Logika a všeobecné vzdělání

Logika a všeobecné vzdělání Ludmila Dostálová Úvod Logika tradičně byla součástí všeobecného vzdělání, protože je velice účinným nástrojem k analýze smyslu výpovědi, ale byla z něj postupně vytlačována, především pro svou exaktnost a zdánlivou obtížnost. Cílem mého příspěvku tedy je ukázat, že logika by se opět měla stát nedílnou součástí všeobecného vzdělávání. V současné situaci by bylo nesmyslné chtít toho dosáhnout

zavedením nového školního předmětu. Navíc lze žáky

vychovat k logickému způsobu myšlení mnohem přirozeněji, bude-li logika organickou součástí všech předmětů. Logika by se proto měla stát součástí vzdělání všech učitelů bez rozdílu. Za zásadní pak považuji přínos logiky pro výchovu k občanství a k výchově svéprávné, samostatně se rozhodující osobnosti vůbec.

Co je logika Podívejme se nejprve na to, co je logika, resp. ta část logiky, která by měla být součástí všeobecného vzdělání. Většina lidí má dojem, že logika je cosi nesmírně obtížného, obyčejnému člověku zcela nedostupného. Na jedné straně mají částečně pravdu, na druhé se však hluboce mýlí. Logika, podobně jako matematika, je oborem se širokou škálou obtížnosti. V matematice stojí na jedné straně diferenciální počet patřící na univerzity a na straně druhé malá násobilka, kterou musí zvládnout každé děcko. Stejně tak i logika, jako věda, je skutečně přísně abstraktní a formální disciplinou, která si klade nemalé nároky. Na druhé straně však i logika má svou malou násobilku, která může dobře posloužit komukoliv. Jenomže tato skutečnost se ze všeobecného povědomí už dávno vytratila a logika byla vykázána pouze na akademickou půdu. A při tom je logika něčím, co je lidstvu dáno od přirozenosti - logika, to je princip a základ lidského způsobu uvažování. Člověk, pokud opravdu (racionálně) myslí, nemůže myslet jinak než logicky. Tento lidský způsob uvažování se odjakživa řídí týmiž zákony a sleduje tytéž postupy. Logika jako věda pak nedělá nic jiného, než že tyto zásady popisuje a dále zkoumá tak, aby se jim dalo snadno naučit.

Moderní definice říká, že logika je věda o správnosti lidského usuzování. Aristoteles o logice mnohem poetičtěji řekl, že je hledáním pravdy. V obou dvou případech však je logika chápána jako nástroj – nástroj, který nám má pomoci rozpoznat, které myšlenkové postupy jsou správné a které nikoliv, a v důsledku toho zjistit, co je pravdivé a co ne. Sama o sobě logika nemůže určit, co je pravdivé a co nikoliv, dokáže však stanovit, za jakých podmínek by výpověď byla pravdivá, respektive, je-li pravdivá za podmínek, které jsou stanoveny. Jinými slovy, logika nám umožňuje zjistit, co všechno je ještě pravdivé, je-li pravdivé to, co už víme. Důležitá je ona podmínka, "je-li pravdivé to, co už víme". Logika totiž může odhalit pouze poznatky, které jsou obsaženy ve vědění, které už máme, ač si jich nejsme bezprostředně vědomi. Příklad: "Když vím, že všechny muchomůrky jsou jedovaté a to, co držím v ruce muchomůrka je, nepotřebuji ji sníst, abych věděl, že je jedovatá." Klasická logika,Olomouc 1995)

(Štěpán, J.:

