LETOUNI – CHIROPTERA Letouni jsou jako jediní ze savců schopni aktivního pohybu ve vzduchu – létání. Umožňuje jim to především bohatě prokrvená a inervovaná létací blána, napjatá mezi prodlouženým předloktím, čtyřmi rovněž velmi prodlouženými prsty ruky (zejména jejich záprstními články), zadníma nohama, ocasem a tělem (obr. 23). Všichni jsou noční tvorové a s výjimkou tropických plodožravých kaloňů se orientují echolokací. Vydávají série krátkých (řádově setiny sekundy), pro člověka neslyšitelných hlasů, je-
jichž odrazy od překážek zachycují mimořádně citlivým sluchem. Takto získávají podrobnou prostorovou informaci a dokáží přitom rozlišit i nejrůznější detaily sebedrobnější kořisti. Úpravou echolokačních signálů se jednotlivé druhy liší a podle hlasových charakteristik je možné s pomocí ultrazvukových detektorů mnohé z nich celkem spolehlivě určit. Díky schopnosti echolokace se netopýři mohli již v počátcích své historie stát obyvateli hlubokých podzemních jeskyní, poskytujících naprosté bezpečí g
b
a
h
V IV I
c
e f
d
III II
Obr. 23: Schéma tělesné stavby netopýra. a – křídelní létací blána (plagiopatagium), b – ocasní létací blána (uropatagium), c – předloketní létací blána (propatagium), d – předloktí (antebrachium), e – ušní boltec, f – ušní víčko či záklopka (tragus), g – ostruha (calcar), h – epiblema, I.–V. prsty křídla / 66 /
před případnými nepřáteli. Možná právě v souvislosti s chladným prostředím podzemních prostor se u nich vyvinulo i další přizpůsobení – schopnost aktivně udržovat tělesnou teplotu na různé úrovni (tj. aktivní heterotermie). Netopýři dokáží rychle přecházet do denní strnulosti – snižují tělesnou teplotu a intenzitu tělesných pochodů a výrazně tak omezují energetické výdaje. Ty jsou obecně u netopýrů mimořádně vysoké, a to jak vzhledem k značným nárokům aktivního letu a odchovu mláďat, která při odstavení dosahují tělesné velikosti dospělců, tak i pro relativně velký povrch těla (křídla) a malou tělesnou velikost vynucenou fyzikálními předpoklady aktivního letu. Jen malý počet druhů dosahuje hmotnosti přes 50 g, zato hned několik druhů patří k nejmenším savcům vůbec. Prvenství drží netopýrek thajský (Craseonycteris thonglongyai) s hmotností méně než 2 g. Úspornost metabolismu patrně přispívá i k výrazné dlouhověkosti letounů. Nejvyšší věk, zjišťovaný například i u našich netopýrů (přes 35 let), je totiž více než desetkrát vyšší než u jiných savců stejné velikosti. Většina netopýrů – pro všechny evropské druhy to platí v plném rozsahu – je hmyzožravá. Některé druhy loví ve volném vzdušném prostoru, jiné v korunách stromů a v listoví, další sbírají hmyz z povrchu vegetace či z vodní hladiny. V tropech se setkáváme i s dalšími potravními specialisty – od rybožravých forem a lovců drobných obratlovců až po starosvět-
ské kaloně a jihoamerické listonosy, živící se ovocnými plody, květním nektarem a pylem či upíry konsumující krev obratlovců. Letouni jsou skupinou vývojově dosti starobylou. Nejstarší známý netopýr – Icaronycteris index – ze spodního eocénu Severní Ameriky, byl již dokonalým zástupcem řádu se všemi popsanými znaky a zástupci řady dnešních rodů jsou známí již z oligocénu. V dnešní fauně představují po hlodavcích druhý nejbohatší savčí řád – čítají přes 1000 druhů v 18 čeledích. Těžiště jejich rozšíření leží v tropech. Klimatickým poměrům mírného pásma, vyžadujícím schopnost dlouhodobého zimování (hibernace), se dokázaly přizpůsobit pouze tři čeledi, se kterými se setkáváme i v Evropě. Evropská netopýří fauna čítá celkem 35 druhů, u nás bylo dosud zastiženo 24 druhů ze dvou čeledí (vrápencovití, netopýrovití). Vrápencovití (Rhinolophidae) jsou typickými obyvateli jeskyní a extrémními specialisty na lov v listoví. Vynikají mimořádně obratným letem, při kterém dobře manévrují, takže dokážou proletovat hustou vegetací i spletí úzkých podzemních kanálků. Na rozdíl od jiných netopýrů se však nedovedou pohybovat po zemi či prolézat skulinami. V úkrytu vždy visí volně na stropě či stěnách podzemních prostor, v hlubší letargii a při zimování se balí do létacích blan. Také odlišným způsobem skládají ocas – stáčejí jej nazad. Vrápenci mají ostře zašpičatělé blanité boltce bez záklopky (ušního víčka čili tragu), ústí zvu-
/ 67 /
Obr. 24: Vrápenec kovodu kryje příčný basální lem. Nápadné blanité výrůstky na čenichu a kolem nozder slouží k usměrňování echolokačních hlasů. Ty jsou tvořené, na rozdíl od netopýrovitých, dlouhými čistými tóny s konstantní frekvencí, charakteristickou pro jednotlivé druhy (CF-echolokace/hlasy; obr. 26). Fakticky jde o druhou harmonickou frekvenci, hlasy s nízkofrekvenční základní frekvencí zaznamenáváme jen u ne zcela aktivních jedinců (při výletu apod.). Echolokační hlasy vydávají vrápenci nosem a zvukový proud je velmi úzký, plošná intenzita zvuku je však mimořádně vysoká. V kombinaci s vysokou frekvencí hlasu poskytuje tento typ echolokace velmi detailní rozlišení pouze na kratší vzdálenosti, po několika metrech
již intenzita zvuku výrazně klesá. Při standardním monitorování hlasů na lovištích tak zachytíme vrápence spíše jen výjimečně. Při zkoumání rozměrnějších objektů pohybují vrápenci neustále celou hlavou (podobně jako antény radarů) a podle tohoto chování poznáme aktivního visícího vrápence již z dálky (obr 24). Jako většina jiných netopýrů mají i vrápenci pouze jediné mládě ročně a jeden pár mléčných bradavek na prsou, u dospělých samic však navíc najdeme ještě pár zvláštních přichycovacích bradavek po stranách pohlavního otvoru (u dosud nerodících samic chybějí). Za ně se tlamkou uchytí nevzletné mládě při přenášení i v klidu mimo kojení. Z celkového počtu asi 70 druhů vrápenců žije v Evropě 5 druhů a na území ČR pouze 2 druhy. N e t o p ý r o v i t í (Vespertilionidae) jsou nejpočetnější čeledí letounů vůbec. Čítají kolem 300 druhů a jsou jednou z mála čeledí s kosmopolitním rozšířením. Nemají žádné výrůstky na nose a jejich boltce jsou různého tvaru, vždy však s výraznou ušní záklopkou (víčkem) – tragem (obr. 25). Na rozdíl od vrápenců mají také prostornou ocasní létací blánu a dlouhý ocas, který stáčejí v klidu dopředu pod tělo. Nalezneme mezi nimi jak formy čistě jeskynní, tak druhy obývající takřka výlučně stromové dutiny či skalní štěrbiny. Většina našich netopýrů dnes ovšem využívá různých úkrytů v lidských stavbách, zejména v letním období (půdy budov, štěrbiny za okenicemi a obložením zdí apod.). Echolokační
/ 68 /
hlasy netopýři vydávají zpravidla ústy (obr. 25) – jde o tonické série, v nichž během výkřiku frekvence hlasu poklesne až o 40 kHz (FM – echolokace/hlasy). Často jsou vedle
Obr. 25: Netopýr základní série přítomny i vyšší harmonické série. Jednotlivé druhy se liší frekvenčními charakteristikami, rytmem opakování a rozdělením zvukové energie v průběhu série. Při přibližování ke kořisti je charakteristické zvyšování amplitudy jednotlivých výkřiků a zkracování intervalu mezi nimi. Při úspěšné lovecké akci zazní krátká konečná série nízkofrekvenčních výkřiků, po níž následuje delší pauza. Tento tzv. feeding buzz (v detektoru zní jako zabzučení) slouží k získání celkové informace o okolních překážkách na dobu, kdy netopýr konzumující kořist nebude moci echolokovat (obr. 26). Vedle
echolokačních hlasů mají netopýrovití řadu specifických sociálních hlasů („zpěv samců“, kontaktní hlasy mláďat, výstražné hlasy apod.), z nichž některé jsou slyšitelné i pro nás. V ČR bylo dosud zjištěno 22 druhů, tento počet ovšem nemusí být konečný. Přes nemalé rozdíly ve způsobu života mají všichni evropští netopýři leccos společného. V první řadě je to časový průběh rozmnožování a roční životní cyklus. Nepříznivé období zimy přečkávají v letargickém spánku (neboli hibernaci) ve specifických úkrytech – zimovištích. Zpravidla jsou to místa se stálou teplotou nad bodem mrazu – jeskyně, štoly, podzemní stromové dutiny, hluboké skalní štěrbiny apod. Netopýři však nespí celou zimu bez přerušení, občas se probouzejí, vyhledávají vhodnější místa a někdy přeletují i do jiných zimovišť. Tak je tomu zejména počátkem zimního období a na podzim, kdy v těchto úkrytech dochází i k páření. Přes zimu zůstávají spermie v děloze samic neaktivní, k vlastnímu oplození a zabřeznutí dochází až na jaře. Výjimkou je létavec stěhovavý, u něhož dochází k oplození ihned po spáření, ale zárodek se přes zimu nevyvíjí (utajená březost). Vlastní doba březosti trvá u našich netopýrů 55–70 dní. Většina druhů rodí jedno mládě ročně, poprvé v druhém či třetím roce života. Novorozenci dosahují až třetinu hmotnosti matky, avšak následný růst je natolik intenzivní, že po dvou měsících (zpravidla během srpna) už mláďata dosahují velikosti dospělců i vzletnosti a přestávají být kojena.
/ 69 /
Zatímco v zimovištích se vyskytují obě pohlaví společně, v letním období tomu tak není. Samice se seskupují do početných letních mateřských
ních kolonií a tradičními zimovišti tvoří taková místa základ znalostní výbavy netopýra. Pro populace netopýrů mírného pásma je sociální tradi-
Obr. 26: Změny echolokačních hlasů při lovu u vrápenců (CF echolokace) a netopýrovitých (FM echolokace) kolonií, samci žijí většinou samotářsky. Teprve ke konci kojení (laktace), a zejména po odstavu mláďat, dochází k vzájemnému vyhledávání obou pohlaví, tvorbě dočasných pářících seskupení a postupnému přesunu do zimovišť. Průvodním rysem této rozsáhlé přestavby prostorového a sociálního uspořádání populace, probíhající od července do počátku října, jsou masové noční návštěvy možných zimovišť a dalších úkrytů. Zvláště nápadné jsou ve vchodech podzemních prostor (tzv. swarming). Setkávají se tu příslušníci odlišných kolonií, samci i samice, později se zde objevují i skupinky mláďat. Spolu s úkryty let-
ce jednotlivých úkrytů a sociální učení, které ji udržuje, jedním z nejdůležitějších předpokladů zdárné existence. Jejich populační hustoty jsou totiž mimořádně nízké (0,01–4 ex./km2) a bez zevrubné znalosti příslušných úkrytů by bylo sotva možné zajistit setkávání obou pohlaví, příslušníků různých kolonií a další populační funkce. Způsob, jakým se netopýři vyrovnávají s tímto faktem, se odvíjí od toho, že jsou výrazně dlouhověcí, dosti konzervativní a vybavení dokonalou prostorovou a situační pamětí – upřednostňují místa, která znají z předchozích zkušeností. Například starší jedinci mají v zimovištích něko-
/ 70 /
lik oblíbených míst, na která se s centimetrovou přesností vracejí každou zimu. Podobná důslednost provází i jiné stránky jejich života – výběr lovišť nebo i volbu partnerů. Genetické paternitní analýzy ukazují, že velká část starších samic má každoročně mládě vždy s týmž samcem. Znalost prostorové organizace populace i vztahy mezi jedinci se ustavují již v prvním roce života. Mláďata, potulující se v okolí rodných úkrytů, se přidružují k dospělcům a průběžně poznávají místa, na kterých mohou později zastihnout příslušníky svého druhu, včetně vhodných zimovišť. Díky sociální tradici jsou úkryty letních kolonií, náhradní úkryty i příhodná zimoviště souvisle užíváná příslušníky dané populace po mnoho desítek či set let. Takovéto tradiční úkryty vytvářejí kostru prostorové organizace netopýřích populací a zasluhují proto co nejpřísnější ochrany. Až na malé výjimky si letouni úkryty aktivně nebudují a jsou plně závislí na nabídce prostředí. V podmínkách Evropy mají k disposici v zásadě tři typy přirozených úkrytů – jeskyně, stromové dutiny a skalní štěrbiny. Na našem území však netopýři v podstatné míře využívají analo-
gických úkrytů v budovách – pro jeskynní netopýry jsou to zejména půdy budov, pro stromové a štěrbinové druhy různé skuliny v trámoví, krytině střech, za dřevěným obložením budov či ve štěrbinách zdí. Tak je tomu především v letním období, kdy mikroklimatické poměry v lidských stavbách jsou výrazně příznivější než poměry přirozených úkrytů. V zimě naopak většina netopýrů upřednostňuje úkryty přirozené. Schopnost aktivního letu dává netopýrům teoreticky možnost neomezeného pohybu. Ve skutečnosti se jednotlivé druhy ve velikosti využívaného životního prostoru liší. Stálé druhy tráví celý rok v okruhu několika kilometrů, v řadě případů zimují např. ve sklepě téže budovy, na jejíž půdě se ukrývají v létě (např. vrápenec malý, netopýr ušatý či n. dlouhouchý). Přelétavé druhy překonávají při přesunech z míst letního výskytu na zimoviště desítky kilometrů (např. netopýr velký). Vysloveně tažných druhů, které běžně přeletují na stovky až tisíce kilometrů, je jen několik (netopýr rezavý, n. stromový, n. parkový, n. pestrý). Jednotlivé druhy letounů se nemálo liší také výběrem potravy a strategií
Obr. 27: Schéma letu netopýra / 71 /
lovu, které odpovídají i úpravy letového aparátu i echolokace. Mezními způsoby získávání potravy je na jedné straně lov v listoví a na druhé straně lov ve vzdušných výškách. Pro lov hmyzu v listoví, jak ho známe například u vrápenců či netopýrů rodu Plecotus, je typický pomalý a vysoce manévrovaný let umožněný krátkými širokými křídly, delšími blanitými boltci a echolokační hlasy s vysokou frekvencí nebo schopnost pasivní lokace. Vzdušní lovci (např. netopýři rodu Nyctalus a létavec) naopak létají rychle a přímo, mají úzká špičatá křídla, krátké kožité boltce a nízkofrekvenční hlasy. Netopýři první skupiny se soustřeďují spíše na chytání jednotlivých kusů většího hmyzu (motýlů, brouků), objektem vzdušného lovectví jsou často hejna pakomárů a jiného drobnějšího hmyzu. Specializovanou loveckou strategii představuje sběr z vodní hladiny (např. netopýr vodní) nebo lov velké nelétavé kořisti z povrchu půdy či vegetace (netopýr velký, řasnatý aj.). Při práci s netopýry v terénu se neobejdeme ani bez znalosti určování pohlaví a přibližného stáří. Ve většině znaků se sice samci a samice našich netopýrů nijak neliší, nicméně určení pohlaví nečiní žádných potíží – samci totiž mají výrazný vnější penis (druhově specifického tvaru a stavby) a samice jeden pár prsních bradavek, které jsou u dospělých (zejména kojících) samic nápadně zvětšené a u nedospělých samic tečkovité. Dobře jsou odlišitelná rovněž mláďata před prvním zimováním – v prstech křídla vidíme
proti světlu světlé chrupavčité úseky. Mladší zvířata a jedinci, kteří se neúčastní rozmnožování, mají většinou šedavější odstín srsti. Užitečným znakem k odhadu individuálního stáří je stupeň obrusu zubů. U samců si rovněž všímáme velikosti varlat i jejich umístění (zvětšení a sestup do šourku naznačují počátek pohlavní aktivity) a velikosti i barvy nadvarlat (tmavá barva nadvarlat, zmenšení varlat a jejich ústup do břišní dutiny naznačují závěr pářící sezony). U vrápenců mají dospělí samci zbytnělou přídatnou žlázu na svrchní straně penisu. Netopýři se v mnohých ohledech vymykají poměrům u jiných savčích skupin a jejich sledování i výzkum mají celou řadu zvláštností, takže není divu, že bývají často vnímány jako samostatná disciplína – chiropterologie. Mnoho důležitých poznatků o životě letounů bylo získáno kroužkováním. Kovové kroužky (speciální netopýří nebo později i ptačí) s vyraženým číslem a nápisem N. MUZEUM PRAHA se netopýrům dávají na předloktí. S pravidelným kroužkováním se u nás začalo v 50. letech 20. století a do současnosti bylo okroužkováno více než 90 000 netopýrů. Dnešní chiropterologie však již používá spíš techniky, které jsou vůči netopýrům šetrnější. Standardním postupem je sledování netopýrů v průběhu noční lovecké aktivity pomocí ultrasonických detektorů (viz Sběr a zpracování savců). Při zjišťování netopýrů v úkrytech využíváme přednostně vizuální identifikaci, odchyty a přímou manipulaci se zvířaty omezujeme výlučně na speciální peč-
/ 72 /
livě připravené a dobře promyšlené projekty. V takovýchto výzkumech se stále častěji využívá k individuální identifikaci genotypická paternitní analýza z tkáňových vzorků (kapka krve či terčík o velikoti asi 3 mm2 z létací blány). Ústředním tématem plošných terénních sledování je dnes v první řadě dlouhodobé sledování trendů v početnosti netopýřích popu-
lací. Vedle tradičního sčítání v zimovištích (v ČR dnes více než 500 lokalit) probíhá průběžně sledování situace i ve vybraných letních koloniích a nočních lovištích. Zájemci o podobná sledování jsou vždy vítáni, podrobné informace jsou k dispozici na webových stránkách ČESON – České společnosti pro ochranu netopýrů (www.ceson.org).
