Cahiers du CEFRES N° 27, Spotřebitelská legislativa EU a její implementace do práva členského a kandidátského státu (na příkladu Francie a České republiky) Georges Mink, Solange Grondin, Václav Libánský (Ed.)
___________________________________________________________ Luboš TICHÝ Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropském a českém právu
___________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Luboš Tichý, « Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropském a českém právu », Cahiers du CEFRES. N° 27, Spotřebitelská legislativa EU a její implementace do práva členského a kandidátského státu (na příkladu Francie a České republiky) (ed. Georges Mink, Solange Grondin, Václav Libánský). Mis en ligne en / published on : avril 2010 / april 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c27/tichy_2001_spotrebitel_smluvni_strana.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
1
Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropském a českém právu Luboš Tichý (Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Praha)
I. Vymezení problematiky Spotřebitel je nepochybně jeden z centrálních pojmů práva ochrany spotřebitele čili spotřebitelského práva. Je základním definičním znakem tohoto oboru. Jeho postavení a vlastnosti jsou důvodem vzniku úpravy, která má vést ke zlepšení jeho pozice především jako smluvní strany zejména ke druhé smluvní straně, k výrobci apod. Ochrana spotřebitele je oblast práva, která používá jak veřejnoprávní, tak soukromoprávní metody, tedy dvou způsobů, které vymezují tento obor. V tomto příspěvku se omezujeme na oblast soukromoprávní ochrany spotřebitele, ve které je spotřebitel centrálním pojmem i proto, neboť vymezuje osobní působnost právní úpravy jako zvláštního odvětví občanského práva. Tradiční pojetí spotřebitele jako slabší smluvní strany je důvodem k zásadním zásahům do smluvní autonomie (svobody). Tato okolnost současně s jinými skutečnostmi, k nimž patří určitá nevyjasněnost tohoto konceptu a další, o nichž ještě bude dále řeč, vyvolává prudké spory o podstatě pojmu spotřebitele a nutnosti jeho ochrany. Kritici spotřebitele jako kategorie vyžadující ochranu, označují spotřebitele jako fantom, tedy smyšlenou kategorii založenou na podcenění občana resp. dokonce spočívající na jeho manipulaci.1) Jiní považují spotřebitele za výsledek politické mystifikace a jeho ochranu za právní provokaci. 2) Ke zkoumání pojmu spotřebitel, tedy osoby, ke které je upřena pozornost právních úprav, neboť této osobě (qui bono) je věnována specifická ochrana, lze přistupovat různými způsoby a metodami. Neomezujeme se na psané právo, obsažené v primárním anebo sekundárním komunitárním právu či v právních předpisech národních úprav. Pokoušíme se stručně vyjasnit zázemí pozitivně právních úprav tím, že objasňujeme určité právně politické a teoretické úvahy, které jsou základem dalšího právního rozvoje v této oblasti. Jedním z cílů tohoto příspěvku je proto snaha podnítit diskusi o tomto pojmu, který stojí neoprávněně stranou zájmu u nás. Je veden snahou o poznání situace spotřebitele v evropském a českém právu, situace, která je – s ohledem na již zmíněnou nevyjasněnost důvodem určité nejistoty, která se převzetím několika evropských soukromoprávních směrnic projevuje s plnou razancí i v českém právu. Rozdílné definice tohoto pojmu v několika předpisech jsou důkazem rozdílných přístupů českého zákonodárce, aniž by k tomu byl zřejmý důvod. Je příznačné, jak úsporně si při vymezování tohoto pojmu jednotlivé prameny pozitivního práva počínají. I když jde o stěžejní kategorii, nenacházíme mnohdy ani náznak jejího vymezení. Takové dokumenty, jako je např. Charta spotřebitele Rady Evropy3), rozhodnutí o dále zmíněném prvním programu Evropského hospodářského společenství politiky k ochraně a výchově spotřebitele a další dokumenty vůbec neobsahují definici spotřebitele.4) Účelem tohoto příspěvku je – jak již bylo řečeno - snaha o vyjasnění základu a některých dimenzí pojmu spotřebitele se zvláštním zřetelem k jeho postavení jako smluvní strany. Jde tedy o soukromoprávní ochranu tzv. ekonomických či hospodářských zájmů spotřebitele. Podáváme v prvé řadě přehled několika východisek resp. několika pojetí a historie tohoto pojmu v evropském kontextu (II) a popis pojmu spotřebitele v současném komunitárním právu (III). Na základě těchto poznatků dospíváme k vymezení hlavních znaků pojmu spotřebitele obecně (IV) a konečně ke stručné analýze české právní úpravy (V). V závěru (VI) nastiňujeme některé důsledky spotřebitelské ochrany pro systém soukromého práva. 2
S ohledem na omezený rozsah příspěvku se nezabývá jinými aspekty a problémy smluvně právní ochrany spotřebitele včetně ekonomických a právních důvodů a významu resp. důsledky kategorie spotřebitele pro smluvní svobodu. II. Základy 1. Východiska Základní charakteristiky spotřebitele jakožto úhelného kamene spotřebitelského práva byly mnohokrát analyzovány5). Spotřebitel je mj. charakteristický specifickým zájmem či druhem zájmů. Tento zájem či zájmy můžeme charakterizovat jako difúzní (rozptýlené)6). Tím se pojem spotřebitele odlišuje od jiných pojmů, resp. osob. Zatímco mnohé státní i komunitární politiky jsou stanoveny ve prospěch specifických osob či skupin osob, spotřebitelská politika má být zaměřena ve prospěch každého občana. Tato politika se původně týkala podpory kvality života a tedy především ekonomických zájmů občana, neboť mu měla zabezpečit zboží a služby a zaručit zdravé podmínky. Difúzní jsou zájmy7) spotřebitele především proto, že potenciálně každý občan má určitou potřebu je využívat či se na nich účastnit. Tato potřeba je však atomizována a projevuje se fragmentárně a selektivně. Tyto zvláštnosti vedly pak v sociologii či v politické sociologii a teorii organizace k vytváření celé řady modelů,8) na základě kterých se stanovily určité priority pro možnost jejích prosazení. Národní či sociální stát jako zástupce veřejného blaha však rozpoznal9), že způsobilost artikulace zájmů je omezená, a proto ji zajišťuje prostřednictvím specifických politik, které odpovídají více či méně rozvinutému právu ochrany. Pluralismus státu se projevuje proto na náklady celku a náklady zájmů spotřebitelů. Strukturální slabost difúzních zájmů zejména při jejich artikulaci v procesu organizace a implementace různých