Limity náhrady újmy podle občanského zákoníku

S t a t ě – občanský zákoník

Limity náhrady újmy podle občanského zákoníku Mgr. MARTIN PELIKÁN,

advokátní kancelář Achour & Hájek s. r. o. Právo na náhradu újmy vzniká poškozenému zpravidla určitým deliktním (protiprávním) jednáním. Vznikne-li v důsledku takového jednání škoda či jiná forma újmy, je škůdce povinen nahradit ji, a to zpravidla v celém jejím rozsahu. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“) v některých mimořádných případech předpokládá uložení sankční náhrady vzniklé újmy (satisfakci). Jde o situace, kdy škůdce porušil své povinnosti natolik hrubým způsobem, že by měla být uložena i jistá forma soukromoprávní „pokuty“. Nic takového však občanský zákoník nestanoví obecným způsobem, ale pouze ve specifických případech. Tak tomu je zejména tehdy, vyžadují-li zvláštní zvýšení náhrady nemajetkové újmy, způsobené na přirozených právech člověka, okolnosti zvláštního zřetele hodné. Těmi může být především úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného apod. V takovém případě způsobení újmy tedy nezahrnuje jen náhradu (reparaci) škody, ale i cosi navíc, coby zadostiučinění poškozenému za to, že škůdce vstoupil neoprávněně a k tomu hrubým způsobem do právní sféry poškozeného. Základním pravidlem občanského zákoníku coby soukromoprávního předpisu je však náprava protiprávním jednáním narušeného právního stavu jeho vyrovnáním, tedy princip plné reparace tak, aby poškozený získal od škůdce tolik, co ten protiprávním jednáním způsobil. Nemusí přitom dojít nutně k tomu, že by se škůdce při svém protiprávním jednání nedůvodně obohatil. Existují nicméně i výjimky, kdy se na určitých škůdcích není možné náhrady způsobené újmy v plném rozsahu domoci. Jednak jde o situace, které takovým způsobem výslovně upravuje zákon, jednak o případy smluvního ujednání stran. Avšak zejména u smluvního ujednání omezujícího předem právo na náhradu je s ohledem na rizikovost takovýchto ujednání tato možnost usměrněna občanským zákoníkem. V minulosti přitom zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nepřipouštěl vzdání se práva na náhradu škody do budoucna za žádných okolností. V praxi se můžeme setkat i s některými dalšími obecnými omezeními (limity) náhrady škody, s nimiž by poškozený, respektive budoucí (potenciální) poškozený, měl počítat. Tím může být například možnost snížení práva na náhradu škody soudem. Třeba je však dále dbát i na některá další možná omezení náhrady škody stanovená ve zvláštních právních předpisech. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, například limituje rozsah odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem. Zaměstnavatel je pak vystaven riziku, že bude způsobena škoda vyšší, než kterou bude zaměstnanec povinen nahradit. Poškozený by v takovém případě zbývající část škody nesl sám. Jít ale může i o některé další případy zákonné limitace povinnosti hradit škodu. Škůdce například nebude povinen k náhradě té škody, jíž bylo možné předejít zakročením poškozeného poté, co mu byl škůdcem vznik škody oznámen. Osoba, která je vystavena zvýšenému nebezpečí způsobení škody, za niž nikdo neodpovídá, nebo odpovídá pouze v omezeném rozsahu, by měla zvážit eliminaci či alespoň zmírnění tohoto rizika pojištěním, popřípadě jinou formou zajištění, která je správným způsobem alokuje. Jednat se může mimo jiné i o slib odškodnění. U nejzávažnějších protiprávních jednání, kterým by měl stát ze své pozice pokud možno co nejúčinněji předcházet, nazývaných obecně trestné činy (přečiny a zločiny), poskytuje za určitých okolností náhradu újmy stát podle zákona

