Les divokých sviní podle románu Zdeňka Šmída "Cejch" napsala Lenka Havlíková
******************************************* Text je autorským dílem, které podléhá ochraně podle autorského zákona. Užití tohoto díla je možné pouze formou dramaturgického studia pro potřeby inscenace díla. Jakékoliv jiné užití, zejména rozmnožování nebo poskytování třetím osobám, podléhá sankcím dle § 152 trestního zákoníku. V případě zájmu o provozování nebo jiné užití díla se zavazujete požádat o zprostředkování autorských práv k divadelnímu provozování díla Aura-Pont s.r.o. ****************************************** Aura - Pont s.r.o. Radlická 99, 150 00 Praha 5 IČ: 00174866, DIČ: CZ00174866 tel.: 251 554 938, 251 553 992, fax: 251 550 207 http://www.aura-pont.cz *******************************************
Osoby Jáchym Harzpech Harzpechová, jeho žena Markéta, jejich dcera Benátčan Matyáš Schmelzer Barbora, jeho žena Jakob, jejich syn Róza, jejich dcera Horst Haidler Anna, jeho sestra, žena Jakoba Schmelzera Lothar, syn Anny a Jakoba Hildegarda, dcera Anny a Jakoba četník Holger, milenec Rózy četník Herbert Moritz, manžel Rózy Kašpar Vogel Franz Vogel, jeho synovec Kašpar Vogel II., syn Franze Vogela Jan Koudela, manžel Hildegardy Štěpána Koudelová, jeho sestra Josef - vypravěč, syn Jana a Hildegardy Hostinský Dívka Bubeník Holubička, kolaborant a vedoucí Vlastenecké fronty Hodnej Zlej Krajina
Prolog Krajina Před tisíci lety tady žilo jen zvíře. Spalo a probouzelo se, večer vystrčilo špičku nosu z díry, zkusmo začmuchalo, aby posoudilo, co všechno se může přihodit, a když poznalo, že nic, vyklouzlo z nitra země. Tiše pak cupitalo mlhou, huňatými stíny, v černé půdě na kraji močálu den po dni hloub tisklo svou stopu. Bylo nevědomé, bystré, zdravé a tiché. Toužilo málo a jen po čtyřech věcech: Po jídle. Z touhy jíst zabíjelo. Ale nebylo veliké, nacpalo se brzy. Když přišel čas, vyhledali samci samice a rvali se o ně. Jen v té době byli stiženi nenávistí. Trvalo to pár dní v roce, závratnou chvíli, kterou samci sami pociťovali spíš jako nemoc. Jakmile se zbavili šťáv, nevěděli o touze nic. Třetí touhou trpěly jenom samice - touhou po blízkosti mláďat. Trpívali jí však zřídka, jenom když se mládě zaběhlo nebo je zabila zima či vlk. Jinak byly matky spokojené, bez hnutí čekaly, až se mládě napije, a pak mu začaly přičinlivě olizovat křehkou hlavičku. Za čtvrté zvíře toužilo žít, ale to jen na okamžik vůbec nejkratší, jenom když umíralo. Ničeho se neděsilo, nemělo paměť ani představivost, lesní smrt bývá krátká. V šeru nezřetelné postavy. Lid popelnicových polí. Později v kotli mezi Lesem kozorohů a Lesem divokých sviní žijí Keltové. Tam, co je řeka Elbis. Taviči a skláři. Astrologové a vypravěči pohádek. Stašliví Bójové a jejich Bojohémum, Bohemie. Bójové kvetou, zrajou, sládnou. A když se ty mírně těžké plody blíží k ústům, oppida hoří. Germáni s vybělenými vlasy, svázanými do uzlů sekají keltské lebky a kmen Markomanů se zabydluje. Kvete a zraje. Odolává Římanům i Hunům. Král Marobud buduje svůj bájný palác Marobudum. Je klid... A pak se na východě vyloupnou vzdálení, velmi vzdálení příbuzní z jednoho dávného indoevropského lůna. Sklavéní, nebo taky Stlávové. Sami se nazývají Slověni, lidé mocní slova, mluvící. Jsou divocí, čerství a silní a kotlík mezi lesem sviní a lesem kozorohů si prostě zaberou. Řeči svých sousedů nerozumí. Pro ně jako by byli němí. Prostě Němci. Výstup 1. (Vypravěč - Josef, Harzpechové, Vogelové, Benátčan, sousedé) Vypravěč - Josef: Ten muž přijel na Bach s vozem a párem volů, na voze ženu s spoustu dětí. Doma v Sasku strouhal smůlu, proto mu říkali Jáchym Harzpech. Česky smolař. (Jáchym Harzpech, jeho žena a dcera Markéta - rodinné foto) Už v sedmé generaci byli Harzpechové přesvědčeni, že tu bydlí odjakživa. Těžko se snášeli s novými dobrodruhy, kteří proudili z jihu, jižané kvákali směšnou, nic neznamenající egrlandštinou či dokonce bavorsky, zatímco Harzpechové a jejich příbuzní
hovořili překrásnou, zvučnou, všem srozumitelnou óbrsachs řečí. (Přicházejí Vogelové. Konflikt s Harzpechovými)
Hovoří egrlandštinou.
Harzpech Die bayerische hoben-Gusche !!! Vypravěč - Josef: Máte huby do Ó. Vogel
Kisch,kisch, kisch - Scheißsächsisch!
Vypravěč - Josef: Kiš,kiš, kiš - zasraní ušišlaní Sasíci. Harzpech Los, los, marsch! ´n die Eger-Arsch! Vypravěč - Josef: Marš do prdele, je v Chebu. Vogel
Obersachsen - krücke Haxen!
Vypravěč - Josef: Horní Sasíci - máte křivé nohy. Harzpech Im Egerland vollem Haufen alle Trotteln ewig saufen Vypravěč - Josef: Okolo Chebu -- rum místo chlebu. Vogel
Sachs, Sachs, Sachs -- Hurren, Bumsen, Schnaps!
