UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta humanitních studií
Jana Flídrová
Bakalářská práce
Teorie lásky a lidské existence u Ericha Fromma
vedoucí práce: PhDr. Daniela Stackeová, Ph.D.
České Budějovice 2016
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Českých Budějovicích dne 5. 5. 2016
....................................... podpis
Poděkování Děkuji tímto vedoucí práce PhDr. Daniele Stackeové, Ph.D, dále Mgr. Jaroslavu Novotnému, Ph.D. a doc. PhDr. Ladislavu Benyovszkému, CSc. za jejich cenné připomínky a podněty.
Anotace Práce komplexně představuje problematiku lásky u Ericha Fromma. Soustředí základní teorie Ericha Fromma kolem psychologického fenoménu lásky, a zabývá se tématem také v širším smyslu jako otázce lásky k životu a ke smrti. Lidská potřeba lásky je odvozována z lidské situace společné všem lidem, a míra schopnosti milovat z orientace charakteru člověka, který je významně formován životní praxí společnosti. Práce poukazuje na konflikt mezi lidskou potřebou lásky a strukturou moderní západní společnosti, a zabývá se možností svobody individuálního člověka působit na její negativní vliv sebeuvědoměním a rozvojem přirozených lidských sil rozumu, lásky a produktivní práce.
Klíčová slova Fromm, charakter, láska, moderní západní společnost, společenský charakter, produktivní orientace charakteru, svoboda, umění milovat
Obsah ÚVOD ......................................................................................................................... 1 1 ERICH FROMM A JEHO POJETÍ LÁSKY ............................................................... 5 1.1. Obecné rysy Frommova myšlení ......................................................................... 5 1.2. Láska v pojetí Ericha Fromma ............................................................................. 6 1.2.1. Základní prvky lásky ......................................................................................... 7 1.2.2. Vývoj schopnosti lásky...................................................................................... 8 1.2.2.1. Narcismus jako hlavní problém lidského vývoje ............................................ 8 1.2.3. Vývoj objektu lásky ........................................................................................... 9 1.2.4. Typy lásky ....................................................................................................... 10 2 PŘIROZENOST ČLOVĚKA A JEHO CHARAKTER .............................................. 13 2.1. Lidská situace .................................................................................................... 13 2.1.1. Existenciální rozpory....................................................................................... 13 2.1.2. Existenciální potřeby....................................................................................... 14 2.1.3. Vášně zakořeněné v charakteru ..................................................................... 14 2.1.3.1. Základní otázka života – volba mezi regresí a progresí ............................... 15 2.2. Základ potřeby milovat....................................................................................... 15 2.2.1. Cesty k překonání odloučenosti...................................................................... 16 2.2.1.1. Mechanismy úniku před svobodou .............................................................. 17 2.3. Podstata člověka ............................................................................................... 18 2.4. Osobnost člověka .............................................................................................. 18 2.4.1. Temperament ................................................................................................. 18 2.4.2. Charakter ........................................................................................................ 19 2.4.2.1. Společenský charakter ................................................................................ 19 3 ORIENTACE CHARAKTERU A LÁSKA ................................................................ 21 3.1. Základní vzorce orientace charakteru ................................................................ 21 A) Neproduktivní / produktivní orientace charakteru ................................................. 21 B) Modus „mít“ (vlastnění) / modus „být“ (bytí) ......................................................... 25 C) Nekrofilie (láska ke smrti) / biofilie (láska k životu) .............................................. 29 3.2. Druhy vztahů mezi lidmi..................................................................................... 31 3.2.1. Symbiotický vztah ........................................................................................... 31 3.2.2. Odtažitě destruktivní vztah ............................................................................. 32 3.2.3. Láska .............................................................................................................. 32 3.3. Společenský charakter moderní západní společnosti a jeho vliv na lásku ........ 33 3.3.1. Formy rozkladu lásky v moderní západní společnosti .................................... 34 4 PŘÍSTUPOVÉ CESTY K LÁSCE .......................................................................... 36 4.1. Model společnosti, podporující lásku ................................................................. 36
4.2. Nový člověk ....................................................................................................... 37 4.2.1. Změna charakteru člověka ............................................................................. 38 4.3. Svoboda člověka .............................................................................................. 40 4.4. Všeobecné předpoklady pro lásku..................................................................... 41 5 ZÁVĚR................................................................................................................... 43 6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................................ 46
ÚVOD S knihami Ericha Fromma jsem se setkala v průběhu studia na UK FHS. Tento autor mě zaujal svými odbornými znalostmi sociologie, historie, filosofie a psychologie, a především svým pojetím člověka. Frommovy knihy jsou desítky let staré, ale zachovaly si dle mého názoru aktuálnost do dnešních dní. Za téma své bakalářské práce jsem si vybrala problematiku lásky u Ericha Fromma. Jeho pojetí lásky považuji za obecně platné, a seznámení s ním za přínosné pro každého, kdo má zájem o sebepoznání, zlepšování svých vztahů a orientaci ve společenské situaci. Přestože dnešní lidé po lásce hluboce touží, často ve svých vztazích ztroskotávají. Lásku často považují za problém, jak být milován, a proto se snaží stát „hodnými“ lásky. Fromm se na problém lásky dívá opačně: láska je pro něj problémem, jak milovat, problém schopnosti člověka k lásce. Věřil, že tuto schopnost má za určitých podmínek každý člověk, ale cestu za láskou považoval za obtížný cíl, za umění, kterému je třeba se učit. Moderní člověk se stal pánem přírody, ale ve svých společenských vztazích i v individuálním životě se cítí bezmocný, protože ztratil před očima cíl, který všemu dává smysl – člověka samého. (Fromm, 2010:8). Láska je tak okrajovým jevem, protože „moderní člověk je odcizený sobě i druhým, a připomíná „automat 1“, který se proměnil ve zboží, a pociťuje své životní síly jako investici“. (Fromm, 2010:84). Výklad o schopnosti člověka milovat bude v této bakalářské práci vycházet z Frommovy teorie lidské existence, protože z lidské situace pramení potřeby, mezi nimiž je i potřeba jednoty s druhými lidmi. Téma lásky bude vyloženo pomocí koncepcí produktivní a neproduktivní orientace charakteru, což jsou ekvivalenty modu mít a být 2, a dále biofilie (láska
1
Tato „automatizace“ člověka je jedním mechanismů úniku před svobodou – viz kapitola 2.2.1.1.
2
Ve Frommových knihách se postupně měnila používaná terminologie, základní význam však zůstával stejný: termín produktivní a neproduktivní orientace znamená totéž, co existenční způsoby Mít nebo Být.
1
k životu) a nekrofilie (láska ke smrti). V obou případech se jedná o rozlišení mezi základními alternativami člověka: inklinování k regresi nebo progresi 3. Fromm dává schopnost lásky do souvislosti s charakterovým vývojem jednotlivce, protože rozdíly v charakteru ukazují stupeň úspěšnosti jedince v umění milovat, a s charakterem jsou dány základní vzorce reakcí na potřeby člověka. Předpokladem schopnosti k lásce je dosažení převážně produktivní orientace (= plně rozvinutý charakter, modus být). Vysvětlení podstaty a možnosti rozvoje této orientace bude v této práci klíčové. Produktivnost znamená vnitřní aktivitu a tvůrčí využití vlastních sil. Toto chování může mít každý člověk, pokud není jeho myšlení a cítění zmrzačeno. (Fromm, 1967:71-73) Fromm měl k charakteru sociálně - psychologický přístup 4. To znamená, že život jedinců vnímal v celkové perspektivě společnosti se zaměřením na sociokulturní činitele, které mají vliv na osobnostní přizpůsobení. Podle Fromma je celá osobnost průměrného jedince formována vztahy mezi lidmi a determinována politickou a hospodářskou strukturou společnosti do takového stupně, že se dá podle jednoho jedince posuzovat struktura celé společnosti, ve které žije. (Fromm, 1967:67) Toto společné jádro charakterové struktury se nazývá společenský charakter. Schopnost milovat není Frommem vnímána jako jev převyšující člověka, ale jemu vlastní přirozenou silou. V práci se pokusím vysvětlit, co člověku zabraňuje milovat, a jak se s překážkami (v něm samém a jeho prostředí) může utkat, a svou schopnost k lásce tak rozvíjet. Cílem této bakalářské práce je komplexní představení problematiky lásky u Ericha Fromma. Z práce by měla být patrná souvislost mezi lidskou situací a hlubokou lidskou potřebou lásky, a dále mezi charakterovým vývojem člověka, respektive společenským charakterem, a podobou jeho vztahů ke druhým lidem,
3
Alternativa hledání spásy (štěstí) návratem zpět nebo pokrokem není jen sociálně-historickým jevem, ale týká se každého jednotlivce. S formulací těchto dvou možností se setkáváme například ve Starém zákoně (blaženost / zatracení, život / smrt). Stejnou alternativu přinášejí i různá humanistická náboženství, a objevuje se také jako základní rozdíl mezi duševním zdravím a neurózou, kterou Fromm chápe jako zápas mezi těmito tendencemi. (Fromm, 1996:139)
4
Freud zakládal typ charakteru na vývoji libida, který závisí na určitých příhodách a událostech týkajících se erotogenních zón. Fromm dospěl k pojetí charakteru z charakteru rodičů a ze společenského charakteru. (Fromm, 2000:84)
2
sobě a ke světu. Dále bych chtěla popsat míru svobody každého člověka zvolit si cestu progrese – tj. rozvoj produktivního charakteru, žití v modu „být“, které jsou podmínkou schopnosti milovat. Práci uzavře kapitola, popisující praktické kroky, jak lze v každodenním životě lásku rozvíjet. V první části práce uvedu obecné rysy Frommova myšlení. Představím jeho celkové pojetí a definici lásky ve smyslu zralé produktivní lásky. Vyjmenuji základní prvky lásky, vývoj schopnosti lásky u dítěte (včetně vysvětlení pojmu narcismus), předměty a typy lásky. Druhá část bude výkladem o přirozenosti člověka a jeho charakteru. Vysvětlím pojem společenský charakter, což je charakterová struktura společná většině lidí v určitém kulturním okruhu. Vyjdu z Frommovy teorie lidské existence, protože ze specifické lidské situace pramení existenciální potřeby člověka, mezi nimiž je i touha po jednotě s druhými lidmi. Uvedu a vysvětlím základní otázku života, před kterou stojí každý člověk, volbu mezi regresí a progresí. Volba odpovědi určuje, zda se člověk vydá na cestu za láskou a štěstím nebo nikoli. Ve třetí části se budu zabývat základními vzorci orientace charakteru (neproduktivní / produktivní, modus mít / být, nekrofilní / biofilní) a jejich vlivem na lásku. Příslušná orientace charakteru rozhoduje o tom, jak člověk reaguje na svou existenciální potřebu jednoty s druhými lidmi, a jaké druhy vztahů navazuje. Zaměřím se zejména na charakteristiku člověka s produktivní orientací charakteru, jeho myšlení (rozum), cítění (láska) a jednání (práce), protože tato orientace je předpokladem schopnosti milovat. Nakonec
popíši
podobu
společenského
charakteru
moderní
západní
společnosti (neproduktivní orientace – zejména tržní a nekrofilní, modus mít) a uvedu jeho souvislost s převládajícími formami „pseudolásky“ v dnešní společnosti. Čtvrtá část bude zaměřena na „praxi lásky“, přístupové cesty k lásce. Nastíním model společnosti, který by byl rozvoji lásky nakloněn, a popíši “nového“ člověka jako bytost schopnou lásky. Takový člověk musel zpravidla projít vnitřní přeměnou. Naznačím proto kroky ke změně charakteru a cesty k „bytí“, které lze chápat jako možnosti praktického rozvoje lásky u každého jednotlivce. Dále se budu 3
věnovat důležité otázce svobody člověka zvolit si cestu progrese. Na závěr uvedu seznam všeobecných předpokladů pro schopnost lásky. V závěru, páté části práce, shrnu poznatky z této bakalářské práce a uvedu své případné připomínky a úvahy.
4
1 ERICH FROMM A JEHO POJETÍ LÁSKY
1.1. Obecné rysy Frommova myšlení Fromm byl praktický psychoanalytik 5, ale dával ve svých knihách přednost úvahám filosofického a kulturně - sociologického charakteru.
