Čtení pro lidi Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC, CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA, PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC
Dvouměsíčník Kulturního spolku v Česticích
květen - červen 2012
Cena 15,- Kč
Fotbalisté TJ Čestice se připravovali na jarní část sezóny na soustředění v Soběšicích. První tři soutěžní zápasy napovídají tomu, že soustředění bylo prospěšné. Přejeme stálou herní pohodu a mnoho vyhraných zápasů.
Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, Historie tělovýchovy, Akce Pašerácká stezka, Přes demarkační čáru, Osudy němčických exklientů, Činnost TJ v březnu a dubnu, Výroční schůze ČSŽ, Karel May – 100. výročí úmrtí, Vítání jara, O čestický brambor – práce, Požár, hasičská soutěž, Rok se včelami a včelaři, František Kmoch, Na návštěvě v ekologické domácnosti, Odpady kolem nás, Recyklohraní, Školní kolo ve zpěvu, Cesta českého kněze pod sekyru, Dějiny rodů Listování v občasníku: 1.3. Jaro na nás zaťukalo teplotou 15,5°C. 2.3. Výroční schůze ČSŽ Čestice v salonku restaurace . 3.3. Tradiční včelařský ples s bohatou tombolou. 4.3. Výroční schůze ČSCH. 7.3. Výborová schůze členek ČSZ Čestice – příprava dětského karnevalu. 8.3. Mezinárodní den žen. 10.3. Dětský karneval v sále restaurace Čestice. Hodně práce měli čestičtí hasiči. V půl jedné v noci vyjížděli do Zálesí, kde hořela kolna a ve 23,45 do Předních Zborovic, zde hasili les. 12.3. Den vstupu ČR do NATO. 20.3. První jarní den. 25.3. Začíná letní čas. 30.3. Další sezóna byla zahájena na středověkém vodním mlýně v Hoslovicích. 4.4. V roce 1949 bylo ve Washingtonu založeno NATO. 7. – 9.4. Velikonoce. 11.4. Výborová schůze členek ČSŽ Čestice. V roce 1970 vzlétlo Apollo 13. 18.4. Mezinárodní den historických památek a sídel. 21. – 22.4. Rallye Šumava. 23.4. V roce 1984 byl v Americe objeven virus HIV, který způsobuje nevyléčitelnou nemoc AIDS. 27.4. Premiéra hry „Mátový nebo citron?“ v sále Lidového domu. 28.-30.4 Dny s tropickými teplotami, nepřirozené pro toto roční období. Občasníček před sto lety: 2.3. Zemřel Vilém Mrštík, český spisovatel. 4.3. Londýnské sufražetky rozbíjely okna v domech politiků na protest proti tomu, že ženám nebylo přiznáno volební právo. Studenti zahájili protidemonstrace na vyjádření nesouhlasu s postupem bojovnic za práva žen. 93 sufražetek bylo zatčeno. 9.3. Podle zprávy z Ruska na jednom z přítoků Amuru objevili bohatá naleziště zlata. 29.3. Robert Scott, polární badatel, zemřel i se čtyřmi členy své polární expedice, když se vracel z jižního pólu, který dosáhl 17. ledna. 30.3. Zemřel Karel May, německý spisovatel (více uvnitř Čtení). 31.3. Pražský hasičský sbor obdržel první automobilovou stříkačku, první svého druhu v Království českém. 14.4. Čtvrt hodiny před půlnocí narazila největší osobní dopravní loď světa – parník Titanic – do ledovce a během dvou a půl hodiny se potopila. Zahynulo 1513 cestujících z celkového počtu 2224 pasažérů. 16.4. Americká pilotka Harriet Quimbyová překonala jako první žena kanál La Manche. 17.4. Ve střední Evropě došlo k úplnému zatmění slunce. 30.4. Zemřel František Kmoch, český kapelník a skladatel. 30.4.1945 spáchal sebevraždu největší diktátor 20. stolení, Adolf Hitler. Existují teorie, že revolver, který Hitlerovi prostřelil hlavu, nedržel v ruce samotný diktátor. Podle těchto teorií byla rána vedena až posmrtně (někým z jeho nejbližších spolupracovníků), aby vůdce zemřel „důstojnějším“ a více vojenským způsobem. Zároveň existovala celá řada teorií o tom, že Hitler ve skutečnosti uprchl – například do Argentiny. Tyto „útěkové“ teorie jsou na rozdíl od otazníku kolem výstřelu do hlavy poměrně spolehlivě vyvráceny.
Zničme školy na vesnici jaképak s tím saky paky. Když se zruší naše škola, ČTENÍ zruší se pak taky. Vážení spoluobčané, dovolte mně podat Vám několik informací k dění v našich obcích. Nejdříve bych rád poděkoval všem občanům, kteří uklidili před svými domy zbytky posypu po zimní údržbě komunikací a připravili je na hromádky, které jsme poté následně odvezli. Díky zimě bez větší sněhové nadílky bylo tohoto materiálu o mnoho méně než v jiných letech a proto se nám jej podařilo uklidit vlastními prostředky bez pomoci společenských organizací, bez které se ale v dalších letech určitě neobejdeme. Dále bych chtěl poděkovat všem, kteří připojili svůj podpis pod petici na záchranu českého venkovského školství, jejíž podpisové listiny bylo možno podepsat například na poště nebo u praktického lékaře. Asi by bylo vhodné, abych trochu více rozšířil informace o důvodu organizování této petiční akce. Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy vypracovalo vyhlášku o novém financování základního a středního školství, kde se mění způsob financování dost radikálním způsobem. Dosavadní financování na jednoho žáka, by se změnilo na financování na třídu, což by samo o sobě nebylo ještě tak strašné, kdyby v každé této třídě nemělo být 24 žáků. Za každého žáka, který by do tohoto počtu scházel bychom měli snížené finance na provoz, mzdy, školní pomůcky, apod. V našem případě, kdy školu navštěvuje14 žáků na třídu, by to činilo cca o 40 % finančních prostředků od státu méně než dostáváme nyní, což by byl v podstatě likvidační faktor. Nynější počet žáků není nijak vysoký (112 dětí) a doby, kdy zde povinnou školní docházku plnilo i více než 200 dětí jsou dávno pryč, proto jsou náklady na jednoho žáka o dost vyšší než v minulých letech. Tuto skutečnost pocítily i obce, ze kterých k nám děti dojíždějí, protože hradí neinvestiční náklady na každého svého žáka. Největší zátěž, ale je na našich bedrech jako na zřizovateli školy. V následujících letech by se mohla situace o něco zlepšit o čemž svědčí plný stav v mateřské škole a doufejme, že se nám podaří zasíťovat nové parcely pro rodinné domky a přivést sem nové obyvatele. Toto vše však není problém jen náš, ale problém takřka 70 % všech venkovských škol v celé republice a uvedení nové vyhlášky MŠMT v platnost by bylo likvidační i pro ně. Sdružení místních samospráv ČR proto připravilo výše uvedenou petiční akci proti plánovanému nekoncepčnímu financování regionálního školství, kdy bylo potřeba shromáždit 10 000 podpisů k tomu, aby se tímto problémem zabýval senát ČR a vyhláška nenabyla účinnosti. Po celé ČR bylo shromážděno kolem 50 000 podpisů, z toho cca 500 jich bylo z našeho okolí. Za městys Čestice – Milan Žejdl, starosta Co se děje v MŠ Čestice Každý den v mateřské škole je pro děti velice zajímavý a pestrý. Nejen, že se učí nové věci, poznávají vše kolem sebe, hrají si, ale také navštěvují kulturní akce a v některých akcích jsou i účastníky. Společně jsme v měsíci březnu navštívili divadelní představení pohádky O Červené Karkulce ve Volyni, divadelní představení v rámci Skupových Strakonic. V dubnu děti shlédly v MŠ hudební program Písničky z pohádek. Divadelní kroužek při ZŠ Čestice zahrál dětem ve školce několik pohádek, pěvecký sbor zazpíval písničky a country kroužek zatancoval. Předškolní děti navštěvují od dubna solno – jodovou jeskyni ve Strakonicích a na Den země sbíraly odpadky v areálu mateřské školy. Do konce školního roku čeká děti ještě celá řada naplánovaných akcí. Doufáme, že se budou také líbit. Za MŠ Čestice Jana Kubešová
Děti, ty by mohly hned cvičit na sokolský slet. Raděj místo cvičení začtou se i do ČTENÍ. Historie tělovýchovy v Česticích II. část Jak jsem již psal v první části v minulém Čtení, v roce 1920 chodilo cvičit 86 cvičenců. Když to rozdělíme na muže, ženy, žáky, žákyně, připadá na každou skupinu zhruba 20 cvičících. Musel vždy tu skupinu někdo vést, udržovat pořádek v tělocvičně (v sále). Byla to pravidelná dobrovolná práce. Vedly se záznamy o počtu odcvičených hodin. V té době míčové hry byly v plenkách, takže to bylo klasické cvičení na běžném nářadí a nebo jen cvičení bez nářadí. Nacvičovala se různá vystoupení a ta se pak předváděla na okrskových, župních nebo celostátních sletech. Jedno takové vystoupení proběhlo také v Česticích 23.6.1923. Čestice žádné hřiště neměly, tak bylo vybráno a upraveno pole jednoho ze členů Sokola Jana Zdeňka a za účasti cvičících z Volyně, Vimperka, Čkyně, Zdíkova a domácích proběhla dobře připravená akce. Sokol nakoupil látky, ženy šily cvičební úbory i kroje. Pokladní zapisuje výtěžek této akce: 3.168,- Kč jako zisk. Akce se vydařila a tak vedení Sokola začalo přemýšlet o nějaké ploše, kde by mohlo hřiště vzniknout. A tak roku 1924 byla podána žádost o přidělení pozemku. V těchto letech nebyla ještě zavedena elektrická energie v obci, a tak se mohlo v tělocvičně cvičit pouze za denního světla. Čestice měly díky právě Antonínu Kochtovi, který byl poslancem za Agrární stranu a předsedou elektrárenského svazu jedny z prvních rozvod elektrického proudu v obci a to v listopadu 1925. Svítilo 42 domů a na 4 místech bylo i veřejné osvětlení. A zkrátka nepřišla ani tělovýchova, protože dle údajů pokladníka za 143,- Kč pořídili elektroinstalaci v tělocvičně. Čestice předběhly některé okolní vesnice v pořízení rozvodů elektřiny téměř o 30 let, jako například Dřešínek nebo Hořejšice. A stačilo k tomu málo. V hospodě v Hořejšcích, kde se prodával petrolej na svícení hospodský všechny přemluvil, že elektrifikace bude stát hromadu peněz a aby to nechtěli. A tak Hořejšice svítily elektřinou až v roce 1953. Někdy pokrokovost Sokola se obracela i proti nim. Čestice měly jedny z prvních elektřinu a tak Sokol pořídil radiostanici (psali jsme v minulém čísle). Vytiskli pozvánky na vysílání a rozeslali do okolních vesnic. Účast byla velká a několik let jim to zajistilo obrovský příjem. Při prvním poslechu lidé nevěřili svým očím, že bednička hraje a pořád chodili za ní, kde je kdo schovaný. Nastal ovšem problém s účastí členů na cvičení v tělocvičně. Došlo to tak daleko, že rádio se muselo vypínat v době cvičení. Přes tento problém se cvičilo, čestický Sokol se pravidelně zúčastňoval sletů jak na okresní tak na celostátní úrovni, ale o tom udělám ucelený článek včetně cvičení na spartakiádách. Pravidelně každý rok Sokol samostatně nebo ve spolupráci s hasiči pořádali zábavy, hráli divadlo, pro děti hráli loutkové divadlo. Zhruba po dobu 15 let byli Sokolové hnacím motorem kultury v Česticích. Složení výboru vypadalo následovně: Předseda – Antonín Kochta Místopředseda- Jan Náhlík Náčelník – Karel Kochta Náčelnice – Anna Kochtová Členové – Eduard Mikšovský, Bedřiška Hlinková, Tomáš Marášek, Jan Mráz, Jan Zdeněk, Ludvík Zdeněk, Karel Kroupa, František Zámečník, Marta Mikešová a Růžena Turková. 