Vypravěč - Josef: Sasíci, Sasíci, Sasíci = lehké ženy, pohlavní rozpustilost a alkohol. A nejvíc protivný byl všem bláznivý Benátčan s hříšnýma očima. (Přichází Benátčan. Znesvářené rodiny zapomenou na své konflikty a svorně nesnášejí Benátčana. Jediná Markéta na něj zamilovaně hledí. Benátčan se věnuje záhadným výzkumům. Následuje výbuch a Benátčan drží v rukou valoun stříbra. To vyvolá u místních ještě nenávistnější reakci. Benátčan spokojeně sbalí svá fidlátka a odchází. Všimne si Markéty. Markéta podává Benátčanovi vodu.) Benátčan Já hned bude bohatá, vezmu ty si já a postavím pro ty palác, že ty krásná móc. (Markéta odběhne) Benátčan Hej. Nechej to. Sem šla, ty krása. (poplácá Markétu po hubeném zadku) Ty krása tady největší. (líbání, milování) Já pořád chodila k ty. (Benátčan odchází)
Vypravěč - Josef: Za devět měsíců se narodilo dítě. Markéta Je krásnej. (ztratí vědomí) Vypravěč - Josef: Poznala v tom chlapci Benátčana a viděla, jak Benátčan bude v jejich domě skrze svoje dítě žít. A jeho divoká krev se bude srážet s chladnou krví saskou a Smolařové tak budou už navždy jiní. Potom Markéta zemřela. (Před domem Harzpechů se shromáždí sousedé v čele s Vogelovými. Hořící pochodně. Někdo hodí kámen) Všichni (jeden přes druhého) S ďáblem se musí skoncovat! Ďáblovo dítě! Harzpechu - ty Ďáblův kamaráde. Musíš to děcko zabít. (Jáchym se tiše modlí nad mrtvou Markétou. Když mu do domu vletí kámen, má toho všeho už po krk. Vyjde ven, v jedné ruce dítě, v druhé velký nůž. Sousedé zmlknou) Jáchym Tak jste to mysleli? (Nůž v ruce se blíží k dítěti) Soused Tak. Soused 2 Ukaž Bohu, že ho miluješ víc než vlastní rod, splať urážku a budeš s námi ty i tvoje žena všecky tvé děti dál smět žít. (V domě zaječí Jáchymova žena) Jáchym Markéta umřela. Bůh mi nechal jejího syna. Kristus, sousedi, nás učí odpuštění a lásce a já zabiju každýho, kdo udělá první krok k mý chalupě nebo na ni hodí tu pitomou pochodeň. Kdo to udělá, jedná proti božím přikázáním, to vy dobře víte. Byla dlouhá zima, seděli jste za pecí a hříšný šťávy vás zaplavily, tak si teď zazpívejte a pak běžte něco dělat. Spánembohem. Všichni Spánembohem. (uhasí pochodně a v míru se rozejdou) Výstup 2. (Vypravěč - Josef, Matyáš, Barbora, Jakob, Róza) Vypravěč - Josef: A o několik generací později se muži z rodu Harzpechů naučili tavit rudu. A dostali jiné jméno: Schmelzerové. Česky taviči. (Matyáš, Barbora, malý Jakob a malá Róza - rodinné foto) Barbora Matyáši, (pláče) Matyáši, řekni čím to je, všichni v Bachu žijeme tak bohabojně, jen ty jsi takový divný, jako bys sem ani nepatřil. Matyáš Taky že sem nepatřím, Barboro, nepatřím sem a víš co proti tomu udělám? Pojedu do Ameriky. Vydělám peníze.
Barbora Pomysli na děti! (chce ho pohladit, on uhne) Matyáš Nech mě. (Barbora se začne modlit. Modlí se celou dobu, co je Matyáš v hospodě) Výstup 3. (V hospodě. Hodnej a Zlej pijí pivo. Matyáš, hostinský, Kašpar Vogel.) Hospodský Matyáši, děláš jenom ostudu svý ženě a taky svým dětem, tvá Barbora tím zvířecky trpí, takže už brzo bude svatá. Matyáš Co ty víš, ty radile, jen si k ní vlez do postele a poznáš, jak si užiješ. Víš ty v čem ona spí? Hostinský Barbora je hodná, trpělivá a zbožná. Matyáš V noční košili až ke krku a na té košili pod břichem má vyšívaný, slyšíte dobře, vyšívaný otvor! Ovšem pozor. Tuhletu hraběcí košilku si bere, jenom když není zbytí, o svatební noci, to se nám pak narodil Jakob a pak ještě jednou a to se narodila Róza. Ale jinak si bere košile normální a tam žádná díra vyšívaná není! Hostinský Jak můžeš říkat takový věci? Matyáš (pláče) Já za nic nemůžu, babička vyprávěla jak se kdysi připletl do naší rodiny nějakej Talián nebo Cikán. A je to ve mně, já toho pradědka v sobě cejtím, cejtím víc než jakejkoli jinej Schmelzer a proto se musím pořád prát a pít, já jsem skrze toho zmetka dočista ztracený. Hostinský Než takový štamgasty, to radši žádný. Víckrát tě tady nechci vidět. Matyáš Taky že neuvidíš. Půjdu do světa! (Rozhlídne se po hospodě a uvidí holku Kašpara Vogela.) A ty půjdeš se mnou. Kašpar Holku do toho nepleť. Di si sám. A hlavně by ses měl starat o rodinu. Matyáš Po tom ti nic není, Kašpare. Holka jde se mnou. (bere holku za ruku, táhne ji ke dveřím, holka se brání, Kašpar se Matyášovi postaví, nová rvačka, dojde na nože, oba muži jsou zranění.) Hostinský Tys ho zabil. Kašpar Zavopatři ženu a děti, Schmelzere, my Vogelové nezapomínáme nic. (zemře) Výstup 4. (U Schmelzerů, Barbora, Matyáš, Jakob, Róza. Barbora se modlí)
Barbora Tys ho zabil. Já to vím. Matyáš Co víš? Ty vždycky všechno víš! Ty jsi věševědoucí, bohabojná, já jsem vždycky zlej a hloupej. Nebylas tam! (Barbora se na něj dívá.) Matyáš (dětem) Jdu do Ameriky. Róza
Buď doma, táto.
Matyáš Nech mě jít, Rózo. Jakob
Opravdu tam rostou kachny na stromech?
