Malá pohádka o hudebních nástrojích Denisa Doláková ZŠ, Hlučínská 136 725 29 Ostrava- Petřkovice oceněná práce I. kategorie Byla jedna škola a v ní hudební nástroje: buben, trubka i klavír s kytarou. Ale věc má jeden háček. Nástroje byly živé. A byla jedna maminka a ta měla malého synka Ondru. Když Ondra nechtěl spát, šla maminka do školy a prosila nástroje o ukolébavku. První zahrál buben. BUM, BUM. Ale Ondra nic. Pak trubka, ale také nic. Ale když spustily klavír s kytarou dohromady, Ondra spal jak neviňátko. Maminka řekla nástrojům: „Děkuji.“ A šla domů. Jednou zase přišla maminka, ale měla už kromě dvouletého Ondry také holčičku. Ptají se nástroje: „Kdo je ta holčička?“ Maminka říká: „Anička, včera se mi narodila. Uspali byste ji, prosím?“ Tentokrát spustili všichni. Buben udal takt, klavír hrál jemňoulinkou notou, kytara střední notou a do toho jim trubka hrála do re mi fa solla si do. Přišel k nim klarinet a ptal se: „ Mohu hrát s vámi?“ Klarinet hrál nejkrásnější ukolébavku a nástroje si šuškaly: „Necháme si ho, je dobrý.“ A všichni společně Aničku uspali. Jindy nástroje zaslechly, že se pořádá koncert.. Klavír se zamyslel a řekl: „ Víte, že je divné, že my jsme kapela, ale šéfa hudby tu nemáme.“ „To je pravda,“ řekly nástroje a šly ho hledat. Potkaly trombón. „Ty jsi ten pravý,“ řekl mu klarinet, „a teď půjdeme na koncert.“ A vystupovaly. Klavír: „Krync, krync.“ Trubka: „Týta, týta.“ Buben: „Bum, bum, bum.“ Kytara: „Ryc, ryc, ryc.“ Klarinet: „Lola, lola.“ A trombón: „Ryla, lula.“ Na koncertě vyhrály hlavní cenu.
Správná dvojka Barbora Kupková ZŠ Pulická, Dobruška oceněná práce I. kategorie Měli jsme fenku Conny. Teď už je mrtvá, ale zažili jsme s ní hodně veselých příhod. Pořád utíkala, a tak se jí to podařilo i tentokrát. Když jsme přišli z procházky domů, táta ji pustil z vodítka. A jen co ucítila volnost, vyrazila z brány k lesu za králíkem. Všichni jsme na ní křičeli, ale za Conny se jen prášilo. Bylo už k večeru, a tak se mamka šla podívat, jestli se nevrací. A co neviděla! Conny si s sebou přivedla nápadníka. Malého ratlíka od sousedů z vesnice. Mamka na nás zavolala. My jsme přišli a začali jsme se hrozně smát. Vypadali jako dva klauni, protože Conny měla něco přes metr a ratlík sotva 40 cm. Až jsme se dosyta nasmáli, odvedli jsme ratlíka k sousedům a Conny jsme zavřeli do voliéry. Na tenhle zážitek jsme vzpomínali ještě moc dlouho!
Můj svět Vojtěch Stránský ZŠ, Metelkovo nám. 968, 415 02 Teplice 2 oceněná práce I. kategorie Můj svět jsou divadelní rekvizity…… to jsou slova písně skupiny Chinaski. To já bych zpíval spíš Můj svět je evropský světadíl. Evropa je podle mne nejlepší kontinent na světě, protože jsem na jiný ještě nevstoupil. Myslím si, že je naprosto skvělá a plná zajímavostí. Třeba v Polsku jsem skoro jako doma, polštině rozumím, i když tedy duben se řekne kvieceň. Solné doly jsou opravdu nad zlato, město Krakov je pohádkové a ve sluji tu žije opravdový drak (možná). Řeči maďarské nerozumím ani za mák, líbily se mi tam obrovské plochy, porostlé rákosím a rákosové domečky jak pro skřítky. Německé Alpy působí trochu hrůzostrašně, ale pohled shora stojí za tu námahu při cestě skoro do nebe. Na hradě nás zase přivítal místní duch, kterého jsme vzbudili drobnou mincí. Slovenský hrad Děvín spravuje kouzelný stařeček, který věští ze Studny budoucnost, mně třeba předpověděl samé jedničky. V Chorvatsku může být člověk během pár okamžiků z nadmořské výšky 0 metrů nad mořem, mimochodem mojí oblíbené, ve výšce přes 1000 metrů, tátově oblíbené. Netradiční vzpomínky jsem si přivezl z Rakouska, navštívili jsme římský legionářský tábor a Moravské pole. Od Belgičanů mám tričko s nápisem Waterloo, rád ho nosím do školy ve dny, kdy píšeme písemku. Ze Španělska si nejvíc pamatuji cvičené papoušky, kteří hráli tenis a stáli v pozoru při národní hymně. Při vyslovení jména Francie si představím špičkové vlakové soupravy. Řecko, to jsou pláže s průzračnou vodou a spoustou ryb, kvůli kterým jsem se potápěl. Chystám se do Moskvy, začal jsem se prokousávat i azbukou. Nejbližší je mi ale stejně země česká, domov můj. Kde jinde by lidé pro obce vymysleli názvy jako třeba Hrob, Hrdlořezy nebo Kostomlaty. Doufám, že procestuji ještě další státy a seznámím se se zajímavými Evropany, i proto se rád učím cizí jazyky. Zatím si z cest vozím do sbírky pohledy, můj svět je tedy i v krabici ve skříni.
