Leoš Janáček a nová interpretace "Její pastorkyně", oidipské selhání matky a narcistické zranění dcery autor: M.S.
V souvislosti s problematikou narcistického prožívání je v následující psychoanalytické kazuistice prezentováno působení zopakovaného narcistického zranění. Ke zranění došlo paralelně jak na straně pacientky, tak na straně psychoanalytičky, a přestože primárně šlo o průnik reálné skutečnosti, jejíž příčina byla nezávislá a nacházela se mimo psychoanalytický vztah, byly důsledky této skutečnosti v rámci psychoanalytického vztahu oběma účastnicemi prožívány jako zraňující a psychoanalytický vztah ovlivnily. V psychoanalýze se nevyhnutelně setkáváme i s tím, že aktuální dění v psychoanalytickém prostoru se prolne s nezávislými aktuálními událostmi reálného života, které jako takové do psychoanalytického prostoru vstoupí, jsou v psychoanalytickém kontextu reflektovány a obvykle velmi intenzivně přenosově i protipřenosově prožívány. Rámcem přenosu může být další reálná událost, společně dostupná jak analyzandovi, tak analytikovi, a teprve na základě tohoto "třetího" tématu je analyzována a interpretována aktuální vztahová konstelace psychoanalytické dvojice. V kazuistice byla takovým "třetím" tématem opera Leoše Janáčka "Její pastorkyňa". Psychoanalytický vztah je vždy prožíván jako vzájemný. Faktický prožitek této vzájemnosti je ovlivněn mnoha faktory, zejména ale ochotou otevřeně se sdílet s druhým, který je nám v tomto vztahu partnerem. Prožíváme nejen sebe, ale i partnera, jsme jím ovlivňováni a ovlivňujeme jej. Na straně analyzanda má sdílení podobu otevřeného projevu vůči analytikovi s (ne)vědomým pocitem bezpečí a prožitkem důvěry, aktivního mentálního zkoumání toho, co mu psychoanalytik nabízí, a případného následného přijímání toho, co se ověřilo jako použitelné; na straně psychoanalytika sdílení spočívá v nezaujatém přijímání a mentálním zpracovávání toho, co k němu analyzand směřuje, a v angažovaném přispívání k tomu, aby analyzand mohl lépe porozumět sobě i druhým, se kterými vstupuje do interpersonálních vztahů, i aby mohl přiměřeněji prožívat reálné situace, kterým je vystaven. Pokud je prožitek vzájemnosti narušen a poškozen, pronikají do jeho trhlin zraňující pocity nesdělitelnosti, neadekvátnosti, osamělosti a bezútěšnosti. Pozice "matky" a "dcery" v psychoanalytickém vztahu - kazuistika (1) Analyzandce i analytičce je oběma přes 40 let. Psychoanalýza trvá zatím šest let, frekvence sesí je čtyři hodiny týdně. Koncem pátého roku byla psychoanalýza ze subjektivních i objektivních důvodů po vzájemné dohodě přerušena; přerušení trvalo - i s letní pauzou devět měsíců. Období od nového zahájení (zhruba čtyři měsíce) je naplněno mapováním psychoanalytického prostoru, formulací proběhlých změn, identifikací bodů stagnace a vývoje během přerušení, obnovováním vazeb. © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
1
Pro Alexandru je funkční obnovení kontraktu podmíněno prožitkem rovnoprávnosti, spojeno s menší ochotou podřizovat se a s potřebou větší volnosti kriticky se vyjadřovat, a na naplnění těchto podmínek aspiruje. Oproti stavu, v jakém do psychoanalýzy přišla, disponuje celkově vyšším sebevědomím, které je však dosud křehké; cítí s úzkostí, že stav, kdy by pro ni analytička přestala být spolehlivou oporou, by mohla zakoušet jako devastující. Psychoanalytička je v tomto období obezřetnější, tím částečně pasivnější, a vnímá, že analyzandka ji nepovažuje za natolik pevnou, aby se na ni mohla bezpodmínečně spolehnout; přitom pocit zodpovědnosti spojený s "povinností" terapeuticky obstát ji spíše dále znejisťuje. Hierarchický psychoanalytický vztah "matka"-"dcera" se v tomto období stává výzvou pro analyzandku i analytičku: jejich vztah by se měl stát vztahem dvou rovnocenných osobností a měl by být jimi oběma jako takový prožíván; potřeba podržet si matku u sebe / v sobě přitom nevědomě zůstává rovněž akcentována. Obě cítí, že matka (reálně prožívaná v interpersonálním vztahu i mentálně konstruovaná jako intrapsychická reprezentace) by chtěla / měla být spolehlivá a pevná, a měla by si podržet si své atributy autority, aniž by byla rigidní a autoritářská. Obdobně dcera by chtěla / měla dokázat být "dcerou své matky" i jako dospělá a svébytná osobnost, která nekonfrontačně deklaruje to, v čem spočívá její jinakost od matky, a která přirozeně odmítá zůstat pouze dítětem. V psychoanalýze jsou pozice "matky" a "dcery" zakoušeny v interpersonálním objektním prostředí a transformují se intrapsychicky na úrovni internalizací. V popředí se tak tehdy objevil terapeutický úkol, aby respektování dcery matkou postupně narůstalo, aniž by matčino plynulé a pružné přizpůsobování se vývoji a dospívání dcery bylo kteroukoli z nich vnímáno jako ztráta matčiny autority, jako ústupky a slabost; jako "prohra". Dcera by ji prožívala patologicky grandiózně jako „vítězství“, které by jí však znemožňovalo u matky identifikovat a od ní přijímat mateřskou lásku. Matce by pocit "prohry" zabraňoval mateřskou lásku svobodně poskytovat - té dceři, kterou by vnímala jako neposlušnou, konfrontující se a nevděčnou. Šlo přitom o úkol, při kterém Alexandřina matka v realitě selhala, a Alexandra jako dcera na toto selhání reagovala obranným mechanismem stažení se ze vztahu s matkou a introjekcí matčiny inferiority jako pocitu projikovaného její matkou, tj. v realitě zůstala v svém osamělém "bytí bez matky". Potřeba obnovit vědomí svého mentálního bytí u matky a takovou matku si u sebe / v sobě mentálně podržet, byla pro analyzandku nenaplněná a bolestná. Prostor pro novou terapeutickou zkušenost byl tedy velmi blízko prostoru možné retraumatizace. Psychoanalytička své (potenciální) terapeutické intervence a jejich dopad na analyzandku pečlivě zvažovala, někdy i odkládala. Konstelaci po obnovení psychoanalýzy analyzandka reflektovala asociacemi tématu dvojic: vybavovaly se jí události a zážitky, ve kterých se objevovaly dvojice stejných předmětů typicky ženských tvarů, např. dvě stejné oblé misky na čaj, dva velmi podobné kulaté kameny ap. Když vyprávěla o přípravě čaje, o postupném louhování jednotlivých nálevů nebo o přemisťování kamenů při jejich aranžování, bylo evidentní, že těmito aktivitami agovala téma zacházení s (mentálními) obsahy a vzájemnou (interpersonální) polohou ve snaze vyrovnat je / vyvážit je / porovnat je / srovnat je, tak jak to prožívala v psychoanalytické dvojici. Bylo patrné, jak Alexandra kolísá mezi prožitky krajních pocitů perspektivnosti a marnosti těchto aktivit, a jak je jejím nevědomým úmyslem dokázat syntetizovat prožívání obou skupin pocitů. "Její pastorkyňa" Leoše Janáčka Janáčkova opera zachycuje složitou strukturu interpersonálních vztahů a jednání. Klíčovými postavami jsou dvě ženy, nevlastní dcera Jenůfa s nevlastní matkou Kostelničkou (ta nemá vlastní dítě, tj. nemá autentickou mateřskou zkušenost), a dva muži, nevlastní bratři Laca a Števa. © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
2
