Lubomír Machala (ed.)

Panorama ceske literatury_001 az 003_Sestava 1 3/4/15 2:26 PM Stránka 3

Lubomír Machala (ed.) Josef Galík, Erik Gilk, Petr Hora, Jana Kolářová, Petr Komenda, Radek Malý, Eduard Petrů, Martin Podivínský, Jan Schneider, Jiří Skalička, Alena Štěrbová

KNIŽNÍ KLUB

zlom_panorama_ceske_literatury_Sestava 1 4/12/15 9:33 PM Stránka 4

© 1994, 2008, 2015 by Josef Galík, Erik Gilk, Petr Hora, Jana Kolářová, Petr Komenda, Lubomír Machala, Radek Malý, Eduard Petrů, Martin Podivínský, Jan Schneider, Jiří Skalička, Alena Štěrbová All rights reserved

ISBN 978-80-242-4818-9


OBSAH

PŘEDMLUVA

.....................................................................................................

9

1. POČÁTKY SLOVESNOSTI A LITERATURA RANÉHO STŘEDOVĚKU (DO KONCE 13. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Počátky slovesnosti na českém území . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Počátky literární tvorby v období velkomoravském (9. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Staroslověnská a latinská literární tvorba 10. a první poloviny 11. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Literární tvorba od poloviny 11. století do konce 13. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 2. LITERATURA VRCHOLNÉHO STŘEDOVĚKU (14. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . 29 Rozvoj česky psané literatury (první polovina 14. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Rozšíření sociální základny literatury (druhá polovina 14. století) . . . . . . . . . . . . . . 34 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 3. LITERATURA HUSITSKÁ A PROTIHUSITSKÁ (OD POČÁTKU DO 70. LET 15. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Jan Hus a formování husitství (od počátku 15. století do roku 1419) . . . . . . . . . 48 Vítězící husitství (20. a 30. léta 15. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Literární zápas o další osud husitství a návrat k zábavné literatuře (od poloviny 30. let do 70. let 15. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 4. HUMANISMUS, RENESANCE, REFORMACE (OD 70. LET 15. STOLETÍ DO 20. LET 17. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Počátky renesance a humanismu (konec 15. století a počátek 16. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Vyvrcholení humanistických a renesančních tendencí, vliv reformace na utváření české literatury (období od nástupu Habsburků do Bílé hory) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 5. BAROKO A PROTIREFORMACE (OD 20. LET 17. STOLETÍ DO 70. LET 18. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Doznívání renesance a prvá fáze vývoje baroka (od 20. let 17. století do poloviny 17. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75


Literatura vrcholícího baroka (od poloviny 17. století do 20. let 18. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Doznívání baroka, literatura v měšťanském prostředí a ústní lidová slovesnost (od 20. do 70. let 18. století) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 6. NÁRODNÍ OBROZENÍ (OD 80. LET 18. STOLETÍ DO POLOVINY 19. STOLETÍ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Počátky českého národního hnutí a obrozenské literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Zrod obrozenské vědecké literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Slovesné umění a divadlo na konci 18. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Preromantismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Naučná a umělecká tvorba v první polovině 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Literární romantismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Počátky literárního realismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Německy psaná literární tvorba na českém území v období národního obrození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Literární kritika a historie první poloviny 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 7. LITERATURA V DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Vývoj literatury od konce 50. let 19. století – májovci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Prozaická tvorba májovců a jejich následovníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Divadlo a drama za májovců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Literární kritika a estetika za májovců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Generace ruchovců 70. let 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Lumírovci – hlavní představitelé a jejich epigoni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Rozvoj literárního realismu v 80. letech 19. století (kritický realismus, naturalismus) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Realismus v německy psané literatuře z českých zemí v druhé polovině 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Realistické drama 80. let – Národní divadlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Literární věda a kritika 70. a 80. let 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 8. LITERATURA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ (OD 90. LET 19. STOLETÍ DO KONCE PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY) . . . . . . . . . 179 Charakteristika období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Básnická tvorba na přelomu 19. a 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Próza na přelomu 19. a 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Drama na přelomu 19. a 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 Německy psaná literatura v českých zemích na přelomu 19. a 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 Literární věda a kritika na přelomu 19. a 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213


9. LITERATURA PO VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY A ZA NĚMECKÉ OKUPACE (1918–1945) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 Charakteristika období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 Poezie v letech 1918–1945 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 Próza v letech 1918–1945 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 Drama a divadlo mezi světovými válkami a za německé okupace . . . . . . . . . . 297 Německy psaná literatura v českých zemích v první polovině 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306 Literární věda a kritika 1918–1945 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322 10. POVÁLEČNÁ LITERATURA DO ROKU 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326 Charakteristika období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326 Poezie oficiálně vydávaná (1945–1968) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330 Samizdatová a exilová poezie (1948–1968) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355 Próza oficiálně vydávaná (1945–1968) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369 Próza v samizdatu a exilu (1948–1968) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394 Poválečné drama a autorské divadlo do roku 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 396 Doznívání německy psané literatury z českých zemí po druhé světové válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407 Literární věda a kritika v letech 1945–1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 408 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422 11. LITERATURA V LETECH 1969–1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423 Charakteristika období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423 Oficiálně vydávaná poezie v letech 1969–1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427 Samizdatová a exilová poezie v letech 1969–1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435 Oficiálně vydávaná próza v letech 1969–1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463 Samizdatová a exilová próza v letech 1969–1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 486 Oficiálně uváděná dramatická tvorba a autorská divadla v letech 1969–1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 502 Dramatická tvorba v exilu a samizdatu v letech 1969–1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . 512 Německy psaná literatura z českých zemí v letech 1969–1989 . . . . . . . . . . . . . 523 Literární věda a kritika publikovaná v letech 1969–1989 v oficiálních časopisech a nakladatelstvích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 525 Literární věda a kritika v exilu a samizdatu v letech 1969–1989 . . . . . . . . . . . 533 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 541 Výběrový soupis základní literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 547 Rejstřík autorský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 550 Rejstřík názvů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 564 Rejstřík periodik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 598 Autorství textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 600 O autorech Panoramatu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 601



PŘEDMLUVA

Už pouhé plynutí času přináší v mnoha oborech lidského počínání nová zadání. Toto konstatování nepochybně platí také v oblasti poznávání literatury a zprostředkování získaných poznatků širší veřejnosti. A právě zde část olomouckých literárněhistoricky zaměřených bohemistů našla v nedávné době opakovaně své profesní výzvy. S tou první se vyrovnával autorský tým ve složení Václav Burian, Josef Galík, Lubomír Machala, Martin Podivínský a Jan Schneider, který se těsně po listopadu 1989 pokusil v příručce Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Informatorium pro učitele, studenty i laiky (1990, 1991) operativně poskytnout alespoň základní údaje o literárních dílech a jejich autorech proskribovaných z politických pohnutek v předchozích více než čtyřiceti letech. Zanedlouho se poněkud pozměněná autorská sestava (bez Václava Buriana a s přibyvšími Eduardem Petrů, Jiřím Skaličkou a Alenou Štěrbovou) rozhodla zaplnit bílá místa na celé pomyslné české literárněhistorické mapě a v roce 1994 vydala Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti. Po mnohačetných doplněních a opravách realizovaných v dotiscích tohoto titulu nastal čas pro zásadnější přepracování, kterého se už bohužel nemohli účastnit Josef Galík, Jiří Skalička a Eduard Petrů, o své nahrazení v autorském týmu pak požádali Martin Podivínský a Alena Štěrbová. Na Panoramatu české literatury. Literárních dějinách od počátků do roku 1989, které se v roce 2008 objevilo v podobě multimediální aplikace, nabízející kromě jiného též ukázky z filmových adaptací literárních děl, se tak podíleli kromě Lubomíra Machaly a Jana Schneidera rovněž Erik Gilk, Petr Hora, Jana Kolářová, Petr Komenda a Radek Malý. Po čtyřech letech pak tento autorský tým (bez Petra Hory a Petra Komendy, ale s Lenkou Pořízkovou a Zuzanou Zemanovou) vydal v podobě CD-ROMu navazující literárněhistorickou příručku Panorama polistopadové české literatury. Přípravou a publikováním výše uvedených titulů jsme vlastně zaujímali stanovisko k polemikám, které v našem prostředí vrcholily v průběhu první dekády nového století a ve kterých byla zpochybňována možnost a užitečnost psaní literárních dějin, literárněhistorických přehledů. Aniž bychom hodlali rozšiřovat rozpravu na toto téma, respektive se pokoušeli teoreticky vyvracet argumenty literárněhistorických skeptiků, konstatujeme, že dosavadní odborná i pedagogická zkušenost nás přivedla k přesvědčení o nezbytnosti a prospěšnosti nabízet a poskytovat zájemcům o literaturu v nepřeberném množství literárních titulů, které nás obklopují a k nimž každoročně přibývají další a další, alespoň základní faktografickou i hodnotovou orientaci. Současně je nám jasné, že poznávat literaturu znamená seznamovat se čtenářsky především s konkrétními díly. Náš výklad by tedy neměl jen orientovat v nepřehledném literárním dění a v bezbřehé sumě {9}


