L I B B Y D AYOVÁ DNES
M
ám v sobě zlolajnost, skutečnou jako tělesný orgán. Rozřízněte mi břicho a nejspíš vyklouzne ven, masitá a tmavá, a spadne na podlahu, abyste ji mohli rozšlápnout. Dayové to mají v krvi. Něco se mnou není v pořádku. Nikdy jsem nebyla hodná holčička a po těch vraždách se to ještě zhoršilo. Malá sirota Libby vyrůstala nerudná a bezpáteřní střídavě u různých vzdálených příbuzných – bratranců z druhého kolene, pratet, přátel a jejich známých – v mobilních domech či chátrajících venkovských barabiznách po celém Kansasu. Do školy jsem chodila ve zděděném oblečení po mrtvé sestře: košile se zažloutlými fleky v podpaží, kalhoty s pytlovitými nohavicemi, komicky plandavé a přidržované odřeným opaskem zapnutým na poslední dírku. Na všech školních fotografiích jsem byla rozcuchaná – ze zplihlých vlasů mi trčely sponky jako nějaké smetí, co tam uvízlo ze vzduchu – a pod očima připomínajícíma pohled opilé hospodyně jsem vždy měla velké váčky. Možná neochotně zkřivené rty tam, kde měl být úsměv. Možná. Nebyla jsem roztomilé dítě a vyrostl ze mne hodně nesympatický dospělý. Nakreslete obrázek mé duše a vyjde vám čmáranice s ostrými tesáky.
9
G I L L I A N
F LY N N OVÁ
Byl ošklivý uplakaný březen a já jsem ležela v posteli a přemýšlela o sebevraždě, což je moje oblíbená činnost. Nezávazné odpolední snění: brokovnice, moje ústa, rána, dvojí škubnutí hlavy a krev na zdi. Cákance, stříkance. „Chtěla rakev, nebo kremaci?“ vyptávali by se lidé. „Kdo by měl přijít na pohřeb?“ A nikdo by nic nevěděl. Lidé, ať by to byl kdokoli, by si jen navzájem upírali oči na boty či ramena, až by se rozhostilo ticho a někdo by pak postavil na kávu, rázně a s hlasitým rachocením nádobí. Káva se k náhlé smrti náramně hodí. Vystrčila jsem nohu zpod přikrývky, nedokázala jsem se však přimět, abych ji položila na podlahu. Nejspíš trpím depresemi. Řekla bych, že jsem v depresi už asi čtyřiadvacet let. Cítím tam někde lepší verzi sama sebe – skrytou za játry nebo nalepenou na slezinu v mém zakrslém dětském těle –, jinou Libby, která mi říká, abych vstala a něco dělala, dospěla a pokračovala v životě. Zlovolnost však obvykle zvítězí. Když mi bylo sedm let, povraždil bratr moji rodinu. Přišla jsem o mámu a dvě sestry: prásk, prásk, pích, pích, máčk, máčk. Už jsem pak nikdy nemusela doopravdy nic dělat, nic se ode mne nečekalo. V osmnácti letech jsem zdědila 321 374 dolary, výsledek sbírky od všech těch dobrých duší, které četly můj smutný příběh, dobrodějů, jejichž srdce se nade mnou ustrnulo. Kdykoli slyším tuhle frázi, a slýchám ji často, představím si buclaté namalované srdce s ptačími křidélky, jak letí k jednomu z mnoha těch svinských dětských domovů, kde moje malé dívčí já stojí u okna, mává a chytá všechna jasně barevná srdíčka, z nichž se na mne sypou zelené peníze, díky, tisíceré díky! Když jsem byla ještě malá, všechny příspěvky se ukládaly na opatrně vedené bankovní konto, které v oněch dobách ztučnělo každé tři nebo čtyři roky, když moji historku znovu vytáhl na světlo nějaký časopis nebo zpravodajský kanál. Velký den malé Libby Dayové: jediná přeživší prérijního masakru slaví hořkosladké desáté narozeniny. (Já se špinavými copánky na zanedbaném
10
T E M N É
KO U T Y
trávníku před obytným trajlerem tety Diany. Dianina tlustá sukovitá stehna vyčnívající ze zřídkakdy nošené sukně, vrostlá do žluté trávy za mnou.) Sladké šestnáctiny statečné malé Dayové! (Já, pořád ještě mrňavá, s obličejem ozářeným narozeninovými svíčkami, s košilí příliš těsnou přes prsa, která toho roku dorostla velikosti D a na mém malém tělíčku vypadala směšně jako z nějakého pornokomiksu.) Žila jsem z těch peněz přes třináct let, teď už mi však pomalu docházely. To odpoledne mě čekala schůzka, kde jsem měla zjistit, jak přesně na tom jsem. Muž, jenž peníze spravoval, bankéř s růžovými tvářemi a očima, které