REKODIFIKACE & PRAXE Č. 11/2014

č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), v platném znění. Děje se tak přiznáním spoluúčasti státu na způsobené újmě, která poškozenému (oběti trestného činu) vznikla nejen protiprávním jednáním pachatele, ale i selháním státu při předcházení trestné činnosti. V dalším textu se zaměříme na některá možná omezení práva na náhradu škody upravená v občanském zákoníku. Stranou ponecháme oblast některých zvláštních zákonů, včetně limitace práva na náhradu škody v pracovněprávních vztazích. Oznámení a převzetí nebezpečí oběti Povinnosti k náhradě škody se nemůže škůdce zprostit jednostranným prohlášením či oznámením, že svoji povinnost k náhradě škody vylučuje či omezuje. K takovému úkonu by se nepřihlíželo. V praxi přesto jde o časté případy, kdy se zejména u povinnosti nahradit škodu na převzaté věci, na odložené věci a na vnesené věci snaží provozovatel určitého zařízení zprostit či alespoň omezit rozsah svého závazku, který je v těchto případech nezřídka objektivní. V nedávné době se objevil případ, kdy některá obchodní centra upozorňovala na stojanech pro kola umístěných před vstupem, že nejde o stojan, ale pouze o dekoraci. Použit byl výraz „Dekorace – neslouží k odkládání kol“.1 I v těchto případech by mělo být uvedené prohlášení posouzeno jako nedovolené oznámení, kterým se provozovatel určité činnosti ve smyslu § 2945 obč. zák. snaží vyloučit svou povinnost nahradit případnou škodu. Opačný výklad by mohl vést také k tomu, že by se provozovatel činnosti zprostil jednostranně své povinnosti k náhradě škody například prohlášením, že s jeho činností není spojeno odkládání věcí, ačkoli by tomu tak objektivně bylo. Jde o zjevné obcházení zákona a snahu vyhnout se závazku k náhradě škody, které by nemělo u soudu obstát.2 Oznámení o vyloučení či omezení povinnosti k náhradě újmy vůči někomu jinému může být nicméně posouzeno jako varování před nebezpečím, pokud je učiněno ještě před vznikem újmy. V tomto smyslu se často uvádí upozornění „Pozor, zlý pes“3, které je však příkladem varování před nebezpečím jako takovým, nikoli oznámením o vyloučení či omezení povinnosti k náhradě škody. Jako oznámení by mohlo být posouzeno, pokud by vlastník pozemku varoval, že neodpovídá za jakoukoli újmu či škodu, která bude způsobena útokem psa nacházejícího se za oploceným pozemkem. Při vstupu na tento pozemek by se sice jeho vlastník nemusel nutně zprostit zcela povinnosti k náhradě újmy, ale pravděpodobně alespoň částečným způsobem by ji nesl i sám poškozený, který porušil svou povinnost předcházet škodám. Varování před nebezpečím škody či jiné újmy by měla být formulována pokud možno co nejsrozumitelněji. Doporučit lze proto spíše častěji používané „Pozor, zlý pes“, „Nebezpečí úrazu“, „Vysoké napětí“ apod. doplněné o výstražnou ilustraci, kterou pochopí každá osoba okamžitě (včetně dítěte či cizince neovládajícího místní jazyk), oproti komplikovaným sdělením o vyloučení odpovědnosti za škodu. Ačkoli totiž mohou být posouzena jako varování před nebezpečím, formulována tak ve své podstatě nejsou, což v důsledku poškozeného nemusí varovat dostatečným způsobem. V rámci soudního řízení pak bude mimo jiné nezbytné prokázat, Blíže např. v článku dostupném z: http://www.lidovky.cz/dopravni-absurdita-roku-cyklostojan-jako-dekorace-ilavicka-na-silnici-1mq-/zpravy-domov.aspx?c=A140619_180256_ln_domov_sk. 2 Při odpovědnosti za převzaté věci, odložené věci nebo i vnesené věci dochází nicméně zpravidla k uzavření určité smlouvy mezi dvěma nebo i více smluvními stranami. Vzhledem k tomu, že ujednání o vyloučení či omezení práva na náhradu škody lze sjednat smluvně, přichází skutečně v úvahu i omezení práva na náhradu způsobené škody jakýmsi kvazi-jednostranným prohlášením, s nímž bude zákazník souhlasit. V důsledku však bude něco takového vyloučeno zákazem sjednat uvedené vyloučení odpovědnosti v neprospěch slabší strany. K tomu blíže viz § 2898 obč. zák. 3 Viz například Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku. 1


