LITERATURA VÝTVARNÉ UMĚNÍ DEFINICE UMĚLECKÝCH OBORŮ. Miroslav Balaštík. Vladimír Czumalo

12

DEFINICE UMĚLECKÝCH OBORŮ

1.5. LITERATURA Miroslav Balaštík

Nejobecnější definice tohoto pojmu zní, že jde o souhrn textů tj. všech existujících písemně zaznamenaných jazykových projevů. Otázka, co je literatura, má však dvojí až trojí dimenzi. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí literatura umělecká, čili krásná literatura neboli beletrie. Soubor textů umělecké povahy, které vykazují určité společné rysy, jež můžeme shrnout pod pojem literárnost. Tou se zpravidla rozumí fakt, že díla nemají žádný praktický význam a vzbuzují určitý druh pozornosti vyplývající z napětí mezí tím, „co se říká“ a „jak se to říká.“ V tomto smyslu pak literatura představuje umělecký fenomén, který skrze specifické užívání jazyka vede člověka k uvědomění si své historicity a porozumění sobě samému. Kromě této umělecké roviny, kde je literatura charakteristická především svou funkcí estetickou, zastává také řadu dalších funkcí v rámci kultury jako takové. Především se podílí na reflexi a kultivaci soudobé společnosti tím, že otevírá otázky jejích hodnot a smyslu. Zde je možné hovořit o funkcích etických, spirituálních, ideových, vzdělávacích atd. Neexistuje však přesně definovaný soubor znaků, který by umožňoval předem určit, zda jde o dílo literární, či nikoliv. Záleží tedy víceméně na dohodě poučených, a do značné míry institucionalizovaných čtenářů (literární kritici, historici, recenzenti atd.), zda to které dílo označí jako literární. Je-li však záměrem následující analýzy nastínit novodobý vývoj a postavení literatury v soudobé společnosti, popsat funkce, které ve vztahu ke společnosti plní a mechanismy, které ji ovlivňují, je třeba vnímat literaturu v širším smyslu. Vedle literárních textů umělecké povahy, které tvoří přirozené těžiště, se pak oblast rozšíří i na literární produkci a literární recepci. V tomto smyslu můžeme pak literaturu definovat jako specifický způsob komunikace, který vedle samotného díla zahrnuje také jeho původce, distributora a čtenáře. Všechny tyto kategorie jsou propojeny systémem vzájemných vztahů a vazeb, který ve svém celku vytváří oblast literatury. 1. Původce. Do této kategorie je možné zahrnout nejen samotné autory, ale také organizace, které je sdružují a hájí jejich zájmy (např. Obec spisovatelů, Pen klub) či agentury, které je zastupují (např. Dilia). 2. Dílo. Vedle literatury v užším slova smyslu, jak byla popsána výše, je do této kategorie třeba zahrnout rovněž texty, které jsou důležité pro reflexi literatury. Tedy publikace literárněteoretické, literárněkritické a literárněhistorické, dále například slovníky, lexikony a do jisté míry i texty učební. 3. Distributor. Do této kategorie patří především ti, kteří se přímo podílejí na šíření děl, tedy nakladatelé, distributoři, knihkupci a knihovny. Důležitou skupinu však tvoří také organizace či akce, které literaturu propagují, tedy literární festivaly, autorská čtení, a lze do ní počítat rovněž nadace a státní instituce, které podporují šíření (či přímo vznik) literatury prostřednictvím nejrůznějších nadačních podpor či grantových systémů. 4. Recipient. Kategorie zahrnuje nejen jednotlivé čtenáře, ale rovněž tzv. čtenáře institucionální, kteří literaturu reflektují „z profese“ a zpětně ovlivňují autory, distributory i jednotlivé čtenáře. Jde především o literární periodika, mediální ohlasy literatury a literární ceny. Vedle toho také soubory literárněkritických, literárněteoretických či literárněhistorických textů a recenzní činnost v médiích.

1.6. VÝTVARNÉ UMĚNÍ Vladimír Czumalo

Pojem výtvarné umění nebo také a přesněji výtvarná umění označuje souhrnně umělecké druhy či poddruhy, které spojuje několik základních charakteristik. Samo přídavné jméno výtvarný ukazuje na první z nich: jejich výtvor, „to, co bylo vytvořeno“3, má vždy charakter hmotného objektu trvajícího v čase a vnímaného zrakem, někdy doplněným hmatem a dalšími smysly. Obvyklé definice výtvarného umění se spokojí s enumerací základních poddruhů: malířství, sochařství, grafika, kresba, architektura a užité umění. Zatímco příslušnost prvních čtyř je bezrozporná, řazení posledních dvou jeví určitou proměnlivost a dodnes je věcí úmluvy. U většiny poddruhů užitého umění je tato úmluva jednoduchá a opírá se o primární funkci toho kterého artefaktu či celého poddruhu. Architektura je ale uměleckým druhem natolik komplexním a výtvarná stránka od ostatních stránek stavby natolik neoddělitelná, že existuje silná a permanentní tendence architekturu ze skupiny výtvarných umění vydělovat a považovat za samostatný

3/ Slovník spisovného jazyka českého VII. V – Y. 2. vyd. Praha: Academia, 1989, s. 381, heslo Výtvor.

85 přístupy, ale plní i funkce regionálního kulturního a komunitního centra. Stejně jako Francie i Belgie a Holandsko pracují na úpravách legislativy tak, aby zahrnula potřeby nezávislých umělců, tedy i tanečníků. Jsou příjímána opatření ke zmírnění následků pracovních úrazů, předčasného ukončení kariéry (různé spořicí a pojišťovací programy, rekvalifikační fondy, podpora profesních nadací apod.). Je rozvíjen koncept celoživotního vzdělávání. Z hlediska financování byly nastaveny možnosti vícezdrojového financování, stejně jako příležitosti pro soukromé podnikatelské aktivity (školy, venues apod.) Např. Arts Council England buduje síť, která rozděluje finance v 11 regionech Velké Británie a Severního Irska, když centrální zdroj je napojen na výdělek loterie i státní rozpočet. Vývoj je v Evropě různě difercovaný. Dá se říci, že nejlepší podmínky nabízejí státy západní a severní Evropy a k nejzaostalejším patří jižní státy a bývalé postsovětské satelity. Absence jazykové bariéry umožnila po roce 1989 v oblasti baletu výraznou migraci pracovních sil. Jak už bylo zmíněno, příchod tanečníků ze zemí bývalého Sovětského svazu se podílel na zlepšení kvality především menších souborů. Mnozí zaujali v České republice přední sólistická místa (např. první sólista Národního divadla v Praze Alexander Katsapov). Na druhou stranu řada špičkových českých tanečníků odešla do zahraničí, a to i do souborů světového renomé (první sólistka Anglického národního baletu Daria Klimentová, první sólisté Hamburského baletu Jiří a Otto Bubeníčkovi a řada dalších).

Závěr 3.4.7. Ve sledovaném období 1989–2002 zůstala sice zachována síť baletních souborů v rámci vícesouborových divadel v Čechách a na Moravě, ale u většiny těles došlo k snížení počtu tanečníků. Zaniklou možnost odchodu do důchodu za výsluhu let nenahradil žádný nový sociální model zohledňující specifikum taneční profese. Naopak – ekonomické a sociální postavení tanečníků všech žánrů a zaměření zůstalo kritické.V oblasti současného tance nefungovala víceletá podpora projektů, která by garantovala možnost kontinuální tvorby. Projekty vznikaly ve velmi složitých podmínkách, svépomocí; autoři nevyužívali ani ochrany autorského zákona. Rozvíjela se pedagogická činnost provozovaná jako volná živnost; zákon umožnil učit každému, kdo splnil formální, nikoli odborné požadavky. Nástup nových forem pohybového – nonverbálního divadla vytlačil zájem o tradiční, tzv. bílou pantomimu. Zanikly profesionální soubory lidového tance. Folklor a lidové umění začaly být považovány za součást cestovního ruchu. Pro celou oblast, tedy klasický, současný, lidový tanec a oblast nonverbálního divadla, platil minimální zájem plošných médií. Fungování odborných periodik probíhalo v nestandardních podmínkách, takže prakticky nebylo možné ani vychovat nové kritiky a teoretiky. Základní pojmy a terminologie oboru zůstává většinové společnosti neznámá. Aktivity oboru byly až na vzácné výjimky soustředěny převážně v Praze.

TRANSFORMACE KNIŽNÍHO TRHU 3.5. A LITERATURY PO LISTOPADU 1989 Miroslav Balaštík, Jaroslav Císař

Úvod 3.5.1. Současné podmínky k literární tvorbě i podoba knižního trhu u nás, včetně struktury sektoru vydávání knih, byla kompletně nově vytvořena po listopadu 1989. Naše národní literatura přestala být rozdělena na tři proudy, tj. literaturu oficiální, disidentskou a emigrantskou, ale navzdory tematické, žánrové i tvůrčí pestrosti vytvořila jeden celek. Ztratila svou bývalou roli oficiálního komunikačního kanálu stranických ideových východisek, ale i funkci „morálního hlasu“, kritizujícího otevřeně či zastřeně společenskou situaci. Stala se, jako ve většině demokratických zemí, na straně jedné i pouhým bulvárním zbožím, a na zcela opačném pólu pak vysokou uměleckou metou bez jakýchkoli mimouměleckých aspirací. Mezitím samozřejmě existuje škála různých odstínů.

86

TRANSFORMACE INFRASTRUKTURY UMĚNÍ PO ROCE 1989 Sektor knižního trhu, tj. oblast vydávání, distribuce a prodeje knih, se stal u nás jednou z prvních oblastí kultury, která byla kompletně odstátněna a zprivatizována. A tak transformována do změněných společensko-politických a ekonomických podmínek. Na transformaci této kulturní oblasti nemělo žádný vliv rozdělení bývalého Československa na dva samostatné státy, protože právě oblast kultury byla podle federativního uspořádání státu striktně oddělena na národní celky, zosobněné centrálními institucemi v podobě Ministerstev kultury ČR a SR.

3.5.2. Výchozí stav a popis sektoru Proměna politického klimatu v zemi měla příznivý dopad na rozmach nakladatelského podnikání, distribuci a prodej knih, které bylo zlikvidováno zákonem z roku 1949 o zákazu soukromého vydávání a prodeje knih. K tomuto vývoji došlo navzdory obavám – především z levicového politického spektra – že totální privatizace povede k ohrožení produkce knih v zemi. Vývoj sice vykázal některá rizika, a to především z hlediska tematického pokrytí některých oblastí, uměleckých směrů a žánrů a představování zahraničních kulturních oblastí s nepočetným etnikem nebo z hlediska efektivní distribuce knižní produkce. Ale nutné korekce při systémovém řešení podpory ze strany státních institucí nevyžadovaly fatální řešení ani finanční dotace. Z východisek pravicové politiky zpočátku vyplývala i absolutní opatrnost v dotování aktivit v knižní kultuře, včetně podpory vydávání umělecké literatury a překladů z méně frekventovaných jazyků.

Produkce Do listopadu 1989 fungovalo v tehdejší ČSSR přibližně 50 státních nakladatelských subjektů různých zřizovaknih telů (ministerstva, společenské organizace) se stanoveným edičním profilem, nad kterými stát uplatňoval dozor několikerým způsobem: • stanovením rozpočtu; • přídělem papíru; • cenzurou (schvalování edičních plánů a kontrola připravených textů až do stadia předání do tiskárny, v některých případech i za touto hranicí); • dosazováním prověřených kádrů na vedoucí místa apod. V roce 1989, ještě před sametovou revolucí, se však podařilo najít mezery v platné legislativě (např. vznik brněnského nakladatelství Atlantis na družstevním základě). Česká republika se díky vývoji po roce 1989 zařadila mezi významné producenty knih – roční produkce představuje zhruba čtyřnásobek vydaných titulů knih za rok oproti celkové knižní produkci Československa před listopadem 1989. V přepočtu na počet obyvatel se ČR dostala na jedno z předních míst na světě. Nic to samozřejmě nevypovídá o kvalitě literatury. Postavení Česka neumenšuje ani skutečnost, že se na pulty knihkupeckých obchodů dostane reálně odhadem pouze polovina z tohoto počtu vydaných titulů; druhou polovinu tvoří především mimotržní, tzv. šedá literatura (publikace státních orgánů, statistiky a metodické příručky, výstavní katalogy aj.). Znamená to téměř 50, resp. 25 nově vydaných knih denně, včetně víkendů a svátků. Počet vydávaných knih (pouze s malými odchylkami) kontinuálně roste již od začátku 90. let minulého století. Počet vydaných titulů v ČR v letech 1999–2002 1999 12 551 2000 11965 2001 14 321 2002 14 278

Zdroj: Národní knihovna ČR

Registrovaní Největší nárůst registrovaných nakladatelských subjektů nastal zejména v první polovině 90. let; zhruba po roce nakladatelé 1995 došlo k jistému útlumu a přeskupování nakladatelského sektoru. Trh byl v zásadě nasycen, začalo snižování průměrných nákladů, a tím se i zvýšila opatrnost nakladatelů. Platební morálka mezi jednotlivými prvky knižního trhu nakladatel – distributor – knihkupec se dostávala do prvních výraznějších krizových momentů. Také veřejné knihovny byly v akvizici nové literatury opatrnější i vlivem toho, že se dostaly pod nové zřizovatele (obce a později kraje). Odhadem minimálně polovina registrovaných vydavatelských subjektů svoji nakladatelskou činnost aktivně neprovozovala a jsou pouze v souladu s mezinárodní metodikou registrováni, ale ze soupisů nakladatelů se nevymazávají. Národní agentura ISBN se sídlem v Praze v Národní knihovně ČR, která naše vydavatele

87 oficiálně registruje, rovněž eviduje neregistrované vydavatele, tj. subjekty, kterým bylo jednorázově přiděleno číslo ISBN (International Standard Book Number) pro potřebu jednorázového edičního počinu. Počet registrovaných nakladatelů v ČR za roky 1999–2002 1999 2 745 2000 2 898 2001 3 136 2002 3 267

Zdroj: Národní agentura ISBN

Nejsou k dispozici přesné údaje o výši nákladů jednotlivých titulů, nelze proto objektivně odhadovat, jaký skutečný podíl v celkovém objemu produkce připadá na vůdčí vydavatelské firmy a jaký zbývá na ty menší a malé, které tvoří většinu. Představovalo to problém pro žádosti na státní orgány o poskytnutí grantů na vydávání tzv. neprofitní či neziskové literatury nebo projekty v knižní sféře. Stav de facto přetrvává od roku 1990. Průzkum Ústavu pro českou literaturu AV ČR dospěl ke zjištění, že průměrný náklad knih v ČR byl 3334 výtisků; běžný průměrný náklad české prózy činí zhruba 1500–2000 výtisků, poezie 500–800 výtisků. Podle specifičnosti a atraktivnosti tematiky, její aktuálnosti či věhlasu autora však samozřejmě existují výchylky ve výši nákladu oběma směry. Během let pokračoval proces koncentrace mezi vydavateli knih. Rozhodující podíl české knižní produkce zajišťoval následně omezený počet vydavatelů. Po roce 2000 největších 7 nakladatelů dokáže vydat přes 200 titulů ročně, dalších 13 z 20 největších producentů vydává přes 100 titulů ročně. Toto kritérium má jen částečnou vypovídací hodnotu. Umožňuje učinit si orientační představu o obratu zmiňovaných firem. Nevypovídá nic o kvalitě a redakční náročnosti připravovaných knih. Bohužel se z přehledů nedají vyčíst cenné ukazatele, jakými jsou např. celkový náklad knižní produkce nebo zisk uvedených firem, které by umožňovaly objektivnější kvantitativní posouzení skutečného postavení na českém knižním trhu. Údaje z let kolem roku 2000 zřetelně potvrzovaly setrvalý stav o tom, kdo u nás patřil k největším producentům knih (např. BB art, Praha, Moravská Bastei – MOBA, Brno, Grada Publishing, Praha, Euromedia Group – Knižní klub, Praha, Václav Svojtka & Co, Praha atd.). V rámci tzv. „vysoké literatury“ se vyprofilovala především nakladatelství Argo, Atlantis, Dokořán, Host, Paseka, Petrov, Torst, Triáda a další. V případě knižního sektoru se jedná o specifické odvětví hospodářství s velkou nehomogenitou svých jednotlivých segmentů. Byť je technologie produkce knih podobná, řídí se prodej jak podle jednotlivých druhů literatury (např. učebnice, beletrie, mapy a turistické průvodce, odborná literatura, bibliofilie apod.), tak podle cílových skupin zákazníků (děti a mládež, studenti, vědečtí pracovníci, specialisté apod.) dosti odlišnými zákonitostmi. Nakladatelé musí volit odlišný způsob marketingu, distribuce, mnohdy i odlišné okruhy trhu. Z toho vyplývá i odlišná nákladnost a ziskovost jednotlivých titulů knih.