politik popsal americký ekonom a sociolog M. Olson10) jako „logiku kolektivního jednání“. Používá přitom modelu organizovaných skupin jako zájmů spolků, resp. odborů. Tyto specifické, jednoznačně vymezitelné zájmy, které navíc jsou podmíněné určitým monetárním kalkulem, zahrnují značný stimul pro jednotné kolektivní jednání. Pro skupinu osob, jakou jsou např. skupiny svobodných povolání, podnikatelů, zemědělců, je racionální investovat do společných akcí. Naproti tomu se z důvodů shora uvedených zájmy na kvalitě života resp. zajištění informací, tedy na hodnotách společných právě uvedeným difúzním zájmům, vyznačují úplně jinou kvalitou. Zde platí tzv. Olsonův paradox11),který znamená, že čím větší je počet individuí ve skupině, která získává určitý přínos z kolektivního blaha, tím menší je podíl zisku z akce, který taková skupina získá pro jedince, jenž se takové akce zúčastní. Určitá cílená resp. cílevědomá politika a právní režim k podpoře ochrany spotřebitelských zájmů vyžadují proto dvojí: zřeknutí se definičního monopolu státu včetně reprezentativní parlamentní demokracie pro veřejný zájem a opuštění pojetí organizační struktury založené na členské základně12). Spotřebitelské zájmy se proto mohou prosadit pouze na základě modelu důvěry a reprezentace. K tomu však musí existovat podpůrné mechanismy13).Efektivní politika k podpoře ochrany spotřebitelských zájmů je protikladem centralistických tendencí státu. V rámci integračního procesu Evropských společenství má za následek vznik dodatečných problémů integračního charakteru. 2. Vývoj evropského práva a změna v pojetí postavení spotřebitele Evropská společenství byla ve svých počátcích naprosto jednoznačně orientována ekonomicky. Jejich institucionální a právní charakter byl orientován primárně na ekonomické hodnoty, na výrobce, kterým měl zajistit efektivnější a větší distribuční prostory, kvalitnější produkci a další. Evropský občan byl v prvé řadě homo economicus. Integrační chápání smlouvy bylo jednoznačně orientováno na společný trh. Společný trh znamenal tržního
3
občana orientovaného na ekonomické hodnoty, který se měl v těchto podmínkách lépe prosadit. Produktivistický koncept Evropských společenství byl tak v první fázi do jisté míry překonán industriální (hospodářskou) politikou, i když i ta byla zjevně orientována proti blahu spotřebitele. Podpora kvality života je tedy určitou odvislou proměnnou hodnotou, závislou na podpoře výroby a distribuce14). Pokud integrační chápání odpovídalo klasickému modelu liberálně-ekonomického myšlení, měly blaho spotřebitele a kvalita života vzniknout jako výsledky základních tržních svobod „automaticky“ za předpokladu existence určitých rámcových podmínek, kterými byly svoboda trhu a svobodný systém soutěže resp. dodržování zásady zákazu diskriminace. Základní svobody, svoboda pohybu zboží, volného pohybu osob, služeb a kapitálu se tedy týkaly podmínek výroby a distribuce. Byly zaměřeny na hospodářského, tržního občana (viz homo oeconomicus): výrobce, obchodníka, importéra, poskytovatele služeb, zaměstnance. Tyto osoby měly být osvobozeny od umělých omezení. Tento původní model Evropských společenství se však dostával stále do většího rozporu s chápáním role spotřebitele a jeho ochrany v jednotlivých členských státech, a to i pod vlivem celosvětového trendu v této oblasti. Pro rozvoj spotřebitelské politiky ES byly důležité tři etapy: a) Programy Komise z roku 1975 (viz ÚL C 92 z 25.4.1975) a roku 1981 (viz ÚL C 133 z 3.6.1981) vedly k vydání celé řady směrnic k ochraně spotřebitele. Komise rozvinula určitý katalog práv spotřebitele, který byl pak postupně, i když mnohdy v modifikované podobě, převzat do jednotlivých směrnic a posléze transponován do právních řádů členských států. Komise v uvedených programech vyzvala k uskutečňování tzv. pěti základních práv spotřebitele. Tento soubor představoval právo na ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitele, právo na ochranu hospodářských zájmů spotřebitele, právo na náhradu utrpěné škody, právo na vzdělání a výuku a právo na řádný proces, který by měl být zárukou efektivního prosazování jeho práv. b) Judikatura Evropského soudního dvora význačným způsobem ovlivnila chápání spotřebitele; prohloubila a vyjasnila jednotlivá práva spotřebitele. Významnou judikaturu můžeme dělit podle těžiště a významu jednotlivých rozhodnutí do několika skupin. Velmi významnou skupinu představují rozsudky v oblasti volného pohybu zboží a služeb. V této oblasti je činnost Evropského soudního dvora nejčastější. K nejvýznamnějším rozsudkům patří rozhodnutí ve věcech Cassis de Dijon (z 20.2.1979, SbSD 1979, 649), Aragonesa de Publicidad Exterior (z 25.6.1991, SbSD 1991, I-4151), Nissan (z 16.1.1992, SbSD 1992, I-131), Yves Rocher (z 18.5.1993, SbSD 1993, I-1361), Keck (z 24.11.1993, SbSD 1993, I-6097), Hünermund (z 15.12.1993, SbSD 1993, I-6787) a další. Druhá skupina se týká oblasti smluvního práva, kde vynikají rozsudky ve věcech Di Pinto (ze 14.3.1991, SbSD 1991, I-189), Dori (ze 14.7.1994, SbSD 1994, I-3325), El Corte Inglés (ze 7.3. 1996, SbSD 1996, I-1281), Dillenkofer (z 8.10.1996.SbSD 1996, I-4845) a Dietzinger (z 17.3.1998, SbSD 1998, I-1199). Ve třetí skupině v oblasti ochrany spotřebitele jako oběti, tedy v sektoru odpovědnosti za škodu vynikají rozsudky ve věci Francesconi (ze 4.7.1989, SbSD 1989, 2087), ve věci Spolkové republiky Německa proti Radě a ve sporu Komise proti Velké Británii (ze 9.8.1994, SbSD 1994, I-3681). Ve čtvrté skupině, tj. v oblasti administrativní ochrany týkající se označování zboží, vyniká rozsudek ve věci SARPP (z 12.12.1990, SbSD 1990, I-4395), ve věci Piageme I (z 18.6.1991, SbSD 1991, I-2971) a ve věci Gut Springenheide (z 16.7.1998, SbSD 1998, I-4657). Pátou skupinu představuje ochrana spotřebitele v oblasti mezinárodního práva procesního, kde jsou významné rozsudky ve věci Bertrand (z 21.6.1978, SbSD 1978, 1431) a ve věci Benincasa (z 3.7.1997, SbSD 1997, I3767). c) Rozvoj primárního práva na konci 80. a na počátku 90. let znamenal zakotvení koncepce spotřebitelské politiky do primárního práva. V oblasti legislativní činnosti dochází k rozvoji
4
