Lisa Jane Smith
Upíří deníky 7
Zajetí
Kapitola 1. „Milí deníčku,“ zašeptala Elena, „je to tak frustrující. Nechala jsem tě v kufru jaguára a jsou dvě hodiny ráno.“ Bodla prstem do podolku své noční košile, jako by držela vruce pero a právě udělala tečku. Pak zašeptala ještě tišeji a opřela čelo o okno: „A já se bojím jít ven – do tmy – a přinést si tě. Bojím se!“ Znovu bodla prstem a pak, zatímco citíla jak jí slzy stékají po tváři, váhavě stiskla na mobilu tlačítko nahrávání. Bylo to hloupé plýtvání baterií, ale nemohla si pomoct. Potřeuje to. „Tak jsem tady,“ řekla tiše, „sedím na zadním sedadle auta.Tohle musí být pro dnešek můj deníkový zápis. Mimochodem, pro tuhle cestu jsme si daly pravidlo – já spím na zadních sedadlech jaguára a Matt a Damon pod širákem. Zrovna teď je venku taková tma, že Matta nikde nevidím... Ale pomalu z toho blázním – pláču a cítím se ztracená – a tolik se mi stýská po Stefanovi... Musíme se tohohle jaguára zbavit – je příliš velký, příliš červený, příliš křiklavý a příliš zapamatovatelný , právě když se snažím, aby si nás nikdo nevšiml, zatímco cestujeme do místa, kde budeme moci osvobodit Stefana. Až auto prodáme, budou lapis lazuli a diamantový přívěsek, které mi Stefan dal den předtím, než zmizel, těmi nejcennějšími věcmi , které mi zůstaly. Den předtím, než byl Stefan podvodně odlákán pryč v domění, že se může zase stát obyčejným člověkem. A teď... Jak můžu nemyslet na to, co s ním asi oni dělají, zrovna v tuhle chvíli – ať už jsou kýmkoliv ? Pravděpodobně jsou to kitsune, zlí liškodlačí duchové ve vězení, kterému se říká Ši-neŠi.“ Elena se odmlčela, aby si mohla otřít nos do rukávu noční košile. „Jak jsem se, proboha, dostala do téhle situace?“ Zavrtěla hlavou a udeřila do opěradla zaťatou pěstí. „Možná, že kdybych tomu dokázala přijít na kloub, dokázala bych taky vymyslet plán A. Já mám vždycky plán A. A moje přátelé navíc mívají plán B a plán C, aby mi pomohly.“ Když Elena pomyslela na Bonnii a Meredith, zamrkala, aby zaplašila slzy. „Ale teď se bojím, že je už nikdy neuvidím. A bojím se o celé město Fell's Church.“ Chvíli je tan seděla, zaťatou pěst na koleni. Tichý hlásek někde uvnitř jí našeptával: „Tak přestaň kňourat, Eleno, a mysli. Mysli. Začni od začátku.“ Začátek? Kde by vlastně začátek? Stefan ? Ne, žila přece ve Fell's Church dlouho předtím, než Stefan přišel. Pomalu, skoro ospale, mluvila dál do mobilu. „Zaprvé: kdo jsem? Jse Elena Gilbertová a je mi somnáct.“ Ještě o něco pomaleji pokračovala: „Já... myslím, že není domýšlivé, když řeknu, že jsem krásná. Kdybych o to nevěděla, nesměla bych se nikdy dívat do zrcadla ani poslouchat komplimenty. Není to něco, na co bych měla být pyšná - je to prostě něco, co jsem podědila po mámě a tátovi. Jak vypadám ? Mám blond vlasy, které mi ve vlnách spadají na ramena, a modré oči, o nichž někteří lidé tvrdí, že mají barvu lapisu lazuli – tmavě modré se zlatavými skvrnkami.“ Uniklo jí napůl zdušené zasmání. „Možná proto se líbím upírům.“ Pak sevřela rty a s pohledem do okolních temnot pokračovala vážným tó nem. „Hodně kluků mi říkalo, že jsem ta nejdandělštější dívka na světě. A já jsem si s nimi pohrávala. Prostě jsem je využila – kvůli popularitě, kvůli pobavení, už ani nevím. Jsem upřímná, jo ? Pokládala jsem je za hračky nebo trofeje.“ Odmlčela se. „Ale bylo v tom ještě něco jiného. Celý život jsem čekala, že něco přijde, ale nevěděla jsem, co to má být. Měla jsem pocit, jako bych hledala něco, co rukama nikdy najít nemůžu. Žádné moje intriky a hrátky s nimi se nikdy nedotkly mého... nejhlubšího nitra... dokud nepřišel jeden velice
výjimečný chlapec.“ Odmlčela se, polkla a zopakovala to znovu: „Jeden velmi výjimečný chlapec. Jmenoval se Stefan. A ukázalo se, že není tím, čím se zdál být, normálním – i když úžasným – klukem ve čtvrťáku na střední, s rozcuchanými tmavými vlasy a očima zelenýma jako smargady. Ukázalo se, že Stefan Salvatore je upír. Skutečný upír.“ Elena se musela odmlčet a několikrát se roztřeseně nadechla, než byla schopná pokračovat. „A stejně tak úžasným jako jeho bratr Damon.“ Skousla si ret a uplynula hodně dlouhá doba, než znovu promluvila. „Byla bych se zamilovala do Stefana, kdybych od začátku věděla, že je upír? Ano! Ano! Ano! Zamilovala bych se do něj bez ohledu na cokoliv! Ale změnilo to situaci – a změnilo to mě.“ Elena po paměti obkreslovala prstem vzorek své noční košile. „ Víš, deníčku, upíři dávají najevo lásku tak, že si zvájemně vyměňují krev. Problém byl v tom... že jsem sdílela krev i s Damonem. Ne dobrovolně, ale protože mě ve dne v noci pronásledoval.“ Povzdechla si. „Damon tvrdí, že ze mě chce udělat upíra a svojí Princeznu noci. Ve skutečnosti má na mysli, že mě chce jenom pro sebe. Ale já bych Damenovi nevěřila vůbec nic, pokud by mi na to nedal své slovo. Má takovou libůstku, že nikdy neporuší dané slovo.“ Elena cítila, jak se jí na rty vkrádá neveselí úsměv, ale teď už mluvila kidně a plynule, na mobil skoro zapomněla. „Děvče zapletené se dvěma upíry... No, to přece muí skončit potížemi, že ? Takže jsem si možná zasloužila to, co se mi stalo. Umřela jsem. Ne jenom tak, jako umírají lidé, kterýmse zastaví srdce a pak se vrátí zpátky a mluví o tom, že skoro vešly do světla. Já jsem vešla do světla. Umřela jse. A když jsem se vrátila zpátky – jaké překvapení! Byla jsem upír. Damo byl ke mně... myslím vlastně milý, když jsem se poprvé probudila jako upír. Možná to je důvod, proč mám pořád... pro něj slabost. Nezneužil mojí situace, i když to mohl snadno udělat. Ale ve svém životě upíra jsem stihla udělat jenom málo věcí. Stihla jsem si vzpomenout na Stefana a milovat ho víc než kdy dřív – protože už jsem věděla, jak to měl těžké. Musela jsem vyslechnout svojí vlastní zádušní msi. Chm! Každý byl měl mít možnost to udělat. Naučila jsem se nosti vždycky – vždycky – lapis lazuli, aby se ze mě nestal uškvařený upír. \musela jsem se rozloučit se svojí mladší čtyřletou sestřičkou Margaret a navštívit Bonnii a Meredith... “ Slzy Eleně klouzaly po tvářích, ale tiše pokračovala. „A pak... jsem umřela znovu. Umřela jsem tak, jako umírají upíři, když nemají lapis lazuli a ocitnou se na slunci. Nerozpadla jsem se na prah: bylo mi teprve sedmnáct. Ale slunce mi stejně ublížilo. Umírání bylo téměř... pokojné. Tehdy jsem Stefana přinutila slíbit, že se postará o Damona, a myslím, že Damon také v duchu přísahal, že se postará o Stefana. A tak jsem zemřela, Stefam mě držel v náručí a Damon byl u mě... prostě jsem odplula do nikam, jako když člověk usíná. Pak jsem měla sny, které si nepamatuju, a pak jednoho dne byli všichni hrozně překvapení, protože jsem k nim mluvila skrze Bonnii, která má velké parapsychické nadání, chudinka. Myslím, že jsem se ujala ochranného ducha Fell's Church. Městu hrozilo nebezpečí. Museli s ním bojovat a nějak záhadně, právě ve chvíli, kdy si mysleli, že prohrály, jsem byla
vražena zpátky do světa živých, aych jim pomohla. A – no, když byla válka vyhraná, zůstaly mi podivné schopnosti, kterým nerozumím. Ale byl tu taky Stefan! Byli jsme zase spolu!“ Elena se pevně objala pažemi, jako kdyby k sobě tiskla Stefana, a představovala si jeho teplou náruč. Držela zavřené oči, dokud se jí nezklidnil dech. „A když se podíváme na ty moje schopnosti, tak to máme telepatii, kterou můžu používat, pokud je telepaticky vnímavá i osoba, se kterou se chci spojit – což jsou všichni upíři, ale jen do určitě míry, pokud si s vámi zrovna v tu chvíli nevyměňují krev. A pak jsou tu moje Křídla. Je to pravda – já mám Křídla! A ta Křídla mají moc, které by nikdo neuvěřil – jediný problém je, že nemám nejmenší potuchy, jak ji používat. Někdy ji cítím, jako třeba zrovna teď, jak se ze mě snaží vytrysknout, jak se pokouší přimět moje rty, aby ji pojmenovaly, pokouší se přimět moje tělo, aby zaujalo správný postoj. Jsou to Křídla ochrany – což zní jako věc, kterou bychom na naší cestě opravdu využili. Ale já si ani nedokážu vzpomenout, jak jsem přimněla fungovat ta stará Křídla – natož abych přišla na to, jak používat tahle nová. Omílám ta slova, dokud si nezačnu připadat jako pitomec – ale vůbec nic se neděje. Takže jsem znovu lidská bytost – stejně lidská jako Bonnii. Ach, panebože, kdybyh se s ní a s Meredith tak mohla zovna teď vidět! Ale celou dobu si opakuju, že se každou minutu blížím ke Stefanovi. Teda pokud budeme rát v úvahu, že nás Damon honí sem a tam a všude možně, abychom setřásly ze stopy každého, kdo by nás snad mohl sledovat. Proč by nás měl vůbec někdo sledovat ? No, víš, deníčku, když jsem se vrátila zpátky ze života po životě, nastal přitom tak velký výron Sil, že to vnímal každý tvor na světě, který dokáže vnímat Síly. Jak bych jenom mohla vysvětlit Síly ? Je to něco, co má úplně každý, ale co lidé – a zvlášť parapsychicky nadaní lidé jako Bonnii – vůbec nevnímají. Upíři zrozhodně mají Síly a používají je k ovlivňování lidí, kteří pak mají upíry rádi nebo si myslím, že věci jsou jiné, než ve skutečnosti jsou – třeba jako když Stefan ovlivnil sekretářku na naší střední, aby si myslela,, že má všechny papíry v pořádku, když 'přestoupil' na naší školu. Nebo používají Síly, aby omráčily jiné upíry nebo tvory temnoty – nebo lidi. Ale mluvila jsem o výronu Sil, ke kterému došlo, když jsem byla vrácená z nebes na zem. Byl tak veliký, že přivábil dva příšerné tvory z druhé strany světa. Rozhodli se přijít a prozkoumat, co ten výron Sil způsobil a jestli by ho nějak nemohli využít pro sebe. Nepřeháním, když mluvím o tom, že jsou z druhé strany světa. Byli to kitsune, zlí liškodlakové z Japonska. Jsou něco jako naši vlkodlaci – ale mnohem mocnější. Jsou tak mocní, že využily malachy, což jsou ve skutečnosti rostliny, ale vypadají jako hmyz a mohou být malí jako špendlíková hlavička, nebo tak velcí, že vám uhryznou ruku. Malachové se usadí v nervovém systému jedince, rozprostřou se v něm a nakonec se toho dotyčného zmocní zevnitř.“ Elena se nyní třásla a mluvila tlumeným hlasem. „A to se stalo Damonovi. Jeden malý se dostal do něj a zmocnil se ho zevnitř, takže Damon se stal pouhou Šiničiho loutkou. Zapomněla jsem říct, že ti kitsune se jmenovaly Šiniči a Misao. Misao je holka. Oba mají červené vlasy s rudými konečky, ale Misao je má dlouhé. A měly by být bratr a sestra – ale rozhodně se podle toho nechovají. A jak mile byl Damon posedlý, Šiniči donutil jeho tělo... dělat hrozné věci. Donutil ho mučit Matta a mě a vím, že dkonce ještě teď ho za to Matt očas má chuť zabít. Ale kdyby viděl to, co jsem viděla já – celé to hubené, vlhké a bílé druhé tělo, které jsem nehty musela Damonovi vytáhnout z páteře – až Damon nakonec omdlel olestí - , pak by to Matt snad pochopil lépe. Já nedokážu vinit Damona toho, co ho přinutil udělat Šiniči. Nedokážu. Damon byl... Nedokážeš si představit, deníčku, jak byl jiný. Byl zlomený. Plakal. On byl...
To je jedno, nečekám, že ho ještě takhle uvidím. Ale pokud ještě někdy dostanu zpátky moc svých křídel, bude mít Šiniči velké potíže. Myslím, že posledně to byla naše chyba, víš. Nakonec jsme se dokázaly postavit Šiničimu a Misao – ale nezabili jsme je. Byli jme příliš normální nebo ušlechtilí nebo co. A to byla vážně chyba. Protože Damon neyl jediný, koho posedl Šiničiho malach. Byly tu i dívky, malá děvčata – čtrnáct, patnáct let, i mladší. A několik kluků. Chovali se... jako šílení. Zraňovali see isvoje rodiny. Nevěděli jsme, jak je to zlé, dokud nebyla smlouva se Šiničim uzavřená. Možná jsme byli anormální, když sjem uzavřeli smlouvu s ďáblem. Ale oni unesli Stefana – a Damon, který byl tehdy posedlý, jim při tom pomáhal. Jakmile jsme Damona posedlosti zbavili, jediné, co si přál, bylo se od Šiničiho a Misao dozvědět, kde Srefan je a pak je navěky vyhnat z Fell's Church. Výměnou za to vypustil Damon Šiničiho do své mysli. Jestli že upíři mají vášeň pro Síly, kitsune mají vášeň pro vzpomínky. A Šiniči chtě Damonovy vzpomínky na posledních pár dnů – na dobu, kdy byl Damon posedlý a týral nás... a na dobu, kdy moje Křídla přimněla Damona, aby si uvědomil, že to udělal on. Myslím si, že se Damon si ty vzpomínky ani nechtěl uchovat , ani na to, co udělal, ani na to, jak se změnil, když tomu mmusel čelit. A tak dovolil Šiničimu, aby si ty vzpomínky vzal výměnou za to, že mu Šiniči vloží do mysli obraz místa, kde je vězněn Stefan. Problém je v tom, že jsme věřili Šiničiho slovu, když slíbil, že pak odejde – a Šiničiho slovo neznamená vůbec nic. Kromě toho od té doby využívá telepatický kanál, který vznikl mezi jeho a Damonovou myslí, a bere si víc a víc Damonových vzpomínek, aniž by o tom Damon vůbec věděl. Zrovna včera v noci – zastavil nás policista, kterého zajímalo, co dělají tři teenageři v drahém autě tak pozdě v noci. Damon ho ovlivnil, aby nás nechal být. Ale jen o pár hodin na něho Damon úplně zapoměl. Damona to děsí. A všechno, co děsí Damona – ne že by to někdy přiznal - , děsí mě k smrti. Také by ses, deníčku, mohl zajímat o to, co tři teenageři opravdu dělali uprostřed ničeho, v Union County v Tennessee – tedy posle posledního značení, které jsem viděla. Míříme k jakési bráně do Temné dimenze... kde Šiniči a Misao zanechali Stefana ve vězení, kterému se říká Ši-ne-Ši. Šiniči uložil tuto informaci pouze do Damonovy mysli a já nedokážu přimět Damona, aby mi řel víc o tom, jaké to místo vlastně je. Ale je tam Stefan a já se k němu dostanu, i kdyby mě to mělo zabít. I kdybych se měla naučit zabíjet. Už nejsem tou líbeznou dívenkou z Virginie, kterou jsem bývala.“ Elena se omlčela a vydechla. Pak se objala pažemi a pokračovala. „A proč jde s námi Matt? No, kvůli Caroline Forbesové, která byla mojí kamarádkou od dětství. Ale minulý rok... kdyř do Fell's Church přišel Stefan, chtěly jsme ho obě. Ale Stefan si nevybral Caroline. A z ní se pak stala moje největší nepřítelkyně. Caroline se taky stala šťastnou výherkyní, pkud jde o první návštěvu Šiničiho u dívek z Fell's Church. Ale k věci: byla dost dlouho přítelkyní Tylera Smallwooda, než se stala jeho obětí. Zajímalo by mě, jak dlouho vlastně spolu byli a kde je Tyler teď. Jediné, co vím, je, že Caroline se spřáhla se Šiničim, protože se 'musela vdávat'. Tak to alespoň sama vysvětlovala. Takže předpokládám – no, to, co předpokládá i Damon. Že bude... mít štěňátka. Mláďata vlkodlaka, víš, deníčku ? Protže Tyler je vlkodlak. Damon říká, že mít děťátko s vlkodlakem člověka změní na vlkodlaka ještě rychleji, než kdyby byl kousnutý – a že v určitou chvíli během těhotenství získá moc být plně člověkem nebo plně vlkodlakem, ale než ta chvíle nastane, je jenom zmateným křížencem. Smutné je, že Šiniči Caroline nevěnoval už ani pohled, když mu to všechno řekla.
Ale ještě předtím byla Caroline tak zoufalá, že obvinila Matta, že ji – že ji znásilnil – během rande, které se nepovedlo. Musela tušit alespoň něco o tom, co Šiniči dělá, protože prohlašovala, že k tomu jejímu 'rande' s Mattam do šlo zrovna ve chvíli, kdy ho napadl jeden z obřích malachů a zanechal na jeho paži zranění, která vypadala přesně jako škrábance od dívčích nehtů. Proto Matta začala hledat policie, a to důkladně. Takže jsem ho v zásadě přinutila, aby odjel s námi. Carolinin táta je jednou z nejvýznamnějších osob ve Fell's Church – a ktomu se ještě přátelí s okresním prokurátorem v Ridgemontu a s vůdcem jednoho z těch pánských klubů, které mají tajné pozdravy a další věci, jež z člověka dělají 'prominentní osobnost'. Kdybych nepřesvědčila Matta, aby radši utekl, než čelil Carolininým obviněním, Forbesovi by ho zlynčovali. A cítím v sobě hněv jako stravující oheň – není to jenom zlost a ublíženost kvůli Mattovi, ale zloba a pocit, že Caroline zostudila všechny dívky. Pprotože většina holek nejsou patologické lhářky a neobvinily by kluka takhle neprávem. Tím, co udělala, zahanbila všechny dívky.“ Elena se opět odmlčela, dávala se chvíli na své ruce a pak dodala: „Občas když dostanu vztek na Caroline, třesou se hrníčky nebo se tužky kutálejí ze stolu. Damon říká, že to působí moje aura, moje životní síla, že od té doby, co jsem se vrátila ze života po životě, jsem jiná. A především to činí každého, kdo pije mou krev, neuvěřitelně silným. Stefan byl tak silný, že by ho ten lišák nikdy nedokázal vlákat do pasti, kdyby ho Damon jedřív neoklamal. Dokázali si s ním poradit jenom tehdy, když byl oslaený a obklopený železem. Železo nesvědčí žádnému z tajemných tvorů, a kromě toho se upíři potřbeují krmit alespoň jednou denně, jinak zeslábnou. Vsadila bych se – ne, jsem si jistá, že právě tohle proti němu použili. Proto nedokážu myslet na to, v jakém stavu Stefan asi je právě teď. Ale nesmím si dovolit být příliš vystrašená nebo rozezlená, nebo ztratím kontrolu nad svojí aurou. Damon mi ukázal, jak uchovat auru z převážné části v sobě, jako normální lidská dívka. Je zlatavá a krásná, ale nepředstavuje signální oheň pro tvory, jako jsou upíři. Protože existuje ještě jedna další věc, kterou moje krev – a možná dokonce jenom moje aura – dokáže způsobit. Dokáže... no, tobě, deníčku, můžu říct všechno, co chci, že ? Teď moje aura dokáže vyvolat v upírech touhu po mně... takovou, jakou prožívají lidští kluci. Nejenom touhu kousnout, chápeš ? Ale líbat se a všechno to ostatní. A tak se přirozeně stahují ke mně, když ji ucítí. Je to, jako kdyby byl celý svět plný včel a já jsem byla jediným květem. Takže musím trénovat, jak udržet svojí auru skrytou. Pokud se sotva projevuje, můžu být považována za obyčejnou dívku, ne za někoho, kdo umřel a vrátil se zpátky. Ale je těžké neustále pamatovat na to, abych jí skrývala – a hodně to bolí, když ji chci najednou stáhnout ve chvíli, kdy zapomenu! A pak cítím – tohle je jen mezi námi, ano? Jestli si tohle poslechneš, Damone, tak tě prokleju. Ale právě při tom cítím touhu, aby mi Stefan zabořil špičáky do hrdla. Uvolní to napětí, a to je dobře. Kousnutí upíra bolí, jenom pokud se mu bráníš nebo pokud upír chce, aby to bolelo. Jinak je to prostě skvělí pocit – a pak se dotkneš mysli upíra, který to udělal a... ach, mně se po Stefanovi tolik stýská!“ Teď už se Eelena třásla. Přestože se usilovně snažila krotit svoji představivost, nedokázala přestat myslet na to, co asi se Stefanem delají jeho věznitelé. Zasmušila opět uchopila telefon a nechala na něj kanout slzy. „Nesmím přemýšlet o tom, co mu asi dělají, protože bych se z toho mohla doopravdy zbláznit. Stává se ze mě takovéhle neužitečné, třesoucí se, pomatené stvoření, které chce prostě jenom křičet a nikdy už nepřestat. Každou vteřinu se musím snažit, abych na to
nemyslela. Protože jenom klidná a rozvážná Elena, která má plán A a B a C, mu dokáže pomoci. Až bude bezpečně v mojí náruči, pak se teprve budu moct třást a plakat – a taky křičet.“ Eelena zmlkla, napůl s úsměvem, opřela hlavu o opěrku a hlas měla chraplavý vyčerpáním. „Teď už jsem unavená. Ale mám alespoň plán A. Potřebuju z Damona dostat víc informací o místě, kam jdeme, o Temné dimenzi a o čemkoli, co ví o těch dvou vodítkách, které mi Misao dala ohledně klíče, který odemkne Stefanovu celu. Myslím... myslím, že jsem se o tom ještě vůbec nezmínila. Ten klíč, liščí klíč, který potřebujeme, abychom Stefana dostali z cely, je rozlomený na dva kusy, jež jsou ukryté na dvou různých místech. A když se mi Misao pošklebovala ohledně toho, jak málo o těch místech vím, poskytla mi úplná vodítka o tom, kde jsou. Nikdy ji ani nenapadlo, že skutečně půjdu do Temné dimenze; prostě se předváděla. Ale jás i ta vodítka pořád pamatuju, první polovina klíče je 'uvnitř nástroje stříbrného slavíka' a druhá 'ukrytá v Blodweddově plesovém sále'. Potřeuju zjistit, jestli o tom má Damon nějaké ponětí. Protože to vypadá, že jakmile se dostaneme do Temné dimenze, budeme se muset dostat do domu nějakých lidí a na další místa. Aby člověk mohl prohledat plesový sál, bude nejlepší získat pozvání na ples, ne ? To zní dost jednoduše, ale ať už to bude stát cokoliv, udělám to. Tak snadné to je.“ Elena odhodlaně vztyčila hlavu, strnula a zašeptala: „Věřil bys tomu? Zrovna jsem vzhlédla a vidím na obloze první známky úsvitu: světle zelenavou, krémově oranžovou a tu nejjemnější akvamarínovou... Propovídala jsem celou noc. Je tu takový mír. Zrovna teď se slunce vyhouplo... Co to, sakra, bylo ? Něco zrovna udeřilo o střechu Jaguára. A to pořádně hlasitě.“ Elena vypnula diktafon v mobilu. Byla vyplašená: taková rána – a teď ještě škráavé zvuky na střeše... Musí se co nejrychleji dostat z auta.
Kapitola 2. Eelena vystřelila ze zadního sedadla jaguára a odběhla kus dál, než se otočila, aby viděla, co to na auto spadlo. Byl to Matt. Zrovna se snažil zvednout ze zad. „Panebože, Matte! Jsi v pořádku ? Neublížil sis ?“ vykřikla Elena ve stejnou chvíli, kdy na ni Matt úzkostně volal: „Panebože Eleno – je jaguár v pořádku ? Neublížil jsem mu? „Matte, copak ses zbláznil ? A neporanil sis hlavu ?“ „Není poškrábaný ? A funguje ještě posunvné střešní okno ?“ „Žádné škrábance tu nejsou a střešní okno je taky v pohodě.“ Elena sice neměla ani potuchy, jestli střešní okno funguje, ale viděla, že Matt je vylekaný a zmatený. Pokoušel se dostat dolů, aniž by jaguára zablátil, ale moc mu to nešlo, protože měl ruce i nohy od bahna. A slézt z auta bez použití nohou se ukázalo značně obtížné. Elena se mezitím rozhlížela. Ona sama už taky jednou spadla z nebe, to je pravda, ale předtím byla už šest měsíců mrtvá a na zem dopadla nahá – a Matt nesplňoval ani jednu z těchto podmínek. V hlavě se jí líhlo prozaičtější vysvětlení. A tamhle ho máme, opírá se o strom a pozoruje scénu s jemným zlomyslným úsměvem. Damon. Měl pevnou postavu; nebyl tak vysoký jako Stefan, ale vznášel se kolem něj jakýsi neurčitý nádech nebezpečí, který to více než vynahrazoval. Jako vždy byl bezvadně oblečený: černé džíny od Armanniho, černá košile, černá kožená bunda a černé boty, což všechno ladilo s jeho bezstarostně rozcuchanými černými vlasy a tmavýma očima. Elena si náhle uvědomila, že má na sobě jen dlouho bílou košili, kterou si zvala s sebou s myšlenkou, že by si pod ní mohla měni prádlo při nocování v přírodě, pokud by to bylo nutné. Problém byl, že to obvykle dělala za úsvitu, ale dneska její pozornost odvedl deník. A stručně řečeno, noční košila prosě nebyla tím správným oblečením pro raní boj s Damonem. Nebyla průsvitná, látka se spíš blížila flanelu než nylonu, ale byla krajková, hlavně u krku. A krajka kolem krásné šíje je pro upíra – jak jí řekl Damon – jako mávat rudým hadrem před očima rozzuřeného býka. Elena zkřížila paže na prsou. Také se přesvědčila, že má auru úhledně staženou. „Vypadáš jako Wendy,“ řekl jí Damon s hříšným, zářivým a jednoznačně uznalým úsměvem a pochvalně přikývl. Ale Elena se nenechala obloudit lichotkami. „Která Wendy?“ zeptala se a v tom okamžiku si vybavila jméno dívky z Petra Pana a vduchu se ošila. Elena byla vždycky šikovná na pádné odpovědi. Ovšem problém byl, že Damon je lepší. „Proč Wendy... drahoušku,“ opáčil Damon mazlivým hlasem. Elena se uvnitř zachvěla. Damon slíbil, že ji nebude ovlivňovat – že nebude využívat svých telepatických schopoností, aby vymazal nebo zmanipuloval její mysl. Ale občas měla pocit, že se k té hranici nebezpečně blíží. Ano, rozhodně je to Damonova vina, pomyslela si Elena. Nechová vůči němu jiné city – než, no, sesterské. Ale Damon to nikdy nevzdá, bez ohledu na to, kolikrát ho odmítla. Za Elenou se ozvalo žuchnutí a mlasknutí, které nepochybně znamenalo, že se Matt konečně dostal ze střechy jaguáru. Okamžitě se vmísil do šarvátky. „Neříkej Eleně drahoušku!“ křikl na Damona a obrátil se k Eleně: „Wendy je zřejmě jméno jeho nejnovější děvenky. A – a – a víš, co udělal ? Jak mě dneska ráno vzbudil ?“ Matt se chvěl rozhořčením. „Zvedl tě a hodil tě na střechu auta ?“ odhadla Elena. Mluvila s Mattem přes rameno, protože ranní větřík se snažil jí přilepit noční košilku na tělo. Zrovna teď si nepřála mít
Damona za zády. „Ne! Teda chci říct jo! Ne i jo! A při tom se ani neobtěžoval použít ruce! Prostě udělal takhle...,“ Matt mávl paží ,,... a nejdřív mě vymáchal v bahnité díře a pak už jenom vím, jak jsem dopadl na jaguára. Mohlo to ublížit střešnímu oknu – nebo mně ! A teď jsem celej od bahna,“dodal Matt a znechuceně se prohlížel, jako kdyby mu to došlo teprve teď. Damon promluvil: „ Ale proč jsem tě zvednul a nechal tě spadnout ? Co jsi dělal právě v tu chvíli, kdy jsem mezi nás, ehm, vložil poněkud větší zvdálenost?“ Mett zrudl až po kořínky svých světlých vlasů. „Držel jsem klacek,“ řekl obranným tónem. „Klacek ? Takový klacek, jaký se dá najít všude podél cest ? Takový klacek ?“ „Našel jsem ho u cesty, ano!“ Pořád ten obranný tón. „Ale zdá se, že se s ním stalo něco podivného.“ z ničeho nic Damon vytáhl velmi dlouhý a masivní kůl, který měl jeden konec zúžený do velice ostré špice. Rozhodně byl z trvdého dřeva: podle zvhledu z dubu. Zatímco Damon prohlížel 'klacek' ze všech stran s výrazem totálního překvapení, Elena se obrátila k Mattovi. „Matte!“ okřikla ho vyčítavě. Tohle byla zatím nejhorší fáze studné války mězi oběma chlapci. „Prostě jsem si myslel,“ pokrařoval Matt tvrdohlavě, „že je to dobrý nápad. Když spíme v noci venku a... a mohl by se tu objevit další upír.“ Elena se už zase obrátila a chtěla Damona chlácholit, když Matt vybuchl nanovo. „Jenom jí řekni, jak jsi mě doopravdy vzbudil!“ vztekal se. Pak, aniž dal Damonovi možnost cokoliv říct, pokračoval: „Zrovna jsem otvíral oči, když na mě hodil tohle !“ Matt se naklonil k Eleně a cosi jí ukázal. Elena si to v rozpacích vzala a obracela to v ruce. Vypadalo to jako špaček tužky, ale mělo to jinou barvu, takovou červenohnědou. „Tohle na mě pustil a řekl 'škrtni si dva',“ pokračoval Matt. „Zabil dva lidi – a ještě se tím chvástal!“ Elena špaček v ruce držet nechtěla. „ Damone!“ vykřikla úzkostně a snažila se něco vyčíst z jeho naprosto nečitelného obličeje. „Damone – tys přece ne – ne doopravdy... “ „Nepros ho, Eleno. To, co musíme udělat... “ „Kdybyste mě nechali říct allespoň slovo,“ ozval se Damon už skutečně podrážděně. „Než jsem k té tužce stačil cokoliv dodat, kdosi se mě pokusil na místě proodnout, a to dokonce ještě dřív, než jsem vylezl ze spacáku. A přitom vůbec nešlo o lidi. Byli to upíři, hrdlořezové, najatí zabijáci – a byli posedlí Šiničiho malachy. Stopovali nás. Dostali se až do Warrenu v Kentucky, asi se vyptávali na auto. Rozhodně se toho vozu musíme zbavit.“ „Ne!“ protestoval Matt. „To auto – to auto pro Stefana a Elenu hodně znamená.“ „Ne, to auto znamená hodně pro tebe,“ opravil ho Damon. „A měl bych zdůraznit, že jsem musel nechat svoje ferrari v potoce, abych vás mohl vzít na tenhle malý výlet.“ Elena zvedla ruku. Už nechtěla nic slyšet. Měla to auto ráda. Bylo velké, jásavě červené, efektní a svižné – a připomínalo jí, jak se se Stefanem cítili toho dne, kdy jí ho koupil, když oslavovali začátek nového společného života. Stačilo se na něj jen podívat a vzpomněla si na ten den, cítila Stefanovu paži kolem ramen a viděla, jak se na nidíval, když k němu vzhlédla – v zelených očích mu pohrávalo uličnictví a radost z toho, že jí daroval něco, po čem toužila. Elena si s hanbou uvědomila, že se třese a že má oči plné slz. „Vidíš,“ spaloval Matt Damona pohledem. „Teď jsi ji rozplakal.“ „Já že jsem ji rozplakal? Já jsem nebyl ten, kdo tu zmínil mého drahého mladšího bratra, který nás opustil,“ prohlásil Damon uhlazeně. „Prostě toho nechte! Hned teď! A oba dva,“ zakřičela na ně Elena a pokoušela se znovu
ovládnout. „A nechci tuhle tužku, jestli proti tomu nic nemáte,“ dodala a držela špačka co nejdál od sebe. Když si ho Damon vzal, otřela si Elena ruce o noční košili. Při pomyšlení na upíry, kteří se jí ženou po stopě, se lehce otřásla. Pak se zapotácela a najednou ucítila teplou silnou oaži, která ji podepřela, a Damonův hlas řekl: „Potřebuješ trochu čerstvého vzduchu a já se postarám, abys ho dostala.“ Najednou se Elelna ocitla v Damonově náručí a cítila, jak stoupají vzhůru. „Damone, můžeš mě, prosím, pustit ?“ „Hned teď, drahoušku ? Je to celkem vysoko... “ Elena dál protestovala, ale bylo jí jasné, že ji Damon neposlouchá. A čerství ranní jí skutečně trochu pročistil hlavu, ačkoliv jí zároveň roztřásla zima. Pokoušela se třas zastavit, ale nemohla si pomoci. Damon se na ni podival a k jejímu překvapení učinil pohyb, jako by chtěl sundat bundu. Elena ho spěšně zastavila: „Ne, ne – jen jeď – tedy vlastně leť, to je dobrý.“ „A dávej pozor na nízko letící racky, jasně,“ dodal Damon vážně, ale koutek se mu kroutil úsměvem. Elena musela odvrátit tvář, protože hrozilo, že se rozesměje. „Kdy ses naučil zvedat lidi do vzduchu a pouštět je na auta?“ vyzvídala. „Ale, teprve nedávno. Bylo to jako lítání – výzva. A ty víš, že já mám výzvy rád.“ Shlížel na ni s uličnickým pohledem v očích, v těch černočerných očích s předlouhými řasami, kterých bylo pro kluka škoda. Elena si připadala lehoučká jako chmýří pampelišky a také trošku omámená, skoro až přiopilá. Už jí bylo mnohem tepleji, protože – jak si uvědomila – ji Damon zahalil do své aury, která hřála. Nejen co se týče teploty, ale také opojným, téměř opilým obdivem, když ji hltal očima – její oči, tvář, vlasy, které se jí beztížně vznášely jako oblak tekutého zlata kolem ramenou. Elena si nemohla pomoci a začervenala se. A téměř slyšela jeho myšlenky, že červená jí moc sluší, růžová hezky kontrastuje s její světlou pletí. A stejně jako bylo červenání bezděčnou fyzickou na jeho teplo a obdiv, cítila Elena i citovou reakci – vděk za to, co udělal, i za jeho obdiv a také bezděčné uznání pro samotného Damona. Včera v noci jí zachránil život. Pokud ví něco o upírech posedlých Šiničiho malachy, o upírech hrdlořezech, pak si ani nedovede představit, co by jí taková stvoření uděala, a ani si to představovat nechtěla. Mohla být jen šťastná, že Damon byl tak chytrý a ano, i tak nelítostný, že se o ně postaral dřív, než se k ní dostali. A musela by být slepá nebo prostě jen hrozně hloupá, kdyby si neuvědomovala, že Damon je úžasný. Poté, co dvakrát umřela, ji tato skutečnost neovlivňovala natolik, jako by tomu bylo u jiných dívek, přesto to byl prostě fakt, ať už byl Damon zasmušilý nebo jí věnoval jeden ze svých vzácných nefalšovaných úsměvů, které si zřejmě schovával jen pro Elenu. Ale problém byl, že Damon je upír, také může číst v její mysli, zvlášť když je Elena takhle blízko a jejich aury se prostupují. A Damon si vážil toho, že si ho Elena váží, takže vznikal jakýsi nekonečný stupňující se vír obdivu, který si žil vlastním životem. Než si Elena mohla plně uvědomit, že se její hradby hroutí, její beztížné tělo jako by bylo o něco těžší, jak se přizbůsobovalo Damonovým pažím. Dalším problémem bylo, že Damon ji neovlivňoval; byl v tom víru lapený stejně jako Elena – ještě víc, protože vůči němu neměl žádné zábrany. Elena je měla, ale začínaly se stírat a rozpouštět. Nedokázala pořádně myslet. Damon na ni hleděl se zájmem a s pohledem, který velmi dobře znala – jenom si nedokázala vzpomenout odkud. Elena ztratila schopnost logicky myslet. Prostě se vyhřívala v teplých paprscích Damonovy láskyplné péče, užívala si, jak ji drží, miluje a pečuje oni s takovou intenzitou, že ji to zasáhlo do hloubi duše.
A když se Elena vzdala, vzdala se naprosto. Téměř bez vědomého úsilí zaklonila hlavu, odhalila hrdlo a zavřela oči. Damon ji nežně upravil polohu hlavy, podepřel ji jednou rukou a pak ji políbil.
Kapitola 3. Čas se zastavil. Elena zjistila, že instinktivně tápe po mysli toho, kdo ji tak sladce líbá. Neuměla doopravdy docenit polibek, dokud neumřela, nestala se duchem a nebyla pak vrácena na zem s aurou, která odhalovala myšlenky, slova a dokonce i mysli a duše druhých lidí. Bylo to, jako by získala úžasný další smysl. Když se dvě aury takto zblízka mísí, jsou duše obou odhalené do naha. Napůl věmomě nechala Elena svoji auru se rozvinout a téměř okamžitě se setkala s Damonovou myslí. Ta se před ní k jejímu překvapení stáhla. To nebylo správné. Dokázala ji na okamžk zachytit, dřív, než se skryla za velký tvrdý kámen, úplný balvan. To jediné, co zůstalo venku před balvanem – který jí připomínal obrázek meteoritu, který kdysi viděla, s rozrytým a ohořelým povrchem –, byly základní mozkové funkce a malý chlapec, připoutaný k balvanu okovy na rukou a nohou. Elena byla v šoku. Ať už viděla cokoliv, věděla, že je to jen metafora a že nemůže na první pohled usoudit, co ta metafora znamená. Symboly před ní představují Damonovou obnaženou duši, ovšem v podobě, v jaké to její vlastní mysl dokáže chápat a interpretovat, jen pokud se na ni dokáže podívat ze správné perspektivy. Ale instinktivně věděla, že vidí něco důlěžitého. Prožila závratnou slast a omamnou sladkost splynutí dvou duší. A nyní ji láska a zájem vedly k tomu, aby se pokusila navázat komunikaci. „Je ti zima?“ zeptala se toho chlapce, jehož řetězy byly dost dlouhé, aby si mohl pažemi obejmout skrčené nohy. Na sobě měl otrhaný černý oděv. Tiše přikývl. V jeho tváři byly velmi nápadné obrovské tmavé oči. „Kam patříš ?“ zeptala se Elena váhavě a přemýšela, jak by to dítě mohla zahřát. „Snad ne dovnitř tohohle ?“ ukázala na obrovský balvan. Dítě opět přikývlo. „Tady je tepleji, ale on už mě dovnitř nepustí.“ „On ?“ Elena neustále pátrala po známkách přítomnosti Šiničiho, zlovolného liščího ducha. „Jaký 'on', miláčku ?“ Mezitím si k němu klekla a objala chlapce pažemi – byl chladný, ledově chladný, a kov mrazivě studil. „Damon,“ zašeptal malý otrhaný chlapec. Poprvé za celou dou spustil oči z její tváře a bázlivě se rozhlédl. „To Damon ti tohle udělal ?“ Elena začala mluvit hhlasitě,a le větu dokončila stějně tiše, jako byl chlapcův šepot, když k ní obrátil prosebný pohled a zoufale jí poklepal na rty jako malé drápkaté koťátko. Tohle všechno jsou jen symboly, připomínala si Elena. Díváš se na Damonovu mysl – na Damonovu duši. Ale je to tak doopravdy ? Ozvala se náhle její logická mysl. Nebylo to snad tak – před dlouhou dobou, když jsi dělala tohle s někým jiným – a viděa jsi v něm celičký svět, celý kraj plný lásky a nádhery zalité měsíčním světlem ? A to všechno symbolizovalo běžnou zdravou činnost normální, i když výjmečné mysli. Elena si nyní nedokázala vybavit jméno té osoby, ale pamatovala si tu nádheru. Věděla, že její vastní mysl by použila tyto symboly, aby se představila druhé bytosti. Ne, uvědomila si náhle a s určitostí: nevidí Damonovu duši. Damonova duše je někde uvnitř toho obrovského těžkého balvanu. Žije stísněný v té ohyzné věci a chce to tak. Jediné, co zůstává venku, je nějaká prastará vzpomínka z jeho dětství, chlapec, kterému bylo zakázáno vstoupit do zbytku jeho duše. „Jestli tě sem vyhnal Damon, kdo jsi pak ty?“ zeptala se Elena pomalu, aby prověřila svoji teorii, a vypíjela se pohledem do černočerných očá dítěte, do jeho tmavých vlasů a rysů
tváře, které znala, navzdory tomu, že působily tak mladě. „Já jsem – Damon,“ zašeptal malý bledý chlapec. Možná, že odhalit i jen takhle málo je bolestivé, pomyslela si Elena. Nechtěla ubližovat tomuhle symbolu Damonova dětství. Chtěla, aby pocítil ten sladký a útěšný pocit, který prožívá nyní ona. Kdyby byla Damonova mysl jako dům, chtěla by tam uklidit a zaplnit každý prokoj květinami a svitem hvězd. Kdyby byla jako krajina, vytvořila by aureolu kolem měsíce v úplňku a duhu mezi mraky. Ale místo toho se představila jako hladovějící dítě přikované k balvanu, který nikdo nedokáže zlomit, a ona chtěla to dítě utěšit a ukonejšit. Kolébala malého chlapce, třela mu ruce a nohy a tiskla si ho ke svému spirituálnímu tělu. Nejprve cítila, jak je v jejím objetí napjatý a ostražitý. Ale po chvíli, když mu jejich kontakt nijak neublížil, se uvolnil a ona ucítila, jak se jeho malé tělíčko zahřívá a začíná v jeho náručí těžknout a usínat. Ona sama zakoušela neuvěřitelně sladký pocit starostlivosti a potřeby to malé stvořeníčko chránit. Během několika minut dítě v jejím náručí usnulo a Elena měla dojem, že na jeho rtech vidí velmi nenápadný náznak úsměvu. Chovala jeho malé tělíčko, jemně ho kolébala a sama pro sebe se usmívala. Myslela na kohosi, kdo ji držíval v náručí, když plakala. Na kohosi, kdo byl – ne zapomenutý, to nikdy, ale kvůli komu se jí hrdlo stahovalo žalem. Někdo tak významný, že bylo neuvěřitelně důležité, aby si na něho vzpomněla teď, teď – a že... že musí... najít... A pak najednou mírumilovná noc v Damonově duši ožila – zvukem, světlem a energií, o které dokonce i Elena, která byla tak zkušená v otázkách Sil, věděla, že byly rozníceny vzpomínkou na jediné jméno. Stefan. Ach, bože, ona na něho zapomněla – opravdu, na pár minut se nechala vtáhnout do čehosi, co působilo, že na něj zapomene. Muka všech těch osamělých pozdních hodin, kdy seděla a vylévala své hoře a strach svému deníku – a pak ji mír a útěcha, které jí Damon nabídl, doopravdy přiměly zapomenout na Stefana – zapomenout na to, jaké utrpení možná prožívá v tuto chvíli. „Ne – ne!“ Elena sama zápasila s temnotou. „Nech mě – musím najít – nemůžu uvěřit, že jsem zapomněla – “ „Eleno“ Damonův hlas byl klidný a něžný – neo alespoň střízlivý. „Jestli sebou budeš takhle škubat, vypadneš mi – a na zem je to hodně daleko.“ Elena otevřela oči. Všechny její vzpomínky na balvan a dítě se vytratily a rozletěly se jako chmýří pampelišky všude kolem. Pohlédla na Damona obviňujícím pohledem. „Tys – tys... “ „Ano,“ odpověděl Damon vyrovnaně. „Sval vinu na mě. Proč ne ? Ale já jsem tě neovlivňoval a ani jsem tě nekousl. Sotva jsem tě políbil. Zbytek udělaly tvoje Síly; jsou možná nekontrolovatelné, ale stejně dokážou být působivé. Upřímně, nikdy jsem neměl v úmyslu se nechat vtáhnout tak hluboko – odpusť mi tu slovní hříčku.“ Mluvil pobaveně, ale Elena náhle zahlédla vnitřním zrakem pláčící dítě a zajímalo ji, jestli je Damon skutečně tak netčný, jak se tváří. Ale to je jeho specialita, že ano ? Pomyslela si náhle s hořkostí. Rozdává sny, přeludy a potěšení, které zůstávají v myslích jeho... dárců. Elena věděla, že dívky a mladé ženy, které Damon... vykořisťoval... ho zbožňují a stěžují si jen na to, že je nenavsštěvuje dsot často. „Rozumím,“ odpověděla mu Elena, zatímco se snášeli k zemi. „Ale tohle se nesmí opakovat. Je jenom jeden muž, kterého můžu líbat, a to je Stefan.“ Damon otevřel ústa, ale přesně v tom okamžiku se zdola ozval stejně vzteklý a obviňující
hlas jako předtím Elenin – hlas, který nedbal na důsledky. A Elena si vybavila dalšího člověka, na kterého zapomněla. „DAMONE, TY DAREBÁKU, HNED JI SUNDEJ!“ Matt. Elena a Damo přistáli v elegantní otočce přímo vedle jaguára. Matt se okamžitě rozeběhl k Eleně a strhl ji stranou. Prohlížel ji, jako kdyby právě přestála autonehodu, a zvlášť pečlivou pozornost věnoval jejímu hrdlu. Elena si nepříjemně uvědomovala, že má v přítomnosti dvou chlapců na sobě stále jenom krajkovou bílou noční košilku. „Jsem v pořádku, opravdu,“ ujistila Matta. „Jenom jsem trochu zmatená. Za pár minut budu v pořádku.“ Matt si oddechl úlevou. Možná do ní už byl tak zamilovaný, jako kdysi býval, ale Elena věděla, že mu na ní hodně záleží a vždycky bude. Záleželo mu na ní jako na děvčeti jeho přítele Stefanai kvůli ní samotné. Věděla, že nikdy nezapomene na dobu, kdy spolu chodili. A navíc, on v ni věřil. Takže když mu teď slíbila, že ude v pořádku, uvěřil tomu. Dokonce byl ochotný věnovat Damonovi pohled, který nebyl uplně nepřátelský. Pak oba chlapci zamířili ke dveřím řidiče. „Ale ne,“ bránil se Matt. „Tys řídil včera – a podívej, co se stalo! Řekls to sam, sledují nás upíři!“ „Chceš tím naznačit, že je to moje vina ? Upíři stopují tuhle obrovskou věc barvy hasičské stříkačky a z nějakého důvodu za to můžu já ?“ Matt se zatvářil sveřepě: zaťal čelist a opálená pokožka mu zčervenala. „Říkám, že bychom se měli střídat. Ty už jsi řídil.“ „Nevzpomínám si, že bychom mluvili o nějakém střídání.“ Damonovi se nějak podařilo dodat slovu střídání přídech poněkud hříšné aktivity. „Když jedu autem, tak to auto řídím.“ Elena si odkašlala. Ani jeden z nich si jí nevšímal. „Já do toho auta nesednu, jestli budeš řídit ty!“ Vztekal se Matt. „Já do toho auta nesednu, jestli budeš řídit ty!“ opáčil Damon lakonicky. Elena si odkašlala o něco hlasitěji a Matt si konečně uvědomil, že existuje. „Nemůžeme čekat, že bude celou cestu řídit Elena, ať už jedeme kamkoliv,“ prohlásil dřív, než tuhle možnost stihla vůbec navrhnout. „Tedy pokud tam nedojedeme dneska,“ dodal a ostře pohlédl na Damona. Damon zavrtěl svojí tmavou hlavou. „Ne. Chystám vyhlídkovou jízdu. A čím méňe lidí ví, kam se chystáme, tím víc v bezpečí budeme. Pokud nic nevíš, nemůžeš nic prozradit.“ Eleně se zježly chloupky vzadu na krku, jako by jí tam někdo zlehka přejel ledovou kostkou. To, jak Damon ta slova vyřkl... „Ale oni už budou vědět, kam jedeme, že?“ zeptala se a se zachvěním se vrátila k realitě. „Vědí, že chceme zachránit Stefana, a vědí, kde Stefan je.“ „Ano. Vědí, že se chystáme proniknout do Temné dimenze. Ale ktrou branou ? A kdy ? Pokud je dokážeme setřást, pak jediné, s čím si budeme muset dělat starosti, ude Stefan a jeho stráže.“ Matt se rozhlédl kolem. „Kolik bran vlastně existuje ?“ „Tisíce. Kdekoliv se kříží geopatogenní línie, je potenciální vstup. Ale od doby, kdy Evropané vyhnali původní obyvatele Ameriky z jejich domovů, většina bran není užívána ani udržována tak jako za starých časů,“ pokrčil Damon rameny. Elena se celá chvěla vzrušením a nervozitou. „Tak proč prostě nenajdeme nejbližší bránu a neprojdeme jí ?“ „A necestujeme celou tu dálku k vězení pod zemí ? Podívej, ty tomu vůbec nerozumíš. Zaprvé, potřebuješ s sebou mě, abys tou bránou mohla projít – a ani tak to nebude příjemný
zážitek.“ „Pro koho bude nepříjemný ? Pro nás nebo pro tebe ?“ zeptal se Matt zasmušile. Damon mu věnoval dlouhý bezvýrazný pohled. „Kdyby ses o to pokusil sám, bylo by to pro tebe krátce a smrtelně nepříjemné. Se mnou to bude nepohodlné, ale v podstatě rutina. A pokud jde o to, jaké to je cestovat byť jenom několik dnů tam dole – no, uvidíte nakonec sami,“ prohlásil Damon s podivným úsměvem na rtech. „A trvalo by to mnohem, mnohem déle než vejít hlavní branou.“ „Proč ?“ vyptával se dál Matt – vždycky byl připravený klást otázky, na které Elena nechtěla znát odpověď. „Protože tak je buďto džungle, kde jedenapůlmetrové pijavice padají ze stromů představují ten nejmeněí problém, nebo pustina, kde tě každý nepřítej může spatřit – a kde každý je tvůj nepřitel.“ Nastalo ticho, během kterého Elena intezivně přemýšlela. Damon vypadal, že to myslí vážně. Bylo zřejmé, že se mu do toho nechce – a nebylo mnoho věcí, se kterými by si Damon dělal starosti. Boj ho baví. A nejen to, kdyby měli ztratit nějaký čas... „Dobře,“ pronesla Elena pomalu. „Budeme se řídit tvým plánem.“ Oba chlapci se okamžitě znovu natáhli po kličce u dveří řidiče. „Poslouchejte,“ řekla Elena, aniž se na některého znich podívala. „Já budu řídit svého jaguára dopříštího města. Ale nejdřív si vlezu dovnitř a převlíknu se do normálního oblečení a možná si i na pár minut zdřímnu. Matt bude potřebovat najít nějaký potok nebo něco takovýho, aby se očistil. A v tom nejbližším městě si dám velkou snídani. A potom... “ „...může hašteření začit nanovo,“ doplnil ji Damon. „Udělej to tak, drahoušku. Sejdu se s tebou v které koliv putyce, co si vybereš.“ Elena přikývla. „Jsi si jistý, že nás dokážeš najít ? Já se opravdu hodně snažím udržet svoji auru staženou.“ „Poslyš, jaguár v barvě hasičské stříkačky bude v jakémkoliv zapadákově, na který na téhle silnici narazíš, asi tak nenápadný jako UFO,“ prohlásil Damon. „Proč prostě nejede... “ Mattův hlas se pomalu vytratil. Nějak se mu občas podařilo zapomenout, že Damon je upír, přestože to bylo to nejhorší, co proti němu měl. „Takže se chystáš vyrazit tam před náma a najít si nějakou holčičku mířící do letní školy,“ prohlásil Matt a zdálo se, jako by jeho modré oči potemněly. „A pak se na ni vrhneš a odvedeš ji někam, kde ji nikdo neuslyší křiičet, zvrátíš jí hlavu a pak jí zanoříš zuby do hrdla.“ Nastalo velmi dlouhé ticho. Potom Damon prohlásil, mírně dotčeným hlasem: „Nechystám.“ „Takhle vy to děláte. Udělal jsi to i mně.“ Elena viděla, že je zapotřebí skutečně dramatické intervence: pravdy. „Matte, to nebyl Damon, kdo to udělal. Byl to Šiniči. A ty to víš.“ Něžně uchopila Matta za ruce a obrátila ho směrem k sobě. Velmi dlouho se na ni odmítal podívat. Čas plynul a Elena se začínala bát, že je úplně mimo její dosah. Ale pak konečně zvedl hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. „Tak jo,“ řekl tiše. „V tomhle s tebou budu souhlasit. Ale ty víš, že se chystá pryč, aby mohl pít lidskou krev.“ „Od souhlasícího dárce!“ křikl Damon, který měl skutečně výborný sluch. Matt znovu vybuchl. „Protože je k souhlasu donutíš! Hypnotizuješ je... “ „Ne, nehypnotizuju.“ „... nebo je ovlivníš, nebo jak tomu říkáš. Jak by se tobě líbilo... “ Elena teď za Mattovými zády Damonovi zuřivě naznačovala, aby už šel, jako by odháněla
hejno kuřat. Damon nejprve jen zvedl jedno obočí, ale pak elegantně pokrčil rameny a poslechl. Jeho postava se rozostřila, když nabral podobu havrana, a brzy se stal jen černou tečkou proti vycházejícímu slunci. „Myslíš, že by ses mohl zbavit toho oštěpu?“ zeptala se Elena tiše. „Dosáhneš jenom toho, že Damon se stane naprosto panaroidním.“ Matt se zadíval všude možně, jen ne na ni, ale nakonec přikývl. „Zahodím ho, až se půjdu dolu umýt,“ odpověděl a zasmušile se zahleděl na zablácené boty. „Ale stejně,“ dodal, „vlez si do auta a pokus se na chvíli usnout. Vypadáš, že to potřebuješ.“ „Za pár hodin mě vzbuď,“ souhlasila Elena – aniž měla nejmenší potuchy, že za pár hodin toho bude litovat víc, než si dovede představit.
