lokalka.eu
MMXIII
VÝROČNÍ Z P R ÁVA
lokalka.eu
4
lokalka.eu
lokalka.eu
Hospodaření oddílu
7
Výstupy
9
Dřevorubci na písku
15
Letní Galérka
17
Francie - lezecké jaro 2013
19
Ferrata v Hohe Wandu - HTL Steig
25
Prvovýstup v SV stěně Rysů.
27
Gruzie
30
Ohlédnutí zpět
37
Druholezcem v Ádru
38
Jizerky pre romantikov
40
HDD vzpomínky
42
Druhý nováčkovský výukový víkend
45
Jak jsem byla prve v Ádru
47
Tvrďáci jako vy
48
Závěrečné zkoušky Horoškoly 2013
50
Letní Tatry - Results
52
Dialogické interview
54
Věřte x nevěřtew
59
Severní kuloár „Direct“ na Dru
62
Pod Parou
66
5
Hospodaření oddílu v roce 2013
Běžný účet
Pokladna
Stav k 1. 1. 2013
272,643.40 Kč
Stav k 1. 1. 2013
34,800.00 Kč
Stav k 31. 12. 2013
283,101.80 Kč
Stav k 31. 12. 2013
50,452.00 Kč
Příjmy
561,357.43 Kč
Výdaje
Příspěvky Bankovni úrok Výběry z účtu
65,300.00 Kč 32.22 Kč 224,926.00 Kč
Příspěvky Bankovni poplatky Výběry z účtu
535,247.16 Kč
46,650.00 Kč 2,434.86 Kč 224,926.00 Kč
Zimní tatry
5,000.00 Kč
Zimní tatry
5,000.00 Kč
Horoškola
73,350.00 Kč
Horoškola
40,483.00 Kč
Letní tatry
71,026.00 Kč
Letní tatry
57,757.00 Kč
Boulder
16,200.00 Kč
Boulder
16,200.00 Kč
DryTool
78,202.21 Kč
DryTool
85,379.30 Kč 21,000.00 Kč
Rajče
9,600.00 Kč
Rajče
Výroční schůze
3,261.00 Kč
Výroční schůze
9,326.00 Kč
Pod Parou
5,080.00 Kč
Dotace TJ
15,000.00 Kč
Vrtačka
15,352.00 Kč
Mačky
5,360.00 Kč
Webová doména
lokalka.eu
299.00 Kč
7
lokalka.eu
9
Rorejsi
Trůn
Martinka
Martinka
Kozel
Zvon
Vršek Macochy
Elektrický strop
Sonnerhur
Espresso Doppio
Amazzonia
Waschrumpel
Moravský kras
Pálava
Pálava
Pálava
Moravské písky
Jizerské hory
Moravský Kras
Moravský Kras
Hohe Wand
Hohe Wand
Arco
Rote Wand
6- (220 m)
5c (250 m)
7 (170m)
6+
V/A3e
7+/A0,V
OS
OS
OS
OS
13 hod
AF
Vícedélkové skalky
Kauschkova spára
Mazácká
Mauglího lávka
Hodinková (Pravé Y)
Hrana čokolády
Rorejsi
Domácí skalky
VI
7-
7
7+
5
7
K.Novák
K. Novák
S. Štěpánek, L. Petráš
L. Petráš, S. Štěpánek
L. Petráš, P. Neuwirth
L. Petráš, Hynek
P. Kašpar, M. Černá
P. Kašpar, M. Černá
L. Petráš, B. Valnohová
L. Petráš, B. Valnohová
R. Lienerth, L. Petráš
L. Petráš, Hynek, R. Lienerth, J. Grimová
RP
RP
OS
OS
OS
flash
10
lokalka.eu
Stezka pro cyklisty Rezavé tomahavky Udolní hrana (+dol. a hor. var.)
Vež Jardy Berana
Sejček
Strážce Dolního žlebu
Sicilská stěna
Maják
Větrná
Indián
Stepánská koruna
Samotář
Teplické skály
Teplické skály
Labák
Labák
Labák
Adršpach
Adršpach
Adršpach
Adršpach
středem stěny
Rodeo
Bezzubý Yuchen
Matrix
Čirá radost
Bič
Jižní cesta
Prachovská jehla
Prachov
Gotická hrana
Maják
Hruboskalsko
Písek
IXa
VIIb
Xb
IXb
IXc
IXc
Xb
Xb
VIIb
VIIIb
VIIc
prvovýstup AF
AF
AF
AF
AF
AF
AF
AF
RP
AF
P.Mocek, S.Lukavský, M.Žák
K.Novák
M.Žák
M.Žák, P. Vrtík
M.Žák, P. Ficket
M.Žák
M.Žák, D.Janák
M.Žák, T. Pilka, P.Vrtík
K.Novák
K.Novák
K.Novák
lokalka.eu
11
Petites Jorasses (Z st.)
Aig. du Midi
Aig. Blatiere
Tour Verte
Gandalf
Svolværgeita
Höher Dachstein
Höher Dachstein
Hochschwab
Hochschwab
Žeruchové veže
Malý Kežmarský štít
Chamonix
Chamonix
Chamonix
Chamonix
Lofoty
Lofoty
Dachstein
Dachstein
Rakousko
Rakousko
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Bílý pás + Křížová c.
Známka Monzunu
Himmelsleiter
Baumgartherweg
Steinerweg
Serpentine
Forsida
Guns‘n‘Roses
Le pont de sourpris
Wiliamine Dada
Contamine
Dionýzos
Skalní horské výstupy
5+
5+
5+
3+
5 (850 m)
6+ (700 m)
5+ (6 UIAA)
6- (6 UIAA)
6b+ (270 m)
7a
6c/7a
7b/c
OS
prvovýstup OS sólo
OS
OS
OS
OS
AF
OS
volný přelez
prvovýstup AF
R. Lienerth, L. Petráš, J. Večerek
R. Lienerth
M. Ficker, T. Jachan
M. Ficker, T. Jachan
L. Petráš, P. Kočvara
L. Petráš, P. Kočvara
L. Petráš, T. Lenc
L. Petráš, T. Lenc
L. Petráš, J. Grimová
R.Lienerth, Sadie
P. Vrtík, M. Kratochvílová
V. Šatava, M. Peťo, D. Janák
12
lokalka.eu
Federweissfall
Fenstergucker
Wet Dreams
Supervisor
Gastein
Gastein
Gastein
Eiger
Bernské alpy
Gastein
Mont Blanc du Tacul
Chamonix
Sunny Boy
Mont Blanc du Tacul
Chamonix
Gastein
Aig. Chardonet
Chamonix
WI6+
WI6
WI5
WI4
WI5
Ledy
Aig. du Midi
Chamonix
R.Lienerth, J.Straka, J.Macek
J.Macek, J. Straka
R. Lienerth, P. Girg
R. Lienerth, P. Girg
R. Lienerth, P. Girg
Mittelegigratt
Contamine-Grisole
Contamine-Grisole
Migot spur
Frendo Spur
AD
II AD/60°
II AD/60°
D, IV/75°
OS
OS
volný přelez
MCR v DryTool
MCR v DryTool
IWC Saas Fee
MSJ do 23 let
M5 (1100m)
Mixové výstupy v horách – léto
J. Straka
M.Kratochvílová
R. Lienerth
M.Kratochvílová
Závody
R.Lienerth, P.Girg
J. Vlasatý, Z. Vlasatá
L. Petráš, J. Grimová
R.Lienerth, P.Girg
2.
2.
15.
2.
P. Vrtík, M. Kratochvílová
lokalka.eu
13
Dru
Galerie Satana
Galerie Satana
Galerie Satana
Východní stěna Rysů
Žltá stena
Malý Kežmarský štít
Malý Kežmarský štít
Malý Kežmarský štít
Chamonix
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
5+
M9
V
M6/A2 (450 m)
M6 (200 m)
M5+ (200 m)
M9
M8 (800 m)
Polská cesta + Duchoń M6
Orlovski
Matrix
Korosadowiczova c.
Bílý rys
Popradská cesta
Panna Martina
Popradská strecha
Severní kuloár
OS
OS
AF
A0
prvovýstup alp. stylem
volný přelez
prvovýstup
PP
volný přelez (15 hod)
Mixové výstupy v horách – zima
R.Lienerth, L. Petráš, Zolo
R. Lienerth, J. Dymáček
J. Straka, J. Macek
P. Urbánek, L. Petráš
P. Vrtík, M. Kratochvílová
P. Vrtík, M. Kratochvílová
P. Vrtík, M. Kratochvílová
J. Straka, L.Abt
P. Vrtík, J. Straka
Dřevorubci na písku Písek, to je věc. Když se krasovej lezec rozhodne, že pojede na písek, tak to kolikrát zavání leteckým dnem. Ale copak je Antonín nějakej letec? Ne, ne, ale to jeho „tady jsem nebyl aspoň takových 15 let“, mě vůbec nenechávalo v klidu. Jednoho krásnýho podzimního dne mi Tonda oznámil, že by si chtěl vylízt Taktovku. „Hmmmm, ty jo Taktovka, tak to je velká věc“, říkala jsem si. „A dokud ju nevylezu, tak se neoholím“ dodal. Tak na to jsem se jenom pousmála a říkala jsem si, že to nebude zas tak tragický. To chce jenom domluvit ty svoje kamarády z dob, kdy se na písku začínalo a je vymalováno. No jo, ale když už snad po dvou letech Toňasovi fósiska vlály skoro nad pupkem, když si je přiskřipoval do kdejakýho zipu, motaly se mu při slanění do jistítka, ani si přes ně pořádně neviděl, když se navazoval, tak jsem si říkala, že to s těma kamarádama na Taktovku není asi zas tak horký a začala jsem se bát, že příjde řada na mě. A přišla! Stála tam v Sedmihorkách kousek od cesty a vždycky, když jsme šli kolem ní, se mi rozbušilo srdíčko, zpotily prsty a dívala jsem se na ni s pohledem říkající „ještě nééééé“. Na písku jsem byla párkrát a na Taktovku jsem se fakt necítila ani na druhým. Letos od jara stálo počasí za prd a na písek to ne a ne a nebylo. Až jednou v červenci, prásk a jdeme na to. Teď nebo nikdy. V sobotu ráno skáčem do auta a velkej přesun do Ráje. Byl krásnej letní den, pařák jak sviňa a bylo to super. Dali jsme si Podmokelskou, Kapelníka, Maják,…. a už byl podvečer a Tonda při
lokalka.eu
cestě do kempu z chodníku najednou odbočil k Taktovce. „Jde se jenom podívat, jde se jenom podívat“, říkala jsem si. „Podívá se a zítra si to dáme. Už jsem si to dneska po roce zase ošahala, vyspím se na to a zítra si to dáme.“ Zrovna v ní byl nalezlej nějakej místní práskač a my seděli na mezi a dívali se, jak se to drtí přímo na vrch. Toňas studoval cestu, konzultoval s místníma domorodcema a já seděla, dívala se s otevřenou pusou, vyvalenýma očima a orosenýma prstama, jako nikdy před tím, jak to borec drtí po hraně a zůstává mu písek v rukách, hustýýýý. Tak teda do druhýho dne Tonda samozřejmě nečekal. Je šest hodin večer a my jdeme do Normálky. K prvnímu kruhu dobrý, druhej kruh se schovával vlevo za hranou. Vypadalo to, že se k němu dá dostat hůř, ale bylo to celkem v pohodě. Tam mě Tonda radši dobral, páč by to pak moc táhlo. No ve finále mě dobíral u každýho kruhu, protože cesta byla klikatá jak zmija. Dolezla jsem ho, přehodili jištění, přebrali matroš a jde se dál. K třetímu kruhu se šlo traverzem vpravo k hraně a po ní dál přímo nahoru. Ten traverz vypadal děsivě, nic moc na ruky ani na nohy, vypadalo to strašně hladce, aspoň z mýho pohledu. Povolovala jsem lano, který mi Toňas hodil jenom tak dolů, protože jsme nebyli zas tak vysoko, a dívala se jak se snaží něco nahmatat a dostat se dál. Tam a zpátky, další pokus a zpátky… „Ty jo, tak tohle bude asi pěknej oříšek. Je to tady, teď se bude lítat, jak Tonda těch pár let vyhrožoval“, říkala
15
jsem si v duchu. Ruky se mi potily, lano se mi blbě povolovalo a napjatě jsem pozorovala, jak se Tonda snaží dostat dál. Jde to, blbě, ale vypadá to, že to půjde. Při tom soustředění na přelez, jsem vůbec nevěnovala pozornost tomu, že se mi lano dole zamotalo do klád, který volně ležely pod stěnou. Zrovna v tom nejlepším místě, kdy Tonda ještě nebyl u kruhu, jištění nebylo kde založit a snažil se přelízt těžký místo, jsem si toho všimla. „No to je průůůůůser, no a co teď?“ Tahala jsem lano, co to šlo, aby měl Tonda aspoň pár metrů, než se dostane ke kruhu.