To, že tato konkrétní houba je jedovatá, je nový poznatek, ale je už

obsažen v předchozím vědění a proto se o jeho pravdivosti není třeba nijak dál přesvědčovat. Druhá podstatná věc je, že logika je nástroj. Prostředky, které nám poskytuje, k ověření správnosti myšlenkových postupů a podobně, nevyžadují žádné zvláštní znalosti. Jde o způsob uvažování, který je člověku dán od přirozenosti. Každý člověk, má-li dostatek času, dokáže najít logicky správný postup. Logika nám však dovoluje si tyto mechanismy výslovně uvědomit a případně se jim mechanicky naučit, abychom je nemuseli pokaždé znovu "objevovat". Je to podobné jako s násobilkou. Příklad 6x6 můžeme buď pořád dokola počítat 6+6je12+6je18+6je24+6je30+6je36 - nebo se jednou pro vždy mechanicky naučíme, že 6x6je 36. Násobilka sama o sobě nedává žádný smysl. Ten získává jenom díky tomu, že to je mechanický postup (jakási zkratka) mnohem jednodušší, než vlastní výpočet, který zakládá její smysl. Podobně i logika nám nabízí řadu mechanických postupů, které nám zaručují správnost úsudku, aniž bychom nad ním museli zvlášť přemýšlet. V myšlení některého člověka je logický přístup samozřejmý a zřetelný na první pohled, u jiného nikoliv. Logika však poskytuje (čistě mechanicky naučitelné) prostředky, jejichž zvládnutí může tento rozdíl odstranit nebo alespoň zmírnit. Lidé totiž v uvažování dělají stále stejné chyby a nechávají se strhnout k týmž ukvapeným závěrům. Logika nabízí několik základních pravidel a záklopek, které umožňují včas si všimnout kritického místa, zastavit se a správně jej vyřešit.

Přínos logiky k všeobecnému vzdělání Historický exkurs K tomu, abychom viděli, co by logická výchova mohla přinést všeobecnému vzdělání, stačí abychom se podívali na její počátek. Na rozdíl od většiny ostatních oborů má logika jako věda přesně vymezený okamžik vzniku a tím je Aristotelovo dílo. Jistěže Aristoteles mohl navázat na celou řadu předchozích dílčích poznatků, ale jako první se otázkami lidského myšlení zabýval soustavně a vytvořil z těchto poznatků ucelený teoretický systém. Proto mu titul zakladatele logiky právem přísluší. Jeho úsilí nebylo výsledkem nějakého soukromého zájmu, ale naopak reakcí na velmi aktuální společenský problém jeho doby. Tímto problémem (otevřeným už po několik generací) bylo působení sofistů. Sofisté sami o sobě s nadsázkou hlásali, že učí moudrosti. Avšak to, čemu se jejich žáci u nich chtěli hlavně naučit, bylo, jak zaujmout čelní postavení v obci. A k tomu bylo především třeba přesvědčit ostatní o své pravdě. Sofisté proto z čistě praktických důvodů byli prvními filosofy, kteří obrátili svou pozornost k jazyku a pravidlům argumentace. Jejich jazykové analýzy a rozbory argumentace jsou pozitivním přínosem logice. Na druhé straně se však řídili heslem, že účel světí prostředky. U argumentace si sofisté nejvíce cenili její úspěšnosti a nikoliv správnosti, což ovšem bylo přirozené vzhledem k jejímu praktickému účelu. Sami nepokrytě prohlašovali, že učí, "kterak učinit slabší důvody silnějšími" (Protagoras Zl. A21 a B6b z Aristotela).

Čím větší byl nesmysl, o kterém dokázali své posluchače přesvědčit (resp.

který museli jejich posluchači přijmout, ač s ním zásadně nesouhlasili, a to jen proto, že jej nedokázali vyvrátit), tím větší byl jejich věhlas i počet žáků. A to je také patrně hlavním důvodem vzniku slavných sofismat. Ačkoliv tedy Aristoteles mohl ve svém úsilí navázat na takovou tradici, kterou představovalo Sokratovo a Platonovo působení, lze oprávněně předpokládat, že bezprostředním impulsem jeho úsilí stanovit přesná a jasná a také srozumitelná pravidla argumentace bylo působení sofistů a konkrétní potřeba vypořádat se s jejich klamnými úsudky a zavádějící argumentací. Přínos logiky všeobecnému vzdělávání tedy spočívá v tom, že logika zvyšuje schopnost zorientovat se v problému a tím i možnost správně jej vyřešit. Dále pak podporuje schopnost vytvořit si vlastní názor a především nenechat se přesvědčit chybnými argumenty, což je nezbytným předpokladem kvalifikovaného samostatného rozhodování a snižuje

nebezpečí manipulovatelnosti. To jsou schopnosti nezbytné v každé době a v demokratické společnosti především. Proto by měly být součástí vzdělání každého občana.