nejen práva sekundárního, nýbrž i k významnému rozvoji práva primárního. Spotřebitelská politika se stává součástí primárního práva v důsledku novelizace zakládací smlouvy SES Jednotným evropským aktem a Maastrichtskou smlouvou. V důsledku Maastrichtské smlouvy došlo k značnému posílení spotřebitelské ochrany a právní úpravy ochrany spotřebitele v primárním právu. Součástí čl. 3 se stal závazek Společenství spočívající v příspěvku k posílení ochrany spotřebitele (čl. 3 písm. s, nyní t). Dále byla v části třetí (politiky Společenství) upravena hlava XI. (ochrana spotřebitele). Podle této hlavy (viz tehdejší čl. 129a odst.3, nyní čl. 159 SES) bylo umožněno členskému státu zachovávat či zavádět přísnější ochranná opatření, a to za předpokladu, že takováto opatření jsou slučitelná s SES. III. Postavení spotřebitele v evropském právu 1. Pojem spotřebitele ve Smlouvě, směrnicích a mezinárodních smlouvách V primárním právu se pojem spotřebitele vyskytuje na několika místech, a to v čl. 33 odst. 1 písm.e, čl. 34 odst. 2, v čl. 81 odst. 3 a v čl. 153 SES. Ani v jednom z těchto ustanovení však není podána definice spotřebitele. Shora uvedená první dvě ustanovení, v nichž pojem spotřebitele je použit, upravují zemědělskou politiku. Článek 33 odst. 1 písm.e vymezuje cíl společné zemědělské politiky. Tímto cílem je zajištění dodávek spotřebitelům za rozumné ceny. Tento cíl je ovšem v rozporu s jiným ustanovením stejného článku, totiž čl.33 odst.1 písm.b, který stanoví mimo jiné úkol zvyšovat individuální příjmy osob pracujících v zemědělství. Tento konflikt řeší Evropský soudní dvůr ve prospěch zemědělců, tj. osob pracujících v zemědělství15) a v neprospěch spotřebitelů. Článek 34 odst. 2 SES zakazuje při regulování trhu jakoukoliv diskriminaci mezi spotřebiteli uvnitř Společenství, aniž by kategorii spotřebitele definoval a není známa žádná definice obsažená ani v rozhodnutí Evropského soudního dvora v této souvislosti. Jednou ze základních činností Společenství k dosažení cílů Společenství je příspěvek k posílení ochrany spotřebitele (čl. 3 odst. 1 písm.t SES). Ani zde neexistuje žádné vymezení spotřebitele. Podle § 81 odst. 3 SES je možné činit výjimky ze zákazu kartelových jednání mimo jiné za předpokladu, že kartel vyhrazuje spotřebiteli přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících. I když samotný text Smlouvy neobsahuje bližší vymezení, v tomto případě se judikatura ESD a Komise o to pokusila. Vymezuje pojem spotřebitele velmi široce a považuje ho nejen za konečného spotřebitele, nýbrž za jakéhokoliv účastníka při zpracování konečného produktu. Zdůrazňuje však, že ochrana spotřebitele v tomto ustanovení Smlouvy je jenom podpůrná k ochraně soutěže, k níž slouží toto ustanovení především16). Při výkladu čl. 28 SES, dospěl ESD k tzv. kategorickým požadavkům na výrobky, přičemž jeden z nich je pojem ochrany spotřebitele17). Článek 153 SES je zmocňovací ustanovení stanovící pravomoc resp. působnost Společenství při ochraně zájmů spotřebitelů. Je ovšem zřejmé, že v rovině primárního práva jde o kategorie podstatně širšího rozsahu a proto i pojem spotřebitele v SES zahrnuje podstatně rozsáhlejší oblast než je ta, v níž pojem spotřebitele sledujeme (smlouvy). Z hlediska interpretace těchto ustanovení má význam srovnání prvního a druhého programu Komise z r. 1975 a z r. 1981 (viz II/2 shora). V prvním programu je popsána základní koncepce spotřebitele a jeho odůvodnění. Spotřebitel má být regulátorem jednání na trhu a v tom smyslu hrát aktivní roli. K jeho definičním znakům patřil argument, že tehdejší masová výroba a způsob odbytu výrobků narušily rovnost mezi smluvními stranami do té
5
míry, že vznikl pojem slabší strany. Touto slabší stranou je spotřebitel, který se dostal do poměru závislosti na dodavateli nebo podnikateli. Spotřebitel není již schopen se dobře na trhu orientovat, neboť nemá potřebné znalosti k tomu, aby se mohl správně řádným způsobem rozhodnout a především, aby předešel nerovnému vyjednávání s podnikateli nebo alespoň byl s to mu zamezit. Spotřebitel za těchto podmínek není schopen uzavřít smlouvu tak, aby prosadil svoji vůli vůči nadřazenému smluvnímu partnerovi. I tento program kladl důraz spíše než na právní definici na ekonomické určení nového subjektu – spotřebitele - v moderním hospodářství. Spotřebitel nikoliv jako kupující nebo příjemce služeb za účelem uspokojení své osobní, rodinné nebo kolektivní spotřeby, nýbrž ten, jehož rozhodnutí mohou mít velmi významné účinky ve všech aspektech sociálního života, neboť může ovlivňovat poptávku a spotřebu ve společnosti. Jako takový potřebuje spotřebitel zvláštní úpravu, která by mu poskytla dostatečnou ochranu. Ochrana znamená vyrovnání uvedeného handicapu nerovnosti vůči podnikateli. Spotřebitel je význačný faktor v systému moderního hospodářství. Pojem spotřebitele je proto naplněn vlastnostmi osoby, které jsou dále upřesňovány konkrétním jednáním. Ochrana spotřebitele se odlišuje od ochrany veřejnosti či veřejného zájmu. Jedná se o individualizovanou ochranu, která je na jedné straně užší a na druhé straně širší než ochrana občana v soukromém právu. Je užší, neboť se netýká všech osob, nýbrž jenom kupujícího a uživatele zboží a služeb, které slouží k osobní, rodinné nebo kolektivní spotřebě. Na druhé straně je tato ochrana širší, protože předpokládá nutnost ochrany většího počtu osob, aniž by tato ochrana musela být přezkoumávána, za předpokladu, že jsou naplněny určité objektivní funkce vztahující se k trhu. Ochrana spotřebitele má tedy korektivní funkci spočívající ve vyrovnávání nerovnosti mezi podnikatelem a spotřebitelem. Tato nerovnost nevzniká až po uzavření smlouvy. Osobní potřebou se chápe vztah (situace), který vylučuje zcizování zboží podnikatelským způsobem. Určitou konečnou spotřebu může mít ovšem i podnikatel a osobní spotřebu v rámci její odborné nebo společenské činnosti může mít i právnická osoba. Osobní a rodinná potřeba není jednoduše odlišitelná. Druhý program Komise (viz II/2 shora) vymezil pojem spotřebitele poněkud jiným způsobem, neboť mu dal poněkud jiný obsah, ačkoliv se tato skutečnost pomíjí a tvrdí se, že oba programy mají ve vztahu k spotřebiteli stejný obsah. Podle definice druhého programu jsou spotřebitelé fyzické a právnické osoby, které mají větší či menší peněžní sílu a které si k splnění mimopodnikatelských cílů opatřují zboží a služby. Zmínka o nějaké osobní, rodinné či kolektivní potřebě nepřichází v úvahu. Výslovné vyloučení podnikatelských účelů velmi zpochybňovalo význam definice spotřebitele. Konstrukce definice spotřebitele (a podnikatele) se v jednotlivých směrnicích velmi podobají (jsou vlastně identické)18). Výjimky jsou ve směrnicích o právu užívání (timesharing)19) a o komplexních zájezdech20). Lze tak rozlišovat pozitivní a negativní definice spotřebitele ve směrnicích. Většina typů definice spotřebitele je založena na negativním vymezení spotřebitele vůči podnikateli. Jenom malá menšina směrnic obsahuje pozitivní vymezení tak, že definuje spotřebitele na základě autonomních kritérií, které nemají především žádný vztah k antipodu spotřebitele - k podnikateli21). Pojem spotřebitele má odstranit tzv. strukturální nerovnováhu ve vztahu k nabídkové straně. Nabídková strana je hospodářsky silnější, právně zkušenější a má více informací o výrobku a poskytované službě. 