snad nikdy nemrkaly, se jmenoval Jim Jeffreys a trval na tom, že mě jednou ročně pozve na oběd, kterému říkal „zdravotní prohlídka“. Dali jsme si něco zhruba za dvacet dolarů a mluvili o mém životě – znal mě koneckonců od doby, kdy jsem byla takhle maličká, hehehe. Pokud šlo o mne, nevěděla jsem o Jimu Jeffreysovi skoro nic a nikdy jsem se na nic neptala; dívala jsem se na ty rozhovory stále stejnýma dětskýma očima: být zdvořilá, ale jen v mezích nutnosti, a co nejrychleji to mít odbyté. Jednoslovné odpovědi, unavené vzdechy. (Jediné, co jsem o Jimu Jeffreysovi předpokládala, bylo, že je to určitě křesťan a chodí do kostela – měl trpělivost a optimismus člověka, který si myslí, že se Ježíš dívá.) Další „zdravotní prohlídku“ jsem měla mít až za osm nebo devět měsíců, Jim Jeffreys však naléhal, nechával mi na záznamníku vzkazy tlumeným vážným hlasem a opakoval, že udělal, co mohl, aby prodloužil „životnost fondu“, že je však na čase zamyslet se nad „dalšími kroky“. A tady zase vystrčila drápy ta zlovolnost: okamžitě jsem pomyslela na to druhé děvče z bulvárního tisku, Jamie Nevímjakou, která ztratila rodinu ve stejném roce – 1985. Sežehla si polovinu obličeje při požáru, který založil její otec a při němž zahynul celý zbytek její rodiny. Pokaždé, když vybírám z bankomatu, vzpomenu si na tuhle Jamie a na to, že kdyby
11
G I L L I A N
F LY N N OVÁ
mě neobrala o pozornost, měla bych peněz dvakrát víc. Že Jamie Bůhvíjaká je s mými penězi v nějakém nákupním středisku a pořizuje si elegantní kabelky, šperky a lichotivá supermarketová líčidla, jimiž si vyhlazuje lesklou zjizvenou tvář. Bylo samozřejmě příšerné takhle uvažovat. Alespoň to jsem si uvědomovala. Konečně, konečně, konečně jsem se s teatrálním zasténáním vyhrabala z postele a došla k čelní zdi svého domu. Mám pronajatý malý cihlový domek v půlkruhu jiných malých cihlových domků postavených na masivním útesu, odkud je výhled na bývalé dobytčí ohrady Kansas City. Myslím Kansas City v Missouri, ne Kansas City v Kansasu. V tom je rozdíl. Místo, kde bydlím, je tak zapomenuté, že ani nemá jméno. Říká se mu jen „Tam nahoře“. Podivná oblast se spoustou slepých uliček a psích výkalů. Ostatní domky jsou plné starých lidí, kteří v nich bydlí od té doby, co byly postaveny. Tihle staroušci, šedí a těstovití, vysedávají za síťovými okny a v každou denní dobu se dívají ven. Občas se opatrně došourají ke svým autům a já si připadám provinile, jako bych jim měla jít pomoct. To by se jim ale nelíbilo. Nejsou to přívětivě naladění staroušci – jsou to nemluvní a naštvaní dědci a báby, jimž se vůbec nelíbí, že jsem jejich sousedkou, že jsem ta nová. Celé okolí je zaplněno jejich nesouhlasem. Ve vzduchu se vznáší šum jejich opovržení a o dva domy dál žije hubený rezavý pes, který celé dny štěká a celé noci vyje – je to nepřetržitý kravál v pozadí, o němž si ani neuvědomujete, že vás dohání k šílenství, dokud na pár požehnaných okamžiků neumlkne a pak znovu nezačne. Jediný optimistický zvuk v celém okolí obvykle prospím: je jím ranní žvatlání malých dětí. Skupinka děcek s kulatými obličeji a spoustou teplého oblečení, která chodí do nějaké školky skryté ještě hloub v krysím labyrintu uliček za mnou – každé se drží kousku dlouhého provazu, jejž za sebou táhne kdosi dospělý. Ráno co ráno pochodují jako
12
T E M N É
KO U T Y
tučňáci kolem mého domu, ještě nikdy jsem je však neviděla vracet se zpátky. Působí to na mne dojmem, jako by procupitali kolem celého světa a dokončili okruh právě včas, aby ráno znovu prošli kolem mého okna. Ať je tomu jakkoli, přirostli mi k srdci. Jsou to tři holčičky a jeden kluk, všichni se zálibou v křiklavě červených bundách – a když zaspím a promeškám je, přepadá mě vážně skleslost. Větší než jindy. To je výraz, který by použila moje máma, ne něco tak dramatického jako deprese. Jsem skleslá už čtyřiadvacet let.