VRÁPENEC VELKÝ, Rhinolophus ferrumequinum * S podkovár velký, p. štíhnokrídlý N Große Hufeisennase A Great Horseshoe Bat R bolšoj podkovonos G 17–32 g, LAt 54–60 mm, LC 57–71 mm, LCd 35–69 mm, LA 20–26 mm
Popis: Největší evropský vrápenec, je výrazně větší než další druhy, od nichž se liší i tvarem výrůstku nad nozdrami (tzv. sedla), který je při pohledu z boku zaoblený (podobně jako u v. malého). Srst je velmi jemná a poměrně řídká; u dospělců na hřbetě bývá hnědavá a u mladých jedinců špinavě šedá, břišní strana těla je poněkud světlejší, špinavě bělošedá a létací blány jsou hnědočerné. Na zimovištích podobně jako vrápenec malý visí volně, zabalený do blány, na první pohled je však výrazně větší. Echolokace: Vysokofrekvenční nosní CF-hlasy, poměrně velmi silné a dlouhé (30–50 ms); jako u jiných vrápenců je většina energie hlasu soustředěna do 2. harmonické frekvence (77–84 kHz), občas – zejména těsně po výletu, v klidu či při podchlazení –
však může být stejně intenzivní i základní frekvence (kolem 40 kHz). Rozšíření: Těžiště areálu leží v subtropech palearktické oblasti od Středomoří přes Malou Asii, Irák, Zakavkazí, Írán a střední Asii až po Čínu, Koreu a Japonsko. Patří k nejhojnějším netopýrům evropského Středomoří, na sever zasahuje do jižní Anglie, Belgie, Bavorska, Rakouska, Zakarpatské Ukrajiny a na Slovensko (trvalý výskyt omezen zejména na Slovenský kras, Rimavskou kotlinu a Východoslovenskou nížinu). Výskyt v ČR: Trvale u nás nežije, jednotlivé kusy byly zastiženy v moravských zimovištích (Moravský kras, Javoříčko, Pernštejn, Lednice, Velké Losiny – celkem 8 nálezů), jedenkrát i v Českém krasu (Karlštejn); v 19. století byl uváděn i z Polabí (Kle-
/ 73 /
cany) a v dnes už neexistující Svatoprokopské jeskyni v pražském Prokopském údolí, spolehlivost těchto údajů je však sporná. Způsob života: Jako jiní vrápenci byl původně celoročně vázáný na jeskyně a teplá krasová území a tyto oblasti jsou, přinejmenším ve střední a západní Evropě, těžištěm jeho výskytu dodnes, i když v letním období již dává přednost půdám budov. V zimě a v období přeletů jde nadále o druh ryze jeskynní. V tradičních zimovištích někdy zimuje i několik set jedinců, tvořících i početné kompaktní shluky. Velikost letních samičích kolonií se pohybuje od 40 do 400 kusů. Jde o stálý druh, jednotlivé kusy se pohybují v okruhu asi 30 km, kolonie i jednotliví samci využívají úkryty souvisle mnoho desítek let. Typickými lovišti jsou parkové a lesostepní porosty s dostatkem křovinné a stromové vegetace. V potravě převládají velké formy píďalek, lišajů a brouků včetně chroustů, chrobáků a střevlíků, sbíra-
ných v letu z vegetace. Drobnější kořist požírá za letu, s větší se vrací po krátké lovecké akci na odpočinkové místo v listoví. Nejdelší známý věk 30 let (na Slovensku 22 let). Zvláště chráněný (kriticky ohrožený) druh. Poznámka: Vrápenec jižní (Rhinolophus euryale) je jediným druhem vrápenců střední velikosti zasahující do střední Evropy, nejblíže k nám se vyskytuje na Slovensku v oblastech Slovenského a Tisovecko-Muráňského krasu; u nás jeho výskyt není příliš pravděpodobný. Od vr. velkého a vr. malého se vedle rozměrů (G 8–15 g, LAt 45–53 mm, LC 45–57 mm, LCd 22–30 mm, LA 18–24) liší i zašpičatělým, dopředu vybíhajícím sedle (obr. 40d) a kontrastnějším zbarvením (nápadně světlé břicho). Vydává dlouhé (20–30 ms), nosní vysokofrekvenční CF hlasy (101–108 kHz). Při zimování nebývá úplně zabalen do blan. Je to striktně jeskynní (jen ojediněle rovněž využívá půdy budov) a výrazně koloniální druh, tvořící kompaktními shluky (patrně obě pohlaví pohromadě).
10 m). Podobně jako jiní vrápenci vydává i širokopásmové ústní hlasy komunikačního významu. Rozšíření: Od Portugalska po střední Asii a Kašmír; jižní hranice areálu běží Súdánem, Etiopií, Arábií, Íránem a Afghánistánem, na severu zasahuje do jižního Irska, Anglie, severního Německa, jižního Polska, Zakarpatské Ukrajiny a do severního předhůří Kavkazu.
ských oblastech. Po drastickém poklesu populace v 70. letech byl jeho výskyt v Čechách omezený pouze na několik krasových a pseudokrasových ostrůvků (zejména Český kras, Železné hory, Pošumaví, Český ráj a Podkrkonoší). Tyto oblasti tvoří zůstávají hlavními těžišti výskytu i poté, co po-
Vrápenec malý VRÁPENEC MALÝ, Rhinolophus hipposideros
***
S podkovár malý, podkovár krpatý N Kleine Hufeisennase A Lesser Horseshoe Bat R malyj podkovonos G 3–6 g, LAt 37–45 mm, LC 37–47 mm, LCd 22–33 mm, LA 14,5–19 mm
Popis: Je podobný předchozímu druhu, avšak skoro o polovinu menší. Echolokace: Dlouhé (20–30 ms) nosní, velmi vysoké CF výkřiky (105 až
Vrápenec velký 112 kHz), základní frekvence okolo 55 kHz je velmi slabá. V terénu je detektorem zaznamenáván spíš výjimečně (nanejvýš do vzdálenosti
/ 74 /
Výskyt v ČR: V 50. a 60. letech minulého století patřil k nejhojnějším druhům, takřka souvisle rozšířeným zejména v pahorkatinách a v podhor-
četnost druhu od konce 80. let opětovně narůstá. Na Moravě byl populační pokles méně výrazný a rozšíření si dodnes uchovalo víceméně plošný charakter. Způsob života: Vazba na jeskyně a krasové oblasti, typická pro vrápence, je u něho patrně nejslabší (i ve Středomoří osídluje s oblibou opuštěné chýše a různé nadzemní prostory, skalní výklenky apod.). Na našem území ho v letním období zastihneme nejčastěji na půdách a v podkrovních
/ 75 /
místnostech různých budov, v kanálech teplovzdušného topení a podobných členitých prostorách. Letní kolonie samic jsou ve srovnání s jinými vrápenci poměrně malé – typicky je tvoří 10–20 jedinců, vzácněji i více (výjimečně až 150 jedinců). I v kolonii jsou zavěšeni jednotlivě, kompaktnější shluky tvoří teprve při poklesu teploty pod 18 °C. Na zimovištích nevytváří shluky ani ve velkých koloniích, jednotliví vrápenci visí sice v těsné blízkosti, ale nedotýkají se. Zimuje především v hlubokých podzemních prostorách, jeskyních, propastech a štolách (včetně vertikálních výlo-
mů), případně v rozlehlých sklepeních se stálou teplotou vzduchu nad 6 °C a vysokou vlhkostí. Jako jiní vrápenci je stálý s dlouhodobou sociální tradicí vázanou především na krasové prostory. Loví především v podrostu světlých listnatých lesů, v okolí křovin v polootevřené parkové krajině apod., potravu dokáže sbírat i z povrchu listů. Větší hmyz konsumuje na odpočinkových místech. V potravě je zastoupen hlavně dvoukřídlý hmyz, menší motýli (zejména píďalky) a síťokřídlí. Věkový rekord doložený v ČR je 29 let. Zvláště chráněný (kriticky ohrožený) druh.
NETOPÝR VELKÝ, Myotis myotis
vencích kolem 70 kHz i výše. Délka hlasu asi 2–3 ms (v terminální fázi až 0,4 ms), rychlost opakování 12–20 výkřiků/s. Při lovu však využívá i pasivní zvukovou (velké boltce) a čichovou lokalizaci kořisti. Rozšíření: Takřka výlučně evropský druh s centrem rozšíření v jižní a střední Evropě. Ve Finsku, Skandinávii, Dánsku a na britských ostrovech chy-
bí, východní hranice rozšíření probíhá Běloruskem, jižní Ukrajinou, Moldávií a západním pobřežím Černého moře. Vyskytuje se rovněž v Turecku, v Sýrii, Libanonu a na některých středomořských ostrovech. Výskyt v ČR: Na celém území představuje v nižších a středních polohách patrně našeho nejhojnějšího netopýra, vystupuje však i do hor, kde v horských zimovištích bývá dominantním prvkem. Početnost druhu v posledních letech zřetelně narůstá (letní kolonie i na zimovištích).
*****
S netopier obyčajný, netopier vel‘ký N Großes Mausohr, Riesenfledermaus A Large mouse-eared Bat R bolšaja nočnica G 16–35 g, LAt 56–67 mm, LC 68–83 mm, LCd 45–61 mm, LA 24–31 mm, LT 10–15 mm
Netopýr ostrouchý Popis: Už na první pohled jde o velkého netopýra s poměrně dlouhými blanitými boltci (při přeložení dopředu přesahují úroveň čenichu) a s přímým, rovným tragem. Boltce jsou relativně velké i ve srovnání s jinými druhy rodu Myotis (vyjma n. velkouchého), od kterých ho ve většině případů spolehlivě odlišíme podle celkově větší velikosti. Záměna je možná jen s netopýrem ostrouchým. Ve srovnání s ním má boltce zřetelně širší (nad 16 mm), delší (většinou nad 26 mm) a s dopředu prohnutou přední hranou, dále se vy-
značuje relativně kratším ocasem (viz poměr LC/LCd či LA/LCd), postrádá světlou skvrnu na čele a v typickém provedení se v jeho zbarvení více uplatňují hnědavé tóny. Srst na hřbetě je u dospělců špinavě hnědá a u mláďat i nerozmnožujících se jedinců sytě šedavá, břicho bývá špinavě bílé a boltce i blány jsou světle hnědé. Starší název: netopýr obecný. Echolokace: Výrazně modulované FM hlasy s nejvyšší intenzitou ve frekvenčním pásmu 27–35 kHz, při zaměřovací fází začínají však na frek-
/ 76 /
Netopýr velký / 77 /
Způsob života: Původně jeskynní druh, u nás však je v letním období plně synantropní. Vytváří početné kolonie na půdách větších budov (zpravidla 200–500, nyní až 4000 kusů). Samci zpravidla osídlují jednotlivě různé štěrbinové úkryty na půdách, vzácněji i jinde. Zimuje takřka výlučně v podzemních prostorách, jeskyních a štolách, občas i masově ve shlucích čítajících desítky (na jihu stovky i tisíce) kusů. Do takovýchto zimovišť se sletuje i ze vzdáleností přes 100 km (nejdelší zaznamenaný přelet 390 km), většina přeletů však nepřesahuje
30 km. Je specialistou na lov velkých nelétavých brouků. Přes 80 % potravy tvoří velcí střevlíci, které sbírá z povrchu půdy a z hrabanky. Oblíbenými lovišti jsou kosené louky a listnaté lesy s řídkým bylinným podrostem. Každý jedinec má 3–5 oblíbených lovišť v okolí kolonie až do vzdálenosti 25 km, která podle situace střídá. Průměrný věk je 3–4 roky, prvního roku života se podobně jako u jiných netopýrů dožívá jen necelých 50 % mláďat. Nejvyšší zjištěný věk je 37 let. Zvláště chráněný (silně ohrožený) druh.
NETOPÝR OSTROUCHÝ, Myotis oxygnathus * S netopier východný, netopier ostrouchý N Kleines Mausohr A Lesser mouse-eared Bat R ostrouchaja nočnica
Echolokace: Hlasovými projevy se podobá n. velkému, při vyhledávacím letu ve volném prostředí má terminální frekvenci hlasů poněkud vyšší (33–42 kHz). Podobně jako u n. velkého jsou vyšší harmonické tóny přítomny jen v hlasech mláďat. Výskyt v ČR: Stálá populace žije na větší části Slovenska, zejména v teplejších jižních oblastech, na území ČR se jednotlivé kusy celkem pravidelně objevují v různých zimovištích Moravského krasu a jižní Moravy (Turold), v Javoříčských jeskyních a v období přeletů dokonce i v severovýchodních Čechách. Letní nálezy v ČR jsou naprosto ojedinělé, doklad rozmnožování chybí. Způsob života: V základních rysech shodný s předchozím druhem, s nímž v oblastech společného výskytu vytváří smíšené letní kolonie. Na jihu je
nacházíme v jeskyních, ve střední Evropě (např. Slovensko, Švýcarsko) na půdách budov. I zde se však vyskytuje spíš jen ostrůvkovitě v nejteplejších oblastech s dostatkem otevřených formací typu křovinaté stepi. V době podzimních přeletů se sletuje do tradičních říjišť v malých jeskyních, ve výklencích mostů apod., kde se v dočasných harémových skupinkách páří. Při zimování visí většinou volně, ve štěrbinách se neukrývá. Ve výběru potravy je výrazně oportunističtější než jeho dvojník, soustřeďuje se především na sarančata (65 %), housenky motýlů (20 %) a velké brouky (mandelinky, chrousty apod.) pohybující se ve vysokostébelných stepních porostech a létající nad povrchem vegetace. Nejvyšší známý věk je 32–33 let. Zvláště chráněný (silně ohrožený) druh.
