MÁM, NEBO NEMÁM DOST?

ČERVEN/ČERVENEC 2016 MÁM, NEBO NEMÁM DOST? Pijavice má dvě dcery: Dej! Dej! Jsou tři věci, které se nenasytí, čtyři neřeknou: Dost!: Podsvětí, neplodné lůno, země, která se nenasytí vodou, a oheň, jenž neřekne: Dost! (Přísloví 30:15-16) Hned na začátku se přiznám k tomu, že jsou slova v Bibli, která mě stalé matou, pokud rovnou nezůstanou nevyřešenou hádankou. Čas od času se k některým vracím, znovu je převracím ze všech stran a přemýšlím nad tím, co mi vlastně říkají. A někdy se stane, že náhle „zapadnou― do nějaké konkrétní situace, a rázem se stanou mnohem srozumitelnější. Výše uvedené přísloví ke mně nově promluvilo, když jsem v uplynulém měsíci vedl několik různých rozhovorů s lidmi z rozdílných typů prostředí: věřícími i nevěřícími; lidmi žijícími v manželství i lidmi svobodnými; lidmi z kruhů akademických, politických, ale i zcela běžných. Připadal jsem si v těch rozhovorech (a překvapilo mě, kolik jich bylo!) jako na kruhovém objezdu, z něhož se nedá nikam odbočit. Prostě jenom zběsile kroužíš a kroužíš a kroužíš, dokud ti nedojde palivo… Společným jmenovatelem všech těch rozhovorů byl pocit nedostatku. Možná bych to dokonce definoval jako mentalitu „nikdy nemám dost“: času, peněz, spánku, odpočinku, uznání, radosti, pochopení, souznění, přátelství. Někdy to u vyprávějících přecházelo až v traumatizující pocit, který říkal: jsem nedostatečný (nedostatečná), neţádoucí, neschopný (neschopná), tak „trochu k ničemu“, postrádám smysl ţivota a tedy i radost z něho… Snad proto se mi vybavilo ono podivné přísloví. Básnické vyjádření „dvě-tři-čtyři― nám napovídá, že ve výčtu nikdy nemusíš dojít až do konce. A můžeš všechno stupňovat víc a víc, tedy až k samotnému zhroucení… Nejprve ta pijavice: může jí být drobný živočich, který se dříve používal k odebrání krve, ale v obrazném smyslu je tou pijavicí i člověk, který se k někomu neodbytně přisaje a chce po druhém neustále víc a víc. Dcery (či synové  ) pijavice budou 1

