OBSAH: * úvaha: Lao-c´ : myšlenky * Karamboly na řece III.- Fr. Stropek * V myšlení, slovech…- Zd. Navrátil * Plajnerův memoriál 2013 * Malý průvodce náboženstvími II. * odkaz na text br. Jiřího Čejky * skaut. týden v Taizé – připomenutí * polemika (nejen) k názvu „Junák“ * připomenutí - Květinový den 2013
____________________________________________________ Lao-c’ (čínsky 老子 = Starý mistr): některé myšlenky Jeho historická existence je nejasná – čínská tradice umisťuje jeho život do 6. století př. n. l., mnoho moderních škol však jeho existenci staví do 4. století př. n. l., případně jej považuje za kompilát postav několika filosofů z těchto období.
Absolutní dokonalost se zdá být rušivá. Ale hustá. Co je potlačováno, šíří se. Co je oslabováno, sílí. Co je ničeno, rozkvétá. Člověk, který ví, že je hlupák, není velký hlupák. Díky náhodě může někdo dočasně vládnout světu, ale navždy ho může ovládnout láskou. Je lepší zapálit jen jednu svíčku, než proklínat temnotu. Je těžké vládnout lidu, který má mnoho vědomostí. Důvodem, proč je vesmír věčný, je, že nežije sám pro sebe, ale dává život ostatním, jak se proměňuje. Kde je vědění a inteligence, bude také velká faleš a pokrytectví. Kdo dělá dlouhé kroky, nekráčí nejrychleji. K dobrým budu dobrý, k nedobrým budu také dobrý. Kdo vítězí nad lidmi, je mocný. Kdo vítězí nad sebou, je nejmocnější. Opravdová láska činí člověka odvážným. Plodit a nevlastnit, tvořit a nepodržovat, vést a neovládat, tomu se říká hluboký Život. Svět se neustále mění a nejvíc z něho se mění člověk. Příčina toho, proč řeky a moře přijímají úctu stovek horských potoků, spočívá v tom, že leží pod nimi. Tímto způsobem tedy mohou vládnout horským potokům. A tak moudrý člověk, který chce být nad druhými, se ponižuje. A aby se dostal před ně, staví se za ně tak že ačkoli stojí, nad nimi, nepociťují jeho váhu, a i když stojí před nimi, nechápou to jako nespravedlnost. Moudří vynikají, protože vidí sami sebe jako součást celku. Září, protože nechtějí oslnit. Dosahují skvělých věcí, protože nevyhledávají uznání. Jejich moudrost je obsažena v tom, jací jsou, ne v jejich názorech. Odmítají se přít, proto se nikdo nepře s nimi. 1
Z jednání odboru duchovní výchovy v květnu 2013: - 4-kurs č. 2 roku 2013 na Severce - dokončení odborky „Hledač Pravdy“ - program dalšího výjezdního zasedání ODV - aktualizace zahraničních aktivit ODV ______________________________________________________________________________
KARAMBOLY NA ŘECE - 3.část F. J. Stropek – Bobr
S naším vodáckým oddílem jsme úspěšně brázdili řeky na pramicích, ale když nás míjely posádky kanoí, tiše jsme jim záviděli. Čím dál hlasitěji se však ozývalo hudrování posádek: „Jóóó, ti se maj! To jen my se musíme plahočit v těch neckách jak na galejích. No, a tahat se s nima jak Burlaci na Volze!“ Chápali jsme ty naše zlatý kluky, ale kde na to vzít a nekrást, jak si často stýskal vedoucí Buko. Obzvlášť však smutnil kapitán druhé posádky Máša, který doma starou kanoi měl a dával vždycky k dobru historky z doby, kdy těsně po válce býval členem vodáckého skautského oddílu. Když jsme večer seděli u táboráku, hoši žadonili: „Mášo, vyprávěj nám nějaké příhody.“ Máša se nedal dlouho přemlouvat a některou z jeho bohatých vzpomínek dával k dobru. Tak třeba tuhle: „Náš vodáckej puťák skončil, ale my s Karlem Mrkvů jsme se rozhodli, že konec prázdnin je ještě daleko, proto si uděláme sólo rekreační splutí Lužnice. Kanoi jsme si poslali vlakem do Suchdola, a pak ji nahodili na vodu. Moc velké vybavení jsme si nebrali a doma jsme oznámili, že se brzy vrátíme. Nádherné slunečné dny rychle ubíhaly, ale my jsme s návratem moc nepospíchali. Častěji jsme se nechávali jen tak volně unášet proudem a pěkně jsme si užívali sluníčka. Ztratili jsme také pojem o čase a ono už minulo prvního září, kdy jsme měli spolu nastoupit do prvního ročníku stavební průmyslovky. Doma rodiče zalarmovali po nás pátrací akce, když jsme se najednou přikolíbali v kanoi pod naši zahradu. Naštěstí tam byla moje maminka, protože otec by určitě odepnul řemen a pěkně bych si to schytal. Byl na nás opravdu zajímavý pohled. Cestou jsme poztráceli a pozapomínali na jezech téměř všechno skrovné vybavení, takže kromě krásného opálení mi zbylo jen propálené tričko a trenýrky. Na Karlovi však visely pouze
