CORPUS CHRISTI Jan 6:48 - 63 Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa." Židé se mezi sebou přeli: "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky." To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: "To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: "Nad tím se urážíte? Což až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Nedávno jsem mluvil o chlebu jako o potravině, kterou potřebujme nutně ke svému životu. Nyní jsme četli o chlebu jako o tělu Páně. O tomto tématu obyčejně uvažujeme při slavení památky Poslední večeře. Přiznejme si, že i nám se zdá být výrok Pána Ježíše o svém tělu jako o chlebu dost nesrozumitelný. A učedníkům se ani moc nedivíme. Jen ti, kteří s ním vytrvali až téměř do konce mohli vidět souvislost mezi těmito výroky a tím, co říkal jejich Mistr při poslední večeři. Měl totiž stejně jako my lidské tělo, které by samozřejmě nikdo nejedl. Ale ten chléb, který jim podával jako své tělo, to už bylo něco jiného. Je to odkaz a památka, je to slavnost, která pojí církev dohromady. Žel také příčina nepochopení a vzájemného rozdělení křesťanů. Lidské tělo je z fyzikálně chemického pohledu jen hromádka minerálů a vody, tedy víceméně skutečně jen prach země. To, co ho oživuje, je duch. Naše porozumění tomuto tématu komplikuje i skutečnost, že řada výroků o těle, krvi a duši je v Bibli zapsána slovy, které český jazyk neumí rozlišovat, a překladatelé různovýznamová slova v hebrejské a řecké Bibli překládají jen jedním českým výrazem pro tělo. V českém jazyce je jen jedno slovo tělo použito pro sarx, sóma, řecká slova. Chceme- li porozumět těmto výrokům našeho Pána o svém těle, zkusme se zamyslet nad tím, čím lidské tělo vlastně je. Náš Pán měl totiž lidské tělo a o tomto těle mluvil ať už jen obrazně, nebo doslova. V Bibli je věnována značná pozornost a důležitost lidskému tělu. Bůh již na prvních stránkách Bible oznamuje člověku, že s jeho tělem si „vyhrál“. Dnes, kdy pokročilá věda proniká stále hlouběji do tajemství konstrukce lidského těla, jsou nám tyto biblické informace víceméně potvrzovány. Ze dvou nepatrných lidských buněk otce a matky roste v matčině těle nový jedinec na základě informací, které jsou zakódovány v buněčných jádrech prostřednictvím biochemických sloučenin. Je to koncept, který je použit u stvoření -1-
celé živé přírody, ale v případě člověka ho Bůh Stvořitel dotáhl- po lidsku řečenok dokonalosti. Všechny lidské laboratoře jedou na plné obrátky, aby se pokusily napodobit stvoření a vyrobit třeba náhradní lidské orgány. V několika případech se to již i podařilo. Existuje náhradní lidská kůže, snad i játra se dají vypěstovat z kmenových buněk a možná ještě i další náhradní díly. Člověk objevuje princip, podle kterého Bůh člověka poskládal, ale jaksi nad tím příliš nežasne. Na místo Boha Stvořitele staví jakousi neosobní sílu přírody, která se prý sama dokázala zorganizovat. Nikdo však doposud nezjistil, a pod mikroskop neumístil to, co tělo člověka oživuje. Nikdo neví, proč se hýbeme, dýcháme, mluvíme. Doktoři zjišťují namáhavě, jak se to všechno děje, ale nikdo nikdy neviděl oživujícího ducha. Není ani v srdci, ani v hlavě, ani v krvi, je všude. Jakmile z těla odejde, nastává smrt. Doktor Jesenius – jeden z popravených 27 pánů po bílé hoře r. 1621 pořádal na Karlově univerzitě první veřejnou pitvu lidského těla. Do té doby lidé v podstatě své tělo neznali a jen tušili, proč a jak funguje. Od té doby uplynula 4 století a poznání lidského těla je prozkoumáno do nejmenších detailů. Stále však nevíme všechno a zdá se, že ani nikdy vědět nebudeme. V té době na konci 16 století – vlastně již od doby prvních reformátorů Wyclifa a Husa - však v církvi stále probíhal boj o správný výklad eucharistie – tj. přijímání těla krve Páně při památce . VP - a dá se říci, že dodnes není vyřešen. Kvůli tomu se uskutečnilo mnoho náboženských válek a vyteklo mnoho lidské krve. Jak však rozumět tomu výroku Pána Ježíše: „ Já jsem chléb života“? Zkusme se nad tím laicky zamyslet. Každé tělo, každý člověk musí přijímat energii. Energii přijímáme výhradně potravou. Když člověk nepije vodu a nejí alespoň chleba, zemře. Výroky Pána Ježíše byly a snad jsou dodnes pro některé pohoršující, ale jsou logické. Pán Ježíš je tím zdrojem života, který přesahuje jen tu naší dočasnou pozemskost. Známe i ten výrok našeho Pána: Lukáš 4:4 Ježíš mu řekl: "Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem, ale každým slovem Božím." A také víme, že Pána Ježíše lze ztotožnit s věčným Slovem Božím. Tak nám svým způsobem v Janově podání evangelia splývají tělo, chléb, slovo, světlo. Přinejmenším vidíme určité nepřehlédnutelné souvislosti. Kristus je podle evangelisty Jana tou tvůrčí energií, která obsahuje všechny informace a živiny pro život pozemský i věčný. Píše na začátku svého evangelia: Jan 1:1-4 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. Všimněme si, že u Jana je zmínka i o světle ve spojitosti se životem. Z jiným míst Bible zase víme, že v krvi je život. A jsme zase zpátky u Poslední večeře. Chléb a víno, tělo a krev. Kristus, jako zdroj života. Jsou to souvislosti, které jsou podstatou naší víry. Nejdou vědecky vysvětlit. Moderní fyzika rozumí světle jako toku fotonů- tj. světelné energie. Biblická Janova
-2-
zpráva však není o fyzice a principu fungování vesmíru, ale o tom, kdo všechno stvořil a kdo nade vším vládne a o tom, kdo nás udržuje při životě. Bez naší závislosti na Bohu, který nás stvořil, který nás živí, a který promění naše tělo v budoucnu, je náš život bezvýznamný, nesmyslný a prázdný. Lidské tělo Pána Ježíše nezůstalo v hrobě, nerozpadlo se na prach, ale bylo proměněno při vzkříšení tak, jak věříme, že budou proměněna i naše těla. Tělo a krev Páně, které přijímáme při VP, jsou jakýmsi dalekohledem do minulosti i do budoucnosti – nebo možná zvětšovací lupou, která nám umožňuje lépe pochopit a ze všech stran si prohlédnout Krista a jeho záměry s námi lidmi. V širší souvislosti nejde jen o jedno tělo a život jednotlivce. Jeden člověk sám nic neznamená. Proto Bůh na počátku stvořil člověka jako dvojici- jako muže a ženu, jako rodinu. Vyznavači Krista také tvoří rodinu Boží. V této rodině se také počítá až od dvou. Je to jiná matematika, než na jakou jsme zvyklí. V novém zákoně se pro rodinu Božích dětí, kteří následují Krista, používá slovo církev. Apoštolé Pavel a Petr ve svých epištolách tento obraz rodiny Boží jako církve dále rozvíjejí. Vysvětlují principy existence a fungování církve jako těla Kristova. A tak se od chleba jako těla Kristova dostáváme až k tělu církve, jejíž hlavou je Kristus. Jedno tělo je závislé na druhém těle; jeden život dává život dalšímu. Svým způsobem navazují tyto obrazy již na SZ, kde čteme: 1 Paralipomenon 11:1 Celý Izrael se shromáždil k Davidovi do Chebrónu. Řekli: "Hle, jsme tvá krev a tvé tělo. V novém Zákoně pak: 1 Korintským 12:27 Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. 