LISTNATÉ DŘEVINY (1)

ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE FAKULTA LESNICKÁ A ENVIRONMENTÁLNÍ

LISTNATÉ DŘEVINY (1) Přehled dřevin v rámci systému rostlin krytosemenných (Lesnická dendrologie 2/1)

Magnoliales–Laurales Aristolochiales-Ranunculales-Hamamelidales Urticales-Fagales-Betulales-Juglandales Caryophyllales-Polygonales Paeoniales-Theales-Violales Tamaricales-Salicales-Ericales-Malvales Euphorbiales-Thymelaeales-Saxifragales (1 – 76)

Doc. Ing. Ivan Musil, CSc. spolupráce

RNDr. Jana Möllerová, CSc.

Praha 2005

DOPORUČENÁ CITACE / RECOMMENDED CITATION: MUSIL, I. et MÖLLEROVÁ, J., 2005. Listnaté dřeviny. (Lesnická dendrologie 2.) [Broad-leaved trees and shrubs. (Forest dendrology 2.)] Česká zemědělská univerzita, Praha [Czech University of Agriculture, Prague], FLE: 1-217.

Listnaté dřeviny Přehled dřevin v rámci systému rostlin krytosemenných (Lesnická dendrologie 2) Doc. Ing. Ivan Musil, CSc., za spolupráce RNDr. Jany Möllerové, CSc. Česká zemědělská univerzita v Praze Určeno pro posluchače Fakulty lesnické a environmentální ČZU Publikace neprošla textovou ani jazykovou úpravou © Ivan Musil, 2005 (1. ed.; 216 pp.) ISBN 80-213-1367-6

Obsah Předmluva >> 11 Zkratky, značky a vysvětlivky >> 12 MAGNOLIOPHYTA – ROSTLINY KRYTOSEMENNÉ >> 13 Magnoliopsida - rostliny dvouděložné >> 14 M a g n o l i a l e s - š á c h o l a n o t v a r é >> 15 Magnoliaceae – šácholanovité >> 15 Magnolia - magnólie, šácholan >> 15 Liriodendron – liliovník >> 15 Schisandraceae - klanopraškovité (Schisandra – klanopraška) >> 15

L a u r a l e s – v a v ř í n o t v a r é >> 16 Lauraceae – vavřínovité >> 16 Laurus - vavřín či vavřínovník >> 16

Cinnamomum - skořicovník, kafrovník; Persea – avokádo >> 16 Sassafras – kašťa; Lindera – linderovka >> 16 Endiandra; Ocotea >> 16

Calycanthaceae – sazaníkovité >> 16 Calycanthus – sazaník >> 16

Chimonanthus – zimnokvět >> 16 P i p e r a l e s – p e p ř o t v a r é >> 16 Piperaceae – pepřovníkovité (Piper – pepřovník) >> 16

A r i s t o l o c h i a l e s – p o d r a ž c o t v a r é >> 16 Aristolochiaceae – podražcovité >> 16 Aristolochia – podražec >> 16 R a n u n c u l a l e s – p r y s k y ř n í k o t v a r é >> 17 Ranunculaceae – pryskyřníkovité >> 17 Clematis – plamének >> 17 Berberidaceae – dřišťálovité >> 18 Berberis – dřišťál >> 18 Mahonia – mahónie >> 18 xMahoberberis >> 18 Lardizabalaceae – kokylovité >> 18 Decaisnea – dakaisnea; Akebia – akébie >> 18

H a m a m e l i d a l e s – v i l í n o t v a r é >> 19 Hamamelidaceae – vilínovité >> 19 Hamamelis – vilín >> 19 Parrotia; Parrotiopsis; Corylopsis; Fothergilla; Disanthus Altingiaceae >> 19 Liquidambar – ambroň >> 19

>> 19

Platanaceae – platanovité >> 20 Platanus – platan >> 20

C e r c i d i p h y l l a l e s - z m a r l i č n í k o t v a r é >> 20 Cercidiphyllaceae - zmarličníkovité >> 20 Cercidiphyllum – zmarličník >> 20

U r t i c a l e s – k o p ř i v o t v a r é >> 21 Ulmaceae – jilmovité >> 21 Ulmus – jilm >> 21 Celtis – břestovec >> 23 Zelkova – zelkova >> 23

Moraceae – morušovníkovité >> 24 Morus – morušovník >> 24 Maclura – maklura >> 24 Broussonetia – brusonécie či papírovník >> 24 Ficus – fíkovník >> 24 C a s u a r i n a l e s – p ř e s l i č n í k o t v a r é >> 24 Casuarinaceae – přesličníkovité (Casuarina – přesličník) >> 24

F a g a l e s – b u k o t v a r é >> 25 Fagaceae – bukovité >> 25 Fagus – buk >> 25 Castanea – kaštanovník >> 26 Quercus – dub >> 26

Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

3

B e t u l a l e s – b ř í z o t v a r é >> 31 Betulaceae – břízovité >> 31 Betula – bříza >> 31 Alnus – olše >> 34 Duschekia – olšička (olše, křestice) >> 35 Carpinaceae – habrovité >> 36 Carpinus – habr >> 36 Ostrya – habrovec >> 37 Corylaceae – lískovité >> 37 Corylus – líska >> 37 J u g l a n d a l e s – o ř e š á k o t v a r é >> 39 Juglandaceae – ořešákovité >> 39 Juglans – ořešák >> 39 Carya – ořechovec >> 41 Pterocarya - pterokarye, lapina >> 41 C a r y o p h y l l a l e s – h v o z d í k o t v a r é >> 42 Cactaceae – kaktusovité >> 42 Carnegiea, Cereus, Opuntia, Pereskia >> 42 Chenopodiaceae – merlíkovité >> 42 Kochia – bytel, Chenopodium – merlík, Krascheninnikovia – bělostník >> 42

P o l y g o n a l e s – r d e s n o t v a r é >> 4 3 Polygonaceae – rdesnovité >> 4 3 Fallopia – opletka >> 4 3 P a e o n i a l e s – p i v o ň k o t v a r é >> 4 3 Paeoniaceae – pivoňkovité >> 4 3 Paeonia – pivoňka >> 4 3

T h e a l e s – č a j o v n í k o t v a r é >> 44 Theaceae – čajovníkovité >> 44 Thea – čajovník, Camellia – kamélie, Stewartia >> 44 Hypericaceae – třezalkovité >> 44 Hypericum – třezalka >> 44 Actinidiaceae – aktinidiovité >> 44 Actinidia – aktinidie >> 44 V i o l a l e s – v i o l k o t v a r é >> 45 Cistaceae – cistovité >> 45 Helianthemum – devaterník >> 45 Rhodax – devaterníček >> 45 Fumana – devaterka >> 45 Cistus – cist >> 45

T a m a r i c a l e s – t a m a r y š k o t v a r é >> 46 Tamaricaceae – tamaryškovité >> 46 Tamarix – tamaryšek >> 46 Myricaria – židoviník (židovník) >> 46 S a l i c a l e s – v r b o t v a r é >> 47 Salicaceae – vrbovité >> 47 Chosenia – koreanka >> 47

Salix – vrba >> 47

stromové vrby – statné >> 49 stromové vrby – menší >> 51 keřové širokolisté vrby >> 52 keřové úzkolisté vrby >> 53 menší keřové vrby mokrých luk >> 54 menší horské keřové vrby kolem horní hranice lesa >> 55 drobné plazivé horské vrby nad horní hranicí lesa >> 55 spontánní kříženci vrb >> 56 významnější vrby nepůvodní v ČR – včetně některých kříženců, resp. kultivarů >> 56

Populus – topol >> 57

Populus – bílé topoly (lindy a osiky) >> 58 Aigeiros – černé topoly >> 61 Tacamahaca – balzámové topoly >> 63 (Leucoides - velkolisté topoly; Turanga – subtropické druhy >> 58)

Ericales – vřesovcotvaré >> 64 Ericaceae – vřesovcovité >> 64


4

Erica – vřesovec >> 64 Calluna – vřes >> 64 Ledum – rojovník >> 64 Andromeda – kyhanka >> 65 Arctostaphylos – medvědice >> 65 Rhododendron – rododendron, pěnišník; azalka >> 65 Vacciniaceae – borůvkovité či brusnicovité >> 66é Vaccinium – borůvka, vlochyně; brusnice >> 66 Rhodococcum (= Vaccinium s. lato p.p.) – brusinka (brusnice) >> 66 xRhodocinium - borsinka >> 66

Oxycoccus – klikva >> 67 Pyrolaceae – hruštičkovité >> 67 Chimaphila – zimozelen >> 67

Empetraceae – šichovité >> 67 Empetrum – šicha >> 67 M a l v a l e s – s l é z o t v a r é >> 68 Tiliaceae – lípovité >> 68 (Grewia, Sparmannia; Elaeocarpus, Pentace >> 68)

Tilia – lípa >> 68 Malvaceae – slézovité >> 71 Hibiscus - ibišek >> 71

Sterculiaceae >> 71 Triplochiton - obeche, Pterygota – koto; Theobroma – kakaovník, Cola – kola >> 71 Bombacaceae >> 71 Gossypium – bavlník; Ochroma – balza; Adansonia – baobab >> 71

Euphorbiales – pry šcotvaré >> 72 Buxaceae – zimostrázovité >> 72 Buxus – zimostráz >> 72

Pachysandra – tlustonitník >> 72 Sarcococca – masoplod >> 72 Euphorbiaceae - pryšcovité >> 72 Andrachne – homulinec, Securinega – tvrdodřev, Daphniphyllum – lýkovcovník >> 72 Codiaeum - kroton, Euphorbia – pryšec; Manihot – maniok; Hevea – kaučukovník >> 72 Eucommiaceae – eukomiovité (gumojilmovité) >> 72 Eucommia – eukomie (gumojilm) >> 72

T h y m e l a e a l e s – v r a b e č n i c o t v a r é >> 73 Thymelaeaceae – vrabečnicovité >> 73 Daphne – lýkovec >> 73 S a x i f r a g a l e s – l o m i k a m e n o t v a r é >> 74 Grossulariaceae – meruzalkovité, rybízovité >> 74 Ribes - rybíz, meruzalka, srstka >> 74 Hydrangeaceae – hortenziovité >> 75 Hydrangea – hortenzie >> 75 Schizophragma – schizofragma či klanostěnka >> 76

Philadelphaceae – pustorylovité >> 76 Philadelphus – pustoryl >> 76 Deutzia – trojpuk >> 76

Crassulaceae – tlusticovité >> 76 Hylotelephium (syn. Sedum) - rozchodník (rozchodníkovec) >> 76

R o s a l e s – r ů ž o t v a r é >> 77 Spiraeaceae – tavolníkovité (syn. Spiraeoidae) >> 78 Spiraea – tavolník >> 78 Physocarpus – tavola >> 79 Exochorda – hroznovec >> 79 Sorbaria – tavolníkovec (jeřábník) >> 79

Amygdalaceae – mandloňovité (syn. Prunoideae) >> 80 Prunus (s. str.) – trnka, slivoň (švestka, slíva, myrobalán) >> 80 Cerasus – třešeň, višeň >> 81 Padus – střemcha, včetně sakury >> 83 Padellus - mahalebka >> 85 Laurocerasus – bobkovišeň >> 85 Amygdalus – mandloň >> 85 Armeniaca – meruňka >> 86


5

Persica – broskvoň >> 86 Malaceae – jabloňovité (syn. Maloideae, Pomoideae, Pyroideae) >> 87 Sorbus – jeřáb >> 88 Pyrus – hrušeň >> 93 Malus – jabloň >> 94 Crataegus – hloh >> 95 Cotoneaster – skalník >> 100 Mespilus – mišpule >> 101 Cydonia – kdouloň >> 101 Chaenomeles – kdoulovec >> 102 Pyracantha – hlohyně >> 102 Aronia – temnoplodec (incl. "černoplodý jeřáb") >> 102 Amelanchier – muchovník >> 102 Rosaceae (sensu stricto) – růžovité (syn. Rosoideae) >> 103 Rosa – růže >> 103 Rubus – ostružiník, maliník, ostružinec, ostružiníček >> 111 Rhodotypos - růžovec >> 115 i Kerria – zákula >> 115 Dasiphora (Potentilla p.p.) – mochnovec >> 116 Dryas – dryádka >> 116 Acaena – acéna (bedrnička, plazilka, osténkatka) >> 116

F a b a l e s – b o b o t v a r é (syn. Leguminosae – luštinaté, Viciales - vikvovité) >> 117 Caesalpiniaceae – sapanovité >> 117 Gleditsia – dřezovec >> 117 Gymnocladus – nahovětvec >> 118 Cercis – zmarlika >> 118 Ceratonia - rohovník >> 118 Caesalpinia – sapan, Haematoxylon, Afzelia, Guibourtia, Guilandina >> 118

Papilionaceae (alter. Fabaceae) – motýlokvěté (bobovité) >> 119 Robinia – akát, trnovník >> 120 Sophora – jerlín >> 123 Cladrastis– křehovětvec, žlutník >> 123

Laburnum – štědřenec (syn. Cytisus p.p.) >> 124 +Laburnocytisus >> 124

Colutea – žanovec >> 124 Amorpha – netvařec >> 125

Caragana – čimišník >> 125 Sarothamnus – janovec (syn. Cytisus p.p.) >> 125 Spartium – vítečník >> 126

Lembotropis – čilimníkovec (syn. Cytisus p.p.) >> 126 Ulex – hlodáš >> 126

Genista – kručinka >> 126 Genistella – kručinečka (syn. Genista p.p.) >> 127

Corothamnus – kručinkovec (syn. Cytisus p.p.) >> 127 Chamaecytisus – čilimník >> 127 Coronilla – čičorka >> 128 Dorycnium – bílojetel >> 128 Ononis – jehlice >> 129 Astragalus – kozinec >> 129

Wisteria – vistárie >> 129 Mimosaceae – citlivkovité >> 129 Acacia – kapinice, Mimosa – citlivka, Albizia >> 129

R u t a l e s – r o u t o t v a r é >> 130 Anacardiaceae – ledvinovníkovité >> 130 Rhus – škumpa >> 130 Cotinus - ruj >> 131

Anacardium - ledvinovník, Mangifera - mangiva, Pistacia – pistácie (řečík), Schinus, Schinopsis >> 130

Simaroubaceae – simarubovité >> 131 Ailanthus – pajasan >> 131 Rutaceae – routovité >> 132 Phellodendron – korkovník >> 132 Euodia – evódie (ampák) >> 132 Oryxa, Zanthoxylum >> 132


6

Ptelea – křídlatec >> 133 Ruta – routa >> 133 Poncirus – citronečník; Citrus – citroník >> 133 Chloroxylon, Fagara, Feronia, Murraya, Amyris >> 133

S a p i n d a l e s – m ý d e l n í k o t v a r é >> 134 Aceraceae – javorovité >> 134 Dipteronia – dipteronie >> 134

Acer – javor >> 134 Negundo (syn. Acer p.p.) – javorovec >> 142 Hippocastanaceae – jírovcovité >> 142 Aesculus – jírovec >> 142 Staphyleaceae – klokočovité >> 144 Staphylea – klokoč >> 144 Sapindaceae – mýdelníkovité >> 145 Koelreuteria – svitel >> 145 Litchi – liči >> 145 P o l y g a l a l e s – v í t o d o t v a r é >> 145

Polygalaceae – vítodovité >> 145

Polygaloides (syn. Polygala p.p.) – zimostrázek >> 145

C o r n a l e s – d ř í n o t v a r é >> 146 Cornaceae – dřínovité >> 146 Cornus – dřín >> 146 Swida (syn. Cornus p.p.) – svída >> 147 Cynoxylon – dřínovec >> 148

Araliaceae – aralkovité >> 149 Hedera – břečťan >> 149 Acanthopanax, Kalopanax, Fatsia >> 149 Aucubaceae – aukubovité (Aucuba – aukuba) >> 149 Davidiaceae – davidiovité (Davidia– davidie) >> 149 Nyssaceae – tupelovité (Nyssa – tupela) >> 149

C e l a s t r a l e s – j e s e n c o t v a r é >> 150 Celastraceae – jesencovité >> 150 Euonymus – brslen >> 150 Celastrus – jesenec či zimokeř >> 151

Aquifoliaceae – cesmínovité >> 151 Ilex – cesmína >> 151 R h a m n a l e s – ř e š e t l á k o t v a r é >> 152 Rhamnaceae – řešetlákovité >> 152 Rhamnus – řešetlák >> 152 Frangula – krušina >> 153 Ceanothus - ceanótus či latnatec, zpododěr >> 153 Paliurus – trnovec; Zizyphus – cicimek >> 153

Vitaceae – révovité >> 153 Vitis – réva >> 154 Parthenocissus – loubinec >> 155 O l e a l e s – o l i v o v n í k o t v a r é (olivotvaré) >> 156 Oleaceae – olivovníkovité >> 156 Chionanthus, Phillyrea, Fontanesia, Forestiera, Abeliophyllum >> 156

Fraxinus – jasan >> 156 Ligustrum – ptačí zob >> 160 Syringa – šeřík >> 161 Forsythia – zlatice, forzýtie >> 162 Jasminum – jasmín >> 163

Olea – olivovník >> 163 S a n t a l a l e s – s a n t á l o t v a r é >> 165 Loranthaceae – ochmetovité >> 165 Loranthus – ochmet >> 165 Viscaceae (syn. Loranthaceae [sensu lato] p.p.) – jmelovité >> 166 Viscum – jmelí >> 166 Santalaceae - santálovité (Santalum) >> 167

E l a e a g n a l e s – h l o š i n o t v a r é >> 168 Elaeagnaceae – hlošinovité >> 168 Shepherdia – šeferdie >> 168


7

Elaeagnus – hlošina >> 168 Hippophaë – rakytník >> 169 D i p s a c a l e s – š t ě t k o t v a r é >> 170 Sambucaceae – bezovité >> 170 Sambucus - bez >> 170 Caprifoliaceae – zimolezovité (syn. Loniceraceae) >> 172 Viburnum – kalina, tušalaj >> 172 Lonicera – zimolez >> 175 Symphoricarpos – pámelník >> 179 Weigela – vajgelie (weigelie) >> 179 Diervilla – diervila (zanice) >> 180 Kolkwitzia – kolkvicie (kolkwitzie) >> 180 Linnaea – zimozel >> 180 Dipelta – dipelta; Abelia - abélie >> 180

G e n t i a n a l e s – h o ř c o t v a r é >> 181 Apocynaceae – toješťovité >> 181 Vinca – barvínek >> 181 Nerium - oleandr; Rauwolfia; Strophanthus >> 181 Rubiaceae – mořenovité >> 181 Cinchona – chinovník; Coffea – kávovník >> 181 Asclepiadaceae – klejichovité >> 181 Periploca – svidina >> 181

S c r o p h u l a r i a l e s – k r t i č n í k o t v a r é >> 182 Bignoniaceae – trubačovité >> 182 Catalpa – katalpa >> 182 Campsis – křivouš (trubač) >> 183

Scrophulariaceae – krtičníkovité >> 184 Paulownia – paulovnie, pavlovnie >> 184 Veronica; Hebe; Penstemon >> 184

Solanaceae – lilkovité >> 185 Lycium – kustovnice >> 185 Solanum– lilek >> 185 Buddlejaceae – budlejovité (komulovité) >> 186 Buddleja – budleja (komule) >> 186 L a m i a l e s – h l u c h a v k o t v a r é >> 187 Labiatae (altern. Lamiaceae) – pyskaté (hluchavkovité) >> 187) Teucrium – ožanka >> 187 Thymus – mateřídouška >> 187 Lavandula – levandule >> 188 Rosmarinus – rozmarýn >> 188 Salvia – šalvěj >> 188 Hyssopus – yzop >> 188 Verbenaceae – sporýšovité >> 188 Vitex – drmek >> 189 Callicarpa – krásnoplodka >> 189 Caryopteris – ořechokřídlec >> 189 Clerodendrum – blahokeř >> 189 Tectona – týk; Gmelina >> 189 A s t e r a l e s – h v ě z d n i c o t v a r é >> 189 Compositae (altern. Asteraceae) – složnokvěté (hvězdnicovité) >> 189 Chrysanthemum – chryzantéma >> 189 Santolina – svatolina či santolína >> 189 Artemisia – pelyněk >> 189 Argyranthemum - kopretinovec >> 189 Senecio – starček >> 189 Baccharis – bakcharis, pomíšenka >> 189

Liliopsida - rostliny jednoděložné >> 190 P a l m a l e s (altern. Arecales) – p a l m o t v a r é (arekotvaré) >> 191 Palmae - palmovité (altern. Arecaceae – arekovité; syn. Principes) >> 191 Livistona; Sabal; Trachycarpus; Washingtonia; Phoenix; Roystonea; Areca; Caryota >> 191 Corypha; Metroxylon; Lodoicea; Chamaedorea >> 191 Chamaerops – (palma) žumara >> 192 Phoenix – palma (datlová; datlovník) >> 192


8

Cocos – palma (kokosová; kokosovník) >> 192 Elaeis - palma (olejná) >> 192 Calamus - rotan >> 192

G r a m i n a l e s (altern. Poales) – t r á v o t v a r é (lipnicotvaré) >> 193 Gramineae – trávy (altern. jméno Poaceae - lipnicovité >> 193 Bambusoideae - bambusovníkové (syn. Bambusaceae) >> 193 Bambusa – bambusovník >> 193 Melocanna; Dendrocalamus >> 193 Sasa – sasa >> 194 Arundinaria – rákosovec >> 194 Sinarundinaria – čínský rákosovec >> 194 Phyllostachys – listoklasec >> 194 Pleioblastus – mnohopučka >> 194 Shibataea – šibatovka >> 194 Chimonobambusa >> 194 Thamnocalamus >> 194

L i l i a l e s – l i l i o t v a r é >> 195

Yucca – juka (Agavaceae - agávovité, resp. Liliaceae [sensu lato] - liliovité) >> 195 Ruscus – ruskus, listnatec (Asparagaceae – chřestovité, resp. Ruscaceae - listnatcovité) >> 195 Smilax – smilax, přestup (Smilacaceae - přestupovité, resp. Liliaceae [sensu lato]) >> 195 Aloë – aloe (Asphodelaceae – asfodelovité, resp. Liliaceae [sensu lato]) >> 195 Dracaena – dračinec (Agavaceae) >> 195 Cordyline – dračinka (Agavaceae) >> 195

Literatura >> 196 Rejstřík >> 199 Příloha 1. Terminologický slovníček >> 204 Příloha 2. Vybrané listnaté dřeviny – srovnání stanovištních nároků v podmínkách Německa (DB, DBZ, DBČ; BK, KL, JS; LP, OL, topoly) >> 210 Přirozený výskyt lesních dřevin a jejich porostů – v rámci fytogeografických oblastí ČR (FGO) a vegetačních stupňů aktuální vegetace (VS a.v.); orientační přehled (tabulka) >> 215


9


10

Předmluva Druhá část nově koncipované Lesnické dendrologie podává stručnější přehled "listnatých dřevin" (dále jen LD-2) – botanicky přesněji stromů, keřů, keříků, polokeřů a dřevitých lián – zahrnutých do rámce systému rostlin krytosemenných. Výběr zde uvedených taxonů vychází především z dendroflory České republiky (Květena ČR 1-7[-8]) – z dřevin u nás původních, autochtonních – i z dřevin cizích, alochtonních, u nás jen častěji nebo méně často pěstovaných (a tedy k nám introdukovaných). Informace o jednotlivých taxonech jsou v LD-2 zaměřeny především na stručnou celkovou charakteristiku, na poznámky k jejich ekologii a rozšíření - a na případné využití z hlediska lesnického, krajinářského, dřevařského apod. Tento stručnější, spíše orientační celkový přehled listnatých dřevin (přednostně těch, které lze pěstovat v mírném klimatickém pásmu) je určen především pro posluchače Lesnické a environmentální fakulty ČZU v Praze (dále jen FLE). Je však k dispozici i všem dalším zájemcům o dřeviny - včetně těch, kteří svá studia absolvovali již dříve a potřebují jakési repetitorium z hlediska současného dendrologického poznání. Nedílnou studijní součástí LD-2 musí být i Dendrologické srovnávací tabulky (DST, návody do cvičení - pomůcka pro určování dřevin; LD-4 - MUSIL et al., 2003), neboť tam jsou přehledně uvedeny potřebné morfologické (i další) údaje o jednotlivých taxonech, které v LD-2 již úmyslně uváděny nejsou – nebo jsou jen stručněji naznačeny. LD-2 je převážně u rodů a čeledí doplněna zjednodušenými určovacími klíči, které prakticky navazují na klíč čeledí (event. i jiných taxonů) uvedený na počátku DST (LD-4). Podobně jako u Jehličnatých dřevin (LD-1) a DST je i pro LD-2 základním pramenem dokončovaná Květena ČR (ČSR) 1-7 (HEJNÝ et SLAVÍK [eds.], 1988-1992, SLAVÍK [ed.], 19952000, SLAVÍK et ŠTĚPÁNKOVÁ [eds.], 2004), doplněná Klíčem ke květeně ČR (KUBÁT et al., 2002). Z dalších použitých děl jmenujme především práce Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků (KOBLÍŽEK, 2000), Dřeviny České republiky (ÚRADNÍČEK, MADĚRA et al., 2001), Textbook of Dendrology (HARLOW et al., 1996), Silvics of North America (BURNS et HONKALA [tech. coord.], 1990), Древесные растения Азиатской России (KOROPAČINSKIJ et VSTOVSKAJA, 2002), Zahradnický slovník naučný (MAREČEK [hl. koord.], 1994-1999), obecněji známá díla Rehderova, Krüssmannova - a řada dalších (viz oddíl Literatura). Bohužel, dva základní prameny (Květena ČR na straně jedné - a Klíč ke květeně ČR na straně druhé) zvolily odlišný taxonomický přístup k hodnocení řady taxonů. Zatímco Klíč ke květeně ČR dává mnohdy přednost taxonům šířeji pojatým, Květena ČR zvolila opačný přístup. To se ovšem odrazilo i ve vědeckých jménech – a částečně i ve jménech českých u řady taxonů, jak na to bylo upozorněno již v LD-4 (str. 142-144, příp. DST str. 144-146). I když přístup autorů "Klíče" se dá označit z hlediska aplikované lesnické dendrologie většinou za výhodnější a "přijatelnější", s ohledem na rozpracované dílo LD jsme se i v LD-2 nejčastěji přidrželi nomenklatury použité v Květeně ČR s tím, že případná odlišná jména taxonů v "Klíči" jsou v LD-2 uvedena jako synonyma, nebo jména alternativní. Abychom ušetřili místo (i čas), používáme v textu převážně zkratkovitě upravené informace jak větné – tak i slovní (viz vysvětlivky zkratek a značek). Dosavadní pracovní záměr předpokládá, že hospodářsky významné stromové dřeviny budou podrobněji zpracovány ještě ve třetím díle Lesnické dendrologie (LD-3), který by měl poskytovat hlubší informace o dřevinách stromech, především pro rozšířenou "postgraduální" potřebu oboru lesního inženýrství. Tento díl na své nové zpracování teprve čeká (pořadí prací na jednotlivých částech LD bylo určováno potřebami výuky).

Autoři jsou si vědomi, že i přes jejich největší snahu objeví pozorní čtenáři v textu jistě řadu nedopatření či opominutí; za případná upozornění na tyto nedostatky budou čtenářům vděčni. Brno 8. 9. 2005 Doc. Ing. Ivan Musil, CSc.


11

Zkratky, značky a vysvětlivky PEF = Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze pla = planární (nížinný) VS a.v. (dolní část T) pravd. = pravděpodobně přibl. = přibližně r. = rok, roky roztr. = roztroušeně rus. = rusky s. = severní S.Am. = Severní Amerika sbalp = subalpínský (klečový) VS a.v. (horní část O) sbmo = submontánní (podhorský, vrchovinný) VS a.v. sec. = secundum (lat.) - podle s. l. = sensu lato [senzú látó] (lat.) - v širokém smyslu sl. = slabě slov., sloven. = slovensky sp. = species (druh); za názvem rodu označuje blíže neurčený druh příslušného rodu sp. div. = species diversae (lat.), různé druhy spco = suprakolinní (kopcovinný) VS a.v. (část M) spmo = supramontánní (středohorský, oreální či smrkový) VS a.v. (střední část O) spp. = species (druhy); za názvem rodu označuje blíže neurčené druhy příslušného rodu s. s., s. str. = sensu stricto [senzú striktó] (lat.) - v úzkém smyslu, v užším vymezení ssp. = viz více doporučovanou zkratku subsp. stř. = střední subsp. = subspecies - poddruh (hierarchická úroveň vnitrodruhového taxonu) sv. = severovýchodní syn. = synonymum (řec.) - slovo stejného n. podobného významu sz. = severozápadní ŠLP = školní lesní podnik (obv. ŠLP v Kostelci nad Černými lesy, součást ČZU Praha) T = termofytikum; oblast extrazonální teplomilné vegetace a květeny v rámci temperátního pásma (? pla + TF = co) Technická fakulta ČZU v Praze v. = východní var. = varietas [čti: varijetás] - odrůda, varieta (hierarchická úroveň vnitrodruhového taxonu) vč. = včetně vel. = velký větš. = většinou VS = vegetační stupeň (aktuální vegetace ČR) vys. = vysoký vz. = vzácně z. = západní zř. = zřídka zvl. = zvláště x = (krát); označení hybridnosti, křížení + = (u vědeckých jmen:) označení chiméry, tj. organismu tvořeného tkáněmi geneticky rozdílného původu; vzniká jako důsledek roubování nebo jako somatická mutace - či abnormálním rozchodem chromozómů v jedné buňce a v buňkách z ní vzniklých + = i další; (za jednotkou SI:) a více ± = více či méně ♂ = samčí; také m. ♀ = samičí; také ž. I-XII (I.-XII.) = čísla měsíců (obv. doba květu) 2n, 2n = diploidní počet chromozómů somatických buněk

A = andreceum (androeceum), soubor tyčinek v květu adult. = adultní (lat.) - dospělý, zralý AE = směr aplikované ekologie AF = Fakulta agrobiologie ČZU v Praze Afr. = Afrika agg. = aggregatum – souborný druh (druh sensu lato), komplex; zahrnuje druhy drobné (druhy s. stricto, mikrospecies) alter. = alternativní, alternativa Am. = Amerika angl. = anglicky AK, ARB = Arboretum FLE ČZU (Kostelec n. Čer. lesy) As. = Asie auct. = auctorum - podle různých autorů Austr. = Austrálie a.v. = aktuální vegetace ČR cf. = confer (lat.) - srovnej co = kolinní (pahorkatinný) VS a.v. (část T [a okraj M]) cv. = dříve oficiální alternativní označení pro kultivar (kulturní varietu, odrůdu), resp. pro jeho epiteton; (dnes jsou povoleny pouze jednoduché uvozovky n. jednoduché svislé čárky - vše jen nahoře [‘Xxx’ n. 'Xxx', např. Populus nigra ‘Italica’ či P. n. 'Italica']) C1 = kriticky ohrožené taxony (CR) – viz Klíč (2002) C2 = silně ohrožené taxony (EN) – viz Klíč (2002) část. = částečně ČZU = Česká zemědělská univerzita v Praze d1,3 = výčetní průměr kmene ve výšce 1,3 m nad zemí DI = obor dřevařského inženýrství dl. = dlouhý Ev. = Evropa ex = (lat.) z, ze; (pokud ten, kdo informaci uveřejnil není totožný s autorem jemuž je informace připsána, uvádí se jeho jméno za "ex"; používá se hlavně při úplných citacích jmen autorů botanických taxonů) f. = forma (hierarchická úroveň vnitrodruhového taxonu) FGO = regionálně fytogeografická oblast ČR (T, M, O) FLE = Fakulta lesnická a environmentální ČZU v Praze G = gyneceum (gynoeceum), soubor plodolistů v květu hl. = hlavně in = (lat.) v; (pokud ten, kdo informaci uveřejnil není totožný s autorem informace, uvádí se jeho jméno za "in") j. = jižní; J.Am. = Jižní Amerika juv. = juvenilní (lat.) - týkající se mladého věku jv. = jihovýchodní jz. = jihozápadní KČR = Květena České republiky 1-7(-8), od roku 1988 KI = obor krajinného inženýrství Klíč = Klíč ke květeně ČR (2002; KUBÁT et al.) kult. = kulturní; v kultuře lat., latin. = latinsky l. c. = loco citato (latin.), (již) citované místo LI = obor lesního inženýrství M = mezofytikum; oblast zonální vegetace a květeny temperátního pásma (oblast opadavého listnatého lesa) M.As. = Malá Asie ml. = mladý mo = montánní (hornatinný) VS a.v. (dolní část O) MZLU = Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně n. = nebo něm. = německy O = oreofytikum; oblast extrazonální horské vegetace a květeny obv. = obvykle oj. = ojediněle P = perigon, okvětí p. p. = pro parte - zčásti


12

Oddělení (divisio):

MAGNOLIOPHYTA – ROSTLINY KRYTOSEMENNÉ (syn. Angiospermophyta, Angiospermophytina, Angiospermae) angl.: angiosperms, flowering plants; něm.: e Bedecktsamer; rus.: pokrytosemennye

Kvetoucí rostliny (včetně dřevin) většinou eustélické stavby s centrálním či středním válcem stonku (stélé), zahrnujícím soustavu vodivých pletiv různého uspořádání - včetně pletiv mechanických; u druhotně tloustnoucích druhů se postupně vyvíjí sekundární skladba stonku. Řidčeji se vyskytuje stavba ataktostélická, bez druhotného tloustnutí (ataktostélé jednoděložných rostlin má cévní svazky uzavřené, roztroušené; centrální dřeň chybí). Příslušníci "krytosemenných" jsou charakterizováni jako ta část semenných rostlin, jejichž vajíčka či semena (na rozdíl od "nahosemenných") nejsou přímo přístupná pylovým zrnům – ale jsou uzavřena do modifikovaného listu zvaného plodolist čili karpel, příp. do více modifikovaných listů - plodolistů; ty pak srůstají do pestíku, rozlišeného na semeník (s vajíčky), bliznu a někdy i čnělku.

Do oddělení - divisio (= kmen - phylum) rostlin krytosemenných jsou řazeny – vedle většiny bylin – všechny dřeviny, které v technické praxi obvykle označujeme - botanicky ne zcela přesně - jako "listnaté". Nepatří sem však některé taxony s vysloveně plochým listem, jaký mají např. jinan či jihoafrická welwičie - a naopak se tu můžeme setkat s taxony nesoucími listy čárkovité až přímo "jehlicovité" – jako je tomu např. u tamaryšků, židoviníků, vřesů, vřesovců a šich - nebo dokonce s druhy svým habitem "jehličnaté" dřeviny nápadně připomínající - jako např. rod přesličník (Casuarina, domovem hl. na ostrovech jv. Asie a v australské oblasti). Nenajdeme tu rovněž cykasy (ty patří mezi rostliny nahosemenné) - ale můžeme se zde setkat s velkou, vzhledově často značně podobnou skupinou palem (což jsou vývojově mnohem mladší semenné rostliny ze třídy jednoděložných, z nichž mnohé mají listy od cykasů na první pohled jen velmi obtížně rozeznatelné).

Dřevo krytosemenných stromů, keřů, polokeřů a lián je heteroxylární - kromě tracheid (cévic) má již také tracheje (cévy); jen vzácně je ještě bez nich (tzv. homoxylární dřevo). Nejstarší spolehlivé doklady o výskytu skupiny krytosemenných rostlin jsou z druhohor ze střední jury, tedy z období přibližně před 125 milióny let. Mnoho současných rodů (genera) tu bylo již před 50 milióny let, ve třetihorním útvaru zvaném eocén. (HARLOW et al., 1996)

Porovnání rostlin nahosemenných a krytosemenných Rostliny nahosemenné – semena "nahá" (např. jehličnaté; také cykasy, jinany) pouze dřeviny nemají (pravé) květy – mají šištice; jednopohlavná (♂ nebo ♀) šištice (strobilus) je tvořena tyčinkami (mikrosporofyly - ♂) nebo plodolisty (megasporofyly - ♀) vajíčka volně na plodolistu, přímo přístupná pylu, tzn. nikoli prostřednictvím čnělky, blizny, semeníku; (plodolist - zde semenná šupina vyrůstající v paždí šupiny podpůrné [šupina – squama]);

endosperm pouze primární (tvoří se před oplozením) ve dřevě tracheidy – cévice (tracheje chybí – s výjimkou rodů Ephedra, Gnetum, Welwitschia)

Rostliny krytosemenné – semena umístěna v plodech (např. bukovité, pryskyřníkovité atd.; také palmy) dřeviny i byliny mají květy; květ (flos, anthos) je souborem přeměněných listů obsahujícím květní obal a tyčinky a/nebo plodolisty; květ někdy bývá různě redukován vajíčka (ovulum) ukryta v semeníku (ovarium); pylové zrno (= samčí výtrus kvetoucích rostlin – granum pollinis) - resp. jeho pylová láčka (sipho) musí prorůst bliznou (stigma) ev. i čnělkou (stylus);

endosperm sekundární, triploidní (tzv. dvojí oplození) ve dřevě hl. tracheje – cévy, řidčeji též tracheidy – cévice

Dnes je v oddělení krytosemenných popsáno na 12 000 rodů, přibližně s 250 000 druhy bylin a dřevin. Jsou členěny do dvou tříd (classis) - na rostliny dvouděložné a jednoděložné.


13

Třída

Magnoliopsida - rostliny dvouděložné

(classis) Syn.: Dicotyledonopsida, Dicotyledonae angl.: dicots; něm: Zweikeimblättrige, Zweisamenlappige; rus.: dvudoľnye

Dřeviny (pouze druhotně tloustnoucí!) - i byliny. Stromy, keře, polokeře nebo dřevité liány jsou zastoupeny ve všech podtřídách rostlin dvouděložných (HARLOW et al., 1996). Cévní svazky ve stonku jsou otevřené, uspořádané převážně v kruhu (tzv. eustélé), s kambiem a druhotným tloustnutím, často s větvenými lodyhami. Zárodky (embrya) rostlin mají 2 dělohy, jsou však i výjimky. Listy obv. se zpeřenou či dlanitou žilnatinou. Květy nejčastěji 5četné, zř. 4četné, obv. se zeleným kalichem (K - calyx) a jinak zbarvenou korunou (C - corolla). Primární kořen se zpravidla mění ve vytrvalý hlavní kořen.

Dvouděložné se člení přibližně do 75 řádů s 360 čeleděmi; ty mají celkem 10 tisíc rodů se 210 tisíci druhy rostlin. Konkrétní počty však závisí jak na "stavu poznání" – tak také na taxonomickém pojetí použitých taxonů – v daném případě především na velikosti řádů (ordo), čeledí (familia), rodů (genus) i druhů (species). Počátky jejich vývoje sahají zřejmě hlouběji do minulosti, než počátky vývoje rostlin jednoděložných (HENDRYCH, 1977). Porovnání rostlin dvouděložných a jednoděložných Rostliny dvouděložné (např. bukovité, pryskyřníkovité atd.) byliny i dřeviny druhotně tloustnoucí, často s větevnatými lodyhami; stromy a keře mají sekundární xylem (dřevo); dřeviny jsou zastoupeny ve všech podtřídách rostlin dvouděložných

primární kořen v zárodku se zpravidla mění ve vytrvalý, větvený hlavní kořen cévní svazky otevřené, s kambiem; uspořádány jsou kruhovitě, kol centrální dřeně listy obv. se zpeřenou či dlanitou žilnatinou květy obv. 5četné, zř. 4četné (obv. s kalichem a korunou [K + C]) embryo má 2 dělohy (jsou i výjimky) vývojově starší; asi 210 tisíc druhů rostlin ve 360 čeledích, uspořádaných do 75 řádů


Rostliny jednoděložné (např. liliovité, šáchorovité, lipnicovité [trávy], také palmy) vzácně dřeviny druhotně netloustnoucí, obv. s nevětvenými lodyhami; jinak převažují byliny; dřeviny jsou zastoupeny jen ve 3 podtřídách rostlin jednoděložných (chybí v podtřídě Alismidae): Arecidae (palmy); Commelinidae (podčeleď bambusovníkové – bambusy); vzácně také v podtřídě Liliidae (v čeledích agávovité, listnatcovité, chřestovité, přestupovité, asfodelovité, kosatcovité, zázvorníkovité, banánovité [samotný rod banán však obsahuje pouze byliny!])

hlavní kořen záhy zaniká; nahrazují jej kořeny adventivní (druhotné) cévní svazky uzavřené, rozloženy roztroušeně; centrální dřeň chybí listy podlouhlé až čárkovité, někdy eliptické; žilnatina větš. rovnoběžná n. souběžná (árón ji má dlanitou); palmy – listy dlanitě n. zpeřeně trhané … květy obv. 3četné (obv. jen s okvětím [P – perigon, perigonium]) embryo má 1 dělohu vývojově mladší; asi 40 tisíc druhů rostlin v 60 čeledích, uspořádaných do 20 řádů

14

Magnolia / Liriodendron / Schisandra

Řád:

Magnoliales - šácholanotvaré

Vývojově jeden z nejpůvodnějších řádů, celkem s 8 čeleděmi; zde jen Magnoliaceae (a v poznámce Schisandraceae).

Čeleď 1:

Magnoliaceae – šácholanovité

(tab. L-11; KČR-1:347-350 [A. Skalická])

Opadavé (i vždyzelené) dřeviny s jednoduchými, střídavými listy. Plody měchýřky nebo nažky v souplodích připomínajících šišku. Dřevo již jen heteroxylární. 12 rodů (ca 200 druhů) v mírném a subtropickém pásmu j. As. a obou Amerik (na jih až po Brazílii). U nás pěstovány jen odolnější druhy, především z rodů Magnolia a Liriodendron, používané v okrasném zahradnictví. - Čeleď nemá žádného zástupce v původní flóře ČR. 1a Listy celistvé, zašpičatělé; plody měchýřky ... 1. Magnolia – magnólie, šácholan b Listy se 4-6 laloky, uťaté či vykrojené; plody nažky ... 2. Liriodendron - liliovník Rod 1.

Magnolia L. - magnólie, šácholan

(slov. magnólia; angl. magnolia; tab. L-1)

Stromy a keře vesměs s krásnými květy i olistěním. Plody měchýřky v šišticovitém souplodí (šách, šácha [zastarale] = šiška či jehněda). Pupeny velké s 1(-2?) šupinami. Ca 75 druhů. Velké listové jizvy s jednotlivě rozloženými listovými stopami (podobné jizvy platanů mají stopy v 5 skupinách). (1) Magnolia acuminata (L.) L. - magnólie špičatolistá. Stromový druh 20(-35) m vys., d1,3 0,9(-1,8) m. Květy nenápadné (IV-V); pro svá okurkovitá souplodí bývá označována jako "okurková magnólie" (angl.: cucumbertree; něm.: Gurkenmagnolie). Používá se jako podnož - ale i jako solitéra v sadovnictví. – Východní část S.Am. (tam lesnicky i dřevařsky významná dřevina).

(2) Magnolia x soulangeana SOULANGE-BODIN - magnólie Soulangeova (= M. denudata x liliiflora). Keř, řidčeji stromek až 5 m vys., s popelavě šedou borkou a zelenavě plstnatými pupeny. Velké bílé až tmavě červené květy se rozvíjejí před listy (IV-V). Hybrid vyšlechtěný ve Francii kolem roku 1820, dnes v řadě kultivarů. Nejčastěji pěstovaná magnólie v zahradách a parcích. Snáší městské ovzduší. U nás od roku 1844. (3-7) Magnolia stellata (SIEB. et ZUCC.) MAXIM. - magnólie hvězdovitá (keř až 4 m vys., kvete před olistěním; okvětní lístky bílé, úzké, četné [12-30]), M. kobus DC. - m. japonská (až 10 m vys., okvětní lístky bílé, u báze narůžovělé, opakvejčité, v počtu 6; obě pocházejí z v.As.). - Šácholany s velkými květy: M. obovata THUNB. (v.As.), M. tripetala (L.) L. (S.Am.). - Ve městech subtropických oblastí bývá pěstována nápadná vždyzelená a stromovitá M. grandiflora - m. velkokvětá (jv. USA; southern magnolia; evergreen m.); listem se podobá fíkovníku pryžodárnému Ficus elastica, pěstovanému často v našich obytných prostorech. Rod 2.

Liriodendron L.- liliovník

(slov. ľaliovník; angl. yellow-poplar, tuliptree; tab. L-1)

Stromy s pupeny krátce stopkatými, smáčklými (tzv. "kachní zobák"), krytými 2 velkými šupinami (palisty); listy "lyrovité" (?), na vrcholu vykrojené či uťaté, se 4-6 laloky. 2 druhy. Americký taxon je ceněnou okrasnou dřevinou.

(1) Liriodendron tulipifera L. - liliovník tulipánokvětý. Strom 30-40 m vys.; květy (VIVII) zelenožluté, velké; šišticovitá souplodí z křídlatých nažek, rozpadavá. - Jv. část S.Am., kde v lužních lesích bývá až 50 m vys., s výčetním průměrem až 2 m. Má kvalitní měkké dřevo. U nás častá parková solitéra, vhodná do městského prostředí. Zdařilé lesní výsadby v luzích j. Moravy. (Řecky leirion = lilie!) P o z n á m k a . Jako zvláštnost se u nás občas v kultuře na chráněných místech pěstuje liána z příbuzné čeledi Schisandraceae z rodu Schisandra – klanopraška, schizandra (S. chinensis), obsahující látky s povzbuzujícími účinky, hlavně v plodech.

1

Všechny takto uvedené tabulky jsou k dispozici v Dendrologických srovnávacích tabulkách (LD 4).


15

Laurus / Calycanthus / Chimonanthus / Aristolochia

Řád:

Laurales - vavřínotvaré

Čeledí 11, zde pouze Lauraceae, Calycanthaceae. Čeleď 1:

Lauraceae – vavřínovité.

