Lokální politika v Česku a v Evropě aneb vítejte v labyrintu místní samosprávy. Karel B. Müller, Kamil Fleissner a Daniel Kný*

R E C E N Z N Í S TAT I / R E V I E W A R T I C L E S

Lokální politika v Česku a v Evropě aneb vítejte v labyrintu místní samosprávy Karel B. Müller, Kamil Fleissner a Daniel Kný* Abstract /

Local Politics in the Czech Republic and Europe: Welcome in the labyrinth of local governance This article reviews four books about the specifics of local democracy. Two of them focus on the Czech context only, the other two books present a large set of data from the comparative surveys of 15 European countries. The arguments of the review article are accompanied by preliminary findings of our own survey conducted in three selected Czech municipalities which represent (in our opinion) cases of progressive local governance. Structure, political culture and self-perception of local councillors across Europe are characterized by incredible variety. In comparison with the European average, the structure of local governance in the Czech Republic is extremely fragmented. European local politics is dominated by educated, nonpartisan and long-term residents; even more so in the Czech where local politics is also more masculine. The landscape of local councils in Europe oscillates between the idea of representative government (which slightly dominates), and the concept of participatory democracy. Czech councillors have a higher affinity with representative forms of democratic governance, but they also declaratorily support direct forms of public participation in decision-making. Keywords / Czech Republic, democracy, local politics, participation, representatives *

doc. PhDr. Karel B. Müller, Ph.D., Mgr. Kamil Fleissner, Ing. Daniel Kný, katedra politologie, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze, nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3. E-mail: [email protected], [email protected], [email protected]. Text vznikl v rámci projektu „Lokální politické elity jako klíčoví aktéři demokratizace“ podpořeném Grantovou agenturou České republiky (GAČR 14-12579S).

POLITOLOGICKÁ REVUE 1/2015 | 119

Josef Bernard, Tomáš Kostelecký, Michal Illner, Jana Vobecká: Samospráva venkovských obcí a místní rozvoj Praha: Sociologické nakladatelství, 2011. 236 stran. ISBN 978-80-7419-069-8

Daniel Čermák, Jana Vobecká a kol.: Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě: význam, praxe, příslib Praha: Sociologické nakladatelství, 2011. 181 stran. ISBN 978-80-7419-067-4

Björn Egner, David Sweeting, Pieter-Jan Klok (eds.): Local Councillors in Europe Stuttgart: Springer, 2013. 280 stran. ISBN 978-3-658-01857-3

Dan Ryšavý, Pavel Šaradín: Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě Praha: Sociologické nakladatelství, 2012. 191 stran. ISBN 978-80-7419-042-1

Úvod Přestože zkoumání lokální politiky i nadále zůstává v české sociálněvědní obci tak trochu ve stínu výzkumů národní politické úrovně, nezřídka živených dosud převládající epistemickou nadvládou metodologického nacionalismu, byl od tzv. sametové revoluce vyprodukován již velmi obsáhlý korpus sociologických, geografických či politologických textů, které se problematice lokální politiky věnují a reflektují proces její postupné posttotalitní emancipace a demokratizace. S ambicí obohatit tuto pozvolna rozpínající se oblast bádání o studii mechanismů rekrutování lokálních politických elit a jejich role v procesu demokratizace se potom zrodil projekt „Lokální politické elity jako klíčoví aktéři demokratizace“ podpořený Grantovou agenturou České republiky, který aktuálně realizujeme na katedře politologie Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké škole ekonomické v Praze. Náš projekt se zaměřuje na komplexní analýzu tří vytipovaných obcí (Černošic, Semil a Hrádku nad Nisou), které považujeme za výrazné případy vysoké transparentnosti, odpovědnosti (accountability) i efektivity místní samosprávy. U těchto obcí předpokládáme četnější výskyt liberálních forem vládnutí i participačních vzorců, stejně tak i možnost progresivních politicko-kulturních adaptačních změn či trendů. Zaměřujeme se jak na výzkum místním politických elit a mechanismů jejich rekrutování, tak na kvalitu místních politických arén i aktérů občanské sféry. Zatím máme zpracované analýzy místních politických periodik, proběhlo dotazníkové šetření (IPSOS, 2014)1 a zpracováváme výzkumné rozhovory.

120 | RECENZNÍ STATI / REVIEW ARTICLES

Zde předkládaný text je svým způsobem svědectvím o rešeršní před/výzkumné práci jako nevyhnutelném výchozím bodu našeho vlastního výzkumu. Pochopitelně není možné podat toto svědectví v plné šíři. Publikací, které se věnují politice na lokální úrovni a které jsme využili coby epistemologickou oporu či inspiraci při konstrukci hypotéz, výzkumného designu nebo jako referenční rámec při srovnávání výsledků s celorepublikovou či evropskou úrovní, je velké množství. V rámci následujícího příspěvku se nutně budeme věnovat pouze omezenému počtu publikací a jejich výběrem se nesnažíme naznačit, že je snad považujeme za nejvýznamnější či nejvlivnější. Všechny recenzované knihy však pro nás představovaly (a stále představují) cennou a velmi vítanou inspiraci. To je také hlavní důvod k tomu, proč jsme se rozhodli podělit se o naše postřehy a poznámky se čtenáři Politologické revue prostřednictvím této recenzní stati, která svou povahou překračuje stávající (nikoliv však samozřejmé a neměnné) hranice daného žánru, nicméně bez toho, že by jej principiálně opouštěla. Naopak jej dle našeho soudu (díky přidané hodnotě kritického dialogu mezi recenzovanými tituly a aktuálnějšími výstupy našeho vlastního zkoumání) rozvíjí. Za vhodný a pro jakýkoliv výzkum místních politických elit užitečný odrazový můstek lze označit publikaci Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě od Dana Ryšavého a Pavla Šaradína z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, která vyšla v roce 2011. Jak v úvodní kapitole konstatují sami autoři, jejich dílo má představovat „alespoň částečné splacení dluhu ze strany české sociologie ohledně tématu místní demokracie a samosprávy“ (Ryšavý & Šaradín, 2012: 10), přičemž podoba této „splátky“ je z hlediska metodického přístupu výlučně kvantitativní a je určena jednak výsledky výzkumu „Proměnny městských zastupitelstev v evropské perspektivě“, jímž se autoři zapojili do mezinárodního projektu „Municipal Assemblies in European Local Governance“ (MAELG), jednak celou řadou dalších šetření, která se v uplynulých dvou dekádách věnovala otázce sociálního a názorového profilu českých zastupitelů a zastupitelek. Výsledkem je tak relativně komplexní – byť o kvalitativní rovinu výrazně ochuzený – a k mezinárodnímu srovnávání vyzývající pohled na otázky, jako jsou například velikost obce coby klíčová proměnná ve výzkumu, reprezentace voličů zastupiteli, fenomén stranictví, bezpartijních a nezávislých v české lokální politice, odlišnost mezi zastupiteli a radními, vnímání lokální politiky ze strany zastupitelů samých a mnohé další. Témata jsou potom strukturována do osmi značně autonomních, přesto ale vzájemně se vhodně doplňujících kapitol. Druhou recenzovanou knihou, která vychází ze stejných výzkumů, jako publikace předchozí, je publikace Local Councillors in Europe, jež je kolektivní monografií editovanou třemi sociálně-vědními badateli, kteří se problematice lokální politiky dlouhodobě věnují: Björga Egnera z univerzity v Darmstadtu, Davida Sweetinga z univerzity v Bristolu a PieteraJana Kloka z univerzity v Twente. V knize jsou užity různé databáze, avšak naprostá většina analýz srovnává situaci v patnácti evropských zemích (plus Izrael) a vychází z již zmiňovaného výzkumu MAELG. Data z jednotlivých zemí byla sebrána v letech 2007 až 2009. Monografie, která obsahuje také jednu kapitolu od Dana Ryšavého, jenž zajišťoval sběr dat v Česku, tak představuje vhodně komplementární a rozšiřující analytický a interpretační