26.9.1927 se schází 15 členů Sokola a 14 členů hasičského sboru v hostinci U Mrázů a dohodli se, že společně zakoupí pozemek na hřiště. Škola se k akci nepřidává s tím, že si za úplatek bude hřiště pronajímat. Škola dá jednorázově 2.500,- Kč a na údržbu budoucího hřiště bude přispívat 300,- Kč ročně. Žádost o nákup pozemku na hřiště se zasílá na správní komisi do Volyně. Na rozdíl od některých rolníků, kteří si pronajali pole od velkostatku a museli je následně vracet, Sokolům byl cca 1 ha pozemku přidělen a 16.1.1928 na schůzi Sokola předává geometr Ferdinand Menge plánky na pozemek s účtem 416,- Kč s tím, že jim 200,- Kč slevuje a současně se zapisuje jako člen Sokola. Na této schůzi si členové Sokola odhlasovali, že odpracují každý 30 hodin nebo že přispěje 30,- Kč. Chtěl bych čtenáře Čtení požádat o spolupráci, protože od roku 1965 do roku 1980 nemohu dohledat žádné informace ke sportovní činnosti v obci. Pokud by mi mohl někdo dát k tomuto období v tělovýchovné činnosti nějaké informace, rád za ním zajedu . Václav Rada 383 396 251
Když jsme byli na Zálesí, vládla skvělá nálada. Tak se o tom dlouhá zpráva i do ČTENÍ podává. Akce Pašerácká stezka aneb víkend na Zálesí V termínu 20. – 22. 4. uspořádal náš oddíl Střelka tradiční víkend na Zálesí, tentokrát s názvem Pašeráckou stezkou. Akci vedli Vojta a Macho, byla to taková jejich svatební cesta. Na Zálesí jsme odjížděli linkovým autobusem v 16.45 přímo před základnu. Když jsme se ubytovali v pokojích, sešli jsme se v jídelně a rozdělili jsme se do skupin: první skupina Adamsovi, druhá Mafiáni a třetí Mufíci. Pak jsme šli na hřiště hrát basebal a všechny to moc bavilo. Po večeři z vlastních zásob jsme si ještě v jídelně zahráli hry Bomba a Foukačka. Potom se všichni odebrali na pokoj a šlo se spát. Bylo to moc fajn. Zapsala Zuzka Zámečníková V sobotu ráno jsme se probudili okolo sedmé hodiny a proběhla hygiena. Někteří dobrovolníci mohli jít mazat rohlíky k snídani, aby nahnali nějaké body a ostatní se převlékli ze spacích obleků a nebo ještě dospávali. Nasnídali jsme se a šli jsme si dát rozcvičku. Okolo 10 hodiny začalo jezdit rallye Šumava a všichni byli nadšení, ale museli jsme taky dělat něco jiného než jen koukat, jak kolem nás sviští auta, a tak jsme si zahráli několik her. Při jedné jsme například zjistili, že se okolo nás našel tabák, a protože jsme pašeráci a všichni celníci jsou na rallye, my můžeme jít v klidu sbírat. Hledali jsme a hledali a vždy když někdo něco našel, musel to po jednom donést vedoucím. Skončily hry a my měli chvilku volna, a tak jsme se šli dívat na rallye. Dále následoval oběd, byla sekaná s bramborem a česnečka. Pak byl polední klid a po něm následovaly další hry. Odpoledne jsme museli tabák, který jsme si nasbírali a taky bonbóny a buráky propašovat lidem, kteří na zásilku čekali. Museli jsme si to nandat všude možně, aby to celníci nenašli. Tři ze skupiny byli pašeráci a tři celníci. Vše bylo za stejnou cenu, jen celníci měli vše za dvakrát více bodů. Hra skončila a šli se opékat vuřty. Protože začalo pršet, tak kdo si opekl, šel si to sníst dovnitř. Večer byli zase další hry a potom jsme si šli dělat vlastní zábavu do pokojů. V půl jedenácté jsme šli spát. Zapsala Tereza Nikodemová V neděli jsme vstávali už v 7.15. Hned potom jsme šli na snídani a po snídani nám Lenka rozdělila úklid budovy. Adamsovi měli kuchyni a chodbu, Mafiáni měli pokoje a Mufíci celý zbytek. Po úklidu jsme hráli hru, při které se hledal pašerácký poklad – byly to bonbóny a korálky. Potom si ještě všichni chtěli zahrát basebal, ale při něm už tam jezdili rodiče a odváželi si své děti. Tak skončilo Zálesí 2012 a už se těšíme na další rok. Zapsala Kája Levá
Co se děje? Kdo to křičí? Vojáka zachytil vlak. Je mu třeba rychle pomoct, do ČTENÍ to dáme pak. Přes demarkační čáru Jiří Kolář Z. se potuloval ulicemi, jen tak, bez cíle. V oknech československé a sovětské prapory a zavěšené transparenty přes celou ulici: Vítáme Rudou armádu osvoboditelku, Ať žije Rudá armáda, Sláva Rudé armádě! Lidé oslavují vítězství nad fašismem a osvobození Československa Rudou armádou. Jarní větřík povívá transparenty a v ulicích vládne slavnostní nálada. Na všech je vidět radostné opojení, děvčata a ženy v krojích mávají našimi i sovětskými praporky. Děvčat a žen prý mohlo být i víc. Ale jak se Z. dozvěděl od jednoho z čumilů na chodníku, který s ním zapředl řeč, mnoho ženských se prý poschovávalo ve sklepích a na půdách ve strachu před znásilněním. Co je tohle za řeči, pomyslel si Z., to by přece osvoboditelé nikdy nedělali! Ale když si všiml pozorněji davů na ulicích, ženy se zdály být opravdu v menšině. Hloučky ruských důstojníků i vojáků v rubáškách korzovali ulicemi, někteří zavěšeni do řadových občanů. Češi jim nabízeli z otevřených lahví alkohol. Odkudsi zaznívala ruská garmoška s typicky ruskou melodií, velmi chytlavou a pěknou. Z. věděl, že tahle armáda prošla nejkrvavějšími boji. Přesto se nemohl zbavit srovnání s armádou americkou, která se musela zastavit na demarkační čáře jen několik kilometrů odtud. Z. navštívil sovětskou zónu ze zvědavosti, aby se na vlastní oči přesvědčil, jaký je rozdíl mezi oběma osvoboditelskými armádami. Z. žil v americké zóně a mohl obě armády teď na vlastní oči vidět a pozorovat. Rozdíl byl vidět hned na první pohled. Výstroj a uniformy rudoarmějců byly ošuntělé a primitivní a i jejich fyzický vzhled svědčil spíše o nedostatku než nadbytku. Tvrdé, prkenné nárameníky důstojníků působily archaicky. Vojáci kouřili dlouhé cigarety ubalené z novin. Zatímco Američané ve svém prvotřídním khaki ošacení žili v dostatku až nadbytku, a bylo to na nich vidět, mnozí Rusové vykazovali známky až podvýživy. S těmito poznatky pokračoval Z. vyzdobenými ulicemi mezi hloučky civilů i rudoarmějců, cestou ho míjely americké džípy s ruskými důstojníky (to jediné mu připomínalo americkou armádu) až se dostal k budově nádraží. Vstoupil dovnitř. V hale porůznu polehávali na zemi Rusové, pod hlavou maskovací celty nebo pláště svinuté do bandalírů. Mnozí spali hlubokým spánkem a nenechali se ani vyrušit, když je Z. překračoval, aby se dostal na nástupiště. Na nástupišti vládla obvyklá podívaná. Někteří cestující čekali na vlak, jiní vystupovali z vlaku, který právě přijel. Náhle se ozvaly z nástupiště výkřiky a lidé se začali sbíhat ke kolejišti. Z. se protlačil davem, aby viděl co se stalo. To, co uviděl, bylo hrozné. Posunující souprava zachytil jednoho z rudoarmějců a přejela ho. Nebožák měl rozdrcený hrudník a přejetou ruku, která silně krvácela. Ozýval se pláč a někdo křičel. „Běžte honem pro doktora, než vykrvácí!“ několik lidí odběhlo. Přiběhl strojvedoucí posunující soupravy a když viděl, co se stalo, málem se zhroutil: „Ježíšmarjá, já ho neviděl, lidi, věřte mně, měl se koukat dozadu!“ koktal zdrceně. Vtom dav energicky rozrazil ruský oficír, podíval se na přejetého a řekl nahlas: „Éto ničevo, nas mnógo,“ a v klidu odešel. Po těchto mrazivých slovech Z. zamířil zpět na nástupiště. Poslední co viděl, byl muž v bílém plášti s kufříkem v ruce, který běžel s ostatními na pomoc zraněnému. Jeden z mužů běžel se skládacími nosítky. Z. se již o nic nestaral a zamířil z města ven domů do americké zóny. Bylo to pouhých pět kilometrů, ale Z. měl pocit, jako by právě nahlédl do dvou zcela rozdílných světů, vzdálených od sebe mnohem více, než oněch pouhých pět kilometrů. 13. 3. - Případ zvaný „Světla z Phoenixu“ z roku 1997 se považuje za unikátní v tom smyslu, že „neidentifikovaný létající předmět“ (tedy takzvané UFO) potvrdily nezávisle na sobě tisíce svědků. Hodnověrnost svědectví ještě zvýšil samotný guvernér státu Arizona Fife Symington, který sice hned po události záležitost obracel v žert, ale po skončení svého mandátu v roce 2007 promluvil otevřeně a bez zábran. I on prý tehdy záhadná světla na obloze viděl a přišla mu „jako z jiného světa“. Před občany ale prý nechtěl vyvolávat paniku.
