Liberalismus, německý ordoliberalismus a hospodářská politika Adam Geršl1 1. Úvod Walter Eucken (1891-1950) patří zejména v německy mluvícím akademickém prostoru k nejcitovanějším ekonomům, bezesporu též proto, že názory jeho a jeho kolegů z tzv. Freiburgské školy2 - Franze Böhma (1895-1977), Hanse Grossmann-Doertha (1894-1944), někdy sem zařazovaného i Leonarda Miksche (1901-1950) - jsou považovány za hlavní ideový zdroj poválečné hospodářské politiky Německa. Předčasná smrt v roce 1950 bohužel Walteru Euckenovi neumožnila sledovat poválečný obrat v ekonomické vědě i hospodářské politice a rozvíjet jeho originální myšlení v reakci na tehdejší hospodářskou realitu. To staví následující generace ekonomů před závažný problém: jak dnes interpretovat Euckenovo dílo v realitě tak odlišné, než byla ta jeho? K tomuto problému, který se obecně netýká jen Euckena, ale všech „velikánů“ společenských věd, lze v ekonomické literatuře najít zhruba tři hlavní přístupy. První přístup – tradiční – spočívá ve výkladu hlavních tezí a ve zdůraznění jejich historické či specifické podmíněnosti. Pouze v některých oblastech – pokud to realita dovoluje – jsou teze a závěry rozšiřovány na další oblasti současnosti. Tento přístup je charakteristický pro pokračovatele ordoliberalismu, tzv. druhou generaci Freiburgské školy (Friedrich Lutz, Paul Hensel, Hans Otto Lenel, Ernst-Joachim Mestmäcker), či pro další experty a ekonomy v této oblasti (Manfred Streit). Nalézt jej můžeme i v české ekonomické literatuře (Šulc 1990a, 1990b; Krabec 2003). Téměř všichni pokračovatelé se omezovali na zdůraznění základních principů ordoliberalismu (konstitutivní principy, silný stát, stabilní měna apod., viz Eucken 1952 nebo Krabec 2003), na vyzdvihování předností tržního řádu před centrálním řízením ekonomiky3 a na nezbytné role hospodářské politiky, tj. státu, při zajišťování prokonkurenčního prostředí, ale též v sociální politice. Druhý přístup – selektivní – spočívá v selekci vybraných pasáží a Euckenových argumentů a v jejich použití pro obhajobu určitých myšlenek, které mohou být částečně s Euckenovými tezemi slučitelné, avšak do celkového obrazu Euckenova ordoliberalismu nemusí zcela zapadat. Eucken (1952) svým rozsáhlým opusem tento postup umožňuje, zejména kvůli řadě živých příkladů a opakováním stejných tezí ve více různě interpretovatelných podobách. Josef Šíma (2003) ve svém článku Ordoliberální řád proti „magii“ moderních národohospodářů používá právě tento přístup pro obhajobu vlastního názoru o neadekvátnosti stanovení „moderních“ cílů hospodářské politiky a (ne)potřebě existence nedokonalého a zájmovým skupinám podléhajícího státu. Třetí přístup – nazvěme jej třeba moderní – se snaží identifikovat ve výzkumném programu ordoliberálů ty teze a argumenty, které jsou (a) základními stavebními kameny programu a 1
PhD student na Institutu ekonomických studí FSV UK, Česká národní banka. Autor strávil akademický rok 2002/2003 studiem a výzkumem v působišti ordoliberálů na Universität Freiburg a na Walter Eucken Institutu ve Freiburgu (http://www.eucken.de). Veškeré názory prezentované v této studii jsou názory autora a nemusí se shodovat s názory institucí, ve kterých působí. 2 Pro přehled učení Freiburgské školy viz zejména Krabec (2003), Vanberg (1988, 1997, 1998a), Streit (1992a, 1992b), Streit a Kasper (1992) a pro vyčerpávající dílo o Walteru Euckenovi viz Gerken (2000). 3 Např. Hensel (1972) rozšířil (aplikoval) Euckenovu kritiku válečného centrálně řízeného hospodářství na socialistické plánování, ovšem jde – jak zmíněno výše – o logické rozšíření na tehdejší dobu, poznamenanou diskusemi o hospodářském systému socialistických zemí, neboť téměř všechny znaky obou centrálně řízených hospodářství se shodovaly. 1