16
Hurá, je cvaklej! No a teď to lano. Lomcovala jsem s ním, tahala, škubala a nic. Je to tutovka, tak dobře zamotaný lano jsem snad ještě neměla. Už to bylo zoufalý, už jsem si říkala, že to snad budem muset slanit nebo co. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli nepůjde třeba nějakej turista dole po cestě, že by nám s tím pomohl, ale jak na sviňu zrovna nikdo. Když už na to moje síly nestačily, tak se Tonda rozhodl, že klády vytáhne sám a já to zkusím rozmotat na štandu. Když ty dvě obrovský klády vytáhl až ke mně, dostala jsem záchvat smíchu a říkala jsem si, že
lokalka.eu
to snad není ani možný. Dobře zamotaný, ani ze štandu se mi nedařilo lano vysvobodit. Jen jsem se smála „Nás tak někdo vidět, to je hotovo. My jsme teda dřevorubci“. Ale nakonec po velkým boju se podařilo, ani nebyl potřeba nůž. A teď konec srandy, přišel na řadu ten traverz. Traverzy přímo zbožňuju…. ten pocit, když se vycvaknu z jištění a začne se dobírat v místě, kdy se to nehodí a mě to táhne, a nebo naopak lano moc volný, aby to sice netáhlo, ale za to se dalo pořádně prolítnout… no tak to mám opravdu moc ráda :o) Ve finále to nebylo zas tak tragický, ostatně jako vždycky, však jsem na druhým, ne? Dolezla jsem Tondy, povykládali jsme si zážitky a lezlo se dál. Čekal nás delší suprovej traverz, kterej pro změnu vypadal, že půjde, ale nešel. No byl to mor. Už jsem byla přesvědčená,
že poletím, ale Tonda dobral a já to ustála. Další úsek už byl přímo nahoru. Vypadalo to, že už nás nečeká žádnej větší zádrhel, i když se našlo místečko, kde to zrovna moc dobře nešlo a síly v něm docházely. Tonda lezl nadšeně až k hlavě, kde mě dobral a já měla při dolezu slzu v oku a honilo se mi hlavou „Ty jo, tak to fakt dal. Normálně si to splnil a teď si oholí to háro na bradě a budem si všichni muset zase zvykat, na toho holobrádka.“ Bylo tu finále, vylezli jsme přes hlavu na vrchol, kochali se shora krajinou, slavnostně jsme se zapsali do vrcholovky a užívali si to. Kudla, to byl doják. Magda Zajíčková
Letní Galérka Vypadá to na hezký víkend, na to že jaro nám propršelo už další víkend za sebou. Minulý týden jsme krásně zalezli v Sedmihorkách, Kapelník, Maják, Ocún, Taktovka, Podmokelská, Sfinga. Kromě toho, že nám zavřeli hospodu na koupáku super. A tak trochu na křeč valíme v pátek večer do Tater. Příjezd po půlnoci na Štrbské do betonových garáží. Pro auto dobrý, pro naše spaní horší, bo vedle je diskotéka, mela jak cyp a do toho řvaní ožralých slovenských ogarů a kopání do popelnic. Ráno v pět, vstáváme a jdeme do Mengusovské doliny a pod Volovku. Cíl
lokalka.eu
je jednoduchý, něco vylézt na Volovce a druhý den do Galerky. Majda si potřebuje vždy skálu napřed osahat, bo tu už rok nebyla a pak to ide. Je to jediný tvor, který leze pravidelně. (Ti druzí už jen osahávají své polovičky doma) Cestou k Žabím plesům potkávám Vojtu Dvořáka, bývalého člena lokálky. Viděl sem ho naposled loni na drytoolu na Olympii, ale teď byl aspoň čas si povykládat. Došli jsme pod Volovku a nikde ani noha. To už se v Tatrách asi neleze, když už nejsou lidi ani na takové skalce. Vojta nastoupil do Štáflovky a my do Stanislava, takže debata mohla
17
pokračovat i při lezení. Počasí pohodové, jen odpoledne spadlo pár kapek. V horní části se obě cesty spojují, my jdeme přes vrchol a Vojta slaňují, chtějí ještě dát jednu cestu. Po slezení se s Vojtou loučíme a odcházíme směr chata pod Rysmi. Na chatě narvané, samej Polák, a tak po pivku jdeme do sedla Váhy. Tady přespíme a ráno, jak říkal Vojta „naburácíme“ do Galérky. Večer ještě sledujeme dolez jedné dvojky Puškášem na Galérku, ale vypadalo to snad, že tam budou bivakovat. Z Českého (pro starší) nebo Těžkého
18
štítu (pro ty mladší) sestupují dva kluci, co nosí na chatu, a že zítra jdou taky do Galérky. Tak přece někdo leze. Ráno v pět se převaluji, nechce se mně spát. Stačí jen vysypat Majdu ze spacáku a už sestupujem pod Galérku. Naplánovali jsme si Orlowského cestu. Majda tu ještě nelezla a já tu lezl skoro před dvaceti lety. Není možný? Že bych byl už tak zkušený…? Kolem sedmé hodiny jsme pod nástupem a zároveň s Poláky. Kluci vypadají nabušeně, jen tak v kraťáskách, tak jim dávám přednost. Mládí vpřed!!! Nastoupili trochu zleva a já jdu podle
lokalka.eu
starých smyček koutem a pak pod převiskem zleva k prvnímu štandu. To už sem je předlezl. Máme delší lana, tak je toho potřeba využít. Vypadalo to, že to budou práskači, ale při dolezu k našemu štandu se projevili. Byla tam mokrá plotýnka a tak prvolezec popadl lana na, kterých jsem dobíral Majdu a pěkně to po nich hákl. Takže Saské triky se používají i na klasikách v Tatrách. Po té už jsme je před sebe nepustili, a tak museli kluci po svých. Orlowák je krásná cesta, akorát je orientačně náročnější. Na to jsem doplatil já. Od Centrálního koutu vede cesta doprava a asi po jeden a půl délce se láme doleva a pak nahoru. Uprostřed je police, která jde pořád šikmo doprava. Tak to hrnu, hrnu a najednou su na hraně pilíře a vpravo už Stanislavkého komín. Tak zase opatrně zpět a správným směrem nahoru. Poláci nás sice dolezli, ale do vedení už se nedrali. V další délce je klíčové místo, taková hranka a traverz nad převiskem doleva. Jde to krásně, Majda je za chvíli na štandu za mnou a opět hrnem k výšinám. V další délce, díky dlouhým lanům, jsem minul štand a už sem byl zase v hraně od Stanislava. Zdržení skoro žádné, jen sem patnáct metrů slanil a vzal to vlevo. Dál už to bylo jen kolmo hore a tak ve dvě jsme
nahoře a užíváme výhledy na okolí. Na Galérce potkáváme nosiče z Váhy, taky svoji cestu už mají za sebou. Dál dolízají kluci polští a další dvojky z normálky. Smotáváme lana a chystáme se na sestup. Trochu nám to komplikuje bouřka, vše je mokré, tak to dolů jistíme. Slízám poslední a zjišťuji, že se mně rozrostl mančaft. Polák by chtěl taky odjistit, protože se na něho jeho parťák vyprdl. No toto už saský trik ovšem není! Nakonec jsme se setkali všichni pod převisem, trošku vykoupaní, a tam jsme čučeli jak zmoklý slepice, než to přešlo. Po hodině je bouřka pryč a svítí a hřije sluníčko. V pohodě scházíme pod Galérku a to jsou lidi ještě v Puškášovi, no hezký v té bouřce, ale když se nastupuje v poledne, dá se to čekat. Tak a nás čekal ještě výstup na Váhy, dvě zasloužený pivka a v půl desáté jsme na Štrbským. Nohy mě už nějak neposlouchají. Po té turistice sem tam zakopnou, ale stálo to za to. Ještě pár hodin v autě a v půl třetí su doma. Dobrý na to, abych v šest přeskočil do druhýho auta a valil pracovně do Vídně, ale to už není o lezení. Tonda Olejníček
Francie – lezecké jaro 2013 (1.5.-12.5.2013) Tak jako každý rok, i letos jsem naplánoval lezeckou návštěvu jižní Francie. Kromě mého staršího syna Václava
lokalka.eu
jsem zlákal i kamaráda Luboše, který s lezením teprve začíná. Václav to však dva dny před odjezdem vzdal (nestí-
19
hal s „bakalářkou“), tak jsme nakonec vyrazili jen ve dvou. Dny volna se totiž poskládaly přesně tak, jak jsem potřeboval (na dvanáct dnů zájezdu padlo pouze šest dní dovolené) a bylo škoda to nevyužít. Ale popořádku. Ve středu ráno po velmi krátké noci (opět práce na komplu až do brzkého rána) jsme konečně vyrazili za svým cílem. Popisovat cestu přes Rakousko, Německo a Itálii je nošením dříví do lesa. V Brennerském průsmyku začalo pršet, ostatně jako skoro každým rokem při našem průjezdu. Za ty dlouhé roky, co jezdím do Francie za lezením, jsem zažil slunečné počasí v Brenneru asi jen třikrát... Jeli jsme s krátkými přestávkami po celý den, k večeru se nám podařilo být v Itálii poblíž Janova. Tady se však bohužel nedá přespat „na divoko“, tak jsme sjeli jako vloni do městečka Ovada a za ním po delším hledání jsme to nad městem konečně zapíchli na jednom bezprizorním ohrazeném pozemku. Stan jsme už stavěli za tmy, bylo nám to už celkem jedno, únava se docela hlásila. Druhý den ráno nás probouzí švitoření ptáků a projíždění aut kolem nás, přeci jen jsme spali jen kousek od silnice. Tak rychle vylézt ze spacáků a bleskově „usušit“ stan. Vařit se nedalo, tak odjezd prakticky bez snídaně směr Janov. Cestou jsme u Montelimaru na jedné benzínce posnídali a dosušili plachty, co byly pod naším stanem. Přejezd do Francie už byla pohoda, Lubošovi jsem ukázal velkou jeskyni nad tunelem spojujícím Itálii s Francií blízko Nice, a dále po cestě „Red Rocks“ – krásné rudé skály, po kterých se však nedá lozit. Z dálnice jsme odbočili až u Dragouignanu a pokračovali směr
20
Chateaudouble – dnešního cíle naší cesty. Z Chateaudouble se však údolím nedalo dojet až do našeho lezeckého sektoru u Rebuillonu. Stále ještě totiž neopravili sesuv velkého kusu svahu pod silnicí vinoucí se překrásným údolím, takže klasický příjezd byl zatarasen a my museli do cíle (našeho bivaku u vesničky Rebouillon) cca 20 km oklikou. Mapujeme tedy údolí na druhém konci a hledáme další lezecké oblasti. Podařilo se nám najít oblast Les Marinouns, která v lezeckém průvodci vypadá vcelku impozantně. Zaparkovali jsme asi půl kilometru od odbočky ke skalám, pak šli dolů další kilometr a to jen proto, abychom zjistili, že tato lezecká oblast je natolik zarostlá, že se nám zde fakt nechce lézt – a to jsme se už opravdu těšili na protažení těla. Tak nazpět k autu, objet údolí a najet do něj z druhé strany. Konečně jsme zaparkovali u Rebouillonu, kde jsme si našli docela slušnou lezeckou oblast s celkem sedmi lezeckými sektory. Vzhledem k Lubošovým začátkům v lezení na skále jsme šli do čtvrtého a pátého sektoru, kde jsme dali postupně pět lehkých cest (5a-5c) na seznámení se s terénem (Fort Braillard, Mais t´es haut, Fa, si la grimper, L´homme son ombre a Zappeur et sans reproche). Luboš zde vlastně poprvé lezl na „měkčím“ konci lana, poprvé samostatně slaňoval a do toho jsem jej musel ještě naučit zřizovat jistící stanoviště u štandu. Bylo to sice pro mne náročnější, ale má snaha se mi další dny vyplatila. Odměnou v dnešním dni nám byl výhled na celé údolí Chateaudouble s nespočetnými lezeckými oblastmi. Blížila se osmá večerní, tak šup nazpět k autu, kde jsme nechali bágly
lokalka.eu
a šli se umýt k řece. Od parkálu až dolů k vodě to bylo celkem dobrodružství. Přístupová stezka končila v závalu pod silnicí, ale dolů jsme přeci jen došli (přes kameny a skrz husté keře). Voda byla fajn, sice absolutně ledová, ale ve finále osvěžující, neboť jsme smyli ze sebe tu celodenní námahu a pot. Následovala vynikající večeře a pivko. Konečně jsme mohli rozložit spacáky pod hvězdnou oblohou a spát a spát… Pro Luboše další nóvum – spaní pod širákem… V pátek budíček v osm, v klidu udělat snídani, sestavit plán pro dnešek a hurá do skal, tentokrát do pátého a šestého sektoru. Dnes už to bylo o mnoho lepší, dali jsme celkem deset cest, přičemž konečně padly i první 6a, Luboš dal dokonce jedno 6a „na prvním“. Šlo o cesty Un faux du matin, Prise d´info, Nul bar ailleurs (6a), Destins animés (6a), Zappeurs pompiers, Zapper la vire, Téle footue, Que le zappeur gagne, Club Dorlotée a jako bonbónek na závěr těžké a převislé Zappicime (6a+). Celý den byl naprosto v pohodě, slunko, lezení, klídek – byli jsme zde úplně sami. Unavení a spokojení jsme se šli opět vykoupat do studené řeky, bylo to velmi osvěžující. Dobrá večeře a na závěr pivko opravdu bodly, znovu rozložit igelit a spacáky a počítat hvězdy… Viditelnost všech hvězd na obloze byla naprosto famózní. V sobotu po snídani odjezd směr Draguignan, po menším kufrování nájezd na dálnici a hurá směr Marseille. Zastavili jsme až na parkovišti před zátokou En Vau (cca 10 km od Marseille). Čekala nás obligátní hodina chůze dolů do zátoky mezi spoustu turistů, vodáků a samozřejmě i horolezců. Spousta fotek, mapování oblasti a rozhodování,
lokalka.eu
kam jít lézt. Snad všechny atraktivní cesty byly obsazené lezci, takže jsme museli chvíli čekat, než jsme si mohli zalézt na impozantní Petite Aiguille. Dali jsme dvě cesty (Directe de Gauche a Directe De Droite), kde si Luboš procvičil lezení na „prvním“ a zřizování štandu. Slunce svítilo jak hloupé, udělali jsme spoustu fotek. Pro mne to byla vzpomínka na minulé roky… Kolem nás byly nádherné skalní útvary jako Sirene, Saphir, Grande Aiguille atd. Po šesté hodině konec lezení, hodinku chůze zpět na parkál a odjezd do kempu v blízkém Cassis, kde jsme si konečně po čtyřech dnech dali první sprchu – no paráda. Plány na zítřek byly velkolepé. V neděli však při snídani začalo poprchávat, tak jsme se rozhodli odjet do Orpiere, dalšího cíle naší cesty. Cestou jsme se zastavili v Buoux, kde jsem zavzpomínal na mé úplně první lezení ve Francii před 23 lety, tedy ihned po sametové revoluci. Navštívili jsme jeskyni, kde v neolitu žili pravěcí lidé, podívali se i ke skalám, a na konci údolí i ke známému hotelu Auberge Des Seguins. Pak opět pokračování, místy v hustém dešti, až do historického města Sisterone. V mírném dešti jsme prošli město, podívali se do historické baziliky z 12.století, udělali několik fotek impozantního skalního ostrohu s několika lezeckými sektory na druhé straně řeky a zašli si na naši první kávu v tomto lezeckém zájezdu. Chutnala báječně. Stále pršelo, tak jsme nasedli do auta a vyrazili do vyhlášené lezecké oblasti Orpiere. V kempu jsem si našel mé oblíbené místečko a postavili jsme stan. Recepční nám sdělila, že prý od zítra vyjde zase slunce, tak jsme se s optimismem šli projít do vesnice a
21
začali plánovat, kam zítra půjdeme lézt. Skály kolem byly neskutečně zatečené, jen v jednom hodně převislém sektoru ukazovalo svoje lezecké umění několik horolezců. Dnešní Rest Day s vyhlídkou na slunečný zítřek nebyl zas až tak špatný. V pondělí ráno nám počasí ukázalo svou přívětivou tvář, sluníčko začalo hřát, tak jsme si to užívali. V sektoru Chateau jsme dali celkem deset cest (v rozmezí 5a-6a) s poctivým střídáním na prvním, přičemž Luboš postupně vstřebával do krve všechny zásadní věci kolem lezení. Znáte to, těžko na cvičiš-
22
ti… Lidí kolem bylo tak akorát, sluníčko svítilo po celý den, naše vzpomínky zůstanou navždy zachovány v barevných obrázcích. K večeru jsme v místním marketu koupili pohledy, vínko a něco k němu, a po sprše v kempu dali vynikající večeři. Plán na zítřek je jasný, půjdeme si zkusit vícedélkovky na mohutný skalní útvar Quiquillon. V úterý jsme se sice probudili do pošmourného rána, nicméně mělo být hezky, tak po snídani šupem autem na parkoviště Le Adrech, čímž jsme si ušetřili minimálně tři kilometry chůze do kopce s převýšením cca 200
lokalka.eu
výškových metrů. K našemu sektoru to pak byla již jen čtvrthodinka víceméně po vrstevnici. Tady jsme si našli třídélkovku Le Ramier (5b, 5c, 6a). Pro Luboše to vlastně byla první „bigwólovka“, a protože mu to docela šlo, a počasí nám přálo, tak jsme se rozhodli jít do další vícedélkové cesty Brazil. Z celkem osmi délek jsme ukrojili pouze první tři (5b, 5c, 5a), jelikož z nich šlo ještě v pohodě slanit. Cesta totiž od čtvrté délky uhýbá vpravo a my bychom to pak museli dolézt až na vršek a následně obejít skály zpět k nástupu. Čas však byl proti nám, za světla už bychom to nedali, tak tedy slanit zpátky na zem. Ta spousta fotek z lezení hovoří za tu nádhernou atmosféru a scenérii kolem nás. Unavení, ale spokojení jsme došli k autu, v kempu dali vydatnou večeři a zapili, ty pro Luboše historicky první, vícedélkovky. Další ráno bylo jak vymalované, tak honem do pekárny pro čerstvé bagety a v deset odjezd na Le Adrech. Parkoviště však už bylo plně obsazené, tak jsme auto nechali o zatáčku níže. Ve skalách už bylo plno horolezců, na některých nástupech se stály fronty. Dnes jsme měli v plánu vylézt si nádherný vzdušný sedmidélkový pilíř (180 m) Le Diedre Sud, ale ouha, na nástupu již byly tři lezecké dvojky. Chtěl jsem odejít jinam, protože jsem odhadoval náš možný nástup až tak za slabou hodinku, ale Luboš se rozhodl raději počkat. V délce čekání jsem se nezmýlil, a než jsme nastoupili do cesty, už tam zase přišla další dvojka. Byli to velmi sympatičtí starší manželé z Německa, kteří si odskočili z deštivého Německa zalézt do Francie. Měli náš obdiv, protože jim bylo 66 a 60 let a lezli opravdu
lokalka.eu
dobře. Ale teď k naší cestě, zpočátku to trochu „drhlo“, ale brzy se vše srovnalo a délky pěkně ubíhaly jedna za druhou. Bylo se opravdu na co dívat okolo nás, občas jsme viděli i za roh pilíře, paráda. Pravidelné střídání na prvním, neustálé fotografování, zkrátka pořád pohoda, až jsme konečně po páté délce dolezli na Grand Jardin. Jde o velkou „zahradu“, tedy skupinu stromů a keřů rostoucí na velké šikmé plotně asi 130 výškových metrů nad nástupem. Tady jsme narazili na spoustu lezců, kteří zkoušeli i další cesty kolem nás. Po půlhodinové pauze na jídlo, spojené s nezbytným focením okolí, jsme šli do posledních dvou délek. Zprvu se moc nechtělo, ale najednou tu byl vrcholový hřeben široký asi tři metry. U bytelného štandu jsem dobral Luboše, podali jsme si ruce a užívali si toho nádherného rozhledu kolem nás. Padly poslední sušenky a trocha vody. Rozhodli jsme se, že naši cestu nebudeme slaňovat, ale v rámci očekávání pěkných panoramatických vyhlídek to přejdeme po hřebeni až k dalšímu skalnímu sektoru Ascle, odkud se to již dá sejít po úzké cestičce dolů až k parkovišti. Místy byl hřeben úzký tak na dvě stopy, ale zato ta úžasná expozice… Asi po půl kilometru chůze po hřebeni jsme sešli na horskou cestičku a pokračovali směr Ascle. Na skalách všude kolem byla spousta lezců, prostě paráda. Unavení, ale šťastní jsme dole nasedli do auta a odjeli do kempu. Sprcha, pivo na zahnání žízně, slivovice na oslavu a honem do Orpierre do hospůdky. Všude plno, obsluha nestíhala, tak jsme to nakonec vzdali a dobrou večeři i s večerní kávou jsme si dali až u stanu. Začalo se zatahovat, ale plán na zítřek je velkolepý – vylézt osmidélko-
23
vou cestu Brazil či taktéž osmidélkovou cestu La Jungle en Folie. Jen malý postřeh. Byl jsem velmi mile překvapen, že na všech vícedélkovkách jsme nepotřebovali přidat jediné vlastní jištění, vše je totiž odjištěno ve sportovním duchu. Takže úplně stačí jen sada cca patnácti expresek a dobré lano. Ve čtvrtek ráno však oba cítíme, že by to dnes asi nebylo ono, tak jsme naprosto bezostyšně dali Rest Day. Čerstvé bagety, procházka kolem dalších skalních sektorů (Le Belleric, Cascade), návštěva v horolezeckém obchodě, posezení v hospůdce u sklenky pastisu, to vše v pohodovém tempu. Následně od stanu, kde jsme zrovna večeřeli a popíjeli dobré vínko, jsme přes údolí viděli záchranu horolezce vrtulníkem v oblasti 4 Heures. V sedm začalo hustě pršet, tak spát, snad bude zítra lépe. A bylo. Pršelo velmi intenzívně celou noc až do šesti ráno, zateklo i pod stan, takže jsme museli tak trochu sušit. Naštěstí zde schne vše rychle, takže po jedenácté vyrážíme do skal. Parkoviště Le Adrech bylo opět přeplněné, všude spousta lezců. Do sektoru Les Blaches to bylo asi 25 minut do ostrého kopce. Chtěli jsme lézt bez lidí, tak si Luboš vybral krátké a lehké cesty (5a-5c). Krátké sice byly, ale oklouzané, což mne v této oblasti překvapilo. Na závěr jsme přešli do jiného sektoru a dali si pěknou a vzdušnou cestu Energie douce (6a, délka 35m). Spravil jsem si chuť. Vedle mne lezl asi šedesátiletý borec a vyvedl 6a+ jako kdyby o nic nešlo. Budu takhle lozit i já za deset let? Tak to byla naše poslední cesta v Orpierre. Skvělé zážitky nám už nikdo nevezme. Po třetí hodině jsme odjížděli z parkálu směr
24
Sisteron, Digne, Castellane a Verdon. Se zapadajícím sluncem jsme se šli projít na obvyklou vyhlídku na „bránu“ Verdonu a v podstatě už za tmy dojeli do La Palud, do horolezeckého kempu u staříka, kterého znám snad dvacet let. Ono totiž 3,5 € na osobu a noc se už hned tak nevidí. Večeře byla výborná, jen ten studený vítr nic moc, ani jsme nemohli pořádně postavit stan. Po desáté večer došla v kempu voda, tak jsme nádobí i sebe umývali až ráno. Sobotní slunečné a bezvětrné ráno nás příjemně naladilo. Umýt nádobí z večera a po dobré snídani odjezd do naší „třetí zatáčky“. Tedy místa, kde je výchozí stanoviště pro slanění do centrální stěny v údolí Verdon. Na všech možných i nemožných vyhlídkách jsme udělali spoustu fotek. Stěny vysoké až 350 m stojí opravdu za povšimnutí. Obvzláště, když jsem tady již několikrát lezl. Lubošovi se to zalíbilo také, nicméně uznal, že na toto lezení má ještě čas… Po jedenácté odjíždíme směr Grasse (nákup „pozdravů“ pro příbuzné a známé), v Nice nájezd na dálnici a pak už jen polykání kilometrů až do italského Arca, další Mekky lezení. Bylo zde silně po dešti, přijeli jsme navíc o půl osmé večer, tedy těsně po zavíračce horo obchodů, tak jsme si koupili akorát vyhlášenou zmrzku a Luboš nějaké pohledy. Padlo rozhodnutí pokračovat dále k domovu, tak jsme povečeřeli za Arcem, najeli u Rovereta na dálnici a svištěli deštivou nocí směr Brenner. O půlnoci zastavujeme na parkovišti na 36.kilometru za Insbruckem a zalamu-
lokalka.eu
jeme to ve spacáku v autě (nebyli jsme zde jediní). Ráno bylo napůl azuro. Po cestě se vystřídalo slunce i déšť, za Salcburkem nás opět tradičně kontrolovali policisté, zda máme dálniční známku. A co dodat na závěr? Podařilo se mi ukázat Lubošovi ty nejhezčí lezecké oblasti, které jsem navštívil za těch třiadvacet let, co jezdím do Francie.
