjí fakt, že nájemníci, kteří své byty odkoupí, zaplatí rekonstrukci panelových domů hned dvakrát. Poprvé tím, že dlouhá desetiletí přispívali do fondu oprav domu, který díky nečinnosti správcovské firmy chátral, a podruhé navýšením jeho ceny po proběhlé rekonstrukci. Na námitku, že nájemníci, kteří budou do procesu privatizace vstupovat v následujících několika letech, jsou podstatným způsobem znevýhodněni oproti těm, kteří své byty kupo-

Rezidence ve věži - budoucnost Žižkova?

luxusním zbožím, na něž dosáhnou jen ti s nadprůměrnými příjmy. Těch však spousta obyvatel nájemních bytů prostě nedosahuje.

kaných fasád a fancy kaváren pro lepší lidi, za oběť mu ale padnou ti chudší, kteří budou kvůli stoupajícím nájmům nuceni odejít.

VELKÉ A JEŠTĚ VĚTŠÍ PROJEKTY

ŽIŽKOV NA ROZCESTÍ

Plány radnice na rozvoj Žižkova do podoby atraktivní lokality však rozsáhlými rekonstrukcemi panelových domů v řádech stovek milionů korun zdaleka nekončí. Starostka Kozumplíková se na již zmíněném Stavebním fóru nechala slyšet, že toto jsou v podstatě komornější projekty. Budou tedy jen jakousi předehrou pro ty opravdu exkluzivní, jež mají na Žižkov přivést na patnáct tisíc nových obyvatel. V současné době proto jen necelých pět set metrů od pomyslného centra Žižkova vzniká nejdražší a nejluxusnější bytový areál v historii hlavního města. Central Park Praha, jak se nová lokalita jmenuje, by měl nabídnout více než pět set bytů pro nejmovitější klientelu, kterou chce nalákat mj. rozlehlým soukromým parkem, sportovišti i byty, jejichž rozloha v některých případech činí takřka půl kilometru čtverečních (s cenou přesahující 46 milionů korun). Bydlení v až čtrnáctipatrových věžích, které se mají zanedlouho stát novou dominantou Žižkova, však nové majitele hledá zatím těžko. Přestože je v tuto chvíli k předání připraveno téměř dvě stě bytů, klíče převzalo jen pár desítek nových vlastníků. Podobné záměry pak mají developeři s posvěcením radnice i s nedalekým nákladovým nádražím Žižkov, které v současné době zeje prázdnotou.

Žižkovská radnice se ve svém tažení za „pěknou“ čtvrť pro lepší lidi a luxusní projekty, které nebudou hyzdit okolní „chudší příbuzní“, postavila po bok investorů a developerů. Stejně jako oni přitom zapomíná na potřeby těch, kteří už v místě bydlí. Nejednou, jako třeba v Lupáčově ulici, jde dokonce proti nim. Je to ostatně logické. Podpora projektů pro bohaté, přinese radnici od nových obyvatel tolik potřebné politické body, zatímco z těch, kterých se tyto a další projekty dotknou negativně budou díky nedobrovolné změně bydliště už jen voliči bývalí. Každé větší město má luxusní čtvrti typu Vinohrad, pro jeho životaschopnost a zachování ducha jsou však nezbytná i místa jako je Žižkov. V důsledku dění posledních let se však i tam začíná svébytná atmosféra pomalu vytrácet. Otázkou zůstává, zda lze započatý proces ještě zastavit. Petice a demonstrace, k nimž v posledních měsících došlo před žižkovskou radnicí, naštěstí ukazují, že stále existuje mnoho lidí, kteří jsou schopni podobné tendence kritizovat. Obyvatelům domu v Lupáčově ulici, pod kterým v těchto týdnech bagry začaly hloubit podzemní garáže, už asi nepomohou. V plánu na „revitalizaci“ Žižkova je však i mnoho jiných domů. Koneckonců nejde jenom o ně, ale o celé město.

9

ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Autor: Tomáš Havlín

ť r v t č e j o m , m Můj dů BON

Celý ro US: soc iolo zhovor se ge Holmem m Andrejem n s tr ánk á ajdete na c h No vé ho P ro www.n s toru, o v y pr o stor.cz

DVACET LET PO PÁDU BERLÍNSKÉ ZDI VZNIKAJÍ V HLAVNÍM MĚSTĚ SPOLKOVÉ REPUBLIKY NOVÉ HRANICE. TENTOKRÁT NEVEDOU MEZI POLITICKÝMI BLOKY, ALE MEZI NÁPOJI. V JEDNÉ ČTVRTI SE PIJE LATTÉ, V DRUHÉ LEVNÉ PIVO. ZDÁNLIVÁ MALIČKOST, KVŮLI KTERÉ ALE HOŘÍ AUTA. LATTÉ SE TOTIŽ PODLE NĚKTERÝCH ROZTAHUJE AŽ MOC. Gastronomických rozepří si před časem všiml časopis Der Spiegel, který si pro reportáž ze čtvrti Prenzlauer Berg vybral zasmušilého hospodského André Voigta. „V naší čtvrti otevřeli bioobchod. Většina lidí, kteří se sem stěhují, žije zdravě. To, co tady nabízím já, ale moc zdravé není,“ smál se tehdy skepticky třiačtyřicetiletý majitel tradiční nárožní hospody zvané Willy Bresch. Pozoroval přitom přes ulici nově otevřený Escobar s umělými palmami a koženými gauči. „Chodíval jsem tam, než přišel nový majitel. Od té doby jsem tam byl jen jednou. Dříve to bývalo příjemnější,“ hodnotil Voigt od láhve Berliner Pilsner. Hospoda Willy Bresch, založená na štamgastech, pivu, párku s horčicí a na tom, že jako jediná široko daleko nemá nekuřácký koutek, sice dál žije, ale na Prenzlauer Bergu pomalu působí jako historický skanzen. Plno je jen o víkendu, kdy jde v televizi bundesliga. „Ostatní staré knajpy jsou ze čtvrti pryč,“ říká Voigt. Někdejší

10

součást berlínského folklóru nahradily trendy bary, kavárny a bagetérie.

KDO PŮJDE Z KOLA VEN Hospodská revoluce přitom neprobíhá ve vzduchoprázdnu, ale odráží širší změny, které sociologové města shrnují pod pojmem gentrifikace. V Česku zatím nepříliš známý výraz má kořeny v anglickém označení pro vyšší buržoazii (gentry) a obnáší proces přestavby, modernizace a ekonomického využití vnitřních obytných částí města, které dosud ležely z hlediska kapitálu ladem. Poprvé se objevuje v šedesátých letech v souvislosti s vývojem britských a amerických velkoměst a v osmdesátých letech se dostává i do Německa. Konfliktní náboj onoho „ekonomického zhodnocení“ je dán tím, že se neobejde bez populační výměny. V gentrifikovaných čtvrtích nerostou jak houby po dešti pouze nové kavárny a galerie.

Rostou také nájmy a celkové životní náklady, což neunese každý. Podle Sigmara Gudeho, sociologa z berlínského institutu Topos, už nejsou ohroženy jen nejchudší vrstvy. „Týká se to i střední třídy. Také ta musí odevzdávat na nájmech kolem třetiny příjmů,“ říká a poukazuje přitom na zvlášť složitou pozici imigrantů. „Modernizace města jim nejprve zajistila slušné bydlení. Dnes, kdy nájmy rostou a klesají reálné příjmy, se ale jejich situace stává neúnosnou. Polovina z nich přišla o práci. Na nájem nemají a stěhování není volba, protože nové byty jsou ještě dražší,“ tvrdí. Část obyvatel musí v každém případě z „gentrifikované“ čtvrti odejít a uvolnit místo bohatším. A to rozhodně ne dobrovolně. V Německu se proto někdy spíš než o stěhování hovoří o vyhnání, které má zejména v souvislosti s druhou světovou válkou silný emocionální podtext. „Kdo si pořád ještě myslí, že přistěhovat se do Berlína znamená získat svobodu

FOTO: MARION SCHMIDT

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ

Proměny Berlína si našly cestu i do textů hiphopových kapel. Rapper Max Herre popisuje v tracku King vom Prenzlauer Berg (2004) typického obyvatele gentrifikované čtvrti. Nedávno jsem byl zase jednou ve východním Berlíně, Jdu kolem takový kavárny a vidím typa Se kterým jsem chodil ve Stuttgartu do školy, Mezitím zmutoval do naprostýho berlínskýho hipstra, Si říkám Hochu vzpamatuj se Ve svých myšlenkách je králem Prenzlauer Bergu. Sedí tam se svojí ajťáckou pózou A mluví o projektech, co se nikdy neuskuteční, On vážně stereotypně odpovídá antropologickému vývoji téhle oblasti za poslední roky Dnes se budeme věnovat jednomu speciálnímu druhu, Fenoménu, co opravdu vytváří tuhle oblast, Jedinečný v chování a rozmnožování Myslí se tím ‚homo grafikus‘ vychodoberlínského ražení Sameček: pomádový wet look pod kšiltem jeho náhodně sepraný džíny seděj jak legíny na nohách má v Hongkongu zflikovaný Nike-dunks Tahle zkříženina ze zkumavky se jmenuje design punk Ale žádný strach z těhle mírumilovných současníků Když jim věnuješ pozornost tak rychle tajou ledy rádi se poslouchají, jsou mistry převleku Tady je jeden ukazkovej exemplář tohoto druhu Theo, 30, dva roky v Prenzlauer Bergu jeho talent k proměnám je fakt hoden obdivu dřív jezdil na skejtu, byl straight edge, Dneska je na koksu, deprimovanej, když si nelízne aspoň dvě éčka, Byl popař, pak mod, od pankáče k hipsterovi, Šel od plátěnek k martenám, od dunks k bape-stars A tak jak svý boty mění i svý postoje, A mění se podmínky, končí všechny vazby…

a žít podle sebe, tomu už vážně není pomoci,“ rozbíjí mýtus o svobodném městě internetový diskutér Tim.

HOMO GRAFIKUS Čtvrť Prenzlauer Berg, ve které přežívá Voigtova hospoda, lze považovat za laboratoř gentrifikace v rámci německé metropole. „Jako někdejší východoberlínská čtvrť byla spolu s Berlin-Mitte a Friedrichshainem kompletně modernizována,“ říká původem berlínský sociolog Andrej Holm. Důsledkem toho je zcela proměněný charakter lokality. „Po převratu a začátkem 90. let zde žily chudší domácnosti s příjmy na sedmdesáti procentech berlínského průměru. Dnes je to sto čtyřicet procent a byty patří k nejdražším ve městě,“ tvrdí sociolog. Někdejší čtvrť dělníků a prvomájových demonstrací tak dnes patří mladým a bohatým. Z původních obyvatel zbyla po patnácti letech sotva pětina. Většině z těch nových ještě nebylo čtyřicet, spousta z nich pracuje v reklamním průmyslu a čas tráví na zahrádkách u laptopů diskusí nad „projekty“ (viz box). Měšťanské domy, slunečníky a kavárna za kavárnou. Realitní makléři lákají zájemce na vysoký podíl sousedů s maturitou. Zkraje se čtvrti říkalo „Castingallee“ a hlavní hodnotou bylo zaujmout, vypadat odlišně. Časem se ovšem prosadilo konzervativní maloměstské milieu, které se někdy označuje

pomocí dalšího nápoje, ovocných limonád Bionade, jako Bionade-Biedermeier. „Lidé se na ulicích bedlivě sledují a v jejich pohledech není vždy láska k bližnímu. Dnes už nejde o to odlišit se, ale o harmonické zapojení do masové choreografie,“ popsala zdejší atmosféru v listu Jungle World novinářka Martina Mescher. Ta ovšem také zpochybňuje, že by se novým obyvatelům vedlo nad poměry dobře. „Více než polovina z nich žije v malometrážních bytech, visí nad nimi Damoklův meč, že projekty nevyjdou a nezbude jim na nájem. Pohybují se na hranici mezi digitální bohémou a městskou chudinou.“

VYHNAT YUPPIES Pojem gentrifikace mezitím udělal politickou kariéru. Neslouží jen k popisu jevu, ale i jeho hodnocení. Stalo se z něj bojové heslo, jehož se chopila alternativní mládež a autonomní levice, která v něm našla sjednocující téma. „Je problém, když jsou lidi vytlačováni ze svých čtvrtí, protože nemají dost peněz,“ říká v rozhovoru pro Jungle World Paul, který v Berlíně organizoval červnové akční týdny proti gentrifikaci. Říká, že proti modernizaci samotné nic nemá, ale nesměla by mít současnou kapitalistickou podobu. „Je potřeba bojovat za to, aby všichni lidé měli přístup ke kvalitnímu bydlení. Důsledkem ekonomického zhodnocování ale

není pěkné bydlení pro všechny, nýbrž nucený odchod některých,“ připomíná. Levice a autonomové se teď především pokouší bránit před gentrifikací čtvrti jako je Kreuzberg, ve kterých jsou tradičně doma. Obraz nepřítele je jasný: dobře vydělávající yuppie (young urban professional) s kravatou, který přijede do čtvrti ve své nablýskané limuzíně a koupí v ní loftový byt. A metoda boje? Mediálně nejvděčnějším způsobem se zatím stalo zapalování luxusních aut, ačkoli revolucionáři vzali občas zavděk i prostým Renaultem Twingo. Podle aktivistů je to úspěšná cesta. „Mnozí investoři si teď dvakrát rozmyslí, jestli sem chtějí vložit peníze. Investor, který zaplatil výstavbu loftů na Kreuzbergu, už třeba řekl, že od dalších projektů ustupuje. Také další vidí, že v některých čtvrtích není pro investice přátelské prostředí,“ říká Paul. Proti levicovým aktivitám se ozývají kritické hlasy a zdaleka nejde jen o berlínského radního za CDU Robbina Juhnkeho, který alarmoval proti „rudým teroristům“ poté, co sám přišel o auto. Výhrady má i sociolog Holm, sám předloni zatčený (a následně propuštěný) za údajné členství ve skupině militante gruppe, jež měla mít na svědomí zapalování aut: „Problém gentrifikace nespočívá ani tak v yuppies s jejich více či méně drahými auty, jako spíš v kapitalistické organizaci bytového trhu a asociální bytové politice města. Politické iniciativy by se neměly tolik zaměřovat na symptomy a víc se zabývat ekonomickými a politickými podmínkami vývoje města.“ Podstatné také je, že levicoví autonomové, kteří se nejčastěji rekrutují ze střední třídy, mají ve věci vytlačování původních obyvatel čtvrtí sami máslo na hlavě. Ani oni nejsou na Kreuzbergu od počátku věků a museli jim ustoupit chudí lidé, kteří nejsou veřejně slyšet. Tím se vydláždila cesta pro yuppies. Podle některých kritiků tak mladí radikálové nejsou opozicí vůči gentrifikaci, nýbrž jejími průkopníky. Na obzoru se už rýsuje další zastávka. Čtvrť Neukölln, před patnácti lety nepolíbená civilizací, je dnes nejvíc hip a přetéká alternativními kavárnami a galeriemi. Každý, kdo chce být in, tam musí bydlet. Kdy přijde na návštěvu první yuppie? Na otázku, jak bude Berlín vypadat za dvacet let, neexistuje jednoznačná odpověď. Sigmar Gude je optimista. Proti gentrifikaci podle něj přirozeně působí další procesy, díky nimž si čtvrti uchovávají charakter a mísí se v nich různě bohaté vrstvy. „Velkoměsto je jako tanker, který potřebuje dvacet námořních mil na to, aby změnil směr,“ uklidňuje Berlíňany. Andrej Holm ovšem tvrdí, že už dnes je nastartovaný segregační trend, kdy v centru vznikají ostrovy luxusního bydlení a v okrajových čtvrtích, jako je třeba Wedding, se koncentrují chudinské vrstvy pobíračů sociálních dávek. „Zatím to není jako v Paříži, kde je rozdíl extrémní, ale bez politických zásahů a návratu k sociální politice to půjde tímto směrem,“ předvídá.