vystihují jeho základní myšlenku a (b) které nejsou historicky podmíněny, tj. jejich platnost může být chápána jako obecná. Tento přístup zastává např. Vanberg (1988, 1998a), když srovnává ordoliberalismus s moderní konstituční politickou ekonomií (viz např. Buchanan 1990) a interpretuje Euckenovy teze v rámci této moderní institucionální subdisciplíny ekonomie vyzdvihnutím myšlenky relevance institucionálního rámce ekonomických aktivit, tj. pravidel platných na ekonomických (a politických) trzích. Do jisté míry lze i tento přístup označit za selektivní, nicméně vybírány nejsou příležitostně se pro vlastní argumentaci hodící teze a pasáže, nýbrž klíčové a někdy i implicitní, nevyslovené myšlenky, na nichž celý výzkumný program logicky stojí. V tomto krátkém příspěvku bych se rád v souladu se třetím přístupem k interpretaci odkazu myšlení Waltera Euckena zamyslel nejen nad několika spornými tezemi ze článku Josefa Šímy (2003), týkajícími se zejména role státu a hospodářských politik, ale i nad důležitou otázkou rozdílu liberalismu a ordoliberalismu, která podle mého názoru přispěla ke vzniku ordoliberálního myšlení. 2. K argumentaci Josefa Šímy Kromě záslužného záměru vydat v českém překladu základní dílo Waltera Euckena z roku 19524 je nutno ocenit, že Šíma (2003) vystihl dvě ze základních tezí Waltera Euckena, potažmo ordoliberálů, a to „důležitost znalosti ekonomické teorie pro kvalitu života miliónů lidí“ (tu Walter Eucken dobře popsal v poměrně útlé knížce již z roku 1938 Nationalökonomie – wozu?5) a „myšlení v řádech“, tj. vzájemná souvislost a závislost dílčího řádu ekonomického s dalšími řády jako právním, politickým či etickým a nutnost ji vzít v úvahu při diskusi různých „izolovaných“ hospodářských politik. V této souvislosti je však třeba ujasnit si, co Walter Eucken myslel pojmem řád: jak uvádí Vanberg (1998a, s. 174), v literatuře (např. Hayek 1969) se pod pojmem řád může rozumět jak soustava pravidel (order of rules), tak i soustava jednání a interakcí ekonomických agentů, která je důsledkem kombinace sledování cílů individui a existujících formálních a neformálních pravidel (order of actions). I když Eucken (1952) často pojem řád užívá v obou významech – snad kvůli jejich vzájemnému propojení skrze složku pravidel, z celého výzkumného programu ordoliberálů je zřejmé, že řádem měli na mysli spíše soustavu formálních a neformálních pravidel, tedy institucionální rámec ekonomických procesů.6 Nezdá se mi však příliš smysluplné používat Euckenovu argumentaci pro vyvrácení potřeby sledovat hospodářskou politikou tradiční cíle „magického čtyřúhelníku“, tj. ekonomický růst, dostatečný stupeň zaměstnanosti, cenovou stabilitu a vnější ekonomickou rovnováhu, a to na základě následujících důvodů. Za prvé, implicitní normativní ideál ordoliberalismu spočívá v hledání „žádoucího řádu“ (wünschenswert), tedy takového, který by lidem umožnil v co největší míře realizovat své cíle (Vanberg 1997). I když ony čtyři cíle zajisté nejsou vyčerpávající operativní definicí „žádoucího řádu“, mohou být její dílčí součástí v oblasti makroekonomických politik, které samozřejmě musí být doplněny konzistentními a tržně konformními mikroekonomickými, strukturálními a institucionálními politikami. Konstituční politická ekonomie, která je v tomto ohledu s ordoliberalismem naprosto kompatibilní, požaduje, aby normativní posouzení hospodářských politik a společenského řádu vůbec bylo založeno na konzistentních základech 4
Zatím byly Grundsätze der Wirtschaftspolitik přeloženy pouze do čínštiny, korejštiny, ruštiny a španělštiny, viz Gerken (2000, s. 135). 5 Viz Eucken (1938). 6 Poněkud nejasnou definici řádu jako pojmu nalezneme kupodivu až v závěru Euckenovy knihy (Eucken 1952, s. 372-377). I když je definice ordo poněkud vágní, přece jen je v souladu s oběma výše uvedenými definicemi, přičemž důraz – zejména při diskusi hospodářské politiky - je položen na řád jako institucionální rámec. 2
