Lebka (cranium) Měkký úvod: Milé děti! Vítejte při setkání s lebkou. Přeji vám mnoho příjemných chvil v její blízkosti. Kolik temných zákoutí skrývá, kolik kůstek! Ó, lbi tajemná, ty strážkyně mozků věrná ….Též cítíte to rozechvění? Příchuť neznámého? Nemeškejme již, vzhůru! Vzhůru za poznáním! Hurá! Hurá! Váš K. V. 1) _________ 1) Omlouvám se….. Trochu mě to vzalo…..
Lebka se skládá z 22 kostí. Můžeme ji rozdělit na mozkovou část a obličejovou část.
• Mozková část
Mozková část je kostěnným pouzdrem mozku. Skládá se z 8 kostí. Můžeme ji rozdělit na dvě části: a) klenba lebeční – skládá se z plochých kostí, které jsou spojené švy b) spodina (=báze) lebeční – má jiný tvar při pohledu svrchu z nitrolebeční strany a jiný tvar při pohledu zespodu z vnější strany.
Přehled kostí mozkové části: kost temenní kost spánková kost čelní kost týlní kost klínová kost čichová celkem
2x (párová) 2x (párová) 1x (nepárová) 1x (nepárová) 1x (nepárová) 1x (nepárová) 8 kostí
• Obličejová část
Obličejová část tvoří kostěný podklad obličeje, jak ostatně napovídá již název. Skládá se ze 14 kostí. Je menší než část mozková. Nasedá vpředu na spodinu lebeční. Hranice mezi mozkovou a obličejovou částí lebky je rovina, která vede vpředu asi 1 cm nad kořenem nosu a vzadu prochází zevním hrbolkem týlním na týlní kosti.
Přehled kostí obličejové části: kost lícní 2x (párová) kost nosní 2x (párová) horní čelist 2x (párová) kost patrová 2x (párová) kost slzní 2x (párová) dolní skořepa nosní 2x (párová) kost radličná 1x (nepárová) spodní čelist 1x (nepárová) celkem 14 kostí Společně s lebkou se obvykle v učebnicích uvádějí ještě některé kosti, které s ní nějakým způsobem souvisí, avšak nezapočítáváme je do vlastních kostí lebky. Jsou to: 1) jazylka 2) sluchové kůstky – kladívko, kovadlinka a třmínek
• Mozková část lebky Kost temenní (Os parietale) Je to párová kost. Pozor, nezaměňovat s týlní kostí;oboje začíná na „t“ a alespoň mně se to plete. Temenní kost je ohraničena čtyřmi švy: 1) šev lamdový na hranici kosti temenní a kosti týlní 2) šev šípový na hranici kosti temenní a druhé kosti temenní 3) šev korunový na hranici kosti temenní a kosti čelní 4) šev šupinový na hranici kosti temenní a kosti spánkové Kost spánková (Os temporale) Je to párová kost. Netvoří jen klenbu lebky, jak by se na první pohled zdálo, ale tvoří i její spodinu (bázi). Důležité součásti spánkové kosti: 1) kost skalní = pyramida Kost skalní proto, že je to nejtvrdší kost v lidském těle. Pyramida se jmenuje pro svou částečnou podobnost s egyptskou pyramidou (má tvar čtyřstěnu). Kost skalní obsahuje lybyrint (soustavu dutin), uvnitř kterého je uloženo čidlo rovnováhy a sluchu. 2) výběžek bradavkový 3) výběžek bodcovitý Výběžek bodcovitý a bradavkový leží vedle sebe. Dají se rozeznat snadno : bodcovitý výběžek je špičatý (viz název) a leží více vpředu, bradavkový je zaoblený a leží více vzadu. 