LIDOVÁ SLOVESNOST maturitní otázka č. 11
Osnova:
1. Charakteristika a hlavní rysy 2. Důvod zájmu o lidovou slovesnost v době národního obrození 3. Žánry - lyrické - epické 4. Sběratelé Karel Jaromír Erben Božena Němcová František Ladislav Čelakovský 5. Ohlasová poezie
Charakteristika a hlavní rysy
Lidová slovesnost → literární díla šířená ústně mezi prostým obyvatelstvem, vzniká již od nejstarších dob, kdy ještě nebylo známo písmo. To použili teprve její sběratelé, když se jí, zejména v 19. století, rozhodli zapsat a převyprávět. Její tvůrci jsou anonymní a jejich díla nemají nikdy uzavřenou podobu. Šíří se totiž mezi lidmi, a jsou vědomě a bezděky upravována, na rozdíl od psaných literárních děl, které jim jejich zapsaní dává definitivní podobu. Nejdříve se objevují různá pořekadla, pranostiky a přísloví, která souvisí s potřebou sdělit si mezi sebou své zkušenosti s přírodou a mezilidskými vztahy. Rozsah se postupně zvětšuje a vznikají náboženské mýty, pověsti, vyprávění ze života a anekdoty. Pohádky a povídky jsou často inspirovány lidovými pověrami, vystupují v nich nadpřirozené postavy – vodníci, strašidla, …. Lidová poezie zahrnuje nejrůznější písně, koledy spojené s náboženskými svátky a zejména lyrické i epické lidové balady. Lidové slovesnosti se podobá tzv. pololidová tvorba, vytvářená sice záměrně, ale určená širokému lidovému publiku, kterému je přizpůsobena. Řadíme sem kramářské písně, knížky lidového čtení nebo interludia (mezihry). Některá díla, zejména písně, ale zlidoví i bez zájmu autorů. Typickým příkladem je píseň ze hry J. K. Tyla – Fidlovačka, která se stala tak známou a lidovou, že byla zvolena za státní hymnu. Znaky:
ústní tradování anonymita autora kolektivnost → autorem je více lidí – kolektiv variabilita → neustálený text, obměny, každý příběh je jiným způsobem vyprávěn
Důvod zájmu o lidovou slovesnost v době národního obrození
Už v počátcích národního obrození se pokoušeli někteří básníci o sblížení umělé literatury s lidovou slovesností. V době, kdy bylo prvořadým úkolem české poezie přiblížit se soudobé evropské literatuře, nemohla tato snaha přinést žádoucí výsledky. Koncem 20. let se však začala slovesná tvorba vzdalovat čtenářskému vkusu. Vlivem preromantických názorů na lid jako uchovatele „národní duše“ se začalo nahlížet na lidovou poezii jako na umělecký projev, který věrně zrcadlí život a názory lidových vrstev, a proto se stalo básnění v „lidovém duchu“ znovu aktuálním. Vrcholem tohoto úsilí je ohlasová poezie F. L. Čelakovského.
Žánry lidové slovesnosti Lyrika 1
Písně – (milostné, svatební, žertovné, pracovní, národní, vojenské, ukolébavky) mají většinou
lyrickou povahu, ale existují i písně epického rázu, např.: hrdinské písně – ruské byliny. Zvláštní povahu mají kramářské (jarmareční) písně, která zaznamenala největší rozvoj v 16. – 19. století, kdy potulní kramáři šířili jejich texty a zpívali je na jarmarcích; mívali většinou mnoho stop, bývaly doprovázeny např.: flašinetem, někdy byly doplněny obrázky, opěvovaly nějakou aktuální událost. sběratelé písní:
F. L. Čelakovský slovanské národní písně, přísloví K. J. Erben české písně a říkadla, pohádky J. Jindřich písně z jižních Čech F. Sušil, F. Bartoš, L. Janáček moravské písně J. Kolár, P. J. Šafařík slovanské písně
Epika Pranostika – založeny na dlouhodobém sledování počasí, často veršovaná
např.: Svatá Anna, chladno z rána, Únor bílý pole sílí, O svatém Tomáši, sníh bředne na kaši, Medardova kápě, 40 dní kape, …
Pořekadla – vyjadřují životní zkušenost, bez mravního naučení (Hrách na stěnu házet) Přísloví – obdobně jako pořekadla vyjadřují určitou situaci či zkušenost, ale přidávají mravní ponaučení, např.: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Bez práce nejsou koláče. Dvakrát měř jednou řež. atd…
Rozpočitadlo – rytmizované říkadlo, kterým se rozpočítávají děti Pověsti – vztahují se k určitému místu, času nebo osobě, jádro pověsti bývá pravdivé; obsahují