metodologického individualismu, tedy na rozšířeném Pareto kritériu: společenský řád A je preferován před společenským řádem B, jestliže řád A má vyšší šanci projít uvědomělým a svobodným konsensem těch, kteří pod daným řádem budou žít, než řád B. V jednoduchém modelovém případě je tak za „optimální“ soustavu pravidel považován řád, který je jednotlivci jednomyslně přijat. Domnívám se, že se současným stupněm poznání možností a hranic ekonomických politik je legitimní o určitou variantu zmíněných cílů usilovat a domnívám se též, že by tyto čtyři cíle prošly i elementárním konsensem. Za druhé, Šíma (2003) implicitně předpokládá, že pro dosažení magických cílů je nutno používat přímé a diskreční (či aktivní) hospodářské politiky. Např. v oblasti vnější rovnováhy je nutno zavést cla, v případě zaměstnanosti „rozbíjet stroje“ či „nesmyslně investovat, aby co nejvíce lidí mělo práci“, a protože tyto aktivní dílčí politiky většinou vedou k negativním vedlejším důsledkům, jak ukazuje analýzou centrálně řízeného hospodářství i Eucken (1948), je třeba cíle jako takové zavrhnout. Tím však Josef Šíma „vylévá vaničku i s dítětem“, neboť na základě jaké argumentace je třeba odmítnout cíle, když jich nemůžeme dosáhnout jedním způsobem, avšak můžeme se pokusit o jejich úspěšné dosažení způsobem odlišným? Vanberg (1988, s. 22) v této souvislosti poukazuje na nutnost odlišit dva způsoby, jak může hospodářská politika v ekonomické realitě dosahovat vytčených cílů: buď přímým způsobem, tedy implementací těch výsledků, které jsou považovány za vhodné (outcome-oriented), nebo změnou „pravidel hry“, tedy institucionálního rámce procesů, které nepřímo ovlivní výsledky ve směru vytčených cílů (rule-oriented). Ordoliberálové – už svým zařazením státu jako prvního zdroje či tvůrce řádu - v souladu s rule-oriented přístupem k hospodářské politice požadovali, aby hospodářská politika nebyl založena na diskrečních nepromyšlených dílčích zásazích (na základě zkušenosti z období „experimentů“ v letech 1918-1938 v Německu, jak jej nazývá Eucken (1952)), ale na udržování a kultivaci pravidel pro tržní řád, tj. pravidel hry. Ordoliberálové poučeni fungováním centrálně řízené válečné ekonomiky zastávali názor, že pouze tržní řád dokáže dobře zajistit realizaci někdy i protichůdných cílů jednotlivců, avšak poučeni degenerací politiky laissez-faire do monopolní struktury počátku dvacátého století požadovali aktivní roli státu právě při vytváření „podmínek pro rozvoj vhodného řádu“ (Eucken 1952, s. 289), neboť ty se podle jejich názoru nevytváří spontánně a evolučně samy. Za třetí, Šíma (2003) interpretuje všechny čtyři magické cíle poněkud zastarale, a proto je možné proti nim využít historicky „starší“ kritiku Waltera Euckena. V současné ekonomii se všechny čtyři cíle považují za legitimní cíle hospodářské politiky, nicméně jejich interpretace prošla za posledních několik desetiletí řadou změn. V případě rovnováhy se zahraničím se dnes již v prostředí liberalizovaných kapitálových toků dogmaticky netrvá na vyrovnané obchodní bilanci či nulovém deficitu běžného účtu platební bilance,7 na druhou stranu se však výše deficitu a jeho struktura pečlivě sleduje a jeho náhlý nárůst může být signálem pro finanční trhy o nezdravých makroekonomických politikách a může přes změnu očekávání zapříčinit v extrémním případě i finanční krizi, která jistě nepatří do oblasti „žádoucího řádu“. Stejně tak je třeba pečlivěji pohlížet na dobrovolné směny tuzemců a cizozemců: jistě, bezbariérový zahraniční obchod a možnost mezinárodní mobility kapitálu přispívá k alokační efektivnosti (což je jen jiné vyjádření toho, že „všichni jsou spokojeni“), ale je třeba vzít v úvahu nezamýšlené externí efekty těchto aktivit, které mohou – i když individuálně jsou všichni spokojeni – vést k projevům nerovnováhy na makroúrovni (např. vysoký deficit běžného účtu) a k měnovým turbulencím, které mít citelné reálné důsledky na dříve spokojené domácnosti i firmy.