že oznámení mělo povahu varování, které založilo povinnost počínat si tak, aby nedošlo u poškozeného k nedůvodné újmě. K jednostrannému vzdání se práva na náhradu újmy proti tomu, kdo újmu způsobil, nedojde, ani pokud na sebe někdo převezme nebezpečí oběti, a to přestože něco takového učinil neprozřetelně. Jde tedy o vyloučení implicitního vzdání se práva na budoucí náhradu škody, které by mohlo být škůdcem jinak namítáno. Uváděn je nejčastěji ilustrativní příklad, kdy matka vběhne do hořícího domu, aby zachránila své dítě, přičemž utrpí těžké popáleniny. 4 Právo na náhradu újmy vůči škůdci jí bude zachováno, přestože jednala neprozřetelně. Zůstává nicméně otázkou, jak daleko může takováto neprozřetelnost sahat. Pokud by do hořícího domu vběhla osoba pro záchranu sbírky známek, psa či basy piv, jednala by jistě neprozřetelně. Na způsobené újmě se však již natolik podílí porušení povinnosti újmě předcházet, že by újmu (alespoň z části) měl nést i sám poškozený. Ustanovení o převzetí nebezpečí oběti by se tedy nemělo vykládat vždy zcela extenzivně. Hranice se bude však v praxi hledat jen s velkými obtížemi. Vzdání se práva na náhradu škody Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neumožňoval již od svého vzniku vzdání se práv do budoucna.5 Na tom se nic nezměnilo ani po novele č. 509/1991 Sb., která převzala tento zákaz do § 574 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., jenž zněl: „Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.“ Šlo přitom o neplatnost absolutní, která měla chránit osoby před následky nerozvážných prohlášení o vzdání se práv, současně však výrazným způsobem zasahovala do autonomie vůle smluvních stran. Obecný zákaz se vztahoval na veškerá vzdání se práv vznikajících teprve v budoucnu, tedy včetně práva na náhradu škody.6 V minulosti proběhla rozsáhlá diskuze polemizující o rozsahu tohoto obecného zákazu, přičemž se objevovaly názory, které považovaly § 574 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. za překonaný, a to dokonce do té míry, že by neměl být s ohledem na rozpor s principem autonomie vůle a dispozitivnosti právních úkonů, na nichž mělo být občanské závazkové právo po revoluci postaveno, aplikován. Poukazováno bylo také na přípustnost vzdání se práv do budoucna v zahraničních právních řádech a v mezinárodním právu soukromém. Navíc se dalo dospět i k některým absurdním závěrům, kdy určité smluvně založené právo vznikající teprve v budoucnu nemohlo být, v důsledku dohody stran, předem omezeno. Zákaz projevit předem vůli k omezení práva by tak zcela vylučoval dispozitivnost jednotlivých ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. o závazcích.7 Obecný zákaz však i přesto platil a k jeho zrušení došlo teprve s nástupem účinnosti nového občanského zákoníku. Do té doby přicházelo v úvahu vzdát se pouze takových práv, která již vznikla, nikoli těch, která mohou teprve vzniknout.8 Obchodní zákoník pak výslovně vylučoval vzdání se nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout9, který občanský zákoník z roku 1964 výslovně neformuloval, a musel si proto vystačit s výše uvedeným zákazem vzdání se veškerých práv do budoucna. V obchodním zákoníku (ostatně stejně jako v občanském zákoníku č. 40/1964 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku. Ustanovení § 91 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění k 1. 4. 1964. 6 Jiným takovým právem mohlo být například právo z odpovědnosti za vady. 7 HANDLAR. J. Vzdání se práv, která mohou v budoucnu teprve vzniknout, podle § 574 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy, 2009, č. 18, s. 659–663. 8 Spor byl veden mimo jiné také o to, zda existuje rozdíl mezi „právy, která v budoucnu mohou vzniknout“ a „právy, která v budoucnu vzniknou“. 9 § 386 odst. 1 obch. zák., ve znění do 31. 12. 2011. 4 5


Sb.) šlo o ustanovení kogentní,10 tedy bez možnosti vyloučit jeho použití ve smlouvě. V praxi pak po dlouhou dobu panovala značná nejistota, jak tento zákaz vykládat. Formulace „nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout“11 byla často vykládána tak, že zákaz se vztahuje pouze na vzdání se práva na náhradu škody jako celku, a že právo na náhradu škody lze určitým způsobem alespoň omezit. Tomuto názoru nejdříve přisvědčoval i Nejvyšší soud České republiky. 12 Jako argument byla používána skutečnost, že o omezení obchodní zákoník výslovně nehovoří, že smluvní limitace náhrady škody je ve světě tradičně přípustná a podporuje i ochotu podnikatelů vstupovat do smluvních vztahů, které jsou díky této možnosti předvídatelnější a méně rizikové. Jak je ovšem patrné, šlo o argumenty podporující spíše změnu legislativy (návrhy de lege ferenda), nikoli o argumenty podporující určitý výklad zákona. Tomu v roce 2008 nakonec přisvědčil i Nejvyšší soud České republiky, který konstatoval, že „podle § 386 odst. 1 obch. zák. platí, že nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Vzhledem k tomu, že podle § 263 odst. 1 obch. zák. jde o kogentní ustanovení, je předmětné ujednání účastníků o omezení nároku žalované na náhradu škody způsobené porušením povinností žalobci, neplatné pro rozpor s tímto ustanovením (jedná se samozřejmě o dílčí neplatnost smlouvy, aniž by tím byl dotčen zbývající rozsah smlouvy).“13 Zákaz vzdání se práva na náhradu škody vzniklého teprve v budoucnu byl nakonec pro obchodní závazkové vztahy zrušen novelou obchodního zákoníku č. 351/2011 Sb., kterou bylo dosavadní ustanovení § 386 odst. 1 obch. zák. nahrazeno tímto zněním: „Ve vztazích upravených tímto zákonem (obchodní zákoník) se lze dohodou vzdát práva na náhradu škody či toto právo omezit i před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, se však nelze vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně ani toto právo omezit.“ Jediným limitem tak bylo na první pohled úmyslné způsobení škody. To nicméně doplňoval korektiv dobrých mravů, zásady poctivého obchodního styku apod. Tak by měla být podle některých názorů vyloučena například modifikace souběžné deliktní odpovědnosti.14 Zákaz však zůstával i nadále ve veškerých čistě občanskoprávních vztazích, a to ještě zdůrazněný například u spotřebitelských smluv.15 Postačovala by přitom kogentnost (donucující charakter) některých ustanovení zákona upravujících vznik či existenci budoucích práv. Dává-li zákon určité právo bezpodmínečně, nelze se ho totiž ani vzdát. Tak tomu je například u práv nájemce bytu podle občanského zákoníku, kdy právní úprava neumožňuje jakkoli zkracovat nájemcova práva podle ustanovení pododdílu o nájmu bytu.16 Rovněž není nadále možné, aby se obchodní společnost (korporace) vzdala předem práva na náhradu škody způsobené členy svých orgánů. K takovému právnímu jednání by se nepřihlíželo.17 Občanský zákoník nicméně obecný zákaz vzdání se budoucích práv nepřevzal a § 263 obch. zák., ve znění do 31. 12. 2011. § 386 odst. 1 obch. zák., ve znění do 31. 12. 2011. 12 Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2855/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 739/2006. 13 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1651/2005. 14 BURŠÍKOVÁ, J. Možnosti smluvní limitace náhrady škody po novele obchodního zákoníku k 1. 1. 2012. 2012, Epravo, dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/moznosti-smluvni-limitace-nahrady-skody-po-noveleobchodniho-zakoniku-k-112012-81283.html . 15 Ustanovení § 55 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. stanovilo: „Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.“ 16 § 2235 a násl. obč. zák. 17 § 53 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), v platném znění. 10 11