Sice nám nějaký den propršel, nicméně nádherné prostředí skal, neskutečně krásná příroda a dobré jídlo spojené s francouzským vínem (či pastisem) vytvořilo perfektní lezeckou pohodu. Tak zase za rok… Za účastníky zájezdu zaznamenal Vašek Janda
Ferrata v Hohe Wandu – HTL Steig (28.10.2013) Letošní svátek vzniku samostatného čs.státu připadl na pondělí, a to bylo velkým impulsem pro návštěvu stolové hory Hohe Wand, nacházející se cca 70 km jižně pod Vídní. Je zde spousta lezeckých cest, mezi nimiž je více než tucet dobře zajištěných ferrat. Co je ferrata, nemá smysl pro lezeckou veřejnost popisovat. Už od loňska nám padla do oka třistametrová vápencová stěna SonnenuhrWand, nad níž doslova visí ve volném prostoru vyhlídková plošina Skywalk, tak hojně fotografovaná všemi návštěvníky. A právě zde vede jedna z velmi těžkých ferrat HTL-Klettersteig, obtížnost D/E, dlouhá cca 400 m s převýšením kolem 300 m, která byla zřízená před dvaceti lety ke 125.výročí spolku HTL Wiener Neustadt. Za necelé tři hodinky jízdy z Letovic jsme (má žena Lenka a já) stáli na parkovišti Sonnenuhr, které však už bylo plné aut. Tak jsme sjeli asi o půl kilometru níže do horo kempu Hohe Wand Blick Camp, kde se dá za pouhých 12 €/
lokalka.eu
noc přenocovat. Postavili jsme stan a došli pěšky nazpět na parkoviště, odkud se po modré značce Wandfussteig během 15 minut dostáváme pod stěnu. U nástupu do HTL-Klettersteig již postává minimálně deset lidí a dalších deset (alespoň co vidíme) je jich „nasáčkovaných“ ve stěně. Už vlastní nástup do stěny je docela náročný a prověřuje možnosti a schopnosti jejích „pokořitelů“. A to se stalo osudné i jednomu mladíkovi, který musel slézt nazpět asi dvacet metrů dolů proti proudu stoupajících ferratistů. Na nás se dostala řada až ve dvanáct hodin, přičemž za námi už stála řada dalších, kteří se také chtěli podívat nahoru. Musím říci, že mě začátek připadal celkem v pohodě. Nicméně dokázal jsem se vžít do role začátečníků, kteří zde lezli v botaskách či v pohorách, a docela jim ujížděly nohy. Jelikož jsme věděli o lezeckých potížích této cesty, měli jsme oba na nohách lezečky (Lenka měla své 30 let staré kopačky podlepené mechovkou) –
25
a v dalších partiích se nám opravdu hodily. Cesta vede jak kolmými stěnami, tak i přes převisy, kde je již nutné mít alespoň nějaké základy z lezení. Někteří se zde docela dost potrápili, nicméně nikdo to nevzdal. Místy to z lezeckého hlediska rozhodně nebylo lehčí než za 6 stupnice UIAA. Cesta traverzovala postupně mírně vlevo a vpravo, nicméně stále to bylo velmi „do kopce“. Fotek jsem udělal opravdu hodně, a je z nich vidět, že jsme lezli prakticky stále v kolmé stěně. A i přesto tuto cestu absolvoval neskutečný počet ferratistů. Po vylezení prvního strmého pilíře
26
jsme přetraverzovali po šikmo položené „plotně“na druhý pilíř. Tady jsme museli udělat asi čtyřmetrový traverz doprava a pokračovat šikmo nahoru. Zůstal tu však viset kluk celý v zeleném (armádní úbor), který se už nebyl schopen udržet ve stěně. Musel jsem mu poradit, kudy a jak vlastně lézt, nicméně stále se mu nedařilo. Naštěstí nás dolezl jeden velmi ochotný Rakušák, který mu nakonec udělal „stoličku“, vyzvedl jej nahoru a já mu shora pomohl dostat se do lezitelnějšího terénu. To samé potkalo i Lenku, nakonec se to ale zvládlo. Další část pilíře už byla o něco
lokalka.eu
lehčí, závěr však stál za to. Muselo se jít asi čtyři metry v převislé hladké stěně s minimem chytů a stupů, takže jsme s „naším“ Rakušákem opět pomohli oběma aktérům. Konečně jsme vylezli na vrchol druhého pilíře a dostali se na kousek šikmé roviny. Zde jsme trochu posvačili, zapsali se do lezecké knihy kousek od nás, vyfotili odspodu Skywalk a pokračovali dále. Kluk v zeleném i s Rakušákem mezitím odlezli a my se snažili vzlínat za nimi. Bohužel Lenku chytla křeč do obou rukou a nebyla se schopna udržet ocelového lana. Mezitím nás naštěstí dolezl a předlezl další rakouský horolezec se dvěma dětmi, tak jsme navázali Lenku na horolezecké lano a výstup přes celou kolmou stěnu (asi 20 metrů) se zvládl takto na laně. Asi tak 50 výškových metrů pod vrcholem stěny jsme se již dostali na celkem schůdný terén, kde již ferratový set nebyl zapotřebí. Prošli jsme kolem lezeckého sektoru, kde trénovalo několik lezců, prohlídli si krátkou ferratu „Bluspur“ (obtížnost E) a došli tak až na vrcholové plato Hohe Wandu. Najednou bylo vše v pohodě. Vyfotili
jsme se na Skywalku, který přečnívá asi 8-10 metrů do prostoru nad stěnu Sonneruhrwand, prohlídli si shora celou naši cestu ve stěně a rozhlídli se po širokém a dalekém okolí. Podzimní čas dokreslovaly neskutečné barvy listnáčů efektně nasvícené sluncem. Konečně jsme se převlékli do suchého. Nyní nás čekala už jenom hodinová cesta nazpět dolů k parkovišti. K sestupu jsme využili další modře značenou ferratu Völlerin (obtížnost A). Bylo vidět, že je opravdu hojně využívaná jak pro výstup stěnou nahoru, tak hlavně pro sestup k parkovišti. Sice zde bylo k zajištění ocelové lano a cestou jsme potkali i pár žebříků, ale ferratové sety už nebylo nutné používat. Jako zpestření zde byl průchod jeskyní zakončený následným sestupem po žebříku. Dolů do kempu jsme došli plni zážitků už skoro za tmy. A přestože jsme byli po šestihodinové túře unavení, konstatovali jsme, že to opravdu stálo za to a příště na Hohe Wand vyrazíme zas. Vašek Janda
Prvovýstup v severovýchodní stěně Rysů. Do kapsy od kalhot promáčené od piva mi Bačík vkládá poskládaný papír a s kulišáckým výrazem dodává: „Bejby, přečti si to až doma“. Ale protože after party po brněnských drytoolových závodech je jen jednou za rok a já vím, že bejby nebude sedět v koutě, papírek přesouvám do méně nasáklé mikiny, kterou zahazuji někam do kouta
lokalka.eu
partystanu a jdu se dál věnovat pivním orgiím, které si naštěstí už nikdo nepamatuje. Když druhý den nacházím své propriety a s masochistickým pocitem zalovím v kapsách jaký je stav prize-money, nacházím i Bačův líbesbríf. Opatrně ho rozkládám a čekám, co za divočinu na mě vyskočí. Koukám na krásnou severovýchodní stěnu Rysů
27
a uprostřed jasnou linku fixou (místy rozpitou díky včerejší pitce). Ve čtvrtek večer přijíždíme na Popradský a dozvídáme se, k mému milému a Bačově nemilému překvapení, že tatranci Meďo a Tono Suchý polezou cestu vedle nás. Jebača se zmůže pouze na „Tak já jdu schválně do stěny, kde 30 let nikdo nebyl, navodit trošku atmosféru totálního zatracení a voni nás musí hned jít zkontrolovat, jestli jim to tam nechcem nějak vošulit.“ Ráno klasická vstávačka ve 4:30, a můžem vyrazit. Mou spásou je, že Bača naznal, že bude
28
muset nést všechno on, protože já nic neunesu a ještě jsme stylově nabalili tak, aby to vypadalo, že já toho mám mnohem víc. Pětihodinový nástup s krásným východem slunce a už koukáme do naší cesty. Bílý výlom, kterým má vést naše klíčová délka, vypadá monumentálně a my se se znovu nabitou lezeckou nadržeností rozbíháme do posledních 150 metrů našeho nástupu, abychom se už konečně dostali k prvním délkám cesty. Naše nadšení ale po chvíli opadá, když stále šlapeme na stejném místě v krupicovém sněhu a pod záminkou hledání směru pro další
lokalka.eu
dny odpočíváme. Nakonec se probijeme ke skále a Bača si to už hrne první délkou a vymýšlí, kudy se z mírně převislé, ale docela rozbité stěnky vymotat. Já ho bouřlivě podporuju, jak mu to pěkně jde, a věnuju se vyklepávání částí skeletu z návleků. Z těch se mi během nástupu staly polobotky, protože celý horní plast nad kotníkem se rozpadl. Co už. První délky lezeme s batohy na zádech a člověk má aspoň možnost si zanadávat, že ten po***nej batoh zas zavazí. Čtvrtou délku už lezeme potmě, ale zase nám všechno skvěle vychází, takže štandujeme ve sněhovisku dost širokém na to, abychom tam vykopali místo na stan. Ráno mě Bačík budí právě dovařenou snídaní a já si říkám, že garant zájezdu objednávku all-inclusive bere dost zodpovědně. Tlačíme do sebe snídani a koukáme, jak se nebe nad okolními hřebínky barví do oranžovofialova a máváme klukům tatranskejm, kteří se právě probojovávají pod nástup. Nad námi se objevují první skvrny od slunce a já nadšeně výskám, že bude sluníčko! Sluníčko nás ale výsměšně mine a tak radši nalézáme do první délky a já na štandu, s omrzajícím palcem na noze, přemýšlím, jestli mě to jako vůbec baví. Ale hned si říkám, že sakra že jo! Házím do jukeboxu naší oblíbenou Candy a koukám, jak to tomu klukovi ušatýmu zas jde. Díky zdržením s navrtáváním nýtu nás postupně dobíhají Slováci a pohoda ve stěně může začít. Pěkně nám to odsejpá a již tradičně čtvrtou délku dolézáme za šera do zasněžené police pod převisem naší klíčové délky. Bačoun ještě natahuje fix na zítra. Je krásně teplá noc s nádherným výhledem a fajn partičkou. Prostě je těžké si
lokalka.eu
představit místo na světě, kde by člověk byl radši. Další den jsme i dost vysoko na to, abychom při jumarování mohli nadávat, že na tom blbým slunku je děsnej hic. Ještě vyhákovat jednu délku a jsme pod bílým převislým výlomem, jehož středem vede spára a skála vypadá mnohem kompaktněji, než jsme čekali. Jediný problém je, že spára má stále jeden rozměr, ale i s tím si ten bejček dokáže poradit. Trochu mě poškádlí utopeným friendem, který je prý jednička a jestli nejde ven, tak ho tam můžu nechat, takže já tu tříčtvrtku svou mocnou silou a ještě mocnějším hněvem vyrvu, protože tam přece nenecháme dva kámoše. Jenže jednička stále nepřichází a mě dochází, že mě zase vypekl. Pak mi ještě skoro pomočí boty na štandu a vrháme se do posledních dvou délek, ze kterých se dostáváme na hřebínek vedoucí na vrchol. Asi po 50 metrech dupání ve sněhu narážíme na stopu prošlapanou od kluků a za tmy se dostáváme na vrchol. Fotíme se, ale jediný, co mi běží hlavou, je, jak jsem ráda, že jsem tam, kde jsem. Vlevo od nás svítí Polsko, vpravo Slovensko a uprostřed toho tiše leží zasněžené Tatry osvícené měsícem a sem tam nějakou tečkou čelovky. Bačův technický doslov: Prvovýstup v severovýchodní stěně Rysů. Výstup vede v horní části přes obrovský převislý výlom bílé barvy, a proto cesta dostala název „Bílý rys“. Po 13 lezeckých délkách v max. obtížnosti M6/A2 následuje 300m dolez hřebenem na vrchol. Lezeno 20h během 3 dní (20.12.-22.12.2013). Dva bivaky ve
29
stěně, krátké dny a dlouhý nástup z Popradského plesa dodávají cestě alpský charakter. Linie prvovýstupu vede vlevo od Direttissimy Kulhavý/Sulovský/
Hendrych a v horní části překonává ten největší převis. Marťa
Gruzie 29. 6. – 25. 7. 2013 Je mezisváteční období, s dozvuky vánoční pohody otvírám pětihvězdičkový Gruzínský koňáček Sharjasvili a dávám se do psaní. Kdyby text přibýval stejně rychle jako ubývá koňaku, dávno bych to měl… Naše expedice je šestičlenná a dala by se rozdělit na 3 hlavní etapy: 1. Severovýchodní Gruzie - region Kachetie oblast Tušetie, region Mchetie oblast Chevsursko, a oblast Kazbegi 2. Severozápadní oblast Gruzie region Svanetie, oblast horní a dolní Svanetie 3. Jihozápadní Gruzie – Batumi, Sarpi Z Havla v Bussinesu Již cesta je vlastně určitou indicií, jak by celá výprava mohla vypadat: „Nezlobte se, ale tohle je moje sedadlo,“ ukazuji ještě v Praze v letadle, v ekonomické třídě svůj lístek paní sedící na mém sedadle. Ta se nenechává odbýt a ukazuje totožný lístek s rezervací právě na to místo, na kterém mám sedět já. Její chyba, nakonec díky tomu vysedím cestu z Havla do Kyjeva v Bussinesu se všemi benefity, včetně toho mokrého teplého kapesníku, který mi k závěru
30
cesty podává krásná ukrajinská letuška pinzetou. Do dneška přesně nevím, k čemu to bylo, ale to, co bych si přál, aby mi s ním utírala, by se asi v tu chvíli stejně nehodilo... Z Kyjeva následně letíme do Tbilisi, hlavního města Gruzie. Z Tbilisi přejíždíme maršrutkama do Omala na severu Kachetie. Říká se, že řidič má být veselý a jízda svižná. O Gruzínských řidičích maršrutek to platí dokonale. Skoro jako by porušování dopravních značek bylo národní sport – plná čára, povolená rychlost a předjíždění na horizontu je jen krátký výčet z toho, co se zde dá porušit. Jízda sama o sobě se tak stává zážitkem. Většina vozidel je v mizerném technickém stavu a platí, že co má kola a motor, to jede. Později se od místních dozvídáme, že vozidla nemusí absolvovat technickou, protože celý systém technické kontroly je zkorumpovaný a buduje se znovu. Díky tomu je možné na cestách i v centru Tbilisi potkat opravdu cokoliv, co jede. Maršrutky mívají v lepším případě jen prasklé čelní sklo. Cestou necestou do Omala přejíždíme přes sedlo Abano s výškou 2871 m. n. m. nejvyšší průjezdné sedlo na Kavkaze.
