Má cesta do Plzeňska a okolí
Léta páně 1910 vydal jsem se do žíznivého města Plzně a cestou spatřil jsem doutnající komíny plzeňských továren. Bohužel nepodařilo se mi přistáti na vhodném místě a vítr zanesl mě několik kilometrů za město. Přistál jsem nakonec na poli u vsi zvané Křimice. Leží v rozlehlém údolí mezi Touškovem a Plzní, kolem protékající řeky Mže. Vyskočiv z balónu, vydal jsem se do vsi do hospody. Kde jinde najít domorodce. Můj zájem o kraj plzeňský kraj probudil mimo jiné světoznámý První plzeňský akciový pivovar . Věc se má tak: v roce 1907 se o výrobku prvního akciového pivovaru pochvalně vyjádřil císař František Josef I. při své návštěvě na severočeské výstavě v Liberci a na počest toho zvolila správní rada pro své pivo známku Pilsner Kaiserquell, v českém znění Plzeňský císařský zdroj. Zpráva ta podnítila mou zvědavost a chuť okusit tento lahodný mok byla natolik silná, že jsem cíl své cesty takto proto určil , slíbiv samotnému císaři, že mok lahodný jemu z Plzně dovezu . Nyní jsem tedy stál na půdě pivovaru, žel nebyl plzeňský . Přesto jsem neodolal a místní pivo objednal. Na stole přede mnou mok s názvem Králův Zdroj (Königsquell) přistál..Vyroben byl v Lobkowiczově parostrojním pivovaru
Pivo to bylo dobré, sedělo by se u něj náramně, však chtěl–li jsem téhož dne dojít k svému cíli, musil jsem začít jednat. Dal jsem se do řeči se starousedlíkem místním. Posléze se ukázalo, že to byl Oldřich Štír - zelinář a vlastnil v Křimicích zelárnu. Jal se vyprávět o historiii výroby kysaného zelí , jež sahá až do 4.století před Kristem. Vyprávěl o námořnících, kteří při svých dlouhých cestách po moři trpěli kurdějemi, nemocí, při které chybí vitamín C, až James Cook si vzal na svou loď při své první expedici 1768 několik velkých dávek kysaného zelí. Nechal svoji posádku minimálně jednou za týden sníst syrové kysané zelí. Nezemřel ani jeden námořník na tuto nemoc a za to dostal J.Cook nejvyšší vědecké ocenění té doby. Tu poznal jsem pravou sílu kysaného zelí a spatřil jistou podobnost s ubohými námořníky, i já přeci podnikám dlouhé cesty. Tu předsevzal jsem si, že od toho dne budu též užívati kysaného zelí, nejen pro jeho výborné účinky na zdraví, ale i pro jedinečnou chuť. Na oplátku vyprávěl jsem o své cestě za plzeňským krajem a o nešťastném, nebo snad šťastném větru, který mě zavál sem – do Křimic. Oldřich nakonec mi nabídl, že večer, cestujíc do plzeňského divadla, vezmě mě s sebou. Potěšen přijal jsem jeho nabídku, radujíc se z toho, že budu mít po městě znalého průvodce.
Tak jsem tedy od mého nového známého Oldřicha Stanislava Štíra dostal pozvánku do Městského divadla .S Oldřichem jsem se seznámil po onom nevydařeném přistání v křimickém pivovaru. Konečně tedy stanul jsem v Plzni. Protože jsme měli mírně nakvap, snažíce se stihnout představení, nestačil jsem důkladně vstřebat svůj první dojem z města tohoto, avšak stanuv před impozantní budovou divadla, užasle jsem zíral. Tato majestátní budova počala být stavěna v roce 1899, novostavba byla zkolaudována již 3. září 1902 a 27. září se divadlo slavnostně otevřelo představením Smetanovy Libuše. Hlavním architektem byl Antonín Balšánek. Jak pravil můj nový známý Oldřich, Balšánkův konzervativní projekt získal ve veřejné soutěži na opatření plánů pro nové divadlo až čtvrtou cenu, ale vítězné projekty se zdály zástupcům města příliš "vídeňské„. Obecní zastupitelstvo se usneslo, že na definitivní plány divadla nevypíše novou soutěž, ale jejich vypracování svěří přávě Antonínu Balšánkovi, doporučenému respektovanými pražskými autoritami Schulzem a Pacoldem.