Nakladatelé v soukromé sféře

Vzhledem ke specifičnosti vydavatelů vysokých škol, univerzit (většinou velký počet vydaných titulů, tematicky specifických o relativně nízkém nákladu) a ústředních státních institucí jsou tato nakladatelství pro lepší možnost srovnávání vyčleněna. Za tzv. šedou literaturu se považují tisky státních institucí neveřejné povahy, účelové publikace státní správy, různé statistiky, manuály a prováděcí předpisy. V přehledu největších producentů knih z oblasti univerzit a vysokých škol a také ústředních institucí státní správy se v zásadě jedná především o přeskupování pořadí většinou stále stejných vydavatelských subjektů. Objem jejich produkce vyplývá z potřeb té které školy, zajišťování potřeb vlády či parlamentu a finálního zpracovávání statistických šetření. Na rozdíl od produkce krásné a dětské literatury, kde hrají vydavatelé z hlavního města České republiky dominantní roli – podle odhadů činí zhruba tento objem 60 až 70 % celkové produkce země –, vydávání skript a učebních textů je rovnoměrněji rozprostřeno po celém teritoriu ČR, kde sídlí univerzity a vysoké školy. O produkci univerzitních a vysokoškolských vydavatelů je v některých případech širší zájem i na běžném knižním trhu. Odlišné ekonomické principy, podle kterých kalkulují výrobu své produkce, stanovují cenu svých publikací apod., v řadě případů ztěžovaly přístup jejich knižních titulů na pulty běžných knihkupectví.

Veřejná sféra

Struktura české knižní produkce se zásadně neměnila. Podíl krásné literatury na úhrnné knižní produkci České republiky zůstával po roce 2000 zhruba na úrovni kolem 20 %, což nás, vedle pobaltských států nebo Maďarska, staví na jedno z předních míst i ve světovém měřítku. Od první poloviny 90. let se tento podíl, který činil zhruba až třetinu celkové knižní produkce, mírně, ale stále nepatrně snižuje. ČR se tak blíží úrovni ostatních knižně

Struktura knižní produkce

(vydavatelé univerzit, vysokých škol a ústředních státních institucí)

88

TRANSFORMACE INFRASTRUKTURY UMĚNÍ PO ROCE 1989 vyspělých zemí. Mírný pokles byl zaznamenán i v produkci dětské literatury jak absolutně, tak svým podílem na celkové produkci. Podíl učebnic a vysokoškolských skript na úhrnné knižní produkci zůstal na zhruba 11 %. Porovnání počtu vydaných titulů za roky 2002–1999 2002 2001 Beletrie 3605 3726 Dětské knihy 586 575 Učebnice a vysokoškolská skripta 1578 1750

2000 3281 579 1400

1999 3562 525 1549

Zdroj: Národní knihovna ČR

Vydávání Překlady se podílely na celkovém objemu titulové české knižní produkce téměř jednou třetinou. Z tohoto hlepřekladů diska patříme k absolutní světové špičce. Vyplývá to především z toho, že úřední jazyk České republiky patří k nesvětovým jazykům a vydáváním překladů si otevíráme dveře i do jiných jazykových kultur. Pro srovnání: ve Velké Británii tento podíl činí necelá 3 % a v USA necelé 1 %. Čeští nakladatelé nabídli překlady z desítek jazyků, a to i z některých neživých, nebo velmi vzácně frekventovaných jazyků, jako z klasické latiny, staročeštiny a staroslověnštiny nebo islandštiny, hindštiny, indonézštiny, sanskrtu, bengálštiny či tibetštiny. Trojlístek jazyků, ze kterých se v ČR nejvíce překládalo, byl dlouhodobě (od roku 1990) neměnný. Dominovala angličtina, připadla na ni téměř polovina všech vydaných překladů. K mírnému poklesu došlo v minulých letech u překladů z němčiny. Nejspíše i vlivem systematických dotací francouzské vlády na překlady francouzské literatury byl zaznamenán nárůst počtu překladů z francouzštiny, na přelomu dekády i pravidelný nárůst počtu překladů ze španělštiny. Tento jazyk byl v České republice čtvrtým nejčastěji překládaným. Má na to nesporný vliv i skutečnost, že zajímavá literatura ve španělštině vychází vedle Španělska v zemích Latinské Ameriky, v Mexiku a na Kubě. Pomyslná pátá příčka mezi nejpřekládanějšími jazyky patřila italštině. Ani trojlístek nejpřekládanějších slovanských jazyků se nezměnil. Své vedoucí místo si držela slovenština před polštinou. Z ostatních slovanských jazyků se v Česku překládá dlouhodobě nepoměrně méně. Počet vydaných překladů je ale v zásadě konstantní. Jedná se vždy zhruba o 20 titulů ročně. Po roce 1990, kdy byl státní dirigismus při vydávání i prodeji knih nahrazen volnou soutěží se všemi zákonitostmi trhu, se kvantitativně snížil zejména podíl vydávaných překladů z ruštiny, pod racionální úroveň, která této kulturní oblasti a její literatuře náležela. Údaje o počtu vydaných překladů v ČR za roky 2002–1999 2002 2001 2000 1999 Celkem: 4342 4352 3910 4088 z angličtiny 2329 2340 2088 2118 z němčiny 982 991 927 1106 z francouzštiny 225 227 201 192 ze slovenštiny 116 32 49 34 z polštiny 67 71 63 67 z ruštiny 50 36 41 33

Zdroj: Národní knihovna ČR

Knižní trh a jeho Přesná absolutní čísla o knižním trhu v ČR byla a jsou stále zahalena tajemstvím. Údaje o počtu vydaných titulů fungování knih totiž nic nevypovídají o tom, jakého bylo např. dosaženo celkového obratu a zisku, a jak jsou na tom jednot(distribuce a prodej knih)

livé firmy. Příčinou jsou částečně nedostatky ve statistickém výkaznictví, ale zejména absolutní nechuť nakladatelů, distributorů a knihkupců poskytovat jakékoli údaje o svém podnikání z obavy, že těchto informací může být zneužito v neprospěch jejich podnikání. Vlivem toho jsou základní charakteristiky českého knižního trhu jako průměrná výše nákladu knihy, její průměrná cena, charakteristiky prodejnosti či ziskovosti pouhými odhady. Kvalifikované odhady, podložené průzkumy sdělují: celkový roční objem obchodu s knihami činí v ČR přibližně více než 11 miliard Kč, tj. 0,44 miliard EURO (dosud se odhadoval ve výši pouhých cca 4 miliard), ročně se prodá téměř 57 milionů výtisků knih (dosud se počítalo cca se 40 miliony). Průměrná cena knihy v Česku činí zhruba 200 Kč, tj. 8 EURO.

Cenová Vlivem stabilizovaných cen papíru se po roce 2000 drží ceny knih zhruba na stejné úrovni. Z porovnání růstu politika cen knih s průměrným indexem růstu cen u nás ale vyplývá, že ceny knih rostly v 90. letech zpravidla mnohem rychleji než ceny ostatní. Je to i důsledkem skutečnosti, že před rokem 1990 byly ceny knih udržovány uměle na nízké úrovni, neodpovídající skutečným výrobním nákladům. Jakkoli se dnes zdají zákazníkům knihkupectví

89 drahá, jsou stále ve většině případů hluboko pod úrovní cen knih v knižně vyspělých zemích. Relativně nízké ceny se snaží držet vydavatelé dětské produkce, která je klíčovou komoditou pro získávání dospělých čtenářů. Z hlediska úvah o zavedení mechanismů na podporu financování tuzemské knižní produkce je třeba vycházet i ze skutečnosti, jak se stanovuje její cena na knižním trhu. Odvíjí se z výše tzv. režijních nákladů, interních (mzdy zaměstnanců jako redaktorů, pracovníků propagace, skladníků, nájemného atd.) a externích (autorské honoráře, tisk, papír, vazba, osvit, scany, grafické zpracování atd.). Ve výsledné ceně každé knihy zákazník zaplatí (DPH ve výši 9 % je rozpuštěna v základních položkách): • knihkupecký a distribuční rabat (cca 40 %); • polygrafické náklady (cca 35 %); • pokrytí nakladatelských nákladů včetně zisku (15 %); • autorské tantiémy (10 %). Toto rozdělení je samozřejmě přibližné, protože každý nakladatelský subjekt může mít některé položky nižší a jiné naopak vyšší. Zpravidla se stále nejvyšších úspor dosahuje na „ceně za lidskou práci“ vč. autorských honorářů. Pro český knižní trh byl však charakteristický vysoký podíl výrobních nákladů na celkové ceně. Z toho vyplývá, že při nutnosti udržení přijatelné prodejní ceny dosahovaly české nakladatelské subjekty ve srovnání se zahraničím nižší míry zisku, neboť všechny hlavní vstupy tvořící cenu knihy pořizovaly dnes v podstatě za světové ceny, ale prodávaly za ceny odpovídající koupěschopnosti obyvatel ČR. Např. v zemích EU připadá na nakladatele a distribuci mnohem větší díl ceny, protože průměrné polygrafické náklady se pohybují ve výši 10–15 % ceny. Navíc nakladatelé jsou nuceni investovat poměrně značné prostředky před vlastním prodejem knihy, tj. před nejistým vracením vložených nákladů, do její propagace a marketingu. Optimální cena je závislá zpravidla na optimálním nákladu, který by měl vycházet z marketingového průzkumu. Je však bohužel českými nakladatelskými subjekty nezřídka podceňován. Vzhledem k fixním nákladům na přípravu knihy se její výrobní cena snižuje při rostoucím nákladu. Náklad ve výši 5 000 se už považuje za zajímavý, za bestseller je možno považovat publikaci v nákladu nad 20 000.

Kalkulace ceny knihy

Z hlediska financování knižní produkce je role jeho základních obchodních článků, tj. distribuce a knihkupecké sítě, podružná. Jsou to plně privátní obchodní společnosti, založené za účelem dosažení zisku, které vycházejí z nabídky nakladatelství. Distribuce je dnes spíše oblastí, která se nabízí pro investice včetně těch zahraničních. Největší riziko stále nesou nakladatelé, kteří jsou nuceni investovat do výroby většinou s nejistým výsledkem.

Institucionální základna knižního trhu

Po listopadu 1989 došlo k totálnímu rozpadu státního monopolu na distribuci a prodej knih. Distribuce fungovala na krajském principu, ale ani jeden z bývalých státních podniků Kniha se nedočkal privatizace, a tak se jednotlivé podniky v gesci MK ČR postupně uváděly do likvidace. Zvláště citlivé byly jejich skladové zásoby, které by svými masivními výprodeji ohrožovaly teprve se nově rozvíjející knižní trh. Pro dovoz a distribuci zahraniční literatury, a to především z bývalého Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí sloužil bývalý státní podnik Zahraniční literatura. I on skončil likvidací. Během následujících let fungovalo v ČR zhruba 50 knižních distribučních firem, z nichž pouze některé (např. PEMIC, Euromedia Group – Slovanský dům, BETA – Dobrovský a Ševčík, Kosmas, BEN – technická literatura; dovoz zahraniční literatury – Bohemian Ventures, Mega Books International aj.) pokrývají celé teritorium státu, nebo jeho převážnou většinu; některé firmy se také specializují na zásobování obchodních řetězců. Převažují menší firmy s pokrytím pouhých několika okresů či kraje a s omezenou titulovou nabídkou, nebo naopak s výhradní distribucí knih pouze několika vydavatelů. Je to určitá neekonomická anomálie, protože ve srovnání třeba se sousedním Německem, které teritoriálně i titulovou nabídkou mnohonásobně předčí Českou republiku, základní knižní distribuci zajišťují pouze 3–4 velké firmy. Vedle nich ale fungují malé distribuce, zaměřené na specializovanou produkci.

Knižní distribuce

Také knihkupecká síť se v ČR po listopadu 1989 vytvořila zcela nově. Jednotlivá knihkupectví byla v převážné většině navázána na krajské podniky knižní distribuce. Jednotlivé provozovny – zvláště na lukrativních místech – fungovaly většinou v pronajatých prostorách. V procesu malé privatizace zpočátku zpravidla ustoupily nabídkám či privatizačním záměrům ekonomicky zajímavějším a lukrativnějším. Po roce 2000 fungovalo v Česku cca 600 knihkupectví, která nabízela výhradně knižní sortiment; v některých malých místech došlo ke spojení prodeje knih např. s nabídkou kopírovacích služeb, prodejem papírenského či kancelářského zboží, s nabídkou vyvolávání filmů apod. Vedle toho se vyprofilovalo několik velkých knihkupeckých řetězců, a to i v evropském měřítku (např.