lokalka.eu
Etapa první – Cesta štěstím lemovaná V období od 1. 7. do 12. 7. nás čeká pochod přibližně 120 km z Omala přes sedlo Atsunta do Shatili. Následně přejezd ze Shatili do Gudani a odtud pochod přes sedlo Chauki do Juty. A na závěr výstup na Kazbeg. Většina trasy je na pomezí Čečenských hranic. Cestou do Shatili míjíme několik malých vesniček o hustotě osídlení sotva překračující prsty na rukou. Míjíme Dartlo, Dano, Chesho, Parsma, Girevi. V Chesho volně pobíhají koně a mimo
lokalka.eu
jiné ovčáčtí psi. Jak jsem původně uvažoval o hůlkách jako o zbytečném nákladu, nyní přicházejí vhod jako prostředek k udržení rozzuřených psů v dostatečné vzdálenosti od nohavic. V horách si u domorodců vychutnáváme domácí chléb, polévku, sýr, zeleninku a další dobroty, chuťově nesrovnatelné s „uho“ a rýží, „uho“ a nudlemi či „uho“ a čočkou, na kterých přežíváme obvykle…. V Girevi je vojenská posádka, kde je doporučeno se při průchodu nahlásit. Celá cesta do Shatili vede opravdu kousek od Čečny a po cestě je proto vojen-
31
ských posádek více. Zde je nám vystaven permit s našimi jmény a čísly pasů, které máme předkládat při dalších kontrolách. Když posádku opouštíme, říkám si, že by bylo pěkné mít z tohoto místa fotku s kalašnikovem, ptám se proto jednoho z vojáků špatnou ruštinou: „Mogu já fotografírovat s vašom kalašnikovom?“ Škaredě se podívá a rázně odpoví „Nět“. „Ok, Ok, to nevadí“ vždyť já to zas tak nepotřebuju. Cesta z Omala do Shatili je lemována tradičními kamennými věžemi čnícími nad každou, i tou nejmenší vesničkou. Má se jednat o obranné věže, které ale nesloužily proti nájezdům muslimů, či útočníkům jiných národností, ale sloužili jako určitá vesnická opevnění proti nájezdům obyvatel z jiných vesnic v okolí. Sever této oblasti je využíván k chovu ovcí a dalšího dobytka, takže kromě věží je celá trasa lemována i množstvím všudypřítomných hnědých hromádek. Jestli platí že šlápnout do hovna je štěstí, pak se dá říct že se nám štěstí lepí na paty. Osobní zkušenost s hromádkou hnědého štěstí mají všichni členové expedice. Klíčovým místem cesty je sedlo Atsunta s výškou 3431 m. n. m. Přes sedlo se plynule překlenujeme ve čtvrtek 4. 7. 2014 a za deště sestupujeme do vesničky Ardoti v údolí řeky Andaki. Mokré trávy do výšky pasu ověřují kvalitu výstroje. Ve vesničce Ardoti je „továrnička“ na výrobu domácího sýra, postavená z trupu sestřeleného Čečenského vrtulníku. Z Ardoti chybí pouhých 15 km do vesničky Shatili. Cestou do Shatili míjíme oblast vzdálenou 800 m od hranic s Čečnou. Samozřejmě se zde nachází další z vojenských posádek,
32
jejíž osazenstvo nás z kopců pozoruje dalekohledy. Vesnička Shatili je již turisticky dostupná s terénními vozidly a o víkendu hojně navštěvovaná gruzínskými rodinami s dětmi, kteří si přijeli užít volno „v horách“. Nachází se zde kamenná hradba zapsaná jako památka UNESCO. Nicméně Malý Inža její zdi využívá jako dobrý boulder. V Shatili máme zevlday proložený pivem Mtieli, koupeným ve zdejším kiosku, válením se na slunci a opileckým bojem s proudem místního potoka. Ze Shatili jezdí Maršrutka pouze dvakrát týdně, a to ve čtvrtek a v neděli. My odjíždíme v neděli 7. 7. k vesničce Gudani. Z vesničky šlapeme několik málo kilometrů údolím potoka Budelauri, které je v celé délce proloženo bludnými kameny. Někdy velikosti míče, jindy velikosti domu. Naším dnešním cílem jsou 3 jezera Abudelauri lakes nazývané podle barvy vody, Abudelauri green lake, blue lake a white lake. Večer u jezer vaříme čaj z rododendronů a máty nasbíraných po cestě a užíváme si noc pod horskými velikány, na čerstvém vzduchu a pod hvězdnou oblohou. Další den přecházíme ve výšce 3338 m. n. m. přes sedlo Chaukhis a sestupujeme dále na SZ do vesničky Juta. Z Juty ještě týž den přejíždíme maršrutkou do Stephantsmindy neboli města Kazbegi, nad kterým již při našem příjezdu výrazně trčí vrcholová pyramida našeho dalšího cíle – hory Kazbeg. Výbavu na výstup nemáme z domova, ale ještě při příjezdu si věci půjčujeme v centru Kazbegi v místní půjčovně, kde se dá sehnat v podstatě úplně
lokalka.eu
všechno včetně bot, spacáku a vařičů. Na své by si přišli i znalci historie horolezectví. Následující den šlapeme bezmála 2000 výškových metrů z centra Kazbegi kolem kostelíku Sameba a Tsminda na vrcholové plató u meteostanice Betlemi hut, do výšky 3676 m. n. m. pod vrchol hory Kazbeg. Poslední kilometr jdeme po jazyku ledovce Gergeti. Celou cestu z Kazbegi až na meteostanici nás doprovází čtyřnohý psí horský vůdce, který evidentně zná cestu lépe než my.
lokalka.eu
Pokus o Výstup na Kazbeg – 5033 m. n. m. Je čtvrtek 11. 7., 2 hodiny ráno místního času, tma jak v pytli, jen občas rozsekne tmu něčí paprsek diodové čelovky. Podle včerejší předpovědi pro Betlemi hut má být jasno, bez deště, vítr do 4 km/h. Vyrážíme dobýt Kazbeg, fouká jako sviňa, ve 2:45 začíná sněžit a nepřestává až po horní část ledovce. Pod ledovcem se ke sněhu přidává mlha tak hustá, že by se dala krájet, viditelnost asi 20 m. Kolem 5. hodiny ráno přecházíme neviditelnou
33
pomyslnou hraniční čáru z Gruzie do Ruska. Rozednívá se, definitivně vypínáme čelovky. Dýchá se o něco hůře než na meteostanici. Na malý okamžik se před námi objevuje finální část Kazbegu, aby se za chvíli ztratila v mlze. Jestli na vrchol obvykle bývá vyšlapaná cesta, teď je pod sněhem. Brodíme se po kolena směrem k vrcholu. Podle GPS jsme 50 m západně od výstupové trasy, ale spoléhejte se zde na GPS. Postupně ztrácíme i naši vlastní stopu a hledáme směr v bílé tmě. K mlze se přidává silný vítr. Viditelnost je tak 10 m. Ve výšce 4650 m. n. m. se kvůli neznalosti terénu rozhodujeme ustoupit. Na vrchol chybí necelých 400 výškových metrů. Vracíme se na poslední uložený waypoint – hranici Gruzie a Ruska a promrzlí sestupujeme. Někde ve výšce 4300 m. n. m. se mlha mírní a opět se objevuje vrchol. Dáváme tomu druhou šanci a opět stoupáme, aby vzápětí vrchol opět zmizel v mlze. Stejně jako předtím končíme někde v 4600 m. n. m. a teď už to definitivně balíme a skleslí neúspěchem míříme k meteostanici. Sestupujeme a chystáme se na další etapu naší cesty. Etapa druhá – Broukožrouti V období od 14. 7. do 18. 7. nás čeká přechod z vesničky Mazeri přes sedlo Guli do Mestie a poté přechod ze Zhabesi přes Adishi, dále z Adishi přes sedlo Chkhunderi a sedlo Latpari do Chvelpi. Nacházíme házíme se v severní Svanetii. Luxusním m nočním vlakem přejíždíme ždíme z Tbilisi do Zugdidy a Maršrutkou se přesunujeme me opět na se-
34
ver, tentokráte do oblasti Svanetie. Po cestě do Mazeri chci koupit medovinu v jednom krámku u cesty. Zjišťuji, že medovina je něco zvláštního, co se zde zřejmě nevyrábí. Samé lahve a sklenice s medem, ale nic, co by připomínalo medovinu. Snažím se prodávající za pomocí řidiče maršrutky sdělit, že chci medovinu. „Med s alkoholem“, opakovaně zdůrazňuje řidič rusky. Paní: „mám med“. „Ne med, med s alkoholem.“ Paní vytahuje láhev místní pálenky a pokládá vedle sklenice medu. „Chci medovinu“, snažím se naznačit, načež paní otevírá láhev pálenky, usměje se a říká „mix“ a lije ten med do té pálenky. No není to přesně to, co jsem chtěl, ale beru. Nakonec zjišťujeme, že je to i celkem dobré a má to grády. Díky medovině se zábava v maršrutce začíná dobře rozjíždět. Necháme si zastavit na křižovatce Mazeri a Mestie a pokračujeme směrem k Mazeri. Stoupáme směrem ke zřícenině kostelíka nad vesnicí s tím, že zde rozložíme v pořadí již dvanáctý bivak. Medovina nám na sluníčku dává zabrat. Na louce pod kostelem odpočíváme a kolem nás létá obrovské množství malých brouků s hnědými krovkami. Začínáme postupně všichni běhat po louce jako potrefení v neoficiální soutěži, kdo jich chytí více najednou. Myslím, že zdola z vesnice na nás musel být veselý pohled. Banda bláznů běhá sem a tam po louce div se navzájem nesrazí, to vše pro- loženo množstvím komických, opileckých pádů. op Nakonec naplníme čtvrtku pětilitrového kanďáku a opilí se přesunujeme pod kostelík, kde
lokalka.eu
stanujeme. Chystáme se k večeři. „Co budeme dělat s těma broukama?“ držím kanďák v úrovni hlavy a koukám na to množství hemžících se brouků uvnitř. „Sežereme je,“ říká rázně malý inža… A tak se i stalo. Jako základ se v hrnci smaží lovečák a následně přisypáváme brouky. Snaží se utéct. Nedivím se jim. Postupně pohyb v hrnci ustává… Nastal brouk pogrom – soudný den brouků, čiré bláznovství… Nicméně, jak se vzápětí ukazuje, chutnají báječně, převzali chuť lovečáku a pěkně křupou, připomíná mi to masové chipsy, mlsají všichni. Ráno přecházíme sedlo Gull s výškou 2953 m. n. m. a užíváme si výhledy na mohutný, fascinující dvojvrchol
lokalka.eu
Ushbu (South Ushba 4700 m a North Ushba 4698 m), výrazně přečnívající okolní vrcholky, a míříme do městečka Mestie. Poté procházíme vesničku Adishi, kde nás místní obyvatelka paní Mukran hostí domácími dobrotami a na cestu přibalí domácí sýr s chilli omáčkou. Mimochodem nám sděluje, že zná Československo, že tam kdysi byla a jako důkaz přináší originální, původní, české povolení ke vstupu na území Československa s datem 1990. Vidět něco českého, byť je to blbý formulář, v těchto končinách zahřeje. V další dny přecházíme sedlo Chkhunderi 2722 m. n. m., odkud jsou opět nádherné výhledy na velikány
35
neprostupné kavkazské skalní stěny. Je vidět Tetnuldi 4858 m, Katinau 4979 m, Jangitau 5059 m, West Skhara 5068 m, Skhara 5203 m. Sestupujeme do vesničky Iprali, abychom ještě týž den stoupali zase dál. Postupně přecházíme přes sedlo Lathpari 2837 m. n. m. a pak již jenom sestup do zapadlé vesničky Chvalpi. Zdá se, že jsme zde skončili, nic nejede a do toho začíná pršet. Netrvá to ani hodinu a usmívá se na nás štěstí. Stopujeme ovocnářské auto s již vyloženým nákladem, kluky bere dozadu mezi krabice od banánů a já sedím vpředu. Rozhodujeme se, že dáme rest v nějakém penziónku. Přejíždíme do Lentekhi. Horská cesta je opravdu samá jáma a spíše připomíná tankodrom, ale je to jediná spojnice v této oblasti, kluci vzadu si musí užívat. Řidič se mě ptá, jestli u nás máme taky takové cesty. Snažím se mu vysvětlit, že takhle nějak vypadá naše hlavní dopravní tepna do Prahy. Směje se, ale myslím že mi nerozumí ani slovo. Ubytováváme se v parádním rodinném penziónku v Lentekhi. S krásnou a prsatou paní domácí. Chodí kolem nás jen v župánku. Proč to tak zdůrazňuji? Protože jsme byli do této doby dlouho na horách… Muži vědí. Ovšem, kdyby ta paní domácí věděla, co s námi udělá ten spodní díl plavek, který sušila na prádelní šňůře u penzionku, a co se s ním bude dít, pochybuji, že by ho tam nechávala :-D. Ten večer jsme objednali 6 litrů tradiční domácí pálenky chacha a strašně jsme se nasmáli. Ráno po těžkém probuzení se pomalu přesouváme směr Batumi.