7
Platební bilance jako taková je ex definitione vždy vyrovnaná, pokud jsou v ní zahrnuty i změny devizových rezerv monetárních autorit. 3
Stejně tak se již cíl plné zaměstnanosti neinterpretuje jako „zaměstnat všechny“, což bylo předmětem oprávněné kritiky Waltera Euckena v případě centrálně řízeného hospodářství, ale v souladu s chápáním hospodářské politiky jako rule-oriented na vytvoření podmínek, které povedou k zaměstnanosti tak, že ti, kdo chtějí pracovat, práci skutečně naleznou. Protože nejlepším generátorem pracovních míst je trh, je jak ordoliberální tak i moderní hospodářská politika (či alespoň její teorie) založena na jeho podpoře. Za naprostou dezintepretaci Euckena považuji argumentaci Josefa Šímy v oblasti cenové stability a monetární konstituce. Opět je předpokládáno, že monetární autority provádí aktivní, diskreční monetární politiku a snaží se o maximalizaci „ražebného“ či o nastartování ekonomiky, tj. vytisknout a dát do oběhu co nejvíce peněz. Šíma tak nekritizuje cenovou stabilitu jako legitimní cíl, ale pouze nástroje, které k ní zjevně nevedou, a tak celá argumentace je místy zmatečná a vůbec nevede k logickému odmítnutí cíle. Soudobá teorie monetární politiky (zejména inflačního cílování) spolu s posunem centrálních bank k nezávislosti a jednoznačnému zadání cenové stability jako jejich jediného cíle do velké míry odstraňuje podněty pro volené zástupce občanů provádět za všech okolností měnovou expanzi a přispívá k dnešní cenové stabilitě.8 Je nutno připomenout, že Eucken (1952) považoval monetární politiku zaměřenou na stabilitu měny za prvotní (primární) a nezbytnou podmínku fungování tržního řádu a pokusil se diskutovat možné institucionální zajištění této stability, tedy vhodnou monetární konstituci.9 Šíma (2003, s. 5) přímo cituje Euckena, že „peněžní řád se zakládá jako sám soutěžní řád na přísných pravidlech“, což je v souladu s rule-oriented přístupem hledat taková pravidla pro zajištění měnové politiky, která cenovou stabilitu zajistí nejlépe. Za čtvrté a za poslední, domnívám se, že není legitimní používat teze Waltera Euckena zaměřené primárně proti praktikám státu v centrálně řízené ekonomice pro podporu argumentace proti přílišné aktivitě „keynesiánského“ státu v současné či nedávné ekonomice. Euckenovu argumentaci byla možno spíše použít na kritiku reálného socialismu v Československu (Euckenův článek v angličtině z roku 1948 byl českým ekonomům za reálného socialismu dobře znám) a některé jeho teze i jako vodítko při ekonomické transformaci počátkem devadesátých let 20. století (Šulc 1990a, 1990b). Šíma (2003, s. 5) např. v diskusi cenové stability uvádí, že „… tento poznatek neplatí pouze pro centrálně administrativní ekonomiku klasického typu, ale pro všechny ekonomiky, které centrální plánování uskutečňují jemnějšími formami pomocí licencí, regulací, státního zadlužování apod…“. Takovéto tvrzení by si však vyžadovalo hlubší analýzu a argumentaci. Na jednu stranu sice je pravda, že některé znaky mohou být v centrálně řízených a v současných ekonomikách zdánlivě shodné, co se však bytostně liší jsou pravidla politických trhů umožňujících svobodnou konkurenci mezi názory a – i když nejednoduchou – možnost výměny volených představitelů v případě nespokojenosti s hospodářskou politikou. Problematika zájmových skupin, které dokážou ovládnout stát, a boj proti privilegiím (dnes bychom spíše řekli proti rent-seeking), který Šíma (2003) diskutuje v druhé polovině článku, představuje taktéž jeden z pilířů ordoliberalismu. Monopoly dokáží zničit žádoucí vlastnosti 8