Knihkupecká síť

90

TRANSFORMACE INFRASTRUKTURY UMĚNÍ PO ROCE 1989 firma Neoluxor se zaměřením především na Prahu, firma Kanzelsberger, která již provozuje 42 knihkupectví ve 28 městech, Levné knihy KMa), dále v regionech vznikla, nebo byla obnovena řada domů knih (např. Barvič a Novotný v Brně, Dům knihy Librex v Ostravě, Dům knihy Portal v Uherském Hradišti). Knihkupecká síť v ČR předčila kvantitativně i kvalitativně knihkupeckou síť, která v naší zemi fungovala do listopadu 1989. Řada distribučních firem i nakladatelství zároveň provozuje svoji vlastní knihkupeckou síť.

Fungování Knižní trh je značně kapitálově náročný, což platí o to víc pro ČR (malý trh s nesvětovým jazykem, náklady na knižního trhu výrobu knih na úrovni světových cen, prodejní ceny na úrovni platů v Česku). Z těchto důvodů se zde dosahuje v průměru relativně nižší míry zisku v poměru k vynaloženým nákladům a většinou delší doby návratnosti vložených prostředků než zpravidla v jiných výrobních oblastech. Období počátku 90. let, kdy nenasycený knižní trh byl schopen vstřebat vcelku bez větších problémů 50 000–100 000 náklady titulů do té doby zakázaných autorů nebo publikací tabuizované problematiky, je již nenávratně pryč. K tomuto zlomu došlo zhruba krátce před polovinou 90. let. Na rozdíl od běžného sezonního sortimentu, či potravin musejí nakladatelé mít a knihkupci nabízet standardní produkci po dobu cca dvou let. Kapitálová zátěž nakladatelů se v poslední době ještě zvyšuje rozšiřující se praxí tzv. poskytování knih do komisního prodeje (knihy dodané do knihkupectví jsou stále vlastnictvím nakladatele a po určité době se mu neprodané vracejí). Ve srovnání s oblastí vydávání periodik, kde je třeba segment celostátních a regionálních deníků až na výjimky plně v rukou zahraničního kapitálu, v knižním sektoru je tento podíl zahraničních vlastníků výrazně menší. Přesto jsou některé nakladatelské domy v ČR v rukou zahraničního kapitálu. Euromedia Group – momentálně největší subjekt na knižním trhu u nás skrytý pod řadou samostatných značek jako Ikar, Odeon, Balios, Knižní klub. Knižní klub je také skutečnou institucí knižního klubu, tj. část produkce se nedostává přímo na trh, ale je subskribována a rozesílá se pomocí zásilkové služby. Firma je ve vlastnictví v současnosti největší nadnárodní světové mediální skupiny Bertelsmann, původně z Německa. V ČR pod ni spadá nejen sektor vydávání knih, ale také knižní distribuce (Slovanský dům) a měl i určitý podíl na knihkupecké síti. Knižní trh – a tady není ČR výjimkou – je závislý na bestsellerech. Cca 20 % titulů u nás tvoří zhruba 80 % obratu knižního trhu (např. ve Velké Británii v poslední době představují 3 % titulů až 97 % obratu!). Rozpoznání bestselleru patří k nejobtížnějším složkám nakladatelské práce. Absolutní čísla o počtu vydaných titulů knih potvrzují skutečnost, že klesající průměrné náklady knih čeští nakladatelé pro zachování stejného objemu finančního obratu kompenzují vydáváním velkého počtu titulů.

3.5.3. Legislativa Z hlediska nakladatele je velmi důležitý trh s autorskými právy a dodržování autorského zákona; jeho nová verze, zohledňující zvyklosti v zemích EU (mj. prodloužení doby ochrany autorských práv z 50 na 70 let), vstoupila v účinnost 1. 12. 2000. Některá ustanovení měla prodlouženou lhůtu účinnosti do 1. 12. 2002 kvůli doprodeji produkce, vydané před účinností zákona. Legislativa, umožňující fungovat jako vydavatel neperiodických publikací, je v ČR jinak velmi liberální. Jedná se o živnost volnou. Kromě registrace „vydavatelské a nakladatelské činnosti“ (živnostenský list pro fyzické osoby, zápis do obchodního rejstříku pro právnické osoby), dosažení věku 18 let a potvrzení o trestní bezúhonnosti se žádné jiné kvalifikační doklady nevyžadují. S výjimkou zákona o neperiodických publikacích (č. 37/1995 Sb.) a na něj navazující vyhlášky MK ČR č. 252/1995 Sb., (předpisy v souladu se vznikem vyšších územněsprávních celků byly novelizovány zákonem č. 320/2002 Sb., – pouze z hlediska působnosti nikoli věcného), kde jsou zakotvena především ustanovení uvádět povinné údaje v tiráži pro potřeby identifikace držitele autorských práv, určení příjemců povinných výtisků a stanovení knihoven, vůči nimž mají nakladatelé tzv. nabídkovou povinnost, jejich působení žádné jiné speciální zákony nekodifikují. Jinak se činnost nakladatelů řídila pouze obecně závaznými právními předpisy jako Obchodní zákoník, Občanský zákoník, dodržování Charty lidských práv a svobod apod. Knihy v ČR podléhaly podobně jako ve většině vyspělých evropských zemí snížené sazbě DPH. Úroveň výše DPH na knihy nás tak řadila zhruba do středu zemí EU. Nulová DPH na knihy se dosud uplatňuje ve Velké Británii, Irsku, Norsku, Polsku a na Kypru; v některých zemích pouze na některé typy produkce jako například na

91 učebnice. Dánsko se svými 25 % a Slovensko 19 % představují opačný pól. Mezinárodní organizace knihkupců (IBF a EBF) se podílejí zvláště v Evropě na kampaních jako „Don´t Tax Reading“ (Nezdaňujte čtení) za ponechání nulové DPH v těch zemích, kde se tak dosud uplatňuje, a rozšíření i do dalších států. Jiná uzákonění, platná v řadě zemí EU, jako např. systém pevných cen knih (uplatňován v 9 z 15 členských zemí: mj. v Německu, Rakousku, Itálii, Francii aj., v Belgii se zákon připravuje), zatím u nás nemohla být, především kvůli odporu Úřadu pro hospodářskou soutěž, zavedena. Knižní trh se pro svou specifičnost ve většině vyspělých zemí považuje za specifický trh významný pro kulturní rozvoj státu. Proto se těší řadě podpor, jako daňovými úlevami, přímým finančním podporám na vydávání původní domácí literatury a jejím překladům v zahraničí, sníženému poštovnému, osvobozování od cla, realizací programů na podporu čtení a čtenářství apod. Ve srovnání se zahraniční praxí byla státní podpora nakladatelského sektoru v ČR velmi nízká. Na druhé straně je obtížné argumentovat nízkou úrovní podpory a poukazováním na zanedbatelný podíl prostředků ze státního rozpočtu, neboť nejsou k dispozici pregnantní data o základních ekonomických ukazatelích českého knižního trhu. V rámci mezinárodního obchodu s knihami se na českém trhu uplatňuje především import autorských práv (přibližně každá třetí kniha vydaná u nás je překladem z cizího jazyka, a patříme tak v tomto směru ke světové špičce). Na dokreslení uvádím přehled, jak si v tomto směru stojí SRN, která je naším významným obchodním partnerem (němčina je dlouhodobě po angličtině druhým nejpřekládanějším jazykem u nás). Podle existujících statistik patří rovněž ČR na německém trhu k absolutně největším obchodním partnerům s autorskými právy, a to i před státy s mnohem početnějším obyvatelstvem a větší knižní produkcí (náš podíl na celkovém objemu prodaných autorských práv zde činil v období 2001–2002 cca 6–8 %). Ve zprávě Watch List, kterou připravuje ve Spojených státech amerických IIPA (International Intellectual Properte Aliance) o dodržování autorských práv, je ČR soustavně a neodůvodněně zařazována mezi riziková teritoria. Škodu, způsobenou pirátskými překlady v Česku, vyčíslují vždy ve výši několika milionů USD (např. za rok 2002 ve výši 3 mil. USD). Svaz českých knihkupců a nakladatelů se jakožto profesní organizace nakladatelů již několikrát prostřednictvím MK ČR proti těmto nepodloženým analýzám ohrazoval. Dochází zde pravděpodobně k ovlivnění skutečností softwarového pirátství v ČR. Neodůvodněnost tohoto stanoviska vychází především z toho, že v ČR působí řada literárních agentur a agentů, kteří se dovozem autorských práv z anglosaských zemí do Česka aktivně zabývají, bedlivě sledují naši vycházející knižní produkci podle národní bibliografie a nabídky knihkupeckých firem, a tak by pirátská vydání knih ve vlastním obchodním zájmu včas odhalili. Přehled o vydávání knih v ČR rovněž vede za účelem rozúčtovávání autorských poplatků divadelní a literární agentura DILIA.

Trh s autorskými právy

Financování knižního sektoru v ČR 3.5.4. V předchozích kapitolách je popsán mechanismus fungování českého knižního trhu i aktuální vývojové trendy. V této shrnující části souběžně s charakteristikou knižního trhu jsou uvedeny stávající způsoby financování i možnosti podpory vydávání i tzv. nekomerční literatury a literatury, u které je zájmem státu i ostatních subjektů působících v knižní kultuře, aby z hlediska zachovávání národní kulturní identity i kulturního směřování naší země nezmizela z trhu a vycházela. Byť je produkce knih v zásadě obchodním podnikáním jako jiné výrobní oblasti, v souladu s trendy v knižní kultuře zemí EU lze vypozorovat trendy státní podpory v této sféře, které se v zásadě vymykají tržním zásadám a pokřivují je, ale vycházejí z – u nás bohužel zprofanované – koncepce kulturní politiky státu. Také je třeba předeslat, že vyčleněných prostředků na podporu této kulturní oblasti nebude nikdy dostatek a že se zároveň jedná o jeden z nejlevnějších způsobů propagace státu (srovnejme např. náklady na jedno divadelní představení, uspořádání koncertu či výstavy s náklady na vydání literárního díla). Patří sem zejména: • podpora národní literatury minulosti a přítomnosti; • podpora národní literatury v zahraničí a její propagace; • podpora vydávání překladů významných děl světového písemnictví, a to především z malých kulturních oblastí; • kampaně na podporu knih a čtení; • uchovávání písemného kulturního dědictví (projekty digitalizace).

Finanční podpora státu

92

TRANSFORMACE INFRASTRUKTURY UMĚNÍ PO ROCE 1989 Z toho je také zřejmé, že finanční podpora se v oblasti knižní kultury zužuje především na podporu původní tvorby, překladů z méně frekventovaných jazyků pro rozšíření kulturního rozhledu a nakladatelů, kteří se hodlají pustit do vydání takových děl (rentabilita takové produkce je totiž většinou více než sporná). Vyčleňované prostředky MK ČR na tyto účely se postupně zvyšovaly a vycházely z ekonomických možností státu. Nelze sice tvrdit, že by podstatným způsobem ovlivňovaly celkovou strukturu a kvantitu knižní produkce ČR, avšak rozhodně přispívají k vydání desítek kvalitních titulů z oblasti krásné literatury, včetně kritických vydání sebraných spisů, literární kritiky a publicistiky a obohacují knižní nabídku. Do konce 90. let byly na MK ČR ustaveny dotační programy pro vydávání neperiodických publikací literatury a autorů ČR, včetně podpory překladů do češtiny, na vydání neperiodických publikací typu původní a překladové beletrie, díla literární vědy a kritiky, původní ilustrované tvorby pro děti a mládež, pro literární periodika a sborníky i pro další literární aktivity. V roce 2000 byl ustaven program na vytvoření a vydání literárního díla, současně s podporou překladů české literatury. Ministerstvo kultury podporovalo také vydávání periodik a akcí se vztahem ke knižnímu oboru. Počet literárních periodik v 90. letech kolísal a kolem roku 2000 se ustálil zhruba na 70 titulech. Většinou jde však o příležitostné nebo nepravidelně vycházející bulletiny či skupinové sborníky; největší dopad z hlediska kritické reflexe knižní produkce, informací o literárním dění a publikování české i zahraniční beletrie měly především dva časopisy – měsíčník Host a čtrnáctideník Tvar. Mezi významnější potom rovněž patřily Revolver Revue, Souvislosti, Aluze a Weles. Specifickou kategorii tvořila kulturní periodika typu A2 či Literární noviny, případně Politika (s literární přílohou Proglas), Prostor atd. Pro tyto mezioborové časopisy však neexistoval na Ministerstvu kultury speciální grant, který by podpořil jejich vydávání, a příspěvky tak získávaly především z grantu určeného pro literární časopisy. Diskutovaná byla i podpora Literárních novin, které od literárního periodika tendovaly k periodiku politickému. Použití poskytnutých prostředků podléhalo různým kritériím a pravidlům (např. použití uvolněných prostředků pouze na honoráře a polygrafické náklady). Prosazování existence těchto grantů MK ČR bylo v první polovině 90. let obtížné. Tehdejší odbor Literatury a knižní kultury, posléze reorganizovaný na odbor Literatury a knihoven, po vzoru zahraničí prosazoval granty již od roku 1992. Ministerstvo financí poukazovalo na to, že to neumožňují rozpočtová pravidla. Přidělování tzv. literárních grantů na vydávání původní české tvorby i autorů národnostních menšin a na vydávání děl literární vědy a kritiky se podařilo prosadit až v roce 1994. Již v roce následujícím mohlo být na doporučení literární rady při výše zmiňovaném odboru podpořeno celkem 65 titulů 32 vydavatelů. Na stejném principu k tomu v roce 1996 přibyly tzv. překladové granty v rámci projektů na podporu překladů z méně frekventovaných jazyků do češtiny (s výjimkou angličtiny, němčiny, francouzštiny a slovenštiny v podstatě všechny ostatní), později i granty na vydávání dětské literatury. Od roku 1995 byla MK ČR obnovena i tradice z období 1. republiky udělování Státních cen za literaturu (částkou 200 000 Kč) a překladatelské dílo (částkou 100 000 Kč). Oproti tomu se předpoklady finanční podpory na vydávání literatury a akcí knižní kultury z výtěžků Státního fondu kultury nenaplnily.

Financování Vyšší územněsprávní celky ČR a jednotlivá města při poskytování finanční dotací na vydávání literatury a na regiony jiné projekty z oblasti knižní kultury v zásadě kopírují mechanismus MK ČR s tím, že tematické zaměření a samosprávou žádostí musí být směrováno k danému regionu či městu. V tomto směru je nejštědřejší hlavní město Praha. Mechanismus rozdělování finančních podpor na ediční projekty a akce z literárně-knižní sféry nebyl nejtransparentnější navzdory tomu, že jsou přidělené finanční prostředky zveřejňovány na internetu. Systém odborných posudků bývá často samoúčelný, neb poskytnuté finanční podpory mnohdy neodpovídají doporučením.

