Lofoty 18 Radovan Kunc La storia lunga 22 V. Jakubec, J. Mierka Zima v Totes Gebirge 23 I. a H. Erberovi. Fotosoutěž VHS BRNO open 28

contents obsah Úvodník Editorial Comiks Diff & Rence Kyrgyzstánské „žarko“ Czech big wall climbers in Kyrgyzstan‘s Karavishin.

Úvodník Jiří Růžička

2

Roz & Díl Vojtěch Dvořák

2

Kyrgyzstánské „žarko“ D. Janák, M. Holeček, P. Jonák, V. Šatava, J. Kreisinger, J. Doudlebský

4

Galerie Ganku Rybíz

12

Rybníkáři na ledu Mirek Novotný

15

Návrat po letech Aleš Urbanec

16

Lofoty Radovan Kunc

18

La storia lunga A new Slovak route on Piz Badile.

La storia lunga V. Jakubec , J. Mierka

22

Zima v Totes Gebirge The Austrian name „Totes Gebirge“ (The Dead Mountains) sounds hostile, but you can find many skialpinism goals there.

Zima v Totes Gebirge I. a H. Erberovi

23

Fotosoutěž VHS – BRNO open

28

The mutant story -bot-

30

Z MS juniorů do Ospu Petr Solanský

31

Ztracenky Houmles

32

Godula Miroslav Kebrt

36

ČHS J. Ottová, Z. Teplý

37

Kýbl J. Škop, Simona, J. Puš, V. Pavelka, T. Roubal

38

Mix

39

Knihy V. Procházka, J. Růžička

41

Jak a s čím? Lessons.

Jak a s čím? Vladimír Procházka

42

Matroš Climbing gear.

Matroš Vladimír Procházka

43

Galerie Jiří Novák

44

A jdi... D. Janák, R. Tomanec, J. Kuhn-Gaberová

46

Info Some tips for climbing in Rudice - Moravian Karst.

Info Dušan Janák

50

Adam Ondra An effigy of one nine-years-old climber.

Adam Ondra Dušan Janák

52

Survival mládeže „Brendy 2002“ Martin Macek

54

Závody D. Kadlec, L. Návrat, R. Tomanec

55

Hovory z Montany Jiří Růžička

60

Galerie Ganku High Tatras - undepletable source of climber‘s feelings. Rybníkáři na ledu Two young Czechs made Ortler solo. Návrat po letech Aleš shares his feelings from climbing after a number of years. Lofoty Lofots - magical islands in the polar region.

Fotosoutěž VHS – BRNO open Results of a photo competition. The mutant story Are the most famous climbers in fact humans? Z MS juniorů do Ospu Our juniors glowed in Osp. Ztracenky History of climbing on Czech sandstone - Prachov. Godula Godula - a small and interesting climbing area for NorthMoravian sports climbers. ČHS News from the Czech Mountaineers Association Kýbl From our readers. Mix Knihy New books.

Galerie Info- section - Sasso Pordoi (2.950 m) A jdi… Go for it…

Survival mládeže „Brendy 2002“ Youth survival competitions „Brendy 2002“ Závody Competitions Hovory z Montany Epilogue

Titulní strana Závěrečný žlab cestou na Kleinen Pyhrgas, Totes Gebirge foto: H. Erber 3. str. obálky: foto: Petr Hanyš

úvodník

Houmles

komiks

Radost ze života Nedávno jsem dostal mejlíka od „prachovského skokana“ Střihouna a nedá mi to a musím se o něj s vámi podělit. „Těpic, Vládiku, musím ti něco prásknout. Dostali jsme zase jednou s Bobrem vycházku bohnické psýchárny, a tak jsme vyrazili ,škodit’ na Prachov, konkrétně na Šusteckou věž. Já si skočil a pak povídam Bobrovi: ,Ty, Bobře, tady z údolí je docela pěknej komín, ještě není vylezenej, to dáš.’ A šibalsky jsem se usmíval. Věděl jsem totiž, že nedosáhnu z jedné strany na druhou. Po chvíli stojíme pod tím vším, teda spíš ničím, širokým tak, že by projel náklaďák. No pak do toho nalezl a začal si chrochtat. Vylezl asi do deseti metrů stylem ,malajský tygr Sandokan’, ale nějak se rozklepal a vrátil se dolů. Říkal, že se na to vykašle a tak. Ale já vím, jak na něj. Chvilku jsem ho chválil, jak je udatnej a pak zase hanil, jaká je baba, a pak že to zkusím já (uplná blbost) nebo ať to ještě jednou zkusí a půjdeme od toho. Ukecal jsem ho! Když byl výš, než posledně, oznámil, že to nesleze a že musí nahoru. Ve dvanácti metrech si lehnul a dal další dva metry. To už měl provázané pocitové hodinky, kopnul jednu nohou zpátky k hlavě a napřímil trup. Nemohl se nikde pořádně chytnout, aby přetáhl své metrákové tělo ke skále, a jen tak tam levitoval. Pak začal kývat trupem zleva doprava. Určitě prožíval celý život od porodu po Šusteckou věž znovu a znovu v rytmu kývání a tlukotu srdce třetího prince. Nakonec se kmitem dostal na podvrcholovou hranu. Uf! Jen funění gorilího samce se ozývalo z vršku. A pak se začal smát jak ujetej! Bylo mu jasné, že já to budu muset odležet už zdola a od hodinek nahoru si neškrtnu. A bylo to tak. Lezl jsem na druhým a bylo mi špatně. U hodinek jsem přestal chápat. Vytáhl mě nahoru. Řek jsem mu, že je magor a on byl rád!“ Takže hodně přežitého adrenalinu ve stěnách i „civilu“ do toho nového roku 2003.

© watt design 2

3

Kluci ve stěně

V minulé Montanì byla zpráva

Asijská Kalifornie neboli

o prázdninovém podnikání našich horolezcù v Kyrgyzstánu. Protože to byl podnik vydaøený a v rámci souèasného èeského lezení relativnì výrazný, pøinášíme zprávu zevrubnìjší.

Komu se dostal do pařátů časák „Hory“, vyhlížející spíš jako samizdatové vydání současné Montany, případně ještě lépe, kdo ho zažil, tak buď už je na lezeckém odpočinku – jinými slovy má to za sebou, nebo je už značně uzrálej bijec a v nejbližší době ho to čeká. No nicméně byl zde v r. 1986 napsaný článek o Ak-Su. Zněl nějak tahle: věže podobné patagonským kokotům, granit ukradený jak z Yosemit a počas vystřižený ze sanfranciského předměstí. No říkám si jupí-jej to je přesně, co potřebuju, protože ještě se nezahojil můj kožich z podzimního a následně ještě zdařilejšího jarního vý-

4

prasku, kterej jsem utržil společně s Houbou v Nepálu. „Tak do hajzlu přines ty prašule, ať můžu už koupit ty letenky.“ Posledních pár dní před odletem, o kterých jsem byl přesvědčený, že si užiju v klidu, se šmahem změnilo v náramnou pakárnu. Důvod byl prostý. Otík, na kterého jsem s úspěchem navlíknul veškeré zařizování a bordel s tím spojený, čtrnáct dní před startem odřekl. Na jeho obhajobu musím říct, že valnou většinu věcí udělal, ale stejnak je to parchant, protože mi tam docela chyběl. No co se dá dělat, pěkně rozhýbat zatuhlého člobrdu a hurá do

rabóty. Vše se nakonec ustálilo na jedenácti chovancích, kteří dotlačili potřebné peníze. Tím pádem se stali šťastnými majiteli letenek Praha–Moskva–Bištěk–Oš, vstupenek do avizovaného ráje – Bůh ví. Ruzyně naplnila všechny body zajímavého odletu. Nechybělo klasické vyndávání plynových bombiček z tahačáků po projetí letištním rentgenem, zakončené zabavením sedmikilové vrhací koule. Má drahá polovička vpašovala tento dárek do mého ruksaku s nápisem „míč proti trudomyslnosti“ haha. Dalším oblíbeným kouskem je licitování s podmračeným ouřadou o výši ceny za nadváhu, která tvořila 30–40 kilo na hlavu. No nicméně i prohnilá vrtulová dacota, která měla na starosti poslední úsek letu do Oše, těžkopádně doklouzala a vrhla nás přímo do víru velkodíry. Místní pivo Baltika a jemu podobné, plus vodka s „bezpachmelnim sindromom“ v nás okamžitě našly oddané obdivovatele. Bohudík, někteří členové se vypracovali tak daleko, že měli již z domova vystavený stop veškerému alkoholu. A právě díky tomu se nenajdou bílé stránky našeho působení na této půdě. Jinak z večerních výpadů do metropole lze doporučit místní děvušky, které se do vás zamilují až po ušiska v přepočtu za 150 kaček. Intenzivní prohlídka města byla zakončena velkým nákupem v bazaru, kterému nic nechybělo z pestrosti asijského tržiště. Každý si odsud odnášel na zádech a v rukách, případně ještě kopal před sebou, moře jídla a vše potřebné k měsíčnímu pobytu v horách. Nezbývalo než naskákat na balšij uvaz, který měl za úkol nás provézt vojenskými posty jak kyrgyzskými tak tádžickými a pro sichr i uzbeckými. Prostě vším tím územním binčusem, který po sobě zanechal bolševik, až do srdce „Pamíroaltaje“. Uvaz vše zvládl díky své neuvěřitelné síle a přímo úměrné spotřebě. „Tak jo – jsme tu pašáci,“ vypadlo ze mě po dvoudenním drkocaní vyprahlou krajinou. Ještě Pik 4810 zleva doprava: Zlaté písky, Otíkovy mokré sny, Križok

Pastuchovo obydlí. V závěru doliny největší kopec v oblasti - Pik Pyramidalnyj

5

pochytat pár oslíků, abychom nemuseli všechno harampádí vláčet na vlastním hřbetu. Po pár dnech a s pomocí zvěře celá chátra dochroptěla do výšky 3.200 m. V údolí Kara–su vyrostl náš base camp s názvem podle všudypřítomného exkrementu a to „U kravího hovna“. Na tomhle kouzelném zeleném plácku, obehnaném žulovými krasavci, se upeklo kdo s kým a na co se bude sápat. Takže od teďka budou pokračovat další za mě tak, jak vše viděli vlastníma očima.

vání stády úředníků, vojáků a dalších dobráků dostáváme pod Pik 4810, je jasné, že s tímhle kouskem 1.200 m vysoké žuly si příroda opravdu vyhrála. To, co většinou charakterizuje žulu – spárky, kouty a další přirozené lajny stěny se tady scvrkává v pěkně umytou klouzačku s občasnou linií stropových převisů od země viditelných až moc dobře. Kličkovaná začíná!

   pøíbìh Vency, Džonyho a Marouse

Otíkovy mokré sny - ložnice pro snění

Pohled do fotky stěny s červenými linkami cest okopírovaného topa Piku 4810 nenabízí už mnoho směrů sledujících přirozené linie s nadějí na prvovýstup. To, co zbývá, je pořádně hladká, nahoře i podezřele postavená část stěny, které se předchozí hordy ruských nájezdníků vyhnuly uctivým obloukem. Tak tohle bude zajímavý. A taky že jo. Když se konečně po všech dnech prokousá-

Toaleta

Nástup spodní částí stěny ze sněhového pole provází hlavně ve druhé délce rozbitá skála, se kterou si však poradí Mára s grácií soustředěného pyrotechnika při práci. Dolů lítají placáky různých velikostí, on zůstává kupodivu na stejném místě a bagruje až na štand, ze kterého nás posílá kroupová průtrž mračen zpátky pod stěnu. Počasí se několik dalších dnů bohužel drží scénáře se železnou pravidelností. Ráno celkem slušně, postupné zatahování a šedá deka s jemným deštěm nebo kroupama – zábava obzvlášť v rajbasu s jištěním o několik metrů níž. Našich 200 m nové statiky a lezecké špagáty nám dovolují zatím rychle mizet dolů pod stěnu a nocovat na zemi, ale přibližuje se čas, kdy nezbude než se nastěhovat do zdi, protože po 6. délkách fixy docházejí. Vyčkáváme na lepší počasí a stěhujeme se se třemi čtyřicetikilovými tahačáky, postelemi a vodou na čtrnáct dní na polici šesté délky, kde trávíme první z osmi nocí ve stěně. Stěna nabízí rajbasové lezení v krásně vodou modelované žule, které se bohužel dá hůř odjistit, takže desetimetrové odlezy nejsou žádnou výjimkou a obtížnost se stále pohybuje někde mezi 7.–8. stupněm UIAA. O co je položená skála příjemnější na lezení, tím větší mor je tahání materiálu a postelí. Prostřední pasáž od 10. délky už začíná řádně zkolmovat, a já si užívám čtyři délky 8 až 8+/9– za den, které bych vzhledem k jištění už snad ani nemusel na prvním konci znovu opakovat. Dostáváme se na metrovou polici, odkud poprvé po patnácti délkách sledujeme výraznější koutek asi na dvě délky, kde bohužel nepředpokládaně objevujeme staré ruské 6

nýty, a tudíž starší směr, který k nám přichází zleva. V kolmé stěně s převisy nad ním Vašek naráží na největší problémy stěny – lezení za 9–/9 AF v linii s malými odchylkami kopírující starý technický směr. Ještě jedna délka 9– AF a obtíže začínají polevovat, směr ústí do několikadélkového koutu, který vylézá doleva na podvrcholový hřeben, kterým dalších asi osm délek dolézáme na vrchol. Slaňování v dešti zpátky k postelím a noční bouřka ve stěně nám dávají ránu z milosti, naštěstí nás čeká jen další den proslaňovat stěnou po štandech zpátky na zem, kde naše dvanáctidenní vertikální anabáze končí. Něco k cestě: Náš prvovýstup „Otíkovy mokré sny“ (název hovoří o nejmenovaném členu výpravy, který s námi nakonec ani nejel, nicméně téměř všechno zařídil) vedou 1.150 m vysokou stěnou Piku 4810 v dolině Karavšin v jihozápadním „Pamíroaltaji“ nedaleko nám známější doliny Ak–Su. Žulové, převážně stěnové lezení vrcholí obtížností 9–/9 AF dosaženou v 16. délce a další 9– AF o délku výš. Štandy ve stěně jsou zajištěny ručně vrtanými nýty Petzl, díky kterým lze cestou proslaňovat zpět. Náš styl: Buď OS, pokud to šlo, těžké délky AF, protože další pokus se nekonal, popř. AF při vrtání nýtu z háčku a následný odlez z původní pozice. Materiál – lana 60m, dobrý výběr převážně krátkých skob, friendy, mikrofriendy, stopery, závěsné postele. autoři: M. Holeček, P. Jonák, V. Šatava

   pøíbìh Krajsièe a Míry a Šrùase a Bécy Severozápadní stěna Piku 4810 nás zlákala hned na první pohled svou zdánlivou neprostupností. Tahle impozantní zeď je natolik kompaktní, že nemá žádnou jasnou linii pro vedení výstupu. Všech osm cest, které jí doposud vedly, je ruského původu, a prodírají se k vrcholu ve stylu ledoborce, za vysokého nasazení umělé techniky. Rozhodli jsme se proto, že do ní vneseme trochu sportovní čistoty a jako směr výstupu si vybrali levou část stěny včetně severní hrany. První pokus o nalezení vybraného směru učinila naše čtyřka: Jiří Šrůtek, Jan Kreisinger, Petr Balcar a Mirek Turek 26.7. Po třech délkách se však spustil silný déšť, který během čtvrt hodiny změnil SZ stěnu v horskou řeku a doslova nás spláchnul ze štandů. Nepohoda pokračovala i následující den. Bídné povětrnostní vyhlídky nakonec donutily všechny z naší výpravy vyměnit svoje startovní nebo lezecké pozice za chlebové placky a kravské mléko v bejskempu v dolině Karasu. Po několika dnech se obloha začala čistit, což nám umožnilo znovu nalézt do stěny. Vzhledem k množství vody, které tudy při každé srážce proteklo, jsme první kemp zavěsili až na sedmém štandu pod velkým střecháčem.

Jak se později ukázalo, na dost nešikovném místě. Vždy kolem druhé odpoledne začal stékat přímo nad našimi hlavami z převisu vodopád. Tomu tropiko jedné z „dablovek“ nedokázalo čelit a část vody propouštělo dovnitř. Naštěstí bylo následných šest dní ve znamení pravého kyrgyzské7

Honza Doudlebský poprvé nastupuje do klíčové délky varianty Patnáctka v komíně, 7/A4-

ho slunce. Dařilo se vylézt denně tři nové délky a posunout se tak mimo vodu stékající ze sedla až na začátek hrany, na 16. délku. Dva dny poté začal opět poletovat sníh. Jirkovi se tak, doslova na poslední chvíli, podařilo napojit „Zlaté písky“ na 24. délce na kout s fixem od výstupu ruského lezce Sacharova z roku 1994. To je asi délku pod vrcholovým hřebenem a 8 délek pod vrcholem. Pak jsme utíkali, co to dalo. Den po našem sestupu už stěnou projížděly sněhové laviny.

Po třech nocích v takovém humusu jsme byli rádi, že jsme dorazili živí do BC

Cesta se leze až na S hranu v plotnách na tření, po různých odštěpech a sokolících. Na hraně pak pokračuje v koutech a spárách, které mohou být místy zaledněné. Svůj název si „Zlaté písky“ vysloužily podle naší touhy vyměnit situaci ve stěně za lezení na českém písku, případně za pobyt ve známém černomořském turistickém středisku. Za náš lezecký tým Jan Kreisinger

   pøíbìh Honzy a Stoupy

Celá linka má – až do spojení s ruskou cestou „Sacharov 1994“ – 24 délek a je oklasifikována stupněm 8/A2. Technicky jsme lezli jenom převis v 8. délce. Ostatní délky OS. Štandy jsou osazeny vždy jedním nýtem a na některých jsou zanechány i skoby. Na postupové jištění jsme použili všechny druhy běžných skob (zejména tenké nože), dvě až tři sady friendů, sadu stoperů posílenou o nejmenší velikosti, v jednom místě háček na postupové zajištění. Do sedmé délky byla cesta lezena s návraty na podlahu a potom jsme závěsný kemp posouvali v průměru každých šest délek. 8

Lezečkou jsem přemístil malý sněhový škraloup z police do doliny, prodloužil odsedku přibližně na třímetrovou délku, založil tahací lano do kladky, cvaknul se do žímaru a zabral nohama vší silou proti štandu. Lano se propnulo. Zabral jsem tak, že se mi zatmělo před očima a zaskřípalo ve štandu a haulbágl na druhém konci lana popojel asi o pět čísel nahoru. „Je to vyžraná svině a … (a nejen to), která nereaguje ani na dobré slovo, ani na hrozby a já jsem kretén, že jsem přistoupil na Honzův nápad lézt jenom ve dvou jako Bongard a Middendorf na Trango (tímto varuji před zhoubnou potencí idolů a ideálů), teď zde zemru v žímarech vyčerpáním.“

Dám pauzu. „Vybral sis to sám, ty trumpeto, ještě ses na to třásl jak Voneguttův retrívr na klacek a teď vypadáš spíš jako méně šťastná tragikomická postava z jeho románů. Tak takhle si plníš své horolezecké sny? Nad lezeckými magazíny sis to maloval jinak, viď? Tak zaber!“ Tahání báglu ve dvou třetinách výstupu pod druhou velkou policí bylo obzvláště vypečené. Lezlo se relativně lehkými zářezy a komíny, ale oč bylo lezení jednodušší, o to bylo tahání a jumarování s batohem strašnější a zabíralo víc času a energie. Pobyt ve stěně a vůbec všechno se v našich vytavených makovicích slilo do změti zážitků překrytých jakoby mlhavým závojem. Chronologie pobytu se jen těžko dala měřit na dny, spíš na události. Někdy večer před usnutím, když jsme si zuby čistili čokoládovou tyčinkou, jsme se společně nahlas nebo každý zvlášť potichu pokoušeli dopočítat, jak dlouho už tady trčíme, respektive visíme. Výtečný večírek v Oši, který považuji za oficiální zahánjení působení naší družiny na Kyrgyzské půdě, je výraznou a zároveň mlhavou vzpomínkou vážící se k počátkům našeho zájezdu. Zbytečná stokilometrová zacházka pro pobavení všech zúčastněných způsobená drobnou koStoupa tluče nýt na postel

munikační bariérou a neschopností místních obránců při práci s mapou, je událostí, kterou jsme načali zase působení v místních horách. Pokus o prvovýstup jsme vzdali zhruba po čtyřech dnech, kdy jsme i v nepříliš vlídném počasí zkoušeli každý den lézt a každý večer jsem dlouho do noci chodil po ledovcové moréně pod stěnou, protože to byl jediný způsob, jak si uchovat trochu tepla, než jsem si, až už mě pěkně bolely nohy, na zbytek noci sednul do provlhlého spacáku pod zmrzlé tropiko. Tři noci v tomto stylu a byl jsem rád, že jsem se doplazil živý do „bejzu“.

Náhradní program cesta Križok – 6b ruské stupnice –, která vedla přibližně středem stěny s narovnávacími varianty (4 délky – 180 metrů). Poslední ožužlané cigárko kolující za deště a sněžení pod šutrem na ledovci před nalezením do stěny bylo pohlazením i pro nekuřáka mého formátu, který od páté třídy ZŠ vykouřil tak maximálně pět cigaret a deset jointů. Druhý večer ve stěně Honza potmě zavrtal nýt na postel a za chvíli z ní málem vypadl i s našimi karimatkami a spacáky. Naštěstí spadl jenom maglajzák. Dva dny poté nám spadly všechny šumáky a půlka salámu. Když jsme se v poslední třetině stěny opět odchýlili od originální linie, povedlo se Honzovi taky spadnout. Naštěstí ne úplně na zem, ale minimálně patnáct nebo sedmnáct metrů vzduchem s přistáním v komíně, kdy ho po vytržení postupových jištění chytl štand. Lano však uvařili na jedničku a jediný kdo si trochu strhl oplet byl letec. Je to ale tvrdý chlapík a po dvacetiminutové meditaci a lékařském ošetření na štandu vydojil za pět hodin jednu z nejtěžších lezeckých délek, kterou jsme oklasifikovali 7/A4– (jenom na jednu skobu jsem musel vzít kladivo – proto to mínusko). Horní variantu jsme na počest této události nazvali „Patnáctka v komíně“. V další délce nám vychválené lano zpychlo a hryzlo se. Nezbylo než délku dolézt na tahacím laně, které naštěs9

tí i přes brutální zacházení tady i předtím v Yosemitech nemělo na opletu ani škrábnutí a tak budilo stále důvěru. Výrobce na něm ale lézt nedoporučuje. Na vrcholovém hřebeni jsme asi 200 metrů před vrcholem zjistili, že jsme děti moderní doby, pro které cesta v horách (kromě normálky) končí na hřebeni, na skalách slaňákem, boulder v madle a trénink v hospodě a že touha po vrcholku se rovná nule. Tak jsme se váleli asi hodinu na slunci v jednom sedýlku, sežrali čokoládu, zjistili, že došel film ve foťáku a další je v batohu na začátku

Žádný pionýrák nelze vedle nadšení realizovat bez materiálového zázemí – touto fotografií bychom rádi poděkovali štědrým sponzorům: Alpinus, ČHS, DBD Control Systems, Direct Alpine, Hororsport, HUDYsport, Lanex, Saltic, Schwarzkopf, SunSport, Singing Rock, Tilak, Triop

10

hřebene, takže nám nikdo nic neuvěří a pak jsme začali sestupovat nejprve po hřebeni a potom slaňovat cestou k postelím. Cesta dolů si ještě vyžádala přespání, protože jsem chtěl vyzkoušet na rotpunkt jednu délku – převislou šupinu, ale víc než její klasifikace si vážím toho, že jsem byl schopen zkousnout a ještě desátý den ve stěně stáhnout lano a zkusit PP. Pod stěnou jsme našli maglajzák. Šumáky a salám ne. Jsem rád, že jsme nakonec lezli jen ve dvou (tímto upozorňuji na pozitivní vliv ideálů a idolů) a splnili si jeden lezecký sen.

Cesta Meresjev

Fakta k výstupu: Cesta Križok: 6b ruské klasifikace s cca 180 metry vlastní varianty. Charakter cesty: Cesta vede téměř středem stěny, první třetina je kolmá až převislá, druhá mírně položená a třetí opět kolmá až převislá. Ruská klasifikace 6b znamená něco jako „krajně namáhavé“. Lezení bylo především psychicky náročné s přecházením z volného lezení do hákování a naopak. Rusové pravděpodobně víc jak dvě třetiny cesty prohákovali (podle množství dírek na háčky), nám se podařilo hodně odlézt volně – po vlastním do 7+ OS, jedna ruská hákovačka zajištěná nýty 8– OS, jednu délku jsem přelezl po TR nácviku na druhý pokus PP. Původně jsem ji chtěl dohodnotit 9–, ale po zralé úvaze mi došlo, že desátý den ve stěně takového výkonu nejsem schopen a způsob našeho přelezu je 8+(PP)/A4-. Nejtěžší technická délka je v naší variantě. Ve stěně po prvovýstupcích zůstala asi polovina štandů a 1–2 postupové jištění na délku. Nejlehčí délka z celkových 27 je za 6+. Z materiálu se kromě standardního množství (tj. hodně) vklíněnců a frendů hodí sortiment tenkých skob. Výstup a sestup nám zabral 10 dní (z toho 1 den renčování) a 8 nocí ve stěně. Dušan „Stoupa“ Janák a Honza Doudlebský

zdrhnout Amíci. Vše nakonec dobře dopadlo, a horolezci se zachránili útěkem do osvobozující náruče Kyrgyzů. Stěna svými 600 až 700 m není nijak dominující údolí, ale hned na první pohled upoutá. Zaprvé svým dobrým přístupem pod nástup a i následným sestupem z vrcholu, tak i dobře orientovanou JV stěnou. Prostě všechny předpoklady pro super lezenici. Jak jsme se ale později dozvěděli od Kořky, tak šutr stál za… No, ale k věci. Do stěny nastoupil tandem Kořka a Kopis. Po pár spláchnutích a návratech do basu Kopisovi končil pobyt a chystal se domů. Tím pádem Tomas zůstal osamocen, protože zbytek už byl navezlý do Piku 4810! Zde začíná ďábelská sága. Podle mě to proběhlo asi nějak takhle. Zapálil si cigáro, bez kterého neudělal ani krok. „Co, sakra, s načatým časem?“ Dokouřil ho, a už měl jasno. Přijel sem lézt a tak teda bude léz a hotovo. Jak říkám, bez žvára ani ránu. Co dál proběhlo nemůžu popsat, protože i teď mi naskakuje „husina“, ale výsledek je sólo prvovýstup Žlutou stěnou. Klobouk dolů Zákoři, správný skautský počinek. Cesta: Meresjev 9–/9,A3 14 dýlek, rozděláno s Pavlem Kopáčkem dolezl sólo Tomáš Zákorys od 6.8. do 11.8. 2002 Stoupa

Přátelé, jak jste se mohli dočíst, ze všech těch spisků vyplývá, byl to krajně obyčejný letní mládežnický lágr. Přinesl spousty nezapomenutelných zážitků, ozdravil tělo, povznesl ducha. Většina z nás tam odjela jako holobrádci a vrátili se větry ošlehaní, životem protřelí a osudem ukovaní CHLAPI – a tak to má být! No a jelikož celou tuto akci vzala pod svá křídla slavná rozpočtovka ČHS a vybavila nás metodickými radami, jak přežít v divé přírodě a hlavně mrzkým penízem, tak všem zúčastněným patří od nás všech sborové poděkování. Čuves Mára

Mára

   pøíbìh Zákoøky a Kopise Protože Zákořka nedodal krom nákresu a popisu cesty ani řádku navíc, tak doufám, že mi odpustí těch pár slov, co za něj ze sebe vytlačím. Tato stěna se už „proslavila“ před dvěma roky, kdy z ní byli pod palbou Talibanců donuceni 11

Pět a půl hodiny ve stěně ...19. 7. 1955 vypadl v horní části Stanislawského komínu v Galerii Ganku čs. reprezentant K.V. Lezecké obtíže, místy lámavá a mokrá skála zapřičinily téměř 12metrový pád do jedné ze skob, které měl zatlučeny v komíně. Rudé Právo 20. 7. 1955

Ve 12.15 je na místě I. skupina Tatranské horské služby. Arno Puškáš zhodnotí stav zraněného a po poradě s ostatními padne rozhodnutí pro spust celou stěnou. Zanedlouho následuje jeden z nejdelších gramingerových spustů v dějinách Tatranské horské služby, téměř 350 metrů dlouhou, kolmou až převislou stěnou Galerie Ganku.

...opláchl se, stáhl si rukavice a plášť a důkladně si omyl zpocený obličej. Popřál kolegům dobrou noc a stejně tak jim mohl popřát dobré ráno. Resuscitační pokoj, ve kterém teď pacient leží, je tichý, jakoby uzavřený sám do sebe, pouze dveřmi slabě proniká každodenní ruch nemocničního života, šoupání kroků, tlumený hovor.