11


FOTO:© UNICEF/NYHQ1996-1392/GIACOMO PIROZZI


ŠKOLNÉ V AFRICE: PLATIT NEBO ZRUŠIT? ŠKOLNÍ DOCHÁZKA NENÍ PRO MNOHO AFRICKÝCH DĚTÍ OBTÍŽNÁ POVINNOST, ALE NEDOSTIŽNÝ LUXUS. CHUDOBA JIM ZNEMOŽŇUJE VZDĚLÁNÍ A BEZ NĚJ NEMAJÍ ŠANCI SE Z CHUDOBY VYMANIT. BLUDNÝ KRUH UZAVÍRÁ NESMYSLNÉ ŠKOLNÉ NA ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH A DRAHÉ UNIFORMY. TENTO SYSTÉM SE SNAŽÍ UNICEF ZMĚNIT. JE TO VĚC CTI! „Trochu mi vadí, že je nás ve třídě tolik. Menší děti někdy zlobí a učitel ani nepozná, kdo to byl, takže nakonec musíme za trest dělat domácí úkoly úplně všichni. Stejně jsem ale moc ráda, že sem můžu chodit,“ říká Harriette Charo ze základní školy Peleleza v keňské Mombase. Je jí devět let a chodí do první třídy. Není to však tím, že by se Harriette tak špatně učila a musela předchozí třídy opakovat – do školní lavice se letos posadila úplně poprvé. Její rodina patří k nejchudším ve městě. Před pár lety navíc ztratila otce a teď žije sama s maminkou a dvěma sourozenci. „Už si ani nepamatuji, kdy jsem s maminkou začala prodávat. Asi jsme tam byly vždycky. Vstáváme brzy ráno a jdeme ke stanovišti

12

minibusů. Lidé si od nás kupují vařená vajíčka, rajčata nebo oříšky na cestu. Někdy ale nezaplatí a já se s nimi musím hádat a prosit je. Večer jsem moc unavená.“ Když před časem její kamarádky začaly chodit do školy a ona ne, ptala se maminky, proč

Jak můžete pomoci Odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS UNICEF na číslo 87777 (cena DMS je 30 Kč, UNICEF od Vás obdrží 27 Kč) nebo pravidelným měsíčním příspěvkem jako Přítel dětí UNICEF na účet 123123123/0600 nebo na účet 2200022/0300, v.s. 55 (více informací a registrace na www.unicef.cz).

nemůže být jako ostatní děti. „Maminka říkala, že si to nemůžeme dovolit. Je to moc drahé. Prý až budu velká a vydělám si nějaké peníze, můžu do školy chodit. Jenže to by se mi tam všechny děti smály,“ krčí rameny Harriette. Tak jako v mnoha jiných afrických zemích, i v Keni musely rodiny až donedávna za děti platit školné už na základních školách. Pro velkou část z nich bylo přibližně 2400 Kč za školu a ještě dalších 490 Kč za uniformu tolik, že své děti do školy prostě poslat nemohly. Naštěstí pro Harriette však místní vláda, díky působení UNICEF a jiných organizací, povinnost platit školné zrušila. Najednou mohou do školy chodit úplně všechny děti – školní docházka zde vzrostla z 5,9 milionů na 7,2 milionů dětí!


„Docela mě baví angličtina a přírodověda. Matematiku tak moc ráda nemám. Jestli ale chci být učitelkou, musím se ji také naučit,“ přemýšlí Harriette. „Je to pro mě věc cti – když mohou do školy chodit jiní, proč bych nemohla i já? A navíc – chodit do školy je lepší než prodávat vajíčka,“ usmívá se šibalsky Harriette.

Příklady nákladů Tužky a sešity pro 6 dětí Škola v krabici (kompletní souprava vzdělávacích pomůcek pro 80 žáků a 1 učitele) 300 000 Kč Výstavba a zařízení školní třídy v Malawi 40 Kč 4250 Kč

ZÁŠKOLÁKEM PROTI SVÉ VŮLI Na světě je jistě hodně problémů, které zatím lidstvo neumí vyřešit. Školné na základních školách a povinnost nosit uniformu však bere milionům dětí šanci na lepší budoucnost úplně zbytečně. UNICEF (Dětský fond OSN) proto v zemích, kde je tento problém aktuální, jedná s místními vládami, aby tyto překážky ve vzdělání zrušily. Když se to před časem podařilo v Keni, rodiny, které si to předtím nemohly dovolit, začaly ihned své děti do školy posílat. Stejnou zkušenost mají i v dalších zemích, které již školné zrušily – např. v Ugandě, Malawi, Ghaně, Mosambiku, Etiopii nebo Tanzanii. I takovýto pozitivní krok však s sebou může přinést mnoho problémů, a proto je nutné vše dobře připravit. Jestliže do školy začne najednou chodit o polovinu dětí více, ještě naléhavěji než kdykoli předtím je nutné řešit velikost tříd, jejich vybavení, hygienické zázemí (pokud vůbec existuje), stejně jako počet a kvalifikaci učitelů. Například v Ugandě bylo v roce 1997 zrušeno školné na základních školách ze dne na den. Počet dětí ve školách ze zvýšil skokem: z 5,3 milionů v roce 1997 na 7,3 milionů o tři roky později. Průměrný počet žáků ve třídě byl 106 a jednu učebnici tam muselo sdílet sedm dětí!

FOTO: © UNICEF/NYHQ2005-2223/GIACOMO PIROZZI

Víte, že každý den po celém světě usedne do školních lavic miliarda dětí? A že 115 milionů jejich vrstevníků, kteří by tam měli být také, ve škole právě teď chybí? Letos v listopadu uplyne 20 let od přijetí Úmluvy o právech dítěte, která každému dítěti na světě zaručuje mj. právo na bezplatné základní vzdělání. Ať už se učí v řádných budovách, ve školních stanech nebo dokonce jen tak pod stromy někde v buši, úplně všechny děti by měly mít možnost chodit do školy, využít svůj potenciál a vlastním úsilím se dostat z kruhu chudoby. Vzdělání dívek je také jediným účinným a přirozeným způsobem, jak vyřešit populační krizi, která je hrozbou pro celou planetu. S každou dokončenou třídou totiž rostou šance dívky uplatnit se na pracovním trhu a úměrně tomu klesá počet dětí, které bude později v životě mít. I když Úmluvu kromě Somálska a USA ratifikovaly úplně všechny státy světa, od slibu k realitě bývá hodně daleko. Děti, které do školy nechodí, nemají prázdniny a volný čas netráví hrou – musí pracovat, aby pomohly zajistit přežití rodiny. Nebo dokonce žádné rodiče nemají a musí se postarat samy o sebe a své sourozence. Tyto děti často pracují v podmínkách, které přímo ohrožují jejich zdraví – stříkají pesticidy na kakaových plantážích, ostrými mačetami sklízejí cukrovou třtinu, prohrabávají tuny nebezpečných odpadků na skládkách, v zapadlých dílnách šijí celé dny a noci fotbalové míče, se kterými si nikdy nebudou moci zahrát. Tyto děti nemohou čekat – potřebují do školy chodit právě teď, dříve než vyrostou a už se nebudou moci do školních lavic vrátit. V zemích, které sužují ozbrojené konflikty, sucho, hlad a epidemie HIV, platí nejvyšší cenu za povinnost platit školné na základních školách ty nejzranitelnější děti. A právě ony přitom nejvíce potřebují bezpečné prostředí, možnost hrát si, kontakt s vrstevníky, pravidelný režim a zázemí, které škola dětem poskytuje.

UNICEF proto rozvíjí projekt „škol přátelských k dětem“, které dětem zajišťují přijatelné podmínky pro učení, včetně zavedení pitné vody a vybudování oddělených toalet pro chlapce a dívky. Je nutné zajistit také dostatečný počet učitelů – v Keni například UNICEF během jednoho roku vyškolil více než 1000 nových učitelů. Když se do školy zavede pitná voda, je tam možné také vybudovat školní jídelnu – většinu surovin pěstují děti samy na školních zahradách, v jídelně potom pracují jako dobrovolníci jejich rodiče. Důležité je, že děti mají každý den zajištěno alespoň jedno nutričně vyvážené jídlo. S kručícím žaludkem se totiž i sebezajímavější učivo vstřebává jen těžko. Ve školních jídelnách děti dostávají také vitamin A, železo a prostředek proti parazitům. Velkou motivací jsou také příděly jídla, které si děti mohou vzít domů. Např. ve Rwandě UNICEF v pilotních školách podporuje vzdělání dívek tím, že každá holčička, která nemá žádné neomluvené hodiny, si na konci měsíce odnese domů litr oleje na vaření. Může se nám to zdát jako naprostá maličkost – v zemi s průměrným příjmem 2800 Kč měsíčně to je však veliká motivace, proč dceru do školy poslat. Jak tedy řešit problém se vzděláním v rozvojových zemích? Jistě, můžeme na každé chudé dítě, které se v rozvojovém světě narodí, vybírat peníze, aby se zaplatilo školné, uniforma a všechny ostatní náklady. Nebo podpoříme zrušení nesmyslného systému, který drží v chudobě miliony dětí a obírá je o šanci na lepší život. Kdo ví – až jednou budou všechny nadané děti chodit do školy, třeba lidstvo vyřeší i ty problémy, na které zatím recept nemáme.

ŠKOLY PŘÁTELSKÉ K DĚTEM „Když jsem ještě před nástupem do UNICEF měla možnost nějakou dobu žít a pracovat ve městě Masvingo v Zimbabwe, nejbohatší rodinou v okolí byli Indové, kteří tam prodávali školní uniformy. Hodně dětí nechodilo do školy, protože uniformy byly příliš drahé a dítě z ní navíc každý rok vyrostlo,“ říká Pavla Gomba, ředitelka českého UNICEF.

Demokratická republika Kongo: Děti, které nechodí do školy, musí pracovat – jako tento chlapec z povrchového dolu na měď v Kipushi. Odhaduje se, že čtvrtina dětí mladších 14 let pracuje v nebezpečných podmínkách.

13


Autorka: Martina Křížková

PRINC MEZI NÁMI PŘÍBĚH RUMUNSKÉHO MLADÍKA, KTERÝ SE TOPIL U STARÉ BOLESLAVI A O NĚKOLIK DNŮ POZDĚJI ZEMŘEL VE VINOHRADSKÉ NEMOCNICI, UHRANUL LETNÍ ČESKO. PUTOVÁNÍ JEHO RODINY A PŘÁTEL PO PRAZE A OKOLÍ ZAZNAMENALA SNAD VŠECHNA ČESKÁ MÉDIA BEZ VÝJIMKY. DŮKAZEM TOHO JE I NÁSLEDUJÍCÍ

2X FOTO: FILIP JANDOUREK

TEXT. SNAŽÍ SE CELOU UDÁLOST ZACHYTIT A POPSAT TAK, JAK JI VEŘEJNOSTI PŘEDSTAVILI NOVINÁŘI. Nešťastná událost soukromého charakteru se díky mimořádné novinářské pozornosti stala jednou z velkých letních kauz. Média denně přinášela čtenářům, posluchačům a divákům zprávy o vývoji událostí déle než dva týdny. V řeči čísel to znamená více než dvě stě mediálních příspěvků v čase od čtyřiadvacátého července do osmého srpna. Způsob vyprávění se ve všech médiích podobá, i když s různými akcenty na jednotlivé detaily. Začíná před pražskou nemocnicí, pokračuje několika dramatickými zvraty při přesunech příbuzných a má nečekaně rychlý konec.

ETNICITA V HLAVNÍ ROLI Že se něco děje, zaznamenala jako první internetová média, po nich deníky a až po několika dnech i rádia a televize. Zpravodajský server Idnes.cz přinesl 24. července celkem obsáhlý text, který v první větě informoval čtenáře: „Prostranství před vinohradskou nemocnicí v Praze obsadily desítky Romů.“ Článek hned zkraje udává tón, jakým se o události bude psát. Není ani tak důležité, co se stalo, tedy že se rumunský mladík topil a nyní je ve vážném stavu v nemocnici, ale že se náhle objevili jeho příbuzní a přátelé, kteří ho přijeli na místo podpořit. Zásadní pro celou kauzu je, že jsou Romové. V textech se opakovaně zdůrazňuje, že jsou to slušní lidé a jejich počet. Čtenáři jsou při tom jedním dechem ujišťováni, že na místě je policie připravená zasáhnout. „I kdyby došlo například k rušení nočního klidu, situaci zvládneme,“ prohlásil pozdě večer sebejistě jeden ze strážníků /Pražský deník, 25. 7. /. V dalších dnech přibývají na straně policie obavy z blíže neupřesněných výtržností. Zároveň jsou popisovány reakce obyvatel kempu Pražačka, kde Rumuni strávili dvě noci „Dále uvedla, že část hostů, zejména rodiny s malými dětmi, odjela z kempu předčasně. Obávali se komplikací, když viděli přijíždět několik desítek Romů.“ / Idnes.cz, 26. 7. /.