První oslovení Múzou Eliška Mikysková ZŠ, Hevlín 164, 671 69 oceněná práce I. kategorie Strach Strach, strach, strach, má zvláštní pach jak střelný prach ach... Sem vkročil strach, na mě si sáh, fuj! Jak vypadá? Má velký oči na záda mi hnedka skočí. Babička bylinářka Koho nemoc souží, kdo se sotva plouží, ať zazvoní cinkylinky u babiččiných vrat, hned si přijde pro bylinky, ví, jaké má dát. Zlatobýl, přeslička a máta, zdravá je maminka, zdravý je táta. Třezalka, puškvorec a podběl, nemocný leží, zdravý hned odjel.
U rybníka Vlastimil Pevný ZŠ, Šumná 191, 671 02 oceněná práce I. kategorie Dnes večer u rybníka pořádá se sraz: „Přijďte všichni včas!“ Pozvali všechny ryby, žáby, hady. „Nechceme už žíti tady.“ Souhlasili i úhoři: „Lepší to bude na moři!“ Nikde žádné rákosí rybníky už se nenosí. Přemýšlejte přece maličko, hřeje tam teplé sluníčko. A teď přišel názor mloka: „A co když narazíš na žraloka?“ Co si myslíš ty vodníčku? „Nejlepší je to u nás v rybníčku!“
Jeden svět Jakub Dalecký ZŠ Masarova 11, 628 00 Brno oceněná práce I. kategorie Nedávno jsme se s mamkou zastavili v jednom menším knihkupectví. Zatímco si maminka vybírala nějakou knížku, prohlížel jsem si různé encyklopedie. Vtom do obchodu vstoupila mladá žena s malým chlapcem. Asi ještě nechodil do školy, protože si sám neuměl přečíst názvy vystavených knih. Neustále proto naléhal na maminku, aby mu je četla ona. A ta četla: Svět zvířat, Vodní svět, Ztracený svět….. Klučina ji chvíli poslouchal a pak se zeptal: „Mami, a to těch světů je tolik?“ Maminka se zasmála a odpověděla: „Ne, je jenom jeden svět, ale ten má různé části.“ Jejího synka tahle odpověď patrně uspokojila, protože se už dále nevyptával a začal mluvit o něčem jiném. Moje maminka zatím už knihu, kterou si vybrala, zaplatila u pokladny a odcházeli jsme z obchodu. Venku jsem ji chytil za ruku a byl jsem rád, že ten její a můj svět je ten stejný.
