U P O L Í N Listopad 2011
Informační zpravodaj Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory
zdarma
Chalupa v Polubném (k článku na str. 37)
Suťový les na Lipce (k článku na str. 19)
foto: J. Mejzrová
foto: J. Kohoutová
UPOLÍN 2011
OBSAH Aktuálně ÚVODNÍ SLOVO (Jiří Hušek) ........................................................................................................................................................ 2 PLÁN PÉČE O CHKO JIZERSKÉ HORY (Jiří Hušek) ....................................................................................................................... 3 MURY NA SMĚDAVSKÉ HOŘE (Vladimír Vršovský) ...................................................................................................................... 4 FENOMÉN JIZERKA (Jana Mejzrová)............................................................................................................................................ 6 JILM - STROM ROKU 2011 (Lenka Hatlapatková) ......................................................................................................................... 8 NÁLEZ HOŘEČKU NA BUKOVCI TÉMĚŘ PO 40 LETECH! (Jarmila Sýkorová).................................................................................. 9 STRÁŽCI Z LITOVELSKÉHO POMORAVÍ A JESENÍKŮ OBJEVOVALI JIZERSKÉ HORY (Jaroslav Spurný)......................................... 10 ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY Z JIZERSKÝCH HOR V NOVÉM ČÍSLE SBORNÍKU SEVEROČESKÉHO MUZEA (Pavel Vonička) ........................ 11
Ochrana přírody prakticky NĚKOLIK POSTŘEHŮ Z PROTIPOVODŇOVÝCH OPATŘENÍ PROVÁDĚNÝCH V LIBERECKÉM KRAJI (Kamil Farský)......................... 12 NOVÝ RYBÍ PŘECHOD NA BULOVSKÉM POTOCE (Kamil Farský) ................................................................................................ 14 I DO JIZERSKÝCH HOR SE VYŠPLHALY PROSTŘEDKY Z EVROPSKÝCH FONDŮ (Václav Šrédl)...................................................... 15 KDYŽ SE KÁCÍ LES, LÉTAJÍ TŘÍSKY... (Jarmila Sýkorová) ........................................................................................................... 16 POTENCIÁLNÍ PREDÁTOŘI HNÍZD TETŘÍVKA OBECNÉHO V JIZERSKÝCH HORÁCH (Petra Menclová)........................................... 17 MONITORING RYB NA SMĚDÉ A SVITÁVCE 2011 (Jakub Čejka) ................................................................................................. 18 SLEDOVÁNÍ PŘÍRODNÍCH STANOVIŠŤ (Ondřej Šnytr).................................................................................................................. 19
Příroda a technika GEODATA PRO VŠECHNY (Ondřej Tomášek) .............................................................................................................................. 21 GEOCACHING V JIZERSKÝCH HORÁCH (Stanislav Budka)........................................................................................................... 22
Na skok k sousedům POBIEDNA A ČERNÁ ALEJ (Šárka Mazánková) ........................................................................................................................... 24
Seriály Představujeme přírodu libereckého kraje (2): RALSKO (Jarmila Sýkorová) ...................................................................................................................................................... 26 Ohrožené druhy rostlin (14): UPOLÍN NEJVYŠŠÍ (Ondřej Šnytr) ............................................................................................................................................... 29 Ohrožené druhy živočichů (14): TETŘÍVEK OBECNÝ (Petra Menclová) ........................................................................................................................................ 30 Památné stromy v CHKO Jizerské hory (7): LÍPY V REJDICÍCH (Tomáš Korytář) ........................................................................................................................................... 31 Nepůvodní druhy v Jizerských horách (1): PLESNIVKA PERLOVÁ ... A JEJÍ PŘÍBUZENSTVO (Šárka Mazánková)............................................................................................ 32 Povedené stavby (12): KRÁSA DRSNÉ JEDNODUCHOSTI (Jana Mejzrová) ...................................................................................................................... 33 Nepovedené stavby (4): STAVBA, KTERÁ DO JIZERSKÝCH HOR NEPATŘÍ (Irena Česká) ................................................................................................... 35 Tip na výlet (14): MEANDRY SMĚDÉ (Jiří Hušek) .................................................................................................................................................. 36 Zeleným pohledem (11): KOŘENOV (Jana Mejzrová)........................................................................................................................................................ 37 Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (6): DÍKY ZA POMOC, DARWINIANO! (Jarmila Sýkorová) ................................................................................................................. 40 na 1. straně obálky: Mura na Smědavské hoře (foto: V. Vršovský)
1
AKTUÁLNĚ
ÚVODNÍ SLOVO Jiří Hušek
Rašeliniště Jizery
Vážení čtenáři Upolínu, mohl bych směle navázat na loňský úvodník a dlouze hovořit o organizačních změnách a provozních úsporách, kterými naše pracoviště prošlo nebo které ještě očekáváme. V kontextu napínavé ekonomické situace a probíhajících reformních změn se z toho stalo stále aktuální téma, jakási „neverending story“. Po pilotním sloučení Správy CHKO Jizerské hory s libereckým krajským střediskem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR v roce 2010 a po sloučení dalších dvanácti pracovišť do šesti jednotek se proces uzavře v lednu 2012. Prakticky tak skončí existence samostatných krajských středisek, všechna budou integrována do sloučených pracovišť se správami vybraných chráněných krajinných oblastí. Jednou z příčin a koneckonců i přímým důsledkem je úspora podstatné části administrativních i odborných pracovníků, a to jak v regionech, tak i v pražském ústředí Agentury. Těžko komentovat racionalizaci veřejné správy, která je nepochybně potřebná, nelze si však než přát, aby změny byly skutečně racionální a aby nevedly k tomu, že nepotřebné administrativní úkony budou vykonávány pouze menším frustrovaných, mizerně množstvím přetížených, odměňovaných a posléze i nekompetentních úředníků. To platí obecně pro celou veřejnou správu. Troufám si tvrdit, že tyto ponuré vize se dosud našeho libereckého pracoviště AOPK podstatně nedotkly, a chci věřit, že tomu tak bude i nadále. Zvýšené pracovní úsilí je dlouhodobě udržitelné za předpokladu, že společenská objednávka naší práce (v tomto případě ochrany přírody
2
foto: archiv Správy CHKO Jizerské hory
a krajiny) není pouze formálně, tedy zákonem, deklarována, ale existuje také její reálná podpora. V době, kdy ochrana přírody je trnem v oku volených i nevolených společenských „elit“, je o to důležitější věrohodná komunikace s nejširší veřejností a s regionálními partnery, jejímž výsledkem musí být srozumitelné vysvětlení východisek a postupů státní ochrany přírody a na druhé straně účinná zpětná vazba. Chceme si proto nadále udržet a dále rozvíjet aktivní kontakt s lidmi, tedy onou „veřejností“, ať už jsou to obyvatelé CHKO, její návštěvníci, osoby, které krajina živí, nevládní organizace, děti a školní mládež i jejich učitelé. Stejně tak musíme komunikovat se samosprávami a se všemi, kteří řídí a ovlivňují život v území, o které pečujeme. Nesmíme se přitom uzavřít v pomyslných hranicích CHKO, a to ne toliko z důvodu naší celokrajské působnosti. Způsobů, jak oslovit lidi, je mnoho a jejich využití záleží kromě času a nezbytných peněz na schopnostech a chuti jednotlivých zaměstnanců, kteří práci s veřejností zpravidla nemají ani ve své přímé pracovní náplni. Dlouhodobě a velmi dobře funguje ekologická výchova, kterou zajišťujeme v režii našeho pracoviště nebo na které spolupracujeme se specializovanými středisky. Podstatné informace i aktuality poskytují naše webové stránky, pravidelně přispíváme do jizerské části měsíčníku KrkonošeJizerské hory. Také náš Upolín je jedním ze způsobů, jak chceme hovořit s vámi, našimi čtenáři a partnery a je nám trochu líto, že nejsme schopni z pracovních i finančních důvodů vydat více čísel než jedno ročně.
AKTUÁLNĚ
Mnoho úsilí našich zaměstnanců i externích spolupracovníků padlo na přípravu ambiciózního projektu Domu přírody Jizerských hor, velkorysého návštěvnického střediska, které mělo stát v Bedřichově. Projekt „domů přírody“ zahrnoval řadu českých a moravských CHKO a měl být financován z prostředků Evropské unie. Bohužel nakonec podlehl překážkám, které byly mimo vliv našeho pracoviště a měly i svůj podstatný ekonomický rozměr - nedostatek peněz
ve státním rozpočtu na spolufinancování 10% nákladů projektu. Na přípravě Domu přírody jsme spolupracovali s řadou partnerů v území a mnohému jsme se vzájemně naučili. Budeme se snažit na tuto práci navázat v naší další „osvětové“ činnosti, kterou považujeme pro věrohodné fungování ochrany přírody a krajiny za nezbytnou a od níž nás neodradí ani probíhající a nadále očekávaná personální a rozpočtová „redukční dieta“.
PLÁN PÉČE O CHKO JIZERSKÉ HORY Jiří Hušek Základní rámec chráněných území v ČR je dán obecně závaznými právními předpisy. V případě chráněné krajinné oblasti je to jednak zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který v § 25 definuje CHKO a v § 26 stanovuje jejich základní ochranné podmínky, tedy činnosti, které jsou v celé CHKO nebo v její části zakázány. Každá jednotlivá CHKO má potom vlastní zřizovací předpis, který pro konkrétní území stanovuje bližší ochranné podmínky (činnosti, k nimž je třeba předchozí souhlas příslušného orgánu ochrany přírody, Správy CHKO). Pro CHKO Jizerské hory je to vyhláška Ministerstva kultury a informací z prosince 1967, podle současné úpravy se chráněné krajinné oblasti vyhlašují nařízením vlády ČR. Jednání fyzických i právnických osob je tak závazně upraveno a Správy CHKO, potažmo Ministerstvo životního prostředí toto regulují v rámci výkonu státní správy. Zároveň je jim svěřena odborná péče o chráněné území sběr odborných dat a informací a zajištění praktických opatření k uchování a zlepšení stavu území. Mimoto komunikují s místními obyvateli a návštěvníky včetně tzv. EVVO (ekologické vzdělávání, výchova a osvěta). Každá chráněná krajinná oblast má přirozeně svoje specifické podmínky a charakter, různé předměty ochrany, odlišný geografický a společenský kontext. Tyto odlišnosti jsou všeobecně definovány právě ve vyhlašovacím dokumentu, ovšem konkrétní řízení péče o CHKO je třeba systémově řešit v řádově větší podrobnosti a vždy aktuálně. Pro tento účel počítá zákon s institutem plánu péče o chráněné území (zpracovává se na období zpravidla 10 let, a to nejen pro CHKO nebo národní parky, ale zvlášť také pro všechna „maloplošná“ území - rezervace a památky). Je to základní strategický dokument, který sice není formálně závazný pro fyzické ani právnické osoby, je však závazný pro orgány ochrany přírody, které plánům péče musejí přizpůsobit svoji odbornou činnost i rozhodování. Plány péče pak slouží jako podklad pro tvorbu dalších plánovacích dokumentů v gesci jiných rezortů, například územně plánovací dokumentace, lesních hospodářských plánů, plánů oblasti povodí apod. První plány péče o CHKO začaly vznikat s přijetím nového zákona na ochranu přírody a krajiny po roce 1992, plán péče o CHKO Jizerské hory byl připraven v letech 1995-96 a schválen Ministerstvem životního prostředí na sklonku roku 1997. Měl desetiletou platnost, později však byla prodloužena do roku 2011 (důvodem bylo rozprostření platností plánů péče o celkem 25 chráněných krajinných oblastí tak, aby jejich obnova
nebyla nadměrně kumulována). Nakonec na obnovu plánu péče o CHKO Jizerské hory došlo už v roce 2010, popravdě řečeno právě včas, protože starý plán ve světle vnějších okolností již volal po aktualizaci. Vlastní plán péče je poměrně obsáhlý dokument. Shrnuje objektivní data o chráněném území a popisuje jeho dosavadní vývoj a trendy. Podrobně se v jednotlivých kapitolách zabývá konkrétními okruhy (přírodními podmínkami i lidskými činnostmi), které vstupují do chráněné krajiny, ovlivňují její stav a mohou vyžadovat určité regulační zásahy. Podle obecně platné metodiky se objevují kapitoly věnované maloplošným chráněným územím, významným druhům rostlin a živočichů, soustavě Natura 2000, krajinnému rázu, územnímu systému ekologické stability nebo třeba monitoringu a práci s veřejností. Zvláštní důraz je věnován lidským činnostem, které mají vliv na přírodu a krajinu, zejména pak lesnímu hospodářství, zemědělství, myslivosti, vodnímu hospodářství, těžbě surovin, výstavbě, průmyslu, dopravním a inženýrským sítím nebo v poslední době stále důležitější problematice rekreace a turistiky. Plán péče byl zpracován kolektivem odborných pracovníků AOPK ČR za účasti externích odborníků. Má velmi obsáhlou rozborovou část a i samotná část návrhová, vlastní plán péče, čítá bez příloh na šedesát stran. Celý dokument byl podroben velmi pečlivému a vposledku i dlouhému schvalovacímu procesu. Po vnitřní oponentuře v rámci AOPK ČR byl podroben připomínkovému řízení na Ministerstvu ŽP a posléze veřejnému připomínkovému řízení. Soustředěny byly podněty a návrhy nejen od příslušného kraje a dotčených obcí, s čímž ostatně počítá zákon, ale také nad rámec zákona i od některých významných vlastníků či správců pozemků nebo jiných silných „hráčů“ v území, kteří jednak dění v CHKO výrazně ovlivňují nebo kteří jsou naopak existencí chráněného území sami ovlivňováni. Typickým případem jsou třeba Lesy ČR, s. p. Došlé připomínky a námitky byly zapracovány do výsledného dokumentu nebo individuálně vypořádány. V dubnu 2011 tak mohl být ministerstvem formálně schválen nový Plán péče o CHKO Jizerské hory na období 2011 2020. Byl rozeslán všem partnerům, se kterými byl konzultován nebo projednáván a je veřejným dokumentem, se kterým se může seznámit kterýkoli zájemce. K dispozici je například na webových stránkách Správy CHKO Jizerské hory a KS Liberec (www.jizerskehory.ochranaprirody.cz → Ke stažení → Plány péče).
3
AKTUÁLNĚ
MURY NA SMĚDAVSKÉ HOŘE Vladimír Vršovský
Mura na Smědavské hoře
Ničivé povodně ze srpna 2010 mají ještě v živé paměti především obyvatelé severního podhůří Jizerských hor. Právě tam za sebou zanechaly běsnící vodní masy zkázu a spoušť. Se škodami se některé obce dosud nestihly úspěšně vypořádat. Ihned po povodních, jak už to bohužel bývá, se některá nejvíce zničená místa stala cílem „povodňové turistiky“. Bez ohledu na lidské tragédie, kdy mnozí přišli o veškerý svůj majetek a řešili, jak zajistit jindy a jinde běžné životní potřeby, putovali zvědavci nejvíce poškozenými místy a fotili si stržené nebo silně poškozené budovy, zdevastované komunikace a mosty. Místní obyvatelé, kteří měli zcela jiné starosti, nebyli touto „popularitou“ rozhodně nadšeni a na tyto povodňové turisty pohlíželi s oprávněným odporem. Stejné pozornosti a zájmu veřejnosti (zde však bez negativních souvislostí) se po povodních těšily i mury na svazích Smědavské hory, především ty, které zasáhly silnici z Bílého Potoka na Smědavu. Osádka snad každého auta, které tudy projíždělo, zde zastavila a fotila dílo přírodních živlů a výsledek přírodních procesů - murové dráhy a akumulace přesunutého materiálu. Většina z přihlížejících by však slovo mura nepoužila, protože v jejich slovní zásobě dosud tento termín chyběl. Mura - tento geomorfologický jev je znám především z velehor, v Evropě pak hlavně z Alpského prostoru. Pokud si do některého internetového vyhledávače zadáme ekvivalentní německý termín (Murgang, Mure, Rüfe), vyskočí nám desítky odkazů a zpráv, z nichž
4
foto: V. Vršovský
mnohé jsou doprovázeny fotografiemi mur, ne nepodobných těm na Smědavské hoře. V alpských zemích jsou mury průběžně monitorovány, pro oblasti s jejich potenciálním výskytem jsou vypracovány plány a postupy, jak se chovat, aby nedocházelo k ohrožení života a zdraví obyvatel a aby i škody na majetku byly minimalizovány (to lze pochopitelně zajistit pouze tak, že se v potenciálně ohrožených územích nestaví budovy). Jizerské hory se řadí k tomu málu českých pohoří, kde jsou mury popsány. Ve větším počtu se nacházejí především v Krkonoších a Hrubém Jeseníku. Zvláště krkonošským murám byla v minulosti věnována velká pozornost, pravděpodobně i proto, že v Krkonoších napáchaly v minulosti rozsáhlé škody na lesních porostech (při povodních v letech 1882 a 1897). Z tohoto pohoří jsou historicky zaznamenány i škody na budovách a ztráty na lidských životech. Proto také nepřekvapí, že odborník na tento geomorfologický jev, pan Vlastimil Pilous, je z krkonošského regionu a převážná většina česky psaných odborných prací na toto téma je z jeho autorské dílny. V době povodní se shodou okolností pohyboval v Jizerských horách, takže se k prohlídce terénu a následnému popisu mur dostal v čase, kdy byly ještě takřka v pohybu. Některé své poznatky uveřejnil v časopise Krkonoše, pro hlubší zájemce o problematiku je však třeba doporučit jeho velmi podrobný materiál „Povodňové mury v povodí horní Smědé v Jizerských horách“, publikovaný v roce 2011 ve Sborníku
AKTUÁLNĚ
Severočeského muzea Liberec. Z tohoto materiálu vycházel i autor tohoto článku. Mury (s určitou mírou zjednodušení můžeme hovořit o zemních lavinách) jsou „rychlé a krátkodobé gravitační svahové procesy“, v našich podmínkách mající podobu hlinitokamenitých či hlinitobalvanitých proudů. Podíl vodní složky je menší, takže voda zůstává vázaná a posouvání hlinitobalvanitého materiálu (který však s sebou může strhávat stromy a porosty stojící v cestě) má charakter plastického pohybu. V případě, že by vodní složka byla zastoupena nadpolovičním množstvím (pak by se jednalo o jiný typ mury, u nás nepopsaný), měl by pohyb mas spíše podobu vodního toku přemisťujícího nánosy. Pokud je uvedeno, že se jedná o rychlý svahový pohyb, zmiňuje literatura řádovou rychlost pohybu asi 10 až 20 km/hod. Někteří autoři následně používali terminologicky chybné označení „strž“, které je však třeba odmítnout. Strže jako výsledek stržové eroze vznikají postupným a často opakovaným vymíláním proudící vodou. Zvláště velké strže vznikají v dlouhodobějším (i víceletém) horizontu a vyplavený materiál se nemusí nutně ukládat na spodním vyústění strže. To je další zásadní rozdíl od mur, u nichž přetransportovaný materiál vytváří výrazné a velmi zřetelné akumulační tvary. Na vzniku mur se podílí především gravitace a voda, tedy pokud se navíc setkají ve vhodných podmínkách. Gravitace se může do procesu zapojit jen na velmi prudkém svahu, tedy tam, kde je sklon alespoň 30° (pokud bychom uváděli sklon v procentech, jak je tomu třeba na dopravních značkách, jednalo by se o sklon cca 60%). A voda musí být dodána nejenom v dostatečném (a to velkém) množství, ale především v krátkém čase. To je splněno při srážkách alespoň 20 mm/hod, ale nejlépe dvakrát až třikrát více po dobu 1-2 hodin. Takto intenzivní srážky se vyskytují jen zcela výjimečně a mají většinou jen omezený lokální charakter - takže spadnou třeba v místech, kde je sklon svahu mnohem mírnější.
souhrnně „zvětraliny“) je zde místy mocná jen několik decimetrů a leží na matečné hornině, jejíž povrch tu má plotnovitý charakter. Podmínky jsou tedy velmi vhodné pro „odtržení“ a vznik svahových pohybů. Chybí už jen ta voda. A té bylo dost nejen v absolutním množství, ale především v rychlosti, v jaké byla v kritickou dobu do prostředí dodána. Podle údajů ze srážkoměrné stanice na Smědavě (murám nejbližší stanice, není tedy vyloučeno, že lokálně v prostoru mur byly srážky ještě malinko vyšší) spadlo v období mezi osmou a jedenáctou hodinou dopolední 78,5 mm srážek. Zvětraliny se zcela vyplnily vodou, vnitřní třecí vazby již nestačily udržet obrovskou masu v klidu a mury se daly do pohybu. Kromě těch „oblíbených a populárních“ mur, které přeťaly silnici na Smědavu, sjela největší mura na severním svahu Smědavské hory, v plné délce její strmé spodní části. Odtrh začíná ve výšce 915 m, délka mury je 980 m, překonaný výškový rozdíl 320 m. Mura zcela pozměnila průběh tzv. Čínské stezky (která v tomto úseku zmizela), strženy byly stromy, které stály tekoucím masám v cestě, a na ploše cca 2,2 ha přestal existovat les. Mura ve své koncové části poškodila mostek na lesní cestě Sedmitrámová.