vystačuje si právě jen některými kogentními ustanoveními, z nichž lze dále uvést například zákaz vzdání se zvláštních práv spotřebitele,18 a vedle toho s obecnou úpravou některých obecných případů nepřípustného vzdání se práva, které se svou formulací značně podobá § 386 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2012, jen s rozšířením na některé případy typicky občanskoprávní. Podle § 2898 obč. zák. se „nepřihlíží (…) k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.“ Jak je vidět, zákonodárce v určitých případech vylučuje jak možnost platně se práva na náhradu škody vzdát, tak i jakkoli ho jinak omezit. Tím by se mělo předejít diskuzím probíhajícím před novelou č. 351/2011 Sb. Pokud se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, platí za nepsané. Občanský zákoník používá nezřídka formulaci, že se k určitému jednání nepřihlíží, přičemž není zcela zjevné, zda jde o neplatné právní jednání (neplatné absolutně či relativně), zdánlivé právní jednání nebo o jinou samostatnou právní kategorii. Neplatnosti v tomto ohledu mnoho argumentů nenasvědčuje, a to z důvodu četnosti používání termínu „nepřihlíží se“ a současně principu udržení platnosti právního jednání, pokud je to jen trochu možné, ačkoli nelze vyloučit ani takový výklad. Občanský zákoník však sankci, že se nepřihlíží k určitým ujednáním, stanoví vždy pro takové případy, kdy je dán důvod natolik zásadního rozporu se zákonem, že by měly být důsledky stejné či alespoň obdobné, jako je tomu u zdánlivosti právních jednání. Ustanovení § 554 obč. zák. rovněž stanoví, že ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží. To však neznamená, že například některá z okolností uvedených v § 2898 obč. zák. představuje jednu z forem zdánlivosti právního jednání, ačkoli důsledky budou obdobné. Zdánlivé právní jednání totiž právním jednáním není (nejde o právní jednání), přičemž občanský zákoník přesně stanoví, o jaké případy jde. Jsou jimi chybějící vůle jednající osoby, absence vážnosti projevené vůle a neurčitost či nesrozumitelnost právního jednání. Občanský zákoník přitom žádné další případy, kdy by o zdánlivost právního jednání mělo jít, nestanoví. Důsledek těchto okolností (sankce), že se k jednání nepřihlíží, je sice stejný, to však současně neznamená zahrnutí do stejné kategorie zdánlivých právních jednání. Domnívám se proto, že pokud se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, jde o samostatnou právní kategorii (skutkovou podstatu nepodřaditelnou ani pod neplatnost, ani pod zdánlivost právního jednání) se stejným důsledkem, jaký zákon předpokládá pro zdánlivé právní jednání. Nelze však tvrdit, že taková okolnost (například vzdání se budoucího práva slabší strany) zakládá zdánlivé právní jednání. Pravidlo je pouze kogentní, a právní jednání tedy neúčinné, zakázané, a proto neexistentní. Omezení vzdání se práva na náhradu škody Možnost vyloučit či omezit ujednáním stran budoucí právo na náhradu újmy je nepřípustná v případě, že jde o: 

povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech,



újmu způsobenou úmyslně,

Ustanovení § 1812 odst. 2 obč. zák. stanoví: „K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.“ 18




újmu způsobenou z hrubé nedbalosti,

 

právo slabší strany; a/nebo práva daná zákonem bezpodmínečně, tj. donucujícím (kogentním) ustanovením zákona.19