doplněk k zmiňované publikaci od Ryšavého a Šaradína. Převážná většina analýz vychází z výzkumů lokalit nad 10 tisíc obyvatel, které jsou svojí povahou blízké námi zkoumaným třem lokalitám (Černošice, Semily, Hrádek nad Nisou). Třetí recenzovaná kniha nahlíží na lokální dimenzi politiky a na témata spojená s provozem místní samosprávy z odlišné perspektivy a je dílem kolektivu autorů z oddělení Lokální a regionální studia Sociologického ústavu Akademie věd České republiky v čele s Danielem Čermákem a Janou Vobeckou. V roce 2011 publikovali sborník odborných textů Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě: význam, praxe, příslib. Jak napovídá titul sám, obecným předmětem zájmu je spolupráce a partnerství různých místních aktérů (veřejné správy, soukromého a neziskového sektoru, občanů) v procesu vládnutí a rozhodování na lokální úrovni a při správě obcí. Oporou pro tento publikační výstup pak byla jeho autorům celá sada studií, z nichž je možné vyzdvihnout dlouhodobý výzkumný projekt PARTNER realizovaný ve třech vybraných městech (Blatná, Český Krumlov a Velké Meziříčí), která jsou také svojí velikostí blízká třem námi zkoumaným lokalitám. Ze skutečnosti, že jde o sborník většího množství autorů, pak sice vzchází na jedné straně nižší míra koheze knihy jako celku, na straně druhé však také osvěžující metodická pestrost výzkumných postupů (statistické analýzy, dotazníková šetření, focus group, individuální rozhovory se zástupci obcí). Konečně poslední recenzovaná publikace je rovněž dílem kolektivu autorů působících v rámci oddělení Lokální a regionální studia Sociologického ústavu AV ČR (Josef Bernard, Tomáš Kostelecký, Michal Illner a Jana Vobecká), kteří publikovali knihu s názvem Samospráva venkovských obcí a místní rozvoj, jež představuje soubor statí zaměřujících se na malé venkovské obce do dvou tisíc obyvatel. Ačkoliv se náš vlastní projekt týká obcí větší velikosti a volíme poněkud odlišné metodologické postupy a epistemologická východiska, je na místě v této recenzní stati zmínit i tuto oblast nejen kvůli komplexnějšímu seznámení čtenářů se stavem bádání, ale také s ohledem na možnou inspiraci. Výstupy ze zkoumání samospráv menší (či naopak větší) velikosti bychom (za účelem využití k našemu výzkumu) rozhodně neradi diskvalifikovali či předem vylučovali, spíše naopak. Domníváme se totiž, že zkoumaní mechanismů rekrutování politických elit i nejrůznějších významů i mechanismů souvisejících s politickou kulturou budou vykazovat určité strukturní podobnosti na různých úrovních vládnutí. Právě diference forem a vzorců zkoumaných jevů napříč obcemi různé velikosti by mohla poskytnout produktivní a inspirativní komparativní rámce pro výzkum.

Neurčitá krajina vzdělané maskulinity posetá starousedlíky a nestraníky Stejně jako většina badatelů zaměřených na lokální politiku také kniha Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě od Ryšavého a Šaradína se v druhé kapitole (jejímiž autory jsou Dan Ryšavý a Josef Bernard) zaobírá problematikou velikosti obce coby klíčové kontextuální proměnné. Jaký vliv má velikost obce na volební chování občanů, na soutěživost voleb a volební odpovědnost zastupitelů, tedy na výběr a fluktuaci kandidátů


na zastupitelský post? Autoři nejprve poukazují na některá specifika české lokální politiky a mezi nimi vyzdvihují velmi fragmentovanou strukturu české obecní samosprávy, která se zdá být jednou z hlavních příčin nízkého – byť rostoucího – zájmu o (znovu)kandidování na zastupitelské posty, což odpovídá hypotéze o zužujícím se a klesajícím potenciálu místní demokracie v malých obcích (Ryšavý & Bernard, 2011: 27). Například ve volbách v roce 2010 se v 659 obcích – 11 % ze všech obcí – shodoval počet kandidátů s počtem zvolených zástupců, takže občané neměli ve volbách žádnou alternativu, takříkajíc „volby nevolby“ (Ryšavý & Bernard, 2011: 28). S tím koresponduje také hypotéza o nízké fluktuaci zastupitelů i o vysoké pravděpodobnosti obhájení mandátů. Ve svých výzkumech docházejí Ryšavý a Bernard k závěru, že bezmála čtyři z pěti obhajujících zastupitelů jsou opětovně zvoleni a že s rostoucím počtem obhajujících zastupitelů klesá úspěšnost nově kandidujících (Ryšavý & Bernard, 2011: 33–34). K obdobnému zjištění koneckonců dospíváme na základě analýzy volebních výsledků z let 2002, 2006 a 2010, realizované v rámci našeho výzkumného projektu „Lokální politické elity jako klíčoví aktéři demokratizace“, u dvou ze tří zkoumaných obcí (Semily, Hrádek nad Nisou). Výjimku v tomto směru představovaly Černošice, kde docházelo k výrazně větší fluktuaci zastupitelů (80 % zastupitelů vydrželo pouze jedno volební období, 16 % dvě volební období, pouze 4 % tři či více volebních období). Nicméně v Semilech (54 % zastupitelů jedno volební období, 31 % dvě volební období a 15 % tři či více volebních období) i v Hrádku nad Nisou (50 % zastupitelů jedno volební období, 24 % dvě volební období, 26 % tři či více volebních období) byly hodnoty fluktuace zastupitelů podstatně nižší, srovnatelné s celorepublikovým průměrem – podle propočtů Ryšavého a Bernarda se v ČR obměňuje s každými obecními volbami přibližně polovina zastupitelů (Ryšavý & Bernard, 2011: 36). Úspěšnost zastupitelů, kteří se zároveň v Černošicích rozhodli znovu kandidovat, byla ve srovnání s průměrem ČR, který u obcí do deseti tisíc obyvatel osciluje okolo 78 % (Ryšavý & Bernard, 2011: 33), relativně nízká (okolo 50 %). Jinými slovy, černošičtí zastupitelé se ve volbách 2002, 2006 a 2010 relativně málo odhodlávali k obhajobě svých mandátů, a když už tak učinili, pak byli – ve srovnání s celorepublikovým průměrem – velmi málo úspěšní, tedy přibližně jen v polovině případů. To je způsobeno jednak právě malým poměrem znovu kandidujících zastupitelů (62 % v letech 2002 a 2006, v roce 2010 ale 71%, což se již blíží průměru ČR – viz Ryšavý & Bernard, 2011: 37), který snižuje statistickou pravděpodobnost setrvání stávajících zastupitelů ve funkci, jednak může jít o přechodný či trvalý znak jisté sociodemografické, politicko-kulturní nebo občansko-společenské anomálie dané obce, které budeme v rámci našeho dalšího výzkumu věnovat pozornost. Naproti tomu v Semilech je sice úspěšnost znovu kandidujících zastupitelů obdobná jako v Černošicích (resp. osciluje ve zkoumaném období mezi 44 a 68 %), ale díky velmi vysokému podílu znovu kandidujících (75–95 %) je výsledné procento zastupitelů, kteří strávili/stráví ve funkci více než jedno volební období, o poznání vyšší. V Hrádku nad Nisou je úspěšnost znovu kandidujících zastupitelů nejvyšší ze tří zkoumaných obcí (v roce 2002 65 %, 2006 83 %, 2010 70 %). Stejně jako v Semilech je přitom i zde vysoký podíl znovu


