LUDVÍK VACULÍK JAKO LITERÁRNÍ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Pedagogická fakulta Katedra české literatury

LUDVÍK VACULÍK JAKO LITERÁRNÍ I SPOLEČENSKÝ FENOMÉN Diplomová práce

Brno 2007

Vedoucí diplomové práce: Mgr. David Kroča, Ph.D.

Vypracovala: Alena Hodková -1-

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

-2-

Děkuji Mgr. Davidu Kročovi, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce.

-3-

Obsah 1. Úvod

….…………………………………………………………………….

1

………………………………………………..

3

……………………………………………………………..

14

……………………………………………………………….....

14

2. Spisovatel Ludvík Vaculík 3. Od otce k synovi 3.1.

Sekyra

3.1.1.Nástin děje

……………………………………………………….

3.1.2.Kompoziční výstavba

……………………………………………..

3.1.3.Rozbor základních dějových linií

19

………………………………………..

22

Český snář – deník jako zrcadlo nastavené společenskému dění …….

26

3.2.1.Mozaika „všedního“ života 3.2.2.Kompoziční výstavba

………………………………………

28

…………………………………………….

35

3.2.3.Tenká hranice mezi realitou a fikcí

……………………………….

38

…….……………………………..

42

……….……………………………….

45

3.2.4.Vaculíkovy (ne)literární postavy 3.2.5.Jazyk a jazykové prostředky 3.2.6.Shrnutí 3.3.

17

………………………………..

3.1.4.Jazyk a jazykové prostředky 3.2.

15

……………………………………………………………..

Jak se dělá chlapec

……………………………………………………

48 50

3.3.1.Specifika kompoziční výstavby

………………………………….

50

3.3.2.Milostný vztah jako věc veřejná

………………………………….

52

3.3.3.Styl, jazyk a jazykové prostředky

………………………………….

60

……………………………………………..

64

………………………….

68

……….………………

72

.............................................................................................................

79

..................................................................................................

81

..........................................................................................................

85

3.3.4.Román proti románu 3.4.

Konstanty Vaculíkovy románové poetiky

4. Vaculíkova literárně-společenská angažovanost 5. Závěr

6. Literatura 7. Resumé

-4-

1. ÚVOD Ve své diplomové práci se zaměřím na osobnost Ludvíka Vaculíka jako na spisovatele a aktivistu, který svými texty i konkrétními činy výrazně zasahuje do společenského dění. Na rozboru tří jeho vzájemně odlišných próz Sekyra (1966), Český snář (1981) a Jak se dělá chlapec (1993) se pokusím demonstrovat, jak se v průběhu třiceti let měnila autorova tvorba v závislosti na změnách společenské a politické situace i na okolnostech jeho osobního života. Podstatným je přitom fakt, že všechna tato díla mají svůj základ v reálných životních zkušenostech pisatele, a nesou tedy silně autobiografické rysy. Práce se rovněž zmiňuje o Vaculíkově tendenci zachycovat veškeré dění autenticky a pravdivě, což se nezřídka stalo zdrojem bouřlivých polemik. Cílem však není pouze přinést podrobnou analýzu zmiňovaných knih, ale upozornit i na spisovatelovu společenskou angažovanost, jež je s tou literární úzce spojena. Vaculíkově osobnosti i jeho literární tvorbě již bylo věnováno množství recenzí, kritických statí i odborných publikací. Provázanost spisovatelových textů s projevy jeho společenské zainteresovanosti v nich však mnohdy zůstává nepovšimnuta. Diplomová práce se proto pokusí k této opomíjené problematice přispět. Vychází z dostupné literatury, pozornost však zaměřuje spíše na vzájemné souvislosti mezi dílčími projevy autorova konání na poli literárním i politickém. Jádro práce tedy spočívá v podání celistvého obrazu Vaculíkova života, jeho dosavadní tvorby i mnoha jeho významných zásahů do společenského dění. Ve druhé kapitole podrobně popisuji důležité mezníky tvůrcovy životní dráhy, jejichž znalost je takřka nezbytná pro správné pochopení jeho díla. Následující kapitola nazvaná Od otce k synovi se věnuje detailnímu rozboru vybraných autorových děl. V Sekyře se zaměřuji zejména na vztah vypravěče k jeho otci, kterého zničila slepá víra v ideologii a bezbřehá oddanost komunistické straně. Nejrozsáhlejší část této kapitoly tvoří analýza Českého snáře, na němž lze nejlépe ukázat propojení autorova života, literatury i života společnosti. Zvláštní pozornost se soustřeďuje na otázku, kde leží v tomto případě hranice mezi realitou a fikcí, a na problematiku autentičnosti literárních postav. Do kontrastu je pak postavena próza Jak se dělá chlapec, která se svým zaměřením pohybuje na zcela opačném pólu než kniha předchozí. V podkapitole -5-

Román proti románu jsou navíc po obsahové i formální stránce porovnávána tematicky shodná díla Jak se dělá chlapec a Smolná kniha, jejíž autorka Lenka Procházková byla Vaculíkovou životní družkou. Diplomová práce se rovněž snaží vyzdvihnout i fakt, že obě knihy směřují do mimoliterárního kontextu. V závěru této kapitoly jsou shrnuty konstanty autorovy poetiky, tzn. stylové i jazykové zvláštnosti, přítomné v analyzovaných dílech. Čtvrtá kapitola je věnována oné opomíjené společenské „funkci“, v níž autor po celé normalizační období bojoval proti útlaku ze strany režimu a která mu zajistila zcela výjimečné postavení. Text se soustředí zejména na vystižení vzájemných souvislostí mezi dobovými událostmi a spisovatelovou potřebou nevyhovující situaci jakýmkoli způsobem změnit či alespoň usměrnit. Závěr diplomové práce představuje komplexní shrnutí zmiňovaných faktů.

-6-

2. SPISOVATEL LUDVÍK VACULÍK „Je leccos, zač ho člověk musí mít rád. […] Především, že jako jsou herci, kterým stačí na scéně existovat, a přece jsou lepší než všichni kolem, co hrají jak o zlatou tělku, Luculík, aby byl spisovatel, snad ani psát nemusí. Na co sáhne, kolem čeho projde, vše se mění v literaturu.“ 1 Literatura je skutečně to, co formovalo a ovlivňovalo Ludvíka Vaculíka po celý jeho život. A naopak byl to on, kdo českou literaturu sám po několik desítek let formoval a ovlivňoval. Autorův život je s jeho literární tvorbou propojen natolik, že se stal dokonce její nedílnou součástí. Dalo by se říci, že tento spisovatel píše o tom, co žije a žije pro to, o čem píše. Také proto je nesmírně důležité seznámit se nejdříve podrobně s autorovou životní poutí, neboť právě tyto osobní informace jsou klíčem k pochopení jeho vlastní tvorby. Luculík je bezesporu velká osobnost, která mezi českými spisovateli zaujímá zcela výjimečné postavení. Je tomu tak hlavně proto, že byl, je a vždycky zůstane svůj – v myšlení, v řeči, ve svých skutcích a hlavně v tom, co píše. Neumí se přetvařovat, vždy otevřeně řekne svůj názor, a to mnohdy veřejně a navíc dostatečně nahlas. Přitom mu nezáleží na tom, zda s tímto jeho názorem budou ostatní souhlasit či nikoliv. Autorovi se velmi daří, ač třeba zcela nezáměrně, stavět se ve většině případů do opozice – kdyby všichni stáli na jedné straně, Vaculík bude zaručeně ten, kdo si stoupne na druhou, byť by tam měl stát sám a jediný. Je to rozený bojovník, za všech okolností přesvědčený o své pravdě. Tento rys jeho povahy snad způsobil, že ho někteří nazývají rebelem, rváčem nebo nenapravitelným buřičem. Spisovatel to však vidí jinak. On žije správně, protože žije přesně podle svých zásad. To rovněž vysvětluje, proč se nezřídka vzpírá zavedeným zvyklostem, společensky uznávaným normám a všemi respektovaným řádům. Vaculík nikdy netoužil splývat s davem, on si vytvořil vlastní normy a hodnoty, mezi nimiž na nejvyšším místě stojí svoboda, spravedlnost a pravda. Jeho přátelé a dobří známí (Pavel Kohout, Ivan Klíma, Milan Jungmann) o něm často tvrdí, že je nespoutaný, zarputilý, příliš tvrdohlavý a paličatý, zkrátka, že je to typ člověka, který bude vždycky a odevšad vyčnívat, který neustoupí a už vůbec se nenechá umlčet. Svou roli při formování tvůrcovy svérázné povahy jistě sehrál i jeho původ. Ludvík Vaculík se totiž narodil v malém městečku Brumově -7-

u Valašských Klobouk na pomezí Moravy a Slovenska, a to 23. července 1926. Prostředí, v němž strávil své dětství a které ho obklopovalo v době dospívání, se stalo součástí jeho osobnosti, jež podle Františka Kautmana zůstává „pevně zakořeněná na moravském venkově, v rodové a regionální tradici“. 2 Stejně významnou úlohu však sehráli i jeho rodiče. Maminka byla velmi obětavá žena, která pro Vaculíka vždy představovala potřebnou jistotu. Ačkoli pak v životě poznal mnoho dalších žen, matka zůstala tou, kterou nejvíce miloval, opravdově a čistě. Otec, prostý venkovský tesař, se pak pro autora stal symbolem poctivosti, pracovitosti a odvahy a ztělesňoval všechny jeho mladické ideály. Ovlivnil svého syna dokonce natolik, že ten ho o několik let později učinil hlavní postavou románu Sekyra, jednoho ze svých nejúspěšnějších prozaických děl. Obecnou školu a měšťanku vychodil mladý Vaculík v Brumově. Poté odešel do Zlína, kde absolvoval Baťovu školu práce. V letech 1941 až 1946 pracoval v Baťových závodech ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou a zároveň studoval. Nejdříve odbornou dvouletou obuvnickou školu a od roku 1944 školu pro zahraniční obchod. V roce 1946 začal navštěvovat Vysokou školu politickou a sociální v Praze, obor politicko-novinářský. V tomtéž roce se také stal členem komunistické strany. Po únoru 1948 však Prahu opustil; ve studiích pokračoval distančně a úspěšně je ukončil titulem inženýra v roce 1950. Impulsem pro změnu působiště přitom nebyla pouze nepříznivá politická situace, ale také rodící se vztah k jeho kamarádce a pozdější manželce Marii Komárkové, která v té době pracovala jako vychovatelka textilních učnic ve Františkově nad Ploučnicí. Vaculíkovi se její osobnost líbila natolik, že přijal místo vychovatele v učňovském internátu Sdružených bavlnářských závodů v nedalekém Benešově. Vzali se 4. června 1949. Práce s učni Vaculíka velmi těšila. Už tehdy se však projevila jeho „nepoddajnost“: „Já jsem myslel, že ten socialismus budu vykládat a provádět po svém, a dost se mi dařilo, proto mne za dalšího půl roku vyhodili.“ 3 Spolu s ním přišla o zaměstnání i tehdy už těhotná manželka Madla. Záhy se jim však podařilo nastoupit

jako

vychovatelé

v zařízení

Československých

závodů

těžkého

strojírenství v Praze. Zde vydrželi do roku 1951. Po absolvování dvouleté vojenské služby byl spisovatel v roce 1953 přijat na místo redaktora v oddělení politické literatury nakladatelství Rudé právo, odkud -8-

v roce 1957 přestoupil do zemědělského týdeníku Beseda venkovské rodiny. Zde však nebyl příliš spokojen: „Bylo to hrozné. Byl jsem tam půldruhého roku. Naší úlohou

bylo psát

o

dobrých

zemědělských družstvech,

o ženách-matkách-

družstevnicích.“ 4 Na počátku roku 1959 proto přijal nabídku Dagmar Maxové, ředitelky rozhlasového vysílání pro mládež, a přešel do Československého rozhlasu, kde mj. spoluvytvářel cykly reportážních pořadů a pořadů o problémech dospívající mládeže Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. Po šesti letech, v roce 1965, začal Vaculík pracovat v redakci Literárních novin (později přejmenovaných na Literární listy a Listy), kde se zabýval zejména společensko-politickou publicistikou. Od roku 1969, kdy bylo vydávání tohoto týdeníku zastaveno, se jako svobodný umělec věnuje spisovatelské činnosti. Luculík se od počátku často zapojoval politicky i literárně do života společnosti. Pavel Kosatík však upozornil na to, že ne vždy byl každý jeho krok správný: „Největší chybu udělal hned na začátku: v roce 1946 vstoupil do komunistické strany. Dalších více než dvacet let si ničím nelámal hlavu tak jako otázkou, jestli se s tím dá něco dělat. Patřil ke stranickým reformistům, ale pod reformou si představoval něco jiného než oni. Usiloval o obnovu kulturní tradice i obnovu člověka jako suverénního a plnohodnotně žijícího individua.“ 5 Jeho život i literární tvorba tak představují cestu od přitakání stranickým ideálům až po jejich odmítnutí. Spisovatel později sám v komentáři ke své reportáži ze státního statku Na farmě mládeže, která zcela odpovídá dobovým tendencím a která vyšla roku 1958 v Knihovničce stranického pracovníka ve Státním nakladatelství politické literatury, uvádí: „Dá se, myslím, ukázat na dějinách, že myšlenkový a vědecký pokrok začínal vždycky v terminologii panující ideologie.“ 6 V roce 1962 odevzdal autor do nakladatelství Československý spisovatel rukopis svého prvního románu Rušný dům. Jedná se o sondu do života učňovského internátu v padesátých letech, inspirovanou vlastními zkušenostmi z období, kdy pracoval jako vychovatel v zařízení Československých závodů těžkého strojírenství v Praze. Tentokrát však již odložil mnoho ze své předchozí stranické naivity a odvážil se protestovat proti formalismu ve výchově a proti ideologické hlouposti. Sám říká, že to byla „vlastně nekonečná stížnost k neznámému: stížnost na velký rozdíl mezi mou představou o výchově a stranickou linií výchovy“. 7 -9-

Je proto pochopitelné, že se objevily námitky proti některým větám a pasážím v textu, které údajně překračovaly míru politické únosnosti. Milan Jungmann v článku pro Lidové noviny vzpomíná: „Někdy v roce 1962, když už měl jít do tisku strojopis Rušného domu, volali mně z nakladatelství Čs. spisovatel, abych přišel pomoci přivést k rozumu debutanta, který odmítá vyškrtnout několik bezvýznamných vět – byla by škoda, kdyby kvůli tomu kniha nevyšla.“

8

Autoři prvotin většinou

„toužili“ po vydání své knihy tolik, že byli ochotni na podmínky nakladatelství přistoupit. V případě Ludvíka Vaculíka však veškeré pokusy o kompromis selhaly. Podle Ivana Klímy prý údajně prohlásil, že „nic měnit nebude, pokud knížka kvůli tomu nevyjde, bude to svědčit o blbosti jiných a ne jeho“. 9 Zdařilá prvotina, která kvůli zarputilosti autora tiskem takřka nevyšla, vykazuje již všechny rysy prozaikova pozdějšího rukopisu: kritický tón, mravní étos, stylovou i výrazovou vytříbenost a hlavně notnou dávku autobiografičnosti. Milan Jungmann o jeho tvorbě říká: „Cokoli Vaculík napíše později, […] vždycky bude na námětu osobně zainteresován. Bude to jeho pře, pře s režimem, s dobou, se společností, se světem – nebo se sebou samým.“ 10 Nejinak je tomu i v případě Sekyry (1966), druhé tvůrcovy prozaické knížky, která se – opět podle názoru Milana Jungmanna – do „tehdejšího sebeuspokojivého ovzduší zaťala originálním rozmachem“. 11 Na jedné straně je sice laskavou výpovědí o autorově rodném kraji a jeho dětství, na straně druhé se však zároveň stává otevřenou

kritikou

vládnoucího režimu, konzumní společnosti, pokrytectví

a cynismu politické praxe. Vaculík tu na postavě svého otce, s nímž se názorově rozešel, ukazuje, jak může slepá víra v socialistickou ideologii změnit a nakonec i zničit obyčejného, poctivého člověka. Sekyra je spolu s Kunderovým Žertem považována za jeden z nejlepších románů šedesátých let dvacátého století. Přesto se Ludvík Vaculík do širšího čtenářského povědomí nezapsal jako spisovatel, ale spíše až jako autor „buřičského“ projevu, který roku 1967 přednesl na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů: „Tu jsem ucítil svou jedinečnou příležitost. […] Já jsem teď najednou zahlédl, že budu moci i konečně říct naplno všecko, bez ohledů k sobě, k okolí, a hlavně k rodině, která se mým působením často pohybovala na okraji srázu. Konec jinotajům, psaní mezi řádky, nýbrž všecko otevřeně a naplno. Budu mít v ruce

- 10 -

mikrofon, který mi nebudou moci vypnout! Ani kamarádům jsem neřekl, o čem chci mluvit, aby mě neodrazovali, ani manželce.“ 12 Vaculík tehdy opravdu promluvil o všem, co se mu nelíbilo. Své názory a pocity přitom vyjádřil velmi jasně, přímočaře a zcela nekompromisně. Pavel Kosatík k tomu poznamenává: „Ještě zůstával ve straně, ale mluvil z pozice člověka, který stojí vlastně už mimo ni.“ 13 Všichni očekávali, že spisovatele okamžitě zatknou. Místo toho ho pozvali na schůzi stranické skupiny Svazu spisovatelů. Státní bezpečnost si uvědomovala, že jeho zatčením by dosáhla pouze ještě většího rozruchu a následně i zvýšeného zájmu veřejnosti o celou kauzu, což pochopitelně nebylo v jejím zájmu. O necelý rok později přišlo Pražské jaro, které podle Pavla Kosatíka autorovi umožnilo „převést část jeho představ o obnově občanské společnosti z rétorické do praktické roviny“.

14

Posloužil mu k tomu text nazvaný Dva tisíce slov, který

vznikl „na objednávku“ předních českých vědců, jakými byli například Jan Brod, Otto Wichterle nebo Otakar Poupa. V tomto manifestu Luculík zformuloval základní požadavky na obnovu demokratické společnosti. Ve své podstatě však nepřinášel nic nového. Českoslovenští občané si až příliš dobře uvědomovali každodenní realitu a mnoho věděli i o praktikách režimu. Myšlenky obsažené v manifestu je nemohly překvapit. Na veřejnost zapůsobila spíše autorova schopnost mimořádně výstižně zformulovat to, co si o poválečném vývoji Československa myslel téměř každý. Pavel Kosatík k tomu dodává: „Smysl Vaculíkova psaní však nebyl jen v komunikaci s realitou, ale spíš ve vytyčování takových požadavků, jež by lidi donutily občansky se projevit. Byla to agresivní metoda.“ 15 Nicméně fungovala. Manifest vyvolal ve společnosti obrovský rozruch a během čtrnácti dnů ho podepsalo více než sedmdesát významných osobností, mezi nimi Jan Werich, Jaroslav Seifert, Jiří Šlitr, manželé Zátopkovi, Rudolf Hrušínský či Jiří Menzel. Ani dvojnásobné množství podpisů by však již nedokázalo zvrátit to, co zřejmě bylo nevyhnutelné. Veškeré naděje Pražského jara zmařila 21. srpna 1968 sovětská okupace. Vaculíkovi ji prožili v Brumově: „Útok vojsk Varšavské smlouvy jsem nečekal, paní Vaculíková ano. […] Bál jsem se, ona říkala, abych se nebál.“ 16

- 11 -

V následujících dvaceti letech se však oba přesvědčili, že ke strachu bylo mnoho důvodů. Vaculíkův rebelantský projev přednesený na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, text Dva tisíce slov, i jeho další veřejné vystupování a boj za svobodu mu sice získaly značnou popularitu, zároveň ho však posunuly do role „nepohodlného“ člověka. V roce 1969, kdy spisovatel vystupuje s dalším projevem nazvaným Deset bodů, se pro režim stává až téměř nebezpečným. Zejména zavržení komunistické strany a výzva k činnosti měly za následek dvacetiletý zákaz publikování. Je vyloučen z komunistické strany, ztrácí zaměstnání, a i přesto, že mu není umožněno své knihy oficiálně vydávat, stává se Luculík spisovatelem z povolání. Komunisté, kteří zůstali ve straně, se ho snaží „zpacifikovat“ tím, že udělají z Dvou tisíc slov symbol Pražského jara. Prozaikova manželka Madla ve své knize Já jsem oves vzpomíná: „Kdo souhlasil a svůj souhlas neodvolal, byl vyhozen z práce. A Vaculíka stavělo Rudé právo a další noviny do role hlavního viníka, v podstatě svůdce.“ 17 Spisovatel si však něco takového rozhodně nepřipouštěl a ve své činnosti neustal. V roce 1970 dokončil na svoji dobu odvážný román s názvem Morčata. Jedná se o téměř orwelovský příběh o tom, kam až klesne a je degradován člověk pod tlakem absurdního okolí. Na morčatech, která jsou týraná hlavním hrdinou, bankovním úředníkem, chtěl autor patrně znázornit pocity člověka v kleci beznaděje a bezmoci. Je jasné, že mnohé z těchto pocitů často zažíval Vaculík sám. Postupně se také ukazuje, že vztah mezi morčetem a bankovním úředníkem je vlastně totožný se vztahem společenského systému k úředníkovi. A tedy i totožný se vztahem společenského systému k samotnému Vaculíkovi. Tento román plný symbolů a skrytých souvislostí už ovšem nemohl vyjít v oficiálním nakladatelství. V roce 1973 se tedy stal zahajovací samizdatovou publikací edice Petlice. Spisovatel toto „nakladatelství“ založil roku 1972 a během takřka dvaceti let mu věnoval nepředstavitelnou energii a péči, takže z něj učinil nejznámější tribunu zakázaných autorů. Jeho snahu oceňuje ve svém článku pro Lidové noviny také Ivan Klíma: „Co se napsat a hlavně docenit ani nedá, jsou ty roky života, které Ludvík se svou umíněnou paličatostí věnoval šíření zakázaných knih. Ty tisíce a tisíce rukopisů, které dal opsat a svázat, pro jejichž vznik musel sehnat papír a stroje a pásky, knih, které sám roznesl a za něž od sice ochotných, ale často insolventních - 12 -

čtenářů musel vybrat peníze, aby pokryl náklady. To vše bez nároku na jakoukoliv odměnu, když nepočítám neochabující péči, jíž ho zahrnovala StB.“ 18 Ve Vaculíkově případě byla Státní bezpečnost opravdu neúnavná. Stal se jedním z nejostřeji policejně sledovaných představitelů disentu, v jeho bytě byl nainstalován odposlech a on sám se mnohokrát musel podrobit ponižujícím domovním prohlídkám. Byl očerňován v tisku a s železnou pravidelností musel každý měsíc absolvovat několikahodinové výslechy. Neustále se strachoval o budoucnost své rodiny i svoji vlastní. Téměř dvacet let se probouzel s vědomím, že ho mohou kdykoliv přijít zatknout. Musel pečlivě ukrývat vše, co napsal, musel si dávat dobrý pozor na to, s kým se stýká, co říká a hlavně komu to říká. Věděli o něm všechno; byl monitorován téměř čtyřiadvacet hodin denně. Mnoho zmínek o výsleších, policejních praktikách i vlastním strachu se rovněž objevuje na stránkách jeho deníku Český snář. I přes neustálé policejní „šikanování“ byl však Luculík odhodlaný bojovat dál. Důkazem je jeho aktivní spolupráce na prohlášení Charty 77. Stal se jedním z jejích prvních signatářů a v lednu 1977 ji spolu s Václavem Havlem předal parlamentu, vládě a ČTK. Podílel se i na dalších ilegálních textech a stopy jeho činnosti nesou např. samizdatové tiskoviny Infoch a Obsah, ilegální Lidové noviny nebo exilové časopisy Proměny a Svědectví. Na samém sklonku sedmdesátých let se pak vzepjal k vrcholnému výkonu románem Český snář (1981, edice Petlice), který je všeobecně pokládán za Vaculíkovo nejlepší dílo. Psal ho v době nejkrutější perzekuce lidí z disentu a s ironií, nadsázkou i humorem zde formou deníku zachycuje jeden rok svého života. Současně se životem svým a své rodiny však popisuje i osudy svých přátel a otevřeně líčí události společenského života. Zcela beze strachu, studu, až téměř bezohledně však odkrývá i ryze soukromé a často velmi citlivé skutečnosti. Ačkoli dílo zahrnuje určitý podíl fikce, mnohé situace jsou popsány natolik pravdivě, že po svém zveřejnění vzbudila kniha jednak obavy, zda autor svou upřímností neprozrazuje policii fakta, která měla zůstat utajena, jednak nevoli některých zobrazených osob, kterým tato otevřenost výpovědi nebyla po chuti. Z jejich reakcí a dopisů pak prozaik sestavil knihu Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991). Český snář se stal na dlouhou dobu autorovým posledním dílem. Pavel Kosatík tvrdí, že „nové pokušení na téma ,spisovatel a moc´ přišlo pak až v listopadu 1989. - 13 -

Znovu, stejně jako před jedenadvaceti lety, tehdy zůstal mimo hlavní revoluční instituce, i když tentokrát nikoli ze svého rozhodnutí, ale protože nebyl vpuštěn; tehdejší vedení Občanského fóra mu nedovolilo mluvit na Letenské pláni s obavou, že je řečníkem příliš nevyzpytatelným. […] a tak se nejdřív urazil, […] až později napsal, že si po letenském umlčení uvědomil, že je vlastně poprvé v životě svobodný, protože už to není on, kdo musí proti komunistům bojovat.“ 19 Tehdy se spisovatelův život a hlavně jeho literární tvorba posunuly do jiné roviny. Již nebylo třeba tak vytrvale reagovat na společenskou situaci, nebylo třeba bojovat proti režimu, proti utlačování a nepravostem. Autor byl konečně svobodný, a tak opustil sféru „veřejnou“ a začal se naplno věnovat svému osobnímu životu. Jeho další významnější dílo, románová próza Jak se dělá chlapec (1993), se tak nese ve znamení milostných zážitků a popisů erotických scén. Dílo je jasně autobiografickou výpovědí stárnoucí muže, jemuž se právě rozpadá vztah s mladou partnerkou. Jak je jeho zvykem, spisovatel opět líčí veškeré situace zcela otevřeně, téměř až na hranici obscénnosti, což mnoho čtenářů poněkud překvapilo. Stylem i tématem se tomuto dílu podobá román s názvem Loučení k panně (2002). Zdá se, že Vaculík se s přibývajícím věkem uchyluje k erotickým tématům častěji a píše o nich mnohem otevřeněji než kdy předtím. Některé scény z Loučení k panně byly mnohými kritiky dokonce označeny až za téměř pornografické. Spisovatel jako by si v této své knize uvědomoval, že se nachází v konečné etapě své životní pouti a vztah k mladé, nevinné studentce Kristýně je snad jakýmsi posledním ohlédnutím za prožitým mládím. Vaculík ví, že Kristýna je jeho láskou poslední. Ona po ukončení milostného vztahu zase zjišťuje, že vše, co ve věcech lásky mohla prožít, právě prožila. Nechce to již nahradit ani opakovat s nikým jiným, a rozhodne se proto pro život v klášteře. Mezi další díla patří např. Nové vlastenecké verše Karla Havlíčka Borovského (1990), k jejichž napsání inspirovala autora analogie tehdejšího a dnešního vztahu k vládě, k policii a k byrokracii. V roce 1995 pak vydává obsáhlý svazek Milí spolužáci!, skládající se z Knihy indiánské, Knihy dělnické a Knihy studentské. Vaculík v něm roztřídil a s ohledem na časový odstup i na dnešní zkušenosti okomentoval své deníkové záznamy a korespondenci ze svých školních let, z učení u Bati ve Zlíně a ze studií v Praze.