Matyáš Zjistím ti to, Jakobe. Sbohem. (pověsí se) Výstup 5. (Všichni - dav. Jakob, Horst, Franz, Anna. Mládež kácí májku Hra. Hru organizuje Franz. Jakob si všímá Anny.) Hra: Franz vede hru. Horst je hajnej. Všichni ostatní jsou stromy. Cílem hry je vybrat strom, který se podřízne. Což je nakonec májka. Franz
Ten je malej. Ten hubenej. Ten opilej. Ten má zlou ženu. Ten smrdí. Tak kterou říznem, kamarádi? (řežou májku) Srazíme tě jedním rázem, vyzývám tě, padni na zem. (Na zem padají všichni, škytají smíchy, objímají se v trávě, do kruhu skáče hajný s holí místo pušky - Horst)
Horst
Zlořečení pytláci, necháte ten strom, teď poznáte moji pušku jako hrom. (holky piští, hoši se plácají tlapami do ramen a ujišťují se, že takhle legrační Hra se ještě na Bachu nikdy nepovedla)
Kluk
Takhle legrační Hra se na Bachu ještě nikdy nepovedla. (Franz se pokouší Jakobovi přebrat Annu)
Franz
Nesahej na ni, srabe. (Anně) Jeho táta mi zabil strýčka, Anno, zabil mi strejčka a pak před náma utek až do Ameriky. (Jakob skočí na Franze. Rvačka. Horst Heidler je roztrhne, Franz má zlomenou nohu, už navždy bude kulhat)
Horst
Aby ses z toho neposral, Franzi. Jakob za nic Blbče.
nemůže.
(Anně) Ségra, deme domů. (Odvádí Annu, které se evidentně víc líbí Jakob) Anna
Ale Horste. (Svatba - rodinné foto: Jakob, Anna, Barbora, Róza, Horst.)
Výstup 6. (Vypravěč - Josef, Jakob, Anna, Lothar, Barbora, Róza, Horst, Bubeník, Franz, Všichni - dav) Vypravěč - Josef: Anna mu povila syna, na něhož se Jakob nemohl vynadívat: Ten syn, malý Lothar, byla jiná bytost a přece to byl Jakob sám, silný po Schmelzerech a vzteklý po talijánském pradědečkovi. (rodinné foto s Lotharem) (Všichni - dav. Bubeník, Jakob, Franz. Bubeník buší do bubnu. Lidi se scházejí. Bubeník je ožralej) Bubeník Mým národům ... Je válka a do války pudou vždycky ty ročníky, který budou na seznamu, kterej tady vždycky pověsím Lidi
A jaká válka? A proti komu vlastně? Kdo že nás napadl, Srbové? Arcivévdu že zastřelili? Kdo je ten arcivévoda, císař? A kde leží Srbsko.
Horst
To je v Řecku, Anton. (všichni se na sebe podívají, rozcházejí se, kulhající Franz Vogel)
Jakob
Vidíš, aspoň tě neodvedou.
Franz
Co ty víš, co je lepší.
Výstup 7. (U Schmelzerů. Jakob, Anna, Barbora, Lothar, Hildegarda, Róza. Muži odcházejí války.) Jakob
Neboj se, mě nezabijou, Prevíti mají štěstí.
Anna
Ty přece nejsi prevít. (pláče, malý Lothar taky, Jakob se připojí k mužům)
Jakob
Nebreč, Lothare.
Barbora Vrátí se, já to vím. Anna
Jak to můžete vědět?
Vypravěč - Josef:
Té neskutečné noci zplodil Jakob Schmelzer dceru, která byla černě krásná jako noc, v níž se zrodila. Při křtu ta dívka s očima jako znavený ďábel dostala jméno Hildegarda. (rodinné foto s Hildegardou) Výstup 8. (Róza, četník Holger. Na Bachu - Barbora, Anna, Lothar, Hilda. Róza s obrovským ruksakem se vydá na cestu, tiše si zpívá, aby zahnala strach, na Bachu se modlí Barbora.) Vypravěč - Josef: S hladem lze zápasit různým způsobem. A pašování se na hranicích přímo nabízí. (Opodál se vynoří četník, skoro dědek.) Holger Vybalila to, panenko. Róza
Mám sedm malých dětí, jim to nesu, buďte hodnej, prosím vás.
Holger (přemýšlí) Já nesmím bejt hodnej, jako že se Holger jmenuju, to bys musela bejt taky hodná, panenko. Róza
Já budu.
Holger Opravdu? (Róza kývne) Holger Tak si lehni. (Róza vytřeští oči) Róza
To ne, to nemůžu, já jsem slušná holka. (klekne si k ruksaku) To mě rači zastřelte (četník si k ní klekne)
Holger Neboj se, pomůžu ti. Ale ty zas musíš pomoct mně.
Výstup 9. (Róza, Barbora, Anna, Lothar, Hilda. Róza přijde domů.) Róza
Potkala jsem četníka. Chtěl mi všechno zabavit. (Barbora mlčky sundá ze zdi provaz. Bije Rózu.)
Barbora Tamtudy už nikdy nechoď, Rózo.
Vypravěč - Josef: Válka přinesla ženám Schmelzerů jednu malou útěchu: nikoho už nezajímalo, kdo zabil Kašpara Vogela ani kdo zchromil Franze. Najednou ten velký příběh vůbec nestál za řeč, do vesnic se vraceli první vojáci, bez nohy, bez ruky, se zohavenou tváří... Výstup 10. (Róza, Herbert. Róza zase s batohem. Ale před ní stojí jiný četník.) Herbert Holger měl pravdu, skutečně tu chodí pěkná pašeračka. Róza
Já nepašuju.
Herbert Pořádek být musí. Róza
To je u vás pořádek? Vyměňuju vlastní výbavu za chleba pro bratrovy děti. (Herbert usedne.)
Róza
Tak můžu jít? (usměje se)
Herbert Holger si vyměnil službu kvůli vám. Že jste hezká, mladá. On že by si třeba něco s vámi začal, že by se neovládl, povídal. Taklhle přece rameno zákona nesmí uvažovat. Myslet na ženu, jako by to bylo nějaké zvíře. Prý vždycky dělal, že vás nevidí, ale to se taky nesmí. Já totiž myslím, že člověk hlavně musí plnit svoje povinnosti. Podle vztahu k povinnosti se pozná, jaký člověk je. Jak ti říkají. Róza
Róza.