kandidujících zastupitelů, který kolísal mezi 80 a 92 % (Zběžková, 2014; Pelíšková, 2014; Kultová 2014).2 Hypotézu o klesající ochotě občanů kandidovat do místního zastupitelstva Ryšavý a Bernard částečně relativizují odkazem na postupně se zvyšující zájem českých občanů přímo se zapojovat do komunální politiky, což následně vede k vyšší soutěživosti voleb (Ryšavý & Bernard, 2011). Reflektován je také aspekt vyšší voličské účasti u menších obcí, kde převažuje kontaktní forma kampaně a faktor osobních vazeb. K „typickému profilu“ zastupitelů v menších obcích je v českém prostředí nutno zařadit velmi vysokou a neustále rostoucí míru jejich neochoty vstupovat do politických stran a nárůst bezpartijních a nezávislých kandidátů mezi místními zastupiteli. Publikace od Ryšavého a Šaradína (zejména kapitola 3) poukazuje na skutečnost, že v evropském prostoru je ČR zemí s nejvyšší mírou nestraníků figurujících na kandidátkách celostátních politických stran, přičemž vysoký je také poměr „nezávislých“ na kandidátních listinách českých regionálních/lokálních stran, případně kandidujících individuálně. Tento fenomén si proto zaslouží více pozornosti a zůstává výzvou pro výzkumy, jejichž výsledky by šly za rámec běžného poznání o posttotalitní averzi a nedůvěře českých občanů vůči politickým stranám a o „apolitičnosti“ lokální politiky. Vedle toho se autoři zaměřují na vybrané aspekty politické kariéry „nezávislých“ zastupitelů, například na délku jejího trvání (která je ve srovnání se členy různých politických stran výrazně nižší), na míru vzdělanosti (kde mají „nezávislí“ ve srovnání se „straníky“ navrch), nebo na umístění těchto aktérů na levo-pravé ideologické škále (kde u „nezávislých“ převládá středová a pravo-středová orientace). Kniha Local Councillors in Europe nicméně jasně ukazuje, že politické strany stále hrají ve většině evropských zemí v komunální politice dominantní roli.3 Výrazně méně významné jsou politické strany vedle Česka také v Polsku a ve Francii. V evropském průměru bylo ve zkoumaném období příslušníky politických stran 87 % ze všech zastupitelů (tedy nikoliv pouze municipality nad 10 tisíc obyvatel). V Česku to bylo výrazně nižších 66 %, v municipalitách o velikosti 10 až 20 tisíc obyvatel toto číslo spadlo dokonce na 54 %. Bezkonkurenčně nejmenší počet stranických zastupitelů však mělo s 29,5 % Polsko, v municipalitách nad 10 tisíc to bylo pouhých 17 % (Razin, 2013: 51–62). Ryšavý dále klade sugestivní otázku, zda jsou zastupitelé zrcadlem voličů. Snaží se o aplikaci již poněkud obsoletní, byť stále v mnoha ohledech nepřekonané teorie reprezentace od Hanny Pitkinové na českou lokální úroveň politiky a zaměřuje se v rámci tohoto přístupu na tradiční problém (ne)vyváženého deskriptivního (méně již symbolického či substantivního) zastoupení občanů v zastupitelstvech a na radnicích dle vybraných sociodemografických charakteristik: věk, pohlaví, vzdělání, příslušnost k politické straně. Pro český kontext je podle Ryšavého příznačné nízké zastoupení žen v lokální politice (Ryšavý, 2011: 46). Také v ostatních evropských zemích je však komunální politika převážně „hra mužů“, jak ostatně shodně dokládají obě publikace zaměřené na místní zastupitele (Ryšavý & Šaradín 2011; Egner, Sweeting & Klok, 2013). Ve všech zkoumaných zemích – s výjimkou Norska, Švédka, Španělska a Francie – se ve sledovaném období zastoupení mužů


pohybovalo ve vysokém rozmezí 70 až 80 % ze všech zastupitelů (Verhelst, Reynaert & Steyvers, 2013). V roce 2008 mělo Česko pouhých 25 % žen z celkového počtu všech zastupitelů a bylo tak pod evropským průměrem, který stanul na hodnotě 29 %. Menší zastoupení žen než Česko měly Chorvatsko (22 %), Polsko (21 %) a také Itálie (17 %). Nikoliv překvapivě nejvyšší zastoupení žen vykázalo Švédsko (45 %). Průzkum také ukázal zajímavý fakt, že muži (podobně jako pravicově orientovaní zastupitelé) dávají častěji přednost reprezentativním prvkům demokratického vládnutí, zatímco ženy (stejně jako levicově orientovaní zastupitelé) mírně upřednostňují prvky participačního vládnutí před reprezentativními prvky (Heinelt, 2013). Publikace Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě se věnuje (kapitola 5) také odlišnostem mezi zástupci výkonné moci a zastupiteli. Při analýze této problematiky odkazuje hned na několik typologizací modelů uspořádání místní samosprávy, které do značné míry předurčují dominantní, nebo naopak symbolickou pozici starostů a zastupitelů v lokálním politickém systému. Česko je klasifi kováno jako model kolektivního vedení, v němž sice nemá starosta formálně dominantní postavení, přesto je mu v politické praxi ze strany zastupitelů ponecháván nikoliv malý prostor pro možné ovlivňování rozhodovacích procesů. Následně je na základě rozboru diference sociodemografických údajů mezi „exekutivci“ a zastupiteli vypozorován mimo jiné následující závěr: v evropském průměru existuje výrazně vyšší míra zastoupení žen v zastupitelských orgánech oproti orgánům výkonné moci. Ryšavý dále v páté kapitole recenzované publikace charakterizuje český kontext věkovým průměrem starostů okolo 50 let, přibližně stejnou věkovou strukturou mezi radními a zastupiteli, značným veřejným důrazem na vysokoškolský titul místních politických elit (čímž se lokální politika nijak neodlišuje od té celostátní) a mírně vyšším procentem vysokoškoláků mezi radními ve srovnání se zastupiteli. Pokud jde o detailnější vzdělanostní složení zastupitelů, se svými 58 % vysokoškolsky vzdělaných zastupitelů se Česko umístilo těsně pod evropským průměrem, který byl 61 %. Výrazně vyšší zastoupení vysokoškolsky vzdělaných zastupitelů měl Izrael s 84 %, nejnižší pak Rakousko s 30,5 % vysokoškoláků (Verhelst, Reynaert & Steyvers, 2013). Ze zjišťování profesního složení zastupitelů mělo Česko oproti evropskému průměru mírně vyšší zastoupení učitelů (18 %, evropský průměr 11 %) a nepatrně vyšší také zastoupení svobodných povolání (13 %, evropský průměr 10 %). Tato čísla dokládají v Česku tradičně vysokou politickou participací tzv. vzdělanostní buržoazie, která sahá až k období emancipace moderní české společnosti v průběhu 19. století (Urban, 2003). Vyšší zastoupení učitelů mezi zastupiteli než Česko mělo pouze Polsko (21 %). Není nezajímavé, že mezi svobodnými povoláními mělo Polsko naopak druhé nejnižší zastoupení – pouhých 5 % (Verhelst, Reynaert & Steyvers, 2013). Zajímavým zjištěním je celoevropsky vysoká dominance starousedlíků mezi zastupiteli. Průměrný zastupitel ve zkoumaných zemích žil při získání svého prvního mandátu v obci dlouhých 26 let. V Česku to bylo dokonce ještě déle, 32 let. Vyšší procento starousedlíků už


