Studie. Comparing the structure of voting transitions around the presidential elections in the Czech Republic and Slovakia

VOLUME: 9 ISSUE: 1

Studie K G Comparing the structure of voting transitions around the presidential elections in the Czech Republic and Slovakia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3–20 P M Stabilita mongolského stranického systému v letech 1990–2012 z pohledu konceptu stranického nahrazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21–42

Monitoring V H The 2013 Parliamentary Election in the Czech Republic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43–49 P S Slovenské prezidentské voľby 2014 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50–59 J P Monitoring federálních voleb ve Spolkové republice Německo v roce 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60–69 K D ,V H Maďarské parlamentní volby 2014 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70–80

Projekt „Evropská volební studia“ byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky„Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích“ (kód 0021622407).

Gregor, K. Comparing the structure of voting transitions around the presidential elections in the Czech Republic and Slovakia

3

Comparing the structure of voting transitions around the presidential elections in the Czech Republic and Slovakia

Kamil Gregor ∗ ([email protected])

Abstract The article explores similarities in the structure of voting transitions between the last parliamentary elections and the recent presidential elections and between the first and the second round of these elections in Czech Republic and Slovakia. The structure of voting transitions was estimated using the hierarchical Bayesian model of ecological inference from a dataset of electoral results on the municipal level. Analysis finds many striking resemblances between the two countries, most notably the loosing presidential candidates being unable to secure full support of their parties’ electoral base in the first round and a ract voters of unsuccessful candidates in the second round. The winning candidates exhibited much more heterogeneous electoral support in both rounds of the elections. The similarities could be accounted for by the theory of second order elections or the theory of “deidentification” of politics.

Keywords residential elections, parliamentary elections, Czech Republic, Slovakia, ecological inference, statistical modelling, voting transitions

Note Príspevok je súčasťou riešenia grantového projektu VEGA č. 1-0346/12 „Priestorovo-politické systémy na začiatku 21. storočia a perspektívy ich vývoja“ (vedúci projektu: prof. RNDr. Robert Ištok, PhD.).

∗ Author is a Ph.D. student at the Department of Political Science, Faculty of Social Studies, Masaryk university, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

4

European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 1, pp. 3–20

Introduction The Czech Republic and Slovakia have recently witnessed the presidential elections, the former country actually the first elections when the president was elected by the popular vote. There are striking similarities between electoral outcomes in both countries. The defeated candidates Robert Fico and Karel Schwarzenberg were nominated by relatively successful political parties with parliamentary mandates.¹ Both candidates were high ranking members of the cabinet while their opponents Andrej Kiska and Miloš Zeman were not directly connected to any large party.² In both countries, the difference of electoral support between the two most successful candidates was not high in the first round (0.8% in the Czech elections and 4.0% in the Slovak elections) while in the second round, it was much higher (9.6% in the former country and 18.8% in the la er country). Voters were also relatively highly fragmented among a large number of candidates in both countries. In the Czech Republic, the two most successful candidates only gained 52.0% of the vote in the first round. In Slovakia, it was 47.6%. The difference between electoral support of the second and the third most successful candidates was low in both cases. Shares of votes alone can hardly give us, however, sufficient information to determine causes of these similarities in electoral behaviour. Why Robert Fico did not win even though his party won by a landslide in the last parliamentary elections and has kept most of its support since then? And why Karel Schwarzenberg did not manage to gather enough voters between the two rounds of elections as Andrej Kiska did? These questions can be answered by reconstructing a piece of information that is normally hidden in the electoral data—the structure of voting transitions between two elections or two rounds of the same elections. The aim of this article is to find out whether both countries experienced the same structure of shi s of voters from political parties in the last parliamentary elections and candidates in the presidential elections and between the candidates in the first and second rounds of the presidential elections. The principle of preserving the secrecy of the ballot causes an irreversible loss of information about the actual structure of voting transitions. Any method of its reconstruction is inescapably based on an indirect estimation with a level of uncertainty. Methods based on surveying a random sample of voters are almost always the most suitable ones to perform this task. However, no such surveys were conducted in case of the 2014 Slovak presidential elections. Therefore, I am forced to use statistical modelling of voting transition based on electoral data aggregated to the level of a large number of very small territorial units, in this case to the municipal level. This method estimates the most probable structure of transitions given a set of statistical assumptions. It has been used to study the Czech parliamentary (Lyons and Linek 2010), senatorial (Pink and Gregor 2011), presidential (Gregor 2014a), European (Linek and Lyons 2007) and regional (Gregor and Gongala 2014) elections. This article employs the hierarchical Bayesian model of ecological inference. I perform original research for Slovakia and use results of statistical modelling published previously (Gregor 2014b, KohoVolit.eu 2013) for the Czech Republic. This is the first time voting transitions have been statistically modelled in Slovakia. This article is split into several sections. The first one briefly describes the model used to estimate the structure of voting transitions. The second section comments on data sources and strategies to construct a symmetric dataset. The following two sections present results of the statistical modelling in Slovakia and in the Czech Republic. The last section compares the structure of voting transitions the two countries and presents possible explanations for observed similarities. This article does not strive to test these hypotheses since two cases is not a sufficiently large number to perform a rigorous test. The last section of this article rather suggests possible future research designs that would have this capability. ¹Political party Smer—sociálna demokracia (henceforth called Smer) of Robert Fico managed to obtain unusually high support of 44.4% in the 2012 parliamentary elections. The second most popular party only gained 8.9% of the vote. Moreover, Smer has retained its popular appeal since then with 38.1% support in an opinion poll by Focus (2014) in January 2014, when the second most popular party polled only 12.7%. Karel Schwarzenberg’s TOP 09 was not comparably popular but still polled some 16% in January 2013 (CVVM 2013). ²Miloš Zeman used to be the chairman of ČSSD but that was 12 years before the 2013 presidential elections. By the time of the elections, he was a honorary chairman of SPOZ that only polled 3.5% of popular support (CVVM 2013).


5

The hierarchical Bayesian model of ecological inference As it has been said, information on the actual structure of the voting transition is always irreversibly lost and cannot be retrieved. It can, however, be approximately reconstructed using two groups of methods. The first group contains methods based on direct surveying of a random sample of voters. There are four types of these surveys: panel surveys, pre-election surveys, exit polls and post-elections surveys. They differ in who is being surveyed and how. If the respondents are selected randomly, results of the survey closely approximate the actual unobserved social reality. This makes survey methods optimal strategies for voting transitions research in most situations. There may, however, be serious problems with surveying voters. In pre-election surveys, there is always a portion of respondents who are not certain about their future electoral behaviour or may change political preferences before elections. Exit polls do not provide any information about previous electoral behaviour of citizens who do not participate in the given elections. And all surveys obviously run into the risk of respondents providing incorrect answers. Many voters do not remember which political party or candidate they supported in previous elections, especially in situations when a number of years elapsed. This o en causes distortions in the distribution of voters among political parties in the sample despite the respondents being selected randomly. There were no surveys conducted before or during the 2014 Slovak presidential elections which would be suitable for reconstructing information about voting transitions. This forces me to utilize the second group of methods for estimating the structure of these transitions—statistical modelling. The specific model used in this article is a hierarchical Bayesian model of ecological inference (Rosen et al. 2001). The model uses aggregate data, in this case municipal-level data, to draw inferences about individual behaviour. It consists of three steps. In the first step, a suitable probabilistic distribution of values of unobserved variables is selected using distributions of values of observed variables. In this case, the observed variables are shares of votes for political parties and presidential candidates and the unobserved variables are values in a contingency table of voting transitions between two elections. An output of this method is a table similar to table 1. Variable v0 denotes the share of non-voters in elections t. Variables v1 to vi−1 denote shares of i − 1 relevant parties in these elections and variable vi the share of votes for other parties. Variable s0 denotes the share of non-voters in elections t + 1, s1 and s j−1 denote shares of j − 1 relevant parties in these elections and s j denotes the share of votes for other parties. Variables denoted β are unobserved quantities of all possible combinations of electoral behaviour. The table does not include first-time voters, as well as voters who died between the two elections, voters who lost the right to vote etc. Since their quantities are usually unknown it is necessary to omit them. Table 1:

A contingency table of voting transitions between two elections

Elections t Non-voters

Party 1

Party 2

…

Party i − 1

Other parties

Total

β 1,0 β 1,1 β 1,2

β 2,0 β 2,1 β 2,2

…

Party 2

β 0,0 β 0,1 β 0,2

…

β i−1,0 β i−1,1 β i−1,2

β i,0 β i,1 β i,2

s0 s1 s2

…

…

…

…

…

…

…

…

β 0,j−1 β 0,j v0

β 1,j−1 β 1,0 v1

β 2,j−1 β 2,j v2

…

β i−1,j−1 β i−1,j v i −1

β i,j−1 β i,j vi

s j −1 sj

Elections t + 1

Non-voters Party 1

Party

j−1

Other parties Total

…

…

1

6


It is assumed that values of the unobserved variables follow the multidimensional Dirichlet distribution. It is a very general distribution that likely covers all actual distributions in social reality. In the second step, each territorial unit representing one data point is given an interval where a value of an unobserved variable must necessarily fall given the values of the observed variables. For example, if Robert Fico gained 35 votes in the first round and 53 votes in the second round in a hypothetical municipality, it is possible to determine that the share of voters who supported him in both rounds cannot be lower than 0% and higher than 66% of all voters that supported him in the second round (35 divided by 53 is 66%). In the third step, all values within this interval are assigned a probability of being the true value according to the Dirichlet distribution. Its statistical parameters are determined using distributions of the observed variables via the Bayes Theorem (see the formal description of the model in Rosen et al. 2001 and Lau et al. 2007 and further literature on ecological inference—King 1997, King et al. 1999, King et al. 2004). The model used in this article is commonly applied to reconstruct individual behaviour from aggregate data in a variety of political science research designs (for example Johnston et al. 2004, Herron and Sekhon 2005, King et al. 2008, Kopstein and Wi enberg 2003, 2004, 2009, 2010a, 2010b, 2011a, 2011b). Validity of the model is determined by measuring a match between the contingency table estimated by the model and by an electoral survey. The most extensive research on this subject to date was conducted by Lucas Leemann a Philipp Leimgruber (2009) who compared estimates of religious affiliation of voters in 113 Swiss referenda produced by six statistical models. The match between the model and a survey can be calculated using so called index of similarity. It is a sum of absolute values of differences between a survey ( β p ) and the model ( β m ) divided by two and subtracted from zero: i

j

∑ ∑ β pij − βmij

S = 1−

i =0 j =0

2

Table 2 presents values of this index for several unpublished models of voting transitions between two parliamentary elections in the Czech Republic between 1996 and 2010. The transitions were estimated using municipal-level data (some 6,300 territorial units). The estimates are compared with results of the SC & C exit polls in 1998, 2002, 2006 and 2010 (see Gregor forthcoming for further details). Raw values of the index are not comparable across models because the size and shape of the contingency table are not the same. The smaller the table, the more likely it is to correctly place a voter into a correct cell of the table at random. To compare the values, they must be standardized by the size of the contingency table. The standardized index informs whether the statistical model is more accurate than a “model” of uniform distribution of voters across the contingency table. Table 2:

Index of similarity between the model and an exit poll survey

Voting transitions

Raw index

Standardized index

Size of the contingency table

Parliamentary elections 2006 and 2010

89.4%

2.29

56


89.0%

2.27

42


88.6%

2.11

64


83.7%

1.94

48


7

Data sources In this article, I present results of statistical modelling based on Czech and Slovak electoral data. Details on data sources of the Czech model have been published previously (Gregor 2014b, KohoVolit.eu 2013). For Slovakia, the modelling is based on a dataset that consists of the results of the 2012 parliamentary and the 2014 presidential elections in 2,926 municipalities. The largest cities are split into several smaller territorial units. For example, Bratislava is split into 17 units. This increases granularity of the data and effectively mitigates the so called “Manha an effect”.³ Data were extracted from the Slovak Statistical Office electoral website (Voľba prezidenta Slovenskej republiky 2014) that provides downloadable electoral results on municipal level in machine readable formats within hours a er elections. The model assumes that population remains constant in both elections. This obviously does not correspond to reality. In several years between the parliamentary and the presidential elections, some voters die, some gain or lose the right to vote and some cast their votes in two different territorial units. These problems are either unsolvable or marginal so it is necessary to omit them. The two years that elapsed between the 2012 parliamentary elections and the 2014 presidential elections in Slovakia are not a sufficiently long period of time to pose a risk of statistical inference distortion. If the number of all registered voters differs in one territorial unit in the two elections, the difference is added to non-voters. Under normal circumstances, the number of non-voters is calculated as i

nt = vt − ∑ st,i , i =1

where nt denotes the number of non-voters in elections t, vt denotes the number of all registered voters, sti denotes number of votes for a party i. When constructing a dataset for statistical modelling the number of non-voters is calculated as i

nt = max (vt , vt+1 ) − ∑ st,i , i =1

where vt is the number of all registered voters in elections t and vt+1 is the number of all registered voters in elections t + 1. The number of non-voters in elections t + 1 can be calculated as i

nt+1 = max (vt , vt+1 ) − ∑ st+1,i . i =1

In both the Czech and the Slovak elections, electoral support for non-parliamentary parties is added up to a residual category. Electoral support for presidential candidates that failed to obtain at least 5% of the vote in the first round of the presidential elections in collapsed into a residual category as well.

The structure of voting transitions in Slovakia Table 3 shows the structure of voting transitions between the 2012 parliamentary elections and the first round of the 2014 presidential elections in Slovakia. Sum of all cells in the table adds up to 100% of all registered voters. We can, for example, see that 38% of the voters did not participate in any of the two elections. Tables 4 and 5 contain identical information recalculated so that columns and rows add up to 100%. This is generally more useful since we usually want to see composition of the electorate of a single party or candidate. I report all three tables for the four models presented in this article for reader’s easier orientation in the figures. ³The “Manha an effect” is a special case of information loss due to data aggregation. It is a situation when there is a data point representing very large area or population in a dataset of many small territorial units. This data asymmetry can cause distortions when statistical methods are applied. The effect is named a er one of its prime examples, the New York borough of Manha an (King 1997).

8


Table 3:

Voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in Slovakia (values lower than 1% are omitted)

Non-voters Non-voters

Fico

Kiska

38%

Smer

9%

Procházka

Kňažko

2% 12%

5%

1%

3%

2%

OĽ

2%

Most-Híd

1%

SDKÚ

1%

2%

SaS

1%

1%

10%

Other

1%

KDH

Other

Bárdos

1% 2%

2%

Table 4: Voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in Slovakia—column totals (values lower than 1% are omitted and values higher than 20% are in bold)


66%

Smer

15%

Fico

Kiska

100%

1%

Most-Híd SDKÚ SaS Other

17%

Total

100%

Kňažko

Bárdos

Other

22%

2%

1%

20%

KDH OĽ

Procházka

100%

2%

55%

2%

30%

3%

37%

1%

1%

44%

24%

5%

18%

1%

4%

13%

2%

85%

8%

28%

2%

12%

11%

21%

2%

2%

19%

1%

6%

7%

7%

100%

100%

100%

100%

100%

Table 5: Voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in Slovakia—row totals (values lower than 1% are omitted and values higher than 20% are in bold)


92%

Smer

32%

KDH

Fico

Kiska

Procházka

5%

Bárdos

Other

3%

1%

19%

2%

6%

61%

OĽ

7%

55%

11%

Most-Híd

5%

39%

SDKÚ

4%

27%

SaS

6% 77%

Other

44%

Kňažko

Total 100%

4%

100%

1%

29%

100%

23%

4%

100%

3%

52%

1%

100%

1%

52%

2%

15%

100%

43%

2%

45%

2%

2%

100%

16%

1%

3%

1%

2%

100%

Information in tables 4 and 5 is visualized by stacked bar charts 1 and 2. Size of a bar corresponds with the share of votes of a given party or candidate. Colours inside the bar correspond to the structure of voting transitions to or from this party or candidate. Therefore, the colourful segments show absolute numbers of voters transiting. The charts do not only inform about relative shares of voters transiting out of the whole electorate of a given party or candidate but also about the share of this group of voters out of


9

the whole population. The charts do not visualize transitions of non-voters because this segment of the population is always larger that the electorate of any single party or candidate. If they were included it would rescale the chart so much that the structure of voting transitions to or from the parties or candidates with very small support would not be visible.

Figure 1: Column totals of voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in Slovakia

Figure 2:

Row totals of voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in Slovakia

10


Only some 44% of the electorate of Smer from the 2012 parliamentary elections actually supported Rober Fico in the presidential elections. Almost one third failed to show up and the rest voted for other candidates, most o en for Radoslav Procházka. These 44% of former Smer voters were actually almost all of his voters in the first round of the presidential elections. It seems Robert Fico failed to a ract voters of any other party or non-voters from the parliamentary elections. Contrastingly, the electorate of Andrej Kiska was very heterogeneous in terms of its previous electoral behaviour. He received support of a majority of former OĽ voters and a part of former Most-Híd, SDKÚ and SaS voters. Moreover, some 20% of his supporters did not vote in the parliamentary elections. Most voters of KDH supported Radoslav Procházka, a former member of this party, while most voters of SDKÚ and SaS vored for Milan Kňažko. A large majorty of Most-Híd gained their votes to Gyula Bárdos despite the fact that he was the official candidate of a different Hungarian party (SMKMKP). It is striking that many voters of small parties did not show up in the presidential elections. It would suggest there is a relatively large segment of the Slovak society that did not feel represented by any of the candidates. Fragmentation of votes among a large number of very small parties discourages me from disaggregating this residual category any further but it would be very interesting to find out which voters voted and which ones did not. Tables 6–8 show the structure of voting transitions between the first and the second round of the presidential elections. Both Robert Fico and Andrej Kiska managed to successfully mobilize their supporters from the first round. Almost all of them showed up two weeks later and voted for the same candidate. Only a very small number of voters changed their preferences between the two rounds. A vast majority of citizens that casted their votes in the first round also participated in the second. This contributed to an increase in turnout from 43.4% in the first round to 50.5% in the second round. A majority of Radoslav Procházka’s, Milan Kňažko’s and Gyula Bárdos‘ voters shi ed to Andrej Kiska. Robert Fico only a racted a small number former voters of Radoslav Procházka and candidates that failed to exceed 5% support in the first round. Both Robert Fico and Andrej Kiska were similarly successful in a racting non-voters from the first round. This group constituted 16% of Andrej Kiska’s voters and 22% of Robert Fico’s voters in the second round. While the electorate of Robert Fico remained relatively homogenous in terms of previous electoral behaviour, Andrej Kiska exhibited a more heterogeneous voter base in both rounds of the elections. Although he had fewer voters from the first round, he managed to win over a majority of the unsuccessful candidates’ electorate. So why Robert Fico failed to become the president despite the fact that his party won the last parliamentary elections by a landslide and have managed to keep most of its support since then? His defeat had several causes: Too many former voters of Smer did not support him in the first round of the presidential elections—they either did not vote at all or casted their votes for a different candidate. Robert Fico also failed to win over almost any other voter than the former supporters of Smer. This voter base was sufficient to win a lopsided victory in the first round but not enough to beat Andrej Kiska who was appealing for a much broader segment of the population. Table 6:

Voting transitions between the first and the second round of the presidential elections in Slovakia (values lower than 1% are omitted)

Non-voters

Non-voters

Kiska

Fico

48%

5%

5%

Fico

12%

Kiska Procházka

10% 1%

6%

Kňažko

5%

Bárdos

2%

Other

1%

2%

2%


11

Table 7: Voting transitions between the first and the second round of the presidential elections in Slovakia—column totals (values lower than 1% are omitted and values higher than 20% are in bold)

Non-voters

Kiska

Fico

96%

16%

22%

Non-voters Fico

56%

Kiska

35%

Procházka

2%

Kňažko

21%

9%

18%

1%

Bárdos

1%

7%

Other

1%

3%

12%

Total

100%

100%

100%

Table 8: Voting transitions between the first and the second round of the presidential elections in Slovakia—row totals (values lower than 1% are omitted and values higher than 20% are in bold)

Non-voters

Non-voters

Kiska

Fico

Total

84%

8%

8%

100%

100%

100%

Fico Kiska

1%

99%

1%

100%

11%

67%

22%

100%

Kňažko

1%

94%

4%

100%

Bárdos

13%

86%

Other

12%

22%

Procházka

Figure 3:

100% 66%

100%

Column totals of voting transitions between the first and the second round of the presidential elections in Slovakia

12


Figure 4:

Row totals of voting transitions between the first and the second round of the presidential elections in Slovakia

The structure of voting transitions in the Czech Republic Tables 9–14 and charts 5–8 show the structure of voting transitions between the 2010 parliamentary elections and the first round of the 2013 parliamentary elections and between the first and the second round of the presidential elections in the Czech Republic. In the former case, there actually was a preelection survey conducted by MEDIAN (2013) and it is therefore possible to determine how closely the statistical model matches the survey. The value of the raw index of similarity is 84.4% and the value of the standardized index is 2.24 which is comparable to the models of voting transitions between various Czech parliamentary elections presented in table 2 (see more details in Gregor 2014a). Table 9:

Voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in the Czech Republic (values lower than 1% are omitted)

Non-voters

Zeman

Fischer

Dienstbier

Other

31%

1%

3%

1%

2%

ČSSD

1%

6%

2%

4%

1%

ODS

2%

1%

TOP 09

1%

Non-voters

KSČM

Schwarzenberg

5%

1%

8%

2% 1%

1%

3%

1%

2%

1%

VV

1%

1%

2%

1%

2%

Other

1%

3%

2%

1%

4%

The electorate of TOP 09 appears to be the most stable in terms of voting transitions, followed by the electorate of ODS. Most of these parties’ voters transitioned to Karel Schwarzenberg. Voters of other parties were split much more evenly among a number of candidates. Most of ČSSD’s and KSČM’s voters shi ed to Miloš Zeman and most of VV’s voters to Jan Fischer. The electorate of Karel Schwarzenberg was therefore relatively very homogenous in the first round while Miloš Zeman was supported by a voter base that was much more fragmented in respect to their previous electoral behaviour.


13

Table 10: Voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in the Czech Republic—column totals (values lower than 1% are omitted and values higher than 20% are in bold)

Non-voters

Zeman

Fischer

Dienstbier

Other

86%

8%

25%

12%

16%

ČSSD

2%

39%

18%

40%

4%

ODS

5%

7%

39%

13%

5%

18%

TOP 09

2%

1%

58%

2%

5%

9%

KSČM

1%

17%

9%

19%

6%

VV

2%

6%

17%

10%

15%

Other

2%

22%

2%

16%

10%

32%

Total

100%

100%

100%

100%

100%

100%

Non-voters

Schwarzenberg

Table 11: Voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in the Czech Republic—row totals (values lower than 1% are omittedalues lower than 1% are omitted and values higher than 20% are in bold)

Non-voters

Zeman

Schwarzenberg

Fischer

Dienstbier

Other

Total

81%

3%

0%

7%

3%

5%

100%

5%

46%

0%

15%

29%

4%

100%

15%

8%

42%

12%

4%

20%

100%

TOP 09

5%

1%

75%

2%

5%

11%

100%

KSČM

6%

40%

15%

27%

12%

100%

12%

15%

1%

29%

15%

29%

100%

7%

30%

3%

16%

8%

36%

100%

Non-voters ČSSD ODS

VV Other

Between the first and the second round, both candidates were similarly successful in mobilizing their voters from the first round. Unlike in Slovakia, the turnout actually dropped from 61.3% in the first round to 59.1% in the second round in the Czech Republic. Groups of Miloš Zeman’s and Karel Schwarzenberg’s voters that did not participated in the second round were actually similarly sized. Those who voted for the two candidates in the first round and showed up two weeks later almost always voted for the identical candidate. Both of the candidates were also almost equal in their ability to a ract voters who did not cast their votes in the first round. Table 12:

Voting transitions between the first and the second round of the presidential elections in the Czech Republic (values lower than 1% are omitted)

Non-voters

Zeman

Schwarzenberg

30%

3%

4%

Zeman

3%

12%

Schwarzenberg

2%

Fischer

4%

5%

2%

Dienstbier

3%

6%

1%

Other

5%

3%

6%

Non-voters

11%

14


Figure 5: Column totals of voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in the Czech Republic

Figure 6:

Row totals of voting transitions between the parliamentary elections

and the first round of the presidential elections in the Czech Republic


15

Table 13: Voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in the Czech Republic—column totals (values lower than 1% are omitted and values higher than 20% are in bold)

Non-voters

Zeman

Schwarzenberg

64%

11%

16%

Zeman

6%

40%

1%

Schwarzenberg

4%

Fischer

9%

17%

10%

Dienstbier

6%

21%

4%

Other

10%

11%

25%

Total

100%

100%

100%

Non-voters

44%

Table 14: Voting transitions between the parliamentary elections and the first round of the presidential elections in the Czech Republic—row totals (values lower than 1% are omitted and values higher than 20% are in bold)

Non-voters

Zeman

Schwarzenberg

Total

Non-voters

81%

9%

11%

100%

Zeman

20%

78%

2%

100%

Schwarzenberg

15%

0%

85%

100%

Fischer

36%

43%

21%

100%

Dienstbier

28%

62%

11%

100%

Other

33%

23%

44%

100%

Comparing voters of the two most successful candidates from the first round and the rest of the candidates reveals that the former group more o en did not participated in the second round. Most former voters of Jan Fischer and Jiří Dienstbier supported Miloš Zeman while most former voters of those candidates that failed to receive more than 5% of the vote in the first round supported Karel Schwarzenberg. Both candidates actually brought similarly sized voter bases to the second round, as well as similarly sized groups that did not vote in the first round. Miloš Zeman managed to win because he was more appealing to voters of unsuccessful candidates, particularly of Jan Fischer and Jiří Dienstbier.

Comparing the structure of voting transitions in both countries There are striking parallels in the structure of voting transitions around the presidential elections the Czech Republic and Slovakia. In both countries, it was the official candidate of a government party that ended up defeated. The winner was a candidate not directly connected to any major party. Robert Fico and Karel Schwarzenberg were handicapped in the the first round because not even all voters of their party supported them. Some of these former voters of Smer and TOP 09 either defected to other candidates or did not participate in the first round at all. This was combined with the fact that both candidates were not very successful with appealing to voters of other parties from the last parliamentary elections. Voter base of Robert Fico was comprised almost entirely of former Smer’s voters while Karel Schwarzenberg only partially won over former supporters of ODS. In both cases, the loosing candidate exhibited an unusually homogenous electorate in the first round. Quite contrary, Andrej Kiska and Miloš Zeman were elected by a much more fragmented group of voters in terms of their previous electoral behaviour.

16


Figure 7: Column totals of voting transitions between the first and the second round of the presidential elections in the Czech Republic

Figure 8:

Row totals of voting transitions between the first

and the second round of the presidential elections in the Czech Republic


17

Very similar is also the structure of voting transitions between the first and the second rounds. In the Czech Republic as well as in Slovakia, the two candidates qualified to enter the second round of the elections were comparably successful in a racting their voters from the first round. In both countries, only a very small number of citizens that cased their voters for the two candidates changed their preference between the two rounds. What was also similar is the share of the electorate that supported the two candidates in the first round but did not voted in the second. Andrej Kiska, Miloš Zeman, Robert Fico and Karel Schwarzenberg were also about equally matched in terms of their ability to a ract nonvoters from the first round. These circumstances combined with relatively very evenly matched results of the first round caused all four candidates to bring similarly sized shares of their voters to the second round. The winner was very much determined by his appeal to supporters of unsuccessful candidates in both countries. A vast majority of these voters casted their votes again and supported the winner. Is political science equipped with theories that could explain these striking similarities in the structure of voting transitions? Particularly transitions between the two rounds of the presidential elections could be interpreted using the theory of second order elections. The theory postulates, among other things, that new, non-parliamentarian and protest parties tend to be more successful in second order elections, particularly if they are not held simultaneously with first order elections. Voters feel that there is “less at stake” and do not strategize so much around their votes being wasted. Government parties tend to lose support because many voters “punish” them for unsatisfactory political performance (Reif and Schmi 1980). If we apply this theory to the runoff majoritarian electoral system used in the presidential elections, we could say that Robert Fico who had been the prime minister for two years during the elections and Karel Schwarzenberg who had been the minister of foreign affairs for two and half years during the elections were not able to a ract sufficient voters due to their close ties with the government. The winners were not connected to any major party. Some experts and journalists, such as Jiří Pehe (2014), Michal Horský (2014) or Kateřina Kňapová (2014), were quick to put the Slovak presidential elections into broader context of a long-term trend of “deidentification” of politics characterized by voters shi ing towards new types of political parties. These types are labelled differently in various taxonomies and typologies of political parties but share similar defining features. For example, they are called the electoral-professional party by Angelo Panebianco (1988), the business firm model party by Johnatan Hopkin a Caterina Paolucci (1999) or the market-oriented party by Jennifer Lees-Marshment (2001). These parties are characterized by private funding, a strong position of their leaders (usually successful businessmen), centralized organizational structure and corporate-style management, marginalization of the rank-and-file, unstable voter base, flexible ideological profile bordering political de-identification strongly exhibited by verbally rejecting the concept of le -right political dimension and intensive use of modern technologies, communication strategies and methods of political marketing not only to communicate but primarily to dra political manifestos. This ideal type is approximated the most by VV and ANO in the Czech Republic and by SaS and OĽ in Slovakia. Proponents of this “deidentification” hypothesis argue that the winning candidates exhibit some features of this new type of parties and that the presidential elections in both countries lend further evidence for a growing electoral support of a new conceptual framework of politics that is less grounded in rigid organizational structures, representation of a well-defined segment of society and stable ideological profile derived from great authors of political philosophy and that is more grounded in electoral volatility, ideological vagueness and fluidity and concepts of “a-politics”, “non-politics” or “anti-politics “. These two lines of reasoning are to a large extend competing hypothesis. The theory of second order elections is implicitly based on the assumption that the “traditional” types of political parties prevail. If it is not the case there is no reason to expect cyclic shi s of electoral support between government and opposition parties and between established and new parties. The new types of parties described above bring about an era of overall electoral instability. Both hypotheses could be tested using a larger sample of second order elections. If the later hypothesis is valid we should observe a structure of voting transitions similar to those presented in this article in elections that are hold simultaneously with first order elections.

18


The hypotheses could be tested using a larger sample of second order elections (not necessarily exclusively presidential elections). If the structure of voting transitions corresponds with observation predicted by the theory of second order elections this theory is a sufficient, more parsimonious explanation. An even stronger test would be performed if the second order elections in the sample were held during various phases of the parliamentary term and observations were consistent with a cyclic trend of electoral shi s between government and opposition and new and old parties across countries as it is predicted by the theory. Erratic pa ers of voting transitions would lend evidence of the “deidentification” hypothesis, especially if successful parties and candidates exhibited features of the new types.