Náhradu újmy na přirozených právech upravuje § 2956 a násl. obč. zák. Odčinit se v těchto případech musí jak způsobená škoda, tak i jiná újma. Nejčastěji půjde o újmu na zdraví, může jít však i o zásah do cti, dobrého jména či o jiný zásah do osobnosti člověka upravený v první části občanského zákoníku. Například tzv. informovaný souhlas pacienta nelze vykládat, jde-li o přirozené právo člověka, jako vzdání se práva pacienta, které může být zasaženo při poskytování zdravotních služeb.20 Dohodou by se tak pacient mohl teoreticky vzdát například svého práva na náhradu škody způsobené při poskytování zdravotních služeb na svém majetku. Jelikož však pacient bude v zásadě vždy také slabší stranou, nebude se ani k takovémuto vzdání se práva na náhradu škody přihlížet. Požadavek na vzdání se práva předpokládající, že újma nebyla způsobena úmyslně, odpovídá ustanovení § 386 obch. zák.21 Navíc byla do způsobu zavinění přidána také výjimka případů hrubé nedbalosti škůdce. Jde o pochopitelné výhrady občanského zákoníku, které chrání poškozeného před vzdáním se práva na náhradu škody v důvěře ve druhou smluvní stranu, která je hrubě porušena. O úmysl půjde tehdy, pokud škůdce chtěl porušit svou povinnost, nebo alespoň věděl, že jeho jednáním může ke vzniku škody dojít, a pro případ, že škodu způsobí, s tím byl srozuměn. Hrubou nedbalostí může být jak nedbalostní zavinění škůdce ve formě nedbalosti vědomé, tak i nedbalosti nevědomé. Není tedy vyžadována žádná z těchto dvou základních kategorií, pouze míra okolností zakládajících „hrubost“ škůdcovy nedbalosti. Obecně lze říci, že o hrubou nedbalost jde tehdy, jestliže přístup škůdce k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným občanským zákoníkem, respektive chráněným zájmům poškozeného. Vyloučena jsou také ujednání, která předem vylučují či omezují povinnost k náhradě újmy poškozenému, jenž je vůči druhé smluvní straně v pozici tzv. slabší strany. V právním styku se za slabší stranu považují především nepodnikatelé vůči podnikatelům (především spotřebitelé). To je formulováno i v § 433 odst. 2 obč. zák., který stanoví právní domněnku, podle níž se má za to, že „slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.“ To však neznamená, že slabší stranou by nemohl být i podnikatel. Občanský zákoník nevytváří žádnou zvláštní definici slabší strany. V praxi se tak v postavení slabšího může ocitnout prakticky každý. Záležet bude pouze na posouzení okolností každého jednotlivého případu, zejména pak okolností vyplývajících z faktického vztahu smluvních stran. Pokud jedna strana není schopna dostatečně prosadit své zájmy při vyjednávání podmínek smlouvy, je stranou slabší. Neurčitý pojem slabší strany přináší do závazkových vztahů nicméně značnou právní nejistotu. Mnohdy nebude snadné odhadnout, zda je vztah smluvních stran vyrovnaný, nebo zda je některá ze stran silnější, popřípadě která z nich je takovouto stranou. Obecná prohlášení o tom, že některá ze stran není smluvní stranou ve smluvním vztahu slabší, nebude mít v zásadě žádný právní význam a i přes něj tedy bude přicházet v úvahu posouzení vzdání se práva jako nepřípustného, tedy takového, k němuž se

V této poslední kategorii již zpravidla půjde o neplatná právní jednání. Konkrétní sankce by měla vyplývat vždy z příslušného ustanovení zákona. 20 § 28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), v platném znění. 21 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění od 1. 1. 2012. 19


