exisTENSE
3/2011
lidskoprávní časopis pro mladé
LOĎ JMÉNEM EVROPA
EVROPA BY MĚLA PŘEHODNOTIT SVŮJ PŘÍSTUP K UPRCHLÍKŮM
ŽIVOT JAK Z AKČNÍHO FILMU Příběh Raoula Wall
enberga
REPORTÁŽ z
Prague Pride 2011
SPECIÁLNÍ PŘÍLOHA:
Zabavte se ve škole
!
3
ÉŽ
6/('8-=(Ć AMNESTY NA FACEBOOKU $3202=27(9ěË7'9(ě(/,'6.é035È9ģ0
$PQHVW\,QWHUQDWLRQDO&5
OLGVNDSUDYDF]
exisTENSE 3/2011
Editorial exisTENSE 3/2011 Vydavatel: Amnesty International Česká republika Šéfredaktor: Jiří Bejček Editor: Jakub Čejchan Redakce: Petra Hodysová, Karel Chlouba, Karolína Chloubová, Jindra Marešová, Kristína Pauková Fotografie: archiv AI (pokud není uvedeno jinak) Komiks: Aza Design a grafická úprava: Richard Tomečko NYDRLE Studio s.r.o. Tisk: GRAFOKON TISKÁRNA s.r.o. (tiskneme na recyklovaný papír) E–mail:
[email protected] Web: www.lidskaprava.cz/existense Adresa redakce: Provaznická 3, 110 00 Praha 1 © Amnesty International Česká republika ISSN: 1804-5758 Ev. č. MK ČR E 19747 Časopis exisTENSE podněcuje zájem mladých lidí o živá lidskoprávní témata a přibližuje jim význam ochrany lidských práv pro svět, ve kterém žijí. Časopis exisTENSE vydává čtvrtletně česká sekce Amnesty International v rámci projektu Školy pro lidská práva.
Jak můžu exisTENSE získat? Elektronické verze starších čísel časopisu vždy ke stažení na www.lidskaprava.cz/existense. O tištěnou či elektronickou verzi časopisu si lze také napsat na
[email protected]. Názory uveřejněné v tomto časopise nemusí vyjadřovat stanovisko Amnesty International.
Foto na obálce: Plavidlo italské pobřežní hlídky se 142 zachráněnými lidmi před tím, než se jejich původní loď, plující z libyjského Tripolisu, potopila ve Středozemním moři. Ostrov Lampedusa, Itálie, květen 2011. © UNHCR/F. Noy
Milý čtenáři, milá čtenářko, tak nám zase jednou skončily prázdniny, vstávání po jedenácté, lámání rekordů v počítačových hrách, brigády, výlety do neznáma i známa a začalo období písemek, předstíraných chřipek, chození za školu, psaní vzkazů pod lavicí i zběsilých úprků do školní kantýny. A protože víme, že mnozí z vás se z bujaré letní euforie pomalu propadají zpět do existenciálních stavů zbývajících pěti šestin roku, máme pro vás jednu vyprošťovací dobrou zprávu! exisTENSE nejenže nepřestala existovat, ale naopak jsme pro vás přes léto usilovně ťukali další dávku článků. Takže o čem že to budete tentokrát číst pod lavicí v hodinách matematiky? Třeba o tom, jaké to je být uprchlíkem v Česku. Poví vám to v rozhovoru Martin Rozumek, ředitel neziskovky zabývající se právní pomocí běžencům, kteří u nás žádají o azyl (strana 9). Pokud budete mít po přečtení textu pocit, že kdybyste vy byli běžencem v České republice, asi byste raději zběhli někam jinam, přečtěte si jen o pár stránek dále, jak příliv uprchlíků (ne)řeší státy jihu Evropy (strana 12). Zběhnout se ovšem dá i k našim dalším textům. V rubrice Osobnost se tentokrát dozvíte o tom, kdo byl Raoul Wallenberg. Nebyl to ani německý fyzik, který na konci 19. století popsal valenční elektrony, ani americký psychiatr, který vynalezl Valium, lék, po němž se celý den budete chtít válet v posteli. Wallenberg byl švédský obchodník a diplomat, kterému se během války podařilo zachránit desetitisíce židů před hrůzami koncentračních táborů. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Tak rychle nalistujte stranu 15. Chápeme, že po vydatné porci vážných článků o problémech a bolestech tohoto světa, budete chtít taky na chvilku odlehčit. K tomu je ideální vytrhnout si přílohu ve středu časopisu, následně vyrvat taky svého třídního (avšak z letargie) a vnutit mu myšlenku, že to, co chtěl na dnešní hodině dělat, rozhodně nesouvisí s vyjmenovanými slovy, ale s myšlenkou základních lidských práv. A až pojedete ze školy domů, otevřete si nás na cestu a na straně 18 si přečtěte vynikající reportáž Karla Chlouby ze srpnové Prague Pride. Že pravda a láska konečně zvítězily nad lží a nenávistí, se v ní bohužel nedočtete, ale aspoň pochopíte, že láska nezná pohlaví. Především však doufáme, že si letošní třetí exisTENSI opravdu užijete. Za celý tým kolem exisTENSE Jakub Čejchan, editor
3
exisTENSE 3/2011
Ob sah
tek“ afie barevných „lepí gr to fo c) , ÍZ KV b) , BSAH Tato stránka je a) O ÚTĚK PŘES MOŘE...............…12 Uprchlík je zjednodušeně každý, kdo
ANKETA…………..................5 Většina migrantů se k nám dostává: a) nelegálně (bez dokladů či mimo hraniční přechod) b) legálně, ale pak zde zůstávají i po vypršení víz c) přes nové cyklostezky na Šumavě (řešení najdeš v názorech dotazovaných hned na další stránce)
ZPRÁVY ZE SVĚTA LIDSKÝCH PRÁV…………....….6 CESTA BEZ ZÁRUK ZA LEPŠÍM ŽIVOTEM...….................……. 7 Co se pro Kelu změní, pokud v Keni získá status uprchlíka?
4
a) bude se pak moci vrátit domů do Konga b) bude mít záruku ochrany ze strany Keni c) bude moci získat vzdělání či legálně pracovat
a) je donucen opustit svou zemi a hledat ochranu v jiné b) se rozhodne opustit svou zemi a jinde hledat lepší život c) se cítí být desperátem a o azyl žádá zásadně v Mexiku (dozvíš se v Tématu čísla, když teď obrátíš čtyři stránky kupředu)
ŠVÉDSKÝ POSEL SPÁSY......…...15 Kolik zachránil Raoul Wallenberg za 2. světové války židů? a) přibližně 30 osob, včetně žen a několika dětí b) nejméně třicet tisíc lidí, možná ale i více c) nezachránil žádného, prý ale tehdy moc chtěl (o neuvěřitelném příběhu švédského diplomata se dočteš více na str. 15)
kontroVERZE….……………..….17
(odpověď na tebe čeká v Osobním příběhu na str. 7)
PRAGUE PRIDE 2011......………....18 NEČEKAJÍ MĚSÍCE, ALE ROKY (ROZHOVOR)..…….……..…….....9 Při rozhodování o tom, kdo v ČR dostane azyl: a) se vše činí transparentně a spravedlivě b) je délka řízení i rozhodování ovlivněna politikou c) se někdy sice měří dvojím metrem, ale jindy zase jenom jedním (co o tom soudí ředitel OPU Martin Rozumek, se dočteš v Rozhovoru na str. 9)
Na prvním pražském průvodu gayů a leseb výrazně převažovala: a) extravagance b) nevkus c) perverze (špatné i správné řešení objevíš v reportáži na str. 18)
TVOJE AKCE...….……………..….19 KULTURNÍ TIPY….……….…..….20
KOMIKS..........….……….…..….22
exisTENSE 3/2011
Foto: archiv Pavla Čižinského
Pavel Čižinský ProAlt – Iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ 1) Nemám dostatek informací k posouzení, zda by ČR mohla efektivně Itálii pomoci finančně, školením úředníků provádějících azylová řízení anebo přímo převzetím a ubytováním části uprchlíků. Otázku však můžeme zobecnit: Mělo by v rámci EU docházet k určitému „přerozdělování“ žadatelů o azyl mezi jednotlivými členskými státy EU tak, aby ty státy, které nemají vnější hranice (jako ČR), byly solidární s těmi, které leží na hranicích Schengenského prostoru a logicky je na ně směřován nápor uprchlíků? Z lidskoprávního hlediska na toto nemám silný názor. Nedomnívám se však, že by migrace přes tzv. zelenou hranici či po moři tvořila rozhodující část nelegálně vstupujících cizinců; většina vstupuje legálně na základě víza, ale pak zůstanou nelegálně (tzv. overstayers). Stěžejní je neuvažovat jen o pomoci Itálii, ale pomáhat i přímo uprchlíkům.
2) Evropská unie nemůže zamezit všemu utrpení na
Foto: www.adra.cz
světě (ono by ostatně stačilo to utrpení alespoň nezhoršovat). Navíc se zdá, že zlepšení života lidí jejich chuť migrovat nesníží, ale naopak zvýší. Nemyslím si tedy, že je možné lidi odradit od migrování, pokud migrovat chtějí. Co je tedy možné učinit, je nastavit férový systém migrační politiky a zacházení s cizinci. Namísto do represe je třeba investovat do integrace těch cizinců, kteří – třeba i proti naší vůli a v rozporu s právem – do EU pronikli. S integrací žadatelů o azyl je třeba začít hned první den po jejich příchodu, a to včetně jejich zapojení na trh práce. Vzhledem k tomu, že většina uprchlíků v EU stejně již zůstane, je absurdní je nejprve zavřít do uprchlických táborů a zakázat jim pracovat a dělat z nich pasivní příjemce státní péče.
Jan Bárta ředitel humanitární organizace ADRA, o.s. 1) Nevím, zda je ve finančních možnostech našeho státu přispět na pomoc. Nicméně pokud by se našly zdroje, určitě bych s pomocí souhlasil.
2) Situace v EU je, co se zaměstnanosti týče, velmi svízelná. Spíš bych navrhl větší podporu a přísun financí na řešení problémů v zemích, odkud běženci přicházejí. Týká se to především zahraniční rozvojové spolupráce.