Herbert Jmenuju se Herbert Moritz. Je zlá doba, ale právě proto jsem četník. Kdo neplní svou povinnost, má být zastřelen. Kdo nabádá jiného k tomu, aby svou povinnost neplnil, má být taky zastřelen. Na frontách se nám občas nedaří jen proto, že důstojníci neplní své povinnosti. Z toho plyne jediný závěr: mají být zastřeleni. Ale válka jednou skončí a pak se pořádek udělá. Každého, kdo nám v tom bude chtít zabránit zastřelíme. Vidím, že jsi správné děvče. I já teď zanedbávám svou povinnost, ale plním tím povinnost ještě vyšší. Tou vyšší povinností je pomoci rodině správného děvčete, aby se pořádně najedla, aby byla silná, zdravá a mohla řádně posloužit své vlasti. Líbíš se mi, Rózo. Máš milého? Róza
Nemám.
Herbert Rád bych tě zase někdy viděl. Róza
Každej tejden tudy chodím.
Herbert Budeš pod mou ochranou. Nechtěla by sis mě vzít? (Róza v němém úžasu kývne.)
Róza
Což o to, ale ty bys mě nechtěl. Já nejsem taková, jak si možná myslíš. (šeptá mu do ucha)
Herbert Já ho zabiju. Je služebně starší, ale já ho stejně zabiju. Róza
A mě?
Herbert Za nic nemůžeš. Živila jsi bratrovy děti. Ale jeho zabiju. Róza
Zapomeň na něj.
Herbert Teď ho ještě nezabiju, je to dobrý četník. Zabiju ho, až se to bude hodit. Výstup 11. (Róza, Herbert, Anna, Hilda, Lothar, Barbora. - svatební foto) Vypravěč - Josef: Manželství Rózy s Herbertem bylo vášnivé, ale nenaplněné. Róza nikdy neměla děti a Herbert se nikdy neodhodlal ke kýžené pomstě na tom praseti Holgerovi. (Horst a Jakob přicházejí z války. Jakob má zavázané oči) Horst
Přivezli jsme ti muže, sestro. (Anna se vrhne k Jakobovi, líbá ho)
Barbora Věděla jsem, že se vrátí. Horst
Tamhle stojí. Je v pořádku a všechno, akorát že... (Anna zjistí, že Jakob je slepý)
Anna
Jakobe, co ti to udělali.
Jakob
Snad bys nebrečela, Anno, Jiný dopadli hůř. Zatracenej granát, běžíme do útoku a najednou prsk, doteďka nevidím. (směje se)
Lothar Kdo to přišel? Jakob
Kde jsou mý děti? (Anna položí jeho dlaň na Lotharovu hlavu, potom na Hildegardinu.)
Anna
Táta má jenom něco s očičkama, nebojte se ho. (Jakob hladí Hildegardu)
Jakob
Je to ta malá nebo ten kluk? (ticho)
Jakob
Kruci, dyť já svý děti nerozpoznám jedno vod
druhýho!
Lothar Jakej to byl granát? Ten, co ti to udělal? Jakob
Granát jako granát.
Lothar Kdo ho vyrobil? Kdo ho hodil? Jakob
Teď už je to jedno.
Lothar Není! (zuří) Jakob
Slepota má jeden velikej dar, já když chci vidět, vůbec u toho nepotřebuju bejt, mám všechno (zaťuká si na čelo, zakopne o židli a upadne)
Anna
Horste.
Horst
Zůstanu tady s váma.
co chci, napsáno tady.
(Horst se nastěhuje na Bach, rodinné foto)
Výstup 12. (Jakob, Anna, Hilda, Lothar, Róza, Herbert, Horst, opilý bubeník bubnuje, Všichni - dav. Hodnej. Zlej.) Bubeník Tak skončila válka a teď patříme pod Čechy. Horst
To je dobře nebo špatně?
Hodnej Dobře. Zlej
Špatně.
Hodnej Dobře. Češi jsou národ holubičí. (Hodnej a Zlej odcházejí - dál se přou.) Herbert Kdyby to byla pravda, Horste, tak by to bylo špatně. Pravda to ale není, Češi by tu rádi vládli, ale v Liberci jim to zatrhli, tohle je odvěká německá půda v Království českém a proto se náš kraj teď jmenuje Deutschboehmen, patříme neustále k Rakousku a žádní Češi tady nemají co pohledávat, to je jako kdybych já chtěl poroučet u Schmelzerů. Jakob
Rakousko, Německo, Česko, na kom si co vemu, kdo mi vrátí oči.
Anna
Co když si to ti Češi nenechají líbit?
Herbert Tak dostanou po hubě, to je naše povinnost. Róza
Já tu bydlím celej život, a žádnýho Čecha jsem neviděla, vy snad jo?
v životě
Anna
Já jednoho.
Herbert Já tři. Lothar Já milión, milión!! Horst
Já jich viděl moc, na frontě, jsou to vojáci na baterky. Nevědí, co je vojenská čest. Porád přebíhali na ruskou stranu.
Anna
Proč jste neutekli s nima?
Horst
Proč právě já mám tak blbou sestru, to se zkrátka nedělá, přeci.
Herbert Ano. Správně. Jakob
Hlavně aby mi ta nová vláda nepřestala platit
podporu.
Výstup 13. (Hospoda. Dav - všichni. Hostinský, Jakob, Róza, Herbert, Horst. Franz. Lothar pobíhá po hospodě. Hodnej a Zlej - vojáci čs. armády) Hostinský Teď jde o všechno. Míra naší trpělivosti přetekla. Češi nám zakázali volit do rakouského parlamentu! My Němci nejsme žádní Češi, ani Slováci, nýbrž Rakušáci! Český vojsko se tady roztahuje jako kdyby to tady postavili, zbourali nám pomník, ponižují nás, a to všechno musíme právě dnes vyjádřit ve městě na náměstí bez rozdílu stavu, majetku a politických názorů, sytí i hladoví, umírnění i divoši, sociální demokrati i já! (Přicházejí dva čeští vojáci, Hodnej a Zlej, se sokolskou písní na rtech, cvičí prostná.) Hodnej, Zlej Lví silou vzletem sokolím kupředu kráčejme .... Zlej
Hele Franto, koukej. (ukazuje na Němce, kteří je okukují)
Lothar Češi...? Hodnej My vám neublížíme, my jsme národ holubičí, my jsme nikoho do války nenahnali, my chcem jen svou svoboděnku, vy paznechti, klidně si na nás nemluvte. (Herbert se ozdobí černožlutou kokardou a nasadí si bílé podkolenky) Hodnej My vám dáme obilí. Zlej
Hele, Deutscheboehmen je dobrej nápad, ale lesních stromů se nenajíte.