cáry z červených trenýrek, všechno ostatní poztrácel cestou. Zato vítězoslavně mával nad hlavou zálesáckou sekyrkou, kterou mu na tábor koupil tatínek a byl div, že ji také někde neutopil. To víte, že následovalo hodně výčitek, ale i radosti nad tím, že se nám nic nestalo.“ Máša zakončil svoje vyprávění zvoláním: „A nééé, aby to někdo z vás chtěl taky zkusit! To by byl pořádnej mazec!“ Na poradách oddílu jsme stále hledali možnosti jak sehnat peníze na nákup kanoí, po nichž jsme nepřestávali toužit. Nakonec se přece jen podařilo zajistit určitou částku, která však stačila k zakoupení jen několika kanoí. U nás se tehdy vyráběly tzv. VERTEXKY, ale těžko se sháněly. Nakonec nám poradil nějaký Mášův kamarád, že v Plzni vyrábí pěkné laminátové kanoe malý podnik. Hned jsme tam napsali a dostali jsme odpověď, že si můžeme lodě vyzvednout. Když jsme do plzeňské výrobny přijeli s dodávkou, překvapilo nás, že se jedná opravdu jen o malou manufakturu. Kanoe nesly výrobní název TUČŇÁK. Byly opravdu hezké, trochu baňatější, takže si název opravdu zasloužily. Také nebyly tak drahé, proto jsme jich přivezli pět. V oddílu byla radost z kanoí převeliká, ale kalila ji skutečnost, že jich nebylo dost pro všechny. Výcvik na kanoích jsme zahájili ihned, nejprve na klidné vodě, postupně i na proudné. Nové kanoe na vodě pevně seděly, také se s nimi dobře manipulovalo a hoši se je naučili poměrně brzy ovládat. Poprvé jsme připravovali na léto „puťák“ už jen se dvěma pramicemi, ale zato s pěti kanoemi. Koho však do kanoí vybrat? To jsme nakonec vyřešili malým testem na vodě. Padl i návrh, že se cestou mohou hoši v kanoích střídat, ale ten jsme zavrhli. Osádky musely být sehrané a jakékoli přesuny během „puťáku“ by vnášely do všeho jen chaos. Nakonec v kanoích 2
zůstali jen starší a zdatnější chlapci, zbytek jel na pramicích. Zatěžkávací zkouškou bylo splutí Vltavy z Vyššího Brodu do Boršova u Českých Budějovic. Nástraha na nás čekala asi čtyři kilometry níže po proudu u Horního Mlýna, alias Herbertova, kde je velký jez s náhonem na mlýn. Celý objekt byl v majetku ČVUT Praha se zákazem vstupu. Šlajsna nebyla otevřená, proto jsme lodě přenesli pod jez na pravý břeh řeky. Když hoši uviděli, jak se řeka pod jezem valí mezi velkými balvany, byla v nich malá dušička. Tady se opět ukázala výhoda pramic, s nimiž posádky bez velkých potíží proplouvaly vlnami a mizely v dálce za ohybem řeky, kde na nás posádky měly počkat. Do pramic jsme také umístili bagáž z kanoí, aby hoši obtížným úsekem mohli jet bez zátěže. Když přišli na řadu kanoisti, vyrazil nejdřív vedoucí Buko, který měl na háčku malého Bobíka. Sledovali jsme, jak se proplétají mezi balvany, ale pak náhle narazili a kanoe se téměř převrátila. Naštěstí ji vlna vyplivla k břehu, takže se oba vyškrábali z vody a mávali, že jsou OK. Další dvě kanoe sice škrtaly o balvany, ale propluly a mířily dál za zákrut, kde už byl na konci peřejí připraven vedoucí Máša s posádkami obou pramic. Předposlední jel Bahňák s Jiříčkem. Zpočátku se zdálo, že projedou bez úhony, ale pak prudce narazili na balvan a vylétli z lodě. Tam ale už hlídkoval Buko a hned jim spěchal na pomoc.
Podařilo se je rychle vytáhnout na břeh a také vylovit kanoi, která se vzpříčila mezi dvěma balvany. Jako poslední jsem se odpíchl od břehu já s Čahounem na háčku. Tu a tam jsme škrtli o kameny, voda kolem nás pěnila a vířila, ale my jsme se řítili stále dopředu. Už jsme byli za zákrutem a viděli jsme konec peřejí i mávající a křičící kluky na malé písečné kose, kde ležely pramice i kanoe. Užuž jsem chtěl spustit vítězný pokřik, když jsme najeli na plochý balvan. Byl skrytý těsně pod hladinou a my na něm zůstali trčet a ne a ne se z něj sesmeknout. Nezbylo, než abych vyskočil do vody, odlehčil záď a odstrčil loď do proudu. Ta však prudkým nárazem vylétla dopředu a já k ní nemohl doplout. Čahoun nedokázal bez kormidelníka s lodí zamanévrovat ke břehu, a tak Máša skočil do vody, kanoi zachytil a i s Čahounem ji dotlačil na písčinu. To už také dorazily po břehu podsádky obou ztroskotaných kanoí a byli jsme komplet.