Veronika Maurerová studentka Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích 1) Jako člen EU a jako demokratická země nemůžeme jen nečinně přihlížet. Otázkou zůstává, jak pomoci. Finanční pomoc je pro Českou republiku nemyslitelná, vzhledem k její finanční situaci. Materiální pomoc by mohly poskytnout české humanitární organizace (a věřím, že některé už na tom usilovně pracují), bohužel jejich možnosti jsou značně omezené. Poslední možností je nabídnout azyl libyjským uprchlíkům v České republice. To má ale také svá „proti“. Odhaduji, že ČR zatím nemá tolik zkušeností s azylanty, a když se podíváme do sousedního Německa, odkud neustále proudí zprávy o konfliktech s arabskými menšinami, zůstává otázkou, zda bychom to zvládali lépe než oni. To, čím my ale můžeme zaručeně přispět, je aktivní zahraniční politika, nápady, ideje a strategie…
2) Pokud z nějaké země prchají lidé, je to většinou proto, že politický systém nefunguje podle jejich představ. Je správné hledat řešení v příčině, tedy zaměřit se na země, odkud lidé přicházejí. Nesmí se to ale zvrtnout v zasahování do věcí státu jako právě u libyjského konfliktu, kdy Francie „pomáhala“ armádou. Já jsem pacifista, a proto bych se zaměřila na diplomacii a různé cílené humanitární programy. Stejně důležité je zaměření se na strategii EU pro přijímání uprchlíků. Když vidím, na co lze všechno vytahat peníze z evropských fondů, je mi zle při pomyšlení, že je na Šumavě spousta krásných cyklostezek, ale v Itálii spousta hladovějících uprchlíků bez lékařského ošetření. Karolína Šedivcová studentka Gymnázium Jiřího Ortena, Kutná Hora 1) Ano, ale jen v určité míře. I my zde v České republice máme bohaté zkušenosti s muslimskými přistěhovalci, a ty povětšinou moc dobré nejsou. Ano, za to, že se Libye dostala do občanské války, ve které umírají civilisté, neangažující se Libyjci nemohou. Souhlasím tedy s tím, že by ČR mohla případně nabídnout finanční výpomoc Itálii a dalším zemím EU potýkajícím se s přívalem imigrantů. Ale většina z imigrantů nejsou ti bezúhonní občané, a proto nesouhlasím s jejich příchodem do ČR. A mimoto, jak znám svůj národ, i kdyby byli sebemilejší a hodnější či pracovitější, pobyt v ČR by pro ně bohužel nebyl žádnou výhrou.
2) Zaměřila bych se především na zlepšení situace v zemi původu. Ale i to ne všude jde – vzhledem k tomu, že vlády, povětšinou totalitních zemí, nejsou ochotny či schopny pomoc přijmout. Na druhou stranu by se měla EU možná více uzavřít vůči imigrantům. Nelze přijmout každého. Naprosto souhlasím s postupem Francie, Německa či Španělska při neakceptování statisíců žádostí o azyl, přechodný pobyt atd. Pravdou také zůstává, že imigranti ze zemí třetího světa bývají mnohdy společností odmítáni.
Foto: archiv Veroniky Maurerové
ut
abídno republika n á sk e Č y b 1) Měla libyjských i s přílivem pomoc Itáli uprchlíků?
5
Foto: archiv Karolíny Šedivcové
Anketa
lik set tisíc žádá o azyl něko ě čn ro pě ro Ev 2) V vodu pronáslesvé domovy z dů li ti us op í eř kt lidí, émní chudoby. konfliktů či extr h íc h řn it vn , ní dová situace v zemíc měřit na řešení za EU na se it ed by tř a Měl se sous uprchlíků, nebo původu těchto hlíků v rámci rc up í e přijímán gi te ra st ní še zlep ogramů, vstupu integračních pr ně et vč e ni U celé apod.? na pracovní trh
exisTENSE 3/2011
p h c ý k s d li a t ě v s e z Z p r áv y
6
Vítězné tažení Libyjců proti stoupencům plukovníka Muammara Kaddáfího odSÝRIE vedlo pozornost od brutálního potlačování protestů v Sýrii. V ulicích syrských měst lidé už od března volají po odstoupení autoritativního prezidenta Bašára Asada, který na ně posílá armádu a odpůrce hromadně zatýká. Podle nové zprávy Amnesty International zemřelo jenom ů v místních věznicích za posledních pět měsíc domy zázna Video 88 lidí, mezi nimi i deset dětí. svědčují mučení obětí – bití, pálení, ale i použi ulina ce opozi hlásí tí elektrošoků. Další ztráty cích. Amnesty International shromáždila jména více než 1 800 lidí, kteří od začátku protestů v Sýrii zemřeli, tisíce dalších byly uvězněny. Postoj mezinárodního společenství je prozatím vlažný, i vzhledem k úzkým vztahům Sýrie s Čínou a Ruskem. Začátkem září ale Evropská unie uvalila sankce na dovoz ropy ze země. (kp)
Bolívie trestá za masakr Po osmi letech bolivijský Nej-vyšší soud odsoudil sedm lidíí zodpovědných za zásah na pro-tivládní demonstraci zvané Čer-BOLÍVIE ný říjen. Během protestů proti vládě prezidenta Gonzalo Sán-chez de Lozada (2002–2003) tehdy zemřelo 67 lidí a dalších 400 bylo zraněno. Armáda začala střílet do neozbrojeného davu, který nesouhlasil s plánovaným exportem plynu do Chile. Soud vyměřil trest 10 až 15 let pěti armádním důstojníkům a dva bývalé ministry odsoudil na tři roky. Přestože rozsudky ukazují na příznivý trend v bolivijské justici, většina z nyní odsouzených ze země odešla krátce po Černém říjnu. (kp)
Dvacet let v cele smrti
Foto: Amnesty y International
Dlouhodobě neřešené následky společenského vylučování Romů na seČ ES K Á R EP U země vyústily v poveru v B LI K A ních týdnech do nes sled pokojů. Situace se vyostRomů zaúřila začátkem srpna, kdy skupina u a o pár Bor ém Nov v ě točila na hosty v hern ici mlašest adla nap pina dní později jiná sku hé ramno y užil zne ětí Nap díků v Rumburku. ální soci ny stra ické Děln ně dikální skupiny včet edotč přes ody poch valy spravedlnosti a organizo tu poč ém velk ve jili zapo se né obce. Do protestů ládních orgai místní obyvatelé. Několik nev ávist není řeNen ou iativ nizací reagovalo inic lémy soužiprob í tujíc exis á šení, která nepopír m rasismu evů proj at nov tí, ale cítí nutnost opo na též sová adre byla ě vlád a nenávisti. Přímo uje na zorň upo ji á kter , a tzv. Šluknovská výzv obdona e grac inte ské rom neplnění Koncepce bí 2010–2013. (kp)
Foto: Amnesty Internationall
Nepokoje na severu Čech
21. září byla vykonána poprava Američana Troye Dav vise, jehož případ vyvoUSA llal ohlasy po celém světtě. Jednačtyřicetiletý Davis byl odsouzen za vraždu policejního důstojníka v roce 1991. Případ se ovšem stal kontroverzním, protože rozsudek byl postaven jenom na výpovědích svědků. Později sedm z devíti svědků svá slova odvolalo nebo změnilo. Nenašla se vražedná zbraň, ani nebyly identifikovány útočníkovy stopy DNA. Amnesty International (AI) rozjela kampaň, v níž usilovala, aby Davisova poprava byla odložena a případ znovu prošetřen. V kampani se AI podařilo získat přes 700 000 dopisů a e-mailů z celého světa. Odvolací komise státu Georgia nakonec Davisovi milost neudělila. Na vykonání trestu smrti v USA momentálně čeká více než 3 200 lidí. Jen za dobu řešení Davisova případu bylo v USA zvráceno původní rozhodnutí o vině u více než 90 odsouzených k trestu smrti. (kp, jb)
Foto: Tazmaniacs
Foto: Lilian n Wagdy
Zapomenutá Sýrie
r áv
exisTENSE 3/2011
Osobní příběh
C E S TA B E Z Z Á R U K ZA LEPŠÍM ŽIVOTEM Jmenuji se Kela a je mi 16 let. Když se procházím po předměstí Nairobi, pořád se mi vybavují události, které mě zavedly až sem. Vyrostl jsem v provincii Severní Kivu v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo. Tam jsem se svojí rodinou strávil dětství.
Text: Kristýna Andrlová Foto: Amnesty International
Můj otec se živil pasením dobytka, a tak jsme se často stěhovali z jedné vesnice do druhé. To ale vůbec nevadilo, protože se svými třemi bratry a dvěma sestrami jsem se nikdy nemohl cítit osamocený. A cestování pro mne bylo vždycky velké dobrodružství. Pak se ale všechno změnilo. Do Kivu přišly ozbrojené milice, které plenily a zničily každou vesnici, na níž narazily. Brzy byli ti ozbrojení chlapi všude kolem, takže asi byla jen otázka času, kdy na ně narazíme i my. Nechtěli jsme si ale připustit, že by před tou válkou nebylo úniku, že by se opravdu týkala i nás. Mýlili jsme se. Jednou jsem si hrál se sourozenci a dalšími kamarády na polích za vesnicí, když jsme náhle mezi domy uslyšeli střelbu. Všichni se v počátečním zděšení rozutekli na všechny strany. Já a můj bratr jsme běželi k blízkému remízku, který nám poskytl celkem spolehlivé útočiště. Od vesnice jsme viděli stoupat kouř, který postupně začal slábnout. Ještě dlouho jsme se ale neodvážili opustit svůj úkryt a jít zachránit to, co mohlo zůstat v našich obydlích, a hlavně hledat zbytek rodiny. Když se již mnoho hodin zdálo být celé okolí opuštěné, opatrně jsme se vydali směrem k vesnici. Vesnice byla úplně zničená a opuštěná. Našli jsme už jen ohořelé zbytky těl, domků i veškerého vybavení. Dobytek byl také nejspíš pochytán vojáky nebo se rozutekl. I přesto jsme se ve vesnici rozhodli zůstat a čekat na rodiče a sourozence, jestli se náhodou
nevrátí. Věřili jsme totiž, že mrtvá těla nepatří jim, i když poznat se to vůbec nedalo a báli jsme se k nim přijít blíž. Měli jsme o naši rodinu hrozný strach. Po několika dnech jsme však čekání vzdali a vydali se je hledat. Ve vesnici nás už nic nedrželo. Tak vlastně začala má cesta za novým životem, která zatím skončila až tady v Keni, daleko od mého domova. Je těžké o tom všem mluvit. I když ze začátku jsme ještě vůbec neměli tušení, co nás čeká. Mysleli jsme si, že o pár vesnic dál se s rodinou znovu setkáme. Po několika týdnech bloudění, shánění jídla, kde se dalo, a hledání rodičů, jsme našli malou vesnici, kde nám nabídli jídlo a nocleh. Byli na nás moc hodní. Mohli jsme zůstat napořád, ale rozhodli jsme se jít dál. Měli jsme pořád velký strach a také jsme chtěli najít rodinu. Stále jsme doufali a vlastně nikdy nepřestaneme. Dostali jsme tedy od vesničanů mapu, jídlo i důležité rady a vydali jsme se dál. Uplynulo několik dlouhých měsíců, během kterých jsme ušli velký kus cesty a potkali mnoho lidí. Navštívili jsme nespočet vesnic, ale o zmizelé rodině jsme se nic nedozvěděli. Nakonec jsme došli k hranicím se sousední Ugandou. Přišel čas těžkého rozhodování. Zatímco já chtěl pokračovat dál a dostat se daleko od války a hrozícího násilí, můj bratr trval na tom, že zůstane ve své zemi. Všiml jsem si, že byl čím dál málomluvnější a zasmušilejší, tak jsem se ho zeptal, co se děje. Přiznal se, že už nevěří tomu, že někdo z rodiny ještě žije, a proto chce zůstat a pomstít jejich smrt. Byla to pro mě obrovská rána. Na jednu stranu jsem ho chápal, protože řekl nahlas to, čeho jsme se oba celou dobu tak báli – že naši jsou opravdu mrtví. Nemohl jsem ale pochopit jeho touhu mstít se a jít bojovat. Také pořád cítím zlobu, proč se nám něco takového muselo stát, ale tím spíš nechci ubližovat dalším. Nechci, aby tohle prožil někdo jiný. Viděl jsem ale, že
7
exisTENSE 3/2011
DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA KONGO
Tato středoafrická země je se svojí rozlohou 2 345 410 km² (asi jako západní Evropa) druhou nejvě tší zemí na celém kontinentu. Většinu území pokrývá deštn ý prales, který skrývá obrovské nerostné bohatství – od diamantů, mědi nebo zlata až po koltan – nenápadný kov, který je ale nezbytný např. pro výrobu mobilních telefonů. Toto bohatství se však zatím projevuje spíš jako prokletí Konga než jeho požehnání. Je totiž zdroj em mnoha ozbrojených konfliktů, které nutí mnohé obyče jné lidi utíkat z jejich domovů. Válka a její dozvuky sužují oblasti na výcho dě Konga již přes deset let. Podle údajů OSN v ní přišlo o život již přes 5 milionů obyvatel, což z ní činí nejho rší konflikt v dějinách Afriky. Přestože válka byla roku 2003 ukončena, militantní skupiny se na východě Konga nepodařilo vymýtit. Jsou jich desítky a dodnes mezi sebou bojují o nadvládu nad místními zdroji. Často také terorizují místní obyvatelstvo. Proto tak pravi delně slýcháme zprávy o hromadném znásilňování venko vanek anebo o otrockých podmínkách v dolech, které kontrolují ozbrojené milice. Mezinárodní spravedlnost nicméně i tady dosáhla svých prvních úspěchů. Podařilo se zatknout několik viníků tohoto konfliktu, kteří nyní čelí obžalobám za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, za jejich ž spáchání budou souzeni před Mezinárodním trestn ím soudem v Haagu.