Jakob
A necháte mi podporu?
Zlej
Ale to se ví. Podpora sem, podpora tam.
Jakob
Tak já vám teda žádnou republiku rozvracet nebudu. Jenom, abysme vás, vojáci, nemuseli živit.
Hodnej Jak řikam - my jsme národ holubičí. (Hostinský přinese vojákům pivo. Vypijí na ex. Dají se do zpěvu. Franz taky vypije pivo na ex. Němci spustí svoji píseň. Zápolení v síle hlasu. Zlej uchopí Rózu) Hodnej, Zlej Lví silou vzletem sokolím kupředu kráčejme Své drahé vlasti v objetí své síly snášejme A byť i cesta daleká ta sokolíka neleká Jen směle bratři kupředu vždyť draha vlast čeká Němci
Unser kleine Batalion marschiert durch die Welt Komm´mein Madchen, hoppa, hoppa, Komm in meine Zelt Lege dich und ruhe aus borge mir dein Blumenstrauss carara Sei doch lieb und spielma´doch nicht auf katze und maus
Zlej
Jé, pocem. pocem. Taková hezká holka.
Róza
Cože? Nerozumím?
Zlej
Halt! Links Um! Zurückmaschieren! Zu mir! Sofort!
Hostinský Tady je hospoda, vojáku, chovejte se slušně, nebo, dejte na mě, vás ti chlapi vyhodějí. Zlej
Ať to zkusí.
Herbert Opusťte hned tuto místnost! Hodnej Vy nás chcete vyhazovat? Na to už je pozdě. Už nás nebudete šikanovat, věznit, nebudete nás hnát do války proti našim slovanským bratřím. Otce jste mi uvěznili, bratra zabili v Bukovině. Vaše vláda skončila. Habsburci nás sužovali tři sta roků, ale s tím už je konec. Hostinský Proboha, pane vojáku, my nejsme žádný Habsburci. Všichni Němci Tomu teda vůbec nerozumím, jaký Habsbnurci, co to je? (Herbert si stoupne do pozoru) Herbert Vyhoďte je! Nebojte se, nebudou se prát, umějí jen utíkat!
(Zlej se vrhne na Herberta, Franz se vrhne na Hodnýho, rvačka, Lothar fandí, když se to hodí majzne Hodnýho, ve rvačce mají jasnou převahu Zlej a Franz, mazi rváče vletí Horst Heidler, jednu skupinu hodí na jednu stranu, druhou na druhou.) Horst
Nechte toho, troubové! Jsme lidi, ne? (rváči se oprašují)
Herbert Dali jsme jim co proto. Hodnej Dostali na prdel. Výstup 14. (U Koudelů. Jan, Štěpána, Hilda, Jakob, Vypravěč - Josef.) Vypravěč - Josef: V té době žil poměrně nedaleko odtud, v kotlíku mezi lesem sviní a lesem kozorohů, staletý rod jiných nebožáků. Koudelové. Mužové z tohoto zemědělského rodu umírali ve vysokém věku na pád z fůry sena, na kýlu při zvedání pytle brambor, či na roztříštění lebky prasklou pavůzou. Poslední, kdo na statku hospodařil byl statný Jan se sestrou Štěpánou. (Jan a Štěpána se loučí) Štěpána Hm, tak do Nejdku deš pracovat? Aspoň se naučíš německy, náš jazyk nám v Evropě ještě dlouho nepomůže. Drž se tam dobře, Jane, jsou to tvrdí lidé. Nezapomeň, že jsi Čech a že jak budou Němci hledět na tebe, tak se budou dívat na nás všechny. (Jan se otočí - je v Nejdku, uvidí Hildegardu, která vodí slepého otce) Jan
Nepotřebujete posekat louku nebo něco, slečno? (Hilda s Jakobem bez odpovědi odcházejí)
Jakob
To byl Čech.
Výstup 15. (Jakob, Anna, Lothar, Hildegarda) Lothar Já ti povím, jakej granát to byl, byl francouzskej, protože tys byl na západní fronětě. Anna
Mužskej v tvym věku, Lothare, by se měl starat spíš ženský než o granáty.
Lothar Jedno po druhým, máti, jedno po druhým. Jakob
Když člověk po granátu nevidí, tak nevidí po každym granátu stejně, to tě synku ujišťuju.
o
Lothrar Angličani s Francouzema jsou taky pěkný sviňky a dojde na ně hnedle, jenom co si uděláme pořádek tady. Odcházim do Německa. Vůdce volá. Anna
Jakej vůdce? A kdo spraví ten chlívek?
Lothar Kašlu na chlívek. Čert vem chlívek, národ se budí. Anna
Ty nás tady nemůžeš nechat, blázne, všim sis vůbec máš slepýho tátu?
že
Lothar Právěže všim. Za všechny slepý táty tohodlenctoho těžce zkoušenýho národa, za všechny nešťastný Němce v těch zatracenjch Čechách vstoupíme v boj! (odejde se zdviženou pravicí) Anna
A co bude s tím chlívkem?
Výstup 16. (V hospodě. Všichni - dav. Kašpar Vogel II., Franz, Hilda, Hostinský, Horst, Jan, Janovi kamarádi - Hodnej a Zlej. Tancovačka. Mladej Kašpar Vogel, syn Franze Vogela, chce jít pro Hildegardu, otec se s ním přetahuje) Franz
S tou tě nechci vidět, Kašpare. Její dědeček ti strejčka.
zabil
Kašpar A co má bejt, táto. Já ho neznal. Franz
Tuhle nohu, makovče, má na svědomí její táta. Kdoví udělali tobě.
co by
Kašpar Hele, já du. (vytrhne se mu, jde pro Hildu, ona nechce) Kašpar Proč ne? Jak to, že ne? Hilda
Nepudu, šlapeš mi na nohy, mačkáš se na mě, cibule tebe cejtit přes dva stoly
je z
(Kašpar se naštve, dýchne na ni a stoupne jí na nohu, přitom jí ještě kroutí ruku) Hilda
Pusť mě.