Conclusions The aim of this article was to explore similarities in the structure of voting transitions between the last parliamentary elections and the recent presidential elections and between the first and the second round of the presidential elections in the Czech Republic and Slovakia. The structure of voting transitions was estimated using the hierarchical Bayesian model of ecological inference applied to a dataset of electoral results on the municipal level. For Slovakia, transitions around the 2012 parliamentary and 2014 presidential elections were estimated and for the Czech Republic, transitions around the 2010 parliamentary and the 2013 presidential elections were estimated. Analysis of the voting transitions reveals that both presidential elections bear striking resemblance in many ways. Robert Fico and Karel Schwarzenberg that were defeated in the second round were nominated by relatively successful government parties. Both candidates were high ranking members of the cabinet while their opponents Andrej Kiska and Miloš Zeman were not directly connected to any large party. In both countries, the difference of electoral support between the two most successful candidates was not high in the first round while in the second round, it was much higher. Voters were also relatively highly fragmented among a large number of candidates in both countries. Robert Fico and Karel Schwarzenberg were not supported by all voters of their party in the first round. This was combined with the fact that both candidates were not very successful with appealing to voters of other parties from the last parliamentary elections. In both cases, the loosing candidate exhibited an unusually homogenous electorate in the first round. Winning candidates Andrej Kiska and Miloš Zeman were elected by a much more fragmented group of voters in terms of their previous electoral behaviour. In both countries, the two candidates qualified to enter the second round were similarly successful in a racting their voters from the first round. Moreover, only a very small number of voters that voted for the two candidates changed their preference between the two rounds. What was also similar was a share of the electorate that supported the two candidates in the first round but did not voted in the second. Andrej Kiska, Miloš Zeman, Robert Fico and Karel Schwarzenberg were relatively equally matched in terms of their ability to a ract non-voters from the first round. These circumstances combined with relatively very evenly matched results of the first round caused all four candidates to bring a relatively similarly sized share of their voters to the second round. The winner was very much determined by his appeal to supporters of unsuccessful candidates. In both countries, a vast majority of these voters casted their votes again. Observed similarities could be accounted for by the theory of second order elections since both loosing candidates were members of the cabinet. Robert Fico who had been the prime minister for two years during the elections and Karel Schwarzenberg who had been the minister of foreign affairs for two and half years during the elections were not able to a ract sufficient voters due to their close ties with the government. The winners were not directly connected to any major party. The theory of second order elections postulates that government parties tend to lose support in these elections. Some experts and journalists interpret the results in context of a long-term shi of voters to a new type of political parties characterized by organizational flexibility, ideological vagueness and electoral fluidity. The winning candidates supposedly exhibit a ributes of these parties and the presidential elections lend evidence for a hypothesis of an ongoing “deidentification” of politics. These two interpretations are functionally competing hypotheses that could be tested using a larger dataset of voting transitions around presidential elections.


19

References CVVM. 2013. Stranické preference a volební model v lednu 2013. [vid. 2014-04-08]. Available at

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/ a6944/f3/pv130130.pdf. F

. 2014. Volebné preferencie politických strán – jan.–feb. 2014. [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at

http://www.focus-research.sk/files/ 168_Preferencie%20politickych%20stran_jan-feb_2014.pdf. G

, K. 2014a. Struktura voličských přesunů mezi prvním a druhým kolem. In Š , J. et al. (eds). Prezidentské volby 2013. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, pp. 115–140.

G

, K. 2014b. Statistická analýza: Voliči ČSSD podpořili Zemana místo Dienstbiera. [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at http://kohovoliteu.blog.idnes.cz/c/316028/

Statisticka-analyza-Volici-CSSD-podporili-Zemana-mistoDienstbiera.html. G

, K. (Forthcoming). Přesuny hlasů. In H Brno: MuniPress, pp. 182–215.

G

, K., G , P. 2014. Voličské přesuny mezi sněmovními volbami v roce 2010 a krajskými volbami v roce 2012. In B , S. et al. (eds). Krajské volby 2012. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, pp. 189–210.

H

, M. C., S , J. S. 2005. Black candidates and black voters: Assessing the impact of candidate race on uncounted vote rates. The Journal of Politics. Vol. 67, No. 1, pp. 154–177.

H

, J., P , C. 1999. The business firm model of party organisation: Cases from Spain and Italy. European Journal of Political Research. Vol. 35, No. 3, pp. 307–339.

H

, V. et al. (eds). Volby do Poslanecké sněmovny 2013.

, M. 2014. Európu obchádza strašidlo antipolitiky. [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at

http://spravy.pravda.sk/domace/clanok/303580-horsky-europuobchadza-strasidlo-antipolitiky/. J

, R., G , T., P , C. 2004. On estimates of split-ticket voting: EI and Emax. (Working paper) [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at http://polmeth.wustl.edu/media/Paper/jgp04.pdf.

K

, G. 1997. A solution to the ecological inference problem. Reconstructing individual behavior from aggregate data. Princeton: Princeton University Press.

K

, G., R , O., T , M. A. 1999. Binomial-Beta hierarchical models for ecological inference. Sociological Methods and Research. Vol. 28, No. 1, pp. 61–90.

K

, G., R , O., T , M. A., W , A. 2008. Ordinary economic voting behavior in the extraordinary election of Adolf Hitler. Journal of Economic History. Vol. 68, No. 4, pp. 951–956.

K

, G., T , M. A., R , O. (eds). 2004. Ecological inference: New methodological strategies. Cambridge: The University of Cambridge.

K

, K. 2014. Éra spasitelů? [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at

http://denikreferendum.cz/clanek/17740-era-spasitelu. K

V . . 2013. Statistická analýza: Voliči ČSSD podpořili Zemana místo Dienstbiera, voliči ODS utekli ke Schwarzenbergovi. [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at http://kohovolit.eu/cs/

statisticka-analyza-volici-cssd-podporili-zemana-mistodienstbiera-volici-ods-utekli-ke-schwarzenbergovi/. K

, J. S., W , J. 2003. Who voted Communist? Reconsidering the social bases of radicalism in interwar Poland. Slavic Review. Vol. 62, No. 1, pp. 87–109.

K

, J. S., W , J. 2004. Ethnic diversity, democracy, and electoral extremism: Lessons from interwar Poland and Czechoslovakia. (Working paper) [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at http://politics.as.nyu.edu/docs/IO/4734/wittenberg_s05.pdf.

20


K

, J. S., W , J. 2009. Does familiarity breed contempt? Inter-ethnic contact and support for illiberal parties. The Journal of Politics. Vol. 71, No. 2, pp. 414–428.

K

, J. S., W , J. 2010a. Beyond dictatorship and democracy: Rethinking national minority inclusion and regime type in interwar Eastern Europe. Comparative Political Studies. Vol. 43, No. 8–9, pp. 1089–1118.

K

, J. S., W , J. 2010b. Deadly communities: Local political milieus and the persecution of Jews in occupied Poland. Comparative Political Studies. Vol. 44, No. 3, pp. 259–283.

K

, J. S., W , J. 2011a. Between state loyalty and national identity. Electoral behaviour in inter-war Poland. (Working paper) [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at http://witty.berkeley.edu/Proofs%20Polin%2024.pdf.

K

, J. S., W , J. 2011b. Did ethnic balance ma er? Elections in interwar Poland. (Working paper) [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at http://individual.utoronto.ca/

kopstein/journals/Between_Nationalization_ and_Internationalization.pdf. L

, O., M , R. T., K , M. 2007. eiPack: R x C ecological inference and higher-dimension data management. R News. Vol. 7, No. 2, pp. 43–47.

L

, L., L , P. 2009. Ecological Inference and 113 Votes. (Working paper) [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at http://www.assh.ch/dms/svpw/Kongress/ Papiers/untitled3/StGall09_Leemann_Leimgruber.pdf.

L

-M , J. 2001. The product, sales and market-oriented party—How Labour learnt to market the product, not just the presentation. European Journal of Marketing. Vol. 35, No. 9–10, pp. 1074–1084.

L

, L., L , P. 2007. What can ecological inference tell about the Second-Order-Election-Thesis in the Czech Republic and Slovakia. In M , M., M , S., S , H. (eds). European elections a er Eastern enlargement: Preliminary results from the European Election Study 2004. Mannhim: University of Mannheim, Mannheim Centre for European Social Research, pp. 327–370.

L

, P., L , L. 2010. Party system nationalisation and non-uniform vote switching. Evidence from the Czech Republic. Sociologický časopis. Vol. 46, No. 3, pp. 375–399.

MEDIAN. 2013. Prezidentská volba. Determinanty výsledku. (Výzkum ve volebních dnech.) [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at http://www.median.cz/docs/ Median_PREZIDENT_II_KOLO_determinanty_vysledku.pdf. P P

, A. 1988. Political parties: Organization and power. Cambridge: Cambridge University Press. , J. 2014. Nepolitická politika není antipolitika. [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at

http://www.pehe.cz/Members/redaktor/ nepoliticka-politika-neni-antipolitika. P

, M., G , K. 2011. Senátní volby 2010 a voličské přesuny mezi prvním a druhým kolem. Středoevropské politické studie. Vol. 13, No. 2–3, pp. 220–245.

R

, K., S , H. Nine Second-order National Elections–a Conceptual Framework for the Analysis of European Election Results. European Journal of Political Research. Vol. 8, No. 1, pp. 3–44.

R

, O., J ,W , K , G., T , M. A. 2001. Bayesian and frequentist inference for ecological inference: The R x C case. Statistica Neerlandica. Vol. 55, No. 2, pp. 134–156.

Voľba prezidenta Slovenskej republiky 2014. [on-line]. [vid. 2014-04-08]. Available at

http://prezident2014.statistics.sk/Prezident/home-sk.html.

Maškarinec, P. Stabilita mongolského stranického systému v letech 1990–2012 z pohledu konceptu stranického nahrazení

21

Stabilita mongolského stranického systému v letech 1990–2012 z pohledu konceptu stranického nahrazení

Pavel Maškarinec ∗ ([email protected])

Abstract The article deals with the analysis of the stability of representation in Mongolian parliament a er Mongolia’s transition to democracy in 1990. The main aim of the paper is to identify the size of the party replacement, in connection with the frequent changes to the Mongolian electoral system and related changes in the party system. In first step, the concept of party system stability is introduced, including concepts of volatility, party replacement, and modified concept of party replacement. In the second part of the article, we describe changes to the electoral system, with the most significant change in the 2012 election. While in the former elections, Mongolia had used a majority or semi-proportional techniques, in 2012 country passed to majoritarian form of mixed system. The next chapter provides the basic description of the election results and the genesis of the party system. In the fourth part of the article, party replacement was calculated for the 1992–2012 elections. We conclude that from the perspective of political parties’ parliamentary representation, the Mongolia has witnessed quite a rapid stabilization of the political actors with parliamentary representation. However, the evolution of party system stability in terms of regained seats was largely lagged, and its increase was largely related to the consolidation of the party system a er 2000. This instability thus were not caused solely by changes and impacts of the electoral formulas, but was connected especially with the early development of the party system.

Keywords Mongolia, Great State Khural, Parliamentary Elections, Party System, Party System Stability, Party Replacement

∗ Mgr. Pavel Maškarinec, Ph.D., působí jako odborný asistent na katedře politologie a filozofie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, České mládeže 8, 400 01 Ústí nad Labem, Česká republika/Czech Republic.

22


Úvod Mongolský volební systém patří – ve srovnání s volebními systémy dalších postkomunistických zemí bývalého sovětského bloku – mezi nejméně stabilní (viz např. Birch et al. 2002; Birch 2003; Rose, Munro 2003; Millard 2004; Šedo 2007). V šesti dosud uskutečněných volbách do mongolského jednokomorového parlamentu (Velký státní chural – Ulsyn ich chural) byly použity celkem tři typy volebních systémů (čtyři při započtení zakladatelských voleb do prozatímního parlamentu v roce 1990). Pouze v letech 2000 a 2004 přitom měli mongolští občané šanci hlasovat stejným způsobem jako v předchozích volbách. Výjimkou nebyly ani poslední volby (28. června 2012), kdy došlo z hlediska mechaniky volebního systému k dosud největší změně. Mongolsko po dvaceti letech opustilo oblast většinových a semiproporčních technik a přešlo ke smíšenému volebnímu systému. Hlavní výzkumnou otázkou předkládaného textu je posoudit, do jaké míry časté reformy mongolského volebního systému ovlivňovaly podobu stability zastoupení politických stran v mongolském parlamentu. Vzhledem k omezenému rozsahu textu tudíž bude sledována pouze jedna z možných oblastí kvantitativního výzkumu stability stranických systémů. Z metodologického hlediska se jedná o případovou studii (case study), která usiluje o poskytnutí co nejhlubšího a komplexního porozumění vybranému případu (Kořan 2008). Konkrétně instrumentální případovou studii (instrumental case study), která za použití jediné úzce zaměřené případové studie, jež slouží jako příklad širšího fenoménu, usiluje o získání lepšího obecného porozumění a nějaké formy generalizace širších fenoménů (Stake 1995). Podle Yina případové studie umožňují vyvozovat generalizace, nicméně je nutné brát v potaz, že generalizace vycházející z analýzy jednoho případu nenaplňují nároky, která má např. statistická generalizace založená na velkém počtu pozorování, ale jedná se spíše o rozšíření či generalizaci teorií, tedy tzv. „analytickou generalizaci“ (Yin 2003: 10). První část práce bude věnována představení metodologie kvantitativního výzkumu stability stranických systémů. Ve druhé části text přibližuje proměny mongolského volebního systému v letech 1990–2012, včetně detailní klasifikace volebních systémů užívaných v jednotlivých volbách. Třetí část se zaměřuje na popis vývoje mongolského stranického systému se snahou přiblížit systémovou logiku fungování stranicko-politické soustavy. Zhodnotíme zejména rychlost stabilizace stranického systému, existenci hlavních a vedlejších pólů¹, přítomnost různých typů stran (dominantní, predominantní, ultradominantní)² a jejich vlivu na interakce mezi jednotlivými aktéry stranického systému. Stranou nezůstane ani stručný popis výstupů voleb (včetně zhodnocení proporcionality pomocí indexu deformace). Konečně ve čtvrté (klíčové) části je analyzována stabilita zastoupení mongolských politických stran pomocí konceptu stranického nahrazení. Závěr analýzy přináší shrnutí zjištěných poznatků.

Metodologické zázemí výzkumu stability stranických systémů Kvantitativní výzkum stability (zejména) západoevropských stranických systémů má dlouhou tradici (srov. např. Pedersen 1979; Pedersen 1990; Mair 1990; Mair 1997; Bartolini, Mair 1990). Klasickým nástrojem se v této výzkumné oblasti stal tzv. Pedersenův index volatility (Pedersen 1979), s jehož pomocí byla doložena značná stabilita západoevropských stranických systémů v období po druhé světové válce; průměrná agregovaná volatilita v letech 1945–1989 dosáhla hodnoty 9,9 % (srov. Mair 1997: 80; Bartolini, Mair 1990: 111). Naproti tomu pozdější výzkumy postkomunistického areálu prokázaly, že výpočet klasicky měřené volatility má v tomto prostoru poněkud limitovanou výpovědní hodnotu, protože nalezené hodnoty vykazovaly výrazně vyšší hodnoty, než bylo běžné v západoevropských demokraciích (srov. Birch 2003: 119–135; Rose, Munro 2003: 77–86). ¹Za samostatný pól budeme považovat relevantní uskupení, které se vyznačuje koncentrací nebo akumulací voličské podpory, případně reprezentuje rozlišitelnou ideově-politickou opci (více viz Fiala, Strmiska 1998: 214–215). ²Při vymezení typů stran přebírá práce tradiční klasifikace. Jako predominantní chápeme stranu, která získá ve více než trojích řádných volbách po sobě nadpoloviční většinu křesel, ale na druhé straně nemusí být podstatně silnější než druhá strana (viz Sartori 2005: 208–218). Dominantní strana může být po určitý čas (více než tři po sobě jdoucí volební období) podstatně větší než jiná strana, ale bez kontroly nadpoloviční většiny poslaneckých mandátů. Ultradominantní strana je současně jak predominantní, tak dominantní, tj. podstatně silnější než kterákoliv jiná strana (viz Novák 1997: 229).


23

Kritika Pedersenova indexu se soustředila zejména na skutečnost, že tento indikátor nedokáže odlišit případy, kdy je volatilita vyvolána změnou v poptávce voličů od změn způsobených odlišnou nabídkou politických stran. Britská politoložka Sarah Birch zdůraznila, že volatilita představuje mnohavrstevný a multi-dimenzionální koncept a agregovanou volatilitu lze vysvětlit kombinací tří faktorů: 1. Změn preferencí v okruhu voličů, kteří hlasují ve volbách t a t + 1. 2. Změn ve složení elektorátu, způsobených tím, že: a) část voličů hlasujících ve volbách t již nemohla hlasovat ve volbách t + 1; b) část voličů účastnících se voleb t + 1 se ještě nemohla účastnit voleb t; c) došlo k výkyvu v míře participace voličů, kteří měli možnost hlasovat jak ve volbách t, tak ve volbách t + 1. 3. Změny v okruhu a formě participace stran ve volbách t ve srovnání s volbami t + 1 (Birch 2003: 121). Zatímco se ale většina analýz západoevropských stranických systémů zaměřovala na první dva faktory (s výchozím předpokladem, že změny v okruhu účastníků jsou pouze malé a klasická volatilita je tudíž vhodným indikátorem změn voličského chování), výzkumy v demokratizujících se státech středovýchodní Evropy prokázaly zvýšenou důležitost třetího faktoru, tj. skutečnosti, že nabídka stran je do velké míry ovlivňována „rozmary“ elit s malými ohledy vůči požadavkům, touhám či preferencím elektorátu (Birch 2003: 121). Podle Birch se proto centrálním bodem výzkumu stability postkomunistických stranických systémů stává problematika stranického nahrazení (party replacement). Cílem nového konceptu, který Birch zavádí, je snaha odlišit změny voličské podpory, způsobené spíše fluktuací voličů (volatilita), od změn způsobených především fluktuací elit (stranické nahrazení), vzhledem k tomu, že obě kategorie nelze považovat za zcela kompatibilní (Birch 2003: 121–122). Zjištění Birch potvrdil i Jakub Šedo (2007), který analyzoval působení volebních systémů ve dvaceti postkomunistických zemích. Šedo jednoznačně ukazuje, že v tomto areálu je mnohem pravděpodobnější, že voliči v následujících volbách nebudou mít možnost podpořit stejnou stranu jako ve volbách předchozích, protože daný subjekt již neexistuje, resp. prošel výraznou transformací (srov. Šedo 2007: 108–109). Výše zmíněný problém se Birch (2003: 123) pokusila vyřešit konstrukcí indikátoru stranického nahrazení (R) – jako míry penetrace nových hráčů do stranického systému. Výsledná hodnota R vyjadřuje, kolik procent hlasů ve volbách obdržely strany, které se neúčastnily předcházejících voleb. Adaptaci konceptu stranického nahrazení pro parlamentní úroveň představil Šedo (2007), který současně nabídl nový způsob, jak odlišit „staré“ strany od „nových“, resp. rozšířil koncept stranického nahrazení o čtyři různé formy nahrazení (z hlediska intenzity); cílem Šedova úsilí bylo přispět k řešení problémů s tvorbou matrice k posuzování kontinuity politických stran (viz příloha 1).³ Jako „nová“ strana je v tomto přístupu, po přesunu z volební úrovně na úroveň zastoupení, počítána strana, která v minulých volbách nedisponovala parlamentním zastoupením, oproti přístupu Birch, v němž byly za „nové“ počítány subjekty, neúčastnící se minulých voleb. Převahu podílů v kategorii 0 (žádná změna) či R0 (minimální změna) lze považovat za výraz stability okruhu aktérů. Jak uvádí Šedo (2007: 112), kategorii R0 nelze nutně přeceňovat jako výraz nestability, jelikož je o něco bližší kategorii 0 než R2 (výrazná změna). Převaha kategorie R0 nad kategorií 0 pouze signalizuje, že parlamentní strany doposud nenašly optimální volební strategii. Naopak větší podíl stran klasifikovaných v kategoriích R2 a Rc (úplná změna) identifikuje nestabilitu okruhu politických stran. Zatímco kategorie Rc přímo indikuje potřebu elit či voličů vstupovat do voleb s novými subjekty, kategorie R2 naznačuje, že se parlamentní strany výrazně odklánějí od svých dosavadních identit a strategií. Výpočet R je indikátorem stability okruhu aktérů, nicméně nevypovídá nic o stabilitě jejich zastoupení. Z tohoto důvodu Šedo v dalším kroku operacionalizuje jako novou proměnnou míru stability (S), ³Výhodou Šedova přístupu je zejména to, že pro potřeby zjištění míry stabilizace stran na parlamentní úrovni postačují informace o podílech poslaneckých mandátů, tedy údaj, jehož dostupnost je v případě mnoha zemí (zejména mimoevropského areálu) daleko přístupnější oproti podílům hlasů pro jednotlivé kandidující subjekty.

24


udávající podíl obhájených mandátů konkrétní strany, resp. v případě minimálního nahrazení R0 podíl mandátů získaný zástupci nově zformované kandidátky, úzce navazující na subjekt zastoupený v předešlém legislativním období. Oslabeným stranám je počítán zisk z voleb t, zatímco posíleným stranám je počítán výsledek z voleb t − 1 (srov. Šedo 2007: 114). Výsledná hodnota S odpovídá klasické volatilitě (S pro 0 + R0 = 100 − V), ale její výhodou je přímé propojení S s oddělenými hodnotami pro subjekty zahrnuté v kategorii 0 a pro subjekty v kategorii R0 . Z hlediska interpretace s rostoucí hodnotou kategorií vyjadřujících stabilitu rovněž narůstá hodnota S (srov. Šedo 2007: 114–115). Důležitým bodem při posuzování stability stranických systémů je ale nejen samotný výpočet hodnot jednotlivých indikátorů, ale rovněž stanovení konkrétních hodnot, od kterých lze hovořit o (ne)stabilitě stranického systému. To nabývá na důležitosti zejména v situaci, kdy se nesnažíme o pouze prostorově ohraničenou analýzu, ale o komparaci stability mezi různými státy. Právě s ohledem na možné srovnání přebírá práce kategorie vymezující (ne)stabilitu využité v předchozích studiích (Šedo 2007). První sledovaný indikátor – stabilita okruhu aktérů, tudíž bude členěn do následujících sedmi kategorií: 1. Stabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) do přibližně 10 %; v případě dlouhodobější stability lze připustit i mírné vybočení z tohoto rámce. 2. Stabilní okruh s nestabilními strategiemi: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) do přibližně 10 %, ale s více než třetinovým podílem kategorie R0 . 3. Částečně stabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) do přibližně 25 %. 4. Částečně stabilní kruh aktérů s nestabilními strategiemi: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) do přibližně 25 %, ale s více než třetinovým podílem kategorie R0 . 5. Nestabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) kolem třetinového podílu. 6. Nestabilní okruh aktérů s měnícími se strategiemi: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) kolem třetinového podílu, ale s převahou kategorie R0 nad kategorií 0. 7. Výrazně nestabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) s více než 50 % (Šedo 2007: 306).

V případě druhého indikátoru – míry stability zastoupení stávajících aktérů, bude stabilizace voličských bank jednotlivých politických stran členěna do následujících kategorií: 1. Stabilní: kategorie 0 a R0 přesahující 80 %. 2. Částečně stabilní: kategorie 0 a R0 mezi 60 až 80 %. 3. Nestabilní: kategorie 0 a R0 pod 60 % (Šedo 2007: 306–307).

Před vlastní empirickou analýzou je současně nutné vyřešit několik problémů, jimž čelí výzkum stability stranických systémů. Prvním je možnost kandidatury nezávislých kandidátů. V tomto případě budeme nezávislé kandidáty počítat jako pokračující fenomén (v rámci jednoho bloku) – tj. jejich přítomnost v kategorii 0, případný návrat do parlamentu po vynechaném volebním období v kategorii R2 . Přesné dohledání všech nezávislých poslanců by bylo obtížné, navíc k posouzení stability přítomnosti poslanců této kategorie ve stranickém systému i zbytečné (Šedo 2007: 112). Pokud jsou totiž nezávislí kandidáti a poslanci považováni za určitý fenomén v systému politických stran, jehož podpora se mění, má jejich shrnutí do jedné kategorie svou logiku (Šedo 2011: 67). Druhým z problémů je odlišení stran, které se účastnily předcházejících voleb, a nových subjektů. Vzhledem k tomu, že odlišení jednotlivých stran nemusí být ve všech případech jednoznačné a všeobecně přĳímané, bude snahou, v kapitole věnující se chronologii vývoje stranického systému, přiblížit nejdůležitější aktéry mongolského stranického systému, včetně případných proměn jejich identity, s uvedením zdrojů, odkud lze případně čerpat podrobnější informace k okruhu zastoupených aktérů a důvodům, jež nás vedly k prezentovanému zařazení. Konečně posledním problémem je, jakým způsobem posuzovat koaliční kandidaturu. V našem případě bude u koaličních kandidátek posuzován celkový zisk koalice. Důvodem je jednak problém, že


25

zejména u starších voleb může být obtížné identifikovat, jaké zastoupení získali jednotliví členové koalice, ale současně také to, že z hlediska vývoje stranické konfigurace a úspěšné strategie kandidujících subjektů je důležitější posouzení, zda zahájení/ukončení koaliční spolupráce bylo účinné v součtu, než to, zda koaliční kandidatura naplnila očekávání všech zapojených členů (Šedo 2007: 115).

Reformy mongolského volebního systému v letech 1990–2012 Jak je patrné z přehledové tabulky (viz níže tabulka 1), nedocházelo v případě mongolského volebního systému ke změnám pouze některých proměnných, ale v mnoha případech hned několika. První svobodné volby v mongolské historii se uskutečnily na konci června 1990, tj. ještě v době platnosti komunistické ústavy.⁴ Dle nově přĳatého volebního zákona (23. března 1990) probíhaly volby do Velkého lidového churalu (Ardyn ich chural)⁵ na základě specifické modifikace dvoukolového většinového systému (Two-Round System, TRS) absolutní většiny v „čisté“ podobě (absolute majority run-off ) v jednomandátových obvodech mezi maximálně dvěma kandidáty. Ve volebních obvodech, kde byli nominováni více než dva kandidáti, se tak nejprve konalo „předkolo“ (22. července) k zúžení konečného počtu kandidátů na dva. Do boje o poslanecký mandát (29. července) následně postoupili dva kandidáti, kteří získali nejvíce hlasů, při účasti alespoň 2/3 voličů daného obvodu (srov. Agwaandorjiin 1999: 197–200; Law of Elections to People’s Hural Deputies of the Mongolian People’s Republic). Přĳetí první demokratické (celkově čtvrté) ústavy v mongolské historii (13. ledna 1992), vedlo k opuštění bikameralismu a ustavení jednokomorového parlamentu – Velký státní chural (Ulsyn ich chural) (srov. Sanders 1992). Spolu s přĳetím ústavy pokračovaly i spory o způsobu volby 76 poslanců nového parlamentu, které vyvrcholily dvacetidenní ostrou debatou na půdě parlamentu, po níž bylo 8. dubna 1992 dosaženo „kompromisní“ dohody mezi postkomunisty – Mongolskou lidovou revoluční stranou (Mongol ardyn chuv’sgalt nam, MAChN) a opozičními subjekty.⁶ Reforma volebního systému se dotkla jeho dvou základních proměnných – volební formule a počtu a velikosti volebních obvodů a z hlediska mechaniky naplňoval nový volební systém charakteristiku systému neomezeného hlasování (unlimited vote, UV).⁷ Země byla rozdělena do 26 obvodů, jejich velikost se pohybovala od 2 do 4 mandátů,⁸ počet hlasů voličů se rovnal počtu obsazovaných mandátů (multiple vote) a voliči měli možnost své hlasy rozdělit mezi kandidáty různých stran; pro platnost voleb byla vyžadována účast alespoň 50 % voličů registrovaných v daném obvodu (Gluchowski, Grotz 2001: 486–487; Law on the State Great Hural Elections of Mongolia). Před volbami 1996 došlo znovu jak ke změně základní formule (resp. po jednom využití semiproporční techniky ve volbách 1992 se Mongolsko vrátilo k většinové technice), tak k novému vymezení počtu a velikosti volebních obvodů. Před volbami se všechny politické strany shodovaly na potřebě volební reformy, nicméně i navzdory dohodě z roku 1994, kdy MAChN souhlasila s dalším návrhem opozice na zavedení smíšeného systému (opoziční strany předpokládaly, že budou profitovat z poměrné složky díky své vyšší podpoře v urbanizovaných oblastech), přĳal 16. ledna 1996 parlament kontrolovaný MAChN kontroverzní novelu volebního zákona, jíž Mongolsko přešlo k systému dvoukolového hlasování (TRS) (srov. Agwaandorjiin 1999: 191–203; Ginsburg 1997: 61–62).⁹ Podle nového systému ⁴K problematice mongolského přechodu k demokracii srov. např. Fritz 2002; Maškarinec 2010. ⁵Na základě změn ústavy z května 1990 byla ustavena druhá komora parlamentu – Malý státní chural (Ulsyn baga chural), jejíž členové byli voleni nepřímo (Sanders 1992: 510). ⁶Zatímco postkomunisté (jednoznačný vítěz zakladatelských voleb 1990 – srov. Agwaandorjiin 1999: 197–201) prosazovali přĳetí systému relativní většiny v jednomandátových obvodech (Single Member Plurality, SMP) – resp. „systému prvního v cíli“ (First Past the Post, FPTP), opoziční strany upřednostňovaly smíšený volební systém (26 mandátů mělo být rozdělováno pomocí FPTP a zbylých 50 listinným poměrným systémem – viz Batbayar 1993: 61). ⁷Z hlediska rozlišení základních formulí volebních systémů přebírá předkládaný text klasifikaci formulí, kterou představili Chytilek a Šedo (2004), resp. Chytilek et al. (2009). Naproti tomu další autoři Caramani (2000), Reynolds a Reilly (1997) řadí UV mezi většinové techniky a označují ho jako systém vícenásobného hlasu či nelimitované hlasování (multiple vote, unlimited vote) – Caramani, resp. blokové hlasování (bloc vote) – Reynolds a Reilly. ⁸18 obvodů se krylo s administrativním vymezením mongolských krajů (ajmak), 2 obvody tvořila velká města (Darchan a Erdenet) a 6 obvodů se nacházelo na území hlavního města Ulánbátaru. ⁹Proti novele protestovala opozice i mongolský prezident Punsalmágín Očirbat, jeden z klíčových aktérů mongolské tranzice na straně MAChN (srov. Maškarinec 2010: 279–288). Očirbat byl zvolen prezidentem v roce 1990, v nepřímé parlamentní