8
UPRC HLÍCI V KENI V současné době se jen v hlavním měst ě Nairobi nachází okolo 50 000 registrovaných uprc hlíků. Kela patří mezi ně a zároveň je jedním z 951 dětských uprchlíků, kteří přišli do cizí země bez dopr ovodu rodičů nebo kohokoliv ze svých rodin či znám ých. Právě tito mladí jsou považováni za nejzranitelnější skupinu uprchlíků, jimž je třeba věno vat zvláštní pozornost. Státy a organizace na pomoc uprchlíkům by
jim proto měly zajistit možnost žít na
bezpečném místě, navštěvovat školu a najít buď svoji , nebo náhradní rodinu.
Navíc mám teď novou šanci. Dozvěděl jsem se totiž o tom, že na úřadech můžu požádat o udělení statusu uprchlíka. To by mi prý mohlo ulehčit spoustu věcí, třeba najít práci nebo dokonce chodit do školy. To je moje velké přání, začít žít zase úplně normální život jako mí vrstevníci. Vždycky jsem se chtěl stát učitelem, abych předával znalosti a pomohl tak mladým lidem získat lepší budoucnost. U nás doma v Kongu je to hodně potřeba. Stále doufám, že se tam jednou vrátím.
ČAD SUDÁN
ETIOPIE SK O UG
GABON
ÁL
Severní Kivu
M
UN
KEŇA Nairobi
RWANDA
DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA KONGO
ANGOLA ZAMBIE
BURUNDI
TANZÁNIE
SO
ER
DA
M
AN
KA
STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA
GO
Moje pouť pak nabrala rychlé obrátky. V Ugandě mi radili, abych se tam nezdržoval a rovnou zamířil do bohatší Keni, kde prý budu mít více šancí se uplatnit. Dostal jsem se tam nečekaně rychle na korbě jednoho náklaďáku. Jeho řidič byl moc fajn člověk a když slyšel, odkud jsem a co se mi stalo, dal mi dokonce spojení na své příbuzné, že mi v začátcích určitě rádi pomůžou. A měl pravdu, ujali se mě jako vlastního. Přestože sami skoro nic nemají, starají se o mne stejně jako o své děti. Snažím se jim proto pomáhat, jak jen to jde. Nevím, jak dlouho u nich budu moci zůstat, ale doufám, že až do té doby, než najdu práci a budu si moci pronajmout nějaké přístřeší. I potom jim ale budu pomáhat. Jsou teď má nová rodina – až díky nim začínám mít pocit, že můžu být zase šťastný. A tak jsem spokojený s tím, co mám, přestože můj nový život tady je také poměrně tvrdý.
KO N
Foto: UNHCR/S. Schulman
bráchu už nic nepřesvědčí. A tak jsme se spolu rozloučili a šli každý svou cestou. Bylo to hodně těžké, nechat ho takhle jít. Nikdy jsem o něm od té doby neslyšel.
exisTENSE 3/2011
Rozhovor
Nečekají měsíce, ale roky S Martinem Rozumkem o uprchlících, Evropě se zavřenýma očima a naší schopnosti pomoci.
Text: Kristína Pauková, Jiří Bejček Foto: Jiří Bejček
Uprchlictví, i díky konfliktu v Libyi, v poslední době poutá á mediální pozornost. Reportáží o Itálii a Maltě, kam při-plouvají libyjští běženci, bylo v televizi i na internetu ne-spočet. Ovšem i v České republice jsou uprchlíci z růz-ných koutů světa. Někteří z nich přitom čekají na azyll řadu let. Jaký je jejich život u nás, nám popsal Martin Ro-zumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům. Někdy opouští svou zemi i mladí lidé, kterým není ani 18 let. Kromě lidí hledajících práci a lepší život (ekonomických migrantů) jsou to také uprchlíci. Co je vede k tomu, že opouštějí svůj domov a rodnou zemi? Uprchlíka definuje Úmluva z roku 1951 jako osobu pronásledovanou z pěti základních důvodů – z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k sociální skupině anebo pro politické přesvědčení. U takto mladých lidí se však politický motiv útěku objevuje málokdy. Častěji jsou to lidé, kteří jsou zasaženi ozbrojenými konflikty, například v Demokratické republice Kongo. Jde o lidi z celého světa a ty důvody jsou velmi rozmanité. Někdy jim jde o život a někdy o hledání lepšího života, lepší budoucnosti.
Martin Rozumek Jsou mladí v kontaktu se svou rodinou, myslí na návrat domů? Většinou v kontaktu s blízkými jsou, ale po návratu moc netouží. Hlavní pokyn rodičů podle mě často je: Zůstaňte tam, je to lepší než doma.
S výhledem na ranvej
Pomoci nezletilým uprchlíkům, kteří k nám přišli bez rodičů, se hodně věnuje právě Organizace pro pomoc uprchlíkům. Jakým potížím čelí mladí hledající azyl? Nebezpečná je pro ně už samotná cesta. A protože Evropská unie (EU) stále zpřísňuje ostrahu hranic, je nejen pro migranty, ale i pro uprchlíky mnohem dražší a náročnější se sem dostat. Když už se ale nezletilí uprchlíci dostanou do České republiky, tak jsou zde pro ně podmínky nastaveny dobře. Dostávají se do stejného systému jako české děti, které se ocitly v nouzi. Ministerstvo školství pro ně zřídilo Domov pro děti cizinců, který je u Příbrami a panují tam stejná pravidla jako v českých dětských domovech.
Jakými azylovými zařízeními projde typický dospělý uprchlík hledající u nás azyl? V České republice jsou dva základní přijímací tábory – jeden je na letišti v Ruzyni, což je trochu nepříjemné. Vy se před odletovou tabulí těšíte na dovolenou a pod vámi je v podstatě malá věznice. S malým výběhem a burácením letadel. Zde můžou strávit uprchlíci až 4 měsíce, s čímž nesouhlasíme. Druhé přijímací středisko je v Zastávce u Brna. Tábor je to taky uzavřený, ale už je to poměrně velký areál, kde se běženci mohou pohybovat volně, jsou tam hřiště, kinosál, hudební místnost a další možnosti, jak trávit čas. Potom mají volbu. Buď využít nabídky ministerstva vnitra a jít do otevřeného azylového zařízení, které je v Kostelci nad Orlicí nebo v Havířově, a nebo, když mají dost peněz, tak můžou odejít se souhlasem ministerstva do soukromí. Třeba samostatní muži často jdou do Prahy, kde si najdou práci a čekají na výsledek azylového řízení. To je ta lepší varianta, protože žijí vcelku normální život, kde se potkávají s Čechy a naučí se česky.
Domov pro děti cizinců musí nezletilí po dovršení 18 let opustit. Jak to zvládají? Naše organizace se jim snaží pomáhat. Dětem, které už nemohou být v dětském domově, poskytujeme intenzivní roční péči, takový „dům na půli cesty“ – v podstatě byt o čtyřech pokojích na pražském Černém mostě. Naše pracovnice je s nimi skoro každý den, snaží se jim najít práci a ubytování.
Platí to i u rodin s dětmi? Je pravda, že rodiny žijí hlavně ve zmíněných azylových zařízeních. Ale čekají tam velmi dlouho a právě to vytýkáme ministerstvu nejvíce. To totiž nejsou měsíce, to jsou roky. Máme „rekordmana“, který čeká 15 let a jeho případ stále není ukončený. Čekání v nejistotě má ohromný dopad na jejich psychiku. Člověk si vzpomíná, jak ti stejní lidé vypadali na začátku,
9
exisTENSE 3/2011
ORGANIZACE PRO POMOC UPRCHLÍKŮM (OPU)
soud třeba dvakrát rozhodne, že rozhodnutí ministerstva bylo špatné, tak vnitro přesto může rozhodnout čtyřikrát, vždy nesprávně a v neprospěch daného člověka. V některých případech tak podle mého názoru jde spíše o politické než právní rozhodování. Proto uprchlíci, kteří by v Rakousku dostali azyl za pár měsíců, se ho u nás nedomohou ani za tři roky. Kvalita rozhodování bohužel není porovnatelná s Rakouskem nebo Německem.
Je nevládní organizace, která od roku 1991 nabízí
pomoc uprchlíkům a cizincům v České republice. Za minulý rok poskytli její právní experti a sociální pracovníci své služby víc než 4 000 klientů.
Jet domů je nejkrajnější volba
S jakými problémy se u nás uprchlíci nejčastěji setkávají? Největší komplikací je ubytování. Náš sysveřejnosti k cizincům, a to prostřednictvím tém je bohužel nastaven tak, že uprchlíci vzdělávacích aktivit na školách. Organizace musí čekat, až jim nějaké město dá nabídku integračního bytu. Celá jejich pozornost se pak je zapojena i do několika zahraničních soustředí kolem hledání ubytování. Většina jich projektů – například od roku 2006 chce do Prahy nebo do Brna. Do toho se učí česky a až potom řeší hledání práce. Já bych to raději viděl působí v Gruzii. naopak. Nenabízet jim byty, ale nabídnout jim práci. Navyknout je opět na to, že základním zdrojem obživy je práce a nikoli sociální dávky.