Odpočívali jsme, svačili, ale hlavně probírali, jak se komu jelo, co kdo měl udělat a co zase ne, a tak pořád dokola. Byl to první křest s kanoemi divokou vodou, a to se muselo pořádně prokecat. A co nás čeká dál, to bylo všechno teprve před námi. /pokračování/
Zdeněk Navrátil: V MYŠLENÍ, VE SLOVECH I SKUTCÍCH Skauting jako inspirace i závazek 4. část 3
Patrně nejvýraznější postavou a reprezentantem „českého pojetí skautingu” byl Jaroslav Foglar-Jestřáb. Jeho knihy ze skautského prostředí přiváděly do hnutí tisíce chlapců a děvčat. Byly pro ně nejen velmi čtivé, ale doslova nabity vzory ušlechtilosti a velkou touhou všech jeho pozitivních postav po čestnosti a „vzorném” životě. Nicméně je nutno přiznat, že duchovní náboj, na němž vždy tak důsledně trval Baden-Powell, se v nich nezdůrazňuje. Jestřábova stopa zůstává stále patrná nejen ve skautském hnutí, ale také v četných jiných, snad i v těch „oficiálně” neorganizovaných iniciativách mladých. Největší význam má jeho zásadní podíl na založení klubů Mladého hlasatele, které právě prostřednictvím tohoto časopisu vedly po zákazu Junáka nacisty svoje členy skautskou metodou k vysokým mravním hodnotám. Kluby živelně přežívaly i po zastavení vydávání časopisu okupanty a vznikaly také za totality rudé. Domnívám se, že i zde se jejich členové snažili vždy žít „jak nejlépe dovedli” v tom duchu, který tam vnesl jejich iniciátor. Toto malé odbočení bylo nutné uvést především proto, abychom zde neopomenuli nejen tuto významnou postavu českého skautingu, ale také jeho nepochybně úspěšný záměr ovlivnit neorganizovanou mládež alternativním způsobem „na dálku” s použitím skautských výchovných prvků zejména v době zákazu našeho hnutí hnědou i rudou totalitní svévolí. Přiznávám, že nevím o tom, že by snad někde ve světě bylo došlo k tak rozsáhlému pokusu, navíc s takovou spontánní odezvou. Jsem ovšem přesvědčen o tom, že velkou oporou pro zachování mravního závazku skautského slibu je morální kodex, jak ho pro nás představuje křesťanské poselství a skautský zákon. I A.B.Svojsík ho vnímal jako „praktické” naplňování křesťanství. Jinak se to vše stává jenom zvykem, pouhou obecnou lidskou slušností, jakousi jinak pevně nezakotvenou konvencí. Nedomnívám se, že existují statistické údaje o tom, kolik lidí, kteří prošli výchovou v našich oddílech, orientovaných spíše praktickým programem, v porovnání s těmi, kde se na duchovní obsah skautingu kladl důraz, svůj slib porušilo. Skutečná hloubka snahy konat vše „jak dovedu nejlépe” potřebuje pevný základ, který jen programově a technicky chápaný skauting zcela neposkytuje. Tak mohou dobré návyky, pěstované velkým úsilím vůdci těchto oddílů, být v dospělosti jejich „odchovanců” velmi snadno narušeny životní realitou, četnými nepříznivými vzory a zápornými vlivy okolí, ale navíc také jejich vlastní lhostejností a kariérní dravostí. Nepříliš vzdálená minulost nám ukazuje dostatek takových smutných příkladů z období obou totalit, stejně tak jako současnost, naplněná honbou za hmotným a finančním úspěchem a nejrůznějšími, z mravního hlediska lacinými požitky. Není vše snadné ani radostné Desátý bod skautského zákona, který předznamenal titul této úvahy, bychom mohli také nazývat „zákonem skautského životního stylu”. Zdůrazňuje, že být skautem v tom pravém smyslu a významu tohoto slova znamená být cele skautem, celou svou bytostí, svým životem, konáním, celým svým bytím. Tato celistvost proniká vším, co jedinec koná, říká, myslí, zahrnuje jeho přání, představy, vztahy, naděje. Proto je tato část skautského zákona tak obtížná nejen pro její akceptování, ale také pro její bezvýhradné zachovávání, pro její prožívání. A patrně také proto patří k těm, které se nejsnáze a možná i nejčastěji poruší. Říká se, že chybovat je lidské. Ani skaut se nevyhne pochybení, pádu, ale také nejrůznějším pokušením. Přichází znenadání, kradmo, bez výstrahy a nepozorovaně. Tato doba, která je plná nejrůznějších nabídek, možností, doba s morálkou vybudovanou jen
4
na prožitcích, požitkářství a hédonismu, nepřeje skautskému zákonu jako celku, je však v největším rozporu s tím, co deklaruje jeho završení, obsažené v jeho posledním, tak obšírném, významném a široce pojatém bodu. Nad rozporuplnou současností, mravní rozpolceností a všemi nešvary, které nás zatěžují i deprimují, se zamýšlí lékař a křesťanský myslitel Max Kašparů. Příčiny takového nedobrého stavu vidí tři, z nichž hned první je podle něj ztráta studu, dále překotný rozvoj společnosti, nerespektující přirozené společenské normy, z obou předcházejících pak plynoucí pocit tíživé bezmoci, zachvacující drtivou většinu občanů. Asijský student po ročním pobytu v naší republice naznal velmi výstižně, že žijeme v zemi, kde nic není hanba. A co je horší, nikdo se nad tím nepozastavuje, všichni to považují za zcela normální. Není to normální, ač je to běžné. Ale to, že se něco tak hrozivě rozšířilo, ještě neznamená, že se to stalo normou. Mravní zhouba čiší ze všech stran. Lze ji vidět v pokleslých pořadech sdělovacích prostředků, které