JILJÍ
Měsíčník moravskobudějovické farnosti červenec 201 2
Obrázek kostela v Lukově maloval P. Bula Lukov uctil památku šedesáti let od smrti P. Jana Buly
V sobotní poledne 23. června byla v Lukově celebrována brněnským kanovníkem Mons. Václavem Sloukem mše svatá ke cti a památce mučednické smrti zdejšího rodáka P. Jana Buly. K šedesátému výročí jeho úmrtí byla v kostele panelová výstava. Účastníky v kostele sv. Jana Křtitele přivítal P. Pavel Krejčí. Mezi sedmi koncelebranty byl i děkan moravskobudějovický P. Josef Brychta. Na závěr mše poděkoval všem zúčastněným starosta Lukova Lubomír Kosík, který předal Mons. Sloukovi na památku dar a kytici. Ve své řeči mimo jiné zdůraznil, že obec připravila k výročí svého rodáka pamětní minci a že chystá zřízení pamětní síně P. Jana Buly. P. Jan Bula se narodil 24. června 1 920. Po studiu bohosloví byl v roce 1 945 vysvěcen na kněze. Následně působil čtyři roky ve farnosti Rokytnice nad Rokytnou. 1 5. listopadu 1 951 byl v inscenovaném procesu v souvislosti s babickými událostmi odsouzen k smrti a 20 května 1 952 ve věku 32 let v Jihlavě popraven. V roce 1 990 byl soudně rehabilitován. Je jedním z kandidátů povýšení na oltář, to znamená, že by mohl být v blízké době podobně jako papež Jan Pavel II. blahořečen. Zcela zaplněný kostel sv. Jana Křtitele, v němž bylo vidět mnoho farníků z Budějovic, jako by vyjadřoval zbožné přání, aby se tak co nejdříve stalo. Pavel Kryštof Novák
Katolická církev v Gottwaldově rudém rozbřesku
Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi. Gen. 11 , 4 Stavba Babylonské věže a komunismus?! Tato zdánlivě nesourodá dvojice pojmů není žádný omyl, ani odvážně rozpustilá vědecká teorie, pouze ukázka toho, že „velké příběhy“ se opakují – i jejich odchody. Známý babylonský příběh v sobě ukrývá více než jen stavbu věže, lidskou pýchu a zmatení jazyků; je hlubokou alegorií ukazující, co čeká společnost, která úplně odmítla Přirozený řád ve jménu vlastního, „lepšího a spravedlivějšího“. V pozdějších dobách se objevily další, tentokrát už ne tak symbolické, pokusy nastolit „lidský ráj“ a mezi nimi právě vyčnívá komunismus, který se považuje za dosud nejdalekosáhlejší experiment v našich zeměpisných šířkách i ve světě. Ještě než se začneme zabývat ostrým střetem katolické církve a „československé lidové demokracie“ na přelomu 40. a 50. let 20. století, musíme se alespoň stručně podívat na vzájemný vztah obou učení. Marxisticko-leninská teorie kopíruje v základních rysech křesťanské vidění: svět eschatologicky spěje v zápase proti zlu k velkému předělu, který vyvrcholí nastolením dokonalého řádu. Pokud si ovšem za všeobecné pojmy dosadíme konkrétní stupně, zjistíme zásadní nesoulad. Marxistickým prostředkem „spasení“ má být třídní nenávist odstraňující ekonomickou nerovnost, prapříčinu zla, a celý proces končí vytvořením jednotné rovnostářské společnosti. Naproti tomu křesťanské Naplnění vzniká nenásilně a charakterizují ji pozitivní termíny, jako je například Bůh, nebo Láska. Oba světy sdílejí vedle všeobecného principu ještě jeden znak - víru. I když se komunismus tváří jako čistě vědecká prognóza podložená „tvrdými“ fakty, zakládá se na neuchopitelných dogmatech stejně jako křesťanská víra. Čistý komunismus tak připomíná spíše radikální „náboženské“ sektářství než politický směr zakořeněný v solidní ekonomické analýze. Při svém vzestupu považovali sami marxisté křesťanství za nejnebezpečnější konkurenci navzdory tomu, že navenek hlásali víru v Boha za uhasínající přežitek středověku. Tato rozpolcenost se samozřejmě nejvíc odhalila tam, kde komunismus přešel z teorie do praxe a musel se vypořádat s otázkou církví – tedy i v poválečném Československu. „Karlínští kluci“, jak se přezdívalo Gottwaldově klice, hodlali zglajchšaltovat svého hlavního „ideového rivala“, katolickou církev, takzvanou „salámovou“ taktikou, která se osvědčila proti nejrůznějším organizacím. Jednalo se o vysoce efektní způsob složený z několika fází: nejprve „protivníka“ uklidnit, izolovat a současně v něm budovat prokomunistickou buňku, následně pak nahradit zákonné vedení pátou kolonou a tak jej dostat pod absolutní dohled. Na jaře 1 948 začalo komunistické vedení realizovat první kroky. Již měsíc po převratu zveřejnily úřady ujištění, že je v zájmu státu respektovat svobodu vyznání, ovšem obratem dodávaly varování proti zneužívání kazatelen ve prospěch „reakce“.