určitý historický fakt, který se během doby za působení tvůrčí fantazie obměňuje; existuje mnoho druhů pověstí, např.: národní – O praotci Čechovi hrdinské – O Žižkovi rodové – O bílé paní místní a legendární – týkaly se zázraků a byly často inspirovány oficiální tvorbou
Proroctví – úzce souvisí s pověstmi, vyjadřuje naděje v lepší budoucnost → Libuše Pohádky – (báchorka) má poutavý děj, v němž statečný a dobrý hrdina vítězí nad zlem
s pomocí nadpřirozených bytostí nebo zázračných předmětů, není časově ani místně situovaná, její rámec tvoří ustálená spojení, která ještě zesilují časovou a místní neurčitost. Vyjadřovala lidovou touhu po spravedlnosti. Dlouho se šířily pouze ústně, jako např. pořekadla, než byly v 18. – 19. století sesbírány a sepsány, existují však i pohádky umělé; v době baroka vznikaly pohádky, kdy prostý člověk vítězí nad despotickým pánem, typickou pohádkovou postavou této doby je český Honza. české národní lidové pohádky: O Smolíčkovi, O Budulínkovi, O veliké řepě, O kohoutkovi a slepičce, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, … sběratelé pohádek:
Božena Němcová K. J. Erben
2
Národní báchorky a pověsti Prostonárodní české písně a říkadla
J. Š. Kubín
vyprávění z Podkrkonoší, pohádky
Sběratelé lidové slovesnosti KAREL JAROMÍR ERBEN (1811 – 1870)
Český básník, sběratel a spisovatel lidových písní a pohádek, literární historik a překladatel. Hlavní představitel české romanticky orientované literatury, která vychází z folklóru a národních tradic. Narodil se v Miletíně u Jičína. Během filosofických a právnických studií v Praze (1831 – 33) poznal Františka Palackého, se kterým pak po celý život spolupracoval. Byl sekretářem ‘Českého národního muzea‘ a prvním archivářem města Prahy. Snažil se rekonstruovat původní podobu lidové slovesnosti. Jeho básnická sbírka, vycházející z českých mýtů, bájí, pohádek, legend a historických pověstí, týkající se nadčasových vztahů ženy a muže či ženy a dítěte ohrožovaných nezájmem a smrtí, se stala vrcholem obrozenecké poezie. Vydával starší české texty, např. spisy Husovy. Na rozdíl od F. L. Čelakovského se K. J. Erben nesnaží lidovou slovesnost jen zachytit, využívá ji jako námětu pro zobrazení mezilidských vztahů. Spatřuje v ní možnost, jak se dozvědět o představách o světě a jeho mravním řádu. Proto v jeho baladách nacházíme jako hlavní motiv vinu a trest.
Dílo: Kytice z pověstí národních Její jednotlivé básně předtím postupně otiskoval v časopisech. Obsahuje 12 balad, navíc ještě báseň Kytice a Věštkyně, odehrávajících se v různých prostředích. Společný jim je konflikt hlavního hrdiny s okolím, ať už s nadpřirozenými silami nebo vlastními city. Svůj tragický osud si zaviní sám, když se nerozhodne v souladu s mravními normami. Trest, někdy až překvapivě krutý, je neodvratným důsledkem provinění. Někdy se ale hrdina zachrání pokáním a je mu v souladu s křesťanskou vírou odpuštěno. Častým tématem v Kytici je láska, hlavně matky k dítěti. V baladě Poklad matka pro vidinu bohatství na své dítě zapomene a je potrestána jeho odejmutím na jeden rok, v Polednici dítě doplatí na matčinu zlobu a ve Vodníkovi se musí matka rozhodnout mezi láskou k dítěti, vodníkovi a vlastní matce. Obě možnosti by pro ni však skončily tragicky. Balady v Kytici jsou typickou ukázkou pravidel lidové slovesnosti. Děj je líčen dramaticky a rychlým spádem → Polednice se celá odehrává za odbíjení hodin. Stejně tak dialogy jsou stručné, často s neúplnými větami. Balady:
Dceřina kletba Holoubek Kytice Lilie Poklad Polednice
pohádky → Byl jednou jeden král České pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký Pohádky děda Vševěda Pohádky na dobrou noc Prostonárodní české písně a říkadla
3
Svatební košile Štědrý den Věštkyně Vodník Vrba Záhořovo lože Zlatý kolovrat
Zde se naopak snaží dosáhnout původní autentické podoby lidových písní. Zařadil sem kolem 2200 písní doplněných svým komentářem. K. J. Erben sbíral a převyprávěl lidové pohádky, které se díky jemu staly klasickými.
