Lumpárny pejska Edy Renáta Laryszová
© Renáta Laryszová, 2016 Ilustrace © Jakub Klein, 2016 Rukopis neprošel redakční úpravou. Pro autorku vydal Mgr. Radim Polášek, Ph.D., Vydavatelství En Face www.enface.cz
ISBN 978-80-87264-63-8 (PDF)
Poděkování pejskovi Edovi, který mi laskavě dovolil tlumočit svoje patálie a mojí vlastní velké lidské smečce za trpělivost.
Věnováno prvnímu pejskovi v rodině - buldočkovi Baronovi, který už je podle Edy i nás ostatních "někde v psím nebíčku."
Předmluva Tohle jsou pravdivé a nefalšované příběhy šestitýdenního štěňátka Edy - Jacka Russela teriéra. Eda přichází do nové rodiny páníčků, jak jim Eda říká a musí se vypořádat s novým životem plným nástrah a milých překvapení. V této velké rodině žijí spolu matka, otec a dcera pohromadě - tak jak byl Eda zvyklý u své psí rodiny. Ale vypadají trochu jinak a chovají se jinak, než tomu bylo v jeho velké psí smečce. "Vždyť jsem měl sedm sourozenců!" "Tak už to přece znám!" Jak o sobě mluví v posledním příběhu a snaží se se vším vypořádat, se vší svou psí energií. "Jsem už přece velký!" Ale moc se přitom těší na hračky a velký psí dort, protože má narozeniny. A co bude dál? Tento příběh o malém pejskovi Edovi není jeho poslední... S Edou a jeho vylomeninami se budeme setkávat v prvním, druhém, třetím, čtvrtém a pátém díle... a možná budou i další...
Kniha první Vysvětlivky velcí páníčci - Edova nová lidská rodina velký páníček a malý páníček - dospělí a malé děti velká panička s kudrnatou žlutou a dlouhou srstí žena s vlnitými dlouhými blond vlasy velký páníček s černou srstí - muž s černými vlasy velký páníček s fouskem - otec v Edově lidské rodině velká, panička s dlouhou, hnědou srstí - dcera v jeho lidské rodině malá široká panička s velkým bříškem - matka v lidské rodině dřevěné se čtyřma nohama - stůl šustivé věci - papíry, noviny něco jako kostička - kousací kost pro psy zelené, chlupaté - míček zlý pán v bílém plášti - hodný veterinář pelíšek velkých pejsků - postel malá žlutá kulička - pták Honza, Korela malé, žluté a kulaté - piškoty velcí, modročerní - havrani výchovný pořad o pejscích - Polepšovna mazlíčků pořad o pejscích - pořad na Animalu hrozivé barevné věci - rachejtle, dělobuchy, ohňostroj velká bílá mísa - umyvadlo
Pejsek a kočička Jak pekli dort - Pohádka, ve které zvířátka pekla dort mejdan - zábava, večírek, oslava
1. Bylo, nebylo... Hrozně dlouho jsem žil u maminky v bříšku. Spinkal jsem tam hezky se svými sedmi psími brášky a sestřičkami. A pak přišel čas jít se podívat ven. Plaval jsem statečně v té nádherné růžové vodě, protože jsem byl zvědavý - co se děje venku? Venku bylo krásně teploučko, hlavně když mě moje maminka zahřívala svým dechem a myla svým hebkým růžovým dlouhým a teplým jazýčkem. A maminčino mlíčko to je vám dobrota! Je to ta nejlepší věc na celém světě! I tatínek se na nás všechny přišel podívat a olíznul mě svým velkým jazykem - asi aby mě příště poznal. Byl jsem pořád tak růžový a nahatý, ale ostatní byli taky takže to vůbec nevadilo. Cumlal jsem a nasával mlíčko od maminky a krásně rostl. Prostě jako z vody, anebo vlastně z mléka! Takoví dva velcí páníčkové se na mě chodili dívat "jak nádherně rostu a jak jsem tlustý a veselý." Poňafávali si mezi sebou. A já jsem rostl a rostl jako z vody.