G 15–28 g, LAt 52,5–61,5 mm, LA 54–76 mm, LCd 54–73 mm, LA 21–26 mm, LT 9–13 mm
NETOPÝR VELKOUCHÝ, Myotis bechsteinii Popis: O málo menší dvojník předchozího druhu (tj. poměrně velký netopýr, zřetelně větší než ostatní příslušníci rodu), rozlišení umožňují hlavně užší (méně než 16 mm) a kratší (pod 25 mm) boltce s rovným předním okrajem, poněkud kratší, avšak špičatější čenich, zřetelně delší ocas, u většiny kusů výrazná světlá skvrna na čele a převládají světlejší a šedší tóny ve zbarvení srsti na hřbetě, břicho je téměř čistě bílé. Starší název: netopýr východní. Rozšíření: Evropský druh s těžištěm rozšíření ve Středozemí a na Balkáně,
severní hranice probíhá střední Francií, Švýcarskem a rakouským Podunajím, na Slovensku a u nás dosahuje nejsevernějšího výskytu vůbec. Na východě areálu zasahuje na Krym a do středního Turecka. Donedávna byl spojován se středoasijským druhem M. blythii, jehož areál jde až do střední Číny, novější názory však hovoří spíše pro samostatné druhové postavení jednotlivých poddruhů dříve řazených k M. blythii. Z tohoto důvodu je správnější používat i český název netopýr ostrouchý namísto někdejšího netopýr východní.
/ 78 /
**
S netopier vel‘kouchý N Bechsteins-Fledermaus A Bechstein’s Bat R dlinouchaja nočnica G 7–10,5 g, LAt 40–47 mm, LC 46–52 mm, LCd 41–47, LA 23–26 mm, LT 10,5–14 mm
Popis: Středně velký netopýr, od jiných druhů rodu dobře odlišitelný podle velikých boltců – ohneme-li boltec dopředu, přesahuje zhruba o polovinu své délky úroveň čenichu. V tomto směru se dá zaměnit snad jen se zástupci rodu Plecotus, jejich boltce však jsou na čele srostlé, mají 22–24 postraních záhybů (u n. vel-
kouchého pouze 9 záhybů) a při zimování je skládají pod křídla. Echolokace: FM hlasy ve frekvenčním rozsahu 80–35 kHz s poměrně pomalejším rytmem (10–16 hlasů za sekundu) a velmi nízkou intenzitou. Detektorem se dají ve většině případů zachytit pouze do vzdálenosti 2–3 m, takže při rutinním terénním
/ 79 /
sledování je takřka nezjistitelný. Při lovu patrně v nemalé míře využívá i pasivní sluchové vyhledávání kořisti (velké boltce).
území, zejména v oblastech s dostatkem listnatých a smíšených lesů a vlhčím klimatem (podhorské oblasti, Moravský kras).
nálezy v jeskyních jsou však ojedinělé. Loví především hmyz pohybující se uvnitř stromových korun. V potravě převládají motýli, velcí dvoukřídlí (tiplice) a brouci, ale pravidelně kon-
zumuje i sekáče, pavouky, stonožky a škvory, které sbírá z povrchu listů a větví. Nejvyšší zjištěný věk je 21 let, u nás téměř 15 let. Zvláště chráněný (silně ohrožený) druh.
NETOPÝR ŘASNATÝ, Myotis nattereri
***
S netopier riasnatý N Fransenfledermaus A Natterer’s bat R nočnica Natterera G 5–10g, LAt 37–43 mm, LC 41–55 mm, LCd 38–49 mm, LA 14–20 mm, LT 9–12,5 mm
Netopýr velkouchý
Rozšíření: Typický evropský druh s areálem od Španělska po východní Ukrajinu, západní Kavkaz a severozápadní Zakavkazí, také zasahuje do jižní Anglie, nejjižnějšího Švédska, střední Itálie a na Balkánský poloostrov. Ve střední Evropě je znám již od pliocénu a v evropském fosilním záznamu patří k nejhojnějším netopýrům. Velmi běžný byl ještě ve středním holocénu – z té doby pocházejí velké soubory kostí v některých horských jeskyních (zejména na Slovensku). V současné době však patří na celém areálu k druhům dosti vzácným a jeho výskyt je spíše ostrůvkovitý. Výskyt v ČR: Malým počtem nálezů se řadí k našim nejvzácnějším netopýrům, ale jako u většiny stromových netopýrů nemusí tento dojem zcela odpovídat skutečnosti. Značně roztroušeně se patrně vyskytuje na celém
Způsob života: Typicky lesní druh, jehož celoročním působištěm je korunové patro lesních porostů. Ukrývá se především ve stromových dutinách (případně v budkách) a většina populace zřejmě v těchto úkrytech i zimuje. Samičí kolonie bývají nepočetné (3–10, jen výjimečně přes 30 jedinců) a často sídlí v několika sousedních dutinách. Spíše výjimečně obsazují i štěrbinové úkryty na půdách budov, ve skalních výklencích či nepoužívaných prostorech uvnitř budov. Obdobné jsou i úkryty jednotlivých kusů, které se vzácně objevují i v koloniích jiných druhů (zejména n. řasnatého). V období přeletů zalétává také do jeskyní – některé jsou jeho tradičními přechodnými úkryty a během noci se v nich objevuje i několik desítek jedinců (např. v Kateřinské jeskyni v Moravském krasu). Zimní
/ 80 /
Popis: Menší druh rodu Myotis, rozlišitelný od druhů podobné velikosti podle tvaru boltců (relativně dlouhé, oválné a poměrně úzké s dlouhým špičatým tragem, dosahujícím zhruba 2/3 výšky boltce), které navíc v klidu ani při zimování nesklápí nazad, jako většina ostatních druhů rodu. Celkově působí světlejším dojmem (včetně zbarvení hlavy) než jiné druhy – na hřbetě má srst světle šedohnědou a na břiše špinavě bílou, chlupy jsou přitom dvoubarevné (při základu černé, na špičce bělavé). Zcela bezpečně ho od ostatních evropských netopýrů odlišíme podle zvláštní úpravy ocasní létací blány. Její spodní okraj je opatřen hustým lemem kratičkých, asi 1–2 mm dlouhých brv, vyrůstajících ve dvou řadách na přední a v jedné na zadní straně okraje blány. Ostruha, která létací blánu připíná k noze, je na rozdíl od jiných druhů esovitě prohnutá. Při napnutí vytváří okraj ocasní blány jakýsi rovný kartáč, který slouží ke shrabování drobného hmyzu
z povrchu listů do vaku vytvořeného ocasní blánou, odkud netopýr úlovky snadno sbírá tlamkou. Echolokace: FM hlasy 75–35 kHz s nejvyšší intenzitou okolo 50 kHz. Poměrně rychlý rytmus (ca 15 hlasů za sekundu). Detektorem je zachytitelný na 5–20 m, hlasy jsou výrazně slabší než u n. vodního a tišší i než u n. vousatého. Rozšíření: Má západopalearktický areál pokrývající většinu Evropy (včetně britských ostrovů a jižní Skandinávie i Finska), Středozemí včetně severní Afriky, Turecka, Libanonu, Izraele až po Írán, Zakavkazsko a Turkmenistán. Východoasijská a japonská forma, řazená dříve k tomuto druhu, je dnes pokládána za samostatný druh. Výskyt v ČR: I když nejde o druh vysloveně hojný, patří k druhům průběžně nacházeným takřka na celém území. Místy, zejména v podhorských oblastech či v jihočeských pánvích, může být i běžný. Tradičním zimoviš-
/ 81 /
těm s několika desítkami jedinců je Chýnovská jeskyně na Táborsku. Způsob života: Letní kolonie (5–40, zpravidla kolem 20 jedinců) nacházíme nejčastěji na půdách budov, ve štěrbinách hřebenů střech, dutinách trámů, štěrbinách zdí apod. Osídlují však i stromové dutiny v členité parkové krajině, často v blízkosti vod, a také skalní štěrbiny (zejména na jihu). Kolonie současně využívá několik úkrytů (často různého typu) a během léta se průběžně přeskupuje. V zimě se jednotlivá zvířata i menší společenstva objevují rovněž v podzemních prostorách, zejména v chladnějších štolách s vysokou vlhkostí,
ale většina populace asi zimuje v úkrytech jiného typu. Vchodové partie podzemních prostor však velmi intenzivně využívá v období podzimních i jarních přeletů. Nápadné je to zvláště zjara, kdy bývá nalézán ve vstupních partiích do podzemí nepoměrně častěji než v jiných úsecích, a to zejména v malých prostorách či ve štěrbinách těsně u vchodů. Většinou jde o jednotlivé samce, někdy i páry či harémové skupinky, občas i přechodné kolonie o 3–8 kusech. Období jarních přeletů, jímž se netopýr řasnatý liší od většiny jiných druhů, trvá zhruba od poloviny února až do poloviny května. Podobně jako
Netopýr řasnatý
Netopýr brvitý / 82 /
předchozí druh patří k usedlým netopýrům, celoživotně vázaným na malé lokální území. Létá pomalým, vysoce manévrovaným letem v blízkosti vegetace, často i nad vodní hladinou, Vedle létajícího hmyzu tvoří podstat-
nou část jeho potravy nelétaví bezobratlí, které sbírá z povrchu listů, větví i půdy (pavouci, housenky, škvoři). Údaj o nejvyšším známém stáří necelých 24 let pochází z našeho území.
NETOPÝR BRVITÝ, Myotis emarginatus
***
S netopier brvitý N Wimperfledermaus A Geoffroy’s Bat R trochcvetnaja nočnica G 6–10 g, LAt 36–41 mm, LC 41–53 mm, LCd 38–48 mm, LA 16–17 mm, LT 9,5–11 mm
Popis: V mnoha směrech je dost podobný předchozímu druhu, ale nemá kartáčovitý lem na okraji ocasní blány ani esovité prohnutí ostruhy, a už na dálku je patrné jeho výrazně odlišné zbarvení. Celá hlava včetně boltců i neosrstěných partií je tmavá se zřetelným temně rezavým nádechem, na hřbetě je srst u dospělců nápadně rezavá až hnědočervená a naspodu těla žlutavě šedobílá s nádechem do rezava. Pesíky jsou vlnité a zřetelně tříbarevné (při základu černé, uprostřed šedavé a u špičky načervenalé). Mladí jedinci postrádají světlejší načervenalé zbarvení. Rozhodujícím znakem je pravoúhlý zářez na vnějším okraji boltce zhruba v úrovni hrotu poměrně dlouhého tragu (tedy asi ve 2/3 výšky boltce). Při zimování se obvykle neukrývá ve štěrbinách, neklopí boltce dozadu a je patrné jeho charakteristické zbarvení. Echolokace: FM hlasy v rozpětí 80–35 kHz, s maximem intenzity ko-
lem 50 kHz a výraznými situačními modifikacemi. Při lovu v listoví se maximum intenzity posouvá až k 70 kHz a zachytitelnost detektorem klesá. Rozšíření: Obývá teplejší oblasti západní poloviny palearktické oblasti od Portugalska a Maroka po střední Asii a Afghánistán. Na jih zasahuje do Arábie a severní Afriky, severní hranice areálu prochází státy Beneluxu, jižním Německem a přes naše území pokračuje do jižního Polska, Zakarpatské Ukrajiny a Rumunska, na Krym a Kavkaz. Výskyt v ČR: Donedávna vzácný druh, známý jen z několika moravských lokalit a ojedinělými zimními nálezy v Čechách. V posledním desetiletí však projevuje výrazný populační vzestup a nyní je téměř souvisle rozšířený na většině území Moravy (místy je i poměrně hojný). Z Čech zatím pochází asi 50 nálezů, vesměs ze zimovišť z východní části území, ale víceméně pravidelně se rovněž obje-
/ 83 /
vuje ve středních Čechách a v Pošumaví (stále častěji i v letním období). Způsob života: Jde původně o jeskynní druh, často zjišťovaný ve společných koloniích s vrápenci. U nás se v letním období až na řídké výjimky ukrývá na půdách budov. Letní kolonie bývají dosti početné (až 600 jedinců) a typicky zavěšené na krytině střech, nikoliv ve štěrbinách. Zimuje v podzemních prostorách, zpravidla na rozsáhlých lo-
kalitách se stálým mikroklimatem. Patří spíše k usedlým formám. Potravu získává v listoví a těsném okolí vegetace, obvykle poměrně nízko nad zemí. Její podstatnou součást tvoří velcí pavouci, které sbírá v letu ze sítí. Pravidelně loví rovněž dvoukřídlé a motýly, včetně housenek, sbíraných z povrchu větví či přízemní vegetace. Dožívá se stáří přinejmenším 22 let. Zvláště chráněný (ohrožený) druh.
NETOPÝR VOUSATÝ, Myotis mystacinus
kruhu po Zadní Indii a Indočínu. Pomineme-li n. Brandtova, odlišeného již v roce 1970, obývají Evropu tři druhy této skupiny – n. Kuzjakinův (jihovýchodní Evropa jižně od Alp), n. menší (viz dále) a konečně vlastní n. vousatý, který osídluje celou kontinentální Evropu s výjimkou severního Skotska, severní Skandinávie a středozemních ostrovů.
Výskyt v ČR: Jeden z poměrně vzácných druhů, častěji nalézaný pouze v některých podhorských a horských oblastech, ve kterých vystupuje až k horní hranici lesa (Jeseníky, Krkonoše, Českomoravská vysočina). V nižších polohách dává – na rozdíl od n. Brandtova – přednost členité, otevřené až polootevřené krajině s parky, menšími plochami lesů a s dostatkem
***
S netopier fúzatý N Kleine Bartfledermaus A Whiskered Bat R usataja nočnica G 4,5–6,5 g, LAt 31–37 mm, LC 35–48 mm, LCd 30–43 mm, LA 12–19 mm, LT 6,5–10 mm
Popis: Jeden z našich nejmenších netopýrů. Od předchozích druhů rodu Myotis se liší i tvarem boltců – jsou poměrně krátké a zřetelně zahrocené, tragus dosahuje pouze do poloviny jejich výšky a zářez na zadním okraji boltce probíhá zhruba v úrovni poloviny výšky tragu, nikdy jej nepřesahuje, a také není tak ostrý jako u n. brvitého. Od podobného n. vodního se liší připojením křídelní blány při základu vnějšího prstu i tím, že při zimování nesklápí boltce dozadu. Stejně velké druhy rodu Pipistrellus mají epiblemu, odlišný tvar boltce a tragu i výrazně hnědší zbarvení. N. vousatý má boltce i létací blány hnědočerné, srst na hřbetě černohnědou s nádechem do zlatova a na břiše světle šedou. U mláďat jsou světlejší
odstíny méně výrazné. Skutečným problémem však může být odlišení od n. Brandtova, a zejména od nově objevených podvojných druhů – netopýra menšího (Myotis alcathoe) a netopýra Kuzjakinova (M. aurascens). Echolokace: FM 75–32 kHz s nejvyšší intenzitou na 40–50 kHz (vyhledávací fáze), při přibližovací fázi 115–35 kHz. Rytmus opakování 10–12 hlasů za sekundu. V detektoru lze hlasy zachytit na 5–20 m a zpravidla jen kratší fragment série, v heterodynickém modu slyšitelné jako slabé praskání. Rozšíření: Je představitelem celé skupiny vzájemně podobných forem, z nichž mnohé zřejmě představují samostatné druhy – obrovská oblast rozšíření této skupiny sahá od západní Evropy po Japonsko a od polárního
/ 84 /
Netopýr vousatý
Netopýr Brandtův / 85 /
vodních ploch (jihočeské rybničné pánve); jsou ovšem známé nálezy i z centra Prahy a jiných měst. Způsob života: Jako příznačný štěrbinový druh využívá na jihu především skalní úkryty, u nás takřka výlučně lidské stavby. Obvykle to bývají menší osamocená stavení v blízkosti rybníků či lesních okrajů. Letní kolonie (20–100 jedinců) i jednotliví samci vyhledávají štěrbiny mezi trámy na půdách, dutiny ve střešní krytině či za dřevěným obložením, skuliny za okenicemi apod., také se objevuje v netopýřích budkách. Většina zimních nálezů pochází z podzemních prostor, jen zřídka zde však bývá přítomen ve větším počtu (Malá Morávka, Bílá Desná). Zimuje v chladnějších částech, někdy i v místech s teplotou blízko bodu mrazu. Loví létající hmyz ve volném prostoru a okolo vegetace, zpravidla 1,5–6 m nad zemí, dosti často i nad vodní hladinou. Létá poměrně rychle s častými obraty, na jaře a na podzim vyletuje již před soumrakem. V potravě převládají menší formy lé-
tajícího hmyzu, zejména pakomáři, jepice a drobní motýli. Poznámka: Netopýr menší (M. alcathoe) se většinou znaků shoduje s n. vousatým, v průměru je však drobnější (G 3,6–4,4 g, LAt 30,5–32 mm). Spolehlivé odlišení obou druhů umožňují pouze molekulárně genetické techniky. Také echolokace je v základních rysech shodná s n. vousatým, frekvence hlasů je však v průměru vyšší – počáteční frekvence až 120 kHz, terminální 43–46 kHz. Charakteristickou odlišností je hlasité kliknutí, typické například pro n. vodního při asi 40 kHz; u tohoto druhu je však na frekvenci 52 kHZ (tj. výrazně vyšší než u jiných druhů rodu). Od odlišení v r. 2001 byl jeho výskyt doložen v západní Francii, ve Švýcarsku, v Řecku, Bulharsku, Rumunsku i v severním Maďarsku a na Slovensku. Průkazný doklad z našeho území chybí, ale vzhledem k nálezům z okolních zemí je dost pravděpodobné, že bude zastižen i u nás. Ojedinělá pozorování z Balkánského poloostrova naznačují obdobný způsob života jako u předchozího druhu (jediná známá kolonie je ze stromové dutiny), zdá se, že upřednostňuje souvislé lesní porosty.
