FARNÍ INFORMÁTOR 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 28. SRPNA 2016
Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.
Poutníci u hrobu sv. Augustina v bazilice San Pietro in Ciel d´Oro v Pavii, Itálie, 27. června 2015. Peregrinatio ad loca Amoris quo maior nullus ita splendet.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, přijali jsme pozvání na hostinu, kterou pro nás připravil Pán. Na místě, které nám Prozřetelnost připravila, pokorně prosme všemohoucího Otce: L: PANE, OBNOV DIVY SVÉ LÁSKY. Prosme za papeže Františka, aby se Církev pod jeho vedením stávala pohostinným domem, který je s to nasytit pokrmem tvého Slova všechny, kdo hledají pravdu. Prosme za obyvatele střední Itálie, těžce zasažené zemětřesením, a také za obyvatele Ukrajiny, Sýrie a Iráku, sužované nekončící válkou, aby poznali čas míru. Prosme za mladé lidi, aby je neukojitelná žízeň po pravdě přivedla na přímluvu sv. Augustina k osobnímu poznání velikosti Boží lásky, která překrývá každý hřích člověka. Za děti a mládež začínající nový školní rok, aby je nové poznání přivádělo ke stále větší úctě před tajemstvím a vznešeností člověka – Božího obrazu. Prosme, aby Putování ke skvostům křesťanského náboženství a Světový den mládeže přinášely hojné ovoce v životě našich farností. Za věrné zemřelé, aby za vše, co vykonali pro ty nejposlednější, došli věčné odměny. K: Bože, tys v Kristu přinesl spásu všem lidem. Dej, ať poznáme své místo, které jsi nám svěřil ve službě tvému království. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
Svatý Augustine, muži neklidu a hledání, poutníku pravdy, prahnoucí po nekonečném: nauč nás objevovat v hlubinách našeho nitra, že jsme stvořeni pro Boha, a naše srdce nedojde pokoje, dokud nespočine v něm.
Jsme zmateni, vyprahlí, nemocní nestálostí; den, co den klamáni falešnými a zavádějícími cíly; podobně jako ty – místo Boha milujeme ohromující pohádky a nekonečné lži. Otče Augustine, vytrhni nás z našich zoufání, přiveď nás „domů“, ukaž nám cestu k niterným hlubinám nás samotných, kde čeká Ten, který jediný může dát mír našemu neklidnému srdci.
Svatý Augustine, učiteli Církve, který všem zůstáváš bratrem; muži neúnavného niterného hledání, jenž jsi poznal zářné stezky Boží i pohnuté cesty lidí, buď našim učitelem i průvodcem na cestě k živému Bohu.
Prosíme tě za dar odvahy, abychom se den co den mohli vracet k sobě samotným, k našemu vnitřnímu člověku, tam, kde se tobě – nade všechno očekávání - zjevila Láska, která tě čekala v nitru a právě v srdci ti kráčela vstříc.
FARNÍ INFORMÁTOR 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 4. ZÁŘÍ 2016
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si Božího povolání, vložme svou starost na Toho, který si nás povolal a s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za papeže Františka, aby jako 'svědek naděje' ukazoval Církvi cestu tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa. Za křesťanské rodiče, aby je inspirovala, vedla a posilovala bdělá a starostlivá péče Panny Marie, s níž provázela svého Syna od chudoby betlémských jeslí až k ponížení kříže. Prosme za obyvatele Ukrajiny, Sýrie a Iráku, a všech končin světa, sužovaných nepokoji, násilím a nekončící válkou, aby poznali čas míru. Za mladé lidi naší farnosti, aby se nechali inspirovat svědectvím sv. Matky Terezy, a v její odpovědi na výzvu tvého Syna „Pojď, buď mým světlem“, zaslechli i tu svou. Za školní mládež, aby rostla v poznání a moudrosti před Bohem i před lidmi. Za všechny věrné zemřelé, aby spolu s anděly oslavovali tvou dobrotu a věrnost. K: Otče, vyslyš prosby této své rodiny, veď nás po cestách své prozřetelnosti a nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SIR 3,19-21.30-31
Čtení z knihy Sirachovcovy. Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi. Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích. ŽALM 68
Spravedliví se radují, jásají před Bohem – a veselí se v radosti. – Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, – jeho jméno je Hospodin. Otec sirotků, ochránce vdov – je Bůh ve svém svatém příbytku. – Bůh zjednává opuštěným domov, – vězně vyvádí k šťastnému životu. Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, – vzkřísils je, když zemdlelo. – Usadilo se v něm tvoje stádce, – ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože! 2. ČTENÍ – ŽID 12,18-19.22-24a
Čtení z listu Židům. Bratři! Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby Bůh už k nim nemluvil. Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; přistoupili jste k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy. EVANGELIUM – LK 14,1.7-14
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: ‘Uvolni mu místo!’ Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ‘Příteli, pojď si sednout dopředu!’ To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Svému hostiteli pak řekl: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Cesta k pravdě -pokora Známý ruský spisovatel Tolstoj napsal povídku o králi a pastýři. Jeden král, který už cítil, že brzy odejde z tohoto světa, hodně zesmutněl a říkal, že za svého života viděl, slyšel a zkusil všechno, co jen smrtelník může, ale bohužel jedno neviděl: Boha. Proto dal svým dvořanům 3 dny na to, aby mu ukázali Boha, jinak přijdou o hlavu. Dvořané dostali strach, čas se krátil a král se již chystal vynést ortel smrti. Tu se najednou v královském paláci objevil pastýř, který se o králově přání doslechl a rozhodl se, že mu ho splní. Pastýř nejprve vyvedl krále před královský palác, ukázal mu rukou na slunce a říká: ´dívej se do slunce´. Král se na okamžik podíval, ale brzy sklopil zrak. Nevydržel se dívat, protože byl oslněn. Říká pastýři: „To mě chceš připravit o zrak?“ Na to mu pastýř odvětil: „Vidíš, králi, slunce je jen jednou ze stvořených věcí, jen maličký odlesk Boží velikosti, a ty nejsi schopen se do něho podívat. Jak bys mohl svým slabým zrakem vidět Stvořitele – původce slunce? Hledej Boha zrakem svého rozumu.“ Krále to zaujalo a říká: dobrá, když chceš, abych ho poznával očima rozumu, tak mi řekni, co bylo dřív než Bůh? Nato mu pastýř pravil: „začni počítat“ – a král se jal počítat 1, 2, 3 ..., ale pastýř ho přerušil: „začni tím, co je před jedničkou“. A král říká: ale před jedničkou není nic! „Máš pravdu králi“, přitakal pastýř, „a stejně je to i s Pánem Bohem. Před Bohem není nic. Král byl pastýřovou moudrostí unesen. Položil mu proto ještě jednu otázku: co dělá Bůh? Pastýř mu to chtěl názorně předvést a řekl mu, že si vymění místa a šaty. Král si tedy oblékl šaty pastýře a pastýř se oděl do nádherných královských rouch, vzal do ruku žezlo, vystoupil po stupních na královský trůn a pravil: „Bůh jedny povyšuje a druhé ponižuje“. Při těchto slovech se pyšný král zamyslel a stal se pokorným. Byl plný radosti že uviděl Boha. Dvořanům tak spadl kámen ze srdce a král až teprve když se ponížil, pokořil, uznal, že je někdo víc než on – poznal Boha. A to je, bratři a sestry, klíčová myšlenka evangelia této 22. neděle v mezidobí. Jen pokorný člověk může v Boha uvěřit a s ním žít. Člověk, který je namyšlený, pyšný, vidí jen sám sebe, ve svém srdci nemá místo pro Boha ani pro lidi. Proto je pýcha nejtěžší překážkou lásky k Bohu a k bližnímu. ´Pýcha peklem dýchá´, říká se. A je to pravda. Pýcha má první místo mezi hlavními hříchy. Ona stojí za hříchem prvních lidí i za pádem andělů. Tragické následky pýchy jsou zřejmé např. z biblického příběhu stavby Babylónské věže či v novodobých dějinách za vše mluví zkáza Titanicu, kterou nepřežilo 1500 cestujících z celkového počtu 2200. Na otázku jedné pasažérky , zda-li je loď opravdu nepotopitelná, lodník hrdě prohlásil: „ani sám Bůh by tuto loď nedokázal potopit!“. A za pár okamžiků šla ke dnu. Daleko větší počet obětí si
vyžádaly falešné ideologie, kterými jsou nacizmus, fašizmus a komunizmus – jen vzpomeňme na trapnou větu, která byla u nás vidět ještě před dvěma desítkami let – „se Sovětským svazem na věčné časy...“ – a víme jak dlouho ty věčné časy trvaly. A nemusíme chodit daleko. I v novodobé historii, došlo k tragédiím pokaždé, když si člověk namlouval, že je pánem světa a pohrdal Bohem a jeho přikázáními. Stačí připomenout ničivou vlnu tsunami v jihovýchodní Asii před pár lety, nebo nakonec i pád dvou mrakodrapů v Manhattanu v USA, které byly svým způsobem „pýchou Ameriky“. Pán Ježíš nás proto dnes varuje, abychom v sobě krotili nezřízenou touhu po vyniknutí, uznání, ocenění, postavení, což jsou všechno zárodky pýchy, jež dřímá v našem srdci. Poslední budou prvními! Našim úkolem má být tedy úsilí o pokoru. Pokora je nakonec život v pravdě. Člověk je sám sebou, spoléhá na Boha, snaží se vyniknout pouze v jedné věci – v dobru, ve ctnosti. Tolik k Božímu slovu dnešní neděle. A protože je před námi nový školní rok, chtěl bych rodičům připomenout nejen jejich právo, ale také povinnost vychovávat děti. Škola učí, ale rodiče vychovávají. Toto bude platit vždycky a nikdy se na tom nic nezmění, protože takový je přirozený základ. Ve škole se mají děti možnost učit i náboženství. Tady bych jen připomněl rodičům, že je velkou chybou zastávat názor, že přednější pro děti je angličtina, keramika, dramatický kroužek, a já nevím, co všechno. To vše je jistě dobré, ale pro život je mnohem důležitější, aby se děti učily poznávat Dobro, Pravdu, Krásu, tedy živého Boha. Jen tak z nich budou vyrůstat zodpovědní a ušlechtilí lidé. Ne nadarmo říkal už Albert Einstein, že „bez křesťanství by dnes lidstvo bylo na úrovni barbarů“! Připojuji proto několik výchovných rad pro rodiče: 1. Děti vychováváme především vzájemným vztahem. To, jak se tatínek chová k mamince a naopak, nejvíce ovlivňuje psychiku dítěte. Proto se rodiče nemají mezi sebou hádat. 2. Dítě má být vychováváno jednotně, tzn. nemůže jeden z rodičů něco zakázat a druhý to vzápětí povolit. Je třeba stát jeden za druhým. 3. To nejcennější, co můžete dětem dát, není počítač, mobil, kolečkové brusle, ale především čas, který jim věnujeme. 4. Zajímejte se o děti – s kým se kamarádí, co čtou, na co se dívají. Bude-li vám to jedno, pak se nedivte, že se vaše dítě zvrhlo. Vždyť jste ho nevychovávali vy, ale televize a ulice. 5. Nerozmazlujte své děti. Dítě si všechno vynutí, vybrečí, vykřičí, a rodiče povolí. Tím se role prohazují: rodiče poslouchají děti. 6. Modlete se společně s dětmi. Tak jim ukazujete na Boha, který má být na prvním místě. 7. Svou lásku rozdělujte dětem stejně, ať nemají pocit, že se někomu nadržuje. 8. Nekárejte a netrestejte své děti v přítomnosti druhých dětí. 9. Nikdy dětem nelžete. Co nemají vědět je dobré přejít mlčením, ale nepravdami si nikdy nepomáhejte. 10. Když si děti přivedou kamarády, chovejte se k nim tak, jak byste chtěli, aby se jinde chovali k vašim dětem. 11. Poroučejte dětem co nejméně, jen to, co opravdu musí být. Když poručíte, je třeba dbát na splnění rozkazu. A nezapomeňte pochválit. 12. Nehubujte dětem pro jejich chyby, ale chvalte je proto, co je na nich dobrého.
LITURGICKÉ TEXTY 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MDR 9,13-18
Čtení z knihy Moudrosti. Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha? A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.
Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení. ŽALM 90
Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach – a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“ – Neboť tisíc let je v tvých očích – jako včerejší den, který minul, – a jako noční hlídka. Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, – podobají se pučící trávě: – Zrána kvete a bují, – večer je skosena a vadne. Nauč nás počítat naše dny, – ať dojdeme k moudrosti srdce. – Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? – Slituj se nad svými služebníky! Nasyť nás brzy svou slitovností, – ať jásáme a radujeme se po celý život! – Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, – dej zdar práci našich rukou, – dej zdar práci našich rukou! 2. ČTENÍ – FLM 9B-10.12-17
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi. Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, přijmi ho, jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný. Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám. EVANGELIUM – LK 14,25-33
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: ‘Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.’ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Největší chudoba nedostatek lásky Jeden žebrák chodíval několik let každý den přes les do nedaleké vesnice a živil se tím, co mu lidé dali. Jednoho dne se brzy zrána vydal na svou pravidelnou obchůzku. Prošel celou vesnicí, ale nikdo mu nic nedal. Den se už schyloval k večeru a on se blížil k poslední chaloupce. Napadlo ho, že by tam mohl zaklepat na dveře. A vyšlo to – dveře se otevřely a objevila se v nich ruka, která do jeho natažených rukou nasypala dvě hrsti rýže. Žebrák poskočil radostí a utíkal do své chýše. Slunce pomalu zapadalo a on si všiml, že zář zapadajícího slunce je stále intenzivnější. Najednou uviděl na planině zlatý kočár tažený několika páry bílých koní. S nadšením se k němu rozběhl. Tu se v okně odkryl závěs a žebrák uviděl Pána Boha. Bůh se ho zeptal: „Co mi dáš?“ Žebrák udiveně sáhl do mošny a dal mu hrst rýže. Nato kočár zmizel. Žebrák zůstal jak opařený. Divil se, proč Pán Bůh, kterému všechno patří, žebrá. Celou cestu nad tím přemýšlel. Pak dorazil do svého domova, položil mošnu na stůl a chtěl si připravit večeři. Udělal kříž, pomodlil se, sáhl do mošny a zůstal překvapený. V mošně našel tolik zlata, kolik dal Pánu Bohu rýže. Dal se do pláče a naříkal: „Bože, proč jsem ti nedal všechno!“ Je to sice pohádka, ale velmi poučná, plná moudrosti, kterou máme celý život hledat a o ni usilovat – jak nám to naznačilo i první čtení. Žebrák byl šťastný, ale byl by ještě šťastnější, kdyby Pánu Bohu dal všechno. ´Dát Bohu všechno´ - to je ústřední myšlenka dnešního evangelia nad kterou se máme zamýšlet. Dát Bohu všechno, dát mu první místo ve svém životě je totiž základní podmínkou pro štěstí. A každý člověk na této planetě, i když je originální, jiný než všichni ostatní, přesto má jednu věc společnou naprosto se všemi lidmi – chce být šťastný. Je-li Bůh na prvním místě, pak je vše na svém místě, píše svatý Augustin. Pán Ježíš nám chce jasně ukázat, že chceme-li být opravdu šťastní, pak musíme na první místo postavit Boha ještě před těmi, které máme rádi, a kteří jsou nám nejbližší. Rodiče – děti – manžel – manželka – přítel – přítelkyně, ba dokonce i své zájmy, sami sebe. Štěstí totiž začíná tam, kde umírá naše sobecké já. Kdo jiný než svatí jsou nám jasným příkladem lidí šťastných, i když se nám možná zdá, že to byli lidé zvláštní, jiní než my. Církevní historikové považují sv. Františka z Assisi za nejšťastnějšího člověka na světě. Z jeho života víme, že pocházel z nejbohatší rodiny v Assisi a na prvním místě jeho života nebyl Ježíš, ale bohatství a peníze. Mladý František byl proto světákem, pořádal různé pijácké večírky pro své kamarády a sám byl hrdý ta no,
že je jejich vůdcem. Jenže po bitvě v Perugii se dostává do zajetí a má čas přemýšlet. Poznal, že jeho dosavadní život byl velmi povrchní a plytký, dokonce k němu pocítil odpor. Začal toužit po Bohu, modlitbě, rozjímání a činorodé lásce k bližnímu. Vzdal se bohatství, zanechal světácký způsob života, opouští rodiče, aby mohl patřit jedině nebeskému Otci. V naprosté chudobě hlásá evangelium – rozdal všechno – i svůj hábit, ba i knihu evangelia, a šířil evangelium spolu s ostatními spolubratry nejen ve své vlasti, ale i v Palestině, Sýrii, Maroku a Egyptě. Papež Inocenc III. o něm řekl, že skrze něho chce Pán obnovit víru celé Církve. V horlivé apoštolské práci zapomínal František i na sebe, na svůj život. Vrací se do Assisi naprosto vysílený a sužovaný různými nemocemi. A všimněme si, že neměl nic z pozemských statků, ba ani zdraví – spíše trápení, ale on zůstal šťastný a spokojený, plný radosti, protože měl Ježíše ve své mysli, ve svém srdci. Byl mu natolik podobný, že na svém těle nosil i stigmata našeho Pána. Cesta ke štěstí není ovšem pohodlná, neobejde se bez kříže a oběti, je třeba ji dobře zvážit. Můžeme to postřehnout na příkladu dnešních dvou podobenství. Když chce někdo postavit ve vinohradě věž, musí zvážit všechny náklady, mít na účtu peníze, aby mohl dílo dokončit a nebyl na posměch svému okolí; nebo i ten král, než se pustí do boje, nutně musí shromáždit silnější vojsko, než má jeho nepřítel, aby bitvu vyhrál. Také my jsme dnes postaveni před vážné rozhodnutí: být znovu lepším Ježíšovým učedníkem; rozejít se s povrchností, pohodlností, polovičatostí, hledat štěstí jen ve víře v Boha, protože to nám zajišťuje štěstí pozemské i věčné. Dnes bude svatořečena bl. Matka Tereza z Kalkaty a její památku budeme slavit zítra, v den jejího úmrtí. Ona vždycky říkávala, že to, co současný svět nejvíce potřebuje je láska. A tvrdila, že ta největší chudoba je nedostatek lásky. Milovat Boha a bližního je pro naši dobu podstatné. Jen to může zachránit naše rodiny, společnost, národ i svět.
Cesta do Polska - 31. Světový den mládeže (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 3. srpna 2016)
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil: ”Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. (Mt 5,1-7) Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes bych se rád krátce zamyslel nad apoštolskou cestou do Polska, kterou jsem vykonal v minulých dnech. Příležitostí k ní byl Světový den mládeže – poté, co uběhlo 25 let od historického Světového dne mladých, který se slavil v Čenstochové po pádu železné opony. Za uplynulých pětadvacet let se změnilo Polsko, Evropa i celý svět. Toto Světové setkání mládeže se stalo prorockým znamenímpro Polsko, Evropu a svět. Nová generace mladých lidí, dědiců a pokračovatelů pouti, zahájené sv. Janem Pavlem II., reagovala na výzvy dneška a vyslala znamení naděje. Je to znamení, které se nazývá bratrství. Neboť právě v tomto válčícím světě je nezbytné bratrství, blízkost, dialog, přátelství. Když nastává bratrství, je to znamení naděje. Začněme právě u mladých lidí, kteří byli původním důvodem cesty. Opětovně odpověděli na výzvu, přijeli z celého světa a někteří z nich jsou tady mezi námi. Byl to svátek barev, různých tváří, jazyků a příběhů. Nevím, jak to dokáží – mluví sice rozdílnými jazyky, ale jsou schopni si porozumět. Proč? Chtějí totiž jít spolu, stavět mosty, přejí si bratrství! Přivezli si s sebou svá trápení a otázky, avšak především radost ze setkání, a proto ještě jednou mohli poskládat mozaiku bratrství. Je možné mluvit o mozaice bratrství. Příznačným výjevem Světových dní mládeže je mnohobarevná řada vlajek, kterými mladí lidé mávají. Na Světových dnech mládeže totiž prapory jednotlivých států nabývají větší krásy, jakoby se “očišťují” – a také prapory znepřátelených zemí vlají vedle sebe. A to je krásné! Také tady máme vlajky – ukažte nám je! Na tomto velikém setkání Svatého roku tak mladí lidé z celého světa přijali poselství o milosrdenství, aby jej všude přinášeli ve skutcích duchovního a tělesného milosrdenství. Děkuji všem mladým lidem, kteří do Krakova přijeli! A děkuji také těm, kteří se ze všech koutů světa s námi spojili! V mnoha zemích se totiž konaly menší Dny mládeže, které se propojily s krakovským. Kéž se dary, které jste dostali, stávají každodenní odpovědí na Pánovo volání. Vzpomeňme s hlubokou láskou také na Susannu, dívku z této římské diecéze, která zemřela ve Vídni poté, co se zúčastnila Světových dní mládeže. Pán, který ji jistě přijal v nebi, kéž utěší její rodinu a přátele. Při této cestě jsem rovněž navštívil svatyni v Čenstochové. Když jsem stál před obrazem Panny Marie, byl jsem obdarován pohledem Matky, která je zvláště Matkou polského lidu, onoho ušlechtilého národa, který mnoho vytrpěl, ale v síle víry a její mateřské ruky vždy znovu povstal. Pozdravil jsem tu několik Poláků a musím říci, že jste dobří! Pod tím pohledem rozumíme, jaký duchovní smysl má pouť onoho lidu, jehož
dějiny jsou neoddělitelně spojeny s Kristovým křížem. Rukou se tam dotýkáme víry svatého věřícího Božího lidu, který si skrze zkoušky uchovává naději. A zároveň si střeží moudrost, která je rovnováhou mezi tradicí a inovací, mezi pamětí a budoucností. Polsko dnes celé Evropě připomíná, že nemůže existovat budoucnost kontinentu bez jeho ustavujících hodnot, jejichž středem je křesťanský pohled na člověka. Mezi těmito hodnotami je milosrdenství, jehož zvláštními apoštoly byli dva významní potomci polské země – sv. Faustýna Kowalská a sv. Jan Pavel II. A konečně byl také součástí této cesty obzor světa – světa, povolaného vyrovnávat se s válkou vedenou po částech, která jej ohrožuje. A zde bylo hluboké mlčení při návštěvě Auschwitz-Birkenau výmluvnější než jakákoli slova. V onom tichu jsem naslouchal všem duším, které tudy prošly, a vnímal jejich přítomnost. Cítil jsem soucit, Boží milosrdenství, které některé svaté duše dokázaly přinést i do oné propasti. Za hlubokého ticha jsem se modlil za všechny oběti násilí a válek. A tam, na onom místě, jsem ještě více a naléhavěji pochopil cenu paměti, nikoli jako vzpomínky na minulé události, nýbrž jako varování a zodpovědnosti pro dnešek a zítřek, aby se setba nenávisti a násilí neuchytila v brázdách dějin. V této paměti válek a mnoha zranění, mnohé prožívané bolesti, jsou také četní muži a ženy, kteří dnes trpí válkami – jsou to mnozí naši bratři a sestry. Když jsem v onom koncentračním táboře pohlédl na tamní krutost, ihned jsem pomyslel na krutost dneška, která se ničím neliší. Není tak soustředěná jako v onom místě, ale vládne všude ve světě. Krutost, bolest, válka, nenávist a smutek jsou nemocemi tohoto světa. A z toho důvodu vás stále žádám o modlitbu – kéž nám Pán udělí pokoj! Za toto všechno děkuji Pánu a Panně Marii. A opětovně vyjadřuji vděk polskému prezidentovi a dalším státním představitelům, krakovskému arcibiskupu, kardinálu (Dziwiszovi), a celému polskému episkopátu i všem těm, kteří tisícerými způsoby umožnili tuto událost, která vydala znamení bratrství a pokoje Polsku, Evropě a světu. Chtěl bych také poděkovat mladým dobrovolníkům, kteří více než rok pracovali na organizaci setkání, a rovněž sdělovacím prostředkům a jejich zaměstnancům. Děkuji, že jste umožnili, aby Světový den mládeže byl viditelný v celém světě. A zde nemohu opomenout Annu Marii Jacobini, italskou novinářku, která v Krakově náhle zemřela. Modleme se také za ni, která odešla ve službě. Děkuji!