Aromatické stromy a keře (vzácně byliny) tropů až subtropů všech kontinentů. Plody peckovice nebo bobule. Ca 32 (45?) rodů s 2200 druhy. (1) Laurus nobilis L. - vavřín či vavřínovník pravý (syn. v. vznešený, v. ušlechtilý; angl. laurel). Vždyzelený keř nebo stromek 2-5 m vys., domácí v tvrdolesích ve v. Středozemí; u nás jen ve kbelících pro výzdobu slavnostních sálů. "Laurem věnčení" bývali v antice vítězové, vládcové a vojevůdcové, což se ve středověku přeneslo i na básníky, umělce a učence (laureát; také bakalář: bacca laureus = vavřínová bobule). List se používá i jako koření - tzv. "bobkový list". Cinnamomum - skořicovník, kafrovník. - Jv.As. Persea gratissima GAERT. - ovoce avokádo, "hruška aligátorů" (syn. P. americana MILL.). - Stř.Am. (tropy). U nás zřejmě možno venku pěstovat druhy rodů Sassafras (sasafras, kašťa) a Lindera (linderovka). Komerčně je využíváno např. dřevo rodů Endiandra (Oriental walnut of eastern Australia – možná náhrada za Juglans nigra), Ocotea (British Guianan greenheart – hlavně na lodní konstrukce a South African stinkwood – v nábytkářství a jako kvalitní stavební dříví). Čeleď 2:

Calycanthaceae – sazaníkovité

(tab. L-1 - pozn. 2; KČR-1: 350 [A. Skalická])

Opadavé dřeviny s jednoduchými, vstřícnými listy. Plody nažky. 2 rody se 6 druhy. - S.Am., v.As., Austrálie. (1) Calycanthus floridus L. - sazaník květnatý (slov. kalykant). Opadavý keř vys. do 3 m, s nahými pupeny, tmavými červenohnědými květy ([V-]VI-VII?) a silně vonnou kůrou (viz zlomené, i suché větévky). V dendrologických sbírkách a občas i v parcích; vhodný spíše na teplá stanoviště s dobrou, přiměřeně vlhkou půdou. - S.Am. (2) Chimonanthus praecox (L.) LINDL. - zimnokvět časný; keř kvetoucí vonnými žlutými květy (I-III). Vzácně v dendrologických sbírkách. - Čína. ----------------------------------------------------------Z řádu Piperales, z čeledi Piperaceae, se v tropech a subtropech pěstuje dřevitá ovíjivá liána Piper nigrum - pepřovník černý, původem z jv.As. až Indie. Jeho bobule se používají jako koření – černý nebo bílý pepř. (Za stejným nebo podobným účelem se pěstují některé další taxony rozsáhlého rodu Piper, do něhož se dnes řadí na 650 druhů [POSPÍŠIL et al., 1989]).

Řád:

Aristolochiales – podražcotvaré

Keře, často liány (také byliny), někdy i parazitní. 3 čeledi, zde pouze Aristolochiaceae. Čeleď:

Aristolochiaceae – podražcovité.

(tab. L-2; KČR-1: 350-352 [A. Skalická])

Dřevité liány (keře s ovíjivými stonky); také byliny. Plody nažky. Čeleď obsahuje asi 10 rodů se 400 druhy; zde pouze rod jeden (ca se 350 převážně tropickými či subtropickými druhy).

(1) Aristolochia durior HILL – podražec velkolistý (slov. vlkovec v.; angl. Dutchman’s pipe). Opadavá liána dorůstající délky 5-10 m. Listy srdčité, 10-30 cm dl. Květy zygomorfní, s prohnutou okvětní trubkou, dlouze stopkaté, málo nápadné (V-VII). – S.Am. (v. část); u nás dosti často pěstovaný druh (zahradní altány, krytí mříží, sloupů aj.; v areálu ČZU v Praze před rektorátem). Poznámka ke květní biologii podražce velkolistého. Uvnitř okvětní trubky vyrůstají chlupy (trichomy) skloněné šikmo dovnitř; ty umožňují hmyzu do květu vstoupit, nikoli jej opustit. Teprve až dozraje pyl navštíveného květu a vypadá na uvězněného "opylovače", chlupy zavadnou a hmyz může květ opustit a navštívit jiný.


16

Clematis

Řád:

Ranunculales – pryskyřníkotvaré

Čeledí 9; zde pouze Ranunculaceae a Berberidaceae.

Čeleď 1:

Ranunculaceae – pryskyřníkovité- (tab. L-2; KČR-1: [403-]471-474 [B. Křísa])

Dřeviny především popínavé (hl. však byliny). Plody nažky. Čeleď obsahuje asi 30 rodů s 1500 druhy. Rod 1.

Clematis L. - plamének

(slov. plamienok; angl. clematis; tab. L-2)

Dřevnaté liány často i dosti vysoko se pnoucí (většinu rodu však tvoří normálně rostoucí byliny ale i keře) - se vstřícnými, zpeřenými listy. Květy se 4(-8)četným okvětím (toto okvětí bývá někdy považováno za kalich [s chybějící korunou]) v mnohokvětých vidlanech, vzácněji jednotlivé (např. C. viticella). Jednotlivé druhy kvetou v létě nebo na podzim. Celkem asi 380 druhů (včetně bylinných). V ČR (pravděpodobně) autochtonní 1 dřevitý druh (C. vitalba), často také zplaňující – a to i v místech, kde zřejmě původní není. V okrasném zahradnictví ceněny kultivary (je jich několik set) s velkými, nejčastěji modrými květy, odvozené především od dřevitých taxonů C. montana (Himálaj, Čína), C. viticella, C. x jackmanii (= C. lanuginosa x C. viticella). 1a Květy jednotlivé; nažky s přívěskem lysým … (4) C. viticella

(květy růžové až fialové, 3-5 cm šir.; listy 2x zpeřené) (Květy fialově purpurové, modré n. karmínové, 8-14 cm široké, listy 1x zpeřené … C. x jackmanii) (Květy bílé [kultivary i růžové a lilákové]; lístky na rozdíl od předchozích pilovité … C. montana)

b 2a b 3a b

Květy v mnohokvětých vidlanech; nažky s přívěskem chlupatým … 2 Okvětní lístky (P) po obou stranách hustě běloplstnaté … 3 Okvětní lístky (P) jen na spodním okraji s plstnatě chlupatým lemem … (2) C. flammula Okvětní lístky bílé až nazelenalé; (T[-M]) … (1) C. vitalba Okvětní lístky žlutavé … (3) C. orientalis

(1) Clematis vitalba L. - plamének plotní.2 Liána 6-12 m dl. List složen ze 3-5 řapíčkatých lístků, které posléze opadají; úponkovité řapíky vytrvávají (jimi se pnoucí rostliny přichycují); květenství bílá až zelenavě bílá (VI-IX); okvětní lístky po obou stranách hustě běloplstnaté; nažky 3-4 mm dl., se zakřiveným chlupatým 2-4 cm dl. přívěskem. Ekologie. Lužní lesy, bažinaté olšiny, podél vodních toků; druhotně křoviny porostních pláštů. ČR. Hojně nebo vzácněji v T(-M) , avšak původní pravděpodobně jen na j. Moravě, jinde pouze zplanělý (i v areálu ČZU v Praze a jeho okolí). Celkové rozšíření. J. a stř.Ev., s.Afr., M.As., Kavkaz. Užití. V zahradnické kultuře již po několik století. S ohledem na rychlý růst vhodný spíše do větších prostorů. (2) Clematis flammula L. - plamének palčivý. Okvětní lístky bílé, na spodní straně s chlupatým lemem; VIII-X; voní po hořkých mandlích. Středozemí, Turecko, Írán. Často pěstován v zahrádkách, ve Středozemí i jako zelenina. (3) Clematis orientalis L. – plamének východní. Květenství žlutá; VIII-IX. - Středozemí až Stř.As. (4) Clematis viticella L. – plamének vlašský. Květy jednotlivé, růžové až fialové; VI-VIII. - J. a jv.Ev. až Kavkaz; u nás často pěstován (v několika kultivarech) - a jen vzácně zplaňuje v T i M.

2

Jména taxonů v ČR domácích (tj. původních, planě rostoucích, autochtonních) jsou podtržená! - Jména taxonů o jejichž původnosti na území dnešní ČR jsou pochybnosti, nebo jména taxonů u nás již (v současné době) vyhynulých, jsou podtržená čárkovaně.


17

Berberis / Mahonia / xMahoberberis Decaisnea / Akebia

Čeleď 2:

Berberidaceae – dřišťálovité.

(tab. L-2; KČR-1: 475-480/-482/ [V. Zelený])

Opadavé i vždyzelené keře (také byliny). Listy střídavé, na rubu s vystouplou žilnatinou. Květenství hrozen nebo lata. Plod bobule (nebo tobolka). Entomogamní. - 12 rodů, ca 670 druhů; v ČR domácí pouze jeden druh. 1a Trnitý keř; listy jednoduché; květy v nicích hroznech; plody červené bobule … 1. Berberis - dřišťál b Beztrnný keř; listy lichozpeřené (Ilex – cesmína má listy nedělené!); květy ve vzpřímených hroznech; plody tmavě modré ojíněné bobule … 2. Mahonia – mahónie Rod 1.

Berberis L. - dřišťál

(slov. dráč; angl. barberry; tab. L-2)

Keře se žlutým dřevem; plod bobule. Ca 500 druhů, v Ev. pouze 4, v ČR autochtonní jen jeden.

(1) Berberis vulgaris L. - dřišťál obecný (dráč). Keř až 3 m vys. V úžlabí 1-7dílných trnů vyrůstají brachyblasty. Listy opadavé, eliptické, s nepravidelně osténkatě zubatým okrajem; květy zlatožluté (IV-V); bobule elipsoidní, ca 1 cm dl., červené. Ekologie. Světlomilný, teplomilný. Suché výslunné svahy, okraje listnatých lesů, zejména na písčitohlinitých vápnitých substrátech. ČR. Dosti hojný v T, roztroušený až ojedinělý v M: pla-co-spco(-sbmo) . Celkové rozšíření. Stř. a j. Ev.; z. okraj As. (s. okraj M.As., Kavkaz, s. Írán). Užití. Hodí se např. do živých plotů. Často se pěstuje červenolistý kultivar ‘Atropurpurea’. Tvrdé žluté dřevo se používá v řezbářství. "Dřišťálky" bohaté vitamínem C jsou vhodné do kompotů.

Dřišťál obecný je mezihostitelem dvoubytné rzi travní (Puccinia graminis), napadající i obiloviny. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století byl proto (spolu s mahónií) huben; v době od roku 1939 bylo u nás zlikvidováno na 50 000 keřů. Později se však zjistilo, že dřišťál obecný není hlavní příčinou masového výskytu rzi na obilovinách (výskyt pšeničné "formy" rzi travní není na něm u nás zcela běžný [výskyt jiných "forem" ano]). (2) Berberis thunbergii DC. - dřišťál Thunbergův pochází z Japonska. Je podobný předešlému, má však list celokrajný! Často se pěstuje jeho červenolistý kultivar pojmenovaný rovněž ‘Atropurpurea’. Uvádí se, že tento druh není hostitelem rzi škodící na obilovinách (proto v sadovnických výsadbách se s ním setkáváme mnohem častěji [i v areálu ČZU Praha], než s domácím dřišťálem obecným). Pěstuje se také řada stálezelených druhů: B. julianae (modré bobule, listy úzce eliptické, kožovité, ostnitě pilovité), B. gagnepainii (listy úzce kopinaté, vykrajovaně ostnitě zubaté se zvlněným okrajem) aj. Rod 2.

Mahonia NUTT. - mahónie

(slov. mahónia; angl. Oregon grape; tab. L-2)

Ca 110 druhů; v ČR jen pěstované.

(1) Mahonia aquifolium (PURSH) NUTT. - mahónie cesmínolistá. Vždyzelené beztrnné keře se žlutým dřevem a lýkem; dorůstají do výšky 2 m. Listy lichozpeřené (na rozdíl od cesmíny!), kožovité, na okraji ostnité. Květy citrónově žluté (V-VII), ve vzpřímeném hroznovitém květenství. Plod – modrá bobule. S.Am. - U nás otužilá, nenáročná dřevina; snáší městské prostředí. S druhem Berberis vulgaris tvoří mahónie cesmínolistá sterilního mezirodového křížence xMahoberberis neubertii (netrnité větvičky s jednoduchými, zřídka i 3četnými listy). (2) Mahonia bealei, s ozdobným, velmi dekorativním listem, pochází z v. As. U nás občas v kultuře. P o z n á mk a . Z příbuzné čeledi Lardizabalaceae – kokylovité se u nás (ne příliš často) pěstují: Decaisnea fargesii FRANCH. – dakaisnea (dekénea) Fargesova; opadavý vzpřímený keř 2-3(-5) m vys., s listy střídavými, lichozpeřenými, s květy v převislých latách, s kalichem žlutavě zeleným (korunovitě zbarveným); VI; plody jedlé, válcovité měchýřky (± podobné lusku), 5-10 cm dl., modravé a ojíněné, se semeny v bělavé dužnině; Čína; u nás vhodný taxon pro chráněné polohy - jako okrasná solitéra. Akebia quinata (HOUTT.) DECNE – akébie (akebie) pětičetná; opadavá liána pnoucí se 6-12 m vys., s letorosty fialově nachovými; listy 5četné; květní kalich 3četný, purpurově hnědý (korunovitě zbarvený); V; plody jedlé, dužnaté měchýřky, 4-9 cm dl., světle fialové, ojíněné; v. As.; popínavá okrasná dřevina.


18

Hamamelis Fothergilla / Parrotia / Parrotiopsis / Corylopsis / Disanthus / Liquidambar

Řád:

Hamamelidales – vilínotvaré

Pouze dřeviny. Čeledi 4, zde jen Hamamelidaceae, Platanaceae. Čeleď 1:

Hamamelidaceae – vilínovité

(tab. L-3; KČR-1: 508-509 [V. Zelený])

Keře n. menší stromy, se střídavými celistvými listy. Plod zdřevnatělá tobolka. – Vesměs okrasné dřeviny. Ca 25 rodů (asi 100 druhů – S.Am., As.); některé zajímavé svým odkvětem mimo vegetační období (tj. především v zimě). V ČR pomístně pěstované v parcích. 1a Listy celokrajné (na okraji ploché, báze srdčitá [listy podobné zmarlice n. zmarličníku – ty poslední jsou však vstřícné]; na podzim se barví až karmínově červeně; opadavý keř 2-3[-4] m vys.; květy fialové [X]; vzácně pěstovaný, monotypický rod; v. As.) ... Disanthus cercidifolius – dvoukvětec či disantus zmarlikolistý b Listy pilovité, zubaté n. vroubkované, (často i letorosty pokryté hvězdovitými trichomy; řapíky kratší než 3 cm) ... 2 2a Květy v hustých koncových vzpřímených klasech (III-V); listy hrubě zubaté (S.Am.) ... Fothergilla - fotergila b Květy obv. v úžlabních svazečcích n. v převislých hroznech ... 3 3a Květy v převislých hroznech (III-IV); listy (pilovité) s velkými nápadnými palisty (v. As.) ... Corylopsis - lískovníček b Květy ve svazečcích; listy bez nápadných palistů ... 4 4a Květy s velkými bílými listeny (V), zároveň s rašícími listy (ty mělce zubaté; monotypický rod; oblast Himálaje) ... ... Parrotiopsis jacquemontiana – parrotiovka Jacquemontova b Květy bez bílých listenů, před rašením listů ... 5 5a Korunní lístky čárkovitě pentlicovité (IX-XI nebo I-III); žlutá borka se neodlučuje v plátcích; listy nepravidelně zubaté (S.Am., v. As.) ... (1) Hamamelis - vilín b Korunní lístky chybějí (kvete III-IV); borka odlupčivá v plátcích; listy v horní 1/2 hrubě vroubkovaně zubaté (monotypický rod; Zakavkazí, Írán) ... Parrotia persica – parrotie perská

Hamamelis L. - vilín (slov. hamamel; angl. witch-hazel; tab. L-3) Pupeny stopkaté, nahé. Listy krátce řapíkaté, nesouměrné, na podzim často nápadně zbarvené (do červena n. do žluta); poněkud se podobají lísce - jsou však hvězdovitě chlupaté. Korunní lístky pentlicovité, rozestálé, obvykle žluté. Kvetou většinou v bezlistém stavu na podzim, v zimě nebo časně na jaře! Semena (po 2 v tobolce) dozrávají v následujícím podzimu či zimě a jsou z plodu vystřelována (!). - Anemogamní i entomogamní. Rod 1.

Poznámka. Řecká slova hama a mélon znamenají "současně" a "jablko": v době květu jsou na keři i loňské plody.

Ca 6 druhů v S.Am. a v.As. - Vilíny se dají množit i řízky (VI). 1a Listy oboustranně měkce chlupaté, na bázi zřetelně srdčité (keř 3-4 m vys.; odkvět I-III; Čína; snad nejhezčí z vilínů; v kultuře několik kultivarů) ... H. mollis – v. měkký b Listy alesp. na líci lysé či olysávající; na bázi klínovité ... 2 2a Kvete na podzim, po opadu listů (n. i těsně před ním); listy na rubu světle zelené, lesklé ... (1) H. virginiana b Kvete v zimě n. v předjaří ... 3 3a Listy hrubě chobotnatě zubaté; C lístky 1-1,5 cm dl. (výběžkatý keř 1-2 m vys.; USA) ... H. vernalis – v. jarní b Listy mělce zubaté; C lístky ca 2 cm dl. ... 4 4a Listy na bázi mělce srdčité; C lístky jen na konci zvlněné (H. japonica x H. mollis) ... H. x intermedia – v . prostřední b Listy na bázi klínovité; C lístky ± celé zvlněné (keř 2-3 m vys.; Japonsko) ... H. japonica – v. japonský U obou tabulek použito práce J. Koblížka (KOBLÍŽEK, 2000).

(1) Hamamelis virginiana L. - vilín viržinský. Keř až 5 m vys. Kvete žlutě - na podzim, obv. až v bezlistém stavu (IX-XI). Plody dozrávají v následujícím roce; semena jsou "vystřelována" do vzdálenosti až 4 m. Daří se na hlubších živných půdách - nevápenných. – Vých. část USA. V zimě a brzy na jaře (I-III) kvetou např. americký v. jarní H. vernalis, čínský v. měkký H. mollis, v. japonský H. japonica (viz výše uvedenou určovací tabulku). – Vyšlechtěna je řada kultivarů. Vz. se pěstují druhy rodů Fothergilla, Parrotia, Parrotiopsis, Corylopsis, Disanthus (viz určovací tabulku u popisu čeledi).

--------------------------------------Z příbuzné čeledi Altingiaceae se zřídka pěstuje menší severoamerický strom Liquidambar styraciflua L. - ambroň západní, angl. American sweetgum (listy 10-18 cm široké, podobné javorovým - jsou však střídavé; na podzim se barví karmínově). - V M.As. roste teplomilnější L. orientalis – a. východní (listy jen 4-8 cm široké). Z pryskyřičných exudátů kůry ambroní se získává balzám storax používaný ve farmacii, v parfumerickém průmyslu - a také jako žvýkací guma (sweet gum).


19

Platanus / Cercidiphyllum

Čeleď 2:

Platanaceae - platanovité

(tab. L-4; KČR-1: 509-513 [V. Zelený])

1 rod s ca 10 druhy; S.Am., Eurasie. - Anemogamní. Rod 1.

Platanus L. - platan

(slov. platan; angl. plane-tree [sycamore]; tab. L-4)

Stromy se silným válcovitým kmenem a rozložitou korunou. Borka tenká, odlupující se v charakteristických nepravidelných šupinách či tenkých plátech, odkrývajících světlejší šedozelenou kůru (tzv. tygrování); staří jedinci mají borku na bázi kmene tmavě šedou, rozpukanou. Listy dlanitoklanné až dlanitodílné, připomínající některé javory. Dřevo tvrdé, těžké, s nažloutlou bělí a světle hnědým jádrem, podobné dřevu bukovému; málo trvanlivé. Květy směstnány v jednopohlavných kulovitých strboulech na dlouhých stopkách. Kulovité plodenství je tvořeno kyjovitými oříšky (nažkami?), na bázi s věnečkem chlupů. Letorosty se střídavými, čihovitými pupeny krytými jedinou šupinou. Pupen je kompletně ponořen do duté báze řapíku; po opadu listu se objeví podkovovitá až prstencovitá listová jizva (s listovými stopami v 5 skupinách), která obklopuje celou bázi pupenu. 1a Borka se v dolní části kmene odlupuje v malých šupinách; čepel 3laločná; plodenství na stopkách po 1(2); oříšky na vrcholu polokulovité, se zbytkem čnělky jen asi 1-2 mm dl. – proto plodenství neježatá; (S.Am.) ... (2) P. occidentalis b Borka se v dolní části kmene odlupuje větš. v nepravidelných plátech; čepel 5-7laločná; plodenství na stopkách větš. po 2 (jen zř. ve větším počtu), se zbytkem čnělky asi 2-5 mm dl. – proto plodenství ježatá ... 2 2a Listová čepel větš. 5klanná, asi do 1/2 členěná; stř. lalok o málo delší než široký; rub dospělého listu obv. chlupatý jen na řapíku a na hlavních žilkách; plodenství po (1-)2(-3), obv. 2,5-3,5 cm šir. ... ... (1) P. hispanica (= P. x hispanica, syn. P. acerifolia) b Listová čepel větš. 5-7klanná, často do 1/2 i hlouběji členěná; stř. lalok více než 2x delší než široký; rub dospělého listu obv. celkově chlupatý; plodenství po (1-)3-4(-7), obv. 1,5-3 cm šir.; (v. Středozemí) ... ... (3) P. orientalis

(1) Platanus hispanica MILL. - platan javorolistý (syn. P. acerifolia, P. hybrida). Pokládán za křížence P. occidentalis x P. orientalis, nebo za přímého potomka třetihorních platanů. Pěstuje se často jako solitéra n. alejový strom. Dorůstá až 40 m. Odolává znečištěnému prostředí měst, snáší seřezávání. Dává přednost hlubší čerstvé půdě s dostupnou hladinou podzemní vody. Starší výsadby na Břeclavsku upozorňují i na jeho potenciální možnosti v produkčních lužních lesích. – Odkvět V. Chmýří z rozpadávajících se plodenství působí někdy alergii. Kultivar Platanus hispanica ‘S u t n e r i ’ má bíle panašovaný list (vysazen je např. v pražské Stromovce).

(2) Platanus occidentalis L. - platan západní (angl. sycamore, American planetree). Strom až 37(-50) m vysoký; původní na říčních aluviích v. části S.Am.; záplavy ve vegetační době snáší až po dobu 2 týdnů. U nás občas v teplejších oblastech pěstovaný, především v parcích a v městské zeleni. - V. V USA se využívá jeho pařezová výmladnost (v mládí) při tvorbě dřevní biomasy (štěpky) na zemědělsky připravovaných plantážích s krátkou dobou rotace (4-10[-25] let) – v tzv. "short rotation forestry" nebo "silvicultural biomass farms" (se špičkovými výnosy v nejkratších rotacích až 32 m3.ha-1.rok-1).

(3) Platanus orientalis L. - platan východní. Původem z v. Středozemí, u nás velmi zřídka pěstovaný - namrzá. Ve své domovině se dožívá vysokého věku a dorůstá velkých rozměrů (výška 25-35[-50] m, d1,3 1,5-3[-5] m). Staří jedinci mívají borku na bázi kmene rozpukanou, tmavě šedou. - V. Planě roste od Balkánského poloostrova přes M.As., Krétu, Kypr, Blízký východ, Kavkaz, jižní Zakavkazí (tam např. v úzkých dolinách menších řek, společně s Juglans regia a Celtis caucasica) do Střední Asie. Z Azerbajdžánu bývá popisován jedinec starý údajně 2000 let (?), s obvodem kmene 27 m (d1,3 ≈ 8,6 m). V jz. části USA, podél vodních toků nebo na srázných svazích, rostou další 2 (u nás prakticky neznámé) druhy – P. wrightii (angl. Arizona sycamore) a P. racemosa (California sycamore). -----------------------------------------------------------

Z řádu Cercidiphyllales, z čeledi Cercidiphyllaceae, se občas u nás pěstuje dekorativní opadavý dvoudomý strom zmarličník japonský Cercidiphyllum japonicum SIEB. et ZUCC. (slov. cercidovec japonský; angl. Japanese katsura tree). Často bývá vícekmenný; ve své vlasti až 30 m vys., u nás podstatně nižší; listy vstřícné, srdčité; květy bezobalné, v nenápadných červených květenstvích (IV-V). (Nezaměňovat s velmi vzácně pěstovanou dřevinou s podobným [avšak] střídavým listem z rodu Disanthus - dvoukvětec [D. cercidifolius z čeledi Hamamelidaceae] - nebo s poněkud častěji pěstovanými druhy rodu Cercis – zmarlika [čeleď Caesalpiniaceae, řád Fabales], s listy rovněž velmi podobnými ale střídavými!)


20

Ulmus

Řád:

Urticales - kopřivotvaré

Dřeviny (i byliny). Čeledi 4, zde jen Ulmaceae, Moraceae. Čeleď 1:

Ulmaceae – jilmovité

(tab. L-5, L-6; KČR-1: 513-520 [L. Hrouda])

Opadavé, někdy polovždyzelené (zimozelené) dřeviny bez mléčnic, s nápadně dvouřadě rozmístěnými střídavými, často asymetrickými listy, na okraji zubatými. Květenství stažená, úžlabní. Květy drobné, jednodomé, se 4-8 okvětními lístky. Plod křídlatá nažka, oříšek n. peckovice. Ca 16 rodů se 160 druhy. V ČR domácí pouze 3 zástupci (druhy) 1 rodu. 1a Čepel listová při vrcholu celokrajná, na bázi se 3 rozbíhajícími se hlavními žilkami; pupeny přitisklé; plod peckovice ... 2. Celtis - břestovec b Čepel až k vrcholu zubatá, se zpeřenou žilnatinou; pupeny šikmo odstálé; plod křídlatá nažka n. oříšek ... 2 2a Čepel asymetrická; plod křídlatá nažka; borka rozpraskaná ... 1. Ulmus – jilm b Čepel symetrická; plod oříšek; borka ± hladká ... 3. Zelkova – zelkova Rod 1.

Ulmus L. - jilm

(slov. brest; angl. elm; tab. L-5)

Stromy nebo keře s rozpraskanou borkou, s metlovitou korunou bez průběžného kmene, s větší či menší schopností vytvářet výmladky. Pupeny (zaokrouhleně) špičaté, s větším počtem šupin, šikmo odstálé nad listovou jizvou. Listy asymetrické (větší část čepele je orientovaná směrem k vrcholu větve), velmi proměnlivé (!). Květenství stažená (tzv. kytka), květy oboupohlavné, na loňských větévkách. Čnělka chybí. Naše druhy kvetou před rašením listů, na loňských větévkách - a dozrávají současně s rozvojem listů; jilmy jsou anemogamní – ale někdy i entomogamní (!). Plodem je jednosemenná nažka tvořená semeným pouzdrem obklopeným po obvodu blanitým křídlem, jen nahoře ± vykrojeným či rozkrojeným. P o z n á m k a . Pozor na záměnu s podobnými plody rodu Ptelea - křídlatec (čeleď Rutaceae)!

Jednotlivé znaky i "čistých" druhů se vyznačují velkou vnitrodruhovou variabilitou, která – společně s případnou hybridizací (mezi JL a JLH) - komplikuje determinaci (určování) jilmů. RICHENS (1976, 1977) dokonce shrnuje všechny evropské jilmy (kromě vazu?) pod jméno U. minor MILL. sensu latissimo (!?).

Dřevo kruhovitě pórovité, se širokou bělí; středně tvrdé, těžké a pevné, houževnaté, špatně štípatelné - ale pružné a velmi trvanlivé. "Kořenice" vyhledávány na dýhy pro nábytkářství. Jilmy se někdy řadí mezi tzv. "ušlechtilé listnáče"; s ohledem na výživu bývají označovány také jako "náročné" listnáče - a s ohledem na dřevo jako "cenné" (n. "barevné") listnáče. Naše domácí druhy jsou od 20-40tých let minulého století silně ohrožovány chorobou zvanou grafióza či holandská nemoc jilmů (tracheomykóza způsobovaná vřeckatou houbou). Jedná se o houbu Ophiostoma ulmi (syn. Ceratocystis u.; Graphium u.) šířící se vodivými pletivy stromu; ty posléze ucpává, listy umístěné výše vadnou a žloutnou (počínaje měsícem červnem) - a jedinec během 1-3 roků umírá. Houbové spory jsou přenášeny především kůrovci z rodu Scolytus - bělokaz. Do Ev. byla choroba zavlečena pravděpodobně ze S.Am. - V 60tých letech se v Ev. rozšířil nový, virulentnější, mnohem agresivnější kmen této houby – O. novo-ulmi; jen ve Velké Británii zahubil na 25 milionů jilmů - z 30 mil. registrovaných. Zničeny byly i případné kořenové výmladky hynoucích stromů (JL; THOMAS, 2000). - Největší naději na přežití mají údajně jilmy jen jednotlivě přimíšené v rozsáhlejších porostech (bývají kůrovcem "přehlédnuty"? - RAMISCH, 1999).

V současné době se vyhledávají a šlechtí typy k chorobě odolné. Jsou to např. kříženci s jilmem sibiřským - Ulmus pumila. Ke grafióze je odolný také j. čínský – U. parvifolia, u nás vzácně pěstovaný v parcích; na rozdíl od našich domácích druhů kvete až v VIII-IX (!). P o z n á m k a . Při exkurzi Pyrenejským poloostrovem r. 2000 grafióza na tamních JL (U. minor) pozorována nebyla! (?)

Ca 35 druhů v mírném pásmu s. polokoule; jižněji v horách. V ČR domácí 3 druhy (jilmy habrolistý - JL, horský - JLH a vaz - JLV); jejich plošné zastoupení v lesích pokleslo pod 0,1 %. Zastoupení jilmů v lesích ČR (2001):

Přirozené 0,3 % Současné 0,0? %

Doporučené 0,3 %

P o z n á m k a . Zastoupení dřevin v lesích ČR je uváděno dle Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství ČR k 31. 12. 2001 (zpracoval ÚHÚL, Brandýs n. L., vydalo Ministerstvo zemědělství, Praha; PONDĚLÍČKOVÁ [odp. red.], 2002).


21

Ulmus 1a Květy a plody na stopkách 6-18 mm dl.; plody na okraji brvité; čepel listová výrazně asymetrická; postranní žilky listů nejsou vidličnatě větvené; zuby 1. řádu na okraji čepele kupředu zahnuté; pupeny kuželovité, pupenové šupiny s tmavším okrajem (listy na rubu a letorosty hustě chlupaté; pla-co) … (3) U. laevis b Květy a plody ± přisedlé (stopky 0,5-2,5 mm dl.), v hustých svazečcích; plody na okraji lysé; čepel listová mírně asymetrická; alespoň některé postranní žilky listů se před vstupem do zubů vidličnatě větví; zuby 1. řádu na okraji čepele přímé; pupeny vejcovité, stejnobarvé … 2 2a Čepel podlouhlá až kopinatá, 2-7 cm dl., obv. 1x pilovitá, na bázi téměř symetrická; (As.: j. Zakavkazí až Dálný východ) … U. pumila – j. sibiřský b Čepel obvejčitá až eliptická, 6-20 cm dl., obv. 2x pilovitá, na bázi asymetrická … 3 3a Letorosty lysé nebo olysalé; čepel na líci hladká … 4 b Letorosty chlupaté; čepel na líci drsná … 5 4a Čepel vejčitá až široce eliptická, 7-12(-15) cm dl., s 12-14 páry žilek; řapík 0,6-1 cm dl. … ... U. x hollandica – j. holandský (kolektivní jméno; kříženec U. glabra x U. minor neznámého původu) b Čepel eliptická až obvejčitá, 5-8(-10) cm dl., s 8-12(-14) páry žilek; řapík 0,6-1,5 cm dl.; (vytváří i kořenové výmladky [!]; pla-co[-spco]) ... (1) U. minor 5a (3b) Čepel široce eliptická nebo vejčitá, 5-7 cm dl.; řapík 0,4-0,8 cm dl.; semenné pouzdro u okraje nažky; (strom až 30 m vys.; ml. výhony dosti tlusté, trvale chlupaté [!!], často zkorkovatělé; výmladky na kořenech [!] i kmenu; II-III; v kultuře v z. Ev. již dlouho [English elm]; z. a j. Ev.?) … U. procera – j. vysoký b Čepel obvejčitá (často se 3[-5] špičkami!!), 9-15 cm dl.; řapík 0,1-0,4 cm dl.; semenné pouzdro uprostřed nažky; (co-mo) … (2) U. glabra HUDSON (3[-5] špiček na čepeli má také U. laciniata [strom až 10 m vys.; v.As.])

(1) Ulmus minor MILL. – jilm habrolistý (JL3; syn. U. carpinifolia RUPPERT, U. glabra MILL.) Strom, vz. i nízký keř (0,5-)30(-40) m vys.; III-IV. Vytváří pařezové i kořenové (!) výmladky. Ekologie. Toleruje zástin (listy vytvářejí svým umístěním vhodnou listovou mozaiku), ve stáří však jen polostinný. Teplomilný druh; nejčastěji roste na půdách bohatých živinami; snáší i kratší záplavy. Lužní a lesostepní (pahorkatinné) ekotypy (!). ČR. Vtroušený (s JLV) v lužních lesích nížinných (tvrdý či jilmový luh s dubem letním a jasanem [JS, na j. Moravě i JSU]), v pahorkatinách ve svahových habrových a teplomilných doubravách (hl. s DBZ), v křovinách, na lesostepi: pla-co(-spco) 4; max. 700 m n.m. (České středohoří - Kletečná). Dříve pravděpodobně náš nejhojnější jilm, dnes nejvíce postižený grafiózou. Celkové rozšíření. Stř. a j. Ev.; s. část M.As., Kavkaz, Stř.As.; sz. Afr. Užití. Žádané kruhovitě pórovité dřevo, s pěknou texturou. V parcích vysazován pomalu rostoucí kultivar (U. x hollandica?) ‘W r e d e i’, se zlatožlutými listy.

(2) Ulmus glabra HUDSON - jilm horský (JLH; syn. U. scabra MILL., U. montana WITH.) Strom 10-40 m vys.; tzv. "suťová dřevina". III-IV. Tvoří pařezové výmladky (kořenové ne!). Ekologie. Polostinný (v mládí snáší i silný zástin), toleruje mrazy; vyšší nároky na vláhu a vzdušnou vlhkost. Půdy většinou suťové, skeletovité - mírně vlhké, humózní, živinami bohaté. ČR. Roztroušeně v suťových lesích, ve stinných roklinových lesích, na prameništích; méně v bučinách, vzácně v lužních lesích; izolovaně se vyskytuje i v horských karech (krkonošská Úpská jáma - 1250 m n.m., jesenická Velká Kotlina - 1150 m); (pla-?)co-sbmo-mo . Celkové rozšíření. Stř., s. a v. Ev., od Británie po Ural, na sever po polární kruh; okraj z. As. (hl. Kavkaz). Užití. Velmi žádané kruhovitě pórovité dřevo, s pěknou texturou; dýhy, intarzie aj. Často v parcích vysazován okrasný převislý kultivar U. glabra ‘P e n d u la ’ . - Nověji se vysazuje pomalu rostoucí drobnolistý klon od U. x elegantissima (= U. glabra x U. plotii [?]), až 2 m vys., známý pod označením ‘J a c q u e l i n e H i l l i e r ’ - příp. i široce kulovitý, zakrslý U. x hollandica ‘H i l l i e r i ’, stěží jen 1,2 m vys. 3 4

Technická zkratka dřeviny dle přílohy č. 4 k vyhlášce MZe ČR č. 84/1996 Sb. Obdobně i jinde. Zkratky vegetačních stupňů aktuální vegetace, resp. fytogeografických oblastí ČR dle Květeny ČR 1/1997 (1988). Obdobně i jinde.


22

Ulmus / Celtis / Zelkova

(3) Ulmus laevis PALLAS - jilm vaz (JLV; syn. U. effusa WILLD.) Strom 8-35 m vys. Květy i plody dlouze stopkaté (na rozdíl od předchozích druhů); III-IV. Tvoří pařezové - a hojně i kmenové výmladky (kořenové nikoli). Ekologie. JLV toleruje dostatečně zástin (vytváří efektivní listovou mozaiku), zvl. v mládí. Teplomilný. Nároky na vláhu jsou podobné šíři nároků JL (= jilmu habrolistého); snáší krátkodobé záplavy - ale i silný pokles či kolísání hladiny podzemní vody. Roste především na hlubokých, živinami bohatých půdách. - Lužní lesy a křoviny, hl. v nivách větších toků. ČR. Roztroušeně v termofytiku (a na dolní hranici mezofytika); hojnější v nížinách, kde se jeho zastoupení oproti j. habrolistému grafiózou relativně zvýšilo; pla-co ; max. 420 m n.m. (České středohoří – Lovoš). Celkové rozšíření. Stř. a v. Ev., na sever po j. Finsko (ve Skandinávii však prakticky chybí); na východě překračuje Ural; do z. okraje As. zasahuje v z. části Sibiře a na Kavkaze. Užití. Dřevo má z našich jilmů nejnižší kvalitu (jádro tvoří často méně než 1/3 průřezu kmene). V teplých oblastech se vysazuje na návsích a ve stromořadích. Ke grafióze se zdá být zatím odolný (JLV patří do jiného podrodu [Oreoptelea], než JL a JLH [podrod Ulmus]). Z cizích taxonů čeledi Ulmaceae se u nás setkáváme s rodem (2.) Celtis – břestovec (slov. brestovec; angl. hackberry): občas je vysazován b. západní – C. occidentalis L. (S.Am.; tab. L-6; jedna z nejčastěji pěstovaných pouličních dřevin v Bratislavě) - a ještě vzácněji C. australis L. (pochází z j. Ev.). V dendrologických sbírkách bývá ještě rod (3.) Zelkova – zelkova, např. Z. serrata (THUNB.) MAK. (původem z Japonska) nebo Z. carpinifolia (PALLAS) C. KOCH (Kavkaz, Írán). Poznámka k určování domácích jilmů. Zjišťováním vhodných znaků pro dostatečně spolehlivé určení druhů resp. pro stanovení stupně jejich hybridity - se zabývala Dipl. Biologin et Assessorin des Forstdienstes Dr. H. RAMISCH (1999a-d). Zkoumala nejprve listy (plně vyvinuté, ze zkrácených větévek) odebrané ze 48 stromů (11 znaků) – a plody ze 63 stromů (9 znaků). Na základě statistického vyhodnocení přišla k závěru, že ve zkoumaných souborech mají taxonomicky největší hodnotu znaky "počet zubů na subdistálních (‘poněkud’ vzdálenějších, dolnějších?) listech" - a "délka plodů". Jejich nejmenší a největší hodnoty přidělila oběma "čistým" druhům (1 a 9) - a zbytek rozdělila do 7 bonitačních stupňů (či hybridních indexů [? – Boniturnoten; číslování zde uvedeno úmyslně vzestupně, od JL po JLH]): Ulmus minor (JL) \

BONITAČNÍ STUPNĚ (HYBRIDNÍ INDEX?) (JLH) 4 5 6 7

ZNAK \ TAXON Okraj listu: – počet zubů Plody: délka v mm Rub listu (jen [el. rastr.] mikroskop?): žlázky červenohnědé až černé Borka

1

2

3

≤ 70

71-85

86-100

101-115

116-130

131-145

≤ 10

11-12

13-14

15-16

17-18

19-20

hustota vysoká (?)

/ Ulmus glabra 8

9

146-160

161-175

176 ≤

21-22

23-24

25 ≤

hustota střední

hustota nízká (?)

(autorka v tab. 3 na str. 111 uvádí však hustotu žlázek opačně – omylem?)

políčkovitá (větš. kosočtvercovitá), hrubší

žebrovaná, hladší

ZNAK \ TAXON Horní strana listu: - stojící chlupy

chybí – nebo jen jednotlivě

Ulmus minor x U. glabra více či méně roztroušeně; chlupy krátké, tenké, od báze silně zahnuté

- vosková vrstva

tlustší, deskovitá

tenčí, střední

- plocha celkově

lesklá

slabě lesklá

Ulmus minor

jen s jednotlivými Dolní strana listu: chlupy nebo úpl- odění ně bez odění - žlázky (oranžově četné až červenavě n. černohnědě zbarvené)

mezi žilkami jednotlivě až roztroušeně chlupaté roztroušeně až jednotlivě zastoupené

Ulmus glabra hustě; chlupy dlouhé, tlusté, ± přímé, výrazné velmi tenká, po celé ploše

Ulmus laevis chybí – nebo více či méně hustě

matná

lesklá

výrazné; mezi žilkami pýřitě chlupaté

mezi žilkami hustě pýřitě chlupaté

chybí

chybí

tenká

(autorka v tab. 2 na str. 110!)

Táž autorka (RAMISCH, 1999) zkoumala i borku (viz výše), pupeny, květy a zdřevnatělé části 92 jilmů, vše z Dolního Saska. Jednotlivé stromy charakterizované posledními třemi znaky rozdělila do 3 skupin: na jilmy blízké j. horskému, jilmy blízké j. habrolis-


23

Ulmus / Celtis / Zelkova tému - a jilmy intermediární. Výsledky však ukázaly, že na tomtéž jedinci se mohou vyskytovat znaky obou druhů, což by mohlo naznačovat, že se velmi často jedná o křížence (introgresanta?). Autorka považuje další výzkum za nutný.


24

Morus / Maclura / Broussonetia / Ficus Casuarina

Čeleď 2:

Moraceae – morušovníkovité

(tab. L-6; KČR-1: 521-525 [V. Zelený])

Převažují dřeviny s mléčnicemi, tj. s trubicovitými buňkami obsahujícími mlékovitou šťávu, latex. Listy většinou střídavé. Květenství hroznovitá a vrcholičnatá. Plodem je nažka, často v bohatém plodenství. Ca 53 rodů (1400 druhů), převážně v tropech. V ČR jen pěstované. Rod 1.

Morus L. - morušovník

(slov. moruša; angl. mulberry; tab. L-6)

Stromy střední velikosti, příp. i keře. Borka brázditá, dřevo tvrdé a houževnaté. Pupeny vejcovité, kryté několika šupinami. Listové jizvy okrouhlé, s kruhovitě uspořádanými listovými stopami. Listy neobyčejně proměnlivé. Plody nažky umístěné ve zdužnatělém okvětí, tvořícím plodenství zvané moruše. Ca 40 druhů. Anemogamní, entomogamní.

(1) Morus alba L. - morušovník bílý (tab. L-6). Strom či keř až 17 m vys. Čepel listová celistvá i hluboce vykrajovaná, tenká, lysá, na líci hladká a lesklá, na rubu s chomáčky chlupů v paždí žilek. Zralé moruše 1-2 cm dl., bílé až fialově červené, mdle sladké. V-VI. - Teplomilný druh pocházející z Číny a Koreje, kde byl v kultuře již 2700 let př. Kr. V Evropě údajně od 11.-12. stol.; u nás doložen ze 17. stol. (morušovny). Listy jsou téměř jedinou vhodnou potravou pro housenky "hedvábníka" - bource morušového (Bombyx mori), produkující cennou surovinu – (přírodní) hedvábí. Často namrzá, ale dobře regeneruje. Občas se pěstuje převislý kultivar M. a. ‘Pendula’ - nebo kultivar s hluboce členěnými listy M. a. ‘Laciniata’. (2) Morus nigra L. - morušovník černý. Původní snad v Íránu; velmi teplomilný druh, proto ještě vzácnější než taxon předchozí. Ve srovnání s ním má tlustější letorosty i řapíky, tlustší a celistvější (nebo alespoň méně laločnatou) čepel, na líci drsnou, na rubu na žilnatině chlupatou; zralé moruše jsou větší, 2-4 cm dl., černofialové, skoro přisedlé. P o z n á m k a . Přírodní hedvábí bylo již od starověku vyváženo karavanami z Číny zejména "hedvábnou cestou" - přes Střední Asii až do říše Římské. Chov bource morušového a pěstování morušovníku bílého se ve Středozemí rozvinulo asi od 15. stol. Jeho konec byl způsoben vynálezem hedvábí umělého. - Z území dnešní ČR je doložena morušovna z r. 1627.

Z ostatních rodů a druhů čeledi Moraceae: (3) Maclura pomifera (RAFIN.) C.K. SCHNEIDER - maklura oranžová, m. jablkovitá (slov. maklura; angl. Osageorange). Severoamerický strom či keř s trny, mající kulovitá, 8-15 cm velká žlutooranžová plodenství. Je velmi teplomilná, u nás prospívá jen na j. Moravě (např. 18 m vys. strom v Židlochovicích). Listy lze krmit bource morušového. Houževnaté dřevo používali Indiáni na výrobu luků. (4) Broussonetia papyrifera (L.) VENT. – brusonécie či papírovník čínský (slov. papierovnik č.; angl. papermulberry). Menší, dvoudomý strom vhodný jen pro nejteplejší lokality. Listy až přes 20 cm dl., hluboce nepravidelně členěné, na líci drsné, na rubu hustě chlupaté. – Čína, Japonsko. (5) Ficus carica L. - fíkovník smokvoň (slov. figovník; angl. fig; tab. L-6). Funkčně dvoudomý, opadavý keř n. strom, původem pravděpodobně z Přední Asie. List většinou pětilaločný. Jedna z nejstarších kulturních rostlin, pěstovaná snad už 4000 let pro sladké fíky (fík je plodenství, botanicky nazývané sykonium). Vlastní květy a plody jsou umístěny v těchto sykóniích. Ve své domovině je fíkovník opylován neobvyklým způsobem – za pomoci specializovaného blanokřídlého hmyzu (stehnatky). U nás pěstován jen omezeně venku, v nejpříhodnějších místech termofytika; plodenství se zde vyvíjejí bez oplození (partenokarpicky). Rod Ficus má 1000(-2000?) druhů v tropech a subtropech, od tenkých šplhavých lián, epifytů či epifytických "škrtičů stromů" - až po obrovské stromy spouštějící z široce rozložených větví tenké svislé vzdušné kořeny. Ty posléze koření v půdě a vytvářením tahového dřeva tloustnou a zkracují se (pokud takový vzdušný orgán náhodou zakořenil v nádobě na rostliny, je schopen ji vlastním zkracováním vyzdvihnout – a to i když je velká a těžká). Zkracováním se ukotvené vzdušné kořeny narovnávají - a nakonec tloustnou v sloupovité kořeny ve funkci nových podpůrných "kmenů". Tak např. jediný exemplář F. bengalensis (banyán, indický strom chrámový dorůstající až 30metrové výšky), vysazený roku 1782 v Královské botanické zahradě v Kalkatě, vytváří dnes "lesík" o 1775 "kmenech" nesoucích obrovskou korunu o průměru (až) 412 m, pokrývající plochu 1,2 ha (THOMAS, 2000). - V bytech se pěstuje indomalajský Ficus elastica – fíkovník pryžodárný s velkými oválnými listy, lesklými, tuhými a kožovitými (historicky první dodavatel kaučukového mléka), dále F. lyrata (tenčí, velké a laločnaté listy), "smuteční" F. benjamina (drobnější list), liána F. stipulata aj.

-------------------------------------P o z n á m k a . Dosti samostatně stojí řád Casuarinales – přesličníkotvaré, s jedinou čeledí Casuarinaceae – přesličníkovité (stromy n. keře s článkovanou lodyhou, s listy redukovanými na šupiny). Její 2 rody (ca 45[-70?] druhů) jsou přirozeně rozšířeny od Austrálie a Oceánie přes Indonézii až po Barmu. V bezmrazém Středozemí je z této skupiny dosti často pěstován nápadný, rychle rostoucí druh zdánlivě připomínající borovice – Casuarina equisetifolia (přesličník přesličkolistý, s velice tvrdým, tzv. "železným" dřevem). Při případné kultivaci u nás musel by být na období s mrazy umístěn do studeného skleníku.


