Mapy ve Valdštejnském paláci

2

2003

P A R L A M E N T

Č E S K É

R E P U B L I K Y

Mapy ve Valdštejnském paláci Na první straně Plán Prahy – mědirytina. Pohledy na pražské památky, které rámují mapu levého břehu Vltavy na jih od Karlova mostu – 1. pol. 19. stol.

Vratislav – plán z roku 1650. Mědirytina města z ptačí perspektivy

Mapa Znojemska a Jihlavska. Vydal Johann Baptist Homann, Nürnberg – 1. pol. 18. stol.

OBSAH 2/2003 Redakční rada Předseda: Petr Pithart Členové: Bohumil Dušek,

2

Anglické anotace – English synopses

3

Úvodní slovo Tíha činů a lehkost slov MUDr. Ladislav Svoboda, místopředseda Senátu

5

Slovo osobnosti Nesouvisle o virtuální realitě, počítačích, internetu, gramotnosti, jazyku a experimentech RNDr. Antonín Holý, DrSc., Dr.h.c., Ústav organické chemie a biochemie

7

Podvýbory výborů Senátu Podvýbor pro integraci občanů se zdravotním postižením Ing. arch. Daniela Filipiová, předsedkyně podvýboru Podvýbor pro kulturní dědictví Mgr. Václav Jehlička, předseda podvýboru Podvýbor pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích Mgr. Soňa Paukrtová, předsedkyně podvýboru Podvýbor pro státní vyznamenání Doc. JUDr. Petr Pithart, předseda podvýboru

Sylva Kyselová Majovská, Květa Kozáková (odpovědná redaktorka), Pavel Pelant, Jaroslav Veis Vydává Kancelář Senátu Valdštejnské náměstí 17/4,

10

Odhalení pamětní desky – pochod studentů na Pražský hrad v únoru 1948

11

Schůze Senátu

12

Vyslání polní nemocnice Armády ČR do Iráku Mgr. Květa Kozáková, tisková tajemnice KS

14

Přijetí zahraničních návštěv a velvyslanců v ČR, setkání se zahraničními návštěvami a cesty senátorů do zahraničí

e-mail: [email protected]

17

Konference, semináře, veřejná slyšení, setkání – pořádané pod záštitou Senátu

Ročník VI., číslo 2/2003

18

Čtvrté zasedání Asociace evropských senátů: Kontrolní funkce druhých komor JUDr. Jan Kysela, Ph.D., tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury

MK ČR E 10120

20

Vedoucí Kanceláře Senátu informuje Ing. Pavel Pelant, vedoucí Kanceláře Senátu

Vychází čtvrtletně.

21

Základní typy výborů pro evropské záležitosti – 2. část JUDr. Jan Kysela, Ph.D., tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury JUDr. Jiří Georgiev, odborný konzultant Výboru pro evropskou integraci

118 01 Praha 1 tel.: 257 072 652, fax: 257 534 490,

Evidenční číslo:

Foto: Milan Posselt, David Přinesdom, John Henchen, Bohumil Dušek, Radko Šťastný, ČTK a archiv Kanceláře Senátu Graficky upravil: Jan Dvořák Produkce: HQ Kontakt, spol. s r.o.

I – IV

Kde ležíš, Evropo? Prof. Dr. Jürgen Kocka, ředitel Vědeckého centra pro sociální výzkum v Berlíně

26

Zamyšlení nad národními kulturami v Evropě Prof. Dr. László Ódor, Andrassyho univerzita v Budapešti

28

Modifikovaný unikameralismus JUDr. Jan Kysela, Ph.D., tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury

30

Senátní zákonodárné iniciativy 1996 – 2002 Mgr. Sylva Kyselová Majovská, ředitelka senátní sekce a organizačního odboru KS

34

Krajské zdravotnictví – veřejné slyšení Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku RNDr. Blanka Fotrová, tajemnice Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku

36

Deset let obnovy venkova Josef Zoser, senátor

37

Z historie Pražská hlavní pošta na Malé Straně Mgr. Bohumil Dušek, ředitel odboru tiskového a spisového KS

Redakční uzávěrka: 18. 4. 2003

Volba prezidenta republiky

24

38

Kanceláře senátorů ve volebních obvodech

43

Ve stručnosti Příloha:

A

Vybraná pojednání o druhých komorách Nechtěné dítě? Senát Parlamentu České republiky a jeho role v české politice a české společnosti Michal Kubát, Fakulta sociálních věd UK a Západočeská univerzita v Plzni

B

Bibliografie v češtině vyšlých prací týkajících se výlučně nebo také Senátu, druhých komor a bikameralismu obecně VIII. část: rok 2001/ 2. díl JUDr. Jan Kysela, Ph.D., tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury

1

ANGLICKÉ ANOTACE English synopses Editorial The Weight of Deeds and the Lightness of Words Ladislav Svoboda, M.D., Vice–President of the Senate Reflecting on two tragic acts of self–burning, Jan Palach’s in 1969 and Zdeněk Adamec’s this year, the author ponders on possible reasons driving young people to commit such acts. However, he does not draw any comparisons between the two, as they cannot be really compared: the times have changed. Despite constantly bringing the world together by means of technologies, models of production and transport, the present time still remains fragmented in the spheres of politics, intellect, philosophy and ethics. So, how can we answer some of those fundamental questions that appear so trivial at first sight, such as: How can we lead dignified lives? Could we live in a different way? How „to be“? What „to have“? It is essential to seek answers to these questions not merely in observing, in resigning and adapting ourselves to the present status quo. It is also necessary to cultivate young generations – to whom the older generations owe a great deal as they have never learnt to transform the truth of words into the truth of deeds – in developing their alternative ways of thinking in order to be able to grasp the inner essence of reality and analyse it. Only this mode of thinking is ready to come to terms with the fact that the development has always been, and will always be, an attack on everything that might appear secure and definitive. Only then a young person will not be overcome by despair, as evidenced by the recent tragic act of the young man. The Word of a Personality Some Discontinuous Remarks on Virtual Reality, Computers, Internet, Literacy, Language and Experiments Antonín Holý, PhD., Sc.D., Dr.h.c., The Institute of Organic Chemistry and Biochemistry The distinguished Czech chemist reflects on the current influence of informatics on our everyday lives. Is it a positive or negative influence? The article urges the reader to realize to what extent computers are currently involved in our lives. Subcommittees of the Senate Committees Subcommittee on the Integration of Disabled Citizens Daniela Filipiová, Arch. E., Chairperson of the Subcommittee Subcommittee on Cultural Heritage Václav Jehlička, M.A ., Chairperson of the Subcommittee Subcommittee on Security of Traffic on Ground Communications Soňa Paukrtová, M.A ., Chairperson of the Subcommittee Subcommittee of the Committee on Agenda and Procedure on State Decorations Petr Pithart, LLD., Ph.D., Chairperson of the Subcommittee The article surveys the past and present activities of the four Senate subcommittees established by the Senate committees and passed by the Senate plenary in its 4th term. Deployment of the field hospital in Iraq Květa Kozáková, M.A., Press Secretary of the Senate Chancellery During the 5th plenary session on April 15, senators approved the proposal by the government to deploy the Czech Army field hospital in Iraq and at the same time they passed a resolution giving our anti–chemical battalion broader mandate. Unveiling a Memorial Plaque – The March of Students to Prague Castle in February 1948 On the anniversary of the memorable march of students to Prague Castle in February 1948, a plaque commemorating the revolt of university students against the incoming Communist injustice was unveiled. Its placement in Nerudova Street was initiated by the Academic Club 48 together with the Senate. At the ceremonial unveiling President of the Senate Petr Pithart delivered an opening speech that is reprinted in this article. Election of President of the Czech Republic On February 2, 2003, Václav Havel’s presidential mandate expired after his holding the office first as President of Czechoslovakia and subsequently as President of the Czech Republic altogether for thirteen years. Senators and Members of Parliament elected a new president at their joint session in the Spanish Hall at Prague Castle on February 28. Mr. Václav Klaus, Member of Parliament and Honorary Chairman of the Civic Democratic Party (ODS), became the tenth president of the Czech Republic. The Parliamentarians had convened three times in order to elect President, however only the third round of the third election was successful. The Fourth Session of the Association of European Senates: Monitoring Functions of Second Chambers Jan Kysela, LLD., Ph.D., Secretary of the Standing Commission on Constitution and Parliamentary Procedures The article reports on the progress of the Fourth Session of the Association of European Senates held in Madrid in

2

February 2003. By hearing national reports delivered at its sessions, the Association gathers information on various aspects of the status and activities of second chambers. While the debate had previously concentrated on the relation of second chambers, regions and civic society, and on the role of second chambers in legislative process, the Madrid conference focused on monitoring functions of second chambers, i.e. those functions that are – due to the concept of the Senate – still rather undervalued in the Czech Republic. Since the dates of the conference coincided with the third election of President of the Czech Republic, requiring the presence of all legislators, the Czech Senate was represented by Mr. Pavel Pelant, Secretary General of the Senate. Information of the Secretary General Pavel Pelant, MSc., Secretary General of the Senate The announcement of the Secretary General of the Senate includes three topics: 1. Closing account statement for 2002, chapter 303 – Senate of the Parliament of the Czech Republic; 2. Publishing information on the Senate www pages; 3. Concerts and other activities bringing the Senate historic buildings closer to public. The chapter on publishing information on the Internet introduces the new „Publication and Filing System“ launched at the end of February 2003. This system is much more flexible than the existing one and therefore fully accommodates increasing demands of the Upper Chamber. The last chapter mentions concerts organized by the Senate and the Senate Chancellery once a month in the beautiful historic spaces of the Mail Hall of the Wallenstein Palace. Concerts are open to general public and free of charge. Further on, visitors are welcome to take part in commented public tours, to view exhibitions in the Wallenstein Riding Hall organized by the National Gallery, and relax in the Wallenstein Garden all year round except winter. Basic Types of Committees on European Affairs – Part II Jan Kysela, LLD., Ph.D., Secretary of the Standing Committee on Constitution and Parliamentary Procedures Jiří Georgiev, LLD., Special Advisor to the Committee on European Integration Whereas the first part (see Senate 1/2003) of the article introduces elementary attributes of European committees of the Danish and Finnish Parliaments ranking among the most powerful ones within EU, the second part focuses on representatives of the „middle group“ (in terms of power and importance) of European committees, e.g. French and British parliamentary committees. These are committees in bicameral parliaments. Where Are You Located, Europe? Jürgen Kocka, Director of the Scientific Centre for Social Research in Berlin The articles by J. Kocka and L. Ódor offer the reader two perspectives of the European identity as perceived from abroad. The authors reflect on the future shape of the „European model“, particularly on values shared by individual European countries and their inhabitants. They invite the reader to consider whether in reality European states do share certain similarities that, at the same time, differentiate them from the rest of the world. Where Are You Located, Europe? Beginning with historic evidence, the author argues that fighting against the others has always implied strengthening one’s own identity. History also testifies that war and threats of war have significantly contributed to the formation of European solidarity. However, there are two fundamental restrictions: 1) the emphasis on European solidarity was not usually a response to war experience with nations outside Europe but rather a reaction to wars within Europe. 2) The analogy between the foundation of a national state and that of European integration must not be overestimated. The formation and strengthening of European identity is primarily based on comparisons of Europe and the other parts of the world. It follows that if Europe wants to be a political union, it must have certain borders. How should they be defined? There are two fundamental prerequisites: the shared cultural heritage and the shared communicational relationship. The borders will be eventually the result of a political decision, albeit respecting the given circumstances and orientation to time–tested criteria. Attitudes to values of the Union and the capability „to act democratically“ are of the utmost importance. The borders cannot be drawn once and for all but our sights should be set very high. The development of special relations between the Union and neighbouring countries should not be neglected either and the differentiation between „inside“ and „outside“ must no longer be conducted in terms of strict resistance. Reflections on National Cultures in Europe László Ódor, Prof, Ph.D., Andrass University in Budapest The author reflects on the issues of the European cultural identity, mother tongues and cultures of individual nati-

ons within EU and is also concerned with the issues of sovereignty and identity of the Union members. Modified Unicameralism Jan Kysela, LLD., Ph.D., Secretary of the Standing Committee on Constitution and Parliamentary Procedures In examining the structure of parliaments, it is quite easy to differentiate between parliaments that are either undisputedly unicameral or bicameral. Nevertheless, controversial types do exist. The first group is composed of those bodies whose missions of a parliamentary body are ambiguous as they fulfil functions typical of (second) parliamentary chambers, albeit without having their status (e.g. the Federal Council in Germany). The author of the article deals with the second group of parliaments, providing examples of parliaments in Norway, Island, Finland and Denmark. The Senate Legislative Initiatives 1996 – 2002 Sylva Kyselová–Majovská, M.A ., Director of the Senate Division and Department on Agenda and Procedure of the Senate Chancellery According to the Constitution of the Czech Republic, bills can be proposed not only by parliamentarians, Government and representatives of higher self–governing territorial districts but also by the Senate. However, legislative initiatives of the second chamber are not very common. The article brings statistical data on the Senate legislative initiatives and a survey of all the bills proposed by the Senate in its 1st – 3rd terms. Health Care in Districts: Public Hearing of the Committee on Health and Social Policy Blanka Fotrová, Ph.D., Secretary to the Committee on Health and Social Policy This public hearing, organized by the Committee on Health and Social Policy and initiated and largely prepared by the chairman of this committee, Senator Tomáš Julínek, was attended by representatives of the Ministry of Health of the Czech Republic, district administrators, representatives of the Association of Hospitals of the Czech Republic, municipalities and medical insurance companies. The article brings a concise survey of participants’ positions on the following issues: the transfer of management of hospitals from the state to districts, the first aid medical service and the implementation of state health policy following the transfer of competencies to districts. Ten Years of the Revitalization of the Country Josef Zoser, Senator At the end of the last year, the village of Jiřetín pod Jedlovou distributed copies of the book „Ten Years of the Revitalization of the Country“. They were sent out not only to all the senators and members of parliament but also to 192 villages that had collaborated on the project and had been awarded the title „The Village of the Year“ in the national competition. The book was also presented to President Václav Havel at the ceremony held in the Knights’ Hall on the occasion of the 6th anniversary of the Senate founding. The article furthermore outlines the content of this publication. From the History Prague Central Post Office at Malá Strana Bohumil Dušek, M.A ., Director of the Press and Documentation Department of the Senate Chancellery The beginnings of postal services in Bohemia; first postal routes; the central post office at Malá Strana and its successive locations; and Prague postmen, postal clerks, and the distribution of postal consignments. Appendix: Selected Papers on Second Chambers: „An Unwanted Child?“ The Senate of the Parliament of the Czech Republic and Its Role in Czech Politics and Czech Society Michal Kubát, Faculty of Social Sciences, Charles University, and University of West Bohemia, Plzeň The author, a political scientist active at Charles University, provides a critical analysis of those opinions that regard the Senate as an „unwanted child“ of Czech politics. Among other things, the author disproves the view of the second chamber as an anachronism and explains possible reasons of the low Senate polls, which did not necessarily have to be directly related to the Senate itself. The author further examines actual influences of the Senate upon the Czech political system, the effect of the Senate elections as a corrective in parliamentary elections, including the elimination of anti–system parties, the influence of senators on supreme party panels, the interconnection of central and local politics within the Senate, the opening–up of parliamentary politics to public etc. Bibliography of Czech publications either exclusively or partly related to the Senate, second chambers and bicameralism in general. Part VIII: 2001/ 2nd part.

ÚVODNÍ SLOVO

MUDr. Ladislav Svoboda, místopředseda Senátu TÍHA ČINŮ A LEHKOST SLOV

„Když nacisté zavřeli komunisty, nepletl jsem se do toho, nebyl jsem přece komunista. Když brali sociální demokraty, držel jsem se stranou, nebyl jsem přeci sociální demokrat. Když rozjeli hon na Židy, nebyla to moje věc, přece nejsem žádný Žid. Když pronásledovali katolíky, díval jsem se na to pasivně, nebyl jsem přece katolík. Když sebrali mne, nenašel se nikdo, kdo by mě bránil.“ Martin Niemöller, německý protestantský teolog

K

dyž se v mrazivém lednovém dni roku 1969 na Václavském náměstí před budovou Národního muzea upálil Jan Palach, rozuměli jeho poselství všichni: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem… „ Již tehdy po dvaceti letech budování „reálného socialismu“ nám ujížděl svět, naše továrny někdy připomínaly technická muzea, na jednotku výroby se spotřebovávalo nadměrné množství surovin, energie, lidí i času, země nevzkvétala. Z cizího krev netekla, nehasilo se, co pálilo, košile byla bližší kabátu. Občas někdo hodil na stěnu něco hrachu, aby ulevil svědomí, ale celkově měly zelenou apatie, zakřiknutost a odcizení. Lidé zlenivěli, zlhostejněli. Přestalo jim vadit, že vůdci účty neskládají, s nimi se neradí, zvykali si na roli statistů či spíše manipulovaných loutek. Hrstka vyvolených měla monopol na pravdu, na rozum, na neomylnost, monopol na rozhodování, na všemocnost, na nekontrolovatelnost. Za odlišný názor se trestalo, lidé kritického alternativního myšlení byli vydáváni za narušitele, protože ohrožovali malé i velké šéfy. Zelenou měli pochlebníci a přitakávači všeho druhu. Řízení proto nutně degenerovalo, vyústilo ve strnulost, nekompetentnost, sebeuspokojení. Lidé přestali být různí, proto zajímaví. Mnozí dokonce ztratili tvář. Národ ztratil duši. Jan Palach nesl těžce zejména ztrátu naděje, proto volal zejména po svobodě slova, po zrušení cenzury. Avšak republika – potupena armádami pěti „spřátelených bratrských stran“ – měla nepatrné šance, zvláště když v záplavě zloby, tuposti, frází, přetvářky, byrokratické mašinérie až tyranie vítězila zrada. Pravda nic nevážila. Mrtvý Palach chtěl probudit živé, nastavit jim nejen zrcadlo, ale vykreslit oné době otazník i vykřičník. Proto napsal vlastní rukou za sebe a své mladé kolegy ono burcující:

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem… „ Letos v březnu se na tomtéž místě upálil jako Pochodeň 2003 osmnáctiletý Zdeněk Adamec, který by mohl být takřka Palachovým vnukem. Zanechal poselství, tentokrát, jak žádá doba, na webových stránkách. Srovnání obou tragických činů se vnucuje, ale dělat to nebudu, protože totéž nemusí být totéž. Doba je nesrovnatelně jiná. Z textu na rozloučenou čiší bezradnost, beznaděj, bolest: kolem nás všudypřítomné násilí, drogy, znečištěné ovzduší, tuny vyprodukovaného odpadu, bezdomovci, úplatky, šikana, vláda peněz, úředníků, korupce. Civilizace možná spěje k sebezničení, lidstvo si pod sebou podřezává větev, nemyslí na potomky, nesjednocuje se, ale bojuje proti sobě. Lidé se nepoučili z chyb, problémy málokoho zajímají, mnohým způsobuje bolest druhých dokonce potěšení. Mladý student dospěl k závěru, že do takové doby nepatří, že problémy nedovede řešit, že nemůže dál. Jako řešení navrhuje „totální demokracii“, čili jakési trvalé referendum, ve kterém by lidé s využitím nejmodernějších informačních technologií přes „příslušné tlačítko“ pravidelně vyjadřovali své ANO – NE a měnili svět k lepšímu. Po tragickém činu se na nápravě světa Zdeněk Adamec podílet nemůže. Mrtví svět nezmění. Tragický čin však k zamyšlení nutí, ba zamyšlení si i zaslouží. Moderní civilizace stojí na rozcestí. Bohužel není jedné jedině možné cesty, po které by nás vedl osvícený vůdce, který ji zná. Není takových vůdců. Zůstává potřeba hledat a nalézat, zůstává riziko bloudění, zisků i ztrát, rozkvětu i zničení. Člověk disponuje prostředky dosud nevídané síly a nezměrný je rozsah destrukce, kterou může vyvolat. Ohroženo je životní prostředí, lidskou společnost ohrožují obavy a strach. Člověk se někdy stává konzumentem i zcela zbytečného, rozvoj výro-

3

ÚVODNÍ SLOVO

by přesahuje v části světa společenské i individuální potřeby lidí. Více se vyrábí, aby se více konzumovalo, více se konzumuje, aby se více vyrábělo. Ukazatelé vzájemných vztahů mezi lidmi i kvalita lidského života se však úměrně s růstem výroby a spotřeby nezvyšuje. Svět se stal komplikovaným a nerovnovážným, polarizace bohatství a chudoby roste, s tím i násilí, zášť, rivalita, stresy, frustrace, obecná nuda. Vytvořilo se podhoubí pro terorismus. Došlo k paradoxu: Co do techniky, modelů výroby a dopravy se svět postupně sjednocuje a sbližuje, avšak v oblasti politické, filozofické, umělecké, intelektuální, kulturní a etické se stále tříští. Lidé se více stýkají a poznávají, ale intelektuální komunikace často chybí. Obrana národní identity nabývá forem agresivního nacionalismu, média – prostředky porozumění a spolupráce – se stávají prostředky boje, síly, ba i ohlupování. Situaci zhoršuje to, že intelektuální kultura ve světě nedává národům a jednotlivcům odpověď na otázku JAK ŽÍT DŮSTOJNĚ A ŠŤASTNĚ. Můžeme se přít, zda vůbec lze najít odpověď na danou otázku, ale měli bychom se shodnout, že hledání je potřebné, užitečné, a proto nutné. Revize existujících koncepcí rozvoje a pokroku je zřejmě na pořadu dne. Nestačí vést mladé lidi pouze k tomu, aby vycházeli z empirického pozorování, aby se adaptovali, smířili s daným stavem a naučili se přiměřeně čelit možným úskalím. Nesrovnatelně obtížnější úkol

4

je rozvíjet jejich alternativní myšlení, které učí chápat realitu hlouběji, které učí provádět analýzu, které znovu a znovu klade otázku: NEMOHLO BY TO BÝT JINAK? Takové aktivní hodnotící myšlení nikdy nesklouzne v prázdný kriticismus, není jen destruktivní, ale právě naopak: likviduje smrtelně nebezpečná dogmata, osvobozuje i otužuje organismus. Mladý člověk snáze pochopí, že je objektem i subjektem vývoje, a přijme jako fakt, že vývoj vždy byl a vždy bude útokem na vše, co se zdálo a zdá být jisté, definitivní. Mladý člověk snáze pochopí podstatný rozdíl mezi pojmy JAKÝ BÝT? a CO MÍT? a nepropadne beznaději. Dříve narozená generace je mladým lidem hodně dlužna, protože pravdu slov se nenaučila proměňovat v pravdu činů. Nové naděje nesmí nastupující 21. století promarnit, aby zdraví, mladí a talentovaní lidé nemuseli psát zoufalá poselství burcující svědomí světa, aby nemuseli dohánět své mámy k slzám a dobrovolně odcházet ze života. Ten je pravdivější než vyslovená pravda. Je to dar, se kterým se nehazarduje.

SLOVO OSOBNOSTI RNDr. Antonín Holý, DrSc., Dr.h.c.

NESOUVISLE O VIRTUÁLNÍ REALITĚ, POČÍTAČÍCH, INTERNETU, GRAMOTNOSTI, JAZYKU A EXPERIMENTECH

V

yprávěl mi jeden známý, že svému asi desetiletému synovi koupil pod stromeček počítač, aby si také mohl hrát počítačové hry a necítil se před kamarády frustrován. Ten však – nevděčník – chodí raději dál „do fotbalu“ a nechává počítač rodičům, aby se učili na interaktivních programech angličtině i češtině. Řekl jsem si, že kluk má zdravý rozum a něco by z něj ještě mohlo být. Koneckonců proč ne třeba i dobrý fotbalista. A přimělo mne to k tomuto zamyšlení. Říká se tomu virtuální realita. Dnešní dorost vysedává u počítačových her, místo aby zdravě sportoval, četl něco zajímavého nebo dělal zdravé lumpárny. Z těch her se „pro život“ naučí, že řídit závodní auto či letadlo není žádný problém, že je snadné zabíjet – vždyť po smrti nebo po kolizi se jede dál nebo se prostě tlačítkem myši nastaví počátek nové hry. Psychologo-

vé prý prokázali, že i průměrný „slušný“ člověk, může-li svého soupeře poslat na onen svět v anonymitě a pouhým stisknutím knoflíku, učiní tak velmi často i bez váhání. No, nevím – ale budou-li děti desetkrát denně nacvičovat ve virtuální realitě, že při zabíjení o nic nejde, a podpoří-li se to pak ještě několika dobře volenými komerčně televizními krváky týdně, pak by mne to ani nepřekvapilo. Ostatně soudím, že výraz „virtuální realita“ je obdobný nesmysl jako výraz „nejoptimálnější“. Realita je pojem bez přívlastku, je to prostě skutečnost. Jinak jde jen o její zjednodušené modely, napodobeniny. Náš školák tedy tráví většinu volného času u „počítače“. Proč se mu tak říká, když naprostá většina jeho uživatelů ho jakživa k žádným výpočtům nepoužila, opravdu nevím. Přestává mít kontakt se svými vrstevníky, je na cestě stát se asociálním individualistou. Ve škole mu také připravili podle osnov „počítačovou výuku“. S jakým to cílem? Jakou dovednost má získat průměrný školák či školačka, které nezajímá matematika, natož programování a podobné věci – pokud je vůbec něco zajímá? Není to náhodou jen formální pokus o naplnění fanfaronské politické proklamace o brzkém dosažení úplné počítačové gramotnosti? V národě, který na rozdíl od stavu před sto lety se dnes bohužel nemůže honosit ani gramotností prostou? Ti, kdo přijdou do styku s písemnými projevy studentů nejen magisterského, ale i doktorského studia na vysokých školách, leckdy nevěří svým očím nad pochybnými gramatickými konstrukcemi a hrubými pravopisnými prohřešky v jejich písemných projevech, diplomových i disertačních pracích. „Pepíkovské“ vyjadřování televizních reportérů a moderátorů, mnoha poslanců a politiků, vulgarita projevu televizních bavičů přesně odrážejí průměr naší společnosti. Jak se nám podařilo tak rychle zapomenout na Čapka, na Vančuru? Paní ministryně školství, pane ministře kultury, mají dnešní školáci vůbec někdy možnost slyšet v hodinách češtiny pana Högera recitovat české básně, číst prózy pana Lukavského či jiného z našich herců proslulých dokonalým jazykem? Soudě podle jazykových projevů, které denně slýchávám v pražské MHD, určitě ne! Proč strpíme všechny ty zbytečné amerikanizmy? Proč oplývá jazyk dnešních dívek na veřejnosti vulgárními výrazy, nad kterými by se červenal i otrlý granátník? Proč se dobrovolně zbavujeme jazyka svých rodičů a prarodičů, proč odvrhujeme diakritiku nejen v „SMSkách“, ale i v E–mailových zprávách, které dnes již tvoří větší část služební korespondence? Jednou jsem odpověděl na

5

SLOVO OSOBNOSTI takový úřední ferman nejen bez „carek a hacku“, ale i bez mezer mezi slovy, ale bylo to jen marné donkichotství. Bez kultivování vlastního jazyka přece nemáme naději zachovat si v mnohonárodní Evropě národní identitu. Matematickou (ne)gramotnost netřeba komentovat. Nejen že už nelze vyžadovat „počítání z hlavy“, zdá se, že cílem je odnaučit se počítat vůbec. Kalkulačku máme přece v mobilu. Otázka maturity z matematiky se málem stala předmětem celostátního referenda. O čem se to diskutovalo? Proč by nadaná baletka, budoucí právník nebo student školy uměleckého směru neměli takovou zkouškou prokázat svou inteligenci? Proč jinak vlastně matematiku jako povinný vyučovací předmět vůbec ještě ponecháváme? Vždyť přece budeme mít „počítače“! Každé škole se však má v budoucnu dostat internetového spojení. K čemu a komu může internet vůbec sloužit? Ke snadnému získání informací, jistě. Jen málo se dá pochybovat o údajích jízdního řádu železnic, leteckého spojení či předpovědi počasí, které lze na příslušné webové stránce najít. Ale internetová síť obsahuje neuvěřitelné množství nejrůznějších informací, z nichž naprostá většina je i pro vzdělaného člověka naprosto zbytečná, matoucí či nepochopitelná. Je tam erotika nejtěžšího kalibru, jsou tam provokující stránky anarchistů, fašistů i rudých extremistů, jsou tam výplody alternativních věd, stránky magie, vše předkládané jako rovnocenně hodnověrné informace. Kdyby se tam objevil návod, jak připravit elixír mládí, dříve nebo později to nějaký hlupák zkusí. Ale je tam i to nejnebezpečnější – informace zdánlivě rozumné, ale ve skutečnosti falešné, pravdu předstírající nebo záměrně lživé. V parafrázi na Zdeňka Jirotku „každý pochopí, že nemůže na Václavském náměstí chytat strážníky do lasa, ale vymluvte mu, že ten nový prostředek pro spaní, ten zaručený prostředek na růst vlasů, na zvětšení poprsí, zhubnutí nebo zvýšení potence není podvod – vždyť to je přece na webovské síti.“ Na nekritické přejímání často velmi neobjektivních informací ze sdělovacích prostředků jsme u našeho průměrného občana již zvyklí. Samotnou techniku práce s internetem zvládne nakonec každý, ale co s tím? Internet má cenu opravdu jen pro toho, kdo je schopen z ohromné kupy sena zbytečností, nesmyslů, lží, polopravd a náhodných údajů racionálně a v reálném čase vylovit tu příslovečnou jehlu potřebné informace a pak ještě objektivně posoudit, zda je pravdivá a použitelná. I když snad se i my jednou zbavíme závislosti na rozmarech telekomunikačních zprostředkovatelů, bude z přístupu k internetu mít skutečný užitek jen úzká vrstva společnosti – ostatně k jeho účelnému využití je nutné velmi dobře ovládat angličtinu. Řekněme prosím tohle lidem hezky zřetelně a neuvádějme je v omyl fantazírováním o samospasitelnosti internetu. Věda a technika teď prožívají skutečnou revoluci informatiky. Internetová síť je samozřejmě nesmírně užitečná jako prostředek ke vstupu do některých databází jako zdroje odborných informací. Přístupy k elektronickým formám důležitých odborných časopisů jsou bohužel tak nákladné, že si je mohou dovolit jen některé firmy či vědecká pracoviště a soukromý přístup k nim je z finančních důvodů vyloučen. Ale pomůže tohle všechno někdy nějak našemu hráči virtuálních her? Bude si prý moci již brzy při styku s úřady podávat žádosti elektronickou cestou. To má mít každý a všude přístup k internetu? Vím z vlastní zkušenosti, jak ošidné takové elektronické formuláře jsou. Nebo mu tu žádost sepíše a odešle obecní úředník sedící na úřadě u internetové přípojky? Kde zůstává důvěrnost osobních údajů? Opravdu to stvrdí žadatel svým elektronickým podpisem? Těžko. Je samozřejmě na roz-

6

hodnutí každého, využije-li služeb elektronického bankovnictví nebo internetového prodeje, či pošle-li daňové přiznání touto nejistou cestou. Sám jsem jednou zkusil kreditní kartou zaplatit pouhých dvacet dolarů přes internet za licenci nové verze nějakého programu. Inu, bylo to opravdu perfektní, snadné a rychlé, ale nepřejte si vidět pak ty potíže dodat účtárně aspoň trochu přijatelné doklady o zaplacení… ! Jsem chemik, pracuji v chemii léčiv. Chemie je nesmírně zajímavá, leč experimentální věda. Fyzika, biologie, medicína také, nemluvě o technických oborech. U maturantů pozorujeme už dlouho k některým těmto oborům odpor. To je na pováženou, protože tolik právníků, filozofů, sociologů, uměnovědců, atd. stěží kdy můžeme potřebovat. V poslední době se objevuje nový nebezpečný fenomén u absolventů vysokoškolského přírodovědného či technického studia: nechuť k experimentální práci, neochota pracovat rukama. Mnozí z nich tíhnou k „práci s počítačem“. Budeme si tu pěstovat novou kastu „bílých límečků“? Bylo by dobře se nad tímto vývojem zamyslet. Je to varovná výstraha. Úkolem vysokých škol experimentálních oborů je vyučit studenty profesi, řemeslu. Němci tomu trefně říkají „Experimentierkunst“ („umění experimentu“). Bez zvýraznění důležitosti experimentální práce při studiu na vysokých školách se rozvoj těchto věd zastaví. Sebelepší teorie, sebegeniálnější myšlenka zůstávají spekulativní tak dlouho, dokud je neprověří experiment. Bez výsledků základního výzkumu a jejich realizace pak začnou ekonomika i společnost stagnovat. Před časem mne vyděsil vážně míněný virtuální učební program vytvořený pro vysoké školy a předvádějící chemické reakce. Ne animované chemické vzorce, ale virtuální předvádění barevných chemických reakcí. Program nikoli popularizující, ale didaktický. Je to samozřejmě lacinější, není k tomu zapotřebí chemické sklo ani drahé chemikalie, ani nehrozí nebezpečí, že posluchač přijde k úhoně – ale chemie to není. Tu si musí každý adept osahat, i za tu cenu, že mu občas nějaká ta skleněná baňka upadne na zem, či si popálí prsty kyselinou. Myslím že to v jiných oborech bude podobné. Virtuálno v chemii samozřejmě známe. Víme ale dobře, že ty známé útvary z různobarevných kuliček nejsou skutečné molekuly. Však jim také říkáme „modely“ a výpočtům jejich chování „modelování“. Výsledkem modelování ovšem není „virtuální realita“, ale vyhodnocení pravděpodobnosti toho, jak by to v realitě mohlo být. A ještě něco mne nedávno vystrašilo: když onehdy zase vypadl proud, potřeboval jsem si právě pro diskuzi se studentem nakreslit nějaké chemické vzorce. A tu jsem si bezmyšlenkovitě řekl: „ale jak to udělat, když nejde proud?“ Nějak mi v tu chvíli nedošlo, že bych mohl kreslit ne perfektním grafickým programem svého počítače, ale prostě jako dříve – od ruky a propiskou. Ostatně – také se Vám tak zkazil rukopis od té doby, co používáte k psaní počítač?

