Malá země objevuje malé literatury

Malá země objevuje malé literatury

Mezinárodní den překladatelů přinesl jméno vítěze prestižní ceny Josefa Jungmanna, kterou uděluje každoročně Obec překladatelů za nejlepší překladové dílo uplynulého roku.

Cenu převzala 30. září v Pálffyho paláci na Malé Straně překladatelka Vlasta Dufková za překlad knihy Burití, jejímž autorem je brazilský prozaik Joao Guimaraes Rosa. Další ocenění a tvůrčí odměny rozdělila odborná porota mezi Karla Fialu, Jiřího Našince, Annu Valentovou, Zdeňka Frýborta, Marii Havlíkovou a Magdalenu Křížovou. Vlasta Dufková je zkušenou překladatelkou z francouzštiny a portugalštiny, což potvrzuje i skutečnost, že v Pálffyho paláci nepřebírala ocenění poprvé. Hlavní cenu Josefa Jungmanna ovšem získala až letos za překlad z portugalštiny. Odborná porota v čele se Zdeňkem Beranem ocenila především její schopnost přiblížit se bohatosti původního sdělení a citlivé přetlumočení velkého emocionálního náboje textu.

I přesto, že byl v tomto roce nominován přibližně stejný počet titulů jako vloni, je letošní ročník v určitém ohledu specifický. V užší nominaci totiž nebyly zastoupeny tradiční velké literatury. „Zdá se, že si naše kultura začíná všímat menších kulturních oblastí. Z nich vybírá kvalitní díla a zadává je zdatným překladatelům, což se promítá i do těchto ocenění, kde převažují díla těch takzvaně menších literatur," shrnuje letošní ročník Zdeněk Beran. Jeho závěry potvrzuje i čerstvá držitelka prémie Tomáše Hrácha a absolventka oboru hebraistika Magdalena Křížová, která ocenění pro mladé překladatele získala za překlad knihy Milenec izraelského autora Avrahama B. Jehošui. Mladá překladatelka byla jednoznačným kandidátem především díky neobvyklé autentičnosti a vyspělosti jazykového projevu, jak zaznělo z úst poroty.

ROZHOVOR S MAGDALENOU KŘÍŽOVOU

1/7


Většina vítězů v nekonečné řadě soutěží odpovídá na otázku, zda svůj triumf nebo úspěch očekávali, tvrzením, že vůbec, že to vůbec nečekali, což provází pohled ztělesněného překvapení. Co vy? Upřímně, očekávala jste to?

No, popravdě řečeno, jsem to vážně nečekala! Vždycky samozřejmě záleží na tom, zda vás někdo nominuje. Je velmi pravděpodobné, že tu byly některé lepší překlady, kterých si nikdo nevšiml, nebo nikoho nenapadlo je nominovat. To je taková moje výzva pro lidi, kteří rádi čtou a umí ocenit dobrý překlad: pokud si všimnou nějaké dobré knihy, aby na ni Obec překladatelů upozornil. Nominovat ji totiž může kdokoliv, včetně překladatele samotného, ale to nikdo nedělá (smích). V tomto smyslu jsem měla štěstí, protože Milence navrhl na ocenění můj nakladatel. Ale to, že získám prémii Tomáše Hrácha, jsem opravdu nečekala. Ve chvíli, kdy jsem odevzdávala svůj překlad, jsem nebyla úplně spokojená, což platí dodneška. Ale to je asi taková nemoc překladatelů. Protože překlad je umění přibližnosti: vy se neustále snažíte přiblížit nějakému tvaru, ale text stále zůstává otevřený, nehotový. A pak, v nějakou chvíli, už to prostě musíte odevzdat. A já to v tu chvíli nepovažovala za nějaké hotové a dokonalé dílo. Už proto mě to ocenění překvapilo.

Milence napsal izraelský autor Avraham B. Jehošua před více než třiceti lety. Z jakého literárního podhoubí jeho román vyrostl?