Kapitola 4. „Třeseš se. Udělám to sama,“ řekla Meredith a položila ruku Bonnii na rameno, když spolu stály před domem Caroline Forbesové. Bonnii se jejímu tlaku začínala poddávat, ale pak se ovládla. Bylo ponižující se třást tak zjevně, když je ráno ve Virginii a k tomu konec července. A také bylo ponižující, že se s ní zachází jako s dítětem. Ale Meredith, která je jen o šest měsíců starší, vypadala dnes ještě dospěleji než obvykle. Tmavé vlasy měla stažené vzadu do ohonu, takže vynikly její veliké oči a její tvář s výraznými lícními kostmi a olivovou pletí se vyjevila v té nejslušivější podobě. V zásadě by mohla být mojé chůvou, pomyslela si Bonnii sklíčeně. Meredith také dnes měla vysoké podpatky na rozdíl od svých běžných nízkých bot. Bonni se ve srovnání s ní cítila menší a mladší než kdy jindy. Pročísla si rukou své rusé vlasy a pokusila se je načechrat o cenných pár centimetrů. „Nemám strach. Jen je mi z-zima,“ prohlásila Bonnii s veškorou důstojností, na kterou se zmohla. „Já vím, ty odtamtut něco cítíš, že ?“ kývla Meredith směrem k domu před nimi. Bonnii na něj úkosem pohlédla a pak obrátila pohled zpět k Meredith. Najednou jí Meredithina dospělost připadala spíše uklidňující než otravná. Ale než se znovu podívala na Carolinin dům, vybreptla: „Na co ty lodičky na jehlovích podpatcích ?“ „Ach, tohle,“ odpověděla Meredith a pohlédla dolů na nohy. „Jenom praktická úvaha. Jestli se tentokrát něco pokusí chňapnout mě za kotník, dočká se tohohle.“ Dupla a vychutnávala si hlasité klapnutí. Bonnii se téměř usmála. „Vzala sis s sebou o boxery na ruku ?“ „Nepotřebuju je; klidně znova srazím Caroline holou rukou, jestli se o něco pokusí. Ale přestaň měnit téma. Můžu to udělat sama.“ Bonnii nakonec položila svou malou ruku na Meredithinu štíhlou s dlouhými prsty. Stiskla ji. „Vím, že bys to dokázala. Ale já jsem ta, která by to měla udělat. Mě pozvala.“ „Ano,“ přikývla Meredith a zlehka elegantně ohrnula ret. „Ona vždycky věděla, kam vrazit nůž. No, ať se stane cokoliv, Caroline si za to může sama. Nejdřív se jí pokusíme pomoct, kvůli ní i kvůli nám. Pak se jí pokusíme sehnat pomoc. A potom... “ „A potom,“ doplnila ji Bonnii smutně, „nevíme.“ Pohlédla znovi ke Carolininu domu. Vyoadal... jaksi pokroucený... jako kdyby ho viděla v křivém zrcadle. A kromě toho měl špatnou auru: černé blesky přes ohavný odstín zelenošedé. Bonnii nikdy předtím neviděla dům tolik pulzovat energií. A ta energie byla chladná, tak chladná jako vzduch z mrazáku. Bonnii měla pocit, že by vysála její životní energii a změnila ji v led, kdyby jen dostala příležitost. Nechala Meredith zazvonit na zvonek. Zaslechla jeho jemnou ozvěnu, a když paní Forbesová otevřela, zdálo se, že má zároveň jemnou ozvěnu. Vnitřek domu také vypadá jako v pokřiveném zrcadle, pomyslela si Bonnii, ale ještě divnější byl ten pocit. Kdyby zavřela oči, měla by dojem, že je na mnohem větším místě, které se příkře svažuje dolů. „Přišly jste za Caroline ?“ řekla paní Forbesová. Její vzhled Bonnii šokoval. Najednou vypadala jako stará žena, měla šedivé vlasy a pomačkaný bledý obličej. „Je nahoře ve svém pokoji, ukážu vám to,“ pokračovala Carolinina máma. „Ale paní Forbesová, my víme, kde... “ Meredith se zarazila, když jí Bonnie položila ruku na paži. Pobledlá vrásčitá žena šla vepředu. Nemá skoro žádnou auru, uvědomila si Bonnii a to zjištění ji zasáhlo do hloubi srdce. Znala Caroline a její rodiče už tak dlouho – jak mohly jejich vztahy dojít až takhle daleko ?
Nebudu Caroline nadávat, bez ohledu na to, co udělá, zařekla se Bonnie v duchu. Ať už udělá cokoliv. Dokonce... ano, dokonce i po tom, co udělala Mattovi. Pokusím se myslet na ty dobré věci. Ale v tomhle domě bylo těžké vůbec myslet, tím hůř myslet na něco dobrého. Bonnie znala to schodiště, po kterém stoupaly; viděla každý schod. Ale všechny její ostatní smysly jí sdělovaly, že schází dolů. Byl to děsivý pocit, ze kterého jí bylo mdlo: prudký svah dolů, zatímco viděla svoje nohy stoupat. Taky tu byl ten zápach, podivný a pronikavý, jako shnilá vejce. Byl to čpavý, hnilobný odér, který jste při nádechu úplně ochutnávali na jazyku. Carolininy dveře byly zavřené a před nimi na podlaze ležel talíř s jídlem a nahoře ploženým příborem. Paní Foresová si pospíšila dopředu, zvedla talíř a odložila ho za dveře naproti Carolininým. Ale ještě předtím, než talíř zmizel, měla Bonnie dojem, že zahlédla jakýsi pohyb v hromadě jídla na kvalitním porcelánu. „Sotva se mnou promluví,“ postěžovala si paní Forbesovástejně prázdným hlasem jako předtím. „Ale říkala, že vás čeká.“ Prošustila kolem nich a zůstala stát stranou na konci chodby. Pach shnilých vajec – ne, pach síry, jak si Bonnie uvědomila, byl velmi silný. Síra – pamatovala si její odér z loňských hodin chemie. Ale jak se ten hnusný zápach dostal do elegantního domu paní Forbesové ? Bonnie se otočila k Meredith, aby se na to zeptala, ale Meredith už vrtěla hlavou. Bonnie ten výraz znala. Neříkej nic. Bonnie hlasitě polkla, otřela si slzící oči a dívala se, jak Meredith tiskne kliku Carolininých dvěří. V pokoji byla tma. Z chodby dopadalo dost světla, aby viděly, že Caroline přes závěsy ještě upevnila neprůhledné postelové přehozy. V posteli ani na posteli nebyl ani jeden. „Pojďte dovnitř! A honem zavřete ty dveře!“ Byl to Carolinin hlas, ve kterém zaznívala její typická kousavost. Bonnii zalila vlna úlevy. Neozval se ani mužský bas, který rozechěje celý pokoj, ani vytí – byla to prostě Caroline ve špatné náladě. Vkročila do šera před sebou.
Kapitola 5. Elena si vlezla na zadní sedadlo jaguára a pod noční košilí si oblékla luxusní akvamarínové tričko a džíny – to pro případ, že by šel kolem nějaký policista nebo třea jen občan snažící se pomoct majitelům auta, které se evidentně porouchalo na opušttěné silnici. A pak se natáhla na zadním sedadle. Ale přestože se teď cítila v teple a pohodlí, spánek nepřicházel. Co chci ? Co opravdu právě teď chci ? Ptala se sama sebe. A odpověď na sebe nenechala čekat ani vteřinu. Chci vidět Stefana. Chci cítit jeho objetí. Chci prostě hledět do jeho tváře – do jeho zelených očí, jež se dívají tím zvláštním pohledem, který má vyhrazený jenom pro mě. Chci, aby mi odpustil a řekl mi, že ví, že budu vždycky milovat jen jeho. A chci... Elena cítila, jak ji polil ruměnec a tělem jí projela vlna horka... chci, aby me Stefan líbal. Toužím po jeho polibcích... horkých, sladkých a útěšných... Na tohle myslela Elena, když se už po několikáté otočila z boku na bok a zavřela oči, až cítila, že se jí za víčky sbírají slzy. Kdyby tak mohla plakat, upřímně plakat pro Stefana. Ale něco ji zastavilo. Nedokázala vymáčknout ani slzičku. Bože, jsem tak vyčerpaná... Elena zkoušela usnout. Držela oči zavřené, vrtěla se ve snaze najít tu správnou polohu a pokoušela se alespoň pár minut nemyslet na Stefana. Potřebuje se vyspat. V zoufalství sebou prudce hodila, aby změnila polohu – a v tom se najednou všechno změnilo. Cítila se pohodlně. Až příliš pohodlně. Vůbec necítila sedadlo pod sebou. Vztyčila se do sedu a ztuhla – seděla totiž ve vzduchu. Skoro se praštila do hlavy o střechu jaguára. Zase jsem ztratila zemskou tíži! Pomyslela si zděšeně. Ale – ne, tohle je jiné, než když se vrátila ze života po životě a vznášela se po světě jako balonek. Nedokázala to vysvětlit, ale byla si jistá. A pak to uviděla. Uviděla sama sebe, jak má zavřené oči a leží na zadním sedadle auta. Rozeznávala každý drobný detail, od nakrčení akvamarínového trička až po cop, který si upletla ze zlatých vlasů a který se už začal rozplétat, protože neměla gumičku. Vypadala, jako by hluboce spala. Takže takhle to všechno končí. Řeknou, že Elena Gilbertová jednoho letního dne mírumilovně zesnula ve spánku. Příčina smrti neznámá... Protože zlomené srdce se jako příčina smrti neuznává, pomyslela si Elena a ještě melodramatičtějším gestem, než byla její běžná melodramatická gesta, se pokusila vrhnout na své tělo a rukou si přikrývala tvář. Nefungovalo to. Jak mile se pokusila o pohyb, ocitla se venku z jaguára. Prošla přímo střechou, aniž něco cítila. Takhle to asi vypadá, když jste duch, pomyslela si. Ale tohle vůbec není jako minule. Předtím jsem viděla tunel a šla jsem do Světla. Možná, že nejsem duch. Najednou Elena pocítila nával rozjaření. Už vím, o co jde, pomyslela si vítězně. Tohle je mimotělní zkušenost! Pohlédla opět dolů na svoje spící já a pečlivě si ho prohlížela. Ano! Ano! Vidí pouto, které pojí její tělo – její skutečné tělo – s jejím duchovním tělem. Je přivázaná! Ať půjde kamkoliv, vždycky najde cestu domů. Dokázala si představit jen dva možné cíle. Jeden byl zpátky ve Fell's Church. Podle slunce dokázala odhadnout správný směr a byla si jistá, že ten, kdo umí pobývat mimo tělo ( jak tomu říkala Bonnie, která se věnovala spiritualismu a přečetla o něm spoustu knih ), dokáže rozpoznat místo, kde se krží tolik geopatogeních linií.
A druhým cílem byl samozřejmě Stefan. Damon si možná myslí, že ona neví, kudy má jít – a je pravda, že dokáže jen zhruba cítit, že Stefan je opačným směrem než vycházející slunce – na západ od ní. Ale vždycky slýchala, že duše spojené skutečnou láskou jsou zvláštním způsobem propojeny... stříbrnou strunou od srdce k srdci nebo rudým poutem od malíčku k malíčku. Ke své nesmírné radosti ho objevila skoro okamžitě. Když se toho pouta dotkla, rezonovalo tak jasně Stefanovými vibracemi, že si byla jistá, že ji k němu dovede. Nepochybovala o tom, který směr si vybere. Fell's Church zná. Bonnie má působivé parapsychické nadání a stejně tak Stefanova bývalá domácí, paní Theophilia Flowersová. Zůstaly tam spolu s Meredith a jejím pronikavým intelektem, aby chránily město. A všechny by mě pochopily, ujistila se trochu zoufale. Tuhle šanci už nemusí znovu dostat. Bez dalšího váhání se Elena orátila ke Stefanovi a vyrazila. Zjistila, že sviští vzduchem tak rychle, že nemá šanci vnímat okolí. Všechno, co míjela, tvořilo jen rozmazanou šmouhu, kde rozeznávala jen barvy a textury – Elena si zajíkavě uvědomila, že prochází skrz předměty. A tak během několika málo okamžiků zjistila, že hledí na srdcervoucí scénu: Stefan na obnošeném a protrhaném slamníku, bledý a hubený. Stefan v příšerné, slámou vystlané a zavšivené cele z těch zatracených železných mříží, ze kterých žádný upír nedokáže uniknout. Elena se na okamžik odvrátila, aby až jí uvidí, nepostřehl slzy a bolest v jejích očích. Právě se uklidňovala, když jí rozechvěl Stefanův hlas. Už byl vzhůru. „Pořád se o to pokoušíš, co ?“ pronesl sarkatickým hlasem. „Myslím, že byste za to měli dostávat body. Ale zděláte něco špatně. Posledně to byly mírně špičaté uši. Tentokrát je to oblečení. Elena by si na sebe nevzala takové pomačkané triko e nechodila by se špinavýma bosýma nohama, ani kdyby na tom závisel její život. Vypadni.“ Pokrčil rameny pod prošoupanou dekou a odvrátil se od ní. Elena jen zírala. Byla příliš zarmoucená, než aby se starala o to, jaká slova zvolí: vytryskla z ní jako gejzír. „Ach, Stefane! Právě jsem se snažila usnout oblečená pro případ, že by se u mě zastavil policajt, zatímco spím na zadním sedadle jaguára. Jaguára, kterého jsi mi koupil ty. Ale myslím, že je ti to jedno! Moje oblečení je pomačkané, protože přespávám ve spacáku, a nohy jsem si zašpinila, když Damon... no... no... to je jedno. Ještě mám noční košili, ale tu jsem neměla na sobě, když jsem vyšla ze svého těla, a hádám, že kdybys ty opustil své tělo, taky bys vypadal pořád stejně jako to tělo... “ Poplašeně zvedla ruce, když se Stefan náhle obrátil. Ale – a to byl zázrak – ve tvářích trochu zrůžověl. A na víc se už netvářil opovržlivě. Tvářil se vražedně a zelené oči se mu hrozivě blýskaly. „Zašpinila sis nohy, když Damon co ?“ dožadoval se vysvětlení a při tom důsledně artikuloval. „To je jedno... “ „Zatraceně, to není jedno... “ Stefan se najednou zarazil. „Eleno ?“ zašeptal a zíral na ni, jako by se ojevila až teď. „Stefane!“ Nemohla si pomoct a vztáhla k němu paže. Nedokázala se ovládat. „Stefane, nevím jak, ale jsem tady. Jsem to já! Nejsem ani se, ani duch. Myslela jsem na tebe při usínání – a najednou jsem tady!“ Pokoušela se ho dotknout svýma nehmotnýma rukama. „Věříš mi ?“ „Věřím ti... protože já jsem právě myslel na tebe. Nějak... nějak tě to sem přivedlo. Kvůli lásce. Protože milujeme jeden druhého!“ A vyslovil ta slova, jako by to byl objev.
Elena zevřela oči. Kéž by tu tak mohla být ve svém těle, ukázala by Stefanovi, jak moc ho miluje. Takhle budou muset použít neohrabaná slova – klišé, která jsou shodou okolností neuvěřitelně pravdivá. „Vždycky tě budu milovat, Eleno,“ zašeptal Stefan. „Ale nechci, abys byla blízko Damonovi. Najde si nějaký způsob, jak ti ublížit... “ „Nejde to jinak,“ přerušila ho Elena. „Musí to jít!“ „... protože on je moje jediná naděje, Stefane! Neublíží mi. On už zabíjel, aby mě ochránil. Ach, bože, tolik se toho přihodilo! Jsme na cestě... “ Elena zaváhala a očima ostražitě zapátrala kolem. Stefanovy oči se na okamžik rozšířily. Ale když promluvil, jeho oči už hleděly bezvýrazně „... někam, kde budeš v bezpečí.“ „Ano,“ potvrdila mu stejně vážně a uvědomovala si, že po průsvitné tváři jí kanou nehmotné slzy. „A... Stefane, je toho tolik, co nevíš. Caroline obvinila Matta, že ji znásilnil, když spolu byli na rande. Tvrdí, že otěhotněla. Ale ne s Mattem!“ „Samozřejmě, že ne!“ souhlasil Stefan rozhořčeně a dodal by toho víc, ale Elena překotně vyprávěla dál. „A dá myslím, že to – to mládě je ve skutečnosti Tylera Smallwooda. Kvůli načasování a kvůli tomu, jak se Caroline změnila. Damon říkal, že... “ „Vlkodlačí dítě vždycky promění svou matku na vlkodlaka... “ „Ano! Ale vlkodlačí části budou muset bojovat s malachy, kteří už jsou v ní. Bonnie a Meredith mi o Caroline vyprávěly hodně věcí – například jak cupitala po podlaze jako ještěrka –, které mě hrozně vyděsily. Ale musela jsem nechat na nich, aby si s tím poradily, abych mohla – abych mohla odejít na to bezpečné místo.“ „Vlkodlaci a liškodlaci,“ opakoval Stefan a vrtěl hlavou. „Samozřejmě, že kitsune, lišky, jsou magicky mnohem mocnější, ale vlkodlaci mají tendenci dřív zabíjet než přemýšlet.“ Udeřil se pěstí do stehna. „Kéž bych tam mohl být!“ Elena vybuchla zoufalstvím: „A místo toho jsem já tady – s tebou! Nikdy nepochopím, jak se mi to podařilo. Ale nebyla jsem schponá ti takhle cokoliv přinést, ani sama sebe. Svou krev.“ Učinila bezmocné gesto a všimla si sebeuspokojení ve Stefanových očích. Pořád má to víno Clarion Loess Black Magic, které mu propašovala! Věděla to! Byla to jediná tekutina, která – v nouzi – pomůže udržet upíra naživu, když nemá k dispozici žádnou krev. „Víno“ Black Magic bylo nealkoholické a nikdy nebylo určeno pro lidi. Je to jediná tekutina kromě krve, která upírům skutečně churná. Damon vyprávěl Eleně, že se vyrábí magicky ze speciálních hroznů, které se pěstují v půdě na hraně ledovců – loess – a za všech okolností se uchovává v naprosté temnotě. Tak získává svou sametově temnou chuť, říkal. „Na tom nezáleží,“ odpověděl Stefan, bezpochyby pro uši každého, kdo by je snad špehoval. „Jak k tomu přesně došlo ?“ zeptal se pak. „Jak ses ocitla mimo tělo ? Pojď sem a pověz mi o tom.“ Ulehl zpátky na svůj slamník a obrátil k ní oči plné bolesti. „Je mi líto, že ti nemůžu nabídnout lepší lože.“ Na okamžik se mu zračilo ve tváři pokoření. Celou tu dobu ho před ní dokázal skrývat – tu hanbu, že ho vidí v tomhle stavu, ve špinavé cele, olečeného jen v hadrech a zamořeného bůhví čím. Jeho – Stefana Salvatora, který kdysdi býval – kdysi býval... V tu chvíli se Elena srdceryvně rozeštkala, protože jí ten obraz lámal srdce. Úplně cítila, jak se uvnitř třísní jako sklo a jak se všechny ty střípky, ostré jako jehla, jí zaodávají zevnitř do hrudi. Plakala velikými nehmotnými slzami, které dopadaly na Stefanovu tvář jako krev – kanuly průhledné jako vzduch, ale sotva se ho dotkly, změnily barvu na šarlatově červenou.
Krev ? Samozřejmě, že to není krev, pomyslela si. Nedokáže mu přinést ani něco tak důležitého, když je v této podobě. Štkala a vzlykala, ramena se jí otřásala a slzy dál stékaly na Stefanovu tvář. Zdvihl ruku, jako by je chtěl zachytit. „Eleno,“ ve jeho hlase mu zazněl údiv. „Co... cože ?“ naříkala. „Tvoje slzy. Cítím se po nich tak... “ V jeho pohledu bylo něco jako posvátná úcta. Elena pořád nedokázala přestat plakat, i když věděla, že uchlácholila jeho hrdé srdce - a dokázala i něco jiného. „Nerozumím.“ Zachytil jednu z jejích slz a políbil ji. Pak na ni pohlédl rozjásanýma očima. „Je těžké o tom mluvit, moje lásko... “ Tak proč používat slova ? pomyslela si, stále ještě v slzách, a snášela se k němu, aby mohla vzlykat těsně nad jeho ramenem. Jenom jde o to... že tady příliš neoplývají štědrostí, pokud jde o občerstvení, řekl jí. Tos asi uhodla. Kdybys – mi nepomohla – už bych byl mrtvý. Nedokážu si vysvětlit, proč to tak není. A tak – někdy prostě dojde dřív, než se na mě dostane, chápeš... Elena zvedla hlavu a tentokrát na jeho tváž dopadly slzy čirého hněvu. Kde jsou ? Zabiju je. A neříkej, že nemůžu, protože já už si způsob najdu. Najdu si způsob, jak je zabít, přestože jsem v této podobě. Zavrtěl hlavou. Andílku, andílku, copak ty to nechápeš? Nemusíš je zabít. Protože tvoje slzy, slzy čisté panny... Teď vrtěla hlavou ona. Stefane, pokud někdo ví, že nejsem čistá panna, jsi to ty... … čisté panny, pokračoval Stefan, který se nenechal přerušit, dokážou vyléčit všechny nemoci. A já jsem dnes v noci byl nemocný, Eleno, přestože jsem se pokoušel to skrýt. Ale teď jsem vyléčený! Jsem jako znovuzrozený! Nikdy nepochopím, jak se tohle mohlo stát. Jsi si jistý? Podívej se na mě! Elena se podívala, Stefanův obličej který byl předtím šediví a stažený, teď vypadal jinak. Býval normálně bledý, ale nyní měly jeho jemné rysy růžový nádech – jako kdyby stál před hořící hranicí a plameny se mu odrážely v čistých črtách a elegantních tvarech jeho milované tváře. A to jsem udělala... já ? Vzpoměla si, jak na něj dopadla první slza a jak na jeho pleti vypadala jako krev. Vlastně ne jako krev, uvědomila si, ale jako přirozená barva pleti, která se vpíjí a oživuje jeho tělo. Nemohla si pomoci, znovu skryla tvář na jeho rameni a pomyslela si: Jsme tak ráda, Bože, jsem tak šťastná. Ale přeju si, abychom se mohli jeden druhého dotknout. Chci cítit tvoje objetí. „Alespoň se na tebe můžu dívat,“ zašeptal Stefan a Elena věděla, že i jen to je pro něho jako voda na poušti. „A my jsme se mohlyi dotýkat, dával jsem ti ruku sem kolem pasu a líbal jsem tě tady a tady... “ Chvilku si takhle povídali – prostě si vyměňovali milenecké něžnůstky, zcela pohlceni pohledem a hlasem toho druhého. A potom ji Stefan něžně, ale rozhodně požádal, aby mu řekla všechno o Damonovi – všechno od chvíle, kdy vyrazili na cestu. To už se Elena natolik uklidnila, že mu dokázala převyprávět příhodu s Mattem, aniž by z ní Damon vyšel příliš jako darebák. „A Stefane, Damon nás opravdu chrání, jak nejlíp umí.“ Vyprávěla mu o dvou posedlých upírech, kteří je sledovali, a co s nimi Damon udělal. Stefan jen polrčil rameny a jízlivě podotkl: „Většina lidí tužkami píše; Damon jimi odepisuje lidi.“ A dodal: „A jak sis, prosím tě, zašpinila oblečení ?“
„Uslyšela jsem ránu – to Matt přistál nahoře na autě,“ odpověděla. „Ale abych byla fér, on se zrovna snažil Damona probodnout oštěpem: „Stefane, prosím, nezlob se, že teď s Damonem budu... hodně pohromadě. Mezi námi to nic nemění.“ „Já vím.“ A překvapující bylo, že opravdu věděl. Elena se vyhřívala na výsluní jeho hluboké důvěry. Potom se chvíli 'drželi' – Elena se nehmotně schoulila Stefanovi v náručí – a prožívali dokonalé štěstí. Vtom se náhle celý svět – celý vesmír – otřásl strašnou dunivou ranou. Elena sebou trhla- Ta rána rozhodně nepatřila do této chvíle plné lásky, důvěry a sladkosti se Stefanem. A znovu – mohutné dunění, které Elenu děsilo. Marně se přimkla ka Stefanovi, který na ni znepokojeně pohlédl. On to neslyší, uvědomila si Elena. A pak se přihodilo ještě něco horšího. Byla vytržena ze Stefanovy náruče a prudce tažena zpět, zpátky skrze všechny předměty, rychleji a rychleji, až s prudkým trhnutím přistála ve svém těle. Přes všechny obavy přistála úplně přesně v těle, které až dosud bylo tím jediným, které znala. Dosedla na něj a vsákla se dovnitř – a pak najednou vstávala a pochopila, že ty zvuky, co slyšela, byly od Mattových prstů, kterými klepal na sklo. „Už je to přes dvě hodiny, co jsi šla spát,“ řekl, když otevřela dveře. „Ale myslím, žes to potřebovala. Jsi v pořádku ?“ „Ach, Matte,“ vzdychla Elena. Na okamžik jí připadalo nemožné ovládnout pláč, ale pak si vzpomněla na Stefanův úsměv. Zamrkala a přiměla se vypořádat s novou situací. Neviděla Stefana zdaleka tak dlouho, jak by potřebovala. Ale bolestně nádherné vzpomínky na ten krátký, sladký společný čas voněly po narcisech a levanduli a nikdo jí je už nikdy nevezme. Damon byl podrážděný. Vzlétal stále výš na svých širokých havraních křídlech, krajina se pod ním odvíjela jako ohromný koberec a díky probouzejícímu se dni zářily louky a úbočí kopců smaragdovou zelení. Damon tomu nevěnoval pozornost. Viděl to už nesčetněkrát. Jeho zrak se naměřil na una donna splendida. Ale jeho mysl těkala sem a tam. Mutt a ten jeho oštěp... Damon pořád nechápal, proč s sebou Elena chtěla brát toho uprchlíka před spravedlností. Elena... Damon se pokoušel v sobě vůči ní stejně podrážděné pocity, jaké choval vůči Mattovi, ale prostě to nedokázal. Krouživě se sneslk městu tam dole, držel se spíš předměstí a hledal zajímavé aury. Toužil po silné a krásné auře. Už byl v Americe dost dlouho na to, aby věděl, že takhle časně ráno může najít venku tři druhy lidí. Jednak studenty, ale je léto, takže je i menší výběr. Navzdory Mattovým předpokladům si Damon málokdy vybíral středoškolačky. Další byli sportovci. A poslední, překypující krásnými myšlenkami, jako třeba... jako třeba tamhleta tam dole... byli milovníci práce na zahradě. Mladá žena se prořezávacími nůžkami vzhlédla, když Damon zahnul kolem rohu a blížil se ke jejímu domu – úmyslně nejprve spěchal, ale pak zvolnil krok. Každý jeho krok zvonil potěšením z překrásné květinové výzdoby, která krášlila půvabný viktoriánský dům. Dívka na okamžik vypadala poplašeně, téměř vystrašeně. To bylo normální. Damon měl na sobě černé boty, černé džíny, černé triko a černou koženou bundu a k tomu ještě sluneční brýle Ray-Ban. Ale pak se na ni usmál a tim započala první jemná infiltace do mysli la bella donna. Jedna věc mu byla jasná už předem. Ta dívka miluje růže.
„Odrůda Dreamweaver v plném květu,“ prohlásil, kýval obdivně hlavou a prohlížel si keříky obsypané jásavě růžovými květy. „A jak se ty White Iceberg vinou po loubí... Ach, a vaše Moonstony!“ Lehce se doktl otevřeného růžového květu, jehož okvětní plátky měly barvu měsíčního svitu, ale okraje se lehce rděly do růžova. Mladá žena – Krysta – se neubránila úsměvu. Damon vnímal mimovolný tok informací z její mysli do své. Je jí teprve dvaadvacet, svobodná, pořád žije doma. Měla přesně takovou auru, jakou hledal, a v domě byl jenom její spící otec. „Nevypadáte jako člověk, který toho tolik ví o růžích,“ prohlásila Krysta upřímně a obdařila ho sebevědomým úsměvem. „Promiňte, na výstavě růží v Creekville jsem už potkala nejrůznější lidi.“ „Moje matka je nadšenou zahradnicí,“ lhal Damon bez námahy. „Myslím, že jsem tu vášeňpro květiny zdědil po ní. V současné době hodně cestuji, takže nemůžu nic pěstoval, ale můžu alespoň snít. Chtěla byste vědět, co je mým největším snem ?“ V tu chvíli už se Krysta cítila, jako se vznášela na náherném obláčku vonícím po růžích. Damon vnímal každičkou její nuanci, vychutnával si její ruměnec a lehké chvění jejího štíhlého těla. „Ano,“ odpovědla prostě Krysta. „Chtěla bych to vědět.“ Damon se naklonil dopředu a ztišil hlas: „Chtěl bych vypěstovat opravdovou černou růži.“ Krysta se zatvářila překvapeně a myslí jí cosi proběhlo tak rychle, že to Damon nestačil zachytit. Ale pak odpověděla také tlumeným hlasem: „V tom případě je tu něco, co bych vám ráda ukázala. Jestliže – jestliže ovšem máte čas se chvíli zdržet.“ Zadní část zahrady byla ještě pohádkovější než ta přední a něžně se tam pohupovala houpací síť, jak si Damon potěšně všiml. Vždyť brzy bude potřebovat nějaké místo, ka uložit Krystu... než se ze všeho vyspí. Ovšem na konci loubí zahlédl něco, kvůli čemu mimovolně zrychlil krok. „Růže Black Magic!“ vykřikl a prohlížel si květy tmavé jako víno, téměř jako burgundské. „Ano,“ potvrdila Krysta tiše. „Black Magic. Odrůda nejbližší řerné, jaké se kdy komu podařilo docílit. Mívám tři květy každý rok,“ zašeptala bázlivě. Natolik ji přemohly vlastní city, že se již neptala, kdo by tento mladý muž mohl být. Vír jejich citů Damona téměř strhl. „Jsou fantastické,“ vydechl obdivně. „Mají tu nejtmavší barvu, jakou jsem kdy viděl. Nejbližší k černé, jaká se dá vypěstovat.“ Krysta se stále chvěla radostí. „Jestli chete, jedna je vaše. Příští týden je vezu na výstavu do Creekville, ale můžu vám dát tu, která je teď v plném květu. Možná i ucítíte jak voní.“ „To bych... to bych rád,“ odpověděl Damon. „Můžete ji věnovat své dívce.“ „Nemám dívku,“ řekl Damon a vděčně se opět vrátil ke svým lžím. Krystě se lehce chvěly ruce, když pro něj stříhala jeden z nejdelších a nejrovnějších stonků. Damon se pro květ natáhl a jejich prsty se setkaly. Damon se na ni usmál. Když Krystě podklesla kolena slastí, Damon ji snadno zachytil a pokračoval v tom, co tak slibně začalo. Když vstoupily do Carolinina pokoje, šla Meredith hned za Bonnií. „Řekla jsem, abyste zavřely ty pitomý dveře!“ pověděla... ne, vlastně zavrčela Caroline. Bylo naprosto přirozené, že se jejich pohled stočil do míst, odkud hlas přicházel. Těsně předtím, než Meredith zavřela dveře za posledním paprskem světla, zahlédla Bonie Carolinin rohový psací stůl. Židle, na které se u něj běžně sedávalo, byla pryč.
A pod stolem byla Caroline. Možná to byl dobrý úkryt pro desetileté dítě, ale Caroline se ve svých osmnácti letech musela svinout do naprosto nemožné polohy, aby se tam vešla. Seděla na hromadě čehosi, co vypadalo jako cáry oblečení. Jejího nejlepšího oblečení, uvědomila si najednou Bonnie, když na okamžik zahlédla záblesk zlatého lamé, než se zavřely dveře. A pak už zůstaly všechny tři v naprosté tmě. Dokonce ani nad či pode dveřmi neprosvítal proužek světla z chodby. To proto, že chodba je v jiném světě, napadla Bonnii bláznivá myšlenka. „Co se ti nelíbí na troše světla Caroline ?“ zeptala se Meredith tiše. Mluvila tichým, uklidňujícím hlasem. „Požádala jsi nás, abych se na tebe přišly podívat – ale my tě nevidíme.“ „Řekla jsem, abyste si přišly se mnou promluvit, nemusím vás vidět,“ opravila ji okamžitě Caroline, přesně stejně, jako to dělává kdysi. To by také mělo působit uklidňujícím dojmem. Jenže – jenže, když nyní Bonnie slyšela, jak Carolinin hlas rezonuje pod deskou stolu, poznala, že je jaksi jiný. Není už tak zastřený, spíš... Ne, o tomhle rozhodně nechceš přemýšlet. Ne v půlnoční temnotě tohohle pokoje, táhlo Bonnii hlavou. Není zastřený, spíš vrčivý, nemohla si pomoct Bonnie. Dalo by se říct, že Caroline svoje odpovědí vrčí. Drobné zvuky Bonnii prozradily, že dívka pod stolem se hýbá. Bonnii se zrychlil dech. „Ale my chceme vidět tebe,“ opakovala Meredith tiše. „A víš, že Bonnie se bojí tmy. Můžu alespoň rozsvítit noční lampičku ?“ Bonnie si uvědomila, že se chvěje. To není dobré. Není rozumné ukazovat Caroline, že z ní člověk má strach. To kvůli té černočerné temnotě se tak chvěla. Cítila, že tenhle pokoj nemá správné úhly – nebo je to možná jenom její představivost... Také slyšela věci, které ji lekaly – jako to hlasité zacvakání, které se ozvalo hned za ní. Co to bylo ? „No tak si ji teda rrrozsviťte – tu u mojí postele.“ Caroline rozhodně vrčí. A teď se vydala směrem k nim; Bonnie ji slyšela šustit a dýchat... a blížilo se to... Nedovol jí, aby tě stáhla do temnot! Byla to panická, iracionální myšlenka, ale Bonnie na ni nedokázala přestat myslet, než narazila bokem do... Čehosi vysokého – a teplého. To není Meredith. Za tu dobu, co ji Bonnie zná, Meredith nikdy nesmrděla po ztuchlém potu a shnilých vejcích. Ale to teplé cosi chytilo obě Bonniiny zvednuté ruce, a když sevřelo pěsti, ozvalo se zase to podivné cvakání. Ty cizí ruce nebyly jen teplé; byly horké a suché. A konečky prstů podivně tlačily Bonnii na kůži. Pak se najednou rozsvítilo světlo u postele a ty ruce zmizely. Lampička, kterou Meredith našla, vydávala velmi matné narudlé světlo – a hned bylo také jasné proč. Kolem stínítka bylo uvázané rudé negližé a průsvitný župánek. „Tohle hrozí požárem,“ řekla Meredith, ale i její hlas znel poněkud otřeseně. Před nimi v rudém světle stála Caroline. Bonnii připadala neobvykle vysoká, vysoká a šlachovitá, s výjimkou lehce vyklenutého bříška. Oblečená byla normálně, v džínách a přiléhavém tričku. Ruce držela za zády a na tváři měla svůj starý povýšený a lstivý úsměv. Chci jít domů, pomyslela si Bonnie. „Tak ?“ pobídla ji Meredith. Caroline se dál usmívala. „Tak co ?“ Meredith došla trpělivost. „Co chceš ?“
Caroline se zatvářila čtverácky. „Byly jste dneska za svou kamarádkou Isobel ? Popovídaly jste si trochu ?“ Bonnie pocítila silnou touhu vrazit Caroline facku a smazat jí ten samolibý úsměv z tváře. Ale neudělala to. Byl to jen optický klam matného světla – musel být –, ale vypadalo to skoro, jako by Caroline uprostřed každého oka plála malá červená tečka. „Ano, navštívily jsme Isobel v nemocnici,“ potvrdila nezúčastněně Meredith. Pak dodala s nepopíratelným hněvem v hlase: „A ty velmi dobře víš, že ještě nemůže mluvit. Ale,“ přidala triumfální malé rýpnutí, „doktoři říkají, že to půjde. Jazyk se jí uzdraví, Caroline. Možná bude mít jizvy na všech těch místech, kde se pobodala, ale bude zase schopná mluvit.“ Carolinin úsměv pohasl, takže jí na tváři zbyl ztrhaný výraz plné tupé zuřivosti. Ale proč ? Přemýšlela Bonnie. „Udělalo by ti dobře, kdyby ses šla někdy projít ven z domu,“ řekla Meredith. „Nemůžeš žít ve tmě... “ „Není to napořád,“ ujistila ji Caroline ostře. „Jenojom než se narodí dvojčata.“ Stála pořád s rukama za zády a zaklonila se, aby jí bylo bříško ještě lépe vidět. „Dvojčata ?“ vyhrkla Bonnie překvapeně. „Matt junior a Matti. Tak jim budu říkat.“ Carolinin škodolibý úsměv a nestoudný pohled Bonnie nesnesla. „To nemůžeš udělat!“ vykřikla. „Nebo možná holčičku pojmenuju Honey. Matthew a Honeym po jejich tatínkovi, Mattu Honeycuttovi.“ „To nemůžeš udělat,“ vřískala Bonnie. „Zvlášť když tu Matt není, aby se mohl bránit... “ „Ano, utekl dost náhle, že ? Policie se zajímá, proč musel tak rychle odjet. Samozřejmě..., “ Caroline snížila hlas do významného šepotu, „že neodešel sám. Byla s ním Elena. Zajímalo by mě, co ti dva spolu dělají ve volném čase ?“ Chcichotala se vysokým, nejapným smíchem. „S Mattem nešla jen Elena,“ vložila se do toho Meredith, jejíž zněl nyní tiše a výhružně. „šel ještě někdo další. Vzpomínáš si na přísahu, kterou jsi podepsala? Že nikomu neřekneš o Eleně a nebudeš vynášet její záležitosti ven ?“ Caroline pomalu mrkla jako ještěrka. „To bylo dávno. Pro mě v jiném životě.“ „Caroline, ty nebudeš mít před sebou žádný život, jestliže tu přísahu porušíš! Damon tě zabije. Nebo – ty jsi už... ?“ Meredith se odmlčela. Caroline se pořád dětinsky hihňala, jako by byla malá holčička, které někdo zrovna řekl neslušný vtip. Bonnie cítila, jak jí po celém těle najednou vyrazil studený pot. Na pažích jí vstaly chloupky. „Co slyšíš, Caroline ?“ Meredith si navlhčila rty. Bonnie viděla, jak se snaží udržet Carolinin pohled, ale ta se odvrátila. „Je to... Šiniči ?“Meredith najednou vykročila dopředu a uchopila Caroline za paže. „Tys ho vídala a slýchala v zrcadle. Teď ho slyšíš celou dobu, viď, Caroline ?“ Bonnie chtěla Meredith pomoci. Moc chtěla. Ale za živý svět se nedokázala pohnout ani promluvit. Caroline měla ve vlasech... šedivé pramínky. Šedivé chlupy, napadlo Bonnii. Matně zářily, mnohem víc než ohnivě kaštanové vlasy, na které bývala Caroline tak pyšná. A byly tam i... jiné chlupy, které vůbec nezářily. Bonnue vídala tohle žíhané zbarvení u psů; nejasně tušila, že někteří vlci vypadajá stejně. Ale bylo to skutečně děsivé, vidět takovou barvu na kamarádčiných vlasech. Zvlášť když se zdálo, že se ježí a chvějí, zdvihají se jako psí srst.
Určitě zešílela. Ne hněvem, ale duševně, říkala si Bonnie. Caroline vzhlédla, ne k Meredith, ale přímo Bonnií do očí. Bonnie ucouvla. Caroline na ni hleděla, jako by se rozhodovala, jestli je Bonnie něco k večeři nebo prostě jenom smetí. Meredith se postavila vedle Bonnie se zaťatými pěstmi. „Nezírrrej,“ vyštěkla Caroline a odvrátila se. Ano, rozhodně to bylo vrčení. „Tys opravdu chtěla, abychom tě viděly, že jo ?“ řekla Meredith tiše. „Ty se … před náma předvádíš. Ale já si myslím, že je to možná způsob, jak požádat o pomoc... “ „Tos teda trrrefila!“ „Caroline,“ ozvala se najednou Bonnie, sama zaskočená vlnou lítosti, která ji zalila. „Prosím tě, uvažuj. Vzpomínáš, jak jsi říkala, že potřebuješ manžela ? Já... “ Odmlčela se a polkla. Kdo by si vzal tuhle obludu, která ještě před pár týdny vypadala jako normální dívka ? „V tu chvíli jsem ti rozuměla,“ dokončila Bonnie větu nepřesvědčivě. „Ale upřímně, nikomu neprospěje, když budeš tvrdit, že tě Matt znásilnil! Nikdo...,“ nedokázala se přimět, aby vyslovila zřejmou pravdu. Nikdo nebude věřit tvorovi, jako jsi ty. „Ach, já se dám do pořřřřádku, oprrrravdu pěkně,“ vrčela Caroline a pak se zahihňala: „Budeš se divit.“ Bonnie svým duševním zrakem zahlédla známé drzé zablýsknutí Carolininých smaragdových očí, lstivý a tajnůstkářský výraz na její tváři a lesklé kaštanové vlasy. „Proč jsi to hodila zrovna na Matta ?“ zajímalo Meredith. „Jak jsi mohla vědět, že na něj zrovna tu noc zaútočil malach ? Šiniči ho na něj poslal jenom kvůli tobě ?“ „Nebo to byla Misao ?“ přidala so Bonnie, která si vupomněla, že s Caroline nejvíc mluvila právě dívčí polovina dvojčat kitsune, liščích duchů. „Ten večer jsem měla s Mattem rande.“ Carolinin hlas najednou zněl zpěvavě, jako kdybyrecitovala poezii... ovšem špatně. „Nevadilo mi se s ním líbat – je tak hezkej. Myslím, že při tom vznikl ten cucflek, co měl na krku. Myslím, že jsem ho taky trochu kousla do rtu.“ Bonnie otevřela pusu, ale když ucítila, jak jí Meredith stiskla rameno, zase ji sklapla. „Ale on pak úplně zešílel,“ prozpěvovala dál Caroline. „Znásilnil mě! Poškrábala jsem ho nehtama, celou jednu pažil měl poškrábanou. Ale Matt byl moc silný. Příliš silný. A teď...“ A teď budeš mít štěňata, měa sto chutí říct Bonnie, ale Meredith jí pořád tiskla rameno, a tak se zase udržela. Kromě toho, uvědomila si s náhlým zděšením Bonnie, miminka možná budou vypadat jako lidé, a opravdu to můžou být dvojčata, jak řekla Caroline. Co pak budou dělat ? Bonnie věděla, jakým způsobem funguje mysl dospělých. I kdyby si Caroline nedokázala obarvit vlasy znovu na kaštanovou, říkali by: pdívejte se, jaký stres si musela prožít, až z toho předčasně zšedivěla! A i kdyby si dospělí všimli Carolinina podivného vzhledu a chování jako teď Bonnie a Meredith, přešli by to jako následky šoku. Ach, ubohá Caroline, od té události se úplně změnila. Tolik se bojí Matta, že se schovává pod stolem. Nemyje se – možná se to běžný příznak po tom, co se jí přihodilo. A navíc – kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se narodí tyhle děti vlkodlaka ? Možná to dokáže ovládat malach uvnitř Caroline a zařídit, aby to vypadalo jako normální těhotenství. Najednou ale Bonnii vytrhla z myšlenek ta melodie Carolinina popěvku. Caroline zrovna nevrčela a zněla skoro jako stará Caroline, uražená a protivná, která právě říkala: „Nechápu, proč byste měly věřit jemu, a ne mně.“ „Protože,“ odpověděla Meredith rezolutně, „vás oba známe. Věděli bychom, kdyby s tebou Matt chodil – což nedělal. A on určitě není ten typ kluka, co se ti jen tak zjeví za dveřma, zvlášť když uvážíme, co si o tobě myslí.“
„Ale vždyť už jste řekly, že ta obluda, co ho napadla...“ „Malach, Caroline. Nauč se to slovo. Jednoho máš v sobě!“ Caroline se uculila a přezíravě mávla rukou. „Říkaly jste, že tyhle věci dokážou člověka posednout a donutit ho dělat věci, které neodpovídají jeho povaze, je to tak ?“ Nstala ticho. Bonnie uvažovala – jestli jsme to říkaly, rzhodně jsme to neříkaly před tebou. „Dobře, co kdybych připustila, že jsme s Mattem nechodili ? Co kdybych řekla, že jsem na něj natrefila, jak jede autem kolem našeho domu rychlostí tak deset kilometrů za hodinu a vypadá úplně ztraceně. Rukáv měl roztrhaný na kusy a paži zraněnou. A tak jsem ho vzala k sobě domů a pokusila se mu paži ovázat – ale najednou se úplně zbláznil. Pokoušela jsem se ho poškrábat, ale obvazy tomu bránily. Servala jsem mu je při zápasu. Dokonce je ještě pořád mám, celé zakrvácené. Kdybych vám řekla tohle, co byste mi odpověděly ?“ Řekla bych, že nás používáš jako zkoušku nanečisto, než to půjdeš vyprávět šerifu Mossbergovi, pomyslela si Bonnie s mrazením v zádech. A řekla bych, že máš pravdu, že asi dokážeš vypadat dost normálně, když se snažíš. Kdyby ses přestala tak dětinsky hihňat a zbavila se toho lstivého pohledu, byla bys ještě přesvědčivější. Ale promluvila Meredith. „Caroline – oni na testování krve používají analýzu DNA.“ „Samozřejmě, vím o tom!“ Caroline vypadala na okamžik tak rozhořčeně, že se zapomněla tvářit lstivě. Meredith na ni upřeně hleděla. „To znamená, že dokážou určit, jestli ty obvazy mají na sobě Mattovu krev, nebo ne,“ pokračovala. „A taky jestli rozptyl proudění krve odpovídá tvojí historce.“ „Není tam žádný vzorec. Jsou to prostě zakrvácené obvazy.“ Caroline vyrazila k prádelníku, otevřela zásuvku a vytáhla dlouhý pruh čehosi, co původně mohl být obvaz pro sportovce. I ve slabém světle byla patrná červená barva. Bonnie hleděla na ztuhlé obvazy v narudlém světle a byla si jistá dvěma věcmi. Tohle není část léčivého zábaly, který Mattovi přiložila na paži paní Flowersová to ráno poté, co byl napaden. Ale je to prosáklé opravdovou krví až po tuhé konečky. Svět se s ní zatočil. Ačkoliv Bonnie Mattovi věřila, tahle nová historka ji viděsila. Tahle nová historka by dokonce mohla fungovat – za předpokladu, že nikdo nenajde Matta a neotestuje jeho krev. Dokonce i Matt přiznává, že té noci byla určitá doba, kterou si prostě nepamatuje... nedokáže si vzpomenout, co se dělo. Ale to neznamená, že Caroline říká pravdu! Proč by nejdřív lhala a změnila výpověď až tváří v tvář faktům? Carolininy oči měly stejnou barvu jako kočičí. Kočky si hrávají s myší, jen tak pro zábavu. Jen aby ji viděly utíkat. Matt musel utéct... Bonnie zavrtěla hlavou. Najednou už v tomhle domě nedokázala vydržet ani minutu. Nějak jí proniká do mysli a nutí ji akceptovat nemožné úhly deformovaných zdí. Dokonce si už i zvykla na ten ohavný pach a rudé světlo. Ale teď, když Caroline drží ty krví nasáklé obvazy a tvrdíl, že je potřísnil Matt... „Jdu domů,“ prohlásila Bonnie náhle. „Matt to neudělal a já – já už se sem nikdy nevrátím!“ Za doprovodu Carolinina hihňání se otočila a pokoušela se vyhnout pohledem hnízdu, které si Caroline udělala pod stolem. Byly tam prázdné lahve a poloprázné talíře, na kterých se kupily zbytky jídla přikryté ubrousky. Mohlo pod nimi být cokoliv – dokonce i malach. Ale když se Bonnie pohnula, zdálo se, že se pokoj hýbe s ní a násobí její otočku, takže se otočila dvakrát dokola, než dokázala vystrčit nohu a zastavit se. „Počkej, Bonnie – počkej, Caroline, a co Tyler Smallwood? Tobě je jedno, že on je
skutečným otcem tvých – tvých dětí ? Jak dlouho jsi s ním chodila, než se přidal ke Klausovi ? A kde je teď ?“ „Pkud já vím, tak je mrrrtvý. Ty a tvoji přátelé jste ho zabili.“ Už zase vrčela, ale nebylo to zlévrčení. Bylo to spíš triumfální předení. „Ale nestýská se mi po něm, takže doufám, že mrrrtvý zůstane,“ dodala Caroline s tlumeným zahihňáním. „On by si mě nevzal.“ Bonnie se potřebovala dostat pryč. Zašátrala po klice, našla ji a pak ji slepilo světlo. Strávila tak dlouho v rudém šeru, že jí světlo na chodbě připadalo jako polední slunce na poušti. „Zhasněte tu lapmu!“ vyštěkla Caroline zpod svého stolu. Ale když se Meredith vydala úkol splnit, uslyšela Bonnie překvapivě hlasitou explozi a uviděla, jak zakřivené rudé stínidlo potemnělo samo od sebe. A ještě něco. Než se dveře zavřely, světlo z chodby přelétlo po Carolinině pokoji jako paprsek majáku. Caroline už cosi trhala zuby. Cosi, co vypadalo jako maso, ale nikoliv vařené maso. Bonnie uskočila dozadu a chtěla se dát na útěk, přičemž málem srazila paní Forbesovou. Žena pořád stála na stejném místě, kde byla, když vcházely do Carolinina pokoje.Dokonce to vypadalo, že ani neposlouchala u dvěří. Prostě jen tak stála a hleděla do prázdna. „Dovedu vás ven,“ prohlásila bezvýrazným, šedivým hlasem. Nezvedla hlavu, aby se podívala Bonii nebo Meredith do očí. „Jinak byste se mohly ztratit. Mně se to stává.“ Šlo jen o to, dojít rovně ke schodům, pak dolů a čtyři schůdky ke vstupním dveřím. Ale cestou Meredith nic neřekla a Bonnie nemohla. Jakmile se dostaly ven, Meredith se obrátila a podívala se na Bonnii. „Tak co, je víc posedlá malachem nebo vlkodlakem ? Dokázala jsi něco poznat z její aury ?“ Bonnie zaslechla svůj vlastní smích – ale ten zvuk zněl jako pláč. „Maredith, její aura vůbec není lidská – a já nevím, jak z ní něco poznat. A zdá se, že její matka nemá vůbec žádnou auru. Ony jsou prostě... ten dům je prostě... “ „To nevadí, Bonnie. Nemusíš se tam už nikdy vrátit.“ „Je to jako... “ Ale Bonnie nevěděla, jak popsat ten podivný vzhled stěn nebo způsob, jakým schody vedly dolů místo nahoru jako v pouťovém domě hrůzy. Nakonec prohlásila: „Myslím, že bys radši měla provést nějaké další výzkumy. Ohledně takových věcí, jako – jako se posednutí typické pro Ameriku.“ „Myslíš posednutí zdejšími démony ?“ střelila po ní Meredith ostrým pohledem. „Ano, myslím, že ano. Kdybych tak věděla, odkud začít výčet všeho, co s ní je v nepořádku.“ „Taky mám pár nápadů,“ přidala se Meredith tiše. „Třeba – všimla sis, že za celou dobu nám neukázala ruce ? Myslím, že to je hodně divné.“ „Já vím proč,“ zašeptala Bonnie a snažila se přemoci smích smíšený s pláčem. „To proto, že – že už nemá nehty.“ „Cože ???“ „Chytila mě za zápěstí. Cítila jsem je.“ „Bonnie, vůbec nechápu, o čem to mluvíš.“ Bonnie se přinutila pokračovat. „Caroline má teď drápy, Meredith. Opravdové drápy. Jako vlk.“ „Nebo možná,“ zašeptala Meredith, „jako liška.“
Kapitola 6. Elena musela využít všech svých nemalých schopností, aby Matta uklidnila. Pobízela ho, aby si objednal druhou a pak třetí vafli, a usmívala se na něj přes stůl. Ale moc to nepomáhalo. Vypadal jako štvanec a přitom nedokázal odtrhnout oči od Eleny. Pořád si představuje Damona, jak se snese k nějaké dívce a bude ji mučit, bezmocně si přiznala Elena. Když vyšli z kavárny, Damon tam ještě nebyl. Elena si všimla vrásky, která se Mattovi udělala mezi oočím, a najednou dostala nápad. „Co kdybychom vzali jaguára do autobazaru ? Když už se ho musíme vzdát, potřebuju tvoji volbu, co si máme pořídit místo něj.“ „No, já bych radil nějaký otřískaný rozpadající se krám, to bude asi nejlepší,“ prohlásil Matt se zahořklým úsměvem, který prozrazoval, že si uvědomuje, že jim Elena manipuluje, ale on proti tomu nic nenamítá. Jediný autobazar ve městě nepůsobil moc slibně. Ale ani ta prodejna nevypadala tak depresivně jako její samotný majitel. Matt a Elena ho našli pospávat v malé kanceláři se špinavými okny. Matt lehce ťukal na zašlou okenní tabulku, dokud se muž s trhnutím neprobudil a nezačal je vzteklým máváním odhánět pryč. Ale když začal opět pokládat hlavu, Matt na okno zaťukal znovu. Tentokrát muž pomalu vstal, věnoval jim phled plný hořkého zoufalství a přešel ke dveřím. „Co chcete ?“ zeptal se nevrle. „Zboží na protiúčet,“ prohlásil Matt hlasitě dřív, než stihla Elena promluvit vlídně. „To tak, teenageři mají určitě auto na prodej,“ prohlásil muž zasmušile. „Za celých dvacet let, co mi to tu patří...“ „Koukněte.“ Matt ustoupil a odkryl výhled na nádhrerného červeného jaguára, který zářil v ranním slunci jako obrovská růže na kolech. „Úplně nový jaguár XZR. Z nuly na sto za 3,7 vteřiny! Motor AJ-V8 GEN III R se šestistupňovou automatickou převodovkou ZF o výkonu 550 koní! Adaptivní tlumení a aktivní diferenciál pro výjmečný tah a ovládání vozu! Nenajdete lepší bourák, než je XZR!“ Matt skončil téměř s nosem ve tváři malého muže, jemuž se pomalinku otevírala ústa a jehož oči jedily mezi chlapcem a vozem. „Vy chcete vyměnit tamhleto za něco z tohohle obchodu ?“ otázal se s naprostým úžasem v hlase. „Jako kdybych snad měl dost hotovosti, abych... Moment!“ zarazil se. Oči mu přestaly těkat a nasadil pohled pokerového hráče. Narovnal ramena, ale hlava zůstala předkloněná, takže najednou vypadal jako sup. „Nechci ho,“ prohlásil stroze a začal couvat. „Jak to myslíte, že nechcete ? Před minutou jste nad ním úplně slintal!“ zvolal Matt, ale muž svůj výraz vůbec nezměnil. Měla jsem mluvit já, pomyslela si Elena. Nedostala bych se s tím chlapem do sporu už od prvního slova – ale teď je pozdě. Pokusila se vytěsnit mužské hlasy a prohlížela si polorozpadlá auta na dvoře. Každé mělo za čelním sklem zaprášenou cedulku: 10 PROCENT VÁNOČNÍ SLEVA! SNADNÝ ÚVĚR! ČISTÉ! ÚZKOSTLIVÝ PŘEDCHOZÍ MAJITEL! NENÍ NUTNÉ PLATIT HOTOVĚ! VYZKOUŠEJTE SI HO! Připadalo j, že se každou chvíli rozpláče. „Tady po takovýchhle autech není poptávka,“ prohlásil majitel bezvýrazně. „Kdo by to koupil ?“ „Zbláznil jste se ? Tohle auto vám přitáhne davy zákazníků. To je – to je reklama! Lepší než ten fialový hrošík támhle!“ „To není hrošík, to je slon.“ Kdo to má poznat, když je to na půl vyfouknuté ?