mapa: V. Pilous, J. Kalenská
Slabá vrstva zvětralin s velkým podílem kameniva
foto: V. Vršovský
Ale onoho 7. srpna roku 2010 se tyto dva významné faktory v místě a čase potkaly. Severní svahy Smědavské hory patří k vůbec nejprudším svahům Jizerských hor. Ve spodní, nejstrmější části je sklon 30-45° (v procentech se tedy blíží až k hodnotě 100). Pro srovnání nejtěžší úsek známého sjezdu na Hahnenkammu v Kitzbühlu - místo označené jako Mausefalle má sklon 40,4°, tedy 85%. Vrstva půdy, navíc s velkým podílem kamenů různé velikosti (tedy
Pro znalce a zasvěcené nebyly mury v této oblasti ničím novým. Čtyři menší mury byly popsány již v roce 1958, právě v prostoru nad Smědavskou silnicí (opět v souvislosti s letními povodněmi). Starší murové dráhy dnes již zarůstající a nezřetelné - byly popsány i v jiných částech Smědavské hory (pravděpodobně z roku 1897) a v menších rozměrech i z jiných částí Jizerských hor masivu Smrku. Je tedy zřejmé, že tento jev není v Jizerských horách novinkou, pouze jeho mohutnost a nápadnost v roce 2010 vyvolaly velký zájem veřejnosti a odborníků. Vynořily se pochopitelně úvahy, zda není nutné nějakým 5
AKTUÁLNĚ
technickým opatřením zajistit bezpečnost provozu na silnici pro případ možných dalších svahových pohybů. Zřízení případných zábran by si však vyžádalo obrovské finanční prostředky. Technologická obtížnost jejich výstavby je spojena především s nemožností předvídat, kde by další mury mohly vzniknout. Z ekonomického hlediska je tedy rozhodně přijatelnější jednou za několik desítek let těžkou technikou odstranit přetransportovaný materiál z vlastního tělesa silnice a zabezpečit prostor mur těsně nad silnicí - tedy stabilizovat velké balvany. Podobný racionální přístup zvolily i Lesy České republiky pro prostor pod největší murou. Opravily mostek na Sedmitrámové cestě, aby byly zpřístupněny porosty na severních srázech Smědavské hory a o dalších technických úpravách neuvažují. V souvislosti se Smědavskou horou v letošním roce opět proskočily zprávy, že by lokalita byla vhodná pro výstavbu mohutné přečerpávací elektrárny. Rozsah dopadů v případě realizace tohoto megalomanského projektu - především „odříznutí“ horní části Smědavské hory pro vybudování velké vodní nádrže - je jen těžko představitelný. O vlivu na níže položené části, možné zvýšené predispozici pro svahové pohyby a o jejich velikosti lze sice jen spekulovat, přesto by bylo určitě
vhodnější řídit se zde hlediskem předběžné opatrnosti a zdravého rozumu. Ponechme tyto prostory, alespoň tam kde to neohrožuje lidské životy a majetky, jako ukázku tvořivé činnosti přírody, pro poučení veřejnosti a jako objekt zájmu odborníků. A za vhodných podmínek třeba i pro sportovní nadšence. Ostatně již v zimě 2010 - 2011 byla největší mura sjeta skialpinisty a i ten, kdo si ji chce prohlédnout v celé její mohutnosti a projít si ji, musí podat slušný sportovní výkon.
Horní odtrhová hrana
foto: V. Vršovský
FENOMÉN JIZERKA Jana Mejzrová
Jizerka s pomalu dorůstajícím lemem smrkových porostů a dominantou Bukovce, vzadu krkonošské hřebeny
Není mnoho lidí, kteří jezdí do Jizerských hor, a nebyli dosud na Jizerce. V současnosti věhlasná rekreační osada s desetitisíci návštěvníky ročně prošla ve své historii několika obdobími vzestupu a útlumu. Drsné podnebí s dlouhou tuhou zimou, odlehlost a špatná dostupnost spolu s technickými možnostmi minulých dob ji činily místem pro trvalé bydlení nepříliš vlídným. Doba se však mění a právě díky rozvoji technologií všeho druhu 6
foto: Jana Mejzrová
na jedné straně a stoupajícímu množství volného času na straně druhé dnes přitažlivost Jizerky neustále stoupá. V prvních zmínkách o hraničních sporech mezi panstvím bíbrštejnským a smiřickým se píše o několika dřevěných boudách. Prokazatelně trvalá osada o pěti domech je uváděna v roce 1733. Dřevařské řemeslo spolu s chudým zemědělstvím živilo obyvatele až do roku 1828, kdy zde Franz Anton Riedel založil sklářskou huť, která měla
AKTUÁLNĚ
výhodně zpracovat množství panského dřeva ležícího ladem „bez užitku“. Během půlstoletí sklářského rozmachu vyrostla v okolí sklárny, vznosného panského domu a další nové hutě osada s více než čtyřiceti domy sklářů a dalších řemeslníků, nezbytných pro život obce. Jizerka pracovala naplno a v druhé polovině 19. století dosáhla svého ekonomického vrcholu. Stala se vlastně průmyslovou obcí - jak jinak nazvat sídlo se dvěma velkými hutěmi a čtyřiceti dvěma obytnými staveními, plynule zásobující blízké i daleké okolí sklářskými výrobky. „Skleněná“ konjunktura postupně slábla, až těsně před první světovou válkou vyhasla i nová huť. Už tenkrát ale Jizerka žila zčásti z turistiky a ubytování hostů v chalupách i hostincích. Ti chodili pěšky, v lepším případě se dopravovali na voze taženém koňmi. Obliba rekreačního místa rostla a tak před druhou světovou válkou Jizerka zažila další hospodářský boom, tentokrát turistický - v roce 1935 je uváděno neuvěřitelných 700 ubytovacích lůžek. Válka a následující období „budování socialismu“ život osady na dlouho utlumily. Zaniklo 11 chalup, většinu ostatních převzaly státní lesy pro ubytování svých zaměstnanců, část přešla do soukromých rukou. Turistický ruch se na Jizerku pomalu vracel v rámci socialistických možností - několik domů získaly podniky pro rekreaci, jiné chátraly a otevřená pro veřejnost bývala dlouhou dobu jen stará dobrá Pyramida. Ale už v tomto období, po vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory v roce 1968, si osada díky svému unikátnímu přírodnímu prostředí, historické urbanistické struktuře i zachovalosti jednotlivých objektů lidové architektury získala pozornost ochrany přírody a památkové péče. Po roce 1992 se Jizerce dostalo několikanásobné ochrany jejích přírodních hodnot - leží ve druhé zóně odstupňované ochrany přírody CHKO Jizerské hory, v nadregionálním biocentru územního systému ekologické stability Jizerské louky, louky v okrajových částech chrání národní přírodní rezervace (NPR) Rašeliniště Jizerky a přírodní rezervace (PR) Bukovec a jejich hodnotu potvrzuje zařazení do stejnojmenných evropsky významných lokalit. Severní část osady leží v ptačí oblasti Jizerské hory. Od roku 1995 je Jizerka vesnickou památkovou rezervací. Ve stejném roce byl schválen nový, dosud platný územní plán sídelního útvaru Kořenov, který zahrnuje i Jizerku jako součást obce. Jak je výše zmíněno, osada, ač dlouhodobě rekreačně využívaná, prožívala tenkrát období určitého útlumu. Hospody i podniková ubytovací zařízení fungovaly omezeně, postupně se začínali měnit majitelé domů i pozemků. Územní plán řešil Jizerku jako samostatnou osadu a připustil v ní obnovu objektů v původních lokalitách. V úvahu připadalo asi pět lokalit, relativně dobře přístupných z komunikací, z nich se dosud využila jedna. O 15 let později, v současnosti, už nacházíme poněkud jinou Jizerku. Za posledních 20 let celkem čtrnáct domů změnilo vlastníky, přibyl objekt Horské služby čp. 47 na místě bývalého čp. 10. Jedenáct staveb bylo kompletně zrekonstruováno nebo přestavěno. Funguje tu osm penzionů s restauracemi a další pět domů s ubytováním. Nedaleko pod Bukovcem lze Jizeru do Polska překročit po obnoveném turistickém mostě. Osadou každoročně
procházejí či projíždějí na kole nebo lyžích desetitisíce turistů. Doprava osobními auty mezi Polubným a Jizerkou vzrostla několikanásobně hlavně kvůli jednodenním návštěvníkům. Nejen krása Jizerky a jejího okolí, ale i nabídka sportovního vyžití přitahuje stále více lidí.
Pohled na centrum Jizerky s Pyramidou, Horskou službou, starou školou, panským domem a novou sklárnou foto: J. Mejzrová
Jedinečný ráz Jizerky ale netvoří pouze jednotlivé domy. Původní obyvatele živila zdejší velmi chudá půda, náležející k jednotlivým stavením. Louky a pastviny jen s ojedinělými stromy u domů dotvářejí ráz celé osady a představují jednu z největších cenností Jizerky. Charakteristické jsou zde podhorské až horské smilkové trávníky na sušších půdách, vlhké pcháčové louky na vlhčích pozemcích až po slatiniště a rašeliniště v těch nejmokřejších místech. Při potocích najdeme i vegetaci vysokých ostřic. Dnes slouží zemědělské hospodaření (pastva ovcí, případně kosení luk) jednoznačně údržbě krajiny, tedy uchování jejího vzhledu a kvality lučních biotopů. Ekologicky nejvýznamnější je pravidelné sekání Upolínové louky s mnoha vzácnými druhy rostlin. Noví majitelé pozemků však i na Jizerku přinášejí své představy o „estetice“ okolí svých domů bez ohledu na genius loci - pro budoucí vzhled osady jsou tragické například výsadby liniových smrkových plotů. Novým nebezpečím pro luční porosty se stává živelné parkování aut návštěvníků. Až na menší výjimky jsou nezastavěné plochy na Jizerce podle katastru nemovitostí trvalými travními porosty, tedy zemědělskou půdou, která není primárně určena pro parkování vozidel. Přírodní hodnota těchto ploch je vysoká, což dokládá výše uvedený stupeň ochrany území, a proto nelze jinak než stanovit jasná pravidla pro všechny. Pro neubytované je určeno záchytné parkoviště pod Bukovcem. Pro vlastníky domů a jejich ubytované hosty byla vyhrazena konkrétní místa s dobrým příjezdem z místních cest, která odpovídají způsobu využití a kapacitě jednotlivých objektů. Rozruch mezi osadníky, rekreanty a milovníky Jizerky způsobila v průběhu roku 2010 petice proti výstavbě penzionu na místě původního hostince čp. 1. Podnětem k většímu zájmu místních o další vývoj Jizerky se stalo i projednávání nového územního plánu Kořenova, pod nějž Jizerka administrativně patří. Ačkoli existují konkrétní záměry některých vlastníků pozemků na výstavbu nových domů, nový územní plán dnes nenavrhuje další stavební rozvoj osady, umožňuje pouze údržbu, rekonstrukce, přestavbu nebo dostavbu stávajících domů v souladu s charakterem zástavby. Názory na budoucnost Jizerky se různí a možná nastal 7
AKTUÁLNĚ
čas na otevřené diskuse nad jejím směřováním. Je jasné, že jen veřejná a dlouhodobá komunikace všech, které osud Jizerky zajímá nebo jej mohou ovlivnit, může vést k vyjasnění různých pojetí a zájmů a ke skutečné ochraně Jizerky a jejích hodnot. Jedním z podkladů by mohl být i odborný stavebně historický průzkum památkové péče, který by definoval konkrétní památkové a krajinné hodnoty sídla. Zájmy ochrany přírody a krajiny jsou soustředěny v koncepčním a odborném podkladu, Plánu péče o Chráněnou krajinnou oblast Jizerské hory na léta 2011 - 2020 (článek na str. 2), který byl oponován Ministerstvem životního prostředí a projednán se všemi dotčenými městy a obcemi. Obecnější principy i zásady pro konkrétní území Jizerky a její okolí lze stručně popsat v následujících odstavcích. Pro ochranu NPR Rašeliniště Jizerky a PR Bukovec slouží podrobnější plány péče o tato území. Pro ostatní nezastavěné pozemky je důležité zajistit bezzásahový režim přirozených bezlesí (rašelinišť) a zachovat vodní režim významných mokřadních a rašelinných společenstev, případně provést opatření, která vedou k obnově jejich přirozeného vodního režimu (např. hrazení melioračních rýh na rašeliništích). Vybrané luční biotopy je třeba ponechat samovolnému vývoji, na ostatních cenných loukách a pastvinách podporovat
zvláště chráněné druhy rostlin pravidelným sečením po vyzrání semen jednotlivých druhů a odvážením posečené biomasy, na vlhkých loukách vyloučit intenzivní odvodňování vyjma obnovy tradičních mělkých stružek. Podstatné je zachovat rozlohu zemědělské půdy a minimalizovat prostorové nároky pro zástavbu a zalesňování, resp. výsadbu lesních dřevin mimo les. Jedinečný morfologický útvar nivy Jizerky je nezbytné ochránit před technickými zásahy, ponechat přirozený prostor říčce a jen ve zcela odůvodněných případech stabilizovat břehy přírodě blízkým způsobem. Pro ochranu typického rázu osady je zásadní uchovat historickou strukturu osídlení, rámovanou okraji souvislých lesních porostů, v jejím typickém měřítku, tvarech a barevnosti, uchovat charakter pozemků včetně historických prvků (mostků, drobných zídek, nezpevněných cest apod.). Stávající stavby je vhodné rekonstruovat, resp. přestavovat jako repliky dochované historické podoby původních staveb očištěných od nevhodných novodobých stavebních prvků, vycházet z historických průzkumů a usilovat o odstranění architektonicky nevhodných stavebních prvků, barevnosti a materiálů. Navržené zásady ochrany se mohou stát jedním z odborných příspěvků do debaty o budoucnosti Jizerky.
JILM - STROM ROKU 2011 Lenka Hatlapatková
Jilm v Pulečném
foto: L. Hatlapatková
Strom roku vyhlašuje každoročně státní podnik Lesy České republiky (LČR). Pro rok 2011 byl vybrán jilm. Protože v dnešní době si informace o druzích jilmu, jejich určovací znacích, vlastnostech a nárocích můžete 8
Jilm v Mariánské hoře v bezlistém stavu
foto: L. Hatlapatková
snadno najít v jakékoli publikaci o stromech či na internetu (třeba právě na webu LČR: www.lesycr.cz/cs/home/rok-jilmu.ep), chceme vám v tomto článku pomoci nalézt jilmy skutečné.
AKTUÁLNĚ
Přestože jilm je naše domácí dřevina, jeho výskyt není až tak častý, jako výskyt dalších domácích dřevin, například dubu nebo jasanu. Vzrostlých jilmů v krajině ubylo kvůli chorobě známé jako grafióza jilmů. Způsobuje ji houba Ophiostoma (= Ceratocystis) ulmii, která svým podhoubím (myceliem) ucpává vodivá pletiva dřeviny a ta pak rychle či pomaleji usychá. Kvůli grafióze z krajiny vymizela většina vzrostlých jilmů, uvádí se, že v dnešní době zůstala pouze desetina původního počtu. Mladší stromy grafiózou netrpí v takové míře, a proto při troše pozornosti můžete jilm potkat třeba v lesním podrostu, v remízcích nebo i například v křovinných porostech podél silnic, příkopů či železničních tratích. Vyskytují se ale i vzrostlí starší jedinci, kteří z ne zcela známých důvodů chorobě odolali a my tak stále máme možnost tyto nádherné stromy spatřit na vlastní oči v celé jejich kráse. V Libereckém kraji můžete nalézt pěkný jilm např. v Pulečném (u Rychnova u Jablonce nad Nisou) poblíž domu č. p. 137 a to v blízkosti památného stromu „Dub v Pulečném“. Obě vzrostlé a krásné dřeviny se nacházejí v centru Pulečného nedaleko od zelené turistické trasy a určitě stojí za malou odbočku. Souřadnice jilmu jsou:
N 5040.557', E 1°10.102'. Na území CHKO Jizerské hory eviduje správa CHKO několik vzrostlých a hodnotných jilmů, jeden z nich roste například v zatáčce silničky vedoucí z Albrechtic v Jizerských horách na Mariánskou horu u domu č. p. 98. Tento strom má krásnou, bohatou a hustě zavětvenou korunu, která stojí za shlédnutí jak plně olistěná, tak i v zimním období v bezlistém stavu, kdy vynikne přirozená stavba koruny až po nejmenší větvičku. Pozorným očím jistě neunikne výše v koruně položená boule, která mohla vzniknout například vlivem poranění, na zdravotní stav a mechanické vlastnosti dřeviny však vliv nemá. Souřadnice jilmu: N 50°46.019', E 15°16.996'. A pro zajímavost: v Libereckém kraji je velké množství jilmů vyhlášeno za památné stromy. Je mezi nimi i „Jilmová alej“ v Jilemnici (odkud asi pochází jméno tohoto městečka?), „Jilmy u Vodního hradu“ v České Lípě, „Jilm v Poustce“, „Jilm v Novém Městě pod Smrkem“ a další. Informace o všech památných jilmech (stejně jako ostatních památných stromech) v celé ČR naleznete v Ústředním seznamu ochrany přírody (drusop.nature.cz).
NÁLEZ HOŘEČKU NA BUKOVCI TÉMĚŘ PO 40 LETECH! Jan Gaisler, Jarmila Sýkorová
Kvetoucí hořeček na louce pod Bukovcem
foto: Jan Gaisler
Všechny naše hořečky (rod Gentianella) patří mezi velmi vzácné a současně velmi ohrožené druhy rostlin poválečné hluboké změny v obhospodařování venkovské krajiny, zejména ukončení extenzivní pastvy, která
předtím po staletí udržovala stanoviště pro hořečky příznivá, měla za následek dramatický ústup prakticky všech u nás rostoucích druhů. Z území Jizerských hor byl historicky udáván výskyt hořečku ladního (G. campestris s. l.). Nalézány tu byly dva z jeho dnes celkem tří rozlišovaných poddruhů a to hořeček ladní pravý (G. campestris subsp. campestris) a hořeček ladní pobaltský (G. campestris subsp. baltica). K významným lokalitám prvního poddruhu náleží J úpatí Bukovce, odkud je výskyt Rabenauovým sběrem doložen již k roku 1866 a kde byl průběžně zaznamenáván i v dalších desetiletích. Historické doklady o jeho výskytu se vztahují také k okolí Šumburka nad Desnou (1936) či Lukášova (1924) - rovněž tyto lokality jsou doloženy herbářovým sběrem. Poddruh hořeček ladní pobaltský zaznamenával v Jizerských horách a v jejich podhůří Wünsch v letech 1936-1939. V autorových rukopisných záznamech figurují lokality Lučany nad Nisou, Pláňský les u Rychnova, Pelíkovice, Příchovice, rozhledna Štěpánka, Bedřichov a překvapivě opět Bukovec. V pozdějším období nebyl ale výskyt na žádné z uvedených lokalit kromě Bukovce potvrzen. Pokud jde o historickou lokalitu Bukovec, na dlouhou dobu naposledy odtud (a to konkrétně z louky pod Bukovcem) výskyt hořečku ladního potvrdil Tomáš Sýkora. Autor ve svém inventarizačním průzkumu PR Bukovec z roku 1976, jehož rukopis je uložen na Správě CHKO, konstatuje, že hořeček na lokalitě sám viděl, avšak neupřesnil, o jaký poddruh se mělo jednat. Pozdější odborná literatura jeho údaj přebírá a z ne zcela jasných důvodů jej vztahuje k poddruhu hořeček ladní pobaltský. K tomu (a spíše jen pro nastínění či dokreslení problematiky) poznamenejme, že pokud není nález hořečku ladního spolehlivě doložen herbářovou položkou, což platí jak pro zmíněný rukopisný údaj
9
AKTUÁLNĚ
Sýkorův tak pro většinu starších záznamů Wünschových, měli bychom počítat s možností záměny - oba uvedené poddruhy si jsou totiž nejen velmi podobné, ale vzhled jedinců je natolik proměnlivý i v rámci jediné populace, že určování činí v praxi obtíže, obzvláště pak u ojedinělých nálezů. V současné době patří hořeček ladní pravý mezi druhy v ČR nezvěstné a hořeček ladní pobaltský mezi druhy kriticky ohrožené. Recentně roste snad jen v PP Slunečná stráň na Rýchorách a nalezen byl též na dvou místech ve středních Čechách (lokality z nám bližšího Ještědského hřbetu, kde byl Sýkorou zaznamenáván ještě v 60. - 80. letech minulého století, nebyly nověji potvrzeny podobně jako jizerskohorská lokalita na Bukovci). O to větším překvapením byl letošní objev relativně početné a prosperující populace hořečku ladního na louce pod Bukovcem u osady Jizerka. Nález učinil první ze spoluautorů tohoto příspěvku na počátku září. Populace čítala více než 30 kvetoucích exemplářů, které
rostly na velmi omezené ploše jen asi 3 m2. Rostliny byly od 8 do 17 cm vysoké, chudokvěté - největší exemplář nesl jen 7 květů. Podle předběžného určení nálezce by se mohlo jednat o poddruh hořeček ladní pobaltský, který je jednoletý, vytváří lodyhy zpravidla do 20 cm vysoké, většinou jen v horní části řídce rozvětvené. Listy na lodyze jsou kopinaté, tupě špičaté, kratší než internodia (části stonku mezi jednotlivými uzlinami). Kalich je okolo 10 mm dlouhý, širší kališní cípy většinou 5 - 9 mm široké, s výraznou střední žilkou. Koruna je 18 až 25 mm dlouhá, barvy nafialovělé nebo špinavě světle modrofialové, korunní cípy jsou 5 - 7 mm dlouhé. Spolehlivému taxonomickému určení nalezených rostlin však bude třeba ještě věnovat pozornost v příštím vegetačním období, už kvůli zmíněným historickým údajům, připouštějícím v této lokalitě přítomnost obou poddruhů. Věřme proto, že letošní výskyt hořečku na Bukovci není pouze přechodným jevem a že si tento mimořádně vzácný druh i nadále udrží své místo v aktuální květeně Jizerských hor.