25

Fagus

Řád:

Fagales - bukotvaré

Pouze dřeviny, v jediné čeledi. Čeleď:

Fagaceae – bukovité

(tab. L-7 až L-8.b; KČR-2: 17-35 [J. Koblížek])

Dřeviny opadavé (na mladých jedincích však zhnědlé listy vytrvávají často až do jara!), mimo území ČR i vždyzelené; jednodomé, vz. dvoudomé. Listy jednoduché, střídavé. Květenství vesměs jednopohlavná; samčím je jehněda, řidčeji svazeček; samičí má jako základní typ 3květý vidlan v miskovitém květním lůžku (v číšce). Okvětí zpravidla 6četné. Plod jednosemenná nažka (n. oříšek), uzavřená zčásti nebo úplně ve zvětšené číšce. Semena obvykle s velkými dělohami. – Přibližně 7-11 rodů s 800-1200 druhy na obou polokoulích, převážně v mírném a subtropickém pásmu. V ČR domácí jen 9 druhů ze 2 rodů (Fagus, Quercus); v dendrologických sbírkách vzácně některé druhy i z rodu Nothofagus – pabuk (ca 35 druhů na j. polokouli), např. N. antarctica (jz. část J.Am.).

Významné lesní dřeviny. Plody, tj. žaludy, bukvice i kaštany (včetně klíčících semenáčků) jsou vítanou potravou prasete divokého – ale i ceněným žírem při lesní pastvě vepřového dobytka (hlavně v minulosti). Ostatně své místo nacházely i ve stravě lidské (především kaštany). Mladé části rostlin bývají intenzivně okusovány zvěří - také dobytkem. 1a Pupeny vřetenovité, 10-25 mm dl., dvouřadě střídavé; listy ± celokrajné; nažka trojboká (bukvice) ... ... 1. Fagus - buk b Pupeny vejcovité, 10(-15) mm dl., víceřadě střídavé; listy zřetelně zubaté n. laločnaté; nažka vejcovitá či bochníkovitá ... 2 2a Pupenové šupiny 2; listy nečleněné; nažky (kaštany) obv. po 2-3 v ostnité číšce ... 2. Castanea - kaštanovník b Pupenových šupin mnoho; listy obv. peřenolaločné až peřenosečné; nažky (žaludy) v číšce jednotlivě ... ... 3. Quercus – dub Rod 1.

Fagus L. - buk

(slov. buk; angl. beech; něm. r Buche [z nich odvozeny: "book" a "r Buch" - kniha])

Opadavé jednodomé velké stromy, obv. s hladkou borkou. Listy střídavé, na čepeli se 7-8 (59) páry postranních žilek. Plody 3boké nažky (bukvice), po 2-3 ve 4chlopňové ostnité číšce. Ca 10 druhů, v ČR domácí pouze 1 druh. - Anemogamní. (1) Fagus sylvatica L. - buk lesní (BK; tab. L-7) Strom 35(-40) m vys., d1,3 1,5 m; dožívá se 200-400 let. Kmen s nápadně hladkou, šedou borkou, vysoko do koruny průběžný; objem dřeva může dosáhnout až 30 m3. Kořenový systém bývá srdcovitý, se silnými kořeny do všech stran: vichřice strom obv. spíše zlomí než vyvrátí. Vzácné jsou zprávy o vývratech buku v přeštíhlených porostech (o výšce přes 20 m), způsobených smrštěmi.

Výmladnost BK je slabá - a pouze do věku 30-60 let; jeho pařeziny objevíme spíše v horách. BK pařeziny vznikaly tam, kde se těžilo dříví v krátkém obmýtí, např. na výrobu dřevěného uhlí (z. a j. část areálu).

List BK se na podzim nápadně barví, od žluté přes červenou po tmavě hnědou. IV-V. Výjimečně se vyskytují jedinci s rozpraskanou borkou (tzv. kamenný buk, f. corticata či f. quercoides).

Ekologie. BK toleruje i značné zastínění (prakticky největší po tisu a jedli). Vytváří víceetážové porosty, často nesmíšené, protože silným cloněním vytlačuje většinu dřevin ostatních. Optimálně roste na čerstvě vlhkých, dobře provzdušněných humózních a minerálně bohatých půdách. Nesnáší půdy zamokřené, ulehlé; citlivý je k suchu a poněkud i k pozdním mrazům. Dřevina (sub-)oceánicky laděná. ČR. Původní v (co-)spco-sbmo-mo(-spmo) , ve všech kopcovinných až horských oblastech: v nižších polohách navazuje především na DBZ, ve vyšších polohách přepouští svoje místo jedli a smrku. Většina původních bučin je však dnes přeměněna na monokultury SM. Zastoupení BK v lesích ČR 5 (2001):

5

Přirozené 40,2 % Současné 6,1 % Doporučené 18 %

Zastoupení a doporučení hlavních domácích dřevin dle rekonstruované a současné skladby lesů ČR. (PONDĚLÍČKOVÁ [2002], dle ÚHÚL).


26

Fagus / Castanea / Quercus

Celkový areál. Ev. stř., z. a j.; na sever jde po j. okraj Švédska, na východ po v. úpatí Karpatského oblouku a dalších balkánských pohoří (s postupným přechodem k F. orientalis). Užití. Dřevo tvrdé, roztroušeně pórovité, bez zřetelného pravého jádra (ve stáří časté nepravé jádro snižuje kvalitu dřeva). Dýhy, překližky, parkety, ohýbaný nábytek aj. Sadovnictví. Ve středověku bučiny ceněny jako zdroj nejlepšího paliva (výroba dřevěného uhlí) - a výživných bukvic (žír vepřů). Běžněji pěstované okrasné kultivary: ‘A t r o p u n i c e a ’ (tmavě červený list; červené typy jsou souborně označovány jako f. purpurea), ‘P e n d u l a ’ (větve dlouze převislé), ‘R o h a n i i ’ (tmavočervené listy zubatě laločnaté), ‘R o s e o m a r g i n a t a ’ (tmavě červený list s růžovým až bělavým okrajem), ‘Z l a t i a ’ (mladé listy zlatožluté) aj.

Ekonomicky je BK jedna z nejvýznamnějších listnatých dřevin v Evropě. (2) Fagus orientalis LIPSKY - buk východní (syn. F. sylvatica subsp. orientalis). Liší se od předchozího jen různým rozsahem dosti se překrývajících znaků. Větší čepel listová (7-14 x 2,5-8 cm) je nejširší nad svojí polovinou (u F. sylvatica uprostřed) a má více postranních žilek (7-14 párů); osténkaté výrůstky na číšce jsou nestejné, na bázi ploché, kopisťovité, jen nahoře šídlovité (b. lesní je má ± stejné, šídlovité). - Těžištěm rozšíření je Kavkaz, v jehož z. části roste pomístně již téměř od úrovně hladiny moře; horní hranice rozšíření se může krýt s horní hranicí lesa: 1500-1600(-2300) m. Mimo Kavkaz roste ještě na Krymu (zde dříve označován jménem F. taurica), ve v. části Balkánského poloostrova (tam postupně přechází do buku lesního), v s. a v. části M.As. a v s. Íránu. (3) Fagus engleriana SEEMEN – buk Englerův. Často vícekmenný, menší strom. List s 10-14 páry postranních žilek a našedlou spodní stranou. Stopka plodenství ± lysá, relativně tenká. Pochází ze stř. Číny. Pěstován je u nás zřídka, např. na Šlechtitelské stanici Truba FLE ČZU v Kostelci nad Č. lesy. (4) Fagus grandifolia EHRH. – buk velkolistý (angl. American beech). Strom 20-30(-50) m vys., d1,3 0,6-0,9(2) m, stáří 300(-400) roků; listy s 9-14 páry žilek. Kořenový systém jen mělký. Kořenové a pařezové výmladky ne příliš dlouho žijící (?). Charakteristický a obecný ve vlhkých, živinami bohatých listnatých lesích v. části S.Am. - horských i nížinných: 0-900(-1800) m n.m. Rod 2.

Castanea MILL. - kaštanovník

(slov. gaštan; angl. chestnut; tab. L-7)

Opadavé stromy n. keře se střídavými listy a vzpřímenými samčími jehnědami, na jejichž bázi se vyskytuje jeden až několik vidlanů samičích květů, které jsou poněkud větší, než výše umístěné svazečky květů samčích. Plody (nažky) po 1-3 v ostnité číšce. - Ca 14 druhů. – Entomogamní. Druhy kvetoucí před olistěním bývají však anemogamní; u kaštanovníků v S.Am. byla zjištěna kombinace obou způsobů opylování.

(1) Castanea sativa MILL. - kaštanovník jedlý. Strom 20-30(-40) m vys. VI-VII. Pochází z j. Ev., M. As., Kavkazu; na sever jeho areál zasahuje do oblasti Štýr. Hradce (Graz – jv. Rakousko). V j. Německu je kaštanovník zdomácnělý nejméně 2000 let, s pomístně pozoruhodným plošným zastoupením.

V j. části areálu je hojně pěstován pro své plody (jedlé či vlašské kaštany, marony - "chléb chudých"); má však i kvalitní, tvrdší dřevo. - V ČR jen introdukovaný: již koncem 16. stol. byly zakládány kaštanky (Chomutovsko, Nasavrcko, Lovosicko aj.), avšak bez většího úspěchu. – V poslední době se u nás objevila "inkoustová nemoc" kaštanovníkové kůry - a hrozí i její rakovina. Inkoustovou chorobu působí plíseň Phytophthora cambivora (Jančařík in POLENO et al. [red.], 1994). - Původcem rakoviny je krajně agresivní Cryphonectria (Endothia) parasitica, zavlečená z v. As. do S.Am. Zde před časem prakticky vyhubila vysoce hodnotný domácí kaštanovník Castanea dentata – potenciálně jednu z nejvýznamnějších listnatých dřevin S.Am. - ve větší části jeho areálu (kaštanovníky z v. As. jsou odolné!). V j. Ev. byla tato houba objevena v roce 1938 - a v Německu je známa od roku 1990. (SEEMANN et al., 2001; HARLOW et al., 1996.) Rod 3.

Quercus L. - dub

(slov. dub; angl. oak; tab. L-7 až L-8.b)

Stromy, řidčeji keře. Listy střídavé, většinou s členěnou (laločnatou) čepelí, méně často celokrajné nebo zubaté. Dřeň větviček na příčném řezu 5úhelníkovitá. Pupeny obvykle vejcovité, tupě 5hranné, se šupinami v 5 podélných řadách; na konci letorostů více nahloučené. Pod pupeny často opadavé či neopadavé palisty. Květy jednopohlavné: samičí v chudokvětých jehnědách či strboulcích, samčí na loňských větévkách v řídkých nicích jehnědách. Okvětí obvykle 6laločné. Plodem je soudečkovitá nažka (žalud), umístěná ve zvětšené číšce. - Anemogamní. Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

27

Fagus / Castanea / Quercus

Ca 300-600 druhů, v ČR domácích 8; z toho 4 zjištěny u nás teprve na přelomu 60. a 70. let (charakterem odpovídají spíše tzv. drobným druhům) a jsou dosud nedostatečně prostudované. Zastoupení dubů v lesích ČR (2001):

Přirozené 19,4 %

Současné 6,4 %

Doporučené 9 %

P o z n á m k a 1: Podobné větévky třešně mají dřeň okrouhlou - a pod (± okrouhlými) pupeny, pokrytými nepravidelněji střechovitě šupinami, nemají žádné palisty. P o z n á m k a 2: Interkalární žilky probíhají od střední žilky do zářezu čepele listu. (Na obrázcích KČR-2 nezobrazeny.)


28

Quercus 1a Listy nelaločnaté, celokrajné (uzší; vzácně v dendrolog. sbírkách) … (14) Q. imbricaria, (13) Q. phellos b Listy nelaločnaté, zubaté (vzácně v dendrologických sbírkách) … (12) Q. libani c Listy laločnaté, laloky zřetelně osinkatě špičaté, osinky 2-3 mm dl.; žaludy zrají 2. rokem; (S.Am.) ... (2) Q. rubra d Listy laločnaté, laloky zaokrouhlené; jsou-li zašpičatělé, pak hroty max. 1 mm dl. ... 2 2a Niťovité palisty kol pupenů vytrvalé; číšky ježaté; žaludy dozrávají 2. rokem; (co) ... (1) Q. cerris b Palisty vesměs opadavé; číšky neježaté; žaludy dozrávají 1. rokem ... 3 3a Letorosty lysé ... 4 b Letorosty chlupaté až plstnaté ... 8 4a Listy zřetelně řapíkaté (řapík 1-3 cm dl.); žaludy přisedlé na větévce; šupiny číšek nesrostlé, husté, volné ... 5 b Listy ± přisedlé (řapík do 1 cm); žaludy dlouze stopkaté; šupiny číšek řídké, často srostlé ... 7 5a Šupiny číšek ± ploché; čepel ± pravidelně laločnatá, na bázi klínovitá; (co-spco[-sbmo]) ... (3) Q. petraea b Šupiny číšek alesp. na bázi zhrublé; báze čepele listu větš. zaokrouhlená ... 6 6a Listy vejcovitě kopinaté, nejširší ve spodní polovině, hluboce a nepravidelně laločnaté s četnými interkalárními žilkami; laloky zašpičatělé; šupiny žlutavě hnědých číšek kosočtvercové, zvl. na bázi číšky silně zhrublé, chlupaté; (co-spco) ... (4) Q. dalechampii b Listy široce obvejčité, nejširší uprostřed n. v horní polovině; čepel mělce laločnatá s laloky tupými, bez interkalárních žilek; šupiny číšek široce vejčité, obv. všechny výrazně hrbatě zhrublé, na hřbetě olysávající, červenohnědé; číšky hnědé; (co-spco) ... (5) Q. polycarpa 7a (4b) Čepel na rubu ± lysá; boční žilky většinou přímé; stopky plodenství 3-7 cm dl., silné, přímé; šupiny číšek alesp. na hřbetě olysalé; čerstvé žaludy mají tmavé podélné pruhy; (pla-co[-spco]) ... (6) Q. robur b Čepel listů na rubu žlutošedě pýřitá hvězdovitými chlupy; boční žilky obloukovité; stopky plodenství 6-15 cm dl., tenké, převislé; šupiny číšek žlutošedě plstnaté (v ČR zatím neprokázán) ... Q. pedunculifera 8a (3b) Řapíky listů o délce jen do 5 mm; čepel na bázi větš. ouškatá, 10-25 cm dl., s 8-10 páry téměř rovnoběžných (?) žilek; šupiny číšek zřetelně odstálé; (co ?) ... (7) Q. frainetto b Řapíky listů 5-25 mm dl. (na výmladcích listy i přisedlé!), čepel na bázi uťatá n. široce klínovitá, 4-16 cm dl., se 4-8 páry (nerovnoběžných?) žilek; šupiny číšek přitisklé ... 9 9a Čepel listů 4-8(-12) cm dl., na rubu obv. trvale pýřitá; letorosty tenké, pupeny 3-5(-6) mm dl.; šupiny číšek kopinaté, plstnaté, ploché; žaludy přisedlé, n. na stopkách až 8 mm dl.; (co[-spco]) ... (8) Q. pubescens b Čepel listů 5-14(-16) cm dl., na rubu plstnatá, často však olysalá a šedomodře ojíněná; pupeny větší, 5-8(-10) mm dl., hranaté; letorosty nápadně silné, šupiny číšek vejcovité, zejména na bázi číšky zhrublé; stopky plodenství (1-)2-6 cm dl.; ([pla-]co) ... (9) Q. virgiliana

Problematika obtížného určování dubů – hlavní příčiny: (1) Mimořádně velký počet taxonů, jejichž vznik umožnil mj. obrovský areál rodu s různorodými stanovišti. - (2) Veliká morfologická proměnlivost, u nás především velká variabilita uvnitř agregátů6 dubů letního a zimního – ale i dubu pýřitého; její dosud nedostatečná prozkoumanost. - (3) Poměrně snadný vznik kříženců u některých taxonomických skupin, včetně existence tzv. introgresantů a různých přechodných forem – i když ke křížení zřejmě nedochází zdaleka tak často, jak se dříve někteří autoři domnívali. - (4) Z toho všeho vyplývající stále ještě nedostatečné ("neukončené") zpracování taxonomické a systematické - především u drobných druhů. Dosud jsou pochybnosti o řazení drobných druhů dubu v rámci hierarchických úrovní (druh či poddruh, varieta nebo pouze forma – či snad jen pouhé synonymum?); nedostatečné jsou znalosti o jejich rozšíření i ekologii. Naproti tomu P. SVOBODA (1955) pojednal dub letní a zimní – ale i pýřitý (vše sensu lato) pod společným jménem "dubu tvrdého", což stěží lze považovat za vhodné řešení. – Problematikou určování dubů se u nás zabývaly také BENEDÍKOVÁ a BERANOVÁ (2003).

6

tj. uvnitř souborných druhů a k nim řazených druhů drobných


29

Quercus Podrod (subgenus) 1: Cerris (plody zrají obvykle 2. rokem; endokarp [vnitřní vrstva oplodí žaludu] lysý)

(1) Quercus cerris L. - dub cer (CER; tab. L-8) Strom 20-30(-35) m vys., d1,3 1 m; dožívá se jen asi 200 let. Habitem podobný DBZ, obv. s více zprohýbaným kmenem. Kořenová soustava všestranně rozvinutá, plně využívající (až vysávající?) velký dispoziční prostor. Plodné roky častější, úroda bývá velmi bohatá (žaludy obv. dozrávají 2. rokem!). Pařezová i kmenová výmladnost značná (časté bývají pařeziny, hl. v jižnějších částech areálu). Dřevo má širokou běl; je méně kvalitní než u ostatních našich hlavních druhů dubu. - V. Číšky ježaté - hustě porostlé odstálými, nazpět ohnutými šídlovitými šupinami; na bázi pupenů vytrvalé niťovité palisty. Ekologie. CER má střední nároky na světlo (toleruje více zástinu, než ostatní naše duby). Je teplomilný - bývá proto poškozován silnými mrazy působícími praskliny ve dřevě a následně i závaly (podélné lišty); avšak pozdními mrazy netrpí (raší pozdě). Nedostatek vláhy snáší docela dobře. Na půdu je nenáročný. Škody zvěří a dobytkem bývají u tohoto dubu menší. Značnou konkurenční schopností - tj. odčerpáváním vody a půdních živin, bohatým, až agresivním zmlazením - omezuje růst ostatních dřevin, zvl. v teplomilných doubravách, na stanovištích suchých a teplých, pro něj tak typických. ČR. Původní jen na j. Moravě (s. hranice areálu!), v co , do 420 m n. m. Roste na výslunných pahorkatinách; půdám bohatým vápníkem se spíše vyhýbá, příp. je z nich vytlačován. Celkové rozšíření. J. polovina Ev.; na východ jde až do Přední Asie (po Libanon a Sýrii). V j. části areálu vystupuje do nižších horských oblastí (s častým výskytem degradovaných pastevních lesů).

Pro svoji bohatou plodnost vhodný pro obory se zvěří (situované hl. v pahorkatinách). Podrod (subgenus) 2: Erythrobalanus (plody zrají 2. rokem; endokarp [vnitřní vrstva oplodí žaludu] plstnatý)

(2) Quercus rubra L. - dub červený (DBC; tab. L-7) Strom 25-30(-45) m vys., původní ve v. části S.Am. Ve srovnání s našimi domácími duby má borku hladkou a později jen mělce rozpukanou (u dubů autochtonních v ČR je podélně rozpraskaná!) – a je méně náročný na světlo. Nesnáší záplavy ani vysloveně mokré půdy. - V. U nás je používán v lesním hospodářsví - a především v sadovnictví; ceněny jsou poměrně rychlý růst a krásné, červenohnědé podzimní vybarvení; vhodný je především pro spco a sbmo. Dřevo je méně kvalitní. Laloky listové čepele osinovitě zašpičatělé (podobně zakončené laloky mají i další americké druhy Q. palustris – d. bažinný, Q. coccinea – d. šarlatový, Q. velutina – d. sametový aj.). Podrod (subgenus) 3: Quercus (plody zrají 1. rokem; endokarp [vnitřní vrstva oplodí žaludu] lysý)

(3) Quercus petraea (MATTUSCHKA) LIEBL. - dub zimní (drnák; DBZ; tab. L-8, L-8.b) Strom 20-30(-40) m vys., d1,3 ca 1 m (nedosahuje rozměrů a stáří DB). Koruna protáhlá, dosti nepravidelná, olistěná i uvnitř; kmen ne zcela rovný. Výrazný kůlový kořen chybí (= občasné vývraty). Semenáčky raší zeleně. Kmenová - a silná pařezová výmladnost. - V. Ekologie. Světlomilný (o trochu méně než dub letní), teplomilný; trpí silnými mrazy - viz občasný výskyt podélných trhlin a vznik následných lišt na kmeni; pozdními mrazy trpí méně (?). Snáší chudé, kyselé, mělké a propustné i kamenité půdy; roste ale i na stanovištích bohatších (např. na vápencích či andezitech). Nesnáší záplavy a půdy mokré a oglejené. Habrové doubravy, bukové doubravy, kyselé doubravy, dubové bučiny.

V termofytiku bývá místy silně poškozován masovým výskytem poloparazitického ochmetu. Mykorhiza ektotrofní s hřiby dubovým, královským a kolodějem, s kozákem dubovým, s ryzci dubovým a zlatomléčným, s muchomůrkou zelenou aj.


30

Quercus

ČR. DBZ je hlavní dřevina původních doubrav našich pahorkatin (dnes převážně přeměněných na zemědělskou půdu): co-spco, oj. i sbmo , zcela oj. mo (Brdy). V teplejší části rozšíření bývá doprovázen habrem, výše pak bukem. Nejvýše vystupuje do nadmořské výšky 750(-850) m, kde je postupně střídán BK (ev. JD). Zachovaly se jen porosty na extrémnějších lokalitách, nevhodných pro zemědělské obhospodařování. Celkové rozšíření. Ev. z., stř., jv.; na sever po 61º, na východ po Bug a Dněstr; izolované arely na Krymu a v Asii na Kavkaze; v j. části areálu vystupuje do nižších horských poloh. Vyhýbá se územím s vyšší podnební kontinentalitou (oproti dubu letnímu). Užití. Spolu s dubem letním - naše po buku hospodářsky nejdůležitější listnatá dřevina.


31

Quercus (4) Quercus dalechampii TEN. - dub žlutavý (tab. 8.b). Strom až 30 m vys. (na extrémních lokalitách i jen 5metrový), habitem i ekologickými nároky podobný dubu zimnímu; snad jen s ještě méně pravidelnou korunou a ještě o něco teplomilnější a schopnější růstu na sušších, vápníkem bohatších stanovištích. - V. Č R. Zatím nedostatečně prozkoumán; dosud zjištěn jen na jižní Moravě - a v Čechách v Českém středohoří a v Českém krasu: co-spco ; max. 440 m n. m. Ce lk o v é r o z š íř e n í. Jv. Ev., na sever až po ČR, na východ po jz. Ukrajinu, M.As., Kavkaz? Taxonomicky drobný druh - součást souborného druhu (agregátu) DBZ, hodnocená často jen jako jeho poddruh: Q. petraea subsp. medwediewii (navíc společně s následujícím dubem mnohoplodým). (5) Quercus polycarpa SCHUR - dub mnohoplodý (tab. L-8.b). Strom 25-30 m vys.; habitem štíhlejší, ekologickými nároky podobný DBZ; snad jen ještě o něco teplomilnější, schopnější růstu na sušších stanovištích. - V. Č R. Zatím nedostatečně prozkoumán; dosud zjištěn na j. a jz. Moravě, v Čechách u Roudnice n. Labem, u Opočna (i jinde?): co-spco . Ce lk o v é r o z š íř e n í. Jv. Ev. až Polsko; M.As., Kavkaz. Taxonomicky drobný druh - součást souborného druhu (agregátu) DBZ hodnocená často jen jako poddruh (navíc ve spojení s dubem žlutavým), pod jménem Q. petraea subsp. medwediewii.

(6) Quercus robur L. - dub letní (křemelák; DB; tab. L-8, L-8.a) Rozložitý strom se silnými, zprohýbanými větvemi, 20-40(-50) m vys., d1,3 1,5(-4) m; objem až 40 m3. Věk může dosáhnout 400-500(-1000?) roků. Kořenový systém mohutný, kůlový, výborně kotvící. - Semenáčky raší červenavě. Růst je zpočátku pomalý, po 5 letech se zrychluje. Výmladnost pařezová (i kmenová) velmi dobrá; vytrvává do pozdního věku (možnost pařezin). - V. Ekologie. Teplomilná, silně světlomilná dřevina, na půdu náročná. Klimaticky je DB odolný – trpí však pozdními mrazy (jánské prýty i mrazy časnými). Rozlišují se dva vyhraněné ekotypy, lužní a lesostepní (pahorkatinný): ¾ Lužní ekotyp DB, z území s dostatkem půdní vláhy, především z lužních lesů (nikoli pouze nížinných); snáší i kratší záplavy v předjaří - až 2týdenní; je častějším ekotypem. ¾ Lesostepní (pahorkatinný) ekotyp DB, rostoucí spolu s DBZ, DBP, cerem aj. spíše na půdách mělkých, v létě vysýchavých – avšak živnějších a s podzemní vodou v dosahu kořenů; je podstatně vzácnějším ekotypem. Jeho růst je zde nižší, křivější. Často (jen dříve?) dub letní uměle zaváděn i do oblastí stanovištně náležejících vysloveně dubu zimnímu (!).

Nejlépe roste DB na půdách hlubokých, bohatých a hlinitých, čerstvě vlhkých, např. ve tvrdém či jilmovém luhu (spolu s JS, JL, JLV, na j. Moravě i s JSU). Dobře roste i na půdách sprašových (společně s DBZ). - Jeho porosty bývají světlé (nadbytečný přístup světla do porostu však podněcuje růst kmenových výmladků!) - a listový opad DB není bohatý; proto jsou žádoucí i nižší porostní patra (včetně keřového). Čisté porosty DB v přírodě netvoří. Dříve se při obhospodařování lužních porostů s tímto dubem využívalo tzv. polaření. V řádcích mezi semenáčky či sazenicemi obnovovaného DB se přechodně pěstovaly okopaniny, což pomáhalo v boji s buření na pasece - a současně i zvyšovalo ekonomický výnos.

Dostatek spících pupenů umožňuje DB regeneraci po okusu zvěří či po jiném poškození. ČR. DB roste (rostl) ponejvíce v nížinných úvalech velkých řek (zachovaly se však jen torza jeho bývalých porostů): Dolno- a Hornomoravský úval, Dyjskosvratecký úval, střední Polabí, dolní Poohří – a také Třeboňská pánev. V pahorkatinách se vyskytuje mnohem méně, spíše na živnějších, vlhčích podkladech - ale i na výslunných lesostepních, minerálně chudších, kyselých a suchých půdách, kde má nižší a křivější růst; zde může doprovázet nejen DBZ ale i DBP - a na j. Moravě i CER: pla-co(-spco) . Naše výšková maxima (720-)800 m n.m. (Hojsova Stráž na Šumavě, Křemešník, Děčínský Sněžník) se týkají jen kulturních výsadeb (?).

Celkové rozšíření. Ev. téměř celá, na sever po 63º s.š., na východ k Jižnímu Uralu; izolovaná arela se rozkládá od Krymu po Kavkaz (z. As.); chybí v j. okrajích Ev. Oproti DBZ zasahuje sice celkový areál dubu letního více na sever i na východ - a méně k jihu (!) – avšak DBZ vystupuje v horách (v podhůří) ČR přibližně o 200-300 m výše, než dub letní (!).


32

Quercus

Rozšíření DB má převážně pásový charakter – roste především podél velkých nížinných vodních toků (u něj tedy nepřevládá běžný model areálu, kdy dřevina se směrem na jih přesouvá stále více do vyšších [horských] poloh). Užití. Hospodářsky je DB (ze středoevropských dubů) nejvýznamnější. Dřevo má tvrdé, trvanlivé (zvl. pod vodou), kvalitní. - Staré stromy bývají ozdobou parkových sbírek. (6.1) Quercus robur f. (nebo subsp.) slavonica – dub letní slavonský (DBS); hospodářsky nejušlechtilejší forma DB, s dlouhým, přímým, obvykle bezsukým kmenem. Pochází ze Slavonie, z lužních lesů kolem řeky Sávy (Chorvatsko / Bosna / Srbsko); ve střední Ev. občas úspěšně pěstován v luzích (také v tvrdém luhu j. Moravy). (7) Quercus frainetto TEN. - dub balkánský (d. uherský; syn. Q. conferta; tab. L-8.a). Strom (10-)30(-40) m vys., s přímými, poměrně štíhlými větvemi. Kvete v V. - Teplomilný, snášející mírný zástin, k suchu dosti odolný. - V ČR znám jen z Národního parku Podyjí co (?) (a ze staršího sběru prof. Zlatníka, s lokalitou označenou jen "Jevišovsko"). – Jv. Ev.; M.As. – Sadovnicky jeden z nejcennějších dubů, v parcích dorůstající mohutných rozměrů. Žaludy nasládlé chuti. (Taxonomicky je zřejmě nejbližší DBP, avšak vzrůstově spíše DB.)

(8) Quercus pubescens WILLD. - dub pýřitý (šipák či šípák; DBP; tab. L-8, L-8.a) Malý strom s křivým kmenem, na extrémnějších lokalitách jen keř; 6-15(-20) m vys. Borka hrubě kostkovitě rozpukaná. - V. - Bez většího hospodářského významu. Ekologie. Světlomilný, teplomilný. Převážně na mělkých a vysychavých půdách na bazickém podkladu; na spraších dorůstá větších rozměrů. Teplomilné doubravy, lesostepní lada. ČR. V pahorkatinách středních a z. Čech a j. Moravy: co(-spco) ; max. 460-470 m n.m. (Pavlovské kopce – Děvín; Lovosice – Lovoš). Celkové rozšíření. Ev. z., střední a j., Krym; M.As., vz. Kavkaz. S. hranice souvislejšího výskytu jde stř. Evropou (včetně ČR); nejsevernější drobné exklávy jsou v sz. Polsku a v sv. Německu (obojí poblíž ústí řeky Odry). (9) Quercus virgiliana TEN. - dub jadranský (syn. Q. pubescens [sensu lato?]; tab. L-8.a). Strom vzhledu DBP, až 20 m vys., s širokou korunou. - V. E k o lo g ie . Teplomilný a světlomilný, odolný k suchu (i když poněkud méně, než DBP). - Teplomilné doubravy na bazických či neutrálních podkladech. R o z š í ř e n í . V ČR zjištěn pouze na jižní Moravě (Znojemsko-brněnská a Jihomoravská pahorkatina - severozápadní okraj areálu): (pla-)co . - Jv. Ev. Taxonomicky je možno jej řadit jako drobný druh souborného druhu Q. pubescens agg.; bývá však také považován za taxon totožný s DBP. Kříženci domácích dubů - zjištěni na území ČR: Q. petraea x Q. robur = Q. x rosacea - zřejmě zdaleka ne tak častý, jak se dříve přepokládalo; četnějšími budou asi kříženci uvnitř (ale i vně?) agregátu dubu zimního: Q. dalechampii x Q. petraea = Q. x benkoei, Q. dalechampii x Q. polycarpa = Q. x barnovae, Q. petraea x Q. polycarpa = Q. x sooi; dále Q. dalechampii x Q. robur = Q. x pseudodalechampii, Q. dalechampii x Q. pubescens = Q. x pseudopubescens, Q. dalechampii x Q. virgiliana = Q. x cazanensis; Q. petraea x Q. pubescens = Q. x calvescens. Některé mediteránní duby - klima střední Evropy je pro ně příliš drsné (s výjimkou druhu Q. libani): (10) Quercus suber L. - dub korkový, plut. Menší, vždyzelený strom, původní v z. Středozemí; tam také pěstován pro korek. První loupání borky se provádí až v době, kdy obvod kmene dosáhne 60 cm. Loupání se opakuje nejdříve za 9 let; tehdy nová korková vrstva dorůstá tloušťky 3-4 cm. Nejvíce korku produkuje Portugalsko. (Blíže viz ZELENÝ, 1996.) (11) Q. ilex L. - d. cesmínový. Nevysoký strom či keř s neopadavými, bodlinatými listy, velmi proměnlivý. Součást macchií - středozemních porostů suchomilných, teplomilných a často trnitých dřevin. (12) Q. libani OLIV. - d. libanonský. Opadavý, 7-10 m vys. strom s osinkatě zubatým (nelaločnatým) listem; M.As., Sýrie. Některé další americké opadavé duby (v. část S.Am.) - občas pěstované v parcích střední Evropy: Listy s výraznými laloky bez osinek: Quercus alba – dub bílý (list na podzim oranžový až fialově červený). Listy s výraznými laloky zřetelně osinkatými (typu "Q. rubra"): Q. velutina - d. sametový (letorosty chlupaté; listy [v mládí] rovněž chlupaté, s 5-7 hlubokými listovými laloky); Q. coccinea – d. šarlatový (letorosty i listy na rubu lysé, pouze se slabě patrnými chomáčky chlupů; 5-9 hlubokých listových laloků se zářezy ± kruhovými); Q. palustris – d. bažinný (jako předchozí, avšak chomáčky chlupů na rubu listů nápadné a zářezy ve tvaru U až ± čtverce). Listy celokrajné: (13) Q. phellos – d. vrbolistý (listy kopinaté, 1-1,5 cm široké); (14) Q. imbricaria – d. celokrajný (listy podlouhlé, 2-5 cm široké).


33

Betula

Řád:

Betulales - břízotvaré

Pouze dřeviny, ve 3 čeledích: Betulaceae, Carpinaceae, Corylaceae (poslední dvě [KUBÁT et al., 2002] - nebo i všechny tři [HENDRYCH, 1977, HARLOW et al., 1996] - bývají slučovány do čeledi jediné). 1a Prašníkové i pestíkové květy v jehnědách (případně opylené samičí jehnědy [u olší] se stávají plodními šišticemi); plod plochá nažka s lemem … 1. Betulaceae b Prašníkové květy v jehnědách, pestíkové ve svazečkovitých květenstvích; plod oříšek s obalem … 2 2a Listy v době květu nevyvinuté; obal oříšku kalíškovitý, rozdřípený … 3. Corylaceae b Listy v době květu alespoň zčásti již vyvinuté; obal oříšku postranní (nebo vakovitý) … 2. Carpinaceae Čeleď 1:

Betulaceae – břízovité

(tab. L-9 až L-10; KČR-2: 35-51 [M. Kovanda, Z. Kříž])

Opadavé jednodomé dřeviny s celistvými, zpeřeně žilnatými střídavými listy. Květy jednopohlavné, odděleně v samčích a samičích jehnědách. Samčí jehnědy se vyvíjejí již na podzim (přezimují mimo pupen). Plody velmi malé, ploché nažky s lemem; vznikají v úžlabí podpůrných šupin jehnědy, resp. plodní šištice. – Anemogamní. Ca 3 (příp. jen 2) rody; všechny mají své zástupce i v naší domácí dendroflóře. Celkem více než 150 druhů. P o z n á m k a 1. Podpůrná šupina - listen srostlý se dvěma listénci. P o z n á m k a 2. Plody břízovitých (nažky) se v provozní praxi označují často jako (technické) "semeno".

1a Plodenství válcovité či úzce vejcovité, rozpadavé; podpůrné šupiny 3laločné, nedřevnatějící, opadávající s nažkami; (pupeny přisedlé, obv. alesp. se 3 viditelnými šupinami; samičí jehnědy přezimují v pupenech, na zkrácených výhonech; nažka se 2 bočními, průsvitně blanitými křídly) ... 1. Betula - bříza b Plodenství vejcovité (šištice), nerozpadavé; podpůrné šupiny 4-5laločné, dřevnatějící, neopadavé ... 2 2a Pupeny stopkaté, se 2 šupinami; nažky se 2 bočními, neprůsvitně kožovitými lemy; samičí jehnědy přezimují nahé ... 2. Alnus - olše b Pupeny přisedlé, se 3-6 šupinami; nažky s blanitým, průsvitným lemem; samičí jehnědy přezimují v pupenech (vše znaky ukazující na příbuznost k rodu Betula!) ... 3. Duschekia – olšička (olše, křestice) Rod 1.

Betula L. - bříza

(slov. breza; angl. birch; tab. L-9)

Stromy n. keře, opadavé. Pupeny střídavé, malé, přisedlé, střechovitě kryté šupinami. Samčí jehnědy přezimují nahé, připravené na konci větví; samičí přezimují v pupenu na zkráceném výhonu (brachyblastu). Pestíkový květní pupen je neodlišitelný od pupenu listového. Samičí jehněda vzpřímená, po opylení (u našich stromových druhů) převisá a posléze se rozpadá. Plod jednosemenná 2křídlá nažka; křídla blanitá, průsvitná. - Ca 120 druhů, z toho 6 domácích i v ČR. Na břízách (hl. na BRP) se občas vyskytují čarověníky, vyvolané parazitickou houbou Taphrina betulina.

Zastoupení bříz v lesích ČR (2001): 1a b 2a b 3a b 4a b 5a b 6a b

Přirozené 0,8 % Současné 2,9 %

Doporučené 0,8 %

Listy se 3-8(-9) páry žilek … 2 Listy s 10 a více páry žilek; (kůra větviček aromatická; S.Am., u nás vz. ve sbírkách) … B. alleghaniensis*) Stromy n. velké keře; listy pozvolna zašpičatělé, na rubu bez nápadné síťnaté žilnatiny …3 Keře 0,3-2 m vys.; listy tupé n. jen krátce zašpičatělé, na rubu se zřetelnou žilnatinou … 6 Malé stromy n. větší keře s krátkými postraními větévkami; čepel 1,5-3 cm dl., se 3-5(-6) páry postranních žilek; na brachyblastech 4(-6) listů; (řapík načervenalý; sbmo) … (5) B. oycoviensis Větší stromy s dlouhými postranními větévkami; čepel 3-8 cm dl., s 5-7(-9) páry postranních žilek; na brachyblastech 2-3 listy … 4 Letorosty lysé; křídlatý lem nažek 2-3x širší než semenné pouzdro … 5 Letorosty pýřité; křídlatý lem nažek max. 1,5x širší než semenné pouzdro … 7 Borka bílá, příčně se loupající, až ve stáří na bázi tmavá, podélně rozpukaná; (postranní laloky podpůrných šupin ♀ šištice skloněné k bázi šupiny; pla-mo[-spmo]) … (1) B. pendula Borka tmavá až černohnědá po celé délce kmene, neloupavá, ve stáří na bázi kostičkovitě rozpukaná; (spco-mo) … (2) B. obscura (2b) Čepel okrouhlá, vroubkovaná, ± širší než delší, 0,4-1,4 x 0,5-1,5 cm vel.; (mo-spmo) … (7) B. nana Čepel vejčitá, špičatá, ostře nepravidelně pilovitá, ca 1-3,5 x 0,5-0,8 cm velká; (u nás vyhynulá) … ... (6) B. humilis

*) Bříza žlutá, s borkou bronzově hnědou; v. část S.Am. (přirozené rozšíření podobné vejmutovce); v areálu ČZU Praha vysazena poblíž řeznictví, před zdravotním střediskem; syn. B. lutea MICHX. fil. - Podobná B. lenta L. – b. tuhá (S.Am.) má borku černou až červenohnědou.


34

Betula

7a (4b) Letorosty zřetelně pýřité i v dospělosti, bez žlázek; listy na rubu alesp. v paždí žilek pýřité; (postranní laloky podpůrných šupin ♀ šištice směřují do stran; pla-mo) … (3) B. pubescens b Letorosty pýřité jen v mládí, s roztroušenými žlázkami; listy na rubu v dospělosti pýřité obv. jen na žilkách (čepel 2,5-6 cm dl., ca s 5-7 páry žilek; na brachyblastech obv. 3 listy; mo-sbalp) … (4) B. carpatica (Americká B. papyrifera má čepel dlouhou 5-10(-13) cm, s ca 6-9 páry žilek; mladá borka bývá křídově bílá.)

(1) Betula pendula ROTH - bříza bělokorá (b. bradavičnatá; BR; syn. B. verrucosa, B. alba p.p.; tab. L9)

Strom 25(-30) m vys., d1,3 0,75 m, dožívá se 100(-150) roků. Kmen bílý, ve stáří na bázi s černou, rozpukanou borkou. Koruna řídká, nepravidelná; větve často převislé. Kořenový systém mělký – ale daleko sahající a dobře rostlinu ukotvující. Kvete ve (IV-)V(-VI). Výmladnost pařezová slabší, spíše jen v mládí. - V lesnictví hodnocena jako plevelná dřevina. 2n = 28! V s. a v. části areálu bývá často hlavní hospodářskou dřevinou, oporou dřevařského průmyslu (!).

Ekologie. Silně světlomilná (v zástinu brzy odumírá), klimaticky však lhostejná. Typická pionýrská dřevina rychle osídlující holé plochy. Nenáročná na půdu; roste na suchých místech (méně často i na místech zamokřených!), na chudých a kyselých, písčitých i kamenitých podkladech. Původní především na extrémních stanovištích (zaříznutá říční údolí, písky - často s BO a JAL), kde uniká konkurenci dřevin více zastiňujících půdní povrch. Kyselé doubravy, reliktní i písečné bory, silikátové skály a kamenná moře; skalní výspy zaříznutých říčních údolí vysočin – ale i kyselé a zamokřené půdy pánevních oblastí (a to i s břízou pýřitou).

Druhotně se objevuje na zalesňovaných (i nezalesněných) pasekách, na haldách - a na všech opuštěných plochách, kde může vytvářet i subspontánní monokultury. ČR. Téměř ve všech vegetačních stupních (mimo sbalp a mimo zaplavovaná území luhů), především však na místech nezastíněných: pla-spco-mo(-spmo) . Max. 900-1150 m n.m. Horní hranice rozšíření: Šumava 900-1000 m, Krušné hory 950-980 m, Krkonoše 900-1000 m, Hrubý Jeseník 1100 m, Moravskoslezské Beskydy (Lysá hora) 1150 m n.m.

Celkové rozšíření. Eurosibiřský druh; na sever po polární kruh, na východ přes celou Sibiř a Dálný východ až po Ochotské moře (KOROPAČINSKIJ et VSTOVSKAJA, 2002). Květena ČR 2 (1990: 40) však uvádí: "... v. hranice v povodí Leny".

Užití. Rekultivace a sadovnictví; nábytkářství (hl. "svalcová", "karelská", "kamenná", "letecká" bříza), kolářství; parfumerie (březová voda), farmacie. Překližky, košťata, obruče aj. Kultivary: ‘Dalecarlica’ (dřípené listy), ‘Youngii’ (deštníkovitá koruna, krátký kmen),‘Fastigiata’ (úzká koruna). (2) Betula obscura A. KOTULA - bříza tmavá (syn. B. verrucosa EHRH. var. obscura; B. atrata DOMIN?) Strom až 25 m vys., obvykle habitem (i morfologií) podobný bříze bělokoré. Borka je však po celém kmeni černohnědá až černá, neloupavá, na bázi v dospělosti kostečkovitě rozpukaná. IV-V. - 2n = 28. Ekologie. Nároky ± shodné s B. pendula. Rozšíření. V ČR jen jednotlivě roztroušena (v březinách) na sv. Moravě a ve Slezsku: spco-sbmo(-mo) . Max. 800 m n.m. C2. - Známa rovněž z Polska, Slovenska, jz. Ukrajiny (a také ze Skandinávie?). P o z n á m k a . V zaplavovaném luhu řeky Opavy (PR Úvalenské louky) se vyskytuje černokorý typ břízy blížící se spíše druhu B. pubescens (VELIČKA, 1998, ústní sdělení).

(3) Betula pubescens EHRH. - bříza pýřitá (BRP; syn. B. alba L. p.p.; tab. L-9) Strom podmáčených stanovišť až 20 m vys., d1,3 0,7 m; stáří ca 100 let. Větve křivolaké, směřující vzhůru i svými konci (!). Kmen nápadně bílý a nerozpraskaný – a to i na bázi (!). Kvete ve IV-V. Pařezová výmladnost. Raší asi o 5 dnů později než BR. – 2n = 56, 58. Ekologie. Světlomilná; vyhledává vysoko položenou hladinu podzemní vody – ale typickým záplavám přizpůsobena není. Klimaticky lhostejná, nevadí jí kontinentální klima ani krátká vegetační doba. Vyskytuje se na extrémních stanovištích, hl. na rašeliništích a slatinách. Snáší chudé, kyselé půdy; na vápencích chybí. - Březiny a bory (hl. rašelinné); podmáčené doubravy; vrchoviště.

ČR. Roztroušeně: pla-mo ; od mo VS přechází BRP plynule v ("drobný") druh B. carpatica, který býval dříve považován jen za její poddruh. Stanoviště BRP bývají rozdělována do 2 skupin: (1) bažinaté louky a slatiny nižších poloh; (2) rašelinné louky a okraje vrchovišť Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

35

Betula

středních a horských poloh až po horní hranici lesa (BRP včetně přechodů k B. carpatica !?). Celkové rozšíření. Velký eurosibiřský areál, oproti BR posunutý na sever až na samý počátek tundry (s. okraj Skandinávie); chybí v j. Ev.; na východě zasahuje do povodí Leny (Sibiř). Nejsevernější výskyt je na Sibiři, na poloostrově Tajmyr (73º-74º s. š. – KOROPAČINSKIJ et al., 2002). Kříženec Betula pendula x B. pubescens = B. x aurata BORKH. - uváděn vzácně z Moravských Karpat.

(4) Betula carpatica WILLD. - bříza karpatská (syn. B. pubescens subsp. [var.] carpatica; tab. L-9) Keř n. strom až 12(-15) m vys., d1,3 výjimečně až 0,5 m. Kmen mnohdy křivolaký, šikmý, avšak s dobrou výmladností (hl. v kořenovém nákrčí), se schopností tvořit hřížence; to vede k vytváření kolonií. Větve i kmínky velmi ohebné (!). V-VI. – 2n = 56, vzácně 57, 58. Dosti proměnlivý taxon (s různými kombinacemi morfologických znaků); někdy jen těžko rozlišitelné, zda se již jedná o taxon B. carpatica - či ještě o B. pubescens.

