Machři, fachmani, šmátkové a báječní muži táborští Někdo moudrý přirovnal dětskou mysl k listu nepopsaného papíru. Jindy zas je, pro svou schopnost absorbovat neuvěřitelné množství vjemů a informací, přirovnávána k mořské houbě. Ach dětství! Jaká to fascinující životní fáze! Tolik vjemů, tolik prožitků, tolik pro vás nového se okolo vás neustále děje! Často vás něco zaujme natolik, že to chcete ihned napodobovat a sami si to vyzkoušet. Tak tomu bylo i s námi dětmi ze Starého města, jelikož naše okolí přímo oplývalo osobnostmi veškerého napodobování nanejvýše hodných. Oblast našeho zájmu se však někdy dovedla změnit velmi rychle, což volá po okamžitém vysvětlení.
Jako korouhvička ve větru Když jsme stáli se svou korunou v ruce u pultu v cukrárně u Jabůrků v Klokotské ulici, kam to bylo z Klášteráku nejblíže, a čekali než nám naše zmrzliny nandají do oplatkových kornoutků, vsadím se, že kdyby se byl někdo v té chvíli optal, „čím chcete chlapci v životě být“, že by to cukrář vyhrál na celé čáře. Ale stačilo, aby se k nám na Klášterák doneslo ze Svatošovy ulice houkání hasičské sirény, jak stříkačka „Henschel“ vyjížděla k požáru z hasičské zbrojnice, a hned jsme všichni byli hasiči. Zmíněný „Henschel“ byla bývalá vojenská stříkačka, která v Táboře po válce zůstala po Němcích. Kromě spotřeby, 100 litrů na 100 kilometrů, nebyla nijak vyjímečná. Podnes ji v dobrovolném hasičském sboru mají a při zvláštních příležitostech ji ukazují doma a dokonce i v zahraničí. Jednomu z nás Klášteráků láska k hasičství zůstala na celý život, Láďovi Tesařovi. Právě on je na „Henschela“ odborník a od něho mám i několik fotografií z exhibiční jízdy do rakouského Freistadtu.
1
Po leteckém dnu na letišti u Čápova dvora, pod kopečkem Svatá Anna, se z nás zas stali piloti, a když byl Tábor etapovým městem slavné mezinárodní cyklistické akce – Závodu míru Berlín-Praha-Varšava, nic jiného nás po celé týdny nezajímalo než „štelování“ našich kol a závodění. Pak zas vítr zafoukal jiným směrem, třeba návštěva v zahradnictví, korouhvička se zas otočila, a náš zájem se v zápětí stočil na pěstitelské snahy.
a
Bratři Šilhanovi Nedaleká zahradnictví byla u nás dvě. Jedno se nacházelo ve stráni nad Lužnicí a Fišlovkou „pod Parkány“, tak se v Táboře říká středověkým hradbám okolo města. Tam jsme s tetou Jozefkou občas zašli pro čerstvou zeleninu do hovězí polévky s kapáním. To totiž u nás byla taková malá nedělní tradice. Při svátečním obědě přišel po polévce před druhým chodem na řadu malý předkrm, který maminka a teta měly hrozně rády. Každý dostal na menší talíř kousek vařeného hovězího masa a zeleniny z polévky – kousek mrkve, celeru, petržele a petrželové natě. Vše se vidličkou a nožem rozkrájelo a rozmačkalo a pak se do toho ještě přimíchalo trochu plnotučné hořčice. V druhém zahradnictví se říkalo u „U Šilhanů“. To byli dva usměvaví staříci, bratři. Obličeje měli opálené sluníčkem a tváře červené od neustálého pobytu venku na vzduchu a větru. Od mnoholeté práce v hlíně byli oba ohnutí. Jinak však v širokých slaměných kloboucích a modrých plandavých halenách obrazem zdraví. Jejich skleníky, záhony a terasovitá políčka se rozkládala ve svahu, na slunné, k jihu obrácené straně údolí Tismenického potoka. Od nás z Klášteráku se seběhlo na dolní Sady až k můstku přes potok a ke zchátralé usedlosti, kde kdysi dávno bývala
2
městská jatka. Zde, na stinné straně údolí, se říkalo „Pod ptákem“. Jakmile jste přešli můstek měli jste přes sebou černou skálu, která byla občas dějištěm bitev Klášteráků s vetřelci. O kousek dál se cesta rozdvojuje. Nalevo začíná „Kozí stezka“ – zkratka ze Starého města do nemocnice. Tudy chodila maminka po desetiletí do zaměstnání. Když jste se dali rovně, již za chvíli jste stáli před zahradnictvím bratří Šilhanů, v mých vzpomínkách vždy se koupajícím ve slunci. I zde se dala zakoupit veškerá čerstvá zelenina. Též květiny řezané či v květináčích, a z jara coby sazeničky. Jen takovýto kratičký zážitek spojený s nahlédnutím do skleníků už stačil k tomu, abychom se s kamarádem Vláďou Krätzerem ihned s vervou pustili do našeho vlastního zahradničení.