Cílem OPU je také zvýšit otevřenost majoritní
když sem přišli, a jak jsou nyní ovlivněni a poškozeni tím čekáním a stresem v azylových zařízeních.
10
V azylových zařízeních tedy čekají, jestli azyl od ministerstva vnitra dostanou nebo ne. Jak dál pokračuje život uprchlíka? Pokud azyl nedostanou, často se nechtějí smířit s návratem a snaží se tu za každou cenu udržet. Někteří z nich se snaží najít partnera nebo partnerku, což je poměrně snadná cesta k pobytu. Nebo například Kazaši, ti mají „taktiku“ – co rok, to nově narozené dítě, a s každým novým potomkem začíná nová procedura. My se zaměřujeme zejména na ty uprchlíky, kteří důvody pro azyl mají a těm ostatním radíme spíše návrat, případně využití povolení k pobytu podle cizineckého zákona. Co ti, kteří azyl dostanou? Těm se dostává velmi dobré péče – jak ze strany ministerstva, tak od nevládních organizací. Ministerstvo je přijme do státního integračního programu, kde jsou jim nabídnuty kurzy češtiny a pak čekají na pronájem obecních bytů. Samozřejmě je celá řada nevládek, které se běžencům snaží hledat práci, umožnit rekvalifikaci a také vyhledávat byty. Co by podle vás pomohlo zkrátit roky trvající azylová řízení u nás? Myslím si, že zde jde o čistě politické rozhodnutí ministerstva vnitra. Žádné objektivní důvody pro prodlužování procesu nejsou. Ministerstvo vydává někdy tak bleskové azyly, že až žasneme. Já jsem rád za každé rychlé a spravedlivé rozhodnutí, ale fakt je, že v některých případech je to až do očí bijící. Například Kurd, o kterého se naše organizace stará, na rozhodnutí čeká roky a vy pak získáte informaci, že stejně nic nedostane, zatímco ukrajinský ministr má azyl během chvilky. Divíme se, že se měří dvojím metrem. Má druhá hlavní výtka k azylovému řízení je, že veškerá pravomoc je v rukou ministerstva vnitra. Takže, i když
Jak je to se školní docházkou v případě rodin s dětmi? Tam problém nebývá. Najdou si nejbližší školu a ředitel je v podstatě musí přijmout. Většinou už mají vychozeno pár let v Kostelci nebo v Havířově. Často to dopadne tak, že dítě je mnohem šikovnější než rodič. Například u Afghánců děti fungují jako tlumočníci. I po mnoha letech pobytu svých rodičů zde se ve všem vyznají lépe než otec – hlava rodiny, který byl zvyklý doma o všem rozhodovat. Ten bývá najednou tím nejméně schopným v rodině. Funguje integrace uprchlíků do většinové společnosti? Úroveň integrace je nízká, a to z důvodu dlouholetého pobytu v Havířově nebo Kostelci. Člověk tam ztratí pracovní návyky, je zvyklý ležet v táboře na lůžku a jen tak čekat. Myslím, že kdyby bylo běžencům umožněno dřív pracovat, například v rámci programu veřejně prospěšných prací, tak by byli mnohem líp připraveni na integraci. Nesouhlasím s pasivitou a pravidlem, že integrace začíná až od doby, kdy dostanou azyl. Podle mne integrace začíná už v momentě, kdy k nám člověk přijde, rozkoukává se a poznává nové věci. To je začátek procesu integrace. Kolik uprchlíků u nás zůstává a kolik se jich rozhodne vrátit domů? Využívají vůbec této možnosti? Využívají, ale méně než by si asi ministerstvo přálo. Celkově přichází do ČR málo běženců. V roce 2001 bylo 18 000 nových žádostí, zatímco v minulém roce už jen 833. Česká republika se totiž z tranzitní země změnila na zemi cílovou. Souvisí to také se vstupem do Evropské unie, protože po vstupu se začalo uplatňovat tzv. Dublinské nařízení, podle kterého má uprchlík jenom jednu šanci v rámci EU – jen jeden stát, kde může o azyl požádat. Proto se už například nebude opakovat situace, kdy v táborech žily tisíce Čečenců. Vědí, že mají v EU jenom jednu šanci a jsou dobře informovaní, v jakém státě je ta šance nejvyšší. Dnes z těch, kteří požádají o azyl v Česku, téměř všichni chtějí zůstat. Takže možnosti dobrovolného návratu využívají opravdu málo, většinou, když už jsou úplně v koncích.
exisTENSE 3/2011
Podporuje nevládní sektor návraty do rodné země? Některé organizace ano, například my máme projekt návratového poradenství, protože návrat je jedním z řešení uprchlického problému. Když si představím sebe jako uprchlíka, tak bych se asi vždycky chtěl vrátit do České republiky, kdybych byl nucen utéci. Některé nevládní organizace návraty vůbec nedělají, protože to berou tak, že pracují proti lidem. Já si myslím, že když je zdejší situace bezvýchodná nebo se situace v zemi původu zlepšila, tak je naprosto v pořádku předložit klientovi i možnosti podporovaného návratu často s reintegračním programem v zemi původu.
Evropská unie musí reagovat jinak V současnosti poutají v Evropě mediální pozornost uprchlíci z Libye. Je Evropská unie připravena na zvládání velkých uprchlických vln? Myslím, že hlavně politici pro to nejsou ochotni něco udělat. Kdyby byla politická vůle, tak to není žádný problém. Z Libye uprchlo kolem milionu lidí a téměř celý milion je buď v Egyptě nebo Tunisu. Do EU doteď dorazilo méně než 50 000 lidí, což je směšný počet. Já spíš obdivuji malé Tunisko, poměrně chudou zemi, že je schopné se vypořádat s půl milionem uprchlíků. Myslím, že Evropa má ohromné možnosti i zdroje, ale politická vůle je naprosto minimální. Je to hlavně díky nejsilnějším zemím jako je Velká Británie, Francie, Německo, které prostě vědí, že nejsou a nikdy nebudou nejvíc postiženy, protože neleží geograficky ani na jihu ani na východě, a současný systém jim vyhovuje. Česká republika se pragmaticky přiklání k těm silným státům. My také otevřenost Libyi nepředvedeme. Jak se díváte na myšlenku vytvářet azylová centra mimo Evropu? Tuto snahu můžeme pozorovat delší dobu a vždy je jejím cílem lidi zastavit a nikoliv je přijmout. Evropa se uzavírá a pořád se vymýšlejí stále účinnější nástroje, jak zamezit nelegální migraci. Kontroly se posouvají dál a dál od vnějších hranic Evropské unie. Už vznikají tábory v zemích jako Mauretánie, uvažuje se dokonce, že budou procesní centra v Libyi, i když se tam pořád bojuje. Z čeho vychází tento postoj? Odvíjí se od veřejného mínění v evropských zemích. V Čes-
ku nedávno proběhl průzkum, v němž byli občané dotazováni, koho by nechtěli mít za souseda. Kolem 85 % lidí řeklo, že Araba nebo Kurda, ale 95 % z těchto lidí s Arabem nebo Kurdem nikdy nemluvilo, případně se s ním setkalo jen v arabské restauraci nebo směnárně. Měli jsme takovou komickou příhodu kolegů v Maďarsku, kde do téhle ankety zařadili neexistující národ – Pyrézijce – a ti měli 60% negativní ohlas v maďarské veřejnosti. Politici se snaží na tyhle nálady hrát, protože vědí, že pro lidi je přirozené bát se nových věcí. Navíc u nás cizinec rovná se nevolič, takže je snadným terčem pro všechny. Existují kromě politických i nějaké technické překážky, které Evropě brání přijímat větší počty osob? Myslím, že technické překážky až tak velké nejsou. V případě velkého přísunu osob je ale azylové řízení samozřejmě složitější. Je také pravda, že u většiny žadatelů o azyl existuje více důvodů emigrace. Proto když pohovor s žadatelem vytrvale směřujete k ekonomickým důvodům, tak nakonec skoro každý přizná, že někde v Čečensku se žije hůř než tady, a úřady mu pak z toho důvodu azyl zamítnou. Kosovská krize byla nicméně dobrým příkladem toho, že i velká krize se dá úspěšně zvládnout. Evropská unie si „rozebrala“ uprchlíky, všechny státy nabídly velkorysé kvóty, včetně České republiky – měli jsme asi tisícovku lidí z Kosova a zvládlo se to bez problémů. A tehdy šlo o dost vyšší počty, než počty těch, kteří nyní proudí do EU z Libye. Většina libyjských uprchlíků je nicméně v táborech v Tunisu a Egyptě. Jak vypadá situace na severu Afriky? Klasických stanových táborů je tam minimum. Lidé jsou schopni najít nějaké útočiště přímo ve městě. Buď si prostě najmou byt, nebo je nechá někdo u sebe bydlet. Myslím si, že lidé jsou si v této oblasti, ale i třeba v případě afghánských uprchlíků, schopni pomáhat a není náhodou, že největším hostitelem uprchlíků na světě je Pákistán a Írán. Ti lidé mají k sobě kulturně a jazykově blízko, jsou zvyklí žít skromněji, dělit se s ostatními – čehož my příliš schopni nejsme. Klasický Čech sedí doma u televize a de facto ho nezajímá, co se děje za dveřmi jeho pěkného bytu, maximálně nadává na politiky. Ochoten pomoci není nikomu s ničím. Ale na západ od nás je uzavřenost a sobeckost často ještě horší, na východě a na jihu jsou si ještě lidé schopni nezištně pomáhat.
doval prámek hlíkům. Vystu rc up oc Martin Rozu m po ých pozirganizace pro acoval na různ Pr ě. rn je ředitelem O B v tě (UNHCR) ově univerzi pro uprchlíky SN O e vo na Masaryk ař is m ké místovysokého ko Rozumek je ta n ti ar M cích pro Úřad u. án ice a v Pákist v České republ práva cizinců. ho Výboru pro ní ád vl u do se před
11
exisTENSE 3/2011
Téma čísla
ÚTĚK PŘES MOŘE
Text: Petra Hodysová Foto: UNHCR/A. Rodríguez
12
Od vypuknutí nepokojů ve státech severní Afriky obletí každou chvíli svět zpráva o plavidlu plném uprchlíků v italských výsostných vodách. Jednou z nich byla i ta o lodi, která vyplula z libyjského hlavního města Tripolis. Na palubě bylo podle dostupných informací 72 osob, včetně zhruba dvou desítek žen a dětí.