Svatý Augustin,
MUŽ CITU A VÍRY, VYSOKÉ INTELIGENCE A NEÚNAVNÉHO PASTÝŘSKÉHO NASAZENÍ
v katechezích Benedikta XVI. Tento velký světec a učitel církve je svou pověstí často znám i těm, kteří křesťanství neznají anebo k němu nemají důvěrný vztah, protože zanechal hlubokou stopu v kulturním životě Západu i celého světa. Díky svému unikátnímu významu měl svatý Augustin obrovský vliv a lze tvrdit, že všechny cesty latinské křesťanské literatury z jedné strany vedou do města Hippo (dnes Annaba na pobřeží Alžírska) a z druhé strany pak z tohoto města římské Afriky, kde Augustin od roku 395 až do své smrti roku 430 působil jako biskup, vycházejí mnohé další cesty následného křesťanství i samotné západní kultury. Zřídka se v nějaké civilizaci najde duch tak velký, který dovede shrnout její hodnoty a vyzvednout jejich vnitřní bohatství, a přitom vytvářet ideje a formy, které pak přebírají příští generace, jak to zdůraznil také Pavel VI.: „Lze říci, že veškeré myšlení antiky ústí do jeho díla a z něho pak vycházejí myšlenkové proudy, které pronikají celou věroučnou tradici následujících století“ (AAS, 62, 1970, str.426). Augustin je také církevní otcem, který po sobě zanechal největší počet spisů. Jeho životopisec Possidius říká: „zdá se nemožné, že by jeden člověk mohl za svůj život napsat tolik věcí“. O těchto různých dílech budeme mluvit na příštím setkání. Dnes svoji pozornost soustředíme na jeho život, který lze z jeho spisů dobře rekonstruovat, zvláště z jeho Vyznání, mimořádné duchovní autobiografie, kterou napsal ke chvále Boží a která je jeho nejproslulejším dílem. A právem, protože augustinovská Vyznání svým důrazem na niternost a psychologii představují v západní literatuře jedinečný vzor, a to nejenom v západní, ba nejen v náboženské až do moderní doby. Tento důraz na duchovní život, tajemství já, tajemství Boha, které se skrývá v já, je něčím mimořádným, co nemá obdoby a navždy zůstane určitým duchovním „vrcholem“. Ale abychom se vrátili k jeho životu. Augustin se narodil 13.listopadu roku 354 v Tagaste, v Numidské provincii římské Afriky, Patriciovi, pohanovi, který se později stal katechumenem, a Monice, horlivé křesťance. Tato zapálená žena, ctěná jako světice, měla na syny obrovský vliv a vychovala je v křesťanské víře. Augustin přijal sůl na znamení svého začlenění do katechumenátu. Byl vždycky přitahován postavou Ježíše Krista, ba
dokonce sám píše, že Ježíše vždycky miloval. Postupně se však stále více vzdaloval církevní víře a církevní praxi, jako se to děje i dnes u mnoha mladých. Augustin měl také bratra Navigia a sestru, jejíž jméno neznáme a která se po té, co ovdověla, stala představenou ženského kláštera. Chlapec pronikavé inteligence obdržel dobré vzdělání, i když ne vždy byl příkladným studentem. Dobře však studoval gramatiku. Nejprve ve svém rodném městě, pak v Madaura a od roku 370 rétoriku v Kartágu, hlavním městě římské Afriky. Dosáhl dokonalé znalosti latinského jazyka, nenaučil se však ve stejné míře jazyku řeckému a neovládal ani jazyk punský, kterým mluvili obyvatelé jeho rodiště. Právě v Kartágu Augustin poprvé četl Hortensia, Ciceronův spis, který se později ztratil, má místo na jeho cestě ke konverzi. Ciceronský text v něm odhalil lásku k moudrosti, jak napíše po té, co se stane biskupem, ve svým Vyznáních: „Tato kniha opravdu změnila můj způsob vnímání“, takže „najednou ztratila cenu jakákoli prázdná naděje a s neuvěřitelným zápalem srdce jsem zatoužil po moudrosti nesmrtelné“ (III, 4.7). Protože byl však přesvědčen, že bez Ježíše skutečně není možné najít pravdu, a protože v této přitažlivé knize jeho jméno chybělo, začal hned po jejím přečtení číst Písmo, Bibli. Byl však zklamán. Nejenom proto, že latinský styl překladu Písma svatého byl nedostačující, ale také proto, že mu nepřipadal uspokojivý samotný jeho obsah. Ve vyprávěních Písma o válkách a dalším lidském dění nenacházel vznešenost filosofie, záři hledání pravdy, která je jí vlastní. Přesto však nechtěl žít bez Boha a hledal tedy náboženství, které by odpovídalo jeho touze po pravdě a jeho touze přiblížit se Ježíšovi. Upadl pak do sítě manichejců, kteří se představovali jako křesťané a slibovali naprosto racionální náboženství. Tvrdili, že svět je rozdělen na dva principy: dobro a zlo, což mělo vysvětlovat celou složitost lidských dějin. Také dualistická morálka se svatému Augustinovi líbila, protože obsahovala velmi vysokou morálku pro vyvolené, a těm, kteří se tam hlásili, umožňovala život více přizpůsobený situaci doby, zejména pro mladého muže jako on. Stal se proto manichejcem a byl přesvědčen, že nalezl syntézu mezi racionalitou, hledáním pravdy a láskou k Ježíši Kristu. A mělo to také konkrétní výhodu pro jeho vlastní život. Vstupem k manichejcům se mu totiž otevřely snadné perspektivy kariéry. Osvojení si tohoto náboženství, k němuž hlásilo mnoho vlivných osobností, mu umožnilo pokračovat ve vztahu, který navázal s jednou ženou, a rozvíjet také svou kariéru. Tato žena mu dala syna, Adeodata, jemu velice drahého, velmi inteligentního, který je později přítomen přípravám na jeho křest u jezera Como a podílí se na „Dialozích“, které nám svatý Augustin předal. Chlapec však, bohužel, předčasně zemřel. Učitel gramatiky se ve svých přibližně dvaceti letech ze svého rodného města rozjel do Kartága, kde se stal brilantním a proslulým učitelem rétoriky. Postupem času se však Augustin začal vzdalovat víře manichejců, kteří jej zklamali právě v intelektuálním ohledu, poněvadž nedokázali vyřešit jeho pochybnosti. Přestěhoval se do Říma a potom do Milána, kde tehdy sídlil císařský dvůr a kde obdržel prestižní místo díky zájmu a doporučení Římského prefekta, pohana Symacha, nepřítele Milánského biskupa Ambrože.
V Milánu si Augustin, zpočátku za účelem rozšíření svých rétorických dovedností, navykl naslouchat krásným kázáním biskupa Ambrože, který byl reprezentantem císaře pro severní Itálii. Africký rétor byl slovy velkého milánského biskupa okouzlen. A to nejenom co do rétoriky, ale zejména obsah se stále více dotýkal jeho srdce. Velký problém Starého zákona, nedostatku rétorické krásy a filosofické vznešenosti našel řešení v kázáních svatého Ambrože díky jeho typologické interpretaci Starého zákona. Augustin pochopil, že celý Starý zákon je cestou k Ježíši Kristu. Našel tak klíč k porozumění kráse, hloubce – i té filosofické – Starého zákona a pochopil jednotu tajemství Krista v dějinách a také syntézu mezi filosofií, racionalitou a vírou v Logos, v Krista, ve věčné Slovo, které se stalo tělem. V krátké době si Augustin uvědomil, že alegorická četba Písma a novoplatonická filosofie, které praktikoval Milánský biskup, mu umožnily vyřešit intelektuální těžkosti, které se mu v mládí při jeho prvním kontaktu s biblickými texty zdály nepřekonatelné. Po četbě filosofických spisů tak Augustin začal znovu číst Písmo a zejména pavlovské listy. Konverze ke křesťanství 15. srpna roku 386 je pak vrcholem dlouhé a úmorné vnitřní cesty, o které budeme ještě mluvit v jiné katechezi. Afričan se pak odstěhoval na venkov, na sever od Milána k jezeru Como, aby se tam spolu s matkou Monikou, synem Adeodatem a malou skupinou přátel připravil ke křtu. 24. dubna roku 387 během velikonoční vigilie v Milánské katedrále byl pak Augustin ve svých ve dvaatřiceti letech Ambrožem pokřtěn. Po křtu se Augustin spolu s přáteli rozhodl vrátit do Afriky s myšlenkou začít společný život mnišského typu ve službě Boží. V Ostii však během čekání na loď nečekaně onemocněla matka, krátce na to zemřela a zanechala syna se zlomeným srdcem. Konvertita se nakonec vrátil domů a usadil se v Hippo, aby tam založil klášter. V tomto městě na africkém pobřeží byl i přes svůj odpor roku 391 vysvěcen na kněze a začal s několika
druhy žít mnišským životem, na který předtím dlouho pomýšlel. Svůj čas dělil mezi modlitbu, studium a kázání. Chtěl pouze sloužit pravdě, necítil se povolán k pastorační službě, ale potom pochopil, že je to Boží povolání, aby byl pastýřem mezi druhými, a podával tak dar pravdy druhým. O čtyři roky později v Hippo roku 395 byl vysvěcen na biskupa. Augustin pokračoval v prohloubeném studiu Písma a textů křesťanské tradice a přitom se svým neúnavným pastoračním nasazením stal příkladným biskupem. Kázal několikrát týdně svým věřícím, podporoval chudé a sirotky, věnoval se formaci kněží a organizaci ženských i mužských klášterů. Bývalý rétor se v krátké době stal jedním z nejdůležitějších exponentů křesťanství té doby. Byl nesmírně aktivní ve správě své diecéze, což mělo i značný dopad v občanské sféře, a během více než 35 let svého episkopátu dosáhl biskup z Hippo širokého vlivu ve vedení katolické církve v římské Africe i všeobecně v křesťanství své doby. Přitom čelil úporným, rozkladným, náboženským a heretickým tendencím jako manicheismus, donatismus a pelagianismus, které vystavovaly nebezpečí křesťanskou víru v jediného Boha, plného milosrdenství. Bohu se svatý Augustin svěřoval denně až do konce svého života. Když byl uprostřed Vandaly obléhaného města Hippo stižen horečkou, požádal biskup – jak vypráví jeho přítel Possidius ve Vita Augustini – „aby mu velkými písmeny přepsali kající Žalmy a listy si nechal upevnit na zeď tak, aby je mohl z postele během své nemoci vidět a číst; nepřetržitě plakal a ronil vroucí slzy“ (31,2). Tak uběhly poslední dny Augustinova života, který zemřel 28. srpna roku 430 ve svých nedovršených 76 letech.
Čtyři roky před svou smrtí nechal zvolit svého nástupce a za tím účelem 26. září 426 svolal lid do baziliky Pokoje v Hippo, aby představil věřícím toho, kterého k tomuto úřadu určil. Při té příležitosti řekl: „Všichni jsme v tomto životě smrtelní, ale kdy nastane poslední den tohoto života, je pro každého jedince vždycky nejisté. Nicméně v dětství se s nadějí čeká na dospívání, v dospívajícím věku na mládí; v mládí pak zase na dospělost. V dospělosti potom na zralost; ve zralém věku na stáří. Není jisté, že se tam dojde, ale doufá se v to. Avšak stáří před sebou nemá žádné období, v něž by mohlo doufat, a samotné jeho trvání je nejisté.. Já jsem z vůle Boží přišel do tohoto města v plné síle, ale nyní je moje mládí pryč a stal jsem se starcem“ (Ep. 213,1). V tomto bodě pak Augustin oznámil jméno svého nástupce, kněze Herakla. Ve shromáždění vypukly souhlasné ovace a třiadvacetkrát bylo zopakováno: „Díky Bohu! Chvála Kristu!“. Kromě toho pak dalšími aklamacemi věřící schvalovali i to, co Augustin řekl o svých úmyslech do budoucna. Chtěl se po zbytek let věnovat co nejintenzivnějšímu studiu Písma svatého (srov. Ep 213,6). Čtyři roky, které pak následovaly, byly vskutku obdobím mimořádné intelektuální činnosti, kdy dokončil důležitá díla a začal další, neméně náročná, věnoval se veřejným diskusím s heretiky – neustále usiloval o dialog – vystoupil na podporu míru v afrických
provinciích, obsazených barbarskými kmeny z jihu. V této souvislosti napsal vévodovi Dariovi, který přišel do Afriky, aby odstranil neshody mezi vévodou Bonifácem a císařským dvorem, kterých využívaly ve svůj prospěch kmeny Maurů: „Největším odznakem slávy – píše v dopise – je zabití války slovem, namísto zabíjení lidí mečem, a nastolení či udržení míru mírem a nikoli válkou. Jistě, že i ti, kteří válčí, pokud jsou dobří, také usilují o mír, ale za cenu prolití krve. Ty jsi byl naopak poslán, abys učinil přítrž snahám o prolévání něčí krve“ (Ep. 229,2). Naděje na smíření na afrických územích byla, bohužel, zklamána. V květnu roku 429 Vandalové, které natruc pozval samotný Bonifác, přešli přes Gibraltarskou úžinu a obsadili Mauretánii. Invaze se rychle rozšířila do ostatních bohatých afrických provincií. V květnu nebo červnu roku 430 „ničitelé římského císařství“, jak tyto barbary označil Possidius (Vita, 30,1), dorazili k Hippo a obklíčili je. Ve městě hledal útočiště také Bonifác, který se příliš pozdě smířil s císařským dvorem, a nyní se marně snažil zastavit postup agresorů. Životopisec Possidius popisuje Augustinovu bolest takto: „Slzy se hojněji než obvykle staly jeho chlebem ve dne i v noci, a nyní, na sklonku svého života, více než druzí upadal do hořkosti a zármutku svého stáří“ (Vita, 28,6). A vysvětluje: „Onen Boží muž totiž viděl krveprolévání a destrukci měst, zničené domy na venkově a obyvatelstvo zabíjené nepřáteli nebo rozprášené a na útěku; kostely bez kněží a služebníků, řádové sestry a řeholníky rozptýleny do všech stran, z nichž někteří unikli mučení, jiní byli zabiti, další uvězněni, ztracena byla integrita duše a těla a také víry a všichni upadli do bolestného a dlouhého otroctví nepřátel“ (ibid., 28,8). Augustin, byť starý a unavený, byl však i nadále činný a utěšoval sebe i druhé modlitbou a rozjímáním nad tajemnými plány Prozřetelnosti. Mluvil v této souvislosti o „starobě světa“. Vskutku tento římský svět zestárnul. Mluvil o této starobě již několik let předtím, kdy utěšoval uprchlíky, kteří přišli z Itálie poté, co roku 410 Alarichovi Gótové obsadili Řím. Ve stáří se nemoci násobí: kašel, rýma, slabozrakost, úzkostlivost, malátnost. Avšak stárne-li svět, pak Kristus je trvale mladý. Augustin proto vybízí: „Neodmítejte mládnout v jednotě s Kristem i ve světě starém. Říká ti přece: Neboj se, tvoje mládí se obnoví jako orlice“ (srov. Serm. 81,8). Křesťan proto nemusí malomyslnět ani v těch nejtěžších situacích, ale nasazovat se v pomoci těm, kteří ji potřebují. Velký biskup to navrhuje v odpovědi biskupovi z Tiaby, Honorátovi, který se jej tázal, zda před vpádem barbarů smí biskup nebo kněz nebo jakýkoli člověk zachránit svůj život útěkem: „Je-li nebezpečí všem společné, tedy pro biskupy, kněze i laiky, pak ti, kteří mají zapotřebí pomoci by neměli být opuštěni těmi, kteří mají povinnost jim pomáhat svátostnou službou, takže buď se zachrání společně nebo společně budou snášet nouzi, pokud Otec rodiny dopustí, aby jí trpěli“ (Ep. 228,2). A uzavírá: „Je to nejvyšší zkouška lásky“ (ibid., 3). Jak nerozpoznat v těchto slovech hrdinské poselství, které během staletí mnozí kněží přijali a uskutečnili? Město Hippo mezitím odolávalo. Augustinův klášterní dům otevřel své brány, aby přijal bratry v biskupské službě, kteří hledali pohostinství. Byl mezi nimi také Possidius, jenž byl už dříve jeho učedníkem a který nám tak
mohl zanechat přímé svědectví oněch posledních, dramatických dnů: „Třetí den onoho obležení Augustin ulehl s horečkou. Byla to jeho poslední nemoc“ (Vita, 29,3). Svatý Stařec konečně využil tento volný čas k tomu, aby se věnoval intenzivněji modlitbě. Tehdy se běžně mělo za to, že nikdo – biskup, řeholník či laik – jakkoli bezúhonným by se jeho život mohl zdát, nemůže čelit smrti bez odpovídajícího pokání. Proto bez ustání mezi slzami opakoval kající žalmy, které tolikrát spolu s lidem recitoval (srov. ibid., 31,2). Čím více se nemoc zhoršovala, tím více umírající biskup cítil potřebu samoty a modlitby: „Aby nebyl nikým rušen ve svém usebrání – píše Possidius - prosil nás přítomné asi deset dní před odchodem z těla, abychom nikomu nedovolovali vstupovat do jeho komnaty mimo dobu, kdy jej přicházeli navštívit lékaři anebo kdy mu byl přinášen pokrm. Jeho vůle byla přesně splněna a celý tento čas trávil v modlitbě“ (ibid., 31,3). Skonal 28. srpna 430 a jeho velké srdce konečně nalezlo pokoj v Bohu. „Při uložení jeho těla do hrobu – informuje Possidius – byla Bohu přinesena oběť, které jsme se všichni účastnili, a potom byl pohřben“ (Vita, 31,5). Jeho tělo bylo neznámo kdy převezeno do Sardinie a odtud kolem roku 725 do Pavie do baziliky sv. Petra in Ciel d´oro, kde spočívá dodnes. Jeho první životopisec o něm podává tento závěrečný úsudek: „Zanechal církvi velký počet kněží, jakož i ženské a mužské kláštery plné osob povolaných ke zdrženlivosti v poslušnosti svým představeným, spolu s knihovnami obsahujícími knihy a promluvy jeho i ostatních svatých, o nichž se ví, jaké byly milostí Boží jejich zásluhy a jejich význam pro církev, a v nichž ho věřící stále nacházejí živého“ (Vita, 31,8). S tímto závěrem můžeme souhlasit. V jeho spisech jej i my nacházíme živého. Když čtu spisy svatého Augustina nemám dojem, že je člověkem, který zemřel přibližně před tisíci šesti sty lety, ale vnímám jej jako člověka dneška, přítele, současníka, který svou živou a aktuální vírou mluví ke mně, mluví k nám. U svatého Augustina, který mluví k nám a mluví ke mně ve svých spisech, vidíme trvalou aktuálnost jeho víry, víry, která přichází od Krista, vtěleného věčného Slova, Syna Božího a Syna člověka. A můžeme vidět, že tato víra není včerejší, přestože byla hlásána včera, ale je stále dnešní, protože Kristus je skutečný dnes i vždy. On je Cesta, Pravda a Život. Svatý Augustin nás tak povzbuzuje, abychom se tomuto stále živému Kristu svěřili a nalezli tak cestu života.
Roku 1986 můj drahý předchůdce Jan Pavel II. věnoval sv. Augustinovi k 1600. výročí jeho konverze dlouhý a hutný dokument, apoštolský list Augustinum Hipponensem. Papež sám označil tento text za „díkůvzdání Bohu za dar, který touto zázračnou konverzí poskytl Církvi a skrze ni i celému světu“ (AAS, 74,1982,str.802).
Jako dítě si Augustin od svojí matky Moniky osvojil katolickou víru. Potom v mladickém věku však tuto víru opustil, protože nebyl s to vidět její rozumnost a nechtěl náboženství, které by pro něho nebylo také výrazem rozumu, tedy pravdy. Jeho žízeň po pravdě byla radikální a zavedla jej pak daleko od katolické víry. Jeho radikalita však byla taková, že se nemohl spokojit s filosofiemi, které nedosahovaly samotné pravdy, které nedosahovaly k Bohu. A to k Bohu, který by byl nejenom poslední kosmologickou hypotézou, ale který by byl pravým Bohem, Bohem, který oživuje a vstupuje do našeho vlastního života. Celá intelektuální a duchovní cesta svatého Augustina je tedy i pro dnešní dobu platným příkladem vztahu mezi vírou a rozumem; je to téma nejen pro věřícího, ale pro každého člověka, který hledá pravdu; je to ústřední téma vyváženosti a údělu každé lidské bytosti. Tyto dvě dimenze, víra a rozum, není třeba oddělovat, ani klást proti sobě; spíše mají kráčet pospolu. Jak to napsal sám Augustin po své konverzi: víra a rozum „jsou dvě síly, které nás vedou k poznání“ (Contra Academicos, III, 20, 43). V této souvislosti prosluly právem dvě augustiniánské formulace (Sermones, 43,9): crede ut intelligas (věřím, abych chápal) – víra uvádí na cestu, aby byl překročen práh pravdy, ale neoddělitelně platí také intellige ut credas (chápu, abych věřil) - zkoumáním pravdy lze nalézt Boha a věřit. Dvě Augustinova tvrzení vyjadřují s účinnou bezprostředností a zároveň hloubkou syntézu tohoto problému, v níž katolická Církev vidí výraz své vlastní cesty. Historicky se tato syntéza utváří ještě před příchodem Krista setkáním hebrejské víry a řeckého myšlení v helénském judaismu. Následně pak tato syntéza byla přejata a rozvinuta mnohými křesťanskými mysliteli. Harmonie mezi vírou a rozumem je zejména výrazem toho, že Bůh není daleko. Není daleko od našeho rozumu a od našeho života; je nablízku každé lidské bytosti, blízko našemu srdci a blízko našemu rozumu, vydáme-li se skutečně na cestu. Augustin postřehl s mimořádnou intenzitou právě tuto blízkost Boha člověku. Přítomnost Boha v člověku je hluboká a zároveň tajemná, ale může být rozpoznána a objevena ve vlastním nitru. Nevycházej ven – praví konvertita Augustin – ale „vrať se do sebe, v nitru člověka přebývá pravda, zjistíš-li, že tvoje přirozenost se mění, překroč (transcenduj) sebe sama. Pamatuj však: když překračuješ sebe sama, překračuješ duši, která je rozumná. Směřuj tedy tam, kde se rozžíhá světlo rozumu“ (De vera religione, 39, 79). Zdůrazňuje to svým nejslavnějším výrokem v začátku svých Confessiones (Vyznání), duchovní autobiografie, sepsané na chválu Boží: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě“ (I, 1,1). Oddálení od Boha je tedy oddálení od sebe sama, jak to vyznává Augustin, když se obrací k přímo k Bohu těmito slovy: „Ty jsi uvnitř mne více než já sám a ty jsi výše než ta nejvyšší část mne samého“ interior intimo meo et superior summo meo, takže – dodává v další pasáži, kde vzpomíná na dobu, jež předcházela jeho konverzi – „ty jsi byl přede mnou, já jsem se však vzdálil od sebe samého, nenalézal jsem sebe a tím méně pak tebe“ (Confessiones, V, 2,2). Augustin - právě proto, že tuto intelektuální a duchovní cestu
prožil v první osobě – dovedl ji ve svých dílech podat s takovou bezprostředností, hloubkou a moudrostí. Ve dvou dalších slavných pasážích svých Vyznání (IV, 4,9 a 14,22) praví, že člověk je „velkou otázkou“ (magna quaestio) a „velkou hlubinou“ (grande profundum), záhadou a propastí, kterou jenom Kristus osvěcuje a zachraňuje. Toto je důležité: člověk, který je daleko od Boha, je také daleko od sebe sama, je odcizený sobě samému, a může nalézt sebe sama jedině, setká-li se s Bohem. Tak přijde také k sobě, svému pravému já, své pravé identitě. Lidská bytost – zdůrazňuje Augustin v De civitate Dei (XII, 27) – je svou přirozeností společenská a v důsledku neřesti nespolečenská, a zachraňuje ji Kristus, jenž je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidstvím a „univerzální cestou svobody a spásy“, jak to zopakoval můj předchůdce Jan Pavel II. (Augustinum Hipponensem, 21). Mimo tuto cestu, která lidskému rodu nikdy nechyběla – tvrdí dále Augustin v témže díle – „není nikdo svobodný, nikdo není osvobozen, nikdo nebude osvobozen“ (De civitate Dei, X, 32,2). Kristus jakožto jediný prostředník spásy je hlavou Církve a s ní je mysticky sjednocen do té míry, že Augustin může tvrdit: „Stali jsme se Kristem. Je-li totiž on hlavou a my jeho údy, pak celým člověkem je on a my“ (In Iohannis evangelium tractatus, 21, 8). Lid Boží a dům Boží, Církev v augustiniánském pojetí je tedy těsně spjata s pojmem Kristova Těla, založeným na kristologickém výkladu Starého Zákona a na svátostném životě soustředěném v Eucharistii, ve které nám Pán dává svoje Tělo a proměňuje nás na svoje Tělo. Proto je zásadní věcí, aby Církev, Boží lid v kristologickém a nikoli sociologickém smyslu byl opravdu začleněn v Kristu, který se – jak v jednom krásném textu praví Augustin – „modlí za nás, modlí se v nás a my se modlíme k němu, modlí se za nás jako náš kněz, modlí se v nás jako naše hlava a my se modlíme k němu jako k našemu Bohu, rozpoznáváme v něm tedy náš hlas a jeho hlas zase v nás“ (Enarrationes in Psalmos, 85,1). Na závěr apoštolského listu Augustinum Hipponensem Jan Pavel II. klade tomuto světci otázku, co by řekl dnešnímu člověku, a odpovídá slovy, která Augustin napsal krátce po své konverzi: „Zdá se mi, že je třeba vést lidi k naději, že naleznou pravdu“ (Epistulae, 1,1), onu pravdu, kterou je sám Kristus, pravý Bůh, k němuž se obrací jednou z nejslavnějších a nejkrásnějších modliteb svých Vyznání: „Pozdě jsem si Tě zamiloval, Kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval! Hle, Tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem Tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s Tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v Tobě, drželo mě daleko od Tebe. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; Tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; Tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po Tobě; okusil jsem a nyní lačním a žízním; Ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po Tvém pokoji“. Ano, Augustin se setkal s Bohem a během celého svého života jej zakoušel do té míry, že tato skutečnost, která je především setkáním s Osobou, Ježíšem, změnila jeho život, jako mění život tolika žen a mužů, kterým se v průběhu věků dostalo milosti se s ním setkat. Modleme se tedy k Pánu, aby nám dal tuto milost a dal nám tak nalézt svůj pokoj.
