Jiří Kratochvil
Lady Carneval
Jiří Kratochvil
Nakladatelství Petrov Brno 2004
© Jiří Kratochvil, 2004 Cover design © Pavel Čech, 2004 © Petrov, 2004
ISBN 80-7227-182-2
Protože člověk vlastně chodí po velmi tenké čáře. A stačí krok, krok vedle. A stačí doušek přes — a vypije tě cosi. Oldřich Mikulášek, Druhý rozhovor bláznů
PRVNÍ ČÁST
Za zpěváka Dana Abela se provdala na jaře 1987 a byla to na svou dobu mediálně velice sledovaná svatba. Časopisy Vlasta, Květy a Mladý svět věnovaly svatbě celou stránku fotografií, v tom čase cosi nevídaného. Ale byla to spíš zásluha Olinčina než Danova, protože ten se brzy ukázal nejvýš tak hodný původního hebrejského významu svého jména Abel: marnost, pára. Zatímco Olga, opravdu nevšední a okouzlující chytrá mladá novinářka, byla tenkrát považována za krásné dítko štěstěny. S Danem se zas do roka rozvedla (zmizel z pódií, sezobnut slepicí Neúspěchu), ale zůstalo jí bohužel to jméno. Takže taky zásluhou toho jména, totiž jeho místa v čele abecedního pořádku, se pak octla taky v čele seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti, který na počátku devadesátých let začaly na pokračování publikovat jedny brněnské noviny. A jestliže u ledaskoho v tom seznamu mohly třeba být pochybnosti o jeho identitě, rozhodně se to netýkalo Olgy, protože krycí jméno, jež jí přidělila Státní bezpečnost, znal v téhle zemi snad skoro každý. Od Olinčina dávného prezidentského setkání se jí říkalo: lady Carneval. Olga byla zástupkyní šéfredaktora Brněnského kurýra, deníku, který se hned po sametové revoluci změnil (nebo spíš pokusil změnit) z regionálního komunistického plátku na přísně pravicový list, jenž se rozhodl provést ozdravnou očistu socialismem zavšiveného Brna. Hned na začátku týdne si Olga všimla, že se jí šéfredaktor chystá cosi důležitého říct, a taky toho, že mu to přece jenom působí jisté potíže. Čtyři roky tady byla pri-madonou a inženýr Žluk si považoval za čest, že smí být jejím nadřízeným. A tak přestože byl vydrezírován v obratech na čtyráku, nebylo teď pro něho snadné nakopnout Olgu do zadku. Úcta k její nádherné zadnici mu byla příliš dlouho vštěpována. Nemluvě už o tom, že Olžiným dalším přízviskem byla vedle lady Carneval i „prezidentova schovanka". A taky tahle institucionální úcta byla u inženýra Žluka hluboce zakořeněna. Tudíž není divu, že si to nechal až na závěr týdne, až na páteční poradu. „Náklad novin jde rychle dolů, lidi nás nekupujou, a jistě vám neprozrazuju žádný tajemství, že v týhle době nám nenasype vovsa žádnej městskej výbor partaje, a tak jestli nechceme okamžitě sbalit krámek, musíme se smrsknout na provozní minimum..." Všichni rychle sklopili hlavy, jako když se ve škole zkouší na známky a nikdo na sebe nechce upozornit. Jenom Olga se dívala zpříma, protože věděla, že o ní už je stejně rozhodnuto. Její defenestrace redakci poslouží i jako všem srozumitelný signál radikálního obratu. A Žluk jí k tomu hned nabídl zlatý padáček: když teď okamžitě sama vyskočí, bude ještě dva měsíce dostávat plný plat. A tak se zvedla ještě během porady a šla si vyprázdnit zásuvky. A cestou ji napadlo, že Žluk moc dobře ví, že má to štěstí, že při postupném publikování seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti přijdou Žluci na řadu až na konec. A to už nebude nejspíš nikoho zajímat. Zatímco teď se v tom lidi s potěšením ryjí.
Poslední rozloučení s místností, v níž strávila tolik šťastných (opravdu šťastných?) dnů. Aha, ještě tohle. Na zdi totiž visí veliký barevný plakát, pořízený z panoramatické fotografie: celá redakce Brněnského kurýra rozhozená v malebných pozicích na pláži Brněnské přehrady, v pozadí barevné trojúhelníčky jachtařského klubu, ve vzduchu racci. A Olga teď vyloví ze své manikúry nůžtič-ky a zajede do plakátu a svou postavičku v plavkách vystřihne. Drží ten výstřižek v ruce, otočí se a ve dveřích Zdeněček, redakční holka pro všechno, hodnej kluk, kterému v pěti letech ukousl pes špičku nosu, a tak ten bezbranný boží tvor slouží v redakci i jako maskot. Olga věděla, že ji Zdeněček zbožňuje, nechal by se pro ni rozčtvrtit a jistě doma promasturbuje celé večery v myšlenkách na ni. A tak mu naznačila, aby rozevřel dlaň, a pak mu do ní vložila svou polonahou postavičku: „Čau, čau, Zdeněčku, nes tady za mě dál hořící pochodeň!" V čase, kdy Olga absolvovala svůj náhlý vzestup z oční ambulance k metě úspěšné novinářky (trpělivost: už brzy si o tom povíme), dopustila se taky několika dobrých skutků. A teď se rozhodla jít po stopách jednoho z nich. V Brně je skoro všechno soustředěno na docela malé ploše, již pak stačí sousedsky obejít. Nedaleko redakce Brněnského kurýra je pasáž Typos s brněnským televizním studiem a z pasáže vyjdete do Beethovenovy ulice, kde zas stojí budova rozhlasu. I když inženýr Žluk pravil, že tohle personální přiškrcování se nepochybně týká i rozhlasu a televize, byla aspoň zvědavá, jak se k její situaci postaví kamarádka, které kdysi pomohla na místo rozhlasové redaktorky. Lída právě natáčela v jednom z těch přízemních studií a zvukový mistr vyběhl na dva šluky, a když uviděl Olgu, úslužně jí přidržel dveře. A toho, co seděl za režisérským pultem, samozřejmě taky znala, a neznámý byl vlastně jenom ten kolozubý fešák ve vytahaném svetru, disidentský spisovatel, co s ním teď Lída natáčela rozhovor. Uviděla Olgu a mávla na ni do režie přes sklo a ukázala jí na prstech, že to už za sedm minut skončí. A technik přistavil Olze židli, co měla na opěradle štítek RESERVÉ FEDERICO FELLINI. Olga nevěnovala rozhovoru pozornost, snažila se to vůbec nevnímat, protože jí bylo jasný, že takových disidentských čuráčků se teď odevšad pohrne tolik, že by je mohli vidlema přehazovat. Místo toho se všemi myšlenkami upnula na Mirka, na to, že se už co nevidět vrátí ze stáže ve Washingtonu, a taky, že už dlouho nevolal, a taky, jak ho asi pobaví, že z ní udělali udavačku a vyhodili ji z Kurýra. Mirek samozřejmě bude chtít zasáhnout, má v Občanském fóru spolehlivé konexe, ale Olga to rázně odmítne: už nikdy žádnou protekci. Rozhovor skončil a ze zasklené kóje vyšla Lída s tím spisovatelem. Olga se zvedla a Lída je představila. Ale ten disidenťák, sotva uslyšel, že je to Olga Abelová z Kurýra, ostentativně zastrčil ruce do kapes a díval se skrz Olgu, jako ještě před chvílí hleděl přes sklo oddělující ho od režie. Olgu by to vlastně nemělo překvapit, ale přesto cítila, jak se jí krev hrne do hlavy. Tak tohle jsou ti „spasitelé národa", co budou teď „majiteli klíčů". Mirek, který se v osmdesátých letech suverénně pohyboval v takzvané „šedé zóně", jež byla v kontaktu s disentem, ji před léty seznámil s jedním z nich, s jakýmsi pražským undergroun-dovým fejetonistou, ale to