2. A potom přišel ten velký den - měl jsem se jít fotit! Celý den jsem se na to těšil. Jenom abych vypadal hezky, mile a přítulně. Mým sourozencům se to moc nelíbilo - říkali, že je to strašná otrava a nuda, ale já jsem byl rád! Moc rááád! Tak, táááák, ještě se natočit ze strany a úsměv. Pozor vyletí kostičkááá! Cvak, cvak, cvak! Usmál jsem se co nejlíbezněji jsem dovedl. Ještě že jsem si to doma nacvičoval. Jenom moc neukazovat zuby, to bych pak vypadal hodně hladově. Fotku posílali mým novým páníčkům - tak jsem samozřejmě chtěl vypadat co nejlépe! A už to bylo tady. Vezli mě k mé nové rodině. Jeli se mnou oba - ta krásná velká panička s kudrnatou žlutou dlouhou srstí na hlavičce, která tak krásně voněla, i ten druhý velký páníček s černou srstí a hlubokým hlasem. A pak tam byl ještě jeden pejsek neznámého původu. Hmmm. Asi přítel rodiny. Pomyslel jsem si. Moji velcí páníčkové mi říkali, že pojedu ke svým novým páníčkům. Vybrali si mě podle fotografie. V duchu jsem si gratuloval, že jsem se tak mile tvářil. Jejich pejsek je teď prý v psím nebíčku u jeho maminky a tatínka. Oni prý kvůli němu hodně plakali a vyli smutkem. Musím je rozveselit a být moc milý a hodně hravý. Potom si mě taková hezká velká panička s dlouhou hnědou srstí vzala do náruče a řekla mi, že jsem jejich Eda.
Tak jsem tedy Eda. Edward, protože jsem jejich malý princ. V té náruči bylo táááák teploučko, krásně a útulno až jsem v ní skoro usnul. Můj nový domov je móóóc hezký. Ty velké pokoje jsem si ještě ani nestačil všechny proběhnout. A ti velcí páníčkové mě budou krmit a budou si se mnou celý den hrááát!
3. Dostal jsem krááásnou plastovou hračku. Můžu si s ní hrát. Můžu si s ní koulet. Můžu ji kousat a kousat a kousat a můžu ji i zničííít! Juchůůů! Ta tak krásně praská. Ještě musím proběhnout všechny pokoje - kde je něco zajímavého. A hele, za gaučem je mezera - to je ale kráásná ulička! Budu se tam procházet. Proč mě odtud tahají pryč? Křupnul bych si něco k jídlu. Tohle je asi moje mistička. A nebo je jejich? Ohlížím se pomalu, jestli to dělám dobře. Asi ano. Křup, křup, křup, křupy, křup. Chroust, chroust a chrousty, chroust! Hmmm, ňam, ňam! Hodně dobré - jako doma. A vodička skvělá - studená! Tak a zase do práce. Tady něco krásně vonííííí! Čmuch, čmuch - masíčkóó! Hmm. Hezký pelíšek - vrzzz - vrzz - vrz. Možná bude i ke kousání. A ta teploučká krásná deka. To se bude hezky spinkat. Doma jsme spali všichni pohromadě - přitulení k maminčinu bříšku. Jak to bude asi tady? Cink, cink! Někdo zvoní! Kdo to asi je? Jůůůů. Velký páníček s fouskem. Má fousky trochu jiné než já. Takové větší a má jich víc! Líbí se mi. Postrkují mě dopředu - asi abych se s ním šel přivítat? Ještě jsem vám neřekl pořádně něco o sobě. Tak jsem tedy Eda - jak mi říkají. Jsem dlouhý asi dvacet centimetrů, ale prý budu ještě větší a silnější. Mám trošku bříško, ale to prý nevadí. Jsem bílohnědý s černými flíčky. A narodil jsem
se v zimě. Všichni moji páníčkové se mi líbí. Malá panička má větší bříško než já. Tak to mi asi bude vařit dobré jídlo. A taky že jo, hned příští den jsem dostal celou plnou mističku nááádherného růžového masíčka. To vám byla dobrota! Taky by jste si dali říct, viďte? A víte, co jsem udělal? Celé jsem to snědl! Mňam, mňam.