4) kost bubínková Je to kornoutovitě stočená část kosti spánkové, která tvoří podklad zevního zvukovodu, což je „trubička“ spojující boltec a zvukovod. 5) kloubní jamka Kloubní jamka slouží k pohyblivému připojení dolní čelisti 6) výběžek lícní Výběžek lícní dostal své jméno kvůli tomu, že míří ke kosti lícní. Výběžek lícní tvoří část velmi nápadné struktury lebky (tzv. jařmového oblouku). Druhou částí jařmového oblouku je výběžek spánkový, který je částí kosti lícní. Kost čelní (Os frontale) Je to nepárová kost. Tvoří podklad „čela“ lebky (odtud název), ale přední část kosti čelní zasahuje až do očnic (což jsou díry pro oči) a tvoří část očnicového stropu. Kost týlní (Os occipitale) Je to nepárová kost. Pozor, není to jen kost „vzadu“ na lebce, ale část kosti týlní je „ohnutá“ i na spodinu lebky. V místě, kde se „ohýbá“týlní kost na spodinu lebky je umístěn tzv. zevní hrbolek týlní. Je dobře hmatný přes kůži hlavy. Když tedy prstem šmátráme a ťukáme po zadní části hlavy, stále cítíme tvrdý podklad lebky, až najednou se „propadneme“ do měkkých částí krku. Právě přesně na rozhraní „tvrdého a měkkého“ leží zevní hrbolek týlní. Jak již víme, právě tímto hrbolkem prochází hranice mezi mozkovou a obličejovou částí lebky. Nejnápadnější částí kosti týlní je velký týlní otvor právě na spodu lebky, který navazuje na páteřní kanál a kterým prochází mícha do mozku. Po stranách velkého týlního otvoru jsou dva tzv. týlní hrbolky pro kloubní spojení s prvním krčním obratlem (což je atlas). Na hranici mezi týlní kostí a kostmi temenními je lamdový šev. Ten podivný název lze vysvětlit velice snadno. Šev svým tvarem totiž připomíná řecké písmeno lambda (zhruba tvar malého písmene „v“ obráceného vzhůru nohama do podoby stříšky). Kost klínová (Os sphenoidale) Kost klínová je nepárová kost složitého tvaru. Opakuji – nepárová kost. Na první pohled to vypadá na pravý opak – na kost párovou, protože na každé straně lebky přece najdeme kost klínovou…. Leč vysvětlení jest prostinké. Postranní části jsou přes spodinu (neboli bázi) lebky spojeny do jednoho celku.
Teď již nepřekvapí, že kost klínová tvoří významnou část lebeční báze. Právě v lebeční bázi obsahuje klínová kost útvar zvaný turecké sedlo, což je prohlubeň, připomínající anatomům – romantikům právě koňské sedlo Turků. Turecké sedlo uvidíme při pohledu zevnitř lebky. V tureckém sedle je uložen podvěsek mozkový (hypofýza). Podvěsek je orgán ve tvaru malé kuličky, který je stopkou zavěšen pod mozkem (odtud také název). Klínová kost je v mozkové části lebky jednou z hlavních kostí, protože se k ní připojuje většina dalších kostí mozkové části ( a to přes spodinu – bázi dokonce i týlní kost, i když to tak při pohledu z boku nevypadá….) Kost čichová (Os ethmoidale) Kost čichová je nepárová kost patřící jak do mozkové, tak do obličejové části lebky. Dohodou bylo stanoveno, že ji budeme započítávat do mozkové části lebky. Kost čichová leží za nosními kůstkami.