36
Etapa třetí – Beach boys a pan meloun V závěru v období od 19. 7. do 22. 7. se rozhodujme odměnit za to množství nachozených kilometrů a strávit nějaký čas na jihozápadě Gruzie, na malé kamenné pláži Černého moře. Přesunujeme se do Batumi, velkého přístavního města. Přejíždíme na pláž do Sarpi, kousek od hraničního přechodu. Na jedné straně je vlajka se svatojiřským křížem, na straně druhé vlajka s půlměsícem a pěticípou hvězdou. Pravidelný zpěv muezzina svolávajícího k modlitbě dává na vědomí, že za hranicí se nachází muslimský stát – Turecko. Část pláže je Gruzínská, ale plynule přechází do Turecka, pouze strážní věže s kulomety na skále nad pláží objasňují, kde se nachází hranice. Rozvalujeme se na Gruzínské straně pláže, batohy se válejí všude okolo a my utíkáme jako zběsilí do moře, aby nás dvoumetrové vlny hned proškolily a trošku poválely. Následuje škopek, pak druhý, třetí… Jak se tak válíme na pláži, přichází k nám Kiril, ukrajinský podnikatel provozující mimo jiné úžasný otevřený plážový kiosek s plátěnou střechou a barem. Zve nás do svého kiosku s tím, že nám dá slevu na pivko, než abychom běhali někam do večerky. V podvečer nám nabízí nocleh v prostorách kiosku pod střechou. Prý mu ho zároveň pohlídáme :-D Druhý den vegetíme na pláži, sluneční paprsky se příjemně zapichují do našich unavených těl a děláme všechno, co k takové pláži patří. Vypije se hodně
lokalka.eu
piv a myslím, že Kirilovi děláme kšeft i se slevou. Večer si u Kirila objednáváme šašliky, ten se nás ptá jak je chceme: „What kind of style would you like? Georgian or European style?“ Ptáme se: „What is the diference“? Kiril: „Nothing, it is the same“, usmívá se a odchází nám připravit večeři. Po večeři se ještě docpáváme velkým dvanáctikilovým melounem a z jedné jeho poloviny vydlabáváme obrovskou zelenou helmu, která se stává zdrojem zábavy po zbytek večera. Večer, již pod vlivem několika piv, vyhlašujeme soutěž, kdo doběhne v plavkách a té zelené „helmě“ na hlavě od pravoslavného kostelíka v Gruzínské části pláže k mešitě na Turecké straně pláže :-D. Naštěstí
se soutěž pro příliv dalšího množství alkoholu ruší… Další den se přesouváme zpět do Tbilisi, kde v lesích u vodní nádrže rozkládáme poslední stanový tábor, tentokráte již osmnáctý v pořadí. Ráno ještě návštěva historického jádra města a přesun na letiště. Dne 24. 7. v 6. 30 opouštíme území této nádherné a pestré země, která ve mně zanechává množství silných zážitků krásných vzpomínek na společný čas strávený s přáteli. Členy expedice byli: Malý Inža – Petr Neuwirth, Gas, Petr Čípek, Tomáš „Koudelka“ Šmíd, Eva Trandová a Jiří Vildman Koudelka
Ohlednutí zpět Rád bych se s vámi v pár větách podělil o svůj životní zážitek, který jsem před několika lety prožil. I přesto, že jsem sám živoucím důkazem toho, že se i z takové situace může člověk dostat relativně v pořádku, nikomu bych nepřál zažít nic podobného, a to dokonce ani svému největšímu nepříteli. Dne 18. 6. roku 2009, jsem na Drátníku lezl cestu Mechař a u slaňáku jsem udělal nepochopitelnou chybu. Poté následoval cca 24 metrový pád až na podlahu. Výsledkem byla mnohočetná fraktura pánve, rozdrcený levý kotník, zlomená pravá pata, poničené nervy (ty uvnitř těla), velká ztráta krve a další
lokalka.eu
vnitřní a vnější zranění. Tolik zhruba k popisu fyzických následků. Psychické následky mého pádu byly o mnoho silnější a dost těžko se popisují, jelikož pro ně není snadné najít ta správná slova. Můj psychický stav se v průběhu léčení často měnil a zažíval jsem střídavé pocity hlubokých depresí, silných halucinací, naprosté bezmoci a chuti všechno vzdát. V obdobích největšího zoufalství jsem litoval, že jsem vůbec ten pád přežil. Celkem jsem absolvoval čtyři operace a strávil více jak čtvrt roku v nemocnicích. Z toho pět dní v umělém spánku, jeden celý měsíc jsem pouze a jenom
37
ležel a dva měsíce byl na vozíku. Potom přišel měsíc rehabilitací v lázních a více jak půl roku chození o berlích. Prožil jsem rok každodenních silných bolestí a přes dva roky každodenního rehabilitování. To všechno kvůli jedné blbé chybě, kvůli pár vteřinám, kdy jsem špatně provlíkal lano. 100% fyzicky zdravý už nikdy nebudu. V průběhu léčení jsem se toho však hodně naučil o sobě, o životě, rodině a o přátelích. Ne vždy to byly pozitivní věci, ale všechny mne dokázaly posunout někam dál. Nikdy už nebudu kým jsem kdysi býval a nelituji toho. Jsem vděčný, že se mi ten úraz stal a za to, co jsem mohl prožít a uvědomit si. Dal mi vetší silu do života a hlavně lidi kolem mne. Byl jsem donucen se zastavit v mém každodenním shonu a neuspořádaném životním stylu, a tak dostal možnost nahlédnout na život z úplně jiného úhlu pohledu, než jsem byl zvyklý. Tímto krátkým článkem bych vás
chtěl vyzvat, abyste se zamysleli nad svými životy a přehodnotili, jestli je žijete a užíváte opravdu tak, jak chcete. Pro to, abych byl donucen udělat nějakou změnu, jsem se potřeboval téměř zabít a byl bych rád, kdyby ostatním pomohl v podobném rozhodování pouze tento článek a nemuseli prožívat to, co já. Když lezete, řídíte auto nebo jedete na kole, vnímejte všemi smysly to, co právě děláte. Nikam nespěchejte, pročistěte si hlavu a užívejte si to. Jednak vás to bude více bavit a hlavně se vyvarujete podobným chybám, jaké jsem udělal já. Je až udivující, jak hloupá maličkost vám dokáže otočit váš život naruby. Většinou vám vaše chyby, náhody, nebo omyly projdou, někdy ale bohužel nemusí. Jobr
Druholezcem v Ádru Nuda, řekl by pískař s kalhotami prodřenými lety lezení v komínech a spárách. Pro nováčky v horoškole zážitek z kategorie těch silných... Sedíme v Ádru, v kiosku u parkoviště, a zahříváme se ranní kávičkou. Výstupu chtivých je hodně, tahačů málo. Dnes jedeme domů, hezký víkend by to chtělo zakončit nějakou dominantou. Kuba se rozhoduje pro Údolní hranu na Štěpánskou korunu. V hlavě se mi promítá těch několik fotek z odkazu, který mi poslal před odjezdem
38
- mohutná věž, která se zvedá tam, kam se málem bojím pohlédnout, vzdušná hrana... Pidi hned popisuje jak na ni, ruce ve vzduchu kreslí obrazce lezeckých pohybů. Zní to lákavě. Stejně jako Martin a Janča se přidávám ke Kubovi s pocitem, že na druhým to snad nějak dáme. Po chvíli hledání v průvodci a bloudění mezi věžemi už pod ní stojíme - nádherná, sahající do oblak. Dojdeme k nástupu a ouha - místo hrany na nás kouká spára. Lezeme dolní variantu, hrana bude až za odměnu. Připadá mi
lokalka.eu
to poctivé, souhlasím s Kubou a v duchu si opakuju: „Na druhým to půjde“. Tenhle pocit mě začíná opouštět když vidím, jak Kuba, pískař lezoucí spáry daleko lépe než my tři dohromady, bojuje s prvními, mírně převislými, metry. Dává ufo, vyhoupne se přes těžký úsek a za chvíli ho vidíme, jak na konci spáry překračuje do stěny. „Zruš“. Jdu na to – zasouvám pěsti do spáry, krok, dva a dál to nejde. Spára je příliš široká, nohy nedrží. Snažím se víc zaklínit lezečku do spáry, dřu si kotník, mám pocit, že už už musím vypadnout. Ale podařilo se. Přelézám první úsek, zhluboka oddechuju, ruce bolí už po těch pár metrech. Radši neuvažuju o tom, kolik jich zbývá, cpu do spáry dlaně, lokty a kolena jen abych se dostal výš. Výlez mě
lokalka.eu
pěkně potrápí, při pokusu dostat se k malému chytu vlevo nahoře to vyhazuje doprava, spára je široká, pěst nedrží, nikde žádný stup který by pomohl… Párkrát v tom sedím než se mi podaří vysvobodit z jejího zajetí. S funěním lokomotivy, bandaskami místo rukou a očima navrch hlavy dolézám ke Kubovi na štand. Zjišťuju, že za takovou chvilku se dá nasbírat pěkná řádka odřenin a uvažuju, kolik mi zbývá sil na další délky – deset, dvacet procent? V hlavě se mi honí myšlenky na slanění. To už ale Martin taky bojuje se spárou. Klení, které se ozývá od úpatí věže, dává znát, že nástup je opravdu výživný. Trochu mu pomáhám a po chvíli je na štandu – v podobném stavu jako já, mluví o nelezitelné cestě a o slanění. Kuba
39
vyráží do druhé délky zatímco Janča se pouští do spáry. Pere se s ní statečně a i ona doleze na štand se slovy: „Děcka slaňujeme“. Jsme na tom všichni tři podobně. Voláme na Kubu jaké to tam nahoře je – posunkem ukazuje, že super. „Ale my už ti nevěříme, to jsi říkal i dole!“ Uvažuju jestli opravdu neslanit. Je druhá délka stejně těžká jako první? To by snad cesta nebyla za VIIb. Kuba volá, že už ten spodek znova nepotáhne, chce nahoru. Takže musím za ním. Když to vylezu já, tak Martin s Jančou určitě taky. Přece to nevzdáme ještě před tou vychvalovanou vzdušnou hranu. Přes pochyby druhé dvojky si na sedák cvakám jejich lano a vyrážím za Kubou. Bude to lehčí než začátek? Hurá, je to lehčí, vzdušné, nádherné! Zdola se ozývá: „Vidíte ho, už padá!“ To člověku na morálu nepřidá. Letmo se ohlížím přes rameno do hloubky, kde si hlouček turistů fotí naše snažení. „Na fotkách budeme, ale ne našich – nemáme foťák, škoda.“ bleskne mi hlavou. Síly vyčer-
pané v první délce chybí a na štand dolézám až po dalším odpočinku v laně. S díky odmítám Kubovu nabídku na tahání poslední délky, která vypadá nejlehčí – po předchozích dvou už budu mít co dělat i na druhém. Délka je místy položená, v jednom místě s překvapením – syčícím netopýrem v hodinkách, kterými Kuba protáhl smyčku. Dolézám k vrcholu pokrytému strukturou lupenů. Několik jich beru za spodek a očima je prosím, aby nepraskly. Pár posledních kroků a jsem nahoře. Potřásám Kubovi pravicí a smekám klobouček za vytažení téhle krásné cesty. Jak se o pár minut později dozvídám - Kubovy první v Ádru. Za chvíli jsou nahoře i Martin s Jančou - dokázali jsme to, jsme tu všichni! Užíváme si zasloužený odpočinek, kreslíme mašinku do vrcholovky a kocháme se výhledem na stovky věží sluncem zalitého Ádru. Díky Údolní hrano, tak zase někdy, ahoj. Vláďa „Muf“ Hynek
Jizerky pre romantikov Ak sa považuješ za vnímavého pútnika hľadajúceho krásu iným skrytú prečítaj si tento článok. Každú jeseň, keď sa dni skracujú a obloha zaťahuje podnikáme výpravu do Jizerských hôr. Veže Českého raja sú už beznádejne zmáčané, nič nás preto nerozptyľuje od cesty ďalej na sever do magického kraja strieborných bučín a čiernych skál.
40
Nájsť tú Svoju Lezitelné skaly sú roztrúsené po celom hrebeni hôr a aj znalec miestnych pomerov môže svoj cieľ v strmom svahu alebo húštine ľahko minúť. O niektorých skaliskách sa dokonca povráva, že ich nikto nikdy nenašiel a ak by sa k nim aj niekto dostal, už o otm nikomu nepovie. Skutočne to tu nie je pre cintľavých, v lese plnom rozváľaných
lokalka.eu
balvanov a strží číhajú na zvedavca všakovaké nástrahy. A predsa, aj keď minieme tú Svoju nie je v tomto kraji fyzicky možné nenaraziť na inú čarovnú skalu, ktorá nakoniec tou Pravou môže byť. Štíhla, či kyprých tvarov, výrazná, či utiahnutá, tu si vyberie každý. Ani dotyk zadarmo
litnejšia široko-ďaleko, geológovia zas že hornina chladla nesmierne pomaly. Horolezec iba konštatuje, že ak by sa na jednej z nespočítateľných platní pošmykol zvliekla by ho zo samej kože ako hada. Na kryštáloch “velikosti mexického Dolaru” sa síce parádne stojí, ale beda sa po nich skĺznuť zadkom ba ešte horšie predkom.
Našiel si a si už pri nej? Dávaj bacha! Kamenári tvrdia, že Jizerská žula je najkva-
lokalka.eu
41
Škáry, komíny a platne Miestne skaly, zblízka drsné, pri pohľade z diaľky sa javia ako zhluky hladkých oblých faldičiek a “koblížkov”. Lištovačiek tu preto nie je veľa. Ale za to škár, komínov a sokolov je tu neúrekom. Pri balení na to pomysli a nezabudni pribaliť pumpky z kozej kožky zdupľované na kolenách. Technici a majstri čarovných botičiek uvítajú hladké platne, kde sa nájde aj zopár kruhov. Ako kedysi Skutočne istenie je tu skôr klasickéh charakteru. Klasika určite tiež zaujme jedinečná miestna uzatvorená stupnica I až VI, VIb a VIc. Tú už neotvoria v tom panuje zhoda takže sa už asi na veky budú pod poslednými stupňami skrývať rôzne prekvapenia. Spory sa dnes ale vedú o každý odrezanom borháku, pod rúškom tmy pridaný nejakým “opatrným” partizánom.
žil Zvon, symbol Jizerek s vyzývavou Normálnou dvojškárou (V-VI), plazivou Severní cestou (V), mighty Kauschkovou spárou VI (po výlome možno aj VIb) a čarovným rozhľadom. Kus opodiaľ je ľahko prístupná Viniční plotna s chýrnym Kauschkovým odkazom (VI) - platňa a škára cez jeden kruh. A kus nad ňou je Pevnosť s raritnou Zvonivou hranou VI, ktorá ako jedinečný sokol stojí za to, aj keď meria asi iba šesť metrov. Všetky popísané skaly sa nachádzajú neďaleko od ekologicky zameranej obce Oldřichov v hájích, ktorej okolie je z civilizácie najdostupnejšou lezecky zaujímavou časťou Jizeriek. Toho roku tam vraj dokonca otvorili kemp. Ak ťa teda láka blúdenie temným lesom, rád pohladíš hebký mach na cestu ti svietiaci a nemáš strach z klasických výstupov a výstupkov, vyprav sa za priezračných jesenných dní do Jizerských hôr. Tamojšie pestré bučiny a temná žula ťa pohladia po oku i po duši.
Ktorú teda? Kubo Novák A čo teda odporučiť na prvý košt miestneho lezenia? Ako prvý cieľ by som zvá-
HDD vzpomínky Mít víc harddisků, kam si člověk ukládá různé soubory, mimo jiné i fotky z lezeckých akcí, není úplně výhodné. V kombinaci s nedostatkem času se nezřídka stane, že zapadnou, ztratí v nekonečně dlouhém stromovém adresáři. Jeden takový zatoulaný
42
soubor jsem nedávno „objevil“, když jsem hledal nějaké důkazní materiály k článku pro výročku. Byl pojmenovaný prostě - MIX. Mrkalo z něj na mě pár fotek, které tam uvízly v průběhu roku 2013, a to jen z některých akcí, kterých jsem se zúčastnil. Nebyly to fotografie,
lokalka.eu
lokalka.eu
43
které by vždycky vystihovaly lezeckou oblast, cestu, lezeckou pozici apod., jak by člověk mohl čekat například v nějakém lezeckém časopise. Hodně z nich bylo „neakčních“ v běžném smyslu slova dnešní tzv. rychlé doby. Spíš mi připomněly to, na co jsem třeba ve spádu událostí úplně zapomněl, nebo mi přiblížily atmosféru, ve které se dané události odehrávaly. A samozřejmě lidi, se kterými jsem tam byl. Našel jsem tam fotky, z nichž některé pořídil Vlasáč, když jsme byli v létě uprostřed těch největších veder v Ádru spolu se Zuzkou a dvojčaty Janou a Luckou, s Bambuchem a Staníkem Štěpánkem. Ty fotky nejsou časopisecky dokonalé. Není na nich totiž vidět, jak bojujeme ve spáře, solivém rajbáku nebo kolmici bez chytů. Není na nich vidět, jaký jsme lezli, resp. nevylezli „prásk“. Mnohem častěji jsou na nich lidi, kamarádi, se kterými jsem tam strávil svůj svobodný čas. Na fotografiích je vidět, jak si to užíváme, každý po svém, společně (s výjimkou Staníka spícího osamoceně v borůvčí opodál – ale ten si to taky užíval). Ti lidi se tam smějou (včetně mě). Ádr je prostě, alespoň pro mě, nasáklý pospolitostí. Dalších pár fotek je z Vtáčniku, kde tradičně probíhala jedna akce v rámci horoškoly. Mám v MIXu jednu vrcholovku odtamtud (autorem Vlado). Osobně moc nemám rád skupinové fotky nebo snímky, pro které se musím nějak konkrétně postavit a chvíli skoro nedýchat, úsměv je obligátní. Ale tahle se mi líbí. Jednak je pěkná sama o sobě
44
a pak mi připomíná, že jsem tam byl a s kým jsem tam byl. I když někteří z těch lidí už do oddílu chodit přestali a možná přestali i lézt. Třeba je to moje vina, těžko říct. Takové moje memento. Na dalším snímku mám dvojčata Lucku a Janču v hospodě (Jsou sice trošku rozmazaná, ale na svěžesti jim to nic neubírá.). Kdo je zná, ví, že je to rarita, že takových fotek z knajpy moc není. A kdo je moc nezná, pochybuju, že by je konkrétně tady od sebe rozeznal. Dneska už s tím problém nemám. Nebudu určitě sám, kdo by tvrdil, že holky jsou prostě boží. Zrovna ten den si na Zobču obě připravila narozeninový dort. Ona dvojčata si vůbec moc dobře pamatujou narozeniny druhých a snad na každou výraznější společenskou událost si připraví pro ostatní nějakou pozornost nebo překvapení, ať už je to dárek, dort, nebo převlek. Holky jsou prostě veselé - a boží. Soumrak nad Tatrami a nebe plné altocumulů, přicházející fronta, změna počasí... Široký obzor z jedné poloviny tmavý, na druhé mezi měkkými záhyby oblaků probleskují zbytky slunce. Dálnice. Fotka pořízená z auta na cestě do Brna zpátky ze zimních hor, což dokládají obrysy zasněžených Tater po pravé straně. Světlo a tma, světlá a tmavá, stesk, že to končí, i radost, že se vracím domů. Prázdno i plno obyčejných věcí, Nic a Všechno. Byl pojmenovaný prostě – MIX. Mix roku 2013. Lájoš
lokalka.eu
Druhý nováčkovský výukový víkend aneb zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný Poslední dubnový víkend, jsme my, nováčci horoškoly, vyrazili plni očekávání na náš druhý výukový víkend na skalky. Tentokrát vícedelkové. Pod vedením zkušených instruktorů jsme zdolávali nástrahy Vtáčníku. O zážitky nebyla nouze. Posuďte sami: “Ráno přicházím tahat svou první vícedelku v životě. Je mi trochu zle následkem včerejšího vydařeného večírku pivo-hruškovice-víno. Mírně roztřesen se uklidňuju pohledem na našeho instruktora Inžu, ktery stojí opřen o skálu, zhluboka dýchá a je mu
lokalka.eu
evidentně ještě o dost hůř. Ono to nějak půjde...” Michal „V Nedeľu som šiel s Ivčou vzdušnú, prvý krát na prvom konci lana. V polovici cesty sa ma však zmocnil strach a panika z toho že spadnem, avšak cesta viedla len hore dole to neprichádzalo do úvahy, zbavujem sa prebytočnej záťaže a na jednom borháku nechávam svoje topánky pre Ivču, poctivo vyklepaný sa dostávám až na štand, odkiaľ ma morálne podporujú Peťo so Šárkou. Peter mi
45
chcel pôvodne vytiahnuť laná až hore nech to doleziem na druhom avšak v polovici cesty sa “zasekla” Ivča a museli sme ju s Peťom vytiahnuť pomocou kladky na štand odkiaľ sme zlanili.“ Vlado „ Ako malý chlapec som chcel byť kozmonautom. Rodičia mi tento sen podporovali kupovaním rôznych encyklopédií o vesmíre. Listoval som v nich, obdivoval obrázky a sníval o tom, ako raz bude zo mňa kozmonaut. S pribúdajúcim vekom ma tento sen postupne opúšťal, až sa nakoniec úplne vytratil. Naozaj úplne? ... Dôchodcovia z lokálky (voláme tak starších členov oddielu) nám s Lajošom odporúčajú nejakú športovú cestu, že vraj je výživná. Moja prvá otázka je, čo to znamená športová. Našťastie to znamená, že je veľmi dobre zaistená borhákmi. To slovo ‘výživná‘ som radšej odignoroval. Pár minút predtým sme sa s Lajošom bavili, že sa hrozne moc bojím padania a že som ešte na skale nespadol. On mi s kľudom hovorí, že toto je dobrá cesta na nácvik padania a ostaní dôchodcovia ho v tom podporujú. Nastupujem do cesty a za pomoci bývalého stromu sa dostávam k prvému borháku. Na ďalší nie a nie sa dostať, nasleduje prvý pád, našťastie som minul policu podo mnou a odnáša si to iba päta. Lajoš mi oznamuje, že ma bude doberať natvrdo, aby som tú po-
46
licu predsa len netrafil na ďalší pokus. Keďže začínam byť kvalitne vyklepaný, používam všetky dostupné možnosti ako sa dostať k ďalšiemu borháku a chytám sa ho prstom a priťahujem sa k nemu. Finálne cvakám expresku za Lajošovho komentára, že mi do budúcna neodporúča pchať prsty do borhákov. Jedných uchom dnu, druhým von, teraz mám iné problémy, som rád, že už druhýkrát netrafím tú policu. Leziem, odsadnem si, zase kúsok, zase odpočinok. Dvojdňová únava je neskutočne cítiť. Už som vcelku vysoko a snažím sa prebojovať ešte o kúsok ďalej. Hľadám chyty, ale akosi sa mi vyhýbajú. Vpravo vidím menší výstupok a tlačím sa naň, dám naň koleno a modlím sa, aby som ešte vydržal. Povzbudzujem sa nahlas slovami, ale tentokrát už sú všetky rezervy vyčerpané. Prebehne mi hlavou, ‚ja spadnem’. Lúčim sa so životom, stihnem ešte zavolať ‘Lajoši padám’ a odovzdám sa osudu, resp. Lajošovi. Lajoš elegantne tlmí pád a ja prdelou narážam na stenu, nestihol som dať pred seba nohy, ale, ani som sa nesnažil. Maximálne vyklepaný hlásim Lajošovi, nech ma spustí dole, že mám morál v ... (asi tušíte kde). Som opäť na pevnej zemi, stojím pri Lajošovi. Ďakujem, Lajoši, bolo to fajn :).“ ... Tak predsa to ešte vo mne kdesi drieme, dávno zabudnutý sen, lietať voľne priestorom :) Ivan
lokalka.eu
Jak jsem byla prve v Ádru Janča Grimová Dostávám se k lezení jádru, kalendář akcí hlásí pobyt v Ádru. Všichni se těší velice, já však podléhám mírné panice. Strejda Google mluví jasně: žádné friendy, jenom smýce, kinderkopf a lanovice. Prohlížím i fotky s lezci, dobrodruhy, ku*va vysoko jsou první kruhy! A už jsem v Ádru, no to je krásy, zítra vyrážíme na první rajbasy. Nástrahám spár, komínů a lezení na tření, učím se za silného srdce bušení. A ke konci dne čeká nás sama, zde velmi proslulá, houpačka na Indiána. Zmožena ale šťastná dnes dlouho nebudu bdít, o adršpašských věžích nechám si snít. Druhý den čeká nás malebná cesta, dnes vyrážíme rovnou do Města. Slizoučkým komínem, hekajíc, hotovi, lovíme Hore zdar na Starostovi. Popravdě pro mne byla to trochu dovča, nahoru mě tahal sám velký Zobča. Dne bez dobrodružství, jako by nebylo, pořádných zážitků za dva dny přibylo. Už je to jasné, výlet byl vydařen. Bylo to krásné, stanu se pískařem!!!