...je 17. 8. 2001, pět hodin ráno. Ranní ticho na Chatě pri Popradskom plese rozřízne nekonečné pípání budíku. Muž a žena se tlumeným hlasem domlouvají, zda se nakonec vydají na domluvenou túru v Galerii Ganku. Není však sbalen potřebný materiál a tak trochu z vlastní lenosti se dvojice ukládá k nedokončenému spánku. Jako náhradní cíl túry si vybírají vrchol Rysů z České doliny. Ten budík se ozve ještě jednou, v půl osmé. Je nádherný den, svítí slunce a je bezvětří. Dvojici chvíli trvá, než se nasnídají a sbalí vše, co budou potřebovat. Jdou poměrně daleko, takže na chatě nechávají vše, co nebudou v trojkové cestě potřebovat – kladivo, pár skob, žďárák, čelovku. Návrat předpokládají ještě do večeře. Přesně v 9.30 opouští dvojice Chatu pri Popradskom plese. Na horolezeckou túru už docela pozdě. Volí rychlejší tempo..., první lávka, druhá lávka a rozcestí pod Wachterkou. „Pojďme radšej na Rysy, na chatě si aspoň dáme po rume.“ pronikají do jejich uší útržky dialogu jakýchsi turistů. Nu – opravdová motivace. Předbíhají i turisty, kteří se líně a s dlouhými odpočinky sunou nahoru 12

na Rysy. Za krásného, slunečného dopoledne míjejí Žabie plesa a nosičskou zkratkou pokračují k Chatě pod Rysmi. Krátký hang a ve tři čtvrtě na jedenáct s úlevou usedají před Chatou. Rychle doplnit tekutiny, nabrat novou vodu do zásob a dvojice se vydává do Sedla Váhy. S přibývající výškou a délkou trasy míjejí čím dál tím méně turistů. Netrénovaní jedinci zůstávají na chatě u rumu, ti ostatní pokračují na vrchol. Ještě jedna zatáčka, pár kroků do sedla, a pak... ...a pak, přátelé: při pohledu z Váhy do stěny Galerie Ganku zůstáváme stát v úžasu. Ačkoliv jsem byl ve stěně před tím už čtyřikrát, jen matně jsem tušil, kudy vede náš – Stanislawského komín. Tam, ano tam, vpravo od toho výrazného pilíře. ta široká, černá „spára“. Jeden, jediný pohled stačil k tomu, abych během několika sekund porušil všechna horolezecká přikázání, která snad ještě existují a která jsem až doposud tak obhajoval. Rozhodnuto. Ač je 11 hodin a my jsme teprve v Sedle Váhy, rozhodujeme se pro Stanislawského komín v Galerii Ganku. Ještě tak hodinu nám bude trvat, než se dostaneme pod vlastní nástup. Náš původní cíl – na Rysy z České doliny – odsouváme kamsi daleko do pozadí. V jedné chvilce si také uvědo-

muji, co všechno s sebou dnes nemáme a jaké riziko podstupuji nebo vlastně podstupujeme, ale Renča mi věří a já zase věřím jí. Prostě si nepřipouštím žádné komplikace. Asi ve 12 hodin jsme u nástupu. Uprostřed stěny je jedna trojka, co leze centrální pilíř, zhruba dvě délky nad námi leze další mladá smíšená dvojka Poláků. Lezou Novou Polskou cestu a jak vidno trošičku s problémy. Přebalujeme věci, poté pátráme, co nám vlastně chybí. Nemáme žďárák, kladivo ani skoby, oba ani jednu čelovku, místo lezaček kopačky s uřezanými špunty. Dále neznám sestup „na druhou stranu“, změnili jsme cíl túry a nikdo z kamarádů neví, že jsme zrovna tu. Pak lezeme na jednoduchém laně, spolu s oddílovou novačkou, která byla dosud v Tatrách pouze jednou. A navíc: do takovéto stěny se nastupuje mnohem dříve. V duchu přemílám, že asi stárnu – teda hloupnu. Ale teď už jsme tady a cesta vede nahoru. Dvacet minut po dvanácté nastupujeme do Stanislawa, jak jsme si ho překřtili. První dvě délky jsou lehké, tak za III, skála je tu pevná a chyty slušné. Nabírám rychlost a za pár okamžiků dolézáme na úroveň polského páru. Jistím minimálně, tak dvě jištění na délku, štandy jsou vyskobované, stačí

pouze sledovat vysmyčkované návěští. Jsme na začátku komínu. Studuj Kroutila–Bloudila a vím, že odteď se leze jen komínem. Před cestou mám víc než respekt, už jsem slyšel pár vyprávění, jak je ten komín těžký a kolik lidí se odtamaď vrátilo. Prý čím výš, tak tím těžší a horší. Jenže: brod je ještě daleko, tak proč stahovat kalhoty tak brzy, že? Teď zkusíme tu pověstnou a pomíjivou horolezeckou štěstěnu my. Počáteční délky v komíně jsou čtyřkové a štandy na celou délku lana. Nejsou těžké a v duchu osvědčených a lety prověřených Chroustových bonmotů typu „dobře lézt znamená dobře rozpírat“ nebo „v komíně se musíš, Rybízu, točit“, se zavrtávám stále hlouběji do komínu. Renča za mnou pádluje úplně v pohodě a navíc táhne všechny věci, včetně svých wibramů sama. V mém kletru jsou pouze mé „pohory“ a pití. Mám ji rád, protože pádluje a nefňuká. Komín je zatím ještě přívětivý, ale ubývá možnost jištění. Renča křičí posledních pět metrů lana, šikmo vlevo vidím skobu, ale nechce se mi k ní, protože bych musel při dobírání sedět ve skobě a navíc lano příšerně táhne. Nakonec nastává klasická situace. Já křičím: zruš štand a popolez 5 metrů! Zdola se lano uvolní, a já mohu dolézt pod převislý začátek komína. Dávám frend a svazuji tři metry dlouhou smycu. Je potřeba. Vlevo v převislé stěně bez chytů je zatlučena tutová skoba, je však hodně vysoko. Roztáčím laso `a la Vinnetou a napotřetí se konečně chytí. Chudák Renča, bude ji muset později nějak vybojovat, protože ji tady nenechám. Dobírám ji, dáváme si několik doušků vody a vitamíny. Mám hroznou chuť na pivo, ale zatím si musím nechat zajít chuť. Kolem nás teče spousta vody. Koukám se nahoru, kapající voda z převislého komína nevěští nic dobrého. Až sem to šlo. Renča dolézá, obdivuji ji za to, jak tudy mastí s batohem. Oba společně zakloníme hlavy a přitom je nám jasné, že teď to začne. Komín jde do převisu a spolu s jištěním mizí, bohužel, též chyty. Nechápu Stanislawského, jak to tudy mohl žnout ve třicátých letech. Dávám Renče krátkou instruktáž, jak sundat tu dlouhou smycu, beru si materiál a valím nahoru. Komín začíná převislou stěnou, až pod velký, nosatý převis. Potom dva metry doprava ke skobě s několika smycema a po lepších chytech nahoru na polici. Na štandu jsou dvě provázané skoby, jedna z nich dokonce nerezová. Asi je potřeba, protože kolem dokola tečou pramínky vody. Dobírám Renču, teď to jde už pomaleji, je to najednou hodně do převisu, batoh nesnesitelně táhne k zemi. A pak, přátelé... to, co jsme uviděli, nám vzalo dech, a já záhy pochopil, že slavný Sta-

nislawski nedělal tuto cestu pro mne. Dvě stěny hladkého, úzkého spárokomína, přetékajícího vodou, zakončeného obrovským vklíněným balvanem – špuntem, ukazovaly, kudy dál. Nejsem srab a tak v duchu Napoleona: „odvaž se – potom se uvidí, co a jak“ vlezu pravým ramenem dovnitř do úzkého komína, kletr na zádech dřu o protilehlou stěnu. Není tady žádné jištění a já se bojím, že jakmile elegantně opustím ten komín, spadnu přímo do štandu. Chvíli bojuji, seč mi všechny síly stačí, v poslední křeči dávám výš malého stopera a odpočívám v jakési prapodivné poloze. Nade mnou obrovská, mokrá střecha, kterou tvoří vklíněný balvan a nevábná řada skob, vedoucí kamsi dovnitř. Nechce se mi tam, nejsou tam žádné chyty. Vlevo je jakási přilepená věžička, ve které vidím zatlučenou skobu. Takže jestli nahoru, tak jedině tudy. Opatrně se sunu k věžičce, mimoděk pohlédnu vlevo a to, co vidím, mě tlačí zpátky do komína. Děsná šlichta kamsi dolů, vidíme celý začátek naší cesty, ale z nepopsatelné expozice. Posílám dolů spoustu nehezkých slov, prostě abych ventiloval nahromaděný stres a pocit jakési bezmocnosti. Občas to dělávám, pomáhá mi to. Nechci však cvaknout tu skobu v té věžičce. Mám strach, že až ji odvalím do doliny, tak půjdeme spolu s ní. Avšak vpravo ve spárce objevím vklíněný kámen, ovážu ho jako hodiny a zkouším vylézt na věžičku. Už vidím další štand, tři skoby provázané smycemi. Abych se k nim dostal, musel jsem udělat „chotěbořský krok“, kdy „nohy předběhnou ruce“ v zoufalém pokusu zachránit si svůj ubohý život. Sedám do štandu, celou stěnu mám pod sebou, dobrané lano visí volně ve vzduchu. Renča s těžkým batohem odsedává ve výlezu na věžičku a já zatím bloumám, kudy budeme pokračovat. Nad námi hladká plotna, sice se spoustou skob, ale daleko od sebe. Každý tu leze podle toho, jak se mu zlíbí. Podle opisu se musíme vrátit pět metrů doprava, na ten vklíněný špunt. Ať vymýšlím sebelepší variantu, vím, že tady budu muset nechat nějaký matroš. Vylezu 3 metry nad štand, cvaknu pofiderní skobu do traverzu a snažím se dostat doprava. Nejde to tak dobře, nejsou tu chyty. S pomocí tahu smyce, kterou jsem před tím uvázal do skoby a Renčiným povzbuzením, se dostávám konečně na ten balvan. Dělám mezištand, dávám dva frendy a ovazuji hrot, chci dobrat své spolehlivé „protizávaží“. Ta kroutí hlavou, vůbec nechápe, jak to poleze. Má to teď výrazně těžší. Chvíli bojuje, vyleze k provázané skobě, chytne smyci, sleze dolů co to jde a pendlem přistane dva metry pode mnou. Smyčka tam 13

zůstane pro ty další. Tak, teď už pouze nahoru, ze špuntu se už nedá s jedním lanem slanit. Nad „špuntem“ se z komína stává mokrý, převislý a občas lámavý kout. Dáváme krátkou svačinu, na Galerii jsou to tak 2 délky lana. Študujeme Bloudila a tak trochu po očku sleduji svou spolulezkyni, zda nejeví nějaké známky sebevražedného chování. Ještě vydržet. Beru si všechen materiál a šikmým,

vzestupným, 20metrovým traverzem postupuju doprava na hranu ostrého žebra, na jakousi kazatelnu, kde nacházím další stanoviště. V celé délce, (tak za V+) dávám pouhá dvě jištění. Víc tam nešlo. Je tu kladivem roztlučený stoper, přidávám frenda a dobírám. Občas zbytky slunečních paprsků mimoděk olíznou stěnu vlevo. Kdesi pode mnou slyším polskou dvojici. Mladík vysvětluje své partnerce, jak to lézt, Polka se snaží a přitom hlasitě vzlyká. Nevidím je však a na hlasité volání neodpovídají. Přilézá Renča, vyhubuje mi za má dvě jištění v délce (ach, ty ženy...), marně se však bráním, prostě tam nic nešlo. Teď už zase svítí sluníčko a nám chybí slabých třicet metrů na vrchol Galerie Ganku. Rozjímáme, radíme se kudy dál. Teď už máme „posekáno“. Jenom si nerozbít držku, to by fakt byl trapas, podvědomě kontroluji štand a hledám nejoptimálnější trasu vzhůru. Vlevo nad kazatelnou najdu skobu v převislém koutu, ale ač to sebevíc zkouším, nejde mi to. Jdu doprava za ostří žebra. Dám dva tutové čoky, abych pojistil štand a stoupám nahoru na okraj převisu. Přímo ve střeše je zatlučená stropovka, se starou smyčkou. Dávám si svoji, dlouhou, sešitou, aby mne to netáhlo. Nastoupám do převisu, všude kolem nepříjemné mokro. Dostal jsem se až nad hranu, avšak nevidím si na nohy a stupy pod převisem. Držím dvě 14

boule a cítím, že je neudržím, jsou mokré, všechno děsně klouže. Snažím se odklonit a pořádně se postavit, ale ještě mi ujede levá noha a já padám. V letu se snažím chytit tu smyci ve stropě, ale netrefil jsem ji. Bum, to byla šlupka. Visím v laně ve velmi nepřirozené poloze, tak metr nad malou poličkou. Renča se lekla, ale statečně drží. Ten převis nakonec oblézáme zářezem vlevo, nad námi už je jen

krátký pětimetrový koutek se dvěma skobami. Dávám si záležet a tak trochu „s rozběhem“ vylézám z posledních sil na okraj Galerie. Nedá se tu zaštandit a tak musím sutí až skoro k vrcholovému hřebeni. Sotva mi stačilo lano a napjatý jako struna cvakám zabetonované oko z roxoru, které tu osadila Horská služba pro záchranné akce. Je něco po páté hodině večer, odhazuji přilbu, batoh, a všechno železo, co mně zbylo. Pomalu dobírám a v paměti si přemítám celou cestu. Mam chuť si zhluboka zakřičet, když uvidím Renčinu přilbu na okraji Galerie. Loudavým krokem se blíží ke mně. V duchu ji obdivuji, jak statečně a v pohodě to přetrpěla. S Poláky už také navázala kontakt, jsou kousek pod Galerií a prý také OK. Dáváme si nějaké sladkosti, polibek, zapisujeme se do vrcholové knihy společně s poznámkou, že Stanislawski byl fakt borec. Když to lezl ve třicátých letech, navázaný kolem pasu, a se slaninou v chlebníku, smekáme klobouk. I poznámka v průvodci „...průstup komínem v horní partii stěny patří k největším lezeckým výkonům 30. let.“ není nijak nadsazená. Jenže není čas a tak podle popisu ve vrcholové knize lezeme, (teď už ve smyčkách) do Bartkovy štrbiny. Hledáme předem avizované slanění, ale ač se snažíme sebevíc, ne-

můžeme ho najít. Proto ty dvě délky opatrně slézáme a postupnými cik cak traverzy se dostáváme do Rumanovy dolinky, pod úpatí Pilíře Ganku. Odvážeme se z lana, balíme materiál, převlékáme se. Rychle ještě pár serpentin dolů k plesu, kde se krátce osvěžíme. ...Slunce už ztrácí na intenzitě, páteční, srpnový večer pomalu končí... Zlomiskovou dolinou, v odlesku zapadajícího slunce, scházejí mlčky dvě postavy. Neznámé a neoslavené potleskem obecenstva, neodměněné dary, tituly ani medailemi. Oba by si toho chtěli tolik říci, ale každý z nich ví, že teď jsou jakákoliv slova zbytečná. Teď už nemusí nikam spěchat, dolů k civilizaci je to necelá hodina cesty. Co na tom, že jazyk žízní dávno přischl k patru, a nohy, zvyklé na příliš těsné lezačky, vyvolávají chůzi opilých námořníků. Co na tom, že my nestihneme večeři a kamarádi se o nás začnou brzy tak trochu bát? Ten, kdo nezažil, neví, nepochopí... Rybíz Důle žitý do vět ek: Důležitý dovět větek: – ačkoliv se nám podařilo tuto cestu přelézti a my během túry naštěstí nijak nepocítili chybějící základní horolezecké vybavení, nemůže ani nesmí se toto vyprávění státi návodem k tomu, že se takto dá lézti kdykoliv a kdekoliv. – že to dobře dopadlo, je dílem pouze šťastné náhody a osudu... autor

ezení v Písku má mnohaletou tradici. Byly roky, kdy někeří z místních lezců psali historii nejen zde na jihu (J. Pechouš, P. Stříbrný), byla období, kdy nikdo nevybočoval z šedého průměru, nebo nebyl patřičně medializován. Během minulých pěti let vyrůstá v Písku nadějná generace mladých lezců, kteří spolu s vrstevníky ze Strakonic a Tábora poměrně úspěšně „škodí“ od skalek podél jihočeských toků až po nejvyšší hory (J. Doudlebský – Tábor). V srpnu jsme si v Písku užili tisícileté vody a na výpady do hor nebylo ani pomyšlení. V září jsme ve dvou vlnách působili na Ortleru. 7. 9. vyšla na vrchol klasickou cestou tříčlenná skupina, o týden později další čtyři kamarádi. Poklidný víkend, poslední před příchodem sněhu a ukončení letní sezony, narušili svým vystoupením dva studenti z našeho nově založeného oddílu Klíšťat. Bratrská dvojice Lukáš a Onřej Svobodovi (25 a 18 let) profičela ve velkém stylu severní stěnou Ortleru. 1.200 metrů vysoká stěna patří mezi nejtěžší ledovcové výstupy ve Východních Alpách. Prvovýstup z roku 1931 se podařil H. Ertlovi a F. Schmidovi. V horní části je dnes několik variant a bezpočet kombinací podle podmínek ve stěně. Lukáš s Ondřejem postupovali místy popisovanými jako varianta bratří Messnerů z roku 1964. Průstup stěnou jim trval pět a půl hodiny. Sledovali jsme je z několika míst na klasické cestě, kudy jsme ve stejnou dobu kráčeli k vrcholu. Neměl jsme nejlepší pocit, protože vloni ve stejný čas lezli severní stěnu dva naši kamarádi. Ti stěnou vylezli v rychlém tempu, ale při sestupu je na vrcholových pláních zaskočila náhlá změna počasí. M. Altman s J. Dupákem sestoupili na chatu Tabaretta po dvou mrazivých bivacích, právě v okamžiku, kdy se připravovala skupina záchranářů na akci. Letos 14. září bylo ideální počasí, bráno s odstupem, poslední ideální den pro výstup na Ortler v roce 2002. Svobodovi se poučili z loňských komplikací kamarádů, a na výstup se pečlivě připravili. Kuchař na Tabarettě s nimi probral výstup kousek po kousku, stanovil jim časové limity, dokdy musí, které místo překonat, aby je nezasáhly padající séraky z vrcholového ledovce. O tom, že mají dobrou fyzičku, ho přesvědčili, když ještě před setměním pelášili k autu pro plastové boty a ledovcovou výzbroj ( původně měli skromnější cíl Rothboeckgrat). Pro severní stěnu se rozhodli až v okamžiku, kdy se dozvěděli, že jsou ideální podmínky k jejímu přelezení. Bylo mi divné, že je pokaždé vidím o něco výš, ale stále kousek od sebe ve stejné výšce. Až za dlouho mi svitlo, že jdou asi současně. Opravdu šli sólo. Určitě dobré rozhodnutí pro dva namakané borce. Známe, jak je to s jištěním na ledu a zde šlo většinou o hluboký firn, kde nebylo možné zašroubovat skoby. Vydatná masáž nadledvinek! Ale co ti mladí pro ten adrenalin dnes nepodstoupí. Lukáš studuje třetím rokem Vysokou ekonomickou v Praze, Ondra na gymnáziu v Písku. S horami se seznámili netradičním postupem. Po nadějných začátcích na skalkách u Otavy, bez jakéhokoliv metodického vedení usoudili, že nastal ten správný čas vyrazit do velkých kopců. Lukáš se právě uzdravil z komplikované zlomeniny páteře po pádu ze stromu v otcově sadu. Nakoupili kvalitní výzbroj a výstroj, nasedli s další bratrskou dvojicí Martinem a Petrem Altmanovými do rozhrkané škodovky a rovnou do Kaiseru. To byl červenec 2000. Vylezli na Fleischbank Dulferovu cestu 6–. Ale při sestupu při-

šla mlha, ztráta orientace ve dvojkovém terénu (to je častý fenomén osmičkových borců z překližky), slaňování neznámo kam, Ondřejův pád a vyhlídkový let s cílem špitál v Kufsteinu. Během rehabilitace a hojení pohmožděnin bráchové usilovně přemýšleli, studovali a občas si nechali i poradit. V říjnu 2000 se na Fleischbank vrátili. Po vylezení cesty Weisner–Rossi 6+ bezchybně sestoupili. Tehdy se rozhodli, že výstupy v horách je pro ně jsou to pravé. Lezou dobře i na skalách, ale přece jen atletické postavy je předurčují spíše k vytrvalostním výkonům ve velehorách. Tuto sezonu dali opět v Kaiseru Predigstuhl W. Wand 6+ a Fleischbankpfeiler NO–Wand 7. Dobré zkušenosti nasbírali na skalních výstupech na Chamonických jehlách letos v červenci. V zimě objíždějí kdejaký rampouch, Maltatal, jezerní stěna Javoru a šlapou na paty dravému jádru extrémních jihočeských skialpinistů. Mají sjeto mnoho strmých partií „kdesi na Šumavě“. Po vydařeném zářijovém víkendu na Ortleru jsem se vracel s příjemným pocitem, že v jižních Čechách udržíme nejen tradičně dobrou úroveň rybníkářství, ale i lezení v horách. Určitě to nebyla poslední zdařilá akce Gogoušů, jak se Lukášovi s Ondřejem přezdívá a jistě bude dost příležitostí napsat o úspěších ostatních. Mirek Novotný

Lukáš v polovině stěny

Horní část severní stěny, skalní pyramida - vlastní vrchol Ortleru

15

Je začátek října, já stojím na nástupu klasické staré pětky na východní vrchol Batizovského štítu. V ruce držím lano a lezečky se mi pomalu plní rozmoklým sněhem. Slunce peče jako kdyby bylo léto a ne podzim. Akorát ten sníh. Že musí být ten nástup zrovna na sněhovém poli? Začíná to teda pěkně.

Je to už hodně dávno, co jsem takhle stál pod stěnou, hlavu zakloněnou, sledoval prvolezce a vychutnával si stoupající adrenalin. Šest nebo snad sedm roků? Prostě – hodně dlouho. Ne že by to naše lezení bylo něco extra, ale nějaká ta sedmička v Tatrách taky padla a „A–čko“ nás zrovna nerozházelo. Jenomže znáte to, rodina, práce… Prostě se to nějak zvrtlo a pár let skoro nic. Nebyl čas? Nebyl morál? Nebyl ten druhý na lano? Kdo ví. Zůstalo maximálně u lyží, horských kol a když se hodně dařilo, nebo už to nebylo k vydržení, tak jsme vykouzlili turistickou víkendovku do Tater. Lezení nás ale zarputile míjelo. Nebo jsme ho míjeli my. Prostě to tak bylo. Až letos jsem si řekl dost. Přece to musí jít, vždyť já na to lezení myslím víc a víc. V létě jsem zajel na cvičky v okolí, chodil na překližku, ale nebylo to ono. Lezení bylo fajn, něco tomu ovšem chybělo. Chce to Tatry, ho16

PO LETECH nilo se mi hlavou pořád dokola. Chce to klasické nástupy, dlouhé lezení a nádherné, nekonečné výhledy z vrcholů. Chce to bloudění podle průvodce. Chce to „klepat kosu“ na štandu, nebo přemýšlet, co kde založím. Chce to dlouhé sestupy. Chce to prostě horské štíty a ne nějaké skalky. Teď tu stojím po sedmi letech pod Batizáky a nemůžu se dočkat, až Tomáš zaštanduje a já si pořádně sáhnu na skálu. Tomášovo „JISTÍM, LEZ!“ mě startuje a pumpuje do mě další dávku adrenalinu, který rychle rozpouští zbytky nervozity v mé mysli. Sluncem rozehřátá skála přímo vybízí k lezení. Boty drží jako přibité a ruce zase cítí drsnou tatranskou žulu. Funguje to, je to paráda. Na prvním štandu mi srdce buší jako zběsilé. Nevím, jestli je to fyzickou námahou, nebo vzrušením z lezení, ale spíše guláš obojího, okořeněný tou povolenou drogou, pro kterou jsou lidé schopni dělat neskutečně krásné hlouposti. První délku mám za sebou. Můj sen se stal realitou. Beru zbytek matroše a vyrážím. Konečně první. Lezu prosluněnou stěnkou a hledám nejlepší prostup. Tu frend, tu vklíněnec, krásně to ubíhá a v mysli se mi honí skladba od Stromboli: „stoupáš výš a výš, to je to, co máš nejraděj“. Prostě jen tak pro radost. Ale stejně, pořádná skoba to jistí. Jenomže kde? Hledám přijatelnou spárku, ale kde nic tu nic. Jako naschvál. Nohy pomalu neví co by a palce v lezečkách taky začínají protestovat. Už nestoupám výš a výš. Tak rychle, kde s ní? Hele motýlek, a jak krásný – celý Emanuel. „Ukaž, kde to sedíš?“ „Jo pěkná spárka, akorát na nožík.“ Dolinou se nese zvonivý cinkot zatloukané skoby a rachot kamene, který mi spadl ze srdce a strhává s sebou kamennou lavinu. Díky, je to O.K., drží jako přibitá. Ten nahoře má horolezce rád. Alespoň někdy. Dolézám na pěknou plošinku, přesně na super štand. Cvakám se do starší, ale tutové skoby a zřizuji předpisové jisticí místo. Je to už přece jen hodně dlouho, co jsem to dělal naposledy a je třeba být opatrný. Vše znovu překontrolovat a když se ujišťuji, že je to patřičně bytelné, zazní stěnou: „Jistím, lez!“ Tomáš svižně dolézá, přebírá matroš a vedení. Znovu se ozývají palce u nohou. Že by mi po tolika letech porostla noha? Spíš se scvrkla lezečka. (Ten horolezecký svět je stejně nějaký divný. Všichni si stěžují, že mají malé boty.) Sakra, co tam tak dlouho dělá? Trochu bloudění ale patří k věci. Ono taky lezeme podle „Bloudila“, tak co. (Ještě že tady nehrozí: „Převislými travkami snad na vrchol.“) Cesta je v prů-

vodci na tři hoďky. Ty už dávno uběhly a vrchol nikde. Žádný učený ale z nebe nespadl a tak se moc nevzrušuji. Tomášovo „Jistím, lez!“ mě vrací do reality. Ruším štand a stoupám jako dým. Další délka je opět moje. Krásná plotnička s morálovým překrokem na pilíř. Dvakrát se vracím zpět, ale potřetí to dávám. Jo, trochu mi chyběl morál (po těch letech je to celkem pochopitelné) a taky nějaké to malé jištěníčko. Ale už jsem tam a jeden frend se mnou. Hned se líp dýchá. Teď už je to pohoda. Kompaktní žula s nepřebernými možnostmi stupů, chytů a jištění je dobrá škola pro „znovulezce“. Frendy skřípou ve spárách, zvonění skoby se nese dolinou a karabinky cvakají jak divé. Nádherný koncert pro mé uši. Natáhnout délku a zajistit. Pokolikáté se už rozléhá dolinou to spojení dvou slov „Jistím, lez!“ Jsem v pohodě, jsem šťastný. Párkrát se prostřídáme a poslední délka vychází na mě. Jak příznačné. Lezu úzkým kuloárkem a přes vklíněný balvan se drápu na vrchol. Ajajaj, tolik sněhu bych tady nečekal. Že tu bude, bylo jasné. Ale tolik? Severní svahy jsou doslova oplácané bílou nádherou. Chvilkový pohled do zasněžené Kačací doliny a rychle dobrat Toma. Slunce už zapadá a před námi je ještě komplikovaný vyledněný sestup. Zkoušeli jste někdy přezouvat se do pohorek, když stojíte na rozpor a není si kde sednout? Určitě ano. Jenomže já za tu dobu vyšel ze cviku. Nakonec, co se v mládí naučíš… Nožky opatrně vklouzávají do pohodlných pohorek a palečky si vychutnávají přísun čerstvé krve. Neobejde se to bez průvodních bolestivých jevů, ale je to pohodlnější než scvrklá a mokrá lezečka. Letní lezení máme za sebou, teď už zbývá jen zimní sestup. Jde to „fajn“, ale hrozně pomalu. Slunce se nadobro schovalo za okolní štíty a po letním lezení je ámen. Natahujeme jeden sestup za druhým, i slaňák pro zrychlení se vlezl a za dvě hoďky se s prsty mírně ošlehnutými mrazem dostáváme do doliny. Ne nadarmo se říká: „Výstup končí až když jsi zpátky dole.“ Celkem jsem si oddych. Večer spokojeně ulehám do postele, rozpouštím zbytky adrenalinu výbornou domácí pálenkou a pořád dokola si přehrávám dnešní den. Krásný návrat k lezení. Celou noc se mi potom zdá, jak chodím ve snu po tatranské magistrále. Byla to pakárna, ale zkuste si poručit sen. Doufám, že to znamená příslib dalšího, krásného lezení v budoucnu. Myslím, že určitě. Aleš Urbanec

17

magické ostrovy za polárním kruhem

tojíme na palubě trajektu, pomalu se vzdalujícího od norské pevniny. Opíráme se o zábradlí a pozorujeme kilometr vysokou hradbu, přehrazující celý severozápadní obzor. Blížíme se k Lofotům. Mořské úžiny oddělující ostrovy jsou skryty kdesi mezi horami, takže celé souostroví vnímáme jako jednolitý zubatý hřeben. Mířím na Lofoty podruhé. Před rokem jsem tady cestoval na kole a poznal, že ostrovy oplývají nespočtem horských stěn vystavěných z pevné žuly, z nichž nejkrásnější se tyčí přímo nad mořem. Tehdy jsem odjížděl s odhodláním co nejdříve se sem vrátit. Nyní připlouvám se skupinou kamarádů a čtyři z nás si kromě kol vezou i objemné bágly s lezeckým materiálem. Svoje stany stavíme na louce pod skalní stěnou na břehu mořské zátoky. Korby s Káčou dlouho neotá18

lejí, berou lano a vydávají se na pobřežní útesy, kde se nachází boulderová a skalkařská oblast pojmenovaná příhodně Paradiset, čili Ráj. Když je po chvíli se Štěpánem, mým synkem a poslední dva roky zároveň i spolulezcem, následujeme, mají za sebou už jednu pětku s nástupem téměř rovnou z mořských vln. My si na rozlezení dáváme čtyřicetimetrový rajbas a dvě krátké převislé spáry. Další den vstáváme se Štěpánem časně a na kole vyrážíme na borůvky. Chceme tam být první, aby nás nikdo nepředběhl a neotrhal nám je. Nejsou to však ledajaké borůvky, ale Borůvky s velkým B, místní lahůdka čili sedmidélková spárová cesta na Pillaren. Podle průvodce to je za 5– (5.6), tedy asi za V ve stupnici UIAA. Po půlhodině jízdy schováváme kola pod převislou skalku a vydáváme se k nástupu.

Pěšinka vede nejdříve podél úzkého fjordu, nad nímž krouží párek mořských orlů, a pak se ztrácí mezi kameny. Tady se ztrácíme i my. Chceme chybu napravit a výsledkem je výstup strání o sklonu pětačtyřiceti stupňů. Postup nám ztěžuje neuvěřitelné množství borůvek. Jak se tak jimi ládujeme, dochází nám, proč prvovýstupci dali cestě náo Jenom Borůvky. Ještě se chvíli zev Bare Blabcr, prodíráme březovým pralesem a jsme pod nástupem. Nad námi se vypíná vyhlazená žulová stěna, kterou protíná soustava vertikálních spár. Pr vní délka je krátká, seznamovací. A pak začíná třicetimetrová prstová spára. To snad nemůže být jenom za pět. Ale je. S údivem zjišťujeme, jaké úžasné tření má místní žula. Prsty drží ve spáře jako ve svěráku a nohy v pohodě odšlapují po ukloněné plotně. Následující délky přelézáme jako v transu. Ostré sokolíky střídají perfektní žábovačky. Když už se zdá, že spára končí, stačí překročit o metr a půl vedle do další spáry. Největší lahůdkou je pátá délka. Žábovací spára přechází v prstovku a pak i ta mizí. Následuje traverz na tření doprava k řetězu. Odtud se obvykle slaňuje, ale my si dáváme ještě další dvě délky, v nichž to malinko solí. Alespoň si užíváme trochu adrenalinu. Slaňujeme a po pěti hodinách jsme opět dole. Teprve u kol si uvědomujeme, že ten den jsme byli v celé dolině úplně sami. Opojeni lezeckým zážitkem si další den přispáváme. Korby a Káča, kteří včera lezli dvou a třídélkové cesty na pobřeží kousek od nás, odjeli na Borůvky už ráno. Chvíli po nich, asi v půl druhé odpoledne, vyrážíme do stěn i my. Naším cílem je další cesta, kterou třemi hvězdičkami doporučuje průvodce. Nechali jsme se nalákat na devítidélkový Rom & Cola na Alkoholveggen. Překládat nemusím, tomu snad rozumí všichni. Po hodince a čtvrt, během níž jsme opět lehce zabloudili, stojíme pod Alkoholovou stěnou. Klasifikace je 5+ (5.8), čili VI– UIAA. Úvodní dvě kratší délky tahám najednou, protože se mi nechce na prvním štandu viset ve frendech. Další orientačně náročný úsek

vyvádí Štěpán. Kličkuje sem tam a když už nemůže utáhnout lano, usedá do frendů, aniž by se dostal na štand. Když lezu kolem něj, vidím, že oba frendy má založeny pod odchlípnutou tenkou deskou. Radši na ni ani neklepu. Přichází nejtěžší místo, takový malý pilířek, přilepený ke stěně. Nikde žádná spárka ani chyt. Udělám krok na tření, ale ruce kloužou. Uvědomuji si, v čem sedí Štěpán a že poslední jištění pode mnou představuje bídná dvojice protisměrně usazených stoperů. Nohy mi začínají šít tak mocně, až mně lezečky stojící jenom na tření ujedou. Kupodivu nepadám, protože se nohy zastavují o třicet centimetrů níže na malé bouli. Na druh pokus už to nějak dávám, ale pro dnešek už je morál v p... Trvá pár délek, než se dostávám jakž takž dohromady. Na konci sedmé délky dolézáme pod čtyřicet metrů dlouhý horní zářez. Ten s přehledem zdolává Štěpán sokolíkem, který kombinuje s rozporem. Ze štandu pozoruji trajekt, jak proplouvá mezi ostrůvky a uvědomuji si, že jsme opět v celém rozlehlém údolí sami. Poslední délka, která má vést lehkým travnatým zářezem na hřeben, vychází na mě. Se

slovy „Přece se nebudu sápat trávou“ se vydávám pilířem vpravo. Že tudy nikdo nikdy neleze zjišťuji sice celkem brzy, ale na návrat už je pozdě. Vrstva suchého lišejníku, který pokrývá celý pilíř, se chová pod lezečkami podobně jako hrách rozsypaný na podlaze. Po chvíli, vyplněné napjatým mlčením na obou stranách, sebou plácnu na hřeben. Sestup do doliny je neméně zábavný. Nejdříve slézáme patnáctimetrový výšvih a pak nadvakrát slaňujeme stěnou. Nejdříve z ploché smyčky, která vypadá, že se každou chvíli procedí skrz hodiny, tvořené dvěma kameny plácnutými na sebe, a pak z kmene útlé břízky. Nakonec ještě balancujeme na šikmé polici padesát metrů nad zemí a v půl jedenácté večer, celkem za solidního světla, se dostáváme k báglu pod stěnou. O hodinu později nám Korby u ohně líčí, jak se dají odjistit Borůvky pouze jedním frendem, vlastně se žádným, neboť si toho sirotka pokaždé šetřil tak dlouho, až se spára zúžila a frend se do ní nevešel. Další ráno se budíme s pocitem, jako bychom alespoň týden vykládali na nádraží vagóny. S výjimkou předloktí, které v sokolících

