POLITIKA PRACOVNÍHO TRHU A SOCIÁLNÍ INKLUZE 1

SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003

POLITIKA PRACOVNÍHO TRHU A SOCIÁLNÍ INKLUZE1 LABOUR MARKET POLICY AND SOCIAL INCLUSION

Tomáš Sirovátka Fakulta sociálních studií, Masarykova universita v Brně The aim of the paper is to contribute to the understanding of labour market exclusion determinants as well as to the identification of the capacity of labour market policies to enable labour market and social inclusion. The author explores the extent of marginalization in the Czech labour market as well as the impact of labour market policies. The processes of labour market segmentation and flexibilization of the labour force diminish the chances of specific labour force categories to participate in the contemporary labour markets. Effective inclusive strategies thus need to be based on human capital and employability improvements as well as on improvements of the quality of jobs. Another option – for those who fail to reach the existing jobs – is to enlarge the notion of work beyond the frontiers of paid work. The author argues that the labour market exclusion of specific categories of labour force is extensive in the Czech Republic while actual labour market policies are in general insufficient. On the other hand, examples of programmes whose impact is truly inclusive already exist and should be extended.

Úvod Problematika sociální exkluze a inkluze se dostala na přelomu 20. a 21. století v zemích Evropské unie do centra pozornosti agendy sociální politiky. Evropská komise dokonce v souladu s uplatňováním metody „otevřené koordinace“ zavázala v roce 2000 členské země ke zpracování Národních akčních plánů sociální inkluze. Není to v bohatých a dále bohatnoucích společnostech Evropské unie poněkud paradoxní? Nebo je snad sociální exkluze generována faktory a mechanismy, jež jsou vlastní právě rozvinutým tržním demokraciím? Jak účinné mohou být v takovém případě politiky zaměřené na eliminaci tohoto problému? Česká republika jako jedna z kandidátských zemí v období před svým 1 Tato stať vznikla na základě Výzkumného záměru MŠMT č. 142300001 „Etnika, menšiny a marginalizované skupiny v České republice.“

88 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 předpokládaným vstupem sleduje s rostoucí pozorností agendy zemí Evropské unie a zvažuje jejich relevanci v rámci vlastních podmínek. Agenda sociální exkluze/inkluze je poněkud nečekanou výzvou: jen postupně je uváděn do českého akademického diskurzu koncept chudoby (Večerník 1991, Mareš et al.1995, Mareš 1999, Sirovátka a kol. 2002), není však zatím příliš frekventovaný v diskursu politickém a veřejném. Koncept sociální exkluze/inkluze, případně koncept marginalizace jsou doposud vzácnými pojmy, i když někteří autoři již věnovali pozornost procesům marginalizace na trhu práce (Sirovátka 1997a, 1997b) a později i konceptu sociální exkluze (Sociální ekluze 2000, Mareš 2002). Perspektiva přičlenění k Evropské unii ovšem navozuje pragmaticky motivovaný respekt veřejných autorit k agendám sledovaným a doporučeným Evropskou komisí.2 Cílem této stati je přispět k vymezení pojmu exkluze na trhu práce, k identifikaci role politiky pracovního trhu při její eliminaci – a k pochopení jejích potencí v politice sociální inkluze obecně. Budeme se nejprve zabývat konceptem sociální exkluze a marginalizace s důrazem na oblast trhu práce a budeme diskutovat přístupy politiky pracovního trhu k tomuto problému. V návaznosti na to si klademe za cíl zhodnotit na základě vybraných indikací, nakolik dochází na soudobém českém trhu práce k marginalizaci specifických skupin pracovní síly a jak důraznou protiváhou tomuto procesu je realizovaná politika na trhu práce. Aniž bychom usilovali o systematickou analýzu, všímáme si těch rysů trhu práce a politiky pracovního trhu, jež v perspektivě sociálního vyloučení/začlenění zaslouží zvláštní pozornost.

Sociální exkluze/ inkluze, trh práce a politika na trhu práce Sociální exkluze a soudobé trhy práce K význačným definičním charakteristikám fenoménu sociální exkluze3 patří jeho dynamičnost (jde o proces), jeho mnohodimenzionálnost (má více příčin a projevuje se v mnoha oblastech života lidí), jeho „relační“ charakter (projevuje se zejména v sociálních vztazích). V procesu sociální exkluze dochází ke kumulaci faktorů, jež jeho průběh ovlivňují, k jejich vzájemnému prolínání, i k jejich mezigeneračnímu transferu: marginalizace v některých oblastech života lidí se postupně stupňuje, zasahuje další oblasti jejich života a stává se tak komplexní, poznamenává sociální vztahy i vzory jednání a přechází v celkovou sociální exkluzi. Je nesnadné koncept sociální exkluze jednoznačně vymezit a určit jeho definiční hranice. Jde především o odtržení („detachment“) od důležitých oblastí života v určité komunitě (zvláštní význam ve výkonové společnosti má odtržení od světa placené práce), od přirozených společenských vazeb a seskupení stejně jako organizací. Podle Giddense (1998: 104) exkluze neznamená přitom gradaci 2 V srpnu 2002 uspořádalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR pod patronací delegátů Evropské komise první konferenci v České republice k problematice sociální exkluze. 3 Diskusi pojmu sociální exkluze viz například Mareš (2002).

TOMÁŠ SIROVÁTKA: POLITIKA PRACOVNÍHO TRHU A SOCIÁLNÍ INKLUZE 89

nerovnosti, ale mechanismus, jenž odlučuje lidi od hlavního proudu společnosti. Je tedy možné chápat sociální exkluzi jako nedostatečnou participaci lidí v těch oblastech společenského života, v nichž se podle převládajících sociálních norem participace obecně očekává: konkrétně se jedná o participaci v systémech produkce, rodinného života, života komunity, politického života, stejně jako participaci na základních občanských právech, včetně práv na politické a náboženské přesvědčení a kulturní/národnostní identitu a uznání v rámci občanské společnosti, participaci na kulturních aktivitách a v neposlední řadě na sdílení sociálních práv, včetně přístupu k sociálním institucím, vzdělání, zdravotní péči, možnostem zajistit si bydlení a k sociální ochraně. Sen (1983) při definici konceptu chudoby upozorňuje, že pokud je chudoba chápána jako nedostatek kapacity/schopnosti lidí dosáhnout na určitý soubor komodit, pak obsah toho, co tento „nedostatek“ znamená (spektrum těchto komodit), se bude různit od společnosti ke společnosti. Pro koncept sociálního vyloučení (chápaný obsahově především jako nedostatečná sociální participace) to platí tím spíše: konfigurace oblastí a faktorů, jež jsou příčinami a obsahem procesu sociální exkluze, je kulturně a sociálně podmíněná. Participace na trhu práce je však v moderní meritokratické společnosti zvláště důležitá: podle Durkheima (1893) znamená v moderní individualizované společnosti nedostatek práce nebezpečí odloučení od životního stylu a kultury ve společnosti převládající. Práce naopak znamená kooperaci lidí a jejich zahrnutí do širších společenských vazeb, jež jsou základem integrace a solidarity. Podobně Dahrendorf (1991) i Bauman (1998) pokládají – bez ohledu na jejich pochybnosti o dosažitelnosti placené práce pro větší část členů (post)moderních společností – omezenou participaci lidí na trhu práce či v systému produkce a návazně pak i vyplývající omezení v úrovni a vzorcích spotřeby za hlavní zdroje sociální exkluze. Zmíněná omezení totiž ve společnosti „producentů“ či „konzumentů“ (Bauman, cit.op.) blokují i další možnosti sociální inkluze. Pro Giddense (1998: 102) sociální inkluze „.se v širokém slova smyslu vztahuje k občanství, k občanským a politickým právům a závazkům, jež by měli sdílet všichni členové společnosti, nejen formálně, ale i reálně. Rovněž se vztahuje k příležitostem a účasti lidí ve společenském životě. Ve společnosti, kde práce zůstává hlavním zdrojem sebeúcty a životního standardu, je přístup k práci hlavní podmínkou k dosažení těchto příležitostí.“ Na druhé straně Fitzpatrick (2001: 91) poukazuje na zpětné důsledky sociálního vyloučení, jež probíhá i jinými mechanismy, na exkluzi v oblasti trhu práce: odtržení jednotlivce od sociálních vazeb a kontaktů je významné tím, že dále snižuje „sociální kapitál“ lidí a prohlubuje jejich materiální strádání a omezený přístup k trhu práce. Problém sociální exkluze se v (post)moderních společnostech vyhrocuje právě proto, že přístup k placenému zaměstnání se stává více a více nejistým, přičemž sociální dopady této nejistoty se výrazně diferencují. Za prvé procesy technologické změny a modernizace vedly k substituci práce kapitálem a krom toho i k substituci nekvalifikované práce prací kvalifikovanou (srovnej Gual 1996). Za druhé