26


bylo 76 poslanců voleno v jednomandátových obvodech, v rámci dvoukolové hlasovací procedury. Vítězem prvního kola se stal nejsilnější kandidát, pod podmínkou, že získal alespoň 25 % hlasů, v opačném případě se do dvou týdnů konalo druhé kolo, do něhož postupovali dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Pro platnost voleb byla v obou kolech vyžadována účast alespoň 50 % voličů (Law on the State Great Hural Elections of Mongolia).¹⁰ Novelizovaný volební systém tak představoval variantu TRS spojující relativní a absolutní většinu (plurality-majority), tj. systém, kde je v prvním kole vyžadován zisk předem daného počtu hlasů menší než 50 % – tzv. kvalifikovaná pluralita (qualified plurality – viz Caramani 2000: 30). Pro následující dvoje volby v letech 2000 a 2004 zůstal volební design zachován, ale již brzy po volbách 2004 pokračovaly rozhovory o reformě volebního systému, kdy především menší subjekty kritizovaly volební systém za jeho nedostatečnou reprezentativnost a výrazně disproporční výstupy.¹¹ Diskuze o změně volebního systému zesílily ve druhé polovině roku 2005 a po čtyřech měsících parlamentních debat přĳali mongolští zákonodárci (29. prosince 2005) novelu volebního zákona znamenající návrat k volebnímu systému z roku 1992 (tj. z hlediska volební formule k systému neomezeného hlasování). Ještě den před přĳetím novely přitom poslanci měli na výběr z pěti návrhů, mezi nimiž nechyběl ani návrh na zavedení systému poměrného zastoupení (UB Post, 5. 1. 2006). Reforma volebního systému se znovu dotkla dvou základních proměnných – volební formule a počtu a velikosti volebních obvodů. Mongolsko bylo rozděleno do 26 vícemandátových obvodů, kopírujících územně-správní členění země, jejichž velikost se pohybovala od 2 do 4 mandátů; 20 z celkových 76 mandátů (26,3 %) se rozdělovalo v 6 obvodech hlavního města a zbývajících 56 mandátů (73,7 %) ve 20 „venkovských/krajských“ obvodech (osm obvodů bylo dvoumandátových, dvanáct třímandátových a šest čtyřmandátových). Důležitý faktor, potenciálně ovlivňující orientaci voličů, představoval způsob řazení kandidátů na hlasovacím lístku, užívaný již v minulých volbách. Kandidáti byli primárně rozděleni podle stran, za něž kandidovali, a v rámci stran byli následně řazeni abecedně. Pořadí stran a koalic na hlasovacím lístku nicméně bylo určeno datem registrace jednotlivých stran, v případě koalic rozhodovala registrace historicky nejstarší strany.¹² Za kandidáty stran a koalic byli uvedeni nezávislí kandidáti v pořadí, v jakém byli zaregistrováni volební komisí ve volebním obvodu, kde se rozhodli kandidovat (Law on the State Great Hural Elections of Mongolia).¹³ Volby v roce 2012 pak přinesly dosud největší zlom v mongolském volebním zákonodárství, když znovu došlo jak ke změně základní formule, tak vymezení volebních obvodů. Přibližně rok a půl po volbách 2008 (v prosinci 2009) byla v parlamentu ustavena pracovní komise mající za úkol připravit novelu volebního zákona. Stejně jako v minulosti se jádrem sporu stala otázka zavedení FPTP prosazovaného MAChN (zahrnujícího i předem stanovenou kvótu pro zastoupení žen na kandidátkách) oproti listinnému poměrnému systému preferovanému AN.¹⁴ Po dlouhých diskuzích nicméně obě strany došly volbě jako kandidát MAChN. Po svém rozchodu s MAChN ale obhájil v roce 1993 prezidentský mandát, v první přímé prezidentské volbě v mongolské historii, jako kandidát opozičních stran (srov. Batbayar 1994: 41–43). ¹⁰Pokud by v druhém kole voleb nebylo dosaženo předepsané 50% účasti, musely by, do 30 dnů od vyhlášení neplatnosti původních voleb, být vyhlášeny v daném volebním obvodě nové volby. ¹¹Disproporcionalitu výstupů hlasování ve vztahu k jednotlivým politickým stranám dokládá v tabulkách s výsledky voleb index deformace (I). Index deformace měří míru nadreprezentace, respektive podreprezentace jednotlivých politických stran jako podílu mandátů, který strana získá za každé procento získaných hlasů (srov. Šedo 2006: 66–72). Pro hodnocení disproporcionality výstupů hlasování na úrovni stranického systému jako celku viz např. Maškarinec 2007. ¹²Tato situace v minulosti vedla k tomu, že se nově zakládané strany slučovaly nebo vytvářely koalice s dříve zaregistrovanými stranami, což zajišťovalo jejich kandidátům lepší umístění na hlasovacím lístku (srov. např. IRI 2000: 49; Liao 2004: 68). ¹³Ani shoda na novém volebním systému nepřinesla ukončení debat o vhodné podobě volebního systému a po dlouhých diskuzích se MAChN, Demokratická strana (Ardčilsan nam, AN), Strana občanské vůle (Irgení Dzorig nam, IDN) a Národní nová strana (Ündesní šine nam, ÜŠN) na konci roku 2007 shodly na zavedení listinného poměrného volebního systému pro volby 2008. Návrh počítal se zavedením jednoho celostátního volebního obvodu, kandidátní listiny měly být přísně vázané a výše omezovací klauzule byla stanovena na 5 % (UB Post, 6. 12. 2007; OSF 2007). Celý plán nicméně zhatily spory uvnitř AN. Zatímco členové parlamentního klubu strany podpořili přĳetí novely volebního zákona, nejvyšší vedení strany, včetně předsedy AN Cachjagína Elbegdordže, který v této době nebyl poslancem, odmítlo její přĳetí (UB Post, 13. 12. 2007). ¹⁴Např. na počátku dubna 2010 předložil poslanec AN Erdenín Bat-Úl (od roku 2012 starosta hlavního města Ulánbátaru) návrh novely volebního zákona zavádějící listinný poměrný systém – všech 76 mandátů se mělo rozdělovat v rámci jednoho celostátního volebního obvodu politickým stranám (a nezávislým kandidátům), které by získaly alespoň 7 % hlasů (UB Post, 13. 4. 2010).


27

ke kompromisu na zavedení smíšeného volebního systému typu navrstvení (superposition – viz Massico e, Blais 1999).¹⁵ Otázkou zůstávalo pouze vyjasnění počtu mandátů v jednotlivých složkách volebního systému. Vyřešení této otázky se ale ukázalo jako největší problém a k definitivnímu přĳetí novely volebního zákona došlo až 15. listopadu 2011 (po třech letech diskuzí). Výsledný kompromis mezi Mongolskou lidovou stranou (Mongol ardyn nam, MAN)¹⁶ a AN stanovil výsledný poměr počtu mandátů na 48 : 28 ve prospěch nominální složky (63,16 % vs. 36,84 %), tj. přesně opačně, než tomu bylo v počátcích vyjednávání.¹⁷ Samotné rozdělování nominálních mandátů probíhá v jedno- až třímandátových obvodech relativní většinou hlasů, pro zisk mandátu musí kandidát získat alespoň 28 % hlasů (kvalifikovaná pluralita), v opačném případě se v daném obvodě konají nové volby.¹⁸ Rozdělování zbývajících křesel se uskutečňuje za využití listinného poměrného volebního systému, v rámci něhož Mongolsko představuje jediný celostátní volební obvod. K distribuci mandátů se užívá Hareova kvóta s metodou největšího zbytku, při stanovení 5% klauzule pro strany i koalice (Law on the State Great Hural Elections of Mongolia). Tabulka 1:

Vývoj volebního systému v Mongolsku 1990–2012 (Law of Elections to People’s Hural Deputies of the Mongolian People’s Republic; Law on the State Great Hural Elections of Mongolia)

Rok konání voleb

Typ volebního systému

1990

TRS(a)

1992

Počet obvodů (rozsah)

Klauzule

430

430 (1)

–

Absolutní většina

UV

76

26 (2–4)

–

Relativní většina

1996

TRS

76

76 (1)

–

Absolutní většina / relativní většina(b)

2000

TRS

76

76 (1)

–


2004

TRS

76

76 (1)

–


2008

UV

76

26 (2–4)

–

Relativní většina

26 (1–3)

–

Relativní většina(c)

1 (28)

5 %(d)

2012

MMM

Počet mandátů

76

Převod hlasů na mandáty

Hareova kvóta(e)

Vysvětlivky: UV – systém neomezeného hlasování, TRS – dvoukolový většinový systém, MMM – navrstvující smíšený volební systém. (a) Volby probíhaly v jednomandátových obvodech mezi dvěma kandidáty. Pokud byli v některém z obvodů nominováni více než dva kandidáti, konalo se v tomto obvodu nejprve „předkolo“ k zúžení konečného počtu kandidátů na dva. Do boje o poslanecký mandát následně postoupili dva kandidáti, kteří získali nejvíce hlasů, při účasti alespoň 2/3 voličů daného obvodu. (b) K zisku mandátu v prvním kole postačoval zisk alespoň 25 % hlasů. Do případného druhého kola postupovali dva kandidáti. Pro platnost voleb byla v obou kolech vyžadována účast nejméně 50 % voličů. (c) K zisku mandátu musí kandidát obdržet alespoň 28 % hlasů. V opačném případě se konají doplňovací volby. (d) Pro samostatné politické strany i koalice politických stran. (e) Neobsazené mandáty přidělovány metodou největšího zbytku.

¹⁵Další autoři označují tento volební systém jako smíšený systém s většinovým účinkem (mixed-member majoritarian, MMM – viz Shugart, Wa enberg 2003), nebo paralelní systém (parallel – viz Reynolds, Reilly 1997). Paralelní systém nicméně Reynolds a Reilly nezařazují mezi smíšené volební systémy, ale naopak mezi semiproporční systémy. ¹⁶MAN je přímým následníkem MAChN (viz níže). ¹⁷MAChN původně (na počátku července 2010) prosazovala rozdělení mandátů v poměru 26 : 50 (FPTP vs. PR), když předseda MAChN Süchbátaryn Batbold označil tento poměr za nejvhodnější pro zemi. O rok později (v červnu 2011) MAChN, resp. MAN přišla s návrhem 24 : 52 oproti požadavku AN 26 : 50. Již v říjnu ale obě strany přehodnotily názor a s datem blížících se voleb MAN předložila návrh v poměru 48 : 28 ve prospěch nominální složky, ve snaze usnadnit přĳetí zákona, když nejprve usilovala o rozložení mandátů v poměru 52 : 24 ve prospěch nominální složky (Business-Mongolia.com, 8. 7. 2010, 21. 6. 2011, 11. 10. 2011). ¹⁸Dva obvody jsou třímandátové (výhradně na území hlavního města), 18 obvodů dvoumandátových a 6 obvodů jednomandátových (výhradně mimo hlavní město). Celkově se v hlavním městě Ulánbátaru nachází 6 obvodů s průměrem 2,33 mandátů na obvod, zatímco ve zbytku země 21 obvodů o průměrné velikosti 1,70 mandátů.

28


Evoluce mongolského stranického systému v letech 1990–2012 Z hlediska logiky fungování prošel mongolský stranický systém několika fázemi. První období od zakladatelských voleb 1990 do voleb 1992 (resp. až do konce volebního období v roce 1996) bylo charakteristické dominantní (resp. ultradominantní) pozicí postkomunistické MAChN, která si dokázala udržet rozsáhlou organizační strukturu z období před rokem 1990 a současně i voličskou podporu velké části obyvatelstva. Naproti tomu pro opoziční subjekty vznikající po roce 1990 byla charakteristická častá frekvence vzniku a slučování stran, a to především v souvislosti s parlamentními volbami (srov. Agwaandorjiin 1999: 109–185). Přeskupování jednotlivých politických subjektů bylo nicméně téměř vždy spojeno se stejnými politickými představiteli, kteří stáli za zánikem stávajících uskupení a vznikem nových. Neustále se opakující štěpení v rámci stranického spektra bylo usnadňováno i tím, že, jak uvádí Liao (2004: 68), nebylo z ideologického a programového hlediska mezi hlavními mongolskými stranami významnějších rozdílů. Výsledek zakladatelských voleb 1990 přinesl jednoznačné vítězství MAChN, která získala 358 ze 430 mandátů, zatímco opoziční subjekty, jimž se nepodařilo postavit do voleb jednu soubornou formaci, obdržely pouze minimum mandátů: Mongolská demokratická strana (Mongolyn ardčilsan nam, MoAN) 17 mandátů, Mongolská národní pokroková strana (Mongolyn ündesní devšilt nam, MÜDN) 6 mandátů, Mongolská sociálně demokratická strana (Mongolyn social demokrat nam, MSDN) 4 mandáty a 38 mandátů získali nezávislí (srov. Agwaandorjiin 1999: 191–203; Gluchowski, Grotz 2001: 506).¹⁹ Zatímco tak MAChN ztělesňovala již od počátku zřetelně vymezený pól stranicko-politické soustavy, v řadách opozičních stran nevznikl žádný subjekt, který by dokázal ztělesnit druhý pól stranického systému. Výstupem voleb 1992 se tak stalo další drtivé vítězství MAChN, jež dokázala proměnit 56,90 % hlasů v 70 ze 76 mandátů (92,11 %). Koalice Svaz (Cholbó) zahrnující parlamentní MoAN a MÜDN spolu se Spojenou stranou (Negdsen nam, NN) obdržela pouhé 4 mandáty²⁰, rovněž parlamentní MSDN 1 mandát a poslední mandát získal nezávislý poslanec (srov. Agwaandorjiin 1999: 212 až 231). Volební výsledky současně potvrdily některé z nevýhod, jež jsou neomezenému hlasování připisovány, tj. především posílení politických stran vykazujících největší koherenci a organizační schopnosti a tendenci k vysoké disproporcionalitě výstupů hlasování (Farrell 2001: 44–45; Norris 2004: 48; Reynolds et al. 2005: 44; Taagepera 2007: 29). Jako reakce na tuto situaci následovala koncentrace roztříštěného opozičního tábora, v rámci kterého došlo před volbami 1996 ke vzniku koalice Demokratický svaz (Ardčilsan cholbó, ACh), v níž se spojily nejsilnější opoziční strany.²¹ Volby v roce 1996 tak probíhaly de facto jako souboj mezi MAChN a ACh a jejich výsledek znamenal ukončení dominantního (ultradominantního) postavení postkomunistů a naznačil potenciální tendenci posunu stranického systému směrem k dvoustranickému formátu a bipolaritě zastupované MAChN a ACh (při pohledu na koalici jako jeden subjekt). Vítězná koalice ACh obdržela za 47,05 % hlasů celkem 50 poslaneckých mandátů (tj. téměř dvě třetiny), zatímco MAChN získala za 40,49 % hlasů pouze 25 mandátů, zbývající mandát obdržel zástupce malé Mongolské tradiční sjednocené strany (Mongolyn ulamdžlalyn negdsen nam, MUNN). Ukázalo se tedy, že v případě koncentrace stranického systému, která by zahrnovala proměnu podoby strukturace stranického systému ve směru dvoustranického formátu, by volební systém dokázal svým reduktivním účinkem přispět k prosazení tohoto zformátování.

¹⁹Z hlediska rozdělení mandátů se lze v různých pracích setkat s mírně odlišnými hodnotami (srov. např. Agwaandorjiin 1999: 200; Atwood 2004: 144; Barkman 2005: 45; Rossabi 2005: 27), tento text přebírá údaje z Gluchowski, Grotz 2001. ²⁰V rámci koalice získala MoAN 2 mandáty a MÜDN a NN po 1 mandátu. ²¹Výsledkem několika vln slučování (srov. Liao 2004: 67) byl v roce 1992 vznik Mongolské národně demokratické strany (Mongolyn ündesní ardčilsan nam, MÜAN), v rámci které se sloučily od roku 1990 parlamentní MoAN a MÜDN spolu s několika dalšími stranami a vytvořily po MAChN druhou největší mongolskou politickou stranu (srov. Sanders 2010: 469–471). Zde je nutné zmínit i působení zahraničních politických nadací (mezi nejaktivnější patřily International Republican Institute, Konrad-Adenauer-Sti ung nebo Asia Foundation), které se aktivně podílely na rozvoji vznikajícího pluralitního systému. Právě pod vlivem těchto nadací došlo v únoru 1996 ke vzniku koalice Demokratický svaz, v níž se spojily nejsilnější opoziční strany MÜAN a MSDN spolu s menšími stranami – Mongolskou stranou zelených (Mongolyn nogón nam, MNN) a Mongolskou stranou demokratických věřících (Mongolyn šašintny ardčilsan nam, MŠAN) (srov. Fritz 2002: 89–90; Rossabi 2005: 67–69).

29


Tabulka 2:

Výsledky parlamentních voleb v Mongolsku 1992 a 1996 (Gluchowski, Grotz 2001)

1992 Strana

Hlasy (%)

MAChN

1996

Mandáty

Mandáty (%)

Strana

Hlasy (%)

I

Mandáty

Mandáty (%)

I

56,90

70

92,11

1,62

MAChN

40,49

25

32,89

0,81

Svaz

17,49

4

5,26

0,30

ACh

47,05

50

65,79

1,40

MSDN

10,08

1

1,32

0,13

MUNN

1,82

1

1,32

0,72

2,99

1

1,32

0,44

Nezávislí

3,08

0

0,00

0,00

Ostatní

12,54

0

0,00

–

Ostatní

7,57

0

0,00

–

Celkem

100,00

76

100,00

–

Celkem

100,00

76

100,00

–

Nezávislí

Tendence k prosazení dvoustranického zformátování ovšem byla ukončena před volbami 2000 v důsledku naprosté fragmentace koalice ACh (k důvodům rozpadu koalice viz Rossabi 2005: 69–96). Ve volbách 2000 tak proti MAChN kandidovaly čtyři subjekty vzniklé rozštěpením ACh a výsledek voleb přinesl drtivé vítězství MAChN, naprostou porážku stran bývalé vládní koalice a obnovení dominantního (ultradominantního) postavení postkomunistů.²² Podle očekávání získala nejvíce hlasů MAChN. Překvapením ale byl rozsah jejího vítězství. MAChN získala 51,64 % hlasů, za které obdržela 72 mandátů (94,74 %), tzn. ještě o dva mandáty více než v roce 1992. Druhá koalice ACh získala za 13,35 % hlasů jediný mandát. Po jednom mandátu získaly rovněž Vlast – Mongolská demokratická nová socialistická strana (Ech oron – mongolyn ardčilsan šine socialist nam, Vlast-MAŠSN) za 11,03 % hlasů a volební koalice IDN-MNN za 3,61 % hlasů, poslední mandát získal nezávislý poslanec. Ze zbývajících stran bývalé koalice MSDN nezískala za 9,14 % hlasů žádný mandát a MoAN obdržela pouhých 1,82 % hlasů.²³ Reakcí na tuto situaci byla další vlna koncentrace stranického spektra, podobně jako před volbami 1996, a již na konci roku 2000 došlo ke vzniku Demokratické strany (Ardčilsan nam, AN), v níž se sloučily MÜAN, MSDN, MŠAN, MoAN a Mongolská demokratická strana obnovy (Mongolyn ardčilsan sergén mandalyn nam, MASMN) (srov. Liao 2004: 68; Sanders 2010: 209–210). Na konci roku 2003 pak AN, VlastMAŠSN a Strana občanské vůle – Republikánská strana (Irgení Dzorig – bügd najramdach nam, ID-BNN)²⁴ vytvořily koalici Vlast – Demokracie (Ech oron – Ardčilal, EO-A). Na rozdíl od voleb 2000 tudíž ve volbách 2004 stanuly proti MAChN hlavní opoziční strany spojené v jedné koalici podobně jako v roce 1996. Výraznou koncentraci stranického sytému potvrdilo i srovnání počtu kandidujících subjektů a počtu kandidátů. Zatímco v roce 2000 kandidovalo průměrně 7,9 kandidátů na mandát, v roce 2004 poklesl tento počet na 3,2. To překonalo i hodnotu z roku 1996, která dosáhla 4,0 kandidátů na jeden mandát. Hodnotám z voleb 1996 a 2004 se současně do velké míry přibližovaly i hodnoty z voleb 1992 a 2008, tj. v době, kdy Mongolsko užívalo systém neomezeného hlasování. V roce 1992 a 2008 kandidovalo průměrně 3,9, resp. 4,7 kandidátů na mandát. Výrazné navýšení počtu kandidátů na mandát přineslo až použití MMM v roce 2012. Pokud se zaměříme na nominální část hlasování, kde se rozdělovalo již pouze 26 z celkových 76 mandátů, můžeme ve volbách 2012 pozorovat dramatický nárůst až na 13,6 kandidátů na 1 mandát (Songúlín erönchí choró, vlastní výpočet). V tomto případě můžeme vyslovit hypotézu, že nárůst počtu kandidátů byl spojen se snahou politických stran nominovat co nejvyšší počet kandidátů ve všech obvodech, s cílem přilákání pozornosti k jejich kandidátním listinám a navýšení ²²Volební rok 2000 začal štěpením uvnitř největší vládní strany MÜAN, kterou na počátku roku opustilo část poslanců. První skupina obnovila samostatnou činnost MoAN a druhá založila Stranu Občanské vůle (Irgení Dzorig nam, IDN). Z bývalých stran vládní koalice tedy v roce 2000 kandidovaly v rámci ACh pouze oslabená MÜAN a malá MŠAN. MNN utvořila volební koalici s IDN a zbývající strany, MSDN a MoAN, se rozhodly kandidovat ve volbách samostatně (IRI 2000: 13, 45). ²³Výsledky voleb by zřejmě výrazně nezměnila ani případná kandidatura koalice ACh ve složení z roku 1996. Modelace výsledků voleb, zahrnující výsledky stran bývalé koalice jako celku, ukázala, že tyto strany by ani při společném postupu nedokázaly ohrozit vítězství MAChN. Na druhé straně by ke stávajícím 2 mandátům získaly dalších 7, právě na úkor MAChN, a jejich zastoupení by se zvýšilo z 2,64 % na 11,84 % (Maškarinec 2007: 61). ²⁴ID-BNN vznikla v roce 2002 sloučením IDN, Republikánské strany (Bügd najramdach nam, BNN), Strany pro Mongolsko a Mongolské strany rozvoje venkova (Sanders 2010: 167–169).

30


šance překročit 5% omezovací klauzuli. To platí zejména pro menší subjekty, které nemohly počítat s úspěchem v nominálním hlasování a v minulosti, při využití většinových či semiproporčních technik, své kandidáty stavěly v pouze menší míře. Výsledek voleb 2004 poté znovu, podobně jako v roce 1996, přiblížil stranický systém ke dvoustranickému formátu (při pohledu na koalici EO-A jako jeden subjekt). MAChN obhájila vítězství, ale za 48,83 % hlasů obdržela 36 mandátů, tj. pouze polovinu oproti roku 2000. Koalice EO-A zaostala za MAChN o necelá čtyři procenta hlasů (44,85 %) a získala 34 mandátů. Do parlamentu se dostal ještě jeden zástupce BNN²⁵, která získala 1,39 % hlasů, a tři nezávislí poslanci. Volby 2004 současně byly historické v tom, že poprvé od roku 1990 nedokázal volební systém zabezpečit vítězné straně parlamentní většinu a výsledkem byl vznik velké koalice obou nejsilnějších subjektů, resp. MAChN a tří stran tvořících koalici EO-A. Tabulka 3:

Výsledky parlamentních voleb v Mongolsku 2000 a 2004 (Gluchowski, Grotz 2001, Schafferer 2005)

2000 Strana

Hlasy (%)

MAChN

2004

Mandáty

Mandáty (%)

Strana

Hlasy (%)

I

Mandáty

Mandáty (%)

I

51,64

72

94,74

1,83

MAChN

48,83

36

48,65

1,00

ACh

13,35

1

1,32

0,10

EO-A

44,85

34

45,95

1,02

Vlast-MAŠSN

11,03

1

1,32

0,12

BNN

1,39

1

1,35

0,97

IDN-MNN

3,61

1

1,32

0,36

Nezávislí

2,93

1

1,32

0,45

Nezávislí

3,50

3

4,05

1,16

Ostatní

17,43

0

0,00

–

Ostatní

1,42

0

0,00

–

Celkem

100,00

76

100,00

–

Celkem

100,00

74

100,00

–

Poznámka: EO-A obdržela ve volbách 36 mandátů, ale MAChN podala ihned po volbách žalobu pro neplatnost voleb ve dvou obvodech. Dostupné výsledky voleb nezahrnují tyto dva sporné obvody, a proto celkový počet mandátů z voleb 2004 není 76, ale 74.

Ani období po volbách 2004 nebylo v Mongolsku prosté vnitřních sporů mezi subjekty snažícími se ztělesnit alternativu vůči postkomunistům. Nejprve došlo k rozpadu koalice EO-A a v lednu 2005 se vláda zúžila na alianci MAChN a AN (nejsilnější strany zaniklé koalice). Nesnadné sdílení moci mezi stranami vládní koalice ovšem pokračovalo. Dne 11. ledna 2006 obdržel premiér Cachjagín Elbegdordž (AN) rezignaci deseti ministrů MAChN, která znamenala pád koaliční vlády. Předseda AN Radnásümberelín Gončigdordž poté odmítl další spolupráci s postkomunisty a nový kabinet – pod vedením předsedy MAChN Mĳegombyna Enchbolda – vytvořily, spolu s MAChN, Vlast (jedna ze strany bývalé koalice EO-A), BNN a Lidová strana (Ard tümní nam, ATN).²⁶ Součástí vlády se stali i tři poslanci AN, kteří nerespektovali názor vedení strany zavrhující spolupráci s MAChN (Tuya 2006: 79–81; Noerper 2007: 77; Sanders 2010: Ixxi–Ixxii). Uklidnění na politické scéně nepřinesly ani následující měsíce. Na přelomu března a dubna 2006 se novým předsedou AN stal bývalý premiér Elbegdordž a změně ve vedení se nevyhnula ani MAChN. Na konci října se v Ulánbátaru konal stranický kongres, kde byl novým předsedou postkomunistů zvolen dosavadní generální tajemník strany Sandžágín Bajar. V reakci na výsledky kongresu oznámil ²⁵BNN znovuobnovila svou samostatnou činnost v roce 2004 po sporech o vedení ID-BNN mezi lídry dvou hlavních subjektů, které se podílely na vzniku této strany, Sandžásürengín Ojún (IDN) a Badzarsadynem Džargalsajchanem (BNN) (srov. Sanders 2010: 167–169, 361–362). ²⁶ATN založil na konci roku 2005 Lamdžavyn Gündalaj. Gündalaj byl zvolen do parlamentu v roce 2000 jako nezávislý (ve stejném roce vstoupil do AN), v roce 2004 byl zvolen členem parlamentu jako člen AN, aby po krátkém účinkování v rámci ATN tento subjekt na jaře 2008 opustil a po znovuobnovení členství v AN získal za tuto stranu ve stejném roce znovu parlamentní mandát (Sanders 2010: 330).