lokalka.eu
47
Tvďáci jako vy Když jsme se v březnu poprvé jako nováčci sešli na Rajčeti, věděli jsme jediné - že chceme být tvrďáci jako vy. Museli jsme projít celou řadou náročných úkolů připravených instruktory, čelit nástrahám hor a počasí, aby nás z původních více jak dvaceti zbylo třináct statečných, kteří horoškolu dokončili. Ačkoli nám počasí leckdy nepřálo a do Tater jsme si místo povinných cepínů a maček měli přibalit raději ploutve a šnorchl, navštívili jsme společně mnoho lezeckých oblastí: Vysočinu, Moravský kras, Vtáčnik, Adršpach a Křížový vrch, Moravské Pískovce, Čerťáky, Vysokou skálu u Štěpánova a Divoký důl. Po závěrečných zkouškách na Vysočině jsme společně v různém počtu navštívili také například Rabš-
48
tejn, Baby, Lom Gabrielka, Arco, Rote Wand, Höllental, Hohe Wand. Udatně jsme čelili nástrahám počasí. Neumrzli jsme při nácviku slaňování v Rudici. V Tatrách jsme se z každé túry vraceli jako zmoklé slepice. Komu to nestačilo, toho Zobča hodil do plesa. Bleskurychle jsme utíkali před bouřkou ze Stránské skály při nácviku záchrany. Přežili jsme i bouřku na stěnách Rote Wand. Na skalách jsme si počínali velmi obratně. Nezalekli jsme se ani lezení „po vlastním“. Odborníkem na zakládání friendů se stal Ivánek alias Letec, který se nebojí odskakovat do prvního založeného jištění se slovy „friendík podržal“. Umíme také rychle vyvázat štandy; poté kdy jsme v Tatrách mohli slyšet Martina: „Tady je to těžký, dober.“
lokalka.eu
ráno jsme byli všichni poslušně nastouIvánek: „Počkej, dodělávám štand.“ Se pení pod skalkou. smrtí v očích jsme se učili tahat - Ládík A tak si s hrdostí můžeme říci: Už pár metrů nad borhákem: „Zobčo co jsi jsme taky tvrďáci……. jako vy! tady zakládal, sem nic nejde.“ Zobča: „NeRádi bychom chal jsem ti tam Pod Vaším vedením, jako to dítě dodali, že žádní frienda.“ Lucka: za ručičku, se postupně zdokonainstruktoři nebyli „Promiň Ládíku, lujeme, krůček po krůčku, učíme během horoškojá ho vybrala.“ se novým věcem, dospíváme, ly zraněni, ani Nutno zrajeme, a jednoho krásného dne jim nebylo nijak dodat, že jsme si s Vámi budeme moct potykat a ublíženo. Nebyla si poradili se říci: „Zobčo, dober!“. by to však pravda, všemi nástrahaomlouváme se mi, které na nás tímto Špekovi a Štěpánkovi za neúspěščíhaly na každém kroku. Zvládli jsme ný nácvik záchrany. také nápor alkoholu vyskytujícího se Všem instruktorům děkujeme za věv hojném množství na většině společnovanou péči a trpělivost při pronikání ných akcí, a to tak, že nikdo nemusel do tajů tohoto krásného sportu. být odtažen, ani mu nemuselo být jinak pomáháno při dopravě do postele a Vaši nováčci
lokalka.eu
49
Závěrečné zkoušky Horoškoly 2013 Závěrečné zkoušky Horoškoly 2013 proběhly 7.-9.6.2013 na Vysočině. Při oznamování termínu závěrečných zkoušek nám bylo kladeno na srdce, že je třeba dorazit včas, tedy že tvrdý test teoretických, pracně získaných znalostí, začíná bez pardónu v 7:00 na Gruntu. Nedochvilností že získáme hned ze startu záporné body, které už bude velmi těžké dohánět. Někteří, jako Fiky a Véča, si raději vzali půl dne volna a už od druhé hodiny na Drátníku ověřovali praktiky navazování a štandů. I my ostatní jsme přijeli poměrně zavčas a tedy měli rezervu nabrousit si tužky na test. Již v půl osmé dorazil první instruktor a to hned ten Nejvyšší. Povídal cosi o stavu silnic, objížďkách a další podobné výmluvy, nicméně v tuto chvíli jsme měli mírnou psychickou výhodu. A to když pak Lájoš dorazil za další půlhodinu, už jsme se viděli jako vítězové testu. Bohužel předčasně. V otázkách se to rojilo názvy, které jsem slyšel mnohdy poprvé, a požadovanými informacemi, jež jsem možná někde zaslechl, ale podvědomě usoudil, že toto vstřebat nebude zrovna třeba…Na mysli mi vyvstanula školní léta, která jsem prošel stylem „co jsem se nenaučil, bylo přesně v testu“. Nakonec mi nezbylo než zapojit selský rozum a kupodivu výsledek se nakonec dostavil. Test dopadl celkem přijatelně. Dorazili i další instruktoři a členové Lokálky a popíjením lahodných i méně lahodných vín nám pěkně uběhl večer a následně i noc. Musím se pochválit (nikdo jiný to za mě neudělá, že) za
50
prozíravost, že jsem si vzal kvalitní špunty do uší. Ráno jsme záhy vstali a ubíhali ke skále na praktické testy. Skála byla notně obsazená, což nám udělalo mírnou čáru přes rozpočet, ale nakonec jsme se nějak vešli. Instruktoři navázáni na samojištění kroužili kolem vyplašených nováčků jako supi a sledovali každou nedokonalost, která jim z rozklepaných rukou vyšla. Tam špatně založený frendík, tu nejisté navázání či pomale vyrobené vrchní jištění. Nakonec ale všichni praktickým lezením prošli. Teď ještě předvedení ukázkového štandu a podobné dovednosti. Zde se osvědčila taktika „když tu není nic lepšího, tak aspoň něco“. Prostě praxe vítězila nad teorií. Náhle přiběhl Lájoš, že se kousek od nás zranili dva lezci. Vzhledem k tomu, že vedle nás cvičila záchranu horská služba, logicky jsme tedy zamířili požádat je o pomoc, ale to nám bylo zatrhnuto. Takže jsme doběhli ke „zraněným“ Špekovi a Štěpánkovi. Rozdělili jsme se na dvě části a snažili se je nějak zachránit. No popravdě nám to nešlo nijak valně, což nám následně potvrdil i Lájoš na vyhodnocení. Po jakés takés fixaci jsme sestrojili rádoby nosítka a odtáhli náš „kus“ na louku. Abychom na našem výkonu našli alespoň něco kladného, tak se dá celkem objektivně říct, že jsme Špekovi přinejmenším výrazně nepřitížili, i když klopítajíc nesouce jej v šesti lidech se jeho hlava a záda několikrát nebezpečně přiblížily po cestě roztroušeným kamenům. Štěpánek na tom byl poněkud hůř, i když vlastně těžko říct, neboť byl schopný si i při
lokalka.eu
plném nevědomí vytáhnout zapomenutého guida z pod zad. Takže možná jen simuloval bezvědomí, což mu druhá skupinka nesežrala. Nicméně jsme si uvědomili, že tady máme co dohánět a domluvili jsme se, že bychom si udělali kurz ZdrSem. Následný přesun do hospody se zaslouženou odměnou instruktorům za parádní chvíle strávené na kurzu byl teprve předvoj večírku, který nás čekal na Gruntu. Ale abychom byli řádně připraveni, odměnu se několikrát podařilo otočit. Vždyť i my jsme potřebovali odměnit za zvládnutí náročných zkoušek! Večírek byl za účasti staré gardy Lokálky, kteří hráli na housle, zpívali a užívali si společné vzpomínky. Do
lokalka.eu
toho jsme občas vymysleli nějaké zpestření ve formě stavění čtyřpatrových lidských pyramid, zavěšení á la netopýr, či individuální i duo oblézání stolu na všechny způsoby. Kvalitu a styl oblézání si všichni zúčastnění pak ještě několik dnů dokazovali pomocí totálně modrých vnitřních stehen levé nohy. Druhý den byl trošku ve vleku předchozího večírku a tak jsme polezli lehčí kousky na Malínské skále. Přijel Ivan Letec, který byl na původní termín zkoušek indisponován, neboť v parku potkal zpívající individua a „pak bylo najednou ráno“. Zkoušky si tedy dodělal v náhradním termínu až v neděli. S mírným zaváháním (frendík podržal)
51
i on dopadl dobře a tak jsme to všichni pěkně zvládli. Děkujeme všem instruktorům za nám věnovanou péči a hlavně trpělivost
při pronikání do tajů tohoto krásného sportu. Michal Pytlíček
Letní Tatry - Results No jelikož se nikdo nemá k sepsání bohatých a silných zážitků z letních horoškolových Tater, tak vemte prosím za vděk krátkým reportem ode mne. Červnový termín je záludný po-
52
časím. Odpolední bouřky dokážou s programem pěkně zatočit a nejinak tomu bylo i letos. Ale takové jsou hory. Každopádně opět platilo, že kdo dřív přijel, déle zůstal, ten víc lezl.
lokalka.eu
V sobotu jsme aktivitu zahájili s Lájošem a Véčou na Kežmarské kopě. Romantické lezení v zurčícím vodopádku Blého pásu, kouzlo komína Křížové cesty a nakonec i ústup po lávkách dvě délky pod vrholem Kopy na hřeben za blížící se lehčí bouřky. Prostě krása. V neděli kluci vyrazili na Jastrabku hřebenem a my Velkým plánem do Velké zmrzlé, nakonec jsme si dali raději treninkově Ilnera na Jastrabku v pohorkách a sprše. Prostě když testování voděodolné úpravy lan tak pořádně. Sestup jako obvykle v záři reflektorů a dunění nebeského rocku. Pravdou je, že chlapci si to užili trochu víc, ale příště už budou vědět kudy je z Jastrabky nejrozumější sestup. V pondělí už se rozbíháme po dolině v plné sestavě. Štěpánek a spol. na Jastrabku a Kozí kopku, Lájoš Žeruchy, no a my na Feher Lehotský na Kozí. No a jelikož jsme toho ještě neměli dost tak jsme si nakonec i zalezli ještě dole na Žeruchovkách. V úterý ráno je roztodivně a tak chvíli cvičíme na kamenu, zkoušíme skobování, slaňování a nakonec se rozhodujeme zkusit aspoň něco kratšího v Červené dolince. Většina lidí zvolila Žeruchy, ať už Puškáše až na vrchol nebo kratší cesty vpravo. Nakonec z toho byl naplno využitý den, i když někteří stihly večeři tak tak. Ve středu i čtvrtek ráno obligátní déšť, tudíž i obligátní program na terase v podobě procvičování záchrany, tentokrát celý den. O proložení oblíbeného programu čtení knih fyzickou aktivitou se postarali Michal se Šárkou, když nachystali večerní orientační běh. Výborný nápad a že do toho šli někteří hlava nehlava bylo vidět, když se vraceli
lokalka.eu
poněkud provlhlý až k lemu trenýrek. Nicméně v plese kontrola opravdu nebyla :-) Ve pátek dáváme plánování túry a následně vyrážíme na hřeben z Kopského sedla na Jahňací. Současný postup na krátkém laně, motání lana do smyček, vytahování žďáráků a přečkání přechodu bouřky. Kultivovaný ústup přes Bílé plesa a Kozí štrbinu i takový byl páteční program. Prostě přesně v duchu hesla, zážitek nemusí být dobrý..... V sobotu vyrážíme opět směrem do Velké Zmrzlé a nakonec zahýbáme doprava do Malé zmrzlé. Kroutilův průvodce zmiňuje cestu do Jastrabího sedla jako II - III v zostupe roku 1905. Jenom jim z toho vypadla délka čtyřkového lezení, kterou zřejmě slanili. Seriózní výstup v pohorkách, mokré trávě a plotnách, pravý alpinismu jak má být. Myšlenka dne : “není uměním lézt po suché, čisté a pevné skále!” Nakonec všichni přežili, včetně těch co se vydali na Kozí kopku. Již oblikátní sestup protentokrát s krupovou masáží šije netřeba připomínat. V neděli jsou na programu samostatné túry. Někomu se podařil výstup i sestup úspěšně, některým i se sprchou, ale snad to napíšou i sami. každopádně všichni přežili a na Žeruchách přibyla i jedna nová cesta. Prostě zase jednou tak trochu vyvedené letní Tatry :-) Zoban PS1: Za pomoc s nováčky děkuji zejména Lájošovi, Štěpánkovi, Pikáčovi, Inžovi a všem ostatním za prima týden
53
Dialogické interview
1 L: Jak ses dostala do Chamonix? A proč vlastně Chamonix? Do Chamonix jsem se dostala Móňou (Ford Mondeo) s Vlasáčema a Lájoškem. A proč Chamonix? To tak náhodou potkal lezec lezce (Vlasáče) na Rabštejně a začal se rodit plán. Já věděla, že bych někam chtěla lézt, a oni měli volno a někoho by vzali. Tehdá to vypadalo na Labák, české skalky známé či neznámé nebo Rakousko. Vzpomínám si, jako by to bylo včera, když říkali: „Sežeň si tahače, tahače Lájoše. Když budeš nosit lano, vezme tě“ :) Ani po týdnu jsem však nesebrala odvahu se „tahače Lájoše“ zeptat. Až po mohutném povzbuzování Vlasáčů z bivaku pod Gerlachem jsem si řekla, odvážnému štěstí přeje, tak jsem se odvážila a vyšlo to. Akorát, že to už se nemluvilo ani o Labáku ani o Rakousku, ale o Chamonix. 1 J: Jak se sbírá odvaha na to jet s nováčkem do velkých hor? (pozn. nováček nikdy neměl mačky na nohou a cepíny držel v ruce, akorát když je připínal na batoh do letních Tater) Jako malý kluk jsem chodil se strejdou často a rád do lesa sbírat houby. Jako větší jsem pak chodil na brigády sbírat na pole kamení, to bylo na základce. Kupoval jsem si za to Ábíčka a petardy. Ale kde roste odvaha lézt s nováčky nevím, na lúkách neroste a v polu ju nesejú. Já jsem se vlastně toho nebál. Bral jsem to spíš jako zkoušku sebe
54
sama, jestli jsem toho schopný a jestli s tím budu mít sám nějaký problém. Však ty jsi šikovná a rychle se přizpůsobuješ, ne? Navíc jsi moje trenérka běhání, takže jsem věděl, že to „odécháš“ a že mačky a cepíny si někde půjčíš. Bylo to po všech stránkách báječný. 2 L: Co sis představovala potom, když sis uvědomila, kam vlastně jedeš a s kým? Měla jsi z něčeho/někoho strach? V pátek v poledne jsme si volali, jestli vůbec jedeme, v neděli byl odjezd. Mezitím vyřizování dovolené, rušení dříve naplánovaného kurzu, rodinná oslava mimo Brno a balení, skoro bych řekla, že na strach nebyl čas. Ale strach jsem měla. Bála jsem se, že si se mnou nezalezeš. Jinak jsem pořádně nevěděla, do čeho jdu, ale věděla jsem, že jedu na týden lézt. A týden lezení zní pro nováčka jako sen. Taky jsem věděla s kým jedu a kdo je můj lezecký parťák, a že ten mě jen tak ve štychu nenechá. 2 J: Až příště pojedeš do Chamonix, na co rozhodně nesmíš zapomenout? Bylo něco, na co jsi při balení zapomněl? Sáděra! Já jsem na něco zásadního zapomněl? Jestli jo, tak jsem na to zapomenuté zapomněl. Každopádně je dobré vzít si s sebou alespoň jednu motyku, dvě mačky, nějaká ta jisticí udělátka, špagát a s ním teplé spodní prádlo.
