Články. Recenze VOLUME: 9 ISSUE: 2. Basic spatial pa erns of electoral support in the 2013 Czech presidential election

VOLUME: 9 ISSUE: 2

Články J H ,M P Basic spatial pa erns of electoral support in the 2013 Czech presidential election . . . . . . . . . . . . . . 84–99 J H ,M V Jak hodnotit nerealizované volební reformy? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100–111 M S Interpretace volební a stranické soutěže v zablokovaném systému: případ liberální Itálie (1861–1913) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112–119

Recenze L K Recenze knihy M. Brunclíka, M. Nováka a kol.: Internetové volby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120–121

Projekt „Evropská volební studia“ byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky„Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích“ (kód 0021622407).

84

European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 2, pp. 84–99

Basic Spatial Patterns of Electoral Support in the 2013 Czech Presidential Election

Jan Hejtmánek ∗ ([email protected]) Michal Pink ‡ ([email protected])

Abstract The aim of this article is to explore the spatial pa erns of electoral support for candidates in the 2013 direct presidential election in the Czech Republic. Firstly, variability in the election results is analysed. A er which, the effect of socioeconomic variables on the results of candidates is tested using regression analysis. By means of regression analysis we are able to explain a considerable proportion of the spatial differences affecting candidates’ election results, as identified in the initial section of the article. Finally, our results are compared with theoretical assumptions and findings from previous research in the field of electoral geography in the Czech Republic.

Keywords elections, direct presidential elections, electoral behaviour, electoral geography

Note Text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Volby, politické strany a prosazování zájmů II“. (Kód MUNI/A/0846/2013.)

∗ Student doktorského studĳního programu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno,

Česká republika/Czech Republic. ‡ Odborný asistent na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

Hejtmánek, J., Pink, M. Basic Spatial Patterns of Electoral Support in the 2013 Czech Presidential Election

85

Introduction Two decades since the founding of the Czech Republic, a political deal has resulted in the country’s voters being treated to the introduction of an additional electoral competition: in January 2013, they directly elected a new President, as successor to Václav Klaus. The presidential election provides citizens with an additional opportunity to express their political preferences. It was also the first time that electoral campaigning had been affected by Advent and the freezing cold days of January. The results of this newly-introduced electoral competition are the subject of this article, which analyses the success rate of individual candidates in seeking out presidential office. The basic foundation of data on which this study was based consists of the official results published by the Czech Statistical Office; and for the purposes of this article the basic research unit will be the administrative unit ORP, a municipality with extended competence.¹ Created in 2003, 205 administrative units cover the country’s territory. Prague, the country’s capital, is a special case, and as such we will treat it as an independent unit. The article draws on a number of existing works, dedicated to discussing regional differences in Czech electoral behaviour, and focused particularly on elections to the national legislative body (Blažek and Kostelecký 1991, Jehlička and Sýkora 1991, Kostelecký 1994, Kostelecký 2001, Sokol 2003, Kabát and Pink 2006, Pink 2006, Kostelecký 2009, Pink 2010, Navrátil 2010, Kostelecký 2012, Pink et al. 2012). Within a multi-level electoral competition, our aim will be to describe regional support for candidates, and draw comparisons with elections to the Czech Parliament’s Chamber of Deputies. A er introducing the election results in terms of their variability and the qualities they potentially share with election to the Chamber of Deputies, using variation and correlation analysis, we will seek explain the reasons for the results.

The presidential election and the candidates The first discussion in which direct election of the President was proposed took place in 1989, in the then-Czechoslovakia, when a dra bill regarding the direct election of the president was prepared in the Federal Assembly (Filip 2008: 64–65). More serious and intensive debate on how the President of the Republic should be elected was held in connection with the dra ing of the Constitution in 1993 (Kysela 2008: 46–48). Direct election again became topical in 2001 and 2002, when groups of Deputies and Senators from the Coalition of Four and the ČSSD respectively sought to amend the Constitution. Neither of these a empts was successful, however (Kysela 2008: 49). Thus, the direct election of the president was only introduced following the 2010 election of the Czech Parliament’s Chamber of Deputies, when a coalition government was formed comprising ODS, TOP 09 and the Public Affairs party. The coalition agreement stipulated that the government coalition should propose an amendment to the Constitution introducing direct presidential elections (Vláda.cz 2010). On 14 December 2011 the amendment was passed through the Chamber of Deputies, and, on 8 February 2012 it was adopted by the Senate. In June of the same year, the Chamber of Deputies passed a law implementing the election process. Once this law passed by the Senate, it was determined that in 2013 the President would be elected directly. According to constitutional law no. 71/2012 Coll., which amended the Constitution of the Czech Republic in connection with the introduction of direct election of the President, the President is elected directly. Law no. 275/2012 Coll., On the Election of the President of the Republic, stipulates the specifics of that election. The election is held by secret ballot, on the basis of universal, equal and direct suffrage. In the first round the candidate in receipt of the absolute majority of valid votes cast by eligible voters is elected as President of the Republic; if no candidate is elected in the first round, a second round is held a fortnight later, which would be a run-off between the two most successful candidates from the first ¹Thus, the research is based on an analysis of aggregate data. We have chosen the aggregation on the level of ORP districts for several reasons, especially to make the data simply comparable with previous research of Michal Pink et al. (2012). When interpreting the data, we must always take into account that we used aggregated data for the analysis, and not individual data. In particular, we must pay a ention to the problems of spurious correlation and ecological fallacy (see Spurná 2008: 767–769).

86


round. The candidate who wins the most valid votes cast by eligible voters becomes President of the Republic. In a presidential election, the whole territory of the Czech Republic is considered as a single constituency. Any Czech citizen who has reached the age of 18 can propose a candidate for direct presidential election. If the petition for that candidate is supported by signatures of at least 50,000 Czech citizens who are eligible to vote, the candidate may run in the election. A group of no less than 20 Deputies or 10 Senators can also nominate candidates. In the 2013 election nine candidates were eventually nominated following this complicated process. The parliamentary nominations were obtained by Jiří Dienstbier, the candidate of the oppositional Czech Social Democratic Party; Karel Schwarzenberg, chairman of the minority partner in the coalition government, TOP 09; and Přemysl Sobotka, a Senator for the conservative-liberal right wing Civic Democratic Party, which was the home party of the then Prime Minister. Petitions with more than 50,000 valid signatures were produced by Miloš Zeman, a former Prime Minister and ČSSD ex-chairman, at the time honorary chairman of the less important le ist party SPOZ; Jan Fischer, an independent candidate and ex-Prime Minister; and another independent candidate, Vladimír Franz. Three women won citizens’ nominations: Zuzana Roithová, MEP for the Christian-democratic KDU-ČSL; Jana Bobošíková, standing for the right-wing group Sovereignty; and Táňa Fischerová, an ex-MP for the small liberal party US-DEU.

Results of the election The first round of the election was held on 11 and 12 January 2013 and there was a turnout of 61.31%. Although this is 1.3 percentage points less than the turnout for the 2010 election of the Chamber of Deputies, it is nevertheless significantly higher than that for the previous regional (36.89%), Senate (34.90%), local (48.50%) and European (28.22%) elections. Following the closure of polling stations and the counting of votes, two basic trends slowly emerged: the favourite according to the pre-election opinion polls, Jan Fischer, was eliminated and Karel Schwarzenberg was selected to stand against Miloš Zeman in the second round. The first round of the election² was won by Miloš Zeman with 24.21% of the vote, and Karel Schwarzenberg placed second with 23.40% of the vote. Two other candidates won more than 10% of the vote: Jan Fischer, 16.35% and ČSSD candidate Jiří Dienstbier, 16.12%. The independent candidate Vladimír Franz placed fi h (8.64%) and KDU-ČSL candidate Zuzana Roithová was sixth, with 4.95%, a score that made her the most successful woman. Táňa Fischerová placed seventh with 3.23% of the vote. Less than 3% of the vote were obtained by the ODS candidate Přemysl Sobotka, who polled only 2.46%, and Jana Bobošíková was last with 2.39%. In the first round, Miloš Zeman won in eight regions, and Karel Schwarzenberg in the remaining six. The second round of the election³ was held on 25 and 26 January 2013. Turnout was somewhat less than in the first round (59.11% of voters) and it was won by Miloš Zeman who obtained 54.80% of the vote, and so was elected President of the Czech Republic. His opponent Karel Schwarzenberg obtained 45.19% of the vote. Unlike the first round, Zeman had now won in 13 regions, only in Prague was Schwarzenberg more successful than him. When observing the variability of election results,⁴ of all the candidates displayed in Table 2, the differences in spatial distribution were readily apparent. The candidate with the most uniformly distributed electoral support was Jiří Dienstbier; conversely, Zuzana Roithová had the most concentrated electoral base. Karel Schwarzenberg’s possible failure in the presidential election might have been partially inferred already before the second round, because, although he obtained a high number of votes, these were highly concentrated. In this respect, his results were similar to Zuzana Roithová’s.

²See Figure 1 in the Appendix. ³See Figure 2 in the Appendix. ⁴The variability of electoral support was measured by means of the coefficient of variation (Hendl 2004: 96–97), which is commonly used for this purpose in political science literature (Pink 2010: 210–211). The low value of the coefficient of variation

87


Table 1:

Election results for candidates by region (ČSÚ 2013)

Fischer

Bobošíková

Fischerová

Sobotka

Zeman (1)

Franz

Dienstbier

Schwarzenberg (1)

Zeman (2)

Schwarzenberg (2)

Candidate

Roithová

Region

Czech Republic

4.95

16.35

2.39

3.23

2.46

24.21

6.84

16.12

23.40

54.80

45.19

Prague

3.47

10.41

1.22

3.58

2.93

17.09

6.07

11.98

43.20

33.99

66.00

Central Bohemia

3.53

17.03

2.23

3.07

2.71

22.88

7.00

15.43

26.09

50.95

49.04

South Bohemia

4.71

15.95

2.48

3.16

2.30

23.18

7.36

16.53

24.30

52.65

47.34

Plzeň

3.38

17.64

2.19

2.87

2.72

22.75

8.16

17.41

22.84

54.36

45.63

Karlovy Vary

3.35

19.53

2.94

2.95

2.33

23.28

8.21

17.26

20.11

55.95

44.04

Ústí nad Labem

3.04

20.26

3.02

2.82

2.52

25.41

7.52

17.81

17.57

61.85

38.14

Liberec

4.14

17.46

2.90

3.78

3.91

20.60

7.61

15.44

24.11

50.23

49.76

Hradec Králové

5.04

17.20

2.72

3.43

2.87

20.84

7.77

16.70

23.38

51.27

48.72

Pardubice

5.91

17.22

2.71

3.70

2.52

24.60

7.07

16.11

20.11

57.21

42.78

Vysočina

6.61

15.00

2.35

2.91

2.17

32.43

6.02

15.21

17.26

64.12

35.87

South Moravia

6.83

15.43

2.21

3.32

2.03

25.80

5.97

16.39

21.97

57.35

42.64

Olomouc

5.62

17.70

2.91

3.13

2.07

27.23

6.89

17.42

16.98

63.26

36.73

Zlín

8.64

16.96

2.44

3.14

2.04

26.28

6.10

15.67

18.68

58.45

41.54

Moravia-Silesia

5.31

17.82

2.77

3.17

1.89

28.77

6.59

18.86

14.77

67.25

32.74

Abroad

5.52

8.29

0.46

3.56

2.55

10.05

6.06

9.15

54.31

15.78

84.21

The average variability of results was higher for party than independent candidates, with the coefficient for the la er ranging from 0.13 to 0.17. The only exception to this rule was the ČSSD candidate Jiří Dienstbier, whose coefficient of variation was lowest of all the candidates. In the second round we recorded a higher value of the coefficient of variation for Karel Schwarzenberg, and the homogeneity of results for both candidates increased compared with the first round. Zuzana Roithová had the highest support in Southern and Eastern Moravia, and in Eastern Bohemia. Jan Fischer mostly appealed to voters on the periphery of Bohemia and Moravia, a territory where Jana Bobošíková was also successful. Táňa Fischerová enjoyed electoral support in Bohemia, as did Přemysl Sobotka, who was mainly successful in his home region, Liberec. Miloš Zeman scored in Moravia, and in Vysočina and Ústí nad Labem regions. Vladimír Franz obtained the most support in Northern, Western and South Bohemia. Jiří Dienstbier’s voters were spread uniformly across the whole territory of the Czech Republic; Karel Schwarzenberg’s, in contrast, were concentrated mostly around Prague and in other large cities.⁵ The territories from which Táňa Fischerová, Přemysl Sobotka and Karel Schwarzenberg drew voters were similar; and so were, in their own way, the areas in which Jan Fischer, Jana Bobošíková and Jiří Dienstbier achieved success. In this respect, Zuzana Roithová, Miloš Zeman and Vladimír Franz stood outside the two groups.

indicates a case for the candidate obtaining equal share of the votes in different territorial units. The higher the value of the coefficient, the lower the homogeneity of a candidate’s support. ⁵Maps of electoral support for the four most successful candidates, Miloš Zeman, Karel Schwarzenberg, Jan Fischer and Jiří Dienstbier, are provided in the Appendix.

88


Table 2:

Variability in candidates’ election results (ČSÚ 2013)

Candidate

Value of the coefficient of variation

Zuzana Roithová

0.39

Jan Fischer

0.13

Jana Bobošíková

0.20

Táňa Fischerová

0.16

Přemysl Sobotka

0.24

Miloš Zeman

0.17

Vladimír Franz

0.17

Jiří Dienstbier

0.12

Karel Schwarzenberg Miloš Zeman (2

nd

round)

Karel Schwarzenberg (2nd round)

0.29 0.14 0.20

Other tables indicate, by means of correlation analysis, the relationship between the distribution of electoral support for individual candidates in the presidential election and that of political parties in the election of the Chamber of Deputies.⁶ In 2006 the party system was mildly different from the one arising from the 2010 election of the Chamber of Deputies, when the new parties TOP 09, VV, SPOZ and Sovereignty entered the electoral competition. Observing correlation between the results of the presidential election and the 2006 Chamber of Deputies election (Table 3), the strongest positive correlation was between the results of Zuzana Roithová and KDU-ČSL. This confirms the findings hitherto, concerning KDU-ČSL’s stable electoral base (Voda 2011: 121, Kostelecký 2012: 119, Pink et al. 2012: 33). With respect to Jan Fischer and Jana Bobošíková, we observe the highest positive correlation with the KSČM results. Both candidates garnered support primarily in the borderlands, where KSČM has traditionally been strong (Kyloušek and Pink 2007). With Táňa Fischerová, a negative correlation with KSČM is especially apparent; there was also a positive correlation with the right-wing parties ODS, SZ and SNK-ED. The correlation analysis produced similar results for Přemysl Sobotka. Miloš Zeman gained voters chiefly in territories, where, in 2006 the two le ist parties, KSČM and especially ČSSD, were successful; but also where KDU-ČSL scored well. There was a negative correlation with right-wing parties, especially with the ODS and SZ. For Vladimír Franz, the negative correlation with KDU-ČSL’s results is the most important. Jiří Dienstbier’s results exhibited strongest correlation with the results of KSČM, and only a er that with those of his home party, the ČSSD. This confirms the assumption that in territories where the ČSSD was successful in 2006, the entrance of SPOZ into the party system led to a decrease in support for the former to the advantage of the la er (Kostelecký 2012: 119). With Karel Schwarzenberg a highly positive correlation with ODS is apparent; the hypothesis that TOP 09 principally draws voters in areas where ODS has formerly been successful is thus affirmed (Kostelecký 2012: 120). Indeed, this is a scenario similar to that experienced by ČSSD and SPOZ. In the second round, we can see clear correlations with all political parties, the KDU-ČSL excepted. Miloš Zeman was successful where the ČSSD and KSČM were strong in 2006; thus, he obtained votes in those areas where le ist parties thrived. In territories where support for right-wing parties, ODS, SZ and SNK-ED, was high, Karel Schwarzenberg did relatively well. We can therefore state that party candidates—especially those who can be said to represent the le or the right, namely Přemysl Sobotka, Miloš Zeman, Jiří Dienstbier and Karel Schwarzenberg—exhibited higher values for the coefficient of correlation. These candidates then garnered support in territories ⁶Correlation analysis can only explain whether two variables—in our case, support for a presidential candidate and for a political party—are related. Variables are thus correlated, ‘if certain values of the one variable tend to occur together with certain values of the other variable’ (Hendl 2004: 240). Causal relationship between variables cannot be determined by correlation. We measured correlation using Pearson’s coefficient of correlation, whose values can range from −1 to +1. The closer the value to these extremes, the stronger the correlation is; a value of 0 means no correlation.