Hodný prodavač v drogérii „U Škochů“ Ale jak a kde začít? Usoudili jsme, že dobré místo pro naše malá zahradnictví budou pavlače. U nás jsme už truhlíky na květiny měli, ale u Krätzerů je musel Vláďa stlouct z prkének a pak ještě do nich ze Sadů nanosit hlínu. Až potom jsme se mohli vydat na náměstí do drogérie „U Škochů“. Tam, kromě mnoha jiných fascinujících věcí, prodávali i seménka květin a zeleniny v malých papírových pytlíčcích. Ty byly úhledně a přehledně narovnány na poličkách zvláštního stojanu až oči přecházely! Byla jich tam spousta druhů. Každý pytlík měl zepředu krásně barevný obrázek té které květiny či zeleniny. Na zadní straně byly natištěny instrukce k setbě a pěstování. Tyhle pytlíčky s barevnými obrázky byly už sami o sobě inspirací a povzbuzením k dalšímu dílu. Když byla semena úspěšně zaseta a malou kropicí konvicí zavlažena, ty barevné obrázky zajisté nešlo vyhodit, a tak v truhlících označovaly, kde se co nalézá. Již pouze vejít do krámu „U Škochů“ byl sám o sobě úžasný zážitek. Uvnitř vás ovanula smíšená vůně všeho možného, co zde měli na skladě. Barvy, laky, mořidla, terpentýn, petrolej na svícení, denaturovaný líh do vařičů „Primus“. Vedli zde i všelijaké chemikálie jako manganistan draselnatý a skalici modrou. Pro truhláře měli na skladě pravý klih z rohoviny koňských kopyt. Prodával se na váhu ve formě tabulek. Ty se pak doma musely nalámat do kotlíku s vodou a na plotně rozvařit na hustou hnědozelenou kaši. Ta pak zaváněla tak, že všichni vaši sousedé hned věděli, že váš zájem o zahradničení již patrně ustoupil zájmu o truhlaření. „Tady je smradu jako v Cařihradu“, zaúpěla rezignovaně maminka vrátivší se z práce. Teta Pepička zas při nějakém smradu říkala, „Co to tady smrdí jak rasův pytel!“ nebo „Co to tady páchne jako bolavá noha!“ Nicméně nesměli jste se nenechat odradit, bylo-li vám zrovna třeba lepidla, které drželo jako ta příslovečná „židovská víra“. Věřte, že za ten puch to stojí, nad pravý koňský klih opravdu není!
3
Prodavač v této dávné drogérii byl velmi příjemný a vstřícný muž, vždy ochotný poradit. Bílý plášť a brýle se silnými černými obroučkami mu dodávali vzhled, který by byl doma na kterémkoliv vědeckém pracovišti. I nyní, při nákupu semének k prvním zahradnickým pokusům, nám nabídl poradit s vhodným výběrem. Jelikož naše pavlač si užije víc stínu než sluníčka, doporučil slaměnky a astry, a ze zeleniny nenáročnou mrkev a ředkvičky. Protože skleníky a pařeniště bratří Šilhanových na nás učinily mocný dojem, usoudili jsme, že i naši vlastní setbu je třeba ochránit před nepohodou a případným jarním mrazíkem, který by mohl v noci ještě přijít. To nás vedlo k dalšímu kroku – zhotovit skleník. Ovšem ani to nebylo pro zvídavé hochy Starého města problémem.
Pan Bednář V Pražské ulici bývalo sklenářství. Sem lidé přinášeli okna k zasklení a obrazy k zarámování. Avšak vlastní řezání a zabrušování skla a zrcadel se provádělo v několika dílnách, kam se vcházelo ze Široké ulice. Venku na dvoře stála velká bedna, vždy plná šikovných odřezků skla. Stačilo si říci a mohli jste jich mít, kolik jste jen potřebovali. Některý z mistrů sklenářů se vás pouze optal, „Na co hoši to sklo vlastně potřebujete?“ Jakmile jste svůj úmysl, ochránit svoji novou plantáž před pomrznutím, už jen dodal, „Jen se mi tam nepořežte, dávejte pozor, ty hrany jsou ostré jako žiletky!“ Byla jiná doba, na vše bylo nějak víc času, lidé nebyli tak uštvaní a proto ochotni třeba i s malými kluky sdílet tajemství svého řemesla. Už jenom tím, že když na něčem pracovali nechali vás stát okolo okukovat a odpověděli na otázku, když jste se jich
4
při tom na něco zeptali. Někdy jsme se tedy zdrželi a přihlíželi, jak se třeba vyměňuje prasklá okenní tabulka. Nejprve bylo prasklé sklo a starý tvrdý tmel – „kyt“ z rámu opatrně odstraněn. Zbylá drážka byla dobře očištěna, aby nová tabulka dobře seděla. Potom přišla hlavní fascinující podívaná. Při té jsem se přesvědčil, že pravidlo, které mi spolu s jinými vštěpoval – „Dvakrát měř, jednou řež“ – platilo i tady! Pan Bednář nebo pan Lukeš sáhli po diamantu k řezání skla, přiložili ocelové pravítko a „šmyk“. Diamantový hrot vyryl do skla slabou rysku, že už stačilo naříznuté sklo pod ryskou trochu podložit a jemně zatlačit, a máte krásný, čistý, rovný řez! Nová tabulka se zasadila do rámu a na několika místech opatrně přichytila pomocí delikátního kladívka a drobných hřebíčků bez hlavičky. Pak přišla na řadu další, neméně nádherná věc – čerstvý, voňavý a báječně tvárný tmel. Ten se nanesl na obvod spravené tabulky, správné množství už mají sklenáři v oku. Pak přišla na řadu čepel zvláštního sklenářského nože. Několika mistrnými tahy po všech čtyřech stranách byl tmel krásně uhlazen, takže bude poskytovat dokonalé těsnění mezi sklem a okenním rámem před deštěm a větrem, o co právě jde. Jestli jsme jindy chtěli být hasiči či cukráři, ten den by to nepochybně vyhráli sklenáři! Z těchto návštěv, kromě zdarma získaného skla na naše truhlíkové skleníky, vzešlo i další dobrodiní. Od té doby, co jsme s Vláďou viděli kolik práce to dá takové okno spravit, byli jsme při střílení z praku daleko opatrnější.
