Kapitola 1
„To je ale počasí!“ Nora Reedová se otřásla. Vyšla z domu svého otce a rychle zamířila ke kočáru, který čekal před ním. Starého kočího rozesmálo, když viděl, jak v hedvábných střevících s vysokými podpatky hbitě přeskakuje louže, aby si nezašpi nila šaty. Objemná sukně krinolíny odhalovala její kotníky a lýtka víc, než se slušelo, Nora ale neměla před Peppersem žádné zábrany. Sloužil její rodině dlouhá léta a vezl ji už jako malou ke křtu. „Kam to bude?“ Kočí s úsměvem přidržel dívce dveře vysokého, černě la kovaného vozu. Zdobil je ornament připomínající erb, který tvořily umně propletené iniciály T a R, počáteční písmena jména Thomas Reed, které nesl Nořin otec. Nora rychle vklouzla do suchého vnitřku a prudkým pohybem si stáhla z hlavy kapuci širokého pláště. Komorná jí dnes ráno vpletla do zlatohnědých vlasů tmavě zelené stuhy. Měly stejnou barvu jako vpředu rozstřižené svrchní šaty. Sil nému copu, který jí spadal na záda, nemohl ale déšť uškodit, ani kdyby šla prostovlasá. Nora si nepudrovala vlasy bílým pudrem, jak předepisovala současná móda. Dávala přednost přirozenému vzhledu a těšilo ji, když Simon její lokny při rovnával k tekutému jantaru. Při vzpomínce na svého mi lého se zasněně usmála. Možná by se před návštěvou lady Wentworthové měla zastavit v otcově kontoru. „Nejdřív dolů k Temži,“ dala kočímu neurčitý pokyn. „Chci jet k Wentworthovým… Však víte, je to ten velký dům v obchodní čtvrti.“
7
Lord Wentworth se usadil na břehu řeky Temže v bez prostřední blízkosti kontorů a obchodních firem. Kontakt s obchodníky a dovozci cukru byl pro něj očividně důleži tější než rezidence v nějaké vznešené městské čtvrti. Peppers přikývl. „Svého otce tedy nechcete navštívit?“ zeptal se. Starý služebník znal Noru natolik dobře, že v jejím úz kém, výrazném obličeji uměl číst jako v otevřené knize. V posledních týdnech ho nápadně často prosila, aby ji zavezl do Reedova kontoru, i když to vlastně byla zajížďka. Ne vedla ji k tomu pochopitelně touha vidět otce, nýbrž spatřit Simona Greenborougha, nejmladšího z jeho sekretářů. Peppers tušil, že se s tím mladíkem při svých procházkách a vyjížďkách na koni tajně schází, neměl ale v úmyslu se do toho plést. Pánovi by se určitě nelíbilo, že se Nora tahá s jeho zaměstnancem. Peppers měl ale stejně jako ostatní personál, který si dívka už dávno omotala kolem prstu, svou mladou velitelku rád, přál jí proto něžné city, které chovala k pohled nému, tmavovlasému písaři. Nora ještě nikdy neměla před otcem žádné tajnosti. Thomas Reed ji vychoval po předčas ném úmrtí své ženy prakticky sám. Měli mezi sebou velice blízký a srdečný vztah. Peppers byl přesvědčen, že by ho Nora nedala v sázku kvůli nějakému flirtu. „Uvidíme,“ prohlásila Nora a zatvářila se šibalsky. „Kaž dopádně nemůže být na škodu, když se tam zastavíme. Zkrátka se trochu projedeme.“ Peppers přikývl, zavřel dveře kočáru a s nevrlým vrtěním hlavy vylezl na kozlík. Dívčino rozhodnutí ho příliš nepotě šilo. Měl sice velké pochopení pro mladou lásku, k projížďce ale počasí rozhodně nezvalo. Lilo jako z konve, voda se valila ulicemi města jako horská bystřina a strhávala s sebou smetí a odpadky. Déšť a pouliční nečistota se mísily v odporně páchnoucí břečku, která bublala pod koly kočáru. Nezřídka se do nich zapletla odplavená prkna, utržené štíty obchodů a tu a tam i zdechliny zvířat.