89


where the right is traditionally strong (Karel Schwarzenberg and Přemysl Sobotka), or conversely where the le flourishes (Jiří Dienstbier, but also Miloš Zeman, especially in the second round). Similarity in the results produced by a correlation analysis would place Táňa Fischerová and Vladimír Franz into the former group, and Jan Fischer with Jana Bobošíková into the la er. Zuzana Roithová stood outside of this divide, and we can confirm that she gained greater support in territories where the KDU-ČSL has traditionally been strong. Table 3:

Correlation of candidates’ results with the results of the 2006 election to the Czech Parliament’s Chamber of Deputies (ČSÚ 2013)

Candidate

Political party ODS

ČSSD

KSČM

KDU-ČSL

SZ

SNK-ED

0.07

−0.35

0.92

0.22

0.40

0.26

0.45

−0.29 −0.23

−0.32 −0.09 −0.08

0.08

Jana Bobošíková

−0.44 −0.18 −0.29

−0.15 −0.21

Táňa Fischerová

0.33

0.44

0.30

0.69

−0.60 −0.34

0.11

Přemysl Sobotka

−0.32 −0.59

−0.41

0.69

0.33

−0.74

0.71

0.45

0.26

−0.61

−0.37

0.27

−0.19

0.12

0.24

0.11

−0.49

0.57

0.63

−0.34

−0.25

0.86

−0.77

−0.59

−0.43 −0.25 −0.18

0.60

0.34

−0.85

0.84

0.68

0.09

−0.63

−0.44

0.85

−0.84

−0.68

−0.09

0.63

0.44

Zuzana Roithová Jan Fischer

Miloš Zeman Vladimír Franz Jiří Dienstbier Karel Schwarzenberg Miloš Zeman (2

nd

round)

Karel Schwarzenberg (2

nd

round)

Correlation analysis involving the results of the presidential election and the 2010 election to the Chamber of Deputies (Table 4) shows a strong relationship between the results of Zuzana Roithová and KDU-ČSL, and a fairly high negative correlation with Sovereignty and KSČM. With respect to Jan Fischer and Jana Bobošíková, we note that correlation analysis results are similar to those from the 2006 Chamber of Deputies election; however, for 2010, there was also a positive correlation with the results of Sovereignty. Of course, this might have been assumed, first because Jana Bobošíková was the party’s candidate, and second because Sovereignty was successful on similar territory to that of ČSSD and KSČM (Kostelecký 2012: 118). For Táňa Fischerová, the results were similar to those achieved when analysing the 2006 election results: in particular, there was a strong negative correlation with KSČM. We can also find a positive correlation with Public Affairs. Přemysl Sobotka’s results again correlated with those of traditional le ist and rightist parties as expected, and there was a high positive correlation with TOP 09, which again might have been expected given the fact that TOP 09 is chiefly successful where also ODS is (Kostelecký 2012: 118). The results recorded for Miloš Zeman were very similar, only with the reverse findings. Zeman triumphed in areas where le ist parties, especially SPOZ, were successful in the 2010 election. The correlation between his results and those of ČSSD and KSČM was somewhat weaker than in the 2006 election, however. With respect to Vladimír Franz, we did not record similarly strong values; although there was nevertheless a fairly strong negative correlation with the results for KDU-ČSL, and, in contrast, a positive correlation with the results of Sovereignty and Public Affairs. This was not unexpected, given that these parties were successful in diametrically opposed areas (Kostelecký 2012: 118). The results of the analysis for Jiří Dienstbier are interesting: again, we observe positive correlations with ČSSD and KSČM in particular, and negative ones with TOP 09 and ODS. There was a higher

90


correlation between the results of Dienstbier and ČSSD than in 2006; apparently, the emergence of SPOZ played a role here, with some people who voted for ČSSD in 2006 lending their support to SPOZ in 2010 (Kostelecký 2012: 118–119) and to Miloš Zeman in 2013. With respect to Karel Schwarzenberg, we noted very strong correlations with the results of the four above-mentioned parties, in particular, a positive correlation with the results of TOP 09 and a negative one with regards to ČSSD. In contrast, there was a negative correlation with the results of KDU-ČSL, and it therefore seems unlikely that TOP 09 would achieve robust support in territories where KDU-ČSL has been traditionally strong— a conclusion confirmed by previous research (Kostelecký 2012: 118–119). In the second round, the division into the le and the right became more apparent: the results for Miloš Zeman were positively correlated with those of ČSSD, KSČM and SPOZ, while Karel Schwarzenberg’s were correlated with those of ODS, TOP 09 and the Green Party. There was almost no correlation with the results of Sovereignty; low values of correlation coefficients were obtained for Miloš Zeman and KDU-ČSL on the one hand, and for Karel Schwarzenberg and the Public Affairs party on the other. Focusing now only on party candidates and correlations of their results with those of the parties on whose ticket they stood, we can observe the highest correlation for Zuzana Roithová and KDU-ČSL (0.92 and 0.95) and also for Karel Schwarzenberg and TOP 09 (0.87). The values were lower for Přemysl Sobotka (0.69 and 0.55), Jiří Dienstbier (0.65 and 0.57) and Miloš Zeman (0.64). The lowest correlation observed was for the results of Jana Bobošíková and Sovereignty (0.36). Table 4:

Correlation of candidates’ results with the results of the 2010 election to the Czech Parliament’s Chamber of Deputies (ČSÚ 2013)

Candidate

Political party ČSSD

ODS

TOP 09

KSČM

VV

Roithová

0.01

0.42

0.20

Bobošíková

0.31

−0.16 −0.38 −0.45

−0.20

0.28

−0.19 −0.31 −0.45

−0.30

Fischer

0.49

−0.37 −0.57

0.32

0.41

0.55

0.66

−0.60

−0.13

Fischerová Sobotka Zeman Franz Dienstbier Schwarzenberg Zeman (2) Schwarzenberg (2)

KDU-ČSL

SPOZ

SUV

SZ

0.95

0.26

−0.69 0.36

−0.24 −0.19 −0.17

0.30

0.10

−0.20

0.38

0.58

−0.57 −0.35

0.26

−0.45

−0.25 −0.12 −0.17 −0.27

0.53

0.31

−0.24 −0.16

0.34

0.40

−0.68

0.44

−0.28

0.32

0.64

−0.26

−0.50

0.05

0.13

0.14

0.32

−0.35 −0.18 −0.29

0.51

0.16

0.34

−0.35

−0.05

0.59

0.65

−0.54

−0.57

0.66

−0.04

−0.78

0.81

0.87

−0.64

0.07

−0.49 −0.20 −0.27

0.85

−0.80

−0.88

0.70

−0.16

0.18

0.36

0.01

−0.57

−0.85

0.80

0.88

−0.70

0.16

−0.18

−0.36

−0.01

0.57

An a empt to explain the variability in electoral support How can we explain the variability of results described in the preceding section? When interpreting the results of the regression model, we can proceed both from theoretical assumptions and according to the outcomes of studies already undertaken on a similar theme. The theory of cleavages allows us to establish variables that should influence support for candidates in the territorial units observed. By means of a regression analysis we can then interrogate whether independent variables had an effect on candidate’s election results, and if so, how great the effect was. In the 1960s, Seymour M. Lipset and Stein Rokkan formulated hypotheses on the impact of socioeconomic variables on the party system and electoral support for individual parties or candidates in their work Party Systems and Voter Alignments (1967: 1–65). Their theory of cleavages has become one of


91

the cornerstones for the study of party systems,⁷ explaining both the emergence of political parties and the forming of their electorates (Pink et al. 2012: 202). Fundamental to the theory of cleavages is the assumption that political parties arise in response to deep and lasting conflicts in society. In Western Europe, there were two decisive revolutions: the national and the industrial. These revolutions produced four basic cleavages that now determine the character of Western European political parties. The industrial revolution resulted in a conflict between owners and workers on the one hand, and landed interests versus city-based industrial entrepreneurs on the other; the national revolution was the cause of church-state and centre-periphery tensions (Novák 1997: 39–40). Table 5:

Revolution

Theory of cleavages (Novák 1997: 40)

Industrial

National

Dimensions

Functional

Territorial

Functional

Territorial

Cleavage

Owners × Workers

Industry × Land (Urban × Rural)

Church × State

Centre × Periphery

Parties

Bourgeois × Workers’

Agrarian

Christian × Secular

Centralist × Autonomist

This scheme was somewhat modified by the introduction of a new cleavage materialism vs. postmaterialism, as proposed by Ronald Inglehart (1977). Parties that defend environmental issues, human rights and the protection of minorities, that is green or social-liberal parties, have established themselves on this cleavage. Parties defending traditional values or rejecting international integration oppose them: examples include extreme-right or populist parties (Pink et al. 2012: 205). Specific variables were chosen on the basis of the theory of cleavages, and in their choice we were partly inspired by Michal Pink and Petr Voda’s previous work (Pink et al. 2012: 206–209), which examined the influence of independent variables on the results of political parties in elections to the Chamber of Deputies between 1996 and 2010. The cleavage Owners-Workers will be represented in the regression model on the basis of the variable Proportion of entrepreneurs (PoE) in the population. Another variable, the unemployment rate (PoU), is also connected with this cleavage, which is considered the most important in the Czech Republic (Hloušek and Kopeček 2005). Conceptualisation and operationalization of the cleavage between Church-State is fairly straightforward, as will be expressed by the variable Proportion of Catholics (PoC) in the population. The Urban-Rural cleavage will be represented in the analysis by the variable, Proportion of people working in agriculture (PoA). Another variable that we will include in the analysis is the proportion of inhabitants living in municipalities with more than 10,000 citizens (PoLM). The cleavage CentrePeriphery will not be independently represented, as it has no unequivocal indicator in the Czech Republic (Pink et al. 2012: 209). The analysis will include two other variables. The first will express the Proportion of university graduates in the population (PoG), which might be deemed to represent the cleavage Materialism vs. Postmaterialism, but equally so a socioeconomic cleavage. This final cleavage might also be represented by the last variable: the Proportion of people aged over 65 years (Po65+). Unlike a correlation analysis, a regression analysis can describe the causal relationship between variables, or more precisely, whether the values of independent variables have an effect on the values of the dependent variable, and if so, the nature of this effect (Hendl 2004: 266–277). The linear regression model expresses the relationship between one dependent variable, in our case the election results of presidential candidates, and one or more independent variables, in this case the socioeconomic and demographic indicators described above. ⁷See for example Novák 1997: 38–41; Klíma 1998: 65–137; Fiala and Strmiska 1998: 57–60; Strmiska et al. 2005: 19–30.

92


From the results of the regression model calculated for each candidate,⁸ two values will be of particular interest to us. The first is the value of the index of determination R2 . This establishes the suitability of the regression model, by demonstrating the variability of the dependent variable, which was successfully explained by means of the independent variables (Kostelecký 2012: 127). The higher the index of determination, the greater the explanatory strength of the regression model. We will also be interested in the value of the standardised coefficient β, which indicates the relative contribution of the predictor to the prediction of the value of the dependent variable (Hendl 2004: 374). Thus, it determines the intensity and character of the relationship between the independent and dependent variables (Pink et al. 2012: 211). If the value of β is positive, there is a positive dependence; if it is negative, it is a negative dependence. The closer the value of β to the extreme points 1 and −1, the stronger the relationship between the variables. The values of the standardised coefficient can be compared within the regression model. With respect to the results of KDU-ČSL candidate Zuzana Roithová, we have assumed on the basis of the cleavage theory that support for her would increase in line with the increasing PoC. This hypothesis was confirmed by existing research (Kouba 2007: 1030, Pink et al. 2012: 219–221, Kostelecký 2012: 128) as well as by the data produced by our regression model. Indeed, the regression model had the greatest explanatory strength for Zuzana Roithová. The variable PoC was clearly the strongest variable in the model, and we can conclude that Roithová’s results improved in line with the increasing PoC. For the other variables, no significant effects on the results were proven, not even for the PoLM and the PoA, where an effect might have reasonably been assumed on the basis of theory. As an independent, perhaps even a protest candidate, Jan Fischer cannot be unequivocally connected with any cleavage, and we might consequently assume that the variables would not exert a great influence on his results (Pink et al. 2012: 222–223). Nevertheless, in terms of explaining electoral support for candidates, the regression model was the third most successful in the case of Jan Fischer—that is, the model’s success rate was higher for two of the other candidates. The variable PoG proved especially influential; with an increasing proportion of well-educated individuals, the support for Jan Fischer decreased. Similar results, albeit with a weaker explanatory strength, were also recorded for the protest parties SPR-RSČ and VV (Pink et al. 2012: 222–223). The variable Po65+ also exerted a relevant negative influence. In the 2010 election, no significant effect of independent variables on the results of Sovereignty was proven; the situation was different, however, with Jana Bobošíková’s results (Kostelecký 2012: 128). Here two variables proved especially significant: PoU, which had a positive effect, and the PoG, which had a negative effect. The regression model exhibited the weakest explanatory power with regard to the independent candidate Táňa Fischerová. The highest value of the coefficient β was exhibited in the regression model by the variable PoU: as the value increased, Fischerová’s results decreased. There was a positive effect PoE and PoG, as identified in connection with the results for ODA and US (Pink et al. 2012: 221), but in Fischerová’s case the effect was fairly weak. Given that Přemysl Sobotka was the candidate for ODS, the support for him was expected to increase in parallel with the rising proportion of entrepreneurs and graduates in the population, and the variable PoU was expected to trigger a decrease. Research so far has confirmed mainly the effect of the PoE and PoG on the ODS score (Pink et al. 2012: 217). These hypotheses were not confirmed with respect to Přemysl Sobotka, however. Although the positive effect of the PoE and the negative effect of PoU were proven, the positive effect of the PoG was unproven; in fact, it was negative. A possible cause might be that Karel Schwarzenberg was more successful when it came to obtaining votes in areas where the ⁸In order to draw relevant conclusions from the results of the regression model, its parameters must comply with certain fundamental preconditions (De Vaus 2002: 343–344). What is especially important is that the independent variables must not be mutually correlated. A multicollinearity test was therefore performed. First the variables were mutually examined by means of a correlation analysis. The highest value for the Pearson’s coefficient, 0.71, was found between the variables share of entrepreneurs and share of university graduates; multicollinearity would be indicated by values of the coefficient exceeding 0.9 (Rabušic 2004: 13). A test of multicollinearity was then undertaken in the IBM SPSS so ware, using tolerance statistics and the Variance Inflation Factor (VIF). For no variable have we found values that would indicate multicollinearity in the data. (Multicollinearity would be indicated by values of 0.2 or less for tolerance, and 5 or over for VIF; Rabušic 2004: 2, Maškarinec 2011: 99).


93

right had traditionally been strong and where the population is be er educated. The strongest variable in the regression model was the PoC, which exerted negative effect; this finding is in line with existing research (Kostelecký 2012: 128). In 2010, socioeconomic variables did not have significant influence on the result of SPOZ in the election. Tomáš Kostelecký only mentioned a neighbouring effect in connection with the personality of Miloš Zeman (Kostelecký 2012: 128). Neighbouring effect is one of the geographic factors influencing election results. In essence, the effect consists of electoral decisions of an individual being affected by the opinions and stances of people living around him (Johnston and Taylor 1979). The candidate then ‘obtains more votes in his home locality than could be expected of a candidate of the same party who is not on his/her home ground’ (Pink 2005: 151). Although the neighbouring effect certainly had a role in the presidential election, we have managed to identify the influence of some variables on Miloš Zeman’s results as well. A positive influence was shown for PoU and the PoC; less so for graduates, people aged over 65 years and citizens in municipalities greater than 10,000 inhabitants. The variable PoE had a particularly negative influence. With a le ist candidate (such as Zeman), we would expect a influence as arose with the two variables, PoE and PoU; with respect to the shares of graduates and Catholics, the results do not correspond to the theoretical expectations. In the second round, the variables PoE and PoU, again had the greatest explanatory strength. Unlike the first round, we note a negative influence of the variable PoG. The variables PoC and PoLM continued to have a fairly strong influence. It was also claimed that Miloš Zeman was less preferred in and around large cities than in rural areas, as reported by certain media (Lidovky.cz 2013), but this seems to be only partially true. For instance, in the city areas in the regions of Moravia-Silesia and Ústí nad Labem, Miloš Zeman was more successful than Karel Schwarzenberg. Neither was this claim supported by our findings concerning the influence of the PoA, which—while positive—was small in comparison with the other variables. Vladimír Franz was another mostly ‘protest’ candidate and we might expect, as we did with Jan Fischer, a rather negative influence from the variable PoG. This was confirmed; together with the variable PoC, whose influence was also negative, this variable had the greatest explanatory power in terms of variability of election results. Negative influence was equally shown for the variable PoU. The neighbouring effect already mentioned might have played a role, as Vladimír Franz was most successful in his home locality, South-West Bohemia. With respect to the ČSSD candidate Jiří Dienstbier, we might theoretically assume a positive influence from the two variables: PoU and Po65+, and a negative influence for PoC, PoE and perhaps even PoG. Previous research into ČSSD’s election results (Kostelecký 2012: 128, Pink et al. 2012: 215 to 216) tends to support these assumptions, even though the effect of the variables was not unequivocal. The regression model confirmed all hypotheses. The variables PoE and PoU exhibited the greatest influence. Overall, the regression model had greater explanatory strength than a similar model examining the variability of ČSSD’s results (Kostelecký 2012: 128, Pink et al. 2012: 215–216). We might associate the TOP 09 candidate Karel Schwarzernberg with two cleavages: Owners vs. Workers and the Urban-Rural cleavage. We would thus expect the variables PoE, PoG, and PoLM to have a positive influence, and conversely for PoU and PoA to have a negative one. According to previous research, the PoG and PoE in particular should exert an influence (Pink et al. 2012: 128). Indeed this was the case for the results of the regression model, which demonstrated a positive effect of the PoE and PoG and a negative effect of the PoU. Thus, these hypotheses were confirmed. With the increasing PoLM, the gains of Karel Schwarzenberg decreased. Given the fact that TOP 09 was formed in part a er spli ing off from KDU-ČSL, the strongly negative influence of the variable PoC is also interesting. In the second round, the influence of the variables PoE and PoU increased; thus, the socioeconomic variables, which are clearly linked with the le -to-right axis, were the most important. The influence of the PoG and PoC alike decreased.