ČINNOST SENÁTU

PODVÝBORY VÝBORŮ SENÁTU

P

odle jednacího řádu Senátu může každý senátní výbor zřídit pro řešení určité otázky nebo souboru otázek podvýbor, jehož ustavení musí odsouhlasit Senát. Členem podvýboru se může stát jen člen senátorského sboru, předsedu podvýboru volí příslušný výbor. Podvýbor je ze své činnosti odpovědný výboru, který jej zřídil, a předkládá mu výsledky své činnosti. Ve čtvrtém funkčním období byly v Senátu ustaveny stejné podvýbory jako v předcházejícím funkčním období, vyjma Podvýboru pro Mezivládní konferenci EU v roce 2004, který skončil svoji činnost ve 3. funkčním období. Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku zřídil Podvýbor pro rodinnou politiku a Podvýbor pro rovnoprávné uplatnění občanů se zdravotním postižením. Výbor pro vědu, vzdělávání, lidská práva a petice zřídil Podvýbor pro kulturní dědictví a Organizační výbor zřídil Podvýbor pro státní vyznamenání. Na své 4. schůzi vyslovil Senát souhlas s nově ustaveným Podvýborem pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, který byl zřízen Výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu.

Podvýbor pro integraci občanů se zdravotním postižením V souvislosti s prací Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku byl i v tomto volebním období ustanoven Podvýbor pro integraci občanů se zdravotním postižením. Činností tohoto Podvýboru je, jak z jeho názvu ostatně vyplývá, práce v oblasti začleňování osob s handicapem do společnosti. Ráda bych se zmínila o pojmu handicap tak, jak jej chápu já a jak toto mé vidění problematiky ovlivňuje mou práci, práci člověka, který se již dlouhou dobu integrací postižených zabývá. Handicapem je vše, co člověku ztěžuje nebo znemožňuje žít standardní život. Handicapem mohou být následky nemoci či úrazu, které zhoršily mobilitu člověka nebo poškodily jeho smysly. Handicapem může být i nemoc sama. Handicapem je rozhodně stáří. Při integraci osob s postižením jde o snížení negativních důsledků handicapu natolik, aby postižený mohl žít kvalitní a zejména důstojný život. Vzhledem k tomu, že se naše společnost v předchozích letech odnaučila přijímat osoby s postižením jako rovnoprávné občany, se stejnými právy a povinnostmi jako mají ostatní členové společnosti, je třeba lidské solidaritě, bohužel, dopomoci tvorbou zákonného prostředí, které náš vztah k handicapovaným upravuje. Napsala jsem „bohužel“, a to z několika důvodů. Připadá mi absurdní, že je lidem třeba vštěpovat to, co by mělo být samozřejmé – úcta k jedinci a úcta ke stáří. Práce v Podvýboru se tedy soustředí zejména na úpravy stávajících zákonů a na zpracování nových předloh. Při práci v oblasti integrace postižených neustále však narážíme na jeden zásadní problém. Tím je neexistence zákona o sociální pomoci, který by řešil financování a způsob péče o postižené. Společnost po tomto

zákoně „volá“ již řadu let, leč všechny vlády jsou hluché. Problém je v tom, že nebyl nalezen konsenzus, který by otázku

péče o postižené řešil. V návrzích se totiž střetávají dva postoje. Jedna strana je přesvědčena o tom, že by při rozhodování o formě péče o handicapovaného měl mít hlavní slovo stát. Druhá strana (spolu s postiženými) tvrdí, že by o svém životě měl rozhodovat postižený sám (samozřejmě, že spolu s odborníky). Financí je v oblasti sociální politiky podle jedněch málo, další tvrdí, že jich je dostatek, jen je třeba je efektivněji rozdělit. Já osobně se přikláním ke druhému názoru. Zaměřením finanční pomoci na konkrétního člověka dojde ke zefektivnění toku peněz a ty se dostanou k těm opravdu potřebným. A to navrácení osob s postižením do společnosti jednoznačně pomůže. Ing. arch. Daniela Filipiová, předsedkyně Podvýboru pro integraci občanů se zdravotním postižením Podvýbor pro kulturní dědictví Podvýbor pro kulturní dědictví pracuje již od druhé poloviny roku 1999 a ve všech následujících funkčních obdobích

Senátu vždy na základě usnesení Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Podvýbor v době svého založení pracoval ve složení předseda Václav Jehlička, členové – Jiří Brýdl, Martin Dvořák, Pavel Heřman, Jiří Liška a Jiří Rückl. V dalším volebním období nahradil senátora Pavla Heřmana nově zvolený senátor Jan Hadrava. V současné době Podvýbor tvoří celkem 12 členů. Pod vedením předsedy Václava Jehličky v něm pracují Jiří Brýdl, Zdeněk Bárta, Jiří Rückl, Jan Hadrava, Martin Mejstřík, Jiří Liška, Martin Dvořák, Petr Smutný, Bohumil Čada, Alena Gajdůšková a Josef Zoser. Tajemníkem Podvýboru je po celé jeho období Jan Vojta. Smyslem založení Podvýboru pro kulturní dědictví bylo vědomí nutnosti vytvořit parlamentní orgán, který se bude věnovat této úzké speciální problematice, jež svými přesahy problémových okruhů zasahuje do mnoha legislativně ekonomických otázek funkce státní správy a rozvoje jednotlivých regionů České republiky. Nelze ani odhlédnout od významu, který kulturní dědictví představuje pro vědomí historické kontinuity vývoje českého státu. Kulturní dědictví je vědomím a svědomím vývoje a významu českého státu a nedílnou součástí životního prostředí v tom nejširším slova smyslu. K těmto východiskům byla vždy činnost Podvýboru směrována a svou autoritou se snažil vytvořit podmínky pro řešení složitých problémových okruhů, které na poli péče o kulturní dědictví z minulosti leží a nebyly do dnešních dnů uspokojivě vyřešeny. Ještě po více než třinácti letech se nepodařilo vytvořit a schválit novou legislativní normu, která by adekvátním způsobem reagovala na nové společenské poměry v naší republice. Již tento bod ilustruje složitost problému ochrany kulturního dědictví, která není tak politickým problémem, jako problémem systémovým a ekonomickým.

7

ČINNOST SENÁTU Prvním veřejným slyšením, které Podvýbor uspořádal pod záštitou předsedkyně Senátu Libuše Benešové, bylo slyšení na téma „Financování péče o nemovité kulturní dědictví, problémy a východiska“ dne 26. května 2000. Již při přípravě tohoto slyšení Podvýbor úzce spolupracoval a dodnes spolupracuje se Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska, které je jednou z největších nevládních organizací u nás. Sdružuje téměř 200 historických sídel na našem území. Cílem veřejného slyšení byla definice problémových okruhů, které jsou spjaty se záchranou a obnovou nemovitého kulturního fondu, včetně archeologických památek. Podvýbor spatřoval právě v ekonomické části tohoto problému jeho nejproblematičtější moment. Celodenní jednání se konalo za účasti více než 150 účastníků z řad církve, české šlechty, odborných organizací a výkonných orgánů památkové péče, státních orgánů, zástupců vysokých škol, zvláště pak Vysoké školy ekonomické atd. Veřejné slyšení bylo účastníky hodnoceno velmi kladně a bylo konstatováno, že přispělo k definici problémových okruhů. Na výsledky veřejného slyšení navazovala konference Sdružení historických sídel, kterou rovněž spolupořádal a na jejíž organizaci se spolupodílel Podvýbor společně s Vysokou školou ekonomickou a Státním ústavem památkové péče. Konference se konala v Kadani ve dnech 23. – 25. května 2002 na téma „Nemovité kulturní památky – pozitivní faktor nebo přítěž ekonomického rozvoje“. Cíle konference byly definovány v návaznosti na prvé veřejné slyšení v Senátu. Dne 17.12. 2001 uspořádal Podvýbor další veřejné slyšení, které bylo věnováno nově připravovanému zákonu o ochraně kulturních památek a památkové péči. Toto veřejné slyšení bylo očekáváno s enormním zájmem a účastnilo se jej více než 150 účastníků. Na veřejné slyšení byli pozváni zástupci vládních institucí, krajů, odborných organizací a výkonných orgánů památkové péče, vysokých škol, církve, občanských sdružení a Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. Veřejné slyšení mělo umožnit zástupcům Ministerstva kultury, poslancům a senátorům seznámit se s názory široké odborné a laické veřejnosti na nově připravovanou a velmi očekávanou normu. Kritické připomínky, které na tomto slyšení zazněly, mohly ovlivnit konečné znění připravovaného zákona. Bohužel se tak nestalo a zákon byl následně v prvém čtení Poslaneckou sněmovnou odmít-

8

nut. Vůle senátního Podvýboru vytvořit podmínky pro širokou diskuzi všech dotčených subjektů nad nově připravovaným zákonem tak sice byla naplněna, ale výsledky slyšení se do konečného znění zákona bohužel nepromítly. Poslední velkou akcí, která měla zásadní vliv na další postup při záchraně zasažených archiválií a knižních fondů v České republice po povodních v srpnu 2002, bylo uspořádání mezinárodního pracovního setkání „Povodně Srpen 2002“ ve dnech 18. a 19. února 2003. Podvýbor pro kulturní dědictví uspořádal toto pracovní setkání pod záštitou předsedy Senátu Petra Pitharta a za podpory místopředsedy vlády Petra Mareše, Ministerstva kultury ČR, Italského kulturního institutu, Velvyslanectví ČR v Římě, Honorárního konsulátu ČR pro

Toskánsko, Fondazione Romualdo del Bianco, British Council, Města Florencie a hlavního města Prahy. Na organizaci setkání se podíleli Akademie výtvarných umění, Fakulta architektury ČVUT, Institut restaurování a konzervačních technik Litomyšl, o.p.s., Iniciativa SOS – Archiv architektury, Národní knihovna, Národní památkový ústav – ústřední pracoviště, Národní muzeum, Národní technické muzeum, Státní ústřední archiv. Podvýbor pro kulturní dědictví, jako jediný parlamentní orgán zabývající se otázkami kulturního dědictví, považoval za nezbytné uspořádat toto pracovní setkání, protože si byl plně vědom rozsahu a míry zasažení knižních a archivních fondů, neboť míra zasažení ohrožuje samu podstatu kulturní paměti. Jejich zničením by mohlo dojít k nenahraditelným a nezacelitelným ztrátám na kulturním dědictví naší republiky. Proto Podvýbor přizval prostřednictvím organizátorů setkání ke spolupráci tak široký počet subjektů.

Cílem pracovního setkání bylo nalézt optimální formy restaurátorských postupů při záchraně zasažených archivních a knižních fondů po stránce technologické, technické a organizační. Byly zhodnoceny technologické a restaurátorské postupy, které byly doposud aplikovány na zasažené fondy, hlavně pak vysoušecí metody. Právě z tohoto důvodu byly prezentovány i zkušenosti ze zahraničí, zvláště pak zkušenosti Florencie, která byla zasažena katastrofickou povodní v roce 1964. Navíc byly předneseny důležité referáty předních evropských odborníků zabývajících se restaurováním děl, s jejichž restaurováním nejsou v České republice tak velké zkušenosti, jako např. fotografie, pauzovací papír, atd. Stejně tak se pracovní setkání zabývalo výchovou potřebných odborníků – restaurátorů, kterých je v současné situaci zoufalý nedostatek. Pracovní setkání můžeme hodnotit jako velmi úspěšné, neboť se podařilo naplnit cíle, se kterými bylo připravováno. Více než 150 účastníků ze všech institucí v České republice, které mají v předmětu své činnosti péči o archivní a knižní fondy, se seznámilo s novými postupy aplikovanými v zahraničí a mělo možnost porovnat zkušenosti a aplikované postupy na zasažené knižní a archivní fondy. Podvýbor pro kulturní dědictví během svého trvání uskutečnil několik výjezdních zasedání, např. do západních Čech – s východiskem v městě Loket. Na místě se seznámil s problémy, které provázejí záchranu nemovitého kulturního fondu v nejrůznějších druzích vlastnictví. Podvýbor se během obnovy Valdštejnského areálu pravidelně zúčastňoval jednání Sboru expertů, který je poradním orgánem předsedy Senátu, resp. byl orgánem předsedkyně Senátu a do závěrů jednání tohoto orgánu se promítala jeho politicko–organizační doporučení. Další velmi rozsáhlou agendou Podvýboru bylo zaujímání stanovisek k navrhovanému využití a funkci jednotlivých prostor Valdštejnského paláce. Náplň činnosti Podvýboru v roce 2003 bude směrována k diskusím nad novým institucionálním a systémovým postavením ochrany kulturního dědictví v rámci státní správy a nových legislativních norem, projednáváním připravovaných legislativních norem, které se dotýkají kulturního dědictví. Na měsíc květen se připravuje další výjezdní zasedání do jihovýchodní části České republiky. Podvýbor se bude zabývat ještě v této polovině roku rozpočtovým určením daní, které

ČINNOST SENÁTU jsou směřovány k záchraně a obnově kulturního dědictví.

Každou hodinu byla způsobena hmotná škoda přesahující 1 milion Kč.

Mgr. Václav Jehlička, předseda Podvýboru pro kulturní dědictví

Mgr. Soňa Paukrtová, předsedkyně Podvýboru pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích

Podvýbor pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích Podvýbor pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích je podvýborem Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu Senátu. Podvýbor má nejvýše 9 členů. Z tohoto počtu nejméně jedna polovina členů podvýboru a jeho předseda jsou voleni výborem z řad jeho členů. Ostatní členové podvýboru jsou voleni výborem na návrh senátorských klubů nebo jednotlivých senátorů.

Podvýbor pro státní vyznamenání V souladu s § 8 zákona č. 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních České republiky, mohou návrhy na udělení nebo propůjčení státních vyznamenání podávat do Senátu jednak senátoři, jednak občané a organizace. Písemné návrhy občanů i senátorů se předkládají k rukám předsedy Podvýboru Organizačního výboru pro státní vyznamenání. Podvýbor, který je každé funkční období znovuzřízen Organizačním výborem, projedná všechny předložené návrhy a předá je jednotlivým senátorským klubům i všem nezařazeným senátorům k osvojení. Tyto návrhy jsou pak předloženy k projednání Senátu na jeho schůzi. Schválený výběr kandidátů je následně předložen prezidentu republiky, který má právo propůjčovat a udělovat státní vyznamenání na návrhy Poslanecké sněmovny a Senátu. Státní vyznamenání se uděluje vždy 1. ledna a 28. října. Propůjčením nebo udělením státních vyznamenání České republiky jednotlivcům oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy. Vyznamenání jsou řády a medaile. Řád bílého lva je nejvyšší vyznamenání osob, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Českou republiku; Řád T. G. Masaryka je vyznamenání osob, které se zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva; medaile Za hrdinství je vyznamenání pro ty, kteří se s nasazením svého života zasloužili o záchranu lidského života nebo materiálních hodnot; medaile Za zásluhy je vyznamenání osob, které se zasloužily o stát nebo územní samosprávný celek. V roce 2002 bylo Senátem Parlamentu ČR předloženo Kanceláři prezidenta republiky celkem 36 návrhů na propůjčení či udělení státních vyznamenání. Návrhy přijal Senát svým usnesením na 19. schůzi dne 3. července 2002. Z těchto senátních návrhů pan prezident Václav Havel vyznamenal celkem 7 osob. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva Řádem T. G. Masaryka Dagmar Burešovou, medaili Za zásluhy obdržel za vynikající vědecké výsledky v oblasti medicinální chemie Antonín Holý a in memoriam polistopadový federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek. Za hrdinství v boji obdrželi vyznamenání plukovníci v.v. Miroslav

Podvýbor je zřizován s cílem preventivně působit ke zlepšení situace v oblasti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, tj. iniciovat legislativní opatření, spolupracovat s příslušnými rezortními ministerstvy, spolupracovat se zahraničními institucemi i s neziskovými organizacemi. Podvýbor na požádání Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu zpracovává pro výbor odborná stanoviska a vyjádření k otázkám v oblasti provozu na pozemních komunikacích i s dalšími legislativními opatřeními v oblasti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Důvody, které vedly Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu ke zřízení právě takového podvýboru jsou velmi vážné. Alarmující situaci v nebezpečnosti na českých komunikacích je možné dokladovat následující statistikou. Dle sdělení Policie ČR byla v roce 2002 každé necelé tři minuty policii ohlášena nehoda, každých 18 minut byl lehce zraněn člověk a každých 96 minut těžce. V průměru každou 6, 7 hodinu zemřel při nehodě člověk.

Kolenatý a Antonín Raiskub. Oceněni byli též krajané žijící trvale v zahraničí. Za celoživotní záslužnou práci obdržela medaili Za zásluhy významná osobnost krajanského Svazu Čechů žijících v Chorvatsku paní Lenka Janotová a medaili Za hrdinství v boji Karel Kukal, který spolu s dalšími vězni zorganizoval největší hromadný útěk z Jáchymovských dolů. V letošním roce pracuje Podvýbor pro státní vyznamenání v novém složení, pod vedením předsedy Senátu Petra Pitharta za místopředsednictví senátora Karla Tejnory a členů: Ivana Adamce, Petra Fejfara, Aleny Gajdůškové, Martina Mejstříka, Josefa Pavlaty, Jaroslava Šuly, Jaromíra Volného a Josefa Zosera. Na svém prvním jednání Podvýbor projednával možnost doživotního propůjčení Řádu bílého lva a Řádu T. G. Masa-

ryka prezidentovi republiky Václavovi Havlovi, který byl podle zákona nositelem těchto řádů jen po dobu výkonu své prezidentské funkce a po skončení úřadu mu mohou být oba řády uděleny usnesením obou komor Parlamentu. Proto Podvýbor svým usnesením požádal Organizační výbor Senátu, aby byl tento bod zařazen na nejbližší schůzi Senátu. Senát se bude tímto návrhem zabývat na své 4. schůzi počátkem měsíce dubna. Pro letošní rok bylo doručeno Podvýboru od občanů do 7. března 2003 celkem 23 návrhů na propůjčení či udělení státních vyznamenání. Jsou mezi nimi návrhy na ocenění těch, kteří se rozhodli před komunistickou diktaturou nekapitulovat, ale proti ní bojovat, dále vynikající odborníci i např. starostka malé obce. Všechny senátorky a senátoři se s těmito návrhy seznámí prostřednictvím svých senátorských klubů nejpozději na začátku měsíce dubna. Doc. JUDr. Petr Pithart, předseda Podvýboru pro státní vyznamenání

9

INFORMACE

ODHALENÍ PAMĚTNÍ DESKY – POCHOD STUDENTŮ NA PRAŽSKÝ HRAD V ÚNORU 1948

U

příležitosti výročí památného pochodu studentů na Pražský hrad inicioval Akademický klub 48 spolu se Senátem vyrobení a umístění pamětní desky připomínající odboj vysokoškolských studentů proti nastupujícímu komunistickému bezpráví, který vyvrcholil pochodem studentů na Pražský hrad 25. února 1948. Přesně za pětapadesát let, 25. února 2003, se pod záštitou předsedy Senátu Petra Pitharta konal pietní akt, při kterém byla deska odhalena. Pietnímu aktu předcházela ekumenická bohoslužba za oběti komunismu v kostele Panny Marie a sv. Kajetána v Nerudově ulici v Praze 1. Pamětní desku najdete v Praze 1, na opěrné zdi v místě, kde se setkává Nerudova ulice s ulicí Ke Hradu v blízkosti Štursovy sochy Žena po koupeli. Demonstrace v únoru 1948 začala jako klidný studentský manifest podpory prezidentu Benešovi, který byl pro studenty symbolem a zárukou demokracie v období nastupující komunistické zvůle. Průvod, který vyšel od budovy techniky na pražském Karlově náměstí, se dostal do Nerudovy ulice na Malé Straně, kde mu přehradil cestu kordón ozbrojených příslušníků SNB. Zde byli studenti násilně zastaveni. Při zásahu příslušníků SNB byl postřelen student vysoké školy lesního hospodářství Josef Řehounek, protestující v první řadě. Tento protitotalitní postoj se stal další záminkou k odstranění těch, kteří se zpronevěřili zásadám tzv. Národní fronty a pokusili se o zvrácení nastupující diktatury proletariátu. Prakticky na všech československých vysokých školách po 25. únoru 1948 následovaly nezákonné prověrky studentů a vysokoškolských učitelů před samozvaným Akčním výborem

Národní fronty, po nichž začala jejich masová očista. Tato opatření se týkala především příslušníků strany lidové a národně–socialistické, kteří se angažovali ve fakultních spolcích. Dohromady bylo vyloučeno v období let 1948–49 přes 10 tisíc studentů a akademiků. Podobným opatřením se nemohla tehdy „pochlubit“ žádná z východoevropských zemí socialistického tábora. Malá část vyloučených studentů a akademiků se dočkala rehabilitace v období Pražského jara 68. Jejich vyloučení bylo uznané jako protiprávní a rehabilitační komise na jednotlivých fakultách se snažily tuto křivdu zmírnit. Vykonané zkoušky jim byly uznány a někteří z nich pak dostudovali na základě individuálních studijních plánů. Slibný vývoj byl však přerušen vstupem okupačních vojsk a zcela zastaven následnou normalizací. Na úplnou rehabilitaci museli studenti čekat další dvě desítky let. Řada z nich se však morální omluvy nedožila a jejich čestné hodnosti za ně in memoriam museli převzít členové rodiny. Projev předsedy Senátu Petra Pitharta na úvod pietního aktu odhalení pamětní desky V poslední dekádě února 1948 se v Praze hodně pochodovalo. Pochodovalo se různými směry. Desetitisíce lidí mířily do středu města. Ozbrojení členové jedné politické strany pochodovali sem a tam. Aby byli co nejvíce vidět, pochodovali dokonce i mezi barokními sochami po Karlově mostě.

10

Všechny tyto veřejné projevy politické vůle byly nafilmovány a viděli jsme je stokrát znovu a znovu v kinech a v televizi. Hlas speakera, který obrazy těchto pochodů doprovází, je radostně vzrušený. Průvod studentů 25. února směrem na Pražský hrad nafilmován nebyl, alespoň o tom nevíme. Nebyla to demonstrace masová, ale těch, kteří chtěli prezidenta Beneše vyzvat, aby se nepodvolil nátlaku, bylo několik tisíc. Ubírali se do kopce a byli to lidé mladí. Na rozdíl od těch, kteří pochodovali před oficiálními kamerami, neměli zbraně. Ty měli ovšem uniformovaní příslušníci Sboru národní bezpečnosti, kteří se jim postavili do cesty. O této demonstraci se vždycky mlčelo, ale ani v poslední době se o ní příliš nemluví. Studenti šli proti proudu, proti přinejmenším viditelně převládajícímu dobovému proudu, který směřoval na Staroměstské náměstí, aby tam očekával Klementa Gottwalda, vracejícího se z Hradu. Dodnes se vyrovnáváme s tím, že Prahou se v těch dnech kráčelo dvěma protichůdnými směry, a že ti, kteří šli v tom slabším proudu – při jednom z nich padl v těchto místech výstřel – věděli, či tušili, co všechno přijde, a většina z těch druhých, kterých bylo na ulicích mnohem víc, to buď nevěděla, či netušila. Otázka všech otázek od té doby je, zda právě tito nevědoucí či netušící, kteří nedemonstrovali proto, aby někteří lidé mohli být nahnáni do koncentračních táborů, aby třídní msta mohla být vykonávána i na dětech, aby oni sami žili obehnáni zadrá-

INFORMACE / SCHŮZE SENÁTU tovanou hranicí a trpěli upadajícím hospodářstvím, zda tedy tito nevědoucí jsou takříkajíc z obliga. Lidé, kteří na rozdíl od studentů jsou dodnes vidět na dobových filmových záběrech, přehlédli, že právo veřejně demonstrovat bylo vyhrazeno jen pro ně, a tak přinejmenším strpěli, aby ti druzí mohli být rozehnáni. Tím, že se nepostavili za jejich právo veřejně projevit svůj odlišný názor, že neprotestovali proti tomu, že studenti byli pak vyšetřováni a vylučováni z vysokých škol a většinu života perzekvováni a diskriminováni, tím již tehdy, 25. února roku 1948, souhlasili, ať již vědomě, či nevědomě, se vším tím, co pak přišlo. Jakékoli původní motivy na tom nemohou změnit nic. Ani tehdy v únoru 1948 nemohly na tom nic změnit. A to se nás dosud týká. Našich rodičů a prarodičů, i některých z nás. Týká se to i mne, tehdy sedmiletého, později ale pionýra a člena KSČ.

A tak se ještě i dnes učíme na praktických příkladech, že i když spolu nesouhlasíme, musíme si vzájemně zaručit právo dát svobodně najevo souhlas i nesouhlas. Nakonec se totiž ukázalo, že nebylo nejdůležitější, jaké měl kdo názory na roli státu, na sociální jistoty, na soukromé vlastnictví, na Trumana či na Stalina. Nejdůležitější bylo to, zda souhlasil s tím, že i ti, kteří mají jiné názory, budou je moci také svobodně projevit. Tady v Nerudově ulici, nikoli na Hradě při jednání Gottwalda s Benešem či na jásajícím Staroměstském náměstí, se v únoru 1948 rozhodlo, jakých bude příštích jednačtyřicet let v naší zemi. Rozhodlo se, že jiný hlas než hlas přitakávající moci nebude tolerován. Onen nahodilý výstřel byl příznačný: bylo to bezděčné, jaksi předčasné přiznání, že když na to přijde, bude použito i síly. Mladým lidem, kteří šli vzhůru touto ulicí a dnes už dávno nejsou mladí, nikdy nesplatíme, co jsme jim dluž-

ní. Zaplatili za svůj čin občanské svrchovanosti zmařenými životy. Jediné, ale zato silné zadostiučinění nechť je pro ně v tom, že jejich čin byl a je stále platný. Studenti, kteří 17. listopadu 1989 šli z Vyšehradu do středu města, šli přece v jejich stopách. Jde dnes o docela jiné spory. Avšak spory o způsoby ochrany svobody projevit svůj nesouhlas jsou stále těmi nejdůležitějšími. Těm, kteří se nedožili, těm, kteří desetiletí trpěli a kteří s trpkostí dnes zjišťují, že jejich oběť není dostatečně uznána, chci z tohoto místa říci, že si jich vážím a že nad jejich odvahou, nad její nedoceněnou obětí mnoho přemýšlím. Deska na kamenné zdi pod Pražským hradem, připomínající několik stovek statečných mladých lidí, bude už navždy také varovat: všechny hrady, všechny lidské stavby jsou opravdu pevné jen tehdy, jsou-li li postaveny na úhelném kameni lidské svobody.

3. schůze Senátu konaná dne 23. ledna 2003

16

Informace vlády o přeletu letadla ozbrojených sil Státu Izrael přes území České republiky Senát hlasováním č. 8 vzal informaci na vědomí.

Přítomno 68

Pro 66

Proti 0

19

Informace vlády ČR o vojenských cvičeních jednotek a štábů Armády České republiky se zahraničními partnery na území České republiky i mimo ně, plánovaných v roce 2003 Senát hlasováním č. 10 vzal informaci na vědomí.

Přítomno 63

17

Žádost prezidenta republiky o vyslovení souhlasu Senátu Parlamentu České republiky s jmenováním soudce Ústavního soudu Senát v tajném hlasování vyslovil souhlas se jmenováním soudce ústavního soudu.

Přítomno 79

Pro 68

Proti 0

18

Informace vlády ČR o nasazení 9. zesílené roty radiační, chemické a biologické ochrany v rámci protiteroristické operace „Trvalá svoboda“ Senát hlasováním č. 9 vzal informaci na vědomí.

Přítomno 66

Pro 66

Pro 61

Proti 0

21

Zpráva o peticích doručených Senátu Parlamentu České republiky, jeho orgánům a funkcionářům, o jejich obsahu a způsobu vyřízení za období od 1. 1. do 31. 12. 2002 a výroční zpráva o činnosti v oblasti poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím za rok 2002 Senát hlasováním č. 7 vzal zprávu na vědomí.

Přítomno 70

20

Informace vlády ČR o přeletech a průjezdech ozbrojených sil členských států Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) a států zúčastněných v programu Partnerství pro mír (PfP) uskutečněných přes území České republiky od 1. července 2002 do 30. září 2002 Senát hlasováním č. 11 vzal informaci na vědomí.

Přítomno 62

Pro 61

Proti 0

Pro 67

Proti 0

24

Žádost o souhlas Senátu s trestním stíháním senátora Vladimíra Železného Senát vyslovil souhlas s trestním stíháním senátora hlasování č. 16.

Přítomno 80

Pro 61

Proti 5

Připravil organizační odbor KS

Proti 0

11

KONFLIKT V IRÁKU

VYSLÁNÍ POLNÍ NEMOCNICE ARMÁDY ČR DO IRÁKU

V

ládní návrh na vyslání polní nemocnice do Iráku se v Senátu projednával na 5. schůzi Senátu 15. dubna. Jednání předcházelo projednávání ve Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu, který zasedal 9. dubna. Senátoři doporučili Senátu rozšířit vládní usnesení umožňující vyslat do Iráku armádní polní nemocnici o možnost, aby se do humanitární pomoci zapojili i vojáci protichemického praporu v Kuvajtu. Rozšíření mandátu protichemického praporu tak, aby i jeho vojáci mohli do Iráku z humanitárních důvodů, navrhl senátor Jiří Pospíšil. Debata, která se o vládním návrhu na vyslání polní nemocnice do Iráku v Senátu rozpoutala, trvala téměř dvě hodiny. Nejprve s odůvodněním vládního návrhu před senátory předstoupil předseda vlády Vladimír Špidla. Ve svém vystoupení uvedl, že vyslání polní nemocnice do jižního Iráku, do města Basry, je dalším logickým krokem v celkovém přístupu vlády České republiky a České republiky jako takové k irácké krizi. „Krize vyvrcholila spojeneckou akcí „Svoboda Iráku“, která skončila nepochybným vojenským úspěchem, svrhla režim Saddáma Husajna a uvolnila prostor na Středním východě. Avšak dlužno říci, že Irák je v tento okamžik ve stavu humanitární katastrofy… a v každém okamžiku jsou tisíce a desetitisíce lidí, kteří neuvěřitelným způsobem trpí. Je velmi složité tuto záležitost přijímat pouze pasivně a očekávat, že zasáhne někdo jiný,“ řekl Vladimír Špidla. Vedle ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody vládní návrh také odůvodňoval ministr obrany Jaroslav Tvrdík. Požádal mimo jiné Senát, aby byl mandát protichemického praporu rozšířen,

a zároveň připomněl situaci, kdy se o specifikaci mandátu pokoušeli senátoři již dříve. „Chci vám také říct a chci vás poprosit o to, abyste vyšli vstříc návrhu senátního výboru, který byl garančním výborem a který rozhodl doplnit usnesení o bod 3 – o možnost zapojení praporu do humanitárních prací a lékařské péče. Když jste minule navrhovali možnost upřesnění mandátu, tak já jsem byl jeden z těch, kteří vás přesvědčovali o tom, že to nemáte dělat. Bylo to v konkrétní situaci. Bylo to v reakci na probíhající konflikt. My jsme v té době měli pocit, že mandát praporu je dostatečný. Situace v místě ukazuje, že názor předkladatelů byl oprávněný. A já se vám chci omluvit zejména za reakci, která byla v médiích, v tisku a kterou jste si jako senátoři určitě nezasloužili. Přijměte, prosím, moji upřímnou omluvu… Propojení chemiků a jejich schopnosti při přepravě vody, při přepravě potravin, léků či dalších schopností při zapojení do humanitárních prací jednoznačně zvýší efektivitu zapojení ČR do pomoci trpícímu civilnímu obyvatelstvu.“ Členové Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost se šíří a problematikou mandátu našich vojsk v Kuvajtu zabývali 26. března a doporučovali Senátu, aby na své 4. schůzi požádal vládu o upřesnění mandátu. Senát nakonec jejich požadavek neakceptoval. Místopředseda výboru Josef Zoser: „Nicméně oprávněnost naší snahy se potvrdila 6 dnů poté, kdy 1. 4. se sešla na mimořádném zasedání vláda ČR a přijala usnesení týkající se rozšíření mandátu, a to o posílení praporu a zapojení nemocnice do humanitární pomoci a lékařské péče.“ Valná většina senátorů a senátorek se v debatě vyslovila pro přijetí návrhu. Zároveň přáli našim chemikům a polní nemoc-

Na letišti se s pracovníky polní nemocnice rozloučil předseda Senátu Petr Pithart