Je na vašem uvážení, zda má Ivo Šmoldas pravdu. Do příštího ČTENÍ – kdo ví? další jeho článek najdu. Osudy němčických exklientů po mnoha letech – Osud I Jistý klient se léčil v TK Němčice před více než deseti lety. S jeho abstinencí to nebylo nijak valné, přicházely relapsy i recidivy, byly i pokusy o léčbu, zejména ambulantní a také nějaké detoxy, také bez úspěchu. I když „světlé chvilky“ byly, dařilo se i abstinovat, ale trvalá abstinence to nebyla. Jeho partnerka s ním vydržela dlouhá léta, sama se rovněž léčila z drogové závislosti v terapeutické komunitě na druhém konci republiky. Teď je v pořádku, abstinuje. A tak se ti dva dohodli, že si od vztahu dají „klid“ a to na delší dobu, asi tak na dva roky. Exklient - ne již nejmladší, padesátka se blíží – se rozhodl, že se přihlásí do doléčovacího programu na druhém konci republiky, kde je i pracovní příležitost – z grantu Evropské unie. Ale něco za něco: do programu lze vstoupit až po několika měsících, kdy se prokáže abstinence. Exklient do toho chce jít a také již začal. Docela výhodou je, že zmíněné doléčovací centrum si v nevelké obci pronajalo dům a tak „náš exklient“ tam bydlí, starají se ještě s dalšími třemi, kteří prošli podobnými osudy o dům. Zvelebují ho a hlídá je statný, ale věrný vlčák. Abstinenci prokazují pracovníkům centra namátkovými kontrolami a občas také jezdí vlakem do doléčovacího centra na pohovory či terapeutickou skupinu. Má odhodlání, tak ať mu to vydrží, vždyť i užívání drog „na stará kolena“ omrzí a zevšední. Osud II Je to již více než patnáct let co se další z klientů léčil v TK Němčice (opravdu více než patnáct let, spíše se to blíží k létům dvaceti). Také s jeho abstinencí byly potíže, s léčbou rovněž, byly relapsy. Potom se ale abstinence a řádný život dostavily nenápadně, zato však výrazně trvale. Prošel nejrůznějšími profesemi, ta poslední se podobá těm předchozím – sociální práce. Stále inovace, veřejné zakázky spravování rozpočtů z dotací, tedy velká zodpovědnost. Ve čtyřiceti letech slavnostně složil maturitu, teď je před dokončením vysokoškolského studia speciální pedagogiky na Univerzitě Jana Amose Komenského. Patnáct let je šťastně ženatý, má dvě děti (18 a 11 let). Pět let „bojuje“ s hypotékou, je to daň za krásný nový byt za Prahou,, už proto se musí v zaměstnání pořádně ohánět. A abstinence? Připlížila se nenápadně, ale za ty dlouhé roky má již pevné místo v životě našeho exklienta. Miroslav Zachariáš Začátkem dubna mi přišel moc pěkný mail, tak jsem se rozhodla se o něj podělit i s ostatními čtenáři. JV Ivo Šmoldas ke zdravotnictví Jak to tak vypadá, budeme mít od příštího roku méně nemocnic a v nich méně lůžek, aby lékaři a další nemocniční personál měli naopak více peněz. Pohříchu přímočará metoda zdravotních pojišťoven, jak potřebné peníze ušetřit, zní víceméně logicky, neb jak známo, že méně je někdy více. Aby však méně bylo někdy více, musí, rovněž víceméně logicky, být pro změnu více někdy méně. A tak záchranky už nyní dostaly více času na to, aby dojely k případným pacientům. Prodloužením dojezdových dob se tedy i pacientům dostalo více času, aby případně dojeli na to, že záchranka včas nedojela, ze zdravotních pojištěnců se příkladně přepodstatnili v klienty pohřebních služeb, a postarali se tudíž o to, aby nemocničních případů bylo méně - při troše dobré vůle přesně o tolik, o kolik bude méně nemocničních lůžek. Jelikož čert však nikdy nespí, s klesajícími počty pojištěnců budou klesat i příjmy pojišťoven, a tak po čase nezbude než opět ubrat něco lůžek, aby bylo z čeho přidat lékařům, a logicky bude nutné přidat i pár minut k dojezdovým časům záchranek, aby ubylo pacientů. A tak dokola. Proto také vláda tolik bazíruje na finančním vyrovnání s církvemi. Neb nedá-li na zdravotnictví, nezbývá nic jiného, než dát na modlení. Veselý den a stálé zdraví vám přeje váš IŠ.
Soběšické soustředění popisujem dneska v ČTENÍ. Činnost TJ v březnu a dubnu Začátek března zastihl fotbalisty Čestic na soustředění v Soběšicích. Je třeba říci, že to bylo první soustředění našeho mužstva od vzniku fotbalového oddílu. Bylo třídenní, zakončené přátelským utkáním s družstvem Cehnic. To přijelo v kombinované sestavě A a B týmu a prohráli s domácím mužstvem po vyrovnané první půli 7:2. Další týden se odehrálo venku utkání s mužstvem Katovic B, kde naši utrpěli jednu z největších proher vůbec se skórem 10:0. Doma to potom napravili vítězstvím 8:0 s Mnichovem a poslední přátelské utkání před začátkem sezóny se odehrálo v Radošovicích s výsledkem 2:8 pro naše mužstvo. Za zmínku z tohoto utkání stojí fakt, že Martin Pavlíček zaznamenal svůj první hattrick a Tomáš Staněk nedal penaltu. Oba je to pak vyšlo nastejně při placení v klubovně. Novou posilou se jeví mladý Jakub Plášil, který se také uvedl jedním gólem v přátelském utkání. V přestupových termínech se dohodl přestup dorostence Jana Mrázka do Vacova výměnou za Jana Nováka a na hostování dále zůstává Petr Němec. 15. dubnem byla zahájena jarní část okresní soutěže. První kolo nás zastihlo na hřišti Westry Sousedovice. Po naší vedoucí brance na 0:1 pokračovalo utkání přestřelkou na 3:2 pro domácí, kdy třetí branku jsme dostali těsně před koncem prvního poločasu. Po přestávce se nám podařilo výsledek otočit na 3:4, když naše branky dávali Plášil, Maršala, Martin Novák a Petr Němec. Utkání to bylo vyrovnané se šťastným koncem pro nás. Snad kdyby se bývalo podařilo dát v druhé půli góla na 3:5, kdy domácí hráli o všechno a naši útočili několikrát do odkryté obrany v přesile 3 na jednoho, mohlo být rozhodnuto, a nemuseli jsem se strachovat o výsledek až do konce utkání. Kromě pátku trenér Josef Berger naordinoval hráčům další trénink v úterý. Zatím se dá říci, že přístup hráčů k tréninku je dobrý a s dobrou účastí. Stejně dobře vyznělo i soustředění, kde dostali hráči „do těla“. Starší hráči byli příkladem pro ty mladší, kteří měli několikrát potíže, aby těm starším stačili. Novinkou jarní sezóny v Česticích je hostování Hoslovic na našem hřišti. Hoslovice za více než 1 mil. Kč budou předělávat kabiny. Hned ve druhém kole 22.4. hráli Hoslovice proti Lnářům jako předzápas našemu mužstvu, které hostilo družstvo Balvanů ze Strakonic. Nedělní fotbalový den ještě doplnili žáci s družstvem Chelčic. Utkání se jim vůbec nepovedlo a prohrou 0:3 se posunuli na poslední místo v soutěži. Nedařilo se ani mužstvu Hoslovic. Po prohrané půli 1:2 nakonec prohráli 1:5 s vedoucím družstvem soutěže. Potom do utkání nastoupili domácí proti Balvanům a nezačali dobře. Hosté vedli 0:1 a za domácí za tohoto stavu Petr Němec neproměnil penaltu. Navíc po zákroku hostujícího brankáře musel střídat i Martin Pavlíček. Do půlky jsme však výsledek brankami Honzy Nováka a Petra Němce otočili. Po přestávce přidal Honza Maršala ještě dvě branky a naši vyhráli 4:1. I po těchto dvou jarních výhrách mužstvo zůstane stále na třetím místě tabulky, ale bodově odskočí od dalších pronásledovatelů. Doufejme, že i v dalším Čtení vám budu moci nahlásil dobré výsledky našeho mužstva. Václav Rada Výroční schůze ČSŽ Výroční schůze Českého svazu žen se konala 2.3.2012. Zúčastnily se jí nejen současné členky této organizace, ale pozvání obdržela i řada bývalých členek svazu. Důvodem bylo ocenění naší práce v minulých letech. Předsedkyně místní organizace paní Jana Kubešová nám poděkovala za práci a popřála do dalších let hodně zdraví. K přání se připojil i starosta pan Milan Žejdl. Dostaly jsme medaili a pamětní list za dobrovolnickou práci ve prospěch ženského hnutí v Českém svazu žen. Nechyběly květiny a občerstvení. Celý večer proběhl v příjemné atmosféře při zpěvu, za hudebního doprovodu Ireny Hartlové a Lídy Vilánkové. Když se poněkud uvolnil salónek v restauraci pana Kubeše, pozvaly ženy mezi nás mladou generaci. V daném případě to byly dcery, vnučky nebo neteře mnohých přítomných. Často v poslední době slýchám, jak nefungují mezigenerační vztahy. Vida a tady to šlo. Domnívám se, že i na tomto poli vykonaly mamky kus dobré práce tím, že zapojily svá děvčata do činnosti svazu a zase jim to oplatily při májích a podobně. Je to dobrý vklad do dalších let, přejme si, aby jim dobré vztahy vydržely. Dnes se to všechno dost dělí, to je pro seniory a to zase pro mladé, a proto jsme byly rády, že mládí mezi nás přišlo, zazpívalo, pobavilo se a předalo nám trochu pozitivní energie. Myslím, že jménem všech vyznamenaných žen mohu napsat děkujeme. Mgr. Věra Rodová