Můj dojem z úchvatného pohledu zvenčí byl silně umocněn okouzlením uvnitř budovy. Vstupujíc do sálu, spatřil jsem obrovský lustr. Oldřich, povšimnuv si mého zájmu pravil, že tento skvost se 669 žárovičkami v podobě ověskového skleněného hroznu dodala pražská firma Suda a Kotěšovec, drobnější osvětlovací tělesa a nástropní rozety dodal podnik Františka Křižíka z pražského Karlína.
Křižík tedy přeci jen po letitých peripetiích, proniknul zpět do Plzně a jeho světla jasně zářila celým divadlem. Rozhodl jsem se, že tohoto velikána českých dějin prozkoumám zítra podrobněji. Oldřich využil chvilky před začátkem představení a jakožto velký znalec obeznámil mě s dalšími podrobnostmi – totiž vedle architekta Balšánka se na stavbě projektantsky účastnili inženýři škodových závodů, kteří navrhli železné konstrukce, a inspektor dvorního divadla Brettscheider, od něhož pocházel návrh na strojní zařízení jeviště. Sotva jsme se usadili na svá místa v první řadě, ozvalo se první zvonění. Oldřich, patříc k zámožnějším občanům města, měl ty nejlepší lístky v přízemí. Méně bohatí obyvatelé museli spokojiti se s místy v zadních řadách, nebo na galerii, anebo vzíti za vděk lístky k stání. Jasně svítící lustr po třetím zazvonění zhasl a opona vyjela nahoru. Oddal jsem se libým tónům předehry a nechal se unášeti krásným představením.
Cestou z divadla procházeli jsme osvětlenou Plzní. A tu jsem vzpomněl na další objekt svého zájmu – je jím český Edison - František Křižík. Císař František Josef I. udělil mu již v roce 1883 svůj řád. Lampy zvané plzeňské jsou po celém světě proslavené. F. Křižík se narodil v Plánici roku 1847 ve velmi chudé rodině. Přesto oba rodiče snaživě vytvářeli podmínky pro další studium svého nadaného jediného syna. Přestěhovali se do Klatov, aby mu zajistili další vzdělání. František studoval na První české reálce. Dokončil ji roku 1866, ale neměl peníze na maturitní poplatek. Přesto byl přijat na techniku v Praze, kde studoval pouhé dva roky, 1867 až 1869, matematiku, fyziku a chemii. Poté začal pracovat ve firmě Kaufman, která vyráběla signalizační a telegrafické přístroje. Úspěch mu roku 1871 vynesl přijetí ke státní c. k. dráze. Dále se intenzivně zabýval signálními a telegrafními zařízeními. V roce 1878 zkonstruoval blokové signalizační zařízení. Navrhl zdokonalené elektrické návěstidlo, zkonstruoval ústřední stavění výhybek a vytvořil blokovací signalizační zařízení, které znatelně omezilo nebezpečí vlakových srážek. Za své schopnosti byl jmenován telegrafním přednostou v Plzni. Peníze z prvních vynálezů mu umožnily, aby se v létě roku 1878 vydal do Paříže na světovou výstavu. Kromě jiných technických novinek tu spatřil také elektrickou obloukovou lampu ruského vynálezce Jabločkova.
