Lucie Hrochová, Dramatická výchova, 1. ročník
V kupé Původně si chtěl najít prázdné kupé, zout si tenisky, hodit si nohy na protější sedadlo a zakousnout se do stále ještě teplé pizzy, kterou si koupil na cestu. Miloval Havaj! Dívka ve žlutém tričku jej však přiměla změnit plán. Stačil jediný pohled na ni a už za něj jakási podivná magnetická síla otevírala dveře kupé a ptala se skrze jeho ústa: „Máte tu volno?“ „Ano,“ odpověděla. Seděla u okna proti směru jízdy a hlavou se opírala o stěnu vlaku. Měla červené tváře a hnědé vlasy, které jí spadaly až k pasu. Žluté tričko obepínalo její štíhlou postavu. Nebylo žluté jako žloutek nebo slunečnice, ale spíš jako oloupaný banán… Podíval se na krabici s pizzou, zpět na dívku a znovu na krabici, načež krabici spolu se svým batohem odložil na poličku nad sedačkami a sedl si naproti dívce – ne ovšem úplně k oknu jako ona. Měl docela hlad, ale nechtěl se před ní cpát. Miloval Havaj, ale od té doby, co nosil rovnátka, se mu kousky ananasu dostávaly mezi drátky. Nemohl jíst Havaj, když mu záleželo na tom, aby vypadal jako člověk. Vlak se rozjel. Snažil se vybavit si, jak zněl její hlas, když řekla „ano“. Zřejmě to byl alt. Aby si však mohl být jistý, musela by dívka promluvit znovu. Moc si přál, aby promluvila. Po očku se díval na její banánové tričko. Nenápadně, zrovna když se dívala z okna, aby si nevšimla, že ji šmíruje. Přemýšlel, jak se asi jmenuje. Sám by ji pojmenoval Markéta. Měl zvláštní touhu říct: „Markéto?“ Ona by znovu řekla „ano“, ale tentokrát s tázací intonací. Co by jí na to řekl on? Třeba: „Markéto, na co se díváte?“ nebo „ Markéto, o čem přemýšlíte?“ nebo „Markéto, povězte mi něco!“ Věděl, že ve skutečnosti by to vypadalo tak, že by se zeptal: „Markéto?“ a dívka v banánovém tričku by sebou trhla, podívala by se ke dveřím, na jakou Markétu to mluví, a když by nikoho neviděla, přitiskla by se ještě víc ke stěně vlaku, anebo by možná polekaně vyběhla z kupé. Nikdo večer necestuje rád s narušenými pomatenci. Pořád měl upřený zrak na její banánové tričko. Mohl by se jí zeptat, jestli má ráda banány… Ne, to zní přece tak blbě dvojsmyslně! Sáhla by do svého černého batůžku na vedlejší sedačce, vytáhla by z něj slzný plyn a namířila by jej přímo do jeho obličeje. Co kdyby ovšem řekla: „Ano, mám ráda banány! Proč bych jinak nosila banánové tričko?“ „Mám doma kamion plný banánů,“ odpověděl by jí. „A taky cvičenou opici, která před měsícem získala řidičský průkaz typu C. Ano, proč bych to nepřiznal, sám jsem ji trénoval. Máte-li zájem, můžeme vystoupit na nejbližší zastávce, kde na nás opice již bude čekat. Nastoupíme si do nákladní části vozu, uvelebíme se mezi banány a než nás opice zaveze tam, kam si budete přát, spořádáme jich tucet… Mimochodem, kam si budete přát?“ Považoval to za celkem originální způsob, jak zjistit, kde dívka bydlí. Bohužel však nevlastnil ani kamion ani opici. Zajímalo ho, jaké jsou její vlasy na dotek. Mohl by jí říct: „Markéto!“ nebo raději „Slečno! Máte něco ve vlasech!“ „Pane bože, co?“ vyjekla by. „Ále, nemějte strach,“ odpověděl by jí. „Vypadá to na mládě tarantule. Nebojte se, postarám se o něj!“ řekl by, načež by se ona vymrštila ze sedačky a skočila by mu do náruče.
