LÁSKA A NENÁVIST U ERICHA FROMMA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY

LÁSKA A NENÁVIST U ERICHA FROMMA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Brno 2009

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

PhDr. Milan Valach, Ph.D.

Lenka Dvořáková

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

__________________________ V Brně dne 6. 4. 2009

Lenka Dvořáková

2

Za cenné rady, vstřícný přístup a odborné vedení mé bakalářské práce děkuji panu PhDr. Milanu Valachovi, Ph.D.

_________________________ Lenka Dvořáková

3

OBSAH 1.

ÚVOD ................................................................................................................... 5

2.

ŽIVOT A DÍLO ERICHA FROMMA .............................................................. 6

3.

ČLOVĚK JAKO ŽIVOČIŠNÝ DRUH ............................................................. 9

4.

LÁSKA ............................................................................................................... 15 4. 1. SOBECTVÍ, SEBELÁSKA ........................................................................ 18 4. 2. LÁSKA K DRUHÝM LIDEM ................................................................... 20 4. 2. 1. Bratrská láska ................................................................................... 21 4. 2. 2. Mateřská láska .................................................................................. 21 4. 2. 3. Erotická láska ................................................................................... 22 4. 2. 4. Láska k bohu .................................................................................... 23 4. 3. LÁSKA KE SMRTI A LÁSKA K ŽIVOTU .............................................. 24 4. 4. LÁSKA A JEJÍ ROZKLAD ........................................................................ 26

5.

RADOST A ŠTĚSTÍ ......................................................................................... 29 5. 1. RADOST JAKO KRITÉRIUM HODNOTY .............................................. 29 5. 2. DRUHY RADOSTI .................................................................................... 29

6.

MORÁLKA A SVĚDOMÍ ............................................................................... 31 6. 1. AUTORITÁŘSKÉ SVĚDOMÍ ................................................................... 31 6. 2. HUMANISTICKÉ SVĚDOMÍ ................................................................... 32

7.

SVOBODA ......................................................................................................... 33 7. 1. DVA ASPEKTY SVOBODY MODERNÍHO ČLOVĚKA ....................... 33 7. 2. MECHANISMY ÚNIKU ZE SVOBODY ................................................. 34 7. 2. 1. Autoritářství ..................................................................................... 34 7. 2. 2. Destruktivita ..................................................................................... 35 7. 2. 3. Automat konformity ......................................................................... 35

8.

NENÁVIST ........................................................................................................ 36 8. 1. TYPY AGRESE A DESTRUKTIVITY ..................................................... 36 8. 1. 1. Benigní agrese .................................................................................. 36 8. 1. 2. Maligní agrese .................................................................................. 38 8. 1. 3. Zhoubná agrese: krutost a destruktivita ........................................... 39 8. 1. 4. Zhoubná agrese: nekrofilie ............................................................... 40

9.

ZÁVĚR ............................................................................................................... 42

10.

POUŽITÁ LITERATURA ............................................................................... 43

11.

RESUMÉ ............................................................................................................ 44 4

1. ÚVOD

Tato bakalářská práce se bude zabývat myšlenkami Ericha Fromma a především jeho ústředními pojmy – láskou a nenávistí, které ovlivňují lidské jednání. Každý člověk je jedinečná, samostatně myslící bytost, ale můžeme nalézt i podobné motivy jednání vedoucí k lásce nebo k nenávisti. Toto téma je v literatuře poměrně časté, jelikož lidské vztahy jsou a budou nadále záhadou. Nikdo nemůže vědět, jak se v určité situaci zachová, a lze říci, že neznáme přesnou definici lásky a nenávisti. Každý jedinec má o lásce i nenávisti svou vlastní představu a co je dobré pro jednoho, pro druhého může být škodlivé. Co jeden nenávidí, druhý miluje, co jeden s láskou přijímá, druhý s odporem odmítá. Láska je pro mnoho lidí složitá věc a najdeme spoustu autorů, kteří se snaží o vysvětlení její podstaty. Snaží se lidem ulehčit jejich cestu za poznáním lásky, ale nutno říci, že pro pochopení lásky a nenávisti by se měl jedinec zaměřit přednostně na vlastní nitro, to mu někdy řekne více než řada knih. Cílem této práce je odhalit, jaké je pojetí pojmů láska a nenávist, co člověka dle Ericha Fromma vede k lásce a nenávisti. S tím souvisí řada dalších navzájem úzce spjatých pojmů, na které se také podíváme, např. svoboda, sebeláska, destruktivní jednání, víra v boha, moc, princip slasti, pud smrti, potřeby člověka, vášeň, agrese atd. Láska má několik různých podob, zaměříme se na to, co je typické pro lásku, z čeho láska vzniká, zachytíme, jak se jednotlivé druhy lásky odlišují. Rozebereme, proč člověk může být schopen nenávisti k sobě i k druhým, podíváme se na touhu člověka ovládat druhé, mít nad nimi moc, řídit je, podrobovat si je a prosperovat z ostatních. Prostřednictvím pochopení lásky a nenávisti se Erich Fromm snažil zachytit člověka s jeho specifickými rysy, toužil odhalit lidskou přirozenost. Chtěl ukázat, že každý člověk je jedinečný a že láska je nejdůležitější věc v životě. Frommovým cílem bylo pomoci lidem překonat rozpory ve vzájemných mezilidských vztazích.

5

2. ŽIVOT A DÍLO ERICHA FROMMA

Erich Fromm se narodil 23. března 1900 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho otec Naphtali Fromm a matka Rosa Frommová byli svoji právě jeden rok. Měl židovské předky, se kterými se vědomě ztotožňoval. Frommův otec se totiž chtěl stát rabínem jako jeho otec a dědeček, proto udržoval židovskou tradici. Erich Fromm chtěl studovat na východě talmud, ale kvůli otcově přehnané úzkostlivosti a kvůli matce tento sen neuskutečnil. Na Fromma otec přenášel silné pocity méněcennosti. Ericha Fromma na jeho cestě za vlastní identitou ovlivnili jeho učitelé, fascinovaly ho biblické dějiny. Především proroci ho přitahovali celý život. Jeho učitel Nehemius Anton Nobel (18711922) mu zpřístupnil filozofii Hermanna Cohena i Goethovo dílo. Fromm se o vlivu, který na něj Nobel měl, nikdy písemně nezmínil, ale ještě ve stáří o něm hovořil s nadšením. Erich Fromm navštěvoval ve Frankfurtu Wöhlerovu školu, učil se latinsky, anglicky a francouzsky, maturitu složil roku 1918. Studoval ve Frankfurtu práva, ale povolání právníka ho přitahovalo čím dál méně, proto změnil obor a odstěhoval se do Heidelbergu. Zaujala ho psychologie, byla hlavním předmětem jeho univerzitních studií. Kromě psychologie se zajímal o filozofii a sociologii. Doktorát z psychologie získal na Heidelberské univerzitě roku 1922. Pro Fromma byli nejdůležitější filozofové Aristoteles a Spinoza kvůli jejich etickému myšlení. Člověk jako jednající bytost se stal ústředním zájmem Frommova pozdějšího zkoumání. Normy a hodnoty Fromma jsou stanoviska a postoje, jak je ve svém učení o ctnosti vyjádřili Aristoteles, Tomáš Akvinský a Spinoza. Samozřejmě Fromm studoval i jiné filozofy a jejich učení, ale žádný ho neovlivnil tolik jako Aristoteles, Spinoza a také Karel Marx. Fromm se setkává s psychoanalýzou, pod jejím vlivem se jeho sociologické myšlení mění na sociálně psychologické. K psychoanalýze se dostává v Heidelbergu v „terapeutiku“ Friedy Reichmannové, která ho tam otevřela na jaře 1924. Praktikovala se zde psychoanalýza Sigmunda Freuda. Později se Frieda stala Frommovou ženou. Žili spolu však jen asi čtyři roky. U Fromma byl již od počátku 20. let 20. století patrný odklon od sionismu. Zjistil, že v sionismu byl pěstován nacionalismus, který odporoval humanistické interpretaci židovství a mesianismu. Jeho stanovisko zůstalo pevné, odklon je patrný až do konce Frommova života. Po uzavření manželství pokračoval Fromm ve studiu u Karla Landauera ve Frankfurtu. Landauer patřil ve 20. letech k Německé psychoanalytické společnosti. Fromm své psychoanalytické vzdělání 6

ukončil v roce 1929/30 a jeho prvními kontakty s berlínským institutem byly přednášky. Roku 1927 měl přednášku Léčení případu tuberkulózy plic psychoanalytickou metodou. Za čtyři roky sám touto chorobou onemocněl a musel na rok odejít do Davosu, aby se vyléčil. Po ukončení psychoanalytického vzdělání si Fromm otevřel praxi v Berlíně a v Berlínském institutu nabízel přednášky, semináře a kolokvia. Vedle marxisticky orientované sociální psychologie se Fromm zabýval psychologií náboženství. 7. října 1930 byl zvolen mimořádným členem Německé psychoanalytické společnosti. 10. listopadu měl Erich Fromm ve Frankfurtu přednášku na téma Zločinec a trestající společnost. Mezi jeho důležité přátele patřil Georg Groddeck v Baden-Badenu a později v USA Harry Stack Sullivan. Groddeck byl spíše přítelem Friedy Reichmannové, byl lékařem a psychoanalytikem, zakladatelem analytické psychosomatiky. Frommovi k němu docházeli stále. Frommova kritika freudovské psychoanalýzy byla ovlivněna právě názory Groddecka. Fromm emigroval roku 1932 do Spojených států amerických. Harry Stack Sullivan byl nadaný psychiatr, pokoušel se porozumět schizofrenii, sice s pomocí Freudových názorů, ale přece jinak než on. Pozměnil klasickou techniku, zatímco použil veškerou sílu na znovuvýstavbu rozpolceného já. Se svou terapeutickou metodou dosáhl značných úspěchů a roku 1930 si otevřel v New Yorku psychoterapeutickou praxi. Roku 1936 založil Sullivan „Washingtonskou školu psychiatrie“, od roku 1938 vydával časopis „Psychiatry“, v němž své články poprvé v angličtině uveřejňoval i Fromm. Fromm nebyl pouze psychoanalytikem, studoval i sociologii a spojil ji s psychologií

v jednu

samostatnou

analytickou

sociální

psychologii.

Fromm

spolupracoval s Institutem pro sociální výzkum od roku 1930 do roku 1938. Byl doživotně ustanoven vedoucím sociálně psychologického oddělení Institutu. Jeho sociologický výzkum byl zaměřen psychoanalyticky a zároveň marxisticky. V prvních letech mu veškerý čas zabíral empirický výzkum postojů dělníků a zaměstnanců ve Výmarské republice. Jenže výsledky práce byly odkládány a nakonec se staly příčinou sváru, což vedlo k Frommovu výstupu z Institutu roku 1938. Po své emigraci do USA spolupracoval s Institutem nadále. Není jasné, zda navštívil Německo, když mu roku 1933 zemřel otec. Byl ale ještě jednou ve Švýcarsku, v letech 1938-39 se znovu léčil v Davosu. Také se mu podařilo přemluvit k emigraci jeho matku, nejprve do Anglie a poté za ním do New Yorku roku 1941. Zemřela roku 1959. Frommova tvorba, jak již bylo řečeno, se především zabývá člověkem a jeho charakteristikou. Projevil to již ve své disertační práci s názvem Židovský zákon, 7

Příspěvek k sociologii Židovstva v diaspoře z roku 1922. Zkoumal zde na třech jevech židovské diaspory význam, který měl židovský zákon pro udržení specificky židovské praxe.1 Roku 1933 působil v Chicagu, o rok později přesídlil do New Yorku, kde pokračoval v práci v Institutu pro sociální výzkum, spolupracoval se Sullivanem a také Horneyovou. Americké státní občanství obdržel Fromm roku 1940. Svou první knihu vydává roku 1941, je to dílo s českým názvem Strach ze svobody. V tomto roce se také rozchází s Horneyovou a Newyorskou psychoanalytickou společností. Roku 1943 zakládá Fromm pozdější William Alanson White Institute v New Yorku. Jeho další manželkou se stala Henny Gurlandová. Sňatek byl uzavřen 24. července 1944, Henny však nedlouho na to (roku 1952) umírá. Fromm byl po celý život velmi činný, kromě svých knih se podílel na řadě výzkumů. Roku 1947 vydal dílo Člověk a psychoanalýza, roku 1949 přesídlil do Mexika, kde přednášel na Lékařské fakultě Národní univerzity Mexika. Zde zahájil roku 1951 první kurs pro vzdělání kandidátů psychoanalýzy. Rok po smrti své druhé ženy se oženil znovu, třetí manželkou se stala Annis Freemanová. Roku 1955 vydává dílo Zdravá společnost a roku 1956 Umění milovat. V témže roce zakládá Mexickou psychoanalytickou společnost a stěhuje se z Mexico City do města Guernavacy. K otevření Mexického psychoanalytického ústavu dochází roku 1963. Roku 1964 vydává dílo v českém jazyce známé jako Lidské srdce. Roku 1967 se vzdává svých závazků v Mexiku a o rok později aktivně podporuje volební boj za zvolení Eugena McCarthyho prezidentem. Kvůli tomu, že Fromma postihuje srdeční infarkt, odchází z politické činnosti. Roku 1970 vydává svůj terénní výzkum mexických venkovanů. Výzkum se celým názvem jmenuje Psychoanalytická charakterologie v teorii a praxi, Společenský charakter mexické vesnice. Právě v tomto výzkumu byly zjištěny neproduktivní receptivní charaktery, hromadící a vykořisťující, přičemž se v rolnickém prostředí nenašly žádné tržní ani nekrofilní charaktery. Bylo možno prokázat změny charakteru v závislosti na vlivech struktur.2 Roku 1973 vychází slavné dílo Anatomie lidské destruktivity. Kvůli svému zdravotnímu stavu se Fromm vzdává domu v Mexiku a pobývá v Tessinu. Roku 1976 vydává knihu Mít nebo být?, následující rok ho znovu postihuje infarkt a jeho tvůrčí síla pomalu ochabuje. Erich Fromm umírá 18. března 1980. Kromě hlavních zmíněných děl Fromm napsal ještě např. díla Umění být, Psychoanalýza a náboženství, Budete jako bohové a řadu dalších.