90 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 globalizace ekonomické soutěže a s ní spojená vysoká mobilita kapitálu zvýšila tlaky na omezování pracovních nákladů, což se projevuje zejména v tlaku na mzdy, na odvody z pracovní síly (sociální pojištění) a na daňové zatížení (srovnej Jordan 1999, Standing 1999, Beck 2000, Heery a Salmon 2000). Flexibilizace pracovní síly se stává klíčovým požadavkem soudobých globalizovaných trhů práce. Nejsilnější jsou důsledky těchto požadavků právě pro nekvalifikovanou, nedostatečně a nevhodně kvalifikovanou pracovní sílu. Za třetí reakcí účastníků trhů práce na rostoucí nejistoty na trhu práce byla snaha o redistribuci rizik, sociální přenos narůstajících rizik na specifické segmenty trhu práce a na specifické kategorie pracovníků – a tudíž i sociální diferenciace rizik. Tento fenomén byl definován jako dualizace pracovních trhů (srovnej Berger a Piore 1980), jako rozpor mezi primárními (chráněnými trhy práce, méně flexibilizovaným i) a sekundárními (otevřenými, plně soutěživými, nechráněnými, plně flexibilizova nými) trhy práce či jako rozpor mezi „insidery“ a „outsidery“ na trhu práce. Proces diferenciace rizik na trzích práce probíhá v závislosti na kvalitách lidského kapitálu, jeho kumulací a sociálním přenosem, stejně jako v závislosti na kvalitách sociálního kapitálu – a sociálních bariérách přechodu mezi segmenty trhu práce.4 V důsledku těchto procesů „znejistilo“ postavení pracovní síly na trhu práce, což nejvíce postihlo právě pracovníky na sekundárních pracovních trzích. Projevem narůstajících rizik je nejen nezaměstnanost (zvláště dlouhodobá), ale také nestabilita zaměstnání, přerušovaná pracovní kariéra, dočasné zaměstnání, nedobrovolná práce na částečný úvazek, práce pod úrovní kvalifikace, zhoršené mzdové a pracovní podmínky zaměstnání, nedobrovolné nestandardní formy zaměstnávání, jako je subkontraktace, sebezaměstnávání či dokonce neformální zaměstnání. V globalizovaných postmoderních ekonomikách narůstá objem nejistých („precarious“) zaměstnání (Paugam 1995). Okruh omezovaných „jistot“ pracovníků je přitom relativně široký. Podle Standinga (1999: 52) se jedná o následující: – jistota postavení na pracovním trhu (odpovídající příležitosti k zaměstnání) – jistota zaměstnání (ochrana proti propuštění) – jistota „práce“ (ve smyslu profese, kariéry, kvalifikace) – bezpečnost práce (ochrana proti pracovnímu úrazu a zdravotnímu poškození) – jistota reprodukce kvalifikace (příležitost získat a udržet si pracovní dovednosti) – jistota příjmu (ochrana příjmu garancemi, jako je minimální mzda, indexace mezd atp.) – jistota reprezentace v pracovních vztazích (právo na kolektivní vyjednávání).

4 Tyto bariéry se utvářejí nejen podle akumulovaných kvalit lidského kapitálu a kvalit sociálních sítí, ale i v důsledku diskriminace podle sociálních charakteristik lidí – k těm patří zejména pohlaví, věk, etnikum.


Proces „precariousness“ (znejistění) má závažné sociální důsledky. Beck (2000: 4) dokonce pracuje s termínem „brazilianizace“ pracovních trhů vyspělých západních společností5 a tvrdí, že globalizovaný kapitalismus rozkládá ústřední hodnoty pracovní společnosti, že rozbíjí historicky zformované vazby mezi kapitalismem, sociálním státem a demokracií. Totiž tím, že prosazuje „utopii demokratické negramotnosti“, ohrožuje tak svou vlastní legitimitu. Centrálním se pak v jeho očích jeví problém, „jak bude demokracie možná s koncem společnosti plné zaměstnanosti“. Podobně Heery a Salmon (2000: 9) upozorňují na široké sociální důsledky flexibilizace pracovních trhů: „Formování stále více nejisté pracovní síly je spojeno s mnoha sociálními zly, jež zahrnují překážky v rozvoji dovedností lidí v systému produkce, erozi důvěry spotřebitelů v oblasti spotřeby, zvyšující se nerovnosti příjmu a majetku a sníženou sociální kohezi, což se projevuje růstem zločinnosti, rozpadem rodiny a politickým odcizením.“ Zmiňované důsledky flexibilizace trhů práce souvisí ovšem ani ne tak s obecným růstem „nejistot“ jako s tím, že jejich dopady jsou výrazně sociálně diferencované. Možnosti zaměstnání právě v sekundárním segmentu trhu práce závisí jednoznačně na plném podřízení se pracovní síly požadavkům flexibility a na akceptaci minimálních jistot ve zmiňovaných dimenzích. K negativním důsledkům flexibilizace pak patří i to, že sama práce ztrácí pro významnou část ekonomicky aktivní populace svou hodnotu – jak meritorní (práce jako seberealizace, práce jako smysluplná aktivita, jež poskytuje sebeúctu, tedy práce jako work), tak i instrumentální (práce jako prostředek k získání ekonomických zdrojů a zajištění konzumu, práce jako job). V procesu flexibilizace6 dochází k omezování kvality práce, včetně její autonomie, stejně jako k omezování jejího instrumentálního přínosu – výše mzdy. Současně se snižují šance na dosažení pracovních příležitostí na primárních trzích práce, takových, které by poskytovaly větší míru „jistot“, nejen v důsledku diferenciace šancí na trhu práce, ale také v důsledku zužování oblastí, jež by takové „jistoty“ mohly poskytnout. To vše oslabuje u nemalé části pracovní síly zájem o soutěž o práci na trhu práce, vede k závislosti na sociálních dávkách, často v kombinaci s neformálními příjmy. Princip meritokratické, tržně orientované společnosti je v sázce. Rizika soutěže jsou vysoká: ztráty jsou časté a bolestné, s mnoha psychickými a sociálními náklady, a šance na úspěch nejsou otevřené všem jejím účastníkům v dostatečné a srovnatelné míře. Nicméně procesy deregulace trhů práce spojené s globalizací přinesly jisté „kompenzace“ v možnostech získání dočasných zaměstnání a příjmů na neformálním trhu práce. 5 V tom smyslu, že v důsledku nekompromisního tlaku vysoce mobilního kapitálu na pracovní náklady v ekonomikách vystavených globální soutěži narůstá nejen váha dočasných a legislativně špatně chráněných mist, ale hlavně váha neformálního sektoru a nelegálních zaměstnavatelských praktik. 6 Někteří autoři ovšem odlišují funkční flexibilitu, která spočívá ve zvyšování kvalifikace a schopnostech pracovníků. Pro tento účel zde využíváme pojem zaměstnatelnost (viz dále).