zaznamenalo pouze Polsko (34 let) a Chorvatsko (38 let). Nejnižší zastoupení starousedlíků vykazovaly Francie a Švýcarsko, jejichž průměrný zastupitel žil před získáním mandátu v obci 22 let (Verhelst, Reynaert & Steyvers, 2013). Dominanci starousedlíků mezi českými zastupiteli koneckonců potvrzují také naše výzkumy ve třech zkoumaných lokalitách. Ve třech komunálních volbách mezi lety 2002 až 2010 se zastupitelé námi zkoumaných obcí většinou rekrutovali ze starousedlíků (v Černošicích oscilovala jejich reprezentace mezi 50 až 60 %; v Semilech dokonce 90 až 100 % a v Hrádku nad Nisou přibližně mezi 50 až 65 % (Zběžková, 2014; Pelíšková, 2014; Kultová, 2014).4 Pro náš další výzkum se tak nabízí otázka, proč se v Semilech „náplavy“ jen minimálně dostávají do zastupitelstva a zda se o to vůbec pokouší. Inspiraci v hledání odpovědí na výše zmíněné otázky lze nalézt v knize Samospráva venkovských obcí a místní rozvoj, kde autoři předkládají pro náš vlastní výzkum velice zajímavé závěry. Přicházejí například se zjištěním, že populačně rostoucí obce bývají kritičtější vůči své samosprávě než obce populačně stagnující, navíc u obcí, kde je populační růst tvořen nově příchozími, existuje vyšší kritičnost vůči kvalitě mezilidských vztahů (Bernard, Kostelecký, Illner & Vobecká, 2011: 185). Dále svými výzkumy potvrzují hypotézu, že samospráva je hodnocena kritičtěji v obcích s intenzivnější politickou participací (Bernard, Kostelecký, Illner & Vobecká, 2011: 188), z čehož můžeme vyvozovat, že faktor vyššího nárůstu obyvatelstva vede k vyšší kritičnosti, informovanosti i participaci, což předběžně potvrzují také výsledky našeho dotazníkového šetření ve třech zmiňovaných obcích (IPSOS, 2014). Výrazný populační nárůst tak částečně vysvětluje výše zmíněnou vysokou diferenci – pokud jde o rozdíl podílu „starousedlíků“ a „náplav“ v zastupitelstvu – mezi Černošicemi na straně jedné a Semily na straně druhé. Zatímco v Černošcích vzrostl počet obyvatel za posledních 10 let téměř o dva tisíce (ze 4 900 v roce 2004 na 6 700 v roce 2013), v Semilech ve stejném období jejich počet naopak pokles o čtyři sta (z 8 900 na 8 500). Jak vyplývá z našeho šetření, zatímco na konci roku 2014 žilo v Černošicích pouze 30 % občanů od narození, v Semilech to bylo více než dvakrát tolik (64 %). Subjektivně se za starousedlíka v Černošicích považovalo 72 % občanů, v Semilech 91 %. Černošice také vykazují v porovnání se Semily i Hrádkem nad Nisou vyšší míru občanské participace, nižší míru důvěry v politické orgány obce i v druhé lidi, menší míru stigmatizace politické činnosti, více smyslu pro názorovou i zájmovou pluralitu i vyšší důvěru v diskusi jako způsob hledání řešení obecních problémů (IPSOS, 2014). Výše zmíněnou hypotézu o vztahu imigrace a participace posiluje také další ze zde recenzovaných publikací Spolupráce, partnerství a participace v místní samosprávě: význam, praxe, příslib od Daniela Čermáka, Jany Vobecké a kol. Kniha přichází ve čtvrté kapitole (jejímž autorem je Tomáš Kostelecký) se zajímavým zjištěním, že v menších obcích zvyšuje příchod nových obyvatel volební účast v komunálních volbách. To Kostelecký zdůvodňuje snahou nově příchozích nastolovat zcela novou (často reformní) agendu, což přirozeně vyvolává politické konflikty se „starousedlíky“. Je otázkou pro další výzkum, do jaké úrovně


samosprávy a proč existuje pozitivní vztah mezi populačním růstem, který je v Česku tažen přistěhovalectvím, a vyšší politickou participací. Zdá se, že v satelitních lokalitách větších měst, kde převažuje specifická socioekonomická struktura obyvatel, by mohlo jít o poměrně spolehlivou dílčí determinantu politických změn.

Kumulace mandátů, motivace, sebe/pojetí a stylizace zastupitelů v Česku a v Evropě Publikace Ryšavého a Šaradína dále v kapitole páté prezentuje krátkou analýzu politických kariér zastupitelů a radních a její závěry z českého prostředí komparuje s daty získanými v rámci mezinárodních šetření (kromě již zmiňovaného MAELG zde autoři vycházejí také z výzkumu POLLEADER). Zatímco ve Spojeném království kombinovalo přes 40 % zastupitelů svůj mandát s mandátem v rámci vyšší samosprávné jednotky, kumulace mandátů je ve většině zemí spíše výjimkou: svůj zastupitelský mandát kombinuje s jinou volenou funkcí v průměru 9 % evropských zastupitelů. Tomu odpovídá i nízká míra profesionalizace zastupitelského mandátu, kdy pouze 5 % evropských zastupitelů je zároveň profesionálními politiky. Nejvyšší míry profesionalizace dosahovalo Španělsko s 34 %, také Česko bylo s 10 % nad evropským průměrem (srov. také Verhelst, Reynaert & Steyvers, 2013). Za velmi zajímavé považujeme výsledky týkající se motivace a aktivizace zastupitelů, které ukazují na ne nevýznamnou roli rodiny v procesu politické socializace (Verhelst, Reynaert & Steyvers, 2013). Necelých 32 % evropských zastupitelů bylo aktivizováno k politické činnosti v rámci uzavřeného kruhu nukleární rodiny. Podstatě vyšší hodnoty zde zaznamenalo Norsko (55 %) a Švédsko (43,5 %). Česko se umístilo s 29 % těsně pod evropským průměrem, což je možné považovat vzhledem ke komunistické zátěži spočívající ve výrazné polarizaci veřejné a soukromé sféry za poměrně vysoké procento. Některé starší demokracie, než je Česko, dosáhly nižších čísel (Nizozemsko a Německo po 26 %, Rakousko 27 %), nejslabší politickou socializační roli hrála rodina překvapivě ve Spojeném království (16 %) a také v Izraeli (8 %). V průměru 11 % evropských zastupitelů udávalo jako významný stimul své kandidatury vhodný počátek politické kariéry a zdá se, že představa o komunální politice jako řemeslné průpravě kariérních politiků má blíže k přání než ke skutečnosti. V Česku více než jinde. Pouhých 7 % českých zastupitelů uvádělo politickou kariéru jako významný stimul svého politické angažmá v místním zastupitelstvu, méně už to bylo pouze v Německu (5 %), naopak nevyšších hodnot dosáhlo s 25 % Řecko. Velmi podnětné pro nás byly také poznatky z výzkumů týkající se sebe/pojetí zastupitelského mandátu (Klok & Denters, 2013). Většina evropských zastupitelů považovala za nejvýznamnější úkol zastupitele vytyčování cílů směřování místních municipalit (55 %), v pořadí druhý byl úkol reprezentovat místní komunitu (48 %). Českým specifi kem byl menší důraz na (aktivní) reprezentaci a vyšší důraz na (reaktivní) kontrolu. V pořadí


