Mám dojem, že tyto dvě skutečnosti skutečně k jistému zmatení přispěly. K záměně města" za. Skleněný pokoj si mě podmanil

Skleněný pokoj si mě podmanil Napsal uživatel Ondřej Mrázek Čtvrtek, 03 Červen 2010 11:54 - Aktualizováno Čtvrtek, 03 Červen 2010 12:02

Málokdy se stává, aby literatura, a tím spíše literatura krásná, vyvolala takový rozruch jako vydání českého překladu románu Skleněný pokoj britského spisovatele Simona MAWERA (62). Smyšlený příběh inspirovaný moderními dějinami brněnské smetánky a evropské architektury zhmotněl a stal se reálným trnem v oku některých kritiků i členů rodiny, která vilu nechala postavit. Olej do ohně přililo odkoupení práv na jeho zfilmování a zpráva, že snímek má režírovat známý český režisér Jan Hřebejk. Autor, který v těchto dnech navštívil místo činu brněnskou vilu Tugendhat - je z toho poněkud v rozpacích. Po velice příznivých kritikách na český překlad vašeho Skleněného pokoje se začaly v tisku objevovat poněkud ukřivděné výčitky, že jste pro příběh románových postav zneužil nejatraktivnější momenty a osobnosti československé historie. Co vy na to?

Není pravda, že bych schválně vybíral atraktivní okamžiky československé historie. To je absolutní nepochopení. Psal jsem tu knihu jako rodinnou ságu a to je poměrně klasický žánr, není-liž pravda? Nehledal bych v té knize vůbec nic senzačního. Myslím, že je jen dobře, když se o historii vaší země dozvědí i čtenáři mého románu, kteří by se k ní jinak třeba vůbec nedostali.

Obávám se, že za kritikou tohoto druhu se skrývá uražená česká ješitnost: Jak se ten Angličan opovažuje psát román o věcech, o kterých jsme sami tak poutavě napsat nedokázali?!

Pokud je to tak, jde skutečně o absurdní nedorozumění. Tím spíš, že historické momenty a postavy mi slouží pouze jako kulisy, jako pozadí. Román je ale o lásce a osudech jedné, podotýkám, že smyšlené rodiny a o domě, který si vysnili a postavili. Původně jsem si dokonce předsevzal, že nebudu psát o ničem, o čem by se nemluvilo, nebo co by se neodehrálo přímo v tom skleněném pokoji. Jenomže román by tak nefungoval. Divadelní hra ano, ale román ne. Nedalo by se to číst. Byl to nicméně základ a záměr. A historické události, to je něco, co se odehrává za sklem, mimo scénu.

Tvrdíte, že román je fikce, ale v českém vydání došlo k výrazným posunům, které to zpochybňují. Na obálce je obrázek existující vily Tugendhat a v překladu byl obecný pojem „město" nahrazen konkrétním „Brno". Mohl byste to vysvětlit?

Mám dojem, že tyto dvě skutečnosti skutečně k jistému zmatení přispěly. K záměně „města" za

1/5


„Brno" se stavím dosti skepticky. Nepopírám, že jsem román napsal o skutečné vile, inspirovala mě. Ale použil jsem ji jen jako scénu. Jako jeviště, na němž se odehrává můj, smyšlený příběh. Podobnosti v osudech vily a lidí s ní spojených nejsou pochopitelně náhodné, ale jsou to jen podobnosti.

Hned od začátku knihy byl pro mě velkým překvapením váš styl: nesmírně barvitý, rozcitlivělý, nabitý energií a světlem jako záměrně přeexponovaná fotografie. Když se kupříkladu do vily po letech vrací bývalá majitelka Liesel, navzdory slepotě se právě ve skleněném pokoji, ústředním místě celého románu, stává vnitřně vidoucí a živoucí. Čím pro vás byl ten prostorný skleněný pokoj tak zvláštní?