Hostinský Hele, Vogel - mladej ti řádí... (Hilda spadne na zem, Vogel se nad ní rozkročí) Kašpar A pudeš! (Jan Koudela vyletí, praští Kašpara) Jan
Tohle, chlapče, holce nikdy nedělej.
Hostinský Co se do toho pleteš, Nejdečáku. (vstanou Janovi kamarádi) Franz
To není Nejdečák. To je Čech z železáren. (hrobové ticho)
Horst Ten Čech má pravdu, Kašpare, takhle se s holkou opravdu nezachází. Je to ostuda, když nám takovou samozřejmost musí připomenout Čech, ale buďme mu vděčni, že to udělal. (všichni odcházejí, tanec) Franz
(Kašparovi) Jako bych ti neříkal, aby sis s těma zdegenerovanejma Schmelzerama nic nezačínal. (vlepí mu facku) (Hildegarda se přitočí k Janovi)
Hilda
My bysme potřebovali posekat tu louku, jak ses
onehdy ptal.
Vypravěč - Josef: A byla svatba.
Výstup 17. (Jakob, Anna, Lothar, Hilda, Jan, Róza, Herbert, Horst svatební fotografie. Později Josef.) Horst
Vy se nic nebojte, na Hansovi podle řeči nikdo je zač, a Hildi je naše.
Róza
Nikdy bych nedala svou dceru Čechovi, nikdy.
nepozná, co
Herbert Češi mají zůstat v Čechách. Když už někde musejí bejt. Třeba se na mě proto budete zlobit, ale to je můj názor. Vypravěč - Josef A pak někdy jsem se narodil. Dali mi jméno Josef. (Přisedne k rodině, foto s Josefem)
Výstup 18. (Jan a Hildegarda spí, dítě Josef, přiletí kámen do okna. Kašpar, Hodnej, Zlej.) Kašpar Češi do Čech! Běžte domů! Češi pryč! Jan
Co zas blbnete bejci?!
Kašpar Hildegardo, ještě máš možnost! Seš Schmelzerová nebo Koudelová? Buď s náma nebo s ním. Do rána si to rozmysli.
Jan
Slyšelas? Máš možnost.
Hilda
Co budem dělat?
Jan
Co bysme dělali. Vlítnu mezi ně a dám jim po držce.
Franz
(Do domu vtrhnou tři chlapi - Hodnej a Zlej, v jejich čele Franz Vogel, obstoupí Hildu) K jaké národnosti se hlásíš, zajisté k německé, že, a co teda podniknem s tím Koudelou, co sis ho v nezodpovědném vzplanutí vášně vzala?
Hilda
Já se samozřejmě cítím jako Češka.
Zlej
A k jaké byste se hlásila národnosti, kdybyste dejme tomu černocha.
Hilda
Kdyby byl Koudela černoch, byla bych já černoška.
měla muže
(muži odejdou) Jan
Hidli, Hildi, tos neměla, to teda počítej s tím, čím dřív tím líp.
Hilda
Přece ti sestra říkala, že když to bude nutný, veme k sobě
že pudem, nás
(sbalí si věci a jdou do Čech) Výstup 19. (Jan, Hilda, Josef - jejich syn, Štěpána, Franz) Jan
Tak nás tady Štěpáno máš. To je Josef.
Josef
Guten Tag. (dostane pohlavek) Dobrý den.
Vypravěč - Josef: Tetu jsem měl rád. Vyprávěla mi o šílených mordech a o pirátských plavbách i o splynutí lidského já s všehomírem. Nerozumněl jsem tomu - ani když mi byly čtyři roky, ani když mi později bylo pět. Považoval jsem však tetu Štěpánu za většího velikána než byl Děd Vševěd s hloupým Honzou dohromady. (sedí u stolu, přijde Franz Vogel v uniformě gestapa, posadí se, dostane kafe) Franz Hilda Franz
Abych byl upřžimný, já na Bachu nerad viděl vás, ocenila, že vy šla kam patřžila. Jezdíváte pořád na Bach?
ale já
Málo času. Stíháme teď zločince. Zrádce. Partyzány. jich málo. S nikým se nepářem. Brzy nebudou. Šlus. (Štěpána si čte)
Je
Franz
Zajímavej knížek?
Štěpána Ujde to. Tady zrovna čtu, jak tygr Šerchán myslil, že sežere malýho Mauglího, jenomže malej Mauglí použil mozek. Nahnal Proti Šerchánovi stádo buvolů, a co byste řek? Za pouhý tři minuty byl Šerchán na sračku. Hilda
Švagrová je blázen, pořád čte jenom o zvířátkách a každýmu to vykládá... (Franz si vezme knížku, otáčí ji nahoru, dolů)
Franz
Ale to napsat nějaká Angličan.
Štěpána A co má bejt? Franz
Mje je to jedno , čtenaržíček, já jsem tady privat, ale jsou i jiný, proto ržikam pozór, pozór - doba je zlá, stržílí se za větší blbosti.
Výstup 20. (Franz Vogel, Holubička, Hodnej, Zlej) Franz
Co ty soudit o sourozenci Koudela?
Holubička Nic. (Franz mu dá k nahlédnutí jeho spis.) Franz
Jsi ztracená, Holubička. (připadá si vtipný) Ztracená holubička. Co víš?
Holubička Všecko. (Holubička činí výpověď, Vogel pošle dva gestapáky, Hodnýho a Zlýho, ke Koudelům) Výstup 21. Hilda
(prohlídka u Koudelů, Josef spí, Hilda sama doma s Josefem, dva gestapáci - Hodnej, Zlej) Nevzbuďte mi dítě. (Josef se probudí)
Josef
Nazdar. (Hodnýmu) Co tu děláš?
Hodnej Ale to víš, bojuju, Zlej
Hele, cvrčku, neschováváš někoho v tý skříni?
Josef
Schovávám tam čerta s vlkem, střel tam, schválně, že nestřelíš?