Z černé kroniky třídy XY Marie Bučková ZŠ, Komenského 295, 250 70 Odolena Voda oceněná práce I. kategorie V učebně matematiky se zkoušelo. Byl zrovna vyvolán žák, který vůbec, ale vůbec nic nevěděl. Není divu, že paní učitelka z něj byla úplně na větvi... Žák měl za úkol vypočítat, kolik je dvacet jedna krát dvě, a jako výsledek napsal tři sta třicet tři! Paní učitelku bolela hlava a měla pocit, že ji má velkou jako meloun... Schylovalo se ke konci hodiny, když najednou BUM!!! Skleněný lustr se utrhl ze stropu a spadl těsně před zkoušeného žáka a rozbil se na tisíc kousků. Všem přeběhl mráz po zádech... Hrobové ticho ve třídě přerušila paní učitelka: „No, ani se nedivím že ten lustr spadl. Určitě už nemohl poslouchat ty tvoje nesmysly!“ Celá třída vybuchla smíchy. Hlasitý smích přerušilo hlášení: „Oznamujeme všem žáků, kteří jsou na hodině ve třetím patře, že kvůli vodovodní poruše nesmí vycházet ze tříd! Chodba je místy zatopena a dokud nebude vysušena, nikdo nesmí upustit učebnu!“ Ve třídě okamžitě vybuchla panika, která ještě přibyla na síle, když se ozvalo zvonění. Paní učitelka ztratila nad třídou kontrolu. Ti nejzlobivější ze třídy se nepozorovaně dostaly ke dveřím vysláni ostatními prozkoumat, co se vlastně stalo. Paní učitelka si jich všimla, rozeběhla se co nejrychleji ke dveřím, ale to už kluci sahali na kliku. Paní učitelka se klukům snažila zabránit v odchodu ze třídy vlastním tělem. Natlačila se zády na dveře a pevně stiskla kliku, až jí zůstala v ruce. „Proč zrovna já?“ šílela paní učitelka. „Co teď?“ Zůstali uvězněni ve třídě. Paní učitelka zorganizovala volání o pomoc. Na pokyn „Raz, dva tři,“ třída nadšeně skandovala: „SOS! SOS!“ Ale na chodbách školy panoval přestávkový řev, a tak je nikdo neslyšel. Paní učitelka si unaveně sedla ke stolu. Na stole uviděla mobilní telefon, který na začátku zkoušení žákovi zabavila. „Můžu si zavolat?“ zeptala se. Na stolním kalendáři našla školníkovo číslo. „Haló!?!“ Mezitím znovu zazvonilo. Škola ztichla. Bylo slyšet, jak za dveřmi něco nebo někdo šramotí. Asi školník… Prásk! Klika vypadla i z druhé strany. Nakonec pan školník otevřel dveře šperhákem. Ve třídě vybuchlo nadšení. Školníka přivítal hlasitý potlesk. Byli vysvobozeni. Všichni se s úsměvem hrnuli na další hodinu. Paní učitelka nestačila zkoušeného žáka ani oznámkovat. Střepy nosí štěstí...
Pozor, Radim! Filip Šlapal ZŠ, Šeříková 33, 700 30 Ostrava-Výškovice (domácí vzdělávání) oceněná práce I. kategorie Radim je sice miminko, ale užije se s ním legrace. Bude mít dva roky. Mám ho moc rád. Někdy mě naštve, ale přesto ho mám moc a moc rád. Někdy (například když si čtu) mě vyrušuje. Taky když si hraju nebo pracuju. Někdy dělá legrace. Třeba se v noci vzbudí a řekne: Dejte mi napít! a nebo Dejte mi tětě! (čokoláda) a nebo Utřete mi zadek! (i když to nemá rád). Někdy dělá to, co nemá, ale já se tomu směju. Sedá si mi na hlavu, na břicho a na nohy. Když si hrajeme, tak mi bere věci, pak mu dávám jiné věci. S Radimem máme taky rádi Tyra. Je to hračka: model dinosaura. Hrajeme si s legem a Radim ho rozhazuje. Radim je prostě skvělé dítě.
Ahoj, vlaku! Vanda Kotková ZŠ M.Tyrše, Tyršova 2, Hlučín oceněná práce I. kategorie Rozhodli jsme se s taťkou, že pojedeme na výlet na kolech. Vybrali jsme si dlouhou trasu. Abychom ušetřili síly, jeli jsme část cesty vlakem. Koupili jsme si jízdenky do Kravat, kola naložili do vlaku a sláva nazdar výletu! Vláček motoráček měl dva vagóny a asi žádného průvodčího. Už ve stanici Kravaře Kouty jsme se rozhodli vystoupit. Jako první vystoupil taťka s mým malým kolem, ale než ho stihnul opřít o sloup, dveře se automaticky zavřely a vlak se rozjel. Já jsem zůstala ve vlaku s tat'kovým kolem a jela dál. Vlak jel do neznáma a tat'ka mizel v dáli. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat. Když vlak konečně zastavil ve stanici Kravaře, nemohla jsem sama s tat'kovým kolem vystoupit. Naštěstí mi nějací cizí lidé pomohli a ujala se mě paní výpravčí. Měla jsem strach, ale jak se později ukázalo, tat'ka měl větší. Už o mně na nádraží věděli, protože jim tat'ka telefonoval. Chvíli jsem seděla v kanceláři a povídala si s paní výpravčí. Zanedlouho jsem uviděla tat'ku šlapat si to na nějakém cizím kole. Když jsem se divila, kde má mé kolo, všechno mi vyprávěl. Po chvilce strachu z toho, že jsem mu „ujela“, přemluvil nějakého cizího pána, který okopával svou zahrádku, aby mu půjčil kolo a pohlídal to mé. Zpátky jsem musela jet na tom vypůjčeném starém velkém kole. Když jsme dojeli k domku, kde bydlel ten pán, vrátili jsme mu kolo, poděkovali a jeli domů. Zpáteční cesta byla v pohodě a když jsme to doma vyprávěli mamce, velice se tomu smála.