92 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 V kontextu globalizované ekonomiky sehrává pak marginalizovaný segment pracovní síly nejen roli „rezervní pracovní armády“ (Gans 1995), respektive vysoce flexibilního výrobního faktoru. Získává další významné funkce: předně proces exkluze části pracovníků z formálního pracovního trhu umožňuje chránit pracovní místa pro pracovníky uvnitř primárních pracovních trhů (tito získávají pozici „insiders“, srovnej Lindbeck, Snower 1988). Za druhé v důsledku deregulace a flexibilizace sekundárního segmentu či „spodního konce trhu práce“7 vznikají skupiny příležitostných pracovníků bez stabilního místa na formálním trhu práce, jen s minimálními pobídkami se na formálním trhu práce zúčastnit. Tato kategorie pracovní síly je dobře dostupná pro rostoucí poptávku těch zaměstnavatelů, kteří se vyhýbají daňovým odvodům z pracovní síly a zvyšují tak své kompetitivní schopnosti. Nebo dokonce umožňují svými aktivitami vytvářet specifickou efektivní nabídku zboží v „nelegální ekonomice“, jako jsou například drogy a prostituce (srovnej Gans 1995, Jordan 1996). Beck na druhé straně upozorňuje (2000: 103), že neformální ekonomika má v kontextu postmoderních pracovních trhů obrovský potenciál sociálně integrovat lidi, kteří skutečně chtějí pracovat, a může jim nabídnout reálné šance vydělat si na živobytí. Diskutuje paradox překonání nezaměstnanosti cestou sociálního vyloučení z formálního trhu práce: jde podle něj o jistou „svobodu v nejistotě“. Za třetí pak je na trhu práce marginalizovaná/ exkludovaná skupina lidí subjektem stigmatizace a symbolického přenesení obav (displaced threats) z ekonomických rizik globalizované ekonomiky pociťovaných příslušníky majoritních sociálních skupin, a to na úroveň individuálních selhání a morální nepřizpůsobivosti příslušníků marginalizovaných skupin (srovnej Gans 1995). Jen tak je totiž možné morálně nadále odůvodnit platnost a legitimitu principů meritokracie. A také je tímto přenosem ospravedlněna politika omezení sociální ochrany marginalizovaných skupin či politika „donucení“ k práci (workfare, policy of enforcement, Jordan 1996). Za takových okolností akceptace požadavků flexibilizace nezaměstnanými s cílem získat zaměstnání jim vždy nepřináší sociální začlenění. Naopak dochází pravidelně k dalšímu zvýšení „dočasnosti“ a rizikovosti jejich postavení na trhu práce a k prohlubování jejich exkluze na formálním trhu práce. Podobně i opatření aktivní politiky trhu práce – pokud jsou spojena pouze s další flexibilizací pracovní síly – nemusí být účinným nástrojem sociální inkluze. Direktiva Evropské komise o Národních akčních plánech sociálního začlenění proto operuje jiným konceptem, konceptem, který má pozitivně ovlivnit jak možnosti začlenění na trhu práce, tak i možnosti sociálního začlenění. Je jím koncept zaměstnatelnosti. Ani obsah tohoto pojmu a jeho vztah k požadavkům flexibility však není jednoznačný. Zaměstnatelnost jako „schopnost“ získat a udržet pracovní místo v měnících se podmínkách dynamických trhů práce totiž musí být posuzována jak z hlediska zaměstnavatele, tak z hlediska pracovníka. Zaměstnavatel v konkrétní 7 Jordan (1996) používá termín hyperznáhodnění – „hypercausalisation“.


situaci na trhu práce zvažuje, nakolik pracovní síla odpovídá jeho požadavkům jak svou kvalifikací, tak produktivitou a v neposlední řadě ochotou podřídit se ve smyslu flexibility – například ochoty přijmout mzdové nabídky a další podmínky zaměstnání. Pracovní síla se zajímá především o to, nakolik její kapacita dosahovat na pracovní místa umožňuje začlenění na trhu práce nejen v krátkodobém, ale především v dlouhodobějším horizontu. V tomto ohledu je pro ni zaměstnatelnost indikována i charakterem a kvalitou dosažitelných pracovních míst. Jde o takové kvality, jako je stabilita a perspektiva pracovního místa, výše a jistota příjmu, seberealizace, satisfakce, autonomie, prestiž a sebeúcta s prací spojené, případně perspektiva spojená se zaměstnáním (přínos pro pracovní zkušenost, osobní rozvoj, pracovní postup), sociální kontakty a jejich kvalita, možnosti sociální participace a v neposlední řadě soulad zaměstnání s dalšími aspekty života (například s péčí o děti a rodinu). I když hledisko zaměstnavatele a pracovníků při posuzování zaměstnatelnosti – jako potence realizovat pracovní příležitosti – jsou do jisté míry konfliktní, v obou případech se shodují v pozitivním ohodnocení kvality lidského kapitálu: kvality a kvalifikace pracovní síly a její schopnosti kvalifikaci si zvyšovat a obnovovat. Marginalizace a exkluze na trhu práce představují svými sociálními důsledky (ztráta sociální participace v dalších sférách života, sociální exkluze) a ekonomickými důsledky (snížení efektivní nabídky práce, poruchy fungování trhu) závažnou výzvu pro politiku na trhu práce. Předně pracovní etika může fungovat jen ve společnosti, kde práce je dostupná (Jordan 1999: 50). Ani není možné testovat ochotu pracovat, aniž by byla práce nabízena (Layard 1996: 56). Stejně tak požadavek reciprocity občanských práv a závazků může být vyžadován a naplněn jen za podmínek alespoň přibližně rovných příležitostí. Pracovní etika, občanské závazky a principy meritokracie nejsou se sociálním vylučováním slučitelné. Nejsou-li podmínky k účasti na trhu práce rovnoprávné, dochází k exkluzi na dvou sociálních úrovních: první z nich je vnucená a postupně i přijatá exkluze těch, kteří nemají šance na dobré příležitosti, zjevná ve formě jejich rezignace na tržní soutěž. Vedle toho dochází k odmítání většinové společnosti participovat na solidaritě s těmi, kteří na účast v společném systému „tržní hry“ rezignovali. Principy solidarity, občanství a demokracie jsou ohroženy. Podobně jsou narušeny i funkce trhu. Exkludovaná pracovní síla nepřináší svou účastí na trhu práce omezení mzdových tlaků, jež narušují rovnováhu trhu práce, neboť tato pracovní síla není pro zaměstnavatele vhodným filtrem jejich pracovních míst (Layard cit.op.). Rozsah efektivní nabídky pracovní síly na formálním trhu práce je naopak omezen, což mzdové tlaky ze strany „insiderů“ ještě zvyšuje a způsobuje růst přirozené míry nezaměstnanosti. Politika na trhu práce v perspektivě sociální inkluze Jaké důsledky vyplývají z procesů sociální exkluze na trhu práce pro politiku zaměstnanosti v perspektivě sociálního začlenění? Lze rozlišit dva hlavní přístupy k řešení