Vinetou, Old Shaterhand, Inču-čuna nebo Nšo-či v ČTENÍ nikdy nebyli, jen filmy se o nich točí. Karl Friedrich May zemřel před sto lety (25. února 1842 Ernstthal – 30. března 1912 Radebeul) byl německý spisovatel převážně dobrodružných románů. Proslul zejména svými příběhy o indiánském náčelníkovi Vinnetouovi a zálesáku Old Shatterhandovi, známém také jako Kara ben Nemsí. Obliba jeho díla nastala v šedesátých letech dvacátého století, kdy podle něj bylo natočeno mnoho výpravných filmů. Narodil se jako páté dítě v chudé a početné tkalcovské rodině Heinricha Augusta a Christiny Wilheminy Mayových v německém Ernstthalu v Krušných horách. Rodiče museli věnovat všechen čas obstarávání obživy a děti vychovávala babička. Pravděpodobně vlivem podvýživy, nedostatkem vitaminu A a D a špatných hygienických podmínek po narození trpěl zrakovou poruchou a křivicí. Teprve v pěti letech se lékařům podařilo mu zrak opět navrátit. Když začal chodit do školy, projevil se jako velmi nadaný žák a pod přísným dohledem svého otce musel tvrdě studovat. Četl a přepisoval knihy, učil se latinsky, anglicky i francouzsky a také hře na klavír, housle a varhany. Ve čtrnácti letech ukončil školu a nastoupil do učitelského semináře ve Waldenburgu. V roce 1861 seminář úspěšně vystudoval, nastoupil jako pomocný učitel v Glauchau, ale zakrátko byl propuštěn, protože domácí, který byl alkoholik, viděl, jak May políbil jeho o mnoho let mladší manželku při hodině klavíru. May přešel na školu v Altchemnitz, ale zde byl zanedlouho na falešné udání svého spolubydlícího odsouzen za údajnou krádež hodinek k šesti týdnům vězení a dostal zákaz vykonávání učitelského povolání. Trest nastoupil v Saské Kamenici (Chemnitzu) 8. září 1862. Tyto nešťastné rány osudu zapříčinily jeho nervové zhroucení, které May podrobně popsal ve své biografii. Když byl propuštěn z vězení, zůstal bez práce a bez prostředků. Nervově se zhroutil a v tomto duševním stavu se dopustil několika přestupků, pro které by dnes nebyl odsouzen. Byl odsouzen ke čtyřem letům nucených prací, a uvězněn ve Cvikově. Odtud ho pro dobré chování propustili 2. listopadu 1868. Vrátil se do Ernstthalu, kde se dozvěděl o smrti své babičky. Znovu se duševně zhroutil a stav mysli, dnes rozpoznán jako disociativní porucha osobnosti, znovu propukl, tehdy zcela neznám lékařské vědě. Z dobových spisů vyplývá, že v jedné restauraci odcizil pět biliárových koulí, jinde zase utěrku a jednu cigaretovou špičku. Rovněž odvedl koně z ohrady a vedl jej do sousední vesnice. Byl dopaden a jako recidivista odsouzen ke čtyřem letům vězení v káznici Waldheim. Už v tomto posledním vězení začal sepisovat své sny o dalekých cestách a posílal povídky do různých časopisů, nejdříve pod různými pseudonymy (Karel Hohental, Latréaumout, D. Jam, E. v. Linden). Jeho talentu si povšiml nakladatel Heinrich Gotthold Münchmeyr a nabídl mu místo redaktora. V roce 1875 se May přestěhoval do Drážďan, kde se naplno věnuje spisovatelské práci a publikuje svoje povídky a humoresky. Mezi nimi vychází i povídka Old Firehand, v níž je poprvé zmíněno jméno Vinnetou. Pro Münchmeyera napsal také své první rozsáhlejší dílo, historický román Poslední cesty obou Quitzowů (1876-1877) a pět mnohasvazkových kolportážních románů většinou nízké úrovně (pod některé se ani nepodepsal), ale jejichž autorství mu později způsobilo potíže. Na konci roku 1876 pro neshody s Münchmeyerem odešel, na nějakou dobu zůstal nezávislým a psal povídky z Podkrušnohoří. V roce 1877 přijal místo redaktora v týdeníku Frohe Stunden. V tomto časopise vycházel na pokračování jeho druhý román Zajati na moři, jehož část byla později začleněna do románu Old Surehand. V roce 1880 se poprvé oženil s Emmou Linou Pollmerovou, ale manželství se po třinácti letech fakticky rozpadlo. Od roku 1892 začaly vycházet romány z Orientu s hlavním hrdinou jménem Kara ben Nemsí, který je totožný s Old Shatterhandem a jeho známost rostla. On sám se začal prohlašovat za hrdinu svých příběhů Old Shatterhanda. Vydával plakáty se svými fotografiemi v jeho kostýmu, které se prodávaly v tisícových sériích. Do roku 1890 vycházela jeho díla na pokračování v časopisech a teprve potom knižně. Od roku 1892 jako Sebrané příběhy z cest a od roku 1896 pod titulem Povídky z cest. Stále tvrdil, že vypráví své vlastní příběhy z cest, které vykonal do USA v letech 1862 až 1863, na Dálný východ (1864-1865) a do Orientu (1868 - 1870). V roce 1896 také koupil dům v Radebeulu u Drážďan, který nazval „Villa Shatterhand“.
Ve ČTENÍ se dočtete, že líp bylo na světě. V letech 1897 - 98 pobýval v Brné nad Labem, dnešní součásti Ústí nad Labem, kde napsal román Vánoce. V místní restauraci Srdíčko (tehdy hotel Herzig) má pamětní síň. Na první skutečně doloženou cestu se vydal až v roce 1899 do Orientu, kdy navštívil dějiště svých románů a dostal se až na Sumatru. Tato cesta trvala patnáct měsíců a pro Maye znamenala těžkou konfrontaci se skutečností, která byla zcela odlišná od jeho literárních představ. Napsal romány A mír na zemi! a V Říši stříbrného lva, které se od ostatních lišily mnohem realističtějším pohledem. Jeho věhlas byl ale otřesen, když po Münchmeyerově smrti vydal nakladatel Adalbert Fischer staré kolportážní romány v knižní podobě s uvedením Mayova jména, na veřejnost se dostala také jeho kriminální minulost a May se začal se svými odpůrci soudit. V roce 1903 se rozvedl a krátce na to si vzal Kláru Plöhnovou. Téměř celý zbytek života strávil u soudů. V roce 1910 sepsal svou autobiografii Můj život a mé cíle a v prosinci 1911 soudní spory vyhrál. Zanedlouho, 30. března 1912 v důsledku vysílení a prodělaného zápalu plic však zemřel na srdeční mrtvici. (převzato internetu) Blahopřejeme všem, kteří se v květnu a červnu dožívají významného životního jubilea a do dalších let přejeme jen to nejlepší, zdraví, štěstí a osobní pohodu. pan Miroslav Rampír ze Dřešínka 60 let paní Marie Kočová z Nuzína 82 let pan František Jedlička z Čestic 65 let paní Růžena Zámečníková z Nuzína 87 let p. Helena Stehlíková z Chvalšovic 60 let pan Karel Perlík z Němčic 65 let paní Marie Šašková ze Dřešína 82 let paní Marie Švehlová z Doubravice 60 let pan Václav Divíšek z Čestic 65 let pan Antonín Ouředník z Čestic 91 let pan František Staněk z Němčic 83 let pan Ludvík Šoul z Nahořan 75 let pan Miroslav Pavlíček z Nahořan 55 let paní Božena Havlíčková z Čestic 81 let paní Věra Brabcová z Čestic 65 let pan Václav Vacík ze Dřešínka 81 let paní Marie Tesařová z Chvalšovic 60 let paní Miroslava Vojtová z Nahořan 70 let pan Zdeněk Peleška z Čestic 60 let paní Emília Lávičková z Čestic 70 let paní Vlasta Blažková z Němčic 87 let pan Zdeněk Zámečník z Čestic 60 let pan Stanislav Král z Nahořan 50 let Vítání jara Záleží hodně na počasí, sluníčku a přírodě nikdo neporučí. Jen lidé ji devastují i když se většina lidí snaží v přírodě udržet co se dá, opravit památky, co naši předkové bez techniky dokázali. A třeba jedinec nebo parta vandalů dokáže poničit věci velké hodnoty. Je dobře, že v určitých vesnicích mají lidé větší zájem na dodržování zvyků, čistoty obecních prostorů a nehází za vesnici nepotřebné věci. Teď jsou v každé vesnici kontejnery a záleží na lidech, aby aspoň PET lahve sešlapávali. Copak je to taková námaha? Mně se stalo, že jsem vyndala asi 15 lahví a sešlapala, aby se mě do plného kontejneru vešly moje sešlapané. A co lidé u kontejnerů nechají v pytlích na zemi! Ale je to pořád lepší než černá skládka někde za vesnicí ve stoce. A mám na to svědka, pana Bátríka, řidiče z Hoslovic. 10. března hasiči zorganizovali na svátek žen milé setkání od 5 hodin odpoledne a večer V. Roučků promítal ještě pouť z devadesátých let minulého století. Tolik dobrých lidí, které jsme ve filmu viděli, už dnes nejsou mezi námi. Jako třeba Josef Křešnička, pan farář F. Vích, Tonda Jáchym, Průcha, V. Jarolím. Zavzpomínali jsme na ně všichni přítomní. Kdo chtěl a mohl přijít, přišel. Pozvány byly všechny ženy. Potěšilo nás milé přivítání s krásnou růží a na chvíli jsme se vrátili do mládí se šikovným harmonikářem a písničkami, které jsme ještě znali. Nikdo nevíme, jestli budeme za rok mile přivítáni a proto je dobře se těšit z každého květu co rozkvete a co dostaneme. M. Staňková, Němčice