- 14 -

O tři roky později dává do tisku další deníkové záznamy, tentokráte z let 1969-1971 nazvané Nepaměti (1998). Spisovatel nás zde opět nechává nahlédnout do svého života, líčí své první výslechy v Ruzyni i historii vzniku prohlášení Deset bodů včetně následného procesu s jeho signatáři. Také jeho další román Cesta na Praděd (2001) se nese v duchu „návratu do minulosti“. Vaculík jej začal psát již v roce 1969, ale dokončil ho až po více než třiceti letech, kdy se znovu vrátil ve svých vzpomínkách a už jako autorsky i mužsky zkušenější na svá tehdejší líčení navázal. Značné popularitě se těšily také reportáže a hlavně fejetony, které psal Luculík po celé totalitní období a v nichž pokračuje i nadále. Uplatňuje v nich své osobité vidění světa, humor a jazykovou virtuozitu. Začal je psát roku 1975 (šířeny byly však jen samizdatově nebo v exilových nakladatelstvích) a nabízí v nich sám sebe: svou náladu, svůj pohled na svět, svůj vztek i lítost, ale zároveň také vždy sděluje něco podstatného. Fejetony z let 1981-1987 s názvem Jaro je tady (fejeton s tímto názvem píše Vaculík každý rok) vyšly poprvé v Kolíně nad Rýnem. Mezi další patří Srpnový rok (1990), Stará dáma se baví (1991) či Nad jezerem škaredě hrát (1996). Nejnověji vydal autor pod názvem Poslední slovo (2002) soubor svých fejetonů pravidelně uveřejňovaných v Lidových novinách. Kromě fejetonů vydal i výběr z korespondence Poco rubato (korespondence s Ivanem Kadlečíkem;1994) a Vážený pane Mikule (2003). O Vaculíkovi je však také známo, že má velmi blízký vztah k hudbě, zvláště pak ke zpěvu. Ten patří k jeho životu stejně neodmyslitelně jako psaní. Tento autor zpívá často a dobře a nejraději má lidové valašské písničky, s nimiž se setkával již v dobách svého dětství. Jedním z jeho posledních počinů je tak vydání hudebního nosiče s názvem Polepšené pěsničky (2006), který obsahuje soubor lidových písní, jež spisovatel nejen nazpíval, ale hlavně upravil podle svého gusta. O jeho lásce ke zpěvu se ve výročním článku k autorovým sedmdesátinám zmiňuje i jeho přítel Ivan Klíma. Vzpomíná, jak po otištění Vaculíkova projevu Dva tisíce slov jeli společně na besedu do Havlíčkova Brodu a nakonec se rozhodli přespat v hotelu na cestě mezi Vysočinou a Prahou: „Ludvík objevil v prázdném sále klavír a k mému překvapení začal hrát a zpívat. Když zpíval své moravské písně, docela se proměnil, anebo ještě spíš vklouzl do své pravé podoby: valašského sedláka.“ 20 - 15 -

Ivan Klíma to vystihl přesně. Luculík může žít ve velkoměstě, může se účastnit protestů a zasahovat do veřejného života, ale svým naturelem opravdu zůstává sedlák nadevše milující prostotu a přirozenost. Je to člověk, který dokáže žít v harmonii s přírodou, z níž čerpá sílu, člověk, který věří v prospěšnost manuální práce: „Kdyby si u mě někdo objednal několik set metrů kamenné zdi, trochu mi to zaplatil a jinak byt a stravu, udělám. Musela by to ale být zeď na klidném místě, kde by nechodilo moc lidí, nikdo mě nevyrušoval řečmi, na nic se neptal a nic mi nepřipomínal. Muselo by, samozřejmě, jít o zeď k dobrému účelu. Přes největší vedro sedl bych si do stínu, nebo šel k potoku. Hmatal bych po rybách mezi kořeny. A už bych se zas těšil, jak budu pokračovat ve zdi.“ 21 Vaculík je tedy nejen spisovatel, ale především člověk. Člověk, který je na světě opravdu rád a života si také dokáže náležitě vážit. Za vše mluví část rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, kde se Josef Chuchma snažil zjistit, co se Vaculíkovi v životě nejvíce povedlo. Ten bez váhání odpovídá: „Sám život. Nechtěl bych, aby se cokoli vrátilo, nechtěl bych znovu žít, nechtěl bych být někým jiným. Zjistil jsem, že to bylo a je perfektní. Ten život byl dar.“ 22 Autorovi se za jeho život a dílo dostalo řady uznání a poct. Získal Cenu Georga Orwella (1976), cenu Egona Hostovského (1978), Řád T. G. Masaryka (1996) i Mírovou cenu E. M. Remarqua (1999) za přínos ke zlepšování českoněmeckých vztahů. V současné době žije Ludvík Vaculík se svojí manželkou střídavě v Praze nebo na chalupě v Dobřichovicích. Je stále literárně činný.

- 16 -

POZNÁMKY KE KAPITOLE SPISOVATEL LUDVÍK VACULÍK: 1

HOZNAUER, M. Ludvík Vaculík. 1. vyd. Praha: Komenium, 1990, s. 8. KAUTMAN, F. Ludvík Vaculík: spisovatel toho jména. Lidové noviny, 1992, roč. 5, č. 1, příl. Národní 9, č. 1, s. 3. 3 VACULÍK, L. Vaculík 1968. Reflex, 2003, roč. 14, č. 27, s. 56-59. 4 Tamtéž, s. 58. 5 KOSATÍK, P. Ve válce s mocí. Týden, 2004, roč. 11, č. 51, s. 78-79. 6 VACULÍK, L. Vaculík 1968. Reflex, 2003, roč. 14, č. 27, s. 56-59. 7 Tamtéž, s. 57 8 JUNGMANN, M. Nenapravitelný zarputilec. Lidové noviny, 1996, roč. 9, č. 174, příl. Nedělní LN, Národní 9, č. 30, s. 15. 9 KLÍMA, I. Sedmdesátiny jednoho paličáka. Lidové noviny, 1996, roč. 9, č. 170, s. 9. 10 JUNGMANN, M. Nenapravitelný zarputilec. Lidové noviny, 1996, roč. 9, č. 174, příl. Nedělní LN, Národní 9, č. 30, s. 15. 11 Tamtéž, s. 15. 12 VACULÍK, L. Vaculík 1968. Reflex, 2003, roč. 14, č. 27, s. 56-59. 13 KOSATÍK, P. Ve válce s mocí. Týden, 2004, roč. 11, č. 51, s. 78-79. 14 Tamtéž, s. 78. 15 Tamtéž, s. 78. 16 VACULÍK, L. Vaculík 1968. Reflex, 2003, roč. 14, č. 27, s. 56-59. 17 VACULÍKOVÁ, M. Já jsem oves. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2002, s. 72. 18 KLÍMA, I. Sedmdesátiny jednoho paličáka. Lidové noviny, 1996, roč. 9, č. 170, s. 9. 19 KOSATÍK, P. Ve válce s mocí. Týden, 2004, roč. 11, č. 51, s. 78-79. 20 KLÍMA, I. Sedmdesátiny jednoho paličáka. Lidové noviny, 1996, roč. 9, č. 170, s. 9. 21 VACULÍK, L. Český snář. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1990, s. 199. 22 CHUCHMA, J. Věčný potížista Ludvík Vaculík. Mladá fronta Dnes, 2003, roč. 14, č. 43, s. B8. 2

- 17 -

3. OD OTCE K SYNOVI 3.1. SEKYRA Poté, co v roce 1945 skončila druhá světová válka, stála česká společnost před nelehkým úkolem obnovy státního zřízení. Tehdy přišla komunistická strana s ideologií, která měla vnést do neutěšených poválečných poměrů ztracenou rovnováhu. Pro mnoho lidí, otřesených válečnými hrůzami, znamenala vytouženou „záchranu“. Uchylovali se k ní s obrovskou nadějí a vidinou důstojného, klidného života. Teprve až další vývoj ukázal, že se jednalo o krátkozrakost. Tehdy však zvítězila spíše slepá víra a zoufalá snaha o znovunastolení potřebného řádu. Také Ludvík Vaculík se přidává k těm, kteří přísahají na socialismus a spatřují v něm především rozumnou ideu státního společenství. Když spisovatel v roce 1946 do KSČ vstupoval, nemohl samozřejmě tušit, že bude jednou stát v opozici. Kruté vystřízlivění ze slibných ideálů však přišlo velice záhy. Když Vaculík zjistil, že se jeho pojetí socialismu diametrálně odlišuje od způsobu, kterým ho pojala vládnoucí strana, začal se od něho pomalu ale nenávratně distancovat. Během padesátých let si pak autor stále více a více uvědomoval, že se původní rozumná idea změnila v hrůzné monstrum, které svými chapadly ochromuje celý národ. Dusivá atmosféra, persekuce, zatýkání, nařízení potlačující jakoukoli individualitu a postupy ne nepodobné mnohým fašistickým praktikám měly se svobodnou, demokratickou společností pramálo společného. V září 1965 Vaculík přichází do Literárních novin a plně se zapojuje do liberalizačního, reformního úsilí, které nakonec vyústilo v „obrodný proces“ roku 1968. Jeho román Sekyra, vydaný roku 1966, tedy nemohl být velkým překvapením. Miloš Pohorský o tomto literárním počinu napsal: „Vaculík si tu položil otázku, zda je v Československu možný socialismus podle původních představ jeho propagátorů. Bylo vidět, že ,dospěl´ a je připraven svádět nerovné zápasy občana s mocí.“ 1 Vaculíkova Sekyra je ceněna nejen pro odvahu, s jakou v ní autor vystoupil proti režimu, ale také pro čistotu jazyka, kterým byla napsána. Je obecně řazena mezi nejvýznamnější tvůrčí počiny naší poválečné prózy. Ve vánoční anketě Literárních novin byla většinou účastníků označena za nejoblíbenější román roku 1966 a byla také velmi příznivě přijata kritikou. Spolu s Kunderovým dílem Žert bývá označována za „román téměř veliký“. - 18 -

3.1.1. NÁSTIN DĚJE Román Sekyra nás zavádí na moravský venkov poloviny dvacátého století, do kraje autorova dětství. Zobrazuje složité období komunistického fanatismu, kdy lidé žili ve strachu o svoji existenci. A právě v návratu ke kořenům, v rodinné tradici, ve vztahu k přírodě hledá vypravěč protiváhu k odcizení v současném světě. V Sekyře – stejně jako v drtivé většině svých děl – pracuje Vaculík se svými skutečnými životními prožitky a vzpomínkami. Román má tedy zřetelné autobiografické rysy. Tuto skutečnost navíc ještě podtrhuje užití ich-formy, která autorovi umožňuje stylizovat se do role vypravěče. Hlavní hrdina a současně vypravěč, pražský novinář, se rozhodne konečně navštívit svého mladšího bratra řidiče. Toto rozhodnutí v něm vyvolá řadu vzpomínek na minulost, které se prolínají se současným životem, a tvoří tak několik dějových linií. Od chvíle, kdy nám vypravěč svůj úmysl oznámí, jsme s ním stále „na návštěvě“ ve valašské vesničce. Prochází se známými místy v lesích, brodí se potůčky a vrací se do svých dětských let, které jsou pro něj symbolem klidu a bezpečí: „Ale ještě předtím bude na potoce splav, kde skončím, a dál bude se brodit zas jiný malý chlapec, o padesát roků dřív než já, a přestože se v žádném případě nemůžeme uvidět, budeme si vzájemně povědomí.“ 2 Také navštěvuje svého bratrance a strýce-soukromníka. Vybavuje si i další epizody z minulosti: smrt matky a později také otce. Kromě toho se zmiňuje o své nynější rodině: o ženě, dětech a své snaše. Dovídáme se rovněž, že vypravěč odešel studovat do Prahy. Později působil v redakci novin a napsal článek o dívce, kterou neprávem nepřijali na střední školu. Celá záležitost se dotkla vlivných osobností a vykonavatelů stranické politiky. Dívka byla veřejně osočována ze lži, situaci psychicky nezvládla a spáchala sebevraždu skokem z okna. Vypravěč se kromě napsání článku vyjádřil na konferenci kriticky k práci svého otce, což podle Jiřího Opelíka „jeho nadřízení hodnotili jako zradu na díle otcově, jinými slovy na díle zakladatelské generace socialismu“.3 Kvůli tomuto projevu a politickému podtextu jeho reportáže o zemřelé dívce musel projít mnoha pohovory a bylo mu naznačeno, že by bylo vhodné opustit dosavadní působiště.

- 19 -

Těžiště příběhu však tvoří postava vypravěčova otce. Otec byl dlouho pro syna velkým vzorem. Mnohé se o něm dopátráme z dopisů, které synovi i rodině posílal z Persie, kam odjel ve třicátých letech za prací. Po návratu domů se nadchl pro myšlenky socialismu, stal se z něho vzorný komunista, později dokonce předseda národního výboru. Začal se měnit. Milan Jungmann jeho vývoj komentuje slovy: „…z původně vesnického tesaře se stává už jen slepým vykonavatelem politické vůle“.

4

Kvůli tomu, jak tvrdě zastával kolektivizaci zemědělství, se také

například rozešel ve zlém se svým švagrem-soukromníkem. Z otce a syna se tak nakonec stávají oponenti, kteří si přestávají rozumět a v závěru se zcela odcizí.

- 20 -

3.1.2. KOMPOZIČNÍ VÝSTAVBA Dílo je rozčleněno do 15 číslovaných kapitol, jejichž vymezení však nemá nijak podstatný význam. Události, které se odehrávají na konci jedné kapitoly, pokračují často bez přerušení na začátku kapitoly další. Příběh je však zarámován návštěvou vypravěčova bratra. Hned v první větě totiž vypravěč oznamuje, že se chystá navštívit svého mladšího bratra řidiče. To je prostoupeno retrospektivními odbočkami, vzpomínkami a úvahami. K samotné návštěvě přitom dochází až v úplném závěru, i přesto, že k ní vlastně směřuje celou dobu: „Tím jsem myslel bratra řidiče, jehož mám prvně navštívit, ovšem rozbíhám se k vylíčení té návštěvy divně, jen co je pravda!“ (s. 65) Kompozice celé knihy je převážně retrospektivní. Vypravěčova cesta na Moravu k bratrovi je totiž neustále přerušována digresemi. Dílo tak sice obsahuje epický příběh, čtenář je však nucen sám ho skládat z množství drobných poznámek, úvahových pasáží a vzpomínkových scén, které nejsou řazeny chronologicky. Následkem toho se spousta epizod i podstatných životních událostí odehrává v různých časových a prostorových rovinách: návštěva bratra na jižní Moravě, vzpomínky na dětství prožité na valašské vesnici, pobyt u sestry v rodném domě, práce v pražské redakci. Jednotlivé vrstvy minulosti a přítomnosti přecházejí jedna v druhou prostě a mnohdy nečekaně. Časové roviny a dějové úseky nejsou zřetelně odděleny, ale prolínají se navzájem. Šev často prochází jedinou větou. Tím je vytvořen specifický čas díla, charakteristický neustálým prostupováním minulosti, současnosti a budoucnosti. Jednotícím prvkem je zde postava hlavního hrdiny - vypravěče: „Mohl jsem to udělat ráno cestou sem, ale já to nechávám na zpáteční cestu, až vím, s jakou se vracím: když mám při práci nějaký konflikt, zapíšu se, když nemám, jedem a nikdo neví, že jsme tu byli. Nastalo šero a z vlhké chumelenice vystupovala proti nám světla vozů, vylezl jsem z vody, zvířený kal se usazoval, pomalu jsem se oblékal, a když jsem opouštěl splav, vrátilo se zpod břehu ke hladině hejno drobných rybek.“ (s. 78) Postava vypravěče tedy sjednocuje jednotlivé příběhy a epizody. Je postavou, která nás provází celou knihou. Z pohledu vypravěče sledujeme jeho život, život jeho blízkých a hlavně průběh jeho vztahu s otcem. Vypravěč na sebe bere někdy - 21 -

roli očitého svědka, jindy roli pamětníka. Především však vypráví příběhy, jichž je přímým účastníkem. Zcela bez výhrad je tedy možné souhlasit s Jiřím Opelíkem, který říká, že „vše stojí a padá s vypravěčem“. 5 V mnoha retrospektivních odbočkách samozřejmě vystupují různé další postavy, většina z nich však není pojmenována přímo, ale jen rodinným vztahem k hrdinovi. Vlastními jmény jsou označovány okolní postavy, které stojí mimo rodinu. Příbuzné známe pouze pod označením tata, bratr řidič, bratranci z Tarandové nebo také pražský syn či žena mého syna: „V té chvíli se za oknem venku černal večer, nerozžali jsme, nýbrž hráli si na slepou bábu. Malému bratrovi, který tenkrát ještě ani zdaleka nebyl na Slovensku, jsme zavázali oči, protože chtěl, maminka s řidičem na klíně seděla u sporáku…“. (s. 53) Díky

autobiografickému

zaměření

románu

můžeme

také

pozorovat,

jak jednotlivé postavy postupně stárnou, stejně jako stárne sám autor. V podobě vypravěče vystupuje v díle nejdříve jako syn, pak se zmiňuje o roli otce a na konci již sledujeme život očima starého muže. Způsob výpovědi má přitom velmi spontánní ráz, neustále se vynořují nové souvislosti, na jednotlivé vzpomínky navazují další, důsledkem čehož se někdy ztrácí zřetelnost základní linie příběhu. Celé vyprávění tak může místy působit trochu chaoticky a náladově.

- 22 -

3.1.3. ROZBOR ZÁKLADNÍCH DĚJOVÝCH LINIÍ Základní dějovou linií, kterou kniha začíná, je návštěva vypravěčova bratra řidiče: „Poprvé jsem měl navštívit svého bratra řidiče. – Ale on skoro nikdo neví, kdo je můj bratr řidič. Tehdy bylo mi deset roků, když mi nečekaně připadl k občasnému nudnému kolébání. Dokonce si pamatuju, jak jsem ráno po jeho narození přihnal kozy do potoka, pásl tam už Tonda a já jsem se optal: ,Víš, co je u nás nového?´ – a on řekl: ,Bratr, ne?´“ (s. 7) V rámci přípravy na tuto cestu se autor vrací ve svých vzpomínkách zpět do minulosti a rozvíjí tak další dějové linie, z nichž nejvýznamnější je konfrontace s jeho otcem. Otec je zde zachycen v několika fázích svého života. Nejdříve byl pro svého syna vzorem, postupně se mu však stal protivníkem a ideovým odpůrcem. Ve vzpomínkách z dětství si ho vypravěč často vybavuje při práci v lese i při dobrodružných výpravách do hor, v nichž se pohyboval s naprostou jistotou. Tyto reminiscence představují tatínka spíše jako romantického hrdinu a jako neochvějnou jistotu vypravěčova dětského světa. O to zřetelnější je proto pozdější změna hrdinova úhlu pohledu. Po osvobození dostal otec louku a chalupu, na které velmi tvrdě pracoval. Pak se však stal předsedou národního výboru a jako „vzorný komunista“ se v rámci kolektivizace musel svého majetku vzdát. Vypravěč s ním nejdříve souhlasil a měl dokonce radost z otcova „úspěchu“. Od této chvíle už se však v jeho vzpomínkách vynořuje tatínek pouze jako komunistický funkcionář, který je hluboce přesvědčen o správnosti svého konání. Vypravěč si postupně začíná všímat toho, že se otec mění a v souvislosti s tím se narušuje i jejich idylický vztah. Poté, co „tata“ odmítl pomoci svému švagrovi-soukromníkovi, který se bohužel neztotožňoval s jeho ideologickými myšlenkami, pronesla maminka prostou avšak velice výstižnou větou: „Ale tato! Já to vidím, ty nejsi dobrý.“ (s. 68) Nyní už to není otec, který se sekyrou v ruce opracovává vyvrácený kmen. Milan Jungmann jeho proměnu komentuje slovy: „Lidi teď vidí pouze jako prostředek pro dosažení vznešeného společenského cíle, jemuž se celý oddal. Začíná jeho postupné odosobňování, ztráta jeho lidské podstaty. V zájmu nadosobního principu se vzdává dobrovolně své nejvlastnější suverenity: vnitřní svobody.“ Následkem je rozpolcení celé osobnosti, jež také vedlo k neshodám se synem. - 23 -

6

Na jakési konferenci mnohem později měl pak vypravěč proslov o životě a díle svého tatínka. Text proslovu však zveřejněn není, dozvídáme se pouze reakce na něj. Obsahem bylo pravděpodobně kritické vyjádření se k odkazu svého otce, což se však ze strany komunistických vůdců dočkalo striktního odsouzení: „Všichni bychom měli velkou vinu, kdybychom dovolili, aby kdokoli hovořil o svém otci tak, jako náš kolega hovořil… Je nepravý syn, kdo takto smýšlí o díle svého otce, a byl by nepravý otec, kdo by svého syna, třeba vlastního, neprohlásil za to za cizího.“ (s. 124) K definitivnímu zlomu ve vztahu mezi otcem a synem dochází po smrti vypravěčovy matky. Jeho návrat do rodného kraje však iniciovala právě až smrt otce. Tato smutná událost totiž uzavřela jednu velkou a velmi zásadní kapitolu vypravěčova života a přiměla ho přitom k její rekapitulaci. Jak si hrdina promítá své dávné vzpomínky a téměř zapomenuté zážitky, začíná zároveň pochybovat o tom, zda byl otec opravdu takový, jak si ho pamatuje, zda si ho pouze neidealizoval. Mladší sourozenci ho totiž vidí mnohem kritičtěji. Vypravěč si opakuje znovu celý průběh svého vztahu k otci, vrací se do dětství, připomíná si atmosféru, aby zjistil, proč se mu vlastně tolik odcizil. Po matčině smrti odchází otec do českého pohraničí a znovu se tam ožení. Syn odmítá být svědkem na jeho svatbě; píše mu dopis: „Nás dva pojí minulost… přítomnost už máš ty jinou a já jinou. Život dvou lidí je mimo jiné také jejich konfliktem.“ (s. 154) Vypravěč však v knize rekapituluje svůj vztah k otci od dětských let až po dospělost především proto, aby našel cestu sám k sobě. K tomu mu má pomoci návrat do minulosti, hledání nové životní rovnováhy v přírodě a v rodném kraji. I ten se však mění. A byl to právě otec, kdo rozvíjel kdysi před svým synem obraz těchto proměn rodné obce, jejichž konečnou podobu má nyní před očima: „,Potok se musí znova zregulovat,´ řekl tatínek a na ta slova zmizely ryby, ,a cesta napřímit,´ a skácely se jabloně podél ní, ,a jednou snad protáhneme naproti vlečku do závodu,´ řekl a na místě mlýnského náhonu vydul se škaredý škvárový násep.“ (s. 72) Vesnice zde stejně jako města podléhá rozpínavosti civilizace. Vypravěč sice jezdil domů jen zřídka, pokaždé se však dozvěděl překvapivé věci. Tam, kde dříve stávaly útulné vesnické chalupy, se vypínají paneláky, husy již nesmějí být vpuštěny na náves, neboť z ní je nyní náměstí…

- 24 -

Vaculíkův pražský novinář má však přesto k rodnému kraji vřelý vztah. Stále se tu cítí „jako doma“. Zároveň si však dobře uvědomuje nenávratnost jakéhokoli dění, když říká: „Jen nepatrně jsem se každého dne odchýlil, a jsem o celý život jinde.“ (s. 88)