Svůj život zasvětil
především zkoumání postavení člověka a jeho odcizení 6 v moderní společnosti. Úkol člověka viděl v dosáhnutí štěstí rozvinutím přirozených lidských vlastností rozumu, lásky a produktivní práce. (Fromm, 1967:41) Na člověka nahlížel v jeho celistvosti včetně hledání smyslu lidské existence a norem 7, podle kterých by měl člověk žít. Ve svých knihách popisoval hodnocení člověka a kultury, a uváděl své reformní představy o tom, jak by měl člověk (a lidská společnost) vypadat, pokud chce v budoucnosti nejen přežít, ale stát se i pánem svého osudu. Fromm čerpal z poznatků myslitelů jako Buddha, židovští proroci, Ježíš, Mistr Eckhart, Sigmund Freud a Karl Marx 8, a předkládal některé jejich myšlenky ve zjednodušené formě. Tyto osobnosti spojoval zájem o vykoupení, osvobození člověka, vědomí o sugestivním vlivu sociálního světa, a kritika sociálně přijímaných vzorců myšlení. Tito velcí učitelé života dospěli v podstatě ke stejným normám pro život: k překonání chtivosti, iluzí, nenávisti, k dosahování lásky a soucitu s druhými. (Fromm, 1994:12) 5
Fromm vycházel z neopsychoanalýzy (zmodernizované psychoanalýzy). Pokoušel se o zhodnocení / přehodnocení Freudova odkazu, který v duchu materialismu psychologické problémy spíše biologizoval. Naplňoval Freudovy pojmy morálními obsahy a vytvářel z jeho psychologického systému systém pravé etiky v odcizené společnosti. (J. Stromsík in Freud,1989:421)
6
Odcizení je negace produktivnosti, tvořivosti – Fromm se tímto termínem inspiroval u Marxe, pro něhož měl ten význam, že se člověk při uchopování světa nevnímá jako činná a hybná síla a svět je mu nadále cizí. (Fromm, 2004:35) U Fromma znamená odcizení skutečnost, že je vyloučeno subjektivní prožívání, a já je v prožívání nahrazeno něčím, co vlastním. (Fromm, 2001:37) Člověka chápal jako tvůrce i předmět norem chování („humanistická etika“). Odvolával se na potřebu návratu k velké tradici humanistické etiky, která je antropocentrická, a zakládá se na teoretické vědě o člověku. Jejím předmětem je lidská přirozenost, zejména otázka charakteru. (Fromm, 1967:10). Opakem humanistické etiky je autoritativní etika, kdy autorita, která přesahuje individuum, určuje, co je pro člověka dobré. (Fromm, 1967:14) 7
8
Freud byl ve svém myšlení velmi ovlivněn materialismem 19. století, kdy se věřilo, že substrát všech duchovních jevů lze najít ve fyziologických jevech. Freud vysvětloval lásku, nenávist, žárlivost jako výplody různých forem pohlavního pudu. Rozhodující krok za hranice tohoto materialismu učinil Karl Marx svým historickým materialismem. Pro Marxe není klíčem k pochopení člověka tělo nebo nějaký pud (jako potřeba potravy nebo touha po majetku), ale celý životní proces člověka, jeho životní praxe. (Fromm, 2010:90)
5
Tyto zkušenosti se Fromm pokoušel objasnit za pomoci svého sociálně psychologického přístupu k charakteru. Frommovy myšlenky v této bakalářské práci vychází zejména z poznatků Sigmunda Freuda a Karla Marxe 9. Některé jejich související hypotézy budu na relevantních místech velmi stručně uvádět pod čarou. Podle Fromma byla Freudova i Marxova kritická teorie vyjádřením téže myšlenky ve dvou odlišných dimenzích: Marx ukázal na hybné síly a konflikty ve společensko - dějinném procesu, a Freud se zaměřil na odhalování vnitřních konfliktů. Fromm věřil, že člověk, který si tyto konflikty uvědomí, začne objektivně vnímat svou realitu, a to mu dá sílu „stát na vlastních nohou“ a mít těžiště sám v sobě. Takový jedinec pak bude moci provést změny – společenské i individuální. (Fromm, 1994:40) Erich Fromm uchoval soudržnost a kontinuitu myšlení a výroků ve všech svých knihách po dobu téměř 60 let. Jak dosvědčili jeho blízcí odborní kolegové (např. R. Funk) 10, jeho dílo a život byly ve výrazné shodě.
1.2. Láska v pojetí Ericha Fromma Když mluví Fromm o lásce, má na mysli jen zralou neboli produktivní lásku (nikoli nevyzrálé formy lásky, které nazývá symbiotickým spojením). Láska je ve svém pravém slova smyslu spojení, kdy si člověk zachovává vlastní celistvost a individualitu. „Láska je aktivní silou v člověku, která překoná pocit izolace a odloučenosti – v lásce dochází k paradoxu, že dvě osoby splynou v jedno, a přece zůstávají dvě.“ (Fromm, 2010:24-27) Láska je specifický cit, druhem spojení mezi lidmi, který je založený na produktivnosti. Abychom pocítili lásku, je nutné rozvinout naši osobnost a dosáhnout produktivní orientace charakteru. (viz třetí část této práce) 9
V Marxově myšlení se Fromm orientoval na antropologickou linii a rozšiřoval výzkumy člověka na lidskou psychiku. Marxovým skutečným cílem bylo osvobodit člověka od tlaku ekonomických potřeb, aby se mohl stát skutečně lidským. Jeho filosofie byla zaměřena na plné uskutečnění individualismu – cíl, který „západní myšlení sledovalo od renesance a reformace hluboko do devatenáctého století.“ (Fromm, 2004:11) To, jakým způsobem byla Marxova filosofie dezinterpretována, je vysvětleno v knize Obraz člověka u Marxe. 10
Rainer Funk (nar. 1946) je správce Frommovy literární pozůstalosti.
6
Láska „není především vztah k určité osobě, ale schopnost, postoj, orientace charakteru, určující spřízněnost se světem jako celkem, a nikoli s jedním objektem lásky.“ (Fromm 2010:49) Je to síla duše, druh aktivity 11. Takové pojetí lásky může být pro dnešního člověka překvapivé – mnoho lidí věří, že lásku představuje objekt, ne schopnost. Předpokládají, že až potkají toho „pravého“ člověka, zahoří láskou. Myslí si, že milovat je snadné, ale je těžké najít správný objekt. Omylem je také zaměňování počátečního stavu zamilování a trvalého stavu milování. Mnoho lidí také vnímá lásku jako problém, jak být milován. Proto se snaží stát hodnými lásky – touží být úspěšní, přitažliví, příjemní, aby druhé zaujali. V naší kultuře to však především znamená, že hledají vzájemnou výhodnou směnu, výhodný obchod na trhu osobností. (Fromm, 2010:9-11) Fromm považuje lásku za umění, kterému je třeba se učit. O to se lidé v dnešní společnosti pokoušejí jen zřídka; přes hlubokou touhu po lásce považují téměř vše ostatní za důležitější – úspěch, prestiž, peníze, moc.
1.2.1. Základní prvky lásky Všechny typy lásky mají společné základní prvky: •
Prvek dávání: to nejvzácnější, co lze druhému dát, je dát sám sebe - to, co je v člověku živé: radost, zájem, pochopení, vědomosti, humor, smutek. Dávat je radost a znamená udělat dárce i z druhého. „Láska je síla, která lásku vyvolává, impotence je neschopnost lásku vytvořit.“ (Fromm, 2010:31)
•
Péče: „Láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme.“ (Fromm, 2010:32). O druhého pečujeme a cítíme se odpovědni za jeho fyzickou existenci a rozvoj jeho lidských schopností (např. láska matky k dítěti).
•
Odpovědnost: znamená být schopen a připraven „odpovídat“. Její podstata je vyjádřena v biblickém hesle, židovsko-křesťanské normě bratrské lásky 12: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“
11
Nejedná se o moderně chápaný pojem aktivity jako vynaložení energie k uskutečnění vnějších cílů. Fromm zpravidla používá místo pojmu aktivita pojem produktivnost, což znamená využití sil, které jsou člověku dány, bez ohledu na to, zda dojde k vnější změně. Důležitá je motivace této aktivity (člověk není „hnán“, není otrokem vášně); aktivita duše je možná jen při vnitřní svobodě a nezávislosti. Láska je aktivita, nikoli pasivní afekt. Znamená „setrvání v“, nikoli „padání do“ - anglický výraz „falling in love“ je tedy protimluvem - nelze „upadnout“ do lásky, protože padání označuje pasivitu (Fromm, 2001:63)
7
•
Úcta: respekt, schopnost vidět člověka, jaký je; vůle, aby druhý rostl a vyvíjel se kvůli sobě a svým vlastním způsobem. Úcta existuje jen na základě nezávislosti a svobody. (Umí-li člověk chodit bez berlí, nemusí ovládat nebo vykořisťovat druhé.)
•
Znalost: proniká k jádru, vidí druhého z jeho vlastního hlediska. Člověka nelze poznat myšlením, ale jen v aktu lásky. 13 Psychologické poznání je ale nutnou podmínkou pro plné poznání v aktu lásky. (Fromm, 2010:36)
1.2.2. Vývoj schopnosti lásky Pro novorozeně je matka teplo, potrava, blažený stav uspokojení a bezpečí. Tento stav nazýváme narcismem 14, kdy dítě vnímá jako skutečné jen to, co je uvnitř jeho samého. Vnější věci jsou skutečné jen z hlediska jeho potřeb – ne z hlediska svých vlastností nebo potřeb. Jak dítě roste, získává schopnost vnímat věci, jaké jsou. Okolo osmého až desátého roku zakouší nový pocit: poznání, že vyvolává lásku svou činností - pociťuje moc vyvolat lásku milováním (již ne závislost přijímání tím, že je milováno, a proto musí být malé, bezmocné nebo hodné). Pro dítě je důležité, aby se naučilo milovat – tím opustí žalářní kobku své samoty a izolace, kterou vytvořil stav narcisismu a soustředění na vlastní osobu. (Fromm, 2010:43-44)
1.2.2.1. Narcismus jako hlavní problém lidského vývoje Fromm považuje porozumění narcismu za podmínku pro porozumění člověku, tj. nám samým. Narcismus znamená, že člověk prožívá jen to, co je v něm samém, kdežto jevy vnějšího světa nemají realitu samy o sobě, ale prožívají se jen z hlediska jejich 12
Nelze zaměňovat s dnešní etikou slušnosti, tzv. zlatým pravidlem „Chovej se k druhým tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě“ - toto pravidlo znamená respektovat práva svého bližního, nikoli ho milovat. (Fromm, 2010:123) 13
Tento výrok je významný pro úlohu psychologie v soudobé západní kultuře: zájem o psychologii svědčí o zájmu o poznání člověka, ale současně prozrazuje základní nedostatek lásky v dnešních lidských vztazích: psychologické poznání se stává náhradou za plné poznání aktem lásky (místo aby bylo krokem k němu). (Fromm, 2010:37)
14
Objev narcismu patří mezi Freudovy největší objevy, ačkoliv ho vysvětlením v rámci teorie libida zúžil. (viz Fromm, 2000:182)
8
užitečnosti nebo jejich nebezpečí pro člověka. Pro narcistickou osobu je tedy skutečnost jen to, co se děje subjektivně (vlastní myšlenky a pocity). Krajně narcistické je malé dítě, ale i většina dospělých je více či méně narcistická sklonem považovat za skutečné jen to, co je v nich, ne to, co odkazuje k jinému člověku. Narcistický člověk je velmi nejistý, protože jeho city ani nic dalšího nemá základ ve skutečnosti. Existuje i kolektivní narcismus (např. nacionalismus). Překonání narcismu je začátkem veškeré lásky a bratrství, protože v narcismu jsou lidé vzájemně odcizeni. Narcismus a sebeláska jsou dvě zcela odlišné věci. Sebeláska je láskou, která nedělá rozdíl v tom, kdo je předmětem lásky. Narcistický člověk ale nemiluje, a proto je nenasytný; nenasytnost je vždy výsledkem hluboké frustrace a vnitřní prázdnoty. Každý, kdo se chce rozvíjet a růst, musí především rozpoznat svůj vlastní narcismus (orientačním bodem je druhý člověk). Jeho překonání je celoživotním úkolem. (Fromm, 2000:182-190)
1.2.3. Vývoj objektu lásky S vývojem schopnosti milovat souvisí vývoj objektu lásky: dítě je v prvních měsících svého života zcela závislé na matce. Mateřská láska je nepodmíněná (vzorec: jsem milován, protože jsem). Jde o pasivní zážitek, protože lásku matky si nelze zasloužit, získat, vyvolat ji a kontrolovat. Matka představuje svět přírody; je domov, z něhož jsme vyšli. Posláním matky je dát dítěti v životě pocit bezpečí. Neměla by se ale pokoušet bránit dítěti v dospívání a odměňovat bezmocnost. Matka by měla věřit v život, nebýt příliš starostlivá, aby nenakazila dítě svými obavami. Jejím přáním by mělo být, aby se dítě stalo nezávislým a nakonec se od ní oddělilo. Dítě se postupně naučí se mluvit, chodit, zkoumat svět a větší důležitost získává vztah k otci. Otcovská láska je podmíněná (vzorec: miluji tě, protože plníš má očekávání, konáš svou povinnost, protože jsi jako já). Dítě je milováno pro své přednosti. Tato láska není tedy mimo kontrolu, lze si ji zasloužit, ovšem vždy je přítomná obava, že láska zmizí, pokud člověk nesplní očekávání. Posláním otce je dítě učit a vést k tomu, aby se umělo potýkat s problémy. Otec představuje svět myšlení, lidských
9
výrobků, zákona a pořádku. Otcova láska by měla být trpělivá a shovívavá (ne hrozivá a autoritářská), poskytovat dítěti rostoucí vědomí vlastních schopností a nakonec mu dovolit, aby se stalo svou vlastní autoritou. Vyzrálý člověk se osvobodil od vnějších postav matky a otce 15, a vybudoval je v sobě - stal se sám sobě matkou a otcem (má mateřské a otcovské vědomí). Vývoj, kdy je připoutání k matce postupně nahrazeno připoutáním k otci, až dojde k syntéze obojího, je základem duševního zdraví a podmínkou dosažení zralosti. Porušení tohoto vývoje je základem neuróz a vzniku neurotické lásky 16. (Fromm, 2010:45-49) Začátek růstu člověka spočívá v osvobození, které začíná u sebe sama a v osvobození se od rodičů.“ (Fromm, 2000:78) Dětská láska se řídí principem: „Miluji, protože jsem milován“. Zralá láska se řídí principem: „Jsem milován, protože miluji“. Nezralá láska říká: „Miluji tě, protože tě potřebuji“. Zralá láska říká: „Potřebuji tě, protože tě miluji“. (Fromm, 2010:45)
1.2.4. Typy lásky Mezi různými typy lásky jsou rozdíly, které závisí na předmětu lásky. Podstata lásky zůstává stejná, mění se pouze její intenzita a kvalita. •
Bratrská láska: základ všech typů lásky. Láska mezi rovnými, která je nevýlučná (ke všem lidem). Začíná v lásce k bezmocným, chudým a cizím, protože milovat vlastní krev není těžké.