94


β

β

Schwarzenberg (2)

β

Zeman (2)

β

Schwarzenberg

β

Dienstbier

β

Franz

Fischerová

β

Zeman

Bobošíková

β

Sobotka

Fischer

Variable: Proportion of

Results of the regression model (ČSÚ 2013)

Roithová

Table 6:

β

β

β

Constant

1.63

28.47

3.06

2.88

2.67

18.25

10.80

16.50

15.71

56.50

43.50

Entrepreneurs (PoE)

0.07

−0.05

0.04

0.12

0.26

−0.32

0.02

−0.36

0.33

−0.42

0.42

−0.02 0.05 0.41 −0.25 −0.01 −0.68 −0.44 0.11 0.04 −0.19 −0.08 0.07 0.85 0.00 −0.10 −0.04 0.01 0.06 0.01 −0.04 0.00 −0.11 0.07 −0.17

−0.26 −0.23

0.29

−0.29

0.41

−0.41

0.08

0.10

−0.50 −0.09 −0.12

0.33

−0.20 0.31 −0.40 −0.15 −0.02 0.14 −0.44 −0.12 −0.02 0.06 −0.03 0.00

0.37

0.30

Unemployed (PoU) Graduates (PoG) Aged 65+ (Po65+) Catholics (PoC) Municipalities 10,000+ (PoLM) Agriculture (PoA) Index of determination

0.75

0.58

0.54

0.19

0.12

0.10 0.08

0.38

0.43

0.39

−0.09

0.09

−0.07 −0.37 −0.09

0.06

0.03

0.04

−0.06 −0.25 −0.10 −0.04

0.69

0.56

0.56

0.25 0.10

Conclusion In 2013, a direct presidential election was held in the Czech Republic for the first time in its history, and as such this was an opportunity not only for candidates and voters, but also for researchers examining the wealth of issues connected with this type of election. In this article we analysed and interpreted the results for the presidential candidates and the related variables. In terms of the variability of election results, we have ascertained that in the first round Zuzana Roithová’s results exhibited the greatest variability, followed by Karel Schwarzenberg’s and Přemysl Sobotka’s. Variability was higher overall for party candidates than for the independents. An exception to this rule was ČSSD candidate Jiří Dienstbier, the variability of whose results was the smallest out of all the candidates. In the second round, Karel Schwarzenberg exhibited a greater variability of electoral gains, and the homogeneity of the results achieved by both candidates then increased in comparison with the first round. Correlation analysis with the results of the Chamber of Deputies elections established that party candidates, especially those who can be described as representing the le or the right, exhibited a greater mutual correlation between results in both parliamentary and presidential elections. Miloš Zeman and Jiří Dienstbier garnered support in territories where the le has traditionally been strong, and Přemysl Sobotka with Karel Schwarzenberg in areas where the right thrives. The greatest stability in terms of electoral support was identified in the case of Zuzana Roithová and KDU-ČSL. Regression analysis displaying the influence of socioeconomic variables on candidates’ results produced the following findings. Zuzana Roithová’s results were positively influenced by the variable PoC, and the regression model exhibited its strongest explanatory power in this case. With Jan Fischer, there was a pronounced negative influence from the variable PoG, and in that of Jana Bobošíková there was a positive influence from the variable PoU and a negative influence from the variable PoG. The regression model was not very successful at explaining the support for Táňa Fischerová and Přemysl Sobotka. Support for Miloš Zeman was partially explained by the positive influence of the variables PoU and PoC; a particularly negative influence was shown for the variable PoE. With respect to Vladimír Franz, a negative influence was shown for the variables PoG and PoC. Jiří Dienstbier’s results were especially affected by the variables PoE and PoU, as were Miloš Zeman’s. In the case of Karel Schwarzenberg, a positive influence was noted from the variables PoE and PoG, and a negative influence from PoU and PoC. These were demonstrated in both rounds. In the second round, the influence of the variables PoE and PoU increased, whereas that of PoG and PoC weakened.


Appendix

Figure 1:

Winning candidates in ORP districts, 1st round (ČSÚ 2013)

Figure 2:

Winning candidates in ORP districts, 2nd round (ČSÚ 2013)

95

96


Figure 3:

Electoral support for Jan Fischer (ČSÚ 2013)

Figure 4: Electoral support for Miloš Zeman, 1st round (ČSÚ 2013)


Figure 5:

Figure 6:

Electoral support for Jiří Dienstbier (ČSÚ 2013)

Electoral support for Karel Schwarzenberg, 1st round (ČSÚ 2013)

97

98


References B

, J., K , T. 1991. Geografická analýza výsledků parlamentních voleb v roce 1990. Sborník české geografické společnosti. Vol. 96, No. 1, p. 1–14.

Constitutional law No. 71/2012 Coll., which amended the Constitution of the Czech Republic. In Zákony pro lidi.cz. [on-line]. Available at http://www.zakonyprolidi.cz/ cs/2012-71. ČSÚ. 2013. Veřejná databáze ČSÚ. In Czech Statistical Office. [on-line]. Available at http://vdb.czso.cz/vdbvo/uvod.jsp. D V

, D. 2002. Analyzing Social Science Data. 50 Key Problems in Data Analysis. London: Sage Publications.

F

, P., S

F H H

, M. 1998. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal.

, J. 2008. K některým otázkám parlamentní volby prezidenta republiky. In Š Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. Brno: MPÚ, p. 60–79.

, V. (ed.).

, J. 2004. Přehled statistických metod zpracování dat. Praha: Portál. , V., K , L. 2005. Konfliktní linie v současné české a slovenské politice: mezi stabilitou a změnou. Working paper No. 10. Brno: MPÚ. [on-line]. Available at

http://www.iips.cz/data/files/Analyzy_Working_Papers_pdf/ hlousek-kopecek-konfliktni-linie.pdf. I

, R. 1977. The Silent Revolution: Changing Values and Political Styles Among Western Publics. Princeton: Princeton University Press.

J

, P., S , L. 1991. Stabilita regionální podpory tradičních politických stran v českých zemích (1920–1990). Sborník České geografické společnosti. Vol. 96, No. 2, p. 81–95.

J K K

, R., T

, P. 1979. Geography of Elections. London: Croom Helm.

, M., P , M. 2006. Parlamentní volby 2006 a volební geografie. In Č do Poslanecké sněmovny 2006. Brno: CDK, p. 123–144.

, D. et al. (eds). Volby

, M. 1998. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: RADIX.

K

, T. 1994. Economic, Social and Historical Determinants of Voting Pa erns. Czech Sociological Review. Vol. 2, No. 2, p. 209–228.

K

, T. 2001. Vzestup nebo pád politického regionalismu? Změny na politické mapě v letech 1992 až 1998 – srovnání České a Slovenské republiky. Praha: SÚ AV ČR.

K

, T. 2009. Regionální rozdíly ve volebních výsledcích v České republice – parlamentní volby 1996–2006. Evropská volební studia. Vol. 4, No. 2, p. 124–134.

K

, T. 2012. Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v regionálním pohledu. In L (ed.). Voliči a volby 2010. Praha: SLON, p. 105–131.

K

, K. 2007. Prostorová analýza českého stranického systému. Institucionalizace a prostorové režimy. Sociologický časopis. Vol. 43, No. 5, p. 1017–1037.

K

, J., P , M. 2007. Electoral support for the Communist Party of Bohemia and Moravia in parliamentary elections in the Czech Republic a er 1990. Evropská volební studia. Vol. 2, No. 2, p. 149–163.

K

, J. 2008. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému? In Š , V. (ed.). Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. Brno: MPÚ, p. 42–59.

, L.

Law No. 275/2012 Coll. On the Election of the President of the Republic. In Zákony pro lidi.cz. [on-line]. Available at http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-275. L

. . 2013. Města chtějí na Hradě Schwarzenberga, venkov volil Zemana. [on-line]. Available at

http://www.lidovky.cz/ mesta-chteji-na-hrade-schwarzenberga-venkov-volil-zemana-peo-/ zpravy-domov.aspx?c=A130112_160137_ln_domov_sm.


L

, S. M., R Free Press.

M

, P. 2011. Švédští demokraté: analýza teritoriální a voličské základny krajní pravice v současném Švédsku. Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu. Vol. 9, No. 2, p. 75–116.

N

, V. 2010. Volební geografie a parlamentní volby v České republice 2010. Evropská volební studia. Vol. 5, No. 1, p. 183–205.

N

, S. 1967. Party systems and voter alignments: cross-national perspectives. New York:

, M. 1997. Systémy politických stran. Praha: Sociologické nakladatelství.

P

, M. 2005. Současné přístupy k volební geografii. In F , P., S vládnutí: teorie, přístupy, metody. Brno: CDK, p. 148–162.

P

, M. 2006. Volební geografie České republiky. In D 2006 a česká politika. Brno: MPÚ, p. 158–176.

P

, M. 2010. Volební geografie. In B p. 209–234.

P

, M. et al. 2012. Volební mapy České a Slovenské republiky po roce 1993: vzorce, trendy, proměny. Brno: CDK.

R

99

, B., H

, M. (eds). Víceúrovňové , V. (eds). Parlamentní volby

, S. (ed.). Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: CDK,

, L. 2004. Mnohonásobná lineární regrese. In Studĳní materiály k předmětu SOC418 Analýza kategorizovaných dat. [on-line]. Available at http://is.muni.cz/el/1423/

podzim2004/SOC418/multipl_regres_1.pdf?fakulta=1423;obdobi=2962; kod=SOC4188. S

, P. 2003. Volební geografie při parlamentních volbách 2002. In L sněmovny 2002. Praha: SÚ AV ČR, p. 152–160.

S

, P. 2008. Prostorová autokorelace – všudypřítomný jev při analýze prostorových dat? Sociologický časopis. Vol. 44, No. 4, p. 767–787.

S

, L. (ed.). Volby do Poslanecké

, M. et al. 2005. Politické strany moderní Evropy. Praha: Portál.

V

. . 2010. Koaliční smlouva o vytvoření koalice rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci. [on-line]. Available at http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/ dulezite-dokumenty/koalicni_smlouva_ods_top09_vv.pdf.

V

, P. 2011. Geografie volební podpory KDU-ČSL 1920 až 2010. Evropská volební studia. Vol. 6, No. 2, p. 104–127.

100


Jak hodnotit nerealizované volební reformy?

Jan Hejtmánek ∗ ([email protected]) Marcela Voženílková ‡ ([email protected])

Abstract Even if almost every country is dealing with some kind of discontentment with its electoral system, the area of electoral reforms belongs to less developed ones on the field of political science. If there is not one general accepted approach to study electoral reforms, how to deal with unrealized reforms? How to study and evaluate them? This paper deals with this question and focus primarily on specific question of unrealized reforms—why the reform was not established? The text introduces two main approaches, theory of veto players and the barriers approach, as its answer.

Keywords electoral reform, unrealized electoral reform, veto players, barriers approach

Note Text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Volby, politické strany a prosazování zájmů II“. (Kód MUNI/A/0846/2013.)

∗ Student doktorského studĳního programu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno,

Česká republika/Czech Republic. ‡ Studentka doktorského studĳního programu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

Hejtmánek, J., Voženíková, M. Jak hodnotit nerealizované volební reformy?

101

Úvod Rostoucí zájem o volební inženýrství dnes dostává prostor díky nespokojenosti s politickými systémy, která je charakteristická pro celou řadu soudobých společností. S jistou nadsázkou lze konstatovat, že žádná země není zcela spokojena se svým volebním systémem a na různých úrovních se proto vede diskuze o možné volební reformě (Šedo 2009: 143). Představa, že reforma volebního systému změní charakter a fungování politického systému, vede ke zvýšenému zájmu o politiku volebního designu, jehož typickými znaky jsou institucionální změny, reformy, propaganda a konfliktní, ideologizované spory (Chytilek et al. 2009: 104). Nicméně oblast politických reforem patří k těm méně zmapovaným oblastem politické vědy. Důsledkem je určitá nejednotnost v přístupu ke studiu politiky volebních reforem a obecně akceptované teorie volebních reforem (Charvát 2013: 25). Pokud však neexistuje obecně uznávaný analytický rámec pro zkoumání přĳatých volebních reforem, otevírá se otázka, jak vysvětlovat a hodnotit politiku a případné efekty volebních „nereforem“, tedy přístup, který by objasňoval, proč nakonec nebyly připravované volební reformy realizovány. Doposud se s rozsáhlejším teoreticky ukotveným výzkumem nerealizovaných volebních reforem příliš nesetkáváme (Leyenaar a Hazan 2011: 449). Přesto se již někteří autoři pokusili alespoň zahájit diskuzi o této větvi výzkumu volebních reforem, většinou přitom přistupovali k dané problematice z perspektivy veto aktérů, příp. tzv. bariérového přístupu (barriers approach; Rahat a Hazan 2011). Ještě složitější je však odpovědět na otázku, jak případné „nereformy“ hodnotit. Tento text se zabývá jak teoretickými aspekty výzkumu volebních (ne)reforem, tak možností aplikace teorie na konkrétní případy. Nejprve budeme zkoumat možnosti analýzy volebních reforem obecně, kdy představíme základní teorie a přístupy k výzkumu tohoto jevu a pokusíme se zamyslet nad tím, do jaké míry jsou tyto teorie aplikovatelné v případě výzkumu volebních reforem nerealizovaných. Po vymezení a definici některých základních pojmů se poté přesuneme k samotným nerealizovaným volebním reformám a představíme na základě existující literatury určité teoretické rámce, které je možné využít k výzkumu konkrétních nerealizovaných volebních reforem. Je přitom nutné podotknout, že se věnujeme volební reformě z hlediska volebního systému, čili sadě pravidel, jejichž hlavním úkolem je překlad hlasů na mandáty kandidujícím subjektům.¹ Cílem práce, jak je patrné ze spíše teoretického charakteru, není komplexní analýza nerealizovaných volebních reforem ani aplikace konkrétní teorie na vybraný případ. Naopak, cílem je spíše pokus o vyvolání diskuze o dosavadním výzkumu nerealizovaných volebních reforem a o prozatímním teoretickým rámcům vycházejícím z literatury a dalších možnostech. Takový přístup je dle našeho názoru ospravedlněn tím, že nerealizované volební reformy dosud nebyly, a to ani v celosvětovém kontextu, předmětem dostatečného zájmu výzkumníků (Leyenaar a Hazan 2011: 449). Širší aplikace, která by mohla vést k zajímavým relevantním závěrům, by si vyžadovala prostor nesrovnatelně větší, než je předpokládaný rozsah tohoto příspěvku. Stejně tak sběr empirického materiálu pro takovou práci by byl velmi náročný. To nicméně nĳak nebrání tomu, aby byl takový výzkum v budoucnu proveden ať už na základě teorií zde představených, či jakýchkoliv jiných. Ve výzkumu volebních reforem by se jednalo o originální a přínosný příspěvek.