Svatý Augustin je církevní otec, který po sobě zanechal velký počet spisů. Některá z augustiniánských děl mají zásadní důležitost a to nejen pro dějiny křesťanství, ale pro formaci celé západní kultury: zřetelným příkladem toho jsou jeho Vyznání, bezpochyby jedna z dodnes nejčtenějších knih křesťanského starověku. Jako ostatní církevní otcové
prvních staletí, ale v nesrovnatelně větší míře, měl široký a trvalý vliv také biskup z Hippo, jak je to patrné z obrovské rukopisné tradice jeho děl, která jsou opravdu velice početná. On sám pořídil jejich seznam rok před tím než zemřel v tzv. Retractationes a těsně po jeho smrti byly přesně zaznamenány v Indiculus („seznamu“), který připojil jeho věrný přítel Possidius k životopisu svatého Augustina Vita Augustini. Seznam Augustinových děl pořídil s výslovným záměrem zachovat jejich památku v době Vandalské invaze šířící se po celé římské Africe; čítá tisíc třicet spisů, které očísloval jejich autor, a k tomu další, které „spočítat nelze, protože je neočísloval“. Biskup ze sousedního města – Possidius – diktoval tato slova právě v Hippo, kam se utekl a kde byl svědkem smrti přítele a skoro jistě se přitom opíral o katalog Augustinovy osobní knihovny. Dnes je známo kolem 300 dopisů, které se po biskupovi z Hippo zachovaly a téměř 600 homilií, kterých však bylo původně mnohem více, možná dokonce mezi 3 až 4 tisíci, plody 40 let kázání antického rétora, který se rozhodl následovat Ježíše a mluvit nikoli pro velké císařské dvory, ale k prostému obyvatelstvu z Hippo. Poměrně nedávno byla naše znalost tohoto velkého církevního otce obohacena objevem několika dalších dopisů a homilií. „Mnohé knihy – píše Possidius - byly sepsány a publikovány, mnohá kázání byla pronesena v kostele, přepsána a opravena jednak za účelem potírání různých heretiků, jednak jako interpretace Písma svatého a povzbuzení svatých dětí církve. Těchto děl – zdůrazňuje přítel biskup – je tolik, že jediný znalec bude mít stěží možnost je přečíst, osvojit si je a poznat.“ (Vita Augustini, 18,9). Mezi Augustinovou literární produkcí, tedy více než tisícem publikací z oblasti filosofie, apologetiky, věrouky, mravouky, mnišských, exegetických, protiheretických spisů a dalších dopisů a kázání, vyčnívá několik význačných děl velkého teologického a filosofického dosahu. Především je třeba vzpomenout již zmíněná Vyznání, napsaná ke chvále Boží ve třinácti knihách mezi lety 397 až 400. Je to určitý druh autobiografie, psané formou dialogu s Bohem. Tento literární druh reflektuje právě život svatého Augustina, který nebyl životem uzavřeným do sebe, ale vyjadřoval se v mnoha věcech a zároveň byl podstatně žit jako dialog s Bohem a tím jako život s druhými. Samotný název Vyznání se vztahuje v první řadě k vyznáním vlastních slabostí, ubohosti hříchů, ale vyznání zároveň znamená chválu Boha, vděčnost Bohu. Vidět vlastní ubohost ve světle Božím se stává chválou Boha a díkůvzdáním, protože Bůh nás miluje, přijímá nás, proměňuje a pozvedá k sobě samému. O těchto Vyznáních, která měla velký úspěch ještě za života svatého Augustina, on sám napsal: „Hodně na mne zapůsobila, když jsem je psal a působí na mne dosud, když je čtu. Mnoha bratřím se tato díla líbí“ (Retractationes, II, 6). Musím říci, že také já jsem jedním z těchto „bratří“. Díky Vyznáním můžeme sledovat krok za krokem vnitřní cestu tohoto mimořádného a nadšeného Božího muže. Méně rozšířené, ale stejně originální a velmi důležité dílo jsou Retractationes, sepsaná ve dvou knihách kolem roku 427, v nichž už zestárlý svatý Augustin provádí jakousi „revizi“ (retractatio) celého svého psaného díla, čímž po sobě zanechal jedinečný a nesmírně cenný literární dokument, ale také výraz upřímnosti a intelektuální pokory. De civitate Dei – impozantní a zásadní dílo pro rozvoj západního politického myšlení a pro křesťanskou teologii dějin bylo napsáno mezi lety 413 až 426 ve 22 knihách. Podnětem k jeho sepsání bylo vyplenění Říma Góty v roce 410. Mnozí dosud žijící pohané, ale také mnozí křesťané tehdy říkali: Řím padl, křesťanský Bůh a apoštolé už
město neochraňují. Dokud byla přítomna pohanská božstva, byl Řím caput mundi, velkoměstem, a nikomu nemohlo přijít na mysl, že by padl do rukou nepřátel. S křesťanským Bohem však už toto město není bezpečné. Křesťanský Bůh už jej nechránil, nemůže být proto Bohem, jemuž se lze svěřit. Na tuto námitku, která se hluboce dotýkala také srdcí křesťanů, odpovídá svatý Augustin tímto velkým dílem De civitate Dei a vysvětluje, co máme od Boha očekávat a co nikoliv, jaký je vztah mezi politickou sférou a sférou víry, Církví. Také dnes je tato kniha zdrojem dobré definice pravé laicity a kompetencí církve, velké pravé naděje, která nám dává víru. Tato významná kniha prezentuje dějiny lidstva, jimž vládne božská Prozřetelnost, ale které jsou rozděleny dvojí láskou. Toto je základní obraz jeho interpretace dějin, totiž zápas mezi dvěma láskami: láskou k sobě „až ke lhostejnosti vůči Bohu“ a láskou k Bohu „až ke lhostejnosti vůči sobě“ (De civitate Dei, XVI, 28), za plnou svobodu od sebe a pro druhé ve světle Božím. Tato kniha je proto zřejmě nejvýznamnější knihou svatého Augustina a má trvalou důležitost. Podobně důležitou je De Trinitate, dílo o patnácti knihách o hlavním jádru křesťanské víry, víře v trojičního Boha, které napsal nadvakrát: prvních 12 knih, napsaných mezi lety 399 až 412, bylo publikováno bez Augustinova vědomí, a ten je kolem roku 420 dokončil a celé dílo přepracoval. Zde reflektuje tvář Boha a snaží se porozumět tajemství Boha, který je jediný, jediným stvořitelem světa, nás všech, a přesto je právě tento jediný Bůh trojí, je kruhem lásky. Snaží se pochopit toto nevyzpytatelné tajemství. Právě trojiční bytí ve třech Osobách je tou nejreálnější a nejhlubší jednotou jediného Boha. De doctrina Christiana je zase ve vlastním a pravém smyslu kulturním úvodem do interpretace Bible a v posledku i do samotného křesťanství, které mělo rozhodující vliv na formaci západní kultury. Přes všechnu svou pokoru si byl Augustin zajisté vědom své vlastní intelektuální velikosti. Přinášet křesťanské poselství obyčejným lidem však pro něho bylo důležitější než psaní velkých děl vysokého teologického rozletu. Tento jeho nejhlubší úmysl jej provázel po celý život a je patrný v dopise, který píše kolegovi Evodiovi a ve kterém sděluje své rozhodnutí přerušit na čas diktování knih De Trinitate, „protože jsou příliš únavné a srozumitelné jen málokomu, zatímco naléhavější jsou texty, které – jak doufám – budou užitečné mnohým“ (Epistulae, 169,1,1). Za užitečnější tedy považoval předávání víry způsobem srozumitelným všem než psaní velkých teologických děl. Bystře postřehnutá odpovědnost za šíření křesťanského poselství stojí u počátku spisů jako je De catechizandis rudibus, jakási katechetická teorie a zároveň praxe, nebo Psalmus contra partem Donati. Donatisté představovali v Africe v době svatého Augustina velký problém. Bylo to vlastně africké schizma. Tvrdili, že pravé křesťanství je to africké. Odporovali jednotě církve. Velký biskup bojoval proti tomuto schizmatu celý život a snažil se přesvědčit donatisty, že pouze v jednotě může existovat i africké křesťanství. A aby ho chápali i ti neprostší, kteří nerozuměli vznešené latině rétora, řekl: musím psát i s gramatickými chybami, velmi zjednodušenou latinou. A učinil tak zejména v tomto Psalmus, určitém druhu jednoduché básně proti donatistům, aby pomohl celému lidu pochopit, že pouze v jednotě církve se pro všechny uskutečňuje náš vztah s Bohem a ve světě roste pokoj. V tomto díle určeném širokému publiku nabývá zvláštního významu množství homilií, často pronášených spatra, které byly přepisovány těsnopisci už během kázání a ihned pak dávány do oběhu. Mezi nimi vystupují do popředí překrásné Enarrationes in Psalmos, které byly velmi čteny ve středověku. Byla to právě tato praxe publikování tisíců
Augustinových homilií, často bez kontroly autora, která vysvětluje jejich šíření a následnou ztrátu, ale také jejich vitalitu. Kázání biskupa z Hippo se totiž díky pověsti jejich autora okamžitě stávala velmi hledanými a sloužila i dalším biskupům a kněžím jako vzory, jež byly přizpůsobovány stále novým kontextům. Ikonografická tradice na jedné z lateránských fresek, pocházejících až ze 6.století, představuje svatého Augustina s knihou v ruce. Zajisté proto, aby tak poukázala na jeho literární produkci, která tak významně ovlivnila mentalitu křesťanů, ale také proto, aby vyjádřila jeho lásku ke knihám, k četbě a k poznání obrovské kultury minulosti. Po své smrti nezanechal nic, vypráví Possidius, ale „vždycky doporučoval pečlivě uchovávat příštím generacím knihovnu své církve s jejími kodexy“, včetně svých vlastních děl. V nich, zdůrazňuje Possidius, je Augustin „stále živý“ a potěšuje toho, kdo jeho knihy čte, ačkoliv – uzavírá - „myslím, že mnohem větší užitek měli z kontaktu s ním ti, kteří ho mohli vidět a slyšet, když mluvil osobně v kostele, a ještě více ti, kteří znali jeho každodenní jednání mezi lidem“ (Vita Augustini, 31). Ano, také pro nás by bylo krásné mít možnost jej slyšet. Ale je skutečně živý ve svých spisech, je přítomný mezi námi a tak vidíme také trvalou vitalitu víry, které odevzdal celý svůj život.
Věnovali jsme se již jeho životu, jeho dílu a některým aspektům jeho myšlení a dnes bych se chtěl vrátit k jeho niternému zážitku, který z něj učinil jednoho z největších konvertitů křesťanských dějin. Nad touto jeho zkušeností jsem za zamýšlel minulý rok během své pouti do Pavie, abych tam uctil ostatky tohoto církevního otce. Chtěl jsem mu tak vyjádřit úctu celé katolické církve, ale také zviditelnit svou osobní zbožnost a vděčnost této postavě, s níž se cítím svázán ve svém životě teologa, kněze i pastýře. Zážitek sv. Augustina je dodnes přístupný především díky jeho Vyznáním, díla, které napsal ke chvále Boží a které stojí u počátků jedné ze specifických literárních forem Západu: autobiografie, tedy osobního výrazu vědomí o sobě samém. Kdokoli se seznámí s touto mimořádnou, okouzlující a dodnes velmi čtenou knihou, snadno postřehne, že Augustinova konverze nebyla ani nečekaná, ani od počátku plně uskutečněná, ale může být v plném a vlastním smyslu definována spíše jako cesta, která zůstává vzorem pro každého z nás. Toto putování zajisté vyvrcholilo konverzí a pak křtem, ale neskončilo onou Velikonoční vigilií roku 387, když tohoto afrického rétora v Milánu biskup Ambrož pokřtil. Cesta Augustinovy konverze totiž nenápadně pokračovala až do konce jeho života, takže lze opravdu říci, že její tři různé etapy, které lze snadno rozlišit, představují jednu jedinou velkou konverzi.
Svatý Augustin byl vášnivým hledačem pravdy a to od začátku až do konce svého života. První etapa cesty jeho konverze se uskutečnila postupným přibližováním ke křesťanství. Od jeho matky Moniky, k níž byl neustále velmi připoután, se mu totiž dostalo křesťanské výchovy a ačkoli pak během svých mladých let vedl nespořádaný život, vždycky pociťoval hlubokou přitažlivost ke Kristu, protože lásku k Pánovu jménu pil spolu s mateřským mlékem, jak sám zdůrazňuje (srov. Vyznání, III,4,8 ). Avšak i filosofie, zejména platónského ražení přispěla k jeho dalšímu přiblížení se Kristu a ukázala mu existenci Logu, stvořitelského rozumu. Knihy filosofů mu ukazovaly, že existuje rozum, z něhož pochází celý svět, ale neřekli mu, jak dosáhnout tento Logos, který se zdál tak vzdáleným. Teprve četba listů svatého Pavla ve víře katolické církve mu plně zjevila pravdu. Tuto zkušenost syntetizuje Augustin v jedné z nejproslulejších pasáží svých Vyznání. Vypráví tam, že v mukách svých reflexí se jednoho dne odebral do zahrady a najednou zaslechl dětský hlas, který opakoval říkanku, kterou nikdy dříve neslyšel: tolle, lege, tolle, lege, „vezmi, čti, vezmi, čti“ (VIII, 12,29). Vzpomněl si tehdy na konverzi Antonína, otce mnišství, a spěšně se chopil pavlovského kodexu, který měl chvíli před tím v rukou, otevřel jej a pohled mu padl na úryvek z listu Římanům, kde apoštol vybízí odložit skutky těla a obléknout se v Krista (13, 13-14). Pochopil, že toto slovo bylo v té chvíli určeno jemu osobně, přicházelo od Boha prostřednictvím apoštola a ukazovalo mu, co má v oné chvíli dělat. Pocítil tak, že se rozpouštějí temnoty pochybností a on je svobodný k tomu, aby se dal cele Kristu: „Obrátil jsem k tobě celé svoje bytí“, komentoval to později (Vyznání, VIII,12,30). To byla jeho první a rozhodující konverze. K této základní etapě svého dlouhého putování došel africký rétor, díky svému vášnivému zaujetí pro člověka a pro pravdu, vášni, která jej vedla hledat velkého a nedostupného Boha. Víra v Krista mu umožnila pochopit, že Bůh, zdánlivě tak vzdálený, ve skutečnosti tak vzdálený nebyl. Stal se nám totiž blízkým tím, že se stal jedním z nás. V tomto smyslu vedla víra v Krista k dovršení dlouhého Augustinova hledání na cestě pravdy. Pouze Bůh, který se stal „hmatatelným“, jedním z nás, byl skutečně Bohem, ke kterému bylo možné se modlit, pro něhož a s nímž bylo možné žít. To je cesta, kterou je třeba kráčet s odvahou a zároveň pokorou, v ustavičné otevřenosti a očišťování, které má každý z nás neustále zapotřebí. Avšak onou Velikonoční vigilií roku 387, jak jsme řekli, Augustinova cesta neskončila. Vrátil se do Afriky a založil malý klášter, kde se usadil s několika přáteli, aby se věnovali kontemplativnímu životu a studiu. To byl jeho životní sen. Nyní byl povolán žít plně pro pravdu, s pravdou a v přátelství s Kristem, který je pravda. Krásný sen trval tři roky, až do doby kdy byl, ke své nevoli, vysvěcen v Hippo na kněze a byl poslán sloužit věřícím. Přitom sice pokračoval v životě s Kristem a pro Krista, ale ve službě všem. Bylo to pro něho velmi obtížné, ale hned na počátku pochopil, že
pouze životem pro druhé a nikoli jenom pro svou soukromou kontemplaci, mohl skutečně žít s Kristem a pro Krista. Augustin se tedy zřekl života pouhé meditace a naučil se - nikoli bez obtíží – dávat k dispozici plody své inteligence k užitku druhých. Naučil se předávat svou víru prostým lidem a žít tak pro ně ve městě, které se stalo jeho městem, neúnavně vyvíjet velkodušnou a svízelnou činnost, kterou v jednom ze svých krásných kázání popisuje takto. „Kázat, diskutovat, znovu získávat, povzbuzovat, být k dispozici všem – to je obrovský úkol, velká tíže a nezměrná námaha“ (Serm. 339,4). Tuto tíži však na sebe vzal, neboť pochopil, že právě tak mohl být blíže Kristu. Pochopit, že k druhým se přichází v jednoduchosti a pokoře – to byla jeho pravá druhá konverze. Ale je tu ještě poslední etapa augustiniánské cesty, třetí konverze. Ta, která jej každý den jeho života vedla k tomu, aby prosil Boha o odpuštění. Zpočátku si myslel, že když už je jednou pokřtěn, žije ve společenství s Kristem, ve svátostech a při slavení eucharistie dosahuje života, jak je podán v horském kázání: dokonalosti darované křtem a opětovně potvrzované v eucharistii. V poslední etapě svého život pochopil, že to, co řekl ve svých prvních promluvách o horském kázání, tedy že jako křesťané nyní žijeme trvale v tomto stavu, bylo pomýlené. Jen samotný Kristus opravdu a úplně realizoval horské kázání. My máme zapotřebí být obmyti Kristem, který nám umyje nohy, a být od něho obnovováni. Potřebujeme ustavičnou konverzi. Až do konce budeme potřebovat pokoru, která uznává, že jsme hříšníky na cestě, dokud nám Pán nepodá ruku definitivně, aby nás uvedl do života věčného. V tomto posledním postoji pokory, den po dni prožívaném, Augustin zemřel. Tento postoj hluboké pokory před jediným Pánem, Ježíšem, jej přivedl také ke zkušenosti intelektuální pokory. Augustin, který je jednou z největších postav dějin myšlení, totiž během posledních let svého života podrobil všechna svá četná díla pronikavému kritickému zkoumání. Tak vznikl jeho spis Retractationes („revize“), kterým tak svoje, opravdu velkolepé, teologické myšlení zařazuje do pokorné a svaté víry té, kterou nazývá jednoduše jménem Catholica, tedy Církví. „Pochopil jsem – píše právě v této své nejoriginálnější knize (I,19,1-3), že jeden jediný je opravdu dokonalý a že slova horského kázání jsou uskutečněna pouze v jednom jediném: v samotném Ježíši Kristu. Avšak celá Církev – my všichni, včetně apoštolů – musíme každý den prosit: odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům“. Augustin se obrátil ke Kristu, který je pravda a láska, následoval jej po celý život a stal se vzorem každé lidské bytosti, nám všem, kteří hledáme Boha. Proto jsem chtěl skončit svou pouť do Pavie před hrobem tohoto velkého milovníka Boha a symbolicky předat církvi a světu svou první encykliku, nazvanou Deus caritas est. Ta totiž mnoho dluží, zejména ve své první části, právě myšlení svatého Augustina. I dnes, stejně jako v jeho době, potřebuje lidstvo poznat a především žít tuto základní skutečnost: Bůh je láska a setkání s ním je jedinou odpovědí na neklid lidského srdce. Srdce, obývaného nadějí, která je snad ještě v mnoha našich současnících potemnělá a neuvědomělá, ale která nám křesťanům už dnes otevírá budoucnost, takže svatý Pavel napsal, že „v naději jsme spaseni“ (Řím 8,24). Naději jsem věnoval svou druhou encykliku Spe salvi a také ona je široce poplatná Augustinovi a jeho setkání s Bohem. V jednom krásném textu sv. Augustin definuje modlitbu jako výraz touhy a tvrdí, že Bůh odpovídá tím, že rozšiřuje naše srdce směrem k Němu. My musíme očišťovat naše touhy a naše naděje, abychom přijali Boží něhu (srov. In I Ioannis 4,6). Ta jediná nás totiž
otevírá také pro druhé a zachraňuje nás. Modleme se tedy, aby nám bylo v našem životě každý den dopřáno následovat příklad tohoto velkého konvertity, abychom jako on potkávali v každé chvíli našeho života Pána Ježíše, jediného, který nás spasí, očišťuje a dá nám pravou radost, pravý život.
Modlitba k sv. Augustinovi Velký Augustine, náš otče a učiteli, znalci zářných Božích cest, jakož i křivolakých cest lidských, žasneme nad divy, které v tobě působila Boží milost, když tě učinila zaníceným svědkem pravdy a dobra, ve službě bratřím. Nauč nás,- na počátku nového milénia, poznamenaného Kristovým křížem - číst dějiny ve světle Boží prozřetelnosti, jež řídí události k definitivnímu setkání s Otcem. Směruj nás k pokoji, živ v našich srdcích tvou touhu po hodnotách, na nichž v síle, která pochází od Boha, lze vybudovat „město“, hodné člověka. Hluboká nauka, kterou jsi oddaným a trpělivým studiem čerpal z neustále živých pramenů Písma, ať osvěcuje ty, kdo jsou dnes pokoušeni zavádějícími přeludy. Dej jim odvahu, aby se znovu vydali na cestu k „vnitřnímu člověku“, v němž čeká Ten, který jediný může dát mír našemu neklidnému srdci. Tolik našich současníků jakoby ztratilo naději, že mezi protichůdnými ideologiemi, lze dojít pravdy, po níž jejich nitro uchovává trýznivou nostalgii. Nauč je nikdy se nevzdávat hledání, v jistotě, že na konci bude jejich námaha odměněna uspokojivým setkáním s nejvyšší Pravdou, která je zdrojem každé pravdy stvořené. A konečně, svatý Augustine, předej i nám jiskérku oné horoucí lásky k Církvi, katolické matce svatých, která podpírala a oživovala námahy tvé dlouhé služby. Dej, ať kráčíme společně pod vedením řádných pastýřů, a tak dojdeme do nebeské vlasti, kde se všemi blaženými, budeme moci připojit svůj hlas ke zpěvu nového aleluja, jež nekončí. Amen. /Jan Pavel II. v Pavii v bazilice San Pietro in Ciel d´oro před ostatky sv. Augustina: 1650. výročí narození, 3. listopadu 1984/
AUGUSTINUM HIPPONENSEM
/Z APOŠTOLSKÉHO LISTU JANA PAVLA II. U PŘÍLEŽITOSTI 1600. VÝROČÍ OBRÁCENÍ SV. AUGUSTINA, 28.8.1986/
„Od chvíle, kdy byl Augustin z Hyppo rok po své smrti zařazen mým dávným předchůdcem Celestinem I. mezi ‚nejlepší učitele Církve‘, nepřestává být přítomen v životě Církve, i v myšlení a kultuře celého Západu. Pouť jeho obrácení známe z jeho děl, totiž těch, která napsal před křtem v samotě Cassiciaca a především z jeho proslulých Vyznání, díla, které je životopisné a současně filozofické, teologické, mystické i poetické - v něm lidé žíznící po pravdě a vědomi si svých mezí, nacházeli a nacházejí sebe sama. Autor je už ve své době považoval za své nejznámější dílo. ‚Které z mých knih‘, napsal na konci života, ‚by mohlo být známější, než knihy mých Vyznání?‘ A dějiny toto mínění nikdy nepopřely, ba právě naopak, v celé šíři potvrdily. I dnes se Augustinova Vyznání velmi čtou. Bohatstvím svého niterného pohledu a náboženským zápalem, působí do hloubky, burcují a dojímají. A to nejen věřící. I ti, kdo nemají víru, ale hledají alespoň nějakou jistotu, která by jim pomohla pochopit sebe sama, své hluboké touhy, i svou trýzeň, shledává četbu tohoto díla jako velmi prospěšnou. Obrácení svatého Augustina, vedené potřebou najít pravdu, má mnoho co říct dnešním lidem, tak často vyprahlým tváří v tvář velkému problému života. (obr. freska sv. Augustina v kopuli kaple sv. Anny v Pustiměři)
„Tu non poteris quod isti quod istae?“ „Mohli jiní, mohly jiné, proč bys nemohl ty, Augustine?“ K této odpovědi na hlubokou vnitřní touhu oddat se celou duší lásce a moudrosti, jež tak protiřečila zakořeněným zvyklostem – jej přivedlo poznání života sv. Antonína a mnichů)
„Fecisti nos ad te, et inquietum cor nostrum, donec requiescat in te“ „Stvořil jsi nás pro sebe a naše srdce zůstává neklidné, dokud nespočine v Tobě“ Augustin vidí člověka jako bytost táhnoucí k Bohu. „Lidská přirozenost byla stvořena v tak úchvatné vznešenosti, že jakkoli podléhající proměnám, jen přilnutím k neměnnému Dobru, kterým je svrchovaný Bůh, může dosáhnout štěstí, a svou nenasytnost nemůže ukojit aniž by byla šťastná, avšak k jejímu ukojení nestačí, než Bůh“.)