Kostelnička si vzala za muže vdovce Tómu Buryju s dcerkou Jenůfkou. Po jeho smrti, zaviněné jeho opilstvím, ji jako pastorkyni (sirotka) vychovávala sama; kvůli předchozí mužově rozhazovačnosti v hmotně obtížných podmínkách, které zraňují její hrdost. - Nyní dospělá Jenůfa vypomáhá ve mlýně svým příbuzným: babičce Buryjovce a svým dvěma bratrancům, staršímu Lacovi Klemeňovi a mladšímu Števovi Buryjovi. Lacova matka se jako vdova po mlynáři Klemeňovi provdala za Štefana Buryju, kterému dala připsat mlýn do vlastnictví, a s ním pak měla druhého syna Števu; ten je nyní po smrti svého otce mlynářem. - Než šel Laca na vojnu, měl vztah s Jenůfou, ta ale během jeho nepřítomnosti dala přednost Števovi a jejich vztah pokračuje; proto je mezi bratry rivalita, a nejen proto upřímný a prudký Laca a lehkomyslný a povrchní Števa jsou charakterově velmi rozdílní. Števu na vojnu neodvedli; s rekruty se opije, platí muziku, a Kostelnička, které je jeho chování z vlastní zkušenosti s takovým manželem odporné, veřejně prohlásí, že dá souhlas ke svatbě Števy s Jenůfou až po roce, během kterého se Števa nebude opíjet. Jenůfa je zoufalá, protože na svatbu spěchá: čeká se Števou dítě, a Kostelničce si to zatím netroufla říci. Števa bagatelizuje její obavy, zato Laca s ní vyvolá téměř hádku o to, kdo je lepší, zda Števa nebo on. Při gestikulaci řízne Jenůfu do tváře nožem, se kterým předtím pracoval a který neuvědoměně stále drží v ruce. Zhrozí se toho, co udělal, ale stalo se: Jenůfě po zranění zůstane jizva. Teprve po tomto incidentu řekne Jenůfa Kostelničce o svém stavu. Ta po vesnici rozhlásí, že poslala Jenůfu na práci do Vídně, ale za neustálých výčitek ji skrývá doma, v zadní komůrce; celé těhotenství až do porodu zdravého synka. Sama ho pak pokřtí, ale dál ho považuje za přítěž: nemělo se to narodit, jak se modlila, a mělo by to zemřít. - Nicméně se snaží přimět Števu ke svatbě s Jenůfou alespoň nyní, ale ten nechce: kvůli jizvě ji přestal milovat, bude se ženit s jinou. - Zato Laca má Jenůfu pořád rád a chce odčinit zranění, které jí způsobil, ale sotva mu Kostelnička řekne o narození dítěte, prudce ho odmítne. Kostelnička impulzívně namítne, že dítě zemřelo; pak ho tajně odstraní, když vysílená Jenůfa spí. Mrzne, nemůže ho pohřbít - vstrčí ho pod led zamrzlé řeky. Jenůfa pak uvěří tomu, že byla nemocná víc a déle, než jak tomu bylo ve skutečnosti, a že dítě mezitím zemřelo; rezignovaně přistoupí na to, že nejrozumnější je vdát se za Lacu. Během týdnů příprav na svatbu se však Kostelniččin psychický stav místo úlevy zhoršuje: děsí ji smrt. Na jaře objeví ledaři v řece mrtvé novorozeně, za peřinku přimrzlé k ledu. Zpráva se rychle rozšíří i mezi svatební hosty, právě před odchodem Lacy a Jenůfy do kostela k obřadu. Jenůfa pozná peřinku i čepičku, s bolestí se ke svému a Števovu dítěti hlásí; i Kostelnička se přihlásí ke svému činu. Števu jako otce dítěte opouští jeho zděšená nevěsta. Odejdou svatební hosté. Kostelničku odvede četník. S Jenůfou zůstává jen Laca, ale ne tak, že by tam zbyli každý sám - teprve teď jsou opravdu spolu, svou vědomou volbou, kterou si protrpěli. Leoš Janáček na opeře pracoval dlouho, usilovně, s vypětím i svým osobním zármutkem nad smrtí dítěte, milované dcery Olgy. Její památce dokončené dílo dedikoval. První provedení "Její pastorkyně" bylo 21. ledna 1904 v Brně (v Národním divadle v Praze byla premiéra až v roce 1916 a provedení podmínil ředitel Karel Kovařovic přijetím úprav, které provedl). - Ke stému výročí brněnské a světové premiéry bylo v roce Janáčkova 150. výročí narození uvedeno původní Janáčkovo znění bez Kovařovicových úprav. Janáčkovu hudbu měla analyzandka ráda, podrobně znala jeho dílo, a kulturní akce spojené s výročím sledovala. "Její pastorkyňu" vždy silně emočně prožívala: i Alexandřino svobodné těhotenství a mateřství matka odsuzovala a v důsledku došlo až k rozpadu jejich vztahů. (Následující pasáže vycházejí z písemných poznámek analyzandky za leden až březen 2004. Tehdy terapie probíhala s frekvencí tři hodiny týdně, na začátku pracovní doby analytičky. - Dění v sesích i postřehy a úvahy, které s její psychoanalýzou souvisely, si Alexandra pravidelně zaznamenávala téměř po celou dobu terapie.) © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
3
Nestandardně zrušená psychoanalytická sese - prožívání na straně analyzandky Alexandra právě odcházela na svou poslední (páteční) sesi před víkendem (zhruba dvacet minut před začátkem sese, bydlela velmi blízko), když zatelefonovala její psychoanalytička, že musí dnešní sesi zrušit. "To mne mrzí...", zareagovala; nic dalšího nestačila zformulovat. Psychoanalytička se rozloučila a zavěsila. - Analyzandce takové zrušení připadalo značně nestandardní a bylo jí jasné, že je tak nutně posuzuje i analytička. Aktuálně však nepociťovala újmu, naopak - musela se zúčastnit mimořádného pracovního jednání, kvůli kterému by musela požádat analytičku, aby sesi ukončily dřív, takže fakticky získala hodinu času a zrušení jí přišlo vhod. Připadala si ale "něčím pozastavená" (nemohla "něco jen tak přejít"); byl jí nepříjemný průběh telefonátu: oslovení "paní magistro", které psychoanalytička použila. Uvažovala, že ona ji také oslovuje "paní doktorko", takže to bylo reciproční, ale považovala by za normální oslovení příjmením, přivítala by oslovení křestním jménem; tohle bylo takové odcizené, odcizující: "Něco (spolu)prožíváme - a ona mne vnímá jako ´paní magistru´..." Během dne Alexandra neustále myslela na to, jakým způsobem ke zrušení došlo. - Pořád jí zněla v hlavě pasáž z "Její pastorkyně": "... nemohl, nemohl jsem za to - ... a zrovna se Jenůfě krása pokazila -" (2. jednání, Števa) - Také se jí asociovala rodinná záležitost, kdy její matka prodala domek po svých rodičích, o kterém dříve vždy říkala, že má v úmyslu převést ho na ni. Peníze za prodej domku rozdělila na poloviny: pro sebe a pro manžela. Alexandru informovala až po několika měsících. Té nešlo o peníze - dotkla se jí změna matčina postoje, ale nekonfrontovala ji s tím. "... mne odsunula. - Jako vdova Klemeňová odstrčila Lacu...", napadne ji aktuálně. - "Když se nezeptám na důvod, jako bych implicitně tolerovala i bezdůvodné zrušení. Když to připustím, jsem inferiorní. A moje inferiorita jí pak opravdu umožňuje hodinu bezdůvodně zrušit." Dovede si ale představit průběh rozhovoru v příští sesi: "Chtěla bych vědět, proč jste v pátek zrušila hodinu." "Co myslíte?", odpoví psychoanalytička. Alexandra prociťuje tuto nestandardní událost jako něco negativního: v těch několika případech, kdy k tomu došlo, ji psychoanalytička dosud vždy o zrušení informovala s předstihem. "Pokud to bylo něco, o čem věděla už dřív, zapomněla na to buď "v dobrém", že mne nevědomě nechtěla v těžkém tématu, které jsme předtím probíraly, vystavovat tomu, že mi řekne, že se neuvidíme téměř celý týden... nebo mi to zapomněla sdělit "ve zlém", z nějakého protipřenosového důvodu: něco v tom tématu se jí dotklo... V obojím případě dala najevo odstup, zavolala až v poslední chvíli." "Nebo se nedělo nic, ona měla v úmyslu normálně do hodiny přijít, ale ten odstup vyjádřila nevědomě tím, že zaspala: a probudila se ve chvíli, kdy jsem říkala, že odcházím. Ale tenhle odstup mohl znamenat také "i pro mne je těžké tomu tématu čelit"... - Možná by bylo líp, kdyby hodinu telefonicky nerušila, ale prostě tam nebyla: dodržela