druhý nejvýznamnější úkol spatřovali čeští zastupitelé právě v kontrolních aktivitách, což je vzhledem k postkomunistickému syndromu vysoké nedůvěry vůči občanům ve veřejných funkcích pochopitelné. Čeští zastupitelé byli také výrazně podprůměrní v zastupování zájmů minorit a žen, čemuž odpovídá už zmiňovaná maskulinní dominance ve složení zastupitelů, kterou však nacházíme i v jiných evropských zemích, kde však přesto zastupitelé přisuzují úkolu reprezentovat minoritní zájmy (včetně genderových) podstatně významnější roli než v Česku. Poněkud odlišný přístup ke zkoumání sebe/pojetí zastupitele představuje v knize Local Councillors in Europe David Karlsson (2013), když užívá zavedenou typologii zastupitele: „zmocněnec“ (trustee), „delegát“ a „stranický pěšák“ (party soldier). Zastupitelé byli dotazováni, zda v kritických momentech konfliktu mezi zájmy občanů a zájmy svých politických platforem či stran hlasují podle svého svědomí, podle názorů občanů, či podle stranické linie. „Zmocněnci“ představují jakousi formu volného mandátu, neboť se v kritických chvílích řídí především vlastním svědomím, naopak „delegáti“ a „straničtí pěšáci“ představují formu jakéhosi vázaného mandátu, když se v kritických chvílích orientují podle názorů občanů, resp. spolustraníků. Výstupy tohoto dotazování vhodně doplnily (a do značné míry potvrdily) výsledky týkající se slabšího významu politických stran v komunální politice. V evropském průměru byli „zmocněnci“ zastoupeni 57 %, „delegáti“ pouze 15 % a „straničtí pěšáci“ 28 %. Zatímco v Česku (69 %), Francii (75 %) či Švýcarsku (77 %) jednoznačně dominovali „zmocněnci“, ve Španělsku (56 %), Norsku (52 %), Belgii (51 %) a Švédsku (49 %) byla naopak významná převaha „stranických pěšáků“. Bezkonkurenčně největší procento „delegátů“ naměřili v Polsku (31 %). Také v Česku měli „delegáti“, kteří se v kritických momentech orientují podle mínění veřejnosti, mírně nadprůměrné zastoupení (19 %); naopak „straničtí pěšáci“ byli mezi českými zastupiteli zastoupeni ve srovnání s evropským průměrem výrazně podprůměrně (12 %). Výzkum prezentovaný v Local Councillors in Europe byl zaměřen také na sebe/pojetí (či spíše stylizaci) zastupitele vzhledem k preferovaným formám občanské participace a veřejného rozhodování. Sweeting a Copus (2013) vycházeli z klasické typologie reprezentativního versus participačně-deliberativního pojetí demokracie, která předjímá rozdílné formy občanské participace i politického rozhodování. Mezi klasické participační formy autoři řadí petice a stranické mítinky, jež v evropském průměru považuje za nejpreferovanější formu participace a veřejného rozhodování 43 % (petice), resp. 41 % (stranické mítinky) zastupitelů. Tyto participační formy jsou o poznání méně populární mezi českými zastupiteli. Petice jako formu participace upřednostňuje 29 % českých zastupitelů a stranické mítinky pouhých 21 % z nich, což odpovídá již zmiňované slabé roli politického stranictví v české komunální politice; v oblíbenosti stranických mítinků dosahuje Česko v porovnání s ostatními evropskými zeměmi pomyslného dna. Petice jsou bezkonkurenčně nejoblíbenější mezi polskými (81 %) a řeckými (76 %) zastupiteli. Poněkud překvapivě dává peticím přednost pouhých 25 % švédských zastupitelů, což představuje nejnižší procentní hodnotu ze všech zkoumaných evropských zemí.


Také veřejné mítinky, které autoři řadí mezi participačně-deliberativní formy, jsou mezi českými zastupiteli podstatně méně preferovány než v mnoha evropských zemích. Veřejné mítinky v průměru preferuje 58 % evropských zastupitelů, zatímco v Česku 46 % zastupitelů. Nejoblíbenější jsou veřejné mítinky mezi polskými zastupiteli (96 %). Také obliba stížnostních programů (complaints schemes) dosahuje mezi českými zastupiteli nejnižších 29 %, evropský průměr preferování této formy participace je na 41 %; nejoblíbenější jsou stížnostní programy v Řecku (71 %) a Polsku (66 %) (Sweeting & Copus, 2013). V podpoře přímé účasti veřejnosti na politickém rozhodování patří čeští zastupitelé k evropskému nadprůměru. Přímé spolurozhodování občanů upřednostňuje 61 % českých zastupitelů, zatímco evropský průměr činí 49 %. Také obliba konzultativního (59 %) i závazného referenda (56 %) je u českých zastupitelů mírně nad evropským průměrem, který činí u konzultativního referenda 51,5 % a u závazného referenda 48 %. Závazné referendum je – nikoliv překvapivě – nejoblíbenější u švýcarských zastupitelů (92 %), kteří s ním mají nejvydatnější (ačkoli jistě ne vždy pozitivní) zkušenost. Nejskeptičtější jsou vůči užívání závazného referenda ve dvou historicky etablovaných a poměrně stabilních demokraciích, a sice ve Spojeném království a v Nizozemsku, kde upřednostňuje tuto formu participace shodně pouhých 25 % zastupitelů (Sweeting & Copus, 2013).

Politická participace a konfliktní linie v lokální politice V Česku se zdá být obecným fenoménem, že občané mají větší zájem spíše o účast v parlamentních než komunálních volbách. To potvrzuje hypotézu o komunálních volbách jako volbách druhého řádu. Jak dokládá Tomáš Kostelecký (2011), u obou voleb je volební účast podmíněna velikostí obce. S rostoucím počtem obyvatel volební participace obecně klesá (zkoumáno na volbách v roce 2010). Pokud jde o komunální volby, zájem o volební účast se s rostoucím počtem obyvatel snižuje dramaticky, nejvyšší volební účasti dosahují v komunálních volbách nejmenší obce. Naproti tomu rozdíl volební účasti v parlamentních volbách je mezi nejmenšími a největšími obcemi nevýznamný. Úplně nejmenší obce dokonce dosáhly v roce 2010 mírně vyšší volební účasti v komunálních volbách než ve volbách parlamentních. Vzhledem k již zmíněné velmi malé (či žádné) soutěživosti voleb v nejmenších obcích představuje vysoká komunální volební účast v těchto obcích zdánlivý paradox. (srov. Ryšavý & Šaradín, 2011). Je však možné předpokládat, že i přes nízkou či nulovou soutěživost zde volby mohou představovat významnou symbolickou událost, jakých je v malých obcích málo. Může tak docházet k jisté ritualizaci volební participace, jejíž sdílení může být motivováno například vysokou mírou sociální kontroly, důvěrnou znalostí kandidátů či jinými faktory specifickými pro malou sociální jednotku. Důležitou roli hrají i aspekty, jako jsou vzdělání, nezaměstnanost, struktura zaměstnanosti či náboženství (Balík, 2009 – podle Ryšavý & Šaradín, 2011: 30). Kostelecký dále dokládá, že volební účast byla v roce 2010 u obou typů voleb regionálně podmíněná – nejnižší účast