V této oblasti existuje řada příspěvků, pro diskusi inflačního cílení viz zejména Bernanke et al. (1999), pro nezávislost centrálních bank viz např. Cukierman (1992). 9 Samozřejmě byl diskutován i zlatý standard (s logickým závěrem, že období deflace, které vyvolával, též při existenci nominálně fixních vazeb v ekonomice typu cen, mezd a úvěrů, jej diskvalifikuje jako možný přímý nástroj měnové stability) či navázání měny na nějaký reálný koš zboží a služeb, viz Eucken (1952, s. 257-264). V této souvislosti je vhodné připomenout, že Eucken nepřivítal nápady spojenců učinit monetární autoritu v poválečném Německu nezávislou na vládě, neboť se domníval, že by to bylo v konfliktu s ordo, tedy že by jedna část hospodářské politiky zůstala mimo politický řád a mohla působit nevázaně a proti všeobecné hospodářské politice vlády (viz Bibow 2002). 4
tržního mechanismu a zájmové skupiny se zase snaží svým vlivem na volené představitelé státu pozměnit hospodářskou politiku ke svému prospěchu a na úkor ostatních. Ordoliberálové si byli dobře vědomi problému zájmových skupin a odsud pramení jejich často špatně vykládaný požadavek na „silný stát“, tedy stát, který je odolný tlaku zájmových skupin.10 Eucken (1952, s. 327) požaduje na státu, aby byl schopen (tedy měl k tomu moc a sílu) kultivací pravidel hry udržovat a hlavně vynucovat tržní řád (tj. bojovat proti monopolům a zájmovým skupinám na ekonomických trzích), avšak díky demokratické povaze obsazení volených pozic je stát náchylný zájmovým skupinám podléhat. Eucken (1952, s. 331) si tohoto dilematu byl sám vědom a považoval za nutné zevrubně diskutovat možností žádoucího politické řádu, tedy pravidel politických trhů a fungování státu. Bohužel jeho předčasná smrt mu neumožnila v této oblasti pokročit dále, nicméně s ordoliberalismem kompatibilní moderní konstituční politická ekonomie a některé oblasti nové institucionální ekonomie či ekonomické analýzy práva pokračují ve výzkumu těchto otázek. 3. Liberalismus a ordoliberalismus Josef Šíma ve svém příspěvku příliš akcentuje pouze jednu část ordoliberálního myšlení, a to tu následující za slovem ordo-. Je pravda, že ordoliberálové viděli v soutěživém tržním řádu jediný lidstvu známý a s osobní svobodou slučitelný prostředek ke sledování individuálních cílů, aniž by tím byly poškozeny zájmy ostatních jednotlivců. Jak uvádí Vanberg (1998a, s. 196), Franz Böhm považoval konkurenci za jedinečný mechanismus proti akumulaci moci. Za přínosnou konkurenci však ordoliberálové nepovažovali jakoukoli formu konkurence, ale pouze tzv. performance competition (Leistungswettbewerb), kde jedinou legitimní strategií k úspěchu (a dosažení zisku) podnikatele na trzích je lepší služba spotřebitelům (Eucken 1952, s. 43). Tuto vlastnost však každý trh nemá, neboť v řadě případů je pro podnikatele možné zvýšit zisk kartelovou dohodou, podvodem, zamlčováním informací či ovládnutím vzácného zdroje, a tyto možnosti se liší pro různé odvětví. Eucken (1952) přesvědčivě argumentuje, že pouze performance competition je pro občany přínosná a že např. pouhý volný vstup do odvětví nemůže tuto konkurenci zajistit. Proto dávali ordoliberálové takový důraz na prokonkurenční hospodářskou politiku, která se tak významně odrazila v německém antimonopolním zákonodárství. Na rozdíl od klasického liberalismu, kde role státu byla omezena na zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti občanů, základní (zejména vlastnická a občanská) práva a jejich vynucování soudy apod., ordoliberálové poučeni vývojem v období laissez-faire vyžadují na státu více: stát musí zajistit, aby na trzích vládla „výkonová“ konkurence, a to