Pták Ohnivák Slovanské pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda Zlatovláska a jiné české pohádky (1969) BOŽENA NĚMCOVÁ (1820 – 1862)
Česká spisovatelka, sběratelka a autorka lidové slovesnosti. Narodila se ve Vídni, je považována za zakladatelku novodobé české prózy. Psala i cestopisy a poezii. Ve 40. letech ve vlastenecké společnosti v Praze zformovala své představy o národní literatuře a vlastním společenském uplatnění. S osobitým vypravěčským talentem umělecky zpracovala české pohádky, pověsti a legendy, které převedla do formy humorných, fantastických nebo romantických povídek. Většina z nich vznikla za jejího pobytu na Chodsku, kde se seznámila s tradičním lidovým a venkovským světem, který realisticky zachytila i v publistických črtách, úvahách a beletristických obrazech ze života. V lidových pohádkách vedle vypravěčsky bohatých látek nacházela i ucelený soubor kladných životních hodnot, vyzdvihovala především mravní hodnoty lidu. V rozsáhlejších prózách novelistického typu vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy a rozpory, které se snažila řešit hledáním porušené harmonie. Na pohřbu K. H. Borovského (1855) se odvážila položit na jeho rakev trnovou korunu. Zemřela v Praze poměrné mladá vážně nemocná vysílením po neustálém strádání. Celý život prožila v ponižující chudobě a často i v hladu. Pohřbena je na Vyšehradě.
Dílo: Babička: Obrazy z venkovského života
(1855)
Vrací se v něm do svého dětství, když žila v ratibořickém údolí. Sama říká, že se tím snažila uniknout z tíživé současnosti. Proto své vzpomínky často idealizuje, například její vztah k babičce nebyl ve skutečnosti tak harmonický. Přesto je zde babička hlavní kladnou postavou, stala se symbolem dobra a lásky. Během jednoho roku s ní prožíváme všechny situace typické pro český venkov. Kniha začíná příjezdem babičky na Staré Bělidlo. Další kapitoly popisují život na samotě a obyvatele ratibořického údolí. Babička svoji morální hodnotou výrazně převyšuje ostatní lidi (ze všech vrstev), svými moudrými radami vychovává nejen děti na Starém Bělidle. Většina postav (včetně kněžny, která je také výrazně zidealizovaná), je historicky doložená. Dílo vyznívá optimisticky, a to i přes babiččinu smrt. Objevuje se tu i postava, která do kompozice díla víceméně nezapadá – šílená Viktorka. Mladá komtesa Hortenzie, která jako by zajišťovala určitou realitu světa v tomto díle. Tímto utopickým pohledem zřejmě autorka usilovala o nalezení harmonických vztahů mezi lidmi, které nenacházela ve vlastním životě. V psaní tohoto díla patrně hledala útěchu. Babičku napsala po smrti svého syna Hynka (1853), po jeho smrti pokračují neshody s manželem, následně se rozcházejí.
Podhorská vesnice V zámku a podzámčí Národní báchorky a pověsti – zpracování českých pohádek, 7 sešitů 4
Stejně jako u K. J. Erbena nebyly přesným zachycením ústní podoby. B. Němcová jim dává vlastní uměleckou formu, vyjadřující její ideální představy o venkovském životě. Na základě lidových motivů uplatňuje zásadu spravedlnosti a rovnosti mezi lidmi, právě v pohádkách může nechat zvítězit chudého nad bohatstvím a zlem.