Na schůzku jsem si oblékla sukni a blůzu; připadala jsem si jako trpaslík, protože dospělé oblečení pro velké holky mi nikdy pořádně nepadne. Měřím sotva půl druhého metru – přesně sto čtyřicet sedm a půl centimetru –, ale zaokrouhluju to. Zažalujte mě. Je mi jedenatřicet, lidé však mají sklon mluvit se mnou zpěvavým hlasem, jako by mi nabízeli omalovánky. Jen co jsem zamířila po zapleveleném svahu před domovními dveřmi, sousedův rezavý pes spustil svůj všetečný štěkot. Na chodníku poblíž mého auta jsou dvě rozdrcené kostry nějakých ptačích mláďat, které se zploštělými zobáky a křídly vypadají jako ještěrky. Leží tam už rok. Neodolám a pokaždé, když nasedám do auta, se na ně podívám. Potřebovali bychom pořádnou povodeň, aby je odplavila. Na schodech před vchodem domu na protější straně ulice se bavily dvě postarší ženy a já jsem cítila, jak mě odmítají vzít na vědomí. Neznám tu nikoho jménem. Kdyby jedna z nich zemřela, nemohla bych ani říct: „Chudinka stará paní Zalynská je mrtvá.“ Musela bych říct: „Ta mizerná stará čarodějnice přes ulici natáhla bačkory.“ Připadala jsem si jako nedospělý duch, když jsem nasedala do anonymního auta střední kategorie, které jako by bylo vyrobeno převážně z plastů. Pořád čekám, že se objeví někdo od
13
G I L L I A N
F LY N N OVÁ
prodejce a sdělí mi evidentní skutečnost: „Je to vtip. V tomhle se doopravdy nedá jezdit. Dělali jsme si legraci.“ Jako v transu jsem v téhle hračce absolvovala desetiminutovou jízdu do centra na schůzku s Jimem Jeffreysem a na parkoviště u restaurace jsem dojela s dvacetiminutovým zpožděním; věděla jsem, že se i tak bude laskavě usmívat a o mé nedochvilnosti nic neřekne. Měla jsem mu po příjezdu zavolat z mobilu, aby mohl vyběhnout a uvést mě dovnitř. Restaurace – velký, typický místní steakhouse – je obklopená opuštěnými budovami, které v něm vyvolávají obavy, jako by v jejich prázdných slupkách neustále číhala banda sexuálních násilníků očekávajících můj příjezd. Jim Jeffreys přece nebude Mužem, který dovolil, aby se Libby Dayové stalo něco špatného. Nic špatného přece nesmí potkat STATEČNOU MALOU DAYOVOU, ZTRACENÉ DĚVČÁTKO, žalostnou zrzavou sedmiletou holku s velkýma modrýma očima, která jako jediná přežila PRÉRIJNÍ MASAKR, ŘÁDĚNÍ KANSASKÉHO ZABIJÁKA, OBĚŤ STATKÁŘSKÉMU SATANOVI. Moji mámu i dvě starší sestry zavraždil Ben. Jako jediná zbývající jsem ho označila za vraha. Byla jsem tou sladkou holčičkou, která bratra jako uctívače ďábla předala spravedlnosti. Byla jsem novinářskou senzací. Enquirer otiskl moji uslzenou fotografii na první straně s titulkem ANDĚLSKÁ TVÁŘ. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a pořád ještě jsem v něm svůj dětský obličejík viděla. Pihy už vybledly, zuby se srovnaly, ale nos jsem měla stále rozpláclý a oči kulaté jako kočka. Vlasy jsem teď nosila odbarvené na platinovou blondýnu, už mi však kolem kořínků zase rostly zrzavé. Vypadalo to, jako by mi kůže na hlavě krvácela, zejména v pozdně odpoledním slunečním světle. Vypadalo to odporně. Zapálila jsem si cigaretu. Někdy jsem bez kouření vydržela celé měsíce a pak jsem najednou pocítila, že si musím zapálit. Takhle to se mnou chodí, u ničeho nevydržím.