NETOPÝR BRANDTŮV, Myotis brandtii
***
S netopier Brandtov N Große Bartfledermaus A Greater Whiskered Bat R nočnica Brandta G 4,5–9,5 g, LAt 33–38 mm, LC 39–50 mm, LCd 32–44 mm, LA 12,5–17 mm, LT 5,5–8 mm
Popis: Dlouho byl považovaný za východoevropský poddruh n. vousatého, teprve v r. 1970 bylo prokázáno, že výskyt obou forem se překrývá a jde tedy
o samostatné druhy; jejich rozlišení není snadné, dobře lze rozeznat jen dospělé samce podle velikosti a tvaru penisu. Zatímco u n. vousatého (i n. men-
/ 86 /
šího) je tenký a po celé délce zhruba stejně silný, u n. Brandtova bývá mohutnější a na konci výrazně rozšířený. U samic jsme odkázáni na znaky na zubech – oba malé horní i dolní premoláry jsou zhruba stejně vysoké (u n. vousatého je druhý menší) a na patrovém okraji třetího horního premoláru je lupou dobře patrný výrazný hrot (u n. vousatého chybí). V typickém případě je také patrná poněkud větší velikost n. Brandtova (viz hodnoty LAt) a celkově hnědší zbarvení, světlejší než u n. vousatého. Chlupy na hřbetě mají špičky světle hnědé a tmavošedá spodní část není tak zřetelně odlišena jako u n. vousatého, ve zbarvení břicha se objevují hnědavé až žlutavé tóny. Po získání zkušeností lze oba druhy podle uvedených znaků celkem spolehlivě odlišit i na dálku. Echolokace: Shodné parametry s n. vousatým, v terénu jsou oba druhy neodlišitelné. Rozšíření: Těžiště rozšíření leží v tajgové (boreální) zóně palearktické oblasti od Anglie po Kamčatku a Sachalin. Na sever dosahuje až k 65° s. š., na jih do západních Alp, jižního Rakouska, Slovinska, Bulharska, nejvýchodnějšího Turecka, Zakavkazí, středního Povolží, na Altaj, do severního Mongolska a na Hokkaidó. Výskyt v ČR: Je považován za vzácnější druh přesto, že vedle řady roztroušených nálezů z podzemních zimovišť (včetně lokality s několika desítkami zimujících kusů – Malá Mo-
rávka v Jeseníkách) máme i nemálo dokladů letního výskytu včetně nálezů 15 kolonií. Zdá se, že jeho výskyt asi není spojitý a soustřeďuje se hlavně do lesnatých území, především v pahorkatinách, vrchovinách a v podhůří. Objevuje se ovšem i v zalesněných partiích nížin (např. i Polabí). Jako u jiných lesních netopýrů však může být dosud známý obraz rozšíření nedostatkem údajů zkreslený. Způsob života: V hrubých rysech jako u n. vousatého, ale více než jeho dvojník se váže na lesní stanoviště včetně rozsáhlejších porostů. Letní úkryty v budovách (štěrbiny za obložením a okenicemi, ve střešní krytině, méně častěji v trámoví na půdách apod.) jsou patrně jen náhradou za podobné přirozené úkryty (např. pod kůrou stromů); takřka vždy jde o menší osamělé budovy (hájovny, chaty apod.). Objevuje se také v budkách (a to i letní kolonie), často společně s n. parkovým. Letní kolonie čítají zpravidla 20–50 jedinců (z literatury je známá až pětinásobná velikost). V podzemních zimovištích se s výjimkou několika lokalit tradičně využívaných větším počtem jedinců (Malá Morávka, slovenská Dobšinská ledová jeskyně až 300 ex.) objevuje zřídka až výjimečně. Potrava i lovecká strategie jsou podobné jako u n. vousatého. Loví i uvnitř vysokokmenných lesních porostů a nad vodními plochami. Nejvyšší zjištěné stáří se uvádí 38 let (u nás 26 let). Zvláště chráněný (ohrožený) druh.
/ 87 /
NETOPÝR VODNÍ, Myotis daubentonii
*****
S netopier vodný N Wasserfledermaus A Daubenton’s Bat R vodnaja nočnica G 6–10,5 g, LAt 35–41 mm, LC 36–60 mm, LCd 31–48 mm, LA 11–17 mm, LT 5–8 mm
Popis: Od ostatních menších zástupců rodu Myotis se liší hlavně připojením křídelní blány, která se upíná k noze až v místě patního kloubu, takže celé chodidlo zůstává volné. Boltce jsou poměrně krátké a široké, se 4–5 příčnými záhyby, netopýr je v klidu i při zimování sklápí nazad. Tragus dosahuje přibližně do poloviny výšky boltce, výraznější zářez na okraji boltce chybí. Zbarvení boltců a blan je světle hnědé, srst bývá tmavohnědá na hřbetě a hnědošedá až šedobílá na břiše. Ve zbarvení mladých jedinců jsou hnědé odstíny méně výrazné, celkově jsou mláďata tmavší. Kolem očí bývá větší neosrstěná plocha a jednoletá zvířata mají ve středu dolního rtu tmavou tečku. Echolokace: Má silný, detektorem dobře slyšitelný hlas (na 20–50 m), FM 70–25 kHz s nejvyšší intenzitou okolo 40–45 kHz (v heterodynickém modu na této frekvenci hlasité klikání). Rytmus opakování je asi 13 hlasů/s, při intenzivním lovu však až 28 hlasů/s. Rozšíření: Obývá rozsáhlý areál od západní a jižní Evropy po kontinentální Asii, chybí však na jih od Ukrajiny a Kaspického moře; na sever zasahuje k 63–64° s. š.
Výskyt v ČR: Od 70. let 20. století se jeho početnost zvyšuje, dnes je jedním z nejhojnějších druhů s prakticky celoplošným výskytem; při lovu ho zastihneme téměř na každém vesnickém rybníku. Způsob života: Nejhojnější je v rybničnatých oblastech pahorkatin a nížin s členitými lesními porosty, dostatkem vodních ploch a hojností stromů s dutinami, které v létě nejčastěji využívá k úkrytu (typicky na březích vod, zpravidla nepříliš vysoko nad zemí). Tyto kolonie jsou zpravidla menší (15–50 jedinců), běžné je časté střídání a souběžné využívání více sousedních dutin. Příležitostně se také ukrývá v rozmanitých štěrbinách ve stěnách různých staveb (např. v klenutí mostů) a na budovách (včetně půdních prostor), kde tvoří i velmi početné kolonie (až 200 jedinců). Samci žijí v létě většinou jednotlivě, vcelku běžně se však objevují i v letních koloniích samic a někdy tvoří i menší, výhradně samčí kolonie (do 20 jedinců). V období podzimních přeletů vyhledává často podzemní prostory, ihned po setmění do nich mnohdy postupně přeletí celá kolonie. V podzemí, zejména ve štolách a bunkrech, také největší část populace zimuje (severně od nás se v podobných pro-
/ 88 /
storách formují masová zimní seskupení – Nietoperek v Polsku až 20 000 jedinců, Rüdersdorf u Berlína 3000 a Moensted v Dánsku 6000 jedinců). V našich zimovištích je dnes po n. velkém druhým nejhojnější druhem. Většinou se ukrývá jednotlivě, zpravidla v dírách po vrtacích tyčích či jiných skulinách, někdy též v hro-
víc jedinců současně. Zvláště v jarním období pak loví i mezi vegetací a v lesích. Kolem 90 % jeho kořisti tvoří pakomáři a komáři, v menším podílu se v jeho potravě objevují i jiné skupiny hmyzu, včetně larev vodního hmyzu a výjimečně i rybí potěr. Tuto kořist sbírá přímo z vodní hladiny pomocí prodloužených prstů nohou
Netopýr vodní
Netopýr pobřežní madách kamení na konci štol. V zimovištích se i páří včetně mladých zvířat před dosažením prvního roku života. Patří k přelétavým druhům, do masových zimovišť přilétá ze vzdáleností i přes 100 km. Na lov se vydává až za úplné tmy – létá poměrně rychle, 5–20 cm nad vodní hladinou, obvykle v kruzích 20–50 m a většinou
a konzumuje za letu. Nejvyšší věk doložený v zahraničí je až 40 let (u nás 28 let). Poznámka: Netopýru vodnímu se vzhledem i loveckou strategií dost podobá netopýr dlouhonohý (M. capaccinii). Je rozšířený od Japonska a východní Asie po celé Středomoří, objevuje se také v Rumunsku
/ 89 /
i Bulharsku a zastižen byl i v Rakousku, Maďarsku; jako zatoulanec by se tudíž mohl vyskytnout i u nás. Je jen o málo větší než n. vodní (LAt 39–44 mm) a má více tmavošedé zbarvení. Od ostatních druhů ho poznáme podle připojení létací blány
k noze (na holeni, 3–5 mm nad patním kloubem) a hustého tmavého ochlupení holení včetně přilehlé létací blány v místě upnutí nad chodildem. Jeho dosti početné letní kolonie (100–1000 ks) se ukrývají hlavně v jeskyních.
NETOPÝR POBŘEŽNÍ, Myotis dasycneme
*
S netopier pobrežný N Teichfledermaus A Pond Bat R prudovaja nočnica G 14–18 g, LAt 43–49 mm, LC 57–67 mm, LCd 39–51 mm, LA 16–19 mm, LT 7–9 mm
Popis: Ve většině znaků připomíná n. vodního, je však o poznání větší (LAt nad 42 mm) a zřetelně se liší i zbarvení. Srst je šedavější s hedvábným nádechem, na břiše takřka bílá, rovněž boltce a neosrstěné části hlavy jsou přinejmenším u dospělých jedinců světlejší a hranice mezi zbarvením hřbetní a břišní strany těla je mnohem ostřejší. Velmi nápadná je volná noha s prodlouženými prsty. Vnitřní strana ocasní blány bývá porostlá pásem šedohnědých chlupů. Starší název: netopýr rybniční. Echolokace: Silné FM hlasy (60 až 25 kHz) se zřetelně pravidelným a slyšitelně pomalejším rytmem (8–10 hlasů /s) než u n. vodního, nejvyšší intenzita (hlasité klikání v heterodynickém modu) je pod 40 kHz (zpravidla kolem 35 kHz). V kombinaci s charakteristickým způsobem lovu, větší velikostí a zřetelně světlejším zbarvením (patrné při osvícení lovících netopýrů) umožňují tyto odliš-
nosti celkem spolehlivé rozlišení od n. vodního. Rozšíření: Vyskytuje se od severní Francie a Holandska po západní Sibiř a Jenisej, zhruba v pásu mezi 45–60° s. š. Charakter rozšíření, přinejmenším v evropské části areálu, je však vysloveně ostrůvkovitý a navíc odlišný v letním a zimním období. V létě je úzce vázaný na nížinné oblasti s dostatkem otevřených ploch se stojatými a pomalu tekoucími vodami (Nizozemsko až Polsko, Potisí, jižní Ukrajina, Moldávie a dále až západní Sibiř). Zimuje však v jeskyních, které v těchto oblastech chybějí, a proto pravidelně přeletuje na zimoviště do sousedních horských a podhorských oblastí až na vzdálenosti okolo 300 km (tj. občas i na naše území a na Slovensko). Výskyt v ČR: Jeden z našich nejvzácnějších netopýrů, který jednotlivě a nepravidelně zimuje v podzemních zimovištích v Jizerských ho-
/ 90 /
rách, Krkonoších, Adršpašských skalách, Orlických horách a v Moravském krasu. Nejnověji byly ovšem jednotlivé kusy (včetně vzletného mláděte) odchyceny také v letním období v lužních lesích u Lanžhota v nejjižnějším cípu Moravy. Není tudíž vyloučené, že naše území obývá i v letním období. Vzhledem k jeho vzácnosti je nezbytné jakýkoliv další letní nález podrobně zdokumentovat (fotografie, rozměry, okolnosti nálezu apod.). Způsob života: V létě se drží v rozsáhlých mokřadních oblastech s dlouhými přímými úseky pomalu tekoucích vod. Letní kolonie (10–50, výjimečně až 500 jedinců) zpravidla sídlí v prostorných úkrytech na půdách budov, případně ve stromových dutinách. Podobné úkryty využívají i jednotlivě žijící samci. K zimování si vybírá hlavně podzemní prostory, kde visí ponejvíce jednotlivě volně
na stěnách, jen občas zalézá i do štěrbin. Na lov vyletuje za úplné tmy a jeho lovecká aktivita je výrazně dvouvrcholová. Koncem letního období kolonie v první fázi noční aktivity téměř neloví, ale létá několik kilometrů po nejbližších vodních tocích ve směru k tradičním zimovištím. Vodní toky tak pro něho představují nejdůležitější tahové cesty a záchytné body pro vyhledávání zimovišť a orientaci v obývaném území (společné sledování těchto tras je tu prostředkem sociálního učení). Loví hmyz těsně nad hladinou vod, zejména pakomáry a chrostíky. Na rozdíl od n. vodního létá přímým, jistým letem, takřka bez náhlých obratů, typicky tam a zpět v dlouhých úsecích 100 i více metrů. Charakteristickými lovišti jsou říční kanály, slepá ramena nebo pomalu tekoucí nížinné řeky. Zvláště chráněný (silně ohrožený) druh.