4. Po mém novém domově jsou všude divné věci. Šustí mi pod nožkama. Třeba jsou na trhání? Zkusím jeden rozškubat - co se bude dít? Hmmm. To není dobré. Neprošlo to všichni se na mě mračí a volají: "Zlý pejsek!" Tak k čemu tedy jsou? Ajaj, ajajaj! Už to nevydržííííím! Strašně se mi chce udělat loužičku. Co teď? Co teď mám dělat? Všichni mě pozorují jak tady běhám, ale aby mi poradili - to ne. A jéje. Ajej. To bude ouvej! Udělal jsem loužičku na jednu z těch věcí. To bude zle. Velcí páníčkové se na mě usmívají a ňafají něžně: "Hodný pejsek. Hodný Eda. Moc hodný Eda." "Udělal jsi hezkou loužičku na noviny." A hladí mě po hlavičce. Tak to bychom měli. Teď ještě něco najít ke kousání. Pelíšek? Moc tvrdé. Hmmmm. Papuče - hezké. Snad později. A nebo... Hmmm. Dobrééé! Jo to je ono! To je lahůdka! Proč mi to zase berou? Zrovna jsem se začal dobře bavit. Plesk! Dostal jsem přes zadeček. Za co? Oni si s tím přece taky hrají! Já jsem je viděl! Až se nebudou dívat - vyzkouším tady to dřevěné se čtyřma nohama - to by mohlo být ke kousání. Rostou mi zoubky. Chci kousat, kousat, kousat, kousat, kousáááát! Pořád a bez přestání kousat! Musím a chci! Teď šli konečně všichni pryč. Huráááá! Přiblížím se opatrně k
tomu se čtyřma nohama - snad mě nekopne! Asi to není zvíře? Když se to nehýbe? Hmmm. To je docela dobré?! Mmm. Mňam. Mňam. A ty kousky co z toho jsou - jsou tak báječné! Zase špatně. Říkají tomu všichni tak divně - stůl... Je zle. Nejdřív jsem si myslel, že si jenom tak hrajeme na honěnou - běhám totiž k smrti rád. Ale prohrál jsem. Malá panička s dlouhou hnědou srstí mě chytila a zvedla do výšky. Já chci na zem. Kňoural jsem a kopal tlapkami. Ani jsem neposlouchal - co mi povídá. Asi mi promlouvala do duše. Pak mě pustila. Utekl jsem. Snažil jsem se schovat do jedné z mých hezkých uliček, ale Ouha! Najednou jsem nemohl ven? Začal jsem křičet, kňourat a plakat. Uvízl jsem! Moje hodná panička mě odtamtud opatrně vytáhla a dala mi pusinku (pozor na pěšinku) a něco moc dobrého k jídlu a taky dobrého na bolístku. Bylo to malé, žluté a kulaté, ale slunce to nebylo! Byl to piškotek. Tak krásně kulatý a sladký... Byla to moje sladká odměna na bolístku, abych už neplakal. Samozřejmě, že jsem neplakal. Jsem přece hodný a statečný pejsek.
5. Na druhý den jsem dostal něco moc dobrého. Vypadalo to jako kostička, ale nebyla to kostička. Dalo se to kousat a jíst. Chtěl jsem se co nejdřív dostat dovnitř! Říkali, že je to moc dobrá psí sušenka... Mňam... Moc mi chutnala. A ještě jsme si hráli s takovým hezkým, zeleným, chlupatým míčkem. A potom jsme vymysleli báááječnouu hru. Malá široká panička měla provázek a na něm úžasnouuu kuličku z hadříků a já do té kuličky boxoval, tahal za ni a koulel si s ní. Nááádhera! Měli byste to taky zkusit. Svým velkým páníčkům jsem půjčil svoji oblíbenou kostičku. Zatím si s ní ještě nehrají, ale třeba si pohrají příště. Mám taky nového hadrového přítele. Má dlouhé nožičky - delší než já a můžu ho za ně tahat a on se na mě ani trošku nezlobí. Mám jeden obrovský a strašně zodpovědný úkol, který nemůže dělat nikdo jiný. Musím vyprovodit svoje páníčky, když jdou z domu ven a taky je hezky přivítat, když přijdou domů. Když odcházejí - rychle běžím k oknu, abych to stihnul, vyskočím na lavici, postavím se na zadní - to abych na ně dobře viděl a počkal, až mi zamávají. Pak je pozorně sleduju, kterým jdou směrem a jestli tam někde nejde nějaký zlý pejsek. Většinou už vím, kdy se moji páníčci mají vrátit, a tak je vyhlížím z okna. Když zazvoní zvonek - rychle běžím ke dveřím, v letu si sotva stihnu křupnout křupku a už
stojím v pozoru u dveří a vrtím ocáskem. Je to velice důležitá práce a nemůže ji dělat jen tak někdo! Všechny tři jsem je pořádně přivítal a dvakrát! Pohladili mě a řekli, že jsem moc šikovný a dostal jsem hezkou velkouuu kostičku ke kousání. Měl jsem z toho radost a kousal jsem a kousal…
6. Dneska bude velký den! Jdu dnes poprvé se svými páníčky na procházku. Protože jsem neviděl, že by dělali loužičky - tak jsem je taky nedělal. Chodili jsme venku, zdravili se s přáteli a čmuchali a čuchali, co je kde nového! Tolik krásných vůní a takové teplíčko! Vrátili jsme se domů, ale za chvilku jsme se byli projít zase znova! Mně to vůbec nevadilo! Ale moji páníčci byli z něčeho strašně zklamaní. Zkoumavě mě obcházeli a přemýšleli - co je se mnou. Potřetí, když jsme šli zase ven - vzali jsme s sebou ty divné šustivé noviny, které máme doma na loužičky. Na co mi to tady je? Myslel jsem si udiveně. To je na loužičky i venku? Ven se chodí přece jen procházet? No, tak jim udělám radost! Když jsem na ty noviny udělal konečně loužičku - tak zaštěkali radostí! Příště jsme potkali na procházce pejska a ten tak divně zvedal nožičku. Zkusil jsem to po něm a Ejhle! Měl jsem úspěch! A moc mě všichni chválili. Příště to udělám zase.