STRÁŽCI Z LITOVELSKÉHO POMORAVÍ A JESENÍKŮ OBJEVOVALI JIZERSKÉ HORY Jaroslav Spurný, stráž přírody CHKO Litovelské Pomoraví Dobrovolní strážci z CHKO Litovelské Pomoraví a z CHKO Jeseníky vyrážejí každoročně v rámci vzdělávání do vybrané chráněné krajinné oblasti, kde se seznamují s místními přírodními fenomény a vyměňují si zkušenosti s tamními členy stráže přírody. Ve dnech 16. až 19. června 2011 proběhla společná exkurze do CHKO Jizerské hory. Centrem pobytu a ubytování byly Mariánskohorské boudy ležící ve výšce 844 m n.m., přímo v lůně přírody, bez elektřiny, s vodou za studánky - co víc by si správný ochranář mohl přát. Ubytování ve svých chalupách poskytla Správa CHKO Jizerské hory a občanské sdružení Čmelák. Akce se dohromady zúčastnilo 31 strážců. Počasí na pěší túry bylo ideální, nálada a chuť objevovat místa moravským strážců zatím neznámá byla obrovská. My, litovelští jsme přicestovali s předstihem již o den dříve a tak jsme stihli, narozdíl od našich kolegů z Jeseníků, navštívit např. rozhlednu Královka (859 m n.m.) a projít si naučnou stezku Oldřichovské háje a skály v národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny. Následující den, jsme již všichni společně během celodenní túry navštívili blízkou Protrženou přehradu, Zelený vrch (966 m n.m.), přírodní rezervaci Prales Jizery s vrcholem Jizera (1122 m n.m.) a prohlédli si rašelinná jezírka v přírodní rezervaci Na Čihadle. Před sestupem kolem vodopádů Jedlové v přírodní rezervací Jedlový důl jsme dopřáli trochu odpočinku svým nohám, promáčeným v jizerskohorských rašeliništích, u horské stanice Kneipa. Poslední den pobytu jsme věnovali výstupu na Bukovec a prohlídce památkově chráněné osady Jizerka. Naší
10
pozornosti neušly ani nedaleká rašeliniště, říčka Jizerka a okolí Safírového potoka s průzračnou jantarově zbarvenou pstruhovou vodou. Průvodce nás seznámil také s pravidly, nastavenými Správou CHKO Jizerské hory pro vjezd motorových vozidel do této turisticky oblíbené lokality. Příroda Jizerských hor všechny zúčastněné nadchla. Mnozí strážci prohlásili, že se sem jistě ještě příležitostně vrátí. Závěrem bych chtěl poděkovat za skvělou a bezchybnou organizaci celé exkurze a za průvodcovskou činnost dobrovolnému strážci CHKO Jizerské hory Lukáši Hamplovi a Radomírovi Studenému, kteří nás po celou dobu provázeli a svým výkladem nám umožnili přírodu Jizerských hor, jakož i problémy tamního regionu dokonale poznat.
Strážci přírody na Jizerce
foto: J. Spurný
AKTUÁLNĚ
ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY Z JIZERSKÝCH HOR V NOVÉM ČÍSLE SBORNÍKU SEVEROČESKÉHO MUZEA Pavel Vonička V říjnu tohoto roku vydalo Severočeské muzeum v Liberci další, v pořadí již 29. číslo Sborníku Severočeského Muzea, Přírodní Vědy. Toto odborné recenzované periodikum, vycházející již od roku 1958, uveřejňuje původní odborné přírodovědné práce geologického, floristického, faunistického a ekologického charakteru, zaměřené na region severních Čech, případně na navazující území v Německu a Polsku, personálie významných přírodovědců regionu i recenze knih s přírodovědnou tématikou se vztahem k severním Čechám. Číslo, které právě vyšlo, obsahuje mj. zajímavý článek Vlastimila Pilouse, ve kterém podrobně popisuje mury vzniklé na Smědavské hoře v Jizerských horách po extrémních srážkách dne 7. 8. 2010. Jizerské hory se stávají s Krkonošemi, Hrubým Jeseníkem, Králickým Sněžníkem a Šumavou teprve pátým pohořím na našem území, kde byly procesy tvorby mur zaznamenány. Práce je doplněna řadou autorových barevných fotografií. Článek Jiřího Váni se věnuje mechorostům rašelinišť české části Jizerských hor. Autor ve své rozsáhlé práci shrnuje nejen výsledky svých vlastních výzkumů v letech 2005-2007, ale uvádí i veškeré starší dostupné literární údaje, které kriticky hodnotí. Cenné jsou komentáře k ekologii a rozšíření jednotlivých druhů na jizerskohorských rašeliništích a rovněž obsáhlý přehled literatury. Pro ochranu přírody jsou významná hodnocení příčin současného ubývání některých citlivých druhů mechorostů. V letošním čísle Sborníku vyšly i další zajímavé práce, např. studie o vodních měkkýších Českého ráje od Luboše Berana nebo přehled pavouků údolí Jizery u Semil od Antonína Kůrky a Jana Buchara. A. Kůrka, tentokrát společně s Petrem Dolejšem, zpracovali rovněž společenstvo pavouků kavylové stepi u Brozan v dolním Poohří. Rozsáhlou prací jsou výsledky průzkumu motýlů národní přírodní památky Bílé stráně v Českém středohoří od Miroslava Žemličky. Studii o sezónní aktivitě některých druhů čeledi výkalnicovití, patřící k dvoukřídlému hmyzu, zpracoval František Šifner. Kamil Holý, Jan Macek a Pavel Lauterer sepsali nálezy žlabatek čeledi Ibaliidae v České republice včetně nálezů
z Jizerských hor a konečně Pavel Benda a Petr Chvátal uveřejňují výsledky monitoringu letounů na zimovištích v kaňonu Labe v Labských pískovcích. Sborník uzavírá připomenutí významného životního jubilea geologa RNDr. Ivo Honsy od M. Nevrlého. Řada článků je doplněna barevnou přílohou s fotografiemi sledovaných stanovišť, významných druhů apod. Sborník je možné zakoupit v budově Severočeského muzea v Liberci, Masarykova 11, za cenu 150,- Kč nebo si jej objednat na e-mailové adrese:
[email protected].
11
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
NĚKOLIK POSTŘEHŮ Z PROTIPOVODŇOVÝCH OPATŘENÍ PROVÁDĚNÝCH NA VODNÍCH TOCÍCH V LIBERECKÉM KRAJI Kamil Farský Povodně ze srpna roku 2010 již dávno odezněly, nicméně stěžejní nápravy jimi způsobených škod se teprve pomalu rozjíždějí. V závěru letošního roku jsme tak svědky poměrně horečné stavební aktivity v intravilánech obcí a měst v povodích Smědé a Lužické Nisy. Přítomnost bagrů v korytech vodních toků a velkých náklaďáků převážejících nespočet kubíků vytěžených naplavenin vzbuzuje v myslích lidí různé pocity. Lidé, kteří utrpěli hmotné škody na svých majetcích, si s trochou ulehčení, avšak mnohem více s výčitkou na rtech řeknou: „Konečně mi tu s tím začali něco dělat.“ Zástupci opačné strany názorového spektra, nezřídka reprezentovaní ochránci přírody, se v mnoha případech ptají: „Proč se zrovna tady stále opakují stejné chyby, které se zejména v zahraničí už dávno nedělají?“ Tyto názory se ideově střetávají zejména v otázce, zda je potřeba provádět kapacitní úpravy koryt a zpevňování břehů vodních toků mimo urbanizovanou zástavbu obcí. Frustrace starostů, kteří jsou permanentně atakováni svými nespokojenými voliči, ústí v podávání různých stížností a petic adresovaných krajským nebo dokonce vládním politikům, což bohužel zpětně přináší odezvu v podobě potřeby okamžitých řešení, která jsou ve valné většině nekoncepční, kontraproduktivní a hlavně dále prohlubují výše zmíněné názorové rozpory. Zásady typu „dejme řekám prostor“ nebo „nezastavujme nivy vodních toků“, které jsou již v současnosti právně zakotveny ve vodním zákoně nebo ve zpracovaných Plánech oblastí povodí, tak zůstávají v kontextu nastalé situace pouhými frázemi. Pro nezasvěcené, ale taky pro rezignované nebo naštvané aktéry tohoto procesu se pokusím přiblížit vývoj situace a zdůvodnit, proč od sčítání povodňových škod až po provádění potřebných oprav a sanací na povodněmi
poškozené infrastruktuře uplyne poměrně dlouhá doba. Zásadní je provedení tzv. povodňové prohlídky bezprostředně po povodni za účasti správce vodního toku, zástupců příslušného vodoprávního úřadu a orgánu ochrany přírody, jejímž výstupem je zpracovaný povodňový protokol. Ten mimo jiné vyčísluje rozsah vzniklých škod, rámcově navrhuje způsoby jejich odstranění a stanovuje časovou prioritu jejich realizace. Zástupci ochrany přírody stvrzují povodňový protokol svým podpisem. V případech, že nesouhlasí s opatřeními navrženými v protokolu, se tento nesouhlas vysvětluje v jejich vyjádření. Ze zkušeností lze říci, že k tomu docházelo v minimech případů, zejména u povodňových škod situovaných mimo zastavěná území obcí, zmíněných již v úvodu. Další fází je zpracování projektových dokumentací, které podrobně řeší sanace jednotlivých povodňových škod uvedených v povodňových protokolech. Zpracovatelé projektů jsou vybíráni ve veřejných soutěžích. Jejich povinností je mimo jiné zajistit vyjádření místně příslušného pracoviště AOPK k předmětné dokumentaci. Výhodou bylo předkládání projektů regionálním pracovištím AOPK v tužkových verzích jejich zpracování, kdy se dalo předcházet případným chybám a nesrovnalostem, které se již mnohem obtížněji napravují nad čistopisy projektů. Problémem se rovněž ukázal aktuální stav poškozených koryt vodních toků, který¸ poté co v průběhu roku 2011 došlo k dalším lokálním povodním, mnohdy již neodpovídal stavu uvedenému v povodňových protokolech ze srpna 2010. Trvání na realizaci navržených opatření je tak v mnohých případech kontraproduktivní a následně je velmi složité tyto zásady vysvětlovat správcům vodních toků svázaných striktními předpisy pro uvolňování finančních prostředků (dotací) na sanaci povodňových škod.
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) uplatňuje při povodňových prohlídkách následující požadavky: Kromě zásahů bezprostředně po povodni, by měly být vodohospodářské zásahy a úpravy vždy prováděny na základě projektu. Tyto zásahy by rovněž měly být prováděny na základě souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody. Při jednání o kompromisech popovodňových řešení by měl být uplatňován požadavek kompenzací (například: Obnova nábřežní zdi v pravém břehu ano, za předpokladu rozvolnění břehu levého). Takovéto kompenzace sice nejsou zakotveny v naší právní úpravě, jejich uplatňování však lze zdůvodnit zejména požadavky Rámcové směrnice o vodách - pokud nemá být celkově zhoršen stav vodního toku a nějaké nepříznivě působící technické opatření je nezbytné, pak řešením je kompenzace. V rámci opatření po povodních by neměl být obnovován stav, kdy vodní tok je migračně neprostupný pro vodní živočichy. Pokud povodeň závažným způsobem poškodila objekt, působící jako migrační překážka nebo pokud poškozený objekt již v současné době neplní svůj původní účel, pro který byl zřízen, je třeba novou úpravu řešit bez tohoto objektu nebo opravu objektu podmiňovat dalším opatřením, zajišťujícím průchodnost. V intravilánových úsecích je hlavním nositelem ekologické hodnoty toku dno. Dno by mělo zůstat tvarově a hydraulicky členité a migračně prostupné a mělo by být co nejširší. Tam, kde je to opodstatněné, je vhodné požadovat zachování tzv. „suché cesty“ podél břehů pro semiakvatické druhy živočichů migrujících podél vodního toku (např. vydra, bobr). Ta je většinou díky usazeným splaveninám dobře vyvinutá. Často stačí ponechat splaveniny v šířce 50-60 cm, což u větších toků nemá z hlediska průtočné kapacity velký význam. „Suchou cestu“ je nutné respektovat také ve všech případech, kdy se v zastavěných územích řeší zprůchodnění migračních bariér.) Upozorňovat na zvláště chráněné zájmy, které mohou být nápravami škod negativně ovlivněny (výskyt zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, existence zvláště chráněných území, lokalit soustavy NATURA 2000) a zanést tyto skutečnosti do Protokolu. (citace z metodických materiálů AOPK)
12
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Příklady konkrétních podmínek, které AOPK klade při nápravě povodňových škod: Nahradit tvrdé regulace typu kamenných zdí měkčími opatřeními jako jsou zemní valy, svahy, záhozy apod., pokud to místní situace dovoluje. Poškozené zděné konstrukce nahradit konstrukcemi z kamenných rovnanin nebo záhozů. Vyloučit zásahy do dna (plošné vydláždění dna a podobně) s výjimkou odůvodněných případů, jako například mosty, vývary v podjezí a podobně. Pokud je nutná dnová stabilizace koryta, upřednostnit rovnaninové, záhozové nebo gabionové prahy nebo pasy před souvislým opevněním. Preference zkapacitnění koryta do šířky oproti jeho zahlubování - povodňové rozvolnění vodního toku, sklápění břehů, podpora rozlivu do okolní nivy. Preference zkapacitnění koryt do šířky též v intravilánech, s případnou individuální ochranou objektů hrázemi apod. Neobnovovat stavby, které bránily průtoku vody a tvořily úzké hrdlo. Při obnově obcí po povodni doporučovat podél vodních toků takovou infrastrukturu, která umožní rozliv povodňových vod při minimálních škodách (hřiště, cyklostezky, parky na snížené lavici podél toku apod.). Těžbu sedimentů omezit na odůvodněné případy a na sedimenty nově naplavené povodní s tím, že nebude vytvářen prizmatický profil koryta (= pravidelný profil lichoběžníkovitého nebo obdélníkového průřezu), zůstanou zachovány úkryty pro ryby a rozčlenění dna. Ve větším rozsahu poškozené a neúčelné příčné objekty, které vytvářely migrační, případně též průtokové překážky, je vhodné odstraňovat. Budovat či obnovovat příčné objekty je vhodné jenom v odůvodněných případech a vždy migračně prostupné s preferencí skluzů a ramp (místo spádových stupňů). Pokud jsou důvody některé spádové objekty, zejména jezy, po povodňovém poškození obnovovat, pak nutno uplatňovat požadavek opatření, zajišťujících jejich migrační prostupnost prostupné provedení objektu nebo výstavba rybího přechodu. Při změně trasy koryta vodního toku využít možnosti výkupu pozemků před navrácením do původního stavu. Rušivé zásahy do břehových porostů provádět pouze v odůvodněném rozsahu, se zřetelem k pozitivním funkcím stabilizace koryta a podpory členitosti struktur břehů. Kde je to vhodné, ponechávat pařezy stromů, které musely být pokáceny. Použít místně původní materiál při obnově technických úprav (opěrné zdi, záhozy apod.) minimálně z pohledové části konstrukce (důležité zejména v CHKO).
Proces schvalování zpracovaných projektů proběhl v režimu ohlášení stavebních prací, často v předstihu před zpracováním odborných vyjádření AOPK nebo udělením příslušných výjimek ze zásahů do biotopů zvláště chráněných druhů živočichů, zejména mihule potoční, vranky obecné a střevle potoční. Tak může docházet k tristním situacím, kdy správce vodního toku má v ruce vydaný souhlas s ohlášením stavebních prací, současně však neví, jakým způsobem může být konkrétní stavba limitována požadavky příslušného orgánu ochrany přírody. Před samotnou realizací prací probíhá výběrové řízení na zhotovitele stavby podle zákona o veřejných zakázkách, kde v případě podaného odvolání neúspěšných uchazečů mohlo dojít k dalším nežádoucím zdržením. Závěrem si ukažme dvě ukázky sanací povodňových škod 2010 na řece Smědé realizovaných státním podnikem Povodí Labe, z nichž první osobně považuji za ukázku zbytečného plýtvání finančními prostředky a druhou za vzorové řešení, které plně zohledňuje zájmy ochrany přírody. 1. Sanace pravobřežní nátrže na Smědé ve Vísce V tomto případě se jedná o ukázku nesystémového řešení stabilizace koryta formou nového technicky tvrdého opevnění situovaného mimo souvislou zástavbu obce. Toto opatření ve svém důsledku zrychlí kinetickou (pohybovou) energii proudící vody, která způsobí další břehové nátrže dále po proudu, jež bude nezbytně nutné po dalších povodních dále stabilizovat. Výsledkem tohoto snažení bude souvisle upravené koryto lichoběžníkového profilu s konstantním proudem a s minimem úkrytů pro vodní živočichy. Tento fakt umocňuje skutečnost, že v daném profilu je ještě v letošním roce připravena k zahájení realizace stavby
ochranné hráze, která vedle ochrany nemovitostí v obci umožní i přirozený vývoj koryta toku a jeho nivy, které jsou součástí evropsky významné lokality Smědá v soustavě Natura 2000.
Těžký zához pravého břehu koryta Smědé ve Vísce nevhodně vyvedený do výše 1 m nad niveletu rostlého terénu foto: J. Čejka
2. Odstranění torza jezu na Smědé (ř. km 30,945) a oprava Pekelského potoka na soutoku se Smědou v Raspenavě Výsledkem provedeného opatření je vedle odstranění povodňové škody na pobřežních zdech rovněž zprůchodnění necelých 6 km dlouhého úseku toku Smědé pro migrující vodní živočichy a dále umožnění jejich migrací do přítoku Pekelského potoka, kde před povodněmi byl migračně neprůchodný kolmý stupeň. Tato skutečnost je významná pro přirozené osídlování nových biotopů v Pekelském potoce migrujícími rybami (zde zejména pstruhy obecnými) ze Smědé bez potřeby jejich umělého vysazování, dále rovněž jako náhradního refugia (= oblast, kde najde druh příznivé podmínky pro život) pro vodní aquafaunu, která sem může migrovat
13
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
v epizodních případech otrav vody ve Smědé, ke kterým zde nezřídka dochází nebo při přirozeném snížení pH vody v obdobích jarního tání sněhu ze severních svahů Jizerských hor.
Migračně průchodný balvanitý skluz na Pekelském potoce v Raspenavě v profilu jeho soutoku se Smědou foto K. Farský
Nově vytvořená migrační cesta pro ryby vzniklá odstraněním torza pevného jezu na Smědé (ř. km 30,945) v Raspenavě foto K. Farský
NOVÝ RYBÍ PŘECHOD NA BULOVSKÉM POTOCE Kamil Farský
Rybí přechod na Bulovském potoce
V květnu letošního roku byla dokončena stavba nového rybího přechodu na Bulovském potoku v Poustecké oboře, na rozhraní katastrálních území Poustka u Frýdlantu a Dolních Pertoltic. Jednalo o zprůchodnění příčné stavby v toku (pevného vzdouvacího prahu, který 14
foto: P. Menclová
slouží pro napájení soustavy dvou rybníků) pro migrující vodní živočichy, zejména pro ryby. Bulovský potok je pstruhový revír s dominantním výskytem pstruha obecného potočního, dále zvláště chráněných druhů mihule potoční a vranky obecné.
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Rybí přechody jsou ekologicky zaměřené vodní stavby umožňující volnou migraci ryb a jiných vodních živočichů přes neprostupné překážky budované na vodních tocích, jako jsou přehrady, jezy, hráze a podobně. Výstavba rybích přechodů byla v České republice obnovena v poslední dekádě minulého století. Jsou při ní využívány nestandardní stavební postupy při odvodnění staveniště, používají se specifické stavební materiály z přírodních zdrojů i neobvyklé technologie montáže stavebních konstrukcí. Cílem je vytvořit migračně průchodný, staticky stabilní a esteticky přívětivý umělý vodní tok, užívaný a osídlený rybami a bentosem (společenstvo organizmů žijících na dně vod) a oživený vodními rostlinami, který je po plném zapojení okolní vegetace k nerozeznání od přirozené přírodní vodoteče. Na Bulovském potoce byl postaven přírodě blízký rybí přechod typu dnové peřeje v celé šířce toku s vymodelovanou kynetou (prohloubená část ve dně koryta řeky) pro převádění nižších průtoků v málovodných obdobích roku. Rybochodem protéká
za normálních vodních stavů průtok 64 l/s, překonává výškový rozdíl 0,8 m mezi spodní hladinou vody podjezí a hladinou vody v jezové zdrži, délka rybochodu činí 13 m s podélným sklonem 1:20 a s proměnlivou hloubkou vody 0,2 - 0,6 m v jednotlivých průtočných sekcích. Na balvanité přepážky byl použit místní kámen (liberecká žula) sbíraný z místních zdrojů. Na realizaci stavby byla využita dotace z prostředků Operačního programu životního prostředí. Odborný monitoring efektivity rybího přechodu provedený v červnu tohoto roku pracovníky Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích na základě objednávky Agentury ochrany přírody a krajiny ČR potvrdil výskyt výše uvedených druhů ryb v celé trase rybochodu. Červencové povodňové průtoky v Bulovském potoce prověřily odolnost a stabilitu nové stavby, která obstála bez zjevných závad, vyjma potřeby opakovaného čištění jednotlivých tůní a balvanitých přepážek rybochodu od naplavených sedimentů a spláví.