Jehošua začal publikovat v 60. letech, což je doba, která v izraelské literatuře představuje určitý zlom. Před tím se autoři soustředili na témata, která lze vnímat jako lokální. Řešili především, co to vlastně znamená izraelství , literatura této doby má charakter sociálního realismu, je plná sionistických ideálů. Tato témata i způsob jejich zpracování mohly být pro vnější svět poměrně nezajímavé. Od šedesátých let se ovšem autoři více otevírají světu a snaží se dohonit vývoj, který ve světové literatuře mezitím proběhl. V tom období lze spatřovat i určitý obrat k individuu a k univerzálnějším tématům. Společenské a politické dění ovšem zůstává stále klíčové, a poskytuje velký zdroj témat. A Milenec je toho výborným příkladem. Mnoho lidí z mého okolí, kteří tuto knihu četli, mi řeklo, že se díky ní dozvěděli mnoho věcí o izraelské společnosti, o tom, jak funguje a jaká napětí v ní existují.

2/7


Klíčovou politickou událostí románu je jomkipurová válka. Zůstává pouze v pozadí, nebo hraje v románu nějakou důležitější roli?

V tom románu jsou nejdůležitější dvě roviny. Jedna z nich je společenská či politická. Znázorňuje hlavní pnutí, která v izraelské společnosti existují: mezi Palestinci a Izraelci, mezi Židy sekulárními a ortodoxními, mezi starší generací, která věří v ideály sionismu a budování nějakého ideálního státního nebo společenského celku, a generací mladší, která je v tomto ohledu skeptičtější. To je jedna rovina. Ta druhá, která je možná důležitější, je rovina psychologická. Jedná se o příběh malého počtu lidí, jedné malé rodiny a dalších postav, jejichž osudy se s příběhem této rodiny proplétají. Na této rovině je Jehošua velice oceňovaný, protože dokáže zachytit jemnosti a hlubší nebo skryté prožívání lidí a psychologii vztahů.

Jaký vztah je v centru tohoto psychologického drobnohledu?

Autor činí jakousi pitvu, hlubokou introspekci manželského vztahu Adama a jeho ženy. Jde o manželství, které nefunguje, i když navenek působí téměř dokonale. Tento vztah ho zajímá právě v jeho problematičnosti a rozpolcenosti. Zajímá ho jako vztah dvou lidí, který není jednoduchý jako nějaká zamilovanost nebo vášnivý milostný vztah, neboť prošel nějakými tragickými událostmi a časem se v něm vytvořila určitá vzdálenost, kterou se ti lidé snaží aktivně překonávat. Ve střední části knihy, která je převážně retrospektivní, Adam často přemýšlí nad tím, jak by svou ženu popsal. Přemýšlí a mluví stále jen o ní. A vy si z toho postupně skládáte příběh jejich manželství. Ze začátku máte pocit, že ji velice miluje. Pak najednou získáte dojem, že ji nedokáže snášet a odstup mezi nimi je nepřekonatelný. A právě skutečnost, že to autor nevyřeší, že tam ponechává tenhle rozpor, se kterým určitě ve vztazích žije mnoho lidí, je na té knize mimo jiné zajímavá.

Dějovou osu románu tvoří pátrání Adama po milenci jeho ženy, který zmizí ve víru války. To je docela nestandardní dějová zápletka. Z jakého důvodu se ho vlastně snaží najít?

3/7


To je právě otázka, kterou si položí každý, a ona v románu vlastně není zodpovězená. Tuto otázku si klade i hlavní hrdina Adam, který po milenci své manželky pátrá. Nad otázkou přemýšlí a není schopný na ni odpovědět, respektive dává těch odpovědí hodně, ale žádná z nich neobstojí. Adam si v určité fázi krize svého vztahu uvědomuje, že už svou manželku neuspokojí, že už s ní nemůže spát, ale nedokáže ji opustit, a ani to nechce udělat. A tak hledá někoho, kdo by ho mohl nahradit. Proto své ženě najde milence. Přivede ho domů a zařídí, aby se seznámili. Adam je ale poměrně rozporuplná postava, která hodně manipuluje se svým okolím. Po té, co Gabriela vmanipuluje do role milence své manželky, ho stejně manipulativně vyšle na frontu, na kterou by býval vůbec nemusel. Protože tím ale jeho plán ztrácí hlavního protagonistu, hlavního nositele řešení, vydává se ho nakonec hledat...

Takže Adam své ženě najde milence, kterého ale vzápětí vmanipuluje do války. Tím popírá sám sebe, své jednání...

To je právě ono. Jedna z věcí, kterou si při četbě této knihy člověk uvědomí a kterou Jehošua velice výstižně popisuje, je skutečnost, do jaké míry všichni jednáme iracionálně a jak málo je naše jednání ovlivněno racionálním rozhodnutím. Ukazuje se tu ona odvrácená, temná stránka lidského vědomí, aniž by přitom text klesal k surrealismu nebo k nějakému zveličení této dimenze.