19

a spárách asi nedostává tolik pokouřit, nás bolí celá horní polovina těla. Nevadí, stejně máme na programu odpočinkový den. Ten vyplňujeme tím, že nejdříve vytáhneme z moře čtyři ryby a potom osedláme kola a vyrážíme na obhlídku. Jedeme cenit zuby na Presten, obrovský pilíř, který se vypíná do půlkilometrové výšky přímo nad oceánem. Výška samotné stěny činí čtyři sta metrů a její sklon dosahuje sedmdesáti stupňů. Pravou částí vede proslulý Vestpillaren, Západní pilíř. Tato jedenáctidélková cesta, vůbec první, která byla na Presten udělána, vede systémem spár a zářezů. S využitím technických prostředků ji v červnu 1978, po čtrnácti hodinách boje, zdolali Arild Meyer a Brynar Tollefsen, když poslední délky dolézali v prudké bouři. O několik dní později se Meyer vrátil / dali výa spolu s Finem Tore Bj ornstadem stupu logičtější a zároveň lehčí závěr, který je nyní považován za normální variantu. Netrvalo dlouho a celá cesta byla vylezena čistě. Klasifikace dvou nejtěžších délek dosahuje stupně 6 (5.10 a/b), což by mělo odpovídat VII– UIAA. Západní pilíř je považován za nejkrásnější výstup na Lofotech. Říká se, že každý, kdo se chce v Norsku honosit ozna20

čením horolezec, musí mít tuto cestu přelezenou. Podle zákresu určujeme, kudy cesta vede. Největší respekt budí šikmý zářez v osmé délce, jedné ze dvou klíčových. S včerejší formou ale nevím, co bychom tam nahoře hledali. Další den jedeme na kolech do Svolvcru, nad nímž stojí Svolvcrgeita, Svolvcrský Kozel. Není to žádný místní druh domácího zvířete, ale štíhlá věž, jejíž vrcholek je zakončen dvěma vyčnívajícími rohy. Poprvé byl tento vrchol vylezen v roce 1910 a výstup se stal jedním z milníků lezení na Lofotech. Skok mezi oběma rohy Kozla jako první předvedl legendární norský horolezec Arne Randers Heen o dvacet let později. My máme políčeno na pětidélkovou Forsidu za 5+ (5.8), stejně těžkou jako Rum s Colou, kde jsme si předevčírem trochu zabojovali. Čekáme, co to s námi provede, ale cesta má nečekaně snadný průběh. Poslední dvě délky vedou exponovanými diagonálními spárami a celý výstup je korunován přeskokem mezi rohy. Korby a Káča zatím dávají pěknou Rapellrutu pod slaněním za 5 (5.7). Ten večer jdeme spát brzy, což na Lofotech znamená hodinu po půlnoci. Kolem

ohně koluje flaška skotské whisky, ale dávám jen jediný lok. Čeká nás totiž perný den. Když druhého dne ráno schováváme kola pod kámen, je celý Presten ještě ve stínu. Po deváté hodině jsme na začátku cesty Vestpillaren. Vlastně už lezeme dobrých sedmdesát metrů navázaní, protože nástupový kuloár plný volných kamenů a převislých trav nepůsobí příliš bezpečně. Cestu začínám traverzem doleva za roh. Brzo však zjišťuji, že jsem nalezl asi o dvacet metrů výše, a tak první délku spíše slézám. Zpočátku v rozlehlé stěně trochu tápu, ale nakonec mě hrozen smyček dovádí na první štand. Další dvě délky vedou koutovou spárou pod převis, který se obchází zleva. Přilézám na velkou polici asi ve třetině stěny. Prvním prubířským kamenem, který určí, jestli na to máme, je pátá délka za VI. Vede nejdříve tenkými spárami a potom nevýrazným zářezem. Štěpán vše plynule přelézá a dostává se na začátek první klíčové délky za VII–, která podle dohody vychází na mě. Lezu mělkým koutem, chvílemi sokolíkem, chvílemi rozporem, až se dostávám na jeho konec. Úkrokem doleva za jemné lišty přecházím do další spáry a tou v pohodě dolézám do velkého otevřeného zářezu. Zavěšený ve dvou frendech dobírám Štěpána a vysílám ho následujícím elegantním koutem vzhůru. Dolézáme na malou polici na začátku třicet metrů dlouhého, doprava otevřeného šikmého zářezu. Před námi je pověstná osmá délka, druhý klíčový úsek celé cesty. Do impozantního kouta se pouští Štěpán. Práce mu jde pěkně od rukou, jak jimi bere za sokola a pravidelně po čtyřech pěti metrech zakládá frendy. Netrvá dlouho a již si tuto delikatesu ve výšce čtyř set metrů nad zemí, nebo přesněji řečeno nad mořem, vychutnávám i já. Následují ještě dvě délky pěkného lezení v koutech a spárách a na závěr strmý travnatý zářez. Je něco po čtvrté hodině, když stojíme na vrcholu Prestenu a hledíme pod sebe na modrozelené moře. Shodně určujeme klasifikaci výstupu na stupeň „Jde to“. Obávané úseky „Jde to, ale blbě“ a „Nejde to“ se v cestě nakonec nevyskytly. Sestup nám trvá téměř dvě hodiny. Je to tím, že se schází úplně na druhou stranu kopce a pak cestou dolů roste opět spousta borůvek. Navíc nás zdrží i jedno neobyčejně teplé jezírko, kam okamžitě na Adama skáčeme. A co nakonec? U ohně zasyčelo pár plechovek G10 a ráno jsme ostrovy opustili. Ale ne na dlouho. V průvodci už mám opět zatrhnuto několik tříhvězdičkových lofotských klasik. text: Radovan Kunc foto: Radovan Kunc, Štěpán Kunc a Lucie Srncová

Praktické informace Lofotské souostroví leží u norského pobřeží asi dvě stě kilometrů za polárním kruhem a tvoří jej pět větších a nespočet malých ostrovů, které zasahují do vod severního Atlantiku. Největším o / oya, na kterém se kromě nejostrovem je Austvag vyššího vrcholu souostroví, 1.146 metrů vysokého Higravtindanu, nachází také několik menších ledovců. Všechny hlavní ostrovy jsou propojeny mosty a rovněž jedním podmořským tunelem. Dopravu z pevniny zajišťují trajekty, které vyjíždějí z Bod o/ nebo Skutviku.

Přestože Lofoty leží na stejné zeměpisné šířce jako centrální Grónsko nebo sever Aljašky, mají díky Golfskému proudu mnohem mírnější klima. Nejteplejšími měsíci jsou tady červenec a srpen, kdy průměrná teplota dosahuje 12°C, což u nás přibližně odpovídá osadě Jizerka v Jizerských horách. Nejstudenějším je leden, který má průměrně –1°C, tedy asi jako Liberec. Počasí je tady nestálé. Může být třeba celý den hezky, ale navečer se přižene dvouhodinový déšť, který ustane stejně náhle jako začal. Jsou období, kdy je tady deštivo anebo naopak zase pěkně a překvapivě teplo. Nejlépe je, když vítr vane od východu, čili z kontinentu. To pak na Lofotech svítí slunce nepřetržitě třeba celé týdny. Téměř sedm neděl, přesněji od 29. května do 15. července, tady slunce nezapadá za obzor. Lezecká sezóna začíná v červnu a trvá do konce srpna, někdy až do poloviny září. Během polárního dne se dá lézt celých čtyřiadvacet hodin, ale ani v srpnu ještě nenastává v noci úplná tma, jenom se na dvě tři hodinky mírně zešeří.

Nejvíce horolezeckých terénů nabízejí ostroo / / na nichž skalní stěoya a Moskens oy, vy Austvag ny rostou doslova z moře. Lezce z celého světa sem láká fantastické lezení s velkolepou expozicí v několikasetmetrových stěnách z pevné žuly. Vysoko nad moře se vypínají bigwally s cestami třeba na dvacet délek, ale na druhou stranu se zde najde i mnoho kratších cest, které vedou na nižší útesy. Ve stěnách ohlazených ledovcem se nachází málo vodorovných chytů, ale zato velké množství ručních a prstových spár, sokolíků a koutů. Takové Yosemity za polárním kruhem. Ve srovnání se světoznámým kalifornským údolím však místní jemnozrná žula překvapí nečekaně vysokým třením. V lezeckých cestách není umístěno žádné stálé jištění s výjimkou některých letitých výstupů, kde se občas narazí na staré kruhy. Štanduje se většinou na policích s dobrou možností zajištění. Ve frekventovaných cestách se výjimečně najdou i řetězy, ale jenom v holých plotnách, kde nejsou žádná vhodná místa na štand. Jistí se převážně frendy. Nejvíce se používají velikosti jedna až tři, ty by měly být ve výzbroji zastoupeny dvakrát. Jsou délky, kam by šlo založit třeba deset dvojek nebo trojek za sebou, ale když dojdou frendy patřičné velikosti, téměř vždy se najde skulinka pro vklíněnec nebo stoper. Dobře tady sedí třeba český P.R.D.L., ale ještě lepší jsou britská HáBéčka. Lana by měla mít úpravu proti dešti a délku minimálně padesát metrů. Samozřejmostí je lezení se dvěma lany, buďto dvojčaty, ale ještě lépe s půlkami – kvůli tření. Pokud někdo chce dělat prvovýstup, musí mít na paměti, že na Lofotech se leze v tradičním stylu. To znamená, že k jištění není dovoleno používat nýty. Více podrobnějších informací v tomto směru, jakož i lokalizace a popisy nejnovějších cest jsou k dispozici v Nord Norske Klatreskole, lezecké škole v Henningsvcru. Důležitým pomocníkem při lezení je také průvodce. Ten o Lofotech se prodává i v anglické verzi a jmenuje se Climbing In The Magic Islands. Sestavil jej v roce 1994 coloradský lezec Ed Webster a stojí necelých dvě stě norských korun. Většina stěn je v průvodci zastoupena fotkou a jednotlivé cesty jsou na ní zobrazeny. Někomu by mohlo vadit, že cesty nejsou popsány piktogramy, avšak slovní popis je dostatečně jasný. Jako klasifikace je v průvodci použita norská spolu s americkou. Pro snadný převod je přítomna převodní tabulka s klasifikací UIAA, francouzskou a britskou. Dlouhým listováním se lezec nemusí moc zdržovat, stačí si vybrat některou z cest označených třemi hvězdičkami a vyrazit do stěny.

21

La storia lunga 22

Ahoj, Montana! Tak v skratke. Dňa 28. júla 2002 se nám podarilo vyliezť novú cestu v známej severovýchodnej stene Piz Badile. Ceste sme (po dlhých úvahách) dali názov „La storia lunga“. Začína Rébufattovým zárezom v cassinovej ceste a pokračuje viac–menej priamo medzi cestami „Linea bianca“ a „Another Day in Paradise“ na severnú hranu, ktorú dosahuje spolu s druhou menovanou. Nový výstup sme vyliezli a odistili zdola, nity osadili (pracne) z lezeckej pozície. Na desiatich nových dĺžkách (asi 400 m) bolo osadených sedem postupových nitov a štyri skoby. Štandy boli osadené dvomi (v dolnej časti) alebo jedným nitom so zlaňovacou karabinou. Celková dĺžka cesty je asi 600 m. (15 dĺžok) a čas výstupu odhadujeme na sedem až deväť hodín. Nie je žiaden extrém, no ozaj pekné lezenie. Dávame tomu dve hviezdičky. Boli by aj tri, ak by sa nám podarilo preraziť aj záver priamo, no z technických príčin, o ktorých sa mi tu nechce rozpisovať, sme výstup zakončili traverzom do cesty „Another Day in Paradise“ a posledné tri dĺžky sme doliezli touto cestou. Škoda. Týmto zároveň vyhlasujeme open súťaž o narovnanie záveru našej cesty. Veľa zážitkov prajú autori Vilo Jakubec (41) a Jano Mierka (40)

S Erberovými z Traunu si občas píšeme a plánujeme, čím vylepšit Montanu. Před nedávnem jsme jim napsali s tím, že do Totes Gebirge to není pro našince tak daleko, tak ať se podělí o nějaké skilapinistické tipy. Tady jsou. oblasti Totes Gebirge, v okolí Windischgarsten, je řada hodnotných skialpinistických cílů. Ať už jsou podmínky jakékoliv, určitě se najde odpovídající túra. Opravdový ráj pro trávení volného času v každém ročním období je údolí mezi Rosenau am Hengstpass a Unterlaussu. Na své si přijdou nejen skialpinisté, ale také turisté, horolezci, paraglidisté, lezci na ledu a fanoušci sáňkování. Pro ortodoxní lyžaře jsou zde Wurzeralm a Hutterer Höss.

Pøíjemný zaèátek sezóny Skialpy (a s nimi i jejich majitelé) toužebně čekají na první nasazení. Místní hory jsou nepřehlédnutelně pokryty prvním sněhem, bohužel ale ještě chybí solidní podklad. První výprava si tedy žádá důkladné naplánování. Mnozí se proto rozhodnou pro Schwarzkogel. V Hengstpass ze všech lyžařů přímo čiší radost ze začátku sezóny. Pokaždé jsem překvapen, kolik lidí se vejde na tuto malou horu. Nával na Schwarzkogelu samozřejmě není neoprávněný. Ačkoliv člověk stoupá vzhůru jen slabou hodinu a půl, je bohatě odměněn

čerstvě zasněženou krajinou kolem dokola a panoramatickým pohledem na Heller Mauer. Sjezd je při dobrých sjezdových podmínkách opravdový zážitek. Jen kilometr od sedla Hengstpass je výchozí bod na Schufkogel. S příjemným převýšením – 680 m – je tato známá skialpininstická trasa ideální také pro navštěvníky se sněžnicemi. Snowboardisté ocení zejména sjezd v hlubokém sněhu, kterým jsou odměněni za námahu při výstupu. v Unterlaussa cuchaly nervy jedné části naší skupiny, my ostatní jsme se na lyžích brodili

Pohled na skalní stěnu Stubwieswipfelu

23

v Oberlaussa. Výškové metry jsme polykali bez námahy a nahoře nás překvapilo, že jich bylo 1.100. Na vrcholu se dohadujeme, jak se jmenují význačné kopce v okolí. Při sjezdu se rychle pozná, kdo je skutečně dobrý sjezdař. Zmrzlý tvrdý sníh, na jinak opravdu lákavém hlavním svahu, vyžaduje perfektní ovládání lyží. Jsme každopádně rádi, že se alespoň poslední kousek lesní cesty můžeme klouzat uvolněně.

k výstupu na Stubwuswipfel. Ne bez hrdosti ukazujeme na impozantní skalní stěnu po pravici: „Tam nahoru jdeme!“ Teta se jen nevěřícně dívá a strýc se neurčitě usmívá. Těch pár metrů po rovině je ideálních pro první kroky a také následující cesta řídkým lesem je bez technických záludností. Naši svěřenci pilně šlapou, užívají si jiskřivý sníh a ticho. Pak se před námi objeví vrcholové úbočí. Ozývají se vážné oba-

Závěrečný žlab cestou na klainen Pyhrgas

Sjezdovky a prašan Předsevzali jsme si, že sjezdaře v naší rodině přesvědčíme o tom, jak pěkné je skialpování. Jako výchozí bod pro náš experiment jsme zvolili Wurzeralm. Počasí bylo v pohodě a vypůjčená výstroj rovněž. Důvěrně známá lyžařská oblast uvolnila skepsi našich svěřenců, a lanovka nám ušetřila mnoho neatraktivních výškových metrů podél sjezdovky. Na horní stanici dáváme začáteční pomoc při nastupování do vázání, neboť nejdříve musíme sjet pár kratších svahů. Uprostřed náhorní roviny, která je protkána stopami pro běžkaře, natahujeme tulení pásy na lyže a chystáme se 24

vy, jestli se to dá zvládnout. To, že tady dole je stín a nahoře láká slunce, nás všechny nakonec motivuje k další chůzi. Teď už se bez ostrých serpentin neobejdeme. Během rychlokurzu se pokouším vysvětlovat techniku, ale vrásky na strýcově čele mluví za vše. Dělá si starosti, jak dostane svou ženu a dceru ve zdraví nahoru a hlavě potom dolů. S velkou námahou, humorem a trochou nadávek se konečně všem daří zvládnout také poslední oblouk. Radost na vrcholu je veliká. Zatímco my baštíme naše svačiny, honí se dole pod námi sjezdaři v mravenčí velikosti. Několik metrů za vrcholovým

Výstup na Stubwieswipfel

křížem padá skalní stěna kolmo dolů. Teprve teď je všem členům rodiny jasné, že jsme tuto báječnou horu skutečně zdolali. Další výzvou je cesta zpět. Příbuzenstvo rozmazlené sjezdovkami se statečně oblouček za obloučkem propracovává vpřed. Dříve, než se dostaneme zpět do stopy, naše cesty se rozdělují. Ostatní míří k nejbližšímu vleku, aby se po námaze zotavili v nějaké chatě a aby si ještě užili uměle upravených sjezdovek, my využíváme tento nádherný den ještě k další túře. Západně od Stubwuswipfelu vítá své návštěvníky Rote Wand. Cesta krásnou krajinou nás vede přes Mitterberg a vrcholí po dobrých dvou hodinách výhledem na Warscheneck. S dobrým pocitem z dobře využitého dne se pozdě odpoledne dostáváme zpět na sjezdovku. Sněhové muldy mezi ledovými plotnami a na nich spousta lidí v lyžařském oblečení. Tady je křiklavý protiklad ke skialpinismu opravdu výrazný. Jak dobře, že jsme se tomu vyhli.

Høebenovka Počáteční fáze skialpování– sjezdy mírných kopců– je už za námi a my máme v plánu nějakou delší túru. Na druhou stranu, nemuselo by se to hned zvrhnout v maraton. Díky vlekům vyjíždíme nanejvýš pohodlně k horní stanici na Hutterer Höss. Zatímco se kloužeme na Schafkögel, ve vzduchu krouží rogala. Mírný sjezd končí na úpatí hřebene Schrocken. Zde si obouváme mačky

a berema na záda lyže. V uctivé vzdálenosti od ostří hřebene se brodíme vpřed. Je nutná plná koncentrace, když přecházíme úzký sněhový mostek, za nímž následují tři skalní věže. Marně hledáme jištění, a při tom si ho ještě dobře pamatujeme z léta. Pod sněhem po něm ale není ani stopy. Také vrcholový kříž, ke kterému se brzo dostáváme, je pokryt tlustým pancířem ledu. Už doma jsme spekulovali o tom, že tuto túru propojíme s výstupem na Hochmölbing, a protože nebe bylo stejně nezachmuřené jako naše nálada, jsme pro to jít dál. Hřebenovka po hranicích Dolního Rakouska a Štýrska láká výhledy na Totes Gebirge. Aniž bychom vyšli mnoho výškových metrů, dostáváme se na Kreuzspitzi a krátce na to na Hochmölbing. Na tomto, dnes už třetím vrcholu nad 2.000 m, si bereme průvodce, abychom nastudovali správný sjezd. Jeden přítel věděl velmi dobře, že při sjetí z cesty následuje namáhavý pochod kotlem. Díky jeho varování jsme toho ušetřeni a vyjíždíme na sjezdovkách u Bärenalmu. Závěr by byl ještě lepší, kdybychom si nechali auto v Bärenalmu. Naštěstí ještě existují milí řidiči, kteří svezou stopující lyžaře těch 6 km do Hinterstoderu.

Snìhová nadílka Půl zimy čekáme na pořádný sníh a teď napadá všechno naráz! Je toho najednou nějak moc, jak dokládá stupeň lavinového nebezpečí. Přesto nechceme ztrácet čas stavěním sněhulá25

ků a přemýšlíme o nějakých vhodných cílech. V našem případě je ideální variantou Warscheneck, na který hodláme stoupat v oblasti přezdívané Wilde. Kdoví, čím si toto jméno oblast vysloužila, neboť o opravdové divočině nemůže být ani řeč. I po silných přívalech sněhu se tudy dá bezpečně projít. První část skoro 1.000 výškových metrů – jdeme po lesních cestách a turistických stezkách, závěrečný příkřejší úsek vede lesem. Sledujeme stopu našich početných předchůdců kolem pastviny s roubenými chatkami a zkracujeme si zbývající pastviny lesem. Dobře, že plochý vrchol v sousedství Warschenecku nabízí dostatečný prostor k odpočinku. Divočina totiž není v zimních dnech bohatých na sníh už dávno žádným tajným typem.

Kocovinová túra Sobotní večer byl dlouhý a veselý, na časné vstávání nechce nikdo ani pomyslet. Přesto nemá být neděle bez pohybu na čerstvém vzduchu. Ideální cíl při takových kritériích je Karleck v Hallermauseru. Pohodlně dojedem do Bosruckhütte, kde zaparkujeme auto. Pokud tělo ještě stále odmítá vyrazit na 540metrové převýšení, je toto místo ideální k malé přestávce. Výstup je pěkný a nevyžaduje po našich údech mnoho námahy. Na začátku křižujeme kopcovitý terén, zatímco na konci na nás čeká ještě krátký lesní úsek. Ačkoliv jsme si tuto trasu vybrali pro její nenáročnost, jsme překvapeni, jak brzo jsme na vrcholu. Obklopeni Bosruckem a Grossen Pyhgasem zhluboka oddychujeme. Jsme nanejvýš spokojeni, že jsme zase jednou zvítězili nad leností. Sjezd odpovídá výstupu krátký, ale kouzelný a my vykrajujeme stopy do firnu, který vydrží už jen pár dní.

Chu na zmìnu? Jarní výprava by měla splňovat všechno. Ne příliš krátká a ne úplně jednoduchá, ne přehnaná a hlavně musí být pěkná. Všechna kritéria mluví pro Kleiner Pyhrgas. Když šlapeme plochou krajinou, nic nenasvědčuje tomu, že budeme potřebovat mačky. Teď nás ještě od vrcholu dělí víc než 1.000 výškových metrů. Přes zmrzlý skalní schod vyžadující nasazení hran a hůlek, se dostáváme do ledovcové kotliny. Poslední velký výšvih je stále příkřejší a zužuje se ve žlab. Teď je chvíle pro mačky. V nejstrmějších partiích žlebu bychom měli v ruce radši cepín, než lyžařské hole. Nakonec jsme ale i tak dosáhli vrchol. S nádherným výhledem na Scheiblingstein a Grosser Pyhrgas začínáme hned kout plány na další lyžařské výlety. Iris a Hermann Erberovi 26

Příjezd: Po A7 přes Linz na A1 směr Salzburg. Pak odbočit na Kirchdorf na A9, na B138 sledujte značení u cesty a s pomocí mapy silnic si najděte nejlepší místo pro začátek vašeho výletu. Z Linze do Windischgarsten je to asi 90 km. Průvodce: Traumhafte Skitouren in Oberösterreich (+ Niederösterreich / Steiermark /  Salzburg) od Klause Sehlinga, nakladatelství Veritas. Ubytování: V obcích Windischgarsten, Spital am Pyhrn, Hinterstoder a v okolí se nachází spousta penzionů a hotelů. Namátkou vybíráme: Naturfreunde–Hotel „Freunde der Natur“ ve Spital am Pyhrn. (e–mail: [email protected]) Mládežnická ubytovna Hinterstoder (e–mail: [email protected]) Linzerhaus des OeAV, Wurzeralm (tel.: 0043/7563/237) Internet: www.pyhrn–priel.at www.kalkalpen.at www.stodertal.at www.alpintouren.at

Výchozí bod Hengstpass:

z Schwarzkogel 1.554 m Výchozí bod: Passhöhe Hengstpass (985 m) Příjezd: Z Windischtgarstenu přes Rosenau k Hengstpasshöhe, parkovat vlevo. Nejlepší doba: Vrcholná zima, často možné už při prvním sněhu. Výstup: 550 výškových metrů / 1 až 1,5 hod. Obtížnost: Lehké, určeno pro začátečníky. Popis cesty: Z parkoviště na východ, sledovat cestu vlevo nahoru, potom serpentinami vzhůru, držte se vlevo, lesem na vrchol. Sjezd: Z vrcholu západním směrem, pěkným širokým svahem, který se při výstupu obcházel zleva. Pozor, ústí lesní cesty je prudké a často bez sněhu. Po rovině na parkoviště. z Schafkogel 1.550 m (Hochsur) Výchozí bod: Asi 1 km jižně od Hengstpasshöhe (870 m) Příjezd: Z Windischgarstenu přes Rosenau na Hengstpasshöhe, asi po 1 km zaparkujte za výraznou zatáčkou vlevo. Nejlepší doba: Vrcholná zima.

Výstup: 680 výškových metrů / 2 až 2,5 hod. Obtížnost: Jednoduché, pro začátečníky, možné též se sněžnicemi a snowboardy. Popis cesty: Sjet cestou u kaple u červeného kříže, držte se vlevo na lesní cestě až ke zbytkům straré lanovky, odtud v širokých serpentinách svažující se loukou a lesíkem na vrchol. Sjezd: Jako výstup. z Grosses Maiereck 1.764 m Výchozí bod: Oberlaussa (690m), Hospoda „Zum Sagmeister“. Příjezd: Z Windischgarstenu přes Hengstpass do Vorderzwieselu. Nejlepší doba: Vrcholná zima. Výstup: 1.100 výškových metrů / 3 hod. Obtížnost: Spíše lehké, vhodné i pro lidi se sněžnicemi. Popis cesty: Lesní cestou do údolí Menggalm, poté se držte vlevo přes zalesněný úsek na Admonter Höhe. Odtud je už vidět vrchol, na nějž se vystupuje několika serpentinami z jihu. Sjezd: Obdobně jako výstup.

Výchozí bod Wurzeralm:

z Stubwieswipfel 1.986 m Výchozí bod: Wurzeralm, horní stanice kolejové lanovky (1.472 m). Příjezd: Po A9 ze Spitalu am Pyhrn, směr Pyhrnpass, velké parkoviště Wurzeralm. Nejlepší doba: Vrcholná zima, díky nadmořské výšce takřka vždy jistý sníh. Výstup: 500 výškových metrů / 1 až 1,5 hod. Popis cesty: Jednoduché, doporučeno pro začátečníky. Obtížnost: Od stanice sjet k běžkařské trati a dále na Filzmoosalmhütte. Přes zalesněnou rokli do místa, kde se zužuje, držet se v pravo. Většinou jsou vidět stopy vašich předchůdců. Poté ostrými serpentinami kolmo na vrchol. Sjezd: Většinou po sestupové trase (jsou možné i varianty) na plató s běžeckou tratí. Odtud vlekem na stanici Wurzeralm. z Rote Wand 1.872 m Výchozí bod: Wurzeralm, Standseilbahn horní stanice lanovky (1.472 m) Příjezd: Po A9 ze Spital am Pyhrn, směr Pyhrnpass, velké parkoviště Wurzeralm. Nejlepší doba: Vrcholná zima, relativně jisté sněhové podmínky. Výstup: 700 výškových metrů / 2 až 3 hod. Obtížnost: Jednoduché, doporučeno pro začátečníky.

Popis cesty: Od stanice sjet k běžkařské trati a dále na Filzmoosalmhütte. Přes zalesněnou rokli do místa, kde se zužuje, držet se vlevo. Cesta pokračuje přes Mitterberg (1.695 m), krátký sjezd a výstup východním svahem na vrchol. Sjezd: Po sestupové trase na plató s běžeckou tratí. Odtud vlekem na stanici Wurzeralm.

vo na boční vrchol a prudce vzhůru k hlavnímu vrcholu. Sjezd: Jestli nechcete na Bärenalm přes Hochmölbing, můžete sjet také přes Elmplan. Cestou na Z, přes výstupovou trasu se dostanete na sjezdovky Hutterer Höss. Sjezd je možný jen při jistých sněhových podmínkách.

Výchozí bod Stodertal:

z Karleck 2.023 m Výchozí bod: Bosruckhütte (1.043 m) Příjezd: Ze Spitalu am P. směrem na rokli Dr.Vogelgesang–Klamm, z Grünau 3km po horské cestě na Bosruckhütte Nejlepší doba: Vrcholná zima / jaro. Výstup: 540 výškových metrů /1 až 1,5 hod. Obtížnost: Lehké, možné i jako snowboardová túra. Popis cesty: Vystoupejte po svahu u vleku, pak pokračujte mírně vpravo do sedla a odtud V směrem na vrchol. Sjezd: Při špatných sněhových podmínách se vyhněte sjezdu na V. Nejjistější je sjezd Z od vrcholu. Svah u vleku nehrozí ani při novém sněhu lavinami a je sjízdný i se snowboardem.

z Wilde 1.917 m Výchozí bod: Baumschlagerreith (900 m) Příjezd: Krátce za Vorderstoderem ve směru jízdy na Hinterstoder, odbočit doleva k vleku a jet nahoru k předposlednímu stavení. Nejlepší doba: Vrcholná zima. Výstup: 1.000 výškových metrů /2,5 až 3 hod. Obtížnost: Jednoduché, relativně nelavinézní. Popis cesty: Z Baumschlagerreithu přes louky, pak cestou vedoucí okrajem lesa, po vyznačené turistické cestě na Wildalm (1.613 m). Několik serpentin vám zkrátí další cestu lesem. Zvlněným terénem na vrchol. Sjezd: Pěkný sjezd je podél výstupové trasy. z Schrocken 2.281 m Výchozí bod: Zastávka Hutterer Höss (900 m). Příjezd: Ze St. Pankraze nebo Windischgarstenu do Hinterstodeuru na vlakovou zastávku. Nejlepší doba: Jaro. Výstup: 450 výškových metrů /2 hod. (1.200 vm když nepojedete železnicí). Obtížnost: Typická alpská hřebenovka, nebezbečí náledí a sněhových převějí. Popis cesty: Od stanice stoupejte JV směrem na Schafkogel (1.990 m), krátký sjezd k výstupovém žlabu na úpatí hřebene Schrocken. Stoupejte pěšky s mačkami a lyžemi na zádech napravo od hřebene. Po vystoupání žlebem oblezte tři věže čnící z hřebene. Pozor, umístěné jištění je použeitelné jen někdy, podle množství sněhu. Pak vle-