bych "akademickou čtvrthodinku" a odešla bych na jednání. - Jak bych čekání prožívala? Asi že má aktuální problém, to se přece může stát; nebylo by mne napadalo, že mi něco zapomněla říct... Viděla bych ji někde na cestě, zodpovědnou, prožívající to, že hodinu zmeškala... Hlavně přemýšlím, jaký to má pro mne a pro psychoanalytický vztah význam - Jsem tak unavená, že by bylo nejpohodlnější se tím nezabývat, nechat to být... Ale to bychom nemohly pokračovat. - A také jsem od toho pátku téměř neproduktivní; kromě toho, že ve mně pořád zní "Její pastorkyňa", že si zpívám některé pasáže..." V následující sesi se analytičky na zrušení zeptala. Psychoanalytička reagovala, že Alexandra má jistě nějaké hypotézy. - Debata v podstatě nikam nevede; analyzandka konstatuje, že prakticky jí zrušení přišlo dokonce vhod: nemusela žádat o dřívější ukončení, měla by sklon kontrolovat svoje pocity a prožívání, aby se pak mezi kolegy objevila v kultivovaném stavu, aby nebyla uplakaná a rozrušená, takže stejně neočekávala, že by právě páteční sese byla produktivní; připadá jí však, že analytička zakládá tu © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
4
debatu špatně: "Jde ne o to, jak se k tomu stavím já, ale vy: vy jste zrušila tu hodinu." Psychoanalytička nereaguje. Analyzandka vypráví doktorský vtip, který jí včera v nemocnici při čekání na lékaře říkal její syn: "Doktor operuje, najednou odloží skalpel a říká: "Už mne to nebaví - odvezte ho na patologii." Dlouho se tomu upřímně směje, analytička ne. Chce mluvit o Alexandřiných pocitech, ale ta reaguje, že je unavená na to, aby se jako dřív v duchu "mučila" tím, co by si představovala: "Jsem příliš unavená na to, abych plýtvala pocity na chiméry..." - Psychoanalytička také uvedla možnost "významného" nebo "nevýznamného" důvodu zrušení; analyzandka oponovala tím, že v psychoanalýze jsou všechny varianty stejně významné: když někdo překročí práh a někdo jiný o ten práh zakopne, z psychoanalytického hlediska mají obě události stejnou hodnotu - obě se dají interpretovat: "Každá sice jinak, ale obě můžeme nechat projít stejným procesem a dobrat se pravdy té události -" "Skutečnost byla, že vy jste zrušila hodinu, navíc tak nestandardním způsobem - a tomu jsem byla vystavena já; bylo to proto, že se něco stalo na vaší straně, ne na mé." Alexandra zmínila přerušení psychoanalýzy: že k němu došlo za stavu, kdy ve vztahu necítila sdílení a vzájemnost, a že to musela být ona, kdo přerušení navrhl; že analytička až později připustila, že ten stav souvisel s těžkou situací v jejím osobním životě, o které uvedla, že by jiný psychoanalytik za těch okolností analýzu přerušil sám. (Ač tuto situaci explicitně neprobíraly, analyzandka měla představu, že jde o smrt otce psychoanalytičky.) Reflektuje, že analytička tím telefonátem na poslední chvíli vlastně vyloučila možnost, že by ona čekala tady: a varianta čekání zde by znamenala, že ona by byla tady v tom prostoru bez ní, že by po tu dobu byl ten prostor pouze její... a jako by tomu chtěla psychoanalytička zabránit... Že je vidět, že si analytička nezlomila nohu nebo ruku, tedy že se jí nic nestalo po cestě... Zeptá se, jestli zrušila celý dopolední program; analytička reaguje svým obvyklým: "Co myslíte?" Zeptá se tedy jinak - jestli zrušila ještě další hodiny; ani pak nedostane odpověď. - Po chvíli Alexandra řekne: "Vy nerada čelíte nepříjemným pravdám." Obě mlčí. Během mlčení analyzandce připadá, že se analytička něčeho obává, jako by kromě toho nestandardního zrušení hodiny - a možná jejího zrušení samotného - pro ni byl zdrojem jejího nějakého pocitu trápení ještě navíc ten konkrétní důvod, proč sesi zrušila. - Na závěr mluví o společném prostoru, a že teď cítí, že v tom prostoru není: "- to zrušení hodiny je něco společného; a vy to společně řešit nechcete. - Vy jste mne z toho společného prostoru vyloučila... a zůstala jste v něm sama." Ze sese odešla Alexandra s pocitem, že jsou opět ve slepé uličce. Znovu jí přijde na mysl "Její pastorkyňa": "Vy, stařenko, už tak na všelicos špatně vidíte... Nerobíte ze mne vždycky, vždycky jen člověka, kterému se dáte najest -" (1. jednání, Laca)... a dál až k: "- že uschne potom všecko štěstí v světě...všecko štěstí v světě -" (1. jednání, Jenůfa). Pomyslí si, proč psychoanalytička neintervenovala třeba: "To je dobře, že se ptáte po důvodu - to jste se předtím nikdy neopovážila." - Jak ráda by u ní identifikovala toto pochopení místo její patrné zraněnosti - Připomene se jí, jak je psychoanalýza plná únavy: několikrát dnes zmínila svou únavu, a připadá jí unavená i chůze analytičky, když slyší její kroky na schodech; není divu, že je to teď stojí tolik energie: "A kde ji načerpáme, než ve vzájemném vztahu?!" Asociuje další pasáž z "Její pastorkyně" - Laca: "A Jenůfu dnes voláte k práci, když čeká Štefka od asenty?!" Jenůfa: "On vidí člověku až do srdce těma pronásledujícíma očima... až do srdce - Ani mu odpovídat nebudu, zlochovi!" (1. jednání) ... jako by to bylo o ní a psychoanalytičce: volá ji k práci, nějak nahlíží její důvod; a ona neodpovídá, cítí averzi k tomu, být nahlížena... - Vizualizuje si analytičku, jak ji dlouhodobě vídá: její smutnou tvář a oči... ale nepoddává se tomu: "Reagujte! To nesnáším: takové to ublížené mlčení druhého, který mne nechce akceptovat jako partnera k dialogu -"
© Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
5
"Možná se v pátek musela mimořádně věnovat někomu jinému; možná nějakému dětskému pacientovi v krizi po pololetním vysvědčení; a volala od těch lidí... Má ale vůbec někdo z pacientů telefon na ni, aby on jí mohl kvůli něčemu akutnímu zavolat? - A ona má právo rozhodnout se, jak chce, dát přednost pacientovi, kterému chce, když to uzná za potřebné, to respektuji; ale pak za tu volbu musí nést odpovědnost - Ne prostě odstrčit toho (pacienta), který si bude míň stěžovat - ... jako to dělala moje matka. - Nebo má milence učitele, který po vysvědčení nemusel vstávat do školy, a zaspali! ... ale to zní příliš skvěle, než aby to byla pravda; a to by taky neměla vypadat tak provinile... - Možná je to ale důvod, který bych jí přála mít, důvod, který bych já si přála, aby měla -" Uvažuje o tom, že by mohla analytičku požádat, aby ji oslovovala křestním jménem. Na začátku příští sese však Alexandra prožívá aktuální přítomnost analytičky jako inhibici. Bez pocitu sdílení, bez atmosféry otevřenosti a pochopení nemůže pokračovat v tématu, které předcházelo. - Na mysli má jen "Její pastorkyňu", která tak vytvoří přenosový rámec. Analyzandka interpretuje "Její pastorkyňu" "Asi před čtrnácti dny byla obnovená premiéra "Její pastorkyně", původního znění bez Kovařovicových úprav, a předminulou sobotu byl záznam na ČT 2. - Hledala jsem děj, abych si připomněla vztahy mezi postavami, ten klišé začátek: 'Stařenka Buryjovka měla dva syny, ' atd., ale v klavírním výtahu uvedený nebyl; až u Hostomské: a strnula jsem - mlynářka byla vdova Klemeňová! A mlýn dala připsat svému druhému muži, Buryjovi! Lacu jako dědice o mlýn připravila - ... a později mne napadlo, jaký je ten Laca skvostná postava! Jako Oidipovi, i jemu bylo odepřeno zákonné dědictví: jeho otec, Klemeň, ten