94 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 exkluze na trhu práce. Pro první z nich se stal ústředním cíl zvýšit zaměstnatelnost. Tento cíl předpokládá širokou škálu kvalit na straně pracovní síly: kvalifikaci, dovednosti, pracovní zkušenosti, pracovní motivaci, adaptabilitu měnícím se pracovním podmínkám, sociální inteligenci. Zaměstnatelnost ovšem znamená vyšší produktivitu práce, a následně i vyšší poptávku po práci. „Lidé znamenají pracovní místa (people cause jobs)“ – pokud zaměstnavatelé zjistí, že je na trhu práce dostupný vyšší počet velmi dobře zaměstnatelných lidí, vytvoří i více pracovních míst, neboť počet pracovních míst v ekonomice není konečný (srovnej Gual, 1996). Vyšší produktivita přitom znamená i vyšší mzdy, a proto i vyšší pobídky k zaměstnání. Zaměstnatelnost může být v politice trhu práce podpořena více způsoby, tak jako její ztráta má více příčin. Programy pracovní a profesní přípravy, pracovní zkušenosti, stejně jako poradenství a vedení kariéry patří k těmto nástrojům. Patří k nim též poskytnutí dočasných pracovních příležitostí. Pracovníci v rámci těchto příležitostí obnovují své pracovní návyky a zkušenosti, mohou v nich prokázat své pracovní schopnosti a získat kredit u zaměstnavatelů. V neposlední řadě zlepšují svou materiální situaci a reprodukci své pracovní síly i svých rodinných příslušníků (Layard 1996). Druhý přístup k řešení důsledků exkluze na trhu práce má širší aspirace. Jordan (1999) upozorňuje, že globalizované ekonomiky vytvářejí poptávku po vysoce flexibilní pracovní síle, ne nutně kvalifikované. Argumentuje, že za takových okolností zvyšování zaměstnatelnosti (a programy pracovní přípravy) nejsou spolehlivou strategií proti sociální exkluzi. Požaduje proto přehodnocení konceptu práce, tedy zrovnoprávnění všech forem práce, jako je péče o děti či veřejné práce a dobrovolné práce ve prospěch komunity, s prací placenou. To by mělo ovšem důsledky pro přerozdělení zdrojů plynoucích z placené práce a v politice trhu práce by to pak znamenalo přijetí závazku poskytnout nezaměstnaným příležitosti přístupem k různým formám práce. Tato myšlenka je v praxi zemí Evropské unie vyjádřena konceptem „začleňujícího trhu práce“, který předpokládá širší varietu možností pracovního začlenění lidí ohrožených exkluzí na trhu práce a sociální exkluzí. Požadavky kladené na politiku pracovního trhu v obou uvedených směrech (zvýšení zaměstnatelnosti; přístup k širší varietě pracovního uplatnění) jsou tím vyšší, čím jsou trhy práce více vystaveny požadavkům flexibility, čím jsou segmentovanější a čím více marginalizují specifické sociální skupiny. Účinná politika na trhu práce je za takových okolností předpokladem pro udržení pincipů meritokracie a občanství stejně jako pro životnost funkce trhu. Existuje ještě třetí přístup k začlenění na trhu práce, v sociálně politické praxi velmi rozšířený, přístup, jenž spočívá v přijetí flexibilizace pracovní síly a tuto flexibilizaci nepřímo podporuje. Patří k němu především dvě strategie, jež jsou často spolu kombinovány: strategie workfare (poskytnutí nároku a sociální dávky podmíněně, s požadavkem účasti v pracovních aktivitách, jež jsou placeny méně než obvyklou mzdou) a strategie „making work pay“ (navyšování nízkých výdělků při


přechodu na otevřený trh specifickou sociální dávkou). Tímto přístupem se nebudeme dále zabývat, neboť z hlediska sociální inkluze je jeho účinek spíše pochybný: lze naopak říci, že snižuje standard přijímaných pracovních míst jak z hlediska mzdy, tak stability zaměstnání, případně jiných charakteristik (srovnej Gray 2002). V sociálně politické praxi zemí Evropské unie jsou požadavky na politiku trhu práce reflektovány s různými akcenty. Někteří autoři rozlišují proto různé „režimy nezaměstnanosti“ (Gallie a Paugham 2000). Liberální režim (typický pro anglosaské země)8 se tradičně vyhýbá aktivním opatřením a intervencím do trhu práce, prosazuje spíše deregulaci trhu práce, podporuje jeho flexibilitu, preferuje snížení odvodů na pracovní sílu a mzdovou přizpůsobivost, klade důraz na pracovní pobídky. Podpory v nezaměstnanosti jsou proto nízké a trvají krátkou dobu, sociální dávky jsou přísně příjmově testované. V tomto režimu bývá zjišťována vysoká míra chudoby, materiální deprivace a sociální exkluze jak mezi nezaměstnanými, tak částečně i v zaměstnané populaci. Konzervativní režim intervenuje do trhu práce selektivně, především ve prospěch regulérní pracovní síly,9 tedy krátkodobě nezaměstnaných, kvalifikovaných pracovníků, se snahou udržet jejich produktivitu, adaptovat je technologickým změnám. Chrání jejich příjem v době nezaměstnanosti podle principu zásluh (výše a délka podpor závisí na odpracované době a výši předchozí mzdy). V tomto režimu se prohlubuje exkluze marginálních skupin10 na trhu práce. Ženy a mládež typicky jsou nejen postiženy vyšší nezaměstnaností, ale jsou také více závislé na svých rodinách – ty je chrání před sociální exkluzí. V sociálně-demokratickém režimu je silně akcentována snaha začlenit všechny kategorie pracovní síly na trh práce, s cílenou podporou nejvíce znevýhodněných skupin programy aktivní politiky na trhu práce. Tyto usilují zejména o zvýšení zaměstnatelnosti ve smyslu podpory kvalifikace, pracovních dovedností a kvality lidského kapitálu obecně. Současně je přijímán závazek nabídnout nezaměstnaným přiměřené alternativní možnosti uplatnění, pokud není šance na získání míst na otevřeném trhu práce.11 Stejně tak je všem poskytnut univerzálně dostupný systém finančních kompenzací v nezaměstnanosti. Aktivní programy i finanční kompenzace 8 Politika Blairovy administrativy britský „liberální“ režim do jisté míry pozměnila zejména v oblasti aktivní politiky na trhu práce. 9 Typicky se jedná o živitele rodin. 10 Vyšší je specifická míra nezaměstnanosti žen (hlavně v době, kdy vychovávají děti) a mladých lidí. 11 Veřejné služby zaměstnanosti nebo „komuny“ mají povinnost job offer (nabídky pracovního místa) či příležitosti k pracovní přípravě po určité době nezaměstnanosti. 12 „Aktivační“ přístup se často spojuje – podobně je tomu též v liberálním režimu – se strategií workfare či trainingfare, tedy se závazkem a povinností nezaměstnaných přijmout pracovní nabídky nebo nabídky pracovní přípravy, pokud jim má být zachován nárok na sociální dávky.