by – alespoň ty veřejnoprávní, které spravuje stát – měly dbát o kultivaci veřejného života. Pro zpravodajství jsou nejzajímavějšími události, které uvádějí na prvém místě záporné zprávy, loupeže, vraždy, mravní selhání také osob veřejně činných, které občané sami vybrali, aby zemi vedli k prosperitě, jež se chápe pouze v tom hmotném smyslu. O mravní obrodě se nejen nehovoří, ale také o ni není zájem. Když krátce po listopadové změně poměrů tehdejší prezident hovořil poněkud nesměle o potřebě návratu k morálnímu zakotvení (ač ani s jeho všemi počiny nemohu zcela bez výhrad souhlasit), dočkal se z vysokých míst, která tehdy obsadili draví ekonomičtí technokraté (kteří získali vzdělání za rudé totality, tedy jako „marxističtí ekonomové”), pouze povýšených posměšků. Výsledek je dobře patrný dodnes, trend vývoje zůstává nadále nedobrý. Někdy se zdá, že to nikoho neznepokojuje, dokonce ani ty, kdo by úrovni tohoto státu měli „udávat tón”. Ve většině medií i na všech „kulturních” podiích se předkládá jen pokleslá zábava pod záminkou, že to lidé chtějí. Je to totiž vše podle zákonů svobodného trhu, zejména pravidla o vztahu nabídky a poptávky. Skutečné kulturní instituce, které by snad mohly působit pozitivně, pouze živoří a jen stěží se udržují před ekonomickým pádem, když podpora státu je pro ně nedostačující. První prezident naší republiky T. G. Masaryk, k jehož dědictví se alespoň formálně stále hlásíme, kdysi na samém počátku řekl, že „státy se budují na ideálech, na nichž vznikly”. Představa, že tato země by se měla vybudovat na ideálech pouze hmotných, které byly nabídnuty občanům nedlouho po listopadových manifestacích v roce 1989, jen na požitcích, laciných úspěších, vše bez jakéhokoliv ohledu na to, jakým způsobem a uvnitř jakých mravních mantinelů bylo výsledků dosaženo, je poněkud tristní a pro budoucnost neslibuje příliš radostné vyhlídky. Ale koho to v tomto hektickém úsilí po materiálních cílech vůbec zajímá? Bylo by fatální chybou svádět všechno nedobré pouze a jedině na současnost. K takovému stavu společnost nepochybně dlouho spěla. Ptám se a přemýšlím, kdy k tomu všemu mohlo dojít. Porovnáním s okolními zeměmi, s nimiž jsme žili v podobném prostředí i kultuře, zjistíme, že se u nás vše vyvíjelo mnohem radikálněji. Počátky patrně můžeme hledat někde na konci středověku, kdy docházelo ke snahám o reformování nedobrých jevů, jimiž byly postiženy nejen profánní, ale i některé církevní kruhy. K tomu se připojily také pochybnosti, které však nemusí být a priori vždy závadné. Naopak, pokud jsou vedeny snahou po nalezení pravdy a správných závěrů, jsou na místě a pro „hledače” přínosné. Stalo se však, že posléze přerostly ve zpochybňování i těch nejzákladnějších mravních a duchovních pilířů této kultury. Později se k tomu připojilo i josefínské osvícenství, stavící nade vše výsledky počínajícího vědeckého bádání, pýcha nad jeho prvními úspěchy, které zdaleka nemohly zodpovědět smysluplně všechny nastolené otázky. Také úloha cizího panovnického rodu, který opomíjel historické souvislosti a navíc se
5
proklamoval jako vrcholný představitel křesťanství v říši, třebaže svými skutky byl často v rozporu s jeho mravním poselstvím, působila velmi nepříznivě v tomto směru. To vše nakonec silně ovlivnilo minulé, tedy dvacáté století se všemi jeho myšlenkovými zvraty, válkami, sociálními problémy, vyvolanými jak ekonomickou nestabilitou, tak i necitelností a sobectvím mocných. Hledání jakéhosi utopického „ráje na zemi” se nakonec zvrhlo v potlačení všech práv a svobody celých národů. Obě totality těžce poznamenaly duši národa v mnoha směrech a toto postižení si stále neseme sebou. A co horšího, nezdá se, že by oficiální místa hledala nápravu nebo dokonce po ní jen toužila. Při tom rudé období bylo horší a mělo fatálnější následky nejen proto, že bylo několikanásobně delší, ale především proto, že likvidovalo i své pouhé potencionální odpůrce a že mu napomáhalo mnohem více konfidentů, jak to dosvědčují jejich oficiální seznamy. Co však je zvláště zavrženíhodné – činili tak naši lidé svým vlastním spoluobčanům. Poznali jsme, že není radno hovořit na veřejnosti otevřeně o tom, co si myslíme. V tomto ovzduší vyrůstaly děti, které brzy poznaly, že jinak se mluví doma a jinak před ostatními, že není vždy pravdou to, co se říká a co slyší. Rozpor mezi skutečným stavem věcí a jeho interpretací státními orgány byl rovněž až příliš patrný. Tak se pro mladé lidi, formující svoje názory a vztahy, pravda stala relativním pojmem a naučili se podle toho také jednat. Proto je dnes všude tolik neupřímnosti, lži a přetvářky. Lidé se uzavřeli do sebe, do svého soukromí, do svých domovů a rodin, na svoje chalupy a chaty. To vše nakonec vedlo k sobectví a pohrdání druhými. Dávno se vytratila družnost, u našich rodičů nejen na venkově tak běžná. Večery u televizorů se vším jejich nedobrým vlivem se staly jediným možným způsobem trávení času, pokud je nenahradila pijácká posezení v lokálech pochybné úrovně. A odtud byl pak už jen krůček k lhostejnosti, závisti