Ekologie. Silně světlomilná; roste na horských stanovištích s dostatkem až nadbytkem půdní (i atmosférické) vláhy, na humózních, silně skeletových půdách, často na kyselých podkladech. Snáší i velmi krátkou vegetační dobu (omezenou mnohdy dlouho ležícím, nahromaděným sněhem). Velmi dobře odolává sněhovým lavinám, pod jejichž tlakem se kmínky bez většího poškození "ochotně" ohýbají. Typickými stanovišti jsou proto lavinové dráhy, příkré svahy a sutě - ale také vrchoviště; vyskytuje se i na vlhkých okrajích řídkých horských smrčin. ČR. Původní jen ostrůvkovitě v pohraničních pohořích, v územích kolem HHL (často s vrbou slezskou): mo-spmo-sbalp - max. 1345 m n.m. Podivuhodné lesíky a větší příměs v kosodřevině tvoří téměř ve všech krkonošských jamách a jesenických kotlinách. Po obvodu HHL Vysokých Sudet je však jen velmi řídká. (JENÍK, 1961)

Celkové rozšíření. Pouze pohoří střední Ev. – výskyt všude jen ostrůvkovitý. Užití. Zajišťování půdoochranné funkce na extrémně vlhkých horských stanovištích a na lavinových drahách. Přípravná či náhradní dřevina pro vhodné horské imisní lokality. P o z n á m k a 1. Květena ČR 2 (1990: 42) uvádí vědecké jméno taxonu takto: B. c. W. et K. (= WALDSTEIN et KITAIBEL in WILLDENOW). P o z n á m k a 2. Z reliktních borů skalních měst severočeské křídové tabule a z rašelinných pánví mezofytika popsal † T. SÝKORA (1983) břízu pod pracovním jménem B. "petraea", do té doby označovanou obvykle jako "B. carpatica středních poloh".

(5) Betula oycoviensis BESSER - bříza ojcovská (syn. B. alba L. var. microphylla) Menší stromky či větší keře 3-5 m vys., s křivolakým kmenem. Výmladky tvoří na kmeni. IV-V. – Světlomilná, ekologicky podobná BR, s níž i často společně roste. Vyskytuje se na chudých, dosti suchých půdách. 2n = 28. Č R . Zjištěna dosud pouze na jv. úbočí Krušných hor poblíž Volyně na Kadaňsku: sbmo , 530-670 m n.m. (herbářové doklady jsou i z Chomutovska - z r. 1843). C1. C e l k o v ý a r e á l . Ostrůvkovitě j. Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Dánsko, Švédsko – a zatím jediná lokalita v ČR. P o z n á m k a . Tato bříza byla popsána z Národního parku Ojców (čti "ojcuv"), sz. od Krakova (Polsko).

(6) Betula humilis SCHRANK - bříza nízká. Keř (0,5-)2(-3) m vys. - S. Eurasie – stř. Ev., z. Sibiř; roztr. i na rašelinách s. Alp. Ještě počátkem 20. století u Olomouce na rašelinných či slatinných loukách; dnes u nás vyhynulá.

(7) Betula nana L. - bříza trpasličí (tab. L-9) Nízký keř (0,2-)1(-1,2) m vys., vytvářející nízké bochánkovité křoviny na rašeliništích. Větve metlovité, vystoupavé, max. 2 cm tlusté; snadno kořenují - tím se keře vegetativě šíří. 2n = 28. Ekologie. Bříza trpasličí je krajně světlomilný druh, snášející vodu trvale na půdním povrchu; vyskytuje se i na hlubokých, čistých rašelinách; roste často s klečovitou (hybridogenní?) borovicí rašelinnou, s vrbami a vřesovcotvarými rostlinami. Snáší i krátkou vegetační dobu. IV-V. Druh rašelinných luk a tundry - a horských vrchovišť. ČR. Pouze roztroušeně v Čechách jako glaciální relikt, především na šumavských a krušnohorských vrchovištích: mo-spmo , 760-1130 m n. m. C2 (silně ohrožený taxon dle EN). V ČR na seznamu zvláště chráněných rostlin, mezi druhy silně ohroženými (podle vyhl. MŽP ČR č. 395/92 Sb.).

Celkové rozšíření. Cirkumpolární druh, rozšířený především v tundrách Eurasie a S.Am. Kříženec: Betula carpatica x B. nana = B. x seideliana MISSBACH; popsán z rašeliniště u Božího Daru (Krušné hory, rok 1908), později nalezen i na Šumavě (Borová Lada, Horská Kvilda). Jeden z božídarských exemplářů tohoto křížence byl


36

Betula v minulosti mylně považován za severský druh (či poddruh) B. tortuosa – b. křivolaká, který však u nás neroste (viz např. DOSTÁL, 1989).


37

Alnus

Rod 2.

Alnus MILL. - olše

(slov. jelša; angl. alder; v Klíči [2002] aj. jsou rody Alnus a Duschekia spojeny)

Stromy n. keře, opadavé, jednodomé, anemogamní7. Kořeny srdcovitého typu, s korálkovitými nádory (hlízkami) na postranních větvích. Hlízky jsou vyvolány činností symbiotických aktinomycetů z rodu Frankia - schopných poutat vzdušný dusík do formy přístupné rostlinám, obohacovat jím výživu obou symbiontů - a později také půdu (prostřednictvím rozkládajících se kořenů a listů). - Samičí jehnědy přezimují nahé (u rodu Duschekia v pupenech); po opylení se přeměňují na nerozpadavé plodní šištice, tvořené dřevnatějícími podpůrnými šupinami. Vlastní plod je malá nažka se 2 úzkými, kožovitými, neprůsvitnými lemy (u rodu Duschekia s lemy blanitými, průsvitnými); lemy mají v rozích vzdušné pletivo usnadňující dopravu plodu po vodě – event. i vzduchem. Ca 25 druhů. V ČR domácí 2(-3) druhy (2 z rodu Alnus s. str., 1 z r. Duschekia) a 1(-2) kříženci. Monografické zpracování rodu Alnus viz práci prof. P. A. Schmidta (SCHMIDT, 1996) z TU Dresden (Tharandt).

1a Pupeny stopkaté, tupé, se 2 stejnými šupinami; ♀ jehnědy přezimují nahé a rozvíjejí se na jaře před rašením listů; nažky s úzkými, kožovitými, neprůsvitnými lemy … 2 b Pupeny přisedlé, špičaté, se 3-6 nestejnými šupinami; ♀ jehnědy přezimují v pupenech a rozvíjejí se na jaře společně s listy; nažky se 2 blanitými, průsvitnými lemy; (plodní šištice stopkaté, obv. měkčí a světlejší než u druhů rodu Alnus [s. str.]) … viz (3) Duschekia alnobetula (altern. Alnus alnobetula) 2a Letorosty rezavě plstnaté; listy na rubu s červenohnědými chlupy alesp. v úžlabí žilek … Alnus rugosa (A. rugosa [o. svraskalá] – pochází z v. části S.Am.; u nás jen pěstovaná jako okrasný keř, někdy s dřípenými listy; občas zplaňující; popsán také její kříženec s naší olší lepkavou [= A. x silesiaca])

b Letorosty šedě n. nažloutle pýřité; listy na rubu lysé n. se šedými či nažloutlými chlupy … 3 3a Listy okrouhle obvejčité až okrouhlé, tupé n. vykrojené, v mládí lepkavé; plodní šištice tmavohnědé, tvrdé, na ose (sdružující plodenství!) obv. stopkaté … (1) Alnus glutinosa b Listy vejčitě eliptické, špičaté, nelepkavé; plodní šištice tvrdé, na ose (sdružující plodenství!) přisedlé n. kratičce stopkaté … (2) Alnus incana

Zastoupení olší v lesích ČR (2001):


Doporučené 0,6 %

(1) Alnus glutinosa (L.) GAERTN. - olše lepkavá (OL; tab. L-10) Strom (někdy jen keř) našich vlhkých nížinných až podhorských lokalit, 20(-35) m vys., d1,3 1 m; dožívá se 100(-200) roků. Borka tmavá, ve stáří hluboce brázditá, šupinovitá. Kořenový systém srdcovitý, mnohdy i chůdovitý, se symbiotickými nádorky (N). Kvetení: II-IV. Zralé šištice tmavohnědé. Poměrně řídké listy opadávají zelené, pak černají. Tvoří bujné pařezové výmladky. Ekologie. Dosti světlomilná (avšak méně než OLS); v mládí snáší určité zastínění. Vyžaduje vláhu v půdě. Ke klimatu značně lhostejná. Roste dostatečně i na stanovištích se stagnující (tj. málo okysličenou) vodou (spíše jí vadí její kolísání?). Snáší i 2týdenní záplavy ve vegetační době – a mimo ni i po delší dobu. Na výsypkách - i na "hořících" (doutnajících) haldách však roste překvapivě dobře i tam, kde hladina podzemní vody není v dosahu kořenů vůbec; zřejmě jí stačí (podobně jako OLS) kondenzační voda z volných prostorů v nasypané, často i ± sterilní zemině. Nejlépe prospívá na půdách humózních, vlhkých, dostatečně provzdušněných, v blízkosti pomalu proudící vody. Na kyselých rašeliništních půdách spíše jen živoří. Typickými stanovišti olšin tohoto druhu jsou břehy pomalu tekoucích vod, slepých ramen, tůní i rybníků, bažinaté louky, lesní močály a prameniště. V nížinných lužních lesích (pla) roste nejhojněji; jsou to oblasti měkkého (topolového) luhu, s návazností na luh tvrdý (jilmový). Tam, kde se pomalu tekoucí voda mění v bystřinu (sbmo) je olše lepkavá postupně střídána olší šedou, která je více přizpůsobena horským podmínkám. Ektomykorhiza. Podloubník sivý, muchomůrka olšová, holubinka drobná, ryzec lilákový i osténkatý. 7

větrosnubné


38

Alnus / Duschekia Vyklenutí listových čepelí působí houbový parazit z rodu Taphrina. – Epidemické odumírání či chřadnutí olší, známé od roku 1993, působí (hlavně) hybridní houba "alder-Phytophthora" (GREGOROVÁ et al., 2003).

ČR. Roztroušeně od nížin po nižší horské polohy, někde i hojněji: pla-sbmo-mo - max. 850 (-980) m n.m. (Rýchory). Chybí v nejsušších oblastech a ve vyšších polohách oreofytika. Celkové rozšíření. Ev.; okraj z. As.; 2 malé arely v sz. Afr. Zasahuje po s. polární kruh, na východ do M.As., na Kavkaz a z. okraj Sibiře (až do povodí Tobolu, po 67º v. d.).

Použití. Meliorační práce, zpevňování břehů. Dřevo měkké, roztroušeně pórovité, bez jádra; na čerstvém řezu oranžové; značně trvanlivé (obsahuje třísloviny) - vhodné na vodní a zemní práce. Možná náhrada za některá tropická dřeva (nábytkářství). Vítaná pastva včel v předjaří. (2) Alnus incana (L.) MOENCH - olše šedá (OLS; tab. L-10) Strom (mnohdy jen keř) našich vlhkých podhorských až horských lokalit; 10-20 m vys., d1,3 0,30,5 m. Dožívá se ± 100 roků. Koruna vejcovitá, dosti hustá; kmen přímý, štíhlý; borka hladká, šedavá. Kořenový systém ± plochý, bohatě rozvinutý, se symbiotickými nádorky (N). Kvetení: III-IV. Výmladnost bohatá na pařezu a kořenových nábězích – ale i z povrchových kořenů (!). Po těžbě třeba jen jediného exempláře vytvářejí kořenové výmladky (společně s pařezovými) často houštinu na celé ploše ohraničené horizontálním dosahem kořenů původního jedince. - Kvete brzy na jaře, na společných stanovištích přibližně o 1-2 týdny dříve než OL. Listy opadávají na podzim zelené, barevně nezměněné.

Ekologie. Světlomilná pionýrská dřevina; k množství dostupné vody dosti tolerantní. Na rozdíl od OL nesnáší OLS stagnující vodu. Půda musí být kyprá, provzdušněná (!). Tomu v přírodě nejlépe odpovídají stanoviště břehů horských bystřin a jejich náplavy, často i silně štěrkovité až balvanité: ty jsou pro OLS ve volné přírodě značně charakteristické! OLS na nich roste např. s vrbou křehkou, příp. i s vrbou šedou.

Na živiny může být půda chudá, prakticky až jalová - dokonce i silně kyselá, např. na rašelinách, kde OLS roste (o něco málo) lépe než OL. Na mateční hornině příliš nezáleží. Klimaticky nenáročná, mrazy nepoškozována; snáší i velmi krátkou vegetační dobu. Dobře roste v mrazových kotlinách – i na jiných exponovaných lokalitách, včetně tzv. nepřipravených půd. Na velkém množství rozličných stanovišť se vyskytuje s řadou dalších dřevin - ale i v porostech čistých, nesmíšených. Přirozené zmlazení se objevuje často na pohyblivých štěrkových náplavech; nevyhýbá se ani půdám vysloveně surovým, např. haldám hlušiny z hlubinné těžby uhlí. Poškozována nebývá ani zvěří - ani dobytkem. ČR. Dosti hojná: (spco-)sbmo-mo(-spmo) – s maximem v 1000 m n.m. (Krkonoše). Celkové rozšíření. Ev. severní, střední a jihovýchodní; okraj západní As. Ev. severní je hlavní částí areálu, dosahujícího až po s. okraj Skandinávie: ± souvislé rozšíření, hl. v nížinách a pahorkatinách; Ev. stř. a jv.: areál ostrůvkovitý, převážně v horách (nejjižněji roste v jv. Francii, s. Itálii, Albánii). Na východě okrajově v z. As.: z. okraj Sibiře, izolovaně pak Kavkaz a Libanon (nejjižnější výskyt vůbec).

Použití. Významná přípravná, krycí i výchovná dřevina – hlavně ale dřevina meliorační, zvl. na chudých a degradovaných půdách. Dřevo měkké, lehké, málo trvanlivé. Raná včelí pastva. Kříženci. Alnus glutinosa x A. incana = A. x pubescens: taxon intermediární (tj. stojící morfologicky mezi svými rodiči); list tvarem podobný spíše OL, oděním a počtem žilek spíše OLS; avšak růst hl. v mládí je rychlejší; na území ČR roztroušeně v oblastech s výskytem obou druhů, zřejmě však častější než je dosud známo – a přehlížený. Z Černokostelecka jej uvádí FÉR a ŠEDIVÝ (1963). Rod 3.

Duschekia OPIZ – olšička, olše (křestice, olšovka, olšovník

.

(slov. jelša; angl. alder; v Klíči [KUBÁT et al., 2002 - i jinde] je rod Duschekia spojen s rodem Alnus)

Keře (vz. nízké stromky), opadavé, jednodomé, anemogamní. Kořeny srdcovité, bohatě rozvinuté, převážně však povrchové; na jejich postranních větvích korálkovité nádory – hlízky (N). Od rodu Alnus (sensu stricto) se liší přisedlými špičatými pupeny majícími 3 až 6 nestejných šupin, samičími

jehnědami přezimujícími v pupenech - a blanitými, průsvitnými lemy na plodu – nažce (těmito znaky se rod Duschekia podobá spíše rodu Betula).


39

Duschekia / Carpinus

Ca 8 druhů, na s. polokouli. V Ev. domácí 2 druhy (dříve spojované v jeden), v ČR pouze 1. (1) Duschekia alnobetula (EHRH.) POUZAR – olšička či olše zelená (křestice zelená; tab. L-10) (alternativní [rovněž platné!] vědecké jméno: Alnus alnobetula (EHRH.) C. KOCH; syn. A. viridis, Alnaster viridis)

Keř 0,5-3 m vys., vz. i malý stromek; kmínky obv. nepřesahují tloušťku 5-8 cm. - IV-V. Ekologie. Světlomilná, toleruje i slabší zástin. Vlhké podklady, spíše v oblastech s vyššími srážkami, na kyselých horninách. Snáší i extrémní klimatické podmínky. - Lesní pláště a lemy; jednotlivě i na pastvinách. Mimo území ČR převážně v subalpínském stupni hor, kde na některých vlhčích, spíše stinných lokalitách nahrazuje kosodřevinu. ČR. Pravděpodobně je zde původní, avšak (na rozdíl od převážně vysokohorských lokalit v Alpách a Karpatech) jen ve středních polohách j. Čech a na jz. Moravě, pouze v spco-mo . C2. Je považována za alpský migrant, který se zřejmě již (nebo dosud?) nestihl u nás přesunout do vyšších poloh. Druhotný výskyt olšičky je udáván z řady našich lokalit. Vysazena byla především na mnoha místech mezofytika. V oreofytiku se velmi osvědčila při asanaci lavinových svahů a erozních rýh kolem horní hranice lesa v Hrubém Jeseníku; vysazována byla také v Krkonoších, v Moravskoslezských Beskydech, na Velkém Dářku. Uspěla při ochraně náspů železničních tratí (Mariánské Lázně - Žandov) apod. – Také v Tatrách je pouze vysazená.

Celkové rozšíření. Ev. střední, Balkán a Korsika – hl. vyšší pohoří (Alpy, Východní Karpaty). Použití. Zpevňování svážných území v horách, asanace lavinových svahů nad horní hranicí lesa, břehové výsadby při hrazení horských bystřin. Využívána také při obnově imisních holin. Kříženci. Alnus glutinosa x Duschekia alnobetula (syn. Alnus g. x A. alnobetula) = Alnus x pseudoglutinosa: j. Čechy; údaj však vyžaduje kritickou revizi.

(2) Duschekia fruticosa (RUPR.) POUZAR – olšička křovitá (platné rovněž syn. Alnus fruticosa RUPR.). Větší keř, avšak jen vz. dosahující výšky 6 m. Je vikariantním (či vikarizujícím)8 druhem olšičky zelené na obrovském území v severní části Eurasie, od nížinné lesotundry - po vysokohorské polohy s horní hranicí lesa v j. části asijského rozšíření (0-2200 m n.m.). Plocha jejího areálu jen na Sibiři činí více než 8,5 mil. km2 (KOROPAČINSKIJ, 1983, 2002). Čeleď 2:

Carpinaceae – habrovité

(tab. L-11; KČR-2: 52-54 [M. Kovanda])

V Klíči (KUBÁT et al., 2002 – i jinde) přičleněna k čeledi Corylaceae.

Opadavé jednodomé dřeviny se střídavými, celistvými, zpeřeně žilnatými listy. Květy jednopohlavné, odděleně v samčích a samičích jehnědovitých květenstvích. Plody oříšky. - Anemogamní. 3 rody (ca 50 druhů), jen v mírném pásmu s. polokoule; v ČR domácí 1 druh. 1a Oříšky přisedají k plochému křídlu ... 1. Carpinus – habr b Oříšky ve vakovitém, nafouklém obalu ("chmelová šištice"; listy poněkud nesouměrné) ... ... 2. Ostrya – habrovec Rod 1.

Carpinus L. - habr

(slov. hrab; angl. horn-beam, hornbeam)

Opadavé stromy, méně často keře. Pupeny vřetenovité, špičaté. Listy dvouřadé. Plod zploštělý oříšek, na ± plochém křídle. Anemogamní. - Ca 35 druhů, v ČR domácí jen 1 druh. 1a Čepel listu 5-10(-12) cm dl.; ploché křídlo trojlaločné; ([pla-]co-spco[-sbmo]) ... (1) C. betulus b Čepel menší, 2,5-4,5 cm dl.; plodní křídlo trojúhelníkovitě vejčité; (Balkán, M.As. aj.) ... (2) C. orientalis

(1) Carpinus betulus L. – habr obecný (HB; tab. L-11) Strom 6-20(-30) m vys., d1,3 až 1 m; dožívá se 150(-400) let. Koruna štíhlá, metlovitá. Kmen svalcovitý, s hladkou šedavou borkou; nebývá průběžný. Kořenový systém v hlubší půdě srdcovitý nebo panohovitý; nápadné bývají kořenové náběhy. Na mělkých půdách jsou však možné i vývraty. Větve 1. řádu nasazeny v ostrém úhlu; větvení u vyšších řádů je ± ploché. Kvetení: IV-V. Plodí poměrně brzo (i před dosažením stáří 20 roků), každoročně a hojně. Má 8

vikariace, vikarizace – vzájemné zastupování areálů blízce příbuzných taxonů, zde prostorové či plošné


40

Carpinus / Ostrya / Corylus

jednu z nejlepších výmladností, pařezovou i kořenovou (!), což při obnově hospodářských lesů bývá mnohdy na závadu! Dříve obhospodařován často jako pařezina. Ekologie. HB toleruje značné zastínění, srovnatelné téměř s bukem. V přirozených směsích bývá ve druhém patru ("teplejších") doubrav - hlavně s DBZ (!); výše je postupně nahrazován bukem. Čisté, nesmíšené porosty vytváří HB jen pod (spíše neúmyslným) vlivem člověka. Kořenové (a pařezové) výmladky jediného vytěženého habru mohou porůst plochu danou půdorysem obvodu jeho kořenového systému. Ponechá-li se původní dospělý porost s převahou DBZ - a s rozptýlenou příměsí HB po vytěžení jen obnově z výmladků, je velmi pravděpodobné, že rychleji rostoucí, zastínění tolerující pařezové a kořenové výmladky HB zcela potlačí pomaleji se vyvíjející, světlomilné (a pouze pařezové) výmladky DBZ, případně i jiných dřevin. Totéž se však stává i tehdy, je-li stejný porost obnovován uměle: sazenice obvykle nestačí na expandující výmladky habru, které je nutno – zvláště na stanovištích pro něj optimálních - během zajišťování obnovy i 2x za rok vysekávat – a často ani to nestačí; z kvalitních doubrav vznikají tak nechtěné, hospodářsky (i ekologicky) málo hodnotné a nežádoucí, ± "čisté" habřiny.

HB roste optimálně na vlhčích, živnějších půdách, dostatečně hlubokých a kyprých. Je ovšem přítomen i na stanovištích suchých a slunných, případně i vysýchavých a mělkých (častěji na vápencích). Roste i v suťových a roklinových lesích – v co VS - a v teplejší části spco VS. Míjí půdy chudé a kyselé. V nížinách jde až na okraj zaplavovaných luhů – vlastní záplavy však nesnáší. Klimaticky odolný, nepoškozují jej ani pozdní mrazy; snáší mrazové kotliny. ČR. Původní v (nezaplavovaném) T a teplejším M: (pla-)co-spco(-sbmo) ; v chladnější části M se vyskytuje jen vzácně (pomístně proniká údolími vodních toků): max. 740 m n.m. Zastoupení habru v lesích ČR (2001):


Doporučené 0,9 %

Celkové rozšíření. Ev. z., stř. a jv., na severu jen po j. Švédsko, na východě po Dněpr a Don; chybí na Pyrenejském poloostrově; As. – jen s. část M.As., Kavkaz a s. Írán. Asijská část areálu (a Krym) bývá někdy vyčleňována pod jménem Carpinus caucasica A. GROSSH. (GULISAet al., 1961).

ŠVILI

Použití. Z hlediska hospodářského je HB podřadnou dřevinou, považovanou mnohdy za nežádoucí příměs. Dřevo má tvrdé, těžké, málo trvanlivé, použitelné pro soustružení a k výrobě dřevěných nástrojů. - Vhodný do živých plotů a stěn – snáší zastřihování. Meliorační význam. Kultivary: ‘Q u e r c i f o l i a ’ (listy laločnaté, laloky zaokrouhlené), ‘I n c i s a ’ (totéž, laloky špičaté), ‘C o l u m n a r i s ’ a ‘F a s t i g i a t a ’ (? koruna hustá, štíhle kuželovitá).

(2) Carpinus orientalis MILL. – habr východní (syn. C. duinensis SCOP.; pozn. v tab. L-11). Keř nebo malý strom až 5 m vys. Domácí na Sicílii, v jv. Ev. a na Krymu, v M.As., na Kavkaze a v Zakavkazí. U nás jen vzácně v dendrologických sbírkách a v parcích. Rod 2: Ostrya – habrovec (slov. hrabovec; angl. hophornbeam; viz pozn. u tab. L-11). O. carpinifolia SCOP. – h. habrolistý. Strom nebo keř až 11 m vys. Původní v podhorských a horských lesích v j. a jv. Ev., v M.As., na Kavkaze. (Rod má 7 druhů.)

Čeleď 3:

Corylaceae – lískovité

(tab. L-11; KČR-2: 54-56 [M. Kovanda])

1 rod s 15 druhy; v ČR domácí 1 druh. (KUBÁT et al. [2002 - i jiní autoři] sem zahrnují i čeleď Carpinaceae.) Opadavé, jednodomé keře, vzácněji stromy. Listy střídavé, dvouřadé, jednoduché. Pupeny vejcovité, tupé. Květy jednopohlavné, v jehnědovitých květenstvích. Samčí jehnědy se vytvářejí na podzim a přezimují nahé. Samičí květenství jsou i v době květu uzavřena v šupinovitém obalu (v pupenu), z něhož vyčnívají pouze blizny. Plod oříšek se zvonkovitým n. trubkovitým obalem ze srostlých, zveličených listénců. Semena s blanitým osemením. Anemogamní. Rod 1.

Corylus L. - líska

(slov. lieska; angl. hazel, hazelnut [1], filbert [2, 3?]; tab. L-11)

Keře, vzácněji stromy. 15 druhů v mírném pásmu s. polokoule. 1a Obal oříšku trubkovitý, v apikální (tj. ve vrcholové) části zúžený (obal ± 2x delší než oříšek; řapík listu kratší než 3 cm) ... (3) C. maxima b Obal oříšku zvonkovitý, v apikální části nezúžený ... 2 2a Obal oříšku max. do poloviny rozdřípený, ± stejně dlouhý jako oříšek; plody po 1-5; řapík listu 0,5-1,5(-2) cm dl.; ([pla-]co-M) ... (1) C. avellana Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

41

Corylus b Obal oříšku téměř k bázi rozdřípený, delší než oříšek; plodenství obv. v mnohočetných kulovitých útvarech; řapík listu přes 3 cm dl. ... (2) C. colurna Poznámka. Od lísek C. avellana a C. maxima - event. od jejich kříženců - je odvozena řada kulturních odrůd, které se dělí do 4 skupin: odrůdy zellské (od C. avellana), odrůdy lombardské (od C. maxima), zellské hybridy a lombardské hybridy.

(1) Corylus avellana L. - líska obecná (tab. L-11) Keř 2-6(-8) m vys.; max. tloušťka kmínku 25 cm; dožívá se 60(-80) let. Koruna široká, větvení dvouřadé; větve snadno koření, jako hříženci. Kořeny bohaté, převážně povrchové. Výmladnost výborná z pařezu i z kořenových náběhů. Kvete brzy z jara (II-IV), již v 8-10 letech. Ořechy mají vysokou klíčivost, která však není dlouhodobá. Ekologie. Světlomilná, snáší však i střední zástin. Je bez větších nároků na půdu, i když nejlépe se jí daří na kyprých, hlinitých, čerstvě vlhkých zeminách; roste i na vysýchavých stanovištích, nesnáší však zabahnělé a rašelinné lokality - a vyhýbá se i nejchudším půdám. Opad se dobře rozkládá - půdě je příznivý. Klimaticky odolná dřevina – přesto ji u nás považujeme spíše za teplomilný druh. ČR. Ve světlých lesích a křovinách (hojná do 800 m n.m.); někdy tvoří i čisté porosty; vzácně v karech: (pla-)co-M ; max. 1310 m n.m. (Hrubý Jeseník – Velká kotlina !!). Jinak se vyskytuje především na druhotných stanovištích, která jsou při okrajích lesů, podél cest, na mezích apod. Líska hrála důležitou roli ve vývoji středoevropské vegetace. Po ústupu ledovců kolonizovala borové a březoborové lesy; místy vytvářela i čisté porosty (doba lísková, asi 6800-5500 let př. Kr.). Později líska ustoupila smíšeným doubravám a bučinám.

Celkové rozšíření. Ev., kromě nejsevernější části; s. Afr.; z. okraj As. (M.As., Kavkaz, Sýrie). Užití. Semena jsou důležitou potravinářskou surovinou a zdrojem vitaminů B-komplexu. C. avellana je výchozím druhem kulturních zellských odrůd - a součástí kulturních zellských a lombardských hybridů. Občas se pěstuje okrasný kultivar C. a. ‘Co n to r ta ’ (větve spirálovitě pokroucené, listy často zkadeřené). Existuje i červenolistý kultivar od tohoto druhu, pravděpodobně však méně často pěstovaný, než obdobný kultivar od druhu C. maxima.

(2) Corylus colurna L. - líska turecká (tab. L-11) Strom až 20 m vys., vzácněji keř. Pochází z jv. Ev., M.As., Kavkazu, Íránu, Himálaje. U nás se pěstuje v parcích a stromořadích. Pro hodnotné dřevo je pokusně vysazován i na plantážích. IIIIV. (3) Corylus maxima MILL. - líska největší. Vzdor svému jménu je to keř jen 3-5 m vys., původem z jv. Ev., M.As., Kavkazu. Zato oříšky má větší, podlouhlejší, 2-2,4 cm dl.; rostou po 1-6(-8) pohromadě. Postranních žilek na čepeli má více - 7-9 párů (l. obecná má jen 6-7 párů). II-IV. - Je výchozím druhem tzv. lombardských odrůd, pěstovaných pro jedlé semeno. Je také součástí zellských a lombardských hybridů (C. avellana x C. maxima, resp. C. maxima x C. avellana). Z okrasných kultivarů se u nás často pěstuje fialově červenolistý C. m. ‘P u r p u r e a ’.


42

Juglans

Řád:

Juglandales - ořešákotvaré

Většinou stromy, vesměs opadavé; listy složené, obv. lichozpeřené; 2 čeledi - zde uvedena pouze jedna. Čeleď:

Juglandaceae – ořešákovité

(tab. L-12; KČR-2: 56-63 [P. Tomšovic])

Opadavé, jednodomé dřeviny, zpravidla velké stromy. Listy střídavé, lichozpeřené. Listové jizvy velké, ± trojúhelníkovitě srdčité, stopy obvykle ve 3 skupinách. Postranní pupeny na ± vyniklých listových polštářcích. Květy větš. jednopohlavné: samčí umístěny hustě v převislé jehnědě (resp. jehnědách, 7-14 cm dl.), samičí ve ± vzpřímeném klasu (klasech) nebo v převislých jehnědách. Plod je oříšek - nebo tzv. nepravá peckovice: její vnější dužnatý obal se nazývá rubina, vnitřní dřevnatá část skořápka; "jádro" uvnitř je semeno. - Anemogamní. Ca 7-8 rodů, přibl. se 70 druhy, převážně v s. mírném pásmu, s přesahem do hor Stř. a J.Am. a jv. As.; na území ČR jen v kultuře. 1a Pupeny nahé, ± plstnaté; četné křídlaté suché plody (drobné oříšky) v převislých jehnědovitých plodenstvích; (dřeň větviček přehrádkovaná) ... 3. Pterocarya - pterokarye, lapina b Pupeny kryté šupinami; nekřídlaté plody – nepravé peckovice po několika v nepřevislých plodenstvích ... 2 2a Dřeň mladých větviček přehrádkovaná; dužnatý obal (rubina) puká nepravidelně, n. vytrvává; skořápka ± zbrázděná; listy obv. s více než 9 lístky (je-li jich méně, pak jsou celokrajné); samčí jehnědy jednotlivě (mnohdy však jen v nevelké vzdálenosti od sebe!) ... 1. Juglans – ořešák b Dřeň mladých větviček plná; vnější obal plodu puká 4 pravidelnými podélnými švy; skořápka ± hladká; listy mají 5-7(-9) pilovitých lístků; samčí jehnědy ve svazečcích ... 2. Carya – hikora, ořechovec Rod 1.

Juglans L. - ořešák

(slov. orech; angl. walnut; tab. L-12)

Velké stromy s mohutným kůlovým kořenem, s pupeny krytými masitými, ± plstnatými šupinami; samčí pupeny se šikmým mřížkováním. Lichozpeřené listy a kůra po rozemnutí aromaticky vonné. Plod nepravá peckovice; součástí semena ("jádra") jsou olejnaté dělohy. V mládí tvoří ořešáky (především J. nigra, J. cinerea) výmladky na pařezu a v oblasti kořenového krčku. Ořešáky produkují dihydroderiváty juglonu; ty prosakují (např. od kořenů) půdou a chemicky redukují klíčení konkurentů a jejich růst (jev zvaný allelopatie) - nebo je dokonce usmrcují. Následkem toho jich pod korunami těchto dřevin bývá velmi málo. Velmi citlivé na juglony jsou např. rajčata, jabloně, rododendrony a růže; naopak odolnými jsou mnohé trávy a zelenina - nebo i loubinec. - Dihydroderiváty juglonu obsažené v listech a v zelené rubině ořechů oxidací hnědnou (mohou zbarvovat kůži).

Ca 15-20 druhů. - Množí se generativně, kultivary štěpováním. 1a Mladé větévky lysé; lístky celokrajné, v počtu 7-9; skořápka mělce a zaobleně zbrázděná … (3) J. regia b Mladé větévky chlupaté; lístky na okraji pilovité, v počtu ca 11-19; skořápka hluboce a ostře, tj. nezaobleně zbrázděná … 2 2a Dřeň mladých větévek světle hnědá (okrová); plod lysý, ± kulovitý; semeno 4laločné (ořech má naspodu 4 přehrádky) … (1) J. nigra b Dřeň mladých větévek tmavě hnědá (čokoládová); plod hustě žláznatý, ± elipsoidní; semeno 2laločné (ořech má naspodu 2 přehrádky) … (2) J. cinerea

(1) Juglans nigra L. - ořešák černý (angl. black walnut, eastern b. w., American w.; tab. L-12) Strom 25(-30[-45]) m vys., d1,3 1(-2,4) m; dospívá ve 150 letech, dožívá se až 250 roků. Kořenový systém rozsáhlý, s kůlovým kořenem. V-VI. - Je nejvýznamnějším z amerických ořešáků – a současně i jednou z nejvýše ceněných amerických listnatých dřevin. Celkové rozšíření a ekologie. V. část USA – zasahuje až po předhůří Skalistých hor. Dřevina středně vlhkých půd, vyskytující se podél vodních toků a na svazích, od hladiny moře po 1200 m n.m. Optimum na hlubokých, bohatých a vlhkých aluviálních půdách, kde roste velmi rychle. Semenáček tam již koncem první vegetační sezóny může dosáhnout výšky 90 cm, ve druhé sezóně dvojnásobek. Ve věku 35 let je schopen vytvářet kmeny o d1,3 0,25 m. Na horších stanovištích však roste mnohem pomaleji.

Značně světlomilný (netolerantní k zastínění). Pod vlivem vhodné porostní kompetice vytváří plnodřevný, nezavětvený kmen s poměrně malou korunou, která v porostní úrovni dominuje.


43

Juglans V S.Am. roste v porostech roztroušeně, jednotlivě n. v menších skupinách, společně s liliovníkem, jasanem americkým, střemchou pozdní, lípou, bukem velkolistým, duby, hikorami. (HARLOW et al., 1996; BURNS et al., 1900)

Větší úroda ořechů bývá 1x za 2-3 roky. Konzumují je hlodavci, kteří je zároveň rozšiřují po okolí. Obv. se uvádí, že tyto ořechy jsou nejedlé – ale v USA bývají v prodeji - a šlechtí se dokonce odrůdy s tenčími skořápkami (žádaná jsou výrazně chutnající jádra [= semena] – vhodná pro výrobu pečiva a zmrzliny).

Užití. Kvalitní, vysoce ceněné dřevo pro nábytkářství, na pažby zbraní aj.; hodnotná parková dřevina; podnož pro roubování ořešáku královského. V S.Am. se využívají i ořechy. V ČR byl ořešák černý s úspěchem zkoušen v lužních lesích j. Moravy. Nejlepší podmínky nachází na stanovištích přechodného stupně měkkých a tvrdých (lužních) dřevin - a dolního stupně tvrdých (lužních) dřevin, na hlubokých půdách hlinitých až hlinitopísčitých, s dosažitelnou hladinou podzemní vody. Zde předrůstá naše domácí tvrdé listnáče. Musí však být pěstován jako (světlomilná) hlavní dřevina (ŠIKA, 1964). - Problémem však zůstává skutečnost, že v luzích zůstalo jen nepatrné procento lesů, jejichž přirozenou skladbu – pokud ještě vůbec zůstala zachována – je třeba bezpodmínečně chránit. Snad jedině případná (dočasně?) nepotřebná zemědělská půda by se k tomuto účelu dala použít. K introdukci ořešáku černého na dnešní území ČR došlo počátkem 19. století (do Evropy již v 17. století).

(2) Juglans cinerea L. - ořešák popelavý (angl. butternut, white walnut n. oilnut; tab. L-12). Strom (12-)18-25(-34) m vys., d1,3 0,3-0,6(-1,5) m; v porostech se obv. dožívá jen asi 75 roků. Kmen ve své americké domovině mívá krátký a rozvětvený, korunu širokou a otevřenou, poněkud nepravidelnou nebo i plochou. Kořenový systém bývá na hlubších půdách kůlový, dostatečně rozvětvený. Čisté porosty netvoří – jen příměs smíšených listnatých lesů. Smíšené lesy bývají složeny mj. z taxonů: střemcha pozdní, lípa americká, buk velkolistý, duby, hikory, liliovník a jilmy; v s. části areálu roste J. cinerea často s javorem cukrovým, břízou žlutou, méně často i s vejmutovkou.

Celkové rozšíření a ekologie. Roztroušeně v sv. části USA a v jv. cípu Kanady, 0-1500 m n. m., na středně vlhkých svazích, v úžlabinách, soutěskách, inundačních nivách – ale také na suchých, kamenitých půdách na vápencích. Areál ořešáku popelavého se podobá rozšíření ořešáku černého, je jen poněkud menší a více posunut k severu. Od r. 1967 je v S.Am. známa houba působící vážné, šířící se rakovinné onemocnění - odumírání ořešáku popelavého.

Užití. Kvalitní tvrdé dřevo v nábytkářství; semena ořechů - a sladký cukrový syrup (získávaný vařením mízy) v potravinářství; zelená kůra – zdroj oranžového či žlutého textilního barviva; v Ev. hodnotná parková dřevina, pokusně zkoušená i v hospodářských lesích. V Americe bývají často výše ceněny jeho ořechy než dřevo (zvl. v Nové Anglii je populární javorovo-ořešákové cukroví [maple-butternut candy]; Rink in BURNS et HONKALA, 1990). Do Evropy ořešák popelavý introdukován v 17. stol., na území dnešní ČR v 19. stol.

(3) Juglans regia L. - ořešák královský (OR; angl. Russian walnut, royal w., English w.; tab. L-12) Strom 20(-25) m vys. IV-V. Pochází zřejmě jen z As., z oblastí mezi s. částí M.As. a Stř.As. Původnost ořešáku královského v (jv.) Ev. nebyla pylovými analýzami prokázána. Nesnadno se také od sebe odlišují plané (maloplodé?) a pěstované (velkoplodé?) typy. Velká variabilita druhu je podmíněna téměř úplnou allogamií (cizosprašností).

Významná ovocná dřevina, velmi proměnlivá, pěstovaná především pro tzv. vlašské ořechy s kvalitními jedlými semeny. V kultuře je OR od pravěku, u nás od doby bronzové. V ČR se pěstuje pro své ovoce hojně, téměř po celém území - mimo horských a klimaticky drsných oblastí. Optimem pro výsadbu jsou pla-co VS a.v., jinde jen chráněná stanoviště. Třídění pěstovaných "vlašských ořechů" se řídí především vlastnostmi plodů, hl. jejich skořápek; nejznámější jsou kamenáče, křapáče, polopapírky, papírky. V ČR je povoleno 6 sort (kultivarů), především z polopapírků.

Velmi kvalitní a cenné je i dřevo ořešáku královského, které je těžké, s hnědým jádrem a světlou bělí; hodí se zvláště pro nábytkářské účely. Komerční ořešákové dřevo v j. Ev., Indii i jinde pochází především z tohoto druhu (HARLOW et al., 1996). Lesnicky je však ořešák královský téměř nevyužíván a jeho produkce u nás je jen druhotná, bezvýznamná.


44

Carya / Pterocarya

Z ostatních ořešáků se u nás častěji v parcích pěstují J. ailanthifolia – o. japonský či Sieboldův (skořápka ořechů hladká n. jen mělce brázditá, plody po 10-20 ve velkých hroznovitých plodenstvích; v. As.), J. microcarpa – o. skalní či drobnoplodý (ořechy jen asi 1,5-2 cm vel., skořápka hluboce zbrázděná; lístky jen ca 1 cm široké; S.Am.) aj. Rod 2.

Carya NUTT. – hikora, ořechovec

(slov. hikoria; angl. hickory; tab. L-12)

Velké opadavé, jednodomé stromy, s velmi tvrdým dřevem. Dřeň 1-2letých větviček plná. Největším lístkem na lichozpeřeném listu (na rozdíl od většiny ořešáků) bývá lístek terminální (tj. apikální - a lístky v 1. [apikálním] jařmu). Dužnatý až polodřevnatý obal plodu – nepravé peckovice – puká pravidelně ve 4 díly; skořápka ořechu hladká nebo jen mělce zbrázděná. - Anemogamní. Ca 16-20 druhů; většina pochází ze S.Am., pouze 2 z hor jv. As. V ČR jen v kultuře. Před dobami ledovými rostly hikory i v Ev. a s. Afr. Určování druhů rodu Carya je často obtížné, jak pro velkou variabilitu listů i plodů – tak i pro snadnou interspecifickou9 hybridizaci. Pro přesnější určování je významná i morfologie trichomů a dalšího odění. Rod bývá dělen na 2 sekce: na pravé hikory (sect. Carya - např. C. ovata, C. laciniosa, C. tomentosa) a na hikory pekan (sect. Apocarya - např. C. illinoensis, C. cordiformis). Zatímco první skupina je ceněna pro své těžké, pevné a houževnaté dřevo (shock-resistant wood) a jeho výhřevnost, hikory pekan jsou ceněny (navíc) i pro své jedlé plody (jejich semena), které byly významnou součástí stravy původních obyvatelů Ameriky. Sekce (sect.)

Počet lístků na lichozpeřeném listu

Plod (nepravá peckovice; Šupiny pupenu; počet ořech)

Pravé hikory – sect. Carya Hikory pekan – sect. Apocarya

(3-)5-7(-9)

bezkřídlý, někdy žebrovaný na linii pukání obalu obvykle široce křídlatý na linii pukání obalu

(5-)7-(17), obv. srpovité či kosníkovité

střechovité; více než 6 nepřekrývající se; 4-6

(1) Carya ovata (MILL.) K.KOCH - hikora vejčitá, ořechovec v. (angl. shagbark hickory; tab. L-12) Strom střední velikosti, 20(-25[-40]) m vys., d1,3 0,3-0,6(-1,2) m; dožívá se stáří 250-300 let. Kmen v dospělosti charakteristicky "střapatý" (shaggy) velkými podélnými pruhy odlupující se borky, na spodním konci vykřivujícími se směrem od kmene. Výmladnost pařezová běžná v mládí; kořenové výmladky se vyskytují spíše u starších jedinců. Pomalu rostoucí dřevina (i když mezi hikorami patří mezi ty nejrychleji rostoucí). Sekce: pravé hikory. Semenáček již v 1. roce života vytváří kůlový kořen dosahující do hloubky 0,3-0,9 m, přičemž nadzemní část je pouze několik centimetrů (až ± 1 dm) vysoká. Je to typické ± pro všechny hikory – s výjimkou těch, které rostou na vysloveně mokrých půdách.

Celkové rozšíření a ekologie. V. část USA (mimo Floridu a nejjiž. okraje) a jv. cíp Kanady. Vertikální rozpětí v areálu na severu 0-600 m n.m., v j. části až 900 m. Suché až středně vlhké lesy, nivy luhů, údolí, svahy pahorkatin, vápencové močálovité lesíky (? limestone flatwoods) a světliny (velká různorodost ve stanovištích!). Mírně tolerantní k zastínění; pozoruhodně snáší porostní kompetici, zvl. v mládí; vytváří přímý, nezavětvený válcovitý kmen, s malou a světlou korunou. Plodí téměř každoročně. Roste společně s dalšími hikorami a s duby (hl. v s. části areálu, na méně vlhkých stanovištích) – i s dalšími listnáči (hl. na jihu, na hlubších, vlhčích stanovištích). – Semena rozšiřují veverky a další hlodavci. (2) Carya cordiformis (WANGENH.) K.KOCH - hikora srdcovitá či hořká (ořechovec s. či h.; angl. bitternut hickory) Strom 18(-25[-52]) m vys., d1,3 0,3-0,6(-1,2) m; sekce hikory pekan. V. část USA a jv. cíp Kanady (podobně jako předchozí druh); vertikální rozpětí 0-600 m n.m. Suché štěrkovité pahorkatiny - až po bohaté vlhké lužní lesy. Rod 3: Pterocarya KUNTH – pterokarye, lapina (paořech?; slov. orechovec; angl. wing nut). 7-10 asijských druhů; Evropě nejblíže je kavkazský a íránský druh P. fraxinifolia (LAM.) SPACH – p. jasanolistá (l. kavkazská): 20-30 m vys. strom (i více?), rostoucí v pobřežních a lužních lesích, od nížin po nižší (až střední) horské polohy. Lichozpeřené listy; nahé stopkaté pupeny; nápadná nicí plodenství; hojné kořenové výmladky. V ČR pěstována zřídka v parcích v nižších polohách; nejlépe se mu daří v blízkosti vod. Velmi dekorativní.

9

mezidruhovou


45

Carnegiea / Opuntia / Pereskia / Kochia / Chenopodium / Krascheninnikovia

Řád:

Caryophyllales - hvozdíkotvaré

Čeledí 18, zde pouze informativně Cactaceae (syn. Opuntiaceae) a Chenopodiaceae. P o z n á m k a . Někteří autoři řadí čeleď Cactaceae do samostatného řádu Cactales či Opuntiales. Čeleď 1:

Cactaceae – kaktusovité.