byl původně mlynářem! ... a Laca dělá mládka Števovi! Nevlastnímu mladšímu bratrovi! - ... v inscenaci zpíval Lacu Peter Straka; byl vynikající - ... a líbil se mi i jako muž." Alexandra reprodukuje děj opery; jako důležitou vnímá pasáž o Jenůfčině zranění. "K tomu, jak Laca Jenůfu pořezal, mne právě teď napadá, že Laca věděl, že konstelace je taková, že Jenůfa bude zraněná ve vztahu se Števou - vzhledem k tomu, jaký je; Laca věděl, že ji získá jen už zraněnou, prošlou obdobnou bolestí, jakou prošel sám, když jeho opustila Jenůfa... a tak ji nevědomě chtěně pořezal, sám jí to zranění způsobil: protože věděl, že Števa stojí jen o její "jablůčkové líca"... a o sobě věděl to, že ji má rád jinak, že ji bude mít rád i s tou jizvou. - Laca měl být mlynářem, ale dělá mládka mladšímu nevlastnímu bratrovi, zákonný dědický podíl má na mlýně vázaný, na vojnu musel na tři roky - a ještě mu Števa za tu dobu přebral děvče a na tu vojnu nemusí vůbec." Psychoanalytička poznamená, že Laca byl zhrzený - ... Alexandra cítí, že tomu slovu nerozumí, že neví, co znamená; říká, že pro ni nemá žádný obsah: "Když se řekne 'zhrzený', mám to spojené - možná nesprávně - s tím, že je ten člověk pak jaksi zlý, mstivý... a to Laca nebyl: byl tak dětský a klukovský, s těmi zahrabanými žížalami... Jak říká stárkovi o Jenůfčině rozmaryji: ´Netuší, že jsem jí do hlíny zahrabal žížaly - aby jí zrovna tak, zrovna tak uvadla, jak ta jejich svatba se Štefkem, ke které se chystají!´ (1. jednání) Je otázka, jestli to člověk může říct sám o sobě: 'Jsem zhrzený', nebo jestli se to říká jen o někom jiném: 'On je zhrzený' - ... v tom výrazu vnímám i slovní základ 'hrdost': člověk může být hrdý, i když se ostatním tak nejeví... " "Nesouhlasíte s tím výrazem, " řekne psychoanalytička. Alexandra svůj nesouhlas potvrdí. Tuto část rozhovoru intuitivně prožívá tak, že analytička tím výrazem míří na ni: že to ona jí připadá zhrzená, dotčená; a cítí se napadena... - Uvědomí si, že již chvíli zaraženě mlčí. Řekne: "Připadá mi, že jste ho tím výrazem napadla -", a chce ještě dodat, jestli si psychoanalytička všimla, jak byla tato její intervence rušivá, ale odmlčí se. Po chvíli zmíní to, že u Preissové, jejíž román byl předlohou k libretu, je Lacova matka naživu, figuruje později ve scéně před svatbou, ale u Janáčka že není; že tam ta postava matky ani není potřeba: není tam nijak funkční... Že se vůbec podivovala, jak by tam mohly © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
6
vzniknout takové vztahy, jaké tam reálně jsou, kdyby tam byla matka - jich obou: Števy i Lacy - ... ale vlastně když tam byla, tak explicitně protěžovala Števu. Psychoanalytička reflektovala Alexandřin posun od Kostelničky k Lacovi. "Tu už mám 'přečtenou' - Nebo 'naposlouchanou'...", odůvodnila to Alexandra. Připomene Kostelniččin obrat hovoru na začátku druhého jednání: Kostelnička napadne Jenůfu, co chodí 'jak bludná duša', a když ta přizná, že 'nemá pokoje v hlavě', Kostelnička opáčí, že ani ona ne, a místo empatie zatěžuje Jenůfu svými ublíženými postoji - Do konce hodiny obě mlčí. Psychoanalytička ukončí sesi o několik minut předčasně. Po odchodu ze sese Alexandru k neochotě analytičky mluvit o důvodu zrušení sese napadne: "To vám maminka neřekla: ´Čím déle to budeš, Aničko, odkládat, tím to bude horší ´...?" Náhlým nahlédnutím se jí objeví na mysli, že tak se chovala i Jenůfa vůči Kostelničce: odkládala říct jí o svém těhotenství, a pak to všechno skutečně bylo horší - Stejně tak nahlédne možný závěr: "Vy chcete zůstat 'hezká'! Vy si chcete 'zachovat tvář'! ... ale pokud toto chcete, musíte akceptovat jiné zranění: zranění ve vztahu, v psychoanalytickém vztahu se mnou; taková je konstelace -" ... Vy jste v tom vztahu jako Jenůfa... ale víte vy, jestli já jsem Laca nebo Števa? Jako koho mne vidíte? A koho chcete? S kým chcete ve vztahu být?... se mnou jako Lacou nebo jako Števou?" V tom, o čem Alexandra mluvila, byl i motiv chybějící matky: zda je tam (matka) nebo tam není... Motiv nepřítomné nebo selhávající matky... Jenůfčino dítě bylo jejím skrytým důvodem, pro který riskovala budoucí zranění ve vztahu se Števou: přitom, jaký to byl ´charakter´... I psychoanalytička bude existenci důvodu zrušení hodiny raději skrývat a snažit se tak zůstat ve vztahu "se Štefkem": s tím, kdo vidí její "jablůčkové líca" - ... Ten důvod se však nakonec ukázal jako nepodstatný: Kostelnička dítě zabila. Podstatné byly charaktery jednajících osob. I důvod, který psychoanalytička měla ke zrušení hodiny, považuje Alexandra za nepodstatný: ať to bylo cokoli, vztahovala se k němu tak, že nepřipustila jeho existenci. - Laca vykřikl: "A já bych si měl sebrat to Štefkovo děcko?!" (2. jednání), a než si stačil uvědomit, že je to právě tak i Jenůfčino děcko, Kostelnička okamžitě řekla, že umřelo - a pak už ho musela zabít - ... a Laca si tuto svou reakci pak vyčítal: on se tou smrtí cítil vinen. "Koho ve mně má psychoanalýza formovat? Števu, kterému se hodí, že se ten důvod, to dítě, skrývá, protože mu vyhovuje, že není volán k odpovědnosti za své otcovství: "Jen neříkejte, že je to moje -" (2. jednání)? - Kostelniččino skrývání dítěte Števovi umožňuje, aby nedodržel závazek vůči Jenůfě... Obrazně jde i o náš psychoanalytický kontrakt! I mně by taková konstelace byla argumentem pro to, abych psychoanalýzu nebrala zodpovědně... Copak mám i v této zkušenosti budovat svůj vztah jako utilitární? Čím by to bylo nové a terapeutické? Takového formování jsem měla dost u své vlastní matky." Alexandře se vybaví, jak dala v průběhu sese najevo svůj názor, že Kostelnička zřejmě Jenůfu nikdy ráda neměla... že sice získala muže, kterého chtěla, ale dítě jí bylo nepříjemnou, obtížnou povinností; to její: "Ale bude bečať, bude domrzať! Bude bečať, domrzať! - Krve, rozumu mně to upíjí -" (2. jednání) , kterým reaguje na Jenůfčin láskyplný postoj k synkovi: "On je tak milý... nikdy, nikdy nezaplakal... " (2. jednání) Je evidentní, že Kostelnička k tomuto postoji nutně musela někde dospět, na základě nějaké své zkušenosti z péče o nějaké jiné dítě... o Jenůfu. Přes takový racionálně explikační náhled však Alexandra emočně vztahově cítila, že je něčím excitovaná, rozechvělá, jako před schůzkou s někým, koho miluje. Nerozumí tomu, dokud si neuvědomí, že to je prožitek láskyplných pocitů vůči psychoanalytičce a vůči své internalizaci matky: prožitek toho, že ji "miluje i s tou jizvou", a přesto, že se psychoanalytička snaží od reality distancovat, protože psychoanalytik má být přece perfektní, má být naprosto spolehlivý; tohle se mu stávat nesmí, aby zrušil sesi ani ne dvacet minut před jejím začátkem; a když taková skutečnost nastane, byť ne vlastní vinou, jeho prožitek této skutečnosti má všechny atributy zakoušeného narcistického zranění. © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
7