1 2

FUNK, RAINER. Erich Fromm. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. s. 59. FUNK, RAINER. Erich Fromm. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. s. 81.

8

3. ČLOVĚK JAKO ŽIVOČIŠNÝ DRUH

Člověk je představitel lidstva. Společné s ostatními lidmi má smysly, které využívá, se všemi živočichy jsou mu vlastní tělní pochody. Sám je však jedinečný, má vlastní rozum a vlastní systém hodnot a jeho existence je neopakovatelná. Ústředním tématem děl Ericha Fromma je člověk a jeho zvláštnosti, kterými se liší od ostatních živočichů. První, co podle autora odlišuje lidské bytí od živočišného, je negativní, jedinec totiž postrádá pudovou regulaci. Zvíře se musí buď přizpůsobit okolí, nebo vymře. Člověk si uvědomuje sám sebe, má rozum a dokáže přeměňovat svět k obrazu svému. Nepřizpůsobuje se jedinec prostředí, prostředí se musí přizpůsobit jemu. Jenže kvůli tomu, že člověk přemýšlí a snaží se sám realizovat, je patrný rozpor. Není už v jednotě s přírodou, pořád hledá nové cesty a nová vyjádření, není spokojen s málem. Základní existenciální rozpor je rozpor mezi životem a smrtí.3 Smrt je pro člověka nevyhnutelná, ale často si to jedinec nepřipouští, snaží se to dokonce zakrýt různými ideologiemi, např. křesťanskou vírou v nesmrtelnost. Člověk je také omezen v tom, co by mohl dokázat a co ve skutečnosti uskutečňuje. Je denně omezován spoustou vlivů, roli hraje nejenom jeho psychika, ale řada vnějších okolností, které neumožňují jeho plný rozvoj. Přitom je jasné, že svému životu dává člověk smysl pouze sám, tím, že něčeho dosáhne a o něco usiluje, produktivně žije. Každý člověk je osobnost bez ohledu na to, že z hlediska biologického jsou všichni lidé stejní. Každý má svůj specifický způsob chování. Fromm osobností rozumí totalitu zděděných a získaných psychických vlastností, které charakterizují jedince a vytvářejí jedinečnost tohoto jedince.4 Rozlišuje pojem temperament a charakter. Hippokrates rozlišoval čtyři temperamenty: cholerický, sangvinický, melancholický a flegmatický. Tyto temperamenty byly až po Wundta používány téměř všemi badateli, moderní pojetí temperamentů pochází od Junga, Krestchmera a Sheldona. Frommovi však nejde o další podrobné zkoumání temperamentů, zdůrazňuje důležitost rozlišení temperamentu a charakteru. Temperament je neměnný, ale charakter se formuje postupně, utváří ho plno vlivů, které člověk sleduje již od dětství. Temperament ovlivňuje naše jednání, ale teprve náš charakter ukáže, kam až jsme schopni zajít, kdo je „dobrý“ a „špatný“ člověk.

3 4

FROMM, ERICH. Člověk a psychoanalýza. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1967. s. 38. FROMM, ERICH. Člověk a psychoanalýza. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1967. s. 44.

9

Učení o charakteru rozvinul jako první Freud, Fromm jeho zjištění ve svém díle Člověk a psychoanalýza podrobně rozebírá. Z jeho zkoumání dochází k závěru, že můžeme mít stejné chování, ale motivy našeho chování jsou odlišné, stejné chování skrývá odlišné charakterové rysy. Člověk se dostává do vztahu ke světu dvěma základními způsoby. V procesu asimilace podle Fromma dochází k získání a osvojení věcí jedincem a k asimilaci s nimi, aby došlo k ukojení jeho potřeb. Stejně tak nelze žít bez druhých lidí, každý musí být ve vztahu k druhým lidem z osobních či pracovních důvodů. Charakter se tedy utváří postupně během vývoje člověka. Jak už jsme řekli, člověku chybí pudy, proto Fromm považuje charakter za jakousi náhražku pudů. Musíme si ale uvědomit, že člověk nemůže jednat, jak se mu zlíbí, usměrňuje ho společnost, v níž žije. Láskou se sice budeme podrobně zabývat v samostatné kapitole, ale nyní se krátce podíváme na jednotlivé typy charakteru, které velmi ovlivňují pohled na lásku. Pokud jde o neproduktivní orientace charakteru, rozlišuje Fromm receptivní, vykořisťovatelskou, křečkovskou a tržní orientaci. Při receptivní orientaci člověk věří, že to, po čem touží, může získat jenom z vnějšku. V souvislosti s láskou jde jedinci o to být milován, nikoli milovat, což znamená, že nerozlišuje, kdo ho miluje, ale je šťastný, pokud mu kdokoli dává lásku. Je věrný a citlivý, obává se toho, že lásku někdy ztratí. Je závislý na autoritě, miluje jídlo a pití, výrazným znakem u tohoto typu jsou ústa. Vykořisťovatelská orientace stejně jako receptivní věří, že vše získá jenom z okolního prostředí. Rozdíl mezi nimi je v tom, že tento typ je více aktivní, nečeká na milodary, ale dokáže se o ně sám aktivně zasloužit. V lásce jedince této orientace Fromm považuje za zloděje, krade lásku někomu jinému, přitažlivé je pro něj to, co patří někomu jinému. Zřídka se zamiluje do někoho svobodného. Láká ho více to, co může vzít někomu jinému, než to sám vytvořit. Extrémním případem je kleptoman.5 Zatímco receptivní typ je spíše důvěřivý a optimistický, vykořisťovatelský typ je cynický, závistivý a žárlivý. Křečkovská orientace se nazývá podle základního rysu – člověk uchovává, „křečkuje“ a spoří a nerad něco vydává. Láska je pro něj vlastnictvím, neposkytuje ji, jenom ji přijímá a milovanou osobu touží vlastnit. Je sentimentální a často se obrací ke vzpomínkám, protože podle Fromma je sám neschopen něco vytvořit. Je až přehnaně pořádkumilovný, posedlý přesností. K druhým lidem jsou lidé křečkovské orientace nepřístupní, nedůvěřiví, ale nechybí jim smysl pro spravedlnost.

5

FROMM, ERICH. Člověk a psychoanalýza. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1967. s. 56.

10

Na tržní orientaci má vliv rozvíjející se funkce trhu. Pro všechny lidi objevující se na tomto trhu je materiální úspěch závislý na tom, zda ostatní, kteří využívají jejich služby, je uznávají. Důležité je vzdělání a odbornost, ale svou roli zde hraje i to, jak člověk vystupuje, jak působí na druhé. Pokud si člověk vytvoří přitažlivý, zajímavý, příjemný profil, má velkou šanci na úspěch. Musí se jednoduše řečeno umět prodat, jestliže se mu to podaří a má úspěch, je cenný. Člověk musí vzbuzovat důvěru. Charakterové orientace nejsou odděleny, u člověka najdeme více orientací, jež jsou navzájem propojeny, ale většinou jedna převažuje. Mohou se také kombinovat. Jaký je podle Ericha Fromma rozdíl mezi neproduktivní a produktivní orientací? Neproduktivní orientace se od produktivní liší tím, že v této orientaci se sice člověk rozvíjí určitým způsobem, ale nevyužívá možnosti, které má, není dostatečně činný. Často se nechává ovlivnit ostatními a nejde přímo za vlastními cíli. Produktivní orientace počítá s tím, že člověk je společenský a rozumový živočich, který se nějakým způsobem rozvíjí ve společnosti. Produktivnost je schopnost člověka využít svých sil a uskutečnit možnosti, které v něm dřímají.6 Díky svému rozumu je člověk schopen něco uskutečnit, vytvořit. Fromm rozlišuje pojem aktivita, který se často zaměňuje s produktivností, přitom spolu tyto pojmy nesouvisí. Aktivitu chápe jako způsob chování, které vyvolá změnu v doposud existující situaci vynaložením určité energie. Produktivnost nemá s aktivitou co dělat, jelikož je to pouze reakce na život okolo nás, Frommovo zkoumání se proto zaměřuje na charakter člověka, nikoli na jeho úspěch. Člověk může něco prožít dvěma způsoby: reproduktivně nebo generativně. Reproduktivní prožití něčeho, co leží mimo vlastní já člověka, tím způsobem, že jedinec přijímá skutečnost a reprodukuje ji dále v nezměněné podobě, dále ji nerozvíjí, nepřetváří. Naopak při generativním prožití člověk aktivně zpracovává získané vědomosti a spontánně je přetváří vlastní aktivitou. Člověk může reagovat v určitých situacích různě, někdy může jít o reproduktivní prožití, někdy o prožití generativní. Člověk je nejdůležitějším předmětem produktivnosti. Pro naše pozorování je důležité Frommovo pojetí produktivní lásky a myšlení. Pojem produktivní lásky se liší od pojmu láska. Láska je cokoli, co máme rádi a co nás dělá šťastné, jak uvádí Fromm v díle Člověk a psychoanalýza, od lásky ke zmrzlině až po lásku k druhému člověku, která je nejsilnější. Láska je ale specifickým citem, pouze pravá láska vychází z produktivnosti, a proto ji Fromm označuje jako produktivní lásku. Její podstatou je

6


11

láska k druhým lidem, je jedno, zda je to láska rodičovská či partnerská. V další kapitole postupně rozebereme jednotlivé druhy lásky a také rozdíly v nich. Něco však všechny typy lásky spojuje. Je to péče, odpovědnost a úcta7, tedy základní prvky, které můžeme zpozorovat u všech forem lásky Fromma. V produktivním myšlení nejsme jen pasivní příjemci informací, ale máme zájem o objekt, jako subjekt jsme aktivní. Zabýváme se objektem, který na nás určitým způsobem působí. Přitom musíme být objektivní, uvědomovat si rozumem skutečnost a takovou ji brát. Nelze na věc nahlížet podle našich tužeb a fantazie, došlo by ke zkreslení. Člověk musí být nezaujatý, brát daný jev vědecky. U produktivní aktivity se střídá aktivita a odpočinek. To znamená, že člověk sice dokáže být aktivní, dokáže pracovat, milovat a myslet, ale pouze tehdy, pokud také zvládne, je-li potřeba, odpočívat, být sám sebou. Jestliže nebude člověk vnímat a cítit sám sebe, nedostane se ani do vztahu s druhými lidmi. Mezi lidmi rozlišuje Fromm tyto druhy vztahů: symbiotický vztah, odtažitě destruktivní vztah a lásku.8 Symbiotický vztah znamená snahu přimknout se k jiným, jedinec ztrácí svou nezávislost. Člověk je buď pohlcován nebo sám pohlcuje. Fromm jako první případ uvádí masochismus, tedy stav, kdy se chce jedinec zbavit vlastního já, nechce být svobodný, ale chce přimknout k někomu jinému. Uvádí různé formy masochismu, např. oběť, povinnost, lásku, někdy se masochismem myslí i sexuální pudy. Touha druhé pohltit je sadistická forma symbiotického vztahu. Je to snaha ovládnout druhého člověka a být jeho pánem. Ovládaná osoba je považována za věc a je s ní tak jednáno. Symbiotický vztah považuje Fromm za vztah intimní, avšak na úkor lidské svobody a samostatnosti. Odtažitě destruktivní vztah je jeho opakem, člověk se odklání od ostatních, cítí se jimi být ohrožen. Aktivní formou odklonu je destruktivnost, myšlenkou člověka tedy je, že pokud člověk nezničí druhé, bude zničen sám. Láska jako vztah mezi lidmi je produktivní forma vztahu nejen k druhým, ale i k jedinci samému. Výjimečnost lidí zařazených do tohoto vztahu však musí zůstat zachována, nikdo nesmí být omezován, jinak už se nejedná o lásku, ale o různou formu majetkového vlastnictví až násilného ovládání. Je důležité uvědomit si, že v procesu socializace a v asimilačním procesu existuje příbuznost mezi různými možnostmi orientace. Receptivní a také vykořisťovatelská orientace znamená blízkost a přimknutí k těm, od nichž chce člověk něco dostat, ať už klidným či agresivním způsobem. U receptivní orientace převládá 7 8


12

masochismus,

vykořisťovatelská

orientace

směřuje

k sadistickým

vztahům.

V protikladu k těmto dvěma formám orientace je křečkovská orientace, jež je odklonem od druhých, kteří znamenají ohrožení tohoto člověka. Křečkovský charakter shromažďuje věci, ale neužívá jich, jedná se spíše o destruktivní charakter. Tržní orientace je také typem odklánějícím se od druhých, ale na rozdíl od křečkovské orientace má tento odklon přátelský charakter. Princip spočívá ve snadném kontaktu s druhými lidmi, odklonem chápe Fromm odklon v hlubším citovém smyslu. Na pojem člověka nahlíží Fromm i z hlediska křesťanského. Vykládá z vlastního pohledu biblické chápání člověka a jeho osobnosti. Bible říká, že člověk je učiněn k obrazu božímu, ale není schopen být bohu roven. Bible vyžaduje poslušnost otci, vzdorný syn je přísně trestán. Poslušnost podle bible znamená vědomý akt podřizování se autoritě, Fromm poukazuje na to, že v tomto případě je protikladem podřizování nezávislost. Právě nezávislost je podle něj cílem vývoje člověka, každý jedinec by měl být samostatný a schopen se o sebe postarat. Nutné je tudíž i vytrhnutí se z primárních vazeb, což je vazba člověka k vlastní zemi, k otci a k matce. Fromm se při své analýze člověka inspiroval řadou významných autorů. V díle Anatomie lidské destruktivity upozorňuje na to, že všeobecně panuje shoda s P. D. MacLeanem, který ukázal, že pro fyzické přežití člověka a druhu je životně nezbytné přijímání potravy, boj, útěk před nebezpečím a sexuální činnost. Podle Fromma má člověk kromě tělesných potřeb také potřeby jiné, psychické, podíváme se na tyto potřeby v dalších částech práce. Agrese je reakcí na veškeré formy ohrožení života, člověk se brání, pokud je mu znemožněno dosáhnout svých životně důležitých potřeb. Nejen agrese je však reakcí na ohrožení jedince. Člověk reaguje na ohrožení buď agresí nebo útěkem. Zvíře dokonce bojuje jen v případě, že to je jeho poslední možnost, jestliže nemá možnost útěku. Jde-li o člověka, Fromm nastoluje myšlenku, že člověk byl spíše ovlivněn vlastní kulturou a pokud dal přednost boji před útěkem, byl ovlivněn vládci nebo vlastní touhou po moci, nikoli nutností nebo nevyhnutelností. V tom se zvíře od člověka podstatně liší. Jenom člověk dokáže ničit v takovém množství, udělat fatální chyby, které ovlivní lidstvo na další století. Můžeme jen spekulovat, zda by byla společnost lepší, kdyby se hrůzy minulosti nestaly a člověk by žil pokojně a bojoval opravdu jen v případě nejnutnějším. Faktem zůstává, že mozek zvířat i lidí má zabudované nervové mechanismy, které je ovlivňují, aktivují činnost, tedy agresi nebo útěk jako reakci na ohrožení života či jiné potřeby. 13