O třech kouzelných větrech Adéla Štěpánková ZŠ Karlova, Karla IV. 209, 504 01 Nový Bydžov oceněná práce I. kategorie Jednou, když vlaštovky letěly do teplých krajin a děti zase začaly chodit do školy, strhla se veliká bouřka a začal foukat ten největší vítr se jménem Tornádo Větrovec. Přifoukl k nám do říše lidí tři malé větříčky, větříčky z říše pohádkové, co se jmenovaly Štísko Štěstíčko, ten byl první a malilinkatý. Druhý byl malinkatý Pomocníček Pomocný a ten třetí maloučký Chytrolínek Chytroučký. A usídlily se v nedaleké škole, která se jmenovala Josefa Foukala. Větříčci si povídaly, že podle jména by to mohl být nějaký vítr. Ale to víte, že ne. Těm větříčkům to ale nikdo neřekl. A tak se do té školy opravdu nastěhovaly. Dívaly se, jak se děti učí. Nikdo o nich nevěděl. No, co kdybychom začaly dětem pomáhat, řekly si jednou. „Včera, jak přišla Anička do školy s tím odřeným kolínkem, tak si myslím, že kdybych ji ofoukl dřív, než upadla, tak se jí to vůbec nemuselo stát“, řekl větříček Štísko Štěstíčko. „No ano! Ajak včera Milan vysypal Maxmiliánovi tašku a paní učitelka Kvítková si myslela, že to udělal Maxmilián kvůli tomu, aby děti nechala po škole. Napsala mu poznámku, která zněla asi takhle: Milí rodiče, Maxmilián dělá neplechu! Přijd'te do školy 23. října ve 13,30 hodin. Kvítková. Já si myslím, že kdybych ho ofoukl, tak by se to také nestalo“, přidal k tomu Chytrolínek Chytroučký. „A také Miluška, jak včera zapomněla samým strachem básničku, ze které byla zkoušená a dostala pětku. Je to šikovná holčička, ale jak paní učitelka Modrásková řekla její jméno, rázem ji nevěděla. A já si také myslím, že kdybych ji ofoukl, tak by si snad vzpomněla“, dodal Pomocníček Pomocný. A tak se všichni shodly na tom, že dětem budou pomáhat. Ale jenom, když budou děti k někomu hodné, budou si pomáhat, půjčí někomu tužku, gumu, pero... A druhého dne si řekly, že navštíví třídu III.C, která měla paní učitelku Faškovou. Toho dne tam byly děti úplně hodné. I ten žáček, co pořád někomu shazuje věci, byl jako mílius. A když psaly písemku, rázem každý všechno zapomněl. Ale větříčci věděly, že se každý doma učil. A tak je jeden po druhém ofoukly a hned děti všechno věděly. Znaly i to, co zrovna vědět nemusely. A proto každý dostal velilikánskou jedničku s hvězdičkou dvakrát podtrženou. A tak to šlo hodně dlouho. Až jednou nechtěl Karlík půjčit Ivanovi gumu. Větříčci to viděly a při písemce ho neofoukly. A představte si, Karlík měl známku úplně nejhorší ze třídy. Ostatním dětem se to s pomocí větříčků povedlo jako vždy. Karlík pořád přemýšlel, proč to měl každý dobře jen on ne. Ale nikdy se to nedozvěděl. Větříčci ale nemohly pomáhat jen dětem ve III.C, a tak šly zase dál. A v ostatních třídách to bylo úplně stejné jako u paní učitelky Faškové. Byly v každé třídě nějaký čas, to podle toho, jak si děti jejich pomoc zasloužily. Spaly u akumulačních kamen, protože si myslely, že v nich bydlí teplý větřík. Ale když zjara pan školník akumulační kamna vypnul, byly větříčci hodně smutní. Chvíli na to přišly letní prázdniny, děti zůstaly doma a větříčci si také odpočaly. Celé dva měsíce lenošily. Ale je tu stejně jedna záhada, kterou nikdy nikdo nevyřešil a také nikdo asi nevyřeší. V té škole byli jen samí chytří žáci, co nosí skoro pořád samé jedničky. Hlavní záhada je v tom, že o Štísku Štěstíčku, Pomocníčku Pomocném a Chytrolínku Chytroučkém nikdo neví. Jen já a vy, kteří jste si povídání četli, a také není jisté, jestli se to vše někdy stalo...