„In te ipsum redi; in interiore homine habitat veritas...“ Z bytostného vztahu člověka s Bohem pramení naléhavbá výzva sv. Augustina k niternosti: „Vrať se k sobě sama; vždyť v nitru člověka dlí pravda; shledáš-li, že tvá přirozenost je proměnná, odhlédni od sebe sama, abys nalezl Boha, zdroj světla, jež ozařuje mysl. Vždyť spolu s pravdou je v nitru člověka tajemná schopnost milovat, která jako tíha – jak praví proslulá Augustinova metafora – vede člověka, aby vyšel ze sebe, a
vede ho k jiným a především k Jinému, čili k Bohu. Tíha lásky jej tak bytostně činí společenským, takže „nikdo není od přirozenosti tak společenský, jako člověk“.)
„Quod autem est anima corpori hominis, hoc est Spiritus sanctus corpori Christi, quod est ecclesia" „Čím duše tělu, tím Duch svatý tělu Kristovu, kterým je Církev“ – Duch svatý je principem společenství, který spojuje věřící mezi sebou navzájem i s Nějsvětější Trojicí. Vždyť „Otec a Syn chtěli, abychom vstpoupili do společnství s nimi i mezi sebou navzájem skrze toho, který je jim společný a shromáždili nás vjedno skrze společný dar, který je jim vlastní, trotiž skrze Ducha svatého, Boha a Boží dar.“
„Mater ecclesia est quae christianos parturit“ „Církev je matkou, která rodí křesťany“ – „dvojice nás zrodila ke smrti, dva nás zrodili k životu. Rodiče, kteří nás přivedli na svět ke smrti jsou Adam a Eva; rodiče, kteří nás porodili k životu jsou Kristus a Církev“. Církev je matkou, která trpí pro ty, kdo se vzdálili spravedlnosti, především za ty, kdo trhají její jednotu.
„Qui ergo fecit te sine te, non te iustificat sine te...“ Augustin je neúnavným zastáncem svobody, jakožto symbolu křesťanské antropologie. Hájí ji proti svým někdejším souvěrcům, proti předurčení astrologů, jehož obětí se sám stal, i proti všem formám osudovosti. Tvrdí, že svoboda a předvědění věcí jsou neslučitelné, stejně jako svoboda a pomoc Boží milosti. „Svobodné rozhodnutí není odňato, tím, že se mu pomáhá, ale pomáhá se mu proto, že není odňato“. Známá Augustinova zásada pak praví: „Ten, který tě stvořil bez tebe, neospravedlní tě bez tebe. Stvořil tedy nevědomého, ale neospravedlní toho, kdo nechce“.
„Non igitur Deus impossibilia iubet, sed iubendo admonet et facere quod possis et petere quod non possis“ Na druhé straně však Augustin klade důraz na nezbytnost Boží milosti, která je současně nutností modlitby. Tomu, kdo tvrdí, že nepřikazuje nemožné a proto milosti Boží není zapotřebí, odpovídá: ano, je pravdou, že Bůh neukládá nemožné, ale tím, že přikazuje, napomíná tě, abys dělal, co můžeš a prosil za to, co nemůžeš“, a pomáhá člověku, aby mohl. On nikoho neopouští, není-li sám opuštěn. „Je jisté, že Bůh připravil některé dary i těm, kdo neprosí, jako jsou např. začátek víry; jiné však jen těm, kdo se modlí, jako např. vytrvalost až do konce“. Milost je proto nezbytná, abychom odvrátili překážky, které brání vůli vyvarovat se zla a konat dobro. Tyto překážky pak jsou dvě: „neznalost a slabost“, především pak ta druhá, „protože i když začne být zřejmé, co se má dělat ... nekoná se, toto poznání se nenásleduje, nežije se dobře“. Pomáhající milost je především „inspirací lásky, díky níž se svatou láskou konáme to, co poznáváme, že bychom konat měli“.
„Magis nos Deus voluit orationibus certare, quam viribus“ Augustin byl mužem modlitby, ba dokonce můžeme říct, že byl člověkem, kterého takovým učinila modlitba – stačí vzpomenout na proslulá Vyznání, psaná formou dopisu Bohu. S neuvěřitelnou vytrvalostí pak všechny vybízí k nezbytnosti modlitby: „Bůh stanovil, abychom bojovali více modlitbou než svými silami“.„Modleme se za ty, kdo nebyli povoláni, aby byli. možná byli předem svěřeni našim modlitbám“.
„Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“(Mt 5,7) Papež František na Světovém setkání mládeže Krakov – 22.-28. července 2016 Svatý otec František zahájil patnáctou apoštolskou cestu, která jej jako třetího papeže přivádí do Polska. Během pětidenního pobytu navštívil kromě Krakova, kde v předvečer příletu oficiálně začal XXXI. Světový den mládeže, také bývalý koncentrační tábor v AuschwitzBirkenau a mariánskou svatyni v Čenstochové. Právě Matce Boží svěřil Petrův nástupce svou cestu do Polska, když v úterý v sedm hodin večer zavítal do římské baziliky Santa Maria Maggiore. Před mariánskou ikonou Salus Populi Romani papež František, jako již tradičně před jinými apoštolskými cestami, prosil Pána a jeho Matku o požehnání pro nadcházející cestu a světové setkání mladých lidí. Následující den pak v deset hodin dopoledne se Petrův nástupce odebral do Vatikánské baziliky a setrval v modlitbě u hrobu sv. Jana Pavla II. Poté pozdravil skupinu dětí s onkologickým onemocněním a jejich rodiče, které doprovázeli dobrovolníci z římské asociace Peter Pan. Toto sdružení, do kterého je zapojeno na dva tisíce dobrovolníků, poskytuje podporu a
ubytování dětským pacientům, kteří se dlouhodobě léčí v nemocnici Bambino Gesù. Asociace požádala papeže, aby se mladí lidé z celého světa modlili za zdraví dětí a dospívajících s nádorovým onemocněním a ujistila o svém duchovním spojení s krakovským setkáním, které zprostředkoval polský kněz Don Jarek Cielecki. Těsně před odjezdem z Domu sv. Marty ještě papež František pozdravil patnáct mladých uprchlíků – devět chlapců a šest dívek – různých národností, kteří teprve nedávno požádali o azyl v Itálii a dosud nemají doklady potřebné k vycestování. Mladí lidé, kterým poskytuje podporu Papežská dobročinná pokladna, Svatému otci popřáli šťastnou cestu na Světové dny mládeže, kterých se sami nemohou zúčastnit, ale k nimž se duchovně připojují.
"Svět je ve válce, protože přišel o mír" Papežský speciál italských aerolinek vzlétl z římského letiště Leonarda da Vinciho o druhé hodině odpolední, aby o dvě hodiny později přistál na mezinárodním letišti Jana Pavla II. v Balici u Krakova. Během letu papež František jako obvykle krátce pozdravil novinářský doprovod. O. Federico Lombardi jej požádal, aby popsal, jak ve vztahu ke včerejšímu útoku na věřící katolického kostela ve francouzské Normandii, prožívá okamžik, kdy se vydává na setkání s mládeží celého světa: „Dobrý den a děkuji za vaši práci! Slovo k tomu, co říkal otec Lombardi. Hodně se opakuje slovo nejistota. Tím pravým slovem je však válka. Již dlouho říkáme, že svět je v rozkouskované válce. Toto je válka. Byla to válka z roku 1914 se svými metodami, potom další velká válka z let 1939-1945, a nyní tato. Není možná tak organická; organizovaná ano. Říkám však válka. Onen svatý kněz, který zemřel právě ve chvíli, kdy pronášel modlitbu za celou církev, je jeden. Ale kolik křesťanů, kolik neviných a kolik dětí... Pomysleme na Nigérii například. Někdo možná řekne: »To je Afrika!« Je to válka! Nemějme strach říkat tuto pravdu: svět je ve válce, protože přišel o mír. Děkuji za vaši práci na tomto Dni mládeže. Mládež nám vždycky dodá naději. Doufejme, že nám mladí řeknou něco, co nám v této chvíli dodá trochu více naděje. K tomu, co se stalo včera, bych chtěl ještě poděkovat všem, kteří vyjádřili soustrast, zejména prezident Francie, který se se mnou spojil telefonicky, jako bratr. Díky. Chtěl bych ještě na objasněnou dodat, že když říkám válka, mluvím vážně o válce. Ne o »náboženské válce«, nikoli. Je to válka zájmů, válka o peníze, válka o přírodní zdroje, je to válka o vládu nad národy: toto je ta válka. Někdo si může myslet, že mluvím o náboženské válce. Nikoli. Všechna náboženství chceme mír. Válku chtějí jiní. Jasné?“ Petrova nástupce na krakovském letišti oficiálně přivítal polský prezident Andrzej Duda s chotí a nejvyšší státní i církevní
představitelé. Protokolární uvítání se obešlo bez uvítacích promluv, které zazněly až o hodinu později na krakovském Wavelu. Na čestném nádvoří někdejšího královského hradu se shromáždilo asi osm set státních představitelů, zástupců občanské společnosti a diplomatického sboru. Po úvodním pozdravu prezidenta Polské republiky, který je krakovským rodákem, se ujal slova vatikánský host:
Polský národ se vyznačuje pamětí Pane prezidente, vážení státní představitelé, vážení členové diplomatického sboru, vaše Magnificence páni rektoři, dámy a pánové, uctivě zdravím pana prezidenta a děkuji mu za velkorysé přijetí i za zdvořilá slova. Těší mne, že mohu pozdravit vážené členy vlády a parlamentu, univerzitní rektory, zástupce kraje a města stejně jako členy diplomatického sboru a další státní představitele. Navštěvuji vůbec poprvé středovýchodní Evropu a jsem rád, že mohu začít od Polska, které počítá mezi své syny nezapomenutelného sv. Jana Pavla II., jemuž vděčíme za ideu a podporu Světových dní mládeže. Rád mluvil o Evropě, která dýchá dvěma plícemi – sen nového evropského humanismu je sycen kreativním a harmonickým dechem obou těchto plící a společnou civilizací, jejíž kořeny nejpevněji tkví v křesťanství. Polský národ se vyznačuje pamětí. U Jana Pavla II. mne vždy ohromoval výrazný smysl pro dějiny. Když mluvil o národech, vycházel z jejich dějin, aby vynikly poklady jejich lidství a duchovnosti. Vědomí vlastní totožnosti, nezatížené komplexy nadřazenosti, je nezbytné pro organizaci národního společenství na základech jeho lidského, sociálního, politického, ekonomického a náboženského bohatství. Podněcuje tak vznik společnosti a kultury, které uchovávají věrnost tradici a zároveň se otevírají obnově a budoucnosti. V této perspektivě jste v nedávné době slavili 1050. výročí křtu Polska. Byl to jistě silný okamžik národní jednoty, který potvrdil, že svornost – byť v názorové různosti – je bezpečnou cestou k dosažení obecného dobra celého polského národa. Také prospěšná spolupráce v mezinárodní oblasti a vzájemné uznání dozrávají tehdy, když jsme si vědomi vlastní identity a identity druhého a když je ctíme. Dialog nemůže existovat, pokud každý nevychází ze své vlastní identity. Ve všedním životě každého jedince, a stejně tak každé společnosti, však existují dva druhy paměti – dobrá a špatná,
pozitivní a negativní. Dobrou paměť nám Bible ukazuje v Magnificat, Mariině zpěvu, který chválí Pána a jeho dílo spásy. Negativní paměť naopak udržuje zrak mysli a srdce zaujatě upřený na zlo, zejména na to, kterého se dopustili druzí. Při pohledu na vaše nedávné dějiny děkuji Bohu, že jste dokázali upřednostnit dobrou paměť – kupříkladu když jste slavili padesát let odpuštění, vzájemně nabídnutého a přijatého mezi polským a německým episkopátem po druhé světové válce. Tato iniciativa, která se zpočátku týkala pouze církevních společenství, vyvolala také nezvratný společenský, politický, kulturní a náboženský proces a změnila tak dějiny dvoustranných vztahů. V tomto ohledu připomeňme také společné prohlášení polské katolické církve a moskevské pravoslavné církve – tento čin zahájil proces sblížení a bratrství nejenom mezi dvěma církvemi, ale také mezi dvěma národy. Ušlechtilý polský národ tak ukazuje, jak dávat růst dobré paměti a vést k úpadku onu špatnou. Vyžaduje to pevnou naději a důvěru v Toho, kdo řídí osudy národů, otevírá uzamčené brány, proměňuje nesnáze v příležitosti a vytváří nové scénáře tam, kde se to zdálo nemožné. Polské dějiny právě něco takového dosvědčují – po bouřích a temnotách se vašemu národu navrátila důstojnost, aby mohl zpívat jako Židé po návratu z Babylónie: „Byli jsme jako ve snách. […] naše ústa byla plná smíchu a náš jazyk plný jásotu“ (Žl 126,1-2). Vědomí vykonané cesty a radost z dosažených cílů dodávají sílu a vyrovnanost k nakládání s výzvami dneška. Jejich řešení si vyžaduje odvahu pravdy a trvalé etické úsilí, aby rozhodovací a výkonné procesy stejně jako mezilidské vztahy vždy respektovaly lidskou důstojnost. Týká se to každé oblasti lidské činnosti, včetně hospodářství, vztahu k životnímu prostředí a způsobu, jakým přistupujeme ke složitému migračnímu fenoménu. Posledně jmenovaný jev si žádá ještě větší přídavek moudrosti a milosrdenství, abychom překonávali strach a uskutečňovali větší dobro. Je zapotřebí zjistit, jaké příčiny vedou k emigraci z Polska, a ulehčit návrat těm lidem, kteří si ho přejí. Současně je nezbytná ochota k přijetí těch, kteří prchají před válkami a hladem, solidarita s těmi, kterým jsou upírána základní práva, včetně práva na svobodné a bezpečné vyznávání víry. Na mezinárodní rovině je zároveň nutné naléhat na spolupráci a součinnost s cílem nalézt řešení konfliktů a válek, které mnoho lidí donutily k odchodu z domovů a vlasti. Jde o to, učinit co možná nejvíce, aby se zmírnilo utrpení těchto lidí, aniž bychom polevili v práci, která se rozumně a trvale zasazuje o spravedlnost a mír a ve skutcích dosvědčuje lidské i křesťanské hodnoty. Zvu polský národ, aby ve světle své tisícileté historie pohlížel s nadějí do budoucnosti a na otázky, se kterými se musí vyrovnávat. Takovýto přístup navodí atmosféru vzájemné úcty mezi různými složkami společnosti a pozitivní konfrontaci mezi zastánci různých
postojů. Kromě toho vytváří lepší podmínky k občanskému, hospodářskému a dokonce demografickému růstu, neboť sytí důvěru ve skutečnost, že svým dětem nabízíme lepší život. Naši potomci se nebudou muset jenom potýkat s problémy, nýbrž se budou radovat z krásy stvoření, z dobra, které dokážeme vykonat a šířit, z naděje, kterou jim dovedeme darovat. Sama sociální politika na podporu rodiny, základního jádra společnosti, která pomáhá nejslabším a nejchudším rodinám a podporuje je v zodpovědném přijetí života, takto nabude ještě větší účinnosti. Život vždy zasluhuje přijetí a obranu – tyto dva přístupy musí jít ruku v ruce od početí do přirozené smrti. Všichni jsme povoláni, abychom životu projevovali úctu a pečovali o něj. Státu, církvi a společnosti na druhé straně přísluší, aby poskytovaly doprovod a konkrétní pomoc každému, kdo by se ocitl v těžké situaci, aby dítě nebylo nikdy vnímáno jako zátěž, nýbrž jako dar, a aby nejslabší a nejchudší lidé nebyli opuštěni. Pane prezidente, polský národ se může spoléhat na spolupráci katolické církve, jako tomu bylo během celých jeho dlouhých dějin, aby ve světle křesťanských principů, ze kterých čerpá podnět a které ztvárnily dějiny a identitu Polska, dokázal za změněných historických okolností pokračovat v cestě, věren svým nejlepším tradicím a pln důvěry a naděje, a to i v obtížných chvílích. Opětovně vyjadřuji svou vděčnost a přeji vám i každému z přítomných klidnou a prospěšnou službu obecnému dobru. Kéž Panna Maria Čenstochovská žehná Polsku a chrání je! Po setkání se státními a občanskými představiteli proběhla soukromá schůzka papeže Františka s hlavou státu, zatímco kardinál státní sekretář Parolin jednal s premiérkou Beatou Szydłovou. Na hradě Wawel se podobně jako na Pražském hradě nachází také katedrála. Zde se uskutečnilo setkání římského biskupa s polským episkopátem. Za zmínku stojí, že původním patronem krakovské katedrály, založené na začátku 11.století, je český kníže, svatý Václav. Teprve později k němu jako patron přibyl svatý Stanislav. Tento krakovský biskup se stal mučedníkem, když jej v roce 1079 vlastnoručně zavraždil polský král Boleslav II., kterého rozezlilo, že jej biskup Stanislav kritizoval za jeho zhýralý život a dokonce na něho proto uvalil exkomunikaci. Svatý Stanislav byl kanonizován roku 1253. Krakovská katedrála sv. Stanislava a Václava získala dnešní podobu při
přestavbě roku 1364. Papeže Františka přivítal u vchodu do katedrály krakovský arcibiskup, kardinál Stanislav Dziwisz, a představil mu členy místní kapituly. Uvnitř chrámu očekávalo papeže 130 biskupů, včetně emeritních. Přivítal jej nejprve krakovský arcibiskup a potom předseda Polské biskupské konference, kterým je poznaňský arcibiskup Stanislav Gądecki. V Polsku existuje 45 diecézí a arcidiecézí, na jejichž území žije 36 a půl milionů katolíků, tedy 97,6% obyvatel. Setkání s polským episkopátem proběhlo bez účasti médií a konalo se formou odpovědí na otázky, které papeži Františkovi položili polští biskupové. Soukromé setkání papeže s biskupy přibližuje také předseda Polské biskupské konference: „Jak čelit sekularizaci, díla milosrdenství, hnutí ve farnostech a migrační krize – to byla hlavní témata. Světová média věnují nejvíce prostoru záležitosti migrantů. Očekávají totiž, že papež bude kritizovat postoj Polska. Namísto toho však poskytl vyváženou odpověď. Jak říká arcibiskup Gądecki, papež nejprve rozlišil migranty, kteří odcházejí za prací, od uprchlíků. Poukázal na potřebu postoje milosrdného Samaritána, ale zdůraznil také nezbytnost odstranění příčin migrační krize, jakými jsou války a nedostatečný rozvoj. V tomto kontextu pak mluvil také o ideologické kolonizaci: „František použil příklady afrických prezidentů, s nimiž rozmlouval a kteří poukazovali na to, že dostávají od určitých mezinárodních institucí nabídky pomoci. Nejprve však musí velmi podrobně vyplnit formuláře, ve kterých se vyskytují otázky, zda jsou v zemi dostupné umělé potraty a zda existují zákony o takzvaných homosexuálních manželstvích. A kromě zmíněných kladou i mnohé další otázky, které svědčí o záludné ideologické kolonizaci. Prezidenti, kteří peníze přijmou a podřídí se vnucené ideologii, mění zákony. Takovýmto způsobem se však civilizace dává na ústup. Svatý otec řekl, že žijeme v době útoku na Stvořitele. Dílo stvoření bylo v nedokončené podobě předáno člověku, aby jej dokončil. A člověk jej zdokonaloval. Nyní od toho však ustupujeme. A všechno, co mělo sloužit zdokonalení, obrátilo se v ničení“ – řekl mimo jiné o středečním setkání papeže s polskými biskupy, předseda tamější biskupské konference, poznaňský arcibiskup Gądecki. Kolem půl osmé večer se papež František vydal do tři kilometry vzdáleného arcibiskupského paláce, který se na pět dní stane jeho příbytkem. Po cestě a na prostranství
před arcibiskupstvím papeže zdravily tisíce lidí. Mnozí z nich čekali až se papež podle zvyku, který zde zavedl Jan Pavel II., objeví večer u okna svého pokoje, aby se s nimi na sklonku dne rozloučil. Stejně jako Benedikt XVI. během své návštěvy Polska, pozdravil zdejší věřící také papež František.