15
V protikladu k Freudovu pojmu super-ego je v sobě vybudoval nikoli tím, že do sebe vtělil otce a matku, ale vybudování, mateřského vědomí na své vlastní schopnosti k lásce a otcovského na svém rozumu a soudnosti. (Fromm, 2010:48) Pokud by mu zůstalo jen otcovské vědomí, stal by se tvrdým a nelidským, a pokud jen mateřské, lehce by ztrácel soudnost a bránil by sám sobě i jiným ve vývoji. 16
Neurotická láska znamená, že jeden princip (mateřský / otcovský) se nevyvinul. Jeden nebo oba milenci zůstali připoutáni k postavě jednoho z rodičů a přenášejí city, naděje a obavy, které měli v dětství vůči matce / otci, na člověka, kterého milují v dospělém věku. (Fromm, 2010:92)
10
„Láska se začíná rozvíjet jen v lásce k těm, kteří neslouží našim cílům 17.“ (Fromm, 2010:51) •
Mateřská láska: láska k bezmocnému (svou povahou nerovný vztah), není omezena na jednu osobu. „Žena může být skutečně milující matkou jen tehdy, když umí milovat, když je schopna milovat svého muže, jiné děti, cizí lidi, všechny lidi.“ (Fromm, 2010:55) Mateřská láska je nepodmíněná podpora života dítěte a jeho potřeb. Tato podpora má dvě stránky: péči a odpovědnost (nutné pro zachování života a růst dítěte), dále vnuká dítěti lásku k životu (je dobře být narozen). Lásku i úzkost přenáší matka na dítě stejně snadno. Pravý význam mateřské lásky spatřuje Fromm v lásce matky k vyrůstajícímu dítěti – tehdy nastane doba oddělování dítěte od matky, a podpora tohoto odloučení je těžký úkol, vyžadující nesobeckost. Mnohé matky v této zkoušce, požadavku dávat vše a nechtít nic než štěstí milovaného, selhávají. (Fromm, 2010:53)
•
Erotická láska 18: láska mezi rovnými. Erotická láska je exkluzivní, ale miluje v druhém člověku celé lidstvo. Pokud někdo miluje jen jednu osobu, ale k ostatním je lhostejný, je tato láska pouhým symbiotickým připoutáním nebo rozšířeným sobectvím. „Miluji-li skutečně jednoho člověka, miluji všechny lidi, miluji svět, miluji život. Mohu-li někomu říci: „Miluji tě“, musím také být schopen říci: V tobě miluji všechny lidi, tvým prostřednictvím miluji svět, v tobě miluji i sebe.“ (Fromm, 2010:50) Lásku nelze zaměňovat s krátkodobým zážitkem zamilování (závěr, že se lidé milují, když po sobě touží fyzicky, je mylný): pokud není touha po tělesném spojení vyvolána láskou (pravá láska nemá prvek dobývání a splývá s něžností), dojde ke spojení v orgiastickém, přechodném smyslu, kdy si dva lidé zůstanou vzdáleni.
Nástroj, jak odhalit pravou tvář lidí – nesledovat, jak se chovají k nám (mohou mít skrytý motiv), ale k jiným (např. cizím) lidem, které „nepotřebují“. (poznámka J. Flídrová) 17
18
Freud podle Fromma nepoznal, že pohlavní touha je jedním z projevů potřeby lásky a spojení. Tvrdil, že Freud ignoruje psychobiologickou stránku sexuality, polaritu mužského a ženského, s touhou přemostit tuto polaritu spojením (tato polarita je podle Fromma základem vší tvůrčí činnosti). (Fromm, 2010:40)
11
Výběr partnera lze považovat za zcela individuální přitažlivost i akt vůle. •
Sebeláska 19 je spjata s láskou ke každé jiné bytosti: láskyplný postoj k sobě ukazuje na schopnost milovat druhé. Platí, že způsob, jakým člověk prožívá druhé, se neliší od způsobu, jakým prožívá sám sebe. V západním myšlení má dlouhou tradici názor, že miluji-li sebe, nemiluji jiné. Fromm ale považuje sebelásku za protiklad sobeckosti20: sobecký člověk nemiluje sám sebe příliš, ve skutečnosti se nenávidí, a není schopen milovat sebe ani druhé. (Fromm, 2010:60)
•
Láska k bohu: stupeň zralosti člověka ovlivňuje jeho pojem boha a podobu jeho lásky k bohu - ta odpovídá povaze jeho lásky k lidem. Lásku k bohu nelze oddělit od lásky k rodičům: pokud považuje člověk boha za pomáhajícího nebo trestajícího, znamená to, že se neoddělil od svých rodičů. Problém poznání člověka je souběžný s náboženským problémem poznání boha: konvenční západní teologie se pokouší poznávat boha myšlením, vyslovovat výroky o bohu. Mysticismus, který Fromm považuje za logický důsledek teologie, se vzdává pokusu poznat boha myšlením a nahrazuje ho zážitkem spojení s bohem, v němž není místa ani potřeby pro znalosti o bohu. „Bůh se stává pravdou, láskou, spravedlností – Bůh jsem já, pokud jsem lidský.“ (Fromm, 2010:71)
19
Freud viděl v lásce výhradně výraz (sublimaci) pohlavního pudu (libida). Libido se obrací buď směrem k jiným jako láska nebo k vlastní osobě jako sebeláska - láska a sebeláska se tak vzájemně vylučují (čím více je jednoho, tím méně je druhého). Pro Freuda je sebeláska totožná s narcismem, obrácením libida k vlastní osobě; narcismus je nejranější stadium lidského vývoje, a kdo se k němu v pozdějším životě vrátil, není schopen lásky (v extrémním případě je choromyslný). (Fromm, 2010:60) 20
Při „neurotické nesobeckosti“ je schopnost k lásce oslabena, protože je člověk plný nepřátelství k životu. V případě „nesobecké“ matky cítí dítě matčino skryté nepřátelství k životu a postupně pronikne i do něj. Pro dítě je nejlepší zažít skutečnou lásku, radost a štěstí tím, že je milováno matkou, která miluje sama sebe. (Fromm, 2010:64)
12
2 PŘIROZENOST ČLOVĚKA A JEHO CHARAKTER Fromm vychází při svém chápání přirozenosti
21
člověka, jeho motivací
a charakteru z pochopení jeho zvláštního postavení, lidské situace.
2.1. Lidská situace Člověk je jediný živočich, pro kterého je vlastní existence problémem, kterému nemůže uniknout a musí ho řešit. V přírodě je podřízen jejímu diktátu, ale zároveň ji překračuje. Nemůže se vrátit k předlidskému stavu harmonie, a neví, kam dospěje, půjde-li dopředu. (Fromm, 1997:227)
2.1.1. Existenciální rozpory S rozumem a díky schopností používat myšlení k objektivnímu poznávání 22 vznikají v člověku existenciálních rozpory 23. Nejvýznamnější je rozpor mezi životem a smrtí 24, kdy člověka vnímá svou bezmoc, uvědomuje si svůj konec, smrt. Existenciální rozpory vedou k trvalé poruše vnitřní rovnováhy 25 člověka, a ten na ně musí reagovat. (Fromm, 1967:39)
21
Podstatou všeho života je udržení a prosazení vlastní existence. Lidský život je chápán jako rozvíjení jeho sil v souladu se zákony jeho přirozenosti. Tato lidská přirozenost je pro lidský druh charakteristická, ale nelze ji samu o sobě nikdy pozorovat, jenom její zvláštní projevy ve zvláštních situacích. (Fromm, 1967:23). 22
Objektivní poznávání znamená pochopení podstaty věcí o sobě, ne pouze jako prostředků k uspokojování svých potřeb.
23
Existenciální proto, že koření ve vlastní existenci člověka. Dále existují dějinné rozpory, které může člověk překonat vlastním jednáním (např. otroctví ve starém Řecku). (Fromm, 1967:37)
24
Tento rozpor se člověk pokoušet paralyzovat pomocí ideologií - například křesťanskou koncepcí nesmrtelnosti. 25
Porušená rovnováha může být relativně stabilní, když člověk s pomocí své kultury nalezne způsob, jak se s existenciálními problémy vyrovnat. (Fromm, 1997:227)
13
2.1.2. Existenciální potřeby Existenciální potřeby jsou výrazem existenciálních rozporů. Jejich uspokojení je důležité pro zachování duševního zdraví. Tyto potřeby lze uspokojit různým způsobem, přičemž základní vzorce reakcí na ně jsou určeny charakterem. •
potřeba jednoty neboli vztažnosti (podmíněná láskou nebo narcismem)
•
transcendence (prostřednictvím kreativity nebo destruktivity)
•
zakořeněnosti (prostřednictvím bratrství nebo incestu)
•
prožívání identity (prostřednictvím individuality nebo stádní konformity)
•
hledání orientačního rámce (= potřeba vyvinout si nějakou charakterovou strukturu) a objektu odevzdanosti (prostřednictvím rozumu nebo iracionality)
2.1.3. Vášně zakořeněné v charakteru Různé typy uspokojování existenciálních potřeb se projevují prostřednictvím vášní (= vášně zakořeněné v charakteru). Tyto vášně se vyskytují v rámci celých syndromů, a u průměrných lidí nacházíme směs dvou syndromů, tj. dvou typů vášní. •
nekrofilie: iracionální, archaické, racionálně regresivní neboli maligní vášně (sadismus, masochismus, destruktivita, chtivost, narcismus, incestní chování tvoří životu nepřátelský syndrom = neproduktivní orientace)
•
biofilie: racionální neboli vášně lásky a zájmu o svět (láska, solidarita, spravedlnost, svoboda, rozum tvoří život podporující syndrom = produktivní orientace) Fromm chápe neurózu 26 jako zápas mezi regresivní a progresivní tendencí,
boj jednoho typu vášně s druhým. (Funk, 1991:71)
26
Freud nahlížel na neurózu jako na konflikt mezi instinktem a já – boj já s vášněmi. Frommovo pojetí dvou druhů protikladných vášní bylo revizí, předloženou vůči Freudově teorii – hlavní problém není boj já s vášněmi, ale boj jednoho typu vášně s druhým typem). (Fromm, 1996:21)
14
2.1.3.1. Základní otázka života – volba mezi regresí a progresí Člověk je rozštěpený mezi vědomím sebe sama a determinovaností zvířete. Na otázky, které mu klade život, existuje jen několik málo odpovědí. (Fromm, 1991:123) Protože vůle k životu je vlastní každému organismu, i člověk chce žít – to pro člověka znamená volit mezi dobrým životem a špatným životem. Každý jednotlivec je tak postaven před základní otázku života: volbu mezi progresí a regresí. Jde o alternativu hledání štěstí buď návratem zpět (špatný život) nebo pokrokem (dobrý život). Tato volba je nejzákladnější problém lidské existence a všechny snahy člověka jsou pod diktátem této polarity. •
Regresivní řešení 27: pokus vrátit se k přírodě, živočišnému životu, předkům. Jde o archaické, patogenní řešení (= neproduktivní orientace charakteru, tendence vlastnit, směr „ke smrti“, „špatnosti“ „zlu“).
•
Progresivní řešení: pohyb vpřed k lidskosti, plný rozvoj všech lidský sil, včetně lásky, (=produktivní orientace charakteru, směr k „životu“, „dobru“). Toto řešení vede člověka ke štěstí.
2.2. Základ potřeby milovat Lidská touha po jednotě, spojení s druhými lidmi, má své kořeny ve specifických podmínkách lidské existence. Jde o základní lidskou potřebu, potřebu vztažnosti (jednoty, spojení s druhými lidmi), která je jedním z „nejsilnějších motivačních činitelů 28 lidského chování“. (Fromm, 2001:126) Základ této potřeby je v zážitku odloučenosti (ztráta původního vztahu v předčlověčím stadiu), a z něho vyplývající potřebě překonat úzkost zážitkem spojení 29. Před člověkem všech věků
27
Podle Fromma je špatnost, sklon k regresi, specificky lidský fenomén. Je to pokus vrátit se zpět k předlidskému stavu a vyloučit, co je specificky lidské (rozum, lásku a svobodu). Stupně špatnosti jsou zároveň stupni regrese: největším zlem jsou orientace, které jsou nejvíce zaměřeny proti životu – nekrofilie (láska ke smrti), incestuálně symbiotická snaha vrátit se zpět do lůna, do země, do anorganického; narcistické sebeobětování, jež z člověka dělá nepřítele člověka. Menší zlo, které odpovídá menšímu stupni regrese – nedostatek lásky, nedostatek rozumu, zájmu, odvahy. (Fromm, 1996:174) 28
Freud pokládal za základní sílu, která motivuje vášně v člověku, libido. Podle Fromma pramení nejsilnější vášně a potřeby z jedinečnosti jeho existence. (Fromm, 1955:29)
29
Náboženská forma lásky k bohu není z psychologického hlediska odlišná.
15
a kulturních oblastí leží stejná otázka: jak překonat odloučenost a dosáhnout spojení a osvobozující jednoty? (Fromm, 2010:17). 2.2.1. Cesty k překonání odloučenosti •
Orgiastické stavy: formy transu, sexuální zážitek, alkoholismus, omamné jedy. Tyto stavy jsou intenzivní, přechodné, periodické a probíhají v celé osobnosti.
•
Konformita se skupinou: v soudobé západní společnosti převládající forma, kdy individuální osobnost do značné míry mizí, cílem je být „jedním ze stáda“. Dosažená jednota není intenzivní ani bouřlivá, výhodou je trvalost bez křečovitých výkyvů. „Řešení existenciálního rozpolcení řeší dnešní člověk tak, že se identifikuje se svou úlohou ve společnosti. Jeho cítění je otupeno, zredukoval se na pouhou věc.“ (Fromm, 1997: 234-237)
•
Tvůrčí činnost: umělecká nebo řemeslnická činnost, kdy se člověk se sjednocuje se světem procesem tvoření (já plánuji, vyrábím a vidím výsledek své práce). Tři výše uvedené cesty jsou jen dílčí odpovědi na problém existence.