byla tradičně v severozápadních Čechách, nejvyšší na českomoravském pomezí (srov. Šaradín, 2004). Pokud jde o nevolební participaci, Jana Stachová a Zdenka Vajdová (2011) docházejí ve svých výzkumech k závěru, že občané českých obcí participují především v případě, kdy se jich určitá záležitost bezprostředně dotýká, přičemž motivace k participaci je zpravidla negativního rázu (not in my backyard – NIMBY). To je často doprovázeno negativním postojem místních politických elit k dominanci „remcalského až kverulantského“ postoje naprosté většiny občanů k místní politice. Občané jsou aktivní především ve smyslu odmítání či kritizování přijatých rozhodnutí, podstatně méně nabízejí konstruktivní participaci ve formě vlastních návrhů řešení (Stachová & Vajdová, 2011: 127). Nezamýšleným důsledkem převahy kultury „remcalství“ bývá podle autorek i to, že opakovaným kritikům politických poměrů se často přisuzuje sociální etiketa s negativní konotací, která následně často diskredituje participaci v dané lokalitě obecně. S těmito hypotézami konvenují předběžné závěry našeho výzkumu z Černošic, Semil a z Hrádku na Nisou. Bylo pro nás poměrně překvapivé, že i tyto tři zdánlivě „progresivní“ lokality vykazovaly vysokou míru stigmatizace politické činnosti. To jistě může podlamovat také participaci občanskou, neboť občané mohou mít skrupule či dokonce morální zábrany komunikovat s občany ve veřejných funkcích. Ochota zapojovat se do politické či veřejné činnosti byla v Česku od počátku polistopadového vývoje velmi nízká, a jak dokládají zde recenzované tituly, tato situace trvá i nadále. Samotné pojmy aktivismus či angažovanost byly (a stále jsou) zatíženy komunistickým dědictvím, které spolu s výše zmíněným nálepkováním „věčných stěžovatelů“ vytvářejí příslovečný začarovaný kruh občanské pasivity. Ještě pětadvacet let po pádu komunismu jsme byli (na zasedání obecního zastupitelstva) opakovaně svědky toho, kdy aktivní občané neopomněli po prezentování svých pozic či zájmů spěšně poznamenat, že „rozhodně nejsou žádní aktivisté“. Dokonce i v našich třech „progresivních“ obcích, kde v průměru 50 % respondentů vyjádřilo důvěru svému obecnímu zastupitelstvu (IPSOS, 2014) – což je ovšem pod republikovým průměrem, který se pohybuje podle CVVM okolo 60 % – uvažovalo v minulosti o kandidatuře do obecního zastupitelstva pouhých 11 % respondentů. To je úroveň srovnatelná s průměrnou ochotou veřejnosti podílet se (i jen příležitostně) na činnosti politických stran. Podle dlouhodobých výzkumů CVVM vykazuje tuto ochotu zhruba 10 % občanů, v únoru 2014 to bylo 8 % respondentů (CVVM, 2014). Tato čísla nemohou překvapit. Kdo by na sebe dobrovolně bral stigma veřejné funkce? Předpokládáme-li, že NIMBY představuje hlavní motiv občanské participace na lokální úrovni, je to plně ve shodě se všeobecně přijímanými závěry, že politika menších obcí je méně stranická, že lokální stranické systémy jsou účelové a velmi nestabilní a že volební participace občanů je vyšší v menších obcích, které také nabízejí více přímých a snadno dostupných participačních příležitostí. To ovšem neznamená, že bychom v malých obcích nenalezli politické konflikty, a je samozřejmě otázka, zda (či od jaké velikosti obce) lze v místní samosprávě nalézt trvalejší konfliktní linie. V této souvislosti kritizují


autoři Samosprávy venkovských obcí Balíkovu (Balík, 2009) strukturaci konfliktů na tradiční pospolitost (Gemeinschaft) a na modernizačně rozvojovou společnost (Gesellschaft), jež koresponduje s diverzitou představ o rozvoji obce. Bernard, Illner a Kostelecký argumentují v druhé kapitole tím, že venkov dnes již není tvořen tradičními pospolitostmi, a také tím, že konflikty, se kterými se ve svých analýzách setkali, mají různorodější charakter (Bernard, Illner & Kostelecký, 2011: 80). Někteří výzkumníci konfliktní linii „pospolitost versus společnost“ naopak úspěšně aplikují a částečně i obhajují (Čmejrek, Bubeníček & Čopík, 2010). Výsledky zde recenzovaných publikací (stejně jako náš vlastní výzkum) naznačují, že trvalejším politickým sporem v mnoha obcích opravdu může být konfliktní pozice mezi progresivním a konzervativním přístupem k rozvoji obce. Tato konfliktní linie se pravděpodobně výrazněji prosazuje především v obcích s rychleji rostoucí populací, kde větší nárůst nově příchozích i větší míra občanské participace vedou k častější politizaci mnoha problémů (a jejich řešení), čímž dochází k patrnějšímu zviditelňování této konfliktní linie. Zdá se být pochopitelné, že typický starousedlík bude preferovat status quo, zatímco nově příchozí „náplava“ bude otevřenější případným modernizačním změnám. Poznatky z našeho výzkumu však na druhou stranu před takovým zobecněním varují. Naznačují totiž, že stejně tak jako „náplavy“ mohou preferovat klidnou spořádanou obec bez zbytečných proměn („stěhovali jsme se sem přece za klidem“), mohou i starousedlíci upřednostňovat prorůstovou a modernizační politiku místní samosprávy. Označení takového štěpení klasickým Weberovým pojmoslovím na Gemeinschaft a Gesellschaft však nepovažujeme za příliš vhodné z jiného důvodu. Spor mezi progresivismem a konzervatismem sice zdánlivě připomíná konfliktní linii mezi pospolitostí (komunitou) a společností, ale v sociálně vědním diskursu je pojem „pospolitost“ úzce navázán na organizační princip klientelismu, který lpí na neformálních vazbách a jistém sousedském familiarismu, zatímco pojem (občanská) „společnost“ zase poukazuje na liberální přesvědčení a na víru ve vládu formálních pravidel (např. Banfield, 1958). Pojem Gemeinschaft je dále charakterizován vyšší závazností tradice, která potlačuje smysl pro zájmovou a názorovou pluralitu, stejně tak i durkheimovskou „mechanickou solidaritou“, jež eliminuje prostor pro soutěživou liberální politiku. Na druhou stranu mnohé sociologické výzkumy docházejí k závěru, že také ve velkoměstském prostředí dochází k transformaci a zakotvení komunitních forem soužití, které se nutně nemusí dostávat do konfliktu s liberální kulturou formálních pravidel (Giddens, 2013). Zatím nemáme dostatečné poznatky k tomu, abychom mohli přesvědčivě interpretovat faktor důvěry ve formální pravidla na straně jedné a důvěry v neformální kontakty na straně druhé jako významnou proměnnou utvářející politické konflikty na lokální úrovni. Je pravda, že na úrovni teoretické analýzy je oprávněné předpokládat vyšší míru familiarismu v méně početných samosprávách, kde lze objektivně hůře prosazovat vládu formálních pravidel. Na úrovni empirické analýzy však zatím nenacházíme dostatek důkazů k předpokladu, že familiarismus a důvěra v osobní kontakty bude častěji zastoupena mezi „konzervativními“


starousedlíky, zatímco úcta k formálním pravidlům bude výrazněji zastoupena mezi „progresivistickými“ „náplavami“.

Závěrem aneb dilema jednokolejnosti a malá je dobrá Publikace Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě nabízí celé spektrum analýz a šetření k mnoha důležitým výzkumným otázkám vztahujícím se k lokální politice. Ono splacení dluhu ohledně místní demokracie a samosprávy ale zhmotňuje opravdu jen z části, jak ostatně zdůrazňují sami její autoři. Relativní tematickou rozmanitost provází místy až uniformní – byť s ohledem na nadefinované záměry práce pochopitelný – apel na užití kvantitativní metody spočívající ve statistické analýze dat primárně získaných na základě dotazníkového šetření představitelů lokální politické úrovně. Nehledě na v textu odkazovaný problém nízké návratnosti dotazníků ze strany místních politických elit, který nastavuje limity reprezentativnosti, zobecnitelnosti, a tudíž i srovnatelnosti závěrů – což by měly být hlavní cíle takto laděných výzkumů. V tomto smyslu kniha Ryšavého a Šaradína představuje pouze pomyslný první krok, který je nicméně respektu hodnou výzvou pro kvalitativní či normativně orientované výzkumy, jež by odvážněji rozšířily vcelku mělký deskriptivní rozměr zde recenzovaného textu o hlubší interpretační dimenzi. Druhá recenzovaná publikace Local Councillors in Europe má velmi podobné zaměření a podobně jako kniha od Ryšavého a Šaradína trpí kvantitativní přetížeností, což je však opět vzhledem k jejímu ambicióznímu záběru pochopitelné. Práce předkládá ohromné množství dat, která lákají k inovativním interpretacím v porozumění determinantám a trendům politických a sociálních změn v místní politice. Je dobře, že některé příspěvky v této publikaci jsou interpretačně produktivnější a odvážnější v teoretické analýze. Pokud stručně shrneme pro nás klíčové závěry z prvních dvou recenzovaných titulů, které primárně míří na místní zastupitele, je možné konstatovat, že struktura, politická kultura i sebe/pojetí zastupitelů se napříč zkoumanými evropskými zeměmi vyznačuje ve většině uplatněných parametrů neuvěřitelnou rozmanitostí. Charakteristika krajiny místních zastupitelů osciluje mezi představou reprezentativní formy vládnutí, která mírně převládá, a pojetím participační demokracie, jejíž formy se také těší vysoké (a nejspíš stále rostoucí) oblibě místních zastupitelů. Jejich ochota a schopnosti tyto formy participace vytvářet a užívat však nemusí nutně odpovídat jejich deklarované podpoře či jejich vlastní stylizaci v roli zastupitele. Jak dokládají autoři Local Councillors in Europe, obliba participačních forem rozhodování mírně převyšuje jejich praktickou užívanost i využitelnost (Egner, Sweeting & Klok, 2013: 255–262). Komunální úroveň v Česku je v porovnání s Evropou maskulinnější, čeští zastupitelé vykazují vyšší náklonnost k reprezentativním formám demokratického vládnutí, dominují mezi nimi zastupitelé typu „zmocněnec“, kteří vycházejí z představy jakéhosi volného mandátu. Avšak také podpora přímých forem veřejné participace na rozhodování se mezi