Logika je formální věda Hlavní předností logiky je její zaměření na formu a nikoliv na obsah toho, s čím pracuje. Málokdo si totiž uvědomuje, že formální uspořádání (struktura) řešeného problému nebo zpracovávaného tématu je přinejmenším stejně důležitá jako vlastní věcný obsah. Žádné informace se nikdy nevyskytují jen tak vedle sebe. Jsou vždy součástí nějakého širšího celku a souvisí s jeho ostatními částmi. Trochu to připomíná skládačku puzzle - některé její dílky sice mohou dávat smysl samy o sobě, ale zpravidla jej dávají teprve tehdy, až se zasadí na své místo do celkového obrazu. A dílek, který hledáme, musí na své místo zapadat nejen svým obsahem, ale také tvarem (formou). To, že je logika formální vědou znamená, že jí zajímá výhradně struktura a uspořádání, nikoliv věcný obsah. I obsahově naprosto odlišné problematiky mohou totiž mít stejné uspořádání (způsob zpracování). Formálnost logiky je její největší předností. Bohužel je ale také hlavním kamenem úrazu pro ty, kdo se jí chtějí naučit. Na druhou stranu však překonání této bariéry představuje obrovský krok kupředu – naučí odpoutat se od vlastního obsahu a konkrétních problémů a zorientovat se nejprve ve formální stránce věci. Zůstaneme-li u přirovnání s puzzlem – měla jsem příležitost pozorovat velmi zvláštní metodu jeho skládání. Obvyklý způsob skládání je ten, že člověk hledá dílky, které do sebe zapadají na základě obrazu, který mají vytvořit. Tedy drží se obsahu věci. Metoda, o které chci mluvit, by se dala nazvat čistě formální: Dílky se nejprve roztřídily podle ploch, do kterých s největší pravděpodobností patří (obloha, vodní hladina, domy, stromy atd.). A potom už se jen mechanicky přikládají jeden po druhém na prázdné místo, až jeden na místo přesně zapadne a pokud skutečně (svým obsahem) souvisí s okolím, zůstane tam. Skládání se tak zredukovalo na čistě mechanický postup, u kterého není třeba přemýšlet a lámat si hlavu s tím, které dílky k sobě patří a které ne, protože ono se to nakonec ukáže. To, na čem v tomto případě záleží není obsah ale tvar. Říci, který z obou postupů je lepší, nelze, protože to závisí na ploše, kterou skládáte. Členité plochy se snadno skládají prvním způsobem, protože obsahová souvislost mezi dílky tu je snadno rozpoznatelná. Naopak selhává u jednotvárných ploch, jako je např. obloha, kde je obsahová souvislost často patrná teprve až v okamžiku, kdy

dílek na místo zapadne svým tvarem. V tomto případě je formální metoda mnohem rychlejší a jistější. Naopak u členitých ploch je příliš zdlouhavá, ale k výsledku povede také. Podobně i v myšlení – intuitivní postupy jsou zpravidla rychlejší, i když je u nich větší pravděpodobnost chyby. Naopak postupy čistě formální jsou zdlouhavější, ale jisté a k cíli vždy (dříve či později) dorazí.