Nová ústava formálně potvrzovala toto právo, byť s drobnou, ale významnou úpravou. Poprvé se v ní totiž klade náboženství na stejnou úroveň s „bezvyznáním“. Současně vláda zahájila přímá jednání s českou katolickou církví, po níž požadovala uznání únorového převratu a loajalitu. I později komunisté důsledně odmítali cokoliv řešit s Vatikánem, čímž jasně deklarovali, že usilují o národní církev. Podle Gottwaldových představ měla být samostatná česká církev poslušným nástrojem v čele se státem jmenovanými biskupy, proto musela KSČ stůj co stoj najít „pokrokové kněze“, kteří by celému procesu vtiskli pečeť legitimity. Nelze zastírat, že se našla nepatrná menšina duchovních, kteří se otevřeně hlásili k novému řádu – nejvýraznější postavou a mluvčím se stal P. Josef Plojhar. Tato skupinka nicméně nemohla posloužit budoucímu záměru ani v těch nejbizardnějších plánech. Z tohoto důvodu vzniklo v polovině roku 1 949 „hnutí pokrokových katolíků“ známé pod názvem Katolická akce, ke kýženému cíli to však nevedlo i přes intenzivní snahu úřadů. Katolickou akci razantně odsoudil nejen Svatý stolec, ale i čeští biskupové, jejichž pastýřský list „Hlas biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky“ vyvolal první vážný střet se státní mocí. Vzdor církve vláda „odměnila“ zákonnými i protizákonnými represemi; například kardinál Beran zaplatil za svoji odvahu šestnácti lety internace ve vlastním sídle. Souběžně s izolací a s hledáním církevních „kádrů“ pracovala pražská vláda na úplném podřízení si církve ze zákona. Ještě na konci roku Února revidoval parlament prvorepublikový zákon o pozemkové reformě, aby tak oslabil hospodářskou nezávislost. Následující rok 1 949 byla schválena celá řada zákonů, které úplně likvidovaly ekonomickou samostatnost a ustanovily ideologický dozor KSČ. Vznikl Státní úřad pro věci církevní, v jehož čele stanula osobnost Alexeje Čepičky, největšího stranického kariéristy; zmíněný centrální orgán potom řídil síť krajských a okresních církevních tajemníků vykonávajících přímou kontrolu včetně udělování a odnímání „státního souhlasu“, schvalování změny hranic farností aj. Do konce roku 1 949 se podařilo uskutečnit velkou část Gottwaldových představ: katolická církev byla izolovaná, zbavená nezávislosti a měla vážně narušenou strukturu, přesto selhal ústřední bod plánu – vytvořit poslušné národní hnutí. Stranická špička si hluboce uvědomovala, že tato otázka nemůže zůstat nedořešená. Nabízela se jí pouze jediná cesta – zastrašení duchovních i věrných laiků a úplné zdiskreditování v očích široké veřejnosti. O adventu 1 949 se „objevil“ Číhošťský zázrak, který odstartoval celou řadu represí. V dubnu 1 950 proběhla akce K (násilná likvidace klášterů a řeholních řádů) a celá mašinérie pak vyvrcholila v červenci 1 951 výstřely v Babicích... Stavba věže dosahující ráje nikdy nevydrží, lidé od ní sami uprchnou a zůstanou jen zaslepení architekti. Většina dříve či později pozná, že staví nedokonalou a pomíjející stavbu. Bude si to někdo pamatovat pro příště? Tomuto tématu se věnuje nepřeberné množství literatury, která se na daný problém dívá z nejrůznějších úhlů a rovin. My se budeme muset spokojit jen s velmi hrubým srovnáním z důvodu tiskového místa.