Nadace Ze soukromoprávních institucí, působících v ČR s vazbou na literární sféru, je v ČR nejdůležitější Nadace Český literární fond. Vznikla v roce 1994 přeměnou bývalého Českého literárního fondu podle zákona č. 318/93 Sb. Vedle výtěžku ze svého nadačního jmění může ještě podle rozhodnutí české vlády z roku 1999 a 2002 čerpat prostředky také z Nadačního investičního fondu (NIF), které jí byly svěřeny Fondem národního majetku. Tyto příspěvky pak slouží k poskytování literárních grantů, podpoře překladů, vydávání literárních časopisů a tvůrčích stipendií.

93 V letech 1990–2002 bylo na vydávání knih (podpory nakladatelů a edičních počinů jako např. Česká knižnice) vynaloženo celkem 29 610 000 Kč. Podpora byla poskytnuta na vydání celkem 739 knižních titulů. Mezníky, které zásadním způsobem ovlivnily činnost a fungování NČLF v daném období: 1990 – změny ve správním orgánu fondu – preference podpor diskriminovaných autorů, zakazovaných děl ap. Velmi široká škála individuálních podpor (tvůrčí příspěvky, tvůrčí odměny, stipendia autorů, herců, studentů uměleckých škol, novinářů, vědců, odměny, ceny, sociální příspěvky, cestovní příspěvky apod.) a podpora děl (projekty nakladatelství – edice, dotace časopisů apod.) ČLF hospodařil i s převahou prostředků poukazovaných ze Zvláštního účtu při MK, 1994 – změna statutu, transformace na nadaci podle Občanského zákona, rozdělení částky Zvláštního účtu MK mezi tři transformované nadace – nástupce fondů, omezení rozsahu rozdělovaných podpor podle nadačního programu 1998 – další změna statutu – uspořádání a registrace nadace dle nového zákona č. 227/97 Sb., o nadacích, omezení nakládání s vlastními prostředky ze zákona, striktní rozdělení nadačních příspěvků na stipendia pro individuální podporu autorů, granty pro podporu projektů, rozdělování ve výběrovém řízení naplňovaného nadačního programu, kontrola hospodaření nezávislým auditem, 2001 – získání prostředků z vládního programu z NIF (Nadačního investičního fondu, prostředků vyčleněných z privatizace), přijetí pravidel rozdělování nadačních příspěvků z NIF, samostatně vykazované rozdělování NP z vlastních zdrojů, oba soubory nadačního programu a jejich hospodaření pod auditem.

Podpora knižní produkce Nadací ČLF v létech 1990–2002

Přínosem činnosti občanských sdružení, působících v oblasti literatury a knižní kultury (České centrum Mezinárodního PEN klubu, Obec spisovatelů, Obec překladatelů nebo Svaz českých knihkupců a nakladatelů) je především organizace a pořádání různých odborných i popularizačních akcí se vztahem ke knihám, literatuře a knižní kultuře, jako jsou bohemistické semináře, knižní veletrh, udělování Ceny Karla Čapka či populární udělování anticeny Skřipec za nekvalitní překlady. Jakožto neziskové organizace mají mnohdy samy problémy udržet své hospodaření vyrovnané, než samy poskytovat prostředky na podporu literatury a knižní kultury. Lze konstatovat, že oblast literatury a knižní kultury v ČR nepředstavovala pro sponzory a mecenáše dostatečně atraktivní oblast. Přesto se i díky příspěvkům některých velkých firem podařilo uskutečnit zajímavé ediční projekty (např. edice sebraných spisů). Je ovšem třeba také připomenout, že tyto podpory se děly hlavně na přátelské bázi a osobních kontaktech, takže se nedá hovořit o systematické podpoře. Sponzoři a mecenáši se prostě svobodně rozhodují, koho podpoří, a koho ne a co jim marketingově a propagačně vyhovuje. Není to rozhodující finanční zdroj pro literární tvorbu ani vydávání knih. Vhodné klima pro tento způsob podpory, známý především z USA, se u nás ještě nevytvořilo.

Sponzoři

K obohacení knižní nabídky o překlady, zejména z některých velkých jazykových a kulturních oblastí přispívaly i dotační programy některých zemí, které se k překladatelům a do vydavatelského sektoru dostávají především prostřednictvím některých zahraničních zastupitelství v ČR nebo jejich kulturních center. Tímto způsobem – analogicky s poskytovanými granty MK ČR – se podporuje vydávání překladů národních literatur daných zemí. Nejpropracovanější a nejvelkorysejší byl u nás Projekt F. X. Šalda. Francouzská vláda jím sleduje hlavně podporu překladů současné francouzské literatury. Každým rokem je tak knižní nabídka v ČR obohacena o cca 20–30 titulů. Opačným případem byla například podpora překladů z americké literatury, která se každým rokem snižovala. Má to svou logiku, protože zájem o americkou literaturu je celosvětově, Česko nevyjímaje, enormní i bez státní podpory mateřské země. Vyplývá to z obrovské autorské základny, nabídky a také dokonale fungujícího tamního mediálního trhu a jeho propojení s dalšími mediálními oblastmi (film, video, internet aj.).

Podpora ze zahraničí

V ČR zatím pod hlavičkou žádné státní instituce nebo ústředního orgánu státní správy neprobíhala žádná komplexní celostátní kampaň na podporu knih a čtení, jako je tomu v některých knižně vyspělých zemích. Kampaně a akce zajišťované se státní finanční podporou různými soukromými, zájmovými a profesními subjekty nebo knihovnami ale nesou své ovoce. Patří sem především systematické působení společnosti Svět knihy a jejich kampaň Rosteme s knihou, dále Celé Česko čte dětem, Noc s Andersenem na podporu dětské literatury nebo různé specializované webové stránky či další akce menšího záběru. Významnou roli v těchto kampaních hraje i ve světovém měřítku kvantitativně početná a teritorium státu plošně dobře pokrývající institucionální základna našich veřejných knihoven (téměř 6000). Mají zkušenosti s aktivním zapojováním se a realizací takových akcí. Většina těchto kampaní a projektů na podporu knih a čtení se objevila až po roce 2000, mnohdy po vzoru zahraniční praxe.

Akce na podporu knih a čtení

94

TRANSFORMACE INFRASTRUKTURY UMĚNÍ PO ROCE 1989 Zájem veřejnosti o kvalitní literaturu se dařilo získávat výročními knižními cenami Magnesia Litera, které oceňují v celkem osmi kategoriích hodnotnou literaturu. Knihkupci potvrzují, že zaznamenávají zvýšenou prodejnost nominovaných, a zejména vítězných titulů.

3.5.5. Závěr Ještě před několika lety platilo, že malá nakladatelství mají poněkud jiné problémy než velká. Dnes, zejména vlivem převratných technologických novinek posledních let, je možné konstatovat, že mají problémy v zásadě stejné, pouze jejich míra je rozdílná. Nové technologie však umožňují snižovat náklady na přípravu i výrobu knih. Všeobecně se očekává, že v nadcházejících 25 letech bude celé knižní odvětví zasaženo poklesem prodeje knih, protože se o čas čtenářů budou dělit s internetem a dalšími formami digitální zábavy. Ve vyspělých zemích si tuto skutečnost začínají uvědomovat, a proto vznikají státem či regionálními vládami dotované programy na podporu četby a čtenářství. U nás se tento vývoj zatím spíše podceňuje. České nakladatelské subjekty budou stále handicapovány malým knižním trhem s maximálním přesahem na Slovensko a vydáváním knih v národním jazyce. Předností u nás je naopak zvyk knihy číst, kupovat a vytvářet si domácí knihovny. Z toho se budou odvíjet i výše nákladů knih a dosahovaný průměrný zisk. Stát bude muset v rámci EU rovněž sanovat původní tvorbu a vydávání specifické umělecké části naší národní literatury, vydávané v národním jazyce, a finančně podporovat její propagaci v zahraničí. Spolu se změnou postavení literatury v rámci společenského života po roce 1989 a jejím odtržením od vývoje společnosti, přestávali i spisovatelé plnit roli veřejných mluvčích. Do jisté míry to bylo dáno i tím, že naprostá většina autorů tzv. vysoké literatury se psaní knih věnovala neprofesionálně, neboť autorské honoráře byly minimální. Vzhledem k velikosti (resp. malosti) českého jazykového prostředí a tomu odpovídajícím nákladům knih, nelze tuto kategorii vnímat jako klasickou profesi. Je jen minimum autorů, kteří se psaním mohou uživit (Viewegh, Šabach, Klíma). Psaní uměleckých textů je tedy pro většinu koníčkem. Z toho vyplývala také následná omezená důležitost spisovatelských organizací, neboť neplnily funkci odborů či profesních organizací, ale především zájmových spolků. S tím také souviselo zmenšování vlivu a prestiže těchto organizací.

3.6. SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ PO ROCE 1989 Vlasta Čiháková-Noshiro

3.6.1. Vývoj v letech 1990–1997 Odstátnění Do listopadu 1989 u nás existoval státní monopol na provozování a zajišťování činnosti výtvarného umění, včetně ideologického dohledu nad jeho infrastrukturou a výkonu cenzury. Hustá síť ideologicky jednotných a státem řízených kulturních institucí, v rozpětí od muzeí přes menší galerie, kulturní domy a střediska, ke knihovnám, památkovým objektům apod., pocházela z období budování „lidově demokratického“ státu v 50. letech. Prošla dílčí transformací v letech šedesátých a strukturální reorganizací v období normalizace let sedmdesátých. Vše bylo dotováno státem podle jednoduché zásady: kultura podporuje politiku strany a vlády. Jinak to kultura není. Počátkem 90. let se tento výchozí stav radikálně změnil a následně došlo k opačnému extrému. Ve jménu depolitizace kultury a jejího odideologizování se rozbila kulturní infrastruktura oborových uměleckých obcí a místo její transformace došlo v mnoha případech k její likvidaci. Bez náhrady byly zrušeny i některé centrální instituce (např. Ústav pro výzkum kultury, Ústav pro informační systémy v kultuře, Institut designu aj.). Dále byly privatizovány instituce jako Ústředí lidové umělecké výroby, Umělecká řemesla Brno, Ústředí uměleckých řemesel Praha či prodejní síť podniku Dílo. Privatizační projekty byly často podmíněny skutečností, že řadu výrobních i prodejních objektů těchto sítí bylo nutné vydat v rámci restitucí původním vlastníkům. Privatizace

134

TEORETICKÁ A HISTORIOGRAFICKÁ REFLEXE UMĚNÍ

4.4.8. Závěry Financování vědecko-výzkumných a publikačních aktivit v oblasti tance je kritické. Projekty vznikají v personálně poddimenzovaných týmech, často jsou věcí osobního zaujetí řešitelů a také jejich soukromou investicí do oboru. Nadto přístup tanečních badatelů k podpoře z vědeckých grantů (GA ČR) je komplikovaný. Obor trpí nedostatkem odborných elit. Velkým problémem je nedostatek specializovaných badatelských institucí typu knihoven, archivů a muzeí, respektive absence specializovaných tanečních oddělení. Vinou nedostatku finančních prostředků nelze přistoupit ke zpracování velkých archivů, pozůstalostí, případně soukromých knihoven. Přestože se situace v oblasti publikační oproti stavu před rokem 1989 zlepšila, stále přetrvávají zásadní nedostatky v původní i překladové odborné literatuře. Mezioborovou spolupráci sice stále nelze označit za ideální, postoj k tanečním badatelům ze strany teatrologů, muzikologů a někdy i kunsthistoriků se však výrazně zlepšuje. Taneční vědci jsou častěji spoluřešiteli mezioborových projektů, počítá se s nimi při sestavování slovníků apod. Jistý potenciál skýtají prostředky nadací na podporu vědy a výzkumu, např. Nadace Český literární fond, Hlávkova nadace, Nadace Vize 97 Dagmar a Václava Havlových, Open Society Fund. Prostředky investované těmito subjekty do oblasti vědy a výzkumu v tanci jsou však minimální. Většinou se jedná o podporu studijních pobytů. V roce 2007 byl Ministerstvem kultury ČR vyhlášen „Program poskytování příspěvků na tvůrčí nebo studijní účely v oblasti profesionálního výtvarného umění, hudby, literatury, divadla a tance“. Tzv. stipendijní program je určen fyzickým osobám, zejména autorům nebo umělcům pro tvorbu a vznik autorských děl a uměleckých výkonů, ale také jiným odborným pracovníkům při umělecké a odborné tvorbě, nebo při získávání zkušeností a podkladů pro další uměleckou, vědeckou a jinou odbornou činnost v oblasti kultury. Tento program byl ale už po roce dočasně přerušen z důvodu nedostatku finančních prostředků. Další kolo výběrového řízení je přislíbeno na rok 2010.

4.5. TEORETICKÁ A HISTORIOGRAFICKÁ REFLEXE LITERATURY Petr Šámal

4.5.1. Literárněvědná bohemistika: instituce a ediční projekty Základním rysem současné české literárněvědné bohemistiky je absence jednotného metodologického konceptu, na němž by se shodovala většina badatelů. Toto výchozí konstatování však není míněno negativně: pluralitu a rozmanitost pohledů naopak vnímáme jako znak „normálnosti“ přítomné situace, kdy si různé aspekty literárního procesu vyžadují specifické přístupy. Česká literární věda nyní i nadále intenzivně recipuje metodologie ve světě aktuální od sklonku 60. let 20. století do přítomnosti (dekonstrukce, analýza diskurzu, recepční estetika, nový historismus, genderová studia atp.) a jednotliví badatelé usilují o jejich aplikaci v domácím kontextu. Institucionální zázemí literárněvědnému výzkumu v současné době poskytuje zejména Akademie věd ČR, v.v.i., a univerzitní katedry a ústavy. Nejedná se samozřejmě pouze o tyto typy organizací, důležité jsou například ediční aktivity některých nakladatelství a činnost Památníku národního písemnictví, v jehož Literárním archivu jsou soustředěny unikátní materiály pro poznání českých literárních dějin.