Po 18 hodinách plavby směrem k italskému ostrovu Lampedusa se loď začala potýkat s technickými problémy. Přestože pasažéři kontaktovali italskou námořní hlídku a lodi si všiml vojenský vrtulník i loď NATO, nikdo jim nepřišel na pomoc. Během následujících 15 dní neovladatelnou loď volně unášely mořské proudy po Středozemním moři. Po této době zůstalo naživu jen jedenáct osob; ostatní lidé zemřeli hlady a žízní. „Každé ráno jsme se probudili a našli další těla, která jsme nechali 24 hodin ležet, a poté je hodili přes palubu,“ řekl novinářům Abu Kurke, jeden z přeživších. „Během posledních dní už jsme sami o sobě nevěděli... Každý se buď modlil, nebo umíral.“ Loď nakonec moře
vyvrhlo u libyjského města Zlitán, kde všechny přeživší ihned zatkly jednotky Muammara Kaddáfího a několik dní je držely ve vazbě. Tuto hrozivou cestu nakonec přežilo jen 9 lidí.
Do země zaslíbené Podle údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) zahynulo jen letos při pokusu o překonání Středozemního moře 1 500 Afričanů různých národností. A ve stejném období dorazilo k italským břehům na 25 tisíc běženců. To je sice na první pohled velké číslo, ale vzhledem k tomu, že jen před konfliktem v Libyi uprchlo podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) přes 600 tisíc osob, je jasné, že zdaleka ne všichni se snaží dobýt pevnost jménem Evropa a že velká většina běženců zůstává na černém kontinentě. Pokud se však přece jen rozhodnou zkusit štěstí v některé z evropských zemí, je pro ně prakticky jedinou možností, jak překonat Středozemní moře, právě některé z chatrných plavidel. Jak již bylo řečeno, zdaleka ne všichni mají to štěstí, že cestu přežijí. A ti, kterým se to podaří, nemají ani tak vyhráno. Evropské unii se
exisTENSE 3/2011
totiž nedaří vypořádat se s přílivem uprchlíků tak, jak by se na vyspělou ekonomiku slušelo. Velký nápor uprchlíků ze sousedních zemí způsobí v každé zemi pochopitelně značné problémy. Ať už jsou to přeplněné uprchlické tábory, nedostatek zdravotnické péče, nedostávající se humanitární pomoc nebo vzrůstající odpor starousedlíků. Velké migrační vlny zkrátka přinášejí velké starosti. Nejedná se přitom o „vynález“ nové doby, uprchlické vlny bychom nalezli i v historii. Příkladem může být třeba exodus Arménů v důsledku genocidy v letech 1895–1896 a 1915–1916, útěk Tibeťanů do Indie po násilném obsazení země čínskou armádou v roce 1959 nebo třeba známý příběh židovských uprchlíků během 2. světové války.
Jak jim pomoci? Stále se však nedaří nalézt spolehlivý postup, jak se s podobnými situacemi vypořádat. Dramatické události první poloviny 20. století sice vedly mezinárodní společenství k rozhodnutí, že je třeba vytvořit nový univerzální nástroj, který by se otázkou uprchlictví zabýval, ale sepsaná Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 pochopitelně nedokázala pojmout a vyřešit vše. Tím, že Úmluva řeší pouze postavení uprchlíků (definice viz rámeček), zcela vynechává například problematiku ekonomických migrantů, tedy lidí, kteří ze své země odcházejí nikoliv kvůli ohrožení života, ale z důvodu chudoby. S odstupem času navíc lze zcela jednoznačně říci, že ani vymezení ochrany v Úmluvě není zcela dostačující. Hlavním problémem je fakt, že dokument je konstruován na individuální případy, které musí být samostatně posuzovány. V praxi se však dnes a denně setkáváme s velkými skupinovými přesuny osob, jejichž životní situaci je třeba rychle a efektivně řešit. Ostatně, každou osobu na každé lodi u italských břehů lze teoreticky někam zařadit. Někteří jsou ve své zemi skutečně pronásledováni – a bez ohledu na to, zda v Evropě čekají i lepší materiální podmínky – jde o uprchlíky v pravém slova smyslu a azyl by dostat měli. Někteří jsou „pouze“ ekonomičtí migranti, jdoucí do Evropy za prací, studiem, lepším životem a o azylu v jejich případě nelze uvažovat. To, kdo je a kdo není „pravým“ uprchlíkem podle Úmluvy, se ale nedá poznat na první pohled. Každý případ vyžaduje pečlivé zkoumání, které mnohdy zabere měsíce či roky. Je také pravda, že uprchlíci obecně tvoří menšinu mezi dalšími migranty, kteří se takto dostávají do Evropy. Také proto Itálie a některé další státy doslova odhánějí přeplněné lodě od svých břehů, a to přesto, že takové jednání se z právního hlediska jeví přinejmenším problematické. Jedním z hlavních principů, na kterých je Úmluva založena, je totiž tzv. zásada non-refoulement, česky nenavracení. Jednoduše řečeno to znamená, že uprchlíci nesmí být vráceni do své země původu, pokud jim tam hrozí nebezpečí (například trest smrti nebo mučení). Pokud tedy dojde například k situaci, kdy je loď plavící se z některého ze severoafrických států odehnána od evropských břehů (a takové situace se stávají), je tím plošně odmítnuta pomoc a možnost udělení azylu prakticky celé posádce, a to v situaci, kdy stát nemůže mít nejmenší tušení, zda jde o loď plnou ekonomických migrantů nebo zda jsou mezi nimi i „praví“ uprchlíci. Jak potom zajistit naplnění povinnosti státu umožnit každému, kdo tvrdí, že je uprchlíkem a pokusí se dostat do nějaké země za účelem
žádosti o azyl, aby skutečně dostal šanci tak učinit?
Návrhy zatím jen na papíře Pokud se vrátíme k příběhu lodi nechané napospas moři z úvodu článku, je však především zcela nepřijatelné, aby italské úřady a další složky ignorovaly volání lodi o pomoc. „Ze Středozemního moře se nesmí stát Divoký západ. Ti, kteří nepomohou lidem na moři, nesmějí zůstat nepotrestáni,“ říká mluvčí UNHCR Laura Boldriniová. „Jednalo se o zbavení se odpovědnosti, které mělo za následek smrt více než 60 lidí včetně dětí. Tím byl spáchán trestný čin a ten nesmí zůstat nepotrestán jen proto, že oběťmi byli afričtí migranti a ne turisté na výletním parníku,“ dodává otec Moses Zerai, eritrejský kněz, který vede v Římě organizaci bojující za práva uprchlíků. Jednou z příčin vzrůstající nechuti jihoevropských států postarat se o řádné přezkoumání žádostí o azyl může být i tzv. Dublinské nařízení. Podle něj se určuje země, která je zodpovědná za projednání žádosti o azyl. Podle současného znění to má být země, kde osoba poprvé překročila hranice Evropské unie. Logicky se tak pod největším náporem ocitají státy jako je právě Itálie, které následně nejsou schopny tak velký nápor migrantů zvládat. Tím vzniká nejen problém s životní úrovní samotných uprchlíků, ale roste i riziko xenofobních projevů ze strany obyvatelstva a v neposlední řadě celkový pocit frustrace příslušných úředníků. V rámci Evropské unie by bylo třeba zajistit větší pomoc jednotlivým členským státům nebo provést revizi Dublinského nařízení. Před deseti lety už byl sice přijat právní nástroj, který měl za úkol přispět k rovnováze mezi členskými státy EU v otázce běženců, zůstal však jen na papíře a prakticky ke zlepšení situace vůbec nedošlo. Z pohledu uprchlíka je Dublinské nařízení nespravedlivé proto, že v různých státech Unie je praxe posuzování jednotlivých žádostí o azyl různá. Osoba, které je odmítnuta v Itálii, by mohla mít větší šanci třeba v Rakousku, ale Dublinský systém je ve většině případů neúprosný a limituje běžencům jejich volbu cílové země.
Více času na komplikované případy Úplné otevření se států a přijímání všech samozřejmě není možné. UNHCR vydal desetibodový akční plán, ve kterém lze nalézt několik velmi dobrých nápadů. Jedním z hlavních bodů je spolupráce. Jde o to, aby všechny klíčové subjekty, tzn. státy, jejich orgány a mezinárodní i nevládní organizace účinně spolupracovaly. Dále je třeba vhodným způsobem upravit přijímací procedury. Jako nejefektivnější se jeví řešení, kdy by každý příchozí byl zaregistrován a byly mu poskytnuty provizorní dokumenty. Ty by mu zajistily dočasnou pomoc a především pobyt na bezpečném evropském území. Poté by proběhlo prvotní šetření, v průběhu kterého se zjistí, o koho se jedná a proč se rozhodl opustit svou vlast. V této fázi by se nemělo jednat o určování nároku na status uprchlíka, ale pouze o nalezení konsensu ohledně nejvhodnějšího řešení situace daného člověka. Ten by se poté mohl na základě poskytnutého poradenství svobodně rozhodnout, zda chce požádat o azyl či nikoliv. Teprve poté by přišla řada na detailnější posouzení případné žádosti o azyl. Relativně jasné případy lze posoudit ve zrychleném řízení. Tím pádem zbude větší prostor pro řešení skutečně komplikovaných případů.
13
exisTENSE 3/2011
Návrat běžence do jeho vlasti musí samo-zřejmě zůstat plnohodnotnou alternati-vou, ale mělo by k němu být přikročeno ažž po důkladném zhodnocení situace. „Výzva a k návratu přichází v každém případě teprve e ve chvíli, kdy jsou splněny základní podmínnky, a my si můžeme ověřit, že lidé budou po o svém návratu v bezpečí,“ říká vysoký komisař ař OSN pro uprchlíky António Guterres. Ostatně, evropským nárazníkovým státům m mohou pomoci situaci řešit i jejich sousedé, dé, a to v rámci přesídlovacích programů. Zjedednodušeně řečeno – každý stát si vybere, odkud chce „své“ uprchlíky dovézt, a poté v rámmci jedné komunity přestěhuje větší počet osob. ob. Zatím se sice nejedná o příliš masovou záležiežitost, ale do budoucna lze v těchto programech ech ch – vedle revize Dublinského systému – spatřotřotř vat potenciál, jak ulevit zemím jako právě It Itálie nebo Řecko. Je jasné, že nalézt stoprocentně účinné řešení není jednoduché a možná ani reálné. Prvotním východiskem
však musí být otevřená diskuse a především ochota všech dotčených zemí hledat účinná řešení.
SLOVNÍČEK POJMŮ: Uprchlík: Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 definuje uprchlíky jako osoby nacházející se mimo svou vlast a mající oprávněné obavy z pronásledování z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů. Osoby prchající před ozbrojeným konfliktem nebo obecným násilím jsou většinou také považovány za uprchlíky, přestože někdy na základě jiných mechanismů než Úmluvy z roku 1951.
14
Žadatel o azyl: Žadatel o azyl je osoba, která tvrdí, že je uprchlíkem, a která čeká na posouzení své žádosti o azyl potvrzující nebo odmítající toto tvrzení. Ekonomický migrant: Osoba, která opustila svou zemi původu z důvodů finančních, ne kvůli pronásledování.