Možnosti analýzy volebních reforem Empirický výzkum volebních reforem Než se začneme věnovat nerealizovaným volebním reformám, je nejprve nutné věnovat se dosavadnímu výzkumu v oblasti volebních reforem. První přístup, který v tomto odvětví politické vědy můžeme pozorovat, je přístup, který někteří autoři nazývají jako empirický výzkum volebních reforem ¹Nebudeme se tedy zabývat volebním zákonem jako celkem, který v sobě zahrnuje širokou škálu pravidel a zákonů rámující celý proces a organizaci voleb – od způsobu vyhlášení voleb a jejich náležitostí, přes stanovení pravidel jednotlivých fází nominace kandidátů, pravidla volební kampaně, pravidla pro hlasování a sčítání hlasů, až po způsob vyhlášení výsledků a možnost podání stížnosti na průběh voleb či finančních příspěvků pro kandidující politické subjekty za získané voličské hlasy a zastupitelské mandáty (viz Farell 2001: 3–4).

102


(Chytilek et al. 2009: 107), ale mohli bychom jej také označit jako vývojový (Charvát 2013: 18) či historický. Ať už tento přístup nazveme jakkoliv, jeho výchozím bodem je teorie Samuela Huntingtona o vlnách demokratizace (Huntington 1991), která je poté využita jako základ k historické klasifikaci volebních reforem. Benjamin Reilly a Andrew Reynolds (1999) tak identifikují tři základní vlny volebních reforem.² Čtvrtou vlnu volebních reforem ve své práci jako první explicitně popsal David Farrell (2001: 176–181). Ten se již ale odklání od Huntingtonova demokratizačního schématu a popisuje vlnu volebních reforem, která se v devadesátých letech minulého století udála v několika vyspělých demokratických zemích.³ Někteří autoři pak v souvislosti s volebními reformami v nově se demokratizujících zemích na počátku 21. století uvažují i o páté vlně volebních reforem (Chytilek et al. 2009: 110). Ačkoliv může přístup na základě diachronního srovnání jistě přinést zajímavé poznatky, pro nás není vzhledem k cílům textu použitelný. Proto se mu nemusíme podrobněji věnovat a můžeme se přesunout k dalšímu přístupu k výzkumu volebních reforem, založenému tentokráte na synchronním srovnávání. Tento přístup můžeme nazvat jako anatomii volebních reforem (Chytilek et al. 2009: 104), typologii volebních reforem, nebo jakkoliv jinak, podstata ale zůstává stejná.

Anatomie volebních reforem I v rámci této větve výzkumu volebních reforem se můžeme setkat nejméně se dvěma odlišnými přístupy, a to přístupem racionalistickým a přístupem strukturalistickým, případně institucionalistickým (Charvát 2013: 25–33). Mezi směry, jež na volební reformy nahlíží z racionalistické perspektivy, řadí Jakub Charvát (2013: 25–26) výzkumy založené na teoriích společenské a racionální volby. Základním předpokladem je zde tvrzení o racionalitě aktérů, kteří v určité situaci v daném čase preferují řešení umožňující maximalizaci vlastních zisků (tamtéž: 26). Ukázkovým příkladem takového výzkumu může být práce Josepa Colomera a Iaina McLeana, kteří se zabývali reformami volebního systému při papežské volbě. Autoři se snažili ukázat, že „postupné reformy pravidel pro volbu papeže během středověku lze vysvětlit jako řadu racionálních reakcí na politické problémy, kterým čelila církev a jednotliví volitelé. I když se konkrétní formy tohoto vývoje nedaly předem odhadnout, protože závisely na určitých podmínkách, proces jako celek může být vysvětlen z hlediska teorie sociální volby“ (Colomer a McLean 1998: 22). Ve své další práci pak již Colomer formuluje obecnější hypotézu, když tvrdí, že „je to počet politických stran v systému, co může vysvětlit volbu volebního systému, nikoliv opačně. Dosavadní strany v systému jsou nakloněny k takovému výběru volebních pravidel, který vykrystalizuje, zkonsoliduje a posílí existující stranickou konfiguraci“ (Colomer 2005: 1–2). Colomer tak ve svých výzkumech zastává takový přístup, že určitá historicky podmíněná situace kauzálně vede ve svém důsledku k danému výběru volebního pravidla. I tento přístup k výzkumu volebních reforem má své nepopiratelné kladné stránky, má ovšem slabiny, o nichž budeme částečně diskutovat dále. Domníváme se ale, stejně jako v případě vývojového přístupu, že ani racionalistická perspektiva se svou podstatou příliš nehodí k výzkumu volebních reforem nerealizovaných. Nyní tedy můžeme představit poslední přístup k výzkumu volebních reforem, který jsme výše nazvali jako institucionalistický. Tento přístup částečně také vychází z racionalismu, nicméně nahlíží na problematiku volebních reforem v mnohem komplexnějším rámci. Dále se budeme zabývat zejména třemi důležitými otázkami, a to proč, kdo a jak reformuje volební systém. Na otázku, proč dochází k volebním reformám, asi nejkomplexněji odpovídá svou teorií Ma hew S. Shugart. Ten nejprve definuje koncept extrémních volebních systémů, které dle něj čelí neustálému tlaku na svou změnu (Shugart 2003: 25). Extrémní volební systémy jsou ty, které buďto v mezistranické nebo ve vnitrostranické dimenzi vykazují extrémní hodnoty. Může se tak jednat o volební systémy ²Tyto tři vlny volebních reforem se prakticky shodují s vlnami demokratizace známými z Huntingtonovy teorie. První vlna tak dle autorů probíhala v letech 1820–1920, druhá v období po druhé světové válce a třetí poté od sedmdesátých do devadesátých let 20. století (Chytilek et al. 2009: 108–109). ³Připomeňme například Itálii, Japonsko, Nový Zéland nebo Izrael.


103

hyperreprezantativní⁴ a systémy nejvyššího počtu⁵ v rámci mezistranické dimenze a systémy hypercentralizované⁶ a hyperpersonalizované⁷ v rámci vnitrostranické dimenze (tamtéž: 29). Na koncept extrémních volebních systému pak Shugart dále navázal definicí inherentních a kontingenčních faktorů volebních reforem (Shugart 2003, 2008). Inherentní faktory souvisejí s dysfunkcí stávajícího volebního systému. Dysfunkcí se přitom chápe zejména neschopnost volebního systému produkovat zamýšlené důsledky. Podle Shugarta (2008: 7–12) má každý systém určitou tendenci k dysfunkcím, nicméně to samozřejmě samo o sobě neznamená, že musí dojít k jeho reformě. Ta nastane až v případě, kdy dojde k podstatnému selhání systému a kdy jsou splněny i kontingenční faktory, o nichž budeme psát níže. Jako příklad dysfunkce volebního systému uvádí Shugart případ, kdy jednokolový relativně většinový volební systém (FPTP) neprodukuje jednobarevnou většinu v parlamentu a opozici z většiny koncentrovanou do jedné strany (tamtéž: 13). Jinak se na otázku, proč jsou iniciovány volební reformy, dívá Richard Katz. Ten stanovuje šest možných důvodů, proč mohou vládnoucí strany chtít změnu volebního systému (Katz 2005: 63). Za prvé se jedná o možnost, kdy se strany domnívají, že je jejich budoucí vítězství ohroženo. Za druhé se může jednat o situaci, kdy je reforma vládnoucím stranám vnucena např. politickými protivníky. Dále se může jednat o kompromisní řešení v rámci vládní koalice, nebo o situaci, kdy vládnoucí strany přecení pozitivní účinky reformy. Pátým důvodem pro reformu je možnost, že strany preferují změnu systému v dlouhodobé perspektivě, která je jim ku prospěchu, před krátkodobou výhodou v následujících volbách. A konečně poslední situace předpokládá to, že strany mohou svolit k volební reformě výměnou za splnění jiných vlastních cílů, které mohou považovat za důležitější než podobu volebního systému. Vrátíme-li se zpět k Shugartově teorii, v rámci kontingenčních faktorů už se dostáváme ke druhé otázce, a to kdo reformuje. Shugart (2003, 2008) chápe kontingenční faktory jako nutnost existence konkrétního aktéra, který dokáže volební reformu prosadit. Shugart rozlišuje mezi těmi aktéry, kteří iniciují volební změnu, neboť se domnívají, že jim nová pravidla přinesou větší zisk (outcome-contingencies), a těmi aktéry, kteří předpokládají samotný proces reformy za přínosný z důvodu popularity reformní politiky u občanů (act-contingencies). Andrew Reynolds, Ben Reilly a Andrew Ellis (2005: 15–16) na otázku, kdo je aktérem iniciujícím volební reformu, předkládají šest možných odpovědí. Volební systém může být dle nich beze změn převzat z předcházejícího, např. koloniálního, období, dále může být výsledkem kompromisu vyjednávání politických elit bez jakékoliv účasti občanů. Třetí možností je zavedení volebního systému skupinami odpovědnými za postkonfliktní politickou rekonstrukci v určité zemi, dále je zde možnost, že na výsledný volební systém budou mít zásadní vliv představitelé předcházejícího politického režimu. Pátým potencionálním aktérem mohou být komise expertů, jejichž návrhy mohou vést k volební reformě,⁸ a konečně šestým aktérem mohou být sami občané, zejména skrze referendum. Ještě do větších podrobností problematiku aktérů volebních reforem rozpracoval Alan Renwick (2010: 10–17). Ten nejprve stanovuje dvě základní situace, kdy podle něj dojde k volební reformě. Za prvé se jedná o situaci, kdy volební reformy prosadí sama vládnoucí politická elita, za druhé pak situaci, kdy vládnoucí politici ztratí nad procesem reformy kontrolu ve prospěch jiného aktéra. Obě dvě základní situaci Renwick dále zpřesňuje. Pokud změnu iniciuje vítěz voleb, v zásadě můžeme rozlišit dvě skupiny aktérů, kteří usilují o přĳetí volební reformy. (1) Politici chtějí maximalizovat svůj zisk (posílit své postavení), a proto iniciují změnu volebního systému. (2) Politici ztrácejí moc a chtějí minimalizovat ztráty. Na základě toho lze reforma uskutečněná vládnoucí politickou reprezentací mít podobu buď vnucení ze strany vládní většiny, nebo dohody širších politických elit⁹ (Renwick 2010: 2 až 13). ⁴Vedou k přílišné fragmentaci stranického systému, v němž není fungující většina a tím pádem ani akceschopná vláda. Příkladem může být Itálie do 90. let 20. století. ⁵Tyto volební systémy umožňují straně utvořit jednobarevnou vládu přesto, že strana nezískala absolutní většinu hlasů. Jako příklad můžeme uvést Nový Zéland před volební reformou. ⁶V těchto systémech je potlačena role členstva strany, příkladem může být dle Shugarta Venezuela. ⁷V těchto systémech poslanci vystupují jako jednotlivci, stranická identita je potlačena. Příkladem může být Japonsko před volební reformou. ⁸To je podle Reynoldse, Reillyho a Ellise (2005: 16) případ Velké Británie, které se budeme věnovat dále. ⁹Příkladem tohoto typu volební reformy může být Československo po pádu komunistického režimu v roce 1989.

104


Druhý případ, kdy vládnoucí politici ztratí nad procesem volební reformy kontrolu, dělí Renwick do čtyř subtypů. Za prvé mohou mít na podobu volební reformy rozhodující vliv soudci¹⁰, dále pak experti, externí aktéři a občané. U externích aktérů je pak možné rozlišovat, zda se jedná o volební reformu vnucenou takovým aktérem, nebo zda byla reforma přĳata ve spolupráci s představiteli domácí politické autority. Podobné rozdělení je možné i u posledního subtypu, kde Renwick rozlišuje vnucení masami a přĳetí reformy kompromisem mezi masami a politickou elitou (tamtéž: 13–17). Dostáváme se nyní k poslední otázce, a to jakým způsobem se reformuje. Každá reforma je samozřejmě v odpovědi na tuto otázku specifická¹¹, nicméně můžeme zaznamenat určité trendy v tom, jaké konkrétní změny volebních systémů volební reformy obsahují. Richard Soudrie e a Andrew Ellis (2006: 21–23) se pokusili postihnout trendy ve volebním inženýrství v období mezi lety 1993 až 2004. Na základě empirických dat došli k závěru, že celosvětově můžeme pozorovat trend ústupu většinových volebních systémů ve prospěch systémů poměrných a smíšených. To si vysvětlují tak, že poměrné volební systémy jsou vhodnější pro společnosti etnicky, nábožensky i jinak rozdělené, druhým důvodem pak mohlo být selhání většinových systémů v produkci akceschopných vlád v některých zemích (tamtéž: 22–23). Jakub Šedo (2007: 86–87) sledoval trendy volebních reforem v postkomunistických zemích od roku 1990 do roku 2007. V této oblasti došlo k jednoznačnému odklonu od většinových volebních systémů¹², stejně tak postupně klesala obliba smíšených volebních systémů ve prospěch systémů poměrného zastoupení. V rámci jednoznačně převládajících poměrných volebních systémů jsme pak mohli sledovat snahu o zhoršení přístupu k mandátům pro malé strany.¹³

Proč vůbec zkoumat nerealizované volební reformy? Jaký je důvod pro zkoumání volebních reforem, které nebyly naplněny (ve smyslu proběhnuvších voleb na základě dané úpravy volebního mechanismu)? Na tomto místě musíme nejprve konceptualizovat některé základní pojmy, s nimiž budeme dále v textu pracovat. Logicky se jako první nabízí samotný termín nerealizovaná volební reforma, jehož obsah nemusí být zdaleka tak jednoznačný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Domníváme se, že bychom se měli v první řadě omezit na volební reformy, u nichž můžeme jednoznačně určit jejich podobu, tzn. reformy, které se již dostaly do některé fáze legislativního procesu, ať už se jedná o schvalování parlamentem, nebo občany v referendu. Jednalo by se také o volební reformy, které již dokonce řádně prošly legislativním procesem, nicméně ještě předtím, než se dle jejich pravidel konaly volby, byly tyto reformy odvolány. Máme na mysli však i takové, které jsou skutečně životaschopné a čekají „pouze“ na schválení. Nejde tedy jen o odborný zájem, ale snažíme se predikovat výstupy voleb na základě užití jiné sady pravidel. Nejčastěji k tomu dochází skrze simulaci/modelování výstupů voleb na základě užití minulých volebních výsledků. Je však vůbec objektivně možné vytvořit model volební reformy? Volební výsledky se nikdy neopakují, volby se odehrávají za určité politické a ekonomické situace a nálady voličů. Proto jsou veškeré výpočty pouze hypotetické. Je proto nutné rozlišit, s jakou volební reformou máme co dočinění? Záleží totiž na tom, jak samotný termín „volební reforma“ chápeme. Richard Katz (2005: 60–69; porovnej Leyenaar a Hazan 2011) rozlišuje mezi tzv. major a minor reformami. Pokud se reforma vztahuje k hlavním změnám volebního systému, jako je přechod od většinového na poměrný, nebo od poměrného na smíšený volební systém, pak hovoříme o major reformě. V této souvislosti se ptáme, proč vítězové mění pravidla hry, ve ¹⁰Zde Renwick uvádí jako příklad Českou republiku v roce 2001, tomuto případu se opět budeme věnovat dále. ¹¹Většina odborných textů zabývajících se volebními reformami v České republice odpovídala právě na otázku, jakým způsobem se reformuje. Autoři (Klíma 2000a, Klíma 2000b, Kostelecký 2000, Lebeda 2000, Lebeda 2004, Pecháček a Němec 2008, Charvát 2009, Chytilek et al. 2009: 309–314, Šedo 2009a, Šedo 2009b, Lebeda 2010, Trávníček 2012 a další) se zaměřili na konkrétní podobu daných volebních reforem, zejména pak na výpočty jejich potencionálních účinků. Samozřejmě se ale objevují i snahy o to, postihnout důvody a aktéry reforem, nicméně oproti přístupu zaměřenému na podobu reforem je tato větev výzkumu značně menšinová. ¹²Ten používá již jen nedemokratické Bělorusko. ¹³Takovým příkladem, pokud by byla realizována, mohla být i volební reforma v České republice z doby opoziční smlouvy, naopak druhá česká nerealizovaná volební reforma už měla za cíl opak.