{ PANORAMA ČESKÉ LITERATURY }

knih, ale chtěl by také zvát k přečtení té které z nich, případně i poskytovat klíče k jejich důkladnějšímu pochopení či ocenění a v neposlední řadě též přispívat k poznání jak individuálních autorských poetik i přínosů, tak obecnějších procesů v literárním prostředí a slovesném umění. Nijak přitom nezastíráme, že předkládáme pouze jakýsi náš literárněhistorický konstrukt, respektive naši (nutně redukovanou) rekonstrukci toho, co se na pomyslné literární scéně událo, a naši reflexi a posouzení výsledků onoho literárního dění, přesněji tvůrčích snah autorů – to vše samozřejmě a nezbytně konfrontované i doplňované názory a závěry jiných literárních odborníků. Snaha autorů nově předkládaného a pro toto knižní vydání opět revidovaného a doplněného Panoramatu české literatury tedy stále směřuje k informativně nasycenému a co nejpřehlednějšímu výkladu, přihlížejícímu k nejnovějším poznatkům literární historie. Jako příklad jedné ze zásadních inovací může posloužit zařazení kapitol o literatuře českého původu, ale psané v jiných jazycích. Potřebu systematického a důsledného uplatnění tohoto principu běžně aplikovaného při reflexi starší české literatury signalizovaly nejen významný příspěvek pražských německy píšících spisovatelů na počátku 20. století, ale hlavně mnohost a pestrost cizojazyčných literárních aktivit autorů českého původu po listopadu 1989. I když se soustřeďujeme na dějiny české literatury, jsme si vědomi toho, že výklad literárního procesu není možno podat bez odkazů k vývoji literatury světové a bez zaznamenání kontaktů literární tvorby s jinými druhy umění. Proto se také tyto informace staly neoddělitelnou součástí našeho výkladu. Odkazy na divadelní a hlavně filmové adaptace prozaických i básnických děl pak mohou připomenout rovněž fakt, že právě mnohé z těchto adaptací se dostaly do širšího vnímatelského povědomí než původní texty. Panorama české literatury (zahrnující původní Panorama české literatury a Panorama polistopadové české literatury) je rozděleno do dvou dílů, přičemž ve výkladu je uplatněn princip pyramidy postavené na špičku – rozsah výkladu narůstá s tím, jak se blíží současnosti. Neznamená to, že bychom podceňovali význam starší literatury, ale dřívější období jsou z logiky věci už reflektována v mnohem více pracích a mnohem podrobněji, než je tomu u literárního dění nedávného. První díl příručky tedy postihuje vývoj české literatury od staroslověnských počátků do roku 1989. Při výkladu, rozděleném v tomto díle podle víceméně tradičních periodizačních mezníků do jedenácti kapitol, se soustřeďujeme především na základní díla a osobnosti, o nichž pojednáváme podrobněji. Ostatní literární tvorba je zmíněna v rozsahu, který považujeme za nutný pro charakteristiku dané vývojové etapy. Těmto literárněhistorickým výkladům předesíláme obecnou charakteristiku období nebo vývojové etapy z hlediska politických, hospodářských a především kulturních dějin, a to opět v té míře, která je nezbytná pro pochopení literárního procesu. V naší práci uvádíme především ověřené fakty a obecněji uznávaná hodnocení. Respektujeme však zároveň skutečnost, že dějiny české literatury zahrnují také údaje sporné, nedořešené otázky a rozporná stanoviska. V těchto případech upozorňujeme čtenáře na to, že jde o otevřené problémy, a (považujeme-li to za potřebné) { 10 }


{ PŘEDMLUVA }

uvádíme, jaké existují názory na jejich řešení. Nesnažíme se ale k řešení těchto otázek zaujmout definitivní stanovisko, protože takový postup by vyžadoval podrobnější argumentaci a rozsah příslušných partií by neúměrně narostl. V bibliografických soupisech Literatura jsme se snažili podat přehledným způsobem informace jednak o odborných pracích, jejichž prostudováním možno případně doplnit a rozšířit poznatky z předchozího výkladu, ale také o reprezentativních a profilujících publikacích původní tvorby z daného období. Preferovali jsme práce shrnující nejlépe stav poznání konkrétní etapy literárního procesu, jednotlivých autorů a děl a přinášející podrobnější odkazy na další odbornou literaturu, přičemž jsou pokud možno datem vydání i jazykově obecněji dostupné. (Pouze výjimečně jsou uvedeny publikace vydané exilovými nakladatelstvími. Odkazujeme na ně v případě, že jde o významné práce, které se dosud nedočkaly domácího vydání a jsou ve fondech našich větších knihoven.) Jestliže se na konkrétní pramen odvoláváme ve vlastním výkladu, uvádíme v závorce pouze jméno autora. Závěrečný souhrn doporučené literatury obsahuje díla podávající výklad dějin české literatury jako celku, slovníkové příručky, popřípadě práce o delších vývojových etapách a publikace učebnicového charakteru. U původní tvorby jsme dávali přednost komentovaným výborům a souborným vydáním více prací, na edice jiného druhu (spisy, jejich části, vydání s doslovy) odkazujeme, pomáhají-li informace o autorovi a jeho tvorbě zde obsažené zacelit mezery v sekundární literatuře publikované samostatně (popřípadě ji doplňují). Druhý díl usiluje zachytit nejen všechny důležité polistopadové změny v literárním životě i základní tvůrčí trendy v naší nedávné literatuře, ale hodlá také výstižně představit nejvýznamnější literární osobnosti současnosti, ať už zasloužilé, nebo nově etablované. Panorama české literatury primárně směřuje do vysokoškolské praxe, ale doufáme, že bude užitečné i pro širší odbornou veřejnost a že poslouží také všem ostatním zájemcům o literaturu. Náš hlavní cíl zůstává stejný jako dřív: chceme zvát či přivádět čtenáře k důkladnějšímu poznání bohatství české literatury skrze četbu jednotlivých děl.

Lubomír Machala (říjen 2014)

{ 11 }



Poznámka pro uživatele Přehledně a úsporně jsme se snažili postupovat také při uvádění bibliografických a životopisných údajů. U starší literatury zařazujeme na první místo informaci o vzniku díla, na druhém místě dataci dochovaného záznamu se zkratkou „rkp.“ pro rukopis a „t.“ pro tisk, protože jde o časové údaje, které se mohou značně lišit. Je-li dochováno více rukopisů nebo tisků, uvádíme dataci nejstaršího z nich. Na existenci dalších opisů nebo tisků upozorňujeme podle potřeby ve vlastním výkladu. Pokud jde o díla novější literatury, určujeme je časově datem prvého vydání. Nebylo-li dílo vydáno tiskem, připojujeme ke zjištěnému datu vzniku opět zkratku „rkp.“. Ta díla, která byla vydána běžným způsobem na našem území, určujeme chronologicky pouze datem (rokem vydání). Bylo-li dílo šířeno v samizdatové podobě, připojujeme k vročení zkratku „s“, vyšlo-li v některém exilovém nakladatelství, zkratku „e“. Liší-li se u divadelních her rok vydání a rok premiéry, označujeme rok prvního scénického uvedení „prem.“. U her, jejichž zahraniční premiéra předcházela domácí, upozorňujeme na tuto skutečnost pomocí zkratky „sprem.“; „t“ pak v dané souvislosti značí první vydání dotyčného dramatického textu v našich nakladatelstvích. Z biografických údajů obligatorně zachycujeme za jménem autora rok narození a úmrtí (jsou-li známy, jinak pouze časový odhad), ostatní životopisné fakty pak uvádíme podle individuálních potřeb výkladu. V soupisech literatura označuje ● odborné publikace, ▲ pak edici děl autorů, o nichž pojednává výklad.