12

KONFLIKT V IRÁKU

nici, aby se jim podařilo naplnit cíle mise v Iráku a aby se všichni ve zdraví vrátili domů. Někteří senátoři však z procedurálního hlediska kritizovali skutečnost, že Senát doplnil žádost vlády o vyslání lékařů o chemiky. Kritika zazněla od některých i na adresu vlády, která dle jejich mínění nepožádala Parlament o urychlené projednání irácké mise v souladu s Ústavou. Proti vládnímu návrhu vystoupil senátor Rostislav Harazin: „Proto mi dovolte, vážené kolegyně a kolegové, říci, že pro tento předložený vládní návrh hlasovat nebudu, protože to není moje válka a nechci se jí zúčastnit, byť pasivním způsobem po boku kohokoliv. Budu, a to znovu zdůrazňuji, a znovu to opakuji, hlasovat pro humanitární pomoc trpícím lidem v rámci mezinárodního společenství reprezentované OSN.“ Předseda senátorského klubu ODS Jiří Liška kritizoval vládu za nejasné postoje tváří v tvář konfliktu. „Nenašli jsme odvahu, ani vnitřní přesvědčení v pravou chvíli se jasně postavit na stranu spojenců. Praktickými kroky dokázat, že máme podobné vidění světa, že uznáváme podobné hodnoty. A zároveň také ukázat budoucím partnerům v Evropské unii, že máme vlastní názory a že jsme schopni je prosadit. Nic z toho jsme neudělali, jenom jsme hledali cesty, jak být se všemi zadobře. Můžeme tak doufat, že naši chemici a naše polní nemocnice v Iráku svou činností aspoň tímto způsobem dá zapomenout na nedostatek odvahy a jasné postoje našich vládních činitelů.“ Předseda senátorského klubu KDU–ČSL Josef Kaňa: „Chci sdělit ctěnému Senátu, že senátoři klubu KDU–ČSL podpoří usnesení Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost včetně rozšíření vládního návrhu o odstavec 3. Domníváme se, že každá pomoc, která vede ke zmírnění humanitární situace v Iráku, je žádoucí a je nutné provést ji co nejrychleji, proto podporujeme i zapojení našeho praporu dislokovaného v Kuvajtu do poskytování humanitární pomoci a lékařské péče.“ Předseda senátorského klubu Klub otevřené demokracie Edvard Outrata: „Chtěl bych zdůraznit, že v tomto okamžiku já sám jsem velice hrdý na to, že naše republika má možnosti, byť skromným způsobem, ale přece jenom dosti význam-

ně pomoci na humanitární stránce. My v Klubu otevřené demokracie bychom byli bývali samozřejmě přivítali radikálnější a silnější reakci na samotném počátku. Já sám ale musím říci, že způsob, jakým se věc vyvinula v naší politické situaci, svědčí o tom, že vláda splnila v podstatě, co bylo třeba, a bylo to jistě pro ni obtížné.“ Předseda senátorského klubu ČSSD Petr Smutný: „Informace, které máme všichni k dispozici, zcela jednoznačně ukazují, že v Iráku došlo k humanitární katastrofě. I když můžeme mít různý pohled na to, které kroky k této humanitární katastrofě vedly, je zcela zjevné, že lidé v Iráku pomoc od ostatního světa včetně nás potřebují a tato pomoc musí být organizována, tzn. že musí být vojenská, a to vzhledem k chaosu, který v Iráku v současné době existuje.“ Předsedkyně senátorského klubu Nezávislí Helena Rögnerová: „Chci za klub Nezávislí sdělit jejich jednoznačné stanovisko k podpoře usnesení tak, jak ho máte před sebou, tedy i s rozšířením, a chci vám také sdělit, že tento klub se vždy stavěl za naši účast, ať už to byla protichemická jednotka nebo nyní vojenská nemocnice, a staví se i za toto rozšíření. Pouze s dodatkem, že včera bylo pozdě.“ Senátoři návrh na vyslání polní nemocnice do Iráku i usnesení Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost rozšiřující mandát vojákům protichemického praporu v Kuvajtu schválili. Z přítomných 70 senátorů a senátorek hlasovalo pro 65, nikdo nebyl proti, 5 senátorů se zdrželo hlasování. Vládní návrh byl schválen i v Poslanecké sněmovně. Ze 177 přítomných poslanců pro bylo 133, proti 41, všichni členové KSČM. Z letiště Ruzyně odletělo do Kuvajtu první nákladní letadlo s vybavením 7. polní nemocnice v pátek 18. dubna. Den předtím odletělo první armádní letadlo se 40 příslušníky nemocnice. Celkem má jednotka přes 270 lidí. Mgr. Květa Kozáková, tisková tajemnice Kanceláře Senátu

13

PŘIJETÍ A CESTY PŘIJETÍ ZAHRANIČNÍCH NÁVŠTĚV A VELVYSLANCŮ V ČR, SETKÁNÍ SE ZAHRANIČNÍMI NÁVŠTĚVAMI A CESTY SENÁTORŮ DO ZAHRANIČÍ 1. 1. – 31. 3. 2003 6. 1. – 8. 1. Polská republika – Varšava – jednání předsedy Výboru pro evropskou integraci J. Skalického, místopředsedy výboru J. Šuly a člena výboru E. Matykiewicze s partnerskými výbory Sejmu a Senátu Polské republiky a setkání s představiteli Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky 10. 1. Oběd pořádaný předsedou Senátu P. Pithartem na počest předsedy Konventu EU V. Giscarda d’Estainga za účasti 1. místopředsedy Senátu P. Sobotky, předsedy Výboru pro evropskou integraci J. Skalického, předsedy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařaba a místopředsedy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost F. Kroupy 12. 1. Maďarská republika – Budapešť – účast 1. místopředsedy Senátu PČR P. Sobotky na setkání předsedů parlamentů zemí Visegrádské čtyřky 17. 1. Přijetí velvyslankyně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v ČR A . F. Pringleové místopředsedou Senátu M. Topolánkem 17. 1. Přijetí generálního tajemníka Meziparlamentní unie A . B. Johnssona předsedou Senátu P. Pithartem 18. 1. – 19. 1. Švýcarsko – Ženeva – účast předsedy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařaba na zasedání Magna Charta Observatory 19. 1. – 21. 1. Belgické království – Brusel – účast delegáta Senátu v Konventu EU J. Zieleniece a náhradníka delegáta Senátu v Konventu EU F. Kroupy na zasedání Konventu o budoucnosti Evropské unie

14

20. 1. Přijetí parlamentního státního podtajemníka pro dopravu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska D. Jamiesona místopředsedou Senátu J. Rumlem spolu s členkou Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu S. Paukrtovou 22. 1. Oběd pořádaný předsedou Senátu P. Pithartem pro předního kubánského disidenta Oswalda Payá Sardiňase za účasti místopředsedy Senátu J. Rumla a předsedy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařaba 23. 1. Přijetí velvyslance Slovenské republiky v ČR L. Balleka místopředsedou Senátu M. Topolánkem 26. 1. – 31. 1. Francie – Štrasburk – účast členů Stálé delegace PČR do Parlamentního shromáždění Rady Evropy J. Jařaba, F. Kroupy, F. Mezihoráka a D. Filipiové na 1. řádném zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy 27. 1. Přijetí člena Evropského parlamentu K. T. Virrankoskiho místopředsedou

Výboru pro evropskou integraci L. Sefzigem a členem výboru M. Škaloudem 30. 1. Přijetí velvyslance Řecké republiky v ČR E. Karayannise místopředsedou Senátu M. Topolánkem 30. 1. Přijetí předsedy vlády Irské republiky B. Aherna předsedou Senátu P. Pithartem spolu s 1. místopředsedou Senátu P. Sobotkou, místopředsedy Senátu J. Rumlem, L. Svobodou a M. Topolánkem, předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem, předsedou Výboru pro evropskou integraci J. Skalickým, místopředsedkyní téhož výboru H. Rögnerovou a členkou Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu a petice J. Moserovou 31. 1. Tradiční novoroční setkání předsedy Senátu P. Pitharta s diplomatickým sborem 31. 1. Přijetí předsedy Evropského parlamentu P. Coxe předsedou Senátu P. Pithartem spolu s 1. místopředsedou Senátu P. Sobotkou, místopředsedy Senátu L. Svobodou a M. Topolánkem, předse-

PŘIJETÍ A CESTY dou Výboru pro evropskou integraci J. Skalickým a místopředsedkyní téhož výboru H. Rögnerovou a senátorkou J. Moserovou 5. 2. Přijetí velvyslance Ruské federace v ČR I. S. Savolského předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem 5. 2. Přijetí velvyslankyně Portugalské republiky A . Martinhové předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem 5. 2. – 7. 2. Belgické království – Brusel – účast delegáta Senátu v Konventu EU J. Zieleniece a náhradníka delegáta Senátu v Konventu EU F. Kroupy na zasedání Konventu o budoucnosti Evropské unie 6. 2. Oběd pořádaný místopředsedou Senátu J. Rumlem pro velvyslankyni Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v ČR A . F. Pringleovou 6. 2. Přijetí ministra zahraničních věcí Svazové republiky Jugoslávie G. Svilanoviče místopředsedou Senátu J. Rumlem spolu s předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem, členy téhož výboru J. Doubravou a P. Smutným, místopředsedkyní Výboru pro evropskou integraci H. Rögnerovou, členem téhož výboru V. Kulhánkem a členem Ústavně–právního výboru J. Stodůlkou 7. 2. Přijetí prezidenta Mezinárodní unie soudních exekutorů a zaměstnanců soudu J. Isnarda předsedkyní Ústavně–právního výboru D. Lastoveckou spolu s místopředsedy výboru R. Falbrem a E. Outratou 12. 2. Přijetí velvyslance Republiky Peru v ČR A . R. Patina Alvístura předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem 12. 2. Přijetí velvyslance Čínské lidové republiky v ČR T. Guoqianga předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem

13. 2. Přijetí zástupce velvyslankyně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska M. Tathama předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem 15. 2. – 18. 2. Belgické království – Brusel – účast členů Stálé delegace PČR do Parlamentního shromáždění NATO J. Moserové a V. Vavrouška na společném zasedání Výboru pro obranu a bezpečnost, Výboru politického a Výboru pro ekonomiku a bezpečnost Parlamentního shromáždění NATO 16. 2. – 18. 2. Švýcarsko – Ženeva – účast člena Stálé delegace PČR do Meziparlamentní unie T. Julínka na společném zasedání MPU a Světové obchodní organizace 18. 2. – 24. 2. Řecko – Atény – účast senátora D. Kroupy na mezinárodní konferenci Budování povědomí o Evropě 19. 2. Pracovní snídaně předsedy Senátu P. Pitharta s předsedou Světové asociace vydavatelů novin T. Baldingem 19. 2. Pracovní snídaně předsedy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařaba s litevskou delegací vedenou státním tajemníkem Ministerstva zahraničních věcí Litevské republiky G. Čekuolisem a státním tajemníkem Ministerstva obrany Litevské republiky P. Malakauskasem za účasti místopředsedů výboru F. Kroupy a J. Pospíšila 19. 2. Přijetí velvyslance Rakouské republiky K. Daudlebského předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem 19. 2. – 22. 2. Rakouská republika – Vídeň – účast členů Stálé delegace PČR do Parlamentního shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě E. Outraty, J. Lišky a S. Bělehrádka na plenárním zasedání OBSE a setkání s vedoucími stálých misí OBSE 21. 2. Přijetí ministra zahraničních věcí Polské republiky W. Cimoszewicze

předsedou Senátu P. Pithartem spolu s místopředsedou Senátu P. Sobotkou, místopředsedy Senátu J. Rumlem, L. Svobodou a M. Topolánkem a senátory J. Novotným a P. Smutným 24. 2. Přijetí bývalého premiéra Nizozemského království V. Koka předsedou Senátu P. Pithartem 25. 2. Přijetí viceprezidenta Baden–Württembergische Bank H. Mahra předsedou Senátu P. Pithartem 26. 2. Přijetí velvyslance Vietnamské socialistické republiky v ČR Doan Thanga předsedou Senátu P. Pithartem 26. 2. Přijetí velvyslance Španělska v ČR S. Cabanase Ansoreny předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem 26. 2. Pracovní oběd komisaře Rady Evropy pro lidská práva v ČR A . Gil Roblese s předsedou Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice F. Mezihorákem za účasti místopředsedy výboru D. Kroupy a členky výboru J. Moserové 26. 2. – 28. 2. Belgické království – Brusel – účast delegáta Senátu v Konventu EU J. Zieleniece a náhradníka delegáta Senátu v Konventu EU F. Kroupy na zasedání Konventu o budoucnosti EU 27. 2. Přijetí velvyslankyně Lotyšské republiky v ČR I. Šulcy předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem 27. 2. – 1. 3. Španělské království – Madrid – účast vedoucího Kanceláře Senátu P. Pelanta na IV. setkání Asociace evropských senátů (namísto předsedy Senátu P. Pitharta) 2. 3. – 3. 3. Francouzská republika – Paříž – účast členů Stálé delegace PČR do Parlamentního shromáždění Rady Evropy J. Jařaba a F. Mezihoráka na zasedání Výboru pro kulturu, vědu a vzdělávání Parlamentního shromáždění Rady Evropy

15

PŘIJETÍ A CESTY 5. 3. Setkání státního tajemníka Ministerstva pro vztahy s Parlamentem Rumunska T. Bobise s vedoucím Kanceláře Senátu P. Pelantem 5. 3. Přijetí velvyslance Ruské federace v ČR I. S. Savolského předsedou Senátu P. Pithartem 5. 3. Přijetí ministra pro evropskou integraci Chorvatské republiky N. Mimici předsedou Výboru pro evropskou integraci J. Skalickým spolu s místopředsedy výboru H. Rögnerovou, J. Šulou a členy výboru A . Jílkem, V. Kulhánkem, E. Matykiewiczem a M. Škaloudem 11. 3. Přijetí člena Výboru pro Evropskou unii Národního shromáždění Francouzské republiky N. Duponta–Aignana předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem spolu s místopředsedou výboru J. Zoserem a členy výboru J. Horákem a P. Smutným 11. – 12. 3. SRN – Kolín nad Rýnem – účast místopředsedy Výboru pro evropskou integraci L. Sefziga na Německo–českých hospodářských dnech konaných v rámci mezinárodního veletrhu Practical World 16. 3. – 18. 3. Belgické království – Brusel – účast delegáta Senátu v Konventu EU J. Zieleniece na zasedání Konventu o budoucnosti Evropské unie 16. 3. – 19. 3. Řecká republika – Atény – účast členů Stálé delegace PČR do ZEU – Prozatímního shromáždění pro evropskou bezpečnost a obranu Z. Roithové a M. Dvořáka na kolokviu Transatlantické vztahy a dopady nové bezpečnostní strategické doktríny USA na Evropu – společný boj proti terorizmu, pořádaném ZEU – Prozatímním shromážděním pro evropskou bezpečnost a obranu 17. 3. Přijetí předsedy Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace G. N. Selezněva předsedou Senátu P. Pithartem spolu s místopředsedou Ústavně– právního výboru E. Outratou a čle-

16

nem Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Horákem 19. 3. Přijetí velvyslance Spolkové republiky Německo M. Libala místopředsedou Senátu M. Topolánkem 19. 3. Přijetí velvyslance Francouzské republiky J. de Zorziho předsedou Senátu P. Pithartem 18. 3. Pracovní oběd pořádaný místopředsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Pospíšilem pro delegaci Výboru pro obranu, veřejný pořádek a národní bezpečnost Poslanecké sněmovny Parlamentu Rumunska vedenou jejím předsedou R. Ionescem za účasti členů Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Kani, J. Lišky a P. Smutného 20. 3. – 22. 3. Polská republika – Varšava – účast člena Stálé delegace PČR do Středoevropské iniciativy I. Bárka na zasedání Parlamentního výboru SEI 21. 3. – 23. 3. Švýcarsko – Luzern – účast delegace Stálé komise pro krajany žijící v zahraničí ve složení předsedkyně komise J. Seitlová, místopředseda komise J. Kubera a člen komise M. Mejstřík na sjezdu delegátů Svazu spolku Čechů a Slováků ve Švýcarsku 24. 3. Přijetí ministryně vlády Francouzské republiky pověřené evropskými záležitostmi N. Lenoirové předsedou Senátu P. Pithartem spolu s členem Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Zieleniecem a členem Výboru pro evropskou integraci M. Škaloudem 24. 3. Oběd místopředsedy Senátu J. Rumla s exilovou prezidentkou Rady Běloruské národní republiky I. Survillou za účasti předsedy Mandátového a imunitního výboru a člena Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku J. Hadravy

pověřené evropskými záležitostmi N. Lenoirové) předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost J. Jařabem a místopředsedkyní Mandátového a imunitního výboru A. Palečkovou 24. 3. Přijetí velvyslance Uruguayské východní republiky v ČR P. Vidala Salaberryho místopředsedou Senátu J. Rumlem 24. 3. – 27. 3. Albánie – účast členů Stálé delegace PČR do Parlamentního shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě J. Lišky a E. Outraty na monitorovací misi, oficiálním setkání s misí PS OBSE a představiteli Parlamentu Albánie organizovaného PS OBSE 26. 3. Belgické království – Brusel – účast delegáta Senátu v Konventu EU J. Zieleniece na mimořádném zasedání Konventu o budoucnosti Evropské unie 27. – 28. 3. Belgické království – Brusel – účast člena Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku J. Hadravy a člena Výboru pro evropskou integraci E. Matykiewicze na semináři Zaměstnanost a sociální politika pořádaného Evropskou komisí (TAIEX) 28. 3. Přijetí místopředsedy Senátu Malajsie Gapara bin Gurroha předsedou Senátu P. Pithartem spolu s místopředsedy Senátu J. Rumlem a L. Svobodou 30. 3. – 1. 4. Řecká republika – Atény –účast místopředsedkyně Výboru pro evropskou integraci H. Rögnerové na zasedání Výboru pro ženská práva a rovné příležitosti Evropského parlamentu 30. 3. – 4. 4. Francie – Štrasburk – účast členů Stálé delegace PČR do Parlamentního shromáždění Rady Evropy J. Jařaba, F. Kroupy, F. Mezihoráka a D. Filipiové na 2. řádném zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy Připravil odbor tiskový a spisový KS

24. 3. Přijetí francouzské delegace (doprovod ministryně vlády Francouzské republiky

AKTIVITY V SENÁTU KONFERENCE, SEMINÁŘE, VEŘEJNÁ SLYŠENÍ, SETKÁNÍ POŘÁDANÉ POD ZÁŠTITOU SENÁTU LEDEN – BŘEZEN 2003 16. 1. Mezinárodní konference o nespalovacích technologiích destrukce perzistentních organických látek, pořádaná pod záštitou místopředsedy Senátu Jana Rumla 17. 1. Komorní koncert – přímý přenos České televize z Hlavního sálu Valdštejnského paláce 20. 1. Setkání zástupců Ministerstva dopravy ČR a expertů Ministerstva dopravy Velké Británie a dalších institucí na téma Bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, pořádané senátorem Milanem Šimonovským 23. 1. Slavnostní setkání zástupců asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, pod záštitou místopředsedy Senátu Jana Rumla 27. 1. Konference Holocaust a dnešek, pořádaná Výborem pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice 30. 1. Charitativní koncert Dřevěná píšťalka, pořádaný senátorkou Zuzanou Roithovou

4. 2. Veřejné slyšení Krajské zdravotnictví, pořádané Výborem pro zdravotnictví a sociální politiku 6. 2. Konference Bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, pořádaná senátorkou Soňou Paukrtovou

13. 3. Seminář k vládnímu návrhu novely zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, pořádaný Stálou komisí Senátu pro rozvoj venkova

14. 2. Komorní koncert – přímý přenos České televize z Hlavního sálu Valdštejnského paláce

14. 3. Komorní koncert – přímý přenos České televize z Hlavního sálu Valdštejnského paláce

18. – 19. 2. Mezinárodní pracovní setkání Povodně – srpen 2002, pořádané pod záštitou předsedy Senátu Petra Pitharta Výborem pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice a Podvýborem pro kulturní dědictví

18. 3. Seminář Cestovní ruch a integrace do EU, pořádaný Výborem pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice

20. 2. Veřejné slyšení Ochrana lidských práv v EU, pořádané Výborem pro evropskou integraci 25. 2. Seminář Vůdčí schopnosti, etika, jednání a odborné způsobilosti manažera, pořádaný 1. místopředsedou Senátu Přemyslem Sobotkou 2. 3. Zahajovací část Konference o lidských právech v Severní Koreji, pořádaná místopředsedou Senátu Janem Rumlem 5. 3. Seminář Staré ekologické zátěže, pořádaný Výborem pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí 6. 3. XV. ročník Zimní univerzity, spolupořádaný 1. místopředsedou Senátu Přemyslem Sobotkou

30. 1. Odborná diskuse na téma Společná obrana a vnější vztahy EU, pořádaná Výborem pro evropskou integraci

11. 3. Seminář Evropská integrace, pořádaný senátorem Edvardem Outratou

10. 3. Mezinárodní konference Konvent a Evropská ústava, pořádaná Výborem pro evropskou integraci

20. 3. Slavnostní koncert k Mezinárodnímu dni Frankofonie, pořádaný pod záštitou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost 21. 3. Odborná diskuse na téma Role českých zástupců ve Výboru regionů EU, pořádaná Výborem pro evropskou integraci 24. 3. Slavnostní setkání evropských a amerických právníků, pod záštitou senátora Mirka Topolánka 24. – 25. 3. Seminář Občanství a národní identita – nový koncept pro Evropu, pořádaný pod záštitou senátora Daniela Kroupy 26. 3. Přednáška pro členky Mezinárodní asociace žen v Praze, pořádaná pod záštitou předsedy Senátu Petra Pitharta 29. – 30. 3. Seminář Občanství a národní identita – nový koncept pro Evropu, pořádaný pod záštitou senátora Daniela Kroupy Připravil odbor tiskový a spisový KS

17

EVROPSKÁ UNIE ČTVRTÉ ZASEDÁNÍ ASOCIACE EVROPSKÝCH SENÁTŮ: KONTROLNÍ FUNKCE DRUHÝCH KOMOR

A

sociace evropských senátů letos vstoupila do třetího roku své existence. Po zřízení v Paříži na sklonku roku 2000 a třech pracovních jednáních v Paříži a Bruselu v roce 2001 a v Lublani v roce 2002 se ve dnech 27. a 28. února t.r. sešla na svém čtvrtém pracovním zasedání v Madridu. Jelikož se v České republice právě tehdy konala třetí volba prezidenta republiky, jež vyžadovala účast všech parlamentářů, byla tentokráte delegace českého Senátu vedena vedoucím Kanceláře Senátu P. Pelantem. Na zasedáních Asociace jsou formou národních zpráv shromažďovány cenné informace o různých aspektech statusu a činnosti druhých komor: dosud se tak debatovalo o vztahu druhých komor k regionům či k občanské společnosti, resp. o jejich roli v zákonodárném procesu. Tématem madridské konference byly kontrolní funkce druhých komor, tedy funkce u nás vzhledem ke koncepci Senátu málo doceňované. Španělský hostitel, nový předseda Senátu J. J. Lucas, spatřuje budoucnost druhých komor v efektivitě jejich kontrolních funkcí. Ty pojímá velmi široce, tj. včetně kontroly zákonodárství. Kontrola výkonné moci by měla příslušet zejména těm druhým komorám, které zastupují územní celky. Regionální druhé komory by však neměly být pouze nástrojem regionů pro kontrolu centrální moci, ale také nástrojem centrální moci pro kontrolu koheze státu, tedy míry autonomie regionů. Dokonalým naplněním silné kontrolní role dvoukomorového parlamentu je podle řečníka odpovědnost vlády oběma komorám, zdůvodněná tím, že obě reprezentují občany, politický národ. Pokud jde o kontrolní funkce druhých komor, projevují se v zapojení do procesu ratifikace mezinárodních smluv, spoluúčasti na vládní normotvorbě, interpelacích (ve Španělsku cca 20 tis. za dobu účinnosti ústavy, tj. za 25 let), vyšetřovacích komisích atd. Podle předsedy francouzského Senátu Ch. Ponceleta je regionální bikameralismus ideálním modelem demokratické reprezentace, protože zahrnuje občany i územní celky. Před druhými komorami spatřuje tři základní účely: reprezentaci, legislativní funkce a kontrolní funkce, jež bývají poněkud opomíjeny. Kontrolu vlády rozhodně neomezuje pouze na její volání k odpovědnosti. Problémem kontroly většinové vlády komorou, jíž je odpovědná, je slabost opozice a loajalita vládní většiny. Např. francouzské Národní shromáždění zřídilo od roku 1998 jen jedinou vyšetřovací komisi, zatímco Senát plných deset (analýza systému vězeňství, situace na Korsice, delikvence mladistvých, zacházení se zdravotně postiženými apod.); závěrečná doporučení komisí obou komor nebývají identická. Vláda je závislá na důvěře Národního shromáždění (nedůvěra vyslovena jen jednou), může však Senát požádat o schválení všeobecného prohlášení o vládní politice, což se prvně stalo v roce 1975; současný premiér, mimochodem bývalý senátor, se zavázal předkládat Senátu každoroční zprávu o vládnutí. Předseda Rady federace S. Mironov vysvětlil rozdělení kontrolních funkcí mezi oběma komorami ruského parlamentu. Bezprostřední kontrola vlády přísluší Státní dumě, Rada federace naproti tomu disponuje jmenovacími oprávněními funkcionářů řady kontrolních institucí, potvrzuje některá citlivá rozhodnutí prezidenta (výjimečné stavy), vyslovuje souhlas

18

s ratifikací mezinárodních smluv atd. Činnost vlády může ovlivňovat prostřednictvím finančních zákonů, jež podléhají jejímu obligatornímu schválení. Jakkoliv členové Rady federace nemají právo interpelovat, ba ani právo citační, mohou na základě svého jednacího řádu klást ministrům otázky, na jejichž zodpovězení je stanoveno 30 dnů. Náhražkou interpelací jsou zvláštní slyšení ministrů, která propojují vystoupení s dotazy a diskusí. Slyšení jsou vhodnou platformou vzniku různých koncepcí, případně i návrhů zákonů. Právo požadovat informace od ministrů a dalších státních úředníků mají na základě svého jednacího řádu také polští senátoři. Podle předsedy tamního Senátu L. Pastusiaka vyvozuje druhá komora právo dohlížet na vládu ze svého postavení reprezentanta občanů; pokouší se je promítat ve vlastním jednacím řádu. Jinak se kontrola vlády a jejích úřadů projevuje nejen přijímáním obecných i konkrétních rezolucí a četnými debatami odborných výborů s ministry, ale i „inspekcemi“ na úřadech a v regionech. Za součást kontrolních funkcí německé Spolkové rady považuje její předseda W. Böhmer její roli zákonodárnou, zvláště pokud jde o předběžné stanovisko k vládním návrhům zákonů. Vláda totiž ještě před podáním návrhu zákona Spolkovému sněmu žádá o dobrozdání Spolkovou radu. Ta má pak ve fázi projednávání návrhu zákona schváleného Spolkovým sněmem možnost kontrolovat, jak její stanovisko vláda zohlednila. Silné postavení má Spolková rada i díky tomu, že mnohá nařízení spolkové vlády vyžadují ke své platnosti její potvrzení. V tzv. evropské agendě může Spolková rada vládu dokonce zavazovat, jsou-li dotčeny zájmy spolkových zemí, které reprezentuje. Tak jako snad ve všech zemích s dvoukomorovým parlamentem se o roli Spolkové rady debatuje i v Německu; na rozdíl od jiných případů je však zde její vliv shledáván příliš silným. Kontrolní činnost švýcarské Stavovské rady se podle jejího předsedy G.–R. Plattnera soustřeďuje zejména ve specializovaných komisích. Ty bdí jednak nad oddělováním výkonu pravomocí (proto „dohlížejí“ i na Spolkový soud), jednak nad hospodařením vlády. Zvláštní komise sledují i zpravodajské služby, armádu a policii. Smyslem kontroly je po řečníkově soudu vyvažování mocí (kontrola = kontra role = „protirole“). Předseda nizozemské První komory G. Braks upozornil, že hlavní úkoly jeho sněmovny spočívají ve sféře zákonodárství. Přesto však k důkladné analýze stavu resortů využívá rozpočtové debaty; disponuje také právem zřizovat vyšetřovací komise (nikdy nevyužitým), interpelovat ministry či klást jim dotazy. N. Vacaroiu, předseda rumunského Senátu, přiblížil průběh současných diskusí o funkční specializaci komor tamního parlamentu. Senát by se měl orientovat na zahraniční politiku, ústavní zákony, ale také na kontrolu vlády. Již nyní jsou senátoři oprávněni interpelovat ministry, zřizovat vyšetřovací komise, resp. vytvářet v rámci 14 stálých výborů podvýbory pro analýzu konkrétních témat, jež vyúsťuje v závěrečnou zprávu. S výkonem kontrolních funkcí těsně souvisejí také nejrůznější nominační oprávnění Senátu, zejména ve vztahu k centrální bance, kontrolnímu úřadu, ombudsmanovi, mediálním radám atd.

EVROPSKÁ UNIE

Právem interpelovat a klást ministrům dotazy je vybavena rovněž slovinská Státní rada. Podle jejího předsedy J. Susnika se účastní také širokých připomínkových řízení k vládním návrhům zákonů, může iniciovat parlamentní vyšetřování, které však provádí Státní shromáždění, tj. první komora, atd. Činnost vyšetřovacích komisí belgického Senátu se podle jeho předsedy A . De Deckera často těší veřejné pozornosti; příkladem budiž vyšetřování genocidy ve Rwandě, jíž padlo za oběť i několik belgických vojáků. Součástí ústavní reformy v roce 1993 byl mj. návrh na zrušení senátorských interpelací. To však senátoři ostře odmítli (mnohdy jde o jediný zdroj informací), jakkoliv souhlasili s omezením parlamentní odpovědnosti vlády výlučně vůči Sněmovně. Nyní se rozlišují písemné dotazy, krátké ústní dotazy (aktuální otázky obecného zájmu – v letech 1995 – 1999 jich bylo více než 11 tisíc) a žádosti o vysvětlení, jež jsou obšírnější (v témž období napočítáno 634). Senát má zvláštní vztah k výboru soudců kontrolujícímu zpravodajské služby (obdobný vztah má Sněmovna k vládnímu výboru pro kontrolu policie). Poslední vystoupení dopoledního jednání patřilo kancléři českého Senátu P. Pelantovi, který stručně charakterizoval písemné příspěvky nepřítomného předsedy Senátu P. Pitharta. Ten v první stati polemizoval s tvrzením o českém Senátu jako komoře s absencí vazeb na exekutivu, přičemž argumentoval nejen četnými institucionálními vztahy k prezidentu republiky, ale, pokud jde o vládu, i zapojením Senátu do důležitých rozhodování s dopadem na suverenitu státu či jeho mezinárodní závazky. Druhý příspěvek popisoval jednak dosavadní angažmá Senátu v kontrole procesu negociací o našem přistoupení k Evropské unii, jednak přípravu nové role v podmínkách plného členství. Řečník současně potvrdil připravenost české druhé komory být hostitelem následujícího zasedání Asociace. Odpolední jednání bylo modifikací španělské strany, jež z obecného tématu kontroly exekutivy vydělila zvláštní téma kontroly exekutivy v evropských záležitostech. Úvodní referát tohoto bloku přednesl předseda výboru pro obranu španělského Senátu A. Muňoz – Alonso. Přiblížil činnost smíšené par-

lamentní komise pro evropské záležitosti a shrnul dosavadní průběh jednání Konventu k otázce zapojení národních parlamentů do institucionálního soukolí Evropské unie. Klíčový je mechanismus včasného varování, jenž předpokládá revizní roli národních parlamentů při kontrole respektování principu subsidiarity. Efektivita tohoto mechanismu krom jiného předpokládá těsnou kooperaci národních parlamentů, prohloubení jejich kontaktů s Evropským parlamentem atd. Místopředseda italského Senátu L. Dini stručně nastínil svůj projekt rady legislativních záležitostí jako svébytné variace myšlenky evropské druhé komory. Včasná participace národních parlamentů na evropském legislativním procesu mj. snižuje následné problémy s transpozicí směrnic a odstraňuje rizika expanze Unie na úkor členských států a regionů. Asociace evropských senátů by mohla být jednou z nejdůležitějších sítí kontaktů mezi národními parlamenty. Přímé zapojení druhých komor do kontroly principu subsidiarity navíc do tohoto mechanismu vtahuje také teritoriální jednotky, z nichž se stát skládá, neboť většina evropských druhých komor má regionální charakter. Podle předsedy francouzského Senátu Ch. Ponceleta je parlamentní kontrola principu subsidiarity hotovou věcí. Dosud v podstatě příslušela samotným evropským institucím, což je podobné klasickému „dělání kozla zahradníkem“. Z hlediska národních parlamentů rozhodně nestačí jen apelovat na jejich vlády, je třeba zajistit také přímou vazbu na Komisi. Jelikož se však v Konventu ozývají ojedinělé hlasy navrhující vyloučit druhé komory jak z mechanismu včasného varování, tak z možné iniciace řízení před Evropským soudním dvorem, měli bychom se proti tomu jasně ohradit. Předseda nizozemské První komory G. Braks popsal roli své instituce v evropských záležitostech. První komora od roku 2001 striktně trvá na dodržování šestitýdenní lhůty pro projednání návrhů evropských legislativních aktů, evropskou politikou se zabývá také při projednávání výroční zprávy o stavu Evropské unie, která je přílohou státního rozpočtu. V Belgii se diskutuje o tom, zda by se Senát nemohl stát komorou výlučně příslušnou pro ratifikaci mezinárodních smluv. Podle jeho předsedy A. De Deckera je stávající COSAC již poněkud překonanou institucí, za úvahu naproti tomu stojí virilní členství poslanců Evropského parlamentu ve druhých komorách svých mateřských zemí. Zatímco se vyslovil pro aktivní kontrolu rozhodování ve druhém a třetím pilíři (pravidelná společná jednání specializovaných výborů), byl dosti opatrný, pokud jde o kontrolu principu subsidiarity. Konference byla zakončena přijetím závěrečného prohlášení. Ukazuje se nepříliš šťastným rozdělit relativně omezený časový prostor mezi dvě témata, neboť vždy hrozí riziko málo důkladného projednání každého z nich. Pro nás je podstatné, že podzimní zasedání Asociace se bude konat v září t.r. v Praze; dalšími v pořadí jsou Polsko, SRN a Švýcarsko. Oproti původně zvažovanému tématu spočívajícímu ve vymezení kolektivní role národních parlamentů v Evropské unii, resp. v různých variantách vzniku a kompetencí evropské druhé komory, došlo po debatě předsedů k posunu. Pražská konference se tedy nejspíše pokusí vypořádat s touto otázkou: Odlišné složení komor v dvoukomorových parlamentech jako předpoklad jejich efektivity? Způsoby ustavování, podmínky členství, délka funkčních období, rozpouštění. JUDr. Jan Kysela, Ph.D., tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury

19

INFORMACE VEDOUCÍ KANCELÁŘE SENÁTU INFORMUJE

1. Závěrečný účet za rok 2002 kapitoly 303 – Senát Parlamentu ČR Konečné výsledky hospodaření za rok 2002 nás i letos opravňují ke konstatování, že všechny ukazatele rozpočtu byly dodrženy. Rozpočtové příjmy byly v roce 2002 splněny na 192,31 % a celkové výdaje byly čerpány na 77,53 %. Čerpání rozpočtu běžných výdajů ve výši 94,21 % znamenalo úsporu 26 931 tis. Kč. Většinu této úspory tvořily limitované a specifické položky, jež musí být vždy odvedeny do státního rozpočtu. Použitelné nevyčerpané běžné výdaje činily cca 14 mil. Kč a z této částky činily úspory výdajů na cestovné cca 6 mil.Kč. Kapitálové výdaje byly čerpány ve výši 34,18 %, což je v souladu s věcným plněním, tedy s postupem prací na rekonstrukci Kolovratského a Malého Fürstenberského paláce v závěru roku 2002. Nevyčerpaná částka byla převedena do rezervního fondu a bude v souladu s rozpočtovými pravidly užita na výše uvedený účel v roce 2003. 2. Zveřejňování informací na Internetu Senátu Publikační systém pro zveřejňování informací na intranetu a Internetu, který byl několik let provozován v Senátu, nebyl z praktického hlediska natolik flexibilní, aby plně vyhovoval rozšiřujícím se nárokům horní komory Parlamentu. Tento prezentační nástroj, který by sloužil interně především pro správu a zpřístupnění doku-

20

mentů a navenek ve vztahu k veřejnosti umožnil efektivní práci s obsahem zveřejňovaným na webu, bylo nutno vzhledem k rostoucímu objemu dat obměnit. Odbor informatiky proto přistoupil ve spolupráci s externím dodavatelem k realizaci projektu nového programu, na jehož konci bylo spuštění „Publikačního a evidenčního systému“, které proběhlo v závěru měsíce února 2003. Součástí projektu bylo nasazení integrační programové platformy, která by perspektivně umožňovala propojení s dalšími vnitřními systémy, jež by v budoucnu v Senátu mohly dojít uplatnění, a zároveň by nabízela možnost integrace se systémy dalších organizací nebo geograficky oddělenými webovými aplikacemi. Tento přístup umožní modulárně připojit aplikaci „elektronické podatelny“, kterou má odbor informatiky k dispozici již ve stadiu značné rozpracovanosti, a dále například i vývojově vyšší program pro vedení spisové služby. Z uživatelského hlediska je zajímavá možnost provázání strukturovaných dokumentů vedoucí k rychlejšímu vyhledání požadované informace, včetně informací navazujících. Nelze se rozepisovat o všech funkčních výhodách nového publikačního systému a využité integrační platformy. Jedna z předností – možnost komunikačního propojení s externími systémy – byla operativně využita v druhé polovině loňského roku při realizaci dalšího projektu – vytvoření aplikace pro oběh dokumentů mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Modul oběhu dokumentů je již hotov a na straně Senátu připraven ke spuštění. Předávání a sdílení dokumentů na této úrovni mezi ústředními institucemi státu je průkopnickým počinem. Program „Oběh dokumentů“, mimo svou hlavní funkci obsaženou v názvu, umožňuje mezi oběma komorami Parlamentu synchronizovat metainformace k dokumentům (informace o obsahu a historii dokumentů). Aplikace je však koncipována se širším zřetelem a je perspektivně připravena za předpokladu dílčích úprav pro příjem dokumentů a metainformací z jiných systémů a naopak (jako příklad se nabízí Ministerstvem informatiky připravovaný portál veřejné správy nebo databáze legislativních dokumentů, která bude spravována na Úřadu vlády). Uži-

vatelsky velmi zajímavou funkční vlastností „Oběhu dokumentů“ je webová služba pro sledování a odběr parlamentních tisků, včetně zmíněných metainformací, která je na Internetu Senátu již dostupná. Pokud se zájemce přihlásí k odběru, dostává elektronické zprávy o jednotlivých fázích, kterými prochází sledovaný legislativní dokument včetně dalších doplňujících informací. Je také třeba uvést, že na obou zmiňovaných aplikacích významně spolupracovali pracovníci organizačního odboru. Znalosti pracovníků organizačního odboru v oblasti práce s dokumenty přispěly k realizaci významným a nezastupitelným způsobem. Poděkování patří i dalším útvarům, které se připomínkami podílely v průběhu pilotního provozu na výsledku společné práce. 3. Valdštejnský palác rozeznívají tóny komorní hudby Využívání prostor Valdštejnského paláce k pořádání koncertů komorní hudby již začíná patřit k pravidelným aktivitám Senátu a Kanceláře Senátu, směřujícím k přiblížení tohoto skvostu barokní architektury co nejširšímu okruhu veřejnosti. Vánoční charitativní koncerty, pořádané předsedou Senátu v uplynulých dvou letech v Hlavním sále, které byly ze záznamu odvysílány Českou televizí, byly divácky úspěšné. Staly se inspirací pro vedení České televize, které chtělo dát koncertní činnosti v Senátu širší rámec. Na podzim loňského roku se proto obrátil ředitel České televize na vedení Kanceláře Senátu se žádostí o souhlas s pravidelným vysíláním komorních koncertů z prostor Valdštejnského paláce v přímých přenosech. Česká televize tak chtěla navázat na tradici úspěšných koncertních cyklů, jakými byly v minulosti Hudba z respiria či koncertní přenosy z Anežského kláštera. Velkoryse zrekonstruované, nádherné a historicky cenné prostory Valdštejnského paláce by se tak staly jejich více než důstojným pokračovatelem. Vedení Kanceláře Senátu tuto myšlenku přivítalo, jednoznačně podpořilo a neprodleně předložilo Stálé komisi pro práci Kanceláře Senátu k projednání. Komise s konáním koncertů a jejich vysíláním v přímých přenosech ČT vyslovila souhlas.

INFORMACE / EVROPSKÁ UNIE Od letošního ledna tak mohou milovníci komorní hudby ocenit krásnou akustiku barokních prostor Hlavního sálu, které rozeznívají přední domácí a snad v budoucnu i zahraniční interpreti, a to nejen jako televizní diváci přímých přenosů ČT2, ale i jako přímí účastníci koncertů. Účast na jednotlivých koncertech je bezplatná s tím, že týden před jeho konáním si mohou zájemci vyzvednout vstupenky v Obecním domě, při přednostním uspokojení zájemců z řad senátorů, zaměstnanců Kanceláře Senátu a jejich hostů. Pro letošní rok připravila ČT v prostorách Senátu celkem 13 koncertů, které se konají kromě srpna jednou měsíčně vždy v pátek od 22. 00 hodin. Na prvním koncertu, který se uskutečnil 17. ledna, účinkoval Pražský komorní orchestr, jenž přednesl skladby A. Dvořáka, W. A. Mozarta a další. 14. února se divákům představilo

klarinetové kvarteto s převážně soudobými skladbami a 14. března měli možnost si poslechnout sólistky violistku Jitku Hosprovou a kytaristku Denisu Veškrnovou. Následující koncerty se budou konat v termínech 11. dubna, 9. května, 6. června, 4. července, 1. srpna, 29. srpna, 26. září, 24. října, 21. listopadu a 19. prosince. Program bude před koncertem vždy oznámen včas Samostatným oddělením služeb pro veřejnost, které za veškeré organizační záležitosti ze strany Senátu zodpovídá. Již uskutečněné koncerty se setkaly s mimořádným ohlasem a velkým zájmem, který bohužel nemohl být vzhledem k omezené kapacitě sálu ve všech případech uspokojen. Komorní koncerty ze Senátu jsou dalším významným krokem k naplnění slibu, že Valdštejnský palác, bude-li dán k dispozici horní komoře Parlamentu České republiky, nezůstane veřejnosti uzavřen.

Proto jsou již od počátku jeho existence realizovány dvakrát ročně Dny otevřených dveří, v průběhu týdne zajišťuje Kancelář Senátu pro hosty senátorů, školy a další zájemce bezplatné prohlídky historických prostor s odborným výkladem a po ukončení rozsáhlé rekonstrukce Valdštejnského paláce v roce 2001 je historická expozice v paláci o každém víkendu zdarma zpřístupněna široké domácí i zahraniční veřejnosti. Nelze opominout ani otevření zahrady návštěvníkům od dubna do září, a to rovněž zdarma. Závěrem poznamenávám, že plně je k dispozici veřejnosti Valdštejnská jízdárna, kterou Kancelář Senátu pronajala Národní galerii a kde v současné době probíhá velmi úspěšná výstava o díle Václava Brožíka. Ing. Pavel Pelant, vedoucí Kanceláře Senátu

ZÁKLADNÍ TYPY VÝBORŮ PRO EVROPSKÉ ZÁLEŽITOSTI – 2. ČÁST

V

první části naší informace jsme stručně představili základní atributy evropských výborů parlamentu dánského a finského, jež patří v Evropské unii (dále jen „EU“) k nejsilnějším. Jelikož jsme neshledali důvodným zabývat se těmi evropskými výbory, které svou povahou a činností příliš nevybočují z řady ostatních výborů té které komory, zaměříme se na reprezentanty co do síly a významu „prostřední skupiny“ evropských výborů, tj. parlamentní výbory francouzské a britské. Na rozdíl od již představených jde o výbory působící v dvoukomorových parlamentech. Spojené království Velké Británie a Severního Irska Spojené království se stalo členem Evropských společenství (dále jen „ES“) k 1. lednu 1973. Vzhledem k tomu, že zapojení do procesu evropské integrace nebylo prosto vnitrostátních kontroverzí, hrál parlament, tj. formální kontrolor vládní politiky, od počátku relativně aktivní roli. Platilo to však spíše na poli sekundárního než primárního práva. Těžiště činnosti komor spočívalo a spočívá ve specializovaných výborech. Dolní sněmovna se dlouhodobě soustřeďuje na analýzu návrhů Komise určených Radě. Její 16 členný Select Committee on European Legislation (SCEL) je od roku 1974 příslušný pro všechny dokumenty adresované jedním evropským orgánem jinému, jakož i pro všechny evropské dokumenty produkované vládou (více než 1500 ročně). Pokud jde o prvně jmenovanou skupinu dokumentů (zejména legislativní návrhy, komunikační dokumenty, dokumenty pro mezivládní konference atd.), je vláda povinna zpracovat do deseti dnů od jejich doručení parlamentu memo-

randum, v němž vysvětlí jejich implikace pro Spojené království a pro vládní politiku. Od roku 1993 mají být vládou doručovány také další změny projednávaného legislativního návrhu (postoje Evropského parlamentu a Rady). Výbor, jemuž předsedá opoziční politik, zasedá jednou týdně a na základě rešerší, písemných zpráv, slyšení ministrů či doporučení specializovaných ad hoc podvýborů zaujímá stanovisko k právnímu a politickému významu (citlivosti) dokumentů; význam přisuzuje zhruba jedné třetině z celkového počtu. Některé z nich (70 až 90 ročně) doporučuje k debatě ve stálých výborech pro evropské sektorové politiky, případně i v plénu. Kromě tohoto výboru, dnes zvaného European Scrutiny Committee (ESC), působí v Dolní sněmovně od jejího zasedání v letech 1990 až 1991 dva European Standing Committees; později přibyl kvůli účelnosti vyšší specializace výbor třetí. Jsou označovány písmeny A (zemědělství, doprava, životní prostředí a lesnictví), B (finance, sociální zabezpečení, zahraniční záležitosti, soudnictví) a C (obchod a průmysl, vzdělávání, zaměstnanost, kultura, zdravotnictví); mají po 13 členech. Na rozdíl od analýzy prováděné v ESC zde probíhá na základě jeho zprávy spíše debata mezi příslušným ministrem a poslanci. Zprvu tyto sektorové výbory projednávaly řádově desítky vládou předložených dokumentů ročně, v současnosti jejich počet mírně vzrostl. Několikastránková stanoviska výborů jsou v některých případech následně bez rozpravy usnášena, resp. potvrzována plénem, které se jinak z evropských záležitostí zabývá stále více spíše agendou Evropské rady. Zdá se, že v současnosti jsou usnesení sektorových výborů nebo přímo Dolní sněmovny chá-

21

EVROPSKÁ UNIE pána ministry jako mandát pro jednání v Radě (na rozdíl ještě od poloviny 90. let, kdy byla stanoviska považována za zásah do prerogativy, pročež nemohla být závazná). Vztah Dolní sněmovny a vlády v tzv. evropské agendě byl vymezen zejména rezolucemi Dolní sněmovny z let 1980 a 1990. Ty mj. umožňují ministrům hlasovat v Radě před ukončením parlamentního zkoumání dokumentu jen, je-li triviální, rutinní nebo důvěrný, příslušný evropský výbor netrvá na jeho projednávání, případně existují pro tento postup zvláštní důvody. Důvody obejití parlamentu je však třeba vždy vysvětlit; prakticky jde asi o desetinu případů. Sistace rozhodování vlády je označována jako parlamentní výhrada; nad rámec původních rezolucí byla dále specifikována v roce 1998. Stručnou zmínku o evropských aspektech činnosti výborů Dolní sněmovny zakončujeme upozorněním na pravidelnou komunikaci mezi vládou na straně jedné a zahraničním výborem a výborem pro vnitřní záležitosti na straně druhé. Vláda se smiřuje s předběžným informováním i v této oblasti, tj. oblasti druhého a třetího pilíře, brání se však uplatňování parlamentní výhrady. Rovněž Sněmovna lordů si zřídila již v roce 1974 specializovaný výbor pro projednávání evropských dokumentů a vládních memorand. Jde o Select Committee on the European Communities, složený původně z 24 a dnes z 20 členů v čele s předsedou z opoziční strany; díky členitému systému podvýborů je však na této agendě účastno kolem 70 peerů. Výbor se může zabývat všemi otázkami, jež by mohly Sněmovnu lordů zajímat, zasedá jednou za dva týdny a zhusta využívá pomoci zvláštních poradců. Výbor v podstatě jedná jako malé plénum, neboť většina jím projednávaných otázek již byla předjednána šesticí podvýborů, jež mají devět až dvanáct členů, z nichž vždy minimálně dva musí být členy výboru (A: hospodářské a finanční záležitosti, obchod a vnější vztahy; B: energetika, průmysl a doprava; C: společná zahraniční a bezpečnostní politika; D: životní prostředí, zemědělství, zdravotnictví a ochrana spotřebitele; E: právo a instituce /mj. kontrola subsidiarity a proporcionality/; F: sociální záležitosti, výchova a záležitosti vnitra). Kromě stálých podvýborů, zasedajících jednou týdně, jsou občas zřizovány i ad hoc podvýbory (např. pro mezivládní konferenci v roce 1996). Parlamentní výhrada, nikoliv však usnášení se o mandátu, se zde uplatňuje podobně jako v Dolní sněmovně, tzn. zahájí-li výbor zkoumání návrhu, nesmí pro něj vláda v Radě hlasovat, dokud není zkoumání ukončeno. Každý týden provádí předseda výboru za pomoci úředníků selekci doručených dokumentů, následně potvrzenou výborem. Dokumenty, jež jsou shledány hodnými další pozornosti (cca 25%), jsou přikázány podvýborům. Zkoumání dokumentů probíhá na základě slyšení a řady písemných stanovisek zájmových organizací, evropských poslanců, členů Komise atd. Kromě stanovisek podvýborů produkuje výbor sám 20 až 30 v průměru třicetistránkových zpráv ročně (např. v letech 1988 – 1989 zprávy o vztazích s Japonskem, projektu evropské měnové unie, dopravní infrastruktuře, energetické politice, rovnosti mužů a žen, znečišťování ovzduší atd.). Ty jsou určeny buď pro informaci (asi jedna třetina) nebo pro debatu v plénu; některé nové práce ale uvádějí, že plénum již bylo prakticky z celého procesu vyloučeno a orientuje se spíše na rozpravy k dotazům peerů s evropskou tematikou či na debatu o pololetních zprávách vlády o vývoji EU. Zprávy výboru se zasílají i vládě, Dolní sněmovně, Komisi, Evropskému parlamentu, předsednické zemi, evropským výborům národních parlamentů atd. Zprávy mají vysokou autoritu a jsou začasté citovány i evropskými institucemi. Vláda je povinna do dvou měsíců zaujmout k nim stanovisko.

22

Obě komory britského parlamentu se dlouhodobě profilují jako komplementární. Tato zásada činnosti se projevuje i v evropské agendě, kde se Dolní sněmovna pokouší projednávat všechno a rychle (konkrétní doporučení), zatímco Sněmovna lordů jde v nemnoha případech do hloubky (proaktivní přístup). Výbory společně jednají zřídka, velmi čilá spolupráce však existuje na úrovni úřednické. Pro evropské výbory Dolní sněmovny, či přesněji pro ESC, pracuje patnáct úředníků, z nichž tři jsou využívání také dalšími výbory: jde o čtyři poradce pro tematiku jednotlivých resortů, dva právní poradce, dva vyšší administrativní úředníky (tajemníky) atd. Každý resort pověřuje koordinátora pro spolupráci s výborem. Evropský výbor Sněmovny lordů má k disposici šestnáct úředníků, tzn. právních poradců, tajemníků a asistentů. Počítá se třemi dalšími místy výzkumných asistentů. Krom toho výbor i podvýbory najímají ad hoc specializované poradce. Aparát výboru těsně spolupracuje s ministerstvem zahraničních věcí, koresponduje s ostatními ministerstvy při získávání stanovisek sloužících pro další jednání a zkoumá vysvětlující memoranda zpracovávaná k jednotlivým dokumentům vládou. Francie Francouzská praxe je poznamenána svérázným uspořádáním vztahů mezi prezidentem republiky, vládou a dvoukomorovým parlamentem (Národní shromáždění a Senát), z něhož mj. vyplývá omezení parlamentu na roli zákonodárce pouze v ústavou vyjmenovaných oblastech. Specifická parlamentní kontrola zahraničních záležitostí byla v tomto kontextu dlouho považována za nepatřičnou, případně i protiústavní. Vztah parlamentních komor k ES se tak až do konce 70. let projevoval jednak transpozicí vybraných směrnic, jednak vysíláním delegátů na jednání Evropského parlamentu. V roce 1979 zřídily v reakci na zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu obě komory proporcionálně složené 18 členné evropské „delegace“ (nad rámec ústavou stanovených šesti komisí /výborů/ každé komory), jež měly zajišťovat informování komor, resp. komisí o evropských záležitostech. V letech 1979 – 1989 se senátní delegace sešla na 137 schůzích a přijala 199 vyjádření ke konkrétním návrhům evropských aktů, delegace Národního shromáždění se v téže době sešla na 187 schůzích a přijala 281 vyjádření. Během času, zejména po přijetí Jednotného evropského aktu v letech 1985 – 1986 (budování vnitřního trhu), zaznamenáváme větší množství projednávaných dokumentů i větší vstřícnost vlády (pomalu přibývající ústní vystoupení ministra zahraničí a dalších ministrů, informace o aktech spadajících do sféry zákonodárné moci a posléze i o legislativních aktech ostatních). V roce 1990 se počet členů delegací zvýšil na 36, přičemž každá komise byla za účelem plynulého toku informací zastoupena nejméně třemi členy. Delegace měly dostávat všechny evropské legislativní a komunikační dokumenty (např. v roce 1993 zhruba 1000) a z vlastní iniciativy nebo na žádost komise o nich mohly zpracovávat zprávy (právní základ a motivy návrhu, věcné námitky, posouzení principu subsidiarity, dotčené tuzemské právní předpisy, rekapitulace postojů zájmových skupin a závěrečné doporučení). Problémem zůstal především nedostatek času k projednání dokumentů; zhruba 25% zpráv delegací tak bylo přijato až po rozhodnutí Rady. Nevýhodou francouzského mechanismu bylo také široké uvážení vlády stran toho, co vůbec parlamentu postoupí: podle kritiků to byly méně významné dokumenty s výrazným podceněním druhého a třetího pilíře. Informování o aktech dvou zmíněných pilířů se systematicky děje od roku 1995.

VOLBA PREZIDENTA REPUBLIKY

Václav Klaus Druhého února 2003 vypršel prezidentský mandát Václavu Havlovi, který byl československým a poté českým prezidentem třináct let. Nového prezidenta zvolili senátoři a poslanci na své společné schůzi ve Španělském sále Pražského hradu 28. února. Desátým prezidentem České republiky se stal poslanec a čestný předseda ODS Václav Klaus. V tajném hlasování byl zvolen ve třetím kole třetí volby.

Petr Pithart

Jaroslav Bureš

Miroslav Kříženecký

Jaroslava Moserová

Miloš Zeman

Jan Sokol

I

PRVNÍ SPOLEČNÁ SCHŮZE PARLAMENTU ČR

První společnou schůzi Parlamentu České republiky svolal předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek na středu 15. ledna. Do voleb nastoupili čtyři kandidáti: kandidát ČSSD Jaroslav Bureš, předseda Senátu Petr Pithart, kandidát KDU–ČSL, Václav Klaus za ODS a advokát Miroslav Kříženecký, jehož nominovala KSČM. Ve Španělském sále Pražského hradu se sešlo všech 81 senátorek a senátorů a 200 poslankyň a poslanců. První kolo Jaroslav Bureš Václav Klaus Miroslav Kříženecký Petr Pithart

Poslanecká sněmovna 39 92 44 20

Senát 7 31 2 35

Žádný kandidát nezískal zároveň 101 hlasů v Poslanecké sněmovně a 41 v Senátu nutné ke zvolení. Do druhého kola postoupili kandidáti s největším počtem hlasů v Poslanecké sněmovně a v Senátu, tedy Václav Klaus a Petr Pithart. Druhé kolo Václav Klaus Petr Pithart

Poslanecká sněmovna 77 46

Senát 32 43

Ke zvolení v druhém kole je potřeba získat nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů a nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců. Potřebný počet hlasů nezískal ani jeden z kandidátů. Třetí kolo Václav Klaus Petr Pithart

Poslanci a senátoři hlasují společně. 113 (PS 80 + S 33) 84 (PS 44 + S 40)

Ke zvolení ve třetím kole je potřeba získat nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů a poslanců. Potřebný počet hlasů nezískal ani jeden z kandidátů.

II

DRUHÁ SPOLEČNÁ SCHŮZE PARLAMENTU ČR

Na druhé společné schůzi Parlamentu ČR se všichni poslanci a všichni senátoři sešli v pátek 24. ledna. Obě parlamentní komory se shodli na třech kandidátech. Stali se jimi Miloš Zeman, bývalý předseda vlády a předseda ČSSD, čestný předseda ODS a poslanec Václav Klaus a senátorka Jaroslava Moserová. První kolo Václav Klaus Jaroslava Moserová Miloš Zeman

Poslanecká sněmovna 89 25 78

Senát 32 43 5

Žádný kandidát nezískal zároveň 101 hlasů v Poslanecké sněmovně a 41 v Senátu nutné ke zvolení. Do druhého kola postoupili kandidáti s největším počtem hlasů v Poslanecké sněmovně a v Senátu, tedy Václav Klaus a Jaroslava Moserová. Druhé kolo Václav Klaus Jaroslava Moserová

Poslanecká sněmovna 85 32

Senát 33 42

Ke zvolení v druhém kole je potřeba získat nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů a nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců. Potřebný počet hlasů nezískal ani jeden z kandidátů. Třetí kolo Václav Klaus Jaroslava Moserová

Poslanci a senátoři hlasují společně. 127 (PS 95 + S 32) 65 (PS 26 + S 39)

Ke zvolení ve třetím kole je potřeba získat nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů a poslanců. Potřebný počet hlasů nezískal ani jeden z kandidátů.

III

TŘETÍ SPOLEČNÁ SCHŮZE PARLAMENTU ČR

Třetí společná schůze Parlamentu ČR se konala v pátek 28. února. Přítomno bylo 199 poslankyň a poslanců a 81 senátorek a senátorů. Do voleb nastupovali dva kandidáti: Jan Sokol, děkan Fakulty humanistických studií Univerzity Karlovy, a čestný předseda ODS a poslanec Václav Klaus. První kolo Václav Klaus Jan Sokol

Poslanecká sněmovna 111 81

Senát 32 47

Žádný kandidát nezískal zároveň 101 hlasů v Poslanecké sněmovně a 41 v Senátu nutné ke zvolení. Do druhého kola postoupili oba kandidáti. Druhé kolo Václav Klaus Jan Sokol

Poslanecká sněmovna 109 83

Senát 30 46

Do třetího kola postupují oba kandidáti. Třetí kolo Václav Klaus Jan Sokol

Poslanci a senátoři hlasují společně. 142 (PS 109 + S 33) 124 (PS 78 + S 46)

Nadpoloviční většinou hlasů byl ve třetím kole třetí volby zvolen Václav Klaus prezidentem České republiky.

Prezidentský slib předepsaný Ústavou ČR složil Václav Klaus na 4. společné schůzi Parlamentu České republiky v pátek 7. března.

IV

EVROPSKÁ UNIE V návaznosti na „maastrichtskou“ novelu ústavy z roku 1992 byla zakotvena povinnost komisí reagovat na zprávy delegací připravené zpravodaji, pocházejícími z jinak věcně příslušné komise, ve spolupráci s řadou dotčených subjektů. Vláda se nadto v roce 1994 zavázala usilovat o oddálení rozhodnutí Rady až do vyjádření parlamentu formou rezoluce (výzva k zamítnutí či provedení změn, případně analýza sektorové politiky) a to tehdy, jeli do jednoho měsíce od předání dokumentu podán návrh na její přijetí. Např. Národní shromáždění přijalo v letech 1993 až 1997 33 rezolucí, dalších 41 akceptovalo ve zjednodušené proceduře (formálně jde o usnesení komise – viz dále). Parlamentní rezoluce mají pro vládu jednak význam zpětné vazby, jednak cenného nástroje pro vyjednávání v Radě; nejsou však právně závazné. Kromě návrhů rezolucí zpracovávají delegace také různé tematické zprávy či zprávy k zasedáním COSAC. Senátní delegace přijímá návrhy rezolucí pouze na vyžádání komise. Možná i to je důvod, proč Senát přijal od začátku roku 1993 do března 1994 pouze čtyři rezoluce. Delegace Národního shromáždění dnes od vlády na základě různých titulů (ústava, směrnice vlády aj.) ročně dostává 2000 až 2500 nejrůznějších dokumentů, z nichž o něco více než desetinu tvoří legislativní návrhy, k nimž je možné přijímat rezoluce. Dokumenty jsou selektovány předsedou delegace za pomoci sekretariátu tak, že jich je cca 1200 projednáváno podrobněji. Děje se tak převážně na základě vlastní snahou opatřených písemných podkladů a svědectví. Ústní slyšení ministrů se sice konají stále častěji, vláda však v podstatě nezpracovává memoranda známá např. ze Spojeného království. Delegace nicméně nejsou monopolisty rozhodování o zařazení určitého evropského návrhu na pořad plné schůze komory, byť jejich iniciativa – s filtrem komisí – převažuje. Na rozdíl od usnesení komise, jež může být považováno za postoj celé komory (po marném uplynutí lhůty k podání námitek), jsou delegace „pouze“ orgánem iniciačním: jejich meritorní návrh musí být přijat buď komisí, nebo plénem. V komunikaci s vládou však nejsou omezeny na případné schválení rezoluce, o svém stanovisku totiž vesměs informují vládu přímo. Své zprávy navíc distribuují ministerstvům, velvyslancům států EU, poslancům Evropského parlamentu, členům Komise a Rady atd. Na rozdíl od Spojeného království je dělba práce mezi komorami spíše rudimentární, nezřídka tak obě komory jednají o tomtéž návrhu. Spočívá spíše v tom, že Senát se více zabývá např. obecnými otázkami dalšího vývoje EU. Sekretariátem senátní delegace je oddělení pro evropské záležitosti, které zajišťuje rovněž činnost meziparlamentních delegací a zpracovává komparativní legislativní přehledy. Sekretariát čítá šest stálých úředníků (jeden z nich v Bruselu), resp. další úředníky přidělené. Pro delegaci Národního shromáždění pro EU pracuje 25 zaměstnanců: ředitel sekretariátu, jedenáct poradců specializovaných na jednotlivé resorty, sedm administrativních tajemníků, čtyři sekretářky a dva zřízenci. Sekretariát je součástí sekce mezinárodních vztahů a evropských záležitostí; při své činnosti spolupracuje zejména s legislativním odborem. *** V EU se nicméně setkáme i s přístupy dlouhodobého nezájmu o vytvoření specifických parlamentních procedur pro evropské záležitosti (Lucembursko) nebo přenechání většiny úkolů, zejména na poli transpozice směrnic, vládě (typicky Portugalsko, ale ve velké míře i Itálie). Od toho se také odvíjí postavení evropského výboru takového parlamentu jako orgánu převážně jen informačního (mimořádný status výborů italských parlamentních komor jako „miniparlamentů“ se projevuje spíše v běžném zákonodárství).

SRN představuje specifický případ kombinace dlouhodobě omezeně akceschopného Spolkového sněmu s evropským výborem, který přes ústavní založení možné delegace rozhodovacích oprávnění pléna zůstává jedním z mnoha orgánů sněmovny, a aktivní a dobře orientované Spolkové rady se dvěma zvláštními evropskými orgány, specializovaným evropským výborem, projednávajícím nejrůznější evropské dokumenty adresované plénu, a evropskou komorou, zastupující plénum v důvěrných a naléhavých věcech. Přesto právě případ SRN avizuje, že evropské výbory všech parlamentů členských států lze přiřadit k některé ze skupin výborů velmi silných (de iure jednají za komoru a fakticky udílejí mandát vládě), o něco slabších, avšak aktivních (de facto jednají za komoru), zhruba stejně silných, leč pasivních (rakouská Spolková rada, jejíž evropský výbor zasedá jen několikrát ročně, ve srovnání se Spolkovou radou německou), a spíše slabých. Tzv. evropská agenda je ve všech čtyřech parlamentech, jimž jsme se věnovali (Dánsko, Finsko, Francie, Velká Británie), zvládána vcelku uspokojivě. Po našem soudu je to dáno zejména racionálním rozdělením úkolů specializovaných a pro příslušnou problematiku téměř monopolních evropských výborů a plných schůzí komor; kromě samozřejmých rozdílů v síle vnitrostátního působení parlamentů. Na závěr se pochopitelně naskýtá otázka, který z modelů evropských výborů může být pro české poměry nejen inspirující, ale také s ohledem na ústavní limity „přijatelný“. Jakkoli jsou totiž dílčí aspekty činnosti skandinávských výborů nepochybně zajímavé a následováníhodné, beze změny stávajícího znění Ústavy ČR patrně nemohou výbory pro evropskou integraci obou komor samostatně aspirovat na postavení, které přísluší zejména dánskému výboru pro evropské záležitosti s ohledem na závaznost jeho stanovisek. Francouzský a britský model jsou z tohoto úhlu pohledu také bližší realitě dvoukomorového parlamentu. Zejména institut parlamentní výhrady, který zdomácněl v britském prostředí, představuje důstojný nástroj komunikace mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. Jde přitom o mechanizmus umožňující zajistit, aby hlas národních parlamentů na evropské scéně nezůstal oslyšen. Prameny: Miers, D.R., Page, A .C.: Legislation (London, 2. vyd. 1990). Norton, P. (ed.): National Parliaments and the European Union (London, 1996). Pinon, X.: The Role of the French Parliament in the European Affairs, in: Mansfeldová, Z., Klíma, M. (eds.): The Role of the Central European Parliaments in the Process of European Integration (Prague, 1997). Pítrová, L. a kol.: Úloha národních parlamentů v legislativním procesu v Evropské unii, in: Právník č. 10/2002. Shell, D.: The European Communities Committee, in: Shell, D., Beamish, D. (eds.): The House of Lords at Work. A Study based on the 1988 – 1989 Session (Oxford, reprint 1. vyd. z roku 1993, 2000). Weber–Panariello, P. A .: Nationale Parlamente in der Europäischen Union (Baden–Baden, 1995). Zralá, M., Pecháček, Š.: Projednávání evropských záležitostí Parlamentem po vstupu České republiky do Evropské unie, in: Politologický časopis č. 4/2002.

JUDr. Jan Kysela, Ph.D., tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury JUDr. Jiří Georgiev, odborný konzultant Výboru pro evropskou integraci

23

IDENTITA EVROPY Michel Rocard, Krzysztof Michalski, Jürgen Habermas, Alojz Peterle, Kurt Biedenkopf, Bronislaw Geremek. To jsou jen některé z osobností, které předseda Evropské komise Romano Prodi koncem ledna vyzval k zamyšlení nad budoucí podobou „evropského modelu“ a zejména nad hodnotami, které spojují jednotlivé evropské státy a jejich obyvatele. Spíše než jakýsi pokus o konstruování umělých světů, o „sociální inženýrství“, jde o výzvu k úvaze, zda reálně existují mezi evropskými státy spojovací můstky, které zároveň Evropu odlišují od okolního světa. V době, kdy se připravuje ústavní smlouva Evropské unie, která hovoří o evropském občanství, v době, kdy evropská integrace překračuje v mnoha oblastech původní rámec čistě ekonomické integrace, je takovéto kritické zamyšlení jistě na místě. Rovněž redakce časopisu Senát se rozhodla i s ohledem na domácí tradici myšlení, zkoumajícího roli českého národa a jeho kulturní identity v evropském kontextu (T. G. Masaryk, F. X. Šalda, J. Patočka), uveřejnit příspěvky k aktuálnímu tématu. V tomto čísle našeho časopisu nabízíme čtenářům dva zahraniční pohledy na identitu Evropy.

KDE LEŽÍŠ, EVROPO? Identita kontinentu není jednoznačná. Existují ale kritéria, podle nichž ji lze identifikovat.