Zvláštní je slabé slovo. Zcela si mě podmanil. Nápad napsat tu knížku přišel v okamžiku, kdy jsem poprvé, jako turista, vešel do vily, sestoupil do skleněného pokoje a ucítil tu prosvětlenou nádheru, čistotu, otevřenost a sílu. Cítil jsem, to je ono! To je můj hrdina. Ten prostor mi připomněl Malevičův černý čtverec, průsečík času a prostoru, magický symbol. Pokoj, v němž lidé začínají teprve být sami sebou, očištěni působením prostoru a světla. Zhmotnělý ideál. Ideální dům, stroj na bydlení. Ideál moderní architektury a tím i moderního přístupu ke světu. Víte, velice nerad to říkám, ale modernistické hnutí v architektuře mělo úspěch při projektování kanceláří, úřadů, firemních sídel nebo veřejných budov. Principy, které přineslo, se ovšem skoro nikdy - až na výjimky, jako je právě vila, o níž je román - neuchytily u domů určených k bydlení. A je to patrné dodnes. Převzali jsme modernistické ideály otevřenosti, transparentnosti a velkorysosti ve veřejných stavbách, koncertních sálech a knihovnách, ale domy na bydlení vypadají pořád stejně - velké stěny a v nich malá okna. A když už máme velké okno, jen ať vede do zahrady, ale hlavně ne na ulici, protože jsme nejraději, když nikoho nevidíme...

...a nikdo nevidí nás. Jestli to není proto, že se stydíme za to, jak skutečně žijeme, a skrýváme to před ostatními? Asi to bude tím. A to je také jedna z hlavních dějových os románu: příběh rodiny, která chtěla, aby jejich soukromí bylo transparentní, přinejmenším v rámci architektury. To je vzácná výjimka. Lidé jako druh jsou většinou uzavření a chtějí se schovat před ostatními, zatáhnout závěs, zatemnit a odpočívat ve tmě. Raději nevidět, co se děje okolo. A další důležité téma je Československo mezi válkami jako oáza svobody, demokracie a tolerance, bez níž by takové vzepětí ducha nebylo nikdy možné zhmotnit.

Meziválečné Československo je dávno pryč, rozpadlo se i to poválečné. Vámi opěvovaný prostor přestal reálně existovat. A jednání o jeho rozdělení se ke všemu odehrála právě ve vámi popisované vile. Víte, to je zajímavé. Velice dlouho a bolestně jsem uvažoval, jestli mám ten rozpad do knihy

2/5


nějak zabudovat. Pak jsem se rozhodl, že radši ne, že už by to bylo trochu příliš. Mimo jiné i z důvodů, o nichž jsme mluvili na začátku. Bál jsem se, že by se z mé smyšlené, románové vily rázem stala jednoznačně reálná vila Tugendhat. A to jsem nechtěl, chtěl jsem si uchovat svobodu dvojznačnosti, která tomu dodává jisté napětí. A co se týče rozdělení Československa, skutečně jsem z toho byl v rozpacích, moc jsem to celé nechápal. Jsem spisovatel, ne politik. Vím jen, že Havel kvůli tomu složil prezidentskou funkci. A stejně tomu nezabránil. To ano, funkci československého prezidenta složil, ale netrvalo dlouho a hned vzal funkci prezidenta českého, čímž své lpění na československém ideálu popřel. Sám ale zůstal na Pražském hradě. Mnozí Slováci ho proto mají dodnes v zubech. Vidíte, to jsem netušil. Neměl nejspíš lehkou pozici. Vzpomínám, že jak slovenský Mečiar, tak český Klaus byli dosti drsní chlapíci, kteří si dokázali prosadit svou. Ale jedno nechápu: proč se o tom vlastně nerozhodovalo v referendu?

V žádném okamžiku nebyla ani mezi Čechy ani mezi Slováky, o Moravanech a Slezanech nemluvě, nadpoloviční většina těch, kdo by s rozbitím země souhlasili. To nehrálo Mečiarovi ani Klausovi do noty.

Ale jak to mohli rozdělit bez referenda? To se nikdo nevzbouřil?