HOLANDŠTÍ TURISTI A RUMUNŠTÍ SKAUTI Paradox, kdy jsou příbuzní nemocného slušní lidé, ale přesto je namístě povolat policii a jiní

14

lidé opouštějí kemp, novináři nevysvětlují. Je nutné ho chápat v kontextu informování o českých Romech v médiích. Dlouhodobě jsou zobrazováni jako problematičtí jedinci, kteří porušují zákony, mají dluhy a jejich soužití s většinovou společností je téměř nemožné. Od loňského podzimu frekvence „romských“ témat v médiích oproti předchozím letům stoupala díky aktivizaci neonacistů a jejich pochodům romskými lokalitami (Litvínov), možnosti zviditelnění pro jednotlivé politiky (Chomutov), romské migraci (kanadská víza) nebo útoku na romskou rodinu ve Vítkově. Tendence ke zjednodušování a stereotypizaci, která mediální obraz českých Romů stále provází, přechází plynule na jakoukoliv jinou skupinu Romů, podobně jako v tomto případě. Negativní charakteristiky spojené se slovem Rom jsou navíc natolik zažité, že autoři textů nepokládají za důležité je ani vysvětlovat, ale rovnou s nimi v článcích pracují. Zv ýšená citlivost k „romským“ tématům objasňuje i pozornost novinářů vůči celé kauze. Ani uprostřed okurkové sezóny by př íchod jakékoliv jiné skupiny do Prahy,

např íklad zraněných holandských turistů či rumunských skautů, podobný mediální zájem asi nevyvolal. Pro články o Romech je také typické, že v nich obvykle nejsou slyšet. Za ně a o nich mluví zástupci institucí nebo ti, které lze považovat za neformální autority, např. romisté či romští aktivisté. Jejich osobní příběhy mizí, úhel pohledu je objektivizován, pohnutky jejich jednání zůstávají nesrozumitelné. Děje se to i tentokrát, i když tento jev není vždy stejně silný. Alespoň zpočátku, kdy etnicita jednoznačně převažuje nad osobní tragédií konkrétních lidí, ale zůstává silně přítomná. Nechtěně to ilustruje policista hlídající kemp Pražačka: „Mysleli jsme, že temperamentní rumunští Romové budou v noci pálit ohně, popíjet a zpívat, ale byli ticho a šli brzy spát. Zřejmě drží smutek,“ řekl Deníku jeden ze strážníků, kteří se zde střídají čtyřiadvacet hodin denně /Pražský deník 27. 7. /.

K OBECNÝM MRAVŮM Příběh nabere obrátky se vstupem rozhlasu a televize. O pohybech romské skupiny a zdravotním stavu zraněného mladíka se informuje


od této chvíle téměř nepřetržitě. Vyprávění se láme na dvě skoro samostatné a do značné míry protikladné linie. Zjistí se, že zraněný mladík je vlastně romský princ a jeho zdravotnímu stavu i postavení v rumunské romské komunitě je věnována daleko větší pozornost. „Královskou rodinu z Rumunska doprovází početná skupina lidí. Už od pátku podporují v˙boji o život sedmnáctiletého chlapce.“ /ČT1, 27. 7. /. Zároveň se posiluje i negativní očekávání spojené s přítomností rumunských Romů v Praze. Akcentuje se obava, aby s nimi nebylo zacházeno lépe, než s jinými, protože jsou Romové. „Kdybych já byl na tom samém místě, co jsou oni, dělal tam oheň, tábořil, tak v tu chvíli dostanu pokutu a okamžitě mě odtamtud vykážete. Proč se něco takového nestalo s nimi?“ /TV Nova, 27. 7. /, ptá se moderátor zástupce ředitele městské policie a odpovídá si: „Strážníci ale prý k Romům přistupují opatrně kvůli tomu, že jsou velmi specifické etnikum.“ Znova a znova je dopodrobna zkoumáno jejich chování. Novináři se silně soustředí na možné či skutečné porušování obecných mravů, nařízení a předpisů. „…řekl starosta a dodal, že Romům před odjezdem od počernického rybníka rozdal igelitové pytle, aby mohli po sobě uklidit. I tak však po nich na místě zůstal starý televizor Philips a pneumatika.“ /Právo, 31. 7. /. Dramatizují se i problémy spojené s jejich pobytem. „…kempují na soukromém pozemku, který jim nabídl k užívání na neomezeně dlouhou dobu pan Křížek z Teplic. Nám ale vadí, že ten pozemek nemá status kempu – není tam ani minimální hygienické zázemí, toalety, pitná voda. Nebyl ani pořádně přístupný, dokud si ho Romové neprosekali klacky.“ /LN, 3. 8. /. Když se zjistí, že policie nemůže nic dělat, protože skupina z Rumunska nedělá nic nezákonného, volá se po zásahu ministra Kocába. Do Husince, kde nakonec svoji pouť příbuzní nemocného mladíka skončili, přijíždí i zástupci Dělnické strany. „V sobotu dopoledne se cyklisté na trase podél Vltavy severně od hlavního města nestačili divit. Každou chvíli narazili na policejní hlídku, míjeli auta s těžkooděnci, viděli kamerami a mikrofony obklopený hlouček mladíků, kteří se na výlet k řece vydali do třicetistupňového vedra v černých úborech a vysokých botách. „To všechno je tu kvůli tomuhle?“ ptal se jeden z užaslých cyklistů při pohledu na skupinku Romů tábořících na neatraktivním, zpustlém pozemku u řeky. „Já bych si jich jinak asi ani nevšiml,“ kroutil hlavou jeho společník na bicyklu.“ /MF Dnes, 3. 8. /. V televizi, rádiu i novinách vystupují odborníci, kteří se snaží mediálním příjemcům přiblížit život a tradice rumunských Romů. Jistá absurdita mediálního popisu romského „táboření“ ustupuje do pozadí v okamžiku, kdy oni sami dostanou v článcích šanci se k celé situaci vyjádřit. Rumunského tlumočníka si zajistí zejména idnes.cz (MF Dnes),

jež se příběhu věnuje ve svém zpravodajství nejpodrobněji a Právo. „Máme docela zkušenosti s cestováním po Evropě. Musím říci, že třeba ve Francii nebo v Německu nemá nikdo žádný problém s tím, když si najdeme veřejné prostranství. Důležité je, abychom se někomu neubytovali na jeho pozemku, ale na veřejném, patřícím obci. Můžeme tam bez problémů zůstat, většinou se dostaví zástupce obce a nabídne nám součinnost. Připadá nám to civilizované, takové země jsou prostě napřed před jinými, mezi které patří asi Rumunsko i ČR. Ve Francii běžně zastavíme u benzínové pumpy, přijede tam patnáct, nebo i třicet našich aut a můžeme tam pobývat několik dnů, aniž by to kohokoli zneklidňovalo.“ / Právo, 1. 8. /.

ETNOGRAFIE JAKO PŘÍSTUP Z mediálních výstupů postupně mizí nebo je jen minimálně tematizován důvod, proč rumunští Romové vlastně v okolí Prahy zůstávají. Přání být u blízkého člověka, který je těžce nemocný, pomoci mu svojí přítomností, se navíc interpretuje jako „zvyk olašských Romů“. Nečekaná smrt sedmnáctiletého mladíka pak ale dovede mediální logiku vyprávění k dramatickému finále. Nezbaví ji ale výše popsaných negativních charakteristik. Nadále se problematizuje přítomnost Romů. „Na břehu Vltavy se povalují těla mrtvých zvířat, zbytky jídla, ošacení a stanových přístřešků. „Táborovou idylku“ dotváří velké množství výkalů. Husinec se dnes pustil do úklidu po rumunských Romech, kteří tu pobývali během hospitalizace svého příbuzného.“ /Idnes.cz, 4. 8. /. Bere se jako fakt, že mladý muž nebyl pojištěn, i když se později ukáže opak. Spekuluje se, zda příbuzní seženou peníze na převoz ostatků do Rumunska. Zároveň se zdůrazňuje jejich jinakost, začne převládat až etnografický přístup k nim. „V těchto chvílích se po skupinkách chodí

do nemocnice s mladíkem rozloučit. Má to být jakýsi rituál, který jim nemocnice umožnila.“ /Radiožurnál, 4. 8. /. Je zarážející, co v celém vyprávění chybí. Příbuzní a přátelé zemřelého prince jsou v Česku více než dva týdny. Přesto se o něm osobně nelze z médií dozvědět skoro nic. Stejně tak jako o lidech, kteří z anonymity romské skupiny ojediněle vystupují, jako jsou jeho otec nebo bratr. Jen okrajově je zmíněno, že vlastně mířili na jakousi konferenci do Berlína. Nezmění to ani výlet do rodné vesnice v Rumunsku a účast českých novinářů na pohřbu. Je to v příkrém rozporu k množství mediální pozornosti, které v tak krátkém čase příběh vyvolal. V porovnání s tím větší prostor dostane i pohřební služba, která tělo do Rumunska převážela: „Klimatizaci jsme měli zapnutou celou dobu, proto jsme také často tankovali. Nápor byl velký a v Rumunsku je opravdu vedro, na sluníčku se nedalo vydržet. Nedovolili bychom si to jinak a ještě to umocňuje komunita našich klientů, jejichž obyčejem je otevírat rakev a loučit se se zesnulým. Tělo zesnulého jsme předali v pořádku, nejsme žádní amatéři.“ /Právo, 6. 8. /. Fakt, že alfou a omegou příběhu je romský původ celé skupiny, nikomu nepřijde divný. I když i ve sledovaném období se objevily texty, které události zpětně hodnotí. „Úředníci museli jednat rychle a bezprecedentně, a tak pochopitelně leckdy vznikala nesystémová a snadno napadnutelná rozhodnutí. Třeba v otázce hygieny nebylo zdaleka všechno v pořádku. V rámci možností ale úřady situaci zvládly.“ /MF Plus, 7. 8. /. Bylo by jednoduché říci, že novináři vyprávěli příběh takto úmyslně. Spíše jen odráží rozporuplnost a nebezpečnou zkratkovitost, která v českém prostředí vůči „romským“ tématům stále převládá.

15

PATTI SMITH: VĚROHODNÁ Š JE PŘEDEVŠÍM BÁSNÍŘKOU, Z JEJÍŽ TVORBY SRŠÍ MAGICKÁ ENERGIE. KDO MĚL ŠTĚSTÍ A DOSTAL SE NA ČERVENCOVÉ VYSTOUPENÍ PATTI SMITH V PRAŽSKÉM DIVADLE ARCHA, OVĚŘIL SI, ŽE HO TAHLE DVAAŠEDESÁTILETÁ PUNKOVÁ DIVOŽENKA STÁLE MŮŽE UHRANOUT. Vstupenky na představení Patti Smith v Arše, které se konalo 15. července, byly od dubna vyprodané. O velké poptávce ostatně svědčila i fronta desítek nervózních zájemců o koupi lístku před vchodem v den koncertu. Mnozí však stejně neuspěli. Překupníci se vstupenkami se tentokrát nedostavili, takže šanci měl jen ten, kdo včas narazil na smolaře, kterému nepřišel partner. Náplastí pro zbylé fanoušky bylo snad jen to, že mezi ně zavítala samotná Patti, rozdala pár podpisů a slíbila, že se někoho pokusí propašovat dovnitř. Podařilo se to však jen u jednoho z nich. Kapacita malé Archy zkrátka nestačila, i když to byla daň za jinak přívětivou atmosféru. Násle-

16

dovalo netrpělivé, ale ne příliš dlouhé čekání a pak, krátce po osmé večerní… „Jsem ráda, že jsem zpátky,“ řekla Patti nenuceně a jala se zpívat píseň Redondo Beach z legendárního alba Horses. Rozjezd byl pozvolný. První část představení tvořily pomalejší kusy, zpestřené recitováním veršů. Poté se z pódia začaly valit údernější písně, třeba z alba Radio Ethiopia, nebo notoricky známé hitovky, jako je Because the Night. Největší zážitek ovšem skýtala třetí, nejrazantnější část. Patti v ní vyrukovala s úchvatnou písní Horses (ze stejnojmenné desky), při níž už to v publiku pěkně vřelo. Patti Smith ve své tvorbě mistrně kombinuje punkovou naléhavost a pomalé, lyrické melodie.

Její projev je strhující, ale syrový a jeho síla tkví v jednoduchosti. Doprovod? Jedna nebo dvě kytary, basa, klávesy, bicí. Nic víc. V Arše tomu nebylo jinak. Kytarista Lenny Kaye a bubeník Jay Dee Daugherty, kteří s ní hrají od sedmdesátých let, tu dotvářeli atmosféru newyorské punkrockové scény. Patti rovněž v průběhu koncertu věnovala píseň palestinským dětem a další Michaelu Jacksonovi, čímž mnohé překvapila, ale zároveň předvedla, že se umí povznést nad samozřejmost svého žánru.