- 25 -

3.1.4. JAZYK A JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY Sekyra je ceněna rovněž pro svou jazykovou kvalitu. Bohatý výrazový rejstřík románu se totiž pohybuje mezi spisovnou češtinou a valašským nářečím. Jiří Opelík7 v tomto díle rozlišil celkem šest lexikálních vrstev: 1. spisovná čeština ve své „klidové“, tj. sdělovací, prostě vypravěčské poloze; 2. spisovná čeština organizovaná jako báseň v próze; 3. spisovný jazyk v písemných projevech člověka, který mluví dialektem, tedy jazyk esteticky účinný jakousi spisovností, svým „kouzlem nechtěného“; 4. žurnalistická čeština a její parodie; 5. živé nářečí ve své osobitosti lexikální, tvaroslovné, hláskoslovné, které má jako všechna moravská nářečí v podstatě blízko ke spisovnému jazyku, přece jen však svou odlišností od ostatního jazykového kontextu (jde spíš o stopy dialektu) působí jadrně a svěže; 6. dialekt ve své funkci konzervující. V knize pak vznikají konfrontací těchto jazykových vrstev v odstavci i třeba v jediné větě odlišné stylové roviny: „Nebyl mu ani rok, když jsem mu v kolébce pustil na obličej pecen chleba, protože se vyšklhnul, jak jsem ho načínal.“ (s. 7) Vaculík prolíná spisovný jazyk s nářečím velmi promyšleně, což mnohdy přináší nový významový rozměr: „,Předsedo! Tvoje vyčkávací hledisko způsobuje, že vesnický boháč se nám vysmívá,´ řekli a měli na mysli, že sa jim vyškeřuje.“ (s. 65) Užití dialektu je vůbec jednou z nejcharakterističtějších složek autorova stylu. Pomocí nářečních prvků ukazuje Vaculík svéráznost, otevřenost, přímost a další typické rysy lidí moravského venkova. Někdy konfrontuje moravský dialekt se spisovnou i obecnou češtinou úmyslně, aby tak zdůraznil nejen rozdíly v mluvě, ale i mezi lidmi: „,Dyť ty taky seš velkej,´ řekl jsem pražsky, aby rozuměl.“ (s. 117) V neposlední řadě užívá spisovatel prvky dialektu k vystupňování pointy a k posílení humorného aspektu některých pasáží, které by ve spisovné češtině neměly požadovaný efekt: „Vyměnil jsem brýle za řidičskou čepici. ,No úplní dva bratří,´ žasla průvodčí. ,Že!´ řekl bratr. ,A to mám ešče jednoho bratra!´ ,Já také,´ řekl jsem. ,Ten je na Slovensku.´ - 26 -

,Vy jste čtyřé bratři?´ Průvodčí zkrátka žasla, ale brašnu bych po ní přejímat nechtěl.“ (s. 159) Kromě vzájemného střetávání rozličných jazykových složek je pro Sekyru příznačná také výstavba typických souvětí, která znenadání mění směr. Velmi často se jedná o nečekané změny podmětu: „V kapse měl jsem tedy čtyři jablka, na zádech ruksak a od nádraží táhla stará paní Ovesná fůrku třísek.“ (s. 35) Někdy se v souvětích určité výrazy opakují, aby se pak vrátily v nových významech: „Jen jsem to uviděl, sevřelo se mi srdce, takže jsem rovněž poznal, co to znamená, když se sevře srdce.“ (s. 115) Specifickým rysem tohoto retrospektivně zaměřeného románu je rovněž prolínání různých časových rovin. Autor často uhýbá z děje vyprávěného v minulém čase, aby „nahlédl“ do budoucnosti a naopak: „,Tu je pěkně,´ zvolalo děvče a nevědělo, že bude moje maminka.“ (s. 113) Velmi významnou složkou tohoto díla je pak humor. Zdrojem humoru je často právě svérázný způsob myšlení obou hlavních postav. Často se objevuje ve vážných situacích, což je nečekané, ale o to účinnější. Pohybuje se v různých polohách od ironie a sebeironie přes sarkasmus a černý humor až po suchá konstatování a situační komiku. Humor je duchem celé knihy; dodává jí na osobitosti. Dokazuje to i následující ukázka: „Zatím nikdy jsem nepoznal naprostou opuštěnost, i když jsem věděl, že existuje. Jako existují jiné věci, o nichž jen víme: třeba protézy. Každý ví, že existují třeba protézy, ale nikomu se nám nechce vztahovat jejich platnost zrovna na sebe. Vsadím se však, že každý z vás, až dostane protézu, řekne si na chodbě fasovny v duchu: Jestli jsem toto nevěděl od samého začátku!“ (s. 75) Ludvík Vaculík je rovněž mistrem jazykového vtipu: „Naklonil jsem se blíž a v našich novinách stálo: Na tomto prosranném náměstí došlo k historické události… ,Co se tam pitvoříte!´ zeptal se šéf mrzutě. […] ,Prosím, máme tu zbytečně dvě n,´ odvětila elévka.“ (s. 94) Oblíbeným prostředkem, který autorovi slouží k vytvoření potřebného napětí, je také opakování. Opakuje stejné nebo lehce obměněné věty, slova, myšlenky i celé pasáže, a to většinou na klíčových místech textu: „Když se ztratilo to dřevo, byl tatínek o deset roků mladší, než jsem dneska já. Maminka z pláče upadala do spánku a naopak, on celou noc nepřišel.“ (s. 40) - 27 -

O několik stránek dále vzpomíná: „Byl tenkrát o kolik? – o deset roků starší než já. A v té mimořádné době, která pořád chtěla mimořádné činy, a pořád tytéž, maminka často z pláče upadala do spánku a naopak, protože on se celou noc nevracel.“ (s.51) Několikrát se také opakuje maminčina prosba: „Ale nechoďte!“ Tuto větu v úplném závěru vysloví i vypravěčova švagrová: „Ale, chlapci, nechoďte, šak je neděla!“ (s. 170) Celkem čtyřikrát se pak v díle objevuje (vždy v jiné souvislosti) příběh stolaře: „A tady si dávno a dávno postavil dům jeden stolař. Umřela mu žena, zůstal s děckem sám. Seděl v nové dílně a zpíval si. Odvezli ho do blázince, a jestli neumřel, žije tam dodnes.“ (s. 25) Smyslem opakování v tomto případě bylo zřejmě upozornit čtenáře na něco významného. Vaculík totiž dodává, že ti, kteří stolaře odvezli, by se s ním asi neradi po letech znovu setkali. K barvitosti textu autor dále přispívá využíváním nejrůznějších jazykových prostředků. Jejich škála je opravdu bohatá, nejčastější jsou však obrazná pojmenování, metafory a personifikace: „Praha, to staré svraskalé město, jemuž od řeky pořád táhne na nohy a do očí se mu sype mour ze špatného uhlí, při němž se snaží zahřát, byla mi odporná.“ (s. 64) Spisovatel tyto prostředky zařazuje zejména tam, kde chce zlehčit vážné téma, nebo tam, kde je lepší nezmiňovat některé skutečnosti přímo. Básnických obratů proto užil zvláště v situacích, kdy se vyjadřoval o stranických aktivitách svého otce: „Také jsem vlastně měl prvně vidět svého otce konkrétně při politické práci a věru jsem netušil, že nám tady v kuchyni pukne malé poupátko děsně průrazné rostliny, která proroste ornici polovičky Evropy.“ (s. 67) Neméně důležité místo zaujímá v knize dialog: je příznačnou formou vztahu vypravěče k jiným postavám, popřípadě i k sobě samému jako postavě. Problémy v komunikaci nebo dokonce ztráta možnosti vzájemného dorozumění je také jedním ze základních zdrojů konfliktu románu.

Sekyra je příběh o hledání síly k novým životním krokům a zároveň se stává hlubokou kritikou doby, národního charakteru i civilizačního pokroku. Snad proto je také považována za Vaculíkovo klíčové dílo.

- 28 -

POZNÁMKY KE KAPITOLE SEKYRA: 1

POHORSKÝ, M. Starý mladý muž. Expres magazín, 1991, roč. 3, č. 11, s. 12-13. VACULÍK, L. Sekyra. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968, s. 53. Všechny následující citace pocházejí z téhož vydání knihy. 3 OPELÍK, J. Hromádka nových českých románů. In Nenáviděné řemeslo. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 186-189. 4 JUNGMANN, M. Projekt přiměřený člověku. Literární noviny, 1967, roč. 16, č. 2, s. 5. 5 OPELÍK, J. Hromádka nových českých románů. In Nenáviděné řemeslo. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 186-189. 6 JUNGMANN, M. Projekt přiměřený člověku. Literární noviny, 1967, roč. 16, č. 2, s. 5. 7 OPELÍK, J. Hromádka nových českých románů. In Nenáviděné řemeslo. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 186-189. 2

- 29 -

3.2. ČESKÝ SNÁŘ - DENÍK JAKO ZRCADLO NASTAVENÉ SPOLEČENSKÉMU DĚNÍ Román Sekyra (1966) se stal Vaculíkovým posledním dílem, které ještě mohlo vyjít oficiálně. Po dokončení dalšího románu Morčata (dokončen 1970), jehož vydání již bylo poznamenáno zákazem publikování, následovala u autora téměř desetiletá přestávka v aktivní literární činnosti. Literatury se v následujících letech sice nevzdal – naopak ujal se její záchrany v podobě vytrvalé činnosti pro samizdatovou edici Petlice – a nepřestal ani psát – důkazem jsou stovky výstižných a jazykově i stylově vybroušených fejetonů, uveřejňovaných v denním tisku. Stále se mu však nedařilo začít opět „něco většího“. S tíživou tvůrčí krizí se nakonec při jedné schůzce v kavárně Slávie svěřil svému příteli Jiřímu Kolářovi. A byl to právě Kolář, kdo stál u zrodu jednoho z nejdiskutovanějších textů dvacátého století, neboť tehdy Vaculíkovi poradil: „,Když nemůžeš psát, tak piš, člověče, o tom, proč nemůžeš psát! Zapisuj, co vidíš, slyšíš a co ti napadá.´“ Zbytek Kolářovy promluvy je převeden do pásma vypravěče: „Když prý to budu dělat rok, budu mít knížku. Dokonce možná stvořím nějaký „nový román“, protože co je dneska román a kde je?“ 1 Tato myšlenka Vaculíka okamžitě zaujala, a to o to více, že s denními zápisy měl sám dlouholeté zkušenosti. Deníky ho provázely již od dětství. Sám tyto své „literární začátky“ popisuje v úvodu knihy Milí spolužáci!: „V třetí třídě měšťanské školy přišel náš učitel češtiny s požadavkem, abychom si psali všichni deník…Deník měla si celá třída psát asi měsíc, dál mohl pokračovat, koho to bavilo, a to jsme byli dvá nebo třé. Mě to drželo devět let.“ 2 Český snář se ze všech autorových děl blíží nejvíce právě těmto zápisům z jeho dětství a mládí. Tehdy pochopitelně psal pouze z vnitřní potřeby a při psaní nemyslel na to, že by mohl tvořit literaturu: „Myslel jsem si, že píšu z toho, co jsem z literatury znal, a z životopisů slavných lidí jsem si vzal zkušenost: pozoruj, přemýšlej a zapisuj si. Můžeš to potřebovat. Tak jsem si myslel, že to jsou prvotní záznamy, které jsou materiálem k něčemu.“ 3 V Českém snáři uplatnil naprosto stejný princip: pozoroval, přemýšlel a zapisoval. V době útlaku a tvrdé cenzury, kdy nenacházel potřebnou inspiraci k psaní románů, mu tak návrat k deníku přinesl novou svobodu. - 30 -

Volbou žánru se navíc měl v české literatuře oč opřít.4 Nebyl v této oblasti průkopníkem, dovedl však deníkovou formu k jisté „dokonalosti“. Na rozdíl od Kolářovy tendence zachycovat skutečnost objektivně jsou Vaculíkovy texty spíše subjektivní výpovědí o jeho (intimním) životě. Deník mu primárně slouží k vypsání se z vlastní zkušenosti, ze svých pocitů, starostí i zážitků. Zároveň však, a to je pro Vaculíka příznačné, nabývá silného společenského významu. Český snář je tak nejen velmi bezprostředním nahlédnutím do soukromí autora-vypravěče, ale i unikátním textem, který zcela otevřeně zachycuje rok života společnosti v době hluboké totality. Jedná se tedy o zneklidňující, složitě členěný a nelítostně pravdivý dobový dokument, který vydává svědectví nejen o člověku (o Vaculíkově vlastní osobě), ale také o komplikované době, o níž Josef Vohryzek říká, že „má problémů víc než vzduchu na dýchání“. 5

- 31 -

3.2.1. MOZAIKA „VŠEDNÍHO“ ŽIVOTA Hodnota Českého snáře spočívá v tom, že je naprosto jedinečným uměleckým zachycením celého roku 1979. Vaculík započal tento „pokus“ 22. ledna 1979 a poslední denní zápis nese datum 2. února 1980. Z prvních několika desítek stran je patrné, že autor do svého deníku teprve vstupuje, že ještě sám přesně neví, jakým směrem se bude jeho kniha ubírat. Útržky rozhovorů, úvahy, popisné pasáže a místy jednotvárné zápisy, které zpočátku působí nesouvisle a téměř suše, však brzy dostávají hlubší význam. Objevují se vypointované epizody, záznamy se stávají propracovanějšími, také kompozice dostává jasnější kontury a mnoho ze zmiňovaných motivů nabývá povahy symbolu. To vše skládá dohromady plastický a velmi rozměrný obraz doby, společnosti i vypravěčova života. I přese všechno, co bylo řečeno, není však zcela jednoduché odpovědět na otázku, o čem kniha přesně vypráví. Vaculík celý jeden rok zapisoval své zážitky, úvahy, sny, vzpomínky, pocity, nápady i rozhovory s přáteli, zároveň však popisoval i tragiku doby a její atmosféru a zmiňoval drobné i významnější historické události. Je to mnohovrstevnatá kniha, která skrývá mnohem více, než by se na první pohled zdálo. Jednou z nejcennějších vrstev je zobrazení života československého disentu, jeho atmosféry i lidí, kteří do něj patřili a kteří se denně zmítali v absurdních, neřešitelných situacích, kteří neustále žili ve strachu o vlastní existenci. Podobné obavy se staly i každodenní životní realitou Ludvíka Vaculíka. Mnoho jeho přátel (např. Václav Havel, Otka Bednářová nebo Jiří Gruša) bylo uvězněno a spisovatel po celé normalizační období den za dnem čekal, kdy přijdou zatknout i jeho. Nejistota byla někdy tak skličující, že si ve slabé chvíli dokonce přeje, aby se tak již konečně stalo a on věděl, „na čem je“: „Jak je to prosté a šťastné, být konečně ve vězení, je-li vám to už souzeno, když na vás nic pádného nemají. Vy jen mlčíte, měsíc, dva, tři, rok, a jejich nepříjemnosti rostou!“ (s. 235) Vaculík nakonec zůstal na svobodě i přesto, že se jeho zatčení zdálo být velmi často naprosto nevyhnutelným krokem. Vždyť většina signatářů Charty 77 i jinak politicky

a

společensky

angažovaných

osob

byla

uvězněna

za

mnohem

bezvýznamnější „prohřešky“, než byly autorovy veřejné projevy či jeho činnost v Petlici. Vaculíkova relativní svoboda tak byla zřejmě jen součástí stranické

- 32 -

taktiky, jež si kladla za cíl držet spisovatele v permanentní nejistotě, zároveň však vytvořit iluzi volnosti. Václav Havel ve svém dopisu adresovaném Luculíkovi píše: „Vždyť přece víte líp než kdo jiný, že Gruša nemusel sedět za Dotazník, ale Vaculík mohl sedět za Morčata… Jednou je taktičtější zavřít Grušu a snažit se tím vystrašit Vaculíka, jindy může být naopak šikovnější zavřít Vaculíka a snažit se tím vystrašit Grušu…“ (s. 17) Ne každý měl pochopitelně dostatek síly k tomu, aby vydržel žít v těchto nedůstojných podmínkách. Část tehdejší české inteligence řešila bezvýchodnou situaci odjezdy do zahraničí. Také Český snář se tohoto bolestného tématu mnohokrát dotýká. Snaha emigrovat nebyla velkým překvapením; pro ty, kteří naopak setrvání v rodné zemi cítili jako svou morální povinnost, však znamenala nemalé zklamání. Také Vaculík bral emigraci nejdříve jako zradu a zbabělost a velmi těžce hledal odpuštění. Později, po několika střetech s vládnoucí mocí, však sám pociťuje zoufalství a uvědomuje si beznaděj své situace: „V poslední době cítívám nechuť být tu. A je to skoro nechuť být.“ (s. 179) Nakonec i on sám přiznává, že na možnost žít někde jinde pomýšlel, ale vždycky poznal, že on odejít nesmí: „Nemám už vlastně jiný prostředek boje, než zůstat.“ (s. 215) Zůstal, svůj život však musel podřídit „své“ době a být maximálně opatrný ve všem, co dělal i říkal. Kvůli instalovaným odposlechům byl dokonce nucen používat alternativní způsob komunikace: informace „nebezpečného“ obsahu si s rodinou a přáteli vyměňovali v písemné podobě na listech papíru: „Já jsem si zatím s Jiřím cosi vyřizoval, přičemž většinu podstatných jmen, číslovky a některá slovesa jsme si sdělovali písemně tužkou. Takovému mému chování se většina přátel směje, ale rozkolísal jsem je už.“ (s. 11) Život autorovi znepříjemňovaly také pravidelné policejní výslechy, o nichž se zpočátku v Českém snáři ani nechtěl zmiňovat, a ponižující domovní prohlídky, díky nimž byl nucen hledat stále nové skrýše pro své texty i pro rukopisy jiných autorů, připravené k samizdatovému vydání. Jen jeho svérázná povaha a vrozený smysl pro spravedlnost mu nedovolily v boji proti praktikám režimu polevit. O to více ho mrzelo chování některých přátel, kteří se těmto praktikám poddali. Svým způsobem pro ně však měl pochopení, neboť životní realita byla mnohdy dostatečně krutá i bez dalšího „pokoušení osudu“: - 33 -

„Požádal jsem oba jeho syny [Alexandra Klimenta], kteří fotografují, aby mi potřebný počet fotek udělali. Oba mi řekli, že nemají čas. Když jsme teď s Alexandrem přivedli na to řeč, požádal jsem ho, aby mi od některého ze svých synů vypůjčil negativ, udělám si fotky sám. A tu vylezla pravda: myslí si, že by to nebylo prozřetelné, když se oba právě chystají na jakési přijímací zkoušky do školy.“ (s.38) Zajímavými momenty knihy jsou rovněž pasáže, v nichž spisovatel zachycuje, jak nepochopitelná je společenská situace v Československu pro lidi žijící v demokratickém státním zřízení. Absurdnost situace ještě zvyšuje fakt, že je to případ i jeho vlastního syna Martina, který se usadil ve Francii a kterému rodina poslala k Vánocům nahrávku s rozhovory vedenými u večeře. Martin na dárek reaguje dopisem: „,Z poslechu rodinné nahrávky mi bylo téměř nevolno. Zdá se mi, že jste drsní, váš humor je černý, nelidský, na hranici demence. Co se s vámi stalo, zbláznili jste se? Poslouchám to s úzkostí, příliš mi to připomíná Morčata. […] Když to nemůžete snést, tak odtama utečte.´“ (s. 170) Vaculík se ani příliš nediví a synova slova komentuje s klidem a rozvahou člověka, který, ač nerad, si na své životní prostředí již zvykl: „Nezbláznili jsme se, milý Martine, jenom jsme si vypracovali chování, s nímž asi jedině dá se čestně přežívat ve zdejším podnebí. Je to podnebí drsné, nečeské a možná smrtelné.“ (s. 170) Snad proto, že tehdejší životní situace byla natolik tíživá a neutěšená, snažil se Luculík vážit si toho jediného, co mu zbylo: svých dnů, svého života. Nepřehlédne nic, co stojí za povšimnutí, a tak je Český snář plný přesných postřehů, malých scének a detailů, které by snad jen zdánlivě mohly působit jako nevýznamné drobnosti. Každý tento detail má však svůj vlastní význam. V Hlasech nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře vystihl Václav Havel velmi přesně vaculíkovskou podstatu, když napsal, že „není-li všednost chápána jako neutrální pozadí, na němž se mohou odehrávat libovolné příběhy, ale jako sféra smysluplných rozhodnutí a činů, pak se detaily vypravěčova všedního života stávají rovněž smysluplnými projevy jeho existence“. (s. 138) Existence sice prosté, o to však radostnější, což dokazuje i to, s jakým požitkem popisuje každodenní běh hodin a zdánlivě jednoduché, banálně se opakující věci a činnosti svého všedního života, mezi něž patří např. vyřizování pošty, pití čaje, úklid, rozhovory s rodinnými příslušníky, cesty tramvajemi, roznášení výtisků

- 34 -

samizdatové edice po Praze či schůzky v kavárnách. V mechanickém vykonávání těchto činností a hlavně v jejich cykličnosti nacházel Vaculík onu potřebnou životní jistotu: „Když ráno vstanu a jsem tu sám, asi hodinu hospodařím: umyju hrnky od snídaně, sklidím chleba a utřu drobky, zaleju rostlinstvo a poklidím ptactvo: dám mu slunečnicová semena, ukrojím měsíček jablka a vyměním vodu. Ještě někdy zametu a utřu mokrým hadrem předsíň a chodbu před naším prahem. Potom teprv postavím si na čaj, znovu vytáhnu chleba, nůž a hrnek, snídám a dívám se na ptáky nebo oknem ven.“ (s. 21) Tyto prosté úkony se zároveň dají chápat jako výzva. Výzva k tomu, abychom neztráceli svůj život tím, že se stále za něčím „významným“ ženeme, když máme přitom to nejcennější přímo před očima. Na každé stránce Vaculíkova deníku můžeme mezi řádky číst šifrovanou zprávu o tom, že on si těchto věcí všímá, že naplno žije, že stále svobodně myslí. Svoboda vůbec patří k autorovým základním životním hodnotám. V situacích, kdy musí svoji přirozenou touhu po volnosti potlačovat, uchyluje se do prostředí, v němž se nemusí bát cenzurních zásahů – do svých snů. V záznamech snových dějů je konečně v maximální míře svobodný. I sem však pronikají „noční můry“ vypravěčova života. Hrdina má totiž jen velmi málo dobrých snů. Většinou je v bezvýchodné situaci nebo na útěku. Stále se snaží dosáhnout něčeho, co je nereálné, neuchopitelné. Objevuje se dokonce i smrt. Hrdinovy sny jsou na jedné straně plné fantazie, na druhé odhalují základní motivy jeho života: strach a ohrožení. Všechny sny jsou zde v podstatě jen prostým záznamem, vypravěč nemá snahu jejich symboliku jakkoli vysvětlovat. Ve většině případů je zřejmá jejich souvislost s událostmi, které prožívá a které pro něj očividně mají zvláštní důležitost. Sen zde však můžeme chápat i v obecnějším významu - jako otázku, zda to, co žijeme, je opravdu skutečné. Vaculík totiž mnohdy nevyznačí hranici mezi záznamem snu a popisem reálné situace. Tento způsob řazení pasáží do textu má za následek, že skutečnost často přesahuje do snů a sny do skutečnosti. Záznamy snových dějů mají tedy svou funkci ve významové výstavbě románu, jednotlivé konkrétní sny však – navzdory titulu knihy – nehrají klíčovou úlohu. Josef Bžoch6 naopak vidí význam v jakémsi nevysloveném snu – vizi ideálního, čistého světa, kterou spisovatel podává v popisech svého vztahu k přírodě, k lidem i ve svém postoji ke společenským hodnotám a hlavně k lásce. - 35 -

Český snář je totiž také románem o lásce. Podle Sergeje Machonina dokonce „o třech nebo možná o pěti láskách, o nešťastných láskách, ale zároveň o šťastných láskách“. (s. 15) Milostný cit zde funguje jako jakýsi kontrast k hrůzám a nesmyslnosti režimu a zároveň vyjadřuje základní potřebu každého člověka. Fakt, že je u Vaculíka tato potřeba enormně silná, dokazují i otevřené popisy jeho mimomanželských vztahů. Na stránkách svého deníku líčí nejdříve schůzky se Zdenou Erteltovou, první písařkou edice Petlice, poté do děje vstupuje vdaná žena Helena a objevuje se i jeho budoucí partnerka Lenka Procházková, která si k „Vaculíkům“ chodila pro rady týkající se její literární tvorby. Postupný rozpad tohoto vztahu vylíčil autor později ve své další deníkové próze Jak se dělá chlapec. Luculík píše o ženách rád a hezky. Půvabným způsobem zobrazil v Českém snáři své snachy Izabelu a Moniku. Rovněž dokázal vytvořit nádherné pasáže o své manželce Madle, v nichž vystupuje jako silná osobnost, jako moudrý člověk a hlavně jako neochvějná opora. Ze způsobu, jakým o Madle hovoří, je jasné, že k ní chová obrovskou úctu. Zároveň si je dobře vědom toho, že jí svými milostnými avantýrami způsobuje nemalá příkoří. Dokazují to i některé záznamy v Českém snáři, např. zápis ze dne 24. listopadu, v němž cituje z deníku své manželky: „Tata je někde pryč, odjel údajně do Brna za Šimečkou, ale já mu nevěřím. Nikdy neříká pravdu, takže i když říká, pro mě už neříká.“ (s. 382) Nejhodnotnější místa textu však tvoří právě příběh nenaplněné lásky k jeho „srdcové dámě“ Heleně. V Českém snáři je to jediný z dějů, který na jeho stránkách začíná i končí, což může sugerovat zdání, že jde o „uměle“ vytvořenou epizodu. Helena je ve Vaculíkově díle téměř romantickou postavou, jejíž podoba je v první řadě formována řečí a příznačnými detaily. Hlavní zápletkou je zde předčasné, nedobrovolné ukončení rozvíjejícího se milostného vztahu, do něhož trpce zasáhla tehdejší politická situace, která nakonec přinutila Helenu a jejího manžela k emigraci. Spisovatel zde pak zachycuje nejbolestivější okamžiky jejich rozchodu, těžké chvíle vzájemného loučení a hlavně všudypřítomný smutek, který pociťoval nejen bezprostředně po Helenině emigraci, ale ještě i po několik následujících měsíců. V pasážích, v nichž se zpovídá ze své bolesti, používá většinou humorný, lehce ironický styl a své vyznání zlehčuje i tím, že záhy mění polohu vyprávění a opět