Nečetné nízké stromky nebo keře, zřídka i epifytní (hl. však byliny!); převážně xerofytní a sukulentní rostliny, s jedlými vícesemennými bobulemi. Celkem 130-150 rodů s 1800-2000 druhy - všechny původem výhradně ze západní polokoule (čistě americká čeleď!). - Kaktusy jsou často jedinou dřevinou v mnoha aridních oblastech svého areálu. V chladnějších územích bývají kaktusovité využívány jako pokojové a skleníkové rostliny. Jen výjimečně přežívají některé u nás i ve volnu. Mnoho příslušníků této čeledi může mít i stromovité proporce. Nejblíže konvenčním stromům stojí některé druhy rodu Pereskia, rostoucí v lesích amerických tropů. Dorůstají výšky až 20 m, jsou jen lehce sukulentní a na rozdíl od jiných rodů této čeledi mají velké, ploché listy. Dřevo kaktusů je lehké, porézní, vláknité. Naproti tomu dřevo opuncií je velmi tvrdé. (1) Carnegiea gigantea (ENGELM.) BRITT. et ROSE – kaktus "saguaro" ([sa´wa:ro, se´gwa:reu]; angl. giant cactus; syn. Cereus giganteus), největší kaktus na světě (!). Stromovitý, dorůstá výšky 6-11(-15[-18?]) m; jeho vícekmenný svícnovitý či kandelábrovitý stonek ("kmen") je až 0,7 m tlustý (d1,3). Zdřevnatělé cévní svazky stonku (dřevo) bývaly používány ke stavbám a k výrobě užitkových potřeb. – J. část USA a s. Mexiko, Sonorská poušť. Dospělí jedinci před počátkem suchého období mohou vážit i mnoho tun (pletiva uchovávají zásobu vody); jejich mechanická pevnost je zajištěna dutým válcem dřeva. Hlavní kmen může mít případně i všechna sukulentní pletiva nahrazena dřevem. (Encyclopaedia Britannica, 1991) Dřevo největších sloupovitých kaktusů je trvanlivé; používá se (či spíše používalo se) na výrobu oplocení, vorů a pramic. Jiný stromovitý druh - Cereus thurberi (angl. organpipe cactus) – vytváří husté porosty kaktusových "kmenů" připomínající podivuhodný les – v rezervaci "Organ pipe Monument" v jihozápadní Arizoně (USA). (2) Opuntia ficus-indica (L.) MILL. – opuncie mexická (opuncie či nopál smokvec). Rostliny "až dřevnatějící", 1-4 m vys., složené ze zploštělých, vejčitých, dužnatých článků (přeměněné větve), trnitých (také háčkovité glochidie). Kvete žlutě a má jedlé bobule (ovocná rostlina). - Pochází ze Stř.Am. Ve Středozemí tento druh opuncie "zdivočel" a pro své jedlé plody zdomácněl; společně s agávemi se stal druhotnou charakteristikou tamních suchých skal a pustých míst (BAYER, 1937). U nás se mnohdy pěstuje v bytech. - Rod má asi 200 druhů, rostoucích planě od Kanady po Ohňovou zemi. Některé druhy občas i u nás přežívají (dočasně či trvale?) pod širým nebem, např. v okolí Prahy, v Českém středohoří, na Pálavě aj.; zcela nedávno bylo nalezeno několik vitálních plodných kolonií Opuntia cf. phaeacantha dokonce i na skalní stepi NPR Mohelnská hadcová step (HADINEC et al. 2004). Dřevo opuncií je velmi tvrdé; při dělení (rozřezávání apod.) tupí značně nástroje. Pro svůj atraktivní vzhled daný sítí perforací se využívá při výrobě ozdob a "šperků". Rod Pereskia. Keřovité i stromovité kaktusy, až 7 m vys. Vzhledově se však kaktusům příliš nepodobají, spíše připomínají trnitou akácii. - Pocházejí ze Stř. a J. Am.; u nás bývají v kaktusových sbírkách (např. P. aculeata). P o z n á m k a . Do dendrologií nebývají dřevnatí zástupci kaktusovitých vždycky řazeni. Čeleď 2:

Chenopodiaceae – merlíkovité.

(tab. L-12.a; KČR-2: 214-290 [P. Tomšovic; J. Dostálek ml. et al.])

Vzácně polokeře, keře nebo nízké stromy (převažují však byliny). Celkem asi 100 rodů se 1400 druhy.

(1) Kochia prostrata (L.) SCHRADER – bytel rozprostřený. Polokeř s vystoupavými až poléhavými lodyhami, až 0,7 m dlouhými; silný kůlový kořen, rozvětvený. - Písky a písečné bory; pouze v T jv. Moravy. (2) Chenopodium nitrariaceum (F. MUELLER) BENTH. – merlík australský. Tuhé, někdy poléhavé, obv. spoře větvené keříky. – Zavlékán z Austrálie se surovou vlnou (s. Čechy). (3) Krascheninnikovia ceratoides GUELDENST. – bělostník růžkatý (syn. Ceratoides latens). Polokeř s vystoupavými lodyhami, 0,2-1 m vys. V minulosti pravděpodobně na j. Moravě, dnes na našem území zřejmě neroste. Za hranicemi doložen z Dolního Rakouska.


46

Fallopia / Paeonia

Řád:

Polygonales - rdesnotvaré

Pouze jediná čeleď. Čeleď:

Polygonaceae – rdesnovité

(tab. L-49; KČR-2: 310-368 [J. Chrtek])

Dřevité liány jen v 1 rodu (čeleď zahrnuje především jednoleté až vytrvalé byliny). Plodem zmíněných dřevin je 3hranná nažka. Celá čeleď obsahuje přibližně 1000 druhů v 80 rodech, rozšířených ± po celé Zemi. Žádná z dřevin této skupiny není v ČR domácí (byliny ano). Zde uveden pouze jediný druh, u nás dosti často pěstovaný.

(1) Fallopia aubertii (L. HENRY) HOLUB - opletka čínská (syn. Polygonum a., P. baldschuanicum [auct. fl. europ. non Regel]). Dřevitá, ovíjivá liána až 6 m dl., šplhající po plotech - i do korun stromů. Kvete od poloviny roku až do počátku podzimu drobnými, bílými, později růžovějícími květy (je jednodomá). Pochází z v. As. U nás často pěstovaná a zplaňující. Množí se dřevitými řízky, n. roubováním na vlastní kořeny. V areálu ČZU v Praze vysazena např. nedaleko menzy; zplanělá také podél silnice ze Suchdolu směrem k Vltavě – až téměř k Hydrologickému ústavu (Praha). P o z n á m k a 1 . Dvoudomý rod Reynoutria - křídlatka (syn. Pleuropterus či Polygonum p.p. - rdesno), s velkými invazními "keřovitými" druhy obtížných plevelů R. japonica a R. sachalinensis (a jejich křížencem), však mezi dřeviny nepatří (!) jedná se o geofyty. (PATOČKA [2005, Vesmír 84: 465] upozorňuje na možnost využití biomasy křídlatek – rostoucích [nebo případně i pěstovaných!] na jinak nevyužívaných zemědělských plochách – mj. i k výrobě hodnotného ekologického paliva.) P o z n á m k a 2 . Běžná křídlatka japonská pravá (R. japonica var. japonica) se v ČR vyskytuje pouze v samičích klonech; přesto bývá na podzim bohatě plodná. Předpokládá se, že převážná většina plodů vzniká v důsledku opylení dřevinou – výše uvedeným druhem Fallopia aubertii. Vzniklý mezirodový hybrid (xReyllopia HOLUB), vyznačující se plazivou, až 1,5 m dl. lodyhou a listy tvarem podobnými taxonu R. j. var. japonica, nebyl dosud ve volné přírodě nalezen. (Mandák et Pyšek in KUBÁT et al., 2002.)

Řád:

Paeoniales - pivoňkotvaré

Jediná čeleď s jediným rodem, se 33 opadavými druhy. Vedle několika keřů obsahuje především byliny. U nás jen v kultuře. Čeleď:

Paeoniaceae – pivoňkovité

(tab. L-2 pozn. dole; KČR-2: 373-375 [R. Bělohlávková])

Opadavé keře (převažují však vytrvalé byliny). Listy střídavé. Květy velké, terminální, jednotlivé, pravidelné, oboupohlavné. Plodem je dřevnatý měchýřek. Pouze 1 rod – Paeonia – pivoňka - velmi důležitý pro okrasné zahradnictví, ca s 33 druhy; původní hl. v As., v mírně teplých oblastech. V ČR žádný druh není autochtonní. Čeleď Paeoniaceae bývá mnohdy uváděna jako součást čeledi Ranunculaceae (sensu lato).

(1) Paeonia suffruticosa ANDREWS - pivoňka keřovitá. Vzpřímený, polokulovitý keř, 1-2 m vys. Kvete bíle, růžově nebo fialově (V-VI). - V. As. (z. Čína, Tibet, Bhútán; v. Himálaj). Tisíciletá tradice šlechtitelská v Číně a v Japonsku! U nás občas v zahradách plnokvěté a poloplnokvěté kultivary. Z dřevitých pivoněk se ještě vzácně pěstují čínské druhy P. lutea (žlutokvětá) a P. delavayi (květ tmavě červený). P o z n á mk a . Většina u nás běžně pěstovaných pivoněk jsou vytrvalé byliny, šlechtěné, nejčastěji plnokvěté: středozemní Paeonia officinalis – pivoňka lékařská (hl. purpurové kultivary), východoasijská P. lactiflora – p. čínská (kultivary s vonnými květy bílých, růžových – ale i purpurových či červenofialových barev), P. tenuifolia – p. úzkolistá (nápadná jemným olistěním; j. a v. Ev.; M.As., Kavkaz) aj.


47

Thea / Camellia / Hypericum / Actinidia Stewartia

Řád:

Theales - čajovníkotvaré

Stromy nebo keře (někdy byliny). Asi 19 čeledí, zde orientačně pouze tři: Theaceae, Hypericaceae, Actinidiaceae. Čeleď 1:

Theaceae – čajovníkovité.

Dřeviny s listy většinou kožovitými, střídavými. Ca 20(-40) rodů s 500(-600) druhy, rostoucími v tropech a subtropech. Čeleď je proslulá především "pravým čajem" a okrasnými kaméliemi a gordóniemi. V Průhonickém parku (vedle cesty za alpínem) úspěšně roste introdukovaná, opadavá, bíle kvetoucí Stewartia pseudocamelia (s odlupčivou, skořicově hnědou borkou); pochází z Japonska.

(1) Thea chinensis L. - čajovník čínský (syn. Camellia sinensis). Vždyzelený keř, původem pravděpodobně z Indočíny. V kultuře tropů a subtropů již 3000 let (čaj)! (2) Camellia japonica L. - kamélie japonská. Vždyzelený keř s velkými květy. - Čína, Japonsko. Dříve významné hrnkové pokojové rostliny. Dnes se u nás pěstují spíše ve sklenících (v bytech pro ně bývá příliš teplo). Rod zahrnuje ca 80 druhů. P o z n á m k a . Viz také dílo A. Dumase ml. "Dáma s kaméliemi", resp. Verdiho operní zpracování "La traviata". Čeleď 2:

Hypericaceae – třezalkovité.

(KČR-2: 376-389 – avšak jen byliny [V. Zelený])

Čeleď obsahuje 9 rodů; z jejich dřevin se dají v našich podmínkách pěstovat ve volnu pravděpodobně jen někteří zástupci rodu třezalka – Hypericum L. Tento rod obsahuje asi 200 druhů - keřů, polokeřů (a hl. bylin), které jsou opadavé i vždyzelené. Rostou v mírném a subtropickém pásmu s. polokoule (v ČR domácí pouze byliny). Z dřevitých třezalek se u nás vz. ve volnu pěstuje asi 12 introdukovaných druhů; doporučuje se však zimní krytí. V kultuře se množí obv. zelenými řízky. Mezi běžnější patří Hypericum calycinum L. – třezalka kalíškatá, polokeř asi 30 cm vys., s velkými žlutými květy ca 7-8 cm v průměru (jv. Ev., M.As.). Za nejkrásnější dřevitou třezalku bývá považován kultivar H. patulum THUNB. ‘Hidcote’ – t. rozkladitá; botanicky "čistý" druh pochází z Číny. Čeleď 3:

Actinidiaceae – aktinidiovité.

Ca 4 rody se 280 druhy. Zde pouze rod Actinidia LINDL. – aktinidie (aktinídie?; 36 druhů) - vesměs dřevité, opadavé liány. Vysazují se jednak pro okrasu, jednak pro své plody - bobulovité stolní ovoce (např. kiwi). Ve volnu se v teplejších oblastech ČR pěstují jen Actinidia arguta (S. et Z.) MIQ. – aktinidie význačná (v areálu ČZU v Praze roste v atriu TF; v. As.) a Actinidia kolomikta (MAXIM. et RUPR.) MAXIM. – aktinidie kolomikta (a. amurská; listy hl. u samčích jedinců v apikální polovině bělavé, později růžovějící, v bazální části zelené; v. As.) - event. i další (?). - Hospodářsky nejvýznamnějším druhem je však Actinidia chinensis PLANCH. – aktinidie čínská, s jedlými plody – bobulemi bohatými vitaminem C, známými pod jménem "kiwi" (zřejmá souvislost s Novým Zélandem - domovem nelétavého ptáka kivi kde se tato rostlina dnes rozsáhle pěstuje).


48

Helianthemum / Rhodax / Fumana / Cistus

Řád:

Violales - violkotvaré

Dřeviny nebo byliny, ca v 9 čeledích; zde orientačně pouze jedna. Čeleď:

Cistaceae – cistovité.

(tab. L-12.a; KČR-2: 431-439 [L. Hrouda])

Keře, polokeře (méně byliny). Listy jednoduché, celokrajné, obv. vstřícné, méně často střídavé. Květenství vrcholičnaté, vz. květy jednotlivé. Plod tobolka. - Většinou entomogamní, někdy autogamní. Ca 8 rodů se 180 druhy (včetně bylin), převážně ve Středozemí, méně v Americe. V ČR domácí zástupci 3 (či 2) rodů. 1a b 2a b 3a b

Květy bílé (nebo červené); jen introdukované, pěstované … (5) Cistus – cist Květy žluté (C) … 2 Listy úzce čárkovité, střídavé; vnější tyčinky sterilní; tobolky lysé … (4) Fumana - devaterka Listy ploché (alespoň ty dolní), vstřícné; tyčinky všechny plodné; tobolky chlupaté … 3 Listy bez palistů … (2, 3) Rhodax – devaterníček (v Klíči [2002] je součástí následujícího rodu Helianthemum) Listy s palisty … (1) Helianthemum – devaterník

(1.1) Helianthemum grandiflorum (SCOP.) DC. subsp. grandiflorum – devaterník velkokvětý pravý. Polokeř 0,1-0,3 m vys.; VI-IX (korunní lístky květů 10-16 mm dl.); v ČR hory: kary a sbalp , jen Hrubý Jeseník. C1. Ev. j. a stř. (1.2) Helianthemum grandiflorum (SCOP.) DC. subsp. obscurum (WAHLENB.) HOLUB – devaterník velkokvětý tmavý. Polokeř 0,1-0,4 m vys. (korunní lístky květů 8-12 mm dl.); nížiny až podhůří, výslunné a křovinaté stráně, spíše ty sušší; v ČR hojně až roztroušeně: T-M . - Ev. jen mírné pásmo. V zahrádkách občas pěstován H. nummularium (L.) MILL. – d. penízkový; evropský druh, v ČR nepůvodní; zplanělý v oblasti Olomučan u Brna (listy na rubu plstnaté hvězdicovitými chlupy).

(2) Rhodax canus (L.) FUSS – devaterníček šedý (Klíč, 2002: Helianthemum canum [L.] BAUMG.). Polokeř 0,05-0,2(-0,25) m vys. (listy alesp. naspodu bělo- nebo šedoplstnaté); V-VI; skály, droliny, skalní stepi, lesostepi; xerofilní, vápnomilný, jen v nejteplejších oblastech; v ČR jen Karlštejnsko, v okolí Prahy Radotínské a Prokopské údolí - a mezi Roudnicí n. L. a Liběchovem: co . C2. - Ev. j.; M.As., Kavkaz; sz. Afr. (3) Rhodax rupifragus (KERNER) HOLUB – devaterníček skalní (Klíč, 2002: Helianthemum rupifragum KERNER). Polokeř 0,08-0,2 m vys., dosti hustě trsnatý (listy oboustranně zelené); V-VI; výslunné skály a skalní stepi – i travertinová slaniska; vápnomilný; v ČR jen vrch Kotouč u Štramberka (od r. 1951 však nepotvrzen – pravděpodobně vyhynulý!): M . – Balkán; M.As., Kavkaz aj. (4) Fumana procumbens (DUNAL) GR. et GODR. – devaterka poléhavá. Poléhavý, rozprostřený polokeř, vys. 0,1-0,3(-0,4) m; VI-VIII; skalnaté stepní svahy, vápnité písky; xerotermní, vápnomilný druh; v ČR vzácný: co . C2. - Ev. j. a přilehlý okraj As. - Často autogamní (samosprašný [opylující se vlastním pylem]). (5) Cistus laurifolius L. – cist vavřínolistý. Vždyzelený keř 1-2 m vys.; jz. Ev.; z asi 20 druhů je tento u nás pravděpodobně nejodolnější.


49

Tamarix / Myricaria

Řád: T a m a r i c a l e s

- tamaryškotvaré

Tři čeledi, zde pouze jediná. Čeleď:

Tamaricaceae – tamaryškovité

(tab. L-13; KČR-2: 454-458 [V. Skalický a Z. Kříž])

Keře nebo nízké stromy. Listy drobné, šupinovité n. člunkovité, celistvé a celokrajné, přisedlé a střídavé (± podobné drobným jehlicím). Pupeny rovněž drobné, četné. Květy drobné, v hroznovitých květenstvích. Plodem je tobolka. Semena s pernatým věnečkem chlupů na vrcholu. V kultuře se obv. množí dřevnatými řízky. Celkem 4 rody (s ca 80 druhy) - Ev., As., Afr.; pouze 1 druh autochtonní v ČR. 1a Tyčinky 4-5, volné, rostoucí ze žláznatého terče; čnělka zřetelná; květenství postranní; květy drobné, růžové; listy zelené až namodrale zelené, ± šupinovité ... 1. Tamarix - tamaryšek b Tyčinek 10, v dolní polovině srostlých v trubku; žláznatý terč chybí; blizna přisedlá; květenství koncová; květy drobné, bílé n. světle růžové; listy sivozelené, ± šupinovité ... 2. Myricaria – židoviník (M. germanica) Rod 1.

Tamarix L. – tamaryšek

(slov. tamaryška; angl. tamarisk; tab. L-13)

(1) Tamarix parviflora DC. - tamaryšek malokvětý Keř n. nízký strom. Zřejmě nejčastěji u nás pěstovaný druh tohoto rodu. Pochází z vých. Středozemí. Kvete (růžově) v V(-VI) - na rozdíl od t. francouzského T. gallica, za nějž bývá obvykle chybně považován (t. francouzský však kvete až v VI-VIII - a pěstuje se u nás spíše jen v botanických zahradách a arboretech). Taxon oblíbený v zahradách – a to i v těch menších (hlavně pro svůj květ). Některé druhy bývají úspěšně používány také pro osazování mořských pobřeží a přesypů, jiné jsou známy svojí cukernou šťávu - sinajskou manou tamaryškovou – kterou roní po nabodnutí pletiv červcem. P o z n á mk a . Tamaryšky – celkem přibl. 55 druhů - se dosti obtížně určují. Rod 2.

Myricaria L. – židoviník (židovník)

(slov. myrikovka; angl. myricaria, false tamarisk; tab. L-13)

(1) Myricaria germanica (L.) DESV. - židoviník (židovník) německý Keř 0,6-2,5 m vys., nápadný drobnými, čárkovitými (až jehlicím podobnými) listy. Květ světle růžový až bílý; VI-VIII. Ekologie. Světlomilná, klimaticky odolná dřevina. Roste obv. na ± sterilních štěrkových náplavech vodních toků v horách a podhůřích. Nesnáší regulační zásahy do vodního koryta. Dobře roste z řízků - i ze semene (VELIČKA, 1989). Vysazen prospívá i na lokalitách mimo dosah podzemní vody.

ČR. Ojediněle pouze v oblasti Moravskoslezských Beskyd a jejich předhůří (zasahuje sem sporadicky ze slovenských Karpat); nověji (znovu)objeven u Hustopečí nad Bečvou: M, vz. i mo . V poslední době byla zjištěna řada subspontánních výskytů především v Ostravské pánvi, Beskydském podhůří i v Moravské bráně vlastní (fytogeografický podokres 76.a). Kriticky ohrožený, zvláště chráněný druh (C1). Počátkem roku 1999 byl v ČR znám jediný recentní výskyt židoviníku (řečiště Morávky u Dobré, okres Frýdek-Místek – s relativně přirozeným charakterem).V témže roce bylo nalezeno několik jedinců na mokřadu s jezírky a zvodněnými písky ve starém vápencovém lomu ve Štramberku (Botanická zahrada a arboretum) - a následně rozsáhlé porosty v blízkém lomu Kotouč (obojí v Moravské bráně) – vše na druhotných lokalitách po lidské činnosti. V období 1999-2000 byl zjištěn výskyt na dalších 23 lokalitách v okresech Nový Jičín (2), Frýdek-Místek (4) a Karviná (17 – zde především v místech poklesů původního terénu po důlní činnosti a jejich zaplavení vodou – a také v oblastech odvalů a usazovacích nádrží uhelných kalů a flotační hlušiny). Ve stejném období z nich však zaniklo 13 – především v důsledku následných rekultivací. Ke konci r. 2002 bylo u nás evidováno 14 lokalit s žijícími rostlinami. (HADINEC et al., 2002, 2003). V dávnější minulosti byl židoviník uváděn z 24 lokalit podél 14 řek a potoků na sv. Moravě a ve Slezsku (Staněk, 1954 sec. HADINEC et al., 2003). Jeho výskyt byl uváděn dokonce i z Českokrumlovska (? – anemochorní přenos z Podunají?); ostatní udávané lokality byly pouze kulturní. – V s. části Slovenska roste židoviník relativně hojněji.

Celkové rozšíření. Eurasie – hory a podhůří, na východ po Kavkaz a Kopet-Dag. V Ev. je původní pouze židoviník německý - ostrůvkovitě roste v Pyrenejích, Apeninách, ve střední Evropě a ve Skandinávii. Ostatní taxony tohoto rodu (ca 9 drobných druhů) pokračují až do z. Číny.

Užití. V Polsku se židoviník osvědčil jako přípravná meliorační dřevina na haldách (!).


50

Salix

Řád:

Salicales - vrbotvaré

Jen jedna čeleď se 3(-4) rody a 400-700 druhy. Čeleď:

Salicaceae – vrbovité

(tab. L-14 až L-19; KČR-2: 458-495 [J. Chmelař, J. Koblížek])

Dvoudomé opadavé keříčky, keře až velké stromy. Listy střídavé, zřídka částečně vstřícné (např. Salix purpurea). Plod - jednopouzdrá tobolka se 2-4 chlopněmi. Semeno drobné, bez endospermu, na bázi se svazečkem chlupů vyrůstajících z poutka; klíčivost jen krátkodobá, vyžaduje vlhko. - Většina druhů se dá množit řízkováním. 3(-4?) rody (Salix, Populus a u nás téměř neznámá Chosenia – koreanka [v.As.; Chosen = japonsky Korea]10), ca s (330-)400-700(-800) druhy; čeleď rozšířená téměř po celém světě, nejhojněji v mírném až subarktickém pásmu obou polokoulí. V ČR autochtonní 2 rody s 24 druhy. 1a Pupeny s 1(-2) kápovitými šupinami; koncový pupen boční; čepel listů obv. ± kopinatá, s krátkým řapíkem; jehnědy vzpřímené; v květech nektaria (vrby jsou entomogamní!); semena lysá; dřeňové paprsky heterogenní, tj. složené z ležatých buněk a po obvodu ze stojatých buněk … 1. Salix – vrba b Pupeny s několika střechovitě uspořádanými šupinami; koncový pupen vrcholový; čepel listů obv. ± trojúhelníkovitá, někdy okrouhlá nebo večitá, s dlouhým řapíkem; jehnědy převislé; květy bez nektarií (topoly jsou anemogamní!); semena jemně pýřitá; dřeňové paprsky homogenní, tj. složené pouze z ležatých buněk … 2. Populus – topol Rod 1.

Salix L. - vrba

(slov. vŕba; angl. willow; tab. L-14 až L-17.e)

Stromy, keře až plazivé keříky. Palisty většinou dobře vyvinuté, později opadavé. Tyčinky 2(12). Důležité pro určování jsou někdy lišty na dřevě (podélné valy) 2letých a starších větví, viditelné po sloupnutí (čerstvé) kůry – a primární listy (katafyly), tj. nejnižší listy na prýtu, zpravidla jednodušší, někdy jen šupinovité, záhy opadávající. – Entomogamní (včelí pastva). Ca 300-600 druhů; chybí jen v Austrálii, na Novém Zélandu - a v Antarktidě (kde ostatně nejsou vůbec žádné autochtonní dřeviny). V ČR je 21 druhů domácích. Velmi snadno se kříží. 1a Keříčky 2-10 cm vys., s podzemními plazivými výběžky; listy široce eliptické až okrouhlé; (Krkonoše, Hrubý Jeseník; pouze sbalp [také Slovensko aj.]) … (24) S. herbacea [Na Slovensku v sbalp také keříčky s kmínky nadzemními, bez podzemních výběžků: listy s vyniklou síťnatou žilnatinou – (25) S. reticulata (listy na rubu šedozelené); listy bez vyniklé síťnaté žilnatiny (na rubu zelené) – (26) S. retusa (listy lysé) n. (27) S. alpina (listy v mládí i na ploše, později alesp. na okraji chlupaté)]

b 2a b 3a b 4a b 5a b

Větší keře nebo stromy; vzácně i menší keře nižších poloh … 2 Keře zřídka vyšší než 1 m …3 Keře statnější, 1-4(-6) m vys., příp. stromy … 10 Dospělé listy alesp. na rubu zřetelně pýřité (jen vzácně zcela lysé [viz poznámku u 5b]) … 4 Dospělé listy oboustranně lysé (někdy na rubu ojedinělé chlupy; [viz také poznámku u 5b]) … 7 Čepel listů odstále chlupatá (jen vzácně zcela lysá) … 5 Čepel listů přitiskle chlupatá … 6 Chlupy na rubu čepele přímé, žilnatina jasně patrná; (vlhčí místa spco-mo) … (8) S. aurita (viz také 37b) Čepel na rubu hustě bíle kadeřavě vlnatá, čímž je žilnatina zakrytá; (sbalp) … (21) S. lapponum P o z n á m k a . S. l. var. daphneola (Krkonoše - Pančická louka) má listy zcela lysé!

6a (4b) Listy 5-10x delší než široké, celokrajné; (slatinné až rašelinné louky T-M-mo) … (17) S. rosmarinifolia b Listy 1,2-5x delší než široké; horní oddáleně pilovité; (bažin. rašelin. louky a písky M) … (16) S. repens s. str. 7a (3b) Keře poléhavé, s přímými až vystoupavými větvemi; listy 1-2(-3) cm dl.; (M - na rašelinných územích) … (18) S. myrtilloides b Keře vzpřímené; listy obv. delší než 2,5 cm … 8 8a Listy téměř celokrajné; (sbalp křoviny [Krkonoše]) … (20) S. bicolor (viz také 28a) b Listy zřetelně pilovité … 9

10

A. PILÁT (1953) píše "korejanka". - J. CHMELAŘ (1981) ještě připomíná dnes obvykle neuznávaný rod Toisusu (viz pozn. 2 za "klíčem" vrb).


51

Salix 9a Listová čepel na rubu sivá; žilnatina vyniklá - ale nikoli síťnatá … (12) S. starkeana (slatiny u Olomouce, dnes už nezvěstná)

b Listová čepel na rubu síťnatá - ale žilnatina nevyniklá; (vlhká stanoviště sbalp) … (19) S. hastata (viz 28b) 10a (2b) Stromy … 11 b Keře … 20 (jsou-li větve spirálovitě zkroucené, viz také 11c, resp. i 11a v závorce) 11a Stromy s větvemi dlouze převislými [tzv. smuteční vrby; viz také 11.c a v textu (28.a) … 12 b Stromy s větvemi vzpřímenými nebo jen slabě skloněnými … 15 c Malé stromy nebo keře s větvemi vzpřímenými n. rozepjatými, větévkami vzpřímenými n. převislými, křehkými, olivově zelenými až žlutavými, nápadně spirálovitě zkroucenými ... (28) S. matsudana ‘Tortuosa’ [Podobná (28.a) S. x erythroflexuosa má (navíc) větve široce rozklenuté n. rozepjaté - a kůru zlatožlutou až oranžovou.]

12a b 13a b 14a b 15a b 16a b 17a b 18a b 19a b 20a b 21a b 22a b 23a b 24a b 25a

Větve čistě žluté; palisty záhy opadavé, kopinaté až šídlovité … 13 Větve špinavě žlutohnědé nebo zelené; palisty dosti vytrvalé, kopinaté až vejčité … 14 Větve velmi dlouze převislé; pouze prašníkové (♂) stromy … (31) S. x sepulcralis Větve slaběji převislé; pouze pestíkové (♀) stromy … (1) S. alba ‘Tristis’ (12b) Větve hnědavé, velmi dlouze převislé (oj. sbírky dřevin, dřívě častěji; Čína) … (29) S. babylonica Větve šedavé, slaběji převislé (S. babylonica x S. fragilis; vzácněji vysazovaná v M) … (32) S. x blanda (11b) Listy eliptické, max. 2,5x delší než široké, rub kadeřavě chlupatý; (pla-spmo) … (3) S. caprea Listy obv. kopinaté; jsou-li eliptické, pak nejsou na rubu kadeřavě chlupaté … 16 Větve ve 2. roce šedomodře ojíněné; kůra uvnitř citrónově žlutá; palisty vejčité, srostlé s řapíkem; (štěrkové náplavy bystřin, břehové porosty; M-mo) … (5) S. daphnoides Jiné vlastnosti … 17 Letorosty i pupeny chlupaté; listy nelepkavé, alesp. na rubu i v dospělosti chlupaté … 18 Letorosty i pupeny lysé; listy v mládí někdy lepkavé, v dospělosti oboustranně lysé … 19 Mladé letorosty oblé, hustě hedvábitě chlupaté, pak ± olysávající; listy kopinaté, 1,2-1,6 cm šir., pilovité, alesp. na rubu i v dospělosti chlupaté, sušením nečernající; (pla-co, výše jen vysazená) … (1) S. alba Mladé letorosty hranaté, slabě chlupaté; listy (kopinaté až) obkopinaté, 0,6-0,8 cm šir., téměř celokrajné, okraje podvinuté, na rubu šedobíle kadeřavě plstnaté, sušením černající; (spco-mo) … (6) S. elaeagnos (17b) Mladé větve červenohnědé, silně lesklé, pružné a nelámavé; čepel hustě jemně pilovitá, v mládí lepkavá; řapík s četnými žlázkami; (bíle ochmýřená semena zůstávají v tobolkách do předjaří [nápadné !!]; na bažinách možný výskyt "dýchacích kořenů"; spco-mo) … (4) S. pentandra (viz také 26a) Mladé větve šedozelené, v uzlinách křehké, lámavé; čepel hrubě pilovitá, nelepkavá; řapík jen s 1-2 žlázkami; (spco-mo) … (2) S. fragilis (viz také 25b) (10b) Kůra větví uvnitř jasně žlutá (výrazně hořké chuti) … 21 Kůra větví uvnitř zelenavá nebo načervenalá … 23 Větve nejsou šedomodře ojíněné; listy obkopinaté, často vstřícné nebo šikmo vstřícné, při sušení černající; palisty chybějí; (štěrkové náplavy bystřin, břehy vod; pla-mo) … (13) S. purpurea Větve šedomodře ojíněné; listy kopinaté až podlouhlé, vždy střídavé, při sušení nečernající; palisty zřetelné, srůstající s řapíkem … 22 Větve i letorosty silné, vzpřímené, nepřevislé; 2-3leté větve ojíněné, letorosty obv. nikoli; čepel 1,5-3 cm šir.; (štěrkové náplavy bystřin, břehové porosty; M-mo) … (5) S. daphnoides (viz 16a) Větve tenké, letorosty na konci převislé; letorosty i starší větve silně ojíněné; čepel 0,7-1,5 cm šir., žláznatě "ostře pilovitá"; (s. a sv. Ev., Kazachstán) … (30) S. acutifolia (20b) Listy oboustranně lysé nebo záhy olysávající … 24 Listy alesp. na rubu i v dospělosti zřetelně chlupaté … 29 Listy kopinaté až podlouhlé … 25 Listy eliptické až téměř okrouhlé … 26 Borka na starších kmíncích opadává v plátcích či šupinách, obnažená kůra skořicově hnědá; listy náhle zašpičatělé, okraje čepele ve stř. části téměř rovnoběžné … (15) S. triandra 25aa - Listy na rubu žlutozelené; větve v uzlinách lámavé; borka odlupčivá ve vel. plátcích; (pla-mo) … (15.1) S. t. subsp. triandra 25ab - Listy na rubu s šedavým až bělavým voskovým povlakem; větve pružné, nelámavé; borka odlupčivá v malých šupinách; (T) … (15.2) S. t. subsp. amygdalina (syn. S. t. subsp. discolor bylo použito v Květeně ČR 2/1990 a v LD 4/2002, 2003)

b Borka na starších kmíncích podélně brázditá; listy kopinaté, okraje čepele ve střední části nerovnoběžné; (spco-mo) … (2) S. fragilis (viz také 19b) 26a (24b) Mladé listy lepkavé, čepel eliptická až podlouhlá, 5-9 cm dl.; řapík s nápadnými žlázkami; (spco-mo) … (4) S. pentandra (viz také19a) b Mladé listy nelepkavé, čepel eliptická až okrouhle eliptická, obv. 3-5 cm dl.; řapík bez žlázek … 27 27a Listy při sušení černající, svrchu tmavozelené, na rubu sivě ojíněné (na špičce je však ojínění "setřené"); letorosty většinou pýřité; pupeny silněji chlupaté než letorosty (vzácně na vlhkých lokalitách; M-spmo?) … (11) S. myrsinifolia (v Květeně ČR 2/1990 a LD-4/2002, 2003 jako S. nigricans) b Listy při sušení nečernající, na rubu stejné barvy; letorosty v mládí pýřité, pak lysé; pupeny lysé … 28 Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

52

Salix 28a Listová čepel téměř celokrajná (nebo s velmi oddálenými zuby), na rubu sivá (žilnatina není síťnatá); palisty malé, záhy opadavé; (sbalp) … (20) S. bicolor (viz také 8a) b Listová čepel jemně pilovitá, na rubu bělavě nazelenalá až sivě ojíněná, se síťnatou žilnatinou; palisty velké, vytrvalé; (sbalp) … (19) S. hastata (viz také 9b) 29a (23b) Listy podlouhlé, kopinaté až čárkovitě obkopinaté; palisty obv. kopinaté (u S. ‘Americana’ ledvinité) … 30 b Listy eliptické, obvejčité až podlouhle obvejčité; palisty ledvinité až polosrdčité (velké) …33 30a Listová čepel na rubu obv. jen na stř. žilce chlupatá (často šedozeleně ojíněná), na bázi někdy srdčitá; listy při rašení červené; (borka starších větví charakteristicky rozpukaná jako u lísky; ♂ kultivar neznámého původu, v teplejších oblastech používán ke zpevňování břehů a v prutnících) … (33) S. ‘Americana’ b Listová čepel na rubu po celé ploše - nebo alesp. na žilnatině - chlupatá, na bázi nikdy ne srdčitá; listy při rašení nejsou červené … 31 31a Listy čárkovitě obkopinaté (s okrajem podvinutým); na rubu odstále kadeřavě plstnaté; větve lámavé; (štěrkové náplavy bystřin, pobřežní křoviny; spco-mo; v sadovnictví nejčastěji v keřovitém kultivaru ‘Angustifolia’ [např. v areálu ČZU Praha], s listy pouze 0,3-0,5 cm šir.) … (6) S. elaeagnos b Listy kopinaté až čárkovitě kopinaté, na rubu hedvábitě chlupaté; větve nelámavé … 32 32a Listy kopinaté, s okrajem hustě a ostře žláznatě pilovitým, nepodvinutým; žilnatina oboustranně zřetelná; chlupy rovnoběžné se stř. žilkou; (pla-co) … (1) S. alba (viz také 18 a) b Listy čárkovitě kopinaté, s okrajem téměř celokrajným, podvinutým; žilnatina málo zřetelná; chlupy rovnoběžné s postranními žilkami; (pla-sbmo) … (14) S. viminalis 33a (29b) Větve po sloupnutí kůry bez lišt … 34 b Větve (dvouleté a starší) po sloupnutí kůry s lištami … 36 34a Listy při sušení černající, na rubu ojíněné, na špičce listů ojínění "setřené"; letorosty pýřité; pupeny chlupatější než letorosty; (vzácně na vlhkých lokalitách; M-spmo?) … (11) S. myrsinifolia (viz také 27a) (V Květeně ČR 2/1990 a LD-4/2002, 2003 jako S. nigricans.)

b Listy při sušení nečernající, na rubu neojíněné; vyzrálé letorosty i pupeny lysé (u S. appendiculata slabě pýřité) … 35 35a Dospělé listy na celé rubové ploše hustě kadeřavě plstnaté; čepel eliptická; rašící listy nejsou načervenalé; borka větví není rozpraskaná; (mimo mokrá místa všude obecná; pla-spmo[-sbalp]) … (3) S. caprea b Dospělé listy (především na rubu?) na žilnatině a ve stř. části čepele pýřité; čepel podlouhlá až podlouhle obvejčitá; rašící listy nápadně načervenalé; borka větví rozpraskaná (jako u lísky; mo-sbalp) … (9) S. silesiaca 36a (33b) Lišty na větévkách slabě patrné; čepel s (11-)12-20 páry bočních žilek; (mokvající sutě, kary; v ČR jen Šumava, Novohradské hory; mo-spmo) … (10) S. appendiculata b Lišty na větévkách zřetelné, ostré; čepel obv. se 7-10(-11) páry bočních žilek …37 37a Bochníkovitý keř 2-4 m vys., s tlustými, hustě plstnatými 2letými větévkami, letorosty i pupeny; čepel listů 5-10 cm dl., podlouhle obvejčitá až obkopinatá, na okraji plochá, mělce pilovitá, se slabě vmáčklou žilnatinou; špička čepele nezkroucená; (pla-sbmo) … (7) S. cinerea b Nepravidelně větvený keř (0,5-)1-2 m vys., s tenkými olysávajícími letorosty a lysými 2letými větévkami i pupeny; čepel listů 2-5 cm dl., obv. obvejčitá, na okraji zvlněná, kadeřavě až vykusovaně pilovitá, se silně vmáčklou žilnatinou a s listy proto výrazně svraskalými; špička čepele zřetelně zkroucená; (spco-mo[-sbalp]) … (8) S. aurita P o z n á m k a 1. Upraveno dle zpracování prof. J. Koblížka pro Klíč ke květeně ČR (KUBÁT et al., 2002). Podrobněji viz tam, nebo v práci Chmelaře a Koblížka v Květeně ČR 2/1990 (HEJNÝ et SLAVÍK, 1990). Na tyto dva prameny je možno odkázat i v případě, že je třeba provést určení nikoli dle olistěných větévek (bez květů) - ale podle květů a květenství (jehněd) jedinců samčích nebo samičích. P o z n á m k a 2. J. CHMELAŘ (1981) ještě připomíná dnes obvykle neuznávaný rod Toisusu, s laterálním uspořádáním nektarových žlázek v květu oproti běžnému axiálnímu; rod Chosenia nemá tyto žlázky vůbec. P o z n á mk a 3. Topoly a vrby jsou ve Zprávě o stavu les. hosp. ČR (PONDĚLÍČKOVÁ, 2002) zařazeny do sou-

borné skupiny "ostatní listnaté" (dřeviny), se souhrným zastoupením přirozeným 0,3 % a současným 1,5 % aktuální výměry lesů ČR. (O dva roky dříve – v obdobné "Zprávě" z roku 2000 - to bylo 0,5 % a 1,4 %.)

I.a Stromové vrby – statné (v ČR 2 druhy). (1) Salix alba L. – vrba bílá (VR; tab. L-15, L-17.a, e) Velmi rychle rostoucí dřevina - strom 20-30(-35) m vys., d1,3 1,5 m; dosahuje stáří 80-100 roků. Kmen rovný (ve volné krajině však mnohdy křivý a rozvětvený); koruna relativně hustá. Větve tenké, nasedající v ostrém úhlu. Borka podélně rozpukaná. Výmladnost výborná, na pařezu i na kmeni (možný zdroj proutí pro košíkářství ). IV-V. Výmladnosti se v minulosti využívalo při seřezávání stromů "na babky" či "na hlavy" (známé hlavaté vrby, např. z pohádkových kreseb Josefa Lady).


53

Salix

Kořenový systém VR (bílé) je značně rozvinutý; dostatečně upevňuje jedince i v mokrém terénu. V případě nově naplaveného půdního materiálu vytváří přídatné kořeny i na povrchu silného kmene (i přes tlustší borku!). Ekologie. Výrazně světlomilná – toleruje pouze slabý boční zástin. Snáší i dlouhodobé záplavy (v délce až 60 dnů ve vegetační době) – a nevadí jí ani značné změny půdního povrchu během povodní (náplavy, eroze) - ani kolísavé množství vody v půdě - či pokles hladiny podzemní vody po různých terénních úpravách. Své optimum má na hlubokých písčitohlinitých půdách s blízkou hladinou podzemní vody. Vyžaduje dlouhou vegetační dobu – poškozována bývá časnými i pozdními mrazy. Klimaticky na našem území patří k citlivějším druhům; proto se s ní setkáváme především v teplejších oblastech - v lužních lesích: tam společně s domácími topoly (s TPC, TP, příp. i s olší lepkavou) tvoří kostru tzv. měkkého (topolového) luhu. ČR. Přirozená stanoviště VR (bílé) – s chatrnými zbytky jejích porostů - jsou v uzším, nejčastěji a nejdéle zaplavovaném pruhu země těsně podél větších vodních toků v nížinách a pahorkatinách: pla-co . Zde také odpadá konkurence druhů nesnášejících záplavy vůbec - nebo alespoň ne v dané časové délce či v daném období. VR vystupuje do 400-550 m n.m. (údaj 850 m n.m. [Květena ČR 2] je asi z kultury). Celkové rozšíření. Ev. j. a stř. - chybí již v Dánsku a ve Fennoskandii; sz. Afr. a z. část As. Užití. Měkké, roztroušeně pórovité světlé dřevo – ve srovnání se dřevem topolů se stejnou (nebo vyšší) kvalitou. Používá se na výrobu dýh, dřevovláknitých desek, vlákniny pro papírenský průmysl. Oproti topolu černému má vrba bílá také tu přednost, že její přirozený výskyt zasahuje o jeden vegetační stupeň (aktuální vegetace) výše – a tudíž je u nás autochtonní na větší ploše než tento topol. Tím i její případné pěstování by bylo potenciálně možné na větší rozloze, než u topolu černého a jeho hybridů. To vše by mohlo být výhodou v případě, že by se použily srovnatelné, za tím účelem vyšlechtěné kultivary. Touto cestou se již s úspěchem vydal výzkum v Argentině - a zřejmě také v bývalé Jugoslávii a v Japonsku.

Při seřezávání dává VR (bílá) jemné, trochu větvené proutí. Z kůry se získával salicin. Nejčastěji se vysazuje "smuteční" kultivar S. a. ‘Tristis’ (žluté, převislé větve), méně často S. a. ‘Vitellina’ (žluté, nepřevislé větve), S. a. ‘Chermesiana’ (letorosty nápadně oranžově červené). Srovnatelnou vrbou v S.Am. je S. nigra (10-20[-40] m vys.); produkuje většinu amerického komerčního vrbového dříví.

(2) Salix fragilis L. – vrba křehká (VR [jako u vrby bílé]; tab. L-15, L-17.a) Dřevina převážně proudících vod. Strom až 15 m vys., d1,3 až 0,5 m; stáří až 60 roků. Kmen křivý, nízký; koruna rozkladitá, nízko nasazená, řídká, olistěná jen po obvodu, v zápoji hl. na horní, plně osvětlené ploše koruny; větve silné, křivé. Letorosty nepřevislé, v místech nasazení lámavé (odtud jméno "křehká"). Dřevo s hnědým jádrem. IV-V. Vysazena v nížinách dorůstá výšky až 20 m a d1,3 až 0,75 m; vždy je však menší než VR (bílá).- Lámavé letorosty mají i další druhy vrb.

Ekologie. Výrazně světlomilná, netoleruje ani slabý boční zástin. Skromné nároky na půdní živiny - půda však musí být dostatečně provzdušněná. Snáší jen krátkodobé záplavy, netoleruje vodu stojatou (stagnující). ČR. Hojně ve středních i vyšších polohách - v nížinách jen ojediněle: (pla-)spco-mo . Zakořeňováním lámavých větví unášených vodou se dostává i do nižších částí toků. Max. 950 m n.m. Celkové rozšíření. Ev. stř., sv. a v.; M.As., Kavkaz. Užití. Dřevina břehových porostů – zajišťuje zpevňování břehů. Dřevo jen na palivo. Může se obhospodařovat i jako "hlavatá vrba" – poskytuje pak proutí pro košíkářskou výrobu. Salix x rubens SCHRANK (= S. alba x S. fragilis) – vrba červenavá. Celkově intermediární kříženec, s častým zpětným křížením. Vyskytuje se po celém území spontánně – i vysazovaná.


54

Salix

I.b Stromové vrby – menší (v ČR 4 druhy). (3) Salix caprea L. – vrba jíva (syn. Capraea vulgaris; JIV; tab. L-16) Menší strom, v horších podmínkách keř; výška (0,5-)12 m (výjimečně i více), d1,3 0,5 m; stáří 40-60 let. Výskyt na relativně sušších stanovištích (!) ji odlišuje od většiny ostatních vrb. III-IV. Ekologie. JIV je velmi světlomilná, toleruje jen slabé boční zastínění. Špatně snáší nadměrné množství vody v půdě; dává přednost půdám propustným a sušším, mnohdy i kamenitým - jinak je však půdně nenáročná. Nenáročná je i klimaticky. Vyznačuje se malou proměnlivostí. ČR. Hojná dřevina světlých, sušších míst včetně sutí, od nížin po oblasti horní hranice lesa: .pla-co-spmo(-sbalp) . Druhotně hojná na dočasných, antropicky podmíněných stanovištích na lesních okrajích, pasekách, v kulturách a mlazinách (často se musí z hospodářských porostů odstraňovat!), dále na devastovaných plochách a na zbořeništích, ve výkopech a na náspech, v pískovnách, hlinících apod. Celkové rozšíření. Eurasie, od hor meridionálního pásma (tj. od s. části subtropů) - až po pásmo boreální (tj. severské, původně pokryté hl. jehličnatými lesy); na východ až po Kamčatku. Význam. Především v době květu je JIV součástí obrazu krajiny; v téže době poskytuje bohatou včelí pastvu (pyl i nektar). - Větévky s dekorativními kvetoucími jehnědami (tzv. "kočičky") bývají využívány "k řezu" (avšak často až devastační ořezávání jív připravuje včely o jednu z prvních jarních pastev). V lidové tradici se na Květnou neděli provádí tzv. "svěcení kočiček". - V lesním hospodářství je jíva považována za dřevinu plevelnou (max. na palivo). (4) Salix pentandra L. – vrba pětimužná (tab. L-15) Malý strom 10(-15) m vys., často jen keř, s metlovitou korunou se vzpřímenými větvemi. Kmen přímý, borka ve stáří tmavá, podélně zbrázděná. Kvete až po vyrašení listů (V-VI!), jako poslední naše vrba. Tobolky dozrávají koncem léta, ale otevírají se obvykle až v následujícím předjaří. Po zimní období bývají samičí rostliny vrby pětimužné nápadné bílými chomáčky ochmýřených semen. Vrba pětimužná nemá 5 tyčinek - jak by naznačovalo její jméno - ale 6-9(-12). – List je "střemchovitého" vzhledu.