a přesvědčení, že „můj bližní” je pojem zcela nepatřičný pro dnešní dobu, pojem, který mohou uznávat jen „slaboši” a že je tedy zcela legitimní „své bližní” přehlížet i okrádat. Do tohoto prostředí vstoupil po listopadu 1989 opět skauting. Má tu ještě co pohledávat? Není také infikován nezdravými poměry, může se jim nějak bránit, může dokonce proti takovému stavu vystoupit? A jak? Ačkoliv jeho okolí není příliš nakloněno skautským ideálům, nemyslím si, že je na tom náš skauting špatně. Především se dokázal usnesením „kolínského” valného sněmu vymezit vůči všem myšlenkovým proudům i politickým směrům, které jsou v rozporu s jeho duchovním zakotvením a základními principy. To je samo o sobě velký krok vpřed, k němuž se v celé naší společnosti dosud takřka nikdo neodhodlal. Nelze ovšem vyloučit, že naplnění tohoto směřování bude vyžadovat ještě jistý čas a je možné, že přinese také některé obtíže a někomu snad i zklamání, protože ve společnosti, z níž k nám přicházejí noví skauti a také činovníci, přetrvává silné reziduum dřívějších názorů a vztahů. Jde tu však nepochybně o dobré usnesení, které potvrzuje pevné svázání našich skautů se záměrem jeho světového Zakladatele. Chceme-li napravovat, musíme začít u sebe samých. Máme k tomu vše potřebné, jasný cíl a stoletím prověřené cesty a metody, odhodlání, stvrzené dobrovolným činovnickým slibem. Nelze zapomínat také na to, že kolem nás je také dost ušlechtilých lidí, třebaže nejsou tak viditelní, jako jejich protějšky. S těmi můžeme spolupracovat na našem společném úsilí k prospěchu všech, „být duší i tělem ,hotovi´ pomáhat vlasti a bližním”. Tak jsme kdysi slibovali. /pokračování příště/
6
Jsi skaut? Přijeď na Plajnerův memoriál! Že druhý náčelník českého Junáka, dějepis a geocaching jdou perfektně dohromady, dokáže 18. května 24. ročník Memoriálu RNDr. Rudolfa Plajnera. Ač se jedná o tradiční skautskou událost, slibuje letošní ročník mnoho nového. Vůbec poprvé bude osm kilometrů dlouhý pochod mezi Tesákem a Hostýnem doplněný aktivitami speciálně připravenými zvlášť pro každou věkovou kategorii.
Memoriál RNDr. Rudolfa Plajnera se uskuteční v sobotu 18. května. Z Tesáku se bude vycházet po 9. hodině a tradiční vzpomínková akce na Hostýně začne v 13.30 u pomníku náčelníka Plajnera. Novinkou letošního ročníku je “balíčkový” program pro zúčastněné družiny a oddíly. “Vzpomínat je krásné, ale pokud si člověk nedovede odnést z minulosti nic do současnosti, poučit se a toto využít ve svém životě, přichází o významný aspekt osobního růstu. Proto se snažíme na Plajnera nejen vzpomínat, ale hlavně se zamyslet nad tím, které z jeho myšlenek a rozhodnutí nás mohou inspirovat a čeho se naopak vyvarovat,” představuje ideu programu Aleš Cahlík – Ali z holešovského střediska, které celou akci pořádá. Program je sestavený ze čtyř aktivit pro každou věkovou kategorii. Světlušky a vlčata se hravou formou zamyslí nad významem dobrého skutku, a to právě na základě životních příhod takové významné skautské osobnosti jakou Plajner byl. Pro ty ve skautském věku je mimo jiné připravena aktivita, ve které si vyzkouší skautskou praxi z odkazu Táty Plajnera. A roverské družiny budou postaveny před rozhodnutí, na kterém by mohla záviset budoucnost českého skautingu. “Všichni vedoucí dostanou popis aktivit předem a díky variabilitě programu si bude moci každý oddíl sestavit svou verzi podle toho, v jakém složení na memoriál vyrazí,” prozrazuje další z holešovských skautů, Pavel Šťastný – Kaktus. Oddíly, které se chtějí memoriálu zúčastnit, by se proto neměly zapomenout přihlásit na e-mailu
[email protected] . Mottem letošního ročníku jsou slova Táty Plajnera: “Jsi skaut? Tak musíš být lepší než ostatní.” “Myšlenku být stále lepší mají v denním příkazu už malé světlušky. Plajner tím neměl na mysli nějakou ‘elitářskou’ rivalitu, chtěl jen popostrčit mládež, aby se nespokojila s běžnou společenskou normou a neustále na sobě pracovala. A právě na to chceme navazovat i dnes,” vysvětluje Aleš Cahlík – Ali. Na memoriál jsou samozřejmě zváni také všichni oldskauti. Pro ty, kteří se na Hostýn nevypraví pěšky z Tesáku, bude domluven odvoz autobusy z Bystřice pod Hostýnem. Společně se pak všichni účastníci sejdou ve 13.30 odpoledne na Hostýně u památníku Táty Plajnera. Ve 14.30 bude v hostýnské bazilice sloužena skautská mše. “Minulý rok se nás na Hostýně sešla jen hrstka. A tak letos nezbývá než všechny skauty vyzvat: Přijeďte a pomozte obnovit tento tradiční memoriál ve své původní velikosti!” dodávají holešovští skauti. Více informací a přihlašování: www.facebook.com/PlajnerMemorial,
[email protected], spojení mobilem: 731054787. Na webu Křižovatka Junáka informovala: Jana Karasová 7
Tento přetisk uvádíme jako přípravu na zprostředkování studijních zdrojů k připravované odborce „Hledač Pravdy“, na které nyní Odbor duchovní výchovy spolupracuje. V dnešní době lze také využít Internetovou Wikipedii, tj. na odkazech: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lao-c' a http://cs.wikipedia.org/wiki/Konfucius .