lokalka.eu
A samozřejmě (vím od Kámy), že se hodí pláštěnka (nebo jiná outdoorová varianta) a dobrá nálada. Já přidám už jen - svačina. 3 L: Kolik sis vzala zelených věcí? Hodně. Zelené tričko, zelené fusakle, zelený batoh, zelenou bundu, zelený spacák, zelenou čelovku a zelenou lžičku. Spoďáry se zelenýma žabičkama a zelenou podprdu jsem nechala doma. 3 J: Jaký byl tvůj první dojem po příjezdu do Chamonix? No já jsem byl docela uondaný, protože jsem to skoro celé odřídil, takže první dojem byl „Bájo, už žádné řízení!“. Pak jsem se rozhlédl kolem a viděl jsem tu obrovskou masu kamene a ledu nad osadou, takže jsem si řekl „Konečně tady!“ (protože jsem sem už dávno chtěl jet). Na druhé straně údolí se pomalým tempem snášelo k zemi hejno paraglidistů. Jinak mě překvapilo, i přestože je to naprosto jasný a známý fakt, že je to dost komerční místo. Na každém kroku nějaký specializovaný kšeft s horomateriálem a oblečením, restaurace, kavárny, bary. Centrum není velké a je prostě přizpůsobené turismu, trochu to na mě působilo „umělou malebností“. Co je vážně dobré, tak Maison de la Montagne (říká se tomu asi Dům horských vůdců). Najdeš tam mapy, modely, seznamy túr a jejich popisy i topa, na které se můžeš podívat zadarmo, informace o chatách, řeknou ti i předpověď. A, světe div se, i anglicky.
lokalka.eu
4 L: Kde jsi byla, cos vylezla a kde/co se ti líbilo nejvíc? Po příjezdu do Chamonix se o nás postarali Zobča s Lukinem. Koukli jsme na předpověď, zkonzultovali možnosti a nakonec z toho byly tři nádherné dny skalního lezení v oblasti chaty Envers a den mixového lezení na Mont Blanc du Tacul. První den jsme zahájili výstupem k chatě Envers (2523). Z Chamonix vláčkem na Montevers (1913), po značené pěšince na ledovec Mer de Glace, kousek po ledovci a poté úbočím přes žebříčky na chatu. Po cestě na nás koukali alpští velikáni jako Les Drus, Grandes Jorasses nebo Dent du Géant. Nádhera. Aklimatizace na chatě, večer zkontrolování nástupové cesty a brzy spát, ať jsme ráno čerství. Druhý den jsme si vybrali 500 metrů vysokou jížní stěnu Aiguille du Roc a cestu Subtilités Dülfériennes . Z 18 délek jsme zvládli 13, abychom se za svitu měsíce vrátili v jednu ráno na chatu. Krásná cesta, plotýnky, spárky, zlatá chamonixská žula. Nezapomenutelných 13 hodin v lezečkách. Třetí den zahajujeme zaslouženým spánkem a pak se pouštíme do Le pont de soupirs na Tour Verte hned nad chatou. Jedenáctidélková 250 metrů dlouhá jížní stěnka s pěknýma plotničkama v závěru. A dali jsme to až nahoru, jupí. U mne poslední délka zakončena efektním vyplazením se po břiše nahoru. Čtvrtý den prolezení se na cvičných skalkách pod chatou a sestup dolů do Chamonix. Pátý den moje první mixové lezení a hned na Mont Blanc du Tacul (4284). První lanovkou na Aiguille du Midi
55
(3776). Pak cestou Contamine Grisolle na Tringle a hřebínkem na vrchol. Má první zkušenost s mačkama, cepínama a horským sluníčkem. Trocha strachu, ale celkově úžasné. Poučení pro příště: na ledovec vždy s opalovacím krémem. Šestý den odpočinek a pro nepřízeň počasí protažení se na skalkách nedaleko Chamonix v doprovodu samotného horského vůdce Zobči. Co víc dodat - kouzelné lezení na super žule, za slunečného počasí s báječnými lidmi. A co se mi líbilo nejvíce? Ten nádherný pocit štěstí, kdy víš, že jsi přesně
56
tam, kde máš být, a děláš přesně to, co jsi vždycky chtěl dělat. U mě, když jsem poprvé stanula na ledovci a kolem byly jen kouzelné hory. 4 J: Jak ses cítil, když jsme téměř za úplňku, před půlnoci slaňovali z Aiguille du Roc? Bolely mě nohy v lezečkách. Docela dost. Byl jsem trochu unavený a raději jsem si ani netipoval, kolikrát se nám sekne lano a kolikrát pro to budu muset znova lézt (slaňovalo se víc jinou než výstupovou trasou). Trochu mě mrzelo,
lokalka.eu
že jsme to nevylezli až nahoru a letmo jsem si pohrával s myšlenkou bivaku. Měsíc krásně svítil, vítr nefoukal... Ale neudělal jsem nám to. 5 L: Které zvířátko se ti od té doby líbí a proč? ;-) Já jsem věděla, že se zeptáš, hade. Toto zvířátko se ve vyšších nadmořských výškách občas vyskytuje. Je vídáno hlavně v přítomnosti méně zkušených lezců. Panda velká, typická jinak zbarvenými kruhy kolem očí. Stane se to tak, když se člověk celý pobyt v
lokalka.eu
Chamonix poctivě maže opalovacím krémem, akorát když jde hodně vysoko a ještě k tomu na sníh, zapomene. A tak jsem od lezení na Mont Blanc du Tacul měla krásně vypálené sluneční brýle, k potěšení všech přítomných. Byla jsem ráda, že jsme z Midi jeli stejnou lanovkou jako Zobča, aby se mi mohl chlámat už cestou dolů. Ty sis to nechal až do kempu. Jen tak mimochodem, to byl nejupřímnější smích, který jsem od tebe do té doby slyšela. Byla jsem ráda, že nerozumím francouzským dětem v kempu, které se na mě vždy podívaly, něco francouzsky pronesly a začaly se
57
smát. Při kupování krému po opalování to lékárník dole v Chamonix shrnul slovy, you have to use it VERY OFTEN. Nutno říci, že když jsem se viděla, musela jsem se smát taky. Vydrželo to až domů a do práce. 5 J: Která část lezení v Chamonix se líbila nejvíce tobě? Odvezl sis z Chamonix nějaký zážitek, na který dlouho nezapomeneš? Záludná otázka… Skalní lezení nad chatou Envèrs na Aiguille de Roc bylo úžasné, všude kolem žula, žula a zase žula (tu já moc rád) a lezeš převážně po vlastním. A túra na Mont Blanc du Tacul je zase pravá alpská túra se vším všudy - led, sníh, mačky, cepíny, štípající ranní mráz i odpolední vedro na ledovci. Já to asi nedokážu rozseknout – pro mě bylo oboje dvoje lezení báječné, ale každé svým způsobem. Celé moje první Chamonix je jeden velký zážitek a myslím, že na něj jen tak hned nezapomenu. Jo, a ledový salát s osmaženou slaninou, olivami a sýrem. 6 L: Nastal někdy při samotném lezení moment, kdy sis říkala, že ti to za to nestojí nebo bys tam raději ani v tu chvíli nechtěla být? Někdy jsem na druhém konci lana fňukala, někdy nadávala, dost jsem se bála, hlavně na sněhu, ale být někde jinde? Za nic na světě. I když to tak asi někdy nevypadalo, užila jsem si každý okamžik. Když jsme lezli na Aiguille de Roc, byla jsem na sebe trošku naštvaná, páč
58
kdybych lezla aspoň trochu rychleji, mohli jsme to dát až nahoru. Na Taculu jsem se spíše bála, protože jsem nevěděla, kdy přesně mám vytahovat šrouby. A taky, když jsem tě na druhém konci lana neviděla a nepostupovala jsem stejně rychle jako ty, bála jsem se, že tě nepustím dál v nějakém těžším kroku. Bála jsem se také cestou dolů, abych někde neškobrtla mačkou. Ale jinak lezení s cepínama a mačkama absolutně boží. 6 J: I když to tak nevypadalo, opustila tě někdy dobrá nálada? Myslím, že neopustila, protože jsme se tam měli dobře. Jen když nás dohonil ten guide v sedýlku na Tacul a já jsem mu říkal, že ho pustím, když jsou rychlejší a ptal jsem se ho, jestli půjde doleva, nebo doprava, byl jsem trochu rozladěnej, že mi nedal jasnou odpověď. Těžko říct proč, jestli se bál, že ho budeme hákovat, nebo jen tak z plezíru si chtěl zpestřit den... Vlastně jednou mě dožralo, když se nám seklo při nočním slanění z A. du Roc lano a musel jsem pro něj lézt. 7 L: Znáš nějaký zaručený recept na to, aby se při stahování neseklo lano? Respektive jaký? Otče náš... Potom, co se při slaňování za tmy sekne lano hned v první délce, nic jiného nepomáhá. :) 7 J: A co lezení s nováčkem a trpělivost? Během pobytu v
lokalka.eu
Chamonix jsi ji spíše natrénoval nebo ztrácel?
budu zase moct do velkých hor, nebo na menší skalky prostě lozit.
Lezení s novačkou báječný - romantika, dobrodružství, pohoda, sranda... všechno bylo. Takže co se tohohle mýho „tréninkovýho plánu“ týče, tak jsem ho nesplnil. Trpělivost nebylo kde natrénovat.
8 J: Ptát se, jestli by ses chtěl zase do Chamonix vrátit, myslím, nemá smysl. Protože Chamonix má svoje kouzlo a vábí zpět. Takže má poslední otázka zní, proč by ses chtěl do Chamonix vrátit? Pomýšlíš na něco konkrétního?
8 L: Kam za lezením se chystáš příště? Pokud by zase vyšly velké hory, tak by to byla paráda. Ale přece jen jako nováček jsem závislá na někom zkušenějším, protože některé věci prostě neumím. Ale co neumím, se postupně naučím a
Na zeleninový salát s kozím sýrem a olivami… Tam toho je… tak potom třeba Grandes Jorasses? Janča Grimová , Lájoš
Věřte x nevěřte Letos jsem nějak nestihl něco nového napsat. Tak jsem vylovil z PC cosi hodně starýho. Možná to bylo i někde publikováno, tož se případně omlouvám za opáčko… Nade mnou září ostrá světla. „Tak, pane Novák,položte se a nebojte se, my Vás dáme dohromady... Sestři, můžeme začít“. Slova lékaře mizí někde v dáli nade mnou a já se začínám propadat do neznáma... Stojím u Něho a nevěřím vlastním očím. Tedy těžko to nazvat vlastní oči, když mé oči spolu s Ním leží na operačním stole. Nejistě pozoruji doktora, jak do mne právě zařízl skalpel... Haloooo! „Člověče, civíte na sebe, jak kdybyste spadl z Marsu. Nechte toho a pojďte se k nám posadit.“ Otáčím se za hlasem, který mne právě oslovil. Nikdo mimo
lokalka.eu
zdravotnického personálu a mne zde není. Jen v dálce za mnou, někde až na konci chodby, sedí neznámí muži. „To voláte na mě?“ ptám se nesměle. „No ovšem, zřejmě jste tu poprvé, to víte, máme více zkušeností...“ zněla odpověd. Vyšel jsem pomalu z operačního sálu a zamířil váhavě k nim. „Dobrý večer, pánové,“ zdravím vylekaně osazenstvo, a ihned dodávám : „Ale nerozumím tomu.“ „To nevadí, to nevadí, jen se klidně posaďte, já Vám to vysvětlím.“ povídá jeden z nich a pokračuje:
59
„Jmenuji se František Malík, a jsem vysokoškolský profesor. Toho času ležím na III. Chirurgickém oddělení zdejší nemocnice a prof. Klepetko, no ten známý chirurg, mne právě operuje srdce. Tohle je kpt. Procházka,“ ukazuje na pána po jeho pravici, „člen naší armády a toho dávají dohromady tady na „jedničce“ po autonehodě. Škaredý karambol!“ „Tohle je zase p. Černý, a tohle pan ing. Vrána...“ Postupně jsem se dozvěděl, jak se jednotliví pánové jmenují, jaké mají zaměstnání, ale hlavně, ve které části této nemocnice se právě nalézají a co jim operují... Bylo toho na mne trochu moc. Nejprve ten pohled na sebe sama a teď ještě ti ostatní. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Cožpak je možné, aby někdo byl tady a zároveň i tam ? Tělo na stole a duch si hověl v křesle ? „A teď by bylo slušné, kdybyste o sobě něco řekl i vy“ vybídl mne pan profesor. „Ach, ano samozřejmě,“ koktal jsem ze sebe, „promiňte, nějak mi z toho jde hlava kolem.“ „No jmenuji se Václav Novák a jsem,“ chvíli váhám co vlastně jsem, „jsem horolezec.“ „Ale to né“ vykřikli téměř současně. „No lezu. Na skály, v horách, a tak. Seženu peníze a jedu někam do hor.“ povídám. „Ale né, a já jsem si myslel, že si povykládáme, něco nového si poslechneme, a ty zatím jsi horolezec...“ „Tomu nerozumím, cožpak horolezectví je něco špatného ?“ tvářím se nechápavě. A trochu popuzeně. Tihle pánové, nebo ať je to co je to, zřejmě sportovali naposledy na spartakiádě. Tak nemají co kecat...
60
„Ach ne...“ ozval se teď ten inženýr, „Ale víte, s horolezcem jsme si nikdy moc nepovykládali. Odešel, než si stačil přisednout.“ A ukázal výmluvně prstem do nebe... Tak dost. Bdím nebo spím? Jdu na plánovanou operaci s meniskem a oni mne zde odepisují a posílají do hrobu. „Tak pánové,podívejte se. Jsem nějakej Venca, a v nemocnici jsem proto, protože mně nějak pobolívalo koleno, no vod těch pádů na skalách už mám v háji menisky. Ale rozhodně chci stihnout ještě celou letošní lezeckou sezónu.“ vysvětluji trošku kostrbatě. „Tak vy nejste zraněný? Nebyl zasypaný v lavině? Trefený kamenem nebo zmrznutý na kost ?“ volají jedním dechem. „Ne to nejsem.“ zní má odpověď. „Sláva, sláva. AŤ ŽIJE PAN NOVÁK!“ Jsou to rapli, napadlo mne. „Víte pane Novák,“ povídá trochu dojatě ten profesor, „vy jste první horolezec, který nám hned neumřel. A už jich bylo!“ a pokračoval : „My, jak tady sedíme, jsme prolezlí nemocemi skrz na skrz. Já mám za sebou pět operací, kolega osm a p. Černý - posunovač na dráze - dokonce jedenáct. Posledně byl na stole osm hodin, když ho přimáčkla lokomotiva. Viďte pane Černý... No a za ten čas jsme se docela dobře skamarádili.“ „A když už jste tady v nemocnici s obyčejným kolenem a ne kvůli lavině, tak toho musíme patřičně využít. Víte, já jsem si vždy, když se s námi rozloučil nějaký váš „spolulezec“ - říkám to správně pane Novák ?“ „No, znamená to něco jiného, ale já vám rozumím,“ odpověděl jsem. „Tak dobrá, když jsem tedy viděl umírat nějakého horolezce, ptal jsem se sám sebe, co ho vede k tomu, že tak hazarduje s živo-
lokalka.eu
tem, neváží si zdraví a co ho táhne do těch studených opuštěných hor.“ „A věříte, že jsem o tom takto nikdy nepřemýšlel?“ zarazil jsem se. „Tak co lidi táhne do hor? Proč začínají lézt?“ doráželi. „Víte panové,“ povídám s úsměvem, „je spousta možností jak a proč začít s horolezectvím. Spousta lidí začala jen proto, že to jeho kamarád zkusil dříve a nahecoval je k tomu. Někdo začal, že se narodil v horolezecké rodině, někdo proto, že doufal, že se stane hrdinou v očích nehorolezců. Někdo bere lezení jako výkonnostní sport. Trénuje třikrát denně, skládá harmonogramy lezecké přípravy a těší se, že získá titul mistra světa. A někdo přijde do horolezeckého oddílu jen proto, aby se seznámil s novými lidmi a mezi nimi našel partnera či partnerku.“ „Že by někdo riskoval život na skále pro ženskou? To se mi nezdá,“ mručel profesor. „A s tím riskováním, to je taky diskutabilní,“ pokračuji, „někdo se soustavně přejídá, pije alkohol, kouří. Může se říct normálka. Ve skutečnosti riskuje. Dostane vředy nebo infarkt a je s ním ámen. Víte kolik lidí se zraní na silnicích? Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na p. Procházku. A vy se pozastavujete nad tím, že někdo se stane horolezcem. Každá lidská činnost v sobě nese nějaké to „riziko podnikání“, jedna větší, jiná menší. Ale každý by si měl toto riziko zvážit a rozhodnout se - ano či ne. Ale každý za sebe ...“ „No, to zní docela rozumě, ale vysvětlete nám, proč tolik horolezců v horách zahyne.“ pokračoval lačně v diskusi profesor.