Fromm nahlíží na lidi ze dvou úhlů. Někteří jsou ovce a někteří jsou vlci. Jak píše ve svém díle Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu, na předpokladu, že lidé jsou ovce, vystavěli systémy velcí inkvizitoři a diktátoři.9 Jako příklady uvádí Hitlera, Stalina a řadu dalších, kteří samozřejmě nezpůsobili takovou zkázu sami, ale mistrně zmanipulovali ostatní. Člověk je vůči druhým nelidský, nemilosrdně vraždí, ničí, používá násilí. Vlci jsou manipulátoři, kteří přimějí ovce, aby dělaly, co chtějí. Ovce se podřídí, ne kvůli tomu, že by chtěly, ale proto, že chtějí vůdce, chtějí někoho následovat. A vlci potom ještě definují hrůzy, které napáchali, jako úspěch a nezbytnost, která byla učiněna pro blaho národa. Jak ale sami z historie víme, jsou to pohádky, které zakrývají skutečnou tragiku celé věci. Fromm si pokládá otázku, zda je člověk spíše vlk a nebo je ovce, rozebírá různé pohledy včetně pohledu křesťanského, který nedefinuje člověka jako někoho zkaženého. Bible ukazuje, že neposlušnost Adama a Evy vůči Bohu není hříchem, není zmínka o tom, že by je tato neposlušnost zkazila. Neposlušnost je tu podmínkou lidského sebeuvědomění. Podle Fromma je tento první akt neposlušnosti člověka jeho prvním krokem ke svobodě.10 „Hlavním nebezpečím pro lidstvo je obyčejný člověk s neobyčejnou mocí – a žádný ďábel nebo sadista.“ 11 Pokud se člověk, který by za normálních okolností na něco zlého vůbec nepomyslel, dostane do postavení, v němž má moc, může rozkazovat mnoha lidem a ovládat ty nejničivější zbraně, může napáchat plno zla. Jaký je tedy člověk jako lidská bytost? Určitě je každý individuálním tvorem, který si do jisté míry sám určuje, jaký bude jeho život. Zda ale bude, jak říká Fromm, „dobrý“ nebo „špatný“, závisí na jeho charakteru a jeho schopnosti respektovat společenské normy a pravidla. Někdo chce být ovládán, někdo ovládá, někdo je vlk, někdo ovce. Každý je však ovlivňován láskou, hybnou silou lidstva. I když ji řada vzdělanců považuje jen za prostředek k pokračování rodu a nezbývá nám nic jiného, než s nimi také souhlasit, je zajímavé podívat se, jak na ni nahlíží Erich Fromm. Protože i přes svoji praktickou funkci slouží láska k rozvoji člověka a jeho psychiky, utváří ho a formuje, provází ho životem.

9

FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. s. 11. FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. s. 13. 11 FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. s. 15.

10

14

4. LÁSKA

Fromm ve své knize Umění milovat podává vlastní rozsáhlý pohled na pojem láska. Především si musíme uvědomit, že se nelze jednoduše naučit milovat. Jedinec musí prokázat odvahu, pokoru i kázeň a především musí mít schopnost milovat. Své úvahy vystavěl Fromm na předpokladu, že člověk lásku získává náhodně. Poukazuje na to, že člověk současný trpí některými předsudky a omyly, co se lásky týká. Hlavně má pocit, že se nemusí v oblasti lásky ničemu učit. Lidé spíše považují za problém jak být milováni, ale méně už jako problém berou jak milovat. Lidé se snaží být zajímaví, atraktivní, aby se stali hodnými lásky, aby je někdo miloval. Proto se často muži zaměřují na pěstování své kariéry, ženy dbají na svůj vzhled a oděv. Obě pohlaví touží po lásce, předpokládají tedy, že když budou atraktivní, zajímaví a populární, že mají velkou šanci. Jako druhý problém lásky vidí Fromm problém objektu. Lidé si myslí, že milovat je snadné, ale že je těžké najít správný objekt jejich lásky. Souvisí to se změnou ve společnosti, s větší volností a svobodou. V dřívějších dobách se manželství uzavíralo dohodou, na základě společenského postavení, na city se nehledělo. V dnešní době se každý může rozhodnout sám a jak Fromm upozorňuje, někdy převažuje v našem rozhodování spíše vnější než vnitřní pohled na druhou osobu. Dokonce přirovnává partnerství k obchodu, dvě osoby se do sebe zamilují, když mají pocit, že nalezly nejlepší objekt na trhu, přitom tyto osoby hledí na své možnosti, které je samozřejmě do jisté míry limitují. Třetí omyl, který lidé dělají v souvislosti s láskou, je stejné chápání prvotního pocitu zamilovanosti a stálého stavu milování. Zamilovanost je pocit sice krásný, vzrušující a naplňující člověka, ale zároveň pomíjivý. Čím více se osoby poznávají a intimně se sbližují, tím se jejich soužití stává méně vzrušujícím a také zajímavým. Nakonec se projeví nuda a zklamání z toho, že osoby poznávají i rozpory, jež dříve přes zamilovanost neviděly. Fromm se láskou zabývá proto, aby poznal příčiny neúspěchu v lásce a zjistil, v čem lidé dělají zásadní chyby, jež vedou k rozpadu partnerského vztahu. Fromm se ve svém díle zabývá teorií i praxí lásky, i když, jak sám píše, praxe se dopodrobna popsat nedá. Člověk je lidská bytost, která si příliš uvědomuje svou konečnost a budoucnost, ve které je jistá pouze smrt. Proto člověk touží osvobodit se ze samoty, která mu jeho nesmrtelnost ještě více připomíná, chce se připoutat k jiným lidem. Nejhlubší lidská

15

potřeba je potřeba překonat odloučenost, opustit vězení své samoty.12 Pokud se to člověku nedaří, měl by se podle Fromma oprostit od vnějšího světa, protože je to jediná možnost, jak zmizí jeho pocit izolace, který dozajista bude mít, pokud bude sám. Řeší to člověk v každé době, v pravěku i v novověku. Největší touhou lidí je nebýt sám. Pouze novorozeňata ještě nemají vyvinutý smysl pro pocit samoty, cítí se bezpečně v přítomnosti matky, nemají pocit odloučenosti. Až je u dítěte vyvinuta individualita, má snahu překonávat samotu a odloučenost od matky jinými způsoby. Jedinec se chce nějakým způsobem vymanit ze samoty, čehož může dosáhnout všemi druhy orgiastických stavů. Fromm jmenuje např. trans nebo sexuální orgie, které mohou dočasně pomoci zapomenout na to, že jinak je jedinec opuštěný. Všechny formy orgiastických stavů mají tři hlavní rysy: jsou intenzivní, Fromm doplňuje, že dokonce bouřlivé, probíhají v celé osobnosti, v těle i duchu, jsou přechodné a periodické.13 Svou samotu do určité míry překonáváme ztotožněním se s blízkou skupinou, se společností. Nepřipadáme si až tak odloučeni, když se můžeme považovat za člena skupiny a vědět, že někam patříme. V dnešní době je snaha o rovnost mezi všemi, aby se předešlo vymezování a vyzdvihování pouze části obyvatel. Všichni mají právo na stejné zacházení, nelze rozlišovat mezi lidmi. Tato jednota, vytvořená buď orgiastickými stavy nebo na základě konformity, je pouze dočasná a člověka nemůže plně uspokojit. Frommův člověk vidí to nejdůležitější v lásce, ta jediná drží pohromadě celé lidstvo, je to vášeň, touha po splynutí s druhým člověkem. Splynutí je možno dosáhnout různými způsoby, ale všechny nelze považovat za lásku. Láska je pro Fromma odpovědí na problém existence, nikoli symbiotické spojení, o kterém v díle Umění milovat pojednává. Symbiotické spojení biologické je spojení matky a jejího plodu. Plod je na matce zcela závislý, matka je jeho živitelka. Obě těla jsou na sobě nezávislá v psychickém symbiotickém spojení, jsou spojena jen psychologicky. Pasivní formu symbiotického spojení nazývá Fromm jako masochismus, aktivní formou je sadismus, zabývali jsme se jimi ve třetí kapitole této práce. Protikladem symbiotického spojení je zralá láska. Láska je aktivní síla, umožňuje překonání odloučenosti, člověk splyne s druhou osobou a přesto zůstává sám sebou. Aktivitou myslí Fromm to, že v lásce především dáváme než bereme, nejsme pasivními příjemci. Dávání pro něj znamená moc, obětujeme druhému člověku náš vlastní život, dáváme mu něco ze sebe. Očekáváme, že to bude vzájemné a že dvě osoby spolu budou mít pravý vztah. 12 13

FROMM, ERICH. Umění milovat. 1. vyd. Praha: Orbis, 1966. s. 14. FROMM, ERICH. Umění milovat. 1. vyd. Praha: Orbis, 1966. s. 16.

16

Kromě dávání upozorňuje Fromm na prvky společné všem formám lásky. Je to péče, odpovědnost, úcta a znalost. Péče se nejvíce projevuje ve vztahu matky a dítěte, které je na ni zcela závislé. „Láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme. Kde tato aktivní péče chybí, tam není láska.“ 14 S péčí souvisí odpovědnost, kterou dnes spíše rozumíme povinnost. V pravém slova smyslu je odpovědnost dobrovolný akt, kterým ukazujeme, že milujeme. Staráme se o druhé a jsme schopni být za ně odpovědní, odpovídat za jejich činy, jednání. A nikdo nás k tomu nenutí. Fromm tvrdí, že by se odpovědnost klidně mohla zvrhnout v panovačnost a majetnictví, kdyby neexistovala úcta. Úcta znamená brát člověka takového, jaký je, nesnažit se ho přetvářet ke svému obrazu. Úcta nemůže existovat bez svobody. Jestliže máme mít k někomu úctu, musíme ho znát, čili znalost je dalším, pro lásku typickým prvkem. Znalost druhého člověka umožňuje pomoci mu, když je potřeba, můžeme sledovat jeho rozpoložení a stavy a adekvátně se zachovat. I to je projevem lásky. Toužíme proniknout k druhému člověku, chceme ho znát a rozumět mu. Nejvíce ho poznáme právě při splynutí v lásce. Nezbytné je objektivně nahlížet na sebe sama i na druhého, jinak je náš pohled zkreslený a neukazuje nám pravdu. Péče, odpovědnost, úcta a znalost jsou základní prvky, jež jsou pro lásku nezbytné. Fromm v lásce vidí něco víc, než jen touhu po překonání samoty a snahu o splynutí s druhým. Zachází i do sféry biologické, láska je nutná pro další pokračování lidstva, je to touha po spojení mužského a ženského pólu. Každý jedinec hledá svůj protějšek nejen pro pokračování rodu, ale také pro splynutí duševní. Mužství a ženství je rozlišené nejen v sexuální funkci, ale také v charakteru. Mužský charakter je typický pronikáním, vůdcovstvím, aktivitou, najdeme i kázeň a dobrodružnost. Ženskému charakteru je vlastní plodná vnímavost, touha ochraňovat, realismus, vytrvalost a mateřskost.15 Objevuje se Frommova kritika Freuda, který vztahy mezi lidmi pojímal především z hlediska jejich sexuality, podle Fromma nepochopil pohlaví dost hluboko. Ale byl první, kdo odhalil význam vášní mezi lidmi. Freud nepoznal, že pohlavní touha je jedním z projevů potřeby lásky a spojení. Pro své přecenění sexu byl kritizován, jeho teorie však měla v tehdejší době revoluční a vyzývavý ráz.

14 15


17

4. 1. SOBECTVÍ, SEBELÁSKA Fromm odkazuje na Freuda a jeho koncept narcismu neboli sebelásky. Freud tento objev považoval za jeden ze svých nejdůležitějších a použil ho k pochopení dalších důležitých oblastí a jevů, jako je např. psychóza, žárlivost, sadismus ad. Fromm upozorňuje také na to, že se této teorii nedostalo patřičného zájmu, jelikož ji Freud vtěsnal do rámce své teorie libida. Matčin plod je ve stavu absolutního narcismu a trvá nějakou dobu po narození, než si začne uvědomovat svět okolo sebe. Fromm z tohoto pojetí vyvozuje, že vývoj jedince může být definován jako evoluce od absolutního narcismu ke schopnosti objektivního uvažování a objektivní lásky, schopnosti, která však nepřekračuje určité meze.16 Freudovy názory na narcismus souvisí s libidem. Libido je energie sexuálního instinktu a kromě pudu sebezáchovy nejvíce ovlivňuje lidské chování. Fromm popisuje narcismus dvěma krajními příklady. První je primární narcismus narozeného dítěte, které ještě nemá svůj vztah ke světu vytvořen, a proto nerozeznává mezi „já“ a „nejá“. Pro dítě není svět vytvořen jako skutečný, teprve postupně s jeho vývojem ho začne samo poznávat. Druhým krajním příkladem je narcismus osoby duševně choré. Zde svět přestal být skutečným, osoba, která ho tak dříve vnímala, ho nyní vnímat přestala. Na pomezí mezi zdravím a psychickou chorobou je částečný narcismus. Je typický u lidí, kteří si přisvojili neobyčejnou moc, např. egyptští faraónové, římští císaři, Hitler, Stalin. Snaží se překročit omezenost přírody, stát se absolutním vládcem, jejich moc je neomezená, tak se i chovají. Kvůli své moci jsou schopni vraždit a spáchat zločiny, jenom aby ukázali svou nadřazenost. Psychóza je absolutní narcismus, osoba nekomunikuje s druhými, odtrhává se od nich, v popředí stojí pouze vlastní osoba. Tato sebeláska má fatální následky a může končit i smrtí. Morální hypochondrii definuje Fromm jako strach z toho, že se člověk proviní, jedinec se neustále zabývá tím, co učinil, jakou cítí vinu a co udělal dobře nebo špatně. Tento druh narcismu není tak nápadný, ale přesto závažný, osoba je zaměřena také pouze na sebe sama a řeší to, co si o ní myslí druzí. V díle Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu Fromm tento narcismus přisuzuje spíše stavům pesimistickým, kdy se člověk sám přesvědčuje o vlastní neschopnosti a nedokonalosti. Jak poznáme narcistickou osobnost? Na to nám Fromm uvádí jeden, snadno poznatelný typ. Je to typ člověka, který cítí uspokojení ze všeho, co dělá, neustále se

16

FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. s. 50.