Krátce po 7 hodině ranní opustil papež krakovské arcibiskupství a vydal se podle plánu do nedalekého ženského kláštera kongregace Obětování Panny Marie. Sestry této polské řehole nazývané „prezentky“, založené v 17. století, pracují dlouhá léta také ve Vatikánu. Svatého otce přivítala jejich generální představená u vchodu do klášterního kostela, kde byly shromážděny sestry a žáci školy, kterou zde sestry spravují. Krátká návštěva skončila zápisem papeže do jejich pamětní knihy. Svatý otec se po odchodu z kláštera „prezentek“ rozhodl k jedné změně v programu a vydal se ještě do krakovské univerzitní nemocnice navštívit vážně nemocného kardinála Františka Macharského, emeritního krakovského arcibiskupa. U jeho lůžka se papež pomodlil v doprovodu kardinála Dziwisze. Následovala cesta do sto kilometrů vzdáleného poutního místa Čenstochová. Vzhledem k povětrnostním podmínkám se přesun neuskutečnil vrtulníkem, ale vozem. Když papežská kolona dorazila na Jasnou Horu, přesedl papež František do papamobilu, aby pozdravil zástupy věřících. 500 tisíc jich přišlo na prostranství pod hradbami svatyně, aby se účastnili slavnostní liturgie na poděkování za 1050. výročí křtu Polska. Přítomni byli rovněž političtí představitelé v čele s prezidentem Andrzejem Dudou. Papež František zamířil nejprve k milostné kapli, kde jej přivítal řádový představený paulánů, otec Arnold Chrapkowski. Petrův nástupce se nejprve mlčky pomodlil před mariánskou ikonou a zanechal na oltáři jako votivní dar zlatou růži na mramorovém podstavci s papežským erbem. Potom se odebral do sakristie a ke zvláštnímu oltáři za bazilikou Panny Marie Nanebevzaté, kde vysoko nad okolním
prostranstvím spolu se stovkou polských biskupů a několika tisíci kněžími sloužil latinsky mši svatou. Homilii, která byla postupně překládána do polštiny, pronášel papež italsky:
Je příznačné, že toto výročí křtu vašeho národa spadá právě do Svatého roku Milosrdenství Z dnešních liturgických čtení vyplývá jakési božské vlákno, které prostupuje lidskými dějinami a utváří dějiny spásy. Apoštol Pavel k nám promlouvá o velkém Božím plánu: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy“ (Gal 4,4). Dějiny nám nicméně praví, že lidstvo nebylo nijak zvlášť dobře připraveno, a ani tehdejší doba nebyla obdobím stability a pokoje: nebyl to „zlatý věk“. Světová scéna si tedy příchod Boha nezasloužila, ba ani „vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Plnost času byla darem milosti: Bůh naplnil náš čas svým překypujícím milosrdenstvím, z čisté lásky dal času plnost. Nejvíce zaráží, jak se tento příchod Boha v dějinách uskutečnil: „narozením ze ženy“. Žádný triumfální vstup, žádná velkolepá manifestace Všemohoucího. Neukazuje se jako oslepující slunce, nýbrž přichází na svět tím nejjednodušším způsobem, jako dítě z matky, stylem, o kterém mluví Písmo: jako déšť na zem (srov. Iz 55,10), jako nejmenší ze semen, které klíčí a roste (srov. Mk 4,31-32). Takto, na rozdíl od našeho očekávání a možná i přání, Boží království nyní stejně jako tehdy „nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat“ (Lk 17,20), nýbrž v maličkosti, v pokoře. Dnešní evangelium navazuje na toto vlákno, které jemně prostupuje dějinami: od plnosti času přecházíme ke „třetímu dni“ Ježíšovy veřejné služby (srov. Jan 2,1) a ke zvěstování „hodiny“ spásy (srov. 4). Čas se krátí a Bůh se vždycky projevuje v maličkosti. Tak nastává „počátek znamení, která Ježíš učinil“ (v. 11) v galilejské Káně. Není to okázalé gesto učiněné před zástupy, ani zásah řešící ožehavou politickou záležitost jakou byla podřízenost lidu římskému impériu. Nastává však v maličké vesnici jednoduchým zázrakem, který rozradostní svatebčany mladé, zcela anonymní rodiny. A přece je voda proměněná ve víno velkým znamením, protože nám zjevuje snubní tvář Boha, který s námi usedá ke stolu, spřádá sny a vytváří s námi společenství. Říká nám, že Pán si nezachovává odstup, nýbrž je blízký a konkrétní, je mezi námi a stará se o nás, aniž by rozhodoval místo nás a aniž by řešil mocenské záležitosti. Raději se totiž nechá obsáhnout tím, co je maličké, na rozdíl od člověka, který má tendenci chtít stále něco většího. Být přitahováni mocí, velikostí a viditelností je tragicky lidské a je to velké pokušení, které se
chce vetřít všude. Darovat se druhým, anulovat odstup, přebývat v maličkosti a konkrétně spočinout ve všednosti – to je znamenitě božské. Bůh nás tedy zachraňuje tím, že se stává maličkým, blízkým a konkrétním. Bůh se především činí maličkým. Pán „tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29) preferuje maličké, kterým je zjeveno Boží království (Mt 11,25). Oni jsou v jeho očích velcí a k nim obrací svůj zrak (srov. Iz 66,2). Je si oblíbil, protože odporují „pýše života“, která je ze světa (srov.1 Jan 2,16). Maličcí mluví stejnou řečí: pokornou láskou, která osvobozuje. Proto volá jednoduché a ochotné lidi, aby byli jeho mluvčími, a jim svěřuje, aby zjevili Jeho jméno a tajemství Jeho srdce. Pomysleme na spousty synů a dcer vašeho lidu: na mučedníky, kteří dali zazářit nezměrné síle evangelia, na obyčejné a přece mimořádné lidi, kteří uměli dosvědčovat Pánovu lásku uprostřed velkých zkoušek, na mírné a silné hlasatele Milosrdenství jako svatý Jan Pavel II. a svatá Faustýna. Prostřednictvím těchto „přívodů“ své lásky obdaroval Pán nedocenitelnými dary celou církev a celé lidstvo. A je příznačné, že toto výročí křtu vašeho lidu spadá právě do Svatého roku Milosrdenství. Bůh je blízký, Jeho království se přiblížilo (srov. Mk 1,15). Pán si nepřeje být obávaným jako mocný a odtažitý panovník, nechce zůstávat na trůnu v nebi nebo v učebnicích historie, ale rád vstupuje do našich každodenních záležitostí, aby s námi putoval. Pomyslíme-li na dar více než tisíce let kypících vírou, je především krásné děkovat Bohu, který putoval s vaším lidem, bral jej za ruku jako tatínek dítě a provázel v mnoha situacích. K tomu jsme také jako církev vždycky povoláni, totiž naslouchat, zapojovat se a stávat se bližními, sdílet radosti a námahy lidí, aby tak evangelium bylo předáno co nejdůsledněji a přineslo co nejvíce plodů: pozitivním vyzařováním a transparentností života. Bůh je konkrétní. Z dnešních čtení vysvítá, že veškeré Boží počínání je konkrétní: božská Moudrost „jedná jako stavitel“ a „hraje si“ (srov. Př 8,30), Slovo se stává tělem pod zákonem, narodí se z matky, má přátele a účastní se slavnosti: věčnost se sdílí tím, že tráví čas s lidmi a v konkrétních situacích. Také vaše dějiny, prostoupené evangeliem, křížem a věrností církvi jsou svědkem rozšíření pravé víry, předávané v rodinách, z otce na syna a především od maminek a babiček, kterým je třeba hodně děkovat. Obzvláště jste se mohli rukama dotýkat konkrétní a prozřetelné něhy oné Matky všech, kterou jsem přišel uctít jako poutník a kterou jsme v Žalmu zdravili jako „chloubu našeho lidu“ (Jdt 15,9). Právě na ni hledíme my, kteří jsme se zde shromáždili. Maria plně odpovídá Pánu. Božské vlákno se tak v dějinách splétá s tím mariánským. Existuje-li nějaká lidská sláva, nějaká naše zásluha na plnosti času, pak je to Ona. Ona je prostorem, jehož svoboda byla uchráněna před zlem a ve kterém se zaskvěl Bůh; Ona je žebříkem, po kterém Bůh sestoupil až k nám, aby se stal bližním a konkrétním; Ona je nejjasnějším znamením plnosti času. V Mariině životě obdivujeme onu maličkost oblíbenou Bohem, který „shlédl na svou nepatrnou služebnici“ a „ponížené povýšil“ (Lk 1,48.52). Tak se mu v ní zalíbilo, že si od ní nechal utkat tělo, takže se Panna stala Boží Rodičkou, jak praví starobylý hymnus, který
po staletí zpíváte. Vám, kteří k ní nepřetržitě přicházíte do této duchovní metropole svojí země, ať vám nadále ukazuje cestu a pomáhá vám v životě splétat pokornou a prostou tkaninu evangelia. V Káně jako tady na Jasné Hoře nám Maria nabízí svoji blízkost, pomáhá nám objevovat to, co chybí k plnosti života. Činí tak nyní stejně jako tehdy: s pečlivostí Matky, přítomností a dobrou radou jako ta, která odmítá bezohlednou rezolutnost a plíživou kritiku. Jako Matka rodiny nás chce opatrovat společně, všechny společně. Váš lid během své pouti prošel v jednotě mnoha těžkými momenty. Matka, silná u paty kříže a ustavičně na modlitbách spolu s učedníky v očekávání Ducha svatého, ať vám vnukne touhu překonat pochybení a zranění minulosti a vytvářet společenství se všemi, uvnitř i navenek, aniž byste podlehli pokušení izolovat se nebo vnucovat. Matka Boží dala v Káně najevo značnou konkrétnost. Je Matkou, která si bere k srdci problémy a zasahuje, dovede postřehnout obtížné chvíle a vyřešit je diskrétně, účinně a rázně. Není panovnicí, ani protagonistkou, nýbrž Matkou a služebnicí. Prosme ji o milost osvojit si její vnímavost, její fantazii ve službě tomu, kdo je v nouzi, krásu života daného druhým bez výhod a třídění. Ona, příčina naší radosti, která nese pokoj tam, kde se rozmnožil hřích, a do vřavy dějin, ať nám vyprosí hojnost Ducha, abychom byli služebníky dobrými a věrnými. Na její přímluvu ať nastane plnost času také pro nás. Přechod mezi tím, co je před, a co je po Kristu, je málo platný, pokud zůstane jenom datem v historických análech. Kéž se ve všech a v každém uskuteční vnitřní přechod, Pascha srdce směrem k božskému stylu vtěleného Marií: jednat v maličkosti a zblízka provázet srdcem prostým a otevřeným. Po obědě a siestě v soukromí arcibiskupského paláce pokračoval program papežské návštěvy obřadem vítání účastníků Světového dne mládeže. Slavnostní ceremonie se konala na krakovských pláních (Błonia), kam se papež vydal netradičně, totiž městskou tramvají na ekologický pohon.
Spolu s ním se tímto prostředkem vydalo na cestu patnáct postižených osob a jejich průvodců. Błonia je rozlehlá louka v historickém středu města, užívaná jako rekreační prostor, kde se pořádají různé kulturní akce. Pojme přibližně 600 tisíc lidí. Dnes však nestačila pojmout všechny zájemce, kterých bylo podle Polské tiskové agentury více než 1 milion. Bohatý program zde běžel celé odpoledne. Papež František sem dorazil tramvají po 17 hodině, přesedl do papamobilu a vydal se pozdravit přítomné. Když vstoupil na připravené pódium, přivítal jej krakovský arcibiskup Stanislav Dziwisz. Potom následovalo obvyklé procesí s vlajkami zemí zastoupených mladými účastníky Světového setkání a také obrazů, fotografií, jakož i živého ztvárnění světců, které si vybrali mladí věřící za patrony Světového dne mládeže. K těm dosavadním přibyli dva loni beatifikovaní polští misionáři Zbigniew Strzałkowski (19581991) a Michał Tomaszek (1961-1991), konventuální františkáni, kteří byli v Latinské Americe zabiti z nenávisti k víře. Po četbě z Lukášova evangelia, jež podává scénu se sestrami Martou a Marií, se ujal slova papež František.
Vyhledávejte svoje prarodiče. Mají životní zkušenosti a řeknou vám věci, které pohnou vaším srdcem Drazí mladí, dobré odpoledne. Konečně se setkáváme! Díky za toto vřelé přijetí. Děkuji kardinálu Dziwiszovi, biskupům, kněžím, řeholníkům, seminaristům, laikům a všem, kdo vás provázejí. Díky těm, kdo nám umožnili, abychom tady dnes mohli být, a přičinili se o to, abychom mohli slavit víru. Dnes všichni společně slavíme víru. V tomto rodném kraji svatého Jana Pavla II. bych chtěl poděkovat zvláště jemu, který tato setkání vysnil a dal k nim podnět. Provází nás z nebe svým pohledem na množství mladých lidí, kteří z tak odlišných národů, kultur a jazyků přišli z jediného důvodu: aby slavili, že mezi námi je živý Ježíš. Rozumíte? Slavit živého Ježíše mezi námi. A říci, že je Živý, znamená obnovit naši touhu Jej následovat a tímto následováním Ježíše horlivě žít. Co je lepší příležitostí k obnově přátelství s Ježíšem než posílení přátelství mezi vámi! Jak lépe posílit naše přátelství s Ježíšem než sdílet jej s
ostatními! Jak lépe zakusit radost evangelia než ochotou sdílet Jeho dobrou zvěst v bolestných a obtížných situacích! Ježíš je Ten, kdo nás svolal na tento třicátý první Světový den mládeže a kdo nám praví: “Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství” (Mt 5,7). Blahoslavení jsou ti, kdo dovedou odpustit, mít soucitné srdce a dávat ze sebe druhým to nejlepší, nikoli to, co zbude, ale to nejlepší. Drazí mladí, Polsko, tato ušlechtilá země je v těchto dnech svátečně vystrojena. Polsko má v těchto dnech věcně mladou tvář Milosrdenství. Z této země spolu s vámi a také ve spojení s mnoha mladými, kteří zde dnes nemohou být, ale sledují nás pomocí sdělovacích prostředků, uděláme všichni společně z tohoto dne vskutku jubilejní slavnost Svatého roku Milosrdenství. Během let, která jsem prožil jako biskup, jsem se naučil jedno – naučil jsem se víc věcí, ale o jedné vám chci říci. Není nic krásnějšího než rozjímat o přáních, úsilí, nadšení a energii, s nimiž tolik mladých lidí prožívá svůj život. A odkud tato krása přichází? Když se Ježíš dotkne srdcí chlapců a děvčat, jsou schopni opravdu velkolepých činů. Je povzbuzující vnímat, jak sdílejí svoje sny, svoje otázky a svoji touhu postavit se proti těm, kdo říkají, že věci nelze měnit. To jsou ti, kterým říkám kvietisté a kteří tvrdí: „Nedá se nic změnit“. Mladí však mají sílu se jim postavit! Někteří si tím však nejsou jisti. Zeptám se vás tedy a vy odpovězte: Je možné věci změnit? – Není slyšet! (přítomní volají „ano“). Je to dar z nebe vidět mnohé vás, kteří se svým tázáním snažíte, aby se věci změnily. Je krásné a těší mne u srdce, když vidím vaši vitalitu. Církev – a řekl bych víc – svět na vás dnes hledí a chce se od vás učit obnovovat svoji důvěru v Otcovo Milosrdenství, které má stále mladou tvář a nepřestává nás vybízet k účasti na Jeho království. Království radosti, království trvalého štěstí, království, které nás stále nese vpřed a dává nám sílu měnit věci. A abych nezapomněl, zeptám se ještě jednou: Je možné věci měnit? (odpovídají „ano“). Souhlas! Znám nadšení, které vkládáte do svého poslání, a dovolím si opakovat: milosrdenství má vždycky mladou tvář. Slitovné srdce má totiž odvahu vzdát se pohodlí; slitovné srdce dovede být útočištěm těch, kdo nikdy neměli domov anebo jej ztratili, umí vytvářet prostředí domova a rodiny pro ty, kdo museli emigrovat, je schopno něhy a soucitu. Slitovné srdce se umí rozdělit o chléb s tím, kdo hladoví, slitovné srdce se otevírá, aby přijalo uprchlíka a migranta. Vyslovit milosrdenství spolu s vámi znamená vyjádřit příležitost, zítřek, závazek, důvěru, otevřenost, pohostinnost, soucit a snění. A vy umíte snít? (odpovídají „ano“). Je-li srdce otevřené a schopné snít, pak je místo pro milosrdenství, je místo pro pohlazení těch, kdo trpí, a je možné stát po boku těch, kteří nemají v srdci pokoj, chybí to nezbytné pro život anebo jim chybí to nejkrásnější: víra. Milosrdenství. Řekněme společně toto slovo: Milosrdenství. Všichni. (odpovídají „milosrdenství“) Ještě jednou (odpovídají „milosrdenství“)! A ještě jednou (odpovídají „milosrdenství“). Ještě jednou, aby svět slyšel (odpovídají „milosrdenství“)! Chci se vám svěřit ještě s jednou věcí, kterou jsem se v těchto dnech naučil. Nechci nikoho urazit. Bolí mne, když potkám mladé lidi, kteří vypadají jako předčasní
„důchodci“. To mne bolí. Mladí, kteří vypadají, že šli do penze ve 23, 24, 25 letech. To mne bolí. Dělá mi starost, když vidím mladé lidi, kteří rezignovali ještě před začátkem boje, vzdali se, aniž by se pustili do hry. Bolí mne, když vidím, že kráčejí se smutnou tváří jako by jejich život neměl smysl. Takoví mladí lidé jsou bytostně znudění... a nudní. Tíží nás a současně interpeluje, když vidíme mladé, kteří se vrhají do „víru“ života či iluzí, ubírají se temnými stezkami, za což pak draze platí. Pomyslete na mnohé mladé, které znáte a kteří si zvolili tuto cestu. Nutí to k zamyšlení, když vidíš mládež, která ztrácí krásné roky svého života a svoji energii tím, že vyhledává prodavače falešných iluzí (v mé vlasti bychom řekli prodavače dýmu), kteří vás okrádají o to, co je ve vás nejlepší. To mne bolí. Jsem si jist, že dnes mezi vámi nikdo takový není, ale chci vám říci, že existuje mnoho penzionovaných mladých, kteří vzdávají bez boje, vrhají se do víru falešných iluzí a končí v nicotě. Proto jsme se, drazí mladí, sešli, abychom si vzájemně pomáhali, poněvadž si nechceme dát ukrást to, co je v nás nejlepší, nechceme si dát ukrást energii, radost a sny falešnými iluzemi. Drazí přátelé, ptám se vás: přejete si žít v onom odcizujícím „víru“ anebo vnímat sílu, která vám dává život a naplňuje vás? Odcizující vír anebo síla milosti? Co chcete: odcizující vír anebo sílu plnosti? Co chcete? (odpovídají „sílu“). Není dobře slyšet. (znovu hlasitěji odpovídají „sílu“). Naplnění a novou životní sílu nedá žádná věc či předmět, nýbrž živá osoba jménem Ježíš Kristus. Potlesk pro Pána! (aplaus) Zeptám se vás: Je možné koupit Ježíše Krista? (odpovídají „ne“). Prodává se Ježíš Kristus v obchodech? (odpovídají „ne“) Ježíš Kristus je dar, Otcův dar, dar našeho Otce. Kdo je Ježíš Kristus? Všichni: Ježíš Kristus je dar! Všichni: (odpovídají „Ježíš Kristus je dar“). Je to Otcův dar. Ježíš Kristus je ten, který dává životu nadšení; Ježíš Kristus je ten, který vás vede, abychom se nespokojovali s málem a dávali ze sebe to nejlepší; Ježíš Kristus nás provokuje, vybízí a pomáhá nám povstat pokaždé, když už jsme připustili porážku. Ježíš Kristus nás vybízí hledět vzhůru a vznešeně snít. Někdo mi může říci: „Ale, otče, je moc těžké vznešeně snít a je velice těžké stoupat stále vzhůru. Otče, já jsem slabý, padám, snažím se, ale často padám dolů.“ Horalé, když stoupají do hor, zpívají jednu hezkou píseň, která říká: »V umění stoupat není nejdůležitější nepadnout, nýbrž nezůstat ležet na zemi«. Jsi-li slabý a padneš, pohlédni trochu vzhůru a uvidíš podanou ruku Ježíše, který říká: »Vstaň a pojď se mnou!« - „A když to udělám znovu?“ Také. „A když to udělám znovu?“ Také. Petr se jednou Pána zeptal: »Kolikrát, Pane, snad
sedmdesát sedmkrát?«. Ježíšova ruka je vždycky natažena, aby pozvedla, když jsme padli. Rozumíte? (odpovídají „anoooo“). V evangeliu jsme slyšeli, jak se Ježíš cestou do Jeruzaléma zastavil v domě Marty, Marie a Lazara, kteří Jej přijmou. Vejde k nim do domu, aby se u nich zdržel; dvě ženy přijmou toho, o kterém vědí, že je schopen dojetí. Mnohá zaneprázdněnost nás vede k tomu, abychom byli jako Marta: aktivní, roztěkaní, stále v poklusu tam či onam... ale často jsme také jako Marie: před krásnou krajinou nebo videem, které nám pošle přítel z mobilu, zastavíme se, reflektujeme a nasloucháme. Během těchto Světových dnů mládeže chce Ježíš vstoupit do našeho domu, do tvého domu, mého domu do srdce každého z nás. Ježíš vidí naše starosti a naše pachtění, jako u Marty... a očekává, že mu budeme naslouchat jako Marie a uprostřed veškerého dění se odvážíme svěřit se Jemu. Kéž jsou to Ježíšovy dny, věnované Jeho naslouchání a přijímání těch, se kterými sdílíme dům, ulici, skupinu či školu. A kdo přijímá Ježíše, učí se mít rád jako Ježíš. On se nás ptá, zda chceme plnost života. A já se vás v Jeho jménu ptám: Chceš plný život? Chceš? Chcete plný život? (odpovídají „ano“). Začni od teďka tím, že se necháš dojmout! Štěstí totiž klíčí a ústí v milosrdenství. Jeho odpovědí, Jeho pozváním, Jeho výzvou a dobrodružstvím je milosrdenství, které má vždycky mladou tvář jako Marie z Betánie, sedící u Ježíšových nohou, jako učednice, která Mu ráda naslouchá, protože ví, že v Něm je pokoj. Jako tvář Marie z Nazareta, která svým přitakáním byla stržena dobrodružstvím milosrdenství, budou ji blahoslavit všechna pokolení a všichni ji nazýváme Matkou Milosrdenství. Všichni společně ji vzývejme: Maria Matko Milosrdenství. Všichni (odpovídají): Maria Matko Milosrdenství. Nyní tedy všichni společně prosme Pána – každý ať ve svém srdci mlčky opakuje: Pane, uchvať nás dobrodružstvím svého milosrdenství! Uchvať nás dobrodružstvím stavění mostů a boření zdí (ohrad a drátěných plotů); uchvať nás dobrodružstvím péče o chudého, který je sám a opuštěn a nenachází již smysl svého života. Přiměj nás doprovázet ty, kteří tě neznají, a říkat jim pozvolna a s plným respektem tvoje jméno a důvod, proč věřím. Pobídni nás jako Marii z Betánie, abychom naslouchali těm, kterým nerozumíme a kteří přicházejí z jiných kultur, národů a těch, kterých se obáváme, protože si myslíme, že nám mohou ublížit. Učiň ať obrátíme svůj pohled jako Marie z Nazaretu s Alžbětou k našim starým lidem, našim prarodičům, abychom se od nich učili moudrosti. Mluvíte se svými babičkami a dědečky? Vyhledávejte svoje prarodiče. Mají životní zkušenosti a řeknou vám věci, které pohnou vaším srdcem. Tady jsme, Pane! Pošli nás dělit se o Tvoji milosrdnou Lásku. Chceme Tě v tento Světový den mládeže přijmout, chceme potvrdit, že život je plný, je-li prožíván z hlediska milosrdenství, které je tím nejlepším a nejsladším údělem, jenž nám nebude nikdy odňat. Amen.