1 Korintským 6:19- 20 Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha. Je-li církev jako celek tělem Kristovým, pak logicky i každý její jednotlivý úd, pokud je začleněn do celku. Neplatí to obráceně. Jeden křesťan individualista není církev. Tělo člověka nemůže být chrámem Ducha, když člověk nechce patřit do církve, nechce se veřejně přiznávat ke Kristu přijímáním jeho památky VP, a nemá zájem o spolupráci a nechce nést spoluzodpovědnost v církvi – v rodině Božích dětí - tj. v konkrétním sboru. Je možno pochybovat o tom, že jednotlivec patří Kristu, když chce fungovat individuálně a nezávisle na ostatních. Výroky apoštolů potvrzují jednotu Krista a církve. Kristus své věrné obživuje a živí – doslova krmí. Tak jako dítě v matčině lůně jí tělo a krev matky – je jimi vyživováno. Židé a učedníci, kteří se pohoršovali nad výroky Pána Ježíše, neznali Písmo a neznali ani fyziologii těhotenství. I nám se občas stává, že když jsme negramotní a věci neznalí, uchylujeme se k rychlým soudům. Kdo to může poslouchat. Takové nesrozumitelné a pohoršující řeči. Nejsme přece -3-
kanibalové. Jako by naše vědomosti byly měřítkem reality. Místo toho bychom měli ztichnout před tajemstvím a přiznat si svou neznalost. Ano, je dnes moderní zpochybňovat staré tradice. Děje se tak ve světě, kde se za normální považuje spolužití partnerů bez manželské smlouvy, kde se lidské úchylky v sexualitě považují za přijatelné a víra v Boha za přežitek. Oslavuje se člověk a uctívá se lidské tělo. Ukazuje se ve své nahotě a celebritiy vydělávají svým udržovaným a plastickými operacemi a i jinak vylepšovaným tělem. Ukazuje se pomíjivost jako něco dokonalého a žádostivého. Opakuje se to, co už mnohokrát Bůh v dějinách lidstva odsoudil a ztrestal. Křesťané vyrozumívají, že den Páně se přibližuje. Tělo ve světě má dnes zcela jiné významy, než tělo, o kterém mluvíme jako křesťané. Jen ve společnosti, která trpí nadbytkem, může docházet k takovým deformacím vnímání těla. Ze známé historie víme, že v době prosperity Egypta – možná už 6 tisíc let před Kristem – o sebe pečovaly vybrané ženy podobným způsobem, jako to dělají dnes. Malovaly se, voňavkovaly, vybraně oblékaly, pěstovaly si nehty, mazaly se mastmi atd. Podobný byl kult faraónů. Tělo bylo tak důležité, že generace lidí stavěly megastavby pyramid pro umístění sargofágů s mumiemi těchto těl. Tělo se opečovávalo i po smrti, protože dokud existovalo, mohl do něho vstupovat zemřelý duch. Nevíme, kde a na jakém základě vznikla tato fikce posmrtného života. Víme však, že život po smrti pokračuje. Sice ne tak, jak si to zdeformovaně představovali starověcí Egypťané, ale tak, jak to máme potvrzeno a ověřeno v biblických záznamech od očitých svědků. Kristovo Tělo bylo po vzkříšení proměněné a přece neslo znaky pozemské tělesnosti a jizvy po mučení. Dokonce Pán s učedníky i jedl. Ke vzkříšení našeho těla jistě dojde. Vzkříšení není ani nemůže být závislé na existenci zachovalých částí naší tělesné schránky a na způsobu pohřbu. Neovlivní ho mumifikace ani spálení. Kódy našich tělesných podob jsou uloženy jinde a jinak než v hrobech. Bůh archivuje nejen podobu našeho těla, ale celého člověka- tj. i jeho myšlení a chování. Proto existuje souvislost mezi tím, co je a tím, co bude. Všechno, co děláme na tomto světě je přípravou na budoucnost. Žijeme-li z něčeho jiného, než z Krista, a pro něco jiného, než pro Krista, výsledky našeho pozemského života shoří jako sláma. Zdá se, že Pán Ježíš, při tom svém pro učedníky tak pohoršlivém výroku o svém těle a krvi jako pokrmu, myslel již na ustanovení památky V.P. Předvídal, jak zanechat svým následovníkům viditelnou a hmatatelnou památku na svou vykupující oběť. Po Kristu na tomto světě nezůstala žádná relikvie. Dokonce ani třísky z kříže, ani pohřební plátno- podle posledních výzkumů je toruňské plátno jen jakousi ikonou, která měla věřícím zpřítomnit tělesné utrpení na kříži a je uměle vytvořené. Nic hmatatelného, nic hmotného, co mnozí křesťané až dodnes uctívají, nám Kristus po sobě nezanechal. Žádný svůj obraz nebo sochu. Ale zanechal svým učedníkům památku VP. O jejím významu a smyslu mohou křesťané každodenně přemýšlet, je jim památkou na minulost i předpovědí budoucnosti. Je výzvou k tomu, aby tvořili jednotu církve jako těla Kristova a je obrazem budoucího společenství v nebi. To nám připomínají následující verše: -4-