"... tu tvář si můžete zachovat, jen když akceptujete to své narcistické zranění", promýšlí Alexandra na adresu psychoanalytičky, "stejně jako já musím akceptovat to svoje: mám hodně narcisticky obsazenou psychoanalýzu samotnou a sebe v psychoanalytickém procesu... a vy se teď chováte způsobem, který mi vztah k psychoanalýze narušuje, zpochybňuje, který mne zraňuje... Je psychoanalýza opravdu tou terapeutickou metodou, ze které mohu mít prospěch? Ve které mohu zaplnit své deficity v prožívání vztahů? Přijmout, že vztahy jsou žádoucí? Že ve sdílení s druhým mohu překonat samotu a nemusím se cítit manipulovaná? Zneužívaná? Degradovaná? - Jako by naše pozice v psychoanalytickém vztahu byly pootočené nebo posunuté - ... Jenůfa přijme to narcistické zranění plynoucí ze vztahu se Števou a zachová si tvář pro Lacu... - A když to zranění nepřijme? ... bude škaredá - ... sám Laca ji zraní... Bude ji milovat i pak... ale ona bude škaredá." "Já ji budu milovat i pak... ale budu milovat něco, o čem si budu myslet, že je to ´škaredé´." Do příští sese přichází Alexandra v rozpoložení, které reflektuje veškerou rozpolcenost tohoto závěru. Nemožnost sdílet, neschopnost obsáhnout Své rozpoložení Alexandra aguje neúspěšným hledáním polohy na psychoanalytické pohovce. Běžná poloha s loktem pod hlavou jí připadá nepohodlná, posadí se a podá si další polštář; ten ale cítí jako bariéru mezi sebou a psychoanalytičkou, a je to jen jinak nepohodlné. Dá polštář stranou. Vadí jí i vlastní paže - má obě volné a neví, jak je umístit, aby ji neobtěžovaly. Komentuje to, že neví, co s rukama, a protože ruce slouží k tomu, abychom jimi něco dělali, vlastně to znamená, že neví, co má dělat: "Když mám paže takhle podél těla, připadám si jako mrtvola." Psychoanalytickou konstelaci analyzandka reflektuje i tématem pozic - asociuje, jak mezi sesemi aranžovala bonseki (japonský styl vytváření kompozic z kamenů a písku): použila dva kameny a umístila je za sebou, a interpretuje jejich umístění jako "analytickou" polohu, jako vyjádření, že chce zůstat ve vztahu s analytičkou, a že v něm chce zůstat jako v psychoanalytickém vztahu... že ale sama nemůže nic dělat. - Mluví také o tom, jak cítila takovým zvláštním úzkostným způsobem, že má psychoanalytičku hodně ráda... ale že je to něco navíc Stále přítomné je téma zrušené sese; stále determinuje Alexandřino prožívání psychoanalýzy jako stagnující. Nemůže terapii produktivně využívat: "Kdybyste řekla důvod zrušení hned do telefonu, bylo by to jednodušší." Psychoanalytička reaguje, že to by byla jiná varianta; tahle že otevřela určité možnosti a přinesla nějaký materiál... "Ale zase o jinou možnost jsme přišly -", namítne Alexandra; analytička to uzná. "...materiál -," reflektuje analyzandka defenzívní mlčení psychoanalytičky, "- vždyť vy nevíte, co s ním!" Psychoanalytička intervenuje, že pro Alexandru je těžké vždycky to, co do jejich vztahu přijde z vnějšího světa - stěhování její pracovny, rekonstrukce budovy; teď ta zrušená sese... Alexandra oponuje: "Ale pro mne je to těžké proto, že vy k tomu podle mého názoru přistupujete ´špatně´ - neřešíte to v tom vztahu a to to dělá tak těžké. Vy k těm záležitostem přistupujete tak, jako že ´teď tady jsou a já se s nimi mám srovnat´. Přesouváte je jenom na mne, jako by vás se netýkaly." Postoj psychoanalytičky k sobě prožívá analyzandka jako distanci. Je pro ni subjektivně nemožné sdílet své skutečné prožitky odmítnutí a osamělosti uvnitř psychoanalytického vztahu, prožitky své inferiority a terapeutčina rigidního zastávání dominantní pozice, nemůže se otevřít emocím, které tyto prožitky provázejí. Sama tím přispívá k aktuální situaci, že psychoanalytička je neschopná obsáhnout ("contain"), co analyzandka prožívá a jak se cítí. Tato objektivně daná neschopnost v ní generuje subjektivní protipřenosový pocit bezmoci, na jehož zvládnutí se orientuje, a to opět přispívá k tomu, že ji analyzandka objektivně prožívá jako defenzivní, odtaženou a v psychoanalytickém vztahu nedostatečně angažovanou. © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
8
Alexandra se stáhne; teprve na konci sese dokáže s obtížemi mluvit o tom, že nejvíc se jí dotkl průběh toho telefonátu, ne samotné zrušení sese - to se jí hodilo, zopakuje. Nepříjemně na ni vlastně zapůsobilo to oslovení 'paní magistro': "... tak neosobní oslovení vzhledem k tomu, co v analýze prožíváme... já to považuji za společné, a že jsme si tím blízké... a vy jste tím tak formálním oslovením dala najevo takový odstup, až - ..." Nedokáže dokončit, že "až na severní pól", jak jí to přišlo na mysl: uvědomila si, že by to znamenalo, že by se tam psychoanalytička sešla s doktorem Hynkem; ten na Alexandru působil nesympaticky a nechtěla k němu psychoanalytičku takto výslovně přiřadit. (2) Prožitek toho odstupu ji znovu zarazí; a nedokáže vyslovit ani to, aby ji psychoanalytička oslovovala 'Alexandro', nedokáže ji o to blízkost reflektující oslovení požádat. "Tak dlouho se známe, a vy nevíte, jak se jmenuji... ", dodá jen. Po odchodu se Alexandra cítí zdeptaná, že nedokázala být otevřená v tom, co ji tísní. Klade si za vinu, že zřejmě ona není pro psychoanalytičku srozumitelná, že není schopna dát jí najevo, jak ji prožívaný odstup trápí. Rekapituluje si průběh sese, vývoj psychoanalytického vztahu a svou pozici v něm; asociuje se jí Lao-C´: "Kdo zná svou matku, chová se k ní jako její dítě." Připadá jí, že se v jejím chování v průběhu sese projevovala právě reakce na to, jak na ni působila psychoanalytička svým chováním. "Já se nepotřebuji učit držet odstup, potřebuji se učit sdílet - a dokázat být v tom sdílení s druhým... A vy mne učíte pravý opak: být s někým sama - ale to znám... Tady bych čekala něco jiného..." - Zase se jí připomene "Její pastorkyňa": "Co jste vy bývala za ženskou, za ženskou statečnou, jen na vás všecko hrálo! " (3. jednání, rychtář) Taková byla Kostelnička předtím; a poté, co zabila Jenůfčino dítě, začalo to ubíjet i ji. Po dopolední neproduktivní poradě na pracovišti se Alexandra cítí ještě hůř... ale hlavně se cítí mizerně kvůli průběhu sese. - Chystá se k odchodu na oběd a napadne ji psychoanalytičce zavolat, což prakticky nikdy nedělá. Ani o tom ale neuvažuje a vyhledá si její číslo. - Říká, že nemá z té dnešní hodiny dobrý pocit; a že tím telefonátem asi chce, aby ho psychoanalytička s ní sdílela. Po její krátké formální reakci se rozloučí jako první a zavěsí. - Později ten telefonát zvažuje... - "Chtěla jsem vlastně, aby na moji psychoanalýzu musela přes víkend myslet, chtěla jsem jí ho pokazit - ´Tenhle křivák by ti je mohl pokazit!´ (1. jednání, Laca)," asociuje Alexandra Lacovu reakci (těsně předtím, než Jenůfu pořezal) v odkazu na Števu: "A on na tobě nevidí nic jiného, a on na tobě nevidí nic jiného jen ty tvoje ´jablůčkové líca´..." (1. jednání, Laca) Zdá se jí, že je v psychoanalytickém vztahu úplně stejně bezmocná jako Laca ve vztahu k Jenůfě. V noci se Alexandře zdá sen o benzínové pumpě: stojí u benzínové pumpy a čeká na psychoanalytičku, dlouho. Nakonec se psychoanalytička vůbec neobjeví. Impulzívně jí přijde na mysl první interpretace: "V našem vztahu je něco (potenciálně) výbušného." - Teprve po chvíli myslí na to, že benzín je pohonná hmota: "... kterou potřebujeme načerpat; a já u té pumpy jsem - na rozdíl od analytičky. Zřejmě také pojedeme jejím vozidlem, já tam jsem bez auta... stojím... Já jsem u zdroje paliva, ´mám´ to palivo, ale ona s tím dopravním prostředkem tam není... Benzín jako ten ´materiál´, kterého se domáhala: moje vyjevující se nevědomí, asociace a všechno, co říkám; všechno to, co je / co má být v analýze zpracováváno, ´processed´, je na místě - ale ´processor´ chybí, marně na něj čekám. - Něco ve smyslu, jak se říká: ´To byla voda na jeho mlýn -´ Mlýn... a zase jsem u "Její pastorkyně" -" Během víkendu se Alexandra v mysli znovu vracela ke zrušené sesi: "Vy té zkušenosti nečelíte - a mně otevřeně nečelíte - ani tak, že byste otevřeně prohlásila: 'Ten důvod vám neřeknu', a dovedla si za tím stát. A dodržela, že o tom mluvit nebudete. Pak bych vás vnímala jako pevnou." - Vrací se i ke své zkušenosti s prožitkem pocitu, že má psychoanalytičku ráda: "- ale já nejsem v psychoanalýze proto, abych vás milovala: jsem tu proto, abych na sobě pracovala, a vy jste profesionál, kterého jsem si k tomu najala. To je můj bonus, že jsem schopna mít vás ráda tím druhem lásky, ze které recipročně nic nemám... že jsem s to takovou lásku v sobě procítit a těšit se z té schopnosti..." © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