Slovenské pohádky a pověsti – zpracovává více dokumentárně, snaží se je
zachytit v původní formě
Znění zlatého zvonu: Výbor veršů a prózy Deset pohádek o svatém Petrovi povídky → Divá Bára, O dvanácti měsíčkách, Devět křížů, Dobrý člověk, Baruška, Karla, Rozárka
Ohlasová poezie Specifický žánr příznačný pro mnohé evropské literatury 19. století. V západních zemích Evropy se rozvíjí v souvislosti s romantickým kultem folklóru, zatímco u nás je psána v důsledku absence české umělecké literatury. Básníci se proto uchylovali k tradici folklóru, kde hledali inspiraci. První ohlasové pokusy v české poezii nepocházejí od Čelakovského, ale teprve v jeho rukou se vzor lidové slovesnosti stal zdrojem vysokých básnických hodnot. Mnozí následovníci Čelakovského upadli do pouhého formalismu a z ohlasové poezie se stal neživý literární útvar.
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ (1799 – 1852)
Český básník, kritik a překladatel. Pocházel ze Strakonic, po absolvování gymnázia v Písku studuje filosofii v Praze, pro finanční problémy byl nucen přestoupit na lyceum do Českých Budějovic, odkud byl vyloučen za četbu Husovy Postily. Ve studiu pokračuje v Linci a v Praze, závěrečné zkoušky nedokončil. Od roku 1833 se stává redaktorem Pražských novin, ale později byl nucen redakci opustit, protože vyšel článek kritizující ruského cara. Působil také jako knihovník v rodině Kinských. Na univerzitě ve Vratislavi se stal profesorem (1841) slovanské literatury a působil zde, až do roku 1849 kdy stejnou funkci získal na pražské universitě. Ruský národ považoval za oporu ostatních slovanských národů, proto se nejprve soustřeďuje na ruskou lidovou tvorbu. Byl výborným překladatelem, zejména z literatury německé a anglické. Psal i učebnice a vědeckou literaturu. Literární působení Čelakovského, zahájené na počátku 20. let, vyrůstalo z humánně pojatých národních a slovanských ideálů, z estetických zásad preromantismu a z konkrétních podnětů Jungmannova kulturního programu, jejž Čelakovský svým dílem tvořivě obohacoval. Měl zvláštní schopnost pronikat do vnitřního smyslu i tvárných principů básnických děl a kriticky vnímat umělecké zkušenosti národní i cizí literatury.
Dílo: Ohlasy písní ruských (1829) Epická básnická sbírka čerpající z ruských bylin. Hrdinou je bohatýr, tj. mladý, krásný muž, který vyniká odvahou; často byli až nadpřirození. Bohatýři bojují na straně obyčejných lidí proti zlu. Byliny vznikaly v době tureckých a tatarských nájezdů na Rusko (kolem r. 1400). Ohlasy jsou postaveny na hrdinských eposech a skutečných činech. Bohatýr ve
5
velké většině případů vítězí. U bylin je typický obrácený slovosled, stupňování sloves ke znásobení děje, používají se přechodníky a ustálené výrazy (kalená střela). Ohlasy písní českých (1839) Lyrická básnická sbírka. Nejedná se o hrdinskou poezii, ale spíše o satiru a lyriku a milostnou poezii. Používá mnohem prostší verše. Opakováním sloves zdůrazňuje děj, opakují se výrazy. K umělecky nejzdařilejším epickým básním této sbírky patří Toman a lesní panna. Odlišnost ruské a české lidové poezie charakterizoval Čelakovský srovnáním krajiny obou zemí: Ruskou lidovou poezii přirovnal k rozsáhlým hvozdům, mohutným řekám a jezerům; českou pak k drobným lesíkům, říčkám a potůčkům.
Slovanské národní písně Mudrosloví národa slovanského v příslovích
Další sběratelé: • Josef Štefan Kubín • František Sušil • František Bartoš
→ sbírali hlavně pohádky a písně
• J. V. Sládek • Vítězslav Nezval • Jaroslav Seifert
→ lidová slovesnost se pro ně stala námětem
Pojmy: bylina – Typ ruských hrdinských básní, eposů, které obvykle popisují hrdinské činy bohatýrů
(například Ilja Muromec). Byliny pocházejí z období formování ruského státu. Byly předávány ústní cestou a díky tomu se postupně měnily a podléhaly novějším vlivům.
ohlasová poezie – Umělá literární tvorba, související s romantickým obdivem k folklóru. Využívá postupy ústní lidové slovesnosti a napodobuje ji.
6