Výchozí bod Spital am Pyhrn:

z Kl. Pyhrgas (Eiskar) 2.023 m Výchozí bod: Winkl (879 m). Příjezd: Z Windischgarstenu přes Oberweng Fahrenberg do Winklu. Nejlepší doba: Jaro. Výstup: 1.100 výškových metrů/ 3 až 3,5 hod. Obtížnost: Příkré svahy, pro výstup na vrchol nutné mačky, doporučen je i cepín a lano. Při výstupu půjdete přes krátký ledový úsek. Popis cesty: Lesní cestou vedoucí údolím Winklerkar, přes výrazné stupně kotlinou vzhůru, pak se lehce sklouzněte z kopce a pak zatočte vpravo na postupně se zvedající JV úbočí. Pěšky výraznou jižní průrvou. Lyže nechte na místě a vystoupejte příkrým žlabem přes zaledněný komín k vrcholu. Sjezd: Od místa, kde jste uschovali lyže, shodný s výstupem. 27

the mutant story V neděli 13. 10. 2002, asi v 17.00 mi mobil pomocí SMS stručně oznámil – JE TO TAM. Co je kde? No přece vyhlášená atletická cesta PIETRA MURATA se „ocitla v kapse“ brněnského lezce a významného člena lezecké skupiny Los Brňos, Martina Fojtíka. „Fojťas“ tak završil svoji dvousezónní pouť za tímto klenotem skalního lezení a stal se šestým Čechem, který extrémně převislou a vytrvalostní cestu s klasifikací 8b+ přelezl. Na pohled vcelku obyčejná a všední epizoda lidského snažení a překonávání sebe sama má však ještě jiný, daleko zajímavější, dokonce by se chtělo říci bombastický rozměr. Fojťasův přelez Pietry Muraty určitě vstoupí do historie a to nejen lezecké, nebo sportovní. Tato událost bude mít zřejmně dosah na vývoj celé populace. Od této chvíle už asi nebude platit „před Kristem a po Kristovi“ ale „před Fojťasem a po Fojťasovi“. Tedy ve zkrácené verzi. Správně by mělo znít „před Fojťasovým přelezem Pietry a po Fojťasově přelezu Pietry“. Dopisovatel Montany, píšící pod zkratkou -BOT–, totiž narazil na skutečnosti, které celou záležitost ohledně této sportovní události vrhají do úplně jiné dimenze. Pietru Muratu v inkriminovaný den, 13. 10. 2002, nepřelezl Martin Fojtík, ale geneticko-kybernetický mutant FOJT MF 1 01. Na tuto fantastickou skutečnost, která by se hodila spíše na stránky sci–fi románu než do seriózního lezeckého plátku, nechtěně upozornil Pochvoň Patenauer (kvůli ochraně jeho identity a soukromí jsme mu v redakci mírně pozměnili jméno, který Martina Fojtíka (resp. správněji HI–TECH mutanta FOJT–a) jistil. Pochvoň Patenauer totiž na otázku ohledně Fojťasova přelezu odpověděl: „Ty vole, prošel se v tom, jako kdyby ani nebyl z tohoto světa.“ Z jakého tedy?! Podle následného průzkumu redakce, vedeného až za hranici investigativní žurnalistiky jsme zjistili, že FOJT je produktem přísně utajovaného projektu, který na zakázku americké armády provádí americká společnost GCF International (GENETIC CYBER FUTURE). Ta koncem roku 2001 vyvinula novou generaci „robotů“ – směs a kombinaci nejnovějších poznatků v oblasti genového inženýrství a kybernetiky. Rok 2002 byl stanoven jako rok zkoušek těchto zařízení v ostrém provozu. Redakce zatím ještě neví, jakým způsobem k tomu došlo, ale na seznamu lokalit, kde měli být HI–TECH mutanti zkoušeni, se ocitla i Česká republika. Průzkum v tomto směru nadále pokračuje. Redakce má k dispozici fotodokumentaci, která dokazuje nasazení hned několika „mutantů“ na našem území. Na jednom ze záběrů (viz foto č. 1) se mimo již uvedeného FOJT–a (stojí uprostřed) podařilo ještě identifikovat po jeho pravici stojícího robota, který nese kódové označení KRYTON DM 1 02. Mutanta stojícího po FOJT–ově levici se ani přes veškeré úsilí nepodařilo identifikovat a jeho identita je stále neznámá. Mutant FOJT byl do provozu nasazen někdy v létě 2002. Skutečný Martin Fojtík odešel začátkem srpna na domnělý dvoutýdenní lezecký vý28

jezd do Francie. Právě v tomto období zřejmě proběhla poslední a nejdůležitější fáze projektu – tzv. „naladění“ mutanta na stejnou inteligenční vlnovou délku, podle originálu. Koncem srpna tak do lezeckého provozu naskočil místo skutečného člověka robot s titanovými výztuhami místo prstů, kevlarovou tkání místo šlach a pneumatickými systémy, neznajícími omezení v oblasti síly a flexibility, místo končetin. O schopnostech mutanta se měl jako první přesvědčit nic netušící Rudo Tefelner, který ho jistil při excelentně rychlém přelezu těžké cesty BU– BU–BU, klasifikace 8b/b+, v Moravském krasu. Zatímco skutečný Martin Fojtík padal koncem června v polovině, FOJT se cestou koncem srpna prošel a vylezl ji hned na první pokus. Je fakt, že po dynamickém skoku z první do třetí lišty mu prasklo těsnění na pravém (fixovacím) pneumatickém systému, co mělo za následek, že do řeky Punkvy uniklo 10 litrů vysoce agresívního kreatino–olejového substrátu, ale FOJT přepnul na mechanickou obsluhu svého pohybového systému a cestu hravě dolezl. Dalším v pořadí, který se dostal do kontaktu s HI–TECH, byl Rosťa Tomanec. Ten jen nevěřícně kroutil hlavou nad strojově přesnými pohyby, mechanicky dokonalými fixy a až nadpřirozenou (chtělo by se říci umělou) lezeckou inteligencí domnělého Martina Fojtíka při přelezu vyhlášené Višňovské „dardy“, cesty Haremheb 8b/b+, kterou FOJT zvládl na třetí pokus. FOJT pokračoval ve svém triumfálním tažení přelezem již uvedené Pietry Muraty 8b+ a ja-

ko silový zátěžový test svých pneumatických fixovacích systémů přidal (rozuměj „byl mu naprogramován“) přelez silové ospovské legendy „Missing link 8b+“, kterou zvládl 26.10.2002. Podle záznamu v jeho PIC (Personal Identification Card), který má redakce k dispozici, má FOJT ještě podle harmonogramu zátěžových zkoušek skončit druhý za Mrázkem na Mistrovství České republiky ve sportovním lezení, na SP v slovinském Kranji má dolézt do semifinále a měl by vyhrát prestižní brněnský bouldrový závod MEJCUP. Otázkou v této souvislosti je, kam až sahají schopnosti FOJT–a, nebo jemu podobných zařízení. Po fyzické stránce v současném stadiu vývinu nemají mutanti omezení. Posuzováno konvenčními měřítky lezecké výkonnosti jsou schopni lézt stupeň 9a on sight, vyhrávat závody Světového poháru nebo vylézt nahý na Mount Everest (v provedení POLAR). Je ale samozřejmé, že autoři a provozovatelé projektu nestojí o nadměrnou publicitu, která by mohla ohrozit ostré zkoušky, nebo celý projekt. Z tohoto důvodu jsou výkony těchto „zařízení“ patřičně „regulovány“ do roviny přijatelné reality. Že se vám to všechno zdá až moc fantastické, neskutečné a nereálné? Snad vás přesvědčí poslední důkaz. V době, kdy FOJT po přelezu Pietry Muraty pokračoval ve svém předem stanoveném programu a mechanickými pohyby „mapoval“ vedlejší cestu REINI S VIBES 8c+ (mapoval = ukládal do paměťových obvodů mechanicko–fyzikálně–rozměrovou charakteristiku cesty, aby mohl být následně „naprogramován“ na její přelez), skutečný Martin Fojtík slavil přelez Pietry Muraty ve společnosti sličné, exotické krasavice Petry S. (viz foto). Ve stálém spojení se svým HI–TECH dvojníkem byl pomocí důmyslného přenosového satelitního systému, umístěného na své hlavě. Oddávajíce se „lízaní smetany“, která mu nepatří, neušel však pozornosti našeho fotoreportéra. Je nasnadě, že „provalení“ celého případu zpochybnilo samotný princip lidského snažení. A to nejen v lezení, nebo ve sportu, ale obecně v celé šíři lidské existence. Nechme ale lidstvo lidstvem a zůstaňme u lezení. Co je realita a co fikce? Je FOJT prototypem první generace, nebo jen špičkou ledovce? Je Martin Fojtík jediným Čechem, který se propůjčil tomuto experimentu? Necháváme se, v jiném případě, unášet výkony skalního génia, mistra světa a Rock Mastera, nebo jsme již dva roky mystifikováni nějakým strojem s kódovým označením FROSTek TM? A měli Francouzi etické právo nasadit na jeho eliminaci jenom laboratorně odzkoušeného mutanta druhé generace (kódové označení CHAB), jehož programování se vymklo lidské kontrole a běžné realitě a stroj o své vlastní vůli vyhrává všechno, na co sáhne? Porazí někdy český FROSTek francouzského CHABa? Schyluje se k válce strojů a technologií? Blíží se konec světa?! –BOT–

J

sou dny, kdy člověk může chtít sebevíce, ale prostě to nejde. Ale proč se v den, na který lezec čeká celý rok, dře jako mezek, pak po pár minutách se vše rozplyne jako pára nad hrncem? Letošní Mistrovství světa juniorů ve Francii zrovna nevyšlo podle našich představ, i když i letos jsme nakonec ukořistili dvě třetí místa. Ale co s formou, kterou jsme tak pečlivě formovali a ladili? Rozhodnutí – Osp. Ve složení Petr Solanský (Hudy Sport), Pavel Solanský (Triop), Tereza Kysilková (Hudy Sport) a Soňa Hnízdilová (Triop), za krásného počasí a dychtivosti po částečném uspokojení, jsme se raději utábořili v poklidném prostředí kempu. První dva dny rozlezení v 7b až 7c+, děvčata pak 7a/b. Nové linie nás zaujaly. Vůči cestám, ve kterých známe každý výběžek, a mají i třeba stejnou klasifikaci, působí velmi sebevědomě. A i Johanova 7b+/c vedle Nida, či Hobit 7c–narovnání Corta na OS jsou velmi hodnotné výkony. Rest day a jde se něco zkusit. Pavel si vybírá Samsaru 8a a po dvou pokusech ji bez větších problémů dává, ale na další mety chybí více trpělivosti, i když silově by na ně měl! Mně v hlavě utkvěla sportovní linie Mrtvášského plesu (8a+) a to i přes problémy v jedné dírce. Zariskoval jsem a nakopl jsem nohu vysoko doprava, protlačil jsem oblý chyt a dynamicky doskočil do vrcholového madla. Dále jsem se pokoušel o vyšší metu –Piková dáma –8b, avšak vrchní boulder se mi zdál až příliš těžký. Z dalších cest bych pak chtěl vyzdvihnout Uživanju 8a OS a pokusy v Mileniu 8b+, které je pokračováním Mozaiku – v krásné převislé plotně a leze se po uzkých krápníčkách. Ale ani děvčata nezůstala pozadu. Soňa, které skály nejsou zrovna šity na míru, se vyšvihla pěkným RP pokusem v cestě Runo– 7b+. Poté se plně odhodlána pustila do Rock n rollu 7c/c+. Ukrajovala metr po metru a nebýt dlouhého kroku v závěru cesty, dala by to jistě na OS. Škoda. To Terce cesta vyšla perfektně. Vytrvalostní cesta po dobrých chytech je její parketa a její FLASH, pokud se nepletu, pak se všem omlouvám, je vůbec nejlepší výkon u žen! Gratuluji. Poté ještě přidala několik 7b+ na OS a Soňa Tortugu 7b a Sterču Vrtnici 7a+/b. Poslední den lezení ve znamení „lezení je hra“ a následná cesta domů nám tak alespoň trochu nechaly zapomenout na zlé časy. A pokud se nám podaří se sem ještě letos vrátit, nebo navštívit jinou oblast, pak doufám, že ještě vylepšíme naše bilance. text: Petr Solanský ml. foto: Petr Solanský

Tereza Kysilková, Rock‘n roll

Z MS juniorů

d o O s pu

Soňa Hnízdilová, Rock‘n roll

Pozn. redakce: V Montaně č. 3 (str. 46) v tomto ročníku jsme v rubrice „A jdi…“ přinesli zprávu o flash přelezu cesty „Magne Tou Cul Pas La Voie 7c+“, jenž se podařil Sylvě Nagyové. 29

FOTOSOUTĚŽ

VH

1. místo – Grossvenediger

N

a horách fotí skoro každý, ale po prvním prohlédnutí s přáteli fotky skončí v krabici, v lepším případě v albíčku. Někdy tak zapadnou lahůdky, které by si zasloužily trochu širší prezentaci. Právě pro tyto kamarády je určena fotosoutěž pořádaná horolezeckým oddílem VHS Brno. Přinášíme vám výsledky prvního ročníku spolu s několika pěknými obrázky Pokud chcete vědět více, koukněte na: www.vhs.joblist.cz Ahoj v příštím ročníku Ajdul

Vyhodnocené snímky: Kategorie hory: 1. Ladislav Láznička, Grossvenediger 2. V. Bureš, Mont Blanc 3. Josef Světlík, Skok do neznáma 4. Sinek, Zima 5. Ladislav Kolegar, Dolina Argentiére 6. Jiří Švehla, Cerro Torre Karegorie skalky: 1. Sinek, Reston 2. Šárka Opravilová, Ivosak–Kanada 3. David Kolba, Lezení na Ostaši 4. Ivo Patermann, Dentelles 5. Petr Volf, Finale – Rocca di Perti 6. Ivo Patermann, Šárka in Roof

6. místo – Cerro Torre

Čestné uznání: Josef Uherka, Žebřík na Drátníku

6. místo – Šárka in Roof

FOTOSOUTĚŽ 30

VH

S

–

BRNO

OPEN

3. místo – Skok do neznáma

1. místo – Reston

2. místo Ivosak–Kanada

3. místo Lezení na Ostaši

S

–

Čestné uznání – Žebřík na Drátníku

BRNO

OPEN 31

Ach jo, ty podzimy! Venku takovej humus, že dneska odmítl i můj jinak slušně vychovanej a odpor nekladoucí pes proběhnutí po Prachově a já se mu vůbec nedivím. Tento způsob podzimu zdá se mi býti na .., pardon, ...poněkud nešťastným. Přiznám se, že se mi ani nechtělo sednout k „písí“ a pokoušet se popisovat sluncem ozářené písky, když tu žlutou potvoru jsem už tak měsíc neviděl! Byl jsem už celkem smířen s tím, že neplánovaně přeruším minisérii o Prachovu a zcela svévolně se na to tentokrát vykašlu, ale stačil jeden dobře načasovaný telefonát pana Majitele a jeho medy spolu s mou ješitností mně nedovolily si udělat malinkou literární pauzičku. A tak vám, ať chcete nebo ne, snesu zase něco málo o Prachůvku. A v duchu součas-

Rozmanitá věž západní – západní hrana – „Šťopík“ Xa, nejtěžší cesta oblasti od Máry Havlíka

Rozmanitá věž západní – originální „Cesta šíleného hodináře“. Ve spodní části traverz přes hodiny a kruh, od druhého kruhu přes další dva na vrchol.

ného „humusna“ se probrodíme oblastí, kde je i v létě vlhko, ponuro a nevlídno, oblastí, jejíž název už leccos napovídá o své poloze a charakteru. Je to oblast pro lezce neznalé Prachova docela ztracená a tak se i zove – Ztracenky. Tentokrát to s největší pravděpodobností vypadá na strohý výčet faktů bez fotek a popisků, protože místní mechové skalky není téměř odkud nafotit. Jsou na sebe těsně nalepeny a odděleny úzkými soutěskami, že přímo svádějí skalní skokany k nějakým těm odvážným přeletům! A pokud skáčete dobře a skáčete rádi, tak je to právě vaše oblast! Ale trošku bych Ztracenkám křivdil, kdybych se zaměřil pouze na přeskoky. I přes sil32

né vrstvy vlhkých mechů se zde najde pár pěkných a dlouhých cest, na které je však potřeba malinko více morálu než je zvykem ve zbytku skalního města. Výhodou je však zdejší liduprostost, takže v případě, že vám padne morál a bez něj vzápětí i vy, tak se o vašem zavěšeným pytli nemusí nikdo dozvědět a nové „slipáče“ si můžete vyměnit celkem beze svědků. Materiál je relativně pevný, občas sice usmeknete po nějakém tom lišejníku (v tom lepším případě) a když se nezaleknete ani podivně dutých zvuků tunového bloku, na kterém právě visíte, tak si i celkem pěkně zalezete. Je pravda, že následná léčba pošramoceného ega a morálu po zapytlené trojčičce trvá taky poněkud déle než je zvykem, ale na Turisťárně bývá i k ránu docela příjemně. Spektrum cest je zde poměrně široké, nejvíce jsou zastoupeny klasiky od II do VI (kolem 50 cest) z dob dávných až pradávných, najdou se však i pěkné morálové osmy z dob poměrně nedávných (10 kousků a pár ještě neschválených teplých prvovýstupů). Devítky bychom spočítali na prstech jedné ruky ne příliš šikovnýho truhláře (čtyři funglovky ještě nepotvrzené vrcholovkou) a desítka, tak to by musel už být truhlář vyložené nemehlo, protože ta je tu jen a pouze jedna jediná, a to oblá hrana přes tři kruhy „Šťopík“ Xa z roku 1997od Máry Havlíka. Než přeskočíme k přeskokům, tak jen

krátce mrknem na některé perličky stěnového lezení ve Ztracenkách. Vezmeme to hezky popořadě od „vchodu“ do této oblasti, který stráží celkem symbolicky skalní mužík „Rumcajs“. Nejhezčí cestou na strážce oblasti je mírně převislá bezkruhá „Severozápadní cesta“ od Mocana. Morál a síla se předpokládá! Na Rumcajse se lepí rozložitější „Dvojitá věž“, na kterou vede pár pěkných sedem, z nichž je originální „Opičí cesta“ (VII, Mocek) jednou z nejhezčích cest ve Ztracenkách. Pozor však v dolezu na „oči plné mechu“! Naproti „Dvojité“ přes cestu leží poměrně velká skupinka skal, podle kterých dostala celá oblast své jméno – Ztracené věže. Pro větší vzájemnou vzdálenost nemají příliš mnoho možností pro přeskoky (alespoň zatím, než se najde nějaký pořádný pérák skákající něco kolem 7–8 metrů do dálky nad korunami ztepilých smrků.), zato se zde nachází pár pěkných a příjemně těžkých cest. Od klasik, jakými jsou na Přední Ztracenou „Severní cesta“ (VIIIb, M. Ent, 1967) a „Žíznivá cesta“ (VIIIa, V. Cajtháml, 1964), nebo na Zatracence „Údolní cesta“ (VIIb, Zd. Koťátko, 1969), přes nějaké ty hodně ponurý vlhký spáry, až po moderní cesty z dílny Vládi Šoltyse (Přední Ztracená – „Staropramen extraliga“ a „Ztráty a výlezy“, obě VIIIb, obě z roku 1998). Nahlášeny jsou i další prvovýstupy, z nichž především dvě nové devítky z rouráků Pavla Nováka a Ondry Běhala slibují po

schválení VK velice zajímavé lezení – zelená dvojspárka, sokolíček, mechový rajbas! Na svého skokana skokanů čeká i další vzdušný přeskok, kterým bychom se po zhruba 10metrovém letu přenesli z vrcholku Velké Ztracené věže na protilehlou Západní Rozmanitou věž, která patří do skupinky těsně semknutých Rozmanitých věží. V jejich kolmých až 20 metrů vysokých stěnách vede více jak 30 velice rozmanitých cest, od

Rozmanitá věž severní – středem této krásné západní stěny vede přes dva kruhy Vacanova cesta „Multipotent“ VIIIb, jedna z nejhezčích v oblasti

jedničkových komínů po desítkovou hranu. Tou jedinou desítkou oblasti je již zmiňovaná hlaďoučká, mírně převislá hrana „Šťopík“. Na Rozmanité věže vedou i bezpochyby nejhezčí cesty celých Ztracenek. Dejme si krátký sestřih těch opravdu nej: Rozmanitá věž severní – „Multipotent“ (VIIIb, Roman Vacek, 1991), 20 metrů dlouhá diretka, k prvnímu kruhu morálek, pak hodiny, druhý kruh, rajbasový dolez; „Virbl“ (VIIIb, P. Mocek, M. Bena, 1974), přes dva kroužky a zelený rajbas k vrcholu; „Platinová cesta“ (VIIc, J. Růžička, O. Vítek, 1963), jemnou stěnkou ke kroužku a nad ním docela nepříjemně širokou spárou ještě pěkných pár temp na vršek (pan Majitel se asi v trhlině pěkně vyřádil!) ; Rozmanitá věž střední (Boule) – „Skleněný zámek“ (VIIIb) a jeho „Písmenková varianta“ (VIIIc, A. Chrz, 1987), klíčový odlez od mechem zarostlého kruhu. Nedá mi to a musím se zmínit i o dvou nových cestách, které sice ještě neprošly lustrací VK, ale už teď jsou to docela vyhlášené prásky. Obě vedou shodou okolností v jižní stěně Západní Rozmanité věže, obě jsou klasifikovány jako IXa, u obou se „mo-

tal“ Vláďa „Střihoun“ Střihavka, o kterém bude ještě hodně co psát u přeskoků. No a obě opravdu nejsou zadarmo! První devinou je „Iridiová hrana“ (IXa, Střihoun, 2002), trhlinou pět metrů k prvnímu kruhu, mechový klíčový rajb ke druhému kruhu a hranou plnou hodin k vršku. Druhá, jedna z nejoriginálnějších cest Prachova je „Cesta šíleného hodináře“ (IXa, Z. Petráň, P. Novák, O. Běhal, V. Střihavka, 2002). Do jižní stěny se nastupuje při pravém okraji, následuje asi 8metrový traverz bez nohou ve vodorovné liště přes odhadem dvacatery hodiny (odtud malebný název cesty) a kruh (to už tu dlouho nebylo – kruh v traverzu!!) ke kruhu „Jižní cesty“ a dále přímo přes další dva kruhy mechovými rajbasy na vrchol! Už pouhý popis slibuje dost netradiční vzlínání! A přes největšího prachovského skokana posledních let Střihouna se dostáváme poměrně elegantním skokem k hlavnímu tématu – k prachovským přeskokům a přeletům. Do dnešního dne bylo na Prachově uskutečněno něco kolem 120 přeskoků. Nejvíce je dvojkových (57) a trojkových (40). Čtyřkových, těch nejodvážnějších (a je to ještě vůbec odvaha?) jumpů, je zatím „pouhých“ sedm, ale ty opravdu stojí za to! Pro sebevražedné skokany uvádím jejich seznam i s popiskem z pera autora nejnovějšího průvodce prachovskými přeskoky Střihouna, který moc dobře ví, o čem píše, protože sám prolétal všechny místní přeskoky! z Kobyla – přeskok 4/IV (Petr Prachtel, 1965), z Kobylí věže – nejhezčí přeskok na Prachově. Přeskok je velice vzdušný na větší

vzdálenost bez převýšení. Dopad je prostorný, leč mírně nakloněný doprava dolů. Jištění ze slanění. z Lojzíček – přeskok 4 (Střihoun, 2001), od jihu – Lojzíček je v nejnižším místě čtyři metry vysoká věžička. Přeskok byl uskutečněn z jižního okraje a jeho vzdálenost od místa odrazu do místa doskoku je pět metrů. Z těchto důvodů nelze přeskok odjistit. Přeskoku lze docílit krátkým rozběhem od jihozápadu, mírně do kopce s odrazem 40 stupňů vlevo, trefit se mezi smrky a samozřejmě na vrchol Lojzíčka. z Palcát – přeskok 4 (Tomáš Stöckel, 1973), od jihu – z jižního okraje na vrchol. Jeden z nejtěžších přeskoků v oblasti Prachovských skal. z Palcát – přeskok 4 (Petr Mocek, 1976), od jihu – z jižního okraje do chytů (!!!) v podvrcholové části jižní stěny na vrchol. z Věžička Nového hrádku – přeskok 4 (Střihoun, 2000), od severu z předskalí – Díky statné borovici dobře jištěný 4,25 metru dlouhý přeskok s přes dva metry velkým převýšením. Odrazová plocha prostorná, zarostlá mechem. Dopadová plocha velice malá. Je nutné doskočit na bližší kraj a za vzdálenější se zachytit rukama! z Zelená věž – přeskok 4 (Zdenek Kalináč, 1972), ze severní věže Termitiště. z Zvěd – přeskok 4 (Střihoun, 2001), ze Špijona – jištění ze slanění Špijona, nebo

Typická věžička Ztracenek – v porostu „ztracená“ Černá jehla

33

z kmene smrku. Špatná odrazová plocha silně nakloněna ve směru přeskoku, porostlá šupinkami mechu. Vzdálenost skoku je 4 metry s 2metrovým převýšením. Toliko ze Střihounova pera a myslím, že i z jeho krátkých popisků je jasné, že tihle čtyřkoví jumpeři nejsou tak úplně běžní smrtelníci. Odvážný Mrazík poprvé...

by 16. 5. 1932, v kterýžto den se přenesl nad hlubokým komínem Krkavčích skal z Hlavní věže na Severní a uskutečnil tak smělý přeskok dnes hodnocený jako 1/III. Za války a po válce nikomu až tak do skoku nebylo a tak za nějakých 20 let se uskutečnilo sotva deset nových přeskoků. Všechno si prachovští letci vynahradili v šedesátých (30) a sedmdesátých letech (31 prvopřeskoků) – aktéry byli již zmiňovaní pánové Mocek, Koťas, Štěrba a Kalináč. V následujících dvou desetiletích si sice občas někdo odskočil na Prachov skočit (9 prvojumpů), ale teprve Čtyřkový přeskok z předskalí na s příletem Střihouna a jeho Palcát. Nedoskočil Petr Mocek ze zad Míry Beny. přátel se nad Prachovem zase začaly dít věci, nad kterýtorem 26 nových přeskoků!! A to vše stihl mi vyděšené veverky jen nechápavě kroutily v rozmezí dvou let (2000 – 2001)! Bez svými zablešenými hlavičkami! Od počátku nadsázky se Střihoun svými jumpy stal nej- nového tisíciletí do dnešních dnů stačili ti polepším prachovským skokanem všech labští aviatici naskákat 31 nových přeskoků! dob!! Pěkně si ti chlapci z rovin od Kolína na tom O jeho skokanské plodnosti svědčí i ná- Prachůvku vyskakují! sledující časoprostorové údaje. Po poněkud rozvinutých strohých fakPrvním datovaným přeskokem na Pra- tech teď určitě přijde vhod malé odlehčení chově je skok pana Horolezce Josky Jane- z úst aktéra jednoho z nejtěžších přeskoků

...a podruhé

A kdo se to vlastně na Prachůvku nejvíce naskákal? Velice aktivními skokany byli ve své době Petr Mocek (autor 16 prvoskoků), Jarda Štěrba, Zdeněk Koťátko (oba 9) a Zdeněk Kalináč (8). Ale nejaktivnějším a nejšílenějším skokanem Prachova je již několikrát zmiňovaný Vláďa „Střihoun“ Střihavka, který je autorem nejen nového „skákacího“ průvodce, ale především au34

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

– – – – – – – – – –

Rumcajs – SZ cesta VI (1969, P. Mocek, M. Ent) Dvojitá věž – Opičí cesta VII (1967, P. Mocek, I. Krátký) Přední Ztracená – Staropramen extraliga VIIIb (1998, V. Šoltys, T. Vlach, S. Synek) Přední Ztracená – Ztráty a výlezy VIIIb (1998, S. Synek, V. Šoltys, T. Vlach) Rozmanitá severní – Multipotent VIIIb (1991, R. Vacek, L. Arndt, J. Všetečka) Rozmanitá severní – Virbl VIIIb (1974, P. Mocek, M. bena) Rozmanitá severní – Šťopík Xa (1997, M. Havlík, J. Tišer) Rozmanitá severní – Platinová cesta VIIc (1963, J. Růžička, O. Vítek) Rozmanitá severní – Iridiová hrana IXa (2002, V. Střihavka) Rozmanitá severní – Cesta šíleného hodináře IXa (2002, Z. Petráň, P. Novák, O. Běhal, V. Střihavka)

na Prachově Petra Mocka. Něco vám osobně odtajní z dobových pokusů o přeskok na Palcát: Přeskok T. Stöckela: „Byla použita tzv. technika skoku ze zad (pokus o vyrovnání výškového rozdílu okraj – vrchol). V místě odrazu jsem si klekl, podložil jsem se napěchovaným kletrem, na povel jsem se zpevnil a Tomáš se odrazil podobně jako ze skály.“ Nesmělé...

a hlavně zdlouhavá procedura Karla Vlčka k vlastnímu filmování. Též uspěchaný pokus. Nepodařený pokus Tomáše dopadl bez následků. Přeskok P. Mocka: „Chtěl jsem skočit na vrchol jako Tomáš, což byla zásadní chyba. Míra Bena se nepodložil batohem, tím pádem odraz z jeho zad byl jako ze ,shnilého pařezu’. Zbytečně dlouhý průvěs lana. Já jsem dopadl jako žába na šikminu pod vrcholem, následoval pád a náraz hrudníkem na okrajovou skálu (jen zlomené žebro a vyražený dech). Celý můj nepovedený přeskok je nafilmován K. Vlčkem“ – Použito v americkém filmu Jump. Na úplný závěr objasníme některá výše používaná čísla v obtížnosti přeskoků. Tentokrát budeme čerpat z Jednotné pískovcové klasifikace obsažené v Pravidlech sportovního lezení na pískovcových skalách v Čechách:

...a smělé pokusy Josky Janeby z roku 1934

Přeskok P. Mocka: Normálně z okraje (ne ze za!) do chytů na pravé hraně. Přeskoky, při kterých došlo k pádům obou aktérů: Přeskok T. Stöckela: Opět úmysl skočit jako při prvním přeskoku. Došlo k několika chybám, např. malá koncentrace, diváci na vyhlídce, mírné podcenění (vždyť jsem to už skočil), prázdnější batoh, špatné zpevnění (já)

1 – lehký – krátký přeskok (pod 2 m) v úrovni nebo s malým výškovým rozdílem). 2 – středně těžký – delší skok (nad 2 m) případně s větším výškovým rozdílem, dobré odraziště i doskočiště. 3 – těžký – riskantní skok (nad 2 m) se špatným odrazištěm nebo doskočištěm, nebo velkým výškovým rozdílem. 4 – krajně těžký – stupňování předchozích podmínek, akrobatický výkon. Obtížnost přeskoků se uvádí před obtížností cesty (2/VI). Takže vy všichni „skalní akrobati“, přijeďte si hned zjara trochu zaskákat, ale pozor, pozor! Pravidelně každý rok to někomu „nedá“ a s rozhozenými kotníky je celá sezóna víte kde! Tak hodně dlouhých letů a hlavně měkkých přistání vám přejí autoři z LK Prachov (velký dík tentokrát patří i členům spřáteleného HO Potkali se u Kolína za jejich materiály o prachovských přeskocích a Fugasovi s Dlabíkem za funkční stránky, ze kterých je radost krást fotky a informace!! Díky, Houmy 35

ninkem zvýšit lezeckou kondici, avšak v tomto případě je tato teorie značně diskutabilní.

(Reakce na článek B. Merty v Montaně č. 5/02, str. 50) Nezodpovědné a pravidla nerespektující mládí? To je úvodní věta kritického příspěvku Borka Merty uveřejněného v Montaně č.5/2002. Kritika se týká mnou provedené úpravy chytu kladivem a majzlíkem ve staré trojkové cestě v bývalém lomu Godula v Komorní Lhotce v Beskydech. Je příliš vážná na to, aby ji bylo možno ponechat bez odezvy. Upravování chytů majzlíkem ve starých běžně lezených cestách je jistě, obecně vzato z hlediska horolezecké etiky, nepřípustné a pranýřování takového počínání oprávněné. Godula má však svá specifika. Stará trojková cesta, o níž je řeč, prošla během po-

36

sledních dvou desítek let změnou, která vytvořila neobvyklé poměry. Vlivem poklesu výškové úrovně terénu v místě nástupu cesty se výrazně změnila jeho obtížnost. Úvodní lezecké tempo se stalo neřešitelným problémem pro většinu horolezeckých začátečníků, kterým je cesta především určena. V některých případech jsem byl svědkem kuriozní situace, kdy začátečník, po několika neúspěšných pokusech, musel být vysazen kamarádem na stupy odpovídající trojkové obtížnosti. Proto jsem upravil jeden z nástupových chytů. Cesta tím znehodnocena nebyla, pouze jí byl přibližně vrácen její původní charakter trasy pro lidi absolvující své první lezecké metry na skále. Bylo by možno namítnout, že v případě lezeckého neúspěchu je třeba tré-

Godula je poměrně často navštěvovanou oblastí horolezci z Ostravska. Za pěkného počasí je tu možno potkat lezce i ve všední dny. Rád bych ji tedy představil čtenářům Montany jako možnost lezecké aktivity při eventuálních toulkách zdejším krajem. Jedná se o bývalý lom, (jak již bylo výše řečeno), nacházející se v jihozápadním úbočí hory, jež dala skalám jméno v krásném prostředí severovýchodního okraje Beskyd. Přibližně 20 metrů vysoká stěna, tvořená velmi tvrdým pískovcem godulským, nabízí lezení svým charakterem značně odlišné od lezení v tradičních pískovcových oblastech. V současné době se leze přibližně 26 cest zajištěných kruhy a borháky v převládajících stupních obtížnosti IV až VI+. Trénovanější lezci tu najdou i jednu sedmičku a jednu devítku. Omezený úsek v centrální části stěny je zvětralý neleze se. K jištění je možno použít hexy a frendy. Magnézium je užitečné. Horolezci mají v areálu skal Správou CHKO Beskydy povoleno táboření pod podmínkou dodržování návštěvního řádu CHKO (jedná se v podstatě o základní pravidla slušného chování v přírodě). Přístup je možný vlakem (na trati Frýdek– Místek – Český Těšín) do obce Hnojník a odtud autobusem do Komorní Lhotky k restauraci Tesárek. Tady je velké parkoviště pro ty, kteří se rozhodnou pro dopravu autem. Odtud po můstku přes říčku Ráztoku a po chodníčku mezi ploty na travnatou mez. Dále nad chaty a šikmo doleva nahoru ke skalám. Od parkoviště je to necelých deset minut pěší chůze. Miroslav Kebrt (správce skal Godula)

čhs CHATA ČHS V OSTROVĚ U TISÉ Chata je na břehu rybníka ve velmi krásném údolí pískovcových skal. Dostupné horolezecké terény jak pro začátečníky, tak pro náročné lezce jsou přímo v Ostrově, dále v blízké Tisé, Rájci, ale i v nedalekém německém Bielatalu. Horolezeckého průvodce pro Ostrov můžete zakoupit přímo na chatě. Okolí je vhodné i pro turistiku, cykloturistiku, v zimě běžky a bruslení na rybníce. Chata je vybavena ústředním topením a má kapacitu 18 lůžek ve vytápěných pokojích (4x dvoulůžkový, 2x třílůžkový a 1x čtyřlůžkový), dále dva nevytápěné pokoje v podkroví (čtyřlůžkové) a velkou temperovanou půdu. K dispozici je společná kuchyň a společenská místnost. Ceny ubytování: 4lůžkový pokoj 360 Kč ve vlastním spacáku 3lůžkový pokoj 270 Kč ve vlastním spacáku 2lůžkový pokoj 180 Kč ve vlastním spacáku pokoje na půdě 60 Kč/os na posteli ve vlastním spacáku půda 40 Kč/os na zemi ve vlastním spacáku Tyto ceny jsou pro členy ČHS, ceny pro nečleny jsou navýšeny o 50 %. Ve vytápěných pokojích je možné použít polštáře a přikrývky s povlečením za 50 Kč/osobu. Objednávat pobyt můžete přímo na chatě u p. Hajdy, tel.: 475 222 610. V letním období je možnost ubytování i na vedlejší chatě, která je v zimním období uzavřena. Zde je ubytování pouze ve vlastních spacácích za nižší cenu. Na půdě se připravuje horolezecká stěnka, před chatou je dětské pískoviště a prolézačky. J. Ottová

VALNÁ HROMADA ČESKÉHO HOROLEZECKÉHO SVAZU se bude konat v sobotu 8. března 2003 od 10.00 do 16.00 hodin Místo konání: Velká aula v budově ČST V Praha 6, Strahov

(vchod z prostoru mezi stadiony spartakiádním a atletickým) Valná hromada bude volební, návrhy na předsedu ČHS, 2 místopředsedy a 4 členy VV pošlete nejpozději do 14. 2. 2003 na sekretariát ČHS. Dodatečný návrh lze ještě uplatnit těsně před začátkem VH u předsedy ČHS, případně zastupujícího místopředsedy. Seznam navržených kandidátů bude zveřejněn na www.horosvaz.cz nejpozději 14 dní před VH.