9
"Proč jsem tím telefonátem agovala toho Lacu?", zamýšlí se. "... abych jí napověděla, kdo v tom příběhu jsem. - Protože ona neví, jak se jmenuji." - Na různost a rozpornost svých pocitů reaguje Alexandra večer tím, že má chuť se opít, ale neopije se; jen pije. - Uvědomí si svoje chování a aktuálně nahlédne, že tímto pitím aguje i Števu; jako by (si) potřebovala odehrát, jaké to je: být Števou, a odpovědět na otázku, jak by v sobě takový internalizovaný objekt cítila. "Možná já chci zjistit, kdo v tom příběhu jsem: zda ´Laca´ nebo ´Števa´ - ... nemůžu si jen tak říct: 'Števa nejsem' -" Přestane pít a cítí své agující chování jako přenosovou reakci na to, že analytička patřičně neinterpretuje psychoanalytický vztah přímo v sesi. Promýšlí možnost, že chování analytičky je její protipřenosovou reakcí na její vlastní vnitřní objekty... a že aktuálně jedním z nich může být ´Jenůfa´. - Alexandra se dotkne pravé tváře: chce procítit, jaké to je, být na ní zraněná... Vnímá paměťovou stopu na tváři jako jizvu, která je vidět... jako to, co nelze nevidět... Zkouší ten pocit z jizvy prožít sama na sobě... Je evidentní, že zrušení sese nebylo hlavním tématem. Tím byla internalizace postoje k vnějšímu (objektivnímu) světu a pojetí sebe a druhého v tomto světě. Postoj psychoanalytičky, který analyzandce předváděla ("enact", předvést), a který srozumitelně nezahrnoval a neintegroval vnitřní respekt vůči vnější objektivitě tak, aby ho analyzandka mohla efektivně využít, byl pro Alexandru nepřijatelný: "To není ´vnější svět sám o sobě´, ale ´vnější svět, jak ho sem vnášíte vy´, co naši situaci komplikuje. To vy s tím máte problém, jak sem ten vnější svět přinést a integrovat; vy ho sem vnášíte jako něco neintegrovatelného." "Je to váš postoj k té události - vy jste se ani neomluvila, pro vás to jakoby není nic osobního - ... ´Musím zrušit hodinu´: kdo vás nutil? Držel vám někdo u hlavy revolver? Nůž na krku? - Kdybyste řekla: ´Z osobních důvodů jsem se rozhodla hodinu zrušit.´, tak mi nic konkrétního nesdělujete, ale implicitně se dozvídám, že ten důvod je váš, že se k němu znáte, že se nenecháváte vláčet okolnostmi, i když vám do života zasahují, ale že na ně aktivně reagujete... Tím vším byste byla někdo, jehož životní postoj mi imponuje..." "Vy řeknete: ´Vám se děje to a to a vy to těžko snášíte.´, ale to je chybná interpretace přece se to děje nám oběma! Z tohoto přístupu jsem nešťastná: protože jak jste tedy v tom vztahu?! ... Já mám u sebe nádrže plné paliva - a vy s tím autem nikde; co s autem - ani pěšky jste nepřišla: tak vás vidím. - Vnímám to jako váš problém, kvůli kterému moje terapie stojí - ... A zase se vracíme k tezi, že matka neukazuje dítěti, jaké je dítě: matka může pouze ukázat, jaká je matka - Váš přístup k té zrušené hodině vypovídá v kontextu našeho psychoanalytického vztahu o vás, ne o mně -" Zopakování a reparace Relativně pozdě v noci (na kontakt v psychoanalytickém vztahu) před první sesí v novém týdnu psychoanalytička analyzandce opět telefonovala: omluvila se jí ze zítřejší sese, a informovala ji o tom, že následující sese bude v obvyklém termínu. Alexandra vzala obě informace na vědomí, a přestože šlo znovu o srovnatelně nestandardní zrušení, prožívala je zcela jinak - tentokrát měla pocit, že ´tak to má být´ - bylo patrné, že psychoanalytička musela vzít na vědomí objektivní realitu jako něco, co ji přesahuje, protože za daných okolností bylo zřejmé, že zrušit další sesi by si psychoanalytička přála nejméně ze všeho, a že ji k tomuto kroku musely vést vážné vnější důvody. Současně se prokázalo, že i první zrušená sese je součástí něčeho, co psychoanalytický vztah i obě jeho účastnice přesahuje. Když psychoanalytička posouvala prožívání zrušené sese do roviny subjektivního prožitku analyzandky, předkládala jí vnější svět jako její subjektivní představu, a to bylo pro analyzandku mučivé - právě z takové zkušenosti, kterou měla s vlastní matkou, si Alexandra přála uniknout. To, že psychoanalytička nahlédla, že je podřízena objektivitě vnějšího světa, který existuje nezávisle na přání a představě, na subjektivním prožitku a na charakteru tohoto prožitku, mělo na Alexandru výrazný © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
10
reparativní účinek, který se bezprostředně promítl do jejího vnímání psychoanalytického vztahu a do vnímání vlastní pozice v něm. Vybavila se jí scéna z "Její pastorkyně", Lacův rozhovor s Jenůfou o Števovi: "Ale tys mi nakázala, abych se s ním udobřil -" (3. jednání) Tuto asociaci interpretuje jako pozitivní vliv psychoanalytičky ve smyslu sjednocení osobnostních prvků Lacy i Števy: nemusí zůstávat v žádné z obou krajností - svědomitý dříč a lehkomyslný opilec -, může spolu s Lacovou zodpovědností prožívat i Števovu radost, kterou dosud necítila: "Necítím ve vztahu s vámi tu 'števovskou' radost, jeho pozitivní narcismus, jeho postoj k vlastnímu egu: 'Víš, že já se volám Štefan Buryja?!' (1. jednání) - Jako byste jen nahradila mého bývalého partnera s ním jsem svou radost také nemohla prožívat... Ta jeho degradace mého těhotenství, že: ´... je nezodpovědné přivést dítě do tohoto světa´... - na kterou se nedalo odpovědět, že mi ten svět připadá docela dobrý... když jsem nechtěla čelit jeho despektu..." V noci se Alexandře zdá série tří snů o vzdálení. - První je sen o útěku od ´rodičů´, kteří ji chtějí zabít: mluví o tom, mají zlé výrazy ve tvářích. Vše se odehrává v jakémsi ležení v poušti: domu chybí strop a některé stěny. Alexandra uteče. Pak vyprovází přítelkyni na cestu: mluví spolu o tom, kolik hodin bude cesta trvat. - Druhý je sen o odjezdu vlaku. Sedí ve vlaku se svým synem, ale nechystají se nikam jet. Je slyšet hlášení, že vlak bude odjíždět. Syn zdržuje, dveře se zajistí a vlak se rozjíždí. Začnou se bavit o tom, kam tedy jedou. - Třetí je sen o ´nezanechaném vzkazu´. - Kdesi v tom pouštním městě (s tou přítelkyní) myslí Alexandra na to, že rodičům nenechala lístek, kde je. Trápí ji, že to nebudou vědět, a cítí, že o ni budou mít starost. Má vizuální představu, že něco hledají v obývacím pokoji. Analyzandka vnímá význam, který má