bylo ještě za totáče a ten chlapík se choval dvorně a vyslovil Olze potěšení, že se s ní směl setkat. Kdežto teď, když už vystoupali ze svých kanálů, nastolí tu své kanálové móresy. Lída je z té nešťastné konfrontace celá zmatená, rozpačitě se na Olgu usměje a požádá ji, aby tady chvilku počkala, že se hned vrátí, a odchází s tím hulvátem. Zvukový mistr uvaří Olze kávu a je milý jako vždycky a povídá jí o tom, jak jeli do Vídně natáčet rozhovor s nějakým českým šlechticem, který se teď chystá vrátit do vlasti, a proto už přešel ve výcviku loveckých psů z německých na české povely. Ale to si už Lída odvádí Olgu do svého redakčního kamrlíku. Na zdi samozřejmě plakát s Václavem Havlem, jak zvedá ruku s prsty do véčka, a na stole Havlovy Dopisy Olze. „Vidím holka, že se činíš," praví Olga, a když se Lída pokouší říct něco na svou obranu, uklidňuje ji, „taky bych se činila, na tom není nic špatnýho, padla despocie, je třeba vyjít vstříc všemu, co se nám teď otvírá. A taky bych vyšla, ale předešli mě, právě mě vykopli z Kurýra. Vlastně nic překvapivého, že? Taky tenhle režim už má svý seznamy nežádoucích." „Ale to je přece blbost," protestuje rychle Lída, „všichni přece vědí, číms tady pro nás byla v nejhorších časech..." „Luč svjeta v ťomnom carstve?"zeptá se Olga. „Víš," hledá Lída slova, „tady v rádiu se taky zeštíhluje. Ještě nedávno nás bylo jak mšic a teď tutéž práci musí zastat dva tři lidi. Ve fabrikách se ještě dál socialisticky flákají, ale nám už tady začal kapitalismus. Ale o opravdový profesionály, jako seš ty, bude teď teprve opravdic-kej zájem." „Jasně," přihraje Olga, „vznikají nové redakce, nová soukromá rádia, nová soukromá nakladatelství, bude prý snad i soukromá televize. Nechť rozkvete tisíc květů, jak pravil velký Mao. A opravdový profesionálky můžou teď pokojně šlapat chodník. Nechme toho, Liduško, jsem moc ráda, že ten zbrusu novej mlejn nesemlel všechny dobrý lidi, a tak se tady drž, přijdu se na tebe zas někdy podívat." „Neblbni, Olinko, počkej, něco tady mám, okamžik." A Lída znova vyskočí a otvírá zásuvku a chvíli se v ní zběsile přehrabuje, po zemi se rozletěly desítky papírků jak hemživé konfety, až vítězoslavně vytáhne vizitku a podá ji Olze. Minulý týden jsem tady měla v pořadu Snář a planetář takovou nesmírně zajímavou osobnost. Bývalý učitel a teď soukromý nakladatel. Vlastní nakladatelství Hermetika a vydává časopis Hermetik. Nakladatelství prý fantasticky prosperuje a až po natáčení toho pořadu se mě zeptal, jestli bych nevěděla o nějakém dobrém redaktorovi či redaktorce, protože už jen s externistama to neutáhne a mezi těma, s kterýma spolupracuje, není zatím nikdo, koho by chtěl trvale v redakci. A inzerátům nedůvěřuje."
„Takže hermetik. Takže okultista, astrolog, spiritista, parapsycholog..." „No zajímá se o to všechno, ale to vůbec nejsou žádný jeho mantinely. Je to velice inteligentní polyhistor. Za bolševika směl učit jen na základní škole, a přitom je to absolvent filozofický fakulty. Myslím, že bys ho měla poznat osobně. Říkal, že svý redaktory chce platit velice štědře. A bydlí tady hned za rohem." A Lída se otočí a vyloví ze skříňky láhev dobré moravské slivovice a dvě skleničky a pronese jejich rituální pří-pitek: „Tak Olinko, ať nám chlapi padaj k nohám!" — „Jak shnilý hrušky!" doplní Olga a mrsknou to do sebe. „Fajn, tak zatím mi ten spiritistickej džob pohlídej, ještě přijdu prstíčkem hrabat," a chce Lídě vrátit vizitku toho hermetika, ale ruka s vizitkou jí zůstane nehybně trčet, protože Lída ve snaze přehodit rychle výhybku plácne, že minulý týden mluvila s Mirkem. „To chceš říct, že ti telefonoval z Washingtonu?" „Proč z Washingtonu? Potkala jsem ho tady na Kobližný." Ale to už jí to došlo a zmlkla a mlčela jak zařezaná. Na blízké věži svatého Jakuba odbíjí poledne a kdesi nedaleko zakvílela siréna sanitky. Olga tam pořád ještě stojí s vizitkou toho vyvolávače duchů, jako by byla právě přítomna skutečnému zjevení ducha. Takže Mirek je už možná dávno v Brně a ona je možná jediná, kdo o tom ještě neví. A další její pohyby se odehrají jak v hypnotickém spánku. Beze slova vyjde z redakční místnůstky a zamíří ke schodům. Seběhne po schodech a vychází z budovy rozhlasu a okamžitě zahne doleva a přejde z Beethovenovy na Dvořákovu a tam pak zas doprava a octne se na Kozí ulici, a teprve když se zastaví před vysokým ošklivým činžákem a sjede pohledem po jeho oloupané fasádě, uvědomí si, že šla z rozhlasu rovnou na adresu z vizitky, kterou stále ještě drží v ruce. No teď už nemá smysl váhat a dál se rozmýšlet: vyvolávači duchů, vykartáčuj svého černokněžnického havrana a odbleš černýho kocoura, dostaneš návštěvu! A stiskne kliku a opře se ramenem do těžkých, jakoby opancéřovaných dveří, ale nehne s nimi. Po zdi běží zvonky s kovovými štítky a na tom nejvrchnějším muří nohy nakladatelství Hermetika. Stiskne zvonek a po chvilce zabzučí otvírač dveří. Vejde do nevlídné přízemní haly, rozhlédne se a uvidí strmé, nepohodlné schody a žádný výtah. Ach jo, ten spiritista si tady zřejmě nacvičuje nanebevzetí, připaží a Sweden-borgovi andělé ho jak balík s prádlem vytáhnou mezi zábradlím nahoru. Stoupá poschodí za poschodím a už ve čtvrtém se rozmrzele zastaví, chybí mi ten jogging, a tu uslyší hlas shůry: „Zůstaňte, prosím, kde jste, už si jdu pro vás." Olga zvedne hlavu, ale zatím nikoho nevidí. Stále ještě drží v ruce okultistovu vizitku a teprve teď konečně otevře kabelku a pouští tam lísteček, v jehož horním rohu je nějaký egyptský hieroglyf.