Lucie Hrochová, Dramatická výchova, 1. ročník
Zajel by prsty do jejích vlasů, zakřičel by něco jako: „Mám tě, ty potvoro!“ a pak by si dívku ve žlutém tričku přitiskl na hruď, hladil by ji a utěšoval, že už je všechno dobré. Co když by ovšem měla ráda tarantule? Najdou se takoví lidé, i mezi holkami… „Ano, mám ve vlasech tarantuli!“ řekla by dotčeně. „Co je vám po tom?“ Uraženě by od něj odvrátila hlavu, sňala by z hlavy tarantuli, položila by si ji na dlaň a nechala by ji procházet se po její dlani, paži, ramenou i krku. On sám neměl nic proti pavoukům, a tak mu ta představa připadala vzrušující. Mohl by se jí prostě zeptat, jestli by jí nevadilo, kdyby otevřel okno a při té příležitosti se jí letmo dotknout. Nenápadně. Nebo by mohla chtít otevřít okno ona a zrovna když by vstala, vlak by prudce zastavil a ona by mu spadla do klína. Vítr by totiž vyvrátil obrovský strom a ten by spadl přímo do kolejiště, a tak by nemohli pokračovat dál v cestě. Prudký vichr by se opíral do okenic vlaku a dívce v banánovém tričku by byla zima. Nebe by rozřízl blesk a udeřil by hrom. Dívka by se začala bát. „Mohla bych se k vám přitulit?“ zeptala by se. „Je mi zima a bojím se.“ „Ano, samozřejmě, nemám nic proti tomu,“ odpověděl by jí. Když by mu seděla na klíně s hlavou zabořenou do jeho košile, zeptal by se jí, jak se vlastně jmenuje a ona by mu odpověděla, že Markéta. Ne, ne… Holky jako ona se určitě nebojí bouřky. Holky s takhle dlouhými vlasy a červenými tvářemi v bouřce tančí! Vlak by musel zastavit kvůli něčemu jinému… Do cesty by se vlaku totiž připletl krokodýl. A ne jen tak obyčejný krokodýl! Krokodýl velký jako dva vagóny! Slupl by kabinku strojvedoucího, čímž by vlaku znemožnil další pohyb. „Myslíte si, že nás ten krokodýl taky sežere?“ navázal by při té příležitosti rozhovor. Pokrčila by rameny. „Těžko říct, jaký má apetit!“ „Přijde mi to dost pravděpodobné,“ podělil by se s ní o svůj názor. „Ach, škoda. Nikdy jsem nechtěla zemřít opuštěná.“ „Nejste přece opuštěná, můžeme vstoupit krokodýlovi do chřtánu ruku v ruce!“ nabídl by jí. „To je skvělé! Opravdu byste to pro mě udělal?“ „Ach ano, to je pro mě maličkost. Nebo jestli chcete, můžeme vyskočit okénkem a utéct do lesa. Třeba si toho krokodýl nevšimne. V lese se budeme živit plody přírody. Ulovím vám veverku, nemáte-li nic proti veverkám! Umím rozdělat oheň pomocí křemenů. Budeme se mít dobře!“ Přemýšlel, co by jí připadalo romantičtější, jestli společná smrt, nebo večeře u plamenů. Dívka odvrátila hlavu od okna a na moment se setkali očima. Měla je modré jako rozrazil. … Doběhla k vlaku dvě minuty před odjezdem. Byla ráda, že stihla svůj poslední spoj, ale zároveň si uvědomovala, že jí nezbyl čas koupit si něco k jídlu a že naposledy jedla asi před pěti hodinami. Sedla si do prázdného kupé a oddychovala.