Jak dlouho vám překlad trval?

Čistého času asi tak půl roku.

4/7


Na jaké překážky jste během těch šesti měsíců při překladu knihy narážela?

Každý text je svým způsobem náročný. Neexistuje nic úplně jednoduchého, zvlášť pokud nepřekládáte třeba ze slovenštiny. U každého překladu narážíte na specifičnost a nesmiřitelnost dvou jazyků. A hebrejština je samozřejmě hodně vzdálená evropským jazykům. Největší obtíž vyplývala z omezených možností, které nabízel styl autora. Jeho jazyk není nijak zvlášť košatý, stylisticky bohatý. Bylo ale třeba nějakým způsobem odlišit charakter promluv jednotlivých vypravěčů. Přitom jsem si ale musela vystačit s málem a vyrovnat se s určitou jazykovou prostotou originálu.

Kdy jste se s touto knihou poprvé setkala?

Poprvé jsem se s ní setkala už před několika lety, ještě v době, kdy jsem studovala na vysoké škole. Ta kniha mě velice oslovila a já jsem moc stála o to ji překládat. Lákaly mě na ní některé věci, o kterých jsem tušila, že by bylo zajímavé si s nimi pohrát. Mimo jiné třeba to, že se tam střídají promluvy velice rozličných charakterů. Občas se v románu objeví i trochu experimentálnější styl. Například některé pasáže jsou popisem snů. Nebo vstupy jedné postavy, u které dlouho nevíte, o koho jde. Pak se vyjasní, že se jedná o starou paní, která je v kómatu a pomalu se z něho probírá k vědomí. Zpočátku jde o syntakticky zborcený text, kde narážíte pouze na fyzické pocity a různé obrazy, je to velmi zpoetizované. A to byla pro mě velká výzva.

Milenec byl přeložen do dvanácti jazyků. Díky tomu, že jste se té výzvy chopila, dnes mezi ně patří i čeština. Jak se podařilo překlad realizovat?

Jednou jsme se bavili s nakladatelem Vladimírem Pistoriem a došli jsme tomu, že on by tu knihu rád vydal a já bych ji ráda překládala. A domluvili jsme se na tom. Největším problémem

5/7


byly finance. Náš trh bohužel funguje tak, že pokud se má vydat neznámý autor z malé literatury, naprosto se to neobejde bez nějakých subvencí. Pomohla izraelská ambasáda, která pokryla větší část nákladů na vydání, protože titul by byl jinak zcela ztrátový. Zbytek dalo ministerstvo kultury.

Milence jste překládala jako svou kolikátou knihu?

Já jsem předtím často publikovala časopisecky, popřípadě jsem spolupracovala na jedné knize s více překladateli. Přispěla jsem například povídkou do antologie nebo několika kapitolami do nějaké knihy...

A co se týče samostatného překladu knihy?

Tak to byla možná i prvotina. Už jsem ale dělala knihu povídek z hebrejštiny s názvem Létající Santini od mladého izraelského prozaika Etgara Kereta.

Před dvěma lety v Praze Jehošua osobně četl ze své knihy na Festivalu spisovatelů Praha. Setkala jste se s ním?

Ano. I tenkrát jsem se s ním setkala. V té době jsem se s ním sešla, protože jsme se Pistoriem právě domlouvali na překladu knihy. Od té doby jsme spolu byli v kontaktu, a to i v průběhu překladu knihy. Nechtěla jsem ho moc obtěžovat dotazy, ale on se o překlad velmi zajímal.

6/7


Přirozeně mu záleží na tom, jak překlad dopadne. Pak se nám ho podařilo ještě jednou dostat do Prahy, kde měl v rámci vydání Milence různé přednášky a setkání.

A jak na vás působil?

Úžasná osobnost. Nejenom jako autor nebo tvůrce, ale hlavně lidsky. Sympatický vtipný člověk. Jeho smysl pro humor je vynikající a je to něco, co proniká i do jeho knih. Včetně Milence. I přesto, že se tam řeší vážná témata, zůstává nad tím vším ironický úsměv. Je tam mnoho humorných scén a momentů.

7/7

Malá země objevuje malé literatury

Recommend Documents