Petr Beránek
Umění je branou do nekonečnosti
Zamyšlení svatého otce na prázdniny a dovolené... Drazí bratři a sestry, v tomto období jsem vícekrát upozornil na nutnost, aby každý křesťan zahlcený tolika každodenními činnostmi našel čas na Boha a na modlitbu. Sám Pán nám nabízí nemálo příležitostí k tomu, abychom si na něj vzpomněli. Dnes bych se chtěl krátce zastavit u jedné z těchto cest vedoucích k Bohu a napomáhajících k setkání s Ním. Je jí umělecké vyjádření, součást oné „via pulchritudinis“, cesty krásy, o níž jsem vícekráte hovořil a jejíž nejhlubší význam by měl dnešní člověk opětovně odhalit. Možná se vám někdy stalo, že jste při pohledu na sochu či obraz, při četbě několika veršů nebo při poslechu hudební skladby pocítili v hloubi duše niterné pohnutí a radost, a tak jste zřetelně zakoušeli, že se nenacházíte před pouhou hmotou, kusem mramoru či bronzu, pomalovaným plátnem, shlukem slov či zvuků, nýbrž před něčím mnohem vyšším, něčím, co „promlouvá“, dotýká se srdce, předává poselství, pozdvihuje mysl. Umělecké dílo je plodem tvořivé schopnosti lidské bytosti, která si klade otázky tváří v tvář hmatatelné skutečnosti, snaží se objevit její hluboký smysl a sdělovat jej prostřednictvím jazyka forem, barev a zvuků. Umění je s to vyjádřit a zpřítomnit potřebu člověka, jenž chce překročit viditelné, svědčí o žízni po nekonečnu a jeho hledání. Je dokonce branou otevřenou do nekonečnosti, krásy a pravdy, které přesahují každodennost. Umělecké dílo může přimět mysl i srdce, aby hleděly do výšky. Existují však umělecká vyjádření, jež jsou skutečnými cestami k Bohu, nejvyšší Kráse, a také nám pomáhají, aby v modlitbě rostl náš vztah k Němu. Jsou to díla rodící se z víry, jež jsou jejím výrazem. Kupříkladu navštívíme-li gotickou katedrálu, jsme unešeni vertikálními liniemi, rýsujícími se vzhůru k nebesům a poutajícími náš pohled a našeho ducha do výšek, zatímco současně pociťujeme vlastní nepatrnost, a přece toužíme po plnosti...Nebo vstoupíme-li do románského kostela, který nás bezprostředně vyzývá k usebrání a modlitbě. Jakoby tyto úchvatné stavby do sebe pojímaly víru pokolení... Či nasloucháme-li úryvku sakrální hudby, jenž rozechvívá struny našeho srdce, naše duše jako by se rozšiřovala a snáze se obracela k Bohu. Vrací se mi na mysl koncert z díla Johanna Sebastiana Bacha, který v Mnichově řídil Leonard Bernstein. V závěru poslední skladby – jedné z Kantát – jsem vnímal – v hloubi srdce, a nikoliv rozumem, že právě vyslechnutá hudba mi předala pravdu – pravdu vrcholného skladatele – a podněcovala mne, abych děkoval Bohu. Vedle mne seděl mnichovský luteránský biskup a já jsem mu spontánně řekl: Kdo toto slyší, ví, že silná víra a krása, vyjadřující nezadržitelně přítomnost Boží pravdy, jsou skutečné. Kolikrát však obrazy nebo fresky, které jsou plodem umělcovy víry a pomocí svých tvarů, barev a světla obracejí naši mysl k Bohu, v nás podněcují rostoucí touhu nabírat z pramene veškeré krásy. Je hluboce pravdivé to, co napsal velký umělec Marc Chagall – malíři po staletí smáčeli své štětce v pestré abecedě, jíž je bible. Kolik příležitostí nám umělecká díla nabízejí k tomu, abychom si připomněli Boha, napomohli své modlitbě, nebo i obrátili svá srdce. Známý francouzský básník, dramatik a diplomat Paul Claudel zakusil Boží přítomnost právě při poslechu zpěvu Magnificat při mši svaté v pařížském Chrámu Matky boží o vánocích roku 1 886. Nevstoupil do kostela z pohnutek víry, nýbrž aby mohl argumentovat proti křesťanům. Milost boží však zasáhla jeho srdce.