NÁBOŽENSTVÍ ČÍNY 1. Historie Najít počátky náboženství Číny je úkol velice nesnadný. Z dochovaných písemností můžeme usuzovat, že původní čínské náboženství bylo monoteistické s lidovými polyteistickými prvky, zaměřené na osobního boha Tien Sang-ti (Pán nahoře). Později byla transcendentní skutečnost vyjadřována jako neosobní, neteistická výrazem Tlen (Nebesa). Z nejstaršího čínského náboženského textu, knihy I-ťing (Kniha proměn) pocházející asi z konce 12. století před naším letopočtem, vyplývá, že již v této době bylo čínské náboženství rozvinutým, literárně fixovaným náboženským systémem. V klasických knihách se ovšem náboženství mísí s filosofií a s poznáváním přírody. V šestém století před naším letopočtem se objevují dvě reformátorské postavy, Kchung fu-c‘ (Konfucius) a Lao-c‘ (Laotius),
kteří formují dva velké nábožensko-filosofické systémy - konfuciánství a taoismus. Z hlediska pojetí člověka v konfuciánství je důležité období od 3. století před naším letopočtem do 9. století našeho letopočtu, kdy probíhá spor o pojetí lidské povahy - je-li nejniternější povaha člověka dobrá či špatná. Během tohoto období se konfuciánství (a stejně i taoismus) musí vypořádat s vlivem buddhismu, který do Číny přišel v prvním století našeho letopočtu. Taoismus mezitím prochází úpadkem a postupně do něj pronikají všemožné fantastické názory z oblasti lidového polyteistického náboženství, až ztrácí svoji původní filosoficko-mystickou podobu. Nositelem duchovních tradic učení Lao-c‘se staly poustevny, které v Číně zanikly až rozehnáním poustevníků v padesátých letech našeho století. Téměř všechna vyšší duchovní praxe taoismu byla asimilována Čchan (Zen) buddhismem. Avšak také konfuciánství zejména v období mezi 14. až 17. stoletím přejímá od taoismu techniky meditace vsedě a učení o podstatné jednotě člověka s veškerou přírodou. V této době se také vytváří oficiální konfuciánský kánon, používaný až do roku 1912 v čínském byrokratickém systému (zejména systém obávaných veřejných zkoušek). 8
V 60. letech našeho století byla obě náboženství v Číně pronásledována a udržela se v Hongkongu, na Taiwanu a v čínských komunitách v USA. Mimo Čínu se konfuciánství výrazněji uchytilo v Koreji a v Japonsku, kde mělo počátkem tohoto století rozhodující vliv na vznik ideologie válečných výbojů. 2. Písemné zdroje náboženství Číny Základy konfuciánství jsou obsaženy v pěti “t‘ing“ neboli kanonických knihách, z nichž autorství prvních čtyř je připisováno Konfuciovi. Stejně uznávané jsou i tzv. klasické knihy, v nichž je obsaženo učení Konfucia a jeho žáků. Kanonické knihy: I-ťing (Kniha proměn) Š´-ťing (Kniha poezie) Šu-t‘ing (Kniha dějin) - dokumenty, zákony Čchun-čchiou (Jaro a podzim) - kronika státu Li Li-ťing (Kniha obřadů) - předpisy, etika, kult předků Klasické knihy: Lun-jü (Rozpravy) Ta-süe (Veliké učení) - výroky Konfucia Čung Jung (Nauka o středu) Meng-c‘ šu (Menciova kniha) Vzhledem k tomu, že obě velká čínská náboženství vycházejí ze stejných základů, je Kniha proměn (I-t‘ing) také jedním z písemných zdrojů taoismu. Z ní vycházel Lao-c‘ při sepisování knihy Tao-te t‘ing (Cesta a její moc), v níž jsou položeny základy taoismu. K dalším písemným zdrojům taoismu se počítá Čuang-c‘ (kniha mistra Čuanga) a taoistický kánon Tao-cang. 3. Vztah k transcendentní skutečnosti Transcendentní skutečnost v konfuciánství je vyjádřena jako Ťien (Nebesa), ovšem Ťien je neosobní, všudypřítomný, skrytý a neurčitelný univerzální princip oproti osobnímu pojetí transcendentní skutečnosti například v křesťanství. Taoismus nechápe Nebesa na rozdíl od konfuciánství jako nejposlednější a nejvyšší, všepřesažný princip. Nebesa, ale i Země a konečně i živí tvorové podléhají neustálému střídání a proměňování. Tím, co stojí nad tímto řádem neustálých proměn je neměnné (ale i ve své podstatě neuchopitelné a nepoznatelné) Tao. Samo slovo Tao používá Lao-c‘ víceméně z nouze, protože nenalezl vhodnějšího výrazu pro vyjádření onoho “velkého“. Slovo “tao“ znamená cesta vedoucí k nějakému cíli, cesta mající význam a smysl. 4. Vztah k člověku Základním rysem konfuciánství je příklon ke člověku a k praktickému životu (člověk je ve své nejniternější podstatě dobrý). Proto je také celá Konfuciova nauka v zásadě etikou a zároveň i společenskou naukou či politikou, neboť Konfucius člověka nazírá vždy v kontextu rodiny, společnosti a státu. Ideálem není asketický světec odvrácený od světa, ale zralý mudrc, který ve všem zachovává pravou míru, který se vyznačuje ustavičnou sebevýchovou, mravní vážností ve všem konání a upřímností v jednání s bližními. Postavením hmotnými statky nepohrdá, ale je schopen se jich vzdát v zájmu svých mravních ideálů. Dobro oplácí dobrem, špatnosti čelí spravedlností. Tím, že formuje svůj vlastní charakter, napomáhá formovat i druhým. Tak také napomáhá společnosti, aby došla cíle blaha všeho lidu. Obdobně jako v konfuciánství mí i v taoismu člověk usilovat o pravý střed - nemá být ani asketou, ani člověkem závislým na tomto světě. Na rozdíl Konfucia však Lao-c‘ učí, že člověk má žít a působit v tomto světě, avšak aby zároveň vnitřně nebyl z tohoto světa. Člověk musí mít na paměti: „Říší svatosti je tvé nitro a nikoli to, co těší zrak“. Základem etiky taoismu je prostota.