96 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 jsou poskytovány při uplatnění striktních požadavků pracovní etiky.12 Jako klíčový rozdíl mezi uvedenými přístupy je identifikována především pozornost podpoře pracovní přípravy pro kategorii nekvalifikovaných pracovníků (Ploug a Kvist 2002) a vytváření podmínek pro zaměstnávání žen (Esping–Andersen 1999). V tomto směru se zdá být sociálně-demokratický režim nejdůslednější, což pak přispívá k nižší míře chudoby, dlouhodobé nezaměstnanosti a sociální exkluze v zemích, které jej uplatňují, v srovnání s ostatními zeměmi.

Marginalizace na trhu práce v České republice a inkluzivní potence politiky na trhu práce (vybrané indikace) Marginalizace na trhu práce Český trh práce vykazuje od počátku transformace silné marginalizační tendence: projevovaly se už v prvé polovině devadesátých let, ale po nárůstu nezaměstnanosti po roce 1997 se staly už velmi markantní. Podíl dlouhodobé nezaměstnanosti13 v České republice pak dosahoval v roce 2001 podílu 53 procent na celkové nezaměstnanosti, čímž se mezi zeměmi OECD řadila Česká republika hned na třetí místo za Itálii a Řecko, když průměr pro země EU byl 44 procent (OECD 2002) a podíl dlouhodobě nezaměstnaných v ČR byl přitom nejvyšší ze všech zemí Visegrádské čtyřky. Přitom bylo možno sledovat v ČR velmi výrazné rozdíly v ohrožení různých skupin populace nezaměstnaností (viz příloha, tabulka 1). Více než dvojnásobná je proti mužům specifická míra nezaměstnanosti14 žen ve věkových kategoriích mezi 25–40 lety, tedy v době kdy vychovávají děti.15 Ještě více je nezaměstnaností postižena skupina nekvalifikovaných pracovníků (tedy pracovníků se základním vzděláním, případně bez vzdělání). Míra jejich specifické nezaměstnanosti přesahuje 20 procent, a tím převyšuje víc než dvojnásobně míru nezaměstnanosti ostatních vzdělanostních kategorií. Mezi zeměmi OECD je míra specifické nezaměstnanosti nekvalifikovaných o něco málo vyšší jen v Polsku, když průměr specifické míry nezaměstnanosti této kategorie nekvalifikovaných v zemích EU byl v roce 2001 mírně přes 10 procent. Míra nezaměstnanosti nekvalifikovaných mužů byla pak v ČR v roce 2001 vůbec nejvyšší ze sledovaných zemí OECD i EU. Mimořádně vysoká míra je v České republice i nezaměstnanost mládeže do 19 let. Jestliže dosavadní výzkumy potvrdily, že marginalizace na trhu práce postihuje kategorie pracovní síly s kumulovanými handicapy, deficit kvalifikace je naprosto zásadní a je nejčastěji přítomen v kombinaci s jinými handicapy (srovnej 13 Nezaměstnanost trvající déle než jeden rok. 14 Jde o podíl nezaměstnaných ze specifické kategorie populace z celku ekonomicky aktivních dané kategorie populace. 15 Ve výzkumu, jenž jsme v roce 2001 realizovali na souboru 816 nezaměstnaných, asi čtvrtina žen s dětmi uvedla jako hlavní důvod, proč nezískaly zaměstnání, diskriminaci zaměstnavatele z důvodu jejich závazku péče o dítě.


Sirovátka 1997a). Nicméně největší marginalizaci na trhu práce jsou vystaveni lidé se zdravotním postižením, jejichž specifická míra nezaměstnanosti přesahuje 30 procent. Vedle nich jsou na formálním trhu práce nejvíce marginalizováni etničtí Romové: zjišťujeme u nich míru nezaměstnanosti přesahující 40 procent (Výzkum 2002). Podobně jako u žen s malými dětmi hrají v případě Romů a lidí se změněnou pracovní schopností vedle deficitu lidského kapitálu klíčovou roli v procesu jejich exkluze na trhu práce sociální bariréry a diskriminace ze strany zaměstnavatelů. Podle statistik se zdá, že vyšší věkové kategorie pracovníků nejsou tolik nezaměstnaností postiženy. Je však třeba podotknout, že během let 1997–2001 propouštění starší pracovníci pokud mohli, vyklízeli trh práce, neboť jejich šance na získání nového místa byly mizivé. Tak odešlo v letech 1997–2001 asi 5 procent pracovní síly do předčasného pracovního důchodu (asi 250 tisíc osob, tedy víc než polovina počtu nezaměstnaných na konci roku 2001).16 Perspektiva vývoje trhu práce nedává přílišnou naději na úspěšné pracovní a sociální začlenění zmíněných kategorií pracovní síly. Spíš lze sledovat se vstupem zahraničního kapitálu postup modernizace a restrukturalizace ekonomiky, aniž by vznikaly počty pracovních míst potřebné k eliminaci déle trvající a opakované nezaměstnanosti nejvíce ohrožených skupin na trhu práce. Roste soutěživost na trhu práce, postupuje diferenciace mezd a pracovních podmínek. Marginalizované kategorie pracovníků nacházejí spíš nejistá pracovní místa v sekundárním sektoru trhu práce či na neformálním pracovním trhu, s malou jistotou zaměstnání a příjmu. Přitom interakce mezd a sociálních dávek vytváří „past nezaměstnanosti“, když průměrná mzda pracovníka bez kvalifikace je v případě rodiny se dvěma dětmi blízká, ale spíš pod úrovní této rodině dostupných dávek sociální pomoci.