Ale sotva zmizí vizitka, objeví se hermetik. Chlapík středních let a v elegantním obleku, usmívá se a jde jí vstříc. „Jmenuji se Silvestr Silvestr. Správně, to není jméno, ale nezbedný výkřik s ozvěnou! Pomsta Jakuba a Karolíny Silvestrových za to, že mě zplodili a porodili. No nic, odpusťme jim, už jsou na pravdě boží. Nepozvu vás nahoru, protože tady mám jenom takovou malou mansard-ní místnůstku. Je to vlastně jenom kontaktní adresa, sotva co víc. Zvu vás do mnohem příjemnějšího prostředí a tam mi položíte všechny své všetečné otázky." Ale Olga se okamžitě vzepřela, protože jednu otázku by ráda položila okamžitě. Silvestr udělal gesto roztomilé bezbrannosti a natočil se k Olze tím o něco větším uchem. „Jak můžete vědět, proč jsem za vámi přišla? Třeba má návštěva vůbec není hodna vašeho zájmu."
„Ještě před chvílí jste držela v ruce mou vizitku. A ty já nerozdávám jen tak na potkání. Každou vždycky někam směruju. Každá je takříkajíc muškou na háčku. Vítejte na mé udici! Ale pozor, nechtěl jsem vás urazit. To je prosím obraz z Písma. Nový zákon je plný rybářů. Takže ještě jednou: vítejte na mé udici!" Ale nešli zas tak daleko. Hned za rohem, na Kobližné, byl nově otevřený podnik, Sofistikovaná velryba, a v něm se už na první pohled snoubil vybraný vkus s noblesním nevkusem. „V tuhle hodinu tady mám vždycky rezervovaný stůl," pravil Silvestr Silvestr a ukázal na stolek vzadu, pod nějakým podlouhlým, úzkým obrazem, který z té dálky od dveří vypadal, jako že zobrazuje dlouhý most překlenují-cí nějaký mořský záliv, jemuž se nejspíš říká mořský chobot. „Funguje to tak," pokračoval Silvestr, když rozdávaje úsměvy na všechny strany procházel s Olgou mezi stoly, „funguje to tak, že ho mám rezervovaný, i když jsem třeba mimo město, což bývá dosti často. I v tom případě mi ho hodinku podrží a pak už uvolní komukoli. K tomu stolku se váže spousta šťastných předností. Jednou je například to, že každý, kdo k němu usedne, je okamžitě obsloužen. A druhou je chvályhodná akustika: není tam slyšet hluk z místnosti, jako kdybyste tam seděla v nějaké zvukové bublině." A Silvestr odsunul Olze židli a usadili se. „Všechna šťastná obchodní jednání se mají začínat při obědě, takže si objednejte, na co máte chuť, jste mým hostem." „Nezlobte se, pane Silvestr, ale já jsem opravdu nepřišla jako uchazečka o místo redaktorky ve vašem nakladatelství. Přišla jsem jen jako zvědavec. Chtěla jsem jen vidět a slyšet, nic víc." „Však uvidíte a uslyšíte a nic se po vás nebude chtít. Nemám v úmyslu vás teď hned
zaháčkovat. Dobrý bože, to by se mi ani nelíbilo, kdyby to bylo tak snadný." „Nebude to snadný ani nesnadný, já vás ujišťuju, že nikdy." „Ale, ale, paní Abelová, nikdy neříkejte nikdy," varoval Silvestr a poprvé tak vyslovil slogan Jamese Bonda, který se pak na konci devadesátých let stane povinnou součástí každé smysluplné konverzace v Česku. Silvestr byl vegetarián a objednal si k velkému údivu své spolustolovnice černého kubu, tedy kroupy s houbami, zatímco Olga si dopřála kuře s rýží. A tak tedy ano, na tom dlouhém a poměrně úzkém obraze teď přímo nad jejich hlavami byl opravdu dlouhý železniční viadukt nad chobotem mořského zálivu. Ale z bezprostřední blízkosti bylo teď vidět, že po viaduktu uhání vlak. Ale přestože se hnal jak o závod (což bylo znát i z toho, jak z oken salonního kupé vlály záclony), z jeho komína stoupal kouř rovný a nehybný jak dlouhá tyč. Olga přelétla obrázek mostu zpytavým zrakem, aby se pak zas hned vrátila k tomu o něco většímu uchu Silvestra Silvestra. Jistě, jeho pravé ucho je o něco větší než levé. Pozoruhodný přírodní úkaz. Ale musím mu přiznat, že ho to nijak nezohyzďuje. Dokonce to snad i vypadá, že si ho vypěstoval, že si ho naschvál nechal narůst delší. Zatímco čekali na objednaná jídla, začal už o tom svém časopise Hermetik, vlajkové lodi nakladatelství Her-metika: „Samozřejmě chci, aby se Hermetik dobře prodával. A to se mi myslím daří. Atraktivní obálka a co nejvíc obrázků. Mrzuté, že jsem zapomněl vzít ukázkové číslo. Pak byste sama viděla, jak se mi daří spojit nejvyšší poschodí s nejnižšími, vršek se spodkem, hvězdné terasy se suterénem, čili dělat časopis, který spřáhne všechna patra naší mysli. Do jednoho z příštích čísel chystám například ukázky z připravovaného překladu románu Monsieur aneb Kníže temnot od nejvýznamnějšího poválečného anglického básníka a romanopisce Lawrence Dur-rela. Ale pokud tam dám něco navýsost seriózního, tak hned na dalších stránkách najdete zase všelijaké obskurní senzace, upírské historky a jarmareční záhady. Víte, naše duše potřebuje obojí, výšiny i spodiny, filozofii egyptských hieroglyfů, ale i obrázky spiritistických stolečků ze salonů madame Blavatské, citáty ze slavné Zlaté ratolesti Jamese Frazera, ale i z neslavné Satanské bible. Ukažte mi, andělská paní, někoho, koho vůbec nezajímají tyhle okultistické senzace a spiritistické kraviny, a já vám ukážu blba, možná i inteligentního a nadobyčej kultivovaného, ale přec jen blba." Silvestr se rozohnil a Olga na něho sice hleděla jak na pouťového vyvolavače, jak na potrhlého medicinmana, ale bylo to představení, které teď zrovna vítala, protože se jí myšlenky tak aspoň na chvíli odsunuly z těch nehostinných končin, jimiž se dnes už celý den potloukaly. Silvestr byl první, kdo pochopil, že teď, po zániku totalitního dohledu nad tiskovinami, bude možné ukojit nejen hlad po pornografii, ale i po ezoterice. A věděl, že to první je ukojitelné snadno a rychle a už brzy to narazí na dno, zatímco to druhé, nakonec mnohem víc fascinující než nejtvrdší porno, je prakticky nevyčerpatelné. Takže zatímco kdekdo se přednostně vrhal na výrobu pornografických časopisů a vydávání všelijakých