9
5. Jak chápou svět Konfucius je ve svém učení, co se týče chápání vnějšího světa, zdrženlivý. V podtextu zaznívá jistá skepse: „Jak můžeme chápat svět, když nechápeme sami sebe?“. Abychom mohli pochopit svět, musíme začít sami u sebe. Na prvním místě Konfuciovy nauky ovšem stojí blaho všeho lidu a vše co nesměřuje k tomuto cíli (tak trochu to platí i o chápání světa) je bráno jako podružné. Pro taoisty je svět neoddělitelný od člověka, lidský život je nedílnou součástí světa. Nelze proto beztrestně zasahovat do řádu světa - každé narušení složitých vztahů, jimž dobře nerozumíme, může mít katastrofální následky. Taoisty nezajímá, jak byl svět stvořen, protože věří, že Tao působí spontánně, nikoliv podle nějakého plánu. 6. Čím jsou čínská náboženství zvláštní? Na konfuciánství je bezpochyby zvláštní to, že se spíše než náboženství podobá filosofickému systému. Konfuciova nauka je ve své podstatě zaměřena na vztahy mezi lidmi, na vztahy ve společnosti. Další zvláštností konfuciánství je to, že vykonavateli obřadů v minu nebyli kněží, ale úředníci, kteří na základě státních zkoušek zastávali všechna dostupná místa státní i provinční správy. Lao-c‘ se ve svém učení staví proti morálce a ctnostem, které hlásá Konfucius, a proti kultuře a jejím statkům. Morálka bere člověku bezstarostnost a přirozenost, činí jej příliš uvědomělýma účelovým. Namísto morálky staví Lao-c‘ pojem ‘te“, což značí život v jeho původní, z Taa vycházející síle. Vládnout bychom měli tak, abychom nezasahovali do běhu věcí, aby Tao mohlo nerušeně působit skrze nás. Taoismus je ovšem zajímavý také tím, že filosofie Lao-c‘ tvoří jen menší část celého náboženského systému. Větší část je tvořena filosoficko lékařským a alchymistickým esoterismem, stejně tak i obřady od lidových až po ty nejpropracovanější. V jistém smyslu lze taoismus srovnávat s platónskou tradicí, která má také tisíc tváří. Marek Bárta Literatura: Mircea Eliade, Ioan P. Culianu: Slovník náboženství (Ceský Spisovatel, Praha 1993) Jiří Navrátil: Ve světě taoismu (Avatar, Praha 1992) Hans Joachim Störing: Malé dějiny filosofie (Zvon, Praha 1993)
SKAUTSKÝ TÝDEN V TAIZÉ připomínáme Od 28. července do 4. srpna bude probíhat skautský program ve francouzském Taizé. Skautský týden je určený pro mladé skautské vůdce od 15 do 29 let, kteří chtějí prohloubit svůj duchovní život. Kromě klasického programu, jaký probíhá v Taizé po celý rok, budou připraveny speciální skautské aktivity,výlety, hry a diskuse. Více informací o akci muže najít na facebooku: http://www.facebook.com/scoutweek . Náklady na akci jsou přibližně 2000 Kč. ilustrační foto
10
Odbor duchovní výchovy zařadil do své rubriky „Dokumenty” na webu text br. Jiřího Čejky – Péguyho (v úpravě od br. PePy Přecha) nazvaný „Skautské hnutí ve světě a v České republice”. Br. Péguy se na základě svých studií i kontaktů doma a ve světě v širších souvislostech zamýšlí nad smyslem skautingu i jeho budoucností po prvních sto letech jeho existence a působení. Odkaz na nalezení textu ke stažení je: http://krizovatka.skaut.cz/organizace/ustredni-organy/odbory-a-komise/odbor_duchovni_vychovy/dokumenty/ .