I DO JIZERSKÝCH HOR SE VYŠPLHALY PROSTŘEDKY Z EVROPSKÝCH FONDŮ Václav Šrédl Už přes 40 miliónů Kč z Operačního programu Životní prostředí bylo schváleno na projekty praktických opatření pro zlepšení stavu přírody a krajiny v CHKO Jizerské hory. Další projekty čekají na podporu nebo se připravují. Díky těmto projektům se například zlepší návštěvnická infrastruktura obnovením naučných stezek. Významným a rozsáhlým projektem je obnova historicky odvodněných rašelinišť ve vrcholových partiích hor. Na zlepšení vodního režimu v krajině je zaměřena i revitalizace toků, čímž se zlepší prostředí pro faunu i flóru a zároveň se zadrží více vody v horách. Neméně významnými jak svou náplní, tak plošným dopadem jsou opatření směřující na zlepšení stavu lesních ekosystémů. Snahou je zvýšit druhovou a
věkovou rozmanitost porostů a ochránit je před poškozováním lesní zvěří. Pro zlepšení prostředí v jizerskohorských městech a obcích se obnovuje zeleň a parky nebo i významné aleje. Dalších více než 80 projektů za 300 milionů Kč je schváleno pro zlepšení stavu přírody a krajiny na území celého Libereckého kraje. Z Operačního programu Životní prostředí je možné žádat o finanční prostředky do roku 2013. Pokud máte projekt, který je směřován na zlepšení stavu přírody a krajiny, obraťte se na naše pracoviště AOPK ČR - Správa CHKO Jizerské hory a krajské středisko Liberec, kde žádosti přijímáme a poskytneme Vám i další informace. Více se lze také dozvědět na stránkách www.opzp.cz nebo dotace.nature.cz.
PROJEKTY V CHKO JIZERSKÉ HORY PODPOŘENÉ DO ROKU 2011 žadatel projekt Jizersko-ještědský horský spolek Rekonstrukce naučné stezky Bukovec - Jizerka - Rašeliniště Jizerky Obnova návštěvnické infrastruktury a revitalizace rašelinišť v CHKO Jizersko-ještědský horský spolek Jizerské hory Lesy České republiky, s.p. Monitorizační obora Brána Lesy České republiky, s.p. Monitorizační obora Sedmitrámová Lesy České republiky, s.p. Vnášení původních dřevin do porostů CHKO Jizerské hory Lesy České republiky, s.p. Zvýšení druhové rozmanitosti v porostech NPR Jizerskohorské bučiny Údržba a rekonstrukce aleje Libverda - Ludvíkov - Nové Město pod Liberecký kraj Smrkem Zlepšení druhové a věkové skladby lesních porostů na území obcí Mikroregion Jizerské podhůří Oldřichov v Hájích, Mníšek a Nová Ves
stav projektu zrealizován v realizaci zrealizován zrealizován v realizaci v realizaci v realizaci v realizaci
PŘEHLED DALŠÍCH PROJEKTŮ V CHKO JIZERSKÉ HORY, KTERÉ ČEKAJÍ NA PODPORU
žadatel Jizersko-ještědský horský spolek Lesy České republiky, s. p. Lesy České republiky, s. p. Lesy České republiky, s. p.
projekt Obnova návštěvnické infrastruktury a revitalizace rašelinišť v CHKO Jizerské hory II Revitalizace Tiché říčky, ř. km 1,160 - 3,150 Revitalizace pramenné části Černého potoka Retenční nádrž Pustý potok
stav projektu čeká na schválení čeká na schválení čeká na schválení čeká na schválení
15
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Společnost pro Jizerské hory, o.p.s. Obec Bedřichov Obec Mníšek Město Desná
Projekt podpory biodiverzity lesních ekosystémů v Jizerských horách na LHC Frýdlant Revitalizace obecní zeleně Bedřichov Optimalizace vodního režimu krajiny - Mníšek u Liberce Revitalizace parkových ploch v Desné
čeká na schválení čeká na schválení čeká na schválení čeká na schválení zdroj: www.opzp.cz
Přehrážky na rašeliništích
foto: O. Šnytr
Monitorizační obora Sedmitrámová
foto: J. Čejka
KDYŽ SE KÁCÍ LES, LÉTAJÍ TŘÍSKY... Jarmila Sýkorová I když se v tomto případě nejedná o kácení doslova a do písmene, přísloví v nadpisu dosti přesně vystihuje to, co se právě odehrává na Ještědském hřbetu v národní přírodní rezervaci Karlovské bučiny. Po dlouhých přípravách nadešel totiž čas realizace projektu, nazvaného Oplocení NPR Karlovské bučiny. Projektu možná trochu kontroverzního, ale vynuceného neutěšeným stavem lesa, který se pod tlakem dlouhodobě vysokých stavů spárkaté zvěře přestal přirozeně obnovovat a hrozil tak reálně jeho postupný rozpad a tím i zánik předmětu ochrany.
Nové oplocení vrcholové části NPR s otevřenou částí pro instalaci dřevěného přelezu autor: Jarmila Sýkorová
Tím jsou v daném případě květnaté a vápnomilné bučiny subatlantského charakteru, hostící velké množství zákonem chráněných druhů rostlin, zejména lesních orchidejí. Mezi nimi čelné místo co do ochranářského významu náleží kruštíku drobnolistému (Epipactis
16
microphylla), vstavačovité rostlině, kterou dnes kromě Karlovských bučin nenajdeme v celém Českém masivu. A že okusem zvěře silně trpí nejen dřeviny, ale i bylinné patro, netřeba dodávat. Ve snaze řešit tuto situaci připravil vlastník pozemků, Lesy ČR s. p., zmíněný projekt, který byl finančně podpořen z prostředků evropského Operačního programu Životní prostřední. Projekční příprava samozřejmě probíhala v součinnosti s naším pracovištěm jako odborným správcem rezervace a s ministerstvem životního prostředí, které je jejím zřizovatelem. Oplocení tak rozsáhlého území (plot na několika místech z terénních či jiných věcných důvodů zabíhá i do porostů mimo NPR) bylo nakonec vyřešeno formou dvou oddělených částí tak, aby byl mezi nimi zachován dostatečně široký průchod pro zvěř a koneckonců i pro člověka. Na nezbytný vjezd a vstup osob do zaploceného lesa je ovšem pamatováno i branami a přelezy — cesty, zejména ty turisticky značené, zůstávají tedy průchozí. Budované ochranné opatření, které vychází z plánu péče, je projektováno pro horizont nejbližších 30 až 40 let a technicky je vyřešeno tak, aby byl plot v případě potřeby snadno demontovatelný a přestavitelný. V současné době, t.j. v době, kdy tento časopis vychází, je oplocení v hrubých rysech dokončeno. Návštěvník území může ale být nemile zaskočen stavem přístupových lesních cest: říjnové deštivé počasí přispělo k tomu, že jsou silně rozježděné a pro pěší prakticky neschůdné. To jsou právě ony pomyslné nepříjemné „třísky“ z nadpisu článku, které provázejí realizaci akce jinak lesnicky i ochranářsky tolik žádoucí. Uvedené platí i o trase letos nově otevřené výukové naučné stezky LČR, která je vedena po žluté turistické značce od vlakové
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
zastávky v Karlově pod Ještědem do Srního sedla, odkud se obloukem vrací zpět do Karlova. Je jistě v zájmu samotného investora projektu oplocení (a to nejen kvůli zmíněné naučné stezce, do níž rovněž investoval nemalé prostředky), aby se všechny cesty co nejdříve
po dokončení stavby navrátily do původního schůdného stavu. Za naše pracoviště můžeme jen přislíbit, že postup prací v NPR budeme i nadále pečlivě sledovat, a to zejména s ohledem na předcházení negativním vlivům na samotný předmět ochrany.
POTENCIÁLNÍ PREDÁTOŘI HNÍZD TETŘÍVKA OBECNÉHO V JIZERSKÝCH HORÁCH Petra Menclová Tetřívek obecný bude podrobně představen v seriálu „Ohrožené druhy živočichů“ na straně 30. Bezesporu nejvýznamnějším faktorem negativně ovlivňujícím početnost populace tetřívka obecného je fragmentace přirozených stanovišť. Proto je naším prvořadým cílem zachování a obnova vhodných biotopů. Aktivní managament zahrnuje též vytváření nových ploch, které mohou být využívány jako tokaniště, hnízdiště či zimoviště tetřívků. Přesto však výsledky posledního sčítání tetřívků v Jizerských horách přinesly zklamání, když potvrdily stagnaci početnosti. Na některých tradičních tokaništích byl zaznamenán dokonce její pokles. To bylo impulsem k tomu, abychom začali přemýšlet o dalších možných faktorech, které by mohly stavy tetřívka negativně ovlivňovat. Mezi takové patří i predace (= lovení kořisti pro potravu), jejíž vliv byl v poslední době velmi často předmětem diskuzí.
Na Jizerce pak měla na svědomí dvě hnízda straka obecná. Ta v jednom případě dokonce zaletovala do hnízda opakovaně. Každou hodinu spořádala jedno vajíčko, dokud nebylo hnízdo úplně prázdné. Velkým překvapením pro nás byl úlovek páru jeřába popelavého, který hnízdo svého menšího kolegy ani trochu nešetřil. Dokonce se na místo činu znovu vrátil o den později, aby vyzobal poslední zbytky skořápek. Zahladil tak po sobě všechny stopy a nebýt kamery, nikdy bychom skutečného viníka neodhalili.
Jeřáb popelavý (Grus grus)
Liška obecná (Vulpes vulpes)
foto: P. Menclová
Přesná data však z této oblasti chybí nebo nebyla dosud publikována. Vyplnit tuto mezeru měl projekt, který proběhl začátkem května a za cíl si kladl zmapování potenciálních predátorů hnízd tetřívka obecného v Jizerských horách. Výsledky výzkumu byly překvapivé. Navzdory našemu očekávání byla predace nechráněných hnízd relativně nízká, zničeno bylo pouze 9 hnízd z celkových 41 (22%). Doba, za kterou byla opuštěná vajíčka predována, byla v průměru 7,8 dní (nejdříve za 4 dny, nejdéle za 12 dní). Nejčastějším pachatelem byla dle očekávání kuna lesní společně s liškou obecnou (obě shodně po třech hnízdech).
foto: P. Menclová
Fotopasti však zachytily mnohem víc, než se na první pohled zdá. Na fotografiích jsou dobře čitelné barevné kroužky a lze tak rychle zjistit, kdo jedince kroužkoval, kde a také kdy (tj. stáří jedince). Navíc v době, kdy byly snímky pořízeny, by se měl pár již naplno věnovat svým potomkům. Po vylíhnutí totiž tento druh své mladé vodí do porostu za potravou. Na snímcích ale žádné mládě zachyceno není a je tedy bohužel velmi pravděpodobné, že jejich letošní hnízdění bylo neúspěšné. Závěrem lze říci, že první rok studie byl úspěšný. Podařilo se rozmístit celkem 41 pastí oproti plánovaným 30 a zvolený typ kamer pracoval naprosto bezchybně. Výsledky byly nakonec překvapivé. Navzdory očekávání nebyla zaznamenána predace ze strany krkavce velkého a to i přesto, že jedno z umělých hnízd navštívil. Rovněž vysoké stavy černé zvěře, která je bezesporu významným predátorem na zemi hnízdících ptáků, zřejmě nebudou hlavní příčinou poklesu početnosti tohoto druhu. Pilotní studie položila dobré základy pro další ročníky a ukázala, že fotopasti mají v ochranářské praxi široké pole využití. Získaná data naznačují, že predace pravděpodobně nebude pro populaci tetřívka v Jizerských horách zatím tak zásadní, jak jsme se původně domnívali (takové závěry však nelze dělat po prvním roce výzkumu a je nutný dlouhodobější sběr
17
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
dat). Hlavním problémem tak i nadále zůstává ztráta vhodných biotopů a rušení turistickým ruchem. Poděkování: Ráda bych poděkovala Grantovému fondu Libereckého kraje a Nadaci pro záchranu a obnovu
Jizerských hor, bez jejichž finanční pomoci by nebylo možné projekt uskutečnit. Zvláštní poděkování si zaslouží také pan Tomáš Kuba za svou trpělivost a ochotu při nákupu a výběru správného typu fotopastí.
MONITORING RYB NA SMĚDÉ A SVITÁVCE 2011 Jakub Čejka
vranka obecná (Cottus gobio) - ohrožený druh chráněný zákonem i v rámci soustavy Natura 2000
18
V letošním roce proběhl monitoring vranky obecné na Svitávce a Smědé. Vzhledem k loňským povodním jsme byli zvědaví, jak se změnilo složení rybího společenstva v porovnání s rokem 2008. Smědá rybí společenstvo Smědé
počet slovených ryb
900 800 700 600 500
2008 2011
400 300 200 100
st ře
vl e
ob ec ná po to čn je í le c hr tl o ou u m šť ze ře k nk ob a ec m ra ný m or o va ps ná t ru h m ob ní ec k ný je dn ov pl o u ot sý ice ob ec ou n kl á ej ob ec lip an ná st po ře dh vl ičk or ní a vý ch od ní ok ou n říč ní
0
vr an ka
Jedním ze základních úkolů AOPK ČR je sledování populací druhů chráněných podle úmluv Evropského společenství v rámci území Natura 2000. Patří sem i pravidelný tříletý cyklus monitoringu vybraných druhů ryb a kruhoústých. V Libereckém kraji je takto sledována populace vranky obecné a mihule potoční na vybraných tocích, které jsou zároveň součástí systému Natura 2000. U vranky jde o Smědou, Svitávku a Jizeru s Kamenicí, mihule je pravidelně sledována na Smědé, Svitávce a Lučním potoce. Celkem jde o šest monitorovaných lokalit, při tříletém cyklu jsou tak každý rok sledovány dva toky. Na každém z toků jsou po 100 metrech vymezeny tři trvalé lovné profily. Zde jsou všechny ryby jednorázově sloveny elektrickým agregátem, ve spolupráci s místní rybářskou organizací a dle schválené metodiky. Elektrické výboje způsobí dočasné omráčení ryb - tzv. elektronarkózu, následně jsou ryby podběrákem vyzvednuty z toku a dočasně umístěny v nádobách s přísunem čerstvé okysličené vody. Po prolovení úseku jsou veškeré ryby určeny do druhu, spočítány a změřeny a okamžitě jsou vypouštěny zpět do toku. Jde tedy o velmi šetrnou metodu, bez následků pro místní populaci ryb.
foto: J. Čejka
druh
V roce 2008 bylo ve zkoumaných úsecích Smědé zjištěno deset druhů ryb: vranka obecná, střevle potoční, mník jednovousý, pstruh obecný, lipan podhorní, jelec tloušť, hrouzek obecný, mřenka mramorovaná, ouklej
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Svitávka rybí společenstvo Svitávky
počet slovených ryb
350 300 250 2008 2010 2011
200 150 100 50
ý bř it st ří ka ra s
dh or ní lip an
po
vý ps t ru
h
du ho
ob ec ný ps tr u h
an ka
ob e
cn á
0
vr
obecná a plotice obecná. V roce 2011 bylo ve stejných úsecích zjištěno devět druhů ryb, ale oproti roku 2008 došlo k vymizení lipana, plotice a oukleje a naopak nově byli zjištěni okoun říční a střevlička východní. Nejmarkantnějším rozdílem je obrovský pokles početnosti jelce tlouště. Došlo navíc i ke změně velikostní struktury - v roce 2008 byli sloveno přes 800 tloušťů v délkách 4 až 35 cm, tedy od plůdku po staré dospělé jedince. V roce 2011 bylo na Smědé celkem sloveno pouze 57 jedinců o největší velikosti 8 cm, tedy maximálně jednoleté ryby. Na Smědé nebyl letos už vůbec zjištěn lipan podhorní, což potvrdilo negativní trend zaznamenaný už v letech 2008-2009. Naše zjištění je bohužel v souladu se situací na většině ČR, příčiny úbytku nejsou doposud zcela jasné. Pozitivním zjištěním je nárůst početnosti vranky obecné, pro kterou je také vyhlášena Evropsky významná lokalita Smědá. Dalším druhem, kterému se na Smědé tradičně dobře daří, je střevle obecná a nárůst početnosti byl zjištěn i u mřenky mramorované. Při prolovech byl dále zjištěn i jeden nežádoucí nepůvodní a invazní druh - střevlička východní. Obecně je zřetelné, že vlivem povodní v roce 2010 došlo na Smědé k proměně druhového a především velikostního spektra ryb ve prospěch malých druhů a mladých věkových ročníků. Pravděpodobným vysvětlením by bylo, že malé ryby snáze našly úkryty v proudu i za extrémních povodňových průtoků, naproti tomu velké ryby tzv. „šly s vodou“. Především absence větších tloušťů, kteří jsou významnými říčními predátory a potravními konkurenty, umožnila zvýšení početnosti drobných druhů ryb včetně vranky obecné.
druh
Zde dominují pouze dva druhy - pstruh obecný a vranka obecná, s ojedinělým výskytem lipana podhorního. Na rozdíl od Smědé proběhl na Svitávce prolov ryb i na podzim 2010 v rámci sledování mihule potoční, kdy jsme zachytili situaci bezprostředně po srpnových povodních. V tomto termínu byli navíc zjištěni pstruh duhový a karas stříbřitý, kteří byli ale do toku zaneseni velkou vodou z nezjištěné nádrže, a jejich výskyt v roce 2011 nebyl potvrzen. Na Svitávce je na první pohled patrný razantní úbytek vranky následkem povodní a pomalé obnovování její početnosti v letošním roce. Možným vysvětlením by bylo, že povodeň zde měla daleko ničivější účinky na samotné koryto, na rozdíl od Smědé, kde se voda vylila z břehů do okolní nivy a tím výrazně zpomalila. Početnost pstruha obecného na Svitávce závisí především na jeho vysazování a lovení místní rybářskou organizací, souvislost s povodněmi proto nelze z prezentovaných výsledků hodnotit.
SLEDOVÁNÍ PŘÍRODNÍ STANOVIŠŤ Ondřej Šnytr Viděli jste v lese záhadné modré pruhy ohraničující čtvercovou plochu 20 x 20 m? Nebo jste na louce objevili čtverec 5 x 5 m označený plastovými geodetickými mezníky? Pravděpodobně jste narazili na trvalé monitorovací plochy (dále TMP) založené pracovníky AOPK v rámci sledování stavu přírodní stanovišť neboli biotopů. Jde o povinnost členských států EU vyplývající ze Směrnice o stanovištích (Směrnice 92/43/EHS). Do české legislativy je přenesena prostřednictví § 45 f zákona o ochraně přírody a krajiny. Výchozí data byla získána díky „celoplošnému“ mapování biotopů pro soustavu Natura 2000, které organizovala AOPK v letech 2001 - 2005. Následně byla v roce 2007 započata dlouhodobá aktualizace této vrstvy mapování, která počítá s dvanáctiletým cyklem. Nakonec byl v roce 2009 zahájen právě monitoring přírodních stanovišť na trvalých monitorovacích plochách (TMP). Hlavní náplní těchto činností je dokumentace stavu a vývoje přírodních stanovišť. Na základě jejich výsledků zpracovává MŽP hodnotící zprávy pro Evropskou komisi.
Pracovníci AOPK ČR každoročně monitorují desítky TMP a další vybírají na příští rok. Plochy v lesních porostech mají stanovenou velikost 20 x 20 m a sledují se jednou za 12 let. Plochy v nelesním prostředí jsou 5 x 5 m velké a interval jejich monitoringu je 6 let. Metodika vychází z klasického fytocenologického snímkování, které spočívá v soupisu všech rostlin na dané ploše podle pater (mechové, bylinné, keřové a stromové) a stanovení pokryvností těchto druhů, tzn. jejich „plošného“ zastoupení. Zápis druhů je doplněn slovním popisem plochy, situačním náčrtem a fotodokumentací. Plochy je nutné trvale fixovat a zaměřit pomocí GPS. Rok 2010 byl na našem pracovišti ve znamení monitoringu lesních stanovišť. Byly založeny TMP pro vlhké acidofilní doubravy (Heřmaničky, Srní potok), suťové lesy (Lipka, Navarov), květnaté bučiny (Ralsko, Velký Vápenný) a vápnomilné bučiny (Karlovské bučiny, Děvín). Letos se podařilo zmonitorovat hercynské dubohabřiny u Kolného a na Špičáku u České Lípy a horské trojštětové louky v Rokytně (Rokytnice nad Jizerou), na louce U Šídy (Šumburku nad Desnou), na Václavíkově Studánce a na Pralouce v PR Bukovec.