•
Láska: plná odpověď k dosažení jednoty je splynutí s jinou osobou v lásce. Člověk však může navázat vazby se svými bližními i jinými způsoby (láska, symbiotický vztah, odtažitě-destruktivní vztah). Vztahy k druhým lidem mají různé podoby. Projevují se v nejnižší formě chování, totiž v chování sadistickém a destruktivním, ale i v nejvyšších formách v projevech solidarity. (Fromm, 2001:126) Viz blíže Druhy vztahů mezi lidmi kapitola 3.2.
16
2.2.1.1. Mechanismy úniku před svobodou Když se rozpadnou primární vazby a člověk stojí vůči vnějšímu světu jako oddělená veličina, otevírají se mu dvě cesty, jak uniknout nesnesitelnému stavu bezmocnosti a osamělosti: A) Cesta k „pozitivní svobodě“: dobrovolné spojení se světem v lásce a práci, v opravdovém vyjádření citových, smyslových a rozumových schopností. Sjednocení s lidstvem, přírodou a se sebou samým. B) Vzdání se svobody: vzdání se individuality, únik osamělosti vyhnutím se propasti mezi člověkem a světem. S tímto řešením se setkáváme u neurotických jevů. Tato cesta zmírňuje úzkost, ale neřeší problém pod povrchem; cenou je způsobem života, který se skládá z automatických a nutkavých činností. (Fromm, 2014:113) Mechanismy úniku před svobodou: •
Autoritářství: hledání nových sekundárních vazeb jako náhrady za primární: nejčastější formou jsou masochistické a sadistické snahy
•
Destruktivita: únik pocitu vlastní bezmocnosti vůči okolnímu světu tím, že ho zničím)
•
Konformita automatů: mechanismus, který volí většina normálních lidí v moderní společnosti. Jedinec přestane být sám sebou a osvojí si model osobnosti, který mu nabízejí kulturní vzory: stane se jedním ze stáda takovým, jací jsou ostatní, a jak to od něho očekávají. Touto „automatizací“ člověka vzrostla bezmocnost a nejistota průměrného jedince: Člověk se vzdal své individuality, stál se automatem, totožným s miliony jiných kolem. Cena, kterou platí, je ztráta vlastního já. (Fromm, 2004:146)
17
2.3. Podstata člověka Povaha nebo podstata člověka není specifická substance jako dobro nebo zlo 30, ale rozpor, zakořeněný v podmínkách lidské existence. Tento konflikt vyžaduje řešení, které je svými základy regresivní nebo progresivní. (Fromm, 1996:140) Tyto dvě formy lidské existence ale nepředstavují podstatu člověka – podstatu utváří právě otázka a potřeba odpovědi na konflikt, který sám sobě podstatou je. (Fromm, 1994:76) Lidé jsou stejní, protože sdílejí postavení člověka a jemu vlastní existenciální rozpory. Jsou jedineční ve specifickém způsobu, kterým řeší svůj lidský problém. (Fromm, 1967:44) To znamená, že v kvalitě svých hnacích sil jsou všichni lidé stejní - všem lidem jsou společné existenciální potřeby. Lidem naopak nejsou společné různé vášně, které dominují v jejich osobním charakteru (biofilie / nekrofilie). (Fromm, 1997:229) Proporcí mezi tvořivými a destruktivními sklony v člověku se budu zabývat v kapitole 4.3. Svoboda člověka. 2.4. Osobnost člověka Osobnost je směs zděděných a získaných psychických vlastností, které charakterizují jedince a vytvářejí jeho jedinečnost. Jádro lidských vlastností je společné, ale člověk se jako jedinec odlišuje zvláštní směsí získaného charakteru, a zděděných vlastností jako temperament a talent. Lidské možnosti prokazuje každý člověk uskutečněním své individuality.
2.4.1. Temperament Temperament je neměnný a souvisí se způsobem reakce na podněty. Hippokrates rozlišoval 4 temperamenty: cholerický, sanguinický, melancholický a flegmatický. Zdůrazňování rozdílů v temperamentu je pouze věcí subjektivního vkusu: například osoba s cholerickým temperamentem reaguje „rychle a silně“, ale
30
Jedním z nejzákladnějších problémů západního teologického a filosofického myšlení byla otázka, zda je člověk od základu zlý a zkažený, anebo je v základě dobrý a schopný zdokonalení.
18
to, na co reaguje, závisí na způsobu jejího zaujetí, na jejím charakteru. (Fromm, 1967:45)
2.4.2. Charakter Charakter31 je relativně stálá psychická struktura, která determinuje konkrétní chování, myšlení, cítění a jednání. Je to systém všech neinstinktivních pohnutek, kterými se člověk vztahuje k lidskému i přírodnímu světu. Je to náhrada za chybějící zvířecí instinkt, druhá přirozenost člověka. (Fromm, 1997: 229) Rozdíly v charakteru mají pro Frommovo chápání lásky zásadní význam, protože ukazují stupeň úspěšnosti jedince v umění milovat a žít. Charakter určuje podobu reakce na potřeby člověka (regrese / progrese). Charakter motivuje chování: říkáme, že někdo reaguje „instinktivně“, když jedná tak, jak mu napovídá jeho charakter. Pravá motivace chování člověka, jeho skutečné bytí (to, co je za „maskou“ 32), je tvořeno strukturou charakteru. (Fromm, 2001:117) Charakter se formuje životními zážitky hlavně v mládí, ale je do určitého stupně proměnný i poznatky a novými zážitky v dospělosti. Individuální
rozdíly
v charakteru lze hledat v rozdílech osobností rodičů, psychických a materiálních rozdílech zvláštního sociálního okolí, dále jsou podmíněny konstitučními rozdíly každého jednotlivce, zvláště rozdíly temperamentu. (Fromm, 1967:52) 2.4.2.1. Společenský charakter Odděleně od individuálního charakteru, kterým se uvnitř téhož kulturního okruhu liší jeden člověk od druhého, je potřeba pozorovat tzv. společenský charakter, což je charakterová struktura společná většině lidí příslušné kulturní oblasti (společnost nebo sociální třídy). Společenský charakter se formuje společnými etickými normami, které vedou k životní praxi, která způsobuje shodný způsob myšlení, cítění i jednání svých členů tak, že si „přejí dělat to, co mají dělat“. (Fromm, 31
Slovo charakter pochází z řeckého kharaktér (vryté znamená, vlastnost, rys) od kharássō (zahrocuji, ryji, škrábu). 32
Porozumět nesouladu mezi chováním a charakterem, mezi maskou a skutečností, kterou zakrývá, je hlavním cílem Freudovy psychoanalýzy.
19
2001:155-156) Prostředky, kterými se společenský charakter vytváří, jsou v podstatě kulturní povahy, a příslušná socioekonomická struktura společnosti je podstatným genetickým principem pro vytvoření typu charakteru. (Fromm, 2000:83-94) Podobu společenského charakteru moderní západní společnosti a jeho vliv na převládající formy lásky popíši v kapitole 3.3.
20
3 ORIENTACE CHARAKTERU A LÁSKA
3.1. Základní vzorce orientace charakteru Produktivní orientace znamená významově totéž, co modus „být“ a biofilní orientace. Neproduktivní orientace znamená totéž, co modus „mít“ a nekrofilní orientace. Fromm rozvinul myšlenku různých charakterových orientací, kdy místo freudovského vzorce rozvoje libida 33 zvolil vzorec vývoje charakteru v mezilidských vztazích. Orientace, ve kterých se jedinec dostává do vztahu k okolnímu světu, tvoří jádro jeho charakteru. Člověk může vůči sobě a světu zaujmout dvě odlišné charakterové orientace: produktivní a neproduktivní orientaci 34. Převládající orientace určuje rozdíly mezi charaktery individuí (myšlení, cítění a jednání daného člověka) a různými typy společenského charakteru. (Fromm, 2001:30) Obě orientace charakteru jsou součástí vybavení člověka. Převládání specifické orientace je silně závislé na zvláštnostech kultury, v níž jedinec žije. (Fromm, 1967:66)
A) Neproduktivní / produktivní orientace charakteru Povaha obou orientací je založena na dvou základních procesech 35: •
zespolečenšťovací
proces
(„zespolečenštění“,
„socializace“):
jeho
prostřednictvím si člověk vytváří vztah k druhým a sobě •
asimilační proces: jeho pomocí si člověk získává nebo přisvojuje žádoucí předměty
33
Freud zakládal typ charakteru na vývoji libida, který závisí na určitých příhodách a událostech týkajících se erotogenních zón (Fromm, 2000:84). 34
Freudovo rozlišení genitálního a pregenitálního charakteru.
35
Zespolečenšťovací proces těsně souvisí s rysy produktivního charakteru, zatímco asimilační podporuje rozvoj neproduktivního. (Drapela, 2011:65)
21
Charakter tak můžeme definovat jako „relativně permanentní formu, do níž je sváděna energie člověka v procesu asimilace a zespolečenštění.“ (Fromm, 1967:51). Člověk má v přizpůsobování se světu jen několik možností: může věci přijímat pasivně, silou nebo je hromadit, případně získat výměnou nebo tím, že je vytvoří. Především závisí na povaze společnosti, na kultuře a sekundárně na charakteru rodičů (nemluvě o konstituci dítěte), která forma nebo který způsob v člověku převládne. (Fromm, 2000:82)
•
Neproduktivní orientace charakteru Lidé s neproduktivní orientací pociťují dávání jako ochuzení, a většina jedinců
tohoto typu dávat odmítá (případně dělají z dávání ctnost ve smyslu oběti). Fromm rozlišoval pět typů neproduktivní orientace charakteru (Fromm, 1967: 53-69) •
Receptivní charakter: pramen všeho dobra pro něj leží vně. Problém je být milován, nikoli milovat. Sklon k nevybíravosti, ochromení
lásky
kritického
myšlení, závislost na druhých a autoritách. •
Vykořisťující charakter: pramen všeho dobra pro něj leží opět vně, v oblasti lásky a náklonosti existuje u tohoto typu tendence strhávat vše na sebe a krást (zájem jen o zadaného člověka), často inteligentní.
•
Hromadící (křečkovský) charakter: láska je pro něj v podstatě vlastnictví (= modus „mít“), pocit bezpečí založen na křečkování, sentimentální, netvůrčí, neschopný produktivního myšlení.
•
Tržní charakter 36: zakládá se na považování sebe sama za zboží a hodnocení člověka jako směnné hodnoty. Tento člověk prožívá sám sebe jako zboží. Je ochoten dávat jen výměnou za to, že dostává. Orientovaný na trh, člověk bez tváře, „ono“. Jediný důležitý osobnostní faktor je prodejnost; jeho život a štěstí ho neznepokojuje. (Fromm, 1997:344) Člověk se stává zbožím na trhu osobností, jeho úspěch závisí především na tom, jak dobře se „prodá“ (osobnost, vzhled). Jeho ego se neustále mění: Jsem takový, jakého
36
Marxův termín je odcizený charakter. (viz Fromm, 2001:175).
22
si mě přejete mít. Pokud má úspěch, je cenný, v opačném případě bezcenný. Tento člověk, který měří svou vlastní hodnotu na změnách trhu, ztrácí cit pro důstojnost a hrdost. Je „odcizen své práci, sobě, jiným lidským bytostem a přírodě“; stojí vůči svým schopnostem jako vůči odcizenému zboží. Vztahy těchto lidí k sobě i ostatním jsou slabé, lidé a věci jsou pro ně lehce nahraditelné. (Fromm, 2001:177). •
Nekrofilní charakter: zhoubná forma charakterové struktury. Přitažlivost a fascinace vším, co už není naživu (hovory o nemocech,
pohřbech,
smrti;
sny s tematikou vražd, krve, mrtvol, lebek, výkalů nebo přeměn ve stroj). Žití minulostí, obavy z života a budoucnosti (nespoutaná, nekontrolovatelná). Miluje vše mechanické, dychtí po jistotě a miluje kontrolu (v aktu kontroly zabíjí život). Na život a ostatní lidi se dívají z mechanického hlediska (lidé jsou pro něj věci). Může mít vztah k předmětu nebo osobě pouze pokud ji vlastní. Ohrožení jejího vlastnictví je proto ohrožení jí samé, protože bez vlastnictví ztrácí svůj poměr ke světu. Pro nekrofila je charakteristická jeho záliba v síle. Vzhled silně nekrofilní osoby: kůže vypadá mrtvá, tvář má často výraz, jako by cítila nějaký zápach. Je pořádná, něčím posedlá, pedantská. Čistě nekrofilním typem byl Hitler. 37 Příkladem nekrofilního charakteru je i bázlivá matka – starostí o nemoc a nedostatky dítěte mohou v dítěti postupně potlačit radost ze života, jeho víru v růst, případně ho nakazit nekrofilní orientací. (Fromm, 1996:39-43)
37
Popis klinického případu nekrofilie u Hitlera viz Fromm 1997:365-421.