LIDSKÝ BUDÍK Jeden americký hudební kritik o ní napsal: „Na jevišti Patti Smith vděčí za mnohé magickým

FOTO: DAIGO OLIVA

popěvkům Allena Ginsberga, ale jejím skutečným předchůdcem je starověká tradice šamana – kouzelníka kmene, který působil jako médium pro mimosmyslové světy. Zatímco Jim Morrison z The Doors definoval druhou stranu, byla to Patti Smith, která se tam skutečně dostala.“ Patti na pódiu skutečně působí neuvěřitelně. Poselství svých písní vyjadřuje sugestivními emocemi, kterým se v daném okamžiku zcela oddá. Kritizuje-li něco, umí předvést neuvěřitelný, nenávistný hněv. Zpívá-li o svobodě, je plná něhy. Tančí, jako by vyvolávala duše zemřelých, a její tvář se krabatí rychlými změnami výrazu bolesti, nadšení a strachu. Dojem z jejího koncertu umocňuje i její nezaměnitelný image. Vytahané tričko nebo pánská košile na vyhublé postavě, prošedivělá hříva a odhodlaný, hloubavý výraz. A při koncertu kolem sebe mocně plive. Patti odmala odmítala ženskou vizáž, kterou dívkám předepisovala tehdejší společnost. „Nikdy jsem se neztotožňovala s žádnou ženskou. Nenáviděla jsem módu


Autor: Jaroslav Fiala padesátých let,“ říkala později. V sedmdesátých letech se přesto stala načas módním symbolem klubové scény kvůli punkové, mírně oboupohlavní vizáži a aktům, které tehdy nafotila. Inspiraci k sebevyjádření podle všeho našla brzy. „Máma mi jako malé holce dala Zpěvy nevinnosti a zkušenosti Williama Blakea. Jak jsem vyrůstala, začala na mne jeho tvorba působit. To nejkrásnější a nejvíce inspirativní na Williamu Blakeovi je, že už jako dítě začal mít vize, a tuto svou otevřenost nikdy neztratil. Opravdového úspěchu se nedočkal, lidé ho přezírali, přesto dál dělal svou práci,“ uvedla v rozhovoru pro server Idnes.cz před čtyřmi lety. Začátky Patti Smith rovněž nebyly slavné. Chvíli pracovala v továrně, studovala univerzitu, ale v devatenácti nechtěně otěhotněla a dítě nakonec opustila. V roce 1967, v jednadvaceti letech, udělala za minulostí řez a odjela do New Yorku. První dva týdny prý spala v metru. „Doma byl klid, ale taky tam nebylo nic, co by mne mohlo zformovat. New York je jediné místo, které mně skutečně přijalo.“ Patti si našla přátele a přestěhovala se do legendárního hotelu Chelsea, kde bydleli třeba Janis Joplin nebo William S. Borroughs. Pilně psala hudební recenze a zejména básně, které recitovala před publikem. Její tvorba byla silně ovlivněna poezií přelomu 19. a 20. století, hlavně prokletými básníky. Arthur Rimbaud byl podle Patti „první punkový básník“. Vliv těchto tvůrců je na jejím uhrančivém projevu patrný. Ať už Patti Smith recituje nebo zpívá, její slova se doslova vrývají pod kůži. Málokterý umělec dokáže působit na publikum tak sugestivně. Patti říká naplno co si myslí, věří si a vy věříte jí. Vypovídají o tom i motivy její tvorby, o kterých kdysi prohlásila: „Začala jsem dělat rock-and-roll z politických důvodů. Vím, že jsme na začátku nebyli moc dobří, ale připadali jsme si jako lidské budíky. Říkali jsme: Probuďte se! Probuďte se!“

ve svých dvaašedesáti zpívá. Při vystoupení v Arše si občas nešlo nepřipomenout staré známé heslo: „Punk´s not dead!“ Při rychlejších kusech publikum hravě roztančila a dovedla k vytržení. Na pódiu byla v pohybu, zuřivě gestikulovala a zběsile tančila. Občas si zase jako by nezúčastněně pletla copánky z vlasů. Zkrátka do toho dala všechno. Kdekdo dnes v této souvislosti vzpomíná na Pattiin první koncert v Česku v roce 1996. Tehdy zahrála v Kongresovém centru, kde diváci museli sedět na vypolstrovaných sedačkách. Po odehrání první skladby ovšem uchvácení lidé hromadně vstávali, sedačky přelézali a drali se k pódiu.

SÍLA SKRYTÁ V LIDECH Patti je umělkyně, která se vždy vyjadřovala ke společenským a politickým otázkám. Nešlo však jen o bourání konvencí. Po uvěznění členů undergroundových Plastic People of the Universe v polovině sedmdesátých let byla jedním z prvních zahraničních umělců, kteří proti tomu protestovali. Po vydání desky Radio Ethiopia zase nekompromisně prohlásila: „Když zavolá Etiopie a řekne, potřebujeme pšenici, nebudeme se jich ptát jakou mají barvu nebo kdo je jejich oblíbenec a co poslouchají v rádiu. Nemusejí dělat vůbec nic, jen mít hlad. A jestliže mají hlad, je třeba je nakrmit, to je všechno.“ Jejím mottem je heslo ze šedesátých let: „People have the power“ (lidé mají moc). Avšak na rozdíl od řady jiných tvůrců, kteří na něj zapomněli, ho Patti stále připomíná. Donedávna třeba při hlasitých protestech proti válce v Iráku a vládě George W. Bushe, kterého na koncertech obviňovala ze zločinů proti základním svobodám. Patti není představitelkou politické ideologie a její stanoviska vždy vyplývala z konkrétní situace. V roce 1997 řekla: „Umělci tu nejsou proto, aby sloužili médiím. Ani média tu nejsou proto, aby sloužila umělcům. Pokud média a umělci někomu slouží, jsou to lidi. A co jsme udělali, abychom jim posloužili?“ Mnohým se dnes může zdát křičet o svobodě jako vyprázdněné. Patti se však snaží dát těmto heslům smysluplný obsah a zdůrazňuje, že moc měnit věci má v rukou každý z nás. V divadle Archa tomu nebylo jinak: „Vy jste budoucnost! Jen na vás záleží, jestli tu zůstane špinavá planeta,“ volala k publiku na závěr.

PUNK´S NOT DEAD Patti v první polovině sedmdesátých let vystupovala v legendárním newyorském klubu CBGB. Ten se stal jedním z nejvýznamnějších symbolů začínající americké punkové éry. Kromě ní zde působily skupiny jako Ramones, Television nebo The Dead Boys. Recitování veršů se Patti v této době rozhodla podpořit elektrickou kytarou a nakonec i plnohodnotnou kapelou. K té se přidal i mladý český emigrant Ivan Král, jenž s rodiči opustil Československo po sovětské okupaci. Originální básnířka se posunula k přímočarému punk rocku a výsledkem byla kapela Patti Smith Group. Tato sestava nahrála čtyři alba, která ji v sedmdesátých letech vynesla na vrchol slávy, ale v roce 1980 se na osm let odmlčela. V nejlepším se má přestat. Srovnáte-li však starou koncertní videonahrávku s dneškem, zjistíte, že projev šamanky Patti je stále rezolutní. Sice zestárla, ale přesto je těžké uvěřit, s jakým nasazením

FOTO: NESSTER

AMANKA


17

NIKDO NEMĚL TAKOVOU FANTAZII

18


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Vít Strobach

LENKA REINEROVÁ, POSLEDNÍ Z OKRUHU PRAŽSKÝCH ŽIDOVSKO-NĚMECKÝCH AUTORŮ, ZEMŘELA V ČERVNU LOŇSKÉHO ROKU. KRÁTCE PŘEDTÍM VZPOMÍNALA V DOSUD NEPUBLIKOVANÉM ROZHOVORU NA PRVOREPUBLIKOVÉ LEVIČÁCTVÍ, VZTAHU K ŽIDOVSTVÍ A „RUZYŇSKÝ“ ANTISEMITISMUS PADESÁTÝCH LET. SPISOVATELKA BY LETOS V KVĚTNU OSLAVILA DEVADESÁTÉ TŘETÍ NAROZENINY.

Jaroslav Foglar

Nedokončila jste střední školu, i když jste studovat chtěla. Jak se to stalo? Jsem absolutně nevzdělaný člověk. Tatínek měl železářství a zpočátku se nám dařilo docela dobře. Nastoupila jsem do německého gymnázia. O tom rozhodli rodiče. Neptala jsme se jich, proč zrovna německá škola. Mluvili německy, i když oba ovládali i češtinu. Řekli mi, že tam půjdu, tak jsem šla. Ale v kvartě jsem musela odejít. Naše finanční poměry se změnily, takže jsem v šestnácti nastoupila do práce. Byla jsem takzvaně nadané dítě a jen nerada jsem šla ze školy pryč. Leckteří blbečkové tam klidně zůstali, pokračovali, mohli studovat i na univerzitě, ale já kvůli penězům ne. Posunulo mne to doleva, protože jsem to vůči sobě cítila jako nespravedlnost. Mluvilo se ale o tom, že je škoda, když takové dítě nemůže studovat, takže jsem díky tomu získala protekcí práci v papírnách. Nyní je to světlé místo v mé biografii. Seděl tam totiž se mnou v kanceláři Jaroslav Foglar.

radikálních názorů, co jste si o tom myslela?

si, že byl homo, ale jsem hluboce přesvědčená o tom, že byl slušný a čestný. Naproti nám, kde jsme s Foglarem pracovali, byla burza práce. Od rána tam stáli chlapi a čekali, jestli něco dostanou, nebo nedostanou. Byl tam často kravál, přišla policie a pendrekovala je. My jsme byli „ti lepší“, měli jsme práci. Dívali jsme se dolů a nerozuměli tomu. Ale byli jsme s tím stále konfrontováni.

Tehdy to nebyl známý fakt. Byli jsme prostě taková mládež. Místo toho, abychom šli na rande, jsme jeli agitovat proti henleinovcům. Nikdo nás nenutil, bylo to z vnitřního přesvědčení. Nepřítel, tedy to, čeho jsme se nejvíce báli, byl fašismus. Sovětský svaz nám říkal, že když nás přepadnou, půjde s námi.

ČEKÁNÍ NA SPRAVEDLIVÝ SVĚT

DEUTSCHES HAUS

Díky nucenému odchodu ze školy a hospodářské krizi ve třicátých letech jste se stala komunistkou?

Pocházíte z asimilované rodiny, kdy jste si začala uvědomovat své židovství?

Stalo se, že jsem šla po ulici a mladý, dobře vypadající člověk stál na rohu a držel kytičku pomněnek. Nechtěl žebrat, tak raději prodával pomněnky. Na mladého člověka to působí, pokud je trochu citlivý. Takový osud tenkrát mohl mladé lidi někam postrčit. Moje revoluční minulost nepřišla náhodou. Byla jsem velký revolucionář, ale nebyla jsem sama. Většina inteligence tehdy byla to, čemu se dnes říká levá. Fašismus jsme měli na hranicích a nejen tam. Mussolini přepadl Habeš, v malém Československu to mělo ohromnou odezvu. Začala válka ve Španělsku, proti fašismu tam šli bojovat moji kamarádi, i když nemuseli.

Co jste čekala od komunismu?

Na to se vás ptají ve všech rozhovorech, které jsem s vámi četl. Jak se vám spolu pracovalo?

Že přinese sociálně spravedlivou společnost. Četli jsme Erenburga, v divadle dělali různé pokusy. O gulazích se nevědělo. Lidé mi dnes namítají že byly procesy! Mně bylo tehdy devatenáct let a nějaké procesy mi neimponovaly. Vlastně jsem o nich ani moc nevěděla. Pro mě bylo rozhodující, že nám přijde Sovětský svaz na pomoc. A bude to potom dělat jinak, spravedlivěji, než jak jsem to sama zažila. Nebyla jsem s tím jak známo sama. Scházeli jsme se v kavárně Metro. V rohu byl stůl komunistické mládeže, to jsme byli my, což znamenalo Jiřího Ortena, Evžena Rosického a jiné. Kousek dál byl „trockistický“ stůl. Seděli tam manželé Budínovi, Milena Jesenská, nějaký doktor Ungr. Prostě různí lidé a my jsme je sledovali. Jednoho večera se ve dveřích objevil krásný mladý muž, byl to Julius Fučík. Jesenská se zvedla od „trockistického“ stolu, objala ho (stalinistu) a pak spolu odešli. To byla tehdy velká aféra, protože to nesmělo být.

Velmi dobře jsme spolu vycházeli. Byl o devět let starší a celou dobu mu nezavolala ani jedna holka. Měl svoje kluky a to mu stačilo. Myslím

Mezi levicovými novináři bylo mnoho lidí židovského původu, často velmi

Od poloviny třicátých let s nástupem antisemitismu. Začalo to kravály na univerzitě, které změnily situaci v Praze. Na německém gymnázium byla polovička dětí z židovských a polovička z tak zvaných národních, nacionalistických rodin. Profesorský sbor byl taky takový. Nikdy tam ale nedošlo k třenici. Až tak kolem roku 1936 to začalo být nepříjemné. Věděla jsem vždycky, že jsem Židovka, ale bylo to takové „a co“, nehrálo to pro mě dlouho žádnou roli. Moje rodina byla absolutně asimilovaná. Maminka byla naposled v synagoze, když se vdávala, protože jinak to tenkrát nešlo, ale vícekrát ne.

Jak jste vnímala česko-německý antagonismus v Československu?

Milena Jesenská

19



Moje babička, coby stará dáma, měla svůj dámský kroužek. V létě, když bylo hezky, se scházely všechny v zahradní restauraci Deutsches Haus. Nebyl zde, mezi těmito židovskými dámami a německým osazenstvem podniku, žádný problém. Bylo to normální, ale jen do roku 1936, kdy přišly nepokoje na univerzitě a zostřovalo se napětí v pohraničí.

Situace se s blížící válkou vyhrotila velmi rychle, věděla jste, že jste kvůli vašemu židovství ohrožená? Nyní se často říká, že Židi neutekli, že si to nechali líbit. Po Mnichovu se ti bohatší snažili odejít ven, ale nebylo to lehké. Byl zde problém s vízy. Nikdo neměl ale takovou fantazii, aby si mohl představit, co bude. Holocaust si pro-

stě nikdo nedokázal představit. A najednou si v Praze nemohli Židé sednout na lavičku, nemohli do tramvaje.