18

tváří důležitě a většinou ho ani nezajímá, co říkají druzí, protože je přesvědčen o vlastní pravdě. Pokud je to osoba chytrá, klade při rozhovoru otázky, aby ukázala dojem, že zájem má. Z toho je zřejmé, že tato osobnost bude citlivá na jakoukoli kritiku, může na ni reagovat nepřiměřeně. Ve všech formách narcismu se projevuje jeden důležitý znak, a to nedostatek zájmu o okolí. Někdy je možno poznat tuto osobu i podle její rozzářené, spokojené tváře se zvláštním třpytem v očích, podle neustálé mluvy za jakýchkoli situací. Narcismus se projevuje ve vztahu rodičů a dětí, rodiče se často ve svých dětech vidí a berou je jako pokračovatele sebe sama. Také partnerství může vykazovat známky narcismu, muž vše, co je jeho a co vlastní, zbožňuje, a proto i ženu, která se do něj zamiluje, postupně započítá do jeho majetku a má z toho dobrý pocit. Narcismus je vášeň, někdy s velkou intenzitou. Má důležitou biologickou funkci. Člověk jako individuum by moc dlouho nepřežil, kdyby se nestaral o své zájmy a samozřejmě potřeby, musí přece jíst, pít, přežít v souboji, chránit si život. Když by člověk narcismus do určité míry nevykazoval, nebyl by schopen dlouhodoběji přežít. Jak Fromm upozorňuje, narcismus je pro zachování života nezbytný, ale i ohrožující.17 Biologická míra narcismu je přiměřena tomu, aby člověk mohl fungovat bez problémů ve společnosti, aby byla možnost sociální kooperace. Fromm rozlišuje dvě formy patologického narcismu – benigní (prospěšnou) a maligní (zhoubnou). O obou typech bude pojednáno v osmé kapitole. Dochází také k přeměně individuálního narcismu na narcismus skupinový. Členové musí považovat svou skupinu za dost významnou, možná i nadřazenou ostatním, aby ji udrželi při životě a věnovali jí čas a úsilí. V minulosti v primitivních kmenech byl skupinový narcismus posílen, jelikož ještě neexistovala taková míra individuality jako v poslední době. Jedinec měl větší důvěru ve skupinu a více jí obětoval. Byl s ní svázán nejprve pokrevní příbuzností, později ve větší skupině společnou, vlastní kulturou, jazykem, sdíleným a ochraňovaným územím. Fromm demonstruje jako zajímavý příklad narcismu ve velké skupině a sil působících proti němu dějiny římskokatolické církve. Proti narcismu zde vystupuje hlavní myšlenka, že člověk nemůže být Bohem a tudíž nelze, aby byl vševědoucí a všemocný.18 A dále je to pojetí univerzálnosti člověka a náboženství, které slouží všem, nikoli jednomu kmeni či národu. Zároveň církev narcismus hlásala, je to jediná možnost spásy a papež je zástupce Krista, takže to mohlo vzbudit v lidech narcismus právě z toho důvodu, že jsou příslušníky tak významné instituce. 17 18

FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. s. 58. FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. s. 65.

19

Co je pro člověka nejdůležitější z hlediska jeho plné dospělosti, je to, že se musí zcela vymanit z individuálního i ze skupinového narcismu. Fromm si klade otázku, zda je možné překonat narcismus, než dojde ke zkáze člověka. Zmiňuje Freuda a jeho hledisko, jež tvrdí, že člověk své narcistické jádro nikdy nepřekoná. Fromma zajímají optimální možnosti, které by mohly pomoci lidstvu zabránit blížící se katastrofě. V každém z nás je do určité míry narcismus zakořeněn, jde jen o to, zda bude pokračovat trend nejničivějších zbraní, válek a bojů, které již jsou zcela běžné a často nesmyslné. Lidé si neuvědomují vážnost situace, každý odsuzuje minulost, ale přítomnost není o nic lepší. Snahu o lepší svět tu samozřejmě najdeme, postupně vznikají různé organizace, např. Organizace spojených národů, jejíž členské státy jsou ochotny se dohodnout a obětovat svou suverenitu ve vyšší princip, pro pomoc lidstvu. Musíme brát ale zřetel i na jednotlivce, ne jen na společnost. Pokud chceme odstranit ideologický a nacionální narcismus, musíme se snažit také zredukovat narcismus v každém jedinci. Fromm předpokládá, že to může trvat ještě celé generace, ale jelikož máme vyvinutou nejmodernější techniku, je možné zajistit důstojný život pro každého, nebude již třeba zotročování jedné skupiny a vykořisťování druhé. Důležité je orientovat se vědecky, rozvíjet kritické myšlení, objektivnost ad. Rozdíly v myšlení filozofickém a náboženském sice nezmizí, ale to je třeba, jelikož tím se ukáže naše míra tolerance k existujícím rozdílům a naše schopnost je přijmout. „Člověk může být lidským jedině v klimatu, v němž může očekávat, že on a jeho děti budou žít a že zažijí příští rok a ještě mnoho roků dalších.“ 19

4. 2. LÁSKA K DRUHÝM LIDEM Láska neznamená upoutat se na jednu osobu, znamená ucelený pohled na svět, je postojem ke světu. Nelze milovat jednu osobu a s ostatními nemít nic společného, být k nim lhostejný. To už se znovu jedná o zmíněnou formu symbiotického připoutání či sobectví. Láska je aktivita, která vyžaduje značné úsilí, nestačí jen najít objekt naší lásky a myslet si, že vše ostatní již půjde samo. Již jsme pojednali o definici lásky a vymezili si základní typické společné prvky všech forem lásky. Nyní si tyto formy přiblížíme. Nutné je na úvod říci, že i když je láska orientace, jež se týká všech okolo, mezi jednotlivými formami lásky jsou rozdíly, které souvisí s předmětem naší lásky.

19

FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. s. 76.

20

4. 2. 1. Bratrská láska Toto je podle Fromma nejzákladnější druh lásky, který je základem všech jejích typů. Je to láska ke všem lidem, typická svou nevýlučností. Cítíme se všemi lidmi, jsme s nimi solidární a v jednotě. Abychom poznali druhého člověka, musíme proniknout k jeho jádru, poté vnímáme jeho identitu a spřízněnost s námi. Platí zde pravidlo, že pomoc druhým je samozřejmá. Žádný stav není trvalý a jako my jsme dnes pomohli jinému, ten dotyčný může zítra při problémech pomoci nám. Svou lásku k druhým lidem rozvíjíme tím, že máme soucit s bezmocným člověkem.

4. 2. 2. Mateřská láska Když se narodí dítě, neuvědomuje si okolní svět, je zcela závislé na matce, bez její pomoci a lásky by nepřežilo. Postupně si uvědomuje, že je milováno, nemusí proto nic dělat, láska matky je přirozená, nemusí si ji zasloužit ani získávat. Fromm vymezuje období, kdy záleží výhradně na tom, aby dítě bylo milováno, do osmi až deseti a půl roku věku. Následně se objevuje u dítěte pocit, že lásku vyvolává svou činností a snaží si lásku matky zasloužit. Postupně se vytváří v mladého člověka, jenž je schopen lásky a uvědomuje si, že stejně jako jeho potřeby jsou důležité i potřeby ostatních, začne s nimi soucítit. V průběhu vývoje se mění i objekt lásky. Dítě je nejdříve připoutáno k matce, ale jak se stává čím dál více samostatnějším, většího významu nabývá i jeho vztah k otci. Mezi mateřskou a otcovskou láskou jsou rozdíly. Mateřská láska je nepodmíněná, matka miluje své dítě, protože je. Otcovská láska je odlišná. V nejmladším věku je dítě zcela svázáno s matkou, matka je pro něj vše, co potřebuje, ale otec k němu není tak připoután. Otec představuje jiný svět, učí dítě, jak se má chovat ve světě, ukazuje mu cestu. Otcovská láska je podmíněná, má svou kladnou i zápornou stránku. Záporná stránka je v tom, že otcovská láska se musí zasloužit a je možné ji ztratit, pokud se nebude dítě chovat podle otcových představ. Poslušnost je pro otce důležitá, neposlušnost je největší hřích. Alespoň můžeme pro otcovu lásku něco udělat, pracovat na ní, abychom ji získali, to je kladná stránka věci. Dítě potřebuje otcovo vedení a autoritu, ale otec by neměl být příliš přísný, měl by dávat dítěti prostor pro vlastní vývoj. To samé platí i pro matku, která je často k dítěti nezdravě připoutána a někdy mu nedává možnost vlastního vyjádření a seberealizace. Vývoj zdravého dítěte probíhá podle Fromma tak, že je dítě nejdříve připoutáno k matce, pak se jeho pozornost obrací spíše k otci, až nakonec dojde k syntéze obojího, což je zásadní pro dosažení zralosti. Při porušení tohoto vývoje dochází k neurózám. 21

Pokud se otec o syna příliš nezajímá a matka je silnou osobností, může se syn vyvinout v osobnost silně připoutanou k matce, bude chtít, aby se o něj starala nadále, bude na ní závislý. Problémem bude i jeho pozdější život, kdy se pokusí hledat partnerku (pokud to bude dívka, tak partnera) s dominantním postavením. V opačném případě, kdy matka je na dítě chladná a panovačná, se dítě připoutá k otci, přenese na něj mateřskou ochranu a bude jednostranně orientováno k otci, k zásadám práva a autority, neschopné nepodmíněné lásky. Charakteristické pro tyto neurózy je, že se jeden z principů, mateřský nebo otcovský, nevyvine, nebo role matky a otce ve zmatku splynou.20 Mateřská láska má pro dítě důležitý význam a má dvě strany. Matka se sice o dítě stará a uspokojuje jeho biologické potřeby, ale zároveň, jak se dítě vyvíjí, mu předává svoje zkušenosti ze světa a utváří v jeho osobnosti určitý postoj, nahlížení na okolní svět. Mateřská láska vnuká dítěti radost ze života, že je dobré být na světě a žít. Mateřskou lásku považuje Fromm za tu nejposvátnější, protože na rozdíl od lásky bratrské a milenecké, kdy jsou si partneři rovni, je zde vztah nerovný. Matka dává dítěti vše, co potřebuje a nic za to nežádá, stačí jí, když vidí, že je dítě spokojené a usmívá se. Možné je, aby se v matce projevil i narcismus. Chápe dítě jako svou součást a proto ho miluje. Další možností je, že matka touží po moci a majetku, bezbranné dítě je objektem uspokojení pro tuto matku. Nacházíme další rozdíly mezi mateřskou a erotickou láskou. Zatímco erotická láska znamená spojení dvou bytostí v jednu, mateřská láska je opakem, dítě se nakonec musí stát samostatnou bytostí a od matky se zcela odpoutat. Je náročné být milující matkou a zároveň se muset odpoutat od vlastního dítěte, aby se stalo samostatnou bytostí. Nejhorší je, že matka musí dítě v jeho osamostatňování podporovat a nefixovat se na něj, aby vývoj proběhl správně a potomek mohl sám v životě fungovat. Matka je skutečnou matkou, pokud se dokáže ztotožnit se svou rolí a miluje i po odloučení s dítětem.

4. 2. 3. Erotická láska Bratrská a mateřská láska mají společné to, že se neomezují pouze na jednu osobu. Láska erotická stojí proti těmto dvěma v protikladu. Podle Fromma je to nejklamnější forma lásky. Jak už bylo dříve popsáno, stav zamilovanosti se často se stavem lásky zaměňuje. Zamilovaný člověk postupně poznává druhého a tento prožitek je krátkodobý, jelikož po poznání člověka se pro něj tato osoba stává stejně známou

20

FROMM, ERICH. Umění milovat. 1. vyd. Praha: Orbis, 1966. s. 39.