nepřihlíží. Přesto však může být uvedené prohlášení vhodné do smlouvy zahrnout, jsou-li vztahy v zásadě vyrovnané, určitý spor by však mohl později vzniknout. Ujednání, která budou předem vylučovat či omezovat právo na náhradu újmy vzniklé na přirozených právech člověka, způsobených úmyslně, z hrubé nedbalosti nebo slabší straně, se budou ve smlouvách přes zákaz uvedený v § 2898 obč. zák. objevovat. Bude pak otázkou, jakým způsobem soudy přistoupí k výkladu, že se k těmto ujednáním nepřihlíží. Často totiž půjde o vyloučení náhrady újmy v širším rozsahu, například jako vzdání se práva na náhradu jakékoli škody způsobené porušením smluvní povinnosti vyplývající z určitého smluvního vztahu nebo způsobené zaviněně, tedy i včetně úmyslu či hrubé nedbalosti. Zůstává otázkou, zda by se v uvedeném případě nemělo k takovémuto ujednání přihlížet vůbec, nebo jen v rozsahu § 2898 obč. zák. Jestliže se k určitému ujednání nepřihlíží, pak by se mělo a contrario k ostatním ujednáním přihlížet, tzn., že by se mělo přihlédnout k ujednání o vzdání se práva ve svém zbytku. Pokud se tedy někdo vzdá práva na náhradu jakékoli újmy, byť bude způsobena škůdcem úmyslně, nepřihlédne se k tomuto ujednání, bude-li újma způsobena úmyslným porušením povinností škůdce. Způsobí-li však škůdce újmu porušením svých povinností z nedbalosti (nikoli však z hrubé nedbalosti!), pak se k ujednání (za splnění dalších předpokladů) přihlédne. Práva na náhradu újmy se předem nebude moci vzdát také ta smluvní strana, jíž dává určité právo kogentní (donucující) ustanovení zákona. Tak se nebude moci v nájemní smlouvě na byt vzdát nájemce svého práva na náhradu nákladů, které účelně vynaložil při zabránění dalšího vzniku škody, ledaže by poškození či vada bytu byly způsobeny okolnostmi, za které nájemce odpovídá.22 Přihlížet se nebude ani ke vzdání se práva na náhradu škody či jiné újmy způsobené obchodní korporaci porušením povinnosti členů jejích orgánů jednat s péčí řádného hospodáře.23 Zda jde v těchto případech o neplatnost či o jinou kategorii (zpravidla kategorii přísnější, u níž se k ujednání nebude vůbec přihlížet), je třeba posoudit s ohledem na konkrétní ustanovení zákona. Jak v případě ustanovení na ochranu nájemce bytu, tak i u ujednání omezujícího odpovědnost člena orgánu obchodní korporace zákon stanoví, že se k takovýmto právním jednáním nepřihlíží. Občanský zákoník určuje, že v případě porušení povinnosti ze smlouvy, je škůdce povinen nahradit škodu z toho vzniklou druhé straně, jakož i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Jestliže však dojde k limitaci práva na náhradu takto vzniklé škody, nejsou z textu zákona patrné účinky vůči třetím osobám, kterým mělo splnění ujednané povinnosti sloužit. Na jedné straně stojí smlouva s vyloučeným či omezeným právem na náhradu škody, na druhé straně pak právo třetí osoby, jíž měla smlouva (mimo jiné) sloužit, ale která se žádného svého práva platně nevzdala. Právo na náhradu škody je třetí nezúčastněné osobě, jíž mělo splnění smluvní povinnosti zjevně sloužit, garantováno přímo občanským zákoníkem. Tato osoba se svého práva nevzdává, ani ho nijak nevylučuje v rámci předmětné smlouvy, ve které bude zřejmě k určitému omezení docházet, ovšem pouze ve vztahu dvou či více smluvních stran. Za dotčenou osobu se nikdo nemůže platně a účinně vzdát práva na náhradu škody. Opačné ujednání by mělo být posouzeno jako zdánlivé, jelikož u něj bude chybět vůle osoby, která by jednala. Ujednání o omezení či dokonce o vyloučení práva na náhradu újmy se tedy může vztahovat pouze na povinnost k náhradě poškozené smluvní straně, nikoli i na další případně poškozené osoby, jimž mělo splnění určité povinnosti zjevně sloužit.

§ 2264 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 2235 odst. 1 obč. zák. § 53 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), v platném znění. 22 23


Případnému škůdci může tato skutečnost ovšem působit neúměrnou právní nejistotu, již bude třeba určitým způsobem zmírnit. Ve smlouvě nemusí být přitom předem zcela patrné, jakým osobám by mělo splnění povinností sloužit. Výčet těchto osob se může v průběhu doby postupně proměňovat. V úvahu tak přichází kromě pojištění přenesení těchto rizik na druhou smluvní stranu rovněž ujednání o uhrazení veškerých náhrad škody, ke které bude škůdce povinen, vůči třetím osobám, jimž má splnění smlouvy zjevně sloužit ve smyslu § 2913 odst. 1 obč. zák. Existuje zde však možnost shledání takovéhoto ujednání jako odporujícího dobrým mravům, jelikož poškozený bude vedle omezené náhrady škody (kterou v rozsahu omezení sám ponese) navíc povinen k úhradě škody dalším osobám, jimž splnění povinností škůdce mělo sloužit, a které poškozený nijak neporušil. Pokud by mělo tedy dojít k takovémuto přenesení závazku hradit případně vzniklou škodu porušením povinností jedné ze stran, doporučujeme rozsah této povinnosti přenést pouze částečně, nebo alespoň takovým způsobem, aby byl povinen škůdce třetím osobám ve stejném rozsahu, v jakém je zavázán poškozenému. Ten by pak hradil škůdci vše, co muselo být uhrazeno třetím osobám, ačkoli by tomu tak nebylo, šlo-li by o účastníky smlouvy, kteří se svého práva na náhradu škody platně vzdali. Smluvní pokuta Smluvní pokuta je klasickým zajišťovacím institutem, kterým dochází k utvrzení dluhu. Poruší-li smluvní strana povinnost zajištěnou smluvní pokutou, je povinna zaplatit smluvní pokutu, a to bez ohledu na to, zda došlo porušením povinnosti ke vzniku škody, či nikoli. Nově je výslovně stanoveno, že smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém, tedy například podílem z úrody na pozemku apod. Porušení smluvní povinnosti při takovémto způsobu zajištění tak může být pro zajištěnou stranu v konečném důsledku i výhodné. Existují zde nicméně rizika, která mohou věřitele naopak znevýhodnit. Prvním z těchto rizik je oprávnění soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, která by vznikla později, má pak poškozený právo do výše smluvní pokuty. Druhé riziko představuje skutečnost, že při ujednání smluvní pokuty nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje. Jestliže je tedy ujednána smluvní pokuta, její výše představuje paušalizovanou náhradu škody. Věřitel tedy nemusí prokazovat výši vzniklé škody, příčinnou souvislost, ani jiné předpoklady pro přiznání nároku na náhradu škody, na druhou stranu však nebude oprávněn požadovat škodu, která ujednanou smluvní pokutu přesahuje. Důležité je si uvědomit, že smluvní pokutu podle nového občanského zákoníku lze oproti obchodnímu zákoníku a občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. sjednat i v ústní formě. Neuvážlivé sjednání smluvní pokuty tak může limitovat výši náhrady škody i tehdy, pokud dojde ke sjednání smluvní pokuty velice neformálním způsobem. Vymáhání náhrady škody by se mohlo například zkomplikovat, pokud by byla osoba škůdce schopna prokázat úhradu smluvní pokuty sjednané ústně. Bylo by zřejmě na poškozeném, aby v rámci soudního řízení, v němž by se domáhal náhrady škody, prokázal, že došlo nejen k ústnímu sjednání výše smluvní pokuty a zajišťované povinnosti, ale i ke sjednání práva domáhat se vedle smluvní pokuty také náhrady způsobené škody. Vzhledem ke skutečnosti, že § 2050 obč. zák. není donucující (kogentní), lze se od něj smluvně odchýlit. V takovém případě může vzniknout zajištěné straně současně právo na zaplacení smluvní pokuty i právo na náhradu újmy. V případě opomenutí tohoto