31

8. listopadu premiér Enchbold rezignaci kabinetu a na následném jednání parlamentu byl 22. listopadu Bajar zvolen novým premiérem. V novém kabinetu zasedly MAChN, IDN a Národní nová strana (Ündesní šine nam, ÜŠN) založená bývalými poslanci AN, kteří byli za svoji účast v předchozí Enchboldově vládě vyloučeni ze strany (Sanders 2010: Ixxiii–Ixxiv, 496). Ani návrat k systému neomezeného hlasování ve volbách 2008 nepřinesl výraznější proměnu mongolského stranického systému. Jednoznačným vítězem voleb se stala MAChN, která jako hlavní vládní strana porazila AN o necelá 4 % hlasů. Rozhodující se ale ukázala schopnost stran převádět hlasy na mandáty. Zde se znovu potvrdila vyšší koherence a organizační schopnosti postkomunistů, kteří dokázali 43,06 % hlasů proměnit ve 45 mandátů (59,21 %) oproti AN, jež za 39,21 % hlasů získala 28 mandátů (36,84 %).²⁷ Na druhé straně AN obhájila postavení druhého pólu stranické soustavy, a to i přes snahu některých bývalých čelných politiků AN, kteří po odchodu ze strany zakládali nové politické strany s cílem převzít část elektorátu AN. Výsledek voleb 2008 tedy potvrdil tendenci stranického systému k soutěži dvou stran a skutečnost, že úspěch dalších subjektů je vázán na kandidaturu výjimečně populárních osobností. Zbývající tři mandáty si rozdělili jeden nezávislý poslanec, kandidátka IDN a ministryně zahraničí Sandžásürengín Ocún²⁸, a kandidát Občanské koalice (Irgení evsel, IE) a předseda zelených Dangásürengín Enchbat; IE založily před volbami Strana občanského hnutí (Irgení chödölgön nam, IChN), MNN a MSDN (Sanders 2010: 166–167).²⁹ Téměř celé volební období 2008–2012 byla v Mongolsku u moci velká koalice MAChN a AN, jejíž vznik byl reakcí obou stran na nepokoje po volbách, které vyústily ve vyhlášení výjimečného stavu mongolským prezidentem Nambarynem Enchbajarem (srov. Bulag 2009: 130–131). Snaha obou stran o zklidnění napjaté situace v zemi na druhé straně způsobila, že v zemi de facto přestala existovat jakákoliv opozice, protože postkomunisté a demokraté disponovali 73 z celkově 76 mandátů v parlamentu. Překvapivá porážka Enchbajara v prezidentských volbách 2009 (srov. Bulag 2010: 97–98), jíž stávající prezident označil za zradu z vlastních řad (srov. ENGLISHnews.mn 2010), byla prvním znakem boje o moc uvnitř MAChN. Enchbajar poté nezískal nominaci strany v doplňovacích parlamentních volbách na místo uprázdněné novým prezidentem a bývalým premiérem Elbegdordžem, a tyto události podle mongolského tisku vyjadřovaly obavy vedení MAChN, že by se Enchbajar nespokojil s postem řadového poslance a mohl usilovat o post předsedy parlamentu nebo premiérský post (APS 2009a; APS 2009b).³⁰ Na podzim 2009 se rovněž odehrála výměna na premiérském postu, když Sandžína Bajara (MAChN), který odstoupil ze zdravotních důvodů, vystřídal ministr zahraničí a Bajarův stranický kolega Süchbátaryn Batbold; v dubnu 2010 Batbold nahradil Bajara i na postu předsedy MAChN. K vyvrcholení mocenského boje uvnitř MAChN došlo na stranickém kongresu v listopadu 2010, kde většina delegátů rozhodla o vypuštění slova „revoluční“ z názvu strany, čímž se strana vrátila k původnímu názvu z roku 1921 – Mongolská lidová strana (MAN). Na tento krok reagovala část členů, v čele s Enchbajarem, opuštěním strany a založením „nové“ MAChN. V lednu 2012 Enchbajarova MAChN oznámila utvoření koalice s Mongolskou národně demokratickou stranou (Mongolyn ündesní ardčilsan nam, MÜAN) vedenou bývalým předsedou AN Mendsajchany Enchsajchanem. Ve stejné době opustila AN vládní koalici ve snaze profilovat se před blížícími se volbami jako opozice vůči MAN (Maškarinec 2012: 98–99).³¹ ²⁷Systém neomezeného hlasování posiluje vnitřně soudržné a dobře organizované strany, které dokáží přesvědčit voliče, aby všechny své hlasy ve volebním obvodu odevzdali pouze jejím kandidátům. Tato skutečnost v minulosti značně nahrávala MAChN, která měla před AN výhodu silného voličského jádra, především ve venkovských oblastech. Naproti tomu demokraté se museli spoléhat na podporu části fluktujících voličů. V jejich případě ale existovala oprávněná obava, že odevzdají část hlasů kandidátům dalších stran, jak ukazuje např. na analýze voleb 2004 mongolský sociolog Tamir (srov. Tamir 2005). ²⁸Sandžásürengín Ojún je sestrou lídra mongolského přechodu k demokracii Sandžásürengína Dzoriga, který byl zavražděn v roce 1998, krátce předtím než, jak se všeobecně očekávalo, měl být jmenován premiérem vlády koalice ACh. Ojún následně v doplňovacích volbách získala poslanecký mandát po svém bratrovi a od roku 1998 dokázala svůj poslanecký mandát obhájit ve všech následujících volbách (Rossabi 2005: 112; Sanders 2010: 556–557). ²⁹Činnost MSDN, jejíž většina členů se v roce 2000 podílela na založení AN, byla obnovena na konci roku 2004 částí bývalých členů MSDN v čele s Ad’jágínem Ganbátarem, v souvislosti s rozpadem koalice EO-A; oficiálně byla strana zaregistrována 20. ledna 2005 (UB Post, 23. 12. 2004, 27. 1. 2005). ³⁰Enchbajar byl předsedou MAChN (1997–2005), premiérem (2000–2004), předsedou parlamentu (2004–2005) a mongolským prezidentem (2005–2009) (Sanders 2010: 242–243). ³¹Enchsajchan byl prvním nekomunistickým premiérem Mongolska (1996–1998), předsedou AN (2003–2005), neúspěšným prezidentským kandidátem AN z roku 2005 a v roce 2006 jedním z poslanců AN, kteří byli vyloučeni z AN za účast ve vládě

32


Situace před volbami 2012 tedy byla historická nejen výraznou změnou volebního systému, ale rovněž tím, že do hry vstoupil nový subjekt v čele s velmi oblíbenou osobou bývalého prezidenta Enchbajara. Lze pouze spekulovat, do jaké míry se do výsledku voleb promítlo dubnové zatčení Enchbajara, který byl obviněn z korupce; podle některých pozorovatelů mohla stát za obviněním snaha zbavit se nepohodlného soupeře.³² Enchbajar, který ve věznici zahájil hladovku, byl 14. května propuštěn na kauci, nicméně volební komise označila jeho kandidaturu za neplatnou z důvodu probíhajícího vyšetřování (Maškarinec 2012: 99). Výsledky voleb potvrdily odhady preferencí a fakt, že se síla postavení koalice MAChN-MÜAN výrazně odlišovala od postavení třetích stran ve všech předchozích volbách a účast koalice ve volbách výrazně zasáhla do podoby stranického systému. Vítězem voleb se stala AN, jejíž kandidáti získali 31 ze 76 mandátů, před MAN s 27 mandáty, 11 křesel si zajistila koalice MAChN-MÜAN, dva mandáty obdržela Strana občanské vůle – zelení (Irgení Dzorig – nogón nam, ID-NN)³³, tři získali nezávislí kandidáti a zbývající dva mandáty zůstaly neobsazeny, protože ve dvou obvodech kandidáti neobdrželi minimálně požadovaných 28 % hlasů. Výsledek voleb a vstup MAChN-MÜAN na politickou scénu tak výrazně narušil směřování systému politických stran ke dvoustranickému formátu, které započalo po volbách 2000 ustavením AN. Na rozdíl od minulosti ovšem v roce 2012 nebylo důvodem nárůstu fragmentace štěpení v rámci skupiny stran navazujících na odkaz stran, jež stály za mongolskou tranzicí, ale secese části členů MAChN po změně názvu strany v roce 2010. Zatímco v minulých volbách to byli postkomunisté, kdo těžili z fragmentace demokratů, ve volbách 2012 se role obrátily a MAN poprvé od roku 1990 nebude držet žádnou z nejvyšších funkcí, které se po volbách všechny ocitly v držení AN. Prezidentem je od roku 2009 Cachjagín Elbegdordž, předsedou parlamentu byl zvolen Zandáchúgín Enchbold, starostou hlavního města Ulánbátaru se stal Erdenín Bat-Úl (volby se konaly spolu s parlamentními) a premiérem byl 9. srpna zvolen předseda demokratů Norovyn Altanchujag poté, co 19. července oznámily AN, MAChN, MÜAN a ID-NN dohodu o vytvoření společné koaliční vlády (Maškarinec 2012: 103). Tabulka 4:

Výsledky parlamentních voleb v Mongolsku 2008 a 2012 (Songúlín erönchí choró)

2008 Strana

Hlasy (%)

MAChN

2012 Hlasy (%)

Mandáty (%)

Mandáty

I

Mandáty

Mandáty (%)

I

N

PR

N

PR

C

N

PR

C

N

PR

43,06

45

59,21

1,38

MAN

33,46

31,31

18

9

27

39,13

32,14

36,49

1,17

1,03

AN

39,21

28

36,84

0,94

AN

34,33

35,32

21

10

31

45,65

35,71

41,89

1,33

1,01

IE

4,34

1

1,32

0,30

MAChN-MÜAN

17,88

22,31

4

7

11

8,70

25,00

14,87

0,49

1,12

IDN

3,49

1

1,32

0,38

ID-NN

4,75

5,51

0

2

2

0,00

7,14

2,70

–

1,30

Nezávislí

5,24

1

1,32

0,25

Nezávislí

4,74

–

3

0

3

6,52

0,00

4,05

1,38

Ostatní

4,66

0

0,00

–

Ostatní

4,85

5,55

0

0

0

0,00

0,00

0,00

Celkem

100,00

76

100,00

–

Celkem

46

28

74

Strana

100

100

– – –

Poznámka: v roce 2012: N = nominální složka, PR = poměrná složka, C = celkem nominální a poměrná složka; ve volbách 2012 je v nominální složce pouze 46 z celkově 48 rozdělovaných mandátů, protože ve dvou obvodech vítězní kandidáti nezískali požadovaných 28 % hlasů. Analogicky je nižší i celkový počet všech mandátů, 74 namísto 76.

s MAChN. Po svém odchodu z AN Enchsajchan založil s dalšími kolegy ÜŠN, která neuspěla ve volbách 2008, když získala pouze 1,70 % hlasů (Sanders 2010: 528–529). V roce 2011 ÜŠN změnila své jméno, když převzala jméno MÜAN, tj. jméno strany, která integrovala hlavní opoziční subjekty v roce 1992, podílela se na vítězné koalici ACh z voleb 1996, a v roce 2000 ukončila svou činnost, když byla jednou ze stran, jež se podílely na vzniku AN. ³²I přes porážku v prezidentských volbách zůstával Enchbajar jedním z nejpopulárnějších mongolských politiků. Např. v červnu 2012, tj. těsně před volbami a již v době jeho vazby, jeho popularita převyšovala podporu prezidenta Elbegdordže i předsedy MAN Batbolda, předseda AN Norovyn Altanchujag se vůbec nedostal do první desítky nejpopulárnějších politiků. Podobně v dalších průzkumech se Enchbajar umisťoval hned na druhém místě (viz SMF 2011; SMF 2012a; SMF 2012b). ³³ID-NN vznikla v roce 2011 sloučením IDN a MNN. Oficiálně byla strana zaregistrována Nejvyšším soudem v březnu 2012, nicméně část členů MNN spojení odmítla a kandidovala ve volbách 2012 pod původním názvem MNN (InfoMongolia.com, 30. 1. 2012, 13. 3. 2012, 28. 5. 2012).


33

Stabilita mongolského stranického systému 1990–2012 z pohledu konceptu stranického nahrazení Jak bylo ukázáno v předchozích kapitolách, čelili mongolští voliči v letech 1990–2012 častým změnám volebního designu, které byly spojeny se změnou volebních formulí i vymezením volebních obvodů a počtu v nich rozdělovaných mandátů. Značnými změnami procházel i stranický systém. Zejména v 90. letech docházelo k živelnému vzniku nových stran a jejich následnému přeskupování, na straně subjektů, které se v roce 1990 podílely na odstranění mongolského nedemokratického režimu a po roce se 1990 snažily ztělesnit věrohodnou vládní alternativu k postkomunistům. Jakým způsobem se ale tyto události promítly do stability zastoupení jednotlivých politických stran v mongolském parlamentu z pohledu konceptu stranického nahrazení? I přes výše zmíněnou proměnu části politických aktérů, jimž se podařilo v jednotlivých volbách získat zastoupení, lze konstatovat, že mongolský stranický systém lze z hlediska stability okruhu aktérů zastoupených v parlamentu (tj. stranického nahrazení – R) od počátku označit za stabilní Kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 a Rc ) nepřesáhly v letech 1992–2008 stanovené kritérium 10 %, což dokumentuje jednoznačná převaha podílů v kategorii 0 či R0 , která se v těchto volbách blížila 100 % (1992: 100,00 %, 1996: 98,68 %, 2000: 96,06 %, 2004: 98,65 %, 2008: 98,68 %). Jedinou výjimku představovaly poslední volby, kdy podíl těchto dvou kategorií dosáhl 85,13 % a 14,87 % mandátů koalice MAChNMÜAN, které již spadají do kategorie vyjadřující nestabilitu (R2 ), znamenalo přesun do kategorie vymezující částečně stabilní okruh aktérů (kategorie vyjadřující nestabilitu mezi 10 až 25 %). Výrazné stabilitě aktérů napomáhala ve všech volbách stabilní pozice postkomunistů, kteří v žádných volbách neztratili pozici velké strany, a zřetelně vymezeného pólu stranicko-politické soustavy. MAChN bylo možné z hlediska formy nahrazení v celém období klasifikovat do kategorie 0 (tj. „žádná změna“). Lze tak konstatovat, že postkomunisté po roce 1990 rychle nalezli optimální volební strategii, přičemž ve většině voleb byli v podstatě jedinou stranou, již bylo možné zařadit do této kategorie (nejčastěji byli doplňováni nezávislými poslanci, jejichž počet byl ovšem ve všech volbách marginální). Na druhé straně výrazné volební úspěchy MAChN (posilované i působením většinového či semiproporčního hlasování) byly jedním z hlavních faktorů, jenž stál za vysokými hodnotami této formy nahrazení. Např. celá hodnota nahrazení v kategorii „žádná změna“ roce 2000 (tj. 94,74 %) byla založena pouze na zisku MAChN. Rok 2012 byl prvním, kdy do kategorie „žádná změna“ bylo mimo MAChN (resp. v roce 2012 již MAN) možné zařadit i AN. Demokraté potvrdili, že po svém vzniku v roce 2000, kdy integrovali různé subjekty navazující na odkaz stran, jež stály za mongolskou tranzicí, postupně ztělesnili druhý pól stranicko-politické soustavy. A to i přesto, že zejména po volbách 2004 vzniklo několik subjektů (v mnoha případech secesí od AN), které se pokusily (nutno konstatovat, že naprosto neúspěšně) atakovat pozici AN. Navzdory tomu, že bylo v roce 2012 možné poprvé zařadit dvě nejsilnější mongolské strany do kategorie 0 (tj. „žádná změna“), došlo celkově ke snížení stabilizace mongolské stranické soustavy. Zařazení postkomunistů do kategorie „žádná změna“ v roce 2012 podle našeho názoru nezpochybňuje ani změna názvu strany, k níž došlo v roce 2010. Jednalo se o pouze menší změnu názvu (detailněji viz výše) a pro většinu voličů bylo nadále zřejmé, že MAN je subjektem jednoznačně pokračujícím v odkazu „původní“ MAChN. To bylo zvýrazněno i skutečností, že nově založený subjekt pod vedením bývalého prezidenta Enchbajara, jenž přĳal původní název MAChN, kandidoval ve volbách v koalici s MÜAN, tj. subjektem majícím kořeny v opačném táboře. Což lze dále demonstrovat osobou lídra MÜAN Mendsajchany Enchsajchana, bývalého člena AN, prvního nekomunistického premiéra po roce 1990 a neúspěšného prezidentského kandidáta demokratů z roku 2005, který neuspěl právě v souboji s tehdejším kandidátem postkomunistů Enchbajarem. Právě časté proměny identity stran snažících se ztělesnit druhý pól mongolské stranické soustavy v minulosti vedly k tomu, že tyto subjekty často měnily strategii zapojení ve volbách. Ať už se jednalo o proměnu názvů těchto subjektů, jejich různé fúze či vznik koalic, v nichž důležitou roli hrály subjekty disponující parlamentním zastoupením. Na druhé straně vývoj v části stranického spektra konkurujícího MAChN spíše signalizoval skutečnost, že tyto subjekty (v mnoha případech s parlamentním zastoupením) doposud nenašly optimální volební strategii a jejich většinové zařazení do kategorie R0 (tj. „minimální změna“) dále potvrzovalo, že se mongolská stranická scéna na parlamentní

34


úrovni poměrně rychle stabilizovala. K výraznějšímu zastoupení stran v dalších kategoriích dochází až v roce 2012, ve spojení s úspěšnou kandidaturou koalice MAChN-MÜAN, řadící se již do kategorie R2 (tj. „výrazná změna“) – tj. vzniku strany, resp. koalice, na které měl vedle nové strany či stran relevantní podíl i nějaký parlamentní subjekt. K „nové“ MAChN přešlo několik postkomunistických poslanců (část z nich dokázala obhájit své mandáty z roku 2008)³⁴, přičemž MAChN vznikla odštěpením od MAN v průběhu volebního období a její název odkazoval na dřívější členství ve straně. Společný zisk koaličních stran (MAChN a MÜAN) současně dosáhl celkem 14,87 % mandátů, tj. hodnoty, k níž se doposud žádná další třetí strana v Mongolsku od roku 1992 ani vzdáleně nepřiblížila, s ohledem na velikost parlamentního zastoupení. Menším subjektům se podařilo vždy získat pouze po jediném mandátu. Důležité je ovšem zdůraznit, že za výsledkem koalice nestála pouze změna volebního systému, resp. zavedení poměrné složky v rámci smíšeného systému, protože koalici MAChN-MÜAN se podařilo získat 4 z celkově 11 mandátů v nominální složce. Zatímco ovšem výše představená analýza stability stranického zastoupení pomocí modifikovaného konceptu stranického nahrazení indikuje poměrně výraznou stabilitu okruhu politických aktérů, nevypovídají její hodnoty nic o stabilitě zastoupení jednotlivých stran mezi po sobě následujícími volbami. Z tohoto důvodu se v dalším kroku zaměříme na míru stability (S), udávající podíl obhájených mandátů konkrétní strany, resp. v případě minimálního nahrazení R0 podíl mandátů získaný zástupci nově zformované kandidátky, úzce navazující na subjekt zastoupený v předešlém legislativním období. V tomto případě lze konstatovat, že zatímco z hlediska stability okruhu aktérů došlo k poměrně rychlé stabilizaci, ze systémového hlediska nepatřil mongolský stranický systém k nejstabilnějším a po postupném nárůstu podílu obhájených křesel přinesly poslední volby v roce 2012 znovu mírné snížení míry stability. Ve volbách 1996 a 2000 dosáhl podíl přímo obhájených mandátů necelé třetiny (32,89 %), a o mnoho lepší výsledky nepřináší ani připočtení obhájených mandátů politických stran zařazených do kategorie R0 . Ani v jedněch volbách výsledný podíl obhájených mandátů nepřesáhl 40 % a zastoupení stávajících aktérů tudíž musíme označit jako nestabilní (podíl kategorie 0 a R0 menší než 60 %). To bylo v roce 1996 způsobeno značným propadem MAChN oproti roku 1992 (zisk pouhých 25 mandátů z původních 70) při současném výrazném vzestupu stran koalice ACh, které disponovaly po volbách 1992 pouze omezeným počtem mandátů (nárůst ze 4 na 50 mandátů ve volbách 1996). Nárůst míry stability byl následně spojen s postupnou konsolidací AN a jejího postavení jako druhého pólu stranické soustavy. V roce 2004 se míra stability v kategorii 0 (tj. „žádná změna“) zvýšila na 48,69 % (s výjimkou MAChN do této kategorie již ovšem dále spadali pouze nezávislí), ale po započtení kategorie R0 (tj. „minimální změna“) míra stability obhájených mandátů poprvé přesáhla alespoň 50% úroveň (52,64 %). Ani tento nárůst ovšem stále nic nezměnil na zařazení stranického systému, z pohledu pokračujícího zastoupení stávajících stran, do kategorie nestabilní. Obecně nízké hodnoty míry stability přitom byly způsobeny zejména výraznými přesuny mandátů, jimž se nevyhnuly ani velké strany. Například MAChN po zisku 70 mandátů v roce 1992 získala o čtyři roky později v roce 1996 pouze 25 mandátů, aby v následujících volbách 2000 obdržela dokonce 72 mandátů, z nichž v roce 2004 obhájila pouze polovinu. Podobné výkyvy získaných mandátů přitom byly typické i pro výsledky dalších stran. Až výše zmíněný postupný posun AN do pozice jednoznačně identifikovatelné vládní alternativy vůči MAChN přinesl ve volbách 2008 vyšší míru stabilizace mongolského stranického systému, jež byla patrná právě na podílu obhájených křesel jednotlivými stranami. Především díky zisku MAChN, v jejímž případě nebyl nárůst počtu mandátů oproti minulosti tak výrazný (zisk 45 mandátů oproti 36 mandátům v roce 2004), a v menší míře i nezávislým, zůstal téměř totožný podíl obhájených mandátů v kategorii 0 (tj. „žádná změna“), který dosáhl 48,68 %. Na druhé straně se ale konsolidace pozice AN promítla do nárůstu podílu obhájených mandátů v kategorii R0 (tj. „minimální změna“) na 38,16 % z pouhých 3,95 % v roce 2004 (menším vlivem přispěl i opakovaný úspěch malé IDN). V souhrnu kategorií 0 a R0 dosáhl podíl obhájených mandátů v roce 2008 své dosud nejvyšší hodnoty 86,84 %, což znamenalo nárůst o 34,2 procentních bodů ve srovnání s volbami 2004 a možnost, poprvé od roku ³⁴Konkrétně Čültemín Ulán a Dendevín Тerbišdagva. Ulán byl poslancem MAChN nepřetržitě od roku 1996, v letech 2000–2004 byl ministrem financí a ekonomiky, 2004–2006 místopředsedou vlády a 2007–2008 ministrem financí. Тerbišdagva drží poslanecký mandát od roku 2004 a v letech 2004–2006 byl ministrem výživy a zemědělství, opětovně v letech 2006–2007. Po volbách 2012 se Ulán stal znovu ministrem financí a Тerbišdagva místopředsedou vlády (Nél ej parlament).

35


1992, označit zastoupení stávajících aktérů jako stabilní (tj. přesahující hranici 80 %). Tabulka 5:

Forma nahrazení

Stabilita mongolského stranického systému na parlamentní úrovni 1990–2012 (Gluchowski, Grotz 2001; Songúlín erönchí choró)

1992 Na

1996 %

Na

2000 %

32,89 (32,89) 65,79 (6,58)

Na 1

2004 %

94,74 (32,89) 1,32 (1,32)

Na

% 52,70 (48,69) 45,95 (3,95)

Na

% 60,52 (48,68) 38,16 (38,16)

Na

82,43 (73,68) 2,70 (1,32)

94,74

1

R0 (S)

1

5,26

1

R2

0

–

0

–

2

2,62

0

–

1

1,32

1

14,87

Rc

0

–

1

1,32

1

1,32

1

1,35

0

–

0

–

2

3

%

3

1

2

2012

0 (S)

1

2

2008

1

a Počet kandidátních listin, které se dostaly do parlamentu, nezávislí počítáni jako jeden subjekt. 1992: v kategorii 0 → MAChN, MSDN, nezávislí; v kategorii R0 → Svaz (subtyp b – koalice MoAN, MÜDN, NN, tj. stran se zastoupením z roku 1990 – viz Gluchowski, Grotz 2001: 492–493; Sanders 2010: 460). 1996: v kategorii 0 → MAChN; v kategorii R0 → ACh (subtyp b – koalice MÜAN, MSDN, MNN, MŠAN – hlavními složkami koalice byly MSDN – samostatné zastoupení po volbách 1990 a 1992 a MÜAN, která vznikla v říjnu 1992 spojením stran koalice Svaz z roku 1992 – tj. MoAN, MÜDN, NN, MSMN – viz Gluchowski, Grotz 2001: 492–493; Sanders 2010: 460); v kategorii Rc → MUNN (subtyp a – strana doposud neměla zastoupení). 2000: v kategorii 0 → MAChN; v kategorii R0 → ACh (subtyp b – oproti roku 1996 členy koalice pouze MÜDN a MŠAN, navíc z MÜDN odešlo před volbami několik poslanců, z nichž část obnovila samostatnou činnost MoAN, a druhá část založila IDN); v kategorii R2 → nezávislí (návrat do parlamentu), IDN-MNN (subtyp a – koalice IDN a MNN, přičemž na vzniku IDN měli relevantní podíl bývalí členové a poslanci MÜAN – viz Gluchowski, Grotz 2001: 492–493; Sanders 2010: 167–169); v kategorii Rc → Vlast-MAŠSN (subtyp a – strana doposud neměla zastoupení). 2004: v kategorii 0 → MAChN, nezávislí; v kategorii R0 → EO-A (subtyp b – koalice AN, IDN, Vlast-MAŠSN, tj. stran se zastoupením z roku 2000, resp. subtyp c – vznik AN výrazně odkazující na názvy několika původních stran – AN vznikla spojením MÜAN, MSDN, MoAN, MASMN, MŠAN – viz Gluchowski, Grotz 2001: 492–493; Sanders 2010: 209–210); v kategorii Rc → BNN (subtyp a – strana doposud neměla zastoupení). 2008: v kategorii 0 → MAChN, nezávislí; v kategorii R0 → AN, IDN (subtyp b – rozpad koalice EO-A, ale dva ze tří členů bývalé koalice uspěli ve volbách); v kategorii R2 → IE (subtyp b – koalice MNN, IChN, MSDN, přičemž MSDN, která se podílela na vzniku AN v roce 2000, obnovila samostatnou činnost na konci roku 2004 a MNN a IChN doposud neměly zastoupení – viz Sanders 2010: 166–167). 2012: v kategorii 0 → MAN (subtyp a – menší změna názvu, resp. návrat k původnímu názvu strany z roku 1921), AN, nezávislí; v kategorii R0 → ID-NN (subtyp c – fúze IDN a MNN); v kategorii R2 → koalice MAChN-MÜAN (subtyp a + b + c – MAChN vznikla v roce 2012, poté co část členů strany, včetně několika poslanců, odmítla změnu názvu mateřské strany z MAChN na MAN. MÜAN založili v roce 2006 vyloučení členové AN pod názvem ÜŠN a změna názvu na MÜAN v roce 2011 měla odkazovat na „původní“ stranu, jež v minulosti disponovala parlamentním zastoupením (po volbách 1996 v rámci koalice ACh) a v roce 2000 se podílela na vytvoření AN.

Další výzvu stabilitě zastoupení stávajících stran přinesly prozatím poslední parlamentní volby, v nichž se pozici dvou hlavních stran systému (AN a MAN po změně jejího názvu z MAChN v roce 2010) pokusila narušit koalice MAChN-MÜAN, s ambicí ukončit tendenci směřování stranického systému k dvoustranickému formátu a bipolaritě zastupované MAN a AN. S tím se pojilo i zavedení smíšeného volebního systému typu navrstvení, který díky poměrné složce nabízel zisk zastoupení i menším stranám, které byly dříve ve velké míře postiženy působením většinových či semiproporčních technik. Současně je ale nutné zdůraznit, že s výjimkou voleb 1992 a 2000 byla pozice třetích stran taková, že by ani použití volebního designu z roku 2012 těmto subjektům nezajistilo zisk zastoupení v rámci poměrné složky s 5% omezovací klauzulí. Výstupy voleb 2012 přinesly, minimálně pro následující funkční období parlamentu, proměnu formátu stranického systému. Na jedné straně se potvrdilo, že AN dokázala postupně ztělesnit druhý hlavní pól mongolské stranické soustavy, vedle MAN, která v souboji s koalicí MAChN-MÜAN obhájila postavení druhého hlavního pólu. Právě výrazný úspěch koalice MAChN-MÜAN, která získala 11 poslaneckých mandátů, ale znamenal, že bez její účasti neexistovala varianta na sestavení většinové vlády, pokud nepočítáme možnost vzniku velké koalice AN a MAN; velká koalice existovala v Mongolsku po volbách 2004 i 2008 (viz výše).

36


Volební soutěž v roce 2012 současně značně proměnila konfiguraci stranického systému, když poprvé v mongolské volební historii můžeme kromě dvou hlavních pólů (s konstatováním, že v mnoha předešlých volbách bylo možné hovořit pouze o jediném hlavním pólu ztělesňovaném postkomunisty) identifikovat rovněž jeden vedlejší pól, zastupovaný právě koalicí MAChN-MÜAN. Resp. s ohledem na pouze omezenou dobu existence tohoto subjektu (a jeho koaliční charakter) lze hovořit minimálně o tom, že strany této koalice aspirují na postavení vedlejšího pólu, což ovšem mohou potvrdit pouze další volby; v minulosti nezískala žádná samostatná strana s výjimkou dvou hlavních více než jeden mandát. Tabulka 6:

Stabilita okruhu aktérů a jejich zastoupení

Stabilita okruhu zastoupených aktérů

Stabilita zastoupení stávajících aktérů

stabilní stabilní (nestabilní strategie) částečně stabilní

stabilní

částečně stabilní

nestabilní

Mongolsko 1992, Mongolsko 2008

–

Mongolsko 1996, Mongolsko 2000, Mongolsko 2004

–

–

–

–

Mongolsko 2012

–

Poznámka: tabulka zahrnuje z rozsahových i věcných důvodů pouze první tři ze sedmi kategorií stability okruhu zastoupených aktérů.

Z pohledu stability zastoupení stávajících aktérů přinesly poslední volby na jedné straně výrazný nárůst obhájených mandátů v kategorii 0 (tj. „žádná změna“), který se z necelých 50 % v roce 2008 navýšil až na 73,68 %, ale současně došlo k další významné změně. Poprvé od roku 1990 postihla fragmentace část spektra zastupovaného postkomunisty, což se projevilo poklesem míry stability (kategorie 0 a R0 ) z 86,84 % na 75,00 % a přesunem stability zastoupení z kategorie stabilní do kategorie částečně stabilní; při započtení koalice MAChN-MÜAN do kategorie R2 (tj. „výrazná změna“). Pokles míry stability lze současně do určité míry spojit se zavedením smíšeného volebního systému, protože koalice MAChNMÜAN získala většinu svých mandátů (7 z 11) v poměrné složce volebního systému. Lze tudíž vyslovit hypotézu, že v případě zachování systému neomezeného hlasování v podobě z roku 2008 by koalice získala nižší počet mandátů a pokles míry stability by v roce 2012 byl o poznání nižší. Oba sledované indikátory stability totiž nepřekročily stanovenou mez příliš výrazně a bez zavedení MMM by tedy zřejmě stabilita stranického systému zůstala v obou sledovaných okruzích v kategorii stabilní. Obavy MAChN-MÜAN z šancí uspět v nominální složce demonstruje i fakt, že přední členové MAChN, kteří po volbách zasedli ve vládě tvořené AN, ID-NN a MAChN (MÜAN jako koaliční partner MAChN nezískala žádný ministerský post), nekandidovali v rámci nominální složky, ale na celostátní listině, např. ministr financí Čültemín Ulán, místopředseda vlády Dendevín Тerbišdagva či ministr energetiky Mišigín Sonompil.

Závěr Předložený text byl věnován analýze stability mongolského stranického systému v letech 1990 až 2012 z pohledu konceptu stranického nahrazení. Hlavní otázkou textu bylo posoudit, do jaké míry se časté reformy mongolského volebního systému promítly do podoby stability zastoupení jednotlivých politických stran v mongolském parlamentu. Popis evoluce mongolského volebního systému z hlediska jeho dlouhodobější stability ukázal, že jak voliči, tak političtí aktéři byli vystaveni velmi nestabilnímu prostředí (stabilitě volebních pravidel),


37

jemuž museli pro dosažení optimálního výsledku často přizpůsobovat své strategie. Velmi nízká byla jak stabilita základní volební formule, k jejíž změně došlo v letech 1992, 1996, 2008 a 2012, tak na ní navazujícího vymezení volebních obvodů a jejich velikosti. Tyto změny, spolu s většinovou či semiproporční formou volebních formulí, současně nepřispívaly ke snadné koncentraci stranické konfigurace, kdy v podmínkách počínající strukturace stranického systému (na straně snažící se ztělesnit pozici druhého pólu stranické soustavy vůči postkomunistům) vedly k výrazně disproporčním výsledkům. To doložily např. hodnoty indexu deformace, a nedostatečné zformátování stranického systému bylo v mnoha případech (volby 1992, 2000) prvkem zabraňujícím potenciálnímu vzniku dvoustranického formátu. Naopak v případě dostatečného zformátování stranické konfigurace (volby 1996, 2004, 2008) mělo většinové i semiproporční hlasování tendenci směřovat k vyšší koncentraci směrem k dvoustranickému zformátování. Současně lze konstatovat, že samotné přĳetí (1992) a následné opuštění (1996) semiproporční techniky směrem k většinovému hlasování a následný návrat k semiproporční technice (2008) nemělo z hlediska (de)koncentrace systému výraznější vliv. Podobně nárůst dekoncentrace po opuštění semiproporční techniky a přĳetí smíšeného systému (2012) byl způsoben spíše vnitřním vývojem na mongolské stranicko-politické scéně, přestože zavedení poměrné složky tuto dekoncentraci následně usnadnilo, resp. ji posílilo. Z pohledu vztahu mezi stabilitou okruhu aktérů a jejich zastoupením v konkrétních volbách došlo v Mongolsku, z hlediska okruhu v parlamentu zastoupených aktérů, k poměrně rychlé stabilizaci, která se ve většině voleb kategoriích 0 či R0 , (tj. „žádná změna“ a „minimální změna“) blížila 100% hranici. Jedinou výjimku představovaly poslední volby, v nichž se podíl těchto dvou kategorií snížil na 85,13 %, a nemalý úspěch koalice MAChN-MÜAN znamenal nutnost přesunout okruh zastoupených aktérů, poprvé od roku 1992, do kategorie částečně stabilní. Zde je ovšem nutné upozornit na skutečnost, že koalice MAChN-MÜAN, stojící za poklesem stability, spadala na jedné straně spadala do kategorie R2 (tj. „výrazná změna“), ale na straně druhé byl její vznik iniciován politickými aktéry, kteří jsou dlouhodobě aktivní v mongolské politice (nezřídka zastávají/li vysoké exekutivní i legislativní posty). Vývoj míry stability z pohledu obhájených mandátů do značné míry zaostával za stabilitou okruhu zastoupených aktérů. Její nárůst byl do velké míry spojen až s konsolidací stranického systému a ustavením AN v roce 2000, která postupně ztělesnila druhý hlavní pól stranické soustavy vedle postkomunistů, kteří podobné postavení drželi de facto již od mongolského přechodu k demokracii v roce 1990. Nestabilita obhájených mandátů přitom byla v prvním období (volby 1996, 2000, 2004) posilována nejen počáteční strukturací stranického systému, ale rovněž semiproporčním a následně většinovým hlasováním, které zesilovaly výkyvy v počtu obdržených mandátů jednotlivých stran. I mongolský příklad tudíž ukazuje, že užívání volebních technik s většinovými výstupy může v transformujících se zemích postkomunistického areálu na jedné straně od počátku přispívat ke stabilitě okruhu zastoupených aktérů (i v rámci vznikajících stranických systémů), ale na straně druhé podporuje výraznou nestabilitu v jejich zastoupení. Na druhé straně v delším časovém srovnání a po jisté konsolidaci stranického systému naopak může být reforma směrem k systému s více poměrnými volební výstupy zdrojem nárůstu nestability. Tendence k nestabilitě přitom nebyly v mongolském případě způsobeny výhradně používanými volebními designy, které přispívaly k narušení stability spíše v rovině zastoupení aktérů a jejich strategií. Výrazná míra nestability stranického systému v rovině obhájených mandátů jednotlivými politickými subjekty se pojila zejména s počátečním vývojem stranického systému a jeho nedostatečným zformátováním. S postupem času byl následně identifikován téměř jednoznačný trend k postupné stabilizaci nejen v případě zastoupených aktérů, ale především jimi obhájených mandátů, s menším narušením v posledních volbách. Závěrem lze konstatovat, že dopad volebních reforem na stabilitu stranického systému byl spíše omezený. Otevřenou otázkou zůstává pouze to, zda na tomto konstatování něco změní zavedení smíšeného volebního systému, jak naznačily volby 2012, nebo byl z historické perspektivy úspěch koalice MAChN-MÜAN v roce 2012 pouze přechodným jevem, způsobeným momentálními důvody (rozštěpení postkomunistů, založení nové strany bývalým mongolským prezidentem patřícím nadále

38


mezi nejpopulárnější mongolské politiky a jeho následné zatčení těsně před volbami)³⁵, a i do budoucna převáží strukturace stranického systému směřující po roce 2000 k dvoustranickému zformátování, na což ovšem mohou odpovědět až další parlamentní volby. Výsledky přímých prezidentských voleb 2013 přitom naznačily spíše druhou možnost. Již v prvním kole těsně zvítězil dosavadní prezident Elbegdordž (AN) nad kandidátem MAN Badmánjambúgínem Bat-Erdene, který získal více než čtyřicet procent hlasů, zatímco kandidátka MAChN a ministryně zdravotnictví Nacagín Udval obdržela pouze těsně přes šest procent hlasů.