V této době jste se sama hlásila k češství, němectví nebo židovství? Vůbec jsem se k ničemu nehlásila. Nikdo to po mně také ani nechtěl. Ani na emigraci jsem nemyslela. Po válce a všech vězeních jsem si navíc slíbila, že už nebudu nikde nikdy členem. Když jste člen čehokoliv, musíte se přizpůsobit nějakému řádu. Když mi bylo osmdesát, tak jsem vstoupila do židovské obce. Jsem nevěřící člověk, ale dělala jsem to z pocitu sounáležitosti, že k nim tak nějak patřím, jsem jedna z nich. Celá moje rodina jen kvůli tomu zahynula. Když mi bylo osmdesát pět, tak jsem vstoupila do Amnesty International. Teď mi bylo devadesát, mám schované peníze a říkám si, kam je dám. Myslím na bezdomovce. Mohli pro ně ty stany na Letné postavit alespoň na celou zimu. O občanské válce v židovské obci víte?

Ano, vím. To je to nejhorší, co může být. Nejsem ani jelínkovec ani sidonovec a myslím, že je hrozné, co vyváděly obě strany. Teď mají v židovské obci nové vedení, nějaký Bányai. Napsali, že pracují bez nároků na odměnu, tak snad odpadne spousta problémů.

Účastníte se akcí na obci?

Lenka Reinerová (1916-2008) byla od mládí činná v komunistické mládeži. Ve třicátých letech se seznámila s řadou tehdejších levicových novinářů a brzy pod jejich vedením začala sama psát. Druhou světovou válku přežila jako jediná ze své rodiny díky emigraci do Mexika. Přes patnáctiměsíční vězení na počátku padesátých let zůstala nadále, nebo spíše znovu po přechodném vyloučení, členkou strany a přesvědčenou komunistkou. Určité „odkouzlení“ přišlo až v letech tzv. normalizace. V té době jí vycházely knihy pouze za hranicemi a v němčině. Pro české čtenáře se opět objevila až v letech devadesátých. V češtině z jejích knih zatím vyšlo: Hranice uzavřeny, 1956, Barva slunce a noci, 1969, náklad zabaven, Sklo a porcelán, 1991, Bez adresy , Neskutečně skutečné příběhy, 2001, Kavárna nad Prahou, 2001, Všechny barvy slunce a noci, 2002 , Vůně mandlí, 2004, Praha bláznivá, 2005 Čekárny mého života, 2007.

20

Byla jsem na oslavě sto let Židovského muzea. Pozvali mne na do divadla Archa. Moderoval to Dědeček (nevím, co on má společného se židovstvím), který se mne ptal, jak při tvorbě pracuji se svým židovstvím. Trochu mě to namíchlo. Řekla jsem, že o tom nepřemýšlím. Je to ve mně, to nenaplánuji.

KOUŘILI PAPIROSY Byla jste zatčena a uvězněna na počátku padesátých let, v době politických procesů. Řekla jste, že vám přitížilo, že jste Židovka. Setkala jste se ve vězení přímo s antisemitismem? Obviňovali vás ze sionismu? V Ruzyni to bylo pořád. Primitivně, hloupě. Říkali třeba, že od založení státu Izrael jsou všichni Židé na světě sionisty. Zeptala jsem se svého vyšetřovatele, jestli myslí opravdu všechny Židy. Když odpověděl, že ano, zeptala jsem se na soudružku Gánovic, tedy členku ÚV KSSS. Nevěděl, co má odpovědět. Jednoho dne mi řekl: „Ten váš Kisch, to byl taky pěknej agent.“ Já na to, že jsem slyšela, že prý měl nějaké styky s GPU. Už jsme pak o Kischovi nikdy nemluvili. Brzy jsem pochopila, že tam nejsem kvůli něčemu. Souhlasila u mne všechna negativa. Byla jsem předválečnou členkou strany, což bylo v té době špatné, byla jsem novinářka, Židovka,

Julius Fučík

za války jsem emigrovala na Západ, a ještě jsem si vzala Jugoslávce. To byl můj rejstřík. Výslechy byly vedené podle toho. Prostě někde něco bude. Třeba: „Znala jste Moše Piadeho?“ Přitom zdůrazňovali Moše. Byl vysoký činovník strany v Jugoslávii, ale byl Žid. Všechno to ale dělali Sověti. V Ruzyni seděli jeden či dva z nich někde v koutě, v civilu. Nikdy neotevřeli pusu, ale kouřili papirosy, podle toho jste je mohl poznat.

Ovlivnilo vězení váš vztah k židovství? Ani ne. Je to ve mně. Rodinu mi kvůli tomu zabili. Důkladně, jedenáct členů. Od babičky až po osmiletého synovce. Nemusím o tom nějak extra přemýšlet. Myslíte, že teď není latentní antisemitismus? Lidé si toho pořád všímají, i pozitivně, že jsem jiná. Tento byt jsem v roce 1958 dostala přidělený. Dcera zde začala chodit do školy, jednou přišla s tím, že jí spolužák říkal, že je Židovka. A ona nevěděla, co to je. To jsem nesnesla. Sebrala jsem se a šla jsem za ředitelem školy. Když jsem byla ve vězení, otec dceři říkal, že mám důležitou práci. Kupoval jí za mne i dárky a psal dopisy. Na dceru to mé věznění s celou tíhou padlo, až když jí bylo patnáct, šestnáct, a řeší to dodnes. Ve mně je to také, toho se nezbavíte, to je nějak ve vás. Mám tu zajímavý dopis od dcery popraveného Ludvíka Frejky. Jeho manželka, herečka, se proti němu tehdy „vyjádřila“. Že byl zrádce a podobně. Přiměla k tomu ještě jeho syna, kterému bylo tehdy asi čtrnáct. Frejkova dcera se z toho ještě dnes potřebovala vypsat.

Změnil se ve vězení váš vztah ke komunismu? Četl jste Sklo a porcelán? Píšu tam o tom. Mám tu výhodu, že se z toho mohu vypsat.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Jitka Kolářová

TO BYLO O PRSA! PRSA JSOU V NAŠÍ SPOLEČNOSTI SYMBOLEM ŽENSTVÍ. V KOUSKU TKÁNĚ JE KONCENTROVÁNA KRÁSA, SEXUALITA I MATEŘSTVÍ. CO SE STANE, KDYŽ VÁM DIAGNOSTIKUJÍ RAKOVINU A O PRSA PŘIJDETE?

Kde hledat pomoc? Na podporu žen s rakovinou prsu fungují v Čechách sdružení ALEN a Jantar. Obě nabízejí především psychickou podporu, solidaritu a přátelství. Pořádají pravidelná setkání, společné aktivity, ALEN i rehabilitační pobyty. Jejich cílem je ukázat ženám, které přišly o prs, že plnohodnotný život onemocněním nekončí.

Rakovina prsu je třetím nejčastějším typem rakoviny v Evropě. V Čechách je každoročně diagnostikována u pěti tisíc žen – v průběhu života jí onemocní každá dvanáctá. Dříve po diagnóze většinou následovala totální mastektomie, neboli odnětí celého prsu. Dnes se v raných stádiích tento typ rakoviny úspěšně léčí pouze odstraněním nádoru s dostatečně velkým bezpečnostním „nárazníkem“ okolní zdravé tkáně, takže žena nepřijde o celý prs. V případě nádorů, které již metastázovaly, však zákrok bývá větší a navíc po něm nastupuje chemoterapie a radioterapie, která by měla zaručit, že se metastázy již dále v těle nebudou šířit. Po úspěšné léčbě pak může žena podstoupit plastickou operaci, kde jí vymodelují nový prs. Další možností je nosit pod oblečením tzv. epitézu – silikonový polštářek, který vypadá jako ňadro. Tolik medicínské minimum. Rakovina a ablace prsu jsou dnes obestřené spletí lékařské a pojišťovnické terminologie, k přivyknutí životu bez prsu, vyrovnání se s operací a hledání ztraceného sebevědomí ale léky ani zákroky nepomohou.

a doktor s ní mluví, jako kdyby šlo o koupi ortopedických vložek. Darinina zkušenost výmluvně ilustruje současný přístup k nemoci i jejím následkům. Přihlížíme rozpravě odborníků – lékařů, fyzioterapetů, pojišťoven – kteří mluví o ablaci, segmentektomii, lymfadenektomii, ale málokdy o traumatu, které diagnóza způsobí, o potřebě pochopení i nutnosti přijmout změněné tělo. Zákroky se složitými názvy jsou pro ženy s rakovinou prsu bezpochyby životně důležité. Jenže nestačí. Zdraví není jen momentální nepřítomnost nemoci, jejíž vývoj je navíc silně ovlivněn tím, jak nemocní celou situaci prožívají a jak se k ní staví. Ženy po operaci prsu čelí najednou řadě nejistot a otázek. Ty hlavní se samozřejmě točí kolem souboje s nebezpečnou nemocí, který je během na dlouhou trať, navíc s nejistým koncem. Obrovskou zátěží, která komplikuje zvládání situace, mohou být ale i zdánlivě banální, praktické problémy: kde sehnat dobrou paruku, když po chemoterapii vypadají vlasy? Jak nosit prádlo s epitézou? Někdy stačí třeba jen najít někoho, kdo právě prožívá podobnou situaci a nestydí se o ní mluvit. Takové věci se ale v ordinaci žena většinou nedozví.

NIC NEŽ SKALPEL Darině bylo devatenáct, když si na hrudníku náhodou nahmatala bulku. Okamžitě absolvovala vyšetření, při kterém se ukázalo, že se jedná o rakovinu. Rozhovor s lékařem o tom, co bude následovat byl víc než strohý: „To prso vám uřízneme. Ale když to půjde dobře, můžete jít za pár měsíců na plastiku a dostanete nové. Sestra vám vypíše žádanku na předoperační vyšetření. Nashledanou.“ Tehdy se v ordinaci málem zhroutila. Právě jí diagnostikovali smrtelnou nemoc, přijde o prs, možná o život,

LÁSKA A SEX – BEZ PRSA? Mnoho žen s diagnózou rakoviny prsu prožívá zásadní změny také v sexuálním životě. Americká lékařka Anne Collyer, která se rakovinou prsu zabývá, v pořadu BBC uvedla, že i malá jizva na prsu může v ženě vyvolávat hrůzu a způsobit ztrátu sebevědomí. Když přičteme vypadané vlasy, vyčerpání z náročné léčby, nevolnosti a bolesti, je přirozené, že vnímání sebe samé a svého těla prochází v průběhu nemoci velkou změnou. Sexuální život jde v tu chvíli často

stranou. Přesto je udržení intimity v partnerském vztahu právě v tuhle chvíli velice důležité. Podpora ze strany partnera či partnerky může být v procesu uzdravování klíčová. Významné jsou přitom i zdánlivé maličkosti. Třeba jen ujištění: „Nechodím přece s tvými prsy, chodím s tebou“ působí na léky a operačními zákroky vybičované pochybnosti a nejistotu stejně důležitě jako kdysi první milostné vyznání.

ŽIVOT POTÉ Ženská prsa jsou prostě víc než jen část těla. V tomto smyslu je rakovina prsu velmi specifické onemocnění. Naštěstí i u nás už vznikly různé svépomocné skupiny, které nabízejí nejen praktické informace, ale i pochopení a zkušenosti těch, které rakovinu prsu zvládly. Spoustu informací lze také najít na internetu. České weby se zatím stále soustředí především na medicínské otázky, těm, kdo vládnou angličtinou, ale může pomoci třeba americký web Breastcancer.org, který si našla i Darina: „Je tam spousta užitečných praktických nápadů, se kterými může přijít jen ten, kdo nemocí sám prošel. Třeba, jak se s epitézou a parukou koupat. Přes diskusní fóra jsem se tam taky seznámila s holkama v mém věku se stejnou diagnózou. Předtím jsem si připadala hrozně osamělá – myslela jsem si, že se tahle nemoc týká spíš starších žen a o to pro mě bylo všechno těžší.“ Rakovina prsu si nevybírá – onemocnět může kterákoliv žena. Je přitom důležité, aby krom lékařské pomoci slyšela i hlasy podpory, které by jí dodaly sílu se poprat s nemocí i s následujícím životem bez prsu. Takovým hlasem mluví i má oblíbená světoznámá fotka rozpřažené ženy s jizvou po ablaci prsu. Koneckonců, i Amazonky byly bojovnice s jedním prsem.

21


V tajence naleznete kurdské přísloví.

Vyluštění tajenky z čísla 334: Manželka je žena, která má krásnou a šťastnou budoucnost za sebou. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Libuše Komárková, František Brejcha, Josef Kropáček Soutěží se o: 3x 2CD – Karla Čapka – Bílá nemoc. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: eshop@rozhlas. cz. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2. Pište si také o nový katalog na rok 2009. Kanceláře nyní sídlí na Olšanské 3, 130 00 Praha 3.

22

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček

DOMINIK LANG: ARCHITEKT PŘÍSTAVKŮ V SOUČASNOSTI PATŘÍ DOMINIK LANG K NEJVYTÍŽENĚJŠÍM MLADÝM UMĚLCŮM U NÁS. V BRNĚNSKÉ G99 ZDŮRAZNIL ZÁSADNÍ VÝZNAM, JEŽ PRO NĚJ MÁ INSPIRACE ARCHITEKTONICKÝMI FORMAMI. PROTO JI NAZVAL ARCHITEKT, VÝBĚR Z DÍLA. O osmadvacetiletém Langovi se ví, že je s ním radost spolupracovat. Je pilným a důsledným profesionálem, který své realizace šije na míru danému prostředí a umí do něj vstoupit nenápadně i velkoryse a monumentálně. Ve svých instalacích reaguje na konkrétní prostory, na jejich vzhled, funkce a historie. V galeriích se proto často vyjadřuje k jejich institucionálnímu rámci podmiňujícím jak vypadá, jak jsou v něm prezentována a vnímána umělecká díla, a podobně. A možná proto, že právě na to slyší kurátoři působící v institucích, pro které je zkoumání těchto institucí zrcadlem vlastní činnosti, zažíváme poslední dobou nebývalou konjunkturu Langových veřejných prezentací. Tak se také stalo, že se mu na letošní léto sešly rovnou tři nabídky na velké samostatné výstavy od pražských Karlin Studios až po Moravské galerie v Brně a G99, přináležející pod brněnský Dům umění. Jiný autor by za podobných okolností některé termíny odmítl, tím spíš, kdyby se ve stejné době měl účastnit ještě Prague Bienalle 4, Zlínského salónu mladých a brněnské přehlídky Sochy v ulicích. Ne tak Dominik Lang. Všechny výzvy přijal a je na místě podotknout, že se s nimi důstojně vyrovnal.