2. Pojem spotřebitele v evropské soudní praxi a) Rozsudek ESD ve věci Di Pinto Pařížský odvolací soud předložil ESD 22) dvě otázky týkající se výkladu ochrany spotřebitele v případě smluv v souvislosti s podomním obchodem, a to v trestní věci proti Patrice di Pinto
6
pro porušení francouzského zákona č. 72-1137 z 22.12.1982 o ochraně spotřebitele při reklamě a podomním obchodě. Obžalovaný byl jednatel realitní kanceláře, která publikovala časopis, ve kterém zveřejňovala inzeráty s nabídkami prodeje různých podniků. Aby získal inzeráty, organizoval obžalovaný prostřednictvím svých zástupců návštěvy podnikatelů v jejich bytech nebo podnicích poté, co mu jeho zástupci oznámili jejich úmysl prodat svůj podnik. ESD odpověděl na předložené otázky svým rozsudkem tak, že podnikatel, který uzavře smlouvu ve formě podomního obchodu ohledně prodeje svého podniku, se nepovažuje za spotřebitele, kterého chrání směrnice o podomním obchodě23). Se směrnicí nejsou v rozporu národní předpisy o podomním obchodu, které rozšiřují jí předvídanou ochranu na podnikatele, jestliže uzavírají podomní obchody za účelem prodeje svého podniku. Rozsudek ze 14.3.1991 má naprosto zásadní význam pro evropské právo o ochraně spotřebitele, které je zamýšleno pouze na případy smlouvy uzavírané mezi podnikatelem na straně jedné a spotřebitelem na straně druhé. Výjimkou je pouze článek 2 směrnice o komplexních zájezdech, podle které se směrnice vztahuje též na jednání podnikatele vůči cestovní kanceláři. Spotřebitel je podle převládajícího znění v zásadě shodného ve všech směrnicích fyzická osoba, která jedná za účelem, jenž se nevztahuje k její podnikatelské činnosti. Z toho plyne, že jedna a tatáž osoba může být v případě jedné smlouvy podnikatelem a v případě jiné smlouvy spotřebitelem. Vymezení spotřebitele není tedy podmíněno pouze osobní charakteristikou, nýbrž obsahem právního úkonu. Právní úkony činěné podnikatelem lze dělit do dvou skupin, na spotřebitelské úkony na straně jedné a úkony, pro které neexistuje ochrana podle komunitárního práva (viz blíže ad IV.níže). Pozoruhodné je, že Evropská komise, Francie a dokonce generální advokát se vyslovili pro velmi široký výklad pojmu spotřebitel. Přimlouvali se za to, aby právní úkony podnikatele, který sice jedná v rámci své podnikatelské činnosti, který však nemá zvláštní zkušenosti a znalosti, mají být podřízeny ochrannému režimu směrnice o podomním obchodě. To by ovšem znamenalo velmi rozsáhlou ochranu, zahrnující i podnikatele uzavírajícího smlouvy, které sice patří do sféry výkonu podnikání, avšak leží mimo obvyklý rozsah podnikání. Oproti těmto názorům přijal Soudní dvůr podstatně užší pojetí, ve kterém se přiklonil k názoru britské vlády. Příprava prodeje podniku patří k podnikatelské činnosti a proto podnikatel nejedná při tomto úkonu jako spotřebitel. Dle ESD jedná podnikatel jako spotřebitel pouze tehdy, jestliže činí právní úkony za účelem uspokojení svých rodinných nebo osobních potřeb. Argument Komise, že podnikatel může být v případě tak neobvyklého obchodu, jakým je prodej jeho podniku tak nezkušený a nepřipravený, jako tomu je v případě jednoduchého spotřebitele, se neprosadil. Jak již bylo naznačeno, Komise a některé členské státy se snažily rozšířit ochranu spotřebitelských směrnic též na určité osoby podnikatelů, především na drobné podnikatele. Generální advokát se přiklonil k tomuto názoru a jako příklad jmenoval např. zedníky, pekaře nebo hoteliéry. Evropský soudní dvůr se nenechal přesvědčit a jednoznačně se postavil proti těmto tendencím. Rozsudkem Di Pinto bylo postaveno najisto, že podnikatel požívá ochrany spotřebitele jen, jestliže jako soukromá osoba jedná především k vlastnímu uspokojení, resp. uspokojení svých rodinných a osobních potřeb. b) Rozsudek ve věci Dietzinger Podle tohoto rozsudku24) týkajícího se článku 2 směrnice o podomním obchodu nepatří smlouva o ručení, která není uzavřena v rámci podnikatelské činnosti fyzické osoby, do působnosti směrnice, jestliže zajišťuje splácení dluhů z úvěrové smlouvy za dlužníka, který
7
úvěrovou smlouvu uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti. K tomuto závěru dospěl ESD na základě předběžné otázky, kterou mu předložil (německý) Spolkový soudní dvůr, který ho požádal o výklad směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo provozní prostory25). Tato otázka se stala klíčovou ve sporu mezi bankou jako žalobcem a žalovaným ručitelem Edgarem Dietzingrem ohledně nároku ze smlouvy o ručení. Otec žalovaného byl stavebním podnikatelem, který uzavřel s žalující bankou úvěrové smlouvy. Žalovaný převzal ručení za závazky svého otce vůči žalující bance až do částky 100 tisíc DEM. K uzavření smlouvy o ručení došlo v domě rodičů žalovaného za přítomnosti zaměstnance banky. Ohledně práva na odstoupení nebyl žalovaný poučen. Téměř po osmi měsících od uzavření smlouvy vypověděla banka otci žalovaného všechny smlouvy o půjčkách ve výši 1,6 mil. DEM z důvodu porušení povinností při splácení dluhu. Při této příležitosti nárokovala banka na úhradu svého dluhu 50 tisíc DEM na základě smlouvy o ručení. Žalovaný odstoupil od svého ručitelského závazku s odůvodněním, že v rozporu s ustanoveními německého práva o odstoupení od právních úkonů uzavřených mimo provozní prostory, nebyl poučen. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvého stupně a dovoláním se zabýval (německý) Spolkový soudní dvůr, který předložil Evropskému soudnímu dvoru následující otázku: Patří smlouva o ručení podle německého práva uzavřená mezi bankou a fyzickou osobou, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, a jež zajišťuje pohledávku banky vůči třetí osobě, ke spotřebitelským smlouvám, tj. smlouvám, které jsou uzavírány mezi podnikatelem, který dodává zboží nebo poskytuje služby na straně jedné a spotřebitelem na straně druhé? Podle Evropského soudního dvora se předběžná otázka týká problému, zda smlouva o ručení, která byla uzavřena fyzickou osobou, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, patří do působnosti směrnice 85/577 (viz odůvodnění rozsudku ESD odst.11). Komise a žalovaný byli toho názoru, že směrnice 85/577 se vztahuje na smlouvu o ručení. Tvrdili, že účelem směrnice je chránit spotřebitele, kteří uzavírají smlouvy mimo provozní potřeby, na které nebyli připraveni. Obdobně jako kupující přebírá i ručitel povinnosti, a je proto o to potřebnější ochrany, neboť ve srovnání s kupujícím nezískává žádné protiplnění. Podle názoru Komise se čl. 1 uvedené směrnice použije na každou smlouvu uzavřenou mezi fyzickou osobou a podnikatelem, který v rámci své podnikatelské činnosti dodává zboží nebo poskytuje služby, i když konkrétní smlouva nepředvídá takové plnění (srov. odst. 12. a 13. odůvodnění rozsudku). Naproti tomu německá, belgická, francouzská a holandská vláda byly toho názoru, že smlouva o ručení nespadá do působnosti směrnice 85/577, neboť není smlouvou, která by byla uzavírána ve smyslu jejího článku 1 mezi podnikatelem, který dodává zboží nebo poskytuje služby, a spotřebitelem. ESD vyřešil otázky povahy ručení tak, že půjčka je služba. Smlouva o ručení je soukromoprávní úkon. Není důležité, že smluvní strana je též příjemcem služby. Do působnosti směrnice spadají i smlouvy, prostřednictvím kterých je poskytováno plnění třetí osobě. Proto ručení může v zásadě spadat do působnosti směrnice 85/577. Při odpovědi na otázku, zda ručitel je spotřebitel, Evropský soudní dvůr nevychází pouze z existence ručení, nýbrž přihlíží k hlavnímu závazku, tj. úvěru. Úvěr byl sice poskytnut pro stavební podnik. Přesto ručení za zaplacení podnikatelského úvěru by mělo spadat do působnosti směrnice o spotřebitelském úvěru26). Na ručení by se měla vztahovat ochrana podle směrnice o podomním obchodu, neboť ručitelem byl spotřebitel, který uzavřel smlouvu o ručení mimo provozní prostory banky. c) Benincasa Rozsudek Evropského soudního dvora27) byl vydán v řízení o předběžné otázce podle čl. 13 odst. 1, čl.14 odst.1 a čl. 17 odst.1 Úmluvy o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (dále „Úmluva“)28), kterou předložil Vrchní
8
zemský soud v Mnichově Evropskému soudnímu dvoru. Tento rozsudek ESD z 3.6.1997 vycházel z toho, že žalobce vybudoval v Itálii v r. 1987 řetězec frančízových obchodů, které se specializovaly na výrobky nebo lékařské produkty a v roce 1992 uzavřel ve Florencii se žalovanou společností Dentalkit Srl. frančízovou smlouvu za účelem zřízení a provozování obchodu v Mnichově. Podle této smlouvy umožnil žalovaný žalobci užívat svoji ochrannou známku Dentalkit v rámci jeho činnosti. Žalobce pak zřídil obchod, vložil částku 8 mil. lir jako zálohu a uskutečnil celou řadu nákupů, za které však nezaplatil kupní cenu. Posléze svůj obchod zrušil. Na to podal žalobu a tvrdil, že podle německého práva je smlouva uzavřená žalovanou společností neplatná. Poté, co zemský soud odmítl svojí příslušnost a žalobce podal odvolání, přerušil Vrchní zemský soud řízení a položil Evropskému soudnímu dvoru mimo jiné otázku, zda žalobce je v tomto případě spotřebitelem ve smyslu čl. 13 odst.1 a čl. 14 odst.1 Úmluvy, jestliže jeho žaloba se týká smlouvy, kterou žalobce neuzavřel na základě a z důvodu již vykonávané podnikatelské činnosti, nýbrž za účelem činnosti, kterou zamýšlel vykonávat teprve v budoucnu, neboť frančízová smlouva mu měla zajistit v budoucnu existenci. Podle Evropského soudního dvora je především zapotřebí vykládat pojmy použité v Úmluvě, které v národním právním řádu členských států mohou mít rozdílné významy, autonomně tak, aby bylo zajištěno jednotné používání Úmluvy ve všech smluvních státech. Přitom je třeba v první řadě přihlížet k systematice a k cílům Úmluvy. To se týká zejména pojmu spotřebitele ve smyslu čl.13 Úmluvy, který představuje rozhodující navazovací kritérium pro založení soudní příslušnosti (viz odst. 12 odůvodnění rozsudku). Podle čl. 13 odst. 1 Úmluvy je spotřebitel definován jako osoba, která jedná za účelem, který nemůže být přičítán profesionální nebo živnostenské činnosti. Podle konstantní judikatury soudu se tato konstrukce podle svého znění a smyslu vztahuje pouze na konečné, soukromé spotřebitele, kteří nejednají profesionálně nebo podnikatelsky (viz rozsudek ESD ve věci Shearson Lehmann Hutton, SbSD 1993, I-139). Otázku, zda osoba má vlastnosti spotřebitele, přičemž tento pojem je nutno vykládat restriktivně, je třeba zodpovědět podle postavení této osoby v rámci konkrétní smlouvy v souvislosti s jejím charakterem a cílem a nikoliv podle subjektivního postoje této osoby. V souladu s názorem generálního advokáta obsaženého v jeho závěrečném návrhu, může jedna a tatáž osoba být považována v rámci určitých (typových) postupů za spotřebitele a v rámci jiných (typových) činností za podnikatele (viz odst. 3, 16 odůvodnění rozsudku). Pouze ty smlouvy, které soukromá osoba uzavírá za účelem své vlastní spotřeby patří do působnosti předpisů sloužících na ochranu spotřebitele jako účastníka, který je posuzován jako hospodářsky slabší smluvní strana. Zvláštní ochrana, která je zamýšlena těmito předpisy, není odůvodněna povahou smlouvy, jejíž účel spočívá v určité profesionální nebo živnostenské činnosti, ale okolností, že tato činnost je zamýšlena pro budoucnost, neboť skutečnost, že se jedná o činnost, která bude vyvíjena v budoucnu, nemění nic na svém profesionálním či podnikatelském charakteru. Dotčené předpisy je třeba chápat v souladu s jejich zněním, duchem a cílem tak, aby zvláštní ochrana byla poskytována pouze v případě smluv, které jsou uzavírány bez vztahu k současné nebo budoucí profesionální nebo živnostenské činnosti a nezávisle na takovýchto okolnostech. Ze všech těchto důvodů dospěl soud nakonec k závěru, že žalobce, který uzavřel smlouvu za účelem budoucí profesionální či živnostenské činnosti, nemůže být považován za spotřebitele, i když v době uzavření smlouvy podnikatelem nebyl.