NETOPÝR VEČERNÍ, Eptesicus serotinus ***** S večernica pozdná, netopier pozdný N Breitflügelfledermaus A Serotine R pozdnyj kožan G 13–30 g, LAt 47–57 mm, LC 62–80 mm, LCd 45–59 mm, LA 18–22,5 mm, LT 6–11 mm
Popis: Jeden z větších druhů našich netopýrů. Podle velikosti ho lze zaměnit s n. rezavým (ten však má jiný tvar boltce, dobře vyvinutou epiblemu a jiné – jednobarevně rezavé – zbarvení), anebo s většími druhy rodu Myotis, od nichž se liší černohnědým
zbarvením boltců a létacích blan, poněkud masitějším boltcem i zřetelně kratším, mírně zahnutým a tupě zakončeným tragem. Ocas přesahuje zhruba o 5 mm okraj ocasní blány. Srst na hřbetě černohnědá, u starších kusů s rezavohnědým nádechem, na
/ 91 /
břiše bývá světlejší, žlutavě hnědá. Starší název: netopýr pozdní. Echolokace: Velmi silné, dobře zachytitelné FM hlasy (50–25 kHz), poměrně krátké (3–6 ms), často se slyšitelnou 2. harmonickou komponentou (70–40 kHz). Maximum intenzity na 25 kHz, kde je možná záměna s n. rezavým, pro n. večerního je však charakteristický výrazně nepravidelný rytmus (resp. nepravidelné pauzy) po každých 2–4 výkřicích (průměrný rytmus je 5–7 hlasů/s). Dosti často slyšíme i dlouhé (7–10 ms) nízkofrekvenční sociální hlasy (28–16 kHz) zvláště koncem léta při výletu mláďat. Rozšíření: Obývá Evropu včetně Středozemí, Běloruska, Ukrajiny a jižního Ruska, chybí jen ve Skandinávii a Finsku, na Britských ostrovech s výjimkou jižní Anglie a ve vysokohorských oblastech. Areál dále pokračuje do střední Asie, Mongolska, Číny a Koreje, na jihu zasahuje do severní Afriky, Arábie, Íránu, Afghánistánu a severního Thajska. Výskyt v ČR: Je rozšířený téměř po celém území, místy chybí pouze v horských a souvisleji zalesněných oblastech. Podobně jako jinde v Evropě je i u nás jeho výskyt jednoznačně vázáný na lidská sídla. V létě ho zastihneme téměř výlučně v městech a na vesnicích, v teplejších nížinách a pahorkatinách s intenzivním zemědělstvím je dokonce jedním z nejhojnějších netopýrů. Způsob života: Nejčastěji bývá vidět při lovu nad ulicemi měst, v parcích apod. Dlouho před setměním létá typickým způsobem ve výšce 5–15 m
rychle tam a zpět v úseku asi 500 m a občas se ozývá i dobře slyšitelnými komunikačními hlasy. Letní kolonie (10–50 jedinců) většinou využívají štěrbinové úkryty na půdách u komínů nebo v hřebenech střech. Stejně tak je můžeme zastihnout ve skulinách za dřevěným obložením budov, za okenicemi, v dutinách mezi zdmi domů, ve skříních nepoužívaných žaluzií apod. Každá kolonie využívá několik podobných úkrytů a během letní sezóny je několikrát víceméně pravidelně střídá. Vazba na úkryty nebývá příliš silná a po vyrušení je kolonie obvykle opouštějí. Do rozmnožování se velká část samic zapojuje již v prvním roce svého života, jako u většiny našich netopýrů rodí po jednom mláděti, a to zpravidla v průběhu června. V období přeletů se pouze jednotlivě objevuje v podzemních úkrytech, jako zimoviště je využívá ještě řidčeji. Spíš ho zastihneme ve sklepích budov, ale ani v tomto případě nelze hovořit o typických zimovištích. Lze ho považovat za usedlý (resp. přelétavý) druh – nejdelší doložený přelet je sice 330 km, většinou se však přesunuje do 20–50 km. Složení potravy se sezónně dosti mění podle nabídky, jako typický oportunista se plně soustřeďuje na lov potravy momentálně nejsnáze dostupné. Často loví kolem pouličních světel a jeho hlavní kořistí se stávají velcí brouci a noční motýli. Zajímavá podívaná se běžně naskýtá v zahradách a parcích i v centru velkoměst (např. Prahy) v době výletu chroustků (rody Amphimalon a Rhizotrogus), kdy celá
/ 92 /
kolonie poletuje těsně nad zemí často i za dne. Podobnou technikou příležitostně chytá i krtonožky a jiné velké bezobratlé včetně sekáčů, střevlíků, housenek a jiných nelétavých forem.
Nejvyšší zjištěný věk u nás a v zahraničí je 18–21 let. Pozornosti zasluhuje skutečnost, že naprostá většina zjištěných případů vztekliny u evropských netopýrů se týká právě tohoto druhu.
NETOPÝR SEVERNÍ, Eptesicus nilssonii
***
S večernica severská N Nordfledermaus A Northern Bat R severnyj kožanok G 8–12,5 g, LAt 36–44 mm, LC 45–64 mm, LCd 37–48 mm, LA 11,5–17 mm, LT 3,8–7,6 mm
Popis: Netopýr střední velikosti, v řadě znaků (boltec, tragus, ocas, chybějící epiblema aj.) velmi podobný předchozímu, je však výrazně menší (LAt do 44 mm). Boltce i létací blány má takřka černé, a také srst je mnohem tmavší než u netopýra pozdního – svrchu hnědočerná a vespod krémově šedohnědá, barevný přechod na krku bývá ostrý. Tmavé chlupy na hřbetní straně mají zlatožluté špičky, takže srst získává na této části těla, zvláště u starších kusů, nápadný zlatavý nádech (velmi dobrý určovací znak). Echolokace: Poměrně silný a detektorem dobře slyšitelný FM hlas (60–28 kHz) s nejvyšší intenzitou na 30–32 kHz a s pomalým rytmem (ca 5 pulsů/s), při delší sérii zřetelně nepravidelným. Ve volném prostoru vydává dlouhý (přes 10 ms), téměř CF hlas o frekvenci asi 30 kHz a zpravidla s méně intenzivní harmonickou složkou (asi 60 kHz), snadno zaměnitelný s hlasem netopýra pestrého či netopýra stromového.
Rozšíření: Od západní Francie do Japonska, na sever probíhá hranice areálu zhruba v úrovni polárního kruhu, místy jej i překračuje, na jihu zasahuje do severní Itálie, Bulharska, na Kavkaz, příbuzný druh osidluje i severní Írán, Střední Asii, Kašmír a střední Čínu. Výskyt v ČR: Ještě před 30 byl pokládán za jednoho z našich nejvzácnějších druhů netopýrů s ostrůvkovitým výskytem v horských a podhorských lesnatých oblastech (Pošumaví, Český les, sudetská pohoří). Od té doby se obraz jeho rozšíření radikálně změnil, a to nejen díky zvýšené pozornosti věnované tomuto druhu, ale i v důsledku průkazné populační expanze (početnější zimní nálezy, řada nových letní kolonií i množství detektorových záznamů). V současnosti už patří k běžným druhům nejen ve všech horách a vrchovinách (hraniční pohoří, Českomoravská vrchovina), ale pravidelně se objevuje i v nížeji položených oblastech (Moravský
/ 93 /
kras, Křivoklátsko, Znojemsko, jihočeské pánve aj.). Nejnověji jeho kolonie dokonce osídlují i stanoviště vysloveně antropogenního charakteru
preference lidských staveb a sídel. Letní kolonie (10–100 jedinců) i jednotlivé samce nacházíme ve štěrbinových úkrytech ve zdvojené střešní krytině, za dřevěným obložením stěn
lánu obcí, kde s oblibou poletuje u pouličních lamp, většinou ve výšce 5–10 m. Zhruba polovinu potravy tvoří drobný dvoukřídlý hmyz, v nemalé
míře však konzumuje i větší kořist (tiplice, jepice, brouky). Údaj o nejvyšším stáří kroužkovaného jedince (20 let) pochází z našeho území.
NETOPÝR SAVIŮV, Hypsugo savii
*
S večernica Saviova N Alpenfledermaus A Savi’s Pipistrelle R kožanovidnyj netopyr G 4–9 g, LAt 31–38 mm, LC 42–52 mm, LCd 34–40 mm, LA 10–17 mm, LT 4–7 mm
Netopýr večerní
Netopýr severní (např. centrum Českých Budějovic, novostavba v Karlštejně). Způsob života: Původní vazba na lesnatá horská stanoviště je dnes zřetelná pouze v zimním období – pravidelné, a mnohdy i početné zimní nálezy pocházejí právě z horských jeskyní, štol a opuštěných bunkrů. V letním období se zřetelněji projevuje
a okenicemi, v hřebenáčích střech, u komínů apod. Patří spíše k usedlým druhům, doložené přelety nepřesahují většinou 20 km. Na lov vyletuje krátce po setmění, pohybuje se rychlým letem s náhlými obraty a loví hlavně kolem vodních ploch (včetně malých lesních rybníčků a mokřadů). Nyní ho lze běžně zastihnout i přímo v intravi-
/ 94 /
Popis: Menší netopýr (dříve řazený do rodu Pipistrellus) připomínající celkovým vzhledem a kontrastním zbarvením n. severního, avšak zřetelně menší. Má výrazně kratší chodidlo i prsty zadní nohy (pod 8 mm), podobně jako předchozí dva druhy postrádá epiblemu a špička ocasu přesahuje o 2–5 mm okraj ocasní blány (spolehlivé odlišení od netopýrů rodu Pipistrellus, vedle znaků na lebce či penisové kosti). Zbarvení bývá proměnlivé, typické jsou však dvoubarevné chlupy hřbetu – hnědé naspodu a zlatavé či světle okrové v horní polovině. Echolokace: Poměrně silné FM hlasy (60–30 kHz), pravidelně s 2. harmonickou sérií, nejvyšší intenzitou v rozmezí 34–38 kHz a nepravidelným rytmem 3–5 hlasů/s. Při letu na volném prostranství vydává dlouhé pulsy (ca 12 ms) takřka CF (35–32 kHz). Rozšíření: Vyskytuje se v jižní části západní poloviny palearktické oblasti od Kanárských ostrovů, severní Afriky, Portugalska a Francie přes Švýcarsko, Itálii, Rakousko, Maďar-
sko a Balkán na Krym, Kavkaz a dále od Turecka, Libanonu, Sýrie, Izraele do střední Asie a Afghánistánu. V Evropě leží těžiště jeho rozšíření ve Středomoří a na Balkáně, mimo tuto oblast je známý jen z jednotlivých nálezů. Opakované nálezy z posledního desetiletí z území severně od Alp svědčí pro rozšiřování areálu. Výskyt v ČR: U nás byl poprvé zjištěn v roce 2001 v Žabčicích (20 km jižně od Brna) a druhý nález pochází přímo z Brna (zima 2003). Způsob života: Je typickým obyvatelem skalních stanovišť, který osídluje štěrbinové úkryty na skálách nebo různých budovách (spáry ve zdech, případně skuliny ve střešní krytině). Na podobných místech patrně i zimuje. Konkrétních údajů o způsobu života je však dosud málo. V jižní Evropě loví v bezprostředním okolí skalních stěn, občas nad vodními nádržemi a v jejich blízkosti. Potrava se skládá hlavně z drobných motýlů, dvoukřídlých, křísů a mšic.
/ 95 /
NETOPÝR PARKOVÝ, Pipistrellus nathusii
**
S večernica parková, netopier parkový N Rauhautfledermaus A Nathusius’ Pipistrelle R netopyr Nathusiusa G 5–9 g, LAt 31,3–35 mm, LC 39–54 mm, LCd 30–41 mm, LA 10–14 mm, LT 6,5–8 mm
Popis: Ačkoli jde o největšího evropského zástupce rodu Pipistrellus, je výrazně menší než většina ostatních našich netopýrů. Jako jiné druhy rodu má krátké kožité boltce s kratičkým, tupě ukončeným tragem, poměrně úzká křídla a dobře vytvořenou epiblemu, vzájemné odlišení druhů je dost obtížné a vždy je nutné posoudit více znaků. U n. parkového měří LAt zpravidla více než 33 mm a 5. prst křídla přes 43 mm, palec křídla je zhruba stejně dlouhý jako zápěstní kloub (u ostatních je zřetelně kratší) a relativně delší boltec (většinou nad 12 mm) při přehnutí dopředu obvykle přesahuje úroveň čenichu. Srst na hřbetě bývá sytě hnědá s lehce olivovým nádechem, avšak bez výraznějších zlatavých tónů, břicho je světlejší, hnědošedé. Osrstění ocasní blány je výraznější než u ostatních druhů – na spodní straně sahá zhruba do poloviny délky ocasu (u ostatních vyjma n. nejmenšího zhruba jen do třetiny). Díky hustšímu osrstění hřbetní strany ocasní blány vzniká zkreslený dojem větší tělesné velikosti – při určování sedícího netopýra v terénu je to možná nejlepší znak. Rozdíly od dalších druhů rodu se projevují i v utváření žilnatiny křídla (obr. 47) a tvaru pe-
nisu, který má u n. parkového výraznou tmavou středovou rýhu (obr. 48). Pomocí lupy lze v terénu ověřit i některé znaky na zubech, zejména uspořádání horních a spodních řezáků – n. parkový má velký I2 a mezeru mezi I2 a I3 (obr. 96). Starší název: netopýr větší. Echolokace: FM hlas poměrně silný (60–38 kHz) s maximem energie kolem 41 kHz a zhruba 8 pulsy/s. Nápadné a dobře slyšitelné jsou lákací hlasy samců – mají složitou stavbu s maximem energie na 20 kHz. Na rozdíl od jiných druhů rodu zní závěrečný motiv těchto hlasů v TE modu jako trylek. Rozšíření: Typický druh evropského tajgového (boreálního) pásma, dnes rozšířený skoro v celé kontinentální Evropě na sever po 60 s. š. a na východ po Ural. Do nedávné doby však byl jeho letní výskyt (přinejmenším samičích kolonií) známý pouze z lesů v severo- a východoevropských nížinách; jižní hranice tohoto území probíhala od severního Německa přes Polsko do středního Povolží. Skoro všechny nálezy z jižněji položených území pocházely téměř výhradně z období podzimních či jarních přeletů (až do Portugalska, jižního Španěl-
/ 96 /
ska, Itálie, Řecka, severního Turecka a Zakavkazí). Výskyt v ČR: Ještě před 20 lety patřil k našim nejvzácnějším netopýrům – bylo známo něco přes deset nálezů (vesměs samců) z konce léta a z podzimních měsíců. A tak zjištění malé letní kolonie (8 jedinců) za kůrou akátu ve Valticích v roce 1980 bylo takřka senzací. V průběhu posledního
desetiletí se však situace radikálně změnila, a to nejen zásluhou nových technik výzkumu (detektory), ale zřejmě i v důsledku faktického posunu jeho areálu na naše území. V současné době je u nás v období přeletové aktivity (tj. zejména v srpnu a září) zjišťován takřka celoplošně v příbřežních porostech v nížinách a pahorkatinách, a také v lidských sídlech (např. v Praze). Záznamy z detektorování i nálezy početných kolonií (50–200 jedinců) navíc ukazují, že přinejmenším některé z lokalit pravidelně osídluje i v letním období (Třeboňsko, jižní Morava). a Způsob života: Jde o typicky lesní druh vázaný hlavně na lužní lesy a příbřežní vegetaci řek v nižších polohách. Úkryty vyhledává ve stromových dutinách (budkách) a štěrbinových úkrytech, přičemž se nevyhýbá ani lidským stavbám (skuliny za obložením stěn, štěrbiny ve stěnách, za okenicemi apod.). V takovýchto b úkrytech byla ostatně nalezena většina z našich letních kolonií i jednotlivě žijící samci. Jako jiné druhy rodu rodí celkem pravidelně dvojčata. Je jedním z mála vysloveně tažných netopýrů s doloženými sezónními migracemi na vzdálenost až 1000 km. Nápadným průvodním jevem počátc ku podzimních migrací je masový přílet samců, kteří obsazují již počátkem července vhodná teritoria a pářicí úkryty, zvláště v okolí řek a jiných tahových cest, kde zůstávají až Obr. 47: Křídelní žilnatina u netopýrů do konce září. Samci v této době térodu Pipistrellus: netopýr hvízdavý (a), měř celou noc lákají charakteristicn. nejmenší (b), n. parkový (c) kým cvrlikavým hlasem samice, kte/ 97 /
ré přiletují o něco později (po rozpadu letních kolonií až v průběhu srpna). Od této doby zhruba do poloviny září se v úkrytech samců vytvářejí harémová seskupení a probíhá pá-
O průběhu zimování se příliš neví, předpokládá se tvorba zimních kolonií ve stromových či skalních dutinách zejména v jižní Evropě. Zpětný přesun a vznik letních kolonií probí-
zjištěný nejvyšší věk je 10–11 let. Zvláště chráněný (silně ohrožený) druh. Poznámka: Netopýr jižní (Pipistrellus kuhlii) nebyl dosud u nás zastižen, ale vzhledem k populačním trendům v jižních oblastech lze jeho výskyt očekávat. Ve většině znaků se podobá n. hvízdavému, je však zřetelně větší (G 4,8–10 g, LAt 30–36,2 mm, LC 39–55 mm, LCd 30–45 mm, LA 10–15 mm) a poněkud odlišně zbarvený – na hřbetní straně
Pákistánu a východní Indie. Ještě nedávo se severní hranice jeho výskytu v Evropě kryla se severní hranicí Středozemí, kde je v pobřežních oblastech i na ostrovech jedním z nejhojnějších netopýrů vůbec. Od konce 80.let však pozorujeme jeho průběžný posun na sever do nových, předtím neosídlených oblastí (střední Povolží, Ukrajina, Maďarsko, Rakousko a přes jižní Německo a střední Francii až do jižní Anglie). Jde o klasický štěrbinový druh, v Evropě dnes takřka výlučně synantropní – typickými úkryty mu jsou
Netopýr hvízdavý
Netopýr nejmenší Netopýr Saviův
Netopýr parkový
ření. Samci se ozývají jak z úkrytu, tak za letu. Opisují přitom pravidelné kruhy o průměru asi 20 m, zpravidla v těsné blízkosti úkrytu. U nás tato aktivita končí v závěru září, na jihu (např. v Turecku) i o měsíc později.