nikoli přímým zásahem (tj. např. ex post hodnocením, jak firmy realizovaly svůj zisk), ale ex ante ustanovením a vynucováním pravidel hry. Eucken (1952, s. 50) odmítá myšlenku, že stačí dobře definovat vlastnická práva a vynucovat je. Jak uvádí, vlastnická práva k nějaké firmě mají na ekonomický proces naprosto odlišný vliv, je-li tato firma v monopolní pozici, nebo je-li v konkurenčním boji s mnoha dalšími. Právník a spoluzakladatel ordoliberalismu Hans Grossmann-Doerth (viz Speck 2002) jako první ukázal, že firmy silně zneužívají své svobody na úkor spotřebitelů zejména tím, že si kartelově vytváří vlastní právo (např. všeobecné podmínky), podle kterého se řídí uzavírání smluv mezi nimi a spotřebiteli (Eucken 1952, s. 51). Stav, kdy jedna strana využívá své svobody na úkor strany druhé, ve smluvním vztahu díky asymetrické informaci, koordinačním problémům a vyjednávací pozici (např. v případě pracovní smlouvy) znevýhodněné, nemůžeme označit za stav svobody a „žádoucí řád“. Navíc však toto vlastní právo kartelů šlo proti duchu oficiálního státního zákonodárství, které bylo sice zaměřeno na dodržování 10
První použití spojení silný stát (starker Staat) v tomto významu je připisováno Hansu Grossmann-Doerthovi (Speck 2002). 5
vlastnických práv a osobních svobod, avšak již nedovedlo či nemělo nástroje proti tomuto zdánlivě jemnému zneužití smluvní svobody firem na úkor spotřebitelů či zaměstnanců. Kartelové spolky a smluvní cestou vzniklé monopoly nakonec dokázaly i „zajmout“ stát tak, že oficiální soudy většinou interpretovali zákon v zájmu těchto speciálních zájmových skupin. Na základě pečlivé analýzy dochází Eucken (1952, s. 54) k logickému závěru, že pokud se stát dobrovolně vzdá své funkce „hlídače konkurenčního prostředí“, musí počítat s tím, že díky technickému vývoji, inovacím i neočekávaným událostem může dojít k vytváření monopolů a k narušení funkcí cenového mechanismu i peněžního systému, které slouží jako koordinační a informační nástroj tržního systému. A protože by stát jako kolektivní orgán občanů měl spíše usilovat o funkční společenský a ekonomický řád bez poruch, neměl by vývoj ekonomického řádu přenechat spontánním evolučním silám, nýbrž aktivně se podílet na vytvoření takových pravidel hry, které k žádoucímu řádu povedou, tedy snažit se o ordo. Vanberg (1998b) přímo diskutuje konceptuální rozdíl mezi free-market liberalismem a konstitučním (ordo-)liberalismem a uvádí svůj příspěvek klasickou historkou o sporech mezi Walterem Euckenem a Ludwigem von Misesem, dvou liberálů s opačným názorem na povahu tržního řádu a zejména roli monopolu, státu a práva (Vanberg 1998b, s. 2, pozn. 5). Zatímco Mises reprezentoval názor o škodlivosti zásahů státu do tržního mechanismu, Eucken zastával názor o potřebě aktivní hospodářské politiky při udržování tržního řádu, nicméně takové hospodářské politiky, která nebude mít vedlejší účinky a která nebude prováděna ad hoc diskrečně, nýbrž pouze nepřímo změnou pravidel hry. Jak uvádí i Vanberg (1998b), pokud zásahy vlády rozdělíme na diskreční (by command), které podle Hayeka (1976) „přímo určují, kdo je oprávněn poskytovat službu či prodávat zboží, v jaké kvantitě a za jakou cenu“, a na regulaci pravidly (by rules), pak se Eucken i Mises víceméně shodují v tom, že první typ zásahů je škodlivý pro tržní mechanismus, nicméně v druhém případě již argument pro jejich odmítnutí – názor Misese - tak zřejmý není. Přístup konstituční politické ekonomie a ordoliberalismu k vládním zásahům pomocí ex ante pravidel (tedy regulace) je založen na dvou základních premisách, a to na metodologickém