posloupnost snů - snižuje se intenzita negativního prožitku, prožitek se stává snesitelnějším: útěk, odjezd, odloučení... Uvědomuje si symboliku ležení, chybějících stěn a ohrožení; symboliku tváře, cesty, hodin... Reflektuje, že dítě chce v pohybujícím se vlaku zůstat... Vnímá posun ve třetím snu: tady se to zdají být jiní rodiče: prociťuje je jinak... - Napadne ji, že psychoanalytička pečuje o svou těžce nemocnou matku, a sese zrušila při akutním zhoršení jejího stavu V následujících sesích procházejí analyzandka a psychoanalytička reparací narcistického zranění navozenou zopakováním stejné situace, ale jimi oběma jinak prožívané. Obnovené ´bytí ve vztahu´ agují hned v první sesi: Alexandra v dlouhém záchvatu kašle vstane, aby si přinesla vodu - psychoanalytička otevře skříňku a nabídne jí sklenici. - V další sesi se Alexandra znovu vrací k "Její pastorkyni": rozebírá existenci nože a všímá si, jak Janáček to téma vždycky zmíní a zmírní, stáhne; a až na potřetí je z ohrožení bezprostředně přechod k činu. Nůž vnímá Alexandra jako univerzální nástroj - různé specializované škrabky považuje za zbytečné... V souvislosti s minule přinesenou vodou připomene 'rozmaryju' a Jenůfinu obavu ohledně uschnutí. Uvede, že nejen Laca si měl uvědomit, že dítě je i Jenůfčino, ale že už Kostelnička to mohla říct... Připomene i to, že Jenůfino tajené těhotenství vyhovovalo hlavně Števovi, protože nebyl volán k dodržení závazku, kontraktu... Jenůfa dítě tajila a Kostelnička je zničila, a toto jejich ´spojenectví´ je významné, protože v určitém smyslu se Jenůfa s Kostelničkou vzájemně propojuje a integruje v jeden rozporuplný objekt, paralelní s objektem reprezentujícím propojení a integraci Lacy se Števou. V psychoanalytickém vztahu však pro Alexandru stále zůstává nejvíce akcentován Laca; asociuje se jí jeho replika vůči Buryjovce: "- kdybyste mi vyhodily těch dvanáct set mého podílu, mohl bych jít, kam by mne oči vedly... " (1. jednání) Je patrné, jak narcistické zranění v psychoanalytickém vztahu způsobilo, že analyzandka vnímá svůj emočně prožitkový podíl na tomto vztahu jako ohrožený. Znovu se vrací k tomu, jak matka zrcadlí dítě: vybaví se jí Suzan Vega, skladba "Tom´s Diner": "No, she does not really see me, 'cause she sees her own reflection" - a že matka možná také vidí jen svůj odraz, když se dívá na své dítě, a dítě samotné nevidí... Dovybaví © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
11
si, že citovanému místu předchází jiná důležitá pasáž: "There's a woman on the outside looking inside; does she see me? - No, she does not really see me, 'cause she sees her own reflection -..." (3) Do následující sese přišla Alexandra s tématem srovnání Leoše Janáčka a Sigmunda Freuda: "Janáček a Freud se vlastně narodili nedaleko od sebe, v Hukvaldech a v Příboře. A jsou to i vrstevníci - Freud byl o dva roky mladší než Janáček. Ale připadá mi starší, jako by patřil do 19. století... zatímco Janáček je tak vitální a současný - V té nové, ale vlastně původní interpretaci jsou dvě znatelně jiná místa: v prvním jednání větší prostor pro Kostelničku, když objasňuje svůj postoj vůči Števovi; a ve třetím jednání jednoduchý závěr, když je na scéně jen Laca s Jenůfou..." "...možná, že tak jako já vnitřně bojuji s rozporuplností Lacy a Števy, které v sobě oba aktuálně cítím, bojujete vy s vlastní rozporuplností - ... já ve vás aktuálně vnímám Jenůfu i Kostelničku - Jsou to protiklady... ale jsou provázané... Lacova láska je vážná a majetnická, Števova lehká a odpoutaná, Jenůfčina je pokorná a obětavá, Kostelniččina neúprosná a nesmiřitelná... Každá podoba lásky je plná úzkosti, že nejsem bezvýhradně milován... a že ani já bezvýhradně nemiluji. A potřebuji to s někým dokázat snést." Odmlčí se. - Najednou řekne: "A co vy, psychoanalytici - máte také nějakou novou interpretaci Freuda? A takovou, aby z ní měl radost? - Jako by ji teď určitě měl Janáček?" Diskuse kazuistiky a shrnutí Psychoanalytická kazuistika v paralele s "Její pastorkyňou" vypovídá o tom, že nůž i psychoanalýza mohou potenciálně sloužit jako užitečný nástroj i nebezpečná zbraň, a že při zacházení s obojím existuje riziko selhání a zranění. Analyzandka bolestně nahlížela, že se o psychoanalytičku uchází jako Laca o Jenůfu, a to s plným prožitkem bezmoci, že druhý bezdůvodně a bezohledně odchází, zatímco já jsem tak angažován, že pro mne je reciproční možnost odejít faktickou nemožností. - Stejná je situace velmi malého dítěte ve vztahu k matce. Významným prvkem kazuistiky je skutečnost, že se Alexandra nikdy emočně nepozastavila nad činem zabití dítěte, i když jde o důležitou součást děje opery. Přitom k tomu měla dost příležitosti, když o "Její pastorkyni" mluvila. "Zabití dítěte" můžeme rozumět i v oidipském smyslu (viz Trdlicová, 2004): jako by dítě ve vztazích Jenůfa a Kostelnička, analyzandka a psychoanalytička (a všudypřítomně Alexandra a její matka) bylo nežádoucí a na obtíž, jako by jen "bečalo a domrzalo", a jako by odstranit ho bylo málem samozřejmé. Jako by pro Alexandru interně i interpretačně vždy existoval imperativ dítěte (dcery) ustoupit a "postarat se" tak o matku; a to o matku, o níž dítě (dcera) ví, že selhává. Tento imperativ jako by existoval i ve vztahu psychoanalytička a její matka: v úvahách se Alexandra blížila - aniž by to jasně řekla - tomu, že se zřejmě stalo něco v rodině psychoanalytičky: analytička rychle o něčem získala informaci, rychle a přednostně na ni zareagovala. (Když později analyzandka explicitně vyjádřila, že se psychoanalytička zřejmě starala o nemocnou matku, dala analytička najevo překvapení, které mohlo svědčit o správném postřehu analyzandky.) Alexandra byla narcisticky zraněnou dcerou, která se přirozeně domnívá, že není primárně horším objektem, náročnějším, nenasytnějším než objekt, ke kterému se matka obrací, zatímco od ní se odvrací. Oidipským selháním matky se stalo nedoložení psychoanalytičky, že a proč se nemůže matka o dceru postarat, nikoli odmítnutí údajného nároku dcery, že matka se má starat pořád. Tak to analyzandka cítila, a matoucí pro ni bylo, že tento postoj jí analytička neinterpretuje a nepotvrzuje jako relevantní. Paralelně byla psychoanalytička narcisticky zraněnou matkou, která odkládá péči o dceru, o níž ví, že ji potřebuje, kvůli něčemu naléhavějšímu. Psychoanalytička byla i narcisticky zraněnou dcerou, protože její matka potřebovala péči. Matka není schopna péči poskytovat, a dcera ji vidí slabou v její © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
12