Na programu papežské cesty do Krakova na Světové dny mládeže figurují pouze dvě jiná města, Čenstochová s jasnohorským mariánským poutním místem, které navštívil včera, a Osvětim, tragicky proslulá kvůli koncentračnímu táboru Auschwitz-Birkenau. Právě této „Golgotě našich časů“, jak toto místo nazval Jan Pavel II., věnoval papež František celé páteční dopoledne. Jak připomněl vatikánský mluvčí P. Lombardi SJ pátek je i v rámci papežské cesty dnem, který od tajemství zla a lidského utrpení vede ke Kristovu kříži. Je to den chudý na slova, avšak velice silně promlouvající v symbolech, dodal k ranní návštěvě v Auschwitz: „Papež se setkává s utrpením způsobeným nenávistí, vražedným a nejukrutnějším šílenstvím v dějinách lidstva. Je to čas meditace nad tajemstvím zla, kterou papež chtěl prožít v tichosti a pláči.“ Petrův nástupce sloužil mši svatou v soukromí kaple arcibiskupského paláce v Krakově. Koncelebrovali s ním kardinál Stanislaw Dziwisz a apoštolský nuncius, arcibiskup Celestino Migliore. Hned poté se helikoptérou polské armády vydal do Osvětimi, kde nacisti vybudovali největší vyhlazovací tábor všech dob AuschwitzBirkenau. Údaje o počtu lidí, kteří v něm byly v letech 1940 -1945 zavražděni, se různí, jistě jich však bylo nejméně půl druhého milionu. Zatímco zpočátku sloužil především k likvidaci polské elity a politických vězňů a příslušníci SS v něm vyvraždili nejméně 150 tisíc Poláků, od roku 1942 byl nástrojem masového vyhlazování Židů. V jeho plynových komorách zahynulo na milion evropských židů, ale také 23 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a desetitisíce lidí dalších národností. Mezi mučedníky z Auschwitz patří polský minorita sv. Maxmilián Maria Kolbe a karmelitka židovského původu sv. Terezie Benedikta
od Kříže, občanským jménem Edith Stein, prohlášená v roce 1999 za spolupatronku Evropy. Papeže Františka přivítal před vstupem do bývalého koncentračního tábora ředitel muzea a památníku. Pak Svatý otec prošel mlčky a sám branou. Elektrický vůz jej pak převezl na dvůr před 11. blok, na popravčí místo, kde nacisté kulkou do hlavy zavraždili tisíce lidí. Ke krátké tiché modlitbě se zastavil na Appelplatzu, shromaždišti koncentračního tábora, kde sv. Maxmilián Kolbe nabídl svůj život za jednoho ze spoluvězňů. Před 11. blokem na papeže čekala polská premiérka Beata Szydło a František tu pozdravil také desítku bývalých vězňů tábora a rozsvítil lucernu, kterou táboru věnoval. Sklep 11. bloku je místem, kde nacisté nechávali lidi vyhladovět až k smrti. Právě tam, v cele č. 18 zemřel 14. srpna před 75 lety o. Kolbe. V přízemí bloku očekávali Svatého otce generální představený a provinciál minoritů. V cele smrti sv. Maxmiliána chtěl však František zůstat o samotě. Další papežovy kroky vedly do druhé části tábora. U tři kilometry vzdálené vesnice Březinka začala v roce 1941 výstavba dalšího tábora označovaného jako Auschwitz II. nebo Birkenau, kde nacisté vybudovali většinu zařízení k realizaci hrůzného plánu na vyhlazení židů a odpůrců Třetí říše: 4 krematoria s plynovými komorami, 2 provizorní plynové komory ve staveních rolníků a 300 baráků pro pracující vězně odsouzené k pomalé smrti. Papež František prošel podél památníku připomínajícího oběti tábora na místě mezi ruinami dvou největších plynových komor a krematorií. Nápisy na stélách ve 23 jazycích užívaných vězni tábora vybízejí, aby toto místo, kde nacisté zavraždili 1,5 milionů převážně židovských mužů, žen a dětí, zůstalo navěky křikem zoufalství a mementem pro lidstvo. Petrův nástupce postavil na pomník rozsvícenou lucernu a setrval v modlitbě. Polský vrchní rabín Michael Schudrich po chvíli
ticha zazpíval 130. žalm: „Z hlubin volám k tobě, Hospodine“. V polštině pak přednesl žalm farář Stanislaw Ruszała ze vsi Markowa nedaleko Rzeszova. Odtud totiž pocházela rodina Ulmů vyvražděná 24. března 1944 za ukrývání židů. Německá policie tehdy zavraždila tři židovské rodiny i manžele Józefa a Viktorii, která byla v posledním měsíci těhotenství a jejich šest dětí. Rodině Ulmů přiznal Yad Vashem posmrtně titul „Spravedlivý mezi národy“ a v roce 2003 byl zahájen beatifikační proces celé rodiny. František je třetím papežem, který koncentrační tábor v Osvětimi navštívil. Každý z nich vybral jinou formu návštěvy. Jan Pavel II. tam sloužil eucharistii 7. června 1979 a v homilii mluvil o tom jak snadno mohou být lidská práva pošlapána a zničena právě člověkem: „Přicházím tedy a poklekám na této Golgotě naší doby, u těchto většinou bezejmenných mohyl jakou je i gigantický hrob neznámého vojína.“ Benedikt XVI. tady 28. května 2006 rozjímal nad zločinem spáchaným příslušníky jeho národa a poukázal na to, že úsilí vyhladit Abrahámovy potomky byl de facto pokus zabít Boha a Jeho smlouvu s lidstvem, kterou židovský národ navěky ztělesňuje. „Vzít si slovo na tomto místě hrůzy, koncentrace zločinů proti Bohu a proti člověku, které nemají v dějinách obdoby, je téměř nemožné, a je to zvláště obtížné a zdrcující pro křesťana, pro papeže, který pochází z Německa. Na místě, jako je tohle, chybějí slova, nakonec může zůstat jen strnulé mlčení. Mlčení, které je vnitřním křikem k Bohu: Pane, proč jsi mlčel? Jak jsi mohl toto všechno připustit? A v tomto postoji mlčení se ve svém nitru hluboce skláníme před nesčetným zástupem těch, kteří zde trpěli a byli posláni na smrt; toto mlčení se však stává hlasitě pronášenou prosbou o odpuštění a smíření, voláním k živému Bohu, aby už nikdy nedovolil něco podobného.“ Papež František se rozhodl nepronést tady žádnou promluvu, což s velkým uspokojením přijali židovské obce v Polsku, Německu a Itálii. V papežově doprovodu byl také o. Andrzej Majewski SJ, programový ředitel Vatikánského rozhlasu: „Svatý otec František chtěl, aby jeho návštěva promlouvala skrze ticho. Návštěva v nacistickém vyhlazovacím
táboře probíhala v téměř absolutním mlčení. František tu ještě nikdy nebyl. Ticho však, aby mohlo promluvit, potřebuje více času než slova. A papež František věnoval dopoledne velmi mnoho času modlitbě, v tichosti prošel branou tábora s proslulým nápisem „Arbeit macht frei“, modlil se v cele smrti sv. Maxmiliana a pomalu projížděl dlouhý úsek od nádražní rampy v Birkenau, procházel a zastavoval se při každé z tabulí připomínajících představitele různých národů vyhlazovaných v továrně na smrt v Birkenau. Nespěchal ani při pozdravech s dvanácti přeživšími z Auschwitz a představiteli Spravedlivých mezi národy. V závěru návštěvy papež napsal do zlaté knihy památníku: »Pane, měj slitování nad svým lidem. Pane, odpusť tak mnoho ukrutnosti.«“ Odpoledne se z krakovského arcibiskupství Petrův nástupce vydal v otevřeném papamobilu do devět kilometrů vzdálené čtvrti Prokocim, pozdravován nepřetržitým zástupem mladých, kteří stáli podél silnice. Cílem byla univerzitní pediatrická nemocnice, která je největší zdravotnickou institucí svého druhu na jihu Polska. Duchovní službu zde konají kněží z kongregace Ježíšova Srdce, kteří se podle svého zakladatele o. Leona Dehona nazývají také dehoniáni. Ve vstupní hale nemocnice přivítala papeže Františka předsedkyně polské vlády Beata Szydło. Spolu s ní bylo přítomno 50 malých pacientů, jejich rodiče, lékaři a ošetřovatelé. Papež v krátké promluvě k nim pak mimo jiné řekl: Přál bych si, abychom jako křesťané uměli být nablízku nemocným na způsob Ježíšův, tedy tiše, s pohlazením a v modlitbě. Naše společnost je bohužel znečištěna skartační kulturou, která je opakem kultury přívětivosti. Obětmi skartační kultury jsou právě ti nejslabší a nejkřehčí, a to je krutost. Je však hezké vidět, že v této nemocnici jsou ti nejmenší a potřební přijati a
opatrováni. Díky za toto gesto lásky, které nám nabízíte. Je znamením opravdové, lidské i křesťanské civilizace, jsou-li do středu sociální pozornosti a politiky stavěni ti, kdo jsou nejvíce znevýhodněni.“ Papež pak poukázal na problém osamocenosti rodin, které se starají o svoje nemocné, a povzbudil všechny, kdo z tohoto skutku tělesného milosrdenství učinili svoje osobní poslání: lékaře, ošetřovatele, všechny zdravotnické pracovníky, jakož i nemocniční kaplany a dobrovolníky. „Pán vám pomáhej vykonávat dobře vaši práci v tomto i každém jiné nemocnici na celém světě,“ řekl Svatý otec v závěru své promluvy. Většinu času své asi hodinové návštěvy pak věnoval osobním setkáním s nemocnými dětmi a rodiči. Na závěr se odebral do tamější nemocniční kaple, kde je po celý rok stálý výstav Nejsvětější svátosti, a setrval zde v mlčky v adoraci. „Láska je vždy konstruktivní – nikdy neničí, a to ani nepřátele,“ řekl papež František ve videoposelství, kterým se obrátil na mladé Kubánce. Téměř půldruhého tisíce kubánských katolíků se v Havaně účastní paralelního Světového dne mládeže, který má obdobný program jako krakovské setkání. „Nechceme se vzdát titulu „světový“, napsali mladí lidé papežovi Františkovi, „protože jsme ve spojení s Petrovým nástupcem a mládeží v Krakově. Hospodářské problémy nám bohužel v brání v cestě do Polska, ale nemohou nám zabránit v prožití stejné duchovní zkušenosti.“ Papež mladé Kubánce vyzval, aby „stavěli mosty“ a podporovali kulturu setkávání, vzájemné úcty, pochopení a odpuštění. „Buďte nositeli naděje – oné naděje, která může spojit i rozdílně smýšlející lidi, protože není nutné, aby všichni mysleli stejně. Důležité je budovat sociální přátelství a mosty a vzájemně spolupracovat“, vybídl Svatý otec účastníky havanského setkání mladých. V šest hodin večer přijel papež František na hlavní dějiště Světových dní mládeže, na krakovské pláně (Błonia), aby se spolu s mladými účastnil Křížové cesty. Program zahrnující různá představení, filmy, svědectví, modlitby a zpěvy začal už o tři hodiny dříve. Samotná pobožnost Křížové cesta byla pojata jako Cesta milosrdenství. K tradičním zastavením bylo přičleněno čtrnáct skutků tělesného a duchovního milosrdenství. Kříž si přitom předávali členové různých církevních hnutí, sdružení a komunit věnujících se rozmanitým aspektům
charitativní činnosti, například Společnost pro pomoc bezdomovcům, akce „Okno života“ pro svobodné matky a jejich děti, komunita Archa pro mentálně postižené, sdružení „Bárka“ pro resocializaci propuštěných vězňů a další. Papež František ve své promluvě na závěr pobožnosti odpovídal na palčivou otázku: „Kde je Bůh?“, kterou si člověk klade tváří v tvář utrpení. V návaznosti na Ježíšova slova z 25. kapitoly Matoušova evangelia: Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst..., Svatý otec řekl:
Lidstvo dnes potřebuje muže a ženy a zejména mladé jako jste vy „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě a ujali jste mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.“ (Mt 25,35-36). Tato Ježíšova slova jsou odpovědí na otázku, která v našich myslích a srdcích zní nezřídka: „Kde je Bůh?“. Kde je Bůh, je-li ve světě zlo, existujíli hladoví, žíznící, bezdomovci, uprchlíci a utečenci? Kde je Bůh, když nevinní lidé umírají násilím, terorismem a válkami? Kde je Bůh, když nelítostné choroby lámou životní a citové vazby? Nebo když jsou děti zneužívány a ponižovány a trpí vážnými patologiemi? Kde je Bůh ve vztahu k těm, kdo strádají na duši a trápí je pochybnosti? Existují otázky, na které lidské odpovědi neexistují. Můžeme jenom hledět na Ježíše a ptát se Jej. A Ježíšova odpověď zní: „Bůh je v nich“. Ježíš je v nich, trpí v nich a je s každým hluboce sjednocen. Je s nimi sjednocen natolik, že tvoří takřka „jedno tělo“. Ježíš sám se rozhodl sjednotit se s těmito našimi bratry a sestrami zkoušenými bolestí a úzkostmi a vydal se bolestnou cestou na Kalvárii. Zemřel na kříži, odevzdává se do rukou Otce a s oddanou láskou nese na sobě a v sobě morální a duchovní rány celého lidstva. Objetím dřeva kříže Ježíš objímá nahotu a hlad, žízeň a samotu, bolest a smrt mužů a žen všech dob. Tento večer Ježíš a my spolu s ním objímáme s obzvláštní láskou naše syrské bratry prchající před válkou. Srdečně je zdravíme a s bratrskými sympatiemi přijímáme. Rozjímáním Křížové cesty jsme objevovali smysluplnost připodobnění se Jemu za pomoci čtrnácti skutků milosrdenství. Ony nám pomáhají otevřít se Božímu milosrdenství, prosit o milost chápat, že bez milosrdenství člověk nemůže nic, bez milosrdenství já, ty a my všichni nemůžeme dělat nic. Podívejme se nejprve na sedm skutků tělesného
milosrdenství: dát najíst hladovému, dát napít žíznivému, obléci neoděného, poskytnout přístřeší pocestnému, navštěvovat nemocné a vězněné, pohřbívat mrtvé. Zadarmo jsme dostali, zadarmo dávejme. Jsme povoláni sloužit ukřižovanému Ježíši v každém člověku, který je odsunut na okraj, dotknout se Jeho požehnaného těla v tom, kdo je odepsaný, má hlad, žízeň, je neoděn, vězněn, nemocen, nezaměstnán, pronásledován, je uprchlíkem a migrantem. Tam nacházíme našeho Boha, tam se dotýkáme Pána. Řekl nám to sám Ježíš, když vysvětloval, podle jakého „protokolu“ budeme souzeni, a že cokoli činíme tomu nejmenšímu z našich bratří, činíme Jemu (srov. Mt 25,31-46). Po skutcích tělesného milosrdenství následují skutky duchovního milosrdenství: radit váhajícím, učit nevědomé, napomínat hříšníky, potěšovat zarmoucené, odpouštět urážky, trpělivě snášet protivné lidi, modlit se k Bohu za živé i zemřelé. Postoj k marginalizovanému, který je zraněn na těle, a postoj k hříšníkovi, který je raněn na duši, vyjevuje věrohodnost nás křesťanů. Lidstvo dnes potřebuje muže a ženy a zejména mladé jako jste vy, kteří nechtějí žít svůj život polovičatě, nýbrž mladé lidi, kteří jsou připraveni vydat svůj život v nezištné službě nejchudším a nejslabším bratřím, v následování Krista, který sám sebe daroval pro naši spásu. Na zlo, utrpení a hřích může Ježíšův učedník odpovědět jedině sebedarováním, včetně darování vlastního života podle Kristova vzoru – takový je postoj služby. Pokud někdo, kdo se nazývá křesťanem, nežije, aby sloužil, pak neslouží životu. A svým životem zapírá Ježíše Krista. Tento večer, drazí mladí, vás Pán zve, abyste se stali protagonisty ve službě; chce z vás učinit konkrétní odpověď na potřeby a utrpení lidstva; chce, abyste byli znamením Jeho milosrdné lásky pro naši dobu! Ke splnění tohoto poslání vám ukazuje cestu osobního závazku a sebeobětování – je to cesta kříže. Cesta kříže je cestou štěstí z následování Krista až na dno v často dramatických okolnostech každodenního života; je to cesta, která se neobává neúspěchů, marginalizace či samoty, protože dává lidskému srdci Ježíšovu plnost. Cesta kříže je cestou života a Božího stylu, kterým Ježíš umožňuje kráčet po stezkách občas rozdělené, nespravedlivé a zkažené společnosti. Cesta kříže není nějaký sadomasochistický zvyk. Cesta kříže je jediná, která vítězí nad hříchem, zlem a smrtí, poněvadž ústí do zářivé radosti Kristova vzkříšení a otevírá obzory nového a plného života. Je to cesta naděje a budoucnosti. Kdo se jí ubírá velkodušně a s vírou, dává lidstvu naději a budoucnost. A já bych rád, abyste byli rozsévači naděje. Drazí mladí, onoho Velkého pátku se mnozí učedníci vrátili domů zarmouceni, jiní raději odešli na venkov, aby zapomněli na kříž. Zeptám se vás na něco a je na každém z vás, abyste si na tu otázku odpověděli v tichu svého vlastního srdce: Jak se chcete dnes večer vrátit do svých domovů a míst svého pobytu? Jak se chcete vrátit dnes večer, abyste se setkali se sebou? Svět na nás hledí a je na každém z vás, abyste se s touto otázkou vyrovnali. /DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ/
Útěcha pro jednu matku
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 10. srpna 2016)
Ježíš šel do města – jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, právě vynášeli mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“ Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí. (Lk 7,11-17) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Úryvek z Lukášova evangelia, který jsme vyslechli, nám předkládá skutečně velkolepý Ježíšův zázrak – vzkříšení mládence. Přesto však jádrem vyprávění není tento zázrak, nýbrž Ježíšova něha vůči matce onoho mladíka. Milosrdenství zde na sebe bere podobu hlubokého soucitu se ženou, která ztratila manžela a nyní vyprovází na hřbitov svého jediného syna. Veliká matčina bolest Ježíše dojímá a podněcuje ho k zázraku vzkříšení. V úvodu k této epizodě se evangelista zastavuje u mnoha podrobností. U městské brány v Naimu se potkávají dvě početné skupiny, které přicházejí z různých směrů a nemají nic společného. Ježíše následují apoštolové a velký zástup, který se chystá ke vstupu do města, zatímco z něj vychází smuteční průvod, ve kterém mnoho lidí doprovází zemřelého a jeho ovdovělou matku. V městské bráně se obě skupiny pouze míjejí a každá pokračuje svou vlastní cestou, avšak právě tehdy svatý Lukáš zaznamenává Ježíšovy pocity: „Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili.“ (v.13-14). Ježíšovy skutky vede hluboký soucit – právě On zastavuje průvod, když se dotýká már, a pohnut hlubokým milosrdenstvím vůči matce se rozhoduje, že bude čelit smrti, takříkajíc z očí do očí. Na kříži se pak smrti postaví tváří v tvář definitivně. Bylo by dobré, kdyby si poutníci během tohoto Svatého roku a při průchodu Svatou branou – Branou milosrdenství – vzpomněli na tento evangelní příběh, který se odehrál u naimské brány. Když Ježíš uviděl onu plačící matku, vešla mu do srdce! Každý člověk
přicházející ke Svaté bráně s sebou nese svůj život s jeho radostí a utrpením, plány a pády, pochybnostmi a obavami, aby je předložil Pánovu milosrdenství. Jsme si jisti, že Pán ve Svaté bráně přistupuje ke každému z nás, aby se s námi setkal, přinesl a poskytl nám své mocné slovo útěchy: „Neplač!“ (v.13). Je to brána, v níž se potkávají bolest lidstva a Boží soucit. Když překračujeme její práh, konáme pouť milosrdenstvím Boha, který – stejně jako mrtvému chlapci – všem opakuje: „Pravím ti, vstaň!“ (v.14). Každému z nás říká: „Vstaň!“ Bůh si přeje, abychom stáli na nohou. Stvořil nás, abychom žili vstoje – z toho důvodu vede Ježíšův soucit k onomu uzdravujícímu gestu…A klíčovým slovem tu je: „Vstaň! Postav se na nohy, jak tě stvořil Bůh!“ Na nohou…“Ale, Otče, my zase tolikrát upadneme…“ – „Jen dál, vstaň!“. Tak zní Ježíšovo slovo, a to stále. Když procházíme Svatou branou, snažme se, abychom v srdci zaslechli ono: „Vstaň!“ Mocné Ježíšovo slovo působí, že můžeme opětovně povstat, a také v nás uskutečňuje přechod ze smrti do života. Jeho slovo v nás vyvolává nový život, dává naději, posiluje znavená srdce, otevírá nás pohledu na svět a život, který přesahuje utrpení a smrt. Na Svaté bráně je pro každého vyryt nevyčerpatelný poklad Božího milosrdenství! Když mrtvého zasáhlo Ježíšovo slovo, „posadil se a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce“ (v.15). To je velmi krásná věta, která vypovídá o Ježíšově něze: „Vrátil ho jeho matce“. Matka se shledává se synem. Přijímá jej z Ježíšových rukou a stává se podruhé matkou, avšak syn, který jí nyní byl navrácen, tentokrát nepřijal život od ní. Matka a syn tak získávají náležitou identitu díky moci Ježíšova slova a jeho láskyplnému gestu. Takto – a zvláště ve Svatém roce – matka církev přijímá své syny a rozpoznává v nich život, darovaný Boží milostí. Skrze tuto milost – milost křtu – se církev stává matkou a každý z nás jejím synem. Když lidé spatřili, že mladík ožil a byl vrácen matce, „zmocnila se jich bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“. To, co Ježíš vykonal, tedy není jenom spásný čin určený vdově a jejímu synovi, či laskavé gesto omezené pouze na ono městečko. V Ježíšově milosrdné pomoci Bůh vychází vstříc svému lidu, v Ježíši se lidstvu zjevuje a nadále bude zjevovat veškeré Boží milosrdenství. Přál jsem si, aby tento Svatý rok prožívaly všechny místní církve – tedy všechny církve světa, a nikoli pouze v Římě. Když jej slavíme, je to jakoby se církev rozptýlená po světě spojovala a jednohlasným zpěvem chválila Pána. Církev také dnes uznává, že ji Bůh navštívil. Když se proto ubíráme k Bráně milosrdenství, každý z nás ví, že přistupuje k bráně milosrdného Ježíšova srdce – právě On je pravou branou, která vede ke spáse a navrací nás do nového života. Milosrdenství – jak v Ježíšovi, tak v nás – je poutí, která vychází ze srdce, aby dospěla k rukám…Co to znamená? Ježíš na tebe hledí, léčí tě svým milosrdenstvím, říká ti: „Vstaň!“ a obnovuje tvé srdce. Jak je to s onou poutí od srdce k rukám, co máme dělat? S novým srdcem, které Ježíš uzdravil, máme rukama konat skutky milosrdenství, snažit se pomáhat, léčit mnoho potřebných. Milosrdenství je poutí, která vychází ze srdce a dochází k rukám, tedy ke skutkům milosrdenství.
Marocký král Mohamed VI. v nedělním televizním vystoupení u příležitosti státního svátku rozhodně odsoudil terorismus a vyzval muslimy, křesťany a židy, aby se společně postavili proti nenávisti. „Vůči tmářství šířícímu se ve jménu náboženství – řekl Mohamed VI. – musejí všichni - muslimové, křesťané a židé - vytvořit společnou frontu čelící fanatismu, nenávisti a izolacionismu ve všech jejich formách.“ Marocký král se obrátil výslovně také k pěti milionům Maročanům žijícím v zahraničí a žádal je, aby byli „trpělivými a mírumilovnými spoluobčany ostatních obyvatel.“ Vyzval je také, aby „si uchovali nasazení za své náboženské hodnoty a starobylé tradice, protože to je ta nejlepší odpověď džihádismu.“ „Rozhodně odsuzujeme zabíjení nevinných lidí,“ řekl dále marocký král Mohamed VI. v souvislosti s případem francouzského kněze o. Hamela a označil „vraždu kněze v kostele“ za „neodpustitelné šílenství“. „Kdo podněcují k násilí a agresi pod záminkou Koránu a Sunny šíří lži a nejsou muslimové“ – zdůraznil a dodal: „Teroristé, kteří jednají ve jménu islámu, jsou zbloudilci odsouzení navždy do pekla.“ Marocký král dále podotkl, že teroristé „zneužívá některé mladé muslimy zejména v Evropě, přičemž využívá jejich neznalosti arabského jazyka i pravého islámu a zahrnuje je falešnými a scestnými poučkami a sliby.“ Král Mohamed VI. neopomněl zmínit také „odpovědnost mnoha islámských skupin a institucí, které pod záminkou, že hlásají pravý islám, šíří extrémistickou ideologii“. Televizní prohlášení marockého krále Mohameda VI., jakkoli je zásadní, se stejně jako mnohé jiné deklarace islámských představitelů, nestali předmětem zájmu západních médií. Přinesl jej vatikánský týdeník L´Osservatore Romano a menší internetové portály sledující náboženské dění ve světě. Ke kompetentním hlasům muslimského odporu proti terorismu se řadí také list, který zaslal 20. srpna t.r. vrchní ajatolláh Makarem Šírází z íránského města Qom (Kum) papeži Františkovi. Tento šíitský duchovní děkuje papeži za slova, která použil v souvislosti s terorismem během tiskové konference při návratu z Polska. Jak známo papež tehdy odmítl ztotožnit násilí a muslimské náboženství. „Vaše moudré a logické úvahy o islámu, které nespojují toto náboženství s nelidskými činy a vraždami páchanými bezbožnými sektami (takfir) jako je Daesh (IS) jsou vskutku obdivuhodné,“ píše íránský duchovní. V listě se uvádí, že je důležité, aby náboženští představitelé z celého světa zaujímali „jasné a důrazné“ postoje proti každému násilí a barbarství, zejména děje-li se tak ve jménu náboženství. Šíitský duchovní připomíná své dřívější odsouzení vraždy francouzského kněze o. Hamela, kterou označil za „bezbožný teroristický zločin“ s užitím slova takfír, což je v islámské terminologii nejostřejší odsudek bezbožnosti. Šírází poznamenává, že bezbožné sekty (takfir) jakými je daesh, představují „nejhorší krizi moderní doby“, nepatří k islámu „a jejich cesta vede do pekla.“ Šíitský duchovní také konstatuje, že teroristické skupiny takfírů dosud nebyly potřeny, poněvadž jsou podporovány a financovány „zkaženými mocnostmi, které živí a financují tyto teroristické skupiny, aby dosáhly vlastních materialistických cílů.“
Milosrdenství, nástroj společenství
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 17. srpna 2016)
Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu." Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl: "Přineste mi je sem." A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. (Mt 14,13-21) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes se chceme zamyslet nad zázrakem rozmnožení chlebů. V úvodu jeho popisu podaného Matoušem (srov. 14,13-21) se Ježíš dozvěděl zprávu o smrti Jana Křtitele a vydal se lodí přes jezero hledat „opuštěné místo, aby byl sám“ (v.13). Lidé to však pochopili a předešli ho, takže „když vystoupil, uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné“ (v.14). Takový byl Ježíš: plný soucitu a starostí o druhé. Překvapuje odhodlanost těchto lidí, kteří se obávají, že budou opuštěni a zůstanou sami. Zemřelý Jan Křtitel, charismatický prorok Ježíšovi důvěřoval a sám o něm řekl: „Ten, který má přijít po mně, je mocnější než já“ (Mt 3,11). Zástup jej tak sleduje všude, naslouchá mu a přináší mu svoje nemocné. A když to Ježíš uviděl, bylo mu jich líto. Ježíš není chladný, nemá chladné srdce, je schopen soucitu. Na jedné straně pociťuje k tomuto zástupu lidí vazbu a nechce, aby odcházeli; a na druhé potřebuje být sám, v modlitbě, s Otcem. Často stráví noc na modlitbě se svým Otcem. Také onoho dne se tedy Mistr lidem věnoval. Jeho soucit není vágním pocitem, nýbrž výrazem veškeré moci Jeho vůle být nám nablízku a spasit nás. Ježíš nás má velice rád a chce nám být blízko. K večeru si Ježíš dělá starost s tím, jak dát všem těm vyhladovělým a unaveným lidem najíst, a postará se o ty, kdo ho následují. A chce do toho zapojit svoje učedníky. Říká jim totiž: „Vy jim dejte jíst“ (v.16). A dokázal jim, že pár chlebů a ryb, které měli, může být v
síle víry a modlitby rozděleno mezi všechny tyto lidi. Ježíš vykoná zázrak, ale je to zázrak víry a modlitby, podnícený soucitem a láskou. Ježíš tedy „lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům“ (v.19). Pán vychází vstříc lidským potřebám, ale chce, aby se každý z nás na Jeho soucitu konkrétně podílel. Zastavme se nyní u gesta Ježíšova požehnání: „Vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dával“ (v.19). Jak je vidět, jsou to stejné znaky, které užil Ježíš při Poslední večeři a které užívá také každý kněz, když slaví posvátnou eucharistii. Křesťanská obec se rodí a neustále obrozuje tímto eucharistickým společenstvím. Život ve společenství s Kristem je proto něco zcela jiného než pasivita a stranění se všedního života. Naopak, stále více nás zapojuje do vztahů k mužům a ženám naší doby, aby se jim dostalo konkrétního projevu Kristova milosrdenství a Jeho pozornosti. Eucharistie, kterou slavíme, nás živí Kristem a postupně nás také přetváří v Kristovo tělo a duchovní pokrm pro bratry. Ježíš chce dosáhnout všech, aby všem přinesl Boží lásku. Proto z každého věřícího vytváří služebníka milosrdenství. Ježíš spatřil zástup, bylo mu ho líto a rozmnožil chléb. Totéž činí s eucharistií. A my věřící, kteří přijímáme eucharistický chléb, jsme podněcováni Ježíšem k tomu, abychom se stejným soucitem tuto službu poskytovali druhým. Takový je postup. Vyprávění o rozmnožení chlébů a ryb končí konstatací, že všichni byli nasyceni a ještě se sbíraly zbylé kousky (srov. v.20). Když nám Ježíš svým soucitem a svojí láskou dává milost, odpouští nám hříchy, objímá nás, má nás rád, nedělá to polovičatě, nýbrž úplně. Jako k tomu došlo tady: všichni byli nasyceni. Ježíš naplňuje naše srdce a náš život svojí láskou, svým odpuštěním a svým soucitem. Ježíš tedy dovolil svým učedníkům, aby provedli Jeho pokyn. Tak poznávají cestu, kterou je třeba se ubírat: sytit lid a zachovávat jeho jednotu, to znamená sloužit životu a společenství. Prosme tedy Pána, ať svoji církev neustále uschopňuje k této svaté službě, aby každý z nás mohl být ve svojí rodině, v práci a svém okolí nástrojem společenství a byl viditelným znamením milosrdenství Boha, který nechce nikoho ponechat samotného a v nouzi, a nastalo tak společenství a pokoj mezi lidmi i společenství lidí s Bohem, protože toto společenství je životem pro všechny.