NĚKOLIK INFORMACÍ Z METODIKY z Tento rok byl ukončen kurz instruktorů I. a II. třídy. Hodnotit jej bude možné až po několika letech. Je potěšitelné, že absolventi kurzu I. třídy se již aktivně zařadili do práce metodické komise jako lektoři a stali se platnými členy lektorského sboru. Kurz II/ 4 se pak stal přímo ukázkový pro pracovitost jeho účastníků, aktivitu a zájem o vzdělání. Všichni jsme se navzájem jen velmi těžko loučili. Slib, že se budeme i nadále scházet, byl motivující. Pracovní porada MK ČHS, která se konala 5.10. 2002 na Blatinách, pak přijala rozhodnutí pořádat minimálně dvakrát do roka (jarní a podzimní) semináře instruktorů ČHS (bez rozdílu aprobace). Zdá se tedy, že již počátkem příštího roku se podaří tuto zašlou tradici obnovit jarním srazem v Ardšpachu. Je jen na samotných instruktorech, aby zvážili svoje časové možnosti (ale i vzdálenost ze svého bydliště) a přijeli. Budeme ubytováni ve svých stanech a budeme mít svůj program! Ne že se jenom sejdeme, ale budeme se snažit i něco připravit ve formě semináře, a tedy informací. Asi je vhodné vás touto formou v dostatečném předstihu požádat o náměty, co vás zajímá a co potřebujete. Na nás pak bude se pokusit tyto náměty realizovat. Setkáme se, společně si něco vylezeme, popovídáme a bude fajn! z Mnoho dotazů přinesl článek ve zpravodaji ČHS o doškolení instruktorů. S postupem času od udělení aprobace II. třídy uplynou tři roky (v roce 2003) a je tedy čas tyto instruktory doškolovat. (První třídy mají ještě čas, ale jen dva roky, protože jsou udělovány na pět let). Výklad organizace doškolení byl ovlivněn neúplnou informací, ze které vyply-

nulo, že se doškolení bude konat v Alpách a hotovo. MK ČHS se problémem zabývala na zmíněné pracovní poradě a došla k těmto závěrům: n požádat předsedy oddílů, aby přihlásili instruktory II. tř., kteří v oddíle pracují a mají o metodiku zájem – k doškolení. Tím zjistíme, kolik termínů pro doškolení budeme muset vyhledat (v závislosti na lektorech, místu konání, dopravě a počtu účastníků podle současného seznamu se jedná v průběhu následných dvou let zhruba o 500 lidí). Protože budeme mít jmenné seznamy zájemců, začneme vše organizovat. Kdo doškolení neabsolvuje z jakýchkoliv důvodů, bude považován za běžného člena oddílu (pokud bude mít zaplaceny příspěvky). n  Platnost instruktorského oprávnění mu nebude obnovena a přestává být instruktorem ČHS! (Rozhodnutí MK ČHS.) Doškolení budou organizována na několika místech v ČR. Příkladně ve skalních městech v Ádru, Příhrazech, Sedmihorkách. Právě tak ale i na Vysočině nebo ve Vysokých Tatrách. Pro zájemce, kteří budou mít zájem o doškolení v Alpách, jsme připraveni (jak bylo uvedeno ve Zpravodaji) uspořádat doškolení ve školicím středisku OAV na Rudolfshütte. Proto až budete uvažovat o doškolení, uveďte svůj zájem o místo konání. Samozřejmě je to vázáno finančními náklady, které budou u mnohých z vás výrazně ovlivňovat místa doškolení, ale osnova sama bude již poněkud jiná. Osnova doškolení se bude výhledově přiklánět ke standardu UIAA. Náš svaz usiluje o úspěšný audit vedený směrem k systému našeho vzdělávacího procesu. Má to svůj smysl i cíl, který směřuje k unifikaci vzdělávacích procesů členských zemí mezinárodní horolezecké federace. Ne všechno převezmeme. Máme svoji tradici i specifiku příkladně skalního lezení, ale v pojetí znalostí nutných pro velehory budeme hledat shodu v systému vzdělávacího procesu, která je dána předlohou standardu UIAA. Na celém tomto projektu se nyní usilovně pracuje. Této práce se účastní všichni členové MK, LK i BK ČHS. Až bude konkrétní podoba tohoto dokumentu připravena a odsouhlasena, bude-

me vás o všem podrobně informovat. Poslední vážnou informací je doporučení používat celotělový a kombinovaný úvaz (prsní a sedací) a helmu u mládeže ve věku od 6 do 12 let. Toto doporučení je dáno množícími se úrazy mládeže. Zdeněk Teplý, MK ČHS

ČLENSKÉ PŘÍSPĚVKY ČHS PRO ROK 2003 Věříme, že jste si již zvykli na nové laminované členské kartičky ČHS, které nahradily starý průkaz s vylepovanými známkami. Z našeho hlediska splnily, co jsme od nich očekávali. Zpřesnila se evidence členů, vychytaly se chybičky v databázi, adresné kartičky nemohou putovat mezi různými členy ČHS, nedají se dát někomu jinému, než pro koho byly objednány. A navíc vydrží i nějaký ten déšť a mokro v batohu. Počítáme tedy s nimi i v dalších letech. Změna je pouze v barvě a v době platnosti. Kartička pro rok 2003 platí od 1.1.2003 do 31.1.2004. Kartičky budou k dispozici na ČHS již během listopadu, můžete tedy objednávat s předstihem. Způsob objednávání na rok 2003 zůstává stejný. Objednávka musí obsahovat jména a příjmení, abychom věděli, pro koho kartičky vytisknout, dále kopii dokladu o zaplacení příspěvků a adresu, kam vše poslat. Číslo účtu ČHS: 1727209504/ 0600, var. symb. 111, spec. symb. číslo oddílu. POZOR! Od roku 2003 je změna ve výši příspěvků ČHS: děti a mládež do 18 let ročník 1985 a mladší 140 Kč dospělí od 19 let ročník 1984 a starší 300 Kč Ke každé objednávce, která se vyřizuje poštou, stále platí zaslat 18 Kč na poštovné. Pro usnadnění a urychlení práce s objednávkami prosíme o pečlivé vyplnění variabilních a specifických symbolů u plateb. Dále doporučujeme předsedům a hospodářům oddílů provádět platby převodem z účtu, případně vložením hotovosti do GE Ca37

kýbl pital Bank. Je to rychlejší, vyhnete se frontám na poště a také poštovním poplatkům. Jarmila Ottová

POJIŠTĚNÍ ZAHRANIČNÍCH VÝLOH PRO HOROLEZCE NA ROK 2003 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 77 0000 0468 Pojištěné osoby: Členové ČHS, kteří mají na příslušný rok zaplacené příspěvky ČHS. Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde mimo území ČR (tedy celosvětově), a u kterých horolezecký oddíl potvrdí, že k pojistné události došlo při pojištěné činnosti, tj. při akci sportovního charakteru, která souvisí s činností pojistníka (tedy s horolezectvím), přičemž cílem této činnosti není dosažení zisku. Pojistná událost je vznik oprávněných nároků na náhradu nákladů v souvislosti s léčením úrazu nebo nemoci, které vyžadují neprodlené ošetření nebo léčení (včetně úrazů při dopravě). Plnění: n kumulovaný limit na jednu pojistnou událost je 500.000 Kč, přičemž na záchrannou akci (vrtulník, horská služba) je limit 100.000 Kč n limit na ošetření zubů je 77 Euro Pojistné: 890 Kč na rok Pojištění platí od 1. ledna do 31. prosince 2003 ÚRAZOVÉ POJIŠTĚNÍ PRO ROK 2003 Pojišťovna České spořitelny Pojistná smlouva č. 590 0029 901 Pojištěné osoby: Členové ČHS, kteří mají na příslušný rok zaplacené členské příspěvky. Rozsah pojištění: Pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde při horolezectví a činnostech s ním souvisejících.

Pojistná událost: a) smrt následkem úrazu b) trvalé následky úrazu Plnění: V případě smrti – pojistnou částkou ve výši: 50.000 Kč. Za trvalé následky úrazu s progresivním plněním ve výši příslušného procenta z pojistné částky ve výši: 100.000 Kč. Pojistné: 230 Kč na rok, platné vždy od 1. ledna. JAK SE POJISTIT Organizace pojištění přes oddíl 1. Domluvit se se svými kamarády z oddílu. 2. Sepsat seznam zájemců o pojištění s rodnými čísly a druhem pojištění (léčebné výlohy, úrazové) na přihlášce uveďte číslo a název oddílu. 3. Zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s., číslo účtu 1727209504/0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol číslo oddílu a zaslat potvrzení o zaplacení pojistného spolu se seznamem na adresu ČHS (Český horolezecký svaz, Atletická 100/2, PS 40, 160 17 Praha 6). 4. Na adresu vašeho oddílu (adresa předsedy nebo jiné kontaktní osoby) vám zašleme kartičky pojištěnce, které si v oddíle rozdělíte. Individuální přihlášení Zaplatit pojistné na účet GE Capital Bank a.s., číslo účtu 1727209504/0600, variabilní symbol 10006, specifický symbol rodné číslo pojištěnce. Zaslat jméno, příjmení, rodné číslo, název a číslo oddílu, potvrzení o zaplacení pojistného a adresu, na kterou má být kartička pojištěnce zaslána. Přihlašovat se lze i během roku, ale pojištění bude platit vždy od uhrazení pojistného (v celoroční výši) do 31. prosince. GE Capital Bank a.s., Vítězné nám. 2, Praha 6, číslo účtu 1727209504/0600 variabilní symbol: 10006 specifický symbol:  rodné číslo, u hromadných obj. číslo HO

ČHS, Atletická 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 02–20513697, tel.: 02–33017347 e-mail: [email protected] http://www.horosvaz.cz 38

Předseda je vůl… Je podzim a najednou spousta času na přemýšlení o všem možném. O nesmrtelnosti chrousta, o koloběhu vody v přírodě nebo třeba o tom, proč vlastně člověk bafuňaří… Základním kamenem celého uvažovacího procesu je ta skutečnost, že bafuňářem se člověk většinou nerodí, ale je zvolen různě velkým grémiem, vždy jasně definovatelným (členové oddílu, předsedové oddílů, atd.). Z obyčejného lezce, dělníka všednosti, se díky houfu zdvižených rukou najednou stane Někým… Když odezní gratulace a plácání po ramenou, že zrovna On je tím, koho ostatní v čele potřebovali, přichází procitnutí z odpovědnosti, kterou Funkce vlastně obnáší. V tu chvíli si člověk říká, že je to v pohodě, a naivně si myslí, že to – když bude nejhůř – půjde nějak „ošulit“. Zvolení do funkce však předchází něco mnohem důležitějšího, a to vlastní vstup do arény toho či onoho sportu – v našem případě lezení, či horolezectví. Moje cesta k horám a lezení nebyla nijak složitá. Od dětský plen jsem vyrůstal obklopen skalními městy blízkého Ostaše, ale i Adršpachu a Teplic… Z rodičovských výletů za turistikou se jednou stal výlet za lezením. V mladých junáckých letech získalo LEZENÍ okamžitě punc zakázaného ovoce! Dědové a babičky, podporovaní lehkou hysterií mé drahé maminky, vystavili tomuto nádhernému sportu okamžitě červenou. Častokrát bylo lze u nás doma zaslechnout: „…kluka mi do skal tahat nebudeš…“ (památná věta z filmu o velrybí stoličce…) Nicméně, stejně jako ve zmíněném filmu, odříkaného krajíce největší díl anebo zakázané ovoce má nejlepší chuť! A už to jelo, už jsem se zmítal, už jsem byl lapen, chycen, unesen na celý život. Najednou jsem moc dobře chápal, o čem je psáno v knížkách, které jsem hltal jako kluk, zavrtán v peřinách. Himálajští tygři, Dva kroky od vrcholu, Kádvojka, Ze života horolezce (Kugy i Šmíd), vůně mechu a potu, šumění korun stromů, radostné tisknutí zkrvavených rukou na vrcholu. To magické Všechno, které se najednou stalo mým Životem. Avšak nejen lezením živ je člověk, a tak jsem byl jednoho dne (dodnes nechápu proč) zvolen předsedou horolezeckého klubu. Sama funkce je ještě zvladatelná, ale nabalují se na ni někdy obtížně skloubitelné činnosti. Tak třeba – přijde nabídka stát se členem Vrcholové komise.

To se neodmítá, že?! (Navíc oddíl je největší v kraji, a tak by tam za něj měl někdo sedět, bla… bla… bla). Vezeš se na klidové vlně, diskuse střídá diskusi (někdy i hádka hádku), a to vše v kruhu zajímavých lidí, z nichž se časem stávají dobří známí nebo dokonce výborní kamarádi. Období pohodového bafuňaření je v konjunkci. Lezení ve sluneční záplavě, desítky vylezených cest, skály, hory, moře schůzí a ještě ke všemu kvalitně odváděná práce a plnohodnotně prožívaný kulturní a noční život!!! Skvělé, ale po každé konjunkci přichází zákonitá recese… Najednou, přichází to velmi pomalu, je toho nějak moc. Každá další pozvánka není vítaná tak, jako kdysi před lety. Najednou je třeba provádět selekce, zasílat omluvenky, vymlouvat se, neúčastnit se, upadat v zapomnění. Veškerá zodpovědnost nového koštěte je definitivně pryč, zametena pod koberec všednědenních přízemních povinností. Napadne vás – Čím to, tak najednou? Důvodů je pochopitelně vždy několik a jedině když začnou působit společně na jedné misce vah, dokáží převážit i lidské přesvědčení a destabilizují zaběhlý fungující systém – hrozné! Leč pravdivé, a dokonce i otestované. Společnými jmenovateli recese mohou být – větší úvazek v zaměstnání, milující přítelkyně (nebo manželka), která se sama nedokáže bavit a svou osamělost staví až nepřirozeně hystericky na odiv nejbližšímu okolí (které ji ještě leckdy účinně polituje), nejlepší přítel člověka (pes) vyžadující jinou péči než válení se pod skálou, rodinná usedlost nabízející nekonečné možnosti seberealizace při drobných opravách a rekonstrukcích, zednickými pracemi počínaje a výškovými konče, rozvětvená rodina, jejíž členy chce člověk tu a tam vidět, a tak dále a tak dále. Chce se až zaplakat nad těžkostí údělu, chce se až úpět pod tíhou kříže, který jsme nuceni najednou nést. Všechno smísené se vším ústí zákonitě ve zběsilý pohyb ode zdi ke zdi. Výsledky za takto bojujícím jedincem jsou nulové, a vždy úměrné času, který je ochoten té které aktivitě věnovat. Celková eliminace lidského potenciálu vkládaného do každé z výše uvedených vazeb je nasnadě. Reakce okolí na provedenou segregaci bývají různé, ale většinou dost podobné. V lepším případě bývají na zasedání rodinné rady (ideální je nedělní oběd) nenápadně nadhazovány věty typu: „Už jsi tu dlouho nebyl!“, „To je dost, že se ukážeš!“, „Tuhle fotku tu máme, abychom věděli, jak vlastně vypadáš…“ apod. Nic moc, ale dá se to ustát.

mix

Křest čtyřipluskou

Heřman Večerní party foto: P. Mazanec

Horší situace nastává při nedostatečném kontaktu s blízkou osobou druhého pohlaví. Tam už padají ostřejší věty, které z 99 % vyústí v hádku: „Schůze je ti přednější než já?!“, „Jdi si kam chceš, ale budeš spát na půdě!“, „… a to mě tu necháš samotnou?“, „Proč jsem si já začínala s horolezcem?!“ (tuto problematiku není třeba rozebírat, neboť ji v knize Základy mužského šovinismu v kapitole „Typ fotbalista“ dostatečně rozkryl kolega Hausmann). Tady je už třeba zvážnět, neboť každá volba je vlastně špatná. Buď člověk celý večer doma medituje nad tím, co všechno způsobil tím, že nešel plnit své povinnosti, a nebo následuje několik dní „vypnutého zvuku“. Jsou známy případy, kdy se po vzájemné hádce projevilo obojí. Nejhorší (a to skutečně) jsou věty kolegů horolezců, kteří nahlas, a bez jakýchkoliv skrupulí, pochybují o tom, že by „bafuňář“ mohl lézt. Narážky padají i na rozprodání materiálu a výbavy, nebo na chabou znalost terénu lezeckých oblastí. Opět pár příkladů: „To bylo tenkrát, jak jsi ještě lezl…“, „Nemáš na prodej lezečky a lano?“, „Byli jsme na Starostové, ale ty stejně nevíš, kde to je…“ Důsledkem působení vnějších vlivů citovaných v předchozím odstavci dochází k totální roztříštěnosti osobnosti. Bafuňář sám přestane citlivě rozeznávat váhu situací. Špatně rozhoduje, je často hysterický, stává se továrnou na problémy a ve skalách rozvěšuje jeden pytel za druhým. Zsinalá tvář v jakési křečovité grimase napodobuje smích ve chvílích, kdy by bylo záhodno mlčet. Strach o ztrátu vlastní identity produkuje pot, koktání, nesmyslné těkání očí, praskání rtů, přerušovaný spánek, výpadky při sexu. Bezbřehost nakupených problémů leckdy žene slzy do očí, a přitom stačí jediné: Být zase obyčejným horolezcem. Jirka Heřman Škop předseda HK Ostaš Police n. Met. (zatím)

Tak jsme zase jednou o dovolené vyrazili do skal. Tentokrát to odnesly Žďárské vrchy. Žádná velká lezkyně nejsem, spíš „popolézačkyně“, protože jsem až do včerejška lezla jen na druhém konci lana. Půl roku jsem na skálu nesáhla a také to bylo hodně znát. Vybíráme si proto na rozlezení Čtyři palice, pár cest jsme vylezli, docela mi to drželo a tak dělám na skále vylomeniny (odnesl to jen vykloubený článek prstu, ale to se spraví). Po třetí hodině se vyrážíme podívat na Bílou skálu, moc se nám tady líbí, ale já si pořád nevěřím, že bych svůj zadek mohla přes ty převisky dostat (spíš to bylo tím, že mi začala tuhnout ramena a nechtěla jsem přiznat svou mizernou fyzičku. Ach jo, když si představím ty únorový šestky v Alkazaru). Nakonec jsme odjeli na ubytovnu, doufaje, že ráno bude moudřejší večera. A bylo. Rozležely se mi všechny jindy nepoužívané svaly, hlavně ramenní a trapéz. Přesunujeme se tedy pod Rozštípku, já s odhodláním, že dřívější povalování skončilo a začne se něco dělat, Pepa to vzal jako další pohodově strávený den. Stojím pod skálou, rozhýbávám ruce, jistím Pepu, ale nemá svůj den. Pomalu ve mně dozrává pocit, že dnes je ten správný den přestat popolézat a stát se lezkyní, půjdu první, poprvé. V hlavě mi hučí, navlékám na sebe expresky, smyčky, sadu vklíněnců, HMSku, osmu, ještě se jednou zkontrolovat, navázat se, lano na rameno, ještě jedna kontrola, utřít ruce do trička (teď bych byla vděčná za trochu mágla, ale není to fér vůči přírodě) a jde se. Tělo mám dřevěné, tak divně se bojím, první jištění je tak v pěti metrech, držím se křečovitě jako nikdy předtím, připadá mi, že mi musí každou chvíli ujet nohy, nemohu najít rovnováhu, strach mě svazuje, musím dolů (a to jsem byla jen 3 metry nad zemí). Pepa říká, že mi do prvního pověsí jištění, ale odmítám, už bych si pak nemohla říct, že jsem lezla na prvního. Rozdýchávám se, stojím proti skále a odhodlávám se k druhému pokusu. Jdu znovu, tentokrát je to lepší, nohy stojí, ruce drží. Jenže jsem si špatně nastoupala a nemůžu najít nic vhodného pro pravou nohu, chci si je přehodit, ale při pohledu dolů mi to už jako dobrý nápad nepřipadá (to by se mi na druhého stát nemohlo), takže si jen opírám pravou o skálu a sahám pro expresku. „Teď

přece nevyletím, teď přece nevyletím, sakra, rozhazuje mi to rovnováhu, jak tady šermuju tou pravou rukou.“ Konečně jsem nahmatala expresku a zavěšuju ji do nýtu (samozřejmě naopak, ale zrovna teď je mi to jedno, přehodím to, až si pořádně stoupnu), zašmátrám pro lano, které mi při mém snažení z ramene hned na začátku spadlo a klepu se přitom jako sulc. Pomalu ho vytahuju k expresce a… cvak, uuuuf, je tam. Volám dolů: „Už mě můžeš cvaknout, málem jsem se pos… strachy, ale je tam, je tam, je tam!“ Teď už by mě nikdo dolů nedostal, pěkně si to nacvakám až nahoru. U posledního kruhu, který vidím, mi Pepa říká, že tam už cesta končí, ať udělám štand a doberu ho. No jo, štand, tak to jsem taky ještě nedělala. Podle návodu mého jističe se mi to povede, dokonce napoprvé stočím do HMSky půlloďák a už sviští nahoru, je u mě skoro hned a přemýšlíme, že si tu cestu protáhneme až nahoru. Jsou to schody, schodečky. Smotáme lano a svištíme dolů. Je to povznášející pocit, teď mi připadá, že to celé byly schody, ale hlavně teď jsem poprvé opravdu lezla!!! Našla jsem pro sebe nový smysl celého svého snažení. I když podle průvodce to bylo za 4+ (meštan, nebo tak něco), pro mě to byl nejemotivnější dosavadní výstup. Poskakuju pod skálou, lítám s průvodcem v ruce sem a tam a vstřebávám tu spoustu emocí a skoromanžel se na mě dívá jako na zjevení. To je ono, to je to, co mi dosud chybělo Bomba! Super! Skvělý! Praštím sebou mezi kameny a napadne mě to slovo… cesta, to je moje CESTA (nenapsal to už Šilhan?), to je jedno, stejně to bylo moje vítězství nad vlastním strachem, pojmenování vlastní touhy, posunutí osobních hranic. Simona

Horolezení Jedna ze vzácně nesmyslných činností, které člověk s plným nasazením provádí, je bezpochyby horolezení! Již nutkavá potřeba lézt v potu tváře na nějaký vrchol proto, aby pak člověk bojoval o to dostat se ži-

l Baby studio Teplice a Gymnázium Teplicepořádá IV. ročník závodu BOULDER KOLOTOČ 2003 Kdy: sobota 4.1.2003 Kde: Gymnázium Teplice v Čechách, Lezecká stěna Baby studia Co: Boulderingové závody nejen pro špičku, ale pro každého, komu to trochu leze… Jak: Jako v předchozích ročnících. 7.30 – 8.30 prezentace 9.00 kvalifikace po 15.00 finále Startovné: 50 Kč Organizátoři: Jaroslav Maršík a Jan Kouřimský Info: 608617249, [email protected] Závěrem: Tento ročník Boulder kolotoče je ročníkem závěrečným. Alespoň v podobě a obsazení, v jakém probíhal dosud. Proto kromě nových tváří zveme též všechny, kteří už se na našem kolotoči svezli, k poslední jízdě… l Tradiční již 16. horolezecký bál se koná v Liberci Lidových sadech 8.2.2003 (sobota 20.00 hodin). Hraje Rokec Ivo Pešáka, jablonecký Kaleidoskop, diskotéka. Předprodej HUDYsport Liberec. l Lezecká stěna Rajče byla slavnostně otevřena 11.10. 2002 v hale Sokola Brno 1 na Kounicově ulici 20/22. Stěna, umístěná v prostorách Sokola Brno 1, je 9 m vysoká s převisem 13 m, na ploše přes 500 m2 je více než 2.000 chytů a stupů. Stěna má parametry pro pořádání závodů až do úrovně Evropského poháru, je ovšem vhodná i pro doplňkový trénink skálolezců a horolezců, respektive pro rekreační lezení veřejnosti. Dobré zázemí nabízí i možnosti tréninkových soustředění pro mimobrněnské lezce. Pro veřejnost je otevřeno denně mimo úterý, za vstupné 50 Kč za jeden a půl hodiny, mládež do 15 let zaplatí 30 Kč. Bližší informace na: www.rajce.cz. O tom, jak se staví a co musí splňovat stěna vhodná i na Evropský pohár, se dočtete v některé z příštích Montan. J.H.

39

kýbl vý nazpět, nesvědčí o „harmonickém duševním životě“. Co však říci o jedincích, kteří na vrchol nestoupají ze strany vybavené cestou opatřenou i zařízeními dodávajícími za únosnou cenu tu chladné, tu teplé nápoje, ale volí cestu nejméně schůdnou, pokud možno severní. Přežijí–li, obvazují si utržené rány a konejší přetažené nervy alkoholem a přitom si, podobni večerníčkovému Radovanovi, pochvalují: „To jsme si užili světa.“ Krásu takového podniku popisují pak následovně: „Zářící“ má všechno, co dělá velký horolezecký cíl přítažlivým: strmý a nepříznivě členěný reliéf, objektivní nebezpečí, značnou relativní výšku, vliv velké nadmořské výšky, komplikovaný sestup a možnost ústupu. (Dieška, Širl: Horolezectví zblízka) Bylo by příliš jednoduché vysvětlovat počínání takto postižených individuí pouze masochismem. Někteří se ostatně ani netáží. Podobni sošce „Fesťáku“, tedy samý sval a místo hlavy uzel, toho nemají zapotřebí. Pro ty druhé dodal určité vysvětlení Ch. Bonington (a ten by o tom mohl něco vědět, že?) Ten říká, že usoužen hypotékami, dopravou, zaměstnáním si jezdí odpočinout tam, kde jediný problém je nezmrznout, nespadnout, přežít. Něco na tom je. Někteří pak hledají v absurdním počínání horolezců přesahy přímo metafyzické. Nu, český filozof Ladislav Klíma byl věru zdatný alpský chodec. Řekl bych, že právě příhody, které nad propastmi hor zakoušel, jej inspirovaly k zevšeobecnění ve slavném výroku, který ale pro nás, dosadíme-li si lezení, skvěle charakterizuje povahu pocitů a prožitků při takové podařené lezenici: „Směšnost a hrůza jsou sestry a svět (lezení) je jen bezedně hluboká groteska!“ Jo, jo, tohle potkávání hrůzy s velikou legrací lze asi vysledovat všude. Ale kde je najdete v tak křišťálové formě! Samozřejmě, lezení je i velkým hřištěm ega, ambicí a realizačním pláckem pro různě vyšinuté jedince. V poslední době také dobrým businessem, tak jako před léty reprezentací socialistické tělovýchovy. Věřím ale, že se stále najdou ti, kteří v útrapách a nebezpečí lezení tak konkrétním a hmatatelném budou nacházet kontakt se syrovým prožitkem svého pobytu na světě. Nechť jsou nám Bohové hor milosrdní! Jeník Autsajd Omm Puš 40

Zbytečnej krám? Letos v březnu jsme si zajeli kousek na jih trošku se opálit a také si natáhnout nějakou tu šlachu. Vše proběhlo bez problémů, ale mohlo být hůř. Boreček, po dolezení k poslednímu borháku, si odsedne do expresky (vlastně do dvou) a že „ho“ prováže. Lano je však nějak přimáčklé a tak se trochu nadlehčí. Kromě toho, že mu špagát sebere gravitace, zjistí, že se obě „presa“ ze sedáku vycvakla (co se může stát, to se také stane). Naštěstí se s prekérní situací dokázal popasovat, takže nadále šmejdí po vertikále. Z následné debaty (samí chytří lidé!) vyplynulo, že podobné situaci lze předejít „namontováním“ odsedky, samozřejmě že se šroubovací karabinou. Na názor, že se jedná o krám, co se neustále někde plete, lze říct jediné: zabít se na skalkách je vcelku trapná záležitost, tak proč se o to snažit. O tom, že v horách se hodí odsedku doplnit „loďákem“ na HMS, není třeba moc kecat. A že jsem se nějak rozparádil, tak se podívejme na štand podrobněji. Čas od času je v našich „odborných plátcích“ k vidění jediný doporučený způsob zbudování štandu, tedy „pavouk“ s úhlem větví kolem šedesáti stupňů. Na úhlu bych nic neměnil, ale jedna dlouhá smyčka na celý systém? V případě pádu a vytržení jištění na jedné z větví (když ne všech naráz) by měl teoreticky následovat propad o délku právě vytržené větve a tím pádem další „prda“ pro zbývající větve. To určitě není to, co v tu chvíli zrovna potřebujete. Tento problém lze eliminovat přidělením samostatné smyčky každému z jisticích bodů štandu. Zdánlivou pracnost systému lze „ošulit“ tím, že do dvou nejlépe vypadajících bodů dáte smyce tak, aby byly napnuté, když v nich budete sedět. No a ten zbytek už tak nějak doladíte. Zní to možná složitě, ale pes, který štěká, nekouše. Tak to bysme měli, ale kam s osmou nebo doporučovaným „půlloďákem“? Příručky radí na štand, na štand, na štand! V případě jištění druholezce určitě. První na laně může jak známo spadnout. A není žádné tajemství, že v horách není jištění zrovna po dvou metrech, a když ano, tak zajímavé kvality zajímavé z hlediska toho, co všechno je možné. Pokud je někdo na skalkách chycen „na tvrdo“ tak do 10 metrů nad zemí, není jistič zrovna pochválen. Z tohoto důvodu se užívají tzv. „klouzáky“ čili mírné popuštění lana v době zachycení pádu. Pozor! Chce to cvik, aby prokluz nebyl až na podla-

hu! Tímto kouzlem zabijete když ne padajícího, tak alespoň dvě mouchy jednou ranou. Citelně zmenšíte rázovou sílu v laně, padající nedostane takovou ránu, což ocení v nějaké nepříjemné letové poloze a nakonec tím eliminujete síly táhnoucí vás v okamžiku zachycení nahoru. Ale jak už jsem zmínil, chce to cvik a odhad, co může případné prodloužení pádu znamenat. Zní to složitě a také je, ale hodně věcem se dá naučit a toto je jedna z nich. Na jištění samotné se mně zdá být lepší osma, protože se dá zablokovat, ale je to jen můj osobní názor. Uvolnit se od zatížené osmy by neměl být nepřekonatelný problém, pokud máte za pasem kromě sady nožů také nějakého prusika. Co se týče slaňování, tak je tomu zhruba rok, co jsem začal jezdit s prusikem, kde jinde než pod osmou. Do té boby jsme svazovali konce lan macatou bambulí. Jaké by ale měla následky zběsilá jízda z 50 metrů třeba po omráčení padajícím šutrem to sice nevím, ale tuším. Ke všemu ne všechny slaňáky jsou pěkně pod sebou a najednou se vám k bouldrovému traverzu hodí obě ruce. Tak to bychom měli. Horolezectví bylo, je a pokud „chrániči“ nezakážou gravitaci, tak i bude nebezpečné. Na světě je přece hezky, tak proč si to kazit. Mějte se jak chcete (a jak si zasloužíte). Čao. Vilém Pavelka

O hlídacích psech aneb Zpověď redaktorova V minulé Montaně psal v této rubrice Radim Bzura o tom, jak se mu nelíbí používání magnézia na písku. Mně také ne. V čem se ale (a to i po několikeré výměně emailů) rozcházíme, je názor na to, zda obrázky s předními lezci lezoucími na písku s magnéziem publikovat či nikoliv. Radim navrhuje podobné obrázky otiskovat v kolonce „To by se dít nemělo“. Problém je v tom, že vždycky bude muset někdo rozhodnout, co se dít má a co už se dít nesmí. A ten někdo, byť by to byla celá skupina skutečně zodpovědných, nemusí mít pravdu. Nebo jinak, bude mít jen svou pravdu. V redakci se snažíme dělat Montanu tak, aby byla hlavně o tom, „co se děje“.