{ 13 }



{

}

POČÁTKY SLOVESNOSTI A LITERATURA RANÉHO STŘEDOVĚKU (DO KONCE 13. STOLETÍ)

POČÁTKY SLOVESNOSTI NA ČESKÉM ÚZEMÍ Území českých zemí bylo obýváno od paleolitu, nejstarší archeologické nálezy pocházejí z okolí Mostu, Prahy a Brna, nejvýznamnější paleolitické lokality v Dolních Věstonicích a Předmostí byly opakovaně obývány přibližně od 29. tisíciletí př. n. l. takzvanými lovci mamutů, které v 6. tisíciletí vystřídaly prvotní zemědělské kultury, zakládající trvalá sídliště. Během doby bronzové a železné se v Čechách vystřídalo několik kultur. Předstátní kmenové útvary pocházejí z mladší doby železné a římské, kdy české země obývali nejprve keltští Bójové (dali zdejšímu území mezinárodní jméno Boiohaemum – Bohemia) a poté germánští Markomani. V rámci etnických přesunů po pádu Západořímské říše se počátkem 6. století objevilo v Čechách slovanské obyvatelstvo. Skutečně spolehlivé zprávy o společenských poměrech této doby nemáme. Jen velmi kusé informace lze nalézt ve francké Fredegarově kronice ze 7. století, kde se hovoří o útisku slovanských kmenů Avary. Během bojů s Avary a Germány se slovanské kmeny sjednotily pod vedením bývalého franckého kupce Sáma. Na přelomu 8. a 9. století se v písemných pramenech poprvé objevuje označení Čechové a Moravané, od konce první třetiny 9. století se na jižní Moravě konstituoval první stát, Velkomoravská říše, s vládnoucím rodem Mojmírovců. První doklady o existenci literární tvorby na území dnešních Čech a Moravy známe z druhé poloviny 9. století. Neznamená to, že by slovesná tvorba nevznikala již dříve, ale měla charakter ústní slovesnosti a nebyla tedy písemně zaznamenávána. Její existenci můžeme předpokládat podle stupně kulturní úrovně v jiných oblastech (například výtvarného umění, doloženého archeologicky), { 15 }



v pozdějších literárních dílech se však také nalézají určité zmínky o výskytu ústní slovesné tvorby a lze připustit možnost přímého záznamu části těchto slovesných děl v latinské literatuře 10.–12. století. Za takový přímý záznam ústní slovesnosti období před vznikem psané literatury bývá považována pověst o Libuši a Přemyslovi, kterou ve stručné podobě nacházíme například v legendě tak řečeného Kristiána a v rozvinutější formě v Kosmově kronice. Předpoklad, že jde o záznam jednoho z děl ústní slovesnosti, není ovšem přijímán bez pochybností. V podstatě je Kosmovo vyprávění o nejstarších dějinách považováno buď za zpracování ústního podání, nebo za projev Kosmovy snahy o dotvoření českého mýtu podle vzoru mytologie antické, popřípadě za odraz jinak nedochovaných epických zpěvů doby Kosmovy. S ohledem na to, že jádro přemyslovské pověsti je zaznamenáno již v dílech, která klademe do 10. století (není tedy poprvé uvedeno u Kosmy ve století dvanáctém), můžeme mít za to, že alespoň základní rysy této pověsti reflektují podobu literární tvorby před vznikem psané literatury. Doklady o existenci ústní slovesnosti nacházíme samozřejmě i později a v podstatě po celou dobu vývoje starší literatury obě složky slovesné tvorby (písemná i ústní) žily vedle sebe a vzájemně se ovlivňovaly. Ze způsobu záznamu vyplývá, že naše znalosti psané literatury jsou pochopitelně mnohem rozsáhlejší a úplnější. O ústní slovesnosti čerpáme informace jen z následných záznamů těchto děl v psané literatuře.

POČÁTKY LITERÁRNÍ TVORBY V OBDOBÍ VELKOMORAVSKÉM (9. STOLETÍ)

KONSTANTIN (827–869) METODĚJ († 885)

Ve Velkomoravské říši bylo od počátku 9. století oficiálně podporováno šíření křesťanství, které na Velkou Moravu přinášeli zprvu kněží z Bavor (částečně se jednalo snad též o představitele iroskotské misie). Zanedbatelný nebyl ani vliv pasovské diecéze. Ke změně došlo až v době vlády knížete Rostislava, který se pokusil vymanit Moravu z vlivu Francké říše a dosáhnout i osamostatnění církevní organizace. Roku 862 se obrátil na byzantského císaře Michala III., který vyslal na Velkou Moravu misii orientovanou na rozdíl od předchozích misií slovansky. KONSTANTIN a METODĚJ patřili mezi významné představitele byzantské kultury. Konstantin proslul jako učenec, Metoděj především jako obratný diplomat. Na Velkou Moravu přišli roku 863 a působili zde více než tři roky. Poněvadž však bylo nutné dosáhnout obecnějšího uznání slovanské liturgie, rozhodli se k cestě do Říma, kde díky svému diplomatickému úsilí získali roku 869 uznání slovanské bohoslužby bulou papeže Hadriána II., potvrzenou později i jeho nástupcem Janem VIII. (bula Industriae tuae, 880). Konstantin se pro nemoc na Moravu již nevrátil, vstoupil v Římě do kláštera, kde přijal řádové jméno Cyril, a brzy zemřel. Metoděj byl sice v Římě ustanoven moravským a panonským arcibiskupem, cestou z Říma však byl zajat bavorskými kněžími, kteří považovali Moravu za { 16 }


{ POČÁTKY SLOVESNOSTI A LITERATURA RANÉHO STŘEDOVĚKU }

sféru svého zájmu. Z vězení byl propuštěn až na zákrok papeže a roku 873 se konečně ujal svého úřadu. V té době vládl na Velké Moravě již Rostislavův nástupce Svatopluk. Metoděj spravoval arcidiecézi až do své smrti. Po jeho skonu se situace podstatně změnila a jeho žáci byli z Velké Moravy vypuzeni. První písemné památky na našem území pocházejí z období Velké Moravy. Představitelé slovanské misie na území Velkomoravské říše – bratři Konstantin a Metoděj – ještě před příchodem na Velkou Moravu zvolili jazyk, v němž chtěli křesťanství šířit, a sestavili také abecedu (hlaholici) pro jeho písemné zaznamenávání. Do slovanského jazyka založeného na nářečí z oblasti Soluně přeložili základní liturgické texty a tento jazyk (staroslověnština) se stal vedle obvyklé latiny, řečtiny a hebrejštiny liturgickým jazykem. Literární dílo samotného Konstantina a Metoděje, popřípadě jejich žáků, má některé specifické rysy, které je odlišují od pozdějšího písemnictví. Nejde jen o to, že jejich texty byly psány jiným jazykem a jiným druhem písma, ale také o způsob jejich poznávání. Žádný rukopis, který by vznikl přímo na Velké Moravě, není dochován v původní podobě (v současné době se však stále více badatelů kloní k názoru, že rukopisem pocházejícím přímo z Velké Moravy mohou být tzv. Kyjevské listy – volný překlad latinské liturgické knihy, tzv. sakramentáře). O památkách tohoto období se dozvídáme jen z odkazů a pozdějších opisů staroslověnských textů a na jejich stáří usuzujeme podle rozboru stylu, popřípadě podle věcných znaků. Základní literární památkou tohoto období je staroslověnský překlad bible, který se začal rodit ještě před příchodem Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu. Pro bohoslužebné účely totiž už v Cařihradě přeložil Konstantin evangeliář (tj. úryvky z evangelií uspořádané podle církevního kalendáře), který pak na Velké Moravě doplnil překladem všech čtyř evangelií. Překlad biblických textů (s výjimkou knih Makabejských) pak dokončil Metoděj. Kompletní překlad zachován není, ale z toho, co se dochovalo, lze usuzovat, že šlo o dílo mimořádné literární úrovně. K bohoslužebným účelům nesloužila jen staroslověnská bible. Významné místo měly liturgické texty, například sakramentář, zaznamenaný v Kyjevských listech, modlitby a zejména tzv. kánony, tedy liturgické zpěvy, k nimž patřily kánon ke cti svatého Dimitrije Soluňského nebo kánony ke cti Cyrila a Metoděje. Mezi modlitbami se jako původní dílo jeví Abecední modlitba, která bývá považována za dílo Konstantinovo. Je pozoruhodná využitím dvanáctislabičného sylabického verše, ale také svým akrostichovým řešením, prezentujícím podobu staroslovanské abecedy. S misijní činností Konstantina a Metoděje byly dále spojeny texty homiletické čili kázání. Autorem dvou z nich (Pochvala svatému Cyrilu a Pochvalné slovo na počest svatého Cyrila a Metoděje) byl KLIMENT VELICKÝ. V žánrové skladbě staroslověnských památek velkomoravského období však najdeme také díla, která nejsou vázána výhradně k bohoslužebným účelům. Platí to o veršované předmluvě k překladu evangelií, kterou známe pod názvem Proglas. Smyslem této předmluvy bylo podat obhajobu práva na staroslověnský překlad bible, takže vedle teologického smyslu má Proglas též jistý význam literárněteoretický. { 17 }

KLIMENT VELICKÝ († 916)



Život Konstantinův (op. dochován z 15. stol.) Život Metodějův (op. dochován z 12. stol.)