Struktura To, že je logika formální vědou, znamená, že její zvládnutí zvyšuje schopnost pracovat i s formální stránkou věci a nenechat se vtáhnout pouze do obsahu. Tato orientace ve struktuře je prvním předpokladem každého správného řešení problému či kvalitního zpracování tématu. Vždy je třeba si nejprve uvědomit, v čem spočívá jádro problému (tématu) a s čím vším a jak souvisí; tj. z jakých částí se skládá, v jakých jsou vzájemných vztazích a které z nich jsou klíčové a které naopak nepodstatné. Výslovné uvědomění si struktury pak zjednodušuje orientaci a zaručuje, že se řešení nerozmělní do podružných detailů. To proto, že struktura je něco, co si lze vizuálně představit a udržet v povědomí po celou dobu, kdy je problém řešen. Začne-li student číst odbornou knihu od první stránky a prokouše se až na poslední, neví na konci zpravidla vůbec nic. Těch stránek je příliš mnoho, než aby dokázal na základě pouhé četby udržovat souvislost a vytvořit si ucelený obraz. Začne-li však od obsahu, zpravidla brzy zjistí, které kapitoly jsou podstatné a klíčové a které jen vysvětlují dílčí momenty. Tato struktura je daleko kratší než vlastní kniha a není problém udržet jí v hlavě po celou dobu četby, takže v kterémkoliv okamžiku četby pak student ví, jaký význam přikládat čtené pasáži a jaká je její návaznost na předchozí i následující. A konec konců nemusí se ani jednat o tak pokročilé problémy. Stačí vrátíme-li se na první stupeň základní školy do hodin slohu – nejdůležitější a také nejméně oblíbenou částí slohové práce byla osnova. Děti se na ní měly naučit uspořádat si své myšlenky a rozvrhnout si prostor pro ně vymezený předtím, než začnou psát. Ze zkušeností své kolegyně vyučující na střední škole vím, že tato schopnost strukturovat téma, mezi dětmi postupně upadá, paradoxně díky přístupnosti informačních technologií. Dokud své referáty mohly dělat jen na základě výpisků knih, odráželo se to, díky

neustálému opisování a přepisování, i na jejich schopnosti nově načerpané poznatky smysluplně uspořádávat. Od doby, kdy mají stále větší možnosti přístupu k internetu a jiným zdrojům, kde stačí označit text a celý ho překopírovat do textového editoru, stávají se z referátů obyčejné "koláže". Rozeznávání struktury a uspořádávání poznatků do systému je nejdůležitější částí vzdělávání a také nezbytným předpokladem pro vytvoření kvalitního výkladu. Vzdělání se nezakládá na pouhém souhrnu velkého množství poznatků ležících vedle sebe. Teprve až v okamžiku, kdy jsou tyto poznatky utříděny a uspořádány do jednotného smysluplného celku, lze mluvit o vzdělání. Děti by si měly od mala zvykat, že ne všechny informace mají stejnou hodnotu, a naučit se mezi nimi rozlišovat a zařazovat je. Lze toho docílit tím, že se budou ve škole setkávat jen se systematicky uspořádaným výkladem a tím, že následně budou nuceny samy obdržené poznatky uspořádávat. Součástí hodnocení by např. nemělo být pouze to, zda si dítě pamatuje maximum informací, ale také to, jak uspořádaně je schopné je reprodukovat. Jak je vidět, schopnost rozeznávat strukturu a vytvářet z poznatků smysluplné celky lze pěstovat ve všech předmětech. Největší možnosti v tomto ohledu se nabízejí v rámci slohu, protože tam děti dostávají nejvíce prostoru k samostatnému vyjadřování svých myšlenek. Na druhou stranu by to ovšem nemělo dosáhnout takového extrému jako např. ve Spojených státech, kde žáci nepíší už jiné práce než povrchní eseje se striktně stanovenou strukturou. Díky svému zaměření na strukturu nám logika umožňuje zorientovat se i v naprosto neznámé tematice. Bohužel nám sama o sobě neumožní se v této oblasti vyznat. K tomu jsou vždycky třeba speciální vědomosti, které nelze suplovat. Ale i bez přesného vědění logika usnadňuje nalezení věcné chyby. Rozpoznávání struktury a orientace v ní souvisí především se schopnostmi:  Rozlišit příčinu a důsledek  Odlišit klíčové a podružné  Odhalit rozpor Následující příklady by měly ukázat, že tyto schopnosti nejsou až tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Příslušná logická průprava však tento nedostatek může odstranit.