Pan Lukeš Pan Lukeš měl koníčka, chytal ptáčky na lep. Jednou se u nás doma objevil s dárkem v kapse – nádherně vybarveným stehlíčkem. Dali jsme mu jméno Ferda. Na půdě jsme našli starou klec, ale některé mřížky chyběly. Maminka s tetou ta prázdná místa vypletly vlnou z klubka. Klec jsme postavili nahoru na kredenc. Ferda dostával do jedné mističky ptačí zob a do druhé čerstvou vodu. Teta Pepička mu navíc podstrojovala kouskem rohlíku, který namočila do mléka a posypala mákem, což Ferda miloval, a říkala mu „Ferdíčku“. Jednou jsem dostal chřipku a zůstal ze školy doma. Náhle slyším od stropu „frrrr“! A hle, Ferda létal volně po pokoji. Ptáčkové si své zobáčky neustále brousí a proto ty mříže z vlny vzaly brzy za své. Od toho dne žil Ferda na svobodě a do klece si zaletěl jen pro občerstvení, a věřte nevěřte, vykakat se, jinde to nikdy neudělal. Jeho hřadem se stala záclonová tyč nad oknem, které koukalo na sousední střechu Veselých. Pak se stalo, že jsme malovali. Na Ferdu se přitom nějak zapomnělo a to okno bylo dokořán. Ten se rozhodl neznámou situaci prozkoumat, vyletěl ven. Kde si sedl na střešní okno sousedů. Již jsme se s ním v duchu loučili. Ale když se po chvíli opět vznesl, zamířil nazpět do svého domova. Od té doby jsme už nebyli tak úzkostliví při otevírání oken a dveří do předsíně a na pavlač. Už si přesně nevzpomínám jak dlouho jsme Ferdu měli, snad více než deset let. Za posledních let jeho života jsme si všimli, že při svém každodenním leteckém tělocviku stále častěji narážel do stěn. Někdy tak prudce, že ho to omráčilo a spadl za nábytek. Ten jsme pak museli odšoupnout od zdi, abychom se k němu dostali. Museli jsme při tom jednat rychle, aby Ferdu nevzala „do prádla“ naše fenka Dáša. Ferda z toho vždy byl celý pryč. Když jsme se k němu konečně dostali a vzali ho do
5
dlaní, bylo cítít jak mu malé srdíčko tluče jako zvon. Až při pohledu zblízka jsme zjistili, že na očičkách měl stařecké zákaly a na hlavičce zezadu, jako dědoušek, lysinku.
Pan Reiberger a pan Hejlík Na Klášteráku jsme byli vždy na kolech jako doma. Avšak jednou za rok jsme se přes noc stali cyklistickými odborníky! Náš slovník náhle obsahoval slova „peloton“, „cílová rovinka“, „závěrečný spurt“, „žlutý trikot“, „přehazovačka Campagnolo“. Kdo si dnes ještě vzpomene na kdysi slavný „Závod míru“? Náš zdejší dentista, dříve sám nadšený amatérský závodník, ano. Byl jsem tím mile překvapen. Známe se přes třicet let. Když jsem se jednou vrátil z vlasti, nadšeně jsem mu vyprávěl o stovkách kilometrů cyklotras, a že celá Česká republika jezdí na horských kolech. On sám se též dostává do let, ale o weekendech si na závodním kole rád zajezdí. Seděl jsem v křesle a čekal než injekce do dásně pořádně zabere a pusa zdřevění, než se začne vrtat, když mi řekl, „Of course I remember the „Peace Race“ from Berlin to Prague to Warsaw“ (pochopitelně, že si vzpomínám na Závod míru Berlín-Praha-Varšava). My v Táboře měli štěstí, protože jsme několikrát byli etapovým městem. Po týdny celé město žilo přípravami. Cíl etapy byl na Stadiónu míru u Jordánu. Jednoho roku byla k péči o závodníky vybrána naše škola. I já byl mezi vybranými šťastlivci. Každý z nás dostal startovní číslo jednoho závodníka. Ten můj byl Holanďan. Naše služba spočívala v tom vyhlížet svého cyklistu a v cíli se ho okamžitě ujmout – přehodit mu přes záda přikrývku, nabídnout termosku čaje či láhev limonády a dokonce se ujmout jeho pravého závodního kola! Pak jsme každý svého závodníka odvedli do přilehlé tělocvičny a tím se naše služba skončila. Závodníci pak byli odváženi autobusy do hotelů. Nejpopulárnějším družstvem, po našem vlastním, byli Indové v turbanech. Když projížděli obcemi lidé jim mohutně fandili. Povídalo se, že jeden z Indů píchnul někde u Zárybničné Lhoty galusku. Pohotová vesničanka mu nabídla své dámské kolo a než jej konečně dostihl vůz s náhradními koly, šlapal dál k Táboru. Indové suverénně končili jako poslední a často do cíle dojeli i s několikahodinovým zpožděním za vítězem. Ale na nadšení jim to neubralo. Start další etapy byl následujícího rána před Hospodářskou školou na tehdejším Leninově náměstí. Nejvíc jsme pochopitelně byli unešeni naším československým
6
teamem na nádherně modrých kolech „Favorit F1“. Toho roku byl kapitánem družstva závodník Křivka, myslím že toho dne byl dokonce ve žlutém trikotu. Jeden team za druhým přejel přes startovní čáru a za chvíli nám všichni závodníci a doprovod zmizeli z pohledu. Avšak zvýšený zájem o kola a závodění pokračoval ještě o několik týdnů dál. I já sám jsem jednou zakusil pocit sladkého vítězství. Byla nás vždy celá parta, když jsme se na kolech vydávali do Hnojné Lhotky. Cesta tam byla namáhavá, skoro celou cestu stále do kopce. Někdy, ale jen málokdy, se nám poštěstilo, že do kopce k Horkám se pomalu šinul traktor s vlekem. Tajně jsme se přikradli a chytili se sajtny. Rodiče kamarádů Pavla a Ládi Gebrových měli ve Hnojné Lhotce parcelu s chatou. O kousek dál bylo zahradnictví, kde bydleli rodiče pana Gebra. Jezdili jsme tam rádi a často. Tak veliký a sladký zelený angrešt jsem už od té doby nikde neviděl! Další keře byly stejně hojně obsypány jinými odrůdami a též červeným a černým rybízem, a stromy třešněmi „chrupkami“, též sladkými jako med. Na sousedním stromě se zas bohatě urodilo malých žlutých slív „špendlíků“. Ó, man, those were the days! Jak v té písničce, „Nikdy se nevrátí, pohádka mládí, ta ze všech pohádek, nejkrásnější...