Ústav pro českou Největší literárněvědnou výzkumnou institucí v rámci Akademie věd je Ústav pro českou literaturu AV ČR, literaturu v.v.i. Pracoviště, jež vzniklo již v roce 1947 v rámci České akademie věd a umění, se primárně soustředí na rozAkademie věd ČR, v. v. i.

sáhlé kolektivní projekty z oblasti literární historie, teorie a textologie. Kromě toho funguje jako dokumentační

135 středisko poskytující servis celé literárněvědné bohemistice, a to i mimo území České republiky. Mnozí pracovníci Ústavu vyučují na (zejména pražských) univerzitních katedrách. Dnes se v ÚČL AV ČR, v.v.i., uzavřely dva nejrozsáhlejší literárněhistorické projekty. První z nich – Lexikon české literatury – je slovníkovou příručkou, jež se zabývá českou literaturou od nejstarších dob do roku 1945 a obsahuje celkem 3113 biografických a věcných hesel. Vydáním čtvrtého dílu Lexikonu (Academia 2008), který GA ČR finančně podpořila celkem třemi granty, se završí více než čtyřicetiletá práce, jež započala v 70. letech 20. století a v období tzv. normalizace umožnila mimo jiné odborné působení autorům, kteří měli z politických důvodů omezené publikační možnosti (např. Jiří Opelík, Zdeněk Pešat, Mojmír Otruba, Přemysl Blažíček, Jaroslav Med aj.). Lexikon české literatury (hlavním redaktorem prvních dvou dílů byl Vladimír Forst, třetí redigoval Jiří Opelík, čtvrtý Luboš Merhaut) je unikátní, a to nejen v českém kontextu, odbornou úrovní výkladové části hesel, úplností bibliografické složky a faktografickou spolehlivostí. Do budoucna se počítá s jeho elektronickým pokračováním, jež bude spočívat v postupném doplňování a opravování dosavadních svazků (tento záměr podporuje od r. 2009 grant GA ČR). Část kmenových pracovníků Lexikonu v současné době dokončuje projekt Myšlení o literatuře (podpořeno grantem GA ČR), jehož cílem je vydání souboru na sebe navazujících antologií, jež by v komentovaných edicích a v doprovodných studiích mapovaly vývoj českého literárního dějepisectví a literární kritiky (vedoucím týmu je Paedr. Luboš Merhaut, CSc.). Druhým rozsáhlým literárněhistorickým počinem ÚČL AV ČR jsou čtyřsvazkové Dějiny české literatury 1945–1989 (Academia 2007, 2007, 2008, 2008), které finančně podpořila GA ČR a jež vznikaly v uplynulých deseti letech pod vedením doc. PhDr. Pavla Janouška, CSc. Cílem této kolektivní práce však nebyl pouze souhrnný výklad poválečných literárních dějin. Projekt měl především iniciovat soustavný materiálový průzkum období, jež bylo do té doby interpretováno ve výrazně ideologizovaných výkladových rámcích. Kromě samotného textu literárněhistorické syntézy vzniklo během práce na Dějinách několik konferenčních sborníků, řada přípravných, materiálových studií a zejména série antologií Z dějin českého myšlení o literatuře I–IV (ÚČL 2001, 2002, 2003, 2005; ed. Michal Přibáň), jež je hojně využívána ve vysokoškolské výuce. Jako jisté navázání na tuto literárněhistorickou syntézu pak lze chápat knihu V souřadnicích volnosti. Interpretace české literatury devadesátých let 20. století, obsahující více než osmdesát interpretačních studií věnovaných výrazným prozaickým, básnickým a dramatickým dílům vzniklým v 90. letech 20. století (Academia 2008; projekt finančně podpořila GA ČR). Model týmové práce se uplatnil také v oblasti literární teorie: v Ústavu pro českou literaturu vznikl v posledních letech zejména třísvazkový soubor Poetika literárního díla 20. století, který vedla PhDr. Daniela Hodrová, DrSc., a který obdržel dva granty od GA ČR. S větším ohlasem se setkal zejména úvodní svazek souboru ...na okraji chaosu... (Torst 2001), jehož hlavní autorkou byla právě vedoucí tohoto kolektivu. Hodrová v knize rozdělené do dvou odlišně pojatých částí představila vlastní pojetí literárního díla a vypracovala historickou poetiku (prozaického) literárního díla 20. století. Následující svazky Poetiky literárního díla 20. století (Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz, Torst 2002, a Na cestě ke smyslu, Torst 2005) měly spíše podobu sborníků – autoři různých generací (Miroslav Červenka, Milan Jankovič, Zdeněk Mathauser, Jiří Holý, Zdeněk Hrbata, Alice Jedličková, Lenka Jungmannová, Marie Kubínová, Marie Langerová, Nina Vangeli) v nich publikovali jak analytické studie věnované vybraným autorům a tématům, tak zásadní teoretické práce nabízející literární vědě nové přístupy (zejména pojednání Miroslava Červenky o fikčních světech lyriky). V současnosti tento tým vydává sérii autorských monografií spojených pojmem textu – projekt, který též podpořila GA ČR (zatím vyšla práce Daniely Hodrové Citlivé město, 2006). Druhý směr literárněteoretického uvažování v ÚČL směřuje k oblasti naratologie: cílem týmu vedeného doc. PhDr. Tomášem Kubíčkem, Ph.D., bylo zmapování a kritický výklad základních pojmů narativní analýzy (vypravěč, postava, prostor vyprávění atp.) – projekt obdržel finanční podporu od GA ČR. Vedle četných časopisecky publikovaných statí (projektu se účastnili Petr A. Bílek, Bohumil Fořt, Alice Jedličková, Ondřej Sládek a Jiří Trávníček) nedávno vyšla zejména kniha Tomáše Kubíčka Vypravěč. Kategorie narativní analýzy (2007), v níž mj. podal historický přehled různých teorií vyprávění se zvláštní pozorností ke klíčové kategorii vypravěče, výstupem projektu jsou i knižní studie Jiřího Trávníčka Vyprávěj mi něco... (2007) a Bohumila Fořta Literární postava (2008). Vedle tradičních oblastí literární vědy se v posledních letech rozvíjí i oblast sociologie literatury. V rámci Ústavu pro českou literaturu vzniklo v roce 2003 oddělení pro výzkum literární kultury (vede jej Ing. P. Janáček, Ph.D.), jež se zaměřuje jednak na výzkum populární beletrie (viz bibliografická příručka Pavla Janáčka a Michala Jareše Svět rodokapsu, 2003, podpořená grantem GA ČR, na niž navazuje dokončovaná, obdobně koncipovaná publikace Svět románů na pokračování, podpořená grantem GA ČR), jednak se snaží o výzkum institucionálních rámců literárního procesu (oblasti cenzury, nakladatelství a časopisy jako literární instituce atp.). V odborné

Literární historie

Literární teorie

Sociologie literatury

136

TEORETICKÁ A HISTORIOGRAFICKÁ REFLEXE UMĚNÍ veřejnosti vzbudila ohlas zejména monografie Pavla Janáčka Literární brak (2004, podpořená grantem GA ČR), sledující proměnu postojů vůči populární beletrii v letech 1938–1951. Jinou podobu sociologie literatury, jež je v rámci oddělení pro výzkum literární kultury rovněž zastoupena, představuje výzkum soudobého čtenářství. Soustavně se mu věnuje zejména prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A., který od roku 2007 ve spolupráci s Národní knihovnou a Ministerstvem kultury ČR organizuje kvantitativní výzkumy čtení a čtenářství. Tato empiricky založená zkoumání představují nový posun v Trávníčkově odborném zaměření a ukazují jeho mimořádně široký záběr (viz J. Trávníček: Čteme? Obyvatelé české republiky a jejich vztah ke knize, Host 2008). Trávníčkův původní zájem o versologii, poté teorii interpretace a českou moderní poezii (jeho výrazem byl jednak souhrnný výklad české poezie od čtyřicátých let 20. století Na tvrdém loži z psího vína, 1998, spoluautor Zdeněk Kožmín; podpořeno grantem GA ČR, jednak komponovaný soubor studií Poezie poslední možnosti, 1996) se posunul k problematice moderního románu (kniha Příběh je mrtev?, 2003), dále k metodologii kognitivních věd až k již zmíněnému zkoumání čtenářství.

Literatura na Odbornou, ale i laickou veřejností jsou ceněny ediční a dokumentační projekty, jež Ústav pro českou literatuinternetu ru prezentuje na svých webových stránkách. Jde jednak o rozsáhlou plnotextovou databázi Česká elektronická knihovna (viz http://www.ceska-poezie.cz), která bezplatně zpřístupňuje naprostou většinu české knižně vydané poezie 19. a počátku 20. století (projekt byl podpořen dvěma granty Ministerstva kultury ČR a grantem Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy). Volně přístupná a veřejností využívaná je i dále databáze Bibliografie české literární vědy (http://isis.ucl.cas.cz/), v jejímž rámci je systematicky excerpován odborný, kulturní i denní tisk. Prostřednictvím internetového Slovníku české literatury po roce 1945 (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/) jsou veřejnosti zpřístupněny i další lexikografické práce, jež v ÚČL v posledních letech vznikly – zejména dvousvazkový Slovník českých spisovatelů od roku 1945 (1995, 1998, podpořený granty GA AV ČR a GA ČR) a Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000 (2002, podpořený grantem GA AV ČR). Internetový slovník připravil, na jeho aktualizaci a doplňování o další hesla pracuje tým vedený literárním historikem PhDr. Michalem Přibáňem, Ph.D. (od r. 2009 podpora GA ČR).

4.5.2. Literárněvědná bohemistika na univerzitách Literární věda a dějiny české literatury stále patří k nejžádanějším oborům vysokoškolského studia. S tím souvisí skutečnost, že prakticky každá vysoká škola zřizuje příslušné pracoviště. V následujícím výkladu se zaměříme pouze na výrazněji profilovaná pracoviště a následně na práce, jež vzbudily širší ohlas odborné veřejnosti.

Ústav české literatury a literární vědy FF UK

Na prvním místě nutno uvést Ústav české literatury a literární vědy FF UK, jenž je univerzitním pracovištěm s nejdelší tradicí (ÚČLLV se podílel na výzkumném záměru FF UK Základy moderního světa v zrcadle literatury a filozofie). Krátce po listopadu 1989 začali na tehdejší Katedře české literatury a literární vědy působit čelní představitelé české, převážně strukturalisticky orientované literární vědy 60. let, jimž byla v období tzv. normalizace znemožněna či radikálně omezena možnost publikace a pedagogického působení (zejména Miroslav Červenka, Jiří Brabec, Jaroslava Janáčková, Vladimír Binar aj.). V průběhu 90. let 20. století se mezi jejich žáky vyprofilovalo několik výrazných osobností, jež určují profil současné pražské bohemistiky. Oblasti literární teorie se věnuje zejména prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc., jenž ve své práci Hledání jazyka interpretace (2003) podal zasvěcený přehled hlavních teoretických konceptů literární vědy ve 20. století s ohledem na jejich přínos k možnostem interpretace moderního prozaického textu. V současné době se Bílek věnuje naratologii a soustavně i teoriím populární literatury (viz např. sborník James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění, 2007, podpořený grantem GA ČR). Petr A. Bílek se výrazně podílí na profilaci Ústavu české literatury a literární vědy FF UK, jenž od roku 2000 řídí. Pod jeho vedením instituce udržuje kontakty se zahraničními univerzitami, spolu s Vladimírem Pistoriem řídí ediční řadu Scholares a je i koordinátorem Centra výzkumu české umělecké avantgardy, jež od roku 2006 pracuje na mezioborovém projektu Lexikon české avantgardy (podpořen MŠMT). Ranému modernismu a meziválečné umělecké avantgardě se věnuje řada pedagogů působících na ÚČLLV (značnou roli zde sehrálo inspirativní pedagogické působení Jiřího Brabce). V posledních letech vydali svá díla zejména prof. Dr. Phil. Josef Vojvodík, M.A., který je nyní současně pracovníkem ÚČL AV ČR, v.v.i., (viz jeho

137 poslední práce Imagines corporis, 2006, a Povrch, skrytost, ambivalence. Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda, 2008, podpořená grantem GA ČR), dále PhDr. Libuše Heczková, Ph.D., uplatňující genderový pohled na literaturu, a doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D., jehož kniha Vizionáři a vyznavači (2007), podpořená grantem GA ČR, soustřeďuje autorovy stati věnované vztahům mezi ideologiemi a poezií v české poezii 1. poloviny 20. století. Mezi přední autority současné literárněvědné bohemistiky patří prof. PhDr. Jiří Holý, DrSc., jehož mimořádně široký přehled dokládá jak souhrnný výklad o české literatuře 20. století (publikaci J. Holý, J. Janáčková, J. Lehár, A. Stich: Česká literatura od počátků k dnešku, 1998, grantově podpořila GA ČR; v roce 2003 vyšly ve Vídni jeho Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts), tak soubor statí shromážděný v knize Možnosti interpretace (2002). Pro kontext české literární vědy, která doposud převážně recipuje vývoj světové literární teorie, od něhož byla po dlouhou dobu izolována, má značný význam překlad tzv. Metzlerova Lexikonu teorie literatury a kultury (2006, ed. německého vydání byl A. Nünning), jehož doplněné české vydání, podpořené grantem GA ČR, Holý redigoval s Jiřím Trávníčkem. Jiří Holý také vede ediční projekt Česká knižnice vydávaný donedávna Nakladatelstvím Lidové noviny, od r. 2009 projekt převzalo nakladatelství Host, a podporovaný grantem Ministerstva kultury ČR. Cílem ediční řady je nabídnout veřejnosti ve spolehlivém vydání zásadní díla české literatury. Ediční činnosti se z bohemistů působících na FF UK nejsoustavněji věnuje PhDr. Michael Špirit, Ph.D., jenž má hlavní zásluhu na vydávání autorských souborů osobností neoficiální literární kultury (např. Jana Lopatky, Josefa Vohryzka, Přemysla Blažíčka, Antonína Brouska, Ivana M. Jirouse, Růženy Grebeníčkové aj.) a který spolupracuje i na česko-německém vydání spisů Vladimíra Holana. V roce 2005 bylo k ústavu přičleněno Centrum komparatistiky, jež bylo na počátku 90. let 20. století obnoveno z iniciativy sinologa prof. PhDr. Oldřicha Krále, CSc. Bohemistickým tématům se z nových členů ÚČLLV věnuje zejména romanista doc. PhDr. Zdeněk Hrbata, CSc., který je současně pracovníkem ÚČL AV ČR, v.v.i., a který spolu Martinem Procházkou v roce 2005 vydal komparativně pojatou monografii Romantismus a romantismy: pojmy, proudy, kontexty, podpořenou dvěma granty GA ČR. Zaměřili v ní pozornost na několik tematických okruhů, které se jim zdály nosné pro postižení romantických estetických koncepcí. Druhým významným pracovištěm pražské filozofické fakulty, jež se svými aktivitami dotýká literárněhistorické problematiky, je Ústav českého jazyka a teorie komunikace (ředitelem je Mgr. Robert Adam, Ph.D. a zástupkyní Mgr. Alena A. Fidlerová, Ph.D.). Zvláště inspirativní roli zde sehrála osobnost Alexandra Sticha, který měl klíčový podíl na vzrůstu odborného zájmu o literaturu raného novověku. Výsledky soustavného materiálového průzkumu zprostředkovává zejména první svazek Repertoria rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách (2003, 2008, podpořený dvěma granty GA ČR), na němž pracovala skupina Stichových žáků (zejména Jaromír Linda, Alena Fidlerová, Martina Šulcková ad.). Druhý literárněhistorický projekt, na němž mají podíl členové ústavu, představuje kompletní vydání korespondence Boženy Němcové, podpořené grantem Ministerstva kultury ČR, na němž se podíleli zejména Lucie Saicová-Římalová, Robert Adam, Jaroslava Janáčková, Magdaléna Pokorná, Alena Macurová aj. (osobnost Boženy Němcové poutá trvalou pozornost, iniciátorkou mnohých z kolektivních projektů, jež se jejího díla týkají, byla literární historička Jaroslava Janáčková, jež Němcové věnovala mj. knihy Příběh tajemného psaní, 2002; Božena Němcová: příběhy – situace – obraz, 2007).