7. Moji páníčkové usoudili, že už jsem dost velký, a tak jsme šli na dlouhatánskou procházku. Ale zrada! Vešli jsme do velké bílé chodby, ale tam to divně vonělo - nebezpečím a strachem. Já tam nechci - začnu kňourat okamžitě jako malý. Budou mě vážit a možná ještě něco horšího. A měl jsem pravdu. Zvážili mě - ani se mě neptali, jestli chci vědět kolik vážím! Pak ale přišlo něco mnohem horšího. Co to dělá ten zlý pán v bílém plášti u mého zadečku? To se přece nesmí! To se řekne! Auuúúú! Fuj! Chci někoho pokousat! Vrrrrrrrr!! Vrrrrrrr!! Raf! Raf! Chci někoho pokousat vepředu, ale nikdo tam není! A pak ještě ta hrozná pichlavá věc! Ale teď už opravdu někoho kousnu! Budu se bít jako lev! Biju se jako lev za každý svůj chloupek, za každý svůj ustřižený drápek! Jen počkejte. Ještě jsem s vámi neskončil! Ale už je po všem. Tak vidíte ještě, že jste mě sundali z toho stolu. Moje paničky mě uklidňovaly: "To nic, to je jenom pan doktor. Dá ti Edo malinkou injekci, aby jsi byl zdravý." Ale nevěřil jsem jim. Moc mě to bolelo a jsem na ně na všechny moc naštvaný. Vrrr. Byl jsem tak strašně unavený a to jsem ještě musel jít takovou
dálkuuu! Velký páníček s fouskem - jako mám já, mě chvíli nesl. To bylo strašně fajn. Blaženě jsem se mu uložil v náručí a spinkal celý zbytek cesty. Uffffff. Chrrrrrrrr.
8. Doma jsem se potom uložil na gauč a spinkal jsem pohodlně na zádíčkách až do večera. Dostal jsem od paničky s velkým bříškem - tak velkým jako mám já - moc dobrou večeři. Asi to je za odměnu, že jsem byl tak hodný. Jsou to mňáám křupky a kousek toho malého, růžového a moc dobrého. Bylo to syrové a říká se tomu kuřecí maso. Je prý plné moc dobrých a zdravých věcí pro maličké pejsky! Jak jsem časem rostl po tom dobrém jídle, tak mi začal být můj pelíšek malý. Asi to bude pelíšek už jenom na hraní. Ale kde teď budu spát? Uvažoval jsem. Na zemi určitě ne. Tam je zima. V křesle? Tam se mi moc nelíbí. A co takhle v pelíšku mých velkých páníčků? Musím se ale rozhodnout. Budu spát s mladou paničkou s dlouhou srstí ? Anebo se dvěma velkými staršími páníčky? Dlouho jsem takhle rozvažoval a lámal si hlavu. A potom jsem si řekl, že to zkusím v obou pelíšcích. Dneska budu spinkat u dvou velkých starších páníčků a zítra to zkusím se spinkáním u mladé paničky. A tak jsem to i udělal. U všech mých páníčků mi bylo moc dobře. U mladé paničky se mi krásně spalo na její dlouhé hnědé srsti. Rozhodoval jsem se strašně dlouho. Bylo to hrozně moc důležité. Víc jak dva měsíce jsem se rozhodoval. A pak jsem si řekl, že budu spinkat u starších páníčků. Mají větší pelíšek, kde si můžu pohodlně natáhnout packy a ten velký páníček s fouskem chodí brzo spát se
mnou. A taky mi slíbil, že se mnou bude ráno chodit na procházky. To je přece to nejhlavnější, hezké dlouhé procházky.