“ N EJ MOC N ĚJ ŠÍ ŽEN A SV ĚT A ” BL. MATKA TEREZA Z KALKATY
27. srpna 1910 (+5. 9. 1997) „Původem jsem Albánkou, občanství mám indické. Pokud jde o mou víru, jsem katolickou řeholnicí. Co do povolání, patřím světu. Ale co se mého srdce týká, patřím zcela Srdci Ježíšovu“. Matce Tereze z Kalkaty, ženě křehké postavy, ale víry pevné jako skála, bylo svěřeno poslání Ježíše, žíznícího láskou po lidstvu, zvláště pak po těch nejchudším z chudých. „Bůh nepřestává milovat svět, a poslal mě i tebe, abychom byli jeho láskou a jeho soucitem k chudým“. Byla duší plnou Kristova světla, hořící láskou k Němu a pouze s jedním vroucím přáním: „tišit Jeho žízeň po lásce a k duším“. Tato zářná hlasatelka Boží lásky se narodila 26. srpna 1910 ve Skopje, městě ležícím na křižovatce balkánských dějin. Byla nejmladší z pěti dětí Nikoly a Drane Bojaxhiu. Při křtu dostala jméno Gonxha Agnes. Ve věku pěti a půl roku přistoupila k prvnímu svatému přijímání a v lstopadu 1916 přijala svátost biřmování. Ode dne prvního svatého přijímání pociťovala v srdci lásku k duším. Náhlá smrt otce, když Agnes bylo asi osm, postavila rodinu do finančních těžkostí. Drane vychovávala své děti přísně, ale s láskou. Svou výchovou značně ovlivnila charakter i povolání své dcery. Náboženská formace Gonxhy byla posilována i živou jezuitskou farností Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, v níž aktivně působila. V osmnácti, vedena touhou stát se misionářkou, Gonxhiu v září 1928 opustila rodný dům a odešla do Irska, kde vstoupila do Institutu blahoslavené Panny Marie, známého pod názvem „Loretské sestry“. Tam dostala jméno sestra Mary Teresa, jako svatá Terezie z Lisieux. V prosinci odjela do Indie a 6. ledna 1929 dorazila do Kalkaty. po složení časných slibů, v květnu 1931, byla sestra Tereza poslána do loretské komunity v Entally. Tady vyučovala v dívčí škole St. Mary. Věčné sliby složila 24. května 1937 a stala se, jak sama říká: „Ježíšovou nevěstou navěky“. Počínaje tímto dnem byla nazývána Matkou Terezou. Nadále vyučovala v St. Mary a v roce 1944 se stala ředitelkou školy. Byla ženou hluboké modlitby a vroucí lásky ke spolusestrám i studentkám. V „Loretu“ prožila Matka Tereza velmi šťastných dvacet let svého života. Byla známá svou dobrosrdečností,
štědrostí a odvahou, sklonem k tvrdé práci a přirozenou organizační schopností. Uprostřed spolusester prožívala věrně a s radostí své zasvěcení Ježíši Kristu. Během cesty vlakem z Kalkaty do Darjeeling, kam 10. září 1946 jela na každoroční duchovní cvičení, dostala Matka Tereza „inspiraci“, své „povolání v povolání“. Onoho dne – jak k tomu došlo, o tom nikdy nemluvila – se zmocnila jejího srdce Ježíšova žízeň po lásce a k duším. Od té chvíle se stěžejním posláním jejího života stala vroucí touha tišit Jeho žízeň. Během následujících týdnů a měsíců jí Ježíš prostřednictvím vnitřních zjevení a sdělení odhalil přání svého Srdce, aby se stala „obětí lásky“, která by „dala zazářit jeho lásce v duších“. prosil ji: „Pojď, buď mým světlem“. „Nemohu kráčet osamocen“. Zjevil ji také své utrpení při pohledu na chudé, o které se nikdo nestará, svou bolest nad tím, že jej neznají a svou vroucí touhu po jejich lásce. Ježíš žádal Matku Terezu, aby založila řeholní společenství, Misionářky lásky, oddané službě těm nejchudším z chudých. Uběhly asi dva roky zvažování a ověřování, než Matka Tereza dostal svolení, aby začala s novým posláním. Tak 17. srpna 1948 poprvé oblékla bílé, modře lemované sári a překročila práh milovaného loretského konventu a vstoupila do světa chudých. Po krátkém kurzu u zdravotních misijních sester v Patně se Matka Tereza vrátila do Kalkaty, kde našla dočasné přístřeší u Malých sester chudých. 21. prosince se poprvé vypravila do chudinských čtvrtí, navštívila rodiny, omyla rány několika dětí, ujala se starého muže, který ležel nemocný na cestě a ženy, která umírala hladem a na tuberkulózu. každý den začínala s Ježíšem v eucharistii a vycházela s růžencem v ruce, aby Jej hledala a sloužila Mu v těch, kdo jsou“nechtění, nemilovaní a o které se nikdo nestará“. Po několika měsících se k ní postupně přidávaly její bývalé studentky. 7. října 1950 byla nová Kongregace Misionářek Lásky oficiálně uznána v arcidiecézi Kalkata. Od počátku roku 1960 pak Matka Tereza začala vysílat své sestry i do jiných částí Indie. papežské právo, které bylo Kongregaci uděleno v únoru 1965 papežem Pavlem VI. povzbudilo k otevření dalšího domu ve Venezuele. Poté následovaly další: v Římě, Tanzánii a postupně na všech kontinentech. Počínaje rokem 1980 do roku 1990 otevřela Matka Tereza své misijní domy téměř ve všech komunistických zemích vyjma Sovětského svazu, Albánie a Kuby.
Aby co nejlépe odpověděla na potřeby chudých, a to jak tělesné, tak duchovní, založila Matka Tereza v roce 1963 Misijní bratry Lásky, v roce 1976 pak kontemplativní větev sester a v roce 1979 kontemplativní větev bratří. V roce 1984 pak Otce misionáře Lásky. Její inspirace se však neomezila jen na řeholní povolání. Založila Spolupracovníky Matky Terezy a Spolupracovníky nemocných a trpících. Tato sdružení tvoří lidé různých vyznání a národností, kteří s ní sdílejí ducha modlitby, prostoty, oběti a jejího apoštolátu pokorných skutků lásky. tento duch pak následně vedl k založení Laických Misionářů Lásky. Jako odpověď na žádosti mnohých kněží, Matka Tereza založila v roce 1991 i Hnutí Corpus Christi pro kněze jako „malou cestu ke svatosti“ pro ty, kdo s ní chtějí sdílet její charizma a jejího ducha. V těchto letech velkého rozmachu se o Matku Terezu a její dílo začal zajímat i svět. Dostalo se jí mnoha uznání, počínaje indickou cenou Padmashri v roce 1962 a udělením Nobelovy ceny míru v roce 1979. Tato uznání byla oceněním jejího díla, které od té chvíle začala média sledovat se stále rostoucím zájmem. to vše Matka přijímala „ke slávě Boží a ve jménu chudých“. Celý život i dílo Matky Terezy tvoří jediné svědectví radosti z lásky, vznešenosti a důstojnosti každé lidské bytosti, ceny malých věcí, které konáme věrně a s láskou, a nevýslovné hodnoty přátelství s Bohem. Ale je tu ještě jeden hrdinský aspekt této velké ženy, o němž se svět dovídá až po její smrti. Skrytý očím všech, dokonce i těch, kdo jí byli nejblíže, její vnitřní život byl poznamenán hlubokou, bolestnou a stálou zkušeností pocitu, že je od Boha vzdálena, dokonce, že ji odmítl; a současně rostoucí touhou po Něm. Svou niternou zkoušku nazvala „temnotou“. „Bolestná noc“ její duše, která začala někdy v době počátků jejího apoštolátu mezi chudými a trvala po celý její život, přivedla Matku Terezu k ještě hlubšímu spojení s Bohem. Skrze temnotu měla mysticky podíl na Ježíšově žízni, na jeho bolestné a vroucí touze po lásce, a sdílela vnitřní zoufalství chudých. V posledních letech svého života, i přes rostoucí vážné zdravotní problémy, nepřestávala Matka Tereza vést svou Kongregaci a odpovídat na potřeby chudých a Církve. V roce 1997 existovalo kolem 4.000 sester v 610 misijních domech rozptýlených ve 123 zemích světa. V březnu 1997 Matka Tereza požehnala nově zvolené generální představené Misionářek Lásky a ještě jednou se vypravila na cestu po světě. Naposled se setkala s papežem Janem Pavlem II., navštívila New York a Washington. Na konci července 1997 se vrátila do Kalkaty, kde ještě v posledních týdnech života přijímala návštěvy a udělovala rady spolusestrám. Večer 5. září 1997 ve 20.30h se Matka Tereza „vrátila do Otcova domu“, jak sama o smrti mluvila. její tělo bylo převezeno do kostela St. Thomas, který se nachází hned vedle konventu Loretských sester – právě tam, kam poprvé vstoupila před 69 lety. Statisíce lidí všech společenských a náboženských vrstev, z Indie a celého světa přicházely vzdát hold jejímu svědectví. Indická vláda demonstrovala úctu k ní
i tím, že po celé zemi vyhlásila dny smutku a její pohřeb 13. září provázely nejvyšší státní pocty: rakev s Matkou Terezou byla vezena v nekončícím procesí ulicemi Kalkaty na lafetě kanónu, na níž kdysi leželo tělo Mahatmá Gándího i Jawaharlala Nehru. Její tělo bylo uloženo v hrobce Domu Misionářek Lásky. Hrob Matky Terezy se vzápětí stal místem poutí a modliteb lidí všech náboženství, chudých i bohatých, bez rozdílu. Matka Tereza nám zanechala testament nezlomné víry, nepřemožitelné naděje a mimořádné lásky. její odpověď na Ježíšovu prosbu: „Pojď, buď mým světlem“ ji učinila Misionářkou Lásky, „Matkou chudých“, symbolem soucitu se světem a živým svědkem Boha, co žízní po lásce.
„Sono personalmente grato a questa donna coraggiosa, che ho sempre sentito accanto a me“ Tuto mimořádnou řeholnici naší doby, nazývanou také globetrotter lásky, zapsal papež Jan Pavel II. v týdnu oslav XXV. let svého pontifikátu do seznamu blahoslavených. Přestože zemřela teprve před sedmi lety, 5. září 1997 ve věku 87 let, papež na ni – pro hrdinskost jejích ctností - ukazuje jako na „perlu“ svého pontifikátu. Žila mezi chudými a pro chudé. A byli to právě zástupci nejchudšího domorodého obyvatelstva, kdo při obřadu beatifikace tvořil jakoby korunu papežského oltáře. Vskutku, mezi statisíci lidí, kteří se na náměstí svatého Petra shromáždili ze všech koutů světa, byly dva tisíce chudých „čestných hostů“ beatifikace. Po mši svaté pak tito chudí obědvali v átriu auly Pavla VI. ve Vatikánu, obsluhováni sestrami Matky Terezy. Při slavnostní beatifikaci, které předsedal Svatý Otec, za přítomnosti kardinálů a biskupů, diplomatického sboru, oficiálních delegací států a vlád, královen a knížat, byl tento pohled na tolik chudých výmluvným znamením celého slavení. Proto je dnes chci připomenout.
Náměstí svatého Petra, prostor kolem vatikánské baziliky i celé město Řím, dýchaly v neděli 19. října 2003 „jubilejní“ atmosférou, jakou prožívaly jen o velkých dnech jubilejního roku 2000. Tuto atmosféru vzbuzovalo především více než 300.000 poutníků ze všech koutů světa. Zvlášť početná byla přítomnost věřících z Makedonie, Albánie a Indie – zemí, kde se Matka Tereza narodila a kde zanechala pečeť své lásky. Věříci začali přicházet už v 6.30h. V 10h přišel Svatý Otec. Na začátku obřadu - sestra Nirmala, generální představená Dcer Lásky a otec Jesu Das Mannoopparampil, generální představený Misionářů Lásky, dvou kongregací, založených Matkou Terezou, - položili několik relikvií nové blahoslavené na pravou stranu oltáře. Vedle nich, vložených do relikviáře ve formě srdce, bylo postaveno pět malých svící, symbolizujících pět slov, v nichž je obsažena celá spiritualita Matky Terezy, v její kontemplativní i činné dimenzi. „To jste udělali pro mě“. Tato slova Misionářka lásky vypočítávala na prstech jedné ruky, řka: „Tady je všecko“. Jsou to Ježíšova slova, která nám přináší evangelista Matouš (25,40ss) v souvislosti s řečí o posledním soudu, jenž bude nad celým lidstvem konat „Syn člověka“, čili zmrtvýchvstalý Kristus, a jako skutek prokázaný jemu samotnému odmění každý čin milosrdenství a lásky ve prospěch chudého: hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného a vězněného. V 10.16h byl odhalen obraz nové blahoslavené na průčelí baziliky: zachycuje Matku Terezu oděnou do bílého, modře lemovaného sári a v jejím typickém postoji: ruce sepjaté k modlitbě i pozdravu. V homílii, jak zakrátko uvidíme, Svatý Otec nastínil především hagiografický profil nové blahoslavené a ukázal na ni jako na současný příklad lásky pro celou Církev. její beatifikace se konala právě o Světovém dni misií. Nová blahoslavená – jak jsem se už zmínil – založila dvě misijní kongregace. Ale v čem spočívalo její „misijní působení? První odpověď nám dává sám papež v úvodních slovech své homílie.
„Jsem osobně vděčný této odvážné ženě, kterou jsem vždy cítil po svém boku. Všude se ubírala jako Ikona milosrdného Samaritána, aby sloužila Kristu v těch nejchudších z chudých. Ani konflikty, ani války ji nedokázaly zastavit. Čas od času přicházela, aby mi vyprávěla o svých zkušenostech ve službě evangelijním hodnotám. Vzpomínám si například na její intervence ve prospěch života a proti potratu, i u příležitosti udělení Nobelovy ceny míru (Oslo, 10. prosince 1979). Říkávala: „Dozvíte-li se, že některá žena si nechce ponechat své dítě a chce potratit, snažte se ji přesvědčit, aby mi to děťátko přinesla. Já ho budu milovat, protože v něm vidím znamení Boží lásky“. Tato papežova zmínka se dá vyložit připomínkou slov, které Matka Tereza pronesla během udělování Nobelovy ceny míru, když mluvila před nejvyššími státními představiteli Norska, ministry, poslanci, ambasádory i osobnostmi světa kultury, kteří všichni patřili do země, která nejenže legalizovala potrat, ale krátce předtím ještě usnadnila jeho provádění. Poté, co Matka Tereza vyzvala všechny přítomné, aby se s ní pomodlili modlitbu
připisovanou svatému Františkovi z Assisi: „Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje, ať tam, kde panuje nenávist, přináším lásku“, s evangelijní odvahou pronesla: „Nejmocnějším nástrojem rozbíjení míru je dnes podle mého soudu potrat, protože je skutečnou válkou, skutečnou vraždou ze strany vlastní matky. Mnozí se obávají o osud dětí v Indii, o děti v Africe, kde umírají hladem či podvýživou; ale milióny lidských bytostí umírají úmyslně z vůle matky. To je dnes největší ničitel pokoje. Neboť může-li matka zabít své vlastní dítě, kdo mi zabrání, abych nezabila tebe, a tys nezabil mne?“ Den nato pak jeden kněz v Oslu řekl Matce Tereze, že ta silná a nepopulární slova proti potratu by mohla vzdálit Církvi mnoho žen. Dostalo se mu však stejně důrazné odpovědi: „Otče, Ježíš řekl: ‚Já jsem Pravda‘, a je vaší i mou povinností říkat pravdu; na těch pak, kdo ji poslouchají, záleží zda ji přijmou nebo odmítnou“. Zvláštní „službu“, kterou Matka Tereza prokazovala v oblasti lásky, míru a obrany života, Jan Pavel II. zasadil do rámce světla Ježíšových slov učedníkům a tedy křesťanům všech časů a všech míst:
“Whoever wants to be great among you must be your servant” (Mk 10, 44) „Kdo chce být mezi vámi největší, ať je služebníkem všech“ (Mk 10,44). Se zvláštním pohnutím dnes vzpomínáme na Matku Terezu, velkou služebnici chudých, Církve a celého světa. Její život je svědectvím důstojnosti a privilegia pokorné služby. Nezvolila si jen být tou nejmenší, ale sloužit těm nejmenším. Jako skutečná matka chudých se skláněla k těm, kdo trpěli rozličnými druhy chudoby. Její velikost spočívá v její schopnosti dávat, aniž by počítala náklady, dávat „až to bolí“. Její život byl radikálním prožívání a odvážným hlásáním evangelia. Duši Matky Terezy pronikalo Ježíšovo volání na kříži „Žízním“ (Jan 19,28), vyjadřující hlubinu Boží touhy po člověku, a nacházelo v jejím srdci úrodnou půdu. Tišit Ježíšovu žízeň po lásce a po duších, se stalo jediným životním cílem Matky Terezy i vnitřní silou, která jí dala překonávat sebe samu a ‚spěchat“ z jednoho konce světa na druhý, pracujíc pro spásu a posvěcení těch nejchudších z chudých. ‚Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejnepatrnějších bratří, mně jste učinili‘ (Mt 25,40). Tento úryvek evangelia, tak závažný pro pochopení služby Matky Terezy chudým, byl základem jejího přesvědčení, plného víry, že když se dotýká chřadnoucích těl chudých, dotýká se těla Kristova. Svou službu prokazovala samotnému Kristu, skrytému do neklid budícího odění těch nejchudších z chudých. „Bůh nepřestává milovat svět a posílá mne a tebe, abychom byli jeho láskou a jeho soucitem k chudým, Matka Tereza klade důraz na a tak sytili jeho žízeň po lásce k duším“. nejhlubší význam služby: skutek lásky prokázaný hladovějícím, žíznivým, cizincům, nahým, nemocným, vězňům (Mt 25,34-36) se prokazuje samotnému Ježíši.
Když to poznala, sloužila mu s naprostou oddaností, vyjadřujíc tak něžnost manželské lásky. V naprostém sebedarování Bohu a bližnímu nacházela Matka Tereza své nejvyšší uspokojení a prožívala nejvznešenější kvality svého ženství. Toužila být ‚znamením Boží lásky, Boží přítomnosti, Božího soucitu‘, a tím všem připomínat hodnotu a důstojnost každého Božího dítěte, ‚stvořeného, aby milovalo a bylo milováno‘. Takto Matka Tereza ‚přiváděla duše k Bohu a Boha k duším‘,tišíc Kristovu žízeň, zvláště u těch nejpotřebnějších, jejichž vidění Boha bylo zastíněno utrpením a bolestí“.
„V těch nejtemnějších chvílích se s ještě větší houževnatostí upnula k modlitbě před Nejsvětější svátostí. Tuto tvrdou duchovní svízel snášela tím, že se stále více ztotožňovala s těmi, kterým den co den sloužila, zakoušejíc tíseň a mnohdy pohrdání. Ráda opakovala, že tou největší chudobou je nemít nikoho, kdo se o tebe stará. ‚Pane, dej nám svou milost, v Tebe důvěřujeme!‘ Kolikrát i Matka Tereza ve chvílích vnitřního zoufalství opakovala spolu se žalmistou svému Pánu: ‚V Tebe, v Tebe důvěřuji, můj Bože!‘ Vzdejme chválu této malé ženě, zamilované do Boha, pokorné hlasatelce evangelia a neúnavné dobrodince lidstva. Uctíváme v ní jednu z nejvýznamnějších osobností naší doby. Přijměme její poselství a následujme jejího příkladu...“.
Matka Tereza vyprávěla, co se jí jednoho dne přihodilo, když do domu v Kalkatě přinesli ženu, kterou v zoufalých podmínkách našli na chodníku, s tělem posetým hnisajícími ranami. Matka ji přijala s velkou vlídností, ošetřovala ji a celé hodiny ji čistila. Tento ubohý tvor nepřestal naříkat ani přes pozornost matky chudých. Blahoslavená ji stírala pot a svlažovala její vyprahlé rty. Nakonec žena zvolala: „Sestro, a proč to děláte? Všichni to tak nedělají, kdo tě to naučil? Matka Tereza jí s upřímností své duše odvětila: „Naučil mě to můj Bůh“. Nato ji žena požádala: „Dej mi poznat svého Boha“. V té chvíli ji Matka Tereza objala a dala jí poslední nádhernou odpověď: „Teď už mého Boha znáš. Můj Bůh má jméno Láska“. LEKCE MATKY TEREZY Mluvila o tom se svým duchovním vůdcem, belgickým jezuitou Celestinem Van Exem, který ji ujistil o pravdivosti oné inspirace, a sám o tom promluvil s biskupem, mons. Perierem. Toho přesvědčit však bylo těžší - doporučil, aby nejméně rok počkala. Poté, co prodělal těžkou nemoc, sdělil jí, aby napsala generální představené Loreto Sisters - sestře Gertrudě, a on sám napsal na Kongregaci pro řeholníky do Říma. Mons. Perier chtěl, aby sestra Tereza požádala o sekularizaci. Kongregace i generální představená byly prozíravější a daly jí jeden rok života mimo klášter.