IV. Vymezení spotřebitele 1. Různá vymezení spotřebitele – přehled a význam
9
Pozitivní právo (na rozdíl od programových, právně politických dokumentů) zpravidla pojem spotřebitele definuje. Z hlediska obsahu takto vymezeného pojmu můžeme provést určité srovnání jednotlivých definic. Přitom je ovšem podstatné zdůraznit přístup k těmto definicím, a tedy způsob jejich chápání. Tyto definice či vymezení mají obvykle dvě části (roviny nebo dimenze), část základní a část doplňkovou (vztahovou). Tato druhá, vztahová dimenze, se více méně předpokládá. První část definice se vyznačuje znaky, které charakterizují samostatnou osobu spotřebitele resp. se ke spotřebiteli váží. Druhá část doplňuje první charakteristiku spotřebitele v zásadě o dva další komplementární elementy: předmět vztahu (služby a zboží) a postavení poskytovatele předmětu tohoto vztahu k spotřebiteli: osoba podnikatele. V dalších úvahách se budeme zabývat výlučně první částí (dimenzí) definice spotřebitele, tj. tzv. osobnostními elementy (znaky). Osobnostní rovina definice je však vždy součástí určitého typického, příznačného vztahu, jehož součástí jsou též další prvky, které vlastně jsou externími elementy definice spotřebitele, neboť tento pojem „zvnějšku“ dále vymezují. Spotřebitel, ať už v úzké, či široké definici nemůže existovat bez těchto dalších součástí spotřebitelského vztahu. Spotřebitel, který jedná vůči jinému spotřebiteli, ztrácí tento status a nepožívá specifické ochrany. Stejně tak nepožívá této ochrany ani tehdy, jestliže jde o správně právní vztah týkající se zboží a služeb anebo jde-li sice o soukromoprávní vztah, ale nejde o zboží a služby. Z hlediska pozitivního práva je možné uvažovat o především úzkém, striktním vymezení pojmu spotřebitele. Vedle striktního pojetí se používá pojetí široké, které ovšem přesahuje pozitivněprávní definici a je založeno na funkcionálním chápání spotřebitele, jak o tom bude řeč dále. Úzké, striktní vymezení spotřebitele, je obsaženo např. ve směrnicích a v důsledku těchto definic i ve vnitrostátních právních předpisech členských a nyní také zhusta asociovaných států a států třetích. Úzká definice vymezuje spotřebitele jako toho, kdo není profesionálem a tedy ve své podstatě obstarává či získává věci, zboží anebo přijímá služby ke své osobní, konečné spotřebě. Činí tak i taková osoba, která jinak je v jiných oblastech podnikatel a profesionál.29) Široká definice vychází z určitého překrývání funkcionálních pojmů spotřebitele a uvedených prvků, kterými jsou především podnikatel jako druhá smluvní strana a služby a zboží. V některých případech mají nepochybně značný význam pro soukromoprávní systém, neboť zvýšená ochrana se vztahuje právě i na osoby, které již osobnostní kritéria spotřebitele v úzkém slova smyslu nemají a nesplňují. V následujícím podáváme přehled čtyř typů definice spotřebitele, resp. znaků definice, které přesahují úzké pojetí spotřebitele. a) Francouzský pojem spotřebitele-nepodnikatele (non professionnel) Podle francouzského práva platí při rozdílném výkladu různých norem spotřebitelského zákoníku ochrana spotřebitele pro každého nepodnikatele. Nepodnikatel je osoba, která při výkonu podnikání uzavírá vedlejší obchody, tj. takové, které nepatří k vlastnímu předmětu jeho podnikání (podnikatelské činnosti), u nichž tedy neexistuje přímý vztah (rapport direct) k účelu podnikatelské činnosti, resp. jejich hlavní činnosti (kněz si nakupuje kopírovací přístroj pro svoji farnost). b) Budoucí podnikatel (časové hledisko definice)
10
V rozsudku Benincasa šlo o případ budoucího nabyvatele frančízy při uzavírání frančízové smlouvy. V takovém případě Evropský soudní dvůr odsoudil tuto osobu jako podnikatele a tedy nikoliv jako spotřebitele, když takovouto kvalitu měl získat teprve v budoucnu. V Německu naproti tomu zákon o spotřebitelském úvěru takovéto osoby posuzuje jako spotřebitele a při aplikaci zákona o všeobecných obchodních podmínkách je jako spotřebitel posuzován i ten, kdo se má teprve uzavřením smlouvy stát obchodníkem. To ve Francii i při velmi širokém chápání spotřebitel neexistuje. c) Problematika tzv. dvojího používání (dual use) Jde o otázku, zda vlastnost spotřebitele existuje též v případě smluv, jejichž účel zahrnuje jak podnikatelskou, tak spotřebitelskou povahu. Spotřebitelský charakter má taková smlouva, jejíž účel ve své podstatě nespočívá v podnikatelské činnosti. Přitom ovšem posuzování této otázky musí vycházet z objektivních kritérií. Subjektivní hledisko nepřichází v úvahu. d) Omezení na fyzické osoby Většina spotřebitelských směrnic obsahuje ustanovení o tom, že spotřebitel je pouze fyzická osoba. Osobu spotřebitele jako fyzické osoby je třeba vidět jako výraz sjednocování práva. 2. Kritéria pro vymezení spotřebitele či všeobecná zvýšená ochrana Z hlediska povah jednotlivých kritérií můžeme rozlišovat kritéria povahová neboli osobní, kritéria funkční a kritéria věcná neboli obsahová. Osobní kritéria (status osoby – dělení na fyzické a právnické osoby) jsou statické povahy. Jejich výhodou je transparentnost a právní jistota. Nevýhoda spočívá v tom, že jsou rigidní, obtížně se přizpůsobují konkrétní situaci, ale především nevyjadřují základní rozlišení, tedy důvod ochrany spotřebitele. Ten podle úpravy ve směrnicích spočívá v odlišení typů činností, činnosti podnikatelské a amatérské. Toto rozlišení vychází ze základního zkušenostního poznatku o rozdílnosti postavení smluvních stran v závislosti na znalostech a vědomostech. Patří k nim definice podnikatele, definice fyzické osoby apod. Funkční kritéria berou v úvahu konkrétní situaci smluvního vztahu. Přihlížejí k míře nevýhody či nerovnosti daného právního poměru. Funkčními kritérii je např. obsah konkrétního právního úkonu, účel úkonu apod. Jejich nevýhodou je snadné zneužití, relativní nejistota. Věcnými kritérii pro vymezování spotřebitele jsou takové okolnosti, jako je výše příjmu, druh smlouvy apod. Tato kritéria také slouží stabilitě, váží se k pevným faktorům nikoliv však osob, ale právních úkonů. Osoba je definována pouze zprostředkovaně. Při vymezování spotřebitele je tedy zřejmá jednostrannost každé kategorie kritérií. 3. Účel a důsledky Účelem pojmu spotřebitel jakožto zvláštního subjektu občanského (soukromého) práva je poskytnout specifický režim ochrany této osobě především jako smluvní straně. Spotřebitel je tedy určitou kategorií slabší smluvní strany, která v určitých případech za
11