23
•
Produktivní orientace charakteru „Produktivní orientace je základem svobody 38, ctnosti a štěstí.“ (Fromm,
1967:179). Plně rozvinutý charakter, který se za normálních okolností u člověka vyvíjí. Jeho cílem je zrání a rozvinutí všech možností člověka. Dosažení této orientace je předpokladem schopnosti k lásce. Produktivnost je realizace možností charakteristických pro člověka, tedy využití jeho sil. Nejdůležitějším předmětem produktivnosti je člověk sám. Produktivní orientace osobnosti se vztahuje na základní způsob, jakým se člověk uvádí ve všech oblastech lidských zkušeností do vztahů. V této orientaci prožívá člověk sám sebe jako ztělesnění svých schopností, jako jednající bytost. Podmínkou je, že musí být svobodný, řídit se vlastním rozumem, a nesmí být závislý na někom, kdo jeho síly kontroluje. V této orientaci člověk překonává závislost, narcistickou všemohoucnost, přání vykořisťovat druhé nebo hromadit bohatství. Získává postupně důvěru ve své vlastní lidské síly, odvahu spoléhat sám na sebe během cesty za svými cíli. V té míře, v jaké se mu těchto kvalit nedostává, bojí se dávat ze sebe a tím i milovat. (Fromm, 1667:71-73) Dávání je pro produktivní charakter nejvyšší výraz moci – akt dávání je radostná aktivita, výraz životnosti. Bohatý není ten, kdo hodně má, ale kdo mnoho dává - kdo je schopen rozdávat sám sebe, je bohatý, protože prožívá sám sebe jako někoho, kdo může přispět druhým. (Fromm, 2001:29) Lidské síly: •
Láska: milovat znamená vyjadřovat své schopnosti, být aktivní, mít vztah k ostatním, uniknout z vězení sobectví, sílit, dávat, přinášet oběti, obnovovat se, růst, rozkvétat, mít zájem, naslouchat, dávat. (Fromm 2001:62)
•
Rozum: v procesu produktivního myšlení je přemýšlející veden svým zájmem o objekt. Produktivní myšlení charakterizuje i objektivita, tj. respekt přemýšlejícího k jeho objektu, schopnost vidět objekt, jaký je. Polarita mezi
38
Významnou podmínkou pro rozvoj produktivní orientace (=biofilie = modu „být“) je svoboda. Jedná se o svobodu ve smyslu svoboda k něčemu (tvořit, riskovat; nikoli o svobodu od (např. politických okovů). Dvojznačný význam svobody viz Fromm, 2014:38.
24
objektivitou a subjektivitou je pro produktivitu obecně charakteristická. (Fromm, 1967:85) •
Tvůrčí aktivita 39: svobodné vyjádření vlastních schopností, nikoli činy motivované puzením nebo nutkavou 40 potřebou jednat. (Fromm, 1994:97)
B) Modus „mít“ (vlastnění) / modus „být“ (bytí) Fromm chápal alternativy bytí a vlastnění 41 jako dva základní způsoby existence, dva odlišné druhy orientace vůči sobě i světu, dva odlišné druhy struktury charakteru, z nichž ten převládající určuje myšlení, cítění a jednání daného člověka. (Fromm, 2001:40) V lidské bytosti jsou přítomny obě tendence: vlastnění, „mít“, čerpá svou sílu z biologické touhy po přežití 42, zatímco „být“ ze specifických podmínek lidské existence a vrozené potřeby překonat izolaci. (Fromm, 2001:44). O
tom,
která
z těchto dvou protikladných snah převládne, rozhoduje struktura společnosti, její hodnoty a normy. Rozdíl mezi bytím a vlastněním lze tedy spatřovat v rozdílu mezi společností soustředěnou na lidi a společnosti soustředěnou na věci. (Fromm, 2001:126) 39
Pojem tvořivosti (forma neodcizené aktivity) u Marxe: „Předpokládáš-li člověka jako člověka a jeho vztah ke světu jako vztah lidský, pak můžeš směnit jen lásku za lásku, důvěru za důvěru…Každý tvůj vztah k člověku – a k přírodě - musí být určitým, předmětu tvé vůle odpovídajícím projevem tvého skutečného individuálního života. Miluješ-li, aniž vyvoláš opětovanou lásku, tj. nevytváří-li tvé milování jakožto milování opětovanou lásku, jestliže tvým životním projevem jakožto milující člověk neuděláš ze sebe milovaného člověka pak je tvá láska bezmocná, je neštěstím“. (Marx, 1978:107) 40
Lenost a nucená činnost jsou symptomy porušení vlastní funkce člověka (nejdůležitějším symptomem u neurotika je neschopnost pracovat; u tzv. přizpůsobeného člověka je to neschopnost těšit se z volného času a odpočinku). Nucená činnost není opakem lenosti, ale její doplňkem; opakem obou je produktivnost. (Fromm, 1967:87)
41
Vlastnění a bytí jako dvě odlišné formy lidské existence stojí v centru Marxových představ vzniku nového člověka. Jeho pojetí lze shrnout v této větě: „Čím méně jsi, čím méně projevuješ svůj život, tím více máš, tím větší je tvůj zvnějšněný život, tím více své odcizené bytosti hromadíš. Vše…, co ti národní ekonom ubírá na tvém životě a lidství, to vše ti nahradí v penězích a bohatství…“ (Fromm, 2001:82)
42
Potřeba vlastnit má základ, biologickou danou touhu žít. Naše tělo nás žene, abychom usilovali o nesmrtelnost. Jestliže moje já je ustaveno tím, co mám, pak jsem nesmrtelný, pokud jsou věci, které mám, nezničitelné. Faktor posilující vlastnickou orientaci je jazyk. (např. místo „miluji“ říkáme „mám“ lásku). Jméno člověka vytváří iluzi, že člověk je nesmrtelná bytost, trvající, nezničitelná substance, nikoli proces. (Fromm, 2001:101) Přirozená povaha vlastnického modu existence vyplývá z povahy soukromého vlastnictví. (Viz Fromm, 2001:94).
25
Obecně lze říci, že modus bytí se může objevit jen v té míře, jak snížíme vlastnický modus, tedy modus „nebytí“. Zatímco vlastnění se zakládá na nějaké věci, která se spotřebou umenšuje, modus bytí roste praxí 43. Podle Fromma popsal tyto dva mody existování velmi pronikavě a jasně Mistr Eckhart 44.
•
Modus „mít“ Jsem tím, co mám… „Člověk, který se orientuje na vlastnění, užívá vždy spíše berle, než své nohy.“
(Fromm, 1994:7) Ve vlastnickém modu existence jsou důležité nikoli různé objekty vlastnění, ale náš celkový lidský postoj 45. (Fromm, 2001:82) Protože vlastnický člověk spoléhá na to, že má, vládne v modu „mít“ úzkost a nejistota: jestliže je člověk tím, co má, kým bude, pokud to ztratí? (Fromm, 2001:131) Vlastnění, existování v modu „mít“ 46 znamená, že vztah člověka ke světu je vztahem přivlastňování a majetnictví. Objekt i subjekt jsou věcmi – jde o „mrtvý“ vztah. Konverzace je pouze výměnou zboží (informací, poznatků, statutu). Vlastnický
modus
existuje
pouze
v čase 47
(v
minulosti,
přítomnosti,
budoucnosti). 43
Symbolem tohoto paradoxu je biblický „Hořící keř“ (Fromm, 2001:132)
44
Cílem člověka je zbavit se pout vázanosti k egu, egocentričnosti, tj. vlastnického modu existování, abychom dosáhli plného bytí. Eckhart mluvil o vnitřní chudobě: chudý je ten člověk, „který nechce nic, nic nezná a nic nemá“. Apeluje především na to, že bychom neměli být spoutáni k tomu, co vlastníme, co máme. V pojetí „bytí“ radí i k soustředění na to „být dobrý“, klade důraz na „základy, na kterých spočívá naše dílo“ („bytí“ je skutečná a nevědomá motivace chování). (viz Fromm, 2001:78-82) 45
Je nutné rozlišovat mezi existenčním a charakterologickým vlastněním. V našem každodenním životě potřebujeme k přežití používat určitě věci (tělo, potrava, domov, šaty apod.) Tuto formu vlastnění nazýváme existenční, protože vychází z lidské existence. Liší se od charakterologického vlastnění, které je vášnivou honbou za udržením a zachováním. Ta není lidem vrozená, ale vyvinula se v důsledku působení společenských podmínek na lidský druh. Zatímco existenční vlastnění není v konfliktu s „bytím“, charakterologické vlastnictví v takovém konfliktu je. (Fromm, 2001:104) Ústřední otázkou je, zda vlastnictví podporuje aktivitu a oživenost jednotlivce, nebo zda jeho aktivitu ochromuje a podporuje netečnost, lenost a neproduktivnost. (Fromm, 1994:94) 46
Pro Freuda je člověk soustředěný výhradně na vlastnění neurotickou, mentálně nemocnou osobou (anální charakter – je charakter člověka, jehož hlavní životní energie je zaměřena na vlastnění). (Fromm, 2001:102).
26
Důsledky způsobu existence orientovaného na „ mít“ jsou egoismus a sobectví. Sobec umí rozlišovat mezi subjektivní zkušeností a realitou, ale přesto chce vše pro sebe – nemá žádnou radost z dávání, sdílení, solidarity, lásky. Je uzavřenou pevností, podezřívavý vůči jiným, chtivý brát a neochotný dávat. (Fromm, 1994:104) Jednou z forem vlastnění je konzumování. To utišuje úzkost, ale nutí člověka, aby konzumoval stále více. Láska, zakoušená ve vlastnickém modu, znamená omezování, uvězňování nebo kontrolování předmětu, který „milujeme“. Tato láska škrtí, umrtvuje, dusí, zabíjí a nedává život. (Fromm 2001:62) Vlastnický modus existence (touha po penězích, slávě a moci) je dnes často považován za přirozený, zakořeněný v lidské povaze (tj. nezměnitelný). Rostoucí důraz na vlastnění je patrný v západních jazycích během posledních několika staletí v nárůstu užívání podstatných jmen a poklesu užívání sloves: činnost se čím dál častěji vyjadřuje ve smyslu vlastnění, tj. místo podstatného jména se používá sloves (např. „mám problém“ místo „jsem v nesnázích“). Procesy a činnosti ale nelze vlastnit – lze je pouze prožít, zakusit. Současný styl mluvy tak svědčí o vysokém stupni odcizení, protože je vyloučeno subjektivní prožívání -
já je v mém prožívání
nahrazeno něčím, co vlastním. (Fromm, 2001:37) Ten kdo má majetek, má často i politickou moc, jeví se 48 jako „velký člověk“, a lidé ho obdivují (dávají přednost obdivu před strachem; on je zastrašuje nebo si je kupuje).
47
V západní společnosti vládne čas jako nejvyšší moc. Skvělou analýzu tohoto problému podal Marx: „To, čím jsem a co mohu, není nijak určeno mou individualitou. Jsem ošklivý, ale mohu si koupit nejkrásnější ženu. Nejsem tedy ošklivý, protože účinek ošklivosti, její odstrašující síla, je zničena penězi… Neproměňují tedy mé peníze všechnu mou nemohoucnost v její opak?“ (Marx in Fromm, 2004: 93)
48
27
•
Modus „být“ Jsem tím, kým jsem… Orientace na bytí znamená, že životním cílem člověka jsou jeho vlastní
psychické síly. (Fromm, 1994:7) Nezbytnými podmínkami modu bytí jsou nezávislost, svoboda a přítomnost kritického rozumu. Výrazem „bytí“ míní Fromm takový způsob existování, ve kterém člověk nic nemá, ani se nedožaduje něco mít, ale raduje se a své schopnosti realizuje tvořivě, je sjednocen se světem. (Fromm, 2001:33) Štěstí člověka spočívá v lásce, sdílení a dávání. Bytí je vnitřní aktivita, tvořivé používání našich lidských schopností. Láska existuje jen v modu bytí jako akt lásky. O lásce nemůžeme hovořit ve vlastnickém modu, protože lásku nelze „mít“, vlastnit, protože není věcí. Láska je vnitřní činnost, jejímž je člověk subjektem. (Fromm 2001:62) Modus bytí existuje pouze zde a nyní; čas respektujeme, ale nepodřizujeme se mu. Nezbytnými podmínkami modu bytí jsou nezávislost, svoboda a přítomnost kritického rozumu. Proto, že člověk je tím, kým je, a nikoliv tím, co má, nikdo ho nemůže o něco připravit nebo ohrozit jeho jistotu a pocit identity. Střed člověka je v něm samém, a jeho schopnost být a vyjadřovat své bytostné síly je součástí jeho charakterové struktury. Jediné ohrožení bezpečí v modu bytí spočívá v člověku samém v nedostatku víry v život a ve vlastní tvořivé síly; v regresivních sklonech; ve vnitřní lenosti a v ochotě nechat druhé, aby převzali jeho život. (Fromm, 2001:132) Podle Fromma je láska možná, jen když spolu dva lidé navážou styk z centra své existence, když každý z nich prožívá z centra své existence sám sebe. Jen tato centrální zkušenost je lidská realita, jen v ní je živost, jen v ní je základ lásky. (Fromm, 2010:100) Prožívat sám sebe v modu „bytí“ je tedy podmínkou schopnosti milovat druhého člověka.
28
C) Nekrofilie (láska ke smrti) / biofilie (láska k životu) Doslovně znamená nekrofilie „lásku ke smrti“, vášnivý zájem o smrt, a biofilie „lásku k životu“, vášnivý zájem o vše živé, touha po růstu. Jedná se o tytéž regresivní a progresivní sklony v člověku, které jsou popsány v části 2.1.3. (Vášně zakořeněné v charakteru). S hypotézou o dualitě těchto sklonů v člověku, přišel Freud. 49 Mezi těmito celkovými orientacemi, způsoby bytí, sklony v člověku, neexistuje pevná hranice. Přestože lze u většiny lidí pozorovat obě tendence, je možné snadno rozlišovat osoby spíše nekrofilní / biofilní. Podle Fromma tak není mezi lidmi větší základní rozdíl, psychologicky ani morálně, než je rozdíl mezi těmi, kdo milují smrt, a těmi, kdo milují život, mezi nekrofily a biofily. (Fromm, 1996:38). Nekrofilie roste tou měrou, jak je bráněno růstu biofilie: pokud nemůže člověk tvořit nebo mít na někoho vliv, když nemůže uniknout z vězení svého narcismu a izolovanosti, potvrzuje si svou existenci aktem ničení života, který sám není schopen tvořit. •
Nekrofilie Nekrofilie je „vášeň k destrukci živoucích organismů a struktur.“ (Fromm,
1997:329) Její vývoj způsobuje vyrůstání mezi lidmi, milujícími smrt, nedostatek povzbuzení, strach, podmínky, jež dělají život rutinovaným a nezajímavým; mechanický pořádek namísto pořádku, který určují přímé a skutečně lidské vztahy mezi lidmi. Popis nekrofilního člověka viz Nekrofilní charakter str. 23.