Matouš 26:29 Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce." 1 Korintským 15:53 Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. 2 Korintským 5:4 Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Všichni se bojíme smrti. Nejen toho konce našeho života, ale dokonce i té smrti, při které máme pohřbít toho starého a hříšného člověka. Zbavit se svých starých zvyklostí a žít nově bývá pro mnohé z nás největším problémem na této zemi. Je to pro nás těžké břemeno. Říkáme, že chceme být lepší, vyznáme své hříchy, pokřtíme se, ale starý člověk stále haraší v naší hlavě. Kristus je však připraven přehodit přes nás bílé roucho života, které má připravené pro ty, kteří se pro něj rozhodli a jí jeho tělo a pijí jeho krev. To je naše naděje a vysvobození. Život přece jen zvítězí. Římanům 8:10 Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Zatím jsme však mezi živými na této zemi. Naše tělo více či méně dobře funguje a často se nám nechce myslet na smrt. Memento mori však není ničím, co bychom si mohli dovolit přehlížet. Je vhodné si dost často připomínat svá pozemská omezení a těšit se na svou nebeskou proměnu. To však předpokládá, že budeme žít smysluplný a užitečný život. Tak jak to připomíná apoštol Petr ve svých epištolách ve zdánlivě odlišném podobenství o církvi jako stavbě. Píše: 1 Petrův 2:5 I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. Kameny, ze kterých je postaven duchovní dům, to jsme my. Každý kámen – každé Boží dítě má své místo ve stavbě, přenáší určité zatížení, spojuje stěny. Nemůže chybět. Díry ve stavbě znamenají vždy vážný problém. Všechno se vším souvisí. Naše individualita v církvi musí být podřízena celku a konečnému cíli. Stavba našeho těla i stavba domu Božího má být obrazem Boží slávy, moci a lásky. Pokud stavíme a zvelebujeme modlitebny, nejde jen o to, aby se bohoslužby konaly pod střechou. Nebojme se, Kristus nedopustí zhroucení své církve. Jestliže vypadneme ze stavby, budeme nahrazeni jinými. Jako v živém organizmu. Jedna buňka odumře, ale hned její roli přebírá další. Na světě žijeme mezi lidmi, kteří o církvi nic neví. Patří do jiných společenství a slouží jiným pánům. Snahou Antikrista a jeho služebníků je likvidovat církev, bourat chrámy, ničit vztahy… Na mnoha místech naší planety dochází nejen k vypalování a bourání kostelů, ale i k fyzické likvidaci křesťanů. V dnešní době je v na světě horší pronásledování církve a více mučedníků, než bylo za císaře Diokleciána. I pro takové situace máme povzbuzení v Písmu:
-5-
Matouš 10:28 A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. Tělo, krev, chléb, Slovo, život, církev, světlo. To jsou základní veličiny každého života. Náš Pán nemluvil abstraktně, ale tak, abychom mu rozuměli. Jestliže přeci jen nerozumíme, chyba není na Boží straně. Máme hluché uši a slabý rozum. Nechali jsme si nacpat do hlavy slámu moudrosti tohoto světa. Bůh sám nás chce probudit a naplnit životem. Dejme mu šanci. On promění náš život, naše těla. V očích světa jsme možná scifi blázni, ale my víme, komu věříme. 1 Tesalonickým 5:23 Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Kéž Bůh požehná tyto naše úvahy o těle Kristově. Amen.
-6-