ve smlouvách velice častého ujednání však bude věřitel vždy oprávněn výlučně k úhradě sjednané smluvní pokuty, nikoli k náhradě způsobené škody. Jak již bylo řečeno, je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke které se smluvní pokuta vztahuje. Povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění se má přitom posoudit obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.24 Zůstává proto otázkou, zda sjednání smluvní pokuty současně nelimituje kromě náhrady škody také náhradu případné nemajetkové újmy. Ustanovení o povinnosti nahradit škodu nejsou pouze ta ustanovení občanského zákoníku uvedená v § 2894 a násl., ale i další ustanovení upravující povinnost k náhradě škody, s jejichž pomocí je třeba rozsah odpovědnosti a povinnost k náhradě škody vykládat. Pokud by si zákonodárce přál, aby se použil pro náhradu nemajetkové újmy pouze určitý díl či část občanského zákoníku (nikoli veškerá ustanovení občanského zákoníku o povinnosti nahradit škodu), pak by něco takového vyjádřil výslovně.25 Lze se proto domnívat, že v případě zajištění povinnosti určitou smluvní pokutou, dojde-li v důsledku porušení této povinnosti ke vzniku nemajetkové újmy, která by se jinak musela nahradit poskytnutím zadostiučinění poškozenému, je výše tohoto zadostiučinění fakticky limitována ujednáním o smluvní pokutě.26 Lze proto doporučit, aby sjednání smluvní pokuty bylo formulováno takovým způsobem, který bude umožňovat vedle zaplacení smluvní pokuty nejen náhradu škody, ale i odčinění případné jiné újmy způsobené porušením zajištěné smluvní povinnosti. Oproti právní úpravě obchodního zákoníku27 neupravuje občanský zákoník žádným způsobem vztah tzv. okolností vylučujících odpovědnost ke smluvní pokutě. To nečinil ani občanský zákoník z roku 1964, který však na rozdíl od nového občanského zákoníku okolnosti vylučující odpovědnost žádným způsobem neupravoval. Povinnosti k náhradě se škůdce může zprostit při prokázání, že mu ve splnění smluvní povinnosti bránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka nezávislá na vůli škůdce.28 Existence této okolnosti může, ale ani nemusí, mít přitom vliv na povinnost zaplatit smluvní pokutu. Obchodní zákoník dříve stanovil, že „okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu.“29 Podobné ustanovení zákonodárce do občanského zákoníku opomněl vložit, a tak je vztah okolnosti podle § 2913 odst. 2 obč. zák. nejednoznačný. Jestliže takováto okolnost nastane, může být vyloučena povinnost k náhradě škody. Povinnost hradit smluvní pokutu však pro tyto případy nevylučuje ani zákon ani smlouva. Smluvní pokuta by proto měla být hrazena i v případě, že nastanou okolnosti, které jinak povinnost k náhradě škody vylučují. Tomu nasvědčuje i historický výklad přihlížející k § 300 obch. zák. Přesto lze jistě doporučit výslovnou úpravu této otázky přímo ve smlouvě. V opačném případě mohou nastat spory o to, zda je rušitel povinnosti zavázán k úhradě smluvní pokuty, která nastala v důsledku vyšší moci a jiných podobných událostí. Snížení práva na náhradu škody soudem Dalším omezením poškozeného při vymáhání náhrady škody po škůdci je možnost využití tzv. moderačního práva soudu, které znal občanský zákoník č. 40/1964 Sb.30 a zachoval ho i nový § 2894 odst. 2 obč. zák. Tak to činí občanský zákoník např. u nájmu bytu. Viz § 2235 odst. 1 obč. zák. 26 Jistě zde existuje i prostor pro opačný výklad, zejména s ohledem na častou přirozenoprávní povahu těchto práv. Omezovat tak smluvní pokutu nijak nepůjde např. u práva na veřejnou omluvu. 27 Ustanovení § 300 obch. zák. stanovilo: „Okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu.“ 28 § 2913 odst. 2 obč. zák. 29 § 300 obch. zák. 30 § 450 zák. č. 40/1964 Sb. 24 25