Majitel důstojně odkráčel podívat se na jaguára. „Není úplně nový, má spoustu najeto.“ „Koupili jsme ho teprve před dvěma týdny!“ „No a ? Za pár týdnů zahajuje firma Jaguár reklamní kampaň na kolekci pro příští rok.“ Majitel mávl nad Eleniným červeným krasavcem rukou. „Je zastaralý.“ „Zastaralý!“ „Ano. Takhle veliké auto strašně žere... “ „Je mnohem úspornější než hybrid...!“ „A vy si myslíte, že to místní lidi vědí ?“ „Tak koukněte, můžu to auto vzít kamkoliv jinam.“ „Tak si ho odvezte. V tomhle obchodě, tady a teď, stojí ten váš žrout sotva za jedno jiné auto výměnou!“ „Dvě auta.“ Nový hlas promluvil těsně za Mattem a Elenou, ale prodejci se rozšířily oči, jako by právě zahlédl ducha. Elena se otočila a setkala se s Damonovýma černýma očima. Sluneční brýla Ray-Ban měl zavěšené na tričku a postával tam s rukama za zády. Přísně hleděl na prodejce aut. Uplynulo několik okamžiků a pak... „Ten... tříbrný prius v pravém zadním rohu. Pod... pod plachtou,“ řekl prodejce pomalu a s omámeným výrazem v odpověd na otázku, kterou nikdo nepoložil nahlas. „Já... vás tam dovedu,“ dodal hlasem, který přesně odpovídal jeho výrazu. „Vezměte s sebou klíčky a nechte tady toho kluka, ať si ho vyzkouší,“ přikázal Damon a majitel zašátral u pasu po klíčích. Pak pomalu odkráčel s pohledem upřeným do prázdna. Elena se obrátila k Damonovi. „Tipnu si. Zeptal ses ho, které auto tady na tom dvoře je nejlepší.“ „Spíš bych řekl 'nejméně nechutné' , to by situaci vystihovalo líp,“ ušklíbl se Damon. Na prchavý okamžik po ní blýskl sáživím úsměvem, který hned zas zmizel. „Ale Damone, na co dvě auta ? Chápu, že to je slušnější a tak, ale co budeme dělat s druhým autem ?“ „Spolujízda,“ odpověděl jedním slovem Damon. „Ale ne.“ Ovšem dokonce i Elena chápala výhodym tohoto řešení – tedy alespoň poté, co uspořádají poradu, na které dohodnou střídání aut pro Elenu. Povzdychla si. „No pokud Matt souhlasí... “ „Matt bude souhlasit,“ prohlásil Damon a krátce – velmi krátce střelil po Mattovi andělsky nevinným pohledem. „Co to máš za zády ?“ zeptala se Elena, která se rozhodla ignorovat otázku, co Damon zamýšlí udělat s Mattem. Damon se znovu usmál, ale tentokrát byl zvláštní úsměv, jen takové zdvižení koutku úst. Jeho oči říkaly, že to není nic moc. Ale vytáhl pravou ruku a držel v ní tu nejkrásnější růži, jakou Elena kdy v životě viděla. Měla tu nejtemnější rudou barvu, přesto však neměla ani nádech nachové – byla prostě sametově burgundská a pootevřená těsně před plným květem. Vypadala na dotek jako plyšová a její jasně zelený stonek s pouhými několika lístky byl alespoň pětačtyřicet centimetrů dlouhý a rovný jako svíce. Elena rozhodně schovala svoje ruce za záda. Damon není sentimentální typ – ani když je v té své náladě, kdy mluví o 'Princezně temnot'. Ta růže má pravděpodobně co do činění s jejich putováním. „Nelíbí se ti ?“ zeptal se Damon. Možná si to jen představovala, ale připadalo jí, že je zklamaný.
„Samozřejmě, že se mi líbí. K čemu je ?“ Damon se uklidnil. „Je pro tebe, Princezno,“ odpověděl ublíženým tónem. „Neboj, neukradl jsem ji.“ Ne – on by ji opravdu neukradl. Elena přesně věděla, jak k ní asi přišel... ale je tak krásná... Když neudělala žádný pohyb, aby si růži vzala, Damon květ zdvihl a pohladil jí chladivými hedvábnými plátky tvář. Zachvěla se. „Nech toho, Damone,“ zamumlala, ale vypadalo to, že nedokáže couvnout z jeho dosahu. Nepřestal. Jemnými okvětními plátky obkresloval kontury její tváře. Elena se instiktivně zhluboka nadechla, ale neucítila vůni květu. Vonělo to jako hodně tmavé víno, jako cosi pradávného a voňavého... cosi, co ji kdysi okamžitě opilo. Opilo vínem Black Magic a jejím vlastním opojným vzrušením... jen z pouhé Damonovy přítomnosti. Ale to jsem nebyla doopravdy já, protestoval tichý hlásek v její hlavě. Miluji Stefana. Damon... já chci... chci... „Chceš vědět, proč jsem přinesl zrovna tuhle konkrétní růži ?“ zeptal se Damon tiše a jeho hlas se mísil s jejími vzpomínkami. „Přinesl jsem ji kvůli jejímu jménu. Je to odrůda Black Magic.“ „Ano,“ odpověděla Elena prostě. Nevěděla to, dokud jí to neřekl, ale byli to jediné jméno, které se k růži hodilo. Damon jí věnoval růžový polibek – okroužil květem jedno místo na její tváři a pak ho přidržel doprostřed. Pevnější okvětní lístky uprostřed se přitiskly na její pleť, zatímco ty jemnější kolem ji jen šimraly. Elenu jímala skutečná závrať. Den už byl teplý a vlhký, jak to, že růže je tak chladivá ? Nyní se okrajové plátky pomalu posunuly a začaly jí obkružovat rty... chtěla říct ne, ale nějak nedokázala promluvit. Bylo to, jako by se náhle přenesla zpátky v čase, do doby, kdy se jí Damon poprvé ukázal a poprvé prohlásil, že patří jemu. Kdy mu téměř dovolila, aby jí políbil ještě dřív, než se dozvěděla jeho jméno. On od té doby své plány nezměnil. Elena si matně vzpomínala, že kdysi už o něčem takovém přemýšlela. Damon měnil jiné lidi, ale sám zůstával neměnný. Ale já jsem se změnila, pomyslela si Elena a najednou měla pocit, jako by stála na tekutých píscích. Od té doby jsem se změnila strašně moc. Dost na to, abych dokázala u Damona vidět věci, o kterých by si v životě nemyslela, že tam mohou být. Nejen ta divoká a zlá místa, ale také něhu. Čestnost a slušnost, které jsou lapeny jako zlaté žíly uvnitř toho balvanu v jeho mysli. Musím mu pomoct, pomyslela si Elena. Nějak mu musim pomoct – jemu i tomu malému chlapce přikovanému k tomu balvanu. Tyto myšlenky jí pomalu plynuly myslí, která jako by byla oddělená od jejího těla. Tolik se do těch myšlenek ponořila, že jaksi ztratila přehled o svém těle, a teprve nyní si uvědomila, o kolik blíž se Damon dostal. Zády se opírala o jednoho z těch smutných ortících se aut. A damon k ní mluvil – zlehka, ale v jeho hlase zněl závažný podtón. „Takže růži za polibek ?“ zeptal se. „Říká se jí Black Magic a přišel jsem k ní poctivě. Jmenovala se... jmenovala se... “ Damon se zarazil a najednou mu po tváři přeběhl výraz silného rozčarování. Pak se usmál, ale byl to úsměv válečníka, takový ten zářivý, který zapínal a vypínal téměř dřív, než jste si stihli uvědomit, že jste ho viděli. Elena vycítila potíže. Jasně, Damon si pořád nezapamatoval správně Mattovo jméno, ale ještě nikdy se mu nestalo, že by zapomněl jméno dívky, pokud stál o to si ho zapamatovat.
Zvláště pokud od chvíle, kdy se zřejmě od té dívky krmil, uplynulo jen pár minut. Že by zase Šiniči ? přemítala Elena. Že by si pořád bral Damonovy vzpomínky – samozřejmě jen ty nejlepší ? Silné emoční prožitky, dobré i špatné ? Elena poznala, že Damon si myslí to samé. Tmavé oči mu žhnuly. Damon zuřil – ale v tom vzteku byla i jistá zranitelnost. Elena bez přemýšlení položila Damonovi ruce na paže. Ignorovala růži, přetože jí Damon zrovna objížděl obrys její lícní kosti. Pokoušela se promluvit klidně. „Damone, co budeme dělat ?“ A zrovna do této situace vkročil Matt. Lépe řečeno věhl. Vynořil se s máváním z bludiště aut, uháněl kolem bílého SUV s jednou prázdnou pneumatikou a křičel „Hele, lidi, ten pirus je... “ A pak se náhle prudce zarazil. Eleně bylo jasné, co vidí: Damon jí škádlí růží a ona ho téměř ojímá. Pustila Damonovy paže, ale nemohla od něj ustoupit, protože měla za zády auto. „Matte –, “ začala Elena, ale pak jí selhal hlas. Skoro řekla, není to tak, jak to vypadá. Nevyrušil jsi nás uprostřed mazlení. Ve skutečnosti se ho nedotýkám. Ale nevypadalo to tak. Na Damonovi jí záleží: pokoušela se k němu proniknout... Utrpěla menší otřes, když si zopakovala tu myšlenku, která jí pronikla myslí s intenzitou slunečního paprsku pronikajícího tělem nechráněného upíra. Na Damonovi jí záleží. Doopravdy. Obvykle bylo složité s ním být, protože jsou v mnoha směrech stejní. Tvrdohlaví, chtějí všechno dělat po svém, netrpěliví... Ona a Damon jsou stejní. Elenou prjížděl jeden otřes za druhým a celé její tělo zesláblo. Byla ráda, že se může opřít o auto za sebou, přesto že si tak umazala oblečení od prachu. Miluju Stefana, pomyslela si téměř hystericky. On je jediný, koho miluju. Ale potřebuju Damona, abych se za ním dostala. A Damon se možná přede mnou rozpadne na střepy. Celou tu dobu se dívala na Matta, oči plné slz, které odmítaly skanout. Zamrkala, ale slzy tvrdohlavě setrvávaly na řasách. „Matte..., “ zašeptala. Neříkal nic. Ani nemusel. Všechno měl vepsané ve tváři: překvapení, které se pomalu měnilo v cosi, co u něj Elena nikdy dřív neviděla, ně, když se díval na ni. V tom pohledu bylo jakési odcizení, které ji od něj naprosto odřízlo a přeťalo veškerá pouta mezi nimi. „Matte, ne..., “ ale zmohla se jen na zašeptání. A pak, k jejímu překvapení, promluvil Damon. „Chápeš doufám, že za to můžu já, že jo ? Těžko můžeš vinit děvče z toho, že se mi pokouší bránit.“ Elena pohlédla na své ruce, které se nyní třásly. Damon pokračoval: „Ty víš, že je to všechno moje vina. Ale by nikdy... “ V tu chvíli to Eleně došlo. Damon Matta ovlivňuje. „Ne!“ zaskočila Damona, a když nebyl ve střehu, znovu ho popadla a zatřásla jím. „Nedělej to! Mattovi ne!“ Černé oči, které se k ní obrátily, rozhodně nebyly oči ctitele. Přerušila Damona uprostřed použití Sil. Kdyby to byl kdokoliv jiný, skončil by jako mastný flek na zemi. „Zachraňuju ti pověst,“ opáčil Damon chladně. „A ty mě odmítáš ?“ Elena se přistihla, že váhá. Možná... kdyby to bylo jenom jednou... a pro Mattovo vlastní dobro... Cosi se v ní začalo vzmáhat. Stálo ji to všechno úsilí, aby nenechala svoji auru úplně
uniknout. „Tohle na mě už nikdy nezkoušej,“ prohlásila Elena tichým, ale ledovým hlasem. „Neopovažuj se mě ještě někdy zkoušet ovlivnit! A nech Matta na pokoji!“ V bezedné temnotě Damonových očí problesklo cosi jako uznání. Ale to bylo pryč dřív, než si mohla být jistá, co to vlastně viděla. Když promluvil, byl o něco odtažitý. „Dobře,“ řekl Mattovi. „Jaký je další plán hry ? Ty o něm rozhodni.“ Matt odpověděl zvolna a nedíval se ani na jednoho z nich. Červenal se, ale byl nesmírně klidný. „Chystal jsem se říct, že ten pirus není vůbec ve špatném stavu. A ten prodejce má ještě jednoho. Taky dobrého. Můžeme mít dvě stejná auta.“ „A pak budeme moct buďto jet spolu, nebo se rozdělit, kdyby nás někdo pronásledoval! Nebudou vědět, které auto sledovat.“ Normálně by v tuhle chvíli Elena objala Matta kolem krku. Ale Matt se díval na špičky svých bot, což možná bylo dobře, protože Damon měl oči zavřené a zlehka vrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit takové pitomosti. Má prvadu, pomyslela si Elena. Zaměřují se na moji auru – nebo Damonovu. Nedokážeme je zmást stejnými auty, pokud nebudeme mít také stejné aury. Což ve skutečnosti znamenalo, že by ona měla celou cestu vézt Matta. Ale na to Damon nikdy nepřistoupí. A ona potřebuje Damona, aby se dostala ke svému milovanému, svému jedinému, ke svojí opravdové lásce: ke Stefanovi. „Vezmu si to horší,“ řekl Matt – domlouval se s Damonem a ji úplně ignoroval. „Jsem na hrozná auta zvyklý. Už jsem to s tím chlapcem domluvil. Měly bychom vyrazit.“ Mluvil pořád jenom s Damonem a dodal: „Musíš mi říct, kam doopravdy jedeme. Mohli bychom se ztratit.“ Damon dlouhou chvíli mlčel. Pak prudce odpověděl: „Pro začátek do Sedony v Arizoně.“ Matt se zatvářil znechuceně. „To je to místo plné New Age cvoků ? To si snad děláš legraci.“ „Řekl jsem, že v Sedoně začneme. Je tam naprostá divočina – nic než skály všude kolem. Člověk se tam může ztratit – a to hodně snadno.“ Damon blýskl zářivým úsměvem a zase ho okamžitě vypnul. „Budeme v Juniper Resortu, mimo dálnici 89A,“ dodal zlehka. „Chápu,“ opáčil Matt. Elena mu ve tváři neviděla žádnou reakci, ale aura mu plála rudě. „No tak, Matte,“ začala Elena, „měli bychom se setkávat každý večer, takže když prostě pojedeš za námi..., “ zarazila se a prudce se nadechla. Matt už se totiž mezitím odvrátil a ani se neotočil zpátky, když na něho začala mluvit. Prostě pokračoval v chůzi, aniž řekl jediné další slovo. Aniž se jedinkrát odhlédl.
Kapitola 7. Elenu probudil zvuk Damonova netrpělivého klepání na okénko priusu. Byla úplně oblečená a tiskla k sobě deník. To bylo den po té, co je Matt opustil. „Tys takhle spala celou noc ?“ zaptal se Damon a přejížděl ji pohledem, zatímco si protírala oči. On byl jako obvykle oblečený: samozřejmě celý v černém. Horko a vlhko jako by na něj neměly žádný vliv. „Už jsem snídal,“ oznámil stručně a sedl si za volant. „A tohle jsem ti přinesl.“ Tohle byl kelímek plný kouřící kávy, kterého se Elena chopila se stejnou vděčností, jako by to bylo víno Black Magic – a ještě dostala hnědý papírový pytlík, ve kterém byly koblihy. Nebyla to zrovna nejzdravější snídaně, ale Elena nutně potřebovala kofein a cukr. „Potřebuju někdy na chvíli zastavit,“ upozornila Damona, když se usadil za volantem a nastartoval vůz. „Abych se převlíkla, umyla si obličej a tak.“ Mířil přímo na západ, což souhlasilo s tím, co Elena našla minulí večer na mapách na internetu. Malý obrázek mapy v mobilu jí ukazovalo totéž co navigační systém vozu. Z obojího bylo zřejmé, že Sedona v Arizoně leží téměř na západ od úzké polní cesty v Arkansasu, kde Damon zaparkoval na noc. Ale Damon se brzy stočil k jihu a zvolil ojižďku, která možná dokáže zmást případné pronásledovatelé, ale možná taky ne. Než našli odpočívadlo, měla Elena pocit, že jí pukne močový měchýř. Strávila na toaletách dobrou půlhodinu a snažila se co nejlépe umýt, jak jen to šlo s papírovými ručníky a studenou vodou. Učesala si vlasy a převlékla se do nových džín a bílého topu, který se vepředu šněroval jako korzet. Koneckonců, kdykoliv během zdřímnutí může prožít další mimotělní zkušenost a znovu se vidět se Stefanem. Nechtěla myslet na to, že když je teď Matt pryč, zůstala sama s Damonem, nezkrotným upírem, a že cestuje přes celé Spojené státy na místo, které leží doslova mimo tento svět. Když Elena konečně vyšla z toalet, Damone se tvářil chladně a bezvýrazně – ale všimla si, že věnoval notný čas tomu, aby si ji prohlédl od hlavy po paty. Ale do háje, pomyslela si Elena. Nechala jsem svůj deník v autě. Byla si naprosto jistá, že ho četl, jako kdyby ho přitom sama viděla, a byla ráda, že tam není nic o tom, že opustila své tělo a viděla se se Stefanem. I když věřila, že Damon si také přeje Stefana osvobodit – neseděla by s ním v tomhle autě, kdyby si to nemyslela –, zároveň cítila, že bude lepší, aby nevěděl, že se tam dostala první. Damon miloval, když mohl věci řídit – stejně jako ona. Také ho bavilo ovlivňovat každého policistu, který je zastavil za překročení povolené rychlosti. Dneska byl však popudlivý a podle svých vlastních měřítek. Elena věděla z vlastní zkušenosti, že Damon dovede být velmi dobrým společníkem, pokud chce, umí vyprávět výborné historky a vtipy, až se i ten nejupjatější a nejzachmuřenější pasažér rozesměje navzdory své náladě. Ale dneska ani neodpovídal Eleně na otázky, natož aby se smál jejím vtípkům. Když se jedenkrát pokusilao fyzický kontakt a zlehka se dotkla jeho paže, ucukl, jako kdyby mu její dotek mohl zničit černou koženou bundu. Úžasné, úplně skvělé, pomyslela si Elena smutně. Opřela si hlavu o okno a pozorovala krajinu, která vypadala pořád stejně. Nechala myšlenky odplout. Kde je teď asi Matt ? Před nimi, nebo za nimi ? Jestlipak si včera v noci odpočinul ? Jede teď přes Texas ? A jí vůbec pořádně ? Elena mrkáním zahnala slzy, které se jí v očích sbíhaly, kdykoliv si vzpomněla, jak od ní odešel, aniž by jí věnoval jediný pohled. Elena je přece manažer. Dokáže zvládnout skoro každou situaci tak, aby dopadla dobře,
pokud kolem sebe má normální, příčetné lidi. A zvládat kluky je její specialita. Zvládala je – manipulovala s nimi – od začátku střední školy. Ale teď, zhruba dva a půl týdne po té, co vstala z mrtvých a přišla z jakéhosi duchovního světla, který si nepamatuje, už nechtěla nikým manipulovat. A tohle právě milovala na Stefanovi. Jakmile dokázala překonat jeho instinkt držet se dál od všeho, co má rád, nijak s ním nemanipulovala. Byl 'bezúdržbový', až na ty nejjemnější náznaky, ve kterých se stala odbornicí, odbornicí na upíry. Ne v tom, jak je lovit nebo zabíjet, ale jak je bezpečně milovat. Elena věděla, kdy je správné kousknout nebo nechat se kousnout, kdy přestat a jak zůstat člověkem. Ale kromě těch jemných náznaků nikdy ani nechtěla Stefanem manipulovat. Jednoduše jí stačilo s ním být. Pak už se zbytek řešil sám. Elena by dokázala bez Stefana žít – alespoň si to myslí. Ale stejně jako život bez Bonnie a Meredith by byl jako žít bez obou rukou, život bez Stefana by byl jako žít bez srdce. On je jejím partnerem pro Velký tanec života; jejím dvojčetem i jejím protikladem; její láskou i jejím milencem v tom nejčistším slova smyslu. On je pro ni druhou polovinou Posvátného tajemství života. A když ho včera v noci viděla, přestože to bylo jen ve snu, s čímž se pořád nemohla smířit, Eleně se po něm tolik stýskalo, že to cítila jako pulzující bolest v hrudi. Bolest tak velkou, že nedokázala jen tak sedět a zaobírat se jí. Pokud by to tak bylo, mohla by se prostě zbláznit a začít ječet na Damona, aby jel rychleji – a přestože má Elena bolest na duši, není sebevražedný typ. Na oběd zastavili v jakémsi bezejmeném městečku. Elena neměla na nic chuť, ale Damon strávil celou zastávku v ptačí podobě, což ji z nějakého důvodu iritovalo. Když se vydali znovu na cestu, napětí v autě rostlo – situaci lze popsat pouze tím otřelým klišé, že by se dalo krájet nožem, pomyslela si Elena. Teprve v téchvíli si uvědomila, o jaký druh napětí se jedná. Jediná věc, která Damonovi zachraňovala kůži, byla jeho pýcha. Věděl, že Elena si některé věci domyslela. Přestala se pokoušet se ho dotknout nebo s ním mluvit. A to bylo dobře. On by přece neměl mít takovéhle pocity. Upíři touží po dívkách pro jejich krásná bílá hrdla a Damonův smysl pro estetiku vyžadoval, aby i zbytek dárkyně odpovídal určitým normám. Ale teď Elenina aura, byť člověčí, pulzovala jedinečnou životní silou, která jí koluje v krvi. A Damon reagoval, aniž by chtěl. Dokonce na žádnou dívku ani nepomyslel tímhle způsobem zhruba tak pět set let. Upíři toho nejsou schopní. Ale Damon byl nyní velmi schopen. A čím blíž se dostával k Eleně, tím silněji cítil kolem sebe její auru a tím slabší byla jeho sebekontrola. Díky všem démonům v pekle byla jeho pýcha silnější než touha, kterou pociťoval. Damon nikdy v životě nikoho o nic nežádal. Za krev, kterou si od lidí bral, platil svým specifickým způsobem: slastí, fantazií a sny. Ale Elena nepotřebovala fantazii a netoužila po snech. Netoužila po něm. Ona chce Stefana. A pýcha by Damonovi nikdy nedovolila požádat Elenu o něco, po čem toužil jen on sám, a stejně tak by mu nedovolila si to vzít bez jejího souhlasu... alespoň doufal. Jen před pár dny byl jenom prázdnou slupkou; jeho tělo bylo loutkou v rukách dvojčat kitsune, která ho přiměla ublížit Eleně způsobem, ze kterého ho ještě pořád uvnitř mrazilo. Damon neexistoval jako osobnost, ale jeho tělo bylo Šiničiho hračkou. A přestože tomu
stěží dokázal uvěřit, ta invaze byla tak kompletní, že jeho slupka poslouchala každý Šiničiho příkaz: mučil Elenu; možná by ji i zabil. Nemělo cenu tomu nevěřit nebo říkat, že to snad není pravda. Je to pravda. Stalo se to. Šiniči byl o tolik silnější, pokud šlo o ovládání mysli, a kitsune neměli upíří nezájem o hezké dívky ( od krku dolů ). A kromě toho to byli sadisti. Milovali bolest – tedy bolest ostatních. Damon nemohl popřít minulost, nemohl se divit, proč se 'neprobudil' a nezabránil Šiničimu, aby ubližoval Eleně. On neměl nic, do čeho by se mohl probudit. A jestliže osamělá část jeho duše stále pláče kvůli zlu, které napáchal – inu, Damon to umí výborně vytěsnit. Nebude plýtvat časem na lítost nad minulostí, ale soustředí se na to, aby ovládl budoucnost. Už nikdy se to nestane – nebo on už nebude naživu. Jediné, čemu Damon opravdu nerozuměl, bylo, proč na něj Elena tlačí. Proč se chová, jako by mu důvěřovala. Ze všech lidí na světě je ona ten, kdo by měl největší právo ho nenávidět a ukazovat na něj obviňujícím prstem. Ale ona to nikdy neudělala. Nikdy se na něho nepodívala s hněvem v těch tmavomodrých očích se zlatavými skrvnkami. Ona jediná dokázala pochopit, že člověk může být tak naprosto posedlý malachem, Šiničim, jako byl Damon, že jednoduše nemá volbu – vůbec tu není, aby mohl rozhodovat o tom, co dělá. Možná je to proto, že z něho vytáhla tu věc, kterou v něm malach vytvořil. Pulzující, chvějící se albínské tělo, které se v něm ukrývalo. Damon ovládl zachvění. Věděl o tom jen díky tomu, že se o tom Šiniči žoviálně zmínil, když si bral všechny Damonovy vzpomínku na dobu, kdy se oni dva, kitsune a upír, setkaly ve Starém lese. Damon byl šťastný, že jsou ty vzpomínky pryč. Od okamžiku, kdy zkřížil pohled s lišákovýma rozesmátýma očima, byla jeho život otráven. A teď... právě teď byl sám s Elenou, uprostřed divočiny, kde je jen několik měst a ta leží daleko od sebe. Jsou naprosto a jedinečně sami a Damon chce od Eleny to, co by od ní chtěl jakýkoliv lidský chlapec, se kterým kdy měla co do činění. Nejhorší ze všeho bylo, že přitažlivé dívky, podvádějící dívky, jsou prakticky Damonův specifický obor. Byl to rozhodně jediný důvod, pro který byl vůbec shopen žít posledního půl tisícitelí. A přeto věděl, že nesmí, prostě nesmí ani začít ten proces s touhletou dívkou, která pro něj byla jako klenot na hnojišti člověčenství. Na pohled se dokonale ovládal, byl chladný a precizní, vzdálený, nezainteresovaný. Ale pravda byla, že pomalu přicházel o rozum. Tu noc po té, co se Damon ujistil, že Elena má dostatek jídla i vody a je bezpečně zamčená v priusu, přivolal vlhkou mlhu a začal spřádat nejtemnější ochranná zaříkání. Oznamoval svým bratrům a sestrám noci, kterí by mohli narazit na auto, že dívka v něm je pod jeho ochranou; a že Damon vystopuje a stáhne zaživa kůži z každého, kdo by ji byť jen vyrušil z odpočinku... a teprve pak toho provinilce opravdu potrestá. Pak Damon letěl několik kilometrů k jihu v podobě havrana, našel putyku, kde se napájelo několik vlkodlaků, které obsluhovalo několik pěkných barmanek, a pak se rval do krve až do rána. Ale ani to ho nerozptýlilo – ne dost. Brzy ráno se vrátil zpátky a uviděl svá ochranná zaříkání kolem auta nadranc. Než stihl zpanikařit, ivedomil si, že je Elena zlomila zevnitř. A on to nepoznal ani na dálku, protože to učinila s mírumilovným úmyslem a nevinným srdcem. Pak se objevila samotná Elena. Přicházela po břehu potoka a vypadala svěže a odpočatě. Damon nebyl mocen slova jen při pouhém pohledu na ni. To kvůli jejímu půvabu, její kráse a její nesnesitelné blízkosti. Cítil její čerstvě umytou pleť a nedokázal se ovládnout, aby
záměrně nevdechoval stále dokola její jedinečnou vůni. Nevěděl, jak tohle dokáže vydržet celý další den. Vtom dostal nápad. „Chtěla by ses naučit něco, co ti pomůže ovládat tu tvoji auru ?“ zeptal se, když ho míjela na cestě k autu. Elena po něm vrhla postranní pohled. „Takže ses rozhodl se mnou zase mluvit ? Mám omdlít radostí ?“ „No – něco takového dovedu vždycky ocenit... “ „Opravdu ?“ odsekla ostře a Damon si uvědomil, že podcenil tu bouři, která vře uvnitř téhle impozantní dívky. „Ne. Teď mluvím vážně,“ odpověděl a upřel na svoje tmavé oči. „Já vím. Chystáš se mi říct, abych se stala upírem, protože mi to pomůže ovládat moje Síly.“ „Ne, ne, ne. Tohle nemá nic společného s upírstvím.“ Damon se nenechal vtáhnout do hádky, což na Elenu muselo udělat dojem, protože nakonec řekla: „Tak o co teda jde ?“ „Jde o to, naučit se koloběh Sil. Krev přece také obíhá v těle že ? A Síly taky můžou cirkulovat. Dokonce i lidé už o tom vědí celá staletí, ať už je nazývají životní síla nebo čchi. V současné době prostě rozptyluješ své Síly jen tak do vzduchu. Tak vzniká tvoje aura. Ale když se naučíš cirkulaci Sil, můžeš si je nashromáždit pro veliký výron, až to bude zapotřebí, a zároveň budeš mnohem míň nápadná.“ Na Elenu to udělalo dojem. „Proč jsi mi o tom neřekl dřív ?“ Protože jsem pitomec, pomyslel si Damon. Protože pro upíry je to tak přirozené jako dýchání pro tebe. Ale bezostyšně zalhal. „Vyžaduje to určitou míru dovedností.“ „A já bych to zvládla ?“ „Myslím, že jo.“ Damon do svého hlasu vložil lehký nádech nejistoty. To přirozeně přimělo Elenu k ještě většímu odhodlání. „Ukaž mi to!“ prohlásila. „Myslíš hned teď ?“ Rozhlédl se kolem. „Někdo by mohl jet okolo... “ „Jsme mimo silnici. Ach, prosím, Damone. Prosím!“ Elena hleděla na Damona těma svýma velkýma modrýma očima, které již tolik mužů shledalo neodolatelnýma. Dotkla se jeho paže, aby s ním znovu navázala bložší kontakt, ale když se automaticky odtáhl, pokračovala. „Já se to vážně chci naučit. A ty mě můžeš učit. Prostě mi to jednou ukaž a já to budu cvičit.“ Damon pohlédl na svou paži a cítil, jak jeho zdravý rozum a pevná vůle kolísá. Jak to jenom dělá ? „Tak dobře,“ povzdechl si. Na téhle planetě velké jako zrnko vesmírného prachu musí být alespoň tři neo čtyři miliardy lidí, kteří by dali cokoliv, aby mohly být s touto živoucí, dychtivou, roztouženou Elenou Gilbertovou. A problém je, že on se stal jedním z nich – a že ona o něj zjevně ani za mák nestojí. Samozřejmě, že ne. Má svého drahého Stefana. No, tak teda uvidí, jestli jeho princezna bude pořád stejná, až – jestli – se jí podaří osvobodit Stefana a dostat se z toho hrozného místa živá. Zatím se však Damon soustředil na to, aby jeho hlas, tvář i aura vypadaly nezúčastněně. Už v tom měl určitou praxi. Jen nějakých pět století, ale zlepšoval se. „Nejdřív potřebuju najít určité místo,“ řekl jí a sám slyšel nedostatek vřelosti ve svém hlase – tón, který nebyl jen nezúčastněný, ale přímo chladný. Elenin výraz se změnil. I ona se dokázala tvářit nezúčastněně. Dokonce to vypadalo, jako by se i její modré oči potáhly ledový příkrovem. „Dobře. Jaké ?“ „Je to blízko srdce, ale o trochu víc do leva.“ Dotkl se Eleniny hrudní kosti a přejížděl prsty do leva.
Elena potlačovala chvění a napětí, které jí svíralo – to dokázal poznat. Damon hledal místo, kde hrudní kost začíná pokrývat měkká tkáň; místo, kde se podle přesvědčení většiny lidí nachází jejich srdce, protože tam nejvíce cítí, jak tluče. Mělo by to být někde tady... tady... „Teď přiměju tvoje Síly udělat jeden nebo dva oběhy, a až to budeš umět sama, budeš připravená skrýt svoji auru.“ „A jak se to naučím ?“ „o poznáš, věř mi.“ Nechtěl, aby se dál vyptávala, tak prostě pložil jednu dlaň před její hruď – nedotýkal se jejího těla ani oblečení – a uvedl její životní sílu do stejného rytmu se svou. Ano. A teď spustit celý proces. Věděl, jak to bude vnímat Elena: jako elektrický výboj, který začne v místě, kde se jí poprvé dotkl, a rychle rozšíří horko po celém těle. Pak rychlá sekvence vjemů, když s ní projde dvěma cykly. Energie proudící vzhůru k němu, do jejích očí a uší, které najednou vidí a slyší mnohem lépe; pak dolů po páteři až do konečků prstů rukou; zároveň se jí zrychlí tep a ucítí na dlaních cosi jako elektrické napětí. Zpátky vzhůru po pažích a dolů po boku; v té chcvíli se objeví chvění; a pak dále dolů po těch jejích krásných nohou až k zemi, ucítí energii v chodidlech, až se jí kroutí prsty u nohou, než začne opět stoupat tam, odkud přišla, do místa u srdce. Damon uslyšela, jak Elena tiše zalapala po dechu, jakmile se dostavil první výboj, a cítil, jak se jí zrychlil tep a zachvěly řasy, když jí svět najednou začal připadat výraznější; zorničky se jí rozšířila jako při milování, tělo ztuhlo, když zaslechla tichounký zvuk nějakého drobného hlodavce v trávě – zvuk, který by nikdy neuslyšela, kdyby nenasměrovala Síly na svůj sluch. A další drobné známky postupovaly celým tělem, objevovaly se tu a tam, takže s ní mohl prožít celý proces. Pak ji uvolnil. Elena byla zadýchaná a vyčerpaná; přitom to byl on, kdo vydával energii. „Tohle nikdy – nedokážu udělat – sama,“ zalapala po dechu. „Ale ano, to chce jenom čas a praxi. A až to dokážeš, budeš schopná ovládat všechny svoje Síly.“ „Když... to říkáš.“ Elena teď měla zavřené oči, takže jí řasy tvořily kouzelné černé obloučky na zrůžovělých tvářích. Bylo zřejmé, že si sáhla na sno svých sil. Damon bojoval s pokušením jí k sobě přitisknout, ale nedokázal ho potlačit. Elena dala jasně najevo, že si nepřeje, aby jí objímal. Zajímalo by mě, kolik chlapců asi neodehnala, napadlo náhle Damona s hořkostí. Ale proč by ho mělo zajímat, kolik chlapců se s Elenou sblížilo ? Kdyby z ní udělal svoji Princeznu temnot, oba by lovili lidskou kořist – někdy spolu a někdy každý zvlášť. A pak by na ni nežárlil. Tak proč by se měl teď zajímat, kolik romantických zážitků má za sebou ? Přesto zjistil, že mu to není jedno. Cítil hořkost a vztek, takže mu nečinilo potíže odpovědět chladným tónem: „Říkám, že to dokážeš. Jenom si to procvičuj o samotě.“ I v autě se Damonovy podařilo zůstat na Elenu nevrlý. A Bylo to těžké, protože ona byla dokonalý společník na cesty. Neklábosila, nepokoušela se bzučet všelijaké melodie, ani – díky nebesům – zpívat s rádiem, nežvýkala žvýkačku, nekouřila, neměla připomínky k jeho řízení a nikdy se nezeptala: „Už tam budem ?“ Vlastně by bylo těžké pro každého, muže či ženu, být na Elenu nevrlý delší dobu. Nedalo se jí vytýkat, že je příliš nedisciplinovaná jako Bonnie, ani příliš pokojná jako Meredith. Elena byla prostě tak roztomilá, že to vyrovnávalo její bystrou, aktivní, neustále plánující mysl. Měla dostatek soucitu, aby to komenzovalo její přiznávaný egoismus, a byla dost střelená na to, aby si mohla být jistá, že o ní nikdo neřekne, že je obyčejná. Byla neobyčejně loajální ke
svým přátelům a dokázala odpouštět natolik, že téměř vůči nikomu nepociťovala nepřátelství – s výjimkou dvojčat kitsune a Prvorozených upírů. Je čestná, otevřená a milující. Samozřejmě má i svoji špatnou stránku, které její přátalé prostě říkají divokost, ale jen Damon věděl, o co doopravdy jde. Kompenzuje naivní, jemnou a bezelstnou stánku její povahy. Damon si byl naprsto jistý, že nestojí o žádnou z těchto jejích vlastností, zvláště ne teď. Ach, ano... Elena Gilbertová byla tak úžasná, že její špatné vlastnosti vůbec nehrály roli. Ale Damon byl rozhodnutý být nevrlý. Měl natolik silnou vůli, že si obvykle dokázal vybrat, v jaké náladě bude, a toho se držet, ať už to bylo na místě, nebo ne. Ignoroval veškeré Eleniny pokusy o konverzaci, až to nakonec vzdala. Soustředil svoji mysl na tucty chlapců a mužů, které ta nádherná dívka vedle něho musela dostat do postele. Věděl, že dokud se spolu dívky přátelily, Elena, Caroline a Meredith tvořily 'vyspělejší' část čtyřlístku, zatímco malá Bonnie byla nejmladší a až moc naivní, než aby došla na konec. Tak proč teď s Elenou vůbec jsem ? Ptal se sám sebe hořce a na vteřinu zauvaažoval, jestli se Šiniči kromě kradení vzpomínek nepokouší jím manipulovat. Dělal si někdy Stefan starosti s její minulostí – zvlášť s tím, že její bývalý přítel Matt se pořád motá okolo a je ochotný za ni položit život ? Určitě ne, jinak by to ukončil – ne, jak by Stefan mohl ukončit cokoliv, v čem si Elena přála pokračovat ? Damon byl svědkem střetu jejich vůlí, dokonce i když byla Elena mentálně dítětem těsně poté, co se vrátila ze života po životě. Když došlo na vztah Stefana a Eleny, rozhodně měla věci pod kontrolou Elena. Jak říkají lidé, to ona nosí u nich doma kalhoty. No, brzo zjistí, jak se jí bude líbit nosit harémové kalhoty, pomyslel si Damon s tichým úsměvem, ačkoliv měl horší náladu než kdy jindy. Obloha nad vozem se v reakci na to ještě více zatáhla a vír rval letní listy z větví dlouho předtím, než přijde jejich čas. Stružky deště brázdily čelní sklo, pak oblohu rozčísl blesk a ozvěnou zaduněl hrom. Elena bezděčně trochu nadskočila pokaždé, když zahřmělo. Damon ji pozoroval s ponurným zadostiučiněním. Věděl, že ona ví, že on dovede ovládat počasí. Ale nikdo z nich se o tom nezmínil. Nebude mě o nic prosit, pomyslel si Damon, který cítil její divokou pýchu a úak se zlobil sám na sebe, že je tak vnímavý. Minuli motel a Elena sledovala očima svítící poutač, dokud nezmizel ve tmě za nimi. Damon nechtěl přerušit jízdu. Vlastně se neodvážil ji přerušit. Nyní mířili do opravdu ošklivé bouře, prius občas podklouzával na vodě, ale Damon ho dokázal udržet pod kontrolou – i když jen stěží. Rád řídil v takových podmínkách. Teprve ve chvíli, kdy se objevila cedule, že příští přístřeší je přes 160 km daleko, Damon – aniž se poradil s Elenou – zahnul na příjezdovou cestu k motelu, po které se hrnuly proudy vody, a zastavil vůz. Mezitím se počasí dočista zbláznilo. Lilo, jako by se na nebesích protrhla stavidla. Pokoj, který dostal Damon, byl v malé stavbičce, jež byla oddělená od hlavní budovy motelu. Samota Damonovi plně vyhovovala.
Kapitola 8. Když chpěchali z auta k motelovému pokoji, musela se Elena přemáhat, aby ji nohy vůbec unesly. Jakmile se za nimi zavřely dveře pokoje a bouře zůstala venku, zatímco její ztuhlé a bolavé tělo bylo uvnitř, zamířila do koupelny tak rychle, že sotva stihla rozsvítit světlo. Oblečení měla úplně promočené. Zářivky v koupelně ji po temnotě večerní bouře oslňovaly. Nebo možná to už byl výsledek toho, jak se učí ovládat své Síly. To bylo rozhodně překvapivé. Damon se ji vlastně ani nedotkl, ale enregetický výboj, který prožila, v ní stále ještě dozníval. Pro ten pocit, kdy někdo ovládá vaši životní sílu z místa mimo vaše tělo, prostě neexistují slova. Rozhodně to byl úchvatný zážitek. Ještě teď, když na to pomyslela, chvěla se jí kolena. Ale bylo nad slunce jasnější, že Damon s ní nechce mít nic do činení. Elena podléhla na svůj odraz v zrcadle a ošila se. Vypadala jako utopená krysa, kterou proud táhl pár kilometrů kanálem. Měla promočené vlasy; jemné hedvábné vlny se proměnily v tenké kudrnaté cancourky kolem celé hlavy a tváře; byla bílá jako stěna a její modré oči hleděly vyčerpaně z pobledlé dětské tváře. Na malý okamžik si připomněla, že před pár dny byla v ještě horším stavu – ano, bylo to jen pár dní – a Damon se o ni staral s nejvyšší něhou, jako kdyby mu na jejím ucouraném vzhledu vůbec nezáleželo. Ale tyhle vzpomínky vzal Damonovi Šiniči a bylo by příliš očekávat, že to byl jeho skutečný stav mysli. Byl to jen... rozmar... jeden z jeho mnoha rozmarů... Elena se odvrátila od zrcadla, rozzlobená na Damona i na sebe za to, ža cítí vláhu v očích. Milost je milost. Nemá nejmenší ponětí, proč se Damon najednou odtahuje před jejím dotykem a hledí na ni chladnýma a tvrdýma očima predátora. Z nějakého důvodu ji asi začal nenávidět a je stěží schopen s ní sedět v autě. Ať už jde o cokoliv, Elena se musí naučit to nebrat na vědomí, protože jestli Damon odejde, nebude mít nejmenší šanci najít Stefana. Stefan. Její rozechvělé srdce se konečně upokojilo pži vzpomínce na Stefana. Jemu by bylo jedno, jak vypadá; zajímá se jedině o to, jestli je v pořádku. Elena zavřela oči a začala napouštět horkou vodu do vany. Svlékla se z mokrého oblečení a těšila se na vzpomínnky na Stefanovu lásku a uznání. V koupelně byla přichystaná malá plastová lahvička pěny do koupele, ale té si Elena ani nevšimla. Přinesla si v toaletní taštičce svoji vlastní průhledně zelenou dózu s vanilkovou koupelovou solí a teď měla první příležitost ji použít. Opatrně nasypala asi třetinu krystalků do rychle se zaplňující vany a odměnou jí byla horká vůňě vanilky, kterou vděčně vdechovala. Za pár minut si už Elena lebedila po ramena ponořená v horké vodě pokryté pěnou, která voněla po vanilce. Měla zavřené oči a nechávala teplo prostupovat svým prochladlým tělem. Soli, které se pomaličku rozpouštěly, ulevovaly jejímu ztuhlému tělu od bolesti. Nebyla to obyčejná koupelová sůl. Byl to dárek od Stefanovy bytné, paní Flowersové, cože byla důsstojná postarší čarodějka bílé magie. Paní Flowersová byla odbornicí na recepty z bylinek a právě teď by Elena přísahala, že cítí, jak všechno napětí posledních několika sní sůl vstřebává a něžně tiší. Ach, přesně tohle potřebovala. Elena snad nikdy neuvítala koupel tak jako dneska. Ale pozor na jednu věc, připomínala si, zatímco doušek po doušku vdechovala vanilkovou páru:nesmíš tady usnout. Utopila by ses a už víš, jaký to je pocit – zažila jsi to už a už ti kupovaly látku na rubáš. Elena teď už měla zastřenější a roztříštěnější myšlenky, protože horká voda ji uvolňovala
svalstvo a kolem hlavu se jí vznášela vanilková vůně. Ztrácela pomalu pojem o realitě, mysl jí odplouvala do snů... Plně se poddala horké vodě a blaženému pocitu, že nemusí vůbec nic dělat... Usnula. Ve snu se ale rychle pohybovala. Bylo šero, ale nějak věděla, že klouže dolů hustou šedivou mlhou. Jediné, co jí dělalo starosti, bylo, že měla dojem, že ji obklopují rozhádané hlasy... a že se hádají kvůli ní. „Druhou šanci ? Mluvil jsem s ní o tom.“ „Nebude si nic pamatovat.“ „Nezáleží na tom, co si pamatuje. Všechno v ní zůstane, i když jenom v podvědomí.“ „Bude to v ní klíčit... dokud nenajde správný čas.“ Elena neměla ani ponětí, o čem to mluví. Pak mlha začala řídnout, chuchvalce jí uhýbaly z cesty a ona klouzala dolů pomaleji a pomaleji, až jemně přistála na zemi pokryté borovým jehličím. Hlasy byly pryč. Ležela na lesní půdě, ale nebyla už nahá. Měla svoji nejkrásnější noční košili, tu s opravdovou benátskou krajkou. Naslouchala droným zvukům noci všude kolem, když v tom najednou její aura zareagovala tak jako nikdy předtím. Sdělila jí, že někdo přichází. Někdo, kdo přináší pocit bezpečí, v teplých zemitých odstínech – jemně růžových a temně modrých odstínech fialové, které ji obklopily ještě dříve, než ta osoba dorazila. To byly... něčí... city k ní. A za tou láskou a útěchou, které vnímala, se skrývala hluboká pralesní zeleň, črty teple zlaté a tajemný průsvitný nádech, jako když se vodopád třpytí při dopadu na skalku a spršky kolem ní padají k zemi jako diamanty. Eleno, zašeptal hlas. Eleno. Ten hlas je tak známý... Eleno. Eleno. Ona ho zná... Eleno, můj andílku. Láska. Ve chvíli, kdy se Elena ve snu posadila a otočila, už vztahovala ruce k objetí. Ta osoba k ní patří. Je to její zázrak, její útěcha, její milovaný. Nezáleží na tom, jak se sem dostal nebo co se stalo předtím. Je to věčný partner její duše. A pak... Silné paže ji nežně objímají... Teplé tělo se tiskne k jejímu... Sladké polibky... Mnoho, mnoho polibků... Ten důvěrně známí pocit, když se rozplývá v jeho ojetí... Je tak něžný, ale jeho láska k ní je prudká a téměř divoká. Přísahal, že nebude zabíjet, ale zabil by, aby ji ochránil. Ona je tím nejcennějším, co na světě má... A to, aby byla volná a v bezpečí, by mu stálo za jakoukoliv oběť. Jeho život bez ní pro něj nemá cenu, a tak by se ho rád vzdal, usmíval by se a líbal jí ruku svým posledním dechcem. Elena vdechovala příjemnou vůni podzimních listí, kterou cítila z jeho svetru, a připadala si v bezpečí. Jako děťátko se nechala ukolébat prostými známími vůněmi, pocitem pohody, když se opře tvář o jeho rameno, a zázrakem, že oba dýchají ve stejném rytmu. Když se pokusila tent zázra pojmenovat, konečně to jméno ve své mysli našla. Stefan... Elena ani nepotřebovala vzhlédnout k jeho obličeji a věděla, že Stefanovy oči tancují, jako když větřík čeří hladinu malého rybníčku a vlnky házejí tisíce světelných odlesků. Schovala
mu hlavu na krku, nějak měla strach ho pustit, i když si nepamatovala proč. Nevím, jak jsem se sem dostala, řekla mu v duchu. Ve skutečnosti si nepamatovala nic před tímhle okamžikem, před tím, než odpověděla na jeho volání, jenom pomíchané střípky obrazů. Na tom nezáleží, jsem s tebou. Ochromil ji strach. Není to... není to jenom sen, že ne? Ne, sen je jenom sen. Ale já jsem s tebou vždycky. Ale jak jsme se sem dostali ? Pšššš. Jsi unavená. Budu tě objímat. Přísahám na svůj život. Jenom odpočívej. Nech mě tě alespoň jednou objímat. Alespoň jednou ? Ale... Elena teď cítila obavy a závrať, musela zdvihnout hlavu, musela vidět Stefanovu tvář. Zvedla bradu a zjistila, že se dívá do nekonečně tmavých očí v bledé, pyšné a krásné mužské tváři. Téměř vykřikla zděšením. Tiše, tiše andílku. Damone! Tmavé oči, které se v píjely do jejích, byly plné lásky a radosti. Kdo jiný ? Jak se opovažuješ – a jak ses sem dostal ? Elena byla čím dál zmatenější. Já přece nepatřím nikam, podotkl Damon a najednou to znělo smutně. Ty víš, že vždycky budu s tebou. To nevím; nevím – vrať mi Stefana! A bylo příliš pozdě. Elena si začínala uvědomovat zvuk kapající vody a vlažnou lázeň šplouchající kolem. Probudila se akorát včas, aby jí hlava nesklouzla pod hladinu. Sen... Cítila, že má tělo mnohem ohebnější a odpočatější, ale ten sen ji rozesmutnil. Nebyla to ani mimotělní zkušenost – byl to prostě její vlastní zmatený a bláznivý sen. Nikam nepatřím. Vždycky budu s tebou. Co má takovéhle blábolení znamenat ? Ale něco uvnitř její duše se chvělo, když si na ta slova vzpomněla. Honem se převlékla – ne do noční košile s benátskou krajkou, ale do šeočerné teplákové soupravy. Když vyšla z koupelny, cítila se hrozně unavená, podrážděná a připravená se s Damonem pohádat, kdyby jakkoli naznačil, ža zachytil něco z jejísch snů. Ale Damon to neudělal. Elena uviděla postel, dokázala se soustředit jen na ni – doklipýtala k ni a vděčně se zhroutila na polštáře, které se pod její hlavou nepříjemně propadly. Elena měla ráda polštáře tužší. Chvilku jen tak ležela, odpočívala po koupeli a pokožka jí pomalu vychládala – stejně jako její hlava. Pokud dokázala soudit, Damon stál v přesně stejné pozici, kterou zaujal, když vstoupil do pokoje. A byl pořád stejně tichý, jako už od rána. Nakonec se to rozhodla vyřešit a promluvila na něj – a protože Elena je prostě Elena, šla přímo k jádru věci. „V čem je problém Damone ?“ „V ničem.“ Damon hleděl z okna a předstíral, že ho zaujalo něco venku. „Jak v ničem ?“ Damon zavrtěl hlavou. Ale jeho záda dokázala výmluvně vyjádřit, co si myslí o tomhle motelovém pokoji.
Elena prozkoumala pokoj zaostřeným zrakem člověka, který je na hranici smrtelné únavy. Viděla béžové stěny, běžový koberec, běžové křeslo, béžový psací stůl a, samozřejmě, béžový přehoz na postel. Ani Damon si přece nemůže osklivit pokoj jen proto, že není zařízený v jeho oblíbené černé bervě, pomyslela si. A pak – bože, já jsem tak unavená. A zmatená. A vyděšená. A... neuvěřitelně pitomá. Je tu jenom jedna postel. A na té ležím já. „Damone... “ S námahou se posadila. „Co chceš ? Je tu křeslo. Můžu spát na něm.“ Napůl se otočil a ze způsobu, jakým se pohyboval, poznala, že není podrážděný a ani si s ní nehraje. Zuřil. Všechno bylo v tom pohybu – vražedně rychlá otočka, rychlejší, než lidské oko dokáže zachytit, a naprostá svalová kontrola, která otočku ukončila téměř dřív, než k ní vůbec došlo. Damon se svými náhlými pohyby a děsivou nehybností. Znovu se zahleděl z okna, tělo jako vždy připravené na... cokoliv. Právě teď vypadalo připravené proskočit oknem, aby se dostal ven. „Upíři nepotřebují spát,“ řekl hlasem chladnějším a kontrolovanjěším, než od něj slyšela od doby, kdy je opustil Matt. To jí dodalo energii, aby vstala z postele. „Ty víš, že já vím, že je to lež.“ „Vem si postel, Eleno. Jdi spát.“ Pořád ten stejný hlas. Očekávala by bezvýrazný, unavený příkaz. Ale z Damonova hlasu znělo větší napětí a sebeovládání než kdy jindy. Byl otřesenější než jindy. Sklopila zrak. „To kvůli Mattovi ?“ „Ne.“ „Tak kvůli Šiničimu ?“ „Ne!“ Aha. „Ale ano, mám pravdu ? Bojíš se, že se Šiniči dostane přes všechny tvoje obranné valy a znovu tě posedne. Že jo ?“ „Jdi spát, Eleno,“ opakoval Damon bezvýrazně. Pořád se k ní choval, jako by tam vůbec nebyla. Elena dostala vztek. „Co mám udělat, abych ti dokázala, že ti věřím ? Cestuju s tebou úplně sama a nemám ani potuchy, kam to vůbec jedeme. Svěřila jsem ti Stefanův život.“ Elena teď stála za Damonem, na béžovém koberci, který byl cítit po... po horké vodě. Spíš by čekala prach. Její slova byla jako prach. Zněla nějak dutě, hluše. Říkala pravdu – ale slova k Damonovi nepronikla... Elena si povzdychla. Dotknout se Damona neočekávaně bylo vždycky ošidné, člověk riskoval neúmyslné spuštění vražedných dravčích instinktů, i když zrovna nebyl posedlý. Opatrně vstáhla ruku a položila konečky prtsý na loket Damonovy kožené bundy. Promluvila tak logicky a bez emocí, jak jen dokázala. „Taky víš, že teď mám i jiné mysly než obvyklých pět. Kolikrát ti to budu muset opakovat, Damone ? Já vím, že jsi to nebyl ty, kdo minulý týden mučil Matte a mě.“ Navzdory svému odhodlání Elena uslyšela ve svém hlase prosebný tón. „Vím, že na téhle cestě jsi mě chránil, když jsem byla v nebezpečí, dokonce jsi pro mě zabíjel. To pro mě hodně znamená. Můžeš říkat, že nevěříš v lidský sentiment a v odpuštění, ale já si myslím, žeš to ještě nezapomněl. A pokud víš, tedy není co odpouštět... “ „Tohle s minulým týdnem nemá vůbec nic společného!“ Změna v jeho hlase – ta živočišná síla – zasáhla Elenu jako šlehnutí bičem. Bolelo to... a vyděsilo ji to. Damon to myslí vážně. A taky je v nějakém hrozném stresu, který se tak trochu podobá tomu, když bojoval proti Šiničiho posedlosti, ale přesto je úplně jiný.