8
Peppers jel pomalu. Nechtěl riskovat nehodu a ohrožo vat poslíčky a další chodce, kteří i za tak hrozného počasí procházeli ulicemi. Uskakovali před rozstřikující se vodou, když povoz projížděl kolem, ne vždy se jim ale podařilo smrduté, nevítané sprše vyhnout. Nemusel však koním při tahovat opratě. Zvířata jen s nechutí postupovala kupředu. Zdálo se, že se choulí před deštěm stejně jako hubený mla dý muž, patrně poslíček, který vystoupil ze dveří Reedova kontoru, když Peppers projížděl kolem. Kočímu bylo toho chudáka líto. Přestal mu ale věnovat pozornost, protože Nora v tom okamžiku začala prudce bušit na okénko mezi vozem a kozlíkem. „Peppersi! Tak přece zastavte, Peppersi! To je…“ Simon Greenborough doufal, že se už počasí umoudřilo. Když ale opustil přítmí kanceláře a vyšel na ulici, při po hledu na mokré koně zapřažené do uzavřeného vozu po znal, že tomu tak není. Zvedl si límec obnošeného kabátu. Chtěl tak ochránit krajkový lem poslední košile, která mu ještě zbyla. Každý večer ji žehlil, aby vypadala aspoň trochu k světu. Teď ale byl během chvilky promáčený skrz naskrz stejně jako jeho spoře napudrovaný účes. Voda mu stékala po krátkém copu, do něhož si splétal husté tmavé vlasy. Už dávno si chtěl pořídit pokrývku hlavy, neudělal to však, protože nevěděl, jaká je v jeho novém postavení písaře vhodná. Rozhodně ne třírohý šlechtický klobouk, i když to byl jediný kus, který byl ještě natolik zachovalý, že by se v něm mohl ukázat na ulici. Ani drahé paruky, které nosil jeho otec, soudní exekutor… Simon se snažil na to nemyslet. Voda mu stékala po zá dech. Rozkašlal se. Jestli zůstane ještě chvíli na tom dešti, bude mít i kabát a kalhoty úplně promáčené. Jeho staré střevíce s přezkami v tom mokru neobstály. Kůže, z níž byly ušité, při každém kroku mlaskala. Zrychlil krok.
9
Do Thames Street to koneckonců není daleko. Může tam počkat na odpověď, kterou má podle příkazu přinést. Do té doby snad déšť ustane. Simon si všiml kočáru, který se k němu zezadu blížil, až když zaslechl Nořin zvučný hlas. „Simone! Co tu proboha děláš? Ještě si v tom počasí při vodíš smrt! To jsou mi nápady dělat si z tebe poslíčka!“ Elegantní povoz zastavil vedle Simona. Stalo se to bez pochyby na Nořin příkaz. Dívka ale nepočkala, až Peppers sestoupí z kozlíku a přidrží jí dveře. Otevřela je prudce zevnitř a poklepala vybízivě na sedlo vedle sebe. „Rychle nastup, Simone, ať není čalounění mokré! Vítr sem žene déšť!“ Simon se nerozhodně díval do nitra kočáru. I kočí po hlížel trochu zaraženě na mladíka, který stál na okraji chod níku mokrý jako myš. Po chvíli se mladý muž ujal slova. „Tvému otci by se to určitě nezamlouvalo…“ „Vašemu otci by se to ale určitě nezamlouvalo, slečno Reedová…“ Simon a kočí pronesli ta slova skoro současně. Oba se také na Noru rozhořčeně podívali, když na jejich prohlášení zareagovala zvonivým smíchem. „Měj přece rozum, Simone! Ať už máš namířeno kam koli, nelíbilo by se otci ani to, kdybys tam dorazil zmáčený, jako bys právě přeplaval Temži. Peppers si to nechá pro sebe, že ano?“ Ve snaze získat jeho souhlas, se Nora na kočího usmála. Peppers si povzdychl a otevřel před mladíkem dveře kočáru dokořán. „Prosím, pane… eh… mylorde…“ V Peppersovi se všechno vzpíralo proti tomu, aby toho nešťastníka oslovil šlechtickým titulem. Simon z Greenborough pokrčil rameny. „Oslovení pane postačí. Křeslo ve Sněmovně lordů je už beztak prodané, ať si říkám lord, vikomt nebo jakkoli jinak.“
10