Slovo o objevení ostatků svatého Klimenta (op. dochován z 15. stol.)

S potřebou vybudovat na Velké Moravě pevnou církevní organizaci souvisí i překlad dvou právnických děl, založených na řeckých předlohách, jejichž autorem byl Jan Scholastik Synagog. Překlady jeho spisů, známé pod názvy Nomokánon a Zakon sudnyj ljudem, jsou přisuzovány Metodějovi. Základními a nejvýznamnějšími památkami tohoto období však zůstávají dva hagiografické spisy (životy svatých), pozoruhodné tím, že svou povahou stojí na pomezí legendy a historie. Život Konstantinův a Život Metodějův představují díla originální, tedy nepřeložená a sepsaná zjevně na Velké Moravě, i když samozřejmě obsahují stopy byzantských literárních vzorů. Život Konstantinův představuje dílo učené, stylisticky rafinované a pojaté se znalostí soudobé rétoriky. Jeho nejstarší rukopis je dochován až z druhé poloviny 15. století. Základním smyslem tohoto díla byl boj proti trojjazyčníkům, tj. zastáncům zásady, že biblický text může existovat jen v řečtině, latině a hebrejštině. Život Metodějův je stručnější a prostší. Předpokládá znalost Života Konstantinova, proto fakty obsažené v Životě Konstantinově pouze shrnuje a zaměřuje se k obhajobě slovanské liturgie proti bavorským kněžím. Nejstarší rukopis tohoto díla pochází z 12. století. Je zřejmé, že obě díla byla psána s publicistickým záměrem, ale vzhledem k tomu, že vznikala ještě v době Metodějova života (Život Konstantinův), nebo brzy po jeho smrti (Život Metodějův), nabyla i značné historické hodnoty. Jejich text je ovšem třeba kriticky analyzovat a vzít v úvahu to, že například chronologické údaje mohou být vykládány jak doslovně, tak s ohledem na symbolickou hodnotu, která byla číslům od starověku připisována. Do jisté míry ve stínu těchto dvou nejvýznamnějších hagiografických památek zůstalo Slovo o objevení ostatků svatého Klimenta (tzv. Chersonská legenda), které známe až z pozdních opisů 15. století. Celkově byla staroslověnská literární tvorba na Velké Moravě orientována k byzantské kultuře, vyznačující se důrazem na knižní vzdělanost, a výrazný byl proto podíl překladů z řecké literatury. Již v této době však existovaly i překlady děl latinských a latinská kultura tehdy zřejmě žila v symbióze s kulturou staroslověnskou, která si udržovala dominantní postavení, ale nesnažila se latinskou kulturu eliminovat. Šlo spíše o koexistenci, která se stala ještě výraznější v následující vývojové etapě.

STAROSLOVĚNSKÁ A LATINSKÁ LITERÁRNÍ TVORBA 10. A PRVNÍ POLOVINY 11. STOLETÍ V dějinách Evropy představuje významný předěl druhá polovina 10. století, kdy bylo obnoveno ve střední Evropě římské císařství, a svůj význam mělo pak na počátku 12. století uzavření konkordátu wormského (1122), jímž byl řešen spor o investituru (tj. obsazování církevních hodností) ve prospěch církve a který tak znamenal posílení pozice církve ve vztahu ke světským feudálům. V politickém { 18 }



vývoji českého státu se reflektovaly obě tyto události. Především se český stát rozvíjel za stálého vyrovnávání s německou říší, jejíž panovník vyžadoval právo rozhodovat o nástupu knížete. Ještě v 10. století se Boleslav I. snažil v bojích proti německému králi Otovi I. o osamostatnění českého státu a toto osamostatnění se projevilo i v duchovní sféře zřízením pražského biskupství (973–975). Již ve velkomoravském období pronikaly vlivy staroslověnské kultury do Čech, mimo jiné se soudí, že sám Metoděj pokřtil českého knížete Bořivoje. K výraznému rozvoji staroslověnské kultury však dochází v Čechách až po smrti Metodějově, kdy jeho žáci byli vypuzeni z Velké Moravy a odešli buď do Bulharska, nebo do Čech. V Čechách tak pokračuje koexistence latinské a staroslověnské kultury, ovšem s tím rozdílem, že latinská kultura má již mnohem výraznější postavení. Staroslověnská literatura byla v tomto období zprvu přijímána s pochopením, jak v 10. století dokládá postoj biskupa Vojtěcha. Některými svými rysy připomíná tato staroslověnská tvorba obdobnou literaturu na Velké Moravě, zejména tím, že se v původní podobě nedochovala a jsme nuceni rekonstruovat ji podle pozdějších opisů. Změnila se však hierarchie literárních žánrů a nejvýznamnější místo zaujala literatura hagiografická. První staroslověnská legenda o svatém Václavu vykazuje některé spojitosti s Životem Konstantinovým a zejména s Životem Metodějovým, a to nejen snahou sloužit politickým cílům své doby, věcností a zájmem o sociální skutečnost, nýbrž také jazykově, stylisticky, motivicky a výběrem obdobných biblických citátů a aluzí. Podstatně se však liší tím, že není závislá na byzantských vzorech a představuje v tomto smyslu originální dílo. Komplementární charakter k legendě o svatém Václavu měla pravděpodobně staroslověnská legenda o svaté Ludmile, jejíž text se nedochoval. Její existenci vyvozujeme ze stop v latinské ludmilské legendě Fuit, v legendě Kristiánově a v tzv. proložní ludmilské legendě, která představuje krátký výtah z nedochovaného původního textu, zapsaného však až ve 13. nebo 14. století na Rusi. Druhá staroslověnská legenda o svatém Václavu nese název Kniha o rodu a utrpení sv. Václava a vznikla kolem roku 1000. Na rozdíl od prvé legendy vychází částečně z předlohy, jíž byla latinská legenda Gumpoldova, doplněná ještě václavskou legendou Crescente fide a údaji z dalších zdrojů. Kniha o rodu a utrpení se již vyznačuje typickými rysy modelu středověké legendy, klade důraz na zázračné jevy, spojené s životem a smrtí světce, a méně pozornosti věnuje historické stránce vyprávění. Další staroslověnské legendy byly věnovány svatému Vítovi (v tomto případě jde opět o překlad z latiny) a z latiny byly přeloženy také legendy o svatém Benediktovi a svaté Anastázii. Některé další legendy, dochované v pozdějších opisech, mohly vzniknout rovněž v Čechách, ale důkazy pro jejich českou provenienci chybějí. Pozoruhodné je, že se naopak nedochovala staroslověnská legenda o svatém Prokopu, zakladateli Sázavského kláštera, i když její existence je pravděpodobná. O jeho životě se však dovídáme až z latinské legendy, která vznikla ve 12. století. { 19 }

První staroslověnská legenda o svatém Václavu (pol. 10. stol., op. 14.–15. stol.)

Kniha o rodu a utrpení sv. Václava (op. dochován z 15. či 16. stol.)



Besědy na evangelije (op. 13. stol.) Nikodémovo evangelium (op. 14.–16. stol.)

Hospodine, pomiluj ny (op. 14. stol.)

Modlitba sv. Řehoře Modlitba vyznání hříchů (10.–11. stol.) Někotoraja zapověď (asi 11. stol., op. 14.–15. stol.)