49
Pro Freuda byly obě tendence dány biologicky. Fromm chápal biofilii jako normální stav, zatímco nekrofilii považoval za psychopatologický jev, důsledek zdušeného růstu a duševního zmrzačení jako následek života, který není prožíván plně. Konkrétně šlo o neschopnost překonat v určitém stadiu vývoje narcismus a lhostejnost. (1997:358) Nekrofilii poprvé psychoanalyticky popsal Fromm, ačkoli je příbuzná s Freudovým análně sadistickým charakterem a instinktem smrti. Instinkt smrti je buď obrácen navenek, proti druhým nebo dovnitř, proti sobě. Často bývá smíšen s instinktem sexuálním (sadistická nebo masochistická perverze). Protiváhou instinktu smrti (Thanatis) je instinkt života (Eros). Instinkt smrt má funkci oddělovat a dezintegrovat, Eros má funkci svazovat integrovat a sjednocovat. Každý individuální život je bojištěm těchto svou základních instinktů. (Fromm 1996:50-53)
29
•
Biofilie Nejcennější (biologicky daná) lidská vlastnost. U většiny lidí se znovu může
vynořit na povrch (za zvláštních osobních a historických událostí) nebo k ní lze dojít v psychoanalytickém procesu. Projevuje se v tělesných procesech dané osoby, v jejích emocích, myšlenkách, gestech. (Fromm, 1996:46) Nejzákladnější formu této orientace lze spatřovat v tendenci všech živých organismů k životu. Biofilní etika má vlastní princip dobra a zla: dobré je to, co slouží životu; špatné vše, co slouží smrti. Dobrá je úcta k životu, všechno, co podporuje život, růst, rozvoj. Zlé je všechno, co život dusí, potlačuje, dělí na kusy. Biofilní člověk raději buduje něco nového, než aby zachoval staré. Chce víc „být“ než „mít“. Přeje si tvořit, uplatňovat svůj vliv láskou, rozumem a příkladem – ne násilím a tím, že věci ničí, ne byrokratickým jednáním a zacházením s lidmi jako s neživými předměty. Raduje se ze života a není vášnivým spotřebitelem masově produkované zábavy. (Fromm, 1996:46-54) Aby se v dítěti vyvinula láska k životu, je potřeba, aby bylo s lidmi, kteří milují život. Láska k životu je stejně nakažlivá, jako láska je smrti. Vyjadřuje se beze slov, jejím výrazem jsou spíše gesta, tón hlasu. Dá se pozorovat v celkové atmosféře, jež se utváří kolem osoby či skupiny. Mezi specifickými podmínkami, které jsou nutné pro vývoj biofilie, uvádí Fromm vřelost, citový vztah k druhým lidem v průběhu dětství, svoboda, žádné hrozby; vyučování – spíše příkladem než kázáním, vedení v umění žít, povzbudivý vliv ostatních a ohlas u nich, zajímavý způsob života. (Fromm, 1996:46-54)
30
3.2. Druhy vztahů mezi lidmi O tom, jak reaguje každý člověk na potřebu vztahu, rozhoduje orientace jeho struktury charakteru. V lásce, stejně jako v jakékoli jiné činnosti, rozlišujeme mezi produktivní a neproduktivní formou. Rozlišujeme tyto druhy vztahů mezi lidmi 50:
3.2.1. Symbiotický vztah Pojem symbiotického spojení má biologický vzor ve vztahu mezi těhotnou matkou a plodem. Jde o iracionální, nevyzrálou formu „lásky“, kdy se člověk stane částí druhého nebo ho učiní částí vlastního já. Buď ovládá druhé (sadismus), nebo je ovládán (masochismus). V obou případech se jedná o splynutí bez celosti. Při této masochistické nebo sadistické symbióze se vztah nezakládá na vzájemné úctě a integritě. Obě osoby jsou na sobě vzájemně závislé, protože nejsou schopny být závislé jen na sobě samých. Tato „láska“ je založena na nedostatku produktivnosti a vnitřní jistoty. (From, 1967:149)
50
Jiné pojetí druhů vztahů zastávala Karen Horney, Frommova kolegyně z okruhu psychoanalytiků, představitelka neopsychoanalýzy, respektive kulturní psychoanalýzy. Stejně jako Fromm stavěla na přesvědčení, že zdravé úsilí člověka vyvěrá ze sklonů rozvíjet lidské vlohy, přirozené tendence k růstu. Podle Horney má na dítě nepříznivý vliv skutečnost, že jsou lidé z okolí dítěte v zajetí vlastních neuróz. To v dítěti vyvolává pocit hlubokého ohrožení a strachu, pocit izolovanosti a bezmoci ve světě, který dítě považuje za potencionálně nepřátelský - tzv. „základní úzkost“. Dítě tak volí jednu z reakcí: 1) krok směrem k ostatním (získává dobrou vůli ostatních závislostí na nich; v případě nesouladu mezi dospělými se drží nejsilnější osoby, 2) proti nim (nedůvěra vůči společnosti, prostředek k přežití je agresivní chování), 3) od nich (dítě nechce k lidem náležet ani s nimi bojovat; snaží se ze vztahů vymanit často společensky přijatelným způsobem – např. výhradním zaměřením na učení bez styku s vrstevníky). Pro dobré mezilidské vztahy je potřeba kombinace všech 3 schopností (poskytovat náklonnost, poddat se; schopnost bojovat i schopnost být sám). Nejisté dítě se v důsledku své základní úzkosti projevuje v jednom ohledu extrémně a strnule (náklonnost je lpěním, poddanost podlézavostí). (Horney, 2011:20-21) Pokud se během času vnitřní podmínky člověka nezmění, uspokojuje své potřeby pomocí fantazie vytvořením „idealizovaného sebeobrazu“ (= sebeidealizace), kdy mu sebeglorifikace poskytuje pocit důležitosti a nadřazenosti nad ostatními. Jde o logické vyústění raného a počátek nového vývoje. Problémem je, že energie, směřující k seberealizaci, se přesouvá k dosažení realizace idealizovaného já, kdy je člověk puzen vyjádřit své idealizované já. Ústředním vnitřním konfliktem dospělého člověka je tak destruktivní bitva mezi dvěma „já“. (Horney, 2011:331). Jde o boj konstruktivních sil pravého já (zdravý růst) s negativními silami systému pýchy (hnací síla je nazvána jako „honba za slávou“. Ta vychází z potřeby realizovat idealizované já a kromě sebeidealizace jsou jejími prvky potřeba dokonalosti, neurotické ambice a potřeba mstivého triumfu. Hlavním cílem je získání slávy, přičemž se neurotik nezajímá o proces učení nebo postupné konání, naopak jimi pohrdá: „Nechce se mu šplhat na kopec, ale touží být na vrcholu“. (Horney, 2011:36-37) Neurotik má zvýšenou potřebu lásky a sníženou schopnost milovat. (Horney, 2011:266)
31
•
Sadismus (ovládnutí) je aktivní forma symbiotického spojení. Sadista se snaží uniknout osamocení tím, že učiní jinou osobu částí sebe: povznáší se tím, že přivtěluje jinou osobu, která se mu klaní. Sadista je stejně závislý na poddajném partnerovi, jako on na něm. (Fromm, 2010:26).
•
Masochismus (podřízení) je pasivní forma symbiotického spojení. Masochista řeší pocit izolace tím, že se učiní nedílnou součástí jiné osoby, která ho vede a ochraňuje. Masochista se nemusí rozhodovat, riskovat, není nikdy sám, ale chybí mu nezávislost a celistvost - je nástrojem někoho jiného mimo vlastní já (mechanismus zbožňování ve smyslu náboženské terminologie modly) a nemusí řešit problém života produktivní činností. (Fromm, 2010:25-26)
3.2.2. Odtažitě destruktivní vztah Jedná se o vybudování vztahu k vlastní osobě, který nazýváme narcismus. (Vysvětlení pojmu viz 1.2.2.1. Narcismus jako hlavní problém lidského vývoje). Člověk se sám stává světem, a „miluje“ svět tím, že miluje sám sebe. Myslí, mluví a jedná jen s ohledem na sebe, a o svět kolem skutečný zájem neprojevuje. On je všechno, svět není nic. Nebo spíše: on je svět. Extrémními příklady narcismu je novorozeně a pomatený člověk; oba nejsou schopni vztahovat se ke světu. (Fromm, 1994:103)
3.2.3. Láska „Láska je produktivní formou vztahu k jiným a sobě samému“. (Fromm, 1967:90). Láska je nejbližší forma vztahu dvou lidí, spojení za podmínky zachování vlastní celistvosti a individuality. Vyžaduje nezávislost a činorodost. Schopnost prožívat lásku svědčí o lidské zralosti; jejími průvodci jsou radost a štěstí. Je to jediný způsob poznání, ve kterém je akt spojení odpovědí na hledání - v aktu lásky, sebedávání, v aktu pronikání jiného člověka nacházím sám sebe, objevuji sám sebe, nás oba, objevuji člověka. (Fromm, 2010:27-36) „Je jen jeden důkaz existence lásky – hloubka vztahu a živost i síla každého z partnerů; to je plod, podle něhož se láska poznává“. (Fromm, 2010:100)
32
3.3. Společenský charakter moderní západní společnosti a jeho vliv na lásku Normy, podle kterých funguje společnost, utvářejí charakter jejích členů. Charakterové rysy vyvolané socioekonomickým systémem, tj. naším způsobem života, jsou patogenní, vytvářejí nemocného člověka, a tím nemocnou společnost. Moderní společnost není schopná uspokojit hlubokou potřebu člověka milovat. Lidé jsou pomocí masové sugesce přesvědčováni, že cílem života není štěstí (teologický termín spása), ale úspěch, zábava, peníze, prestiž a moc. Vše se točí kolem principu sobectví (zmírněný etickou zásadou slušnosti), vlastnění a konzumování. (Fromm, 1994:71) Přístup ke světu je stále více mechanický, hlavním cílem je vyrábět věci. V procesu jejich zbožnění přeměňujeme sami sebe ve zboží. (Fromm, 1996:61) Všechna činnost člověka je podřízena ekonomickým cílům a nejvíce záleží na prodejnosti. Člověk se podobá dobře živenému a oblečenému automatu bez hlubokého zájmu o své specificky lidské kvality. Převládající
forma
náboženství 51
v západní
společnosti
vychází
ze
skutečnosti, že většina lidí ve svém vývoji nepřekonala infantilní stadium: víra v boha je vírou v pomáhajícího otce – tedy dětinskou iluzí. (Fromm, 2010:71) Dominujícím společenským charakterem moderní západní společnosti je orientace na „Mít“, neboli neproduktivní orientaci charakteru - zejména tržní a nekrofilní. Tyto skutečnosti se přenášejí na trh osob a určují způsob, jak si lidé utvářejí vztah ke světu, tj. jak je orientován jejich charakter. Povrchnost lidských vztahů ve společnosti přivádí mnohé k naději, že najdou hlubší a intenzivnější cit v individuální lásce. Ale láska k jednomu člověku je neoddělitelně spojená s láskou k bližnímu. V každé společnosti jsou milostné vztahy jen v jasnější formě výrazem převažujících lidských vztahů. Názor, člověka, která má kořeny v tržní orientaci, by mohla vyléčit
že
individuální
osamělost láska,
je
iluzí. (Fromm, 1967:63-64) Výrazným znakem modu „mít“ je degradace úsilí 52, kdy člověk mnoho dosahuje a má, aniž by pro to mnoho udělal nebo byl. Vlastnictví se rozšířilo na 51
Rozklad lásky k bohu dospěl do stejných rozměrů jako rozklad lásky k člověku. Dochází k regresi k modlářskému pojetí boha – lidé doufají, že v případě potřeby jim otec či matka přijdou na pomoc. Dříve bylo v náboženských kulturách nejdůležitějším cílem spasení. Dnes je každodenní život oddělen od náboženských hodnot – věnujeme úsilí hmotným požitkům a úspěchu na trhu osobností. Světské úsilí je vybudováno na zásadách lhostejnosti a sobectví. (Fromm, 2010:100)
33
oblasti vlastnictví, přátel, milenců, zdraví, cestování, uměleckých předmětům boha, ega. (Fromm, 2001:88) Tržní charakter je produktem plně rozvinutého kapitalismu. Jeho středem je trh s cílem zajistit výměnou co nejvyšší zisk. Tržní člověk vnímá sám sebe jako zboží, věc. Vliv na lásku: ženy touží po kráse a mládí, muži po úspěchu a prestiži, aby byli co nejlépe prodejní. Mezi znaky nekrofilní orientace patří symboly smrti, což jsou dnes čisté, lesklé stroje a struktury z hliníku a skla. Za touto „antiseptickou fasádou“ se podle Fromma rýsuje pravá skutečnost: člověk mění ve jménu pokroku svět v páchnoucí a otrávené místo (znečisťuje vzduch, vodu, půdu, zvířata a sebe). Neživotný svět technizace (zaměření na auta, stroje nebo fotografování – „mít“ místo vidět) je světem smrti a úpadku. (Fromm, 1997:346) Nebezpečí, která nás dnes nejvíce ohrožují, jsou válka a robotizace (Fromm, 2009:329) Nadějí je naopak existence a růst biofilie, antinekrofilní tendence, která se projevuje v protestech proti umrtvování života, znečisťování prostředí, proti válce, a rostoucím zájmu o kvalitu života. Vliv na lásku: člověk a stoj jsou v symbiotickém vztahu. Pokud je stroj součástí člověka, zdá se člověk mocný. Stojí-li sám, užívá-li vlastních prostředků, je bezmocný jako dítě. Proto zbožňuje stroje – propůjčují mu svou sílu, „vytvářejí iluzi, že je velikán, ačkoli bez nich je mrzák.“ (Fromm, 2004:85) 3.3.1. Formy rozkladu lásky v moderní západní společnosti Situace v lásce nutně odpovídá společenskému charakteru moderního člověka. Automaty 53 nejsou schopné lásky, nemohou se navzájem milovat, pouze vzájemně směňovat své osobnostní balíčky. (Fromm, 2010:85)
52
Moderní člověk je na první pohled mocný, protože do značné míry ovládá přírodu. Ve vztahu ke svému světu je ale bezmocný, protože jeho nadvláda je odcizená, tj. není výsledkem jeho skutečných lidských sil. Hmotné věci jsou v nepoměru k lidskému úsilí, a toto odloučení úsilí a dovednosti od výsledku je jeden z nejvýraznějších patogenních rysů moderní společnosti. (Fromm, 1994:85) 53
Lidské vztahy jsou vztahy odcizených automatů, z nichž každý si zakládá svou bezpečnost na tom, že se co nejtěsněji přimyká ke stádu, že se od něho neliší myšlením, cítěním či jednáním. Takový člověk cítí nebo dělá, co se od něj očekává, jeho aktivitě chybí spontánnost, protože nepramení z jeho vlastního duševního nebo citového prožitku, ale z vnějšího zdroje (anonymní autorita jako např. veřejné mínění). (Fromm, 1967:73)
34
„Lidé, kteří se opravdu milují (milující rodiče, manželé…), jsou spíše výjimkou. Láska je daleko častěji sociální konvencí, zvykem, vzájemným ekonomickým zájmem, společným zájmem o děti, vzájemnou závislostí, nenávistí nebo strachem. V rovině vědomí se zakouší jako „láska“ až do okamžiku, kdy jeden z partnerů rozpozná, že se nemilují a že se ani nikdy nemilovali.“ (Fromm, 2001:63) Láska je poměrně vzácným jevem a na její místo nastupuje řada forem pseudolásky (patologie lásky, formy rozkladu lásky podle společenské šablony). •
Spolupráci kolektivu (idea spřežení): uzavření dvojspolku proti světu, které je ve své podstatě sobectvím, a mylně se považuje za lásku a důvěrnost. (Fromm, 2010:84-86)
•
Velká, zbožňující láska: pokud člověk nedosáhl úrovně, kdy má pocit identity založený na tvůrčím rozvinutí svých schopností, tíhne k „zbožnění“ milované osoby. Je odcizený od svých vlastních sil a promítá je do milované osoby.