Seznam zkratek politických stran ACh AN ATN BNN EO-A IDN ID-BNN ID-NN IE IChN MAChN MAN MASMN MoAN MNN MSDN MŠAN MUNN MÜAN MÜDN NN Svaz Vlast-MA ŠSN ÜŠN

Demokratický svaz (Ardčilsan cholbó) Demokratická strana (Ardčilsan nam) Lidová strana (Ard tümní nam) Republikánská strana (Bügd najramdach nam) Vlast – Demokracie (Ech oron – Ardčilal) Strana občanské vůle (Irgení Dzorig nam) Strana občanské vůle – Republikánská strana (Irgení Dzorig – bügd najramdach nam) Strana občanské vůle – zelení (Irgení Dzorig – nogón nam) Občanská koalice (Irgení evsel) Strana občanského hnutí (Irgení chödölgön nam) Mongolská lidová revoluční strana (Mongol ardyn chuv’sgalt nam) Mongolská lidová strana (Mongol ardyn nam) Mongolská demokratická strana obnovy (Mongolyn ardčilsan sergén mandalyn nam) Mongolská demokratická strana (Mongolyn ardčilsan nam) Mongolská strana zelených (Mongolyn nogón nam) Mongolská sociálně demokratická strana (Mongolyn social demokrat nam) Mongolská strana demokratických věřících (Mongolyn šašintny ardčilsan nam) Mongolská tradiční sjednocená strana (Mongolyn ulamdžlalyn negdsen nam) Mongolská národně demokratická strana (Mongolyn ündesní ardčilsan nam) Mongolská národní pokroková strana (Mongolyn ündesní devšilt nam) Spojená strana (Negdsen nam) Svaz (Cholbó) Vlast – Mongolská demokratická nová socialistická strana (Ech oron – mongolyn ardčilsan šine socialist nam) Národní nová strana (Ündesní šine nam)

³⁵Enchbajar byl 2. srpna 2012 soudem v Ulánbátaru uznán vinným z korupce a odsouzen na sedm let, z nichž čtyři mu soud odpustil. 1. srpna 2013 pak mongolský prezident Elbegdordže udělil Enchbajarovi, který většinu trestu strávil ze zdravotních důvodů v nemocničním zařízení, milost (InfoMongolia.com, 3. 8. 2012, 2. 8. 2013).


39

Přílohy Příloha 1:

Formy stranického nahrazení (Šedo 2007: 111–112)

Forma nahrazení

Popis formy nahrazení

(0) žádná změna

zachování názvu i strategie ve volbách

(R0 ) minimální změna

nevýrazná změna identity či změna strategie zapojení ve volbách

(R2 ) výrazná změna

zásadní změna, jejímž výstupem ale není nesporně nový subjekt

(Rc ) úplná změna

vstup „nového hráče“ na parlamentní politickou scénu

Subtyp formy nahrazení a) strana A získala pod stejným či skoro stejným názvem zastoupení v minulých volbách. b) strana A v těchto či minulých volbách vystupovala v koalici s marginálním subjektem. c) ve volbách uspěla koalice se stejným složením jako v předchozích volbách. d) došlo k připojení či odchodu nějaké frakce, aniž by to mělo vliv na název strany. a) strana A změnila v průběhu volebního období název (vyjma zcela marginálních obměn). b) vznikla koalice s důležitým podílem jedné či více parlamentních stran/rozpadla se koalice a její bývalý člen či členové uspěli v následujících volbách. c) došlo k fúzi, po které vznikla strana s názvem spojujícím názvy zakládajících stran, či výrazně odkazujícím na jeden či více z původních názvů (vč. převzetí jména bývalé koalice). a) vznikla strana, resp. koalice, na které měl vedle nové strany či stran relevantní podíl i nějaký parlamentní subjekt. b) od strany A se odštěpila v průběhu volebního období frakce, která založila stranu s názvem odkazujícím na dřívější členství ve straně A. c) do parlamentu se vrátila strana A, která již byla někdy zastoupena, ale v minulých volbách zastoupení nezískala. Jako posílení nestability, které může při propojení více změn v kategorii R0 změnit klasifikaci i na R2 , lze zvažovat přechod relevantní strany/stran z jedné koalice do jiné, která byla programově či pozicí v systému vzdálená jejich „mateřské“ koalici. a) ve volbách uspěla strana či koalice A, která doposud neměla parlamentní zastoupení. b) během volebního období se od některé parlamentní strany odštěpil subjekt, který vůbec nebo jen nevýrazně odkazuje svým názvem na podíl v původní straně.

40


Seznam použité literatury A

, S. 1999. Demokratisierungschancen in der Mongolei. Marburg: Tectum Verlag.

APS. 2009a. Enkhbayar party member choice for by-election seat. [on-line]. Ulaanbaatar: Asia Pacific Securities. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na

http://www.mongolia-investment.com/index.php/news-29/politicalnews/1839-enkhbayar-party-members-choice-for-by-election-seat. APS. 2009b. How the two parties chose their by-election candidate. [on-line]. Ulaanbaatar: Asia Pacific Securities. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://www.mongolia-

investment.com/index.php/news-29/political-news/1863-how-thetwo-parties-chose-their-by-election-candidates. A

, C. P. 2004. Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. New York: Facts On File.

B

, U. B. 2005. Political Parties and the Democratic Process in Mongolia. In S (ed.) Understanding Modern East Asian Politics. New York: Nova Publishers, s. 37–63.

, C.

B

, S., M , P. 1990. Identity, Competition and Electoral Availability: The Stabilisation of European Electorates 1885–1985. Cambridge: Cambridge University Press.

B

, T. 1993. Mongolia in 1992: Back to One-Party Rule. Asian Survey. Roč. 33, č. 1, s. 61–66.

B

, T. 1994. Mongolia in 1993: A Fragile Democracy. Asian Survey. Roč. 34, č. 1, s. 41–45.

B

, S. 2003. Electoral Systems and Political Transformation in Post-Communist Europe. Basingtoke/New York: Palgrave Macmillan.

B

, S. et al. 2002. Embodying Democracy. Electoral System Design in Post-Communist Europe. Basingstoke/New York: Palgrave Macmillan.

B

, U. E. 2009. Mongolia in 2008: From Mongolia to Mine-golia. Asian Survey. Roč. 49, č. 1, s. 129–134.

B

, U. E. 2010. Mongolia in 2009: From Landlocked to Land-linked Cosmopolitan. Asian Survey. Roč. 50, č. 1, s. 97–103.

Business-Mongolia.com. 8. 7. 2010, 21. 6. 2011, 11. 10. 2011. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://www.business-mongolia.com/.

C

, D. 2000. The Societies of Europe. Elections in Western Europe since 1815. Electoral Results by Constituencies. London: Macmillan.

ENGLISH . . 2010. Enkhbayar blames Bayar for plo ing his defeat in presidential election. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://english.news.mn/content/2302.shtml. F

, D. M. 2001. Electoral Systems. A Comparative Introduction. New York: Palgrave.

F

, P., S

F

, V. 2002. Mongolia: Dependent Democratization, Journal of Communist Studies and Transition Politics, Roč. 18, č. 4, s. 75–100.

G G

, M. 1998. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal.

, T. 1997. Mongolia in 1996: Fighting Fire and Ice. Asian Survey. Roč. 37, č. 1, s. 60–64. , P., G , F. 2001. Mongolia. In N , D., G , F., H , C. (eds). Elections in Asia and the Pacific. A Data Handbook. Roč. II. South East Asia, East Asia, and the South Pacific, Oxford: Oxford University Press, s. 481–524.

C

, R., Š

C

, R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.

I

, J. (eds). 2004. Volební systémy. Brno: MPÚ MU.

M . . 30. 1. 2012, 13. 3. 2012, 28. 5. 2012, 3. 8. 2012, 2. 8. 2013. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://www.infomongolia.com/.

IRI. 2000. Mongolia Parliament Election Observation Mission Report July 2. Washington DC: International Republican Institute.


K

41

, M. 2008. Jednopřípadová studie. In D , P. et al. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, s. 29–60.

Law of Elections to People’s Hural Deputies of the Mongolian People’s Republic. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://www.ifes.org/∼/media/Files/ Publications/Election%20Law/1990/IFES_44/EL00549.pdf. Law on the State Great Hural Elections of Mongolia. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://www.gec.gov.mn/.

L

, H. S. 2004. Elections and Political Development in Mongolia. In S , C. (ed.) Recent Elections and Political Trends in East Asia. Haslach/M: East Asia Books, s. 63–76.

M

, P. 1990. Parameters of Change. In M , P. (ed.) The West European Party System. Oxford/New York: Oxford University Press, s. 208–217.

M

, P. 1997. Party System Change: Approaches and Interpretations. Oxford: Clarendon Press.

M

, L., B , A. 1999. Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey. Electoral Studies. Roč. 18, č. 3, s. 341–366.

M

, P. 2007. Mongolský volební systém a jeho účinky na systém politických stran v letech 1992–2006. Slovenská politologická revue. Roč. 7, č. 3, s. 45–70.

M

, P. 2010. Mongolský přechod k demokracii z pohledu teorie tranzice. Politologický časopis/Czech Journal of Political Science. Roč. 17, č. 3, s. 271–297.

M

, P. 2012. Die Parlamentswahlen in der Mongolei vom 28. Juni 2012, Asien: The German Journal on Contemporary Asia. Roč. 32, č. 125 (Oktober 2012), s. 94–103.

M

, F. 2004. Elections, Parties, and Representation in Post-Communist Europe. Basingstoke/New York: Palgrave Macmillan.

Nél ej parlament. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://open.parliament.mn/.

N N N

, S. 2007. Mongolia in 2006: Land of the Rising Khan. Asian Survey. Roč. 47, č. 1, s. 74–79. , P. 2004. Electoral Engineering: Voting Rules and Political Behavior. New York: Cambridge University Press. , M. 1997. Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: SLON.

OSF. 2007. Dra Law Suggests Switching to Proportional Representation Voting System. [on-line]. Ulaanbaatar: Open Society Forum. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://www.openforum.mn/. P

, M. N. 1979. The dynamics of European party systems: Changing pa erns of electoral volatility. European Journal of Political Research. Roč. 7, č. 1, s. 1–26.

P

, M. N. 1990. Electoral Volatility in Western Europe, 1948–1977. In M , P. (ed.) The West European Party System. Oxford/New York: Oxford University Press, s. 195–207.

R

, A., R , B., E , A. 2005. Electoral System Design: The New International IDEA Handbook. Stockholm: International IDEA.

R

, R., M

, N. 2003. Elections and Parties in New European Democracies. Washington: CQ Press.

R

, M. 2005. Modern Mongolia. From Khans to Commissars to Capitalists. Berkeley/Los Angeles/London: University of California Press.

S

, A. J. K. 1992. Mongolia’s New Constitution: Blueprint for Democracy. Asian Survey. Roč. 32, č. 6, s. 506–520.

S

, A. J. K. 2010. Historical Dictionary of Mongolia. Plymouth: Scarecrow Press.

S

, G. 2005. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK.

S

, C. 2005. The Great State Hural election in Mongolia, June 2004. Electoral Studies. Roč. 24, č. 4, s. 741–784.

42


S

, M. S., W , M. P. (eds). 2003. Mixed-Member Electoral Systems: The Best of Both Worlds? Oxford: Oxford University Press.

Songúlín erönchĳ choró. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://www.gec.gov.mn/.

S

, R. 1995. The art of case study research. Thousand Oaks, CA: SAGE.

Š

, J. 2006. Proporcionalita zastoupení a navrstvující smíšené volební systémy. Evropská volební studia. Roč. 1, č. 1, s. 61–91.

Š

, J. 2007. Volební systémy postkomunistických zemí. Brno: CDK.

Š

, J. 2011. Vybrané problémy kvantitativního výzkumu stability stranických systémů a jejich možná řešení, Evropská volební studia. Roč. 6, č. 1, s. 63–74.

SMF. 2011. Politbarometer #9(42), May 2011. Ulanbaatar: Sant Maral Foundation. SMF. 2012a. Politbarometer #11(44), April 2012. Ulanbaatar: Sant Maral Foundation. SMF. 2012b. Politbarometer #11(44), June 2012. Ulanbaatar: Sant Maral Foundation. T

, R. 2007. Predicting Party Sizes: The Logic of Simple Electoral Systems. New York: Oxford University Press.

T

, C. 2005. Mongolia 2004 Election Analysis. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na

http://www.forum.mn/res_mat/res_mat-29.pdf. T

, N. 2006. Mongolia in 2005: Sharing Power, Dealing with Corruption. Asian Survey. Roč. 46, č. 1, s. 79–84.

UB P

. 23. 12. 2004, 27. 1. 2005, 5. 1. 2006, 6. 12. 2007, 13. 12. 2007, 13. 4. 2010. [on-line]. [vid. 2014-02-11]. Dostupné na http://ubpost.mongolnews.mn/.

Y , R. K. 2003. Case study research: Design and methods. Thousand Oaks, CA: SAGE.

Havlík, V. The 2013 Parliamentary Election in the Czech Republic

43

The 2013 Parliamentary Election in the Czech Republic

Vlastimil Havlík ∗ ([email protected])

Abstract The article describes the context and the results of the 2013 early general election in the Czech Republic. The election were called a er the dissolution of the Chamber of Deputies following an alleged corruption scandal that involved the Prime Minister Nečas. The elections did not produce a clear winner, and—from a systemic point of view more importantly—were part of the continuing destabilization of Czech party politics that began with the 2010 elections. The support the once two major poles—Czech Social Democratic Party and the Civic Democratic Party—were the worst since the mid of the 1990s. Wit a total of seven parties representend in the Chamber of Deputies, the election brought the most fragmented parliament since 1996. Moreover, two new anti-establishment parties won almost one third of the seats in the parliament undelining the continusous transformation of the Czech party politics. An ideologically heteregenous majority government was assembled consisting of the Czech Social Democratic Party, anti-establishment ANO 2011, and the Christian Democrats.

Keywords Czech Republic, election, anti-establishment parties, political crisis

Note This paper was elaborated in the framework of the grant project Contemporary Challenges of Democracy in EastCentral Europe (GAP408/11/0709) sponsored by the Czech Science Foundation.

∗ Katedra politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

44


Introduction Legislative elections in the Czech Republic held on 25–26 October 2013 were called a er the early dissolution of the Chamber of Deputies (Poslanecká sněmovna); the political crisis was brought on by a corruption scandal said to involve Premier Petr Nečas. The elections failed to produce a clear winner, and were part of the continuing destabilization of Czech party politics that began with the 2010 elections. The 2013 elections supplied a number of firsts in the electoral history of the independent Czech Republic. Electoral results for the Czech Social Democratic Party (Česká strana sociálně demokratická, ČSSD) were the worst for a winning party since 1990. A total of seven parties won seats in parliament, the most since 1996. In second place just behind the Social Democrats was a new party, ANO 2011. Another new political formation, Tomio Okamura’s Dawn of Direct Democracy (Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury), also managed to get over the mandate threshold. The Civic Democratic Party (Občanská demokratická strana, ODS) suffered a historic defeat, while the Christian Democratic Union—Czechoslovak People’s Party (Křesťanská a demokratická unie—Československá strana lidová, KDU-ČSL) was the first political party to get back into parliament a er having dropped below the mandate threshold in previous elections. A er the 2013 elections a majority government was assembled consisting of the ČSSD, ANO 2011, and KDU-ČSL. However, the ideological heterogeneity of the parties, internal tensions among the Social Democrats (see below), and ANO 2011’s uncertain ideological profile hint at less-than-ideal long-term prospects for the government led by Bohuslav Sobotka.

Background The party system in the Czech Republic is usually classified (along with Hungary and partly Slovenia) as one of the most stable in the post-communist region of Central and Eastern Europe. This was based mainly on the stability of the actors (during 1996–2006 the lower house of parliament was mostly filled by representatives of the same four political parties, along with one or two smaller parties), and relatively low volatility. This began to change a er the parliamentary elections of 2010, when support for the two long-time top parties dropped sharply, while the KDU-ČSL and the Green Party (Strana zelených, SZ) failed to defend any of their seats. Instead seats were won in parliament by two new parties, TOP 09 and Public Affairs (Věci veřejné, VV). A er the 2010 elections a center-right coalition government was formed under premier Petr Nečas of the ODS, the liberal-conservative TOP 09, and the centrist populist VV. The government had a majority of 118 seats out of 200, the largest of any Czech government since 1992 (see Haughton et al., 2011; Hloušek, Kaniok, 2010; Stegmaier, Vlachová, 2011). The Nečas government suffered the effects of the economic crisis, and responded by introducing austerity measures, repeatedly raising indirect taxes (especially the VAT), and introducing progressive taxation. The government faced repeated no-confidence votes in the Chamber of Deputies: it is relatively easy in the Czech Republic to bring up a no-confidence vote, with only fi y deputies needed. But the government’s stability and position in parliament were even more affected by conflicts among the coalition parties, and tensions within them. Major media a ention was given to the discovery that the VV was mainly an instrument for advancing the business activities of the party’s facto leader, Vít Bárta, and the security agency owned by him. Bárta was also accused of a empting to bribe the deputies of his own party; he was first convicted, but then freed on appeal. Repeated conflicts within the governing coalition finally led to the VV leaving the government in April 2012. The party then split, part of it forming the platform LIDEM (Liberal Democrats, or “To the People”), which remained a part of the Nečas government, allowing it to retain its parliamentary majority. The government’s position was also affected by ideological and policy disputes within the ODS, in particular mounting criticism that the government’s policies had diverged from the party’s proclaimed program. Several deputies le the party’s parliamentary caucus and, mainly as a result of the rebellion within the ODS, the government failed to pass an important package of tax legislation in the fall of 2012. It succeeded in doing so a few weeks later when, in a surprise move, a trio of the rebellious deputies gave up their seats before a repeat vote on the tax package; this allowed them to be replaced by deputies loyal to the party leadership. It came out later that the resigning deputies were promised


45

seats on the boards of directors of state-owned companies. This became one of the causes of the Nečas cabinet’s fall. On 13 June 2013 police arrested the premier’s chief of staff and mistress, who was accused of misusing the military intelligence service to spy on the premier’s wife. Also arrested was the trio of deputies who had given up their mandates before the vote on tax legislation; they were accused of accepting bribes, and the police submi ed a request to the Chamber of Deputies to revoke the premier’s immunity from prosecution. Three days later President Miloš Zeman accepted Nečas’s resignation, causing the entire government to fall. The coalition parties expressed their willingness to continue working together, declared the existence of a parliamentary majority, and proposed ODS vicechairman Miroslava Němcová as premier. The president, who according to the constitution names the government, rejected the former coalition’s proposal and named as premier Jiří Rusnok, former minister of industry and trade in the 1998–2002 government that Zeman had headed. In early September the Rusnok government failed to win its vote of confidence in the Chamber of Deputies (it was supported only by the ČSSD, the Communist Party of Bohemia and Moravia—KSČM, VV, and a few independent deputies). However, the vote also showed the disunity of the former governing coalition. The absence of a clear majority for forming a new government, and the president’s refusal to name a new premier, finally led to agreement across the political spectrum to dissolve the Chamber of Deputies and hold early elections. These were set by the president for 25 and 26 October. The Rusnok cabinet remained in office until the new government was installed, meanwhile making a number of important decisions and drawing up the 2014 budget. The Rusnok cabinet-in-resignation (according to the constitution a government must resign a er a losing a vote of confidence) continued until 29 January 2014, when a new government was named.

Electoral System A closed list proportional representation system is used in elections to the Chamber of Deputies of the Czech Parliament, with a 5% threshold: an additional 10%, 15% and 20% threshold is applied to electoral alliances of two, three, or four and more political parties respectively. The country is divided into 14 multi-member districts, which correspond to the boundaries of the country’s regions. The number of seats in the individual districts is derived from the level of voter turnout (Hare’s quota is used]. In 2013 the smallest district was the Karlový Vary region with 5 seats, the largest the Central Bohemia region with 25 seats. The d’Hondt divisor is then used in distributing the mandates among the various parties (Čaloud et al. 2009).

Campaigning A er the Chamber of Deputies was dissolved and new elections called, political parties had much less time than in the past to roll out their election campaigns and come up with an election program. Up to now the Czech Republic has been a country where the socio-economic cleavage has determined the shape of party competition. This was true to a significant extent of the 2013 election campaign as well, but with the addition this time of new anti-establishment political parties that campaigned against the alleged incompetence and corruption of the older political parties. The new parties refused to identify themselves along the traditional right-le axis, instead calling for a “common sense” approach to problems, or by significantly expanding the role of direct democracy. Probably the most high-profile campaign was that of the movement ANO 2011 (Action of Dissatisfied Citizens 2011, or Yes in Czech). ANO was originally founded as a civic initiative in November 2011 by Andrej Babiš, a billionaire of Slovak origin and owner of chemical and food-processing holding company Agrofert. In the initiative’s founding declaration Babiš accused the current political establishment including then-president Václav Klaus of corruption and looting the state of its property. ANO declared as its goals “a more just society, and a functioning state of laws” (ANO 2011). The instrument for achieving this would be a broad citizens’ movement; and managing the state more like a business. Dawn of Direct Democracy chairman Tomio Okamura ran an anti-establishment campaign calling for a major

46


strengthening of direct democracy (including “general referenda with nothing excepted”). Okamura, a businessman and senator of Czech-Japanese origin, had founded the movement just a few months before the elections. The group also ran on strong anti-immigrant and anti-Gypsy rhetoric. In its campaign the ČSSD campaigned against the previous center-right government of Petr Nečas; its main slogan was “We Will Establish a Functioning State”. ČSSD emphasized its traditional themes, including progressive taxation, raising the minimum wage, requiring property declaration above a certain level of wealth, and raising corporate taxes on certain branches of industry such as banking and energy. The ODS, a er the resignation of Petr Nečas, had to deal with the problem of finding a new chairman. The result was a somewhat schizophrenic situation, where Miroslava Němcová became the campaign leader, but Martin Kuba, minister of industry and trade in the Nečas government, was elected as party chairman. The ODS sought to present itself as the only authentic right-wing party (the party’s main slogan was “I Vote Right”, which was featured in a number of somewhat inept rhymes on the party’s billboards, web pages, and Twi er. However, it failed to find a theme that would give its campaign a clear direction. The party’s professed conservatism seemed less than fully believable given the ODS’s policies at the head of the previous government. A few days before the elections the party came out with the slogan “Middle Class, Defend Yourself!”, but this, too, received li le positive response. For the first time in its history the KDU-ČSL went into elections not holding any seats in the Chamber of Deputies; this allowed the party to present itself as an alternative to the existing parliamentary parties under the campaign slogan “We’ll Put the Country Right”. The party also ran on its traditional themes of a social-market economy and defense of families through tax breaks for parents, as well as two recently controversial topics in the Czech Republic concerning debt repossessions and food quality. It made frequent reference to Germany and the recent electoral success of the CDU-CSU there (with the slogan “Want to Live Like in Germany? Then Vote Like in Germany!”). TOP 09 tried to capitalize on the popularity of its chairman Karel Schwarzenberg, who in January 2013 made it to the second round of presidential elections. During the presidential campaign Schwarzenberg was depicted with a punk mohawk in an a empt to woo young voters. The TOP 09 chairman was also likened to “Agent 009” saving Czech democracy. The party also focused on touting its accomplishments as part of the Nečas government, and presented itself in contrast with the le -wing parties as a responsible political actor. KSČM relied on its disciplined voters; its campaign was among the least expensive, but also the least visible. The Communists focused on criticizing the previous center-right government, promising a number of measures to strengthen the social state (increased minimum wage, minimum retirement benefits), progressive taxation, and a “public commercial bank with guaranteed payback on deposits and an affordable interest rate for borrowing” (for more details on the campaign see Gregor, Macková 2014).

Results A voter turnout of 59.5% was the second lowest in the history of the independent Czech Republic, and three percent lower than in 2010. Seven political parties and movements made it over the five percent threshold (see table 1 and 2), the most in the history of elections to the Chamber of Deputies (eight political groups won seats in the 1992 elections to the Czech National Council, which was transformed into the Chamber of Deputies a er the breakup of Czechoslovakia). The winner of the elections was ČSSD; nevertheless its 20.5% and 50 seats was far below expectations. As recently as April 2013 its poll numbers hovered around 40%, and were still around 30% in September 2013 (Kunštát 2013a, Kunštát 2013b). The KSČM had its best result since 2002, winning 14.8% and 33 seats to become the third strongest political party. Despite expectations, however, the elections did not produce a le -wing majority in the Chamber of Deputies. The election results were a defeat for the political parties that had formed the 2010 governing coalition. While in 2010 they earned a total of 47.8% of the vote, in 2013 they got only 19.8%. The ODS suffered the biggest drop (receiving 7.7% and 16 seats). Once the main right-wing element in the Czech party system (in 2006 they won 35.4% and 81 seats), the ODS was damaged by the scandal that led to the fall of the Nečas government, and was criticized for supposedly insufficiently conservative

47


government policies (raising taxes, for example); moreover, the ODS had become the media symbol for corrupt connections between politicians and business. A drop of 5 percentage points compared to 2010 was also suffered by TOP 09, with 12% of the vote and 26 seats. Table 1:

The results of the 2013 legislative election in the Czech Republic (Czech Statistical Office 2013)

Party

Votes (N)

Votes (%)

Change (2010)

Seats

Change (2010)

ČSSD

1,016,929

20.50

−1.60

50.00

−6.00

ANO 2011

927,240

18.70

18.70

47.00

47.00

KSČM

741,044

14.80

3.50

33.00

7.00

TOP 09

596,357

12.00

384,174

7.70

−4.70 −12.50

26.00

ODS

16.00

−15.00 −37.00

Tomio Okamura’s Dawn of Direct Democracy

342,339

6.90

6.90

14.00

14.00

KDU-ČSL

336,970

6.80

2.41

14.00

N/A

N/A

−10.88

N/A

−10.00 −24.00

Other parties

628,663

11.86

6.31

0.00

0.00

Invalid votes

37,228

0.74

−0.11

0.00

0.00

5,010,944

100.00

0.00

200.00

0.00

VV

Total

Table 2:

The results of the 2013 legislative election in the Czech Republic in electoral districts (Czech Statistical Office 2013)

ČSSD

ANO

KSČM

TOP 09

ODS

Úsvit

KDU-ČSL

Praha

14.09

16.46

8.52

23.03

11.99

3.19

5.46

Středočeský

18.44

20.07

14.41

14.64

8.85

6.32

4.05

Jihočeský

20.73

16.97

16.45

12.77

8.08

7.07

6.66

Plzeňský

21.65

18.52

15.76

11.27

10.64

5.57

4.85

Karlovarský

21.34

21.32

16.72

10.08

6.72

8.33

3.36

Ústecký

20.77

21.29

20.33

8.50

6.24

7.64

2.22

Liberecký

16.89

21.59

14.38

15.24

6.95

7.97

3.01

Královéhradecký

18.57

20.28

14.08

12.91

7.27

8.08

6.79

Pardubický

20.53

19.82

14.62

10.81

7.10

6.85

7.70

Vysočina

23.01

15.89

16.86

9.07

6.83

6.84

10.54

Jihomoravský

22.94

17.34

14.36

9.79

7.01

6.49

10.26

Olomoucký

22.22

19.61

17.03

7.74

6.03

8.86

7.94

Zlínský

19.39

18.31

12.90

9.21

5.66

10.17

13.22

Moravskoslezský

26.38

18.07

17.53

6.16

5.45

7.78

7.24

Total

20.45

18.65

14.91

11.99

7.72

6.88

6.78

The biggest change compared to previous elections was the appearance of two new political movements that capitalized on their anti-establishment campaign rhetoric. Together ANO 2011 and Tomio Okamura’s Dawn of Direct Democracy won more than a quarter of the vote. While ANO 2011 with 18.7% and 47 seats became the second-strongest party, Okamura’s movement won 6.9% and 14 seats to become the second smallest party in parliament.