14
T E M N É
KO U T Y
„Tak jdeme, Dayinko,“ vybídla jsem se nahlas. Tak si říkám, když nenávidím všechno kolem sebe. Vystoupila jsem z auta a celou cestu k restauraci jsem pokuřovala; cigaretu jsem držela v pravé ruce, abych se nemusela dívat na zmrzačenou levou. Byl už skoro večer: uhánějící mraky se ve skupinkách přesouvaly po obloze jako stádo bizonů a slunce bylo právě tak nízko, že všechno kolem mělo růžový nádech. Směrem k řece se mezi smyčkami dálničních nájezdů tyčila zastaralá obilná sila jako prázdné a soumrakem potemnělé neužitečné relikty. Úplně sama jsem přešla parkoviště a pod nohama mi skřípělo rozdrcené sklo. Nikdo mě nepřepadl. Bylo koneckonců teprve pár minut po páté. Jim Jeffreys rád brzo jedl i chodil spát a byl na to hrdý. Když jsem vešla dovnitř, seděl u baru a usrkával limonádu, a jak jsem čekala, nejdřív ze všeho vytáhl z kapsy saka mobil a podíval se na něj, jako bych ho zradila. „Volala jste?“ zamračil se. „Ne, zapomněla jsem,“ zalhala jsem. „No, nic se nestalo,“ usmál se. „V každém případě jsem rád, že jste tady, zlato. Můžeme si promluvit?“ Připleskl na barový pult dvě dolarovky a přesunul se i se mnou do červeného koženého boxu, z jehož prasklin vykukovala žlutá vycpávka. Roztřepené ostré okraje mě zezadu poškrábaly na nohou, když jsem si sedala. Z čalounění se vyvalil starý cigaretový zápach. Jim Jeffreys přede mnou nikdy nepil alkohol a nikdy se ani nezeptal, jestli si nedám něco k pití já, když však přišel číšník, objednala jsem si sklenici červeného vína a sledovala jsem, jak se snaží nevypadat překvapeně, zklamaně či jakkoli jinak, jak by Jim Jeffreys vypadat neměl. Jaké červené? zeptal se číšník a já nevěděla, co na to říct – nikdy jsem si nepamatovala názvy červených ani bílých vín nebo to, kterou část toho názvu má
15
G I L L I A N
F LY N N OVÁ
člověk říct nahlas, a tak jsem jen zahučela Jakékoli. Jim Jeffreys si objednal steak a já plněný pečený brambor; když pak číšník odešel, Jim Jeffreys si dlouze povzdechl, jako by seděl v zubařském křesle, a začal: „No, Libby, ocitáme se tu společně ve zcela nové a odlišné fázi vzájemného vztahu.“ „Kolik ještě zbejvá?“ zeptala jsem se a v duchu jsem se modlila řeknidesettisícřeknidesettisíc. „Copak vůbec nečtete ty výkazy, co vám posílám?“ „Občas ano,“ zalhala jsem znovu. Ráda jsem dostávala poštu, ale nerada jsem ji četla; výkazy se nejspíš válely na hromadě někde u mne doma. „Neposlechla jste si moje vzkazy?“ „Ten váš mobil je asi nějakej vadnej. Hrozně často vypadává.“ Poslouchala jsem jen tak dlouho, aby mi bylo jasné, že jsem v maléru. Obvykle jsem přestala vnímat po první větě, která vždy začínala: Tady váš přítel Jim Jeffreys, Libby... Jim Jeffreys si propletl prsty a vystrčil spodní ret. „Ve fondu zbývá devět set dvaaosmdesát dolarů a dvanáct centů. Jak jsem vám říkal, kdybyste ho dokázala doplňovat příjmy z nějaké pravidelné práce, udrželi bychom ho při životě, jenže –,“ rozhodil rukama a zamračil se – „dopadlo to trochu jinak.