19
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Část luk byla pokosena před provedením monitoringu, takže sledování nebylo, v souladu s metodikou, provedeno. Výběr lokalit pro příští rok není dokončen, naplánováno je sledování vrbových křovin štěrkových náplavů,
Horská trojštětová louka (Pralouka v PR Bukovec)
Květnatá bučina (Ralsko)
20
brusnicové vegetace skal a drolin, devětsilových lemů horských potoků, vlhkých tužebníkových lad, mezofilních ovsíkových luk a vápnitých slatinišť.
foto: O. Šnytr
foto: J. Kohoutová
PŘÍRODA A TECHNIKA
GEODATA PRO VŠECHNY! Ondřej Tomášek Jak známo, geografické informační systémy (GIS) poskytují poměrně komplexní pohled na vybrané území, pokud ovšem máme k dispozici patřičná data týkající se jevů, které nás zajímají. Se stále se rozvíjejícími možnostmi těchto technologií se do popředí dostávají data publikovaná ve veřejné síti internet prostřednictvím tzv. mapových služeb. V současné době je již v České republice k dispozici velké množství takto přístupných dat. Některá mohou sloužit jako obecné podkladové mapy, jiná jsou poměrně úzce oborově specializovaná. Většina poskytovatelů data pro veřejné použití publikuje pomocí služby WMS (Web
Map Service). Jedná se o nejjednodušší prezentaci vybraných dat převedených do rastrové podoby. To s sebou nese jisté nevýhody, ale i tak je tato služba mnohde jediným zdrojem kvalitních dat. WMS službu lze dnes již standardně připojit do většiny GIS prohlížeček (např. JanMap, Arc Explorer, Quantum GIS, Kristýna GIS aj.), podmínkou je pouze stabilní připojení na internet. Chcete-li si tedy sestavit vlastní mapový projekt s daty o životním prostředí, můžete využít data poskytovaná Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky (AOPK), která jsou uvedena v následující tabulce.
WMS SLUŽBY AOPK ČR (adresy mají tvar http://mapmaker.nature.cz/wmsconnector/com.esri.wms.Esrimap/[název služby]) popis
název služby
přírodní biotopy, habitaty soustavy Natura 2000
aopk_biotopy_wms
kritická místa tahu obojživelníků, rybí přechody
aopk_druhochr
území soustavy Natura 2000
aopk_natura
působnost regionálních pracovišť AOPK ČR
aopk_pusobnost
pole síťového mapování 0. - 3. řádu
aopk_sitmap
zvláště chráněná území včetně soustavy Natura 2000
aopk_chu
přírodní lesy v České republice
vukoz_prirles
Za zmínku také stojí nově připravovaná aplikace na zobrazování dat ochrany přírody vyvíjená AOPK v podobě předdefinovaných mapových kompozic s možností vlastního doplnění o další data. Tato aplikace je veřejně přístupná na adrese webgis.nature.cz/mapomat.
Vždy je vhodné věnovat nějaký čas hledání požadovaných služeb poskytovaných pro veřejné použití. Také je dobré zjistit, zda poskytovatel neuvolnil nějaká další data, aby náš pohled na daný problém byl co nejkomplexnější a pomohl správnému rozhodnutí.
Mezi další poskytovatele geografických dat s celostátním rozsahem patří mimo jiné: Česká informační agentura životního prostředí (CENIA, www.cenia.cz) a jí spravovaný Národní geoportál (geoportal.gov.cz), Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK, www.cuzk.cz) a jeho geoportál (geoportal.cuzk.cz), Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL, www.uhul.cz) se svým geoportálem (geoportal2.uhul.cz), Česká geologická služba (www.geology.cz) či Ředitelství silnic a dálnic (www.rsd.cz). Dalšími možnostmi, jak získat geodata z mapových serverů, jsou například služby IMS, WFS (ta zpřístupňuje i vektorová data) nebo přímé připojení na ArcGIS Server či do geodatabáze mapového serveru
(Database Connections). Jednodušší GIS software má však omezené možnosti připojení k těmto mapovým službám, proto je v rámci tohoto jednoduchého přehledu neuvádíme.
21
PŘÍRODA A TECHNIKA
Příklad využití MapoMatu AOPK: Památná alej v Machníně podložená ortofotem z 50. let
GEOCACHING V JIZERSKÝCH HORÁCH Stanislav Budka Na výlety člověk obyčejně vyráží za nějakým cílem přírodní zajímavostí, kopcem, odkud je daleko vidět, kulturní památkou... Chcete-li přidat trochu hry, tajemství, zábavy nebo třeba i poučení, je pro vás geocaching jako dělaný. Najít dnes někoho, kdo by ještě o geocachingu neslyšel vůbec nic, by asi dalo docela práci. Snad ale neuškodí si stručně připomenout, kde se geocaching vzal a o co při něm jde. V šedesátých letech minulého století americké námořnictvo usoudilo, že osvědčený systém mapy a kompasu se už pro moderní válčení nehodí. Vyvinulo tedy družicový navigační systém, který dokázal určit polohu kdekoliv na zemi s přesností na stovky metrů. Princip fungoval, ale technologie rychle zastarávala. V sedmdesátých letech začalo americké ministerstvo obrany vyvíjet systém nový a přesnější, známý pod jménem NAVSTAR GPS. Ten mohli využívat i civilisté, jako pojistka proti zneužití však byla civilní část záměrně znepřesněna - určování polohy fungovalo jen s přesností na desítky metrů. Zlaté časy GPS navigací pak začaly 1. května 2000. Ten den totiž americké úřady umělou chybu definitivně vypnuly a zaměřovat pozici s přesností na metry mohli rázem všichni. Bezprostředně poté, už 3. května vytvořil Američan Dave Ulmer první skrýš, zveřejnil její souřadnice (tenkrát v diskusní skupině Usenet) a vyzval k ostatní „lovu“. Zároveň vymyslel geniální samoudržovací princip - ze schránky si každý nálezce může něco vzít, zároveň by ale měl také něco přidat. A geocaching (tehdy ještě pod názvem Stash Hunt) byl na světě. O další den později byla skrýš poprvé nalezena. Všechno pak šlo velmi rychle: během měsíce přibyly schránky i mimo USA (a začal se používat nový název geocaching). Ani my jsme nezůstali pozadu - první česká keš (počeštěné slovo cache = skrýš, úkryt) vznikla
22
rok po startu hry. Dnes už jsou keše všude. V České republice jich bylo v době psaní tohoto článku registrováno přes dvacet tisíc, na celém světě pak k půl druhému miliónu. Princip geocachingu je jednoduchý. Po zaregistrování na specializovaném serveru získá hledající (kešer nebo hezky česky kačer) přístup k databázi existujících skrýší s jejich popisem, které se posléze může vydat hledat do terénu. Užitečnou, nikoli však vždycky nezbytnou pomůckou při hledání je navigační přijímač GPS. Princip hry zůstal zachován dodnes, ale samozřejmě se průběžně vylepšuje. Vedle tradičních schránek se objevilo pár dalších druhů. Milovníci tajemství si užijí „mysterky“ (mystery cache), jejichž souřadnice musí nejdříve vyluštit, na stopaře čekají zase „multiny“ (multi cache), kde souřadnici dalšího stupně odhalí až po nalezení předchozího. Sběratele potěší nejrůznější série kešek. Keše se liší velikostí (od miniaturní krabičky po barel) i obtížností přístupu - někdy se dá hledání pojmout jako rodinný výlet, jindy je nutné použít třeba slaňovací výbavu. Hledat v geokeškách něco cenného je bláhové (pro děti je ale hledání „pokladu“ na výměnu výborná motivace), mnohem více jde o to najít místo. Téměř vždycky se totiž můžete spolehnout na to, že keška leží poblíž něčeho významného nebo zajímavého. Virtuální variantou geokeší jsou tzv. earthcache. Na souřadnicích nenajdete žádnou schránku, ale geologickou nebo jinou zajímavost týkající se planety Země - zajímavé vrásnění, skály plné zkamenělin, vývěr potoka ... Podmínkou uznání nálezu je většinou zaslání vlastní fotky na daném místě. Speciálním typem keší jsou „eventy“, neboli setkání geocacherů. Jistě existují geokešeři, kteří sbírají jen městské keše, některé zas třeba zajímají jen takové, ke kterým se dá
PŘÍRODA A TECHNIKA
přijet autem, o většině se ale určitě dá říct, že mají rádi přírodu a pobyt v ní. O tom svědčí i speciální typ eventu CITO (Cache ln Trash Out). To se na zadaných souřadnicích a v daném čase sejdou lidé všeho věku s navigací či mobilem v jedné ruce a plastovým pytlem v druhé a snaží se vyčistit přilehlé okolí od nežádoucích stop lidské činnosti. ClTO může založit jeden z obyčejných geokešerů a počítá s tím, že pytle s odpadky odveze a zlikviduje každý sám, jindy je svolavatelem místní spolek či ekologická organizace zapojí se pár desítek lidí a odpad naházejí do kontejnerů se zajištěným odvozem. Z lesa se někdy vynosí několik pytlů PET láhví, jindy se zase naloží pár nákladních aut nepořádkem z černé skládky. Potěšitelné je, že tyto aktivity začaly i u nás podporovat místní samosprávy. Samozřejmě se může stát, že se konkrétní keš dostane do konfliktu se zájmy ochrany okolní přírody. Ve zvláště chráněných územích a na přírodně cenných místech České republiky se nacházejí stovky schránek. Drtivá většina kačerů se ale chová slušně a negativní dopady geocachingu jsou srovnatelné s běžnou pěší turistikou jde především o sešlap nebo mírný hluk. Snad je to i tím, že podstatou geocachingu je hra a objevování tajemství a to přitahuje spíše lidi s úctou k okolnímu světu. Problém může nastat, když je keška založena na nevhodném místě. Ke každé se totiž dříve nebo později (spíš dříve) vyšlape „geochodník“. K základním pravidlům geokešingu však patří, že každý, kdo zakládá keš, musí zajistit, aby byla veřejně a také legálně dostupná. To mimo jiné znamená, že nesmí být umístěna na uzavřeném soukromém pozemku, ale také že
V Jizerských horách není o kešky nouze
v chráněných územích nesmí přístup k ní porušovat žádná pravidla. Striktně vzato by pak například v 1. zónách CHKO nebo národních přírodních rezervacích bylo možné kešku umístit jen přímo na značenou cestu. Na spodní straně haťových chodníčků se sice dá pár kešek najít, někdy ale značená cesta zkrátka není tím pravým místem. V takových případech se dá tolerovat umístění několik kroků mimo cestu, kdy k ukrytí pomůže odvrácená strana pařezu nebo přilehlá skalka. Dá se říct, že kdykoliv byl v minulosti zaznamenán v případě založení keše konflikt se zájmy ochrany přírody, stačilo zpravidla upozornit autora nebo reviewera (schvalovatele) a věc byla dána do pořádku. Geocaching je zdola vyrostlá, dobrovolná, neorganizovaná aktivita. Jaký je jeho vliv na přírodní prostředí, záleží především na jednotlivých autorech a hledačích. Pořízení GPS navigace a znalost souřadnic prostě automaticky neznamenají, že se z bývalého hulváta stane ohleduplný ctitel přírody. Obecně se ale dá říci, že se většina ochránců přírody ke geocachingu a jeho vyznavačům staví kladně. Zejména proto, že jde o šetrnou rekreační aktivitu, při které si lidé mohou navzájem předat nenásilnou formou spoustu zajímavých informací o přírodě a krajině. A ať už s geocachingem začínáte, nebo máte už „odloveno“ svoje, v Jizerských horách se rozhodně nudit nebudete - můžete tu spolu s keškami hledat ztracené pomníčky, zlézat tisícovky, kochat se krásnými výhledy, poznávat rašeliniště nebo se třeba vydat po stopách Járy Cimrmana (který se po Jizerských horách s oblibou aspoň jednou možná prošel).
zdroj: www.geocaching.com
23
NA SKOK K SOUSEDŮM
POBIEDNA A ČERNÁ ALEJ Šárka Mazánková
Černá alej (linie vlevo uprostřed) z jasanové aleje podél silnice na Wolu Sokolowsku
Nestává se příliš často, abychom na stránkách tohoto periodika zabrousili i do polské části Jizerských hor nebo do jejich podhůří. Je to území námi Čechy trochu opomíjené a zjevně nejen námi. Snad na každého návštěvníka polských vísek pod Jizerskými horami padne pocit jisté zchátralosti až zmaru a zašlé slávy. Kdysi honosné statky, staré domy a šlechtická sídla dnes pustnou, chátrají nebo již leží v rozvalinách. Pobiedna je obec, která přesně zapadá do tohoto pochmurného popisu stavu zdejších sídel, dalo by se říci, že je jejich typickým představitelem. Obci vévodí torzo rozpadlého kostela. Ze zbytku kostelní věže vyrůstá spontánně vegetace a postupně dokonává rozkladný proces. Starší, kdysi vzhledné zděné domy po Němcích volají marně po novém kabátu a troše citlivé péče, které se jim po dlouhá desetiletí nedostává. V historii sídla, které svého času proslulo jako městečko protestantských imigrantů z Čech, však bývaly i doby utěšenější. Nejstarší část Pobiedne, Uniecice, vznikla již ve 13. století. Ves měla úzkou vazbu na mariánské poutní místo Hejnice. Odpočívali zde totiž poutníci, kteří měli do Hejnic namířeno. Jelikož se pouti konaly vždy v květnu, jmenovala se vesnice Mayfarthsdorf, později Meffersdorf. Významnou osobností, která se zapsala do dějin tohoto území, byl Wigand von Gersdorf. V 60. letech 17. století začal stavět novou osadu, která je centrem dnešní Pobiedné. Na jeho počest bylo zanedlouho městečko přejmenováno na Wigandsthal. V roce 1667 obdrželo Uniecické městečko Meffersdorfel Stadtel městská a hornická práva na těžbu cínu. Po roce 1815, po připojení Horní Lužice k Prusku, byla městská práva odňata. Po druhé světové válce přešla obec v souvislosti se zřízením polsko-německé hranice na linii Nisa-Odra do Polské republiky a v roce 1947 byla pojmenována Pobiedna. Podle současného administrativně-správního členění náleží tato obec v jihozápadním Polsku do správního obvodu Gmina Lesná, Lubaňského kraje, Dolnoslezského vojvodství. Obec má 1300 obyvatel.
24
foto: Šárka Mazánková
Přibližně 10 km severně leží Lesná, 124 km na východ pak krajské město Wrocław. Bezesporu nejvýznamnější a nejokázalejší stavbou v obci je barokní zámek z druhé poloviny 18. století. Podle dostupných historických pramenů byl na jeho místě vybudován v roce 1608 malý dřevěný renesanční objekt, který v roce 1651 zničil požár. Až za panování Wiganda von Gerdsorf byl zámek v roce 1660 znovu vybudován. Dalším významným vlastníkem zámku byl Adolf Traugott von Gersdorf. Zámek koupil v roce 1767, nechal jej zbourat a vystavět nový v rokokovém slohu, na podkovovitém půdorysu. Na přelomu 18. a 19. století zval Adolf Traugott na své panství mnoho umělců a učenců. Meffersdorf byl proto nazýván „Elysium (útočiště) Horní Lužice“. Další přestavby a zrestaurování se zámek dočkal v polovině 19. století za panování hraběte Ernsta von Seherr-Thoss. Po 2. světové válce postihl zámek stejný osud jako mnoho podobných staveb v okolí, je zpustlý, opuštěný. Nedávno zde však zjevně proběhly práce, pravděpodobně za účelem zakonzervování objektu: střecha a vikýře nesou stopy po opravě, okna jsou zabezpečená. Další stavební ruch ale nebyl zaznamenán, nejspíš čeká na doby příznivější. Celý areál zámku včetně přilehlého parku je pro veřejnost uzavřený. Nedílnou součástí šlechtického sídla se staly i krajinářské úpravy, krom anglického parku a zahrady okolo budovy zámku i soustava alejí navazující na jeho hospodářské zázemí. Tzv. „Andělský park“ při zámku byl podle různých pramenů založen na konci 18. století. Kámen s letopočtem 1736 zazděný ve zdi založené kolem zámeckého parku však poukazuje na vznik již za panování Wolfa Adolfa von Gersdorf. Aleje byly založeny již mimo uzavřený areál, vybíhají do polí do volné krajiny. Naštěstí jsou situovány mimo frekventované cesty, proto se dodnes dochovaly v relativně dobrém stavu. Svým rozsahem a stářím okolo 200 let patří k vůbec nejvýznamnějším alejím v rámci Jizerských hor a okolí. Hlavní osu tvoří asi 1 km dlouhá dvouřadá alej orientovaná ve směru jihozápadseverovýchod. Lemuje štětovanou cestu směřující
NA SKOK K SOUSEDŮM
od hospodářské části zámku k osadě Skiba u Wolimerze. Jedná se o alej vícedruhovou, na druhovém složení se podílí zejména jírovec maďal, javor mléč, javor klen, lípa srdčitá i velkolistá, dub letní. Průměr kmenů silnějších jedinců činí okolo 1,2 m. Při procházce alejí každého jistě zaujme rytmické odkrývání a zakrývání strhující scenérie severních svahů Jizerských hor. Kolmo na hlavní osu se zachovaly tři kratší aleje (resp. stromořadí). Všechny tři se spouští na hlavní alej z jihovýchodního směru. Nejpůsobivější je hned první ve směru od jihozápadu, tj. od zámku - lipová. Je vysázena podél užší polní cesty v poměrně těsném sponu (okolo 6 m). Lípy dnes dosahují úctyhodných rozměrů jak co do výšky, tak i do mohutnosti kmenů (průměr kmenů okolo 1,5 m). Výsledný efekt je fascinující. Kmeny lip působí jako mohutné pilíře, koruny se ve výšce spojují v lomený oblouk a dotvářejí dojem gotického chrámu.
Interiér Černé aleje
růstu, kdy se projevuje počínající ústup koruny a dochází ke zmlazování v nižších partiích. Řada stromů především z hlavní osy již zmizela, další se časem začnou rozpadat. Zvýšení její životnosti by prospěla změna postoje od nečinnosti k alespoň základní arboristické péči spočívající ve stabilizaci dřevin, u nichž hrozí v brzké době rozlomení. Zároveň by stálo za to začít s obnovou aleje v místě proluk po pokácených stromech. Udržení starých stromů v aleji je nesmírně důležité pro organismy vázané na staré dřevo, které se v kulturní krajině vyskytuje velmi sporadicky. Černou alej spolu s bočními alejemi a stromořadími lze taktéž bez nadsázky považovat za kulturní a přírodní dědictví minulých generací. Jde o vysoce estetický výtvor člověka a lze jej tudíž přirovnat k památkám stavebním. V rovině na úpatí hor mají aleje a stromořadí kromě estetického bezesporu i význam protierozní. Zabraňovaly odnosu cenné půdy větrem padajícím z blízkých hor. I silnice v blízkém okolí jsou roubeny stromy. Z ptačí perspektivy tak vzniká zajímavá mozaika polí, luk a sídel se zvýrazněnými zelenými konturami, připomínající patchhwork. Při pohledu na letecký snímek není bez zajímavosti porovnání polského a nedalekého českého „patchhworku“. Polská mozaika vyniká drobnější strukturou pozemků a je na pohled pestřejší než poněkud fádnější české širé lány.
foto: Š. Mazánková
Na konec lipové aleje nasedá kolmo mladší kratičká lipová alej, možná zbytek (a nebo nedodělek?) někdejší aleje delší. Cesta mezi těmito lipami je zarostlá a místy pokrytá popadanými větvemi. Pro snazší dostupnost polí dnešní hospodáři vyjezdili nové koleje vně aleje. Další dvě boční aleje jsou situovány po zhruba 300 m. Jedna z nich je jednořadá javorová s příměsí jírovců, druhá jírovcová. Jiné linie dřevin kolmé na hlavní osu jsou živelně vzniklé nálety na snosech kamení tvořené hlavně jasany a javory. Cesty lemované alejemi jsou v současnosti využívány pouze pro přístup mechanizace na zemědělské pozemky. Místní lidé sbírají v aleji kaštany pro zvěř, místy zde potkáte zamilované páry. Stromy jsou ponechány svému vývoji. Díky své odlehlé poloze nikoho a nic neohrožují ani neinspirují k rádoby zahradnickým úpravám. Právě tomuto lhostejnému nedbalému přístupu a zapadlosti lokality zřejmě stromy vděčí za svoji přítomnost. Čím dál naléhavější otázkou se však zdá být budoucnost. Stromy zdejší aleje jsou v současnosti na zenitu svého bytí, příp. lehce za ním. Z hlediska fyziologického stáří jsou ve fázi stagnace
Výřez z mapy z r. 1936 (Archiwum map Zachodniej Polski Poznań, mapový list Wigandsthal, č. 5057)
Ale zpět k alejím u Pobiedne. Na starých německých mapách z roku 1936 je hlavní osa uváděna jako Schwarze Allee s označením N.D. (Naturdenkmal - již tenkrát tedy muselo jít o významnou alej). Poláci tento místní název přejali, na současných mapách bývá k nalezení pod názvem Czarna Aleja. Proč alej nese zrovna název nejtemnější barvy, těžko říct. Poohlédneme-li se však po nejbližším okolí, setkáme se s touto barvou v místním názvosloví častěji: nedaleký Czarny Potok (Schwarz Bach) pramení pod Smrkem nad lázněmi Czerniawa Zdrój (Bad Schwarzbach), vrchy Czerniawka a Czerniawska Kopa… Poněkud temně působí i pověsti a legendy, které se k území váží. Některé z legend vyprávějí přímo o Černé aleji, nejkrásnější kaštanové aleji v Lužici. Obzvlášť
25
SERIÁLY
neuvěřitelně zde má být o půlnoci, kdy se tu zjevuje starý generál s hlavou pod paží. Jeho žoldnéři se měli za třicetileté války dopustit mnoha ukrutných činů a on nyní nemůže najít klid v hrobu. Také rytíř Wigand, podle kterého bývala Pobiedna pojmenována, se zjevuje, jak s hlavou pod paží letí na ohnivém oři dolů alejí. Jiná pověst hovoří o starém generálovi, který ve Świecie zabil člověka a proto musel nosit provaz na krku. Po smrti začal strašit. Zvláště často se ukazoval v Černé aleji, která vede do Wolimierze. Kdo ho viděl, musel v příštím roce zemřít. Někdy prý se s ním ukáže velký pes. Genius loci úpatí Jizerských hor přitahuje i dnes, stejně jako v dobách Adolfa Traugotta von Gersdorf, umělce nejrůznějšího zaměření a neobvyklé komunity lidí. Tato končina nepřestala být oním „Elysiem Horní Lužice“ nebo Podhůří Jizerského, jak je nyní oblast nazývána místními. Významná je například kolonie umělců ve Wolimierzi, vísce ležící kousek od Černé aleje, doslova co by kamenem dohodil. Vesnice bývala přímo napojena na Čechy železniční tratí. Sousední stanicí je nádraží v Jindřichovicích pod Smrkem. Dnes již trať nefunguje, ale v bývalém wolimierzském nádraží vzniklo kulturně ekologické centrum Klinika lalek (Klinika loutek). I jinde se začali usazovat lidé, kteří vyhledávali odlehlost od civilizace. Ve vsi Kopaniec se v 60. letech 20. století usadili první hippies, v 80. letech přišli do kraje buddhisté, jejichž centrem se stal Stary Mlyn v Przesiece. Největší rozmach uměleckých komunit přišel do tohoto kraje s pádem totalitního režimu po roce 1989.
