LIKVIDACE ŽIVOTŮ NEHODNÝCH ŽITÍ

RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 195

Kapitola sedmá

LIKVIDACE „ŽIVOTŮ NEHODNÝCH ŽITÍ“ Injekční stříkačka patří do rukou lékaře. − Viktor Brack, šéf německého programu eutanazie, 1939

Na počátku října 1939, roku, který vláda nazvala „rokem povinnosti být zdravý“, Hitler tajným příkazem potvrdil, že „Reichsleiter Bouhler a dr. Brandt se tímto pověřují k tomu, aby určeným lékařům povolili udělit milosrdnou smrt [Gnadentod] pacientům, které podrobná lékařská prohlídka shledá nevyléčitelně nemocnými“.1 Do 24. srpna 1941, kdy skončila první fáze „operace určené pro dospělé“, pak bylo usmrceno přes 70 000 pacientů z více než stovky německých nemocnic. Šlo o nácvik rozsáhlejší operace, v rámci které pak byli zabíjeni Židé, homosexuálové, komunisté, Romové a Sintové, Slované a váleční zajatci.2

Dějinné pozadí O ukončování „životů nehodných žití“ se vedly v právnické i lékařské literatuře diskuse již dlouho před nástupem nacismu. Na konci 19. století vědci píšící pro britskou Westminster Review debatovali o výhodách zabíjení lidí duševně chorých, o tom, že by se společnost měla zbavit „této strašlivé zátěže“. Jistý dr. Namenyi v roce 1912 na sjezdu Maďarské asociace psychiatrů doporučoval, aby „nepotřební idioti“ byli zabíjeni na principu eutanazie.3 Eutanazií se samozřejmě mínila celá řada různých věcí. Slovo samo původně znamenalo jen „lehká či mírná smrt“. Anglické užití v tomto duchu se datuje přinejmenším do 17. století. Zastánci eutanazie v 19. století obhajovali právo zvolit si čas a způsob smrti a právo ukončit vlastní život co nejméně bolestivým způsobem. Ve 20. století však začala být eutanazie doporučována i jako prostředek zmenšování

LIKVIDACE „ŽIVOTŮ NEHODNÝCH ŽITÍ“ 195

RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 196

výdajů nebo způsob jak společnost zbavit „neužitečných hladových krků“. Jedna věc je zaručit někomu právo zemřít bez utrpení nebo bez použití příliš násilných záchranných metod. Něco jiného je ale požadovat, aby byly nějaké osoby či skupiny osob zabíjeny jakožto osoby společnosti neužitečné – životy nehodné žití. Logika věci se v těchto dvou typech případů liší: v prvním případě jde o pokus poskytnout někomu jistou míru pohodlí v posledních okamžicích života, v druhém případě je cíl primárně ekonomický. Jde o to, aby se společnost zbavila finanční zátěže plynoucí z péče o lidské životy považované za nepřínosné, neužitečné. Nacistům se podařilo tyto dva významy spojit a zastřít rozdíl mezi něčím dobrovolným a vnuceným, něčím, co se zakládá na zmenšení utrpení, a prostředkem k ušetření finančních prostředků ve zdravotnictví. Toto zmatení pojmů však nebylo původním vynálezem nacistů. V roce 1920 publikovali Alfred Hoche, profesor lékařství, a Rudolf Binding, profesor práva, knihu Povolení k likvidaci životů nehodných žití, v níž se snažili dokázat, že princip „přípustného zabití“ by se měl vztahovat i na osoby nevyléčitelně nemocné (autoři také hájili právo na sebevraždu). Tvrdili, že právo na život je něco, co si lidé musí zasloužit a zdůvodnit, co by se nemělo dogmaticky předpokládat. Osoby neschopné lidského citu – „lidský balast“ a „prázdné lidské skořápky“, které zaplňují psychiatrické instituce – nemají ponětí o hodnotě života. Jejich životy nejsou hodné žití. Ukončení takových životů by bylo nejen přípustné, ale přímo humánní.4 Idea systematického zabíjení psychiatrických pacientů se rozšířila v době bídy a strádání po konci 1. světové války. Rasoví hygienici (jako například Gustav Boeters) tvrdili, že náklady na „udržování defektních individuí při životě“ během války neúnosně stouply. Tento argument byl pro mnohé přijatelný i proto, že právě v té době hladověli dokonce i někteří lékaři. V době britské blokády německých přístavů bylo jídlo a léky na příděl a „defektní osoby“ se tak ocitly na seznamu příjemců na posledních místech. Proto tehdy skoro polovina všech pacientů německých psychiatrických ústavů zemřela hladem či v důsledku nemoci.5 A právě v této době Hoche a Binding se zabíjením osob duševně chorých přišli.