Homiletickou literaturu této doby představuje překlad díla Řehoře Velikého Besědy na evangelije (jedná se o nejrozsáhlejší a jazykově nejdůležitější staroslověnskou památku českého původu), pořízený z latiny stejně tak jako doplnění biblického překladu kanonizovaných knih o apokryfní Nikodémovo evangelium, které ukazuje na stejnou zálibu ve fantastice jako Kniha o rodu a utrpení sv. Václava. Mezi písňovými skladbami a modlitbami je možno připomenout kánon ke cti svatého Václava, v němž ještě trvá vliv byzantské literatury, ale svou monumentálností založenou na prostotě si přední místo mezi literárními památkami staroslověnského původu získala především nejstarší duchovní píseň vzniklá v Čechách – píseň Hospodine, pomiluj ny. Zmiňována je sice až v Kosmově kronice, ale její vznik klademe ještě do 10. století. Po jazykové stránce se v ní vedle staroslověnských rysů objevují (snad pozdější) prvky češtiny. Byla zpívána i v dalších obdobích, byla jí prokazována velká úcta (svědčí o tom mimo jiné i to, že byla obdařena odpustky) a žije jako jedna z mála památek této doby až do současnosti. Mimoto vznikla v Čechách v 10.–11. století řada modliteb (většinou paraliturgických), český původ je prokázán zejména u oblíbené středověké Modlitby sv. Řehoře a u Modlitby vyznání hříchů (obojí překlady z latiny). Navázání na právnické památky 9. století můžeme vidět ve sborníku kajícnických předpisů Někotoraja zapověď, který však navíc obsahuje pozoruhodné odkazy na soudobou českou realitu (včetně některých folklórních prvků). Pro rozvoj staroslověnské literatury v 11. století bylo důležité založení Sázavského kláštera (1032) za knížete Oldřicha, které zjevně dokládá podporu slovanské liturgie ještě v této době. Teprve po církevním schizmatu v roce 1054 (rozdělení církve na západní a východní) dochází k obratu, spíše však nežli o zásadní obrat jde o počátek dlouhodobějšího procesu. Papežský zákaz slovanské liturgie byl realizován až za Břetislava II. a slovanští mniši museli opustit Sázavský klášter teprve roku 1096. Je patrné, že v staroslověnských památkách 10. a zejména prvé poloviny 11. století v Čechách již vliv Byzance slábl (tato skutečnost však neplatí pro tvorbu Sázavského kláštera, který udržoval bohaté styky s ruskými a snad také prostřednictvím uherských klášterů i s bulharskými kulturními centry a byzantská liturgie i literatura zde byly dobře známy). Symbióza s latinskou literaturou byla naopak užší, takže latinské památky, které tehdy u nás vznikly, měly v některých případech staroslověnské předlohy a mnohá staroslověnská díla představovala překlady z latiny. Svůj význam si však staroslověnská tvorba stále ještě udržovala. Byl dán vyšším stupněm její srozumitelnosti (i když tato srozumitelnost byla relativní, protože byla vázána na určitý stupeň vzdělání vnímatele, a neměla by tedy být přeceňována), její myšlenkovou tolerancí, slovanskou orientací a svébytnou syntézou byzantské a západoevropské kultury. Proto byly slovanská literatura a staroslověnská kultura přijímány pozitivně i v pozdější době, kdy již neměly produktivní charakter, viz například Kristiánovu legendu nebo legendu Diffundente sole. S růstem vlivu západní kulturní orientace byla však přece jen postupně staroslověnská vzdělanost vytlačována a posléze i zcela opomíjena, jak patrno už v Kosmově kronice. Dlouhá cesta rozvoje naší latinsky psané literatury začala ještě v době, kdy staroslověnská kultura měla své pevné místo také v českém prostředí, tedy v 10. sto{ 20 }



letí. Podobně jako u staroslověnské literatury stála v popředí latinské literatury hagiografická tvorba, která také zprvu se staroslověnskými legendami souvisela. Ludmilská legenda Fuit in provincia Bohemorum (Byl v zemi české) i václavská legenda Crescente fide christiana (Když se šířila křesťanská víra) navazovaly na nejstarší staroslověnské legendy mimo jiné také svým historizujícím pojetím. Legenda Fuit, jejíž vznik je badateli kladen na konec 10. století, měla zřejmě staroslověnskou předlohu, která se však nedochovala. Její text je stručný a na rozdíl od většiny dobových legend neobsahuje vyprávění o zázracích. Je možné, že stejně jako Crescente fide vznikla legenda Fuit v klášteře svatého Jimrama v německém Řezně – oba texty totiž mají stejnou předlohu, jíž je Život svatého Jimrama. Nejvýznamnější legendou tohoto období se však stala až Kristiánova legenda, nazvaná Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae avae eius (Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily). Text byl poprvé vydán roku 1677 Bohuslavem Balbínem, jenž byl objevitelem jednoho z jejích rukopisů (nálezcem druhého byl Jan Tanner). Jde o originální dílo, které svou uměleckou úrovní nepochybně dosahuje hodnot tehdejší latinské literatury v západní Evropě a které si zároveň uchovává v naší literatuře typickou aktuálně publicistickou funkci, v tomto případě obranu staroslověnské kultury. Tím se přidržuje tradice starších staroslověnských legend. Právě pro vyspělost jejího uměleckého ztvárnění bývají vznášeny pochybnosti o jejím vzniku na konci 10. století (zejména na základě prologu a prvých dvou kapitol). Někteří badatelé posunují její vznik až do 12. století, nebo dokonce i do 14. století a považují sdělení autora legendy v prologu, že je příbuzným biskupa Vojtěcha, za falzum. Oproti tomu však Oldřich Králík formuloval hypotézu, že autorem díla, jenž se sám označuje jako Christianus, mohl být bratr biskupa Vojtěcha, čili Gaudencius (Radim), pozdější biskup v Hnězdně. Dušan Třeštík se domnívá, že Kristián mohl být synem Boleslava I. Téměř jistě byl benediktinským mnichem v Břevnovském klášteře a nepochybná je jeho blízkost biskupu Vojtěchovi (viz prolog legendy). Pokud jde o dataci legendy, pak nejnovější názory kladou vznik textu do doby kolem roku 992, případně 1039 (přenesení těla svatého Vojtěcha). Kristiánova legenda je někdy označována jako „nejstarší česká kronika“, neboť v prvních kapitolách popisuje počátky křesťanství na Moravě a působení Konstantina a Metoděje. Autor zde vystupuje jako obhájce staroslověnské liturgie. V dalších kapitolách je líčen život svaté Ludmily, její mučednická smrt a zázraky spojené s přenesením ostatků (tzv. translatio). Největší prostor je věnován svatému Václavovi, po jehož zavraždění bratrem Boleslavem se děje rovněž řada zázraků. Není pochybnosti o tom, že Kristiánova legenda ovlivnila další díla, věnovaná životu a umučení svatého Václava, a prokázala tak značnou inspirativnost pro vývoj naší literatury. Poetika rané hagiografické tvorby se vyznačovala nejen snahou autorů zachytit historický kontext života světce, ale také specifickým způsobem charakteristiky světce jako ústřední postavy legendy. Na rozdíl od legend vrcholného středověku, kde autoři již usilovali o zachycení duchovních proměn v cestě světce od přijetí { 21 }

Fuit in provincia Bohemorum Crescente fide christiana (konec 10. stol.)

Kristiánova legenda (patrně z konce 10. stol., op. okolo 1340)



Decreta Bracislai (11. stol.)

víry až po mučednickou smrt (zřetelně je tento postup s využitím symbolických motivů realizován v Životě svaté Kateřiny), legendy raného období představují světce skrze jeho ušlechtilé činy jako člověka, jednajícího v duchu křesťanské morálky, a tím sloužícího Bohu. Méně významná se jeví tvorba právnická, kterou reprezentují Decreta Bracislai (Nařízení Břetislavova). Byla sepsána v době Břetislavova tažení v Hnězdně (1039) a jejich cílem bylo s pomocí autority svatého Vojtěcha, jehož ostatky dal Břetislav I. ve Hnězdně vyzdvihnout, podepřít odmítnutí všech pohanských zvyků. Dílo známe až ze zápisu v Kosmově kronice, tj. z počátku 12. století. Lze předpokládat, že alespoň na počátku 11. století již začínaly pokusy o historiografickou práci ve formě letopisů (análů), o jejich existenci však konkrétní doklady neexistují. Na jejich vznik v této době možno usuzovat podle vyspělosti pozdější Kosmovy kroniky i podle toho, že se Kosmas vedle ústní tradice opíral, jak sám uvádí, také o písemné prameny. Pokud jde o latinskou literaturu, převažovala ovšem v 10. století a v první polovině 11. století ještě latinská tvorba, která se na naše území dostávala jako součást v Evropě tehdy běžného latinského písemnictví. Ani tato tvorba, která nebyla původem česká, nebyla však pro vývoj české literatury bez významu. Vytvářela předpoklady pro formování kulturního klimatu, které umožnilo již na zlomu 11. a 12. století vznik takových latinských literárních děl, jako byla Kosmova kronika, považovaná dnes za samozřejmou součást evropské literatury dané doby. V průběhu 10. století a první poloviny 11. století se latinská literatura zprvu uplatňovala vedle tvorby staroslověnské, ale později nabývala výrazné převahy. V tomto smyslu lze první polovinu 11. století považovat do značné míry za období přechodné. Vlastní rozvoj latinské literatury však můžeme zaznamenat až na zlomu 11. a 12. století. Staroslověnská tvorba si uchovala svůj význam jen v oblasti jihoslovanské a východoslovanské.