„Damone...“ „Nech mě být!“ Kde už jsem jenom něco takového slyšela ? Elena zmateně přemýšelal, srdce jí bušilo a probírala se vzpomínkami. Ale ano, Stefan. Stefan, když spolu poprvé byli v jeho pokoji, když se bál ji milovat. Když byl přesvědčený, že by ji přivedl do věčného prokletí, kdyby jí dal najevo, že mu na ní záleží. Mohl by Damon být tolik podobný svému bratrovi, kterému se vždycky vysmíval ? „Alespoň se otoč a mluv se mnou tváří v tvář.“ „Eleno.“ Bylo to jen zašeptání, ale znělo, jako by Damon nedokázal použít svůj obvyklý hedvábně hrozivý tón. „Jdi spát. Jdi k řertu. Jdi k čertu, ale drž se ode mě dál.“ „V tomhle jsi fakt dobrý, že ano ?“ I Elena měla nyní chladný hlas. Bezhlavě a vztekle se přiblížila ještě víc. „V tom, jak od sebe odhánět lidi. Ale já vím, že ses dneska večer nekrmil. Nic jiného ode mě nechceš a nedokážeš hrát hladového mučedníka ani z poloviny tak dobře jako Stefan... “ Elena věděla, že její slova nutně musejí podnítit nějakou reakci. Damonova obvyklá reakce na takovéhle rýpání byla o něco se opřít a dělat, že neslyší. Jenže to, co se stalo, úplně přesáhlo její dosavadní zkušenost. Damon se otočil, těsně ji objal a držel ji v nepřekonatelně pevném sevření. Pak ji jediným útočným pohybem, jako když se snáší sokol na myš, políbil. A byl dost silný na to, aby ji udržel nehybnou, aniž jí nějak ublížil. Ten polibek byl tvrdý a dlouhý a Elena mu čistě instiktivně odolávala docela dlouhou dobu.Damonovo tělo bylo chladivé oproti jejímu, které bylo rozehřáté z koupele. A způsob, jakým ji držel – kdyby se bránila, zřejmě by se na některých místech mohla vážně zranit. Pak – to věděla – by ji pustil. Ale ví to doopravdy ? A je připravená si zlomit nějakou kost, jen aby si to ověřilo ? Hladí jí vlasy... to není fér... natáčí konečky a tiskne je v prstech... a to jen pár hodin poté, co ji naučil vnímat svět na maximum. Zná její citlivá místa. Nejen citlivá místa každé ženy... zná ta její... ví, jak ji přimět křičet slastí i jak ji utišit. Nebylo jiné cesty než vyzkoušet tu svou teorii a možná přijít k nějaké zlomenině. Ona se mu přece nepoddá, když ho k polibku sama nevybídla. To ne! Ale pak si vzpomněla na svou zvědavost ohledně malého chlapce a velikého balvanu a úmyslně otevřela Damonovi svoji mysl. Padl do své vlastní pasti. Jakmile se jejich mysli propojily, nastalo cosi jako ohňostroj. Exploze. Rakety. Vybuchující supernovy. Elena zablokovala v mysli tělesné pocity a vydala se hledat balvan. Byl hluboko, hluboko v té nejuzavřenější části jeho mozku. Hluboko v té ústřední temnotě, která zde spala. Ale Elena jako by s sebou přinesla pochodeň. Kamkoliv se obrátila,tmavé girlandy pavučin odlétaly a těžké kamené oblouky se rozpadly a bortily k zemi. „Neboj se,“ Elena se přistihla, že mluví nahlas. „Světlo neudělá totéž i s tebou! Nemusíš žít tam dole. Ukážu ti krásu světla.“ Co to říkám ? divila se, když jí ta slova splývala ze rtů. Jak mu tohle můžu slibovat – možná se mu líbí život ve tmě! Ale v příští vteřině přišla o kus blíž k malému chlapci, dost blízko na to, aby viděla jeho bledou zvídavou tvář. „Ty ses vrátila,“ promluvil, jako by to byl zázrak. „Řekla jsi, že se vrátíš, a vrátila ses!“ Tím zboural v jediném okamžiku všechny Eleniny zábrany. Poklekla, natáhla řetězy, jak nejvíc to šlo, a vzala si kloučka na klín. „Jsi rád, že jsem se vrátila ?“ zeptala se ho něžně. Přitom mu hladila vlásky.
„Ale ano!“ Byl to výkřik z hloubi srdce, který Elenu stejnou měrou vyděsil, jako potěšil. „Ty jsi ta nejmilejší osoba, kterou jsem kdy... ta nejkrásnější, co jsem kdy...“ „Pšššt,“ tišila ho Elena. „Tiše. Určitě existuje nějaký způsob, jak tě zahřát.“ „To je tím železem,“ řeklo dítě pokorně. „To železo způsobuje, že jsem slabý a prochladlý. Ale musí použít železo, jinak by mě nedokázal ovládat.“ „Rozumím,“ odpověděla Elena zasmušile. Začínala pomalu chápat, jaký vztah má Damon k tomuhle melému chlapci. Naokmažik poslechla svou předtuchu, vzala dvě oka řetězu a pokusila se je roztrhnout. Elena sem vznáší supersvětlo – tak proč by ne supersílu ? Ale dosáhla jedině toho, že marně tahala a kroutila řetězem, až si poranila prst a hrubé železo. „Ach!“ Oči máleho chlapce se upřely na tmavou kapku krve. Zíral na ni, jako by byl fascinován – a zároveň se bál. „Chceš ji ?“ Elena mu nejistě nabídla dlaň. Jaké ubohé stvoření, že musí prahnout po krvi ostatních, pomyslela si. Plaše přikývl, jako by si byl jistý, že se bude zlobit. Elena se jen usmála a on uctivě přidržel její prst a vzal si celou kapku krve najednou – obkroužil ji rty jako při polibku. Když zvidhl hlavu, zdálo se, že má trochu víc barvy ve tvářích. „Říkal jsi, že tě tady drží Damon,“ podotkla a zase ho objala. Cítila, jak svým teplem zahřívá jeho prochladlé tělo. „Můžeš mi říct proč ?“ Dítě si ještě pořád olizovalo rty, ale okamžitě k ní otočilo hlavu a řeklo: „Jse Strážce tajemství.“ A smutně dodalo: „Ale tajemství tolik vzrostla, že ani já nevím, jaká vlastně jsou.“ Elena sledovala pohledem pohyb jeho hlavy od jeho malých údů přes železný řetěz až k obrovské kouli železité rudy. Pocítila hlubokou lítost nad tak malým strážcem. A přemýšlela, co, proboha, může být v té obří kamenné kouli, že to Damon tak bedlivě střeží. Ale už nedostala šanci se zeptat.
Kapitola 9. Když Elena otevřela ústa, aby se zeptala, ucítila, že ji něco zdvihá, jako vichřice. V jednu chvíli držela chlapce, a v tom jí byl vyrván z náručí, takže sotva stihla vykřiknout: „Vrátím se,“ a zaslechnout jeho odpověď, než byla vtažená zpátky do obyčejného světa koupelí, manipulacía a motelových pokojů. „Já tajemství uchovám!“ To na ni v poslední chvíli volal ten malý chlapec. Co to mohlo znamenat jiného, než že utají jejich setkání před skutečným ( 'obyčejným' ) Damonem ? O vteřinu později už Elena stála v omšelém motelovém pokoji a Damon jí svíral paže. Když konečně zvedla hlavu, cítila Elena sůl. Po tvářích jí stékaly slzy jako déšť. Zdálo se, že na jejího útočníka to nemá nijak velký účinek. Vypadalo to, že Damo je vydán na milost a nemilost syrovému zoufalství. Třásl se jako malý chlapec, který poprvé políbil svoji první lásku. Takhle vypadá ztráza sebeovládání, pomyslela si Elena zmateně. Co se jí týče, měla pocit, že asi omdlí. Ne! Musí zůstat při vědomí. Kroustila se a vzpírala a úmyslně si ubližovala v tom zhevně nepřekonatelném sevření, které nepovolovalo. Stále trvalo. Posedlost ? Že by se Šiniči znovu nějak dostal Damonovi do mysli a nutil ho dělat takovéhle věci ? Elena zápasila vší silou. Jednou zasténala... Sevření povolilo. Elena nějak vytušila, že s tímhle nemá šiniči co dělat. Damonova pravá duše je ten malý chlapec přikovaný v řetězech už bůhví kolik století, který nikdy nepoznal vřelost a blízkost, ale který po nich stále ještě uměl bolestně toužit. Dítě přikované ke skále bylo jedním z Damonových nejtajnějších tajemství. Elena se teď chvěla tak silně, že se sotva udržela na nohou... a přemítala o dítěti. Je mu zima ? Pláče jako Elena ? Jak to pozná ? Hleděli s Damonem na sebe a oba ztěžka dýchali. Damonovy vlasy byly teď rozcuchané, takže vypadal prostopášně jako pirát. Jeho tvář, která vždycky bývala tak vyrovnaná a bledá, se nyní červenala. Očima sledoval, jak si Elena masíruje zápěstí. Úplně jí v nich mravenčilo: konečně se jí vrací krevní oběh. Jakmile pohlédl stranou, nedokázal se jí už podívat do očí. Oční kontakt. No dobře. Elena dokázala rozpoznat svoji zbraň. Zatápala po židli a zjistila, že hned za sebou má postel. Teď má jen málo zbraní a potřebuje každou z nich. Posadila se a poddala se slabosti svého těla, ale pohledem stále sledovala Damonovu tvář. Rty měl naběhlé. To nebylo... fér. Damonovy rty byly základní složkou jeho zdroje. Vždycky míval ta nejpřitažlivější ústa, jaká kdy viděla, ať u muže nebo u ženy. Ústa, vlasy, napůl spuštěná víčka, husté řasy, jemně řezaná čelist... nebylo to fér dokonce ani pro někoho jako Elena, kdo se již dávno nezajímá o lidi jen kvůli tomu, že jsou náhodně obdařeni krásou. Ale nikdy neviděla tyhle rty naběhlé, dokonale upravení vlasy rozcuchané a řasy rozechvělé, protože se Damon pokoušel všemožně vyhnout jejímu pohledu. „Bylo to... Na tohle jsi myslel celou tu dobu, kdy jsi se mnou odmítal mluvit ?“ zeptala se a hlas se jí chvěl jen nepatrně. Damon náhle znehybněl – a to dokonale, stejně jako byl dokonalý ve všem ostatním. Samozřejmě nedýchal. Hleděl na skvrnku na béžovém koberci takovým pohledem, že by se
nikdo nemohl divit, kdyby vzplála plamenem. Pak se konečně odhodlal zvednout ty obrovské tmavé oči k ní. Je tak těžké cokoliv říct o Damonových očích, protože duhovka je téměř stejné barvy jako zornička, ale Elena měla dojem, že v tu chvíli byly velmi rozšířené... že celé oko byla jedna velká zornička. Jak mohou oči temné jako půlnoc lapat a vnímat světlo ? Jako by v nich viděla celý vesmír plný hvězd. Damon řekl tiše „Uteč.“ Elena se celá napjala „Šiniči ?“ „Ne. Měla bys utéct. Hned.“ Elena pocítila, jak se jí svaly poněkud uvolnily, a byla vděčná, že utíkat nemusí – alespoň v tomhle okamžiku ne. Ale pěsti zaťala. „Chceš říct, že jsi to jenom ty, kdo se chová jako sprosťák ?“ zeptala se. „Rozhodl ses mě znovu nenávidět ? Líbilo se ti... ?“ Damon se znovu otočil – nehybnost přešla v pohyb rychleji, než stihlo její oko postřehnout. Udeřil do okenního rámu a v posledním okamžiku ten úder téměř úplně zastavil. Ozvala se rána a tisíce skleněných střepů se vysypaly do tmy jako zářivé démanty. „Tohle by mohlo... přivolat nějaké lidi, aby ti pomohli.“ Damon se ani nepokoušel, aby jeho slova vyzněla jinak než jen jako dodatečný nápad. Teď, když byl od ní odvrácený, se zřejmě nesnažil nic předstírat. Tělem mu probíhaly drobné záchvěvy. „Takhle pozdě, v téhle bouři a tak daleko od kanceláře... pochybuju.“ Elenino tělo konečně začalo reagovat na adrenalin, který se vyplavil, když bojovala s Damonovým sevřením. Celé tělo ji brnělo a musela se snažit ze všech sil, aby se úplně nerozstřásla. Teď byli zpátky ve výchozích pozicích – Damon hleděl z okna a ona zírala na jeho záda. Nebo alespoň on si přál, aby tomu tak bylo. „Stačilo se zeptat,“ řekla. Veděla, jestli něco takového dokáže upír pochopit. Ještě pořád to nedokázala naučit ani Stefana. Žil bez věcí, o které stál, protože nechápal princip prosby. Ve vší nevinnosti a s dobrými úmysly Stefan nechával věci být, dokud ona, Elena, nepožádala jeho. Ale Damon obvykle nemívá tenhle problém, pmysela si. Bral si cokoliv tak nonšalantně, jako by si vybíral věci z police v obchodě. A právě teď se tiše smál, což znamenalo, že ho opravdu zasáhla. „Budu to brát jako omluvu,“ řekla Elena tiše. Teď se už Damon smál nahlas a Elenu zamrazilo. Ona se mu snaží pomoct a... „Ty si myslíš,“ přerušil tok jejích myšlenek. „že tohle bylo všechno, co jsem chtěl ?“ Elenu znovu zamrazilo, když si jeho slova přebírala v hlavě. Damon si snadno mohl vzít její krev, když ji tak pevně držel. Ale – samozřejmě – to není všechno, co od ní chce. Její aura... věděla, co to s upíry dělá. Damon ji celou dobu chránil před ostatními upíry, kteří ji mohi zahlédnout. Rozdíl je v tom, přiznala si Elena se svou rozenou poctivostí, že jí jsou ostatní upíři ukradení. Ale Damon... to je něco jiného. Když jí políbil, cítila ten rozdíl v srdci. Něco, co nikdy nepocítila... dokud nepřišel Stefan. Ach, Bože, jsem to opravdu já, Elena Gilbertová, a zrazuju Stefana tím, že odsus neutíkám, co mi nohy stačí ? Damon je lepší než já; řekl mi, že mám před ním tu neodolatelně svůdnou auru skrýt. Abych ho mohla znovu začít mučit zítra ráno. Elena už zažila mnohokrát, že se rozhodla odejít dřív, než se situace stane příliš vášnivou. Ale tady je problém v tom, že nemá kam jít, aniž by zvýšila napětí – což by ji mohlo značně ohrozit. A mohla by přijít o šanci najít Stefana.
Měla snad jet s Mattem ? Ale Damon řekl, že sami dva lidé nemůžou vejít do Temné dimenze. Řekl, že ho ptřebují s sebou. A Elena pořád měla určité pochybnosti, zda by Damon jel až do Arizony, natož aby hledal Stefana, kdyby s ním nebyla na každém kroku. A kromě toho, jak by ji Matt mohl ochránit na nebezpečné cestě, kterou se Damon vydal ? Elena věděla, že Matt by pro ni umřel – a k tomu by také došlo, kdyby se měli utkat s upíry nebo vlkodlaky. A ona by pak musela nepřátelům čelit sama. Ovšem, že Elena věděla, co Damondělá každou noc, když ona spí v autě. Klade kolem ní jakási temná zaříkání a podepisuje je svým jménem, zajišťuje svojí pečetí, a ta pak drží náhodně procházející tvory temnoty dál od vozu až do rána. Ale své největší nepřátele, dvojčata kitsune, Šiniči a Misao, si přinášejí s sebou. Tohle všechno proběhlo Eleně myslí, než zvedla hlavu a zahleděla se Damonovi do očí. Do očí, které jí v tuchvíli připomněly oči otrhaného děcka připoutaného ke skále. „Ty neodejdeš, viď ?“ zašeptal. Elena zavrtěla hlavou. „Ty se mě opravdu nebojíš ?“ „Ale bojím,“ Elena opět ucítila, jak ji uvnitř zamrazilo. Jenže cítila, že se nyní někam dostává, nastavila kurz a nedokázala z něj uhnout. Zvlášť když se na ni takhle díval. Připomínalo jí to divokou radost a téměř zdráhavou pýchu, kterou vždycky dával najevo, když společně skolili nepřítele. „Nestanu se tvojí Princeznou temnot,“ řekla mu. „A ty víš, že se nikdy nevzdám Stefana.“ Na rtech se mu objevil náznak starého uštěpačného úsměvu. „Máme spoustu času, abych tě přesvědčil, že mám v tomhle pravdu.“ Ani není třeba, pomyslela si Elena. Věděla, že Stefan by to pochopil. Ale dokonce i teď, kdy Elena měla pocit, že se s ní točí celý svět, ji něco přimělo Damona provokovat. „Říkáš, že to není Šiniči. Věřím ti. Ale... děláš tohle všechno … kvůli tomu, co řekla Caroline ?“ Slyšela ve svém hlase náhlou tvrdohlavost. „Caroline ?“ Damon zamrkal, jako kdyby ho vyvedla z rytmu. „Prohlásila, že než jsem potkala Stefana, byla jsem jenom... “ Elena zjistila, že nedokáže vyslovit poslední slovo. „Že jsem byla... promiskuitní.“ Damon zaťal čelist a jeho tváře okamžitě zrudly – jako kdyby na něj udeřila z nečekaného směru. „Jo, Caroline,“ mumlal. „Ta už si svůj osud napsala. Kdyby to byl někdo jiný, možná bych ji i politoval. Ale ona zachází za... ocitla se za... hranicemi veškeré slušnosti... “ Jak mluvil, tempo jeho řeči se zpomalovalo a ve tváři se mu pomalu rozhostil zmatek. Zíral na Elenu a ona si uvědomila, že zpozoroval slzy na jejích řasách, protože natáhl ruku, aby jí je otřel. Ale pak se zarazil uprostřed pohybu. Jeho tvář se najednou zasnila, zdvihl prsty k ústům a ochutnal její slzu. Ať už měla jakoukoli chuť, vypadalo to, že nevěří tomu, co cítí. Pozvedl k ústům i druhou ruku. Elena na něj jen zírala: že by už úplně ztratil příčetnost ? Ale ne, neztratil. Místo toho se mu ve tváři vystřídal kaleidoskop emocí – až příliš rychle, než aby je všechny stačilo lidské oko zachytit. Ale povšimla si překvapení, nevíry, hořkosti, dalšího překvapení a konečně výrazu radostného šoku a pohledu, který jako by také skrýval slzy ve vlastních očích. A pak se Damon rozesmál. Byl to rychlí, posměšný smích, ale byl opravdový, dokonce skoro euforický. „Damone,“ oslovila ho Elena, která ještě pořád potlačovala slzy – všechno se to dělo tak rychle – „co je to s tebou ?“ „Nic špatného, všecko je v pořádku,“ řekl a pohtozil jí ukazováčkem. „Nikdy se nepokoušej oklamat upíra, Eleno. Upíři mají mnoho smyslů, které lidé nemají – a některé, o nichž ani
sami nevědí, dokud je nepotřebují. Trvalo mi dlouho, než jsem zanalyzoval, co o tobě vlastně vím. Protože mi každý něco tvrdí, zatímco moje mysl mi napovídá něco jiného. Ale já jsem na to konečně přišel. Já vím, kdo doopravdy jsi, Eleno.“ Elena půl minuty seděla v šokovaném tichu. „Jestliže je to pravda, pak tady stejně dobře víš, že ti to nikdo nebude věřit.“ „Možná, že ne,“ odpověděl Damon. „zvlášť pokud jde o lidi. Ale upíři jsou naprogramovaní tak, že rozpoznají auru panny. A ty jsi návnada pro jednorožce, čistá panna, Eleno. Já nevím, jak jsi získala svoji povětst, a je mi to jedno. Sám jsem se tím nechal na dlouho zmást, ale nakonec jsem objevil pravdu.“ A najednou se nakláněl nad ní, takže neviděla nic jiného než jeho tvář, jeho jemné vlasy ji šimraly na čele, rty měl blízko jejích a jeho tmavé bezedné oči hltaly její pohled. „Eleno,“ zašeptal. „To je tvoje tajemství. Nevím, jak jsi to dokázala, ale... ty jsi panna.“ Nakláněl se k ní, jeho rty se sotva dotýkaly jejích a záměrně sdílel svůj dech s jejím. Zůstali tak dlouho, velmi dlouho. Damon vypadal fascinovaný tím, že dokáže Eleně dát něco ze svého vlastního těla: kyslík, který oba potřebují, ale získávají ho jinými způsoby. Mnoho lidí by takovou dokonalou nehybnost těl, dokonalé ticho a neustálý oční kontakt, při němž nikdo z nich nezvařel oči, neuneslo. Připadalo by jim, že se ponořili do osobnosti partnera natolik, že ztrácejí hranice sebe sama stávají se éterickou součástí jeden druhého, než vůbec dojde k samotnému polibku. Ale Elena se vznášela – na dechu, který jí Damon věnoval, a to doslova. Kdyby ji Damonovy silné dlouhé s štíhlé paže nedržely za ramena, odletěla by z jeho objetí. Elena věděla, že existuje ještě jeden způsob, jak ji přidržet. Mohl by ji ovlivnit, aby nad ní gravitace opět získala vládu. Ale zatím nepociťovala nejmenší náznak pokusu o Vliv. Jako by jí Damon stále chtěl ponechat svobodu volby. Nesvede ji některou ze svých osvědčených metod, nějakým dominantním trikem, který se naučil za půl tisíciletí nočních her. Jen ten dech, jenž se stále cíce zrychloval, jak se Eeně zvyšoval tep a zaostřovaly smysly. Je si opravdu jistá, že Stefanovi by tohle nevadilo ? Ale Stefan jí věnoval největší možná dar tím, že důvěřuje její lásce a jejímu úsudku. A ona začíná cítit Damonovo pravé já, jeho nepřekonatelnou touhu po ní; jeho zranitelnost, protože tato potřeba přerostla v posedlost. Aniž se pokusil ji ovlivnit, roztáhl svá velká jemná tmavá křídla kolem nich, takže nebylo kam utéct, kam uniknout. Elena cítila, že se jí začínají zmocňovat mdloby z intenzity té vášně, která mezi nimi tepala. Jako poslední gesto, nikoliv odmítnutí, ale pozvání, zaklonila hlavu, odhalila mu holé hrdlo a dovolila mu pocítit, jak po něm touží. Jako kdyby v dálce zvonily velké křišťálové zvony, tak vnímala jeho jásot nad jejím dobrovolným oddáním se sametové temnotě, která ji obklopovala. Vůbec nepocítila tesáky, které jí pronikly kůží a hledaly její krev. Spatřila hvězdy, jež se kolem ní točily, a pak se celý vesmír ztratil v Damonových tmavých očích.
Kapitola 10. Příští ráno Elena vstala a tiše se oblékla, vděčná za prostor navíc. Damon byl pryč, ale to očekávala. Obvykle snídal časně, když byli na cestách, lovil číšnice v non-stop občerstveních pro řidiče kamionů nebo v podnicích, kde měli otevřeno brzy ráno. Musí to časem probrat, přemýšlela, zatímco sypala mletou kávu do motelového kávovaru. Voněla dobře. Ale co bylo naléhavější, potřebovala si s někým promluvit o tom, co se stalo minulou noc. První možnost byl samozřejmě Stefan, ale zjistila, že mimotelní zkušenosti nejsou k mání na zavolanou. Potřebovala zavolat Bonnii a Meredith. Musela s nimi mluvit – bylo to její právo – ale teď, najednou, prostě nemohla. Intuitivně cítila, že jakýkoliv kontakt mezi ní a Fell's Church by mohl vést k něčemu zlému. Matt se vůbec neohlásil. Ani jednou. Neměla ponětí, kde je, ale radila by mu, aby dorazil do Seldony včas. Úmyslně přerušil veškerou jejich komunikaci. Fajn. Ale musí se objevit, jak slíbil. Ale... Elena si pořád potřebovala promluvit. Vyjádřit, co cítí. Samozřejmě! Vždyť je hloupá! Přece má pořád svého věrného společníka, který nikdy neprozradí ani slovo a nikdy ji nenechá čekat. Nalila si šálek horké kávy, vyhrabala ze dna batohu deník a otevřela ho na čisté stránce. Není nad čistou stránku a inkoustové pero, které hladce klouže po papíře. O patnáct minut později se ozvalo zaklepání na okno a pak vešel do dveří Damon. Měl s sebou několik papírových sáčků a Elena se cítila neuvěřitelně pokojně a domácky. Nalila mu kávu, která byla opravdu dobrá, i když měli jen sypkou náhražku mléka, a Damon vytáhl... „Benzin,“ prohlásil triumfálně a významně zdvihl obočí, zatímco pokládal sáčky na stůl. „To pro případ, že by se proti nám zase pokusili poštvat rostliny.“ Když viděl, že mu nabízí šálek kávy, dodal: „Ne děkuju. Měl jsem mechanika, když jsem tohle kupoval. Jenom si dojdu umýt ruce.“ A zmizel do koupelny, přičemž prošel těsně kolem Eleny. Proplul kolem ní bez jediného pohledu, přestože měla na sobě poslední čisté oblečení: džíny a halenku, která na první pohled vypadala jako bílá, a teprve na ostrém světle prozradila éterické duhové odstíny. Bez jediného pohledu, pomyslela si Elena a zmocnil se jí podivný pocit, že se její život zacyklil v podivné smyčce. Chtěla to kafe vylít, ale pak se rozhodla, že ho potřebuje sama, a vypila ho několika hltavými doušky. Potom si sedla ke svému deníku a přečetla si poslední dvě nebo tři stránky. „Jsi připravená na cestu ?“ zavolal Damon přes zvuk tekoucí vody z koupelny. „Ano – za minutku.“ Elena si přečetla stránky v deníku od posledního zápisu a pak začala listovat těmi předcházejícími. „Odsud bychom vlastně mohli jet přímo na západ,“ volal Damon. „Mohli bychom to zvládnout za jeden den. Budou si myslet, že je to lest, a začnou prohledávat všechny menší brány v okolí. My mezitím vyrazíme přímo ke bráně Kimon, a než nás vystopují, budeme mít celé dny náskok. Je to dokonalé.“ „Mmm – hmmm,“ odpověděla začtená Elena. „Zítra bychom se měli setkat s Muttem – možná dokonce i dneska večer, podle toho, jaké problémy se nám postaví do cesty.“ „Mmm – hmm.“ „Ale nejdřív se tě chci zeptat – myslíš, že je náhoda, že máme rozbité okno ? Protože v noci
kolem oken vždycky rozprostřu zaklínání a jsem si jistý... “ Přejel si rukou po čele. „Jsem si jistý, že jsem to musel udělat i včera večer. Ale něco se dostalo skrz kouzlo, rozbilo to sklo a zase uniklo, aniž po sobě nechalo nějaké stopy. Proto jsem koupil ten benzín. Jestli na nás zase zkusí něco se stromama, odstřelím je až do Stonehenge.“ A taky polovinu nevinných občanů tohohle státu, pomyslela si Elena zasmušile. Ale byla v takovém rozpoložení, že na ni v tuhle chvíli nic jiného nedokázalo učinit dojem. „Co děláš ?“ Damon byl eviděntně připravený zvednout se a jít. „Zbavuju se něčeho, co už nepotřebuju,“ řekla Elena a spláchla toaletu, kde kousíčky jejího ranního zápisu kroužily dokola stále rychleji, dokud nezmizely. „S tím oknem bych si nedělala starosti,“ prohlásila a šla si do ložnice obout boty. „A ještě neodcházej, Damone. Potřebuju si s tebou o něčem promluvit.“ „Ale no tak. Mohlo by to počkat, dokud nebudeme na cestě, ne ?“ „Ne, to nemohlo. To okno budeme muset zaplatit. To tys ho včera večer rozbil, Damone. Ale ty si to nepamatuješ, viď ?“ Damon na ni zíral. Poznala, že jeho první reakcí bylo se rozesmát. A druhou, které nakonec podlehl, bylo přesvědčení, že se zblíznila. „Myslím to vážně,“ trvala na svém, když vyrazil k oknu s nepřítomným výrazem, který říkal, že se chce proměnit v havrana a odletět. „A neopovažuj se někam zmizet, Damone, protože je toho víc.“ „Víc věcí, které si nepamatuju ?“ Damon se opřel o zeď ve své staré arogantní pozici. „Možná jsem taky roztřískal pár kytar a pouštěl rádio nahlas až do čtyř do rána ?“ „Ne. Nejde jen o věci ze... včerejšího večera,“ odpověděla Elena a sklopila pohled. Nedokázala se na něj podívat. „I jiné věci... z jiných dnů... “ „Možná jsem se snažil tenhle výlet sabotovat od samého začátku,“ prohlásil lakonicky. Obrátil oči ke stropu a ztěžka si povzdechl. „Možná jsem to udělal, abych s tebou mohl být sám... “ „Sklapni, Damone!“ Kde se v ní ten vzdor vzal ? No, to je přece jasné, její nálada pramení z pocitů včerejšího večera. Problém je, že zároveň potřebuje vyřešit i nějaké další záležitosti – a to vážně, pokud je dokáže přijmout. Když tak o tom přemýšlí, mohl by být lepší způsob, jak si s tím poradit. „Myslíš, že se tvoje pocity ohledně Stefana v poslední době nějak změnily ?“ zeptala se Elena. „Cože ?“ „Myslíš si... “ Ach, Bože, není vůbec lehké hledět do těch tmavých očí barvy nekonečného vesmíru. Zvlášť když včera večer byly plné myriád hvězd... „Myslíš, žes o něm začal smýšlet jinakt ? Ctít jeho přání víc, než jsi to dělával dřív ?“ Teď na ni Damon nepokrytně zkoumavě hleděl a ona zase zkoumavě hleděla na něho. „Myslíš to vážně ?“ zeptal se. „Naprosto,“ potvrdila a s nadlidským úsilím zahnala slzy tam, kam patří. „Včera večer se něco stalo,“ řekl a bedlivě sledoval její tvář. „Mám pravdu ?“ „Něco se stalo, ano,“ potvrdila Elena. „Bylo to... bylo to spíš jako... “ Musela vydechnout a přitom se už neudržela a propukla v pláč. „Šiniči! Šiniči, che bastardo! [Ten parchant!] Imbroglione! [Šejdíř!] Ten zloděj! Já ho zabiju, a zabiju ho pomalu!“ Damon byl najednou všude; chvilku byl vedle ní a objímal ji kolem ramen, v příští vteřině řval kletby z okna a hned byl zase zpátky a držel ji za ruce. Ale pro Elenu mělo význam pouze jediné slovo. Šiniči. Kitsune s těmi tmavými, šarlatem lemovanými vlasy, který je už připravil o tolik výměnou za udání polohy Stefanova vězení.
„Mascalzone! [Darebák!] Maleducato... “ [Nevychovanec] Elena Damonovy kletby nevnímala. Takže je to pravda. Minulou noc Damonovi úplně ukradli, byla mu odňata z mysli tak dokonale jako ony chvíle, kdy na něj použila Křídla vykoupení a Křídla čistoty. Tehdy s tím souhlasil. Ale včerejší noc – a jaké další věci si lišák bere ? Úplně vymazat jeden večer a noc – a zvláště tenhle večer a tuhle noc, to znamená, že... „On nikdy nezrušil to spojení mezi mojí myslí a tou jeho. Pořád do mě může nahlížet, kdykoliv ho napadne.“ Damon konečně přestal klít a přestal přecházet sem a tam. Seděl v křesle proti posteli a ruce měl svěšené mezi koleny. Vypadal neobvykle ztraceně. „Eleno, musíš mi to říct. Co mi vzal včera v noci ? Prosím!“ Damon vypadal, že by snad před ní i padl na kolena, aniž by to hrál. „Pokud... pokud... to je to, co si myslím... “ Elena se usmála, ačkoliv jí po tváři stále stékaly slzy. „Nebylo to – co by si kdokoliv myslel, předpokládám,“ odpověděla. „Ale..!“ „Řekněme prostě, že ten čas – byl můj,“ pokračovala Elena. „Pokud ti cokoliv ukradl nebo pokud se o to pokusí v budoucnu, klidně ti to povím. Ale tohle... to bude moje vě.“ Alespoň dokud jednoho dne nerozbiješ ten svůj orovský balvan plný tajemství, pomyslela si. „Dokud to z něj nevyrvu spolu s jeho jazykem a chvostem!“ vrčel Damon a znělo to jako opravdové vrčení divokého zvířete. Elena byla šťastná, že ten hněc není namířený proti ní. „Neboj se,“ dodal Damon tak mrazivým hlasem, že zněl snad ještě děsivěji než zvířecí zuřivost. „Já ho najdu bez ohledu na to, kde se skrývá. A vezmu si zpátky, co mi patří. A mohl bych si klidně vzít i celou jeho zrzavou kožešinu, když už jsme u toho. Udělám ti z ní krásné palčáky, co říkáš ?“ Elena se zkusila usmát a docela se jí to podařilo. Začínala se vyrovnávat s tím, co se přihodilo, ačkoliv ani na okamžik nevěřila, že by ji Damon nechal samotnou, než vymlátí ze Šiničiho pravdu. Uvědomila si, že podvědomě trestá Damona za to, co provedl Šiniči, a že je to špatné. Slibuju, že se nikdo ominulé noci nedozví, řekla si. Ne dřív než Damon. Neřeknu to ani Bonnii a Meredith. Tím pro ní bylo všechno těžší, a proto možná i spravedlivější. Zatímco uklízeli nepořádek po Damonově posledním výbuchu zlosti, Damon se najednou natáhl a setřel Eleně stopy slz z tváře. „Děkuju..., “ začala Elena. Pak se zarazila. Damon se prsty dotýkal svých rtů. Hleděl na ni, překvapeně a poněkud zklamaně. Pak jenom pokrčil rameny. „Pořád je to návnada pro jednorožce,“ prohlásil. „Neříkal jsem něco takového včera večer ?“ Elena zaváhala a pak se rozodla, že tato slova nepatří do oněch klíčových chvil naprostého tajemství. „Ano, říkal. Ale – neprozradíš mě, viď ?“ dodala najednou nervózně. „Slíbila jsem svým přátelům, že nic nepovím.“ Damon na ni zíral. „Proč bych měl někomu něco říkat ? Teda pokud nemluvíš o té malé zrzce ?“ „Jak jsem ti řekla; nepovím nic. Až na to, že Caroline zjevně panna není. No, při všem tom kraválu kolem jejího těhotenství... “ „Ale nezapomeň,“ přerušil ji Damon. „Přišel jsem do Fell's Church ještě před Stefanem; jenom jsem se déle držel ve stínech. A způsob, jakým jsi mluvila... “ „Já vím. Líbili se nám kluci a my jsme se líbily jim a už jsme měly svoji pověst. A tak jsme prostě mluvily, jak se nám zrovna mluvit chtělo. Něco z toho mohla být pravda, ale něco z toho se dalo chápat různě – no a ty sám víš, jaké řeči mezi sebou kluci vedou... “ Damon věděl. Přikývl. „No, a tak o nás brzo všichni mluvili, jako bychom dělaly všechno a se všema. Dokonce o
tom psaly do školních novin a ročenek a na zdi na záchodech. Ale i my jsme měly svoji básničku a obšas jsme se pod ni i podepsaly. Jak to jen bylo ?“ Elena přinutila myšlenky vrátit se o rok dva zpátky a zarecitovala: „To, co slýcháš, nemusí pravdou znít, to, co čítáš, nemusí skutečné být, ty jazyky mohou mlít tebe, až je příště uslyšíš, a nemysli, jejich řeči nezměníš, jen proto, že víš – to víš!“ Elena dokončila přednes, pohlédla na Damona a najednou pocítila naléhavou touhu dostat se ke Stefanovi. „Jsme už skoro tam,“ řekla. „Pospěšme si.“
Kapitola 11. Arizona byla přesně tak holý a horký stát, jak si Elena představovala. Mířili s Damonem přímo k Juniper Resort a Elena byla skleslá, i když nikoliv překvapená, protože Matt se ještě nepřihlásil. „Dostat se sem mu nemohlo trvat déle než nám,“ řekla, jakmile se dostali ke svým pokojům. „Pokud – ch, panebože, Damone! Pokud ho Šiniči nějak nechytil!“ Damon si sedl na postel a zasmušile Elenu pozoroval. „Doufal jsem, že ti to nebudu muset říct – že ten blb bude mít alespoň dost slušnosti, aby ti to řekl sám. Sledoval jsem jeho auru od té doby, co od nás odešel. A trvale se od nás vzdaluje – směrem k Fell's Church. Někdy člověku chvíli tvá, než mu špatné zprávy opravdu dojdou. „Chceš říct,“ zeptala se Elena. „že se tady vůbec neukáže ?“ „Chci říct, že vzdušnou čarou to zmísta, kde jsme sehnali auta, so de Fell's Church nebyla nijak daleko. A on tím směrem zamířil. A nevrátil se.“ „Ale proč ?“ dožadovala se Elena odpovědi, jako by snad logika nějak mohla vyvrátit fakta. „Proč by jel pryč a opustil mě ? A hlavně, proč by se vracel do Fell's Church, kde ho dledají ?“ „Pokued jde o to, proč odešel: myslím, že získal nesprávnou představu o tom, jak to mezi tebou a mnou – nebo možná správnou představu, ale trochu předčasně... “ Damon na Elenu zdvihl tázavě obočí a ona po něm hodila polštář. „... a tak se rozhodl dopřát nám trochu soukromí. A co se týče Fell's Church... “ Damon pokrčil rameny. „Podívej, ty toho kluka znáš delší dobu než já. Ale dokonce i já poznám, že je to rytířský typ, hotovej Galahad. Rytíř parfait gentil, sans peur rt sans reproche. [dokonalých způsobů, bez bázně a hany.] Kdybych měl hádat, řekl bych, že se vydal čelit Carolininým obiněním.“ „Ale ne,“ zaúpěla Elena a přešla ke dveřím, protože se ozvalo zaklepání. „Ne po tom, co jsem mu řekla, a já jsem mu řekla... “ „Ale ano,“ opáčil Damon a lehce se schoulil do sebe. „Dokonce i s tvými moudrými radami v uších... “ Dveře se otevřely. Za nimi stála Bonnie. Bonnie se svou malou postavou, nudrnatými zrzavými vlasy a velkýma oduševnělýma hnědýma očima. Elena, která nebyla schopná uvěřit vlastním očím a ještě nedokončila debatu s Damonem, jí zavřela dveře před nosem. „Matta tam zlynčují,“ téměř vykřikla a jen matně si uvědomovala, že někdo klepe. Damon se napřímil. Když míjel Elenu cestou ke dveřím, podotkl: „Myslím, že by sis radši měla sednou,“ a pak ji usadil na židli a přidržel ji tam, dokud nepřestala vstávat. Pak otevřel dveře. Tentokrát klepala Meredith. Vysoká a pružná postava, vlasy splívající v tmavých vlnách kolem ramen. Vyzařovalo z ní odhodlání klepat dál, i když už se dveře otevřely. Eleně to konečně došlo – nedokázala ignorovat víc než jednu osobu najednou. To je Meredith. A Bonnie. V Sedoně v Arizoně! Elena vyletěla ze židle, kam ji Damon usadil, divoce Meredith objala a nesouvisle vykřikovala: „Vy jste přišly! Vy jste přišly! Vy jste věděly, že vám nemůžu zavolat, takže jste přišly!“ Bonnie je obešla a zašeptala Damonovi: „Už zase líbá každého na potkání ?“ Damon odpověděl: „Bohužel ne. Ale připrav se na umačkání k smrti.“ Elena se k němu obrátila. „Já jsem to slyšela! Ach, Bonnie! Já prostě nemůžu uvěřit, že vy dvě jste opravdu tady. Tolik jsem si s vámi chtěla promluvit!“ Mezitím už objímala Bonnii a Bonnie objímala ji a Meredith je objímala obě dvě. Zároveň si předávaly nanápadné dívčí signály – zvednuté obočí tu, lehké přikývnutí tam, zamračení a
pokrčení rameny zakončené povzdechcem... Damon o tom nevěděl, ale právě byl obviněn, souzen, osvobozen a znovu uveden do fuknce – s unesením, že v budoucnu bude zapotřebí zvýšit dohled. Elena to vykřikla první. „Musely jste se potkat s Mattem – to on vám musel říct o tomhle místě.“ „Přesně tak. A pak prodal prius a my jsme se během pár minut sbalily a koupily letenky a pak jsme čekaly – nechtěly jsme vás minout!“ vysypala ze sebe Bonnie bez dechu. „Předpokládám, že to jsou asi dva dny od chvíle, kdy jste si sem zamluvily letenku,“ prohlásil Damon unaveně s pohledem upřeným do stropu a loktem šťouchl do Eleniny židle. „Tak počkej..., “ začala Bonnie, ale Meredith ji rezolutně přerušila. „Ano, jsou. Proč ? Znamená to pro vás něco ?“ „Snažily jsme se trochu zmást nepřítele,“ odpověděl Damon. „Ale jak to tak vypadá, už je to asi jedno.“ To je pravdam pomyselal si Elena, protože Šiniči může nahlédnout do tvého mozku, kdykoliv si vzpomene, a pokusit se ti ukrást vzpomínky a jediné, co můžeš udělat, je snažit se mu vzdorovat. „Ale znamená to, že Elena a já musíme hned vyrazit.“ pokračoval Damon. „Nejdřív musím vyřídit jednu pochůzku. Elena by si měa zbalit. Vem si toho co nejmíň, jenom absolutně nezbytné věci – ale vezmi jídlo na dva až tři dny.“ „Řekl jsi ... vyrazit hned ?“ vydechla Bonnie a pak se prudce svezla na podlahu. „Je to logické, vždyť jsme už přišly o moment překvapení,“ odpověděl Damon. „Nedokážu uvěřit, že vy dvě jste se se mnou přišly rozloučit, taímco Matt dohlíží na město,“ prohlásila Elena. „To je tak milé.“ zářivě se usmívala, zatímco v duchu dodala: A tak hloupé! „No... “ „No, já si musím vyřídit tu pochůzku,“ oznámil Damon, zamával, aniž se otočil, a dodal: „Domluvme se, že odsud odejdeme za půl hodiny.“ „To je škrt,“ postěžovala si Bonnie, když se za ním bezpečně zavřely dveře. „To nám zbude jen pár minut na povídání, než vyrazíme.“ „Dokážu si zbalit za míň než pět minut,“ zamumlala Elena smutně a pak jí teprve došlo, co Bonnie řekla. „Než vyrazíme ?“ „Já si nemůžu zbalit jenom nezbytnosti,“ tiše se bouřila Meredith. „Nemůžu si všechno ukládat do mobilu, když nemám ponětí, kdy si budu moct příště dobít baterii. Mám plný kufr papíru!“ Elena nervózně jeudila očima z jedné na druhou. „Hm... jsem si dost jistá, že já jsem ta, kdo se tu má balit,“ ozvala se. „Protože jedině já se chystám na cestu... je to tak ?“ Další přejíždění pohledem po kamarádkách. „Copak tě můžeme nechat jít do nějakého úplně jiného vesmíru semotnou ?“ prohlásila Bonnie. „Potřebuješ nás!“ „Ne do jiného vesmíre; jenom do jiné dimenze,“ opravila ji Meredith. „Ale jinak souhlasím.“ „Ale – já vím nemůžu dovolit, abyste šly se mnou!“ „Samozřejmě, že nemůžeš. Já jsem starší než ty,“ podotkla Meredith. „Nemůžeš mi nic 'dovolovat'. Ale pravda je, že máme poslání. Chceme najít hvězdné perly Šiničiho a Misao, jestli to dokážeme. Kdybycho to zvládly, myslíme, že bychom mohly omažitě zastavit většinu toho, co se děje ve Fell's Church.“ „Hvězdné perly ?“ zeptala se Elena rozpačitě, přestože někde v hlubinách její mysli volala tato dvě slova nějaký nejasný obraz.
„Vysvětlím ti to později.“ Elena vrtěla hlavou. „Ale – nechaly jste Matta, aby se sám vypořádal s věškerými napřirozenými záležitostmi, které se tam dějí ? Když je uprchlík a s krývá se před policií ?“ „Eleno, dokonce i policie se teď ve Fell's Church bojí – a upřímně řečeno, pokud ho dají do vazby v Ridgemontu, mohlo by to pro něho být to nejbezpečnější místo. Ale oni to neudělají. On spolupracuje s paní Flowersovou. Jde jim to spolu dobře; jsou výborný tým.“ Meredith se zarazila, aby se mohla nadechnout, a zdálo se, že zvažuje, jakým způsobem říct další větu. Bonnie ji pronesla za ni hodně tichým hlasem: „A já jsem jim nebyla k ničemu, Eleno. Já jsem... no, začala jsem být hysterická a viděla a slyšela jsem věcci, které tam nebyly – nebo jsem si je alespoň představovala a možná jsem je přiměla, aby se uskutečnily. Děsila jsem sama sebe k smrti a myslím, že jsem fakt ohrožovala lidi. Matt je dost praktický, než aby se takhle choval.“ Otřela si oči. „Já vím, že Temná dimenze je vážně příšerná, ale alespoň tam nebudu vystavovat nebezpečí domy plné nevinných lidí.“ Meredith přikývla. „Všechno se to... obracelo k horšímu, když u toho byla Bonnie. I kdybychom nejely s tebou, musela bych ji odvézt pryč. Nechcí být moc teatrální, ale jsem přesvědčená, že tamější démoni po ní jdou. A protože Stefan je pryč, je Damon jediný, kdo ji před nimi dokáže ochránit. Nebo bys jí možná mohla pomoct ty, Eleno ?“ Meredith... a takhle teatrální ? Ale Elena viděla, jak se Meredithina pleť jemně chvěje a kudrny na Bonniině čele jsou vlhké od tenký vrstvy potu. Meredith se dotkla Elenina zápěstí. „Nejde o to, že bychom se prostě vypařily bez omluvenky nebo tak. Z Fell's Churhc se teď stala válečná zóna, to je pravda – ale nenechaly jsme tam Matta bez spojenců. Třeba doktorka Alpertová – výorně jí to myslí – je to nejlepší venkovská lékařka v okolí a možná dokáže některé lidi přesvědčit, že Šiniči a malachové jsou skuteční. A kromě toho se do věci vložili rodiče. Rodiče, psychiatři a novináři. A kvůli nim je téměř nemožná pracovat otevřeně. Matt není v nevýhodě.“ „Ale... už za pouhý týden... “ „Podívej se na nedělní noviny z tohohle týdne.“ Elena si vzala od Meredith Ridgemont Times. Byly to noviny s největším nákladem v oblasti Fell's Church. Hlavní titulek hlásal: POSEDLOST V JEDNADVACÁTÉM STOLETÍ ? Pod pápisem byla spousta řádků šedým písmem, ale to, co opravdu poutalo pozornost, byla fotografie trojstranného boje mezi děvčaty a všechny zjevně prožívaly jakýsi záchvat a kroutily se v pozicích naprosto nepřirozených pro lidské tělo. Výrazy dvou dívek vyjadřovaly prostě bolest a hrůzu, ale z výrazu té třetí Eelnu zamrazilo do morku kostí. Tělo měla tak nahrbené, že její tvář byla obrácená vzhůru nohama a dívala se přímo do objektivu s vyceněnými zuby. Její oči – nedalo se to říct jinak – byly oči démona. Nežhnuly rudě. Všechno bylo vepsáno v jejím výrazu. Elen předtím nikdy neviděla oči, ze kterých by jí bylo špatně od žaludku. Bonnie tiše řekla: „Stává se ti, že někdy tak jakoby vykolejíš a máš pocit, že vnímáš celý vesmír ?“ „Od té doby, co poznala Stefana, neustále,“ podotkla Merdith. „Bez urážky, Eleno. Ale chci říct, že tohle všechno se přihodilo během pouhých pár dnů; od okamžiku, kdy se dospělí, kteří vědí, že se něco doopravdy děje, dali dohromady.“ Meredith si povzdechla s prsty s dokonale upravenými nehty si prohrála vlasy. „Ty dívky potkalo to, co Bonnie nazývá posedlostí v moderním slova smyslu. Nebo je možná posedla Misao – samice kitsune to prý dělají. Ale kdybyhom dokázaly najít ty věci, kterým se říká hvězdné perly – nebo alespoň jednu –, dokázaly bychom je přinutit, aby si po sobě uklidili.“
Elena odložila noviny, aby nemusela hledět do těch vzhůru nohama obrácených očí. „A zatímco se děje tohle všechno, co dělá tvůj přítel ?“ Meredith poprvé za celou dobu vypadala, že se jí ulevilo. „Zatímco se tu s tebou bavím, on už bude asi na cestě. Napsala jsem mu o všem, co se děje, a vlastně to byl on, kdo mi poradil, abych odtamtud vzala Bonnii pryč.“ Vrhla omluvný pohled po Bonnii, která prostě obrátila tvář i dlaně k nebesům. „A jakmile dokončí práci na jakémsi ostrově, který se jmenuje Šinmei no Uma, přijede do Fell's Church. Na tyhle věci se Alaric specializuje a nedá se snadno vyděsit. Takže i kdybychom byly pryč týdny, Matt bude mít pomoc.“ Elena rozhodila bezmocně rukama, podobně jako Bonnie. „Ale jetu ještě jedna věc, o které bys měla vědět, než vyrazíme. Nedokážu Bonnii pomoct. Pokud čekáte, že budu dělat takové věci, jako když jsem minule narazila na Misao a Šiničiho – no, tak to nejde. Zkoušela jsem pořád dokola, jak nejvíc to šlo, zopakovat ty věci s Křídly... ale nikdy z toho nic nebylo.“ Meredith pomalu řekla: „No, možná Damon by o něčem věděl … “ „Možná ano. Ale Meredith, zrovna teď na něj, prosím, moc netlač. Ne v tuhle chvíli. Právě se přesvědčil, že se Šiniči dokáže napojit na jeho mysl a dál mu krást vzpomínky – a kdo ví, možná ho i znova posednout... “ „Ten prolhanej lišák!“ zaprkala Bonnie a znělo to skoro majetnicky. Jako kdyby byl Damon její přítel, pomyslela si Elena. „Šiniči přísahal, že nebude... “ „A taky přísahal, že opustí Fell's Church. Jediný důvod, proč vůbec alespoň trochu věřím těm vodítkům ke klíčům, je, že Misao se mi vysmívala. Nikdy ji nenapadlo, že na tu dohodu přistoupíme, takže se nepokoušela lhát nebo nějak moc chytračit – alespoň myslím.“ „No – a proto jsme teď tady s tebou, abycom pomohly osvobodit Stefana,“ podotkla Bonnie. „A když budeme mít štěstí, najdeme i ty hvězdné perly, které nám umožní zvládnout Šiničiho. Dobře ?“ „Dobře!“ prohlásila Elena ohnivě. „Dobře,“ douhlasila Meredith slavnostně. Bonnie prikývla. „Sesterstvo zase v akci!“ Rychle položily přes sebe dlaně pravé ruky jako tři loukotě v kole. Eleně to připomnělo doby, kdy ty loukotě bývaly čtyři. „A co je s Caroline ?“ zeptala se. Bonnie a Meredith si mlčky vyměnily pohledy. Pak Meredith zavrtěla hlavou. „To fakt nechtěj slyšet.Vážně ne,“ varovala ji. „Já to zvládnu. Vážně jo,“ ujistila ji Elena téměř šeptem. „Meredith, byla jsem mrtvá, vzpomínáš ? Dvakrát.“ Meredith pořád vrtěla hlavou. „Pokud se nedokážeš dívat na ten obrázek, nemůžeš ani slyšet o Caroline. Byly jsme za ní dvakrát... “ „Tys za ní šla dvakrát,“ přerušila ji Bonnie. „Já jsem podruhé omdlela a ty jsi mě nechala u dvěří.“ „A pak jsem si uvědomila, že bych o tebe mohla přijít nadobro, a omluvila jsem se...“ Meredith zmlkla, když jí Bonnie položila ruku na paži a zlehka do ní strčila. „No, stejně se nedá říct, že to byla návštěva,“ pokračovala Meredith. „Vyběhla jsem do Carolinina pokoje dřív než její máma a našla jsem ji v tom jejím hnízdě – nebo jak to nazvat –, jak něco žvýká. Když mě uviděla, jenom se zahihňala a dál žvýkala.“ „A ?“ pobízela ji Elena, když na ni to napětí už bylo moc. „Co to bylo ?“ „Myslím,“ odpověděla Meredith ponuře. „že to byli červi a slimáci. Než do nich kousla, natahovala je a oni se kroutili. Ale to není to nejhorší. Víš, to bys tam musela být, aby sis to dovedla představit... prostě se na mě uculila a řekla nezřetelným hlasem 'Chceš kousknou ?'
a najednou jsem měla v puse tu kroutící se věc – a procházela mi hrdlem do žaludku. A tak jsem se pozvracela, přímo tam na koberci. Caroline se žačala smát a já jsem se zas rozeběhla dolů, sebrala Bonnii, utekla jsem a už jsme se tam nevrátily. Ale... někde v půlce příjezdové cesty jsem zjistila, že se Bonnie dusí. Měla – červy a jiné potvory – v puse i v nose. Znám základy resuscitace a podařilo se mi většinu dostat ven dřív, než by se probrala zvracením. Ale... “ „Tenhle zážitek bych si určitě pro příště odpustila.“ Nedostatek emocí v Bonniině hlase řekl víc, než by dokázal vyděšený tón. Meredith dodala: „Slyšela jsem, že se Carolinini rodiče z toho domu vystěhovali, a nemůžu jim to mít za zlé. Caroline už bylo osmnáct. Jediné, co můžu říct, je, že všichni se modlí, aby v ní převládla vlkodlačí krev, protože se zdá, že by to alespoň bylo méně děsivé než malach nebo – nebo démoni. Ale jestli nepřevládne... “ Elena si opřela bradu o kolena. „A paní Flowersová si s tímhle dovede poradit ?“ „Líp než Bonnie. Paní Flowersová je ráda, že má k ruce Matta; jak jsem řekla, jsou výborný tým. A teď, když konečně mluví s lidmi z jednadvacátého století, myslím, že se jí to líbí. A pořád si procvičuje svoje řemeslo.“ „Řemeslo ? Ach, tak... “ „Jo. Tak říká svému čarování. Nemám ponětí, jestli je v tom dobrá nebo ne, protože nevím, s kým nebo s čím bych ji měla srovnávat... “ „Její léčivé obklady fungují zázračně!“ prohlásila Bonnie ve stejné chvíli, kdy Elena pronesla: „Její koupelové soli fungují určitě.“ Meredith se zlehka usmála. „Máme smůlu, že tady není místo nás.“ Elena zavrtěla hlavou. Teď, když byla znovu s Bonnii a Meredith, najednou věděla, že by nikdy nemohla jít do Temnoty bez nich. Jsou víc než jen pomocné paže; znamenají pro ni mnohem víc... a najednou jsou tady, obě připravené riskovat život pro Stefana a pro Fell's Church. V tu chvíli se otevřely dveře pokoje. Vešel Damon a v ruce nesl dva papírové sáčky. „Takže jste se všechny pěkně rozloučily ?“ zeptal se. Vypadalo to, že se mu moc nedaří dívat se do občí dvěma návštěvnicícm, takže hleděl obvzlášť upřeně na Elenu. „No – vlastně ne. Ne doopravdy,“ začala opatrně Elena a přemítala, jestli by Damon dokázal vyhodit Meredith oknem z pátého poschodí. Nejlepší bude mu to dávkovat opatrně, po částech... „Protože jdeme s vámi,“ oznámila Meredith. A Bonnie dodala: „Ale zapomněly jsme balit.“ Elena se honem postavila mezi Damona a děvčata. Ale Damon jen zíral do podlahy. „To není dobrý nápad,“ řekl velmi tiše. „To je velmi, opravdu velmi špatný nápad.“ „Damone, prosím tě, hlavně je neovlivňuj! Proím!“ mávala na něj Elena naléhavě rukama. Damon zvedl ruku v zamítavém gestu – a v tom se jejich ruce nějak dotkly – a propletly. Elektrický výboj. Ale příjemný, pomyslela si Elena – ačkoliv vlastně neměla čas přemýšlet. Oba se zoufale snažili ruce rozmotat, ale moc se jim to nedařilo. Drobné výboje probíhaly Eleně dlaní do celého těla. Konečně se jim podařilo se rozpojit a oba se provinile otočili k Bonnii a Meredith, které na ně hleděly vykulenýma očima. Podezřívavýma očima. Očima, které hleděly z tváří s výrazem 'Hele, copak se to tu děje ?'. Dlouhé okamžiky se nikdo nepohnul ani nepromluvil. Pak Damon vážně prohlásil: „Tohle není žádná dovolená. Jdeme tam, protože nemáme na výběr.“ „Ale rozhodně ne sami,“ odpověděla Meredith neutrálním tónem. „Jestli tam jde Elena, jdeme všechny.“
„Víme, že to je zlémísto,“ navázala Bonnie, „ale rozhodně jdeme s vámi.“ „Kromě toho tam máme nějaké vlastní vyřizování,“ dodala Meredith. „Abychom očistily Fell's Church od škod, které tam napáchal Šiniči – a pořád páchá.“ Damon zavrtěl hlavou. „Vy to nechápete. Nebude se vám to vůbec líbit,“ kývl hlavou k jejímu mobilu. „Tam dole není žádná elekřina. Vlastnit mobil je tam dokonce zločin. A trestem za jakýkoliv zločin je mučení a smrt.“ Přikročil k ní. Meredith neustoupila a dál mu hlěděla do očí. „Podívej, vy absolutně nechápete, co to obnáší vůbec se dostat dovnitř,“ pokračoval Damon ponuře. „Zaprvé, potřebujete upíra – a máte štěstí, že je jeden s vámi. Pak budete muset uděla spoustu věcí, které se vám vůbec nebudou líbit... “ „Jestli to zvládne Elena, pak my taky,“ přerušila ho tiše Meredith. „Nechci, aby se některé z vás něco stalo. Já tam jdu kvůli Stefanovi,“ vmísila se Elena spěšně do hovoru a mluvila částečně ke kamarádkám a částečně sama k sobě, ke svému nejvnitřnějšímu já, kam konečně dospěly ony elektrické výboje koloběhu Sil. Tak zvláštní, jímavá, pulzující slast, která z toho výboje vzešla... tak intenzivní výboj z pouhého dotyku ruky druhého člověka... Elena se přiměla odtrhnout zrak od Damonovy tváře a obrátit pozornost zpátky k probíhající děbatě. „Ano, ty tam jdeš kvůli Stefanovi,“ řekla ji Mredith. „A my jdeme s tebou.“ „A já se vám snažím vyvsětlit, že se vám to vůbec nebude líbit. Budete toho hrozně litovat – tady, pokud to přežijete,“ argumentoval Damon rezolutně, se zachmuřeným výrazem. Bonnie jednoduše hleděla na Damona velkýma hnědýma očima v drobné tváři tvaru srdíčka. Ruce měla sepnuté pod bradou. Vypadá jako svatá z obrázku na pohlednici, pomyslela si Elena. A ty oči vydají za tisíc logických argumentů. Damon se nakonec obrátil zpátky k Eleně: „Uvědomuješ s, že je zřejmě vedeš na smrt ? Tebe pravděpodobně dokážu ochránit. Ale teba a Stefana a dvě kamarádky... to nedokážu.“ Takhle podané jí to šokovalo. Elena o situaci takhle nepřemýšela. Ale viděla odhodlaný pohled v Meredithině tváři a jak Bonnie vypnula své nečetné centimetry, aby vypadala větší. „Bojím se, že už je rozhodnuto,“ odpověděla tiše a uvědomovala si, že se jí chvěje hlas. Dlouhou chvíli hleděla do Damonových tmavých očí, až po nich Damon najednou blýskl svým vteřinovým oslnivým úsměvem a řekl: „Chápu. Dobře, v takovém případě mám ještě jednu pochůzku. Možná mi to bude trvat docela dlouho, takže se tu klidně uvelebte... “ „Elena by měla jít do našeho pokoje,“ podotkla Meredith. „Mám tu spoustu materiálu, který jí musím ukázat. A pokud si toho s sebou nesmíme moc vzít, měly bychom to všechno dneska přes noc probrat...“ „Takže se domluvíme, že se za úsvitu sejdeme tady,“ souhlasil Damon. „A pak vyrazíme k Bráně démonů. A nezapomeňte – neberte si s sebou peníze; nebudou vám tam k ničemu. A není to dovolená – ale to brzo pochopíte samy.“ Elegantním, ironickým gestem podal Eleně její sáček. „K Bráně démonů ?“ vyptávala se Bonnie, když krášela k výtahům. Hlas se jí třásl. „Pšššt,“ uklidňovala ji Meredith. „To je jenom jméno.“ Elena si přála, aby nedokázala tak snadno poznat, kdy Meredith lže.