Drazí přátelé, zvu vás, abyste znovu odkryli, nakolik je umění důležité pro modlitbu a živý vztah k Bohu. Města i vesničky na celém světě skrývají umělecké poklady, jež jsou výrazem víry a povolávají nás ke vztahu k Bohu. Ať se tedy návštěva uměleckých památek stává nejenom příležitostí ke kulturnímu obohacení, nýbrž nechť se navíc přeměňuje v okamžik milosti, ve vzpruhu posilující náš vztah k Pánu a náš rozhovor s Ním, v podnět ke kontemplaci paprsku krásy, jenž nás zasahuje, téměř „zraňuje“ naše nitro a zve nás vzhůru k Bohu – v přechodu od pouhé vnější skutečnosti k hlubší realitě, která zde nachází svůj výraz. Zakončím modlitbou dvacátého sedmého žalmu: „Jen o jedno Boha jsem žádal a o totéž budu vždy žádat: Abych po všechny své dny směl přebývat v domě Božím, hledět na nádheru Boží a hloubati v jeho chrámu“ (Ž 27,4). Doufejme, že Pán nám pomůže, abychom jeho krásu pozorovali v přírodě i uměleckých dílech, byli tak zasaženi jasem jeho tváře a mohli se stávat světlem pro druhé. Noc kostelů
Nechci hodnotit Noc kostelů v naší farnosti, ale zamyslet se nad jejím účinkem obecně. Noc by měla být mostem mezi lidmi, kteří vyznávají víru a lidmi, kteří nezavítají do kostela tak často a nebo jen ze zvědavosti, co se v tom kostele vlastně děje. Někdo se zajímá jen o památky, architekturu a nebo jen tak, aby viděl, co je uvnitř, a při bohoslužbě se cítí nesvůj. Mnozí lidé vnímají (zásluhou médií) církev tak, že je špatná, chce jen restituovaný majetek a kněží mají sexuální skandály. Při návštěvě Noci kostelů se mohou tito lidé přesvědčit, že věřící se modlí a prosí za moudré politiky, za oddané duchovní, za dobré vztahy mezi lidmi, za mír ve světě, za dary milosti pro dobrá a spolehlivá manželství pro výchovu dětí, že právě touto modlitbou a prosbou získává křesťan svou sílu. V kostele se těmito prosbami a modlitbami nevytváří žádná lobby ani kliky za něco a pro něco. Vytváří se tam duchovní síla na překonání potíží a problémů, které vytváří sekularizovaná společnost, i když tato zajišťuje převážné většině lidí vyšší životní úroveň, než měly generace před námi. Není to jen její zásluhou, ale je to v kořenech křesťanské morálky, která byla zasazena již v minulosti do zásad řízení demokratické společnosti. Je to především milosrdenství, láska k bližním, soucit, pomoc slabým a bezmocným. Tyto zásady uznávala církev po staletí a je správné, že se to navrátilo opět i do naší společnosti zásluhou církve. Mnoho lidí na to zapomíná a považuje to jen za politické úspěchy. Křesťanství nabízí společenství s lidmi a právě kostel je místo, kde je možné se spolu setkávat. A to nejen mezi sebou, ale i s Bohem. Je to místo, kde se mohou setkávat lidé bez politické příslušnosti, straníci a nakonec právě i bezvěrci. Jejich cílem by mělo být přiblížit se k Bohu tak, aby brali v úvahu jeho zákony a snažili se je zachovávat. Pak určitě budeme schopni navázat mezi sebou lepší vztahy, a to nejen v rodinách, ale i v budování lepší společnosti. Morálka daná Božími zákony je dnešní společností zesměšňována. Důsledkem jsou ekonomické krize, kdy svět je řízen morálkou mamonu. Jsem přesvědčen, že právě funkce vychovat lepšího člověka podle Božích zákonů je základem pro zakládání lépe fungujících rodin a tím i lépe organizovanou občanskou společnost. Myslím, že právě k tomu by měla akce Noc kostelů sloužit. V. Sajvald