Politika na trhu práce v České republice a sociální inkluze Politika pracovního trhu v České republice je konfrontována s masivními procesy marginalizace na trhu práce a s riziky sociálního vyloučení specifických kategorií nezaměstnaných. Všimneme si zde proto dvou otázek. První je, jaké tedy vytváří programy aktivní politiky na trhu práce předpoklady k pracovnímu začlenění skupin marginalizovaných na trhu práce. Druhou je pak otázka, do jaké míry programy orientované na marginalizované kategorie pracovní síly umožňují jejich sociální inkluzi. Abychom tyto otázky mohli alespoň zčásti posoudit, všimneme si některých klíčových charakteristik politiky trhu práce: jejího celkového rozsahu, její cílenosti k nejvíce ohroženým skupinám a konečně kvalit i účinků některých vybraných opatření, jejichž cílem je eliminovat právě sociální vyloučení nejvíce ohrožených skupin nezaměstnaných. Přes zřejmý nárůst rozsahu opatření politiky trhu práce od roku 1997 je tato oblast stále ve srovnání s jinými zeměmi Evropy s podobnou úrovní nezaměstnanosti

16 Srovnej Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí (Praha: MPSV 2001).

98 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 ještě málo rozvinutá. To platí nejen ve vztahu k rozsahu aktivních opatření (srovnej tabulku 2 v příloze), ale i o funkcích zprostředkování a poradenství: v roce 2000 například připadalo na jednoho pracovníka úřadů práce 92 nezaměstnaných, zatímco například ve Velké Británii to bylo 43 (Child 2001). Navíc cílenost opatření aktivní politiky pracovního trhu k marginalizovaným skupinám na trhu práce je v České republice nevýrazná. Podíl nejvíce ohrožených skupin, jako jsou dlouhodobě nezaměstnaní, nekvalifikovaní, lidé se změněnou pracovní schopností, absolventi škol, mladí lidé do 25 let či naopak lidé nad 45 let nebo ženy v celkové nezaměstnanosti v jednotlivých okresech České republiky, neovlivňuje například příliš významně – jak by ale bylo možné očekávat v souladu se záměry Národního akčního plánu zaměstnanosti – rozsah skutečně realizovaných opatření aktivní politiky zaměstnanosti v příslušném okrese (srovnej tabulku 3 v příloze). Pouze obecná míra nezaměstnanosti koreluje slabě s rozsahem aktivních opatření v daném okrese. Vedle toho koreluje rozsah tvorby míst v rámci aktivní politiky v okrese s podílem nekvalifikovaných v dospělé populaci okresu – tento ukazatel může být ovšem nejspíše považován za nepřímou indikaci zaostalosti ekonomické struktury okresu. Naproti tomu zjišťujeme, že míra nezaměstnanosti i podíl dlouhodobě nezaměstnaných korelují středně silně s podílem nezaměstnaných bez kvalifikace na celkové nezaměstnanosti, takže by byl například dobrý důvod posílit rozsah opatření aktivní politiky právě v okresech, kde je vyšší podíl nekvalifikovaných nezaměstnaných. To se však zjevně neděje. Není přitom ani jisté, zda větší rozsah aktivní politiky v okresech, kde je vyšší obecná míra nezaměstnanosti, znamená automaticky vyšší cílenost v rámci těchto okresů právě k těmto znevýhodněným skupinám. Je však možné tuto otázku zčásti ověřit, a to u rekvalifikací, jejichž účastníci jsou statisticky sledováni. Rekvalifikace nejsou cíleny k nejvíce ohroženým skupinám na trhu práce. V roce 2001 dosahoval index cílenosti17 pro nezaměstnané 12 až 24 měsíců hodnoty 0,88 a pro nezaměstnané déle než dva roky hodnotxy 0,45, zatímco pro nezaměstnané méně než 3 měsíce to bylo 1,26 a pro nezaměstnané 3 až 6 měsíců 1,36. Nejméně zastoupenou kategorií nezaměstnaných v programech rekvalifikací jsou nezaměstnaní bez kvalifikace (index cílenosti byl 0,42) – ačkoliv jak jsme již viděli, jejich marginalizace na trhu práce je výrazná a podobně jsou na tom nezaměstnaní se změněnou pracovní schopností (cílenost je 0,44). Rekvalifikační programy jsou naproti tomu spíše cíleny na nezaměstnané, kteří

17 Vyjádřen jako poměr podílu účastníků určité kategorie nezaměstnaných na celkovém počtu účastníků aktivních opatření k podílu určité kategorie nezaměstnaných na celkovém počtu nezaměstnaných. 18 Někdy jsou to ovšem i absolventi škol, ale také ženy vracející se na trh práce po mateřské dovolené.


mají střední vzdělání s maturitou:18 cílenost pro vyučené byla v roce 2001 vyjádřena indexem 0,78, pro nezaměstnané se středním odborným vzděláním s maturitou indexem 2,20, pro nezaměstnané se středním všeobecným vzděláním s maturitou indexem 2,50 a pro nezaměstnané s vyšším a vysokoškolským vzděláním indexem 1,57. Analýza cílenosti rekvalifikací tedy ukazuje, že nejsou vytvářeny příliš dobré předpoklady zvýšení zaměstnatelnosti, a tedy šancí na úspěšné začlenění na trhu práce pro ty nejohroženější kategorie nezaměstnaných. Můžeme tak v odpovědi na první sledovanou otázku celkově konstatovat, že předpoklady k začlenění nejvíce marginalizovaných skupin na trh práce nejsou v opatřeních aktivní politiky trhu práce příliš účinně podpořeny. Posouzení druhé otázky – jaké mohou poskytovat opatření aktivní politiky trhu práce předpoklady k sociální inkluzi nejvíce marginalizovaných skupin? – se jeví ještě obtížnější než posouzení potence programů aktivní politiky začlenit skupiny ohrožené marginalizací na trh práce. Předpokládá totiž zhodnocení kvality zaměstnání získaných na základě programů, zhodnocení zvýšení zaměstnatelnosti a zhodnocení širších sociálních účinků opatření. Evidence či studie, které hodnotí přínos opatření sociální politiky pro sociální inkluzi nezaměstnaných, jsou zatím v České republice ojedinělé. Můžeme však pro dílčí posouzení této otázky zhodnotit poznatky o přínosu jednoho z nejrozšířenějších programů aktivní politiky na trhu práce v České republice: jsou jím veřejně prospěšné práce. Toto opatření bývá obvykle využíváno jako „poslední možnost“ právě v případě nezaměstnaných ohrožených dlouhodobou nezaměstnaností i sociální exkluzí. Jejich význam roste právě v situaci, kdy jiná opatření k podpoře zaměstnatelnosti, která by mohla umožnit trvalejší začlenění na otevřeném trhu práce, nejsou uplatněna v dostatečné míře anebo selhávají – to je, jak jsme už ukázali, právě případ České republiky. Naše stručné zhodnocení čerpá z případové studie: sledovali jsme 130 účastníků tohoto programu v jednom z moravských okresů.19 Sledování zahrnulo období trvání programu a dalších 6 měsíců po jeho skončení. Vyhodnocení motivací účasti v programu veřejně prospěšných prací, hodnocení kvalit programu a konečně hodnocení jeho přínosů pro účastníky ukázalo, že tento program – ačkoliv je často pokládán za nepříliš vhodný právě pro integraci na trh práce pro obavy z „uzamykacího efektu“ – prokázal relativně silné potence jak při eliminaci důsledků sociálního vyloučení, tak i pro integraci některých příslušníků nejvíce znevýhodněných skupin nezaměstnaných na trh práce. 19 Jednalo se o okres Břeclav, kde míra nezaměstnanosti je mírně nadprůměrná, převažuje venkovské osídlení, mnohé obce jsou špatně dopravně dostupné, v regionu je obecně nedostatek pracovních míst a uplatnění. 20 Mzdy účastníků se přitom pohybovaly v průměru kolem 6 500 Kč, což je pod úrovní poloviny průměrné mzdy, nicméně stale více než dávky sociální pomoci. S ohledem na okolnost, že nemuseli za prací dojíždět mimo obec, pokládali účastníci tyto mzdy ve velké většině za přijatelné.