Kapitola 12. Elena pohlédla na škvírku mezi závěsy hotelového pokoje, aby se přesvědčila, jestli už nesvítá. Bonnie byla stočená na židli u okna a dřímala. Elena a Meredith byly celou noc vzhůru a teď je obklopovaly hromady potištěných stránek, novin a obrázků z internetu. „Už se to šíří i mimo Fell's Church,“ vysvětlovala Meredith a ukazovala na jeden článek v nocinách. „Nevím, jestli to sleduje geopatogení zóny nebo to řídí Šiniči – nebo se to prostě šíří samo jako parazit.“ „Pokoušela ses zkontaktovat s Alaricem ?“ Meredith pohlédla na spící Bonnii a tiše přiznala: „Mám dobré zprávy. Pokoušela jsem se ho sem dostat natrvalo a nakonec se mi to podařilo. Brzy přijede do Fell's Church – jen má cestou ještě jednu zastávku.“ Elena se zhluboka nadechla. „Jednu zastávku, která je důležitejší než to, co se děje v našem městě ?“ „Proto jsem Bonnii neřekla, že je na cestě. Ani Mattovi. Vím, že by to nepochopili. Ale – smíš jednou hádat, jakým druhem legend se zabývá na Dálném východě.“ Meredith upřela na Elenu tmavé oči. „Ne... jsou to oni, že jo ? Kitsune ?“ „Ano, a chystá se na jedno velmi staré místo, kde prý kitsune kdysi zničili celé město – stejně jako se to teď děje ve Fell's Church. Teď už tam nikdo nežije. To jméno – Unmei no Šima – znamená Ostrov zkázy. Možná se tam dozví něco důležitého o liškodlacích. Pracuje na jakési nezávislé multikulturní studii se Sabrinou Dellovou. Je asi v Alaricově věku, ale už je proslulou soudní antropoložkou.“ „A ty nežárlíš ?“ zeptala se Elena napjatě. S Meredith bylo těžké mluvit o jejích osobních záležitostech. Když se jí člověk na něco zeptá, vždycky má pocit, že vyzvídá. „No,“ Meredith naklonila hlavu na stranu. „Nejsme formálně zasnoubení.“ „Ale o tohmel jsi nikdy nikomu neřekla.“ Meredith sklopila hlavu a střelila po Eleně rychlím pohledem. „Teď už ano,“ opáčila. Chvíli dívky seděly tiše. Pak Elena potichu promluvila: „Ši-ne-Ši, kitsune, Isobel Saitouová, Alaric a jeho ostrov zkázy – možná to všechno spolu nemá nic společeného. Ale pokud ano, zjistím, o co jde.“ „A já ti pomůžu,“ slíbila Meredith prostě. „Ale myslela jsem, že když už mám teď po maturitě... “ Elena už to nemohla vydržet. „Meredith, slibuju, že jakmile dostaneme Stefana zpátky a ve městě se to trochu zklidní, spředeme kolem Alarica naše plány od A až do Z,“ prohlásila. Naklonila se a dala Meredith pusu na tvář. „Ber to jako sesterskou přísahu, ano ?“ Meredith zamrkala, polkla a zašeptala: „Ano.“ Pak se najednou zase příhlásilo její staré výkonné já. „Děkuju,“ dodala. „Ale vyčistit město nebude vůbec jednoduchá práce. Už to tam spěje k totálnímu chaosu.“ „A Matt chtěl zůstat uprostřed toho všeho ? Sám ?“ vyptávala se Elena. „Jak jsme řekly, jsou s paní Flowersovou výborný tým,“ odpověděla Meredith tiše. „A on to tak chtěl.“ „Tak dobře,“ broukla Elena suše, „možná se nakonec ukáže, že vyfasoval přece jen tu snadnější část.“ Vrátily se k papírům rozloženým po místnosti. Meredith zvedla několik obrázků svatyní kitsune z Japonska. „Píše se tu, že obvykle se vyobrazují s 'klenotem' nebo klíčem.“ Ukázala jí obrázek kitsune s klíčem v puse, který ja na hlavní bráně svatyně Fušimi.
„Aha,“ řekla Elena. „Vypadá to, jako by měĺi dvě křídla, že ?“ „Přesně to jsme si myslely i my s Bonnií. A pokud jde o ty 'klenoty'... no, podívej se zblízka.“ Elena poslechla a zhoupl se jí žalude. Ano, připomínaly 'sněhové koule', které Šiniči používal k vytváření bezvýchodných pastá ve Starém lese. „Zjistily jsme, že se jim říká hoši no tama,“ pokračovala Meredith, „což znamená 'hvězdné perly'. Každý kitsune do jedné ukládá, kromě jiného, značné množství své moci – a zničení té koule je jedním z nemnoha způsobů, jak se dají kitsune zabít. Když najdeš hvězdnou perlu nějakého kitsune, můžeš ho pak ovládat. A přesně to chceme s Bonnií udělat.“ „Ale jak ji chcete najít ?“ ptala se Elena nadšená představou ovládnutí Misao a Šiničiho. „Sa..., “ pronesla Meredith a vyslovila japonské slůvko jako povzdech. Pal věnovala Eleně jeden ze svých vzácných zářivých úsměvů. „V Japonsku to znamená:'Přemítám, hmmm, nechci to komentovat, jemináčku, to pravdu neumím říct.' Taky bychom takové slovo potřebovali.“ Elena se zachichotala. „Ale jiné příběhy zase tvrdí, že kitsune lze zabít požehnanými zbraněmi nebo Hříchem lítosti. Nevím, co je to Hřích lítosti, ale... “ Zahrabala ve svém zavazadle a vytáhla starobylý, ale použitelně vypadající revolver. „Meredith!“ „Patřil mému dědečkovi – byly dva. Ten druhý má Matt. Jsou nabité kulkami posvěcenými od kněze.“ „Proboha, který kněz by žehnal kulkám ?“ divila se Elena. Meredithin úsměv se změnil v ponurý. „Takový, který viděl, co se děje ve Fell's Church. Vzpomínáš, jak Caroline způsobila, že se posedlost zmocnila Isobel Saitouové, a co si pak Isobel udělala ?“ Elena přikývla: „Vzpomínám,“ přitakala napjatě. „No a vzpomínáš, jak jsme ti vyprávěly, že Obasaan – Babí Saitou – bývala kněžkou ve svatyni ? To je v Japonsku kněžský stav. To ona nám požehnala kulky, a pořádně – speciálně pro zabíjení kitsune. Měla jsi vidět, jak strašidelný ten rituál byl! Bonnie skoro znovu omdlela.“ „Nevíš, jak je na tom Isobel teď ?“ Meredith zvolna zavrtěla svojí tmavou hřívou. „Líp – ale myslím, že ještě neví nic o Jimovi. To pro ni bude hodně těžké.“ Elena se pokusila potlačit zachvění. Isobel nečeká nic naž bolest, i kdyby se uzdravila. Jim Bryce, její přítel, strávil s Caroline pouze jedinou noc, ale teď trpí LeschNyhanovým syndromem – nebo to alespoň tvrdí doktoři. V tu samou strašlivou noc, kdy se Isobel probodala všude, kam dosáhla, a rozřízla si jazyk na dvě poloviny jako plaz, Jim, přitažlivý basketbalový hráč, snědl svoje vlastní prsty a rty. Podle Elenina mínění byli oba posedlí a jejich zranění jsou jen dalšími důvody, proč je třeba liškodlaky zastavit. „My to dokážeme,“ prohlásila nahlas a poprvé si uvědomila, že ji Meredith drží za ruku, jako kdyby to byla Bonnie. Elena se dokázala na Meredith chabě, ale odhodlaně usmát. „Dostaneme Stefana ven a zastavíme Šiničiho a Misao. Musíme to udělat.“ Tentokrát přikývla Meredith. „Je toho víc,“ řekla nakonec. „Chceš to slyšet ?“ „Potřebuju vědět všechno.“ „No, každý zdroj, který jsem procházela, tvrdí, že kitsune posednou dívky a pak dovedou chlapce k záhubě. Přesný druh záhuby se pak liší podle zdroje. Může to být jednoduché, jako že se objeví v podobě bludičky a dovedou tě do bažiny nebo na kraj útesu, nebo složité, kdy kitsune mění podobu.“
„No jasně, pamatuju si, co provedli tobě a Bonnii. Dokážou přesně napodobit kohokoliv,“ souhlasila Elena s napětím v hlase. „Ano, ale vždycky s nějakou malou chyičkou, pokud má člověk dost důvtipů, aby ji odhalil. Nápodoba nikdy není úplně dokonalá. Můžou mít až devět chvostů – a čím víc chvostů mají, tím lepší jsou ve všem, co dělají.“ „Devět ? Úžasné. Devítichvostového jsme ještě ani neviděli.“ „No, to se nám klidně může podařit. Prý dokážou volně přecházet z jednoho světa do druhého. A mají na starost Bránu kimon mezi dimenzemi. Zajímá tě překlad ?“ Elena se na ni zahleděla. „Ach, ne.“ „Ach, ano.“ „Ale proč by nás Damon vláčel po celé zemi jenom proto, abychom mohli projít Bránou démonů, kterou hlídají liškodlaci ?“ „Sa... Ale když nám Matt řekl, že míříte kamsi k Sedoně, byla to poslední kapka, která nás přiměla se rozhodnout.“ „Skvělé.“ Elena si pročísla rukou vlasy a povzdechla si. „Ještě něco nevím ?“ zeptala se a cítila se jako guma, kterou někdo napjal na maximum. „Ještě poslední věc, která ti určitě spraví náladu po tom všem, čím jsme museli projít. Někteří z nich jsou dobří. Chci říct, kitsune.“ „Někteří z nich jsou dobří ? Dobří co ? Dobří bojovníci ? Dobří vrahové ? Dobří lháři ?“ „Opravdu, Eleno. Někteří z nich prý jsou něco jako bohové a bohyně, kteří tě zkoušejí, a pokud zkouškou projdeš, odmění tě.“ „Myslíš, že se dá počítat s tím, že jednoho takového najdeme ?“ „Asi ne.“ Elena položila hlavu na konferenční stolek, na kterém ležely rozházené Meredithiny papíry. „Vážně, Meredith, jak se s nimi vypořádáme, až půjdeme skrz Bránu démonů ? Moje Síly jsou asi tak spolehlivé jako polovybitá baterie. A nejde jenom o liškodlaky; jsou tam všemožní démoni a upíři – dokonce i Prvorození! Co budeme dělat ?“ Zvedla hlavu a pohlédla své kamarádce hluboce do očí – do těch tmavých očích, u kterých se nikdy nedalo říct, jakou barvu vlastně mají. K jejímu překvapení Meredith, místo aby se tvářila vážně, do sebe kopla zbytek dietní coly a usmála se. „Ještě nemáš plán A ?“ „No... možná jenom takový nápad. Zatím nic určitého. A co ty ?“ „Pár takových, co by se hodily jako plány B a C. Takže musíme udělat to, co vždycky – dělat to nejlepší, co umíme, a překážet si a dělat chyby, dokud neprovedš něco geniálního a všechny nás nezachráníš.“ „Merry,“ oslovila ji. Meredith zamrkala a Elena věděla proč – tuhle zdrobnělinu nepoužila už spoustu let. Žádné z dívek se nelíbilo, když je oslovovali jako domácí mazlíčky. Elena pokračovala velmi vážným tónem a stále přitom hleděla Meredith do očí: „Není nic, co bych si přála víc, než zachránit všechny – opravdu všechny – před těmi liškodlačími neřády. Dala bych svůj život za Stefana a za vás všechny. Ale... tentokrát to může být někdo jiný, kdo schytá kulku.“ „Nebo oštěp. Já vím. I Bonnie to ví. Dost dlouho jsme o tom mluvily v letadle cestou sem. Ale pořád jsme v tom s teou, Eleno. Musíš tomu věřit. Všichni jsme s tebou.“ Na to se dalo odpovědět jenom jediným způsobem. Elena uchopila Meredithiny ruce do svých. Pak vydechla, a jako když se člověk opatrně dotýká jazykem bolavého zubu, pokusila se s ní promluvit o citlivém tématu: „A co Matt – on – no, jak na tom byl, když jste odjížděly ?“
Meredith idvrátila zrak – a to se nestávalo často. „Vypadal v pořádku – ale ducehm nepřítomný. Občas se prostě zarazí a kouká do prázdna a vůbec neslyší, když na něho mluvím.“ „Vysvětlil vám, proč odešel ?“ „No... tak trochu. Řekl, že tě Damon hypnotizuje a ty že – no, neděláš všechno, co bys mohla, abys ho zastavila. Ale je to kluk a kluci jsou žárliví... “ „Ne, měl pravdu ohledně toho, co viděl. Prostě jsem... poznala Damona o něco líp. A Mattovi se to nelíbilo.“ „Mmm – hmm.“ Meredith ji pozorovala zpod přivřených víček a sotva dýchala, jako by Elena byla ptáček, kterého nesmí vyrušit, aby neuletěl. Elena se zasmála. „Není na tom nic špatného,“ pokračovala. „Alespoň myslím. Jenom prostě... v některých ohledech Damon potřebuje pomoct víc než Stefan, když se poprvé objevil ve Fell's Church.“ Meredithino obočí vystřelilo vzhůru, ale řekla akorát: „Mmm – hmm.“ „A... mám dojem, že Damon je mnohem víc podobný Stefanovi, než dává najevo.“ Meredith ponechala obočí zvednuté. Elena na ni konečně pohlédla. Otevřela pusu a zůstala na ni koukat. „Jsem v průšvihu, co ?“ dodala bezmocně. „Jestli je tohle všechno jenom následek toho, že jsi s ním jela týden v jednom autě... pak ano. Ale nesmíme zapomínat, že ženy jsou Damonova specialita. A on si myslí, že tě miluje.“ „Ne, on mě opravdu miluje...,“ začala Elena a pak se kousla do spodního rtu. „Panebože, vždyť se tu bavíme o Damonovi. Asi mám vážně problém.“ „Prostě počkáme a uvidíme,“ navrhla Meredith ohleduplně. „Rozhodně se hodně změnil. Předtím by ti prostě řekl, že nepřipadá v úvahu, aby s tebou jely kamarádky – a bylo by to. Dneska tu zůstal a naslouchal nám.“ „Ano. Já jenom musím – musím být odteď ve střehu,“ prohlásila Elena poněkud nejistě. Ale jak pomůže tomu dítěti v Damonovi, když se s ním nedokáže sblížit ? A jak vysvětlí Stefanovi všechno, co možná bude zapotřebí udělat ? Povzdychla si. „Asi to bude v pořádku,“ zamumlala Bonnie ospale. Meredith i Elena se k ní obě obrátily a Elena ucítila, jak jí po zádech přejel mráz. Bonnie seděla strnule, ale měla zavřené oči a nezřetelný hlas. „Skutečná otázka zní: co Stefan řekne na tu noc s Damonem v motelovém pokoji ?“ „Cože ?“ Elenin hlas byl tak ostrý, že by probral jakéhokoliv spáče. Ale Bonnie se ani nepohnula. „Co se stalo jakou noc a v jakém motelu ?“ dožadovala se vysvětlení Meredith. Když jí Elena hned neodpověděla, popadla ji za paži a obrátila k sobě, aby jí viděla do tváře. Elena se konečně na kamarádku podívala. Ale věděla, že její oči neprozradily nic. „Eleno, o čem to mluví ? Co jsi dělala s Damonem ?“ Elena si udržela bezvýraznou tvář a použila slovo, které se naučila toho večera: „Sa...“ „Eleno, ty jsi nemožná! Nechystáš se doufám Stefanovi dát kopačky potom, co ho zachráníš, že ne ?“ „Ne! Samozřejmě, že ne!“ To se Eleny dotklo. „Stefan a já patříme k sobě – navždycky.“ „Ale přesto jsi strávila noc s Damonem s k něčemu mezi vámi došlo.“ „K něčemu... to asi ano.“ „A to něco bylo co ?“ Elena se omluvně usmála. „Sa... “ „Však já to dostanu z něho! Zaženu ho do defenzivy...“
„Klidně můžeš spřádat plánů A a B a C, kolik chceš,“ přerušila ji Elena. „Ale nebude ti to k ničemu. Šiniči si vzal jeho vzpomínky. Meredith, mrzí mě to – ani netušíš, jako je mi to líto. Ale přísahala jsem, že se to nikdo nikdy nedozví.“ Podívala se na přítelkyni a cítila, jak se jí v očích sbírají slzy. „Nemohla bys to – jenom pro jednou – nechat být ?“ Meredith klesla na židli. „Eleno Gilbertová, svět má štěstí, že jsi jenom jediná. Ty jsi ta... “ zarazila se, jako by zvažovala, jestli má ta slova vypustit z úst neo ne. Pak řekla: „Je čas jít spát. Za chvíli bude svítat a čeká nas Brána démonů.“ „Merry ?“ „Co zas ?“ „Děkuju.“
Kapitola 13. Brána démonů. Elena se ohlédla přes rameno na zadní sedadlo priusu. Bonnie ospale mžourala. Meredith, která se vyspala ještě míň, ale vyslechla mnohem znepokojivější zprávy, vypadala ostrá jako čepel: pronikavá, chladná jako led a na všechno připravená. Nic jiného nebylo k vidění, kromě Damona, který si vedle sebe na sedadlo položil ty svoje papírové sáčky, zatímco řídil vůz. Za okny, kde by správně měli vidět oslepující úsvit typický pro vyprahlou Arizonu, nebylo nic než mlha. Bylo to děsivé a dezorientující. Jeli po úzké silnici, která odbočovala z dálnice č. 179, a postupně je doháněla mlha, ovíjela se kolem auta a nakonec je celé pohltila. Eleně připadalo, že jsou záměrně oddělováni od starého obyčejného světa McDonaldů a supermarketů a přejíždějí hranici do míst, o kterých neměli nikdy vědět, natož se tam vydat. V opačném směru nezaznamenali žádný provoz. Vůbec žádný. Ať Elena napínala zrak, jak chtěla, bylo to jako snažit se prohlédnout skrze rychle plynoucí mračna. „Nejedeme moc rychle ?“ zeptala se Bonnie a protírala si oči. „Ne,“ odpověděl Damon. „Byla by to – pozoruhodná shoda náhod –, kdyby po téhle silnici jel ještě někdo další ve stejnou dobu jako my.“ „Vypadá to tu hodně jako v Arizoně,“ prohlásila zklamaně. „Pokud já vím, klidně to Arizona být může,“ odpověděl Damon. „Ještě jsme neprojeli Bránou. A tohle není místo někde v Arizoně, kam by jste mohly jen tak náhodou zabloudit. Na cestě jsou vždycky nastražené malé léčky a pasti. Problém je, že nikdy nevíte, co můžete čekat.“ „Teď poslouchej,“ dodal a pohlédl na Elenu s výrazem, který už se naučila rozeznávat. Znamenal: nehraju si, mluvím s tebou na rovinu, myslím to vážně. „Hodně ses zlepšila, co se týče umění ukazovat jenom obyčejnou lidskou auru,“ pokračoval. „A to znamená, že pokud se dokážeš naučit ještě jednu věc předtím, než vejdeme dovnitř, budeš moct doopravdy využívat svoji auru, přimět ji, aby ti byla užitečná, když budeě potřebovat – místo toho, abys ji jenom schovávala, než se najednouo vymkne kontrole a začne zvedat tunová auta.“ „Jak užitečná ?“ „Například tak, jak ti teď ukážu. Nejdřív se jenom uvolni a dovol mi ovládat tvoji životní sílu. Já pak budu kousek po kousku popouštět kontrolu a ty ji budeš přebírat. Nakonec budeš schopná soustředit Síly do svého zraku, abys mnohem lépe viděla, do svého sluchu, abys mnohem lépe slyšela, a do svých končetin, aby ses dokázala pohybovat rychleji a přesněji. Dobře ?“ „A tos mě to nemohl naučit dřív, než jsme vyrazili na tenhle malý výlet ?“ Usmál se na ni divokým, nebezpečným úsměvem, který ji přiměl odpovědět mu také úsměvem, přestože nevěděla proč. „Dokud jsi během téhle cesty neprokázala, jak dobře dokážeš svoji auru kontrolovat, myslel jsem si, že ještě nejsi připravená,“ odpověděl odměřeně. „Teď to vím, V tvojí mysli jsou věci, které vyloženě čekají na uvolnění. Pochopíš to, až je uvolníme.“ A uvolníme jak ? Polibkem ? Přemýšlela Elena podezíravě. „Ne, ne. A existuje ještě jeden důvod, proč se to musíš naučit. Telepatie se ti vymyká z ruky. Jestli se nenaučíš, jak přestat vysílat své myšlenky, nikdy se nedokážeš dostat přes kontrolu u Brány jako obyčejný člověk.“ Kontrola. To zní zlověstně. Elena přikývla a řekla: „Dobře, takže co budeme dělat ?“ „Stejně jako minule. Uvolni se. Zkus mi důvěřovat.“
Položil jí pravou ruku kousek nalevo od hrudní kosti, ale její temně zlaté halenky se ani nedotkl. Elena cítila, jak se červená, a přemýšlela, co by tomu asi řekly Bonnie a Meredith, kdyby se dívaly. Pak Elena ucítila ještě něco jiného. Nebyl to chlad a nebyl to ani žár, ale připomínalo to extrém od obojího. Byla to čirá Síla. Srazila by ji ze sedadla, kdyby ji Damon nepřidržoval druhou rukou za paži. Pomyslela si... on používá svoji vlastní Sílu, aby překonal moji, aby něco udělal... … něco, co bolí... Ne! Elena se zkusila bránit hlasem i telepaticky, chtěla říct Damonovi, že té Síly je moc, že to bolí. Ale Damon ignoroval její prosby stejně jako slzy, které jí stékaly po tvářích. Jeho Síla nyní převládla nad tou její v celém těle – a to bolelo. Byla v její krvi a vláčela její životné Sílu za sebou jako chvost komety. Nutila ji směrovat Sílu do různých částí těla a tam ji hromadit, nedovolovala ji uvolnit ani předat někam dál. Asi prasknu... Celou tu dobu měla oči upřené do Damonových a vysílala k němu své pocity: od rozhořčeného vzteku přeš šok až k mučivé bolesti – a nyní... k... Její mysl explodovala. Zbytek její Síly dále koloval, ale nepůsobil jí žádnou bolest. S každým dalším nádechem hromadila stále více Síly, ale ta prostě jen cirkulovala jejím tělem, nezesilovala její auru, zato zvyšovala Sílu uvnitř ní. Po dalších dvou nebo třech vdeších si uvědomila, že to dělá bez vědomého úsilí. Elenina Síla nyní hladce proudila uvnitř ní, ale na pohled vypdala jako Síla obyčejného člověka. Zároveň plnila několik vymezených míst uvnitř, a když se uvolnila, měnila věci okolo. Zjistila, že hledí Damona vytřeštěnýma očima. Taky jí mohl říct, jaký to bude pocit, než ji nechat do toho jít naslepo. Ty jsi fakt naprostý mizera, že jo ? pomyslela si Elena – překvapivě pak cítila, jak Damon její myšlenku obdržel, i jeho automatickou odpověď, což byl spíš potěšený souhlas než cokoliv jiného. Pak na něj Elena úplně zapomněla, když ji zalilo nové poznání. Zjistila, že dokáže udržet koloběh Síly uvnitř sebe a dokonce hromadit její intenzitu, připravovat ji ke skutečně expozivnímu výronu, a přitom nic z toho nedat navenek najevo. A co se týče oněch vybraných míst... Elena se rozhlédla kolem sebe po tom, co jí jen před pár okamžiky připadalo jako holá pustina. Bylo to, jako by ji očima pronikly šípy světla. Byla jako omámená; byla nadšená. Barvy ožily do ostrého jasu. Cítila, že dokáže vidět mnohem dál než kdy dřív, dál a dál do pouště, a zároveň dokáže rozeznat Damonovu duhovku od zorničky. Obě jsou černé, ale mají jiný odstín černé, pomyslela si. Samozřejmě, že spolu ladí – Damon by nikdy nemohl mít duhovky, které mu nejdou k zorničkám. Ale duhovky jsou sametovější, kdežto zorničky jsou hedvábné a lesklé. A přesto je to právě ta sametová část oka, která shromažďuje světlo – skoro jako noční nebe plné hvězd – jako ty hvězdné perly kitsune, i kterých mi vyprávěla Meredith. Právě teď byly ty zorničky rozšířené a upřené vytrvale na její tvář, jako by Damon nechtěl propást ani vteřinu na její reakce. Náhle se mu jeden koutek nadzvihl v náznaku úsměvu. „Zvládlas to. Naučila ses nasměrovat svoji Sílu do očí.“ Promluvil sotva slyšitelným šepotem, který by předtím nedokázala zachytit. „A do svých uší,“ zašeptala v odpověď a naslouchala překvapivé symfonii zvuků kolem sebe. Vysoko ve vzduchu skřehotal netopýr tónem příliš vysokým pro obyčejné lidské uši.
Slyšela kolem sebe padat zrnka písku, tvořila téměř malý koncert, jak se odrážela od kamenů, než konečně dopadla na zem. To je úžasné, řekla Damonovi a slyšela ve svém telepatickém hlasu uspokojení. Takhle teď s tebou budu moct mluvit kdykoliv ? Bude si na to muset dávat pozor – telepatie může odhalit příjemci víc, než by chtěla. Je nejlepší být opatrná, odpověděl Damon a potvrdil tak její podezření. Poslala mu víc informací, něž chtěla. Ale Damone – umí tohle taky Bonnue ? Měla bych se pokusit jí to ukázat ? „Kdo ví ?“ odpověděl Damon nahlas a Elena sebou škubla. „Učit lidi využívat Síly nepatří zrovna k mým silným stránkám.“ A co moje další Síly ? Ta Křídla ? Dokážu je teď taky ovládat ? „O tom nemám absolutně žádnou představu. Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Damon se na okamžik zamyslel a pak zavrtěl hlavou: „Myslím, že bys potřebovala někoho zkušenějšího, než jsem já, aby tě naučil je ovládat.“ A než stihla Elena odpovědět, dodal: „Radši bychom se měli vrátit do reality. Jsme skoro u Brány.“ „A předpokládám, že tam bych něměla používat telepatii.“ „No, to by ses dost nápadně prozradila... “ „Ale později mě budeš učit dál, ano ? Všechno, co víš o ovládání Síly ?“ „To by možná měl dělat tvůj kluk,“ řekl Damon téměř drsně. On se bojí, pomyslela si Elena a pokoušela se udržet svoje myšlenky skryté za stěnou bílého šumu, aby je Damon nezachytil. Bojí se, že o sobě odhalí příliš mnoho, stejně jako se bojím já jeho.
Kapitola 14. „Tak jo,“ prohlásil Damon. „Teď přijde ta těžší část.“ Meredith k němu vzhlédla: „Teď přijde..?“ „Ano. Hodně těžká část.“ Damon konečně rozepnul svoji tajemnou tašku z černé kůže. „Podívejte,“ zamumlal sotva slyšitelně, „tohle je opravdová Brána, kterou musíme projít. A zatímco do budeme dělat, můžete klidně hystericky vřískat, protože budete vystupovat jako zajatkyně.“ Vytáhl spoustu provazů. Elena, Meredith i Bonnie se přimkly k sobě v instiktivním projevu sesterské podpory. „Na co,“ pronesla Meredith pomalu, jako kdyby chtěla Damonovi dopřát poslední výhodu pochybnosti, „jsou tyhle provazy ?“ Damon naklonil hlavu na stranu, jako by chtě ně naznačit 'vždyť víš': „Přece na to, abychom vám jimi svázali ruce.“ „Cože ?“ Elena byla překvapená. Ještě nikdy neviděla Meredith tak zjevně naštvanou. Ona sama nebyla mocná slova. Meredith se naklonila k Damonovi a jleděla mu do tváře ze vzdálenosti asi deseti centimetrů. A oči má šedé! Ozvala se jakási vzdálená část Eleniny msli překvapeně. Velmi, velmi, velmi výrazná šedivá. Celou tu dobu jsem si myslela, že je má hnědé, ale není to pravda. Damon se nad Meredithiným výrazem tvářil lehce znepokojeně. I tyranosaurus y se tvářil znepokojeně nad Meredithiným výrazem, pomyslela si Elena. „Tak ty čekáš, že tam půjdeme se svázanýma rukama ? A ty budeš dělat co ?“ „Já bdu hrát vašeho pána,“ řekl Damon, jemuž se náhle vrátil oslnivý úsměv, který zase hned zmizel. „Vy tři budete moje otrokyně.“ Nastalo hodně dlouhé ticho. Elena utišila celou haldu námitek jedním gestem. „To neuděláme,“ oznámila prostě. „Ne. Musí existovat nějaký jiný způsob... “ „Chceš zachránit Stefana, nebo ne?“ zaskočil ji Damon náhlým dotazem. V očích, jež na Elenu upíral, mu planul děsivý žár. „To samozřejmě chci!“ odsekla a tváře jí zrůžověly. „Ale ne jako otrokyně, kterou za sebou vláčíš!“ „Je to jediný způsob, jak se lidé mohou dostat do Temné dimenze,“ oznámil Damon kategoricky. „Svázaní nebo v řetězech, jako majetek upíra nebo liškodlaka nebo démona.“ Meredith vrtěla hlavou. „Vůbec jsi nám neřekl... “ I když Damon odpovídal Meredith, nespustil ani na okamžik pohled z Eleniny tváře. Pod vnější slupkou nezúčastněnosti to vypadá, jako by ji prosil o porozumění, pomyslela si. Za starých časů by se prostě opřel o nějakou zeď, zvedl obočí a prohodil: ,Fajn, stejně jsem tam nechtěl jít. Kdo je pro pinknik ?´ Ale Damon chtěl, aby tam šly, uvědomila si Elena. On zoufale toužím po tom, aby tam šly. Jenom nezná žádný důstojný způsob, jak to provést. Jediný způsob, který zná, je... „Budeš nám muset něco slíbit, Damone,“ promluvila a podívala se mu přímo do očí. „A musí to být předtím, než se rozhodneme, jestli jdeme, nebo ne.“ Viděla v jeho očích úlevu, přestože ostatním dívkám to mohlo připadat, že má tvář dokonale chladnou a vyrovanou. Poznala, že je rád, když mu neoznámila, že její poslední věta platí, a tím to končí. „Co mám slíbit ?“ zeptal se Damon. „Budeš muset přísahat – dát nám svoje slovo –, že bez ohledu na to, jak se rozhodneme teď nebo později v Temné dimenzi, nepokusíš se nás ovlivňovat. Neuvedeš nás do spánku pomocí ovládání mysli ani nás nebudeš nabádat, abychom udělaly to, co si přeješ ty.
Nebudeš na naši mysl zkoušet žádné upírské triky.“ To by nebyl Damon, aby se nezačal dohadovat. „Ale počkej, co když nastane situace, kdy si budete přát, abych to udělal ? Tam dole jsou věci, které byste mnohem líp přestále ve spánku... “ „Tak ti pak řekneme, že jsme změnily názor, a zprostíme tě toho slibu. Vidíš ? Žádně nevýhody. Jenom musíš přísahat.“ „Tak dobře,“ odpověděl Damon a pořád na ni upíral pohled. „Přísahám, že nepoužiju jakýkoliv druh Síly na vaše mysli; nebudu vás nijak ovlivňovat, pokud mě o to nepožádáte. Dávám vám na to svoje slovo.“ „Dobře.“ Elena konečně odvrátila pohled a věnovala mu sotva postřehnutelný úsměv a přikývnutí. A Damon jí přikývnutí nepostřehnutelně vrátil. Obrátila se a zjistila, že hledí do Bonniiných pátravých hnědých očí. „Eleno,“ zašeptala Bonnie a zatahala ji za paži. „Pojď sem na chvilku, jo ?“ Elena by se jen stěží ubránila. Bonnie byla silná jako malý velšský poník. Elena šla a přitom vrhla na Damona přes rameno bezmocný pohled. „Co je ?“ zašeptala, když ji Bonnie konečně přestala tahat. Meredith šla s nimi, přesvědčená, že jde o dívčí záležitosti. „No ?“ „Eleno,“ vybuchla Bonnie, jako kdyby už nedokázala zadržet slova, „ten způsob, jak se s Damonem chováte – je to jiné než předtím. Předtím jsi nebývala... Chci říct, co se doopravdy stalo mezi vámi dvěma, když jste spolu byli sami ?“ „Tohle není správná chvíle na takové otázky,“ zasyčela Elena. „Máme tady velký problém, jestli sis nevšimla.“ „Ale... co když... “ Meredith dopověděla nedokončenou větu a odhrnula si pramen vlasů z čela. „Co když je to něco, co se Stefanovi nebude líbit ? Jako například: 'Co jste dělali s Damonem, když jste byli ten večer sami v motelovém pokoji ?“ dokončila citací Bonniiných slov. Bonnii spadla čelist. „Jaký motel ? Jaká noc ? Co se stalo ?“ téměř vykřikla, takže se ji Meredith pokusila utišit dlaní, čímž si vysloužila jedno kousnutí. Elena se podívala nejdřív na jednu a pak na druhou svoji kamarádku – na dvě přítelkyně, které s ní přišly zemžít, pokud to bude nutné. Cítila, že se jí krátí dech. Bylo to tak nefér, ale... „Nemohly bychom tohle probrat někdy jindy ?“ navrhla a snažila se jim očima a obočím sdělit: Damon nás slyší! Bonnie tiše zašeptala: „Jaký motel ? Jaká noc ? Jaký...“ Elena to vzdala. „K ničemu nedošlo,“ prohlásila kategoricky. „Meredith jenom citovala tebe, Bonnie. Tohle jsi řekla včera v noci ze spaní. A možná nám jednou v budoucnu prozradíš, o čem to mluvíš, protože já to nevím.“ Skončila a pohlédla na Meredith, která jenom zdvihla jedno ze svých dokonale upravených obočí. „Máš pravdu,“ souhlasila Meredith. Vůbec se nenechala zmást. „Náš jazyk by taky měl využit pro takové 'sa'. To by tyhle rozhovory určitě značně zkrátilo.“ Bonnie si povzdechla. „Tak jo, budu na to muset přijít sama,“ prohlásila. „Vy si asi myslíte, že to nedokážu, ale udělám to.“ „No dobře, dobře, ale k věci: máte někdo něco přínostného k těm Damonovým provazům ?“ „Jako třeba kam si je může strčit ?“ navrhla Meredith potichu. Bonnie držela jeden kus provazu. Přejela ho svou malou světlou rukou. „Myslím, že nebyly kupované z hněvu,“ prohlásila, hnědé oči se jí rozšířily a hlas dostal poněkud nadpozemský nádech jako vždycky, když byla v transu. „Vidím chlapce a dívku u pokladny v obchodě – ona se směje a chlapec říká: ,Vsadím se, o co chceš, že příští rok nastupuješ na architekturu,´ a dívce se zamlží oči a říká ,ano´ a... “
„A to je asi tak všechno psychické špehování, které chci dneska slyšet.“ Damonovi se podařilo přijít až k nim, aniž je na sebe upozornil jediným zvukem. Bonnie sebou divoce škubla a téměř upustila provaz. „Poslouchejte,“ pokračoval Damon drsně, „pouhých sto metrů odsud je hranice. Buďto si ty provaty vezmete a budete se chovat jako otrokyně, nebo nebudete smět pomoct Stefanovi. Nikdy. To je všechno.“ Dívky se tiše radily očima. Elena věděla, že její výraz jasně vypovídá o tom, že nežádá Bonnii ai Meredith, aby s ní šly, ale že ona sama je rozhodnutá jít, i kdyby to vyžadovalo, aby za Damonem lezla po čtyřech. Meredith pohlédla Eleně zpříma do očí, pomalu zavřela ty své, vydechla a přikývla. Bonnie už mezitím také rezignovaně přikyvovala. V naprostém tichu Bonnie a Meredith dovolily Eleně, aby jim svázala ruce před tělem. Pak svázal ruce Damon Eleně a všechny tři spojil dlouhým provazem, jako kdyby eskotroval skupinu vězňů. Elena cítila, jak jí stoupá červeň do tváří. Nedokázala se Damonovi podívat do očí, ne takhle, ale bez ptaní věděla, že Damon přemýšlí o chvíli, kdy ho Stefan vykázal ze svého pokoje jako psa, přede všemi, včetně Matta. Pomstychtivý hulváte, vyslala k němu Elena co nejsilnější myšlenku. Věděla, že to druhé slovo Damona zasáhne víc. Damon se pyšnil tím, že je gentleman... Ale gentlemani nechodí do Temné dimenze, ozval se Damonův uštěpačný hlas v její hlavě. „Tak dobře,“ dodal Damon nahlas a uchopil přední konec provazu do ruky. Svižně vyrazil do tmavé jeskyně a tří dívky klopýtaly v jednom chumlu za ním. Elena nikdy nezapomene na tu krátkou cestu a ví, že Bonnie a mRedith taky ne. Přešly přes nevelký prostor jeskyně do malého otvoru vzadu, který vypadal jako zející jícen. Chtělo to dost manévrování, aby se tam všechny tři vešly. Na druhé straně se duntina zase rozšiřovala a ocitli se v rozlehlé jeskyni. Nebo alespoň tak to vnímaly Eleniny zotřené smysly. Všudypřítomná mlha se vrátila a Elena neměla ani ponětí, kam jdou. Jen o pár minut později se z husté mlhy vynořila budova. Elena nevěděla, co od Brány démonů vlastně čekala. Možná masivní ebenové dveře s vyřezávanými hady a zdobené drahokamy. Nebo snad hrubě otesaný a větrem ošlehaný kamenný kolos, jako byly egyptské pyramidy. Nebo dokonce i nějaké futuristické energetické pole, které se tetelí a jímž probíhají modrofialové blesky. Místo toho uviděla cosi jako zchátralý sklad, kde se ukládá a rozesílá zboží. Byl tam prázdný přístřešek ohrazený mohutnou ohradou zakončenou ostnatým drátem. Páchlo to tam a Elena byla dvěčná, že s Damonem nenasměrovali Síly i do jejího čichu. Pak uviděla lidi – muže a ženy v hezkém oblečení, každý měl v jedné ruce klíč, a než vstoupili do dveří na jedné straně budovy, vždycky něco zamumlali. Byly tam jedny dveře – ale Elena by vsadila cokoliv, že všichni nejdou na to samé místo, tedy pokud se ty klíče podobaly tomu, který si nakrátko ,vypůjčila´ ze Šiničiho domu zhruba před týdnem. Jedna z dam vypadala, jako by se vyparádila na maškarní bál, měla liščí uši, které se ztrácely v dlouhých kaštanových vlasech. Teprve když si Elena všimla pod jejími dlouhými šaty švihajícího chvostu, uvědomila si, že ta žena je kitsune, která právě prochází Bránou démonů. Damon je spěšně – a nepřílíš ohleduplně – vedl na druhou stranu budovy, kde byly dveře s polámanými panty rozzívnuté do zchátralé místnosti, která kupodivu vypdala větší zevnitř než zvenčí. Prodávaly a směňovaly se tam všmožné věci – a mnoho z nich vypadalo, že mají co do činění s ovládáním otroků. Elena, Meredith a Bonnie pohlédly jedna na druhou rozšířenýma očima. Bylo zjevné, že ti,
kdo zvenku přivádějí nezkrocené otroky, považují mučení a děs za součástí každodenní práce. „Průchod pro čtyřo,“ oznámil stručně Damon muži za pokladnou, který měl sice shrbená ramena, ale mohutnou postavu. „Tři otrokyně najednou ?“ Muž, který dosud hltal očima vše, co bylo z dívek vidět, obrátil k Damonovi podezřívavý pohled. „Co vám mám povídat... Moje práce je zároveň i můj koníček,“ Damon mu pohlédl přímo do očí. „Ano, ale... “ Muž se zasmál. „V poslední době jsme dostávali možná tak jednu dvě za měsíc.“ „Jsou po právu moje. Žádný únos. Klekněte,“ pohrozil Damon ležérně k děvčatům. Meredith to pochopila jako první a klesla k zemi jako baletka. Tmavé šedé oči měla upřené do prázdna. Pak Elena konečně rozpoznala pokyn. Vzpomněla si na Stefana a předstírala, že si kleká, aby ho mohla políbit na jeho vězeňském slamníku. Zdálo se, že to funguje, ocitla se na zemi. Ale Bonnie pořád ještě stála. Ta nejzávislejší, nejjemnější a nejnevinnější členka jejich trojice najednou shledala, že má kolena jako z kamene. „To jsou zrzk, co ?“ utousil ten chlap, a i když se uculoval, ostře Damona pozoroval. „Asi bys té malé měl koupit jeden malý bodec.“ „Asi ano,“ souhlasil Damon napjatě. Bonnie na něj nepřítomně zírala, pak pohlédla na děvčata na zemi a zhroutila se do pokorné pozice. Elena slyšela, jak tiše vzlyká. „Ale zjistil jsem, že rozhodný hlas a káravý pohled ve skutečnosti funguje líp.“ Chlap to vzdal a zase se nahrbil. „Průchod pro čtyři,“ zavrčel, naklonil se a zatáhl za špinavý provaz od zvonce. Teď už Bonnie plakala strachem a ponížením, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšímá, tedy kromě ostatních dívek. Elena se neodvažovala utěšovat ji telepaticky; to by se ani trochu nehodilo k auře ,obyčejné lidské holky´ a kdo ví, jestli tady nejsou ukrytá zařízení a všelijaké pasti navíc kromě toho chlapa, který je pořád svléká očima ? Toužila po tom, aby mohla prostě vyvolat jedny ze svých Křídel, právě tady, v této místnosti. To by tomu chlapovi smazalo ten samolibý výraz z tváře. O vteřinu později ovšem samolibý výraz zmizel stejně dokonale, jako to toužila udělat ona. Damon se naklonil přes pult a zašeptal mu do ucha cosi, díky čemu šilhavá tvář shrbeného muže nabyla zdravě zelené barvy. Slyšelas, co mu řekl ? naznačila Elena Meredith očima a obočim. Meredith se zamračila, položila ruku Eleně na břicho a udělala trhavý točivý pohyb Dokonce i Bonnie se usmála. Pak je Damon vyvedl ven před sklad. Stáli tam jenom pár minut, když Elena svým nově zostřeným zrakem zahlédla lodičku zlehka klouzající mlhou. Uvědomila se, že ta budova musí stát na samém břehu řeky, ale ani když soustředila Sílu výhradně do zraku, nedokázala víc než jen stěží rozeznat linii, kde země přecházela v lesklou hladinu – a ani když soustředila Sílu výhradně do sluchu, sotva dokázala postřehnout zvuk proudící bystré a hluboké vody. Ta loďka zastavila – Elena neivděla, že by někdo vyhodil nějakou kotvu nebo že by ji někdo uvázal. Přesto zastavila a shrbený muž sklopil prkno, které samo drželo, zatímco se naloďovali: nejdřív Damon a za ním houf jeho ,otrokyň´. Na palubě Elena sledovala, jak Damon beze slova nabídl převozníkovi šest kousků zlata – dva za každého člověka, který se pravděpodobně nevrátí, pomyslela si. Na okamžik se ztratila ve vzpomínkách na dobu, kdy byla ještě hodně malá – musely jí být
tak asi tři roky – a seděla na klíně tátovi, zatímco jí četl z nádherné ilustrované knížky o řeckých místech. Vyprávělo se tam o převozníkovi Charónovi, který převážel duše zemřelých přes řeku Styx do země mrtvých. A táta jí povídal, že Řekové dávali zemřelým na oči mince, aby měli čím zaplatit převozníkovi... Z této cesty není návratu! pomyslela si naléhavě. Není úniku! Možná jsou opravdu mtrví... Kupodivu to byla hrůza, co ji zachránilo z toho zoufalství. Přesně ve chvíli, kdy zdvihla hlavu, snad aby zakřičela, se nezřetelná postava převozníka krátce odvrátila od práce, snad aby se podíval na své pasažéry. Elena uslyšela, jak Bonnie zavřískla. Meredith se třásla a přitom hrozně a nelogicky šátrala po tašce, kde měla ukrytou zbraň. Zdálo se, že ani Damon není schopen pohybu. Vysoké monstrum v lodi nemělo tvář. Tam, kde měly být oči, mě převozník hluboké prolákliny, mělký dolík místo pusy a trojúhelníkový otvor tam, kde mě vystupovat nos. Zlověstný děs, který z něho šel, splečně se zápachem ze skladových přístřešků, to bylo na Bonnii prostě moc – sesula se stranou na Meredith a omdlela. Elena v té hrůze prožila okamžik prozření. V tom šerém a vlhkém příšeří zapomněla ovládat všechny své zostřené smysly. Byla bezpochyby schopnější vidět nelidskou tvář převozníka než třeba Meredith. Kromě toho slyšela věci, jako například zvuky dlouho mrtvých horníků klepajících ve skalách nad nimi či škrábání obrovských netopýrů nebo švábů nebo co to bylo uvnitř kamenných zdí všude kolem nich. Ale teď Elena najednou ucítila horké slzy na svých ledových tvářích, když si uvědomila, že i když už dlouho ví o parapsychických schopnostech své přítelkyně, naprosto je podcenila. Jestliže jsou Bonniiny smysly trvale otevřené takovým hrůzám, jaké zažívá Elena teď, není divu, že žije ve strachu. Elena si slíbila, že bude mnohem tolerantnější, až se příště bude Bonnie zajíkat nebo začne křičet. Bonnie si vlastně zaslouží odměnu už jen za to, že si až dosu dokázala uchovat zdravý rozum, usoudila Elena. Ale neodvážila se udělat nic víc než jen hledět na svoji kamarádku, která byla v hlubokém bezvědomí, a přísahat si, že od nynějška má Bonnie v Eleně Gilbertové svého zastánce. Tenhle slib a jeho žár plál v Elenině mysli jako svíce – jako svíce, kterou si představovala ve Stefanově ruce, její světlo se odráží v těch zelených očích a pohrává si na jeho tváři. To stačilo, aby si sama uchovala příčetnost po zbytek cesty. Když loď přistála – na místě jen o něco málo frekventovanějším, než kde se nalodili –, byly všechny tři dívky ve stavu naprostého vyčerpání vyvolaného přetrvávající hrůzou a napjatým očekáváním. Ale nevyužily ten čas, aby si opravdu promyslely, co znamenají slova ,Temná dimenze´ a jakých mnoha podob může Temnota nabývat. „Náš nový domov,“ pronesl Damon zasmušile. Elena se dívala na něho, ne na krajinu, takže poznala jen podle jeho napjatých ramenou, že se rozhodně nebaví. Původně si myslela, že to tu pro něj bude něco jako ráj, tenhle svět lidských otroků a mučení pro zábavu, kde je jediným zákonem zachování individuálního gesta. Nyní si uvědomila, jak se mýlila. Pro Damona byl tohle svět bytostí, které disponují stejně velkou Silou jako on, nebo i větší. Bude si mezi nimi muset obhájit svou kořist, stejně jako kterýkoliv rošťák žijící na ulici – až na to, že si nemůže dovolit učinit sebemenší chybu. Museli objevit způsob nejen jak přežit, ale jak žít v přepychu a stát se součástí místní vyšší společnosti, pokud vůbec měli mít nějakou šanci na záchranu Stefana. Stefan – ne, nemůže si dovolit teď na něj myslet. Jakmile to udělá, bude úplně zničená, začne se dožadovat směšných věcí, jako například aby chodili dokola kolem vězení, jen aby se na něj mohla dívat, jako dívka z prváku, která se zamiluje do staršího kluka a chce
projíždět kolem ,jeho domu´ aby svůj idol mohla obdivovat. A co by to asi udělalo s jejich plány na pozdější útěk z vězení ? Plán A zní: nedělat chyby a Elena se ho bude držet, dokud nevymyslí nějaký lepší. A tak Damon a jeho ,otrokyně´ vešlo do Temné dimenze skrze Bránu démonů. Tu nejmenší zajatkyni museli ořivovat stříkáním studené vody do obličeje, aby vůbec dokázala vstát a jít.