22

jako je on sám. Pro většinu lidí je jejich vlastní osoba, stejně jako ostatní, brzy probádána a vyčerpána. Pro ně důvěrnost vzniká především pohlavním kontaktem, fyzické spojení je překonáním odloučenosti.21 Postupem času ale ztrácí řada věcí, kvůli kterým jsou partneři spolu, na významu. A poté si člověk hledá nový objekt své lásky, myslí si, že bude jiný než vztahy předchozí. Často hraje roli klamná pohlavní touha. Pohlavní touha neznamená jen fyzické spojení, ale podle Fromma i spojení psychické. Nechceme být sami, opuštění, to nás může k pohlavnímu splynutí inspirovat, dává nám to pocit blízkosti druhé osoby, na chvíli nepociťujeme samotu. Pohlavní touha je spjata často s pojmem láska. Jenže když opadne prvotní přitažlivost, dva lidé se začnou znovu odcizovat. Protože lidé často mylně zaměňují lásku a pohlavní přitažlivost, myslí si, že když po sobě fyzicky touží, že se milují. Erotická láska je však jen částí lásky celkové. V lásce nejde jen o fyzickou přitažlivost, ale i o souznění psychické. Erotická láska znamená, že člověk může splynout úplně a intenzivně pouze s jedním partnerem, je vyloučena láska k jiným lidem ve smyslu erotického splynutí, plného odevzdání po všech stránkách života – ale ne ve smyslu hluboké bratrské lásky.22 Lásku bratrskou můžeme cítit ke všem lidem, ale lásku erotickou pouze k jednomu konkrétnímu člověku, se kterým nás spojuje nejenom pohlavní erotická přitažlivost, ale hlavně cit. Cit mezi dvěma lidmi vzniká postupně. Když se dva lidé postupně sbližují a pečují o sebe, vytváří se mezi nimi pevná vazba, cit, láska. Během času nejde jen o sexuální přitažlivost, ale cit přerůstá v přátelství, oddanost vůči druhému, v ochotu o něj pečovat a starat se, kdykoli to partner potřebuje. Dnes je láska chápána jako spontánní cit, avšak důležitou roli hraje i vůle. Jenže když je člověk do někoho zamilovaný, jedná svým srdcem, nikoli rozumem a vůlí. Fromm pohlíží na lásku erotickou tak, že je to zcela individuální záležitost. Můžeme milovat všechny ostatní bratrskou láskou, ale pouze individuální jedince láskou erotickou. Najít partnera na celý život je nejenom nesnadné, ale také velmi důležité. Láska je umění, je potřeba v lásce nejenom brát, ale zároveň dávat. Bohužel je dnes taková doba, že každý jedná spíše sám za sebe, proklamován je individualismus a lidé nejsou schopni vzájemně spolupracovat, natož pak spolu žít. Milovat druhého člověka znamená brát ho, jaký je, naučit se kompromisu a trávit společný čas. Společná činnost, péče o druhého, znalost, úcta a odpovědnost k partnerovi znamená lásku. Láska je trvalý cit, cit jako žádný jiný, člověk láskou vyjadřuje umění milovat. 21 22


23

4. 2. 4. Láska k bohu Každý člověk má potřebu milovat a být milován, jelikož mu to dává pocit, že není sám, že je k někomu připoután a někomu zavázán. Láska k bohu se od ostatních typů lásky dle Fromma příliš neliší. Má své matriarchální i patriarchální prvky. Člověk miluje boha jako svého otce, protože je přísný a spravedlivý, odměňuje a trestá. V matriarchálním pojetí miluje člověk boha jako matku, protože bůh stejně jako matka nedělá rozdíly mezi svými dětmi, všichni jsou si před ním rovni. I láska k bohu však prošla během vývoje lidstva značnými změnami. Mnoho lidí považuje víru v boha za víru v pomáhajícího otce, který chrání, hlídá a zlobí se při lidské neposlušnosti. To je však podle Frommova názoru chyba. Pravý věřící člověk nic od boha neočekává, nic nežádá a za nic se nemodlí. Bůh je pro něj symbolem duchovního světa, ve kterém vládne láska, pravda a spravedlnost. Věří tedy v to, co bůh požaduje, láska k bohu znamená uznávat jeho hodnoty a toužit jich dosáhnout. Fromm upozorňuje na značné rozdíly v náboženství mezi Západem a Východem (Čína a Indie). Zatímco na Západě se řídí lidé už od antiky logikou aristotelovskou a považují ji za něco naprosto přirozeného, Východ ovládá myšlení, které autor nazývá jako logika paradoxní. Nejdříve se objevovala tato logika v čínském a indickém myšlení, poté v Herakleitově filozofii a pod názvem dialektika ve filozofii Hegelově a Marxově. Svět myšlení zůstává v zajetí paradoxu. Jediný prostředek, jak chápat svět do konce, není v myšlení, nýbrž v jednání, v zážitku jednosti.23 Podle paradoxní logiky není láska k bohu poznáváním boha myšlením, člověk má prožívat s bohem jednotu. Základem je správné jednání, ne myšlení. Důraz je kladen na přeměnu člověka, vede k toleranci. Na Západě je tomu naopak. Pravdu zde lze najít správným myšlením, což vede k dogmatu a k vědě. V západních náboženstvích je láska k bohu myšlenkový zážitek, ve východních náboženstvích se jedná o intenzivní citový zážitek. Lásku k bohu nemůžeme oddělit od lásky k matce a otci. Pokud člověk neprojde ve svém životě vhodným vývojem, nebude se moci potom dostat k vyššímu stupni lásky k bohu. Láska k bohu je výsledkem lidské lásky k druhým lidem a také je odrazem prostředí, ve kterém člověk žije a vyrůstá. Jestliže žije ve společnosti zvyklé podřizovat se autoritě, i jeho chápání boha bude jiné než v demokracii.

23


24

4. 3. LÁSKA KE SMRTI A LÁSKA K ŽIVOTU Fromm ve svém díle Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu rozlišuje tři druhy orientace: nekrofilii (biofilii), narcismus a symbiotickou fixaci na matku. Nyní se podíváme blíže na pojmy nekrofilie a biofilie. Nekrofilie znamená lásku ke smrti. Můžeme ji chápat různě, Fromm uvádí, že se jedná o sexuální perverzi, kdy se nekrofil touží zmocnit mrtvého těla za účelem pohlavního styku nebo chce být alespoň v přítomnosti mrtvoly. U mnoha lidí můžeme nalézt také zálibu ve smrti, lidé nenávidí život, nejedná se však o sexuální perverzi. Nekrofilně orientovaná osoba je přitahována vším, co je spojeno se smrtí, mrtvolami, výkaly, hnilobou, špínou. Jako příklad nekrofila zmiňuje Fromm Adolfa Hitlera, jenž byl okouzlen zkázou a pach smrti měl rád. Nejenže chtěl zničit své údajné nepřátele, ke konci 2. světové války toužil po zkáze celého lidstva, všech kolem sebe, také sebe sama. Nekrofilní city jsou spíše sentimentální, lidé žijí minulostí, jsou odměření, chladní, dodržují zákon. Charakteristickým znakem nekrofila je jeho zalíbení v síle. Síla je pro něj důležitá, má pocit vlastní nepřemožitelnosti, když dokáže druhou osobu přemoci, připravit o svobodu, dokonce i o život. Pro nekrofila je protikladem moc a bezmoc, zabíječi a zabíjení. Nekrofilní osobu přitahuje vše mechanické, anorganické. K jiné osobě, živočichu či rostlině má nekrofil vztah pouze v případě, že mu patří. Má ke své věci až přehnaně majetnický vztah. Pokud je jeho majetek ohrožen, chová se, jako by byl ohrožen sám, dokáže pro to i zabít. Raději ztratí svůj život než to, co má. Nekrofily přitahuje noc a temnota, tedy vše, co směřuje od života, proti životu. Touží mít nějakou jistotu a protože jedinou naší jistotou je smrt, je třeba vše proměnit ve smrt, aby to bylo kontrolovatelné. Nekrofilní orientace se projevuje ve snech s tematikou vražd, násilí, krve, smrti, bolesti, výkalů, hniloby. I podle gest můžeme nekrofilně zaměřeného jedince rozpoznat. Tento člověk je bledý v obličeji, Fromm ho popisuje tak, že jeho kůže vypadá jako mrtvá a často má ve tváři výraz, jako by cítil nějaký zápach. Nekrofilní orientace ale může vypadat i jinak, než bylo dosud popsáno. Pokud nekrofilně orientovaná matka vidí na svém dítěti pouze chyby, které mu neustále předhazuje, z jeho úspěchů se netěší a nereaguje na ně, může postupně v dítěti zahubit lásku k životu a optimistický pohled na svět, dokonce mu svou orientaci předat. Nekrofilie je opozice života, nejnebezpečnější z orientací, podle Fromma je to pravá perverze, protože člověk je naživu, přitom život nenávidí a miluje smrt. Protikladem nekrofilní orientace je orientace biofilní, tedy láska k životu. Fromm odkazuje v této souvislosti na Spinozu, který prohlásil, že vše, pokud je samo 25

sebou, se snaží setrvat ve svém vlastním bytí.24 Tendenci k životu pozorujeme všude okolo nás, je to snaha zachovat si život, bojovat proti smrti. Aby živá bytost přežila, má zájem se sjednocovat s ostatními, ubránění života je poté lepší, jedinec se cítí bezpečnější. Biofilie je tvořivá orientace. Osoba milující život se zároveň snaží rozvíjet se, růst v různých oblastech. Pro ni je lepší neustále se vyvíjet a měnit současný stav, nestát na jednom místě. Vztah k životu je naopak od nekrofilie funkční, tato orientace miluje dobrodružství, dává přednost něčemu novému před jistotou. V biofilní etice nacházíme vlastní princip dobra a zla. Dobro je úcta k životu, vše, co umožňuje rozvoj, růst, vývoj. Zlo proti tomu život ničí, utlačuje. Radost je ctnostná a smutek hříšný.25 Biofilní orientace sympatizuje s radostí a životem. V čistých formách, které jsme si nyní představili, se však nekrofilie a biofilie vyskytují jen zřídka. Řada lidí je kombinací nekrofilní a biofilní orientace, záleží na tom, která z orientací převládá. V samé podstatě života je obsaženo jak úsilí o život, tak i úsilí o smrt. Fromm shrnuje vývoj biofilní orientace tak, že se vyvíjí tam, kde je bezpečí, spravedlnost a svoboda. Nekrofilně orientovaní lidé se nebojí zkázy, protože je pro ně život bezcenný, nemilují ho a přitahuje je smrt. V posledních desetiletích se nekrofilní orientace projevuje ve filmech, komiksech, novinách. Přináší to lidem vzrušení právě proto, že je to plné zabíjení a brutality. Fromm dochází k tomu, že lidé toto pohrdání životem vyhledávají a mylně považují toto vzrušení za radost ze života. Vyvstává otázka, zda je princip života podřízen mechanizaci nebo má nad ní převahu. Zamyslíme-li se nad tím, musíme bohužel říci, že často jsme zajatci mechanizace, bez strojů, televizí a videoher si mnoho lidí nedokáže svůj život představit. A média nám servírují samé pikantní, surové zprávy. A čím větší je to tragédie, tím větší sledovanost.

4. 4. LÁSKA A JEJÍ ROZKLAD Fromm reaguje ve svých knihách i na situaci v současné společnosti. Láska je jevem zvláštním, výjimečným, něčím, co je dnes skoro vzácné. Lásku nahrazují různé formy tzv. pseudolásky, které jsou ve skutečnosti formami rozkladu lásky. V době kapitalismu je běžné spíše jít za svým cílem, shromažďovat majetek a mít úspěch. Moderní člověk se snaží o co největší zisk, je ale odcizen sám sobě i přírodě. Je šťastný, 24 25

FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. s. 35. FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. s. 36.

26

když se může bavit, pro Fromma to znamená to, když člověk může konzumovat a přijímat vše, co mu život přináší. Vše je objektem směny a výměny. Jedinec se chce vymanit ze samoty a proto vstupuje do partnerství, které mu dává pocit, že někam patří. Fromm upozorňuje na skutečnost, že po 1. světové válce bylo za základ šťastného manželství považováno sexuální uspokojení. Příčinou mnoha krachujících manželství bylo nesprávné sexuální přizpůsobení, lidé neměli vyhovující sexuální chování. Považovalo se za samozřejmé, že když se partneři naučí správné pohlavní technice, budou se milovat a prožívat štěstí. Používáním správné techniky se vyřeší všechny problémy, problémy průmyslové výroby, ale i veškeré lidské problémy. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Láska není výsledkem pohlavního uspokojení, ale sexuální uspokojení je výsledkem lásky. Lidé mají často zábrany a strach vůči druhému pohlaví, pro tělesnou blízkost je důležité, aby se partneři navzájem respektovali a oba si zcela důvěřovali. Pokud je člověk zbaven strachu, svého problému, pak je schopen lásky. Dvěma základními formami rozkladu lásky v moderní západní společnosti jsou láska jako vzájemné pohlavní uspokojení a láska jako spolupráce kolektivu, jako útočiště před samotou. Fromm popisuje i různé typy lásky neurotické. Základní podmínkou této lásky je, že jeden nebo oba partneři zůstali připoutáni k jednomu z rodičů a své city, které kdysi měli vůči matce či otci, přenáší v dospělosti na partnera. Jedná se o citovou nezralost, člověk jako by zůstal dítětem, dětsky spřízněn s rodičem. Jako jeden z typů uvádí Fromm nezdravé připoutání syna na matku. Muži jako by neustále toužili po matčině lásce, jejím obdivu a bezmezné přízni. Je to ale na úkor jejich lásky. Touží být milováni, ale sami často nemilují, jsou povrchní a nezodpovědní. Svou partnerku si tito muži nacházejí nápadně podobnou jejich matce, když najdou tu pravou, jsou k ní pozorní a něžní. Jenže v okamžiku, kdy žena přestane plnit jejich požadavky a touhy a přeje si také lásku a bezpečí od jejího muže, muži o ní ztrácí zájem, považují ji za nemilující a nechápající. Mají pocit nespravedlnosti a neopětování jejich horoucí lásky. Někdy nemusí být život takového muže pouze zklamání a hledání kopie své vlastní matky, na které je závislý. Pokud najde tento muž ženu, která bude mít mateřské sklony a bude se o muže s láskou starat, nemusí mít jejich vztah vážnější problémy. Vážným problémem je úplná fixace na matku, kdy jedinec nemiluje jinou ženu než svou matku, ostatní jsou v jeho očích druhořadé. Podle Fromma se tato fixace vyskytuje ve vztahu k matkám s destruktivními sklony ke svým dětem. Je to negativní stránka matky. Matka může život dávat, ale také brát, ona dokáže ranit nejvíce ze všech lidí.