ÚDAJE ZA ROK 2010: Počet uprchlíků dle UNHCR na území EU: 1 393 452 Počet žadatelů o azyl v EU: 257 815 Počet projednaných žádostí v EU: 222 105 Počet kladně vyřízených žádostí v EU: 55 095
zdroj: Ministerstvo vnitra ČR
zdroj: Eurostat
Foto: UNHCR/F. Noy
Definice převzaté z příručky UNHCR Ochrana uprchlíků a UNHCR, ke stažení na www.unhcr.cz
ÚDAJE ZA ROK 2010: Počet uprchlíků dle UNHCR v ČR: 2 449 Počet žadatelů o azyl v ČR: 1602 Počet projednaných žádostí v ČR: 1017 Počet kladně vyřízených žádostí v ČR: 229
exisTENSE 3/2011
Osobnost
Švédský posel
spásy Příběh Raoula Wallenberga fascinu-
R a o u l W a ll en b er g
je i po téměř šesti desetiletích. Švédský diplomat neohroženě zachraňující budapešťské židy před deportací do vyhlazovacích koncentračních táborů. Člověk, který podle některých
né rodiny, aby se vydal do Budapešti a pomohl zachránit co nejvíce židů před deportací ze země. Wallenberg souhlasil a byl jmenován členem švédské delegace v Budapešti.
odhadů zachránil před hrůzami ply- Švédský Schindler nových komor třicet tisíc lidí, podle některých dokonce až sto tisíc. Muž, jenž poté záhadně zmizel v sovětském zajetí, kde pravděpodobně v roce 1947 Text: Jakub Čejchan Foto: pasová fotografie Wallenberga z roku 1944
zahynul. Posmrtně dostal řadu vyznamenání; stal se dokonce po Winstonu Churchillovi druhým držitelem čestného občanství Spojených států. Psalo se léto 1944 a Německo již zcela očividně prohrávalo válku. V Maďarsku ovládaném generálem Miklósem Horthym, spojencem třetí říše, právě docházelo k překotným změnám. Horthy se snažil vyjednat příměří se Sověty, kteří stáli na hranicích země, a zachránit tak sebe a svůj režim. Němci si však nemohli dovolit ztratit svého důležitého spojence, a proto se v zemi už od jara 1944 aktivně angažovali a podporovali pronacistické skupiny, především tzv. Šípové kříže. Se zahraniční podporou zaváděli maďarští antisemité nové pořádky. Do té doby bylo Maďarsko jediným evropským spojencem Berlína, který nechával židovskou menšinu žít v relativním bezpečí. Pak náhle začala rychlá deportace téměř 800 tisíc tamních židů: denně bylo do tábora v Osvětimi odvlečeno kolem 12 tisíc lidí. Tato situace znepokojovala Spojence, k nimž se v té době dostávaly první zprávy o nelidských podmínkách v koncentračních táborech. Rada pro válečné uprchlíky, organizace sponzorovaná Američany, oslovila Raoula Wallenberga, švédského obchodníka ze zámož-
V té době měl Wallenberg pověst obchodníka, který cestuje po Evropě a není mu „proti srsti“ obchodovat s nacistickým Německem nebo vichystickou Francií. Zároveň se však přátelil s Kalmanem Lauerem, prominentním maďarským židem, který pobýval ve Stockholmu a jehož Wallenberg zastupoval při obchodních jednáních v Evropě. Byl to právě Lauer, který Raoula Radě doporučil a – jak se později ukázalo – ve svém výběru měl šťastnou ruku. Wallenberg byl sice pragmatický obchodník, v tom se podobal jinému později slavnému zachránci židů – Oskaru Schindlerovi, ale zároveň dobře věděl, co se kolem něho děje. Před válkou pobýval v palestinské Haifě a podle některých historiků se již tehdy potkal s židovskými uprchlíky z Německa a jejich příběhy ho ovlivnily. Wallenberg zároveň vynikal v jednání s lidmi, měl výtečné přesvědčovací schopnosti, byl pracovitý a ctižádostivý. Úkol, který na něj v Maďarsku čekal, nebyl nijak jednoduchý. V době jeho příjezdu do země v červenci 1944 zde zůstalo už jen něco přes 200 tisíc židů. Jejich osud stále visel na vlásku, zejména po událostech v říjnu 1944, kdy se k moci dostávají již zmiňované Šípové kříže a metropole se stává místem bezvládí a anarchie. Židé jsou stříleni po tisících a do města je pozván dokonce jeden z architektů holokaustu Adolf Eichman.
Síla dokumentu V té době je Wallenberg již etablovaným delegátem švédské ambasády a začíná organizovat svůj záchranný plán. Přijde s nápadem, který v dané situaci slaví úspěch. Zjišťuje totiž, že zdánlivě ničím nezastavitelné a nekontrolovatelné vraždění může být odvráceno silou prostého úředního dokumentu. Wallenberg navrhuje tzv. schutzpass, neoficiální doklad vydávající se
15
Foto: transport s maďarskými židy doráží do Osvětimi, léto 194, © Bundesarchiv
exisTENSE 3/2011
16
za ochranný pas, který jeho držiteli zajišťuje ochranu švédské ambasády. Pasy se pak snaží dostat mezi co nejvíce židů. A skutečně – doklady se švédským emblémem a modrožlutou stuhou budí i v otrlých Němcích respekt, tím spíš, že začíná být jasné, že válka se blíží ke svému konci a že po ní bude každý osobně zodpovědný za své činy. Wallenbergovi se rozhodně nedala při jeho působení v Budapešti upřít kuráž a statečnost. Z vyprávění pamětníků vypadají některé situace jako vystřižené z akčních filmů. Jeden z jeho řidičů například popsal, jak Wallenberg zastavil vlak plný židů, kteří byli odváženi do Osvětimi: „Vylezl na střechu vlaku a začal rozdávat ochranné pasy skrz ještě nezapečetěné dveře. Ignoroval německé rozkazy, aby slezl dolů, a pak na něj příslušníci Šípových křížů začali střílet a křičet, ať vypadne. To všechno ignoroval a klidně dál rozdával pasy rukám, které se k němu vztahovaly. Poté, co rozdal poslední pas, přikázal všem, kteří dokument dostali, aby vystoupili z vlaku a šli s ním do nedaleko přistavených karavanů ve švédských barvách. Nepamatuji si přesně, kolik jich bylo, ale zcela jistě zachránil tucty lidí z toho vlaku. A Němci a Šípové kříže byli tak ohromení, že je nechali odejít.“
Na večeři s Eichmannem Působení neohroženého Švéda na sebe strhávalo značnou pozornost a o situaci byli samozřejmě informováni Němci. Je zdokumentováno několik setkání mezi Adolfem Eichmannem a Raoulem Wallenbergem. Při jednom z nich, společné večeři u Wallenbergova přítele, Eichmann Švédovi pohrozil, že udělá vše pro to, aby jej zastavil. „Nehody se stávají, dokonce i neutrálním diplomatům,“ dodal podle líčení Raoulova kolegy Larse Berga nacistický pohlavár. Jen pár hodin poté bylo Wallenbergovo auto rozdrceno projíždějícím náklaďákem. Raoul v něm naštěstí neseděl. Ani rostoucí ohrožení, kterému byl vystaven, však Wallenberga nezastavilo. V Budapešti získal 32 budov, které prohlásil za „extrateritoriální“ stavby pod ochranou Švédského království, vyvěsil na ně švédské vlajky a před brány umístil fiktivní stráže. Do těchto budov se mu nakonec podařilo vměstnat kolem 35 tisíc židů. Ve svém úsilí pochopitelně nebyl sám. S Raoulem spolupracovali jeho kolegové z ambasády Lars Berg, Gote Carlsson a Per Anger, ale nejen ti. Nápad s vydáváním ochranných pasů a poskytování úkrytu maďarským židům inspiroval ostatní a ukázal cestu, kterou pak následoval např. švýcarský, portugalský nebo mezinárodní Červený kříž. Celkově se na programu záchrany židů podílelo asi 350 lidí.
Dvojitý agent? Přesto mezi nimi Wallenberg vynikal svojí průbojností a až drzou odvahou. Na samém konci války, když se schylovalo k dobytí Budapešti, shromáždily se německé jednotky a oddíly Šípových křížů kolem židovského ghetta s jasným cílem rozpoutat masakr. Wallenberg se vydal za velitelem Němců a pohrozil, že pokud rozkaz k útoku na bezbranné civilisty skutečně vydá, osobně dohlédne na to, aby byl za zločiny proti lidskosti po válce popraven. Vystrašený generál nakonec
útok nezahájil. troufalým ú á Tímto í ý činem zachránil á Raoul odhadem až 70 tisíc životů. Odvaha, s níž švédský diplomat vedl záchranné akce, možná paradoxně nakonec přispěla k jeho konci. Rada pro válečné uprchlíky, která stála za Wallenbergovou misí, měla totiž skrze některé své členy konexe s americkou rozvědkou. O přímém zapojení Wallenberga do špionážní činnosti se spekuluje a vyloučit jej není možné. Ve válečné Evropě jen velmi málo obchodníků nemělo kontakty s některou tajnou službou a Wallenberg, který čile obchodoval s oběma stranami a který byl v Budapešti nucen masivně uplácet Němce, pravděpodobně – ať už vědomě nebo nevědomě – do kontaktu s tajnými službami přišel. Každopádně existují indicie, že sovětský špión, který pronikl do Červeného kříže v Budapešti, považoval Wallenbergovy humanitární aktivity za jednoduše nepochopitelné a podezříval ho z toho, že je dvojitým agentem pracujícím jak pro Spojence, tak pro Němce. Boje o město se chýlily ke konci a Rusové nechtěli mít v osvobozené Budapešti žádné nepohodlné osoby. V lednu 1945 během jednání s představiteli Rudé armády byl Raoul Wallenberg zadržen a odvezen do Sovětského svazu.