První svaté přijímání
V neděli 3. června, ve svátek Nejsvětější trojice probíhalo v naší farnosti první svaté přijímání 1 3 dětí. Příprava na ně trvala několik týdnů a to za vydatné pomoci rodičů z farnosti. Děti se názorně a přístupnou formou seznámily se základními vědomostmi a naukou katolické víry. To byl ovšem pouhý počátek. Déle v tomto rozvíjení vnitřního vztahu dítě-Bůh, mají pokračovat jejich rodiče. Je to jejich povinnost, kterou si sami uložili slibem při křtu svých dětí. Bezprostřední přípravou pro děti byla první svatá zpověď - svátost smíření, kterou přijaly v sobotu, před onou nedělí Při slavnosti děti před celým shromážděním vyznaly svou víru a odhodlání bojovat s hříchem a usilovat o věrný křesťanský život. V tomto úsilí jim bude posilou svátostný Spasitel, který se každému z nás nabízí jako chléb živý, pokrm a posila pro duši, lékař, který uzdravuje nemocné. První svaté přijímání je jen začátekJ Začátek cesty dětí k Bohu a za Bohem, začátek cesty od sebe sama k svému jedinému cíli. A aby k tomuto cíli jednou dospěly, to je i zodpovědností nás všech, kteří je k prvnímu svatému přijímání doprovázeli. I my – protože tvoříme společenství. Modleme se za tyto děti, aby ve svém odhodlání vydržely, aby jim v tom byli oporou rodiče a ono první svaté přijímání nebylo jen krásnou slavností a přijímáním posledním. Kéž je novým začátkem živého vztahu s Ježíšem. Svátost biřmování
Sobota 1 6. června, v den svátku Neposkvrněného Srdce Panny Marie, se uskutečnilo v naší farnosti biřmování. Patnáct lidí přijalo z rukou provinciála salesiánů P. Petra Vaculíka tuto svátost křesťanské dospělosti, která pokřtěné dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha Svatého. Necelý rok se skupina farníků pod vedením P. Jiřího Veselého a P. Pavla Krejčího scházela na faře, aby společně otevírali Písmo svaté a Katechismus katolické církve, a tak lépe a důkladněji poznávali křesťanskou víru. Tato doba měla posloužit také k osobnímu růstu a byla i jakousi školou modlitby. Biřmovanci se snažili mezi sebou vytvářet společenství, a tak biřmováním získali i dva přátele – svého kmotra na zemi a svého biřmovacího patrona v nebi. P. Petr Vaculík pomazal svatým křižmem, posvěceným v katedrále na Zelený čtvrtek, čelo biřmovance, na jehož rameni spočinula pravice jeho kmotra. Tak jako
se zápasníci mazali olejem, aby vyklouzli nepříteli z rukou, tak má pomazání svatým olejem pomáhat v boji s Božím nepřítelem. Udílením svátosti biřmování nic nekončí, ale právě naopak – vše začíná. Naším úkolem je spolupracovat v životě s Duchem Svatým a nechat se jím vést. Svátost biřmování uvádí pokřtěné dále do křesťanského života. Skrze ni přijímají Ducha svatého, kterého Pán seslal v den Letnic na apoštoly. Tento dar Ducha svatého připodobňuje dokonaleji křesťany Ježíši Kristu a naplňuje je silou, aby mohli vydávat svědectví Kristu, a tak ve víře a lásce vytvářet jeho tajemné tělo. Věřícím se přitom vtiskuje charakter neboli pečeť Páně, takže svátost biřmování nelze opakovat. Jana Kiesewetterová Moravskobudějovičtí skauti slaví historický úspěch