há většinou během dubna. Při lovu létá poměrně rychle v pravidelných kruzích 5–30 m nad zemí, nejčastěji těsně nad korunami stromů či nad vodními plochami. V potravě převládá drobný dvoukřídlý hmyz. Dosud
/ 98 /
mívá patrný náznak pískového zbarvení a u většiny jedinců je na okraji létací blány mezi 5. prstem a nohou bílý, 1–2 mm široký lem (ve slabším provedení se může objevovat i u jiných druhů rodu, zejména n. nejmenšího). Hlavním znakem k odlišení n. jižního je tvar horních řezáků – jako jediný z podobných evropských netopýrů má I1 jednohrotý a výrazně větší než drobný I2. FM echolokační signály jsou poměrně silné a tudíž dobře zachytitelné hlasy s pravidelným rytmem, počáteční frekvencí 70–40 kHz, terminální frekvencí 35–40 kHz a poměrně dlouhé (5–12 ms). Těžiště rozšíření má v Africe (až do Kapské oblasti a na Kapverdské ostrovy) a ve Středozemí, zasahuje však i do Arábie, střední Asie,
štěrbiny ve zdivu budov, nad okny, ve střešní krytině apod. Nálezy z přirozených štěrbin (např. skalních puklin) jsou spíše ojedinělé, i když patrně právě v nich většina populace zimuje. Na rozdíl od jiných druhů rodu nemá sklon k masovému výskytu, jeho kolonie bývají většinou málo početné (asi 10–20 jedinců), velké kolonie (100–300 jedinců) jsou i na jihu výjimečné. Vyletuje až za úplné tmy, létá rychle a obratně. Loví většinou několik metrů nad zemí (2–15 m) v otevřeném prostoru, často kolem pouličních lamp. Zvláště na počátku aktivity se objevuje i těsně nad vodní hladinou. Je to pravděpodobně druh velmi stálý bez delších sezónních migrací.
/ 99 /
NETOPÝR HVÍZDAVÝ, Pipistrellus pipistrellus
****
S večernica malá R netopyr karlik N Zwergfledermaus A Common pipistrelle G 3,5–6,5 g, LAt 30–34 mm, LC 36–51 mm, LCd 20–35mm, LA 9–13 mm, LT 3,9–7 mm
Popis: Spolu se svým dvojníkem n. nejmenším (P. pygmaeus) náš nejmenší netopýr. Vzájemné odlišení obou nedávno odlišených podvojných druhů je však velmi obtížné a plně spolehlivé jen s využitím molekulárně genetické analýzy. Dalším zásadním znakem jsou rozdíly v koncové frekvenci echolokačních hlasů, která se u netopýra hvízdavého pohybuje kolem 45 kHz (49–44 kHz), zatímco u n. nejmenšího nepadá pod 50 kHz (typicky 55 kHz). Z morfometrických rozdílů je zásadní poměr délky 2. a 3. článku nejdelšího (3.) prstu křídla (obr. XX), tvar čenichu a zbarvení penisu (obr. XX). Odlišení obou druhů od n. parkového je popsáno u předchozího druhu. Echolokace: FM hlasy, poměrně dobře zachytitelné s maximem intenzity na 45 kHz, FM složka (70–45 kHz) krátká a obtížně zaznamenatelná, rytmus poměrně pomalý (7–9 hlasů/sek). Nápadné sociální hlasy samců v podzimním období , širokopásmové od 20 kHz s jednoduchým terminálním trylkem. Rozšíření: Druhový komplex, původně chápaný jako jediný druh (netopýr hvízdavý), osídluje takřka celou západní polovinu palearktické oblasti od Portugalska po Balchašské jezero, na jihu od marockého Atlasu přes
středozemní ostrovy, Malou Asii, Írán, Afghánistán až po severní Indii, na severu od Orknejských ostrovů a jižního Švédska, přes Estonsko a Bělorusko až po jižní Ural. I když genetické ověření druhové příslušnosti je zatím k disposici jen z malé části tohoto území, je zřejmé, že netopýr hvízdavý v současném pojetí skutečně osídluje větší část tohoto území, přinejmenším celou Evropu, Blízký Východ a střední Asii. Výskyt v ČR: Na většině našeho území jde o druh poměrně běžný, avšak v některých oblastech tařka zcela chybí (Českomoravská vysočina) nebo se objevuje teprve v posledním desetiletí (střední Čechy, Polabí). Jinde naopak tradičně vystupuje jako jeden z nejhojnějších druhů (Plzeňsko, Pošumaví, Nízký Jeseník). Zdá se, že na rozdíl od severočeských a severomoravských podhorských a horských oblastí, nemusí být jeho výskyt v jižní části území (zejména na jižní Moravě a v jižních Čechách) spojitý a na rozdíl od jeho dvojníka je omezený na lidská sídla. Způsob života: Je to typický štěrbinový (podobně jako jiné formy rodu) a vysoce sociální druh, jehož masový výskyt v období podzimních přeletů vzbuzuje často značnou pozornost.
/ 100 /
V první fázi přeletů (srpen – začátek září) naletují celé početné zbytkové kolonie (často stovky kusů), tvořené vesměs mláďaty, do nejrůznějších úkrytů v budovách – stěrbiny za okenními rámy, prostory mezi okny, skuliny v místnostech, za obrazy či ve skříních apod. Často je tomu tak i uprostřed velkých měst (Brno, Plzeň, Klatovy, České Budějovice). Tyto kolonie většinou po několika dnech zmizí, resp. se rozpadnou na menší skupinky (3–40 ks), které postupně obsazují vhodná zimoviště. Bývají to různé sklepní prostory, ale i skuliny ve zdech věží či za obrazy v klášterních chodbách. Na jihu se objevuje pravidelně i v jeskyních, kde může vytvářet i mimořádně početné zimní agregace (desítky tisíc kusů až 100 000 v jedné jeskyni
v Rumunsku). Celkově však, ve srovnání s předchozím druhem, nejde o tažnou formu, u nás se většina migrací zřejmě odbývá do vzdálenosti méně než 100 km, ve východní Evropě je třeba počítat se vzdáleností až kolem 1000 km. Letní kolonie (20–500 ks) nacházíme vesměs ve štěrbinových úkrytech vnějšího pláště budov, včetně sotva dokončených novostaveb. Některé z nich nacházíme ve stejných úkrytech po řadu let, jiné jsou využívány vysloveně krátkodobě. Mezi našimi netopýry je to typický r-stratég – rozmnožuje se již v prvním roce života a pravidelně rodí po 2 mláďatech. Loví drobný hmyz (zejména pakomáry, méně chrostíky apod.), často nad vodní hladinou nebo v těsné blízkosti stromové vegetace.
****
NETOPÝR NEJMENŠÍ, Pipistrellus pygmaeus S ? N Mückenfledermaus A Soprano Pipistrelle R? G 4–7,5 g, LAt 28–31,8 mm, LC 25–45 mm, LCd 20–33 mm, LA 9–12 mm, LT 4–6,5 mm
Popis: Vzhledem i naprostou většinou tělesných znaků je shodný s netopýrem hvízdavým, spolehlivé odlišení je možné pouze na molekulární úrovni. Oba druhy se nicméně liší terminální frekvencí echolokačních hlasů (n. hvízdavý 45 kHz, n. nejmenší 55 kHz) a charakteristikami podzimních lákacích hlasů samců. Orientačně lze oba druhy rozlišit kombina-
cí několika vnějších znaků. Relativně nejspolehlivější výsledky dává poměr předposledního a posledního (tj. 2. a 3.) článku, které jsou u n. nejmenšího zhruba stejně dlouhé (obr. XXX), dále se vyznačuje krátkým, širokým a z pohledu shora tupě ukončeným čenichem, zřetelným kožitým valem mezi nozdrami a ocasní blánou hustě osrstěnou na více než třetině její dél-
/ 101 /
ky (díky tomu je zesílen celkový dojem relativně delšího a užšího těla, což trochu připomíná poměry u n. parkového). K určovacím znaků dále patří zvláštní políčko v žilnatině křídla (obr. 47b) a zbarvení srsti bez žlutavých a tmavohnědých kontrastních přechodů, na hřbetě spíše jednobarevně šedohnědé až šedavě olivově hnědé. Penis je bez středového pruhu, u nedospělých jedinců šedivý a u dospělců jednolitě oranžový (u n. hvízdavého je patrný světlý středový pruh). N. nejmenší je v průměru menší než n. hvízdavý – je tedy nejmenším netopýrem palearktické oblasti. Echolokace: FM poměrně intenzivní, dobře slyšitelný s koncovou frekvencí nad 52 kHz (nejčastěji 55 a 57 kHz). V otevřeném prostoru téměř CF (57–55 kHz), ve vyhledávací fázi 80–55 kHz a v přibližovací fázi 100–60 kHz. Koncem léta a na podzim jsou nápadným dokladem jeho přítomnosti lákací hlasy samců, vydávané za opakovaného obletování úkrytu nebo přímo z jeho vchodu – jde o série monotónních trylků (s 2–4 pulsy), s maximem intenzity na 20–25 kHz, kombinované s echolokačními hlasy. Rozšíření: Podle dosavadních poznatků je omezen na Evropu (po jižní Norsko, Švédsko a Velkou Británii) a zejména na východní Středomoří, kde osídluje takřka všechny ostrovy. Vzhledem ke značné genetické variabilitě tamních populací je tento region považován za hlavní vývojové centrum druhu, zatímco na většině kontinentální Evropy je jeho výskyt zřejmě
zcela nového data (téměř žádná genetická proměnlivost). Výskyt v ČR: Naprostá většina spolehlivě určených nálezů se soustřeďuje do jižní poloviny území, kde je místy dosti hojný a ve více oblastech dokonce podstatně hojnější než n. hvízdavý (jižní Morava, jihočeské pánve). Ojedinělé nálezy (zejména z detektorů) i z jiných oblastí nasvědčují jeho takřka plošnému rozšíření, především v pahorkatinách a nížinách (snad s výjimkou Českomoravské vrchoviny a severočeských hor). Zdá se navíc, že jde o druh, který se v posledním desetiletí šíří. Způsob života: V základních rysech podobný předchozímu druhu, zřetelná je však těsnější vazba na lesní formace a příbřežní stromové porosty. Potravu typicky loví na lesních průsecích a jiných otevřených plochách uvnitř lužních lesů, v bezprostředním okolí korun, nad vodní hladinou apod., létá poměrně nízko (2–8 m). Kořistí se stává především drobný dvoukřídlý hmyz – pakomáři, komáři, tiplíci a muchničky. Více než n. hvízdavý dává přednost úkrytům ve stromových dutinách, častěji se rovněž objevuje v budkách a skulinách zateplených posedů, zároveň využívá i úkryty za dřevěným obložením budov apod. Samičí kolonie mívají okolo 50 (v budovách i přes 300) jedinců a rozpadají se kolem poloviny srpna. Od této doby až do poloviny října zaznamenáváme (podobně jako u jiných druhů rodu) nápadné teritoriální projevy samců (lákací zpěv) a drobné harémové skupiny (samec a 1–3 sami-
/ 102 /
ce). Jako předchozí druh rodí samice pravidelně dvojčata. Zimuje ve větších skupinkách (desítky jedinců) ve
štěrbinách zdí a sklepení, patrně (možná především) také ve stromových dutinách či skalních štěrbinách.
NETOPÝR REZAVÝ, Nyctalus noctula
****
S raniak hrdzavý N Großer Abendsegler A Noctule R ryžaja večernica G 16–36 g, LAt 48–57 mm, LC 63–84 mm, LCd 49–59 mm, LA 14–21 mm, LT 6–8,5 mm
Popis: Velký netopýr s výrazně rezavou, krátkou a hustou srstí složenou z jednobarevných chlupů. Podobně jako další druhy rodu má nápadně širokou, masivně stavěnou hlavu a krátké masité, tmavohnědé boltce s paličkovitým tragem široce ledvinovitého tvaru. Křídla jsou úzká a zašpičatělá, v ocasní bláně je široká epiblema s chrupavčitou přepážkou. Podle zbarvení a tvaru hlavy se takřka nedá zaměnit se zástupci jiných rodů, od zbývajících druhů rodu Nyctalus se liší především velikostí (n. stromový je zřetelně menší a n. obrovský naopak výrazně větší). Starší název: netopýr lesní. Echolokace: Vydává jeden z nejsilnějších (zachytitelný ze vzdálenosti přes 100 m) a nejsnáze rozpoznatelných hlasů, zvláště při letu ve volném prostranství – FM s terminální frekvencí 18-24 kHz a frekvencí 3-4 výkřiky za sekundu; v HE detektoru jsou slyšitelné jako pravidelně se střídající silné „plip-plop“, v FD a TE modu jako poměrně hluboké, dlouhé a táhlé tóny. Často též slyšíme potká-
vací hlas (tzv. „hallo call“) – dlouhé, 30–50 ms trvající téměř CF hlasy se 4 harmonickými složkami (asi 10, 20, 36 a 50 kHz) – a koncem léta a na podzim také pravidelně opakované dlouhé série lákacích hlasů samců. Tyto hlasy lze slyšet i pouhým uchem. Rozšíření: Obývá obrovský areál zahrnující téměř celou palearktickou oblast od jižní Skandinávie a Finska, Anglie, Portugalska a Středomoří přes východní Evropu a západní Asii (na sever do 60° s. š.) po Japonsko, na jihu zasahuje do severozápadní Afriky, Libanonu, Kašmíru a severní Barmy. Dosud se přesně neví, jaká část areálu připadá na oblast trvalého letního výskytu – zdá se totiž, že jižně od našeho území (včetně Rakouska, Švýcarska atd.) se v létě vyskytují jen skupiny samců a nerozmnožujících se zvířat. O to nápadnější je tam masový výskyt v srpnu a září, spojený s obsazováním zimovišť. Výskyt v ČR: U nás se vyskytuje celoročně, konkrétních dokladů o letních koloniích ovšem mnoho není –
/ 103 /
vesměs pocházejí z jihočeských pánví, ze středních Čech a jižní Moravy. Lovící jedince však běžně zaznamenáváme na celém území vyjma sou-
mování hledá skalní štěrbiny (u nás např. v Českém krasu) a v posledních letech i podobné úkryty v lidských stavbách – skuliny zdí a různé úkryty
Netopýr rezavý
korunami stromů a ve výškách několika desítek metrů. Léta obratně a rychle, od n. večerního, který rovněž vyletuje záhy, ho v letu odlišíme podle úzkých křídel. Životní strategií a ročním cyklem se podobá jiným stromovým druhům. Rodí většinou po dvou mláďatech, pohlavní dospělosti dosahuje už na podzim prvního roku života (tedy 3–5 měsíců po narození) a je poměrně krátkověký (zatím nejdelší věk doložený kroužkováním je 12 let). Letní kolonie nebývají příliš velké (20–100, zpravidla 30–50 jedinců), přechodné kolonie (většinou skupinky mláďat), se kterými se setkáváme v době rozpadu kolonií (zhruba od poloviny července), a letní kolonie samců bývají ještě men-
ší (3–20 jedinců). Vletový otvor do osídlené dutiny bývá černě lemovaný a kolonie se mnohdy už na dálku prozradí hlasitými vrzavými zvuky, jimiž se netopýři ozývají zvláště v odpoledních hodinách. Mláďata se obvykle rodí počátkem června, u mladších samic může být období porodů prodlouženo až do začátku července. Zimuje v soudružných shlucích, mnohdy i dosti početných (až 600 jedinců). Snadno upadá do hluboké strnulosti a při nízké okolní teplotě jen obtížně obnovuje plnou aktivitu (četné zimní nálezy strnulých kusů v okolí zimovišť, např. v panelových sídlištích apod.). Vyznačuje se dlouhými migracemi na zimoviště (až přes 2000 km).