individualismu, a na možnosti koncepčně oddělit dva druhy rozhodování, a to rozhodování na konstituční úrovni a na subkonstituční úrovni. Při vysvětlení rozdílu mezi oběma úrovněmi si můžeme pomocí pojmoslovím z teorie her. Na konstituční úrovni stanovují účastníci hry (ekonomického procesu, katalaxie, kterýžto termín preferoval F.A. Hayek) pravidla platná pro následující aktivity a způsob jejich vynucení, zatímco na subkonstituční úrovni volí agenti již jen strategie v rámci stanovených pravidel.11 Předpoklad metodologického individualismu vyžaduje aby volba pravidel hry – pokud je chceme normativně označit za optimální či žádoucí - byla provedena konsensuálně (jednomyslně) všemi, kterých se hra bude týkat, neboť jedině vyjádřením souhlasu všech účastníků je splněno rozšířené Pareto kritérium, že všichni si polepší a nikdo si nepohorší. Z výše uvedeného je patrné, že regulaci – formální pravidla stanovená demokraticky volenými zástupci a vynucovaná státem – je nutno nejprve posoudit s ohledem na možnost, že by prošla testem konsensu. Pokud se tržní mechanismus nedokáže udržovat sám a my známe taková pravidla (samozřejmě omezující osobní svobodu volby strategie v subkonstituční fázi), která přispívají ke kultivaci tržního řádu a dokáží zajistit výkonovou, na spotřebitele orientovanou konkurenci, pak je legitimní považovat tyto „státní zásahy“ pomocí pravidel jako žádoucí. Vanberg (1988b, s. 9) v souladu s argumentací ordoliberálů tak ukazuje, že 11
Ukazuje se, že vůbec definovat pravidla pro následnou hru je užitečné pouze tehdy, pokud by za jejich absence výsledky nebyly optimální (díky externím efektům) a volba strategií při pokusu o dobrovolné stanovení nezávazných pravidel během hry by vedla k nějaké formě dilematu (např. vězňovu dilematu), viz Buchanan (1975). 6
pouhé stanovení a vynucování vlastnických práv nemusí stačit pro zajištění funkčního a žádoucího řádu, pokud se dají zneužít k tvorbě kartelů a zájmových skupin. Dobrovolné a svobodné omezení vlastní svobody a vlastnických práv na konstituční úrovni tak může přínosné pro generování lepších výsledků na úrovni subkonstituční, tedy v samotné hře či ekonomickém procesu. Tento model nám též lépe vysvětluje již zmíněný příklad ordoliberálů, tedy škodlivost stanovení vlastního kartelového práva firmami na úkor ostatních účastníků ekonomického trhu (spotřebitelů či agentů nabízejících práci či vstupy obecně). Přijat na subkonstituční úrovni i dobrovolně pravidla platná pouze pro část účastníků, která by eliminovala působení nadřazených konstitučních pravidel, není legitimní. 4. Závěr Je legitimní se spolu s Šímou (2003, s. 11) ptát, jestli „Walter Eucken nechce po státu, který prorůstá s mocenskými skupinami… až příliš mnoho, vyžaduje-li od takového státu, aby svou moc nezneužil a vlastní hospodářskou politikou bránil vlastnímu zvětšování…“. Nicméně zdá se mi, že „odstranit samu možnost ocitnout se v privilegované pozici“ jako řešení problému a tedy vlastně zrušení státu jako kolektivního orgánu občanů by vyžadovalo lepší analýzou, než jakou Josef Šíma provádí. Jak své vystoupení na setkání Mont Pelerin Society uvedl Vanberg (1998b, s. 1), většina liberálně smýšlejících ekonomů v zásadě souhlasí s tezí, že dnešní moderní státy blahobytu jsou přeregulovány a že tyto regulace většinou poskytují privilegia speciálním zájmovým skupinám na úkor většiny občanů. To však není argument pro unáhlený závěr o nepotřebě státu, nýbrž o potřebě hluboké diskuse a analýzy možných reforem pravidel demokratického státu a jeho hospodářských politik, které by byly v dlouhodobém zájmu všech občanů dané komunity.