prasáckých edic a vykrádání markýze de Sade, Silvestr si velice rychle začal se svým časopisem a nakladatelstvím věnovaným hermetice, ezoterice, parapsychologii, alchymii a okultismu a už v lednu 1990 měl velkou obec abonentů. V následujících měsících pak už i tahle literatura začala nezřízeně bujet, vrhli se na ni kšeftaři, ale protože Silvestr získal značný náskok, stále jak chrt běžel v čele s velkým předstihem a pořád reprezentoval ten hlavní proud, který už v těchto dnech přijal do své náruče i Carlose Casta-nedu, dalajlamu, zenový buddhismus, ale i přízračného Eliase Leviho, prostě takový duchovní guláš, kterým se obecný lid cpal, až mu za ušima praskalo. S celým věncem orientálních úklon se objevil číšník a nesl Olze kuře a před Silvestra postavil mísu hub a krup. „Sofistikovaná velryba je prosím dnes jediná brněnská hospoda, kde vám na požádání uvaří černého kubu. Jinak se za kubou musíte plahočit až kamsi na Šumavu, kde ho nabízejí zahraničním turistům co českou vánoční specialitu." Olga nedůvěřivě zvedla vidličku a něco se jí nezdálo a po malém zaváhání a za varovného Silvestrova syknutí si ji pečlivě otřela do papírového ubrousku, ale dřív, než ji vnořila do rýžového kopečku přizdobeného petrželkou, se zeptala: „A jak vás to napadlo, oddat se zrovna téhle černokněžnické múze?" Usmál se: „Bojím se, že mi to nebudete věřit. Ale dobrá, zkusím to. Mé oddání se je totiž osudové. Přihodila se mi zvláštní věc ještě v časech, kdy jsem kantořil. A odehrálo se to v roce 1986, kdy jsem konečně směl přejít ze základní školy na gymnázium." „A co jste učil?" „Budete se divit, fyziku a tělesnou výchovu. A na konci školního roku, v takovém tom čase školních výletů, jsme jeli s celou školou do Prahy. A na Staromáku před orlojem nás zástupkyně ředitele rozdělila do několika skupin. A mě poslali s jednou z nich do Národní galerie. Do sbírek moderního umění." Silvestr byl oproti Olze vybaven jen pouhou lžící. Ale ta byla už na první poslech (při hřmotném doteku s talířem) těžká, masivní, až Olgu napadlo, že je to nejspíš náčiní z nějaké zámecké alchymistické kuchyně. Silvestr zabořil lžíci do hub a krup, a když si nabral a zamířil do úst, vypadalo to jednu chvíli, že lžíce se cestou převrhne jak nějaký formanský povoz. „Vy jste objednal červené víno?" „Ach, to vůbec nemusím. Jsem tady štamgast, jehož choutky už respektují. Sám patron ve svetru a s vyhrnutými rukávy jak v nějaké lepší italské tratorii osobně dohlíží, aby můj stůl byl příkladně ošetřen. Máte něco proti Clos de Tart? Ochutnejte, a když teď jenom škubnutím víčka vyjádříte svou nevoli, číšník bude ihned posypán strouhaným sýrem, zalit omáčkou a podáván s citronem v rypáčku."
„Proč číšník?" „Dobrá otázka. Z toho prostého důvodu, že víno je samozřejmě vždycky výborné, a jestli se něco zmršilo, tak jen následkem servírování. Ostatně, když jste si před chvílí otřela tu vidličku ubrouskem, byl za to číšník taky potrestán. A nechtějte slyšet jak, protože špinavý příbor je dost ošklivé provinění. Ale já jsem vám chtěl něco vyprávět. Kde jsme skončili? Aha, na Staromáku před orlojem. Tam se celá školní výprava rozdělila do několika skupin a mě poslali s jednou z nich do Národní galerie. Ach kdybych jen tušil, co mě tam čeká." Silvestr si naložil další vrchovatou lžíci a chvíli se jen oddával blahu z jejího zpracování. Teprve pak zase pokračoval. „Co mě čekalo? Setkání s obrazem Vincenta van Gog-ha Zelené žito. Nevím, jestli ten obraz znáte. Řekl bych, že velice přesně sugeruje začátek horkého léta kdesi v Provenci. Já ho dosud znal jen z nějaké mizerné reprodukce a netušil jsem, že je v majetku Národní galerie. A zatímco reprodukce mě nechávala lhostejným, originál Zeleného žita mě doslova chytil. Stojím před obrazem a mí svěřenci jsou zatím rozptýlení po celé galerii, člověk ty parchanty a parchantky neuhlídá, i kdyby se rozkrájel. Ale mně je to v té chvíli fuk. Dívám se na Zelené žito, nedokážu se odtrhnout, až najednou pochopím, že to, co se teď mezi mnou a Zeleným žitem odehrává, se netýká jenom mě a toho obrazu. A tak jsem se poprvé setkal se svým neblahým darem, o němž jsem do té chvíle neměl ponětí. Někdo by možná řekl zázračným darem, ale já to, všimněte si, neříkám. Něco se začalo dít." A Silvestr zas několika lžícemi přerušil vyprávění a chvíli převaloval sousta, než se rozhodl pokračovat. „Napřed jsem uslyšel jen takové lehounké šelestění, jako když větřík běží mezi klasy, ale pak už jsem začal cítit vůni letního dne kdesi v polích. A ohlédl jsem se a uviděl, že všichni kolem stojí a rozhlížejí se. Všechny v dohledu toho obrazu to zasáhlo. Jemně zaklonili hlavy, jako by naslouchali, a chřípí