NETOPÝR STROMOVÝ, Nyctalus leisleri
**
S raniak malý N Kleinabendsegler E Leisler’s Bat R malaja večernica G 12–20 g, LAt 40–46 mm, LC 53–66 mm, LCd 37–48 mm, LA 14–16,5 mm, LT 6–8 mm
Netopýr stromový vislých lesních komplexů ve vyšších polohách. V období přeletů a obsazování zimovišť se běžně objevuje, často v početných skupinách, i ve městech (Praha, Zruč nad Sázavou aj.). Způsob života: Jde o vysoce sociální druh obývající dutiny starých stromů, zejména v břehových porostech kolem vodních ploch (typicky zejména na hrázích rybníků). Na jihu nebo při zi-
na novostavbách, větrací šachtičky či dutiny pod střešními panely, prostory v konstrukcích vysokých dálničních mostů, uzavřené dutiny ve věžích apod. Přinejmenším v letním období však většina našich populací zůstává věrná stromovým dutinám. Vyletuje časně, ještě za světla, zprvu létá jen několik metrů nad zemí či nad hladinou rybníků, později loví nad
/ 104 /
Popis: Je podobný n. rezavému, ale zřetelně menší (LAt pod 47 mm) a se sytě hnědým zbarvením srsti, přičemž jednotlivé chlupy jsou dvoubarevné, na spodu hnědočerné; také má na rozdíl od něho svrchní stranu předloketní blány osrstěnou. Podle zbarvení, krátkého masitého boltce s paličkovitým tragem a epiblemy ho snadno odlišíme od stejně velkých forem jiných rodů (např. n. severního). Starší název: netopýr Leislerův. Echolokace: FM hlasy značné in-
tenzity (60–20kHz) s maximem energie v koncové CF části kolem 23–25 kHz, v HE detektoru zní (na rozdíl od n. rezavého) jako víceméně pravidelné „čip-čip-čip-čop“ slyšitelné až na vzdálenost téměř 100 m. V období páření (srpen-září) jsou nápadné dlouhé (20–30 ms), dobře slyšitelné lákací hlasy samců (10–21 kHz). Rozšíření: Žije v zóně opadavých a smíšených lesů západní části palearktické oblasti od Iberského poloost-
/ 105 /
rova, Irska, Velké Británie a po 57° s. š. k řece Ural, ostrůvkovité populace známe i ze střední Asie, Afghánistánu, severozápadní Indie a v severní Africe, na Kanárských ostrovech a Madeiře. Nálezy z jižních oblastí (Turecko, Zakavkazí a Írán) jsou soustředěny do podzimního až zimního období a není zřejmé, zda se zde tento tažný druh také rozmnožuje. Ve většině areálu patří k vzácnostem, vysloveně hojný je pouze v Irsku. Výskyt v ČR: Jde o vzácný druh s ostrůvkovitým výskytem, pravidelněji zjišťovaný pouze v oblastech s vyzrálými porosty listnáčů, typicky v podhorských oblastech, vrchovinách a pahorkatinách (např. Šumava, podhůří Jeseníků, střední Morava). Celkem je dosud známý asi ze 40 lokalit včetně 5 letních kolonií ve stromových dutinách, v ptačích budkách a ve štěrbině stěny budovy. Způsob života: Jednoznačně stromový druh osídlující spíše výše položené dutiny (vždy nad 2 m, obvykle 5–20 m nad zemí), ve kterých patrně také zimuje. Jiné úkryty (např. na budovách) častěji využívá jen v některých částech areálu (Irsko). Zřejmě podniká pravidelné sezónní migrace až na vzdálenost 1000 km, kromě nálezů kroužkovaných jedinců tomu nasvědčuje i nápadné zvýšení početnosti na jižních okrajích jeho evropského areálu v podzimních a zimních měsících (např. v Turecku). Loví větší hmyz (především noční motýly, jepice, chrostíky a chroustky) ve volném prostředí nad korunami. Zvláště chráněný (silně ohrožený) druh.
Poznámka: Netopýr obrovský (Nictalus lasiopterus) je největší evropský netopýr (G 41–76 g, LAt 63–69 mm, LC 84–104 mm, LCd 55–65 mm, LA 21–26 mm, LT 7–8,5 mm). Ve většině znaků se shoduje s n. rezavým s výjimkou velikosti (LAt výrazně nad 61 mm) a tvaru boltců, které jsou zřetelně širší s masitějším spodním záhybem. Zbarvení srsti bývá temnější, i když celkové zbarvení má rezavý odstín a chlupy jsou rovněž jednobarevné. Vydává silné, daleko slyšitelné FM hlasy shodného typu jako u n. rezavého, avšak s poněkud nižší terminální frekvencí (17–20 kHz) a pomalejším i pravidelnějším rytmem. Jde o velmi vzácný druh s jednotlivými nálezy rozptýlenými v jihozápadních částech palearktické oblasti od Portugalska a jižní Francie přes Švýcarsko, severní Itálii a Rakousko na severovýchod Polska, Ukrajinu, do středního Ruska (po Moskvu), Zakavkazí, Kazachstán a hlavně Středozemí, odkud pochází největší počet nálezů. Byl nalezen i ve všech sousedních zemích, dva nálezy z Maďarska a Rakouska a dva odchyty na jihovýchodním Slovensku. U nás spolehlivý doklad výskytu dosud chybí, i když je pravděpodobný. Kromě preparovaného kusu nejasného původu ze školních sbírek v Českých Budějovicích jsou z ČR k dispozici pouze odchytem nedoložená pozorování z jižní Moravy. Konkrétních poznatků o způsobu života je poskrovnu. Jde o lesní druh, osídlující v letním i zimním období stromové dutiny v teplých listnatých lesích. Létá rychle a 15–50 m vysoko ve volném prostoru. Ve Středomoří bylo v jeho trusu nalezeno peří drobných ptáků, což vedlo k patrně mylné domněnce, že loví i táhnoucí pěvce. Spíš jde o lovce tzv. vzdušného (aero-) planktonu, s nímž se do potravy dostává i prachové peří, poletující v tahových koridorech ptáků volně ve vzduchu, a které různí nelétaví bezobratlí (pavouci,
/ 106 /
sekáči aj.) využívají k transportu. Tento výklad zároveň vysvětluje překvapivě vysoký podíl nelétající kořisti v potravě tohoto druhu. Přinejmenším v severních oblastech
areálu (resp. ve východní Evropě) jde o druh tažný. Samičí kolonie nalezené v této oblasti čítají kolem 10 (ve Španělsku až 66) jedinců.
NETOPÝR PESTRÝ, Vespertilio murinus
***
S večernica tmavá N Zweifarbfledermaus A Parti-coloured Bat R dvuchcvetnyj kožan G 8–23 g, LAt 41–49 mm, LC 47–70 mm, LCd 33–45,5 mm, LA 15–18 mm, LT 5–8 mm
Popis: Robustní, středně velký netopýr s krátkými masitými boltci, které při přehnutí dopředu nepřesahují úroveň čenichu, a s nezaměnitelným stříbřitým zbarvením na hřbetě (chlupy naspodu tmavé se světlými špičkami). Na břišní straně bývá srst světlejší šedožlutá, na hrdle šedobílá a neosrstěné části těla jsou temně hnědočerné. Na rozdíl od podobného n. severního (na tmavém hřbetě zlatý nádech) má dobře vyvinutou epiblemu, čímž připomíná (stejně jako úzkými špičatými křídly) spíš druhy rodu Nyctalus. Platí to i o tvaru boltců, masitý spodní záhyb však sahá až ke koutku úst, kde vytváří jakousi kapsičku; také tragus je poněkud delší. Samice mají, na rozdíl od všech dalších našich netopýrů, 2 páry prsních bradavek a rodí obvykle 2 (zcela výjimečně i 3) mláďata. Starší názvy: netopýr peřestý, netopýr tmavý. Echolokace: Vysoce proměnlivé FM hlasy (50–20 kHz) s maximem okolo 25 kHz a s pomalým rytmem opakování (ca 3–5 za sekundu). V pozdním létě
a na podzim tvoří charakteristický doplněk hlasového projevu samců pravidelný, složitě stavěný „zpěv“ s dlouhými sériemi a kolísavou frekvencí. Rozšíření: Obývá velkou část palearktické oblasti od západní Evropy (Německo, Holandsko) po Dálný východ, na jih od Alp zasahuje na Balkán, do Zakavkazí i Střední Asie a na sever až k polárnímu kruhu (východní Švédsko), do Estonska a na střední Ural. Výskyt v ČR: I když celkový počet údajů je poměrně velký, většinou se jedná o nálezy jednotlivých kusů v horských a podhorských oblastech (Šumava, Novohradské hory, Českomoravská vrchovina aj.). V nižších polohách se objevuje mnohem řidčeji, hlavně ve vazbě na skalní stanoviště (Pálava) nebo moderní výškové budovy (např. Praha). Způsob života: Je typickým štěrbinovým druhem – jako základní úkryty zřejmě využívá skalní pukliny, které představují nejatraktivnější místa jeho sociální aktivity a zimování. U nás, stejně jako v jiných severnějších oblas-
/ 107 /
tech areálu, však většina nálezů pochází spíše z lidských sídel – nejčastěji se ukrývá v hřebenáčích střech, ve dvojité střešní krytině, za dřevěným obložením stěn domů či ve skulinách zdí. V letním období dává přednost menším, spíše osamělým stavením v členité krajině, kde lesy prostupují louky, pastviny a jiné otevřené plochy. Charakteristickým seskupením jsou kolonie samců, někdy i dosti početné (20–300 jedinců). Naproti tomu letní kolonie samic bývají malé (5–40 jedinců) a jsou zjišťovány vzácně (až v posledních desetiletích poněkud častěji, zejména v Pošumaví). Srovnání s poměry v severnějších oblastech výskytu (Dánsko, severní Německo, Rusko), kde většinu letních nálezů naopak tvoří početné samičí kolonie (20–200 jedinců), vede k domněnce, že na našem území se rozmnožuje jen v omezené míře. Nasvědčují tomu i výsledky kroužkování, podle nichž je přinej-
menším v severní části areálu tažný (prvořadě samice). V období přeletů a v zimě se pravidelně objevuje v centru měst, zejména na sídlištích s vysokými věžovými domy, které mu poskytují uspokojivou náhradu za skalní masivy. V nepřístupných skulinách mezi panely zimují zřejmě dosti početné kolonie, většinou se však nacházejí jednotlivé kusy v blízkosti takovýchto zimovišť (typicky po náhlých změnách počasí). Výjimečně se objevuje i v podzemí a v období přeletů i na různých atypických místech (uvnitř obytných prostor apod.). Koncem léta a na podzim jsou nápadné lákací projevy samců – obletování v kruzích (o průměru 30–50 m) s charakteristickým hlasovým doprovodem. Z úkrytu vyletuje dosti pozdě, až za úplné tmy. Potravu loví ve volném prostoru nad vegetací a převládají v ní menší formy dvoukřídlých (do 1 cm), nad vodou běžně chytá i pakomáry a chrostíky.
raznější CF složkou (35–23 kHz, asi 4 ms) a silnou druhou harmonickou sérií (70–55 kHz), a slabší s poněkud vyšší frekvencí (43–33 kHz), zpravidla bez harmonické série a delšího trvání (5–6 ms). Oba typy hlasů celkem
harmonická série až 70 kHz, rychlost opakování 10–12 pulsů za sekundu). Hlasy mohou být vydávány ústy i nosem (zvláštní stavba nozder). Rozšíření: Je známý od severozápadního Maroka a Kanárských ostrovů,
Netopýr pestrý
***
NETOPÝR ČERNÝ, Barbastella barbastellus S uchaňa čierna N Mopsfledermaus A Barbastelle R jevropejskaja širokouška
Netopýr černý
G 7–14 g, LAt 36–42 mm, LC 47–59 mm, LCd 35–55 mm, LA 12–19,5 mm, LT 9–11 mm
Popis: Středně velký netopýr, nezaměnitelný s žádným jiným druhem, charakteristický vzhled mu dodávají velké a široké boltce otočené dopředu a naspodu na čele srostlé. Tragus je poměrně dlouhý, rovný a zašpičatělý. Srst stejně jako blány a boltce je zbar-
vena hnědočerně až černě, a to i na břišní straně. U starších jedinců jsou špičky chlupů na hřbetě bílé, což dodává zbarvení poněkud stříbřitý nádech. Epiblema chybí. Echolokace: Poměrně krátké FM hlasy dvou typů – silnější a kratší s vý-
/ 108 /
pravidelně střídá, v heterodynickém modu tak výsledný zvuk připomíná kastaněty. Rychlost opakování je 8–10 pulsů v otevřeném prostoru (nejvyšší intensita na 30–35 kHz), v zakrytém pozadí (tj. při hustší vegetaci) převládají vysokofrekvenční hlasy (nejvyšší intensita asi 43 kHz, dobře slyšitelná
Iberského poloostrova, jižní Anglie a jižní Skandinávie do Běloruska, Ukrajiny a Zakavkazí. Ojedinělé nálezy pocházejí z Turecka, Balkánu, Itálie, Korsiky a Sardinie a ze Sinajského poloostrova. Výskyt v ČR: Vyskytuje se na celém území, snad s výjimkou intenzivně
/ 109 /
obhospodařovaných nížin. Na zimovištích ve štolách, jeskyních a sklepech patří k nejhojnějším netopýrům. Způsob života: Typicky štěrbinový druh, jehož letní nálezy jsou spíše výjimečné. Vyhledává lesnatou krajinu a jednotlivá zvířata, menší samčí i větší samičí letní kolonie (10–20 ks, výjimečně až 100 ks) osídlují skuliny za dřevěným obložením budov, za okenicemi, v zateplených posedech, štěrbiny za kůrou stromů, skuliny za omítkou, mezi trámy lesních mostků a zřejmě i skalní pukliny. V zimním období vytváří i početné soudružné kolonie (až několik set i tisíc jedinců) v chladných podzemních prostorách, typicky ve štěrbinách za skalními deskami a patrně i v puklinách skal. Zimní kolonie jsou neobyčejně citlivé na rušivé zásahy a z většiny kontrolovaných zimovišť záhy zmizely. V současnosti patří k masovým zimovištím důl Zálužná, štoly u Malé Morávky v Jeseníkách a štola v Malešově u Kutné hory. Ve většině podzemních
zimovišť se však kolonie netvoří a v zimujícím osazenstvu výrazně převládají samci, vyhledávající častěji chladnější místa u vchodů. Samice se objevují teprve za velmi silných mrazů, v mírnějších obdobích patrně zimují ve skalních či stromových štěrbinách. O těchto skutečnostech však jsme, podobně jako o jiných stránkách biologie tohoto druhu, dosud informováni málo. Podzemí běžně navštěvuje i v období podzimních přeletů. Létá rychle a obratně a loví zpravidla v okolí korun stromů do výšky 10 m, ale často, zvláště v okolí vodních ploch, se pohybuje i nízko nad zemí (1–5 m). Charakteristické je dodržování pravidelných loveckých tras (kruhy asi 50–100 m v jednotné výšce). Je takřka výlučným specialistou na lov drobných nočních motýlů, jiná kořist (tiplice, mouchy) netvoří víc než desetinu potravy. Samice rodí zpravidla po dvou mláďatech. Dožívá se minimálně věku 21–22 let. Zvláště chráněný (silně ohrožený) druh.