- 36 -

nasazuje veselý tón. Milan Jungmann nachází pro autorovu situaci podobenství v máchovském obratu „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“. 7 Vladimír Karfík pak nahlíží na situaci ještě z jiného úhlu a dává této epizodě a potažmo Helenině emigraci obecnější význam: „Odchod srdcové dámy, reálný jako všechny jiné odchody, má v životním příběhu vypravěčově význam symbolický: zastupuje pocit uplývání života násobený bolestí na ztrátou blízkých lidí, kteří jeden za druhým odcházejí pryč.“ (s. 81) V podobně těžkých chvílích se Luculík vždycky vrací k tomu, co je mu nejbližší, co je součástí jeho samého – k přírodě. Český snář tedy při všem předchozím je také knihou o běhu času, o krajině, o sepětí člověka s přírodou. Harmonie přírodních cyklů tu podobně jako motiv lásky tvoří kontrast k absurdnosti tehdejší doby. Autor si všímá detailů při proměnách krajiny v závislosti na změnách ročních období a je fascinován tímto koloběh, který je totožný s koloběhem lidského života. Krajina vůbec má v tomto románu mnohem významnější úlohu, než by se mohlo zdát. Přírodní motivy je možné nalézt téměř na každé stránce Vaculíkovy knihy. A nejedná se přitom jen o suché popisy. Spíše než o detailní zobrazení krajiny jde mu o vystižení její nálady: „Slunko mdle zářilo skrz těžké vlažné mraky. Letící pole byla už jenom hnědá, louky ryšavé, stromy černé. Chladné potoky mě těšily svými meandry, chvějivé hladiny rozlitých vod na lukách lákaly mě k mořeplavbě plachetnicí.“ (s. 369) Krajina viděná autorovýma očima, to však není jen statická část jeho okolí. Vaculík má k přírodě vřelý vztah a mnohem častěji je to pro něj spíše živá bytost: „Před oknem mocná třešeň včera, když jsme přijeli, nakvétala, dnes už kvete. Svou temnu postavu zastřela bílou sítí. Třešeň je jako nevěsta, a polezu po ní v červnu já. Znám už všecky její klíny a paždí, umím odhadnout nosnou průhybnost větevných oblouků. Mám tam pevná stupadla, v nichž zaklesnut beru třešně v chomáčích, žasnu nad plodností toho stromu a zdá se mi, že jsem pokorný a vděčný.” (s. 149) Jestliže příroda sehrála podstatnou úlohu již v Sekyře, Český snář je přírodními motivy zcela prostoupen. Sergej Machonin výstižně poznamenal, že je to kniha, v níž „stokrát víc znamená jablko v dlani, než další předvolání na bezpečnost“. (s. 16) Autor se tím zřejmě snaží demonstrovat, že nejen v knize, ale hlavně v životě jsou mnohdy těmi nejdůležitějšími věcmi právě věci nejprostší. - 37 -

Český snář je tedy román o člověku, společnosti, o absurditě života v totalitním systému, o naději, snaze, marnosti i zoufalství, o strachu, statečnosti i o lásce a přírodě. Přestože zpočátku může mít čtenář dojem, že Vaculík píše o nicotnostech, je to jen zdání. Podle Milana Hőbla se „nepatrné šedé kaménky skládají den za dnem k sobě a postupně se z toho rýsuje mozaika. Najednou se ukáže, jak ty jednotlivé kamínky nejsou poskládány halabala a že to vůbec není literární karbanátek podle receptu ,co týden dal´, že naopak vše postupně dostává svůj hlubší smysl a vyšší hodnotový řád.“ (s. 114)

- 38 -

3.2.2. KOMPOZIČNÍ VÝSTAVBA Původním autorovým záměrem bylo zachycovat svůj život v kontextu doby, a to se všemi souvislostmi zhruba po dobu jednoho roku. Nakonec se základním rámcem Českého snáře stává časový úsek od 22. ledna 1979 do 2. února 1980. Dílo je postupně skládáno z pravidelných denních zápisů, pouze výjimečně spisovatel vynechal záznam některého dne. Své zápisy Vaculík pořizuje soustavně a chronologicky a respektuje tak Kolářovu teorii, že „spravedlivou básnickou formu činí z deníku jedině nemožnost odkladu zápisu.“

8

V Českém snáři se tedy stává tím nejprostším, ale zároveň

výsostným kompozičním principem právě chronologie: vše se odehrává postupně den po dni. V rozhovoru s Vladimírem Sůvou pro Nové knihy Vaculík přiznává, že deníkovou formu použil proto, že to byla vyzkoušená metoda: „Je to způsob, který mi dává velkou volnost vyjadřování. Jeden den mohu popisovat pouhé nálady, protože se nic neudálo. Jindy zase, když se události řítí jedna za druhou, heslovitě zapisovat.“ 9 Deník jako literární forma však nepřináší autorovi pouze výhody v podobě velké míry volnosti. Přináší zároveň i nejistotu z budoucího vývoje knihy. Vaculík vlastně používá naprosto obrácený postup, než jaký je běžný při psaní románů: nemá přesný plán, nezná všechny své postavy a netuší, k jakému závěru nakonec dospěje. Jediným jasným záměrem je snaha o uměleckou výpověď a touha dovést deník do knižní podoby. Autor tedy vstupuje do své knihy, aniž by věděl, jakým směrem se bude příběh ubírat. Snad proto vstupuje trochu váhavě. První strany jsou totiž mnohdy jen zdlouhavými a místy i lehce nudnými popisy věcí a událostí. Sám Vaculík byl s tímto úvodem svého spisu dlouho nespokojený. Postupně však začíná jednotlivé záznamy významově propojovat pomocí různých motivů, zařazuje drobné epizody, představuje nové postavy a konečně začne naplno uplatňovat i svůj osobitý styl. V dalším plánu pak už jen pasivně nezaznamenává dění kolem sebe, ale snaží se ho částečně usměrňovat tím, že vybírá a dokonce vyhledává určité situace, které, jak tuší, mohou mít význam v dalším vývoji díla. Přesto si až do konce není jistý tím, zda jsou jeho tušení správná. Během roku často uvažuje nad tím, jestli mají jeho zápisy smysl a obává se toho, co z nich vznikne: - 39 -

„Ale jaká je toto knížka? Když jsem začal, v lednu, nevěděl jsem, co se stane jejím hlavním tématem, neznal jsem všecky její příští postavy a neměl jsem žádný úmysl. Tak když teď už mě hlavní téma přišlo žrát a postavy se dostavily, mám je zapírat nebo přeodívat? Vím já, co kdo udělá a k čemu to bude dobré?“ (s.190) Psát deník může být tedy svým způsobem „riskantní“ počin. Stále totiž hrozí, že při nesprávné taktice a nedostatečném spisovatelském umu zůstanou záznamy pouze soukromým materiálem. Vaculík je však spisovatel, který své myšlenky, vjemy a zážitky dokáže rozvrhnout a následně vtisknout do textu nejen originálním jazykem, ale hlavně nenapodobitelným stylem. Nehledě na to, jak pestrý a skutečnost odhalující Český snář je, nezbývá než souhlasit s Milanem Jungmannem, který napsal, že „na stylistickém zpracování bude záležet, zda banální životní ,pravda´ bude povýšena na ,báseň´.“ 10 Český snář patří k dílům, která vyhlížejí jako bezprostřední líčení obyčejných příhod, ale přitom jsou precizně strukturována. Kniha má hned několik souběžných kompozičních linií, které se vzájemně prolínají. Tou základní, nosnou, je zde osud hlavního hrdiny se všemi jeho sny, pocity a myšlenkami, jeho ilegálními aktivitami, jeho postoji k přírodě, lidem i věcem veřejným. Hrdina je logicky jednotícím prvkem celé knihy. Od něho se pak odvíjejí linie další, z nichž tu nejpropracovanější tvoří půvabný milostný příběh, násilně ukončený odjezdem do emigrace. Ze všech vrstev knihy má právě tato epizoda nejblíže k tradičnímu románu. Zřetelně vyčnívá i proto, že jako jediná na stránkách tohoto deníku začíná i končí, zatímco všechny ostatní příběhy a události jsou zachyceny jen ve svém průběhu. Nejrozvětvenější je bezesporu linie líčící disidentské aktivity a každodenní realitu života v totalitním režimu. Tvoří jakési rozsáhlé pozadí a svým způsobem ovlivňuje všechny ostatní události, určuje vztahy k lidem i k vlastní identitě. Základní vyprávěcí perspektiva Českého snáře je postavena na vztahu k realitě. Deníkové záznamy přitom zachycují z valné části přítomné dění, řidčeji se objevují vzpomínkové pasáže nebo popisy dějů minulých. V posledním deníkovém záznamu se pak setkáváme až s jakousi do budoucnosti směřovanou vizí. Vypravěč a jeho přátelé jedou na společný výlet do Brna, což je v současné situace velmi nereálné. Epizoda má spíše symbolický význam: přináší smíření. Tímto smyšleným příběhem

- 40 -

však autor zároveň porušuje svůj záměr zachycovat pouze pravdu. Tak dlouho čekal na závěrečný sen, až byl nakonec nucen si ho „vybásnit“. Ačkoli tento poslední zápis nese datum 2. února, kniha jako celek je uzavřena až 23. dubnem 1980. Autor svůj rukopis totiž ještě dodatečně upravoval, přepisoval a doplňoval o některé pasáže. O těchto zásazích do původního textu čtenáře poctivě informuje: „Celý tento dlouhý odstavec je sem vpasován dodatečně, o rok později, protože toto je spis se zpětnou vazbou.“ (s. 60) Na žádost některých osob, které si nepřály být z jakéhokoli důvodu v textu zmiňovány, Vaculík určité pasáže také škrtá. Se zřejmou škodolibostí a jistým zadostiučiněním pak tento krok opět zdůvodňuje, avšak paradoxně včetně uvedení jména osoby a obsahu sdělení, které se ve spisu nemělo objevit: „Na přání p.P. škrtám v březnu 1980 větu, že rohové okno v domě za mostem bylo otevřeno, záclona odrhnuta: prázdný černý obdélník.“ (s. 293) Kromě zmínek o dodatečných zásazích podává autor ve svém textu zároveň i jeho vlastní kritiku a potažmo i jeho částečnou analýzu. Systematické komentáře k vlastnímu psaní by se daly snad považovat za jakousi vedlejší kompoziční linii. Český snář je podle Václava Havla totiž také „román o sobě samém; román, který trvale sám sebe a své vznikání pozoruje a komentuje; který se sám sobě diví, sám se ze sebe raduje, věří si i o sobě pochybuje, sám sebe plánuje, a sám referuje o tom, jak se svému vymyká; je to román trvale sám o sobě přemítající.“ (s. 136) Důkazem může být např. zápis z 30. října: „Začátek dobře obráží mou tehdejší tíseň. Jenže se tam páté přes deváté plácá o kamarádech, o rodině, o četbě. Umínil jsem si tenkrát, že později nic nezfalšuju a nepřikrášlím. Co s tím však teď? Pisatel se zmítá mezi potřebou upřímnosti a studem, jeho slova kolísají mezi dokumentem, jenž však není všude zajímavý, a stylizací, jež to očividně má napravit. Jako tehdejší autor mám strach z práce, která by mě ještě čekala, kdyby z toho měla být knížka. Jako nynější čtenář mám z toho škodolibé zadostiučinění a radím autorovi: Víš co, hoď to celé do hajzlu!“ (s. 394)

- 41 -

3.2.3. TENKÁ HRANICE MEZI REALITOU A FIKCÍ Jiří Kolář ve své knize Přestupný rok kdysi napsal, že „deník nesmí být vytrhávání a prezentování toho, co se domnívám, že je pro určitý čas podstatné, co se mně podařilo zvládnout, ale musí být přiznáním ke všemu, co pro mne život znamenal a co jsem byl schopen z něho vyrvat.“ 11 Ludvík Vaculík jako by se těmito slovy přesně řídil. Přiznává se opravdu ke všemu – a to s bezohlednou a šokující upřímností. Otevřeně na sebe prozrazuje své úspěchy, starosti, zoufalství i svůj strach. Podle Vladimíra Karfíka je tak „Vaculíkova tvorba spíše než vytvářením literatury palčivou výpovědí o sobě samém.“ 12 Zároveň je mu i prostředkem duševní očisty. Vaculík ve svém procesu katarze nic nezamlčuje a nikoho nešetří. Zcela vědomě nebere ohled ani na čtenáře: „Je mi bližší příští čtenářova četba, nebo můj minulý život?“ (s. 395) Český snář je kniha neobyčejně čtenářsky náročná nejen pro svou významovou hutnost, ale také právě proto, že autor činí ze čtenáře svého důvěrníka. Mnozí se mohou nad některými pasážemi pozastavit a klást si otázku: Musím opravdu nutně znát všechny ty soukromé maličkosti? Luboš Dobrovský v Hlasech nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře dokonce říká: „Já se stydím, když to čtu, že je mi svěřováno něco, co mi nepřísluší vědět.“ (s. 38) Český snář je však nutné chápat nikoli jako druh exhibicionismu nebo jako snahu uvést čtenáře či jednající osoby do rozpaků, ale jako doznání, k němuž podle Karla Krause „nepatří jenom statečnost k upřímnosti a umění se doznat, tj. umění vyslovit, k čemu se doznávám, ale také mít k čemu se doznat“. (s. 34) Vaculík tady mluví za všechny, kdo mají, co říct, ale chybí jim k tomu potřebná odvaha. Spisovatelova otevřenost se však pochopitelně nesetkala vždy s pozitivními ohlasy. Nad Českým snářem se rozpoutala prudká polemika o oprávněnosti napsat takový text. Mnozí autorovi přátelé a další osoby v díle vystupující byli znechuceni a doslova rozlíceni tím, jak s nimi Vaculík ve svém spise „zachází“. Tvrdili, že se jedná o porušení přátelské důvěry a ptali se, jakým právem si dovoluje zveřejnit věci, jež mohou druhým uškodit. V reakci na Český snář Klement Lukeš kriticky poznamenal: „Napíšeš, co Ti kdo toho nebo onoho dne řekl s plným jménem a někdy i adresou, ale napíšeš to zcela svévolně a libovolně, zkrátka, jak se Ti to hodí do děje knihy […], aniž by ses kohokoliv zeptal, jestli s Tvým zpravodajstvím souhlasí.“ (s. 121) - 42 -

Mojmír Klánský tuto svévoli rozvedl mnohem více a ve své negativní recenzi autora obvinil z manipulace lidmi a z toho, že vzal mnohým „jednu z posledních svobod, a právě nejdůležitější, totiž právo rozhodovat o tom, která jejich slova a činy a až kam mohou či nemají být slyšet a vidět.“ (s. 115) Mnozí se však nejvíce obávali toho, aby spis neposloužil policii jako důkazní materiál a vytýkali spisovateli jeho nezodpovědnost. Ludvík Vaculík si byl přitom velmi dobře vědom všech nebezpečí, která s sebou doba přináší, a sám činil mnoho opatření (tajení schůzek, předávání si vzkazů na papírkách), aby nedal policii záminku k vlastnímu zatčení a vyšetřování. Z tohoto hlediska proto považuje Jiří Kantůrek autorův rukopis za cynický počin a jeho reakce je velmi rozhořčená a plná výčitek: „Kdybychom žili v podmínkách otevřené demokratické společnosti, mohla by to být náramná legrace a vlastně by o nic nešlo. […] Ale ,literární hrdinové´ Tvého snáře, žijící v Československu roku 1979, se cítí ohroženi ve své základní lidské existenci. […] Kde bereš jistotu, že Tvůj spis se neoctne za nějaký čas v dokumentaci obžalovacího spisu proti některým Tvým přátelům a blízkým lidem? […] Kdo Ti dal, Ludvíku, právo brát do své ,velké hry´ další lidi? Domyslel jsi vůbec svou odpovědnost za Tvé živé literární hrdiny?“ (s. 97) Každý autor bezpochyby nese odpovědnost za svůj text. Nemusí se však již cítit zodpovědný za to, jak ho vnímají ostatní. Vaculík je navíc rozumně uvažující a zkušený člověk, který sám nejlépe ví, co mohl přiznat a co musel zamlčet. Josef Vohryzek na jeho obranu uvedl rozumný argument, že „maximum obezřetnosti nepřísluší v první řadě píšícímu, ale těm, kdo svobodně pronesenému slovu přisuzují zhoubné následky.“ (s. 124) Tím vyvstává otázka, zda je Český snář dílo opravdu natolik autentické, aby k tomuto strachu o vlastní existenci byly oprávněné důvody. V podtitulu knihy autor rafinovaně uvedl Sny roku 1979. Nenazval své dílo románem, což by předpokládalo jistý podíl fikce, ale ani tím neřekl, že musí být všechno nutně pravdou, neboť samotné slovo sny již evokuje cosi neskutečného. Forma deníkových záznamů umožnila Vaculíkovi zrušit hranici mezi realitou a literaturou. Vzhledem k tomu, že se spisovatel o skutečnost opírá v maximální míře, můžeme text Českého snáře směle označit za naprosto autentický. Vždyť tento autor snad ani jinak psát neumí. V rozhovoru s Vladimírem Sůvou sám přiznává:

- 43 -

„V Českém snáři jde o komponovaný román. Znamená to, že jsem zůstával věrný všemu, co jsem prožíval, ale musel myslet i na to, co bude dál. Každá událost, o níž jsem se zmínil, musela pokračovat. Když se dlouho nic nedělo, což je pro deník nejhorší, musel jsem si pomoct. Třeba tím, že jsem někam přišel a tím se cosi stalo. Byl jsem si i vědom toho, že knížka musí gradovat. V místech málo barvitých jsem přidával fantazii, ale nikdy jsem ji nevydával za skutečnost. Nevymýšlel jsem si ani to, co bych mohl – tedy sny.“ 13 Vaculík se od reality neodpoutává nikde a očividně ani nechce. Jakkoli věrně však zachycuje skutečnost, je toto kontroverzní dílo především dílem literárním. Vladimír Karfík se navíc domnívá, že „autentičnost literárního díla není nikdy čistá, literární dílo sebeautentičtější má vždy různou míru stylizace jak ve výběru látky, tak v jejím podání. Už samo vyjádření jazykem je gestem stylizace.“ (s. 74) V Českém snáři tedy rozhodně určitá míra stylizace nechybí, nejde tu však o fiktivnost, nýbrž o spisovatelův pohled na svět. Vaculík zachycuje pravdu, ale je to vždycky pravda subjektivně „zkreslená“. Při vnímání tohoto díla nesmíme zapomínat, že všechny rozhovory i portréty lidí jsou projekcí vypravěčova vnitřního světa. Autor sám to dává čtenáři najevo, když říká: „Svou myšlenku nevydávám za pravdu o myšleném, je to pravda o mé mysli.“ (s. 30) Tento fakt sice neubírá knize nic na její autentičnosti, upozorňuje však čtenáře, že ne všechny události musí být nutně zachyceny zcela objektivně – že mnoho z nich je naopak podáno z autorova úhlu pohledu. Český snář je kromě své otevřenosti a pravdivosti originální také tím, jak hluboce se prozaikův život prolíná s textem. Stejně jako zde Luculík zrušil linii mezi skutečností a fikcí, stejně tak ruší i hranici mezi svým osudem a tím, co píše. Toho si všiml také Vladimír Karfík, který tento postřeh ve své reakci na rukopis výstižně zformuloval: „U deníku, koncipovaného jako autentický text, je přirozeně zesílená vazba mezi autorem a textem. Na Vaculíkově knize je zřetelné postupné zesilování i vztahu opačného – textu a autora. […] Texty totiž v průběhu knihy […] pronikají do života, stávají se jeho součástí. Vznikající kniha vstoupila do života svého autora a začala se v něm uplatňovat rostoucí měrou. Je v něm všudypřítomná, je v pozadí všeho dění. […] Spoluvytvářela rok básníkova života, byla usazena v jeho smyslech, číhala v jeho vědomí v každém okamžiku.“ (s. 77)

- 44 -

Ačkoliv jsou deníkové záznamy následnou reflexí, toto úzké propojení nakonec vedlo až k tomu, že si v nich Vaculík předpovídá vlastní osud. Mnohokrát se o tom ve svém spise zmiňuje a zvlášť silně si to uvědomuje zejména při prohlížení svých deníků z mládí: „Všecko se splnilo, došlo na má nejhorší tušení, zatímco mé hojivé naděje neměly v ničem pravdu. Nejenom úspěchy, ale i všechny své nezdary, poklesky i pády jsem si jakoby předepsal do partitury a potom je odehrával.“ (s. 246) V jeho denících se tak bezděčně prolíná minulost s přítomností i budoucností. Budoucnost není obsažená pouze v „psaní si svého osudu“, ale potažmo i v budoucích reakcích, které tento rukopis vyprovokuje. Po dokončení rukopisu totiž spisovatel požádal osoby, které se v něm staly literárními postavami, o vyjádření svého názoru. Z reakcí sestavil knihu Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991). Jak jsme již mohli poznat, mnoho lidí pod vlivem subjektivního a tedy zúženého vnímání autora kritizovalo za jeho drzou troufalost a nezodpovědnost. Český snář je však třeba číst objektivně jako celek. Tak ho očividně četl i Milan Šimečka, který Vaculíkovi napsal: „Už léta se mi zdá, že věda je žvanění a literatura konvenční pokrytectví, ze všech povolených proslovů a jazykových vyjádření se mi dělá zle. Takže nemám žádná kritéria. A proto si myslím, že se smí, smí se psát, co pociťujeme jako závažné sdělení o lidském životě, i kdyby to stálo, co stálo.“ (s. 67)

- 45 -

3.2.4. VACULÍKOVY (NE)LITERÁRNÍ POSTAVY Jestliže Vaculík ve svých dílech nepracuje s fikcí, ale se záznamem reálného dění, pak musí i jeho postavy mít svůj základ ve skutečných živých lidech. V duchu svého záměru zachytit komplexní obraz doby proměnil autor v literární postavy desítky společensky významných i zcela obyčejných lidí ze svého okolí. Sám uvádí, že chtěl do svého spisu „vnést co nejvíc skutečných jmen a postav, aby pro pozdějšího čtenáře ta společenská, ne tak politická, ale literární scéna, byla plastičtější, aby ji měl rovnou k dispozici a nemusel si ji tak namáhavě konstruovat.“ 14 V Českém snáři se tak kromě autorovy rodiny (manželky, synů a budoucí snachy) setkáváme snad se všemi významnějšími osobnostmi českého disentu: se zřejmým respektem líčí profesora Černého, zmiňuje Dominika Tatarku, Otku Bednářovou i vězněného Václava Havla a nezapomíná samozřejmě na své nejbližší přátele Jiřího Grušu a Karla Kosíka. Objevuje se sochař Olbram Zoubek i literární kritik Josef Vohryzek. S rozdílnou hloubkou a mírou detailů i sympatií jsou zachyceni spisovatelé Alexandr Kliment, Eda Kriseová, Klement Lukeš, Karol Sidon, Ladislav Klíma, Eva Kantůrková, Jaroslav Seifert či Jan Trefulka. V různých souvislostech pak Vaculík připomíná i autory-emigranty, např. Otu Filipa, Pavla Kohouta, Josefa Škvoreckého nebo „duchovního otce“ celé knihy Jiřího Koláře. V neposlední řadě učinil literární postavou i svého „osobního“ vyšetřovatele StB majora Fišera. Tím však plejáda jmen a tedy i postav rozhodně nekončí. Na to, že Vaculík měl na začátku svého deníku o jeho „hereckém obsazení“ jen mlhavou představu, staly se postavy nakonec jedním ze základních pilířů celého románu. Fakt, že autor „použil“ ke svému účelu skutečně žijící osobnosti, vyvolal další řadu otázek a polemik, tentokrát o identitě literárních postav. Ta je dána nejen způsobem, jakým ji prezentuje autor, ale také včleněním postavy do kontextu, do prostoru a času. Vaculík většinou charakterizuje své postavy prostřednictvím jejich typických rysů a jejich řeči. Ne všechny osoby se pochopitelně vyznačují stejnou hloubkou propracovanosti. Na rodinných příslušnících a hlavních ženských protagonistkách si dává velmi záležet, kreslí je barevně, přesně a s velkou laskavostí. Jeho oblíbenou metodou je přitom „strohý“ portrét. Najdeme zde desítky figur, které jsou pouze jednoduše načrtnutými, přesto však velice zdařilými skicami. - 46 -