českými zastupiteli těší vysoké míře podpory. Jejich sebe/pojetí a stylizace tak oscilují mezi pragmatickým užíváním reprezentativních prvků vládnutí a idealistickým – často pravděpodobně buď naivním, anebo účelovým – vzýváním blahodárných účinků přímého vtažení občanů do politického rozhodování. Sborník textů Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě: význam, praxe, příslib je nepochybně produktem dlouhodobé koncepční výzkumné činnosti kolektivu odborníků ze Sociologického ústavu AV ČR, který, jak sami autoři konstatují v závěru publikace, „je možné číst jako zamyšlení se nad úspěšností nových forem interaktivního vládnutí na lokální úrovni (local governance) v České republice“ (Čermák, Vobecká a kol., 2011: 162). Již tato sebeprezentace knihy svědčí o tom, že jejím smyslem nebylo jen deskriptivní představení výsledků empirických výzkumů opírajících se o rozmanitý metodický aparát, ale snažila se místy i o přesah do normativní roviny. To vnímáme jako znak jisté odvahy autorů nacházet nové interpretační rámce a jako snahu o angažované a na interakci s občanskou a politickou praxí orientované bádání. Výsledkem je velmi komplexní a na českém sociálněvědním poli v mnoha ohledech průkopnické dílo, které je jazykově přístupné i širší veřejnosti a které se může stát – stejně jako tomu bylo v případě našeho výzkumu – cenným vodítkem a zdrojem inspirace pro další zkoumání problematiky fungování veřejné správy na místní úrovni. Hlavní výzkumná otázka posledního zde recenzovaného titulu Samospráva venkovských obcí a místní rozvoj, které jsme se věnovali v naší stati (spíše nepřímo) ve vztahu k problematice velikosti obce jakožto klíčové proměnné kvality samosprávy, se týká efektivity a rozvojového potenciálu vysoce fragmentované samosprávy v Česku. Všechny zde recenzované tituly jasně značí, že velikost obce představuje významnou proměnou nejen ve vztahu k politické i občanské participaci, ale také ve vztahu k otázkám veřejné důvěry, k otázkám legitimity a efektivity vládnutí a zřejmě k mnoha dalším. Autoři Samosprávy venkovských obcí v průběhu celé publikace postupně směřovali k hledání odpovědi na otázku „Jak ovlivňují místní samosprávy rozvoj obcí, které spravují?“ (Bernard, Kostelecký, Illner & Vobecká, 2011: 13). Autory především zajímalo, „zda samospráva venkovských obcí je či není podstatným rozvojovým aktérem, a jestli působení samospráv a starostů jako jejich hlavních představitelů má dostatečnou sílu k tomu, aby dokázalo kompenzovat rozvojové handicapy obcí, využít jejich potenciály a celkově přispět ke kvalitě života místních obyvatel“ (Bernard, 2011: 203). Ačkoliv autoři využívají mnoho různých zdrojů dat a zpracovávají je především pomocí jednodušších i rozvinutějších statistických metod, nepřicházejí s jasnou odpovědí na výše uvedenou výzkumnou otázku. Případné odpovědi na otázku, zda samosprávy malých obcí mají podstatný vliv na rozvoj obce, jsou (nejen) v závěru zmíněné publikace spojovány s citlivým politickým tématem, zda by mělo docházet ke slučování obcí a k redukci značné územní roztříštěnosti samospráv na našem území. Z čistě ekonomického pohledu je zřejmé, že například pouhé úspory z rozsahu samosprávy, které by mohly být věnovány ve prospěch aktivního rozvoje obcí, by při existenci samospráv rozsáhlejších celků byly značné. Takové hledisko ovšem nebere v úvahu aspekty hodnotové a symbolické povahy, které v politice


nezřídka hrají významnou roli. Autoři sborníku textů Samospráva venkovských obcí a místní rozvoj se zjevně nechtěli (respektive se na základě provedených empirických analýz nemohli) přiklonit ani na jednu stranu sporu – tedy nepodpořili současný stav, zároveň ale neprokázali potřebu slučování obcí (Bernard, 2011: 204-205). Z hlediska našeho vlastního výzkumného projektu, jenž se zabývá lokálními politickými elitami jako klíčovými aktéry demokratizace, nabývá na důležitosti závěr autorů Samosprávy venkovských obcí a místního rozvoje, že politické elity (starostové, radní a zastupitelé) malých obcí jsou při snaze o rozvoj obce (kam lze zařadit i charakteristiky úzce související s demokratizací) výrazně omezeni faktory vnějšího prostředí, které jsou strukturně podmíněny a nemají je pod kontrolou. Zdá se tak, že struktura (vnější rozvojové faktory jako poloha a velikost obce) svým způsobem dominuje nad politickými aktéry, kterým zbývá pouze malý manévrovací prostor. Výrazem toho jsou mj. velice omezené rozpočty menších obcí a jejich značná závislost – pokud jde o rozvoj obce – na dotačních titulech. Nabízí se tedy otázka, zda i u obcí typu Černošice, Semily, Hrádek nad Nisou (zkoumané v rámci našeho projektu) je manévrovací prostor představitelů lokálních politických elit dostatečný k tomu, aby dokázaly nastartovat významnější a trvalejší změny politické kultury. Prozatím předpokládáme, že ano. Náš akční výzkum z Černošic – které jsou obcí s pověřeným výkonem státní správy – naznačuje, že místní politické elity čelí v jistém smyslu neřešitelnému dilematu jednokolejnosti státní správy a samosprávy. Tři konkrétní příklady: středem obce procházejí tranzitní krajská silnice a celostátně významný železniční koridor, součástí rekreační a klidové zóny obce je řeka. Jak v otázkách regulace tranzitní automobilové dopravy, tak v otázkách regulace železniční dopravy či splavnosti řeky Berounky jsou místní politické elity občany vehementně volány k odpovědnosti za řešení těchto problémových otázek, jež výrazně ovlivňují každodenní život občanů, avšak ocitají se mimo efektivní kontrolu místní samosprávy. Poněkud paradoxně je tak vztah veřejnosti a místní samosprávy formován také na základě veřejného vnímání a posuzování problematiky, která leží mimo kompetenci místních politických institucí. Zdá se však, že ani dilema jednokolejnosti ani vidina vyšší efektivity a ekonomických úspor není dostatečným stimulem k tomu, aby obce začaly uvažovat o výraznějším zefektivnění místní samosprávy formou slučování. Kognitivně racionální hledisko může v případě ekonomického propadu převážit nad hlediskem symbolické povahy. (Snad) ukončená ekonomická krize ale nejspíše nic takového nenaznačuje. V případě našeho výzkumu se nabízí sledovat eventuální otázku připojení Černošic ku Praze, jež se v minulosti veřejně diskutovalo a už za komunistického režimu se o této alternativě reálně uvažovalo. Při průjezdu údolím Berounky od Radotína směrem na Karlštějn člověk snadno získá pocit, že projíždí městskou částí Praha 23 Dolní Poberouní, v čemž ho může utvrdit i následný pohled na mapu. Kobercové zastavování krajiny dominovalo polistopadovému urbánnímu „rozvoji“ a jistě nejen v této lokalitě. Jde sice o region s vysokou kupní silou, avšak na kvalitě veřejného prostoru a občanské vybavenosti se to nutně nemusí projevovat. Připojení ku Praze by pro tento


region představovalo výraznou ekonomickou vzpruhu díky výhodnějšímu rozpočtovému určení daní. V současné době by však pravděpodobně málokterý občan Černošic připustil pouhou smysluplnost diskuse nad touto otázkou. Zdá se tak, že identitárně-symbolické aspekty politické kultury svrchovaně vládnou také na místní úrovni a naprostá většina občanů Česka žijících mimo velká města nejspíš zůstává uhranuta ideálem poklidné a spořádané malé obce.