“ Všichni jsme vyšplhali do korun, pohodlně se usadili po větvích jako hejno kosů, a zobali a zobali do sytosti. Když nastal čas, nasedli jsme na kola a hurá k domovu. První etapa byla spíše terénní. Vedla lesem po úzké klikaté stezce asi půldruhého kilometru k silnici Tábor – Bechyně. Už na louce od lesa k silnici jsem to z mírného kopečka rozšlapal „co to šlo“. Ostatní zatím ještě nezpozorovali, že se nějak mimoděk rozpoutal závod. Než byl můj únik zpozorován, já už vylétl z louky na asfalt silnice. Ještě, že tehdy aut a provozu bylo tak málo. Nyní jsem to rozšlapal ještě víc, abych získal rychlost před prvním stoupáním do kopečka. Nyní už to byl opravdový závod, všichni už věděli o co jde a šlapali jako diví. Já však už byl na vrcholu hřebene a teď už se řítil jako drak s kopce a nepřestával šlapat. Do dalšího kopce, na křižovatku „U Křížku“, sem vylétl jako vítr. Zbytek pelotonu se snažil dotahovat ze všech sil. Ale nyní už „neměli nárok“. Od Křížku až na Nový most – cílovou rovinku – je to totiž pořád už jenom s kopce! Přesto jsem si nedopřál polevit, ani jsem neztrácel čas ohlížením přes rameno po soupeřích, a šlapal dál jak pominutý a náskok dál zvětšoval. A už zde byla první zatáčka, kde je dnes restaurace „Pintovka“. Tehdy zde stávala letní hospoda „Pod lipou“, podle jiných „V záhybu“, a podle ještě jiných „V pr..li“. To podle toho s kým jste se dali do řeči. Proletěl jsem zatáčkou a pak ještě druhou. A už zde byla cílová rovinka Nového mostu – moje první a poslední cyklistické vítězství. Posledních pár desítek metrů jsem si dopřál triumfálně pustit řídítka, jako to dělali vítězové etap Závodu míru. Již nikdy se mi takový únik nepodařil, už nikdy mi nebyl bdělými kamarády dovolen. Jak jsem dnes rád, že tehdy bylo na silnicích tak málo aut, nebo že některému z nás v tom kalupu z kopce od Horek neruply vidlice či nepíchl přední kolo. To když dnes vidím i ty nejmenší děti na tříkolkách v ochranných helmách! Mít své kolo bylo snem každého kluka. Podnes si pamatuji to slunné sobotní ráno, kdy mě maminka po snídani poslala do železářství v Palackého ulici, abych
7
zjistil, zdali to modré kolo „Favorit“ tam ještě mají. Bez dechu jsem se vrátil, „Ano mají, mami, mají!“ Byl to slavný den. Můj vlastní „Favouš“ v nádherné modré metalýze, berany, přehazovačka, ráfkové brzdy a praktické blatníky z lehoučkého leštěného hliníku. Ty jsem odmontoval snad ještě to samé odpoledne. Kdo kdy viděl závodníka na kole s blatníky! Maminka se skoro rozplakala. Takové kolo totiž stálo její celý měsíční plat! Jak rád bych dnes měl tak kvalitní a elegantní kolo, a s blatníky! Dá se to shrnout do jedné prosté věty, „Když je člověk mladej, tak je blbej“. Nedá si poradit, nedá si říci, chce se mermocí zařadit do stáda těch „bez blatníků“! Jako všichni hoši té doby, i my na Klášteráku jsme si skoro všechny opravy a údržby kol dělali sami. Tím nemyslím pouze si umět opravit píchlou duši. Mnozí z nás se mohli právem pochlubit, že dovedou své kolo rozebrat „do posledního šroubku“ a pak ho zas „hodit do cajku“, tedy dát opět dohromady. Jediná věc, která některým z nás příliš dobře nešla, či jsme pro ni neměli patřičnou trpělivost, byla – „vycentrovat kola“. Vyplést ráfky kol dá též trochu práce, ale „vyštelovat“ dráty tak, aby vám kolo „neházelo“ je tak trochu umění. Když jste si s tímto nevěděli rady, v Táboře byly dvě instituce, kde vám pomohli. Na Starém městě to byla opravna pana Reibergera v Klokotské ulici, a na Novém městě opravna pana Hejlíka na Budějovické silnici. K pánům Reibergrovi a Hejlíkovi se však chodilo jako k poslední instanci. To až tehdy, když jsme si my hoši už nevěděli rady, což nebylo příliš často. Jak jsem již řekl, každý pořádný hoch ze Starého města by se styděl, kdyby neuměl své kolo „rozhodit“ a zase dát „do cajku“, opravit píchlou duši a udržovat svůj stroj „v rychtiku“. Lépe jsem znal tu opravnu pana Reibergera. Dnes je tu prosvětlený obchod s počítači a softwary. Tehdy to byl tmavý krámek, kde uvnitř v tajemném příšeří to vonělo mazací vazelínou na všechna kuličková ložiska, která na kole najdete, gumovými plášti, lepidlem na lepení duší, olejem prosáklými prkny ponků se svěráky a kovovým nářadím. Po stěnách a od stropu s pavučinami visely kola, rámy, ráfky, řetězy a barevné plechové cedule reklam na předválečné značky bicyklů. Podle knihy, která se mi nedávno dostala do ruky, právě takovýto „kvelb“ by nepochybně udělal velikou radost malíři Kamilu Lhotákovi!