Lucie Hrochová, Dramatická výchova, 1. ročník
Byla rudá až za ušima a žluté tričko se jí lepilo na zpocená záda. Cítila se unavená, špinavá a umaštěná. Těšila se, až si doma vleze pod sprchu a hlavně až se jí naskytne možnost otevřít ledničku! Bože, jak měla hlad! Dveře jejího kupé otevřel vysoký urostlý mladík. „Máte tu volno?“ „Ano,“ vydechla. Normálně by řekla: „Ano, jistě!“ nebo „To víte, že ano!“ a usmála by se. Teď si ovšem ještě nemohla dovolit plýtvat dechem. Nejdříve ji přes nos praštila její vůně a pak ji i uviděla – pizzu ukrytou v krabici! (krabici s pizzou?) Jak by si teď dala pizzu! Vlastně by si dala cokoliv, ale pizzu obzvlášť! Přemýšlela, jestli by od toho kluka přijala dílek, kdyby jí nabídl. Určitě by vypadala divně, kdyby si od něj ten kousek pizzy vzala. Tak nějak nenažraně… Není úplně normální dychtivě přijímat od cizích lidí jídlo. Možná proto, že cizí lidé moc často jídlo nenabízejí, napadlo ji. Začalo ji bolet břicho a tak se přitiskla ke stěně vlaku a zkroutila se tak, aby jí bylo pohodlněji. Kluk mezitím odložil krabici s pizzou na poličku nad sedačkami. V duchu mu poděkovala, že ji nebude týrat tím, že by se do pizzy pustil před ní. Obrátila se k oknu, aby přestala krabici s pizzou hypnotizovat. Vůně jídla však byla pronikavá. Už ji ani nenapadlo, že by nabízený dílek dokázala odmítnout, naopak. Představovala si, že kluk na nejbližší zastávce vystoupí a pizzu zapomene v kupé. Co kdyby se ho zeptala, jestli nemá nějakou maličkost k snědku? Nemusí ho hned připravit o pizzu, stačila by jí třeba nějaká maličká tyčinka, jablko nebo banán. Vždyť přece není nic špatného na tom mít hlad. Je to lidské. Ale je to tak divné, škemrat u cizího člověka o jídlo! Pomyslil by si o ní, že je nějaká socka. Kdyby se s ní ovšem ten kluk jako první dal do řeči, mohla by pak v rámci hovoru jakoby mimoděk utrousit něco o tom, jak hektický měla den a že už několik hodin nejedla. „To musíte mít ale šílený hlad!“ podivil by se a soucitně by se na ni zadíval. „Ale ne, vůbec,“ odpověděla by, aby vypadala statečně. „Ale ano, počkejte, rozdělím se s vámi o pizzu!“ „To není vůbec nutné, děkuji.“ Prohodila by ještě pár dalších pitomostí a nakonec by si vzala „jeden, aby neurazila“. Třeba by ho ještě mohla neurazit přijetím nabízeného jablka a banánu. Po očku se na chlapce zadívala. Měl široká ramena a silné paže. Jeho rysy ve tváři byly ostře řezané a oči zářily pronikavou zelení. Všimla si, že má pod levým okem malinkou jizvičku. Jizvy u mužů jí připadaly sexy. Zahleděla se znovu na okno, sledovala jej v odraze a přemýšlela, jak přišel k té jizvě a jak přišel k těm silným pažím. Možná to byl tanečník… Představila si, jak spolu tančí tango, jak ona drží v zubech rudou růži, jak on ji zakloní, jak se její vlasy rozprostřou po podlaze, jak on se nahne k jejímu obličeji a prudce trhne hlavou v rytmu tanga a jak mu trn růže vyryje linku na kůži pod okem. Na moment zapomněla, že má hlad. Také ji napadlo, co by dělal, kdyby se rozplakala. Často přemýšlela o tom, co by lidé dělali, kdyby se rozplakala. Třeba co by dělala zeměpisářka, kdyby při zkoušení najednou začala skrápět svými slzami glóbus nebo co by říkal matikář, kdyby mu promáčela písemku. Jenomže ona neplakala posledních několik let, a tak nezjistila, jak se v podobných situacích chovají kantoři.