lokalka.eu
„Hm, prostě smůla.“ „Smůla, jistě, smůla,“ převalovali na jazyku mou odpověď ostatní. Asi čekali něco méně všedního. Hm, smůla. „Tak já se loučím a s Bohem“ ozval se nečekaně p. Procházka. Zvedl se a odcházel směrem k operačním sálům. „Co se děje ? Kam jde?“ ptám se nechápavě. „Nezvládli to,“ řekl potichu profesor. „Jak nezvládli? Kdo nezvládl?“ křičím. „Operace se nezdařila,“ přidal se inženýr. „Měl smůlu, jako ti tvoji horolezci...“ dodal profesor. Konečně jsem pochopil... Halooo, Halooo, Pane Novák! Probuďte se. Jak se cítíte? Řekněte nám něco. Nade mnou září ostrá světla. „HM,MLMLMLML,“ snažím ze sebe něco dostat, uuuuž jje tto dobrý. „Tak jsme hotovi, a zítra jdete domů.“ A pane Novák, nezdálo se Vám něco, někteří pacienti na narkózu reagují všelijak, vyzvídá sestřička. Mně, něco? Ale kdepak. Hlavně, že budu za pár týdnu zdráv a znovu hrrrrrrrrrrr na lezení. PS : Tento příběh je smyšlený, ale přesto se domnívám, že se mohl stát, občas stává nebo možná v budoucnu někdy stane. Tak hrrrrrr a opatrně v nové lezecké sezóně. Marek Žák
61
Severní kuloár „Direct“ na Dru v jednom 20ti hodinovém zátahu (nahoru a dolů), M8 OS. Stály tam. Vyzývavě krásné, nádherně svůdné. Cítil jsem, že mne pozorují. Něco si šeptaly. Stály tam. Dvě sestry. Nesměle jsem pohlédl na menší z nich. Přitahovala mne a náhle se mi zachtělo ji poznat. Celou, zdola až nahoru. Od temné hlubiny, jíž brání se v místech, kde se její tvary rozšiřují až po ladné křivky tenkých pramínků, jež stékají po jejím boku tam, kde dotýká se svojí sestry. Přitahovala mne její chladná krása, pevnost a přísnost s jakou odrazuje ty, jenž by si s ní chtěli jen tak užít. Chci jí poznat čistou, přímou a na první pokus. Jmenuje se Petit Dru. Věže Dru (3754mnm) jsou posazeny nad ledovcem Nant Blanc, kousek od městečka Chamonix ve sladké Francii. Severní kuloár, který se táhne mezi věžemi Dru (N Couloir of the Bréche des Drus) protíná dvousetmetrová skalní bariéra. Někdy na Silvestra roku 1973 touto bariérou prostoupila italsko-francouzská dvojka Walter Cecchinel a Claude Jager. Nelezli však ve spádnici kuloáru, ale zvolili linii mírně vlevo a vyhnuli se tak nejstrmějším místům, která stráží přímý směr. Obtížnost této 900m dlouhé linie udali 5c/A1. Dnes lze tento směr přelézt volně za M7+. O dost těžší přímý směr, zvaný N Couloir Direct, vylezli až silní američtí lezci Rick Accomazo a Tobin Sorenson v srpnu roku 1977. Povídání o jejich výstupu lze nalézt zde (http://www. supertopo.com/tr/Dru-Couloir-Direct-First-Ascent-1977-Tobin-Sorenson-and-Rick-Accomazzo/t11425n.html).
62
Do roku 2008 byla cesta přelezena pouze technicky s několika místy za A2. Volný (onsight) přelez se podařil až známé slovinské dvojici Andrej Grmovšek a Marko Lukić (mající volné přelezy cest jako NoSiesta-Jorasses, Couzy-TreCime, …). Obtížnost volného přelezu udali za přísných M8 (poté, co v Chamonix přelezli a shodili několik cest z M9 na M8). Ihned po volném přelezu v roce 2008 jsem cestu začal sledovat. Grmovšek s Lukićem měli ve výlezovém komíně nateklý pořádný led. V roce 2009 už tam led nebyl (viz foto srovnání podmínek v roce 2008 a 2013). Několik let jsem čekal, abych nabyl jistoty, že led už znova nenateče. Porovnal jsem si obrázky z roku 1977 a po roku 2008, abych zjistil, že cesta půjde přelézt asi už jen jako drytool jelikož led zmizel i z ostatních těžkých délek. Cesta tak ztěžkla, ale zase nabyla na přitažlivosti. V dubnu roku 2012 ji v takto suchém stavu přelezl silný americký tým Maury Birdwell a Jesse Huey. Fotky a video z jejich výstupu lze najít zde: http://www.alpineexposures.com/blogs/chamonix-conditions/5916109-dru-north-couloir-direct, http://vimeo.com/40253797 ). To bylo poslední popíchnutí, abych se do cesty vypravil i já. Vzhledem k počtu těžkých délek to chtělo pořádného parťáka, který je schopen střídat. Stoupa si utrhl břišní svaly, ale dal mi za sebe silnou náhradu – univerzálního vojáka zvaného Stračena, asi proto, že je „silný jak býk“.
lokalka.eu
A i když to byla jeho první výprava do velkých zimních hor, zvládl to na výbornou. Chtělo to tréning. Hodně tréningu. Jak říká Stračena - krutotréning. Celou zimu jsme drtili fixy na umělé drytoolové stěně v Olympii, až nám síla stříkala z kalhot. A pak jsme vyrazili. Ve třech, ještě s Pavlíkem Nesvadbovým, co by fotografem a zkušeným horolezcem. Obligátní dvanáctihodinová cesta přes noc z Brna do Chamonix, v Argentiere pod lanovkou sbalit vše tak, aby nic nechybělo, výjezd na Grands Montet - a už je vidíme – Les Drus. Ještě pár hodin
lokalka.eu
šlapání pod nástup, zakopat stan a dát pár hodin spánku než nás ve 2:00 probudí sladká melodie Stračesova budíku. Okrajovku už měli porenčovanou další Krasoví lezci, kteří se na Dru pohybovali – Dušan s Milanem (díky kluci za sirky!). První třetinu stěny lezeme souběžně za svitu čelovek. S rozedněním štandujeme na rozcestí Klasika-Direkt. Vše probíhá přesně dle časového plánu vypracovaného za tepla mojí kanceláře. Naštěstí nás nezdržuje budování štandů, protože Direktem se slaňuje z Klasiky. Pod dvěma klíčovýma délkama se zastavujeme a vaříme. Nad námi se
63
zvedá osmdesátimetrový, kolmý, místy převislý, kout. Působí spíš depresivně, než obtížně. Led žádný, jen volné kameny zaklíněné v temné škvíře širočiny táhnoucí se pravou částí koutu. Zhltnu dvě tyčinky a už krájím první metry adrenalinového dobrodružství. Avšak mysl se rychle uklidňuje a srdce se plní endorfiny. Autopilot se nenechá vyřadit ani morálovějšími kroky po lištách ke konci více než padesátimetrové délky. Předávám Stračesovi otěže do poslední těžké délky, která nás dělí od pokračování kuloáru. Jeho velikost bot č.46
64
perfektně padne do úzkého komínku táhnoucího se jako had k modrému obzoru. V délce je několik starých skob a Stračes umně využívá svých předností a technicko silových finess, aby se dostal pod klíčový převísek. Neustálý proud kamenů dává tušit, že pevnost skály v těchto místech značně polevila. Ne tak Stračes. Poslední brutální fix, s pěstí níž než jsou bradavky a už dosahuje do tenkých smrkanců ledu. Mocné „zruuuš“ se jak medicinbál řítí koutem a my máme otevřené dveře k poslední třetině cesty. Stojíme tam, kde se klasika napoju-
lokalka.eu
je zpět do Direktu. Ještě však není vyhráno. V loňském roce lezly klasiku a museli to zabalit dva silné slovenské týmy – a to dvě délky pod vrchem. Vaříme hrnec ionťáku a přikládáme pod kotel. Posledních osm délek lezeme souběžně. V srdci mi buší tisíc koní a s posledními paprsky slunce stojím v sedle mezi Velkou a Malou Dru. V dálce vidím Grand Jorasses. Za sebou mám vrchol SansNom, kde jsme s Mejlem před rokem stáli. Popolézám kousek dál, až tam, kde má moje Petit Dru tvář. Sehnu se a jemně
lokalka.eu
li políbím. Jen tak lehce, aby si ani nevšimla, že jsem zde byl. Ona ani neví, kdo jsem, ale já ji moc dobře znám. Konečně. Konečně se za sněhovou převějí objevují i moji dva kamarádi. Okamžitě sundávají sedáky a mojí milovanou Dru pošpiní svýma… ale co, i tohle patří k lezení. Já ji budu mít v srdci stále čistou, neposranou. Dáváme se na cestu dolů. Čeká nás sedmnáct slanění. V horní třetině vrtáme jedny abalakovy hodiny za druhýma. Střední pasáž má erární štandy ve skále a ve spodní třetině je třeba dobře hle-
65
dat, ale nakonec se vždy něco našlo. Po pěti hodinách jsme dole u odtrhovky a těsně před 2:00, tedy přesně podle plánu, do 24 hodin, jsme zpátky u stanu. Další den nás čeká jen tříhodinová cesta zpět nahoru na Grands Montet, kde si se Stračesem dáváme závody
v rychlolezení s obřím batohem a věnujeme se slalomu ala Tomba la bomba po sjezdovce do Argentiere! A pak už jen hořká plzeň, co smyje i tu nejsladší vůni a srovná i ty nejhlubší rány tak, aby bylo vždy zas kam jít dál.
Tipy na materiál (pozor spoiler!): Lezli jsme na jednoduchém 60m laně Singingrock Icon Dry 9.3, ale měli jsme na sobě navázanou i statiku STATIC R44 pro fotografa. V délkách lezených souběžně byl každý na jednom laně a lezli vedle sebe. Na slanění by se hodily 70m lana. Obešli jsme se bez skob, jen sada friendů (Camalot od C3 vel.00 po C4 vel.3) a sada vklíněnců (13ks WildCountry Rocks) doplněná pár vklíněnci Superlight WC (5ks). Tři skoby byly v záloze. Cepíny, mačky a 8 šroubů do ledu Raveltik (dva dlouhé, dva krátké a čtyři střední), 20m 6mm prchačky a háček na abalakovy hodiny.
10 krátkých presek Singingrock VISION, 8 dlouhých presek složených z 60cm 8mm dyneema smyček a VISION karabin, 4x120cm 8mm dyneema smyček. Drytoolové rukavice Blackdiamond Pilot a Torque. Pro tento výstup jsem k plné spokojenosti použil trenýrky od Versaceho a následující kolekci od Tilaku: primaloft triko (Serak), primaloft vesta s kapucí (Rogan), bunda s kapucí zateplená Climashieldem XP (Ketil) a lehoučká nezničitelná goráčovka (Stinger). Bača
Pod Parou 2013 SCÉNÁŘ 1. INT. POKOJ – DEN Arny nervózně vyhlíží z okna, popochází po pokoji a dívá se na hodinky. Mimo záběr zvoní telefon. Arny k němu rychle přechází a zvedá ho. Je slyšet hlas: PIKÁČ „Arny, tak za pět minut jsme u tebe!“
66
ZATMÍVAČKA: 2. EXT. V AUTĚ – TMA Auto se rychle řítí tmou, je slyšet pískání gum. Na osoby v autě není vidět. Je slyšet zvonění telefonu. přiopilý hlas v telefonu „Zdar volé... Ssiměl ten plánek udělat líp... Sme to hledalí a našlisme akorát hosopodu... Jak setam dostaném?“ lokalka.eu
PIKÁČ „Vždyť je to úplně jasný! Projedeš kolem kostela, první doprava, druhou doleva... Pak se za vesnicí dostaneš na rozbitou cestu a po ní pojedeš dál, do lesa, až narazíš na louku po pravé ruce a tam necháš auto...“ lokalka.eu
přiopilý hlas v telefonu „No tak tam na nás radši počkéjte, jó?!?...“ STŘIH: 3. EXT. LES – TMA Lesem jde skupina (15) lidí, vidět jsou jen světla čelovek. Je slyšet praskání
67
větviček a padání kapek na funkční oblečení.
tí se ze skupinky ozve několik různých mužských hlasů: „Pojď!“
STŘIH: 4. EXT. LES – NOC Ohniště, hoří oheň, kolem ohně v kroužku sedí skupina, která byla ve scéně 3. Do scény přichází z lesa 3 postavy. mužský hlas „Tak jste to konečně našli?!“ přiopilý hlas „Co bečká, už je naražená?“ Skupina lidí kolem ohně propukne ve veselý smích.
STŘIH: 7. EXT. LES – DEN DETAIL – prach magnézia. Po maximu (celý záběr teméř bílý) magnézium mizí a ukazuje se záběr na CELEK – pokrýt co nejvíc bouldrů a postav (35) – někteří lezou, někteří chytají, někteří podporují. Záběr potom zoomovat na jednotlivé lezce, vypíchnout DETAILY (zvedání ze sedu, zalamování prstů, mádžování, naskakování na pupek, průhledy mezi nohama, krev na rukou, nadávky). Mezi jednotlivými DETAILY vždy STŘIH Mezi další DETAILY prokládat CELEK - postupující polohu slunce na obloze s prodlužujícími se stímy stromů. Smyčka (neúspěšných) pokusů a pádů na jednom bouldru. ÚNAVA * ÚSILÍ. Skončí vyvrcholením, obraz se zmrazí, výkřik radosti.
STMÍVAČKA: 5. EXT. LES – RÁNO Je slyšet zpěv ptáků, Slunce prosvítá skrt stromy a osvětluje postavy porůznu spící ve spacácích. Do poklidného záběru – práskání větviček. KAMERA na místě jakoby hledá zdroj zvuku. Po chvíli nachází dvě postavy v dáli – skrz stromy v lese, zoom na ně. Pikáč a Arny dočisťují balvany. STŘIH: 6. EXT. LES - DEN KAMERA – CELEK – les s balvany. Zvuky lesa prořízne bojový výkřik, následovaný mnohohlasým: „Pojď! … Dávej“. Následuje další výkřik a po něm okamžitě mnohohlasem: „Pěkněěěě!“ KAMERA se přibližuje ke skupince bouldristů. Přiblížení až do DETAILU výrazy obličeje – jak chytačů a lezce, tak hecující skupinky okolo. Rychlé střídání záběrů. Dalšího lezce (žena, elasťáky, tílko) sledujeme, jak leze tento bouldr od začátku až na vrchol. Scénu zdramatizujume uklouznutím na stupu. Lezkyně ale ustojí a pokračuje dál. Při uklouznu-
68
PROLÍNAČKA: 8. EXT. LES - PODVEČER Pivo tekoucí z pípy. Zesiluje se křik dětí, štěkání psů a cinkání krýglů. DETAIL kojení dítěte#1, STŘIH, DETAIL pití piva, STŘIH, DETAIL kojení dítěte#2, STŘIH, DETAIL pití piva, STŘIH, DETAIL kojení dítěte#3, STŘIH, DETAIL pití piva, STŘIH, DETAIL kojení dítěte#4, STŘIH, DETAIL pití piva, STŘIH, DETAIL kojení dítěte#5, STŘIH, DETAIL pití piva, STŘIH, DETAIL kojení dítěte#6, STŘIH, DETAIL pití piva – celý („lokálkovský“) - půllitr na ex (reklama). PROLÍNAČKA: 9. EXT. LES – ŠERO
lokalka.eu
DETAIL na banner SINGING ROCK (reklama) Oddálení na CELEK shora – všichni sedí kolem hořícího ohně, někteří si opékají špekáčky, někteří popíjejí pivo. Mimo záběr promluví Pikáč. V průběhu řeči si ho najde KAMERA. PIKÁČ „a s celkovým počtem 2.840 bodů se na prvním místě umístila... Marťa!“
pouhých 64 pokusů se na prvním místě umístil Lukin!“ Lukin přichází – DETAIL ruce (gratulace), STŘIH, DETAIL úsměv Lukeho, STŘIH, DETAIL úsměv Pikáče, STŘIH, DETAIL úsměv Arnyho. KAMERA sleduje přechod Lukina na bednu. Přidává se potlesk. Zoom na celou bednu se všemi finalisty. Potlesk trvá, obraz se zmrazí.
Marťa přichází – DETAIL ruce (gratulace), STŘIH, DETAIL rty (polibek) PIKÁČ „a tohle asi všichni trochu čekali. Nicméně rozhodly až pokusy - s celkovým počtem 3.500 bodů na
PROLÍNAČKA: 10. EXT. TMA Kontrast tmy a nasvíceného bílého mračna magnézia. Potlesk trvá, občas se přidá pískot.
Do záběru najedou červené titulky: POD PAROU 2013 8. DÍL – ZÚČTOVÁNÍ PIKÁČ A ARNY © „POD PAROU 2013“ © 3D BOULDERINGOVÉ ZÁVODY POD ŠIRÝM NEBEM GPS: 49°30’15.681”N, 16°23’20.019”E ZALOŽENO ROKU 2006 – LETOS JIŽ OSMÝ ROČNÍK ODKAZY: LOKALKA.EU PODPAROU.RAJCE.IDNES.CZ YOUTUBE.COM/PLAYLIST?LIST=PLPDIRHSKFW1JKFXRUP22QF3KUFLYP6CUA * SPONZOŘI SK HO LOKOMOTIVA BRNO SINGING ROCK PIDI KÁMA * DÍKY * ... TO BE CONTINUED ...
lokalka.eu
69