Zlej
Až jindy, vopatruj se cvrčku.
o co,
(odejdou)
Výstup 22. (Holubička, Stěpána, Hostinský, Franz, Hodnej, Zlej. V hospodě sedí osamělý Holubička, popíjí, vchází Štěpána, přisedne k němu, dá si pivo) Holubička Tak jak se vede, sousedko? Štěpána Kdybychom neprošli cestou abstraktního poznání, stáli bychom jako poloslepí před světem konkrétních jednotlivin, to řekl Masaryk moc hezky, jenže ono to platí i obráceně. Mně například teď choděj prohrabávat mý knížky, jenom proto, že nějakej Schmelzer zabil nějakýho Vogela. Holubička A já vám řikám, že se tomu musí učinit přítrž, že my všichni slušný lidi se musíme domluvit... Štěpána Domluvit - to je přestat mluvit. Holubička A začít jednat! Správně, Koudelová, dejte se k nám. Jedině Vlastenecká fronta, to má smysl, Vlastenecká fronta vyvede tenhle národ z tohodletoho srabu. Štěpána No mluvte, to mě zajímá... Vlastenecká fronta... (vejde Franz Vogel, Hodnej, Zlej, Holubička rychle odchází) Holubička Probereme to jindy, Koudelová. Franz
Koukám, že jste fésela, Koudela. (vesele)
Štěpána Ta myška už lapena, s níž si kočka pohrává, to je moudrý, co? Mudrosloví národa slovanského. Nashromáždil František Ladislav Čelákovský. Franz
Co plácá, Koudela, jaktože slovanského, kdo je ten Čelakovský.
Štěpána Kdo se nechceš mrzeti, uč se jazyk držeti. Franz
Vy jste Koudela ožhralá. (Štěpána vstane)
Štěpána Spinoza řekl, vytrvale jsem se snažil nesmát se lidským činům, nenaříkat nad nimi, ale ani si je neošklivit, nýbrž je pochopit. Ale s tím je konec, Vogel, to říkám zas já. (převrhne stůl a vrazí Franzovi facku, Vogelův doporovod ji zastřelí) Výstup 23.
(Jan, Hilda, Josef, Holubička, Hodnej, Zlej, Všichni - dav. Dav přejde k bytu Koudelových, píská atd. Jan a Hilda spí. Kámen do okna) Holubička Třes se zrádče. Přepočítal jsi se, sestrovrahu. Německá krev český statek nezdědí. To ti říká Vlastenecká fronta. (Dav se postupně rozohní a zpívá sovětskou píseň. Vběhnou dva SS - Hodnej a Zlej. Dav prchne. Zlej mlátí Holubičku) Hilda
On je blázen, obecní blázínek, nechte ho žít.
Zlej
Blázni se taky mají střílet, ale pamatuj si, tahle krásná dáma zachránila život
dobytku, že ti
(České vlajky, křik " Hurá, kapitulace, hurá". Holubička vstane. Hodnej a Zlej se mění v příslušníky Revoluční gardy. Holubička se obrátí k Hildě.) Holubička Koudelová, vemete si zástěru a koště, jako Němka podléháte pracovní povinnosti, budete zametat náměstí. Jan
Karle, krucifix. Cos to řek? Vopakuj to, ženu do žádný politiky nepleťte!
himlhergot! Mou
Holubička Bejt tebou, moc bych si nevyskakoval. Abysme náhodou nezačali vyšetřovat, jako to bylo se Štěpánou. Abysme z tebe, jen tak pro pořádek, neudělali kolaboranta. A vodteďka, Koudela, u vás nejsem žádnej Karel. Holubička Tady máte, Koudelová, pásku, vodteďka jste povinná ji nosit, aby každej věděl co jste zač. Výstup 24. (Rodinné foto: Jakob, Anna, Róza, Herbert, Jan, Hilda, Josef, Horst) Jakob
Je velkej. Už bych ho nepoznal. (hladí Josefa)
Róza
Tak co, vojáku?
Josef
Nic.
Anna
Lothar se nám z války nevrátil. (Hilda pláče)
Vypravěč - Josef: V první chvíli jsem poznal, co si o kom myslet. Dědeček byl nedostižný, babička hodná a teta Róza nešťastná. Výstup 25. (Jan, Holubička, Hodnej, Zlej. Jan před úředníkem Holubičkou, ten kouří doutník a drží revolver, na stole před sebou různé šperky. Hodnej a Zlej hlídají dveře.)
Jan
Slepej Schmelzer je můj tchán, zabavils jim nezákonně zlatý hodinky. Naval je po dobrým a nechám tě na pokoji.
Holubička Tak ty máš Němkyni za ženu, ty se jich neštítíš a ještě si sem klidně jen tak přijdeš? Jan
Dej si pohov. Zabili mi ségru, vyhnali mě naval hodinky.
v osmatřicátym,
Holubička Máš na to utrpení nějaký důkazy (Jan ho popadne pod krkem.) Jan
O jedno tě Holubičko prosím nechtěj mě doopravdy nasrat. (Holubička vyndá hodinky, podá mu je.)
Holubička Stejně jim to zabaví ve sběrným lágru. Jan
Nikam nepudou. U žádnejch fašistů nebyli a dědek je slepej. Požádají o občanství.
Holubička Vidím, že seš válečník, v paži síla, v mozku nic. Na kom myslíš, že taková věc záleží? Jan
Určitě ne na tobě.
Holubička Právěže jo. Jan
Nech si je. (práskne hodinkama o stůl)
Jan
Dědek s bábou za nic nemůžou, nedělej jim potíže.
Holubička Kvůli tobě? Buď rád, že jsem tě nevodstřelil. Jan
Buď člověk, kruci.
Holubička A voni byli lidi? Víš, kolik nahnali do plynu jenom těch smradlavejch židáků? (Holubička shrábne hodinky) Holubička Možnosti tu sou. Jan
Děkuju.
Holubička Není zač, ty blbečku.
Výstup 25. (Jakob, Anna. Róza, Herbert, Horst, Jan, Hilda, Josef.)
Jakob
Ty hodinky jsem dostal k biřmování. Jenom aby bylo platný, žes je tomu Čechovi nechal.
něco
Jan
Horste, zažádej si o občanství, tobě ho dají, každej ti dosvědčí...
Horst
Nechci vaše občanství.