9. Dostávám teď častěji dobré růžové masíčko. Ale vypadá a chutná teď trochu jinak. Po bytě už dávno neleží divné šustivé noviny. Nejsou už potřeba. Jsem už totiž velký kluk a chodím na procházky. Nedávno jsem byl na procházce s paničkou s velkým bříškem. Bylo hezky - velké, zářivě žluté slunce hřálo a kytičky a tráva voněly. A najednou.... Fuj, to jsem se lekl! Přede mnou stál velký čtyřnohý černý psí obr! Ještě že ho drželi! Fuj, on mě sežere! Zavzlykal Eda. Převalil se na záda a začal vřískat. Držte hóóóó! Pomóóc! Vraždáááá! Chtějí mě sežrááát! To velké černé tele ode mě museli odtáhnout. Určitě by mě jinak sežral! Anebo rozšlápl! Od té doby nemám moc rád černé pejsky. Černý pejsek je hrozně moc zlý pejsek. Čtyřnohé psí holčičky mám ale hodně rád a je mi jedno jestli jsou černé, zrzavé, malé nebo velké, tlusté nebo tenké. Mám hodně psích kamarádek, psích slečen a obdivovatelek. Vždycky se rád s každou obejmu a políbím na přivítanou. Jsem přece velice slušný kluk. Mám jednu moc dobrou a moc hezkou psí kamarádku. Každé ráno, když jdeme ven, si dáme pusinku a zjišťujeme, co měl ten druhý k snídani. Když jsem dneska Anynku políbil, tak jsem z ní ucítil pěkný kus krvavého masíčkááá. Hmmm. To musela být úúúžasná snídaně. Zítra k ní půjdu na snídani. Nechám se pozvat. Její páníčci mě mají moc
rádi. Stačí jenom se na ně hezky zadívat a udělat psí očička. Hluboce jsem se jim podíval do očí. Tak a je to domluveno. Zítra jdu ke své kamarádce na snídani. Příští den bylo všechno tak, jak si to Eda naplánoval. Šel společně se svými páníčky k sousedovic Anynce na snídani. A že nevíte, co tam dělal? No přece hrál si, smál se a papal a papal hezké kousky růžového masíčka.
10. Jednou jsme se šli projít všichni tři. Jeden z mých páníčků mě vedl. Na podzim byly obrovské hromady listí. Jééé to bylo najednou práce. Neodolal jsem a všechny hromady jsem si musel podepsat. A těch pejsků, co tam bylo přede mnou! Dostal jsem nové vodítko a obojek. Vodítko jsem si vzal do tlamičky a vedl jsem páníčky svými oblíbenými stezičkami a cestičkami. Strašně jsem chtěl jít rychle. Ale oni mě drželi pevně. Moji páníčkové mi všichni vyčítali, že je táhnu, ale vždyť já klidně můžu chodit i sám! Domů už trefím. Hned za tamtím kamínkem a tou kytičkou zahnout za roh doleva a pak doprava. Ajaj. Ajajajaj. Už jsem se ztratil. Takže znovu - za čtyřnohým bílým chundelatým pejskem - vlastně psí holčičkou... teď jsem se zasnil... Takže opět znovu... za velkou hromadou listí doleva, kolem obrubníku... A už zase nevím jak dál. Asi raději budu zatím chodit s páníčkama. Tak to bude určitě lepší. Ale možná, že se proběhnu párkrát sám. Ten obojek půjde sundat lehce - už jsem to zkoušel. Hej, hej, hej, héééj... Jupíííí! Ejchuchúúú! Povedlo se! Hezky jsem se proběhl! Panička s dlouhou srstí mě sice potom dohnala a pleskla přes zadeček, ale stálo to za to! Zítra mi prý koupí ještě něco k obojku. Říká se tomu kšíry (popruhy). Je strašně komplikované se do toho navléct. Páníčkové dlouho přemýšleli - jak mi je nasadit. Dejte mi to
sem - já to rozkoušu a bude to! Nevyšlo to - nenechají si ode mě poradit. Takže nejdřív jedna noha, potom druhá noha… - zadní nebo přední? Takže znova - pravá noha, levá noha, nahoře zapnout a je to. Vždyť to ani nebolelo. Stejně je to zbytečné - sundám si i tohle a budu volně létat a běhat a uši mi budou vlááááát ve větru... To bude krááása! A jak si Eda naplánoval, tak to také udělal. Dvakrát pohodil hlavou a postroje i s obojkem, které ho tak svazovaly, byly hned dole a Eda utíkal a utíkal. Byl šťastný. Ale když uviděl, jak jsou jeho páníčkové smutní, tak se pokorně vrátil domů. Chyběli mu. Chybělo mu jejich pohlazení a jejich láska.