196 RASOVÁ HYGIENA

RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 197

Návrh Hocheho a Bindinga na „osvobození od národní přítěže“ rozpoutal celonárodní diskusi o tom, kdy – a zda vůbec – má lékař právo ukončit něčí život. Ewald Meltzer jejich myšlenku kritizoval a poukazoval na podobnost s morálkou „rozmnožovacího státu“. Říšský zdravotní úřad Výmarské republiky tehdy zařadil recenzi na Meltzerovu knihu do složek týkajících se rasové hygieny. Heinrich Hoffmann a Max Nassauer se zasazovali o „pomoc v umírání“ (Sterbehilfe) pro osoby nevyléčitelně nemocné. I. Malbin obhajoval likvidaci „životů nehodných žití“ s tím, že se jedná o přirozený postup, který lidstvo praktikovalo od nepaměti.6 Ernst Mann v roce 1922 vydal knihu popisující eliminaci chudých vrstev obyvatel jako prostředek vymýcení chudoby.7 E. Kirchner v roce 1925 poukázal na spojnici mezi plánem Hocheho a Bindinga a Nietzscheho názorem, že „nemocný člověk parazituje na společnosti“. Týž autor se také zmínil o tom, že radnice města Liegnitz na počátku 20. let doporučila ustavení komise, která by zjistila, zda by se daly ušetřit nějaké peníze, pokud by se odstranili duševně choří. O dva roky později Kirchner chválil Hocheho a Bindinga za jejich „tvůrčí řešení“ problémů, o nichž mluvil už Platón, Thomas Moore a Nietzsche.8 Volání po eutanazii (v různých smyslech tohoto slova) se neomezovalo na Německo. V roce 1932 Kilock Millard, předseda britského Spolku zdravotních důstojníků, předložil návrh na přijetí zákona, který by upravoval otázky dobrovolné eutanazie; v roce 1935 pak britští lékaři vytvořili Spolek za uzákonění dobrovolné eutanazie. Předsedal mu lord Moynihan, předseda Královské lékařské koleje. O rok později spolek předložil Sněmovně lordů zákon, který by dobrovolnou euthanasii povolil, a následujících pět let (1936−1941) se o celé věci živě debatovalo v listu British Medical Journal. V diskusi se vícekrát vyskytl i názor, že by se mělo o eutanazii uvažovat i v případě (jinak zdravých) duševně postižených osob.9 Lehký tón, v němž se tyto diskuse nesly, zní našim uším dosti podivně. Vezměme například pozoruhodné tvrzení filozofa Bertranda Russella, které pochází z knihy Manželství a morálka (1927): „Celkem vzato můžeme černochy ve srovnání s bělochy považovat za podřadné, ale pro práci v tropech jsou nepostradatelní, takže jejich vyhube-


RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 198

ní (i bez ohledu na otázku humánnosti) by bylo značně nežádoucí.“10 Ačkoliv Russell nepsal tato slova v kontextu diskusí o eutanazii, vypovídají o tom, jak široce se zvažovalo, o tom, kdo bude žít a kdo by měl zemřít. V Americe se debata o „otázce eutanazie“ nejvíce rozproudila v letech 1936−1941, což není příliš překvapivé. Podobně jako v Británii, většina zastánců eutanazie tvrdila, že lidé mají právo vybrat si, kdy a jak zemřou. Eutanazie byla primárně vnímána jako nástroj, který by zaručoval právo jedince na to, čemu bychom dnes řekli důstojná smrt. Mnoho amerických zastánců eutanazie ale také argumentovalo tím, že by se ušetřilo za lékařské výdaje.11 Například dr. W. A. Gould hájil eutanazii v listu Journal of the American Institute of Homeopathy tím, že je to způsob řešení ekonomických problémů. Čtenářům v této souvislosti připomněl „eliminaci slabých jedinců“, která se prováděla ve starověké Spartě.12 Jiní stoupenci eutanazie nabízeli ještě radikálnější řešení. Američan francouzského původu Alexis Carrel, držitel Nobelovy ceny a vynálezce tzv. „železné plíce“, v roce 1935 ve své knize Man the Unknown navrhoval, aby zločinci a lidé duševně choří byli „humánně a ekonomicky odstraňováni v malých institucích provádějících eutanazii, které by měly k dispozici vhodné plyny“.13 W. G. Lennox v roce 1938 v projevu k harvardskému spolku Phi Beta Kappa říkal, že takováto záchrana životů „nakládá břímě na ramena společnosti“, a chtěl lékaře přimět k tomu, aby si uvědomili „milost, jakou by smrt byla pro od narození bezduché, nevyléčitelně nemocné, kteří si přejí zemřít, i dobrodiní, jaké by bylo prokázáno postiženým, kteří by se nemusili narodit“. Lennox byl dost prozíravý, aby si uvědomil, že „princip omezování jistých ras pomocí omezení počtu jejich dětí může být uplatňován mezinárodně, ale i v rámci jistého národa. Německu se jednou možná podaří takto vyřešit svůj židovský problém.“14 V Americe podpora eutanazie poklesla na počátku 40. let, poté co do amerických médií začaly pronikat zprávy o německých vyhlazovacích programech. Celá záležitost ale nebyla zcela uzavřená. Ještě v roce 1942, v době, kdy Hitlerovi psychiatři posílali do plynových komor poslední ze svých pacientů, uveřejnil dr. Foster Kennedy, profesor neu-

198 RASOVÁ HYGIENA

RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 199

rologie na Cornell Medical College, v oficiálním listu Americké psychiatrické asociace článek, v němž volal po zabíjení mentálně postižených dětí ve věku pěti a více let, které označil za „beznadějné případy, děti, které se nikdy neměly narodit – omyly přírody“.15 Kennedy citoval poznámku soudce Holmese (původně pronesenou v kontextu debaty o sterilizaci, nikoliv o eutanazii), která zněla „Tři generace imbecilů stačí“, a v tomto názoru nebyl sám. Průzkum veřejného mínění provedený Gallupovým ústavem v roce 1938 ukázal, že 45 % Američanů podporuje eutanazii v případech postižených novorozenců. Po válce tak mohli lékaři obvinění z organizování německých programů eutanazie poukazovat na Spojené státy a tvrdit, že myšlenka na odstranění méněcenných osob měla podporu i za hranicemi Německa.16

Krásné zahrady a parky Podle poválečného svědectví Hitlerova osobního lékaře, Karla Brandta, se Hitler již před rokem 1933 rozhodl, že se jednoho dne pokusí odstranit osoby duševně choré a postižené. Již krátce po nacistickém převzetí moci dostalo několik Gauleiterů NSDAP povolení začít tajně provádět eutanazii ve vybraných psychiatrických ústavech.17 Ale konkrétní plány na ukončení všech německých „životů nehodných žití“ se začaly projednávat až na sjezdu národně socialistické strany v Norimberku (Parteitag der Freiheit) v roce 1935. Plán likvidace představil účastníkům sjezdu Gerhard Wagner, vůdce Ligy národně socialistických lékařů. Wagner ve svém proslovu zaútočil na liberalismus a marxismus s tím, že tyto ideologie odmítají představu „zásadního rozdílu v hodnotě“ života různých osob. Podle Wagnera má nauka o rovnosti (Gleichheitslehre) dokonce ještě horší následky („z hlediska biologie“) než ruská revoluce, protože vede k tomu, „abychom si vážili nemocných, umírajících a postižených stejně, jako osob zdravých a silných“. Wagner se odvolával na Fritze Lenze a jeho tvrzení, že průměrný počet členů „méněcenné“ rodiny je skoro dvakrát vyšší než velikost zdravé rodiny. Proto prý počet duševně chorých v posledních sedmdesáti letech vzrostl o 450 %, zatím-


RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 200

co celkový počet obyvatel se zvýšil jen o 50 %. Méněcenní lidé tedy žijí na úkor zdravých: „Na geneticky postižené vydáváme více než miliardu říšských marek. Srovnejte to se 766 miliony, které vydáváme na policii, nebo 713 miliony na místní samosprávu a uvidíte, jaká přítěž a nevídané příkoří to je pro normální, zdravé členy naší populace.“ Wagner poznamenal, že jsou podnikány kroky, které by tento vývoj měly zvrátit, a zatímco se velká část světa stále drží toho, co nazval „šílenstvím rovnoprávnosti“ (Wahn der Gleichheit), Německo jako národ si začalo znovu uvědomovat „přirozenou a Bohem danou nerovnost mezi lidmi“.18 Řešení, s kterým Wagner přišel, ale nebylo do zveřejněných materiálů zahrnuto. Podle Brandtova poválečného svědectví Hitler Wagnerovi tehdy řekl, že pokud vypukne válka, pak on osobně (Hitler) dá svolení k provedení celonárodního programu eutanazie. Brandt si také vzpomněl, že „Vůdce měl za to, že takový program by se dal uskutečnit snáz a rychleji v době války, protože za všeobecného zmatku, který válka vyvolá, by otevřený odpor, který by se dal čekat od církve, neměl takovou odezvu jako za jiných okolností“.19 Spojování eutanazie a války nebylo náhodné. Pokud mohli zdraví lidé obětovat životy ve válečné době, proč by nemocní lidé nemohli dělat totéž? To byl argument Hocheho a Bindinga a mezi nacisty se stal populárním. Jeden americký autor si uvědomil, jak se věci mají, už v roce 1941, když poukázal na to, že postižení a duševně nemocní „nebyli zabíjeni z milosti. Byli zabíjeni, protože už nemohli oplátkou za jídlo, které dostávali, vyrábět zbraně, protože postele v německých nemocnicích byly potřeba pro raněné vojáky; jejich smrt byla logickým důsledkem národněsocialistické doktríny o rasové nadřazenosti a přežití nejsilnějších.“20 Nacisté toto spojení otevřeně přiznali. Dne 10. srpna 1939, když se nacističtí vůdci setkali, aby naplánovali program eutanazie, Philipp Bouhler, šéf Vůdcova kancléřství, prohlásil, že cílem operace není jen „pokračovat v boji proti genetickým chorobám“, ale také uvolnit nemocniční lůžka a zdravotní personál po případ nadcházející války.21 Logika tohoto uvažování byla jednoduchá: pacienti měli být buď vyléčeni, nebo zabiti. Proto pak také Leonardo Conti, Wagnerův nástupce na postu vůd-