Do potoka hodím ČTENÍ. Nejsem škůdce přírody. Chci ať ti, co bydlí dole užijí si pohody. Vodní říše Vodní svět Jak asi vypadá vodní svět? Je jak ten náš nebo jiný? A jak je stár – kolik je mu let? A tancují na vlnách vodní víly? Pod vodou ticho je a ryby nespočítáš, snad tu i víly tancují. I vodníci si v tom reji ve vodním světě libují. Brouci, rybky, žabky v sítí plavou si a jsou v pohodě. Kéž by se každý člověk cítil tak, jak ryba ve vodě. Helena Hradecká ZŠ a MŠ Volenice, 7. třída
Žáby, žáby, žabičky máme doma rybičky. Jedna malá plotice líbí se nám velice. Ráno slunce svítí, kapr plave v síti. Řeky, říčky, potoky, kapr dělá drahoty Čekám na něj dlouhou chvíli, určitě si ze mě střílí. Mám ho ráda, to se ví, nikomu nic nepoví. Na světě je mnoho ryb, každý chce je ulovit. Nechme ryby v klidu žít Kateřina Mašková, ZŠ a MŠ Volenice, 7. třída
Vodní říše Je sobota večer, ležím v posteli a nemohu usnout. Přemýšlím, co napíši do slohové práce, kterou máme na pondělí. Už to mám! Popíši život pod vodní hladinou. Jsem rybář, tak o tom něco vím. Brzy jsem usnul a zdál se mi zvláštní sen. Nebyl o kaprech - ani o štikách. Zdálo se mi, že žijeme pod vodou. Na zádech nosíme kyslíkové bomby a místo benzínových pump máme kyslíkové. Zdálo se mi, že nohy nahradily ploutve. Ke svačině do školy jsem nedostal rohlík, ale plankton. K pití místo čaje nebo limonády je jen voda, někdy i špinavá. Po škole jsem nešel na fotbalový trénink, ale lovit odpadky z vody. Při sbírání jsem dostal kamenem od kluků, kteří se u vody nudili. Do vody házeli, co jim přišlo pod ruku. Ale to nebylo ještě to nejhorší. Voda, ve které jsme bydleli, byla během chvíle plná saponátu. Připadal jsem si jak talíř v myčce na nádobí. Zjistil jsem, že si někdo na břehu myje auto. Večer začalo pršet. Déšť nám z polí přinesl velké množství hlíny. Jestli to tak bude každou bouřku, tak nebudeme mít kde bydlet. Večer jsem chtěl plavat. Ale ani to se mi nepodařilo. Všude kolem mě plavaly háčky s napíchnutými žížalami. Na břehu seděli rybáři a rušili naší večerní pohodu. Když už vypadalo, že neodolám háčku s návnadou, která voněla po jahodách, naštěstí jsem se probudil. Jsem rád, že to byl jen sen. Teď už vím, že život pod vodou je, díky nám lidem, velmi těžký. A její obyvatelé to díky nám nemají jednoduché. Jan Kopáčik, ZŠ a MŠ Vacov, 9. třída Požár Jednoho dne odpoledne se rozezněla vesnicí siréna. Během chvilky se začali sjíždět hasiči k zámku. Jejich velitel z vysílačky zjistil, kde hoří. Tentokrát to byl malý lesík u vedlejší vesnice, kde vzplanul od vypalování trávy oheň. Hasiči se rychle rozjeli s cisternou k lesíku. Během půl hodiny byl požár uhašený. Dobrá zpráva byla, že nedošlo k žádnému zranění, ani na majetku nebyly žádné velké škody. Celý zásah jsem pozoroval a obdivoval jsem rychlost, organizovanost a soudržnost hasičů. Vojtěch Bělohlav, ZŠ Čestice, 6. třída
Hasiči zas vyjížděli, oheň však žádný není. To jsme jenom já a ségra zapáleni do ČTENÍ Požár – zásah hasičů V ulici Jana Nepomuckého Praha 5 začalo hořet. Požár nahlásil jejich soused. „Poznáte to hned. Je tam kouř a dým,“ dodal. „Uvnitř je jedno nebo více dětí!“ hlásí informátorka hasičům do kabiny, kteří právě večeří. Hasiči odhodí chleby a jen řeknou: „Ach jó,“ a už jedou. Zvědaví lidé se shlukli do hloučku a pozorují požár a pohotové hasiče. Zpocení hasiči běhají a stříkají vodu na dům a radí se s velitelem, jak mají dál postupovat, aby ten požár uhasili. Další parta už vniká do domu v ochranných oblecích a maskách, aby vyprostili ty malé děti. Po několika minutách vybíhají ven, ale nesou jen jedno dítě. Mají skloněné hlavy a míří rovnou k rodičům těch dětí. Něco jim říkají a najednou je vidět, jak matka pláče a náhle omdlí. Jejich druhé dítě uhořelo. Pro rodiče je to příšerná zpráva. Vždyť pro matku je nejhorší to, když jí umře dítě. To dítě, které nosila 9 měsíců v břiše, které porodila a především, které vychovala. Hasiči zavolají záchranku pro dítě, které má na sobě rozsáhlé popáleniny a také pro matku. Záchranka odjíždí a hasiči pomalu ukončují hašení požáru. Z domu zbyly jen trosky. Škody jsou miliónové. Všecko je pryč. Co se teď promítá otci v hlavě? Říká si: „Ztratil jsem dítě, nemám dům. Co teď budu dělat? Ale mám ještě manželku a druhé dítě. Nějak to spolu budeme muset přežít.“ Obětavým hasičům však vděčí za uhašení požáru a za záchranu druhého dítěte. Tereza Nikodemová, ZŠ Čestice, 6. třída Hasičská soutěž Když jsem byla v 6. třídě, začala jsem chodit na „hasiče“. Chodila tam i moje kamarádka, takže se mi tam moc líbilo. Jednou jsme se sešli na „ranči“ a naši vedoucí nás rozdělili podle věkových kategorií na dvě družstva. Jelikož jsem byla o rok mladší než moje kamarádka, šla jsem do kategorie mladších a ona šla do kategorie starších. Děti byly velmi nadšené a všechny to strašně bavilo. Když nám naši vedoucí oznámili, že pojedeme do Strakonic na naši první soutěž, byla jsem nadšená. Požární útok jsme si pilně natrénovali a v sobotu ráno už jsme všichni stáli před hasičárnou. Po chvilce domlouvání, nošení hadic a všelijakých hasičských náčiní jsme se do Strakonic vydali. Ve Strakonicích jsme šli na nástup a tam nám oznámili, že běžíme třetí a starší pátí. Na požární útok jsme měli dva pokusy. Na startovní čáře jsem byla dost nervózní, ale nakonec můžu říct, že se nám to povedlo. Druhý pokus jsme zvládli bez chyby. Starší i přes pár chybiček nezkazili také nic. Všichni jsme netrpělivě čekali na vyhlášení výsledků. Asi po půl hodině někdo zvolal: „Nástup!!“ Všichni jsme se rozeběhli, abychom tam byli první. Napřed vyhlašovali přípravku. Když začali vyhlašovat mladší, byli jsme plní očekávání. U třetího místa už jsme byli úplně vyřízení, protože nás dosud nevyhlásili. A nakonec se ozvalo: „A na prvním místě se umístili mladí hasiči ze Dřešína!“ Byli jsme neskonale šťastni, protože to byla naše první soutěž a my ji vyhráli. Pak vyhlásili starším krásné šesté místo. Prostě jsme úplně nabití energií jeli domů a těšili se na další závod! Petra Matějková, ZŠ Čestice, 8. třída Neber, co ti nepatří Řadu let používali dobrovolní hasiči pro svůj nácvik na soutěže nerezovou nádrž na vodu, která byla umístněna na střelnici za Česticemi. Bohužel k velké lítosti všech byla před několika dny ukradena neznámými nenechavci. Společně s ní zmizela ze stejného místa i velká plechová udírna. Uvítáme všechny informace, které povedou k vypátrání a snad i navrácení obou odcizených věcí. Za SDH Čestice Jana Kubešová
Někdy v květnu, někdy v červnu bývá včelí rojení. A proč se to takhle stává napsal Petr do ČTENÍ. Rok se včelami a včelaři (květen – červen) Petr Vlažný ml. Obecně se nechá říci, že se ve včelím i včelařově roce jedná o nejdůležitější měsíce. Doba květu je v plné síle, louky jsou posety spoustou květin (u nás převážně pampeliška, které zde říkáme šumavská řepka) a stromy také vystavují na odiv kvetoucí koruny. Květen je pro včelky (stejně i jako pro většinu zvířat v přírodě) časem mláďat. V průběhu dubna začaly včely nosit vydatný a ozdravující pyl z vrby jívy, který dá matce signál, aby v kladení vajíček zařadila vyšší rychlostní stupeň. Po 21 dnech od položení vajíčka do buňky se líhne nová včela, která se ihned ujímá prací v úle. Matka potom i v závislosti na průběhu teplot klade v průběhu května a června až 1500 vajíček denně. Právě proto se počátkem května úly velmi rychle plní a to mnozí včelaři často podceňují. Nedají včelkám dost prostoru a když včelky usoudí, že je jim v úle moc těsno, udělají v podstatě to, co k čemu jsou jako hmyzí kolonie předurčeny - tedy rozmnoží se. Znalí vědí, že tento akt se nazývá rojením. Je pro včely naprosto přirozený, ovšem (nejenom) včelař z něj moc velkou radost nemá. Mračno včel s původní matkou, které prolétává krajinou