100 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 Přínos programu pro účastníky byl komplexní a dotýkal se přitom rozhodujících dimenzí sociálního začlenění a kvality jejich života. Účastníci většinou ocenili možnost zvýšit si příjem,20 možnost pracovat v kolektivu a získávat přítele, příležitost ukázat své schopnosti jak spoluobčanům, tak potenciálním zaměstnavatelům, možnost zajímavé činnosti i možnost zlepšit své pracovní dovednosti. Účastníkům vyhovoval jak charakter vykonávaných prací (většinou to byly různorodé činnosti, vykonávané v menších skupinách), tak i známé prostředí, v němž pracovali. Zaměstnání v místě bydliště mnoha z nich dávalo vítanou možnost sladit práci se závazky vůči rodině či s jinými jejich specifickými potřebami (jednalo se o omezení daná zdravotním stavem jejich či rodinných příslušníků atp.). Skoro třicet procent z nich pak nacházelo díky programu podle jejich vyjádření vcelku stabilní pracovní místa (srovnej tabulku 4 v příloze). Zvážíme-li, že drtivá většina z nich nenacházela na otevřeném trhu práce možnosti uplatnění a pokud ano, tak je brzo ztrácela, byla i dočasná účast v programu v perspektivě sociální inkluze značným přínosem. I způsob implementace programu hrál pozitivní roli. Účastníci se cenili individuálního a „slušného“ přístupu organizátorů a realizátorů programu k nim. Klíčová byla role starostů, ale konec konců i celé okolní komunity (včetně zaměstnavatelů v lokalitě). Ti ve vzájemné spolupráci vytvořili „individualizovaný“ a „komunitní“ program tím, že byli v průběžném kontaktu s pracovníky úřadu práce i s účastníky, prováděli jak jejich důsledný výběr, tak průběžnou kontrolu jejich pracovní činnosti. Prováděli takto terénní sociální práci (byť laicky pojatou) a vnesli tak do práce s nezaměstnanými novou kvalitu, na niž úřadům práce většinou nezbývá časový prostor. Starostové, komunita a její sociální prostředí tak dokázali vytvářet pro nezaměstnané nejen pozitivně přijímanou pracovní příležitost, ale i stimulující a podpůrnou sociální síť. Uvedené kvality programu kontrastovaly dost nápadně s negativními zkušenostmi jeho účastníků na otevřeném trhu práce, kde byli vystaveni striktním požadavkům flexibility. Zaměstnání, pokud je získali, bylo většinou krátkodobé a nejisté, vykonávané za špatných mzdových podmínek (často hovořili o tom, že jim zaměstnavatel dlužil mzdy nebo propustil pracovníky ze dne na den), bez respektování jejich rodinných poměrů, v některých případech bez respektování zákoníku práce či pracovní smlouvy. Tyto zkušenosti znamenaly pro ně opakovaně subjektivní prožitky marginalizace a exkluze na trhu práce a často vedly k rezignaci na zaměstnání na otevřeném trhu práce.

Závěr Přes kompexitu faktorů sociální exkluze je inkluze ve světě práce v soudobých společnostech nadále klíčovým předpokladem sociálního začlenění. Neznamená to však nutně, že by se muselo jednat o začlenění na placeném trhu práce. Naopak: soudobé pracovní trhy jsou silně deformovány procesy segmentace a flexibilizace pracovní síly. Začlenění na otevřeném trhu práce přináší sociální začlenění za předpokladu, že zlepšuje zaměstnatelnost, indikovanou jak kvalitou lidského kapitálu na straně pracov-


níků, tak kvalitou pracovních míst, jež jsou pro ně dosažitelná. Strategie sociálního začlenění může pak využít dvě strategie: jednou je zlepšení zaměstnatelnosti a zrovnoprávnění přístupu ohrožených kategorií pracovní síly k těm segmentům trhu práce, které je pracovně i sociálně začleňují. Druhou z nich je vhodně rozšířit koncept práce a možnosti pracovního uplatnění v případech, kdy se zlepšení zaměstnatelnosti a uplatnění na otevřeném trhu práce nedaří. Marginalizace na trhu práce a rizika sociální exkluze jsou v České republice značná. Dotýkají se především lidí s kumulovanými handicapy, z nichž nejvýznamnější je nedostatek vzdělání a zdravotní postižení, romské etnikum, v případě žen malé děti, nízký věk a nedostatek zkušenosti. Potence politiky trhu práce k začlenění marginalizovaných skupin na trh práce nejsou však velké. Politika na trhu práce není v České republice příliš rozvinutá a navíc nevěnuje skupinám ohroženým sociálním vyloučením příliš velkou pozornost, zejména v oblasti zvyšování jejich zaměstnatelnosti a schopnosti dosahovat na kvalitní pracovní místa. Na druhé straně ale existují programy alternativního uplatnění mimo otevřený trh práce, které jsou přínosné právě pro nejohroženější kategorie nezaměstnaných svými sociálně inkluzivními kvalitami. Jsou pro tyto skupiny lidí významné právě proto, že sociálně začleňující segmenty otevřeného trhu práce jsou pro ně často uzavřeny. Je nanejvýš aktuálním požadavkem dále rozšířit a zacílit programy, jež podporují zaměstnatelnost a přístup marginalizovaných kategorií pracovní síly ke kvalitním zaměstnáním na otevřeném trhu práce, ale současně i ty programy, jež prokazují sociálně inkluzivní kvality, třeba i mimo otevřený pracovní trh.

Literatura

Baumann, Z 1998. Work, Consumerism and The New Poor. Oxford: Oxford University Press. Beck, U. 2000. The New Brave World of Work. Cambridge: Polity Press. Berger, S., Piore, M. J. 1980. Dualism and Discontinuity in Modern Societies. Cambridge: Cambridge University Press. Dahrendorf, R. 1991. Moderný sociálny konflikt. Bratislava: Archa. Durkheim, E. 1893. De la division du travail sociale. Paris: Presses Universitaires du France. Esping–Andersen, G. 1999. Social Foundations of Postindustrial Economies. Oxford: Oxford University Press. Fitzpatrick, T. 2001. Welfare Theory: An Introduction. Houndmills, Basingstoke, New York: Palgrave. Gallie, D., Paugam, S. (eds.) 2000. Welfare Regimes and the Experience of Unemployment in Europe. Oxford: Oxford University Press. Gans, H.J. 1995. The War Against The Poor: The Underclass and Antipoverty Policy? New York: Basic Books. Gray, A. 2002. „European Perspectives on Welfare Reform. A Tale of Two Vicious