Na základě krátkých rozhovorů výstižně zachycuje např. Václava Černého, Karla Machovce nebo Mirku Rektorisovou. V Českém snáři však vystupují také postavy, které Luculík z nejasného důvodu vykreslil pouze částečně a jednostranně. Patří mezi ně Alexandr Kliment a autorův dlouholetý přítel Karel Kosík, jenž je líčen nevýrazně, nesouvisle, jeho charakteristika není ukončená. Eva Kantůrková zastává názor, že tímto kusým portrétováním prozaik svým postavám ubližuje. Vyobrazením pouze těch stránek jejich povahy a pouze těch činů, které on sám považuje za pro ně příznačné, zkresluje jejich pravou tvář. Postavy jsou podle ní ovlivněny autorovým subjektivním pohledem, jeho sympatiemi či antipatiemi k nim: „Těm z okolí nastavuješ křivé zrcadlo svojí optiky, všichni se ti knihou pohybují jak v zrcadlovém petřínském bludišti, pokřivení, znetvoření – jen Ty sám ve vlastní úvaze a vyslovování citů, způsobu, jímž sebe jako figuru prezentuješ, tu jsi nepokřiveně; sebe neustále obhajuješ, a tak vylepšuješ.“ (s. 96) Také Milan Exner je přesvědčen, že Vaculíkovy postavy nejsou dohotovené, že se slévají v jedinou bezvýraznou masu: „Je-li profesor Černý jen zdařilá skica, která má váhu kulturního dokumentu, pak ostatní postavy zůstaly pouhými jmény!“15 Naprosto přesvědčivý je naopak obraz hlavního hrdiny, který je nejvýraznější postavou celé knihy. Jeho charakter, pocity, jeho silné i slabé stránky jsou znázorněny neobyčejně plasticky. To je však logické již proto, že v podstatě jakýkoli deník je vždy v menší či větší míře autoportrétem svého pisatele. Vaculík již v průběhu psaní rukopisu často uvažoval nad tím, jak budou lidé na sebe jako literární postavu reagovat. Snad se této reakce i trochu obával, a tak v rámci přípravy na nevyhnutelné odhadoval na základě osobní znalosti názory svých přátel: „Dávat číst, nedávat číst? A proč ne! […] Ivan asi řekne, že to se nedělá, co já tu dělám. Eva Kantůrková řekne, že jsem se zbláznil, a kdyby někdo jiný psal o mně, jak já píšu o nich, dopadl bych moc špatně. Gruša? Že jsem znervózněl a ze strachu, že už nic nenapíšu, mlátím kolem sebe… vlastně naopak toto by řekla Kantůrková, Gruša spíš tamto. Pan Václav poví, že jsem všecky a všecko práskl. Zdena bude vnímat, že nejsem práv její životní oběti.“ (s. 180) Často se pak setkával s tím, že mnozí, když zjistili, že píše o všem, co se děje kolem, žádali ho, aby je ve svém spise nezmiňoval. To však Vaculík rezolutně odmítl s odůvodněním: „Já se bez takovýchto záznamů nemůžu obejít. […] Nevím, - 47 -

jak by se jináč dal pořídit skutečný obraz doby, žádná příznivější situace nemusí už přijít.“ (s. 105) Mnozí se tak cítili ukřivdění, zrazení a snad i podvedení. Možná je to však jen otázka úhlu pohledu. Proč vlastně spojovat lidi v knize s konkrétními jmény? Proč se soustředit na mimoliterární kontext? Český snář, ač dílo autentické, je opravdu v první řadě dílem literárním. Snad by pomohlo podívat se na něj očima Milana Šimečky, který napsal: „To zhrození z upřímnosti, které na člověka padá nad Českým snářem, je tu možná jen proto, že to nějak všechno zná. Ale vůbec si neklade otázku, zda je to všechno pravda, když čte knihu o osudech lidí, které nikdy neznal! […] Ale co když je, a my to čteme jako fikci jen proto, že jména jsou cizí a všechno je cizí.“ (s. 67)

- 48 -

3.2.5. JAZYK A JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY Vaculíkova Sekyra je z jazykového hlediska považována za zcela originální dílo. Díky retrospektivní kompozici je pro ni příznačné prolínání a rychlé střídání různých časových rovin a vynikajícím způsobem je rovněž využito rozličných jazykových složek - od spisovné a obecné češtiny až po valašské nářečí. Také Český snář se vyznačuje jazykovou dovedností. Autor zde neotřelým způsobem pracuje zejména se syntaxí: rozvíjí výpověď tak, že vkládá nová sdělení zdánlivě nepatřičně až do vedlejších vět. Zároveň umí obdivuhodně „porušovat“ pravidla českého slovosledu, což paradoxně nepůsobí chaoticky, ale naopak evokuje nové, jemně odstíněné významy. Typickým znakem jeho próz jsou příslovečná určení (popř. i další slova), která by podle běžného úzu měla patřit jinam, Vaculík je však zásadně klade na konec věty. V podstatě většina vět – nikoliv pouze promluvy v dialozích či záznamy monologů - jsou z hlediska aktuálního členění příznakové: „Ivan na mě dorážel, co se mnou je, hned jsem se mu zdál přepadlý, hned smutný, a já jsem se podivil, že z člověka opravdu trčí vycpávka jak z natrženého medvěda, zřejmě.“ (s. 298) Rovněž téma je pro spisovatele záležitostí, s níž nakládá zcela po svém. Dokáže ho změnit i několikrát v rámci jednoho odstavce. Někdy se může až zdát, že své myšlenky řadí zdánlivě volně a nelogicky, že věty navazuje bez jakéhokoli řádu. Téměř jako by se jednalo jen o bezděčný proud myšlenek a vjemů: „Den byl slunečný, ale když jsem v poledne vyšel na ulici, zarazil mě ten chlad. Několik dní bolí mě hlava. Cestou ke Zbraslavi mě udivila jasná a přesná viditelnost obzorové čáry. Zapálil jsem ve sklepě sirné svíčky a vydal se na strom. Nevím, co dřív: panenské, čistecké, malináč…? Jednou přece už nebudu mít jistotu lézt o stromech. Také ořechům začíná praskat slupka. Ptáci zahradu jako by úplně opustili. Kde jsou? Bolí mě ucho.“ (s. 308) V Českém snáři, stejně jako v Sekyře a ostatně i v dalších Vaculíkových dílech, hraje nezastupitelnou roli humor. Autor záměrně navozuje a poté zachycuje vtipné situace, kterými hutný text vhodně odlehčí. Se zvláštním potěšením člověkaspisovatele, jenž češtinu zbožňuje, pak popisuje půvabné historky založené na jazykovém vtipu. Několika takovým vyprávěním dala vzniknout i návštěva budoucí snachy z Francie: - 49 -

„,Je Martin aspoň chytrý?´ chtěla vědět matka. Řekl jsem to anglicky, byl jsem však nepochopen, proto jsme to s Jankem zkusili pomocí francouzského slovníku. Slovník je starší než já. ,Chytrý?´ zasmála se Izabela. ,Vůbec ne! On každému všecko rovnou řekne.´ Zpozorovali jsme překážku a pokusili se ji obejít slovem bystrý. ,Bystrý?´ vyprskla v smích. ,Kdepak! Všude přijde o hodinu později.´ Odhodil jsem slovník a pravil jsem omluvně: ,Matka by prostě chtěla vědět něco osobnějšího o synovi.´ Usmála se a řekla: ,Má hezké nohy.´ – Kluci lezli smíchy pod stůl.“ (s. 268) K umocnění atmosféry, zdůraznění myšlenky nebo vyzdvižení určitých souvislostí zařazuje autor kontrasty. Většinou se jedná o situace, kdy si uvědomuje běh času a s tím související pomíjivost lidského života: „To se asi ozval Zlín a moje návštěvy v Kyjově u Klajnů, procházka s Jurou Klajnem po záhumení, a Jurova maminka zatím smažívala řízky. Meruňkový sad je vykácený, Jurova maminka mrtvá a Jura – už vdovec – vypadá staře jak svůj tatínek.“ (s. 277) Četný je rovněž výskyt absurdit a paradoxů: „Včera jsem šel spat dnes ve čtyři.“ (s. 109) Autorova tendence pozorovat svět kolem sebe z trochu jiného úhlu, než z jakého ho obvykle vidí většina ostatních, se projevuje i zařazováním synekdoch. Některá slova pak nabývají až povahy symbolu a činí z popisu všedních věcí nevšední záležitost: „Na zastávku dojíždějí tramvaje. Dívám se, kdo vystupuje: pláště, deštníky, tašky, nohy, boky, berle, džíny mužské i ženské, buzitaštičky, ňadra i dvojňadra, vojáčkové, samá cizí látka města.“ (s. 280) Jak již jsme měli možnost poznat v rozboru románu Sekyra, patří k Vaculíkově poetice zcela neodmyslitelně nářeční prvky. Jejich využíváním se autor nejen hlásí ke svému původu, ale zvyšuje jimi napětí a celkově oživuje text. Na různých místech knihy můžeme nalézt jednak celé dialogy, jednak izolované nářeční výrazy, zasazené do jinak spisovné české věty, např. rožnout, spat, lozit, mět, nechtět, poséct, cerečka, atd. To však neznamená, že by spisovatel užíval tyto výrazy náhodně. Naopak. Ke své „rodné mluvě“ se uchyluje zejména tam, kde chce zdůraznit, že je pro něj popisovaná situace nějakým způsobem závažná, že se ho osobně dotýká. Z užití dialektu v textech je jasně poznat, jak rád se Vaculík k „jazyku svého dětství“ vrací. Oproti tomu obecná čeština mu očividně k srdci nepřirostla. Autor ji do dialogových promluv sice zařazuje, jedná se však téměř o výjimky: „,… teďka - 50 -

mládenci todleto tamdle přeneseme, teďka se todle semdle složí, a teďka todle vodkopneme.´“ (s. 257) Dominantní místo pak zaujímá v Českém snáři dialog. Pomocí rozhovorů – vřelých, bezprostředních i strohých – skládá autor po zlomcích portréty svých postav: „,Bylo mi dnes tak špatně,´ řekla, ,že jsem jenom seděla nad stolem a bránila se omdlít nebo řvát.´ – ,A kouřit ti šlo?´ – ,Jenom osm cigaret! Za celý den!´ To jí opravdu muselo být zle. ,Neměla bys tolik psát. Proč toho Tatarku tak valíš?´ - ,Podívej, miláčku: zavřeli mě do fabriky, aby mi znemožnili opisovat. Proto píšu, a třeba zdechnu.´“ (s. 52) Dialog také nezřídka definuje vztah vypravěče k jiným postavám a často má podobu konfliktního rozhovoru, který poukazuje na střetávání protichůdných stránek jednotlivých charakterů. V uvedené ukázce rozmlouvá vypravěč s Evou Kantůrkovou: „,Prý jsi mu počmárala rukopis.´ - ,Dyť mi ho pučil, abych mu dala svý připomínky.´ - ,To je teda nehorázné! Já když jsem čtl tvou Černou hvězdu, dal jsem ti seznam svých poznámek na extra listech a v tvém textu jenom křížky slabě tužkou po straně. Tys mu to propiskou vepsala přímo do textu. Zničilas mu kopii.´ - ,To ho tak naštvalo?´ - ,No jistě! Zuřil a plival.´ - ,Tak vidíš. On tam ale měl úplně nemožný věty, a jedině ty jsem mu přímo opravila.´ - ,Ty chceš opravovat věty Klímovi?´ vrtěl jsem hlavou v tramvaji.“ (s. 202) Dialog má tedy v charakteristice postav jedinečné postavení. Někdy je přitom až překvapující, nakolik se dokáže autor s tak výrazným vlastním stylem a jazykem přizpůsobit řeči skutečných lidí.

- 51 -

3.2.6. SHRNUTÍ František Pavlíček v úvodu své reakce na rukopis Českého snáře napsal: „V některé knížce začnu listovat třeba jenom proto, že zrovna nemám na práci nic pilného a zajímavého. Potom jsou takové knížky, kvůli kterým člověk odloží i jiné, právě rozečtené. Ne moc často se dostane do ruky čtení, kvůli kterému se dá bokem a zanedbá veškerá i naléhavá práce.“ (s. 52) Český snář je právě takovou knihou. Knihou, jež podle Luboše Dobrovského rozbila „stereotyp, kterým jsme naučeni vnímat literaturu“. (s. 38) Vzbudila všeobecný rozruch a velmi protichůdné reakce. Někteří (např. Kantůrkovi nebo Jan Trefulka) rukopis nemilosrdně zkritizovali a zavrhli, jiní (např. Milan Jungmann, Milan Šimečka či Václav Havel) ho přijali s neskrývaným nadšením jako cenný dokument svědčící o roce „jejich“ života. Mnozí recenzenti se pak zabývali také otázkou, zda bude čtenář, neznalý poměrů a disidentského prostředí, vůbec schopen Český snář pochopit. Zamýšleli se i nad tím, jaký ohlas bude kniha budit za hranicemi, kde mnohdy valná většina lidí zná obraz socialistického světa pouze zprostředkovaně (a často i zkresleně) z médií. Tyto obavy jsou však možná naprosto zbytečné, neboť hlavní kouzlo knihy spočívá právě v tom, že ji každý čtenář může vnímat zcela jinak – v závislosti na svých vlastních zážitcích a zkušenostech se situacemi, které jsou v ní popisovány. Český snář má totiž hodnotu nejen pro zasvěcené a pro ty, kteří se dobrovolně či proti své vůli stali jeho hlavními aktéry, ale - jak poznamenává František Pavlíček – i „pro většinu lidí, kterým nechybí základní vnímavost a inteligence.“ (s. 52) Je bezpochyby zajímavé, že tou hlavní okolností vzniku Českého snáře byla náhoda. Vaculík ho začal psát na začátku roku 1979 a sám říká, že kdyby se o to pokusil dříve nebo později, už by román nikdy nemohl získat tak komplexní podobu: „Je to zvláštní náhoda, knížku jsem totiž mohl napsat jen v oné době. Jindy už ne. Tehdy se jakoby na jeviště dostavilo tolik komponentů děje, které bych si nikdy sám nezorganizoval. Vrcholilo také smutné období odchodů do ciziny. Odjížděla třeba jedna z ústředních postav Helena, další z nich, Madla, končila v zaměstnání. […] a navíc jsem se dostal do konfliktu s přáteli kvůli jednomu svému fejetonu. Byl tu ještě Jiří Kolář, a pak už najednou ne, Pavel Kohout odjel do zahraničí, ale nepustili ho zpátky. Nahromadilo se množství událostí, které ten rok učinily významným.“ 16 - 52 -

POZNÁMKY

KE KAPITOLE ČESKÝ SNÁŘ NASTAVENÉ SPOLEČENSKÉMU DĚNÍ: 1

–

DENÍK JAKO ZRCADLO

VACULÍK, L. Český snář. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1990, s. 420. Všechny následující citace pocházejí z téhož vydání knihy. 2 VACULÍK, L. Milí spolužáci! 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1995, s. 13. 3 KARFÍK, V. Kde je těch čtyřicet procent? Lidové noviny, 1991, roč. 4, č. 97, s. 4. 4 Navázal na tradici, na jejímž začátku stál Jakub Deml (cyklus deníků Šlépěje, 1917-1941). K deníkové formě jako literárnímu žánru se pak o něco později vrací básníci Skupiny 42, mezi něž patří Jan Hanč a Jiří Kolář, který vydal deníkové soubory Dny v roce (1948) a Prométheova játra (1979 v samizdatu) a jemuž je také Český snář dedikován. 5 Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. Ed. Ludvík Vaculík. 1. vyd. Praha: Torst, 1991, s. 124. Všechny následující citace pocházejí z téhož vydání knihy. 6 BŽOCH, J. Český snár a český reál. Národná obroda, 1991, roč. 2, č. 8, s. 12. 7 JUNGMANN, M. Vaculíkova „pravda a báseň“. Tvar, 1991, roč. 2, č. 9, s. 1, 4. 8 KOLÁŘ, J. Přestupný rok. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996, s. 376. 9 SŮVA, V. Kramerius dvacátého věku. In Nové knihy. Praha: Torst, 1990, s. 24-25. 10 JUNGMANN, M. Vaculíkova „pravda a báseň“. Tvar, 1991, roč. 2, č. 9, s. 1, 4. 11 KOLÁŘ, J. Přestupný rok. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. s. 218. 12 KARFÍK, V. Pravdu, i kdyby jí mělo být peklo! Literární noviny, 1991, roč. 2, č. 14, s. 5. 13 SŮVA, V. Kramerius dvacátého věku. In Nové knihy. Praha: Torst, 1990, s. 24-25. 14 KARFÍK, V. Kde je těch čtyřicet procent? Lidové noviny, 1991, roč. 4, č. 97, s. 4. 15 EXNER, M. Otazníky nad Českým snářem. Tvar, 1991, roč. 2, č. 20, s. 4-5. 16 SŮVA, V. Kramerius dvacátého věku. In Nové knihy. Praha: Torst, 1990, s. 24-25.

- 53 -

3.3. JAK SE DĚLÁ CHLAPEC Šest let po dokončení opěvovaného i zatracovaného Českého snáře se Vaculík pouští do dalšího deníku s názvem Jak se dělá chlapec. Tato próza, jež vyšla až v roce 1993, se však od autorova předchozího spisu v mnohém diametrálně liší. Zatímco v Českém snáři je patrná snaha o zachycení nejen prozaikova života, ale hlavně o vykreslení obrazu celé společnosti, v próze Jak se dělá chlapec je autorův zorný úhel nepoměrně zúžený. Vaculík zde nepopisuje „historické“ události, nýbrž soustředí pozornost téměř výlučně na svůj soukromý, resp. intimní život.

3.3.1. SPECIFIKA KOMPOZIČNÍ VÝSTAVBY Impulsem k napsání tohoto originálního díla se stala nevěra, o níž se Vaculíkův vypravěč zcela náhodou dozvídá z rukopisu své mladé partnerky: „Chodím po zahradě, češu jablka, jsem zničený. Nevěřil bych, kdybych se o tom sám nepřesvědčil, jak přesně člověk může domněnkou zasáhnout pravdu. Na tom silvestru předloni si Xenka opravdu vybrala kluka, scházela se s ním a spala s ním. Stalo se to loni, ale já se to dověděl před čtrnácti dny.“ 1 Vaculíkův text je tak vlastně reakcí na tuto šokující zprávu. Zároveň se stává i jakousi polemikou se Smolnou knihou (1989), románem autorovy životní družky Lenky Procházkové. Tento deník začíná přesně tam, kde kniha Procházkové končí navazuje na ni zápisem ze září 1986 a časem dokonce přejímá i jména obou jejích hlavních postav: Pavly a Josefa. Na rozdíl od Českého snáře však toto dílo nemá podobu deníkových zápisů; autor zde vždy shrnuje události za celý uplynulý měsíc. Původní měsíční interval se ve druhé části knihy postupně mění, záznamy jsou nepravidelné, proluky mezi nimi dokonce několikaměsíční. Tímto způsobem Vaculík ve své knize nakonec obsáhne období sedmi let. Text je rozdělen do dvou částí. První, obsáhlejší úsek se soustředí na řešení bolestné krize vypravěčova vztahu s jeho milenkou a současně matkou jeho jediné dcery. Pár se snaží tuto krizi zažehnat zplozením dalšího potomka. Fyzické soužití partnerů je zde přitom prezentováno v nemilosrdně obnažené podobě, která se místy pohybuje na hranici snesitelnosti. Jiří Pechar ve své recenzi výstižně poznamenal, že se jedná až o jakýsi „psychofyzický striptýz“. 2 - 54 -

Vypravěč se však nemusí vyrovnávat pouze s partnerčinou nevěrou, ale zároveň i s knihou, která o něm byla napsána. Příběh autorových postav Ludvíka a Xenky tedy nejen zachycuje reálný svět skutečných osob Ludvíka Vaculíka a Lenky Procházkové, ale paralelně se navíc prolíná i s literárním světem Josefa a Pavly, vystupujících v partnerčině rukopisu Smolná kniha. Při Vaculíkově nezakrytě autobiografickém způsobu psaní lze pak (stejně jako v Českém snáři) jen stěží rozlišit mezi fikcí a skutečností. Druhá část knihy je věnována výchově syna, který byl na konci prvního dílu v rámci snahy o záchranu rozpadajícího se vztahu úspěšně počat. Tato druhá část má výrazně odlišné zaměření. Vypravěč zde něžně a s láskou zachycuje prvních pět let života svého „chlapce“. Text je plný radosti, živelné síly a otcovské pýchy nad pokroky malého člověka. Mnoho pozornosti věnuje zejména detailním popisům chlapcova pronikání do života: objevování prostých věcí, prvním pokusům vyjádřit své potřeby slovy, svérázným projevům jeho rozvíjející se osobnosti. Text je celkově hutnější a vypravěč téměř úplně opouští sféru složitých úvah nad svými milostnými problémy. Emil Lukeš k tomuto výraznému posunu podotýká: „V průběhu vyprávění se těžiště románu přesouvá od divokých a konfliktních sexuálních hrátek ploditelů k příběhu starého otce a malého synka a z eroticko-sexuálního románu o sžíravé žárlivosti se stává románem ,výchovným´.“ 3 Z tohoto hlediska je rovněž zajímavé pozastavit se nad titulem díla. Je to titul dvojznačný, a přesto (nebo snad právě proto) mimořádně přesný. Vaculíkova kniha je totiž vskutku vyprávěním o tom, jak se chlapec „dělá“ – v první části knihy ve smyslu jeho fyzického počínání, ve druhé pak v podobě formování jeho osobnosti.

- 55 -

3.3.2. MILOSTNÝ VZTAH JAKO VĚC VEŘEJNÁ Bylo by zbytečné polemizovat s názorem Moniky Zgustové, která napsala, že „téma prožívání milostného citu jako pekla naplňuje literaturu od nepaměti.“

4

Nešťastná, neopětovaná láska nebo rozpad milostného vztahu stály již u zrodu nesčetného

množství

knih

české

i světové

literatury.

Autoři

se

většinou

prostřednictvím psaného textu snažili se svou nelehkou životní situací vyrovnat. Také Ludvík Vaculík patří k těm spisovatelům, kteří překonávají svá trápení tím, že je svěří papíru. Luculík navíc – jak je pro něj typické – pojímá toto téma zcela po svém. Jeho deníková próza Jak se dělá chlapec je mnohovrstevnatým vyprávěním o provázanosti lidských životů, o potřebě lásky i o samotě, o základní touze člověka něco po sobě zanechat. Podle Miloše Pohorského pak vypráví i o tom, jak „člověk poznává, přisvojuje si a ovlivňuje druhého; jaká iracionalita k sobě dvě bytosti přitahuje, a zároveň jak se míjejí, vedeny jiným směrem, odlišně časované a řízené jinými hodnotami.“ 5 I zde zůstal spisovatel věrný základnímu principu svého stylu: autentickému záznamu skutečných událostí. Nefabuluje, nýbrž zaznamenává reálné zážitky, vlastní myšlenky a postřehy, píše ze života. Jasně autobiografické záznamy se přitom svojí otevřeností směle vyrovnají těm v Českém snáři. Autor zde opět vydává napospas sám sebe, své přátele i známé a čtenáři je od začátku jasné, že za literárními postavami Ludvíka a Xenky se skrývají skutečné postavy spisovatele Ludvíka Vaculíka a jeho družky Lenky Procházkové. O více než dvě desetiletí mladší Xena byla starším mužem zpočátku okouzlena zřejmě pro jeho zralou mužnost a životní zkušenosti. Počáteční zamilovanost však mizí a každodenní všednost dává vyniknout věkovému rozdílu obou partnerů. Objevují se neshody způsobené odlišným pojetím života. Vypravěčovy vlastní životní zkušenosti se neslučují se zájmy a představami ženy, s níž žije. Xenka se snaží přimět svého partnera, aby se jí podřídil. Hlavně si však toužebně přeje, aby se konečně odpoutal od své manželky. Vypravěč si je toho dobře vědom: „Nálady a hněvy s ní klátily, pořád na totéž téma: abych s ní víc byl! […] Mohl jsem to rozhodnout pro sebe hned, kdybych udělal, co chce: rozešel se s manželkou.“ (s. 7) Neustálé partnerovy návraty k „původní“ rodině znamenají pro Xenu vždy obrovské zklamání. Největší bolest jí však Josef způsobí svým naléháním, aby podstoupila interrupci. Zdá se jí, že tento muž nemá pochopení pro to, co ona - 56 -

cítí. S odejmutím dítěte se pak vyrovnávala velmi dlouho, brala to jako zradu a neubránila se ani jistému pohrdání člověkem, který ji tato příkoří způsobil. Její myšlenky se k nešťastnému zákroku neustále vracely a v podobě někdy ironických, jindy smutně rezignujících narážek se včlenily do textu jejího rukopisu: „Po každém něco zůstane. Josef mě zase naučil správnou interpunkci. Interpunkce – interrupce.“ 6 Fakt, že si Josef neuvědomil, jak moc tato událost jeho milenku zraní, dokazuje i to, že zatímco ve Smolné knize je interrupce jednou ze stěžejních dějových linií, v próze Jak se dělá chlapec autor tento zákrok zmiňuje pouze v několika větách. Xena, resp. Pavla si často stěžuje, že se k ní Josef v základních situacích vždycky zachová jinak, než ona potřebuje. Rozdílné životní hodnoty, partnerova „nedostatečná“ láska a naprosté nepochopení její situace dovedla nakonec Xenku až k nevěře. Hrdinka si často představovala, že do jejího života vejde skutečný muž, který jí věnuje čas, jenž si zaslouží, a který moudře porozumí všem jejím potřebám. Ve Smolné knize nazývá vypravěčka tohoto muže „klátivým Irem“: „Paprsky už kloužou po proutěném křesle, čekají na moji hlavu a někde, možná blízko, čeká i klátivý Ir.“ 7 Na oslavě konce roku, kam ji Josef odmítne doprovodit, neboť ho tráví se svojí manželkou, se pak hlavní hrdinka opravdu seznámí s vysněným mužem, který má v knize jméno Adam. Začnou se spolu scházet a Xena požádá o pomoc svoji kamarádku, jež má plnit funkci jakési spojky mezi oběma milenci a případně zajistit potřebné alibi. Tento krok se o něco později ukázal být tím osudným pro vztah Xeny a Josefa, neboť dlouholetá přítelkyně záhy podepsala spolupráci s tajnou policií a začala Xeně vyhrožovat, že pokud jí neposkytne požadované informace, vše prozradí. Xena věděla, že její partner by jí nevěru neodpustil. Na toto téma spolu koneckonců mnohokrát mluvili ještě předtím, než se objevil Adam: „,A kdybych se přesto… omylem zaběhla a pak se vrátila k tvý ohradě…, otevřel bys mi?´ ,Ne! A radši o tom nemluv.´ ,Byla by tma, pršelo by…, stála bych před tou ohradou, hrabala kopýtkama… To bys mě nechal trápit?´ ,Nenechal. To víš, že ne. Zastřelil bych tě.´ ,A co hříbátka?´ ,Ty bych prodal.´ - 57 -