11. Od té doby, co jsem viděl toho hrozného psa, tak poctivě hlídám a bráním svoje páníčky doma i venku. Každý čtyřnohý pes, který se mi nelíbí - bude po zásluze potrestááán! Vybafnu na něho, ať se od nás drží dál. Nic mi neunikne - všechno vidím. Moje území je hodně a hodně metrů od mého domova. Od plotu přes hřiště až na cestu a ještě dáááál. Páníčkové se moc diví, co tam v té dálce vidím? Ale já vím své. Ještě s námi žije další zvířátko - živá malá žlutá kulička s chocholkou a očičkama jako korálky, která tak zvláštně štěká... Říká se tomu že zpívá... Žije v kleci za mřížemi. Asi něco provedl. Říkáme mu Honza a je to ptáček. Jednou za čas má vycházky, a tak se chodí proletět po bytečku. Očičkama jako z černých korálků se rozhlíží a srst na hlavičce, které se říká chocholka - má zvednutou. Taková zvířátka znám. Venku jich běhá a létá víc. Házejí jim v zimě náš chleba, ale mně to nevadí. Ale kdyby těm velkým modročerným havranům hodili i maso, tak to bych jim asi něco štěknul z plných plic! Havrani, to je taky jméno. Nemohli pro ně vymyslet lepší název? Proč nemají taky takové pěkné jméno jako já... Eda. To přece zní tak hezky a vznešeně... Ale k našemu Honzovi. Řekli mi, že je to ptáček a že je kamarád. A že mu nesmím ublížit. Chodí ho krmit a mění mu vodu, tak ho asi mají rádi. Jednou jsem si k němu čuch-
nul - jestli je v pořádku. Jo, vypadá neškodně. Tváří se na mě přátelsky a prozpěvuje si v kleci. Snad budeme kamarádi. Ráno mě vzbudil krásný zpěv. Ta žlutá kulička – ptáček Honza mě volal. Něco uviděl v okně a chtěl mi to hned ukázat! Moji páníčci to vůbec nepochopili, když jsem jim to říkal, tak jsem za Honzou šel sám. A dobře, že jsem to udělal. Za oknem šel můj největší nepřítel – velký černý pes. Štěkal jsem na něho a Honza pískal a společně jsme ho zahnali, aby si snad nemyslel, že si na nás může dovolovat! Od té doby jsou z nás s Honzou ti nejlepší kamarádi. Vždycky mi řekne, když se venku něco děje a já mu každé ráno nosím ke kleci čerstvou kostičku. Ještě nikdy ji neochutnal, ale to nevadí! Snědl jsem ji za něj. Mám ho rád, je to můj nejlepší kamarád!
12. Uplynulo několik měsíců a moji drazí páníčkové usoudili, že jsem tak chytrý a šikovný, že bych se měl naučit poslouchat. Budou se mnou cvičit povely. "Lehni..." "Sedni..." "Zůstaň...! Pojď..." Valilo se na mě ze všech stran. Co to po mě chtějí? Mě to nebaví... Sebral jsem se a znechuceně odešel pryč. A na druhý den zase. "Lehni... Sedni..." "Zůstaň...! Pojď..." Dneska to už bylo ale o něco zajímavější. Měli s sebou krásně žluté kulaté sladké dobrotky k jídlu - piškoty. Spapal jsem všechny, co pro mě měli. Ze zásady jsem vůbec necvičil. Ne, že bych to neuměl, ale nechtělo se mi. Možná příště bych mohl něco předvést? Jestli budou na mě hodní... Snad zítra. A je zase nový den... Ty piškotky měli u sebe, ale nechtěli mi je dát, dokud jsem něco neudělal. Zkusil jsem si lehnout. Špatně. Sednout. Zase špatně. Vždycky jsem to udělal opačně. "Zůstaň."
Na chvilku jsem to vydržel, ale když ona je to taková legrace! Příště budu chytřejší - když chci spapat krásné žluté piškoty. Dokonce mě cvičení začalo i bavit. Zkusil jsem udělat všechno najednou. Sednout a pak hned lehnout. Plácnul jsem sebou na zem a všichni se začali smát - ale hlavní bylo, že jsem dostal piškotek. Zabírá to. Budu to tak dělat pořád. Povel "Nesmíš" mi pořád nejde. Když oni mi pořád nabízejí samé dobrůtky, které tak krásně voní a já si je nesmím vzít! No, řekněte sami - taky byste neodolali a vzali si!
13. Dneska jsme se dívali na výchovný pořad o pejscích usnul jsem u něj v křesle. Večer, když jsem si schrupnul před spaním, jsem se díval na jiný pořad o pejscích. O chudáčcích bez domova, co nemají páníčky. Bylo mi jich moc líto. Poslal bych jim i svoji nejoblíbenější hračku. Mojí nejoblíbenější hračkou je látkový polštářek. Máme vymyšlenou takovou hezkou hru. Páníčkové mi polštářek vyhodí asi metr vysoko a já po něm skočím a chytím ho v letu. To mě strašně baví. Anebo se o něj přetahujeme. Protože jsem moc hodný pejsek, tak nechávám svoje páníčky vždycky vyhrát. Kdybych jim tak mohl poslat svoji kostičku. Kdysi jsem se taky bál, že budu mít hlad a schovával jsem si chleba, rohlíky a piškotky do všech svých uliček. Dneska už se ale nebojím - jídla mám dost. A do svých uliček už nechodím. Už jsem moc tlustý a už se do nich nevlezu. Mám totiž už moc velké bříško.