• Obličejová část lebky Kost lícní (Os zygomaticum) Kost lícní je párová kost poměrně jednoduchého tvaru. Spojuje mozkovou a obličejovou část lebky. Odtud je také odvozen odborný název kosti (od řeckého slova „zygein“ – spojovat). Kost lícní vybíhá ve spánkový výběžek (protože míří směrem ke spánkové kosti). Spánkový výběžek se spojuje s lícním výběžkem do velmi nápadného jařmového oblouku. Kost nosní (Os nasale) Je to párová kost. Tvoří kostěnný základ nosu, pak pokračuje měkčí chrupavka. Pohmatem lze tyto části dobře odlišit. Horní čelist (Maxilla) Je to párová kost. Nese zuby. Vytváří asi přední dvě třetiny tvrdého patra. Zadní jednu třetinu vytváří pak kost patrová. Snad několik vět na vysvětlenou. Patro je vodorovný předěl mezi ústní a nosní dutinou (tedy to, na co nahoře v ústech naráží náš jazyk). Patro se dělí na přední část – tvrdé patro, jehož základem je kost, a na zadní část – měkké patro, jehož základem jsou svaly. O přítomnosti tvrdé a měkké části patra se lze přesvědčit pohmatem prstem. Kost patrová (Os palatinum) Její český i odborný název je vytvořen od toho, že vytváří zadní jednu třetinu tvrdého patra (patro = latin. „palatum“). Kost patrová vypadá zhruba jako prostorové velké písmeno L (jako kybychom vzali nějaký pruh papíru a ohli ho do tvaru L). Kost patrová je párová. Obě kosti patrové se spojují „kratšíma nožkama písmene L“ tak, že vytvoří tvar velkého hranatého písmene U ( I_ + _I ). Spojené „kratší nožky“ vytvoří právě tu plochu, která je zadní třetinou tvrdého patra. Kost slzní (Os lacrimale) Drobná párová kůstka zasazená do stěny očnice (což je prohlubeň pro oko). Dolní skořepa nosní (Concha nasalis inferior) Je párovou kostí. Je to tenká, malá, plochá kost připojená ve spodní třetině ke stěnám nosní dutiny. Kost radličná (Vomer) Je nepárovou kostí. Je plochá, svisle postavená a tvoří část přepážky nosní. Spodní čelist (Mandibula) Je to nepárová kost. Základní části: a) tělo část dolní čelisti ve tvaru písmene U či podkovy. b) ramena ramena jsou dvě. Navazují na tělo pod úhlem asi 120 °.
c) výběžek kloubní d) výběžek korunový
je to zakončení ramene sloužící ke spojení s kostí spánkovou je to druhé zakončení ramene nesloužící ke spojení s kostí spánkovou
Kosti nepatřící do vlastní lebky: Jazylka (Os hyoideum) Je to nepárová kost, ktetrá neleží přímo na lebce, ale k lebce se z vývojových důvodů přiřazuje. Leží ve svalstvu krku pod dolní čelistí. Její základní tvar připomíná „hranaté“ velké písmeno U. Jazylka je zavěšena vazy na bodcovitých výběžcích kosti spánkové. Na jazylce je zavěšen hrtan. Kůstky sluchové: Kladívko (malleus) Kovadlinka (incus) Třmínek (stapes) Sluchové kůstky jsou sice v lebce, ale nejsou její součástí. Je to podobné jako s nábytkem. Ten je sice také v domě, ale není jeho součástí – součástí jeho stěn, střechy apod.). Sluchové kůstky přenášejí chvění ušního bubínku, když na něj dopadnou zvukové vlny. Kladívko se tedy zvnitřku dotýká bubínku, s kladívkem je spojena kovadlinka a s ní pak třmínek. Třmínek je nejmenší kost v našem těle s hmotností necelé desetiny gramu. Lebeční kapacita Lebeční kapacita je objem mozkové části lebky. Zjišťuje se tak, že se nejprve všechny otvory a štěrbiny zacpou vatou. Pak se lebka obrátí vzhůru nohama a velkým týlním otvorem se do ní nasypou např. hořčičná semínka, obilí apod. až po okraj. Potom se obsah vysype do odměrného válce a změří se tak kapacita lebky. Muž má větší lebeční kapacitu než žena (je to jeden z mnoha sekundárních pohlavních znaků – tedy z odlišností mezi mužem a ženou). Ani náhodou to však není známka toho, že by snad na tom něžné pohlaví bylo se svou inteligencí hůř než páni tvorstva. Lebeční kapacita se v průběhu evoluce (vývoje) člověka postupně zvyšovala. Průměrná lebeční kapacita současného muže je 1450 cm3, ženy 1300 cm3. Spojení kostí na lebce Novorozenec nemá mezi kostmi mozkovny charakteristické švy, ale vazivové pásky, které místy přecházejí v rozsáhlejší vazivové blány – v tzv. lupínky (fontanely). Proto se musí „mrňousové“ brát do ruky velmi opatrně, abychom jim „nepromáčkli“ právě ty měkké, nezkostnatělé části. Postupně lupínky kostnatí a vznikají švy, což jsou už jen úzké vazivové spoje – např. šev šípový, korunní atd. S přibývajícím věkem zanikají i švy a sousedící kosti srůstají. U mužů zanikají švy dříve a rychleji než u žen. Proces zániku švů je možno užít pro orientační určení stáří jedince, z nějž lebka pochází.