 Příčina a důsledek Rozlišování mezi příčinami a důsledkem a určování vztahu příčinnosti vůbec je zásadním při rozpoznávání struktury a orientaci v ní. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o věc zcela samozřejmou, ve které se nikdo nemůže splést. Přesto patří k nejčastějším chybám, kterých se lidé při uvažování dopouštějí. Z vlastní zkušenosti mohu uvést například seminární četby. O obvyklosti této chyby svědčí i to, že už ve středověku měl tento problém své vlastní jméno – říkalo se mu vysvětlování stínem. Toto označení je odvozeno od následující situace: Otázka: Proč je stožár tak a tak vysoký? Odpověď: Protože jeho stín je tak a tak dlouhý. Samozřejmě, že délka stínu stožáru nám může dát odpověď na otázku, jak je stožár vysoký. Nikdy ale ne na otázku, proč. Délka stínu totiž není důvodem výšky stožáru ale přesně naopak. Snažila jsem se najít nějaký příklad k tomuto problému z konkrétní praxe, ale neuspěla jsem. Příklady, které jsou stručné a srozumitelné, jsou tak banální, že vyvolávají reakci, že takovou chybu nemůže nikdo udělat. A skutečné příklady zase vyžadují příliš dlouhé vysvětlování, než aby byly pro tuto potřebu použitelné. Protože základním vztahem, kterým se logika zabývá, je právě vztah vyplývání a nejdůležitější logickou spojkou je implikace, které obojí jsou velmi podobné právě vztahu příčinnosti, poskytuje kurs logiky dostatek prostoru k naučení se vidět vztah příčinnosti a rozpoznávat ji. Samozřejmě, pokud je v náplni kursu na to kladen patřičný důraz.  Klíčové a podružné Podobně jako se lidé pletou v určování příčin a důsledků, mýlí se stejně často i při určování toho, co je podstatné a co nikoliv. Už staré přísloví koneckonců říká: "Pro stromy nevidí les." Vezměme například četbu odborného textu. Četli jsme na semináři jednu z Feuerbachových přednášek o Podstatě náboženství. Hlavní teze těchto přednášek v podstatě říká, že Bůh není ničím jiným než jen obrazem, který si člověk vytvořil na základě své vlastní podstaty. Tuto tezi pak Feuerbach dokládá na příkladech, které ukazují, že rozdíly mezi jednotlivými náboženskými soustavami přesně odpovídají rozdílům mezi společenstvími, která je vyznávají. Protože hlavní teze zabrala jen pár řádků, zatímco uváděné příklady pokryly více než stránku, dověděla jsem se od studentů, že Feuerbach se zabývá rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími. To proto, že pro spoustu příkladů už zapomněli, že na začátku nějaká teze vůbec byla.  Odhalování rozporů