určitých okolností vyžaduje na rozdíl od jiné, tedy nikoliv druhé smluvní strany, ochranu, jdoucí nad rámec ochrany obecné zaručované v tradičním pojetí především obecnou částí občanského práva a pak některými instituty práva závazkového. S konstituováním spotřebitele se pojí základní otázka vymezení tohoto pojmu. Kritéria níže uvedená sledují určité jeho stránky, roviny či vlastnosti anebo specifika jeho jednání a jejich následky. Konstituováním tohoto pojmu v platném právním řádu dostáváme se k základní otázce o jeho osobní působnosti. Jestliže jakkoliv diferencujeme pojem druhé smluvní strany, mají občanskoprávní předpisy právo jako celek, specifické osobní vymezení, které dosud neexistovalo. Důsledkem vytvoření a zakotvení pojmu spotřebitele je vytvoření dvojího občanského (soukromého) práva. Úprava nástrojů používaných v této oblasti a tedy věcné řešení přesahuje předmět tohoto příspěvku. Jejich úprava a tedy charakteristiku zvláštní ochrany, musí být nesporně kogentního charakteru. V. Spotřebitel v českém soukromém právu 1. Pojetí spotřebitele a) Obecně Spotřebitel jako osoba (fyzická), která se stranou obligačních vztahů stává proto, aby uspokojila své životní potřeby (případně potřeby své rodiny) a která takto jedná vůči osobě, která vystupuje jako podnikatel, je pojem velmi starý. Naproti tomu fenomenem zcela recentního charakteru je spotřebitel jako zvláštní subjekt soukromého práva30). Zvláštním je proto, že požívá speciálního postavení spočívajícího ve zvláštní ochraně. Novým jevem je tak právo ochrany spotřebitele čili spotřebitelské právo, jako určitá zvláštní oblast soukromého práva, která vytvořila onen nový pojem spotřebitele. Postavení spotřebitele je charakteristické celou řadou svých rysů. Nejtypičtějším rysem je ekonomický aspekt spočívající v úvaze, že i když v každém jednotlivém případě vztahů spotřebitel – podnikatel, jedná se zpravidla o zanedbatelné hodnoty, jde o masový výskyt takových případů, a proto ve svém souhrnu jde o hodnotu velmi významnou. b) Nevyjasněnost pojmu a dualita občana a spotřebitele Pojem spotřebitele nebyl formálně v občanském zákoníku až do novely v r. 2000 31) zakotven a i proto se stával předmětem až trapných nedorozumění. Za spotřebitele se např. považuje resp. považovala nejen fyzická osoba, ale též i klient banky, a to právě bez ohledu na jeho osobní status. Nauka občanského práva jakoby nerespektovala trendy existující v soukromém právu již od 70.let a nebrala dosud pojem spotřebitele na vědomí. Spotřebitel se do našeho pozitivního práva dostává nikoliv v důsledku úpravy soukromoprávní, ale na základě zákona o ochraně spotřebitele, tedy v důsledku administrativně právní koncepce32). c) „Neviditelný spotřebitel“ v občanském zákoníku Občanskoprávní úprava se vztahuje na osoby fyzické a právnické. Osobní působnost vychází tedy z konceptu občanského zákoníku z roku 1964, který na rozdíl od předchozích občansko-právních úprav zavádí do občanského práva rozlišení dvou základních oblastí práva hospodářského a občanského a k tomu mu slouží též definice socialistické organizace a organizace jiné než socialistické na straně jedné a pojem občana na straně druhé. Určité stopy ochrany pak najdeme jak v úpravě kupní smlouvy, především kupní smlouvy v obchodě (prodej v obchodě). Naproti tomu spotřebitel a jeho zvláštní postavení nelze vyčíst z ustanovení o půjčce, natož o splátkovém obchodě, ze smlouvy o dílo a smlouvy o opravě a úpravě věcí. Dualita úpravy v občanském zákoníku na straně jedné a v obchodním
12
zákoníku na straně druhé tedy nemá reálného opodstatnění a jde tak pouze o nadbytečnou úpravu. d) Pojem spotřebitele v novele občanského zákoníku Za spotřebitele občanský zákoník považuje osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti. Je tedy zřejmé, že definice spotřebitele není postavena na osobních kritériích. Spotřebitelem může být jak osoba právnická, tak osoba fyzická. Zde se definice spotřebitele shoduje s vymezením spotřebitele podle zákona o ochraně spotřebitele, který též výslovně nepřihlíží k osobním kritériím 33). Spotřebitelem je dále smluvní strana. V tomto ohledu se definice spotřebitele liší od definice v zákoně o ochraně spotřebitele, který neomezuje tento pojem na smluvní strany. Tím je položeno jedno věcné omezení definice spotřebitele. Účel tedy funkční kritérium není výslovně vyžadován. Naproti tomu tento předpoklad je nahrazován dalším znakem věcného charakteru, který spočívá ve vymezení povahy činnosti spotřebitele, který naplněním tohoto znaku nesmí překročit pojem obchodní resp. podnikatelské činnosti. Protože pojem obchodní činnost v zákoně, v právním řádu definován není, vzbuzuje tento definiční znak určité pochybnosti. Nejzašší limit však (podnikatelská) tuto určitou nedůslednost zákonodárce napravuje. Podnikatelská činnost, jejíž základ je obsažen v obchodním zákoníku, je zřejmě třeba aplikovat zde. Veškeré věcné znaky musí být přítomny při splňování funkčního kritéria stanoveného jak uzavřením tak plněním smlouvy. Nestačí, byly-li by plněny tyto znaky pouze v části funkčního vymezení. Jinak řečeno, jednala-li by osoba při uzavírání smlouvy jako podnikatel, pak by nemohla požívat ochrany spotřebitele, i když, při plnění smlouvy jsou naplněny veškeré znaky spotřebitele. Definice v občanském zákoníku odpovídá v podstatě definici v převládající části sekundárního práva ES. VI. Závěr Vymezování spotřebitele je jednou z koncepčních otázek civilistiky. Souvisí totiž s klíčovou kategorií smluvní volnosti: zvyšování ochrany jedné smluvní strany je zásadní problém obecné části občanského práva. Základní rovina, problematika spočívá v tom, že obecná tradiční ochrana „druhé smluvní strany“ postačuje. Převládající tendence tento problém řeší zesílenou ochranou, neboť v důsledku technologického i jiného vývoje je zapotřebí speciálních institutů zabezpečujících ochranu druhé – slabší strany. Druhá rovina naší problematiky spočívá ve vymezení této ochrany, tedy v otázce, komu má sloužit speciální občansko-právní ochrana. Jak řečeno, otázka spočívá v tom, kdo je slabší smluvní stranou, kdo je spotřebitel a jak tento pojem definovat. Odpovědi na tyto otázky mají význam mj. i pro koncepci právní úpravy občanského práva. Má-li mít ochrana druhé smluvní strany omezenou osobní působnost (např. jako spotřebitel v úzkém slova smyslu), pak je nutno počítat s existencí alespoň (!) dvojí právní úpravy, s existencí tzv. duálního použití (dual use), tj. alespoň dvojího režimu osob, které při uskutečňování jednoho a téhož druhu právních úkonů spadají pod několik právních režimů ochrany. Vymezení slabší smluvní strany, tedy vymezení kategorie spotřebitele je základem pro to, zda mít jedno, dvoje či více občansko-právních úprav – kodifikací. Na základě omezeného významu lze soudit, že řešení problému vymezení či definice spotřebitele by nemělo mít základ v osobě smluvní strany, nýbrž ve věcném, obsahovém přístupu k řešení. Zvýšená, resp. střídmě vylepšená ochrana, přesahující tradičně pojetí v obecné a závazkové části občanského práva, by měla mít obecnou osobnostní působnost.