Pan Jůza a pan Tesař Pan Jůza a pan Tesař byli zpřízněni. Byli to též otcové kamarádů z Klášteráku.
8
Obě rodiny se přistěhovaly k nám do Tábora z nejsevernější části vlasti, z Jiříkova nebo z Rumburku. Jůzovi i Tesařovi vlastnili obrovské černé hranaté limuzíny Praga, které byly jako vystřižené z Chicaga za dob prohibice. Našinec znal tento druh vozů třeba z filmu „Někdo to rád horké“. Za takové vozy, jako vlastnili tito naši noví sousedé, by se býval nemusel stydět ani sám Al Capone. Byly tak prostorné, že by se do každého z nich krásně vešlo nejméně šest gangsterů i se samopaly. Abych však řekl pravdu a pokud si na to pamatuji, oba vozy byly ve skutečném používání velmi málo, prakticky skoro nikdy. Ale jednou začátkem podzimu jsme si pana Tesaře a jeho automobil přece jen najali. Tetě Pepičce totiž tehdy nějaký sedlák od Střezimíře slíbil na zimu pár pytlů dobrých brambor. Jak je však dostat z České Sibiře do Tábora? Napadlo mě povědět o tom kamarádovi Láďovi, který už vše ostatní se svým tatínkem domluvil. Cesta za bramborami vedla převážně do kopce, nicméně „Chicago“ cestu dokonale zvládalo. Když jsme dorazili do vsi na místo, pan Tesař odklopil masivní skládací nosič na zadku vozu, jelikož tento typ vozů zadní kufr neměl. To možná proto, aby se místem uvnitř vozu neplýtvalo a vešlo se sem co nejvíce samopalníků. Zavazadla se vozila na zahrádce na střeše, nebo vzadu, na již zmíněném nosiči. Tam jsme čtyři pytle brambor naložili, přivázali provazy a vydali se k Táboru, jako ta liška v písničce. Nyní cesta vedla převážně s kopce. Auto se pěkně rozjelo a Láďa nám dozadu hlasil, že zrovna „jedeme stovkou“. Toto snad bylo naposled, kdy jsem viděl Tesařovic černou limuzínu v provozu. Jinak byly oba automobily zaparkovány před domy svých majitelů, ten Tesařovic přímo na Klášteráku a Jůzových v bezejmenné uličce, která spojuje ulici Křížkovu s Převrátilskou. To však vůbec není vše. Čím méně byly tato auta v provozu, tím více je bylo vidět s odkrytými postranními kryty motorů. Prostě z jakéhosi tajemného důvodu byly neustále opravována. Právě tento fakt mě tehdy fascinoval
9
nejvíc. Dnes si ovšem myslím, že vůbec nešlo o opravy, ale že oba naši sousedé jednoduše milovali převléci se po práci a o weekendech do pracovního, vyhrnout si rukávy a s rozkoší se pustit do nějakého toho „štelování“. Pana Tesaře, a ještě více pana Jůzu, si proto ponejvíce pamatuji v promaštěných montérkách, buď přes blatník v klasickém předklonu nad motorem nebo pod autem na zemi. Ruce a tváře nádherně od šmíru, mastné hadry vykukující ze zadní kapsy, plechové rozkládací basy omlácené od častého používání, plné umaštěných klíčů a šroubováků, okolo se povalující součástky... To vše bylo pro mne něco fascinujícího. Dnes se musí s „každým prdem“ letět do opravny. Nejen, že nikomu se do oprav nechce, nebo že to neumí, ale spíše proto, že to už skoro ani nejde. Auta jsou plná elektroniky a počítačů, že samotný motor už často není ani vidět. Ach, ta včerejší jednoduchost – karburátor, pár svíček, rozdělovač, trochu poštelovat časování... Diagnostika bývala prostá: „Franto, hází to jiskru? Hází šéfe! Teče tam benzín? Teče! Tak to „hernajs“ musí bejt něco jinýho...“ A co ti někdejší šmátkové, kteří přiložili šroubovák k bloku motoru a uchu a hned věděli který ventil či ložisko se dovolává pozornosti. Tito skvělí muži se nezalekli ani těch největších operací. Jednou jdu mamince a tetě se džbánkem pro ten každovečerní půl litru piva, a nad vozem páně Jůzovým se tyčí doma zhotovená železná konstrukce. Pan Jůza právě z vozu vytahoval pomocí jakéhosi kladkostroje vzhůru celý obrovský motor i s převodovkou, zavěšený na řetezech! Holt šmati!