,Co by ti pak zbylo?´ vydechnu do setmělé krajiny jeho tváře. Otevře nade mnou oči. ,Nic.´“

8

Rovněž si byla vědoma toho, jak vysoká je pravděpodobnost, že se Josef o jejím „poklesku“ dozví. V zoufalé snaze zachránit jejich vztah začíná psát knihu, adresovanou svému partnerovi, v níž mu hodlá vysvětlit důvody své nevěry. Také ona tedy překročí hranici mezi reálným životem a literaturou, když ke své zpovědi použije formu románu. Ač mezi Vaculíkem a Procházkovou platila nepsaná dohoda, že nebudou bez vědomí toho druhého číst rozepsané rukopisy, vypravěč do partnerčina textu přesto nahlédl. Předčasně, bez jakéhokoli upozornění, se tedy dozvídá krutou pravdu, na niž je nucen reagovat. Učiní to jediným možným způsobem – začne o svých pocitech psát. Právě zde se začíná kniha Jak se dělá chlapec. Emil Lukeš ke vzniku obou knih poznamenal: „Spisovatelé přenášejí svůj souboj do románů, v nichž stejně jako v životě každý vnímá vzájemný vztah i jeho krach rozdílně a jeden druhému nastavuje zrcadlo své subjektivní pravdy.“ 9 Oba se cítí uražení a zrazení. Josef odjíždí a doufá, že samota a odloučení mu pomohou vyrovnat se se šokující skutečností. Celá první část knihy se tak vlastně točí kolem Xenčiny „zrady“. Vypravěč ve svých vzpomínkách postupně, ale velmi surově odkrývá průběh jejich vztahu, přičemž se víceméně soustředí na jeho sexuální podstatu: lidské nitro zde líčí skrze tělo a tělesnost. Přesně v duchu této metody kreslí i postavu Xeny - jako sebejistou, vulgární ženu ovládanou vlastním chtíčem. Zároveň si uvědomuje, že tento pohled není zcela spravedlivý, neboť je ovlivněn žárlivostí. Vypravěč si však přesto nemůže pomoci, rána v jeho mužském egu je příliš hluboká: „No ona pořád čeká nějakého klátivého Ira, Josef se naštve a odejde, protože to byl on, ten Ir, ale ona ho nepoznala, byla blbá.“ (s. 24) Ustavičně přemýšlí o tom, co ho vlastně táhne k této ženě, jež si ho dostatečně neváží a jež byla schopna jít chladnokrevně za jiným mužem. Zkoumá vlastní nitro, probírá své možnosti a dlouze se rozhoduje, zda se má ke své milence vrátit či nikoliv. Stále dokola se ptá: „Kde je, Xenko, ta mez, kdy chlap má od ženy odejít, když se vyspí s jiným?“ (s. 22) Přemítá rovněž o nevěře obecně jako o společenském jevu a zamyslí se dokonce i nad věrností vlastního otce, jenž byl dlouhou dobu pracovně v Persii. - 58 -

Zoufalý a nejistý tím, jak vzniklou situaci řešit, snaží se zjistit, jak by na nevěru své partnerky reagovali jeho nejbližší přátelé. S milostnou krizí se svěří svému dlouholetému kamarádovi, rozšafnému moravskému sedlákovi Josefu Zemanovi, jehož názor je však tvrdě nekompromisní: „,Kdybys zjistil, že ti byla nevěrná, co bys udělal?´ – ,To by byl konec.´“ (s. 65) Mnohem horším než zraněná pýcha se však pro vypravěče stává vědomí, že je nahraditelný někým jiným. Xenka ohrozila jeho důvěru ve vlastní výjimečnost: „Udělala to s týmž důmyslem, s nímž se kdysi ucházela o Josefa. Tehdejší krásno měnilo se v pošklebek: nejsem nic zvláštního, ona stejnou vůli a důmysl věnuje každému příštímu.“ (s. 19) Vypravěč váhá mezi potřebou zachovat si svoji hrdost a touhou vrátit se k ženě, která mu začíná chybět. Pokaždé, když se již přiklání k odpuštění, vynoří se nové vzpomínky a s nimi i další vlna pochybností: „V Karlových Varech, když vystoupili z autobusu a šli ulicemi, opakovala větu ,Já jsem to udělat musela´ a Josefa popadl vztek. […] Nikdy nebude vědět, co mu ještě udělá, protože ,bude muset´“. (s. 20) Pocity zklamání a ublíženosti se stávají leitmotivem celé první části knihy. Vypravěč jako by se bránil tomu, že může na milenčině nevěře nést vinu. Zaslepený žárlivostí prezentuje sebe jako téměř dokonalého muže a domnívá se, že pro vztah udělal dokonce více, než bylo v jeho silách, a Xena to přitom vůbec neocenila: „Musím se zřejmě smířit s tím, že nejen v tomto rukopise, ale v životě ona nevnímá, nepoznává ani nepřijímá všecko, co se já jí snažím dávat.“ (s. 117). Toto nepochopení snad vede k tomu, že hrdina posuzuje její čin velmi tvrdě a zmiňuje se s obavami o tom, zda bude někdy schopen odpustit. Ve své mužské ješitnosti si však možná neuvědomuje, že měří dvojím metrem10 - jeden má pro sebe a druhý pro partnerku. Očekává totiž, že Xenka mu bude naprosto věrná, zatímco on sám zůstává vnitřně věrný své manželce. Podobných paradoxů můžeme ve Vaculíkově knize najít více. Je rozhořčen tím, že jeho partnerka píše o své nevěře román, ale sám začne psát knihu, aby vše uvedl na pravou míru. Vystupuje proti nezdrženlivému životu a uvolněnosti mravů, sám však pendluje mezi několika ženami a ve své knize nešetří vulgárními výrazy. Vyčítá Xeně: „Ty prostě na každou svou knížku spotřebuješ jednoho chlapa. Tentokrát na to padnu já.“ (s. 8) Přitom je to Vaculík, kdo na každou knihu potřebuje více než jednu ženu. Dobrým příkladem toho je Český snář. Ale také - 59 -

v díle Jak se dělá chlapec se kromě jeho manželky a družky objevuje na konci mladá studentka Naja, s níž se schází a která se o něco později a pod jiným jménem stane hlavní protagonistkou jeho knihy Loučení k panně. Opět se dostáváme k tomu, že ženy jsou autorovým osudem. Neobejde se bez nich jediné jeho dílo a on sám navíc přiznává, že bez ženy žít nedokáže: „Já žiju, maje vždycky ženu na dosah. (Na dosah prošáhu; na došleh býče; na dostřik; na slovo.)“. (s. 43) Vaculíkova fascinace ženským tělem i jeho otevřený přístup k sexu jsou všeobecně známy. Ze všech předchozích knih však v próze Jak se dělá chlapec – co se sexuality a erotických výrazů týče – zašel zatím nejdále. Sex je nedílnou součástí života, u Vaculíka však nabývá mnoha dalších a často extrémních významů. Enormní otevřenost znásobená tím, že hlavní aktéři jsou veřejně známí, a detailní popisy provokativních erotických scén přivádí text místy až na hranici toho, co se považuje za morálně únosné. Překvapil zejména mírou vulgarity a tím, jak nezakrytě prezentuje ryze soukromý vztah. Tuto přílišnou, místy až nechutnou otevřenost lze přičítat zraněné hrdosti a slepé žárlivosti, která ho pudí smýšlet o své partnerce příslušně hrubým způsobem. Píše jí vulgární verše a kreslí urážlivé obrázky, v jeho líčení pohlavního styku není špetky lásky, je to jen chvilkové spojení dvou těl. Zároveň by však bylo neobjektivní tvrdit, že všudypřítomná sexualita je autorovi pouze prostředkem, jak se vyrovnat s nevěrou své milenky. Josef Vohryzek11 si všiml toho, že pro Vaculíka nepředstavuje sex pouze libido, ale že zdůrazňuje i jeho funkci rozmnožovací, a to ve velmi intenzivní míře. Na konci první části, když se milenci v marné snaze o záchranu vztahu snaží několik měsíců počít dítě, má sexuální kontakt téměř výlučně právě tuto jedinou funkci. Oba sice po celou dobu pochybují, zda činí správně a zda je jejich současná situace vhodná pro přivedení dítěte na svět. Jejich rozhodování však ztratí na významu dříve, než stačí dospět k jakémukoli závěru. Xena otěhotní a Vaculíkova kniha se přenese do své druhé části, v níž veškeré milostné peripetie ustupují do pozadí. Průběh vztahu je zmiňován pouze okrajově, je však zřejmé, že neodvratně spěje k rozchodu. Vzájemné odcizení naznačuje vypravěč i tím, že svou družku již téměř vůbec nenazývá Xenkou, ale jen Pavlou, tedy jménem postavy, která se ve Smolné knize uchýlila k činu, jenž se stal důvodem krachu jejich dlouholetého vztahu. - 60 -

Místo depresivního utápění se v úvahách a zmatených myšlenkách, typických pro první část, vystupuje zde do popředí temperament a energie mladého dětského života. Malý syn se pro vypravěče stává jakýmsi útočištěm. Po „ztrátě“ ženy upíná se na něj jako na to jediné, co mu zbylo; vidí v něm smysl svého života. Věnuje mu veškerý svůj čas i síly, chrání ho, fascinovaně pozoruje jeho psychický i fyzický vývoj, jeho živost a vitálnost. Spolu se změnou tématu změnil autor i styl svých zápisů. Nyní se více soustřeďuje na detaily, zachycuje i nepatrné vývojové změny a podle Emila Lukeše uvádí dlouhé výčty „pohybů, pohledů, reakcí a gest malého tvora, což činí z druhého dílu knihy strhující akční rej, mystický i ,banální´ v jednom“. 12 Líčení chvil strávených s chlapcem patří k nejlepším místům textu. Vaculík zde projevil velké porozumění pro dětský svět. S obrovskou otcovskou pýchou zaznamenává drobné pokroky malé tvora („Umí se už vypravovat: totiž umí bez řevu počkat, až je oblečen a až se obleču já.“, s. 164) a s úžasem se pozastavuje nad fascinující originalitou dětského myšlení, nad tím, jak si jeho syn po kouskách skládá dohromady obraz světa („Tati, kolo je plostzedek, motolka je plostzedek, tlamvaj je plostzedek. A létající kobelec?“, s. 216). Vypravěč je rovněž unesen synovou dělností a jeho kladným přístupem k jakékoli manuální činnosti („Dva dny u chalupy prožil v práci: stavěl, nosil, vozil... Nezná lepší hry než opravdovou práci.“, s. 233). S podobnou zaujatostí zaznamenává i specifika chlapcovy řeči: sleduje, jak se vyvíjí slovní zásoba, diví se nedokonalé syntaxi a hrdě informuje o tom, co vše je jeho dítko ve svém věku schopno vyjádřit. Ve snaze zvýšit autentičnost textu zachycuje komolené promluvy foneticky: „Já bysem chtel ten slozitej celvenej nůz s mnoha zelízkama, co más na stole.“ (s. 238) Nejen v první části, i zde se však hrdina cítí poněkud rozpolcený: na jednu stranu je rád, že je syn zvídavý a živý, na druhou má o něj mnohdy až iracionální strach. Neustále se bez vnější příčiny obává toho, co všechno by se tomu malému bezbrannému tvorečkovi mohlo stát: „Když tam nejsem, představuju si, jak chlapec zakopává a naráží hlavou do rohu.“ (s. 159) Velikost jeho strachu je přitom přímo úměrná tomu, jak detailně a plasticky líčí všechny synovy úrazy - pády, odřeniny, modřiny i krev: „Běžel, spadl do betonového koryta jedné překážky, zaduněla rána, byl jsem přesvědčen, že má hlavu rozbitou do krve: obrovská boule.“ (s. 187) - 61 -

Veškeré podrobné popisy a ukázky postupného objevování okolního světa však vypravěči přesto připadají nedostatečné ve srovnání s tím, jaký chlapec opravdu je. Zdá se mu, že ať se snaží sebevíc, nikdy nemůže psaním postihnout celistvost jeho osobnosti: „Ale nevím opravdu, jak ho zapisovat. Tyto vnější příhody a popisy neukazují skoro nic z toho, co je.“ (s. 209) Jeho syn se mu jeví jako dokonalý tvor s nesobeckým, čistým myšlením. Je naprosto fascinován jeho přímočarostí, bezelstností a příchylností i celým tím jeho dětským světem. Často ho napadá, proč si toho všeho nevšiml před mnoha lety u svých starších synů. Uvědomuje si, o co přišel, a cítí lítost nad tím, o co připravil je. S výčitkami svědomí se svěřuje při jedné procházce svému synu Janovi: „Často se spletu a oslovuju ho tvým jménem, tak to vidíš! Vynahrazuju na něm, co jsem pro svou nedokonalost možná zmeškal na tobě. Jsem k němu rád velkorysý, shovívavý a trpělivý, jak jsem k vám neuměl být. I když, jináč, myslím si, že jsem se k vám choval, jak jsem nejlíp uměl. Ale neuměl jsem to ještě. Mrzí mě to.“ (s. 194) Teprve životní zkušenosti ho naučily moudrosti a rozvážnosti tolik potřebné při výchově dítěte. Svého chlapce však již vede jistě a vychovává ho podle jasných představ k obrazu svému. Přesně, jak to dělal jeho vlastní otec. Ne náhodou se tu vracejí vzpomínky na dětství, na rodiče a hlavně na tatínka. Knihou Jak se dělá chlapec totiž Vaculík nejen znázorňuje přirozený tok života, kdy se štafeta předává z generace na generaci, ale uzavírá i jeden životní kruh: od otce přechází k synovi. Zatímco na začátku své spisovatelské dráhy v románu Sekyra zachytil vztah otec-syn z pohledu syna, po letech se k tomuto tématu vrací, aby zachytil stejný vztah, v němž však sám figuruje jako otec. Ani vědomí, že chlapec potřebuje oba rodiče, však již nemohlo odvrátit definitivní rozpad vztahu Josefa a Xenky. Milenci se rozešli v základním pohledu na svět i na společný budoucí život. Pro vypravěče je sice rozchod citovou katastrofou, uvědomuje si však nevyhnutelnost tohoto kroku: „Její život nenaplním, a svůj ztrácím.“ (s. 122) Nakonec však přece jen nejvíc trpí nikoli odchodem ženy, ale odloučením od syna a vědomím, že se nyní nebude moci plně podílet na jeho výchově. V chlapci je totiž ztělesněna zároveň i vypravěčova touha po pokračování jeho vlastního života, po překonání smrti. Ač by se to mohlo zdát nevýznamné, kniha je lehce protkána právě obavami z úmrtí. Nejde však jen o strach z vlastní pomíjivosti, - 62 -

ale z toho, že nedostojí všem svým povinnostem a závazkům: „Teď mám strach: ne o svůj život, ale z následků své smrti.“ (s. 43) Vypravěč dobře ví, že přivedení dítěte na svět představuje obrovskou odpovědnost, a uvědomuje si, že je už starý. Nejvíce se však bojí toho, že umře dříve, než se svému potomkovi stačí vtisknout do paměti, než mu stačí předat něco ze sebe a ze svých předků – to něco, co mu zajistí, že i po své smrti bude „žít“ dál. Za laskavými a láskyplnými popisy „dělání“ chlapce se tedy skrývá i úzkost z nicoty a všudypřítomná prázdnota, která podle názoru Moniky Zgustové „zbyla po ztraceném štěstí, po ztracené lásce, po vlastní ženě, po celistvém životě, nerozdrobeném na úlomky a střepiny.“ 13 Vzhledem k intimní povaze této knihy je pochopitelné, že do ní autor nezařadil soudobé společenské události, jako to udělal v Českém snáři. O disidentském prostředí či známých literárních osobnostech se sice zmiňuje, jedná se však pouze o náznaky. Přesto je zvláštní, že ani jedinou větu nevěnuje politickému převratu, za který léta bojoval. Tolik očekávaná listopadová revoluce však není jedinou významnou událostí, kterou autor vynechal – paradoxně nezmínil ani chlapcovo narození. Na konci první části je v jednom ze zápisů stručně oznámeno, že Pavla je ve třetím měsíci, druhá část se již začíná příhodami ze synova nového života. Josef Vohryzek se snaží tuto skutečnost objasnit: „Vynechání chlapcova narození má své přirozené vysvětlení v tom, že příliš těsně souvisí s podstatou věci, vlastně je onou podstatou věci, než aby mohlo zaujmout adekvátní místo v příběhu, kterému je – jako každému vyprávění – dáno kolem podstaty kroužit, ne ji kontrahentně a rázem ukázat.“ 14 Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že ústřední téma prózy Jak se dělá chlapec tvoří krize milostného vztahu a snaha o zplození syna, hlavní těžiště díla ve skutečnosti leží až v jeho druhé části. Podle Emila Lukeše „spočívá především v pochopení, že chlapec se dělá tím, že ho milujeme, vychováváme a podílíme se na formování jeho osobnosti. Bez této dimenze by byl román jen dalším příběhem o tom, že láska kvete v každém věku, že vztah mezi milenci tak rozdílného stáří obvykle nekončí dobře a že přes veškerou intelektuální úroveň partnerů se rozchody neobejdou bez trapných srážek a vyřizování účtů, při nichž se láska mění v nenávist.“ 15

- 63 -

3.3.3. STYL, JAZYK A JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY V próze Jak se dělá chlapec Vaculík opět uplatnil všechny příznačné prvky své poetiky, které jsme mohli zaznamenat již v jeho předchozích dílech: kontrastní nářeční výrazy, osobité popisy přírody, živé dialogy, neotřelá obrazná pojmenování i syntaktické zvláštnosti. Stejně jako v Českém snáři zůstává autor věrný zejména svému typickému slovosledu. Snad ještě ve větší míře klade přívlastky a příslovečná určení na konec vět, čímž skutečnost ozvláštňuje, činí ji významnou, dodává jí jakýsi další rozměr, či jemně pozměněný, rozšířený význam: „… s chaloupkami, v nichž lidé žijí snad bez potřeby změny, růstu, zvětšení. Skoro jak ze slabikáře, Alšova. Jsou to rezervace, neúmyslné.“ (s. 52) „Poslouchá nebo ohmatává mi srdce, jež však u této námahy nejeví neklid pranic.“ (s. 121) Mezi frekventované prvky patří rovněž využívání krátkých vět. Spisovatel se snaží jednotlivé věty maximálně osamostatnit, aby byly nejen pouhým sdělením, ale zároveň originálním výkladem: „Je to divné: proč jsem tu? Šel jsem dál. Žluté traviny, holé trní, na pustých jabloních červenají se opuštěně jablíčka. S tatínkem neposbíráme. Dědím? Vypuštěný rybník. Bude brzo zima letos.“ (s. 42) Ani tato deníková próza není ochuzena o Vaculíkův svérázný humor, který mu v každé situaci pomáhá udržet si určitý nadhled. Opět se můžeme setkat s ironií, černým humorem i situační komikou. Velmi bohaté na humorné postřehy jsou zejména vypravěčovy rozhovory s jeho malým synem: „Napadlo mi zeptat se ho: ,Kdyby ses měl rozhodnout, s kým pojedeš: se mnou ve favoritu, nebo s manželem v bavoráku. S kým bys jel?´ Takové ošklivé otázky nemají se dětem dávat. Chlapec odpověděl hned a bez rozpaků: ,Tak bych samozzejme jel s tebou. Protože já si to lepsí nechávám vždycky na konec.´“ (s. 246) Často zařazuje i rozličné slovní hříčky, které text vhodně oživují: „Pan profesor si vzal svou studentku, z jiné třídy našeho ročníku, prý byla nejpěknější cerka ze školy […]. Pak ji nechal a vysloužil si odsudek všech svých žáků-ctitelů: protože my jsme ho všichni ctili.“ (s. 64) Nezřídka si autor hraje také s grafickou podobou slov: „Z třístránkové básně vybírám jen toto, ale parafrázuju to, abych nezavadil o její kopí: right!“ (s. 9) - 64 -

Vaculík se vždy snaží o co nejdokonalejší vystižení událostí, které jsou pro něj důležité. Snaží se o zachycení konkrétní situace v celé její pestrosti, tzn. se všemi drobnými detaily. Tento autentický „živý“ obraz většinou vytváří pomocí hromadění slov. Někdy za sebou skládá několik přívlastků - zejména při líčení přírody nebo při vzpomínání na své dětství, kdy „jak malý svobodný bosý osamělý chodil potokem a loukami,…“. (s. 139) Jindy, pokud chce vystihnout živelnost situace, nashromáždí plnovýznamová slovesa. Tak je tomu zvlášť při popisech prvních měsíců života vypravěčova syna, který „běhá, pokřikuje, padá, řve, mává rukama, potácí se, zakopává, přiletí a věší se na nohy,…“. (s. 159) Někdy si autor dokonce přizpůsobí tvar slova tak, aby se mu hodil do určité situace a evokoval určitý význam: „,Xenko, tak já půjdu, ale tentokrát nepotřebuju žádné drama, nebudu teď v noci bouchat autovýma dveřma, rozčileně odjíždět, udělám to zítra.´“ (s. 126) Ačkoliv se děj Vaculíkova románu Jak se dělá chlapec odehrává převážně v Praze, nevzdal se autor typického prvku svého stylu a zařazuje do textu nářeční výrazy. Ve srovnání s předchozími díly se však moravské obraty objevují velice spoře. Nářečím nechává promlouvat zejména své přátele a rodinné příslušníky. K „rodné mluvě“ se uchyluje zvláště tehdy, když chce zdůraznit, že je pro něj popisovaná situace nějakým způsobem závažná, že se ho osobně dotýká. To je i případ následující ukázky, v níž autor používá příslušný způsob řeči, když vzpomíná na své mládí a svého moravského bratrance: „Naučil mě hrát hru s dřévkama, vedl hru na štištilípa, při chytačce v lese hongal se odvážně ze stromu na strom,…“ (s. 96) Z lexikálního hlediska však nespočívá unikátnost této knihy pouze ve výběru a umístění jazykových prostředků, ale také ve specifické slovní zásobě. Alespoň v první části knihy se erotické termíny objevují téměř na každé stránce. Najdeme zde desítky jemně významově odstíněných výrazů pro intimní partie ženského těla, pro mužský pohlavní úd i samotný sexuální akt: „Vyskočil z postele a byl překvapený, skoro dopálený... když před něj se hned bujně postavil jeho kůň. […] Klisna nechápe, stojí v pářicí póze.“ (s. 39) Kniha je doslova protkána jemnými i vulgárními erotickými výrazy, které ji posunuly téměř až na hranici morální únosnosti. Někteří čtenáři i recenzenti ji označili za nechutnou a provokativní. Vypravěč však slova, která mnozí pociťují jako - 65 -

urážlivá či extrémně nevhodná, paradoxně za vulgární mnohdy vůbec nepovažuje: „Asi deset kilometrů jsem přemýšlel o jazykovém jevu, který nechápu a odmítám: proč se slovo piča užívá jako kletba, nadávka, urážka, proč ho berou lidé sprostě.“ (s. 88) Urážky a vulgarismy mají mu být spíše jakýmsi prostředkem, jak se po svém vyrovnat s nevěrou partnerky, jak se znovu dobrat ztraceného klidu a vnitřní duševní rovnováhy: „Uděláš to zas, kdykoli dostaneš chuť na neznámý ocas.“ (s. 18) Často rovněž využívá pouze sexuální narážky a dvojsmyslnosti, kterými se snaží vystihnout živočišnou podstatu jeho vztahu s mladší partnerkou: „Pavla mu přišla ukázat, jak jí po stehně teče mlíčí. Bylo to zvířecky rozkošné, ale připadal jsem si jak blbec na potřebu.“ (s. 37) Stejně jako v Českém snáři i v deníkové próze Jak se dělá chlapec řeší vypravěč svá trápení úniky do přírody. V krizi milostného vztahu jako by mu příroda nahrazovala jeho odcházející milenku: „Vyjel jsem pak za město, do kopců, a octl se v ozářené nádherné kopcovině. Už jsem na to přišel: kopce jsou tu jako nahé. Působí na mě smyslně: vidím břicha, zadky, boky, ramena.“ (s. 82) Vaculík vůbec je tvůrcem precizně vypracovaných popisů. Vytváří je zpravidla tím způsobem, že záměrně vybírá typické detaily, které zaznamenávají skutečnost s určitou naléhavostí, vypovídají něco podstatného, a od nichž se pak plynule přenese k obecnější úvaze o celé situaci, o pocitech, o lidském údělu i smyslu života: „Chlapec má dole dva zuby. Oči hnědé jako já, a jináč zdá se mi být na Pavlina otce Jana. Říkám to, a oni mi to vyvracejí. Asi myslí, že mě to mrzí. […] Obličejík má chlapec čtvercový, pusu dlouhou, jak mají naši z Návojné. […] Oči má, myslím, dál od sebe, než já mám. Když jsem si jeho podobu na Pavlina otce Jana uvědomil, pomyslel jsem si také, že Jan chtěl žít: a když musel umřít, že tam možná čekal, až se bude moci vrátit. Mám opravdu pocit, že jsem mu otevřel dveře ze smrti a vpustil ho na svět.“ (s. 155) Obdivuhodná je i autorova rafinovaná práce s motivy - jejich umístění, frekvence i gradace významu. Poměrně často využívaným motivem je zde např. fotografování. Vaculík vášnivě rád fotí svou rodinu, své přátele i přírodu, sám si pak fotky vyvolává a je fascinován tím, jak zachycují skutečnost – s odstupem a z jiné perspektivy, než je možné ji vidět v přítomné chvíli: „Dělám fotky: ty poslední jsou ze slaměného stohu s Pavlou a starší - 66 -

s chlapcem v Karlových Varech. Tříměsíční je se mnou ve vaně: má klidný oddaný obličej. […] Ta tvář se netváří, jenom je. Na pozdějších obrázcích sedí mi za krkem, pak stojí vedle mne, je klidný, samozřejmý, pořád tak čistý, jen v existenci: ve své pravé podobě, bez tvářnosti.“ (s. 185) Próza Jak se dělá chlapec má deníkovou formu a stejně jako předchozí díla vyznívá zároveň jako autobiografická výpověď svého autora. Zatímco v Sekyře nebo Českém snáři jsou události zachycovány pouze v ich-formě, pro tento román je příznačná častá změna vypravěčské osoby. Přechod do er-formy má své opodstatnění, není však plynulý, osobní vypravěč se mění na vševědoucího často i v rámci jediné věty. Autor tak činí v situacích, jež jsou pro něj příliš citlivé a tímto způsobem se od nich snaží odosobnit - zejména se jedná o situace týkající se krize milostného vztahu: „Můžu odejít kdykoliv. Budu zkoušet, co unesu. Potom odejdu určitě. Do tlustého rukopisu, odloženého na stole až k oknu, se nepodíval.“ (s. 9-10)