Zákon sporu je základním logickým zákonem. Říká, že totéž tvrzení nemůže být současně pravdivé i nepravdivé; nebo že opaky nemohou platit současně. Nebývá však dostatečně respektován. Zpravidla se nejedná o spor tak očividný jako je logický spor (např. "prší a neprší"), ale spíše o jeho nenápadnější verzi, jako tomu je v následujícím příkladu ze zpravodajství: "Prezident odjel na oficiální zahraniční cestu. Navštíví Polsko, Německo, Franci, Velkou Británii a Spojené státy. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu však zrušil všechny návštěvy v zámoří." Podobných nedopatření bychom našli nejen v tisku, ale i při výkladech celou řadu. Rozpor je tedy vždy signálem chyby. Mezi pravdivými tvrzeními (fakty) totiž rozpor být nemůže. Tato chyba je buď úmyslná nebo neúmyslná. Je všeobecně uznávaným faktem, že nejtěžším problémem lži je právě udržení konzistence, jak o tom svědčí četné druhořadé romány. Nejčastěji však rozpor vzniká nepozorností, jak ukazuje uvedený příklad. U novinářů bývá příčinou rozporu snaha směstnat do jediné věty co nejvíce nejsenzačnějších obratů. Podobné případy lze ale najít i v pracích studentů, kteří se leckdy nechají příliš unést jazykovým vyjádřením aniž by postřehli, že tím posunuli myšlenkový obsah tak, že v některých případech i přímo odporuje tomu, co uvedli o pár odstavců dříve.

Argumentace Další oblastí, ve které je logika schopna ledacos nabídnout, je argumentace a vytváření samostatného (a kvalifikovaného) názoru vůbec. Děti by od mala měly být vedeny k vytváření vlastních závěrů. I to je schopnost, která se dá vycvičit. Pro demokracii to je naprosto zásadní předpoklad. Občany bez vlastního názoru a bez schopnosti samostatně uvažovat je velmi snadné zmanipulovat. Toho si byli zcela jistě vědomi staří Řekové, když nechávali své syny vzdělávat u sofistů, ať už proto, aby dokázali zmanipulovat ostatní nebo naopak proto, aby zmanipulováni nebyli. Schopnost argumentovat znamená umět najít důvody pro i proti kterémukoliv stanovisku, umět toto stanovisko obhajovat stejně jako mu oponovat. To předpokládá nejen umět nacházet správné důvody, ale také umět poznat, zda důvody druhé strany jsou legitimní. V podstatě ani v argumentaci nejde o nic jiného než opět o strukturu. Prostředky, které se v argumentaci dají používat, se tedy příliš neliší od těch, které se používají při rozpoznávání struktury a orientaci v problematice. Liší se jen jejich konkrétní aplikace. Uvědomí-li si člověk strukturu argumentu, zpravidla mu dojdou i další souvislosti, které třeba ani v

argumentu výslovně řečeny nejsou. A to opět rozšíří jeho schopnost dospět k vlastnímu závěru. Při argumentaci se často postupuje nelegitimním způsobem a to dokonce úmyslně. I tyto postupy, stejně jako postupy správného uvažování, jsou stále stejné a logikou popsané. Lze se je tedy naučit a snadněji potom rozpoznat. Neúmyslné chyby v argumentaci, ale i ty úmyslné, jsou stále stejné a je tedy jen otázkou určitého výcviku vypěstovat si jisté návyky a záklopky, které nám zjednoduší jejich odhalování. Prostor pro tuto výuku by se měl nejspíše hledat v rámci občanské výchovy a základů společenských věd. Schopnost správně argumentovat vyžaduje především následující schopnosti:  najít správné řešení za daných podmínek  odhalit v předloženém řešení chybu (úmyslnou i neúmyslnou)  odhalit v předloženém řešení (skryté i zamlčené) předpoklady a důsledky I v tomto případě je to do jisté míry jen otázka cviku, který lze získat řešením příkladů podobných následujícím. Jsou převzaty z testů, které jsou součástí přijímacího řízení na univerzity ve Spojených státech. Studenti v nich mají ukázat, že v předložených argumentech, které je mají o čemsi přesvědčit, dokáží odhalit chyby nebo stanovit výhrady, se kterými je možné je přijmout. S podobnými argumenty je ale možné se setkat všude kolem a hlavně ve sdělovacích prostředcích jich je celá řada.  Najít správné řešení za daných podmínek "Redaktor kulturního týdeníku musí do nového čísla vybrat pět článků. K dispozici má čtyři divadelní kritiky F, G, H a J a čtyři recenze tanečních vystoupení K, L, M a O. Články musí vybrat podle následujících pravidel: Nejméně tři z pěti uveřejněných článků musí být taneční recenze. Jestliže vybere článek J, pak nemůže uveřejnit článek M. Jestliže vybere článek F, pak musí uveřejnit také článek J. Úkoly: Jestliže redaktor nevybral článek M, který z následujících článků MUSÍ být vybrán? Kolik z přípustných výběrů článků obsahují článek J? Výběr kterého článku připouští pouze jeden jediný výběr ostatních čtyř článků?" Příklady tohoto typu jsou zaměřeny na schopnost zorientovat se v situaci a určit, které varianty za daných podmínek nastat musí a které naopak rozhodně nastat nemohou,stejně jako ty, které nastat mohou, ale nemusí.  Odhalit v předloženém řešení úmyslnou či neúmyslnou chybu