Nejspíš se zdá, že informace o nových neobvyklých přistěhovalcích s alejemi až tak nesouvisí. Spojitost mezi lidmi a krajinou, potažmo alejemi, je ale přímá. Alej jakožto lidský výtvor je závislá na tvůrčím duchu kreativních lidí. Bez lidí by tento čistě kompoziční prvek v krajině vůbec nevznikl. Možná příliv nevšedních lidí vtiskne této tajemné krajině nového ducha, kterému se budou naši potomci obdivovat. Pokud vás neodradil trochu ponurý podtón příspěvku, přijměte jej jako podnět k objevování tak blízké, ale pro mnoho z nás neznámé krajiny. Cyklistům (i těm svátečním) mohu doporučit osobně vyzkoušenou nenáročnou cestu na kole vedoucí k Černé aleji alejemi. Jako východisko jsem zvolila Hejnice, odkud vyjedeme třešňovou alejí do Lázní Libverda, z Libverdy javorovou alejí do Ludvíkova a Nového Města pod Smrkem a dále kombinovanou alejí na hraniční přechod. Alejí probíhající obcí Ulicko se dostaneme do Pobiedné a javorová alej lemující silnici do Wolimierze nás zavede k Černé aleji. Zpět zvolíme cestu jasanovou alejí na Wolu Sokolowsku na hraniční přechod pod Kukačkou. Zde se dostaneme nově založenou třešňovkou do Jindřichovic pod Smrkem, dále jasanovou alejí do Dětřichovce, z něj hrušňovou alej, kterou vystřídá dubová. Za lesem Jindřichovického hřebene nás lipová alej dovede do Nového Města, odkud nás opět vyvede javorová alej přes Libverdu zpět do Hejnic. Východisko lze zvolit i jinde, ale co se Frýdlantska týče, věřte, že se alejím po cestě nevyhnete.
Představujeme přírodu libereckého kraje (2)
RALSKO Jarmila Sýkorová
Ralsko od Pertoltic
26
foto: J. Sýkorová
SERIÁLY
Kdo z nás by neznal typickou ostře řezanou siluetu kopce, zdaleka viditelného a významně dominujícího krajině mezi Jablonným v Podještědí a Mimoní. Kopce natolik typického, že podle něj geomorfologové dokonce nazvali část Severočeské tabule, jíž vévodí, Ralskou pahorkatinou. Jedná se o třetihorní neovulkanickou kupu, vyvřelou v okolních druhohorních (křídových) pískovcích podobně jako další blízké krajinné dominanty - Tlustec, Lipka či o něco vzdálenější Bezdězy. Vrchol dosahuje nadmořské výšky 696 m a již po celá staletí jej zcela typicky dotváří silueta zříceniny středověkého hradu. Díky ní a zejména pro daleké výhledy do krajiny se již dávno stal kopec oblíbeným cílem turistů. V poslední době sem návštěvníky láká i zachovalá příroda - a právě na tyto hodnoty Ralska se dnes chceme zaměřit. Část jihozápadního úpatí nad osadou Vranov obepíná komplex rozeklaných pískovcových skal, které jsou od roku 1991 chráněny jako přírodní památka Vranovské skály. Jsou pozůstatkem původní mocné pískovcové kry, vyzdvižené a rozlámané proniknuvším mohutným čedičovým tělesem. Eroze je v dalších geologických obdobích vytvarovala až do dnešní podoby. Zvláště nápadné osamoceně stojící skály mají svá jména: při příchodu od Vranova upoutá Džbán, vpravo od něj se tyčí známá Juliina skála s vyhlídkou, dále směrem k jihovýchodu dominují Luční nebo Liščí skála. Na strmých erodovaných skalních stěnách zaujme především barevná vrstevnatost horniny v odstínech od světle okrové až po tmavě rezavě hnědou. Erozí vznikla v měkkém pískovci menší skalní okna, jinde jsou vrcholky věží vypreparovány do tvaru pokliček nebo skalních hřibů. Již zmíněná Juliina vyhlídka, na kterou nás zavede odbočka z červeně značené turistické stezky, směřující od Mimoně k vrcholu kopce a dále do Podještědí, nabízí pěkný výhled na město Mimoň a dále do vnitrozemí - na jihu vidíme známou siluetu Bezdězů, směrem západním se při obzoru zvedají Vlhošť s Ronovem a někde mezi nimi lze za dobré viditelnosti spatřit dokonce i horu Říp. Vyhlídku s přístupovým tesaným schodištěm vybudoval v r. 1822 hrabě Franz Hartig, tehdejší majitel panství, a věnoval ji jako narozeninový dar své manželce Julianě. Dnes patří toto místo k nejvyhledávanějším turistickým cílům v okolí. Vrcholové plošiny Vranovských skal porůstá řídký reliktní bor, ve stinných úpatních žlabech se ve stromovém patře uplatňuje také buk se smrkem. Vápnité vložky ve zdejším pískovci zvyšují úživnost substrátu, proto mohou na mělkých půdách růst i druhy pro naše území vzácné až velmi vzácné - pro některé z nich je Ralsko dokonce jakousi poslední výspou jejich rozšíření v Čechách. Z teplomilných regionálně vzácných zástupců flóry jmenujme jeřáb dunajský, kokořík vonný, diviznu knotkovitou či chrpu čekánek. K opravdovým unikátům patří ostřice tlapkatá velkonohá, která vytváří vitální porost v blízkosti Juliiny vyhlídky, dalším botanickým klenotem je silně ohrožená medvědice lékařská, která se v několika polykormonech (polykormon je rostlina, která vyrůstá z jediného podzemního systému - jedná se tedy o jedince, byť někdy může působit dojmem více rostlin) udržela na jednom z nepřístupných skalních bloků. Jinde vykvétá stejně vzácný česnek tuhý. Stinné a vlhké skalní štěrbiny
ukrývají evropsky chráněnou kapradinu vláskatec tajemný, naopak na osluněných a jen mělce zazemněných plošinách se ojediněle najde drobná kapradinka vratička měsíční. Na písečných osypech se uchycují trsy trávy paličkovce šedavého.
Bukový les na úbočí Ralska
foto: J. Sýkorová
Navazující vyšší svahy Ralska pokrývá převážně bučina. Interiér bukového lesa si můžeme dobře prohlédnout z červeně značené turistické stezky, stoupající od Vranova k vrcholu kopce - ten je pro své přírodní hodnoty již od r. 1967 chráněn jako přírodní rezervace a vrátíme se k němu ještě později. Nyní zpět ke svahovému lesu. Pro svou rozlohu a zachovalost byly zdejší bučiny zahrnuty do evropsky významné lokality Ralsko. Její rozloha činí 143,7 ha a překrývá také obě již zmíněná zvláště chráněná území. Pro lesního hospodáře, kterým je v tomto případě státní podnik Vojenské lesy a statky, z této skutečnosti vyplývá, že zásahy do porostů podřizuje ochraně evropsky chráněných fenoménů, tedy vybraných přírodních stanovišť (biotopů). Z nich jsou plošně nejrozsáhlejší květnaté bučiny, přecházející pomístně do chudých bikových bučin nebo do suťových lesů. Vůdčí dřevinu stromového patra, buk, doplňují další listnáče: lípa, jasan, javor, vzácně i jilm. Jen pořídku se v lese objevují ostrůvky vysazených jehličnanů - borovice, smrku nebo modřínu. V bohatém bylinném patře jsou kromě převažujícího svízele vonného (mařinky), bažanky vytrvalé, věsenky nachové, strdivek a dalších lesních trav a bylin, typických pro květnatou bučinu, hojné obě kyčelnice (devítilistá i cibulkatá), rozrazil horský, lilie zlatohlavá nebo třeba kokoříky. K zvláštnostem Ralska patří, že tu najdeme všechny tři naše druhy, tedy kokořík mnohokvětý, teplomilný kokořík vonný i horský kokořík přeslenitý. Časté jsou rostliny typické spíše pro dubohabřiny, např. zvonek broskvolistý, pižmovka mošusová nebo ptačinec velkokvětý. Jarní podrost probarvují žluté květy sasanky pryskyřníkovité a křivatce žlutého, modročervená květenství plicníku tmavého nebo hrachoru jarního, růžovofialovými kvítky jsou z daleka nápadné keříky lýkovce jedovatého. Na vlhčích stanovištích přistupují koberce bíle a fialově kvetoucích dymnivek. Součástí lesa je i aromatický bíle kvetoucí česnek medvědí nebo chráněný jedovatý árón plamatý. Stinné svahové sutě pod vrcholem hojně porůstá další chráněný druh, měsíčnice vytrvalá. K regionálně vzácnějším keřům patří
27
SERIÁLY
meruzalka alpská nebo teplomilný zimolez obecný. Zcela jiný obraz nám nabídne vlastní skalnatý vrchol, lemovaný po obvodu širokými suťovými poli. Stinná balvanitá suť na severním svahu je zazemněna a je pokryta lesem, zatímco velká část jižně exponovaných ploch je téměř zcela bez vegetace. To jsme ovšem již vstoupili do prostoru přírodní rezervace, na jejíž hranici upozorňují známé červené pruhy na stromech a státní znak vedle přístupové pěšiny. Díky vysokému oslunění a živnému čedičovému substrátu (umocněnému přítomností středověké stavby a tudíž i vápníku) se v těchto místech mohly vyvinou fragmenty teplomilné doubravy s tolitou lékařskou, jetelem alpínským, náprstníkem velkokvětým a různými druhy vzácných jestřábníků. Výhřevné skály porůstají kromě zakrslých forem dubu a habru také keře skalníku celokrajného a jeřábu dunajského. Z bylin upoutají teplomilné trávy strdivka sedmihradská a kostřava sivá, hojné jsou tučnolisté rozchodníky, pomístně se krčí růžice netřeskovce výběžkatého, spáry skal a hradního zdiva jsou typickým stanovištěm drobných kapradinek sleziníků. Velikou vzácností, kterou ale rozpozná jen odborník, je silně ohrožený druh kapradinka skalní, jejíž výskyt na Ralsku byl nedávno po dlouhé době znovu potvrzen. Zato další rostlinná vzácnost, kterou na vrcholu Ralska viděli botanici ještě ve 2. polovině minulého století, astra alpská, už tu zřejmě neroste. Můžeme jen doufat, že se někdy v budoucnu přece jen objeví na některém z těžko přístupných skalisek. Jako zajímavost doplňme, že u jedné z hradních zdí kdysi někdo vysadil u nás nepůvodní kontryhel alpinský (od našich kontryhelů se na první pohled liší dekorativními dlanitosečnými listy, pro něž bývá často pěstován v alpinech) - od té doby tu rostlina stále přežívá.
Je samozřejmé, že tak rozsáhlý komplex listnatého a smíšeného lesa s tak různorodými stanovišti, jakým Ralsko je, hostí i mnoho vzácných živočichů. Předně ptáků, drobných obratlovců a bezobratlých. Hnízdí tu např. chráněný krkavec velký nebo výr velký, z minulosti je známo i hnízdění sokola stěhovavého, který sem aktuálně rovněž zalétá. Z bezobratlých patří k nejvzácnějším obyvatelům bukového lesa evropsky chráněný a u nás kriticky ohrožený tesařík alpský, žijí tu různí krasci a střevlíci, např. krasec lipový nebo horský střevlík Carabus irregularis. Zcela specifickými stanovišti bezobratlých jsou vrcholové sutě a prostor vlastní hradní zříceniny, na který je vázána reliktní malakofauna (měkkýši). Návštěvníka, který vystoupal až na vrchol a zdolal tak převýšení téměř 350 m, odmění za příznivého počasí daleký výhled do krajiny - jak na dlani máme lesnatou Ralsko-bezdězskou tabuli s Českolipskou kotlinou, za níž se již tyčí první kopce Českého středohoří. Při pohledu k severu můžeme obdivovat malebné Podještědí s Lužickými horami a Ještědským hřbetem na obzoru.
Zřícenina hradu Ralsko
Plodný árón plamatý
28
foto: J. Sýkorová
foto: J. Sýkorová
Hradní zřícenina je pozůstatkem středověkého sídla Vartenberků, ovládajících po staletí tuto část severních Čech (Vartenberkové nebo též Vartemberkové jsou jednou z větví starobylého a mocného rodu Markvarticů, k nimž se řadí i mnohem známější Valdštejnové). Podle některých pramenů patří hrad Ralsko (dříve nazývaný Stráž čili Vartenberk) dokonce k nejstarším severočeským hradům vůbec - jeho počátky bývají kladeny až do 12. století, tedy dávno před vznik královského Bezdězu. Jiné prameny však posouvají dobu výstavby až do 14. století. Jakkoliv jsou počátky hradu nejasné (spolehlivé písemné prameny z nejstaršího období chybějí a pozdější stavební zásahy poničily další možný zdroj informací pro archeology a historiky), jisté je, že již po celé 17. století je sídlo uváděno jako pusté. V té době ho již přes 100 let vlastnili Bibrštejnové (nám možná známější jako jedni z majitelů frýdlantského hradu), pro které už strážní hrad neměl žádný strategický význam a proto do jeho oprav neinvestovali. Od hradu musíme seběhnout po jediné přístupové stezce zpět na hlavní červeně značenou vyhlídkovou trasu (tady se na informačním panelu můžeme seznámit s hodnotami přírodní rezervace, pokud jsme tak neučinili již při výstupu) a podle našich časových a dopravních možností
SERIÁLY
se buď vrátíme do Vranova nebo zvolíme sestup po červené severním svahem do Novin pod Ralskem. Zatímco na jižním svahu jsme stoupali převážně bučinou, tady procházíme nejprve pod klenbou suťového lesa a jakmile se klesání zmírní, je listnatý les postupně vystřídán smrčinou. V Novinách pod Ralskem patří k nejnavštěvovanějším místům Průrva Ploučnice. Jedná se o upravenou úzkou soutěsku a skalní tunel při severním úpatí Ralska, kterými byl vodní tok Ploučnice převeden přes tzv. Červenou skálu, aby se posléze objevil na denním světle na opačné straně skály. Odtud, od výstupového skalního portálu, pokračuje Ploučnice dál již mělkým otevřeným
korytem. Podívaná je to impozantní: první část vstupní soutěsky je dlouhá asi 50 m, pak následuje kratší (asi 13 m) v pískovci vysekaný tunel, ústící do další hluboké otevřené rokle. Poté již voda vstupuje do hlavního 41 m dlouhého, 3,5 m širokého a 4 m vysokého tunelu, na jehož stěnách jsou dosud patrné staré záseky po stavidlech. Celá stavba totiž kdysi sloužila k pohánění místního hamru, tedy zařízení na zpracování železné rudy. Dnes tuto přírodní a technickou atrakci kromě běžných turistů vyhledávají hlavně vodáci - proplout za vyššího stavu vody tunelem se pro mnohé stalo přímo adrenalinovým sportem.
Ohrožené druhy rostlin (14)
UPOLÍN NEJVYŠŠÍ (TROLLIUS ALTISSIMUS) Ondřej Šnytr
foto: O. Šnytr
Výběr rostliny, která by měla být představena v tomto čísle Upolínu, nebyl úplně snadný. Jednak se podařilo v poslední době nalézt v Jizerských horách několik nových vzácných druhů a jednak byly potvrzeny některé starší údaje o výskytu rostlin. Mezi nejzajímavější patří např. nález kriticky ohrožené vratičky heřmánkolisté (Botrychium matricariifolium) a ohrožené vratičky měsíční (B. lunaria) na Bukovci, nález kriticky ohrožené hruštičky prostřední (Pyrola media) na louce U Šídy, výskyt silně ohrožené zdrojovky potoční (Montia hallii var. variabilis) na Rašeliništi Jizery, Rašeliništi Jizerky, Malé Straně a Černých jezírkách, výskyt silně ohroženého rdestu alpského (Potamogeton alpinus) na Rašeliništi Jizery, výskyt ohroženého ďáblíku
bahenního (Calla palustris) v Horních Lučanech, výskyt ohrožené vrby plazivé (Salix repens) v Krásné Studánce a nález ostřice přioblé (Carex diandra) na Rašeliništi Jizery. Dosavadní výběr rostlinných druhů navíc nebyl příliš systematický, protože se psalo spíše o rostlinách, které byly právě na pořadu dne. Buď právě kvetly, nebo se prováděla opatření na podporu jejich populací atp. Nakonec se překvapivě ukázalo, že za celou dobu vydávání časopisu Upolín nebyl v seriálu o ohrožených druzích věnován prostor upolínu nejvyššímu. Tedy rostlině, která je symbolem Jizerských hor a dala časopisu jeho jméno. Inu, pod svícnem bývá největší tma, tak to musíme bez odkladu napravit...
29
SERIÁLY
Upolín nejvyšší patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), je tedy příbuzný s blatouchy, čemeřicemi, orlíčkem, oměji, sasankami, jaterníkem, konikleci, pryskyřníky, orseji, hlaváčky a dalšími. Upolíny jsou statné vytrvalé byliny, které zpravidla převyšují okolní bylinnou vegetaci. Květena ČSR popisuje daný druh následovně (upraveno): výška 30 60 cm (max. 100 cm), krátký silný oddenek, lodyhy přímé, lysé a většinou nevětvené. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, řapíky tvoří na bázi pochvu. Čepel mají dlanitě pětidílnou s obvejčitými, trojklanými, dvakrát zubatými úkrojky. Naopak lodyžní listy jsou krátce řapíkaté, v horní části až přisedlé, trojklané, zubaté až celokrajné. Horní strana listů je tmavě až sytě zelená, slabě lesklá, na spodní straně je list světlejší. Květy vyrůstají na lodyhách zpravidla jednotlivě, jsou kulovité o průměru až 3 cm. Jsou tvořeny 5 - 15 okrouhlými okvětními lístky. Barva je citrónově až žloutkově žlutá, zvnějšku často nazelenalá. Upolín kvete od května do června. Plodem jsou eliptické měchýřky s charakteristicky protaženými zobánky a množstvím vejcovitých černých semen. Proměnlivost druhu se projevuje zejména ve velikosti rostlin a květů, drobné rostliny s velkými květy rostou častěji ve vyšších polohách. Dříve byl upolín nejvyšší řazen k příbuznému upolínu evropskému, který se však podle současného taxonomického pohledu vyskytuje pouze v severní Evropě a v atlantské části Evropy. Druh roste na vlhkých loukách, ve světlých lesích, na lesních okrajích, na horských prameništích atp. Vyhovují mu bohaté, písčité až jílovité půdy, zejména na bazickém podkladu. Upolín je významnou součástí vegetace subalpínských vysokobylinných niv, vlhkých pcháčových luk a vlhkých tužebníkových lad.