Z

historie víme, jak často posloužila válka ke zrodu národních států. Málokterý ze západních národních států vznikl bez války. Boj s ostatními posiloval vlastní identitu. Vzpomínka na krev, vítězství či porážku, na triumfy a katastrofy hrála v kolektivní paměti národů vždy ústřední roli, často myticky přibarvenou, ztělesněnou v pomnících a také zhudebněnou. To posilovalo vnitřní soudržnost až k připravenosti jedince položit v případě nutnosti za svou zemi život. Může se vytvořit evropská identita, Evropská unie podobná státu, bez války – trvalá, stabilní a zakotvená nejen v hlavách, ale i v srdcích Evropanů? Odpověď je stručná: válka a válečné nebezpečí již výrazně přispěly k vytvoření evropské identity, evropské soudržnosti. V agresi křižáckých tažení se pevněji semklo západní křesťanství. V obraně proti Turkům se vytvořila evropská pospolitost a vznikly praktické příležitosti použít a šířit pojem „Evropa“. Katastrofy I. a II. světové války posílily evropskou myšlenku a evropské hnutí ještě více. A v éře studené války usnadnilo vnímání sovětského nebezpečí semknutí malé západní Evropy. Jsou zde ale dvě podstatná omezení. Zaprvé výzva k Evropě, naděje v Evropu, zdůrazňování evropské pospolitosti nebylo většinou odpovědí na válečnou zkušenost s mimoevropskými národy, nýbrž reakcí na útrapy válek v rámci Evropy. Po krvavých náboženských válkách a třicetileté válce následovalo zapřísahání se Evropou jako společným mírovým územím. Poté, co Ludvík XIV. a Napoleon zaplavili Evropu válkami, zesílily v reakci na to myšlenky na společnou Evropu. Také obě světové války 20. století, které vyvolaly vlny evropského uvědomění a proevropského hnutí, byly nejprve a v první řadě války uvnitř Evropy. Obava z návratu krvavých excesů naciona-

24

lismu vedla následující generace k tomu, že začaly věřit ve sjednocení Evropy. Krvavou službu poskytly Evropě při jejím zrození spíše vnitřní sváry než vnější nepřítel. Zadruhé by neměla být přeceňována analogie mezi vytvořením národního státu a evropskou integrací. Evropská integrace probíhá v mnoha ohledech jinak než konstituování národních států. Je něčím novým, a využívání historických paralel je proto velmi zavádějící. Naděje, že bude v budoucnu možno rozvíjet evropskou identitu a Evropskou unii bez velkého vnějšího nepřítele, bez války a bez střetu civilizací, před nímž varuje Huntington, jsou vesměs oprávněné. Bez války to, doufejme, půjde, bez rozdílů a definování rozdílů však ne. Evropská identita se vytvářela porovnáváním, srovnáváním sebe sama s ostatními, zdůrazňováním rozdílů mezi Evropou a neevropskými částmi světa. Přitom lze rozlišovat mezi různými typy argumentace: zaprvé se jedná o teze o nadřazené Evropě, které byly rozšířené spíše v 19. a 20. století než dnes – především vůči Asii a Africe. Tento pocit převahy ale vždy kalila častá sebekritika Evropanů, kteří přinášeli informace o ostatních částech zeměkoule. Zadruhé existovaly teze o ohrožené Evropě, která se cítila být konfrontována se silou někoho jiného. V 19. a 20. století se to týkalo především technické, vědecké i obchodní nadvlády Ameriky. Obzvlášť zajímavé jsou zatřetí teze o Evropě jako prameni univerzální modernizace. Na Evropu se přitom pohlíží jako na region, který dal vzniknout lidským právům, moderní vědě a mnohým dalším novodobým vymoženostem, jež si mezitím začaly činit nárok na celosvětovou platnost. Tento způsob evropského srovnávání nemusí vyústit v povýšenost, nýbrž může vést k sebevědomí s odpovědností a schopnos-

tí odhadu. Pro tvorbu a posilování evropské identity je srovnávání základním prvkem. Musíme se snažit o to, aby k tomuto porovnávání docházelo pokud možno bez stereotypů a předobrazů nepřítele. Stejně jako dřív jsou dnes nejdůležitější dva referenční regiony: islámský svět a Severní Amerika. Výrazný rozdíl mezi Evropou a islámským světem je nepřehlédnutelný, ověřitelný a neoddiskutovatelný. Rozdíl oproti Americe je jemnější, vágnější a nejistější. Pro upevnění evropské identity a celoevropské akceschopnosti je však vymezení se vůči Americe nezbytné, i když ohledně základních hodnot panuje shoda. Rozhodně však nechybějí velké rozdíly mezi Amerikou a Evropou. Evropa se musí na cestě ke své jednotě vypořádat s podstatně hlouběji zakořeněnou a institucionalizovanou rozmanitostí národů a tradic. Evropský pokus o sjednocení je formován zkušeností z předchozích katastrof jinak než v Americe. Je to pokus se z nich poučit. Poměr individuální svobody a solidarity, konkurence a sociálního cítění je v Evropě jiný než v USA. Od Američanů se lišíme sociálním státem. Jeho současná krize neohrožuje pouze růst a blahobyt, ale také obtížně se vytvářející identitu Evropy. Bohužel to ale v současné době nevypadá, že se nezbytná adaptace sociálního státu podaří. Chce-li být Evropa politickou unií, musí mít hranice. Zahrnutí není možné bez vyloučení, bez vnějšku nemůže existovat vnitřek. V předběžném návrhu kostry evropské ústavní smlouvy od Giscarda d’Estaing se v článku 1 hovořilo o unii, „která je… otevřená všem evropským státům“. Používá se tedy pojem „evropský“. Analyzujeme-li nyní výklady slova „evropský“, jak byly navrhovány v posledních dvou stoletích, panovala a panuje značná shoda. Některé oblasti sem patří bez diskuze, například Lombardie nebo Berlín. Existu-

IDENTITA EVROPY jí však části světa, které nikdo nikdy k Evropě nepočítal, např. Kyrgyzstán nebo ve své době Osmanskou říši. Příslušnost jiných zemí k Evropě zůstala sporná. V závislosti na čase a úhlu pohledu se přiřazení mění, především ohledně Ruska. Existují četné argumenty, jimiž je odůvodňována soudržnost Evropy a jsou definovány její hranice. Podstatné jsou především dva. Zaprvé je to odkaz na společnou kulturu, přičemž spojujícími prvky jsou náboženství, historie, morálka, právo, politická kultura a shodné hodnoty. Přitom však samozřejmě nesmíme přehlížet četné a hluboké kulturní rozdíly v rámci Evropy. Zadruhé se zdá být přesvědčivý argument spojujícího komunikačního vztahu, tedy poukazování na předávání vědomostí mezi vládci, vědci, umělci a vzdělanci, ale také na putování řemeslníků, styk mezi obchodníky a veřejnou výměnu politických argumentů. Tato komunikace spojovala části Evropy různou, celkově však rostoucí intenzitou, která směrem k okrajům řídla. Chceme-li zdůvodnit vnitřní spojitost Evropy, dojdeme s oběma argumenty kupodivu poměrně daleko. K jasnému vytyčení hranice na východě Evropy však nevedou. Každý z těchto argumentů má v sobě totiž něco konstruktivistického. Nepopisují pouze výsledky, reflektují také plány a návrhy a mění se v závislosti na místě. Jde o jistý „mental mapping“. Autoři budoucí evropské ústavy se tedy nemohou odvolávat na všeobecně sdílený, jednou provždy definovaný pojem „evropský“. Hranice budou nakonec výsledkem politického rozhodnutí, avšak se zohledněním daných poměrů a s orientací na prověřená kritéria. Prvořadý je vztah k hodnotám unie. Jen ten, kdo je sdílí, může patřit do Evropy ve smyslu Evropské unie – tak znějí oprávněné argumenty ústavní smlouvy. Jako hodnoty unie tato smlouva uvádí: lidskou důstojnost, základní práva a svobody, demokracii, právní stát, toleranci a mezinárodní právo. To jsou však univerzalistické hodnoty, které neplatí pouze v Evropě, ale i v jiných částech světa. Proto představují vymezení pouze hic et nunc, nikoli tedy trvale a principiálně. Lze pouze říci, a také se to při současných jednáních o vstupu nových členů říká: Tato země v současné době nesplňuje předpoklady pro členství. A ona země odpovídá: ještě ne – a snaží se o jejich splnění v budoucnu. Podle tohoto kritéria by mohla Evropa v podstatě růst neustále a zahrnovat stále větší část světa, pokud by stále větší část světa přizpůsobila své poměry a chování uvedeným hodnotám. Jakkoli by to bylo z politického hlediska žádoucí, mělo by to nedobré důsledky pro podobu Evropy, která

by pak byla v podstatě bez hranic. Kritérium „vztah k hodnotám“ tedy v tomto smyslu pro vymezení hranic nestačí. Proto je nutno zohlednit další kritérium, a sice kritérium způsobilosti k „demokratickému jednání“. Aby byl politický útvar schopný jednat a zároveň byl demokratický, potřebuje společný fundus interní komunikace a relevantních společných znaků. Nesmí být příliš heterogenní a musí být vnitřně vyvážený. Mnozí hovoří o nezbytné důvěře, jež musí panovat mezi těmi, kdo jednají ve společenství; jiní hovoří o sociálním kapitálu, další zase o politické kultuře. To vše výrazně přesahuje vztah k univerzálním hodnotám a má hodně co činit se společnou kulturou a společnými dějinami. Pokud bychom to při vytváření a rozšiřování Evropy nezohlednili, přecenili bychom své možnosti. Vytvořili bychom útvar, který by se brzy musel znovu rozpadnout. Evropský projekt ještě může ztroskotat. Co z toho plyne pro vznikající evropskou ústavu? Neměla by stanovit hranice jednou provždy a nesmí je vytyčit absolutně. Neboť hranice je vždy konstrukt, vždy obsahuje trochu zvažování a rozhodování. Změna musí být v zásadě možná. Ale laťka pro každé další pozdější rozšiřování by měla být nastavena velmi vysoko. Změna hranic v pozdějších letech a desetiletích by měla být vázána na vysoké kvorum a na souhlas evropských obyvatel v referendu, ve spojení s právem příslušných členských států na vystoupení. Jasné je jedno: nyní a v dohledné době by se Evropa příliš zatížila, kdyby přijala země jako je Turecko a Rusko. To je třeba rychle a jednoznačně konstatovat, místo toho – jak je tomu v současné době v případě Turecka – aby se hned uvažovalo o termínu zahájení přístupových jednání. Nejde jen o to, kde stanovit hranici, ale jak bude koncipována. Evropa vždy žila ze své otevřenosti vůči světu a ani v budoucnu se nesmí a nebude izolovat, nesmí a nestane se pevností. Podle toho bude nutno uspořádat příslušné politické oblasti, celní politiku a vnější hospodářskou politiku, přistěhovaleckou politiku, zahraniční a tím spíše obrannou politiku, neboť Evropa musí být schopna vojensky zasáhnout i mimo své hranice. Velmi pozitivní je, že článek 42 předloženého předběžného návrhu ústavní smlouvy umožňuje „vytvořit zvláštní vztah mezi Unií a sousedními státy“. Jak bude tento zvláštní vztah k sousedním státům koncipován, je nutno vyjednat a rozhodnout. Ústavní smlouva by měla v této souvislosti umožnit, aby poslanci sousedních zemí měli v Evropském parlamentu pozo-

rovatelské právo a aby naopak členové Evropského parlamentu mohli hostovat ve spřátelených zemích. Neboť evropská rozhodnutí mají často vliv i na sousedy, a to platí i obráceně. Vývoj zvláštních vztahů se sousedy, kteří tak budou přidruženi k Unii, může zmírnit psychologické dopady odmítnutí jejich plného členství a odstranit tlak sousedních zemí na jejich bezpodmínečné členství. Odstupňování směrem ven odpovídá odstupňování uvnitř Unie. To, že integrace Evropy musí být – v závislosti na rozdílné schopnosti a vůli jednotlivých členů – integrace rozdílnou rychlostí a že nesmí být provedena homogenně a souběžně, je jasné. Čím více se bude Unie rozšiřovat, tím heterogennější bude uvnitř. Proto musí být jednotlivým skupinám členských zemí poskytnuta možnost spolupracovat v určitých politických oblastech, např. v oblasti sociální politiky, těsněji než s jinými členskými státy. Příslušné nástroje jsou ve smlouvách EU zakotveny již dnes, jejich používání však musí být usnadněno a jejich spektrum rozšířeno. A ústavní smlouva by měla tímto směrem působit. Jinak hrozí v rozšířené Unii nebezpečí politické neprůchodnosti v důsledku vzájemných blokád. Podíváme-li se na různé odstupňování uvnitř a ve vnějších vztazích v souvislostech, plyne z toho následující: rozlišování mezi uvnitř a vně již nesmí probíhat formou strohého kladení odporu: odstupňovaným vztahům mezi evropskými národy musí odpovídat gradualizace hranice směrem ven. Nejen její průběh, ale také to, co bude prakticky znamenat, je pak otázkou politického řešení… Prof. Dr. Jürgen Kocka, ředitel Vědeckého centra pro sociální výzkum v Berlíně Se souhlasem autora převzato z týdeníku Die Zeit Jürgen Kocka (*1941 Hejnice u Frýdlantu v Čechách) náleží k předním německým historikům chápajícím dějiny v širším kontextu společenských věd. Po studiích v Marburku, Vídni, Berlíně a vědeckém pobytu v USA nastoupil dráhu vysokoškolského pedagoga v Münsteru, Berlíně i na universitě v Bielefeldu, která je známá v oblasti sociálních dějin svou metodologickou inovativností. Jako hostující profesor působil na pařížské EHESS, Středoevropské univerzitě v Budapešti i na Chicagské a Jeruzalemské univerzitě. Od roku 1988 vyučuje dějiny průmyslového světa na Freie Universität v Berlíně, v lednu 2001 převzal vedení Vědeckého centra pro sociální výzkum v Berlíně.

25

IDENTITA EVROPY ZAMYŠLENÍ NAD NÁRODNÍMI KULTURAMI V EVROPĚ

P

ovažuji za příznivé znamení, že Konvent o budoucnosti Evropy potvrdil, že Evropa budoucnosti je a bude Evropou mnohotvárnou. Starý kontinent, co se týče jeho identity, tak zůstane pluralistickým útvarem. Návrhy na homogenní Evropu nivelizující rozdíly, tedy návrhy, o nichž se ještě před necelými 20 lety uvažovalo s tím, že dojde ke zredukování počtu jazyků, a tím i kognitivních způsobů myšlení, na jeden jediný, skončily na smetišti dějin. Evropané se tak automaticky a spontánně vydali cestou, která vede převážnou většinu lidstva přirozeně k dvojjazyčnosti jakožto dvojí existenci. V teoretických vizích se uvažuje o funkcionálním rozlišení jednoho jazyka, který umožní nezbytnou všeobecnou komunikaci v jedné řeči (lingua franca), ale zároveň zůstane zachována duchovní rozmanitost Evropy tak, jak to předpokládal Schiller v úvahách o národních jazycích, jež budou vždy zrcadlem dějin národa. Neboli, jak konstatoval Herder, jazyk zachycuje velké množství zhmotnělých myšlenek, je nekonečnou studnicí pojmů. V této představě o budoucnosti Evropy zůstávají jazyky – a někdy ještě více nářečí – ztělesněním tradičních kultur a konstrukčním prvkem evropské identity. Intenzivněji a hlouběji než jsme si v počátcích evropské integrace mysleli. Používání dvou jazyků bude samozřejmé, ale v oddělených funkcích – jedna v podstatě pracovní řeč bez kulturního zázemí bude umožňovat všeobecnou komunikaci a národním jazykům zůstane jejich funkce mediátora uchovávajícího přitom lidskou podstatu. 1 Je známo, že jazyky členských zemí EU jsou oficiálně rovnoprávné. My Maďaři a Češi o tom dobře víme a na tomto vědomí bychom měli i v Evropské unii pevně setrvávat. Vstup do EU sice znamená zřeknutí se značné části suverenity, ovšem nikoli jazyka. A už vůbec ne kultury, která tento jazyk živí. Evropa zůstane rozhodně Evropou více kultur: přirozeně rozdílná, i když zároveň náchylnější ke konfliktům.2 Evropa musí být chápána ve své skutečné existenci, pojmově, prostřednictvím kognitivních vazeb v různých kulturách a jazycích, ve své stále se měnící komplexnosti, v započatém procesu integrace, který zdaleka neznamená pouze ekonomické spojení. Je přitom nutno zohlednit formy myšlení i způsoby chování v odlišných duchovních, zvykových a kulturních prostředích jako neustálou výzvu ke společné, ale vnitřně výrazně diferencované identitě. V čem tedy spočívá kulturní identita Evropy? Evropa je sice relativně mladý kontinent, do historického vědomí ale již vstoupila jako kontinent protikladů a rozporů. Evro-

26

pu charakterizuje to, co francouzský myslitel Edgar Morin nazývá dialogikami. Rozpory, protiklady, které stojí proti sobě, se však současně také podmiňují. V Evropě je totiž něco sice právem, ale současně i násilím, něco je demokracií, ale i útlakem, něco spiritualitou, ale i mentalitou, něco umírněností, ale i bezuzdností, něco bojem za svobodu, ale i terorismem, něco právem na sebeurčení, ale i státní suverenitou. V čem tedy spočívá kulturní identita Evropy? Určitě ne v centrálně zajištěném klidu, ale spíše v tvůrčím chaosu, neklidné, klokotající mnohosti v rámci celku. „Živná půda kultury v Evropě je a zůstane nedokončeným náčrtem,“ tvrdí Morin. Evropská identita „vřela“ vždy ve vzájemné interakci inspirativních myšlenek, věcí, událostí. Tak stály v průběhu jejích dějin v rozporu, ale současně vzájemně úzce a organicky spojeny náboženství a rozum, víra a pochybnosti, mytické představy a kritické myšlení, empirismus a racionalismus – jako imanence a transcedence, tradice a evoluce, Hamlet a Prométheus, Don Quijote a Sancho Panza. Toto „kulturní vření“ určovalo evropské události, evropský vývoj. Evropská kultura si své konflikty, rozpory a krize nejen vytrpěla, ale vždy znovu našla sílu vstát jak Fénix z popela. Tato dialogika, která je velmi úzce spojena se schopností katarze, je první a základní myšlenkou v pojmovém přelomu evropanství. Podobně k sobě jako na jedné ose patří univerzální a specifické. Evropský univerzalismus, který se skládá z objektivity, racionality a vědeckosti stejně jako z víry a vášně, je pokračováním (a současně dědictvím) křesťanství. Křesťanství je proto logickou, etickou, jazykovou a pojmově–lexikální říší evropského myšlení. Ještě nikdy a nikde jinde se díky myšlení nestala univerzalita hnací silou kultury. Na jedné důležité ose evropského myšlení zaujímají své dialogické – a nanejvýš důležité – místo v centru myšlení kultury víra a pochybnosti. Tato negativita, odmítání, skepse se v Evropě projevuje v pochybnostech, ironii, protestu a revoltě. Malý, neklidný kontinent hledá neustále odpovědi jako německý Faust nebo maďarský Adam. Pochybnosti a skepse tvoří produktivní hnací sílu, jsou jádrem Montaigneových Esejů, Descartovy Metody, Pascalovy víry a Humeova empirismu. Evropa nechce (a nikdy nechtěla) přijmout konečnost, chce věřit na neomezenost a také zapomenout na princip reality. Charakteristickou vlastností evropské identity není vlažný vývoj, nýbrž nepřetržité problematizování. Tradice a praxe jsou v Evropě zakořeněny tak všeobecně a intenzivně, že všechny principy, důkazy, myšlenky a podklady jsou již při svém vzniku a poté neustále zpochybňovány3.

IDENTITA EVROPY z uznání kognitivně–kulturních tváří Evropy a svou nejprve hospodářsky, později též společensky uchopenou identitu udržet a dokonce ji dále rozvíjet. Co je malé, to je hezké – říká se nejen v daleké Americe: Zda se může stát teorie ze zámoří na našem starém kontinentě praxí, nedokážeme dnes ještě předpovědět. Zda získá vážení z Nice 5, prosadivší se v oblasti politické, tak velkou převahu i v oblasti kulturní a jazykové, že budou malé jazyky malých národů (jako je ten český a maďarský) odsouzeny k zániku (jak se mnozí obávají), nelze dnes předvídat. Dle všeobecného přesvědčení by to však znamenalo konec demokracie evropského typu, neboť demokracie našeho kontinentu žije z rozmanitosti a komplexnosti 6.

Prof. Dr. László Ódor ve chvílích volna Mnoha kulturními nitkami integrováni do jazyka… Evropské myšlení i historická tradice a praxe jsou samozřejmě spjaty s výrazovými prostředky, jsou mnoha kulturními nitkami integrovány do jazyka, hluboce a organicky zakořeněny v lidské existenci. Pokud má být v budoucí Evropě vzkříšen člověk a humanita, musí evropský občan jazyk včleněný do kultury, do všeho kulturního, ovládat. 4 Řeč kultury, která obsahuje a představuje kognitivní komplexnost, která v asociacích a verbální spleti obrazů navždy ukládá pomíjivé zkušenosti, musí být dále rozvíjena. Toto vzájemné úzké propojení člověka a slova objasňuje (a vyžaduje) Karl Kraus pomocí sémantického vysvětlení: „Jazyk má ve skutečnosti ten, kdo nemá slovo, ale pouze náznak, z něhož si slovo vysní, vyprostí a přijme“. Zde se dostává duševní aktivita, kognitivní kultura, jako důležitá vazba mezi lidmi do centra lidské existence v Evropě. Syntetické poznatky vznikají ve světě kultury, kde jsme doma, kde můžeme být doma. Nakonec je třeba jednoznačně konstatovat, že rodící se identita Evropské unie, „nové, evropské sebepojetí“ musí vyrůst

Místo shrnutí: „Pro koho je tedy Země zamýšlena?“ Pro budoucnost Evropy v Evropské unii je velkou výzvou, zda se stane pro většinu obyvatel a společenství skutečnou vlastí. Nalezení domova se totiž v obzvláště velké míře odehrává také prostřednictvím jazyka. Být bez vlasti znamenalo od začátku 20. století (viz Kafkova či Rilkova duševní osamělost – odcizení) neovládat příslušný jazyk, což znamená neovládat příslušnou kulturu, nebýt v adekvátním prostoru. Tento zápas o jazyk charakterizoval Franz Kafka, když se snažil vzdát se své německé řeči, přesto ji ale s odcizením znovu přijal. „Je to jazyk, který zde platí, ne však jazyk pro tebe a ne pro mne – pak ptám se, pro koho je tedy Země zamýšlena.“ To, co napsal Paul Celan, bude platit i pro ty, kdo se na poslední a současné genezi Evropy nepodíleli, kdo stojí pouze před branami a čekají na vpuštění a plní podmínky, učí se, mění a přetvářejí pojmy – musejí se přizpůsobit. Nové pojmy matou ducha i skutečný svět těchto (našich) národů stojících před vstupními branami EU. Změna paradigmatu pro ně (pro nás) probíhá enormně silně, vylučuje celé prvky bytí a organicky zabudovává do života nové jednotky. Být doma v nové Evropě může člověk především pouze prostřednictvím jazyka a v jazyce, v němž má své národní kulturní poklady. Parafráze Celanovy otázky pak zní: „Pro koho je tedy zamýšlena Evropská unie?“ Prof. Dr. László Ódor, Andrassyho univerzita v Budapešti Prof. Dr. László Ódor (*1945) po studiích hungaristiky a germanistiky působil na Humboldtově univerzitě v Berlíně a Hospodářské univerzitě v Budapešti. V letech 1990 – 1994 byl maďarským velvyslancem ve Švýcarsku, v současné době vyučuje na Andrassyho univerzitě v Budapešti. Při své publikační a lektorské činnosti se zaměřuje na problematiku kulturně–sémantické lexikologie, kontrastní studium kulturních prostorů (se zvláštním zřetelem na střední Evropu) a na otázky mezinárodních vztahů.

1 V Evropě se mluví přibližně 70 jazyky, kromě toho existují četná nářečí, která z velké části nevznikla diferenciací a odchylkami od normativní řeči, ale jejichž existence byla prvotní. Z nich velmi často vznikly „jazyky“, které je proto jakožto jednotné jazyky možné považovat za umělé jazyky. 2 Srov. dále Edgar Morin: Penser l`Europe. Edition Gallimard 1987 (citáty z německého vydání „Europa denken“ vydaného v Campus Verlag, roku 1988). 3 Kdyby lidstvo nemělo literaturu – píše švýcarský spisovatel Max Frisch – svět by se sice točil dál, nic by však nebylo zpochybňováno… 4 V mém pojetí a formulaci znamená kultura „obchodní tajemství určitého společenství“. 5 „Vážení“ (posuzování významu států dle jejich velikosti) třebas zdaleka neodpovídá zájmům malých národů, ani pohledu Švýcarska. Švýcarský názor výmluvně reprezentuje slovo kantonální většina. To v roce 1946 ve svém slavném curyšském projevu připomněl také Sir Winston Churchill: Small nations will count as much as large ones and gain their honour by their contribution to the common cause. (Malé národy budou stejně důležité jako velké a uznání si získají svým přispěním ke společné věci). 6 Edgar Morin: Europa denken, Campus Verlag, 1988, str. 211.

27

DRUHÉ KOMORY MODIFIKOVANÝ UNIKAMERALISMUS

P

ři zkoumání struktury parlamentů vcelku snadno rozlišíme parlamenty jednoznačně jednokomorové (unikamerální či monokamerální) a dvoukomorové (bikamerální). Existují nicméně také případy sporné (viz též B. Říchová). První skupinu tvoří orgány, jejichž povaha jako parlamentního tělesa je nejednoznačná; uvádí se, že plní funkce (druhých) parlamentních komor, aniž by jimi ve skutečnosti byly. Typicky jde o německou Spolkovou radu, složenou ze zástupců zemských vlád, a podle některých autorů i o slovinskou Státní radu, komoru profesní reprezentace. Druhou skupinou případů, spornou co do struktury parlamentu, se budeme zabývat v tomto textu. Bez významu pro nás není i proto, že byla tehdejším senátorem J. Vyvadilem ještě před jeho příklonem k regionální koncepci Senátu uváděna jako možná inspirace eventuální reformy českého bikameralismu. Ve 30. letech 20. století to vypadalo, že se rodí specifický „skandinávský model“ vnitřního uspořádání parlamentu. Vedle relativně vyhraněného Islandu a Norska sem měly patřit i parlament finský a reformovaný parlament dánský. V čem měla zvláštnost tohoto modelu spočívat? M. Ameller označuje ve svém rozsáhlém zkoumání různých aspektů statusu a činnosti parlamentů norský a islandský parlament za „unikamerální bikamerální parlamenty“, tedy za parlamenty jakoby dvoukomorové, avšak ve skutečnosti vnitřně rozčleněné v rámci jediné komory. Podle K. von Beymeho představují tytéž parlamenty „nepravé smíšené systémy“. Voliči volí ve stejný den a stejným (poměrným) volebním systémem jediné parlamentní těleso, které se z důvodů dělby práce po zvolení rozdělí na dvě části, a to na dobu celého volebního období. Z jediného sboru, zvoleného voliči, se tak rozhodnutím zákonodárců vydělí dvě pracovní sekce, z nichž jedna, ta kontrolní, má dosti omezený význam – mj. nemůže plnit funkci ochránce ústavy. Poslanci obou sekcí mají stejný mandát, obě sekce jsou stejně politicky složené (kongruence). Norsko a Island V Norsku se parlament – Storting – vnitřně člení na Lagting s jednou čtvrtinou (41 členů) a Odelsting se třemi čtvrtinami (124 členů) z celkového počtu poslanců. Storting má své předsednictvo, volené vždy na dobu jednoho zasedání, jehož dodatečnými členy jsou i funkcionáři obou sekcí. Do kontrolní „komory“ jsou zásadně vysíláni začínající poslanci, ačkoli mělo původně jít o zkušené právní odborníky. Lag-

28

ting posuzuje návrh zákona již projednaný Odelstingem, může jej schválit nebo zamítnout a vrátit s odůvodněním. Neakceptuje-li Odelsting zamítavé usnesení Lagtingu nebo neprovede-li změny vyplývající z odůvodnění zamítavého usnesení, postoupí mu návrh zákona znovu. Trvá-li nadále neshoda mezi komorami, svolá se společné zasedání sekcí, kde rozhodne dvoutřetinová většina poslanců. Tím je návrh zákona přijat, neboť král již od roku 1905 nevyužívá práva veta. Kromě své úlohy legislativní plní Lagting ještě jeden úkol vlastní zejména starším druhým komorám (de iure i prvorepublikový Senát v Československu). Členové Lagtingu vytvářejí spolu s trvale pro tento účel vybranými soudci Nejvyššího soudu soud pro ústavní žalobu (impeachment) hodnostářů státu, kterou podává Odelsting. Z kontinentálních zemí je to právě Norsko, kde byla právní odpovědnost ministrů uplatňována častěji než jinde. Zdá se, že v praxi Lagting projednává zejména zákony soudcovského, trestního apod. práva – proto měli podle očekávání být jeho členy právní odborníci (viz Longley, Olson). Ve své revizní činnosti však zaznamenal v letech 1962 – 1982 pouze dva úplné úspěchy, tj. definitivní prosazení svého názoru. Důvod je prozaický. „Kontrolní sekce“ se nemůže plně zhostit obvyklých úkolů druhých komor, neboť má identické složení s kontrolovaným, tzn. odlišná stanoviska jsou výjimkou, a případný nesoulad pohledů na věc se řeší na společné schůzi, kde k přijetí rozhodnutí stačí hlasy silnější sekce. Poslanci navíc sledují doporučení stranických kolegů z odborného výboru, který se vesměs snaží dosíci jednomyslného rozhodnutí. Fakticky tak převažuje duplicitní schvalování návrhů zákonů. Velmi podobné poměry jako v Norsku panovaly i na Islandu, který sice byl za samostatný stát uznán v roce 1918, avšak až do roku 1944 byl personální unií svázán s Dánskem. V roce 1874 se dosud jednokomorový poradní zastupitelský sbor rozdělil na dvě části: první čítala 24 členů volených systémem prosté většiny v jedno – a dvoumandátových volebních obvodech, druhá byla složena z šesti členů volených a šesti členů jmenovaných králem. V roce 1915 byli jmenovaní členové nahrazeni členy volenými poměrným volebním systémem na celonárodní kandidátce. Stejně jako v Norsku se i tamní parlament, Althing, po volbách rozděloval do dvou sekcí (Efri Deild a Nethri Deild), přičemž tu kontrolní tvořila jedna třetina celkového počtu poslanců. Definitivní rozhodnutí byla přijímána na společném zasedání dvoutřetinovou většinou poslanců. Oproti Norsku zde však nebyla vždy zachována striktní identita složení obou sekcí, neboť se během 20. století ne vždy zcela