200 RASOVÁ HYGIENA

RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 201

ce německého lékařství, povolil, aby práceschopné osoby byly z této operace vyčleněny. Představa obětování tělesně postižených osob zaznívala i v jiných oblastech právní a lékařské politiky nacistického režimu. V březnu roku 1937 přinesl Frankfurter Zeitung zprávu o případu sedláka, který zastřelil spícího syna, protože prý dítě bylo „duševně choré způsobem, který ohrožoval společnost“ (gemeinschafts-gefährlich geisteskrank). Otec byl obviněn z vraždy a předveden před soud, kde svůj čin hájil tím, že se syn (mimo jiné) stal pro rodinu finanční přítěží. Prokurátor požadoval trest smrti, ale Karl Astel, ředitel thüringenského zdravotního úřadu, se otce zastal a přesvědčil soud, aby jej odsoudil jen ke třem rokům vězení. Duševní stav zavražděného syna hrál při rozhodování soudu významnou roli.22 Ukončení života nehodného žití se také oslavovalo v nacistické literatuře a umění. V roce 1936 vydal Helmut Unger, oční lékař, velmi populární román Sendung und Gewissen (Poslání a svědomí), který líčil příběh mladé ženy trpící roztroušenou sklerózou, která se rozhodne, že její život už nestojí za to, aby byl žit, a žádá, aby byla trápení zbavena. Manžel (lékař) si uvědomí, v jaké je situaci, a souhlasí s tím, že jí podá jed. Ve velkém lidském gestu pak muž manželce vstříkne smrtelnou dávku morfinu, zatímco jeho přítel (také lékař) hraje na klavír uklidňující, romantickou hudbu. Doktor Terstegen je obviněn z vraždy a stojí před soudem. Odmítá, aby mu kolegové poskytli alibi, protože je přesvědčen, že neudělal nic špatného. „Chtěli byste snad vy,“ ptá se Terstegen, „kdybyste byli mrzáky, takhle přežívat pořád dál?“ Nakonec je osvobozen na základě toho, že vlastně vykonal skutek milosrdenství, a v závěrečné scéně jsou připomenuta slova renesančního lékaře Paracelsa, že „medicína je láska“.23 Ungerův román byl významný v tom, že pomohl připravit půdu pro program eutanazie. Na podzim roku 1935 Gerhard Wagner nařídil, aby se podle knihy natočil film, který by dramaticky ztvárnil osud nevyléčitelně nemocných. Film Ich klage an! (Žaluji!) měl na začátku války premiéru v Berlíně a dočkal se velkého úspěchu.24 I přes veškerou humanistickou propagandu byl argument pro likvidaci životů nehodných žití v podstatě ekonomický. V roce 1934 přinesl list


RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 202

Deutsche Freiheit v Saarbrückenu letáček dr. Heiliga, zástupce ligy nacistických lékařů pro oblast Alteny a Lüdenscheidu. Heilig nabízel následující argument: Komukoliv, kdo trpí nevyléčitelnou nemocí, musí být jasné, že bezúčelné podávání drahých léků, které jsou financovány veřejností, je neobhajitelné. Rodiče, kteří vidí těžký život zmrzačeného nebo slaboduchého dítěte, musí být přesvědčeni, že ačkoliv mají mravní povinnost starat se o toto nebohé stvoření, širší veřejnost tuto povinnost nemá […] a nemusí nést ohromné náklady, které dlouhodobý pobyt v ústavu představuje.25

Prohlásil také, že je nesmyslné, aby lidé „na prahu stáří“ využívali služeb jako ortopedická terapie nebo zubní můstky. Takové služby by měly být vyhrazeny jen pro zdravější část populace. Heiligův komentář je pro nacistické lékaře té doby typický. Populární lékařský tisk a časopisy o rasové hygieně uveřejňovaly tabulky znázorňující výši nákladů na péči o nemocné na úkor zdravé populace a studenti nacházeli v učebnicích úlohy, v nichž měli náklady počítat. Například ve středoškolské učebnici matematiky používané ve školním roce 1935/36, jejímž autorem byl Adolf Dorner, se nacházela i následující cvičení: Úloha 94 V jednom regionu Německé říše je ve státních ústavech 4 400 duševně chorých, 4 500 osob dostává státní podporu, 1 600 osob je v místních nemocnicích, 200 v domovech pro epileptiky a 1 500 osob v chudobincích. Stát za provoz těchto institucí platí přinejmenším 10 milionů říšských marek ročně. I. Kolik vydává stát ročně v průměru na jednu z těchto osob? II. Použijte výsledek z části I. a spočítejte, jaké náklady stát bude muset nést, pokud: a) 868 pacientů zůstane déle než 10 let? b) 260 pacientů zůstane déle než 20 let? c) 112 pacientů zůstane déle než 25 let? Úloha 95 Stavba ústavu pro duševně choré stojí 6 milionů říšských marek. Kolik bytových jednotek v ceně 15 000 říšských marek by se dalo postavit za peníze vynaložené na stavbu ústavu pro duševně choré?26