Polemika … přečetl jsem si nové číslo skautského magazínu SKAUTSKÝ SVĚT a zaujalo mě několik témat, k nimž bych chtěl něco málo poznamenat. V pravidelné rubrice Slovo starosty "Skauti už tu jsou, kdy přijdou junáci?" se objevilo zatím neobvyklé téma - nový název naší organizace. V podstatě souhlasím s tím, jak píše, že lidé si pletou pojmy JUNÁK a SKAUT. I v televizi nedávno hlasatelka uváděla že ... se zúčastnili junáci a skauti. Dále starosta uvádí, že název naší organizace se mnohokrát měnil a současný Junák - svaz skautů a skautek ČR je problematický nejen pro nejasnost směrem k veřejnosti, ale i proto, že nejsme "svazem". Poslední valný sněm Junáka v Kolíně - jak uvádí starosta - uložil Ústředí hledat řešení včetně možné změny názvu. Nový by měl být přesný, krátký a výstižný, srozumitelný veřejnosti. Článek končí výzvou odpoutat se od citového vnímání této otázky a připravit se na hledání a přijetí názvu nového. Co k tomu dodat? Víme, že zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík nechtěl přebírat cizí vzory "i s chlupama", jak se říká, ale hledal vlastní českou cestu nejen v programu, ale i v názvu, který však tehdy měl jiný zvuk. V současnosti je slovo JUNÁK poněkud archaické a vlastně se v praxi téměř neužívá. Nadto je určen chlapcům - zdatným junákům, k dívkám se nehodí. Chtěli-li bychom ale hledat nový název, pak z čeho vycházet? Skautská výchova je komplexní a zahrnuje spousty činností, proto vybrat například podle polských HARCERŮ název Poutníci, nebo třeba Táborníci, Stopaři atd. by bohužel bylo pojmenování jednostranné. To není jako HOKEJ, FOTBAL, TURISTÉ... Je však vidět, že otázka změny názvu naší organizace je nastolena. Nebylo by však potřeba, aby se k ní rozvinula široká polemika mezi členstvem tak, jak tomu bylo i při přípravě změn krojů? Nevím, jak dalece jsou informována střediska a oddíly, ale v naší "Na dobré stopě" jsem se o tom zatím nic nedočetl, jiné skautské časopisy nemám nyní k dispozici. E-mailem poslal tento příspěvek dne 15. 4. 2013 br. František J. Stropek – Bobr a vyzval redakci NDS, aby se i ona vyjádřila. Pokusme se napřed o „historické ohlédnutí“, zprvu ohledně názvu našeho hnutí jako konkrétní (většinové) organizace: a) Junák versus Skaut. Oba pojmy jsou spjaty od samého počátku s historií skautského hnutí (dnes bychom obdobně jako v řadě zemí mohli použít slov „občanská iniciativa“, neboť se provádí v nestátních, nevládních organizacích). Za života ABS byly názvy největší organizace, jejíž jsme „potomci“, tyto: * 1914 – „Junák – Český skaut“ (zkratkou JČS); * 1918 – „Svaz junáků-skautů Republiky Československé“ (zkratkou SJS RČS)“; * 1934 – „Svaz junáků-skautů a skautek republiky Československé“ (jeho nová zkratka byla SJSS RČS), * 1939 - se spojily další skautské organizace se SJSS RČS v jedinou organizaci „Junák-ústředí skautské výchovy“ (úředním zákazem K. H. Franka z 28. října 1940 byla organizace zrušena); 11
* po obnovení v r. 1945 byl oficiálním názvem „Československý JUNÁK“ s větví českou a slovenskou (s často používanou zkratkou Čs. Junák); * po druhé obnově v r. 1968 v Čs. Junáku (v rámci federalizačních snah) se jako jeho složky konstituovaly vedle sebe dvě organizace: „Český Junák“ a „Slovenský Junák“); * při třetí obnově v r. 1989 zahájil činnost jak „Čs. Junák“ tak jeho složky Český a Slovenský Junák – tato struktura trvala až do rozpadu Československa v prosinci 1992; * od ledna 1993 pokračuje v samostatné České republice „Český Junák“, jehož delegáti na VII. mimořádném sněmu v Olomouci schválili nové stanovy – v nich se vedle již jednoslovného názvu „Junák“ znovu objevil ‹vysvětlující› dodatek „svaz skautů a skautek ČR“; dnes je ve Stanovách stále zakotven název organizace „Junák – svaz skautů a skautek České republiky“. Svazový charakter Junáka je z historického hlediska těžko zpochybnitelný, i když to nebylo vždy v jeho názvu zdůrazňováno. Ostatně v okolních zemích je v názvu skautských organizací často použito výrazu „svaz“, „svazek“ nebo „sdružení“. Kromě jiného tento výraz dobře zahrnuje kromě historického spojení více organizací v r. 1939 např. i fakt, že „dívčí“ skauting je velmi často v jedné organizaci „sdružený“ se skautingem „chlapeckým“. U nás bychom také neměli zapomínat i na to, že v r. 1939 do Junáka jako svazu vstoupili kromě některých jiných skautských organizací jako jednotící součást i katoličtí skauti jak z Moravy tak z Čech. Že otázka náboženské víry v Junáku byla vždy „citlivou záležitostí“ ukazuje např. výňatek z letáku „Československý Junák“ z r. 1947:
V dalším čísle Na dobré stopě se pokusíme reagovat na to, zda je či není název JUNÁK archaický a zda existují anebo neexistují odlišitelně „junáci“ a „skauti“, a to znovu i s pohledem do historie i na současnost u nás i v okolních zemích. Vladislav Jech – Kamzík ZNOVU PŘIPOMÍNÁME Při sbírkové preventivní akci Český den proti rakovině ve středu 16. května 2012 získali dobrovolníci organizace Junák prodejem kytiček částku 350.777,- Kč. Vybrané prostředky budou využity na dlouhodobé programy Ligy proti rakovině Praha – nádorovou prevenci, zlepšení kvality života onkologicky nemocných, podporu výzkumu a přístrojové vybavenosti onkologických pracovišť. Květinový den roku 2013 se koná 15.května s tématem „Prevence rakoviny tlustého střeva“.
____________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků * * Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1, vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail:
[email protected] , tel.: 723 963 939) * * Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. * * Předplatné pro rok 2013 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč * * Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * * Bez jazykové korekce. *
12