se jim chvěla. Přišli mi jak zástup čekající na zjevení (počátek léta v Provenci tu rozestřel své perutě!). A to už jsem věděl, že když teď něco neudělám, že když se tomu nepostavím, že když tomu teď ne-zatnu tipec, překročí to vzápětí jistou hranici a nebude už cesty zpátky. A omlouvám se, že teď použiju jistého neslušného přirovnání. Ale jedině tak se to dá přiblížit. Najednou to bylo s prominutím nezadržitelné jako ejaku-lace. Goghův obraz mi začal bobtnat před očima a pochopil jsem, že už každou chvíli začne stříkat z plátna a zaplaví nás všechny, co jsme stáli v dosahu, pohltí nás to Zelené žito a budem tady po pás v obilí. A tak jsem udělal jediné, co jsem ještě stačil. Prudce se rozběhl a vypálil z galerie, švihem přerušil relaci s obrazem." Silvestr požvýkal poslední sousto, utřel si ubrouskem rty a pečlivě ho zmačkal do malé kuličky a spustil do prázdného talíře a přitáhl si skleničku a obtáhl prstem její okraj: „Poraďte mi, co říkáte. Teď se zrovna rozběhla v tisku diskuse, jestli je lepší, když ministrem obrany je armádní generál anebo civilista. Možná jste ji taky sledovala. Smějte se, ale já to tak trochu vztáhl na sebe. Slyšíte, ptám se vás, je vůbec žádoucí a vhodné, aby majitel a šéfredaktor ezoterického a
okultního nakladatelství vyváděl takovéhle parapsychologické kousky? Jsem pak ještě schopen být nad věcí? Dokážu ještě být objektivní k těmhle jevům? Ale na druhé straně, nebýt té mé čer-nokněžnické múzy, jak jste to laskavě nazvala, nebýt toho pochybného daru a záludných schopností, nikdy bych se o tohle hájemství nezajímal. Takže jak je to, smí být čer-nokněžník vykladačem a popularizátorem ezoteriky?" „Z toho, co říkáte, soudím, že to s tím Goghem nebylo naposledy, co vaše schopnosti vystrčily růžky. A není teď příhodná chvíle zas něco takového zopakovat?" A Olga zvedla hlavu a zadívala se na obraz nad jejich stolem. A taky on se podíval na ten vlak uhánějící po dlouhém mostě nad mořským zálivem. Avšak ihned zavrtěl hlavou. „A proč ne," naléhala Olga. „Bojíte se, že byste to tentokrát neukočíroval?" „Ale vždyť vy mě pokoušíte, má roztomilá Mefistofel-ko. Ale vážně, když se teď na ten obraz pozorněji zadíváte, možná si všimnete, že s ním není něco v pořádku. Například ten kouř nad lokomotivou. Neměl by se tak náhodou táhnout jak černá stuha nad vagony? A vidíte, míří si to blbec jak vztyčená tyč rovnou kamsi do nebe. Na tom obraze jsou docela drze porušeny fyzikální zákony. A tak už víte, čeho se bojím? Mohlo by se klidně stát, že bych tuhle přírodní nerovnováhu zatáhl sem k nám na zem. A troufal bych si to přirovnat k neštěstí, co by mohli způsobit kosmonauti, kdyby k nám z vesmíru přitáhli nějakou infekci. Kontakty mezi nesourodými světy musí být vždy co nejobezřetnější." „Ale co kdybyste to přece jenom zkusil a pak zas zavčas uťal? Co by se stalo?" „Ale jistě, to vám můžu přesně povědět. Kdybych to přece jenom zkusil, tak nejprve bychom tady zaznamenali středně silné otřesy, právě takové, jaké může způsobit vlaková souprava projíždějící po mostní konstrukci. Myslím, že by se tady všem rozdrnčely skleničky a talíře. A hned potom bychom uslyšeli zvuky provázející jízdu vlakem, ale taky tříšť mořských vln pod mostem. A všichni by překvapeně zvedli hlavy. A to bychom už ucítili kouř z lokomotivy, dusivý kouř ze staré parní lokomotivy, a všichni by se rozkašlali a vstávali od stolů a neklidně se rozhlíželi. A tady někde bych to musel utnout a zastavit." „Tak do toho, můj roztomilý černokněžníku!" naléhala Olga. „Nezlobte se, ale dal jsem sám sobě slib, že na veřejném prostranství už nikdy. A už vůbec ne ve Velrybě." „Třesky plesky! Jste zdatný rétor a to je vše. Skutek utek." Silvestr zvedl ruce a Olga vzala s překvapením na vědomí, že jsou to veliké tlapy. Takové by nehledala u intelektuála. A Silvestr Silvestr je s plesknutím spustil na stůl. Jejich další rozhovor už nestojí za pozornost. Nebylo už vysloveno nic nového a zajímavého a Olga se pak už brzo zvedla. A teprve když se Silvestr s Olgou loučil, řekl ještě tohle: „Nezlobte se, ale na vás je znát, že vás něco mocně sužuje a trápí. Ale vy jste přece silná osobnost, sebevědomý boží tvor, takže to, co vás takhle sužuje, čím se necháte takhle týrat,
to musí být opravdu cosi..." Ale Olga ho nenechala domluvit. „Koukám, že mi vidíte až do hlubin duše. Jenže já si vaši spektrální analýzu neobjednala. Děkuji za pozvání na oběd, ale asi jste jen mařil svůj černokněžnický čas." „Počkejte, zapomněli jsme na váš kabát," upozornil ještě Silvestr. Byl teplý den z konce května a Olga samozřejmě nepřišla v žádném kabátě. Silvestr se přesto vrátil k věšáku u jejich stolu a dělal, že z něho sundává jakýsi neviditelný kabát, a přinesl jí ho a jako by přidržel a Olga se do něho jako by nasoukala. „Tak se mi to líbí," usmál se Silvestr. „A moment ještě." A sundal Olze z neexistujícího kabátu neexistující smítko. Olga šla domů pěšky, i když to byl pěkný kus cesty. Ale nic ji nehnalo, naopak měla pocit, že čím déle ještě bude mimo své čtyři stěny, tím líp. Teď zrovna ji rozčilovalo vědomí, že ten pornograf (protože co je ezoterika jiného než pornografie intelektuálů?) jí dával najevo, že ví něco o její