Myšlenka elektrického osvětlení byla fascinující a předurčila další dráhu jednatřicetiletého vynálezce. Plzeňští továrníci ,bratři Pietteovi požádali, aby pro ně vyvinul elektrickou lampu, jejíž světlo by bylo podobné dennímu; chtěli jimi nahradit ve své papírenské výrobě dosud používané plynové lampy. Dvouletý proces vývoje dovedl Křižíka k vlastní konstrukci obloukové lampy, která by citlivě reagovala a byla úsporná ve spotřebě elektrického proudu, a její provoz by tudíž byl levnější než u plynových lamp, v té době obvyklých. Křižík představil své zdokonalené obloukovky v Paříži na Elektrotechnické výstavě v roce 1881, dokonce jimi osvětlil jak rakouský pavilon, tak hlavní výstavní sál a schodiště, které k němu vedlo. Za svoji obloukovou lampu získal zlatou medaili. Na této výstavě předváděl své první žárovky také Edison, ty však vedle obloukovek svítily slabým světlem. V Plzni své první obloukovky předvedl Křižík 18. srpna 1881 v divadle, při příležitosti oslavy narozenin císaře Františka Josefa; elektrický proud pro ně vyrábělo dynamo poháněné lokomobilou. Křižík se finančně osamostatnil a za peníze získané z patentování si postavil v Plzni malou výrobnu na elektrotechnická zařízení a obloukové lampy. Vyráběl je v dílně plzeňského domu U Zvonu a dodal je nejprve k osvětlení nádvoří plzeňského Měšťanského pivovaru.
Ač dostával významné zakázky z Prahy i z celé rakouské monarchie, zakázky pro nádraží, uliční osvětlení, továrny a armádu se mu jen hrnuly, v Plzni samotné bylo pouliční osvětlení plynové, tam Křižík nemohl obejít smlouvu města s plynárenskou společností. Proto mohl své obloukové lampy v Plzni na náměstí Republiky a v Tylově divadle nainstalovat až roku 1902. Při procházce Plzní jsme míjeli vznešenou budovu Muzea. Byla ostavena v letech 1897 – 1900 podle plánů ředitele umělecko-průmyslového muzea arch. Josefa Škorpila. Císaři a králi Františku Josefu I . jako poděkování za finanční podporu při stavbě muzea věnovali Jubilejní sál. Vévodí mu jeho podobizna v barokním rámu.
Budova muzea byla původně vybavena plynovým osvětlením, které bylo později nahrazeno elektrickým osvětlením diferenciálními obloukovými lampami se samočinnou regulací světelného oblouku. Lampu zkonstruoval a v muzeu instaloval samotný František Křižík
František se pokusil pro výrobu elektrotechnických zařízení a založení společné české strojírně-elektrotechnické továrny získat továrníka Emila Škodu, ale neuspěl. Emil Škoda je další významná postava Plzně. Pro tento den však bylo zážitků svrchovaně, a tak jsme se vydali zpět do Křimic, kde jsem k noclehu využil pohostinnosti Oldřichovy v jeho domě. Příštího dne měl jsem plány převeliké. Jedním z nich bylo navštívit známý podnik ŠKODOVY ZÁVODY. Třeba zjistím, proč se Křižíkovi nepodařilo Škodu ke spolupráci přemluvit.
Ráno dalšího dne probudil jsem se osvěžen do krásného jitra. Oldřich byl již čile na nohou, práce jeho nepočkala. Měl jsem štěstí,do zelárny k němu přijel se svým povozem bednář Jan Korbel z plzeňského pivovaru. Bednáři tito vyráběli sudy nejen pivní, ale i pro zelináře. Nyní tedy přišel s Oldřichem domluviti další spolupráci. Byl ochoten svézti mě na zpáteční cestě do Plzně. Svěřil jsem se mu se svými plány navštívit ŠKODOVY ZÁVODY. Cestou mi vyprávěl o legendami opředené postavě Emila Škody , podle nějž byly závody pojmenovány. Kariéra Emila Škody začala v roce 1866 nástupem na funkci vrchního inženýra ve strojírně hraběte Valdštena Vartenberka v Plzni s platem 1500 zlatých ročně. Emil Škoda pochopil, že má-li se plzeňská strojírna státi se významným hráčem na trhu a má-li obstáti v konkurenci, bude třeba do podniku mohutně investovat, zavésti nové obory a výrobu zmodernizovat. Jelikož hrabě Valdštejn neměl do modernizace továrny chuť, prodal ji roku 1869 Emilu Škodovi. Kupní smlouva byla podepsána dne 12. června 1869 a celková dohodnutá kupní cena byla 167 642 zlatých. Nu velká suma, Emil Škoda musil býti opravdu velký hráč.