105

které vyhrávají? Nicméně hlavní reformy jsou poměrné vzácné a častěji dochází k jistému vychýlení od stávajícího volebního nastavení. V takovém případě hovoříme o minor reformě. Například Arend Lĳphart (1994: 10–12) navrhuje v rámci minor reforem sledovat čtyři dimenze: formuli, volební obvod, uzavírací klauzule a velikost voleného orgánu¹⁴, tedy dimenze, které podstatně mění logiku fungování volebního systému. Z logicky daného vyplývá, že simulace výsledků minor reforem je snadnější a je skutečně nejpřesnějším empirickým podkladem pro analýzu potenciálních dopadů volební reformy. Volební systémy mají totiž dva účinky (viz Duverger 1954). Mechanické účinky přímo vyplývají z volebních pravidel, které určují, jakým způsobem jsou hlasy převedeny na mandáty. V rámci mechanického účinku volebního systému proto sledujeme vztah mezi poměrem hlasů, které strana získá, a poměrem mandátů, které jí přísluší v zákonodárném sboru. Jinými slovy, zajímá nás počet stran, které získají zastoupení, a přítomnost nebo absence parlamentní většiny (Blais a Massico e 2002: 58). Psychologické účinky se vztahují k tomu, jak strany a voliči reagují na volební pravidla. Sledujeme především to, zda strany a voliči mění své chování kvůli očekávaným mechanickým účinkům volebních systémů, a to, zda toto jejich chování ovlivňuje výsledky voleb. Z perspektivy stran se proto zaměřujeme na zodpovězení dvou otázek: závisí počet stran soutěžících ve volbách na volebních pravidlech; ovlivňují volební pravidla strategii stran? Z hlediska voličů se pak zaměřujeme především na přítomnost nebo absenci strategického nebo taktického hlasování v pluralitních systémech (Blais a Massico e 2002: 56–57). K pochopení důsledků volební reformy je nutné brát v úvahu oba tyto efekty (Fiva a Folke 2013: 2). Logicky je tedy jednodušší hodnotit potenciální dopad minor reformy, jelikož dopad na strategii stran a voličů není tak razantní a pravděpodobně zcela odlišný, než je tomu u major reforem. Simulace minor reforem, u kterých sledujeme změnu dílčího nastavení volebního systému a která je založena na přesném přepočtu minulých volebních výsledků, poskytuje informace o obecných vlastnostech a mechanických účincích, tedy zejména o možných důsledcích změny volebních pravidel a o předpokládaných tendencích nové úpravy parametrů volebního systému (Charvát 2013: 12). Predikovatelnost možných účinků změněného volebního systému přitom exponenciálně narůstají s tím, jak se navrhovaný volební systém vzdaluje od nastavení původního volebního systému (porovnej Shepsle 2001: 324). U nerealizovaných volebních reforem je někdy dokonce důležitější sledovat politiku dané reformy jako celek, jelikož bez pochopení daného není možné v plném rozsahu porozumět konečným výsledkům procesu volební reformy. Není tedy možné očekávat, že reformní proces pochopíme bez předchozí analýzy mechanismů, jejich prostřednictvím spolu na pozadí historických, kulturních, institucionálních, kontextuálních či personálních faktorů vzájemně působících a následně formujících konkrétní výsledky (Renwick 2010: 84–85).

Na co se zaměřit v případě nerealizovaných volebních reforem Jaký je rozdíl v evaluaci realizované a nerealizované reformy? Je nutné zmínit, že i nerealizované reformy bychom mohli zkoumat z pohledu teorií, které se vztahují k reformám realizovaným. Vždy budou existovat důvody, proč byla reforma vůbec předložena do legislativního procesu, stejně tak bude přítomen aktér, který bude za tento krok zodpovědný. Reforma bude mít i konkrétní podobu, tudíž bude možné zkoumat i její potenciální účinky, a to např. na stranický systém, jak tomu bylo často v případě obou nerealizovaných českých volebních reforem. Jak bylo uvedeno výše, pokud se nezaměříme na celou řadu faktorů, nelze politice volební reformy zcela porozumět. V jaké (ekonomické, politické) situaci se nacházela země? Jaké bylo aktuální rozložení sil a předchozí volební výsledky. Jaký volební systém země pro daný typ voleb doposud používala? Jaké cíle měl daný volební systém naplňovat? Naplnil by zvolený alternativní volební systém tyto cíle?

¹⁴Nicméně je nutné podotknout, že neexistuje jasná hranice mezi major a minor reformami a ještě těžší je rozlišovat mezi reformami, které označujeme jako minor, a těmi, které jsou pouze technické nebo triviální.

106


V případě nerealizovaných volebních reforem je třeba se zaměřit na čtyři okruhy témat: a) politicko-stranický vývoj a debata o volební reformě; b) kdo je iniciátorem reformy a jaký je její cíl; c) naplnila by reformy daný cíl; d) proč nebyla reforma přĳata. Nejvíce rozdílnými body jsou body c) a d), které lze označit za specifické ve zkoumání nerealizovaných volebních reforem. Třetí bod u realizovaných reforem hodnotíme poměrně snadněji, a to díky skutečnosti, že na základě nové úpravy proběhly volby. Nicméně ani hodnocení výstupů voleb, které proběhly na základě nového mechanismu (tedy dle realizované reformy), není neproblematické. Problém, na který zde narážíme, se vztahuje ke kritice zkoumání a především evaluování mladých volebních systémů, protože nový mechanismus není usazený a strany ani voliči se jej zatím nenaučili používat. Psychologický efekt není možné zcela zachytit ihned po prvních volbách. Nelze ani používat klasické kvantitativní nástroje na měření efektivity daného volebního systému. To je např. dle Taagepery (1999) možné až po proběhnutí tří voleb za stejných volebních pravidel. S jistou nadsázkou proto můžeme tvrdit, že hodnocení realizovaných a nerealizovaných reforem si není příliš vzdálené. Čtvrtý bod, proč reforma nebyla přĳata, je zcela jedinečný a pro hodnocení nerealizovaných reforem snad i zásadní. Svou podstatou může navazovat na modelování volebních výsledků. Zaměřme se tedy důkladněji právě na čtvrtý bod.

Veto aktéři Jakub Charvát (2013: 33–35) připomíná, že většina výzkumníků, kteří se zabývali nerealizovanými volebními reformami, zkoumala zejména veto aktéry. Zabývali se tedy především tím, kdo má možnost zabránit přĳetí volební reformy, jak to může tento aktér učinit a kolik takových aktérů je. Mohli bychom pak dojít k závěru, že čím méně takových aktérů bude, tím větší bude pravděpodobnost realizace volební reformy, nicméně takový závěr není vůbec jednoznačný.¹⁵ Přístup zkoumající nerealizované volební reformy prostřednictvím veto aktérů podrobně popsal ve své práci Adrian Blau (2008: 77–89), který zkoumal možnosti realizace volební reformy ve Velké Británii. Ten označuje celý proces přĳímání volebních reforem jako veto hru, na níž participuje jeden nebo více hráčů, kteří stanovují reformní agendu, a jeden nebo více hráčů, kteří mají naopak právo veta, tedy právo reformní proces zastavit. Právě tito druzí veto aktéři jsou pro nás nejdůležitější, protože právě oni jsou klíčem ke zjištění, jak a proč byla volební reforma nerealizována. Na příkladu Velké Británie pak Blau (tamtéž) jmenuje tři možné veto aktéry, a to dolní a horní sněmovnu britského parlamentu a občany v referendu. Zda veto aktér skutečně využĳe své možnosti volební reformu zastavit, není samozřejmě automatické. Je zde několik faktorů, které tento proces ovlivňují. Existence veto aktéra může namísto zamítnutí volební reformy vést ke kompromisu mezi tím, co navrhuje aktér stanovující agendu a mezi veto aktérem.¹⁶ Dále je samozřejmě důležité i to, jakým konkrétním způsobem volební reforma probíhá. Blau identifikuje celkem devět možných případů, jak může reforma volebního systému ve Velké Británii probíhat. V některých těchto případech, můžeme zmínit například situaci, kdy bude reforma přĳata parlamentem bez vypsání referenda, bude samozřejmě pravděpodobnost veta nižší, než například v případě, kdy bude referendum vypsáno. Stejně tak, pokud by byla reforma vypracovaná odbornou komisí a předběžně schválena občany v referendu, bude poté pravděpodobnost využití veta parlamentem nižší, než kdyby byl zákon přímo navržen parlamentu. ¹⁵Blais a Shugart (2008: 186–187) upozorňují na to, že podle této logiky by bylo nejsnadnější měnit jednokolový relativně většinový systém, protože je tato otázka plně v kompetenci vládnoucí strany. To ale empirická data vyvracejí, jelikož se změny tohoto systému neobešly bez dohody s opozicí nebo pořádání referenda. Podrobně to je možné ukázat například na procesu nakonec nerealizované volební reformy v kanadském Ontariu, kterou odmítli v referendu občané (Kuchapski 2013, LeDuc et al. 2008). ¹⁶Přesuneme-li se opět krátce do České republiky, tímto případem v podstatě bude každá volební reforma v České republice, jelikož se do jisté míry musí jednat o kompromis navrhujícího aktéra (vlády) a veto aktéra, kterým je v tomto případě Ústavní soud (viz např. Antoš 2009).


107

Empirická zkušenost nakonec ukázala, že veto aktérem se v procesu volební reformy ve Velké Británii nakonec stali sami občané, kteří v květnu roku 2011 poměrně jednoznačně odmítli přechod z jednokolového relativně většinového volebního systému k systému alternativního hlasování (AV). Radek Švec (2013: 29) uvádí čtyři důvody, proč nakonec občané reformu odmítli, a to nedostatečnou politickou podporu pro tento krok ze strany vládní koalice liberálů a konzervativců, podobu navrhovaného volebního systému, nezájem voličů o toto téma a silnou antikampaň vůči realizaci reformy.¹⁷ Podíváme-li se na případy českých volebních reforem, není přístup zaměřený na veto aktéry příliš rozšířený. Texty zabývající se tímto tématem nalezneme v souvislosti s první českou nerealizovanou reformou z doby opoziční smlouvy. Komplexně situaci popisuje například Tomáš Dušek (2004), na roli Ústavního soudu se poté zaměřil Jan Filip (2004). Jedná se ale o příspěvky spíše popisné a v případu textu Jana Filipa také spíše o text ústavněprávní než politologický. Veto aktéry, tentokrát již v souvislosti s oběma volebními reformami, se ve své publikaci zabývá i Jakub Charvát (2013: 120–127, 161–164), ovšem opět se jedná v první řadě o deskriptivní text.

Bariérový přístup Další přístup, pomocí něhož je možno zkoumat nerealizované volební reformy, nazývají Gideon Rahat a Reuven Hazan (2011) jako bariérový přístup. Ten by podle autorů (2011: 491) měl představovat komplexní rámec pro výzkum toho, proč některé volební reformy jsou realizovány, zatímco jiné nikoliv. Rahat a Hazan (tamtéž: 479) v textu představují celkem sedm potencionálních bariér, které představují překážky, jež musejí být překonány, pokud má být volební reforma realizována. Je samozřejmé, že ve složité společenské realitě téměř nikdy nebude možné vysvětlit daný případ pouze na základě jedné jediné překážky. Neúspěch volebních reforem tak budeme moci vysvětlovat pomocí kombinace jednotlivých bariér. Tabulka 1:

Bariéry volebních reforem v demokratických režimech (Rahat a Hazan 2011: 479–486)

Bariéra

Popis

Procedurální nadřazenost statu quo (1)

Institucionální status má přednost před reformou. Potřebné právní předpisy nebo postup pro přijímání změn dodávají strážcům statu qua mnoho možností, jak blokovat reformy. Také velikost většiny potřebné v referendu může být zásadní.

Politická tradice (2)

Kultura a politická tradice vysvětlují tendenci anglo-amerických politických systémů k většinovému modelu demokracie, tzn. většinovému volebnímu systému.

Sociální struktura (3)

Institucionální nastavení odpovídá struktuře společnosti.

Zdůvodnění na systémové úrovni (4)

Země bude zachovávat svůj volební systém tak dlouho, dokud produkuje určité očekávané výstupy.

Osobní zájmy (5)

Volební reforma se nekoná tehdy, pokud jsou politické strany, které mají potenciál volební reformu realizovat, stávajícím volebním systémem dlouhodobě zvýhodněné a neočekávají, že by z případné volební reformy mohly profitovat ve srovnání se stávajícím stavem.

Politika koalice (6)

Koaliční politika činí volební reformu obtížnější, protože jakýkoli zásadní člen koalice má právo veta proti reformě.

Neshoda nad obsahem (7)

Potřeba dosáhnout shody nad obsahem reformy napříč těmi, kteří mají tvořit potřebnou většinu.

¹⁷Přeneseně tak můžeme jako o možném hlavním veto hráči hovořit o labouristické straně, která disponovala nejvíce mandáty, stávající volební systém ji výrazně zvýhodňoval a v přĳetí reformy nebyla zcela jednotná. Její postoj mohl ovlivnit i jí loajální (tradiční) nerozhodnuté voliče. Jistým potenciálem v této veto hře disponovali také konzervativci, kteří se jednoznačně stavěli proti přĳetí AV a vedli proti volební reformě ostrou kampaň.

108


První překážku můžeme označit jako právní. Tato bariéra se projevuje tím, že k přĳetí volební reformy je nutné dodržet určitou právem předepsanou proceduru a splnit další právem stanovené podmínky (tamtéž: 480–481). Domníváme se, že do značné míry měla právě tato bariéra vliv na neúspěch první české volební reformy. V našem případě byla sice dodržena zákonem předepsaná procedura, nicméně nebyl splněn jiný důležitý předpoklad platnosti všech zákonů, a to soulad s ústavním pořádkem. Tento ryze právní požadavek tedy nebyl naplněn, což v příčinné souvislosti vedlo ke zrušení volebního zákona Ústavním soudem (Filip 2004) a nerealizaci volební reformy. Další překážkou, kterou zmíníme, je bariéra kulturní, která se váže k politické tradici. Autoři teorie zde zmiňují (tamtéž: 481–482), že konkrétní institucionální nastavení systému je vždy vázáno na určitou tradici v dané zemi. Pro reformátory bude tedy vždy těžší, pokud volební reforma bude sledovat určitý odklon od této tradice. Opět bychom možná mohli i tuto bariéru částečně označit za „viníka“ neúspěchu volební reformy z doby opoziční smlouvy, a to tentokráte spíše nepřímo. Jistá prvorepubliková tradice existence poměrného volebního systému ale v České republice nepochybně existuje a změna volebního systému na většinový, či poměrný se značnými většinotvornými prvky, by zcela jistě narážela i na tuto bariéru.¹⁸ Třetí zmíněnou překážkou je bariéra společenská, která souvisí se společenskou strukturou v dané zemi (tamtéž: 482). V tomto případě může být volební reforma buď pokusem o iniciaci společenských změn, nebo naopak pokusem, jak vlivu těchto změn čelit. Ve společensky tak homogenní zemi, jako je Česká republika, by tato bariéra dle našeho názoru neměla mít příliš významný vliv. Můžeme se nyní přesunout k bariéře systémové. V tomto bodě se předpokládá, že volební systém by neměl být úspěšně změněn v případě, že produkuje očekávané výstupy (tamtéž: 482–483). Tomuto tématu jsme se již věnovali výše v souvislosti s Shugartovým konceptem extrémních volebních systémů a inherentních faktorů volebních reforem (Shugart 2003, 2008). Můžeme jen dodat, že v České republice by tato bariéra neměla být příliš vysoká, jelikož volební systém dlouhodobě produkuje velmi těsné vládní většiny, což je vnímáno spíše negativně. V souvislosti s druhým pokusem o volební reformu je ale zajímavé, že požadavkem bylo jak zvýšení stability vládnutí, tak zachování proporcionality (Šedo 2009a: 54), tedy do jisté míry šlo o dosažení dvou protichůdných cílů. Zaměříme-li se na pátou bariéru, kterou je maximalizace mandátů, musíme se věnovat především zájmům jednotlivých aktérů (Rahat a Hazan 2011: 483–486). Tato bariéra je považována Rahatem a Hazanem za jednu z nejdůležitějších. Předpokladem je, že pokud je pro politické strany v systému volební systém příznivý, nebudou poté mít zájem takový systém reformovat. To může opět pomoci vysvětlit i situaci v České republice, kdy iniciátory první volební reformy byly dvě největší strany v systému, pro něž měla být tato reforma příznivá (Charvát 2013: 101–118), stejně tak druhá volební reforma byla iniciována opět stranami, jimž měla pomoci k vyššímu zisku mandátů (tamtéž: 143–147). Předposlední bariéra je postavena na konceptu veto hráčů. Této problematice jsme se taktéž věnovali výše (Blau 2008). Rahat a Hazan (2011: 485–486) ale tuto bariéru chápou jiným způsobem a zaměřují se čistě na koaliční politiku. Předpokládají, že velké strany v některých případech odmítnou volební reformu uskutečnit, i když by pro ně mohla být příznivá, a to v zájmu zachování existující koalice. Jakub Charvát (2013: 36–37) k této bariéře poznamenává, že u obou volebních reforem tato bariéra působila víceméně opačně, když byla volební reforma v podstatě základní součástí koaliční politiky.¹⁹ A konečně poslední bariéra, kterou Rahat a Hazan (2011: 486) staví na teorii her, souvisí s neshodou na konkrétním obsahu reformy v rámci proreformního tábora. Domníváme se, že tato bariéra velmi výrazně přispěla k neúspěchu druhé volební reformy v České republice, kdy neshody v rámci stran vládní koalice přispěly k dlouhému trvání reformního procesu, jenž byl následně v podstatě ukončen pádem vlády Mirka Topolánka a zamítnutím reformy Poslaneckou sněmovnou (Charvát 2013: 143 až 161). Samozřejmě nelze tvrdit, že v případě shody vládního tábora na podobě reformy by byla reforma přĳata, pravděpodobnost úspěchu reformy by ale nejspíše byla vyšší. Jak jsme předpokládali, roli při ¹⁸Teoreticky by samozřejmě bylo možné, v případě existence stanovené většiny ochotné takto učinit, Ústavu změnit a zavést v České republice většinový volební systém. V takovém případě by poté již nemohla hrát roli bariéra právní, ale do popředí by se dle našeho názoru dostala právě tato bariéra. ¹⁹Nicméně, poznámka Jakuba Charváta se váže spíše k pokusu o realizaci reforem a ne k samotnému aktu odmítnutí, v němž koaliční politika nehrála v podstatě žádnou roli v prvním případě a jen zprostředkující roli v případě druhém.