202 RASOVÁ HYGIENA

RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 203

A podobné příklady nezůstaly jen teorií. Po válce byly v bezpečnostní schránce v zámku Hartheim (jednom ze šesti ústavů provádějících eutanazii, které byly vybaveny i plynovými komorami) nalezeny podrobné výpočty „úspor“, kterých bylo díky programu eutanazie dosaženo. Úředníci provádějící program eutanazie spočítali, že „dezinfekce“ (vražda) 70 273 osob vedla k úspoře následujícího množství jídla: chléb marmeláda margarín sádlo cikorka cukr mouka maso a uzeniny brambory máslo

4 781 339,72 kg 239 067,02 kg 174 719,23 kg 5 311,40 kg 79 671,38 kg 185 952,86 kg 156 952,86 kg 653 516,96 kg 19 754 325,27 kg 50 458,49 kg27

Program eutanazie ušetřil německému hospodářství v průměru 245 955,50 RM denně (88 543 980,00 RM ročně); pokud bychom předpokládali, že v průměru žil pacient v ústavu deset let, Říše ušetřila přes 800 milionů říšských marek. Úředníci také poznamenali, že se díky tomu ke konci roku 1941 uvolnilo 93 521 nemocničních lůžek.28 Ještě před počátkem samotné operace eutanazie byl stejný přístup vidět i v jiných oblastech nacistické sociální politiky. Již v roce 1933, prvním roce vlády nacistů, byly radikálně sníženy výdaje na péči o invalidy a postižené. V roce 1933 zaplatily německé pojišťovny za invalidy celkem 41,5 milionu RM, tedy o 10 milionů méně než v roce 1932, poznamenaném hlubokou ekonomickou krizí.29 V prvních letech nacistického režimu bylo zrušeno mnoho ústavů, které se věnovaly péči o staré lidi a invalidy. Celkový počet zdravotních sester starajících se o nemocné poklesl z 111 700 v roce 1933 na 88 900 v roce 1934. Podle údajů Statistische Reichsamt klesl počet nemocnic a dalších zdra-


RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 204

votních ústavů z 3 987 v roce 1931 na 3 219 v roce 1935 a počet nemocničních lůžek na 1 000 osob v témže období klesl z 5,7 na 4,5.30 Přední rasoví hygienici tato opatření vítali. Otmar von Verschuer celý německý systém státem podporované zdravotní péče napadal proto, že narušuje přirozené sklony postarat se o sebe v souladu se svým „vnitřním genetickým potenciálem“. Verschuer tvrdil, že státní zdravotní systém by mohl vážně ohrozit rasovou hygienu národa, neboť německý stát je přespříliš ochotný starat se o osoby „slabé, zaostalé a podřadné“.31 Fritz Bartels, pravá ruka Gerharda Wagnera v lize nacistických lékařů, to vyjádřil ještě tvrdšími slovy. Obvinil marxisty z toho, že během „čtrnácti let potupy“ (14 Jahre Schmach – tak nazývali nacisté Výmarskou republiku) postavili „paláce pro duševně choré“ a „krásné parky a zahrady“ pro ta podřadná stvoření, která tyto německé ústavy obývají. Bartels řekl, že to brzy musí přestat. Plyne to prý i z historie: „Od nepaměti národ eliminoval slabé jedince, aby udělal místo silným. To je tvrdý, ale zdravý a účinný zákon, kterému bychom se měli znovu naučit důvěřovat. Hlavním úkolem lékaře je určit, u koho se zdravotní péče na státní náklady vyplatí.“32 V pojetí nacistických filozofů medicíny se starost o duševně choré prostě nevyplatila. V průběhu 30. let výdaje na péči o duševně choré postupně klesaly, a to až na 40, 39, a dokonce 38 feniků na osobu za den.33 Pak už zbýval jen krůček k tomu, přestat s péčí úplně.