48


The success of these two parties indicates a significant change in pa erns of voter behavior, and a dri away from the former right/le cleavage. Instead, the main line of conflict was now between new party/old party. The KDU-ČSL’s return to parliament (6.78% and 14 seats) was also a significant event, as it became the first party to regain seats in the Chamber of Deputies a er previously dropping out of parliament altogether. The KDU-ČSL was helped in this by its above-average membership base compared to other Czech parties, an established organizational structure, and stable voter base. However, the Party of Citizens’ Rights—Zemanites, closely connected with President Miloš Zeman, failed to make it over the mandate threshold despite promising poll numbers.

Forming the government The election results failed to produce a clear majority for any ideologically-defined party camp. The electoral drubbing received by the ODS and TOP 09 made it impossible to reform the center-right coalition. The 83 seats shared by the ČSSD and KSČM were not enough to form a minority social democratic government supported by the Communists, which had been the scenario most preferred by the Social Democrats prior to the elections. Some of the coalition variants combining the right-wing parties (ODS and TOP 09) and the Social Democrats were blocked by ideological differences, and by the lack of a majority for such a scenario. A er the election results were released it soon became clear that any new government must be based on some form of cooperation between ČSSD and ANO, even though the Social Democrats were reluctant before the elections to talk about cooperation with Babiš’s movement given the movement’s unreadability and unpredictability. The start of discussions over forming a government was complicated by events within the social democratic party, which has long been divided between a pragmatic wing close to President Zeman, represented mainly by then-vice chairman Michal Hašek and Zdeněk Škromach, and a wing farther to the le led by party chairman Bohuslav Sobotka and vice-chairman Lubomír Zaorálek. On the day the electoral results were posted the media reported on a secret meeting between several Social Democratic politicians led by Hašek, and President Miloš Zeman. A day later the party leadership called on Sobotka to resign as ČSSD chairman. Sobotka refused, and a few days later he was supported by the inner party leadership and the party’s Executive Central Commi ee. A er the unsuccessful a empt to sideline Sobotka, the “coup” plo ers resigned from their positions in the social democratic leadership. Shortly a erward, coalition talks began among the ČSSD, ANO and KDU-ČSL. Given the distribution of forces in the Chamber of Deputies, this configuration was one of the few possibilities for forming an ideologically somewhat compatible governing coalition. During the negotiations disputes arose over policy, and over the division of ministerial posts among the individual political parties. In respect to program one point of conflict was the possible revocation of restitution to the church, which had been approved under the previous center-right coalition. Before the election the ČSSD had promised to “revise” church restitution, but the KDU-ČSL vehemently opposed any such revision (the issue of restitution was eventually le out of the final coalition agreement). Also disputed was the issue of tax reform (the ČSSD advocated steep progressivity and increased corporate taxes, while ANO opposed any tax increases), as well as medical co-payments by patients. The point on which talks almost collapsed was the division of ministerial posts. According to the original proposal by the ČSSD and ANO, KDU-ČSL was to get two ministries, the social democrats 8, and ANO 7. The Christian Democrats were not satisfied with two ministries, and threatened to leave the talks. The final compromise was 8 seats (ČSSD) : 6 (ANO) : 3 (KDU-ČSL), with the Christian Democrats being given the ministry of agriculture, which had also been argued over during the coalition talks. President Miloš Zeman tried to take a hand of his own in the talks by repeatedly commenting on various aspects of the nascent government, but this only prolonged the process. Bohuslav Sobotka was finally charged with assembling the government on 21 November 2013, and Zeman officially named him premier on 17 January 2014, a record 83 days a er the elections. During the coalition talks, the role of the president in the process of assembling governments was repeatedly an issue. There is an article in the Czech constitution that says the president names members of the government upon recommendation by the premier: the argument was whether the president can actually refuse to

49


name ministers. Zeman’s interpretation—contrary to that of most legal experts—tended towards the affirmative; he questioned the professional qualifications of some of the ministerial candidates, such as their education (M. Chovanec, ČSSD), lack of publications (L. Zaorálek, ČSSD), or lack of knowledge about the ministry’s area of activity (M. Stropnický, ANO). Another point was the absence of a negative lustration certificate for ANO chairman A. Babiš, which according to some lawyers is required in order to hold a ministerial post. Zeman made naming Babiš conditional on approval of a new government service law that would in practice supersede the lustration law, on the first reading and before the naming of the new government. The coalition accepted this condition, and passed the amendment before the new government was named. The president named the ministers to the new government on 29 January 2014. The cabinet passed the vote of confidence in February 2014.

Conclusion The 2013 elections were exceptional not just because they were called early, but mainly due to their results. The historically second-lowest voter turnout was accompanied by a record drop in votes for the established parties, and the unforeseen rise of new parties basing their identities on protest-type appeals. The results of the election thus called into question the heretofore dominant socio-economic cleavage as the main feature of party competition in the Czech Republic. The government produced by these elections is remarkable for its unprecedented ideological diversity, which may significantly complicate things for the coalition in the future. For it to remain viable it will require party discipline: within the ANO movement, which is represented by a set of very ideologically-diverse individuals; and within the ČSSD as well, which has been divided between at least two clear and competing factions for quite some time. The way in which the government was constructed show us that the new institution of direct presidential elections, combined with the strong personalities occupying the office of the president, may end up transforming the balance of institutions within the political system of the Czech Republic, and tilting the playing field in favor of the head of state.

References ANO, 2011. Výzva ANO 2011. [on-line]. Dostupné na http://www.anobudelip.cz/ file/edee/ke-stazeni/ostatni/ano-vyzva-ano.pdf. C

S O . 2013. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 25. 10.–26. 10. 2013. [on-line]. Dostupné na http://volby.cz/pls/ps2013/ps2?xjazyk=CZ.

Č

, D. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.

G

, M., M , A. 2014. Volební kampaň. In H Brno: Munipress.

H

, T., N , T., D -K , K. 2011. The 2010 Czech and Slovak Parliamentary Elections: Red Cards to the ‘Winners’. West European Politics. Vol. 34, No. 2, pp. 394–402.

H

, V., K , P. 2010. The Absence of Europe in the Czech Parliamentary Election. May 28–29 2010. [on-line]. Dostupné na https://www.sussex.ac.uk/webteam/gateway/ file.php?name=epern-election-briefing-no-57.pdf&site=266.

K

, V. et al. Volby do Poslanecké sněmovny 2013.

, D. 2013a. Stranické preference a volební model v dubnu 2013. [on-line]. Dostupné na

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/ c1/a7000/f3/pv130424.pdf. K

, D. 2013b. Stranické preference a volební model v září 2013. [on-line]. Dostupné na

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/ c1/a7064/f3/pv130924.pdf. S

, M, V , K. 2011. The parliamentary election in the Czech Republic, May 2010. Electoral Studies. Vol. 30, No. 1, pp. 238–241.

50


Slovenské prezidentské voľby 2014

Peter Spáč ∗ ([email protected])

Abstract Presidential election 2014 in Slovakia was the fourth of its kind in this country. Unlike previous election there was no competing incumbent which meant that a new holder of the presidential office will come from the election. In the first round the Prime Minister Fico won, but only with a small margin ahead of his rivals and fairly below his expectations. In second round he lost to his challenger Andrej Kiska, an entrepreneur without any previous political experience, who was able to gather votes of various segments of the society. Thus, for the first time in history of Slovak presidential elections a non-partisan and a political newcomer was able to win in a competition which is traditionally dominated by party nominees.

Keywords Slovakia, president, head of state, elections, candidates, Andrej Kiska, Robert Fico

Moja vďaka patrí môjmu kolegovi Petrovi Vodovi, ktorý pre účely tohto textu vytvoril mapové zakreslenia podpory jednotlivých kandidátov.

∗ Katedra politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

Spáč, P. Slovenské prezidentské voľby 2014

51

Úvod V marci 2014 sa na Slovensku konali v poradí celkom štvrté priame prezidentské voľby. V porovnaní s dvojicou predošlých súťaží v rokoch 2004 a 2009, o najvyšší ústavný post nesúperil jeho aktuálny držiteľ. Úradujúci prezident Ivan Gašparovič sa volieb zúčastniť nemohol, keďže naplnil ústavne stanovený limit o maximálnom počte dvoch volebných obdobiach v úrade. Víťazom volieb sa stal nestraník Andrej Kiska, ktorý v druhom kole dokázal poraziť aktuálneho predsedu vlády a strany SMER – Sociálna demokracia (SMER-SD) Roberta Fica. Volebná účasť nebola obzvlášť vysoká, keď v prvom kole presiahla 43 percent a v následnom dueli oboch postupujúcich kandidátov tesne prekonala nadpolovičnú väčšinu. Prezidentské voľby tým síce nedosiahli úroveň účasti, aká býva typická pri voľbách do parlamentu, no zaradili sa k súťažiam, na ktorých občania participujú vo vyššej miere.¹

Pozícia prezidenta a volebný systém Slovenská republika patrí medzi parlamentné demokracie, v ktorých prezident nezohráva kľúčovú rolu. Jeho kompetencie sa dajú radiť medzi štandardné v rámci tohto ústavného usporiadania. Vo vzťahu k jednotlivým zložkám moci je jeho pozícia všeobecne chápaná ako vyvažujúca a až na výnimky sa nepočíta s jeho aktívnymi zásahmi do reálnej politiky. Voči parlamentu hlava štátu nedisponuje zákonodarnou iniciatívou. Nemôže tak síce predkladať návrhy zákonov, no jeho rola v ich schvaľovaní tým nie je úplne eliminovaná. Prezident má právo veta, ktoré môže uplatniť voči „bežným“, nie však ústavným zákonom. Pre jeho prelomenie Ústava SR vyžaduje absolútnu väčšinu, teda 76 poslancov. Smerom k vláde sú kompetencie hlavy štátu skôr limitované, keď je mu zverené menovanie a odvolávanie premiéra a na jeho návrh i ostatných ministrov. Pôvodne mal prezident v tejto oblasti širšie možnosti, no ústavná úprava ich oslabila a návrh predsedu vlády smerom k personálnym otázkam kabinetu je fakticky imperatívny (Ústava SR). Hlava štátu nad rámec toho disponuje radou kompetencií, z ktorých väčšinu môže uskutočňovať samostatne, kým iba niektoré podliehajú kontrasignácii. Prezident napríklad menuje sudcov, je vrchným veliteľom ozbrojených síl, poveruje a odvoláva vedúcich diplomatických misií či udeľuje milosť a amnestiu. V zásade sa dá povedať, že napriek existujúcim pokusom jednotlivých prezidentov sa reálne postavenie hlavý štátu oproti jej formálnemu vymedzeniu zásadnejšie neposilnilo a zostalo v rámci daných právnych mantinelov (zrov. Spáč 2013). Po vzniku samostatného Slovenska bola voľba prezidenta zverená parlamentu, polarizovaná politická situácia v druhej polovici 90. rokov však vyústila v zmenu tohto nastavenia. Hlavu štátu si tak od roku 1999 volia slovenskí občania priamo. Samotný volebný systém je dvojkolový väčšinový, kombinujúci absolútnu a relatívnu väčšinu. Podmienka víťazstva v prvom kole je stanovená pomerne zvláštne, keď je požadované, aby kandidát dosiahol „nadpolovičnú väčšinu platných hlasov oprávnených voličov“ (Zákon č. 46/1999 Z.z.). Na túto formuláciu sa dá pozerať dvoma spôsobmi, a to s ohľadom na to, či sú prioritne vnímané platné hlasy alebo odkaz k oprávneným voličom. V zásade sa tak ponúkajú dve interpretácie, z ktorých prvá za naplnenie podmienky požaduje dosiahnutie nadpolovičnej väčšiny z odovzdaných hlasov, kým druhá túto väčšinu spája so všetkými oprávnenými voličmi. Až do súčasnosti k tejto otázke nebol prĳatý pevný výklad Ústavného súdu, na druhej strane ani v jedných z volieb sa žiadnemu z kandidátov v prvom kole nepodarilo presiahnuť niektorú z daných dvoch hraníc. Daná diskusia tak nateraz zostáva v teoretickej rovine (zrov. Pink a Spáč 2012: 172–173). Ak z prvého kola nevzíde víťaz, po 14 dňoch sa koná kolo druhé, a to za účasti dvoch najúspešnejších kandidátov. Víťazom a tým i slovenským prezidentom sa stáva ten, kto získa viac hlasov. Z jednotlivých formálnych aspektov je nakoniec vhodné uviesť podmienky kandidatúry. O post prezidenta sa môže uchádzať každý občan, ktorý dovŕšil vek 40 rokov. Pre vstup do súťaže sú pripustené dve cesty. Prvou je zisk podpisov aspoň 15 poslancov Národnej rady (NR SR), alternatívou je ¹Najnižšia volebná účasť na Slovensku býva opakovane zaznamenávaná vo voľbách do krajov a do Európskeho parlamentu, pričom sa pohybuje v blízkosti úrovne 20 percent, zrov. Štatistický úrad SR.

52


petícia s 15 tisícmi platných podpisov od občanov štátu. Na základe toho sa formálne odlišujú stranícki a nezávislí kandidáti. V praxi slovenských prezidentských volieb však platí, že hranica medzi týmito príslušnosťami je často iba zdanlivá a ako nezávislí nominanti neraz vystupujú uchádzači so zreteľným straníckym pozadím.²

Kandidáti a volebná kampaň Prezidentské voľby v roku 2014 predstavovali výzvu pre viacerých (straníckych) aktérov. SMER-SD, ktorý už niekoľko rokov dominuje domácej politike v dovtedajších voľbách hlavy štátu nepostavil vlastného nominanta. V roku 1999 ešte tento subjekt neexistoval a v dvojici rokov 2004 a 2009 podporil I. Gašparoviča, pochádzajúceho z iného straníckeho prostredia. Obdobne mali voľby 2014 význam i pre stredopravé strany. Tie po páde Radičovej vlády utrpeli silnú porážku v parlamentných voľbách 2012 a súťaž o post hlavy štátu mohla pre ne predstavovať istú kompenzáciu za tento vývoj. Mimo politických strán vzbudili prezidentské voľby silný záujem i v občianskom prostredí. Celkom sa do boja o najvyšší ústavný post prihlásilo pätnásť kandidátov, z toho väčšina bez reálnych šancí na akýkoľvek úspech. Skupina relevantných nominantov vytvorila pomerne verný odraz politickej situácie na Slovensku z posledných rokov, vyjadrený cez silnú ľavicovú stranu, proti nej stojacu fragmentovanú stredopravicu a prítomný protestný apel občianskeho sektora. V prostredí vládnej strany SMER-SD sa už pomerne dlho pred voľbami objavovali signály o možnej kandidatúre jej predsedu (zrov. Spáč 2013). Túto možnosť prevzali i prieskumné agentúry a tak už viac ako rok pred konaním volieb sa Robert Fico objavoval vo výsledkoch výskumov ako ich hlavný favorit. Predseda SMERu-SD napokon svoju kandidatúru oficiálne potvrdil, no spravil tak až krátko pred koncom roku 2013, teda necelé tri mesiace pred voľbami. V prípade kandidátov zo stredopravého priestoru bola situácia odlišná. V prezidentských voľbách v roku 2009 subjekty tejto časti ideologického spektra dokázali postaviť spoločného nominanta, Ivetu Radičovú a snaha o analogický krok existovala i pred voľbami 2014. Trojica strán Slovenská demokratická a kresťanská únia – Demokratická strana (SDKÚ-DS), Kresťanskodemokratické hnutie (KDH) a Most-Híd zoskupená v tzv. Ľudovej platforme túto ambíciu oficiálne avizovala už v roku 2012, avšak jej realizácia bola neustále odsúvaná. V konečnom dôsledku kresťanskí demokrati navrhli za kandidáta svojho podpredsedu Pavla Hrušovského, k čomu sa postupne pripojili i ich dvaja partneri. Naopak samostatný postup zvolila Sloboda a solidarita (SaS), bývalý partner strán Ľudovej platformy z doby Radičovej vlády, ktorá do volieb nominovala Petra Osuského.³ Podobne individuálne postupovala i Strana maďarskej komunity (SMK). Tá po voľbách do NR SR 2010 stratila parlamentné zastúpenie a ocitla sa v tieni inej maďarskej strany, konkrétne Mostu-Híd Bélu Bugára. V ďalšom vývoji sa tak usilovala tento stav zvrátiť, no v predčasných parlamentných voľbách 2012 opätovne nedokázala prekonať klauzulu piatich percent. O niečo väčší úspech zaznamenala v regionálnych voľbách v ďalšom roku, kedy v oblastiach výskytu maďarskej menšiny dokázala zaznamenať lepšie výsledky ako MostHíd. Kandidatúra Gyulu Bárdosa tak v tomto zmysle môže byť chápaná ako pokračujúca snaha SMK o jej revitalizáciu, keďže reálne jej nominant nemal šance na úspech. Prezidentské voľby tak pre SMK znamenali nástroj jej vzostupu, než cieľ sám osebe. Straníckych kandidátov doplnila celá rada nestraníkov. Na konci roku 2012 svoj vstup do súťaže avizoval podnikateľ a zakladateľ charitatívnej organizácie Andrej Kiska. Ďalším uchádzačom o prezidentský post sa stal poslanec a bývalý člen KDH Radoslav Procházka. So silne protestným apelom do súťaže vstúpila poslankyňa zvolená za hnutie Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti (OĽaNO) Helena Mezenská a v novembri 2013 ohlásil svoju kandidatúru i niekdajší tribún novembra 1989 Milan Kňažko.⁴ ²Ako príklad tohto typu kandidatúry možno uviesť Ivana Gašparoviča vo voľbách 2009. ³Peter Osuský sa nakoniec pred konaním volieb vzdal kandidatúry. SaS, ktorá ho nominovala, následne podporila Radoslava Procházku. ⁴Kňažko do súťaže vstúpil až pred jej záverom, čím nebol schopný vyzbierať dostatočný počet podpisov občanov. Túto skutočnosť však nahradili 19 poslanci NR SR z radov viacerých stredopravých strán, pomocou ktorých mohol nakoniec oficiálne kandidovať („Kňažko musel brať poslancov, Mezenská má problém“).


53

Spomedzi zvyšných kandidátov za zmienku stojí niekdajší líder KDH Ján Čarnogurský, ktorý s ohľadom na nomináciu P. Hrušovského túto stranu opustil a prezentoval sa ako nezávislý. Kampaň pred prvým kolom by sa po väčšinu doby dala označiť za relatívne pokojnú. V istom zmysle k tomu prispelo i jej dlhé trvanie spojené s načasovaním ohlásenia kandidatúry viacerých uchádzačov o prezidentský post. Volebný zákon oficiálne pripúšťa zahájenie kampane iba 15 dní pred voľbami a počíta i s dvojdňovým moratóriom, pričom prejavy mimo tohto obdobia zakazuje (Zrov. zákon č. 46/1999 Z.z.). V praxi však toto ustanovenie kandidáti obchádzajú s odkazom na to, že priamo nevyzývajú k vlastnej voľbe, ale iba využívajú priestor pre prezentáciu ich osôb. Ako príklad možno uviesť A. Kisku, ktorý svoje prvé bilboardy nasadil už v lete 2013, postupne sa k nemu pridal i R. Procházka a od konca roka 2013 v masívnom merítku i premiér Fico. K vyhroteniu kampane došlo až pomerne krátko pred konaním volieb. Kým prieskumy verejnej mienky zreteľne na postup do druhého kola favorizovali predsedu vlády, identita jeho rivala zostávala nevyriešená. V tomto zmysle sa ako reálni uchádzači o toto miesto vyprofilovala štvorica kandidátov Kiska, Procházka, Kňažko a Hrušovský. Tento stav trval až do januára 2014, avšak vo februári prezentované prieskumy zaznamenali významný vzostup preferencií prvého z menovaných, ktorý sa tým zreteľne oddelil od svojich troch súperov a priblížil sa premiérovi.⁵ Pod možným vplyvom tejto zmeny sa Andrej Kiska v posledných týždňoch pred voľbami stal objektom silnej negatívnej kampane živenej predovšetkým zo strany Roberta Fica. Do kampane tak prenikli najmä dve témy. Prvou bolo obviňovanie z úžery, čo bolo podkladané tým, že A. Kiska sa ako podnikateľ v minulosti venoval splátkovému predaju. Ako druhý bod mu bolo vytýkané napojenie na scientologickú cirkev, pre ktorých členov mal vystúpiť z jednou zo série svojich prednášok. Tieto témy zvýšili intenzitu napätia v kampani a pretrvali v nej až do finálnych mediálnych súbojov relevantných kandidátov. Tu sa k nim čiastočne pridali i niektorí stredopraví kandidáti, najmä Pavol Hrušovský a Milan Kňažko, usilujúci sa o získanie pozície premiérovho rivala do následného druhého kola, čo sa napokon ukázalo ako nepostačujúci krok.

Výsledky volieb Prvé kolo volieb sa konalo 15. 3. a napriek vyšším očakávaniam sa na nich zúčastnilo iba 43,4 percenta oprávnených voličov. Víťazom sa stal premiér Fico, ktorý však svojím výsledkom (28 %) značne zaostal za dlhodobými výstupmi prieskumov. Ako druhý sa umiestnil A. Kiska a solídny výsledok dosiahol i tretí v poradí R. Procházka, ktorého podpora presiahla hranicu 20 percent, čo naznačilo silný záver jeho kampane. Naopak citeľnú porážku utrpel kandidát troch parlamentných opozičných strán P. Hrušovský s až šiestym najlepším výsledkom na úrovni 3,3 %. Do druhého kola tak postúpili predseda SMERu-SD Fico a A. Kiska (tabuľka 1). V ďalšom texte o teritoriálnej podpore bude pozornosť obmedzená na kandidátov s aspoň piatimi percentami hlasov, čo splnili piati z nich, menovite Fico, Kiska, Procházka, Kňažko a Bárdos. Z hľadiska územných víťazstiev sa iba týmto nominantom podarilo zvíťaziť aspoň v jednom okrese. Najviac sa v tomto ohľade darilo premiérovi, ktorý získal najviac hlasov v 50 z celkového počtu 79 okresov (obrázok 1). S výrazným odstupom za ním nasledoval Andrej Kiska so 17 víťazstvami a zvyšná trojica skúmaných kandidátov si takmer rovnomerne podelila výhry v ostatných dvanástich okresoch. Ficova prevaha tak v tomto ohľade opticky vyznieva ako veľmi silná, avšak platí, že z uvedených 50 víťazstiev dokázal iba v dvoch prípadoch (Medzilaborce a Sobrance) získať nadpolovičnú väčšinu hlasov. Naopak až v 41 okresoch z tejto skupiny ho súhrnne štvorica najsilnejších opozične vnímaných nominantov v počte hlasov prekonala, a to výrazne. V 50 okresoch, kde premiér zvíťazil, tak daní štyria kandidáti dosahovali v priemere o 16,4 percentuálne bodov lepší spoločný výsledok.⁶ ⁵Vo februári sa nameraná podpora Andreja Kisku prudko zvýšila. Podľa prieskumov jednotlivých agentúr Kiska zaznamenal v tomto mesiaci strmý vzrast svojej podpory, čo potvrdili i údaje získané na začiatku marca. Krátko pred voľbami tak Andrej Kiska disponoval približne štvrtinovou podporou verejnosti. Zrov. napr. prieskumy agentúry Focus (http: //www.focus-research.sk). ⁶Ak by sa k štvorici Kiska, Procházka, Kňažko a Bárdos započítal i Pavol Hrušovský, priemerný rozdiel ich spoločného výsledku oproti premiérovi na úrovni okresov by vzrástol o ďalších približne 3,5 percentuálnych bodov.

54


Tabuľka 1:

Výsledky prvého kola prezidentských volieb (Štatistický úrad SR)

Kandidát

Hlasy

Hlasy (v %)

R. Fico

531 919

28,00

A. Kiska

455 996

24,00

R. Procházka

403 548

21,24

M. Kňažko

24 4401

12,86

G. Bárdos

97 035

5,10

P. Hrušovský

63 298

3,33

H. Mezenská

45 180

2,37

Ostatní

57 955

3,03

Obrázok 1: Víťazi v okresoch v prvom kole volieb (Štatistický úrad SR, spracoval: Petr Voda)

Z hľadiska teritoriálnej podpory jednotlivých kandidátov bude využitá identifikácia tzv. územia volebnej podpory, a to na okresnej úrovni. To umožňuje názorne zachytiť a prezentovať zóny najsilnejšej podpory príslušných nominantov.⁷ Elektorát Roberta Fica sa koncentroval vo viacerých častiach Slovenska (obrázok 2). Ako veľmi silné zóny možno určiť hornú Nitru, kde sa nachádza premiérovo rodisko v okrese Topoľčany, ďalej horné Považie s viacerými okresmi Žilinského kraja a tiež kompaktný blok okresov na severovýchode krajiny. V zásade to zodpovedá oblastiam, v ktorých premiérova strana v posledných rokoch dosahuje stabilne vysoké zisky. Mapa podpory Andreja Kisku je v tomto ohľade veľmi odlišná. K oblastiam, kde dosiahol najvyššiu podporu, patrí Záhorie a obe najväčšie slovenské mestá Bratislava a Košice vrátane ich okolia. Podobne ako v prípade Roberta Fica i tu si možno všimnúť veľmi silné zisky v oblasti rodiska kandidáta, čo v Kiskovom prípade predstavuje Poprad a jeho širšie okolie (obrázok 3). ⁷Postup pri danej technike je nasledovný. Pre každého kandidáta sa zoradia okresy podľa toho, akú percentuálnu podporu tam získal. Následne sa zostupne sčítavajú absolútne počty hlasov, a to až do dosiahnutia jednej štvrtiny súhrnného zisku kandidáta. Okresy spadajúce do tejto skupiny tvoria tzv. jadro územnej podpory. Analogicky sa pokračuje až po dosiahnutie polovice hlasov kandidáta, pričom touto hranicou je lemované územie volebnej podpory kandidáta. Jadro tejto podpory tak tvorí akúsi užšiu a centrálnu časť takto vymedzeného územia, ktorá zachytáva najsilnejšie bašty skúmaného subjektu.


Obrázok 2: Územie volebnej podpory R. Fica v 1. kole volieb (Štatistický úrad SR, spracoval: Petr Voda)

Obrázok 3: Územie volebnej podpory A. Kisku v 1. kole volieb (Štatistický úrad SR, spracoval: Petr Voda)

55

56


Obrázok 4: Územie volebnej podpory G. Bárdosa v 1. kole volieb (Štatistický úrad SR, spracoval: Petr Voda)

Podpora zvyšnej trojice analyzovaných kandidátov bola značne odlišná. Bašty Gyulu Bárdosa sa neprekvapujúcu koncentrovali do veľmi malého počtu okresov s vysokým podielom príslušníkov maďarskej menšiny (obrázok 4). Veľmi silná tu bola predovšetkým dvojica kľúčových okresov Komárno a Dunajská Streda, z ktorých maďarskí politici dlhodobo v jednotlivých voľbách čerpajú najväčšie podiely hlasov. Znázornenie podpory Milana Kňažka je taktiež neprekvapujúce a vypovedá o prevažujúcom mestskom profile jeho voličov (obrázok 5). K jeho baštám sa radili prevažne okresy zahŕňajúce najväčšie slovenské sídla, menovite Bratislavu, Košice, Banskú Bystricu, Prešov a Žilinu. Z väčších miest tu tak absentovali iba Nitra a Trnava. V okresoch s populačne najsilnejšími mestami sa darilo tiež Radoslavovi Procházkovi, ktorý však k zónam svojej podpory pridal i viaceré okresy Žilinského a Prešovského kraja (obrázok 6). To možno vysvetliť jeho niekdajším členstvom v KDH, ktoré v týchto konzervatívnejších oblastiach dlhodobo získava nadpriemerné výsledky. Medzi oboma kolami došlo k prirodzenému zúženiu záberu kampane na dvoch postupujúcich. Čo sa týka tém, tie zostali v značnej miere zachované, pričom ich určovateľom bol predovšetkým predseda vlády. Robert Fico svojho rivala opakovane obviňoval z nekalých podnikateľských praktík a z napojenia na scientologickú cirkev. Andrej Kiska na dané útoky reagoval odmietavo a v prípade prvého z nich dokonca na premiéra podal trestné oznámenie. Pred druhým kolom začal predseda SMERu-SD vo zvýšenej miere taktiež upozorňovať na kontrast medzi oboma súpermi v zmysle ich odlišných kariérnych dráh. Kým R. Fico sa prezentoval ako dlhoročný politik so skúsenosťami na najvyšších ústavných postoch, svojho protikandidáta rámoval ako nováčika usilujúceho sa priamo o zisk najvyššej štátnej funkcie bez toho, aby predtým pôsobil na nižších úrovniach politiky. Je pritom otázne, či tento typ rétoriky bol vhodný, a to s ohľadom na silné antipatie verejnosti voči politike ako takej, vyjadrenej napríklad vstupom populistickej formácie OĽaNO do parlamentu v roku 2012 či víťazstvom extrémistu Mariána Kotlebu v boji o post predsedu Banskobystrického samosprávneho kraja v roku 2013. Druhého kola, konaného 29. 3. 2014 sa zúčastnila tesná nadpolovičná väčšina voličov. Oproti prvému kolu sa tento indikátor zvýšil, no z porovnania s predošlými voľbami vyplýva, že z doteraz konaných druhých kôl bola účasť nižšia iba v roku 2004, kedy proti sebe stáli Vladimír Mečiar a Ivan Gašparovič. Ani značná polarizácia tak voličov dostatočne nemobilizovala k aktívnej participácii. Voľby rozhodným spôsobom vyhral Andrej Kiska, ktorý svojho súpera porazil so ziskom vyše 1,3 milióna Zrov. Jehlička a Sýkora 1991.