Kapitola 15. Elena spěchala za Damonem a snažila se nedívat na pravo a nalevo. Dokázala vidět až příliš mnoho z toho, co Meredith a Bonnii muselo připadat jako neproniknutelná temnota. Na každé straně byly jakési sklady – místa, kam zjevně byli příváděni otroci předtím, než je prodají, koupí nebo transportují dále. Elena slyšela, jak děti v temnotě natahují moldánky, a kdyby sama nebyla tak vyděšená, vyrazila by ty plačící děti hledat. Ale to nemůžu udělat, protože teď jsem otrokyně, pomyslela si v šoku, který ji najednou zasáhl až dokonečků prstů. Už nejsem opravdová lidská bytost. Jsem kus majetku. Znovu se přistihla, že zírá na Damonův zátylek a přemítá, jak se, proboha, mohla k tomuhle propůjčit. Chápala, co to znamená být otrokyně – vlastně se zdálo, že tomu intuitivně rozumí tak hluboce, až ji to samotnou překvapilo. Není dobré být otrokyní. Znamená to, že by ji mohli... no, mohlo by se jí stát cokoliv a nikoho by to nezajímalo, kromě jejího vlastníka. A její majitel (jak ji k tomu jen mohl přesvědčit ?) byl ze všech lidí zrovna Damon. Může prodat všechny tři dívky – Elenu, Meredith i Bonnii – a vypadnout odsud do hodiny s tučným ziskem. Pospíchali mezi sklady a dívky klopily oči k zemi, aby náhodou nezakoply. A tak vystupovali až na vrchol kopce. Po nimi, v jakémsi kráterovitém údolí, leželo město. Na okrajích se rozprostíraly chudinské čtvrti přeplněné téměř až k místu, kde stáli. Ale kousek před nimi byl plot z drátěného pletiva, který je od města izoloval, přestože umožňoval pohled z ptačí perspektivy. Kdyby se pořád ještě nacházeli v jeskyni, byla by to ta největší podzemní prostora, kterou je možné si představit – ale oni už nebyli pod zemí. „Stalo se to někdy během jízdy přívozem,“ řekl Damon. „Prožili jsme... no... řekněme, zakřivení prostoru.“ Pokoušel se situaci vysvětlit a Elena se snažila jí rozumět. „Vešly jste do Bárny démonů, ale když jste z ní vyšly, už nejste v Pozemské dimenzi, ale v nějaké úplně jiné.“ Eleně stačilo pohlédnout na oblohu, aby mu uvěřila. Souhvězdí byla naprosto jiná; neviděla Velký a Malý vůz ani Polárku. A pak to slunce. Bylo mnohem větší, ale také mnohem matnější než na Zemi a nikdy nemizelo z obzoru. V kterémkoliv okamžiku ho byla vidět alespoň polovina, ve dne i v noci – což, jak poznamenala Meredith – jsou pojmy, které zde pozbývají svého logického významu. Když se přilížili k bráně z ostnatého drátu, již se konečně dostanou z oblasti pro otroky, zastavil je tvor, o němž se Elena později dozvěděla, že je to Stražce. A také se dozvěděla, že Strážci jsou svým způsobem vládci Temné dimenze, ačkoliv sami pocházejí z jiného, velmi vzáleného místa. V podstatě trvale osídlili tento malý kousekm Pekla a pokoušejí se ovládat krále slumů a feudální pány, kteří se město mezi sebou rozdělili. Tímto Stražcem byla vysoká žena, která měla vlasy stejné zlatavé barvy jako Elena, rovně zastřižené akorát na ramena. Nevěnovala žádnou pozornost Damonovi, ale okamžitě se zeptala Eleny, která stála hned za ním: „Proč tu jsi ?“ Elena byla šťastná – velmi šťastná –, že ji Damon naučil ovládat auru. Soustředila se na to, zatímco její mysl uháněla nadzvukovou rychlostí a vymýšlela, jaká je správná odpověď na takovou otázku. Odpověď, která jim dovolí jít dále. Damon nás na tohle nepřipravil, napadlo ji jako první. A jako druhé: nepřipravil, protože tu sám nikdy dřív nebyl. Neví, jak tu všechno chodí, zná jenom některé věci. A jestliže to vypadá, že se tahle žena pokouší plést do jeho záležitostí, mohl by se prostě rozzuřit a napdadnout ji, ozval se tichý hlásek z Elenina podvědomí. Elena zdvojnásobila rychlost svých úvah. Kdysi bývalo kreativní lhaní jednou u jejích specialit, a tak teď řekla
první věc, která ji napadla: „Vsadila jsem se s ním a prohrála.“ No, zní to dobře. Lidé přicházejí hazardní hrou o spoustu věcí: o půdu, talismany, koně, hrady, lahce s úslužnými džiny... A pokud se ukáže, že to jako důvod nestačí, vždycky může říct, že to je jenom začátek jejího smutného příběhu. A nejlepší je, že to je svým způsobem pravda. Kdysi dávno obětovala sůj život pro Damona, stejně jako pro Stefana, a Damon tak úplně neobrátil list, jak od něj žádala. Možná tak půl listu. Lísteček. Strážkyně na ni zírala se zmateným výrazem v hluboce modrých očích. Lidé na Elenu zírali celý její život – je mladá a velice krásná, což znamená, že jí spíš vadilo, když lidé nezírali. Ale ta zmatenost je trochu důvod k obavám. Čte snad ta vysoká žena v její mysli ? Elena se pokusila dodat další vrstvu zrnění kolem svých myšlenek – a vyšlo z toho několik verš§ písničky od Britney Spears. V duchu zvýšila zvuk na maximum. Vysoká žena si přiložila dva prsty na čelo jako člověk, kterého přepadl náhlý záchvat migrény. Pak pohlédla na Meredith. „Proč... jsi tady ty ?“ Meredith obvykle vůbec nelhala, ale pokud se k tomu rozhodla, dokázala to povýšit na intelektuální umění. Naštěstí také neměla ve zvyku opravovat to, co není rozbité. „Se mnou je to stejné,“ pronesla smutně. „A ty ?“ obrátila se žena k Bonnii, která vypadala, že se jí znovu udělá špatně. Meredith Bonnii dloubla loktem a upřeně na ni hleděla. Elena na ni hleděla ještě upřeněji, protože věděla, že jediné, co Bonnie musí udělat, je vykoktat: „Já taky.“ A Bonnie je vycvičená přitakat, když Meredith vytyčí směr. Jenže problém byl v tom, že Bonnie byla v transu, nebo tak blízko transu, že jí bylo všechno jedno. „Stinné duše,“ pronesla. Žena zamrkala, ale ne tak, jako zamrkáte, když váš protějšek řekne něco naprosto neřekaného. Zamrkala překvapeně. Ach, Bože, pomyslela si Elena. Bonnie má jejich heslo nebo co. Předopívá budoucnost nebo věští nebo něco takového. „Stinné... duše ?“ opakovala Strážkyně a bedlivě Bonnii sledovala. „Město je jich plné,“ pokračovala Bonnie nešťastně. Prsty Stážkyně nyní tancovaly po čemsi, co vypadalo jako palmtop. „To my víme. Tohle je místo, kam přicházejí.“ „Pak byste to měli zastavit.“ „Máme jenom omezenou pravomoc. Temné dimenzi vládne tucet frakcí absolutních vládců, kteří mají k ruce krále slumů, aby vykonávali jejich příkazy.“ Bonnie, intenzivně v duchu vysílala Elena a snažila se tak prorazit mentální zamžení i za cenu, že ji Strážkyně uslyší. Tohle je policie. V ten samý okamžik se do toho vložil Damon. „Je na tom stejně jako ostatní,“ vysvětloval, „jenom má parapsychické nadání.“ „Na tvůj názor se nikdo neptal,“ vyštěkla Strážkyně směrem k Damonovi, aniž na něj vůbec pohlédla. „Je mi jedno, co za papaláše jsi tam,“ a trhnutím hlavy naznačila směr k osvětlenému městu, „za tímhle plotem jsi v mém rajonu. A já se ptám téhle malé zrzky: je pravda, co říkál ?“ Elena naokamžik zpanikařila. Pokud po tom všem, čím prošli, Bonnie něco vybreptá... Tentokrát zamrkala Bonnie. Ať už umí komunikovat s čímkoli, je stejná jako Meredith a Elena. A je pravda, že má parapsychické nadání. Bonnie byla neuvěřitelně špatná lhářka, pokud měla čas o věcech přemýšlet, ale na tohle dokázala bez zaváhání odpovědět: „Ano, je to pravda.“
Strážkyně se upřeně zahleděla na Damona. Damon jí pohled vracel, jako by to klidně mohl dělat celou noc. Je přece šampionem v nehybném vracení pohledů. Strážkyně mávla, že mohou pokračovat. „Předpokládám, že i parapsychicky nadaní můžou mít svůj špatný den,“ ušklíbla se a dodala směrem k Damonovi. „Pořádně se o ně postarej. Víš o tom, že všichni s parapsychickým nadáním musejí mít licenci ?“ Damon svým nejvystříbenějším velkopanským způsobem odpověděl: „Madam, tohle nejsou profesioální věštkyně. Jsou to mé osobní asistentky.“ „A já zase nejse ,madam´ oslovuj mě ,Vaše Ctihodnosti´. A mimochodem, lidé závislí na hazardu tady obvykle končí hodně ošklivě.“ Ha ha, pomyslela si Elena. Kdyby tak věděla, jakou hazardní hru tu zrovna teď všichni hrajeme... no, asi bychom na tom byl hůř než zrovna teď Stefan. Před plotem se rozkládal velký dvůr. Postávali tu nosiči s nosítky, vozíky sikšů a malé vozíky. Žádné kočáry, žádní koně. Damon najal dvoje nosítka, jedny pro sebe s Elenou a druhé pro Meredith a Bonnii. Bonnie, stále ještě se zmateným výrazem ve tváři, hleděla na slunce. „Copak nikdy nepřestane vycházet ?“ „Ne,“ odpověděl jí Damon trpělivě. „A zapadá, nevychází. Nekonečný západ slunce v samotném Městě temnot. Uvidíš z něho víc, až pojedeme dál. Nesahej na to,“ zarazil Meredith, která začala Bonnii rozvazovat pouta, než nasednou do nosítek. „Můžete si obě sundat pouta, až budete v nosítkách, pokud si zatáhnete záclonky, ale neztraťte je. Pořád jste otrokyně a musíte nosit něco symbolického kolem zápěstí, co o tom vypovídá – i kdyby to měly být jenom stejné náramky. Jinak se dostanu do potíží. Jo, a ve městě musíte chodit zahalené závojem. „cože?“ Elena po něm vrhla nevěřícný pohled. Damon jí odpověděl svým slnivým úsměvem, a než stihla říct cokoliv dalšího, vytáhl ze své černé tašky průsvitné jemné kusy látky a podal jim je. Závoje byly tak velké, že zahalovaly celé tělo. „Ale stačí, když si je prostě dáte na hlavu nebo uvážete na vlasy,“ dodal Damon nepřítomně. „Z čeho vlastně jsou ?“ zeptala se Meredith a osahávala lehounký hedvábný materiál, který byl průhledný a tek tenký, že jí ho vítr málem odnesl z prstů. „Jak to mám vědět ?“ „Z druhé strany mají jinou barvu!“ zjistila Bonnie a dovolila větru, aby její bledě zelený závoj obrátil v třpytivě stříbrný. Meredith rozložila dramaticky temně nachové hedvábí a objevila tajemnou tmavomodrou barvu posetou miliony hvězd. Elena, který čekala, že dostane modrý závoj, vzhlédla k Damonovi. Držel malý složený balíček v zaťaté pěsti. „tak se podíváme, jak ses zlepšila,“ zamumlal a pokývl jí, aby přistoupila blíž. „Hádej, jakou má barvu.“ Jiná dívka by určitě viděla jenom trnkově tmavé oči a čisté antické línie Damonovy tváře, nebo možná divoký, hříšný úsměv – který se zde stal ještě divočejším a omamnějším, jako duha uprostřed hurikánu. Ale Elena zaznamenala také jeho ztuhlý krk a ramena – místa, která vyjadřují napětí. Temná dimenze si na něm už vybírá svoji daň i fyzicky, přestože si z toho tropí legraci. Přemítala, kolik sond Silami od okolních zvědavců musí každou vteřinu odrážet. Chystala se mu nabídnout pomoc a otevřít se tomu tajuplnému světu, když vyštěkl tónem, který
nepřipouštěl odpor: „Hádej!“ „Zlatá,“ odpověděla Elena okamžitě a samotnou ji to překvapilo. Když se natáhla, aby si vzala zlatý balíček z jeho dlaně, pocítila, jak jí z dlaně paží vzhůru projel intenzivní slastný elektrizující pocit, který jako by jí pronikl přímo do srdce. Damon na okamžik stiskl její prsty, když si brala závoj, a Elena stále ještě cítila pulzující chvění z konečků z jeho prstů. Druhá strana jejího závoje bila bílá a třpytila se jako posetá diamanty. Bože, možná to doopravdy jsou diamanty, pomyslela si. U Damona člověk nikdy neví. „Možná je to tvůj svatební závoj ?“ zamumlal Damon rty těsně u jejího ucha. Pouta kolem Eleniných rukou se značně uvolnila a ona se jen bezmocně dotýkala hebounké tkaniny a cítila v prstech chlad drobounkých drahokamů. „Jak jsi věděl, že budeš všechno tohle potřebovat ?“ zeptala se. „Nevíš sice všechno, ale zdá se, žes toho zjistil poměrně dost.“ „Ale, pátral jsem v barech a na dalších místech. Našel jsem pár lidí, co tu byli a dokázali se zas dostat ven – nebo je odtud vyhodili.“ Damonův divoký úsměv se ještě prohloubil. „V noci, když jsi spala, jsem v jednom dobře ukrytém krámku sehnal tohle,“ pokývl k závojům a dodal: „Nemusíte to nosit přes obličej. Přitiskněte si je k vlasům a ony samy přilnou.“ Elena poslechla a vzala si závoj zlatou stranou nahoru. Spadal jí až k patám. Pohladila ho jemně prsty, už si začínala uvědomovat jeho potenciál svádět i odmítat. Kdyby jen mohla sundat ten zartacený provaz ze zápěstí.... Po chvíli Damon obnovil svoji pózu chladnokrevného pána a prohlásil: „V zájmu nás všech musíme být v těchhle věcech důslední. Králové slumů a šlechta, kteří vládou tomuhle odpornému chaosu, kterému se říká Temná dimenze, si uvědomují, že v každém okamžiku se nacházejí na pokraji revoluce, a pokud porušíme rovnováhu, udělají z nás ,exemplární příklad´.“ „Tak doře,“ souhlasila Elena. „Podrž mi provaz a já nasednu do nosítek.“ Ale sotva se ocitli v nosítkách, provaz už neměl smysl. Nosítka nesli čtyři muži – nebyli velcí, ale šlachovití, a všichni stejně vysocí, takže se pohybovali úplně hladce. Kdyby byla Elena svobodnou občankou, nikdy by nedovolila, aby ji nosili čtyři jiní lidé, kteří, jak předpokládala, jsou otroci. Určitě by kolem toho udělala pěkně hlučnou scénu. Ale ten malý rozhovor, který vedla sama se sebou ve skladech, přinesl své ovoce. To ona je otrok, přestože Damon za ni nikomu nezaplatil. Nemá právo dělat hlučné scény kvůli čemukoliv. V tomhle soumračném, ohavně páchnoucím místě by její hysterie jenom způsobila problémy samotným nosičům – a jejich majitel, nebo kdo provozuje tohle podnikání, aby je potrestal, jako by to byla jejich vina. Prozatím nejlepší plán A zní: Držet pusu na zámek. Stejně bylo hodně na co se dívat, když nyní přejeli most nad odporně páchnoucími slumy a uličkami plnými polorozpadlých domů. Začínaly se objevovat obchody, nejdřív se silnými mřížemi a z neomítnutého kamene, pozdějí však i důstojnější budovy a pak si už najednou klestili cestu trřištěm. Ale i zde zanechala chudoba a ošuntělost svou stopu. Elena očekávala chladné, temné, hrozivé město s bezcitnými upíry a divokými démony v ulicích. Místo toho všichni, které viděla, vypadali jako lidé a prodávali nejrůznější věci – léky, jídlo, nápoje – které upíři nepotřebují. No, možná je potřebují kitsune a démoni, přemítala Elena a otřásla se při pomyšlení, čím se asi živí takový démon. Na nárožích ulic postávali spoře odění chlapci a děvčata a také otrhaní vychrtlí lidé s patityckými cedulemi VZPOMÍNKU ZA JÍDLO. „Co zo znamená ?“ zeptala se Elena Damona, ale ten jí hned neodpověděl. „Takhle svobodní obyvatelé města tráví většinu svého času,“ řekl nakonec. „Takže si to pamatuj, než zase vyrazíš na nějakou z těch svých křížových výprav...“
Elena ho neposlouchala. Zírala na jednoho z těch, kdo drželi takovou ceduli. Muž byl zoufale hubený, měl prořídklé vousy a zkažené zuby, ale ze všeho nejhorší byl jeho výraz bezduchého zoufalství. Chvíli co chvíli vztáhl rozstřesenou ruku, na jejíž dlani spočívala malá průhledná kulička, a mumlal: „Letní den, když jsem byl mladý. Letní den za deset geldů.“ Často ta slova vyslovoval, i když v okolí zrovna nikdo nebyl. Elena si sundala prsten s lapisem lazuli, který jí daroval Stefan, a ukázala ho nebožákovi. Nechtěla dráždit Damona vystupováním z nosítekm a tak řekla: „Pojď sem, prosím,“ a natáhla ruku s prstenem k vousatému muži. Uslyšel ji a přiběhl k nosítkům. Elena viděla, že se mu ve vousech cosi hemží – asi vši –, a přinutila se hledět na prsten, když říkala: „Vem si ho. Rychle, prosím.“ Stařec hleděl na prsten, jako by to byl stůl prostřený k hostině. „Nemám drobné zpátky,“ zaúpěl, zvedl ruku a otřel si ústa rukávem. Vypadal, že na místě padne do mdlob. „Nemám drobné zpátky!“ „Nechci drobné zpátky!“ odpověděla Elena sevřeným hrdlem. „Vezmi si ten prsten. Honem, nebo ho upustím.“ Vyškubl jí ho z prstů ve chvíli, kdy nosiči vyrazili na další cestu. „Kéž ti Strážci požehnají, paní,“ volal a snažil se držet krok s klusem nosičů. „Slyš mě, kdo můžeš! Kéž ti Oni požehnají!“ „Tos neměla,“ řekl Damon Eleně, když hlas zmizel v dálce za nimi. „Víš, on si za to nekoupí jídlo.“ „Trpěl hladem,“ zdůraznila Elena tiše. Nedokázala se přiznat, že jí připomněl Stefana. „A byl to můj prsten,“ dodala na svou obranu. „Předpokládám, že mi teď řekneš, že si za to koupí drogy nebo alkohol.“ „Ne, ale ani si nekoupí jídlo. Uspořádá hostinu.“ „No tak vidíš...“ „Ve své fantazii. Koupí si zaprášenou kouli se vzpomínkou na římskou hostinu od nějakého starého upíra neo novodobou hostinu od někoho z města. Pak si ji bude přehrávat znovu a znovu a pomalu přitom vyhladoví k smrti.“ Elena se zděsila. „Damone! Rychle! Musím se vrátit a najít ho...“ „Obávám se, že to nejde.“ Damon líně zvedl ruku, ve které svíral provaz. „Kromě toho je už dávno pryč.“ „Jak tohle může udělat ? Jak tohle může kdokoliv udělat ?“ „Jak může kuřák s rakovinou plic odmítnout přestat kouřit ? Ale souhlasím, že tyhle koule jsou asi nejnávykovější drogou ze všech. Můžou za to kitsune, protože sem přinesli svoje hvězdné perly a učinili z nich nejoblíbenější formu posedlosti.“ „Hvězdné perly ? Hoši no tama ?“ Elena zalapala po dechu. Damon se na ni zahleděl se stejně zjevným překvapením. „Ty o nich víš ?“ „Vím jenom to, co zjistila Meredith. Řekla mi, že kitsune se často nechávali portrétovat se svými klíči,“ - udvihla na něj obočí – „nebo s hvězdnými perlami. A že podle legendy mohou uložit část nebo i všechnu svoji moc do té perly, takže pokud ji najdeš, můžeš kitsune ovládat. Chtějí s Bonnií najít hvězdné perly Misao a Šiničiho a získat nad nimi kontrolu.“ „Utiš se, mí tlukoucí srdce,“ pronesl Damon dramaticky, ale v příštím okamžiku už se plně věnoval plánování. „Vzpomínáš, co říkal ten stařík ? Letní den za jídlo ? To mluvil o tomhle.“ Damon zvedl malý kousek mramoru, který stařík upustil do jejich nosítek, a přiložil ho Eleně ke spánku. Svět zmizel. Damon byl pryč. Obrazy, zvuky – a ani, i pachy – tržiště zmizely. Seděla na zelené louce,
kterou povíval lehký vánek, a dívala se na smuteční vrbu, jež se skláněla nad potokem velmi tmavě zelené barvy. Ve vzduchu cítila jakousi sladkou vůni – snad zimolez nebo frézie ? Prostě příjemná vůně, která Elenu dojímala, zatímco hleděla na dokonalá oblaka plující po blankytě modré obloze. Cítila – cosi, co nedokázala vyjádřit. Cítila se mladě, ale někde hluboko uvnitř věděla, že je ve skutečnosti mladší než tahle cizí osobnost, která se jí zmocnila. Přesto cítila radostné vzrušení nad tím, že je jaro – a zdálo se jí, že každý zlatavě zelený lístek, každé malé svěží stéblo trávy, každý beztížný bílý obláček se raduje s ní. Najedou se jí rozbušilo srdce. Zachytila za sebou zvuk běžících nohou. V jediném nádherném radostném okamžiku vyskočila a vztahovala náruč vstříc své lásce s hlubokou dokonalostí, kterou cítila vůči... ...vůči této dívce ? Cosi v mozku uživatelky perly se zarazilo úžasem. Ovšem jeho větší část byla plně zaujata dokonalostí dívky, která přicházela lehounkým krokem mezi rozvlněnou trávou: pramínky tmavých kudrn na jejím krku, blýskavé zelené oči pod klenutými obloučky obočí, když se smála na svého milence a předstírala, že prchá na nožkách lehkých jako laňka...! Pronásledovatel i pronásledovaná spolu klesli v objetí na měkounký koberec dlouhé trávy... a pak se brzy zašaly dít tak žhavé věci, že Elena – t vzdálená mysl v pozadí – začala přemýšlet, jak tuhle bláznivou věc zastavit. Pokaždé, když si přiložila ruku ke spánku a tápala po perle, zjistila, že je objímána a líbána až do bezvědomí... Allegrou... to je ta dívka, Allegra. A Allegra je určitě krásná, zvlášť v očích tohohle diváka. Ta její smetanová pleť... A pak s leknutím stejně velkým, jako když zmizelo tržiště, zjistila, že se svět znovu vynořil. Ona je Elena; jede v nosítkách s Damonem; kolem zní kakofonie zvuků – a také se mísí tisíce nejrůznějších pachů. Ale dýchala zrychleně a část z ní stále ještě rezonovala ozvěnou Johnovy – ano, tak se jmenoval ten muž – Johnovy lásky k Allegře. „Já tomu pořád nerozumím,“ zanaříkala. „Je to jednoduché,“ odpověděl jí Damon. „Přiložíš si prázdnou zvězdnou perlu zvolené velikosti ke spánku a v mysli se vrátíš do doby, kterou chceš zaznamenat. A hvězdná perla už se postará o zbytek.“ Mávnutím zastavil její otázky a naklonil se k ní s rošťáckým pohledem v těch svých bezedných očí. „Že bys dostala obzvlášť horký letní den ?“ vyzvídal a navrhl: „Tahle nosítka mají záclonky, které se dají zatáhnout.“ „Nehloupni, Damone,“ usměrnila ho Elena, ale Johnovy pocity roznítily její vlastní touhu jako křesadlo troud. Nechceš se přece líbat s Damonem, napomínala se přísně. Chceš se líbat se Stefanem. Ale od toho okamžiku před chvílí, kdy líbala Allegru, jí připadalo, že to není tak silný argument, jak by měl být. „Myslím, že nechci...,“ začala, stále ještě bez dechu, když ji Damon objal, „není to dobrý...“ Jediným hladkým švihnutím provazu jí Damon úplně rozvázal ruce. Chystal se stáhnout jí provaz z obou zápěstí, ale Elena se okamžitě napůl odvrátila a volnou rukou se podepřela. Potřebovala se opřít. Za těchto okolností ovšem neexistovalo nic smysluplnějšího – ani nic... smyslnějšího... než to, co Damon právě udělal. Nezatáhl záclonky, ale Bonnie a Meredith byly za jejich nosítky, a tudíž mimo dohled. A rozhodně mimo Eleniny myšlenky. Cítila kolem sebe žhavé Damonovo objetí a instinktivě se v něm schoulila. Pocítila příliv čisté lásky a uznání l Damonovi za to, že porozuměl, že by tohle nikdy nemohla udělat jako otrokyně a spánem. Oba jsme neovladatelní a neovládnutí, slyšela hlas ve své hlavě a uvědomila se, že i když utlumila většinu svých psychických schopností, zapomněla nastavit hlasitost této své
myšlenky na nulu. No co, třeba se to zrovna hodí... Ale oba milujeme obdiv, odpověděla telepaticky a ucítila jeho smích na svých rtech, když uznal, že má pravdu. V tu chvíli nebylo v jejím životě nic sladšího než Damonovy polibky. Dokázala by se takhle vznášet na věky a zapomenout na zbytek světa. A to bylo dobře, protože měla pocit, že ostatní svět je plný smutku a chybí v něm štěstí. Ale pokud se vždycky dokáže vrátit k téhle vřelé, sladké extázi... Elena sebou v nosítkách škubla a ucukla dozadu tak silně, že nosiči málem popadali na jednu hromadu. „Ty darebáku,“ zašeptala jedovatě. Stále ještě byli psychicky propojeni a byla ráda, že dokáže vnímat Damonovýma očima to, že vypadá jako Afrodita toužící po pomstě: zlaté vlasy jí vlají jako v bouři a oči fialkově blýskají živelnou zuřivostí. A to nejhorší, co se mohlo stát: tato bohyně od něho odvracela svou tvář. „Ani jediný den,“ prohlásila, „nedokážeš dodržet svůj slib, ani jediný den!“ „Neudělal jsem to! Neovlivňoval jsem tě, Eleno!“ „To mi neříkej. Od teď máme profesionální vztah. Já ti říkám ,pane´ a ty mi říkáš ,otroku´ nebo ,pse´ nebo jakkoliv chceš.“ „Pokud spolu máme profesionální vztah pána a otrokyně,“ odpověděl Damon a v očích mu nebezpečně blýskalo, „pak ti prostě můžu přikázat...“ „Jen to zkus!“ Elena zdvihla rty ve výrazu, který se rozhodně nedal nazvat úsměvem. „Jen to zkus a uvidíš, co se stane!“
Kapitola 16. Damon se evidentně rozhodl vydat se na milost a nemilost soudu – zatvářil se zkroušeně a poněkud rozháraně, co snadno dokázal, kdykoliv se mu zachtělo. „Opravdu jsem se tě nepokouše ovlivňovat,“ zopakoval a pak chvatně dodal: „Třeba bychom mohli na chvíli změnit téma – řeknu ti víc o hvězdných perlách.“ „To bych orpavdu považovala za dobré řešení,“ odpověděla Elena mrazivým hlasem. „No, hvězdné perly provádějí záznam přímo z tvých neuronů, chápeš ? Z neuronových spojení ve svém mozku. Všechno, co jsi kdy zažila, je uloženo někde ve tvojí mysli a perly to prostě vytáhnou na světlo.“ „Takže si to můžeš zapamatovat napořád a kdykoliv si to přehrávat jako film, je to tak ?“ vyptávala se Elena a pohrávala si se závojem, aby před Damonem ukryla svoji tvář. Napadlo ji, že by mohla dát hvězdnou perlu Meredith a Alaricovi, až se budou brát. „Ne,“ odpověděl Damon. „Není to tak. Zaprvé, ta vzpomínka se ztratí z tvojí paměti – jde o hračky kitsune, nezapomínej. Jakmile hvězdná perla načte vzpomínku z tvých neuronů, ty zapomeneš úplně všechno, co se té události týká. A zadruhé, ,záznam´ na perle postupně bledne – používáním, během času i vlivem dalších faktorů, kterým nikdo pořádně nerozumí. Ale nahrávka je pořád zamženější, prožitky slabší a nakonec zbude jen prázdná kulatá věc.“ „Ale – ten ubohý muž prodával den ze svého života. A byl to nádherný den! Myslela byh, že zrovna takové vzpomínky si bude chtít uchovat.“ „Vždyť jsi ho viděla.“ „Ano.“ Elena si opět vybavila zavšiveného, otrhaného bledého muže. Mráz jí přejel po zádech při pomyšlení, že kdysy býval tím rozesmátým, radostným, mladým Johnem, kterého si pamatuje z perly. „To je tak strašně smutné,“ řekla a nemluvila přitom o vzpomínkách. Ale Damon tentokrát nesledoval tok jejích myšlenek. „Ano,“ souhlasil. „Je tu spousta starých a chudých. Odpracovali si propuštění z otroctví nebo jejich velkorysy majitel zemřel... a pak skončili takhle.“ „Ale co ty hvězdné perly ? Vyrábějí se jenom pro chudé ? Bohatí prostě můžou cestovat po světě a sami si zažít takové letní dny, ne ?“ Damon se nevesele zasmál. „Ale ne, to nemůžou. Většina z nich je s tímto místem svázaná.“ Řekl slovo svázaná tak divně. Elena si tipla: „Jsou tak zaneprázdění, že nejezdí na dovolené ?“ „Příliš zaneprázdnění a príliš mocní, než aby mohli projít strážemi, které před nimi chrání Zemi, příliš se obávají, co by mohli provést jejich nepřátelé, zatímco oni budou pryč, jsou také příliš fyzicky sešlí, příliš nechvalně proslusí, příliš mrtví.“ „Mrtví?“ Děs u tunelu a pachu rozkladu mrtvých těl hrozil Elenu znovu pohltit. Damon blýskl jedním ze svých zlých úsměvů. „Zapoměla jsi, že tvůj chlapec je de mortius ? Nemluvě o tvém pánovi ? Většina lidí, když zemře, přechází do jiné sféry – o mnoho vyšší nebo o mnoho nižší. Tohle je místo pro ty špatné, ale pořád je to ještě vyšší úroveň. Níže – no, tam nikdo nechce chodit.“ „Jako že tady je Peklo ?“ vydechla Elena. „My jsme v Pekle ?“ „Spíš v Předpeklí – teda alespoň kde jsme teď my. Pak existuje ještě Druhá strana.“ Kývl směrem k obzoru, nad kterým sedělo zapadající slunce. „To druhé město, které by snad mohlo být tím místem, kde jsi trávila svoji ,dovolenou´ v životě po životě. Tady mu prostě říkají ,Druhá strana´. Ale můžu ti říct pár informací, které se ke mně donesly od mých informátorů. Tady tomu říkají Nebeský soud. Je tam blankytě modrá obloha a slunce neustále vychází.“
„Nebeský soud...“ Elena zapomněla, že mluví nahlas. Tušila, že jde o soud, kde zasedají královny, rytíři a čarodějky, ne o soud právní. Bude to něco jako Kamelot. Jenom vyslovit to jméno v ní budilo bolestnou nostalgii a... ne snad úplně vzpomínky, ale takový ten pocit, že stačí málo a vzpomínky si vybavíte, schovávají se hned za dveřmi. Ovšem jsou to dveře, které jsou pevně zamčené, a všechno, co Elena dokázala spatřit klíčovou dírkou, byly šiky žen podobných Strážkyním – vysoké, zlatovlasé, modrooké... A mezi nimi jedna odlišná – malá dívka mezi dospělými ženami –, která vzhlédla a navzdory nekonečné vzálenosti se ponikavým pohledem zadívala Eleně přímo do očí. Nostíka se pohybovala pryč od bazaru mezi další slumy a Elena sledovala scenerii tak, že vrhla rychlé pohledy na obě strany zpod svého závoje. Vypdaly jako kterékoliv pozemské slumy, brlohy a chudinské čtvrti – jenom horší. Děti s vlasy vyrudlými sluncem se sbíhaly kolem Eleniných nosítek a natahovaly ruce v univerzálně srozumitelným gestu. Eleně rvalo srdce, že jim nemůže dát nic, co by mělo opravdovou hodnotu. Přála by si tady postavit domy, zajistit těm dětem jídlo a čerstvou vodu, vzdělání a budoucnost, na kterou by se mohly těšit. Jenže neměla ponětí, jak jim některou z těchto věcí opatřit, a tak jen sledovala, jak mizí s takovými poklady, jako je její žvýkačka, hřeben, kosmetický štěteček, lesk na rty, láhev na vodu a náušnice. Damon jen vrtěl hlavou, ale nezastavil ji, dokud nezačala sahat po náhrdelníku s diamantem a lapisem lazuli, který jí dal Stefan. Plakala a bojovala se zapínáním, když v tom pocítila, jak se jí zbytek provazu na zápěstí zkrátil. „To stačí,“ prohlásil Damon. „Vůbec ničemu nerozumíš. Ještě jsme ani doopravdy nevešli do města. Proč radši nesleduješ architekturu, místo aby sis dělala starosti s ezvýznamnými spratky, kteří pravděpodobně stejně umřou ?“ „To je kruté,“ odpověděla Elena, ale nedokázala přijít na žádný způsob, jak ho přimět k porozumění. A také na něj měla příliš velký vztek, než aby se o to pokoušela. Přesto se přestala pokoušet rozepnout si náhrdelník a pohléhla za slumy, jak jí navrhl Damon . Uviděla tam úchvatné panorama kamenných budov, které vypadaly, jako by přetrvaly celou věčnost, jako egyptské a mayské pyramidy – ovšm v době, kdy byly nové. Všechny byly zbarveny odstíny červené a černé od slunce, které se nyní schovávalo za hradbou nevlídných karmínových mraků. To veliké rudé slunce – dodává vzduchu různou atmosféru pro různé nálady. Občas působí téměř romanticky, jako když se odráželo na široké řece, kterou Elena s Damonem přejeli, a zdůrazňovalo každičkou z tisíců drobných vlnek na líně plynoucí vodě. Jindy prostě vypadá cizí a zlověstné , jasně se rýsuje nad obzorem jako obří osudové znamení a barví všechny budovy, bez ohledu na jejich velikost , barvou krve. Kyž tento výhled zmizel, protože nosítka zahnula a nosiči vstoupili do města mezi veliké budovy, viděla Elena před nimi jejich vlastní dlouhé a hrozivé temné stíny. „No, tak co myslíš ?“ zdálo se, že se ji Damon snaží usmířit. „Pořád si myslím, že to vypadá jako Peklo,“ odpověděla Elena pomalu. „Nenáviděla bych každý den, kdybych tu měla žít.“ „Ach, ale kdo říká, že budeme žít tady, moje Princezno temnot ? Vrátíme se zpátky domů, kde je noc sametově temná a kde měsíc všechno postříbří svým svitem.“ Damon jí začal pomalinku přejíždět jedním prstem od dlaně vzhůru po předloktí až k rameni. Už to stačilo, aby se vnitřně rozechvěla. Pokoušela se vyuřít jako ochranu před ním svůj závoj, ale byl příliš průhledný. Stále viděla jeho oslňující úsměv, který ji omamoval i skrze diamanty posetou bělostnou barvu – vlastně růžovou, samozřejmě, kvůli tomu podivnému světlu –, jíž se pyšnila vnitřní strana jejího závoje. „Mají na tomhle místě měsíc ?“ zeptala se, aby ho přivedla na jiné myšlenky. Bála se – bála
se jeho – a bála se sama sebe. „Ale ano, myslím, že tři nebo čtyři. Ale jsou velmi malé, a protože slunce samozeřejmě nikdy nezapadne, nemůžeš je vidět. Nejsou... romantické.“ Znovu se na ni usmál, tentokrát pomalu, a Elena musela odvrátit pohled. Přitom zahlédla před sebou cosi, co plně upoutalo její pozornost. V boční uličce se převrátila dvoukolka a vysypaly se zní veliké balíky kůží a kožešin. Ke dvoukolce byla jako zvíře připoutaná hubená, hladově vyhlížející žena, která nyní ležela na zemi, a nad ní stál jekýsi rozzuřený muž a zasypával její nechráněné tělo sprškou ran bičem. Tvář té ženy byla obrácená směrem k Eleně. Byla stažená v grimase utrpení, jak se neúčinně pokoušela svinout do klubíčka a rukama si krýt břicho. Od pasu nahoru byla nahá, a jak ji bič švihal do masa, měla již tělo pokryté krví. Elena cítila, jak se v ní vzmáhá Síla Křídel, ale kupodivu nepropukla na plno. Celou svou bytostí a celou intenzitou své nově probuzené životní síly si přála, aby jí něco – cokoliv – vyrašilo z ramen, jako tehdy, ale nic se nestalo. Možná to mělo co do činění s tím zbytečkem otrockého provazu na jedno zápěstí. Možná to byl Damon vedle ní, který ji naléhavým hlasem upozorňoval, ať do situace nezasahuje. Pro Elenu jeho slova neznamenala víc než jen doprovod k hučení krve v uších. Prudce mu vytrhla provaz z rukou a vyskočila z nosítek. Několika skoky se ocitla vedle muže s bičem. Byl to upí a při pohled na všechnu tu krev se mu prodloužily špičáky, přesto nepřestal se zuřivým bičováním. Byl příliš silný, než aby ho Elena dokázala přemoci, ale... Jedním dalším krokem se Elena postavila nad nebohou ženu a vymrštila obě ruce v obranném gestu. Z jednoho zápěstí ji visel provaz. Na otrokáře to neudělalo pražádný dojem. Už se rozmáchl k další ráně bičem, který udeřil Elenu přes tvář, a zároveň jí rozčísl dlouhou trhlinu v letní halence až na kůži pod ní. Zalapala po dechu a bič rozřízl i pevnou džínovinu jejích kalhot, jako by to bylo máslo. Eleně bezděčně vstoupily do očí slzy, ale ignorovala je. Dokázala nevydat jediný zvuk, kromě onoho počátečního zalapání po dechu. Zůstala stát přesně na tom místě, kam se postavila na obranu té ubožačky. Cítila, jak jí vítr provívá roztrhanou blůzku, zatímco závoj zůstal nedotčený, jako kdyby chtěl chránit ubohou otrokyni, která se vzepřela o zničenou dvoukolku. Elena se stále zoufale snažila vyvolat jakýkoliv druh Křídel. Chtěla bojovat skutečnými zbraněmi a také je měla, ale nedokázala je vyvolat ať již na ochranu svou nebo té zbité otrokyně za sebou. Ale i bez nich si Elena byla jistá jedním – ten lump před ní už na svoji otrokyni ani nesáhne, pokud nejdřív nerozseká Elenu na cucky. Kdosi se zastavil v chůzi, aby mohl dění přihlížet, a někdo jiný vybehl z nedalekého obchodu. Když ji obklopily děti, které předtím bežely s jejími nosítky, a začaly naříkat, shromáždil se i dav urozených. Vidět obchodníka, jak tluče svoji sedřenou otrokyni, to byl téměž každodenní výjev, ale vidět tuhle překrásnou novou dívku, jak si nechává rozbičovat šaty, dívku s vlasy jako zlatavé hedváí pod zlatobílým závojem, jejíž oči možná některým připomenou dávnou vzpomínku na modrá nebesa – to bylo něco úplně jiného. Navíc ta dívka byla evidentně čerstvě ulovenou divokou otrokyní, která zahanbila svého pána tím, že mu vytrhla vodící provaz z rukou a z posvátného závoje učinila výsměch. Úžasná pouliční podívaná. A navzdory tomu všemu se otrokář chystal k dalšímu úderu, zvedal paži s bičem a připravoval se do švihu vložit celou svou sílu. Několik lidí v davu zalapalo po dechu, jiní pohoršeně reptali. Elenin nový zostřený sluch dokázal jejich šepot rozeznat. Taková dívka určitě není určena pro slumy; jistě ji doručí někam do centra města. To se pozna už ze
samotné její aury. S těmi svými zlatými vlasy a modrýma očima by to vlastně mohla být a Strážkyně z Druhé strany. Kdo ví...? Zvednutý bič nedopadl. Než k tomu mohlo dojít, vyšlehl černý záblesk čiré Síly, který přinutil polovinu davu l útěku. Mladý upír oblečený podle módy horního světa, Země, se postavil mezi otrokáře a zlatovlasou dívku – nebo se spíše vynořil před náhle přikrčeným otrokářem. Těm několika osobám v davu, kterými nepohnul pohled na dívku, se okamžitě rozbušilo srdce při pohledu na něho. Určitě to je majitel té dívky a teď přišel situaci vyřešit. V tom okamžiku dorazily na scénu Bonnie a Meredith. Vykláněly se ze svých nosítek půvabně zahalené v závojích – Meredith v temné modří půlnoční hvězdné oblohy a Bonnie v odstínu světle zelené. Vypadaly jako ilustrace z Tisíce a jedné noci. Když zastavily vedle Eleny, Meredith zalapala po dechu. Bonnie doširoka otevřela oči. Elena věděla, co asi vidí. Z rány na tváři jí volně proudila krev a blůza se jí ve vtěru neustále rozevírala, až byla vidět rozervaná zakrvácená košilka vespod. Také jedna nohavice džín rychle měnila barvu doruda. Ale v Elenine stínu se krčila ještě daleko politováníhodnější postava. Když Meredith zvedla Elenin průhledný závoj, aby jí pomohla zahalit její vnady, ona žena zvedla hlavu a pohlédla na dívky němým pohledem štvané zvěře. Za nimi Damon tiše pronesl: „Tohle si celkem užiju.“ Zvedl mohutného otrokáře jednou rukou do vzduchu a zaútočil mu na hrdlo s rychlostí kobry. Ozval se příšerný výkřik, který neustával. Nikdo se nepokusil do dění zasáhnout ani nepovzbuzoval otrokáře k boji. Elena, která si prohlížela tváře v davu, pochopila proč. Ona a její kamarádky byly na Damona zvyklé – nebo alespoň tak zvyklé, jak jen je možné si zvyknout na pocit poloochočené dravosti, jenž kolem sebe šířil. Ale tito lidé ho vidělo poprvé v životě: mladého muže štíhlé střední postavy, oděného v černém, který vynahrazoval nedostatek vyboulených svalů pružnou a smrtící elegancí. Tento dojem ještě podtrhoval Damonův dar podmanit si celý prostor kolem sebe, takže se bez vědomého úsilí stával ústředním bodem kteréhokoliv obrázku – stejně jako se řerný panter stává středem pozornosti, když se líně prochází přeplněnou městskou ulicí. Dokonce i tady, kde jsou hrozby a otevřené zlo běžné, vzbuzoval tento mladý muž pocit nebezpečí, pro nějž se mu lidé radši drželi nejen z cesty, ale i z dohledu. Mezitím se Elena, Meredith a Bonnie rozhlížely po nějaké zdravotní pomoci nebo alespoň po něčem čistém, čím by se dalo zastavit krvácení. Zhruba po minutě si uvědomily, že nic takového prostě neobjeví, a tak Elena oslovila dav. „Nezná tu někd doktora ? Nebo léčitele ?“ zavolala. Dav jen civěl. Zjevně se jim nechtělo zaplést se s děvčetem, které se vzepřelo černě oděnému démonovi, jenž zrovna kroutil krkem otrokáři. „Takže vy si všichni myslíte, že je to v pořádku,“ křičela Elena vztekle a slyšela ve vlastním hlase znechucení a zuřivost, „když takovýhle všivák bičuje vyhladovělou těhotnou ženu ?“ Několik pohledů se sklopilo k zemi, ozvalo se pár roztroušených odpovědí typu ,vždyť to byl její majitel, ne?´, ale jeden mladší muž, který se opíral o zastavený vůz, se napřímil. „Těhotnou ?“ zopakoval. „Nevypadá na těhotnou.“ „Ale je!“ „No,“ pokračoval mladý muž pomalu, „pokud je to pravda, pak poškozuje svůj obchod.“ Nervózně pohlédl směrem, kde Damon postával nad nyní mrtvým otrokářem, jehož tvář byla zkroucená v příšerné smrtelné agonii. Přesto Elena pořád ještě nenašla pomoc pro ženu, která, jak se obávala, by mohla umřít. „Copak tu nikdo neví, kde můžu najít doktora ?“ Z davu se nyní ozývalo nejrůznější
mumlání. „Asi pochodíme líp, když jim zkusíme nabídnout nějaké peníze,“ navrhla Meredith. Elena okamžitě sáhla po svém přívěsku, ale Meredith byla rychlejší. Odepnula si módní ametystový náhrdelník a zdvihla ho nad hlavu. „Tohle dostane ten, kdo nám první ukáže dobrého doktora.“ Nastala chvíle ticha, v níž každý zvažoval rizika obchodu. „Nemáte nějaké hvězdné perly ?“ ozval se sípavý hlas, ale jiný, mladší hlas zavolal: „Pro mě je tohle dobré dost!“ Malé děcko – pravý pouliční rošťák – vyskočilo z davu, popadlo Elenu za ruku a ukazovalo dopředu se slovy: „Doktor Meggar je hned kousek dál tady na ulici. Je to jenom pár bloků; můžeme tam dojít pěšky.“ Dítě bylo oblečené do otrhaných starých šatů, ale to mohlo být jenom kvůli zimě, protože pod nimi mělo také kalhoty. Elena nedokázala poznat, jestli je to kluk, nebo děvče, dokud jí děcko nevěnovalo překvapivě hezký úsměv a představilo se: „Já jsem Lakšmí.“ „A já jsem Elena,“ odpověděla Elena. „Radši bychom si měli pospíšit, Eleno,“ řekla Lakšmí. „Brzy tady budou Strážci.“ Meredith a Bonnie zvedl napůl omdlelou otrokyni na nohy, ale zdálo se, že má příliš velké bolesti, než aby dokázala rozpoznat, zda jí chtějí ublížit nebo pomoci. Elena si vzpoměla, jak se žena choulila ve stínu jejího těla. Položila ruku na ženinu zakrvácenou paži a zašeptala: „Teď jsi v bezpečí. Bude to v pořádku. Ten muž – tvůj... tvůj pán – je mrtvý a já ti slibuju, že už ti nikdo neublíží, Přísahám.“ Žena na ni hleděla v nevěřícném údivu, jako kdyby to, co Elena řekla, bylo naprosto nemožné. Jako kdyby život bez neustálého bití – i přes všechnu tu krev dokázala Elena na ženině kůži rozeznat staré jizvy, některé i od pout – byl tak vzdálený od reality, že nebylo možné si ho ani představit. „Já ti to přísahám.“ Tentokrát Elena promluvila beh úsměvu, vážně. Chápala, že to je břemeno, které na sebe bere doživotně. Bude to v pořádku, pomyslela si a uvědomila si, že už nějakou dobu svoje myšlenky vysílá k Damonovi. Vím, co dělám. Jsem připravená za tohle přijmout zodpovědnost. Jsi si jistá ? Uslyšela v hlavě Damonův hlas. Poprvé v životě v něm zazněla nejistota. Protože já si naprosto jistě nejsem ochotný vzít na starost nějakou starou škebli, až tě začne unavovat. Ani si nejsem jistý, jestli jsem připravený si poradit s tím, co mě čeká za zabití toho prasete s ičem. Elena se obrátila a pohlédla na něho. Myslel to vážně. No tak proč jsi ho zabil ? Zeptal se vyzývavě. Děláš si legraci ? Damon ji šokoval intenzitou a záští obsaženou v té myšlence. On ti ublížil. Měl jsem ho zabít pomaleji, dodal a ignoroval jednoho z nosičů, který před ním poklekl a ptal se, co má dělat dál. Damon ovšem nespouštěl oči z Eleniny tváře, z krve, která jí stále proudila z rány. Il figlio de cafone, pomyslel si Damon a při pohledu na mrtvolu stáhl rty a ohalil zuby, takže i onen nosič hrůze prchl po čtyřech z jeho dosahu. „Damone, nenech ho odejít! Svolej je sem honem všechny...,“ začala Elena a pak, když uslyšela, jak všichni okolo překvapeně zalapali po dechu, pokračovala telepaticky. Nedovol těm nosičům utéct. Potřebujeme nosítka, aby aby dopravila tuhle ubohou ženu k doktorovi. A proč na mě všichni zírají ? Protože jsi otrokyně a právě jsi udělala něco, co žádný otrok nikdy nesmí udělat – dáváš mně, svému pánovi, příkazy. Damonův telepatický hlas zněl ponuře. Není to příkaz. Je to jen – podívej, každý gentleman by přece pomohl dámě v nesnázích, ne ? No, a tady nás máš hned čtyři a minimálně jedna je v mnohem větších nesnázích, než
by sis přál. Ne, vlastně tři. Myslím, že já budu potřebovat pár stehů a Bonnie asi omdlí. Elena metodicky útočila na jeho slabá místa a věděla, že Damon ví, co dělá. Přeto přikázal jedné skupině nosičů, aby přišli a naložili otrokyni, a druhé, aby vzali jeho děvčata. Elena nasedla do nosítek ke zraněné a zatáhla všechny záclonky. Cítila měděný pach krve až na jazyku, až se jí chtělo plakat. Ani jí se nezamlouvalo dívat zblízka na ženina zranění, ale krev se řinula všude po nosítkách. Sundala si oblečení z horní části těla, znovu si oblékla jen blůzku a košilkou se pokusila obvávat dlouhou ránu napříč hrudí ubohé otrokyně. Pokaždé, když k ní ta žena zvedla své tmavohnědé vyděšené oči, pokoušela se na ni povzbudivě usmát. Nacházely se na takové úrovni komunikace, kde pohledy a dotyky znamenaly víc než slova. Neumírej, prosila v duchu Elena. Neumírej zrovna teď, když máš pro co žít. Žít pro svoji svobodu a pro své děťátko. A něco z toho, na co myslela, se možná doneslo až k ženě, která se konečně uvolněně opřela o podušky v nosítkách a chytila se Eleny za ruku.
Kapitola 17. „Jmenuje se Ulma,“ ozval se něčí hlas a Elena zjistila, že Lakšmí odhrnula záclonku. „Starého Drohzna a jeho otrokyně zná každý. Bije je, dokud neomdlí, a pak si myslí, že vstanou, popadnout rikšu a dál ponesou náklad. Zabije jich tak pět šest ročně.“ „Ale tuhle nezabil,“ zamumlala Elena. „Dostal, co si zasloužil.“ Stiskla Ulmě ruku. Velmi se jí ulevilo, když nosítka zastavila a objevil se Damon, a to přesně ve chvíli, kdy se chystala začít smlouvat s jedním z nosičů, aby Ulmu odnesl v náručí do dkotorova domu. Bez ohledu na své šaty ji Damon vzal do domu a pokývl Eleně, aby ho následovala. Kupodivu se mu i při tom podařilo vypadat jako vždy nezainteresovaně. Lakšmí se prosmýkla kolem něho a vedla je na dvůr vydlážděný kamenem do umných vzorů a pak dále zahnutou chodbou s několika masivními, důležitě vypadajícími dvěřmi. Nakonec na jedny z nich zaklepala a dveře jim opatrně scvrklý mužík s velikou hlavou a vzdáleným pozůstatkem chomáčkovitého vousu. „Já tu nechovám žádné ketterris! Ani hexen, ani žádné zedral! A nevyžívám se v zaklínadlech !“ Pak krátkozrace zamžoural a zaostřil pohled na malou skupinku. „Lakšmí ?“ zeptal se. „Přinesli jsme ženu, která potřebuje pomoc,“ vysvětlila Elena stručně. „A také je těhotná. Vy jste doktor, že ano ? Nebo snad léčitel ?“ „Léčitel určitých omezených schopností. Pojďte dál, pojďte dál.“ Doktor si pospíšil do zadní místnosti. Všichni ho následovali, Damon stále s Ulmou v náručí. Když vešli, všimla si Elena, že léčitel postává v rohu místnosti, která vypadá jako přecpané čarodějské doupě se značnou příměsí vúdú a špetkou lékařské ordinace. Elena, Meredith a Bonnie se po sobě nervózně podívaly, ale když Elena uslyšela tekoucí vodu, uvědomila si, že doktor odešel do rohu místnosti, protože tam má umývadlo s vodou, a že si důkladně myje ruce, přičemž si vyhrnul rukávy nad lokty a produkoval spousty pěnivých bublin. Možná sám sobě říká ,léčitel´, ale alespoň má ponětí o základech hygieny, pomyslela si. Damon mezitím položil Ulmu na vyšetřovací lehátko potažené bílým prostěradlem. Doktor mu kývnutím poděkoval. Pak vytáhl tác s nástroji a řekl Lakšmí, aby přinesla čisté hadříky na vyčistění ran a zastavení silného krvácení. Mezitím pozotvíral nejrůznější šuplíky, ze kterých vytahoval podivně vonící váčky, a vylezl po žebříčku, aby sundal zpod stropu svazek bylin. Nakonec otevřel malou krabičku a čeho si šňupl. „Prosím, pospěšte si,“ popoháněla ho Elena. „Ztratila hodně krve.“ „Ani tys jí neztratila málo,“ odpověděl mužík. „Jmenuji se Kefar Meggar – a tohle asi bude otrokyně pana Drohzna, že ano ?“ Upřeně na ně hleděl, přičemž vypadal, jako by měl brýle, přestože obrýlený nebyl. „A vy asi taky budete otrokyně, že ?“ Díval se na zbytek provazu, který měla Elena stále na ruce, a pak na Bonnii a Meredith, jež na tom byly stejně. „Ano, ale...“ Elena se zarazila. Málem už řekl ,ale to není doopravdy, jenom abychom vyhověly udejším zvykům´. Nakonec se rozhodla odpovědět: „Ale náš pán se hodně liší od toho jejího.“ Opravdu jsou velmi odlišní, pomyslela si. Především Damon nemá zlámaný vaz. A dále, ať už je, jak chce útočný a mrtící, nikdy by neuhodil ženu, natož aby jí provedl to, co se stalo téhle. Zdálo se, že má vůči tomu jakýsi zásadní blok – kromě doby, kdy byl posedlý Šiničim a nedokázal ovládat vlastní tělo. „A přesto vám Drohzne dovolil přinést tuto ženu k léčiteli ?“ Mužík se tvářil pochybovačně. „Ne, on by nám to nedovolil, tím jsem si jistá,“ prohlásila Elena kategoricky. „Ale prosím vás – ona krvácí a čeká děťátko...“ Doktor Meggar pozdvihl obočí. Aniž by je požádal, aby odešli, zatímco ji bude vyšetřovat, bez dalšího vyptávání vytáhl starobylý stetoskop a
pečlivě si poslechl Ulmino srdce a plíce. Čichl k jejímu dechu a pak jí jemně prohmatal břicho pdo zakrvácenou Eleninou košilkou. Vše působilo velmi profesionálně. Poté jí přiložil ke rtům hnědou lahvičku, ze které upila pár doušků, a pak klesla zpět, oči za rozechvělými víčky zavřené. „A teď,“ prohlásil mužík, „si pořádně odpočine. Samozřejmě bude potřebovat pár stehů. Taky tobě by jich pár přišlo vhod, ale to už záleží na tom, co řekne tvůj pán, předpokládám.“ Doktor Meggar vyslovil slovo pán s patrnou nevolí. „Ovšem myslím, že vám můžu skoro s jistotou slíbit, že neumře. Jak to zvládne dítě, to zatím nevím. Možná se narodí postižené v důsledku toho stesu anebo může být dokonale v pořádku. Ale když bude mít Ulma dost jídla a odpočinku,“ - doktor se zatvářil, jako by si přál tohle řící přímo Drohznemu so tváře – „měla by se zotavit.“ „V tom případě se nejdříve postarejte o Elenu,“ prohlásil Damon. „Ne, ne!“ bránila se Elena a odstrkovala doktora. Vypadal jako milý muž, ale tady zjevně platilo, co řekne pán – a Damon působil na mužíka mnohem pánovitěji a hrozivěji než většina ostatních. Ale ne na Elenu. V tuhle chvíli na sebe nemyslela. Učinila svůj slib – a doktorova slova znamenala, že ho možná ude moci splnit. A na tom záleželo nejvíc. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Doktor Meggar už zase pohyboval obočím, jako by to byly dvě housenky na gumičce. Zjevně mu Elenino chování přišlo nezvyklé, dokonce zasluhující vážný trest. Ale Elena ho v tu chvíli vnímala jen okrajově, stejně jako Damona. „Pomoz jí,“ prohlásila rozhodně a viděla, jak doktorovo obočí opět vylétlo, jako by se chtělo dotknout stropu. Uvolnila svou auru. Díky bohu ne úplně, ale rozhodně došlo k výboji, jako by místnost rozčísl blesk. A doktor, který nebyl upír, ale jen obyčejný člověk, to také poznal. Lakšmí to poznala; dokonce i Ulma se nejistě zavrtěla na vyšetřovacím lehátku. Budu muset být o mnoho opatrnější, pomyslela si Elena. Střelila rychlím pohledem po Damonovi, který byl sám na pokraji výbuchu – to už poznala. Příliš mnoho emocí a příliš mnoho krve v jedné místnosti, k tomu mu v těle stále pulzoval adrenalin vyvolaný bojem s otrokářem. Jak to vlastně všechno ví ? Protože ani Damon se neovládá dokonale, uvědomila si. Cítí to všechno z jeho mysli. Raději by ho odsud měla rychle dostat. „My počkáme venku,“ prohlásila a vzala Damona za paži, ke zjevnému zděšení doktora. Otrokyně, ani ty nejkrásnější, se takhle nechovají. „Tak jděte a počkejte na dvoře,“ zmohlse na dopověď. Pečlivě ovládal svůj výraz a hovořil kamsi do vzduchu mezi Elenou a Damonem. „Lakšmí, dej jim pár obvazů, aby té dívce zastavili krvácení. Pak se vrať, budeš mi pomáhat.“ „Jen ještě jednu otázku,“ dodal, když už vycházeli zmístnosti. „Jak jsi věděla, že je ta žena těhotná ? Jaké zaklínání ti tohle může prozradit ?“ „Žádné zaklínání,“ odpověděla Elena prostě. „Každá žena, která by ji v té chvíli pozorovala, by to poznala.“ Všimla si, že Bonnie jí věnovala ublížený pohled, ale Meredith zachovala neproniknutelný výraz. „Ten příšerný otrokář – Drogsie, nebo jak se jmenuje – ji bičoval ze předu,“ pokračovala Elena. „A podívej na ty šrámy.“ Bolestně zamrkala, když ukazovala na dva hluboké šlehy vedoucí Ulmě přes hruď. „V takové situaci si každá žena chrání prsa, ale tahle se pokoušela za každou cenu chránit si břicho. To znamená, že je těhotná, a to tak dlouho, že si je tím už naprosto jistá.“ Doktor Meggar spustil obočí a znovu pohlédl na Elenu, jako skrz brýle. Pak pomalu přikývl.