ARCHITEKTURA PRO KANCELÁŘSKOU ROSTLINU Dvě ze tří Langových výstav čerpaly právě z jeho zaujetí vzájemných vztahů mezi prostorem a funkcí výstavních institucí. Jinak tomu bylo v případě brněnské G99. Zde Lang nabídl obšírnější pohled na svoji základní fascinaci hrou s architektonickými formami. Ke zdejším dvěma sálům tentokrát nebyl pozorný a korektní, jak jindy bývá, a nechal je zmizet za vlastním členěním prostoru na chodby a malé místnosti, oddělenými od sebe zamčenými

dveřmi. Divák vybavený u vstupu svazkem klíčů tak postupně odemykal zámky a v místnostech nalézal exponáty. Vystavené práce pochopitelně odpovídaly názvu výstavy a byly architektonické. Nešlo ovšem o klasické ukázky architektonických projektů, ale o různé variace na téma vztahu mezi minimalistickým výtvarným objektem, ready-made a architektonickým modelem a o posuny určitých architektonickým prvků od funkčnosti k neúčelné hře. Lang rovněž vystavil řadu jednoduchých rysů, v nichž pozměnil obvyklou logiku staveb a jejich detailů – celých domů, jejich stěn, detailů zahrad nebo nábytku, ale také například „opěrný systém“ pro přerostlou kancelářskou rostlinu nebo dokumentaci k projektu dostavby zahradní boudy doprovázenou videem, v němž ji autor vlastníma rukama staví jakémusi nerudnému pánovi. Langovo nakládání s architekturou má v sobě lehkost hry s nepřeberným množstvím možných kombinací, které se otevírají, když zapomeneme na některou z podmínek, jež architektuře obvykle klademe. Překračuje tím omezení architektury a zároveň rozšiřuje její pole, protože do hry zahrnuje v podstatě cokoliv, u čeho vystopuje

konstrukční podstatu. Taková přehlídka také vůbec není vytvářena pouze pro „kolegy“ architekty. Obrací se k nám všem, vede nás k vnímání pravidel a struktur, jak nás jimi architektura mlčky obklopuje, a k poznání, že nejsou samozřejmé. Výstava Architekt, výběr z díla byla takovou lekcí z nesamozřejmosti. A právě v tomto směru dávaly smysl rovněž klíče přidělované u vstupu do instalace. Hledání náležitých klíčů k zámkům změnilo náš postup výstavou. Přestal být plynulý a nerušený, na což jsme v galeriích zvyklí, a stal se přerušovaným, komplikovaným a v některých okamžicích stresujícím. A to zejména v okamžiku, kdy se za námi zabouchly jedny ze dveří na chodbě a my jste zjistili, že klíč od nich na kroužku nevisí. Někdo ho dokola zkoušel najít (a to byl můj vlastní případ), až mu náhodou dveře otevřel jiný návštěvník, bystřejší jedinec se obrátil na kramfleku a objevil druhé dveře, které ho vyvedly na dvůr paláce Domu Pánů z Kunštátu. Dominik Lang: Architekt, výběr z díla. G99, Dům Pánů z Kunštátu, Dominkánská9, Brno (www.dum-umeni.cz). Výstava trvá do 9. srpna.

SVITAVA A HOSTÉ Když mladí malíři Jan Karpíšek a Lukáš Karbus vystavují spolu, zastřešují se názvem skupiny Svitava. K účasti na výstavě v Třeboni ale pozvali ještě třináct přátel, kteří podobně jako Karbíšek s Karbusem hledají současný výraz pro romantické obsahy v malbě a kresbě. Vynikající kresby Václava Stratila a Lukáše Karbuse, některé dobré obrazy Jana Karpíška, Kamily Zemkové a Hany Linhartové nebo zajímavé malířské studie Petra Tichého bohužel rozmělnilo pozvání slabších kolegů. Výstavu také poškodilo rozhodnutí kurátora Jana Karpíška zahlušit prostor co největším množstvím obrázků. V podstatě by tak Svitavu k Světu šlo přejít jako běžnou, nepříliš promyšlenou kratochvíli pro lázeňské hosty. Až na Václava Stratila jsou však jmenovaní autoři mladí, mají talent a vystavují zřídka. Takže Svitavu k Světu nelze přejít bez povzdychnutí, že na ně neupozornila lépe. Svitava a hosté: Svitava k Světu. Výstavní sál Pod věží, Masarykovo nám. 103, Třeboň. Výstava potrvá do 30. srpna. 23

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Autorka: Tereza Marečková

ČAJ A ČAS VĚTŠINA LIDÍ PŘISTUPUJE KE SVĚTU S AROGANTNÍ KRUTOSTÍ, PÁR JEDINCŮ S BEZELSTNOU UPŘÍMNOSTÍ A JEN NEMNOHO UŽÍVÁ NEDŮVĚŘIVOU VLÍDNOST. ALE NAŠTĚSTÍ SVĚT OBÝVAJÍ I JEDINCI, KTEŘÍ SE K NĚMU STAVÍ SE „SMĚSÍ DĚTSKÉHO NADŠENÍ A ÚDIVU A ZÁROVEŇ S NESMÍRNĚ VLÍDNOU MÍRNOSTÍ“. S ELEGANCÍ JEŽKA BY SE DALO POPSAT MIMO JINÉ JAKO STUDIE POSLEDNĚ JMENOVANÉHO VZÁCNÉHO DRUHU. Čteme dva prolínající se deníky. Jeden píše čtyřiapadesátiletá domovnice paní Michelová, druhý třináctiletá Paloma, dívka z domu, o který se umolousaná vrátná stará. Jsou příbuzné na tolika místech, že jenom dychtivě čekáme, kdy se tyto dvě bytosti konečně srazí na chodbě pařížského činžáku a počnou přátelství. Jenomže společenské bariéry jsou na první pohled tak neprostupné… Hlavním a kouzelným nápadem knihy je postava výše zmíněné Renée Michelové. Byla by škoda úplně prozrazovat její tajemství, kterého se určitě v nejbližší době chopí nějaká filmová společnost. Každopádně Renée nemá děti, nedívá se na televizi, nevěří v Boha. A je již několik let vdovou. Jak sama říká, nemá a nepoužívá žádné podpůrné prostředky, kterými lidé obvykle zahánějí myšlenky na konečnost, smysl bytí a tak podobně. Přesto a právě proto je její život o hledání „zrnek krásy“, která paradoxně leží v těch nejzastrčenějších a nejobyčejnějších koutech, kde dennodenně utírá prach a vynáší popelnice před dům.

NAUČTE MĚ, ŽE NEJSEM NIC A ŽE SI ZASLOUŽÍM ŽÍT Nejzábavnější okolností na pozadí její zážitkové skromnosti jsou ostatní obyvatelé domu, tedy vlastně její nadřízení. Skoro by se dalo říct, že je to snob vedle snoba, kdyby Muriel Barberyová nehloubila humor právě z rafinovanosti, s jakou zachází se zjevnou pravdou. Nesmyslné a neužitečné legrační figurky žijící v katastrofálním nadbytku jsou odzbrojeny

tečnosti, poslouchá jejich skutečná slova. Tajemství nemůže zůstat jeho zraku dlouho skryto, ačkoli paní Michelová zvýší úsilí.

MIRABELKOVÝ TEST

sebemenším náznakem toho, že svět a život může být jiný, než si ho ve svých odtažitých výšinách představovali. Se soucitem na ně shlíží domovnice ze své filozofické výše, na všechny ty ministerské úředníky a recenzenty luxusních restaurací. A Renée chce ostatně tyto křehké prázdné nádoby uchránit šoku ze zjištění, jak je klišé o zatuchlé domovnici nepravdivé… Jednoho dne se ale do domu, konkrétně do bytu po právě zemřelém recenzentovi, nastěhuje Kakuro Ozu. Princ z pohádky, ačkoli by měl věk spíš na pohádkového dědečka. Jedním je pro domovnici a druhým pro Palomu. Dívá se na lidi jací jsou ve sku-

Palomin deník má jednoduché zadání. Jeho třináctiletá autorka chce ukončit svůj život. Pro jistotu ještě shromažďuje poslední argumenty, proč na tomto světě zůstat. Je důsledná, krutě trefná a moudrá, tak aby něco nezanedbala. Na valnou část jejích poznatků naprostá většina smrtelníků nepřijde do konce svých dnů. Údiv se pomalu proměňuje v obdiv. Renée kráčí cestou skrytosti, ale umí se jí v pravý okamžik vzdát. Svému deníku odkrývá vše. Křehké motýlí poklady v dlaních. Na čtenáře se obrací přímo nebo jen pocitem – „Copak to neznáte? Nikdy se vám to nestalo?“. Je to potom důvěrná slavnost setkání nad čajem. Sejde se na ní jednoduchost s výlučností, aby připily kráse. Oba deníky jdou po jejích stopách. Ale! Důležité je, že nikdy nebo alespoň už dlouho jsem se nesmála tak nahlas v metru nebo jiných dopravních prostředcích s nosem zabořeným do stránek beletrie. I proto překvapí trochu melodramatický závěr, trochu moc umlčený konec. Celkový rozmach a vášeň stylu k němu ale vlastně míří celou dobu. Přes tečku za knihou se stejně převalí vlna všeho předchozího a smyje odmítnutí. Muriel Barberyová S elegancí ježka překlad – Petr Christov Host, 2008

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH: Andre Makine, Rekviem za východ překlad – Drahoslava Janderová, Paseka, 2009 Protagonista románu francouzského prozaika ruského původu je vojenský lékař, který se nechal najmout do služeb sovětské rozvědky. Po rozpadu sovětského svazu se ocitá před rozhodnutím, zda pokračovat v dosavadní práci… 24

Agatha Christie Vražda v postranní ulici překlad – Hana Petráková Knižní klub, 2009 Bohatá série autorčiných detektivek v českém překladu se v této knize rozšiřuje o soubor sestavený ze čtveřice kratších příběhů s Herkulem Poirotem v hlavní roli…


Autor: Karel Veselý

JEDNORUKÝ MAJOR PROTI PURISTŮM KLUBOVÍ PRODUCENTI DIPLO A SWITCH NATOČILI POD HLAVIČKOU PROJEKTU MAJOR LAZER ALBUM, KTERÉ SKLÁDÁ POCTU JAMAJSKÉMU DANCEHALLU. MÍSTO NAPODOBOVÁNÍ JEHO POSTUPŮ ALE OBJEVILI ZCELA NOVÝ SVĚT. Hudební styl dancehall vznikl na Jamajce v osmdesátých letech minulého století jako agresivnější verze reggae. Využíval syntetických beatů prvních automatických bicí a místo rastafariánské vize světového míru ventiloval klaustrofobii globalizovaného světa. Jednu chvíli se zdálo, že by jamajská obdoba amerického hip hopu mohla ovládnout svět podobně jako v sedmdesátých letech reggae. Pak si ale na západě všimli, že dancehalloví toasteři si libují v glorifikaci násilí a sexistických, homofóbních a celkově velmi nekorektních textech. Když pak v roce 1992 prohlásil Shabba Ranks ve vysílání britské televizní stanice Channel Four, že homosexuálové by se měli věšet, vzala sebou vlna všeobecného pobouření také naděje na crossover jeho žánru.

ztratil ruku v přísně utajené válce proti zombiím. Ve výslužbě jezdí na skateboardu poháněném raketami a příležitostně zachraňuje svět od upírů a dalších příšer. (Více se dozvíte v animovaném videoklipu k singlu Hold The Line.) Jejich hudební estetika je stejně bláznivá a hravá. Je to dancehall postavený na digitálních beatech laciných syntezátorů, který ale v každé skladbě prozrazuje široký hudební rozhled obou producentů. Do Hold The Line vtipně vpletli zvonění mobilního telefonu, Keep It Goin‘ Louder je kř íženec mezi Jamajkou a evropských trance a Mary Jane pro změnu švihlý digitální valčík. Desku pak zakončuje přímočaré electro Jump Up natočené s italskými klubovými hitmakery Crookers.

ZLÍ BRATRANCI BOBA MARLEYHO

NOMÁDI V KINGSTONU

O desetiletí později se dancehallové hvězdy jako Shaggy či Sean Paul dočkaly slávy i na světových žebříčcích, jednalo se však pouze o popový derivát stylu. V kingstonském undergroundu stále existuje semeniště nápadů a inovací, v němž se muzika dělá v technických podmínkách, jež ve srovnání s USA nebo Británií připomínají temný středověk. Jsou to právě hudebně nekompromisní postoje a syrová estetika prehistorických bicích automatů, jež k dancehallu přitahuje amatérské etnomuzikology a DJe. Mezi takové patří i producenti Diplo a Switch, kteří se do Kingstonu vydali natočit materiál svého projektu Major Lazer. Na výsledné desce Guns Don‘t Kill People... Lazers Do se nakonec objevuje i celá řada místních rapperů a zpěváků jako jsou Vybz Cartel, Ward 21 nebo Busy Signal. Diplo a Switch zabalili svůj projekt do komiksového př íběhu jamajského vojáka, kter ý

Jamajští zpěváci disponují tradičním textovým arzenálem (ódy na marihuanu v Mary Jane nebo dívčí pozadí v Pod De Floor), dojde ale i na temnou evokaci války všech proti všem v Anything Goes, v níž září Turbulance. Switch a Diplo si na albu vystřihli i dvě skladby pravověrného reggae - Can‘t Stop Now a velmi povedená Cash Flow. Nabili tím nejspíše kritikům z řad puristů, kteří určitě budou namítat, že jen „imperialisticky“ zneužívají karibskou exotiku. Ve skutečnosti na to jdou Major Lazer velmi chytře. V žádném případě se nedopouští chyby drtivé většiny obdivovatelů jamajské hudby a nenapodobují slepě postupy svých vzorů. Jejich bastardizovaná verze dancehallu do sebe vstřebala různé stylové výboje z celého světa, přesně jako se to stalo na začátku osmdesátých let na Jamajce. V textu skladby Jump Up toaster Mr. Vegas vysvětluje hudební recept, jež

skvěle vystihuje hudbu Major Lazer: „Vezmi merengue a smíchej to se salsou a špetkou reggae.“ Něco podobného už Diplo a Switch udělali na albu Kala srílanské rapperky M.I.A. Tam pod jejich rukama vznikl fantastický taneční kaleidoskop, který si za pět prstů vypůjčuje z lokálních klubových scén po celém světě od Angoly, přes Brazílii až ke Karibiku. S Major Lazer je jejich hudba pevněji ukotvená v Kingstonu, ale neztratila nic ze svého volnomyšlenkářství nebo hudebního nomádství. Album Guns Don‘t Kill People... Lazers Do potvrzuje výsadní pozici labelu Mad Decent v radostném objevování tanečních scén světových velkoměst. Major Lazer Guns Don‘t Kill People... Lazers Do. Mad Decent, 2009.