27

Může převažovat i připoutání k otci. Matka nemá o syna zájem a otec má o syna starost, je něžný, ale zároveň má i autoritu. Hlavním cílem syna je poté zavděčit se otci a plnit jeho přání, aby ho otec miloval a aby syn neztratil jeho přízeň. Složitější neurotickou poruchou ve vztahu k dítěti je to, že se rodiče nemilují, ale nedávají najevo ani svou nespokojenost. Nejsou si blízcí, čímž trpí i děti. Rodiče se od dítěte citově odtahují a tyto děti mají v dospělosti větší sklon k masochismu, aby překonaly úzkost. Raději mají scény než klidnou domácnost, která jim připomíná dětství bez emocí. Forma pseudolásky je velmi častým jevem a znamená to, že jedinec je bezmezně připoután k druhé osobě, naprosto se jí podřizuje a ztrácí se v ní. Partner však nemůže neustále plnit jeho čekávání a proto je zklamání typické, člověk hledá svou další modlu, podle Fromma je to pohyb v kruhu. Zajímavým případem je stav, kdy se sejdou dvě osoby charakteristické vzájemným zbožňováním. Fromm tento zvláštní případ nazývá jako šílenství ve dvou. Musíme však zmínit ještě lásku sentimentální. Podstatou je to, že se láska prožívá pouze ve fantazii, ne ve skutečnosti. Četbou zamilovaných knih nebo sledováním romantických filmů dokáží někteří lidé prožít opravdovou lásku, které často ve skutečném životě nemohou dosáhnout. Rozšířeným omylem je iluze, že láska je bez konfliktů. Fromm zdůrazňuje, že konflikty v lásce mohou nastat, ale neznamená to konec lásky. Pokud se dva lidé milují, vyřeší si své problémy a vychází z tohoto konfliktu silnější a moudřejší. „Láska je možná jen tehdy, když dva lidé navážou styk z centra své existence, tedy když každý z nich prožívá z centra své existence sám sebe. Jen tato „centrální zkušenost“ je lidská realita, jen v ní je živost, jen v ní je základ lásky. Takto prožitá láska je neustálou výzvou; není to klidné útočiště, je to pohyb, růst, společná práce; i to, zda v ní převládá harmonie či spor, radost či smutek, je druhořadé vzhledem k základní zkušenosti, že dva lidé se prožívají z podstaty své existence, že jsou navzájem jedno tím, že každý z nich je jedno sám se sebou, a ne tím, že každý z nich před sebou prchá. Je jen jeden důkaz existence lásky: hloubka vztahu a živost i síla každého z partnerů; to je plod, podle něhož se láska poznává.“ 26

26


28

5. RADOST A ŠTĚSTÍ

5. 1. RADOST JAKO KRITÉRIUM HODNOTY V díle Člověk a psychoanalýza Fromm ukazuje, že radost a bolest se stávají ukazatelem dobra a zla. Lidé někdy vidí radost v alkoholu, v bohatství, ve slávě, někteří se radují z lásky, z přátel, z myšlení, z malování. Povaha radosti je u každého člověka jiná, je do určité míry subjektivní, ale roli hrají i objektivní podmínky. Mohli bychom milovat a přitom nebýt šťastní? Z našeho pohledu to nelze, jelikož když člověk miluje, tak mu to přináší uspokojení a také radost. Může být radost bez lásky, ale ne láska bez radosti. Fromm odkazuje na řadu autorů, kteří se zabývali tím, co je to radost a jak se projevuje, od hedonismu až po Spencera, pro náš pohled je to však nepodstatné. Fromm sám se dívá na pojetí štěstí a radosti svým vlastním způsobem. Jak už bylo naznačeno dříve, lidské touhy mohou být ukojeny také masochismem a sadismem. Toužit po něčem škodlivém je příznakem duševní nemoci. To je případ každé neurózy, kdy potěšení je v protikladu se skutečným zájmem jedince. Lidé sadističtí a nebo masochističtí si přitom nemusí být vědomi pocitu blaha, který získají uspokojením svých tužeb. Člověk může být šťastný, když se mu daří v osobním a pracovním životě. Neštěstí pociťuje v okamžiku vlastní neproduktivnosti, neschopnosti milovat. V momentě, kdy si člověk neuvědomuje své neštěstí, věří, že je šťasten, i když je tomu jinak a on je nespokojen. Štěstí je uloženo v naší psychice, pokud jsme spokojení, jsme i aktivnější. Jestliže nemáme chuť do života, není s námi něco v pořádku a něco nás trápí. Fromm tvrdí, že štěstí je více než stavem duše, ovlivňuje celou naši osobnost. Ve skutečnosti je štěstí a neštěstí vyjádřením stavu celého organismu.27

5. 2. DRUHY RADOSTI Druhů radosti je více. Fromm nastiňuje některé z nich podrobněji v díle Člověk a psychoanalýza. Jedním z typů radosti je typ, jež Fromm nazývá ukojení. Převzal ho od Freuda. Je to typ radosti vycházející z ukojení základních životních potřeb, tedy např. z ukojení hladu, spánku, tělesného pohybu. Radost je tím větší, čím déle nám bylo uspokojení našich fyziologických potřeb odpíráno. Další druh radosti je spíše psychickou potřebou, člověk má touhu po něčem, co není z hlediska biologického nutné. Také sexuální touha nebo neurotická nespavost může být psychického rázu.

27


29

Radost z uspokojení fyzických a psychických potřeb je rozdílná. Zatímco fyziologické potřeby jsou ukojitelné a objeví se znovu jen v případě jejich dalšího nedostatku, psychické potřeby a touhy jsou neukojitelné. Touha psychické povahy vyplývá z nespokojenosti uvnitř člověka. Všeobecně je známo, že radost a štěstí souvisí s láskou. Láska může být pro řadu lidí jediným štěstím, ale znovu musíme rozlišovat mezi produktivním a neproduktivním typem lásky. Neproduktivní láska může být masochismus nebo sadismus, tedy vztah nezakládající se na vzájemném porozumění a úctě. Tento typ lásky vychází opět z nedostatku produktivnosti a jistoty lidí. Radost předpokládá aktivitu, produktivnost a štěstí je stav, kterého bylo vnitřní produktivitou dosaženo. Je však rozdíl mezi radostí a štěstím. Fromm je vymezuje jenom tak, že radost se týká pouze jediné věci, prožité skutečnosti, kdežto štěstí je stav dlouhodobé, nepřerušené radosti. „Štěstí je náznak, že člověk našel odpověď na problém lidské existence: na produktivní realizaci svých možností a tak současně na sepětí se světem, přičemž zachovává integritu svého já. Tím, že své energie využívá produktivně, zvyšuje člověk své síly, „hoří, aniž by byl spalován“. Štěstí je kritériem dokonalosti v umění žít a ctnosti ve smyslu, který má v humanistické etice. Štěstí se často považuje za logický opak smutku nebo bolesti. Fyzické nebo duševní utrpení je součástí lidské existence a prožít je je nevyhnutelné. Chránit se před žalem za každou cenu se dá dosáhnout jen za cenu totální nezúčastněnosti, která vůbec vylučuje schopnost prožívat radost. A tak opakem radosti není žal nebo bolest, ale deprese, která vyplývá z vnitřní sterility a neproduktivnosti.“ 28 Existují ještě dva další druhy radosti. První je radost z jakékoli dobře vykonané práce, úkolu, jež si člověk stanovil, Fromm ji nazývá jako uspokojení. Je jedno, zda přitom jedinec vykonal nějakou určitou činnost, nemusí to být aktivita produktivního rázu. Stačí jen, že zdolal překážku, stanovený úkol. Dokázal tím, že je schopen prosadit se ve světě a v životě. Druhá radost je spojena s příjemnou činností, není na ni třeba vynakládat snahu. Je to dobrý pocit z uvolnění, relaxace. Uspokojení fyzických potřeb je dle Fromma eticky neutrální. Štěstí je největší úspěch člověka, podle hedonismu je to to nejcennější. Ale to cenné není lehké a je potřeba se k tomu dopracovat.

28


30

6. MORÁLKA A SVĚDOMÍ

Pro člověka a jeho život je svědomí velice důležité, bez něho by možná nebyl člověkem, ale zvířetem, jednal by pouze na základě pudů. Zdrženlivost a úcta před druhými by pro něj byly cizí. Co je svědomí? Něco vnitřního, co nás určitým způsobem omezuje a nutí nás se nad věcmi více zamýšlet. Ve scholastice je svědomí bráno jako zákon rozumu, v moderní době svědomí znamená spíše vnitřní uvědomění si morálních zásad. Fromm rozlišuje svědomí autoritářské a humanistické. Je to oblast, která také souvisí s láskou a nenávistí. Když člověk žádné svědomí nemá, je schopný ubližovat ostatním, nenávidět je, naopak přítomnost svědomí značí naši schopnost soucítit s ostatními, projevit jim náklonnost i lásku. Svědomí není jen o dodržování zásad a pravidel společnosti, v níž žijeme. Je to úcta k pravidlům v nás, naše schopnost se určitým způsobem projevit a vhodně jednat.

6. 1. AUTORITÁŘSKÉ SVĚDOMÍ Člověk cítí respekt před druhým člověkem, autoritou, která hraje v jeho životě určitý význam. Autoritářské svědomí akceptuje názory a zákony rodičů, církve, společnosti atd.. Při neuposlechnutí nebo nedodržení pravidel si často lidé myslí, že se něčím provinili. Fromm však vysvětluje, že tito lidé se ve skutečnosti necítí vinni, ale mají strach. Tato vnitřní autorita je podle něj účinnější než autorita vnější, před tou se dá totiž utéci. Svému svědomí však utéci nelze. Člověk, jehož svědomí je autoritářské, přilne k vnější autoritě, existuje mezi nimi avšak vzájemná interakce. Autoritářské svědomí by nebylo bez autorit, protože toto svědomí má potřebu k někomu vzhlížet, k někomu silnému a významnému. Člověk má pocit jistoty, když je součástí autority. Je spokojený, když má od autority odezvu, lásku a souhlas, ale zároveň je raději za trest než za přehlížení. Trest dokazuje, že ho autorita vnímá a stojí o něj. Při přijetí trestu je jeho jistota zpět. Největším hříchem je neuposlechnutí příkazu autority. Autorita vyžaduje od ostatních podřízenost, jedinec ji nikdy nemůže kritizovat nebo se vzpírat. Jedinec musí uznávat autoritu a proto má několik zákazů. Především nesmí nikdy pomyslet na to, že v budoucnu by mohl být stejně dokonalý a schopný jako autorita. Ta je nedosažitelná, nadřazená. Jedinec je sice aktivní, ale jen do té míry, jak je závislý na autoritě. Člověk přebírá roli autority v tom smyslu, že stejně jako autorita k němu je přísný i sám k sobě. Sám se sebou jedná jako s vlastním otrokem. Autoritářský charakter je omezen ve své produktivnosti a vytváří tak určité množství sadismu 31

a destrukce. Tato destruktivní energie se uvolňuje přebíráním úlohy autority, ovládáním sebe jako sluhy.29 Dítě dokáží rodiče velmi ovlivňovat. Tím, že vyvolají v dítěti pocity viny, jsou schopni s ním lépe manipulovat a zvyšovat závislost. Nutno říci, že zde už se nejedná ani tak o lásku, jako spíše o manipulaci a ovládání. Rodiče chtějí mít své dítě takové, jako jsou oni sami, mnohdy zapomínají na jeho vlastní růst a rozvoj. Dítě bojuje za svou svobodu a samostatnost, některé je úspěšné, jiné nikoli. Příčinou neuróz mohou být také dřívější porážky s autoritou.

6. 2. HUMANISTICKÉ SVĚDOMÍ Humanistické svědomí je náš vlastní hlas, který je nezávislý na vnějším prostředí. Je to reakce celé naší osobnosti, toto svědomí posuzuje, zda správně či špatně jednáme, jací jsme jako lidské bytosti. Vyžaduje znalost sebe sama. Člověk pozná, co je pro něj dobré a co špatné, jeho svědomí souhlasí s činy vhodnými pro lidský rozvoj a protestuje proti myšlenkám, jež mu škodí. Humanistické svědomí je pro každého jedince nepostradatelné, je to naše pravé já, které nás podporuje k životu aktivnímu, produktivnímu. „Jestliže se láska dá definovat jako důkaz schopnosti milovat spolu s péčí o milovanou bytost a s úctou pro její jedinečnost, může se humanistické svědomí právem nazvat hlasem naší láskyplné péče o sebe.“ 30 Cílem humanistického svědomí je štěstí, to je součástí kvalitního produktivního života. Někdy je hlas našeho svědomí slabý a nedostojíme své morálky. Zde platí vztah mezi produktivností a svědomím, čím více je člověk produktivní, tím je jeho svědomí silnější. Fromm poznamenává paradoxní, ale častou situaci, kdy svědomí je nejslabší právě v okamžiku, kdy ho člověk nejvíce potřebuje. Naše svědomí je mnohdy neúčinné, protože mu nejsme schopni dostatečně naslouchat. Máme problém naslouchat sami sobě, druhým lidem však ne, což je v některých situacích spíše na škodu. Člověk by si měl začít více věřit a nenechat sebou vláčet. Člověk může utéci před svým svědomím všude, ale ne ve spánku. Ve spánku je schopen vnímat svou vnitřní zkušenost, jenže jak Fromm upozorňuje, když se vzbudíme, na to, co nám radí svědomí, zase zapomeneme. Fromm sice autoritářské a humanistické svědomí definoval samostatně, ale tyto druhy svědomí ve skutečnosti nejsou odděleny. V jedné osobě se střetávají oba druhy svědomí, jde jen o to rozlišit jejich vzájemné vztahy. 29 30


32

7. SVOBODA

Svoboda má pro člověka zásadní význam. Bez ní bychom se necítili sami sebou a nemohli bychom uskutečnit naše přání a cíle, jež jsou nám vlastní. Fromm se zabývá svobodou a poukazuje na aspekty svobody moderního člověka a jak se současný člověk snaží ze svobody uniknout. Svoboda má totiž nejenom kladné, ale i záporné stránky. Svoboda má souvislost s láskou i nenávistí. Když jsme svobodní, můžeme bez obav projevit své city a být s milovanou osobou. Když máme v sobě nenávist, můžeme svobodu druhých nebo i svou vlastní omezovat. Nyní blíže nahlédneme na Frommovo pojetí svobody.

7. 1. DVA ASPEKTY SVOBODY MODERNÍHO ČLOVĚKA V moderní průmyslové společnosti je každý člověk ovlivňován společenským systémem dvojím způsobem. Jedinec je nezávislejší, soběstačný a kritičtější, ale zároveň je osamělý a izolovanější. Musíme být schopni svobodu hájit, a to nejenom svobodu tradiční, ale i svobodu vlastní, realizovat svou osobnost a mít důvěru v sebe sama. Kapitalismus přispěl k rozvoji individuálního já, sebevědomí a zodpovědnosti, ale zároveň k osamělosti. Tím, že je jedinec individuální, je centrem všeho okolo sebe, vše, co dělá, dělá jen pro sebe. Motivací lidské aktivity je egoismus. Člověk pracuje pro zisk, který dále investuje, nespotřebovává. Je to neustálý boj za uspokojení materiálních potřeb, člověk chce stále víc. Setkáváme se zde s omylem týkajícím se lásky. Lásku probouzí určitý objekt. Nenávist je vášnivé přání ničit, láska je vášnivé přitakání objektu, není to afekt, ale aktivní usilování o vnitřní spřízněnost.31 Láska k druhým a sebeláska se navzájem nevylučují, kdo nedokáže milovat sebe, nedokáže milovat vůbec. Vlastní já může být stejně tak objektem lásky jako jiná osoba. Sobectví je podle Fromma pravým opakem sebelásky. Je to druh chtivosti, důsledkem je neukojitelnost. Sobec je závistivý vůči ostatním, kteří by mohli mít více než on, ale vidíme, že v podstatě sebou pohrdá. Sobectví vzniká z nedostatku sebelásky. Jedinec je na sebe příliš soustředěn, nemá vnitřní jistotu, která je přítomna jen za opravdové lásky. Pro dnešní svět je typická bezvýznamnost člověka, jedinec jedná sám za sebe a je sám, není z hlediska celku důležitý, cítí se bezmocný, nikdo se o něj nezajímá. K tomu přispěla i ekonomická a politická scéna, jedinec do ní vidí čím dál méně.