Rukama mi prochází desítky článků, některé musím odmítnout, jiné po dohodě s autorem zkracujeme. Někteří autoři několikrát osobně přijdou, jiní pošlou text a fotky a další osud jejich dílka je nezajímá. Lidi jsou různí, jejich příspěvky též, ne všichni jsou spokojení, ale věřte, že nechceme ani nemůžeme rozhodovat o tom, co je správné a co nikoliv. Stejně tak nemůžeme rozhodovat o tom, co je pravdivé. Před nedávnem kdosi volal, proč jsme v posledním „A jdi…“ otiskli jistou zprávu, vždyť ten, kdo v ní popisuje své úspěchy něco takového nikdy nemohl přelézt. Dovím-li se, že tomu tak skutečně nebylo, s radostí otiskneme aktuální informace. Ne se škodolibou radostí, ale s radostí, že můžeme informovat i vás. Do té doby je pro mne slovo autora posvátné. V této Montaně kupříkladu najdete reakci na jeden „kýbl“ z minula. Leccos objasňuje. Moc médií si člověk uvědomí v plné síle až ve chvíli, kdy se seznámí s tím, jak fungují. A nadlouho někoho očernit jenom proto, že čísi pravda se mi nehodí do krámu, je v podstatě poměrně jednoduché. „Když ty tomu nerozumíš, lidi kteří do toho vidí, tak… “, je argument, který si občas vyslechnu. Osobně si radši poslechnu, že něčemu nerozumím, než bych se snažil nutně rozumět všemu. A na závěr něco o tom, že ne vždy se všechno podaří. Po minulé uzávěrce přišel krátký dopis fotografií pískovce zničeného magnéziem. V Montaně už nebylo místo na celý text, ale obrázek se hodil k Houmyho příspěvku, proto jsem fotografii otiskli, naneštěstí vypadlo jméno autorky a k dovršení smůly jsem její dopis vyhodil, takže na ni nemám kontakt. Ať už se stala chyba kdekoliv, je to chyba moje. Prosím proto autorku fotografie, ať se nám ozve. Mám pro ni autorský výtisk, honorář a upřímnou omluvu. Takže tak, mějte se, pište nám a ať vám to leze! Tomáš Roubal vedoucí redaktor P.S.: Radime, e-maily tobě určené se začaly vracet, asi sis zrušil účet. Pošli na sebe, prosím, nějaké spojení. T.R.

knihy Yosemite Autory nejčerstvějšího přírůstku do rodiny prestižní editionBERGE mnichovského nakladatelství Bergverlag

Rother jsou Alexander Huber a Heinz Zak, které čtenářům Montany jistě netřeba představovat. Do Yosemite, mekky skalního lezení velkých stěn, se společně vypravili nejednou. A společně tam nejednou notně zabodovali. Vzpomínáte ještě na titulku M 1/96 s fotkou Heinze Zaka, na níž Alex Huber volně leze 5.13b v dříve skobovací „Salátovce“ na El Capitanu? Heinz Zak však byl v Údolí bezpočtukrát, se svým foťákem tam ve stěnách doprovázel také legendárního Wolfganga Güllicha (Heinzův snímek jeho nejištěného sóla ve střeše Separate Reality vymetl snad všechny světové magazíny), Lynn Hill a Deana Pottera. Alexander Huber v nové knize dokumentuje více než stoletou lezeckou historii Yosemite. Od éry dávných pionýrů přes proslulou dobu „železnou“, otevírající tamní Big Walls pomocí kvant skob a nyplů, až po současné volné přelézání „hákovaček“ a rychlostní lezení. Huberův text je doplněn vlastními příspěvky starých legend i současných protagonistů, jako jsou Waren Harding, Royal Robbins, Jim Bridwell, Mark Chapman, Jerry Moffatt, John Long, Peter Croft, Lynn Hill, Thomas Huber, Dean Potter a Leo Houlding. Podávají osobní svědectví a referují o nejvýznamnějších prvovýstupech a dalších meznících vývoje lezení v Yosemite. Na konci pak najdeme krátký přehled terminologických pojmů a srovnávací tabulku stupnic obtížnosti – Yosemitské, UIAA a francouzské. Z již řečeného je patrně zřejmé, že nová kniha o 176 stranách není „jen“ obrazovou publikací, text a fota jsou asi tak půl napůl. Naprostá většina z necelé dvoustovky převážně barevných perfektních fotografií, mnohdy celostranných, pochází od Heinze Zaka. S povděkem jsem kvitoval, že mnohé z nich nejsou „zaprodány výkonu“, ale nádherně zobrazují „přírodniny“, úchvatnou krajinu Yosemite i její detaily. Příjemné a záslužné je zařazení černobílých historických snímků, byť nemnohých. Pokud jde o obrazové zdokumentování „sportu“, vedle většiny typických ryze lezeckých fotek najdeme i záběry přidružených „zábav“, jako třeba provazochodectví vysoko nade dnem Údolí, basejumpingu či pádoskoků na plnou délku lana. Některé pošimrají

nerv, z jiných běhá mráz po zádech a tuhne krev zároveň! Příjemně klidná, nezdivočelá grafická úprava je (opět) dílem Angeliky Zak. Mimořádná kniha v tuhé plátěné vazbě (s barevným fotopřebalem) výškového formátu 24,5 x 31,5 cm je precizně vytištěna na silnější lesklé křídě. Reprodukce snímků, tisk i vazba jsou vizitkou Alpina Druck Innsbruck. Cena 39,90 Euro, kontakt www.rother.de. Vladimír Procházka

Faszination Berge 2003 Velkoformátový nástěnný kalendář editionBERGE mnichovského nakladatelství Bergverlag Rother je již

pátým v této exkluzivní ediční řadě od čtyř z nejuznávanějších horských fotografů: Petera Mathise, Bernda Ritschela, Jürgena Winklera a Heinze Zaka. FASZINATION BERGE 2003 si zachovává nezvyklý, mírně nadčtvercový formát 45 x 48 cm (š x v). Již tradiční je i volná, citlivě nevtíravá úprava od Angeliky Zak, ženy Heinze Zaka. Nový kalendář – opět již tradičně – přináší skutečně až neskutečně parádní snímky (snad jen jeden dva zavánějí komercí). Těsně nadpoloviční je počet fotografií čistých hor bez lidí. Ti jsou na několika dalších obrazech spíše jen doplňkem a kontrastním měřítkem k velikosti kopců. Na třech fotografiích však najdeme i akci – skok snowboarďáka „na jiskrném“ mezi skalními věžemi, volné bigwallování na El Capu a úžasnou hranovou lezenici v Paine Creek. Mne ale jako obvykle nejvíce zaujaly ony až krásně kýčovité (myšleno v dobrém!) horské „krajinky“, ni človíčkem ni domkem neposkvrněné, jako Zakův hřeben Kalkkögelu v zrcadle jezera ve Stubaiských Alpách, Winklerova ledově studená K2, Ritschelova erupce Stromboli či snímek na titulu – poznáte? Fotografie brilantní a barevně saturované, prvotřídní tisk na silnějším lesklém křídovém papíru. Takže opět: celoroční lahůdka na zeď! Cena 19,90 Euro, www.rother.de. Vladimír Procházka

Horské fotografie z nejfajnovějších:

5 let editionBERGE Bergverlag Rother S koncem tohoto roku se uzavírá první pětiletka prestižní řady edi-

tionBERGE mnichovského nakladatelství Bergverlag Rother. K jejímu vydávání spojili své síly Peter Mathis, Bernd Ritschel, Jürgen Winkler a „již–téměř– dvorní“ dodavatel titulních fotek Montany Heinz Zak. Nevšední – a jak vidno prozíravý – nápad udělat z rivalů kolegy se zrodil v hlavě Bernda Ritschela. Nakonec se z konkurentů stali nejen spolupracovníci, ale skuteční přátelé, jimž by dobře slušelo mušketýrské heslo: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“. Jejich knihy, kalendáře a každoroční fotoakce upoutávají všechny přátele horské fotografie. „Velká čtyřka“ patří k absolutně nejlepším horským fotografům světa s vyhraněným viděním obrazu hor. Všichni bez rozdílu jsou uchváceni horami Země a zároveň posedlí nejvyšší kvalitou, každý z nich je však osobitý a nezaměnitelný ve svém uměleckém stylu. Snad nejlépe to bylo vidět v mimořádné obrazové knize z loňského roku, v níž se blýskli všichni: „Bergfotografie – Die vier Fotografen der editionBERGE“ (M 2/2002). Dílo velkolepě ilustrované nejvýznamnějšími snímky „čtyřky“ obsahuje rovněž portrét každého z nich. „Čtyřka“ krom toho každý rok dává dohromady své nejlepší snímky pro kalendář editionBERGE „Faszination Berge“, který se již stal klasikem mezi těmi „nej z nej“ horskými kalendáři. V hledáčku „čtyřky“ nejsou jen horské krajinky, ale také lidé – „usedlíci“, kteří v horách žijí a pracují, i „blázni“, jimž hra s přitažlivostí přináší nejintenzivnější pocity a životní zážitky. Vedle alpinistů–horolezců a sportovních lezců jsou na mušce také snowboardisti, mountainbejkaři a vyznavači dalších novodobých disciplín, působivě zasazení do horské scenerie. Reportážní, sportovní a portrétní fotografie tak v editionBERGE zaujímá rovnocenné postavení jako estetické zobrazení horské přírody. EditionBERGE dala horské fotografii jméno a zároveň prostor, jaký si zasluhuje. Nejčerstvějším přírůstkem v edici je Huberova a Zakova kniha Yosemite, která se slavnostně křtila v Dietramszellu zrovna v době uzávěrky této Montany. V editionBERGE doposud vyšly následující tituly (v závorkách odkazy na prezentaci v Montaně). H. Heller / B. Ritschel: Zillertaler Alpen (M 1/99), H. Zak: Wetterstein (M 1/99), J. Winkler: Das andere Bild der Berge (M 1/01), P. Mathis / W. Schwenkmeier: Steile Welt – Impressionen aus den Alpen (M 3/01), B.Ritschel / M.Roeper: Bayerische Alpen (M 6/01), A. Klemmer: Bergfotografie – Die vier Fotografen der editionBERGE (M 2/02), A. Huber / H. Zak: Yosemite. S použitím informací od Bergverlag Rother připravil Vladimír Procházka

Americké hory snů Eckerhart Radehose Ne, nenechejte se mýlit, nejde o obrazovou publikaci! Autor, sám horolezec, dobře ví, že na začátku kaž-

dého výstupu a každé cesty je sen. K jeho uskutečnění je často třeba věcí a znalostí, které svým objemem mnohokrát převyšují náročnost zamýšleného výstupu. Proto se mu podařilo udělat publikaci, která je šitá na míru všem zájemcům o dobrodružství v horách. V knize proto najdete nejen kvalitně zpracovaný itinerář výstupů na horolezecky nejzajímavější vrcholy hor amerického kontinentu, ale také kapitolu o nutném a vhodném vybavení, aklimatizaci, tréninku a přípravě na náročné výstupy v cizím prostředí. Autor nezapomíná ani na často opomíjenou nutnost znalosti chování se v cizí zemi, respektování místních zvyklostí a vůbec „pravidel hry“. Právě neznalost místních poměrů je často úskalím, na kterém může sebelépe organizovaná výprava nebo výlet ztroskotat. Faktografickou část knihy nelze pokládat za suchého horolezeckého průvodce. U každého z dvaatřiceti vrcholů je uvedeno vše, co k výstupu potřebujete vědět. Od přesné a přehledné mapky až po adresy a kontakty místních organizací, jejichž služby můžete potřebovat. Také zařazení věcného rejstříku přispívá k užitné hodnotě u nás ojedinělé publikace. Velké množství působivých barevných fotografií dává dokonalou představu o vybrané oblasti, charakteru pohoří i okolní krajiny. Autory fotografií jsou opravdoví znalci a jejich kvalita spolu s velmi čistým grafickým zpracováním celé knihy každého snadno přesvědčí o tom, že místo pro tak krásnou a hodnotnou publikaci ve své knihovně určitě najde. Eckerhart Radehose, Americké hory snů – od Aljašky po Ohňovou zemi, formát 23 x 16 cm, 190 stran, celobarevný tisk na matně křídovém papíru. Vydalo nakladatelství freytag&berndt v licenci Bergverlag Rother, GmbH, München. Cena 350 Kč. Knihu si můžete objednat buď na www.horokupectvi.cz nebo poslat poukázkou C peníze na adresu: Montana, Moravské náměstí 13, 602 00 Brno. Do Zprávy pro příjemce napište, za co peníze jsou. Knihu zašleme obratem. -šp41

jak a s č ím?

Záhada expresek neodhalena Uprostřed žhavého léta mi pan vydavatel s milou poznámkou přeposlal majlík od Papouše a spol.: Hm, ať máš taky něco k přemýšlení bez souřadnic… Měj se parádně! ––––– Original Message ––––– From: Krivinka Filip Sent: Sunday, July 14, 2002 1:57 PM Subject: karabiny pro Chrousta Požádejte, prosím, Vašeho materiálového odborníka Chrousta o vyjádření k následující debatě – proběhla v diskusi na www.lezec.cz. Díky Křivinka, Ústí –––––––––––––––––––––––––––– Je to tak bezpečné? Používám expresky, kde je většinou jedna karabina připevněna proti protáčení gumou nebo těsným prošitím. Zámky mám proti sobě (horní doleva, dolní doprava, nebo naopak). Když se cvaká nýt, je to bez problémů. Do kruhu dávám presa dvě. Jednu fixlou karabinu cvakám do kruhu, druhou do lana, volné „karáble“ protočím tak, aby se zámky nedotýkaly skály. Zámky jsou sice na jednu stranu (ven od skály), ale zároveň zkřižmo (jeden se vždy otvírá směrem nahoru, druhý směrem dolů). To je „bombproof“. Když cvakám smyci, dávám jedno preso a volnou karábli zase protočím tak, aby nebyla zámkem ke skále. Papouš Čau, nechci tady dělat chytrého, ale myslím si a jsem o tom i přesvědčen, že by karabiny v expresce měly být obě otočené jedním směrem, protože když lezeš v cestě s nýty, je ti to v podstatě jedno a je i lepší, když máš obě „presa“ otočená opačným směrem než jdeš. Když lezeš na písku, tak do kruhu musíš dát buď dvě „presa“ anebo mít obě karabiny v expresce na stejnou stranu – až do poslední doby jsem vždy druhou karabinu otáčel, ale Bimboška (instruktorka 1. třídy) mne upozornila, že by se karabiny neměly protáčet, protože většina karabin na to není stavěná – zúžená část je spíš určená pro pásek než pro lano a to, že je prodávají opačně složené, neznamená, že je to tak „správně“ (ono to totiž špatné není), ale třeba, že to lépe vypadá nebo, že to tak někdo ve skladu složil. Myslím si, že by nebylo od věci, kdyby se 42

toho někdo, kdo tomu rozumí víc než já (třeba nějaký metodik ČHS), ujal a napsal článek buď sem na „lezce“ nebo do Montany a uvedl to na pravou míru, jestli na jednu stranu nebo každou opačně… Vojťas Z toho jsem taky jelen. Například v katalogu Petzl v půlce devadesátek byly nakreslené zámky na střídačku, v těch posledních vydáních jsou, pokud se nepletu, na stranu stejnou. U nýtu je to šumák, ale u kruhu je fóglovina dávat dvě expresky zámky úplně shodně, to pak stačí „preso“ jedno. Petzláci taky varovali před fixací horní karabiny gumovou botičkou, některé firmy to ale tak dělají. Kdo to osvětlí? Papouš Tolik z mailů, a co my na to? Začněme od konce: asi vás zklameme, žádné univerzální pravidlo ani „ombudsmanské“ rozhodnutí, zda „obě na stejnou stranu“ nebo „každou jinak“, neexistuje! Zapojme hlavu, a pokud v dané situaci není dobré řešení, volme menší zlo – pro sebe i pro skálu! Sestavování expresek se zámky horní a dolní karabiny na opačné straně není ovšem dílem náhody (možná to dnes „skladníci“ dělají jaksi automaticky, ze setrvačnosti). Důvody k této konfiguraci byly dva: a) pevnostní a b) provozní. Ad a): První expresky se objevily v éře širokých popruhů a klasických karabin. Neexistovaly speciální „expreskové“ karabiny ani úzký Spectra webbing, jaké známe dnes. Široký popruh zatěžuje karabinu na větší páce než lano, karabina vydrží výrazně menší zatížení než je na ní uvedeno! Karabina je totiž při povinných zkouškách (od nichž se pevnostní údaje odvíjí) natahována na trhačce pomocí dvou kolíků o průměru 10 mm, uložených v nosných koutech karabiny

(u jejích zad) – na přiloženém obrázku jsou kolíky znázorněny v řezu. Pokud se do klasických karabin tvaru „D“ se zámky na tutéž stranu cvakla expreska z tehdy běžného 25–28mm popruhu, nevýhodnost širokého popruhu se projevila na plné pecky. Nejen že byly nadměrně „páčeny“ karabiny, ale také popruh byl nerovnoměrně zatěžován – jeho vlákna na straně zámků karabin byla nadměrně napínána, zatímco ta u zad karabin měla oddechovku (na obrázku expreska vlevo). Tomu se zabránilo otočením karabin, popruh pak byl zatěžován rovnoměrně v celé šíři a využilo se plně jeho nosnosti (na obrázku expreska vpravo).

U dnešních expresek z úzkých vysokopevnostních popruhů, které „lehnou“ do nosného koutu podobně jako lano, tento důvod odpadá – stejně tak u speciálních „expreskových“ karabin s okénky pro popruh (Mamba apod.), jelikož tyto jsou právě pro takové zatížení konstruovány. Ad b): Expresky se začaly používat na „moderních vynýtovaných“ cestách, kde jsou fixní oka borháků kolmo ke skále a otevřená do stran – cvakají se zboku. Procvakané expresky jsou probíhajícím lanem vychýleny stranou (většinou). Expresky s karabinami se zámky na opačnou stranu jsou pak výhodnější – při správném procvaknutí a odlezu (budu-li odlézat vpravo od borháku, cvakám doň zprava a naopak) pak „vlající“ expreska má karabinu v borháku „hubou“ dolů a karabinu lanovou „hubou“ nahoru. Při zachycení pádu sklouzne lano do nosného ohybu „své“ karabiny, ta druhá přesmykne a visí v borháku opět nosným koutem. Při použití expresek se shod-

ně orientovanými karabinami na borhákovkách spíše může dojít k situaci, že buď borhák nebo lano (podle toho, jak cvakneme) nebude zatěžovat karabinu „předpisově“ v nosném ohybu, ale blíže k zámku – a jsme opět u pevnosti, resp. jejího snížení. A je tu ještě jeden argument – možnost vycvaknutí. Pokud u „drátěného“ borháku (Buhler) před odlezem doprava cvakneme zleva (případ „jednostranné“ expresky), karabina se v něm zprvu octne „hubou nahoru“, ale pak se může „přezvonit“ na horní část oka borháku a je „hubou dolů“ – dostane-li v takové situaci ránu, zámek se může páčením o dolní část Buhlerova oka otevřít a karabina vypadnout! Vím, je v tom spousta teorie, ne vždy v praxi dáno, co je psáno – zaplaťbůh. Berme to tedy s rezervou, spíše jako osvětlení vývoje a teoretické argumenty pro „dvoustranné“ expresky. Zdvojení opačně procvaklých expresek na strategických místech je jedinou pojistkou zachování dobrého zdraví a veselé mysli! A ještě se přimlouváme za hojnější užívání karabin s pojistkou! Na písku je situace jiná. Tam se expresky vlastně dostaly do cizího, „nerodného“ prostředí. V pevném dříku výkyvné stěnové kruhy buď visí rovnoběžně se skálou, nebo na ní přímo leží. Tady se zastavme, neb jde z hlediska „teorie cvakání“ o rozdílné případy. Je-li dřík „dostatečně vyhřezlý“ a kruh visí dál od skály (tak, že v něm zavěšená karabina zámkem ke skále se skály žádnou partií nedotýká), výhodnější by byla expreska „oboustranná“ s protisměrně orientovanými karabinami – cvaknout do kruhu shora, tedy „hubou ke skále“, lanová karabina bude zámkem od skály. Ani v případě zdvojování zde není problém, jednu expresku prostě cvaknout tak, druhou opačně a je posekáno. Kruh „vyhřezlík“ je sám o sobě nevhodně zatěžován na větší páce, ale paradoxně je z hlediska cvakání výhodný. Vyhřezlíků je ale na kvalitně osazených cestách pohříchu málo. Pokud je kruh těsně u zdi, primárně ke slovu přijdou expresky „jednostranné“, se shodně orientovanými zámky karabin. Do kruhu cvaknu zespoda, zámky horní i dolní karabiny

š Protočení horní karabiny zámkem od zdi pomůže, ale zas zvýšíme riziko vycvaknutí expresky (pokud se přezvoní na zámek, který se po přetočení karabiny otevírá u dolního konce). Když to shrneme, jako nejrozumnější se tady jeví zdvojování „jednostrannou“ plus „oboustrannou“ expreskou, jejichž horní karabiny budou s pojistkou a cvaknou se obě shodně do kruhu zdola (a bez protočení). A procvakávání smyček na písku expreskami? Proboha, proč?! Každý klasik se už jen při tom pomyšlení pořádně naježí a jestli vás s tím dokonce někde uvidí, vyvolá to v něm nejnižší zabijácké pudy! Škoda skály, která se horní expreskovou karabinou většinou drbe – nehledě na to, že ta karabinka může být zatěžována přes bugr na lom, což jí ani „zajišťovateli–jištěnci“ na zdraví nepřidá! Viz třeba WireLock Alarm v M 2/02 s. 45 – chudák karabina za to nejspíš nemohla. Stačí zakoupit optimálně dlouhé pestrobarevné provazivo a pentle (optimálně značí dostatečně dlouhé) – tak, aby se smyce nemusely zhovadile nastavovat expreskami. Po klasicku procvakneme jen jednu karabinu, a ta nechť se octne ve volném luftu až za hranou! A když „je to moc dlouhý“, zkracujeme kladením nadvojato nebo prostě uzlíkem. Pošetříme skálu, jej, jak ta si oddechne, ušetříme matroš – a odlehčencům se lehčeji stoupá k oblakům. Chroust

Osmokarabina Výrobci, co vy na to? Na sklonku prázdnin jsme dostali zajímavý mailík: Zdravím redakci Montany. Posílám vám návrh, jak vylepšit slaňovací osmu. Při cvakání zámkovky s osmou do obou ok sedáku dochází někdy ke vzpříčení osmy na zámku karabiny, čímž je pevnost celého systému značně snížena. Při cvakání pouze do hlavního oka je osma při jištění otočena o 90o, dále je relativně vysoko, což znepříjemňuje jištění a navíc dochází k příčnému zatížení karabiny (poměrně často). Při navrženém spojení, které by se cvakalo do hlavního oka sedáku, se výše uvedené problémy eliminují. Navíc dojde k úspoře materiálu a tím ke snížení hmotnosti.

neznamená, že se někde neobjevil, nejsem děd Vševěd. Řešení je to rozhodně zajímavé, výhody nabíledni. Před časem jsem kdesi zahlédl podobný pokus na dané téma. Do uzávěrky se mi však nepodařilo nalézt ztracenou stopu – pokud ji vyčmuchám, poreferuji o tom někdy příště. Vypadalo to asi takto:

DMM revolver

Ve srovnání s osmokarabinou Marka Odvárky je toto řešení univerzálnější – „divnou karabinu“ je možno použít na dva způsoby, jako obyčejnou HMS pro jištění

copyright © Marek Odvárka Nejsem si jist, jestli toto vylepšení není již realizováno a proto se obracím na vás. Za odpověď předem dík. S pozdravem Marek Odvárka, Brno Mutanta, křížence osmy s karabinou, jakého Marek navrhuje, jsme zatím neviděli – což nutně

trochu „ani ryba ani rak“. Neuměle naskicnutá „divná karabina“ je na tom v tomto ohledu patrně lépe, stále je to „konektor“. Co vy na to, páni výrobci? Se souhlasem autora otiskujeme ve víře v solidní jednání potenciálních zájemců o realizaci a komerční využití. Vladimír Procházka

poloviční lodní smyčkou, nebo jako osmu. Na druhou stranu lze předpokládat, že jednoúčelový Odvárkův kříženec se dvěma oddělenými vnitřními prostory by měl být bezpečnější – i při slanění, nejen při jištění. Otevřenou otázkou by asi mohla být kategorizace a schvalování nové pomůcky, z hlediska výkladu norem tak

Po geniálním Wirelocku (nezadrhávacím keylocku karabin s drátěným zámkem – viz M 5/01 s. 41,42) se čarodějové z Walesu opět blýskli další ďábelskou fintou. V křivulích jeskyně DMM vydestilovali nebouchající REVOLVER – karabinu s otočným válečkem v místech, kde u jiných je pouhý koutek pro lano! Pevnostní parametry a další údaje o REVOLVERU, informace kdy se objeví na trhu, natož praktické zkušenosti zatím nemáme. Ale minikladka se volně vrtí a tak jsou výhody nabíledni: prakticky nulové tření při pohybu lana, snížení jeho opotřebení způsobeného karabinami, patrně i zvýšení životnosti karabiny samé. Nebude-li se lano v luftovacích cestách dotýkat ničeho jiného než kladek REVOLVERŮ, stoupač lano mnohem snáze utáhne.

Má to ale i svá ale: po zrušení tření v expreskovém řetězci, při zachycení pádu zbude veškerá brzdařská práce a zatížení s ní spojené na jističe! REVOLVER se jistě bezva bude hodit na všeliké improvizované sebezáchranné kladkostroje, o jištění „na rybu“ ani nemluvě – ale tam by to chtělo šroubovačku. Ovšem jak známe čilé skřítky–matrošrevolucionáře z Walesu, jistě se verze s pojistkou zámku (a to nejednoho systému) dočkáme. Vladimír Procházka 43

matr

jsou odvráceny od skály. A co při zdvojování? Hmm, babo, raď! Když jednoduše druhou expresku cvakneme do kruhu shora „tlamou ke zdi“, horní karabina bude nejspíš zatěžována na větší páce, blíž u nosu – pokud si při snaze sklouznout do nosného ohybu nosem nevydře rýhu ve skále – jauwajs!

galerie

Sass Pordoi/Pordoispitze (2.950 m) Pohoří: Dolomity, skupina Sella Západní stěna Převýšení: 800 m Sass Pordoi představuje rozsáhlý, dominantní masiv horské skupiny Sella. Vyniká především širokou, přes 800 m vysokou západní stěnou. Vzhledem k blízkosti jedné ze základních horských silnic Dolomit, plných ostrých serpentin, je téměř ke všem stěnám skupiny Sella opravdu krátký nástup. To platí i pro západní stěnu Sass Pordoi. Velké okamžiky místní horolezecké historie se odehrávaly především v „sousední“ jižní stěně vrcholu Piz Ciavazes (2.828 m), ale ani západní stěna Sass Pordoi nezůstala bez pozornosti velkých osobností a tak základní a rozhodně nejkrásnější cesty v západní stěně Sass Pordoi pocházejí z „dílny“ významných lezců Angela Dibony, Gina Soldy a Heinze Mariachera, a to v rozpětí klasických stupňů obtížnosti IV až VI+. Východisko a) parkoviště v lokalitě Pian Schiavaneis (1.877 m) na silnici Passo Sella Canazei / Passo Pordoi. Případné ubytování: z Albergo Pian Schiavaneis, tel.: 0462/61338 z Rifugio Monti Pallidi, tel.: 0462/61337 b) parkoviště v sedle Passo Pordoi (2.239 m) pro cesty v pravé části Z stěny. Případné ubytování: hotel Col di Lana, tel. 0462/61277. Výstupové cesty 1. Escalation P. Mazzotti, A. Pozzi, 4. 8. 1992 Obtížnost: úseky VII– a VI, náročná cesta, k jištění vlastní jisticí prostředky– několik skob, vklíněnce, friendy, převýšení 500 m. Cesta v levé části Z stěny vedoucí na věž Torre Mozza. 2. Via Francesco Maffei P. Leoni, G. Maffei, 25. 6. 1982, volně M. Giordani, R. Manfrini, 1984 Obtížnost: VI+, A3, resp. VII+ (AF) v horní části, spodní úseky IV až V+, částečně vyskobováno, k dojištění vklíněnce, převýšení 500 m, 8 hod. Krásná a obtížná cesta v převážně pevné skále vedoucí na Torre Mozza. 3. Cesta „Petronio/Marconi“ M. Petronio, P. Marconi, červenec 1978 Obtížnost: úseky IV a IV+, často III, možnost jištění smyčkami přes skalní hroty a hodiny, 350 m k velké rampě. Zajímavý výstup plotnami s pevnou horninou. 4. Via Elda M. Bursi, S. Campagnola, 6. 9. 1987 44

Obtížnost: místy V+ a V, převážně IV. Cesta vedoucí podél cesty G. Soldy k velké rampě. 5. SZ stěna „Via Solda“ G. Solda, F. Falconi, 3. 9. 1953 Obtížnost: 1 místo VI– v horní části, převážně IV a V, částečně vyskobovaná cesta, k dojištění vlastní skoby, smyčky a vklíněnce, převýšení 550 m, 5 hod. Nádherná klasická cesta v převážně pevné skále, vhodná k výstupu za sucha. 6. Cesta „Platter/Suen“ C. Platter, G. Suen, 30. 8. 1967 Obtížnost: úseky V+ a V, 400 m k rampě. Málo lezená cesta s vlhkými místy. 7. Cesta „Zuech/Walzl“ T. Zuech, S. Walzl, 3. 8. 1981 Obtížnost: místy IV až V, vlastní jisticí prostředky nutné, 600 m. Pevná skála, málo lezená cesta s vlhkými úseky. 8. Pilířová cesta O. Celva, W. Klotzer, léto 1986 Obtížnost: VI/A1, převážně IV a V, poměrně dobré vyskobování, k dojištění vklíněnce a friendy, 500 m k rampě, 6 – 8 hod. Zajímavá cesta v převážně pevné skále. 9. Cesta „Abram / Osio“ E. Abram, R. Osio, E. Pertl, léto 1953 Obtížnost: 2 místa V+, převážně IV a V, vlastní jisticí prostředky, 700 m, 8 – 10 hod. Málo lezená cesta s úseky v lámavé skále. 10. Via Niagara H. Mariacher, L. Jovane, 12. 9. 1978 Obtížnost: 1 místo VI+, 2 místa VI–, převážně V a V+, částečně vyskobováno, k dojištění

smyčky, vklíněnce a friendy, délka lan 50 m, 800 m převýšení, (550 m k rampě), 7 – 10 hod. Velkolepá cesta v převážně pevné skále, vhodná k výstupu za sucha. 11. Via Fedele F. Bernard, G. Mase Dari, 1. 8. 1929 Obtížnost: řada míst IV+, často IV, převážně III, částečné vyskobování, k dalšímu jištění vklíněnce a smyčky (hroty a hodiny), převýšení 600 m na rampu a přes Dibonovu cestu 880 m na vrchol, celkově 6 až 8 hod. Zajímavá a krásná cesta v pevné skále, výstup je vhodný v pozdním létu a za stálého počasí. 12. Via della Baita Biolchina P. Bini, A. Azzoni, G. Benedetti, G. Picone, srpen 1979 Obtížnost: místy V+, převážně IV a V, 600 m k rampě. Cesta probíhající v blízkosti cesty Via Fedele, kvalitní skála. 13. Centrální cesta T. Rizzi, M. Canepa, 25. 8. 1965 Obtížnost: 1 místo V–, úseky IV– a IV, často II, částečné vyskobování, převýšení 500 m na rampu, 4 – 5 hod. Málo lezená cesta, úseky ve spárách a komínech jsou vyplněny sutí. 14. Dibonova cesta A. Dibona, G. a M. Mayer, L. Rizzi, 8. 8. 1910 Obtížnost: 2 místa v horní části IV+, často III+ až IV–, částečné vyskobování, k dojištění smyčky a vklíněnce, převýšení 800 m, 5 až 7 hod. Velkolepá a zajímavá klasická cesta v pevné skále, po dvaceti délkách je možnost „ústupu“ po rampě, horní část bývá často do počátku letního období vlhká.