Lucie Hrochová, Dramatická výchova, 1. ročník
Jak by se ale choval tenhle kluk, kdyby se jí najednou začaly nezadržitelně řinout slzy po tváři? Možná by odstrčil její batoh, sedl by si na sedačku vedle ní a položil by si její hlavu na svoje rameno. „Proč pláčeš?“ zeptal by se jí. „Nevím,“ odpověděla by. „Dal bych ti kapesník,“ řekl by, „ale mám jen ubrousek od pizzy. Víš co, krásko? Dám ti ubrousek a kousek pizzy a ty přestaneš plakat!“ Hladil by ji po vlasech, krmil by ji pizzou a stíral by jí slzy ubrouskem načuchlým šunkou. Líbil se jí. Hlavně se jí líbila ta jeho jizva pod levým okem. Přemýšlela, jestli je na ni hrdý, nebo jestli by ji radši neměl. Možnost, že by se za jizvu styděl, jí připadala smutná. Možná, že kdyby lidé věděli, co na nich druzí mají rádi, víc by si věřili. Chtěla by mu říct: „Máš krásnou jizvu.“ A chtěla by ještě dodat: „Vůbec by mi nevadilo tě na tu jizvu políbit a nebránila bych se ani políbení na ústa.“ Jenomže tyhle věci se ve vlaku prostě neříkají. Napadlo ji, že by mu to aspoň mohla nějak napsat. Když už ne o tom líbání, tak alespoň o té jizvě. Zřejmě ho už v životě neuvidí, tak by jí to nic neudělalo. Až by si třeba odskočil na záchod, napsala by mu vzkaz na lísteček a strčila by jej do jeho prázdné pet lahve, která mu trčela z batohu na poličce. Ne, do pet lahve ne, to najednou ztrácí celou poetiku, pomyslela si. Vylila by raději zbytky svého parfému, který s sebou všude nosí, a vzkaz by vložila do té krásné broušené lahvičky. Lahvička by pořád voněla a pokaždé, když by si k ní přičichl, vzpomněl by si, že takhle voní i ta neznámá, které se líbí jeho jizva. Co když by to ale pochopil ironicky? Vzpomněla si, že i jí se už mockrát stalo, že pochvalu vnímala zprvu jako výsměch. Musela by pro jistotu napsat: „Líbí se mi tvoje jizva a myslím to vážně.“ Třeba by mu došlo, že ten vzkaz napsala ona, a protože by vystoupil dřív a vzkaz by našel až doma, nevěděl by, kde ji má hledat. Najednou by se ve všech novinách objevily inzeráty, kde by stálo, že hledá dívku, která používá vanilkovou vůni, má hnědé vlasy dlouhé po pás a v úterý večer cestovala tím a oním vlakem, přičemž na sobě měla žluté tričko - spíš žluté jako banán než jako žloutek nebo slunečnice. Prosil by tu dívku, ať se mu ozve. Samozřejmě by se mu ozvala a on by za ní přijel na bílém koni pějíc „Jdu cestou necestou za svou bílou nevěstou“ – ne, to je až moc poetické. Přijel by za ní vozem Audi R8… ne, ne, přijel by za ní červeným Chevroletem. Ale co, vždyť na tom nesejde, i kdyby přijel třeba kamionem a za jízdy si pobrukoval „Sympathy for the devil“ od Rolling Stones! Prostě by přijel a položil by jí kontrolní otázku: „Co jsem měl v úterý k večeři?“ A ona by odpověděla: „Určitě jste si doma dal tu pizzu, kterou jste sebou vezl.“ A on by zajásal: „Ano, to je má vyvolená!“ Anebo by lahvičku od parfému vyhodil do popelnice a povzdechl by si: „Co to bylo za krávu…“ Podívala se na něj a setkala se s ním pohledem. Vydržela se mu do jeho pronikavě zelených očí dívat celou minutu a vůbec na nic při tom nemyslela. …
Lucie Hrochová, Dramatická výchova, 1. ročník
Vlak zastavil. On si oblékl batoh na záda, popadl pizzu a znovu se na ni podíval. Nejdříve na její banánové tričko a pak na její rozrazilové oči, na kterých opět na okamžik setrval. „Na shledanou,“ řekl. „Na shledanou,“ odpověděla. Její hlas měl skutečně barvu altu. Odcházel. Snad mu někdy někdo řekne, že má krásnou jizvu pod levým okem, pomyslela si a zakručelo jí v břiše.