dělat totéž, co jejich vzor – i oni budou nenasytní a budou stupňovat své požadavky. Jestliže vyrůstají v „mentalitě nedostatku―, pak si ji i oni osvojí, a půjdou nejspíš stejnou nebo podobnou cestou. Následující obrazy z přírody nám ukazují, jak může být tato „mentalita nedostatku― zničující: podsvětí (v tehdejším chápání říše smrti), která pohlcuje stále další a další lidi, je bezedné; neplodné lůno, které může přijmout libovolné množství semene a stejně nikdy nedá povstat žádnému novému životu; země (a v prostředí vzniku přísloví musíme přemýšlet nad suchopárem pouště), která se nikdy dost nezavlaží k tomu, aby byla trvale úrodná; a nakonec oheň, který se nezastaví, dokud má co požírat. Všechno to jde v nenasytnosti doslova až na doraz: zmar, neplodnost, neplodnost, zmar… Žijeme v době a v prostoru, kde se všichni máme docela dobře. V základních věcech – jako je ošacení, střecha nad hlavou, každodenní nasycení – určitě nestrádáme. Dokonce máme dosažitelnou možnost se vzdělávat, být ošetřeni při úraze, a částečně i solidárně podepřeni druhými lidmi v případě nenadálé přírodní či rodinné katastrofy. Ten, kdo chce a může, má dosažitelnou i práci. Určitě ne vždy povznášející a smysluplnou, ale určitě s možností uživit se. Váţíme si toho? Samozřejmě, že existují i výjimky ve všech těch případech, ale jsou to skutečně výjimky, nikoli pravidla. Je pravda, že ne každý si může dovolit vlastnit dům, koupit drahé auto, jet na zahraniční dovolenou, nebo si pořídit nějakou nákladnou zbytečnost. A přesto si neustále stěţujeme, čímž se jen utvrzujeme v „mentalitě nedostatku“ a tím i v pocitu nedocenění a prohry. Když jsem se pokoušel v knihách hledat odpověď na to, co se mě druzí ptali, narazil jsem v knihovně na něco, co se dnes moc „nenosí―, i když to ve své době byla velmi důležitá a vlastně i nedílná součást křesťanova života: Heidelberský katechismus. Mám za to, že bych klidně mohl otevřít Bratrský katechismus (či jiný) a našel bych velmi podobné odpovědi na naše věčně nespokojené fňukání. Posuďte sami: „Co je tvým jediným potěšením v životě a smrti?“ Mým jediným potěšením v životě a smrti je to, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu. On dokonale zaplatil svou krví za všechny mé hříchy a zachránil mě z veškeré ďáblovy moci. Chrání mě tak, že bez vůle mého Otce v nebi mi nemůže spadnout z hlavy ani jediný vlas a vše mi musí sloužit ke spasení. Proto mě ujišťuje svým svatým Duchem o životě věčném a dává mi srdce ochotné a připravené žít nadále jen pro něho. „Kolik věcí potřebuješ znát, abys takto potěšen mohl požehnaně žít i zemřít?“ Abych mohl takto potěšen požehnaně žít i zemřít, potřebuji znát tři věci. Za prvé, jak velký je můj hřích a má bída. Za druhé, jak jsem vykoupen ze všech svých hříchů a bídy. Za třetí, jak mám být Bohu za své vykoupení vděčný. 2

Odpovědí na „mentalitu nedostatku― je: „nauč se vděčnosti“. Jestliže začneš na těch drobných každodenních samozřejmostech života vidět milost, která je ti nezaslouženě projevena (můžeš dnes vstát, najíst se a vyprázdnit, můžeš tvořit něco smysluplného, můžeš žít den ve vztazích s druhými…), bude tě to učit pokoře a vděčnosti. Pokud však budeš pouze zklamán, že „si toho nedostal víc―, že „si tě druzí váží míň, než bys zasloužil―, pak jenom prohloubíš svou „mentalitu nedostatku―, pocit nedocenění a také hořkost ve svém srdci. Přeji před létem každému z nás, abychom mohli krok za krokem začít obnovovat svou vděčnost za to, co jsme všechno už dostali, ale i za to, kým jsme a kým ještě můžeme být. Moc prosím, udělej si čas a odpověz si upřímně na otázku: „Co je tvým potěšením a co doopravdy potřebuješ ke spokojenému životu?“ Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má. (1. Timoteovi 6:6) – Petr Plaňanský P. S. Přesto, co jsem výše napsal, jsem si vědom, že každý z nás máme omezené vědomí a poznání a nemůžeme mít nikdy jistotu, jestli to, co vidíme a jak to vidíme, je tím správným viděním. Přes tuto nejistotu však stojí za to se znovu a znovu pokoušet porozumět vlastnímu životu, pohnutkám vlastním i našich bližních.

V JAKÉM STAVU JE RODINA V ČR? V úterý 5. 6. jsem navštívil Senát ČR, kde proběhlo veřejné slyšení s tématem „Rodina dnes“. Slyšení proběhlo pod patronací Jiřího Čunka. Musím s politováním konstatovat, že nebylo příliš zdařilé. Za zmínku jistě stojí kvalitní příspěvky Jiřího Ungera – pohled společnosti na rodinu „Je manželství jen kus papíru?“ (Česká Evangelikální Aliance), Tomáše Tyrlíka – Desatero jako etický základ pro rodinné vztahy „Manželství z pohledu desatera“ (Slezská církev evangelická Augsburského vyznání), Jana Zajíčka (Centrum pro rodinu Ostrava) a Richarda Pešata (OSPOD Nový Jičín), ostatní příspěvky byly, ač dobře míněné, již méně zdařilé. Zástupkyně z Agentury pro začleňování z Úřadu vlády, slečna Zuzana Drhová mě svým příspěvkem přesvědčila o „mimoňství“ vládních úředníků, kteří zpracovávají „sociální a začleňovací“ agendu. Některé střípky z tohoto slyšení byly víceméně pozoruhodné: například, že v KDUČSL, z nichž někteří členové byli slyšení přítomni, je řada křesťanů, kterým jde o skutečné hodnoty spojené s „životem žitým v Kristu―; nebo úděsná statistika exekucí 3