či přes vaši zahradu vypadá jistě impozantně, ale nebojte - včely mají plné své medné váčky a rozhodně nemají pomyšlení na nějaké to bodnutí. Pro ně je nyní nejdůležitější najít si vhodné bydliště. Zde potom začíná závod s časem a včely se snaží do zimy postavit z vosku dílo, na kterém přežijí a nejlépe ho ještě zanést co největším množstvím zásob a pylu. Květnové roje mají velmi vysokou šanci na přežití, kdežto červnové musí o přežití bojovat s o to větší vervou. Rojový pud pak téměř mizí se středobodem včelího roku – tedy slunovratem. Po něm už v přírodě kvete čím dál tím méně květin a snižuje se tedy šance na dostatečné zásobení na zimu. Vraťme se ale do dubna a května. Nechá se říci, že jarní snůška z ovocných stromů a pampelišek je taková každoroční jistota. Proto je nutné jít do zimy se silnými včelstvy, které dokáží tuto ranou snůšku využít. Včelaři tedy tyto dva měsíce musí řešit mnoho úkolů. Jedním z nich je právě zvládnutí rojového pudu. Za ten může několik faktorů, z nichž u včelařů převládá především malý prostor, který včelaři svým včelám dávají. Také přílišné přehřátí úlů či genetické dispozice matky vedou k vyššímu sklonu k rojení. A proč se tedy včelař snaží s včelím rozmnožovacím pudem bojovat? Samozřejmě tím úl přichází o značnou část svých obyvatelek, které nám budou chybět při pozdnějších snůškách např. z malin či medovice. To kilo či dvě medu, které si s sebou roj bere na cestu včelaře moc netrápí, ale horší je, že včelstvo které se chystá na rojení polevuje ve svém sběracím úsilí a nosí do úlu o mnohem méně nektaru. Je tedy potřeba včelám přidávat nástavky, aby měla matka dostatek místa k plodování a včely aby měly kam nosit nektar. Rojení předejdeme taky tím, že tvoříme tzv. oddělky. Jedná se o odebrání několika plástů s plodem, kdy tím záměrně oslabíme mateřské včelstvo a zároveň utvoříme včelstvo nové. Na přelomu května a června také většinu včelařů čeká první odměna za celoroční péči o včely. Na stěny medometů se pak snáší medový déšť, jehož zvuk si jistě užívá každý, kdo je u vytáčení medu přítomný. Inu co včelaři v tyto dva měsíce zameškají, budou moci napravit opět až napřesrok.
Koncert Josef Křešnička Cvrček jen tak na zkoušku cvrčí pro mateřídoušku. Cvrčí tak dlouho! Už to umí! pár chybiček se vůní ztlumí, takže to bude nádhera, až začne cvrčet za šera v mateřídouškovém polštáři. Koncert se jistě podaří. A kdyže bude? Právě dnes! Však už se těší celá mez
Co má v ruce režisérka v divadelním představení? Když pořádně zapátráte, uvidíte výtisk ČTENÍ. 27.4.2012 sehrál divadelní soubor Kulturního spolku Čestice v sále Lidového domu svoji novou hru „Mátový nebo citron?“ Dle reakce přítomných se hra zřejmě líbila. Repríza se bude konat 11.5.2012 opět v sále Lidového domu.
František Kmoch (zemřel 30.4.1912) Když se řekne "Česká muzika", málokterý Čech si nevybaví některou z melodií, které proslavil kapelník František Kmoch. Od chvíle, kdy se tento původním povoláním "vzdělavatel mládeže" rozhodl sestavit v Kolíně vlastní sbor trubačů, základ pozdější proslulé kapely, čímž zahájil svou dlouhou kapelnickou dráhu, už sice uplynulo více než sto třicet let, ale jeho nezaměnitelné úpravy i vlastní kompoziční činnost zůstávají i v dnešní moderní době na programu řady souborů interpretujících jeho hudbu - od dechových kapel až po filharmonická tělesa. Kořeny Kmochových skladeb vyrůstají naprosto jasně z lidových písní, dále také ze skladeb sokolských, ale i z vlasteneckých nápěvů tehdejší doby. V jeho úpravě dostaly známé melodie často svižnější ráz, oblastí, kde byl dokonalým mistrem, byly samozřejmě jeho pochody, v nichž měnil často původně třídobý na dvoudobý. I pro ně si ovšem Kmoch za základ vybíral lidové písničky, které byly ve střední partii, jíž se říká trio, i velkou částí muzikantů zpívány. S kapelou hrající jeho skladby procestoval František Kmoch s velkým úspěchem velkou část Evropy, podnikl úspěšné turné v Rusku, a vypravil se i na koncertní cestu do Ameriky (převzato z internetu)
Z DVD jsme shlédli ve středu ekologickou abecedu. Jaká byla stanoviště dočtete se v ČTENÍ příště. Na návštěvě u Macháčků … v ekologicky šetrné domácnosti STŘEDA 18. 4., výukový program pro II. – IX. třídu V 8:00 lektoři ekocentra Cassiopeia měli pro děti připraveno úvodní motivační povídání, seznámení s programem celého dne a také promítání dílů z DVD abeceda ekologie. Po úvodní části se třídy přesunuly na školní zahradu a hřiště, kde se jich ujali lektoři. V areálu bylo připraveno osm stanovišť s tematikou domácí ekologie. Děti tato stanoviště obcházely pohromadě se svým učitelem, který zaručil jejich bezpečnost. Mohly se podívat k Macháčkům do kuchyně, obýváku, do ložnice, do koupelny apod. Cílem nebylo obejít všech osm stanovišť, ale pouze tolik, kolik každý zvládne. Na jednom stanovišti, v dílně u pana Macháčka, děti vyráběly z plastového odpadu něco užitečného k Macháčkům do bytu. Z těchto výrobků je ve vstupní hale školy instalována výstava. Tematický den byl poskytnut zdarma v rámci projektu „Krok za krokem“ (CZ.1.07/1.2.06/02.0014), větev C: Škola pro udržitelný život.
Akce obojživelníci V pondělí 2.4. byl připraven výukový program pro 6. a 7. třídu (CEGV Cassiopeia). Program byl připraven na obojživelníky a konal se v Česticích u dvou rybníků. Celé dopoledne jsme byli rozděleni do čtyř skupin: rosničky, skokani, kuňky a ropuchy. Programem nás provázel pán (RNDr. Dalibor Kříž), který měl o obojživelnících plno informací. Nebylo to jen povídání, ale také jsme si zahráli mnoho her, v kterých jsme se toho plno naučili. Hráli jsme si na obojživelníky třeba na žáby, čolky ale taky na jejich dravce. Hry byly zajímavé, jen byla veliká zima - nejlépe bylo se obléct. Na závěr jsme v rybnících chytali živočichy - například bruslařku a jiné. Viděli jsme hodně žabích vajíček. Ve dvanáct hodin jsme se promrzlí vraceli domů. Na konci nám ten pán nalepil na záda jména živočichů a my museli uhodnout jméno toho zvířete, bylo to napínavé, moc jsme se bavili a nalézali nové znalosti. Děkujeme, všem co se tento článek rozhodli číst. Tereza Nikodémová a Veronika Levá (6. třída)
Odpady jsou všude kolem nás. ČTENÍ radí: Třiďte, prosím vás! Projekt Krok za krokem: ODPADY KOLEM NÁS – KAM S NIMI? Naším prvním krokem byl výběr tématu a názvu projektu. Po konečném rozhodnutí – zvolili jsme problematiku odpadů v obci, jsme navštívili sběrný dvůr ve Strakonicích. Bylo to pro nás velice zajímavé, protože jsme se dozvěděli, jak se uchovávají odpady ve větším městě. Zároveň jsme měli pracovní listy, s kterými jsme pak dál pracovali ve škole. Někdo maloval mapu celého dvora a někteří dělali tabuli s informacemi o sběrném dvoru. Jako další krok nám paní učitelka domluvila schůzku s panem starostou Čestic. Na schůzku jsme se řádně připravili. Měli jsme spoustu otázek a při besedě s panem starostou jsme se dozvěděli mnoho zajímavého o svozech odpadu, třídění v obci a problematice černých skládek. Vše jsme pak pro ostatní žáky naší školy zpracovali na čtvrtky a poté jsme je nalepili na velké kartony. Průběžně ve škole sbíráme papír, elektro a baterie. Ve třídě máme nádoby na plast, papír a směs. Na chodbách školy třídíme plast, papír a bioodpad. Všechny děti na škole postupně absolvovali program „Tonda obal na cestách“ o třídění odpadů, kde jsme se mohli ptát na otázky, které nás zajímají. Druhá, třetí a čtvrtá třída měla výborný program CEVG Cassiopeia o odpadech. Třídy druhého stupně soutěžily o nejhezčí návrh plakátu s nápisem Odpady kolem nás - kam s nimi? Po celou dobu projektu jsme mapovali černé skládky. Zjistili jsme, že nové skládky se v Česticích nevyskytují, ale při mapování okolí Čestic jsme jednu starou našli. Hezky jsme ji přetřídili na kov a sklo. Pár plastových a komunálních věcí jsme odnesli do kontejnerů u školy, ale dvě velké hromady skla a kovů jsme do kontejnerů odnést nedokázali. Petra Matějková pomocí e-mailu kontaktovala pana starostu, aby mu oznámila náš nález, také jsme jej navštívili osobně. Zároveň jsme se ho zeptali, zda nechtějí s úklidem pomoci. Odpověděl, že nám děkuje, že pomoc nepotřebují a skládku zlikvidují sami. Ostatní třídy druhého stupně byly, stejně jako my, uklízet svět. Ovšem z Kalvárie se přesunuli za školu. Našli tam spoustu plastů a skla, což nás velice překvapilo. Ač jsme nikdo z nás neházel za školu skleněné lahve ani žádný jiný odpad, uklízeli jsme. Dělali jsme to proto, že nechceme žít na skládce. Snadno tomu zabráníte i Vy! Stačí alespoň třídit plast a sklo. Pak Vám totiž nezbude skoro žádný odpad a nebudete ho muset házet někam na cestu nebo černou skládku. Nakonec jsme instalovali výstavu o třídění odpadu a také o tom, co se z odpadu vyrábí, kterou jsme umístili ve vestibulu a respiriu školy. Výstava zde bude umístěna do 15. května, své názory může každý zapsat do Návštěvní knihy. Přijďte se podívat – jste srdečně zváni! Za hlavní realizační tým projektu: Tereza Čapková, Kateřina Novotná a Jana Brožová