31

FROMM, ERICH. Strach ze svobody. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. s. 67.

33

7. 2. MECHANISMY ÚNIKU ZE SVOBODY Jakmile jedinec zůstane sám a nemá jiné primární vazby, které mu poskytovaly jistotu, cítí se nesnesitelně bezmocný a osamělý. Má dvě možnosti jak uniknout samotě. Může se spojit se světem a jeho myšlením, aniž se vzdá své individuality a nezávislosti. To je cesta k pozitivní svobodě. Druhá možnost ho zbaví individuality a integrity jeho já. Mezi mechanismy úniku patří autoritářství, destruktivita a automat konformity.

7. 2. 1. Autoritářství Tento mechanismus úniku před svobodou Fromm definuje jako spojení, sloučení vlastního já s něčím mimo sebe sama, a tak člověk získá sílu, která v jeho já chybí. Je to hledání vazeb sekundárních, když jedinec primární vazby ztratil. Formy tohoto mechanismu jsou v masochistických a sadistických snahách. Nejčastější formy, v nichž se projevuje masochismus, jsou pocity méněcennosti, bezcitnosti, bezvýznamnosti. Člověk má pocit, že svět nezvládá a je velice sebekritický. Někdy se tito lidé mohou sami zraňovat. Vykazují závislost na jiných lidech, na institucích nebo přírodě. Vedle masochistických sklonů jsou sklony opačné, sadistické. Fromm rozlišuje tři druhy sadistických tendencí, které jsou spolu úzce spjaty. Sadista se snaží, aby na něm byli ostatní závislí a aby nad nimi měl neomezenou moc, aby je vlastnil. Jiným druhem sadismu je touha nejen ostatní ovládat, ale i vykořisťovat, okrádat a využívat. Třetí druh sadismu je působení utrpení druhému, touha vidět někoho trpět. Cílem je druhého zranit, ať už fyzicky nebo psychicky. Masochistická závislost je jasná, ale i sadista potřebuje být závislý na objektu svého sadismu.32 Právě osoba sadisticky založená si na někom musí dokazovat svou sílu, svou převahu. Potřebuje mít někoho na ovládání a tato závislost může být nevědomá. Masochistická osoba hledá silného jedince nebo společnost, aby mohla uniknout svému já. Člověk se zapojuje do náboženství, různých institucí, stává se částí moci, díky ní si připadá důležitý a má v něčem jistotu. Podstatou sadismu je úplná nadvláda nad druhým jedincem, být jeho pánem. Důležitý je pojem autorita. Člověk považuje někoho za jemu nadřazeného. Autoritativní vztah je vztahem, který se postupně ruší, překonávají se rozdíly. Fromm rozlišuje autoritu racionální (zájmy obou, podřízeného i nadřízeného, mají stejný záměr) a omezující (to, co je prospěchem pro jednoho, je škodou pro druhého). Autoritářský charakter má zalíbení v takových podmínkách, které omezují lidskou svobodu, miluje stav podřízenosti

32

FROMM, ERICH. Strach ze svobody. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. s. 81.

34

osudu.33 Autoritářský charakter je aktivní, ale aktivita je to v tom smyslu, že se snaží překonat základní pocit bezmocnosti. Aktivita zde tedy znamená jednat pod vlivem někoho, ve jménu něčeho vyššího. Autoritářský charakter získává svou sílu tak, že se opře o nadřazenou sílu.34

7. 2. 2. Destruktivita Od destruktivity musíme odlišovat sadomasochistické snahy. Cílem destruktivity není závislost k druhému, ale jeho odstranění. Také vychází z pocitu osamělosti. „Jistěže, pokud se mi podaří ho odstranit, zůstávám osamělý a odloučený, získám však nádhernou osamělost, v níž nemohu být rozdrcen nepřekonatelnou mocí objektů mimo mne. Destrukce světa je posledním, většinou zoufalým pokusem zachránit se před nebezpečím, že jím budu rozdrcen.“ 35 K prvotním podmínkám destruktivity, izolaci a bezmocnosti, Fromm připojuje úzkost a zkřížení životních plánů. Úzkost vyvolá každé ohrožení jakýchkoli našich zájmů a destruktivní jednání je často nejobvyklejší reakcí. Také zmaření životních plánů vyvolá destruktivní tendence. Čím více jsou naše cíle a náš smysl života ohroženy, tím více se bráníme a projevujeme se destruktivně. Je to předvídatelný stav, protože pro člověka je vlastní život na prvním místě a kdyby nemohl být podle jeho představ, člověk by nebyl svobodný. Je přirozené, že se jedinec brání proti něčemu, co mu škodí.

7. 2. 3. Automat konformity Krátce se musíme zmínit o zvláštním mechanismu úniku, kdy jedinec přestává být sám sebou a osvojí si model osobnosti, který mu nabízí společnost, kultura. Ztrácí vlastní já, stává se automatem a ztotožňuje se se společenským řádem. Člověk je ve světě osamocený, a proto je připraven podřídit se autoritě, která mu nabídne jistotu a zmírní jeho pochybnosti.36 Pro vládnoucí vrstvy a pro uchvatitele moci měl tento mechanismus úniku bezpochyby výhody. Vládci mohli přesvědčit masy lidí o vlastní dokonalosti a potřebnosti a lidé jim uvěřili a dělali vše pod jejich vlivem. Z historie máme bezpočet příkladů toho, jak jsou lidé ovlivnitelní a snadno ovladatelní.

33

FROMM, ERICH. Strach ze svobody. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. s. 93. FROMM, ERICH. Strach ze svobody. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. s. 94. 35 FROMM, ERICH. Strach ze svobody. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. s. 97. 36 FROMM, ERICH. Strach ze svobody. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. s. 110. 34

35

8. NENÁVIST

Ve Frommově díle můžeme vysledovat, že řada jeho názorů se zabývá lidskou nenávistí, destruktivností. Již jsme se zmínili, že člověk může trpět masochistickými a sadistickými sklony, nyní se podíváme blíže na to, co ho k takovému jednání vede. Nenávist má mnoho podob, člověk může mít negativní postoj sám k sobě i k druhému člověku. Přiblížíme si nyní typy agrese a destruktivity.

8. 1. TYPY AGRESE A DESTRUKTIVITY Důkazy a zkoumání ukazují na to, že ve všech kulturách se lidé proti ohrožení brání bojem nebo útěkem. Destruktivita nepatří mezi lidskou přirozenost, přesto je značně rozšířená. Dokonce je prokazatelné, že nejméně civilizované společnosti jako lovci a zemědělci jsou méně destruktivní než společnosti vyvinutější. Velkou roli zde hraje náboženství, které také může k destruktivnímu jednání motivovat. Fromm ukazuje jako příklad obětování dětí vlastními rodiči, v tomto případě není člověk krutý, ale náboženská motivace je mnohem silnější než láska k jejich dítěti. Člověk je jediným živočichem, který dokáže chápat a intenzivně pociťovat potěšení při zabíjení a mučení. Nyní se blíže podíváme, jaké typy agrese a destruktivity Fromm rozlišuje. Jak autor uvádí, je nutné si nejdříve pojem agrese definovat. On sám chápe agresi jako všechny činy, jejichž cílem je způsobit škodu druhé osobě, zvířeti nebo na předmětu. Rozlišuje dva základní typy: biologicky adaptivní, životu sloužící, benigní agresi a biologicky neadaptivní, maligní agresi, jež je škodlivá a objevuje se pouze u člověka. Než přejdeme k těmto typům agrese, je důležité zmínit pojem pseudoagrese. Pseudoagresí rozumí Fromm agresivní činy, které nechtějí způsobit škodu, ale způsobit ji mohou. Mezi typy pseudoagrese patří neúmyslná agrese (je založena na nevědomých motivech), hravá agrese (slouží k procvičování dovedností, není pod vlivem nenávisti) a agrese jako sebeprosazení (pohnout se k něčemu, ale nikoho nezranit). Muži jsou často více agresivní než ženy, ale sebeprosazující agresivita je typická pro všechny, pro muže i ženy, všichni chtějí dosáhnout svých cílů.

8. 1. 1. Benigní agrese Každý člověk je do určité míry agresivní, aby byl schopen jednat v případě ohrožení. Jak jsme již zmínili, při nebezpečí se živočich uchyluje k útěku a teprve poté, kdy není jiná možnost, k boji. Člověk je přece jen od zvířete podstatně odlišný, jelikož 36

je nadán schopností předvídat, odvozovat a vidět do budoucnosti a díky tomu může reagovat agresivně ještě dříve, než k bezprostřednímu ohrožení dojde. Problémem je, že se člověk nechá často zmanipulovat svým vůdcem, většina válek v moderní době byla podle Fromma spíše propaganda tohoto druhu. Člověk se brání stejně jako zvíře proti ohrožení svých zájmů. Jenže lidské zájmy a potřeby jsou daleko rozsáhlejší než zájmy zvířat, které jsou povětšinou biologického druhu. U člověka hraje velmi podstatnou roli psychika, jež je pro něj stejně důležitá jako uspokojení potřeb biologických. Hlavním lidským zájmem kromě nutných biologických potřeb je zachování svobody. V každé době bojovali lidé za svou volnost a svobodu, svoboda je totiž základním předpokladem pro rozvoj lidské osobnosti, pohody a duševního zdraví. Dalším ze zdrojů lidské agrese je narcismus individuální i skupinový. Také se však jedná o ochranu svých zájmů. I lidé, kteří ukážou svůj vzdor nebo odpor vůči druhému, se mohou stát oběťmi agrese. Vidíme to u vládců, kteří ostatní s odlišnými názory věznili, dokonce popravovali, jelikož byli pro stávající režim nebezpeční a mohli ho podle nich rozvrátit. Vlastní zájmy a názory byly přednější než přijetí názorů ostatních, protože z toho měly vládnoucí vrstvy prospěch. Jiným typem benigní agrese je instrumentální agrese. Jejím cílem je opatřit si nutné a žádoucí věci. Cílem není ničení, agrese je pouze prostředkem dosažení vlastního cíle. To, co je nutné, je odlišné od žádoucího. Nutné je to, co je nevyhnutelné, nepochybná fyziologická potřeba. Ale žádoucí je často to, co si přejeme, nikoli to potřebné. Lidé toho chtějí mít mnohem více, než co nutně potřebují, Fromm shrnuje, že chceme stále více: jídla, pití, sexu, majetku, moci a slávy.37 Chtivost má patologický charakter, je to vášeň, tudíž je v ní spousta energie, která nás žene dál a dál pro dosažení svého cíle. Rozdílem je prosazování vlastních zájmů. To je biologicky dáno, zaměřeno na sebezáchovu, k udržení životního standardu. Instrumentální agresí je válka. Není projevem lidského destruktivního pudu, ale instrumentální agresí elity. Aby se lidé vzájemně neohrožovali a nebojovali spolu, bylo by třeba, aby všichni měli stejné podmínky pro život, aby byl život všech důstojný. U obranné agrese nelze měnit její biologický základ, můžeme ji pouze usměrnit. Aby si všichni lidé byli rovni, musely by zmizet vládnoucí třídy, člověk by znovu nalezl plnou svobodu a nebyl by vykořisťován. Do určité míry je to dnes splněno, i když jsme ještě omezováni

37

FROMM, ERICH. Anatomie lidské destruktivity. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. s. 209.

37

spoustou věcí. Fromm naznačuje, že člověk je schopen žít bez vůdců, což ukazují fungující společenské systémy bez hierarchie.

8. 1. 2. Maligní agrese Člověk je jedinečný v tom, že jako jediná živá bytost má radost a potěšení z toho, že vraždí či týrá druhou osobu. Člověk nemusí mít ze zabíjení žádný užitek, přesto tak může činit. Přirozeností člověka jsou nejen tělesné vlastnosti, ale i vlastnosti duševní. Fromm odkazuje na Darwina, který poukazuje na řadu základních rysů specifických pro člověka, např. uvědomování si vlastní existence, vytváření kultur, symbolů, smysl pro krásu, víra v duchovno. Člověk musí žít sám pro sebe, jeho vlastní domov – příroda pro něj dnes nic neznamená, vytváří si svůj vlastní svět, řeší vlastní existenciální problémy. Během vývoje člověka člověk mění své prostředí i sám sebe. Jaké jsou existenciální potřeby člověka? Především orientační rámec a oddanost. Bez znalosti světa by byl člověk ztracen a neuměl by najít pevný bod. Každá kultura má svůj orientační rámec, nechybí ani u člověka. Každý člověk potřebuje cíl, za kterým jde. Cíl je u každého člověka jiný, záleží na jeho individualitě. Zvíře tyto problémy vůbec neřeší. Důležitá pro jedince je zakořeněnost. Každý musí najít své místo ve světě, kam patří a kde se cítí dobře. Musí mít vazby se svými nejbližšími. Cílem člověka je jednota, pro jeho psychický vývoj je to velmi významné. Dospělý člověk má potřebu výkonnosti, musí ukázat sám sobě i ostatním, že je schopen něco dokázat. A také je třeba mozek stimulovat, nervový systém by měl mít alespoň minimum vzruchů, aby se stal vnímavým a přiměřeně reagoval. Problém stimulace souvisí s nudou. Fromm rozeznává v díle Anatomie lidské destruktivity tři typy lidí v oblasti stimulace a nudy. Prvním typem jsou lidé, kteří jsou schopni produktivně reagovat na podněty z okolí a nenudí se. Druhým typem jsou lidé chronicky znudění, kteří však vyhledávají stále novou zábavu, takže si vlastní unuděnost neuvědomují. Třetím typem jsou lidé velmi nemocní, nejsou schopni reagovat na žádné normální podněty. V tomto případě nelze nudu ani kompenzovat. Drastickým prostředkem, jak se zbavit nudy, je užívání drog. Lidé, co drogy užívají, pouze touží po hlubších a opravdovějších prožitcích. Nejsou to často nudní lidé, pouze nemají příležitost se více projevit, ukázat, co v nich je, trpí tím a drogy mohou být jedním z východisek. Nebezpečným důsledkem málo kompenzované nudy je násilí a destruktivita. Většinou se projevuje jen pasivně, např. zájmem o zprávy o zločinech, smrtelných nehodách a jiných scénách typicky se objevujících v médiích. Vše člověka ponechává 38