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK

Pedagogové působící na ÚČLLV FF UK v současné době intenzivně spolupracují zejména s Ústavem bohemistiky nově zřízené Filozofické fakulty Jihočeské univerzity (dříve byla Pedagogická fakulta JCU nositelem výzkumného záměru MSM Nadnárodní kontexty české národní kultury; nynější FF JCU je nositelem výzkumného záměru MSM Dějiny novější české literatury v nadnárodních kontextech). Společně pracují na již zmíněném projektu Lexikon české avantgardy, podpořeném MŠMT. Ústav bohemistiky Jihočeské univerzity profilují pro oblast literatury 19. století zejména práce prof. PhDr. Dalibora Turečka, CSc. Jeho knihu Rozporuplná sounáležitost (2001, grant GA ČR) lze vnímat jako pokus o nový výklad období národního obrození, jenž přichází po zásadních pracích Felixe Vodičky či Vladimíra Macury. Na materiálu obrozenského dramatu Tureček sledoval vztahy česko-jazyčných textů k německému/vídeňskému dramatu a inspirován pojmovým aparátem kostnické školy recepční estetiky odhaloval rozdílnosti i souvztažnosti mezi oběma kulturními kontexty. Završením jeho dlouhodobého zájmu o dílo Jana Nerudy je kniha Fejeton Jana Nerudy (2007). Dalibor Tureček také soustavně uvažuje o metodologických východiscích literárněhistorické práce (viz jeho podíl na svazcích Hledání literárních dějin, 2005; Hledání literárních dějin v diskusi, 2006). Téma metod literární historiografie je ostatně v současnosti vnímáno jako mimořádně aktuální. Nasvědčují tomu četné texty – či polemiky – Vladimíra Papouška, Hany Šmahelové, Petra A. Bílka, Aleše Hamana, Jiřího Brabce, Tomáše Glance či Pavla Janouška a dalších. Druhým autorem působícím na Jihočeské univerzitě, který se soustavně věnuje literatuře 19. století, je Aleš Haman.

Jihočeská univerzita

138

TEORETICKÁ A HISTORIOGRAFICKÁ REFLEXE UMĚNÍ Po četných teoreticky i historicky zaměřených studiích (sebraných v několika knižních výborech) nedávno vydal souhrnný přehled dějin české literatury 19. století Trvání v proměně (2007). Další profilovou osobností bohemistiky na Jihočeské univerzitě je prof. PaedDr. Vladimír Papoušek, CSc. Autor hlásící se v současnosti k metodám amerického nového historismu se soustavně zabývá českým literárním exilem. Publikoval jednak několik monografií čelních spisovatelů-exulantů (viz Egon Hostovský, 1996; Horizonty (Život a dílo Zdeňka Němečka), 2001; Trojí samota ve velké zemi, 2001), dále monografii o specifické subkultuře české komunity v USA (Česká literatura v Chicagu, 2001; grant GA ČR). Zásadní význam dále měla jeho monografie Existencialisté (2004; grant GA ČR), komplexně sledující jednu z klíčových linií české literatury 20. století, včetně pokusů o její teoretické vymezení. V současné době se V. Papoušek věnuje zejména literární avantgardě (viz jeho práce Gravitace avantgard, 2007). Literatuře totalitního období českých dějin se z jihočeských badatelů věnuje doc. PaedDr. Michal Bauer, Ph.D., který k tomuto tématu publikoval řadu dokumentárních edic (zejména v časopisech Tvar, Česká literatura) a především soubor studií Ideologie a paměť (2003), věnovaných institucím literárního života na přelomu 40. a 50. let, a práci Tíseň tmy (2006), v níž sledoval „druhý život“ díla Františka Halase, zejména pak to, jak reflexi básníkovy poezie ovlivnil ideologický odsudek Ladislava Štolla z roku 1951.

Pedagogická Vedle zmíněných univerzitních pracovišť se společným výstupem představila Katedra české literatury Pedagofakulta UK gické fakulty UK (v současnosti Katedra českého jazyka a literatury). Projekt Encyklopedie literárních žánrů, podpořený grantem Ministerstva kultury ČR (2004; red. Dagmar Mocná a Josef Peterka), nabídl v českém prostředí scházející genologickou příručku slovníkového typu. Vedle základních charakteristik literárních žánrů obsahují rozsáhlá hesla i stručný přehled vývoje žánrů v rámci českého písemnictví. Vedoucí katedry prof. PhDr. D. Mocná, CSc. se specializuje na oblast populární literatury (viz kniha Červená knihovna, 1996), metodologicky inspirativní byla zejména její monografie Případ Kondelík (2002), v níž Herrmannovu prózu nově zasadila do kontextu autorova díla, analyzovala ji z hlediska sepětí s dobovým životním stylem a měšťanskou kulturou. Z dalších knižních prací členů katedry lze zmínit Teorii literatury pro učitele (2001) PhDr. Josefa Peterky, CSc., v níž dokumentoval kategorie normativní poetiky ukázkami z dějin českého písemnictví. S příznivým ohlasem laické i odborné veřejnosti se setkaly antologie Malý svět jest člověk, aneb, Výbor z české barokní prózy (1995), Vítr jest život člověka, aneb, Život a smrt v české barokní próze (2000), Svět je podvodný verbíř, aneb, Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století (2005), jejichž pořadatelem je Miloš Sládek (v roce 2007 vydal edici Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše od kapucína Martina z Kochemu, podpořenou grantem GA ČR).

Masarykova Vysokoškolským pracovištěm s dlouhou tradicí, jež se v současné době neprofiluje šířeji založenými projekty, je univerzita Ústav české literatury a knihovnictví FF Masarykovy univerzity (vedoucí: doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc.). Z odborných publikací pracovníků FF MU je třeba vyzvednout monografii Jitky Bednářové Josef Florian a jeho francouzští autoři (2006), v níž se autorka zaměřila na originální vydavatelský projekt klíčové osobnosti katolické renesance v českých zemích v první polovině 20. století a jeho vazby na specifickou část francouzské kultury. Problematice starší a raně novověké literatury se zde věnují PhDr. Hana Bočková, Dr., a prof. PhDr. Michaela Soleiman pour Hashemi, CSc.

Ostravská Specifickým zájmem o regionální studia a oblast literatury pro děti se vyznačuje Katedra české literatury, liteuniverzita rární vědy a dějin umění FF Ostravské univerzity (vedoucí: prof. PhDr. Svatava Urbanová, CSc.). Výstupem několikaletého mezioborově založeného projektu je zejména rozsáhlá, mezioborově pojatá Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy (red. Milan Myška, Lumír Dokoupil a Jiří Svoboda, svazek 1 a 2, Ostrava 2005, která vznikla v rámci výzkumného záměru MSM Slezsko a severní Morava jako specifický středoevropský region). Z publikací pracovníků této katedry se s příznivým ohlasem odborné veřejnosti setkaly zejména literárněhistorické studie Jana Malury věnované českému baroknímu písemnictví a edice téhož autora, na nichž pracoval s lingvistou Pavlem Koskem (naposledy Čistý plamen lásky: výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska, 2004; podpořeno grantem GA ČR). Autory knižních prací jsou dále doc. PaeDr. Iva Málková, CSc. (Hledání Viléma Závady, 2003), doc. PhDr. Martin Pilař, CSc., (naposledy Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století, 2008), Mgr. Martin Tomášek, PhD. (Labyrintem díla K. M. Čapka-Choda, 2006).

Palackého Vůdčí osobností Katedry bohemistiky Filozofické fakulty Palackého Univerzity v Olomouci byl po dlouhá Univerzita léta Eduard Petrů. Právě on byl spolu s nynějším vedoucím, doc. PhDr. Lubomírem Machalou, CSc., hlavním reOlomouc daktorem prvních polistopadových souhrnných dějin českého písemnictví od počátků do současnosti (Panorama

139 české literatury, 1994). Toto pracoviště je také vydavatelem revue Aluze (šéfredaktor Jiří Hrabal), jež vedle původní beletrie a odborných statí soustavně publikuje i překlady ze světové literární teorie a pomáhá tak odstraňovat důsledky dlouholeté izolace zdejší literární teorie (od roku 2007 vychází časopis pouze v elektronické verzi). Spíše než další bohemistické katedry (fungují zejména v rámci pedagogických fakult Univerzity Hradec Králové, Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Technické univerzity v Liberci, Západočeské univerzity v Plzni a Jihočeské univerzity) připomeňme závěrem práce několika autorů, kteří se bohemistickým tématům věnují „vedle“ své hlavní specializace a jejichž práce zpravidla mají komparativní rozměr: jde zejména o práci rusisty a klasického filologa Martina C. Putny (v současné době působí na Fakultě humanitních studií UK), který část svých odborných a publicistických aktivit věnuje především mapování katolické literární tradice. V roce 1998 vydal Putna první svazek syntetického přehledu Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, kde titulním pojmem „katolické literatury“ rozumí specifickou kulturní enklávu v rámci postupně se sekularizují národní společnosti. Dále nelze opomenout zásadní studie Jiřího Pelána (Ústav románských studií FF UK), který se věnuje jak období starší literatury, tak tématům a autorům 20. století. Tento mimořádně široký záběr názorně dokládá kniha Kapitoly z francouzské, italské a české literatury, jež shrnuje autorovy odborné stati od roku 1999 (včetně knižně vydané monografie o Bohumilu Hrabalovi). Vybraným tématům českého písemnictví se dále věnuje (hlavním zaměřením polonista) Petr Poslední. Z jeho početných knih věnovaných česko-polským vztahům zmiňme alespoň knihu Spisovatelé jako čtenáři (2006), v níž srovnával „způsoby četby“ tří dvojic českých a polských spisovatelů.

Osobnosti

Odborná periodika 4.5.3. Vedle několika kulturních časopisů, jež rovněž publikují odborně zaměřené texty, existuje v současné době několik specializovaných literárněvědných periodik. Revue s nejdelší tradicí představují Listy filologické, jež vydává Kabinet pro klasická studia Filozofického ústavu AV ČR, v.v.i., (šéfredaktor Martin Svatoš). Tento časopis se primárně soustřeďuje na témata z oblasti klasických studií a na latinské, německé i českojazyčné písemnictví v českých zemích přibližně do roku 1800. Listy filologické mají spíše sborníkový charakter, vycházejí dvakrát ročně (vždy jako dvojčíslo), vedle filologicky zaměřených statí zde vycházejí i četné literárněhistorické studie, drobnější edice; obsáhlá je i recenzní rubrika. Hlavním oborovým periodikem je „časopis pro literární vědu“ Česká literatura, jejímž vydavatelem je Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i., (šéfredaktor Petr Šámal). Časopis založený v roce 1953 vychází šestkrát ročně, uveřejňuje především teoreticky i historicky zaměřené studie, překlady metodologicky zajímavých statí, kratší edice materiálů k dějinám českého písemnictví, četné recenze nové literárněvědné literatury a zprávy o dění ve vědeckém životě. Podobně zaměřený je relativně nový časopis Slovo a smysl (vychází od roku 2004), který vydává Ústav české literatury a literární vědy FF UK (redaktory jsou Jan Wiendl, Libuše Hezcková a Josef Vojvodík). Revue sborníkového typu publikuje zejména odborné studie v češtině, angličtině a němčině. Na literární teorii a novověké evropské a americké literatury se zaměřuje dvakrát do roka vycházející časopis Svět literatury (šéfredaktor Vladimír Svatoň), převážně materiálovým literárněhistorickým textům a edicím je určena ročenka Literárního archivu Památníků národního písemnictví Literární archiv.

Ediční projekty 4.5.4. Z edičních projektů, jež mají podstatnější význam pro literární historii a teorii, jde o řadu Česká knižnice, již donedávna vydávalo Nakladatelství Lidové noviny (viz výše). Toto nakladatelství se dále podílelo na ojedinělém edičním záměru kompletního vydání korespondence Boženy Němcové. Dalším nakladatelstvím, jež vydávalo zejména autorské soubory kritických a literárněvědných studií, je Torst (mj. autorské svazky Václava Černého, Pavla Trosta, Oldřicha Králíka, Jana Lopatky, Josefa Vohryzka, Zdeňka Pešata, Miroslava Červenky, Aleše Hamana, Antonína Brouska, Jiřího Opelíka aj.) a Triáda (zejména edice Paprsek, již řídí Robert Krumphanzl, Jiří Pelán, Jiří Stromšík a Jan Šulc). Patrně nejkoncepčněji se v posledních letech věnuje vydávání nových literárněvědných prací a překladů ze světové literární teorie nakladatelství Host. Prvním zásadním projektem byla čtrnáctisvazková ediční řada

140

TEORETICKÁ A HISTORIOGRAFICKÁ REFLEXE UMĚNÍ Strukturalistická knihovna (podpořená grantem MK ČR), již řídili Miroslav Červenka, Jiří Trávníček a Miroslav Balaštík (v jejím rámci vyšel zde mj. dvousvazkový výbor ze studií Jana Mukařovského, pojednání o dějinách volného verše z pera Miroslava Červenky, české překlady knih Květoslava Chvatíka, Lubomíra Doležela, Mojmíra Otruby, dále výbory zásadních prací francouzského strukturalismu, kostnické školy, tartuské školy atd.). Na tento projekt nakladatelství navázalo ediční řadou Teoretická knihovna (doposud 17 svazků, podporovaných třemi granty MK ČR), v jejímž rámci rovněž vycházely jak původní práce střední a mladší generace literárních vědců (Jiří Trávníček, Petr A. Bílek, Pavel Janáček, Josef Vojvodík), tak překlady klasických titulů světové literární teorie (knihy Northropa Frye, Marka Turnera, Huga Friedricha, Petera Szondiho aj.). Ojedinělým nakladatelským projektem je pokus o kritické zpřístupnění celého díla Jaroslava Seiferta v nakladatelství Akropolis, jež však bylo po vydání deseti svazků pozastaveno. Závěrem nelze nezmínit ani nakladatelství, jež mají vydávání vědeckých titulů takřka v popisu práce: Academia a Karolinum (tituly těchto nakladatelství často získávají grantovou finanční podporu určenou na vydání).