RADIOHEAD POPRVÉ V PRAZE Na které kapele se shodnou náctiletí trendaři, dvacetiletí bouřliváci i nostalgičtí třicátníci? Nejspíše to budou jedině Radiohead, kteří za svoji dvě dekády dlouhou kariéru vydali přelomové desky (OK Computer), školili veškerou konkurenci z kreativity a progresivity (Kid A) a ještě navíc stihli převrátit hudební průmysl vzhůru nohama (In Rainbows). Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale tento měsíc si konečně Thom Yorke a spol. odbudou pražskou premiéru. Předskokany jim bude dělat trio Moderat neboli společný projekt hiphopových excentriků Modeselektor a laptopisty Apparata. Radiohead (UK), Moderat (DE), 23. 8. 2009. Výstaviště v Holešovicích, Praha. 25


Autorka: Marta Harasimowicz

PODIVUHODNÁ HOSPODA NA PŘEDSTAVENÍ LA PUTYKA JDEME JAKO NA KAŽDÉ JINÉ PŘEDSTAVENÍ. UKÁŽEME LÍSTEK U VCHODU, V KLIDU SI VYBEREME MÍSTO A NEŽ ZAČNE SHOW, POZORUJEME PŘIPRAVENÉ HERCE A DEKORACE NA JEVIŠTI. A PŘECE ROZHODNĚ NEJDE O JEN TAK OBYČEJNÉ PŘEDSTAVENÍ. Rostislav Novák se pro svou divadelně-hospodskou inscenaci inspiroval uměleckým proudem tzv. nového cirkusu. Ten se snaží – při užití základních cirkusových technik, jako je například akrobacie nebo žonglování – nacházet nové vyjadřovací způsoby a dát cirkusu umělecký i ideový přesah, který neumožňovala jeho tradiční podoba založená na jednoduchém sledu jednotlivých čísel. Zároveň si Novák dal za úkol nekopírovat zažité novocirkusové zdroje, ale hledat zvláštní formu, která by korespondovala se specifickými prvky české tradice a kultury. V tomto ohledu si téma představení nemohl vybrat lépe. Hospoda je totiž nejen jedním z nejrozpoznatelnějších prvků české každodennosti, ale i motivem, který bývá velmi výrazně (zároveň však i různorodě) přítomen v nejdůležitějších dílech české kultury.

CIRKUS V HOSPODĚ, HOSPODA V CIRKUSU Už samotný začátek inscenace je poněkud netypický. Za barem ožívá postava hostinského, od něhož v zápětí slyšíme monolog, který jistě mělo mnoho diváků nespočetněkrát příležitost slyšet z úst rozmanitých panů a paní vrchních, barmanů a číšnic: „Snad jsme se jasně domluvili ne? Poslední pivo a dom. Hotovo!“ Za chvíli se však postoj hostinského změní, stejně jako se po celou dobu představení bude proměňovat hudba a dění na jevišti. Tak teda jo. Dáme další pivo. A k divákům najednou doputuje plná basa „lahváčů“ k rozebrání za dobrovolný příspěvek. Stejně jako v nejlepších artefaktech nového cirkusu, ani v La Putyce nechybí velmi vyspělá akrobatická čísla (představení se mimo jiné účastní mistři ČR ve skocích na trampolíně), tanec, prvky loutkového divadla a klaunerie

(ovšem ani klauni nemají tady stereotypní vzhled šašků s nepřirozeně červenými nosy – připomínají spíš typické hospodské fotříky se zarudlými obličeji a pivními mozoly). Zručnost umělců nenechá chladným snad i toho nejlhostejnějšího diváka a v mnoha okamžicích opravdu nadchne. Přitom ani chvíli nepostrádáme pocit, že sledujeme opravdové divadlo, které se sice zakládá na hře se žánry a známými kulturními obrazy („pomalejší“ vrchního neteř, z níž se – jako z Popelky – vyklube krasavice a špičková akrobatka; přiopilá femme fatale; motivy vášně a žárlivosti) – zároveň se ovšem snaží vyprávět vlastní a originální příběh.

KDYŽ JÁTRA NEZNAJÍ BRATRA La Putyka prezentuje panoptikum toho všeho, co můžeme spojit s hospodskou kulturou a motivem putyky v umění. Je třeba přiznat, že to zdaleka nejsou jen břichatí fotříkové či výkřiky „ještě jedno, prosím“. Hospodské prostředí totiž, při celé své všednosti, nese s sebou jistý nádech kouzelnosti, nečekanosti a mnohdy i nostalgie nebo dokonce tragiky. Proto do tohoto prostředí tak krásně zapadají

PUSTINA Projekt Pustina podle textu T. S. Eliota se snaží nalézt nové divadelní formy a postupy založené na principu Do It Yourself a inspirované rave kulturou. Stejný kolektiv autorů (Toy_Box, Myko, Aeldryn) má už za sebou dvě úspěšné inscenace: netradiční zpracování Shakespearovy Bouře a představení Mlčenlivá. Premiéra 4. 9., klub Cross, Plynární 23, Praha 7 26

nejen klasické povídačky, ale také neuvěřitelné triky akrobatů, vášnivé tango a nedopovězené příběhy: krásné slečny v červeném, která se rozhodne vyzkoušet všechny barvy panáků, podivného muže, jenž místo piva objednává půllitr mléka, nebo samotného pana hostinského, jehož závěrečný tragikomický monologpíseň o pití („když jsem já pařil to pátý léto, vypařil jsem se ze světa za to...“) působí jako zajímavé tři tečky za představením. Inscenace by nemohla existovat i bez živé hudby, která doprovází dění na jevišti a uvádí do jednotlivých příběhů i jejich rozdílného naladění. Podobně jako v hospodských jukeboxech, i tady se střídají a opakují na první pohled nesourodé žánry a melodie, které se ovšem všechny dohromady podílejí na jedinečné a mimořádně působivé atmosféře performance. Divadelně – cirkusová putyka je hospodou, po které se nám začne stýskat ještě dřív, než sál opustí poslední divák. Rostislav Novák a Skutr: La Putyka. Česká premiéra 21. 4. 2009 La Fabrika

DEA LOHER: ZEMĚ BEZ SLOV Ve hře Země beze slov zkoumá autorka možnosti, jak dát podobu něčemu beztvarému, co na člověka útočí a přemáhá ho, a jak dnešní umění dokáže ztvárnit bolest a zděšení. V provedení českého týmu a režii německého režiséra Kaia Ohrema. 8. 9. ve 20 h., MeetFactory, Ke Sklárně 3213/15, 150 00 Praha 5


Autor: Tomáš Havlín

REVOLUCE PŘED PRÁZDNÝM HLEDIŠTĚM BELGICKÝ REŽISÉR A ANARCHISTA JAN BUCQUOY PŮSOBIL NA FILMOVÉ ŠKOLE V UHERSKÉM HRADIŠTI EXOTICKY. VŠECH ŠEST FILMŮ, KTERÉ PŘIVEZL, SE JMENOVALO SEXUÁLNÍ ŽIVOT BELGIČANŮ A LIŠILY SE JEN POŘADOVÝM ČÍSLEM. V DISKUSÍCH MLUVIL HLAVNĚ O POLITICE. Každý z filmů, které jste v Hradišti promítal, je jiný. V jednom řešíte své dětství, druhý je dokument z dělnické stávky v Belgii, v dalším si muž, který může spát jen se ženou, která smrdí po rybině, otevře rybárnu. Co dělá z filmů celek?

Ano, to je vtipné, že? Je důležité začít u dětí, protože ty jsou ovlivnitelné zhruba do šesti let, pak už je to beton, kterým těžko co pohne. Musíme je učit příkladem, aby se bránily moci. A v dětech ještě je šance, že nebudou jen tupě poslouchat, ať už učitele, šéfy v práci nebo společnost jako takovou.

Především jsem chtěl udělat filmy, které nebudou falešné a jsou v nich skutečné věci. Víte, jde mi o něco realistického. Příliš nevěřím tomu, když někdo ve filmu někoho zastřelí. A z obsahového hlediska mi jde o to zjistit, proč se stav lidstva pořád zhoršuje a proč se věcmi nedaří pohnout.

Co se zhoršuje? Pocházím z generace roku 1968. Tehdy jsme byli mladí a dostali jsme teoretickou výbavu proti kapitalismu. Všichni věřili v pokrok a modernizaci. Stavěly se nové domy, všichni kupovali auta a televize. My jsme ale tvrdili, že pouhý konzum nemá žádný obsah a také že kapitalismus produkuje nerovnost. Blahobyt není pro všechny, jeho vedlejším efektem je chudoba a bezdomovectví. Na tom se nic nezměnilo.

Proto nejste antikomunista? Nikdy jsme netvrdili, že komunismus je perfektní, a viděli jsme, že posloužil jen k tomu, aby se utvořila mocenská nomenklatura. Vždy blízká mi ale byla Marxova idea, která volala po větší míře rovnosti. Jsem anarchista, věřím, že majetek by se měl rozdělovat v loterii.

Takže vy jste vychovával své děti k tomu, aby vás neposlouchaly?

vůbec nestojí. Ve svých filmech často stojíte před prázdným auditoriem a kážete do zdi… Někdy je to deprimující, ale nenechávám se rozhodit. V mých filmech je i spousta humoru a nadhledu. Točím o svých touhách, ženách a lásce. Nevyhýbám se ani svým chybám. Je zbytečné brát věci příliš vážně, protože výhledově jsme stejně všichni mrtví.

Tomu asi odpovídají i vaše každoroční happeningové pokusy o státní převrat v Belgii. O co v nich přesně jde? Každý rok se 21. května ocitnu v policejní cele. V ten den se pokoušíme squatovat královský palác. Říkám lidem: nemáte kde bydlet, vezměte si tenhle dům, místa je tam dost. Zatím se nám to nepodařilo. To je asi hlavní poselství, které chci předat: říct buďte ofenzivní, zvedněte se a dělejte něco.

REVOLUCE OD PLENEK S odkazem na francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana ale říkáte, že s revolucí je to jako s láskou: člověk v ní obvykle nabízí druhým to, o co

Je fakt , že vaše filmy působí velmi pedagogicky. Opakuje se v nich scéna, kdy dětem vysvětlujete, jak vyrábět molotovův koktejl a nitroglycerin.

RICKY

No to je složitější. Když je člověku dvacet tak neví, co má dělat. Navíc každá výchova je špatná, je to něco jako domestikace. Dá se říct, že jsem skončil jako ostatní. Něco jsem jim přikazoval, něco zase naopak.

PŘÁTELÉ MÍSTO PENĚZ Film mi v něčem přijde jako nedemokratické médium. Potřeba jsou sponzoři, štáby, drahá technika. Jak se s tím jako anarchista vyrovnáváte? Ano, Gilles Deleuze tvrdil, že film může změnit svět, ale zdá se, že je to spíš naopak. Nicméně já točím levné filmy, poslední stál dvacet tisíc eur. Něco jsem dostal od belgického státu, prodávám obrazy a také provozuji kavárnu. Herci jsou často mí přátelé, které pozvu na výlet do přírody a slíbím jim jídlo.

A práva na film patří vám, nebo distribuční společnosti? Samozřejmě mně. Nechci, aby mi nějaký producent říkal, co mám dělat. Poslední film jsme vydali jen na DVD, nenašli jsme v Belgii nikoho, kdo by ho chtěl promítat. Také se distribuuje po internetu (na universcine.com ke stažení za pět eur – pozn. red.) a myslím, že tímhle směrem se to bude ubírat. Kdo chce vidět cirkusové filmy, ať chodí do kina.

ZAŽÍT WOODSTOCK Nový film Francoise Ozona překvapuje svou nekonfliktností a optimismem. Jednoduchá pohádka pro dospělé o tom co se stane, když se obyčejným lidem narodí neobyčejné dítě, nesklouzává k sentimentalitě ani polopatičnosti

Příjemně odlehčený, v dobrém slova smyslu letní film nezklame žádného milovníka retra a šedesátých let. V našich kinech od 27.8.

Ricky, režie Francois Ozon

Zažít Woodstock, režie Ang Lee 27


Autor: Alexandr Budka

ZÁCHRANNÝ KRUH V DIVOKÉM PROUDU JAN KONEČNÝ JE OSUDOVĚ POZNAMENÁVÁN VELKOU VODOU. ASI TO NEBUDE NÁHODA, PROTOŽE KOŘENY JEHO RODU LZE VYSTOPOVAT AŽ DO SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ DO MORAVSKÝCH TROUBEK, KTERÉ SE STALY SYMBOLEM POVODŇOVÉ ZKÁZY. Pan Jan pochází z Jižní Moravy ale do Prahy přišel z Olomouce. „Dělal jsem tam vedoucího provozu dřevozpracujícího podniku Frimex. Vyráběli jsme zahradní chatky a nábytek“. V práci se dařilo, pak však přišel rok 1997 a s ním první velká povodeň po sto letech. Továrna byla zničena, pan Jan přišel o práci a tak se rozhodl přesídlit do Prahy. „V našem rodě byli odnepaměti truhláři, jsem nejméně pátým v nepřerušené linii“, říká Jan. Není tedy divu, že šikovný řemeslník se dobře uchytil. Začal restaurovat starožitný nábytek a postupně vybudoval dílnu se sedmi zaměstnanci. Naneštěstí v pražském Karlíně. Tisíciletá voda v roce 2002 ho připravila o všechno, přesto se nevzdal. Prodal pole, která ještě měl na Moravě a znovu vybavil dílnu. Tentokrát už ale pracoval jen sám na sebe. „Měl jsem i velmi prestižní zakázky. Manažerce Eurotelu Glanice McLayland jsem vybavil nábytkem její byt v Seattlu. Také jsem zařizoval zámeček, který koupil management neslavně proslulé továrny na obrazovky v Hranicích na Moravě. Těšil jsem se, že mám práci na roky dopředu, pak ale fabriku zavřeli a ze zakázky nic nebylo.“ Poslední ránu panu Janovi zasadila krize. Hodně pracoval pro bazary a starožitníky, těm však dramaticky klesly prodeje a dílna už se nedala utáhnout. Loni v listopadu přišel konec.