13
1) Srov. M. Dreher, Der Verbraucher als Phantom in der Opera des europäischen und deutschen Recht, JZ 1997, 167. 2) Srov. D. Medicus, Wer ist ein Verbraucher?, in: H.G. Leser, T. Isomura (eds.), Festschrift für Zentaro Kitagawa, 1992, 471. 3) Viz rozhodnutí Poradního shromáždění ze 17.5.1973 o Chartě o ochraně spotřebitele. 4) Srov. rozhodnutí Rady ze 14.4.1975, č.C 92. Ani tak významný dokument, jako je poselství prezidenta Kennedyho o ochraně spotřebitele z 15.3.1962 (Special Message to the Congress on Protecting the Consumer Interest) ani např. japonský základní zákon o ochraně spotřebitele z 30.5. 1968 neobsahují žádnou specifickou zmínku o postavení spotřebitele, tím méně jeho definici. Jedním z prvních předpisů, který naopak definici spotřebitele obsahuje je Český spolkový zákon o ochraně spotřebitele z 18.12.1975. Podle tohoto zákona (čl.3) je za spotřebitele považován každý, s kým je sjednáno nabytí, používání nebo pronájem zboží anebo poskytnutí služeb. Za dodavatele se považují fyzické nebo právnické osoby uvedené v čl. 2 (obchodníci, živnostníci, poskytovatelé služeb, podniky se státní účastí, decentralizované orgány a státní orgány, pokud vyvíjejí činnosti zahrnující výrobu, distribuci nebo obchod se zbožím nebo službami ve vztahu k spotřebitelům) a dále obchodníci, to jsou ti, kteří provádějí obchod jako svoji obvyklou činnost i když se děje příležitostně. 5) Srov. k tomu např. N. Reich, Europäisches Verbraucherschutzrecht, 1993, H. Krämer, EWG-Verbraucherrecht, 1985, L. Krämer, H.-W.Micklitz, K.Tonner (eds.) Law and diffuse Interests in the European Legal Order, 1997. 6) Z latiny difundere – rozlévat spojení „difúzní zájmy“ je používáno především N. Reichem a jeho „brémskou“ školou (Bruggemeier, Micklitz aj.). 7) Pojem difúzní zájmy nebo-li zájmy rozptýlené jako příznačnou vlastnost spotřebitele zavedl veterán spotřebitelského práva Norbert Reich (srov. jeho publikace Schutz und Förderung Diffuser Interessen durch die Europäische Gemeinschaft, 1989). 8) viz např. J. Handler, Social Movements and the Legal System, 1978 9) viz H.P.Bull, Die Staatsaufgaben nach dem Grundgesetz, 1977, N.Reich, Markt und Recht, 1977, 118 a násl. 10) M. Olson, The Logic of Collective Action, 1985 11) M. Olson, The Rise and Fall of Nations, 1982 12) J. Pelkmans, The Institutional Economics of European Integration, 1986, str. 318 13) Srov. N. Reich, op. cit. v pozn. 3., 28 14) Srov. N. Reich, op.cit. v pozn. 3, 29 15) viz rozsudek ESD ze 13.3.1968, ve věci 5/67 Sbírka (De Boiwus, GmbH – Haupt Mnichov), SbSD 1968, 127. Uvedený konflikt vyřešil ESD ve prospěch osob pracujících v zemědělství, aniž by však podal jakoukoli bližší definici pojmu spotřebitele. 16) Z velkého množství judikátů ESD uveďme např. Grundig/Consten, čj. 56,58/64, SbSD 1966, 321 a rozhodnutí Komise NCH, ÚL 1972 L 22/16 a CSV, ÚL 1978, L 242/15.
14
17) srov. rozsudek ve věci tzv. Cassis de Dijon z 20.2.1989, str. 88. 18) Srov. čl. 2 písm.b směrnice o nekalých ustanoveních ve spotřebitelských smlouvách č. 93/13/EHS, ÚL 95/1993, čl. 1 odst. 2 písm. a směrnice o koupi spotřebního zboží a souvisejících zárukách č. 1999/44, ÚL 1999 L 171, čl. 1 písm. a směrnice o spotřebitelském úvěru č. 87/102 EHS, ÚL 1990 L61, čl. 2 směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo provozní prostory (č. 85/577 EHS, ÚL 1985 L 372) resp. čl. 2 odst.1 směrnice o smlouvách uzavíraných na dálku, č. 97, ÚL 1997 L 144. 19) Srov. čl. 1 směrnice o time sharing, č. 94/47/ES, ÚL 1994 L 280. 20) Srov. čl.2 odst. 4 směrnice o komplexních zájezdech č. 90/314, ÚL 1990 L 158. V tomto případě působitelem je jak fyzická tak právnická osoba a tedy ten, kdo kupuje zájezd, tak ten, jehož jménem se kupující zavazuje k objednání komplexního zájezdu anebo dokonce i ten, kterému kupující zájezdu postoupí některé ze svých oprávnění. 21) Takovýmto příkladem je směrnice o komplexních zájezdech (viz předchozí pozn. 18). Zde stojí vůči spotřebiteli agent nebo provozovatel. Přitom agent ani provozovatel nejsou založeny na osobních vlastnostech, tedy na tom, zda se jedná o právnické nebo naopak fyzické osoby. 22) Srov. rozsudek ze 14.3.1999, SbSD 1991, I-189. 23) Srov. směrnici č. 85/577 z 20.12.1985, ÚL 1985 L 372/31, český překlad viz L. Tichý a kol., Dokumenty ke studiu evropského práva, Praha 1999, 499 a násl. 24) Srov. rozsudek ze 17.3.1998, SbSD 1998- I-1999. 25) Viz též pozn. 16. Jde opět o směrnici o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo provozní prostory, č. 85/577, ÚL 1985 L 372. 26) Směrnice č. 87/102 z 22.12.1986, ÚL 1987 L 42/48, český překlad L. Tichý a kol., op. cit. v pozn. 20a, 494 an. 27) Viz rozsudek z 3.7.1997, SbSD 1997, I-3767. 28) Srov. český překlad v L. Tichý a kol., op. cit. v pozn. 20a, 574 an. 29) Srov. J. Calac-Auloy, Frank Steinmetz, Droit de la consommation, 4. vydání, Paříž 1996. Tito autoři však považují za součást definice spotřebitele i další elementy jako jsou věci resp. zboží a služby a podnikatelé. V takovém případě jde o funkční či dynamickou definici spotřebitele. 30) Srov. Schumacher W., Verbraucher und Recht in historischer Sicht, Vídeň 1985, 115, Hondius E., Consumer and Private Law 31) Srov. zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění občanský zákoník a některé další zákony. 32) Srov. zákon č. 634/1992 o ochraně spotřebitele. 33) Viz § 7 zákona o ochraně spotřebitele, podle kterého se spotřebitelem rozumí „fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami“.
15