18. srpna 1948 se sestra Tereza vypravila do jednoho krámu a koupila dvě bavlněná sari, bílé s modrým okrajem - oděv, který nosí chudé indické ženy. Následujícího dne odcestovala do Patny, aby nastudovala něco z medicíny v nemocnici, patřící americkým sestrám. V ruce měla jízdenku na vlak a v peněžence čtyři rupie. Setkání s nemocnými nebylo vždy snadné. Matka Tereza však měla mystické chápání chudých. Neřekl snad Ježíš: “Co jste učinili jednomu z těchto mých nejnepatrnějších bratří, mně jste učinili”? V chudých viděla Ježíše, a proto chtěla sdílet jejich život ve všem. Odhalovala různé formy chudoby a mnohokrát jí k tomu napomáhaly i okolnosti. Bolestnější než ekonomická nouze byla samota; svízelnější než samota však byl nezájem, odmítnutí, znevážení. Matka Tereza chtěla žít na této úrovni z lásky k Ježíšovi, aby tak dala příklad jeho konkrétní lásky mezi lidmi. 6. února 1949 se přesunula do třetího poschodí bytu, který jí nabídl jeden státní funkcionář. Přinesla si několik prázdných dřevěných beden, jednu větší bednu, která ji sloužila jako psací stůl, kufr a židli. Po několika dnech ji navštívila bývalá studentka, která chtěla sdílet její způsob života. Stala se její první následovnicí. Přijala i její první křestní jméno: sestra Agnes. Pak přicházely další a v listopadu jich bylo už pět. Od té doby se jejich počet stále zvyšoval. Stravu měly stejnou jako ti nejchudší: rýži a sůl. A to až do té doby, kdy si povšimly, že o tak skrovném jídle nevydrží celý den pracovat. 7. října 1950, o svátku Panny Marie růžencové, založila Matka Tereza svou novou kongregaci Misionářek Lásky, které ke třem tradičním slibům připojují, že budou po celý život sloužit těm nejchudším z nejchudších, aniž by za svou práci přijaly jakoukoli hmotnou odměnu. Prvním krokem Matky Terezy bylo otevření školy, malé školy pro pět žáků v ubohé čtvrti, sousedící se zeleným parkem St. Mary High School, na pozemku v blízkosti železniční trati. Prvního dne přišlo 21 žáků, jedinou tabulí byla země, na níž Matka psala hůlkou písmena. Následujícího dne se počet žáků zdvojnásobil. Matka učila děti základním věcem: hygieně, četbě, katechizmu, návštěvě nemocných. S úsměvem jim pokládala ruku na hlavu, vždyť to bylo poprvé, co vyučovala tak malé děti. V poledne jim dávala také trochu jídla. Zakrátko žáků přibývalo. Dnes na tom místě stojí škola s 5.000 žáky. Také děti přilnuly ke své učitelce. Když v roce 1937 složila své poslední sliby a ze sestry se stala Matkou, přišlo za ní jedno z dětí z barákové čtvrti, vybledlé a smutné: “Ptalo se, jestli bych se k nim vrátila, protože slyšelo, že se stanu Matkou. Rozplakalo se a říkalo: “Ach, nebuďte Matkou!” Přitiskla jsem je k sobě a říkám mu: “Co je? Neboj se. Já se vrátím. Budu vždy tvou Matkou’”. Sestry ještě před vyučováním uklízely a uspořádávaly prostor, a to k velkému údivu žáků, kteří byli zvyklí, že určité práce jsou vyhrazeny nižším kastám. Po zavraždění Indíry Gándhiové, 31. října 1984, poslala Matka Tereza některé ze svých sester, aby pracovaly mezi shíkskými uprchlíky. “Začínáme úklidem záchodů, a to je gesto, které otevírá srdce lidí”. Také v Londýně dokázaly sestry proniknout do chatrče, z níž vycházel nesnesitelný zápach. Žila tam nějaká žena, propuštěná z psychiatrické léčebny. Neotvírala nikomu. Našli tam dvě místnosti pokryté výkaly. Naplnily jimi pět kbelíků, umyly a očistily nábytek a závěsy. Stará žena se pak zeptala jedné ze sester: “Máš mě ještě i teď ráda?” “Mám tě ráda ještě víc”, zněla odpověď. Samotná Matka Tereza vypráví: “Viděla jsem na ulici umírající ženu, nedaleko nemocnice Campbell. Vzala jsem ji a přinesla do nemocnice, ale na příjmu ji odmítli, protože byla chudá. Umřela na ulici. Pochopila jsem,
že musím založit dům pro umírající, místo, kde by ti, kteří odcházejí do nebe, mohli najít klid.” Tak se zrodila Nirmal Hriday, “Dům čistého srdce”. Nemocnice Matky Terezy se sice lišily nedostatkem struktur a drahých nástrojů, kterých mohli užívat pouze bohatí. Spíše se zaměřily na lidskost, a právě lidskost a láska uzdravovaly i ty nejzoufalejší nemocné. A chudí to pochopili. Ti pak, kteří umírali, odcházeli z tohoto světa s úžasným klidem. Jednoho dne našla na ulici Kalkaty starce, pokrytého parazity a špínou. Odnesla jej do domu pro umírající. Během přesunu nezaslechla nářek ani výčitky, ale jenom tiché šeptání: “Žil jsem na ulici jako zvíře. Umírám jako anděl, obklopen láskou a pozorností”. Jindy ji prosil nějaký nemocný, umírající na AIDS, který žil 25 let daleko od Boha, aby ho přenesla do svého domu: chtěl zemřít v její blízkosti. Poté, co se Matka Tereza o jeho prosbě dověděla, přenesla jej do kaple a tam onen člověk “rozmlouval s Ježíšem tak, jak Matka Tereza předtím neslyšela mluvit nikoho: s takovou něžností a láskou’...”. Tři dny nato pokojně zemřel. Jindy zase přišel člověk, který nesl ranec, z něhož visely dvě suchoučké dětské nožičky. Řekl: “Jestli ho nechcete, vyhodím ho na trávník a šakali jím nepohrdnou”. Při těchto slovech se Matce Tereze sevřelo srdce v hrudi. Chudák děťátko! Slaboučké a slepé, naprosto slepé. “S úctou a láskou, jaké jsem jen byla schopna, jsem vzala maličkého do náruče a zahalila zástěrou. Našlo druhou maminku”. A tak se zrodil Nirmala Shishu Bavan, “Útulek opuštěných dětí”, dílo, které měla Matka Tereza nejraději. Zvlášť výrazně se Matka Tereza projevila v době kampaně za sterilizaci a proti zvyku ponechávat svému osudu děti malomocných rodičů. Říkávala: “Dítě je jedinou radostí, kterou chudí lidé v životě mají. Bohatí mají tolik jiných věcí. Jestliže z příbytků chudých nebo malomocných odeberete děti, kdo je rozesměje, kdo jim pomůže se uzdravit?” Dalším problémem byli pro Matku Terezu malomocní. Nemocný malomocenstvím byl totiž izolován od společnosti i rodiny. Také nemocnice je přijímali jen s velkými obtížemi. Matka Tereza vytvořila sérii mobilních ambulancí, které vyjížděly, aby léčily malomocné, aniž by je vytrhávaly z rodinného prostředí. Vytvořila také Shantinagar, “Místo pokoje”, samostatnou vesnici, kde mohli malomocní, společně se svými rodinami, důstojně žít. Následoval Gandhijí’s Prem Nivas, “Dar lásky Gandhího”, postavený za pomoci samotných malomocných. K těmto oblastním chudým se připojovali ještě další příležitostní: chudí z důvodů neštěstí či přírodních katastrof: válka, povodně v Bangladéši. Všude kam Misionářky lásky přicházely, čelily výjimečným stavům nouze. Během války mezi Pákistánem a Bangladéšem v roce 1971 bylo mnoho dívek znásilněno pakistánskými vojáky. Podle mohamedánského zákona musely být vyhnány z rodin. Matka Tereza je přijala a znovu vybudovala jejich důstojnost. Poslední chudobou, k níž zaměřila svůj pohled, byli nemocní AIDS. První domy otevřela v New Yorku na pozvání guvernéra Cuoma, starosty Kocha a kardinála O’Connora. Otevření druhého domu přímo ve Washingtonu navrhl sám prezident R. Reagan. Nazvala je “Dar lásky” a “Dar pokoje”. V předvečer války v Perském zálivu psala prezidentu G. Bushovi a Saddamu Husseinovi a naléhavě je žádala, aby se vyvarovali války, v níž by více než všichni ostatní museli trpět chudí. Odebrala se také do Bagdádu a Libanonu, do oblasti Bejrútu, kterou válka postihla nejvíce.
Všude přicházela s nezaměnitelným stylem, prostou řečí, mnohdy se opakující a gramaticky nepřesnou, ale bohatou na příběhy, hluboce duchovní, a tak podmanivou. Při přebírání Nobelovy ceny v Oslu, začala svou řeč znamením kříže a recitací modlitby, která se jí stala vlastní: “Veď mne od nenávisti k lásce, od války k míru; dej, ať naše srdce, náš svět i náš vesmír naplní pokoj”. Tuto modlitbu s ní pak opakovalo celé shromáždění Bezpečnostní rady OSN. “Kdyby na Měsíci byli chudí”, řekla kdysi, “šli bychom i tam”. LEKCE CHUDÝCH Když Matka objevila, kde chudí spí, co jedí malé děti z její školy, pojala ji úzkost: “strašnější bídu snad ani nelze najít”. I přesto však byla tato chudoba doprovázena lekcí o jejich kompenzačních schopnostech být šťastnými. Není třeba mnoho, abychom prosté duše učinili šťastnými. Po návštěvě jedné ženy, která neměla skoro nic, ale která ji uvítala projevem nenapodobitelného štěstí, zvolala: Ó Bože, jak je na tomto místě snadné rozdávat štěstí”. Řeklo by se, že chudoba oživovala ty nejpřirozenější city, pozvedala rodinná pouta. To však nelze říci o zemích, kde vládne blahobyt. Například v Hong Kongu. V Oslu vyprávěla o domě, do něhož byla pozvána. Žili v něm dva staří lidé. Měli tam veškerý přepych, ale žádný z nich se neusmál. Stále jen upírali svůj pohled ke dveřím. Sestra vysvětluje: “Tak to dělají skoro každý den. Čekají, doufají, že je některé z dětí přijde navštívit. Jsou smutní, protože jsou všemi opuštěni”. V Melbourne pak navštívila starého člověka, na kterého všichni zapomněli. Pokoj byl špinavý. Chtěla mu ho vyčistit, ale stařec neustále opakoval: “Já se tady cítím dobře”. V pokoji měl pěknou lampu, na kterou už po léta sedal prach. Matka se tedy zeptala: “Proč tu pěknou lampu nerozžíháte?” Odpověděl: “A pro koho? Ke mně nikdo nechodí. Nepotřebuji lampu”. “A rozsvítil byste ji, kdyby vás chodily sestry navštěvovat?” “Ano, pokud bych slyšel lidský hlas, jistě bych ji zažehnul”. Několik dní nato jim poslal dopis, kde stálo: “Řekněte mé přítelkyni, že světlo, které v mém životě zapálila, ještě hoří”. Jednoho dne četla o ženě, která umrzla v Londýně pod železničním mostem. Uvědomila si tragickou ironii: “Lidé mi odtud posílají do Indie spousty věcí, a tam v Londýně žije žena tímto způsobem!” Chudí v Indii se však nadále usmívali a i přes všechny obtíže si uchovávali naději. Jsou svobodní, proto je nic nestresuje. Nestarají se o domy, peníze - oni totiž představují to největší bohatství, které tento svět vlastní. Řekli bychom, že nezaujatá láska Misionářek lásky probudila lásku také v srdcích chudých. A to je hlavním důvodem jejich štěstí. Z vyprávění Matky Terezy se učíme příkladům rodinné oddanosti, která dojímá. Jedna maminka, které malomocenství zničilo nohy, spatřila na kůži svého dítěte nepatrnou skvrnu. Polekala se, a s vypětím všech sil se vydala do šest mil vzdálené stanice, aby jej ukázala sestrám. Sestra odebrala vzorek povlaku, ale ukázalo se, že to malomocenství není. Žena byla tak šťastná, že vzala své dítě a tutéž cestu absolvovala bez jediné zastávky. Svou výjimečnou lásku k mamince projevilo i jedno dítě. Matka Tereza jej našla na ulici a přinesla do Shishu Bahvan. Sestry jej umyly, daly mu čisté oblečení, nakrmily ho a postaraly se o něj. On však utekl. Druhý den jej přivedly nazpět, ale znova uprchl. Když byl potřetí přiveden zpátky, Matka Tereza jej přikázala sledovat, kdyby znova uprchl, aby věděly kam jde. Šel za svou maminkou, která žila pod stromem. Na dva kameny pokládal malou nádobu z pálené hlíny a vařil cosi špinavého, co nasbíral. Sestry se ho tázaly: “Proč vždycky z domu utíkáš?” Odvětil:”Můj domov je tady, protože tady je moje máma”.
Běžně tu šlo o přirozený cit. Jindy však to byla nezištná velkorysost, láska jdoucí až k utrpení, jakou byla právě láska Matky Terezy. Když se jednou ulicemi Kalkaty hnal prudký liják, podařilo se jí odložit talíř rýže pro hindskou rodinu, o níž věděla, že nemá co jíst, a ani peníze, aby si jídlo obstarala. Přišla si pro něj manželka, hned odešla, ale zakrátko byla zpátky s polovinou rýže, kterou jí Matka dala. Zeptala se jí: “Co jsi s rýží udělala?” “Rozdělila jsem se s jednou mohamedánskou rodinou. Jsou to naši sousedé.” U příležitosti předání Nobelovy ceny, vyprávěla Matka další příběh. Spočítala, že za Nobelovu cenu bude moci postavit dvacet nových domů. Několik dní předtím však bušil na dveře mateřského domu nějaký chudý malomocný, třesoucí se zimou. Zeptala se ho zdali chce jídlo nebo nějakou přikrývku, aby mu nebylo zima. Odpověděl, že ne. Ukázal však svou misku, kterou měl k žebrání, a bengálsky řekl: “Matko, slyšel jsem, jak lidé říkali, že jste dostala cenu, nevím ani dobře jakou. Ráno jsem se rozhodl že ať dnes vyžebrám jakoukoliv částku, večer vám ji přinesu. Proto jsem tady”. Na misce měl 2 pence. Dar byl nepatrný, ale Matka Tereza si jej uchovávala na svém psacím stole, protože byl projevem velikosti lidského srdce.
Život je šance, chop se jí. Život je krása, obdivuj ji. Život je blaženost, zakoušej ji. Život je sen, uskutečni ho. Život je výzva, čel jí. Život je úkol, zhosti se ho. Život je hra, hrej ji. Život je vzácný, uchovej ho. Život je bohatství, zachovej ho. Život je láska, těš se z ní. Život je tajemství, odhal je. Život je příslib, naplň jej. Život je smutek, překonej ho. Život je hymnus, vyzpívej ho. Život je boj, prožívej ho. Život je radost, vychutnej ji. Život je kříž, obejmi jej. Život je příběh, riskni ho. Život je mír, buduj jej. Život je štěstí, zasluž si ho. Život je život, braň jej.
“COME, BE MY LIGHT”
„POJĎ, BUĎ MÝM SVĚTLEM“ – TĚMITO SLOVY K SOBĚ JEŽÍŠ MIMOŘÁDNÝM ZPŮSOBEM PŘIPOUTAL MATKU TEREZU, KDYŽ JÍ DAL HLUBOKÝ VHLED DO TAJEMSTVÍ SVÉ POSVÁTNÉ A SKRYTÉ PŘÍTOMNOSTI V TĚCH NEJCHUDŠÍCH MEZI CHUDÝMI. „V TVÉ LÁSCE KE MNĚ“, ŘEKL JÍ DÁLE JEŽÍŠ, „SPATŘÍ MĚ, POZNAJÍ MĚ A PO MNĚ ZATOUŽÍ“.
KAŽDÝ KŘESŤAN JE POVOLÁN BÝT SVĚTLEM BOŽÍ LÁSKY V TEMNOTÁCH CHUDOBY A UTRPENÍ DNEŠNÍHO SVĚTA, NEBO, JAK ŘÍKÁVALA MATKA TEREZA, BÝT „NOSITELEM BOŽÍ LÁSKY“.
„PLODEM TICHA JE MODLITBA, PLODEM MODLITBY JE VÍRA, PLODEM VÍRY JE LÁSKA, PLODEM LÁSKY JE SLUŽBA, PLODEM SLUŽBY JE MÍR.“
„DOVOLME DOBRÉMU BOHU, ABY PLÁNOVAL BUDOUCNOST. VŽDYŤ VČEREJŠEK UŽ MINUL A ZÍTŘEK JEŠTĚ NENASTAL. MÁME TEDY POUZE DNEŠEK, ABYCHOM JEJ POZNÁVALI, MILOVALI A JEMU SLOUŽILI.“
„SVATOST NENÍ LUXUSEM PRO NĚKTERÉ. JE PROSTÝM ÚKOLEM PRO TEBE I PRO MNE.“
ZÁŽITKY MATKY TEREZY Jednou večer jsme vyšly a vzaly jsme čtyři lidi z ulice. Jedna z nich byla ve velmi zuboženém stavu. Řekla jsem sestrám: „Postarejte se o tři zbývající. Já si vezmu na starost tu ženu, co je na tom nejhůř. Učinila jsem pro ni vše, co vůbec mohla má láska vykonat. položila jsem ji na postel. Na její tváři se objevil tak nádherná úsměv. Vzala mě za ruku a řekla pouze jediné slovo: „Děkuji“. A zemřela. Při pohledu na ni jsem nemohla než zpytovat své svědomí. Ptala jsem se: „Co bych asi řekla, kdybych ležela na jejím místě?“ Moje odpověď pak byla velmi jednoduchá. Snažila bych se upoutat aspoň trochu pozornosti. Řekla bych: „Mám hlad, umírám, je mi zima, je mi špatně“. nebo něco podobného. Ale ona mi dala mnohem víc. Darovala mi svou lásku překypující vděčností. A zemřela s úsměvem na rtech. Pak to byl muž, kterého jsem vytáhla z kanálu. Byl napolo rozežrán červy. když jsem ho přinesla do našeho domu, řekl jen: „Žil jsem na ulici jako zvíře, ale umírám jako anděl, milován a v péči“. Potom, co jsme jeho tělo zbavili všech červů, všechno co řekl bylo: „Sestřičko, chystám se odejít do Božího domu“ – a skonal. Bylo úchvatné vidět vznešenost toho člověka, který tak mohl promlouvat, aniž by koho obviňoval, aniž by srovnával. jako anděl – to je vznešenost a velikost lidí, kteří jsou duchovně bohatí, i přesto, že po hmotné stránce jsou chudí.
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 1. Aby se sport stal příležitostí k bratrskému setkávání mezi národy a významně přispěl k míru ve světě. 2. Aby křesťané ve svém následování evangelia vydávali svědectví víry, úcty a lásky k bližnímu. 3. Nanebevzatá Matka Boží ať nám vyprosí a upevní v nás jistotu, že víra v Boha a poslušnost vůči jeho vůli jsou největším bohatstvím, radostí, důstojností a krásou člověka.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 28. srpna - 4. září 2016 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 28. srpna
22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 29. srpna
UMUČENÍ SV. JANA KŘTITELE
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00
ÚTERÝ 30. srpna
ÚTERÝ 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 8.00
SV. AUGUSTIN, BISKUP UČITEL CÍRKVE
STŘEDA 31. srpna ČTVRTEK 1. září PÁTEK 2. září
DRYSICE 18.00 ČTVRTEK 22. TÝDNE V MEZID. PUSTIMĚŘ DEN MODLITEB ZA STVOŘENÍ 18.00 PÁTEK 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ PUSTIMĚŘ PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI 18.00 STŘEDA 22. TÝDNE V MEZIDOBÍ
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodinu ZBOŘILOVU, VŠETULOVU a Boží požehnání pro živou rodinu za + Jakuba POLÁCHA, manželku a dvoje rodiče za +Dominika TRÁVNÍČKA, živou a zemřelou rodinu za + Janu a Karla SPIROVY, živou a zemřelou rodinu za +Bohumilu CHARVÁTOVOU, živou a zemřelou rodinu MAHDALOVU a VELECKOU za + Zdeňka POLIŠENSKÉHO za Boží požehnání pro žáky a studenty za + Josefa SMÉKALA a Boží požehnání pro rodinu
PODIVICE - SLAVNOST VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA SV. CYRILA A METODĚJE (1911) SV. ŘEHOŘ VELIKÝ, SOBOTA PODIVICE za živé a +kněze, řeholnice, PAPEŽ A UČITEL CÍRKVE 3. září farníky a dobrodince kostela 8.00
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 4. září
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ KANONIZACE BL. TEREZY Z KALKATY
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Jaroslava MUSILA, dar zdraví a ochranu Boží pro živou rodinu na poděkování Pánu Bohu a Panně Marii za dar zdraví, Boží pomoc a požehnání pro živou rodinu za + dominikánky, kněze, a za nová kněžská a řeholní povolán
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (7. 8. 2016) PUSTIMĚŘ: 4.100,-Kč DRYSICE: 4.200,-Kč PODIVICE: 1.900,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI!
ŘÍMSKOKATOLICKÉ NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ PUSTIMĚŘ - 2016/2017 VÝUKA ZAČÍNÁ V ÚTERÝ, 13. ZÁŘÍ 2016, DLE ROZVRHU: 1. + 2. třída: 11.35 – 12.20 (5. vyučovací hodina) 3., 4. + 5. třída: 12.35 – 13.20 (6. vyučovací hodina) 6. a vyšší třídy: 13.130 – 14.10 (7. vyučovací hodina) Děti 1. třídy dostanou přihlášky od své třídní paní učitelky. Děti, které navštěvovaly náboženství v minulých letech, jsou považovány za přihlášené. Nově příchozí (mimo prvňáčky) se přihlásí přímo v náboženství.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 4. - 11. září 2016 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 4. září
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ KANONIZACE BL. TEREZY Z KALKATY
DRYSICE 9.30
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PODIVICE 11.00
PONDĚLÍ 5. září
SV. TEREZA Z KALKATY, PANNA
PUSTIMĚŘ 18.00
ÚTERÝ 6. září
ÚTERÝ
23. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PODIVICE 8.00
STŘEDA 7. září ČTVRTEK 8. září
SV. MELICHAR GRODECKÝ, KNĚZ A MUČEDNÍK SVÁTEK NAROZENÍ PANNY MARIE
DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00
PÁTEK 9. září
SV. PETR KLAVER, KNĚZ
PUSTIMĚŘ 18.00
SOBOTA 10. září
BL. KAREL SPINOLA, KNĚZ A MUČEDNÍK
PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00
NEDĚLE 11. září
24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ HODY V DRYSICÍCH
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + Jaroslava MUSILA, dar zdraví a ochranu Boží pro živou rodinu na poděkování Pánu Bohu a Panně Marii za dar zdraví, Boží pomoc a požehnání pro živou rodinu za + dominikánky, kněze, a za nová kněžská a řeholní povolán za + Jaroslava SEDLÁKA, rodiče, bratra a Boží požehnání pro rodinu za + Theodora MARÁKA, rodiče ŠVARCOVY a MARÁKOVY za + Konráda SURÉHO, manželku a dva zetě za +rodiče VLACHOVY, zetě, vnuka a Boží požehnání pro rod. za + Josefa LUSKU, dvoje rodiče, dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu za + Štefana MALÍKA, rodiče a duše v očistci za + Jana PŘIKRYLA, živou a + rodinu za + kněze a řeholnice z Drysic, živé a + drysické farníky a dobrodince kostela za +Františka PIVODU, manželku, dceru, Boží požehnání a ochranu Panny Marie pro živou rodinu
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 1. Aby každý člověk přispíval k obecnému dobru a povznesení společnosti, v níž lidská osoba bude středem pozornosti. 2. Aby si křesťané, kteří přijímají svátosti a rozjímají o Písmu svatém, stále více uvědomovali své poslání šířit evangelium. 3. Ať Duch Svatý pomáhá všem rodičům, vychovatelům, učitelům, kněžím a katechetům v jejich evangelizačním poslání a povolání. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena: 20,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