bolesti, a chtěl jí strčit prsty do srdce jak do kropenky, ten transcendentní prasák! Všechno měl jistě pečlivě promyšlené: co jí řekne a taky jak to poví. A byl to nepochybně takový univerzální scénář, přizpůsobitelný na rozdílné příchozí, protože nemohl přece předem vědět, kdo se mu tam zrovna dneska objeví. A má v tom scénáři vždycky Sofistikovanou velrybu a Goghovo Zelené žito? A neviditelný kabát? A Olga se zastavila a najednou uprostřed chodníku udělala několik prudkých, ba vzteklých pohybů, jako by si rychle svlékala a shazovala nějaký kabát. A když pak jako by dopadl na zem, ještě ho pak jako by podupala. Zatančila na něm Olžin rituální taneček. Ti, co šli za ní, se polekaně zastavili a kdosi se dokonce pokřižoval. Olga cítila, že se začíná propadat kamsi hodně hluboko a kdo ví, jak to bude dál. Teď si ještě hraje na hrdopýšku, ale docela dobře se může stát, že bude nakonec moc ráda, když ji někdo vezme na místo korektorky v nějakém oplzlém magazínu. Anebo spíš redakčního poslíčka, holku pro všechno, takového beznosého Zdeněčka, pardon: beznosou Olinku, která ještě navíc bude sloužit jako redakční nafukovací panna, čehož býval Zdeněček přece jen ušetřen. A jak hluboko se propadne? A ten, kdo by ji teď měl podržet a přidržet, ten, koho teď nejvíc potřebuje — její chrám z Efesu, její hlubina bezpečnosti, její Hannibalův slon, který ji měl přenést přes Pyreneje a přes Alpy Nejistot a Úzkostí — se na ni taky vyprdl. A znova si uvědomila, že s tím vyvolavačem duchů se setkala vlastně jen proto, aby aspoň chvíli nemusela myslet na Mirka. Ale kde je v lidském těle místečko pro takovouhle bolest? A Olga zjistila, že v ní ta bolest zmateně pobíhá nahoru dolů, do hlavy a pak zas do hrudi, do plic a do žaludku a ten pohyb vevnitř uvedl namoutěkotě do pohybu i ji, takže Olga teď zas pobíhala po Brně a každou chvíli odbočila do nějaké příční uličky, čím menší a užší, tím jejím spádům bližší, vždyť skoro tu cestu nevnímala, jen když občas zvedla hlavu, uviděla, že chodí v kruzích. Možná hodiny chodila v kruzích a několikrát před ní posměšně vystoupil jak z mlh mohutný secesní palác Tivoli na Konečného náměstí.
Bydlela nedaleko kina Lucerna, ve třetím poschodí činžáku na rohu ulic Veveří a Tábor. Sotva se vrátila domů, obešla byt a vytáhla v ložnici žaluzie. Pak prošla obývákem na balkon. Včera tady uklízela a zas je zasraný od holubů. Chvilku tam stála a dívala se na dodávku zaparkovanou u chodníku, hned pod balkonem. Na střeše dodávky už taky bílo od holubího trusu. Ale co to tam ještě je? Psí hovínka? Takže psi teď lezou srát na střechy dodávek? Co se stalo se světem? Umyla pár kousků nádobí ze včerejška. Podívala se do ledničky, jestli si nemá ještě skočit pro něco k večeři a ke snídani. Ne, netřeba, rama, sýr, mléko, co víc si může přát ke zdravému růstu. A udělala ještě pár takových automatických úkonů. Až jednu chvíli znova zůstala stát ochromená bolestí: Mirek je už možná kolikátý týden v Brně a jí se vůbec ještě neozval... Šla k velkému zrcadlu a zvedla obě ruce a dotkla se zezadu vlasů a pak je rychle hrnula dopředu, až jí jak opona překryly tvář. A pak tam minutu stála, za oponou, potmě. Pak zas vlasy pustila a šla se převléct do příjemného pyžama (potištěného postavičkami Beatles a Rolling Stones), kterému vždycky dávala přednost před noční košilí. Nic se neděje, holubi jí můžou zasrat celej balkon, ale nikdo ji nedokáže nasrat. A zašla si do komůrky pro láhev bourbonu a nalila si do sklenice a po malém zaváhání ještě o trochu víc. A pak ještě trochu. Pustila si televizi, ale neposadila se do křesla, nýbrž tam stála s tou sklenicí uprostřed místnosti, ale nedívala se na obrazovku, ale kamsi do temného kouta. Na obrazovce zatím probíhala diskuse, jestli je dobré komunistickou stranu zakázat anebo pouštět zas komunisty do parlamentu. „Copak se nikdy nepoučíme?" ptal se jeden z diskutujících. „Čtyřicet roků nám tady vládli jak zločinecká mafie a my se teď rozpakujem postavit je mimo zákon! A jednou si vzpomenem, a zas už bude pozdě." Olze to bylo šumafuk, nic z té zapálené diskuse nevnímala. Pořád tam stála, upíjela ze sklenice a dívala se do tmavého kouta. A když sklenici dopila, napadlo ji: Co se může stát, když se jen tak na otočku podívám do Žide-nic, do Staré osady? A tu spěšnost a bezvýznamnost takové cesty hned zvýraznila tím, že si v předsíni vytáhla z bedny chalupářskou bundu a rifle a rozumí se, že si to hned natáhla přes pyžamo, jako by tím chtěla říct: Nic se neděje, jen si na chvilku odskočím. Rifle jí byly po posledním seprání krátké, z pravé nohavice se plazilo ven pyžamo a nad kolenem, kde měla díru jak dětskou pěstičku, byl vidět rej Beatlesáků a Stounů. Ale to by nemělo být na závadu. Vždyť neměla v úmyslu vystrčit nos z vozu. Totiž pokud něco, tak právě a pouze ten nos. Když vstupovala do výtahu, naskočil jí všivý obrázek: přijede do Staré osady a zastaví poblíž obřího paneláku a sedí tam potmě s předoucím motorem, loket opřený o volant a odpočítává okna, až najde to Mirkovo, a hned to vidí, za záclonkou roztomilá stínohra lásky. Tak pro tohle si tam jedu! No kdo chce kam, pomozme mu tam! A Olinka vyletí z výtahu jak čertík ze škatulky.