Ekologie. Světlomilná; roste na vlhkých, kyselých, často rašelinných půdách okrajů bažinatých luk, v mokřadních olšinách a aluviích chladnějších území. Poměrně málo proměnlivá. Semenáče jsou schopné přežít (na rozdíl od vrby popelavé – viz tam) pouze 14denní zaplavení – a i to jen tehdy, umožňují-li světelné podmínky pod vodou fotosyntézu (KONČALOVÁ et JENÍK, 1998).

V bažinatých podmínkách tvoří vrba pětimužná opakovaně "dýchací kořeny" či pneumorhizy (dříve pneumatofory) - až 10 cm vysoké "pařízky" ("kolena" - knies), na zimu se rozpadající. Tato vrba je "jediným dosud známým druhem dřevin mírného a subarktického pásma, který se přizpůsobil dlouhodobé kyslíkové deficienci v půdě tvorbou dýchacích kořenů" (KONČALOVÁ et JENÍK, 1998).

ČR. Roztroušeně v M a O, vzácně v T: (pla-)spco-sbmo-mo . Nejčastější v předhůří Šumavy a na Českomoravské vrchovině.

Velmi dekorativní vrba. V důsledku vápnění luk a meliorací u nás ustupuje (!). Celkové rozšíření. Ev. s., stř. a východní; As. – z. okraj. Na sever po 70° s.š. (5) Salix daphnoides VILL. – vrba lýkovcová (tab. L-15, L-17.a) Menší strom 12(-18) m vys., d1,3 až 0,6 m. Koruna řídká, štíhlá, nízko nasazená. Kmen přímý, borka hladká, jen u paty podélně rozpukaná. 2leté větve bývají modrošedě ojíněné, lýko žluté. Jehnědy nápadně velké, výrazně vonné; kvetou již před olistěním (III-IV). Ekologie. Roste podél vodních toků s proudící vodou – dočasně ale snáší i sucho. Vápníkem bohaté náplavy, živné pískovce, propustná podloží, štěrkové náplavy horských bystřin; často roste společně s vrbou šedou a olší šedou. ČR. Pouze v. Morava a v. Slezsko: sbmo-mo (?) . Hojně vysazovaná (mimo areál) pro krásné "kočičky na řez" – i jako medonosná rostlina. Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

55

Salix Planě roste od Bílých Karpat po Moravskoslezské Beskydy. - Druhotně dosti pěstovaná v Orlických horách, v oblasti Králického Sněžníku, v Jeseníkách i jinde.

Celkové rozšíření. Pouze Ev. Alpy, Karpaty, Pobaltí, j. Skandinávie; ostrůvkovitě s. Apeniny, Pyreneje, Vogézy, Černý les. (6) Salix elaeagnos SCOP. – vrba šedá (syn. S. incana; tab. L-17) Menší strom, v horách jen keř, 8-10(-15) m vys., d1,3 až 0,3 m. Koruna nízko nasazená; kmen přímý, ovětvení jemné, lámavé, v 1. roce hranaté. Nápadně vztyčené listy jsou dlouhé a úzké, na rubu šedozelené a na rozdíl od vrby košíkářské kadeřavě chlupaté. Kvete v V. měsíci, ± s rašením listů. E k o l o g i e . Štěrkovité náplavy a pobřežní křoviny podhorských (v Alpách i horských) řek, na bazických – u nás i na kyselých podkladech. Č R . Pouze Moravskoslezské Beskydy a přilehlá část Podbeskydské pahorkatiny: sbmo-mo (?) . C2. C e l k o v é r o z š í ř e n í . Ev. stř. a jižní (v ČR s. hranice areálu); M.As.; sz. Afr.; vše hory a podhůří. U ž i t í . Zpevňování břehů (biologické úpravy). V sadovnictví se častěji využívá keřovitý kultivar s listem velmi úzkým (připomínajícím rakytník!) - a podvinutým: S. e. ‘A n g u s tif o lia ’ (vysazen je např. na počátku areálu ČZU v Praze).

II. Keřové širokolisté vrby (v ČR 5 druhů [+1 nyní již jen na Slovensku]). (7) Salix cinerea L. – vrba popelavá (syn. Capraea cinerea; tab. L-16) Keř 2-3(-5) m vysoký, hustý, vzrůstu charakteristicky bochníkovitého (hl. solitéry). Kořenový systém rozsáhlý, plochý; dobrá pařezová výmladnost. - Druh ze skupiny jív. Rozkvétá před rašením listů (konec III; IV-V); tobolky se semeny dozrávají již v V.

Ekologie. Snáší mírný zástin, stagnující vodu i záplavy. Převážně roste na živinami bohatějších, hlubších půdách, neutrálních až mírně kyselých (silně kyselým se vyhýbá). Málo proměnlivá dřevina lužních lesů (jejich okrajů), bažin, terénních sníženin, tůní, slepých ramen, vlhkých slatinných luk. Semenáče jsou schopné přežít až 3měsíční zaplavení – umožňují-li světelné podmínky pod vodou fotosyntézu (KONČALOVÁ et JENÍK, 1998). V měkkém luhu bývá přesto spíše zřídka, hojnější je v olšinách (Alnion glutinosae); roste také ve společenstvech s vrbou pětimužnou (viz tam). Hojná bývá v rybničnatých územích.

Pionýrská dřevina bažinatých půd nižších až středních, středně teplých poloh. ČR. Roztroušeně: pla-sbmo - přibližně po 700 m n. m. Celkové rozšíření. Ev. téměř celá; z. části As. (Stř.As., z. Sibiř – do povodí Jeniseje). V Ev. chybí v její z. části, dále na chladném severu a nejteplejším jihu.

(8) Salix aurita L. – vrba ušatá (syn. Capraea aurita; tab. L-16) Menší až středně velký keř 2(-3[-5]) m vys., kulovitého vzrůstu, s větvemi hustými, tenkými, s kmínky o tloušťce do 5 cm. Rozkvétá před rašením listů (IV-V). - Vrba ušatá je rovněž řazena do skupiny jív (na rozdíl od jiných vrb tato skupina obvykle obtížně kořenuje z řízků). Je však znám i výjimečný klon, dobře kořenící: používá se při ozeleňování středního pruhu dálnic. Pokusně byla tato vrba vysazována i v imisních lokalitách (např. v Jizerských horách).

Ekologie. Vrba ušatá snáší mírný zástin. Roste převážně na chudších půdách s kyselým humusem, spíše v chladnějších polohách. Je dosti proměnlivou dřevinou bažinatých až zrašelinělých luk, vrchovišť, příkopů, lesních okrajů. ČR. Roztroušeně až hojně: spco-mo(-spmo) ; v T velmi vzácně. Vertikálně navazuje na vrbu popelavou; kolem HHL ji střídá vrba slezská. - V Pošumaví a na Českomoravské vrchovině (i jinde) vytváří charakteristické porosty podél menších vodních toků.

Celkové rozšíření. Ev. z., stř. a v.; na sever jde po 70˚ s. š. (ojediněle i na z. okraji As.). (9) Salix silesiaca WILLD. – vrba slezská (tab. L-16) Keř podobný jívě, (1-)2-4(-5) m vys., vzácně i malý strom o tloušťce kmene až 0,25 m; nad HHL jen v zakrslém tvaru, často u balvanů. Dožívá se ca 40 let. Kůra starších větví připomíná lísku. Rašící listy červeně zbarvené; začíná kvést těsně před jejich rašením (V-VI[-VII]).


56

Salix

Ekologie. Snáší mírný zástin. Proměnlivá pionýrská dřevina strží horských potoků, karů, lavinových drah, subalpínských křovin, také okrajů cest a pasek; často v porostech kleče. Kamenité, čerstvě vlhké půdy. Především chladná stanoviště. ČR. Hlavně Sudetská pohoří a Moravskoslezské Beskydy: (sbmo-)mo-sbalp . Od Ještědu přes Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky po Beskydy; izolovaně také severně od Nového Města na Mor.

Celkové rozšíření. Ev. stř. a jv. - hory (Sudety, Karpaty, pohoří Balkánu; chybí v Alpách!). Kříženci. Dosti často se kříží se S. aurita a S. caprea (všechny patří do skupiny jív). (10) Salix appendiculata VILL. – vrba velkolistá (syn. S. grandifolia, Capraea g.; tab. L-14 [pozn. k tab. L-16]) Keř připomínající jívu (do její skupiny také patří); (2-)4-5 m vys., kmínky o tloušťce až 10 cm; spíše řídký, krátce větvený. Kvete před - nebo současně s rašením listů (V-VI); jehnědy velké, až 4 cm dl. E k o l o g i e . Snáší slabší zastínění; vyžaduje vzdušnou i půdní vlhkost. V horských lesích podél potoků až do oblastí kolem HHL, na různých podkladech. Strže, soutěsky bystřin, lavinové dráhy, mokvající sutě. Č R . Pouze Šumava - a velmi vzácně i Novohradské hory: mo-spmo . Silně ohrožený druh, zvláště chráněný11; C1. Na Šumavě hlinité sutě a droliny karových strží ve skalních stěnách nad Plešným a Čertovým jezerem.

C e l k o v é r o z š í ř e n í . Ev. stř.: Alpy a jejich předhůří - po Šumavu a Černý les (Schwarzwald). (11) Salix myrsinifolia SALISB. – vrba černající (v Květeně ČR-2 a v pozn. k tab. L-16 [u tab. L-14] jako S. nigricans) Keř hustě větvený, 2-4(-6) m vys., s kmínky o tloušťce do 15(-20) cm. Rozkvétá před - nebo s rašením listů (IVV). Morfologicky nevyhraněný taxon – jedna z nejvíce proměnlivých vrb. E k o l o g i e . Snese slabší zastínění. Mokré až rašelinné louky, okraje bažin, vlhké lesní řediny a pobřežní křoviny. Č R : Velmi vzácně na několika málo lokalitách na Šumavě, v Českém lese, na Třeboňsku: M-O . Druh kriticky ohrožený, zvláště chráněný (C1). – V okrasném zahradnictví je používán pestíkový kultivar S. m. ‘Cotinifolia’. C e l k o v é r o z š í ř e n í . Ev. severní a přiléhající část As. (Z. Sibiř). Oddělené arely v Alpách a v jejich s. předhůřích zasahují i na území ČR. V jz. Alpách je nejjižnější, na Britských ostrovech nejzápadnější výskyt druhu.

(12) Salix starkeana WILLD. – vrba bledá, v. Starkeova (syn. S. livida; tab. L-14 [pozn. k tab. L-16]) Vrba ze širokého příbuzenstva druhu S. cinerea (?), podobná spíše vrbě ušaté. – Eurasie, hl. severní oblasti; na území ČR ještě v 50. letech 20. stol. u Olomouce – dnes nezvěstný, zřejmě vyhynulý taxon. Na Slovensku u Levoče.

III. Keřové úzkolisté vrby (v ČR 3 druhy, tzv. košíkářské vrby). (13) Salix purpurea L. – vrba nachová (tab. L-17) Keř 3-10 m vys., tloušťka kmínků až 15 cm; stáří až 40 roků. - Lýko žlutě zbarvené. Palisty chybějí – a jako jediná domácí vrba má některé listy postaveny také vstřícně (případně šikmo vstřícně). Rozkvétá před rašením listů (koncem III a ve IV). Ekologie. Podklady rozmanité, často skeletovité až štěrkové náplavy, minerálně spíše bohatší. Záplavy snáší, vyskytuje se ale i na sušších stanovištích. Roste v pobřežních křovinách podél vodních toků, na okrajích mokřadů a rašelin – ale také na suchých stráních. Velmi hořké listy i kůra (obsahují až 7 % salicinu) ji chrání před zvěří i dobytkem. ČR. Od nejnižších poloh do hornatin roztroušeně (max. 990 m n. m.); hojná zejména podél bystřin v podhůří: pla-sbmo-mo . Celkové rozšíření. Ev., meridionální a mírné pásmo (chybí v s. a sv. části Ev.); sz. Afr. V z. části As. (i na Balkáně) vrbu nachovou střídají příbuzné druhy.

Užití. Zpevňování břehů; pěstování v prutnících či vrbovnách (řez proutí pro košíkářské účely – podobně jako u vrby košíkářské a trojmužné); farmaceutické zpracování; sadovnictví. V sadovnictví se občas používá několik kultivarů vrby nachové (převislý ‘P e n d u l a ’ , zakrslý ‘G r a c i l i s ’ aj.). P o z n á m k a . V posledních letech se v okrasném zahradnictví vysazuje častěji kultivar s bíle panašovaným listem příbuzné východoasijské (13.a) S. integra – S. i. ‘H a k u r o N i s h i k i ’ (je vysazen také v AK). 11

dle přílohy č. II k vyhl. MŽP ČR č. 395/1992 Sb., provádějící některá ustanovení zákona ČNR č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny


57

Salix

(14) Salix viminalis L. – vrba košíkářská (tab. L-17) Keř, vzácně i malý strom (2-)5-6(-10) m vys.; kmínky až 15(-20) cm tlusté; stáří až 40 roků. Větve prutovité. Rozkvétá před rašením (koncem III; IV-V). Jedna z nejznámějších vrb vůbec. Listy nápadně dlouhé a úzké, vzpřímené, později převislé.

Ekologie. Pobřežní křoviny v nižších a teplejších polohách. Půdy hlubší, těžší, živnější – často zbahnělé, na naplaveninách. Záplavy snáší dobře, také stagnující vodu. Trpí mrazy a okusem (snadno však regeneruje). ČR. Roztroušeně od nížin do podhůří (max. 850 m n.m.): pla-sbmo ; v O pouze vysazovaná. Celkové rozšíření. Eurasie, s velkým areálem od stř. Ev. po Japonské moře. S. viminalis je zřejmě nejčastěji - a snad i nejdéle vysazovanou vrbou. Hranice jejího původního areálu se proto jen obtížně stanovují. To platí i o její původnosti na území ČR (!).

Užití. Nejpěstovanější košíkářská vrba; používá se také ke zpevňování břehů nížinných toků. Na proutí se využívají často i kříženci této vrby s v. nachovou, trojmužnou – a dokonce i s v. popelavou a jívou. (15) Salix triandra L. – vrba trojmužná (tab. L-17) Keř 3-4(-6) m vys., kmínky až 15 cm tlusté. Koruna košatá, bohatě větvená, s větvemi často křivými - avšak s letorosty pružnými, obloukovitými, na konci rozvětvenými. Nápadná borka se odlupuje ve větších či menších šupinách; zbylé spodní vrstvy (kůra) jsou skořicově hnědočervené, lýko žlutozelené. Květy se objevují společně s listy (IV-V). Samčí (prašníkové) jehnědy dorůstají délky až 6 cm. V ČR dvě subspecie (viz výše "klíč" [25a]). E k o l o g i e . Světlomilná. Obývá pobřežní houštiny, slepá ramena, bažiny. Půdy hluboké, hlinito-jílovité, živinami bohatější (vyhýbá se substrátům silně kyselým); hladina podzemní vody kolísající. Stagnující vodu snáší. Č R . • Roztroušeně od nížin do hor (po 980 m n. m.): pla-mo - (15.1) S. t. subsp. triandra – v. t. pravá. • Vzácně v nížinách a pahorkatinách, jen ojediněle výše (max. 720 m n. m.): pla-spco(-sbmo) - (15.2) S. t. subsp. amygdalina – v. t. různobarvá (syn. S. t. subsp. discolor). C e l k o v é r o z š í ř e n í . Eurasie, na sever po 66° s.š.; sz. Afr. S. t. subsp. triandra je spíše v kontinentální části areálu, S. t. subsp. amygdalina v mediteránní části.

U ž i t í . Velmi dlouho pěstovaná košíkářská vrba. Břehové výsadby. Medonosným kultivarem je S. t. ‘Semperflorens’, kvetoucí téměř po celou vegetační dobu.

IV. Menší keřové vrby mokrých luk (v ČR 3 druhy). (16) Salix repens L. (s. str.) – vrba plazivá (syn. S. r. subsp. repens; tab. L-17.b; L-14 [pozn. k tab. L-16]) Keř (0,2-)0,5-1(-2) m vys.; dosahuje věku až 30 let. Větve vzpřímené, poléhavé (a vystoupavé); snadno kořenují. Kvete před rašením listů, příp. s jeho počátkem (IV-V), v pozdním létě někdy i opakovaně. - Značně proměnlivá. E k o l o g i e . Louky vlhké až zrašelinělé. Půdy s podkladem písčitým až jílovitým, obv. značně kyselé; v Polabí i na čerňavách. Č R . Vzácně, jen v s., z. a j. Čechách, hojněji u Doks (var. arenaria); oj. na Českomoravské vrchovině. Těžiště rozšíření: spco-sbmo , max. 680 m n. m. Ohrožený druh (C1!), zvláště chráněný. Ústup taxonu vyvolán především kultivací vlhkých luk a melioracemi. C e l k o v é r o z š í ř e n í . Ev. z., zčásti i s. a stř. (Na písčitých dunách z. a s. pobřeží Ev. častější var. arenaria.) (17) Salix rosmarinifolia L. – vrba rozmarýnolistá (syn. S. repens subsp. rosmarinifolia; tab. L-17.b) Keř 0,5-1(-1,5) m vys., tloušťka kmínků do 2 cm; stáří až 30 let. Větve tenké, vzpřímené; poléhavé části snadno kořenují. Kvete před rašením listů (nebo s ním? - IV-V). Značně proměnlivý taxon. E k o l o g i e . Světlomilná. Vlhké louky slatinné až rašelinné; rašelinné březiny. Podklady spíše silikátové. Č R . Roztroušeně až vzácně, nížiny až podhůří: T-M , oj. mo; max. 850 m n.m. Hojnější dosud v pánvích j. Čech a na Kaplicku, v Českomoravském mezihoří; na Moravě a ve Slezsku v Nízkém Jeseníku.

Kultivací vlhkých luk a melioracemi většina lokalit už zanikla. C e l k o v é r o z š í ř e n í . Eurasie; v Ev. mimo z. (a s. a j.) část; na východ do povodí řeky Leny (z. a stř. Sibiř). U ž i t í . Vhodný druh pro pěstování v alpínech. Kříženci. Přechodné typy k S. repens se označují jako S. x incubacea.

(18) Salix myrtilloides L. – vrba borůvkovitá (tab. L-17.b; L-14 [pozn. k tab. L-16]) Drobný keř 0,3-0,8 m vys., tloušťka kmínků do 2 cm; vzpřímený, bohatě větvený; stáří až 30 let. Poléhající větve kořenují (řízky však zakořeňují špatně). List podobný spíše vlochyni, než borůvce. Kvete s rašením listů (V). E k o l o g i e . Rašelinné louky, okraje rašelinišť a vrchovišť. Půdy kyselé; stagnující vodu snáší.


58

Salix Č R . Vrba borůvkovitá považována již za vyhynulou, avšak po roce 1986 byly objeveny dosud neznámé lokality ve Slavkovském lese (Prameny, Čistá), v Českém lese (Jedlina u Nových Domků) - a v Železných horách (také na Českomoravské vrchovině?). Druh kriticky ohrožený (C1), zvláště chráněný. C e l k o v é r o z š í ř e n í . S. Eurasie; ve stř. Ev. ojedinělé izolované reliktní lokality (Švýcarsko, Bavorsko, ČR).

V. Menší horské keřové vrby kolem horní hranice lesa (v ČR 3 druhy [+2 ve SR]). (19) Salix hastata L. – vrba hrotolistá (v. šípová, v. šípovitá; tab. L-17.c) Keř (0,2-)1,5(-2[-3]) m vys., kmínky o tloušťce do 3 cm; bohatě větvený; větve krátké, vystoupavé i poloplazivé. Kvete s rašením listů (VI-VII). Květena ČR (2/90: 483) z našeho území uvádí pouze S. h. subsp. vegeta – v. h. svěží, zatímco nominátní subsp. hastata (19.1) se vyskytuje nejblíže ve slovenských horách.

E k o l o g i e . Světlomilná; vlhké sutě a svahy horských bystřin, prameniště, horské nivy; půdy obv. živinami bohatější. Č R . Velmi vzácně - pouze Hrubý Jeseník: (spmo-)sbalp . - C2; zákonem však není dosud chráněna (?!). Bližší určení: Velká a Malá kotlina; svahy pod Petrovými kameny; Šerák.

C e l k o v é r o z š í ř e n í . Eurasie - s. část; ve stř. a j. Ev. ostrůvkovitě kolem HHL (mimo Alpy); S.Am. Souvislejší výskyt především v tundře a lesotundře (samotná sibiřská část areálu má plochu 7,4 mil. km2!).

U ž i t í . V kultuře je samčí klon S. h. ‘Wehrhahnii’ (světle žluté nebo stříbřité jehnědy?). (20) Salix bicolor WILLD. – vrba dvoubarvá (tab. L-17.c) Keř až 1,5 m vys., kulovitý; kmínky o tloušťce do 5 cm, větve s lištami; dosahuje věku 20-30 let. Kvete v VI. E k o l o g i e . Světlomilná a chladnomilná. Karové strže a doliny, prameniště, křoviny subalpínských potoků; především silikátové, kyselé podklady; porosty kleče – i výše nad nimi. Č R : Jediná lokalita – Úpská jáma v Krkonoších: sbalp ; C1. Sněhová rokle, 1350-1400 m n.m., pouze samičí keře; společně s vrbou laponskou. Druh kriticky ohrožený, zvláště chráněný.

C e l k o v é r o z š í ř e n í . Endemit středoevropských pohoří. Vogézy, Harc, Krkonoše; také Pyreneje a Francouzské středohoří? (Květena ČR 2/90: 483-484).

(21) Salix lapponum L. – vrba laponská (tab. L-17.c) Keř 1-1,5 m vys., vzpřímený; kmínky o tloušťce do 3 cm; stáří až 30 let. Větve krátké, hustě rozvětvené. Kvete před nebo současně s rašením listů (V-VI). Na Pančické louce v Krkonoších jsou nápadní jedinci s lysými listy a semeníky; bývají označováni jako var. daphneola.

E k o l o g i e . Vrchoviště, vlhké louky a prameniště vesměs na silikátových podkladech; ve stř. Ev. ve vyšších horách. Č R . Velmi vzácně v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku: sbalp . Druh kriticky ohrožený, zvl. chráněný; C2 (?). Krkonoše: Labský důl, Labská a Pančická louka, Úpská jáma; v Hrubém Jeseníku pod vrcholem Pradědu poblíž Tabulových skal (pouze pestíkové rostliny – snad jen jeden polykormon na ploše ca 50 m2 [ÚRADNÍČEK et al., 2001]).

C e l k o v é r o z š í ř e n í . Ev. s.; z. okraj As. (Z. Sibiř); jižněji ostrůvkovitě v horách. U ž i t í . Vhodná pro alpina. - Snadno se kříží se S. silesiaca. (22) Salix phylicifolia L. – vrba bobkolistá a (23) S. helvetica VILL. – v. švýcarská (tab. L-17.d); oba druhy jsou malé keře rostoucí nejblíže v Tatrách (nad HHL nebo kolem ní); první z nich má eurosibiřské rozšíření – s těžištěm především na severu v tundře a lesotundře; druhá je taxonem stř. a jv. Ev.

VI. Drobné plazivé horské vrby nad horní hranicí lesa (v ČR 1 druh [+3 na Slovensku]). (24) Salix herbacea L. – vrba bylinná (tab. L-17.c) Drobný keřík s kořenujícími plazivými podzemními kmínky. Pouze nejmladší větévky nesoucí několik listů výrůstají vzpřímeně nad půdní povrch a dosahují výšky 2-10 cm. Vytváří pokryvné porosty. VI-VII. Ekologie. Nejrůznější podklady – nikoli však vápence. ČR. Pouze Krkonoše a Hrubý Jeseník: sbalp . Druh kriticky ohrožený (C1), zvláště zákonem chráněný. Celkové rozšíření. Ev. a S.Am. (v Asii zřejmě chybí). – V nížinách hl. tundra; v horách ostrůvkovitě nad HHL. Souvislejší je severská část areálu (tundra, také sutě, skály, morény, obnažená půda). Jižněji se vyskytuje vzácně, jen ostrůvkovitě nad HHL (skalní štěrbiny, droliny, sněhová vyleželiska, porosty mechů; Ev.: Pyreneje a Kastilské pohoří, Francouzské středohoří, Apeniny, Alpy, Sudety, vysoké části Karpat a pohoří s. Balkánu).

Užití. Vysazována ve skalkách a alpináriích.


59

Salix (25) Salix reticulata L. – vrba síťnatá (tab. L-17.d). Plazivý keřík; listy s nápadně vyniklou síťnatou žilnatinou. - Cirkumpolární arktický druh, jižněji pouze vzácně - ostrůvkovitě ve vysokých polohách pohoří. Nejbližší arely: Malá Fatra, Tatry, Alpy. Oblíbený taxon pěstovaný v alpinech. (26) Salix retusa L. – vrba uťatá (tab. L-17.d). Příbuzenská skupina několika poléhavých taxonů - keříků hustě kryjících půdu. - Ev., se severským a vysokohorským rozšířením; příbuzné taxony jsou i v As. a S.Am. Běžně pěstována v alpinech. (27) Salix alpina SCOP. – vrba alpská (tab. L-17.d). Poléhavý keřík s plazivými kmínky a vystoupavými větvemi, z širšího příbuzenského okruhu. Roste kolem HHL na vápencích a dolomitech ve vysokých horách stř. a jv. Ev., nejblíže na Slovensku (Belianské a Nízké Tatry, Malá a Velká Fatra). Pěstuje se v alpinech.

Spontánní kříženci vrb. I když vrby disponují vysokou schopností vzájemně se křížit, není pravdou, že by se v přírodě vyskytovali především kříženci. Kritickým studiem v terénu i v kultuře se ukázalo, že "spontánní kříženci se vyskytují v přírodě poměrně zřídka". Rozlišovány jsou dva typy těchto kříženců (Chmelař a Koblížek [in HEJNÝ et SLAVÍK, 1990]): (a) Kříženci často se opakující a běžně se vyskytující – a to v obou pohlavích. Kříží se i zpětně s rodičovskými druhy, což způsobuje velkou znakovou proměnlivost a obtížnou determinaci. Křížením s dalším druhem dochází - velmi vzácně - i ke vzniku trojnásobných kříženců. Rodičovských kombinací typu (a) je z ČR známo 6; na lokalitách bývají ve větších počtech: Salix alba x fragilis, S. fragilis x pentandra, S. caprea x silesiaca, S. aurita x cinerea, S. aurita x silesiaca, S. purpurea x viminalis.

(b) Kříženci vzácně se opakující, obvykle jen jednotlivé exempláře jednoho nebo druhého pohlaví. Zde nedochází ke zpětnému křížení s rodičovskými druhy – ani s druhy jinými. Znaky kříženců jsou proto intermediární, přechodné typy nevznikají - a determinace je tím snazší: S. alba x pentandra, S. caprea x elaeagnos, S. cinerea x elaeagnos, S. elaeagnos x purpurea, S. caprea x cinerea, S. caprea x purpurea, S. caprea x viminalis, S. aurita x caprea, S. aurita x purpurea, S. aurita x viminalis, S. aurita x repens, S. aurita x rosmarinifolia, S. aurita x myrtilloides, S. cinerea x silesiaca, S. cinerea x purpurea, S. cinerea x viminalis, S. purpurea x silesiaca, S. purpurea x repens, S. purpurea x rosmarinifolia, S. triandra x viminalis, S. repens x rosmarinifolia, S. hastata x silesiaca, S. bicolor x silesiaca, S. lapponum x silesiaca.

Významnější vrby nepůvodní v ČR - včetně některých kříženců, resp. kultivarů. Vedle 8 již výše uvedených, v ČR (dnes) nepůvodních taxonů [(12) Salix starkeana, (19.1) S. hastata subsp. hastata, (22) S. phylicifolia, (23) S. helvetica, (25) S. reticulata, (26) S. retusa, (27) S. alpina a (13.a) S. integra (s výjimkou posledního druhu jsou všechny autochtonní na Slovensku)] – se u nás častěji pěstují:

(28) Salix matsudana KOIDZUMI – vrba Matsudova (v. pekingská; tab. L-17.e). Původní ve v. As. V teplejších oblastech u nás pěstován častěji okrasný kultivar S. m. ‘Tortuosa’, s větvemi pokroucenými, vzpřímenými nebo odstávajícími - a s listy rovněž nápadně pokroucenými; letorosty má žlutavé až zelené. Vzácnější je S. m. ‘Pendula’. P o z n á m k a . V tab. L-17.e (LD 4) uvedená převislost větví patří spíše k taxonu následujícímu (28.a; sec. KOBLÍŽEK, 2000).

(28.a) Salix x erythroflexuosa RAG. – vrba argentínská (= S. alba ‘Tristis’ [nebo S. x sepulcralis?] x S. matsudana ‘Tortuosa’). Kříženec velmi podobný druhému z uvedených rodičů; pokroucené větve má však mírně či široce převislé, letorosty oranžově žluté - a celkově bývá menší. P o z n á m k a . S. x erythroflexuosa, S. matsudana ‘Tortuosa’ i S. alba ‘Tristis’ jsou pěstovány v areálu ČZU v Praze mezi TF a aulou.

(29) Salix babylonica L. – vrba babylonská (tab. L-17.e, pozn.). Z přírody neznámá - původní snad v Číně; u nás dnes ojediněle - dříve hojněji vysazovaná "smuteční vrba" s velmi dlouhými, převislými větvemi. Teplomilná. (30) Salix acutifolia WILLD. – vrba špičatolistá ("kaspická vrba"). Původní v sv. a v. Ev. a v z. As. (Kazachstán); v ČR vysazovaná na Bzenecku a Strážnicku (zpevňování písčitých půd). (31) Salix x sepulcralis SIMK. – vrba náhrobní (= S. alba ‘Tristis’ x S. babylonica; syn. S. x chrysocoma; tab. L-17.e). Nejčastěji vysazovaná "smuteční vrba". Při srovnání s velmi podobnou S. alba ‘Tristis’ má vrba náhrobní ještě více převislé a dlouhé větve, listy na podzim podržuje déle zelené, nebývá poškozována houbami – a pohlaví je pouze ♂ (!). IV-V. (32) Salix x blanda N.J. ANDERSSON – vrba obloukovitá (= S. babylonica x S. fragilis; tab. L-17.e). Strom 8-15 m vys., s obloukovitými větvemi a deštníkovitě převislou korunou. Vrba vhodná do vyšších poloh; řidčeji vysazovaná. Pouze v ♀ klonu.


60

Salix (33) Salix ‘Americana’ – vrba americká. Kultivar nejasného původu; v teplejších oblastech používán v prutnících a ke zpevňování břehů. ♂ klon.


61

Populus

Rod 2.

Populus L. – topol (také osika, linda)

.

(slov. topoľ; angl. poplar [cottonwood; aspen /popple/]; tab. L-14, L-18 až L-19)

Pouze dvoudomé opadavé stromy (výjimečně keře). Výhony jsou členěny do 3 hlavních typů: (1) dlouhé prýty (makroblasty či auxiblasty) - terminální nebo laterální12, (2) krátké prýty (brachyblasty) - a (3) prýty epikormní (vyrůstající ze spících pupenů). Listy se vyznačují velikou heterofylií (různolistostí); palisty záhy opadávají. Květy stopkaté, tvoří převislé jehnědy; pod květem je pohárkovitý terč bez nektarií. Samčí květy s 8(-30) tyčinkami s červenými (karmínovými) prašníky. Anemogamní. - Snadná vegetativní reprodukce u mnoha druhů. Ca 40(-110) druhů v boreálním až subtropickém pásmu s. polokoule. V ČR domácí 3 druhy: topol černý, t. bílý (linda) a (t.) osika. V krajině dnes ale nejčastěji převládají kulturní topoly - především desítky až stovky kultivarů vzniklých křížením některých druhů tohoto rodu, mutacemi13 a následným výběrem zaměřeným obvykle na typy vysoce produktivní, rychle rostoucí, se snadným vegetativním množením. Topoly a jejich pěstební problematikou se u nás dlouhodobě zabýval především Ing. Jiří Mottl, CSc., VÚLHM, VS v Uherském Hradišti-Kostelanech. V pracech které publikoval sám nebo s dalšími odborníky (např. MOTTL, 1989, MOTTL et ÚRADNÍČEK, 2003 aj.) o této skupině dřevin uvádí:

Topoly (včetně jejich kříženců) jsou v ČR nejrychleji rostoucími dřevinami. Přirůstají ročně v průměru 1 m do výšky, některé kultivary i více než 2 m. Např. v lužních podmínkách jihovýchodní Moravy dosáhla výška, tloušťka i listová plocha 10leté solitéry jednoho z kultivarů topolu chlupatoplodého (Populus trichocarpa ze sekce balzámových topolů14) hodnot srovnatelných s 80-100letým bukem.

Ne všechny taxony a kultivary však dosahují hodnot stromů první velikosti - a ne vždy jsou výsledky topolových kultur takto příznivé. Neúspěchy při pěstování topolů pramení hlavně z neznalosti jednotlivých taxonů a kultivarů a současně také z neznalosti jejich ekologických nároků a pěstebních vlastností. Lesnicko-hospodářské i krajinářské využívání topolů je zaměřeno především na křížence ze sekce černých topolů a jejich kultivary. Pro ně jsou optimální podmínky v teplých nížinách a úvalech velkých řek. S rostoucí nadmořskou výškou se však růstové podmínky pro tuto skupinu (a do značné míry i pro topol bílý) zhoršují – ale naopak se otevírají možnosti pro uplatnění taxonů ze sekce balzámových topolů a také (ze subsekce) osik. Obě posledně uvedené skupiny nejsou tak náročné na teplo a velmi dobře rostou v chlumních polohách i na svahových hlínách (osika ještě i výše). Základní množitelský materiál světového sortimentu topolů je udržován v archivních matečnicích VÚLHM VS Uherské Hradiště–Kunovice (na Slovensku na VS Gabčíkovo) - a na dlouhodobých pokusných plochách v různých ekologických podmínkách celého bývalého Československa. Pro determinaci (= určování) kultivarů u sazenic ve školkách doporučuje MOTTL (1989) používat listy zhruba ze druhé třetiny výšky hlavního prýtu. - Listy dospělého (již kvetoucího) jedince – tj. listy adultní – jsou však menší a značně odlišné od listů juvenilních (z mladých rostlin, příp. z dlouhých výhonů); také uvnitř koruny jsou listy odlišné, atypické. K determinaci starších jedinců je proto třeba využívat listy ze zkrácených letorostů, plně osvětlené, nacházející se na obvodu koruny (odebrané nejlépe v měsíci VI-VII).

Vegetativní množení topolů v kultuře. Černé a balzámové topoly (sect. Aigeiros a Tacamahaca) – především jejich kultivary - se množí obvykle velmi dobře vegetativně – zakořeňováním zdřevnatělých (tj. zimních či tvrdých, bezlistých [nadzemních]) osních řízků. Kultivary vlastních bílých topolů (subsect. Leuce [s. s.]) se množí roubováním, kořenovými řízky a zelenými (tj. letními, měkkými či bylinnými) osními řízky. U osik (subsect. Trepidae) se používají kořenové řízky; zakořeňování se provádí nejlépe ve folníku; (zimní osní – tj. nadzemní řízky osik a bílých topolů vůbec koření velmi nesnadno).

12 13 14

terminální = vrcholový, hlavní; laterální = boční, postranní mutace = dědičná změna vlastnosti nebo znaku organismu, podmíněná změnou v genu Jeho kultivar P. trichocarpa ‘Senior’ je v areálu ČZU v Praze vysazen v prostoru mezi severní (uzší) stěnou AF a pavilónu AF-A.


62

Populus Konkrétní kultivar odvozený řízkováním od některého z topolů (či vrby) je proto klon, tj. asexuálně namnožená skupina rostlin z vybraného jedince (nebo z jeho potomstva vzniklého vegetativně); kultivar zůstává proto prakticky stabilní a uniformní (všichni jedinci téhož klonu mají stejný genotyp). A jelikož všechny druhy z čeledi vrbovitých jsou dvoudomé – má klon – a tím i případný kultivar - jen jedno, vždy stejné pohlaví. Velkolisté topoly (sect. Leucoides) se řízkováním množit nedají; u nich se proto používá roubování nebo výsev. P o z n á m k a . U žádného jiného rodu, kterým by se hlouběji zabývala lesnická dendrologie střední Evropy, nejsou kultivary tak početné a tak významné, jako u rodu Populus.

1a b 2a b 3a b 4a b 5a

Čepel listu na rubu bíle až šedavě plstnatá; v dospělosti někdy olysává (subsekce lind)… 2 Čepel listu na rubu ani v mládí není plstnatá, max. jen roztr. pýřitá … 3 Čepel listu na dlouhých výhonech dlanitolaločná; (pla-spco) … (1) P. alba Čepel listu na dlouhých výhonech hrubě nepravidelně zubatá až mělce laločnatá (na rubu tence šedavě plstnatá až olysávající; pla-spco) … (3) P. x canescens (1b) Okraj listové čepele bez chrupavčitého prosvítavého lemu … 4 Okraj listové čepele s úzkým chrupavčitým prosvítavým lemem (sekce černých topolů) … 7 Řapík zploštělý; čepel okrouhlá až okrouhle vejčitá; (pla-mo[-sbalp]; subsekce osik) … (2) P. tremula Řapík nezploštělý; čepel není okrouhlá ani okrouhle vejčitá (sekce balzámových topolů)… 5 (4b) Čepel na bázi srdčitá, na rubu šedobílá; letorosty pýřité; tobolky 2chlopňové, lysé; (♀ klon; S.Am.) ... (7) P. candicans (Podobný P. trichocarpa – t. chlupatoplodý [z. S.Am.] má tobolku chlupatou, se 3 chlopněmi; rub čepele je bělavý.)

b Čepel jiného tvaru; letorosty lysé … 6 6a Čepel kosočtvercovitá až obvejčitá, nejširší kolem poloviny délky nebo v horní části; větve nápadně převislé; pupeny dlouhé 1-1,6 cm; (v. As.) … (6) P. simonii b Čepel vejčitá až vejčitě kopinatá, nejširší v dolní polovině, báze zaokrouhlená; větve vzpřímené; (S.Am.) … (8) P. balsamifera 7a (3b) Čepel trojúhelníkovitě vejčitá, na okraji kratičce brvitá; na bázi klínovitá až zaokrouhlená, poblíž řapíku obv. 1-2 žlázky; letorosty hranaté; kmen na bázi většinou hladký, bez boulí a svalců; (P. deltoides x P. nigra) … (5) P. x canadensis b Čepel kosníkovitá až kosníkovitě vejčitá, na okraji nebrvitá; na bázi klínovitá, poblíž řapíku obv. bez žlázek; letorosty oblé; kmen v dospělosti většinou svalcovitý, s velkými boulemi, na bázi s kořenovými náběhy; (pla) … (4) P. nigra

Rod Populus – topol bývá dělen do 5 (dříve do 6) sekcí (sectio, ve zkratce sect.): 1. sect. Populus – bílé topoly (subsect. Leuce [sensu stricto; dnes zřejmě správně subsect. Populus?] – lindy a subsect. Trepidae – osiky); 2. sect. Aigeiros – černé topoly (P. nigra, P. deltoides; P. x canadensis); 3. sect. Tacamahaca – balzámové topoly; vzácně se pěstují zástupci dalších sekcí: 4. sect. Leucoides - velkolisté topoly (např. P. lasiocarpa, P. wilsonii); 5. sect. Turanga zahrnuje pouze subtropické druhy, pro naše podmínky nevhodné.

Topoly původní (autochtonní) na území ČR jsou pouze v sekcích Populus (linda a osika) a Aigeiros (topol černý). 1. sekce: Populus – bílé topoly

(syn. Leuce [sensu lato]).

Listy plstnaté nebo lysé, na rubu bez bělavého voskového povlaku, vždy bez prosvítavého (úzkého) okraje. Tobolky tenkostěnné, pupeny obv. nelepkavé.

(1) Populus alba L. – topol bílý (linda) (TP; tab. L-18, L-19) Jeden z nejrychleji rostoucích našich stromů, 20-35(-40[-50]) m vys., d1,3 1-2 m, objem kmene až 40 m3; na extrémních stanovištích i keřovitý; stáří až 250-300(-400?) let. Koruna široká, poměrně řídká. Výrazná heterofylie. Kvete před olistěním (III-IV). Klíčivost semen se rychle ztrácí. Občas se vyskytnou i gigantické exempláře. Již 40letá linda může dosahovat výšky 30 m a d1,3 1 m.

Nápadná světlá borka, dlouho hladká a nerozpukaná. Kořenový systém mohutný, kůlový, dobře rozvinutý; tvoří silné kořenové výmladky – zvl. po smýcení – ale i výmladky pařezové (PAGAN, 1997). Dřevo na čerstvém řezu roní okrovou šťávu zvláštní vůně (tzv. medák). Ekologie. Světlomilná, v mládí snáší slabší zastínění; dosti teplomilná. Optimum má na živnějších půdách. Vláhově se v rámci celého areálu rozlišují 2 základní, relativně vyhraněné ekotypy: Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

63

Populus

• •

lužní linda; ekotyp především relativně sušších míst měkkého luhu (zasahuje i do luhu tvrdého) - a pobřežních křovin; snáší dlouhotrvající záplavy – i změny vodního režimu a půdních nánosů; největších rozměrů dosahuje na písčitohlinitých živných náplavech; stepní a polopoušťní linda (většinou ve v. a jv. části areálu); roste i na zasolených půdách.

Velké ekologické rozpětí má tedy nejen z hlediska disponibilní vláhy – ale i s ohledem na půdní podmínky: vydrží na vátých píscích i suchých vápnitých půdách, na půdách těžkých, neprovzdušněných, vzácně i na půdách rašelinných; toleruje široké rozpětí půdního pH. Nalezneme ji i v oblastech s minimálními srážkami.

Mimo luh se u nás linda vyskytuje v místech s obnaženým půdním povrchem - doprovází pionýrské dřeviny v opuštěných pískovnách, hliništích, lomech, cihelnách, ve starých úvozech. Většinou se jedná o druhotná stanoviště. - Na vátých píscích roste i jako poléhavý keř. ČR. Lužní lesy (hl. s TPC a VR) – a roztroušeně všude v nižších územích: pla-spco . Původní asi jen na Moravě a ve Slezsku; v Čechách zřejmě pouze kulturní a zplaňující. Celkové rozšíření. Relativně teplejší části Eurasie (nedosahuje ani k Baltickému moři!); s.Afr. Ev. j., v. a stř.; z. As. (M.As. až Stř.As., Z. Sibiř, z. Himálaj). - Celkový rozsah areálu ve směru S-J: 55º-30º s. š. V s. části roste v nížinách a pahorkatinách, v jižní a hlavně v jihovýchodní části areálu vystupuje vysoko do hor.

Linda je celkově teplomilný druh, nejhojnější v jižní Evropě a na východě na rozhraní lesostepi a stepi, vázaný ovšem na lužní a písčité půdy (P. SVOBODA, 1957). Užití. Dřevo měkké, roztroušeně pórovité, se žlutohnědým jádrem, horší než u ostatních topolů (včetně osiky) – především méně trvanlivé, odlupčivé. Používá se na výrobu překližek, krabic, nábytku. – Linda je vhodná dřevina do ochranných lesních pásů (odolává dobře větrům). Snáší i znečištěné ovzduší. Lesnicky využívaná především v nížinných luzích. Hodí se i do pařezin (se 6-12letým obmýtím) a pro oklestné obhospodařování (oklestný interval 3-6 let). Botanicky se linda dělí do 3-4 poddruhů či variet. - V sadovnictví se uplatňuje prašníkový kultivar štíhlé "pyramidální lindy" P. a. ‘Pyramidalis’ (syn. P. bolleana; původ Stř.As.); v areálu ČZU v Praze je několik jedinců středního věku vysazeno v porostu u s. stěny menzy. Listy na rubu křídově bíle plstnaté má P. a. ‘Nivea’.

(2) Populus tremula L. – osika, topol osika (OS; tab. L-18, L-19) Strom 20-25(-35) m vys. (v extrémních podmínkách jen keř); d1,3 0,75(-1) m; stáří až kolem 150 let. Kmen v zápoji bývá rovný až sloupovitý, nezavětvený. Kořenový systém ± plochý; zasahuje do vzdálenosti 20(-30) m "od pařezu". Výrazná heterofylie. III-IV. Listy na krátkých prýtech mají čepel okrouhlou, zatímco na výmladcích srdčitou - a větší. Rostliny v nížinách (a v oceánické části areálu) mají listy spíše chlupaté - var. villosa, v horách (a v kontinentální části areálu) lysé var. glabra. – Typy OS s tenkými větvemi (údajně odolnější k hnilobě, rychleji a štíhleji rostoucí, ♂?) - a se silnými větvemi (údajně opačných vlastností; ♀?). – Kořenový systém zpočátku kůlový (jen do hloubky ca 1 m); později rostou intenzivně boční kořeny. - Ze Skandinávie a Ruska je známa obrovitá triploidní osika - var. gigas (2n = 57), s velkými buňkami a růstem nejméně dvojnásobným oproti normální OS (tj. oproti OS diploidní, s 2n = 38); odlišuje se také velkými listy - i odolností k hnilobě. (SVOBODA, 1957, PAGAN, 1997).

Pařezová a kmenová výmladnost je slabá; avšak výmladnost kořenová je u osiky velmi silná – a právě její pomocí se rostlina snadno rozšiřuje do blízkého okolí. - Lehká semena se sice vzduchem dostávají i na velké vzdálenosti, jejich klíčivost však trvá krátce - obv. jen několik dnů – a ke klíčení a úspěšnému uchycení potřebují holou plochu s dostatkem vlhkosti a světla. Na pasekách a spáleništích vznikají často "osičiny" z kořenových výmladků (odnoží, výstřelků). Tato schopnost osiky je tak velká, že může být i lesnicky obtížná – a lesnická praxe se dlouho zabývala spíše jejím ničením, než pěstováním (SVOBODA, 1957). – Kořenové řízky OS se neujímají u všech klonů stejně dobře (je nutný jejich výběr [!]); jako materiál se používají tenké nebo dosud nezdřevnatělé kořeny.