- 67 -

3.3.4. ROMÁN PROTI ROMÁNU Tímto názvem označil Pavel Janoušek16 svoji recenzi, v níž se věnuje srovnání dvou netradičních děl české literatury: Smolné knihy Lenky Procházkové a prózy Ludvíka Vaculíka Jak se dělá chlapec. Zvláštnost těchto nekonvenčních románů tkví v tom, že se nejedná o fabulaci, nýbrž o skutečný příběh živých lidí, kteří se rozhodli řešit své neshody velmi svérázným způsobem – zahrnuli do nich širokou veřejnost. Je přitom pozoruhodné sledovat, jak se jejich subjektivní pohled na tytéž situace často odlišuje. Smolná kniha a Jak se dělá chlapec jsou tak podle Pavla Janouška zároveň „sporem dvou spisovatelů o konečnou – nesmrtelnou – podobu společných prožitků.“ 17 Vaculík ani Procházková sice nepoužívají reálná jména, čtenář je však schopen identifikovat jednotlivé postavy a ztotožnit je se skutečnými lidmi. Vaculík navíc netají, že právě on se stal předlohou pro literárního Josefa a že jeho Xenka je totožná s postavou nazvanou u Procházkové Pavla i se samotnou Procházkovou. Analogie napomáhá tomu, že čtenář už pak dílo logicky nevnímá pouze jako obratně stylizovaný produkt autorovy fantazie, ale jako náhled do intimního života dvou známých osob. Zcela automaticky a nevědomě tedy směřuje své myšlenky do mimoliterárního kontextu. Srovnání těchto děl však není zajímavé pouze z hlediska mimoliterárních přesahů, ale rovněž z hlediska intertextuality. Pavel Janoušek18 ve své recenzi dále uvádí, že jde o vztah mezi dvěma, respektive třemi texty, a to mezi Smolnou knihou, její podobou v první části románu Jak se dělá chlapec a samotným tímto románem. Výchozím je v tomto vztahu spor autora-vypravěče s autorkou i obsahem Smolné knihy. Vaculík totiž není spokojen s tím, jak je jako postava v knize prezentován a snaží se vyvrátit obraz, který by si o něm čtenář mohl z textů psaných jeho partnerkou utvořit. Snaha přesvědčit ostatní, že právě jeho verze se nejvíce blíží skutečnosti, je přitom poměrně značná: „Josef je v knize hloupý a protivný: mluví v chlapáckých klišé džínových pijáků rumu. Zatímco oni nosí slipy, on má manželkou zašívané trenky jako já, rodinu buď výchovně tyranizuje jako já, nebo ji polévá odpornou blahovůlí pupkáče jako já, jemuž bylo dobře uvařeno jako mně. – Mohl bych se uklidnit: to přece nejsem já. Jenže všichni očekávaní čtenáři vědí, že Xenie píše ze života, a s kým žije také vědí.“ (s. 15-16) - 68 -

Luculík nejenže odmítá způsob vylíčení své osobnosti, ale nesouhlasí ani s výběrem situací, na nichž Procházková demonstruje jeho jednání vůči její osobě: „Využívá ošklivých příhod, na kterých jsem měl nějakou vinu, a vynechává ty, které způsobila ona… Já vím, že takto se kniha číst nemá. Jenže tato kniha je tak přímo psaná. Všecky události jsou skutečné, nepřidala k nim skoro nic, ale líčí je tak, jak by je líčil můj nepřítel. Toto je moje žena?“ (s. 101-102) Kromě obsahu autor často polemizuje i s formou knihy Lenky Procházkové. Hodnotí její styl, vystihuje podstatu jejího talentu a upozorňuje na slabé stránky její literární výpovědi: „Leželi jsme potmě a já jsem pravil: ,Máš takový způsob, že popisuješ situace a děj, žádné pocity a duševní stavy. Rýsuje se ti osobitý styl a metoda. Kdo ji nepozná nebo nepřijme, bude ti vytýkat povrchnost, lehkou čtivost, nedostatek psychologie a morálky. Ale i když ji tam nepíšeš, ty ji musíš mít. Děj a sled událostí musí ve čtenáři ty pocity, o nichž nemluvíš, vyvolat. Proto tvoje metoda musí být přesná.´“ (s. 30) Pavel Janoušek19 rovněž tvrdí, že Jak se dělá chlapec je kniha samolibá, v níž jedinou autorovou snahou je předvést svoji mužnost a vzbudit čtenářův soucit, když se kvůli nevěře své milenky ocitl v nezáviděníhodné situaci. Přes tuto svou ješitnost i přes určitou míru autostylizace je však Vaculík oproti Procházkové stále ve výhodě. Tou největší výhodou je právě možnost druhé promluvy. Vaculík může polemizovat (což také nepřetržitě činí), a ovlivnit tak konečné vyznění mnoha událostí. Zároveň tím čtenáři odkrývá, jak odlišný pohled mají někdy oba partneři na svět. Jasně to potvrzuje zejména zmiňovaný potrat, který je jedním z ústředních témat Smolné knihy a vlastně také důvodem, proč se vypravěčka uchýlila k nevěře. Vaculík tuto příhodu zmiňuje pouze jako bezvýznamnou epizodu: „Pavla mi dala znovu číst svůj prý už hotový román o blbém Josefovi, jemuž musela být nevěrná, protože ji nechal jít na interrupci; stručný obsah.“ (s. 172)

Pro něj je naopak mnohem závažnější jeho infarkt,

k němuž se v příběhu ještě několikrát vrací a který Procházková sice rozvine, rozhodně mu však nepřikládá zvláštní význam. Vaculík má nad Procházkovou převahu i v tom, že on je „skutečný“ spisovatel. Největší slabina Smolné knihy spočívá v tom, že se podobá spíše reportáži. Procházková sice píše velmi obratně, její vtipné dialogy i humorně ironické postřehy zajišťují čtivost, ve své podstatě je však její text jen banálním záznamem - 69 -

všednodenní reality. Chtělo by se namítnout, že Luculík přece také ve svých denících registruje prosté každodenní události. Jenže tento autor umí přesně pojmenovat skutečnost, látku do svých záznamů navíc pečlivě vybírá a v případě potřeby stylizuje. Každá věta je u něj promyšleným básnickým počinem. V tomto sporu jde tedy zároveň i o svár dvou poetik a je až paradoxní, nakolik rozdílné mohou být dvě knihy inspirované stejným životním příběhem. Procházková vytvořila tradiční román postavený na reálných zážitcích kombinovaných s prvky fikce. Dokud zapisuje autentické, skutečně prožité epizody, je její rukopis jistý a nenucený. Jakmile se však pokusí fabulovat, ztrácí dění na své přirozenosti a některé události vyznívají místy takřka uměle. Příkladem může být vykonstruovaná scéna, v níž hrdinka vyhrožuje policistovi revolverem a která tvoří vyvrcholení celého románu - je sice velmi efektní a dramatická, zároveň však naprosto nevěrohodná. Proti tomu staví Vaculík text, který zachycuje dění autenticky a nesnaží se příhody nutně ohraničit začátkem nebo koncem. Próza Jak se dělá chlapec svým uměleckým zpracováním Smolnou knihu v mnohém převyšuje. Pavel Janoušek k tomu podotýká: „Z hlediska čistě literárního je vítězství Vaculíkova románu na románem Procházkové vítězstvím literatury hledající a formulující nad psaním ve stylu červené knihovny.“ 20

- 70 -

POZNÁMKY KE KAPITOLE JAK SE DĚLÁ CHLAPEC: 1

VACULÍK, L. Jak se dělá chlapec. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1993, s. 7. Všechny následující citace pocházejí z téhož vydání knihy. 2 PECHAR, J. Pokračování experimentu. Literární noviny, 1994, roč. 5, č. 6, s. 6. 3 LUKEŠ, E. Trápení starého Werthera. Tvar, 1994, roč. 5, č. 2, s. 19-20. 4 ZGUSTOVÁ, M. Terén těla a duše. Literární noviny, 1993, roč. 4, č. 50, s. 6. 5 POHORSKÝ, M. Vaculík „made“. In Nové knihy. Praha: Torst, 1993, s. 1. 6 PROCHÁZKOVÁ, L. Smolná kniha. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1992, s. 139. 7 Tamtéž, s. 138. 8 Tamtéž, s. 39. 9 LUKEŠ, E. Trápení starého Werthera. Tvar, 1994, roč. 5, č. 2, s. 19-20. 10 JANOUŠEK, P. Vaculíkova smolná Nesmrtelnost. Tvar, 1994, roč. 5, č. 5, s. 1. 11 VOHRYZEK, J. Problematická spolehlivost světa. Respekt, 1994, roč. 5, č. 17, s. 15. 12 LUKEŠ, E. Trápení starého Werthera. Tvar, 1994, roč. 5, č. 2, s. 19-20. 13 ZGUSTOVÁ, M. Terén těla a duše. Literární noviny, 1993, roč. 4, č. 50, s. 6. 14 VOHRYZEK, J. Problematická spolehlivost světa. Respekt, 1994, roč. 5, č. 17, s. 15. 15 LUKEŠ, E. Trápení starého Werthera. Tvar, 1994, roč. 5, č. 2, s. 19-20. 16 JANOUŠEK, P. Román proti románu. Tvar, 1994, roč. 5, č. 16, s. 1, 4-5. 17 JANOUŠEK, P. Vaculíkova smolná Nesmrtelnost. Tvar, 1994, roč. 5, č. 5, s. 1. 18 JANOUŠEK, P. Román proti románu. Tvar, 1994, roč. 5, č. 16, s. 1, 4-5. 19 JANOUŠEK, P. Vaculíkova smolná Nesmrtelnost. Tvar, 1994, roč. 5, č. 5, s. 1. 20 JANOUŠEK, P. Román proti románu. Tvar, 1994, roč. 5, č. 16, s. 1, 4-5.

- 71 -

3.4. KONSTANTY VACULÍKOVY ROMÁNOVÉ POETIKY Ludvík Vaculík o sobě rád tvrdí, že není spisovatel1. Má svým způsobem pravdu. Spisovatelé většinou začínají svou knihu s určitým záměrem, mají promyšlenou kompozici a snaží se o určitý směr. Luculík začíná knihu a čeká, co z ní vzejde. Uplatnit tento „opačný postup“ mu umožnila především zvolená literární forma: deníkové záznamy. Již mnohokrát jsme se mohli přesvědčit, že Vaculík není autorem fikce (tu v určité míře uplatnil pouze v románu Morčata), ale staví svá díla na vlastní životní zkušenosti. Zkrátka k tomu, aby mohl psát, potřebuje vždy něco prožít. Autorův vlastní život a život lidí z jeho okolí se tak stávají základním stavebním materiálem všech jeho knih. Ty se liší pouze mírou autentičnosti. Zatímco deníky Vaculíkův život doslova kopírují, do románů (např. Sekyra) vkládá spíše své prožitky a vzpomínky. I u románových děl však platí, že by nemohla vzniknout bez toho, aniž by spisovatel zmiňované události skutečně prožil. Je proto zajímavé sledovat, v čem se jeho (ač mnohdy tematicky odlišná) díla shodují i jak se proměňuje jeho tvorba v závislosti na změně společenské situace i zvratech v autorově osobním životě. Vzhledem k tomu, že všechna jeho díla jsou postavena na autentickém zachycení reálných situací a vyznačují se značnou mírou autobiografičnosti, jednotlivé vzpomínky, zážitky, příhody, ale i postavy se logicky při různých příležitostech vynořují znovu a významově propojují dílo s dalšími autorovými texty. Jen tak mohl podle Vladimíra Karfíka vzniknout tento typicky vaculíkovský paradox, kdy „každé dílo je jiné a od těch předchozích se vždy do jisté míry liší svým záměrem, tvarem i jazykovým stylem, přesto však spolu všechna velmi úzce souvisí“. 2 Při četbě Českého snáře se např. v různých vzpomínkových pasážích podobnou atmosférou často připomene Sekyra. Obě tyto knihy jsou ostrou kritikou stranické politiky a shodný zůstává i způsob, jakým vypravěč řeší těžké životní situace: uniká načerpat energii do přírody nebo se ve vzpomínkách vrací do neposkvrněného období svého dětství. Přesto je však Sekyra v mnohém spíše odlišná. Hlavní rozdíl spočívá podle názoru Vladimíra Karfíka v tom, že ještě stojí „na pevné půdě tradičního románu“,3 v němž může autor využít časového odstupu. Ten „umožňuje vytvořit v díle novou - 72 -

skutečnost svobodněji a pravdivěji, než jak se předměty, vztahy a děje vyjevovaly v životě“.4 Sekyra měla od začátku jasně danou kompozici. Na počátku Českého snáře stála jen mlhavá představa o budoucí podobě díla. Také postavy přicházely postupně a autor v podstatě nemohl předem tušit, kdo se zrovna dnes stane součástí jeho spisu. Na rozdíl od retrospektivních epizod v Sekyře zaznamenával zde Vaculík čerstvě přítomné dění. Co se týče formy, má však Český snář blíže ke knize Jak se dělá chlapec. Oba texty jsou založeny na autentických deníkových záznamech, oba využívají jména skutečných osob a zachycují život s překvapující otevřeností. Oba rovněž vyvolaly vlny protichůdných reakcí, a rozvířily tak dění v literárním i společenském prostředí. Rozhodně se však nemohou srovnávat v tom, jak zachycují soudobé společenské a politické události. Zatímco Český snář je unikátní sondou do života společnosti v době normalizace, do příběhu druhé zmiňované knihy pronikají tyto události jen zřídka a velmi útržkovitě. Spisovatel se zde věnuje čistě svému osobnímu životu a již se veřejně neangažuje. Zajímavý je však rozhodně pohled na obě tato díla z hlediska jejich účinku na samotného autora. Pavel Janoušek si všiml paradoxní skutečnosti: „Jestliže po zveřejnění Českého snáře se jiní bránili proti tomu, jak je Vaculík zachytil, nyní on sám se svým románem [Jak se dělá chlapec] odmítá způsob, jak byl v literárním díle zachycen.“ 5 Ačkoli mezi Sekyrou a knihou Jak se dělá chlapec zeje propast bezmála třiceti let a jedná se o díla obsahově i tvarově naprosto odlišná, přesto mají i tyto texty něco společného. Tím něčím je aspekt otcovství. V průběhu let totiž došlo u Vaculíka k jistému posunu: zatímco v Sekyře nahlíží na svět i na sebe prostřednictvím svého otce, v próze Jak se dělá chlapec se stává otcem sám a začíná život pozorovat očima svého syna. Všechny tři zmiňované knihy jsou shodně osobní výpovědí autora o vlastním životě. A všechny se mohou „pyšnit“ i tím, že ve své době vždy zbouraly určité tabu a ku prospěchu české literatury otevřely podle Pavla Janouška „nové tematické a výrazové možnosti“. 6 Dalšími pomyslnými nitkami, které se táhnou celou Vaculíkovou tvorbou, jsou společné, bohatě rozvíjené motivy, mezi něž patří láska, krása prostých, jednoduchých věcí, čistá příroda, v níž hledá útočiště, vzpomínky na dětství prožité na moravské - 73 -

vesnici a v neposlední řadě motivy luku, šípů a indiánské čelenky, jež pro něj symbolizují svět Indiánů, stejně divokých a svobodných, jako je autorova duše. Tím základním pojítkem, které sjednocuje celou spisovatelovu tvorbu, je pak bezpochyby jeho originální a nenapodobitelný styl. Půvab jeho knih totiž netkví v dokonalé zápletce, strhujícím ději či důmyslné pointě; tkví právě v jazykové kvalitě. Vaculík dokáže přesně formulovat své myšlenky a postřehy, používá výstižné výrazy i rozmanitou škálu jazykových prostředků. Navíc klade důraz na otevřenost a autenticitu vyprávěného a umí obratně zacházet s různými vypravěčskými osobami i se jmény postav. Vytvořil si zkrátka svůj osobitý rukopis, který z něj činí jednoho z nejuznávanějších českých literátů.

- 74 -

POZNÁMKY KE KAPITOLE KONSTANTY VACULÍKOVY ROMÁNOVÉ POETIKY: 1 2 3 4 5 6

TICHÁ, H. Takový křemen jako Vaculík hned tak někdo není. Domažlicko, 1996, roč. 6, č. 218, s. 9. Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. Ed. Ludvík Vaculík. 1.vyd. Praha: Torst, 1991. s. 78. KARFÍK, V. Pravdu, i kdyby jí mělo být peklo! Literární noviny, 1991, roč. 2, č. 14, s. 5. Tamtéž, s. 5. JANOUŠEK, P. Román proti románu. Tvar, 1994, roč. 5, č. 16, s. 1, 4-5. Tamtéž, s. 4.

- 75 -

4. VACULÍKOVA LITERÁRNĚ-SPOLEČENSKÁ ANGAŽOVANOST Všem, kdo se alespoň trochu zajímají o společenské dění, sledují současnou literaturu či pravidelně pročítají denní tisk, jistě není jméno Ludvíka Vaculíka neznámé. Tento nestor české literatury pak nemohl uniknout zejména těm, kteří v době hluboké totality jakýmkoli způsobem usilovali o zlepšení tehdejších poměrů. Ludvík Vaculík je totiž proslavený nejen svými autentickými deníkovými prózami a stovkami stylisticky i jazykově nedostižných fejetonů, ale hlavně vytrvalými aktivitami zaměřenými proti nedemokratické stranické politice. Komunismus se nakonec stal Vaculíkovi největším životním soupeřem, ačkoli zpočátku vše nasvědčovalo pravému opaku. Stejně jako většina československé inteligence vstupuje i on záhy po válce do komunistické strany. Velice brzy však zjišťuje, že veškeré propagované výhody socialismu byly jen klamem a všechny sliby i kroky podnikané stranickými funkcionáři pouze promyšlenou politickou taktikou. Vaculíkovy ideály a představy o rovné společnosti, s nimiž do strany vstupoval, se tak ukázaly být falešným snem, jenž se v ničem neshodoval s pozdější politickou praxí. Úměrně tomu, jak rostla Vaculíkova nespokojenost, rostla i jeho potřeba upozornit na zhoubnost vládnoucího režimu. Nesouhlas s nastolenou ideologií tak paradoxně stál u zrodu spisovatelovy literární i společenské „kariéry“. Velkou měrou tomu však napomohla i jeho svérázná povaha: jeho umanutost, zásadovost, upřímnost, jeho vzdor i věrnost vlastnímu přesvědčení. Všechny tyto povahové rysy ostatně vložil na počátku šedesátých let do boje o vydání svého prvního románu Rušný dům (1963), v němž se již začíná stavět do opozice a odkrývá některé negativní stránky státního zřízení. Když mu v nakladatelství Československý spisovatel doporučili, aby „nevhodné“ pasáže přepracoval, autor to razantně odmítl s odůvodněním, že text je přesně takový, jaký ho chtěl mít. Ivan Klíma k tomu dodává: „Román přesto vyšel a Vaculík tak sobě i jiným předvedl, že vzdorovat ideologickým náčelníkům má smysl.“ 1 Svoji společenskou „kariéru“ začal spisovatel v Československém rozhlase, kde se věnoval zejména pořadům pro mládež. Do všeobecného povědomí se však zapsal až ve druhé polovině šedesátých let, kdy nastoupil jako redaktor - 76 -

do Literárních novin. To už si byl naprosto jistý tím, že socialismus v takové podobě, v jaké ho praktikují komunističtí pohlaváři, nemůže nikdy přinést národu nic dobrého. Své rozhořčení, zklamání i lítost nad ztracenými iluzemi vložil nejen do svého ostře protikomunisticky zaměřeného románu Sekyra (1966), ale hlavně do veřejného projevu, který roku 1967 přednesl na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů a kterým podle Milana Jungmanna dokonale „rozvířil stojaté vody v celé společnosti“. 2 Pobyt ve straně sice ani v nejmenším nesplnil Vaculíkova očekávání, umožnil mu však poznat systém zevnitř. Ve své řeči pak podle slov Pavla Kosatíka „jasně řekl, co tam našel: nic, co by stálo za to udržovat jej při životě“.