DRUHÉ KOMORY rovnoměrně vyvíjely metody voleb obou částí parlamentu. Přesto i zde můžeme mluvit o zásadní shodě stranického složení. Tato specifická konstrukce na Islandu zanikla v roce 1991 (viz Tsebelis, Rasch). V popsaném uspořádání v podstatě chybí zásadní znaky vzájemné nezávislosti a odlišnosti komor. Jedná se o poněkud neobvyklý, modifikovaný unikameralismus, tedy o střední článek mezi zavedenými typy strukturování parlamentů, přestože někteří autoři oba jmenované parlamenty zařazují mezi dvoukomorové. Např. V. Bogdanor je uvádí jako ukázku parlamentů, kde je druhá komora ustavována volbou členy komory první. Takový model si sice lze snadno představit, nemohl by však zřejmě spočívat v proporcionálním výběru poslanců z vlastního středu při zachování institucionální jednoty celého sboru, jak je tomu v Norsku. Jelikož ani samo řešení interkamerálních sporů na společném zasedání není zcela výjimečné (viz např. Austrálie), odchýlení od čistě bikamerálního uspořádání musíme hledat spíše v kumulaci dílčích aspektů (způsob ustavování vedoucí k trvalé kongruenci sekcí, řešení sporů, propojení obou sekcí, faktická činnost). Proto také Bogdanor sám nakonec přitakává soudu Amellerovu. V těchto zemích se setkáváme jednak s přijímáním sporných rozhodnutí na společné schůzi, přičemž finanční a ústavní zákony se na společné schůzi schvalují rovnou, jednak s rozvinutou praxí společných legislativních výborů – v Norsku bylo dříve 13 ze 14 výborů společných, dnes je společných všech 12 výborů, na Islandu 3 z 11; zde všechny disponovaly zákonodárnou iniciativou. Monistické pojímání parlamentu v Norsku pěkně ilustruje i společný seznam členů Stortingu na jeho internetových stránkách, ale ještě více skutečnost, že o zařazení všech poslanců do odborných výborů rozhoduje zvláštní společný volební výbor, přičemž každý poslanec může být členem jen jednoho odborného výboru. Ty mají mezi 11 a 20 členy, v každém z nich musí být zastoupeni i členové Lagtingu. Výbory předjednávají všechny otázky v působnosti Stortingu či Odelstingu; Lagting jedná pouze v plénu. Zajímavostí snad je, že norský parlament drží primát v důvěryhodnosti v očích občanů v mezinárodním srovnání parlamentů: např. v roce 1981 mu důvěřovalo 78% občanů. Nicméně dva parlamenty ještě „skandinávský“ model neinstalují. Za účelem jeho prozkoumání se musíme podívat i do dalších zemí, resp. vrátit se hlouběji do minulosti. Zjistíme totiž, že přinejmenším debaty o uspořádání parlamentu odlišném od „čistě“ unikamerálního či bikamerálního se ve Skandinávii nevedly vlastně pouze ve Švédsku. Finsko Zvláštní prvky vnitřního uspořádání parlamentu byly založeny také ve Finsku. Stalo se tak již v roce 1906, a to na základě carova Říjnového manifestu z roku předchozího; Finsko tehdy bylo dosud součástí ruského impéria. Na místě zrušeného tradičního čtyřkuriálního Sněmu stavů se objevil formálně jednokomorový dvousetčlenný parlament (Lantdag, později Eduskunta). Není proto přesné zařazovat Finsko mezi země, které ve 20. století přešly k jednokomorovému parlamentu, neboť zde byl parlament od počátku v podstatě jednokomorový. Součástí parlamentu byl též zvláštní orgán, zvaný Velký výbor. Byl vyjádřením kompromisu mezi původním stavovským členěním zastupitelského sboru a radikalismem myšlenky jednokomorového parlamentu voleného poměrným volebním systémem, jenž byl zaveden především kvůli integraci etnických minorit. Původně se jednalo o těleso s všeobecnou kompetencí, pověřené hledáním uspokojivého řešení za situace, kdy plé-

num parlamentu neschválí návrh odborného výboru. Dnes čítá 45 členů a v legislativním procesu odpovídá za jazykovou a technickou kontrolu návrhů zákonů. Jeho zpráva zahajuje druhé, detailní čtení návrhu zákona (první čtení spočívá ve zkoumání obecných zásad plénem po projednání věcně příslušným výborem). Pozměňovací návrhy z pléna vedou k novému projednání návrhu zákona ve Velkém výboru. Poté pokračuje druhé a třetí čtení završené závěrečným hlasováním. Nové úkoly získal Velký výbor přistoupením Finska k Evropské unii. Prezentuje názor parlamentu na širokou paletu otázek, jednáním Evropské rady počínaje a stanoviskem k návrhu konkrétní směrnice konče (více viz Georgiev, Kysela). Kromě popsané role velkého výboru zde dlouhodobě působí i další mechanizmus ochrany menšin, tj. jednoho z účelů dvoukomorového systému. Jedná se o odložení definitivního schválení návrhu zákona již přijatého ve třech čteních až na dobu po parlamentních volbách. Oprávněným iniciátorem je nejméně třetina poslanců. Nedisponuje-li tedy vláda více než dvoutřetinovou většinou hlasů, musí se smířit s možností zmaření svých plánů součinností opozice a voličů. Dánsko Dvoukomorový parlament vznikl v Dánsku v důsledku revolučního „jara národů“ v roce 1849. Druhá komora, Landsting, byla od počátku koncipována jako konzervativnější (pasivní volební právo podmíněno dosažením vyššího věku, majetkové censy). Tento její charakter byl dále posílen v roce 1866 zavedením institutu králem jmenovaných členů, kteří představovali téměř pětinu komory. Druhá komora byla oporou krále a vlády při sporech s liberální a později stále více doleva se posouvající první komorou, Folketingem. Není snad proto ani příliš překvapující, že součástí projektu ústavních změn předloženého v letech 1912 – 1913 sílící sociální demokracií bylo zrušení Landstingu. Obdobný požadavek zazníval i v letech poválečné radikalizace; ve 20. a 30. letech byl poněkud modifikován tak, aby se zrušení druhé komory nezdálo být úplnou revolucí. Sociální demokracie se navíc již v roce 1929 stala spolu s radikály vládní stranou; od roku 1936 tato vládní koalice kontrolovala i druhou komoru. Její zrušení tak pro sociální demokraty přestalo být aktuálním. Během zmíněných dvou dekád bylo nejdříve navrhováno vytvoření revizního výboru expertů, který by posuzoval text zákona před jeho definitivním přijetím (pozdější návrhy mluvily o Právním revizním výboru nebo Právní radě). V roce 1934, tedy ještě v době zřetelného konfliktu mezi oběma výrazně odlišně složenými komorami, byl zpracován koncept korporativní druhé komory, složené z představitelů kultury, průmyslu, obchodu a odborů, která sice měla mít především poradní funkce, ale v případě sporu s první komorou by mohla iniciovat i referendum. Konečně v roce 1938 byl po dvouleté diskusi v komisi pro ústavní reformu představen jako výsledek široké shody tří velkých politických stran projekt modifikovaného unikameralismu. Parlament, Riksdag, měl mít 210 členů, kteří by se pouze pro plnění legislativních úkolů rozdělovali do dvou sekcí: Rigstingu (70 členů) a Folketingu (140 členů). Riksdag jako takový by jednal např. o rozpočtu, v plné schůzi by rozhodoval také o sporech mezi „komorami“. Propracován byl i způsob volby poslanců: 175 jich mělo být voleno systémem prosté většiny (z nich by se 35 stalo členy „druhé komory“), 34 by se volilo poměrným systémem z národních kandidátek a jednoho poslance by zvolil Faerský sněm (všichni by zamířili do „druhé komory“). Popsaný projekt parlament přijal, následně však nezískal potřebnou podporu v referendu. Po 2. světové válce již byla přes

29

DRUHÉ KOMORY / ČINNOST SENÁTU protesty řady odborníků kritizujících nedostatečné pojistky proti moci momentální parlamentní většiny reforma bikameralismu pojata jako eliminace druhé komory. Na okraj návrhu dánské reformy pouze doplňme, že vymezením působnosti „komor“ byl opakem struktury zastupitelského sboru ostrova Man. Zde působí dvě oddělená shromáždění, Legislativní rada (Legislative Council) a Sněmovna klíčů (House of Keys), jež společně jednají právě jen o zákonech. Na sklonku 30. let 20. století to vypadalo, že se modifikovaný unikameralismus zabydlí ve čtveřici skandinávských zemí. Dnes je ve své vyhraněné podobě domovem pouze v Norsku, neboť úkoly finského Velkého výboru jsou redefinovány a činí z něj stále více mluvčího parlamentu v evropských věcech. Modifikovaný unikameralismus je teoreticky nesporně zajímavý, neukazuje se však být příliš efektivní, samozřejmě nespokojíme-li se s jistými úspěchy ve zlepšování legislativní kvality zákonných předloh. Řadu funkcí druhých komor však zastat nemůže (ochrana ústavy, ochrana menšin, politická diversita, dvojí optika apod.), není-li doplněn dalšími instrumenty (viz např. specifická ochrana parlamentní menšiny ve Finsku, resp. iniciace referenda). Nejnadějněji snad působila jeho dánská varianta zakládající kombinací způsobu volby na odlišnost mezi sekcemi parlamentu, čímž se však vlastně třeba norskému typu dosti vzdalovala. Uzavřít tedy můžeme konstatováním, že modifikovaný unikameralismus překonává některé nedostatky čistého unikameralismu, např. jednorázové rozhodnutí bez možnosti korekce, bez dalšího však nemůže být plnohodnotnou substitucí dvoukomorové soustavy.

Prameny: Ameller, M.: Parliaments. A Comparative Study on the Structure and Functioning of Representative Institutions in Fifty–Five Countries (London, 2. vyd. 1966). Beyme, K. von: Die Parlamentarische Demokratie. Entstehung und Funktionsweise 1789 – 1999 (Opladen – Wiesbaden, 3. vyd. 1999). Bogdanor, V.: The problem of the upper house, in: Blom, H.W. (ed.): Bicameralisme (s’– Gravenhage, 1992). Georgiev, J., Kysela, J.: Základní typy výborů pro evropské záležitosti – 1. část, in: Senát č. 1/2003. Kroupa, J. a kol.: Soudobé ústavní systémy (Brno, 2001). Longley, L. D., Olson, D. M. (eds.): Two into one. The Politics and Processes of National Legislative Cameral Change (Boulder – San Francisco – Oxford, 1991). Peška, Z.: O dvoukomorové soustavě (Praha, 1926). Reschová, J.: Druhé komory v evropských parlamentech, in: Politologická revue č. 1/1997. Reschová, J.: Jak dotvořit Senát?, in: Kysela, J. (uspoř.): Senát v České republice – proč a jaký? (Praha, 1999). Říchová, B.: Senát v moderních demokratických systémech, in: Parlamentní zpravodaj č. 4–5/96–97, resp. táž: Senát je když…, in: Příloha časopisu Senát č. 4/2001. Tsebelis, G., Rasch, B. E.: Patterns of Bicameralism, in: Döring, H. (ed.): Parliaments and Majority Rule in Western Europe (Frankfurt – New York, 1995).

JUDr. Jan Kysela, Ph.D., tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury

SENÁTNÍ ZÁKONODÁRNÉ INICIATIVY 1996 – 2002 Zákonodárná iniciativa Senátu: pojem a proces Podle Ústavy České republiky může vedle poslance, skupiny poslanců, vlády a zastupitelstva vyššího územního samosprávního celku podat Poslanecké sněmovně návrh zákona také Senát. Nutnost, aby se celá komora Parlamentu shodla na textu návrhu zákona vede k tomu, že počet předkládaných zákonných iniciativ je řádově menší, než je tomu například v případě poslanců. Stejná podmínka – nalezení shody nadpoloviční většiny v Senátu – by měla být zárukou větší kvality zpracování a předpokladem úspěšnosti takového návrhu v Poslanecké sněmovně. Zákonodárná iniciativa druhé komory jako celku není příliš obvyklá; setkáme se s ní např. v Polsku, Španělsku či v kombinaci s iniciativou třetiny členů Spolkové rady také v Rakousku. Zpravidla je totiž možno zákonodárný proces zahájit v kterékoliv komoře parlamentu. Stejně tak je však dosti výjimečná i zákonodárná iniciativa jediného poslance. Ústavy či jednací řády parlamentních komor obvykle předepisují iniciativu skupinovou jako výraz vážného zájmu a reálné podpory věci, jíž se má zabývat parlament. Možná právě toto individuální oprávnění vede k vysokému podílu iniciativních návrhů zákonů v české parlamentní praxi. Návrhů podpořených nejméně deseti poslanci, což je komparativně

30

běžný minimální počet poslanců potřebných k ustavení poslaneckého klubu, tolik není. Za zmínku snad stojí, že statistiky dokládají menší vstřícnost Senátu vůči návrhům zákonů podávaným poslanci na rozdíl od návrhů zákonů vládních. Pokud jde o přípravu zákonodárných iniciativ Senátu platí, že příslušný návrh zákona může k projednání v Senátu předložit skupina nejméně 5 senátorů, výbor nebo komise Senátu, a to s náležitostmi stanovenými zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Organizačním výborem je návrh zákona přikázán výboru nebo výborům Senátu, přičemž lhůta pro jeho projednání ve výborech je zásadně 60 dnů; může však být Organizačním výborem zkrácena či prodloužena, a to nejvýše o 30 dní. Jen se souhlasem navrhovatele lze takovou lhůtu prodloužit o více než 30 dnů. Další fází projednávání jsou jednání výborů. Začínají určením zpravodaje, z nějž se stává osoba s návrhem zákona nejlépe obeznámená, a končí přijetím doporučení pro Senát, a to na schválení návrhu zákona, jeho zamítnutí, odročení či na přijetí pozměňovacích návrhů. Vyloučeno samozřejmě není, kromě projednávání na řádné schůzi výboru, učinit návrh senátní zákonodárné iniciativy předmětem semináře nebo veřejného sly-

ČINNOST SENÁTU šení tak, aby byly v maximální míře slyšeny hlasy odborné a občanské veřejnosti. Témuž účelu ostatně slouží i vystavení návrhu zákona na webových stránkách Senátu, včetně uvedení spojení na příslušné zpravodaje. Na schůzi Senátu uvede návrh zákona senátor pověřený navrhovatelem. O projednávání návrhu zákona ve výborech a jejich usneseních referují zpravodajové, následuje obecná a posléze i podrobná rozprava, ve které lze podávat pozměňovací návrhy. Jestliže Senát návrh zákona (s případnými pozměňovacími návrhy) schválí, pověří některého ze senátorů, zpravidla původních navrhovatelů, aby jej odůvodnil při jeho projednávání v Poslanecké sněmovně. Je-li teď již řádně usnesená senátní zákonodárná iniciativa po vyjádření vlády Poslaneckou sněmovnou propuštěna do druhého čtení, je projednávána ve výborech Poslanecké sněmovny a posléze schvalována na schůzi Poslanecké sněmovny (opět s možností přijetí pozměňovacích návrhů). Tak jako každý návrh zákona, s výjimkou zákona o státním rozpočtu, je i Senátem iniciovaný a Sněmovnou schválený návrh zákona postoupen Senátu. Zde je opět přikázán výboru či výborům, přičemž lhůta pro jeho projednání je stejná jako u ostatních návrhů zákonů postoupených Poslaneckou sněmovnou, tj. 30 dní; samozřejmě nejedná-li se o návrh ústavního návrhu zákona či zákona podle čl. 40 Ústavy ČR. I původně senátní návrh zákona může Senát zamítnout či vrátit Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, a to zejména pokud změny učiněné Poslaneckou sněmovnou neodpovídají původnímu záměru Senátu. O takto zamítnutém či vráceném návrhu zákona Poslanecká sněmovna opětovně hlasuje a tak, jako v jiných případech, se může se Senátem ztotožnit či jeho stanovisko přehlasovat. V tomto ohledu nejsou zákonodárné iniciativy Senátu, oproti systémům s možností zahájení zákonodárného procesu v obou komorách, procesně nikterak zvýhodněny. Zákonodárná iniciativa Senátu byla dotčena i oběma v Senátu připravenými návrhy novelizace Ústavy, jež předpokládaly její zrušení a nahrazení zákonodárnou iniciativou skupiny senátorů. Navrhovatelé to odůvodňovali spíše revizní, než iniciační rolí české druhé komory. Modifikací zákonodárné iniciativy byl i návrh umožňující zahájení projednávání návrhů ústavních zákonů a organických zákonů, tj. podstatně rozšířené skupiny zákonů dnes se skrývající v čl. 40 Ústavy, v kterékoliv z komor. Pak by totiž mohl zákonodárný proces skončit již schválením příslušného návrhu zákona předtím usneseného Senátem Poslaneckou sněmovnou, aniž by musel znovu putovat do Senátu. Statistika senátních zákonodárných iniciativ Za první tři funkční období Senátu, tj. od konce roku 1996 do konce roku 2002, bylo celkem předsedovi Senátu předloženo 38 návrhů senátních návrhů zákonů. V 1. funkčním období (1996 – 1998) to bylo 13, ve 2. (1998 – 2000) 8 a ve 3. funkčním období (2000 – 2002) 17 návrhů zákonů. Poslanecké sněmovně jich bylo podáno celkem 23, ve Sbírce zákonů, to znamená po projednání v obou komorách a po podpisu prezidenta republiky, bylo vyhlášeno celkem 10 z nich. V 1. funkční období bylo předsedovi Senátu předloženo 13 návrhů zákonů, z toho 3 návrhy zákonů byly navrhovateli v průběhu projednávání vzaty zpět, 1 byl zamítnut Senátem, u 1 nebylo přijato žádné usnesení. Ze 7 návrhů zákonů, které Senát předložil Poslanecké sněmovně, bylo 5 schváleno oběma komorami a vyhlášeno ve Sbírce zákonů, 1 byl Poslaneckou sněmovnou zamítnut v 1. čtení a 1 nebyl Poslaneckou sněmovnou

do konce jejího volebního období projednán, tudíž nebyl přijat. 1 návrh zákona byl schválen Senátem ve 2. funkčním období, výsledek jeho projednávání je tedy uveden mezi údaji o 2. funkčním období. Ve 2. funkční období bylo předsedovi Senátu předloženo 8 návrhů zákonů. Všech 5 návrhů zákonů, tj. 4 ze 2. funkčního období + 1 z 1. funkčního období, které Senát v tomto funkčním období předložil Poslanecké sněmovně, bylo zamítnuto: 3 v 1. čtení, 2 ve 2. čtení. Projednávání 4 návrhů zákonů pokračovalo ve 3. funkčním období. Ve 3. funkční období pokračovalo projednávání 4 návrhů zákonů předložených již ve 2. funkčním období, z nichž dva byly vzaty zpět a posléze nahrazeny novými návrhy. Dále bylo předsedovi Senátu předloženo 15 zcela nových návrhů zákonů. 6 návrhů zákonů bylo navrhovateli vzato zpět, projednávání 1 návrhu zákona bylo odročeno a u 1 návrhu zákona nebylo přijato usnesení. Z 11 návrhů zákonů podaných Poslanecké sněmovně byly 2 zamítnuty v 1. čtení, 5 bylo schváleno oběma komorami a vyhlášeno ve Sbírce zákonů, 1 byl schválen s pozměňovacími návrhy a takto postoupen Senátu, který jej zamítl, čímž projednávání skončilo (zákon podle čl. 40 Ústavy), 2 návrhy nebyly Poslaneckou sněmovnou projednány do konce jejího 3. volebního období a jejich projednávání tedy skončilo, 1 návrh zákona vzal Senát v průběhu projednávání Poslaneckou sněmovnou zpět. Přehled všech předložených návrhů senátních návrhů zákonů: 1. Senátor Vladimír Zeman a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se doplňuje zákon České národní rady č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 1997/79 – 1. funkční období, sněmovní tisk č. 328 – 2. volební období/. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 163/1998 Sb. 2. Senátor Jiří Vyvadil a další – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 1997/101 – 1. funkční období, sněmovní tisk č. 367 – 2. volební období /. Poslanecká sněmovna návrh zákona do konce volebního období neprojednala. 3. Senátor Michael Žantovský a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona o svobodě informací a o doplnění a změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, a zákona č. 200/1992 Sb., o přestupcích /senátní tisk č. 1998/5 – 1. funkční období, sněmovní tisk č. 16 – 3. volební období/. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 106/1999 Sb. 4. Komise Senátu pro přípravu návrhu zákona o jednacím řádu Senátu – návrh senátního návrhu zákona o jednacím řádu Senátu /senátní tisk č. 1998/6 – 1. funkční období, sněmovní tisk č. 47 – 3. volební období/. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 107/1999 Sb. 5. Senátor Jiří Vyvadil a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně a doplnění dalších zákonů /senátní tisk č. 1998/30 – 1. funkční období/. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět. 6. Senátor Luděk Zahradníček a další senátoři – návrh senátního návrhu ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky /senátní tisk č. 1998/31 – 1. funkční období/. Senát nepřijal k tomuto návrhu zákona usnesení.

31

ČINNOST SENÁTU 7. Senátor Luděk Zahradníček a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny /senátní tisk č. 1998/32 – 1. funkční období/. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět. 8. Senátor Milan Štěch a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 1998/83 – 1. funkční období, sněmovní tisk č. 34 – 3. volební období/. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů č. 61/1999 Sb. 9. Senátor Jan Koukal a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech /senátní tisk č. 1998/85 – 1. funkční období, sněmovní tisk č. 45 – 3. volební období/. Návrh zákona byl Poslaneckou sněmovnou zamítnut v 1. čtení. 10. Senátor Jaroslav Jurečka – návrh senátního návrhu zákona o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům a státním zástupcům /senátní tisk č. 1998/86 – 1. funkční období, sněmovní tisk č. 15 – 3. volební období/. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 268/1998 Sb. 11. Senátor Jiří Stodůlka a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona o stanovení ceny za výkup elektřiny vyráběné z obnovitelných a druhotných zdrojů energie a o změně a doplnění zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci /senátní tisk č. 1998/87 – 1. funkční období/. Návrh zákona byl Senátem zamítnut. 12. Senátor Zdeněk Vojíř a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny /senátní tisk č. 1998/89 – 1. funkční období/. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět. 13. Senátor Pavel Rychetský a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 1998/90 – 1. funkční období, sněmovní tisk č. 164 – 3. volební období/. Poslanecká sněmovna návrh zákona zamítla v 1. čtení. 14. Senátor Jiří Vyvadil a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 148/1998Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů /senátní tisk č. 25 – 2. funkční období, sněmovní tisk č. 294 – 3. volební období/. Poslanecká sněmovna návrh zákona zamítla v 1. čtení. 15. Senátor Mirek Topolánek a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění zákona č. 212/1996 Sb. /senátní tisk č. 27 – 2. funkční období, sněmovní tisk č. 467 – 3. volební období/. Poslanecká sněmovna návrh zákona zamítla ve 2. čtení. 16. Senátor Petr Pithart a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákonů č. 485/1991 Sb. a č. 10/1993

32

Sb. /senátní tisk č. 81 – 2. funkční období, sněmovní tisk č. 468 – 3. volební období/. Poslanecká sněmovna návrh zákona zamítla v 1. čtení. 17. Senátor Michael Žantovský a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona o Památníku doby nesvobody 1939 – 1989 /senátní tisk č. 82 – 2. funkční období, sněmovní tisk č. 450 – 3. volební období/. Poslanecká sněmovna návrh zákona zamítla ve 2. čtení. 18. Komise Senátu pro Ústavu České republiky – návrh senátního návrhu ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb. /senátní tisk č. 84 – 2. funkční období/. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět. 19. Senátor Jiří Liška a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č.140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a zákon č. 97/1974 Sb., o archivnictví, ve znění zákona č. 343/1992 Sb. /senátní tisk č. 114 – 2. funkční období/. Navrhovatelé vzali návrh zákona zpět. 20. Senátor František Kroupa a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění zákona č. 47/2000 Sb., a zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu /senátní tisk č. 296 – 2. funkční období, sněmovní tisk č. 896 – 3. volební období/. Návrh zákona byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 78/2002 Sb. 21. Senátor Emil Škrabiš a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy /senátní tisk č. 348 – 2. funkční období, sněmovní tisk č. 868 – 3. volební období/. Návrh zákona byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 476/2001 Sb. 22. Stálá komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury – návrh senátního návrhu ústavního zákona o referendu o vstupu České republiky do Evropské unie a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů /senátní tisk č. 58 – 3. funkční období, sněmovní tisk č. 996 – 3. volební období/. Návrh zákona nebyl projednán do konce 3. volebního období PS, jeho projednávání tedy skončilo. 23. Senátoři Jiří Liška, Tomáš Julínek, Vladislav Malát, senátorka Dagmar Lastovecká a další senátoři – návrh zákona o zpřístupnění dokumentů vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti a některých bezpečnostních složek komunistického režimu, kterým se mění zákon č.140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, zákon č. 97/1974 Sb., o archivnictví, ve znění zákona č. 343/1992 Sb., a zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 76 – 3. funkční období, sněmovní tisk č. 1021 – 3. volební období/. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 107/2002 Sb. 24. Senátoři Milan Šimonovský, Daniel Kroupa, Robert Kolář, Jiří Šenkýř a senátorka Helena Rögnerová a další – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 212/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 243/1999 Sb., zákona č. 204/2000 Sb. a nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 64/2001 Sb. a o změně zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stra-

ČINNOST SENÁTU nách a v politických hnutích, ve znění zákona č. 468/1991 Sb., zákona č. 68/1993 Sb., zákona č. 189/1993 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu uveřejněném pod č. 296/1995 Sb., zákona č. 322/1996 Sb., zákona č. 340/2000 Sb., nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 98/2001 Sb. a zákona č. 104/2001 Sb. /senátní tisk č. 77 – 3. funkční období, sněmovní tisk č. 1022 – 3. volební období/. Návrh zákona byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 78/2002 Sb. 25. Senátor Přemysl Sobotka a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů /senátní tisk č. 100 – 3. funkční období, sněmovní tisk č. 1135 – 3. volební období/. Senát vzal tento návrh zákona zpět. 26. Stálá komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury – návrh senátního návrhu ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb. a ústavního zákona č. 300/2000 Sb. /senátní tisk č. 101 – 3. funkční období, sněmovní tisk č. 1134 – 3. volební období/. Poslanecká sněmovna návrh zákona zamítla v 1. čtení. 27. Senátor Robert Kolář a další – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 102 – 3. funkční období, sněmovní tisk č. 1207 – 3. volební období/. Návrh zákona nebyl projednán do konce 3. volebního období PS, jeho projednávání tedy skončilo. 28. Stálá komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu /senátní tisk č. 120 – 3. funkční období, sněmovní tisk č. 1189 – 3. volební období/. Senát návrh zákona po postoupení návrhu zákona s pozměňovacími návrhy Poslaneckou sněmovnou zamítl. Návrh zákona nebyl přijat. 29. Senátor František Bartoš a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona o podpoře rodiny /senátní tisk č. 157 – 3. funkční období /. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět. 30. Senátor Jiří Šenkýř a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu /senátní tisk č. 174 – 3. funkční období/. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět. 31. Senátor Jiří Šenkýř a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 175 – 3. funkční období/. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět. 32. Senátor Robert Kolář a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 180/. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět. 33. Senátor Jan Hadrava a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 140/2001 Sb. /senátní tisk č. 230 – 3. funkční období/. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět. 34. Senátor Tomáš Julínek a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona, kterým se mění vymezení hranic krajů /senátní tisk č. 232 – 3. funkční období/. Návrh zákona byl navrhovateli vzat zpět.

35. Senátor Michael Žantovský a další senátoři – návrh senátního návrhu zákona senátora, kterým se mění a doplňuje zákon č. 106/99 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), zákon č. 200/90 Sb., o přestupcích a zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů /senátní tisk č. 288 – 3. funkční období, sněmovní tisk č. 9 – 3. volební období/. Poslanecká sněmovna návrh zákona zamítla v 1. čtení. 36. Senátoři Robert Kolář, Milan Šimonovský a další senátoři – návrh senátního návrhu ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb. a ústavního zákona č. 300/2000 Sb. /senátní tisk č. 289 – 3. funkční období/. Senát nepřijal k návrhu zákona usnesení. 37. Senátorka Jitka Seitlová a další senátoři – návrh senátního návrhu, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů /senátní tisk č. 337 – 3. funkční období/. Senát v září 2002 odročil projednávání návrhu zákona o 6 měsíců, jeho projednávání pokračovalo na 4. schůzi Senátu ve 4. funkčním období. 38. Stálá komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury – návrh senátního návrhu ústavního zákona o referendu o vstupu České republiky do Evropské unie a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů /senátní tisk č. 344 – 3. funkční období, sněmovní tisk č. 50 – 4. volební období/. Ústavní zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 515/2002 Sb. Těžko uvedený souhrn stručně a přitom výstižně zhodnotit. Omezme se proto na několik konstatování: 1. Jediným orgánem Senátu využívajícím práva „předběžné“ zákonodárné iniciativy je Stálá komise pro Ústavu ČR a parlamentní procedury, resp. její předchůdkyně. 2. Tematický rozsah zákonodárných iniciativ je velmi pestrý. 3. Potvrzuje se teze o relativní náročnosti získání většinové podpory pro určitou zákonodárnou iniciativu v Senátu – ze 38 pouze 23. 4. Nepotvrzuje se, že by návrh zákona vygenerovaný Senátem, tj. podporovaný vždy více než jen jedním politickým uskupením, byl Poslaneckou sněmovnou projednáván zvláštním způsobem (respekt k partnerské komoře apod.) – z 23 podaných návrhů bylo definitivně schváleno jen 10. Pokud však vezmeme v potaz jen návrhy zákonů, jež se vůbec staly předmětem závěrečného hlasování Poslanecké sněmovny a byly v nějaké podobě postoupeny Senátu, je bilance poněkud příznivější: jde o úspěch v 10 případech z 18. 5. Je pravda, že mezi nakonec schválenými senátními zákonodárnými iniciativami převažují návrhy politicky spíše nekonfliktní. Současně je však třeba uvést, že např. ústavní zákon o evropském referendu a zákon o svobodném přístupu k informacím, ale i zákon o zpřístupnění dokumentů vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti a některých bezpečnostních složek komunistického režimu či prolomení přestupkové imunity poslanců a senátorů měly svůj původ v Senátu, přičemž jejich projednávání nebylo zdaleka nekontroverzní a jejich dopady na život občanů a náš politický systém rozhodně nejsou bez významu. Mgr. Sylva Kyselová Majovská, ředitelka senátní sekce a organizačního odboru Kanceláře Senátu

33

ČINNOST SENÁTU KRAJSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ – VEŘEJNÉ SLYŠENÍ VÝBORU PRO ZDRAVOTNICTVÍ A SOCIÁLNÍ POLITIKU

Z

a účasti 1. místopředsedy Senátu Přemysla Sobotky pořádal Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku veřejné slyšení s názvem Krajské zdravotnictví. Iniciátorem, hlavním organizátorem a také moderátorem slyšení byl předseda výboru Tomáš Julínek. Vedle senátorů a odborníků z řad veřejnosti přišli do Senátu i zástupci Ministerstva zdravotnictví, hejtmanů i asociací nemocnic. Hlavními tématy byly převod nemocnic ze státu na kraje a lékařská služba první pomoci. V Hlavním sále Valdštejnského paláce zazněly 4. února 2003 názory na dluhy převáděných nemocnic, jejich statut, zřizování, správu nemocničního majetku a samozřejmě i možnosti řešení současného stavu. Hovořilo se i o organizačních problémech lékařské služby první pomoci, legislativě v dané oblasti a financování. Předmětem diskuse byly i otázky realizace státní zdravotnické politiky po převodu kompetencí na kraje. Podrobnou zprávu z celého veřejného slyšení lze nalézt na internetových stránkách Senátu v informacích Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku.

Shrnutí stanovisek účastníků

Asociace nemocnic: velmi nepříznivě se do hospodaření promítlo zvýšení tarifních složek mezd uložené nařízením vlády.

1. Převod nemocnic ze státu na kraje b) Statut, zřizování, správa majetku Účastníci: zástupci Ministerstva zdravotnictví ČR, zástupci hejtmanů, zástupce Asociace nemocnic ČR a) Dluhy převáděných zařízení Ministerstvo zdravotnictví: dluhy byly převedeny spolu se zdravotnickými zařízeními a stát za ně nepřebírá garanci, u špatně hospodařících nemocnic je potřeba zásah do managementu. Hejtmani: dluhy byly způsobeny i nevhodnými zásahy státu, jejich převod je neoprávněný, zadává důvod pro podání ústavní stížnosti. Rozsah dluhů je nad finanční možnosti krajů.

34

Ministerstvo zdravotnictví: upozorňuje kraje na povinnosti vyplývající ze zákona, tj. změnit zřizovací listinu podle zákona č. 250/2000 Sb. do 30.4. t.r. a požádat o zápis do Obchodního rejstříku. Kraj může zrušit příspěvkovou organizaci a poté založit obchodní společnost typu akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným. Souhlas s prodejem nadbytečného majetku MZ podmiňuje svým kladným vyjádřením ke krajským plánům zdravotních služeb. Hejtmani: zastávají názor, že lepší způsob řízení nemocnic umožní jejich změna z příspěvkové organizace na organizaci

obchodní. V zákoně 290/2002 Sb. chybí přechodná ustanovení, která by zajišťovala právní kontinuitu mezi 1. lednem 2003, kdy došlo ke změně zřizovatele a okamžikem, kdy bude provedená nová registrace a zápis do obchodního rejstříku. Nakládání s majetkem je velmi omezené, požadují zrušit blokaci pro nakládání s nemovitým majetkem, která je stanovena § 3 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu dalších věcí, práv a závazků ČR na kraje a obce…, ve znění pozdějších předpisů. c) Možnosti řešení • Kraje zpracují analýzu dluhů jednotlivých nemocnic spolu s Ministerstvem zdravotnictví. ČR se pokusí nalézt řešení pro nejobtížnější případy. • Novelizace zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu dalších věcí, práv a závazků ČR na kraje a obce…, ve znění pozdějších

ČINNOST SENÁTU

předpisů tak, aby kraje mohly se svým majetkem volně nakládat. • Ústavní soud se vyjádří k tomu, zda dluhy byly převedeny na kraje v souladu s ústavním právem.

petence především při uzavírání smluv se zdravotnickými zařízeními, nejasné financování a nejasnou koncepci služby.

2. Lékařská služba první pomoci

Právní úpravy pocházející v některých případech až z počátku 80. let už dávno neodpovídají současným požadavkům a možnostem. Ministerstvo zdravotnictví nedostatečně objasnilo, jak při převodu kompetencí z okresních úřadů lze zabránit tomu, aby nedocházelo k omezování a rušení LSPP. Zákonem nebyla upravena kontinuita služeb. Ministerstvo neřadí tuto službu mezi centrálně koncipované síťové služby, přestože LSPP je všemi účastníky chápána jako záloha ZZS ve smyslu vyhlášky MZ 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů. Kraje naopak mají snahu zřizovat a provozovat LSPP na základě vlastních možností a představ.