LITERÁRNÍ TVORBA OD POLOVINY 11. STOLETÍ DO KONCE 13. STOLETÍ Ve druhé polovině 11. století patřil Přemyslovec Vratislav II. k významným spojencům císaře a jeho služby byly oceňovány do té míry, že získal pro svou osobu královský titul. Znovu pak byl udělen až Vladislavu II. v roce 1158, a to za jeho aktivní účast na tažení císaře Fridricha I. Barbarossy do Itálie. Spekuluje se o tom, že Vladislavův titul byl dědičný, ale jeho synům se ho nepodařilo udržet. I když za dalších Přemyslovců vnitřní rozpory oslabovaly český stát, vydání Zlaté buly sicilské císařem Fridrichem II. (1212) znamenalo důkaz o silné pozici českých zemí za Přemysla Otakara I. Císař se v ní zavázal uznat za českého krále toho panovníka, kterého si Češi zvolí, projevil souhlas s právem českých králů dosazovat pražské biskupy a uznal hranice tehdejšího českého státu. Ve snaze o hospodářský vzestup země rozvinul Václav I. (1230–1253) kolonizační úsilí, jehož počátky však najdeme už v 11. století, a otevřel tak české { 22 }



země německému vlivu. Kulturně byl tento vliv pozitivní, protože přinášel do českých zemí za Václava I. a Václava II. projevy soudobého evropského lyrického a epického básnictví, hospodářsky a politicky se však stal zdrojem napětí mezi královským dvorem a vysokou šlechtou, kde se německý vliv výrazněji projevoval, nižší šlechtou, která cítila jednoznačně česky, a městy, v nichž klíčové místo získával německý patriciát. Moc panovníka vzrostla za Přemysla Otakara II., který rozšířil hranice českého státu až k Jaderskému moři a usiloval dokonce o získání císařského titulu. Za jeho vlády se však umocňovaly rozpory mezi panovníkem a vysokou šlechtou, které vedly k rozpadu říše Přemysla Otakara II. a poznamenávaly i další etapy českých dějin. I když se říše Přemysla Otakara II. po jeho smrti rozpadla, úspěšný hospodářský rozvoj českých zemí pokračoval. V době vlády Václava II. (1283–1305) byla posílena zejména hospodářská pozice Čech v Evropě, ale rostl také jejich politický význam. Svědčí o tom mimo jiné získání polské koruny Václavem II. a uherské koruny pro jeho syna Václava III. Násilná smrt Václava III. (1306) neznamenala jen vymření první české panovnické dynastie, ale i změnu postavení Čech v evropské politice. Od poloviny 11. století do konce 13. století byl vývoj českého státu úzce spojen s politickým vývojem střední a západní Evropy a tato skutečnost se musela nutně projevit i ve vývoji literatury této doby. Významné postavení církve (stejně tak jako nízký stupeň vzdělání představitelů světské moci) vedlo k tomu, že se jednoznačně změnilo postavení literární tvorby. Do popředí zájmu se dostává výlučně latinská tvorba, určená především kléru a klérem také vytvořená. Zatímco tedy pozice latinské literatury se změnila, nezměnil se ještě příliš její žánrový systém. Tvorba hagiografická pokračovala na přelomu 11. a 12. století legendou o svatém Vojtěchovi Versus de passione sancti Adalberti (Verše o utrpení svatého Vojtěcha). Existuje názor, že tento umělecky vyspělý text mohl napsat autor neméně umělecky závažného historického díla, a to Kosmas, tento předpoklad však nenalézá oporu ve srovnání obou textů. Vojtěšská legenda v leoninských hexametrech parafrázovala legendu římského mnicha Jana Canaparia z počátku 11. století, tedy krátce po Vojtěchově smrti (997). Canapariova legenda posloužila rovněž jako předloha mnichu BRUNONOVI Z QUERFURTU, autorovi další latinské vojtěšské legendy Nascitur purpureus flos (Vykvetl purpurový květ). Bruno, Vojtěchův spolužák a také spolubratr z kláštera v římském Aventinu, zdůraznil především Vojtěchovu aktivní misijní činnost, při níž nalezl mučednickou smrt. Na tradici svatováclavských legend navázaly legendy Oriente iam sole (Když již vycházelo slunce) pravděpodobně v polovině 13. století a Diffundente sole iustitiae radios (Když slunce spravedlnosti šířilo paprsky). Právě legenda Diffundente a latinská legenda Vita minor (12. století), věnovaná osobnosti svatého Prokopa, jsou dokladem toho, že vedle latinské liturgie byla stále ještě v povědomí liturgie slovanská a že mezi domácími světci vedle svatého Václava, k němuž se pochopitelně odvolávali představitelé přemyslovského panovnického rodu, měl své významné místo také Prokop. { 23 }

Versus de passione sancti Adalberti (11. stol.)

BRUNO Z QUERFURTU (asi 970–1009)

Oriente iam sole (13. stol.) Diffundente sole iustitiae radios (13. stol.) Vita minor (12. stol.)



Opatovický homiliář (pol. 12. stol.)

KOSMAS (asi 1045–1125)

Neméně pozornosti bylo v oblasti duchovní tvorby věnováno literatuře homiletické. Představu o ní můžeme získat ze sbírky kázání nazvané Opatovický homiliář. Pokud ovšem měla být kázání určena širšímu publiku, musela být přednášena česky. Poněvadž však kazatelé byli vzděláni latinsky, postupovali tak, že připravenou latinskou osnovu kázání rozvíjeli v improvizované podobě česky (tak postupoval například ještě Jan Hus), a české ústní znění se pochopitelně nedochovalo. Nicméně víme, že v této době působili u nás významní kazatelé, k nimž mimo jiné patřil olomoucký biskup Jindřich Zdík († 1150), muž proslulý svou vzdělaností a světovým rozhledem. Písařská dílna (scriptorium), kterou v Olomouci založil, zprostředkovala pro české prostředí znalost soudobé latinské literatury, usilující o uplatnění reformního církevního programu, k němuž se Zdík hlásil. Je však spojena, i když v podstatně menší míře, i s původní písařskou a malířskou produkcí. Ve snahách Zdíkových pokračoval v první polovině 13. století jeho nástupce Robert († po 1240), autor homiletických spisů a zejména komentářů k biblickým textům, představujícím doklad toho, že v českém prostředí nebyla evropská latinská díla homiletického a komentářového typu pouze přejímána, ale že zde vznikala i původní tvorba tohoto zaměření, srovnatelná s produkcí cizí provenience. Pěstována byla i další duchovní literatura, zejména hymnografie, jistý posun ve struktuře literární tvorby můžeme však vidět ve faktu, že nejzávažnější dílo této doby má již charakter literatury světské a že nezůstává osamoceno, ale po Kristiánově legendě rozvíjí tradici české historiografické literatury. Kosmova latinská Chronica Boemorum (Kronika česká), dovedená až do Kosmovy smrti v roce 1125, představuje dílo mimořádné literární hodnoty. Předpoklady pro vytvoření práce tohoto významu získal KOSMAS svým vzděláním (studoval gramatiku a dialektiku v Lutychu v době, kdy tam doznívala karolinská renesance, takže dobře poznal antickou kulturu), svými diplomatickými cestami i svým postavením kanovníka a později děkana svatovítské kapituly, které mu zřejmě umožňovalo přístup k pramenům. Kosmas se při sepsání svého díla zamýšlel nad jejich spolehlivostí a pokusil se je z tohoto hlediska klasifikovat. Rozlišuje „bájivé podání starců“ (tedy ústní lidovou tradici) a „podání hodnověrných svědků“, mezi které nepočítá jen ústní výpovědi a vlastní zkušenosti, ale také písemné prameny. Bylo by ovšem nesprávné vyvodit z tohoto kritického postoje k věrohodnosti zpráv předpoklad, že Kosmas zamýšlel napsání naukového historického díla. Takové členění literatury na tvorbu beletristickou a naukovou bylo v dané době (a ještě i později) cizí, a proto Kosmova kronika, přinášející množství věcných informací, je zároveň uměleckým dílem a jako dílo krásné literatury je také koncipována. Kosmas se poučil studiem římských dějepisců (především Sallustia) a v třídílné kronice, zachycující události českých dějin od počátku do roku 1125, využil svých znalostí postupů literární tvorby i znalostí antické literatury, na kterou se odvolává početnými citacemi, a sepsal poutavé vyprávění, jemuž sice můžeme vytknout nepřesnosti v chronologii i v jiných faktografických údajích, ale nemůžeme mu upřít schopnost vytvořit ucelený pohled na české dějiny, jejich filozofii a morálku, a podat obraz českých dějin plastickým a umělecky účinným stylem. Kosmova filozofie českých dějin vycházela jednoznačně z křesťanství západního směru, takže nepře{ 24 }