„Jsem zvyklý se o sebe postarat a práce se nebojím, takže jsem začal pracovat na stavbách. Je to ale džungle!“ V Čechách je zvykem neplatit a pomoci se nedovoláte. Stavební firma si najme kvalifikovaného řemeslníka, dá mu pár tisíc zálohy, ale fakturu nakonec neuhradí. Po pár týdnech výmluv většinou přestanou brát telefon a spoléhají na to, že částky okolo patnácti, dvaceti tisíc se nevyplatí vymáhat. „Když se mi to stalo potřetí za sebou, octl jsem se úplně na dně. Peníze došly, rozprodávat už nebylo co. Ještě před pár měsíci jsem měl dílnu, kancelář, byt a teď bylo rázem vše pryč. Než jsem si sehnal ubytovnu, byl jsem dokonce tři dny na ulici.“

S NP ZA NOVOU ŠANCÍ V nouzi nejvyšší pomohl Nový Prostor. „Jsem spokojený, konečně se zase nemusím bát, že mi nezaplatí a jsem svým pánem. Dceři je dvacet sedm a má vlastní život, takže živím jen sebe a pejska. Vydělám na jídlo a ubytovnu a občas se mi podaří i něco ušetřit.“ Vestibul metra na Palmovce tak získal nového zdatného prodejce, kterého zde můžete zastihnou už od sedmi ráno až do podvečera. Pan Jan se tak sice opět octl v záplavové oblasti, ale bere to se stoickým klidem. „Když jsem v Olomouci pomáhal sestrám františkánkám, také mě při rozdávání polévky ani nenapadlo, že budu pomoc jednou sám potřebovat. Takže mě už osud ničím nezaskočí.“

PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ: 1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce 2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na průkazce 3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce 4. chovají se podle Kodexu prodejce V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce s vyznačeným prodejním místem. V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380 28


SMS A E-MAILY INZERCE

Reakce na článek pana Limeho: Není třeba děkovat za sociální cítění čtenářů. Osobně nekupuji časopis kvůli touze někomu pomáhat, ale protože mě zajímá obsah. Prodejce beru jako každého jiného prodavače. Jste člověk, který normálně pracuje jako prodavač. Proč byste se měl cítit jako příjemce nezištné pomoci? Nekupovala bych časopis, který by mě nezajímal, na to fakt nemám! K tématu článku: házet prodejce NP do jednoho pytle s žebráky je skutečně hodně hloupé. Bohužel si o to někteří prodejci sami říkají tím, že svou práci asi nepovažují za dostatečně důstojnou. Proto znovu – vy nepřijímáte sociální pomoc, to dělá žebrák. Vy pracujete jako prodavač kvalitního časopisu. To, že jste kromě toho v tuto chvíli bez domova, je nepříjemné, ale jen kvůli tomu bych si časopis nekoupila, kdyby to byl brak. Zuzana Andělová Už je to nejméně dva měsíce, co váš prodejce u Carrefouru v Hradci Králové obdaroval mého vnuka tatrankou a řekl mu, že dobro má být opláceno dobrem. Sedmiletý vnouček na něj často vzpomíná a vypravuje to známým. Chceme pana prodejce tímto pozdravit! I. Dolejšová a malý Šimůnek Díky panu Sternovi za jeho fejetony. Trefné a vtipné Bretfeld Brno Dobrý den, nemám nic zásadního, jen že se mi líbil NP 333, nejvíc úvaha o zodpovědnosti Tomáše Havlína a článek o UNICEF. Vaše pravidelná čtenářka a fanynka Helena z Brna

Dobrý den, se zájmem jsem si přečetl rozhovor NP s panem Horkým (NP, 16/7 2009). Jako konsultant v oblasti nakládání s odpady a vodního hospodářství, strategického plánování a posuzování vlivu na životní prostředí (EIA) mám přímou zkušenost z práce v Tanzánii, Saudské Arábii, Kosovu, Makedonii a Srbsku. Ač má pan Horký v mnohém pravdu, v mnoha věcech s ním musím nesouhlasit. Pracuji se zahraničními firmami (Holanďané, Dánové, Španělé, Světová banka, UNIDO a pod.). Jen jednou (2002) jsem se dostal do projektu díky MŽP a potažmo Ústavu mezinárodních vztahů. Tehdy mne zarazilo podivné jednání. Jakýsi pracovník této instituce mi naznačoval, jak mu „mám být vděčný“ za to, že dostávám tak lukrativní zakázku. V té době se na MZV pohybovali pan Kavan a Srba... a korupce tam asi byla běžná i na nižších úrovních. Protože úplatky nedávám a ani nemám potřebu prokazovat v Česku komukoliv „vděčnost“, se na mne tito lidé již nikdy neobrátili. Doufám, že se situace změnila a to i díky mladým idealistům, jako je pan Horký. Krom korupce a nekoncepčnosti vidím v české zahraniční pomoci řadu dalších problémů. Máte zájem o polemický článek? Zdraví Luboš Nondek Odpověď redakce: Váš ohlas předáme panu Horkému a věříme, že se rozproudí plodná diskuse. Za polemický článek budeme vděčni! Dobrý den, NP kupuji často, nikdy si ho však nečtu, teprve dnes poprvé. Dávám jedničku. Velmi rád bych pro NP psal. Vím jak a o čem. Pěkný den, A. Novák

KODEX PRODEJCE PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo.

Diakonie ČCE, Středisko křesťanské pomoci v Praze

DOBRODUŠ služba následné péče jejíž významnou součástí je pravidelné setkávání DOBROvolníka a člověka s DUŠevním onemocněním, hledá nové DOBROVOLNÍKY starší 20 let… Dobrovolníci u nás zdarma absolvují vstupní výcvik, zaměřený na psycho-sociální dovednosti a znalosti v oblasti duševního zdraví, a po dohodě pak vytvářejí dvojici s klientem. Dvojice spolu tráví 2-3 hodiny týdně rozvojovými aktivitami, které přispívají k lepšímu začlenění do společnosti (zejm. volnočasové aktivity,). Délka spolupráce s klientem je minimálně půl roku. Dobrovolníci jsou v průběžném kontaktu s koordinátory projektu, po celou dobu mají odborné vedení a supervizi, a jsou průběžně odborně vzděláváni. Nejbližší vstupní výcvik září 2009 V případě zájmu nás kontaktujte na tel.: 602 142 075, 602 142 055 nebo 222 521 760 [email protected], www.dobrodus.cz

7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. 29


David Heitfield

Street Vibes, USA

WARM BEER AND COLD WAR DAVID HEITFIELD RECALLS HIS EXPERIENCES AS A KOREAN LINGUIST IN THE US NAVY, AS HE ATTEMPTS TO FURTHER ADDRESS THE CONSERVATIVE ‘WHITE GUILT’ THAT MANIFESTS ITSELF IN THE NEED TO CEASELESSLY “SUPPORT OUR TROOPS.” DESPITE SUCH OVERTLY PREVALENT CLAIMS OF RESPECT, ADMIRATION AND PATRIOTISM, HEITFIELD CLAIMS MOST AMERICANS HAVE NO IDEA WHO “THEIR TROOPS” ARE OR WHAT THEY ARE DOING. I never thought I‘d say this, but Secretary of State Hillary Clinton and I share something in common: We‘ve both been called names by the North Koreans. Clinton is a “funny lady” who is “by no means intelligent,” according to a North Korean spokesperson last week. “Sometimes she looks like a primary schoolgirl and sometimes a pensioner going shopping.” Now, before you reach an epiphany that the North Korean News Agency works in concert with Rush Limbaugh and the Republican National Committee, you should know that the People’s Republic of Korea likes to insult all Americans, not just the liberals. Some of my recent favorites: President George Bush was “a hooligan bereft of any personality of a human being” and “a halfbaked man in terms of morality” who looks like “a chicken soaked in the rain.” Vice President Dick Cheney was “a mentally deranged person” who was “hated as the most cruel monster and blood-thirsty beast as he drenched various parts of the world in blood.” Secretary of Defense Donald Rumsfeld was “a political dwarf, human scum or hysteric” and a “human butcher and fascist tyrant who puts an ogre to shame.” While stationed at Camp Humphreys in a small base town about an hour south of Seoul called Anjong-ni, just outside Pyongtaek, I soon became impressed that Korean people were hard-working, kind, and had a rather wicked sense of humor, which I presumed was built through 5,000 years of mostly being conquered by other nations. When one Korean described some good pot, he called it “LBJ,” after our 36th president: “One toke, and you go on welfare state.” One of my favorite idioms expressed a long passage of time as “when the tiger smoked cigarettes.” When drinking with a group of Koreans, we would order several bottles of beer at a time for each person. When I mentioned that said custom resulted in drinking a lot of warm beer, I was told, “Yes, it is a stupid custom, but it is our custom, and do you know of any customs

30

Slovníček: Toke – hulit Bereft – oloupil Wicked – zkažený, zlý, hříšný mallard – divoká kachna

that are not stupid?” You could call someone a sonovabitch, a number 10 sonovabitch, or a number 18 sonofabitch, but if you called someone, say, a number 15 sonovabitch, you‘d be laughed at for being illiterate. The ultimate bar-fighting insult roughly translated to “your mother has 100 pubic hairs.”

LOVE AND OTHER AMERICAN VALUES When I think of my time in country, I often think of how we were often awakened in the morning by a ringing bell, which meant there was animal fornication going on. “Duck fuck! Duck fuck!” Mr. Han would scream, laughing and getting his little bar area ready for the day if anyone wanted to start eating or drinking or playing cards. Mr. Han had one of the better jobs on base – I think we paid him around $50 a week, plus generous tips. By contrast, my houseboy worked for $20 a month and a lit-

tle black market action. (Of course, he had several clients, so he did make more than $100 a month for his labor.) What did you get for $20 a month? Your living quarters were cleaned, your laundry done and folded away, your shoes shined and uniforms pressed and hung – six days a week. My houseboy would maybe once a month ask me for a favor – milk or cigarettes usually. Otherwise, he was a pro, as reliable as mallard rape. The bars were segregated by race and were filled with “business women” – they would get really mad if you called them prostitutes – who were not just trying to sell nightly fun, but most were hoping to land a “yobo.” A yobo would live with you at rack rates starting around $200 monthly and upwards. Many marriages started with yobo relationships. The bar segregation assisted the business woman who wanted to make a little extra money when her yobo went on a deployment: If she found her yobo in a white bar, she‘d hit the black bars; and vice versa. Since the segregation extended to most social relationships as well as the bar, there was little chance of the yobo getting caught. The business women were memorable not just because of the pathetic situation in which we were of course complicit – heck, they could be thrown in jail if they were found to be skipping out on their weekly required checks for venereal disease – but because of their hard sell. At least, that‘s what I‘ll never forget. “American women are all selfish and only think of themselves. Korean woman will take good care of you; American woman will cheat on you and cry and scream and take all your money.” This was a line you heard from every Korean business woman, even the ones who were not directly involved in the sex trade. Even a college woman I befriended from Yonsei University (who would never dare date an American) told me it‘s a good idea to marry a Korean business woman, because even if she‘s a drug-addled alcoholic who slept with thousands of men, that‘s still better than what any self-absorbed American female has to offer.

PREMIÉRA

21. 9. 2009

20:00 DIVADLO PONEC

22. 9. & 7. 10. 20:00 DIVADLO PONEC 25. 9. 20:00 BAZILIKA ČESKÉ BUDĚJOVICE KONCEPT A CHOREOGRAFIE CONCEPT AND CHOREOGRAPHY PETRA FORNAYOVÁ TVORBA A INTERPRETACE CREATION AND INTERPRETATION ELIŠKA KAŠPAROVÁ, MARTA TRPIŠOVSKÁ HUDBA MUSIC TOMÁŠ PROCHÁZKA SVĚTELNÝ DESIGN LIGHT DESIGN JAN BENEŠ KOSTÝMY COSTUMES MARIANA NOVOTNÁ WWW.NANOHACH.CZ DALŠÍ UVEDENÍ

NEXT SHOWING

REZERVACE VSTUPENEK TICKETS KONTAKT KOPRODUCENTI COPRODUCERS:

DIVADLO PONEC HUSITSKÁ 24A, PRAHA 3, TEL: +420 224 817 886, +420 222 271 531 WWW.DIVADLOPONEC.CZ

VZNIK PROJEKTU PODPOŘILI SUPPORTED BY:

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI MEDIA PARTNERS:

NANOHACH & PETRA FORNAYOVÁ /SK/

KDO JE WHO IS ANNIK?

FOTO

VOJTĚCH BRTNICKÝ

TANEČNĚ-DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ DANCE-THEATRE PERFORMANCE

inzNP_nanohach_210x148.indd 1

8/18/09 10:43:27 AM

TIRÁŽ Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s. Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14 Praha – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553 šéfredaktor: Alexandr Budka, tel. 774 789 079 redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová grafik: Kamil Tamášek grafický koncept: www.lab-ad.cz inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:

1061013598/5500 Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

Marš z centra! Patti Smith Lenka Reinerová. Téma: Reportáž: Rozhovor:

Recommend Documents