Znělo to hořce. Simon se zlobil sám na sebe, že umožnil sloužícímu nahlédnout do svých rodinných poměrů. Možná už ale o něm ví mnohem víc. Nora považovala personál jejich domu v Mayfairu za součást rodiny. Kdoví co svým panským a služkám všechno vyprávěla! S povzdechem klesl na čalouněné sedadlo vedle dívky. Znovu se rozkašlal. Jeho plíce v tom počasí trpěly. Nora na něj pohlížela napůl káravě, napůl soucitně. Popadla svou šálu a začala mu s ní sušit vlasy. Na vlně zůstaly pochopitelně sto py pudru. Když je Nora spatřila, zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Já se ti divím, že pořád používáš tu věc!“ vytkla mu. „Ta ková hloupá móda! Máš tak krásné tmavé vlasy! Proč si je barvíš nabílo, abys vypadal jako stařec? Zaplaťpánbůh, že tě nenapadlo nasadit si paruku!“ Simon se usmál. Nemohl si paruku vůbec dovolit, Nora ale tvrdošíjně odmítala vzít jeho chudobu na vědomí. Stej ně jako zásadně neuznávala všechny další rozdíly v jejich postavení. Bylo jí lhostejné, že je Simon šlechtického a ona občanského původu, i to, že je úplně chudý, zatímco její otec patří k nejbohatším obchodníkům v zemi. Nebylo pro ni důležité, zda bydlí na zámku nebo pracuje v otcově kontoru jako špatně placený písař. Nora Reedová milovala Simona Greenborougha a nepochybovala o tom, že tato láska dojde jednou naplnění. Teď, když vůz drkotal po lon dýnské dlažbě, opřela se plna důvěry o jeho rameno. Simon vrhl nervózní pohled směrem ke kozlíku, pak teprve ji s úsměvem objal a políbil. Nora se toho deštivého dne rozhodla samozřejmě pro uzavřený kočár. Okénko, které jí umožňovalo dorozumívat se s Peppersem, bylo ma ličké a navíc zakryté. Kočí nemohl slyšet nic z toho, co se odehrávalo uvnitř. Nora také bez rozpaků Simonův polibek opětovala. Když se od sebe odtrhli, zářila jako sluníčko. „Tolik jsi mi chyběl!“ zašeptala a přitiskla se k němu. Nedbala toho, že si namočí plášť a zmuchlá krajky vsazené do výstřihu šatů. „Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“
11
„Dva dny,“ odpověděl Simon rychle a přejel jí něžně prsty po spáncích a na místě, kde jí začínaly růst vlasy. Ne mohl se nabažit pohledu na jemné rysy a úsměv té drobné dívky. Čas strávený bez ní byl pro něj stejně bezútěšný jako pro ni. Nora odjela s otcem na víkend do venkovského síd la jejich přátel. Po celou tu dobu ale vytrvale pršelo, takže i kdyby tu byla, nemohli by se stejně tajně setkat. Neexisto valo žádné místo, kde by si taková nerovná dvojice mohla nerušeně a beze svědků popovídat, o výměně něžností ani nemluvě. Za pěkného počasí by se sešli v parku svatého Ja kuba, i když ani to nebylo úplně bez rizika. Chodila tam na procházku spousta lidí, na některé z cest mohli proto potkat dívčiny přátele a známé. V odlehlých zákoutích za tmavými keři číhala zase podezřelá individua. A navíc byl podzim. „Musíme si promluvit s otcem!“ prohlásila Nora, které táhly hlavou očividně podobné myšlenky. „Nemůžeme se už procházet venku. Počasí se začíná kazit. Otec musí dovolit, aby ses o mě mohl veřejně ucházet. Už jen proto, že bych se chtěla s tebou ve společnosti pochlubit, ty můj překrásný lorde…“ Uličnicky se na Simona usmála. Mladý muž se zahleděl do štíhlého, chytrého obličejíku a zelených očí, v nichž při každém rozrušení začala probleskovat světlá a tmavá svě télka. Miloval její zlatohnědé vlasy, zvláště když si je ozdo bila květinami. Květy pomerančovníku… Ani Simon, ani Nora ten strom nikdy neviděli, znali ale jeho květy z ob rázků a snili o tom, že je budou jednoho dne spolu trhat. „Tvůj otec to nikdy nedovolí,“ poznamenal Simon pesi misticky a přivinul Noru k sobě pevněji. Bylo krásné cítit její blízkost, představovat si, že mu ten kočár patří a veze ji na své slunné panské sídlo. „Kam máte vlastně namířeno?“ Po Peppersově krátké otázce sebou zamilovaní trhli a rychle od sebe odsedli. Bylo ale nepravděpodobné, že by
12