(v devadesátých letech jich řádově bylo ročně několik tisíc, poslední roky se počet exekucí pohybuje k miliónu ročně!); snaha vnést do školy Etiku jako určitý morální základ pro formování žáků a studentů (přičemž by etické důrazy měly vycházet k judeo-křesťanských a antických základů evropské civilizace). To, co se doopravdy nepovedlo, byla následná diskuse, která byla neřízená, zmatená a často se odchylovala od původního programu. Se svými příspěvky vystoupili zástupci Unie otců – kteří na můj vkus používali mnohdy zbytečně urážlivé obraty, čímž diskusi posunuli někam, kde se neměla ocitnout. Stav rodiny, jak všichni dobře víme, je v naší zemi ve značně bědném stavu. Velké množství rozvodů, s tím spojené dospívání dětí v neúplných rodinách, války o děti mezi rozvedenými rodiči, klesající solventnost rozpadlých rodin, klesající porodnost a s tím spojená stárnoucí společnost, zadluženost, chudoba… Sám jsem v odpolední diskusi vystoupil s krátkým příspěvkem, v němž jsem reagoval na některé přednesené příspěvky. V souvislosti s exekucemi jsem připomněl skutečnost, že zákon, který nechrání jedince, ale spíše úzkou zájmovou skupinu, je špatný, stejně jako zákon, kterému nerozumí ten, koho se dotýká. Základ dobrého právního prostředí jsou srozumitelné a spravedlivé zákony. Přiznám se, že mě zarazil opakující se terminus technicus „romská otázka―. Upozornil jsem přítomné, že jako lektor holocaustu si umím představit okamžik (a zároveň se ho děsím), kdy někdo z „romské otázky“ udělá „konečné řešení romské otázky“, vzápětí jsem sdílel dlouholetou zkušenost se vzájemným soužitím Romů a Čechů v našem křesťanském společenství, kdy se učíme vzájemnému respektu, porozumění, pomoci. Na závěr jsem připomněl jednu geniální myšlenku Johna F. Kennedyho, který kdysi řekl: „Neptej se, co tato země udělá pro tebe, ale ptej se, co můžeš ty sám udělat pro tuto zemi!“ Nejsem si jist, zda moje slova dolehla k uším těch, kterým byla adresována, nicméně jsem se setkal s několika pozitivními reakcemi a po konci slyšení se seznámil s našimi sourozenci v Kristu, kteří v Mimoni usilují o totéž, o co my v Nymburce – vzájemné soužití mezi Romy a Čechy. Ze senátního slyšení pro mě vyplývá jeden klíčový závěr: modlit se za ty rodiny, které poctivě zápasí a ještě to v rozpadajícím se světě a poničených vztazích nevzdaly a modlit se za naše zákonodárce, protože oni mohou vytvářet pomocí zákonů dobré a zdravé prostředí. Budu rád, když se někdo k mému úsilí ochotně přidáte. — Petr Plaňanský

4

DÁMY V NESNÁZÍCH (9) – VŠECHNY ŢENY LOTOVY, ANEB KDYŢ BUDOUCNOST ZŮSTANE ZA NÁMI Jaké to je, když se staneme svědky zániku, absolutního zmaru? Co to s námi udělá? Jak nás to ovlivní? Jak to změní náš pohled na život? To jsou otázky, které se do mysli vkrádají při pročítání příběhu Abrahamova synovce Lota. Otázky, na něž bychom nechtěli prožít odpovědi na vlastní kůži, protože z nich běhá mráz po zádech. Přemýšlíme o dámách v nesnázích přesto, že hlavní role v příběhu zkázy ohněm hrají tentokrát muži. Přesto všechno jsou s Lotovým životem spojeny hlavně ženy. Ostatně, už od samého počátku lidstva jsou životy mužů a žen nerozlučně spjaty podobně, jako je dávno zapomenutá minulost spjata s teprve rodící se budoucností.