Zajímavosti: 1.
Král železný a zlatý. Označení, kterého se náš král Přemysl Otakar II už nezbaví. Na vrcholu své kariéry byl vnímán okolím jako skoro ideální představitel středověkého rytíře (proto král „železný“– dle brnění) navíc s velkým bohatstvím (proto zlatý). Pravděpodobně byl idolem tehdejších žen. Konce jsou však někdy kruté. Co víme o jeho smrti? Král byl ubit až po bitvě na Moravském poli. Bitva byla úporná. Po zradě části svého vojska viděl, že již nemá šanci. Vrhl se proto do dalšího boje. Kůň pod králem padl. Bezmocný král byl přepaden několika vojáky, kteří mu hodili provaz na krk a vyváděli ho z bitvy, aby ho mohli oloupit o drahocenou zbroj. Jeden z nepřátelských šlechticů v něm poznal krále a tak se mu Přemysl jako šlechtici vydával do zajetí. Ale byl stržen k zemi, probodnut oštěpem a doražen ještě 17 ranami mečem a oštěpem. Potom si dělali z okradeného a nahého těla krále posměch. Z lebky se zachovala jen malá část; na fotografii je tedy vidět rekonstrukce. Na lebce je jednoznačně vidět smrtelná sečná rána hlavy, která musela být králi zasazena zpředu, snad když ležel na zádech. Byla vedena velkou silou na čelo a dosáhla až k obočí. Odtud pak prudkost úderu pokračovala štěrbinovitými zlomeninami až k zubnímu výběžku horní čelisti. Obličejová část lebky se tak rozdělila na dvě poloviny. Posun obou polovin obličeje byl 1 cm. Již tato jediná sečná rána byla smrtelná. Král po napadení byl okamžitě mrtev pro těžké poškození lebky a mozku a s těžkým krvácením. Přemysl Otakar II má pestrý, i když rozhodně ne příkladný rodinný život. Žení se (z politických důvodů) jako devatenáctiletý s vdovou Markétou, která byla starší o třicet let! Tak obrovský věkový rozdíl byl příliš i na středověk. O tomto nerovném sňatku se hovořilo snad na všech evropských dvorech. Novomanželé byli pro smích. Skandál na sebe nenechal dlouho čekat. Přemysl se zamiloval do Anežky z Kuenringů, mladinké dvorní dámy své manželky. Dokonce ho doprovázela v chlapeckém oblečení i na křížovou výpravu. Narodili se jim tři nemanželské děti. Potom se nechá Přemysl se svou původní manželkou Markétou rozvést. Situace se však nevyvíjí dle očekávání. Anežka je odstavena na vedlejší kolej (nebylo jí ani 30 let), a Přemysl si jako svou druhou ženu bere vnučku uherského krále Kunhutu. O dalších osudech Anežky se již nezachovali žádné zprávy……
2.
Mezi mužskou a ženskou lebkou existuje mnoho rozdílů, takže pokud nalezneme i pouhou lebku, dá se většinou určit pohlaví jejího nositele (asi v 10 % případů jsou ty znaky tak nevýrazné, že pohlaví určit nejde).