15. Varianta „Soraruf“ Obtížnost: IV+ a III. Varianta, odbočující po 9. délce Dibonovy cesty z velkého suťového kotlu směrem doprava. 16. Via Bambi M. Canepa, T. Rizzi, 4. 9. 1964 Obtížnost: 1 místo V+, často V, 250 m, převýšení v horní části nad velkou rampou. Pěkná cesta v pevné skále s místy vlhkými úseky. 17. Via Angelo Cemin M. De Francesco, C. Franceschetti, 25. 27. 9. 1996 Obtížnost: VI/A2, 250 m převýšení od rampy na vrchol. Skobovačka v horní části stěny (75 borháků). 18. „Nový JZ pilíř“ T. Cavattoni, E. Cipriani, G. Rodighiero, 12. 7. 1984 Obtížnost: 1 místo VI–, místy V+, převážně IV a V, částečně vyskobováno, k jištění vklíněnce

a smyčky (hodiny), 500 m k velké rampě, 5 – 6 hod. Zajímavá cesta v pevné skále, dobré možnosti jištění. 19. Via della galleria T. Piaz, L. Scheibler, B. Seligmann, 12. 9. 1930 Obtížnost: úseky IV– a IV, převážně II a III, vlastní jisticí prostředky, 300 m převýšení nad galerií k vrcholu, 3 – 4 hod. Zajímavá cesta v pevné skále, přesto je málo lezená. 20. Via del finestrone ad arco T. Piaz, S. Del Torso, 25. 7. 1933 Obtížnost: 2 místa IV+, převážně III a IV, 300 m v horní části stěny, 3 – 4 hod. Cesta spárami a komíny v místy lámavé skále. 21. J pilíř jižní hrany T. a F. Piaz, S. Del Torso, R. Springorum, 27. 9. 1933 Obtížnost: 1 místo VI (V/A0), převážně III až V, částečné vyskobování, k dojištění smyčky a vklíněnce, 300 m, 3 hod.

Krásná, vzdušná cesta po hraně s pevnou skálou. V pravé části západní stěny vedou dvě další v dnešní době již nelezené cesty: z Via della fessura (V a IV) z Přímá JZ stěna (IV+ a IV). Sestup Z vrcholu přejdeme nejprve k sedlu Pordoischarte, dále sestupujeme směrem na sever žlabem do údolí Val Lasties. U úpatí skalní stěny značenou cestou směrem na západ k Pian Schiavaneis, 2,5 hod. Literatura z Sella, Langkofel – Extrem, R. Goedeke, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1996 z Arrampicate in Dolomiti, L. Dinoia, M. Polo, R. Roseo, U. Furlan Milano, 1976 Mapy z Dolomity Marmolada, Sella, Kompass č. 59, 1 : 50.000 text a foto: Jiří Novák

45

Za demotivaci neručíme!

a jdi...

@ Farářova Exhumace Nekonvenční farář z jihomoravských Nikolčic Ivoš David opět všechny překvapil. Při svých cestách na pravidelné nedělní bohoslužby se nechal zlákat betonovou hranou dálničního viaduktu v Hustopečích u Brna. Napadlo ho, že by se to možná dalo lézt, a tak začal s sebou vozit lezečky a trénoval. Po mnoha nezdařených pokusech, končících jen pár decimetrů nad zemí, se zdálo, že asi nebude v lidských silách udržet oblou hranu déle než pár sekund a přelezení se zdálo utopií. Na problém se také přijel podívat přemýšlivý Tomáš Pilka (Svišť), který se postavil na široká ramena Kuby Nováka a pečlivě hranu „namaglajzoval“, kam až dosáhl. Ivošovi pak jen řekl, že je to „zívačka“ a ať se snaží. A Ivoš dřel jak barevnej. Název Exhumace dostala cesta v kontextu malebného okolí s dominantou hustopečského krematoria a Hospody u hřbitova. Koncem léta tvrdý trénink přinesl ovoce a farářův sen absolvovat Exhumaci (10 UIAA) bez odpočinku se nakonec splnil. Janek

ku v Mount Sibilines ve střední Itálii. V létě bylo na výstup touto těžkou a nebezpečnou linkou, která je jištěná jenom několika vklíněnci a dvěmi friendy velikosti 4, příliš horko, ale 15. září 2002 bylo tření lepičky ideální a Calibani udělal prvovýstup cesty IS NOT ALWAYS PAQUA a oklasifikoval ji E9 7a, neboli přeloženo do francouzské klasifikace 8b nebo boulderových 7C+. Ten samý den udělal jeho lezecký partner Roberto Fantozzi nedaleko prvovýstup cesty YOUR BAD DAD E7 6c (7b/c, FB7a).

Martin Čermák je ve skvělé formě

Ivoš v akci

Na podzim tohoto roku se mu podařilo přelézt řadu zajímavých boulderových problémů. Ve Frankenjuře patří k nejlepším první opakování Crowbar 8B+ od Markuse Bocka po šesti dnech nacvičování. Dalšími výstupy jsou Superman za 8A, Raubritter 8C, Nightmare 8B, Lügenbaron, 8A+ (OS) a Prawda 8A+. Z výletu do Bleu si přivezl opakování mnoha těžkých boulderů včetně L’Insoutenable lég`ereté de l’^etre (Nesnesitelná lehkost bytí) 8B, Shoot 8A (7C/C+ podle Martina) flash, Jacadi, 8A, Super Mammouth, 8A+, Liaisons Futile, 8A+ traverz. (Diskuse k jeho výkonům a článek samotného Martina na www.lezec.cz)

Věra Kotasová přelézá své první 8b

Renesance Italský lezec Mauro Calibani je známý nejen svými bouldery, ale také přelezy těžkých vynýtovaných cest. Po zhlédnutí filmu Hard Grit zachycujícího vývoj pískovcového lezní v Anglii od jeho počátku po současnost, (promítán také na Fesťáku v Teplicích v roce 2001), odjel na jaře s nadšením na ostrovy do Peak Districtu, odkud si zpět do Itálie přivezl pěknou sbírku zajímavých výstupů, mezi jinými slavný boulder Brad Pitt (8a Fb), Renegade Master E7 7a a OS cesty Messiah E6 46

6c, všechny situované ve Stanage v Sheffieldu. Pískovec v Anglii je tvrdší než ten v Čechách, ale etika je podobná, ba ještě čistší. K jištění lze používat pouze vklíněnce. Klasifikace E určuje celkovou obtížnost (E9 je zatím nejvíc) a druhé číslo (např. 7a) je ukazatelem fyzické obtížnosti, ovšem jedná se o jinou (tvrdší) než francouzskou stupnici. Bezprostředně po návratu domů se Calibani pustil do práce na převislém a otevřeném koutu nacházejícím se v Collina di Interprete – v národním par-

Úspěšná závodnice Světového poháru v boulderingu Věra Kotasová z Brna (Rock Pillars/ Ocún) přelezla v srpnu Lahko noc Irina 8b v Ospu. Cesta je asi dvacet metrů dlouhá a začíná i končí bouldrem, které spojuje vytrvalostní lezení po hřbetu hada. První bouldr je dost těžký skok z malé lišty na spoďák daleko do madla a ten závěrečný je dynamický krok z úzké žiletky do hladkého bočáku. Myslím, že pro ženu je to těžká cesta. Vždyť i Tufi i Pavel Solanský přiznali, že na ten spodní bouldr nemají sílu v prstech. Tou Věra samozřejmě vyniká (a musí, chce-li se měřit se světem). Pokud ne obecně, tak jistě letos se jedná o nejlepší výkon našich žen na skalách. RT

@ @

Ledová umělina V Haagu byla otevřená ledová umělá stěna – jedná se o něco jako zaizolované akvárium s vnitřní teplotou cca –15o C, které je umístěno v rámci velkého obchodního centra. Oficiálního předání do rukou veřejnosti se ujal zatnutím cepínu znamý světový horolezec Hans Kammerlander, který v rámci show promítal diáky a podepisoval knížky. Stěna je kolmá a vysoká asi deset metrů a led za moc nestojí – takže je to spíš atrakce pro bohatší návštěvníky obchodního centra (jedna hodina přijde na 34 Euro) než tréninková stěna pro ledové lezení. Kammerlanderovi bude letos v prosinci 46 let a na svém kontě má 13 ze 14 osmitisícovek, z toho osm s Reinholdem Messnerem. Hans je autorem několika knih a šéfem horolezecké školy v Tyrolsku.

8c bouldery se stávají módou! Po sedmi dnech v Crescianu zvládnul Chris Sharma čtvrtý přelez dvaadvacetikrokového monstrózního boulderu „Dreamtime“ od Freda Nicola. V poslední době se o Sharmovi moc často v médiích nepsalo, ale to ještě to neznamená, že pověsil lezečky na hřebík. Minulou sezónu otevřel cestu „Realization 9a+“ v Ceuse, tento rok „vyonsightoval“ jedno 8b+ a tři 8a nyní boulder za 8c!

Josune Bereziartu vylezla 9a! 30.10. 2002 se podařilo španělské sportovní lezkyni Josune Bereziartu vylézt RP stylem cestu BAIN DE SANG klasifikace 9a v Saint Loup. Josune tak opět posunula hranice v ženském lezení na skalách. Vzpomeňme, že pravděpodobně jako první žena přelezla cestu za 8c (Honky tonky) a 8c+ (Honky mix) a nyní padlo mýtické 9a. BAIN DE SANG je cesta dlouhá přibližně 20 metrů a může být popsána jako „lehce převislá hladká plotna“, což představuje na této úrovni obtížnosti velmi komplexní a komplikované pohyby ve spojení s extrémní citlivostí pro pohyb a precizností provedení. Jméno této cesty (Kr-

vavá lázeň) referuje o velikosti a bolestivosti jejích chytů. Cesta může být rozdělena na dvě části, každá má asi deset metrů. První část je tak za 8b+/c s klíčovým místem 7c+/8a boulderové klasifikace, zatímco druhá část je těžší – 8c se závěrečným boulderem klasifikace 8a/a+. Josunin výstup je už šestým v pořadí po Fedu Nicolovi, Francoise Nicolovi, Fredu Rouhlingovi, Cedriku Bersandiovi a Davidu Houhlovi. Kromě této cesty Josune letos vylezla ještě ve dvou dnech cestu OCHO ANOS DE SEXO 8b+/c ve španělské oblasti Stubijana, za dva dny ve Verdonu SPECIALISTES 8b+ a hned následující den SPECIALISTES DIRECT 8c.

Tufi bilancuje úspěšnou sezónu Rudolf Tufi Tefelner (35) z Lelekovic u Brna popisuje svou sezónu: „Po přelezu Makarónu 8b ve Višňovém jsem v srpnu trochu trénoval a prvního září jsem v Ospu přelezl na tři pokusy VEPER LADY 8b. Splnil jsem si tak minuloroční rest, kdy jsem tam na jaře 2001 naházel 11 neúspěšných pokusů. Evidentně jsem na to tehdy neměl, protože tentokrát jsem to přelezl vcelku suše – asi půjde pro mě o lehčí 8b. V první polovině září jsem byl dvakrát ve Višňovém, ale nebyla ani ideální forma, ani počasí. Vypadlo z toho jen pár nacvičovacích pokusů v Panterovi (ještě jsem na něho asi stále slabý) a tři v Abadžikře. Cítím, že tu bych mohl asi přelézt rychle, ale už mě nebaví čekat na počasí. 21.9. jsem konečně přelezl BU BU BU 8b/ b+. Cesta je asi těžší než Haremheb (přelezl v červnu). Už jsem z ní měl takové malé trauma. Při svém druhém ostrém pokusu koncem června jsem spadl tři krátké poskoky pod madlem. V polovině srpna jsme v tom byli s Fojťasem, on to suše dal, já znovu třikrát pád ve stejném místě. Těší mě, že jsem cestu nedocvičoval, ani neznásilňoval. Ve finální den jsem ji vcelku s rezervou hned po nacvakání přelezl. Udržel jsem tak styl lezení, pro který jsem se rozhodl před sezónou – cesty nedrtit, nadměrně nenacvičovat, raději si počkat na formu. 27.–30.9. jsem absolvoval další rodinný výlet do Ospu. Chtěl jsem přelézt Lahko noc Irina, ale spodní boulder mi nešel, tak jsem to nechal. Aspoň jsem si spravil chuť flashem první délky Chiquity 8a. 5.–9.10, Ceredo. Moje asi nejlepší lezení kariéry. Dobrá parta i počasí, dobrý vý-

Na Písku se lézt přece ještě nepřestalo!? Velkou část letošní sezóny trávili Jíťa Kuhn–Gaberová, Luba Mázl a Monča „doma“ na Písku. Vrátili se tam, kde kdysi začínali a kde je jim dobře. Podařilo se jim vylézt pár zajímavých cest: 11. září Jitka v Teplicích líbá skálu a dává PP svoje první XIa – Těžkou kartu – 4. opakování! V Labáku „dobyla“ RP stylem Trůn, Hudečkovou cestou Poslední relikvie Xb. Cestou, před kterou měla a stále má respekt. Dále si váží cest: Labák: „Ďábelská omáčka IXb“ OS (Zrcadlo), „Tajná chodba IXc“, flash (Trůn). Teplice: „Apollo IXb/c“ OS, „Baron Prášil IXb“ OS, „Stěna železem zdobená IXa/b“ OS, „Modrá krev IXb/c“ flash.

Jitka, Těžká karta XIa

foto: I. Wondráček

Monča v bouldru nalevo od Dlaňáku - nazvala jej Minidlaňák. Než jej vylezla, stálo ji to trochu kůže na prstíkách. foto: máma

A ještě něco z deníčku Luboše: Teplice – 2. opakování cesty „Bod zlomu XIa“. Cestu nacvičoval 4 dny, ale podle něj je dobré si počkat na teplotu kolem 15o C a šlo by to rychleji. Na Kance dává další XIa – „Power Metal“. V Ádru přidává první „kusovku“ cesty „Cikánský guláš Xb“ na Tři obry. (Cesta, která byla takovým zrníčkem písku v oku místních klasiků.) V Labáku flešnul na Trůn „Poslední relikvii Xb“ a na Zrcadlo „Blejskání na lepší časy Xb“. To vše v lezečkách od Salticu a v sedácích a s expreskami od Singing Rocku – díky. Ještě něco na závěr. Je tu podzim, všechno zraje, padá a tak si vy lezci, dávejte bacha. Nejen na krátká lana, ale i na kruhy. Nevinný, snad třímetrový pád v rajbasu nemusí skončit tak šťastně, jako ten Lubošův. Při pádu zachytil čelistí o dřík kruhu, který mu kus čelisti urazil a roztrhl tvář. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Vidíte ho, jak vám krvácí, cítíte se bezmocní, bojíte se, že

vám „odejde“. Štěstí bylo na naší straně. Vrtulníkem ho přepravili do hradecké stomatochirurgie, kde ho hned operovali. Chybějící části kosti nahradili destičkami a tvář perfektně (asi čtyřiceti stehy) zašili. Těší mě hlavně to, že žije a po čtrnácti dnech se zase vrací k lezení (blá-

Luboš, Kanec

foto: I. Wondráček

zen!). VELKÉ díky za pomoc Petemu (Petru Blahnovi) z Ádru a jeho dvěma kamarádům, kteří Luboše přepravovali na nosítkách od Chrámovek v Teplicích téměř až ke kase, kde ho předali záchrance. Jak nám říká Špek (P. Slanina), přejme si nejen zdraví, ale i hodně štěstí. Na Titaniku byli skoro všichni zdraví, ale jen ti, co měli štěstí, přežili. Jitka K–GB

47

a jdi... Za demotivaci neručíme!

běr oblasti i cest, dobrá forma. Hned první den jsem si zkrokoval DIES IRAE 8a+/b. Na druhý den jsem ho bez docvičování na první pokus vylezl, celkově třetí. Ještě ten den jsem dal dva rychlé krokovací pokusy do ANIMA MUNDI 8b/b+. Po rest day jsem ji hodinovým pokusem docvičil a podvečer prvním ostrým (celkově čtvrtým) vylezl. Jedná se asi o můj nejlepší výkon a největší zážitek kariéry. (Kritéria: obtížnost a krása cesty, rychlost a efektivita přelezu. Pietra Murata je až na druhém místě.) Anima je nádherná cesta a vřele ji doporučuji. Ve středu, poslední den jsem si ještě na druhý pokus (celkově sedmý) dolezl SCONTRO FINALE 8a+. Ještě vyrazím koncem října do Ospu, pak mistrovství ČR a potom znovu trénink. Už teď se těším.“ Tak to byl stručný výtah z elegantního Tefelnerova dopisu, plného inspirativních poznámek. Já jen doplním výsledek z MČR. Tufi obsadil čtrnácté místo, což korespondovalo s jeho dlouhou skalní sezónou a jen příležitostným tréninkem na umělé stěně. Že na to má a že ho ještě uvidíme ve finále mistrovství, si můžeme být jisti. Nakonec i teď se o něj připravil spíše taktickou chybou než nedostatkem vytrvalosti. Protože, když je vědomí, že chybí trénink – sebevědomí klesá, právě z toho pramení chyby. Že je výkon vždy odrazem psychické síly, Tufi dobře zná. RT

Dvě česko–slovenské expedice do Nepálu Expedice Talung 7.349 m se účastnili: Martin Otta (náčelník), Alena Čepelková, Tibor Hromádka, Pavol Jackovič, Petr Kolouch, Václav Pátek a Jozef Skokan. Celou dobu expedici provazely špatné sněhové a povětrnostní podmínky. Alena Čepelková a Petr Kolouch podnikli pokus na severním pilíři stěny, ale obtíže a špatné sněhové podmínky je vrátily zpět. Vašek Pátek a Martin Otta se probourali v novém sněhu až do 6.500 metrů a také museli ustoupit. To se už čas expedice začal chýlit ke konci. Vašek Pátek, Alena Čepelková a Martin Otta se pokusili o prvovýstup pravým pilířem stěny, po dosažení hřebene však museli kvůli vichřici a blížícímu se termínu odchodu z BC otočit. Charakter lezení: led a sníh do 70o. 48

Yui Hirayama je spolu s místním expertem Hansem Florinem novým držitelem rychlostního rekordu v populární cestě The Nose v Yosemitech. Celou cestu zdolali tito borci za 2:48:55 hod. Byl to doslova závod s časem, kdy oba lezli současně, jistili se jen v nejnutnějších případech a pouze pětkrát během výstupu předal druholezec Hans Yuimu veškerý vysbíraný materiál. Pro podobný úspěch to chce trochu kvalitního vybavení a parťáka, na nějž je spolehnutí. Yui je ve svých třiatřiceti „vysloužilým“ mistrem světa, který se vrací na výsluní a Hans jistě věděl do čeho jde, vždyť toto byl jeho čtyřicátý šestý průstup touto cestou.

Christian Bindhammer zopakoval dvě 9a za 4dny. První devětáčko, které padlo, byl UNDERGROUND v Massone v Arcu, jehož skalp si už dříve přivezl na sedáku i náš Tomáš Mrázek. Tato dvacetimetrová cesta se skládá v zásadě ze tří boulderových pasáží (8a, 7b+, 8a) s odpočinky mezi nimi. Christian padal v posledním těžkém kroku minimálně čtyřikrát předtím, než se mu podařilo cvaknout řetěz při třetím pokusu toho dne. Tím druhým devětáčkem bylo nedávno otevřené GROUND ZERO od Alberta Gnerra v Tetto Sarre. Christian krátce pracoval

Martin Fojtík má letos sezónu jako hrom, padla i Pietra Murata Ve Schleier Wasserfallu dal v srpnu za víkend na tři pokusy Cool Your Foot Men 8a+ a Wite Winds 8a+. V Moravském krasu, v Propadání, ve Sloupu jako třetí zopakoval cestu BU BU BU 10/10+ Pavla Kořana. (Před ním se to podařilo Tomáši Pilkovi, bravo, stále na to šlape!) Poté perlil ve Višňovém a cestu HAREMHEB 10/10+ dal na třetí pokus jako Mráza! Jen ten první pokus byl víkend předtím. Stále jej láká PIETRA MURATA 8b+ v Massone. Jede na ni 11. října a 13. mi přichází stručná zprá-

Nový boulder v Labáku

Trojice Palo Jackovič, Petr Kolouch a Tibor Hromádka se pokusila dokončit lehký japonský směr. Palo a Tibor se kvůli omrzlinám a zažívacím problémům museli vrátit, Petr Kolouch sám vystoupil 24.10. na vrchol a sestoupil zpět do BC. Obtížnost AD+, sklon 50o. Druhou mezinárodní expedici tvořily dvě dvojice – Alexandr Toloch a Radek Lienerth z Brna a Martin Heuger a Jaro Dutka ze Slovenska a za cíl svého působení si vybrali šestitisícový kopec Teng Kang Poche. Slováci se pustili do čela pilíře a vydrželi to deset dní v krušných podmínkách, než se rozhodli slanit. Radek a Saša ve svém směru vylezli asi 500 metrů a pro špatné podmínky se rozhodli sestoupit a zkusit vrchol naproti přes údolí – Tengi Ragi Tau (6.180 m), kde vylezli za tři dny cestu „Like a Dhal Bhat“ (podle oblíbeného rýžovo-čočkového pokrmu), klasifikace 7–/75o.

Autoportrét Nový boulder vznikl na pravém břehu v Labáku. Jeho název je Autoportrét, obtížnost 8B Fb. Najdete ho v údolí Suché Kamenice (za Toreadorem) na blok Lesní vzduch. Jedná se o 10 kroků s nejtěžším místem po oblých lištách. Několik dní jsem v něm zkoušel minulý rok na jaře a po delší pauze až tento týden, kdy jsem pro přelez potřeboval 2 dny. Pokud mi něco neuniklo, jde momentálně o nejtěžší boulder v Čechách. To vše se stalo s podporou firem HUDY Sport, Rock Empire a Luna Rossa. Rosťa Štefánek

Silva Nagyová přelézá své první 8a

na této cestě letos v létě, ale musel to kvůli špatnému počasí a formě vzdát. Při poslední návštěvě šly věci podstatně lépe. Při pracovním zavěšení do cesty se mu kroky nezdály vůbec těžké a cestou se hned následjícím pokusem prošel. „Šel jsem na 150%. To se mi podaří tak dvakrát, třikrát za deset let…“, komentoval Bindhammer svůj výkon. Pokud vás zajímá, jak to Christianovi jde, když to nejde zrovna na 150 %, tak si zkuste přelézt třeba cestu Showdown (8c) ve Frankenjuře, kterou přelezl před svým výletem na jih.

Po Heleně Lipenské (Němá barikáda – dost silové pro ženy) dává své první 8a také další z našich předních žen v lezení na obtížnost Silva Nagyová. Silva přelezla pro Čechy už jistě klasickou cestu v Ospu SONCE V OČEH 8a. Jak zaznívají hlasy z Brna, Silva je velmi dobrou techničkou i vytrvalostní lezkyní. Ovšem Sonce je celá v převisu s jasnými silovými kroky, takže tam nic člověk neošidí. Přesto dobrá technika pomáhá všude. RT

va: „Zarval jsem na Maxx!“. Na konci střechy našel ještě polohu pro odpočinek, skočil do lišty na hraně stropu a nad ním se už prošel. – „Teď už to bylo v pohodě,“ svěřoval se Martin po telefonu. Koncem října, týden před úspěšným vystoupením na MČR, ještě stihl vylézt MISSINK LINK 8b+ v Ospu. Sečteno, podtrženo: Dvakrát 8b+, dvakrát 8b/b+ a jedno 8b za sezónu! Po Pietře nahlédl do vedlejší cesty Reini's Vibes 8c/c+ a rozplýval se nadšením: „To je nádhera, to je sochařské dílo!“ RT (Více informací v článku „The Mutant Story“ v této Montaně)

A o tom to je Tak přesně toto slovní spojení použili jako název nové a zároveň nejtěžší cesty, která vznikla koncem letošních prázdnin na Čertových kamenech u Jeseníku. Jelikož linie této cesty protíná místa, kde byly dříve umístěny pamětní desky členů zdejšího horolezeckého oddílu, kteří zahynuli v horách, rozhodli se její tvůrci, Jan a Zdenek Zbrankovi, věnovat ji právě jim. Tato cesta vede mírně převislými bříšky přes pět jištění ve středu centrální stěny Pekelníka. Autoři ji oklasifikovali obtížností 9 UIAA a těší se na mnohá opakování prvního přelezu, jejž si připsal Jan Zbranek (Saltic). Pokud zavítáte do Jeseníků, zkuste navštívit Čertovy kameny. Zdejší skalní oblast tvoří několik věží a okrajových skal z vyvřelého pegmitu. Najdete zde lezení různých stupňů obtížnosti v kolmých stěnách, plotnách a převisech. Na své si zde přijdou hlavně ti, které nelákají extrémní výkony na mikroskopických lištách, ale vyhledávají klid a pohodu při lezení uprostřed krásné přírody. Průvodce můžete najít na webových stránkách HO Jeseník, nebo u pultu blízké restaurace Čertovy kameny, kde mají dobré pivo, jídlo i ubytování. Zde můžete i zaparkovat.

Mráza: Čistý on sight 8b+! Na třídenním výjezdu do Ospu poslední víkend v září Tomáš Mrázek (Rock Pillars/Ocún) vylezl on sight cestu KAJ TI JE DECLICA 8b+, která má pro svůj nepříjemně bouldrový charakter velmi málo přelezů. Jinak je to ovšem dlouhá cesta v centrální stěně Mišja Peče. I pro Mrázu to byla pecka. Cesta byla dřív vedena jako 8b/b+, ale pro málo opakování a značný respekt se později už začala objevovat jako b+. (Ve svém skvělém tažení Ospem v roce 1998 ji Yuji Hirayama snad ani nedolezl.) Mráza říká: „Při on sight je to těžké klasifikovat, ale taky se mně zdála těžká, spíš těch 8b+.“ Bavit se o on sight v takových číslech, to je opravdu „darda“! RT Zpracováno podle serverů: www.lezec.cz, www.webcrack.com, www.climbing.com, www.digitalrock.de, www.8a.nu, www.planetmountain.com, www.webclimbing.com, www.klettern–magazin.de

Jan Zbranek, A o tom to je, 9, Čertovy kameny

Lenka Trnková na skalách Lenka Trnková (Hudy Sport, Saltic, Spoltrade Group) strávila jaro v Labáku lezením více cest spíše než nacvičováním něčeho těžšího. Přesto se podařilo: Bezzubý Yuchen Xa RP, První vráska IXc RP, Poločas rozpadu IXb Flash. Přes léto odjela do Francie. Tam se jí tolik nedařilo, pouze jedno 8a: „Les feles du pac 8a PP v St. Léger“. Do Franken Jury se dostala až na podzim. Za dva víkendy zde přelezla převislé silové „Vogeln verboten 9+ PP“ a třetí víkend přidala prvním pokusem vytrvalostní „Rauchende Bolts 9 RP“. L.T.

foto: P. Černý

49

info

Rudické skály – masív Hradu

Rudice Tip na jaro Nejpozději koncem února, ale většinou už o dost dříve, dochází u většiny klimberů navštěvujících v zimních měsících z tréninkových důvodů umělé stěny k jevu částečné ztráty motivace, který jinými slovy znamená, že už skoro nikdo se netěší na to, jak natrhne mozoly v astmatických prostorách magneziem pokrytých bouldrovek a čím dál častěji se ozývají v lezeckých a restauračních zařízeních těšících se lezecké přízni hlasy, dožadující se výjezdu do vysluněných skalních Větrný mlýn v Rudici

Santiniho kostel ve Křtinách

oblastí. Ne všichni se však mohou vypravit, ať už z finančních, časových, rodinných nebo jiných důvodů, do oblastí vyhlášených teplým podnebím v zimě a levným vínem celoročně a ze zimního zahraničního zájezdu na skalky mají maximálně pohlednici od šťastnějších kamarádů. Je sice pravda, že Česká republika a její skalní oblasti leží severněji od rovníku než Španělsko a Thajsko, ale i tak nabízí v zimních měsících pár možností kvalitního „fríklajmbingu“. Důležitým předpokladem je ale jasno a slunečné počasí. Za takových podmínek lze navštívit pár oblastí na vltavské žule, českého nebo Moravského krasu a i některé pís-

50

kovcové oblasti severozápadních Čech nabízí perfektní volné lezení třeba v prosinci. V Moravském krasu jsou pro zimní návštěvu vhodné tři oblasti: Krkavčí skála, Rorejsy a Rudice. Krkárna je ale od ledna do července zavřená a je odstraněno jištění, Rorejsy zase nejsou vyloženě sportovní lezení a teplo je kvůli stromům a poloze stěny v hlubokém údolí až na druhé délce. Zbývají Rudice, respektive

zbývá Rudice, protože název vesnice je ženského rodu, ale nikdo kromě místních nejezdí do Rudice, ale do Rudic, takže název užívejte podle chuti. Rudice jsou eldorádem nejen pro lezce, ale i jeskyňáře, podzemní systém Rudického propadání má kolem patnácti kilometrů a začíná se slaněním vodopádem. Skalek rudického propadání je poměrně hodně, ale leze se převážně na čtyřech horních ska-

lách na louce, protože dole u samotného propadání je stín, ne vždy pohodlný přístup a díky malé frekvenci lezců je většina cest zaprášených a pro zimní návštěvu nevhodných. Rudice jsou malebným místem vhodným pro rodinnou pohodu, díky palouku u horních skal a rychlému přístupu od auta nebo autobusu. Auto můžete nechat buďto v Rudici u větrného mlýnu (větřáku) nebo můžete za-

2

1

jet polňačkou až skoro ke skalám a zaparkovat na poli u cedule upozorňující na chráněnou krajinnou oblast, za mokra ale můžete mít problémy s odjezdem. Od větřáku je to ke skalám asi 7 minut, z pole asi 2 minuty. Další možností je nechat auto na plácku u autobusové zastávky „Jedovnice–pila“ na trase Brno – Křtiny – Jedovnice, kde také vystoupíte, pokud pojedete autobusem. Ke skalám je to odsud 12 až15 minut. Nejvhodnější dobou pro lezeckou návštěvu Rudic(e) je jaro a podzim a zmiňované jasné zimní dny, kdy si třeba v únoru zalezete v pohodě bez trička jako ve Španělsku. Cesty jsou ve všech stupních obtížnosti, od těch nejlehčích po nejtěžší. Cesty jsou spíše kratší a bouldrového charakteru. Vytrvalostní výjimky tvoří Jasná páka (7+/8–), Šípkový král (9–), a Ztopořená větev (9/ 9+). Vápenec je jako na většině míst v Krasu oleštěný, ale proto-

že cesty vedou většinou po ostrých lištách a dírkách, tak to moc nevadí, s výjimkou cest v ukloněné plotně vpravo od „Knoflíkové války“. Ostatní praktické informace: Spaní: buďto pod „Knoflíkovou válkou“ nebo v některém z četných kempů v Jedovnicích. Hospody: Kromě rudických hospod lze doporučit na jídlo restauraci Olšovec v Jedovnicích. Za prohlídku stojí vedle restaurací i Santiniho kostel ve Křtinách.

3

Šípkový král - přelez

Doporučené cesty: Šípkový král, Jasná páka, První, E55. Dušan Janák Nákresy zde otištěné jsou z připravovaného průvodce po moravských skalkách s laskavým svolením jeho autorů (J. Wolf a spol.). Průvodce vyjde v zimě 2002/2003 a o jeho vydání vás budeme informovat.

4

5

51

Adam Ondra Underground si nechávám na on sight    V osmi letech lezl osmičky, v devíti leze devítky, co vyleze až mu bude dvanáct? Dvanáctky? Pravidelně se v rubrice „A jdi“ objevují zprávy o zázračných mladých mužích, kteří jsou schopni lézt rotpunkt neuvěřitelně těžké sportovní cesty v neuvěřitelně krátkém čase. Na Adamovi je tak trochu neuvěřitelný i jeho věk – 9 let. Když se na podzim tohoto roku otevírala nová lezecká stěna Rajče na Kounicově ulici v Brně, byli na oficiální zahájení kromě společensky žádoucích hostů pozváni také „nejlepší z oboru“ jako Radek Souček, Věra Kotasová a další, mezi jinými i nejmladší Adam Ondra, za účelem exhibičního otestování nového sportoviště. Zatímco každý ze sportovců vylezl jednu dvě cesty a šel se převléci a buďto odešli nebo se přidali ke společnosti u stolů

s občerstvením, která se už věnovala čilé konverzaci, Adam nadšeně a neúnavně sápal dál jednu cestu za druhou, jištěn trpělivě a bez protestů mamkou.

