Odrazy Jaromír Dolejšek
Každý den, když ráno vstávám, každý den, když jdu spát, každý den v noci se probouzím, každý den, mám srdce s Tebou a rozum opodál červenec 1990
Milovaná, chuť zralého vína
Mám tě v dlaních
Milovaná,
Zadřela ses mi pod nehty
odlesk slunečních paprsků Milovaná,
Výbuchem citu dostala pod kůži
hladina zčeřelá vánkem
Odešla jsi
Milovaná,
A přesto jsi ve mně,
dětský úsměv
pod kůži, jak tetování
Milovaná,
Rozpuštěná v mé krvi
zvonečky v kopcích Milovaná,
18. - 21. 8. 1990
hvězda na úsvitě Milovaná, Dagmarko
14. 8. 1990
Dárek Kamínek v dlani, hebký jak pohlazení Kamínek z cest, hřející dotykem Kamínek z lásky, tepající Srdcem
18. - 21. 8. 1990
Milovat se V krajině Listek za lístkem padají květy moruše, je v nich můj
dva pahorky a na každém Kaplička zasvěcená Afrodité stinné údolí se Studánkou rozkoše
smutek, miláčku
Být unášen do sladkého nebytí
po Tobě
Do pocitu dokonalosti Sedmikrásko chci Tě 4. 9. 1990
Mám Tě stále s sebou Mám Tě stále v sobě Pohladit Sevřít do náruče, až ztratíš dech Je to prolnutí Zářící oči A vlasy svatozář Cítit hebkost Tvé ruky Prsty v uších Pocit tepla na solaru Zrychlený dech Chci Tě milovat 9. 9. 1990
Hvězdičko, Jitřenko moje, Chtěl bych být holubem, mít křídla, letět s větrem. Letět za Tebou. Posadit se na okno a vidět Tě. Chtěl bych být vánkem a hrát si s Tvými vlasy. Chtěl bych být zrcadlem a dívat se Ti do očí. Chtěl bych být rtěnkou a líbat Tvoje ústa. Chtěl bych být myšlenkou, myslila by si mě. Chtěl bych být krví, byl bych v Tvém srdci. Chtěl bych být smítkem, padl bych Ti do oka. Chtěl bych být žínkou a hladit Tě. Chtěl bych být kočkou, mhouřil bych oči ve Tvé kráse (sedíc Ti na klíně). Chtěl bych být stužkou, měla bys mě na krku. Chtěl bych být vlakem, dovezl bych Tě za mnou do Prahy. Chtěl bych být květinou, udělal bych Ti radost. Chtěl bych být s Tebou, sedmikrásko. 25. 8. 1990
Chybíš mi Veš potřebuje lidskou krev Kůň volný výběh Rosa trávu Já Tebe Chybíš mi, až mě z toho trnou Zuby
Já Chci dávat, nechci pouze brát. Jenom v dávání se nalézám. Jenom darem se stávám sám sebou. Přijmout zmámená nechat se svázat. Nepřijmutím nezůstávám sám sebou, zůstanu pouze sám. Být celým člověkem můžu pouze tehdy pokud dávám a zároveň přijímám. Pouze svázaností s ostatními lidmi se stanu sám sebou. Ve vědomí sounáležitosti je má výjmečnost, mé vlastní Já. 18. 2. 1990
Konverze Na hranici dojetí, začínám chápat celistvost kruhu v jeho nekonečnosti, v pocitu poznání své sounáležitosti k Synu člověka, svoji integritu a nekonečnost konečného, sílu slabosti, velikost nepatrného, křehkou jistotu důvěry a Lásky přenesenou do hmatového prožitku bytí sklánějícího se před Jsoucnem nevyššího řádu 25. 2. 1990
Hledání Samá záda, žádné oči potřebné tolik, tolik pro kontakt krátké spojení jiskra přeskočivší mezi holými dráty zapálí požár ve kterém se vše speče do prahmoty, přetavováno žárem chtění o napětí tětivy luku ve tvaru shrbené páteře narovnávané silou vlastního, náhle probuzeného svědomí. Barvy se posunují v protikladu Dopplerova efektu růžová se stane šedou zhroucenou do černě koule svitící jasem všech zubů na okružní pile Pravidelně ukusujících mozky spadlé únavou nesmyslnosti stereotypu duhy na konci zázraku hrnce plného naděje dosavadní mzdy třiceti stříbrných za své já. Průhledním dírami v rubáši včerejška okořeněného sepsí neměnnosti dvou generací nakažených blbostí víry ve hmotu uspořádanou chaosem militantním svou podstatou argumentu sil počínající schizofrenie, měnící se v pandemii popírání všech zákonitostí. 10. 12. 1989
Návrat Já, věčný puberťák adolescent z přesvědčení čekatel dospělosti snažím se zavděčit rozdávat lásku, přátelství, shodu úsměvy ne škleby v lisu vydávat to nejlepší stísňován davem dáven vlastními představami zamáčknut nelidskostí realitou odcizení odcizován cizotou hlavu v kleštinách tlačících vnitřnosti směrem ven praskání švů mne naplňuje vděčností mé já zvolna, v tisíci třpytivých duhových praméncích vystřeluje do davu a je navíjeno na cívku v mé ruce zvlhlé slizkostí vděčnosti za krásné divadlo neopakující se podívanou a zdarma přistupte blíž všichni máme stejnou šanci i vy můžete být namotáni po předešlém stisku o síle čtyř miliard lidských sil nezájmu a soucitu 3 otctnout se ve vlastním já sami sebou v jiných podívaných. Ale proč?