občanský zákoník.31 Rovněž v případě náhrady škody vyplývající ze vztahů pracovněprávních může soud za určitých okolností náhradu škody přiměřeně snížit.32 Oproti tomu moderaci neznal obchodní zákoník, který ji dokonce výslovně zakazoval.33 K přiměřenému snížení náhrady škody má soud možnost přistoupit z důvodů zvláštního zřetele hodných. Soud bral dříve v úvahu zejména skutečnosti, jak ke škodě došlo, osobní a majetkové poměry osoby, která ji způsobila, a poměry osoby, jež byla poškozena.34 Právě takové okolnosti by měly být brány v potaz i nyní. Snížení ale nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně, popřípadě někým, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání a škodu způsobil porušením odborné péče. Při rozhodování o nároku na náhradu škody bude – stejně jako podle zákona č. 40/1964 Sb. – soud povinen vždy i bez návrhu zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody. Jde totiž o součást celkové skutkové podstaty upravující povinnost k náhradě škody a umožňující v konkrétním případě s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu vystihnout rozsah náhrady škody, který lze po škůdci spravedlivě požadovat.35 Byla-li škoda způsobena zčásti úmyslně a zčásti z nedbalosti, nebude vyloučeno snížení náhrady škody podle § 2953 obč. zák. Nelze však snížit tu část náhrady škody odpovídající škodě, ke které směřoval úmysl škůdce, a to i úmysl nepřímý (eventuální).36 Není také možné, aby soud snížil náhradu škody takovým způsobem, že by ji poškozenému nepřiznal vůbec. Rozhodování soudu o zmírnění rozsahu náhrady škody totiž ovládá zásada přiměřenosti (proporcionality). Snížit škodu tímto způsobem může soud také při rozhodování o nároku na náhradu škody v rámci trestního (adhezního) řízení.37 Ačkoli by mělo dojít k obdobnému posouzení povinností nahradit nemajetkovou újmu jako v případě ustanovení o povinnosti nahradit škodu, vzbuzuje něco takového u snížení rozsahu odpovědnosti za škodu soudem určité pochybnosti. Nemajetková újma má být odčiněna přiměřeným zadostiučiněním, které bude poskytováno nejčastěji v penězích, nezajistí-li ovšem jiný způsob satisfakce skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.38 Již při této úvaze bude brát soud v potaz veškeré okolnosti, které by měly být hodnoceny pro vyčíslení výše přiměřeného zadostiučinění. Na druhou stranu nemusí přihlédnout k okolnostem, které by vedly k případnému snížení finančního zadostiučinění například vzhledem k poměrům škůdce či poškozeného. Nelze proto paušálně vyloučit ani snížení zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu z důvodů zvláštního zřetele hodných. Smluvní ujednání, kterým by došlo k vyloučení § 2953 obč. zák., tedy možnosti snížit výši náhrady škody z důvodů zvláštního zřetele hodných, nebude přicházet zřejmě v úvahu. Občanský zákoník je sice postaven na zásadní dispozitivnosti a autonomii vůle smluvních stran, právo upravit si volně svá práva a povinnosti však nesmí být mimo jiné v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Na některý z těchto institutů by přitom omezení soudu posoudit případ s ohledem na jeho zvláštní okolnosti a náhradu škody z těchto důvodů snížit mohlo zjevně

§ 2953 obč. zák. § 264 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění. 33 Ustanovení § 386 odst. 2 obch. zák. stanovilo: „Náhradu škody nemůže soud snížit.“ 34 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1321. 35 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1330/2004. 36 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1990, sp. zn. 1 Cz 29/90. 37 Srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1322. 38 § 2951 odst. 2 obč. zák. 31 32


narážet. Domnívám se proto, že vyloučení ustanovení § 2953 obč. zák. nelze smluvně platně sjednat.


Limity náhrady újmy podle občanského zákoníku

Recommend Documents