Účastníci: zástupci Ministerstva zdravotnictví ČR, zástupci hejtmanů, zástupci obcí a) Organizační problémy Všichni zúčastnění se shodují na tom, že LSPP se vyvíjela nerovnoměrně. Ministerstvo zdravotnictví: nepokládá za účelné podřizovat organizaci a financování služby novému zákonu ani nepočítá s novelizací vyhlášky č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů. Dosavadní legislativní úpravy, podle MZ, umožňují krajům služby zajistit.

b) Legislativa

c) Financování Hejtmani: rozdíly ve struktuře a financování LSPP se po převodu na kraje ještě prohlubují. Kraje své kompetence vnímají různě, někde převládá i názor, že tato služba je v kompetenci obce třetího typu. Byly prezentovány tyto návrhy na toto budoucí uspořádání: • 24 hodinová služba praktického lékaře • omezená doba LSPP pouze na část dne • smlouva s ambulantními lékaři • propojení se ZZS • spojení s lůžkovým zařízením. Obce: tam, kde organizaci služby zajišťuje obec, narážejí na nedostatečné kom-

Ministerstvo zdravotnictví: ponechává rozdělení prostředků na rozhodnutí kraje. Hejtmani: v některých regionech jsou služby první pomoci nedostatečně nebo špatně vybavené a kraje nemají možnost ze svých zdrojů tuto situaci výrazně zlepšit. Finance nestačí na provoz LSPP v původním rozsahu tak, jak působily pod okresními úřady. d) Možnost řešení • ve spolupráci MZ a krajů sjednotit pravidla pro rozsah a financování této služby po celé ČR

• kraje vyřeší LSPP v rámci ZZS 3. Otázky realizace státní zdravotnické politiky po převodu kompetencí na kraje. Účastníci: zástupci Ministerstva zdravotnictví ČR, zástupci hejtmanů, zástupci zdravotních pojišťoven Ministerstvo zdravotnictví: před převodem na kraje nebyl utvořen ucelený koncept veřejné služby. Zákon zatím ve formě záměru, nyní v připomínkovém řízení. Střednědobá koncepce zdravotnictví je připravena do roku 2006. Hejtmani: dosavadní postupy i návrhy koncepce zdravotnictví nejednotně řeší postavení zdravotnických zařízení poskytujících stejné služby. Není propojena povinnost tvorby a udržení sítě zdravotnických zařízení s pravomocemi pro analýzu a ovlivňování finančních toků. Návrhy ministerstva zdravotnictví obsahují prvky neodůvodněného zásahu státu do kompetence krajů. Zdravotní pojišťovny: hospodaření pojišťoven nepříznivě ovlivňují zásahy státu do smluvních vztahů se zdravotnickými zařízeními. Je třeba jasně vymezit – limitovat rozsah služeb poskytovaných v rámci všeobecného pojištění. Není dostatečně posíleno postavení pojištěnce jako plátce a uživatele zdravotních služeb. RNDr. Blanka Fotrová, tajemnice Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku

35

INFORMACE DESET LET OBNOVY VENKOVA

P

řed vánočními svátky byly z obce Jiřetína pod Jedlovou rozeslány knihy s názvem „Deset let obnovy venkova“. Kromě všech senátorů a poslanců Parlamentu ČR knihu obdrželo 192 z 218 obcí, které v minulosti uspěly v celostátní soutěži o titul „Vesnice roku“ a které se zároveň na tomto úspěšném projektu zčásti spolupodílely. Knížka byla též předána při slavnostním shromáždění, uspořádaném u příležitosti 6. výročí vzniku Senátu, prezidentu republiky Václavu Havlovi, a to přímo v prostorách Rytířského sálu.

Jde o reprezentativní celobarevnou publikaci dokumentující na příkladu 192 obcí z celé republiky obnovu venkova v novodobých dějinách naší země po roce 1990. Byla vydána za podpory Ministerstva pro místní rozvoj a Spolku pro obnovu venkova k desátému výročí vyhlášení vládního Programu obnovy venkova a je tedy příležitostí k ohlédnutí, jak se jeho myšlenky ujaly. Knížka není jen pěknou podívanou (na třech stech stranách křídového papíru je reprodukováno 1021 barevných fotografií), ale je také dokumentem o mnohotvárném uskutečňování idejí Programu, o zachování místních tradic a o rozvoji vnitřního života venkova. Podává také i svědectví o činnosti obecních samospráv, venkovských spolků i občanských aktivit. Je možné ji pro potěšení prohlížet, je možné ji studovat, je možné v ní hledat inspiraci, vzory a podněty. V úvodních slovech na začátku knihy na to poukázal i prezident republiky Václav Havel: „Lidé, kteří pečují o to, aby žili v hezkém prostředí, nebo kteří se starají o kvalitu svého života a o jeho lidské dimenze, pro mě byli vždy povzbuzením. Tato kniha je svědectvím probuzení našich vesnic do nové krásy a současně je velkou inspirací pro celý náš venkov.“ Také Petr Pithart, pod jehož vedením přijala tehdejší vláda Program obnovy venkova, přispěl do knihy svými texty, právě tak jako iniciátor jejího vzniku a zakládající člen Spolku pro obnovu venkova architekt Jan Kruml. Jsem potěšen, že se naší obci, ve které jsem již třináctým rokem starostou, a která v roce 1998 získala titul Vesnice roku, podařilo zvládnout nelehký úkol týkající se zajištění veškerých organizačních prací, a to od samého začátku až po konečnou

distribuci. Mám radost také z toho, že autorem knížky je občan naší obce, skvělý grafik a fotograf Jiří Stejskal, který ve svém poděkování na samém konci knihy píše: „Tato kniha je dokumentem obnovy české vesnice po mnoha letech jejího úpadku a mě těší, že jsem měl příležitost se na tomto knižním projektu podílet. Během jednoho roku jsem zprostředkovaně prožíval starosti i radosti několika konkrétních obcí, jejichž problémy jsou mi naštěstí povědomé a blízké, neboť sám patřím k obyvatelům jedné z těch oceněných“. Knížka je malým lexikonem obnovy českého a moravského venkova. Po prolistování a přečtení by si však mnohý čtenář mohl říci, že obnova venkova je v České republice vlastně za námi. Opak je však pravda. Ve zmíněné knížce se totiž představuje pouze 5 % malých obcí, a to většinou těch nejaktivnějších, které mohou již přemýšlet nad druhou etapou vývoje renesance našeho venkova, a to nad svým rozvojem. Bohužel musím konstatovat, že ve většině našich malých obcí, kterých je více než pět tisíc, bude ještě několik let trvat, než bude jejich obnova ukončena. Z tohoto pohledu vítám ustavení Stálé komise Senátu pro rozvoj venkova a pevně věřím, že se i nám z půdy Senátu společně se Spolkem pro obnovu venkova a Komorou malých obcí, zřízenou při Svazu měst a obcí, podaří v určitých oblastech pomoci. Věřím, že vzroste aktivita samotných obcí a za pomoci prostředků EU, do které směřujeme, slovo obnova, v souvislosti se stavem venkova, záhy zaměníme za slovo rozvoj. Josef Zoser, senátor zvolený za Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst, starosta Jiřetína pod Jedlovou

„Lidé, kteří pečují o to, aby žili v hezkém prostředí, nebo kteří se starají o kvalitu svého života a o jeho lidské dimenze, pro mě byli vždy velkým povzbuzením. Tato kniha je svědectvím probouzení našich vesnic do nové krásy a současně je velkou inspirací pro celý náš venkov.“

36

Z HISTORIE PRAŽSKÁ HLAVNÍ POŠTA NA MALÉ STRANĚ

P

očátek státní české pošty je spojen s rokem 1527, kdy byla zřízena první poštovní trať z Vídně do Prahy. Toto spojení bylo sice určeno jen pro doručování císařské korespondence, ale poštovskými vozy se občas dopravovali i lidé. V 16. století vznikly i další tratě, ale měly pouze dočasný charakter – spojovaly s Prahou místa, kde pobýval císař. Teprve roku 1664 byla zřízena první trvalá poštovská trať z Prahy přes Velvary, Lovosice a Petrovice do Drážďan, Lipska a dále na sever, o tři roky později vzniklo spojení Praha – Nymburk – Hradec Králové – Náchod – Vratislav, v r. 1689 přes Plzeň a Karlovy Vary do Chebu a dále do německé říše. Přímé spojení Prahy s Brnem se uskutečnilo v roce 1732.

Dům Na staré poště na Maltézském náměstí Pošta zajišťovala dodávku listovní korespondence, balíků, ale přepravovala i osoby. V r. 1823 byla zavedena „rychlíková“ poštovní přeprava korespondence i cestujících z Prahy do Vídně. Cesta trvala i se zastávkami 37 hodin a stála 17 zlatých 10 krejcarů. V průběhu 18. a 19. století vznikla řada nových tratí, které spojovaly hlavně Prahu s většinou větších měst nejen v Čechách a na Moravě, ale i okolních zemích. Poštovní přepravu řídila Vrchní poštovní správa v Praze. Vrchní poštovní úřad sídlil dlouhá léta na Malé Straně, i když se několikrát stěhoval. Od zřízení v roce 1527 byl umístěn v malém domě čp. 187 v dolní části Zámeckých schodů, ve druhé polovině 17. století se přestěhoval na Maltézské náměstí do domu čp. 480, zvaném později „Na staré poště“. V 1723 byl přemístěn nedaleko do domu „U zeleného kříže“ v Lázeňské ulici čp. 482 a roku 1742 do Lichtenštejnských domů na Vlašském (nyní Malostranském) náměstí proti kostelu sv. Mikuláše. V souvislosti s výstavbou nového paláce na tomto místě musela pošta hledat nové sídlo, které nalezla od roku 1792 v poměrně rozsáhlé budově zrušeného dominikánského kláštera v Karmelit-

ské ulici čp. 388 (pozdější četnická kasárna, potom Ústřední státní archiv, nyní je budova upravována pro muzeum české hudby). I zde byl ale výdej a příjem dopisů možný pouze okénkem zvenku, nechráněným před rozmary počasí. Vrchní poštovní úřad zde zůstal až do roku 1849, kdy byl přemístěn na Josefské náměstí a poté v roce 1873 do Jindřišské ulice, kde – sice po velké rekonstrukci budovy – zůstal až dosud. Protože hlavní malostranský poštovní úřad byl poměrně daleko od Starého i Nového Města, byly v těchto čtvrtích zřízeny dvě sběrny dopisů. Významnější byla sběrna staroměstská, odkud se na hlavní malostranskou poštu např. v r. 1764 dopravovalo denně až 150 dopisů, z novoměstské maximálně 20.

V polovině 18. století vystačila pošta se sedmi úředníky a jedním listonošem pro celou Prahu, poté až do roku 1791 byli v Praze jen tři listonoši (s ročním platem 100 zlatých), jeden pro Staré Město, jeden pro Nové Město a jeden pro Malou Stranu a Hradčany. Teprve roku 1830 byl jejich počet zvýšen, pro Malou Stranu byli určeni tři. Nosili uniformu, která se skládala z tmavošedého kabátu s černými výložkami a žlutými knoflíky, tmavošedých kalhot a pláště s černým límcem. Poštovních služeb bylo ale stále využíváno poměrně málo – ve 30. letech 19. století prošlo malostranskou hlavní poštou kolem 3000 dopisů a 350 balíků denně – takže soukromá korespondence mohla být doručována i dvakrát denně a listonoši museli chodit do domu tak dlouho, až zastihli adresáta. Ve dvacátých letech byla také zřízena první poštovní schránka na budově malostranského hlavního poštovního úřadu a poté i na Starém Městě, v roce 1850 jich bylo v Praze již 5, v tomto roce byly také zavedeny poštovní známky. V roce 1845 pracovalo na hlavní poště 40 úředníků; vrchní správce, kontroloři a pokladník měli roční plat 1000 zlatých, nižší úředníci 300 – 700 zlatých. Vrchní poštovní úřad úřadoval německy, ale od poloviny 19. století byli poštovní úředníci povinni znát i česky. Po přemístění hlavní pošty na Nové Město význam Malé Strany pro poštovnictví výrazně poklesl, v současné době je na Malé Straně poměrně málo významný poštovní úřad v Josefské ulici. Mgr. Bohumil Dušek, ředitel odboru tiskového a spisového Kanceláře Senátu

37

KANCELÁŘE SENÁTORŮ VE VOLEBNÍCH OBVODECH Jméno

Volební obvod

Jméno

Mgr. Ivan Adamec

Trutnov

č. 39

Horská 97 541 01 Trutnov tel./fax: 499 812 447 email: [email protected]

email: [email protected] asistentka: Zuzana Trösterová

Ing. Milan Balabán

Ostrava–město

Horní 3 700 30 Ostrava Hrabůvka tel.: 596 786 027 email: [email protected]

asistentka: Nikola Menšíková email: [email protected]

Ing. Ivo Bárek

Vyškov

9. května 21 682 01 Vyškov tel.: 517 330 013 email: [email protected]

asistent: Ing. Petr Jeřábek tel.: 777 013 382

Mgr. Zdeněk Bárta

Litoměřice

Zítkova 9 412 01 Litoměřice tel.: 416 733 158

email: [email protected] asistentka: Jana Kubínková

Doc. MUDr. Karel Barták,CSc.

Hradec Králové

tř. ČSA 282/15 500 03 Hradec Králové tel./fax: 495 511556 email: [email protected]

asistent: Jindřich Vedlich tel.: 603 451 233

Ing. Stanislav Bělehrádek

Blansko

Masarykovo nám 28 680 01 Boskovice tel./fax: 516 452 170 email: [email protected]

asistenti: Radmila Marečková Bohumil Hlavička

Mgr. Jiří Brýdl

Svitavy

nám. Míru 39 568 02 Svitavy tel.: 461 530 588 email: [email protected]

email: [email protected] asistentka: Hana Švandová

č. 71

Ing. Václava Domšová

Rychnov nad Kněžnou

č. 48

Panská 1492 516 01 Rychnov nad Kněžnou email: senat.domsova @tiscali.cz

tel./fax: 494 542 420 asistentka: Renata Horáková tel.: 602 437 741

Jaroslav Doubrava

Ústí nad Labem

Dobětická 10 400 01 Ústí nad Labem tel./fax: 475 220 906

email: [email protected] asistent: Ing. Miroslav Bauer

MUDr. Martin Dvořák

Český Krumlov

nám. Svornosti 4 381 01 Český Krumlov tel.: 380 713 313 fax: 380 713 232

email: [email protected] asistent: Petr Sokol

Pavel Eybert

Tábor

Tržní 274, P.O.BOX 25 390 01 Tábor tel./fax: 381 257 463 email: [email protected]

email: [email protected] asistent: Jiří Hnilička tel.: 602 271 369

JUDr. Richard Falbr

Most

Moskevská 1/14 434 01 Most tel./fax: 476 206 857

email: [email protected] asistent: Jaroslav Šifta

Ing. Ondřej Feber

Karviná

Dlouhá 3 736 01 Havířov tel.: 596 818 180 email: [email protected]

asistentka: Alexandra Zdražilová tel.: 606 935 924

Petr Fejfar

Náchod

Kamenická 113 547 01 Náchod tel.: 491 424 312

email: [email protected] asistent: Michael Jankovič

Ing. Jan Fencl

Kutná Hora

Vocelova 342 284 01 Kutná Hora tel./fax: 327 511 348

email: [email protected] asistent: Ing. Vratislav Nádvorník

č. 31

č. 10

č. 57

č. 13

č. 29

č. 45

č. 4

č. 74

č. 49

č. 47

č. 50

Bohumil Čada

Ústí nad Orlicí

Tvardkova 1191 562 01 Ústí nad Orlicí tel./fax: 465 713 226 email: [email protected]

email: [email protected] asistent: Ing. Jiří Pomikálek

38

Volební obvod

č. 46

č. 40

KANCELÁŘE SENÁTORŮ VE VOLEBNÍCH OBVODECH Jméno

Volební obvod

Ing. arch Daniela Filipiová

Praha 2

Mánesova 3 120 00 Praha 2 tel.: 222 250 244 email: [email protected] [email protected]

asistentka: Ludmila Píšová tel.: 603 925 733 email: [email protected]

PaedDr. Alena Gajdůšková

Zlín

tř. Tomáše Bati 1547 760 00 Zlín tel.: 577 210 094 email: [email protected] [email protected]

asistenti: Ivo Novotný tel.: 603 762 748 PhDr.Petr Vašíček tel.: 604 473 813

Jan Hadrava

Sokolov

Hálkova 1 357 33 Sokolov tel.: 352 622 606 mail: [email protected]

asistent: Mgr. Petr Zahradníček tel.: 606 612 018

Rostislav Harazin

Bruntál

Rýmařovská 8 792 01 Bruntál tel.: 554 717 583 fax: 554 717 537

email: [email protected] asistenti: JUDr. Zdeněk Sekanina Jozef Klíma

Jaroslav Horák

Mělník

nám. Míru 51 276 41 Mělník tel./fax: 315 623 920 email: [email protected]

asistentka: Gizela Dvořáková tel.: 602 351 951

Jméno

č. 26

Volební obvod

Ing. Adolf Jílek

Šumperk

Slovanská 2 Šumperk tel./fax: 583 216 601 tel.: 583 213 533

email: [email protected] asistent: Ing. Alois Horák

MUDr. Tomáš Julínek

Brno – venkov

Solniční 5 602 00 Brno tel.: 542 213 006 fax: 542 213 003

email: [email protected] asistentka: Jarmila Fridrichová

Ing. Josef Kaňa

Hodonín

Sadová 1 695 01 Hodonín tel.: 518 343 714 fax: 518 352 433

asistent: Klement Slabák email: kducsl.hodonin @worldonline.cz

Ing. Robert Kolář

Prostějov

Žižkovo nám. 11 796 01 Prostějov tel.: 582 334 035

email: [email protected] asistentka: Zuzana Hrazdilová

Ing František Kopecký

Frýdek – Místek

U staré pošty 54 738 01 Frýdek Místek email: [email protected]

tel.: 558 436 284 fax: 596 771 199

Mgr. Daniel Kroupa

Praha 11

areál PVT Holušická 3 140 00 Praha 4 tel.: 257 072 745 email: [email protected]

asistentka: Věra Bobovská email: [email protected]

č. 2

č. 64

č. 28

Třebíč

Karlovo nám. 38 674 01 Třebíč tel.: 568 821 222 email: [email protected]

email: [email protected] asistent: Ing. Bedřich Mozor

Ing. František Kroupa

Kroměříž

Prof. PhDr. Josef Jařab, CSc.

Opava

Tylova 220/17 767 01 Kroměříž tel./fax: 573 333 770

asistentky: Anna Kryštofová Ing. Soňa Rytířová

Rybí trh 8 746 01 Opava tel./fax: 553 616 696

email: [email protected] asistent: Marián Kišš

Jaroslav Kubera

Teplice

nám. Svobody 2 415 95 Teplice tel.: 417 510 201 fax: 417 539 893

email: [email protected] asistentka: Radka Senftová

Jihlava

Křižíkova 2 586 00 Jihlava tel.: 567 312 855, 567 243 557

email: [email protected] asistentka: Mgr. Lenka Vyhlídalová

č. 55

č. 78

Ing. Pavel Janata

Mgr. Václav Jehlička

č. 65

č. 53

č. 68

č. 52

č. 79

č. 62

č. 69

č. 19

č. 76

č. 32

39

KANCELÁŘE SENÁTORŮ VE VOLEBNÍCH OBVODECH Jméno

Volební obvod

Jméno

JUDr. Jaroslav Kubín

Vsetín

č. 77

1. máje 1000 756 61 Rožnov pod Radhoštěm tel.: 571 603 751 tel./fax: 571 603 755

email: senatorska.kancelar @eanet.cz asistent: Ing. Jaroslav Trhlík tel.: 602 544 568

Vladimír Kulhánek

Karlovy Vary

Jaltská 7 360 01 Karlovy Vary tel.: 353 221 670 email: [email protected]

email: kulhanek_senat @email.cz asistentka: Jana Nagyová

JUDr. Dagmar Lastovecká

Brno – město

Zámečnická 2 602 00 Brno město tel./fax: 542 210 050

email: [email protected] asistentka: Dana Filipi

Volební obvod

MUDr. Jaroslav Mitlener

Mladá Boleslav

Palackého 863 Mladá Boleslav tel.: 326 726 908 tel./fax: 326 325 455 email: [email protected] jaroslav.mitlener @worldonline.cz

Městský Úřad Dvořákova 334 511 22 Turnov asistent: MVDr. Antonín Sucharda tel.: 603 883 067

č. 38

č. 1 Doc. MUDr. Jaroslava Moserová, Dr.Sc. tř. Míru 93 530 02 Pardubice tel.: 466 501 678

asistenti: Tomáš Dvořák Veronika Hrabánková tel.: 608 963 736 email: [email protected]

Alexandr Novák

Chomutov

28. října 1180 430 01 Chomutov email: [email protected]

asistentka: Kamila Nováková

č. 58

č. 37

Pardubice

č. 43

č. 5

MVDr. Jiří Liška

Jičín

Ruská 45 506 01 Jičín tel.: 493 522 430

email: [email protected] asistent: Petr Hejn

Ing. Josef Novotný

Žďár nad Sázavou

Mgr.Ladislav Macák

Cheb

email: [email protected] [email protected] asistentka: Ludmila Novotná

B. Němcové 94 347 01 Tachov tel.: 374 720 051 email: [email protected]

asistentka: Marie Podzimková email: marie.podzimkova @quick.cz

Zahradní 524 593 01 Bystřice nad Pernštejnem tel.: 603 438 091 fax: 566 590 347

Edvard Outrata

Praha 12

Eduard Matykiewicz

Karviná

email: [email protected] asistent: Pavel Weiss

Polská 120 734 01 Karviná – Ráj email: [email protected]

tel./fax: 596 311 439 tel./fax: 606 393 429

Novodvorská 994 140 00 Praha 4 tel.: 239 046 100 fax: 239 046 101

RNDr. Alena Palečková

Praha 8

Zenkova 35 180 00 Praha 8 tel./fax: 284 822 031

email: [email protected] asistentka: Pavlína Janků

Mgr. Soňa Paukrtová

Jablonec nad Nisou

Podhorská 4 466 01 Jablonec nad Nisou

tel.: 483 313 153 email: [email protected]

Josef Pavlata

Praha 9

Jablonecká 723 190 00 Praha 9 tel.: 777 095 376

email: [email protected] asistentka: PhDr. Dagmar Petrová

č. 3

Martin Mejstřík

Praha 1

Karmelitská 18 118 01 Praha 1 tel./fax: 257 535 019 email: [email protected]

asistentka: Irena Piskačová tel.: 737 465 775 [email protected]

Prof. PhDr. František Mezihorák, CSc. Švédská 8 772 00 Olomouc tel.: 585 220 884

40

Olomouc

č. 76

č. 27

č. 61

email: [email protected] asistentka: Zdeňka Mazánková

č. 51

č. 17

č. 23

č. 35

č. 24

KANCELÁŘE SENÁTORŮ VE VOLEBNÍCH OBVODECH Jméno

Volební obvod

Jméno

Miloslav Pelc

Louny

Na Valích 5 440 01 Louny tel.: 415 674 505 fax: 415 674 506

email: [email protected] asistent: Jaroslav Rosenkranz tel.: 603 489 936

Doc. JUDr. Petr Pithart

Chrudim

Poděbradova 909 573 01 Chrudim tel.: 469 623 671 sekretářka: Eva Bártová email: [email protected]

Dolní 227 580 01 Havlíčkův Brod tel./fax: 569 424 101 asistentka: Marcela Lanková email: [email protected]

PhDr. Jiří Pospíšil

České Budějovice

Na Sadech 13 370 01 České Budějovice tel./fax: 387 313 519

email: [email protected] asistentka: Ludmila Švestková

MUDr. Jan Rakušan

Kolín

Mostní 77 280 00 Kolín IV tel./fax: 321 714 748

email: jan.rakusan @janrakusan.cz asistent: Marek Semerád

č. 6

č. 14

č. 42

Benešov

Na Bezděkově 2056 256 00 Benešov u Prahy tel.: 317 727 377

email: [email protected] asistent: J. Menčík

MUDr. Zuzana Roithová

Praha 10

Murmanská 15 100 00 Praha 10–Vršovice tel./fax: 272 739 460

asistentka: Marie Heřmánková tel.: 602 954 210 email: [email protected]

Ostrava–město

Hlavní třída 707 708 00 Ostrava–Poruba tel./fax: 596 960 129

email: roubicek.vaclav @quick.cz asistentka: Ing. Jitka Roubíčková

Jan Ruml

Praha 6

Milady Horákové čp.103/66 160 00 Praha 6 tel./fax: 224 316 793

asistentka: Mgr. Jaroslava Hešíková tel.: 606 474 458 email: [email protected]

Ing. Jiří Rűckl

Beroun

č. 16

Politických vězňů 40 266 01 Beroun tel./fax: 311 611 315

email: [email protected] asistentka: Ing. Alena Benešová

JUDr. Pavel Rychetský

Strakonice

Velké náměstí 4 386 01 Strakonice tel.: 383 323 047

asistent: Mgr. Josef Samec email: [email protected]

MUDr. Luděk Sefzig

Rokycany

Jiráskova 398/II 337 01 Rokycany tel./fax: 371 727 146 email: [email protected]

asistent: Jiří Kozák email: [email protected]

RNDr. Jitka Seitlová

Přerov

RNDr. Jitka Seitlová Kramářova 9 750 02 Přerov tel./fax: 581 205 600

email: [email protected] asistentka: JUDr. Ester Krčmářová tel.: 724 280 669

MUDr. Richard Sequens PH.D.

Plzeň–město

Sady Pětatřicátníků 31 Plzeň tel.: 377 200 205

email: [email protected] asistentka: Hana Pavelková

Ing. Vladimír Schovánek

Břeclav

17. listopadu 651/28 690 02 Břeclav tel.: 519 326 853 email: [email protected]

asistent: Milan Damborský tel.: 777 565 599 [email protected]

Ing. Jiří Skalický

Plzeň–jih

Jiráskovo nám. 33 301 54 Plzeň tel./fax: 377 216 654 [email protected] Kotkova 682 334 01 Preštice tel.: 377 982 867

asistenti: Tereza Morgensternová email: skalickyj–plzen @cmail.cz Stanislav Duchek email: skalickyj–prestice @mail.cz

Ing. Petr Smutný

Domažlice

Nám míru 51 344 01 Domažlice tel./fax: 379 725 713 email: [email protected]

asistenti: PhDr.Věra Zavacká, Mgr. Jana Čechová, Jaroslav Bauer

č. 12

č. 44

Ing. Helena Rőgnerová

Prof. Ing. Václav Roubíček, Csc.

Volební obvod

č. 41

č. 22

č. 72

č. 25

č. 8

č. 63

č. 9

č. 56

č. 7

č. 11

41

KANCELÁŘE SENÁTORŮ VE VOLEBNÍCH OBVODECH Jméno

Volební obvod

MUDr. Přemysl Sobotka

Liberec

Pražská 45/1a 406 01 Liberec 1 tel./fax: 485 107 859

email: [email protected] asistentka: Martina Michalová

Ing. Jiří Stodůlka

Zlín

Štefánikova 167 760 30 Zlín tel.: 577 223 073 email: stodů[email protected]

asistentka: Anna Zelíková bří. Lužů 114 688 01 Uherský Brod tel.: 572 635 929

Jméno

č. 34

č. 80

MUDr. Ladislav Svoboda

Kladno

č. 30

nám. Svobody 1460 272 01 Kladno tel.: 312 248 121

tel./fax: 312 248 250 email: [email protected] asistentka: Jana Weinfurterová

Ing. Milan Šimonovský

Brno–město

Starobrněnská 20 602 00 Brno tel./fax: 542 214 610 fax: 542 210 733

email: [email protected] asistenti: Mgr. David Macek Ing. Petr Doležal

MUDr. Karel Tejnora

Česká Lípa

č. 36

Jiráskova 707 470 01 Česká Lípa tel./fax: 487 825 819

email: [email protected] email: [email protected] asistent: Bc. Juraj Raninec

Ing. Mirek Topolánek

Ostrava – město

Nádražní 20 702 00 Ostrava tel./fax: 596 123 288

email: [email protected] asistentka: Ing. Pavla Topolánková

Ing. Josef Vaculík

Uherské Hradiště

Mariánské náměstí 78 686 01 Uherské Hradiště tel.: 572 540 074 email: [email protected]

asistentka: Jindřiška Váverková tel.: 606 753 456

MUDr. Vítězslav Vavroušek

Olomouc

Olomoucká 62 785 01 Šternberk tel./fax: 585 001 213

email: [email protected] asistent: Jan Gottwald

Ing. Jaromír Volný

Příbram

Zahradnická 71 261 01 Příbram 3

email: [email protected]

Doc. Ing. Josef Zielenec, CSc.

Praha 4

Na Zámecké 11 140 00 Praha 4 tel.: 241 741 560

email: [email protected] asistent: Pavel Přikryl email: [email protected]

Prof. RNDr. Jiří Zlatuška, CSc.

Brno město

Moravské nám. 3 602 00 Brno tel.: 542 519 185

email: zlatuskaj@senat. cz asistent: Milan Hamerský

Josef Zoser

Děčín

Vinařská 32 407 56 Jiřetín pod Jedlovou tel.: 412 384 720 email: [email protected]

asistentka: Ing. Anna Korbelová tel.: 603 887 915

PhDr. Vladimír Železný

Znojmo

Dolní Česká 6 669 02 Znojmo tel./fax: 515 220 732 email: [email protected]

tajemnice: Mgr. Petra Viktorová tel.: 602 621 668

č. 70

č. 81

č. 66

č. 59

RNDr. Miroslav Škaloud

Praha 5

Janáčkovo nábřeží 11 150 00 Praha 5 tel.: 257 316 850 email: [email protected] email: [email protected]

asistentka: Bc. Katka Vrzalová tel.: 257 316 850 [email protected]

Ing. Emil Škrabiš

Frýdek–Místek

Štefánikova 4 737 01 Český Těšín tel./fax: 558 737 370 [email protected]

asistentka: Jana Osobová email: [email protected]

Milan Štěch

Pelhřimov

Nádražní 805, P. O. BOX 47 393 01 Pelhřimov tel./fax: 565 323 043 email: [email protected]

sk–[email protected] asistentka: Pavla Kučerová tel.: 606 468 838

Ing. Jaroslav Šula

Nový Jičín

Štamberská 378 742 21 Kopřivnice tel./fax: 556 801 371 email: [email protected] asistenti: Vladislav Adámek tel.: 723 255 083

[email protected] Slovanská 3 741 01 Nový Jičín tel./fax: 556 706 627 Zdenka Urbanová tel. 723 939 955 email: [email protected]

42

Volební obvod

č. 21

č. 18

č. 20

č. 73 č. 60

č. 15 č. 33

č. 67 č. 54

Připravil tiskový a spisový odbor KS

Senat2-03Mag01.qxd

29.4.2003

15:19

StrÆnka 43

VE STRUČNOSTI

Pozorovatelé na jednání Evropského parlamentu Parlament České republiky vyšle na jednání Evropského parlamentu 24 pozorovatelů. Ti se budou jednání Evropského parlamentu účastnit od podepsání dohody o přistoupení České republiky k Evropské unii až do voleb do Evropského parlamentu v červnu v roce 2004, kdy budou nahrazeni poslanci Evropského parlamentu zvolenými v řádných volbách. Senát bude na jednání Evropského parlamentu zastupovat z původně 8 nominovaných těchto 7 senátorek a senátorů: Alena Palečková, Jiří Pospíšil, Luděk Sefzig, Robert Kolář, Daniel Kroupa, Richard Falbr a Josef Vaculík. Vzhledem k tomu se původně nominovaný senátor – Pavel Janata – nebude jako pozorovatel jednání Evropského parlamentu účastnit. skm

Propagace Senátu Ve spolupráci s odborem tiskovým a spisovým připravil odbor

organizační nové informační materiály o Senátu. Ve skládaném barevném letáku se návštěvníci Senátu dozvědí nejzákladnější informace o kompetencích Senátu, o volbách do Senátu, o současném složení senátorského sboru i o orgánech Senátu. Stručně a přehledně je zde vysvětlen legislativní proces projednávání zákonů spolu se stručnou zprávou o výsledcích práce Senátu. Zájemci se zde mohou dozvědět, jakým způsobem získat veškeré možné informace o Senátu a o jeho práci i možnosti účasti na jednáních Senátu. Jedna z částí je věnována i Kanceláři Senátu. Letáček, který byl vydán ve čtyřjazyčné mutaci – česky, anglicky, německy a francouzsky – je návštěvníkům Senátu k dispozici zdarma ve vstupní hale Valdštejnského paláce. kk

Valdštejnská zahrada otevřena Od 1. dubna 2003 je opět pro veřejnost otevřena Valdštejnská zahrada, která byla uzavřena 31. října, kdy byl zahájen zimní pro-

voz. Zimní období je pro každou zahradu velmi důležité z hlediska odpočinku, obnovy vegetace i celkového zklidnění atmosféry. Nejen vegetace, ale i živočichové, kteří našli ve Valdštejnské zahradě svůj domov, si v tuto dobu od návštěvníků odpočinuli. Zimu bez úhony přečkali ryby, pávi i dva páry výrů ve voliéře. Před tím, než zahrada přivítá své první návštěvníky, bylo potřeba vykonat hodně práce. Vedle generálního úklidu celé zahrady byly například dosazeny či vyměněny některé z rostlin, mlatové povrchy byly po zimě opraveny, očistěny byly vázy, schody i sochy. Jakmile počasí dovolí, budou sochy ještě nakonzervovány. Zprovozněn byl zavlažovací systém a u sala terreny instalovány zábrany proti holubům. Zahrada bude otevřena pro návštěvníky denně od 8. 00 do 18. 00 hodin. Ve dnech státních svátků bude stejně jako vloni slavnostně osvětlena a návštěvníci zde budou moci zůstat do 22. 00 hodin. Vstup je stejně jako v předcházejících letech volný. kk

43

VE STRUČNOSTI

Václav Brožík ve Valdštejnské jízdárně Ve dnech 24. ledna až 4. května je ve Valdštejnské jízdárně otevřena retrospektivní výstava díla Václava Brožíka. Souborná výstava předního českého malíře 19. století zahrnuje 184 obrazů a několik přípravných kreseb. V Jízdárně jsou k vidění i kostýmy, v nichž Brožík své modely maloval. Některé z nich lze poznat i na vystavených obrazech. Výstava ukazuje Brožíkova monumentální historická plátna, z nichž nejznámější jsou například Svatební poselství českého krále Ladislava k francouzskému dvoru krále Karla VII. nebo odsouzení Mistra Jana Husa na koncilu kostnickém. Vedle těchto pláten lze obdivovat také podobizny, krajinomalby i obrazy se společenskými a venkovskými náměty. Výstava, kterou provází velký zájem návštěvníků – jen za první víkend Jízdárnu navštívilo 2000 lidí, je první soubornou výstavou Brožíkových obrazů od roku 1928. kk

Jednací sál opět v provozu Poprvé od loňských srpnových povodní, které postihly i Valdštejnský areál, se 4. schůze Senátu zahájená 26. 3. koná opět v Jednacím sále. Ten byl díky vysokému