“ „A co moje kniha, copak ta...?“ „Je mi líto, Libby, ale kniha nic nenese. Říkám vám to každý rok. Není to vaše vina, ale kniha... ne. Nic.“ Před lety se jistý vydavatel svépomocných knih rozhodl využít mých pětadvacátých narozenin a požádal mě, aby napsala něco o tom, jak jsem se vyrovnala s „duchy své minulosti“. S ničím jsem se sice moc nevyrovnala, ale knihu jsem mu přesto slíbila a telefonicky jsem se domluvila s jednou ženou v New Jersey, která si vzala na starost sepsání skutečného textu. Kniha vyšla na Vánoce 2002 a na obálce měla moji fotografii s nešťastným střapatým účesem. Měla název Brand New Day! Čili Zcela nový den! Nebo taky Zcela nová Dayová! Trauma
16
T E M N É
KO U T Y
z dětství je třeba nejen přežít, ale také překonat! a kromě několika momentek mne a mé mrtvé rodiny obsahovala dvě stě stran sentimentálně rozplizlého návodu k pozitivnímu myšlení. Dostala jsem za ni 8000 dolarů a několik pozvání na přednášky pro skupiny obětí různých traumat. Letěla jsem do Toleda na shromáždění mužů, kteří v dětském věku osiřeli, či do Tulsy na zvláštní setkání teenagerů, jimž otcové zavraždili matky. Podepisovala jsem svou knihu pro vykulená děcka, která mi kladla znepokojivé otázky, jako zda moje matka pekla koláče. Podepisovala jsem ji pro staré šedivějící chudáky, kteří na mne mžourali přes bifokální brýle a dech jim páchl připálenou kávou a žaludečními kyselinami. Psala jsem do jejich výtisků „Začněte nový den!“ nebo „Čeká vás nový den!“ Jaké štěstí, máte-li tak využitelné příjmení, jako je Day. Lidé, kteří si mě chodili poslechnout, vždy vypadali vyčerpaně a zoufale a nejistě poblíž mě postávali v neuspořádaných skupinkách. Byly to vesměs malé skupinky. Když jsem se dozvěděla, že za tohle všechno nedostávám nic zaplaceno, odmítla jsem nadále kamkoli jezdit. Z knihy už byl tak jako tak propadák. „Připadá mi, že měla vydělat víc,“ zamumlala jsem. Vážně jsem si moc přála, aby ta kniha vydělávala, takovým tím obsedantním dětinským způsobem – znáte ten pocit: když něco dostatečně usilovně chcete, mělo by to přijít. Mělo by. „Já vím,“ přikývl Jim Jeffreys, po šesti letech už však na toto téma neměl co dalšího říct. Mlčky sledoval, jak upíjím víno. „V jistém smyslu, Libby, vám to ale nabízí skutečně zajímavou novou fázi života. Chci se zeptat, čím chcete být, až dospějete?“ Bylo mi jasné, že to má znít roztomile, ale zvedlo to ve mně vlnu vzteku. Nechtěla jsem být ničím, o to tady do prdele šlo. „Žádný prachy nezbejvaj?“ Jim Jeffreys smutně zavrtěl hlavou a začal si solit právě přinesený steak, kolem něhož se rozlévala krev jako limonáda Kool-Aid.