Ekologie. Světlomilná dřevina (za světlem přicházejícím z boku se dovede růstem i značně vykřivit); slabší zastínění toleruje. Na půdu, její reakci (pH) a na množství dostupné vody je nenáročná. Najdeme ji jak na čerstvě vlhkých stanovištích a na téměř čistých štěrkopíscích s vyšší hladinou proudící podzemní vody (růstové optimum!) - tak i na mělkých a vysýchavých – i kamenitých půdách. Do jisté míry snáší vodu stagnující – avšak záplavy jí nevyhovují (!). Její opad působí na půdu příznivě. – Klimaticky lhostejná - roste v podnebí oceánickém i ryze kontinentálním. Nevadí jí nízké ani vysoké teploty, časné ani pozdní mrazy. Vyrovná se i se znečištěným ovzduším. Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

64

Populus

Jako pionýrský druh dovede rychle obsadit kalamitní holiny – a pod ní se mohou obnovovat dlouhověké dřeviny; ty osiku později vytlačí. Nejlépe se zmlazuje na plochách po požárech. Poškozována bývá silně zvěří a dobytkem – i hnilobami jádra (!), obv. již při dosažení 60-80 let. Z lesnicko-hospodářského hlediska bývá OS označována za plevelný druh, s jehož kořenovými výmladky – narostlými především po těžbě - je třeba na pasekách "bojovat" (na druhé straně je však možno je využít jako sadební materiál). SVOBODA (1957) uvádí, že obvykle stačí 20-30 osik na 1 ha, aby po jejich vykácení vznikla z kořenových odnoží hustá OS mlazina; kořenové odnože jediné silné OS mohou porůst plochu až 10 arů (= kruh o průměru ca 35 m).

Hospodářský význam může OS mít jen na nejlepších stanovištích v nížinách a ve středních polohách (např. lužní aluvia – ve srovnání s topolem černým bez nároků na teplo!). ČR. Po celém území je OS původní jen jako porostní příměs, především od (±) nezaplavovaných luhů až po nižší horské polohy (300-800 m n.m.); méně často vystupuje až do oblastí kolem HHL (nad ní jen ojediněle – spíše keřovitě): pla-mo(-spmo[-sbalp]) . U nás není OS porostotvornou dřevinou, spíše krátkověkým pionýrským druhem. Častěji vytváří druhotné, činností člověka podmíněné stejnorodé porosty. Zajímavých výsledků bylo dosaženo při pěstování OS (včetně její hybridizace) v imisní oblasti Krušných hor, na bývalém LZ Klášterec nad Ohří; na ty pozitivní by jistě bylo vhodné navázat. - Osikou se u nás zabýval především prof. Ing. Jiří Pospíšil, DrSc.

Celkové rozšíření. Eurasie, izolovaně i sz. Afr. Téměř celá Ev. a s. a jv. část As. Největší areál mezi topoly (!) naznačuje velkou ekotypickou (klimatypickou) variabilitu druhu. Areál se rozkládá od Atlantiku po Tichý oceán, od Irska po Kamčatku, Sachalin a Čínu, od s. hranice mezi Tuniskem a Alžírskem (zde až 2000 m n.m.) - po s. okraj Skandinávie, od stepí po hranici lesotundry s tundrou, od pásma meridionálního po subarktické. - Ve stř. a z. Ev. (v oblasti rozšíření buku) je OS zastoupena slabě; hojným druhem se stává až za jeho v. hranicí, v oblasti kontinentálního klimatu, kde také dosahuje větších rozměrů. Na Sibiři (a v přilehlých ruských državách) je jednou z nejdůležitějších lesotvorných dřevin. P. SVOBODA (1957) rozlišuje dvě skupiny klimatypů: (1) severskou nížinnou osiku (hl. na území Ruska - na ploše přes 10 mil. ha [rok 1940]) – a (2) horskou osiku15 (od sz. Afr. přes jižní a střední Ev., M.As., Kavkaz a Ťanšan až do Mongolska [a Číny?]); v horách vystupuje OS často výše než bříza – ta je však méně náročná na půdu. V severských oblastech (především tam, kde se provádí holosečná těžba lesa) vytváří OS často rozsáhlé – i nesmíšené lesy, s velkým hospodářským významem. Mezi nejkvalitnější patří porosty v Bělorusku a v s. části evropského Ruska; jsou většinou výmladkového původu. Ve stálých porostech se OS vyskytuje v lesostepi; ve stepi vytváří jen nevelké hájky v bezodtokových sníženinách. Kříženci mezi jedinci z oblastí zeměpisně vzdálených vykazují (mj.) heterozi. (P. SVOBODA, 1957)

Užití. Z domácích topolů poskytuje OS nejkvalitnější dřevo (měkké, bezjaderné, roztroušeně pórovité, dosti pevné a pružné, dobře opracovatelné). Používá se na výrobu dýh, překližek, papíru – ale někdy i stavebního dříví; žádaná je sirkárenská kulatina. Účelové porosty pro pěstování sirkárenské kulatiny byly založeny na Sušicku (MOTTL, 1989).

Do imisních oblastí je OS vhodná jako přípravná dřevina - i s určitým produkčním významem. Limitujicím faktorem bývá však jelení zvěř, protože osika sama o sobě je vyhledávanou okusovou dřevinou, zvyšující úživnost honiteb (k okusu se postupně kácí "na sníh"). Vhodná by mohla být i pro zalesňování nelesních půd (to probíhá často spontánně).

(3) Populus x canescens (AIT.) SM. – topol šedý (linda šedá [TPX]; P. alba x tremula; tab. L-18, 19)

Strom 25-35(-40) m vys., d1,3 i přes 1 m; roste ještě rychleji než první z rodičů (linda), kterému se obv. více podobá. Kořenový systém mohutný, podpovrchový; po skácení následuje silná (?) kořenová výmladnost. Vyskytují se i jedinci heterozního růstu. 15 P. Svoboda píše: "osika severská" a "o. horská" (a používá k nim latinizovaná jména "Tremula vulgaris septentrionalis" a "T. v. monticola") – což však může být zavádějící, protože se zde nejedná v žádném případě o druhy či jiné taxony v rámci systému rostlin užívaném současnou vědou. Abychom tomuto nedorozumění předešli (a přitom upozornili na Svobodovo zajímavé a jistě i racionální pojetí) používáme v této práci pouze česká označení Svobodových kategorií – a jejich přívlastek (epiteton, zde např. "severská" nebo "horská") klademe před podstatné jméno (tedy "severská osika", "horská osika") - jak je v češtině obvyklé.


65

Populus Kvete před olistěním (III-IV), plody se však v přírodě objevují jen vzácně. Naproti tomu uměle (kontrolovaně) vzniklí kříženci lindy (♂) a osiky (♀) vytvářejí plody - i klíčivá semena. (Syn. P. hybrida, P. albotremula.)

Habitus, morfologie i pěstební vlastnosti tohoto spontánního křížence (?) jsou velmi proměnlivé (MOTTL, 1989): někdy bývá považován i za "dobrý" druh. Ekologie. Svělomilná dřevina (v mládí snáší i určitý zástin!); nejlépe roste na bohatějších a vlhčích nížinných aluviích řek, často s TP (bílým), s nímž má obdobné ekologické nároky. Oproti lindě (TP) toleruje i půdy kyselejší (nikoli však rašelinné). Na píscích roste lépe než OS. - Vhodná dřevina do (lužních) porostů - ostatní druhy obvykle předrůstá. Topol šedý je ve více směrech méně náročný než topol bílý - i osika (PAGAN, 1997).

Rozšíření. Spontánně se vyskytuje hojně v oblastech, kde se areály obou rodičů překrývají (uvádí se však i ze s. a sz. Ev. z oblastí, kde je výskyt TP [lindy!] minimálně sporný). Kvalitní populace rostou např. v luhu řeky Dyje (Dyjákovice) a Moravy (Uherské Hradiště, Troubky), na Slovensku např. v Pováží (proti toku řeky až po Povážskou Bystricu).

Užití. Občas vysazován (i v Čechách); znečištěné ovzduší poměrně dobře snáší. Na závadu ve městech může být jeho kořenová výmladnost. - Vhodný do ochranných lesních pásů, břehových porostů a při ochraně proti půdní erozi. – Perspektivní zdroj biomasy (!). Kontrolním křížením lindy šedé se u nás zabýval RNDr. V. Špalek (VS Uherské Hradiště). P o z n á m k a . V S.Am. rostou osiky P. tremuloides, P. grandidentata.

2. sekce: Aigeiros – černé topoly. Listy oboustranně zelené, se zřetelně prosvítavým úzkým okrajem (lupa!). Tobolky tlustostěnné, pupeny ± lepkavé a aromatické.

(4) Populus nigra L. – topol černý (TPC; tab. L-18, L-19) Rychle rostoucí dřevina - strom až 30-40 m vys., s rozkladitou korunou se silnými větvemi; d1,3 1,5-2 m, objem dřeva až 40 m3; dosažitelné stáří kolem 150 let. III-IV. Již ve věku 50-60 roků může dosáhnout výšky 35 m a d1,3 1 m.

Kmen starších jedinců svalcovitý, s boulovitými útvary často obrostlými krátkými výhony ze spících pupenů (jiné topoly - ani běžné "euramerické" hybridy TPC tyto útvary nemají!). Dřevo se zarostlými spícími pupeny bývá označováno jako "očkový topol"; je vhodné na dýhy.

Nápadné jsou výrazné kořenové náběhy a hrubá, podélně až síťovitě rozpukaná černá borka. Silně vyvinuté kořenové náběhy často zdvíhají ve městech dlažbu nebo působí destrukci zídek.

Kořenový systém na propustnějších, hlubokých půdách zasahuje rovněž hluboko, až ke hladině podzemní vody – zatímco v méně příznivých podmínkách může být plochý, zasahující daleko za půdorysný průmět koruny. Výmladná činnost je vydatná jak na pařezu - tak i na kmeni (ten může po povodni třeba i ležet!). TPC snáší seřezávání na hlavaté tvary – podobně jako vrba. Zaplavená nebo i zasypaná báze kmene vytváří adventivní kořenový systém. I na kmeni se silnou borkou - na části nalézající se delší dobu pod vodou, nebo na bázi kmene zanesené naplavenou zeminou – se objevují tenčí přídatné kořeny (podle nich se někdy dá stanovit i výše déle trvající záplavové hladiny). TPC kvete před rašením listů (III-IV); velké množství drobného ochmýřeného semene (na samičích jedincích!) dozrává již krátce po olistění. Semeno za příznivých podmínek vyklíčí během 12 h; klíčivost však rychle klesá.

Topol černý nebývá napadán jmelím (Viscum album), zatímco hojně pěstované kultivary hybridního topolu kanadského ano (!). (EUFORGEN, 1995?) Je to ověřitelné na známém a lehce poznatelném pyramidálním kultivaru TPC – na tzv. "vlašském topolu" - Populus nigra ‘Italica’: nikdy není hostitelem jmelí. Naproti tomu řapíky listů TPC bývají napadány mšicí z rodu Pemphigus (dutilka) a znetvořeny jejími spirálovitými hálkami, které ale nacházíme i na části hybridů TPC s americkým topolem bavlníkovým (= P. x canadensis).

Ekologie. Velmi světlomilný – i v mládí (!). Typická stanoviště TPC (měkký či topolový luh) jsou na přiměřeně vlhkých písčitých štěrkovitých půdách mladých aluvií, v teplých úvalech velkých řek; jsou položena co nejblíže vodnímu toku (podél něj). Ve vegetační době pře-


66

Populus

žívá TPC i 50denní záplavy. Špatně snáší suché půdy; nalétá a ujímá se však dobře na výsypkách, na haldách důlní hlušiny. Poměrně dobře se vyrovnává i se znečištěným ovzduším. ČR. Dnes už jen vzácně ve stř. Polabí a dolním Poohří, v Dolnomoravském i Hornomoravském úvalu (potřebná je ochrana!): pla , max. 240 m n.m.; výše jen kulturní výsadby. - C2. Poslední zachovalé "trosky" lužních lesů s TPC najdeme v ČR např. u Přerova nad Labem nebo na dolním toku řeky Moravy (rezervace Soutok a Ranšpurk u Lanžhota). Na území Prahy lze nalézt již jen jednotlivé exempláře TPC (mimo zmíněný, hojně pěstovaný kultivar P. nigra ‘Italica’).

Celkové rozšíření. Ev. a z. As. (mimo severních částí!); okraj sz. Afr. Velmi mezernatě. Eurasie: Ev. j., v. a stř. (stěží po Baltické moře); teplejší část Západní Sibiře; Kavkaz, M.As.

Vertikální rozšíření omezeno většinou na nejnižší polohy (podél větších vodních toků). Jen v Alpách vystupuje TPC do 1000 m n.m. - a v jv. části areálu roste v horách dokonce v rozmezí 1100-2600 m n.m.

Většina přirozených porostů byla v minulosti zlikvidována (přeměněna na zemědělskou půdu, sídliště, v malé míře i na produkční porosty se změněnou skladbou dřevin). Zbytky přirozených "měkkých" lužních lesů mají TPC nahrazen (mimo rezervace) rychlerostoucími "produkčními topoly" – především kultivary hybridního topolu kanadského.

Užití. Výsadby břehových porostů. - Měkké a lehké, roztroušeně pórovité dřevo TPC, se světle hnědým jádrem, nebývá dosud příliš ceněno; používá se na překližky, obaly, bedny; často končí jen jako palivo. Jediným v krajině mimo les hojně rozšířeným kultivarem (snad) "čistého" topolu černého je známý pyramidální "vlašský topol" P. nigra ‘Italica’ (prašníkový klon!). Do Itálie se (možná) dostal už v době římské z Afganistánu; v areálu ČZU v Praze je vysazen u j. stěny AF. Ve v. Ev. se vyskytují i pestíkové pyramidální topoly černé (musí se však jednat o jiný klon či kultivar).

Mizející "čistý" topol černý zasluhuje plnou ochranu – mj. jiné i jako genofond pro případné další šlechtění pro hospodářské účely. Bugala rozlišuje 3 podruhy TPC: Populus nigra subsp. nigra (Ev. stř. až Z. Sibiř), P. n. subsp. betulifolia (z. Ev.; listy drobnější) a P. n. subsp. caudina (j. část areálu).

(5) Populus x canadensis MOENCH – topol kanadský (t. euramerický; TPS [TPŠ /S, Š = šlechtěný/]) (TPS = P. deltoides x P. nigra; syn. P. x euramericana, P. euroamericana; tab. L-18, L-19)

Rychle rostoucí hybrid - strom až 40 m vys. Kmen zprvu s hladkou kůrou, kterou brzy vystřídá hrubě rozpukaná borka, zpravidla však bez boulí (typických pro TPC!). Kvete před rašením listů (III-IV). Neobyčejně proměnlivý taxon, dnes s velkým množstvím kultivarů vzájemně obtížně rozlišitelných. Původně vznikl spontánně (tedy neúmyslně) ve Francii kolem roku 1750 (1700?), při pěstování introdukovaného severoamerického (černého) topolu bavlníkového (P. deltoides BARTR.; angl. eastern cottonwood) - později i záměrným křížením mezi Populus deltoides a P. nigra. Z variabilního potomstva byli postupně vybíráni jedinci zajímaví z hlediska produkčního, tvarového, ekologického apod. – a následně vegetativně množeni řízkováním jako klony. Později řada použitelných klonů, obvykle převyšujících v určitých žádaných znacích svoje rodiče, byla zařazena mezi kultivary, tj. předepsaným způsobem pojmenována a zaregistrována. Uvádí se, že původně objevený kříženec byl považován za další – dosud neznámý americký druh, který byl do Evropy neúmyslně introdukován společně s topolem bavlníkovým z Kanady. Proto dostal jméno topol kanadský – Populus canadensis. Později se však přišlo na to, že se nejedná o nový druh ale o výše zmíněného (spontánního) křížence mezi 2 druhy ze sekce černých topolů – americkým a evropským - a jeho jméno bylo změněno na logičtěji znějící "topol euramerický – Populus x euramericana". Avšak po zavedení "pravidla priority" Mezinárodním kódem botanické nomenklatury bylo nutno vrátit se zpět k původnímu jménu, i když vycházelo z určitého omylu. Pravidlo priority stanoví, že "správným" tj. platným jménem druhu (i hybridního) je nejstarší oprávněné (legitimní) jméno, které bylo platně (validně) uveřejněné. A tím bylo jméno Populus canadensis, resp. P. x canadensis.

Ekologie. Světlomilné a teplomilné dřeviny. TPS může být použit v hospodářských lesích či ve volné krajině nižších a středních poloh ČR, na čerstvě vlhkých a minerálně bohatých (nekyselých) půdách s vyšší hladinou podzemní vody (nikoli však na půdách trvale zamokřených).


67

Populus

Užití. Topol kanadský a jeho kultivary jsou dnes nejvýznamnějšími a nejrozšířenějšími produkčními topoly. Růst mají neobyčejně rychlý – těžba může probíhat již po 20-40 letech. Jejich výsadby jdou však i na úkor domácího topolu černého. - Využití měkkého dřeva je obdobné. Vhodné jsou do ochranných lesních pásů, větrolamů, ke zpevňování břehů, k zakrytí staveb a také pro účely sadovnické. Ve volné krajině jsou asi nejčastěji vysazovanou dřevinou, tvořící často výrazné dominanty. Mnohdy však trpí různými chorobami. Husté výsadby trpí houbovými, bakteriálními i virovými chorobami.

V Evropě bývá topol kanadský (a jeho nižší taxony) napadán eurasijským jmelím (jmelí bílé). Z tohoto hybridního druhu (TPS) byla vyšlechtěna řada kultivarů; lze je dělit mj. dle pohlaví: Prašníkovými klony (♂) jsou např. kultivary: ‘Serotina’ (mohutný strom údajně s nejkvalitnějším dřevem ze všech topolů), ‘Brabantica’ (vhodný i pro lesnické pěstování od přechodného luhu nížin po chlumy), ‘Robusta’ (listy bývají silně napadány rzí), ‘Blanc du Poitou’ (údajná pupenová mutace) aj. Pestíkovými klony (♀) jsou např. kultivary: ‘Marylandica’ (pouze pro sušší části měkkého - až vlhčí části tvrdého luhu), ‘Virginiana de Frignicourt’ (zdravotně odolný, vhodný pro porosty v přechodných typech luhů až do 600 m n.m.; v mládí však esovitě prohnutý), ‘Regenerata’ (nejlépe roste v přechodném luhu, do 600 m n.m.), ‘Grandis’ (přechodný luh do 400 m n.m., také na výsypkách; v lesních porostech ne), ‘I-214’ (převládající topol v Itálii, s výraznou heterozí; jeho pěstování zasáhlo značnou část Evropy; u nás v přechodném luhu do 300 m n.m. - spíše však negativní zkušenosti [dlouhá vegetační doba]), ‘Flachslanden’ (rovný kmen; vhodný i na sušší půdy) aj.

3. sekce: Tacamahaca – balzámové topoly. Listy na rubu s bělavým voskovým povlakem, nikdy ne plstnaté, bez prosvítavého okraje. Pupeny nápadně velké, silně lepkavé, s výraznou balzámovou vůní. Fungicidní působení aromatického balzámu je známo především u druhů z této sekce topolů. (6) Populus simonii CARRIÈRE – topol Simonův (tab. L-18). Východoasijský druh střední velikosti, rostoucí v rozsáhlém areálu s kontinentálním podnebím. Ve střední Evropě mívá delší vegetační dobu, výhony však obvykle dobře vyzrávají. Některé kultivary jsou u nás vhodné od nížin až po 700 m n.m. - do stromořadí i do malých skupin. Na území ČZU v Praze vysazen jižně od staré menzy – a var. fastigiata severně od pavilónu zemědělských strojů.

(7) Populus candicans AIT. – topol bělavý (syn. P. x gileadensis; tab. L-18). Samičí klon neznámého původu (z přírody neznámý), vzniklý v S. Americe a tam pomístně ceněn pro své velké vonné balzámové pupeny s léčivými účinky (balm buds). U nás dosti často v parcích a stromořadích. Jemu podobný P. trichocarpa TORR. et GRAY – t. chlupatoplodý (syn. P. balsamifera subsp. trichocarpa) – největší listnatá dřevina z. části S. Am. dorůstající výšky přes 60 m - je v areálu ČZU v Praze vysazen v prašníkovém kultivaru ‘Senior’ východně od přízemního pavilónu AF–A - a severně od poslucháren PEF. Je nápadný svou jemnou balzámovou vůní (balzám je na šupinách pupenů), především v teplých jarních dnech. – Jiným balzámovým topolem vysazeným v areálu ČZU v Praze (za menzou, východně od ní) je P. cathayana REHD. – t. čínský, nápadný mj. svými velikými pupeny.

(8) Populus balsamifera L. – topol balzámový (tab. L-18). Nejseverněji zasahující americká listnatá dřevina stromového vzrůstu, jdoucí až na severní (polární) hranici lesa. Kříženci. Mimo již výše uvedené existuje řada dalších kříženců – ať již uvnitř jednotlivých sekcí – nebo mezi taxony nestejných sekcí; např.: prašníkový kultivar Populus ‘Androscoggin’ (= výběr z křížení P. maximowiczii x P. trichocarpa [oba balzámové topoly], následně množený vegetativně), P. x berolinensis (= P. laurifolia x P. nigra ‘Italica’ – balzámový a černý topol), P. x generosa (= P. deltoides var. angulata x P. trichocarpa) - a mnoho jiných. P o z n á m k a . Z podunajských lesů v oblasti Gabčíkova, SR, CIFRA (1990) uvádí, že tam, kde v hospodářských lesích (v měkkém luhu) místo původního nešlechtěného topolu bílého začali v minulosti pěstovat šlechtěné topoly, užitkovost těžených sortimentů stoupla z 27 na 97 % - a produkce dřeva se zdvojnásobila: průměrný roční přírůst koncem 80. let v nich činil 15-30 m3.ha-1 (!), což je údajně ve střední Evropě nejvyšší hodnota. Změna hydrologického režimu, k níž došlo výstavbou vodního díla však způsobuje, že měkké listnaté dřeviny zde usychají – a bez pomoci dodatečných vodohospodářských úprav by jistě na několika tisících hektarů uschly. Zajištění periodického "povodňování" (zaplavování) je tu proto k životu měkkého luhu nezbytné. ---------------------------------------------------------

Topoly jako rychle rostoucí dřeviny. Topoly jsou schopny po výsadbě "nejrychleji ze všech dřevin … plnit … užitečné funkce vzrostlé zeleně". Do intravilánu jsou vhodné především samčí kultivary (samičí jedinci mohou produkovat prašný alergen - zlomky chmýru v období opadu semen – a také více znečišťují ulici). Je však třeba podotknout, že u starších jedinců topolů (♂ i ♀) narůstá rychleji nebezpečí pádu křehčích větví např. na vozovku - a je nutná jejich obnova v kratších časových intervalech. "Rychle rostoucí klony … jsou v ČR vhodné k rychlému získávání průmyslově využitelné dřevní suroviny v čase řádově 20 - 30 let" – nebo k "získávání dendromasy jako obnovitelného zdroje energie v řádově 5letých intervalech" - v energetických plantážích či lignikulturách. (MOTTL et ÚRADNÍČEK, 2003). Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

68

Erica / Calluna / Ledum

Řád:

Ericales - vřesovcotvaré

Zde pouze čeledi Ericaceae (v pojetí sensu stricto), Vacciniaceae, Pyrolaceae, Empetraceae. - Dřeviny z tohoto řádu jsou většinou keříky, keře n. nízké stromy (ale i byliny). Řada druhů tohoto řádu může způsobovat otravy, především toxickými diterpeny nebo seskviterpenickými alkoholy (MÖLLEROVÁ, 1994).

Čeleď 1:

Ericaceae – vřesovcovité

(tab. L-20, L-20.a, b; KČR-2: 495-521 [B. Křísa])

Keříky, keře, nízké stromy. Listy jednoduché, často šupinovité či jehlicovité. Plod tobolka n. peckovice. Asi 60-80 rodů (ca 2500 druhů na s. [i j.] polokouli); v ČR domácí 6 druhů z 5 rodů. U některých druhů rodů Rhododendron, Ledum, Andromeda, Kalmia byly zjištěny otravy dobytka po spásání listů – ale i jedovatý med (a tedy i jedovatý nektar). Nejznámějším původcem "otráveného" medu je nektar druhu Rhododendron ponticum - ale i R. luteum a severoamerických R. catawbiense, R. macrophyllum aj. Nejčastěji zaznamenané případy otrav medem pocházejí z oblasti Malé Asie, kde oba prvně uvedené rododendrony (pěnišník pontský a pěnišník žlutý) v dostatečném rozsahu rostou (MÖLLEROVÁ, 1994). 1a b 2a b 3a b 4a b 5a

Listy jehlicovité n. šupinovité, ne širší než 1,2 mm; květy 4četné, koruna (C) za plodu vytrvávající … 2 Listy ploché, širší než 1,2 mm; květy 5četné, koruna (C) za plodu opadavá … 3 Listy jehlicovité, delší než 3 mm, v přeslenech 3-4četných; C delší než zelený kalich (K) … 1. Erica - vřesovec Listy šupinovité, max. 3 mm dl., nikdy v přeslenech; C kratší než fialově růžový, vz. bílý K … 2. Calluna - vřes (1b) Listy široce až úzce eliptické; C nálevkovitá, ± souměrná (plod tobolka) … 6. Rhododendron – pěnišník, azalka Listy kopinaté až úzce obvejčité; C pravidelná … 4 Keře (0,3-)0,5-1 m vys.; listy naspodu rezavě plstnaté; C lístky nesrostlé (plod tobolka) … 3. Ledum - rojovník Keříky max. 0,3 m vys.; listy nejsou naspodu rezavě plstnaté; C srostlá … 5 Plod tobolka; listy úzce kopinaté, max. 5 mm široké, na okraji podvinuté, lysé (na rubu sivé, bělavě ojíněné) … ... 4. Andromeda - kyhanka b Plod peckovice; listy úzce obvejčité, širší než 5 mm, nepodvinuté, na okraji pýřité … 5. Arctostaphylos - medvědice

Rod 1.

Erica L. - vřesovec

(slov. vresovec; angl. heath; tab. L-20.a)

Vždyzelené keříky (až nízké stromy). Listy v přeslenech! Plod tobolka. Entomogamní. – 530 (630?) druhů, v ČR domácí 2.

(1) Erica carnea L. – vřesovec pleťový (syn. E. herbacea). Keřík 20-40(-50) cm vys., s poléhavými a vystoupavými větvemi. Listy ve 4četných přeslenech, lysé! Kvete ve III-VI. Ekologie. Suché, světlé bory, balvanité sutě na silikátových horninách. Ohrožený druh. Rozšíření. V ČR roztroušeně v záp., vz. i v j. Čechách a na jz. Moravě: M . - Ev. z., stř. a jv. Poznámka. Jméno E. carnea je "konservováno" oproti staršímu E. herbacea, které bylo Kódem zamítnuto (GREUTER, 1994).

(2) Erica tetralix L. - vřesovec čtyřřadý. Keřík 20-70 cm vys. Listy ve 4četných přeslenech, odstále brvité. VIVIII. Světlé smrčiny a vrchoviště. V ČR snad v O (Šumava, Jizerské hory?); jinde zplanělý. C1. - Ev. (3) Erica arborea L. - vřesovec stromovitý. Statný keř až 10 m vys., rostoucí ve středozemních macchiích. Jeho podzemní, kulovitě zduřené kořenové hlavice, mající hnědočervené, velmi tvrdé, krásně mázdřité a ohni odolné dřevo, jsou hlavním materiálem na výrobu dýmek - lulek "bruyérek". (U nás ve volnu zimní období nepřečká.) Rod 2.

Calluna SALISB. - vřes

(slov. vres; angl. heather; tab. L-20.a)

Nízké, vždyzelené keříky, poléhavé až vystoupavé. Listy střídavé n. vstřícné, nikdy v přeslenech! Plod tobolka. Entomogamní. - Monotypický rod (tj. jen s 1 druhem [KOBLÍŽEK, 2000: "monotypní"]); v ČR autochtonní.

(1) Calluna vulgaris (L.) HULL - vřes obecný. Keříky (15-)20-40(-50) cm vys. Kališní lístky fialově růžové n. bílé. Kvete v VII-IX. Ekologie. Vřesoviště, světlé lesy, skály, písčiny i vrchoviště. Světlomilný, acidofilní. Rozšíření. V ČR vzácně až hojně, ve všech VS a.v.: T-M-O . - Ev., M.As., sz. Afr. Rod 3.

Ledum L. - rojovník

(slov. rojovník; angl. ledum [wild Rosemary, Labrador tea]; tab. L-20.b)

Vždyzelené keře. Listy střídavé. Plod tobolka. 2 druhy (10?) na s. polokouli, v ČR 1 autochtonní. Entomogamní.

(1) Ledum palustre L. - rojovník bahenní. Keř 50-100(-150) cm vys. Mladé větve hustě rezavě chlupaté. Rub listu rezavě plstnatý. Odkvět V-VII. Ivan Musil, spolupráce J. Möllerová: Listnaté dřeviny. 2005 (verze 1.11.05)

69

Ledum / Andromeda / Arctostaphylos / Rhododendron

Ekologie. Rojovníkové rašelinné bory n. rašeliníkové polštáře na pískovcových skalách. Rozšíření. V ČR roztr. v Čechách (nejčastěji Třeboňská pánev a Labské pískovce); na Moravě chybí (!), ve Slezsku jen na Rejvízu: M-mo . Ohrožený taxon. - Eurasie, S.Am. Rod 4.

Andromeda L. - kyhanka

(slov. androméda; angl. andromeda, bog Rosemary; tab. L-20.b)

Jediný druh na s. polokouli; v ČR autochtonní. - Srostlé C lístky tvoří baňkovitou korunu. Entomogamní.

(1) Andromeda polifolia L. - kyhanka sivolistá. Vždyzelený keřík 15-25(-30) cm vys., chudě větvený. Listy podvinuté, na rubu sivé (rojovník je má rezavě plstnaté!). V-VII. Ekologie. Vrchoviště, rašelinná lada. Kyselá a chudá, vodou dobře zásobená stanoviště. Rozšíření. V ČR jen velmi roztroušeně: M-O . Ohrožený taxon; C2. - Eurasie, S.Am. Rod 5.

Arctostaphylos L. - medvědice

(slov. medvedica; angl. bearberry, manzanita; tab. L-20)

Jediný druh na s. polokouli; v ČR autochtonní. - Entomogamní.

(1) Arctostaphylos uva-ursi (L.) SPRENG. - medvědice lékařská. Vždyzelený poléhavý a vystoupavý keřík, s větvemi 30-90(-120) cm dl. Plodem je malá, tmavě červená peckovice s 5-10 peckami. - Vzhledem připomíná brusinku. Ekologie. Skalní, reliktní bory, bezlesé skály a sutě; výjimečně na přesypových píscích. V-VI. Rozšíření. V ČR jen vzácně, pouze v Čechách: (co-)M . Silně ohrožený taxon; C2. - Na Slovensku jde až do sbalp VS. – Eurasie, S.Am. - Vhodná pokryvná dřevinka. Množí se nejlépe řízkováním v pozdním létě - n. oddělováním zakořeněných výhonů. Rod 6.

Rhododendron L. - rododendron, pěnišník; azalka (jen část rodu).

(slov. rododendrón; angl. rhododendron; pozn. u tab. L-20)

Vždyzelené n. opadavé keře, nízké keříky - ale i stromy, s mimořádným zahradnickým využitím. Ca 500(-900?) druhů, počet kříženců a kultivarů jde do tisíců. V ČR jen pěstované. MOSER (1991) uvádí kolem 1000 druhů rododendronů (druhově se jedná o jeden z nejbohatších rodů se dřevinami vůbec) a počet šlechtěnců kolem 12 000 (více jich má už jen rod Rosa) – přičemž každoročně přibývají další a další kultivary; konce prý nelze dohlédnout!

Ve volné přírodě se s nimi setkáváme v Ev. (6[-8?] druhů), v S.Am. (26 druhů) - a především v As. (zbytek). Ze zahradnického hlediska se botanické druhy tohoto rodu – i jejich hybridy - člení obvykle následovně: ¾ Opadavé či poloopadavé rododendrony, tzv. azalky (přibližně botanický podrod Azalea [ca 40 druhů?]). ¾ Stálezelené rododendrony ("vlastní" rododendrony [zbytek druhového bohatství rodu]) • velkokvěté (listy bez šupinovitých chlupů): R. catawbiense (S.Am.), R. ponticum (j. Ev. – z. Kavkaz), R. caucasicum a R. smirnowii (oba Kavkaz a sv. M.As.), R. fortunei (Čína), R. ‘Cunningham´s White’ aj.; •

drobnokvěté (listy se šupinovitými chlupy [lupa!]): R. impeditum a R. hippophaeoides (Čína), R. x praecox aj.; patří sem i 2 alpské druhy: R. ferrugineum - r. rezavý (tzv. "alpská růže", z nevápenatých podkladů; kdysi vysazen na j. svahu Králického Sněžníku) a R. hirsutum - r. chlupatý (z vápenatých půd; před lety vysazen u Vřesové studánky v Hr. Jeseníku); ve Vých. a Již. Karpatech a v pohoří Rila roste R. myrtifolium [syn. R. kotschyi; také vápenaté půdy]).

P o z n á m k a . Výsadby do volné přírody (mimo areál přirozeného rozšíření) nelze dnes považovat za správné a hodné následování (a už vůbec ne v chráněných oblastech)!

Z tzv. azalek připomeňme žlutě kvetoucí, vonný R. luteum (Ev. až Kavkaz), oranžově až růžově kvetoucí R. japonicum - a řadu ušlechtilých kříženců - kultivarů, známých pod souhrnými jmény "gentské azalky" (R. x gandavense), "japonské azalky" (odvozené např. od R. obtusum), "Jelínkovy azalky" (česká skupina vyšlechtěná prof. Jelínkem [učitel na VŠZLI při ČVUT v Praze], doc. Kavkou, Ing. Opatrnou [oba VÚOZ Průhonice]) aj. V domácnostech se pěstuje časně kvetoucí vždyzelená "hrnková azalka" R. simsii (jv. As.), z příbuzenstva R. indicum (syn. Azalea indica; posledně jmenovaný druh [R. indicum] se však pro předjarní rychlení využít nedá - kvete až v červnu).

Většině rododendronů vyhovuje v našich podmínkách polostín až stín - a kyselé půdy s vysokým obsahem humusu (jsou však i výjimky). - V kultuře se množí výsevem, řízkováním, méně často i hřížením. Mezi naše přední odborníky - "rododendronology" patřili již zmíněný †doc. Bohumil Kavka - a †prof. Jaromír Scholz; ze současných dendrologů je to především Ing. Milan Velička (Arboretum SZMO Nový Dvůr u Opavy).


70

Vaccinium / Rhodococcum xRhodocinium

Čeleď 2:

Vacciniaceae – borůvkovité či brusnicovité.

(Tab. L-20, L-20.b; KČR-2: 503-508 [A. Čvančara])

Keříčky s listy střídavými, celistvými. Plodem je bobule. Ca 28 rodů (500 druhů), převážně v tropech - ale i v chladnějších oblastech. V ČR autochtonní (2-)3 rody s 5 druhy. 1a Listy opadavé; bobule zpravidla modrofialové ... 1. Vaccinium (sensu stricto) – borůvka (brusnice) b Listy neopadavé, kožovité; bobule zpravidla červené … 2 2a Větve vzpřímené n. vystoupavé, ± tuhé; listy oboustranně zelené ... ... 2. Rhodococcum (= Vaccinium sensu lato část) – brusinka (brusnice) b Větve plazivé, tenké; listy na rubu sivé ... 3. Oxycoccus - klikva Rod 1.

Vaccinium L. – borůvka, vlochyně; brusnice

(slov. čučoriedka; angl. huckleberry; tab. L-20)

Opadavé keříčky, s podzemními kořenujícími výběžky. Bobule našich druhů černé. - Entomogamní. Ca 200(-400) druhů, převážně v tropech. V ČR 2 druhy domácí. – Klíč ke květeně ČR (KUBÁT et al., 2002) řadí do tohoto rodu i vždyzelenou brusinku (Rhodococcum). 1a Letorosty hranaté, zelené; listy na okraji zubaté, na rubu bez vyniklé žilnatiny, světle zelené … (1) V. myrtillus b Letorosty oblé, hnědé; listy celokrajné, na rubu s vyniklou žilnatinou, sivé … (2) V. uliginosum

(1) Vaccinium myrtillus L. – borůvka černá; borůvka (brusnice borůvka). Opadavé keříčky 20-50(-60) cm vys. Bobule 5-7(-10) mm vel., dužnina modrofialová. IV-VI. Ekologie. Acidofilní lesy, vřesoviště, sutě, porosty kleče, smilkové louky, okraje rašelinišť. Rozšíření. V ČR po celém území roztroušeně až hojně, v T vzácně: (T-)M-O . V imisních oblastech rychle ustupuje. - Eurasie. (2) Vaccinium uliginosum L. - vlochyně bahenní; vlochyně (borůvka bažinná). Opadavé keříčky 20-40(-80) cm vys. Bobule 7-10 mm vel. (větší než u borůvky), se zelenou dužninou. Ekologie. Sušší okrajové části vrchovišť, přechodová rašeliniště, rašelinné bory, porosty blat-ky a kosodřeviny. Kyselé, chudé půdy. V-VI. Rozšíření. V ČR vzácně až roztroušeně v M, hojněji v O (až do sbalp): M-O ; chybí v T. Arktické až mírné pásmo s. polokoule. Druhy rodu Vaccinium se obv. v kultuře množí letními n. dřevitými řízky či hřížením. – V ovocnářství jsou využívány až 2 m vys. "kanadské velkoplodé" borůvky - např. b. chocholičnatá – V. corymbosum L., se světlou dužninou. Rod 2.

Rhodococcum (RUPR.) AVRORIN – brusinka

(brusnice; slov. brusnica; angl. cran- , cowberry; tab. L-20)

Pouze 1 druh v s. a stř. části Eurasie - a asi 15 nedokonale známých druhů převážně v tropech jv. As. V ČR domácí 1 druh.

(1) Rhodococcum vitis-idaea (L.) AVRORIN - brusinka obecná (Klíč [2002]: Vaccinium vitis-i.). Vždyzelené keříčky 10-20(-30) cm vysoké. Bobule červené. V-VII. Ekologie. Acidofilní světlé lesy, vřesoviště, skály, sušší vrchoviště, přechodová rašeliniště, porosty kosodřeviny, sbalp louky. Kyselé, chudé humózní půdy. Rozšíření. V ČR v pahorkatinách vzácně, výše roztroušeně až hojně: (co-spco-)sbmo-sbalp . - Eurasie. P o z n á mk a . Obě rodové alternativy brusinky – tj. její řazení buď do rodu Rhodococcum nebo do rodu Vaccinium – jsou akceptovatelné, nomenklatoricky správné; záleží jen na taxonomickém náhledu posuzovatele. K ř íž e n c i. Intermediárním křížencem brusinky s borůvkou je stálezelená borsinka prostřední – xRhodocinium intermedium (syn. Vaccinium x intermedium); je bližší brusince (Čvančara in HEJNÝ et SLAVÍK, 1990) – nebo připomíná spíše borůvku (HADINEC et al., 2004)? U nás jen velmi vzácně (Císařský les, Podkrkonoší, Českomoravská vrchovina); v severnější Evropě poněkud hojnější. M n o ž e n í . V kultuře je brusinka množena výsevy - ale i letním řízkováním vyzrálých výhonů.


71

Oxycoccus / Chimaphila / Empetrum

Rod 3.

Oxycoccus HILL – klikva

(slov. kľukva; angl. small cranberry; tab. L-20.b)

4 druhy na s. polokouli, v ČR 2 druhy domácí. - Spolehlivé určení je obv. možné jen pomocí kvetoucích rostlin. 1a Korunní lístky delší než 5,5 mm, tyčinky alesp. 4 mm dl., čnělka alesp. 5 mm dl.; květní stopky ± chlupaté, květenství často s více než 3 květy (listy 4-12 x 3-8 mm vel., bobule 8-12 mm dl.) … (1) O. palustris b Korunní lístky max. 5,5 mm dl., tyčinky až 4 mm dl., čnělka nejvýše 5 mm dl.; květní stopky lysé, květy nejčastěji jednotlivé, max. po 3 (listy 3-6 x 1-2,5 mm vel., bobule 5-9 mm dl.) … (2) O. microcarpus

(1) Oxycoccus palustris PERS. (sensu str.) - klikva bahenní. Vždyzelené poléhavé keříčky s velmi tenkou osou i větvemi. Listy celokrajné, kožovité. Plod červená bobule obsahující hodně kyseliny askorbové (sbírají se po přemrznutí). V-VII. - Entomogamní. Ekologie. Vrchoviště, přechodová rašeliniště, slatiny a podmáčené smrčiny - na kyselém, chudém substrátu dobře zásobeném vodou. Rozšíření. V ČR roztroušeně až vzácně: M-O . Ohrožený druh. - Eurasie, S.Am. (2) Oxycoccus microcarpus RUPR. - klikva maloplodá. Klikvě bahenní velmi podobný vždyzelený poléhavý keřík, rovněž na vrchovištích - avšak na poněkud sušších místech. - V ČR dosti vzácně - pouze v Čechách: O . C2 – silně ohrožený taxon. - Eurasie, S.Am. Čeleď 3:

Pyrolaceae – hruštičkovité

(tab. L-20.b; KČR-2: 508-517 [B. Křísa])

Byliny, vzácně polokeře. Plod tobolka. Na území ČR autochtonní pouze jediný druh řazený mezi dřeviny. (1) Chimaphila umbellata (L.) W. BARTON - zimozelen okoličnatý (slov. zimoľub). Polokeř s přezimujícími, ostře pilovitými listy, (10-)15-25 cm vys., s plazivým oddenkem. VI-VIII. - Entomogamní. E k o lo g ie . Reliktní bory a borové doubravy. R o z š í ř e n í . V ČR jen vzácně (j. a v. Čechy, jz. Morava), těžiště v co-spco ; kriticky ohrožený taxon (C1). Eurasie, S.Am. Relativně nejbohatší naleziště u nás je v okolí Řikonína (ten leží ca 10 km západně od Tišnova; HADINEC et al., 2004).

Čeleď 4:

Empetraceae – šichovité

(tab. L-20.a; KČR-2: 519-521 [A. Čvančara])

Vždyzelené keříčky připomínající poněkud vřesovce. Listy velmi úzké, na okrajích silně podvinuté. Plod malá, modročerná peckovice, se 6-8(-11) pecičkami. Anemogamní. - 3 rody (ca 21 druhů), převážně v mírných pásmech obou polokoulí. - V ČR autochtonní pouze 2 druhy jednoho rodu. Rod 1.

Empetrum L. – šicha

(slov. šucha; angl. crowberry; tab. L-20.a)

(1) Empetrum nigrum L. - šicha černá. Dvoudomé keříčky, oproti druhu následujícímu řidčeji větvené. Listy rovnovážně odstálé, větve dlouhé, kořenující. Kvete v V-VII. 2n = 26. Ekologie. Vrchoviště, porosty blatky na přechodových rašeliništích, méně na sbalp holích. ČR. Ojediněle až roztroušeně: (M-)O . Silně ohrožený druh (dle vyhl. č. 395/1992 Sb.). Celkové rozšíření. Eurasie, S.Am. (2) Empetrum hermaphroditum (LANGE) HAGERUP - šicha oboupohlavná. Listy šikmo odstálé, větve nekořenující, květy většinou oboupohlavné. Velmi podobná druhu předchozímu. V-VII. 2n = 54 (!). E k o lo g ie . Skály, sbalp hole, porosty kosodřeviny, někdy i vrchoviště. Optimum - skalnatá a balvanitá stanoviště. Kyselé nebo rašelinné, dostatečně vlhké půdy. Č R. Roztroušeně až vzácně: spmo-sbalp . C2 - silně ohrožený taxon (EN). Ce lk o v é r o z š íř e n í. Subarktické až boreální pásmo s. polokoule, jižněji jen v horách Eurasie. P o z n á m k a . Šicha oboupohlavná bývá někdy hodnocena jen jako poddruh (subspecies) druhu předchozího (E. nigrum subsp. hermaphroditum). ------------------------------------------------------------Z řádu Capparales – kaparotvaré (syn. Cruciales), z čeledi Crucifereae - křížaté (alternativní jméno Brassicaceae – brukvovité), se u nás mohou na skalkách pěstovat některé polokeřovité druhy z rodu Iberis – iberka či štěničník (např. bíle kvetoucí, 0,2-0,3 m vys. I. sempervirens – i. vždyzelená, pocházející ze Středozemí a z M.As.) – a na pomezí bylin (v dolní části dřevnatějících) a polokeřů stojící Aethionema – sivutka (růžově kvetoucí A. grandiflorum – s. velkokvětá, původem z Kavkazu).


72

Tilia

Řád:

Malvales - slézotvaré

Čeledi: Tiliaceae, Malvaceae (také Sterculiaceae, Bombacaceae, Eucomiaceae [?]). Čeleď 1:

Tiliaceae – lípovité

(tab. L-21; KČR-3: 276-282 [J. Koblížek])

Stromy n. keře (zřídka byliny). Listy opadavé, střídavé, jednoduché. Květy pravidelné, 5(-4)četné. Květenství vrcholičnatá. Plod jednopouzdrý oříšek (u rodu Tilia), většinou však 2-5pouzdrá tobolka. - Ca 50 rodů (450 druhů), hl. v tropech a subtropech j. polokoule (z nich u nás jen v obytných místnostech pěstovaná "pokojová lipka" Sparmannia africana). Pouze 2 rody dřevin (Tilia a Grewia) zasahují do mírného pásma; v ČR domácí jen 2 druhy rodu Tilia. - Významnější produkci dřeva poskytují rody Elaeocarpus, Pentace, Grewia a Tilia (HARLOW et al., 1996). Rod 1.

Tilia L. - lípa

(slov. lipa; angl. basswood, linden, lime; tab. L-21)

Opadavé stromy. Pupeny vejcovité, tupé, se 2(-5) šupinami. Listy dvouřadě střídavé. Některé druhy mají na rubu listů v paždí žilek chomáčky chloupků, tzv. akarodomacie. Ty jsou pravděpodobně úkrytem symbiotických roztočů (Acarina), požírajících vajíčka a výtrusy škůdců hostitelského taxonu. Květenství vyrůstají v paždí listů, stopka květenství má v dolní části přirostlý protažený listen (létací aparát). Květy 5četné, silně vonné. Plod jednopouzdrý oříšek, zpravidla s 1(-2) přeléhavými semeny. Charakteristické dlanitolaločné dělohy. - Entomogamní. Ca 30-40 druhů, v ČR 2 autochtonní. – Často vysazované jako "památné lípy". Jako formální symbol našich předků působí lípa pravděpodobně až od doby obrozenecké. P. SVOBODA (1940) o ní říká: "U českého lidu ... je nejčastějším stromem mezi starými chráněnými i památnými stromy a hojným zjevem na návsích ... u chalup i na rozcestích, nad Božími mukami ... i ve stromořadích." V lese se však stala "nezřídka úplnou vzácností ... u lesníků totiž nebyla tak oblíbena, naopak, když ji přímo neničili, pak (ji) alespoň dokonale zanedbávali."