Areál rozšíření zahrnuje střední a jihovýchodní Evropu, přibližně od Německa po Ukrajinu a od Baltu až do Řecka a Albánie. V ČR se upolíny vyskytují roztroušeně od nížin až do hor, Zcela chybí v suchých polohách jižní Moravy. Řada lokalit byla v minulém století zničena odvodňováním vlhkých luk a intenzivním zemědělským využíváním krajiny. Na druhou stranu je mnoho jeho stanovišť chráněno v rámci MZCHÚ. Na území CHKO Jizerské hory nalezneme upolíny na Upolínové louce v PR Bukovec a na loukách v osadě Jizerka, dále v PP Jindřichovský mokřad, v Horním Polubném, v Rejdicích a v Pasekách nad Jizerou. Druh je shodně zařazen do kategorie ohrožených podle zákona o ochraně přírody a krajiny i podle Červeného seznamu. Upolín je často pěstován v zahradách pro okrasu, zde se jedná zejména o křížence kulturního původu s květy v různých odstínech žluté a oranžové barvy (T. hybridus). Rostlina je jedovatá.
Louky v osadě Jizerka
foto: O. Šnytr
Ohrožené druhy živočichů (14)
TETŘÍVEK OBECNÝ (TETRAO TETRIX) Petra Menclová
foto: P. Menclová
Tetřívek obecný právem patří mezi pozoruhodné zástupce naší ptačí říše. Často tvoří izolované populace 30
obývající rašeliniště, vřesoviště, horské oblasti a raná sukcesní stadia po kalamitách či velkoplošné těžbě. Preferuje mozaiku střídajících se otevřených ploch s nízkou vegetací. V bylinném patře pak vyžaduje přítomnost borůvky, brusinky či vlochyně, jakožto základního zdroje potravy i úkrytů. Už samotné zbarvení nám napoví, jaké role jsou samičce a samečkovi v jejich vztahu přiděleny. Slepice je hnědá a tmavě kropenatá, díky čemuž dobře splyne s okolním prostředím. O snůšku i kuřata se stará sama a maskovací zbarvení pomáhá ochránit před útokem predátorů nejenom ji, ale i její potomky. Kohoutek je větší a jeho zbarvení je o poznání pestřejší. Peří je černé s kovově modrým a zeleným nádechem, nápadný je také lyrovitě zahnutý ocas a dobře viditelné bílé podocasní krovky. Na jaře v období toku se navíc zvýrazní sytě červené kožní výrůstky nad okem, tzv. poušky. Jindy tichý a nenápadný druh se v tuto dobu vydává na volné otevřené plochy, kde kohoutci za rozbřesku rozehrají své úchvatné představení. Oděni ve svatební šat se snaží upoutat samičky a přesvědčit je, aby si vybraly právě je. Chladným ránem se nese jejich bublání a syčení, které je doprovázeno výskoky a souboji. Jakmile
SERIÁLY
se sluneční paprsky proderou ranní mlhou, divadlo pomalu končí. Tokaniště opouští i poslední vytrvalci, aby se zase ráno vrátili a pokračovali ve svém soupeření. Samci se snaží získat co nejvíce samiček, zatímco každá slepička se páří pouze jednou. Hnízdo si nestaví; samička klade 6 - 10 vajíček do důlku na zemi, který je vystlaný rostlinným materiálem a peřím. Kuřata rostou rychle a již za dva týdny jsou schopná letu. Důležitou součást jejich potravy v tomto období tvoří hmyz, zejména mravenci. Rodinky se zdržují pohromadě do přelomu srpna a září. Poté se rozdělují do hejnek podle pohlaví. Jizerské hory patří mezi významné oblasti výskytu tetřívka v České republice a to je také jeden z důvodů, proč zde byla vyhlášena ptačí oblast. S obnovou
poškozených porostů a postupným zarůstáním imisních holin však ubývá rozvolněných ploch, které roky sloužily jako hromadná tokaniště. Tetřívci tak častěji tokají jednotlivě či v malých skupinkách a hledají si náhradní lokality v blízkosti cest a lesních průseků. Zde však vlivem výrazného nárůstu turistického ruchu a lesního provozu dochází k jejich rušení. Kritické jsou pak zimní měsíce, kdy je tetřívek nejzranitelnější. Vzhledem ke klimatickým podmínkám může vést jakékoliv výraznější rušení k jeho vyčerpání a úhynu. Proto Správa CHKO společně s LČR podporuje aktivní management s cílem zlepšení lokálních podmínek pro tetřívka a to vymezením klidových ploch (jedná se o plochy bezlesí se zvláštním režimem).
Památné stromy v CHKO Jizerské hory (7)
LÍPY V REJDICÍCH Tomáš Korytář
Tři památné lípy velkolisté u sochy Sv. Jana Nepomuckého v Rejdicích foto: T. Korytář
Běžnému návštěvníkovi Jizerských hor zůstává skryta skupina tří mohutných lip u sochy sv. Jana Nepomuckého na jižním okraji Rejdic. Památné „Lípy v Rejdicích“ se totiž nacházejí stranou turistických tras nedaleko domu č. p. 1 pod Rejdickým kopcem v údolí potoka Zlatník. Lípy byly vyhlášeny za památné stromy v roce 1993 a jejich věk se odhaduje na více než 200 let. Pravděpodobně byly vysazeny v době vybudování sochy Sv. Jana Nepomuckého, která nese letopočet 1793. Přestože se lípy dožívají několika stovek let a nejstarší exempláře jsou až tisíc let staré, na rejdických lípách se již projevují známky stárnutí, jako je např. opouštění periferních (= okrajových) částí koruny a odstavování některých větví. Zároveň mají tyto stromy řadu defektů, jako jsou dutiny, nestabilní větvení a jiné. Staré stromy
samy o sobě žádný zásah nepotřebují a se známkami a mechanismy stárnutí se vyrovnávají po svém. Ale vzhledem k blízkosti zmíněné sochy, která je kulturní památkou, využívané cesty i blízkého domu je nutné u takovýchto stromů zajistit jejich bezpečnost. Proto Správa CHKO Jizerské hory nechala lípy v roce 2009 odbornou arboristickou firmou ošetřit a zajistit speciálními vazbami. Mnohé možná překvapí, že v případě Lip v Rejdicích se nejedná o náš národní strom, tedy o lípu srdčitou, ale o blízce příbuznou lípu velkolistou (Tilia platyphyllos). Lípa velkolistá je strom velkých rozměrů (dosahuje výšky přes 30 m) s přímým kmenem a košatou korunou. Setkat se s ní můžeme na celém území od pahorkatin až do podhůří. Kmeny starých jedinců bývají vykotlané, na povrch vystupující kořeny sahají velmi daleko. Oproti známější lípě srdčité (Tilia cordata) je náročnější na světlo. Dále se liší většími a méně lesklými listy a barvou chomáčků chlupů v paždí žilnatiny. Lípa velkolistá má bílé chomáčky chlupů, kdežto lípa srdčitá rezavé. Spodní pupenová šupina dosahuje u lípy velkolisté maximálně do poloviny délky pupenu a stromy kvetou na jaře přibližně o 14 dní dříve, než je tomu u lípy srdčité. Ačkoliv většina starých památných lip v České republice patří mezi lípy velkolisté, na území CHKO Jizerské hory jsou rejdické lípy osamoceny a v okolí Jizerských hor jich najdeme také poskrovnu (další mohutný exemplář lípy velkolisté dominuje loukám v osadě Krásná - Lípa v Jistebsku a nedaleko od ní, na rozhraní obcí Pěnčín a Alšovice, najdeme další lípu velkolistou a to Lípu v Alšovicích). Obě lípy se v přírodě kříží a jejich kříženci vykazují znaky, které jsou tzv. na půl cesty od obou druhů. Takovéto exempláře jsou označovány jako lípa obecná (Tilia x vulgaris Hayne). U starých lip, ať už srdčitých či velkolistých, hledali naši předci útěchu a bezpečí neboť podle pověstí sídlili v korunách lip dobří a spravedliví duchové a takovým stromům se pak i blesky vyhýbaly. S mohutnými jedinci lip se v české krajině často setkáme u drobných sakrálních (= sloužících pro náboženské nebo rituální úkony) staveb, v alejích, u statků a chalup, kde byly lípy vysazovány také jako pastva pro včely. V zástavbě je objevíme zejména v parcích a zahradách a často
31
SERIÁLY
na obecních pláccích u kostelů, před hřbitovem a na návsích. A jak najdete Lípy v Rejdicích? Nejlépe se ke skupince památných lip dostanete ze Zlaté Olešnice Navarovské, kde naproti domu č. p. 101 odbočuje z hlavní silnice směrem na sever nenápadná silnička, která se posléze
změní v polní cestu. Pokud se po ní vydáte, tak přibližně po půl kilometru objevíte v blízkosti staré stodoly nejen památkově chráněnou sochu sv. Jana Nepomuckého, ale s ní i tři majestátní lípy. Druhá možnost je jít od Rejdické kapličky podél lesa na úpatí Rejdického kopce přibližně 1 km na jihovýchod.
Nepůvodní druhy v Jizerských horách (1)
PLESNIVKA PERLOVÁ ... A JEJÍ PŘÍBUZENSTVO Šárka Mazánková
Plesnivka perlová (Anaphalis margaritacea),
Protěž bažinná (Gnaphalium uliginosum), Fojtka
Protěž lesní (Gnaphalium sylvaticum), Štolpišská cesta foto: Š. Mazánková
Možná se vám také občas stane, že cestou po horách potkáte nějakou neobvyklou rostlinu, která vás na první pohled zaujme. Ti zvídavější nejspíš i zapátrají po jejím názvu, případně kam ji zařadit. Takovým až bizarním dojmem na mě zapůsobilo setkání s rozrostlým stříbřitým trsem s drobnými slaměnkovitými kvítky. V příkopu u cesty z Čihadel na Kristiánov vypadá jako zjevení. V létě a na podzim je tak nápadný, že si jej při běžné chůzi a přiměřeně rychlé jízdě na kole bez klapek na očích nelze nevšimnout. Není to jediné místo, kde se s touto pohlednou, avšak ve volné přírodě Jizerských poněkud podivně vyhlížející rostlinou, můžeme setkat. Podobný trs roste třeba při cestě u Rybích louček, nenápadně se rozlézá i do Upolínové louky. Nejčastěji je ale k vidění v zahrádkách u starých jizerských stavení po celých horách: na Nýčových domcích, v Polubném, v Desné, ale i v Bílém Potoce či Hejnicích, kde již zdaleka takovým nepatřičným dojmem nepůsobí. Zrovna tak jako třeba čechřice, všedobr či arnika patrně souvisí s původním německým osídlením. Po horách se zřejmě také rozšířila přičiněním lidí, kteří zde žili. Z vyprávění bývalého kolegy lesníka vím, že někteří starousedlíci ve snaze zpříjemnit si cestu k tvrdé práci v lese, rozsévali semena dekorativních oku lahodících rostlin podél horských cest a pěšin. Kromě popisované „slaměnky“ takto šířili například i hořec tolitovitý. 32
Rostlina má nepříliš vábný český název plesnivka perlová, poněkud rozporuplný, protikladný, skoro jako hezoun škaredý. Vědecký název Anaphalis margaritacea pochází z řečtiny a latiny. Anaphalis z řeckého ana- = na, po; fainos = světlý; anafainó = rozsvěcuji (listy sloužily jako knoty); margaritacea z latinského margarita: perla, perlová, perleťová, podle toho, že květy připomínají bílé perly. Jde o dvoudomou trvalku s dřevnatým oddenkem a lodyhou vysokou 30 až 60 cm větvenou jen v horní části. Celá je hustě olistěná stříbřitými čárkovitě kopinatými listy, šikmo odstálými, na rubu bělopavučinatými. Plesnivka patří do čeledi hvězdnicovitých, pro kterou je typické uspořádání květů v úborech. Malé téměř kulovité úbory plesnivky se skládají z bílých suchomázdřitých zákrovních listenů po obvodu a drobných žlutých trubkovitých květů uprostřed útvaru. Početné úbory jsou na každé rostlině uspořádány do široce chocholičnaté laty. Druh pochází ze Severní Ameriky a severovýchodní Asie, u nás se pěstuje jako okrasná rostlina zejména v horských a podhorských oblastech, kde často zplaňuje. Využití našla v suchých vazbách a věncích. Severoameričtí indiáni údajně používali rostlinnou drogu při kašli, nachlazení a zánětech horních cest dýchacích. Obklady byly používány na vředy, popáleniny, modřiny a otoky.
SERIÁLY
Není náhodou, že název rostliny připomíná populární horskou rostlinu, proslulý symbol Alp, plesnivec alpský (Leontopodium alpinum) známý též jako protěž alpská. Edelweiß, jak je německy nazýván, nechybí na žádném tamním suvenýru. Jedná se o rostliny poměrně blízce příbuzné, řazené v rámci čeledi hvězdnicovitých do společného tribu Gnaphalieae (tribus je v biologii taxonomická kategorie, která je nižší než čeleď nebo podčeleď a vyšší než skupinka nebo rod). Plesnivec ale v Jizerkách nenajdeme, maximálně coby trpělivě opečovávanou skalničku na alpinech pečlivých zahrádkářů. Původní rozšíření zasahuje krom Alp i do Pyrenejí, Karpat a západní části Balkánského poloostrova.
S příbuznými druhy protěží se však poměrně běžně setkáme i v Jizerských horách, konkrétně s protěží lesní, protěží norskou a protěží bažinnou (Gnaphalium sylvaticum, G. norvegicum a G. uliginosum). Zatímco protěž norská je typicky horský druh s roztroušeným výskytem, zbylé dva druhy mají těžiště výskytu ve středních polohách až podhůří. Všechny tři mají typický stříbřitý nádech, za který vděčí šedoplstnatému odění listů. Jsou ale natolik nenápadné, že na nich spočine zrak málokterého návštěvníka hor, byť rostou i přímo u cest a příkopů a doslova po nich mnohdy i šlapeme.
Povedené stavby (12)
KRÁSA DRSNÉ JEDNODUCHOSTI Jana Mejzrová
Dům v Oldřichově je sympatický i jednoduchou úpravou okolí
Všude kolem nás neustále přibývá architektonicky nově pojatých obytných staveb. Stavební technologie neomezují tvůrce v tvarových fantaziích, stavebníci jsou ostřelováni stovkami vzorů z různých koutů planety, architekti a inženýři žhaví tvůrčí závity. Města ve svém často hmotovém, tvarovém a barevném chaosu snesou mnoho, k venkovu bychom ovšem mohli a měli zůstat pokornější. Kontakt s přírodou by nás snad
foto: J. Mejzrová
mohl více vést ke zklidnění a obrátit k venkovským inspiracím ne snad v kopírování a replikách, ale v práci s velikostí, tvarem, proporcemi, materiálem, barvami a terénem. Tři prezentované současné realizace mohou být příkladem, jakou cestou se vydat při uvažování o novostavbě domu v krajině.
33
SERIÁLY
Dům v Mníšku v uliční řadě mezi „běžnou“ zástavbou foto: J. Mejzrová
První dva jsou z Mníšku a Oldřichova. Nejprve jeden a vzápětí za ním druhý rodinný dům od stejného autora překvapily řadu místních usedlíků nejspíše svojí strohostí bez jakýchkoli ozdob a příkras. Stodola je nejčastějším označením pro takovéto domy. Ale proč ne? Vždyť stodola na venkov patří. Jednoduchý obdélný půdorys, přízemí s podkrovím, rovnoramenná sedlová střecha běžného sklonu. To vše ve zdejší krajině běžně nacházíme. Co na první pohled trochu zarazí, je zcela střízlivá fasáda z vodorovných neošetřených prken s atypicky uspořádanými okny v kombinaci
s výraznějšími prvky oplechování. Oba domy kryje nenápadná střecha z falcovaného titanzinku, která se uplatňuje zblízka, ale nedominuje v pohledech zdálky. Nic víc. Urbanisticky jsou domy jsou umístěny na pomezí zastavěných území Mníšku a Oldřichova v plochách určených pro bydlení venkovského typu. V budoucnu se díky okolní zástavbě stanou součástí souvisle zastavěného území. Třetí ukázka pochází z Horního Maxova. Výjimečná poloha na samém okraji rozptýlené zástavby je exkluzivní a pohledově exponovaná. Původně zamýšlené rodinné domky pro zaměstnance ústavu sociální péče se nepostavily a parcelu získal soukromý majitel. Pro rodinný dům využil luxusní polohu při horním okraji louky a využil ji dobře. Poměrně malý obytný dům i doplňková hospodářská stavba mají přiměřené proporce, přízemí a podkroví a tradiční tvar střechy. Od obvyklé zástavby se liší opět „pouze“ uspořádáním fasády, materiály a barevností. Strohá dřevěná prkna, neošetřená nátěrem a přirozeně, i když zatím nepravidelně šednoucí, obalují celý dům a jsou proříznuta v jednoduchých tvarech okenních otvorů, v přízemí krytých vnějšími dřevěnými žaluziemi. Přesahy střechy přes „zápraží“, kryté opět praktickým tmavě šedým titanzinkem, napovídají o určité inspiraci lidovým domem. Dokončeny zatím nejsou terénní úpravy, které mohou celek doladit nebo také výrazně poškodit.
Dům se „stodolou“ v Horním Maxově je dobře usazen v mírně svažité louce foto: J. Mejzrová
34
SERIÁLY
Nepovedené stavby (4)
STAVBA, KTERÁ DO JIZERSKÝCH HOR NEPATŘÍ Irena Česká V současné době se stále více objevují požadavky na různé typy rodinných domů. Vzhledem k oblíbenosti dřevostaveb jde především o stavby srubů. Klasický srub je stavbou z kuláčů a nepatří mezi typické stavby v Jizerských horách, je charakteristický spíše pro oblast Beskyd, Jeseníků, dále pak pro alpské země, Kanadu a Rusko. Srub je dřevěná stavba z kulatiny, která těsně přiléhá
na sebe s přesahem nároží. Působí hrubým, složitým a neuspořádaným dojmem. Klasickou jizerskohorskou dřevěnou stavbou je poloroubený dům s roubenou světnicí a zděnou síní a s hospodářskou částí. Roubení je vždy z hraněného dřeva s tesařským zámkem ukončeným na rybinu různého tvaru a zhruba dvoucentimetrovou mezerou mezi trámy.
Příklad stavby, která vyrostla těsně za hranicí chráněné krajinné oblasti a má všechny prvky netradiční a nevhodné stavby (osazení do terénu, způsob provedení, přesahy nároží, balkony...) foto: I. Česká
35
SERIÁLY
Tip na výlet (14)
MEANDRY SMĚDÉ Jiří Hušek
PR Meandry Smědé s Dubákem
V dnešním tipu na výlet se opět poněkud vzdálíme turisticky sice atraktivním, avšak často přelidněným Jizerským horám a vypravíme se do přívětivé krajiny nejzazšího Frýdlantska. Naším cílem budou Meandry Smědé, území, které je pro svoje přírodní hodnoty od roku 1998 chráněno jako přírodní rezervace a nedávno bylo zapsáno mezi evropsky významné lokality soustavy Natura 2000. Osou takřka stočtyřicetihektarové rezervace je část dolního toku řeky Smědé mezi Višňovou a Černousy, nedaleko od místa, kde překračuje státní hranici a prakticky zaniká v polské údolní nádrži Witka. Řeka zde tiše teče v přirozeném korytě bez podstatných regulací a rozvíjí se širokými meandry v plochém údolí mezi podmáčenými loukami, doprovázená bujnými břehovými porosty s mohutnými vrbami. Takto zachovaný přírodní charakter řeky je nejen unikátem našeho regionu, ale je stále vzácnější v celé zabydlené střední Evropě. Na rozdíl od převážného zbytku svého toku, který z Jizerských hor od Bílého Potoka prochází hustě zastavěným územím a ohrožuje každoročními povodněmi lidské životy i majetky, má zde Smědá dostatek prostoru pro zpomalení vodního přívalu a rozlití mimo obydlí, dvory a zahrady. Přímo v rezervaci, za železničním mostem blízko Černouského nádraží, se rozkládá dvanáctihektarový 36
foto: P. Menclová
rybník Dubák, nad nímž leží soustava menších rybníků v nedalekých Polních Domcích. Voda je zde všudypřítomným nositelem mimořádné přírodní rozmanitosti zdejší „frýdlantské amazonie“. Teplé klima v nadmořské výšce nepatrně přesahující 200 metrů dotváří ideální prostředí pro život mnoha vzácných a chráněných organismů, rostlin i živočichů, které na drsném Liberecku sotva pohledáme. Z neobvyklých rostlin zde najdeme třeba atraktivní bílé květy ďáblíku bahenního nebo porosty masožravé bublinatky jižní. Meandry Smědé jsou domovem vydry nebo plcha velkého, v řece se vyskytuje dvanáct druhů ryb včetně chráněné vranky či mníka jednovousého. Potkáme zde rosničku, vzácného čolka velkého nebo obrovské, téměř deseticentimetrové pulce zvláštní žáby blatnice skvrnité. Rybníky a okolí řeky jsou malým ptačím rájem. Kromě mnoha běžnějších druhů zde žijí například takové vzácnosti jako morčák velký nebo potápka rudokrká, vodouš kropenatý, luňák červený, ve strmých březích hnízdí ledňáčci, v rákosí rákosníci, zalétá sem pravidelně orel mořský nebo orlovec říční. Na Dubáku již řadu let hnízdí jeřábi popelaví a jejich jarní svatební tance na okolních loukách jsou úžasným zážitkem. K přírodní rezervaci nás dovede turistická značka, vstup do vlastního chráněného území není nijak speciálně omezen. Běžný návštěvník, který ctí základní kulturní
SERIÁLY
zásady chování v přírodě a krajině, je zde vítán. Lidé sem ostatně každoročně přicházejí, aby ochraně zdejší přírody pomohli a napravili to, co přináší velká voda z civilizace na horním toku. Jizersko-ještědský horský spolek zde pravidelně pořádá úklid naplavených odpadků. Zejména po „tisícileté“ povodni v létě 2010 jich přišlo po vodě mimořádné množství v nejširším „sortimentu“. Svaz ochránců přírody pak pomáhá při pravidelné likvidaci invazních rostlin, křídlatky, třapatky nebo netýkavky. Ty také přicházejí s vodou a jejich porosty vytlačují ohrožené místní rostliny a ubírají prostředí i živočichům. Oblíbenou kratochvílí některých návštěvníků je také sjíždění řeky na lodích, jejich počty ovšem ani zdaleka
nedosahují počtů obvyklých v oblíbených vodáckých destinacích, a tak vodáci nijak neškodí a nejsou nijak regulováni. V zimě řeka plyne zvolna a okolní příroda spí, ale i tehdy je dobrý čas k návštěvě. Sníh zde leží zřídka a procházka třeba mezi obrovskými duby na hrázi Dubáku má svoje kouzlo. Pouze v letošní zimě zde turisté příliš klidu nezažijí. Rybník nebyl mnoho desítek let udržován, a tak se postupně zanesl a téměř zmizel v porostech rákosu. Na podzim byl vypuštěn a čeká ho odbahnění. Zima je jediným vhodným obdobím, na jaře už musí Dubák v plné kondici přivítat svoje ptačí obyvatele, kteří přezimují kdesi na jihu.