Škoda svůj závod začal ihned úspěšně rozvíjeti. Koupil malou továrničku s 33 dělníky, ze které brzy vybudoval mamutí podnik se 4000 dělníků a 200 techniků. Správně odhadl, že v neklidné Evropě bude stále zájem o zbraně a vsadil na tento výrobní program. Musil býti velice prozíravý, soudím. Mimo zbraní vyprodukovala jeho firma mechanismy pro cukrovary a sladovny a pivovary, dále stroje pro české doly a hutě a v neposlední řadě i válcovny železa a to i do Uherska a Německa. V roce 1884 Škoda založila velmi moderní ocelárnu. Ocelové odlitky a výkovky pro velké osobní a válečné lodě se staly vedle cukrovarů významnými exportními obory Škodovy továrny. V roce 1896 byla postavena nová zbrojní hala a továrna se stala jedním z největších evropských výrobců zbraní. Císař František Josef zavítal před 5 lety – v roce 1905 na prohlídku závodu, tehdy v doprovodu generálního ředitele Georga Günthera. Sám císař mi daroval tuto fotografii. Zaímalo mě ,jaké poměry panují ve Škodových závodech nyní. Emil Škoda měl přeci syna…..bednář na mě spiklenecky mrknul a vyprávěl dál…
Karel Škoda, syn Škodův, se narodil roku 1878 jako nejmladší ze čtyř dětí. Vystudoval střední školy, brzy se však vrátil domů a dle otcova přání se ve Škodovce učil zámečníkem a pracoval ve všech odděleních.Povídá se, že pan továrník na synovu práci přísně dohlížel. V ocelárně byl dán Karel pod dozor zkušenému dělníkovi, který dostal rozkaz, aby v případě neposlušnosti nebo špatně provedené práce byl mladý pán důkladně vytahán za uši.Škoda junior, až chorobně ctižádostivý mladík, toto snášel dosti těžce a útěchou mu bylo očekávání okamžiku, kdy bude on sám mít ve vedení rozhodující slovo. Ve svých dvaceti dvou letech, po smrti otce, se považoval, oproti názorům správní rady, za samozřejmého nástupce generálního ředitele, neboť 51 % akcií v hodnotě 17 milionů korun, které zdědil, jej k tomu opravňovalo. Banky a správní rada však povolaly na místo generálního ředitele energického inženýra Jiřího Günthera, to bylo v době návštěvy císaře. Karel Škoda však nepřestal usilovati o místo generálního ředitele a minulý rok , v roce 1909 se mu to i podařilo, usedl v čele společnosti. Nyní tedy, pokud budu míti štěstí, setkám se se samotným synem Emila Škody Karlem.
Bednář vysadil mě v Tylově ulici, kde sídlilo ředitelství, řka, že až zavítám do pivovaru, ať ho určitě vyhledám. Dali jsme si sraz u Vodárenské věže na třetí hodinu, prý ji určitě najdu. Poděkoval jsem za svezení i za cenné informace a vydal se na další návštěvu.
Měl jsem štěstí. Generální ředitel Karel Škoda se právě zdržoval ve svém úřadu. Vysvětlil jsem mu, proč přicházím, odvolávaje se na císaře Františka Josefa I. (mám totiž zjištěno, že toto otevírá mnohé dveře). Uvítal mě srdečně. Je vidět, že je to člověk znalý etikety. Poprosil jsem, zda by mě nemohl provésti po své továrně. K mému příjemnému překvapení souhlasil . Přicházeli jsme na nádvoří továrny, když tu přímo před námi odehrával se transport lodních děl. Užasle jsem zíral, jaké nádherné kolosy zde jsou schopni vytvořiti. První naše cesta vedla do Strojírny I., postavené v roce 1906, kde se mimo jiné vyráběly parní turbíny.