14. Dneska jsou prý Vánoce. Co to je? Dá se to jíst? Asi ano, protože večer jsem měl na večeři něco moc dobrého k jídlu. Neodolatelně to vonělo. A říká se té dobrotě ryba! Nic lepšího jsem ještě nejedl. Hmmm. Mňam. Mňam. Mňááám. Ještě mám hrozně rád jedno jídlo - je dlouhé a tmavě růžové. Vypadá jako nožičky a říká se mu párky. Ráno se strojil stromeček - ten znám zvenku. Má na sobě tmavě zelené a pichlavé jehličky. Dávaly se na něj zvláštní, kulaté baňky a dobrůtky z čokolády. Čokoláda - je úžasně voňavá sladká hnědá dobrůtka, kterou nesmím. Není to prý vůbec zdravé pro pejsky. Bylo by mi po ní špatně. A už jsem vám říkal, jak jsem pekl cukroví? Hrozně jsem chtěl pomáhat. Ale nenechali mě. Páníček s fouskem mě pořád bral ven na procházky. Ne že by mě to s ním nebavilo...? Ale chtěl jsem taky přiložit čumák k dílu. Pod stromečkem s lesklými kulatými a čokoládovými dobrotami se večer objevily velké šustivé balíčky. Jeden z nich byl i pro mě! Mohl jsem si ho dokonce sám rozbalit! Byla v něm kráááásná nová ještě neokousanáá kostička! Štěstím jsem nemohl ani štěkat. Rychle jsem ji vzal do tlamy, aby mě nikdo neviděl a hbitě jsem se i se svojí novou hračkou odplížil vedle do pelíšku a celou jsem si ji snědl.
15. Ještě jsem vám neřekl - jak mám ráááád malé psí něžnosti - drbání na hlavičce, hlazení oušek, drbání na zádíčkách a hlavně a nejvíc na bříšku. Na bříšku se mi to moc líbí - to se pak protahuju blaženě jako kočička a samým štěstím a láskou předu! Jsem natolik šikovný, že jsem se naučil pít vodu z hrnečku - jako moji páníčkové. Voda z hrnečku mi chutná mnohem líp než z misky. Už jsem vám povídal, co se mi stalo několik dní po tom, co jsem si tak pochutnával na té dobroučké rybě? Byl večer, tma - všechno krásně vonělo a v klidu jsem si venku značil svoje místečko, to aby se vědělo, že jsem tam byl. Když v tom "Bum. Prááááásk! Ratatata!" A zase "Bummm! Práááásk! Ratatááá!" Strašlivě jsem se vyděsil. Byl jsem sice venku se svojí mladou paničkou s dlouhou srstí a ta se nebála, ale já jsem měl hodně nahnáno. Začal jsem čmuchat kolem. Začal jsem čmuchat po větru - nevěděl jsem - co to je? Ale ten pach se mi nelíbil. Vůbec se mi nelíbil. A potom to začalo nanovo. Vzepjal jsem se a trhnul vodítkem a po posledním hlasitém "Práááááásk!" jsem se začal točit na místě. A potom jsem začal utíkat. Utíkal jsem jako o život. Kdyby mě moje drahá panička tak pevně nedržela - tak bych se jí vytrhl a pelášil domů sám.
Takhle jsem ji ale táhl za sebou jako rychlý saňový pes. Myslím, že sáně plně naložené velkými páníčky bych taky lehce uvezl! Tak jsem se bál. A za mnou práskaly hrozivé barevné rachejtle a já jsem se těšil, že doma zalezu za to největší křeslo a budu spááááát a spáááát a spát. Snad to potom už přestane. Utíkal jsem domů a nikde nebyl venku žádný pejsek! Ani velký ani malý! Byl jsem venku sám! Tak a honem domů... doma je teplo a klid.
16. Říkal jsem vám, že jsem strašně čistotný? Musím se pochválit. Dneska jsem umyl pacinky nejenom sobě, ale i mým velkým páníčkům. Myjou si je sice poctivě ve velké bílé míse zvané umyvadlo, ale já to umím lépe. Zvláštní je, že i když spolu chodíme na procházky - loužičky a podpisy dělám pořád jenom já. Asi se ti moji páníčkové stydí. Včera jsem viděl z okna jednoho svého kamaráda. Strašně jsem chtěl za ním jít, ale panička nechtěla. Škoda venku je tak krásně. Chtěl bych se jít jenom tak proskočit přes závěje krásného bílého jiskřivého sněhu, co tak krásně studí na tlamičce. Hrozně mám rád malé páníčky, co chodí po dvou nohách. Chtěl bych je obejmout, políbit, ale moji páníčkové mi to nechtějí dovolit. Jako další dáreček na Vánoce jsem dostal kožich. Nejdřív jsem si myslel, že kus salámu by byl lepší, ale starší panička mi ho ručně ušila, tak jsem byl nakonec rád. Je krásně černý, hebký a tlustý a je jako moje druhá kůže. Má dlouhou stužku a mašli. Všichni říkají, že mašle je pro holky - ale mně se líbí. A komu se to nelíbí - tak je to jeho věc! Je mi v něm teplo, teplíčko, i když z něho padají takové studené bílé věci, které příjemně studí na čumáčku a hezky se chytají do tlamičky. Říká se jim sněhové vločky. Na ledu mě trochu zebou packy, ale co, už jsem přece velký!