kvapí, že slovanskou liturgii v počátcích českých kulturních dějin v podstatě pominul. Není vyloučeno, že v postavě Strachkvase se dokonce pokusil formou antilegendy zdiskreditovat se slovanskou liturgií sympatizujícího autora Kristiánovy legendy, jak se domníval O. Králík. Monumentální Kosmovo dílo daleko přesáhlo význam historiografických děl dalších autorů, kteří zachytili pozdější události 12. století. Ke Kosmovým pokračovatelům patřil KANOVNÍK VYŠEHRADSKÝ, který popsal události z let 1126–1142, ovšem zejména v umělecké rovině zdaleka nedosáhl úrovně Kosmovy kroniky. V jeho díle je však pozoruhodné, že se již zde setkáváme s výrazem protiněmeckých postojů, který je typický pro literaturu 14. a 15. století. Pokus o objektivní zhodnocení významu slovanské liturgie, který v Kosmově kronice postrádáme, představuje doplnění Kosmovy kroniky, jež je dílem MNICHA SÁZAVSKÉHO ze sedmdesátých let 12. století. Podobně jako Kanovník vyšehradský i Mnich sázavský spojuje vylíčení osudů Sázavského kláštera s protiněmeckými invektivami. Není bez významu, že tento slovanské liturgii příznivý postoj přinesl duchovní, který se sám hlásil k liturgii latinské. Vladislava II. provázel při jeho válečném tažení do Itálie v roce 1158 biskup Daniel I. V biskupově průvodu byl také jeho kaplan VINCENTIUS, kanovník a notář svatovítské kapituly. Ve svém historickém vyprávění, věnovaném vládě Vladislava II., zachytil události z let 1158–1167. Schopností uměleckého ztvárnění vyprávěných událostí se pravděpodobně nejvíce přiblížil Kosmovi. Z díla opata premonstrátského kláštera v Milevsku JARLOCHA (GERLACHA) se zachovala jen část, která zachycuje události do roku 1198. Z literárního hlediska jde již o dílo, které má spíše analistický charakter a připomíná, že také v této době bylo živé sepisování letopisů. Dokladem toho jsou mimo jiné Anály hradištsko-opatovické, které byly započaty v klášteře Hradisko u Olomouce a později v Opatovicích dovedeny až do roku 1163. Podstatně méně významné postavení v literatuře této doby měla díla právnická, která zčásti byla spojena přímo s církevním životem, jak dokládají předpisy pro zpovědní praxi v Opatovickém homiliáři, zčásti pak měla světský charakter, jak svědčí Statuta ducis Ottonis, v nichž Konrád Ota při nastoupení na trůn dal shrnout dosavadní zvykové právo. Povětšině se však objevují právnická díla komentující světové právnické příručky, jako byla Decreta Gratiani. Tento soubor kanonického práva vyložil například pražský biskup Daniel I. Zcela nový prvek představují v latinské literatuře této doby liturgické slavnosti spojené s velikonočními svátky a nazývané officia. Takový obřad s názvem Ordo ad visitandum sepulchrum (Řád navštívení hrobu božího) byl zapsán na zlomu 12. a 13. století v breviáři kláštera u svatého Jiří na Hradčanech. Zachycuje cestu tří Marií ke hrobu Kristovu a jejich záměr pomazat Kristovo tělo vonnými mastmi, Kristovo zmrtvýchvstání a jeho zjevení. Toto tzv. Svatojiřské officium je prvním dokladem formující se dramatické tvorby v českém prostředí. Teoretické studium poetiky a rétoriky na konci 13. století přispívalo jistě ke zvyšování úrovně latinské literatury, její sociální základna však byla velmi úzká a latinská literární tvorba neumožňovala kontakt se širším publikem ani tam, kde to { 25 }

KANOVNÍK VYŠEHRADSKÝ (12. stol.)

MNICH SÁZAVSKÝ (12. stol.)

VINCENTIUS (12. stol.)

JARLOCH (konec 12. stol.)

Anály hradištsko-opatovické (12. stol.)

Opatovický homiliář (pol. 12. stol.) Statuta ducis Ottonis (Konrádova statuta, 1198) Decreta Gratiani (12. stol.) Ordo ad visitandum sepulchrum (12.–13. stol.)



Mater verborum (13. stol.)

ALBERTUS BOHEMUS (13. stol.) Svatojiřské přípisky (13. stol.)

Svatý Václave, vévodo české země (asi 12. stol.)

Ostrovská píseň (13. stol.)

REINMAR VON ZWETER (asi 1200 – po 1248)

FRIDRICH VON SONNENBURG (2. pol. 13. stol.) HEINRICH VON MEISSEN († 1318) ULRICH VON ETZENBACH (2. pol. 13. stol.)

z hlediska církevního života bylo velmi žádoucí, tj. v oblasti duchovní literatury. Proto předpokládáme alespoň existenci českých kázání, kterou potvrzuje bohatý soubor rukopisů bible, opatřených českými překlady slov či celých sousloví. Jde o vpisky umístěné buď mezi řádky, pak mluvíme o glosách interlineárních, nebo na okraji. Takové glosy označujeme jako marginální. Poněvadž kázání bylo založeno na výkladu biblického textu, můžeme předpokládat, že tyto glosované rukopisy sloužily právě při přípravě a přednesu českých kázání, určených širokému okruhu věřících. Podobným způsobem byly glosovány i jiné rukopisy, například slovník Mater verborum (Matka slov) ve 13. století. Část glos v tomto slovníku byla však do rukopisu vnesena až v 19. století, a nelze ji tedy považovat za autentickou. Souvislejší charakter mají české poznámky v zápisníku ALBERTA BOHEMA, který jako papežský vyslanec využíval češtiny jako málo srozumitelného, tj. šifrovacího jazyka, a tzv. Svatojiřské přípisky. Obě památky mají spíše jazykový nežli literární význam. Pocházejí ze 13. století. Jedna z těchto prvých památek napsaných českým jazykem přesáhla svým významem daleko dobu svého vzniku a je živá i v současnosti. Duchovní píseň Svatý Václave, vévodo české země je datována někdy až do 12. století (jisté je, že mohla vzniknout nejpozději koncem 13. století) a měla zprvu pouze tři strofy. Podobně jako píseň Hospodine, pomiluj ny nebyla zapsána v době svého vzniku, ale teprve ve druhé polovině 14. století v kronice Beneše Krabice z Weitmile. Postupně se její rozsah zvětšoval a dosáhl devíti strof. Stala se jednou ze základních duchovních písní, procházejících celým vývojem naší starší literatury. Ve druhé polovině 13. století vznikla další památka naší duchovní lyriky – Ostrovská píseň (incipit Slovo do světa stvořenie). Toto mladší dílo se liší od písně Svatý Václave jak obsahově (zpracovává složitou otázku přítomnosti Krista ve svátosti oltářní), tak náročnou básnickou formou. Obě duchovní písně ukazují, že se již během 12. a 13. století vytvářely jisté předpoklady pro vznik písemnictví v národním jazyce. I když doklady nejsou příliš početné a mají většinou význam spíše pro studium dějin jazyka, písně Svatý Václave a Ostrovská píseň přesvědčují, že již v této době mohlo vzniknout literární dílo napsané českým jazykem, které bylo srovnatelné s tvorbou latinskou. Skutečný rozvoj česky psané literatury však přineslo až 14. století. Počátky německy psané literatury na českém území lze spatřovat už v dobách kolonizačního úsilí přemyslovských vládců, její rozvoj je však spojen až s vládou Václava I., Přemysla Otakara II. a Václava II. Za prvního spisovatele německého jazyka, který je v českých zemích doložen, bývá pokládán dvorský pěvec a básník REINMAR VON ZWETER. Ten přišel do Čech na pozvání Václava I. a jeho posláním bylo přivést na přemyslovský dvůr básnickou kulturu německých dvorských pěvců – minesengrů. Na přemyslovském královském dvoře i ve službách jiných českých šlechticů pak později působili například němečtí pěvci FRIDRICH VON SONNENBURG a HEINRICH VON MEISSEN, zvaný FRAUENLOB. S dobou vlády posledních Přemyslovců je spjato i jméno ULRICHA VON ETZENBACH, prvního lyrika píšícího německy a pocházejícího prokazatelně z českých { 26 }