Měl jsem možnost vidět i montáž dělové věže s kanony ráže 30,5 cm Karel mě pyšně prováděl a já zcela ohromen sledoval mravenčí práci všech dělníků, konstruktérů, všech pracovníků, jež společnými silami vytvářeli tento podnik. Je to v současné době největší zbrojní továrna říše. Ze všech informací mi šla hlava kolem, snažil jsem se dělat zápisky, které si sem nyní přikládám
Vzpomněl jsem si na Františka Křižíka a jeho neúspěšný pokus přemluviti Emila Škodu k výrobě elektrotechnických zařízení a založení společné české strojně-elektrotechnické továrny. Ptal jsem se Karla , zda neví, proč tomu tak bylo, ale ten byl v té době ještě dítětem a o tehdejších otcových pohnutkách věděl pramálo, nicméně Křižíkovy závody dodaly v té době např. 56 obloukovek a pět dynam pro osvětlení Škodových závodů. Takže i tady se cesty páně Křižíka a Škody setkaly.
Karel Škoda se netajil s myšlenkou, že v budoucnu by rád propojil továrny Františka Křižíka a Škodovy závody, ale více se vyjadřovati nehodlal. Nu chápu – a budiž jim přáno. Byl jsem velmi překvapen, když jsme továrnu prošli. Fascinovala mě organizace tak obrovského podniku, jeho rozmanitost a velké množství různých odvětví, jimiž se továrna zaobírala, ta kvanta výrobků, která tady vyprodukovali. Úžasné je, jak továrna rychle reaguje na celosvětové dění , uzpůsobuje výrobní procesy a je tak schopna uspokojovati poptávku po výrobcích z nejrůznějších oborů od strojních, po stavební i zbrojní. Škodovy závody se stále rozšiřovaly o nové haly, zaměstnávaly stále nové lidi ,dokázaly udržet krok , obstát v konkurenci a vyvážet své výrobky do celého světa. A na samém počátku stál jeden člověk – Emil Škoda. Smekám před ním.
Jsa milovníkem zlatého moku, na návštěvu Měšťanského pivovaru v Plzni jsem se těšil asi nejvíce. Tento pivovar byl založen roku 1842.Tehdy měšťané pozvali do Plzně z Bavor sládka Josefa Grolla. Grollovo pivo mělo obrovský úspěch, který neočekával ani sám sládek. Použitím plzeňské vody, žateckého chmelu a nové metody sušení sladu vzniklo pivo velmi lahodné chuti a zlaté barvy. Ochutnal jsem ho a je vskutku výtečné. Od roku 1859 si Měšťanský pivovar nechal registrovat ochrannou známku „Pilsner Bier“. Měšťanský pivovar totiž vždy zastával názor, že piva dalších místních pivovarů napodobují jeho vlastní výrobek. Na zásah Měšťanského pivovaru nepovolilo ministerstvo vnitra ani změnu názvu obce Plzenec na Starou Plzeň. Procházeje vstupní branou, spočinul můj zrak na honosné vile patřící řediteli pivovaru a na dominantě pivovaru Vodárenské věži. Zajímavé je, že ji postavily Škodovy závody, jak mi řekl Karel Škoda při mé předchozí návštěvě. Skupina podnikatelů, mezi nimi i Emil Škoda postavila v sousedství Měšťanského pivovaru další pivovar nazvaný První plzeňský akciový pivovar v Plzni .Tento pivovar vařil také pivo plzeňského typu. Škodovy závody vybavily pivovar technickým zařízením. Roku 1881 byly sem zavedeny Křižíkovy lampy. Od brány jsem vyrazil k Vodárenské věži, u níž jsem měl ve tři hodiny sraz s bednářem Janem Korbelem. Jan už na mě čekal a zdálky mi kynul. Nedaleko věže mě zaujala pamětní deska, sdělující všem, že na tomto místě byl roku 1695 popraven Jan Sladký Kozina. Dodnes se prý duch Jana Koziny některým zjevuje. Měl jsem štěstí, že v době mé návštěvy pivovaru jsem ho nepotkal. Asi by mi v tu chvíli chuť na zlatavý mok přešla. A to by byla škoda!