109

odmítnutí volebních reforem ve dvou českých případech hrálo hned několik bariér. Výkladový rámec představený Rahatem a Hazanem se tak ukázal být na český případ aplikovatelný, nicméně je na druhou stranu možná až příliš široký. Lepší východisko k podrobnému studiu nerealizovaných volebních reforem ale v současné literatuře zřejmě nenajdeme.

Závěr Hodnocení nerealizovaných volebních reforem, ve smyslu změny volebního systému, ne dílčích úprav volebního zákonodárství, má svá značná úskalí. Tento text představil čtenáři základní přístupy v analýze realizovaných volebních reforem, které lze do jisté míry aplikovat i na reformy nerealizované. V zásadě bychom totiž měli (v případě nerealizovaných reforem) vždy sledovat čtyři body, a to: a) politicko-stranický vývoj a debatu o volební reformě; b) kdo je iniciátorem reformy a jaký je její cíl; c) zda by naplnila reforma daný cíl; d) proč nebyla volební reforma přĳata.

První dva body přitom sledujeme i při hodnocení realizovaných reforem za možnosti užití výše popsaných přístupů, zatímco body c) a d) jsou specifické pro nerealizované reformy. Co se týče bodu c) – naplnění cíle – nemělo by se jednat o pouhé zamyšlení nad možným dopadem nového volebního systému, ale pokud je to možné i o simulaci volebních výsledků na základě dat z předchozích let. To je přitom možné především v případech, pokud hovoříme o návrhu nového mechanismu, jehož zavedení by znamenalo tzv. minor reformu volebního systému. V případě major reforem takto nelze činit zcela jednoduchým přepočtem starých volebních výsledků, ale potřebujeme i sadu dat, která by nás seznámila se strategií voličů za použití zcela jiného typu volebního mechanismu. Richard Katz si na začátku svého textu o nerealizovaných volebních reformách pokládá otázku proč, když mohou politické strany změnou pravidel hry získat výhodu, tak nečiní častěji (Katz 2005: 69–73). Pokusili jsme se nastínit dva hlavní přístupy odpovědi na otázku, proč nejsou reformy přĳímány – bod d) –, a to teorii veto hráčů a bariérový přístup. Přístup zaměřený na veto aktéry není tak náročný na nutnost shromáždit velké množství empirického materiálu a dle našeho názoru je použitelnější i pro rozsáhlejší komparativní výzkumy. Výhodou tohoto přístupu je také to, že je možné jej dále rozvíjet a zabývat se tak např. motivacemi veto aktérů. Nevýhodou je pak logicky to, že je tento přístup omezen právě jen na aktéry a do jisté míry záměrně opomíjí ostatní prvky struktury politického systému, které se mohou na procesu odmítnutí volební reformy podílet. Bariérový přístup pak sice nabízí mnohem komplexnější rámec výzkumu nerealizovaných volebních reforem, nicméně je možné jej využít jen tam, kde je k dispozici poměrně rozsáhlý empirický materiál. Velmi náročná by pak u tohoto přístupu byla případná konceptualizace a operacionalizace pojmů jako je politická tradice, sociální struktura a dalších. Nicméně se jistě jedná o inovativní a užitečný přístup a je tak možné zcela souhlasit s apelem autorů, aby se další vědci pokusili tento přístup využít ke studiu konkrétních volebních reforem (Rahat a Hazan 2011: 491).

Seznam použité literatury B

, A., M , L. 2002 Electoral Systems. In L D , L., N , R. G., N , P. (eds) Comparing Democracies 2: New Challenges in the Study of Elections and Voting. London: SAGE Publications.

B

, A. 2008. Electoral Reform in The UK: a Veto-Player Analysis. In B , A. (ed.) To Keep or to Change First Past the Post? The Politics of Electoral Reform. Oxford: Oxford University Press.

C

, J., M L , I. 1998. Electing Popes: Approval Balloting and Qualified Majority Rule. Journal of Interdisciplinary History 29, č. 1, s. 1–22.

110


C

, J. 2005. It’s Parties That Choose Electoral Systems (or, Duverger’s Law Upside Down). Political Studies 53, č. 1, s. 1–21.

D

, T. 2004. K diskuzi politiků o volební reformě: od voleb 1998 do rozhodnutí Ústavního soudu. In N , M., L , T. (eds) Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk.

D

, M. 1954. Political parties, Their Organization and Activity in the Modern State. New York: Wiley and Sons.

F F

H C C C K

, D. 2001. Electoral Systems. A Comparative Introduction. Basingstoke: Plagrave. , J. 2004. Volební systém pro Poslaneckou sněmovnu a nález Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. In N , M., L , T. (eds) Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. , S. 1991. Democracy’s third wave. Journal of Democracy 2, č. 2, s. 12–34. , J. 2009. Řecká varianta a reforma sněmovního volebního systému. Evropská volební studia 4, č. 1. s. 66–89. , J. 2013. Politika volebních reforem v ČR po roce 1989. Praha: Grada. , R et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál. , R. 2005. Why There Are So Many (or So Few) Electoral Reforms? In G P. (eds) The Politics of Electoral Systems. Oxford: Oxford University Press.

, M., M

,

K

, M. 2000a. Poměrný nepoměrný volební systém pro novelizaci zákona o volbách do parlamentu ČR. Politologický časopis 7, č. 4, s. 334–361.

K

, M. 2000b. Volební reforma v České republice v letech 1998–2000. Politologický časopis 7, č. 3, s. 223–241.

K

, T. 2000. Navrhované změny volebního zákona vzešlé z dodatku „opoziční smlouvy“ v roce 2000 a jejich možné důsledky. Sociologický časopis 36, č. 3, s. 299–305.

L

, T. 2000. přiblížení vybraných aspektů reformy volebního systému. Politologický časopis 7, č. 3, s. 242–258.

L

, T. 2004. Volební reforma v ČR. Zmařený pokus z let 1998–2002. In N , M., L (eds). Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk.

L

, T. 2008. Volební systémy poměrného zastoupení. Mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence. Praha: Karolinum.

L

, T. 2010. Volební reforma 2009 – poměrný nebo smíšený systém? In M , J. (ed.). Smíšené volební systémy a většinotvorné modifikace systémů poměrných. Praha: Karolinum.

L

, M., H s. 437–455.

P

, Š., N , J. 2008. Změna volebního systému do Poslanecké sněmovny podle koaliční dohody: analýza a alternativní pojetí. Politologická revue 14, č. 1, s. 9–27.

R

, G., H , R. 2011. The Barriers to Electoral Systém Reform: A Sythesis of lternative Approaches. West European Politics 34, č. 3, s. 478–494.

R

, A. 2010. The Politics of Electoral Reform. Changign the Rules of Democracy. Cambridge: Cambridge University Press.

R

, B., R S, A. 1999. Electoral Systems and Conflict in Divided Societies. Washington: National Academy Press.

R

, A., R , B., E , A. 2005. Electoral System Design: The New International IDEA Handbook. Stockholm: International IDEA.

T

, R. 1999. Designing Electoral Rules and Waiting for an Electoral System to Evolve. [on-line]. Dostupné na http://kellogg.nd.edu/faculty/research/pdfs/ taageper.pdf.

, T.

, R. 2011. Reconceptualising Electoral Reform. West European Politics 34, č. 3,


111

T

, M. 2012. Pokus o reformu volebního systému pro volby do PS PČR z let 2007 až 2009. Acta Politologica 4, č. 1, s. 18–55.

S

, K. A. 2001. A Comment on Institutional Change. Journal of Theoretical Politics, roč. 13, s. 321–5.

S

, M. S. 2003. Extreme Electoral Systems and the Appeal of the Mixed Member Alternative. In S , M. S., W , M. P. (eds). Mixed-Member Electoral Systems: The Best of Both Worlds? Oxford: Oxford University Press.

S

, M. S. 2008. Inherent and Contingent Factors in Reform Initiation in Plurality Systems. In B , A. (ed.). To Keep or to Change First Past the Post? The Politics of Electoral Reform. Oxford: Oxford University Press.

Š

, J. 2007. Volební systémy postkomunistických zemí. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Š

, J. 2009a. Návrhy volební reformy a posun ve volebním inženýrství v České republice. Evropská volební studia 4, č. 1, s. 48–55.

Š

, J. 2009b. Reforma volebního systému v ČR – 20 let diskuzí. Evropská volební studia 4, č. 2, s. 142–153.

Š

, R. 2013. Volební reforma ve Velké Británii – vítězové nemění pravidla hry. Evropská volební studia 8, č. 1. s. 22–36.

112


Interpretace volební a stranické soutěže v zablokovaném systému: případ liberální Itálie (1861–1913)

Interpretations of Electoral and Party Competition in a Blockaded System: the Case of Liberal Italy (1861–1913)

Maxmilián Strmiska ∗ ([email protected])

Abstract The paper comments upon some interesting challenges stemming from recent scholarly assessments of electoral and party developments in Italy in the post-Risorgimento liberal era (since the early 1860s until 1913). It is fruitful to pay an a ention to the renewed accounts of the post-Risorgimento Italian regime as a blockaded and/or weakly legitimized political system. The author argues that analytical implications of these accounts are important for an advanced understanding of the elite-based electoral and party competition and co-operation in the arrangements with a number of informal political groupings. Seen in this light, investigations of the peculiar case of postRisorgimento Italy could help to enrich electoral studies and party research agendas.

Keywords elections, parties, political science, historiography, Italy

∗ Autor působí na katedře politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, Hradecká 1249/6, Hradec Králové, Česká republika/Czech Republic.

Strmiska, M. Interpretace volební a stranické soutěže v zablokovaném systému: případ liberální Itálie (1861–1913)

113

Úvod Charakteristika italského politického systému v „liberální éře“ – od sjednocení Itálie v roce 1861 do ustavení fašistického režimu (1922–1926) – představuje komplexní kontroverzní téma dlouhodobě poskytující řadu podnětů a výzev pro historický i politologický výzkum (viz např. Salomone 1962; Mack Smith 1968; Ullrich 1978; Vivarelli 1981; Vallauri 1985; Romano 1986; Farneti 1989; Gherardi 1993; Davis 1994; Riall 1995, Rogari 1998; Mastropaolo 1980, 1986 a 2001; Carocci 2002; Sabbatucci 2003; Musella 2003; Salvadori 2007 a 2011; Carter 2011). Hlavním cílem tohoto článku je upozornit na soubor politologicky velmi zajímavých problémů spjatých s výkladem vývoje italského liberálně-monarchistického režimu – například jako zablokovaného a/nebo slabě legitimizovaného politického systému. Největší pozornost zde bude věnována několika s konceptem „zablokování“ přímo spjatým anebo s ním kompatibilním charakteristikám daného režimu, zahrnujícím interpretace italské volební soutěže a interakcí stranicko-politických uskupení – se zvláštním zřetelem k období do parlamentních voleb v roce 1913.¹ Je třeba upozornit, že autory posuzovaných výkladů jsou převážně prominentní italští historikové (jako Massimo L. Salvadori, Fulvio Cammarano nebo Alberto M. Banti), nikoli politologové. S touto okolností úzce souvisí druhý, doprovodný cíl této stati: ukázat na zvoleném případě na možnosti analyticky produktivního a inspirativního propojování výzkumných agend politologické a historiografické provenience.

Liberálně-monarchistická Itálie jako zablokovaný politický systém: Salvadoriho pojetí Ústřední roli při prosazování teze o liberálně-monarchistické Itálii jako zablokovaném politickém systému (sistema politico bloccato) – přesněji řečeno, jako prvním ze série tří zablokovaných italských politických systémů (liberálně-monarchistického, fašistického a poválečného republikánského) – sehrál turínský historik Massimo Luigi Salvadori (Salvadori 1994, 1996, 2001, 2011, 2013). V Salvadoriho pojetí je klíčovým rozlišujícím znakem zablokovaného mocensko-politického uspořádání nepřítomnost a nemožnost „fyziologické“ alternace vládních sil (přičemž nejde nutně o alternaci dokonale strukturovaných politických stran), tedy takové alternace, která nevede zároveň ke změně celého režimu. S absencí alternace prorežimních formací pak úzce souvisí jednak specifický vztah mezi vládnoucí garniturou a opozicí a jejich systémově a situačně podmíněné vlastnosti a role, jednak sestava dostupných opcí pro nastavení a směřování celého politického systému. Geneticky nejdůležitější, výchozí moment zablokování politického systému je podle Salvadoriho dán tím, že vůdčí mocensko-politické uskupení, ovládající rozhodující státní instituce, nezískává uznání a souhlas hlavních opozičních sil disponujících silnou sociálně-politickou podporou (Salvadori 2001: 47). Jejich vztah následně nutně nabývá podoby vzájemné negace, permanentní oboustranné delegitimace. Stát je ztotožněn s privilegovanou vládní vrstvou (a v očích opozice a všech „vyloučených aktérů“ se stává majetkem vládnoucích elit a ničím více), zatímco opozice ztělesňuje – přinejmenším v oficiální prorežimní perspektivě – „anti-stát“. Taková frontální kontrapozice provládních-prorežimních a protivládních-protirežimních sil podle M. L. Salvadoriho vede, mimo jiné, k ostrým ideologickým konfliktům, k neutuchající světonázorové válce připravující půdu pro „organické krize“ politického systému. Takové krize přinášejí – bez ohledu na jejich konkrétní institucionálně-politická vyústění – neblahá, nežádoucí dědictví spočívající především v dlouhodobě působících kolektivních traumatech, která obvykle znesnadňují pokusy o ustavení „normálního“ (v Salvadoriho pojetí) soutěživého pluralistického uspořádání. V takovém historickém kontextu je pochopitelné, že po kolapsu jednoho zablokovaného systému je nejpravděpodobnější variantou vývoje konstituování sice nového, ale opět zablokovaného mocensko-politického uspořádání. A v tom podle Salvadoriho spočívá nejpalčivější projev „italské anomálie“ (Salvadori 1994, 2001, 2007, 2013, 2014). ¹Rok 1913 byl zvolen jako mezník především kvůli nezbytnému zúžení a zjednodušení posuzované problematiky. Parlamentními volbami v roce 1913 začala – z více hledisek (včetně zřetele k důsledkům rozšíření volebního práva a k prosazování nových tendencí vývoje stranicko-politického pluralismu) – nová etapa vývoje liberálně-monarchistické Itálie, vyznačující se pozměněnou konfigurací hlavních problémů pro historicko-politickou interpretaci, která vyžaduje samostatnou reflexi v rozsahu vymykajícím se možnostem tohoto příspěvku.