Obrázok 5: Územie volebnej podpory M. Kňažka v 1. kole volieb (Štatistický úrad SR, spracoval: Petr Voda)

Obrázok 6: Územie volebnej podpory R. Procházku v 1. kole volieb (Štatistický úrad SR, spracoval: Petr Voda)

57

58


hlasov (tabuľka 2), čo bol druhý najvyšší výsledok v prezidentských voľbách po Rudolfovi Schusterovi v roku 1999. Tabuľka 2:

Výsledky druhého kola prezidentských volieb (Štatistický úrad SR)

Kandidát A. Kiska R. Fico

Hlasy

Hlasy (v %)

1 307 065

59,38

893 841

40,61

Kiskovu dominanciu v druhom kole volieb spoľahlivo odhaľuje i jej teritoriálne stvárnenie (obrázok 7). Víťaz volieb dokázal svojho rivala poraziť až v 51 okresoch, kým Robert Fico dokázal svojho súpera prevýšiť iba v 28 jednotkách. U oboch kandidátov sa pritom potvrdila existencia ich bášt z prvého kola, v ktorých si v zásade dokázali uchovať silné postavenie. Rozdiel medzi kandidátmi je viditeľný i v tom, že kým Kiska bol schopný až v jedenástich okresoch získať aspoň 70 percent hlasov, Ficovi sa to podarilo iba v jedinom prípade. Korelácie výsledkov porovnávajúcich zisky z oboch kôl naznačili, že premiérov elektorát zostal značne uzavretý (0,986), naopak podpora jeho protikandidáta zaznamenala zmeny (0,685). Hlavnú rolu tu predovšetkým zohrali voliči nepostupujúcich opozičných kandidátov z prvého kola. Už pred jeho konaním táto skupina nominantov verejne vyhlásila, že do druhého kolo odporučia svojim sympatizantom podporiť premiérovho protikandidáta. I keď v praxi bolo následné vyslovenie tohto odporúčania mierne rozpačité, povolebné štúdie preukázali, že elektorát týchto kandidátov sa vo väčšine presunul práve k Andrejovi Kiskovi, kým predseda vlády z tohto zdroja čerpal v omnoho menšej miere (IVO 2014). Zaujímavé pritom je, že hoci z daných nominantov Gyula Bárdos ako jediný ponechal rozhodnutie na svojich voličov a Kisku vyslovene nepodporil, boli to práve maďarskou menšinou obývané oblasti, ktoré pre víťaza volieb hlasovali v najväčšej miere. Konkrétne v okrese Komárno získal Kiska 86,5 a v Dunajskej Strede dokonca 92,7 percenta hlasov.⁸ Popri oblastiach s väčším podielom Maďarov rozhodne zvíťazil i vo všetkých veľkých mestách, resp. v okresoch, kde sa tieto sídla nachádzajú. Robert Fico naopak dokázal vyhrávať skôr tesnejšie a výraznejšie úspechy dosiahol výhradne v tých okresoch, ktoré v prvom kole patrili do jadra jeho územnej podpory. I to svedčí o tom, že napriek nárastu absolútneho počtu hlasov nedokázal premiér rozšíriť svoj elektorát výraznejšie mimo okruh svojich kmeňových voličov, keď ho v určujúcej, takmer dvojtretinovej, miere podporili voliči jeho vlastnej strany. Elektorát Andreja Kisku bol naopak omnoho rozmanitejší a žiadny z jednotlivých segmentov v ňom nemal dominantnejšie postavenie (zrov. IVO 2014).

Záver V roku 2014 sa konali v poradí už štvrté priame prezidentské voľby na Slovensku. Víťazom sa stal Andrej Kiska, ktorý v druhom kole porazil pôvodne silne favorizovaného premiéra Roberta Fica. Po roku 2004, kedy zvíťazil Ivan Gašparovič, tak došlo druhýkrát k tomu, že poradie oboch postupujúcich z prvého kola volieb sa vo finálnom súboji obrátilo. Navyše na rozdiel od všetkých predošlých súťaží získal post slovenskej hlavy štátu nestraník bez účasti v ponovembrovej politike štátu. Kiskovo víťazstvo možno označiť za veľmi výrazné, a to ako s ohľadom na absolútny počet získaných hlasov, tak i relatívnu prevahu oproti jeho rivalovi. Medzi oboma kolami volieb došlo k značným presunom voličov, keď zafungovala kooperácia medzi relevantnými nepostupujúcimi kandidátmi, ktorí sa už vopred zaviazali k vyjadreniu podpory rivala stojacemu proti Robertovi Ficovi. Ako preukázali povolebné údaje, k tomuto pohybu voličov došlo i v praxi, naopak schopnosť predsedu vlády ⁸Sčasti tu mohla svoju rolu zohrať i nečakaná kampaň Roberta Fica, ktorý pred druhým kolom v južných okresoch nechal umiestniť dvojjazyčné bilboardy. Vzťahy medzi premiérom a slovenskými Maďarmi sú pritom dlhodobo napäté, čo typicky symbolizuje kauza útoku na študentku Hedvigu Malinovú z roku 2006 a jej následné a dodnes neuzavreté vyšetrovanie.


59

Obrázok 7: Výsledky druhého kola volieb v okresoch (Štatistický úrad SR, spracoval: Petr Voda)

získavať hlasy i mimo okruh vernejších voličov bola silne limitovaná. Do istej miery tým voľby 2014 vytvorili určitú analógiu k rokom 1999 a 2004, kedy do druhého kola postúpil Vladimír Mečiar, čím podporil silnú mobilizáciu elektorátu v prospech svojich rivalov.

Zoznam použitých skratiek SMER-SD NR SR SDKÚ-DS KDH SaS SMK OĽaNO

SMER – Sociálna demokracia Národná rada Slovenskej republiky Slovenská demokratická a kresťanská únia – Demokratická strana Kresťanskodemokratické hnutie Sloboda a solidarita Strana maďarskej komunity Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti

Zoznam použitej literatúry Agentúra Focus. [on-line]. Dostupné na http://www.focus-research.sk.

J

, P., S , L. 1991. Stabilita regionální podpory tradičních politických stran v českých zemích (1920–1990). Sborník České geografické společnosti 1991, č. 2, s. 81–95.

Kňažko musel brať poslancov, Mezenská má problém. SME, 9. 1. 2014, s. 3. P

, M., S , P. (2012): Prezidentské voľby na Slovensku. In P , M. et al. Volební mapy České a Slovenské republiky po roce 1993: vzorce, trendy, proměny. Brno: CDK, s. 171–200.

S

, P. 2013. Slovakia: In Search of Limits. In H , V. (ed.) Presidents Above Parties? Presidents in Central and Eastern Europe, Their Formal Competencies and Informal Power. Brno: Masaryk University, s. 121–142.

Štatistický úrad SR. [on-line]. Dostupné na http://slovak.statistics.sk. Ústava SR. Zákon č. 46/1999 Z.z.

60


Monitoring federálních voleb ve Spolkové republice Německo v roce 2013

Jan Ptáčník ∗ ([email protected])

Abstract Article deals with the 2013 federal elections in Germany. The elections were held on the 22nd September and although their result cannot be called surprising, several political issues occurred in connection with the Bundestag elections like the appearance and relative success of the eurosceptic subject Aternative für Deutschland and the failure of one of the traditional parties, the Freie Demokratische Partei, to gain seats in Budestag altogether. The 2013 elections were also the first token place a er the electoral reform in 2012. We analyze the cause of the elections result, the influence of the electoral reform and of course the consequences for the German politics. Chancellor Angela Merkel secured a conclusive victory and she is generally considered an unquestionable political leader of Germany, but it is necessary to point out that her party CDU had to move le a bit on the le -right political spectrum to keep its dominant position.

Keywords Germany, federal elections, Bundestag, Angela Merkel, electoral reform

∗ Katedra politologie a mezinárodních vztahů Fakulta filozofická ZČU v Plzni, Sedláčkova 38, 306 14 Plzeň, Česká republika/Czech Republic.

Ptáčník, J. Monitoring federálních voleb ve Spolkové republice Německo v roce 2013

61

Úvod Výsledky nedávných voleb do Spolkového sněmu ve Spolkové republice Německo byly dlouhodobě předvídány a panovala vzácná shoda na tom, že křesťanskodemokratické strany Unie (CDU a CSU) v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou potvrdí své silné postavení a bude obnovena tehdejší černožlutá vládní koalice s liberální stranou FDP. Volby proběhly 22. září 2013 a skutečně přinesly vítězství CDU/CSU, nicméně také ztrátu jejího dosavadního koaličního partnera. Cílem tohoto textu je zmapovat průběh voleb a zhodnotit jejich výsledky. Zabývat se budeme také nově reformovaným volebním systémem, předvolebními průzkumy či profily relevantních politických stran a charakterizujeme krátce volební kampaň. Monitoring voleb byl prováděn přímo ve Spolkové republice Německo, při příležitosti měsíční pracovní cesty autora. Zdroji informací se tak staly primárně oficiální dokumenty německých politických stran, lokální média a data získaná z terénního výzkumu. Metodický postup odpovídá případové studii konkrétních voleb s využitím obsahové analýzy zdrojů.

Německý smíšený volební systém a jeho účinky v daných volbách Volby do Spolkového sněmu (Bundestag) ve Spolkové republice Německo (dále jen „Německo“) jsou vůbec nejdůležitějšími v daném politickém systému. Konají se v řádném termínu vždy po čtyřech letech od zvolení předchozího zastoupení. Jejich podoba je poměrně rigidně upravena zákonem o spolkových volbách z roku 1949 (Bundeswahlgesetz). Pro samotný akt voleb je vymezeno poměrně málo času, odevzdávání hlasů se koná vždy v neděli, a to od 8:00 do 18:00. Umožněno je však i korespondenční hlasování. Volební systém používaný v Německu je řazen mezi systémy smíšené, ve kterém jsou kombinovány prvky proporčního a většinového volebního systému. Konkrétně jde o systém závislé kombinace, kde dochází k ovlivňování většinové a proporční části voleb. Do Spolkového sněmu je přímo voleno celkem 598 poslanců, přičemž 299 z nich získává mandát na základě vítězství v daném volebním obvodě ve většinové části voleb. Zbytek křesel obsazují kandidáti z kandidátních listin podle výsledků proporční části voleb. Vyskytují se tedy dva různé druhy volebních obvodů, které pokrývají celé území státu. Volebních obvodů ve většinové části je tedy 299. Velikostně odpovídají oblastem se shodným počtem obyvatel. V proporční části voleb jsou kandidátní listiny předkládány v obvodech odpovídajících jednotlivým spolkovým zemím. Volebních obvodů v proporční části je tedy 16 a počet v nich volených poslanců se liší tak, aby opět odpovídal co nejpřesněji poměru počtu obyvatel obvodu vůči všem obyvatelům Německa (Budeswahlgesetz 2013: §§ 1, 3, 4; Škaloud 2005: 214–215). Často předkládané zjednodušující tvrzení, že polovina poslanců je volena většinově a polovina proporčně (viz např. Pecháček, Kolář 2008: 4–5), je nepřesné. Reálně o tom, kolik křesel která strana obsadí, rozhoduje proporční část voleb. Volební systém reálně funguje spíše jako proporční. Mezi smíšené však není řazen neprávem, a to díky tzv. převislým mandátům. Z výsledků proporční části voleb je určeno rozdělení sil ve Spolkovém sněmu, křesla jsou obsazena primárně kandidáty zvolenými ve většinové části voleb a zbytek křesel obsadí kandidáti podle pořadí na kandidátních listinách. Většinová část voleb však díky účinkům většinového volebního systému prakticky vždy přiřkne mandát více kandidátům, než činí nárok podle proporční části voleb (Škaloud 2005: 215). Tito kandidáti o svůj mandát přĳít ovšem nemohou, proto se o tyto kandidáty rozšíří počet křesel ve Spolkovém sněmu. Vysoký počet převislých mandátů podle názoru německého Ústavního soud narušoval demokracii, proto byl volební systém doplněn o přidělování tzv. kompenzačních mandátů, které podle výsledků proporční části voleb dorovnávají případné disproporce vytvořené převislými mandáty (Bundesverfassungsgericht 2012). Ve většinové části voleb je používán jednoduchý systém relativní většiny, kdy v jednomandátovém obvodu kandidát s největším počtem hlasů získává mandát. Část proporční je komplikovanější, hlasy se na mandáty přepočítávají pomocí Hare-Niemeyerovy kvóty, která odpovídá podílu počtu rozdělovaných mandátů a počtu odevzdaných hlasů. Vynásobením vzniklého volebního čísla počtem hlasů odevzdaných ve prospěch konkrétní strany se určí počet mandátů náležících dané straně a zbylé mandáty se rozdělí metodou největšího zbytku. Na zisk mandátů má nárok strana, která buď získá alespoň

62


3 mandáty ve většinové části voleb, nebo překročí pětiprocentní uzavírací klauzuli v proporční části voleb, která se aplikuje v celostátním měřítku (Škaloud 2005: 214–215; Bundeswahlgesetz 2013: §§ 5, 6).

Průzkumy voličských preferencí před volbami do Spolkového sněmu v roce 2013 Vzhledem k rigiditě zákonné úpravy voleb do Spolkového sněmu je poměrně překvapující, že vedení kampaně i zveřejňování průzkumů volebních preferencí není v Německu nĳak omezeno. Tzv. předvolební průzkumy tak byly v médiích zveřejňovány i přímo v den konání voleb. Zabývat se zde budeme převážně analýzou průzkumů voličských preferencí, tedy takových průzkumů, kde je sledován názor voličů, kteří nevylučují svou účast ve volbách. Výsledky průzkumů voličských preferencí v Německu před volbami do Spolkového sněmu v roce 2013 svědčí o přítomnosti dvou pozoruhodných jevů. Prvním je vysoká profesionalita a přesnost předvolebních průzkumů, neboť se výsledky všech agentur až těžko uvěřitelně shodují, vzájemné odchylky jsou naprosto zanedbatelné, a to v časovém období několika měsíců před volbami. Druhým jevem je vysoká míra stability voličských preferencí. Výkyvy předpokládané volební podpory politických stran byly po celý rok 2013 malé. V našem monitoringu bylo pracováno s daty těchto agentur: • Infratest Dimap; • Forschungsgruppe Wahlen; • Forsa; • Allensbach; • Emnid; • Wahlumfrage.de. Po minulých volbách v roce 2009 byla sestavena tradiční vládní koalice stran Unie (Křesťanskodemokratická unie a Křesťansko-sociální unie Bavorska, dále „CDU/CSU“) a Svobodné demokratické strany (dále „FDP“). Odhodláním vládní koalice bylo po volbách v roce 2013 spolupráci obnovit, a to i přes výrazný pokles obliby FDP u voličů během prvních let společné vlády. Počátkem roku 2013 se voličské preference CDU/CSU pohybovaly kolem 40 % a FDP pouze kolem 5 %. Nejsilnější opoziční Sociálnědemokratická strana Německa (dále „SPD“) se těšila podpoře kolem 27 % voličů a její případný preferovaný koaliční partner Svaz 90/Zelení (dále „Zelení“) dosahoval kolem 12 % podpory. Strana Levice (Die Linke) překračovala o jednotky procentních bodů pětiprocentní klauzuli. Agentury dále vyčleňovaly zvlášť a neřadily do kategorie Sonstige, tedy „ostatní“, ještě do května pouze Pirátskou stranu s podporou 2–3 % voličů. Od poloviny roku 2013 nacházíme prakticky ve všech průzkumech zmínku o nové straně Alternativa pro Německo (dále „AfD“), která začala dosahovat kolem 3 % voličských preferencí (Wahlumfragen.org 2013; Forschungsgruppe Wahlen 2013a). Vývoj voličských preferencí během roku 2013 nezaznamenal žádné extrémní výkyvy s výjimkou postupného poklesu podpory Zelených z vrcholu kolem 15 % na konci zimy pod hranici 10 % před volbami. Strana Levice před volbami upevnila svou pozici, agentury jí předvídaly výsledek blížící se Zeleným. AfD podle průzkumů zůstávala pod hranicí pětiprocentní uzavírací klauzule zhruba o jeden procentní bod. FDP jako žádoucí koaliční partner pro CDU/CSU mírně překračovala hranici 5 %. Dvě největší politické strany si držely prakticky stále shodnou úroveň voličských preferencí i těsně před volbami – CDU/CSU kolem 40 %, SPD cca 27 % (Wahlumfragen.de 2013). Jak můžeme pozorovat v tabulce 1, průzkumy volebních preferencí se i těsně před volbami prakticky shodovaly u všech monitorovaných agentur. Ovšem vzhledem k tomu, že pro další politický vývoj v Německu bylo klíčové, zda do Spolkového sněmu pronikne AfD a zejména FDP, rozhodovat mohly i desetiny procent hlasů, které i jinak velice přesné průzkumy samozřejmě nedokázaly odhadovat přesně. Poslední průzkumy volebních preferencí byly zveřejněny až 22. září, tedy přímo v den konání voleb.

63


Tabulka 1: Zveřejněno

Volební preference (Wahlumfragen.de 2013)

CDU/CSU

SPD

FDP

Linke

Grüne

Piraten

AfD

Institut

22. 9. 2013

39,80 %

26,50 %

5,30 %

8,80 %

9,70 %

2,40 %

3,70 %

Wahlumfrage.de

22. 9. 2013

39,00 %

26,00 %

6,00 %

9,00 %

9,00 %

–

4,00 %

Emnid

20. 9. 2013

39,50 %

27,00 %

5,50 %

9,00 %

9,00 %

2,00 %

4,50 %

Allensbach

20. 9. 2013

40,00 %

26,00 %

5,00 %

9,00 %

10,00 %

2,00 %

4,00 %

Forsa

19. 9. 2013

40,00 %

27,00 %

5,50 %

8,50 %

9,00 %

–

4,00 %

Forschungs-gruppe Wahlen

13. 9. 2013

40,00 %

28,00 %

5,00 %

8,00 %

10,00 %

2,50 %

2,50 %

Infratest dimap

Kandidující strany, volební kampaň Ve volbách do německého Spolkového sněmu v roce 2013 nominovalo své kandidáty celkem 30 politických stran. Pouze 6 z nich, počítaje i AfD, však podle průzkumů voličských preferencí mělo reálnou šanci pomýšlet na zisk poslaneckých mandátů. Volební kampaň lze celkově charakterizovat jako moderní s prvky kampaně postmoderní. Byly znát výrazné rozdíly mezi způsoby vedení kampaně velkých tradičních stran a malých a mimoparlamentních subjektů, které samozřejmě apriorně souvisely s finančními možnostmi, ovšem poměrně zásadně se lišily též forma a způsob oslovování potenciálních voličů. Přišel velký ústup velkých vizuálních poutačů, tzv. billboardů, a naopak bylo viditelné daleko větší úsilí stran oslovovat voliče prostřednictvím internetových portálů a sociálních sítí. Hlavním prostředkem vizuální kampaně byly plakáty, resp. tabulky přimontované na svislé objekty typu různých sloupů, lamp veřejného osvětlení, vývěsek či stromů. Podoba billboardů a plakátů v mnohém vypovídala o tom, jaké postavení mají strany ve stranickém systému Německa a zda při volební kampani preferují spíše formu či obsah sdělení voličům. Důraz na formu poutačů pozorujeme především u CDU/CSU a SPD. Téměř všechny jejich poutače totiž měly takřka jednotnou základní podobu, a to velkou fotografii konkrétního kandidáta a výraznějším písmem napsané jednoduché volební heslo. Ostatní strany vsadily primárně na prezentaci programových bodů. Kampaň audiovizuální se nĳak zásadně nelišila od její dlouhodobé podoby, strany měly možnost vysílat volební spoty, odehrálo se několik televizních debat, z nichž nejsledovanější byly debaty Duell – diskuse Angely Merkelové a Peera Steinbrücka (ARD 2013). Jistá specifika naopak vykazovaly tzv. předvolební mítinky, tedy akce, při nichž se kandidáti přímo setkávali s voliči. Mimo hlavní město Berlín totiž masové akce, které přilákaly tisíce lidí, pořádaly opět prakticky výhradě CDU/CSU a SPD. Ostatní strany pořádaly spíše akce menšího rozsahu, ať už „stánkové“ mítinky na veřejném prostranství (typicky Strana Levice a FDP) či debaty v místních pohostinstvích (Pirátská strana, AfD – tzv. akce Stammtisch). Zelení sázeli na krátká setkání auf Tour (viz Bündis 90/Die Grünen 2013). Volební kampaň postrádala jednoznačné vůdčí téma, v současnosti hodně skloňované téma daní začalo být prezentováno jako hlavní až po volbách v souvislosti s problematikou tvorby vládní koalice. Většina stran se vedle výše daní určitým způsobem vymezovala vůči problematice nezaměstnanosti, sociálních výdajů a podpoře rodiny a vzdělání. Novým impulsem do diskuse o měně Euro, eurozóně a hospodářských problémech Řecka, Španělska, Kypru, Itálie a dalších zemí byl vzestup popularity monotematické eurokritické strany AfD. CDU spoléhala na personalizaci kampaně, kancléřka Angela Merkel získala za poslední dvě volební období v Německu značný respekt, a to i u příznivců jiných stran (Forschungsgruppe Wahlen 2013b: 1–2). Společný programový dokument CDU a CSU ukazoval na jistý posun stran doleva na pomyslném politickém spektru. Zdůrazňován byl také jednoznačně eurooptimistický postoj strany (CDU/CSU 2013). CSU po velkém úspěchu ve volbách do Zemského sněmu v Bavorsku (získala absolutní většinu mandátů), jež se konaly o týden před volbami do Spolkového sněmu, v celostátních volbách již prakticky pouze apelovala na voliče, aby nezapomněli přĳít k volbám znovu. FDP naopak po neúčinné kampani a fiasku ve volbách do bavorského Zemského sněmu řešila krizovou situaci poukazováním na mechanismus smíšeného volebního systému a v médiích vyzývala voliče, ať svůj tzv. druhý hlas, tedy hlas v proporční části voleb, dají FDP, pakliže chtějí zachovat současnou vládní koalici v čele s Angelou Merkelovou (blíže viz např. Jungholt 2013).

64


Obrázek 1: Volební billboard CDU (pořízeno 17. 9. 2013, Aalen)

Obrázek 2: Volební billboard SPD (pořízeno 17. 9. 2013, Krumbach)


Obrázek 3: Volební plakát AfD (pořízeno 17. 9., Krumbach)

65

66


Obrázek 4: Volební plakát Strany Levice (pořízeno 20. 9. 2013, München)


67

Obrázek 5: Přehled výsledků proporční části voleb

Opoziční parlamentní strany, tedy levicově orientovaná trojice SPD, Zelení a Strana levice, vsadily shodně na vymezení se vůči vládě Angely Merkelové. Pokus vést skutečnou negativní kampaň včetně určitých osobních útoků však učinila pouze SPD, konkrétně přímo Peer Steinbrück jako volební lídr. Proslul zejména svým vulgárním gestem na fotografii v časopise vydávaném deníkem Süddeutsche Zeitung (Süddeutsche Zeitung 2013). Programově se však SPD od svého oficiálně hlavního rivala, tedy CDU/CSU, lišila reálně spíše málo. Podpora zaměstnanosti a vzdělání byly shodnými prioritami obou stran. Výraznější programové vymezení naopak zvolila Strana Levice, která v kampani zdůrazňovala, že právě pouze ona je skutečně na 100 % sociální. Prosazovala např. mnohem výraznější nárůst minimální mzdy a důchodů, výrazné daňové úlevy pro nízkopříjmové či nové sociální programy pro země bývalé NDR (Die Linke 2013: 11–19, 26, 57). Zelení v kampani působili poněkud mdle, deklarace úsilí o vytvoření vládní koalice s SPD a argumentace nutností umírněné ekologické a sociální politiky nebyla ničím výrazná (Bündis 90/Die Grünen 2013).

Výsledky voleb a jejich důsledky Voleb se zúčastnilo 71,5 % oprávněných voličů, což je na německé poměry velmi málo, ovšem účast byla nepatrně vyšší než ve volbách minulých, čímž se zastavil dlouhodobý propad volební účasti (Forschungsgruppe Wahlen 2013a). Konečné součty hlasů v rozhodující proporční části voleb vidíme na následujícím diagramu. Výsledky voleb lze považovat za potvrzující to, co se projevilo o týden dříve ve volbách do Zemského sněmu v Bavorsku. Jednoznačným vítězem voleb se staly strany Unie, jejich zisk dokonce mírně převýšil předvolební průzkumy. Vyšší než předpokládaný zisk hlasů také zaznamenala strana AfD. Menší počet hlasů, než se čekalo, obdrželi Zelení a hlavně FDP, která se po více než šedesáti letech nedostala do Spolkového sněmu. Třetí nejsilnější politickou stranou v německém Spolkovém sněmu se stala Strana Levice, která dosáhla o dvě desetiny procentního bodu lepšího výsledku než Zelení. Sčítání hlasů naznačovalo možnost zisku absolutní většiny CDU/CSU ve Spolkovém sněmu, nicméně tyto naděje rozhodným způsobem ukončilo rozdělení kompenzačních mandátů, které vyrovnaly výhody CDU/CSU z převislých mandátů z většinové části voleb, kterou strana jednoznačně ovládla. V německém Spolkovém sněmu v důsledku vynucené volební reformy usedlo 630 poslanců.

68


Oproti minulým volbám do Spolkového sněmu si polepšily velké strany (CDU/CSU o 7,7 % a SPD o 2,7 %), naopak snížení volební podpory zaznamenali Zelení (−2,3 %) a Strana Levice (−3,3 %). Předpokládaný velký propad se potvrdil u liberální FDP (−9,8 %) (Forschungsgruppe Wahlen 2013a). CSU potvrdilo i ve federálních volbách svou jasnou dominancí v Bavorsku a její partnerská CDU dokázala zvítězit v ostatních spolkových zemích s výjimkou Hamburku a Brém, kde měla větší podporu SPD. Za úspěch lze považovat hlavně vítězství křesťanských demokratů nad sociálními demokraty v Horním Porýní-Vestfálsku, v Dolním Sasku a v Hesensku. Úspěchem CDU je také jasné vítězství nad Stranou Levice ve spolkových zemích bývalé NDR, na jejichž území dosáhla dobrých výsledků také protestní strana AfD a naopak zcela selhali Zelení. Strana Levice dosáhla lokálních vítězství ve většinových volebních obvodech na území východního Berlína. SPD potvrdila svou dominanci ve většinových volebních obvodech ve velkých průmyslových městech v oblasti Porýní a Poruhří a ve velkých přístavních městech u Severního a Baltského moře. Zelení měli tradičně slušné (dvojciferné) volební zisky ve velkých městech (Bundeswahlleiter 2013). Předpokládaný koaliční partner CDU/CSU, liberální strana FDP, do Spolkového sněmu těsně nepronikla. Jako ideově nejbližší partner se tak pro CDU/CSU jevila být SPD, která sice ve volební kampani vystupovala jako hlavní protivník stran Unie, ovšem reálně se programově příliš nelišila. Spolupráce se Stranou Levice byla představiteli obou subjektů opakovaně vyloučena, což ostatně učinili též Zelení a s výhradami též SPD. Možnost levicové červeno-červeno-zelené koalice byla tak málo pravděpodobná. Konečně možnost vytvoření černo-zelené koalice značně komplikoval fakt, že se Zelení s CDU/CSU programově značně rozcházejí, navíc by se mohly v případě vytvoření vládní koalice snadno znovu rozhořet vnitřní spory Zelených. Jako nejpravděpodobnější se tedy od počátku jevila tzv. černo-červená velká koalice (viz např. Alexander a Kade 2013), což se potvrdilo 16. 12. 2013, kdy byla podepsána koaliční smlouva (CDU, CSU, SPD 2013).

Závěr Volby do Spolkového sněmu v Německu v roce 2013 nepotvrdily funkčnost známého psychologického faktoru u stran balancujících na hraně uzavírací klauzule, kdy její mírné překročení v průzkumech voliče motivuje a strana obvykle nakonec získá více hlasů a naopak. Voličské preference sice zůstaly během volební kampaně téměř neměnné, ovšem hranice úspěchu a neúspěchu ve volbách se v daném případě ukázala být příliš úzká na to, aby agentury provádějící předvolební průzkumy byly schopny určit volební model zcela přesně. Monitorované volby lze považovat za velký osobní úspěch Angely Merkelové, v roli hlavní tváře stran Unie neselhala a nebyla daleko od zisku absolutní většiny. Pro stranu samotnou ovšem nastalá situace po volbách je díky výpadku FDP poměrně komplikovaná a vytvoření předpokládané velké koalice patrně nebude otázkou pouhého krátkého formálního vyjednávání. Provedená reforma smíšeného volebního systému se ukázala být funkční, zavedení tzv. kompenzačních mandátů vedlo k tomu, že se systém chová již téměř jako čistě proporční.

Seznam použité literatury A

, R., K , C. 2013. Warum Schwarz-Rot als die sicherere We e gilt. [on-line]. Die Welt. [vid. 2013-10-11]. Dostupné na http://www.welt.de/politik/wahl/

bundestagswahl/article120850383/Warum-Schwarz-Rot-als-diesicherere-Wette-gilt.html. ARD 2013. Das TV-Duell: Merkel – Steinbrück. [on-line]. ARD. [vid. 2013-09-02]. Záznam dostupný např. na http://www.youtube.com/watch?v=FYXxBS6lOVc. B

. 2012. Pressemi eilung Nr. 58/2012 vom 25. Juli 2012 [on-line]. Bundesverfassungsgericht. [vid. 2012-07-25]. Dostupné na

http://www.bundesverfassungsgericht.de/ pressemitteilungen/bvg12-058.html.


B

. 2013 [1956]. [on-line]. Bundesministeriums der Justiz. Dostupné na http:// www.gesetze-im-internet.de/bundesrecht/bwahlg/gesamt.pdf.

B

. 2013. Auswahl des Landes. [on-line]. Der Bundeswahlleiter. [vid. 2013-09-23]. Dostupné na http://www.bundeswahlleiter.de/de/bundestagswahlen/ BTW_BUND_13/strukturdaten/laender.

B

90/D

G

69

. 2013. Zeit für den grünen Wandel: Bundestagswahlprogramm.

CDU/CSU. 2013. Das Wahl-Programm von CDU und CSU. Für die Bundes-Tags-Wahl. CDU, CSU, SPD. 2013. [on-line]. Deutschlands Zukun Gestalten: Koalitionsvertrag zwischen CDU, CSU und SPD 2013. [vid. 2013-12-16]. Dostupné na https://www.cdu.de/sites/default/ files/media/dokumente/koalitionsvertrag.pdf. D

L

. 2013. 100% Sozial: Wahlprogramm zur Bundestag 2013.

F

W . 2013a. Wahlanalyse Bundestagswahl. [on-line]. Forschungsgruppe Wahlen e. V. [vid. 2013-10-31]. Dostupné na http://www.forschungsgruppe.de/Aktuelles/Bundestagswahl/.

F

W . 2013b. Bundestagwahl. [on-line]. Forschungsgruppe Wahlen e. V. [vid. 2013-09-22]. Dostupné na http://www.forschungsgruppe.de/Wahlen/ Wahlanalysen/Newsl_BTW_2013.pdf.

J

, T. 2013. Riskantes Zweitstimmen-Spiel von FDP und CDU. [on-line]. Die Welt. [vid. 2013-09-16]. Dostupné na http://www.welt.de/politik/wahl/

bundestagswahl/article120084531/Riskantes-Zweitstimmen-Spielvon-FDP-und-CDU.html. P

, Š., K

, P. 2008. Volební systémy ve vybraných zemích Evropy. Praha: Parlamentní institut.

S

Z . 2013. Stunk mit dem Stinkefinger. [on-line]. Süddetsche.de. [vid. 2013-09-12]. Dostupné na http://www.sueddeutsche.de/politik/peer-steinbrueckstunk-mit-dem-stinkefinger-1.1769511.

Š

, J. 2005. Spolková republika Německo. In D I. Praha: Oeconomica, s. 199–241.

W

. . 2013. Wahlumfragen für die Bundestagswahl in Deutschland. [on-line]. [vid. 2013-09-22]. Dostupné na http://www.wahlumfragen.org/ bundestagswahl/wahlumfragen_bundestagswahl.php.