Jsou pryč doby, kdy jsem musel pít mlíčko s namočenými piškotky, abych byl velký, silný, tlustý a veselý. Teď už mám jeden rok a už jsem skoro dospělý.
17. Celý ten další rok jsem byl moc hodný - tak jsem móóc zvědavý, co dostanu na své dospělácké narozeniny. S jinými pejsky jsem se bavil, co dostávají oni? Ale u každého z nich to bylo jiné. Někteří ti šťastnější - bohatější - dostali velký balík laskomin. Jako je například - psí salám, psí játrové bonbónky, balík Froliků, kostičky, psí keksy, psí malé sendviče, psí paštiky, vitamínové tyčinky. Ti další třeba ani nevěděli, že nějaké narozeniny mají a dostali jenom pac a pusu. Další dostávali zase praktické dárky - oblečky na zimu, někteří dokonce i botičky! To nechápu! Vždyť přece mají packy? Ti skromnější dostali jenom vitamínové tyčinky nebo kostičku. Já jsem vloni na narozeniny dostal tak velkou kostičku, že jsem ji ani nemohl unést. Ale soused dostal kachní paštiku. Jsem zvědavý, co dostanu já? Jsem už sice velký, ale přál bych si ještě nějakou hračku, kterou bych mohl zase rozkousat, nebo nějakou dobrotku. Nedávno jsem se díval v televizi na Pejska a kočičku - Jak pekli dort. Tam bylo dobrých věcí! Takový dort bych si přál! Prý existuje i psí čokoláda a psí lupínky. To by byl úžasný dort, celý ze salámků a lupínků anebo z čokolády. Jůůůů. To by byla skvělá oslava, to by byl skvělý mejdan...
Zítra mám narozeniny a tak dneska půjdu brzo spát a nechám si zdát o tom dortu. Někdy se to, co se vám zdá i vyplní. Stočím se do klubíčka a budu spáááát! A až se probudím, tak na mě bude čekat ten vysněný dort - přímo u čumáčku. Uvidíte... Chrrrrrrrr, chrrrrrrr. Uf, uffffff. Ufufufufu, uffffff... Zdálo se mu o dortu celém z kostiček a v tom snu cítil jeho vůni. Jeho čumáček začichal, zvedl jedno oko, potom druhé. Myslel si, že stále sní, ale nemýlil se. Přímo před jeho čeníškem ležel obrovský dort celý z kostiček, piškotků, psích sušenek, psí čokolády a všech dobrot, které si jenom dovedete představit. Jeho páníčci mu přichystali milé překvapení a čekali až se vzbudí. Nemohl tomu uvěřit. To nebyl sen! Opravdu mám dort! Opravdu mám dárek na narozeniny! Opatrně otevřel oči a uviděl úsměvy svých páníčků, kteří stáli okolo něj a čekali, co Eda udělá. A Eda je nezklamal. Malou chviličku váhal a pak se pustil do jídla. A snědl všechno. Nenechal ani drobeček! Jeho bříško bylo kulaté jako balonek a Eda se spokojeně smál. Měl jsem dort. To byla dobrota. To byly úúúžasné narozeniny. Zívnul Eda. Děkuji. Bylo to nááádhernéé. Zazíval, zavřel očička a zase blaženě usnul. Jeho páníčci po špičkách odešli. Necháme ho také sladce snít.
Kniha druhá Vysvětlivky Harry - Harry Houdini, proslulý kouzelník kapky z očiček - slzy velké bílé šustivé - papírový kapesník velké vysoké klacíky - berle voda z oblohy stékající ve velikých kapkách - déšť rohaté zvíře - koza předložka - rohožka před dveře velká bílá věc plná vody - vana bílá nádobka s obrázkem skákajícího pejska - šampón pro psy lesklá tenká věc s velkou hadovitou hlavou - sprcha Honza - pták, Korela velká lesklá nádoba na nádobí - kuchyňský dřez čtyři klacíky s nataženou látkou - rám s plátnem, obraz dřívko s chloupkama - štětec husté barevné vodičky - barvy velký řvoucí a bručivý drak - vysavač LUX princezna - dcera krále, v tomto příběhu panička s dlouhou srstí páníček a panička - muž a žena, členové rodiny velký prosklený vůz - tramvaj
zůžo, bájo - skvělé
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