deterioraci. Signalizuje to dál, předvádí ("enacts") to dál: tu slabou, unavenou, vyčerpanou matku - odtud bere analyzandka svou představu o matce psychoanalytičky: psychoanalytička "jako matka" jí toto zrcadlí. Vzájemné narcistické propojení psychoanalytičky jako matky a dcery a Alexandry jako dcery a odvozeně jako osoby se ukázalo na nevysvětlené nepřítomnosti matky. Nestandardním zrušením sese byly analyzandka i psychoanalytička narcisticky zraněné a nedokázaly o tom mluvit; tím spoluagovaly konstelaci, která byla pro Alexandru typická. Nesdělení důvodu zrušení sese reflektovala v tom smyslu, jako by život (jako důvod zrušení) byl tak hrozný, že se o něm nesmí nic pravého, nic skutečného dozvědět, protože se matka domnívá, že by jeho realitu nezvládla. Matčin důvod nepřítomnosti je vnímán jako "nadlidský", jako nesrovnatelný s všední lidskou péčí o dítě, které pak zprostředkovaně i život vnímá jako neúměrný úkol. Alexandřino narcistické obsazení psychoanalýzy bylo důležité: bylo založeno na pojímání psychoanalýzy jako nástroje, na jehož pravdivost a opravdovost může spoléhat. Měla zájem terapii adekvátně dokončit - i proto se po přerušení vrátila. Potřebovala zakoušet, že psychoanalytička k terapeutickému procesu a vztahu přistupuje stejně vážně jako ona sama, že psychoanalýza pro ni není něčím, co se děje "letmo mezi dveřmi", jak to také vyjádřila. Současně velmi citlivě prožívala, že jí ta "Lacova" zodpovědnost také vadí; že neužívá života jako "Števa". Cítila se být analytičkou nadměrně chráněna před tím špatným (tj. tím, co je život); chráněna ovšem natolik, že je oddělena i od toho dobrého (co je život). Záměr analyzandky ptát se na důvod zrušení nepramenil ze zvědavosti; to "jak se k tomu stavíte vy" byla výzva "potřebuji vědět, jaká jste, abych mohla obnovit (reparovat) svou důvěru v psychoanalytický proces". Prožitek důvěry analyzandky byl dočasně eliminován, a důvěra byla obnovena ne aktivním přičiněním analytičky, ale až na základě reality (tj. na základě reálné skutečnosti vedoucí ke druhému zrušení sese), kterou musela respektovat i psychoanalytička, a to před analyzandkou jako svědkem. Ve srovnání s touto vnější realitou přestala být pro analyzandku při testování reality psychoanalytička důležitá, směrodatná a věrohodná, realitu zrcadlící a ověřující; ukázala se jako "nepotřebná". Reparace bylo dosaženo akceptací objektivní reality, nikoli aktivním terapeutickým zásahem; navíc na zhoršené (ale ještě únosné) nižší úrovni důvěry. Analyzandka dosahovala vhledu, ale ustavené interpersonální prostředí jí nepomáhalo efekty vhledu plynule a stabilizovaně integrovat. Nemožnost autenticky prožívat psychoanalytickou dvojici v aktuálním čase analyzandka signalizovala psaním poznámek; písemná forma psychoanalytických sesí pro ni představovala formu média vztahu. Ve výsledku ovšem vedla provázaná zkušenost analyzandky a psychoanalytičky s prožitkem narcistického zranění k oboustranně autentičtějšímu zakoušení jak vzájemnosti v psychoanalytickém vztahu, tak komplexnosti pozic matky a dcery v něm. Z netradičního úhlu se na vztah matky a dcery dívá Paula Bernsteinová (2004). Jde v něm nikoli o realizaci separace jako takové, ale o autonomii ve spojení, o proces vyjednávání vlastní individuality dcery vedle matky / s matkou. V souvislosti s tím lze interpretovat touhu matky mít dceru jako touhu opakovat svou zkušenost; naopak touha mít syna může obsahovat prvek touhy neopakovat svou zkušenost jako dcery, neopakovat svou dětskou minulost jako děvčete. Toto všechno se ve vztahu psychoanalytičky k analyzandce také může projevit, neboť vyjednávání a dohoda o smyslu a významu je ve vztahu k druhému, do kterého investujeme své objektně orientované city, v psychoanalytickém vztahu stejná jako ve vztahu matky a dítěte, které rozlišuje mezi sebou a druhým už od narození (viz Stern, 1985), a na tomto základě buduje vědomí svého mentálního bytí u druhého. Kritický poukaz k Freudovi ve srovnání s pozitivním hodnocením Janáčka reflektuje Alexandřino kritické srovnávání svého libidinózního životního postoje se zakoušeným destruzívním postojem psychoanalytičky, který "matku" limituje a "dceru" omezuje (když vůči ní jej "matka" uplatňuje). Janáček - na rozdíl od Freuda - primárně nehledá to, co bylo: © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
13
nechává postavy vstupovat rovnou do konfliktu, nechává je v něm jednat, a jejich jednání o nich vypovídá. K tomuto pohledu směřoval Alexandřin akcent při srovnání Janáčka s Freudem: stejně ona sama pohlížela na jednání analytičky s poukazem na její předvedení sebe samé ("enactment") v konfliktním momentě jejich vztahu. Z určitého hlediska se zdá, jako by analyzandka a psychoanalytička interpretovaly každá jinou "Její pastorkyňu" - jedna je původní, Kostelnička v ní má větší prostor, její motivace je srozumitelná. Druhá je s úpravami v instrumentaci, aspiruje na triumfální závěr. Ale cílem psychoanalýzy není dosáhnout triumfu - psychoanalytikova ani analyzandova. Velmi přesně to komentuje Mark Audus, i když se jeho komentář primárně týká hledání původního znění Janáčkovy "Její pastorkyně". I tady však jde o komentář k hledání vlastního pravého self (Audus, 2004; překlad M.S.): "Janáčkův vysoce ambivalentní postoj ke Kovařovicovým úpravám známe velmi dobře. Jeho prvotní reakcí bylo nadšené přijetí (...), ale již po sedmi letech se dožadoval jejich odstranění, což tehdy bylo prakticky neuskutečnitelné. (...) Čeho chceme nyní dosáhnout, je Fassung letzter Hand, stav opery předtím, než do ní zasáhl Kovařovic. (...) odstranění Janáčkových vlastních revizí by však bylo nežádoucím krokem."
Poznámky: Jedná se o dosud nezpracovanou součást kazuistiky, která byla publikována v práci na téma oidipského komplexu (Trdlicová, 2004). (1)
Šlo o značně medializovaný případ psychiatra těžce zraněného pacientem poté, co zastavil jeho neukončenou léčbu. Po rekonvalescenci mluvil v televizním rozhovoru o svých obavách z dalšího napadení a řekl, že by se - při aktuálním přístupu policie k výhrůžkám mohl cítit bezpečně asi jen na severním pólu. (2)
"Venku je nějaká žena, dívá se dovnitř; vidí mne? - Ne, ve skutečnosti mne nevidí, protože vidí svůj vlastní odraz -..." (překlad M.S.) (3)
Literatura: Alexandra: Deník jedné psychoanalýzy. 1998-2005 (nepublikováno) Audus, M.: A Moving Target: Její Pastorkyňa and the Problems in Editing an Evolving Text. Konference "Fenomén Janáček včera a dnes", Brno 2.-3.12.2004. www.konzervator.brno.indos.cz/konference Bernstein, P.: Mothers and Daughters from Today´s Psychoanalytic Perspective. Psychoanalytic Inquiry, November 2004, Volume 24, Issue 5 Glass, L.L: The Gray Areas of Boundary Crossings and Violations. American Journal of Psychotherapy. New York: 2003. Vol. 57, Iss. 4 Janáček, L.: Její pastorkyňa. Klavírní výtah se zpěvy. Páté vydání. Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1948 Kohut, H.: Obnova self. Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1991 Lao-C´: Tao-te-ting. Kniha o tao a ctnosti. Překlad F.R. Richard. CAD PRESS, Bratislava 1994 © Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
14
Livingston, M.S.: Vulnerability, Affect, and Depth in Group Psychotherapy. Psychoanalytic Inquiry, November 2003, Volume 23, Issue 5 Silverman, D.K: Mommy Nearest: Revisiting the Idea of Infantile Symbiosis and its Implication for Females. Psychoanalytic Psychology, 2003, 20: 261-70 S., M.: Oidipská konstelace a narcistická zranitelnost. Psychoanalytický týdeník, červen, červenec 2006. http://psychoanalyza.sblog.cz Stern, D.N.: The Interpersonal World of the Infant. Basic Books, New York 1985 Trdlicová, K.: Oidipús jako odpověď (drama odmítnutého dítěte prožívané v dospělosti). Pražská psychoterapeutická fakulta, Praha 2004
© Psychoanalytický týdeník, 2006, http://psychoanalyza.sblog.cz
15