NETOPÝR UŠATÝ, Plecotus auritus
****
S ucháč svetlý N Braunes Langohr A Common (Brown) Long-eared Bat R obyknovenyj (buryj) ušan G 5–10 g, LAt 35,5–41,5 mm, LC 40–52 mm, LCd 39–51 mm, LA 32–42 mm, LT 12–18 mm
Popis: Netopýři rodu Plecotus se od jiných netopýrů střední velikosti liší neobyčejně dlouhými boltci, které v letu drží vztyčené a otočené dopředu. Boltce jsou na čele vzájemně
srostlé blanitým lemem a opatřené 18–24 příčnými svaly, s jejichž pomocí je netopýr v klidu harmonikovitě skládá nazad. Při zimování jsou boltce přiloženy k boku těla a slože-
/ 110 /
ny pod křídly, takže dopředu vyčnívají jen dlouhá blanitá ušní víčka (tragy). Křídla jsou krátká a široká. Oba naši zástupci rodu se pro nenápadné rozdíly odlišují obtížně, a tak není divu, že jako samostatné druhy byly rozpoznány až v 60. letech 20. století. N. ušatý má ve srovnání s n. dlouhouchým zřetelně širší čenich a po jeho stranách velké žlázy, vylučující zejména v době přeletů olejovitý, silně páchnoucí výměšek hnědožluté barvy. Netopýři si ho roztírají do srsti, zvláště po stranách krku i za boltci a snad si tím i označují úkryty. Ve zbarvení srsti jsou zřetelně zastoupeny hnědožluté tóny – hřbet je hnědavý, na břiše bývá srst bělavá s hnědožlutým nádechem. K dalším znakům patří zřetelně delší palec na křídle (delší než 6 mm) s dobře odlišeným drápem, dlouhé prsty na noze s hmatovými chlupy, obvykle tupěji zakončený tragus bez výraznější pigmentace a světle zbarvený, ke konci zahrocený penis. V průměru je n. ušatý o něco menší než jeho dvojník. Echolokace: Při lovu potravy vydává hlasy převážně nosem, hlasy vydávané ústy jsou slabé a zachytitelné jen do 3–4 m. Jde o FM série (44–25 kHz) s výrazným podílem harmonických tónů, takže nejvyšší intensitu zaznamenáváme na 26, 42 a 59 kHz. Při lovu v listoví jsou vyšší harmonické tóny silnější a rovněž rychlost opakování je velmi vysoká (20 hlasů/s). Ve volném prostoru občas používá i hlasité ústní FM pulsy (50–12 kHz) výrazně pomalého rytmu
(5–7/s), které se zřetelně uplatňují i při dorozumívání. Rozšíření: Osídluje lesní oblasti celé palearktické oblasti do 63° s. š. od Portugalska a britských ostrovů po Sachalin, Japonsko a severovýchodní Čínu. V Evropě chybí jen v jižní části Iberského a Apeninského poloostrova, mozaikovitě se vyskytuje v Turecku a Zakavkazí. V jižních oblastech jsou nálezy omezeny na horské lesy. Je to tradiční evropský druh známý již od pliocénu, spolu s n. velkouchým a n. řasnatým patřil v mnohých obdobích pleistocénu i ve středním holocénu k nejhojnějším druhům. Výskyt v ČR: Vyjma zemědělsky intenzivně obhospodařovaných nížin s rozsáhlým bezlesím se vyskytuje takřka celoplošně až po horní hranici lesa. V podhorských oblastech s vlhčím klimatem a členitými lesními až parkovými porosty patří k nejhojnějším druhům netopýrů vůbec. Způsob života: Volbou úkrytů i životním cyklem je typickým představitelem celoročně stálých lesních druhů s mimořádně úzkou vazbou na stanoviště. Jádrem jeho sociální organizace jsou rozšířené rodinné skupinky 5–50 samic, celoročně využívající několik stromových dutin (příp. ptačích či netopýřích budek) v domovském okrsku o rozloze 1–5 km2. Toto území většina samic patrně po celý život neopustí. Samci žijí jednotlivě a v prvních letech života se přemísťují do sousedních (i vzdálenějších) okrsků, častěji než u jiných druhů je nacházíme i v letních koloniích samic. Na našem úze-
/ 111 /
mí, a zejména však v západní Evropě, nemalá část populace využívá i různé štěrbinové úkryty v lidských stavbách. Menší letní kolonie o 5–25 (obvykle asi 10) jedincích sídlí i na půdách budov, zpravidla menších stavení v blízkosti lesa; vždy však jde o dočasnou část vlastní kolonie.
jeskyní, v malých štolách či skalních výklencích. Podobně jako u n. řasnatého je i pro n. ušatého příznačná intenzivní jarní přeletová aktivita spojená s pářením (od počátku února do května). I když nemalá část populace asi tráví zimu ve stromových dutinách či podobných přirozených
chrostíků, brouků) z nemalé části zahrnuje i nelétavé formy – housenky, pavouky, sekáče či škvory, které sbírá v letu z povrchu listů, větví i v těsné blízkosti země. Tuto kořist vyhledává zejména na jaře, kdy není dostatek dospělců motýlů, kterým v létě dává přednost. Charakteristickým projevem loveckého chování je konzumace větší potravy (motýli) na oblíbených odpočinkových místech a využívání dokonale rozvinuté schopnosti třepotavého letu (včetně třepotání na místě nad přisedlou kořistí). Také výrazně využívá schopnost pasivní lokace, kte-
vanými vysoce pohyblivými boltci). Je rovněž dobře vybaven zrakově a při dostatečné světelné intenzitě echolokaci téměř nepoužívá. Poznámka: Zcela nově (především genetickými metodami) bylo v rodu Plecotus odlišeno ještě několik dalších druhů, z nichž netopýr aplský (P. macrobullaris) teoreticky přichází v úvahu i ve střední Evropě (i když pravděpodobnost výskytu na našem území je malá). Vyznačuje se téměř bílým břichem, delším tragem a výraznějším hrbolkem před očima, na rozdíl od netopýra dlouhouchého má (stejně jako netopýr ušatý) na prstech zadní nohy řídké a krátké, zřetelně odstávající chloupky (srovnání s oběma našimi druhy
Netopýr ušatý V bezlesých oblastech s příznivým vlhčím klimatem (Skotsko) je velikost kolonií na půdách výrazně větší (až 100 kusů), a také samci se v nich objevují pravidelně. V územích s hojnějším výskytem netopýra řasnatého (např. v Pošumaví nebo v jihočeských pánvích) se kolonie i jednotlivé kusy obou druhů často nacházejí v těsné blízkosti. Totéž platí pro období přeletů, kdy využívají štěrbinových úkrytů ve vchodech
úkrytech, běžně se s ním setkáme i v podzemních zimovištích, nejčastěji štolách. Zimuje vždy jednotlivě při teplotách 4–7,5 °C, na rozdíl od n. dlouhouchého dává přednost skulinám, v nichž se může zavěsit – visí břichem k ústí a někdy se zakrývá i částečně pootevřenou létací blánou. Při lovu létá v bezprostředním okolí vegetace i uprostřed korun, potrava vedle většího hmyzu (tiplic, nočních motýlů čeledi můrovitých,
/ 112 /
Netopýr dlouhouchý rou kombinuje s nosními hlasy velmi nízké intenzity (nozdry jsou orientovány šikmo nahoru – před prostor sledovaný dopředu oriento-
viz obr. 28). Zatím byl zjištěn ve vyšších polohách hor od Pyrenejí přes Alpy po Karpaty a balkánská pohoří a žije i na Kavkazu a v Taurusu.
/ 113 /
***
NETOPÝR DLOUHOUCHÝ, Plecotus austriacus
S ucháč sivý N Graues Langohr A Grey long-eared Bat R seryj ušan G 6–14 g, LAt 37–44 mm, LC 41–58 mm, LCd 46–57 mm, LA 33–41 mm, LT 16–20,5 mm
Popis: V hlavních rysech je naprosto shodný s předchozím druhem, odlišuje se zejména zašpičatělým čenichem a převládajícím šedým zbarvením – to platí jak o neosrstěné části hlavy (zdálky vypadá tmavě), tak i srsti po těle, v níž žlutavé tóny zcela chybějí.
Také ušní víčka (tragy), která jsou uprostřed poměrně široká (přes 5,5 mm), jsou temně pigmentovaná. Palec měří méně než 6,4 mm, dráp je kratičký (pod 2 mm) a přerostlý při základu kůží, rovněž prsty na nohou jsou kratší a bez odstávajících hmato-
a
b
c
Obr. 28: Přehled určovacích znaků (tvar ušního víčka/tragu, kožní hrbolky na bradě, velikost palce a drápu, délka a ochlupení prstů nohy) u hlavních evropských druhů rodu Plecotus: a – netopýr ušatý (P. auritus), b – netopýr alpský (P. macrobullaris), c – netopýr dlouhouchý (P. austriacus) / 114 /
vých chlupů. Penis je u dospělců temně šedý, na konci do stran rozšířený. Echolokace: FM hlasy znějí poněkud hlasitěji než u n. ušatého, méně zřetelně jsou zastoupeny vyšší harmonické série a rytmus je výrazně pomalejší (8–10 hlasů/s). Rovněž používá dva typy hlasů – hlasité (35–28 kHz) a slabší (43–33 kHz), zpravidla s druhou harmonickou sérii, takže nejvyšší intensitu zaznamenáváme na 33 a 43 kHz. Rozšíření: Jeho areál zahrnuje jižnější území kontinentální Evropy včetně Středozemí a dále Zakavkazí i střední Asii, severní hranice probíhá od nejjižnější Anglie, přes severní Francii, Německo, Polsko a Zakarpatskou Ukrajinu po ústí Dněstru. Nálezy ze severní Afriky stejně jako z různých středomořských ostrovů jsou řazeny spíš k jiným (samostatným) druhům (P. teneriffae, P. kolombatovici). Výskyt v ČR: I přes zřetelný úbytek v posledních 20 letech dosud patří k našim hojnějším netopýrům. Zejména to platí o nížinách, kde i v oblastech s intenzivním zemědělstvím (Polabí, jižní Morava) představuje spolu s n. večerním hlavní (a mnohdy i jedinou) složku netopýří fauny. Jinak ovšem jeho nálezy takřka plošně pokrývají celé naše území, chybí jen v lesnatých horských oblastech (Jeseníky, Krušné hory, vrcholové partie Šumavy apod.). Je pravděpodobně jedním z nejmladších členů naší fauny; nelze vyloučit, že k nám proniká až v době historické, možná v souvislosti se stavbou kamenných budov. Způsob života: Sociální organizací
a strukturou populací připomíná předchozí druh, ekologickými nároky a volbou úkrytů se však od něho nemálo liší – obecně je víc přizpůsobivý a méně náročný než n. ušatý. Zatímco v jižní Evropě obývá otevřenou krajinu s křovinnou vegetací a osídluje především různé skalní štěrbiny, skalní výklenky a menší jeskyně, u nás patří k druhům takřka jednoznačně vázáným na lidská sídla. Letní kolonie (10–40 jedinců, obvykle kolem 20 jedinců) sídlí na půdách budov v hřebenech střech, skulinách mezi trámy a zdí apod. Stejně jako u předchozího druhu není vazba na jednotlivé úkryty příliš silná a záhy po vyrušení se kolonie zpravidla přesouvá jinam. Také jednotlivě žijící samci využívají podobné úkryty, často však osídlují i skuliny ve vnějších zdech (klenby zdí v hradních zříceninách apod.) a vzácně ptačí budky. V období přeletů věnuje n. dlouhouchý jeskyním a podzemním úkrytům mnohem menší pozornost než n. ušatý, také při zimování zjevně dává přednost sklepům budov (často velmi malým s proměnlivou teplotou) a zimuje patrně i ve skulinách zdí a štěrbinách skal. Ve větších podzemních prostorách většinou volně visí na stěnách nebo se jen mělce ukrývá ve štěrbinách; teplota se v těchto místech pohybuje od 2 do 9 °C. Lovecká strategie je podobná jako u n. ušatého s tím rozdílem, že v potravě jsou nelétavé formy zastoupeny méně a ve větší míře se objevuje hmyz chytaný v letu (n. dlouhouchý má špičatější křídla a tudíž obratněji létá), zatímco neléta-
/ 115 /
vé formy jsou zastoupeny méně. S oblibou sbírá za třepotavého letu motýly a dvoukřídlé poletující kolem stěn domů, lamp pouličního osvětlení či nad zahradními či parkovými rostlinami. V době výletu chroustků využívá i této potravní nabídky (na rozdíl od n. ušatého, v jehož potravě podobný typ kořisti zcela chybí). Zvláště chráněný (ohrožený) druh. Poznámka: Létavec stěhovavý (Miniopterus schreibersii) je nevýrazně šedohnědě zbarvený netopýr střední velikosti (G 10–17 g, LAt 43–48 mm, LC 48–62 mm, LCd 56–64 mm, LA 10–13,5 mm, LT 5–7,2 mm) s drobnými boltci charakteristického tvaru, které nepřesahují profil hlavy. Hlavu má téměř kulovitou s výrazně klenutým čelem a křídla dlouhá, ostře zašpičatělá (obr. 43). Druhý článek 3. (nejdelšího) prstu je 3krát delší než 1. článek a v klidu je spolu s 2. článkem 4. prstu překlápěn na vnitřní stranu křídla. Postrádá epiblemu i penisovou kost. Pro řadu dalších odlišností (např. stavba spermií, časná ontogeneze, stavba chrupu i lebky) bývá oddělován do samostatné čeledi létavcovitých (Miniopteridae). Vydává série FM výkřiků s pomalým rytmem opakování a dosti vysokou frekvencí – koncová frekvence vyhledávacích hlasů je 50–55 kHz. V tradičním pojetí má obrovský areál sahající od Austrálie přes jižních části palearktické oblasti do jižní Afriky, zdá se však, že mimoevropské formy jsou spíše samostatnými druhy. V Evropě patří k nejhojnějším druhům ve
Středozemí, severní hranice výskytu probíhá střední Francií a západním Švýcarskem, nepřekračuje Alpy, ale zasahuje do slovenských Karpat, na Zakarpatskou Ukrajinu a Krym. Nejsevernější lokalitu vůbec představuje jeskyně Aksamitka v Pieninách. Nejblíže našemu území je známý z Malých Karpat, zejména z Plavecké jeskyně (v posledních desetiletích se zde však namísto tradiční celoroční kolonie objevuje pouze jednotlivě). Z území ČR není výskyt létavce doložen (nepočítáme-li kosterní pozůstatky z mladšího holocénu nalezené v Moravském krasu), ale vzhledem k dlouhým přeletů lze předpokládat, že se může příležitostně objevovat. Jedná se výhradně o jeskynní druh, osídlující podzemní prostory s přímým, dobře průletným vstupním koridorem. Je výrazně sociální, v tropech tvoří kolonie (společně samci se samicemi) až o statisících jedinců, v jižní Evropě jde řádově o tisíce a velikost slovenských letních kolonií se pohybuje od 100 do 1000 kusů. Zimuje v soudružných shlucích (v jižní Evropě až desítky tisíc kusů), jednotlivě spíše výjimečně. Létá velmi rychle (až 70 km/h) ve výšce 5–10 m nad zemí a loví nad křovinou lesostepní a lesní vegetací. Běžné jsou u něho mezi- i vnitrosezónní přelety kolonií do vzdáleností kolem 200–300 km jako rychlá odezva na změny v nabídce úkrytů (zakrytí vchodu vegetací, změna mikroklimatu apod.). V takových případech se kolonie často vracejí do mateřských kolonií, od nichž se původně odštěpily (historie kolonií ve středním a severním Slovensku).
/ 116 /