17
G I L L I A N
F LY N N OVÁ
„A co nový příspěvky? Blíží se přece pětadvacátý výročí.“ Cítila jsem další příliv vzteku za to, že mě donutil vyslovit to nahlas. Ben své vražedné řádění odstartoval 3. ledna 1985 kolem druhé hodiny ranní. Výročí masakru mé rodiny, a já se tady na něj těším! Kdo může něco takového říct? Proč tam nemůže zbývat aspoň pět tisíc? Znovu zavrtěl hlavou. „Už nic nechodí, Libby. Kolik je vám, třicet? Jste dospělá žena. Lidé se dívají jinam. Chtějí pomáhat jiným malým holčičkám a ne...“ „Ne mně.“ „Bohužel.“ „Lidi se dívaj jinam? Vážně?“ Pocítila jsem záchvěv opuštěnosti – stejný, jaký se mě zmocňoval pokaždé, když mě jako malou nějaká teta nebo sestřenice nechávala u nějaké jiné tety nebo sestřenice: Už toho mám dost, teď si ji na chvíli vezmi ty. A každá nová teta nebo sestřenice byla asi tak týden docela milá, vážně se s mou zahořklou maličkostí hrozně snažila, až nakonec... popravdě řečeno to obvykle byla moje chyba. Myslím to vážně, nehraju si na žádnou falešnou oběť. Jedné ze sestřenic jsem postříkala celý obývací pokoj lakem na vlasy a pak ho podpálila. Teta Diana, moje opatrovnice, mámina sestra, moje milovaná tetička, mě k sobě vzala – a zase mě poslala pryč – asi půltucetkrát, než přede mnou konečně definitivně přibouchla dveře. Prováděla jsem té chudince příšerné věci. „Bohužel neustále dochází k novým vraždám, Libby,“ vysvětloval monotónně Jim Jeffreys. „Lidé mají velmi krátkou paměť. Jen se podívejte, jak právě teď vyvádějí kvůli Lisette Stephensové.“ Lisette Stephensová byla hezká pětadvacetiletá bruneta, která zmizela cestou domů z rodinné večeře u příležitosti Dne díkůvzdání. Do jejího hledání se zapojilo celé Kansas City – nemohli jste si pustit zprávy, aniž byste viděli, jak se na vás usmívá její fotografie. V celonárodní televizi se její příběh
18
T E M N É
KO U T Y
objevil počátkem února a celý další měsíc se v jejím případě nic nezjistilo. Lisette Stephensová byla mrtvá a všichni to už věděli, nikdo se ale nechtěl oficiálně vzdát jako první. „Přesto myslím,“ pokračoval Jim Jeffreys, „že by všichni rádi slyšeli, že se vám vede dobře.“ „No úžasný.“ „Co vysoká škola?“ Ukrojil si a přežvykoval kus masa. „Ne.“ „Tak co kdybychom se vám pokusili najít nějakou kancelářskou práci, třeba někde v archivu nebo tak?“ „Ne.“ Složila jsem hlavu do dlaní, nevšímala jsem si jídla a nechala jsem ze sebe vyzařovat nabručenost. To byl další z máminých výrazů: nabručenost. Znamenalo to být skleslý způsobem, jaký druhé lidi štve. Agresivní skleslost. „Hmm, co kdybyste si na to dala tak týden a trochu o tom popřemýšlela?“ Teď už steak přímo hltal, rázně kmital vidličkou nahoru a dolů. Jim Jeffreys chtěl odejít. Jim Jeffreys tady skončil.
Předal mi tři došlé dopisy a odešel s grimasou, která měla působit optimisticky. Tři dopisy, které vesměs vypadaly na nevyžádanou reklamu. Kdysi mi Jim Jeffreys nosíval krabice od bot přetékající poštou; většinou to byly dopisy s připojenými šeky. Ty jsem převedla na něj a dárce pak obdržel standardní děkovný dopis mým hranatým písmem. „Děkuji Vám za Váš příspěvek. Díky lidem jako vy se mohu těšit na světlejší budoucnost. S podzdravem, Libby Dayová.“ Vážně se tam psalo „s podzdravem“, protože se Jim Jeffreys domníval, že budou lidé takovou chybu považovat za dojímavou. Jenže s krabicemi od bot plnými finančních darů byl konec a mně zbývaly pouhé tři dopisy a zbytek večera, který jsem potřebovala nějak zabít. Zamířila jsem zpět domů a několik
19
G I L L I A N
F LY N N OVÁ