, V. a kol. Komparace politických systémů

70


Maďarské parlamentní volby 2014 The 2014 Hungarian Legislative Election

Katarína Deáková ∗ ([email protected]) Vratislav Havlík ‡ ([email protected])

Abstract The article deals with the legislative elections in Hungary held in April 2014. As there is a new election system in this country since 2011, the article focuses first of all on a description of its main characteristics and rules. This chapter is followed by a presentation of the main features of the election campaign and an analysis of the election results. Further emphasis is put on the goal of explaining the distribution of electoral support of all four parties present in the parliament.

Keywords Hungarian legislative elections, Fidesz, MSZP, Jobbik, LMP

∗ Katarína Deáková je studentkou bakalářského studia politologie (FSS MU) a magisterského studia práva a právní vědy

(PrF MU), Veveří 70, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic. ‡ Vratislav Havlík je odborným asistentem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií a akademickým pracovníkem na Mezinárodním politologickém ústavu (obojí FSS MU), Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

Deáková, K., Havlík, V. Maďarské parlamentní volby 2014

71

Úvod Maďarské parlamentní volby konané v dubnu 2014 byly očekávány s podobným napětím, jako předešlé volby v roce 2010. Tehdy ukončila volební koalice Fidesz-KDNP osmileté vládnutí levice a díky přesvědčivému volebnímu zisku a supersmíšenému volebnímu systému získala dvoutřetinovou většinu křesel v maďarském parlamentu. Zmíněné napětí však tentokrát nebylo způsobeno nejistotou, zda dojde či nedojde ke změně na čele vlády, jako spíše otázkou, s jak velkým náskokem Fidesz-KDNP vyhraje. Průzkumy stranických preferencí sice dávaly prakticky po celý průběh čtyřletého volebního období solidní náskok vládnoucímu Fideszu, jistá nejistota však panovala v otázce praktického fungování nového volebního systému, který schválila Orbánova vláda krátce po svém nástupu do úřadu, a u kterého kvůli jeho smíšené povaze bylo jen obtížné odhadovat, jakým způsobem promění hlasy voličů na mandáty. Cílem této práce je zabývat se maďarskými parlamentními volbami v roce 2014 z více hledisek. Nejprve bude podrobně popsán volební systém, a sice z perspektivy obecné charakteristiky, až po možnosti jeho fungování v praxi. Následně budou nastíněna hlavní témata volební kampaně a zmíněny hlavní diskuse vedené v průběhu dosavadního funkčního období Orbánovy vlády. Dále budou analyzovány samotné výsledky voleb a zdůrazněny teritoriální rozdíly v podpoře nejdůležitějších stran.

Volební systém do parlamentu Původní maďarský volební systém, platný ještě ve volbách roku 2010, byl označován jako supersmíšený (Klíma 1998: 223–224, Šedo 2002) či většinový smíšený (Cabada a Ženíšek 2003: 103), přičemž každý volič měl dva hlasy a poslanci byly voleni na třech úrovních – v jednomandátových obvodech většinovým dvoukolovým systémem, v župách poměrným volebním systémem a část poslanců byla na základě hlasů, které nevedly k zisku mandátu v předchozích dvou skrutiniích, zvolena na základě celostátní volební listiny každé strany (dle poměru počtu nevyužitých hlasů u jednotlivých stran). Po volbách v roce 2010 byla vládou iniciována změna volebního systému, která částečně logicky vyplývala z omezení počtu parlamentních křesel z 386 na 199. Podle analýzy společnosti Századvég bylo ústavní omezení velikosti parlamentu reakcí na společenské očekávání směřující ke snížení množství politických elit v Maďarsku (viz Századvég), které se dlouhodobě jevilo ve srovnání s některými dalšími zeměmi regionu jako přehnané. Charakteristika poměrné složky volebního systému, projevující se v nepoměrných rozdílech velikosti obvodů a počtu mandátů nezohledňující demografické změny, představovala výrazný nedostatek systému. Ústavní soud (ÚS) v reakci na tento stav konstatoval v roce 2005 ohrožení principu rovnosti hlasů a taktéž vymezil jednotlivé instituty volebního zákona, jejichž změna podléhá schválení dvoutřetinovou většinou. Parlament ovšem nepřĳal Ústavním soudem požadované legislativní změny ani do závazného termínu v roce 2007, a tak v roce 2010 ÚS zrušil nařízení vlády o hranicích volebních obvodů (Századvég: 18). Podle Kóczyho a Pintéra pak byla důvodem také poptávka po levnějším a demokratičtějším parlamentu (Kóczy a Pintér 2011 in Biró, Sziklai, Kóczy 2012: 15), což je v kontextu maďarského zasažení ekonomickou krizí pochopitelné. Úprava volebního systému logicky musela jít se změnou velikosti Národního shromáždění ruku v ruce, neboť původní volební systém předpokládal, že 176 z 386 poslanců bude zvoleno v jednomandátových obvodech, což by při zachování tohoto pravidla vedlo k tomu, že by v novém parlamentu přes 90 % poslanců bylo zvoleno většinovým volebním systémem a byl by tak narušen dosavadní smíšený charakter systému. Zatímco tedy bylo nesporně nutné snížit počet mandátů v rámci většinové složky systému, aby odpovídal snížené velikosti parlamentu, diskuse byla spíše vedena o podobě, velikosti a především hranicích jednomandátových obvodů (srov. Biró, Sziklai, Kóczy 2012). Nový volební systém platný od roku 2011 (viz Zákon o volbě poslanců parlamentu), na základě kterého probíhaly nynější volby, lze opět označit jako smíšený většinový. Volič má podobně jako v původním systému dva hlasy. Ve volbách je obsazováno celkem 199 mandátů, 106 z nich v jednomandátových obvodech za použití systému „first past the post“ a zbylých 93 je obsazeno použitím poměrného systému (d’Hondt), přičemž strany si k obdrženým hlasům dále přičtou všechny hlasy, které nevedly ve většinové složce voleb k zisku mandátu. Pro účely poměrné složky voleb je celé Maďarsko jedním volebním obvodem, župy tedy nehrají žádnou roli. Na této poměrné složce voleb je zajímavé, že za

72


nevyužité nejsou považovány jen hlasy pro neúspěšné kandidáty v jednomandátových obvodech, nýbrž také „nadbytečné“ hlasy vítězného kandidáta, tedy ty hlasy, které dostal zbytečně „navíc“ nad zisk druhého nejúspěšnějšího kandidáta a které ke svému zvolení nepotřeboval. V praxi se jedná o velmi důležitý prvek v rámci volebního systému, který motivuje strany k co nejvyšší aktivitě i v rámci obvodů, které nejsou jejich tradiční baštou. Jediným cílem tak nemusí být vždy „jen“ vyhrát v daném obvodě, ale také přiblížit se alespoň co nejvíce vítěznému kandidátovi, aby poražený měl a/co nejvíce nevyužitých hlasů do kompenzačního skrutinia a b/vítěz jich měl co nejméně. Popsaná vlastnost „kompenzačních mandátů“ se ostatně ukázala být platnou i v praxi, kdy nejvíce z nich obdržel Fidesz z důvodu solidního náskoku nad druhými nejsilnějšími kandidáty v jednotlivých okrscích (viz dále). S volebním systémem také souvisí volební právo pro ty zahraniční Maďary, kteří využili nabídky přĳmout maďarské občanství. Tito Maďaři (převážně z území dnešního Rumunska a Ukrajiny¹) mohli zaslat svůj hlas poštou a mohli se účastnit jen poměrné složky voleb. Jejich hlas mohl jinými slovy vést pouze ke zvolení kandidátů z celostátní listiny na základě použití d’Hondtova dělitele. Nový volební systém vykazuje pozitivní přínos pro reprezentaci etnických menšin žĳících v Maďarsku. Volební zákon umožňuje sestavení kandidátní listiny národnostní menšiny za předpokladu doporučení alespoň 1 %, ale maximálně 1500 voličů registrovaných jako „volič etnické menšiny“. Právní úprava zjednodušuje zisk mandátu pro lídra kandidátky prostřednictvím zvýhodňující kvóty, která představuje podíl všech hlasů kandidátních listin jednotlivých stran a etnických menšin a čísla 93, dále děleného číslem 4. Pokud kandidátka menšiny nedosáhne na mandát ani prostřednictvím zvýhodňující kvóty, může vyslat lídra své kandidátky do parlamentu jako reprezentanta své menšiny disponujícího poradním hlasem. (Századvég: 30–31).

Období před volbami Předvolební kampaň se nesla v duchu prezentování úspěchů vládnutí Fidesz bez ambice předložit ucelený volební program pro následující volební období. Ústředním sloganem bylo „Maďarsko podává lepší výkon“ (Magyarország jobban teljesít), který zahrnoval úspěchy vládnutí, od zaplacení úvěru MMF, až po nejčastěji zmiňovanané snížení režĳních nákladů (viz např. Szabó 2014). Značně heterogenní levicová koalice, stále ještě ne zcela sjednocená, se ve své komunikaci soustředila na kritiku vládnutí Fidesz/KDNP, především na kontroverzní rusko-maďarskou smlouvu o dostavbě atomové elektrárny Paks. Ambiciozní sebereprezentace „sjednocených“ levicových sil, nejprve pod názvem Soudržnost (Összefogás), a těsně před volbami pak jako Nastolitelé změny vlády (Kormányváltók), nekorespondovala s negativistickou billboardovou kampaní, která představovala reakci na politiku Fideszu. Za součást kampaně lze také považovat samotnou diskusi o eventuální televizní debatě volebních lídrů, kterou Orbán, přes několik výzev lídra Jobbiku, Gábora Vonu, zásadně odmítal. Období bezprostředně před volbami bylo poznamenáno jak dlouho očekávaným otevřením 4. linky metra či zrenovovaného Kossuthova náměstí, tak vzetím do vazby místopředsedy MSZP Gábora Simona. Samotný proces sjednocování roztříštěné levice, sahající od tradiční Maďarské socialistické strany (MSZP), nově vzniknuvšího liberálního uskupení Gábora Fodora (MLP), projektu Demokratické Koalice (DK) bývalého premiéra a (bývalého) předsedy MSZP Ference Gyurcsányho, návratu do politiky bývalého premiéra úřednické vlády Gordona Bajnaie skrze Společně 2014 (Együ 2014) a výsledku odchodu Benedeka Jávora z LMP ústící do založení formace Dialog pro Maďarsko (PM), představoval silně rezonující téma předvolebního společenského diskursu. Spolupráce levicových sil představovala zpočátku pouze kooperaci Společně-PM a MSZP, teprve v lednu roku 2014 se z ní stala platforma pěti stran prezentující se jako Soudržnost (viz Dull 2014), reprezentující jednak relevantního soupeře pro Orbána, stejně jako kvalitativní obnovu levice. Jistou diskrepanci mezi sebeprezentováním ve výše zmíněné podobě a možným vnímáním zvenčí mohla znamenat absence charizmatického vůdce a samotná přítomnost Ference Gyurcsányho spojovaného s érou MSZP vedoucí k drtivé volební porážce v roku ¹Z českého pohledu byla sice diskuse o udělování maďarského občanství zmiňována především v souvislosti s Maďary žĳícími na Slovensku, právě v této zemi však požádalo o občanství pouze velmi málo obyvatel, neboť přĳetí maďarského občanství pro ně představuje riziko v podobě ztráty slovenského (např. viz Új szó, 16. 2. 2014).

73


2010. Podtržením důrazu na změnu vlády se těsně před konáním voleb Soudržnost přejmenovala na Nastolitele změny vlády. Vedení kampaně levicových sil lze tak s ohledem na výše uvedené charakterizovat snahou o jednotné vystupování projevující se společnou billboardovou prezentací, u které lze vyzdvihnout dva určující momenty. Vizuální stránka se zaměřila na sugestivní kritiku jednotlivých politik vládnoucího Fideszu, a to z pohledu řadových občanů vyzařujících zklamání ze současné vlády. Druhým, již méně vizuálně dominantním elementem, je sdělení v národních barvách „Můj hlas, můj domov“ (Az én szavazatom, az én hazám), které představuje systémově novou reakci levice na snahu o vyvlastnění v maďarském prostředí silně rezonujícího tématu národa pravicovými silami. Vládnoucí Fidesz svoji kampaň redukoval na prezentaci svých úspěchů, bez konkretizace plánů pro příští volební období. Fidesz svojí prezentací budoval na kontinuu s předchozím volebním obdobím a do centra pozornosti stavěl osobu Orbána jako premiéra a nezpochybnitelného vítěze voleb. Základní rys kampaně budující primárně na prezentování lídra nalézáme taky u strany Jobbik. Ve vystupování Jobbiku směrem k voličům lze nalézt signifikantní rozdíl ve srovnání s obdobím přeď volbami v 2010. Důraz na silovou politiku, provádění radikální změny a útočnou rétoriku nahradil pokus o budování nové „umírněné“ image, což je příznačné především ve vizuální stránce. Ta buduje na prezentování oblíbenosti strany mezi mladými voliči a svůj elektorát ve volebním spotu představuje jako tradiční pozitivně laděnou rodinu ze střední třídy. Lze tak pozorovat jasný záměr o zanechání negativistického a útočného tónu komunikace a zároveň vyzdvižení tradičního voliče Jobbiku jako osobnosti nikoli radikálně zaměřené, nýbrž sympatizující s národními hodnotami.

Výsledky voleb Do maďarského parlamentu se podobně jako před čtyřmi roky dostaly čtyři subjekty – vládní Fidesz/KDNP, pravicově extremistický Jobbik, liberálně zelená LMP (spíše postmateriální levice) a levicová koalice pěti stran v čele s MSZP. Skutečnost, že volby s velkým náskokem vyhraje Fidesz, byla zřejmá již dlouhou dobu před volbami. Během volebního večera tak jisté napětí vytvářely jen dvě nejasnosti. Jednak šlo o to, zda se do parlamentu podobně jako před čtyřmi roky probojuje strana Politika může být jiná (LMP), která nakonec s minimálním počtem poslanců setrvala parlamentní stranou. Především však šlo o to, jakou většinu Fidesz vlastně získá, neboť vzhledem k dosavadní dvoutřetinové většině by pro ně horší výsledek byl do jisté míry zklamáním. K ústavní většině (viz tabulka 1) nakonec Fideszu dopomohly mimo jisté hlasy zahraničních Maďarů, mezi kterými měla strana zcela jednoznačný výsledek – 95 %. Pro osud dvoutřetinové většiny měl zásadní význam také 15. budapešťský obvod, kde rozdíl mezi kandidátem Fidesz-KDNP a kandidátem levicové koalice představovalo pouze 56 hlasů. Tabulka 1:

Parlamentní strany

Parlamentní strany a zisk mandátů (Nemzeti választási iroda)

Jednomandátové obvody

Celostátní listina

Celkově

V%

FIDESZ-KDNP

96

37

133

66,83 %

MSZP-EGYÜTT-DK-PM-MLP

10

28

38

19,10 %

JOBBIK

0

23

23

11,56 %

LMP

0

5

5

2,51 %

Zajímavé bylo také sledovat fungování v Maďarsku dosud nevyzkoušeného volebního systému v praxi. Ukázalo se, že zbytkových hlasů neměly hodně pouze sjednocená levice a Jobbik, ale v těsném závěsu za nimi tak Fidesz-KDNP. Náskok vítězného uskupení v jednomandátových obvodech byl jinými slovy natolik zásadní, že si do celorepublikového skrutinia odneslo víceméně srovnatelný počet nevyužitých hlasů, jako Jobbik, který neuspěl v jediném jednomandátovém obvodu (viz tabulka 2). Ukazuje se tedy, že mandáty udělované v poměrné složce voleb již nemají v pravém slova smyslu kompenzační charakter, neboť nekompenzují pouze poraženým prohru v jednomandátových obvodech, ale

74


za jistých okolností, které nota bene právě nyní nastaly, stejným způsobem podporují i vítězný subjekt, pokud tento zvítězí s dostatečným náskokem (viz druhá kapitola). Jak vyplývá z tabulky 2, přestože Jobbik nezískal jediný mandát v jednomandátových obvodech a levice pouze 10 mandátů, tak téměř všude vítězivší Fidesz/KDNP získal pouze o 53, resp. 190 tisíc nevyužitých hlasů méně než strany, které se umístily za ním. Fidesz/KDNP si tedy díky drtivému vítězství přesunul do celostátního skrutinia podobný počet nevyužitých hlasů, jako by byl poraženým voleb. Tabulka 2:

Role zbytkových hlasů v poměrné složce voleb (Nemzeti választási iroda)

Počet odevzdaných hlasů na celostátní úrovni

Počet „zbytkových“ hlasů, které nevedly k zisku mandátu

Celkový počet hlasů na celostátní úrovni

2 198 489

913 737

3 112 226

JOBBIK

986 497

967 179

1 953 676

LMP

252 671

229 747

482 418

1 247 183

1 104 035

2 351 218

Strany FIDESZ-KDNP

MSZP-EGYÜTT-DK-PM-MLP

Úspěch ve volbách lze přisoudit také straně LMP, i přes dvouprocentní snížení podílu mandátu oproti předchozím volbám, jelikož výsledek samotného překonání volebního prahu znamenal obhájení postavení strany aspirující na obsazení pozice ekologicky orientované strany mimo tradiční pravolevou cleavage. Potvrzení parlamentní prezence nepoukazovalo pouze na existující poptávku voličů po ekologicky orientované straně, ale taktéž bylo znakem schopnosti LMP překonat personální změny nastalé odchodem předsedy a místopředsedy frakce, Benedeka Jávora a Gergelye Karácsonyho, podporujících vyjednávání se Společně 2014 (Miklósy 2012).

Teritoriální rozdíly v podpoře nejdůležitějších stran Při pohledu na výsledky v jednomandátových volebních obvodech lze mluvit o silné dominanci Fidesz, přičemž pohled na mapu ukazující výsledky celostátní listiny dle jednotlivých žup poskytuje homogenní obraz bezvýjimečného vítězství Fidesz ve všech župách. Vítězství Fidesz v jednomandátových obvodech je jen sporadicky přerušeno prvenstvím kandidáta levicového koaličního seskupení MSZPEGYÜTT-DK-PM-LMP, a to ve dvou obvodech v Szegedu a Miskolci, resp. v osmi obvodech hlavního města. Obsazení prvních míst v jednomandátových obvodech až na výjimky představuje opakování scénaře parlamentních voleb v roce 2010, ovšem srovnání stranické příslušnosti kandidátů na druhém místě poukazuje na změnu podpory stran Jobbik a levice². Boj o druhé místo v prvním kole voleb ve většinové složce v roce 2010 se projevil v duelu levice (představované stranou MSZP) a radikální pravice (reprezentované Jobbikem), přičemž na úrovni obsazení druhého místa se země dělila podél pomyslné linie oddělující východ a západ. MSZP tehdy získala v hlavním městě dříve považovaném za levicovou baštu až na jeden obvod všechna druhá místa, taktéž obsazovala převážně západní část země. Druhá místa Jobbiku se koncentrovala ve východní části země, primárně v oblasti Tiszántúl. Po čtyřech letech lze pozorovat rozmach Jobbiku, který získal ve více než 2 165 obcích druhou největší podporu kandidátní listiny ve srovnání s levicovou koalicí, jejíž listina se dostala na druhé místo pouze v 808 obcích (Geoindex 2014). Obsazování druhých míst v podpoře kandidátních listin taktéž poukazuje na primárně venkovskou lokalizaci podpory Jobbiku. Budapešť a v maďarském měřítku větší města nacházející se napříč celou zemí, především Győr, Szombathely, Pécs, Kecskemét, Békéscsaba, Debrecen, Nyíregyháza, Miskolc nebo Eger, přinesly druhou nejvyšší podporu kandidátní listině levicové koalice. Rovnoměrnější rozprostření podpory Jobbiku poukazuje na tendenci od ještě v roce 2010 spíše regionálně ukotvené strany (srov. Havlík 2012: 152) ke straně disponující elektorátem ²Výraz levice je v této práci používán pro levicové uskupení pěti výše uvedených stran kandidujících společně.


75

Obrázek 1: Strany, jejichž kandidáti se umístili na druhém místě (situace v roce 2010, dle umístění v jednomandátových obvodech v 1. kole, Electoral Geography 2010)

na celém území Maďarska. V roce 2014 lze podobně jako v roce 2010 zaznamenat výskyt podpory strany Jobbik v oblastech nejvíce zasažených nezaměstnaností, primárně v severovýchodních oblastech země. Nicméně přes jisté teritoriální výkyvy platí výše naznačená teze, že Jobbik není stranou s úzce vymezenou regionální podporou a ani stranou volenou z převážné většiny nezaměstnanými. Struktura elektorátu mnohem spíše než sociálně vyloučenými vyniká převážně mladými lidmi se středo- či vysokoškolským vzděláním (Dieringer 2010: 3, Havlík 2012: 152), ostatně do jisté míry podobně jako předchůdce Jobbiku v rámci extrémního pólu pravice – MIÉP³. Geografické rozložení úspěchů zelené strany LMP koreluje s oblastmi, kde lze zaznamenat nejvyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných – jedná se zde primárně o oblasti hlavního města a aglomeraci na budínské straně metropole a větší města jako Pécs, Szeged nebo Debrecen (včetně jejich širšího okolí). Úspěchy LMP vykazují teritoriální kontinuitu ve srovnání s volbami v roce 2010. Hlavní město, kde v 2010 získala strana kolem 12 % a župy jako Baranya, Csongrád, Pest, Komárom-Esztergom, Veszprém a Fejér, kde zaznamenala 7 až 8 %, se ukázaly i ve volbách v 2014 jako centra podpory LMP. Vedle prozatímní geografické ustálenosti elektorátu LMP v posledních dvou volbách lze také poukázat na podobnost teritoriálního rozložení a procentuálního zastoupení elektorátu bývalé SZDSZ.⁴ Lze tedy pozorovat, že LMP stále dokáže profitovat ze zklamaných liberálů a socialistů, jejichž baštou vždy bylo hlavní město (Boross 2011: 3), ale zároveň také samozřejmě z kritiky současné vlády Viktora Orbána. Lze vysledovat taktéž tendenci, že vyšší voličská podpora LMP v jistých obvodech (co do geografického rozložení) se odráží v nižší podpoře Jobbiku. Podobný jev ostatně nastával i ve volbách v roce 2010, kdy strana zaznamenala nejnižší volební podporu v župě Borsod-Abaúj-Zemplén, která byla a je baštou Jobbiku. ³Je nicméně nutné poznamenat, že MIÉP měl na rozdíl od Jobbiku svůj elektorát koncentrovaný do značné míry v Budapešti. ⁴Liberální SZDSZ v roce 2006 disponovala nejvýznamnější voličskou podporou práve v regionech hlavního města a župy Komárom-Esztergom, Pest, Fejér, Veszprém a Baranya, přičemž její podpora se v župách pohybovala kolem 6 % a v hlavním méstě představovala 12 %.

76


Obrázek 2: Strany, jejichž kandidáti se umístili na druhém místě (situace v roce 2014, dle podpory celostátních listin, Geoindex 2014a)

Obrázek 3: Rozmístění elektorátu LMP (situace v roce 2014 na základě výsledku celostátní listiny, Geoindex 2014c)


77

Obrázek 4: Rozmístění elektorátu Jobbiku (situace v roce 2014 na základě výsledku celostátní listiny, Geoindex 2014c)

Obrázek 5: Koncentrace osob nad 25 let s vysokoškolským vzděláním (Geoindex 2011)

78


Obrázek 6: Mapa nezaměstnanosti v Maďarsku (Geoindex 2014b)

Závěr Maďarské parlamentní volby vyvolaly dvě dominantní diskuse. První z nich se týkala vítězství Fidesz/KDNP s opětovným ziskem dvoutřetinové většiny mandátů. Levicová opozice v této souvislosti varovala před dalším směřováním Maďarska směrem k autoritativnímu režimu putinovského typu, dále též neustále upozorňuje na riziko vzrůstající energetické a obchodní závislosti na Rusku. Druhá diskuse se týká pro mnohé šokujícího výsledku Jobbiku, který nezískal zásadní vliv v novém parlamentu jen díky volebnímu systému, který má silně většinový efekt. Jakkoliv volební koalice stran Fidesz/KDNP zaznamenala oproti roku 2010 mírný propad podpory voličů, mnohem viditelnějším poraženým voleb se stalo uskupení levicových stran MSZP-EGYÜTTDK-PM-MLP, kterému se nepodařilo ani přiblížit ziskem voličských hlasů vládnoucí straně, což vzhledem ke snahám o sjednocení levice v minulých letech jimi bylo vnímáno jako značné zklamání.

Seznam zkratek Fidesz KDNP Jobbik MSZP EGYÜTT DK PM MLP

Svaz mladých demokratů Křesťanskodemokratická lidová strana Hnutí za lepší Maďarsko Maďarská socialistická strana Společně Demokratická koalice Dialog pro Maďarsko Maďarská liberální strana

79


Seznam použité literatury B

,P., S , B., K Á. L. Választókörzetek igazságosan. Budapest: Magyar Tudományos Akadémia, Közigazgatás- és Regionális Tudományi Kutatóközpont. [on-line]. Dostupné na http://econ.core.hu/file/download/mtdp/MTDP1227.pdf.

B

, T. 2011. LMP. Die stille ungarische Ökopartei. Budapest: Friedrich Ebert Sti ung. [on-line]. Dostupné na http://www.policysolutions.hu/userfiles/elemzesek/ Arbeitspapier_April _2011_Tamas_Boros.pdf.

C

, L., Ž , M. 2003. Smíšené volební systémy. Dobrá voda u Pelhřimova: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.

D

, J. 2010. Ungarn vor den Wahlen. Ein fluides Parteiensystem in Zeichen der Doppelkrise. Budapest: Friedrich Ebert Sti ung. [on-line]. Dostupné na

http://library.fes.de/pdf-files/bueros/budapest/07135.pdf. D

, S. 2014. Kormányváltásra cseréli a nevét a baloldali Összefogás. [on-line]. Origo. [vid. 2014-03-06]. Dostupné na http://www.origo.hu/itthon/20140306-

kormanyvaltasra-csereli-a-nevet-a-baloldali-osszefogas.html. E

G

G . 2010. Hungary. Legislative Elections 2010. [on-line]. Dostupné na http:// www.electoralgeography.com/new/en/countries/h/hungary/hungarylegislative-election-2010.html. . 2011. Diplomások aránya a magyar településeken. [on-line]. Dostupné na

http://www.geoindex.hu/adatbazisok/arccensus-2011nepszamlalas/attachment/telepules_haztartas_foglalk/. G

. 2014a. Hol volt szoros a verseny az országos listák közö ? [on-line]. Dostupné na

http://www.geoindex.hu/elemzesi-temakorok/valasztas/hol-voltszoros-a-verseny-az-orszagos-listak-kozott/. G

. 2014b. Munkanélküliségi ráta Magyarországon. [on-line]. Dostupné na

http://www.geoindex.hu/elemzesi-temakorok/munkanelkuliseg/ munkanelkulisegi-rata-magyarorszagon-2014-februar/. G

. 2014c. Végleges választási eredmény térképekkel. [on-line]. Dostupné na

http://www.geoindex.hu/elemzesi-temakorok/valasztas/veglegesvalasztasi-eredmeny-terkepekkel-2014/. H K

, V . 2012. Hungary. In H , V ., P Europe. Brno: Munipress, s. 135–161.

, A. et al. Populist Political Parties in East-Central

, M. 1998: Smíšený volební systém. Politologický časopis 5, č. 3, s. 213–230.

K

, Á. L., P , M. 2011. Az ellenzék ereje – általánosíto súlyozo szavazási játékok. Közgazdasági Szemle 58, č. 6, 543–551.

M

, G. 2012. Az LMP nemet mondo Bajnaiéknak. [on-line]. Index. [vid. 2012-11-18]. Dostupné na http://index.hu/belfold/2012/11/18/ az_lmp_nemet_mondott_bajnaiek_ajanlatara/.

Nemzeti választási iroda. [on-line]. Dostupné na http://www.valasztas.hu.

S

S

, A. 2014. Akarsz még rezsicsökkentést? Akkor tudod, mit kell tenned! [on-line] Origo. [vid. 2014-01-28]. Dostupné na http://www.origo.hu/itthon/20140128-afidesz-es-a-rezsicsokkentes.html. . Az új Magyar választási rendszer. [on-line]. Dostupné na

http://szazadveg.hu/ld/w0w1i5r5l9k1k8j9f8i7_az-uj-magyarvalasztasi-rendszerSzazadveg-tanulmany130802.pdf. Š

, J. 2003. Parlamentní volby v Maďarsku 2002. Středoevropské politické studie 4, č. 4.

80

Ú


. 2014. Állampolgárság-számláló: már 722-en veszte ék el. [on-line]. [2014-02-16]. Dostupné na

http://ujszo.com/online/kozelet/2014/02/16/allampolgarsagszamlalo-mar-722-en-vesztettek-el. Zákon o volbě poslanců parlamentu. 2011. Évi CCIII. Törvény az országgyűlési képviselők választásáról. [on-line]. Dostupné na http://njt.hu/cgi_bin/njt_doc.cgi?docid=142940.

Informace redakce Vážené autorky, vážení autoři, počínaje číslem 2/2014 se mění struktura časopisu Evropská volební studia. Nadále již nebudou přĳímány do recenzního řízení a následně publikovány texty v kategorii „monitoring voleb“, časopis bude nadále zahrnovat pouze studie, články, recenzní stati a recenze. Redakce k tomuto kroku přistupuje po zralé úvaze, byť paradoxně právě u čísla, ve kterém po delší době tvoří monitoringy větší část publikací. Zkušenosti z minulých let ukázaly, že monitoringy příliš neplnily svou úlohu seznámit čtenáře s pestrou škálou aktuálně probíhajících voleb. Počtem textů (1–2 na číslo) pokrývaly omezený výběr soutěží. Jistý rozpor bylo také možno pozorovat v tom, zda má text pokrývat pouze a priori požadovaná témata monitoringu, či zda se má pokoušet o přesah přidáním dalších témat a přiblížit tím monitoring svým obsahem i charakterem článku. Jistý rozpor je i v hodnocení monitoringu, kdy stručnému informativnímu charakteru spíše odpovídá jeden recenzní posudek, tj. model, který není typický pro texty v odborném časopisu. Z těchto důvodů proto redakce přistoupila od čísla 2/2014 ke zrušení monitoringu jako svébytné kategorie. Zájemce o publikaci textů zaměřených na vybranou volební soutěž proto odkazujeme na kategorii článek, v jejímž rámci je možné publikovat i více deskriptivní texty zaměřené na jedny volby, na rozdíl od monitoringu voleb se ale očekává větší přesah k analýze vybraného problému, který s danou volební soutěží souvisí či je možné jej na základě zkušeností se sledovanými volbami hodnotit. Za redakci časopisu Jakub Šedo výkonný redaktor

Studie. Comparing the structure of voting transitions around the presidential elections in the Czech Republic and Slovakia

Recommend Documents