Pan Zenkl a synové Kdykoliv si dnes vzpomenu na starého pana Zenkla a jeho dva syny, vždy mi z nějakého důvodu přijdou na mysl dobové fotografie zachycující při práci bratry Orvilla a Wilbura Wrightovi, ty nejpůvodnější „báječné muže na létajících strojích“! Atmosféra na plácku před Zenklovic domem byla totiž duchem identická. Zenklovi bydleli hned vedle Jůzových. Za časů, když jsem před jejich domek chodil očumovat, oba synové pana Zenkla byli již muži ve zralém věku. Jeden byl hrbáček. Všichni tři byli na slovo vzatí šmati – automechanici. Těm zas před domkem stála stará tříkolka s korbou, takový malý tříkolový zelený náklaďáček s jedním kolem upředu. Ten byl stejně, jako ty zlověstně černé limuzíny sousedů, neustále opravován. I toto exotické vozidlo bylo jen velmi zřídka vidět, jak de facto někam jede! Zato i tady byl kryt motoru neustále odklopen, a některý z mužů Zenklových hluboko ponořen do temných útrob. Jaké to bylo blaho, když vás tihle chlapíci nechali postávat okolo a okukovat je při práci. Nebo když někdy dokonce chtěli,
10
abyste jim to či ono podal z basy s nářadím! Párkrát mne poslali i doběhnout jim za roh k Horovým pro pivo. Ach ty ruce černé až po lokty od šmíru a vyjetého oleje! Hotová slast! A nyní ke věci ze všeho nejfantastičtější! Pokaždé, když otec a synové skončili, myli se venku na dvorku. Tam měli štokrdle, lavór s vodou a úžasnou věc v nevelké kulaté červené plechovce. Ta voněla neodolatelně! Ta báječná věc se jmenovala „Solvina“. Doma jsem se pak po celé měsíce nechtěl ničím jiným mýt! Na mamince jsem i vydyndal, aby mi ušila zrovna takové montérky s laclem a postranní kapsou, jaké nosili Zenklovi muži. A nejen oni, ale i truhlář pan Posavád. Chodil jsem v nich pak i do školy. Kromě té tříkolky se na plácku před Zenklovic domem často pracovalo i na několika motocyklech. Jeden ze synů provedl rozsáhlou modifikaci obyčejného motocyklu ČZ na rychlostní stroj. Svařil úplně nový rám, zhotovil přední i zadní vidlice, odpérování, řídítka, úžasně vypadající nádrž a výfuk. I motor prodělal radikální přestavbu a řadu vylepšení. Jednou odpoledne, když jsem si vyjel na kole, zcela neplánovaně jsem se stal svědkem rychlostních zkoušek tohoto výtvoru. Bylo to na rovném úseku mezi Chýnovem a Zárybničnou Lhotou, tam kde jde silnice lesem a trochu se svažuje. Byl to nezapomenutelný zážitek! Jeden ze synů, šílený fešák, ležel na nádrži a práskal to z toho kopečka „na plnej céres“. Starý pán se stopkami v dlani, scéna jak když bratři Wrightové zkoušeli na písečných kopcích v Severní Karolíně své první létající výtvory.
11
Všechny tyto aktivity u Zenklů neušly pozornosti dalšího chlapce ze sousedství – Jirky Prágera. Toho motocykly natolik nadchly a zaujaly, že mu ke štěstí nestačila jen ta plechovka Solviny a montérky s laclem a postranní kapsou na metr, jako mně, ale zato si pořídil tlustou knihu, kde bylo naprosto vše o motocyklech. Ponořil se do pilného studia o geometrii motocyklových rámu, všech možných propočtů a rýsování. Pan Práger, Jiřího tatínek, byl zřejmě vážným zájmem svého syna natolik potěšen, že mu zanedlouho poté věnoval svůj starší motocykl NSU s postranním vozíkem. Jirka ho úspěšně podrobil rozsáhlé přestavbě na úžasný sólo stroj. Stejná „choroba“ postihla ještě jednoho hocha ze sousedství – Quido Hernycha. Ten si zas udělal z Pionýra malou „kývačku“. Snížil hlavu, vyleštil kanály, „vydlabal“ výfuk a tak získal pár koní navíc. Pro patřičný vzhled namontoval motocyklovou nádrž a dvousedlo. Celé sousedství bezpečně vědělo, že se Quido vrací z práce. To, když to těmi našimi úzkými uličkami „prohučel“. A dnes mnohé dítě ani neví, jak si na svém kole zalepit píchlou duši!
Bratranec Petr Zeman Petr bydlel na Maredově vrchu a byl asi o pět let starší než já. Toho zas nadchlo fotografování. Z učňovského přijmu si našetřil na pěkný fotoaparát, zrcadlovku „Flexaretu“, a na půdě si zařídil fotokomoru se vším všudy, vyvolávacím tankem, miskami a láhvemi na vyvolávací roztoky, plastovými kleštičkami a teploměrem. Sám si postavil i malý rozváděč se zásuvkami k připojení kopírky, zvětšováku a leštičky. Ten měl též vypínače a objímky s bílou, červenou a zelenou žárovkou. Pro mne to byla celá nová oblast k objevování. Byl to právě Petr, který mne do tajů fotografie a vyvolávání zasvětil. Když si Petr zanedlouho zakoupil zvětšovák „Meopta - Opemus“, svou skoro novou kopírku mi štědře daroval. S Vláďou Krätzerem jsme pak za červeného osvětlení trávili nádherné chvíle nad miskami vývojky a ustalovače v naší vlastní improvizované temné komoře – malém kamrlíku bez oken, vedle bytu Vláďových rodičů. Kdo se vyvoláváním byť jen trochu zabýval určitě potvrdí, jak fascinující podívaná to je, když se vám v misce s vývojkou začíná obrázek pozvolna objevovat před očima. O pár let později bylo neméně fantastické pustit se do filmování a vyvolávání 8 mm filmů. Všechny tyhle prosté radosti odnes čas.