•
Sentimentální láska: neprožívá se ve skutečném, přítomném vztahu ke skutečnému člověku, ale ve fantazii.
•
Láska jako vzájemné pohlavní ukojení: koncepce lásky rozšířená hlavně po 1. světové válce. Základní myšlenka, že láska je dítětem pohlavní radosti, byla ovlivněna Freudem, který považoval lásku za sexuální jev. Úplné ukojení všech pudových potřeb však nezaručuje ani štěstí, ani duševní zdraví. (Fromm, 2010:90)
35
4 PŘÍSTUPOVÉ CESTY K LÁSCE 4.1. Model společnosti, podporující lásku Společnost je zdravá, když odpovídá potřebám člověka. Zdravou společnost pomáhá vytvářet produktivní orientace jejích členů. Fromm nepožaduje žádný společenský převrat a revoluci 54. Osvobození člověka je věcí vnitřní psychické očisty a vytvoření příznivých podmínek pro ni. Klíčem ke zdravé společnosti je změna společenského charakteru, pro což je potřeba výchova produktivních lidí. Fromm nazýval svůj celkový koncept nové společnosti humanistickým socialismem. Konkrétní návrhy na uspořádání nové společnosti jsou uvedeny v knize Cesty z nemocné společnosti a v později vydané knize Mít nebo Být. Fromm zdůrazňuje, že zdraví společnosti je podmíněno pouze současnou změnou
v oblasti
průmyslové,
politické
organizace,
v oblasti
55
duchovní,
světonázorové orientace, charakterové struktury a kulturní činnosti. Nejdůležitější překážka lidstva podle něj spočívá v tom, že se soustředí pozornost jen na některé z nich. To působí na všechny změny destruktivně, protože člověk je jednota: jeho myšlení, cítění a životní praxe jsou neodlučitelně propojeny.
Má-li se láska stát
společenským a nikoli vysoce individualistickým, okrajovým jevem, je třeba provést ve struktuře naší společnosti významné a nekompromisní změny. Léčebným
54
Marxův pohled na sociální změnu vycházel z jeho materialistického pojetí dějin: motorem dějin jsou podle něj střety mezi třídami (hlavním hybatelem nejsou sociální změny, myšlenky a hodnoty, jež lidé zastávají. Sociální změny jsou naopak primárně způsobeny ekonomickými vlivy). Podle Marxe procházejí společenské systémy přechodem z jednoho způsobu výroby do druhého (postupně nebo revolucí). Marx byl přesvědčen, že tak jako se kapitalisté spojili, aby svrhli feudální řád, i kapitalisté budou odstraněni a bude nastolen nový řád: komunismus). Marx teoreticky zdůvodňoval nevyhnutelnost dělnické revoluce, která by svrhla kapitalismus, a byla předzvěstí nové společnosti, v níž by nebyly žádné třídy. Ekonomický systém by přešel do společenského vlastnictví a vybudovala by se humánnější společnost místo stávající. (Giddens, 2013:32-35) Podle Fromma byla Marxova základní myšlenka, že člověk vytváří své dějiny, že je svým vlastním tvůrcem. Práce je činitelem, který je prostředníkem mezi člověkem a přírodou – práce je projevem lidského života, prací se mění člověk sám. (Fromm, 2004:17-19)
55
Každé z reformních hnutí za posledních dva tisíce let zdůrazňovalo jednu oblast života s vyloučením druhých. Jejich návrhy a reformy byly radikální, výsledkem neúspěch. Křesťanství kázalo duchovní obnovu a zmeškalo změny ve společenském řádu. Doba osvícenství stanovila za nejvyšší normu nezávislý úsudek a rozum – hlásala politickou rovnoprávnost, ale neviděla, že bratrství lidí se nemůže uskutečnit politickou rovnoprávností bez základní změny společensko-ekonomické organizace. Socialismu a zejména marxismus postavily do popředí nutnost společenských a hospodářských změn, ale přehlédly nutnost vnitřní proměny člověka. (Funk, 1994:105-106)
36
prostředkem je uspořádání nové společnosti, jejíž model by byl určován požadavky neodcizeného člověka orientovaného na bytí. Fromm má jasno o etickém modelu takové kultury: hlavním cílem života by bylo plné rozvinutí člověka (nikoli zaměření na věci, výrobu, bohatství), proces života by byl považován za umělecké dílo; život každého člověka by byl mistrovským dílem. (Funk, 1994:105-106) „Jestliže je pravda, že láska je jedinou rozumnou a uspokojivou odpovědí na problém lidské existence, pak musí každý společenský řád, který vývoj lásky relativně vylučuje, v delší perspektivě zaniknout svým vlastním rozporem se základními potřebami lidské přirozenosti.“ (Fromm, 2010: 126) 4.2. Nový člověk Současná neproduktivní orientace a orientace na „mít“ je masový fenomén, založený v ekonomických a sociálních skutečnostech.
Individuální snahy o jejich
proměnu mohou být úspěšní, pouze pokud budu současně měnit strukturu vlastního postavení. Změnit hodnoty, které provázejí sociálně ekonomický způsob života jednotlivce, lze například aktivitou v povolání, organizací vlastní práce, politickým a společenským sebeuvědoměním. Ty umožní jednotlivci zakoušet své vlastní psychické síly rozumu, lásky a tvůrčí aktivity. (Funk in Fromm, 1994:8) Lidé schopní lásky jsou v dnešní západní společnosti výjimkou, a láska je tak nutně okrajovým jevem. Duch naší společnosti je soustředěný na výrobu, lačnící po zboží. Jen nekonformní člověk se proti němu může účinně bránit. Zásady naší společnosti nejsou slučitelné s láskou, ale kapitalismus 56 jako struktura přesto připouští i značné množství nekonformity a osobní svobody. (Fromm, 2010:125) Svoboda odmítnout zpátečnické názory ve společnosti, která se pro něj rozhodla, je sice malá, ale existuje. Je k tomu potřeba velkého úsilí, jasného myšlení a opora myšlenek velkých humanistů.
56
Podle Marxe je kapitalismus v principu třídní systém, v němž vztahy mezi třídami charakterizuje konflikt. Vztah mezi třídami je vykořisťovatelský (závislost mezi kapitalisty a dělníky je nevyvážená). (Giddens, 2013:32-35) Marxova kritika kapitalismus se odvíjí od toho, že kapitalismus udělal z peněz a materiálního zisku hlavní lidskou motivaci. Socialismus je v jeho pojetí společností, ve které nemá materiální zájem hlavní význam. (Fromm, 2004:17-19).
37
Aby prošel člověk od vlastnění k plnému bytí, musí překonat vlastní narcismu a orientaci na „mít“. Tuto orientaci a její kořeny je potřeba si uvědomit. Produktivní člověk rozvíjí své vlastní síly, chce mít jen to, pro co pracoval, vzdal se narcisistických snů o vševědoucnosti a všemohoucnosti, získal pokoru založenou na vnitřní síle. (Fromm, 2010:37) Milovat znamená mít milující postoj ke každému, láska je povahový rys. To znamená, že každý člověk by měl provést ve svých společenských vztazích (které bývají v nejlepším případě vedeny zásadou slušnosti) poměrně drastickou změnu. (Fromm, 2010:122)
4.2.1. Změna charakteru člověka Aby žil člověk produktivně, v modu „být“, je potřeba radikální změna osobnosti57, změna celého charakteru. •
Charakterové neurózy Fromm se domníval, že ten, kdo v současné společnosti zůstal člověkem,
a nestal se věcí, musí se nutně osamělý, bezmocný a izolovaný. Může trpět neurózou, vyplývající ze situace zdravého člověka žijícího v nezdravé společnosti. (1994:61) Většina lidí dnes podle Fromma trpí zvláštní formou charakterové neurózy „la malaise du siecle“. Tito lidé nemají žádné symptomy, zdánlivě mají všechno, ale necítí potěšení ze života, jsou nešťastní a nevidí smysl svého života – trpí sami sebou. (Fromm, 1991: 165) Při jejich léčbě charakterových neuróz je vhodná analýza charakteru, kterou prováděl Fromm v rámci své terapeutické metody, tzv. transterapeutické, humanistické psychoanalýzy.
58
57
Fromm varuje před řadou dnešních „terapeutů“, kteří nabízejí jen chvilkové zlepšení nebo povzbuzení energie či uvolnění. Taková relaxace může být vhodná, ale nemá nic společného se základní lidskou přeměnou od egocentričnosti k vnitřní svobodě. (Fromm, 1994:20-22) 58 Základní teze humanistické psychoanalýzy je, že základní vášně člověka nekoření v jeho instinktivních potřebách, ale když ve zvláštních podmínkách lidské existence nalezne nový vztah k člověku a k přírodě, poté co ztratil svůj původní vztah v předčlověčím stadiu. (Fromm, 2009:7) Místo soustředění na sexualitu a rodinu tvrdí, že specifické podmínky lidské existence a struktura společnosti mají větší význam než rodina, a že vášně motivující člověka nejsou v podstatě pudy, ale „druhá přirozenost“ člověka, vytvořená vzájemným působením existenciálních a sociálních podmínek. (Fromm, 1994:60)
38
•
Humanistická psychoanalýza Humanistická psychoanalýza je nejen terapií, ale i nástrojem, jak porozumět
sobě, nástrojem k sebeosvobození a umění žít, kdy sebepoznání vede k uzdravení, protože umožňuje duchovní změnu osobnosti. (Funk, 2000:71). Právě tato duchovní změna umožní radikální změnu osobnosti, celého charakteru, které zahrne myšlení, jednání, cítění, pohyb. (Fromm, 1991:165) Základní cíl je společný s klasickou psychoanalýzou 59, ale navíc je podle Fromma potřeba provést ještě další kroky. (viz níže Kroky k bytí) Při úspěšné 60 hlubinné analýze charakteru je pacient doveden k progresivnímu řešení, k produktivní orientaci charakteru. •
Kroky k bytí
Fromm napsal kapitoly 61 o cestě k bytí, kde naznačil cesty, jak uskutečnit lásku, rozum a tvůrčí práci. Ty jsou založené na autentickém sebeuvědomění (založeném na humanistické psychoanalýze nebo sebeanalýze a prostřednictvím meditace). Pokroku ale nelze dosáhnout bez úsilí nebo s vírou, že život lze žít bez bolesti. •
poznání sebe sama a uvědomění si svého nevědomí
•
odkrytí vlastního narcismu
•
číst knihy velkých mistrů života
•
naučit se kriticky myslet
•
vyhýbat se triviálním řečem, povrchní a špatné společnosti; případně naučit se vidět neupřímnost za maskou přátelskosti, ničivost za maskou věčných žalob na neštěstí, narcismus za šarmem
•
uvědomování si pravdy, která má osvobozující účinek.
59
Cíle klasické psychoanalýzy jsou odhalení nevědomých úsilí, poznání odporu, přenosu, racionalizace a výklad snů jako cesty k porozumění nevědomí a mobilizaci latentní energie člověka.
60
Za úspěch či neúspěch léčby zodpovídají podle Fromma konstituční (dědičné) a nekonstituční faktory. Konstituční faktory jsou například temperament, vitalita a láska k životu. Mezi nekonstituční faktory patří skutečnost, zda dosáhl pacient dna svého utrpení, má představu, jaký by měl /mohl být jeho život, faktory jako závažnost stavu pacienta, schopnost rozlišit mezi banalitou a skutečností, životní okolnosti pacienta, jeho aktivní účast a v neposlední řadě osobnost psychoanalytika. (Fromm, 1991:32-38)
61
Kapitoly vyšly v roce 1994 z pozůstalosti pod názvem Umění být. Původně byly zamýšleny jako součást knihy Mít nebo být.