Garáže jsou kousek od domu, zasunuté do prostranství někdejší proluky. Vycouvala se svým peugeotem, zamkla garáž, a teprve když prudce vjela na Minskou a otřela se o tramvajový vůz a uslyšela to pronikavé zaskřípění, teprve tehdy si uvědomila, že má v sobě bourbonu víc než radno. Ale tohle varování zas rychle odeznělo a dál už pokračovala s elegantní nedbalostí a obratně se vsouvala mezi autobusy, trolejbusy, tramvaje a dvakrát nebo dokonce třikrát přeskočila refýž, jista si tím, že spravedlivý hněv je její anděl strážný. Prosvištěla večerním Cejlem a najela do Zábrdovic, kde pak hned za mostem odbočila podél kostela do Lazaretní a přibližovala se ke Staré osadě zezadu, po levé ruce světla továrních hal Zbrojovky. Přejela trať a tam už ji to potkalo. Z Koperníkovy ulice vyrazil v protisměru stěhovák, obézní špeditérská obluda, a Olga najednou ztratila jistotu, že se prosmýkne, zazmatkovala a strhla vůz, ale ten se hned jak tenisový míček odrazil zpátky doprostřed ulice a stěhovák byl už nadoraz, za předním sklem nad hlavou řidiče visela jakási veliká loutka, pán ve fraku s ještěrčí hlavou, Olga prudce zabrzdila, rozrazila dvířka a chtěla co nejdál vyskočit, ale levá noha se jí zachytila nártem, rup, uslyšela škaredé zapraštění, které běželo páteří nahoru jak telegrafická zpráva. Zakvílely i špeditérské brzdy a stěhovačská obluda sklonila svou býčí šíji a nekonečně něžně se nozdrami dotkla ležící Olgy. Z nepředstavitelné blízkosti žhnuly dva reflektory. Měla štěstí, páteř nebyla pochroumána, jen ta zlomená noha, šok a lehký otřes mozku. Ležela v Úrazovce na Ponávce, a když se jí ptali, komu mají podat zprávu, pominula maminku, protože ji nechtěla polekat, a najednou už nevěděla o nikom, samozřejmě ne nikomu z Ku-rýra, takže jí zůstala zas jen ta Lída. A ta se tam objevila už třetího dne a s ní ještě dvě dobré kamarádky, takže Olga mohla konstatovat, že i ten nejhorší národní par-chant, pilný spolupracovník Státní bezpečnosti, má pár věrných přátel, co mu z tváře setřou slinu. „Cože, tak ses přece jenom viděla s hermetikem, s tím okultistou?" potěšila se Lída. „Ale zklamu tě, Liduš, je to jen šašek. I když, přiznávám, docela zábavnej šašek." A semlely pak ještě páté přes deváté, žvanivý babinec, a i Olga byla hovorná a veselá, takže tam pak odpočívala se zavřenýma očima a uspokojivým pocitem, že vykonala pro ty, co se na ni přišly podívat, polámanou a poníženou, vše, co bylo v jejích silách. A když potom vešel a tiše nad ní stanul, cítila jeho přítomnost, ale neměla se k tomu, otevřít oči. A tak chvíli čekal a pak ji oslovil a okamžitě poznala jeho hlas. Třeba jí to nebudete věřit, ale pořád ještě byla ochotná vzít ho zase na milost a smířit se i s nějakým neobratným vysvětlením, jak to, že už je v Brně tak dlouho a ještě se jí neozval. A přiznala by se, že byla připravena na všechno, jenom ne na to, že teď využije její bezmocnosti a přijde jí sem jen tak lážo plážo oznámit, že už je všemu navždy konec. A když jí to říkal — ach, nesmírně ohleduplně a slovy pečlivě volenými — hleděla na něho doširoka otevřenýma očima a
viděla taky ten obrovský pugét, který jí donesl a stále ještě nepředal, jako by ho chtěl až úplně na závěr své řeči spustit do její postele jak do hrobu. Přerušila ho a natáhla ruku: „Víš co? Dej mi už tu kytku." Poslušně ji Olze podal a ta z ní okamžitě strhla celofán a ke svému náramnému překvapení ji hned začala, okvětní plátek za okvětním plátkem, soustředěně hltat. Ládovala se kytkou jak vyhládlý zedník vídeňským gulášem. A dodnes jí není zcela jasné, jakou složitou symboliku tímhle počinem vygenerovala. Probudil se v ní nějaký pohanský instinkt? Uskutečňovala tak nějaký prastarý rituál, který kdysi povinně vykonávaly rozcházející se dvojice? Byla snad ta kytka obřadným tělem její lásky? Mirek jenom zíral, a než se vzpamatoval, už tady byl kdosi z personálu, a když to uviděl, vykřikl na Mirka: „Člověče, čím nám tu pacientku krmíte, máte rozum?" A sebrali jí kytku a Mirek cosi zmateně blekotal a přitom couval, nenápadně couval od její postele, až úspěšně vycouval dveřmi a tam na chodbě ještě zvedl ruku a jenom tak drobně Olze zamával. Nejspíš si ten grázlík zesumíroval, že už jsem po té havárce na hlavičku a žiju si ve světě šťastných idiotů, a proto už nemá ke mně závazků. A tak jsem mu, kráva, ten rozchod usnadnila. Nu, choď do riti, má hlubino bezpečnosti a můj Hannibalův slone. Horší ovšem bylo, že Olga nebyla žádnou housenkou, a tak se jí po té hromádce zhltaných okvětních plátků udělalo jaksi blivno. Ale i s přihlédnutím k téhle aktuální komplikaci ji už za pár dní propustili domů. Však Olga byla především rváč. Nahoru se v osmdesátých letech dostala netoliko zásluhou své dívčí krásy a příznivých náhod a příhodných setkání (jak už o tom brzo uslyšíme), ale taky dík své paličatosti. Jako malé holce se jí stalo, že otec jednou večer pravil, že ji za trest zavře na noc do sklepa. Nemyslel to samozřejmě vážně, jenom ji chtěl vystrašit, ale Olga se večer sebrala, a aniž komu co řekla, vzala s sebou dvě huňaté deky a odkráčela. Před půlnocí dostala její matka hysterický záchvat a otec se pokoušel mobilizovat policii, esenbáky, ale ti usoudili, že utekla před pohrůžkou toho trestu (k babičce, k nějaké tetě či kam), a nikoho samozřejmě nenapadlo, že si naopak ten trest šla odsedět. Přestože se ve sklepě strašlivě bála (to šustění v temných koutech), nějak tu noc přečkala při neduživé žárovce a zavrtaná do huňatých dek. Přitom moc dobře věděla, že její otec nemyslel tu pohrůžku vážně, ale stejně tak věděla, že nikdo jí nesmí takhle vyhrožovat, anebo narazí na její úpornou dětskou vůli. A tohle dračí vajíčko v ní pak trpělivě čekalo, až někdo půjde kolem a naťukne skořápku. Odedávna tušila, že zadarmo jí nikdo nic nedá a že ona výjimečná příležitost, na niž čeká, taky nemusí nikdy přijít, ale když už jednou přijde, nesmí se pak nechat jen tak vyhodit ze sedla. Proto ani teď nepřijala žádnou porážku. A ta její chvilková deprese byla omluvitelná: vždyť ten mrcha osud ji ze zlatého kočáru vykopl do zmoly, a ještě jí přitom zlámal haksnu. Ale teď už je zas načase postavit se na nohy, obrazně i doslova. A tak se do toho dala s plnou vervou. Rozhodla se rozchodit co nejrychleji. Pojídala vitaminy, minerály, kalcium a podřídila se tvrdé disciplíně a životosprávě. Přísně se