102 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 Circles?“ European Societies 4 (4): 359–380. Giddens, A. 1998. The Third Way. Cambridge: Polity Press. Child, J. 2001. Efektivita aktivní politiky trhu práce v České republice. Praha: MPSV. Nepublikovaný materiál. Layard, R. 1996. Preveting Long–term Unemployment. An Economic Analysis. Pp. 55–69, in Gual, J. (ed.): The Social Challenge of Job Creation. Heery, E., Salmon, J. 2000. The Insecure Workforce. London: Routledge. Jordan, B. 1996. The Theory of Poverty and Social Exclusion. Oxford, Cambridge: Polity Press. Jordan, B. 1999. The New Politics of Welfare. London: Sage. Kvist, J., Jaeger, M.M. 2002. Up for Challenge ? Western European Welfare States under Pressure. Copenhagen: The Danish National Institute for Social Research. Mareš, P. et al. 1995. O chudobě v české a slovenské společnosti. Brno: Masarykova univerzita. Mareš, P. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: SLON. Mareš, P. 2002. „Marginalizace, sociální vyloučení“, pp. 9–23 in Sirovátka T. (ed.): Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Masarykova univezita. OECD 2002. Employment Outlook. Paris: OECD. Paugam, S. 1995 „The Spiral of Precariousness: A Multidimensional Approach to the Process of Social Disqualification in France“, pp.49–79, in Room, G. (ed.): Poverty and Social Exclusion in Europe. Bristol: The Policy Press. Sen, A. 1983. „Poor, Relatively Speaking.“ Oxford Economic Papers, 35: 153–69. Sirovátka, T. 1997a. Sociální a ekonomické faktory marginalizace na pracovním trhu. Sociologický časopis, 33 (2): 169–188. Sirovátka, T. 1997b. Marginalizace na pracovním trhu. O příčinách diskvalifikace a selhávání pracovní síly. Brno: Masarykova univezita. Sirovátka, T. a kol. 2002. Monitorování chudoby v České republice. Úvodní studie. Praha: VÚPSV ČR. Sociální exkluze a nové třídy 2000. Sociální studia 5: sborník prací Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Brno: Masarykova univerzita. Standing, G. 1999. Global labour Flexibility. Seeking Redistributive Justice. Houndmills, Basingstoke, Hampshire and London: Macmillan Press Ltd. Večerník, J. 1991. „Úvod do studia chudoby v Československu“. Sociologický časopis, 27 (5): 577–602. Výzkum interetnických vztahů 2002. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Zpráva z projektu Phare „Improvement of Relations between the Roma and Czech Communities“.


Příloha Tabulka 1: Specifické míry nezaměstnanosti v České republice v % z dané kategorie (4. čtvrtletí roku 2001) celkem 58,8 21,2 8,4 5,6 8,1 3,0

muži 42,3 21,8 6,8 3,8 5,9 2,7

ženy 72,6 20,3 11,0 6,6 9,2 3,5

15-19 let 20-24 let 25-29 let 30-34 let 35-39 let 40-44 let 45-59 let

39,2 13,4 8,6 7,9 6,9 6,0 5,7

33,2 13,4 6,1 4,6 4,8 5,0 5,2

48,5 13,4 12,5 12,4 9,2 7,0 6,4

ZPS

30,9

32,1

29,6

Celkem

7,9

6,6

9,6

Bez vzdělání Základní Střední odborné Střední odborné s matur. Střední všeobecné Vysokoškolské

Pramen: ČSÚ 2001, podle Výběrových šetření pracovních sil, vlastní výpočty pro ZPS (změněná pracovní schopnost). Tabulka 2: Opatření aktivní politiky na pracovní trhu ve vybraných zemích v roce 2001 země (a míra Nezaměstnanosti) výdaje a účastníci Administrativa služeb zaměstnanosti Pracovní výcvik-rekvalifikace Mládež, absolventi Podpora míst v priv, sektoru Sebezaměstnávání Veřejně prospěšné práce Zdravotně postižení Aktivní politika celkem Podpory Celkem

ČR V 0,08 0,02 0,02 0,04 0,01 0,04 0,01 0,24 0,21 0,45

(8,2) Ú 0,7 0,2 0,3 0,1 0,4 1,7

Fin. V 0,12 0,29 0,16 0,15 0,03 0,12 0,09 0,95 2,02 2,97

(9,1) Ú 2,8 1,5 0,9 0,2 0,9 0,9 7,2

Něm. V 0,23 0,34 0,09 0,03 0,04 0,19 0,29 1,20 1,92 3,13

(7,9) Ú 1,2 0,7 0,1 0,2 0,7 0,3 3,2

104 SOCIÁLNÍ STUDIA 9, 2003 země (a míra Nezaměstnanosti) výdaje a účastníci Administrativa služeb aměstnanosti Pracovní výcvik-rekvalifikace Mládež, absolventi Podpora míst v priv, sektoru Sebezaměstnávání Veřejně prospěšné práce Zdravotně postižení Aktivní politika celkem Podpory Celkem

Maď. V 0,11 0,07 0,09 0,01 0,19 0,47 0,38 0,85

(5,8) Ú

Fr. V 0,18 0,25 0,42 0,18 0,18 0,09 1,31 1,65 2,96

1,6 1,2 0,2 3,7 6,7

(8,6) Ú 2,4 2,8 1,8 0,2 1,2 0,5 8,9

It. V n.ú. 0,05 0,23 0,24 0,04 0,05 0,61 0,63 1,24

(9,5) Ú n.ú. 3,3 3,8 n.ú. 0,5 7,6

Vysvětlivky: v závorce vedle názvu země uvedena míra nezaměstnanosti za rok 2001, V – výdaje jako procento HDP; Ú – účastníci (inflow) za období jednoho roku jako procento pracovní síly.

Pramen : OECD Employment Outlook 2002, upraveno. Tabulka 3: korelace indikátorů rozsahu opatření aktivní politiky zaměstnanosti a vybraných charakteristik trhu práce v 77 okresech ČR v roce 2001 míra nezaměsnanosti míra volných míst podíl dlouhod. nezam. podíl žen podíl ZPS podíl absolventů podíl nezam. do24 let podíl nezam. 25-44 podíl nezam. nad 45 let podíl nekval nezam. podíl lidí bez kvalif. populaci

účastníci APZ /nezaměstnaní ,344** -,054 ,179 ,043 ,060 ,117 ,088 ,234* -,245* -,194 ,277*

účastníci rekval/ nezam. ,285* -,147 ,277* -,264* -,051 ,069 ,072 ,183 ,183 -,132 -,058

Pramen: údaje MPSV ČR, vlastní výpočty. Korelační koeficienty Pearson. ** Sign.= .01 * Sign. = .05

účastníci tvorby míst/nezam. ,238* ,026 ,044 ,044 ,103 ,098 ,061 ,169 -,174 -,151 ,368**


Tabulka 4: Přínosy programu veřejně prospěšných prací pro jejich účastníky (údaje v % , zjištěno 6 měsíců po skončení programu, 130 resp.) spíše ano

ano

celkem ano

32,3

43,8

76,1

zajímavá práce

28,5

46,2

74,7

získání nových dovedností

10,8

42,3

53,1

možnost být/pracovat s ostatními lidmi

6,9

91,5

98,4

možnost být prospěšný druhým

4,6

93,1

97,7

získání nových přátel

26,9

43,1

70,0

lepší vztahy s ostatními lidmi v okolí

30,8

34,6

65,4

10,8

16,2

27,0

lepší pocit ze života

24,6

58,5

83,1

lepší využití volného času

7,7

59,2

66,9

Finanční přínos: zlepšení finanční situace Seberealizace a osobní rozvoj:

Sociální participace:

Cesta k trvalému zaměstnaní: získání trvalého zaměstnání Celková kvalita života:

Znění otázky: „Byla pro Vás účast na VPP přínosná v následujících oblastech? Možnosti odpovědi: „ne, spíše ne, spíše ano, ano“.

POLITIKA PRACOVNÍHO TRHU A SOCIÁLNÍ INKLUZE 1

Recommend Documents