Operace zabíjení dětí Program zabíjení životů nehodných žití začal relativně nenápadně. Na podzim roku 1938 napsal jistý otec jménem Knauer Hitlerovi a žádal ho, aby se jeho dítěti, které se narodilo slepé, retardované a bez ruky a bez nohy smělo dostat „smrti z milosti“ čili eutanazie. Hitler pověřil svého osobního lékaře Karla Brandta, aby konzultací s lékaři, kteří se o dítě starali, zjistil, zda se věci opravdu mají tak, jak otec psal. Brandt dostal instrukce, že pokud se zpráva ukáže být pravdivá, může lékařům eutanazii dítěte povolit. Werner Catel, lékař, v jehož péči dítě bylo, s umožněním „smrti z milosti“ souhlasil.

204 RASOVÁ HYGIENA

RASOVA HYGIENA

2.9.2009

11:43

Stránka 205

Knauerův případ se stal modelem, na jehož základě pak probíhaly další eutanazie. V květnu 1939, jen o pár dní později, Brandt uvědomil Hanse Hefelmanna, že ho (Brandta) Hitler pověřil, aby ustavil poradní sbor, který by připravoval zabíjení deformovaných a retardovaných dětí. Odpovědnost za celou operaci mělo mít Hitlerovo kancléřství, ale v zájmu udržení v tajnosti byl projekt plánován pod krycím jménem Říšský výbor pro vědeckou evidenci těžkých, geneticky podmíněných nemocí (Reichsausschuss zur wissenschaftlichen Erfassung von erb- und anlagebedingter schwerer Leiden). Ve výboru byli mimo jiné i Karl Brandt, Helmut Unger, dětský lékař Ernst Wentzler, psychiatr Hans Heinze a dětský lékař Werner Catel. Celý proces eutanazie se měl provádět v nepřísnějším utajení (Geheime Reichssache). Hefelmann v poválečném svědectví poznamenal, že se počítalo pouze s těmi lékařů, u nichž se dal očekávat „kladný přístup“.34 Dne 18. srpna 1939, pouhé dva týdny před invazí do Polska, vydal Říšský výbor pro vědeckou evidenci těžkých, geneticky podmíněných nemocí tajnou zprávu, kterou rozeslal vládám všech německých států. Požadovalo se, aby porodní asistentky nebo lékaři, kteří byli u porodu dítěte trpícího vrozenými vadami – „idiotií nebo mongolismem (zvláště ve spojení se slepotou nebo hluchotou), mikrocefalií či hydrocefalií buď závažnou, nebo postupující, zvláště pak chybějícími údy, deformacemi hlavy, rozštěpem páteře nebo s tělesnou vadou způsobenou například spasticitou [Liuleschen Erkrankung]“ –, zaregistrovali takové dítě u místních úřadů. Registraci výbor zdůvodnil snahou „objasnit jisté vědecké otázky v oblasti vrozených deformit a mentální retardace“.35 Nařízení také přikazovalo, aby lékaři, kteří mají v péči dítě ve věku do tří let trpící některým z těchto poškození, poslali zprávu místním úřadům. K tomuto účelu pak dostali lékaři po celé Říši podrobné dotazníky. Příkaz k registraci byl zveřejněn v mnoha lékařských listech a onemocnění uvedená v tomto nařízení byla jednoduše přidána do seznamu jiných skutečností, které podléhaly registraci: venerické choroby, narození a smrt, horečka omladnic, některé infekční choroby, a také genetická onemocnění spadající pod Zákon o sterilizaci a podobně.36 Porodní asistentky dostávaly za každou registraci 2 říšské marky.


LIKVIDACE ŽIVOTŮ NEHODNÝCH ŽITÍ

Recommend Documents