Mediální manipulace v obou částech země zapracovala v tom smyslu, že na vině jsou ti druzí a nedá se s nimi domluvit. Kromě toho se obávám, že jsme dnes národem, který se už nejen nebouří, ale poslušně drží ústa a krok, jak se u nás trefně říká. Neměl jste při studiu československých dějin jako kulis pro svůj román občas pocit, že právě odvaha ke vzpouře, nebo alespoň k odporu je to, co nám chybí?

Asi bych si netroufl, ale přesně to říká moje manželka. Zrovínka včera večer jsme si o tom povídali, než jsme šli spát. Je to zapeklitý problém. Ve vašich dějinách je víc takových momentů, kdy se jakoby už už schylovalo k nějakému odporu, ale nakonec k ničemu nedošlo. Jenomže to je problém dějin, že nikdy nemůžete říci, co by se stalo, kdyby... Kdo ví, co by se stalo, kdyby Beneš řekl: Nevzdáme se? Z hlediska spisovatele je to svým způsobem fascinující, protože nás to staví před otázku, a co bys na jeho místě udělal ty? Člověk se pak musí zamyslet: Poslal bych tolik lidí na smrt? Věru nezáviděníhodná role... Co bylo prvním impulsem k tomu, abyste vy jako britský autor žijící už dlouhá léta v Itálii začal psát román o Československu, nebo přesněji o Moravě?

Není to tak, že bych nějak usilovně přemýšlel, o čem bude má příští kniha. Spíše je to úplně

3/5


naopak. Dívám se na věci očima spisovatele, pořád, nepřetržitě, ten pohled je součástí mého já, jinak to nedovedu. A občas mi něco padne do oka. Nedělám to proto, že jsem spisovatel. Stal jsem se spisovatelem právě proto, že to tak dělám. Takže, když jsem poprvé přijel sem, to bylo, tuším, v roce 1994, byl jsem tu jako docela obyčejný turista, s manželkou. A teprve tady jsem začal uvažovat, že bych mohl napsat Mendelova trpaslíka.

Tento Váš zřejmě nejúspěšnější román je právě překládán do češtiny. Přesto mi nejde na rozum, jak jste se jako turista dostal do Brna? Většina turistů, kteří k nám přijíždějí, přijíždí prohlédnout si Prahu. Pak jedou na Karlštejn, párkrát se opijí naším levným pivem a jedou zase dál. Taky jsem jel do Prahy, ale jeli jsme autem z Říma. Víte, k smrti nerad létám. A naopak velice rád řídím. Projíždět se autem po Evropě a zastavovat tam, kde by to člověk ani nečekal, mě ohromně baví. Ještě lepší by samozřejmě bylo jet třeba na oslu, ale to by zase bylo na dnešní dobu přece jen trochu moc pomalé. Moc britských turistů to tak nedělá, protože jim dělá problém řízení na pravé straně. To je možná jedna z příčin, proč je Británie ještě dnes v takové izolaci. Ale přiznám se, že to mělo ještě další důvod. Když jedete z Vídně do Prahy, je logické se stavit v Brně. A když jste ještě k tomu původní profesí biolog, je logické se zastavit v Augustiniánském klášteře v historickém centru města, kde byl opatem Johann Gregor Mendel. Takže jsem se tam vydal, a když jsem to místo viděl, ucítil jeho vůni a nechal na sebe působit jeho energii, tak jsem si - jako obyčejně - řekl: to je román! A tak se zrodil Mendelův trpaslík. Z atmosféry místa, životního příběhu Mendela a propojení molekulární biologie s klasickou genetikou. To se vracíme téměř na začátek vaší spisovatelské kariéry. Jak to přijde, že profesor biologie v devětatřiceti letech pocítí, že přišel okamžik, aby pověsil genetiku na hřebík a stal se romanopiscem? Ono to nebylo najednou, to by samozřejmě nemělo logiku. Toužil jsem se stát spisovatelem už o hodně dříve. Poprvé, když mi bylo jedenáct. Jenomže tenkrát jsem ještě nevěděl, jak na to. Neexistuje žádný recept, jak se stát spisovatelem, alespoň ne takový, který funguje. A já jsem navíc od přírody velice líný člověk. Takže poprvé jsem překonal lenost až ve čtyřiatřiceti. A první kniha přišla o pět let později.