Rodiče trestali děti i domácím vězením. A teď třeba musí strávit dvě hodiny se ČTENÍM. RECYKLOHRANÍ – Environmentální vyúčtování za rok 2011 V loňském kalendářním roce jsme odevzdali k recyklaci 96 televizorů, 39 PC monitorů a 967 kg drobného elektrozařízení – celkem 3 009 kg vysloužilých spotřebičů. Program Recyklohraní nejen vzdělává a motivuje naše žáky v oblasti ekologie, ale přináší také možnost přímo přispět k ochraně životního prostředí. Žáci i veřejnost v rámci projektu odevzdávají ve škole k recyklaci vysloužilé elektrospotřebiče. Nyní můžeme přesně vyčíslit, kolik elektrické energie, ropy, uhlí, primárních surovin či vody jsme díky recyklaci ušetřili životnímu prostředí. Víme také, o kolik jsme snížili produkci skleníkových plynů nebo nebezpečného odpadu. Informace vycházejí ze studií neziskové společnosti ASEKOL, která pro nás zajišťuje sběr, odvoz a recyklaci vytříděných elektrozařízení. Zpětný odběr a recyklace stovky mobilních telefonů uspoří tolik energie, kolik spotřebuje moderní úsporná lednice za více než 4,3 roku provozu, dojde ke snížení produkce nebezpečných odpadů o 563 kg – stejné množství nebezpečného odpadu vyprodukuje za rok 140 domácností. Díky recyklaci jednoho notebooku se nemusí vytěžit 6,8 litru ropy, nebo dojde k úspoře 392 litrů pitné vody. Stejné množství vody je spotřebováno například při 30 cyklech myčky nádobí. Recyklací jednoho televizoru /PC monitoru se ušetří 162 kWh /125 kWh elektrické energie. Stejné množství energie spotřebuje 60 W žárovka svítící nepřetržitě čtyři měsíce / tři měsíce. Výsledek studie jednoznačně prokázal, že zpětný odběr elektrozařízení, i těch nejmenších, má nezanedbatelný pozitivní dopad na životní prostředí. Z Certifikátu Environmentálního vyúčtování společnosti ASEKOL vyplývá, že žáci naší školy (i s vaší pomocí) v loňském roce vytřídili 96 televizorů, 39 kusů PC monitorů a 967 kg drobných elektrospotřebičů. Tím jsme uspořili 44 MWh elektrické energie, 2 062 litrů ropy, 195 m³ vody a 1,8 tun primárních surovin. Navíc jsme snížili emise skleníkových plynů o téměř 10 tun CO2 ekv. a produkci nebezpečných odpadů o 38,9 tun. Když si uvědomíme, že osobní automobil vyprodukuje průměrně za rok provozu 2 tuny skleníkových plynů a jedna čtyřčlenná domácnost spotřebuje za rok průměrně 2,2 MWh elektrické energie, jsou to impozantní čísla. Proto si všichni, kdo zodpovědně třídí a přispívají tak k ochraně životního prostředí, zaslouží naše poděkování! M. Linhartová, koordinátor EVVO Školní kolo ve zpěvu V úterý 20.3.2012 se na naší základní škole uskutečnilo školní kolo ve zpěvu. Zúčastnilo se 14 žáků z 1. stupně a 8. žáků z druhého stupně. Všem žákům děkujeme za účast a přejeme hodně štěstí v okresním kole. Výsledky z jednotlivých kategorií 1.ročník 2. kategorie 6. a 7. ročník 1. místo Matěj Mrázek 1. místo Veronika Levá Adéla Randáková 2. místo Zdena Rábová 2. místo Magdaléna Němcová Tereza Krtková 3. kategorie 8. a 9. ročník 1. místo Kateřina Zámečníková 2. a 3. ročník 2. místo Tereza Čapková 1. místo Zuzana Novotná 3. místo Matěj Žejdl 2. místo Miroslav Ráb Jana Brožová 3. místo Eliška Janusová 1. kategorie 4. a 5. ročník 1. místo Karolína Levá 2. místo Zuzana Šochmanová 3.místo Anežka Voldřichová
Proč šel primář Hradecký do Borského vězení? Pašoval prý ve své tašce i příspěvky do ČTENÍ. Cesta českého kněze pod sekeru (2) Náhle byl prudce od matky odtržen a vstrčen do auta. Dveře auta zapráskly a hukot motoru odjíždějícího vozu odpovídal hlasitému pláči matky Jílkové. Se synem odvezli i radio a psací stroj. V Strakonicích auto zastavilo. Farář tušil, že k němu ještě někoho přidají. Asi drahého Karla. Tak říkal panu primáři Hradeckému. Po půl hodině slyší vzrušené výkřiky a pláč. „Kam nám odvádíte dítě našeho primáře? Ty zlaté jeho ruce spoutali řetězem,“ plačtivě kdosi volá. Primář při vstupu poznal „Jouzínka“, ale ten se musil dívati opačným směrem. Od hejtmanství, kam pan primář byl zavolán a zatčen, vezlo je auto zpět do nemocnice, kde byla provedena zběžná prohlídky primářovy kanceláře. Zatímco gestapo jedny dveře kanceláře otvíralo, sestra Pavlína, řádová ošetřovatelka, odnesla druhými dveřmi aktovku primářovu s důležitými listinami. Nenašli ničeho. Ještě zajeli vyrabovat jeho byt a už se auto rozletělo ke Katovicům. Primář a farář, věrní přátelé a vlastenci, nesmějí spolu slůvka vyměnit. Hledí po uskakujících stromech, polích, vesničkách. Přes Katovice auto zmírnilo rychlost, farář zahlédl školu, kostel, faru, kde zažil tolik šťastných let. Auto houkalo a letělo vpřed a míjelo vesnice, města. Zastavilo až před budovou gestapa v Plzni. Oba zatčení zrakem se pozdravili a beze slova byli od sebe navždy odtrženi. Na Borech u Plzně sedí v cele č. 276 prošedivělý vězeň. Jeho ušlechtilá tvář nese v sobě známky prožitého utrpení. Co mu zbylo z jeho hodnosti a kněžského života? Ani růženec mu nenechali. Výslech za výslechem ho vysilovaly, urážky, výsměch a kruté zacházení, zvláště pláč a výkřiky týraných. To vše tísnilo Tomáše Šlégra, katechetu z Bílovic. Stýskalo se mu po emauzském opatu Dr. Vykoukalovi, s nímž dříve sdílel celu 26. Jak velkým byl mu duchovním dobrodincem ten svatý a vyrovnaný muž. Odvlékli mu tohoto přítele do Dachau, kde brzy utýrán zemřel. Dny se mu vlekly líně a mučivě. Od šesti hodin ráno do osmi večer sám, bez práce, bez cíle, jen hlavou honily se hrůzné představy. Modlil se na prstech růženec za růžencem a jen ta motlitba a víra ve spravedlnost Boží ho udržovala při zdravých smyslech. Až 14. září 1942, v den Povýšení Svatého Kříže, k večeru gestapák Burda vstrčil mu do cely mladého muže, štíhlé, vysoké postavy, bez límce, se slovy: „Budete mít společníka, je to nějaký farář.“ Proti sobě stanuli dva kněží, kteří se neznali. „Jsem Josef Jílek, farář z Katovic, posledně z Češtic.“ „A já Tomáš Šlágr, katecheta z Bílovic.“ Padli si do náručí, políbili se a stali se nejlepšími přáteli a opravdovými bratry. Od té doby hrůza ze samoty pominula, trudnomyslnost se rozptýlila. Hned si den rozdělili na dobu rozjímání, motlitby, úklidu, vzpomínek, debat a odpočinku. Vězeňská idyla byla na den přerušena. Za hezkého podzimního dne 11. října byl Jílek náhle odveden. Byl převezen až do Katovic na faru. Jakmile se po Katovicích rozneslo, že gestapo přivezlo jejich faráře, shromáždil se zástup lidí u fary a matky přinášely panu faráři co právě měly. Stůl ve farní kuchyni brzy byl přeplněn tolika jídly, že stačila na pohoštění deseti lidí. Sběh lidu zpozorovali z kanceláře, kde Jílka vyšetřovali. Česky mluvící gestapák vyšel ven a ptal se, co chtějí. „Je tu náš pan farář, chceme ho vidět!“ Za chvíli vyšel farář Jílek. Lid spatřiv milovaného kněze, propukl v pláč a les rukou vztahoval se k němu. Na pokyn komisařův pan farář k nim promluvil: „Drazí moji, děkuji vám za projev lásky. Uklidněte se a vraťte se domů, vidíte, že se mi nic nestalo. Později všecko se vysvětlí.“ Hlas se mu chvěl, z očí padaly mu slzy, když viděl své bývalé osadníky plakat. Projevem lásky lidu byl překvapen sám komisař gestapa a německá jejich sekretářka měla oči plné slz. Na prosbu katovického administrátora, dp. Homolky, mohl si farář s sebou vzíti velkou krabici poživatin. Z osady své vrátil se farář dojat a nadšen projevem lásky, který mu katovičtí připravili, na Bory. Obsah krabice bratrsky si oba vězňové dělili po celý týden.