„Vezmi si nějaké obvazy a zastav si krvácení,“ řekl jí, ne Damonovi. Otrokyně nebo ne, zjevně si u něho vysloužila určité uznání. Na druhou stranu Elena zřejmě ztratila výhodu u Damona – nebo alespoň od ní rozhodně odřízl svoji mysl a nechal ji zírat jen na šedivou zeď. V doktorově čekárně vladařsky mávl rukou na Bonnii a Meredith. „Neodcházejte odsud, dokud doktor nevyjde. A nepouštějte nikoho dovnitř, zamkněte se a nechte zamčeno. Dobře. Elena se mnou půjde do kuchyně těmihle dveřmi. Nechci, aby nás kdokoliv rušil, pokud neude rozbouřená lůza hrozit vypálením domu do základu, rozumíte ? Obě ?“ Elena sledovala, jak Bonnie jen zabreptala: „Ale Elena pořád krvácí!“ a Meredith se jí očima ptala, jestli není náhodou čas postavit se v sevřeném sesterském šiku na odpor. Všechny znaly plán A pro tuhle situaci: Bonnie se vrhne Damonovi do náručí, bude usedavě plakat nebo ho vášnivě líbat, podle toho, co bude líp odpovídat situaci, zatímco Elena a Meredtih se k nim připlíží ze stran a udělají, cokoliv bude zapotřebí. Elena tuhle variantu pohledem kategoricky zamítla. Ano, Damon je naštvaný, ale dokázala vycítit, že mnohem víc na Drohzna než na ni. Ano, krev ho nabudila, ale on je zvykly se v takových situacích ovládat. A ona potřebuje pomoct ovázat rány, které teď, když ji doktor ujistil, že Ulma bude žít a možná i donosí děťátko, začínají pořádně bolet. A jestli jí chce Damon něco říct, potřebuje vědět, o co jde – a to hned. Věnovala Bonnii ještě jeden uklidňující pohled a následovala Damona do kuchyně. Damon na ni pohlédl a otevřel ústa, ale Elena nečekala, co řekne, a rovnou zamkla. Pak pohlédla na svého ,pána´. Stál u kuchyňského dřezu a metodicky si pumpoval vodu na hlavu. Mokré vlasy mu visely přes oči, celý se zmáčel, ale zdálo se, že je mu to jedno. „Damone ?“ oslovila ho Elena nejistě. „Jsi... jsi v pořádku ?“ Neodpovídal. Damone ? Zkusila to telepaticky. Dovolil jsem, aby ti ublížil. Jsem dost rychlí. Mohl jsem toho červa Drohzneho zaít jediným výbojem Sil. Ale vůbec mě nenapadlo, že by tě mohl zranit. Jeho telepatický hlas byl plný nejstrašnější hrozby a zároveň podivného, témeř něžného klidu. Jako kdyby se snažil před ní všechnu svoji zuřivost a zlost utajit. Ani jsem mu to nedokázal říct – nemohl jsem mu ani poslat slova, abych mu řekl, co je zač. Nedokázal jsem přemýšlet. Byl to telepat, slyšel by mě. Ale nenapadaly mě v tu chvíli příhodné výrazy. Dokázal jsem jenom v duchu křičet. Elena se cítila jako omámená – ještě omámenější než dřív. Damon prožívá všechna tahle muka kvůli ní ? Nezuří kvůli tomu, že zjevně porušila pravidla před davem lidí, možná i prozradila jejich krytí ? Nevadímu, že vypadá, jako by se nechal vláčet situací ? „Damone,“ oslovila ho. Tak ji překvapil, až promluvila nahlas. „To... vůbec nevadí. Není to tvoje chyba. Ty bys mi ani nedovolil, abych něco takového provedla...“ „Ale měl jsem vědět, že se nebudeš ptát! Myslel jsem, že na něj zaútočíš, vypadala jsi, že se chystáš na něj skočit a uškrtit ho – a byl jsem připravený ti s tím pomoct, že ho složíme, jako když dva vlci loví ve smečce velký kus. Ale ty nejsi útočný meč, Eleno. Ať už si o soě myslíš cokoliv, ty jsi obranný štít. Měl jsem vědět, že přijmeš další ránu místo ní. A kvůli mně jsi...“ Oči mu zabloudily k její tváři a bolestně zamrkal. Pak se alespoň trochu ovládl. „Voda je studená, ale čistá. Musíme honem vyčistit ty šrámy a zastavit krvácení.“
„Asi nemáme po ruce nějaký ten Black Magic,“ napůl zažertovala Elena. Věděla, že to bude bolet. Ovšem Damon začal hned otvírat skříňky. „Tady,“ prohlásil u třetí a triumfálně vytáhl napůl plnou láhev Black Magic. „Spousta doktorů ho má jako lék a anestetikum. Neboj se; dobře mu ho zaplatím.“ „V tom případě myslím, že by sis měl taky trochu dát,“ pronesla Elena směle. „No tak, udělá nám to dobře oběma. A nebude to poprvé.“ Věděla, že tou poslední větou si Damona získá. Bude to, jako by si vzal nazpátek kousek toho, co mu Šiniči ukradl. Nějak musí od Šiničho získat všechny Damonovy vzpomínky zpátky, rozhodla se Elena a snažila se své myšlenky před Damonem co nejlépe zakrýt bílým šumem. Nevím, jak to udělám, a nevím, kdy k tomu dostanu příležitost, ale přísahám, že to udělám. Přísahám. Damon naplnil dva poháry hustým, omamně vonícím vínem a podal jeden Eleně. „Nejdřív jenom usrkávej,“ radil jí. „Tohle je výborný ročník.“ Elena si usrkla a pak prostě pokla plný doušek. Měla žízeň a víno Clarion Loess Black Magic neobsahovalo žádný opravdový alkohol. A rozhodně nechutnalo jako oyčejné víno. Mělo chuť jako výjimečně osvěžující perlivá voda z pramene ochucená silnou, sladkou a sametovou příchutí hroznů. Všimla si, že i Damon zapomněl usrkávat, a když jim oběma nalil druhou sklenici, vděčně ji přijala. Jeho aura se rozhodně výrazně uklidnila, pomyslela si, když vzal navlhčený hadřík a začal jí něžně čistit ránu, která jí téměř přesně kopírovala lícní kosti. Tohle zranění přestalo krvácet nejdříve, ale teď bylo zapotřebí, aby ještě trochu krve vyteklo, aby se rána pořádně vyčistila. Po dvou sklenicích Black Magic nalačno, protože od snídaně Elena nic nejedla, zjistila, že se uvolněně opírá o opěradlo židle, nechala hlavu klesnout dozadu a oči se jí zavřely. Zatímco jí Damon jemně čistil ránu, ztratila pojem o čase. A také ztratila přísnou kontrolu nad svojí aurou. Náhle otevřela oči, aniž ji probudil nějaký zvuk či obraz. Probral ji zášleh Damonovy aury, zášleh náhlého odhodlání. „Damone ?“ Nakláněl se nad ní. Jeho temná aura se vznášela za ním jako stín, vysoká, široká a téměř okouzlující. A rozhodně děsivá. „Damone ?“ zopakovala nejistě. „Nedělám te správně,“ prohlásil a Eleně se znovu vybavila její neposlušnost a méně vážné poklesky Bonnie a Meredith. Ale jeho hlas byl jako tmavý samet a její tělo odpovědělo výstižněji než její mysl – zachvělo se. „Jak... jak je to správně ?“ zeptala se a pak udělala tu chybu, že znovu otevřela oči. Zjistila, že se nad ní naklání čím dál blíž a hladí jí vlasy – ne, jen se jich dotýká – tak jemně, že to ani necítila. „Upíři vědí, jak se postarat o rány,“ řekl sebevědomě a upřel na ni ty své velké oči, které jako by obsahovaly celý vesmír plný hvězd. „Umíme je vyčistit. Obnovíme krvácení – a pak ho zastavíme.“ Takhle už jsem se kdysi cítila, táhlo Eleně hlavou. Tohle už mi říkal, i když si to sám nepamatuje. A já... já jsem byla příliš vyděšená... Ale to bylo dřív... Před motelem. Tu noc, kdy jí řekl, aby utekla, a ona to neudělala. Tu noc, kterou si vzal Šiniči, stejně jako ty chvíle, kdy spolu poprvé pili Black Magic. „Ukaž mi to,“ zašeptala Elena. A věděla, že cosi jiného v její mysli také šeptá, šeptá odlišná slova. Slova, která by nikdy nevyslovila, kdyby se na jediný okamžik považovala za
otrokyni. Slova jsem tvá... V ten okamžik ucítila, jak se jeho ústa jemně otřela a její. A pak už si myslela jen Ach! Ach, Damone... dokud se ty rty něžně nepřesunuly na tvář, kde jí hedvábně hebkým jazykem Damon hladil ránu, nejprve uvolnil látky, které obnovily krvácení, a když se nečistoty odplavily, zase krvácení zastavil a ránu uzdravil. Nyní cítila jeho Síly, ty ty temné Síly, které tolikrát využíval v soubojích, které způsobily tolik smrtelných zranění – a které nyní příně ovládal a soustředil na tento jednoduchý, starostlivý úkol, uzdravit znamení bičem na dívčí tváři. Elena měla pocit, jako by ji hladil okvětními plátky oné růže Black Magic, jako by chladivé jemné lístky odháněly olest, až se nakonec chvěla slastí. Pak to přestalo. Elena si uvědomila, že si zase jednou dopřála až příliš mnoho vína. Ale tentokrát necítila kocovinu. Ošidně lehký nápoj jí přešel přímo do hlavy, až byla najednou mírně opilá. Všechno jí najednou připadalo poněkud neskutečné, jako ve snu. „Teď už se to uzdraví krásně samo,“ řekl Damon a opět se dotkl jejích vlasů tak lehce, že to ani nepocítila. Ale tentokrát si to uvědomila, protože soustředila své Síly na vnímání tohoto pocitu a vychutnávala si každičký okamžik. A pak ji znovu políbil – tak lehounce – rty se sotva dotýkal jejích. Ale když se zaklonila, nepokračoval, dokonce ani když mu zklamaně zkusila přitáhnout hlavu rukou. Dával jí čas, aby si všechno promyslela... pomalinku... Neměli bychom se líbat. Meredith a Bonnie jsou hned za dveřmi. Jak jsem se jenom dostala do takové situace ? Ale Damon se mě ani nesnaží políbit... a my jsme přece měli něco udělat... ach! Ty další rány. Teď už doopravdy bolely. Jaký krutý člověk vymyslel bič ? pomyslela si Elena, bič, který má šňůru tenkou jako ostří žiletky a zatíná se tak hluboko, že to zpočátku ani nebolí nebo ne až tak mo... ale časem je to horší a horší ? A pořád to krvácí... měli jsme přece zastavit to krvácení, dokud mě doktor nebude moct prohlédnout... Ta další rána, která nyní pálila jako oheň, vedla úhlopříčně přes hruď. A třetí má nad kolenem... Damon se začal zvedat, aby přinesl další hadřík z umývadla a vyčistil ránu vodou. Elena ho zadržela „Ne.“ „Ne ? Jsi si jistá ?“ „Ano.“ „Já to chci jenom vyčistit...“ „Já vím.“ Opravdu to věděla. Jeho mysl se otevřela, všechny jeho bouřlivé Síly nyní plynuly jasně a klidně. Nevěděla, proč se jí najednou takhle otevřel, ale bylo to tak. „Přijmi ode mě jednu radu: nedávej svoji krev žádnému umírajícímu upírovi; nedovol, aby ji kdokoliv ochutnal. Je horší než Black Magic...“ „Horší ?“ Věděla, že jí skládá komplyment, ale nerozuměla tomu. „Čím víc ji piješ, tím víc jí chceš,“ odpověděl Damon a Elena na okamžik spatřila ten proud, který se nakonec změnil v onen klidný tok. „A čím víc jí vypiješ, tím víc Sil můžeš načerpat,“ dodal vážně. Elena si uvědomila, že ji v životě nenapadlo o tomhle uvažovat jako o problému, ale že to problém skutečně je. Vzpomněla si, jak namáhavá pro ni bylo udržet pod kontrolou vlastní auru, než se ji naučila držet v pohybu spolu s krevním oběhem. „Neboj se,“ dodal pořád velmi vážně. „Já vím, na koho myslíš.“ Znovu se pohnul směrem k umývadlu. Ale aniž o tom věděl, řekl příliš mnoho a uvažoval příliš dopředu. „Ty že víš, na koho myslím ?“ zeptala se Elena tiše a sama byla překvapená, jak nebezpečně její hlas může znít, jako tiché zvuky dopadajících tlapek tygřice. „Aniž by ses mě zeptal ?“
Damon se pokusil z nepříjemné situace vykličkovat. „No, předpokládal jsem...“ „Nikdo neví, o čem přemýšlím,“ přerušila ho Elena, „dokud to nevyslovím.“ Stáhla ho do kleku, aby k ní musel tázavě vyhlížet. A hladově. A pak, stejně jako ho přinutila pokleknout, ho přiměla také přisát se k její ráně.
Kapitola 18. Elena se vracela do skutečného světa velmi pomalu a celou dobu se tomu bránila. Zabořila nehty do rukávu Damonovy kožené bundy a na okamžik zapřemýšlela, jestli pomůže, když tu bundu sundá. Pak její pomalý návrat ze světa snů náhle roztříštil opět ten zvuk – ostré, dominantní zaklepání. Damon zdvihl hlavu a zavrčel. My jsme skutečně jako pár vlků, pomyslela si Elena. Bojujeme nehty zuby. Ale jiná část její mysli jí napověděla, že klepéní stejně neustane. Přece varoval děvčata... Děvčata! Bonnie a Meredith! A řekl jim, aby je nevyrušovaly, pokud dům nebude v plamenech! Ale doktor – ach, něco se určitě přihodilo té ubohé, ztýrané ženě. Umírá! Damon pořád vrčel a na rtech měl stopu krve. Byla to jen malá skvrnka, protože její druhá rána už byla zahojená skoro stejně dobře jako ta první na tváři. Elena neměla absolutně představu, kolik času asi uplynulo od chvíle, kdy stáhla Damona k sobě, aby líbal její ránu. Ale teď, když měl v sobě její krev a kdosi přerušil jeho rozkoš, měla pocit, jako by chovala v náručí nezkroceného černého pantera. Nevěděla, jetli ho dokáže zastavit nebo alespoň zpomalit, aniž by na něho musela pomužít syrovou Sílu. „Damone!“ vykřikla nahlas. „Tam venku jsou přece naši přátelé, pamatuješ ? Bonnie, Meredith a léčitel!“ „Meredith,“ opakoval Damon a znovu stáhl rty, takže se objevily hrozivě dlouhé špičáky. Pořád ještě nebyl zpátky v realitě. Kdyby uviděl Meredith teď, nebál by se jí – no jasně, Elena věděla, že Damon se před její logicky uvažující, přemýšlovou kamarádku cítí nejistě. Vnímají svět úplně odlišnýma očima. Lezla mu na nervy jako kamínek v botě. Ale zrovna v tuhle chvíli by to mohl vyřešit jednou pro vždy takovým způsobem, že by z Meredith nezbylo víc než zohavená mrtvola. „Nech mě, půjdu se podívat,“ řekla, když se ozvalo další zaklepání – copak toho nemůžou nechat ? Copak už toho nebylo dost, co musela řešit ? Damon jen zesílil objetí svých paží. Pocítila příval horka, vnímala, že i když jí brání v pohybu, většinu své síly drží zpátky. Nechce jí ublížit, což by se stalo, i kdyby použil jen desetinu síly svých svalů. Zaplavila ji vlna citů, až na okamžika zavřela bezmocně oči, ale věděla, že do téhle situacce musí vnést rozum. „Damone! Oni nás určitě varují – nebo možná Ulma zemřela.“ Teprve zmínka o smrti k němu konečně pronikla. Přivřel oči na škvírku, krvavě rudé světlo pronikající skrz okenice vrhalo na jeho tvář černo-šarlatové pruhy, a vypadal tak mnohem krásnější – a mnohem démoničtěji. „Ty zůstaneš tady,“ oznámil kategoricky, aniž by uvažoval, zda se chová jako ,pán´nebo jako ,gentleman´. V tu chvíli byl prostě divokou šelmou, zvířetem, které chrání svou družku, jediné stvoření na světě, jež nepovažuje za soka v boji o kořist. V tomhle stavu nemělo smysl se s ním dohadovat. Elena tu zůstane. A Damon půjde a udělá, cokoliv bude potřeba udělat. A Elena tu zůstane tak dlouho, jak on bude považovat za nutné. Elena netušila, čí myšlenky tohle doopravdy jsou. Ona a Damon se pořád ještě snažili rozpojit své emoce. Rozhodla se, že bude jen přihlížet a pouze v případě, až by nad sebou skutečně ztratil kontolu... Věř mi, nepřála by sis vidět, jako to vypadá, když nad sebou skutečně ztratím kontrolu. Cítila, jak přepnul ze syrového zvířecího instinktu na dokonale chladnou dominanci
rozumu, a byl ještě děsivější než samotná šelma. Netušila, jestli Damon je ten nejeroumnější člověk, kterého kdy potkala, nebo jen nejlépe dokáže skrývat svou divokost. Přidržela u sebe části roztržené blůzky a sledovala, jak s nenásilnou elegancí tiše vykročil ke dveřím a pak se náhle prudkým pohybem otevřel, ež téměř vylétly z pantů. Nikdo nevpadl dovnitř; nikdo nenaslouchal jejich soukrommému rozhovoru. Ale stála tam Meredith, jednou rukou zadržovala Bonnii a druhou měla zdviženou, aby znovu zeklepala. „Ano ?“ otázal se Damon ledově. „Myslí, že jse vám řekl...“ „Co jsi řekl, to se stalo,“ přerušila ho Meredith. Což se v tom stavu rovnalo téměř sebevraždě. „Co se stalo?“ vyštěkl Damon. „Venku je dav lůzy a hrozí, že vypálí dům do zájladů. Nevím, jestli se vztekají kvůli Drohzemu nebo kvůli tomu, že jsme odnesli Ulmu, ale kvůli něčemu hrozně zuří – a mají pochodně. Nechtěla jsem přerušit Eleninu – léčbu –, ale doktor Meggar říkal, že jeho neposlechnou. Je jen člověk.“ „Býval otrokem,“ dodala Bonnie a konečně se osvobodila z chvatu, kterým ji Meredith přidržovala na místě. Pohlédla na Damona se slzami v hnědých očích a vztáhla ruce. „Jenom ty nás můžeš zachránit,“ řekla slovy to, co vyjadřoval její pohled – což znamenalo, že situace je skutečně vážná. „Do dobře, dobře. Půjdu a vyřídím to s nimi. Vy se postarejte o Elenu.“ „Samozřejmě, ale...“ „Ne.“ Damon se možná vlivem krve stal lehkomyslným – ty vzpomínky stále ještě ránily Eleně v utvoření souvislé věty – nebo najednou překonal strach z Meredith. Položil jí ruce na ramena. Byl jen o kousek větší než ona, takže mu nečinilo potíže hledět jí přímo do očí. „Ty osobně se postaráš o Elenu. V každičkém okamžiku se stávají tragédie – nepředvídatelné, děsivé, smrtící tragédie. A já nechci, aby se jedna z nich satla Eleně.“ Meredith se na něho dlouho dívala a pro jednou se Eleny netázala pohledem, než odpověděla na otázku, která se jí týkala. Odpověděla prostě: „Budu ji chránit.“ Řekla to tichým hlasem, který še přesto nesl daleko. Z jejího postoje i z jejího tónu byl cítit nevyřčený dodatek ,i za cenu života´ – a dokonce to ani nepůsobilo melodramaticky. Damon ji pustil, vyšel ze dveří a bez ohlédnutí zmizel Eleně z dohledu. Ale v mysli zřetelně slyšela jeho hlas: Jestli existuje způsob, jak ti zajistit bezpečí, pak ti ho zajistím. Přísahám. Jestli existuje nějaký způsob. Báječně. Elena se pokoušela znovu nastartovat mozek na plný výkon. Meredith i Bonnie na ni zíraly. Elena se zhluboka nadechla a na okamžik se propadla zpátky do starých časů, kdy děvčata těsně po žhavém rande jedna druhé dlouze svěřovaly veškeré podrobnosti. Ale jediné, co Bonnie řekla, bylo: „Tvoje tvář – teď vypadá podstatně líp!“ „Ano,“ souhlasila Elena a zavázala si k sobě konce roztrřené blůzy jako improvizovaný top. „Ale noha mi dělá starosti. Ještě jsme... ještě jsme se k ní nedostali.“ Bonnie otevřela pusu, ale pak ji odhodlaně sklapla, což se u Bonnie dalo považovat za stejně hrdinský čin jako Meredithin slib Damonovi. Když znovu promluvila, bylo to, jen aby poznamenala: „Vezmi si můj šátek a zavaž si ho kolem nohy. Můžeme ho poskládat po dlouhé straně a uvázat přes zraněné místo tak, aby bylo stlačené.“ Meredith pokračovala: „Mám dojem, že doktor Meggar už Ulmu ošetřil. Možná by se teď mohl podívat na tebe.“ V ošetřovně si doktor Meggar zase myl ruce a pumpoval velkou pumpou vodu do umývadla. Vedle ležela hromádka zakrvácených hadříků a Elena byla vděčná, že doktor zastřel pach krve v ordinaci vonnými bylinami. Ve velikém, pohodlně vyhlížejícím křesle
seděla žena, kterou Elena neznala. Elena věděla, že utrpení a hrůza mohou člověka poznamenat, ale nikdy si neuvědomila natolik – a také nakolik úlevaod teroru a bolesti dokáže změnit tvář. Přinesli dovnitř ženu, která se choulila do klubíčka téměř dětské velikosti a jejíž útlá zpustošená tvář zkroucená utrpením vypadala skoro jako abstraktní kresba skřetí baby. Kůži měla nezdravě popelavou a řídké vlasy, že sotva dokázaly pokrývat hlavu, jí vlály kolem ramenou jako trsy mořských chaluh. Všechno na ní křičelo, že je to otrokyně, od železných pout na rukou přes její nahotu a krvavé tělo až po zašlá holá chodidla. Elena si ani nedokázala vzpomenout na barvu jejích očí, protože jí připadaly stejně popelavé jako celá její osobnost. Nyná před sebou viděla ženu, které mohlo být něco málo přes třicet. Měla štíhlou, atraktivní, aristokratickou tvář s výrazným patricijským nosem, tmavé zvídavé oči a nádherné obočí klenoucí se jako křídla letícího ptáka. Odpočívala v křesle s nohama zvednutýma na podnožce a pomalu si rozčesávala vlasy, které měly tmavohnědou barvu s občasnými šedivými proužky, jež propůjčovaly nádech důstojnosti jednoduchému tmavomodrému županu, který měla na sobě. Ve tváři se již objevovalo několik vrásek, jež jí dodávaly výrazný charakter, ale celkově působila dojmem toužebné něhy, snad i kvůli jemně vyklenutému bříšku, na němž nyní něžně spočinula rukou. Při tom pohyu se jí radostně začervenala tvář a celá se rozzářila. Elena si na okamžik pomyslela, že to musí být doktorova žena nebo snad hospodyně, a chtěla se jí zeptat, jestli Ulma, ta ubohá otrokyně, zemřela. Pak si všimla toho, co rukáv tmavomodrého županu nedokázal úplně zakrýt: záblesk železného okovu. Tato štíhlá tmavá aristkratická žena je Ulma. Doktorovi se podařil zázrak. Sám sebe se nazval léčitelem. Bylo zřejmé, že stejně jako Damon dokáže léčit rány. Nikdo, kdo byl tak zbičovaný jako Ulma, by nemohl být nyní v tak dobrém stavu bez nějaké mocné magie. Jednoduše jen sešít tu krvavou hromádku neštěstí, kterou Elena přinesla dovnitř, bylo zjevně nemožné... a tak ji doktor Meggar vyléčil. Elena nikdy nezažila takovouhle situaci, takže se opřela o dobré vychování, které sála s mateřským mlékem jako každá dívka z Virginie. „Jsem ráda, že tě poznávám. Jmeniju se Elena,“ promluvila a podala jí ruku. Hřeben padl na židli. Žena vztáhla obě ruce, aby uchopila tu Eleninu. Těma zvídavýma tmavýma očima se přimo vpíjela do Eleniny tváře. „To jsi ty,“ prohlásila a pak stáhla nohy z podnožky a klesla před ní na kolena. „Ach ne, prosím! Jsem si jistá, že ti doktor nařídil odpočívat. Je pro tebe nejlepší, když budeš klidně sedět.“ „Ale jsi to ty.“ Zdálo se, že žena si z nějakého důvodu žádá, aby jí to potvrdila. A Elena by udělala cokoliv, aby ji uklidnila. „Ano, jsem to já,“ souhlasila. „A teď myslím, že by sis raději měla znovu sednout.“ Dočkala se okamžitého uposlechnutí, přesto už ve všem, co Ulma udělala, byla patrná radostná jiskra. Elena to pochopila již po několika hodinách otroctví. Poslechnout, když má člověk na výběr, je úplně jiné, než když neposlušnost může znamenat smrt. Ale i když si Ulma sedla, pořád vztahovala ruce. „Podívej se na mě! Anděli, bohyně, Strážkyně – ať jsi, kdo jsi; podívej se na mě! Po třech letech, kdy jsem živořila jako zvíře, jsem se stala znovu člověkem – a to díky tobě! Přišla jsi jako anděl světla a postavila ses mezi mě a bič.“ Ulma začala plakat, ale zdálo se, že jsou to slzy radosti. Očima znovu vyhledala Eleninu tvář a utkvěla pohledem na její jizvě. „Ale ty nejsi Strážkyně; ty mají kouzla, která je chrání, a nikdy se nevměšují do našich záležitostí. Za celé tři roky nikdy nezasáhly. Viděla jsem, jak všechny moje kamarádky, také otrokyně, podlehly jeho biči a
jeho hněvu.“ Zavrtěla hlavou, jako kdyby prostě nedokázala vyslovit Drohzneho jméno. „Je mi to líto... tak moc líto...“ Elena zápasila se slovy. Ohlédla se a viděla, že Bonnie i Meredith jsou stejně ohromené. „To je jedno. Slyšela jsem, že tvůj druh ho skolil hned tam na té cestě.“ „Vyprávěla jsem jí to,“ chlubila se Lakšmi. Vešla do místnosti, aniž si jí kdokoliv všiml. „Můj Druh ?“ Elena znejistěla. „No on to není můj... chci říct, on a já... my...“ „Je to náš pán,“ prohlásila Meredith bez obalu. Ulma stále hleděla na Elenu vroucím pohledem. „Každý den se budu modlit za tvoji duši, aby se odsud povznesla.“ Elena se překvapeně zeptala: „Duše se odsud mohou povznést?“ „Samozřejmě. Mohou toho dosáhnout pokáním a dobrými skutky a také modlitby druhých velmi pomáhají.“ Ty rozhodně nemluvíš jako otrokyně, podivovala se v duchu Elena. Přemýšlela, jak se na to zdvořile zeptat, ale byla zmatená, noha ji hodně bolela a emoce v ní vřely. „Tvoje řeč nezní – no, není taková, jakou bych čekala od otrokyně,“ řekla nakonec. „Nebo se pletu ?“ Viděla, jak se Ulmě opět vkrádají do očí slzy. „Ach, bože, zapomeň, že jsem se ptala. Prosím...“ „Ne! Není nikdo, komu bych to řekla raději. Pokud si přeješ slyšet, jak jsem se dostala do tohohle nízkého postavení.“ Ulma čekala a dívala se na Elenu – bylo zřejmě, že Ulma považuje Eleninu poslední větu za příkaz. Elena pohlédla na Meredith a Bonnii. Neslyšela žádné zvuky z ulice a budova zjevně nevypadala, že by někde hořelo. Naštěstí v tu chvíli vešel dovnitř opět doktor Meggar. „Tak, všichni už se seznámili ?“ zeptal se a obočí mu teď pracovala každé jinak – jedno nahoru a druhé dolů. V ruce nesl zbytek vína Black Magic. „Ano,“ potvrdila Elena. „Ale zrovna jsem přemýšlela, jestli bychom se neměl evakuovat nebo tak, když tu byl ten rozzuřený dav...“ „Elenin druh se jim určitě postará o pár témat k přemýšlení,“ prohlásila Lakšmí se zjevným prožitkem. „Všichni se vydali na Shromaždiště, aby tam řešili záležitosti ohledně Drohzneho majetku. Ale on jistě roztříská pár hlav a hned tu bude zpátky,“ dodala vesele a nebylo pochyb, koho tím míní. „Kéž bych byla kluk a mohla se jít podívat.“ „Tys byla statečnější než kluci; to tys nás sem dovedla,“ odpověděla jí Elena. Pak vrhla tázavý pohled po Bonnii a Meredith. Vypadá to, že šarvátka se přesunula jinam, a Damon je mistr šarvátek. Možná teké... potřebuje bojovat, zbavit se přebytku energie, kterou získal z Eleniny krve. Boj by mu vlastně mohl prospět, rozhodla se Elena. Pohlédla na doktora Meggara. „Bude můj... bude náš pán v pořádku, co myslíte ?“ Obočí doktora Meggara znovu zapracovalo. „Pravděpodobně bude muset zaplatit příbuzným starého Drohzneho, krevní daň, ale asi to nebude až tak vysoká častka,“ odpověděl. „Řekl bych, že nejbezpečnější místo pro vás je zatím tady, mimo Shromaždiště.“ Svůj názor podpořil tím, že jim všem nalil skleničky – ikérové skleničky, všimla si Elena – vína Black Magic. „Tohle je dobré na nervy,“ dodal a srkl si. Ulma se usmála svým vřelým krásným úsměvem a obešla je s tácem. „Děkuji vám – děkuji – a děkuji i vám,“ říkala. „Nebudu vás unavovat svým vyprávěním...“ „Ne, ne, vyprávějte, vyprávějte nám to, prosím!“ Teď, když si byla Elena jistá, že jejím přátelům ani Damonovi nehrozí bezprostřední nebezpečí, hořela nedočkavostí dozvědět se Ulmin příběh. Všichni ostatní přikyvovali. Ulma se trošku začervenala, ale začala rozvážně vyprávět: „Narodila jsem se za vlády Keleemena II. Jsem si jistá, že pro naše náštěvníky to nic neznamená, ale řekne to hodně
těm, kdo znali jeho a jeho... neřešti. Učila jsem se u své matky, která byla velmi oblíbenou módní návrhářkou látek. A můj otec navrhoval šperky a byl téměř tak slavný jako ona. Měli statek na kraji města a mohli si dovolit skoro stejně velký dům jako mnozí jejich nejbohatší zákazníci – přesto si dávali pozor, aby neukazovali pravou velikost svého jmění. Tehdy jsem bývala mladá lady Ulma, ne Ulma babice. Moji rodiče se snažili, seč mohli, aby mě udrželi mimo zvědavé pohledy, pro moje vlastní dobrou. Ale...“ Ulma – lady Ulma, opravila se Elena, se na chvíli odmlčela a usrkla si vína. Oči se jí rozostřily, viděla před sebou minulost, přesto se snažila nerozrušit své posluchače. Právě ve chvíli, kdy ji Elena chtěla požádat, aby s příběhem počkala, dokud se nebude cítit lépe, vyprávěla dál. „Ale navzdory jejich strostlivosti mě... kdosi... uviděl a požádal o moji ruku. Nebyl to Drohzne, to byl jen obchodník s kožešinami v Venkova, kterého jsem ještě před třemi lety vůbec neznala. Tohle byl lord, generál, démon s příšernou pověstí – a můj otec jeho žádost odmítl. V noci se na nás vrhli, přepadli nás. Bylo mi čtrnáct, když se to stalo. A tak jsem se stala otrokyní.“ Elena vnímala citovou bolest přímo z mysli lady Ulmy. Ach, Bože, zase jsem to udělala, pomyslela si a honem utlumila svoje psychivké smysly. „Prosím, nemusíš nám to vyprávět, jestli ti to působí bolest. Možná jindy...“ „Ale já to chci vyprávět – tobě – abys pochopila, co jsi vlastně udělala. A raději to vypovím všechno najednou. Ale pokud to nechcete slyšet...“ Nastal souboj zdvořilosti se zdvořilostí. „Ne, ne, pokud si to opravdu přeješ... pokračuj. Já... jenom chci, abys věděla, jak moc s tebou cítím.“ Elena pohlédla na dokotra, který trpělivě posedával u stolu s hnědou lahvičkou v dlaních. „A jestli by vám to nevadilo... mohl byste se mi přitom podívat na nohu ? Vyléčit ji ?“ Uvědomovala si, že poslední slova vyslovila s určitým nádechem pochybnosti, divila se, jak může mít jakákoliv bytos moc uzdravit takové rány, jako měla lady Ulma. Nebyla proto překvapená, když zavrtěl hlavou. „Nebo ji zašít, zatímco bubdeme poslouchat vyprávění, jestli vám to nevadí ?“ dodala. Trvalo několik minut, než se jim podařilo zaplašit Ulmino zděšení nad tím, že nechalo její zachránkyni čekat, ale konečně se Elena ocitla na lehátku a doktor jí nabídl ze své lahvičky hlt tekutiny, která voněla jako třešňový sirup proti kašli. Tak jo, můžu klidně vyzkoušet i zdejší verzi anestetika – zvlášť vzhledem k tomu, že šití bude určitě bolet, pomyslela si Elena. Cucla si z lahvičky a ucítila, jak se s ní místnost točí. Na druhý hluž si netroufla. Doktor Meggar odvázal Bonniin zbíčený šátek a pak začal stříhat krví nasáklé džíny nad kolenem. „Jsi hodná, že mě posloucháš,“ řekla lady Ulma. „Ale já už jsem věděla, že jsi hodná. Ušetřím nás obě bolestných podrobností mojí otrocké služby. Asi stačí říct, že jsem během let putovala od jednoho pána k druhému, pokaždé jako otrokyně a pokaždé o stupínek níž. Naposledy – jako vtip – kdosi řekl: ,Dej ji starému Drohznovi, jestli z ní ještě někdo dokáže vymáčknout poslední zbytky užitečnosti, je to on.“ „Bože!“ zanaříkala Elena a doufala, že si to všichni vyloží jako reakci na příběh, a ne na zaštípání dezinfekční tinktury, kterou doktor potřel její oteklou tkáň. V tomhle byl Damon o hodně lepší, pomyslela si. Elena se pokoušela nesykat, když se doktor začal ohánět jehlou, ale stiskla pevněji Meredithinu ruku, až se bála, aby jí nezlomila kosti. Pokusila se stisk trochu uvolnit, ale Meredith jí oplatila ještě pevnějším stiskem. Její dlouhá štíhlá ruka byla téměř jako chlapecká. Elena byla ráda, že tu ruku může tisknout tak pevně, jak potřebuje. „V poslední době mě začínala opuštět síla,“ pokračovala lady Ulma tiše. „Myslela jsem si, že mě...“ - tady použila obzvláště sprosté jméno pro otrokáře – „udře a utluče k smrti. Pak
jsem si ale uvědomila pravdu.“ Najednou se jí rozzářila tvář tak, až Elena úplně viděla, jak asi vypadala jako dívka, kdy byla tak krásná, že si ji démon žádal za ženu. „Pochopila jsem, že se ve mně rodí nový život – a věděla jsem, že Drohzne ho zabije, jestli bude moct...“ Zdálo se, že nepostřehla výrazy překvapeného zděšení na tvářích dívek. Ovšem Elena měla pocit, že se potácí zlou noční můrou, na hraně tmavé trhliny v zemi, kolem zrádlých neviditelných puklin v ledu Temné dimenze, dokud nenajde Stefana a neosvobodí ho z tohoto místa. Toto netečné vyprávění o sprostotách tohoto světa nebylo jejím prvním krokem kolem oné trhliny, ale bylo prvním, které si uvědomila. „Vy, dívky, jste tady ještě úplně nové,“ řekla nakonec lady Ulma, když se ticho nesnesitelně prodlužovalo. „Nechtěla jsem říct nic nemístného...“ „My jsme tady jako otrokyně,“ odpověděla Meredith a zvedla svůj kousek provazu. „Čím víc se toho naučíme, tím líp.“ „Váš pán – ještě jsem neviděla nikoho takhle rychle se vrhnout do boje se starým Drohznem. Hodně lidí pobouřeně kdákalo, ale to bylo taky všechno, co se odvažovali udělat. Ale váš pán...“ „My mu říkáme Damon,“ podotkla Bonnie. To už bylo mimo chápání lady Ulmy. „Pán Damon – myslíte, že by si mě ponechal ? Až zaplatí krevní daň Drohzneho příbuzným, bude mít jako první na výběr z veškerého Drohzneho majetku. Já jsem jednou z mála otrokyň, které ještě nezabil.“ Naděje v ženině tváři byla téměř víc, než Elena dokázala snést. Teprve v té chvíli si uvědomila, kolik času už uplynulo od chvíle, kdy naposled viděla Damona. Jak dlouho asi můžou tyhle záležitosti trvat ? Nervózně pohlédla na Meredith. Meredith přesně pochopila, co ten pohled znamená. Bezmocně zavrtěla hlavou. I kdyby požádaly Lakšmí, aby je dovedla na Shromáždiště, co by mohly dělat ? Elena pocítila záchvěv bolesti a usmála se na lady Ulmu. „Vyprávěj nám, jaké to bylo, když jsi byla malá.“ požádala ji.
Kapitola 19. Damon by si nikdy nemyslel, že sadistický starý blázen, který rozbičuje ženu na cucky za to, že nedokáže utáhnout vůz určený pro koně, bude mít nějaké přátelé. A starý Drohzne asi skutečně žádné neměl. Ale v tom problém nebyl. Kupodivu nebyl problém ani ve vraždě. Ve slumech byly vraždy na denním pořádku a skutečnost, že Damon vyvolal souboj a vyhrál ho, obyvatele těchto nebezpečných končin nikterak nepřekvapovala. Problém byl v tom, že odvedl otrokyni. Nebo možná sahal ještě hlouběji. Problém spočíval v tom, jako Damon zachází se svými vlastními otrokyněmi. Dav mužů – samých mužů a žádných žen, jak si Damon povšiml – se opravdu shromáždil před doktorovým domem a opravdu byl vyzbrojen loučemi. „Šílený upír! Volně tu pobíhá šílený upír!“ „Vyžeňte ho ven, ať na něm může být vykonána spravedlnost!“ „Jestli ho nevydají, vypalte to tu do základů!“ „Starší vzkazují, ať jim ho předvedeme!“ Zdálo se, že tohle je výrok, po kterém dav toužil. Z ulic zmizeli slušnější lidé a zbyla pouze krvelačná cháska, která se jen tak bezprizorně potloukala a vítala jakokouliv rvačku. Většinu z nich, samozřejmě, tvořili samotní upíří. A většunou to byli upíří ve výborné kondici. Ale žádný z nich nemá tu motivaci, že na ně závisejí životy tří mladých lidských dívek., pomyslel si Damon a věnoval přibliřujícímu se davu svůj pověstný oslnivý úsměv – a že jednou z těch dívek je klenot na koruně lidství, Elena Gilberotvá. Pokud se on, Damon, nechá v tomhle souboji roztrhat na cucky, ty tři dívky nečeká nic než život v pekle a ponížení. Ovšem ani tyto argumenty nepřevážily, když Damona začali kopat, kousat, bít a bodat dřevěnými dýkami – takovými, které dokáží poranit upíří tkáň. Nejdřív měl dojem, že má určitou šanci. Několik nejmladších a nejzdatnějších upírů padlo za oběť jeho útokům o rychlosti kobřího uštknutí a náhlým úderům Silou. Ale je pravda, že jich je na mě mnoho, pomyslel si Damon a zlomil krk démonovi, jehož dva dlouhé kly mu předtím prokously paži téměř naskrz. A tamhle se blíží veliký upír, zjevně školený v soubojích, jehož aura na Damona působí tak, až mu stoupá žluč do hrdla. Damonho srazil kopnutím do obličeje, ale nezůstal ležet – vztyčil se, znehybnil Damonovi jednu nohu, a umožnil tak několika menším upírům s dřevěnými dýkami, aby se přikradli blíž a přeřízli mu podkolení šlachu. Damon pocítil temný děs, když zjistil, že ho noha zradila. „Ať vás rozpráší svit slunce,“ zaklel ústy plnými krve, když mu další démon s kly uštědřil pořádnou ránu do zubů. „Proklínám vás všechny do nejhlubších pekel...“ K ničemu to nebylo. Damon ze setrvačnosti stále bojoval, stále smrcoval nepřátele výrony Sil, ale uvědomoval si to. A pak se s ním všechno zatočilo jako ve snu. Ne jako v jeho snu o Eleně, kterou, jak mu připadalo, viděl stále svým periferním zrakem plakat. Ale jako ve zlém horečnatém snu, v noční můře, kdy se dokáže pohybovat jenom velmi pomalu. Zároveň mu cosi v mysli našeptávalo, aby si už konečně odpočinul. Prostě si odpočinout... a bude všemu konec... Nakonec ho početní převaha udolala a znovu se objevil kdosi s oštěpem. „Dobrý způsob, jak se zbavit nového smetí,“ prohlásil ten s oštěpem. Dech mu páchl po zvětralé krvi, měl bizarní, lascivní tvář a leprózně vyhlížejícími prsty rozepínal Damonovi košili, aby nemusel udělat díru v kvalitním černém hedvábí. Damon po něm plivl a vysloužil si tím kopanec do obličeje. Na okamžik ztratil vědomí, pak se pomalu probral a začal vnímat bolest.
A hluk. Škodolibž dv upírů a démonů, zpitý krutostí, nyní kolem Damona provozoval jakýsi dupavý rytmický improvizovaný tanec; řičeli smíchem, když vrhali imaginární oštěpy, a pomalu se hecovali do šíleného transu. Teprve v tu chvíli si Damon doopravdy uvědomil, že zemře. Bylo to šokující poznání, přestože věděl, o kolik nebezpečnější je tento svět oproti tomu, který nedávno opustil – a to i v lidském světě několikrát unikl smrti jen o vlásek. Ale nyní nemá žádné mocné přátele, nelze využít žádnou slabost davu. Najednou mu vteřiny začaly připadat jako minuty a každá z nich měla nedocenitelnou hodnotu. Co je nyní důležité ? Říct Eleně... „Nejdřív ho oslepíme! Rozpalte ten oštěp!“ „Já si vezmu jeho uši! Pomozte mi někdo podržet mu hlavu!“ Říct Eleně... něco... něco je mi líto... Vzdal to. Jakási další myšlenka se mu tlačila do vědomí. „Nezapomeňte mu vyrazit zuby! Slíbil jsem svojí holce novej náhrdelník!“ Myslel jsem, že jsem na tohle připravený, uvažoval Damon pomalu; každé slovo přicházelo zvlášť. Ale... ne tak brzy. Myslel jsem, že jsem smířený sám se sebou... ale ne s osobou, na které mi záleží... ano, na které mi nejvíce záleží... Nedopřál si čas o tom uvažovat dále. Stefan, vyslal potají nejmocnější vlnu Sil, jaké byl v tomto zuboženém stavu schopen. Stefane, poslouchej mě! Elena pro tebe přišla – zachrání tě! Má Síly, které se mojí smrtí uvolní. A já jsem... já jsem... V tu chvíli cosi porušilo rytmus tance kolem něj. Mezi zpitými prostopášníky se rozhostilo ticho. Někteří z nich honem sklopili hlavy nebo hleděli stranou. Damon znehybněl a uvažoval, co asi mohlo zastavit ten zfanatizovaný dav uprostřed šílených radovánek. Kdosi k němu kráčel. Nově příchozí měl dlouhé bronzové vlasy, které mu splývaly v neupravených pramenech až k pasu. A také byl od pasu nahý, ukazoval tělo, které by mu i ten nejsilnější démon mohl závidět. Hruď jako vytepaná z lesklého bronzu. Dokonale vypracované svaly. Na břiše vystupují mohutně se rýsující svaly. Na celé té lví postavě ani gram zbytečného tuku. Oblečený do prostých černých kalhot, které mohutné svaly napínají při každém kroku. Po celé délce jedné paže vytetovaný drak požírající srdce. A nebyl sám. Neměl řádnou šňůru, přesto se mu u nohy držel nádherný a záhadně inteligentně vypadající černý pes, který se postavil do střehu, kdykoliv pán zastavil. Musel vážit téměř sto kilo, ale ani na něm nebyl gram zbytečného tuku. Na rameni cizince spočíval veliký sokol. Neměl čepičku, jako to bývá bežně u lovných dravců, když jsou mimo lovné území. A také se nedržel na vyměkčené podložce, svíral přímo nahé rameno bronzového muže a zatínal tři přední spáry přímo do jeho masa, takže muži kanuly na hruď malé struřky krve. Zdálo se, že to nevnímá. Vedle čerstvých bylo vidět i zaschlé stružky, bezpochyby z předchozích cest. Na zádech mu poslední spár vyrýval osamocenou řervenou stopu. V davu se rozhostilo naprosté ticho a posledních několik démonů mezi vysokým mužem a zakrvácenou ležící postavou se rychle klidilo z cesty. Na okamžik stál lví muž klidně. Nedělal nic, neříkal nic, nevysílal Síly. Pak kývl na psa, který vyrazil dopředu a očichal Damonovu krvácející tvář a ruce. Když přičichl k Damonovým ústům, zježily se mu chlupy na hřbetě. „Hodný pes,“ řekl Damon ospale, když se studený psí čumák dotkl jeho tváře.
Damon tohle zvíře znal a dobře věděl, že nenaplňuje běžpné představy o tom, co to je ,hodný pejsek´. Byl to pekelný pes, vycvičený, aby se upírům zakousl do hrdla a třásl jimi, dokud nebude krev z tepen sříkat metr vysoko. Něco takového dokáže zaujmout vaši pozornost natolik, že vám ani nedojde, že vám kopí projelo srdcem, přemítal Damon a zachovával dokonale nehybnou pozici. „Arretez-le!“ pronesl bronzový mladík. Pes se poslušně stáhl, ale nespouštěl své lesklé oči z Damona, který také nedovrátil pohled, dokud se pes neocitl několik metrů od něj. Mladík se krátce rozhlédl po davu a pak bez zvláštního důrazu řekl: „Laissez-le seul.“ Upíři zjevně nepotřebovali žádný překlad a okamžitě se začali trousit pryč. Smůlu měli ti, kteří neodešli dost rychle a byli stále poblíž, když se mladík znovu zvolna rozhlédl. Všude, kam pohlédl, ho čekaly sklopené pohledy a zděšené postavy napůl na odchod, náhle ztuhlé hrůzou, aby neupoutaly jeho pzornost. Damon se uvolnil. Síly se mu vracely, což mu umožňovalo začít se léčit. Sledoval, jak pes obchází od jednoho ke druhému a se zájmem každého očichává. Když Damon opět dokázal zvednout hlavu, chabě se na muže usmál. „Sage. Vymysl samotného ďábla.“ Mladý muž se zlehka, zasmušile usmál. „Skládáš mi komplimenty, mon cher. Vidíš ? Červenám se.“ „Měl jsem vědět, že bys tu mohl být.“ „Existuje nekonečný prostor pro toulání, mon petit tyran. Přestože se musím toulat sám.“ „Ach, škoda... jemné tóny houslí hrají...“ Damon najednou nedokázal pokračovat ve starém stylu. Prostě to nešlo. Možná proto, že byl předtím s Elenou. Možná proto, že tenhle ohyzdný svět ho nevýslovně deprimoval. Ale když znovu promluvil, jeho hlas zněl úplně jinak. „Nevěděl jsem, že dokážu pocítit takovou vděčnost. Aniž to tušíš, zachránils pět životů. I když, jak jsi na nás vůbec narazil...?“ Sage si k němu dřepl a starostlivě na něho pohlédl. „Co se ti vlastně stalo ?“ tázal se vážným hlasem. „Nespadl jsi na hlavu ? Víš, novinky se tady šíří rychle. Slyšel jsem, že jsi přicestoval s harémem...“ „To je pravda! Přesně tak!“ Damonův bystrý sluch zachytil šepot z té strany ulice, kde ho přepadli. „Kdybychom vzali ty dívky jako rukojmí... mučili je...“ Sageho oči se krátce střetly s Damonovýma. Bylo zřejmé, že ten šepot slyšel také. „Sabere,“ řekl psovi. „Toho, kdo mluvil.“ A jednou trhl hlavou směrem, odkud zazněl šepot. Pes okamžitě vystartoval a rychleji, než Damon stihl zaregistrovat, zanořil zuby do hrdla šeptala, jednou jím pohodil, přičemž se ozvalo slyšitelné prasknutí, a už uháněl zpátky a tělo táhl mezi nohama. Ozvala se slova: Je vous ai informé au sujet de ceci! Na takové vlně Sil, až Damon bolestně zamrkal a pomyslel si – ano, říkal jim to, ale nezmínil se o tom, jaké budou následky. Laissez lui et ses amis dans la paix! Mezitím se Damon pomalu sbíral ze země a vděčně přijal Sageho ochranu pro sebe a své přátele. „No, tohle by tedy rozhodně mělo zapůsobit,“ řekl. „Nechceš jít se mnou a připít si společně na přítelství ?“ Sage na něho zíral, jako kdyby se zbláznil. „Přece víš, že odpověď zní NE.“ „Proč ne ?“ „Řekl jsem: ne.“ „To není důvod.“ „Důvodem, proč nepůjdu připíjet na přátelství... mon ange... je, že my dva nejsme přátelé.“ „Provedli jsme společně nějakých pár skopičin.“
„Il y a longtemps.“ Sage prudce popadl Damona za ruku. Měl na ní hlubokž škrábanec, který si ještě nenašel čas zahojit. Pod Sageho pohledem se rána zavřela, tkáň zrůžověla a nakonec se úplně uzdravila. Damon chvíli dovolil Sagemu držet ho za ruku a pak ji pomalu stáhl. „Není to zase až tak dávno,“ odpověděl. „Pro tebe ?“ Na Sageho rtech se objevil sarkastický úsměv. „My dva počítáme čas rozdílně, mon petit tyran.“ Damon překypoval zmatenou radostí. „Co změní jeden drink ?“ „Společně s tvým harémem ?“ Damon se pokusil představit si Sageho pohromadě s Meredith, ale jeho mysl žalostně selhala. „Stejně jsi za ně převzal odpovědnost,“ prohlásil kategoricky. „A pravda je, že žádná z nich není moje. Dal jsem na to své slovo.“ Při pomyšlení na Elenu se mu sevřelo srdce, ale řekl pravdu. „Převzal za ně zodpovědnost ?“ zdálo se, že Sage si to rozmýšlí. Takže jsi musel přísahat, že je zachráníš. A já jen zdědím tvou přísahu, jestliže zemřeš. Ale jestliže zemřeš...“ Vysoký muž učinil bezmocné gesto. „Musíš žít, musíš zachránit Stefana a Elenu a ostatní.“ „Odpověděl bych ne, ale ty bys proto byl nešťastný. Takže řeknu ano...“ „A jestli nedodržíš slovo, přísahám, že tě přijdu strašit.“ Sage ho chvíli zamyšleně pozoroval. „Myslím, že ještě nikdy mě nikdo neovinil, že bych nebyl schopen dodržet slovo,“ odpověděl. „Ale to bylo samozřejmě předtím, než jsem se stal un vampire.“ Ano, pomyslel si Damon, setkání Sageho s harémem bude bezpochybně zajímavé. Tedy alespoň v případě, že dívky zjistí, kdo Sage doopravdy je. Ale možná jim to nikdo nepoví.