Abrahamův synovec pro chování obyvatel hostitelského města trápil. Možná chtěl být na tom špatném místě dobrým svědkem. Ale protože i po létech byl pohrdán svými sousedy, usuzujeme, že měl spíš včas odejít. Což se nebál vlivu prostředí na rodinu, na postoje svých dcer? Nakonec je Lot s rodinou zachráněn ze soucitu a nejspíš díky svému strýci Abrahamovi, který pohotově smlouvá s Bohem o spravedlivé duše polapené v nespravedlivém světě. Ve spěchu je Lot s manželkou a dcerami vyveden z města, aby vzápětí na celou krajinu padl oheň soudu: Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích. Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup. (Genesis 19:24-26)

Lotův život se nese ve znamení dobrodružného cestování se strýcem. Jde o putování za Božím hlasem, do nové země, k zítřku, který není nalinkován tradicí rodiny a zvyklostmi rodiště. Je možné, že než se ti dva muži rozešli, přemýšlel Abraham o Lotovi jako o svém dědici. Ale jak už to v životě bývá: Člověk míní, Hospodin mění. Lot se s rodinou, díky velkorysé nabídce svého strýce, rozhodne usadit v krajině bohaté, úrodné, oku lahodící. Sestupuje do krajiny sodomské, jejíž náklonnosti si hledí i vzdálení králové. Jde o krajinu, kde se snoubí úspěch a prosperita. Jsou považovány za vysoce ceněnou hodnotou, dokonce větší než čest, úcta, pokora, morálka a život. Teprve časem se ukáže, že v případě Lota nešlo o tu nejlepší možnou volbu. Až mnohem později a jinde čteme, že se

Věděli, že mají jít, dokonce spěchat z místa a neohlížet se. Přes důtklivé varování se paní Lotová ohlédla. O motivech zaváhání, které ji stálo život, se můžeme pouze dohadovat. Byl to soucit matky, která ztratila své budoucí zetě? Byl to strach o sousedy? Byla to lítost nad ztracenými příležitostmi, nad ztrátou domova a majetku? Všechno je možné, ale ten, kdo příběh vypráví, nám uspokojivou odpověď nenabízí. Můžeme se alespoň ptát, proč nebylo správné se ohlížet nazpět? Nejspíš proto, že minulost je pohřbena – se všemi zvrácenostmi a podivnostmi, které se v té krajině mezi lidmi děly. Nebyl žádný 5

důvod se obracet k nejhorším možným lidským pokleskům. Nebyl důvod přihlížet soudu druhých, protože to nám nepřísluší. My nejsme a nemáme být jejich soudci. Co však víme s jistotou, je skutečnost, že se neštěstí osobně dotklo Lotovy rodiny. Z bohaté, snad i šťastné rodiny zůstal ovdovělý muž a jeho dvě dcery. Jediní tři, kteří unikli zhoubě, jež zahalila krajinu ohněm a sirnými výpary. Bolest ze ztráty, šok, strach – to vše vede Lota a jeho dcery dál od lidí:

ochotného ženicha. Alespoň ne v téhle krajině. Rozdíl mezi skutky sodomských a mladých Lotoven přeci však shledáváme. Zatímco obyvatelé vyvráceného pětiměstí žili jen pro své podivné choutky, Lotovy dcery jednaly z nouze. Jejich motivem nebyla zvrhlá touha, nýbrž strach o budoucnost, která skončila v plamenech Sodomy. Na příběhu nás však nejvíc mate skutečnost, že ženy spjaté s Lotovým životem zcela postrádají jména! Je to shovívavost, nebo je to snad trest za jejich poklesky? Přímá odpověď opět chybí… Teprve další staletí, kdy se příběhy Abrahamova příbuzenstva budou odvíjet dál, nám dávají alespoň částečně porozumět. A věci, které nám přišly podivné a nesrozumitelné, dostávají mnohem jasnější kontury. Pojďme si ten neradostný příběh dopovědět. Z Lotových dcer povstávají Moáb a Ben-amí – praotcové národu Moábců a Amónovců. Národů, které o staletí později trpce znepříjemňovaly život potomkům Abrahama. A přesto se i uprostřed zmaru rodí nepatrná jiskřička naděje. Z Moaba vzejde Rút, prabába nejmilovanějšího izraelského krále Davida, předka Mesiáše! Ty bezejmenné ženy spojené s Lotem mi otevírají nový pohled na život každého z nás. Přes všechna selhání, chyby, poklesky i zoufalé činy může mít náš příběh mnohem hlubší smysl, třebas se ukáže až v mnohem vzdálenější budoucnosti. Bude to nejspíš tím, že Boží perspektiva má mnohem širší záběr, než ta naše… — Petr Plaňanský

Lot pak vystoupil ze Sóaru a usadil se se svými dvěma dcerami na hoře, protože se bál usadit se v Sóaru. Usadil se s oběma dcerami v jeskyni. Tu řekla prvorozená té mladší: „Náš otec je stařec a není muže v zemi, aby k nám podle obyčeje celé země vešel. Pojď, dáme otci napít vína a budeme s ním ležet. Tak dáme život potomstvu ze svého otce…“ (Genesis 19:30-32) Po jedné záhadě jsme postaveni před záhadu druhou. Možná ještě větší. Dcery se rozhodnou vzít další osud rodiny do svých rukou – opijí otce a jedna i druhá s ním zplodí syny. Otec ani nic neví… Je to zvláštní – soud, který ze zemského povrchu smetl prosperující krajinu kvůli lidské převrácenosti, nepřichází v okamžiku, kdy dochází ke krvesmilstvu. A co jiného krvesmilstvo je, než další lidská převrácenost? Co k takovému rozhodnutí Lotovy dcery žene? Možná vzpomínka na potopu za dnů Noe. Možná strach, že ony, podezřele zachráněné před ohnivým soudem – a pro své okolí stigmatizované mladé ženy – už nikdy nenajdou

6

STÁLE SE UČÍM DŮVĚŘOVAT Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. (Přísloví 3:5) Chci se s vámi podělit o jednu zvláštní zkušenost. Někdy na počátku března jsem byl požádán o finanční podporu organizací, která podporuje autistické děti a jejich rodiče. Nějak jsme se po telefonu dohodli. Jak to tak bývá, nakonec bylo všechno trochu jinak: přišlo něco trochu odlišného, než jsme domluvili a rovnou i s fakturou. Posílal jsem tedy nakonec víc peněz a v době, kdy to pro naši rodinu nebylo zrovna úplně nejvhodnější. Ale říkal jsem si, že když už jsem to jednou slíbil, tak už to nechám být…, však to znáte: „pouštěj chléb svůj po vodě, po mnoha dnech najdeš jej…― A spolu s penězi jsem vše pustil z hlavy. Před pár týdny se mi ozvala maminka jedné studentky (kamarádka naší Elišky) z pražského gymnázia, kde jsem na její pozvání přednášel. Maminka mi chtěla se za moji dobrovolnou práci nějak poděkovat. Udělala to naprosto skvělým způsobem: poslala nám dva lístky na operu NABUCCO do Státní opery na termín, který se nám nejvíc hodil. A tak se nám z naprosto nečekané strany „chleba po vodě vrátil―. Jsem nesmírně vděčný za zážitek, který jsem si z opery odnesl – šlo o naprosto vynikající výkon orchestru a také špičková vystoupení všech zpěváků ve velmi výpravném a napínavém příběhu z doby starověkého Izraele. Opera Guiseppe Verdiho „Nabucco― je příběhem porobených Židů, kteří jsou po dobytí Jeruzaléma králem Nabukadnesarem odvlečeni do zajetí. Zde mají být pozabíjeni po té, co král zešílí, když sám sebe prohlásí za boha, a navíc se stává zajatcem své nevlastní dcery – nové vládkyně říše. Celým příběhem se proplétají velmi emotivní témata: láska, vášeň, mámení, lest, zrada, utrpení, zoufalství, stesk a zápas – tedy to, čemu dobře rozumíme i my. Nejsilnějším okamžikem opery pro mě byl samotný závěr příběhu: zachránění Židé a osvobozený král vzdávají čest Bohu, zatímco umírající zrádkyně, která si sama sáhla na život, prosí Boha za odpuštění svých hříchů. Na samém konci pak zaznívají slova smíření… Tehdy na mě znovu silně dýchla Boží milost. Uvědomil jsem si, že je stále přítomna, nezmenšena. Že pouze trpělivě čeká na okamžik, kdy může vstoupit do našich životů, tak jako vstoupila do života zlomených Židů, kteří v zajetí s pláčem vzpomínali na Jeruzalém a Sión. Při cestě domů jsem si znovu v hlavě promítal slova kněze Zachariáše, který zlomený lid na počátku utrpení povzbuzoval slovy, jimiž obracel srdce lidu k Hospodinu: „Kdo v něho doufá, ten bude spasen!“ A k tomu nelze dodat nic jiného, než „Ámen, ámen!― – Petr Plaňanský 7