3

Tím se

autor stal „trnem v oku“ všem stranickým funkcionářům. Přesto – v době tvrdých politických represí – zůstával na svobodě. Ačkoliv si však dobře uvědomoval nebezpečnost jakéhokoli konfliktu s mocí, se zarputilostí sobě vlastní vzdorovat nepřestal. Již o necelý rok později, v době Pražského jara, vyvolal pozdvižení svým dalším ostře kritickým manifestem nazvaným Dva tisíce slov, který byl 27. června 1968 uveřejněn současně v Literárních novinách, v Mladé frontě, v Práci a Zemědělských novinách. Spisovatel sice měl co říct, přiznává však, že bez iniciace předních představitelů tehdejší československé inteligence by se k sepsání textu zřejmě neodhodlal: „Já bych sám takovou troufalost neměl, mluvit k národu a tak. Ale když za mnou přišli a já vlastně měl vyhovět jejich objednávce... tak to vzniklo. Byla to taková výzva k občanské vzpouře nenásilím. Aby lidi nejen říkali, co si myslí, ale taky se podle toho zařizovali.“

4

A právě v tom spočívá základní smysl Vaculíkovy

„společenské“ práce: snažil se lidem odhalit podstatu režimu a donutit je aktivně se zapojit do boje o lepší budoucnost, nedovolit jim smířit se se současnou situací. Mnoho těch, kteří byli stranickým pojetím socialismu znechuceni, nedokázali však natolik přesně formulovat své myšlenky nebo mnohem častěji ve strachu o vlastní existenci neměli odvahu odporovat, vidělo v Luculíkovi až jakéhosi hrdinu, jenž se místo nich vrhá do boje za občanskou demokracii. Doslova proti své vůli se tak autor podle Pavla Kosatíka stává „píšícím tribunem lidu“.5 Být „profesionálním“ mluvčím čehokoli je však přesně to, co Ludvík Vaculík bytostně odmítá. Neshodovalo se to s jeho vnitřní potřebou být svobodný. Nechce mluvit za jiné. Nechce žádnou společenskou roli, která ho svazuje odpovědností a očekáváními, kterým by musel dostát, neboť tím by o svoji svobodu přišel. - 77 -

Ze stejného důvodu odmítl v roce 1968 i vstup do aktivní politiky. V této době, kdy se ze spisovatele stává jakýsi symbol Pražského jara, mu mnozí navrhovali, aby kandidoval na funkci do obrozovaného KSČ nebo do parlamentu. Pavel Kosatík tyto návrhy obhajuje: „Od lidí, kteří ho obdivovali, to byl logický požadavek: umíš-li z nás nejlépe formulovat, co chceme, jdi a reprezentuj nás na půdě, jež je k tomu určena.“

6

Navzdory nadějím a důvěře tisíců lidí však zůstal prozaik věrný

především svému vlastnímu přesvědčení. Politika sice ovlivňovala jeho život velkou měrou, on však nikdy nepřekročil onu pomyslnou hranici. Velmi přesně pak vystihl spisovatelův postoj k politickému dění Josef Vohryzek, když řekl, že Vaculík je „homo politicus v tom smyslu, že jeho tématem je společenský člověk a jeho etika. Politika jako boj o vliv, o moc a o řízení je mu naprosto cizí“. 7 Odmítnutí „politické kariéry“ autorovi navíc umožnilo udržet si i nadále svoji pozici společenského kritika, který může kdykoli promluvit o čemkoli, co mu není po chuti. To koneckonců učinil ještě mnohokrát, ať už v podobě manifestu Deset bodů, polemice o statečnosti či fejetonu Komunismus je bití. Naprosto nedocenitelným prozaikovým počinem se pak stalo založení samizdatové edice Petlice (1972). Vladimír Sůva8 Vaculíka ve své recenzi dokonce nazval „Krameriem dvacátého věku“, neboť se v jistém smyslu zasloužil o záchranu československé literatury. Poté, co vyšly seznamy zakázaných autorů a vedení komunistické strany převzalo kontrolu nad vydáváním veškerých textů, rozhodl se Luculík s několika svými přáteli, kteří byly rovněž postiženi zákazem publikování, vzít osud svých knih do vlastních rukou. Jedinou možností bylo pořizovat jejich strojopisné kopie. Vaculík9 sice tvrdil, že zpočátku vůbec netušili důležitost své činnosti, že si mysleli, že prostě opisují knížky, aby v nastalé situaci zajistili jejich fyzickou existenci. Logicky uvažující a vždy předvídavý spisovatel však zcela jistě od začátku dobře věděl, co dělá. Co snad tušit nemusel, když se ujímal organizace tohoto „projektu“, bylo, do jakých rozměrů naroste a kolik práce a úsilí ho bude tato samaritánská činnost stát. V Petlici nakonec vyšlo 367 titulů a sám autor říká, že jejím smyslem „bylo zachytit všechno zajímavé. Na redigování nezbýval čas, to nešlo dělat amatérsky a zadarmo. Ale na některých knížkách jsme si dali zvláště záležet. Třeba Morový sloup doprovázely Bauchovy grafiky, Vladislav Vaculka dodal obrázky ke Skácelově sbírce Chyba broskví, fotografie byly součástí dvou svazků Reynkovy poezie - 78 -

i cestopisu Hanzelky a Zikmunda o Cejlonu. Některé knížky mají vysokou hodnotu nejen ze sběratelského, ale i uměleckého hlediska.“

10

Posledními slovy autor jasně

dokazuje, že si byl významnosti svého počinu vědom. I svými dalšími zásahy do společenského a politického života v sedmdesátých a osmdesátých letech se Vaculík vždy podílel na tvorbě novodobé historie. Za všechny je třeba připomenout spolupráci na textu Charty 77 a hlavně jeho deník Český snář (1981), kterým na dlouhou dobu vnesl rozruch nejen do literární, ale i společenské sféry. Tím, že autor nabídl široké veřejnosti detailní záznam o svém životě, v podstatě zesměšnil i praktiky StB, která ho sledovala doslova na každém kroku. Ačkoli Vaculík celé dvě desítky let vedení KSČ neustále provokoval, nikdy nebyl za své skutky odsouzen. On sám si to nedokáže zcela uspokojivě vysvětlit. Ivan Klíma o něm však říká: „Myslím si, možná je to má naivita, že i jeho referenti kdesi v podvědomí cítili, že Ludvík se nějak vymyká ze všech vzorců, do nichž jim jejich školitelé rozdělili lidi a svět, že jeho konání, jakkoliv jim připadalo nesmyslné, má jakési vyšší mravní poslání, jež se nedá trestně postihnout.“ 11 Listopadová revoluce v roce 1989 znamenala pro národ dlouho očekávaný konec jedné z těch ne příliš šťastných historických etap. Pro Vaculíka pak splnění snu, za který více než dvacet let aktivně bojoval. Ani po převratu však nezměnil nic na svých názorech a na politickou scénu nevkročil. Když mu vedení Občanského fóra ve strachu z jeho řečnické nevypočitatelnosti neumožnilo promluvit na letenském shromáždění, cítil se sice uraženě, uvědomil si však, že pád režimu z něho sňal veškeré „povinnosti“ včetně té bojovat a za každou cenu vzdorovat. Tato absolutní svoboda se projevila i změnou tématu v autorově literární tvorbě. Zaměřil se spíše na svůj soukromý život a vydal deníkovou prózu Jak se dělá chlapec (1993). Toto otevřeně erotické dílo však pro mnohé čtenáře znamenalo šok. Vaculík svou proměnou ze zarputilého bojovníka na necudného milence jistě ztratil mnoho ze svých věrných příznivců, dal však jasně najevo, že ho to ani v nejmenším netrápí: „To zklamání čtenářstva, co to píšu místo toho, co bych pro ně měl psát! Psal jsem jim dvacet roků, a zapsal se u nich pod nesprávnou firmou: Jako mluvčí čehosi. Tak teď mluvím, co já potřebuju.“ 12 Rozhodně to však neznamená, že by se vzdal svého práva vyjadřovat se k věcem veřejným. O společenské dění se živě zajímal dál a nepřestal do něj ani zasahovat. Lidové noviny ve své rubrice Poslední slovo pravidelně přinášejí jeho - 79 -

fejetony a každoročně se čtenáři mohou těšit na nový fejeton s tradičním názvem Jaro je tady. Vaculík se i nadále (většinou prostřednictvím denního tisku) vyjadřuje ke všemu, co ho zaujme, i k tomu, co ho popuzuje. Poukazuje zejména na to, že ani vytoužená demokracie není ve všem dokonalá. Faktem však zůstává, že po revoluci ztratil spisovatel mnoho ze svého výsadního postavení, které ve společnosti zaujímal v dobách normalizace. Myšlení i potřeby společnosti se změnily, svůj názor nyní může vyslovit každý, a proto se ten Vaculíkův někdy ztrácí „v davu“. Stále však platí, že jakýkoli jeho úsudek bude jadrný, přesně formulovaný a hlavně plně osobitý. Zda zaujme pozitivní či negativní stanovisko, je ale u tohoto autora velmi nelehké odhadnout. Je to totiž tvůrce poměrně

nevyzpytatelný

a

jeho

názory

jsou

nezřídka

natolik

originální

a překvapující, že je i velmi často obtížné s nimi souhlasit. Mnozí ho dokonce podezřívají, že své texty přivádí do extrémů záměrně, aby vyvolal problémy. Jiní si stěžují, že „kafrá“ do všeho a osočují ho, že zaujímá laciné pózy a že vlastně píše již pouze ze setrvačnosti a potřeby neupadnout v zapomnění. Autor se však o reakce, které jeho slova vzbuzují, příliš nezajímá, neboť své konání řídí vlastní vnitřní potřebou pravdy, nikoli exhibicionismem či touhou vyvolávat senzace. Zároveň si však jasně uvědomuje svůj vliv i jedinečnost svého postavení. A tak můžeme směle mluvit o fenoménu zvaném Ludvík Vaculík. Je to právě jeho zvláštní osobitost, jeho sebevědomí, jeho víra ve vlastní výjimečnost, které vedou až k vytváření jakéhosi osobního mýtu. Podle Pavla Janouška autor svým veřejným vystupováním, jež zůstalo „nepotrestáno“, i stylizací svých „reálných“ literárních postav (včetně sebe) spoluvytváří mýtus „člověka, kterému je dovoleno vše, protože je Vaculík“.13 Existence tohoto mýtu má pak vliv i na vnímání autorových děl. Pavel Janoušek si v již zmiňované recenzi dokonce položil otázku: „Jsme si zcela jisti, že by román Jak se dělá chlapec byl kritiky přijat stejně, kdyby byl vydán se jménem někoho jiného… dejme tomu Karla Sýse?“ 14 Tato otázka zřejmě zůstane nezodpovězena. S jistotou lze pouze říci, že Vaculík se jako tvůrce v mnohém vymyká běžným konvencím české společnosti, a je proto těžko zařaditelný do jakékoli přesně vymezené kategorie. Je to autor, jemuž jeho smysl pro spravedlnost nedovolí jen mlčky přihlížet. Zároveň si ale uvědomuje: „Někdy, na něčem budu s tímto psaním muset přestat. Až se něco stane? Až dojdu k nějakému důležitému poznání? K jinému postoji? - Až mě to unaví.“ - 80 -

15

Literatura je však s autorovým životem trvale svázána a Vaculíkův život je vklíněn do toho společenského tak pevně, že se v nejbližší době prozaikovi příznivci snad nemusejí naplnění jeho slov obávat.

- 81 -

POZNÁMKY

KE KAPITOLE ANGAŽOVANOST:

VACULÍKOVA

1

LITERÁRNĚ-SPOLEČENSKÁ

KLÍMA, I. Méně známý Ludvíkův čin. Lidové noviny, 2006, roč. 19, č. 169, s. 13-14. JUNGMANN, M. Nenapravitelný zarputilec. Lidové noviny, 1996, roč. 9, č. 174, příl. Nedělní LN– Národní 9, č. 30, s. 15. 3 KOSATÍK, P. Ve válce s mocí. Týden, 2004, roč. 11, č. 51, s. 78-79. 4 TICHÁ, H. Takový křemen jako Vaculík hned tak někdo není. Domažlicko, 1996, roč. 6, č. 218, s. 9. 5 KOSATÍK, P. Hlavní vaculíkovská otázka. Lidové noviny, 2006, roč. 19, č. 169, s. 13-14. 6 KOSATÍK, P. Ve válce s mocí. Týden, 2004, roč. 11, č. 51, s. 78-79. 7 VOHRYZEK, J. Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. 1.vyd. Praha: Torst, 1991. s. 128. 8 SŮVA, V. Kramerius dvacátého věku. In Nové knihy. Praha: Torst, 1990, s. 24-25. 9 TICHÁ, H. Takový křemen jako Vaculík hned tak někdo není. Domažlicko, 1996, roč. 6, č. 218, s. 9. 10 SŮVA, V. Kramerius dvacátého věku. In Nové knihy. Praha: Torst, 1990, s. 24-25. 11 KLÍMA, I. Sedmdesátiny jednoho paličáka. Lidové noviny, 1996, roč. 9, č. 170, s. 9. 12 VACULÍK, L. Jak se dělá chlapec. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1993. s. 75. 13 JANOUŠEK, P. Román proti románu. Tvar, 1994, roč. 5, č. 16, s. 1, 4-5. 14 Tamtéž, s. 5. 15 VACULÍK, L. Jak se dělá chlapec. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1993. s. 110.

2

- 82 -

5. ZÁVĚR Ludvík Vaculík je všestranná a nepřehlédnutelná postava našich soudobých dějin. Mnoho čtenářů zná jeho Český snář a snad ještě více si jich oblíbilo jeho pravidelné fejetony. Je uznávaný zejména pro svůj osobitý styl, který se vyznačuje nejen precizním a velmi jadrným jazykem, ale hlavně značnou mírou autentičnosti. Na Vaculíkově tvorbě je pak pozoruhodné zvláště to, že ji s trochou nadsázky můžeme považovat za dílo náhody. Kdyby se v autorově životě změnily jen nepatrné drobnosti, kdyby se v některé situaci zachoval či rozhodl jinak, kdyby třeba jen vyšel na ulici o dvě hodiny později, již mohl jeho text vyprávět zcela jiný příběh. Vaculík totiž do svých knih kopíruje svůj život. Tentokrát bez nadsázky můžeme říct, že nikdy nenapsal nic, co by nevycházelo z jeho reálné životní zkušenosti. Dělí se se čtenáři o sebe: své štěstí, poznání, své vzpomínky a předně pak o své konflikty a smutky. Psaní je pro něj v tomto smyslu jakousi "hygienou", způsobem, jak nahlédnout na komplikovanou situaci z jiného úhlu, jak se s ní lépe vyrovnat a tím se od ní očistit. Vaculíkova literární tvorba vykonala jakousi cestu v kruhu. Jako mladík začínal s deníky (později vydanými pod názvem Milí spolužáci!), poté se plynule přesunul k tradičnímu žánru a se svými životními peripetiemi se vyrovnával formou románu. Na sklonku sedmdesátých let se však prózou Český snář k deníkům opět vrací a zůstává jim již věrný. Podobně pozoruhodnou cestu vykonala i autorova dráha životní. Pomineme-li Luculíkův ryze osobní život (jenž se však rovněž v mnohém nedá považovat za průměrný), pohybovala se jeho existence mezi dvěma extrémy – ze zaníceného stoupence komunistické ideologie se stává „nepřítelem“ režimu. Zároveň na sebe bere další roli: přestává být pouze spisovatel a začíná se intenzivně společensky angažovat. Přirozená touha po svobodném životě ho nutila znovu a znovu odporovat stranické politice. Vaculík svými slovy dráždil a popuzoval, ale vždy v tom byla logika, víra ve vlastní rozum a životní moudrost. Tu uplatnil i na konci šedesátých let, kdy ho mnozí přesvědčovali, aby vstoupil na politickou scénu. Bylo by to logické vyústění všech jeho předchozích aktivit. Spisovatel však odmítl. Pro jeho svobodného, kreativního ducha nebyla důležitá moc, ale pocit svobody a možnost vyjádřit volně své myšlenky. A to bez ohledu na to, jak budou přijímány. Kdyby se zařadil mezi vrcholné politiky, spíše by tratil: - 83 -

své neutrální postavení, svou nezávislost, své vaculíkovské právo hovořit o všem přesně s takovým gustem a takovou drzostí, jak to běžně činí. Ludvík Vaculík zasvětil svůj život literatuře a boji za lidskou důstojnost. Společenské dění ho vždy inspirovalo (ať již k sepsání textu či ke konkrétním činům) a on zase velmi často inspiroval společnost (ať již svými texty nebo konkrétními činy). Mnohem častěji ji ze stejných důvodů iritoval. Rozhodně se jí však dodnes dokonale vymyká. A právě tato jinakost je jeho největším přínosem.

- 84 -

6. LITERATURA PRIMÁRNÍ LITERATURA: GRUŠA, J. - UHDE, M. - VACULÍK, L. Hodina Naděje. 2. vyd. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1980. 447 s. Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. Ed. Ludvík Vaculík. 1. vyd. Praha: Torst, 1991. 144 s. KOLÁŘ, J. Přestupný rok. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 519 s. PROCHÁZKOVÁ, L. Smolná kniha. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1992. 400 s. VACULÍK, L. Sekyra. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968. 180 s. VACULÍK, L. Morčata. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991. 131 s. VACULÍK, L. Český snář. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1990. 456 s. VACULÍK, L. Jak se dělá chlapec. 1. vyd. Brno: Atlantis, 1993. 248 s. VACULÍK, L. Milí spolužáci! 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1995. 696 s. VACULÍKOVÁ, M. Já jsem oves. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2002. 154 s.

SEKUNDÁRNÍ LITERATURA: BALAJKA, B. Pendant k Českému snáři. Tvar, 1993, roč. 4, č. 1, s. 10. BÍLEK, P. A. Hledání jazyka interpretace. 1. vyd. Brno: Host, 2003. 360 s. BÍLEK, P. A. Čtenářské zpovědi nad Vaculíkovým Českým snářem. In Nové knihy. Praha: Torst, 1992, s. 2. BRABEC, J. Cesty k svébytnosti české prózy. Orientace, 1968, roč. 3, č. 4, s. 50-55. BŽOCH, J. Český snár a český reál. Národná obroda, 1991, roč. 2, č. 8, s. 12. CVIKOVÁ, J. Z intimity maskulinizmu. Mosty, 1994, roč. 3, č. 29, s. 12. DOKOUPIL, B. Slovník českého románu 1945-1991. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1992. 314 s. DOLEŽEL, L. Narativní způsoby v české literatuře. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1993. 147 s. EXNER, M. Otazníky nad Českým snářem. Tvar, 1991, roč. 2, č. 20, s. 4-5. FOUSKOVÁ, D. Snění v naději. Práce, 1991, roč. 47, č. 23, s. 5.

- 85 -

FUCHS, A. Jak se dělá chlapec aneb Vaculík. Československý týdeník, 1994, roč. 6, č. 1, s. 2. HAMAN, A. Romanopisci v půli cesty na strom. Plamen, 1968, roč. 10, č. 7, s. 28-32. HARÁK, I. Dvě knihy, o nichž se v Česku hovoří. In: Zpravodaj katedry bohemistiky. Ústí nad Labem, 1997, s. 22-28. HEŘMAN, Z. Tři svazky Ludvíka Vaculíka. Zemědělské noviny, 1991, roč. 47, č. 10, s. 9. HOLÝ, J. Možnosti interpretace. 1. vyd. Olomouc: Periplum, 2002. 293 s. HOPPE, J. Jak vznikl dokument Dva tisíce slov. Lidové noviny, 2003, roč. 16, č. 192, s. 6. HOSTOVSKÁ, O. Vykládání snů. Literární noviny, 1991, roč. 2, č. 4, s. 4. HOZNAUER, M. Ludvík Vaculík. 1. vyd. Praha: Komenium, 1990. 36 s. HRZALOVÁ, H. Člověk a dějiny aneb pokus o nový prozaický půdorys. Impuls, 1967, roč. 2, č. 4, s. 278-280. HVÍŽĎALA, K. Spisovatel, redaktor a smířlivý rváč. Mladá fronta Dnes, 2005, roč. 16, č. 202, s. B6. HVÍŽĎALA, K. Český román 1975-1980. Tvar, 1990, roč. 1, č. 3, s. 1, 4-5. CHUCHMA, J. Věčný potížista Ludvík Vaculík. Mladá fronta Dnes, 2003, roč. 14, č. 43, s. B8. JANOUŠEK, P. Vaculíkova smolná Nesmrtelnost. Tvar, 1994, roč. 5, č. 5, s. 1. JANOUŠEK, P. Román proti románu. Tvar, 1994, roč. 5, č. 16, s. 1, 4-5. JELÍNEK, A. Kritický metr na metr knih. Orientace, 1967, roč. 2, č. 1, s. 79-83. JUNGMANN, M. Nenapravitelný zarputilec. Lidové noviny, 1996, roč. 9, č. 174, příl. Nedělní LN – Národní 9, č. 30, s. 15. JUNGMANN, M. Vaculíkova „pravda a báseň“. Tvar, 1991, roč. 2, č. 9, s. 1, 4. JUNGMANN, M. Projekt přiměřený člověku. Literární noviny, 1967, roč. 16, č. 2, s. 5. JUNGMANN, M. Dva romány z doby přechodu. In Obléhání Tróje. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 151. JUNGMANN, M. Autoportrét slovenského intelektuála. Literární noviny, 1992, roč. 3, č. 36, s. 4. KARFÍK, V. Pravdu, i kdyby jí mělo být peklo! Literární noviny, 1991, roč. 2, č. 14, s.5. KARFÍK, V. Kde je těch čtyřicet procent? Lidové noviny, 1991, roč. 4, č. 97, s. 4.

- 86 -

KAUTMAN, F. Ludvík Vaculík: spisovatel toho jména. Lidové noviny, 1992, roč. 5, č. 1, příl. Národní 9, č. 1, s. 3. KLÍMA, I. Sedmdesátiny jednoho paličáka. Lidové noviny, 1996, roč. 9, č. 170, s. 9. KLÍMA, I. Méně známý Ludvíkův čin. Lidové noviny, 2006, roč. 19, č. 169, s. 13-14. KLUSÁK, P. Autor a jeho dítě. Labyrint, 1994, roč. 1, č. 1, s. 16-17. KOMÁREK, K. Ludvík Vaculík, Český snář. Akord, 1991, roč. 17, č. 1, s. 44-46. KOSATÍK, P. Hlavní vaculíkovská otázka. Lidové noviny, 2006, roč. 19, č. 169, s. 13-14. KOSATÍK, P. Ve válce s mocí. Týden, 2004, roč. 11, č. 51, s. 78-79. KOSEK, O. Otázky odvahy a zbabělosti. Práce, 1967, roč. 23, č. 24, s. 5. KRATOCHVÍL, J. Konečně zas Vaculík! Moravské noviny, 1991, roč. 2, č. 4, s. 10. LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. 1. vyd. Jinočany: H & H Vyšehradská, 2002. 355 s. LOPATKA, J. Předpoklady tvorby. Sešity pro mladou literaturu, 1968, roč. 3, č. 21, s. 20-21. LUKEŠ, E. Trápení starého Werthera. Tvar, 1994, roč. 5, č. 2, s. 19-20. LUKEŠ, J. Kniha Josefova čili Probuzení. Lidové noviny, 1993, roč. 6, č. 280, příl. Národní 9, č. 47, s. 2. LUKEŠ, J. Vaculíkův rok. Lidové noviny, 1991, roč. 4, č. 182, s. 7. LUKEŠ, J. Láska za časů StB. Lidové noviny, 1991, roč. 4, č. 230, s. 11. MERVART, J. Snář snů i skutečností. Rovnost, 1991, roč. 1, č. 12, s. 5. NOVÝ, V. Snář českého čtyřicetiletí. Mladá fronta Dnes, 1991, roč. 2, č. 2, s. 4. NOVÝ, V. Český antisnář. In Nové knihy. Praha: Torst, 1992, s. 3. OPELÍK, J. Hromádka nových českých románů. In Nenáviděné řemeslo. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 186-189. PECHAR, J. Pokračování experimentu. Literární noviny, 1994, roč. 5, č. 6, s. 6. PECHAR, J. Překvapivý Ludvík Vaculík. In Nad knihami a rukopisy. Praha: Torst, 1980, s. 40-48. PEŇÁS, J. Psát si svůj osud. Lidová demokracie, 1994, roč. 50, č. 2, s. 9. PETŘÍČEK, M. Kritika a kniha balvan. Literární noviny, 1992, roč. 3, č. 5, s. 5. POHORSKÝ, M. Starý mladý muž. Expres magazín, 1991, roč. 3, č. 11, s. 12-13. POHORSKÝ, M. Vaculík „made“. In Nové knihy. Praha: Torst, 1993, s. 1. - 87 -

PREČAN, V. Edice Petlice 1973 – 1987. Acta, 1987, roč. 1, č. 3-4, s. 35. PUTNA, M. C. Václava Černého chvála moralismu. Literární noviny, 1994, roč. 5, č. 23, s. 6. RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001. 174 s. RULF, J. Ludvík Vaculík. Reflex, 1994, roč. 5, č. 10, s. 50. SOLDÁN, L. Jak rodí chlap. Svobodné slovo, 1993, roč. 49, č. 290, s. 8. STANZEL, F. K. Teorie vyprávění. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 327 s. SŮVA, V. Kramerius dvacátého věku. In Nové knihy. Praha: Torst, 1990, s. 24-25. SVATOŇ, V. Český snář – deník, nebo román? Tvar, 1991, roč. 2, č. 30, s. 5-6. ŠAFAŘÍKOVÁ, D. Věčně živý návrat domů. Zemědělské noviny, 1967, roč. 23, č. 3, s. 2. ŠTOLBA, J. Bouřlivý otec, bouřlivý syn. Literární noviny, 1994, roč. 5, č. 6, s. 7. ŠVANDA, P. Podivné lásky L. Vaculíka. Lidová demokracie, 1994, roč. 50, č. 2, s. 9. TICHÁ, H. Takový křemen jako Vaculík hned tak někdo není. Domažlicko, 1996, roč. 6, č. 218, s. 9. VACULÍK, L. Vaculík 1968. Reflex, 2003, roč. 14, č. 27, s. 56-59. VACULÍK, L. O Petlici zámku Švarcenberku. Acta, 1987, roč. 1, č. 3-4, s. 36-40. VAJCHR, M. Moře korektur. Tvar, 1992, roč. 3, č. 12, s. 14. VLAŠÍN, Š. Sex po valašsku aneb Muka žárlivosti. Naše pravda, 1994, roč. 4, č. 2, příl. Pecka, č. 2, s. 4. VLAŠÍN, Š. Disidentské lásky a nevěry. Naše pravda, 1992, roč. 3, č. 99/100, s. 6. VLAŠÍN, Š. Trpká generační bilance. Rovnost, 1967, roč. 82, č. 45, s. 4. VLAŠÍNOVÁ, D. Osudová láska očima ženy. Brněnský večerník, 1993, roč. 3, č. 7, s. 7. VOHRYZEK, J. Problematická spolehlivost světa. Respekt, 1994, roč. 5, č. 17, s. 15. VYBÍRAL, Z. Jak se dalo žít, aniž mělo velký smysl snít. Rok, 1991, roč. 2, č. 2, s. 27-28. ZGUSTOVÁ, M. Terén těla a duše. Literární noviny, 1993, roč. 4, č. 50, s. 6.

- 88 -

7. RESUMÉ Diplomová práce se zabývá kompoziční, motivickou a jazykovou analýzou literární tvorby Ludvíka Vaculíka. Vychází především z autorova románu Sekyra a jeho deníkových próz Český snář a Jak se dělá chlapec. Vzhledem k tomu, že tyto texty čerpají z reálných životních zkušeností pisatele, je zvláštní pozornost soustředěna na problematiku jejich autenticity a na jejich přesahy do mimoliterárního kontextu. Diplomová práce se rovněž zaměřuje na spisovatelovo aktivní zasahování do společenského a politického dění a poukazuje na vzájemnou provázanost Vaculíkova života s jeho literární tvorbou a s projevy jeho společenské angažovanosti. Součástí práce je také podrobná biografie autora a charakteristika jeho poetiky.

The thesis focuses on the compositional, motivic and language analysis of Ludvík Vaculík´s literary work. The analysis is based on his novel Sekyra and diary proses Český snář and Jak se dělá chlapec. Since these texts draw upon real author´s experience, the main attention is aimed to the authenticity of the writings and to their connection with the extraliterary context. The thesis also deals with writer´s interferences into social and political events and refers to the correlation of Vaculík´s life, his literary work and his social involvement. A detailed biography and characteristics of author´s individual style are also a part of this work.

- 89 -