zemí. Ten působil na dvoře českých králů Přemysla Otakara II. i Václava II. a rovněž jeho zásluhou se dvůr Václava II. stal středoevropským centrem dvorské a milostné lyriky. Prvního z obou panovníků Ulrich z Etzenbachu oslavil v monumentálním německy psaném eposu Alexandreida z konce 13. století, který pravděpodobně ovlivnil i autora pozdější Alexandreidy psané česky. Václavu II. byla určena oslavná dvorská legenda Wilhelm von Wenden. Sám panovník Václav II. (1283–1305) byl autorem několika působivých německy psaných milostných písní. Z rozsáhlého hebrejského písemnictví v přemyslovských Čechách se zachovala jen nepatrná část. Rozsah českožidovské literatury převyšoval pravděpodobně literární produkci latinskou, českou a německou, jež se z přemyslovského období dochovala. Roman Jakobson po analýze staročeských glos z hebrejských památek vzniklých na našem území došel ke zjištění, že pražští Židé hovořili mezi sebou ve 13. století česky a češtinu (v hebrejské terminologii kenaánštinu) považovali za svůj mateřský jazyk, zatímco hebrejština byla jazykem literárním a liturgickým. Staročeské glosy, vysvětlující méně srozumitelná, obvykle archaická hebrejská a aramejská slova talmudu, popřípadě popisující gramatické kategorie, se nacházejí v dílech české exegetické školy, jejímž představitelem byl ABRAHAM BEN AZRIEL, zvaný CHLÁDEK, a JICCHAK BEN MOŠE, zvaný OR ZARUA. Obdobné glosy však obsahují i opisy textů francouzských talmudistů, z nichž některé mohou být ještě starší. Abraham Chládek svůj rozbor židovské liturgie, vzniklý ve třicátých letech 13. století (zachoval se ve dvou zlomcích), nazval Arugat ha-bosem (Záhonek balzámu, asi 1230). Rituální předpisy podrobně komentoval Chládkův žák Jicchak ben Moše v díle Or Zarua (Světlo vsáté, pol. 13. stol.) – zvolený titul se pak stal i součástí jeho jména. Oba zmíněné spisy jsou jedinečným dokumentem česko-židovského soužití. Abraham Chládek i Jicchak Or Zarua nazývají češtinu „náš jazyk“ (lešonenu) a o české zemi mluví jako o „našem království“. Většina literárních památek pražské židovské obce byla zničena při velkém pogromu o Velikonocích roku 1389, jenž byl údajně vyprovokován obyvateli ghetta. Událost zachycuje hebrejská kající píseň (selicha) lékaře a básníka AVIGDORA BEN JICCHAK KARY. Karova elegie je významným dílem české židovské lyriky středověku a stala se známou i českým čtenářům prostřednictvím překladu Jiřího Mordechaje Langera ve sbírce starohebrejské poezie Zpěvy zavržených (vyšla 1938 a 1939). Pozoruhodné je srovnání Karova díla s latinsky psanou reflexí pogromu od křesťanského autora nazvanou Passio pragensium Judeorum (Pašije pražských Židů), která satiricky paroduje pašijové příběhy. O popularitě této skladby svědčí fakt, že byla ještě v 16. století citována v historickém kalendáři Prokopa Lupáče z Hlaváčova. Tradiční napětí mezi křesťanským a židovským náboženstvím se v případě Karovy elegie a Pašijí pražských Židů projevilo v naprosto rozdílném podání jedné historické události. Mezi další bohemikální památky je možno zařadit též cestopis PETACHJI BEN JAKOBA z Řezna, který vylíčil své putování do Palestiny. { 27 }

ABRAHAM BEN AZRIEL (12.–13. stol.) JICCHAK BEN MOŠE (pol. 13. stol.)

AVIGDOR BEN JICCHAK KARA († 1439)

Passio pragensium Judeorum (konec 14. stol.)

PETACHJA BEN JAKOB (12. stol.)



LITERATURA • RŮŽENA DOSTÁLOVÁ: Byzantská vzdělanost. Praha 1990 – VLADIMÍR KARBUSICKÝ: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. Praha 1995 – OLDŘICH KRÁLÍK: Nejstarší rodokmen české literatury. Praha 1971 – ROMAN JAKOBSON: Řeč a písemnictví českých židů v době přemyslovské. New York 1957 – JAN MÁCHAL: Bájesloví slovanské. Olomouc 1995 (pův. vyd. Praha 1907) – NAĎA PROFANTOVÁ, MARTIN PROFANT: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vyd. Praha 2004 – ZDENĚK SMETÁNKA: Legenda o Ostojovi. Archeologie obyčejného života v raně středověkých Čechách. Praha 1992 – SILVIE STANOVSKÁ: Moravo, Čechy, radujte se! Němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců. Praha 1998 – DUŠAN TŘEŠTÍK: Mýty kmene Čechů (7.–10. století). Tři studie ke „starým pověstem českým“. Praha 2003; Počátky Přemyslovců. Praha 1997; Vznik Velké Moravy: Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. Praha 2001 – JOSEF VAŠICA: Literární památky epochy velkomoravské. 2. vyd. Praha 1996 – RUDOLF TUREK: Čechy na úsvitě dějin. 2. vyd. Praha 2000 – RADOSLAV VEČERKA: Staroslověnská etapa českého písemnictví. Praha 2010. ▲

BENJAMIN Z TUDELY, PETACHJA Z ŘEZNA: Dva středověké hebrejské cestopisy. Ed. a přel. J. Šedinová. Praha 2002 – Na úsvitu křesťanství. Ed. V. Chaloupecký. Praha 1942 – Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Ed. O. Králík. Praha 1969 – Staroslověnské legendy českého původu. Eds. E. Bláhová a V. Konzal. Praha 1976 – Středověké legendy o českých světcích. Ed. J. Kolár. Praha 1998.

KOSMAS • OLDŘICH KRÁLÍK: Kosmova kronika a předchozí tradice. Praha 1976 – JOSEF SADÍLEK: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů. 2. vyd. Praha 2001 – DUŠAN TŘEŠTÍK: Kosmas. Praha 1966; Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení. Praha 1968. ▲ Kosmova kronika česká. Přel. K. Hrdina a M. Bláhová. Praha 2005. KOSMOVI POKRAČOVATELÉ • ANNA KERNBACH: Vincenciova a Jarlochova kronika v kontextu svého vzniku. Brno 2010. ▲ Pokračovatelé Kosmovi. Přel. K. Hrdina, V. V. Tomek, M. Bláhová. Praha 1974. KRISTIÁNOVA LEGENDA • ZDENĚK FIALA: Hlavní pramen legendy Kristiánovy. Praha 1974. ▲ Kristiánova legenda. Přel. J. Ludvíkovský. Praha 1978. SVATÝ VOJTĚCH ▲ Život svatého Vojtěcha. Legenda Nascitur purpureus flos. Přel. M. Kyralová. Praha 1996. JINDŘICH ZDÍK • Sborník k 850. výročí posvěcení katedrály sv. Václava v Olomouci. Eds. J. Bistřický a M. Pojsl. Olomouc 1982.

{ 28 }

Lubomír Machala (ed.)

Recommend Documents