Pan profesor Svoboda Nevím, kde se za časů mých školních let braly na všechno peníze, jelikož dnes jakoby nikde na světě nebylo na nic. Hlavně na opravdu hodnotné věci pro děti a mládež. Tehdy jsme i my v Táboře měli svůj Pionýrský dům. Ten se nacházel ve
12
Vilové čtvrti. Dnes je to penzión „Černý leknín“. Když jsem se tam přišel nechat zapsat do modelářského a chemického kroužku, soudružka v kanceláři se optala na jméno, do jaké třídy a školy chodím a na naši adresu. „Masarykovo náměstí číslo 40“, odpověděl jsem nic netušíc. Soudružka zpoza psacího stolu vyskočila jako čertík z krabičky! „Cože? Masarykovo náměstí? 0pravdu? To snad není možné!“ O mnoha věcech jsem jako kluk neměl potuchy a tak jsem údivu soudružky nevěnoval pozornost. Tu však soudružka vzbouřila u příslušných míst, takže několik týdnů poté se na naše tiché náměstíčko dostavila parta chlapů od města s dlouhým žebříkem a několika novými modrými tabulkami. Ty už za chvíli oznamovaly světu – „Náměstí Mikoláše z Husi“. Představoval jsem si, že v modelářském kroužku budeme hned stavět letadla na motorek nebo dokonce řízená rádiem. Ale jen jednou týdně jsme se po dvě hodiny, které uběhly jako voda, patlali se stavbou obyčejných draků. Pro mne s Vláďou to bylo zklamání. My v té době už měli stavbu draků a větroňů „Éro“ a „Tulák“ v malíčku, a chystali se na „Sokola“, který už měl vrtuli na gumu. Nicméně ta modelářská dílna byla velmi pěkně zařízena pracovními stoly a nářadím a dobře zásobena veškerým modelářským materiálem. Stavba draků však nebrala konce, vlekla se po celé týdny. Hodně nás kluků přestalo do kroužku docházet. Ten druhý kroužek, chemický, byl též pěkně zařízen, jako opravdická laboratoř. Pracovní stoly byly napojeny na vodu a na plyn pro laboratorní hořáky. Police byly plné chemického skla – zkumavek, kádinek, baněk a křivulí – a též všelijakých chemikálií ve skleněných lahvičkách se zabroušeným hrdlem, jako měli v lékárně. Kroužek vedl pan inženýr Svoboda, který byl profesorem na průmyslové škole. Týden po týdnu věrně docházel, ale byl asi pokaždé zklamán, že se vždy sešlo jen několik málo zájemců, snad pět, toužících proniknout do tajů chemie. Měl proto patrně zato, že když s námi udělá několik efektních pokusů, že o tom budeme vyprávět svým spolužákům ve škole a návštěvnost bude možná početnější. Nyní schůzky kroužku skoro nabyly podobu kouzelnických seancí. Všelijaké roztoky měnily při přelévání z jedné baňky do druhé barvu či se zas zázračně staly bezbarvými! Avšak následující týden jsme už byli jen tři. Pan profesor to nechtěl vzdát lehce a tak přidal na razanci. Z různých práškových přísad, už jsem zapomněl co to bylo, vytvářel působivé bengálské ohně a prskavky. Úpěnlivě jsme po něm žadonili recepty na takovouto podívanou, ale marně. Byl to moudrý muž. Další týden jsem se dostavil už jen já. Byla to poslední schůzka chemického kroužku. Pro nezájem byl rozpuštěn. Za zmínku snad stojí, že přesně tu místnost, kde se nalézala ta chemická laboratoř, jsem o mnoho let později navštívil ještě jednou. Tehdy už ve vile úřadovala Okresní vojenská správa. Byl jsem předvolán, aby mi zde jeden z důstojníků předal „modrou knížku“ – sproštění vojenské služby ze zdravotních důvodů! A to byl ohňostroj ještě lepší!
Pan Burian Ohňostroje pana profesora Svobody a jejich doprovodné zvukové efekty byly vskutku působivé. Kdyby se mi něco podobného podařilo vybádat, jistojistě bych sklidil u kluků na Klášteráku – Masarykově náměstí, nyní už Mikoláše z Husi, velké uznání. Pustil jsem se do pátrání po chemickém skle. V Pražské ulici jsem si povšiml malé soukromé drogérie. Dnes je tam zlatnictví a vchází se tam z plácku, kde se říká „Na louži“. Drogérie, jak jsem při své první návštěvě zjistil, patřila panu
13
Burianovi, který se přišoural odněkud zezadu a upřel na mně své oči, které se zdály být unavené a posmutnělé. „Čím vám mohu posloužit, mladý muži“, bezbarvě skoro zašeptal starý šedovlasý pán. Svým jednáním a jakousi melancholií, která z něho čišela, byl trochu jako Buster Keaton, „Stone face“ – Kamenná tvář, americký komik z éry němého filmu. Věk pana Buriana bych dnes odhadl na něco mezi sedmdesátkou a osmdesátkou. Jeho živnost nepochybně pamatovala lepší časy. Moji klukovskou návštěvou, kterou oznámil malý zvoneček nade dveřmi, byl trochu vyveden z míry, jelikož asi už nebyl zvyklý, že by sem někdo ještě zašel. Můj zájem o chemii a chemické pokusy jej zjevně rozveselily, takže po chvíli už se netvářil tak utrápeně. Z příručního skladu za krámem se pak na pultě opravdu objevilo několik baňek, zkumavek a skleněných trubiček