"V jisté firmě byl proveden průzkum týkající se pracovní výkonnosti. Jeho výsledky ukazují, že pracoviště, která mají vyšší výkonnost mají také příjemné pracovní prostředí. V závěru průzkumu se tedy navrhuje zlepšovat pracovní prostředí zaměstnanců, protože tím se docílí zvýšení pracovní výkonnosti." Závěr argumentu počítá s tím, že mezi pracovním výkonem a pracovním prostředím je příčinná souvislost a sice taková, že zlepšení pracovního prostředí má za následek zvýšení výkonnosti. To co, ale průzkum doopravdy zjistil je pouze to, že se tyto dvě skutečnosti vyskytují vedle sebe. O příčinné souvislosti mezi nimi ale nic neříká. Je tedy třeba nejprve ověřit, zda příčinná souvislost nevede obráceným směrem. Zda, například firma nemá předpis, kde je vyšší pracovní výkon odměňován zlepšením pracovního prostředí. Tento omyl chybného určení příčinnosti patří k nejčastějším a zpravidla pramení z ukvapenosti.  Odhalit v předloženém skryté či zamlčené předpoklady a důsledky "Jistá psychologická teorie říká, že šťastní lidé mají mnoho přátel. Stačí ale, abychom si uvědomili, že mnozí slavní hudební skladatelé žádné přátele neměli, a vidíme, že se tato teorie mýlí." Autor tohoto argumentu mlčky předpokládá, že všichni slavní hudební skladatelé byli šťastní. Za tohoto dodatečného předpokladu je argument skutečně platný. Ačkoliv se tedy argument tváří velmi přesvědčivě, neměli bychom jej přijmout, dokud si neověříme tuto dodatečnou podmínku. Většina argumentů, kterými se má zmanipulovat veřejné mínění, využívá právě tohoto mechanismu. Argument vypadá velice přesvědčivě, ale ve skutečnosti jeho platnost závisí na problematickém předpokladu, který se ovšem takticky zamlčí. Cvikem však lze vypěstovat schopnost umět tyto skryté předpoklady odhalovat právě na základě struktury argumentu bez ohledu na jeho obsah. Nemusíme vědět, o jakou psychologickou teorii jde a na základě čeho dospěla ke svému závěru, abychom poznali, že o její nesprávnosti nás tento argument nemůže přesvědčit.

Shrnutí Díky svému zaměření na formu (strukturu) a nikoliv obsah, nabízejí i ty nejelementárnější základy logiky dostatek prostředků k rozpoznávání struktury, tj. odhalování rozporů a uvědomění si souvislostí (rozčlenění na části a vztahy mezi nimi). Ovládnutí těchto prostředků pak zvyšuje schopnosti zorientovat se i ve zcela neznámé tematice, umět najít řešení za daných podmínek nebo v předloženém řešení odhalit chybu, a samozřejmě

schopnost argumentovat. Logika jako součást vzdělání učitelů by měla dvojí účinek. Jednak by přispívala k rozvoji osobnosti samotných učitelů a to tím, že by jim umožňoval zvládat nové poznatky ve větším rozsahu a snadněji získat ucelené vzdělání, pomáhala by jim kvalifikovaně se rozhodovat a vytvářet si vlastní leč objektivní názor. Pokud jde o přínos pro vlastní pedagogickou činnost, schopnost logického usuzování by se měla projevit ve větší kvalitě přípravy na vyučování, především co do systematičnosti a přesvědčivosti výkladu, dále pak při vytváření testů a v objektivnějším hodnocení žáků.