Zmizení Od té doby jakoby se po něm slehla zem. Další osud Raoula Wallenberga zůstává dodnes záhadou s mnoha otazníky. Není například jasné, proč švédská vláda nijak výrazně neusilovala o vydání svého občana nebo proč Sověti tak dlouho Wallenbergův osud tajili. I přesto, že až do 80. let přicházely z nejrůznějších zdrojů zprávy o tom, že byl Raoul spatřen v některém ze sovětských žalářů, oficiální sovětské stanovisko platné dodnes tvrdí, že Wallenberg zemřel 17. července 1947 v moskevském vězení na srdeční příhodu. Bylo mu pouhých 34 let. O jeho osudu se historici nedozvěděli více ani po rozpadu Sovětského svazu a částečném otevření ruských archivů. Klíčové dokumenty zůstávají totiž nadále pod zámkem. Nad smrtí Raoula Wallenberga tak budeme muset nechat viset otazník, nad jeho životem však už dnes udělejme pořádný vykřičník. Zaslouží si to!
exisTENSE 3/2011
K o n t ro V E R Z E
y muslimské komu h a sn a n te ží lí h o p „Jak bu mešit?“ republice o výstav
Foto na pozadí: mešita Baitul Futuh v Londýně,© Incredibleahmadiyya
Foto: www.kubera.cz
ODPOVĚĎ JAROSLAVA KUBERY Problém mešit u nás souvisí s otázkou stavby minaretů a s reciprocitou ze stran muslimských států. Výstavba minaretů zasahuje do veřejného prostoru a většinou se zde proto objeví námitka urbanistická; někdo minarety vnímá jako naprosto cizorodý prvek, který zde nemá tradici. Je nutné ale říci, že se zde odráží i ona evropská povýšenost, kdy Evropa má pocit, že je něco zvláštního, že je středem světa, ale to ona si jenom myslí, a také na to doplácí. Další námitka souvisí s nutností reciprocity a stejné míry vzájemné tolerance, kterou vidím v muslimských zemích obecně menší. V euroatlantickém prostoru je dnes politická korektnost přehnaná, již překročila rozumnou mez. Ve Spojených státech nedávno např. zakázali zdobení vánočních stromečků před domy, protože by to mohlo urážet náboženské cítění nekřesťanů. Když se někdo přestěhuje do jiné země, měl by respektovat její zvyky a tradice a své naopak nevnucovat. Před nějakou dobou jsem šel s manželkou do íránské restaurace a ani by nás neobsloužili, když by si žena nevzala šátek. Proto tedy až v Saudské Arábii dovolí stavět kostely, ta cesta tu bude otevřená. Naopak pokud jde o výstavbu jiných muslimských modliteben než mešit, tedy řekněme bez minaretů a bez hlasitého svolávání na modlitbu, pak s tím nemám absolutně problém. Každý má právo modlit se k jakémukoli bohu chce. Nevidím tedy důvod vzniku modliteben, muslimských či jiných, jakkoli bránit. V České republice je ostatně spousta takových svatostánků různých náboženství a ani o tom nikdo neví. V případě islámu je ale jakákoli aktivita muslimů u nás mnohem citlivější a frekventovanější téma, zvláště po 11. září, s ohledem na pokračující útoky islámského terorismu. A média jsou z kontroverzních témat samozřejmě živa, ráda staví jednotlivé názory proti sobě a dávají je do konfliktu. Tím ale mnohdy vytrhávají názory z kontextu a napomáhají negativní polarizaci ve společnosti. Jaroslav Kubera, senátor Parlamentu České republiky (volební obvod Teplice)
nity v České
ODPOVĚĎ LUBOŠE KROPÁČKA Kulturní tvář dnešní Evropy tvoří jednak tradiční hodnoty, jednak široká pluralita nových prvků, mezi něž se řadí přítomnost různě početných muslimských skupin. K jejich ustavení silně přispělo vítané přistěhovalectví za prací do válkou zničených zemí, na něž pak navázalo spojování rodin a populační dynamika. Zatímco samotní muži, gastarbeitři, chápali svůj pobyt v Evropě jako dočasný, rodinný život od 70. let si vyžádal vytvoření infrastruktury pro důstojný život v islámském duchu, včetně mešit. Otázka, zda, eventuálně s jakými podmínkami stavbu mešit povolovat, vyvolala v řadě měst živé diskuse. Dnes nalezneme mešity prakticky ve všech významných evropských městech. U nás v České republice byly otevřeny mešity v Brně (1998) a v Praze (1999). Kromě nich fungují menší modlitebny, zvláště v univerzitních městech, kde studují zahraniční muslimští studenti. Značný rozruch vyvolaly svého času snahy postavit mešitu pro početnou arabskou lázeňskou klientelu v Teplicích, včetně střediska, které by poskytovalo poučení všem zájemcům o islám. Takovouto roli ostatně plní i dosavadní islámská centra a mešity v ČR, které jsou otevřeny pro každého, kdo se chce dozvědět o islámu přesnější informace, než jakými ho zásobují senzacechtivá média. V žádném případě nemůže mešita sloužit nekalým, nezákonným činnostem, jako by byl například prodej drog. Vždyť islám jej zakazuje a muslimské státy trestají mnohem přísněji než naše soudy. Velmi mnoho předsudků proti mešitám se zakládá na neznalosti a na nedobré zálibě vymýšlet si obraz nepřítele. Muslimové samozřejmě musí respektovat zákony zemí, kde žijí. Sami ale mají také právo na náboženskou svobodu, k níž patří možnost mít důstojné modlitební prostory. Z muslimských zemí nepovoluje stavět kostely pouze jediná – Saúdská Arábie. Byl by tu tedy na místě požadavek reciprocity, avšak kompetence jsou asymetrické. Církve mohou vyslovovat své stesky a svá přání, avšak skutečný tlak by tu měly vyvinout vlády. prof. Luboš Kropáček, islamista, Ústav Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Foto: Matěj Baťha
V Ý S T A V B A M E Š IT
17
exisTENSE 3/2011
Navštívili jsme Prague Pride 2011 rozzářila Prahu všemi barvami
Stonewall, © Larry Morris/The New York Times
Text: Karel Chlouba
18
vkusu, než můžete najít na jiných akcích, kterých se účastní velké množství rozmanitých lidí. Nepříjemná byla přítomnost Takto barvitě popisuje Thomas Lanigan-Schmidt policejní skupinky neonacistů. Policie zátah na klub Stonewall Inn ve svém dopise Mother Stone- však byla na situaci připravewall and the Golden Rats. Celá událost se odehrála v roce na a svou práci odváděla dob1969, v době, kdy lidé patřící ke komunitě LGBT (lesby, gayo- ře. Pochodující se s extremisvé, bisexuálové a translidé) byli zcela běžně obtěžováni po- ty jen míjeli a žádné nebezpelicií a s pochopením se nesetkávali ani ve vlastních rodi- čí nehrozilo. Průvod byl plný nách. Často končili na ulici ještě před dokončením střed- homosexuálů i heterosexuní školy. Útočištěm řady z nich se stal právě klub Stonewall álů napříč generacemi i poliInn. Zmiňovaný zátah vyústil v tzv. stonewallské povstá- tickým spektrem, rodin i vění trvající šest dní. Stonewallští rebelové tak dali první im- řících. Z názorů a postojů lidí puls k boji za práva komunity LGBT a ke vzniku mnoha lid- bylo jasné, že každý se přišel skoprávních hnutí typu „Gay Liberation Front“. hlavně pobavit a nasát atÚsilí o respekt k právům LGBT osob vychází z myšlenky, že mosféru. Ta byla vynikající pouhé skrývání se ve společnosti není řešení; že komuni- a vyzařovala z usměvavých ta má právo společnost doplňovat, obohacovat a být vidě- lidí v celém průvodu. na. Brzy se proto uskutečnila akce, která se stala symbo- Účastníci pochodu si ale zálem tohoto otevřeného přístupu: 28. června 1970 zorgani- roveň uvědomovali, že průzoval Craig Rodwell, nespokojený s metodami a „neviditel- vod je jedinečnou příležitosností“ dosavadních demonstrací, v New Yorku „Christopher tí, jak široké veřejnosti dát Street Liberation Day“, vůbec první „Gay Pride“ – pochod hr- nahlédnout do života LGBT dosti. Ten se opakoval každoročně v mnoha dalších měs- komunity. Zaujalo nás natech a pomohl prosadit řadu opatření, která uznala práva příklad sdružení gay-lesbicLGBT osob. Za zmínku stojí například pochody v Indii, kte- kých studentů GALIBI ČVUT, ré vyústily ve zrušení zákona kriminalizujícího sex mezi ho- kteří na otázku, proč je pro mosexuály. Letos poprvé se pochod konal také v Praze. ně akce důležitá, odpověděli: „Je důležité ukázat, že se Prague Pride 2011 – festival tolerance umíme sdružit, nabídnout Prague Pride byla organizována jako pětidenní festi- příchozím studentům prostředí pro to začlenit se do koval plný workshopů, přednášek, sportovních akcí a klu- munity a nabídnout jim přátelský prostor pro integraci.“ bových párty zaměřených na seznamování v komuni- Zajímavé bylo, že v průvodu nebyly vidět transparenty potě LGBT. Z velkého množství akcí nás zaujal zejména be- žadující práva, změny zákonů či demise vlád. Místo toho nefiční klavírní koncert na podporu boje proti AIDS, do- dominovaly slogany typu „Láska nezná pohlaví“ a my jsme plněný přednáškou o pokroku ve výzkumu této nemoci. pochopili, že jde především o veřejné mínění, o snahu ukáu zat, že se nejedná o nic, co by mělo zůstat Nechyběla přednáška o vlivu za zavřenými z queer sexuality na architektu-dveřmi. Šli jsme hrdě a naše QUEER hrdo ru, ale také fotbal na studenthrdost neplynula z toho, kdo jsme nebo Slovo queer původně znamena- nejs ských kolejích či deskové hry nejsme, ale z toho, za co se chceme spolo podivnost, nenormálnost či de- lečn v parku. Záměrně jsme vylečně a veřejně postavit: za toleranci a reviaci a bylo hojně užíváno jako uráž- spek brali tyto akce, neboť odhaspekt. ka lidí LGBT. Právě na průvodu hrdos- Co ale a tvrzení, že Pride vlastně poškozulují tvář LGBT subkultury, ti v roce 1990 v New Yorku bylo toto je homosexuály, ho která nebývá na veřejnosti kterých si jinak nikdo neslovo poprvé užito samotnou komu- všímá, vším tím že je ukazuje jako exhibicionistak vidět. Nesnažíme se zanitou LGBT. Ta ho přijala jako označety a „devianty“? Tato obava zřejmě není stírat, že párty byly jistě diní lidí odmítajících heteronormativizc voké, to už tak na festivazcela lichá, jistě se totiž najdou lidé, ktetu. Slovem queer tak může být označen rý lech bývá... rým budou k posuzování LGBT lidí staččit fotky několika spoře oděných jedinNic z toho však nezaznai heterosexuál, který odmítá společencců. To však vyvolává podstatnou otázmenalo tak výraznou reakské škatulkování. Stejně jako může být ci společnosti, jako vyvrchoku: Byli tedy homosexuálové skuteči homosexuál, který queer není, protože lení festivalu v samotném poně do společnosti přijati, když je její mu normativní způsob života vyhovuje. chodu hrdosti. Tomu mnočást schopná je tak lehce a paušálně zí (včetně některých politiků)) odsoudit? A nezapomínáme také na nemohli přijít na jméno. Jaký však průvod doopravdy je, historický význam pochodů? Kde by byla práva homosexujsme se chtěli přesvědčit sami přímo na místě. álů, kdyby po 40 let nevycházeli do ulic? Přestože ne všichPřicházíme na náměstí Republiky, které se zahalilo do ba- ni homosexuálové sdílí náklonnost k těmto oslavám, hisrev duhy – symbolu Prague Pride. Počet účastníků předčil torie započatá stonewallským povstáním se promítá do očekávání; organizátoři odhadovali, že přišlo až 7 000 lidí. života každého z nich. Protože jsem se takové akce účastnil poprvé, ptal jsem Každý, kdo své předsudky odložil stranou a přišel se podíse sám sebe: „Kde jsou ta přílišná extravagance, nevkus vat, viděl, že v pochodu bylo místo jak pro sako a kravatu, a perverze, které byly mnohými médii zdůrazňovány?“ tak pro odvážné karnevalové modely. Tak trochu paradoxI když každý vnímáme ony pojmy trochu jinak, jsem pře- ně tedy nebylo na Prague Pride vidět, jací homosexuálové svědčen, že v průvodu nebylo více jakýchkoli forem ne- jsou, ale spíše to, jací nejsou.