a trocha lakmusového papíru. Víc už toho neměl. Všechno asi bylo ještě předválečné zboží. Prozradil mi, že ty trubičky se dají nad lihovým kahanem snadno ohýbat do potřebného tvaru, což jsem doma vyzkoušel nad svíčkou, jelikož lihový kahan jsem neměl. Ohyb však byl od svíčky černý a začazený a nešlo to ničím vyčistit. Ještě jednu vzpomínku na krámek pana Buriana mám, ale musím nejprve něco předeslat. Tetinka Jožka tehdy pracovala v „obchoďáku“ což byl na tehdejší dobu jakýsi superstore. Bylo tam oddělení galanterie, parfumerie, měřeného textilu, dámské a pánské konfekce, kde teta prodávala, a oddělení hraček. Ach, co tady toho měli! Stavebnice „Vašek“, něco na způsob dnešního „Lega“, ale o mnoho zajímavější, jelikož jednotlivé díly se k sobě spojovaly šroubky a matičkami. Nebo ten opravdu fungující parní stroj a stavebnice létajících modelů letadel, za pouhých 10-20 Kčs! Loukové divadlo se vším všudy, nebo promítačka s filmy pohádek. A pro holčičky panenky, kočárky a kuchyňky s nádobíčkem. Za veškeré nákupy se předem zaplatilo u pokladny, kde úřadovala paní Vojtová. Ta mne měla ráda a občas mi podstrčila celý balíček pravé americké žvýkačky, tehdy něco nevídaného a neslýchaného! V balíčku bylo pět táfliček. Pokaždé, když jsem táfličku rozbalil, žvýkačku jsem strčil do pusy, ale táfličku jsem zase opatrně zabalil a zastrčil nazpět k ostatním, aby se zdálo, že mi neubývají. Na žlutých obalech byl modrý nápis „Juicy Fruit“ a „Chewing Gum“. A nyní opět k panu Burianovi. Tehdy byl vchod do drogerie po několika schůdcích z Pražské ulice. Po obou stranách byly malé výkladní skříně, které nahoře zdobily červeno-modro-bílé skleněné reklamy nabízející „Primeros Gum“. Měl jsem zato, že též jde o nějakou žvýkačku, možná předválečnou, ale pan Burian mě ujistil, s utajovanou pobaveností, že žvýkačka to zajisté není. O pravém stavu věci mě později poučil někdo ze starších kamarádů. Myslím, že to byl Láďa Tesař. Poté jsme se, my dospívající hoši, při pohledu na ty reklamy už jen znalecky hihňali. To už bylo za času, kdy člověk zničehonic začal objevovat, že děvčata jsou docela příjemná stvoření, na které se nemusí pouze vyplazovat jazyk, házet po nich zmuchlané papíry a namáčet jim copy do inkoustu. Dostavila se ta prekérní doba, kdy tázaní rodičové jen něco zamumlají o ptácích a včelách a pak zas prchají z dosahu svých ratolestí někam do bezpečí. Děvčata se zas obávají, aby se jich doma nezeptali, proč jsou ty trička a halenky zepředu tak
14
pomuchlané a ošmatané. Informace, kterých se mi na tato citlivá temata od Ládi dostávalo, byly anatomicky vcelku přesné, ale v té podobě by určitě začlenit do lékařských učebnic nešly. Láďa si vždy věděl rady, ať šlo o cokoliv. O tomto jsem se mohl zanedlouho přesvědčit. Vždy posledního dubna, v předvečer Prvního máje – Svátku práce, se v našem městě konal lampionový průvod. Vždy se vycházelo ze Žižkova náměstí. Za řízného doprovodu vojenské posádkové hudby a kapely ČSD, se průvod ubíral Klokotskou ulicí ke Kotnovu, kde se za hradní bránou dal na pochod po Parkánech směrem ke Grandu. U velkého kamenného lva před tehdejším ONV se průvod zastavil. Odtud z hradeb jsme pak všichni shlíželi na Lužnické údolí, nad kterým se pak rozzářil ohňostroj. Ten byl odpalován z luk a polí mezi Čelkovicemi a Babí horou. Za těch dob menší chlapci žadonili na vojácích, kterých byla v Táboře velmi početná posádka, aby je v tom lampionovém průvodu „vzali na koně“, nesli na zádech. Druhou žádostí bývalo – „vojáčku půjč mi čepici“. Vždy mi bylo záhadou, že Láďa, který už nebyl žádným malým hošíkem, se vždy nesl nad průvodem, vysoko na zádech některého, jen o pár let staršího vojáčka. I jeho lodičku měl na hlavě! Mě se obyčejně tak nedařilo. A to jsem byl mladši, menší a lehčí! Když jsem se na to Ládi optal, proč je tomu tak, odpověděl ostře, „protože jseš blbej“. „Viď, že se tě vojáci pokaždé ptají, jestli máš ségru?“ „Jak to Láďo víš?“ „A ty mu jako starej vůl vždycky řekneš že ne, viď?“ Můj bezmezný obdiv staršího kamaráda teď už neznal mezí! „To je ten problém, Josef. Musíš jim vždycky říct, že starší ségru máš, nebo že jich máš několik, a že všechny jsou tady někde v davu, že je z toho koně líp najdeš“. Láďa měl pravdu jako vždy. Z chudáků vojáčků lil pot jako z opravdových koňů, jak nás dřeli na ramenou jako mourovatí. My se z té výše vítězoslavně rozhlíželi na všechny strany, už nejen ve vojenských čepicích, ale dokonce i opásáni koženými opasky se zlatým lvíčkem, a pěkně nahlas se dohadovali, kde jen se ty naše sestřičky fešandy toulají!
Oakville, Ontario, Kanada leden 2007
15