Jan mě zavedl k sobě bednárny, protože mě velice zajímalo, jak se vyrábí sudy. K výrobě sudů se používalo kvalitní dubové dřevo. To se nechalo řádně proschnout ( 2 až 3 roky), a poté se z něj za postupného napařování a ohýbání vyrobil sud zajištěný železnými obručemi. Po dalším vyschnutí se upravil povrch, bednář zhotovil dna a mohlo se přikročit k utěsnění, tedy vysmolení sudu. Při něm se do sudu vylila roztavená smola, zapálila se a nádoba byla rychle utěsněna. Tak hořící smola zhasla a za neustálého koulení se rozlila po celém vnitřku. Přebytečná tekutina se pak vylila a do doby, než smola zaschla, byl sud dále koulen kvůli jejímu rovnoměrnému rozprostření. Překvapilo mě, že pivní sudy mají víko prohnuté dovnitř, neboť pivo na rozdíl od vína tlakuje. Tu a tam se skutečně stalo, že se sud přetlakoval a vybuchl. To musela být spoušť! Do vysmolených sudů se dávalo pivo, pivo se skladovalo celoročně ve sklepích umístěných pod areálem pivovaru a chladilo se ledem. Led v zimě sekali ledaři na boleveckých rybnících a koněspřežkou vozili do pivovaru. Led udržoval ve sklepích stálou teplotu a vydržel zde až do další zimy.No, není to lehké takové pivo vyrobiti. O tom mluvili i v pivovaru v Křimicích. Vzpomenuv si na svůj slib císaři, že mu v Plzni obstarám výtečné plzeňské pivo, byl jsem nucen navštíviti ještě téhož dne večer místní vyhlášenou restauraci U Salzmannů, abych okoštoval plzeňská piva a vybral z nich to nejlepší.
Chodíc po Plzni dobře naladěn, ani nevím, kolikrát jsem prošel jedno místo. Přemýšlel jsem o svých nových přátelích a o získaných vědomostech a zážitcích. Konečně vrátivši se ze svých myšlenek zpět, zvedl jsem hlavu, abych zjistil, kde se přibližně nacházím. Rozhlížel jsem se okolo sebe a najednou vidouc řítiti se na mě hnědou šmouhu, pokusil jsem se uhnouti, leč marně. Svalil jsem se znenáhla po obrovské tvrdé ráně na zem a zůstal tam ležet. Po chvíli se ke mně přiřítili hoši v krátkých modrých kraťasech a červených plandavých hábitech. Pokorně se omlouvajíc zvedli mě ze země a ukázali mi tu hnědou kulatou věc. Vůbec jsem nevěděl, co to je, viděl jsem to poprvé v životě. Ti upocení a udýchaní mladíci mi vysvětlili, že je to míč používající se ke hře zvané fotbal. Patříc na mé udivení, nabídli mi, zda bych si nechtěl zahrát s nimi. No panečku, jakpak ne! Udělili mi pokyny o základních pravidlech hry. Přidal jsem se k jednomu týmu a začali jsme hrát. Hra to byla úžasná, plná nadšení a úsilí hráčů a já byl pln obdivu k těm mladíkům, co dokážou dělat s nohama a jednou kulatou věcí.