O jednotlivých rozdílech se můžeme poučit v anatomické literatuře. Velmi snadno zjistitelným rozdílem i pro začatečníky je tzv. Brocova zkouška. Je založena na tom, že u mužů je bradavkový výběžek spánkové kosti větší než u žen. Brocova zkouška spočívá v tom, že se lebka bez dolní čelisti položí na rovnou podložku - třeba na stůl. U mužů se lebka opírá obvykle o zmiňovaný bradavkový výběžek, kdežto u žen až o týlní kost v okolí týlního otvoru (přesně řečeno o hrbolky kosti týlní pro spojení s prvním krčním obratlem atlasem). Na následujícím obrazu „Lekce anatomie“ z roku 1996 (namaloval ho současný malíř Elsie Russell) je krásně ukázána Brocova zkouška. Pravděpodobně se tedy jedná o mužskou lebku….
3.
O lebce českého knížete Václava, který byl později prohlášen za svatého, by se dalo psát dlouho. Snad jen výběr toho nejzajímavějšího. Je známo, že podle lebky se dá stanovit vzhled tváře. Využívá se toho např. v soudním (forenzním) lékařství. Moderní metody používají počítačové grafické programy. Navýsost zajímavý je fakt, že jednu z prvních rekonstrukcí podoby Václava provedl Jindřich Parléř, bratr stavitele chrámu sv. Víta Petra Parléře, když vytvořil sochu knížete, která je dnes umístěna ve Svatováclavské kapli. Portrét byl zhotoven na přání císaře Karla IV. Umělec použil jako podkladu pro svou rekonstrukci tvar lebky světce. Když se moderními metodami na jeden obrázku „promítla“ lebka Václava do sochařského portrétu (tzv. fotografická superprojekce), vědci užasli. V základních proporcích totiž zjistili obdivuhodný souhlas tvaru lebky s portrétem. Často je moderní člověk v pokušení považovat středověké předky za pouhé primitivy. Mnohé śkutečnosti nás však usvědčují z naprostého „šlápnutí vedle“. Jindřich Parléř, bez fotografie, rentgenů
a počítačové grafiky, jen na základě svého „anatomického“ citu a umění rekonstruuje věrný portrét Václava již v roce 1378, tedy před více než 600 lety!! A snad ještě jedna perlička. Superprojekce odhalila i nesrovnalosti v utváření nosu. Že by Parléři „ujela ruka“ ? Ne. Nos byl totiž během doby odlomen a byl doplněn až v roce 1866 sochařem Eduardem Veselým. Bohužel bez ohledu na podklad kostry nosu na lebce. Až se tedy bude socha po čase restaurovat, bude třeba tuto chybu napravit. Nejnápadnějším rysem lebky knížete, podobně jako u jeho otce , je předčasný úplný srůst všech lebečních švů, jehož stupeň odpovídá vysokému stáří jedince (více než 60 let). Naproti tomu jiné znaky hovoří pro daleko nižší hranici. Proto předčasný srůst švů je jen geneticky podmíněnou odchylkou od normálu.
4.
Lebka je někdy na plátnech malířů kreslena v blízkosti světců a řeholníků – na jejich pracovních stolech, policích, v celách. Měla jim asi připomínat konec jejich života ve smyslu známého zvolání „Memento mori“ (Pamatuj na smrt). Toto zvolání bylo užíváno jako heslo a pozdrav ve velmi přísném řádu trapistů. Obraz vlevo („Extáze sv. Františka) namaloval v roce 1660 významný španělský barokní malíř Francisco Zurbaran ( 1598 – 1664). Obraz vpravo („Svatý Jeroným“) namaloval v roce 1606 vynikající italský barokní malíř Carravaggio (1573 - 1610). Je znám svou prchlivostí. Za výtržnosti je dokonce několikrát krátce vězněn. Zraní ve rvačce o jakousi ženu svého soupeře v lásce, o rok později dokonce v souboji zabije člověka. Umírá teprve třicetisedmiletý.
Literatura: Čihák Radomír, Anatomie 1, Avicenum, Praha 1987 Vlček Emanuel, Jak zemřeli, Academia, Praha 1993
Vlček Emanuel, Počátky a pozůstatky. Seriál o antropologickém bádání - IX část, noviny Denní telegraf, 13. 11. 1993 Volfová Jana, Českých dějiny hrátky ošidné, Academia 2003