1a Listy na rubu s jednoduchými, někdy i vidličnatými trichomy, případně lysé, v paždí žilek s chomáčky chloupků; patyčinky (staminodia = zakrnělé, nefunkční [sterilní] tyčinky) chybějí ... 2 b Listy na rubu s hvězdovitými trichomy, šedobíle plstnaté, bez chomáčků chloupků v paždí žilek; patyčinky přítomny ... 5 2a Letorosty a pupeny žluto- až hnědozelené; listy na líci nápadně leské, "nalakované"; zuby zakončené osinkou, která je zdéli zubu n. i delší; čnělka v dolní části pýřitá (plody - oříšky úzce elipsoidní, ± zašpičatělé, žebernaté, dřevnaté, hnědavě kadeřavě plstnaté; dolní větve nápadně dlouze převislé) ... (5) T. euchlora b Letorosty a pupeny červenohnědé až karmínové; listy na líci spíše matné (nikdy nápadně lesklé); zuby bez osinek, nebo s osinkami mnohem kratšími než je délka zubu; čnělka celá lysá … 3 3a Listy alespoň na rubu - a často i na líci - s jednoduchými odstálými trichomy (oříšky dřevnaté, tuhé, v prstech nesmáčknutelné, žebernaté, vlnaté až plstnaté) ... (2) T. platyphyllos aa) čepel na rubu obv. jen na žilnatině kratičce a řídce pýřitá, na líci nanejvýš na hlavních žilkách; letorosty lysé nebo pýřité; (suťové a roklinové lesy; roztroušeně co-sbmo – a kary) … T. p. subsp. platyphyllos (l. velkolistá pravá) ab) čepel na rubu na ploše - a zvl. na hlavních žilkách - hustě pýřitá, na líci i na ploše s jednoduchými trichomy; letorosty pýřité vždy (suťové a roklinové lesy, klenové a lipové bučiny; dosti hojně - hlavně stř. Čechy a jihozápadní Morava; co-sbmo - a kary) … T. p. subsp. cordifolia (l. velkolistá srdcolistá; viz také 4a)

b Listy na rubu úplně lysé, n. jen na hlavních žilkách s přitisklými, vidličnatými trichomy ... 4 4a Listy na rubu žlutozelené, v paždí žilek žlutavé chomáčky chlupů; žilky 3. řádu vyniklé a rovnoběžné; oplodí dřevnaté, v prstech nesmáčknutelné (stinné svahové lesy j. Moravy; velmi vz.) ... T. platyphyllos subsp. pseudorubra (l. velkolistá červenavá)

b Listy na rubu šedozelené, v paždí žilek rezavě hnědé chomáčky chlupů; žilky 3. řádu nezřetelné, síťovité; oplodí kožovité, v prstech lehce smáčnutelné ... (1) T. cordata (6) T. x vulgaris (syn. T. europaea = T. cordata x platyphyllos) má oplodí kožovité až tence dřevnaté, smáčknutelné.

5a (1b) Řapíky ± zdéli 1/2 čepele; oříšky ± zašpičatěle kulovité, dřevnaté, tuhé, plstnaté, nezřetelně žebernaté; větve vzpřímené ... (3) T. tomentosa b Řapíky zvl. na dl. prýtech zdéli 1/2 až 1/1 čepele; oříšky poněkud diskovitě stlačené, dřevnaté, plstnaté, bradavičnaté, na průřezu 5laločné; větve (letorosty) na koncích nápadně převislé ... (4) T. petiolaris T. x moltkei (= T. americana x petiolaris) - s listy velkými, 8-15(-18) cm dl., na rubu hvězdovitě chlupatými. (7) T. americana - s listy podobnými, avšak na rubu s chlupy pouze v paždí žilek a na jejich bázi; vysoce polymorfní. P o z n á m k a . Pozor na listy z výmladků - bývají mnohem větší a jen velmi málo typické!

Zastoupení lip v lesích ČR (2001): 16

Přirozené 0,8 %16

Současné 1,0 %

Doporučené 3,2 % (?)

Ve Zprávě o stavu lesa ... ČR z r. 1999 (PONDĚLÍČKOVÁ, 2000) je však přirozené zastoupení lip ve skladbě lesů uvedeno číslem 3,8 % (?).


73

Tilia

(1) Tilia cordata MILL. – lípa srdčitá (LP; syn. T. parvifolia - l. malolistá; tab. L-21) Strom 25-30 m vys., d1,3 1 m (celkově o něco menší než lípa velkolistá [LPV]); věk dosahovaný v porostech obv. kolem 150 roků (ve volnu 400[-700]?) roků. Koruna košatá, hustá, na vrcholu spíše zaoblená - i u mladších jedinců. Kmen průběžný, mnohdy křivý, ve stáří boulovitý a vykotlaný (často již ve 100 letech!). Kořeny srdcovitého typu, dobře kotvící. Kvete koncem VI až počátkemVII, ca 14 dnů po LPV. Plodit začíná ve 30-40 letech, jako solitéra už v 15-20 letech. Plody (oříšky) opadávají již na podzim a v zimě. Růst asi do 10 let pomalý, pak se poněkud zrychluje; ve 100 letech výškový přírůst prakticky končí.

Pařezová i kmenová výmladnost je silná. - Ve vyhnilých dutinách vlastních kmenů tvoří adventivní kořeny. - Snáší ořez. Dobře regeneruje. - Málo proměnlivý druh (ve srovnání s LPV). I jen vtroušená LP při holosečné těžbě může svou bujnou pařezovou výmladností - a následným zastíněním pasečné plochy - způsobit přeměnu doubravy v lipinu. Častý okus zvěří i dobytkem snáší LP celkem dobře (také seřezávání i přesazování). Avšak soustavným poškozováním vznikají na bázi kmene nádorovité útvary s adventivními pupeny. – Řízky nekořenují; štěpuje se dobře.

Ekologie. LP toleruje zastínění – roste často ve spodních etážích smíšených porostů. Sama zastiňuje půdu silně – byliny pod ní prakticky chybí. Nejčastěji se nachází na svazích o různých sklonech, spíše zastíněných a chladnějších, vlhkostně příznivějších (ÚRADNÍČEK et al., 2001). Půdy bývají středně hluboké i mělké, mnohdy skeletovité, humózní, živinami až i středně bohaté, obohacené dusíkem; v luzích (± nezaplavovaných) bývá půdní profil hlubší. Naopak LPV se má vyskytovat spíše na osluněných, vyhřívaných lokalitách, bohatějších na půdní živiny (ÚRADNÍČEK et al., 2001; viz ale také tabulku na konci textu věnovanému lípám!). – V členitém skalnatém terénu se jejich stanoviště mohou dotýkat - a obě lípy se mohou setkat. Dochází k tomu však jen vzácně - proto pouze ojediněle se v přírodě objevují jejich kříženci (T. x vulgaris [syn. T. x europaea]). – Nezbytné je další šetření.

Klimaticky je LP odolná, mrazy u nás netrpí. Hlavní stanoviště má v habrových doubravách, v lužních lesích mimo území s výraznějšími záplavami (s DB, JL, JLV, JS [JSU], BB [HB]) a na svazích suťových a stinných roklinových lesů (často s JV, KL, JS, DBZ, HB). LABANC (1984) pro Slovensko uvádí: LP má velmi výraznou převahu (nad LPV) v porostech na rovinách, na úpatí svahů a na hlinitých půdách s poměrně hlubokou půdou.

ČR. Roztroušeně po celém území T a M, pomístně i relativně dosti hojná - až po 600(-900) m n. m. (max. v Žofínském pralese v Novohradských horách): pla-sbmo(-mo) . Celkové rozšíření. Ev.(-As.): z., stř. a jv. Ev. (na sever do j. okraje Fennoskandie, po 63° s.š.); ostrůvkovitě z. okraj As. (okraj Z. Sibiře [snáší kontinentální klima!], oblast Kavkazu). V s. části areálu roste hl. v nížinách a pahorkatinách, ve stř. a j. části v pahorkatinách až nižších horských polohách. Větší zastoupení "lipin" s hospodářským významem je jen v severní a severovýchodní části areálu.

Užití. Dřevo bělavé, měkké a lehké, roztroušeně pórovité, bez zřetelného jádra; jako středně (ve vlhku málo) trvanlivé a lehce opracovatelné je ceněno především řezbáři. Dále se využívá na překližky, bedny, dřevitou vlnu, rýsovací prkna, kreslicí uhly, dříve i na výrobu střelného prachu apod. Lýko je (bývalo) užíváno k vazbě střevíců, nádob, rohoží, také květin, dále při štěpování a roubování. Medonosná dřevina (včelaři); "lipový květ" je dávnou drogou s léčivými účinky. Oklest větví využíván (rovněž především dříve) ke krmným účelům. Ve středověku bývala místy placena naturální daň v lýku. Lípy vhodné k jeho získání byly vybírány tzv. "toulavou těžbou" na velkých lesních plochách. To – společně s pastvou a s pozdějším poklesem zájmu o lipové dřevo a se zaváděním monokultur BO a SM - vedlo k ústupu této dřeviny z porostů (dnes se již vrací zpět?16).

Meliorační a půdoochranná funkce (opad lip se rychle rozkládá, mívá příznivé účinky na půdu). V doubravách LP oceňovaná jako výborná podúrovňová porostní etáž (!) s výchovnou funkcí (zastíněním bránící tvorbě "vlků" na dřevině hlavní) - i jako krycí (keřová) vrstva nedovolující "zabuřenění" půdy. Sadovnická tvorba - dekorativní výsadby solitér, skupin i alejí; živé, stříhané ploty. Tzv. "císařské lípy" ("Kaiser Linden", vysazované podél hlavních silnic v době Rakousko-Uherska – zbytky alejí je někde možno vidět dodnes) bývají řazeny k tomuto druhu, příp. k jeho hybridnímu kultivaru T. x vulgaris ‘Pallida’ (s pupeny a výhony zvláště na podzim červenavými).


74

Tilia

(2) Tilia platyphyllos SCOP. – lípa velkolistá (LPV; syn. T. europaea auct. p.p.; tab. L-21) Strom 20-35(-40) m vys., d1,3 1,5(-4) m; v porostech se dožívá až asi 200 roků, ve volnu prý až 1000 let (kmeny bývají již dávno vykotlané). Koruna (v mládí) špičatá, řidší, větve silnější. Kmen vyhnívá již ve 150 letech (bez snížení vitality jedince). Kořeny mohutné, dobře kotvící nadzemní část; ty na povrch vystouplé jsou křivolaké, daleko sahající. Kvete (i raší) asi o 14 dnů dříve než lípa malolistá (VI). Plody (oříšky), již ve věku ca 20 let; na stromě zůstávají přes zimu (viz LP!). Výmladnost pařezová i kmenová silná. Mimořádně proměnlivý druh (!). LPV je proměnlivá především v odění listů, letorostů a ve tvaru plodů. Bývá členěna do 3-5 poddruhů, morfologicky ne ostře vyhraněných. Další odchylky, označované nepřehledným množstvím jmen na různých úrovních, nejsou taxonomicky - a tím méně lesnicky významné. F. M. Opiz popsal r. 1852 v "Seznamu rostlin květeny české" 16 (malých) druhů z okruhu LPV (P. SVOBODA, 1940)!

Ekologie. LPV toleruje zastínění (i když o něco méně, než LP); roste často ve spodních etážích smíšených porostů. Sama zastiňuje půdu silně – jen stěží pod ní přežije jiná dřevina. Vyskytuje se na rendzinách a skeletnatých rankerech na svazích pahorkatin; nejlépe roste na úpatích svahů s hlubokou živnou půdou, čerstvě vlhkou a humózní. Citlivá je k pozdním mrazům. Listový opad se dobře rozkládá a přispívá k příznivému stavu humusové vrstvy – lípy jsou řazeny mezi meliorační dřeviny. CHMELAŘ (1983) uvádí výraznější stanovištní typy LPV ze sutí a z lesostepí (i z luhů [?] – tam je však častěji LP!):

¾ Suťový typ LPV*) - ze smíšených listnatých lesů na sutích, balvanitých rozpadech a v inverzních údolích teplých pahorkatin a kopcovin, zvl. na minerálně silnějších horninách, s podzemní vodou v dosahu kořenů prakticky po celou vegetační dobu (obv. ve směsích s ušlechtilými listnáči: JV, KL, JLH, JS, výše i s BK a JD); spíše na stinných stanovištích. ¾

Lesostepní typ LPV - z lesostepních lokalit na mělkých, vysýchavých půdách (s DBP, mahalebkou, dřínem aj.). (CHMELAŘ, 1983, ÚRADNÍČEK et CHMELAŘ, 1995, ÚRADNÍČEK et al., 2001)

*) Charakteristickým znakem suťových dřevin (JV, KL, JLH, JS aj.) jsou hákovité tvary kmenů, které jsou důsledkem pohybu suti v ranných stadiích vývoje (Husová in NEUHÄUSLOVÁ, 1998).

Výskyt LPV v přirozených porostech je jen jednotlivý či v malých skupinkách; čisté porosty vznikají pouze druhotně – výmladností po těžbě. Květena ČR (1992) vyčleňuje u nás 3 poddruhy; jejich rozšíření ani ekologie nejsou dosud podrobněji známy: • T. p. subsp. platyphyllos – l. v. pravá (roztr. až vz.; T-M[-O] – max. kar Velké kotliny v Hrubém Jeseníku); • T. p. subsp. cordifolia – l. v. srdcolistá (nejhojnější [!]; T-M[-O] – max. Labská jáma - Krkonoše, 1130 m); • T. p. subsp. pseudorubra – l. v. červenavá (velmi vzácně na j. Moravě; co; stinné svahové lesy). LABANC (1984) pro Slovensko uvádí: LPV převažuje (nad LP) na kamenitých svazích, hl. ale na skalnatých hřebenech; na kamenité a plytké půdě roste lépe než LP. Žádoucí je však další výzkum! Okus zvěří a dobytkem bývá častý – regenerace však probíhá dobře. - Řízkovat nelze, štěpovat ano.

ČR. Roztroušeně od pahorkatin do podhůří: co-sbmo , oj. a odloučeně i v horských karech! Nejvýše ve Velké kotlině v Hrubém Jeseníku, 1260 m n. m. (Zcela vzácně i v nezaplavovaných luzích?)

Celkové rozšíření. Ev.(-As.): stř. a hl. jv. Ev. (na sever po 51° s.š., na východ po z. Ukrajinu). Severní souvislejší část areálu (nížiny a pahorkatiny) nedosahuje ani k Baltickému a Severnímu moři (! – sporný je izolovaný ostrůvkovitý výskyt v Dánsku a j. Švédsku).– Stř. část areálu se nachází v oblasti pahorkatin až podhůří; oj. je odloučený výskyt v horských ledovcových karech. - K jihu jde LPV dále než LP (taxonomicky je však jih nejistý). – LPV zasahuje také do M.As. a na Kavkaz (je tu však možná záměna s T. rubra !?).

Užití. Obdobné, jako u předchozího druhu. Dřevo je o něco měkčí – v praxi se však obv. nerozlišuje. - Často vysazovaná kolem lidských sídel (podobně jako LP). (3) Tilia tomentosa MOENCH – lípa stříbrná (LPS; syn. T. argentea, l. plstnatá; tab. L-21) Strom 20-25(-40) m vys., s široce kuželovitou korunou. List svrchu tmavě zelený, na rubu nápadně šedobíle plstnatý. Kvete asi o 2 týdny později než LP (VII). – Teplomilná, k suchu odolná. - Původem z jv. Ev. (a M.As.?); v ČR často vysazovaná okrasná dřevina. (4) Tilia petiolaris DC. – lípa řapíkatá. Strom 20-30 m vys., s větvemi (letorosty) nápadně převislými; původem z jv. Ev. a M.As., u nás ne příliš často vysazovaný taxon.


75

Tilia

(5) Tilia euchlora C. KOCH – lípa zelená (l. krymská). Strom 15-25 m vys., neznámého původu (kříženec T. cordata x dasystyla [?] málo pravděpodobný); ve volné přírodě neznámá; v kultuře snad pouze jediný klon, nápadný dlouze převislými větvemi v dolní části koruny, s listem svrchu lesklým, sytě zeleným. Místy hojněji vysazovaná; velmi dekorativní hlavně v alejích. (6) Tilia x vulgaris HAYNE – lípa obecná (= T. cordata x platyphyllos; syn. T. europaea L. p.p.). Rychle rostoucí strom, 20-30 m vys. Kvete o týden později než LPV. V přírodě ojediněle, především v oblasti překrytu areálů (arel) obou rodičovských druhů; dosti často vysazována jako alejový strom (rodiče převyšuje svojí "krásou"). (7) Tilia americana L. - lípa americká. Občas pěstovaná v dendrologických sbírkách; čepel listová 10-20(-25) cm vel., hrubě pilovitá, se zuby dlouze zašpičatělými. Pozor však na velké, nepravidelné listy ostatních druhů lip, rostoucí na výmladcích! Olistěním – při pohledu "z dálky" - připomíná poněkud katalpu (?). - S.Am. Kříženec T. x moltkei (= T. americana x T. petiolaris) má rub čepele tence šedě plstnatý (nemá svazečky chlupů v paždí některých žilek jako první z rodičů). - AK. (8) Tilia mongolica MAXIM. – lípa mongolská. Strom 8-10(-18) m vys., s listy často 3laločnými. – Vých. Asie.

Přirozená stanoviště s vyšším % frekvence výskytu LP/LPV dle fytocenologických snímků (ČR) (zpracováno podle textové části Mapy potenciální přirozené vegetace ČR [NEUHÄUSLOVÁ et al., 1998])

Stanoviště Lužní lesy, ploché pánve, podmáčené roviny na jílech či sprašových hlínách (střemchové jaseniny a střemchové doubravy / jlDB a jlJS [tvrdý luh]) Plochý reliéf až mírné svahy (hbDB, lpDB); půdy sušší, střídavě vlhké

LP % 24-50 22-45 23100 47

LPV % 0-5 0-10

21 ± slun. 29 19

34 ± stinná 7 4

(spco-)sbmo (-mo)

0-31

0-12

sbmo

25

63

VS a. v. pla-co (-spco) (pla-)co-spco

Podmáčené dbBK (s ostřicí třeslicovitou [s DB /letním!/]) – acidofilní Suťové a roklinové lesy zaříznutých údolí vodních toků, prudkých svahů, krasových žlebů, balvanitých rozpadů (Husová in NEUHÄUSLOVÁ et al., 1998) Vápnomilné bučiny Prudké nádeštné svahy zaříznutých údolí s klimatickou inverzí, minerálně slabé (svahové metlicové jedliny) Květnaté bučiny (a) na silikátových půdách (lpBK s LP [malolistou]) - (b) na čedičích a znělcích s. svahů Milešovského středohoří (lpBK s LPV)

co, pla ? spco?

co(-mo) (co-)sbmo sbmo

-

Tabulka naznačuje: (1) LP (oproti LPV) se vyskytuje na rozmanitějších typech stanovišť. (2) V lužních polohách (spíše nezaplavovaných) může být přítomna LP, zatímco LPV prakticky chybí. (3) Podobná situace je na plochém reliéfu a na mírných svazích (lpDB, hbDB), na podmáčených dbBK s ostřicí třeslicovitou, na prudkých nádeštných svazích zaříznutých údolí - i ve vápnomilných bučinách. (4) Na těch typech stanovišť, na nichž se LPV vyskytuje častěji než LP - v suťových a roklinových lesích a v květnatých bučinách na čedičích a znělcích severních svahů Milešovského středohoří - mívá i LP dosti vysokou frekvenci výskytu. (5) LPV (v porovnání s LP) bývá častější na stanovištích živinami poněkud bohatějších. (6) Zajímavé je zjištění RNDr. M. Husové (in NEUHÄUSLOVÁ et al., 1998: 103), že v suťových a roklinových lesích (k převládajícím ušlechtilým dřevinám s vazbou na sutě a balvanité rozpady [tj. ke KL, JV, JLH, JS]) "... přistupují lípy – na výslunných stanovištích lípa srdčitá ..., na stinných lípa velkolistá" (avšak CHMELAŘ [1983] i ÚRADNÍČEK et al. [2001] uvádějí z členitého skalnatého terénu spíše opak!).

Čeleď 2:

Malvaceae – slézovité

(tab. L-21; KČR-3: 282-316 [B. Slavík])

Polokeře, vz. keře; byliny. Listy opadavé, střídavé, jednoduché. Květy 5(-4)četné. Pomnožené nitky tyčinek srůstají v trubkovitý útvar objímající čnělky. Plod poltivý n. tobolka. – Ca 90 rodů s 1600 druhy, hl. v tropech a subtropech. V ČR není žádná dřevina z této čeledi autochtonní. Rod Hibiscus má přes 150 druhů, rostoucích zvl. v tropech a subtropech. - Entomogamní.

(1) Hibiscus syriacus L. - ibišek syrský (slov. ibištek). Opadavý keř až 3 m vys. Listy často 3laločné. Korunní lístky 35-65 mm dl., původně fialové, u zahradních forem až ± bílé. Plod tobolka. Kvete v VIII-IX. - Čína a Indie; dnes pěstován po celém světě, u nás jen v teplejších polohách. Řada sadovnicky cenných okrasných kultivarů. (2) Hibiscus rosa-sinensis L. Stálezelený keř s velkými, sytě červenými květy. Pochází pravděpodobně z Číny. Venku pěstován v j. Evropě, u nás jen ve sklenících a v zastřešených prostorech. --------------------------------------------------------Do příbuzné čeledi Sterculiaceae jsou mj. zahrnuty velké tropické dřeviny obeche – rod Triplochiton a koto – rod Pterygota, dále nízké stálezelené stromy kakaovník pravý – Theobroma cacao L., původem z tropické Ameriky (s listy na rozdíl od kávovníku střídavými) a africký kolovník lesklý, kola - Cola nitida (VENT.) SCHOTT et ENDL., používaný při výrobě nápoje coca-coly a také ve farmaceutickém průmyslu (účinné látky theobromin, kolanin). Do další příbuzné čeledi Bombacaceae patří i hospodářsky významné polokeřovité (a bylinné) druhy rodu Gossypium L. bavlník (řazený někdy do čeledi Malvaceae), dále řada stromových dřevin, např. americká balza – rod Ochroma, africký dlouhověký strom Adansonia digitata L. - baobab prstnatý, s nevysokým kmenem rekordních tlouštěk - aj.


76

Buxus / Pachysandra / Sarcococca Securinega / Daphniphyllum / Andrachne / Codiaeum / Euphorbia / Manihot / Hevea / Eucommia

Řád:

Euphorbiales - pryšcotvaré

Čeledi: Buxaceae (také Euphorbiaceae, Eucommiaceae). Čeleď 1:

Buxaceae – zimostrázovité

(tab. L-22; KČR-3: 317 [J. Koblížek])

Vždyzelené dřeviny vč. polokeřů; rovněž byliny. Květenství úžlabní klubíčka, příp. klasy. Ca 6-7 rodů (až 100 druhů), převážně s. subtropy a tropy. V ČR jen druhy pěstované. Rod 1.

Buxus L. - zimostráz

(slov. krušpán; angl. box tree; tab. L-22)

Ca 50 druhů (spíše drobných?). - Entomogamní.

(1) Buxus sempervirens L. - zimostráz vždyzelenný, krušpánek. Keř či strom 1-5(-8) m vys. Listy vstřícné, eliptické, celokrajné, kožovité, lysé, svrchu tvavozelené, na rubu žlutozelené. Květy drobné, v úžlabních klubíčkách (IV). Plod tobolka. Značně proměnlivý druh s mnoha varietami či kultivary, hojně pěstovaný na hřbitovech i v parcích. Má neobyčejně tvrdé, pevné a těžké dřevo (o specifické hmotnosti 1-1,3); ceněné je v soustružnictví a při výrobě matric pro dřevořezy. Rozšíření. Z. a j. Ev., M.As., s. Afr. (Alžír). U nás jen v kultuře. Ze širší oblasti Kavkazu se někdy vylišují velmi blízce příbuzné (drobné) druhy B. colchica a B. hyrcana Odedávna je zimostráz pěstován na hřbitovech, v zahrádkách i zahradách zvl. francouzského stylu, protože snáší dobře stříhání do živých plotů a tvarování do geometrických i jiných útvarů. Snáší dobře i městské prostředí a zakouřené oblasti vůbec. Kultivary: ‘Arborescens’ - statné keře až menší stromy; ‘Suffruticosa’ – nízký keřík (do 80 cm), větš. sterilní. Zřídka se pěstuje jiný nízký taxon tohoto rodu - keř s drobným listem: Buxus microphylla – zimostráz malolistý. (2) Pachysandra terminalis S. et Z. - tlustonitník klasnatý. Stálezelený polokeř, vysoký jen asi do 20 cm. – Pochází z Japonska. (Vysazen tč. u vstupu do budovy FLE ČZU v Praze, spolu s Abies balsamea.) (3) Sarcococca humilis STAPF. - masoplod nízký. Stálezelený keřík pocházející z Číny. ---------------------------------------------------------------------------------------------

Do nominátní čeledi Euphorbiaceae - pryšcovité patří z dřevin, které je u nás možno pěstovat ve volnu, Securinega suffruticosa (PALL.) REHDER - tvrdodřev křovitý (v. As.) - a vybrané druhy rodů Daphniphyllum BLUME lýkovcovník a Andrachne L. – homulinec. V obytných místnostech se z dřevin téže čeledi častěji pěstuje pestrolistý "kroton" Codiaeum variegatum BL. - a pryšec "vánoční hvězda" Euphorbia pulcherrima WILLD. V tropických oblastech jsou hospodářsky významné Manihot esculentus - maniok jedlý (americký keř s vysoce škrobnatými hlízami), Hevea brasiliensis (WILLD.) MUELL. - kaučukovník brazilský (poskytuje latex vytékající z nařezané kůry kmene, z něhož se získává kaučuk; rostlina velikého ekonomického významu, pěstovaná na rozsáhlých plantážích; do kultury se dostala zásluhou Královské botanické zahrady v Kew [Anglie]) aj. ---------------------------------------------------------------------------------------------

Z čeledi Eucommiaceae se u nás vzácně pěstuje Eucommia ulmoides – eukomie jilmovitá (gumojilm jilmovitý; slov. eukómia), strom až 20 m vys., pocházející z Číny (jeho listová čepel příčně přetržená bývá "spojena" tenkými vlákny látky podobné kaučuku).


77

Daphne

Řád:

Thymelaeales - vrabečnicotvaré

Jediná čeleď. Čeleď:

Thymelaeaceae – vrabečnicovité

(tab. L-23; KČR-3: 352-358 [A. Čvančara])

Kališní lístky (K) obv. 4, korunovitě zbarvené (vlastní korunní lístky [C] chybí!). Ca 54 rodů se 700 druhy, převážně v subtropech. Zde pouze 1 rod. Rod 1.

Daphne L. - lýkovec

(slov. lykovec; angl. paradise plant; tab. L-23)

Vonné keře a keříky; plod peckovice. - Entomogamní. Ca 70 druhů mírného až subtropického pásma Ev., As. a s. Afr.; v ČR 2 druhy domácí. 1a Opadavé vzpřímené keře; květy v úžlabních svazečcích (rozkvétají před rašením listů; co-sbmo [plasbalp]) ... (1) D. mezereum b Vždyzelené poléhavé keříky; květy v koncových svazečcích ... 2 2a Květy smetanově bílé, vně lysé n. jen řídce chlupaté; (jv. Ev.) ... D. blagayana b Květy obv. růžové, vně hustě chlupaté ... 3 3a Čepel listová tlustě masitá, na okraji podvinutá, na rubu chlupatá (na líci s hlubokou rýhou; Slovensko endemit) ... (3) D. arbuscula b Čepel listová tence polokožovitá, nepodvinutá, na rubu lysá; ([pla-]co-spco) ... (2) D. cneorum

(1) Daphne mezereum L. – lýkovec jedovatý (tab. L-23) Opadavý vzpřímený keř 0,3-1(-1,5) m vys. Květy silně vonné, růžové, vz. bílé, rozkvétají před rašením listů (II-IV). Jasně červené (vz. i žluté) peckovice obsahují toxické sloučeniny (!). Ekologie. V nižších polohách toleruje zastínění, v sbalp VS je světlomilný; vyžaduje vyšší vzdušnou vlhkost. - Čerstvě vlhké, humózní, živinami bohaté půdy jílovité, hlinité až kamenité. - Stinné až polostinné listnaté a smíšené lesy, dbHB, bučiny, suťové a roklinové lesy, prameniště, horské vysokobylinné nivy, kary. ČR. Roztroušeně až vzácně na většině území, s těžištěm v M: (pla-)co-sbmo(-sbalp) . Celkové rozšíření. Eurasie. Ev. téměř celá (mimo z. a j. okrajů a oblastí nad 69° s.š.); M.As. (?), Kavkaz, s. Írán, Západní a Střední Sibiř (přibližně po jezero Bajkal). (2) Daphne cneorum L. - lýkovec vonný (tab. L-23) Vždyzelený (!) nízký poléhavý keřík s vystoupavými, kořenujícími větvemi, jen 0,1-0,3 m vys. Kvete ve IV-VI; vonné květy fialově růžové, vz. bílé. Plodem je zasychavá červenohnědá peckovice, do doby zralosti uzavřená v zaschlé češuli. Ekologie. Světlé suché doubravy, teplomilné a reliktní bory, výslunné lemy a trávníky, na vysýchavých, písčitých až skeletových půdách, dobře provzdušněných. ČR. Vzácně v T a v teplejších částech M: (pla-)co-spco . Silně na ústupu, přísně chráněný! C1. Na Moravě bylo recentně (tj. v současné době) ověřeno 13 populací lýkovce vonného (HADINEC et al., 2002) - a o rok později už stejní autoři uvádějí "necelých 20 lokalit"; v Čechách jsou známé pouze 4 populace - z Dolního Pojizeří a z Českého krasu (HADINEC et al., 2003).

Celkové rozšíření. Evropa, převážně střední, teplejší část (subatlanticko-submediteránní). (3) Daphne arbuscula ČELAKOVSKÝ - lýkovec slovenský. Růstově podobný druhu předchozímu, avšak s delším listem. Endemit Slovenska resp. Muránské planiny (roste pouze tam), popsaný roku 1890 univ. prof. Ladislavem Čelakovským, synem básníka F. L. Čelakovského. P o z n á m k a . V městské zeleni se s výše uvedenými druhy obv. nesetkáváme - pro jejich značnou choulostivost. Ve sbírkách častěji zastihneme např. horský vždyzelený poléhavý keřík Daphne blagayana FREYER - lýkovec jugoslávský (l. azalkový), původem z jv. Ev., případně větší (max. 1,5 m vys.) opadavé vzpřímené keře D. caucasica PALL. (květy čistě bílé) či D. x burkwoodii TURRILL (květy krémově bílé, později narůžovělé; kříženec druhu předchozího s l. vonným). Všechny mají květy v koncových svazečcích.


78

Ribes

Řád:

Saxifragales - lomikamenotvaré

27 čeledí, zde pouze Grossulariaceae (= Ribesaceae), Hydrangeaceae, Philadelphaceae a orientačně Crassulaceae. Čeleď 1:

Grossulariaceae – meruzalkovité, rybízovité

(tab. L-24; KČR-3: 358-371 [J. Kirschner])

Zpravidla opadavé dřeviny. Listy střídavé, jednoduché, dlanitě členěné. Květy 5(-4)četné; květenství hroznovitá, n. květy jednotlivé. Plod bobule. – Pouze l rod, hl. v mimotropických pásmech s. polokoule. - Entomogamní.

Ribes L. - rybíz, meruzalka, srstka (také angrešt; slov. ríbezľa, egreš; angl. currant; tab. L-24) Keře s pokroucenými kořeny s častými adventivními výhonky, které se používají při obnovování jedinců v kultuře. Rod 1.

Rod je členěn na řadu skupin, sekcí či podrodů, které bývají někdy hodnoceny jako samostatné menší rody. Tak např. srstky bývají řazeny do rodu Grossularia MILL. V Květeně ČR-3 (1992) je 6 takových skupin. Celkem rod Ribes (sensu lato) obsahuje 180-190 druhů, z nichž jen 3 jsou v ČR autochtonní.

Kulturní odrůdy rybízů (vč. angreštu) jsou napadány řadou chorob, z nichž jednou z nejvážnějších je rez vejmutovková (Cronartium ribicola [nejnebezpečnější je pro R. nigrum]). Tato rez přechází zhoubně na 5jehličné americké borovice (eurasijské prakticky všechny odolávají!). Dříve se proto v některých zemích zakazovala výsadba rodu Ribes v blízkosti vejmutovek, příp. se jeho taxony likvidovaly (blíže viz stať o Pinus strobus, LD 1). 1a Keře trnité - alespoň řídce; zralé bobule větší než 1 cm; (kamenité stráně, sutě) ... (1) R. uva-crispa aa) mladé plody pýřité, bez delších trichomů zakončených žlázkou; (co-sbmo) ... (1a) R. u.-c. subsp. uva-crispa ab) mladé plody pýřité, s delšími trichomy zakončenými žlázkou; (co-mo) ... (1b) R. u.-c. subsp. grossularia

b 2a b 3a b 4a b 5a b 6a

Keře beztrnné; zralé bobule (u planých rostlin) menší než 1 cm ... 2 Květy zlatožluté, červené nebo sytě růžové ...3 Květy zelenavé, žlutozelené, příp. se slabým nádechem do hnědočervena ... 5 Květy červené nebo růžové (plody téměř černé; S.Am.) ... (6) R. sanguineum Květy zlatožluté ... 4 K trubka obv. 6-9 mm dl.; listeny ± lysé (S.Am.; u nás zř. v kultuře, oj. zplaňuje; podnož?) ... (7) R. aureum K trubka obv. delší než 11 mm; listeny obv. hustě pýřité (S.Am.; častá podnož?)... (8) R. odoratum (2b) Zralé bobule černé; rostliny aromatické; (Ev.-As.) ... (5) R. nigrum Zralé bobule červené nebo žlutavé; rostliny nejsou aromatické ... 6 Řapík obv. 1-2 cm dl.; listeny delší než květní stopky (pozor - druh dvoudomý!), ♂ květenství nepřevislá; plody světle červené, mdlé chuti (sutě co[-mo]; kary; často živé ploty) ... (2) R. alpinum b Řapík obv. alesp. 3 cm dl.; listeny nejvýše 2/3 délky květní stopky (druh jednodomý), květenství převislá; plody červené n. špinavě červené ... 7 7a Kališní cípy a listeny brvité; plody špinavě červené, kyselé (sbalp!) ... (3) R. petraeum b Kališní cípy a listeny lysé; plody červené (K trubka plochá; kult.) ... (4) R. rubrum [Zřídka je pěstován, oj. i zplaňuje severo-eurosibiřský druh R. spicatum (K trubka miskovitě prohloubená)]

(1) Ribes uva-crispa L. - srstka angrešt (meruzalka srstka n. srstka obecná; syn. Grossularia vulgaris; tab. L-24). Trnitý keř (někdy i téměř beztrnný), vysoký až 1,5 m. IV-V. Ekologie. Kamenité křovinaté stráně, suťové a roklinové lesy; druhotně v synantropních porostech a opuštěných sídlech. Srstka je řazena mezi suťové dřeviny (s KL, JV, JLH [JS]). ČR. Roztroušeně až hojně, často i zplaněle, v (pla-)co-mo , hl. na Moravě a ve Slezsku (až 1100 m n. m.); o původnosti srstky v Čechách se někdy pochybuje. Dosti proměnlivý druh; u nás vylišeny 2 poddruhy (se vzájemnou introgresí) – (1a) R. u.-c. subsp. uva-crispa, s. pravá (hl. [?] z. Čechy, co-sbmo) a (1b) R. u.-c. subsp. grossularia, s. žláznatá (hl. [?] s., stř. a v. Morava a Slezsko, co-mo).

Celkové rozšíření. Ev., Kavkaz, s. Afr. P o z n á m k a . V kultuře ve střední Evropě doložena srstka ze 16. stol. Od 19. stol. nastal rozvoj šlechtění velkoplodých odrůd, které se roubují obv. na podnože amerických druhů R. odoratum či R. aureum (tzv. stromkové tvary; tato praktika vznikla údajně v českých zemích). Dnes existuje několik set kultivarů angreštu.


79

Ribes / Hydrangea

(2) Ribes alpinum L. - rybíz alpínský (meruzalka alpínská; tab. L-24). Dvoudomý keř až 1,5 m vys., s větvemi obloukovitě poléhavými a vystoupavými. Čepel listová zprvu drobná, později až 3-6 cm dl. Kvete v (III-)IV-VI. Bobule nevýrazně červené, mdlé chuti. Ekologie. Suťové a roklinové lesy, kamenité svahy kaňonů a kopců; humózní, bohaté, čerstvě vlhké půdy. Svým růstem adaptovaný k pohybům suťového substrátu. ČR. Často až roztr. v T a M, v O zřídka: co-spco-mo ; také kary. Max. Šumava, 1225 m n.m. Celkové rozšíření. Z. část Ev. po Karpaty; izolovaně na Kavkaze (As.) a v pohoří Atlas (Afr.). Nenáročný keř dosti často pěstovaný v parcích, i v živých plotech (snáší dobře sestřih!). (3) Ribes petraeum WULFEN - rybíz skalní (meruzalka skalní; tab. L-24). Keř 1-2 m vys., větve ± přímé. Bobule (špinavě) červené, kyselé. V. Ekologie. Vlhké skalky, sutě, nejčastěji ve vyšších polohách karů, na mělkých, skeletových, vlhkých půdách kyselých hornin. Rozšíření. V ČR jen klečové porosty a kary: (spmo-)sbalp . C1. - Stř. a j. Ev., s. Afr. Min. Labský důl - 900 m n. m., max. Sněžka - 1600 m n. m. (obojí Krkonoše).

Předpokládá se, že rybíz skalní je jedním z rodičovských druhů některých kultivarů tzv. "červeného rybízu", imunních vůči rzi vejmutovkové. (4) Ribes rubrum (agg.) – rybíz červený (tab. L-24). Ovocný keř ("bílý a červený rybíz"), velmi hojně pěstovaný již od 15. či 16. stol. Výchozími druhy jsou pravděpodobně především R. rubrum sensu str. (syn. R. vulgare; z. a sz. Ev., u nás jen v kultuře nebo zplanělý, rostoucí až do 800-900 m n. m.), dále pak R. petraeum, R. spicatum aj. IV-V. - Vyšlechtěny jsou desítky kultivarů. (5) Ribes nigrum L. - rybíz černý. Aromatický keř 1-1,5 m vys.; často pěstovaný pro své ovoce - černé bobule bohaté vitaminy (hl. C, také B a P). V-VI. – Eurasie. I když v ČR není zřejmě původní, zapojuje se (zplanělý) v pla-sbmo do přirozených společenstev v mokřadních olšinách, lužních lesích, kolem sídel - obv. na silně humózních, živinami bohatších oglejených půdách. U nás pěstován často již asi od 16. stol. - Zplanělý u Pece p. Sněžkou roste v nadmořské výšce 1050 m. (6) Ribes sanguineum PURSH - meruzalka krvavá (tab. L-24). Okrasný keř až 3 m vys., s červenohnědými větvemi, červenými pupeny - a s červenofialovými až červenými květy (IV-V). Pochází ze z. části S.Am. V ČR dosti často pěstovaný (i v areálu ČZU v Praze) – ale prakticky u nás neplodí. (7) Ribes aureum PURSH - meruzalka zlatá. Keř asi 2 m vys., s květy zlatožlutými, vonnými (IV-V). - Z. část S.Am. U nás zřídka pěstovaná jako okrasný keř, spíše je využívaná jako podnož pro stromkové angrešty - jak bývá často zřejmé z výmladků rašících z podnože v oblasti kořenového krčku. [Jako podnož pro výše uvedené účely se snad ještě více používá další americký druh – (8) R. odoratum WENDL. fil. – m. vonná, s K trubkou obv. delší, přesahující 11 mm.] Čeleď 2:

Hydrangeaceae – hortenziovité

(tab. L-25; KČR-3: 371-374 [R. Bělohlávková])

Dřeviny a byliny. 7 rodů (přibližně 90 druhů) v jv. As., jv. S.Am., Stř. a J.Am. Zde pouze 1 rod. - Entomogamní. Rod 1.

Hydrangea L. - hortenzie

(slov. hortenzia; angl. hydrangea; tab. L-25)

Keře, vz. stromy nebo liány. Listy vstřícné. Květy funkční nebo jalové – poslední bývají zvláště na okraji květenství a tvoří je korunově zbarvený kalich (C může až chybět). Plod – tobolka. – Ca 90 druhů v As., S.Am., J.Am. 1a b 2a b

Dřevité liány – šplhavé keře s příčepivými kořínky ... (7) H. petiolaris Vzpřímené nebo rozkladité keře, nikoli liány ... 2 Květenství latovité, kuželovitého tvaru ... 3 Květenství chocholičnaté, polokulovité až ploché ... 4


80

Hydrangea / Philadelphus / Deutzia Schizophragma / Hylotelephium

3a b 4a b 5a

Listy laločnaté ... (4) H. quercifolia Listy celistvé, pilovité ... (5) H. paniculata (2b) Keře obv. jen do 1(-2) m vys. ... 5 Keře obv. 2-4 m vys. (letorosty hustě chlupaté) ... 6 Listy eliptické, ± tlusté, na rubu lysé; květy ploché až polokulovité chocholíky, bílé, bledě modré, růžové až růžově červené ... (2) H. macrophylla b Listy vejčité, ± tenké, na rubu obv. podél střední žilky chlupaté; květy v polokulovitých chocholících, bílé n. nazelenalé ... (1) H. arborescens 6a (4b) Letorosty tenké, listy na rubu drsně chlupaté až huňaté ... (3) H. sargentiana b Letorosty tlusté, listy na rubu hustě chlupaté n. lysé (borka se papírovitě odlupuje) ... (6) H. heteromalla

(1) Hydrangea arborescens L. - hortenzie stromkovitá. Opadavý vzpřímený keř 1-2(-3) m vys., ± bílé květy v koncových polokulovitých květenstvích (VI-VIII). Perspektivní pro městskou zeleň, zvl. plnokvětá f. grandiflora s velkým kulovitým květenstvím jalových květů. - V. část USA. (2) Hydrangea macrophylla (THUNB.) SER. – hortenzie velkolistá (syn. H. hortensis). Opadavý vzpřímený keř 0,7-1,5(-3) m vys., s plochými až polokulovitými květenstvími, s květy bílými, v alkalických substrátech načervenalými, v kyselých namodralými (Hieke in MAREČEK, 1996; avšak Volf [tamtéž] uvádí pH substrátu 5,5-6,0 pro červené, růžové a bílé - a pH 3,5-4,2 [za přítomnosti volných iontů hliníku] pro modré hortenzie). - Často pěstována i jako pokojová hrnková rostlina. – As. v.: Japonsko, Čína. Z dalších hortenzií pěstovaných v zahradách a parcích (např. v Průhonicích) je možno orientačně uvést: (3) H. sargentiana – h. Sargentova (1,5-3 m vys. atraktivní vzpřímený keř s velkými plochými květenstvími, na obvodu s většími růžově bělavými sterilními květy, uprostřed s květy fertilními, fialově modrými; VII-VIII; Čína); (4) H. quercifolia – h. dubolistá (1-2-[-4] m vys., rozkladitý, výběžkatý keř; VI-VIII; jv. USA); (5) H. paniculata – h. latnatá (1-3[-8] m vys., kvete v VII-VIII; v. As.); (6) H. heteromalla – h. Bretschneiderova (rozkladitý keř 2-4 m vys.; VI-VII; v. As.); (7) H. petiolaris – h. popínavá (dřevitá liána až 25 m dl.; VII; v. As. [pěstovaná např. v alpinu Průhonického parku]). P o z n á m k a . Do této čeledi (příp. do čel. Diapensiaceae) patří i podobný rod Schizophragma – schizofragma či klanostěnka: S. hydrangeoides – s. (k.) hortenziovitá - opadavý popínavý keř z v. As., u nás jen vzácně pěstovaný; kvete žlutavě bíle.

Čeleď 3:

Philadelphaceae – pustorylovité

(tab. L-25; KČR-3: 374-376 [R. Bělohlávková])

Keře n. polokeře, vz. nízké stromy. Plod tobolka (vz. bobule). Entomogamní. 12 rodů (ca 160 druhů). - J. Ev. až jv. As. - po Havajské ostrovy. V ČR jen pěstované. 1a Listy celokrajné nebo nepravidelně hrubě zubaté; K a C obv. 4četné ... 1. Philadelphus - pustoryl b Listy pilovité; K a C 5četné ... 2. Deutzia - trojpuk ba) keř 1-2,5 m vys., listy po obou stranách drsně chlupaté ... (1) D. scabra bb) keř až 1 m vys., listy svrchu roztr. chlupaté, naspodu lysé ... (2) D. gracilis Rod 1.

Philadelphus L. - pustoryl

(slov. pajazmín; angl. philadelphus, mock-orange; tab. L-25)

Ca 70 druhů. Běžně pěstované okrasné keře, často zahradnicky šlechtěné.

(1) Philadelphus coronarius L. - pustoryl věncový ("český jasmín" n. "nepravý j."). Okrasný keř 2-4 m vys., opadavý. Květy v 5-7květých hroznech, silně vonné (VI[-VII]). Pochází pravděpodobně z oblasti mezi Itálií a Kavkazem. Od 18. stol. hojně pěstován. - Řada kříženců a kultivarů - i plnokvětých, sadovnicky velmi cenných. Nezaměňovat s rodem Jasminum – jasmín (viz čeleď Oleaceae)! - Z dalších pustorylů se v parcích častěji vysazují P. inodorus var. grandiflorus, P. x virginalis, P. x lemoinei, P. microphyllus aj. Rod 2.

Deutzia THUNB. - trojpuk

(slov. trojpuk; angl. deutzia; tab. L-25)

Ca 70 druhů. - Dřeň prýtů dutá!

(1) Deutzia scabra THUNB. - trojpuk drsný. Okrasný keř až 2,5 m vys., s drsnými, na bázi zaokrouhlenými, až 14 cm dl. listy. VI-VII. Hojně pěstovaný. - Japonsko a Čína. (2) Deutzia gracilis S. et Z. - trojpuk štíhlý. Okrasný keř až 1 m vys., s listy max. 7 cm dl., na bázi klínovitými, jen roztr. chlupatými. V-VI. Dosti často pěstován v parcích. - Japonsko. ---------------------------------------------------------------------------------------------


81

Hydrangea / Philadelphus / Deutzia Schizophragma / Hylotelephium

Do čeledi Crassulaceae - tlusticovité (KČR-3: 376-381) patří asijský nízký horský ojíněný polokeř Hylotelephium (syn. Sedum) ewersii (LEDEB.) OHBA - rozchodník či rozchodníkovec Ewersův (Himálaj, Altaj, Sajany), u nás občas pěstovaný na skalkách a v trvalkových záhonech.


82

LISTNATÉ DŘEVINY (1)

Recommend Documents