4.5.5. Prameny k dějinám českého písemnictví Organizací, již v rámci výkladu o současné literární vědě nelze pominout, je Památník národního písemnictví, přesněji jeho nejdůležitější součást: Literární archiv. Tato instituce shromažďuje, zpracovává a veřejnosti zpřístupňuje prameny k dějinám českého písemnictví. Osobní fondy spisovatelů, novinářů, historiků, kritiků, redaktorů i fondy dokumentující aktivity různých kulturních institucí, jež Památník národního písemnictví spravuje, mají pro českou literární historii od konce 18. století až po současnost zásadní význam. Základní, pravidelně aktualizovaná evidence sbírek archivu je k dispozici na internetu prostřednictvím databáze PEVA (spravované Archivní správou ministerstva vnitra). Pracovníci Literárního archivu v posledních letech dále provedli digitalizaci veškerých archivních pomůcek uchovávaných fondů a zprovoznili rovněž databázi na zpracování samotných archiválií (což grantově podpořila GA ČR). V současné době instituce připravuje úplné databázové zpřístupnění inventářů fondů prostřednictvím internetu (www.badatelna.cz). S ohledem na aktuální debaty o slučování různých institucí je z hlediska literární vědy třeba v prvé řadě dbát na to, aby materiály spravované Literárním archivem zůstaly přístupné veřejnosti – pokud by k nim byl přístup omezen, mohlo by to zásadně ohrozit další zkoumání některých etap českých kulturních dějin. Poslední specializovanou institucí je Libri prohibiti. Tato knihovna soustřeďuje naprosto unikátní soubor samizdatových a exilových časopisů a knih, spolu s dalšími druhy pramenů k dějinám české nezávislé kultury. Její fondy jsou naprosto nepostradatelné pro studium českých kulturních dějin 2. poloviny 20. století. Pracovníci knihovny (zejména její ředitel Jiří Gruntorád) mají zásadní podíl na publikacích mapujících poválečný literární a politický exil a samizdatovou kulturu (viz zejména Exilová periodika. Katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydávaných po roce 1945, 2000; podpořeno Ministerstvem zahraničních věcí ČR, Nadací pro rozvoj občanské společnosti, programem PHARE a Hl. městem Prahou; nebo Katalog knih českého exilu 1948–1994, 1995 aj.).

4.6. TEORETICKÁ A HISTORIOGRAFICKÁ REFLEXE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ Daniela Kramerová

Příjemci grantové podpory bývají badatelské instituce, výstavní instituce, nakladatelství nebo přímo badateléfyzické osoby. Vzhledem k omezenému počtu zástupců české uměleckohistorické obce dochází na poli výzkumu a vědy v oblasti dějin umění k personálnímu překrývání. Často pak jednotlivé projekty (výstavy, konference, publikace) vznikají ve spolupráci – personální a někdy i finanční – několika státních institucí. Vedle základního finančního vstupu podílející se instituce jsou projekty uskutečňovány ze zdrojů českého i zahraničního grantového systému případně formou soukromého a firemního sponzorství.

163 KRITICKÁ REFLEXE LITERATURY 5.5. Libuše Bělunková

Literární a s literaturou 5.5.1. související časopisy Nabídka v ČR je zdravě pestrá a široká jako v jiných demokratických státech. Časopisy lze rozdělit do mnoha překrývajících se kategorií (podle periodicity, celostátního či regionálního působení, doby existence, způsobu distribuce, cílových skupin, přesahu do jiných oborů, zaměření na českou či zahraniční literární produkci, podle míry státní podpory, podle užší umělecké orientace či podle převahy literárních či sekundárních textů atp.) a jejich průběžné hodnocení (od obsahových analýz po názory odborníků na kvalitu textů a autorský okruh) je pro fungování celého systému nutné. Vydává Kulturní týdeník, s. r. o. (šéfredaktorka Libuše Bělunková; redakce: Kamila Boháčková, Petr Ferenc, Karel Kouba, Marta Ljubková, Filip Pospíšil, Jiří Růžička, Lukáš Rychetský, Petr Vaňous). Týdeník byl založen v roce 2005 a výběrově sleduje všechny umělecké disciplíny, přičemž největší část je věnována literatuře. Prizmatem kultury hodnotí i veřejné dění, přináší kulturní servis, eseje, komentáře, recenze, rozhovory a ukázky z původní beletrie a poezie. Snaží se zasadit českou literaturu do kontextu literatury světové, do kontextu celé umělecké scény a veřejného prostoru, zabývá se kulturní politikou. Tiskne překlady současných zahraničních autorů (např. O. Pamuk, P. Roth, M. Witkowski, E. Jelineková, některým autorům je věnováno téma čísla) i tuzemskou literární produkci (J. Topol, A. Zonová, V. Fischerová, B. Grögerová, V. Špaček). Rubriku Básně týdne vedou Petr Borkovec a Vratislav Färber. Recenzní rubriku a Recenzi týdne doplňuje 8 až 12 minirecenzí knih a bibliografický výběr z literárních časopisů. Každé číslo A2 je koncipováno tematicky, z literárních témat vyšla např. čísla věnovaná Jakubu Demlovi a Ladislavu Klímovi, Dorotě Masłowské, Juli Zeh, netradiční prezentaci poezie, dětské literatuře, myšlení o literatuře, nové vydavatelské strategii či českému dramatu. Polemiku vzbudily mj. článek Krize české literatury, kritika 1. svazku Dějin české literatury 1945–1989 a téma grantů na kulturu. A2 se snaží hledat novou generaci kulturních publicistů (O. Klimeš, K. Müller, Š. Sirovátka) a spojovat ji se zavedenými autory (literární zápisníky Jana Štolby a Petra A. Bílka; zahraniční bohemisté). Značný prostor věnuje A2 ostatním druhům umění, společenským a politickým komentářům a kritice médií. Na grafické úpravě spolupracuje s mladými výtvarnými umělci (ilustrace, galerie). A2 vychází 52x ročně, počet stran 32, formát: 385 x 285 mm. Činnost týdeníku je finančně podporována Ministerstvem kultury ČR, Nadací Český literární fond a sponzory. www.tydenikA2.cz

A2 kulturní týdeník

Měsíčník pro literaturu a čtenáře – vydává Spolek přátel vydávání časopisu HOST (spoluvydavatelem je HOST – vydavatelství, s. r. o.; šéfredaktor Miroslav Balaštík, redakce: Martin Stöhr, Marek Sečkář a Jan Němec). Host vznikl v roce 1990 a navazuje na literární časopisy Host (vycházel 1921–1929 v Přerově, v Brně a Praze), Host do domu (1954–1970 v Brně) a samizdatovou revue Host (1985–1989, Brno). Časopis přináší kritické stati o především české literatuře, původní poezii, povídky, rozhovory, polemiky a recenze; jeho součástí je příloha Světová literatura. Ke stálým rubrikám patří Osobnost (rozhovor), Esej, Studie, Kritika, K románu (Jiří Trávníček), Beletrie a množství drobných literárněpublicistických rubrik (Jazykový glosář, Kalendárium, Anketa, Otázka pro...). Do rozsáhlé rubriky Recenze přispívají Eliška F. Juříková, Vladimír Stanzel, Jakub Grombíř, Karel Piorecký, Petr Hrtánek, Michal Sýkora, Blanka Kostřicová, Milena M. Marešová; autory kritik jsou Jan Štolba, Jiří Trávníček a Vladimír Svatoň. K veřejné debatě Host přispívá především rozhovory s českými spisovateli (P. Placák, A. Palán, L. Vaculík, J. Hájíček, D. Fischerová), otiskováním esejů (M. Kundera, K. Hvížďala, P. Janáček). Polemiku se podařilo vyvolat mj. tématem literárního kánonu. Host publikuje ukázky z děl zavedených českých spisovatelů (M. Ajvaz, J. Gruša, V. Jirousová, P. Král, J. Kratochvil, P. Ouředník, K. Šiktanc, J. Škvorecký, M. Uhde, I. Wernisch), vyhledává však a komentuje i nové autory poezie i prózy. Nevelkou plochu časopis věnuje jiným druhům umění (film, fotografie).

Host

164

KRITICKÁ REFLEXE UMĚNÍ Host vychází 10x ročně, počet stran cca 100, formát 215 x 280 mm. Činnost je finančně podporována Ministerstvem kultury ČR, vydavatelstvím Host a soukromými donátory. www.casopis.hostbrno.cz.

Literární Kulturně-politický týdeník – vydávala v letech 1993–2007 Společnost pro Literární noviny, nyní je vydavatelem noviny Centrum pro média a demokracii, o.s. (šéfredaktor Jakub Patočka, redakce: Jakub Grombíř, Petr Jedlička, Lucie Česálková, Patrik Eichler, Jakub Kocurek, Anna Sehnalová, Roman Sikora, Jan Šícha, Hana Svanovská, Kamila Marková, Andrej Slivka). Založeny byly v roce 1990 jako příloha deníku Lidové noviny, samostatně vycházejí od roku 1992. Navazují na tradici Literárních novin (1952–1967, 1967–1968), Literárních listů (1968) a Listů (1968–1969). Literární noviny mají stálou přílohu Nové knihy, nepravidelně vycházela i příloha DOK.REVUE, v roce 2007 byla ukončena též stálá příloha Školní noviny. Týdeník přináší politickou publicistiku, reflexe současného umění a ukázky z původní tvorby. Viktor Debnár v něm uveřejňuje medailony a ukázky českých spisovatelů v emigraci. Ke stálým rubrikám patří Rozhovor, Spor, Knihovnička (souhrnná recenze), Fejeton, Komentáře a Eseje. Literární noviny organizují soutěž Povídka roku. Hlavním polemickým potenciálem časopisu v poslední době je debata Český úděl 1968–2008, která navazuje na texty M. Kundery a V. Havla z let 1968 a 1969, v níž jsou kromě nových příspěvků (J. Šabata, J. Pehe, E. Kantůrková) přetiskovány texty ze starých literárních časopisů a současných konferenčních sborníků. K pravidelným autorům Literárních novin patří Olga Lomová, Vít Janeček, Lukáš Jelínek, Jiří Pehe, Jan Šícha, Ludvík Vaculík, Alena Zemančíková, Ivan Hoffman. Grafická úprava listu je podřízena textu. Literární noviny vycházejí 52x ročně, počet stran 16+4, formát 315 x 470 mm. Činnost týdeníku je finančně podporována Nadací Michaela Kocába, Ministerstvem kultury ČR a soukromými donátory. Bývalý vydavatel Společnost pro Literární noviny ukončil svou činnost s dosud nevyrovnanými dluhy státu (VZP). www.literarky.cz

Plav Měsíčník pro světovou literaturu – vydává občanské sdružení Splav! (šéfredaktorka Anna Čmejrková, redakce: Veronika Hesounová, Jan Hon, Petra Honzáková, Marie Iljašenko, Marie Kantůrková, Lucie Koryntová, Lukáš Novosad, Kateřina Veselovská; redakční rada: Libor Dvořák, Viktor Janiš, Jiří Josek, Oldřich Král, Jaroslav Olša, jr., Stanislav Rubáš, Josef Šlerka, Jan Vaněk, jr., Jovanka Šotolová). Časopis vychází od roku 2005 a publikuje současné překlady světové literatury a literárněhistorické či literárněkritické texty. Čísla jsou často zaměřena na jednotlivé jazykové oblasti, z dalších témat: dětská literatura, pornografie, nonsensová literatura, světoví spisovatelé o české literatuře. Plav vychází 12x ročně, počet stran 52, formát 260 x 200 mm. Financuje jej Ministerstvo kultury ČR, jednotlivá čísla podporují různé kulturní instituce a soukromí donátoři. www.svetovka.cz

Revolver Vydává Společnost pro Revolver revue (šéfredaktorka Terezie Pokorná, redakce: Viktor Karlík a Marek Vajchr, revue redakční spolupráce: Lucie Bartoňová, Karel Cudlín, Adam Gerbert, Karel Haloun, Michal Kosák, Robert Krumphanzl, Petr Onufer, Robert Portel a Michael Špirit). RR pod tímto názvem existuje od roku 1987 (do roku 1989 jako samizdat), navazuje na samizdatová periodika Jednou nohou (1985–1986) a Revolver Revue Jednou nohou (1986–1987). Revue přináší témata z oblasti kultury, politiky a filozofie, hlavní zájem je soustředěn na literaturu a výtvarné umění. Otiskuje eseje, uměnovědné stati, tematické bloky, rozhovory, ukázky z původní poezie a beletrie, recenze a glosy. Ke stálým rubrikám patří Nové práce, Ateliéry, Couleur. Přínosem RR do českého kritického myšlení je publikování studií amerických literárních kritiků od Petra Onufera, propracovaná témata či tematická čísla věnovaná světovým spisovatelům (L. F. Céline, R. Walser, W. G. Sebald, W. Gombrowicz – ve spolupráci s Annou Kareninovou, Radovanem Charvátem a Helenou Stachovou). RR otiskuje literární texty spolupracovníků redakce, autorů vycházejících z prostředí undergroundu a tvůrčích samorostů; vyhledává i neznámé či pozapomenuté tvůrce. Z publikovaných autorů: Robert Krumphanzl, Jaroslav Formánek, Vít Kremlička, Lubomír Martínek, Pavel Kolmačka, Miroslav Drábek. Polemiku vzbudila mj. analýza Roberta Krumphanzla Kvalitní literatura a státní dotace, dlouhodobě pak vyvolávají ohlasy kritické příspěvky M. Špirita a M. Vajchra. RR rozšiřuje svůj záběr na všechny druhy umění, do českého kontextu přináší informace ze zahraničních uměleckých scén, především výtvarné (Německo, USA, Japonsko, Rusko). Od ostatních časopisů se liší originální grafickou úpravou, koncepcí, kvalitou i kvantitou reprodukcí (výtvarná stránka RR je samostatným přínosem, nikoli pouhou ilustrací). Revue vychází 4x ročně, počet stran asi 176, formát 240 x 160 mm. V letech 1995–2004 vycházel navíc třikrát ročně sešit Kritická příloha Revolver Revue. Činnost RR je finančně podporována Ministerstvem kultury ČR, Nadací Český literární fond, dalšími nadacemi a fondy (Česko-německý fond budoucnosti, Nadace Anny

165 Fárové, Nadace Český fond umění, Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, Nadace Charty 77, Nadace ProHelvetia, Open Society Fund Praha), sponzory a soukromými donátory. www.revolverrevue.cz Revue o psaní – vydává Literární akademie, Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého (šéfredaktor Petr Borkovec, redaktor Daniel Soukup, redakční kruh: Tomáš Glanc, Anne Hultschová, Mariana Housková, Jana Kunová, Marcela Požarková, Justin Quinn, Alena Scheinostová, Milan Uhde). Vychází od roku 2006. Časopis se zabývá reflexí psaní, překládání a výuky tvůrčího psaní, důraz klade především na autorské hledisko. Přináší literárněvědné stati, rozhovory, recenze, komentované ukázky ze současné české a světové (i překladové) literatury. Pozornost vzbudily série věnované hmatatelným stopám spisovatelovy tvorby (rukopisy, psací stoly, okna, kabáty). Rukopis vychází 3x ročně, počet stran cca 160, formát A5. Financuje jej vydavatel. www.lit-akad.cz