Z

stupni svého vybavení postižen povodněmi nejvíce. Při jeho rekonstrukci bylo potřeba vypracovat nové projektové řešení, instalovány byly nové elektrické rozvody a vzduchotechnika. Celý interiér byl demontován, nábytek odvezen, poškozené části opraveny, některé nábytkářské prvky vyrobeny nové. Položena byla i nová podlahová krytina včetně izolační vrstvy. Celková suma potřebná k opětovnému zprovoznění Jednacího sálu činila cca 26,7 mil. Kč. Nutno však připomenout, že díky obětavosti, pohotovosti a vysokému pracovnímu nasazení zaměstnanců Kanceláře Senátu i pracovníků firem, které jsou s Kanceláří ve smluvním vztahu, byly škody způsobené povodní v celém areálu podstatně menší. Díky pytlům s pískem u vrat do Letenské ulice se podařilo udržet ničivý nápor vody a rozdíl obou hladin činil 1 metr. Přesto v Jednacím sále byla dne 14. srpna voda po zhruba 14 hodin ve výšce 40 centimetrů. Zatopeno bylo také celé podzemí, kde jsou umístěny veškeré rozvody, klimatizace, zvuková a obrazová režie. Rekonstrukce sálu a jeho infrastruktury byla technologicky velmi náročná. Celkové škody způsobené povodněmi ve Valdštejnském areálu činí 46 milionů Kč. Díky včasnému zásahu, demontáži a odnesení všech prvků,

R E D A K Č N Í

Nové publikace o Senátu Tiskové a ediční oddělení Kanceláře Senátu připravilo dva nové materiály týkající se Senátu. Jednak studii nazvanou 20. století v Kolovratském a Valdštejnském paláci. Publikace je výsledkem rešerší, které v archivech i všech dostupných materiálech prováděli historici PhDr. Jan Gebhart (Kolovratský palác) a Mgr. Libor Jůn (Valdštejnský palác). Jde o zajímavou knihu, která dokazuje, jak moderní politické dějiny procházely budovami, které od roku 1996 slouží jako sídlo Senátu. Brožurka Senát, která byla vydána česky i anglicky, uspokojí zvláště zájemce o sídlo Senátu. Jsou zde barevné fotografie, které přibližují historické prostory Valdštejnského i Kolovratského paláce. Brožurka představuje historii i současnost nejzajímavějších místností a objektů Vadštejnského areálu. Vedle těchto údajů se zájemci dozvědí i stručné údaje o orgánech Senátu, o činnosti Senátu i Kanceláře Senátu. kk

P O Š T Y

Dobrý nápad Přestože značná část naší společnosti uznává existenci Senátu, druhé komory Parlamentu České republiky a mnoho lidí se přesvědčilo, že jeho úloha jakési pojistky proti některým rozhodnutím první komory Parlamentu ČR se už mnohokrát projevila jako dobrá a účinná, stále se objevují hlasy, že Senát je zbytečný, nepotřebný. Většinou to říkají lidé, kteří o činnosti této instituce nevědí zhola nic. Média se více věnují Poslanecké sněmovně, více přímých televizních přenosů je právě odtud. Časopis Senát, který považuji za velmi kvalitní jak po obsahové, tak i výtvarné stránce a který by mohl situaci zlepšit, se logicky nemůže dostat do rukou všem občanům. Existují ale v České republice instituce, které jsou v každém městě a téměř v každé obci. Jsou to profesionální a neprofesionální knihovny, často jediné místní kulturní instituce pravidelně otevřené a přístupné všem občanům. Většina knihoven má kromě knih a jiných dokumentů ve svých fondech i časopisy, které

44

které toho byly schopny, se Kanceláři Senátu podařilo zachránit technické vybavení v celkové částce přes 30 mil. Kč. kk

buď prezenčně nebo absenčně půjčuje svým čtenářům. Ve větších knihovnách jsou pravidelně i čítárny, které jsou hojně navštěvovány a to nejen čtenáři knihovny, ale i náhodnými návštěvníky. Pan senátor Ing. Petr Smutný přišel s dobrým nápadem, aby časopis Senát byl do všech knihoven v jeho volebním obvodu, v okrese Domažlice a části okresu Klatovy, pravidelně distribuován. Seznamy knihoven získal z Městské knihovny Boženy Němcové v Domažlicích a Městské knihovny v Klatovech. V lednu pak byly první časopisy rozeslány a jsou rozváženy při cestách profesionálních knihovnic do neprofesionálních knihoven. Všechna další vydaná čísla budou následovat. Časopis tak bude přístupný daleko většímu počtu čtenářů než dosud. Někdo si v něm třeba jen zalistuje, jiný se začte a někdo se stane jeho pravidelným odběratelem. Určitě se najdou i ti, kterým bude sloužit ke studijním účelům. Mgr. Jana Čechová, bývalá ředitelka Okresní knihovny v Domažlicích

VYBRANÁ POJEDNÁNÍ O DRUHÝCH KOMORÁCH Příloha časopisu Senát 2/2003

NECHTĚNÉ DÍTĚ? SENÁT PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY A JEHO ROLE V ČESKÉ POLITICE A ČESKÉ SPOLEČNOSTI Michal Kubát

N

echtěné dítě – takto zní jedno z nejčastějších, ne-li vůbec nejčastější označení českého Senátu, které můžeme, nebo přinejmenším jsme mohli ještě v nedávné minulosti slyšet z úst českých politiků, novinářů a publicistů všeho druhu, ale také „obyčejných“ občanů. Zní značně pejorativně. Oprávněně? Z hlediska historického vývoje českého Senátu možná, z hlediska jeho dosavadní existence a působení nikoliv. Takový pro Senát pozitivní názor se však jenom velice pomalu a těžce prosazuje. Na první pohled je totiž vše jasné. Senát Parlamentu České republiky je zbytečný, protože: 1. při senátních volbách je nízká volební účast, 2. dlouhodobě vykazuje ve výzkumech veřejného mínění nízký stupeň důvěry ve společnosti a patří k nejméně oblíbeným ústavním institucím v České republice, 3. je drahý, 4. senátoři nic nedělají, 5. horní komora jako taková je přežitkem… A tak bychom mohli pokračovat. Závěr je pak jednoznačný. Senát je zbytečný a měl by být zrušen. Tento negativismus vůči Senátu jako instituci, který lze v českém prostředí pozorovat, vyplývá z mnohdy ukvapených závěrů a mnoha nedorozumění. Pokusme se krátce podívat na Senát „na druhý pohled“ a zhodnotit jeho postavení a roli v české politice a vyvodit závěry oproštěné od emocí a veškerých předsudků.

Druhým častým argumentem používaným proti existenci bikameralismu je skutečnost, že horní komory jsou většinou slabšími články parlamentů, kde hlavní tíha politické, ústavní a legislativní činnosti leží na bedrech komor dolních. Jednak však není vždy pravidlem, že horní komory jsou svým postavením slabší než komory dolní (známe příklady tzv. symetrických bikameralismů, kdy je postavení obou komor stejné), jednak je nutné si uvědomit, že horní komory plní jiné funkce než komory dolní, a proto je chybou vytvářet na základě povrchního komparativního čtení ústav takové dalekosáhlé závěry. Ano, je pravda, že horní komory parlamentů jsou velmi často kompetenčně slabší než komory dolní, z toho ale rozhodně nevyplývá, že jsou zbytečné, protože jejich úloha je zkrátka jiná. Protivníkům horních komor nepomohou ani různé statistiky, zdánlivě ukazující, že horní komory jsou na ústupu. Na první pohled se zdá, že ve světě převládají jednokomorové parlamenty. Na konci dvacátého století přibližně jedna třetina států má dvoukomorové parlamenty a okolo dvou třetin států má parlamenty jednokomorové. Co více, unikameralismy jsou novější a ve druhé polovině dvacátého století známe příklady zemí, které přešly od dvoukomorového k jednokomorovému parlamentu (Švédsko, Dánsko, Nový Zéland). V počátcích tzv. třetí vlny demokratizace (S. Huntington) v sedmdesátých letech dvacátého století pouze Španělsko přistoupilo k bikameralismu a ostatní nově se demokratizující státy zavedly jednokomorové parlamenty. Z výše vyřčeného jakoby vyplývá větší atraktivita a modernost unikameralismu. Je sice pravda, že unikameralismus ve světě převládá, ale v žádném případě nemůžeme tvrdit, že jeho převaha je drtivá. Tezi o ztrátě atraktivity bikameralismu a o universalismu unikameralismu nepotvrzují mladé demokracie střední a východní Evropy, kde unikameralismus v žádném případě výrazně nepřevládá. V každém případě bikameralismus není věcí marginální, přechodnou či ustupující. Dvoukomorové parlamenty mají země napříč celým světem, a to bez ohledu na jejich velikost nebo politický systém.

Je horní komora Parlamentu přežitek? Pochybnosti ohledně existence a smyslu horních komor parlamentů nejsou v historii politické vědy a ústavního práva ničím novým. Jak v odborných kruzích, tak i mezi laickou veřejností se nezřídka můžeme setkat s názorem, a to nejen v České republice, že horní komora Parlamentu jako taková je jakýmsi přežitkem, reliktem starých časů, který nemá v moderních demokratických politických systémech co dělat. Horní komora je v tomto smyslu chápána jako pozůstatek staré brzdy demokratizace z konce devatenáctého století, kdy horní komory parlamentů hrály roli obhájce hierarchického rozdělení společnosti, a to na straně privilegovaných vrstev, tj. zejména aristokracie a duchovenstva, proti „pokrokovému“ lidu. Tyto argumenty ovšem již dávno pozbyly smyslu. Horní komory parlamentů dnes totiž plní úplně jinou politickou roli. Namísto toho, aby byly překážkou demokratickému politickému a ústavnímu systému, patří naopak k důrazným obhájcům kontinuity demokratického a ústavního vývoje.

Měl, nebo neměl Senát vzniknout? Vrátíme-li se k českému Senátu, musíme konstatovat, že jeho těžké postavení pramení většinou z okolností, které sám nemů-

1

VYBRANÁ POJEDNÁNÍ O DRUHÝCH KOMORÁCH Příloha časopisu Senát 2/2003

že ovlivnit. Jednou z hlavních příčin komplikovaného postavení Senátu v České republice jsou okolnosti jeho vzniku. Horní komora českého Parlamentu je oním „nechtěným dítětem“ především proto, že jeho vznik provázely značné komplikace a jeho okolí se k němu od počátku chovalo macešsky. K okolnostem vzniku Senátu jako faktoru limitujícímu jeho pozdější postavení lze řadit několik následujících faktorů. Senát, ačkoliv v Ústavě přítomen již od jejího schválení, tj. od konce roku 1992, byl v praxi ustaven až v roce 1996. Politická reprezentace chápala Senát jako nutné zlo, které vyplynulo z komplikovaných politických okolností vzniku České republiky v důsledku rozpadu československé federace. Politici se velmi různili, pokud jde o představy, jak by měl Senát vlastně vypadat, jaké by měl mít funkce a kompetence, jak by měl být naplňován a podobně. Některé návrhy přitom hraničily s utopií až absurditou. Řada politiků se chovala „schizofrenním“ způsobem: účastnili se například senátních voleb a zároveň ve volební kampani občanům sdělovali, že tak činí jenom proto, aby v Senátu měli většinu a mohli ho zrušit (sic!). Poslanecká sněmovna projednávala před rokem 1996 několik návrhů na vyškrtnutí Senátu z Ústavy a tedy jeho zrušení ještě před faktickým vznikem. Politické strany zkrátka dělaly vše pro to, aby se Senát jevil občanům jako zbytečný a nesmyslný. Jedním z argumentů protivníků Senátu bylo poukazování na ústavní a politickou praxi prvorepublikového bikameralismu, tedy problematické postavení horní komory parlamentu Československa ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Tito zastánci unikameralismu ovšem porovnávali nesrovnatelné, protože ke svým argumentům už zapomínali dodat, že prvorepublikový československý Senát se nacházel v úplně jiném prostředí než Senát samostatné České republiky a že, což je patrně nejdůležitější, byl zcela jinak naplňován (byl volen stejným volebním systémem jako dolní komora a volby do obou komor se konaly současně). Zkrátka, český Senát vznikl tak jakoby proti vůli všech. Je to politicky a psychologicky jistě zajímavý případ: nikdo to nechce, ale všichni s tím souhlasí. Připomněl se mi v této souvislosti slavný výrok bývalého polského prezidenta, hrdiny protikomunistického odporu a nositele Nobelovy ceny míru L. Wałęsy: „Jsem pro a dokonce proti.“ Není divu, že za takové situace Senát přišel na svět s velkým handicapem, aniž by za to mohl, a jeho startovací podmínky byly nesmírně složité a notně zkomplikovaly jeho postavení a další působení.

třebný. Senát samozřejmě uplatňuje své Ústavou dané kompetence, které ale nejsou vždy na první pohled patrné, protože se mimo jiné jedná o stabilizující pravomoci, které mají za úkol chránit politický systém v okamžicích vypuknutí nějaké hluboké ústavní či politické krize. Kromě toho, jak si dále ukážeme, plní některé nezaměnitelné úlohy, které nejsou a ani nemohou být vlastní Poslanecké sněmovně. Míra volební účasti je důsledkem celé řady dalších faktorů, které s volenou institucí ani tolik nesouvisí. Jednou z nich je například volební systém. Do Senátu se volí podle zásad volebního systému absolutní většiny. Tento volební systém snižuje volební účast. Druhého kola se jen málokdy účastní voliči kandidáta, který nezískal tolik hlasů, aby do něho postoupil. Tento fakt je umocněn, pokud se ve druhém kole utkávají dva kandidáti stejné ideové orientace. Pokud ve druhém kole soupeří dva pravicoví kandidáti, potom se levicoví voliči voleb ve druhém kole spíše nezúčastní. Někdy jsou k tomu „svými“ stranami přímo vyzýváni. Ostatně, nízká volební účast je typickým jevem například komunálních voleb. Nikoho pochopitelně ani nenapadne, že by snad kvůli tomu byla zastupitelstva měst a obcí zbytečná. Míru volební účasti při senátních volbách je třeba chápat v širších souvislostech, z nichž některé se Senátem jako takovým vůbec nesouvisejí (například celková četnost voleb v České republice), a neomezovat tuto otázku jen na potřebnost či zbytečnost Senátu. Nízká volební účast při volbách do Senátu není ani pozitivním, ale ani negativním jevem. V žádném případě by se z nízké volební účasti neměly vyvozovat ukvapené závěry a míra volební účasti by neměla být spojována se Senátem jako institucí – součástí demokratického politického systému. Nízká volební účast nevypovídá nic o Senátu jako takovém, a pokud ano, tak jen velmi omezeně. Druhým bodem je nízká důvěra společnosti k Senátu. Když se podíváme na výsledky průzkumů veřejného mínění více zeširoka, zjistíme, že Senát skutečně patří k nejméně oblíbeným ústavním institucím v ČR, ale zároveň uvidíme, že se v tomto příliš neliší od Poslanecké sněmovny a ani od vlády. Stupeň důvěry veřejnosti je k Senátu sice nejnižší, ale rozdíly jsou malé, v případě srovnání s Poslaneckou sněmovnou se pohybují řádově v rozmezí několika procent. Parlamenty se obecně těší menší důvěře společnosti než exekutiva. Občané vidí parlamenty jako roztříštěná a rozhádaná tělesa a neshledávají v nich proto záruku stability a akceschopnosti. Parlamenty tvoří právní normy, které člověka omezují a zasahují do jeho života. Občané mají tendenci spíše důvěřovat exekutivě, kterou vnímají jako akceschopnou, jednotnou a stabilní. Příčiny nízké úrovně důvěry Senátu tedy nehledejme výhradně v něm samém, i když Senát sám zde nepochybně hraje svou roli, ale v obecnějších souvislostech.

Jak je to s nízkou volební účastí a nedůvěrou k Senátu? Možná nejdůležitějším argumentem zastánců přechodu České republiky k unikameralismu je zpochybňování legitimity Senátu, a to prostřednictvím poukazování na nízkou volební účast při senátních volbách a nízký stupeň důvěry společnosti k této ústavní instituci, vykazovaný v průzkumech veřejného mínění. Zdánlivě je to pravda: volební účast při senátních volbách je skutečně nízká a důvěra veřejnosti také. Opět se ale pokusme o onen „druhý pohled“ na tuto otázku. Nejprve nízká volební účast. Hlavní příčina nízké volební účasti při senátních volbách je spatřována ve všeobecném negativismu vůči Senátu jako instituci. Není se co divit, média a politici ve vzácné shodě tak dlouho přesvědčovali občany o zbytečnosti Senátu, až tomu občané uvěřili. Výše vylíčené komplikace kolem vzniku Senátu a neustálé zpochybňování jeho práce a jeho postavení utváří ve společnosti dojem, že je zbytečný. Voliči nevědí, co by ze své účasti v senátních volbách měli, a nechápou, k čemu vůbec Senát je. K tomu je třeba poznamenat, že žádné volby nepřinášejí voliči okamžitý a hmatatelný efekt. Navíc se jedná o volby do horní komory Parlamentu, která není tolik vidět a ani být tolik vidět nemůže. Její funkce a princip, na nichž je postavena, to neumožňují. Hlavní politický boj na půdě Senátu neprobíhá, a proto není mediálně atraktivní jako Poslanecká sněmovna. To, že nějaký orgán není každý den v televizi, však přece ještě neznamená, že pracuje špatně, či nepracuje vůbec a je tudíž nepo-

Jaká je role Senátu v české politice? Jak jsme si ukázali, český Senát to vůbec nemá jednoduché, a to jak z perspektivy globální, tím méně z hlediska českých politických poměrů. Senát jakoby neměl vůbec vzniknout, a když už tedy přece jenom vznikl, tak jeho kompetenční a politické postavení bylo schválně oklešťováno a zpochybňováno. Nechuť politických elit k Senátu se přenesla do médií a společnosti, která, masivně přesvědčována o této „pravdě“, nebrala Senát vážně a domnívala se (tento stav nebyl ještě doposud zcela překonán), že jakožto zbytečná instituce by měl být zrušen. Po reálném konstituování Senátu tedy tento stál sám proti všem a bylo čistě na něm samotném, zda-li dokáže překonat svůj handicap a svůj „boj“ o uznání vlastní smysluplnosti vyhraje. Dokázal to? Jaká je dnes jeho role v české politice a společnosti? Jedním z argumentů protivníků Senátu je údajná skutečnost, že Senát nic nedělá, nemá žádný vliv, a proto je jakýmsi zbytečným luxusem, který by si Česká republika neměla dovolovat. Ústavní kompetence Senátu skutečně nejsou velké, respektive jsou mnohem menší než kompetence dolní komory českého Parlamentu – Poslanecké sněmovny, a to v souladu s vůlí ústa-

2

VYBRANÁ POJEDNÁNÍ O DRUHÝCH KOMORÁCH Příloha časopisu Senát 2/2003

vodárce. Senát se účastní legislativního procesu, má Ústavou dané kreační kompetence a disponuje některými kompetencemi dalšími. Omezit činnost Senátu pouze na kompetence dané mu Ústavou by však bylo přinejmenším neúplné, či přímo chybné. Senát totiž mimo to plní celou škálu dalších rolí, které utvářejí jeho charakter, odlišují ho od Poslanecké sněmovny a formují jeho postavení v českém politickém systému. Senát, což je patrně nejdůležitější, plní úlohu ústavní pojistky a demokratického „stabilizátora“. Senát stojí na stráži rigidity české Ústavy a brání český ústavní a politický systém před pokusy o radikální změny či zvraty. Již vícekrát tuto svoji funkci prokázal v praxi, kdy zabránil Poslanecké sněmovně v prosazení některých ústavních změn, které vyvolávaly jisté kontroverze. Senát se snaží svým uvážlivým postojem usměrňovat ústavní vývoj v České republice. Nejde o to, aby Senát bránil jakýmkoliv ústavním změnám, protože politický systém není statický, je dynamický a některé jeho části mohou zastarat. Jeho úloha spíše spočívá (či by měla spočívat) ve „druhém“, uvážlivějším čtení a optimalizaci takových návrhů. Má stabilizující úlohu rovněž v tom smyslu, že je jakýmsi nástrojem sloužícím pro případ překlenutí pádů vlád, rozpouštění Poslanecké sněmovny či dočasného uprázdnění prezidentského úřadu (Senát je nerozpustitelný a zasedá nepřetržitě). Senát, což souvisí s předchozím bodem, umírňuje českou politiku. V Senátu jsou, na rozdíl od Poslanecké sněmovny, díky dvoukolovému většinovému volebnímu systému marginalizovány antisystémové strany (komunisté) a rovněž uvnitř senátních klubů prosystémových stran se nenacházejí jejich radikálnější politici. Každého návštěvníka Senátu na první pohled zaujme kultivovaná atmosféra, větší klid při jednáních, která se vyznačují větším nadhledem. Způsob volby totiž vede ke zmírnění stranické vyhraněnosti. Postupné obměňování složení zajišťuje „přibržďování“ náhlých politicko–personálních změn (svoji váhu má i relativně vysoký věkový census pro pasivní volební právo). V Senátu je patrné větší soustředění se na meritum věci, méně na politické půtky. Do Senátu politici a návštěvníci velmi rádi chodí, a to nejen proto, že je tamní jídelna pověstná vynikající kuchyní, ale především proto, že je tam znát jiná politická kultura. To samozřejmě neznamená, že by se Senátu politika vyhýbala (například důležitou politickou úlohu sehrál v roce 1998 v období rozkolu v největší české pravicové politické straně – ODS). I zde pochopitelně probíhají politické střety mezi jednotlivými politickými stranami. Nicméně tyto střety jsou „jiné“, nejsou tolik vyhraněné a výrazně se odlišují od politického zápasu probíhajícího v Poslanecké sněmovně. To ale neznamená, že by se Senát politickému dění vyhýbal. Ani nemůže, a to už jenom proto, že v jeho lavicích zasedají čelní čeští politici, kteří jsou součástí nejužších vedení českých parlamentních politických stran. Za všechny jmenujme předsedu nejsilnější pravicové strany ODS M. Topolánka, který je současně senátorem (byl jím v okamžiku svého zvolení předsedou strany) a dokonce místopředsedou Senátu. První místopředseda US–DEU J. Hadrava je rovněž senátorem, navíc předsedou Mandátového a imunitního výboru Senátu. Podobně je senátorka Z. Roithová místopředsedkyní KDU–ČSL. Prvním místopředsedou téže strany a ministrem je senátor M. Šimonovský. ODA měla po řadu let mezi senátory jak úřadujícího předsedu, tak několik předsedů bývalých. Předsedové senátních klubů jsou členy nejužšího vedení parlamentních stran (předseda senátorského klubu ČSSD P. Smutný, předseda senátorského klubu ODS J. Liška a předseda senátorského klubu KDU–ČSL J. Kaňa). V nedávných volbách prezidenta republiky se senátoři P. Pithart a J. Moserová dostali do druhého a třetího kola první, resp. druhé volby. Tak bychom mohli pokračovat. Senát tedy není jakýmsi odkladištěm nedůležitých či vysloužilých politiků, ba právě naopak. Dobrým příkladem je místopředseda vlády P. Rychetský, který se vlastně vrátil do vysoké politiky právě prostřednictvím svého zvolení senátorem v roce 1996.

Další velmi důležitou rolí Senátu je to, že propojuje centrální politiku s politikou regionální či lokální. Řada senátorů je úzce spjata s regionem, odkud pocházejí, a kde byli zvoleni. Mnozí senátoři pocházejí z komunální politiky nebo současně se svým senátorským mandátem se komunální politikou dále zabývají (jsou zároveň starosty měst či obcí). Jisté nebezpečí lokalismu, které z takové konstelace vyplývá, se v případě českého Senátu zatím výrazně neprojevilo. Skutečnost, že řada senátorů pochází z regionů, a ne z centrální politiky, znamená, že se dívají na legislativní proces z „lokálního“ pohledu, což vnáší do jejich uvažování jiný rozměr, který je u poslanců Poslanecké sněmovny méně patrný. Nesporně důležitou úlohou Senátu je jeho otevírání se veřejnosti. Senát zavedl v českých poměrech unikátní tzv. veřejná slyšení, tj. projednávání důležitých politických otázek za účasti zejména odborné veřejnosti. Tato veřejná slyšení jsou podle politologů a ústavních právníků aktivitami vyvíjenými nad rámec Ústavy a Ústavou daných kompetencí Senátu a jsou velkým přínosem pro senátory (slouží jako jakýsi odborný podklad pro jejich pozdější rozhodování při hlasování) a zároveň signifikantním znakem stylu Senátu, kterým se odlišuje od Poslanecké sněmovny. Nikoliv zanedbatelný význam mají různé semináře a konference, které na půdě Senátu hojně probíhají (jako příklad jmenujme velkou odbornou konferenci pořádanou u příležitosti desátého výročí přijetí Ústavy České republiky). Nezahálí ani ediční oddělení Senátu, které vydává časopis Senát a příležitostně knižní publikace týkající se Senátu a jeho činnosti. Časopis Senát je významným krokem vedoucím k propojování světa politiky se světem akademickým a slouží také k propagaci Senátu a jeho přibližování veřejnosti. Poslanecká sněmovna nic takového nemá. Senát rovněž v neposlední řadě udržuje rozsáhlé zahraniční styky, účastní se tzv. parlamentní diplomacie a přispívá tak k prezentaci České republiky v zahraničí a rozvoji mezinárodních styků mezi Českou republikou a světem. Senát Parlamentu České republiky je oproti některým zkresleným či mylným představám aktivním účastníkem českého a také mezinárodního veřejného a politického života. Přes své spíše slabé ústavní kompetence si dokázal vydobýt relativně silnou pozici a za šest let své existence prokázal, že je platným účastníkem české politiky. Oproti Poslanecké sněmovně se zdá být nevýrazný. Na půdě Poslanecké sněmovny, jakožto neuralgického centra české politiky, probíhá ostrý a někdy nevybíravý politický boj. To není špatná vlastnost Poslanecké sněmovny, nýbrž naopak její pozitivum, protože politická soutěž probíhá v zastupitelské demokracii právě na půdě voleného zastupitelského orgánu. Senát se zdá být nevýrazný, protože zde tento politický boj neprobíhá, respektive probíhá v jiné rovině. Důsledkem je zdánlivá neatraktivita a neaktivita Senátu a s tím spojená domněnka, že je tedy nepotřebný. To je ale zásadní omyl. Senát nikdy nebude na prvních stranách novin, protože plní výrazně odlišné zejména politické, ale i ústavní role než Poslanecká sněmovna, a je to tak v pořádku. Samozřejmě ne všechny představy jeho zakladatelů se podařilo naplnit. Zatímco si Senát vydobyl vysoké renomé u české politické reprezentace a u ostatních nejvyšších ústavních orgánů České republiky (například členové vlády pravidelně chodí do Senátu zdůvodňovat vládní návrhy zákonů, ačkoliv by to vůbec nemuseli dělat – Ústava jim nic takového nenařizuje, protože mezi Senátem a vládou není z ústavně–právního hlediska žádný vztah, přesto si ho ministři nedovolí ignorovat), v případě veřejnosti je proces získávání důvěry velmi pomalý a složitý. Na tomto poli Senát čeká ještě mnoho práce. Závěr by přesto neměl být pesimistický, naopak. Senát se v České republice pomalu, ale úspěšně etabluje a tento proces nadále pokračuje. „Nechtěné dítě“ dospívá a sílí a začíná být plnoprávným členem rodiny.

Autor přednáší politologii mj. na Fakultě sociálních věd UK a Západočeské univerzitě v Plzni

3

BIBLIOGRAFIE V ČEŠTINĚ VYŠLÝCH PRACÍ Příloha časopisu Senát 2/2003

BIBLIOGRAFIE V ČEŠTINĚ VYŠLÝCH PRACÍ TÝKAJÍCÍCH SE VÝLUČNĚ NEBO TAKÉ SENÁTU, DRUHÝCH KOMOR A BIKAMERALISMU OBECNĚ VIII. ČÁST: ROK 2001 / 2. DÍL Kudrna, Jan: Postavení Státní rady ve slovinském ústavním systému, in: Pavlíček, V., Jirásková V. a kol.: Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy. Texty ústav zemí střední a východní Evropy a stati III. část (Praha, 2001).

Kysela, Jan: Vztah Poslanecké sněmovny a Senátu v návrzích tzv. stykového zákona, in: Mansfeldová, Z. (ed.): Vztah Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky. Sborník referátů (Praha, 2001).

Rozsáhlý „medailon“ specifické instituce, jíž řada autorů zařazuje mezi druhé komory, mnozí jiní autoři (a také slovinští poslanci) jí upírají charakter parlamentního tělesa a prohlašují ji za orgán sui generis. J. Kudrna patří mezi posledně jmenované. Ve studii zevrubně zkoumá vývoj jugoslávského polykameralismu a přípravu „postjugoslávské“ slovinské ústavy. Zabývá se složením Státní rady, statusem jejích členů i jejími kompetencemi.

Pojistkou proti omylům a chybám v rozhodování dvoukomorových parlamentů není dokonalost druhých komor, ale součinnost obou komor. Má-li však být plně využita disposice k eliminaci chyb a k hlubším úvahám a debatám cíleným na hledání shody, musí tomu odpovídat právem upravený i fakticky se ustavující vztah komor. V ČR měl být klíčovým zákonem provádějícím ústavní úpravu, mimochodem nepříliš orientovanou na hledání a dosahování širší shody a kompromisů, tzv. stykový zákon; při jeho dlouhodobé absenci nepředvídaně vzrůstá význam jednacích řádů obou komor. Autor dále zkoumá vývoj institutu společného jednacího řádu, resp. stykového zákona, a odlišnosti mezi poslaneckou a senátorskou verzí z let 2000 a 2001.

Kysela, Jan: K úvahám o „regionalizaci“ českého Senátu, in: Senát č. 1/2001. Kysela, Jan: Volební zákony. K výkladu pojmu volební zákon v legislativní praxi Senátu, in: Parlamentní zpravodaj č. 2/2001.

Kysela, Jan: Poslanci a senátoři po vstupu do Evropské unie, in: Brokl, L. (ed.): Poslanci, senátoři a vstup České republiky do Evropské unie. Sborník referátů (Praha, 2001).

Čl. 40 Ústavy obsahuje výčet několika zákonů, k jejichž přijetí je třeba výslovného souhlasu obou komor, což z něj činí jedno z procedurálně velmi zajímavých ustanovení Ústavy. Nejde však jen o to, jakým způsobem jsou zákony podle čl. 40 Ústavy oběma komorami projednávány, nýbrž také o to, které zákony jsou vlastně tímto ustanovením kryty. Sporným může být zejména pojem „volební zákon“, jenž může být interpretován různým způsobem (od nejvíce restriktivního výklady omezeného pouze na „zákon o volbách do Senátu“ k výkladům širším). Podstatou stati je předestření argumentů obhajujících jako adekvátní interpretaci založenou na tvrzení, že jde o zákony upravující volby do orgánů vyjmenovaných Ústavou.

Demokratický deficit Evropské unie, způsobený zejména mechanismem přijímání evropských „zákonů“ Radou EU, tedy orgánem bez přímé demokratické legitimity, je dlouhodobě kompenzován posilováním Evropského parlamentu a intenzivnějším vtažením národních parlamentů do evropských záležitostí. Možnému uspořádání ingerence Parlamentu ČR do tzv. evropské agendy je věnována podstatná část textu.

Kysela, Jan: Senát Národního shromáždění Republiky československé, in: Časopis pro právní vědu a praxi č. 4/2001.

Kysela, Jan: Glosa k výhledům regionální reformy Senátu, in: Politologický časopis č. 1/2001. Jde o článek navazující na stať „Regionální druhé komory v západní Evropě“. Na základě analýzy postavení a rolí různě „odstíněných“ komor teritoriální reprezentace v nefederativních západoevropských státech (Francie, Itálie, Nizozemí, Španělsko) jsou zkoumány možnosti cílené regionalizace českého Senátu, o níž se mluví zejména v období senátních voleb. Regionální charakter komory se promítá do jejích kompetencí a jejího složení. Dost dobře nestačí omezit se pouze na jeden z těchto aspektů, neboť pak komora neplní svou funkci efektivně. V případě českého Senátu jsou zkoumány varianty možných změn složení (přímá volba v regionech, nepřímá volba či kombinace obého; parita či proporcionalita regionů) a změny kompetencí (ingerence do projednávání zákona o státním rozpočtu, zahrnutí zákonů upravujících postavení územních samosprávných celků mezi zákony vyžadující souhlas obou komor).

Zřízení druhé komory bylo v roce 1920 předmětem velkých sporů mezi politickými stranami. Zejména sociální demokraté odporovali myšlence kontroly a vyvažování mocí ve státě, v němž moc patří lidu. Svár o samu existenci druhé komory byl provázen sporem o její složení a kompetence. Senát byl nakonec zřízen jako komora nepříliš silná. Podstatným důvodem jeho omezeného významu v meziválečné politice však nebyly formální kompetence, nýbrž nedostatek vůle jich aktivně využívat. Vzhledem k identickému volebnímu systému a volbám konaným v tutéž dobu bylo stranické složení komor obdobné; striktní stranická disciplína navíc odstranila možnosti svébytné profilace Senátu.

Kysela, Jan: Aktuálně k roli druhých komor v procesu evropské integrace, in: Senát č. 2/2001.

Líbal, Dobroslav: Senát a národní kultura, in: Senát č. 2/2001.

Kysela, Jan: Historie a současnost polského Senátu, in: Senát č. 3/2001.

Majovská, Sylva, Knotek, Jan: Účast Senátu na legislativním procesu ve 2. funkčním období, in: Senát č. 1/2001.

Lastovecká, Dagmar: Postřehy z Irska, in: Senát č. 4/2001.

Kysela, Jan: Rumunský parlament: případ identických komor, in: Senát č. 4/2001.

Přílohu připravil JUDr. Jan Kysela, Ph.D.

4

Mapy ve Valdštejnském paláci

Obležení města Brna (1645). Mědirytina plánu města a okolí

Mapa Brněnska. Vydal Johann Baptist Homann, Nürnberg – 1. pol. 18. stol.

Detail plánu Prahy. Mědirytina – mapa levého břehu Vltavy směrem severním od Karlova mostu. Mapu rámují pohledy na pražské památky i významné interiéry – 1. pol. 19. stol.