LDO ZUŠ Jirkov
BAJKY
Ilustrace: Marie Vrzáková
LDO ZUŠ Jirkov
BAJKY Ilustrace: Marie Vrzáková
Jirkov 2014
Úvodem Vážení čtenáři, předkládáme vám sedm bajek, které vznikly na hodinách slovesného projevu LDO v ZUŠ Jirkov pod vedením učitelky Mgr. Ivy Šimkové. Na začátku kdosi přinesl krásné pexeso se zvířátky. Když jsme brali dvojice náhodně do ruky, začali jsme si vymýšlet situace, za jakých by se ta dvě zvířata mohla potkat a co by si povídala. Najednou jsme zjistili, že o nich také musíme něco vědět, abychom jim mohli vkládat věty do úst – tedy do zobáku a do tlamiček….. A tak jsme se rozhodli, že se pokusíme o bajky, jako psal Ezop nebo Krylov. Nebylo to lehké, jak se zprvu zdálo, kdy jsme měli plno nápadů a bavili jsme se u toho. Abychom nebyli ničím ovlivněni dopředu, dvojice jsme si vylosovali. Seznámili jsme se s tím, co bajka musí mít, aby byla bajkou. My jen doufáme, že s jakým potěšením jsme je vymýšleli, s takovým si je vy přečtete. Zvířecí říše nám přináší mnoho možností o přemýšlení i o sobě.
Tvůrčí skupina LDO v ZUŠ Jirkov: Sára Bláhová (11 let) Alice Jelínková (9 let) Ellen Maljuková (11 let) Martin Matocha (10 let) Klára Moravčíková (10 let) Andrea Říhová (13 let) Jakub Šilar (12 let) Tomáš Tieze (12 let) Marie Vrzáková (14 let) Kateřina Žabčíková (12 let) Eliška Žáčková (12 let)
Zajíc a vrabec Zajíc se rozhlížel, kde by si vyhrabal noru, aby se skryl před nepřáteli i před nepřízní počasí. Na okraji lesa byl starý trnkový keř a pod jeho kořeny se mu zalíbilo. Vyhloubil si tam příjemné obydlí. V trnkovém keři měl rozčepýřené hnízdo vrabčák. Když na jaře zajíc pouštěl zimní srst, vrabec chloupek po chloupku sbíral a vystýlal své hnízdo. Tak tam spolu svorně přebývali. Protože, jak je známo, co vrabec neví, to nepoví, každý večer zajíci vyštěbetal, co kde viděl. Jednou vrabec přiletěl se zprávou, že objevil velikánský lán zelí a zajíci ukázal směr, kudy se k němu dát. Zajíc nelenil a druhý den se na zelí vypravil. Tu ukousl kus šťavnatého lupenu, tam zas jiný a tak si ani nevšiml, že v tom obrovském lánu zabloudil. Večer se už domů nedostal. Když vrabec viděl, že pelíšek zůstal prázdný, napadly ho zlé předtuchy. Co když pole hlídá nějaký pes a zajíce roztrhal? Vyletěl z trnkového keře zajíce hledat. Z výšky mu to nedalo moc práce. „To ti to ještě nestačilo? Já jsem se o tebe bál“, volal na zajíce. „Už se na zelí nemůžu ani podívat. Já jsem tu zabloudil a všude jenom hlávky zelí, nevím, kudy se dostat domů“ smutně odpověděl zajíc. „Dívej se, kam letím a běž za mnou, povedu tě“, zaštěbetal vrabec a vznesl se do výšky. Zajíc hopkal tím směrem za ním. A tak se zase dostal domů. Z toho plyne poučení, že v nouzi poznáš přítele.