Dosavadní výuka logiky a její metody Až dosud se logika na pedagogických fakultách vyučuje jen ve výjimečných případech a je určena převážně studentům matematiky a základů společenských věd. V těchto oborech má logika své přirozené místo. Matematika totiž bezprostředně využívá celou řadu prostředků formální logiky. A v případě filosofie tu je celá řada myslitelů, kteří se přímo zabývali různými problémy souvisejícími s oblastí logiky. Přinejmenším analytické a středověké filosofii není možné porozumět bez alespoň úvodního kursu do logiky. Je sice pravda, že pro konkrétní potřeby filosofie jsou tyto kursy příliš orientovány na logiku matematickou, ale v případě úvodních kursů to ještě nepředstavuje až tak zásadní problém. Příslušné kursy pro tyto obory jsou pak přirozeně koncipovány v duchu těchto potřeb. Jedná se o přísně teoretický výklad vyžadující zvládnutí poměrně obtížného formálního aparátu moderní logiky. Potřebám všeobecného vzdělávání učitelů tyto kursy pochopitelně nemohou vyhovovat, protože příliš akcentují formální a teoretickou stránku bez ohledu na konkrétní aplikaci. Pokud by se logika měla stát součástí všeobecného vzdělání, bylo by třeba vedle stávajících kursů určených pro matematiku a filosofii vytvořit zcela novou koncepci výuky logiky na pedagogických fakultách. Jejich obsah by se zaměřoval především na problematiku argumentace a teorii informací. Do jisté míry by se jednalo o návrat. Ve starověku a středověku byla logika skutečně pojímána čistě jen jako prostředek a nástroj k argumentaci, a nikoliv jako přísně teoretická disciplina. Prostředky, které k tomu používala, jsou však dnes již překonané a proto tehdejší koncepci nelze pouze převzít. Na druhé straně moderní logika, která má k dispozici prostředky mnohem pokročilejší, se jejich praktickým využitím v této oblasti dostatečně nezabývala.

Závěr Logikou, která by se měla stát součástí všeobecného vzdělávání tedy není ona přísně teoretická disciplina, ale až její aplikace, tj. zásady správného uvažování a argumentace. Tím rozhodně nemám na mysli, že by logika jako teoretická disciplina byla zbytečná. Naopak, její vývoj nabízí stále další a další prostředky, třebaže díky obsáhlému teoretickému aparátu jejich aplikace již není tak bezprostřední, jako tomu bylo na jejím počátku u Aristotela. Často se uvádí, že právě racionalita pocházející ze starého Řecka je nedílnou součástí evropské tradice a zakládá výsadní postavení Evropy ve světě, je klíčem k evropskému úspěchu. A logika je bezprostředním produktem i nezbytnou součástí této racionality. Dokonce panuje názor, že tento způsob myšlení je typický výhradně pro Evropu a zcela cizí neevropským národům. Je-li tedy logika tím, co učinilo Evropu Evropou, je proto až ostudné, že se zcela vytratila ze vzdělávání. Můžete vznést námitku, proč by měla být součástí procesu vzdělávání, když je pro Evropany něčím tak přirozeným, jak jsem se Vám snažila ukázat. V tom případě odpovídám: Podobně jako jiné vrozené schopnosti i logika je lidem sice dána od přirozenosti, ale ne všem rovným dílem. A stejně jako jiné schopnosti (např. hudební či pohybové vlohy) musí být pěstována, protože bez pravidelného cvičení se nerozvíjí a zakrňuje.