114


V Salvadoriho historicko-politické perspektivě byla charakteristika liberálně-monarchistického režimu důležitá už z toho důvodu, že se jednalo o první ze série posuzovaných italských politických systémů (v éře sjednocené Itálie)², v němž se rovněž poprvé ozřejmilo, jaké opce pro rozvíjení a proměnu celého politického systému „zevnitř“ jsou dostupné, respektive úměrné vlohám a schopnostem tehdejších vládnoucích elit. Podle Salvadoriho v dané epoše vyvstaly dvě základní opce: v úvahu přicházelo „transformistické rozšíření“ politické základny režimu anebo podlehnutí „autoritářskému pokušení“ (Salvadori 1994: 20–39; Salvadori 1996: 33–41). Autoritářská opce nepředstavovala žádné novum ani nějakou italskou zvláštnost, zatímco transformismus (trasformismo) byl pozoruhodnou inovací se specifickými italskými rysy. Za podstatu transformistické praxe většina autorů, specializujících se na tuto problematiku, považovala rozšiřování vládního tábora – primárně provládní parlamentní většiny – prostřednictvím povolební kooptace umírněných sektorů opozice, které se touto kooptací „proměňují“ v legitimní součást vládní garnitury, respektive jsou za takovou součást veřejně uznány (srv. Rogari 1998; Musella 2003; Sabbatucci 2003). Podle Salvadoriho transformismus sloužil v liberálně-monarchistickém režimu potřebě rozšíření a dílčí obměny vládnoucích vrstev, které ale nemohly postačovat k odblokování politického systému a/nebo ke změně jeho základních vlastností (Salvadori 1994: zvl. 38; Salvadori 2001: 48). Důležitou roli zde hrála okolnost, že praxe transformistického rozšíření měla vyhraněně elitářský a převážně oportunistický charakter a nepřinášela žádné dlouhodobé systémově relevantní podněty pro širokou sociálně-politickou legitimaci liberálně-monarchistického režimu. Vedlejším důsledkem transformistické expanze vládních-prorežimních sil, bylo umocňování „konfliktní plurality“ a nejednoty komponentů opozičního tábora a oslabování schopnosti opozice ztělesňovat na půdě institucionální politiky věrohodnou vládní alternativu (srv. Salvadori 1996: 44; Salvadori 2001: 47–49). Jednalo se tedy o vzorec jednání politických elit výrazně omezující možnost utvoření funkční institucionalizované opozice ztělesňující prorežimní vládní alternativu. V tomto smyslu transformismus účinně napomáhal reprodukci zablokování politického systému. K výše řečenému je třeba dodat, že Salvadoriho pojetí liberálně-monarchistické Itálie jako zablokovaného systému vykazuje řadu styčných bodů jak s politologickými schématy (včetně modelu polarizovaného pluralismu, vypracovaného G. Sartorim; srv. Sartori 1976 a 1982), tak s podrobnějšími a ucelenějšími historickými výklady vývoje italské politiky a společnosti v liberální éře (viz např. Mack Smith 1982; Romanelli 1990; Gherardi 1993; Banti 1996; Cammarano 1999). Salvadoriho interpretace ovšem nemůže tato schémata a výklady nahradit – a M. L. Salvadori o něco takového ostatně ani seriózně neusiloval. Hlavní příspěvek Salvadoriho, alespoň z hlediska upřednostněného v této stati, spočívá v rozvinutí mezioborově použitelné historicko-politické analytické perspektivy, jež umožňuje nepředpojatou expozici několika klíčových problémů vztahujících se k roli voleb a k charakteru stranicko-politické soutěže v zablokovaných systémech.

Pojetí volební a stranické soutěže a výklad „italských zvláštností“ Salvadoriho historicko-politická perspektiva je zajímavá především tím, že umožňuje a do značné míry přímo vyžaduje nastolení otázky, k čemu slouží (a/nebo k čemu zjevně neslouží) volby a stranicko-politická soutěž v zablokovaném oligarchickém systému – přičemž poskytuje výchozí bod anebo přinejmenším užitečné dílčí podněty pro poměrně rozsáhlý okruh různorodých interpretací lišících se mírou kontextuální citlivosti i teoretickými ambicemi. V této souvislosti je třeba upozornit, že nejde o otázku, jež by v italské historiografii představovala úplnou novinku. M. L. Salvadorimu je však třeba přiznat, že se mu podařilo vnést do posuzování volebně-politických aspektů vývoje italského liberálně²Takto ohraničená perspektiva vykazovala zjevnou slabinu, spočívající v tendenci nebrat dostatečně v úvahu vazbu mezi vlastnostmi piemontského (piemontsko-sardinského) režimu před rokem 1860 a „piemontizovaného“ politického systému sjednocené Itálie, zejména v rané fázi jeho vývoje. Význam této slabiny ovšem mohl vystoupit náležitě do popředí teprve po zdůraznění (a nikoli po pouhém připuštění) skutečnosti, že piemontský režim v Cavourově éře byl rovněž zablokovaným systémem a že se stranicko-politická soustava sjednocené Itálie zrodila v situaci, kdy převládaly vzorce zajišťování parlamentní většiny a vládnutelnosti cavourovské provenience (Ridolfi 2008: 20). Něco takového ovšem znamenalo neodvolatelně vstoupit do sporu o „cavourovské dědictví“, což představovalo a do značné míry stále představuje pro většinu italských historiků i politologů ožehavý problém (srv. Salomone 1962; Grew 1962; Mack Smith 1957, 1968, 1982; Romeo 1964 a 1994; Romano 1986; Ashley 2003; Salvadori 2011; Salvadori 2014).


115

-monarchistického režimu novou dynamiku a rozšířit prostor pro analyticky prospěšnou konfrontaci různých stanovisek. Tento moment se pokusím ilustrovat na třech zajímavých příkladech tematicky různě orientovaných výkladů politického vývoje liberální Itálie, jejichž autory jsou historikové Alberto Mario Banti, Fulvio Cammarano a Gian Luca Fruci. Jestliže pro M. L. Salvadoriho bylo příznačné zdůraznění zablokovaného charakteru italského liberálně-monarchistického režimu, Alberto M. Banti vyzdvihl jeho nereprezentativnost, vztaženou v prvé řadě k italskému parlamentu, respektive k jeho volené dolní komoře (Banti 1996: 25). Banti, podobně jako další historikové, zdůraznil, že volebním právem na počátku šedesátých let disponovalo pouze 1,9 % celkové populace (a 7,9 % dospělého mužského obyvatelstva), což od počátku omezovalo – spolu s jinými faktory – možnost legitimace parlamentu jako skutečně celonárodní zastupitelské instituce. Neméně významná byla pro Bantiho okolnost, že celkový obraz italské parlamentní politiky byl dlouhodobě ovlivněn negativním dojmem z prosazování účelových koalic regionálních a lokálních zájmů vládnoucími skupinami notáblů-honorací (z tábora tzv. Pravice či Historické pravice, tj. rozšířené cavourovské vládní liberálně-konzervativní většiny; Banti 1996: 31–33). Do roku 1876, kdy během „parlamentní revoluce“ (a mimovolební cestou) vystřídala liberálně-konzervativní Pravici v roli vládního uskupení liberálně-pokroková Levice (Leoni 2001: 179–182), a do jisté míry ještě do počátku osmdesátých let (1882–1883), vykazovalo stranicko-politické uspořádání jisté rysy bipolarity, která ale nebyla založena na dostatečně silných a trvalých ideově-programových rozdílech (Banti 1996: 41–45). Postupné stírání rozdílů mezi uskupeními Levice a Pravice přidalo na významu regionálním odlišnostem, na jejichž bázi se utvářely různé parlamentní skupiny s rozeznatelnou regionální bází (piemontskou, lombardskou, toskánskou atd.), udržované pohromadě převážně individuální osobní loajalitou jejich členů vůči politickým předákům. Výsledné konstelace politických skupin a na nich založené vládní většiny nebyly ovšem stabilní. Parlamentní politika byla charakterizována vysokou volatilitou a tomu odpovídala i nízká životnost vlád. Banti přitom netvrdil, že by v italské parlamentní politice – před expanzí vlivu a volebního potenciálu socialistů, radikálů a republikánů (utvářejících oblast tehdy nazývanou Krajní levice) – úplně chyběly dělící linie produkující ideologickou inkompatibilitu, ty však podle jeho názoru nehrály rozhodující formativní roli (Banti 1996: 45–46). Za daných podmínek představovala transformistická parlamentní praxe přirozené vyústění předcházejícího vývoje. Banti zdůraznil, že transformismus sice budil odpor, ale byl poměrně záhy akceptován většinou italského liberálního establishmentu, což vedlo k definitivní likvidaci „zdání dvoustranické dynamiky“ provázející předchozí období politického soupeření a vytvoření podmínek příznivých pro apoteózu parlamentního taktizování (Banti 1996: 47). Bantiho pohled na roli parlamentních voleb v liberálně-monarchistické Itálii byl v hlavních ohledech kompatibilní s hlediskem uplatněným M. L. Salvadorim: italské parlamentní volby sloužily především k potvrzení pozic již vládnoucího uskupení, nikoli k alternaci vládních „stran“. S tím úzce souviselo zdůraznění charakteru voleb jako v podstatě elitami aranžované, mocensky-administrativně manipulované události. Banti přitom věnoval zvláštní pozornost popisu „jižanských zvláštností“, které z jeho hlediska představovaly organickou součást italských volebně-politických specifik. Volební modus operandi jižanské liberální honorace, založený na rozsáhlé manipulaci různého druhu, byl vskutku pozoruhodný.³ Banti poukázal mimo jiné – ne bez jisté ironie – na fenomén vyšší průměrné volební účasti v jižní Itálii, často spojené s drtivými vítězstvími představitelů místní honorace (Banti 1996: 39–40). Vyšší volební účast (od 53,1 % do 67,1 % v poloostrovní jižní Itálii, 62,4 % až 80,1 % na Sicílii) neměla podle jeho názoru nic společného s „demokratickou“ participací, nýbrž ukazovala na funkčnost a vysokou mobilizační kapacitu klientelistických sítí (v některých kontextech vykazujících skutečně mimořádnou volebně-mobilizační efektivitu; viz například Amato 2001; Musella 1994). Zvláštní případ představovala Sicílie s četnými incidenty volebního násilí ukazujícími na propojení významné části místní honorace s organizovaným zločinem (Banti 1996: 39–40). ³A. M. Banti mohl v tomto ohledu navázat na závěry učiněné dalšími italskými historiky. Jak ukázal například Luciano Martone, na italském Jihu (ale nejen tam) byly volební podvody nikoli výjimečnou, nýbrž běžnou, systémovou záležitostí vyvolávající pouze neúčinnou represi, což poznamenalo fungování celého liberálního režimu (Martone 1988: 90; srv. Andreucci 1995). Luciano Martone zdůraznil, že rozsáhlé volební podvody vyplývaly z nutnosti „zařídit volby“, z potřeby zajištění, prekonstituování solidních širokých provládních a prorežimních většin. To nutilo vládní garnituru k intervenci v předvolebním období i v období utváření a legitimace parlamentní vládní většiny skrze rozsáhlou volební manipulaci, jejímž nejúčinnějším nástrojem byly periferní orgány výkonné moci (tedy především prefekti; Martone 1988: 76).

116


Fulvio Cammarano, další z prominentních historiků zabývajících se politikou liberálně-monarchistické Itálie, nabídl odlišný pohled, který je v některých důležitých bodech neslučitelný se stanovisky jak M. L. Salvadoriho, tak A. M. Bantiho. Cammarano například tvrdil, že v Itálii před rokem 1882 neexistovala žádná etablovaná, vrozená transformistická tradice. Historická pravice i Historická levice (tedy Pravice a většinový komponent Levice před rokem 1876) sice nepředstavovaly politické strany „v pozdějším smyslu“, ale přinejmenším do poloviny sedmdesátých let vystupovaly v nejdůležitějších ohledech víceméně kompaktně (Cammarano 2006: 41–42; srv. Cammarano 1999: 21 a n.). Cammarano otevřeně zpochybnil všechny interpretace, které – podle jeho názoru – přehnaně a tudíž neoprávněně zdůrazňovaly setrvale anomální charakter italského politického vývoje po roce 1861. To pro něj představovalo východisko k částečné rehabilitaci transformismu, přesněji řečeno transformistického centrismu, jako legitimní cesty k modernitě. Nejzajímavější součástí Cammaranovy argumentace byl poukaz na skutečnost, že ve britské stranické soustavě v klasické éře liberalismu (tedy v uspořádání představujícím referenční model bipartismu, na nějž se odvolávala žady italských politiků a intelektuálů) se rovněž poměrně dlouhodobě praktikovala izolace „extrémních křídel“ prostřednictvím spolupráce umírněných toryů a whigů (Cammarano 2006: 42–43). Transformismus měl podle F. Cammarana původně chvályhodný strategický rozměr a ušlechtilý cíl (utváření široké vlastenecké proústavní, prorežimní většiny), který byl ovšem posléze překryt klientelistickým rozměrem (tedy v Cammaranově pojetí především „nepatřičným používáním“ administrativy a veřejných financí; Cammarano 2006: zvl. 45; Cammarano 2008: 50–51). Tato transformistická deviace představovala nechtěné, nezamýšlené vyústění strategie vůdčích sektorů italské politické elity (nejprve Historické pravice a poté společně umírněných sektorů levice i pravice, splynuvších v tábor ústavních-vládních liberálů) usilující o neutralizaci politických výzev vyplývajících z měnících se sociálních poměrů. V liberálně-monarchistické Itálii nedošlo, jak Cammarano připustil, k parlamentarizaci režimu ve smyslu přetavení sociálních konfliktů ve stranicky zprostředkované a usměrněné soupeření, vedoucí od konfliktu nazpět ke konsensu a parlament se tak stal výrazem politické impotence národní politické elity, místem vyjádření teritoriální fragmentace a prosazování množství zájmů privátní povahy, nikoli ústředním nástrojem kulturní a politické homogenizace země (Cammarano 2008: 55). Pokud jde o charakteristiku parlamentních voleb, která měla v Cammaranově výkladu pouze vedlejší, doplňkovou roli, Fulvio Cammarano se omezil na zdůraznění zjevné souvislosti mezi italskou honorací preferovaným přímým vztahem kandidáta (tj. nenahraditelné osobnosti se sociální autoritou) k voličům a indispozicí strukturovat volební soutěž podle jasně daných ideově-programových opcí. (Cammarano 2008: 48). Výsledkem byl oligarchický parlamentarismus a elitářský liberalismus (Cammarano 2008: 50). Cammaranova charakteristika politického systému liberálně-monarchistické Itálie jako oligarchického parlamentarismu či semiparlamentarismu (vzhledem k rozsáhlým ústavním prerogativám krále) se co do svého celkového vyznění příliš neodlišovala od závěrů učiněných M. L. Salvadorim a A. M. Bantim. Ve vztahu k Salvadoriho koncepci zablokovaného systému vystupuje ovšem do popředí – jako klíčový rozdíl. Cammaranova dílčí rehabilitace transformismu (transformistického centrismu), který podle F. Cammarana nepředstavoval politické řešení jednoznačně podmíněné či diktované charakteristickými rysy či dispozicemi italského politického života a který nebyl ani vyjádřením etických „limitů“ vládnoucích elit. Toto stanovisko je analyticky nesporně zajímavé, ale jeví se jako obtížně obhajitelné. V každém případě lze ovšem ocenit Cammaranovo připomenutí (navazující na přístup uplatněný například Paolem Pombenim; srv. Pombeni 1986), že téma transformismu nelze adekvátně pojednat a pochopit mino kontext posledních třech desetiletí vývoje liberálního konstitucionalismu v Evropě 19. století, včetně jeho ideových a politických rozporů a napětí. Do diskuse o výše zmíněných politických aspektech italského vývoje přispěl zajímavým způsobem Gian Luca Fruci, reprezentující mladší generaci italských historiků. Fruci se vyslovil pro překonání moralistického a antropologického přístupu k transformismu a – v podobném duchu jako F. Cammarano – zdůraznil, že konvergence ke středu je principiálně stejně legitimní alternativou jako kompetitivní bipartismus. Italský transformistický centrismus nebyl pro Fruciho a priori odsouzeníhodným, nelegitimním fenoménem, jako jimi nebyly příbuzné centristické politické modely orleanistické Francie (juste milieu), Palmerstonovy vlády v Británii, „konjunkce středů“ ve francouzské Třetí republice atp. (Fruci 2008: 98).