Divoká kachna a srnče A byl tu květen. Potravy dostatek a všude plno mláďátek. Jen divoká kachna smutně plula po rybníku. Její všechna káčátka ulovila liška. Občas se vznesla nad hladinu, obletěla rybník a zase se smutně snesla na vodu. Jednou se vydala na přelet přes louku a podél lesa. Z výšky zahlédla cosi, co jí nepřipadlo jako nějaký kámen. Snesla se níž a zahlédla schoulené srnčátko. „Kde máš maminku?“, zeptala se zvědavě. Srnče se ještě víc přitisklo k zemi a strachy ani nedýchalo. „Jen se neboj, já ti ji najdu“ a odletěla hledat mámu srnu. Objevila ji dost daleko. Srna se pásla u okraje lesa tam, kde byla i malá tůňka. Letěla zpátky, kde leželo srnče. Vtom zahlédla lišku, která pátrala po kořisti. Kachna si hned vzpomněla na své děti, které právě tahle liška ulovila. Teď viděla, jak se liška blíží k srnčeti. Rychle sletěla na zem a dělala, že je zraněná. „Liško, pomoz mi, mám polámané křídlo, odnes mě na vodu“, zaprosila kachna, „podívej se, sama se snažím a nejde to“ a opravdu jako by se snažila vzlétnout, odlákávala lišku dál a dál od srnčete. Když si liška myslela, že má už už před sebou kořist, kachna se vznesla do výšky a celému lesu dala na vědomí, že je tu nějaké nebezpečí. Uslyšela to i máma srnčete a spěchala k němu, aby ho ochránila svými kopýtky. Nebylo potřeba. Kachna odlákala lišku dost daleko, že se zpátky už nevrátila. V lese platí víc než jinde, že opatrnosti není nikdy dosti.
Sysel a sojka Na okraji lánu s obilím bydlel sysel. A přes cestu začínal krásný vzrostlý les. Tam zase poletovala sojka. Oba se už dlouho znali, ale ještě si spolu nepovídali. Až jednou, když už bylo na sklonku léta, sojka oznamovala celému lesu, že se blíží veliké nebezpečí, že se po cestě blíží lovec se psem. Pes pobíhal sem a tam a sysel se bál, že ho vyčenichá. Stačil ještě hvízdnout na kamarády, aby se všichni ukryli. Lovec se psem přešli, ani si jich nevšimli. Sojka sletěla níž a promluvila na sysla. „Ty ses bál o své zásoby, viď?“ Sysel se pousmál pod vousky a řekl: „To o nás říkají lidé, že si děláme zásoby a že syslíme. Jak směšné! My si jídlo nosíme do díry, ale ne, abychom si ho schovávali na zimu. My zimu prospíme. My si jenom chceme doma v klidu pochutnat. To moje teta veverka, ta to dělá, ale ona zimu neprospí.“ „Aha“, zamyslela se sojka. „To my, sojky, my si zásoby na zimu děláme podobně jako tvoje teta veverka.“ „Já vím. A taky kradete jako straky, jen si nedá pozor, zapomene, kde co má a už to je pryč“, vyčítavě pronesl sysel. Věděl ale, že sojka s veverkou jsou náramné kamarádky. Ale co naplat, příležitost dělá zloděje.
Skokan a veverka Horko k zalknutí. Hladina rybníka se ani nepohne, jen na okraji ve stínu mohutného dubu osychá skokan, co právě vylezl z vody. Netečně se dívá na hladinu a tu v ní vidí odraz veverky, co sedí nad ní. „Ty se máš, skokánku, můžeš se ochladit v rybníce, kdy chceš “, vzdychla veverka. „To je tím, že nemám kožich jako ty“, věcně odpověděl skokánek. „Sundej kožich a pojď se taky vykoupat.“ „Já jsem ještě neslyšela, že by se nějaká veverka koupala. My umíme skákat po stromech z větve na větev, to ty neumíš“, trochu vychloubačně řekla veverka. „To je toho. Já taky umím skákat, vždyť mám podle toho i jméno: skokan zelený. Ty ani nejsi veverka skákavá, ale veverka obecná“, pustil se do debaty skokan trochu uraženě, „a navíc, abys věděla, já mám příbuznou stromovou žábu, je to náramná krasavice a žije v Jižní Americe. Teda nikdy jsem tam za ní nebyl“, posmutněle dodal skokánek a pokračoval: „To přece nemůže být možné, aby se ten tvůj kožich nedal sundat. Já tady každý den na břehu vidím děti, jak ze sebe všechno sundají a taky se koupou nahé jako já“, mudroval dál skokan. „Tak já budu hledat nějaké knoflíky nebo zip nebo háčky…….“ A veverka šmátrá ve svém kožíšku a hledá zapínání. Každý si myslí, že se drbe. To není pravda, hledá, kde se ten zatracený kožich dá rozepnout, aby se svlékla a mohla se jít koupat jako žába.
Ono není všechno takové, jak to vypadá. Tak vznikly pomluvy, že má veverka blechy.