Chcete vědět něco více o vesnici Petrovice? Stačí jen otočit list, v ČTENÍ můžete to číst. Dějiny rodů (pokračování) Josef Vichr Obytce se nachází východně od Klatov. Jan Obytecký před smrtí roku 1589 odkázal Obytecký statek Janu Kocovi na Bystřici. Ten roku 1588 na něm věnoval Lidmile z Chudenic, manželce Jana Václava, který po otcově smrti Obytce držel. Zemřel roku 1608 a zanechal několik synů. Z nich obdržel Obytce nejdříve Diviš a roku 1616 je věnoval své manželce Saloméně Kokořovské Později se majetku ujal jeho bratr Adam Havel. Ten roku 1631 prodal Obytce Václavovi Markvartovi Šofmanovi z Hemerlesu. Po něm majetek vlastnil Vilém Pikhart Břeněk ze Zeleného Údolí.Ten majetek prodal Maximilianu Jiřímu, hraběti z Dobrše, který přikoupil Boletiny. Zemřel roku 1656 a majetek odkázal manželce Anně Elišce Kocové z Chudenic. Ta užívala Obytce do své smrti roku 1663. Statek byl zadlužen a dostal se roku 1668 do prodeje. Koupil jej syn zemřelé Anny Elišky Kocové z Chudenic, Jindřich Bedřich hrabě z Guttenštejna. On prodal Obytce roku 1685 Leopoldovi Antonínovi z Trauttmansdorfu. Od něho koupil Obytce roku 1700 Adam Humprecht Fortunát Koc z Dobrše a tak se majetky dostaly po třetí do držení Koců. Ke konci 18. století se dostaly v držení hrabat z Thurnu a potom odkazem řádu sv. Jana. Petrovice nad Janovicemi roku 1648 vlastnil Václav Albrecht Krakovský z Kolovrat. On postoupil Petrovice směnou za Lomec roku 1648 Heřmanovi Kocovi z Dobrše a na Bystřici. František Matyáš Karel ze Šternberka, držitel Krakovce na Rychnovsku zemřel roku 1635. Jeho synové Václav Vojtěch, Jan Norbert a Ignác Václav v poručnictví matky Lidmily Benigny, rozené Kavkové z Říčan prodali 18.října 1651 tvrz Petrovice s pivovarem, dvorem a vsí, Krakov s pustým dvorem, zámek Krakovec, Karlu Heřmanovi, říšskému hraběti z Dobeše a vložili do zemských desek 22.ledna 1655. Hrabě Koc dlouho Krakovec nedržel, neboť roku 1655 zemřel. Majetek poslední vůlí 14.října 1653 odkázal manželce Marii Polyxeně, rozené Libštejnské z Kolovrat. Zřícenina hradu Krakovec Po jeho smrti odporovali jeho bratří Maxmilian Jiří a Diviš Albrecht této poslední vůli, poněvadž byl určen dědicem Jaroslav Jáchym Koc, který se na všechny statky uvázal. Roku 1656 vdova Kateřina Eleonora z Klenového, jakožto poručnice nad svými dětmi jej následovala. Roku 1658 byl soudem učiněn nález týkající se odporu proti rozhodnutí zemřelého Karla Heřmana Koce. Odpůrcům byly přiřknuty dvě třetiny statků, Diviš se uvázal v Krakovec a sebe i jako dědic se dvěma třetinami a Kateřina Eleonora s třetinou, prodali Krakovec a Petrovice roku 1660 Otto Jiřímu z Helversenu a Marii Magdaleně z Dobrše, jeho manželce. Lomec, jihozápadně od Klatov byl od roku 1549 v majetku Jana Vidršperglára z Vidršperka. Tvrz se připomíná ještě roku 1612, kdy její polovinu koupily sestry Lidmila Kocová a Kateřina Merklínská, rozená Černínová z Chudenic. Po nich držel Lomec Přibík Koc z Dobrše. Od Koců koupili Lomec roku 1648 Kolovratové Krakovští a připojili Lomec k Týnskému panství. Severně od Přeštic se rozkládá Dolejší Lukavice, kde od roku 1708 stojí zámek na místě bývalé tvrze. Jáchym Loubský z Lub neměl peníze na zaplacení dluhů a tak roku 1623 prodal Dolejší a Hořejší Lukavici Ludmile Žákavcové, rozené z Kokořova. Od ní koupil Jan Filip Krac ze Šerfenštejna, ale roku 1627 prodal Lukavici Divišovi Kocovi na Bystřici. Ten v samém roce prodal Lukavici své manželce Saloméně. Po její smrti zdědili statek její synové Karel Heřman, Jaroslav Jáchym, Maximilian Jiří a Diviš Albrecht. Každý dostal čtvrtinu majetku. Všechny díly koupil v letech 1651-1653 Otta Jiří z Helversenu na Tasňovicích a Máří Majdalena z Dobrše, jeho manželka.
Jeden statek dám Petrovi, druhý zase Pavlovi a kdo ČTENÍ nepřečte si, nikdy se to nedoví. Ve druhé polovině 16.století patřila Únějovická tvrz u Kdyně střídavě třem synům Šebestiana Markvarta z Hrádku. Roku 1593 držel Únějovice královský podkomoří a hejtman Pražského hradu Rumprecht Černín z Chudenic. (+1601). Bratří Černínové se střídali až do roku 1626, kdy statek koupil Diviš Koc a připojil majetek k Bystřici. Tvrz se připomíná ještě roku 1683 při prodeji Chocemyšelského statku, Václavu Ignáci Vratislavovi z Mirovic a jeho manželce Maxmilianě Františce Kocové. Za desetileté vlády těchto manželů a jejich potomků, Volfa Novohradského z Kolovrat (do r. 1708) a Františka Ignáce z Vunšvic (1708-1711) stará tvrz zanikla. V roce 1623 se stal pánem na Kolínci Jaroslav Jáchym hrabě z Dobrše. (+1656) Po jeho smrti synové Karel Wilhelm a Diviš Otto dědili jeho statky (r.1666) mezi vdovu a dvě dcery - Saloménu Polyxenu, která zemřela 3.8.1685 a Maximilianu Františku, která zemřela roku 1707 a Kateřinu z Klenového a Janovic, vdovu po Jaroslavu Jáchymovi Kocovi, znovu provdanou Karlovou ze Svárova. Po třetí se znovu prodala za Maximiliana Rudolfa, hraběte z Guttenštejna, který se stal pánem na Kolínci. Roku 1665 koupil Kolínec Quido Tertzi hrabě de Sissa. Počátkem 19. století koupil Kolínec hrabě Taaffe a připojil majetek k Nalžovicům. V pobělohorském období Nemilkovská tvrz byla prodána s velhartickým hradem a statkem mokrosudským císařskému generálu Don Martinovi de Hoeff Huertovi. Jeho dědička Anna Marie purkraběnka z Donína rozená vojvodovna z Mildavy a paní na Velharticích prodala roku 1649 tvrz Nemilkov, pustý dvůr a ves, vsi Braníčkov, Zahrádku, Radvanice hraběti Jaroslavovi Jáchymovi Kocovi z Dobrše na Běšinech a Kolínci. Hrabě Koc majetek spojil s ostatním majetkem a po krátkém držení zemřel roku 1655. Zanechal dva nezletilé syny, kteří také po otci brzy zemřeli. Veškerý majetek připadl vdově Kateřině Eleonoře, rozené z Klenového a dcerám Saloméně Polyxeně Barboře a Maximilianě Františce. Než dcery dorostly, spravovala majetek jejich matka a teprve roku 1666 se rozdělily. Saloména dostala Nemilkov. Byla provdána za v. Schutzen - Jana Ernesta Gottfrieda z Leupoldheimu. Roku 1672 prodala statek své sestře Maximilianě, provdané za Václava Ignáce Hynka Vratislava z Mitrovic. Od nich se statek dostal Ondřeji Ferdinandu Couvayovi roku 1673 a od roku 1678 byl Majitelem Adam Záborský z Brloha Po něm roku 1684 Oldřich Ehrenfried a Kateřina Fruveinová z Podolí. Jindřich Tristan se roku 1612 vzdal svého podílu na Běšinech ve prospěch Volfa Lamingára z Abertseitzu. On byl manželem dcery Jindřicha Trystana, Evy. Volf Lamingár prodal roku 1620 polovinu Běšin své manželce Evě Lamingárové z Běšin. Po smrti Volfa Lamingára se Eva z Běšin prodala za Adama Havla Koce (okolo r. 1626), jemuž odkázala starou tvrz a nové stavení v Běšinech. Zemřela roku 1644. Adam Havel Koc brzy ji následoval a Běšiny zdědil jeho synovec Jaroslav Jáchym, pán na Namilkově a Kolínci. Jaroslav Jáchym potom bydlel v Běšinech a roku 1655 vykonal poslední vůli, ve které odkázal statky manželce Kateřině Eleonoře z Klenového a synům. Zemřel roku 1656 a dva synové ho následovali v letech 1658-1661. Zůstaly dědičky, vdova Kateřina, znovu provdaná Karlová ze Svárova a dcery Saloména Polyxena a Maximiliana Františka. Roku 1666 byla pozůstalost dělena mezi dědice na tři díly: běšínský, kolínecký a nemilkovský. Maximiliana dostala za díl tvrz Běšiny, dvůr a ves, ves Kúzí a dvůr Hubenov. Ona potom přikoupila některé dědiny a prodala roku 1678 tvrz, dvůr a ves Běšiny s podacím sv. Bartoloměje v Běšinech, dvory Hubenov a Úloh, vsi Hubenov, Úloh, Javoří Zahrádku Vilémovi Albrechtovi Krakovskému z Kolovrat, který nově získaný majetek připojil k týneckému panství. (Redakce neručí za správnost jmen, pouze opisováno) Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí Příspěvky můžete posílat na adresu:
[email protected] Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169 Neprošlo jazykovou úpravou Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce květen - červen 2012 Cena 15,- Kč Tisk: Městské muzeum a kulturní centrum ve Volyni Registrační známka: EČ EMKČR 12994 IČO: 47255846