117

Hlavní inovace Fruciho – ve zde uplatněné perspektivě – spočívala ovšem v něčem jiném, v přenesení pozornosti jednak k roli, kterou v italské parlamentní politice liberální éry sehrávaly neformální skupiny, jednak k distinktivním vlastnostem těchto uskupení. Fruci zdůraznil, že neformální skupiny „s politickou afinitou“ si na půdě italské institucionální politiky i po transformistickém přesměrování zachovaly některé prvky historických totožností Levice a Pravice, které ovšem neomezovaly praktikování „mnohočetných kombinací“ (Fruci 2008: 103–104 a n.). Zřejmá byla rovněž vazba těchto skupin s relativně dlouhým trváním k regionálním (eventuálně meziregionálním) entitám a k místním společenstvím zájmů. Podle Fruciho zde byla patrná tendence k překračování výchozích regionálních základen, což ale neznamenalo „nacionalizaci“ parlamentní politiky ani volební soutěže, spíše šlo o extenzi a pokračování klientelistických forem politizace „shora“. Základní stavební jednotkou dlouhodobých skupin „politických přátel“ přitom nebyly lokální organizace, nýbrž jednotliví poslanci, představující podle Fruciho jakési vojáky v „parlamentních milicích jednotlivých vůdčích politiků“ (Fruci 2008: 112). Stranicko-politický systém, pokud lze o něčem takovém v liberálně-monarchistické Itálii hovořit (přinejmenším do devadesátých let 19. století), měl do značné míry podobu proměnlivých konstelací neformálních skupin – což platilo především (ale nikoli výlučně) pro liberální prorežimní tábor či „oblast“. I když Fruciho argumentace vykazovala značné mezery, je třeba tomuto autorovi přiznat, že se mu podařilo obrátit pozornost k doposud velmi málo zpracovanému tématu značného významu: k postavení a roli neformálních skupin „s politickou afinitou“ v elitářsky založeném politickém systému. Je otevřenou otázkou, v jakých konfiguracích posuzovaných problémů a v jakých argumentačních liniích může soustředění pozornosti na vlastnosti a roli neformálních skupin nabýt největšího významu, popřípadě přispět k něčemu, co by se dalo označit za metodologický průlom.

Závěr Předcházející výklad nepředstavuje nic více než dílčí ilustraci rozsáhlého a rozrůzněného souboru témat, který je – jak jsem se pokusil ukázat – zajímavý jak pro historiky, tak pro politology. Domnívám se, že výše posuzované interpretace politiky v liberálně-monarchistické Itálii poskytují zajímavé podněty nejen pro obohacení jednotlivých sektorů agendy výzkumu volební soutěže a interakcí (volebních i nevolebních) různých politických aktérů, nýbrž rovněž pro promýšlení nových přístupů ke stranicko-volební problematice a pro interpretace širšího historicko-politologického záběru. Otevírá se zde pohled na rozsáhlý okruh možností propojování charakteristik volební soutěže a interakcí politických aktérů různého charakteru (ne nutně pouze „moderních“ stran) s přesnějším vymezením jejich funkce v daném režimu i jejich vztahu k „systémovým vlastnostem“ daného mocensko-politického uspořádání. Využití těchto možností však vyžaduje sensibilitu, které není v politologii obvyklá, proto je možné a vhodné hledat inspiraci v historiografii a v dalších disciplínách (historické sociologii atp.).

Seznam použité literatury A A A

, A. 2001. La classe politica napoletana e le elezioni del 1913. Napoli: La ci à del sole. , F. 1995.La norma e la prassi. Le elezioni irregolari nell’Italia liberale, 1861–1880. Passato e presente, roč. 13, č. 34, s. 39–78. , S. A. 2003. Making Liberalism Work: The Italian Experience, 1860–1914. Westport: Praeger.

B

, A. M. 1996. Storia della borghesia italiana. L’età liberale. Roma: Donzelli.

C

, F. 1999. Storia politica dell’Italia liberale: l’età del liberalismo classico, 1861–1901. Roma: Laterza.

C

, F. 2006. Un centrisme, le transformisme liberal en Italie et en Grande-Bretagne au XIX siècle. In G , S., G , J. (eds). Centre et centrisme en Europe aux XIXe et XXe siècles. Regards croisés. Bruxelles: Peter Lang, s. 39–48.

C

, F. 2008. Las elites políticas y la construcción del estado liberal en Italia (1961–1901). In Z , R., C , R. (eds). Las elites en Italia y en España (1850–1922). Valencia: Universitat de València, s. 43–60.

118


C

, G. 2002. Destra e sinistra nella storia d’Italia. Bari: Laterza.

C

, N. 2011. Rethinking the Italian Liberal State. Bulletin of Italian Politics, roč. 3, č. 2, s. 225–245.

D

, J. A. 1994. Re-mapping Italy s Path to the Twentieth Century. Journal of Modern History, roč. 66, č. 2, s. 291–320.

F

, P. 1989. La classe politica italiana dal liberalismo alla democrazia. Genova: ECIG.

F

, G. L. 2008. Los grupos antes de los grupos. Apuntes pare el estudio de las constelaciones políticas en el parlamento de la Italia liberal. In Z , R., C , R. (eds). Las Elites en España e Italia (1850–1922). Valencia: Universitat de València, s. 97–112.

G

, R. 1962. How Success Spoiled the Risorgimento. The Journal of Modern History, roč. 34, č. 3, s. 239–253.

G

, R. 1993. L’arte del compromesso. La politica della mediazione nell’Italia liberale. Bologna: Il Mulino.

L

, F. 1991. Storia dei partiti politici italiani. Napoli: Alfredo Guida.

M

S

, D. 1957. Cavour and Parliament. Cambridge Historical Journal, roč. 13, č. 1, s. 37–57.

M

S

, D. 1968. Da Cavour a Mussolini. Catania: Bonanno.

M

S

, D. 1982. Storia d’Italia. Dal 1861 al 1969. Bari: Laterza.

M

, A. 1991. Storia dei partiti politici in Italia / I partiti politici dell’Italia unita. Roma: Lucarini.

M

, L. 1988. Le elezioni e i brogli. Sui ricorsi al Consiglio di Stato in età liberale. Meridiana, roč. 2, č. 4, č. 73–90.

M

, A. 1980. Electoral Processes, Political Behaviour, and Social Forces in Italy from the Rise of the Le to the Fall of Gioli i 1876–1913. In B , O. (ed.). Wahlerbewegung in der Europäischen Geschichte, Ergebnisse einer Konferenz. Berlin: Colloquium Verlag, s. 97–124.

M

, A. 2001. Notabili, clientelismo, trasformismo, In V d’Italia. Annali. XVII. Il parlamento. Torino: Einaudi, s. 773–816.

M

, A. 1986. Sviluppo politico e parlamento nell’Italia liberale. Un’analisi a partire dai meccanismi della rappresentanza. Passato e presente, roč. 4, č. 12, s. 29–91.

M

, L. 1994. Individui, amici, clienti. Relazioni personali e circuiti politici in Italia Meridionale tra O o e Novecento. Bologna: Il Mulino.

M

, L., P

, F. (eds). Storia

, L. 2003. Il trasformismo. Bologna: Il Mulino.

N

, S. 1997. Campagne ele orali e sistemi ele orali nell’Italia liberale, 1900–1924. In R , S. (red.). Rappresentanza e governo alla svolta del nuovo secolo. Firenze: Firenze University Press, s. 61–110.

P

, P. 1986. Trasformismo e questione del partito: la politica italiana e il suo rapporto con la vicenda costituzionale europia. In P , P. (ed.). La trasformazione politica nell’Europa liberale, 1870–1890. Bologna: Il Mulino, s. 215–254.

R

, L. 1995. Progress and Compromise in Liberal Italy. The Historical Journal, roč. 38, č. 1, s. 205–213.

R

, M. 2008. Storia dei partiti politici. L’Italia dal Risorgimento alla Repubblica. Milano: Mondadori.

R

, S. 1998. Alle origini del trasformismo. Partiti e sistema politico nell’Italia liberale, 1861–1914. Bari: Laterza.

R R

, R. 1990. L’Italia liberale, 1861–1900. Bologna: Il Mulino. , S. 1986. Cavour and the Risorgimento. Journal of Modern History, roč. 58, s. 669–677.

R

, R. 1964. Dal Piemonte sabaudo all’Italia liberale. Torino: Einaudi.

R

, R. 1994. Vita di Cavour. Bari: Laterza.

S S

, G. 2003. Il trasformismo come sistema. Saggio sulla storia politica dell’Italia unita. Bari: Laterza. , A. W. 1962. The Risorgimento between Ideology and History: The Political Myth of rivoluzione mancata. The American Historical Review, roč. 68, č. 1, s. 38–56.


119

S

, M. L. 1994. Storia d’Italia e crisi di regime. Alle radici della politica italiana. Bologna: Il Mulino.

S

, M. L. 1996. Storia d’Italia e crisi di regime. Saggio sulla politica italiana, 1861–1996. Bologna: Il Mulino,

S

, M. L. 2001. Storia d’Italia e crisi di regime. Saggio sulla politica italiana, 1861–2000. Bologna: Il Mulino.

S

, M. L. 2007. Italia divisa. La coscienza tormentata di una nazione. Roma: Donzelli.

S

, M. L. 2011. L’Italia e i suoi tre stati. Il cammino di una nazione. Bari: Laterza.

S

, M. L. 2013. Storia d’Italia. Crisi di regime e crisi di sistema 1861–2013. Bologna: Il Mulino.

S

, M. L. 2014. L’eterno trasformismo italiano. La Repubblica, 7-3-2014.

S S U

, G. 1976. The Parties and Party Systems. A Framework for Analysis. I. Cambridge: Cambridge University Press. , G. 1982. Teoria dei partiti e caso italiano. Milano: SugarCo. , H. 1978. Die italienischen Liberalen und die Probleme der Demokratisierung, 1876–1915. Geschichte und Gesellscha , roč. 4, č. 1, s. 49–76

V

, C. 1985. Lineamenti di storia dei partiti italiani. Dal Risorgimento alla Repubblica. Roma: Bulzoni.

V

, R. 1981. Il fallimento del liberalismo, Studi sulle origini del fascismo. Bologna: Il Mulino.

120


Recenze knihy M. Brunclíka, M. Nováka a kol.: Internetové volby Praha: Sociologické nakladatelství, 2014, 290 s.

Lubomír Kopeček ∗ ([email protected])

Poslední léta provází intenzivní debaty o proměně politiky, o nových možnostech, které přinesl facebook, youtube, blogy či fenomén sdílení. Americký klasik demokratické teorie Robert Alan Dahl kdysi předpověděl třetí demokratickou transformaci, která nastane po éře zastupitelských demokracií. Hybatelem měly být právě nové informační a telekomunikační technologie, jež měly umožnit antický demokratický ideál zapojení všech či alespoň drtivé většiny občanů do procesu politického rozhodování, a to i ve velkých politických celcích. Z pohledu optimistů politické participace by se dalo tvrdit, že „čas dnes dozrál“. Občan se dnes může takříkajíc „z křesla“ podílet na aktivitách rodících se velmi daleko. Se špetkou ironie lze poupravit známý slogan jednoho českého politika „o zdrojích“: možnosti tu jsou. Sluší se dodat, že svým názorem na e-demokracii se považuji za mírného skeptika. S tímto vědomím je dobré číst tuto recenzi, která se věnuje první obsáhlejší české publikaci o internetových volbách. Začít je možné vymezením, co je míněno výrazem internetové volby. Autoři přejali definici, že jde „o způsob odevzdání hlasu z kteréhokoliv místa na světě prostřednictvím k internetu připojeného zařízení, které je mimo kontrolu volebních úřadů, jež nemohou kontrolovat, zda volič hlasuje osobně, tajně a svobodně“. První polovina knihy mapuje vybrané země či lokality, které tím či oním způsobem používají tento způsob hlasování. Kapitoly se zpravidla snaží o komplexnější postižení daného případu od debat o zavedení, přes přĳatou technickou podobu, vznášené výhrady až po fungování a odborné analýzy dopadů internetového hlasování. Jsou tak například popsány případy Estonska, které jako první využilo hlasování přes internet v celostátních volbách už v roce 2005, Norska, Švýcarska, u něhož je hlavní pozornost věnována Ženevě, nebo australského Nového Jižního Walesu. Nechybí ani specifický příklad podpory hlasování amerických vojáků v zahraničí internetovou cestou. Důležitým postřehem, na který mimo jiné upozorňuje závěr knihy, je přitom různorodost fenoménu internetových voleb, které nemají žádný převažující či ustálený model. Některá prezentovaná zjištění jsou poměrně překvapivá. Třeba v norském případě, který přibližuje Miloš Brunclík, se předpokládalo, že o tento nový způsob hlasování budou mít největší zájem prvovoliči, tedy nejmladší voliči. V praxi se to ovšem nepotvrdilo a prvovoliče zájmem výrazně předstihly o něco starší ročníky. Do knihy je zařazena také kapitola o Nizozemí, které v protikladu k výše zmíněným případům ukazuje neúspěch internetového projektu. Hlavní důvod podle jejího autora Petra Sokola paradoxně nesouvisel s internetovými volbami, ale s jiným druhem elektronického hlasování, které bylo založené na volebních strojích umístěných přímo ve volebních místnostech. Nabourání důvěry v jejich spolehlivost se následně obrátilo i proti internetovému hlasování. Je škoda, že kniha heslovitě zmiňuje krachy dalších podobných pokusů (ve Velké Británii či Irsku), ale na rozdíl od Nizozemí se příčinám, proč k tomu došlo, nevěnuje. ∗ Autor působí na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká

republika/Czech Republic.

Kopeček, L. Recenze knihy M. Brunclíka, M. Nováka a kol.: Internetové volby

121

Text je povětšinou obezřetný ohledně naplnění jednoho z hlavních vstupních očekávání při zavádění internetových voleb: zvýšení volební účasti. Jak se konstatuje v závěru, nikde se nedá efekt zvýšení účasti jednoznačně potvrdit. Pro českou debatu řešící dlouhodobě právě palčivost nízké účasti u některých druhů voleb, typicky senátních, jde o dost zásadní poznatek. Příslovečný „pes“ nemusí být „zakopaný“ na cestě mezi voličovým bydlištěm a (volební) urnou, ale jinde, například v převládajícím veřejném názoru na volenou instituce. V tomto kontextu je podle mne někdy smysluplnější než o internetových volbách vést v Česku debatu o zásadní změně mechanismu volby a například senátory by místo občanů-voličů mohli vybírat krajští zastupitelé. Je skvělé, že se kniha obsáhle v druhé polovině věnuje české situaci. Zahrnut je rozbor přístupu domácností k internetu a jeho využívání, postoje českých stran k elektronickým volbám a dokonce kapitola založená na rozsáhlém sociologickém výzkumu názorů české veřejnosti o této sféře. Dvě další kapitoly se věnují přínosům, rizikům a potenciálním úskalím zavedení internetových voleb v Česku. Zvláště si všímají toho, jaké podmínky by měly být naplněny pro spuštění takového projektu a jakou by mohl mít podobu. Přestože první analýza z pera Marka Antoše je ústavně právní, a druhá Matěje Trávníčka, Adama Hejla a Petra Sokola politologická, v řadě bodů se shodují. Rizika spojená s internetovými volbami za stávajících podmínek hodnotí oba texty spíše jako vysoká, mimo jiného je zmíněna velká nedůvěra k státním elektronickým projektům či chybějící analogie elektronického občanského průkazu, který existuje v Estonsku. Zvláštní zmínku si zaslouží hrozba „náborových akcí na městských sídlištích“ neboli velkého potenciálu pro „kupčení s hlasy“, čímž je míněna špatná zkušenost s volebními podvody při komunálních volbách v některých obcích. Zavedení internetového hlasování by stávající riziko podvodů prudce zvýšilo vzhledem ke zcela nekontrolovatelnému prostředí, v němž by se hlasování odehrávalo. Dobře se na tom dá ukázat, že nové technologie sice přináší možnost „hlasování z křesla“, ale nezajistí „nového uvědomělého a nekorumpovatelného voliče“. Naopak za možná pozitiva je u obou analýz k případnému českému projektu internetových voleb zmiňováno usnadnění přístupu vybraných skupin voličů k hlasování. Typicky jde o lidi pobývající v zahraničí či zdravotně handicapované, kde jsou naznačená rizika poměrně malá. Za pozornost stojí i zmínka o určitých výhodách starších neinternetových alternativ, které sice nejsou elektronické, nicméně se dají považovat za přece jen lépe kontrolovatelné. Může jít například o hlasování v předtermínu na poštách, což by pro české prostředí mohla být poměrně rozumná alternativa ke klasickému způsobu hlasování ve volební dny. Na recenzované téměř třísetstránkové knize se podílelo třináct autorů, kapitoly často mají několik spoluautorů, v případě textu o Ženevě a Švýcarsku dokonce čtyři (i proto tato recenze rezignovala na kompletní výčet jmen u každé kapitoly). Udržet v tak početném kolektivu obsahovou, stylistickou i názorovou soudržnost je obtížné. Občas se některé záležitosti drobně opakují, občas je poznat menší názorový nesoulad či se projevuje rozdílná jazyková obratnost. Nicméně můj celkový dojem z knihy je velmi dobrý a jde o solidní zpracování dané problematiky.

Články. Recenze VOLUME: 9 ISSUE: 2. Basic spatial pa erns of electoral support in the 2013 Czech presidential election

Recommend Documents