Naši moravskobudějovičtí skauti, respektive vlčata a světlušky (chlapci a dívky od 6 do 11 let), vyhráli krajské kolo závodu všestrannosti a budou kraj Vysočinu reprezentovat na republikové úrovni v září v Litvínově. Je to takový malý dárek pro jednoho z vedoucích, který právě v ten den přijal svátost biřmování. Cesta k tomuto jedinečnému úspěchu byla velmi namáhavá. Nejprve jsme museli absolvovat okresní kolo v Třebíči, kterého se účastnily dvě naše závodní hlídky vlčat a dvě světlušek. Chlapci se probojovali ve své kategorii na 1 . a 3. místo a děvčata na 1 . a 7., tři naše družstva tedy postoupila do vyššího krajského kola. V sobotu 1 6. června proběhla v Chotěboři krajská soutěž. Všechny moravskobudějovické hlídky uspěly v silné konkurenci na výbornou - vlčata obsadila 1 . a 2. místo a světlušky 1 . místo. Oba vítězové tak budou reprezentovat skautský kraj Vysočina na republikové úrovni. Máme na vás jedinou prosbu: „Držte nám od 21 . do 23. září palce!“
Poutě v Kostelním Vydří
Malá pouť neděle 1 5. července, mše svatá 8:00 a 1 0:00 hod. Kněžská pouť pondělí 1 6. července 8:00 hodin mše svatá 1 0:00 hodin mše svatá (hlavní celebrant otec biskup) Velká pouť sobota 21 . července mše svatá 1 9:00 hodin, noční adorace neděle 22. července mše svatá 7:00, 8:00, 9:30, 11 :00 hod. 1 4:30 hodin svátostné požehnání V neděli 1 5. července v 1 9:00 hodin se uskuteční v areálu kláštera koncert skupiny OBOROH. Vstupenky bude možné zakoupit na místě (1 00,- Kč) nebo v předprodeji (90,- Kč) V pondělí 1 6. 7. v 8,00 pojede z „prasečího plácku“ autobus. Návrat ve 1 4,00 hod. Úmysly mší svatých na měsíc červenec
1 . 7. Ne – Za farníky 1 . 7. Ne – Za rodinu Polovu a Fialovu 2. 7. Po – 4. 7. St – Za rodinu Karlíkovu, Šlápotovu a Nekulovu 5. 7. Čt – 6. 7. Pá – Za rodinu Tomsovu 7. 7. So – Za Annu a Antonína Jonášovy 8. 7. Ne – v 9,00 hod!!! Za rodiče Chaloupkovy, syna a Karla Klinera a duše v očistci 9. 7. Po – Za Ivu Bendovu a babičku 11 . 7. St – Za Antonína Šplíchala, manželku, rodiče a celou přízeň 1 2. 7. Čt – 1 3. 7. Pá – 1 4. 7. So – Za farníky 1 5. 7. Ne – Za Jindřicha Kulhánka, manželku, rod. Mlejnkovy a duše v očistci 1 5. 7. Ne – Za Jaroslava Svobodu, rodiče a Michala Galu
1 6. 7. Po – 1 8. 7. St – 1 9. 7. Čt – 20. 7. Pá – Za Anežku a Jiřího Jahodu, Jana Dvořáka a duše v očistci 21 . 7. So – Za Jana Jahodu, Františka Kotyzu a rodiče 22. 7. Ne – Za farníky 22. 7. Ne – Za Josefa a Marii Komendovy a Františka a Marii Lustigovy 23. 7. Po – 25. 7. St – 26. 7. Čt – 27. 7. Pá – Za Marii a Vladimíra Daňhelovy a + rodinu 28. 7. So – Za farníky 29. 7. Ne – Za Miloše Niederhafnera, rodiče a rodiče Engelmannovy a živé a + z rodin 29. 7. Ne – Za Zdenku Růžičkovou, manžela a přízeň 30. 7. Po –
Jiljí - vydává farnost Moravské Budějovice, Kosmákova 72, 676 02 Moravské Budějovice Tel: 568 421 349, E-mail:
[email protected], http://morbud.sdb.cz/ Náklad na jedno číslo: 5,-Kč., Neprodejné. Pouze pro vnitřní potřebu.