Zeleným pohledem (11)
KOŘENOV Jana Mejzrová
Příchovice od Hvězdy
Po roční přestávce se obracíme na Jablonecko, do plošně největší obce Jizerských hor - Kořenova, který nabízí jedinečné přírodní a krajinné hodnoty a zajímavosti. Až na drobné části v Rejdicích a u Jizery leží téměř celé katastrální území Kořenova v CHKO Jizerské hory (5493 ha) mezi Bílým Potokem a Hejnicemi na severu, Desnou a Tanvaldem na západě a Zlatou Olešnicí a Pasekami nad Jizerou na jihu. Katastr je velmi členitý co do tvaru i nadmořské výšky. Historicky poněkud nesourodé území původních obcí Polubný a Příchovice a osad Rejdice a Jizerka vzniklo až v roce 1960 jejich sloučením do jednoho administrativního celku. Na části katastru v prostoru lesů kolem Hvězdy se překrývá Krkonošský národní park (3. zóna) s Chráněnou krajinnou oblastí Jizerské hory (3. zóna). Katastr obce leží v podstatě na dlouhém hřebeni a jeho svazích, který odděluje povodí Kamenice s Černou Desnou, Desnou, Ješkrabcem a Zlatníkem na západě od povodí Jizery s Jizerkou na východě. Sever v okolí Jizerky je charakteristický mírně zvlněnou náhorní
foto: J. Mejzrová
plošinou Jizerských hor s vystupujícími vrcholky Českého vrchu, Pytláckých kamenů (975 m), Věžních skal (Jelení stráň) (1018 m) ve Středním jizerském hřebenu a Černého vrchu (1024 m), Hruškových skal (997 m) a Zámků (1002 m) ve Vlašském hřebenu a výraznou osamocenou kupou Bukovce (1005 m), prostě typické Jizerské hory. Navazující hřeben s několika bočními rozsochami, rozbíhajícími se k západu i východu a oddělujícími údolí menších potoků, postupně klesá k jihu přes Dlouhou skálu a sedla na Polubném a Tesařově na Hvězdu (959 m). Svahy spadají poměrně strmě zejména do údolí Jizery. Jedinečnými útvary jsou mělké pánve Jizerky a nejhořejšího toku Jizery vyplněné rozlehlými rašeliništi. Řadu vrcholků zdobí z dálky viditelné žulové skály. Vody z kořenovských katastrů stékají především do Jizery a Labem do Severního moře, a to buď přímo nebo prostřednictvím Desné a Kamenice, jen opravdu drobné potůčky na severní hranici se obracejí na sever do Smědé a Odrou do Baltského moře. Z nejkrásnějších
37
SERIÁLY
toků jmenujme alespoň Jizeru s unikátními meandry a písčinami v rašeliništích na hranici s Polskem, věhlasnou Jizerku se Safírovým potokem, ale i očím skrytější Ješkrabec nebo Zlatník. Přirozené vodní plochy najdeme jen jako rašelinná jezírka v některých rašeliništích. Umělé nádrže jsou jen drobné, sloužící kdysi jako zásobníky vody pro pohon malých manufaktur. Odlesněné části obce se souvislou i rozptýlenou zástavbou se v jižní části střídají s menšími lesními porosty, na severu navazují již rozlehlé komplexy lesů Jizerských hor. Zemědělská půda tvoří asi 12 %, zástavba a ostatní plochy necelá 3%, vodní plochy cca 1 % a zbytek lesy - téměř 84 %. Zástavba se rozkládá v nadmořských výškách od 565 m n.m. v místě, kde potok Zlatník opouští Rejdice až po chatu Pod Bukovcem na Jizerce (915 m) a Turnovskou chatu pod Hvězdou (935 m). Mezi krajinářsky nejhezčí partie patří jistě Jizerka, ale i okrajové části Polubného a Příchovic a rejdické svahy kolem Zlatníku s mozaikou luk, pastvin a remízů ve svazích. Největší přírodní hodnoty se soustřeďují na severu obce. Obtížně přístupná národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery na hranicích s Polskem skrývá štěrkopísčité náplavy meandrující Jizery a komplex klečových porostů, vrchovišť, horských a podmáčených smrčin a je útočištěm řady vzácných druhů rostlin a živočichů. I národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky chrání ojedinělé podmáčené smrčiny, porosty kleče a bezlesá vrchoviště s mnoha ohroženými druhy rostlin, ale také mineralogicky významné štěrkopísčité náplavy podél meandrující Jizerky. V přírodní rezervaci Černá jezírka nalezneme soustavu rašelinišť s rašelinnými jezírky a loukami s klečí s poetickými názvy Černá jezírka, Tetřeví louka, Velká Krásná louka, Malá Krásná louka,
Černá jezírka
foto: V. Vršovský
obklopených rozpadajícími se podmáčenými smrčinami. Přírodní rezervace Rybí loučky je vývojově jedním z nejstarších rašelinišť s typickými druhy rostlin v Jizerských horách, charakteristické zde jsou stříbřitě šedé odumřelé kmeny smrků (z části díky přirozeně vysoké hladině vody, z části vlivem imisí). Přírodní rezervace Bukovec je jedinečným fenoménem nejen přírodní, ale i krajinářské hodnoty. Čedičový kužel Bukovce s kamenitými svahy hostí v Jizerských horách neobvyklá a druhově bohatá lesní společenstva. I na vlhkých loukách, Pralouce a Upolínové louce
38
najdeme množství vzácných druhů rostlin, celkově je Bukovec nejbohatší botanickou lokalitou v CHKO Jizerské hory Přírodní význam katastru obce potvrzuje i zonace CHKO Jizerské hory. Národní přírodní a přírodní rezervace s ochrannými pásmy jsou zařazeny do 1. zóny a tvoří 10 % území obce. Druhá zóna zahrnuje prostor cca 28 % plochy obce obalující 1. zónu a zasahující údolím Jizery až do Martinského údolí. V třetí zóně (58,5 % území obce) převažují hospodářské lesy na jedné straně a „volná“ krajina se zemědělskou půdou, rozptýlenou zástavbou a nelesní zelení. Do čtvrté zóny spadají souvisle zastavěné centrální části obce v Polubném, Tesařově a okolí, Dolním Kořenově a Příchovicích (3,5 %). Plocha druhé zóny se téměř shoduje s nadregionálním biocentrem Jizerské louky. Katastry obce protíná i biokoridor nadregionálního významu (sleduje tok Jizery od Martinského údolí jižně) a tři biokoridory regionálního významu. Na katastr Kořenova významně zasahuje soustava Natura 2000. Leží zde asi 24,5 km2 Ptačí oblasti Jizerské hory, vyhlášené v roce 2004. Celá oblast o rozloze cca 110 km2 chrání především evropsky významné populace tetřívka obecného a sýce rousného, ale i některých dalších druhů ptáků, vzácných v rámci Evropské unie jako jsou např. čáp černý, strakapoud prostřední, kulíšek nejmenší, datel černý, lejsek malý. Na rašelinných loukách, které jsou tradičními tokaništi tetřívků, ojediněle hnízdí bekasiny otavní. V posledních letech se zejména v oblasti pánví Jizery a Jizerky stále častěji zdržují jeřábi popelaví. V oblasti Hvězdy zasahuje na katastr Kořenova necelý 1 km2 z rozlehlé Ptačí oblasti Krkonoše. Do soustavy Natura 2000 patří i tři z jizerskohorských a krkonošská evropsky významná lokalita, chránící evropsky cenná přírodní stanoviště - biotopy. EVL Rašeliniště Jizery se z převážné části překrývá s NPR Rašeliniště Jizery a PR Rybí loučky a chrání z evropského hlediska jedinečné biotopy - rašelinné, podmáčené i třtinové smrčiny, přechodová rašeliniště a různé typy vrchovišť, náplavy s jalovcem obecným nízkým a přirozený vodní tok. Do EVL Bukovec patří nejen vlastní čedičový vrchol Bukovce se zbytky původních horských klenových bučin, suťových lesů, květnatých a acidofilních bučin a cenné horské a vlhké louky, ale i třtinové a rašelinné smrčiny na východních svazích. Zahrnuje PR Bukovec a související svahy. EVL Rašeliniště Jizerky se rozkládá v plochém údolí navazujícím na severozápadní část osady Jizerka a představuje biotopy rašelinných a podmáčených smrčin, klečových porostů, přechodových rašelinišť, otevřených vrchovišť a luk (horské smilkové trávníky) s rozptýlenou zástavbou v osadě Jizerka. Významně se překrývá s NPR Rašeliniště Jizerky. Podobně jako ptačí oblast sem zasahuje v prostoru Hvězdy necelým 1 km2 EVL Krkonoše. V obci roste několik památných stromů. V Polubném na křižovatce na Jizerku je mohutný javor klen o obvodu 490 cm a výšce 32 metrů, stáří okolo 350 let. V Polubném nedaleko školy u soukromého objektu najdeme jasan ztepilý o obvodu 515 cm a výšce 32 metrů, přibližného stáří 300 let. V Příchovicích u zemědělského areálu roste javor klen obvodu 430 cm,
SERIÁLY
výšky 25 metrů, starý asi 200 - 250 let. V Rejdicích u cesty podél Zlatníku do Zlaté Olešnice stojí tři lípy nad sochou sv. Jana Nepomuckého. mají obvody 440 cm, 380 cm a 260 cm a výšku 25 - 30 metru, staré jsou kolem 200 let. Přírodní prostředí je zkoumáno a dlouhodobě monitorováno, jako ukázka následují jen nejvýznamnější příklady. Na rašeliništi Jizerky probíhá již od roku 1991 sledování změn souvisejících se snížením koncentrace imisí po roce 1989 a s možnostmi regenerace poškozených rostlinných společenstev. V obou národních přírodních rezervacích se od roku 2007 provádí hydrologický průzkum, který sleduje zejména odtokové poměry v místech poškozených historickými melioracemi. Souvisí s revitalizací rašelinišť budováním přehrážek na melioračních kanálech, které by měly zvýšit přirozenou hladinu vody. Na tyto činnosti navazuje také sledování změn rašelinné vegetace. V prvním desetiletí 21. století se uskutečnilo velké množství odborných průzkumů jednotlivých rostlinných a živočišných skupin a druhů, např. mechorostů, lišejníků, původních populací smrku ztepilého a borovice lesní, bezobratlých živočichů (brouci, motýli, vážky, pavouci, ap.), ptáků (sýc rousný, tetřívek obecný, ap.). Na tzv. Pralouce pod Bukovcem je již od roku 1999 sledován vývoj lučních porostů v závislosti na způsobu hospodaření (kosení, ap.) Kromě unikátního přírodního prostředí soustředěného na území Kořenova tu nalezneme i řadu kulturních a historických zajímavostí.
Kaple v Tesařově
k Desné. Z hlediska urbanistického a stavebního vývoje zasluhuje kromě Jizerky, chráněné jako vesnická památková rezervace, velkou pozornost i centrum Příchovic s rozlehlou návsí a kostelem sv. Víta, původně dřevěným z roku 1690, přestavěným novogoticky v roce 1862, který tvoří i z daleka viditelnou dominantu usazenou na hřebeni pod Hvězdou. Přirozeným historickým centrem je i centrum Polubného s kostelem sv. Jana Křtitele z roku 1782. Jizerka je asi nejznámějším historickým fenoménem Kořenova. Původně dřevařská obec, významně rozšířená za sklářského podnikání Riedelů, v sobě uchovala originální charakter horské vsi s domy volně rozmístěnými v mělké nivě po obou stranách meandrující říčky Jizerky. Střed osady představuje soubor panského domu (památkově chráněný), zbořeniště staré sklárny, obnovené a nově využité nové sklárny (památkově chráněná), staré školy s muzeem a hospody Pyramida. Ostatní zástavbu tvoří jak původní objekty lidové architektury různých vývojových typů tak novostavby, napodobující staré objekty chalup, v historické urbanistické struktuře staré osady. Za pozornost rozhodně stojí pěkně udržovaný evangelický kostelík na Tesařově, řada drobných památek - památkově chráněné sochy sv. Jana Nepomuckého v Příchovicích a Rejdicích a socha sv. Jana Paduánského, ale i ty bez památkové ochrany opravené sochy a křížky v Příchovicích, kaplička s deskou připomínající sklářskou huť v Rejdicích i nově postavená kaplička sv. Gotharda při cestě na Šumburk. Dominantu obce tvoří rozhledna Štěpánka s dalekým kruhovým rozhledem. Horská poloha a obtížná přístupnost přispěly k zachování objektů lidové architektury, které jsou rozptýleny po celé obci. Nejstarší domy - roubené, se strmými hambalkovými střechami, se střídají s mladšími stavbami s mírnějšími vaznicovými střechami. Jedinečný je ovšem soubor roubenek s mansardovými střechami na příchovické návsi. Na původní venkovské architektuře bychom měli ocenit především jednoduchost stavby v drsných klimatických podmínkách, mistrné osazení do svažitého terénu a využití místních zdrojů a materiálů. Práce s proporcemi a funkčními i zdobnými detaily pak umocňuje celkový dojem z dokonalého díla.
foto: J. Mejzrová
První písemné zmínky o historii území pocházejí ze 16. století - v roce 1549 je zmiňován spor o hranici panství na Jizerce, v roce 1577 jsou v souvislosti se sklárnou zmiňovány Rejdice a Příchovice. Jak je z historických údajů zřejmé, minulost Rejdic úzce souvisí s Příchovicemi, pod které většinu doby své existence patřily. Nejstarší zmínky o Polubném jsou až z roku 1700, přičemž po roce 1949 část obce připojili
Chalupa v Příchovicích
foto: J. Mejzrová
39
SERIÁLY
Představujeme spolupracující neziskové organizace (7)
DÍKY ZA POMOC, DARWINIANO! Jarmila Sýkorová
Tučnice obecná česká (na obrázku světle zelené listové růžice) je hlavním předmětem zájmu a péče Darwiniany. foto: J. Sýkorová
Již po tři roky (po předcházejícím období společných jednání a nezbytného „úřadování“) nám občanské sdružení Darwiniana pomáhá pečovat o jednu z nejcennějších botanických lokalit na Českolipsku, o tzv. Shnilé louky (či Faule Wiesen, jak bývá místo starousedlíky také nazýváno). Ochranáři pod tímto označením dnes rozumějí část slatinných luk mezi Jestřebím a Starými Splavy v místě bývalé těžebny rašeliny. Lokalita se dostala do širšího povědomí botaniků v 80. letech minulého století, kdy se tu téměř v masovém měřítku objevila kriticky ohrožená a dnes celoevropsky chráněná orchidej hlízovec Loeselův. Až donedávna, kdy bylo na Českolipsku nalezeno ještě bohatší naleziště, se jednalo o bezkonkurenčně nejpočetnější populaci tohoto druhu v ČR. Pravidelný monitoring hlízovce dokládá trvalý výskyt řádově stovek jedinců, z nichž velká část každoročně kvete a plodí. Kromě hlízovce tu na relativně nevelké rozloze najdeme mnoho dalších ohrožených rostlin, vesměs také v početných populacích (5 druhů patří do kategorie rostlin kriticky ohrožených, 8 je silně ohrožených, 4 ohrožené a další se řadí do kategorie C4, tedy vyžadující pozornost). K těm nejvzácnějším patří také masožravé rostliny - a právě ty jsou hlavním předmětem zájmu Darwiniany jako společnosti, zaměřené na pěstování masožravých rostlin a jiných botanických kuriozit. Na Shnilých loukách je to předně silně ohrožená tučnice obecná česká, považovaná přes určité přetrvávající pochybnosti o taxonomické hodnotě poddruhu dokonce za našeho endemita. Tento poddruh sice v okolí historicky rostl a roste, ale konkrétně do těchto míst byl v minulosti pokusně introdukován. Ujal se a dnes místní populace čítá podle kvalifikovaných odhadů dokonce až na tisíce jedinců! Z dalších „masožravek“ tu v posledních letech, zejména po provedení velkoplošné skrývky drnu v části lokality, doprovázené vytvořením četných mělkých vodních lagun, doslova expandovala silně ohrožená bublinatka
40
menší. Hojná je ale i všeobecně známější a v našem kraji běžnější rosnatka okrouhlolistá. Jak již bylo řečeno, členové společnosti Darwiniana se rozhodli vzít si lokalitu, kterou familiárně pojmenovali „Kosiště“, tak říkajíc za své a brigádnicky začali ochranářům pomáhat v jejich dlouholetém boji se sukcesí (termín označující vývoj a změny ve složení společenstev směrem ke geograficky a stanovištně původní vegetaci, například postupné zarůstání neudržovaných luk.). To vše zdarma a ve vlastním volném čase. Jejich hlavním cílem zůstává podpora populace endemické tučnice. Tento druh vyžaduje otevřená, málo stíněná místa a nedokáže proto dlouhodobě obstát před konkurenčním tlakem jiných rostlin. Na plochách navazujících na dnešní výskyt rostliny proto brigádníci kosením tlumí expanzi rákosu, bezkolence a dalších travin, redukují nálet dřevin, pomístním strháváním drnu a vytvářením mělkých lagunek udržují vhodná stanoviště pro rozrůstání listových růžic a pro uchycení nových rostlinek tučnice. Přijíždějí obvykle 2x ročně (letos ale mají v plánu již třetí výjezd!) v době, kdy nehrozí střet s jinými zájmy ochrany přírody, např. když tu jeřábi popelaví vodí svá mláďata. Práce, kterou odvádějí, je náročná už kvůli nerovnému podmáčenému terénu, kde se v sezóně bez holinek neobejdete. Jmenovité uznání patří dvěma velkým „fandům“ této lokality, Jaroslavu Neubauerovi z České Lípy a Michalu Rubešovi z Prahy, kteří brigády Darwiniany na Kosišti organizačně zajišťují a pravidelně, obvykle i s celou svou rodinou, se jich také účastní. Tímto způsobem bychom rádi společnosti, která letos oslavila již 20 let svého trvání, veřejně poděkovali za pomoc a našim věrným spolupracovníkům popřáli dostatek sil a zdravého nadšení pro věc i do dalších let. Čtenáři se o občanském sdružení mohou více dozvědět z jejich vždy aktuálních a vtipně vedených webových stránek www.darwiniana.cz.
Při kosení lokality v září 2011 byl plošně odstraněn i mladý dřevinný nálet foto: J. Sýkorová
Suťové pole na Ralsku (k článku na str. 26)
Plesnivka perlová u Rybích louček (k článku na str. 32)
foto: J. Sýkorová
foto: Š. Mazánková
Kvetoucí hořeček na louce pod Bukovcem (k článku na str. 9)
foto: Jan Gaisler
Toto číslo informačního zpravodaje Správy CHKO Jizerské hory a Krajského střediska Liberec bylo vydáno s finanční podporou Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor. UPOLÍN - informační zpravodaj Správy CHKO Jizerské hory a Krajského střediska Liberec. 12. ročník, číslo 1, listopad 2011. Povoleno Ministerstvem kultury ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 11 944. Vydává a tiskne Správa CHKO Jizerské hory a Krajské středisko Liberec, U Jezu 10, 460 01 Liberec 4, tel.: 482 428 999, fax: 482 428 998, e-mail:
[email protected]. Odpovědný redaktor: Ing. Stanislav Budka. Náklad 300 ks výtisků. Neprodejné.