Rukopis

Revue pro literaturu a kulturu – vydává Sdružení pro souvislosti (šéfredaktor Martin Valášek, redakce: Petr Borkovec a Petr Šrámek, redakční rada: Martin Bedřich, Jitka Bednářová, Alessandro Catalano, Václav Jamek, Jan Jandourek, Jakub Krč, Jan Linka, Štěpán Nosek, Jiří Pelán, Antonín Petruželka, Martin C. Putna, Přemysl Rut, Jan Spousta, Jiří Zajíc ad.). Časopis vznikl v roce 1990 s podtitulem Revue pro křesťanskou kulturu. Zaměřuje se na českou i světovou literaturu, filozofii, historii a religionistiku. Přináší eseje, stati, tematické bloky, rozhovory, recenze, polemiky i ukázky z původní poezie a beletrie – ve stálých rubrikách Kontext, Rozhovor, Literatura, Téma, Blok a Pod čarou. V solidně připravených blocích představuje dílo zahraničních i českých spisovatelů (M. Moorová, W. Gombrowicz, E. Bishopová, Y. Bonnefoy, D. Fo, J. Brodskij, E. Jelineková, S. Fischerová), otiskuje překlady poezie, prózy, ale i literárněvědných textů (překladatelé a literární vědci: Mariana Housková, Petr Borkovec, Petr Onufer, Martin Pokorný, Vlasta Dufková, Martin C. Putna), v rubrice literatura jsou uváděni i debutanti (Jonáš Hájek, Jakub Řehák, Ladislav Zedník, Marek Šindelka). Ke stálým recenzentům Souvislostí patří Marta Ljubková, Martin Nodl, Petr Boháč, Jiří Zizler a Jan Linka. Stálým tématem Souvislostí je problematika překladu a jeho zpracování (srovnávání překladů, polemika o českých překladech díla E. Pounda; čtenářský i odborný zájem vzbudilo číslo věnované vztahu redaktora a překladatele) a dění na okrajích literárněhistorického akademického dění (ruský minimalismus, Sudety atd.). Souvislosti opakovaně vnášejí do současného kontextu neprávem pozapomenuté osobnosti české kultury a vědy (Albert Vyskočil, Zdeněk Kalista, Mojmír Otruba, Věra Linhartová). Revue vychází 4x ročně v rozsahu cca 260 formátu A5, texty jsou ilustrovány černobílými fotografiemi či reprodukcemi uměleckých děl. Její činnost je finančně podporována Ministerstvem kultury ČR, Nadací Český literární fond a soukromými donátory. www.souvislosti.cz

Souvislosti

Literární obtýdeník – vydává občanské sdružení Klub přátel Tvaru (šéfredaktor Lubor Kasal, redakce: Anna Cermanová, Michal Jareš, Božena Správcová, Michal Škrabal; předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek). Tvar byl založen v roce 1990, v letech 1990–1993 jako týdeník, od roku 1994 vychází každých 14 dní s výjimkou července a srpna. Časopis obsahuje studie, eseje, recenze, rozhovory, ukázky z původní tvorby. Rozhovor z titulní strany je veden nejčastěji s účastníky českého literárního provozu, spisovateli (L. Marks, D. Demel, M. Epstein, T. Míka, F. Dryje), překladateli (A. Kareninová), literárními vědci a publicisty (P. A. Bílek, Š. Švec, P. Boháč, I. Fic). Rozsáhlou rubriku Recenze doplňuje rubrika Dvakrát (dvě recenze na jednu knihu), Recenze Pavla Janouška na knihu současné české prózy a Výlov (souhrnná krátká recenze několika knih). K pravidelným recenzentům patří Michal Topor, Karel Kolařík, Milan Jungmann a Gabriel Pleska. Tvar mapuje aktuální český literární provoz v mnoha drobných publicistických útvarech (Fejeton, Patvar, Jedna otázka pro..., S úctou, Literární život), vykazuje snahu o netradiční ladění některých z nich (do konce roku 2007 pravidelná recenze v nářečí; mystifikace); je zde i rubrika zpráv z literárního dění v zahraničí. Časopis publikuje polemiky o současné české literatuře a její reflexi (např. o překladech Ferdinanda Stočese), literárněvědné studie a konferenční příspěvky (Daniela Hodrová, Stanislav Komárek, Vladimír Křivánek), stranu též věnuje dějinám zámeckých knihoven. Publikuje zavedené spisovatele, ale vyhledává a komentuje i začínající autory, v rubrice Čtenář poezie nechává osobnosti interpretovat anonymní ukázky. Jinými druhy umění se zabývá nejčastěji ve vztahu k literatuře (písňové texty, filmové adaptace); grafická úprava je podřízena textu. Tvar vychází 21x ročně, počet stran 24, formát A3. Činnost časopisu je finančně podporována Ministerstvem kultury ČR a Nadací Český literární fond. www.itvar.cz Samostatnou kapitolu tvoří časopisy autorské, soustředěné především na publikace literárních děl (např. Obrácená strana měsíce, některé internetové časopisy). Vychází i množství regionálních periodik, tiskovin spojených s děním na školách či knihovnách, festivalových zpravodajů, bulletinů oborových sdružení či uměleckých skupin. Seznam literárních časopisů obsahuje Ministerstvem kultury ČR zřízený a odbornou veřejností

Tvar

166

KRITICKÁ REFLEXE UMĚNÍ kritizovaný Portál české literatury (www.czlit.cz), k orientaci může pomoci též seznam časopisů odebíraných Ústavem pro českou literaturu AV ČR v.v.i. (www.ucl.cas.cz/casopisy.html). Časopisy samy ani žádná badatelská instituce, dosud nezaložily portál, který by informoval o aktuálním stavu literárních časopisů, o jejich nabídce a plánech (podle vzoru například ruského webu magazines.russ.ru). Literární periodika vydávají nejčastěji občanská sdružení založená výhradně za účelem vydávání časopisu.

5.5.2. Úloha literárních periodik Literární časopisy představují svobodný prostor v podstatě nedeformovaný komerčními vlivy. K jejich základním úkolům patří vyvolávání společenských debat, udržování hodnotových kritérií (rozlišování umění od zábavy), rozšiřování vlivu kultury na občanské a politické dění, přínos inspirativních a kreativních způsobů myšlení či udržování kvalit českého jazyka. Literární periodika napomáhají propagaci české kultury v zahraničí (mj. hledáním a kritikou autorů), podporují mezikulturní dialog a vnášejí náročná měřítka do domácího prostředí. Jejich aktuálním úkolem je hledání nových cílových skupin, především v mladé generaci, i stimulace kulturního života. Časopisy umožňují komunikaci odborníků a umělců s veřejností, napomáhají vzdělanostní decentralizaci a podporují rozmanitost společnosti. Jsou službou umělcům (jimž vracejí post veřejně vlivné osoby), školám, občanům – pěstují ostražitost vůči manipulaci psaným slovem. Reflektují a ovlivňují společenskou atmosféru dřív, než se projeví v konkrétních politických událostech. Pestrost a kvalita literárních periodik je znakem kvality demokracie.

5.5.3. Kontext Jelikož mediální kulturu země určuje nevelký počet českojazyčných čtenářů, literární periodika jsou téměř bez výjimky nutnou veřejnou službou, z principu negenerují soukromý zisk. Kvalitativní úpadek českých médií přinesl i všeobecné snížení kritérií na literární reflexi (například rozdíl mezi recenzí a PR článkem). Zborcení hodnotových kritérií v reflexi umění ukazuje nutnost investic do literárních časopisů. Na obtížné situaci časopisů se také podepisují důsledky raného tržního kapitalismu v ČR a socialismem přerušená tradice mecenášů. Nabídka českých literárních periodik je nyní relativně ustálená v potřebné různorodosti. Objem a systém jejich státní podpory a další podmínky (např. malá propojenost se školstvím, oborová uzavřenost) však způsobují jistou stagnaci, malou ochotu a sílu k inovativní práci. Ministerstvo kultury ČR, jež časopisy zásadně podporuje, zatím nemá hotovu celkovou kulturní koncepci státu ani koncepci svých dotačních programů, a rovněž nemá jasné zadání grantů, což znemožňuje vývoj a zdravou kontrolu časopisů jako veřejné služby (MK ČR na toto téma otevřelo veřejnou debatu na svých webových stránkách). Debata o otázkách podpory české literatury však vlastně neprobíhá (skutečná kritika a srovnávání české produkce s děním v zahraničí je často nahrazována tzv. mapováním a nekriticky obrozenskou podporou všeho, co se v české literatuře děje). Představitelé kulturních, natož literárních časopisů dosud nedokázali vytvořit zahrnující organizaci, jež by jim umožňovala společně prosazovat zlepšení situace. Základní tendencí v současném umění je prolínání žánrů a druhů, na což literární časopisy reagují pomalu a nedůvěřivě. Literární časopisy vždy hrály v dějinách občanské společnosti v ČR významnou roli, v současné době se k této roli vracejí, vyjadřují se ke kulturní politice, stimulují debaty spisovatelů ke společenským a politickým otázkám.

5.5.4. Financování Existenční finanční položkou většiny periodik jsou granty Ministerstva kultury ČR na podporu vydávání literárních časopisů, jež se udělují od roku 1993. Mnohem nižší částky časopisy získávají od Nadace Český literární fond, jednotlivá témata podporují též International Visegrad Fund či Open Society Fund, jednorázové drobné podpory pak poukazují zahraniční kulturní instituce a velvyslanectví. Dříve využívané granty ze Státního fondu kultury byly zrušeny. Lokální příspěvky (krajské, městské) jsou minimální až nulové. Velkým problémem je též nastavení evropských dotačních programů, které neumožňují přímou podporu

167 vydávání periodik. Spolupráce na větších grantech s dalšími subjekty jsou téměř nemožné, neboť v této oblasti chybějí jak informace, tak pomoc z MK ČR. Další, nevelkou položkou ve financování časopisů jsou jejich vlastní příjmy z prodeje a předplatného; zájem o inzerci v těchto typech časopisů je nízký. Některé časopisy jsou spojeny s nakladatelstvími (Host, Labyrint) či soukromými objekty (Rukopis), jiná hledají jednorázové sponzory k vykrytí rozpočtu. Literární časopisy jsou v ČR obecně podfinancované, což má za následek minimální redakční zázemí, v některých případech nevyplácení honorářů, přejímání textů, nedostatečné lektorování příspěvků, neodpovídající grafickou úpravu (ztrácí se přitažlivost pro zatím nezasažené čtenářské skupiny), nemožnost ani základní reklamy mimo uzavřený literární okruh. Hospodaření většinou obstarává sama redakce, což je neefektivní a neodpovídá to trendům v současném evropském kulturním provozu. 1. Celkový objem rozdělovaných prostředků je nedostatečný. Komise MK ČR podporuje významnými částkami tři největší časopisy (čtrnáctideník Tvar, měsíčník Host a A2 kulturní týdeník), zbytek je po malých částkách rozdělen velkému množství dalších periodik. Výše investovaných částek žádnému z podpořených časopisů neumožňuje inovaci. 2. Granty se udělují pouze na jeden rok. Systém se zlepšil v tom, že ministerstvo poukazuje částky pružněji než dříve a dlouhou dobu čekání na rozhodnutí o grantech na další rok, v níž se vydavatelé pravidelně zadlužovali, vyřešilo lednovou zálohou. To je však jen dílčí řešení, každoroční nejistota nutí redakce k udržování loňského, „jistého“ stavu, znemožňuje kreativní přístup a dlouhodobé plánování. 3. Stát nedefinoval své zadání, neexistují jasná kritéria podpory. Ministerské oborové komise sice poctivě poměřují nepsaná kritéria (kvalita textů, potřebnost témat, autorský okruh), nejsou k tomu však nuceny a jejich rozhodnutí ani plnění zadání ze strany žadatelů nelze účinně kontrolovat. Při rozhodování však nejsou uplatňována další kritéria odpovídající současnosti – mezikulturní dialog, mezioborovost, rozšiřování pole působnosti, zpětná vazba (dopad časopisu), originalita, inovativnost.

Základní problémy státního grantového systému

Zahraničí 5.5.5. Zkušenosti z vydávání literárních časopisů v zahraničí jsou málokdy přenositelné, zvláště u větších zemí s nepřerušenou tradicí vydávání a se zavedenou mecenášskou kulturou. Objemu inzerce a sponzorských darů velkých časopisů ve Francii, Velké Británii či v Německu čeští vydavatelé nikdy nedosáhnou, propojení s velkými deníky také není životaschopné (jak se ukázalo na začátku 90. let u Literárních novin). Ve srovnatelných zemích (Lotyšsko, Slovinsko, Nizozemí) je pro Českou republiku inspirativní přístup malého státu k vlastní literatuře a jejímu zázemí jako k základní možnosti proniknout do evropského povědomí, jako k investici do image kulturní, kreativní země. V úvahu je možné vzít i praktický postup Ruska, které podporuje komisí vybrané literární časopisy tak, že skupuje významnou část jejich nákladu, který pak distribuuje do knihoven a škol. Německý systém spolkové podpory časopisů by mohl inspirovat zájem našich krajů či (euro)regionů podporovat vydávání kulturních periodik na svém území. Polsko může jít příkladem českým vydavatelům, neboť nemálo tamních časopisů, jež finančně nepodporuje Národní knihovna, podporují vydavatelé jako prestižní záležitost. Ale jde jen o dílčí podněty, česká situace vyžaduje své vlastní řešení. To spočívá v postupném zlepšování současné podpory a ve vytváření nových, reálných příležitostí pro literární časopisy. Nepřehlédnutelný je však v zahraničí obecný trend ve vydávání kulturních časopisů napříč obory, na nějž se česká kulturní politika, má-li být funkční a schopna účastnit se evropského dialogu, musí připravit.

KRITICKÁ REFLEXE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ 5.6. Daniela Kramerová

Financování periodik o výtvarném umění probíhá kombinací dotací MK ČR a dalších institucí, dotací z fondů zřizující instituce, sponzorských darů a příjmů z prodeje. Vedle tištěné verze má mnoho periodik různě obsáhlou internetovou verzi. Rozdělování dotací z MK ČR je kolísavé a problémem je i fakt, že k oznámení o přidělení dotace a jejímu zaplacení dochází často až před polovinou roku, na který je přidělena, což přináší nejistotu až existenční problémy.