Foto: transparenty AI na Prague Pride 2011,© Amnesty International; klub
„Matka STONEWALL byla znásilňována. Vtrhli do ní s obušky. Rozsvítili světla. Nebyl to pěkný pohled. Jak by se cítily děti pozorující znásilnění své matky? Jejich dům byl rozvrácen a vybrakován!?…“
exisTENSE 3/2011
www.lidskaprava.cz
Tvoje akce JEŠTĚ V 60. LETECH MINULÉHO STOLETÍ MĚLA DRTIVÁ VĚTŠINA STÁTŮ SVĚTA, VČETNĚ ZEMÍ ZÁPADNÍ A VÝCHODNÍ EVROPY, UZÁKONĚNU MOŽNOST ZA URČITÝCH OKOLNOSTÍ TRESTAT SMRTÍ. Amnesty International od té doby bojuje za zrušení trestu smrti po celém světě. Toto více než čtyřicetileté úsilí masivně podporují členové Amnesty i její sympatizanti. Amnesty chápe trest smrti jako nezvratný, odporující právu na život a právu každého nebýt podroben nelidskému či ponižujícímu trestu.
Hlas Amnesty volající po zrušení trestu smrti by nikdy neměl takovou váhu nebýt organizovaně posílaných dopisů a petic z celého světa. Tyto apely podepisují i nadále lidé jako jsi ty, kteří společně věří ve změnu a jsou motivováni minulými úspěchy.
Do dnešního dne se Amnesty díky petičním akcím podařilo zastavit stovky poprav. Dlouholetá kampaň, spolupráce s dalšími organizacemi i tlak mezinárodního společenství pak napomohly ke zrušení trestu smrti ve více než 70 státech světa.
19
Signed …………………………………………….............................
I urge your government to:
Nezapomeň nalepit písmenkovou poštovní známku „E“ za 20 Kč.
You have the power to make Belarus an abolitionist country. By abolishing the death penalty in your country you will make Europe a Death Penalty-Free Zone.
Přidej se k celosvětové výzvě a pomoz zvýšit tlak na běloruský režim. V minulosti se mnohokrát ukázalo, že to funguje. Vystřihni z exisTENSE pohled, podepiš se a pošli ho sám či společně se spolužáky rovnou Lukašenkovi.
Belarus is the last country in Europe and in the former Soviet Union that is still carrying out executions. Amnesty International opposes the death penalty in all cases without exception. It is the ultimate cruel, inhuman and degrading punishment.
POŠLI POHLEDNICI BĚLORUSKÉMU PREZIDENTOVI ALEXANDRU LUKAŠENKOVI!
- commute without delay the sentences of all prisoners currently on death row to terms of imprisonment.
Využij příležitosti 10. října, Světového dne proti trestu smrti, a apeluj na běloruské představitele!
- immediately establish a moratorium on all death sentences and executions with a view to abolishing the death penalty as provided by the UN General Assembly resolution 63/168 adopted on 18 December 2008.
His Excellency ALEKSANDR LUKASHENKO President of Belarus 38, Karl Marx St. Minsk, 220016 BELARUS
10. ŘÍJNA V Bělorusku se odsouzený o popravě dozví jen pár okamžiků před jejím vykonáním. Popravy se provádějí střelbou do týlu z krátké vzdálenosti, ostatky těl nejsou odevzdány pozůstalým, a místa, kde jsou odsouzení pohřbeni, jsou tajena.
Dear Mr. President,
Text: Jiří Bejček
AČKOLI DNES JIŽ CELÁ EVROPA USTOUPILA OD UKLÁDÁNÍ TRESTU SMRTI, STÁLE EXISTUJE JEDNA ZEMĚ, KTERÁ JEN NĚKOLIK SET KILOMETRŮ OD NÁS NADÁLE POPRAVUJE.
exisTENSE 3/2011
Kulturní tipy
Foto: Michal Hladík
Zajdi si
Zpátky do normalizace
(premiéra 18. října 2011)
Jak ztvárnil režisér Viliam Klimáček život společnosti v době normalizace, můžete vidět v divadelní hře Komunismus, kterou uvádí pražské Divadlo v Celetné. Děj hry zachycuje jeden den rodiny žijící v Bratislavě v roce 1984. Hlavní postava hry, Michal, ten den chystá pro svou manželku Alenu narozeninovou oslavu. Děj se komplikuje, když se zjistí, že jeden z dvojice je zapletený do spolupráce se Státní bezpečností (StB). V tomto časoprostorovém mikrokosmu Klimáček ukazuje vliv režimu na osobní životy postav, na jejich vztahy i na jejich charakter. Dozvíte se také, jak je možné, že se člen rodiny rozhodne donášet na své příbuzné. (kch)
Romové za 2. světové vá lky (1. srpna – 31. října 2011)
Muzeum romské kultury v Brně připravilo putovní výstavu Genocida Romů v době druhé světové války, kterou nyní již můžete vidět v Třebíči ve středisku Ambrela. Výstava mapuje postup nacistů proti Romům od roku 1933 v Německu a také zachycuje situaci v ostatních zemích, které byly pod vlivem třetí říše. Expozice se soustředí především na dění v Protektorátu Čechy a Morava a na Slovensku. Poukazuje také na zapojení Romů do protinacistického odboje. (kch)
Dokumenty v Jihlavě
20
(25.–30. října 2011)
ZA ZR
UŠ
ENÍ TR Poulič ESTU p ře d b n í a k c e A m SMRT ělorus nesty I V BĚ kou am Intern LORU a basád ou v K tional simu SKU! yjevě. lující několi k pop rav
Foto: Antonín Matějovský
V Jihlavě se chystá již 15. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Festival se snaží diváky motivovat k pohledu na svět z různých úhlů a perspektiv. Zhlédnout budete moci nejnovější domácí tvorbu, ale i snímky z východní a střední Evropy. Přesný program bude zveřejněn během října. Na festivalu nebudou chybět ani doprovodné akce, jako například divadelní představení či koncerty. Zajímavým zpestřením festivalu bude „domácí kino“, což znamená, že na film budete moci zajít i do některých jihlavských domácností. (kch)
exisTENSE 3/2011
Podívej
se
(15.–20. listopadu 2011) V pražském Divadle Archa v Praze proběhne letos 1. ročník mezinárodního festivalu divadla s přesahem s názvem Akcent. Během jednoho týdne můžete navštívit různá divadelní představení, přednášky, koncerty, dokumentární filmy, workshopy atd. Snahou organizátorů je propojit divadlo s ostatními druhy umění a upozornit tak i na sociální a politická témata. Také proto se festival neomezuje pouze na prostory Divadla Archa, ale zahrnuje i lokality jako například Masarykovo nádraží nebo Holešovickou tržnici, čímž divákům přiblíží sociální a ekonomické proměny těchto míst. (kch)
USA, 2005 Film George Clooneyho v černobílém provedení se silným hereckým obsazením a vynikajícími dialogy rekonstruuje spor komentátora zpravodajství stanice CBS Edwarda Murrowa se senátorem Josephem McCarthym. McCarthy byl známý díky tomu, že v 50. letech v USA rozpoutal paranoidní hon na občany domněle spolupracující se SSSR a sympatizující s komunismem. Práce senátního výboru, v jehož čele stál, se prakticky rovnala honu na čarodějnice. Nespravedlivé obvinění zničilo řadě lidí život nebo kariéru. Právě Murroowo televizní zpravodajství, v němž se snažil přesvědčit spoluobčany, že země nemůže chránit svobodu v zahraničí tím, že jí opustí doma, nakonec pomohlo McCarthyho zastavit. Film získal šest nominací na Oscara. (jč)
O tom, co zničila válka PETRA PROCHÁZKOVÁ: ALUMINIOVÁ KRÁLOVNA
Nakladatelství Lidové noviny, 2003, 165 stran Kniha s názvem Aluminiová královna přináší příběhy šesti žen, jež prožily rusko-čečenskou válku. Novinářka Petra Procházková s nimi rozmlouvala o jejich životě v této době. Rozhovory odhalují jejich pocity, v nichž převládá bezmoc. Ženy, které byly zvyklé na luxus plného žaludku, pračky či vzdělání, teď v rozbombardovaném Grozném musí hledat různé způsoby obživy, mezi něž patří například sběr aluminia. Civilizovaný život a jeho každodenní detaily – třeba sprchy či záclony – se pro hrdinky knihy stal už jen vzpomínkou. Rozhovory přibližují i muslimský způsob života, jež v Čečensku převažuje. (kp)
21
ZE ZLATÉHO FONDU
Špína Londýna (Dirty Pretty Things) Velká Británie, 2002 Imigrant Okwe se v noci živí jako recepční v londýnském hotelu a přes den jako taxikář. O bydlení se dělí s mladou tureckou dívkou Senay. Senay je žadatelkou o azyl a i přes zákaz pracuje jako uklízečka ve stejném hotelu jako Okwe. Jejich život je plný nejistoty a zvratů: Senay utíká před úředníky cizinecké policie, Okwe se zas nevědomky zaplete se zločineckým podsvětím. Oba touží získat britský pas a vymanit se z tíživé reality imigrantského světa. K tomuto cíli však vede dlouhá a trnitá cesta. Film Stephena Frearse s Audrey Tautou a Chiwetelem Ejioforem v hlavních rolích syrově a přesvědčivě ukazuje svět skrytý zraku běžného občana – svět nelegálních přistěhovalců a uprchlíků. V ulicích Londýna, jednoho z nejkrásnějších měst Evropy, rozvíjí příběh, u kterého bychom mnozí z nás očekávali, že se bude odehrávat spíše někde ve třetím světě než v bohatstvím obdařené Evropě. (jč)
Foto: Miramax Films
P ře č t i si
Dobrou noc a hodně štěstí (Good Night and Good Luck),
Foto: Warner Independent Pictures
Akcent 2011
Z ČERNOBÍLÉHO FONDU
exisTENSE 3/2011
Komiks
22
tijan – n Igor s Irenou a Kris
ový začátek
exisTENSE 3/2011
23
„MY VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDNÉ LIDSKÉ RODINY, MĚLI BYCHOM PROTO ZAČÍT DĚLAT TO, CO SE VE VŠECH DOBRÝCH RODINÁCH SLUŠÍ – STARAT SE O NAŠE MÉNĚ ŠŤASTNÉ BRATRY A SESTRY.“ DAN O'NEILL ZAKLADATEL MERCY CORPS