kočí něco viděl. Pootočil jen k cestujícím hlavu, protože provoz v londýnských ulicích, navíc za takového počasí, vy žadoval veškerou jeho pozornost. „Do… do ulice Thames Street,“ odpověděl Simon. „Do kontoru pana Roundbottoma.“ Nora se na kočího usmála. Potom se spokojeně podívala na Simona. „To máme prakticky při cestě!“ prohlásila vesele. „Jedu k lady Wentworthové vrátit vypůjčenou knihu.“ Vytáhla z váčku zdobeného krajkami malou, pěkně vázanou knížku a podala ji Simonovi. „Barbados,“ přečetl Simon nahlas její název. Vráska, která se mu objevila na čele pokaždé, když měl starosti, se rázem vyhladila. „To bych si také s chutí přečetl.“ Nora přikývla. „Já vím, musím ten svazek ale vrátit. Wentworthovi odjíždějí zítra na Panenské ostrovy. Mají tam plantáž. Přijeli sem, protože…“ Simon přestal poslouchat, co říká. Listoval v knížečce. Uměl si domyslet, proč byli Wentworthovi v Anglii. Opus tili patrně své pozemky v Karibiku jen proto, aby si koupili křeslo v parlamentu nebo se postarali o to, které jim už patřilo. Pěstitelé cukrové třtiny z Jamajky, Barbadosu a ji ných oblastí Karibiku, kde se tato plodina pěstovala, žárlivě střežili stálost cen svého produktu a dohlíželi na zákaz dovozu z jiných zemí. Proto se také snažili zvýšit svůj vliv nákupem křesel ve Sněmovně lordů, která nabízela na prodej zchudlá šlechta, jak to udělala Simonova rodina. Podle informací, které měl Simon k dispozici, zastupoval dnes hrabství Greenborough člen rodiny Codringto nových, jež vlastnila většinu malého karibského ostrova jménem Barbuda. Ani Nora ale nevyprávěla dlouho o rodině Wentwortho vých. Podívala se do knihy, kterou už několikrát přečetla. „Není to hezké?“ zeptala se Simona při pohledu na obrázek. Simon otevřel svazek na stránce, kterou zdobila ilust
13
race barbadoského pobřeží. Byly na ní zachycené palmy a písečná pláž, která očividně přecházela v hustý prales. Nora se sklonila až ke kresbě a ocitla se přitom u Simona tak blízko, že cítil vůni jejích vlasů. Nebyl to mastek, nýbrž růžová voda. „A tady stojí naše chýše pokrytá palmovými listy,“ pro hodila zasněně a ukázala na jakousi mýtinu. Simon se usmál. „Budeš se muset rozhodnout, jestli chceš žít s domorodci v jejich chýších, nebo vést tabákovou plantáž svého otce,“ dobíral si ji. Nora a Simon byli zajedno v tom, že Anglie, a přede vším Londýn, nejsou místem, kde by chtěli strávit život. Nora hltala všechnu literaturu o koloniích, kterou se jí po dařilo sehnat, a Simon snil o dopisech, které by psal otci z Jamajky, Barbadosu nebo Cooperova ostrova. Thomas Reed dovážel cukrovou třtinu, tabák a bavlnu ze všech koutů světa, které si britské impérium v posledních stole tích přisvojilo. Udržoval čilé kontakty s tamními plantáž níky, Nora proto už vymyslela plán k realizaci jejich snů. V Anglii možná nemají se Simonem budoucnost. Kdyby si ale otevřeli filiálku Reedova obchodu v nějaké kolonii… Momentálně snila o Barbadosu. Ale usadila by se kdekoli, kde každý den svítí slunce. „Jsme na místě… slečno Noro, pane…“ Peppers zastavil spřežení a chystal se otevřít Simonovi dveře. „Thames Street číslo 48.“ Vedle vchodu městského domu se skvěla zlatá tabule, která upozorňovala na kontor pana Roundbottoma. Simon s lítostí zavřel knihu a vystoupil do deště. „Děkuji mnohokrát za svezení, slečno Reedová,“ rozlou čil se obřadně s Norou. „Doufám, že vás zase brzo uvidím.“ „Potěšení bylo zcela na mé straně, vikomte Greenborou ghu,“ odvětila Nora se stejnou zdvořilostí. „Počkejte ale v kontoru, dokud nepřestane pršet. Byla bych nerada, kdy byste se na zpáteční cestě nachladil.“
14