Kuna lesní a sýkora modřinka Sice se říká kuna lesní, ale ona si oblíbila blízkost lidských příbytků. Kůlny, půdy a běda! I kurníky. Dbala na to, aby byla vždy čistá a upravená, s nažehlenou náprsenkou. Dokonce svou roztomilostí zmátla i domácích Aničku. Je to potvůrka proradná a nechce, aby byla prozrazená. „Aničko“, lísala se sladce, „ty jsi skoro tak hezká jako já, budeme kamarádky, ano?“ Jenom Anička věděla, že nad kurníkem přebývá tahle šelmička. Nikomu o ní neřekla. Ale co to? Jednou přišla maminka domů a byla nějak smutná. „Ztratila se nám všechna kuřátka“, oznámila smutně Aničce. Druhý den zase v kukani chyběla vajíčka, pak se kočce nechtělo ani ven. Anička netušila, že je hlavním viníkem její kamarádka s tak bělostnou náprsenkou. Na zahradě to ale všechno pozorovala sýkorka modřinka, která se také bála o svá vajíčka. Jednoho dne slétla k Aničce na okno a zaťukala na sklo. Anička se usmála a milého ptáčka pustila dovnitř. Sýkorka jí všechno vypověděla. Anička se nestačila divit. Všechno pověděla tatínkovi. Tatínek na kunu nastražil past a když se do ní kuna chytila, prosila Aničku, aby ji pustila, že ona nic neudělala. Anička už jí nevěřila. Ale že byla tak hezká a že se jmenuje kuna lesní, odnesli ji s tatínkem hluboko do lesa, kam patří. Není dobré hned věřit sladkým slovíčkům! Důvěřuj, ale prověřuj!
Liška a výr Lesní zvířata se rozhodla, že svolají zvířecí konferenci, kde si ujasní, kdo bude řešit problémy jejich lesa. Dorazila zvířata čtyřnohá, zástupci šelem i býložravců, dorazilo i několik plazů bez valné naděje na větší uplatnění a také mnoho ptáků. Ryby a ostatní nebyli pozváni. Moudrá sova zahájila jednání a předala slovo výřečné sojce. „Přátelé, takhle to dál nejde. Král zvířat lev je moc daleko a nezná naše problémy. Nemůžeme se spoléhat ani na silného medvěda, ten tu s námi také nežije. Musíme si mezi sebou zvolit správce našeho lesa“. „Jsme tu v hlavním zastoupení savci a ptáci. Jak vyřešíme tohle? Zvolíme-li savce, co na to řeknou všichni ptáci? Zvolíme-li ptáka? No?“ ozval se jelen šestnácterák. „Nechci vám do toho mluvit,“ přihlásil se o slovo jezevec „co kdyby byli správci dva. Jeden ve dne, druhý v noci? „To není špatný nápad!“, horlivě souhlasil ježek, přestože by mu to s jeho bodlinami mohlo být jedno. A tak padaly návrhy a lítalo při tom i peří, občas byl vytržen i nějaký chlup, ale na závěr se všichni shodli na tom, že ve dne bude spravovat les chytrá liška a v noci moudrý výr. Oba mají královsky znějící jména: liška vulpes vulpes a výr bubo bubo. A od té doby je v lese pořádek, jak má být. Tak to bývá, aby byl klid. Každý chvilku tahá pilku, nebo také: Vlk se nažere a koza zůstane celá.
Tetřev hlušec a prase divoké Tyhle hádky a posměšky byly v lese na denním pořádku. „Jsi hluchej jako pařez“, posmíval se statný kňour tetřevovi. „Ty jsi slepej jako slepejš“, vracel mu to tetřev. „Kdybys ty nebyl hluchej jako pařez, slyšel bys, jak si tu pěkně rochníme v kališti. A jak nám chutná!“ pochvalovalo si divoké prase. „Kdybyste vy pořádně viděli, viděli byste, jaký já jsem krasavec! Nejkrásnější pták v lese“, roztáhl tetřev svůj skutečně krásný ocas a vypnul kovově lesklou hruď. Myslíte, že to bylo do nekonečna? Nebylo. Přišli lovci, ulovili prase i tetřeva. Tetřeva hlušce teď obdivují vycpaného na stěně v hospodě „Na mýtince“ a z divokého prasete, co si nedošlo k optikovi pro brýle, tam navařili kotel guláše. A zbylo ještě na tlačenku. To tak bývá: Když se dva hádají, třetí se směje. A někdy jich je o hodně víc.