5. Reference Bernanke, B.S. – Laubach, T. – Mishkin, F. S. – Posen, A. S. (1999): Inflation Targeting: Lessons from the International Experience. Princeton University Press, Princeton, New Jersey Bibow, J. (2002): Etablierung zentralbankpolitischer Institutionen und Traditionen in Westdeutschland: Theoretische Grundlagen und politisches Kalkül (1946-1967). Scheer, C. (ed.): Studien zur Entwicklung der Ökonomischen Theorie XXII – Deutschsprachige Wirtschaftswissenschaft nach 1945. Schriften des Vereins für Socialpolitik, Duncker&Humblot, Berli, forthcoming. Buchanan, James M. (1975): The Limits of Liberty. The University of Chicago Press, Chicago and London. Buchanan, James M. (1990): The Domain of Constitutional Economics. Constitutional Political Economy 1 (1), pp. 1-18. Cukierman, A. (1992): Central Bank Strategy, Credibility and Independence. Theory and Evidence. The MIT Press, Cambridge, Massachusetts. Eucken, W. (1938): Nationalökonomie – wozu? Felix Meiner, Leipzig. Eucken, W. (1948): On the Theory of the Centrally Administered Economy: An Analysis of the German Experiment (Part I, II). Economica, Volume XV, Numbers 57 – 60. Eucken, W. (1952): Grundsätze der Wirtschaftspolitik. J.C.B.Mohr (Paul Siebeck), Tübingen (vydání z roku 1990). Gerken, L. (ed.) (2000): Walter Eucken und sein Werk. Rückblick auf den Vordenker der sozialen Marktwirtschaft. J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen. Hayek, F.A. (1969): Rechtsordnung und Handelsordnung. In: Hayek, F.A.: Freiburger Studien. J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen.
7
Hayek, F.A. (1976): Law, Legislation and Liberty: Vol II: The Mirage of Social Justice. Routledge & Kegan Paul, London. Hensel, P. (1972): Grundformen der Wirtschaftsordnung – Marktwirtschaft, Zentralverwaltungswirtschaft. München. Krabec, T. (2003): Ordoliberalismus a sociální tržní hospodářství. Politická ekonomie 6/2003. Speck, M.H. (2002): Hans Grossmann-Doerth – Leben und Werk. Diplomarbeit, Universität Freiburg im Breisgau. Streit, M. (1992a): Wohlfahrtsökonomik, Wirtschaftsordnung und Wettbewerb. In: Streit, M.: Freiburger Beiträge zur Ordnungspolitik. J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen 1995. Streit, M. (1992b): Wirtschaftsordnung, Privatrecht und Wirtschaftspolitik – Perspektiven der „Freiburger Schule“. In: Streit, M.: Freiburger Beiträge zur Ordnungspolitik. J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen 1995. Streit, M. – Kasper, W. (1992): Das institutionelle Fundament von Freiheit und Wohlstand. In: Streit, M.: Freiburger Beiträge zur Ordnungspolitik. J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen 1995. Šíma, J. (2003): Ordoliberální řád proti „magii“ moderních národohospodářů. Liberální institut, Praha. Šulc, Z. (1990a): Erhardova reforma. Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, Praha. Šulc, Z. (1990b): Jak se zrodil západoněmecký „hospodářský zázrak“. Práce, Praha. Vanberg, V. (1988): Ordnungstheorie as Constitutional Economics – The German Conception of Social Market Economy. In: ORDO – Jahrbuch für die Ordnung von Wirtschaft und Gesellschaft, Band 39, Gustav Fischer Verlag, Stuttgart, New York. Vanberg, V. (1997): Die normativen Grundlagen von Ordnungspolitik. In: ORDO - Jahrbuch für die Ordnung von Wirtschaft und Gesellschaft, Band 48, Lucius & Lucius, Stuttgart. Vanberg, V. (1998a): Freiburg School of Law and Economics. In: Newman, P.: The New Palgrave Dictionary of Economics and the Law. Vol. 2, Macmillan, London. Vanberg, V. (1998b): Markets and Regulation. On the Contrast between Free-Market Liberalism and Constitutional Liberalism. Freiburg Discussion Papers on Constitutional Economics 98/1.
8