Peppers obrátil výmluvně oči v sloup. Nořino zamilo vání mu doposud nedělalo starosti, připadalo mu spíš zá bavné. Bude-li to ale takhle pokračovat, dostane se slečinka do situace, která nemůže dobře skončit. Thomas Reed roz hodně neprovdá dceru za písaře, i kdyby nakrásně nosil šlechtický titul. Když se pak Simon spěšně vracel na své pracoviště, trá pily ho podobné myšlenky. Pršet sice přestalo, ale šaty mu ještě zdaleka neuschly. Na chodbě, kde ho pan Roundbottom nechal čekat, navíc táhlo a byla tam příšerná zima. Byl pro mrzlý do morku kostí. Těžkého nachlazení, které si už na jaře přivodil v malém, hmyzem zamořeném pokoji, jenž si pronajal v londýnském Eastendu, se určitě hned tak nezba ví. Jaký to sestup po panském sídle Greenboroughů! Nebylo to však přiměřené obydlí ani pro zaměstnance všeobecně váženého kontoru. Thomas Reed neplatil své písaře nijak skvěle, vykořisťo vatel ale rozhodně nebyl. Za normálních okolností by Simo novi výdělek na pronájem malého čistého bytu stačil. Starší sekretáři z něj živili i své rodiny, sice skromně, ale slušně. Simon však nemohl doufat, že bude moct někdy založit ro dinu. Pokud se nestane nějaký zázrak, bude muset celý život dřít na dluhy, které nadělal jeho otec, a to i přesto, že rodina už rozprodala všechny cennosti, které měla. Ten úpadek přišel naprosto nečekaně. Zaskočilo to Si monovu matku, sestru i Simona. Neuniklo jim pochopitel ně, že finanční situace lorda Greenborougha není nijak skvělá. Už dlouho se doma mluvilo o prodeji křesla v par lamentu. Simon dospěl k závěru, že to Sněmovně lordů může jen prospět. Jeho otec usedal na to místo jen zřídka kdy, a když to přece jen udělal, nevěnoval debatám o nic větší pozornost než doma nářkům své ženy, která mu do omrzení vyčítala, že hoduje alkoholu a utrácí spoustu
15
peněz. John Peter Greenborough byl častěji opilý než stříz livý, jeho rodina ale netušila, že se snaží dát svou finanční situaci do pořádku u hracího stolu. Když nakonec zemřel – oficiální příčinou úmrtí byl pád z koně při honu, ve skutečnosti to ale byl pouze následek toho, že se lord zpitý do němoty neudržel na hřbetě koně, ani když šlo zvíře krokem – začali různí věřitelé uplatňovat své nároky. Lady Greenboroughová prodala křeslo v parla mentu, a tím v podstatě i pozemky rodiny a titul svého syna. Vzdala se svých šperků a stříbra a zastavila dům, nakonec ale musela rodinné sídlo prodat. Rodina Codring tonových přenechala Greeboroughovým z pouhého milo srdenství domek na okraji vesnice, která i nadále nesla jejich jméno. Peníze si tam ale Simon vydělat nemohl. K ot covým dluhům přibylo ještě věno pro sestru, kterou se naštěstí podařilo provdat do jisté míry přiměřeně jejímu stavu. Simon měl ale naprosto zničenou budoucnost. Ve chvílích pesimismu se sám sebe ptal, zda má pohlížet na lásku Nory, krásné, bohaté mladé ženy, jako na štěstí, nebo na další životní zkoušku. Nora Reedová pevně věřila tomu, že uskutečnění jejich snů je jen otázkou času. Simon ale nesdílel její přesvědčení, že ho Thomas Reed přijme jako zetě s otevřenou náručí. Obával se, že ho ten obchodník vykáže z domu s nařčením, že mu jde o věno jeho dcery. Simon byl přitom odhodlán kvůli splnění svých plánů tvrdě pracovat. Byl to vážný mladý muž. Vždycky si přál odejít za prací do nějaké kolonie a sna žil se na to co nejlépe připravit. Nejezdil moc dobře na koni, nevynikal ani v lovu a šermu. Neměl k šlechtickým zábavám sklony ani nadání. S finanční situací jeho rodiny to nijak ne souviselo. Byl však chytrý a velmi vzdělaný. Hovořil několika cizími jazyky, byl vždy uctivý a zdvořilý a na rozdíl od větši ny peerů uměl dobře počítat. Každopádně by si troufal vést někde v zámoří filiálku takové obchodní firmy, jakou vlastnil Thomas Reed.
16