Róza
Ráda bych se rozešla s tebou i s Hildou v dobrym. Myslet si můžu, co chci. Ale my, Hansi, jsme ti sestru nezabili.
Jan
Zabil ji Franz Vogel.
Jakob
Franz je tady. Schovává se doma, všichni to vědí. Stejně ho chytí. V zajetí by se měl líp.
Výstup 26. (Jan a Franz, duch Štěpány. Franz se schovává pod stolem, bojí se, je třeba v pyžamu, Jan na něj míří revolverem, Vogel má sekyru.) Franz
Ty česká sviňko, ty sis jasně nemoh vybrat z celejch hor žádnou jinou holku než těch zdegenerovanejch Schmelzerů. Čert vás vem všecky.
Jan
Pomodli se za mý drahý, Vogele. (pak mu klesne ruka s revolverem, Vogel hodí sekyru, Jan uhne)
Štěpána Střílej. Hele anebo co kdybys mu jenom rozbil hubu? Jan
Tady musí bejt konečně pořádek a jakej by to byl spravedlnosti.
pořádek bez
Štěpána Co víš o spravedlnosti, že se s ní nebojíš zacházet? Jan
Di do háje, ségro, s těma posranejma knížkama, prostě ho zabiju. Do hlavy a do srdce, aby to moc nebolelo. (střelí, ale trochu špatně, Franz se svíjí)
Franz
Ty blbečku, ani střílet neumíš, to sem se moh Tvoje sestra byla zastřelená profesionálně.
Jan
Hele, nežvaň blbě, nebo ti zachránim život a předám Holubičkovi.
Franz
Nic ve zlym. Dobrý. Doraž mě. (Jan střelí ale naprázdno)
Jan
Nemám už náboje.
Franz
Doprdele. (raněn se válí, Jan prchá) (přiběhne Kašpar Vogel)
střelit sám. tě
Kašpar Táto! (odvleče zraněného Franze) Výstup 27. (Jakob, Anna, Róza, Herbert, Horst, Holubička, Jan, Hilda, Josef. Rodina Schmelzerovic s baťůžkama, přijde Holubička, prohlíží jim batohy, všecko rozhází.) Holubička Dost jsme vytrpěli, teď zas budete trpět vy. (Anna mu podává klíč od domu) Anna
Zavřeli jsme dobře dveře? (Horst se směje)
Holubička Už jste se tady naroztahovali až dost. (prohlíží Horsta) Nic!? To máš teda štěstí, ty svině germánská. Svatýho Václava jste nám zabili, (prohlíží Rózu, najde prstýnek) No jistě, panička, aby jí něco nezůstalo za nehty. Máte štěstí, že nejsem žádnej ras, jinej na mým místě by už střílel. (prohlíží Herberta) Braniboři nám tady plenili, husity jste nám vyvraždili a co těch českej pánů, který jste nám popravili... (Otevře kufr, kde má Herbert peníze) Tohle by nešlo, to se zabavuje, v týhle zemi už jednou musí být pořádek. A každého kdo by nám chtěl ten pořádek kazit, zastřelíme. (Hilda, Jan a Josef přihlížejí odchodu příbuzných, Hilda se obejme s otcem a matkou, Jakob se obejme s Josefem.) Jakob
Pamatuj si, že seš Němec, ať ti říkaj, co ti říkaj. mě, hezky se uč a poslouchej maminku. Ten českej.
Čekej na granát byl
(Schmelzerovi odcházejí, Jakob se vytrhne Anně, která ho podpírá) Jakob
Nepotřebuju žádnou pomoc, dyť tady znám každej kámen.
Anna
Tady už ne, táto. (Jakob klopýtne a upadne rovnou na Holubičku.)
Holubička Seš vožralej, dědku? Hilda
Je slepej!
Josef
Jo, je slepej. (pláče) Tati, dělej něco, tati.
(Holubička odstrkuje Jakoba, přijde Horst, zvedne Jakoba.) Horst
(na Jana) My už se postaráme. (odcházejí, Hilda pláče)
Josef - vypravěč Trvalo třicet let než jsem se tam vrátil. Z dědečkova domu zbyla ruina. A já jsem se rozhodl, že ten dům znovu postavím. Epilog Krajina Jak zatínal krumpáč mezi drny a balvany, jak po každém úderu vystříkla ze země hlína, jiskry , cáry zeleně a žulový prach, zmocňoval se muže vztek a ten byl zdravý: přestal myslet na to, co bylo, co je, co se stát nemělo a co být musí, myslil jen na rány krumpáčem, aby byly přesné, mocné a aby jejich rytmus nic nezpomalilo. Nejvyšší stvoly kopřiv ho švihaly po ramenou, po krku a po zpoceném čele, s vrčením z nich vzlétali brouci těch nejzběsilejších odrůd. Kolem poledne se slunce na rozžhaveném nebi úplně přestalo pohybovat. Divočina couvala jen nepatrně, i když se na ní muž dopouštěl neslýchaných surovostí. Jen počkejte, zachechtal se, počkejte, jak budete čumět, oslovil kohosi, snad lidstvo v nesmírné dálce, snad les kolkolem. Netrpěl už žádnými sentimentálními myšlenkami. Neměl už žádné vzpomínky. Žádné nálezy kolem domu ho už neničily. Neboť kdo má dost síly, aby za sebou dokázal zanechat byť jen nepatrnou stopu, dobře ví, že zpátky se nedovolá, že se všechno bez ustání mění a věčnost že neexistuje, ledaže by se svět zastavil. Vypravěč - Josef: Spousta Němců mi jde na nervy stejně jako spousta Čechů. Napsal jsem ale o pohraničí, že my Češi jsme po odsunu Němců z toho vypiplaného koutu země dokázali udělat jen trosky. Z těch pustin bude zas kvetoucí kraj jen tehdy, budou-li tady žít lidé, kteří ho dokážou zvelebit. Je mi úplně jedno, budou-li to Bulhaři, Švédové, kulturnější garnitura Čechů nebo Němci. Nemluvím teď o žádných právech, ale o normální evropské praxi. Když finští důchodci kupují ve Španělsku chátrající domy a zvelebují je, nevidím důvod, proč by i sem nemohli tímto způsobem přicházet lidé s podobnými úmysly. A začnou krumpáčem rovnat kamennou suť zarostlou kopřivami.