Studoval jste na Oxfordu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. To musel být zážitek? Víte, studentský život na Oxfordu, to byla docela zvláštní, vnitřně nesourodá směsice lidí, jako jsem byl, dejme tomu, já - tedy těch, kdo byl nadšen tím, že může studovat a bádat, dělat práci v oboru, v němž chce něčeho dosáhnout, a v životě to někam dotáhnout - a těch druhých, kterým pořádně nic nevyhovovalo, a studium je nebavilo: studentských revolucionářů. Takže pro mě to byla jen hra na revoluci. Dokonce mám dojem, že někteří z tehdejších studentských revolucionářů si příklady útlaku a potlačování svobodomyslných myšlenek vymýšleli, jen aby proti těmto chimérám mohli bojovat. Tady to, myslím si, bylo docela jiné. Lidé, kteří bojovali za změnu, podstupovali velká rizika. Změnu potřebovali všichni. A celá vaše společnost souhlasila a byla solidární v tom, že takhle už to dál nejde. Buď změna, nebo nic. A k tomu patří jak strach

4/5


z možné represe, tak všeobecná euforie, když se to podaří. Nic takového na Oxfordu nebylo.

Takže tam v žádném okamžiku nezavládla touha po změně, nepřipadal vám ten elitní konzervatismus zkostnatělý? Ten konzervatismus, to je skutečně hnusná věc, která je v britské společnosti zakořeněná a je mi z hloubi duše odporná. Jen si vezměte teď ty volby! Ta ostuda a nemohoucnost. V Británii se řídíme podle volebního zákona, který pochází z devatenáctého století a podle toho to taky vypadá. Přijde mi to úplně abnormální, ale nesmíte ztrácet ze zřetele, že já už v Británii nežiji, takže třeba kdybych tam žil, viděl bych to jinak. Ale abych se vrátil k vaší otázce, na tom všem je vidět, jak příšerně je dosud Británie konzervativní. Britského konzervatismu jste se zbavil, ale v Berlusconiho Itálii jste si, co se týče politiky, podle všeho příliš nepomohl. To máte pravdu, je to smutné, ale před tím se asi utéct nedá. Berlusconi je mimořádně nebezpečný. Podařilo se mu totiž přijít na to, kde udělali fašističtí diktátoři jako Hitler nebo Mussolini chybu. Berlusconi zjistil, že není třeba zakázat a zničit opozici. Stačí jenom kontrolovat masmédia, pár televizních stanic. A to je to, jak dnes fašismus funguje. Můžete nechat novináře, ať si píší, co chtějí. Protože dnes už v Itálii noviny skoro nikdo nečte. Když, tak bulvár. Klidně můžete nechat pět procent médií, ať šíří pravdu. To nepomůže, je to málo. A oni to zatraceně dobře vědí.

Nemůže hrát záchrannou roli při tomto vymývání mozků volné šířené informací na internetu? Internet dokáže spojit lidi na krátkou dobu, nebo kvůli nějakému jednorázovému protestu, a lidé, kteří jej používají, mají většinou falešný pocit, že je jich většina, ale co internet nevytvoří, to je masový vliv na veřejné mínění, jako to dokáže televize. Televize funguje jako politická páka na celém světě. A Berlusconi učinil tento nebezpečný objev, což je mimochodem značně varující a zlověstné. Hitler, Mussolini a jim podobní si mysleli, že všichni musí být zticha, všichni bez výjimky. A to se jim vymstilo, protože to dlouhodobě nejde udržet. Ale Berlusconi zjistil, že nepotřebuje represe, stačí kontrolovat televizi, což je přesně to, co dělá. A tváří se přitom jako demokrat. Stačí mít devadesát procent voličů, protože ten zbytek proti nim nic nezmůže. A tak to, bohužel, vypadá v tuto chvíli v Itálii.

5/5

Mám dojem, že tyto dvě skutečnosti skutečně k jistému zmatení přispěly. K záměně města" za. Skleněný pokoj si mě podmanil

Recommend Documents