chladným, jako by neměl city, nepociťoval radost, ale ani smutek nebo bolest. Nemá chuť žít a často by byl raději mrtvý než živý. Někdy si svůj stav uvědomuje, jindy ne.38 Vedle nejhoršího typu depresivní nudy je patrný klinický obraz, tzv. neurotická deprese. Lidé si nemusí uvědomovat příčiny své deprese, to, že nějakou depresi mají. Nevnímají svou depresi, i když je na nich prokazatelná. Fromm hovoří pro tento stav o výrazech jako „maskovaná deprese“ nebo „smějící se deprese“. Často je v této osobě zastoupena i schizofrenie. U takovýchto lidí se setkáváme s destruktivitou. Lidé se snaží působit normálně, šťastně, okolí na nich nemusí nepřiznané nebo nevědomé problémy poznat. Za ničivostí nestojí touha po násilí nebo nenávist, ale nesnesitelný pocit nudy a necitelnosti, touha prožít alespoň nějakou opravdovou emoci. Každý z nás má potřebu vyvinout nějakou vlastní charakterovou strukturu. Lidský charakter sleduje určité cíle a hodnoty, motivuje chování. Destrukce a sadismus jsou obvykle zakořeněny v jeho charakterovém systému. Člověk může být destruktivní nebo krutý proto, že mu chybí podmínky pro další růst, nedaří se mu dále se rozvinout, není produktivní. Vášně jsou hnací sílou každého jedince. Zatímco lidské instinkty jsou nutné, avšak nezajímavé, lidské vášně, jež soustřeďují energii pro dosažení svých cílů, jsou velmi důležité, přesahující čistě fyzické přežívání. Každý touží po lepším životě, chce dát svému životu smysl a dokázat, že za něco stojí, něco sám dokáže.

8. 1. 3. Zhoubná agrese: krutost a destruktivita Destruktivita se podle Fromma vyskytuje ve dvou formách: spontánní a vázané na charakterovou strukturu. Spontánní destruktivita je vypuknutí destruktivních podnětů vyvolaných za mimořádných okolností, ale vázaná na charakter je trvalá, vždy se nemusí projevovat. Příkladem spontánní destruktivity jsou dějiny války. Vždy existuje nějaká příčina, proč válka vypukne, může jít o politické či náboženské rozpory, chudobu, nudu, individuální touhu po moci ad. Jako další typ spontánní destruktivity uvádí Fromm pomstychtivou destruktivitu. Ta je reakcí na utrpení , které je na člověku nebo skupině, se kterou se jedinec ztotožňuje, pácháno. Člověk se může snažit překonat svůj stav bezmoci a izolace navozením stavu extáze, což Fromm přirovnává ke stavu transu (stav „bytí mimo sebe“). Tím může najít cestu zpět k sobě samému a k přírodě.39

38

FROMM, ERICH. Anatomie lidské destruktivity. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. s. 248. 39 FROMM, ERICH. Anatomie lidské destruktivity. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. s. 275.

39

V našem zkoumání Frommova destruktivního člověka se budeme podrobněji zabývat destruktivním charakterem, kterým je sadismus. Jsou dvě představy o podstatě sadismu. První pojetí prosazoval na počátku 20. století Schrenk von Notzing. Podstata sadismu spočívá v přání působit bolest bez ohledu na to, zda přitom spolupůsobí nějaké sexuální motivy. Druhé pojetí bere sadismus jako sexuální fenomén. Libido je zde hnací silou krutosti, sadistické sklony jsou motivovány sexuálními pudy.40 Sexuální sadisté musí působit bolest svému partnerovi, aby sami dosáhli uspokojení. Sexuální masochisté jsou naopak ti, kteří chtějí, aby jim bylo ubližováno, poté se dostaví vzrušení. Oba druhy nacházíme častěji u mužů. Nelze obhajovat toto chování z hlediska toho, že pro člověka je dobré to, co mu působí potěšení. Některé lidské touhy jsou nerozumné, protože poškozují člověka samotného nebo jiné lidi, působí negativně. Sexuální touha je poskytování potěšení, avšak sexuální perverze je sexuální jednání, kdy se jeden z partnerů stává předmětem opovržení, druhý ho ponižuje nebo zraňuje. Sexuální perverze jsou však jen malým zlomkem sadistického chování, kde nejde o sexuální chování. Tělesné týrání a mučení, působení bolesti bezbranným a slabším jedincům či zvířatům je nesexuální sadismus. Jeden z nejrozšířenějších projevů je zneužívání a týrání dětí. Jak ukazuje Fromm, nejčastější je sadismus, když už se dítě dovede bránit, ale přesto je vůči svému týrateli slabé. Nejčastější je sadismus duševní, znamená ranit lidské city, ztrapňovat, zesměšnit a ponížit druhého. Jako klinický případ nesexuálního sadismu jmenuje Fromm Josefa Stalina. Co je příčinami vyvolávajícími sadismus? Ve vykořisťovatelské společnosti je typické omezovat nezávislost, samostatné myšlení, lidé jsou spíše krmeni tím, co jejich vývoj brzdí. Naše kultura nás sráží v tom, že nabízí pasivitu, sledování televize, hodiny u internetu a další nejrůznější média a zábavu. Sice se nám to jeví jako napínavé, zábavné a dobrodružné vyplnění času, ale jsme čím dál méně aktivní. Jestliže člověk psychicky strádá, vede to rovněž k pocitu méněcennosti a bezmoci, strádání přispívá k rozvoji sadistických sklonů.

8. 1. 4. Zhoubná agrese: nekrofilie Pojem nekrofilie znamená lásku k mrtvému, obecně je užíván na dva druhy jevů: 1) na sexuální nekrofilii, kdy jde o touhu muže mít sexuální styk nebo jiný druh sexuálního kontaktu se ženskou mrtvolou, a 2) na nesexuální nekrofilii, na touhu 40

FROMM, ERICH. Anatomie lidské destruktivity. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. s. 280.

40

dotýkat se mrtvol, zdržovat se v jejich blízkosti a pozorovat je, a zvlášť na nutkání rozřezávat je na kusy.41 Nekrofilie se vyskytuje převážně u hrobníků nebo pracovníků pohřebních ústavů, ale je pravděpodobné, že tato povolání nekrofilně orientované lákají. Nekrofilie se vyskytuje u mnoha jiných lidí, kteří k ní nemají tak snadnou příležitost. Někteří lidé nekrofilně orientovaní mají nutkání k ničivosti, trhat, rozřezávat těla na kusy. Vrahové nekrofilní se odlišují od jiných vrahů, které vede k vraždě zisk, žárlivost či pomsta, tím, že jejich pravým motivem je nikoli usmrcení, ale proces rozčtvrcení. Lidé, kteří se zajímají o mrtvoly, projevují i zájem o zápach rozkládajícího se těla. Tito lidé mají často sny o výkalech, mrtvolách a špíně. Méně drastickým projevem nekrofilie je dle Fromma zájem o různé nemoci a smrt. Charakteristická je pro nekrofilního člověka i jeho řeč, jež se vyznačuje velkým výskytem slov, která mají vztah k destrukci. Dnešní člověk všechno mění, společnost má tržní charakter, čemuž odpovídá i chování člověka. Fromm si pokládá otázku, zda je nekrofilie charakteristická pro člověka 2. poloviny 20. století v rozvinutých zemích. Dochází k závěru, že člověk v poslední době odvrací svůj zájem od života, od přírody, sexualita je strojem lásky, pocity nejsou opravdové a život je nahrazen zábavou a napětím. Lásku a něžnost, kterou člověk má, vyměňuje za své stroje a přístroje. Je ovládán technikou. Proto se svět života stal světem neživého, symbolem smrti jsou lesklé stroje, lidé jsou vábeni strukturami z hliníku a skla. Navzdory tomu člověk postupně otravuje vzduch, vodu, půdu, zvířata i sám sebe. Nekrofilní prvek v jeho povaze mu však brání vyvodit důsledky z toho, co ví.42

41

FROMM, ERICH. Anatomie lidské destruktivity. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. s. 324. 42 FROMM, ERICH. Anatomie lidské destruktivity. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. s. 346.

41

9. ZÁVĚR

Láska dle Ericha Fromma je pro život člověka něco nepostradatelného. Každý potřebuje někomu projevit své city a být na někom závislý, jinak je sám a jeho život je prázdný. Důležitým poznatkem je skutečnost, že jestliže člověk nemiluje sám sebe, pak nemůže milovat ani ostatní. Vždyť kdyby sám sebe nenáviděl, jak by byl schopen vyjádřit lásku partnerovi? Pro zdravý vývoj jedince je potřebné v něm již od dětství pěstovat lásku k sobě samému, zdravé sebevědomí a soudržnost s druhými. Protože není nic horšího než žít osaměle a bez lásky. V tom případě se člověk snaží nějakým jiným způsobem dokázat si, že někam a někomu patří. I přes to, že druhů lásky existuje celá řada, mají tyto druhy něco společného. Je to především ochota obětovat se pro druhého člověka, projevit mu lásku a úctu. Tím, že je člověk lidský ke světu, je lidský i sám k sobě. Fromm se zaměřil na paradox moderní společnosti: člověk je individuální, svobodný, a přesto je sám. Proto se snaží uniknout ze svobody, což je v pravém slova smyslu nepochopitelné. Člověk je sám, nemá lásku, snaží se ji nahradit něčím jiným, co mu přinese uspokojení, nikoli však takové jako je uspokojení ze šťastné lásky. To se může projevit destruktivitou vůči sobě samému i vůči okolí, také autoritářstvím. Lze tedy z Frommových myšlenek říci, že je nenávist potřebná? Měli bychom si uvědomit, že i nenávist hraje v životě člověka velkou roli. Mezi námi se vyskytují neurotické typy lidí, u nichž se nenávist vyskytuje často. Ale nenávidět někoho, kdo člověku dlouhodobě ubližuje, není zločin. Je rozdíl mezi dobrou a špatnou nenávistí, ta dobrá nám pomáhá zamezit zlu mezi námi. Je jasné, že zkoumání problémů lidského nitra není u konce, neustále je co objevovat, každá bytost je sama sebou a cítí stejné věci jinak než ostatní. I proto je popsání lásky a nenávisti možné jenom do určité míry, ale co se skutečně odehrává v lidském nitru, nám kromě vlastních zážitků a zkušeností zůstane skryto. Nikdo totiž neumí odhadnout štěstí, lásku, bolest a utrpení druhého člověka, skutečně reálně a nepochybně cítí jen to své.

42

10. POUŽITÁ LITERATURA

1.

FROMM, ERICH. Anatomie lidské destruktivity. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 520 s. ISBN 80-7106-232-4.

2.

FROMM, ERICH. Člověk a psychoanalýza. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1967. 213 s.

3.

FROMM, ERICH. Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. 136 s.

4.

FROMM, ERICH. Mít nebo být? 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 176 s. ISBN 80-206-0469-3.

5.

FROMM, ERICH. Mýtus, sen a rituál. 1. vyd. Praha: Aurora, 1999. 223 s. ISBN 80-85974-70-3.

6.

FROMM, ERICH. Psychoanalýza a náboženství. 1. vyd. Praha: Aurora, 2003. 124 s. ISBN 80-7299-066-7.

7.

FROMM, ERICH. Strach ze svobody. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. 160 s. ISBN 80-206-0290-9.

8.

FROMM, ERICH. Umění být. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 128 s. ISBN 80-206-0225-9.

9. 10.

FROMM, ERICH. Umění milovat. 1. vyd. Praha: Orbis, 1966. 124 s. FROMM, ERICH. Umění naslouchat. 1. vyd. Praha: Aurora, 2000. 206 s. ISBN 80-85974-851.

11.

FUNK, RAINER. Erich Fromm. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 140 s. ISBN 80-7106-086-0.

43

11. RESUMÉ

Tato bakalářská práce se zabývá ústředními pojmy psychologa, sociologa a filozofa Ericha Fromma. Sleduje, jak Fromm nahlíží ve svých stěžejních dílech na lásku a nenávist, co je příčinou lásky a nenávisti. Práce podrobně rozebírá jednotlivé druhy lásky, jak je rozlišuje Fromm, definuje vznik a vývoj lásky a také její rozklad. Dále se práce zaměřuje na pochopení pojmu nenávist, rozlišuje nenávist k vlastnímu já a k druhým lidem a blíže se zaobírá typy agrese a destruktivity. S láskou a nenávistí souvisí řada pojmů, které Fromm taktéž definuje, práce přibližuje jeho pohled na radost a štěstí, zároveň ukazuje Frommovy druhy radosti, morálku a svědomí, zde rozlišení autoritářského a humanistického svědomí. Důležitým pojmem je svoboda, která má u Fromma trochu hořký nádech, jelikož vede paradoxně k samotě. Práce se jí taktéž věnuje. Kromě toho práce sleduje Frommova člověka jako živočišný druh.

11. SUMMARY

This bachelor’s work deals with the focal concepts of the psychologist, sociologist and philosopher Erich Fromm. It observes how Fromm examines love and hate in his fundamental works and what he considers to be the cause of love and hate. This work carries out a detailed analysis of individual kinds of love as distinguished by Fromm, it defines the inception and development of love as well as its decay. Further, this work concentrates on understanding the concept of hate, distinguishes hatred of oneself from hatred of other people and takes a closer look into the types of aggression and destructivity. Love and hate are related to a number of terms which Fromm also defines. This work makes the reader familiar with Fromm’s view on joy and happiness; it also shows Fromm’s kinds of joy, his morals and consciousness, namely the division of authoritarian and humanist consciousness. Freedom, which in Fromm’s conception has a somewhat bitter flavour as it paradoxically leads to loneliness, is another important concept. My work deals with this as well. Besides, this work examines Fromm’s human being as an animal species.

44

LÁSKA A NENÁVIST U ERICHA FROMMA

Recommend Documents