Poznámky / 1 Dotazníkové šetření proběhlo ve spolupráci s agenturou IPSOS v listopadu 2014 formou dvacetiminutových rozhovorů na vzorku 1 101 respondentů (Černošice 351, Hrádek nad Nisou 376, Semily 374) na základě kvótního výběru dle věku a pohlaví. 2 Zde uváděné kvantitativní výsledky jsou produktem badatelského úsilí studentů magisterského semináře předmětu Politická sociologie vyučovaným katedrou politologie Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, z nichž mnozí se do našeho výzkumného projektu „Lokální politické elity jako klíčoví aktéři demokratizace“ plnohodnotně zapojili. 3 Pojmy „evropské země“, „evropský průměr“ či „evropští zastupitelé“, který je užit nepřesně a pouze ze stylistických důvodů, se vztahuje k patnácti evropským zemím (Belgie, Česko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Rakousko, Řecko, Spojené království, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko) a také k Izraeli, jež byly předmětem již výše zmiňovaného výzkumu MAELG. 4 Za „starousedlíky“ byli ve výzkumu považováni zastupitelé trvale žijící v obci alespoň deset let. K ověřování tohoto statusu docházelo dvěma cestami: rešerší veřejně dostupných – především internetových – zdrojů (doplňkově také radničních listů) a prostřednictvím e-mailového dotazníku. V případě získání vyplněného dotazníku od zastupitelů samých byl status klasifi kován do subkategorie „jistý starousedlík“. V případě získání informací na základě rešeršních prací byl status zastupitelů klasifi kován jako „pravděpodobný starousedlík“ – většinou dle „vypátraného“ místa rodiště, dlouhodobého bydliště či pracoviště a dalších veřejně dostupných informací (Zběžková, 2014; Pelíšková, 2014; Kultová, 2014).


Seznam zdrojů / Bahnfield, E. (1958) The Moral Basis of a Backward Society. Glencoe: Free Press. Balík, S. (2009) Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada Publishing. CVVM (2014) Tisková zpráva: Angažovanost občanů a zájem o politiku – únor 2014. CVVM, 12. 3. 2014. Online: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7194/ f3/pd140312.pdf [15. 4. 2015]. Bernard, J. (2011) Závěry. In J. Bernard, T. Kostelecký, M. Illner, J. Vobecká. Samospráva venkovských obcí a místní rozvoj, 203–206. Praha: Sociologické nakladatelství. Bernard, J., Illner, M., Kostelecký, T. (2011) Místní samospráva v malých obcích. In J. Bernard, T. Kostelecký, M. Illner, J. Vobecká. Samospráva venkovských obcí a místní rozvoj, 32–127. Praha: Sociologické nakladatelství. Bernard, J., Kostelecký, T., Illner, M., Vobecká, J. (2011) Samospráva venkovských obcí a místní rozvoj. Praha: Sociologické nakladatelství. Čermák, D., Vobecká, J. a kol. (2011) Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě: význam, praxe, příslib. Praha: Sociologické nakladatelství. Čmejrek, J., Bubeníček, V., Čopík, J. (2010) Demokracie v lokálním politickém prostoru. Praha: Grada. Egner, B., Sweeting, D., Klok, P.-J. (eds.) (2013) Local Councillors in Europe. Stuttgart: Springer. Giddens, A. (2013) Sociologie. Praha: Argo. Heinelt, H. (2013) Councillors and democracy: What do they think, and how can differences in their views be explained? In B. Egner, D. Sweeting, D., P.-J. Klok (eds.) Local Councillors in Europe, 85–96. Stuttgart: Springer. IPSOS (2014) Postoje obyvatel k životu a politickému dění v obci Černošice, Hrádek nad Nisou, Semily: Zpráva z výzkumu. Praha: IPSOS. Karlsson, D. (2013) Who do the local councillors of Europe represent? In B. Egner, D. Sweeting, P.-J. Klok (eds.) Local Councillors in Europe, 97–119. Stuttgart: Springer. Klok, P.-J., Denters, B. (2013) The roles councillors play. In B. Egner, D. Sweeting, P.-J. Klok (eds.) Local Councillors in Europe, 63–83. Stuttgart: Springer. Kostelecký, T. (2011) Politická participace: analýza účasti ve volbách v roce 2010 a jejích determinant. In D. Čermák, J. Vobecká a kol. Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě: význam, praxe, příslib, 60–83. Praha: Sociologické nakladatelství. Kultová, D. (2014) Lokální elity jako klíčoví aktéři demokratizace: případová studie Hrádek nad Nisou. Praha: Katedra politologie FMV VŠE, seminární práce. Pelíšková, D. (2014) Lokální politické elity jako klíčoví aktéři demokratizace: případová studie města Semily. Praha: Katedra politologie FMV VŠE, seminární práce. Razin, E. (2013) Councillors and their parties. In B. Egner, D. Sweeting, P.-J. Klok (eds.) Local Councillors in Europe, 51–62. Stuttgart: Springer.


Ryšavý, D. (2011) Jsou zastupitelstva zrcadlem voličů? In D. Ryšavý, P. Šaradín. Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě, 41–59. Praha: Sociologické nakladatelství. Ryšavý, D., Bernard, J. (2011) Velikost obcí – klíčová kontextuální proměnná. In D. Ryšavý, P. Šaradín. Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě, 22–40. Praha: Sociologické nakladatelství. Ryšavý, D., Šaradín, P. (2011) Zastupitelé českých měst a obcí v evropské perspektivě. Praha: Sociologické nakladatelství. Stachová, J., Vajdová, Z. (2011) Participace a partnerství na lokální a regionální úrovni pohledem aktivních institucionálních aktérů. In D. Čermák, J. Vobecká a kol. Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě: význam, praxe, příslib, 124–142. Praha: Sociologické nakladatelství. Sweeting, D., Copus, C. (2013) Councillors, participation, and local democracy. In B. Egner, D. Sweeting, P.-J. Klok (eds.) Local Councillors in Europe, 121–137. Stuttgart: Springer. Šaradín, P. (2004) Volební účast ve volbách do zastupitelstev v ČR. Středoevropské politické studie, 6(2–3). Online: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=198 [1. 4. 2014]. Urban, O. (2003) Kapitalismus a česká společnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Verhelst, T., Reynaert, H., Steyvers, K. (2013) Political recruitment and career development of local coucillors in Europe. In B. Egner, D. Sweeting, P.-J. Klok (eds.) Local Councillors in Europe, 27–49. Stuttgart: Springer. Zběžková, T. (2014) Charakteristika a fluktuace politických elit na lokální úrovni: případová studie obce Černošice. Praha: Katedra politologie FMV VŠE, Seminární práce.


Lokální politika v Česku a v Evropě aneb vítejte v labyrintu místní samosprávy. Karel B. Müller, Kamil Fleissner a Daniel Kný*

Recommend Documents