Vyprávěli mi, že si založili vlastní kroužek, který se jmenoval Blesk. Zakrátko neměl Blesk v okolí konkurenci, ale kluci potřebovali hrát opravdové zápasy. Proto všichni přešli do FC Union a po čase do nově vzniklého SK Smíchov Plzeň. Již delší dobu si ale pohrávají s myšlenkou, založiti si vlastní klub a bít se za jeho barvy. Dokonce si i našli spojence, úředníka státních drah Jaroslava Ausobského, který podal žádost o založení nového plzeňského klubu. Teď čekají na odpověď..Nu cílevědomí to hoši A já jim na oplátku vyprávěl o svém životě prvního balónového vzduchoplavce z povolání. O vší té kráse, která můj život provází , jež je však ředěna steskem po mé ženě Viktorii. Po ukončení hry mě takzvaní fotbalisté učili triky s „mičudou“. Začal jsem si s tou kulatou věcí pohrávat a objevil svůj nový talent. Udivení hoši mě pozvali na jejich zápas, ať se přijdu podívat.
Návštěva fotbalového zápasu byl nezapomenutelný zážitek. I já, jinak klidný člověk, jsem se neubránil nadšeným projevům radosti, jakmile mužstvo mých známých chlapců vstřelilo gól, a křičel na celé kolo spolu s ostatními návštěvníky, kteří hráče povzbuzovali. Není divu, že jsem pak byl celý ochraptělý. Po zápasu chlapce jsem vyhledal a nadšeně jim blahopřál k jejich vítězství, rozradostněni pravili, že jsem jim přinesl štěstí a schválí–li jim nový klub, že ho na mou počest po mě pojmenují. Skromně pronesl jsem, že jméno Kráčmera je jistě vznešené, že je mi velikou ctí, však nevím, hodí-li se zrovna pro fotbalový klub – chvíli přemýšleli a pak přišli s nápadem, že jej tedy pojmenují po mé ženě, jež věrně čeká na mě doma a je tou nejdůležitější osobou v mém životě – VIKTORIE. Slzy dojetí vstoupily mi do očí a ihned jsem své ženě do dopisu zprávu tuto napsal.
Odpoledne jsem se vrátil do Křimic ke svému balónu. Na dno koše uložil jsem deník a několik lahví plzeňského piva, které jsem obstaral pro císaře Františka Josefa, obalil si krk šálou, abych jej, dosud bolavý po návštěvě fotbalového zápasu, udržel během letu pěkně v teple. Naposledy rozloučil jsem se pohledem s malebnou plzeňskou krajinou a vznesl se do výše. Nad Plzní zamával jsem ještě naposledy vysokým věžím kostela, komínům Škodových závodů, Vodárenské věži a zamířil ke svému dalšímu cíli.
Odlétajíc,přemýšlel jsem ještě nad tímto městem. O tom, jak moc ho ovlivnili někteří lidé: Emil Škoda, který velice prozíravě odhadl, že městem bude procházet důležitý železniční uzel a tedy že je tady velmi vhodné místo pro založení továrny a jeho předvídavost v jakých odvětvích se bude továrna realizovat. František Křižík, který tady započal svou úspěšnou kariéru a významně ovlivnil životy Plzeňanů. Antonín Balšánek, který dostal šanci vystavět městu nádherné divadlo a přinášet tak spoustu radosti občanům plzeňským. Ale i o tom, jací tu žijí lidé – měl jsem tu čest seznámiti se s lidmi ochotnými, vstřícnými, ale i cílevědomými, kteří své město mají rádi a jsou hrdí na to, že žijí právě tady. Ač se to na první pohled nezdá, Plzeň není jen město průmyslové, dokázali mi to chlapci z fotbalového klubu, kteří si pevně jdou za svým cílem, vytvořiti vlastní klub, ale i občané Plzně, kteří toho vědí spoustu o historii města a dokáží z ní čerpati. Vždyť Plzeň má už minimálně dvě své nej – plzeňské lampy – známé po celém světě a plzeňské pivo, taktéž světově proslavené. A to jsem zmínil jen hrstku těch, kteří Plzní prošli a navěky ji ovlinili. Jsme zvědav, jak bude Plzeň v budoucnu vzkétat a jsem velice rád, že jsem toto město navštívil.