6. 12. 1989
Jméno Učím se vzpomenout na své jméno Učím se vyslovovat své jméno Maso pod patrem se tomu vzpírá Glo mlo bla blabla Jako macarát se plácá v bahně a poulí svoje žábra Kosti dosti jdou obrůstají masem získávají obrys Levou nohu v pravé botě Syrová krev stéká nahoru po povrchu a zcela jinde se vsakuje Boty dupou a okovávají zadní nohy Naučil jsem se vyslovit své jméno kešjeloD listopad 1989
Kašpar Okna slzí zasychajícím podzimem, já však stále jdu. Levá pravá pravá levá. Nikam a tedy v kruhu, oválu, přímce tvořící uzavřenost čtvrtého rozměru, černé díry mne hroutí a natahují na skřipci citů, dávajíce mi nový rozměr. Pozlacený kašpar s dřevěnou duší a sádrovýma rolničkama. Směji se abych druhé rozplakal a ve slané vodě se rozpustil. Zůstávám sám a stávám se singularitou. Pohlcuji reliktní zbytky okolí a tím se stále zmenšuji. Proti kašli pomáhá prsní tea Putmoran. listopad 1989
Kolotoč Být na dně propasti sám a sám Všichni se naklánějí přes okraj a by Uviděli Tvoji samotu aby se jí mohli nabažit a by si uvědomili, že jsou s Někým, kdo spolu s nimi dýchá stejný vzduch A Ty jsi uzavřen až na dně Ve tmě a vlhku z Tvých slz na konci sebe sama nemáš pro koho dýchat nemáš se s kým o co dělit nevíš CO, PROČ, pro KOHO pro sebe NIC A pak se přehoupne slunce přes sráz a Ty znovu ach pokolikáté již zahoříš novou nadějí po která přijde staré známé zklamání a opět se propadáš hlouběji, hlouběji až na sám konec beznaděje v naprosté samotě smutku a Ty čekáš na jediné pohlazení Pro které jsi hory přenášel a skály lámal A vleje se do Tebe nová síla nová falešná nadějě a znova se propadneš ještě hlouběji až na dno nebytí až k SMRTI 21. 8. 1989
Rozchod Chci milovat slyšet tvůj dech, být svázán tvými vlasy čmejřím zralého obilí zváleným poryvy mých dlaní. Odcházíme, každý jinam, každý za novým dosud nepoznaným štěstím prožitým již dávno a přece znova v nás samých, jak nás to unavovalo a přeci chcem znova ty s jiným, já s tebou. Smích se stal posměchem, láska lhostejností a přeci chceš milovat 25. 4. 1990
Jaromír Dolejšek Odrazy
Text, ilustrace, grafická úprava a typografie Jaromír Dolejšek. Typem písma SINCLAIR ZX Sectrum pomocí textového editoru Tasword II CS vytištěno tiskárnou Tesla BT 100 v nákladu jednoho podepsaného výtisku určeného jako dárek k 26. narozeninám Dagmar Němé 1990© Jaromír Dolejšek