Začátky? Dá se u devítiletého kluka zjišťovat jak začínal? Vždyť je právě teprve na začátku, ve věku, kdy většina lezců ještě vůbec nelezla. Pokud se narodíte v lezecké rodině jako Adam, není to s prvními lezeckými krůčky příliš slo-

Máš nějaké oblíbené knížky? Asterixe a Obelixe. Montanu čteš? Jo. Co se ti na ní líbí? Komix je dobrej. A ten mix, kdo co vylezl. Máš nějakou oblíbenou hračku? Lezecký psy. Cože? Lezecký psy. Co to je – lezecký psy? To jsou normální plyšoví psi a oni jsou navázaní na lano. Kde lezeš nejraději? Na skalách. A kde na skalách se ti nejvíc líbilo? V Arcu a v Juře. A v Krasu se ti nelíbí? Ne. A proč? Je to tam hnusný. Podle čeho si vybíráš cesty? Nebo ti je vybírá taťka? Podle toho, co si vyčtu v Montaně. 52

Vážně? No když řeknou, že je to lehký a po malejch, tak to jdu zkusit. Cos nejlepšího vylezl? JSFK – 7c+ na on sight a 32metry 7c+ on sight v Arcu. Kam? 32metry v Arcu – to je název cesty. Skoro všechno máš na on sight, tebe nebaví něco zkoušet? Já si to nechávám na on sight. Máš nějaký vzory? Mrázu. A nechtěl bys teda vyzkoušet třeba Underground jako Mráza? Ne. Proč? Ten si nechávám na on sight! Tak kdy vylezeš on sigt první desítku? Čistou? No, čistou. Hmm… za tři roky. Hodně štěstí.

žité a přijde to tak nějak samo od sebe. Když se dozvíte o mladém šampionovi, a nemusí to být jenom v lezení, kterému není ani deset let, první věcí která vás (nebudu vám sugerovat zlé myšlenky, tedy mě) napadne je, že se jedná o případ rodičovské vůle, nadějí a ctižádosti přenesených na potomka. Bylo pro mně příjemným zjištěním, že v případě Adama tomu tak pravděpodobně není. Jenom pro ilustraci, když jsme se s Adamem a jeho rodiči v redakci bavili, přišla řeč i na cestu Evoluce v Holštejně v Krasu. Adamův tatík se mě zeptal za kolik cesta je a Adam do toho od boku vypálil:„Čistých deset.“ Protože Bokulovo zaměstnání je spojeno s Internetem, má k němu Adam jednoduchý přístup a sleduje komentáře ke skalním cestám a průvodce, které občas umí i nazpaměť.

Trénink? Podle slov rodičů musí Adama v lezení spíš krotit než nutit a kam si půjde v týdnu zalézt a jestli vůbec půjde je taky čistě na něm. Ale chodí tak třikrát týdně. Nejraději na bouldrovku na vysokoškolské koleje VUT. O nějakém systematickém nebo dokonce speciálně zaměřeném tréninku nemůže být ani řeč, baví ho lézt a je na něm vidět, že má jednoduše radost z lezení, když vyleze tam kam chtěl nebo o chyt výš než ostatní. Když mu lezení nejde, tak se občas vzteká. Jako malé děcko, chtělo by se dodat.

Šikovné dítě nebo cílevědomý šampion? Než jsme se s Adamem potkali, vrtalo mi hlavou,, jestli je to klučina, který si je dobře vědom nadprůměrnosti svých výko-

nů, který se snaží cílevědomě zlepšovat,, nebo kluk s hlavním zájmem o svoje hračky a virvál s kámošema na ulici, který si jde pro radost zalézt s rodiči, když oni jedou lézt a vezmou ho s sebou. Skutečnost je někde mezi, Adam sjíždí s chutí Asterixe a Obelixe, ale taky Montanu, mezi jeho volnočasové favority patří hračka „lezecký psi“, ale taky si vede lezecký deník, kam poctivě zapisuje vylezené cesty, datum a styl přelezu. Zcela jednoznačně rozlišuje Top Rope, OS a RP a nejvíc ho baví lézt na prvním a sám si cvakat expresky. Když člověk pozoruje Adama na stěně, přistihne ho občas, jak se předvádí jako každé dítko,, které si uvědomuje, že na něj ostatní koukají, ale to jak známo nedělají jenom děti, ale i dospěláci, akorát sofistikovaněji. Při rozhovoru se zpočátku „normálně“ styděl, ale jak přišla řeč na závody, tak sebevědomě prohlásil:: „Nemám konkurenci.“ Což je v jeho případě pravda.

Závody? Na závodech, kter ých se účastní, často bez problémů poráží závodníky ob jednu kategorii starší. Největším závodním skalpem je pro něj vítězství v Raveně, které je považováno za neoficiální mistrovství Evropy. Proč neoficiální? „My závody nemáme.“ Závody na mezinárodní úrovni jsou organizovány až pro závodníky od čtrnácti let a člověk nemůže být „postaršen“. V rámci Českého poháru bude Adam v následující sezoně „ostaršen“ o jednu kategorii a soupeřit s o tři roky staršími lezci. Navíc si Adam stěžuje na vzdálenosti mezi chyty u starších kategorií.

Maňana

Žádnou vysněnou cestu, kterou by chtěl vylézt, nemá, hlavně se chce neustále zlepšovat v OS lezení.

Je život jenom lezení? Adam chodí na jazykovou základku a ve třídě kromě něj nikdo neleze. Pěkné holky ve třídě prý taky nemají. Spolužáci sice vědí, že leze, ale (zatím?) nezávidí. Kromě lezení chodí ještě dvakrát týdně do gymnastiky, ale nezávodí a soutěžit v gymnastice ani nechce. Taky chodí jednou týdně do výtvarky. V zimě jezdí na snowboardu. Víc by toho nestihl snad ani Willi Fog. Bouldering, Kozel

Lezení! Nejvíc Adama baví lezení na skalách, kam jezdí v podstatě výhradně s rodiči. Má to dobře zařízeno, protože jenom leze, vzhledem ke své váze nemůže jistit. Adam má starší sestru, které je sedmnáct a taky leze, ale teprve poslední rok, předtím odmítala jezdit do skal s klasickým: „Co bych tam dělala?“, Podobně, jako mnoho lidí nevidí důvod, proč jezdit s rodiči makat na zahrádku nebo chodit na hříbky. Adam ji ale svým nadšením pro lezení pravděpodobně přesvědčil o opaku a teď prý leze i víc jak on. Víc než na umělé stěně ho baví, jak už bylo řečeno, lezení na skalách a pěkně odspodu, hlavně OS. Jezdí lézt všude možně po Evropě – Kras, pískovce, Manín, Jura, Arco, Osp, Paklenica, Finále.

Lezení někde v horách a v Himálaji ho neláká, vícedélkový výstup v Macoše, který absolvoval s taťkou a se sestrou, se mu moc nelíbil. Ani na pískovci ho to moc nebaví, protože nerad leze na druhém konci lana a rodiče se na lezení na prvním konci na nepříliš jištěném pískovci nedívají moc s pochopením. Navíc se do toho na písku ani moc nehrne a raději než do Tisé jede do Arca. Jen tak zkusmo jsem se Adama zeptal, jestli reflektuje něco jako umělé chyty a dostalo se mi odpovědi, že se mu sekané chyty nelíbí a že nadává vždycky, když na nějaký narazí. To mě trochu překvapilo, předpokládal jsem, že mu je něco takového úplně jedno a že mu jde hlavně o lezení. Na otázku proč se mu seká-

ní nelíbí nedokázal nalézt odpověď, prostě se mu to nelíbí a hotovo. (Jenom na okraj: Řekl bych, že Adam krásně ukázal důvod, proč nelze někoho přesvědčit o tom, že nemá sekat nebo naopak, že sekání není špatné – tyto postoje jsou morální povahy a proto jsou ve svém základu nezdůvodnitelné. Následné racionalizace dospěláků – fair hra x sportovní hodnota, estetika atp.– jsou tu hlavně proto, že dospělákům se nezdá být legitimním na otázku „proč se ti to nelíbí?“ odpovědět „prostě se mi to nelíbí“.) Adam cesty nenacvičuje, leze nejraději on sight a i svou nejtěžší cestu „Funky shit“ za 8a (9+/ 10–) v Paklenici vylezl druhým pokusem.

V létě na tábory nejezdí, dává přednost pobytům ve skalách, které mu rodiče bohatě dopřávají. Vařit na nich nemusí a ani to neumí. Co by chtěl dělat, až bude dospělý? „Lézt a lézt!“ Stoupa

53

Survival mládeže           „Brendy 2002“ Již počtvrté uspořádal Yetticlub Trutnov ve spolupráci s Českým horolezeckým svazem a Českou asociací extrémních sportů velmi zajímavý mládežnický podnik.

Jednalo se o Český pohár v survivalu mládeže, který letos pořadatelé pro změnu přesunuli do okolí Jívky a na sobotu 21. září 2002. Závod sestával z asi dvacetikilometrové orientační jízdy terénem na horském kole podle turistické mapy. Do této jízdy byl vložen klasický orientační běh (8 kontrol, cca 2 km), bouldering, lezení (4 cesty zpestřené lanovkou a lanovými lávkami) a sjezd říčky (cca 4 km WWI). Závod tedy důkladně prověřil šikovnost, všestrannost a fyzickou kondici všech čtyřiceti dvoučlenných hlídek, které se sjely ze všech koutů republiky (Praha, Brno, Ostrava, Opava, Hradec Králové, Šumperk.). Pořadatelům se podařilo výborně připravit a organizačně zvládnout složitý závod a dokonce (snad pomocí magie) zajistit v letošním deštivém a studeném září ideální teplé a dokonce chvílemi i slunečné počasí. O vzrůstající oblibě závodu svědčí i stále kvalitnější a početnější konkurence, ve které se neztratili ani trutnovští reprezentanti. Poděkování míří také četným sponzorům (Salewa Czech, Board Brothers, Appu Praha, Mates Trutnov, Foto Lhoták, Vella Trutnov a Hypernova Trutnov), kteří umožnili předat hodnotné ceny všem závodníkům, jež úspěšně absolvovali závod. Dále také poděkujme trutnovskému oddílu orientačního bě54

hu, ZŠ Komenského Trutnov a trutnovské Cestovní kanceláři Klíč, bez jejichž materiální výpomoci by nadšení pořadatelů bylo marné. Martin Macek

B  (dívky) 1. Bímová Adéla Procházková Věra 2. Plzáková Hanka Borůvková Katka 3. Kosová Bára Šulcová Míša

A na závěr přehled nejlepších a nejzkušenějších – tedy vítězů:

C  (chlapci) 1. Procházka Milan Frohlich Vojtěch 2. Šťourač Milan Drbohlav Lukáš 3. Hovanec Stanislav Daniel Jan

A  Dívky a chlapci 1. Hančová Jana Mrštíková Veronika 2. Kaděra Petr Podzemný Martin 3. Semeráková Dáša Gaborčáková Martina

C  (dívky) 1. Kádrlová Romana Patáčová Eliška 2. Sombotová Jana Kutíková Bára 3. Pecenová Zuzka Borůvková Lenka

B  (chlapci) 1. Kunc Michal Scharfen Vojtěch 2. Šiška Jakub Fanta Petr 3. Mareček Václav Macháček Marek

S 1. Grygar Stanislav Musialek Břetislav 2. Rubeš Petr Hrdlička Jan 3. Petreček Tomáš Hlaváček Pavel

Věra Kotasová, Ruzyně

foto: Petr Piechowicz

závody

Mistrovství světa juniorů Český pohár mládeže 2002 – Orlová Lutyně Mistrovství České republiky, Praha Ruzyně

55 55

závody Mistrovství světa juniorů Letos na konci září hostilo Mistrovství světa juniorů francouzské Canteleu. Stěna nás trochu překvapila, protože bych ji přirovnal tak ke stěně v Ostravě, ale cesty postavili výborně. Trošku zde vázla organizační stránka, změny v programu na poslední chvíli začínaje a čtyřho-

zová, kterou bohužel diskvalifikovali, Světlana Kadlecová (21. místo) a Eliška Karešová. Eliška postoupila do pavouka a jím prošla přes všechny své soupeřky až do boje o postup do velkého či malého finále. Zde bohužel prohrála, ale malé finále si nenechala utéct. Dík pevným nervům vyhrá-

V juniorkách jsme všichni napjatě čekali na výkon Soni Hnízdilové (14. místo), u které jsme přece jen trochu doufali, ale zůstalo jen u semifinále. Ve stejné kategorii mezi chlapci jsme měli Petra Solanského (34. místo) – sám řekl, že se v cestách trápil. U mladších kluků startovali Jakub Bláha (55. místo) a Honza Zbranek (23. místo), kterému se podařilo postoupit do semifinále. V naší nejnadějnější kategorii, nejmladší kluci, jsme měli čtyři zástupce. Libor Hroza (36. místo), Jakub Volf (23. místo) celkem s přehledem postoupil do semi-

finále, ale chyba na nástupu se mu stala osudnou. Finalistů jsme se ale dočkali! Jedním z nich byl Pavel Solanský (6. místo), perfektní výkon, ale bohužel se našli i lepší. Jedním z nich byl právě Štěpán Stráník, který lezl bezchybně a dostal se na vynikající třetí místo. Jsme rádi, že se mu podařilo pro Českou republiku vybojovat další medaili a děkujeme mu. Ještě jednou díky našim úspěšným reprezentantům a také firmě Rock Empire za materiální podporu reprezentace. Dan Kadlec

Český pohár mládeže 2002 – Orlová-Lutyně V sobotu 5.10. proběhl v Orlové-Lutyni již v pořadí 4. závod letošního ročníku Českého poháru mládeže ve sportovním lezení na obtížnost, který pořádal horolezecký kroužek při SK Gymnázia v Orlové–Lutyni za pomoci členů HO TJ Baník 1. Máj Karviná. Sponzory byly: Město Orlová, ČHS, Gymnázium Orlová, Střední odborná škola veřejnosprávní Orlová-–Lutyně, Lanex Bolatice, Šifra Sportsystem Lanškroun, SingingRock, TRIOP Zlín, a MAKAY výškové práce. Závodu se zúčastnilo celkem 85 závodníků, přičemž po roční přestávce se opět zúčastnili zá-

Šťěpán Stráník ve finálové cestě

Silvie Rajfová ve finále

dinovým zpožděním vyhlášení výsledku konče. Ale ani to nenarušilo nepopsatelnou atmosféru MS. Naši republiku reprezentovalo čtrnáct reprezentantů v lezení na obtížnost a pět z nich soutěžilo i v lezení na rychlost. V lezení na rychlost v nejmladší kategorii kluků startoval Libor Hroza (15. místo), postoupil do pavouka mezi prvních šestnáct, ale jeho následující soupeř ho porazil. V prostřední kategorii kluků startoval Jakub Bláha (23. místo) a u děvčat Petra Melicharová (8. místo). Postoupila do pavouka mezi prvních šestnáct, sice s následující soupeřkou prohrála, ale bojovala až do konce a vynikající čas jí vynesl krásné umístění. U nejmladších děvčat nás reprezentovala Lucie Hro56

la a vybojovala úžasné třetí místo. Gratulujeme a děkujeme za další medaili ze světového šampionátu. V lezení na obtížnost v nejmladší kategorii děvčat reprezentovala Světlana Kadlecová (33. místo) a Eliška Karešová (31. místo). Lucie Hrozová (16. místo) a Tereza Kysilová (9. místo) postoupily do semifinále. U Terezy jsme doufali v lepší umístění, ale bohužel jsou to závody a první nepostupující umístění do finále k nim patří. O kategorii výše tu byla Petra Melicharová (29. místo) a Lucie Rajfová (9.místo), která postoupila do semifinále. Obě cesty lezla naprosto perfektně a my jsme byli mile překvapeni její formou, bohužel to však opět stačilo na ono první nepostupové místo.

vodníci ze Slovenska. Pro tyto soutěžící vytvořil Dan Kadlec sedm spíše kratších silových cest. A jak to celé probíhalo? Po kratičkém zahájení se naplno rozběhly kvalifikační cesty, během kterých se začala rýsovat v jednotlivých kategoriích klasická finálová účast. Po obědě se pak naplno rozjelo finále. Jako první do finále nastoupila nejmladší děvčata a kluci spolu s dívkami kategorie B. Opět nezklamal malý Adam Ondra, který se s přehledem prošel celou cestou až do konce. V holkách je v této sezóně bez konkurence malá Aneta Hyvlová. Ve

Jan Zbranek ve finále

foto: Karel Návrat

Mistrovství České republiky, Praha Ruzyně M2.– 3.11. Třetí závod Českého poháru MTomáš Mrázek v bouřící atmosféře předvedl netopýra MSilvie Rajfová se ve svých třinácti letech stala nejmladší mistryní republiky v historii

starší kategorii holek můžeme sledovat suverénní tažení Silvy Rajfové, za níž probíhá souboj sester Čermákových. Jako další šli do finále kluci kategorie B spolu s nejstaršími holkami. I v těchto kategoriích byly tipy na vítěze téměř jisté a téměř vše se potvrdilo. Velmi pěkně ve finále zabojovala Světla Kadlecová, která se ze čtvrtého místa dostala na druhé místo. Eliška pak jen o teč porazila nakonec čtvrtou Petru Melicharovou. Úplně na závěr nastoupili na svou finálovou cestu chlapci kategorií C a D. Na rozdíl od předchozích cest byla jejich cesta dlouhá a proto museli finalisté mít nejen dostatek síly, ale i dostatek vytrvalosti. První nastoupili chlapci kategorie D. Před zahájením finále asi všichni očekávali opětovné vítězství Honzy Zbranka. Ten nakonec skončil o fous jako druhý, když Ondra Švub udržel chyt, který Honza jen staticky tečoval. Jelikož místo, kde všichni čtyři ocenění spadli, bylo v polovině cesty, kategorie C měla dva klíčové chyty zlehčené. To se projevilo nádhernými výkony Jakuba Volfa a Štěpána Stráníka, kteří dokázali tuto cestu celou přelézt, přičemž Kuba nedokázal jen z posledního chytu zapnout poslední expresku. Těmito dvěma průlezy skončily naše závody a pak už jen proběhlo tradiční předání cen a loučení s přáním

shledání se na dalších závodech v Hořicích, kde vyvrcholí celý letošní pohár. Lumír Návrat

Nádherný závod zhlédlo asi tři sta diváků, tentokrát na stále jedinečně profilované stěně v Praze Ruzyni. Bezvadná atmosféra, dlouhé vzdušné tratě, perfektní řízení a mnoho, mnoho kvalitního lezení české špičky byly k vidění oba víkendové dny v hale TJ Ruzyně na stěně vysoké jedenáct metrů. Závod organizoval Vašek Malina spolu s Luckou Motalovou, hlavním rozhodčím byl Slávek Vomáčko a stavitelem Rosťa Tomanec. 59 mužů a 16 žen. Sponzoři: ČHS, MAMMUT, ROCK PILLARS, ADVENTURA, HUDY SPORT, HIMALAYA, LANEX, OCÚN, DIRECT ALPINE, PILKA, MLO, SINGING ROCK, 2D chyty. Mediální partner: Rádio Beat. Pro každé kolo byly připraveny divácky zajímavé a dlouhé tratě. V pohledném finále žen sice

(Rock Pillars/Ocún). Super formu potvrdil druhým místem i Martin Fojtík z Brna, kterého hladká boule před topem zastavila. Třetí v semifinále byl po letech excelentně připravený Rosťa Štefánek (Hudy Sport). Z favoritů v technické pasáži zaváhal mimo jiné Petr Solanský (Hudy Sport), jarní vítěz na této stěně obsadil desáté místo. Vytrvalost chyběla bouldristům Andrejovi Chrastinovi (9. m, AIX/BB Klan) i Jirousovi Přibylovi (12. m, AIX/BB Klan). Finále: Čtyři ženy topovaly na velkém krápníku, a tak se skutečným vyvrcholením závodu žen stalo superfinále. Přizpůsobená semifinálová trať mužů poskytla ženám ideální podmínky k ukázce svého mistrovství, což k velkému nadšení diváků všechny beze zbytku využily. Tradičně roztleska-

Chlapci: Kategorie A (roč. 1991 a ml.) 1. Ondra Adam 2. Rozehnal Pavel 3. Šifra Martin Kategorie B (roč. 1989 a 1990) 1. Stráník Martin 2. Bláha Jindřich 3. Kováčik Jakub Kategorie C (roč. 1987 a 1988) 1. Stráník Štěpán 2. Volf Jakub 3. Hroza Libor Kategorie D (roč. 1985 a 1986) 1. Švub Ondřej 2. Zbranek Jan 3. Caha Petr Dívky: Kategorie A (roč. 1991 a ml.) 1. Hyvlová Aneta 2. Zbranková Zuzana 3. Čepcová Andrea (SK) Kategorie B (roč. 1989 a 1990) 1. Rajfová Silvie 2. Čermáková Tereza 3. Čermáková Anna Kategorie C (roč. 1985 až 1988) 1. Hrozová Lucie 2. Kadlecová Světlana 3. Karešová Eliška.

Tereza Kysilková staviteli „ulítla“ obtížnost, avšak superfinále ještě vystupňovalo drama i atmosféru závodu. Ani kvalifikace nebyly zadarmo a někteří favorité se nechali zaskočit. Čtyři topy v ženách, čtyři v mužích. 31 kroků v obou kategoriích. Semifinále, čtyřicet jedna kroků. Technicko vytrvalostní. Jediný top přes závěrečný „chleba“ nad střechou dal Tomáš Mrázek

la diváky drobná Lucka Hrozová (Saltic Zlín/Singing Rock) a čtvrté místo je pro ni jistě velkým úspěchem. Vždyť nechala za sebou ve finále ostřílenou Helenu Lipenskou (Senzor/Ionto), Silvu Nagyovou, Lucku Rajfovou (Rajče/Sokol Brno 1), všechny z Brna i Lenku Trnkovou (Saltic/Hudy Sport), které na krápník ve finále nedolezly. Tereza Kysilková (15 57

závody

Tomáš Mrázek /1. místo/

Silva Rajfová /1. místo/

Lucka Rajfová

foto: Petr Piechowicz

58

let, Hudy Sport) byla možná nejžhavější favoritkou na vítězství, ovšem pokus o přeskočení chytu znamenal předčasný pád, přestože nevypadala a ani zřejmě nebyla, unavená. Věrce Kotasové (Rock Pillars/Ocún) totiž při zaměření na bouldering přece jen trochu chybí vytrvalost. I tak Věra na první místo útočila, když neudržela hada pod stropem, který měla pevně v rukou nejmladší závodnice. Třináctiletá Silvie Rajfová (Rajče/Sokol Brno 1) byla na písemnou žádost „ostaršena“ pro tento závod. Limit na Českém poháru je totiž 14 let. Silva ovšem lezla naprosto suverénně a zastavit ji mohly jen opravdu silové kroky, jaké přicházely s blížícím se stropem. Do něho nedosáhla, avšak těsné vítězství uhájila! Muž: Dlouhá darda s jedním madlem pro akrobatické kousky i odpočinek po rozběhových 25 krocích, tedy v polovině. Dlouho se zdálo, že cesta bude příliš velkým soustem pro všechny, vyjma jediného. Ovšem hubený dlouhán Kuba Hlaváček (TRIOP/BB Klan) využil všechny své přednosti včetně mimořádné techniky na ušetření síly a do cíle se snad ani nezadýchal, čímž naprosto nečekaně (při dosavadním vývoji závodu) utrhl pro sebe stříbrnou medaili. Největší favorit na stříbro Martin Fojtík nemohl, pravda, využít přednosti délky těla a ačkoli lezl famózně, do čtyřmetrového závěrečného stropu se nedostal. Spadl v břichu při skoku za hranu stejně jako Pavel. Pavel Solanský (TRIOP) ovšem za hranou trefil bouli a s ní si podržel i velmi úspěšnou bronzovou medaili (a jásal radostí). Pro páté místo si zvolna, jak je u něho zvykem, (limit byl dvanáct minut), dokráčel Rosťa Štefánek. Za ním skončil znovuzrozený Karel Černý (Klub horských sportů Zlín), jenž rozhodně udivil svou formou. Sedmé místo obsadil dosud vedoucí muž rankingu Vašek Malina (Singing Rock/Rock Pillars), který v každém kole potvrzoval výbornou připravenost, ovšem ve finále přiznal, že na něho bylo dlouhé. Nejníže spadl benjamínek finále Petr Bláha (Přírodní vědy). A co náš velký favorit? Zase jednou unesl tíhu očekávání tří set párů očí a dokonce si dovolil parádičku, která ho mohla stát stále ještě žádoucí titul. Tomáš Mrázek (Rock Pillars/Ocún) se přehoupl do madla po nádherných fixech přes

Pavel Solanský první břicho a výlezovou stěnku v levé části stěny, zahákl za chyt obě špičky nohou, vypustil ruce hlavou dolů a zamával divákům. V následujícím okamžiku mu jemně popojely, ale to už se držel stisku ve stropu a začal si vychutnávat elegantní pohyby směřující na velký krápník ke třetímu titulu v řadě. Zlatý hřeb večera byl opravdu grandiózní jak má být! Mistrovství republiky se znovu stalo naprostým vrcholem domácí sezóny jak pro lezce, tak pro diváky. Řekli po finále: Tomáš Mrázek: „Mám radost nejen z vítězství, ale i z atmosféry, lidé tě motivují. Perfektní závod. Krásné kroky, vychutnával jsem si je. Nechal jsem se vyhecovat k netopýru, byl to obrovský risk, ale to k tomu patří. Ono se to nezdá, ale je těžké vyhrát i ty lehčí závody. Psychicky je to skoro stejné!“ Silvie Rajfová: „Byl to hezký závod, jsem hodně ráda, že jsem ho vyhrála a dost mě to překvapilo. Příští rok bych chtěla vyhrát mistrovství světa juniorů.“ Věra Kotasová: „Já jsem skončila s vytrvalostí někdy v srpnu a teď mi trochu chyběla. Superfi-

nále byla špice, ta cesta se mi líbila. Takové nám stavěj finále!“ Rosťa Tomanec MČR, Ruzyně Muži 1. Tomáš Mrázek ROCK PILLARS/OCÚN 2. Jakub Hlaváček TRIOP/BB KLAN 3. Pavel Solanský TRIOP Zlín 4. Martin Fojtík LOS BRŇOS 5. Rosťa Štefánek HUDY SPORT 6. Karel Černý Klub horských sportů Zlín 7. Václav Malina SINGING ROCK/ROCK PILLARS/RUZYNĚ 8. Petr Bláha PŘÍRODNÍ VĚDY Ženy 1. Silvie Rajfová TRIOP/RAJČE 2. Věra Kotasová ROCK PILLARS/OCÚN 3. Tereza Kysilková HUDY SPORT BRNO 4. Lucie Hrozová SALTIC ZLÍN/SINGING ROCK 5. Helena Lipenská IONTO/SENSOR 6. Silva Nagyová BRNO 7. Lucie Rajfová RAJČE/SOKOL BRNO 1 8. Lenka Trnková SALTIC/HUDY SPORT 59

hovory z montany Předplatné Montany 2003 Pravda, do konce roku 2002 je dost daleko, ale známe se, že ano! Předplatné na r. 2003 stojí 300 Kč, jeho výhodou je obdržení Montany Plus zdarma, takže ušetříte. Montana Plus se časem přerodila v tematický časopis, zdaleka ne jenom o materiálu a jeho používání. Uvidíte! l Přes internet je předplacení Montany nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější. Je jedno, jestli si otevřete stránky www.montana.cz nebo www.horokupectvi.cz V obou případech si kliknete na políčko „předplatné Montana 2003“ a dál vás dovede neprůstřelně jasný návod k úspěšnému konci. Tímto způsobem můžete uhradit předplatné i převodem z jakéhokoliv typu svého účtu zcela bez problémů. Nesmíte ovšem postup „vylepšovat“. Tento způsob je velice vhodný i pro nové předplatitele. l Poštovní poukázka typu C všechno jistí. Čitelně vyplněnou poukázkou pošlete 300 Kč na adresu: Montana, Moravské náměstí 13, 602 00 Brno. Metoda jednoduchá a spolehlivá, dostaneme peníze současně s vaší adresou. Jenom poplatek poště je vyšší. l Slovenští čtenáři si mohou Montanu 2003 předplatit přes internet na stránkách www.horokupectvi.cz – jenom tam je možnost platit v Sk přímo na slovenský účet. Cena se automaticky přepočítává podle aktuálního kursu. Výhodné je to zejména pro majitele účtu v kterémkoliv slovenském peněžním ústavu. Pokud jste letos dostávali Montanu od slovenského ABOPRESSU, dostanete složenku na úhradu předplatného přímo z uvedené firmy. První číslo Montany 2003 vyjde 14. února 2003. Nedostanete-li předplacenou Montanu do konce měsíce, okamžitě nám to oznamte telefonicky nebo faxem: 541243333, e–mail: [email protected]. Chybu rychle napravíme!

Tak už i u nás jsme měli bombu! V době uzávěrky, spíše chvíli po ní, proletělo oběma místnostmi něco ohnivě rozevlátého, co průběžně a dokonale vyplňovalo prostor, který hodinu poté redakci jenom připomínal. Policii jsme nic neřekli, protože jsme původce snadno odhalili sami. Externí redaktor a spolupracovník redakce D.J. totiž druhý den akci opakoval za naší přítomnosti. Způsobené škody byly spíše psychické než technické – i to bylo jedno z kritérií, která pachatele usvědčila. („Jak mám přidělat žárovku na strop, když z ní nevedou žádný dráty?“) Však zázraky se dějí, jak vidíte, „šestka“ vyšla. A podle posledních zpráv přišel dotyčný i na tajemství objímky. Kmenoví pracovníci se zvolna vzpamatovávají, většinou mají navlečené úřednické klotové rukávy a snaží se dát do pořádku notně zdevastované účetnictví. K tomu, jako obvykle, se na výpisech objevují první dobráci, kteří ochotně dotují Montanu, aniž by ji chtěli dostávat. Jinak si to už nedovedeme vysvětlit. Pátráme a hledáme, ale najít mezi sedmadvaceti Veselými právě toho, co nám poslal předplatné, prostě neumíme. Neradi, ale uchylujeme se v takových případech k řešení: „Však on se ozve“. Zkuste neimprovizovat a dodržujte návod k předplatnému. Aspoň se pokuste na příkazu bance uvést celé jméno. No, a když nic, tak se v půlce února 2003 ozvěte! Kontakty najdete v tiráži. Při jednom ranním brífinku u kafe jsme došli k závěru, že příští rok nevydáme dvě útlé „plusky“, ale jednu velikou. Bude věnována něčemu, co bude zajímat všechny čtenáře. Co to bude, ukáže čas. Nechejte se překvapit! Jsme rádi, že nám píšete o svých zážitcích a informujete o všem možném. Bez toho by byla Montana neosobní a ztratila by jakési kouzlo komornosti, které obdivují někteří naši čtenáři ze zahraničí. Nevím, jak na to přišli, nevím ani, jak se takový rodilý Belgičan nebo Francouz vyrovnává s češtinou. Ale máme si prý toho považovat. A když už jsme u dopisů – obsahovou náplň Montany už rok rediguje Tom Roubal. Pokud posíláte příspěvky a články e–mailem, používejte adresu: [email protected]. Je to lepší a rychlejší, i když sedíme kousek od sebe. Na klasickou adresu [email protected] pak posílejte všechno ostatní. To víte, specializace. A vůbec – nevím jak vy, ale my už se těšíme na zimu. Tak si ji také pěkně užijte!

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

6/02 ročník XIII (Hotejl XXXVI)

Vydavatelství a redakce: Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opačném případě pošlete rovnou předlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Jiří Růžička tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Vedoucí redaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek tel.: 532 163 627 e-mail: [email protected] Externí redaktor: Vladimír Procházka Vzdušná 10, 460 01 Liberec 1 Stálí spolupracovníci: Dušan Janák, Jiří Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x ročně cena výtisku 50 Kč, roční předplatné 300 Kč ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem 5208 ze dne 6.4.1990. MIČ: 46913. Bankovní spojení: ČS, a.s. č.ú. 1345370319 kód banky: 0800 název účtu: Jiří Růžička Distribuce na Slovensku: ABOPRESS, s.r.o. Radlinského 27, 811 07 Bratislava tel.: 012 – 52444979, 52444980, fax: 012 – 52444981 e-mail: [email protected] Příští číslo vyjde 10. 2. 2003

Redakční uzávěrka č. 1/03 je 6. 1. 2003

60