CO, KDY, KDE? ČERVEN BOHOSLUŽBY (sborové prostory) Neděle 12. 6. od 10.00 slovo: Petr Plaňanský Neděle 19. 6. od 10.00 slovo: Pavel Kovač nebo Petr Plaňanský + slavení Památky Páně Neděle 26. 6. od 10.00 slovo: Petr Plaňanský Neděle 3. 7. od 10.00 slovo: Pavlínka Kopečková + slavení Památky Páně Neděle 10. 7. od 10.00 slovo: Petr Plaňanský Neděle 17. 7. od 10.00 slovo: kazatel zatím není určen (nebo Petr Plaňanský) + SPP Neděle 24. 7. od 10.00 slovo: Petr Plaňanský Neděle 31. 7. od 10.00 slovo: Petr Plaňanský + SPP

DALŠÍ AKCE Košíková Každé pondělí od 18.30 na hřišti gymnázia (o prázdninách podle dohody) 34. Přední hlídka Royal Rangers Tábor od 2.7. do 9.7. v Poušti u Bechyně

Mládež Soboty od 18.00 ve sboru (o prázdninách podle dohody)

NAROZENINY V ČERVNU A ČERVENCI Milan Kovač 1. 6. Lilian Siváková 2. 6. Robert Sivák 2. 6. Karolína Benešová 9. 6. Dominika Novotná 18. 6. Marie Dančová 22. 6. Pavla Říhová 29. 6. Tereza Kostková 29. 6. Jaroslav Kopeček 7. 7. Zuzana Pokorná 9. 7.

Eliška Mejzrová Tomáš Novotný Markéta Literová Tomáš Jeník Marika Dančová Daniel Šlechta Dita Novotná Věra Mejzrová Alois Hofman

10. 7. 15. 7. 17. 7. 20. 7. 22. 7. 22. 7. 26. 7. 28. 7. 28. 7.

LAVINA je měsíčník vycházející pro vnitřní potřebu Křesťanského společenství Nymburk. Křesťanské společenství Nymburk, IČ 73631183, číslo účtu 2000513008/2010, http://www.ksnymburk.estranky.cz Kontakty: pastor - Petr Plaňanský (e-mail: [email protected], mob.: 724 435 386 – na toto číslo můžete volat, kdykoliv budete potřebovat); staršovstvo - Jaroslav Litera (e-mail: [email protected], mob.: 724 309 912), Karel Marek (e-mail: [email protected], mob.: 603 800 891). Uzávěrka příštího čísla je 25. 7. 2016. Dá-li Pán, příští číslo vyjde v neděli 31. 7. 2016

8