39
•
soustředění a meditace
•
uvědomování si vlastního těla (držení těla, vnitřní uvolněnost)
•
sebeanalýza (každodenní činnost, deník, zapisování snů)
•
vzdát se navyklého myšlení, identifikací se svým společenským postavením
•
změnit rutinní jednání (rozvinutí zájmu o svět)
V procesu usilování o změnu se mobilizují úzkosti, ale pokud jim člověk nepodlehne, roste jeho víra a odvaha. Je potřeba, aby měl snahu vyjít sám ze sebe a otevřít se druhým. Ostatním lidem se takový člověk může zdát asociální nebo iracionální, ale za vším stojí jeho odvaha a svoboda být sám sebou. Svobodný člověk je povinován vysvětlením jen sám sobě – svému rozumu a svědomí. (Fromm, 1944:28) 4.3. Svoboda člověka „Svoboda je kvalita naší osobnosti.“ (Fromm, 1991:90) Tato kapitola se bude zabývat mírou svobody člověka zvolit si cestu regrese. Podle Fromma znamená svoboda lidské bytosti růst podle vlastní přirozenosti. Svobodu považuje za schopnost následovat hlas rozumu, zdraví a svědomí proti hlasům iracionálních vášní. Svobodná volba tedy znamená svobodu zvolit si lepší proti horšímu. Jde o volbu mezi progresivním a regresivním, mezi láskou a nenávistí, mezi nezávislostí a závislostí. (Fromm 1996:154) Fromm si kladl otázku, zda je člověk natolik svobodný, aby si mohl kdykoli zvolit dobro, nebo takovou svobodu volby nemá, protože je determinován silami uvnitř i mimo sebe. silami
Jde o otázku poměru mezi tvořivými a destruktivními
v člověku. Sklon člověka vracet se zpět (regrese) nebo jít kupředu (progrese)
62
znamená totéž, jako říci, že má sklon k dobru i ke zlu. Podle Fromma se může téměř každý člověk vrátit k regresi (jedná se o propuknutí vážné duševní poruchy) nebo jít naopak kupředu směrem k plnému progresivnímu rozvoji (ústup choroby nebo plně vyzrálý člověk). 62
Fromm se zabýval volbou mezi dobrem a zlem především v knize Lidské srdce (protějšek k Umění milovat). Podmínkami, za nichž dochází k jednomu vývoji, se zabývá psychiatrie, psychoanalýza a různé jiné vědy.
40
Svoboda není abstraktní schopnost, kterou někdo má nebo nemá, ale spíše funkci v charakterové struktuře dané osoby. Někteří lidé ztratili možnost zvolit si dobro, protože jejich charakterová struktura ztratila schopnost jednat v souladu s dobrem. V krajních případech jsou tedy lidé determinováni jednat tak, jak jednají. 63 U většiny lidí však máme co dělat s protikladnými sklony, a proto je možné volit. Jen zcela „zlí“ nebo „dobří“ lidé nemají už žádný výběr. Mezi krajností, kdy už nelze udělat špatný skutek, a druhou krajností, kdy je ztracena svoboda jednat správně, leží nespočetně mnoho stupňů svobodné volby. Správné volby zvětšují sebedůvěru, nezávislost, odvahu a přesvědčení člověka, čímž postupně roste i jeho schopnost zvolit si (vždy) dobro. Naopak každé podlehnutí a zbabělost oslabuje a otevírá cestu k dalším pochybením, až se nakonec svoboda ztratí. (Fromm, 1996:158-160) „Většina lidí nemá úspěch v umění žít nikoli proto, že by byla špatná nebo jim scházela vůle žít lepším životem; ztroskotávají proto, že neprocitli a nevidí, stojí-li na rozcestí a mají-li se rozhodnout.“ (Fromm, 1996:163) 4.4. Všeobecné předpoklady pro lásku Milovat je osobní zážitek, který může každý mít jen sám a ze sebe. Můžeme tedy pouze uvažovat o všeobecných předpokladech pro lásku: •
kázeň (nutná v celém životě)
•
soustředění
(nedostatek
koncentrace
unavuje,
zatímco
koncentrace
vzpružuje) •
trpělivost
•
nejvyšší naléhavost (celý život musí být zasvěcen tomuto cíli, o cíli je podřízena všechna ostatní činnost.
•
překonání vlastního narcisismu - hlavní podmínka pro dosažení lásky
•
rozvoj objektivity (opak narcisismu je objektivita – schopnost vidět lidi i věci takové, jaké jsou)
63
Zlo je lidské, je to potenciál regrese a ztráty naší lidskosti, je uvnitř každého z nás. Čím více jsme si toho vědomi, tím méně jsme schopni soudit jiné. (Člověk je odpovědný, pokud si může svobodně zvolit, jak bude jednat) (Fromm,1996:176)
41
(za schopností myslet objektivně stojí rozum)
•
rozvoj rozumu
•
pokora (citové ladění, které stojí za rozumem; být objektivní, používat svého
64
rozumu je možné jen tehdy, když člověk dospěje k pokoře, když se zbaví dětinských snů o vševědoucnosti a všemohoucnosti) •
racionální víra (nejedná se o víru v něco, ale jistota a pevnost našeho nezávislého přesvědčení. Mít důvěru v jiného člověka znamená být si jist spolehlivostí a nezaměnitelností jeho základního zaměření, jádrem jeho osobnosti, jeho láskou. Ve stejném smyslu věříme sami v sebe – prožíváme existenci svého vlastního já, jádra naší osobnosti, které je neměnitelné a které trvá po celý život navzdory měnícím se okolnostem a bez ohledu na určité změny našich názorů a pocitů. Jen člověk, který věří sám sobě, může
být
věrný jiným. Víra v sebe samého je podmínkou, aby člověk mohl něco slibovat. Pokud jde o lásku, záleží na víře ve vlastní lásku, v její schopnost vyvolávat lásku v druhých lidech, v její spolehlivost. •
tvůrčí síla (základ racionální víry; žít vírou znamená žít tvůrčím životem)
•
odvaha (víra vyžaduje odvahu, schopnost riskovat, ochotu přijmout bolest a zklamání. Milovat a být milován vyžaduje statečnost, odvahu považovat určité hodnoty za nejvyšší kritérium – a udělat skok a vsadit přitom na všechny tyto hodnoty. „Láska je akt víry, a kdo je slabý ve víře, je slabý také v lásce.“ (Fromm, 2010:121)
•
aktivita (vnitřní aktivita, tvůrčí využití vlastních sil)
64
To, že může člověk důvěřovat vlastnímu rozumu, který je vodítkem při stanovení platných etických norem, naučily člověka ideje osvícenství. Člověk se může spoléhat sám na sebe, nepotřebuje žádné zjevení nebo církevní autoritu k tomu, aby věděl, co je dobré a zlé. Důvěra ve vědění se stala hnací silou všech snah a vymožeností moderního člověka.
42
5 ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo ucelené představení problematiky lásky u Ericha Fromma. Láska je nejzákladnější a nejskutečnější potřeba každé lidské bytosti, která vychází
z podmínek
lidské
existence.
Fromm
věřil
v možnost
lásky
jako
společenského, nikoli jen výjimečného individuálního jevu. Tuto víru považoval za racionální, protože byla založena na hlubokém pohledu do vnitřní povahy člověka. (Fromm, 2010:126) Přestřižením pouta mezi člověkem a přírodou začínají dějiny a odcizení (nejde přitom o hříšný pád člověka, ale o jeho probuzení a začátek vzestupu). Člověk si je díky své schopnosti sebeuvědomění a rozumu vědom své bezmoci i nejisté, otevřené situace. Vědomí izolace ho nutí hledat nové vazby se svými bližními, protože bez silných citových vazeb ke světu by trpěl pocitem nesmírné opuštěnosti a ztracenosti. S touto fundamentální osamělostí a opuštěností člověka ve světě je nutné se smířit. Teprve pak je možné přijmout odpovědnost sám za sebe a dávat smysl lidskému životu a dosahovat štěstí produktivním životem. „Hlavním úkolem člověka je plně se zrodit.“ (Fromm, 1994:25) Láska je jedním hlediskem produktivní orientace. Díky lásce může člověk dospět k prožívání jednoty nikoli návratem k zvířecí existenci, ale tím, že se stane plně rozvinutým člověkem. Jde o jedinou cestu k jednotě, „která se může podařit bez zmrzačení člověka.“ (Fromm, 1997:235) Láska není vyšší moc, která na člověka sestupuje šťastnou náhodou, ale přirozená síla člověka, kterou se dostává do vztahu ke světu; láska je schopností tvůrčího, zralého charakteru, produktivní formou vztahu k jiným a k sobě samému. Láska k druhým má své kořeny v naší vlastní schopnosti milovat a hlavní podmínkou schopnosti lásky je překonání vlastního narcismu a rozvoj jistých vlastností jako pokory, objektivity a rozumu, odvahy, víry a kázně. V našem kulturním prostředí jsou tyto vlastnosti vzácné, proto je vzácné i dosažení schopnosti milovat. (Fromm, 2010:5) Fromm předpokládá, že jsme tím, čím musíme být podle potřeb společnosti, ve které žijeme. Schopnost milovat tak závisí na vlivu, který má na charakter 43
průměrného člověka kulturní oblast, v níž žije (společnost vytváří společenský charakter). Lidem se v moderní společnosti daří vydělávat peníze, ale jako lidské bytosti stagnují. Moderní člověk je vysoce „socializovaný“, ale velmi osamělý. (Fromm, 1994:26) Společenský charakter moderní západní společnosti je v konfliktu s lidskými potřebami, a Fromm proto volá po nutnosti hluboké proměny člověka (osobní chování) a společnosti (změny v ekonomické a politické struktuře). Klíč ke zdravé společnosti spatřuje v produktivním společenském charakteru, což je cesta regrese, produktivní realizace lidských možností. Přesto, že o našem jednání významně rozhoduje náš charakter (který je významně formován společností), má (téměř) každý člověk možnost posilovat prvky podporující dobro. Tato možnost vyplývá ze svobody člověka, což je proces, kdy „osvobozujeme sami sebe v konkrétních činech našeho rozhodování.“ (Funk, 1994:125) Jako lidské bytosti jsme tak neustále stavěni před úkol volit - naše dobré volby nás vedou za láskou, chybné z nás dělají neschopné milovat. „Musíme volit – to je poselství Ericha Fromma o svobodě a odvaze člověka být člověkem.“ (Funk, 1994:125)
Frommovy knihy poskytují čtenářům výchovu v tzv. umění žít, tj. pomáhají porozumět vlastnímu i cizímu chování. Jsou velmi čtivé, ale jistý problém, který způsoboval nepřehlednost, jsem viděla v opakování jeho dřívějších myšlenek, propojování, rozšiřování a doplňování koncepcí včetně měnící se terminologie (neměnil se však základní význam). Frommovi bývá vyčítáno, že jeho sociologie sklouzává do idealismu, případně bývá označován za eklektika. Mnozí označují jeho postoj za příliš optimistický, utopistický nebo nerealistický. Na Frommovi je především sympatický jeho zájem o osud člověka, víra v rozum člověka, jeho dobrou vůli a zdravé jádro. Jde o postoj racionální víry ve schopnost člověka osvobodit se ze zdánlivě osudné sítě faktorů prostředí, které si sám vytvořil. (Fromm, 1997:427) Seznámení se s teoriemi Ericha Fromma podle mého názoru rozvíjí kritické myšlení, schopnost nadhledu a upřímnosti k sobě samému. Příklady z každodenního života může čtenář snadno uvést do vztahu se svými vlastními zkušenostmi. 44
Co se týká možností uplatnění Frommovy teorie v praktickém životě, největší potenciál vidím v oblasti výchovy, kde působí především rodiče a učitelé. Předpokladem rodičovské a učitelské role by tak měla být produktivní orientace charakteru, modus být. Ovšem každý člověk s plně rozvinutým charakterem působí na své okolí. Setkání s milujícím člověkem zanechává v druhých trvalou stopu a inspiraci. Takové bylo i mé setkání s Erichem Frommem prostřednictvím jeho knih.
45
6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY DRAPELA, VICTOR J.: Přehled teorií osobnosti, nakladatelství Portál, 2011, ISBN 978-80-262-0040-6
FROMM, E.: Anatomie lidské destruktivity, nakladatelství Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106232-4 FROMM, E.: Cesty z nemocné společnosti, nakladatelství EartSave, 2009, ISBN 978-80-86916-10-1 FROMM, E.: Člověk a psychoanalýza, nakladatelství Svoboda, 1967, ISBN 25-078-67
FROMM, E.: Lidské srdce, Nakladatelství Josefa Šimona, 1996, ISBN 80-85637-28-6
FROMM, E.: Mít, nebo být?, nakladatelství Aurora, 2001, ISBN 80-7299-036-5 FROMM, E.: Obraz člověka u Marxe, nakladatelství L. Marek, 2004, ISBN 80-86263-53-3
FROMM, E.: Strach ze svobody, nakladatelství Portál, 2014, ISBN 978-80-262-0615-6 FROMM, E. (z pozůstalosti): Umění být, nakladatelství Naše vojsko, 1994, ISBN 80-206-0225-9 FROMM, E.: Umění milovat, Nakladatelství Josefa Šimona, 2010, ISBN 978-80-86922-32-4 FROMM, E. (z pozůstalosti): Umění naslouchat, nakladatelství Aurora, 2000, ISBN 80-85974-85-1
46
FUNK, R.: Erich Fromm, nakladatelství Lidové noviny, 1994, ISBN 80-7106-086-0
GIDDENS, A.: Sociologie, Argo, 2013, ISBN 728-80-257-0807-1 HORNEY, K.: Neuróza a lidský růst, Pragma, 2011, ISBN 80-7205-715-4 MARX, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy, Svoboda, 1978 REJZEK, J: Český etymologický slovník, Leda, 2015, ISBN: 978-80-7335-393-3
47