Kapitola 20. Elena jen málokdy pocítila takvou úlevu, jako když uslyšela Damonovo klepání na dveře u doktora Meggara. „Co se přihodilo na Shromaždišti ?“ vyptávala se. „Ani jsem se tam nedostal.“ Damon vyprávěl o přepadení, zatímco ostatní pozorovali Sageho s různou mírou souhlasu, dvěčnosti nebo čiré smyslnosti. Elena zjistila, že vypila příliš mnoho Black Magic, když málem na několika místech vyprávění omdlela – a přesto si byla jistá, že to víno pomohlo Damonovi přežít útok davu, který y ho jinak pravdepodobně zabil. Na oplátku mu stručně převyprávěli příběh lady Ulmy. Ta na konci vypadala velmi bledě a otřeseně. „velmi doufám,“ řekla plaše Damonovi, „že až zdědíte majetek starého Drohzneho...“ odmlčela se a polkla, „... rozhodnete si mě ponechat. Já vím, že otrokyně, které jste si přivedl, jsou krásné a mladé... ale já umím být velmi užitečná jako švadlena a podobně. To má záda ztratila sílu, ne má mysl...“ Damon na okamžik strnul. Pak poodešel k Eleně, která stála nejblíž. Natáhl se, odvázal poslední kus provazu, který Eleně visel na zápěstí a prudce jim mrštil přes místnost. Svištěl a vlnil se jako had. „Co se mě týče, kdokoli, kdo tohle nosí, s tím může naložit stejně.“ prohlásil. „Až na to ohazování,“ dodala rychle Mereith, která si všimla, jak doktorovi vyletělo obočí při pohledu na množství křehkých a skleněných kádinek uložených v policích na zdech. Přesto s Bonnií neztrácely ani okamžik a zbavily se posledních zbytků provazu, které ještě měly na zápěstí. „Obávám se, že ty moje jsou... natrvalo,“ řekla lady Ulma a vyhrnula rukávy, aby ukázala svařované železné okovy. Vypadala zahanbeně, že není schopná splnit první příkaz svého nového pána. „Nebude vám vadit trochu chladu ? Myslím, že mám dostatek Sil, abych je zmrazil tak, že zkřehknou a rozpadnou se,“ ptal se Damon. Lady Ulma vydala tichý vzlyk. Elena měla dojem, že nikdy neslyšela v lidském hlase tolik zoufalství. „Klidně bych stála rok po krk ve sněhu, jen abych ty hrozné věci dostala dolů,“ odpověděla. Damon položil ruce na pouto a Elena pocítila příval Sil, které z nich vytryskly. Ozval se ostrý praskavý zvuk, Damon odtáhl ruce a držel v nich dva oddělené kusy kovu. Pak to samé zopakoval na druhé straně. Výraz v Ulminých očích v Eleně vyvolal spíše pocit hanby než hrdosti. Zachránila jednu ženu z příšerné potupy. Ale kolik jich ještě zbývalo ? Nikdy se to nedozví, a i kdyby ani, nikdy je všechny nedokáže zachránit. Ne, pokud budou její Síly v takovém stavu jako nyní. „Myslím, že lady Ulma by si opravdu měla pořádně odpočinout.“ ozvala se Bonnie a třela si čelo pod rozcuchanými zrzavými kudrnami. „A Elena taky. Měl jsi vidět, Damone, kolik stehů potřebovala na noze. Ale co uděláme, půjdeme snad hledat hotel ?“ „Využijte mého pohostinctví,“ nabídl se doktor Meggar, který měl nyní jedno obočí nahoře a druhý dole. Zjevně ho tenhle příběh zcela pohltil svou mocí, krásou – i čirou brutalitou. „Jediné, co od vás žádám, je, abyste nic nezničili, a pokud někde uvidíte žábu, nelíbejte ji ani nezabíjejte. Mám tu spoustu pohovek, dek a křesel.“ Nevzal si ani jediný článek masivního zlatého řetězu, který mu Damon nabízel výměnou za jeho pohostinnost. „Já... správně bych vám všem měla pomoci uchystat se do lože,“ zamumlala lady Ulma
slabě směrem k Meredith. „Vy jste zraněná nejvíc; dostanete nejlepší postel,“ odpověděla Meredith klidně. „A my vám pomůžeme, abyste se do ní bez námahy dostala.“ „Tu nejpohodlnější postel... ta bude v bývalém pokojíku mojí dcery.“ Doktor Meggar se začal hrabat v mohutném svazu klíčů. „Vzala si hrnčíře – strašně nerad jsem ji viděl odcházet. A tady slečna Elena může jít do svatební ložnice.“ Elenu na okamžik zachvátily protichůdné emoce. Bála se – ano, určitě je to strach, co cítí – že ji Damon uchopí do náruče a vyrazí směrem ke svatebnímu pokoji. Ale na druhé straně... V tu chvíli k ní ještě vzhlédla Lakšmí: „Přeješ si, abych odešla ?“ zeptala se. „A máš kam jít ?“ oplatila jí Elena otázkou. „Myslím, že na ulici je místa dost.“ „Zůstaň tady. Půjdeš se mnou; myslím, že svatební lože je dost velká pro dvě – a ty jsi teď jedna z nás.“ Lakšmí jí věnovala pohled plný bouřlivé vděčnosti. Elena pochopila, že to není vděčnost za místo k přenocování, ale za ta slova jsi teď jedna z nás. Elena cítila, že Lakšmí nikdy předtím k nikomu nepatřila. Vše se uklidnilo, dokud nenastal téměř ,úsvit´dalšího ,dne´, jak tomu říkali obyvatelé města, ačkoliv se ponuré světlo neměnilo ani za dne. Tentokrát se před doktorovým domem shromáždil jiný dav. Většinou šlo o postarší muže v ošuntělých, ale čistých háitech – a také se tu objevilo několik žen. Vedl je stříbrovlasý muž, který kolem sebe šířil důstojnou atmosféru. Damon za Sageova doprovodu vyšel ven a promluvil k nim. Elena již byla oblečená, ale stále ještě se zdržovala nahoře ve svatební ložnici. Milý deníčku, Ach, panebože, potřebuju pomoc! Ach, Stefane – potřebuju tebe! Potřebuju, abys mi odpustil. Potčebuju tě, abys mě udržel při zdravém rozumu. Příliš mnoho času společně s Damonem a stává se ze mě emotivní stvoření, chvíli bych ho zabila a chvíli... já, já nevím. Já nevím! Když jsme pohromadě, je to jako jiskra a troud – Bože můj. Jsme jako roznětka a benzín! Prosím tě, vyslyš mě a zachran mě... přede mnou samotnou. Pokaždé, kdy jenom vysloví moje jméno... „Eleno.“ Až sebou trhla, když se ten hlas ozval. Zaklapla deník a obrátila se. „Ano, Damone ?“ „Jak se cítíš ?“ „Skvěle, je mi dobře. Dokonce i ta noha se... Prostě jsem celá v pořádku. Jak je tobě ?“ „Mně... celkem dobře,“ odpověděl a usmál se – a byl to opravdový úsměv, ne zavrčení na poslední chvíli proměněné v úsměv, ani pokus o manipulaci. Byl to prostě úsměv, přestože ustaraný a trochu smutný. Elena si ten smutek ani neuvědomila, doku na tu chvíli nezačala vzpomínat později. Prostě se najednou cítila jako ve stavu beztíže; jako by nad sebou ztratila vládu a mohla být celé kilometry daleko, něž ji někdo zastaví – celé kilometry, možná až tak daleko, jako jsou měsíce tohohle šíleného místa. Dokázala mu odpovědět také poněkud roztřeseným úsměvem. „To jsem ráda.“
„Přišel jsem si s tebou promluvit.“ řekl. „Ale … nejdřív...“ V dalším okamžiku se Elena nějakým zázrakem ocitla v jeho náručí. „Damone, nemůžeme dál...“ Pokusila se jemně odtáhnout. „Přece víš, že v tomhle nemůžeme pokračovat.“ Ale Damon ji nepustil. V tom, jak ji k sobě tiskl, bylo něco, co ji napůl děsilo a napůl nutilo křičet radostí. Polkla slzy. „To je v pořádku,“ konejšil ji Damon něžně. „Jenom si poplač. Máme situaci ve svých rukou.“ Něco v jeho hlase Elenu vyděsilo. Ne tím napůl šťastným způsobem jako ještě před chvilkou, ale vyděsilo do hloubi duše. To je tím, že on se bojí, pomysela si najednou s údivem. Viděla už Damona rozzuřeného, melancholického, hladného, vysmívajícího se, svůdného – dokonce i poraženého a zahanbeného – ale ještě nikdy nezažila, že by se něčeho bál. Stěří dokázala tu myšlenku přijmout. Damon... se bojí... o ni. „To kvůi tomu, co jsem udělala včera, že ?“ zeptala se. „Zabijí mě ?“ Byla překvapená, s jakým klidem to vyslovila. Necítila nic než neurčitou tíseň a touhu, aby se Damon už nemusel bát. „Ne!“ stále ji objímal a upřeně na ni hleděl. „Nebo alespoň dokud nezabijí mě a Sageho – a taky všechny lidi v tomhle domě, jak je znám.“ Odmlčel se, úplně bez dechu – což je fyzicky nemožné, připomněla si Elena. Hraje o čas, pomyslela si. „Ale chtějí to udělat.“ odpověděla. Nevěděla, proč si je tolik jistá. Možná je to nějaký odraz telepatických vjemů. „Oni... vyslovili hrozby,“ odpověděl Damon pomalu. „Ve skutečnosti vůbec nejde o starého Drohzneho; myslím, že tady se vraždí pořád a vítěz bere všechno. Ale zřejmě se pře noc rozneslo, cos udělala. Otroci v okolních statcíh odmítají poslouchat své pány. Celá čtvrť slumů vře – a oni se bojí, k čemu by mohlo dojít, kdyby se ty zvěsti roznesly i do jiných oblastí. Něco se musí rychle podniknout, jinak celá Temná dimenze exploduje jako bomba.“ Už ěhem Damonovy řeči Elena slyšela ozvěny toho, co říkali lidé, kteří se shromáždili přede dveřmi doktro Meggara. I oni měli strach. Možná je tohle začátek něčeho důležitého, pomyslela si Elena a její mysl se odputala od droných soukromých problémů. Ani smrt by nebyla příliš vysokou cenou za osvobození těchto zubožených lidí z područí jejich démonických pánů. „Ale to se nikdy nestane!“ prohlásil Damon a Elena si uvědomila, že asi vysílá své myšlenky. V Damonově hlasu zaznívalo opravdové utrpení. „Kdybychom naše akce plánovali, kdyby tu byli vůdci, kteří by tu mohli zůstat a vést revoluci – kdybychom dokázali najít vůdce a dostatečně silné, aby to dokázali –, pak by možná existovala šance něco změnit. Místo toho jsou všichni otroci trestáni, všude, kam ta zvěst doputovala. Jsou mučeni a zabíjeni i při pouhém podezření, že s tebou sympatizují. Jejich pánové z nich dělají odstrašující příklad pro celé město. A bude to jenom horší.“ Elenino srdce, které pookřálo při myšlence, že by skutečně mohla něco změnit, prudce pokleslo a ona jen zděšeně zírala Damonovi do očí. „ Ale tomu musíme udělat přítrž. I kdybych měla zemřít...“ Damon si ji opět přitáhl blízko k sobě. „Ty – a Bonnie – a Meredith,“ hlas mu zněl chraplavě. „Mnoho lidí vidělo vás tři pohromadě. A mnoho lidí teď považuje vás všechny za potížistky.“ Eleně přejel mráz po těle. Asi nejhorší věc z pohledu otrokářské ekonomiky je, když jedna taková nestydatost projde nepotrestána a pověst o tom se rozšíří... a s každým vyprávěním o něco vzroste...
„Přes noc jsme se stali slavnými. A zítra z nás už budou legendy.“ zamumlala. A v duchu se jí promítala řada dominových kostek, jak postupně narážejí jedna do druhé, až konečně celá dlouhá řada padne a vytvoří slovo ,hrdinka´. Ale ona nechce být hrdinkou. Přišla sem, jenom aby dostala Stefana zpátky. Ale i když by dokázala obětovat svůj život, aby už žádní otroci nebyli mučeni a zabíjeni, sama by zabila každého, kdo by se pokusil vztáhnout ruku na Bonnii a Meredith. „Ony to cítí stejně,“ řekl Damon. „Slyšely, co nám kongregace přišla říct.“ Držel ji pevně za paže, jako by se ji snažil bránit v pohybu. „Mladá dívka jménem Helena byla dnes ráno zabita a oběšena, protože se její jméno podobalo tvému. Bylo jí patnáct.“ Eleně vypověděly nohy službou, jako se jí to už častokrát přihodilo v Damonově náručí... ale nikdy z takového důvodu. Klesl spolu s ní a dál si povídali na holé prkené podlaze. „To není tvoje vina, Eleno! Jsi, kdo jsi! Lidé tě milují pro to, jaká jsi!“ Eleně zběsile bušilo srdce. Všechno je tu tak zlé... a ona to učinila ještě horší. Tím, že nepřemýšlela. Tím, že si namlouvala, že v sázce je jenom její život. Tím, že jednala dřív, než zvážila důsledky. Ale kdyby se znovu ocitla ve stejné situaci, udělala by to stejně. Nebo... se zahanbením si přiznala, něco podobného. Kdybych věděla, že uvedu všechny, které miluji, do nebezpečí, prosila bych Damona, aby s tím otrokářským červem vyjednával. Koupil lady Ulmu za nějakou příšernou cenu... kdybychom na to měli peníze. Kdyby mi naslouchal... Kdyby další úder bičem nezabil lady Ulmu... Najednou se jí přemýšlení chladně a tvrdě zostřilo. Ti všechno je minulost. Ale tohle je přítomnost. Vyrovnej se s ní. „Co můžeme dělat ?“ Pokusila se uvolnit a setřást Damona; až tak byla zoufalá. „Musí přece existovat něco, co teď můžeme udělat! Nemůžou zabít Bonnii a Meredith – a Stefan umře, jestli ho nenajdeme!“ Damon ji jen přidržel těsněji u sebe. Elena si uvědomila, že před ní zavírá svou mysl. To mohlo být dobře i špatně. Možná ví o nějakém řešení, které jí váhá svěřit. Nebo to znamená, že jediným řešením, které jsou představení města ochotní akceptovat, je smrt všech tří ,revoltujících otrokyň´. „Damone.“ Držel ji pevně, aby se nemohla osvobodit, takže mu neviděla do tváře. Ale dokázala si ji představit a také se mohla pokusit ho oslovit přímo, z mysli do mysli. Damone, pokud existuje něco – cokoliv –, jak bychom mohli zachránit Bonnie a Meredith, muisíš mi to říct. Musíš! Poroučím ti to! Ani jeden z nich nebyl v rozpoložení, aby je situace pobavila nebo aby si všimli, že ,otrokyně´udílí příkazy ,pánovi´. Ale nakonec se Elena dočkala Damonovy telepatické odpovědi. Říkají, že když tě přivedu zpátky k mladému Drohznemu a ty se mu omluvíš, pak tě nechají jít jen s šesti ranami tímhle. Damon odkudsi vylovil pružnou rákosku z jakéhosi světlého dřeva. Asi z jasanu, napadlo Elenu a samotnou ji překvapilo, jak je klidná. Jasanové dřevo je stejně účinné na každého, i na upíry – dokonce i na Prvorozené, kteří se tu nepochybně také vyskytují. Ale musí to být provedeno veřejně, aby mohli rozšířit fámy opačného druhu. Myslí sí, že to vření mezi otroky utichne, pokud ty, která jsi začala s neposlušností, přijmeš svůj status otrokyně. Damonovy myšlenky byly trudné a stejně tak i Elenino srdce. Kolik ze svých zásad poruší, když tohle udělá ? A kolik otroků odsoudí k životu v nevolnictví ?
Najednou se Damonův vnitřní hlas rozčílil. Nepřišli jsme se, abychom prováděli v Temné dimenzi revoluci, připomněl jí takovým tónem, až ucukla. Damon s ní lehce zatřásl. Přišli jsme vysvobodit Stefana, pamatuješ ? A snad není nutné říkat, že k tomu nikdy nedostaneme příležitost, pokud budeme zkoušet hrát si na Spartaka. Pokud začneme válku, o které víme, že jí nemůžeme vyhrát. Ani stážci ji nedokážou vyhrát. Eleninou myslí probleskla naděje. „Ale jistě,“ zajásala. „Proč mě to nenapadlo dřív ?“ „Co tě nenapadlo dřív ?“ zeptal se Damon zoufale. „Nepustíme se do války – ne teď. Ještě jsem ani nezvládla svoje základní Síly, natož Sílu Křídel. A tak je ani nenapadne o nich uvažovat. „Eleno?“ „Vrátíme se,“ vysvětlovala Elena vzrušeně. „Až se naučím ovládat svoje Síly. A přivedeme s sebou spojence – silné spojence, které najdeme v lidském světě. Může to trvat léta, ale jednoho dne se vrátíme a dokončíme to, co jsme začali.“ Damon na ni zíral, jako kdyby se úplně zbláznila, ale to jí bylo v tu chvíli jedno. Elena cítila, jak v ní kolují Síly. Tohle je slib, který dodrží, i kdyby ji to mělo stát život. Damon polkl. „Mohli bychom mluvit – mohli bychom teď mluvit chvíli o přítomnosti ?“ požádal ji. Trefa do černého. Přítomnost. Nyní. „Ano. Ano, samozřejmě.“ Elena pohrdavě pohlédla na jasanovou rákosku. „Samozřejmě, že to udělám Damone. Nechci, aby kvůli mně přišel k úrazu ještě někdo další, než budu připravená k boji. Doktor Meggar je dobrý léčitel. Pokud mi tedy dovolí se k němu vrátit.“ „Upřímně řečeno, to opravdu nevím,“ odpověděl Damon a upřeně jí hleděl do očí. „Ale jednou věcí jsem si jistý. Neucítíš jediné švihnutí, to ti slibuji.“ dodal chvatně a naléhavě a jeho tmavé oči potvrzovaly, co právě řekl. „Postarám se o to, všechnu bolest odvedu jinam. A do rána neuvidíš ani stopy po nějakém zranění. Ale,“ dokončil pomaleji, „budeš si muset kleknout a omluvit se mně, svému pánovi, a tomu oplzlému, zkaženému, odpornému...“ Damon se nechal unášet kletbami do rodné italštiny. „Komuže ?“ „Šéfovi slumů a pravděpodobně bratrovi Drohzneho, mladému Drohznemu.“ „Dobře. Řekni jim, že se omluvím tolika Drohznům, kolika budou chtít. A řekni jim to rychle, než tuhle šanci ztratíme.“ Elena si všimla, jaký pohled jí věnoval, ale ona měla mysl soustředěnou na svoje vlastní nitro. Dovolila by Bonnii nebo Meredith tohle udělat ? Ne. Dovolila by, aby se to stalo Caroline, kdyby měla nějakou možnost, jak tomu zabrínit ? Zase ne. Ne, ne, ne. Eleniny pocity ohledně krutosti k ženám a dívkám byly vždycky velmi silné. A její pocity ohledně druhořadosti žen kdekoliv na světě se naprosto vyjasnily od té doby, co se vrátila ze života po životě. Jestliže její návrat na zem má nějaký účel, pak usoudila, že pomáhat osvobodit ženy a dívky z otroctví je jeho součástí. Ale tohle se netýkalo jen krutých otrokářů a bezjmených utiskovaných žen a mužů. Jde o lady Ulmu a zajištění bezpeší pro ni a její děťátko... a jde o Stefana. Pokud to vzdá, bude z ní jenom drzá otrokyně, která vyvolala malou výtržnost na ulici, ale úřady jí přísně ukázaly, kde je její místo. Jinak, pokud podrobí jejich skuponku bedlivému zkoumání... pokud si někdo uvědomí, že tu jsou aby osvobodili Stefana... pokud kvůli Eleně přijde rozkaz: „Přestěhujte ho někam s větší ostrahou a zrušte celou tu věc s klíči kitsune...“ V mysli se jí vyrojilo tisíce obrazů, jak by Stefan mohl být potrestán, odvezen nebo ztracen,
kdyby tento incident ve slumech přerostl do přílišných rozměrů. Ne. Neopustí Stefana, aby se teď pustila do války, kterou nemůže vyhrát. Ale také nezapomene. Vrátím se pro vás všechny, slíbila v duchu. A pak tenhle příběh dostane odlišný konec. Všimla si, že Damon pořád ještě neodešel. Hleděl na ni pronikavým pohledem jako sokol. „Poslali mě, abych tě přivedl,“ řekl tiše. „Nikdy nečekali, že bys mohla odpovědět ne.“ Elena na okamžik pocítila, jak je zuživostí rozpálený do běla, a vzala ho za ruku a stiskla ji. „Jednou se sem s tebou vrátím ty otroky osvobodit,“ řekl jí. „Víš to, že ano ?“ „Samozřejmě,“ souhlasila Elena a z rychlého polibku, který mu věnovala, se stal polibek dlouhý. Neuvědomila si úplně, co to Damon říkal o odvedení bolesti. Prostě jen měla pocit, že za to, co ji čeká, si jeden pořádný polibek zaslouží; pak ji Damon pohladil po vlasech a čas pro ně ztratil význam až do okamžiku, než Meredith zaklepala na dveře. Krvavě rudý soumrak nabyl bizarní, až téměř snové podoby, když Elenu vedli na otevřené protranství, kde na hromadcáh kdysy krásnách, nyní však ošuntělích podušek seděli vůdci slumů, kteří vládli v této oblasti. Podávali si mezi sebou lahve a čutory zdobené drahokamy s vínem Black Magic, které jediné si dokáží upíři opravdu vychutnat, pokuřovali vodní dýmky a občas si odplivli do temných stínů. Kromě toho se zde shromáždilo široké publikum lidí z ulice, které lákala vyhlídka na potrestání krásné mladé ženy. S Elenou již nacvičili, co má říkat. Vedli ji spoutanou s rubíkem v ústech před zůrající a odplivující vůdce. Mladý Drohzne trůnil poněkud nepohodlně na zlaté pohovce a mezi ním a vůdci stál Damon a vypadal napjatě. Elena ještě nikdy v životě nebyla v takovém pokušení zaimprovizovat svůj výstup odlišné od scénáře od dob vystoupení na základní škole, kdy hodila květináčem po Petruciovi a zbořila dům v poslední scéně Zkroení zlé ženy. Ale tohle byla smrtelně vážná věc. Stefanova svoboda a životy Bonnie a Meredith můžou záviset na jejím výkonu. Elena si přejela jazykem úplně suché rty. Vyhledala Damonův pohled – a kupodivu muže s rákoskou ji povzbuzovaly. Jako by jí říkaly odvahu a nezůčastněnost, aniž bylo třeba telepatie. Elena zapřemýšlela, jestli se on sám snad někdy nacházel v podobné situaci. Jeden z jejích stržců ji nakopl, takže si okamžitě uvědomila, kde je. Půjčili jí ,vhodný´oděv z vyřazených šatů vdané dcery doktora Meggara. Uvnitř v domě měly perlovou barvu, takže venku v neměnném karmínovém světle vypadaly světle fialové. A co bylo nejdůležitější, vzala si je bez hedvábné košilky, takže výstřih, který se vzadu otvíral až k pasu, odhaloval Eleně úplně nahá záda. Nyní podle zvyku poklekla před staršími a poklonila se, až se dotkla čelem zdobeného a velmi špinavého koberce u nohou starších, ale o několik schodů níže. Jeden z nich na ni plivl. Ozývalo se vzrušené pchvalné mumlání, oplzlosti a někteří na pí doknoce házeli předměty, většinou odpadky. Ovoce zde bylo příliš vzácné, než aby jím někdo plýtval. Ovšem uschlé výkaly nikoliv a Elena ucítila, jak se jí do očí derou první slzy, když pochopila, čím to po ní házejí. Odvahu a nezúčastněnost, zopakovala si a neodvažovala se ani střelit pohledem po Damonovi. Po chvíli, kdy bylo davu dopřáno se trochu vydovádět, jeden ze starších povstal od vodní dýmky. Z pomačkaného svitku četl slova, kterým Elena nerozuměla. Zdálo se jí, že to trvá celou věčnost. Jak tam klečela s čelem na zaprášeném koberci, měla dojem, že se snad udusí. Konečně byl svitek dočten a mladý Drohzne vyskočil a začal popisovat vysokým, téměř
hysterickým hlasem a plamenou mluvou příběh otrokyně, která napadla svého vlastního pána (to asi bude Damon, doplnila si vduchu Elena), aby se oprostila od jeho dohledu, a poté napadla hlavu jeho rodiny (tím asi myslí starého Drohzneho), jeho ubohý prostředek obživy – tedy vůz – a jeho beznadějně nevychovanou a línou otrokyni, a jak to všechno vedlo ke smrti jeho bratra. Elenine sluchu to nejprve znělo, jako by Drohzne z celého incidentu vinil především lady Ulmu, protože padla pod svým těžkým břemenem. „Vy všichni víte, o jakém druhu otrokyň tu mluvím – je tak líná, že by se ani neobtěžovala odehnat mouchu, která by jí padla do oka,“ vřískal a snažil se strhnout dav, který reagoval dalšími urážkami a házením po Eleně, protože lady Ulma tu nebyla, aby ji mohli také ztrestat. Konečně mladý Drohzne dokončil svoji řeč a shrnul, jak tahle uličnice s drzou tváří (Elena), která ještě k tomu nosí kalhoty jako muž, chytila bratrovu nemožnou otrokyni (Ulmu) a odvlekla toto cenné vlastnictví osobně pryč (to všechno já sama samotinká ? divila se Elena ironicky) a vzala ženu do domu vysoce podezřelého léčitele (doktora Meggara), který nyní odmítá tuto otrokyni vydat zpět. „Když jsem to všechno slyšel, věděl jsem, že už nikdy neuvidím svého bratra a jeho otrokyni,“ křičel vřískavým hlasem, který se mu kupodivu podařilo udržet po celé vyprávění. „Jestli ta otrokyně byla tak šíleně líná, měl bys být vlastně rád.“ ozval se vtipálek z davu. „Nicméně,“ převzal slovo tlustý muž, jehož hlas Eleně neodolatelně připomínal Alfreda Hitchcocka: ponurý přednes, stejné pauzy před důležitými slovy, které ten ponurý dojem ještě umocňují a činí z celé věci ještě vážnější záležitost, než si všichni předtím mysleli. To mluví muž, který má moc, uvědomila si Elena. Oplzlosti a bombardování smetím, dokonce i pliváním a zíráním, to vše nyní přestalo. Ten veliký muž je bezpochyby pro zdejší ubohé obyvatele slumů obdobou ,Kmotra´. Jeho slovo určí Elenin soud. „Od té doby,“ hovořil pomalu a za každým třetím slovem chroupal jakési cukrovinky nepravidelného tvaru a zlaté barvy z mísy, kterou měl jen pro sebe, „mladý upír Damien provedl náhradu – velmi štědrou náhradu – škody na majetku.“ Nastala další dlouhá pauza, kdy hleděl na mladého Drohzneho. „Proto tedy jeho otrokyně, Aliana, která zapříčinila tuto újmu, nebude zkonfiskována a vydražena ve veřejné aukci, nýbrž se zde pokorně skloné a podrobí se z vlastní vůle trestu, o kterém ví, že si jej zasluhuje.“ Elena si připadala jako omámená. Nevěděla, jestli je to z dýmu, který se k ní snášel dolů, než se rozplynul kolem, ale slova ,vydražena ve veřejné aukci´ji tak šokovala, že téměř na místě omdlela. Neměla ani ponětí, že by se mohlo stát tohle – a představy, jež to v její mysli vyvolávalo, byly víc než nepříjemné. Také si všimla, že oba dva s Damonem dostali nové přezdívky. To bylo nakonec celkem dobře, protože by bylo opravdu fajn, kdyby se Šiniči a Misao o tomhle malém dobrodružství nic nedozvěděli. „Přivěďte otrokyni před nás,“ zakončil svoji řeč tlustý muž a usedl zpět na vysokou hromadu podoušek. Elenu zvedli na nohy a drsně vytáhli nahoru, až uviděla mužovy pozlacené sandály a překvapivě čistá chodidla, protože poslušně držela oči sklopené, jak se na otrokyni patří. „Slyšela jsi celý tento proes ?“ Kmotr stále přežvykoval svoje cukrátka a závan větru k Eleně donesl božskou vůni, takže najednou měla dost slin, kterými si mohla navlhčit hrůzou vyschlé rty. „Ano, sire.“ odpověděla, protože si nebyla jistá, jaký titul mu přísluší. „Budeš mě oslovovat Vaše Excelence. Chceš něco dodat na svoji obranu ?“ zpetal se muž k Elenině překvapení. Na rtech jí zamrzla spontání odpověď ,Proč se ptáte, když už je stejně všecko předem rozhodnuto ?´Tento muž byl jakýsi významnější než ostatní, které potkala v
Temné dimenzi a vlastně i v celém svém životě. Naslouchal lidem. Naslouchal by mi, kdybych mu pověděla o Stefanovi ? Napadlo Elenu najednou. Ale pak opět nabyla suševní rovnováhy a řekla si, co by s tím tak mohl udělat ? Nic, pokud nemůže udělat něco dobrého plus mít z toho zisk nebo dosáhnout větší moci nebo porazit nepřítele. Přesto by se jí hodil za spojence, až se sem vrátí dát věci do pořádku a osvobodit otroky. „Ne, Vaše Excelence. Nechci nic dodat.“ odpověděla. „A jsi ochotná padnout přede mnou tváří k zemi a prosit o odpuštění mne i pána Drohzneho ?“ To byla první replika, kterou Elenu naučili předem. „Ano.“ odpověděla a podařilo se jí prokousat předempřipravenou omluvou zřetelně, jen s jedním zajíknutím na konci. Z této blízkosti viděla zlaté drobky na mužově tváři, v jeho klíně i ve vousech. „Velmi dobře. Na tuto otrokyni se uvaluje trest deseti ran jasanovou holí jako odstrašující příklad pro všechny další pachatele nezdárností. Trest vykoná můj synovec Clewd.“
Kapitola 21. Vypukla vřava. Elena prudce zdvihla hlavu, zmtená, zda má nadále předstírat kajícnou otrokyni. Vůdci slumů cosi blekotali, ukazovali prsty a hrozili pěstmi. Damon fyzicky zabránil v odchodu Kmotrovi, který svou roli v procesu zjevně pokládal za ukončenou. Dav hučel a radoval se. Zdálo se, že dojde k dalšímu souboji, tentokrát mezi Damonem a Kmotrovými muži, zvláště tím, kterému říkali Clewd. Eleně se zatočila hlava. Dokázala zachytit jen kusy vět. „...jen šest ran a slíbil mi, že je mohu vykonat...,“ křičel Damon. „...skutečně myslíš, že tihle mrňaví patolízalové říkají pravdu ?“odpovídal křikem kdosi další, patrně Clewd. Ale není to samé teké Kmotr ? Jen větší, děsivejší a nepochybně mnohem výkonnější patolízal, který se zodpovídá komusi nad sebou, a neobloudil si zatím mysl kouřením drog ? přemýšlela Elena a honem sklopila hlavu, když Kmotr pohlédl jejím směrem. „Co se mě týče, mohu upustit od účasti mého synovce Clewda. Diarmunde, nebo jak se jmenuješ, můžeš potrestat svoji otrokyni vlastním náčiním.“ Náhle a překvapivě si tlusťoch oprášil drobky z vousů a promluvil přímo k Eleně. Oči měl prastaré, unavené, ale kupodivu pronikavé. „Víš, Clewd je mistrem v bičování. Má svůj vlastní malý vynález. Říká mu kočičí vousky a jedním jeho švihem dokáže rozetnout kůži od krku po pás. Po deseti úderech zahyne většina mužů. Ale obávám se, že dnes bude zklamaný.“ Pak Kmotr vycenil neočekávaně bílé a rovné zuby v úsměvu. Natáhl k Eleně mísu zlatými cukrovinkami, které mlsal. „Klidně si můžeš před svým trestem jednu vzít, dej si.“ Elena se bála přijmout a také se bála odmítnout – vzala si jeden nepravidelný kousek a vložila ho do pusy. Příjemně křupl. Půlky vlašských ořechů! Tak to byly ty tajemné sladkosti. Výborné vlašské ořechy nemočené v jakési sladké citronové polevě a posypané kousky pálivé papriky nebo něčeho podobného, to všechno pozlacené jakousi jedlou substancí. Hotová ambrózie! Kmotr řekl Damonovi: „Proveď tedy sám trest, chlapče. Ale nezapomeň to děvče naučit, jak zakrývat své myšlenky. Má příliš mnoho důvtipu, než aby ho promarňovala tady v tom bordelu ve slumech. Tak proč si myslím, že si vlastně nepřeje stát se slavnou kurtizánou ?“ Než se Damon zmohl na odpověď a Elena stihla vstát z pokleku, byl pryč – nosiči ho v palankinu odnesli k jedinému vozu taženému koňmi, který Elena ve slumech viděla. V tu chvíli vztekající se a gestikulující vůdcové lidu oidněcování mladým Drohznem dospěli k rozmrzelému souhlasu. „Deset ran, nemusí se svlékat a můžeš je udělit ty,“ prohlásil. „Ale naše konečné slovo je deset. Muž, který s tebou vyjednával, již nemá naše zmocnění.“ Téměř nedbale jeden zdvihl za chumáč vlasů hlavu bez těla. Absurdné byla ještě ozdobená zaprášenými listy v očekávání hostiny po procesu. Damonovi plály oči zuřivým hněvem tak, že se předměty v jeho blízkosti začaly chvět. Elena cítila jeho Síly, jako když se zkrocený panter opře do vodícího řemenu. Měla pocit, jako když se pokouší mluvit proti hurikánu, který jí zaráží každé slovo zpátky do hrdla. „Já s tím souhlasím.“ „Cože ?“ „Je po všem, Da – pane Damone. Už žádné hádky. Souhlasím.“ Nyní, když se položila tváří k zemi před Drohzneho, ozval se náhle žalozpěv žen a dětí a salva se tentokrát snesla na domýšlivě se choulícího otrokáře. Rozprostřeli za ní vlečku jejích šatů jako nevěstě a perlová barva se v rudém světle tetelila
odstínem burgundského. Vlasy se jí uvolnily z přísného drdolu a udělaly jí kolem hlavy nadýchaný oblak, který Damon musel rozdělit rukama. Třásl se. Hněvem. Elena se neodvažovala na něho pohlédnout , protože věděla, že by se jejich mysli okamžitě spojily. To ona si vzpomněla, že má vyslovit formální projev preř ním a mladým Drohznem, aby se celá ta fraška nemusela znovu opakovat. Vyslovujte s citem, zdůrazňovala vždy třídě paní Courtlandová, učitelka dramatické výchovy. Pokud v tom, co říkáte, nebude cit, neprobudíte cit ani v publiku. „Pane!“ vykřikla Elena tak hlasitě, aby ji bylo slyšet přes naříkání žen. „Pane, nejsem nic než otrokyně a nejsem hodna tě oslovit. Avšak zhřešila jsem a příjímám svůj trest nedočkavě – ano, nedočkavě, jestliže ti navrátí byť jen o píď nazpět tu úctu, které ses těšil před mým zavrženíhodným skutkem. Prosím tě, potrestej tuto poníženou otrokyni, která tu leží jako vyhozené shnilé maso v cestě tvým ušlechtilým krokům.“ Řeč, již volala zvučným neměnným hlasem člověka, který se učil každé slovo nazpaměť, ve skutečnosti nemusela být delší než pět slov: „Pane, prosím o tvé odpuštění.“ Ale nikdo si zřejmě neuvědomil tu ironii, kterou do ní Meredith vložila, ani ji neshledala zábavnou. Kmotr ji přijal; mladý Drohzne už ji jednou slyšel a nyní byla řada na Damonovi. Ale mladý Drohzne ještě neskončil. Domýšlivě se na Elenu usmál a řekl: „Tady se to ukáže, slečinko. Ale já chci vidět tu jasanovou hůl, než ji použiješ!“ a škobrtal k Damonovi. Teprve pár cvičných švihů a úderů do okolních podušek (které naplnily vzduch karmínovým prachem) ho uspokojilo a přesvědčilo, že hůl je, jak má být. Usalašil se na zlaté pohovce, viditelně slintal nadšením a hltal Elenu očima od hlavy k patě. Pak konečně nastal ten okamžik. Damon to nemohl déle odkládat. Pomalu, jako kdyby každý krok byl ve scénáři hry, kterou nestihl řádně nacvičit, přešel Eleně po bok, aby rány dopadaly na její záda ve správném úhlu. Konečně, když shromážděný dav už cačínal být neklidný a ženy spíš značně podnapilé než lkající, si vybral správné místo. „Řádám o odpuštění, můj pane.“ prohlásila Elena svým bezvýrazným hlasem. Kdyby to bylo jen na něm, ani by si nepamatoval veškeré náležitosti, pomyslela si Elena. A přišel čas. Elena věděla, co jí Damon slíbil. Také věděla, že toho dne bylo porušeno mnoho slibů. A deset je skoro dva krát šest. Na tohle se tedy opravdu netěšila. Ale když přišel první úder, zjistila, že Damon nepatří mezi ty, kdo porušují sliby. Ucítila tupou ránu a zabrnění a pak už jen jakési vlhko, které ji přimělo hledat skrze laťoví nad shromaždištěm známky děšťových mraků. Se znepokojením zjistila, že ona vlhkost pochází od její vlastní krve, prolité bez bolesti, a že jí téká po boku. „Poruč jí, ať je počítá,“ mumlavě vrčel mladý Drohzne a Elena automaticky řekla: „Jedna,“ aby se Damon nepustil do šarvátky. Elena pokračovala v počítání stejně jasným, nezúčastněným hlasem. V duchu se úplně odpoutala od světa, vůbec už nebyla v téhle hnusné páchnoucí stoce. Ležela na břiše, podpírala si hlavu dlaněmi a slížela do očí Stefanovi – do těch očí zelených jako samo jaro, které nikdy nezestárnou, bez ohledu na to, kolik staletí uplyne. Ospale počítala, protože na deset oba vyskočí a budou spolu závodit. Jemně mrholí, ale Stefan jí nechá naskok a brzo, už brzo se z něj skutálí a vyrazí bujnou zelenou trávou. Bude závodit doopravdy, s plnou silou, ale Stefan ji samozřejmě dohoní. A pak spolu klesnou do trávy a budou se smát a smát, jako by neměli nikdy přestat. Co se týče těch nezřetelných vzdálených zvuků připomínajících vlčí vytí a opilé bručení, i ty se postupně mění. Všechno to nějak souvísí s jakýmsi hloupým snem o Damonovi a jasanové holi. V tom snu Damon švihá holí dostatečně tvrdě, aby uspokojil a ty nejnáročnější diváky, a zvuky těch ran, které Elena slyší v rostoucím tichu, znějí více než
tvrdě a působí jí lehkou nevolnost, když si uvědomí, že slyší, jak její vlastní kůže praská... přesto necítí víc než tupá žuchnutí nahoře i dole na zádech. A Stefan teď zvedá ruku, aby ji políbil! Vždycky budu tvůj, říká Stefan. Patříme k sobě pokaždé, když sníš. Já vždycky budu tvoje, odpovídá mu Elena tiše a ví, že ta slova k němu doletí. Nemůžu o tobě snít pořád, ale pořád jsem s tebou. Vždycky budeš můj andílek, čekám na tebe, šeptá Stefan. Elena slyší vlastní hlas, jak říká „deset“, a Stefan ji políbí do dlaně a je pryč. Zmateně zamrká poplašená náhlým výpadem hlučných hlasů, opatrně se posadí a rozlíží se. Mladý Drohzne je schoulený do sebe, slepý vzteky a zklamáním, a má v sobě tolik vína, že sotva dokáže vstát. Lkající ženy již dávno ve zděšeném úžasu zmlkly. Jedině děti ještě dělaly hluk, lezly nahoru a dolů po laťoví, šeptaly si mezi sebou, a když Elena pohlédla jejich směrem, daly se na útěk. A pak, naprosto beu obřadností, bylo po všem. Když se Elena pokusila postavit, svět se s ním zatočil a nohy jí vypověděly službu. Damon ji zachytil a zavolal na několik mladých mužů, kteří se ještě nezpili do němoty a byli ochotní se na něho podívat. „Dejte mi plášť.“ Nebyla to prosba a nejlépe oblečený z mužů mu hodil težký černý plášť a řekl: „Nech si ho. To představení bylo vynikající. Je snad v hypnóze ?“ „To není představení.“ zavrčel Damon hlasem, který ostatním ve skupince zabránil mu dál nabízet vizitky. „Vezmi si je.“ zašeptala Elelna. Damon vizitky nepřivětivě popadl jednou rukou. Ale Elena se přinutila odhodit vlasy z tváře a pomalu se přivřenými víčky na mladé muže usmát. Trchu plaše se na ní usmívali v odpověď. „Až budeš... mít další... ehm, vystoupení...“ „Dozvíte se o tom,“ zavolala na ně Elena. Damon ji už mezitím odnášel k doktoru Meggarovi, obklopený nevyhnutelný doprovodem smečky děcek tahajících je za kabáty. Teprve v tu chvíli Elenu napadlo podivit se nad tím, proč Damon žádá o plášť cizí lidi, když on přece má sám jeden na sobě. * * * „Někde budou pořádat obřady, když jich je teď tolik,“ prohlásila lehce rozrušeně paní Flowersová, zatímco s Mattem popíjeli bylinkový čaj v salonku jejího penzionu. Byl čas večeře, ale venku bylo pořád ještě docela vidět. „A co budou při těch obřadech dělat ?“ vyptával se Matt. Od chvíle, kdy před více než týdnem opustil Damona a Elenu, aby se vrátil do Fell's Church, se ještě neukázal doma. Nejdřív se zastavil u Meredith, která bydlela na kraji města, a ona ho přesvědčila, aby zašel nejdřív za paní Flowersovou. Po rozhovoru, který pak měli s Bonnií, se Matt rozhodl, že pro něho bude nejlepší, když se stane ,neviditelným´. Jeho rodina bude ve větším bezpečí, pokud nikdo nebude vědět, že je zpátky ve městě. Bude žít v penzionu, ale nikdo z těch, kdo působí ve městě potíže, se o tom nedozví. Pzději, když byly Bonnie a Meredith bezpečně na cestě za Damonem a Elenou, mohl Matt působit jako jakýsi ,pouliční detektiv´. Teď si téměř přál, aby byl odešel s děvčaty. Snažit se o detektivní činnost v místě, kde všichni vaši nepřátelé vidí a slyší líp než vy a také se umějí rychleji pohybovat, je přesně tak užitečné, jak to zní. Většinu času trávil na internetu čtením blogů, které mu označila Meredith, a hledal vodítka, která by jim mohla nějak pomoci .
Ale nedočetl se nic o tom, že jsou zapotřebí nějaké obřady. Obrátil se na paní Flowersovou, která přemýšlivě upíjela svůj čaj. „Co budou při těch obřadech dělat ?“ opakoval. Paní Flowersová se svými bílými vlasy, jemným obličejem a rozostřeným vlídným pohledem vypadala jako ta nejněškodnější stará dáma na světě. Ale nebyla. Rodem čarodějka a povoláním zahradnice věděla stejně tlik o rostlinných jedech v černé magii jako o hojivých tinkturách v magii bílé. „Ach, velmi nepříjemné a ošklivé věci,“ odpověděla smutně a hleděla do čajových lístků, které ji zbyly v šálku. „Je to částečně jako při manifestacích, chápeš, všichni se nabudí. A taky tam pravděpodobně budou praktikovat černou magii. Kromě toho přimíchají trochu vydírání a vymyvání mozků – budou říkat nově příchozím, že už jsou vinni, protože se zůčastnili setkání, takže už se klidně můžou nechat plně zasvětit... takovéhle věci. Velmi nepříjemné.“ „Jak nepříjemné ?“ vyptával se dál Matt. „To já opravdu nevím, drahý. Nikdy jsem na žádném takovém obřadu nebyla.“ Matt se zamyslel. Bylo skoro sedm večer, což byl čas, odkdy platil zákaz vycházení pro mládež do osmnácti let. Samozřejmě, že nešlo o oficiální zákaz vycházení. Vypadalo to, že šerifův uřád nemá ani potuchy, jak si poradit s tou podivnou chorobou, která zachvacuje mladé dívky ce Fell's Church. Říci to přímo a vyděsit je k smrti ? I policie byla vyplašená. Jeden mladý policista se vyřítil z Ryanovic domu, aby se mohl vyzvracet poté, co viděl, jak Karen Ryanová ukousla hlavy svým domácím myškám a jak naložila s jejich zbytky. Zamykat je ? Rodiče by o tom nechtěli ani slyšet, bez ohledu na to, jak se jejich děti chovají a nakolik je zřejmě, že potřebují pomoc. Děti, které rodiče odvlekli do vedlejšího města na psychiatrické vyšetření, plaše seděly a hovořily jasně a logicky... po celých padesát minut vyšetření. Pak se na cestě zpátky mstily, dokonale napodobovaly všechno, co rodiče říkali, a do toho dělaly znepokojivě věrné zvířecí zvuky, mluvily sami se sebou v asijských jazycích nebo se držely známé, ale stále jště děsivé mluvy pozpátku. Ani běžné tresty, ani běžná medicína evidentně neposkytovaly odpovědi na prolém dětí. Ale co rodiče děsilo nejvíc, bylo že jejich syn nebo dcera mizejí. Nejdříve se předpokládalo, že odcházejí na hřbitov, ale když se je dospělí pokusili na jedno jejich tajné setkání sledovat, nalezli hřbitov prázdný – dokonce i kryptu Honorie Fellové. Zdálo se, že děti prostě... zmizely. Matt byl přesvědčený, že na tenhle hlavolam zná odpověď. Kus houští Starého lesa zbyl jen pár kroků pd hřbitova. Buďto Eleniny očistné Síly nedosáhly až tam, nebo je to místo natolik zlovolné, že bylo schopné jejímu očistnému působení odolat. A jak Matt dobře ví, Starý les je nyní už úplně pod nadvládou kitsune. Stačí dva kroky do houští a strávíte zbytek svého života snahou najít cestu ven. „Možná, že já jsem ještě dost mladý na to, abych je tam mohl následovat,“ řekl paní Flowersové. „Vím, že s nimi chodí Tom Pierler, a ten je stejně starý jako já. A stejně i ti, kdo to všechno začali – Caroline, která nakazila Jima Bryce, a ten zas Isobel Saitouovou.“ Paní Flowersová měla nepřítomný výraz: „Měli bychom požádat Isobelinu babičku o víc těch zbraní požehnných zaklínáním Šinto proti zlu,“ řekla. „Myslíš, že bys to časem mohl zařídit, Matte ? Obávám se, že brzy se budeme muset připravit na obléhání.“ „Tohle říkají čajové lístky ?“ „Ano, drahý, a jenom tak potvrzují, co mi říká i moje stará hlava. Možná bys to mohl taky vyřídit doktorce Alpertové, aby měla čas odvézt dceru a vnoučata z města, něž bude příliš pozdě.“
„Vyřídím jí ten vzkaz, ale bojím se, že bude hodně těžké odtrhnout Tyrona od Deborah Kollové. Je na ni úplně jak přilepený – možná by doktorka Alpertová mohla vzít s sebou pryč i Kollovy.“ „To by možná mohla. Znamenalo by to o pár dětí méně, o které není třeba dělat si starosti,“ odpověděla paní Flowersová, vzala si Mattův hrníček a zahleděla se do něj. „Udělám to.“ To je pěkně divné, přemýšlel Matt. Mám teď ve Fell's Church tři spojence a všechno jsou to ženy přes šedesát. Jednou je paní Flowersová, která je pořád ještě dost čilá na to, aby každé ráno chodila na procházku a zahradničila; další je Obasaan – upoutaná na lůžko, křehká jako panenka, červené vlasy svázané do drdolu – která má vždy po ruce nějakou radu z let, jež strávila jako chrámová kněžka; a poslední je doktorka Alperová, místní lékařka s kovově šedými vlasy, opálenou tmavohnědou pletí a s totálně pragmatickým názorem na všechno, včetně magie. Na rozdíl od policie odmítla popřít vše, co se kolem ní děje, a dělá to nejlepší, co umí, aby ulevila dětem od strachu o poradila vyděšeným rodičům. Čarodějka, kněžka a doktorka. Matt si řekl, že je ze všech stran krytý, zvlášť vzhledem k tomu, že také zná Caroline, první pacientku v tomhle případu – ať už je posedlá liškodlaky nebo vlkodlaky nebo obojím, případně něčím dalším. „Dneska večer půjdu na jejich setkání,“ prohlásil kategoricky. „Děti si šeptaly a domlouvaly se celý den. Schovám se někde tak, abych viděl, kudy půjdou do houští. Pak je budu sledovat, pokud Caroline nebo – Bože, chraň, Šiniči a Misao – nebudou s nimi.“ Paní Flowersová mu nalila další hrnek čaje. „Dělám si o tebe veliké starosti, drahý Matte. Zdá se mi, že dnešek je plný špatných znamení. Není to den, kdy by člověk měl riskovat.“ „Říká o tom něco i vaše matka ?“ ptal se Matt s upřímným zájmem. Matka paní Flowersové zemřela někdy počátkem prvích let dvacátého století, ale to jí nezabránilo v komunikaci s dcerou. „No a to je taky jedna z těch věcí. Celý den jsem od ní neslyšela jediné slovo. Ještě jednou se o spojení s ní pokusím.“ Paní Flowersová zavřela oči a Matt viděl, že se jí pohybují víčka, pravděpodobně jak se rozhlíží po své matce nebo se snaží přejít do transu. Matt si vypil čaj a pak začal hrát hru na mobilu. Konečně paní Flowersová znovu otevřela oči a povzdychla si. „Drahá máma (vždycky to říkala takhle, s přízvukem na druhé slabice) je dneska nějaká podrážděná. Prostě ji nedokážu přimět, aby mi dala jasnou odpověď. Říká, že to setkání bude velmi hlučné a pak velmi tiché. A je jasné, že má taky pocit, že to bude velmi nebezpečné. Myslí, že bych měla raději jít s tebou, drahý.“ „Ne, ne! Jestli si vaše matka myslí, že je to nebezpečné, tak se o to nebudu ani pokoušet,“ odpověděl Matt. Děvčata by mě stáhla za živa z kůže, kdyby se paní Flowersové něco stalo, pomyslel si. Radši hrát na jistotu. Paní Flowersová se opřela v křesle se zjevnou úlevou. „Dobře,“ řekla pak. „V tom případě bych se asi měla vrátit ke svému pletení. A taky musím nařezat a nasušit pelyněk. I borůvky už by teď měly být zralé. Jak ten čas letí.“ „No, vy pro mě vaříte a všechno,“ ozval se Matt, „přál bych si, abyste mě nechala za ubytování a stavu zaplatit.“ „To bych si nikdy neodpustila! Jsi můj host, Matte. A také můj přítel, jak alespoň doufám.“ „Samozřejmě. Bez vás bych byl ztracený. Půjdu se projít, potřebuji spálit energii. Přál bych si...“ Náhle se odmlčel. Zjistil, že se mu dere na jazyk přání zahrát si basketbal a dát si pár košů s Jimem Brycem. Ale Jim už nebude dávat koše – už nikdy. Ne s těma zmrzačenýma rukama. „Prostě půjdu ven a trochu se projdu.“
„Ano,“ odpověděla paní Flowersová. „Ale, prosím tě, drahý Matte, buď opatrný. A nezapomeň si vzít bundu.“ „Ano, madam.“ Byl časný srpen a bylo dost horko a vlhko, aby se venku dalo chodit v plavkách. Ale Matta doma učili, aby se ke starým dámám choval určitým způsobem – dokonce i když jsou to čarodějky a ve většině věcí mají mysl ostrou jako nůž, který si vsunul do kapsy, když odcházel z penzionu. Vyšel ven a vyrazil postranní cestou ke hřbitovu. No, kdyby jenom prošel tamhle tudy, kde se půda svažuje k houští, měl by dobrý výhled na každého, kdo by mířil do posledního zbytku Starého lesa, a přitom by ho nikdo dole na pěšině nemohl zahlédnout. Neslyšně zamířil ke zvolenému úkrytu, schovával se za náhrobky a bedlivě naslouchal, zda se nezmění cvrlikání ptáků, což by mohlo znamenat, že se někdo blíží. Ale jediným ,cvrlikáním´byl chraplavý hlas vran v houští a jinak neviděl vůbec nikodo... ...dokud nevklouzl do svého úkrytu. Pak zjisil,že se dívá přímo do hlavně pušky a za ní na něho hledí šerif Rich Mossberg. První slova, která vypustil u úst, zněla tak naprosto mechanicky, jako kdyby někdo natáhl klíček mluvící panence. „Mathewe Jeffrey Honeycutte, zatýkám tě za napadení a ublížení na těle Caroline Beule Forbesové. Máš právo nevypovídat...“ „A vy stejně tak...,“ zasyčel Matt. „Ale ne na dlouho. Slyšíte ty vrány, jak se všechny najednou rozkrákaly a odletěly ? Děti přicházejí do Starého lesa! A jsou blízko!“ Šerif Mossberg byl jedním z těch lidí, kterří nikdy nepřestanou hovořit, dokud nedokončí větu, takže mezitím říkal: „Rozumíte svým právům ?“ „Ne, pane! Mi ne komprenas blbounštině!“ Mezi šerifovýma očima se objevila vráska. „To na mě zkoušíš italštinu, nebo co ?“ „To je esperanto – a není čas! Už jsou tady... a Bože, je s nimi Šiniči!“ Tu poslední větu Mett jen tiše zašeptal a sklonil hlavu, aby mohl sledovat dění mezi stvoly vysoké trávy na kraji hřbitova, aniž jimi pohnul. Ano, byl to Šiniči a vedl se za ruku s dívenkou asi dvanáctiletou. Matt ji mlhavě poznával – bydlí nahoře, poblíž Ridgemontu. Jak se jenom jmenuje ? Betsy, Becca...? Šerif Mossberg vydal chabý zmučený zvuk. „To je moje neteř,“ vydechl, až Matta překvapilo, jak něžně dokáže promluvit. „Tamhle je opravdu moje neteř Rebecca!“ „Dobře, tak prostě zůstaňte klidně ležet a nehýbejte se,“ zašeptal Matt. Za Šiničim následovala dlouhá řada dětí, jako kdyby byl nějaký démonický pestrobarevný pištec, rudě lemované vlasy mu zářily a zlatavé oči se smály v pozdním odpoledním slunci. Děti se chichotaly a zpívaly, některé ještě sladkými hlásky předškoláků, velmi překroucenou verzi písně. ,Sedm malých králíčků´. Matt cítil, jak mu vyschlo v puse. Bylo utrpení sledovat, jak jeden po druhém mizí v pralesním houští – jako vidět jehňátka hnaná na jatka. Musel šerifovi přičíst k oboru, že se nepokusil Šiničiho na místě zastřelit. Pak by skutečně vypuklo peklo. Ale když poslední dítě zmizelo v houští, šerif Mossberg se chystal vstát. „Ne!“ Matt ho popadl za zápěstí. Šerif se mu vytrhl. „Já tam musím jít! On má moji neteř!“ „On ji nezabije. Oni děti nezabíjejí. Nevím proč, ale nedělají to.“ „Přece jsi slyšel, co za ohavnosti je učí. Však on zazpívá jinačí písničku, až uvidí ploautomat Glock, jak mu míří na čelo.“ „Poslouchejte,“ přesvědčoval ho Matt, „Přece musíte zatknout mě, ne ? Žádám, abyste mě zatkl. Ale nechoďte do toho lesa!“ „Já tu žádný pořádný les nevidím,“ prohlásil šerif s pohrdáním. „V té skupince dubů je sotva
místo, aby si tam všechny ty děti sedly. Pokud z tebe má v životě něco být, popadneš pár nejmenších děcek, až vyběhnou ven.“ „Vyběhnou ven ?“ „Až mě uvidí, rozrpchnou se. Pravděpodobně se rozeběhnou do všech směrů, ale některá použijí stejnou cestu, jakou tam vešla. Tak pomůžeš mi, nebo ne ?“ „Ne, sire,“ odpověděl mu Matt pomalu a rozhodně. „A – a – podívejte, já vás prosím, nechoďte tam! Věřte mi, já vím, o čem mluvím!“ „Nevím, co fetuješ, kluku, ale já fakt nemám čas tady s tebou diskutovat. A jestli se mě ještě jednou pokusíš zastavit...,“ zamířil zbraň na Matta „... obviním tě ještě z maření služebního výkonu. Jasné ?“ „Ano, jasné,“ odpověděl Matt unaveně. Skrčil se zpátky do úkrytu, zetímco šerif Mossberg překvapivě nehlučně vyklouzl ven a plížil se k houští. Pak vykročil mezi stromy a ztratil se Mattovi z dohledu. Matt se schovával a potil v úkrytu dobrou hodinu. Dělalo mu potíže zůstat vzhůru a už skoro usínal, když se houští zachvělo, vyšel z něj Šiniči a vedl za sebou rozesmáté a zpívající děti. Ale šerif Mossberg s nimi nebyl.