aut na mne muselo zablikat, než jsem si uvědomila, že sama jedu bez světel. Na východě světélkovalo panorama Kansas City, neokázalá silueta středně vysokých budov jako ze hry Monopoly, z níž tu a tam vyčnívaly vysílací věže. Pokoušela jsem se představit si, čím bych si mohla vydělávat. Něco, co dospělí dělávají. Zkoušela jsem vidět sama sebe v ošetřovatelském čepečku a s teploměrem v ruce, pak zase ve vypasované modré policejní uniformě, jak převádím přes ulici malé děcko, nebo s perlovým náhrdelníkem a květovanou zástěrou, jak připravuji večeři pro manžílka. Takhle už jsi zcvokla, napadlo mě. Představy dospělosti pořád čerpáš z obrázkových knížek. A sotva mě to napadlo, už jsem se viděla, jak píšu abecedu na tabuli před dychtivě mě sledujícími prvňáčky. Snažila jsem se vymyslet nějaké povolání, které by reálně připadalo v úvahu – něco s počítači. Ukládání dat, není to snad existující zaměstnání? Nebo možná služby zákazníkům? Viděla jsem kdysi film, kde se nějaká žena živila venčením psů; chodila oblečená v kalhotách a svetrech, neustále dostávala květiny a uslintaní psi ji bezvýhradně milovali. Jenže já jsem psy neměla ráda, bála jsem se jich. Nakonec jsem samozřejmě přemýšlela o farmaření. Naše rodina se farmařením živila celé století, až po matku, dokud ji Ben nezabil. Pak se farma prodala. Jenže sama bych stejně farmařit neuměla. Vzpomínám si, jak to tam vypadalo: Ben se brodí studeným jarním blátem a odhání z cesty telata, máminy drsné ruce se zarývají do třešňově červených kuliček, z nichž vykvete čirok, Michelle a Debby s pištěním skáčou ve stodole do balíků sena. „To svědí!“ stěžovala si Debby pokaždé a pak šla skočit znovu. Nikdy se těmito myšlenkami nemohu zaobírat moc dlouho. Dala jsem jim vlastní název, jako by byly obzvlášť nebezpečnou oblastí: „temný kout“. Zdržím-li se příliš dlouho u vzpomínek, jak se máma snaží vlastními silami znovu opravit ten zatracený
20
T E M N É
KO U T Y
kávovar nebo jak Michelle poskakuje v žerzejové noční košili s podkolenkami vytaženými až ke kolenům, přeskočí mi mysl do temného kouta. Maniakální šmouhy křiklavě rudého zvuku ve tmě. Ta nevyhnutelná rytmická sekera, mechanicky se pohybující, jako by štípala dříví. Výstřely z brokovnice v malé chodbičce. Matčino vyděšené sojčí štěbetání, jak se s napůl ustřelenou hlavou stále snaží zachránit své děti. Co dělá taková administrativní asistentka? přemýšlela jsem. Zajela jsem k domu a vystoupila na chodník, do jehož betonové desky někdo před desetiletími vyškrábal: „Jimmy miluje Tinu.“ Občas jsem si vymýšlela alternativy, jak ten pár skončil. On byl hráčem druhé baseballové ligy a ona hospodyňkou v Pittsburghu, kde bojovala s rakovinou. On byl rozvedený hasič a ona právnička, která se vloni utopila u pobřeží Mexického zálivu. Ona byla učitelkou a on ve dvaceti zemřel na infarkt. Byla to zajímavá, byť děsná mentální hra. Měla jsem ve zvyku alespoň jednoho z nich zabít. Zvedla jsem oči ke svému pronajatému domku a přemýšlela, jestli nemá střechu našikmo. Kdyby se celý sesypal, o moc bych nepřišla. Neměla jsem tam nic cenného kromě prastarého kocoura jménem Buck, který mě byl schopen snášet. Když jsem došla na promáčené a pokřivené schody, dolehlo ke mně zevnitř jeho dotčené mňoukání a já jsem si uvědomila, že jsem ho celý den nenakrmila. Otevřela jsem dveře a přestárlý kocour ke mně pomalu a namáhavě zamířil jako ojetá rachotina s rozbitým volantem. Neměla jsem doma žádné žrádlo pro kočky – už týden to bylo na seznamu mých úkolů –, šla jsem tedy do lednice, vytáhla pár plátků ztvrdlého švýcarského sýra a dala jsem mu je. Pak jsem se posadila se svými třemi obálkami; prsty mi páchly jako zkyslé mléko. Nedostala jsem se dál než k prvnímu dopisu.
21