vyhýbala bourbonu a teď po rozchodu s Mirkem na sebe uvalila i sexuální karanténu, aby se vnitřně pročistila. Leč žít úplně sama jí přišlo hloupé, a tak si pořídila odrostlejší kotě, kocoura, a pojmenovala ho podle svého nejmilejšího románového hrdiny Porthose. Najednou pocítila obrovský klid: kosti prý dobře srostly, příští týden jí už sundají sádru a nic tak strašného se nakonec nestalo. Přišla jen o zaměstnání a taky o kohosi, koho jen hloupým omylem považovala za svého průvodce povětřím i tmou, ohněm i vodami. A jak růženec z klokočí a jak knížky modlicí odhodí teď zbytek iluzí a bude zas skokem dvacet mil. Bedlivě pozorovala cvrkot kolem a informovala se o vzniku nových nakladatelství a všelikých redakčních i manažerských příležitostí v kultuře a byla si jista, že její čas už zas brzo nadejde. A tak samozřejmě neměla nej-menší tušení, že to nejhorší ji teprve čeká. Byl nádherný den prvého červencového týdne. „Poslouchej, Porthosi," řekla Olga, „tohle bude má poslední procházka o berlích. Zítra mi sundají sádru a vyfásnu už jen takovou elegantní hůlku, uvidíš. Myslím, že teď pojedu za město a tam se vydám do lesů, abych si to s berlemi naposledy užila. Ty tady zatím ber telefony a neotvírej nikomu, kdo se neprokáže legitimací agenta CIA." Před domem měla zastávku tramvaje, vberlila se do vozu a nechala se svézt až do Bystrce, až na konečnou k přehradě, a vydala se ke Kočičímu žlebu. A tam se pak belhala lesní cestou, provázena ptačím zpěvem a harmonikou z nedaleké chatové osady, a byla připravena vrátit se, jakmile se přihlásí únava. A pak se jí postavili do cesty dva chlapi a už to šlo ráz na ráz. Vůbec se nenamáhali ji oslovit, kdyby aspoň vykřikli něco oplzlýho, ale nestála jim za jediné slovo, naložili s ní jak s kusem masa. Strhli ji na zem, řvala bolestí, když jí rvali nohy od sebe a prudkým škubnutím se jim hned podařilo přerazit sádru a zlomit čerstvě srostlou kost. Nic na to nedbali, spěšně ji ob-skočili a zas zmizli. Ležela tam omráčená bolestí a hnusem, sténala a dívala se do žhnoucího slunce překrásného letního dne. A ještě dlouho se nikdo neobjevil, jako by na Kočičí žleb bohové i lidé zapomněli. Teď je noc v nemocnici nad velkým městským parkem Lužánky. Okno je pootevřené, protože noc je teplá. Je slyšet ťukání tenisových míčků z nedalekého lužánecké-ho kurtu. Někdo si ho pronajal od půlnoci do tří ráno (ach ti nouveaux riches, noví Brňané, neví co roupama), rozsvítil tam reflektory a teď tam s kýmsi pobíhá, a když nadskočí a plácne raketou, docela přitom hekne, hváá!, což by se ve dne ztratilo v hluku městské frekvence, ale tady se to rytmizované hekání donese až k sluchu Olgy. Je pod sedativy a analgetiky, necítí žádnou fyzickou bolest, ale přesto nedokáže spát. Ani si není jista, jestli to bude ještě někdy umět. Má za sebou rušný den. Lékaři, psycholožka, kriminálka.
„Věnujte nám chvilku pozornost, paní Abelová, opravdu jenom pár otázek. Ti násilníci jsou možná nebezpeční sadisti, asi si vás vybrali právě proto, že jste měla nohu v sádře. Chtěli abyste při tom křičela bolestí. Jsou to pravděpodobně sexuální devianti, lidský bestie, schopný příště třeba i vraždit. Nesmíme je nechat jen tak pobíhat. Vy nám přece můžete dát popis." „To nemůžu. Nevím, jak bych to řekla... jako by byli bez ksichtu." „Jo, to se stává, šok. Ale ty obličeje se vám časem vynoří. Možná už zítra. Možná až za půl roku. Ale pak se nám hned ozvěte." Jsou dvě hodiny v noci. Z Lužánek je ještě stále slyšet ťukání už čím dál lenivějších míčků. Olga naslouchá zvukům z nočního kurtu a pořád se jí nedaří usnout. Ale už je to tady: najednou se začíná cosi zvláštního dít. Najednou vidí samu sebe. Totiž takhle — jako by tam ležela a zároveň se nad sebou vznášela. Vtělena snad do své na šibeničce zavěšené sádrové nohy? Takže ještě jednou: zároveň tam leží a zároveň se na sebe dívá. A vidí, že to všechno, co ji v posledním čase v tak rychlém sledu potkalo, nakonec svým náporem rozlomilo její ochranný krunýř, jímž byla dosud bezpečně obezděna. A pod všemi těmi vrstvami, které se teď právě dokořán otevřely, hle: křišťálově jasné vědomí. A jak se tak na sebe seshora dívá, ano, jak se na sebe shora dívá, zřetelně teď taky vidí, že ta ležící Olga otvírá ústa a začíná křičet! Ale křičí úplně jinak, než když ji v Kočičím žlebu znásilňovali. Tohle není křik z bolesti. A tomuhle křiku je dočista fuk, že ji křivě obvinili ze spolupráce se Státní bezpečností a že ji vykopli z redakce a že ji opustil ten, na němž jí nejvíc záleželo, a že si zlomila nohu a že ji s tou zlomenou nohou ještě surově znásilnili. Protože tohle je křik absolutního poznání, které boří zdi Jericha, ale kašle na Olinčiny nicotné trable. A ještě něco. Všimněte si: křičela tak, že si skoro vykřičela hlasivky a že na ni skoro spadla nemocniční budova, a přece nepřiběhl nikdo z personálu. A ani spící spolupacientky neráčily pootevřít jediný oko. Nad postelí visí šňůra zvonku. Sotva po ní Olga natáhne ruku, okamžitě se objeví sestra, co má noční službu. Olga ji poprosí, jestli by nemohla dostat ještě něco silnějšího na spaní. „Jak to, že tak strašidelně chraptíte, paní Abelová? Jestli vám nezačíná nějaká letní angína. Tahle letní horka jsou teď nebezpečnější než třeskutý mrazy. Počkejte, změřím vám teplotu." „Ale to je zbytečný, sestři, žádná angína, to jen něco s hlasivkama." Sestra vrtí hlavou a jde pro rohypnol. Dřív než Olga konečně usne, slyší ještě čím dál udýchanější noční hráče. Pořád ještě plácají raketami do míčku a hekají. A hváá!... hváá!... hváá!... hváá!... hváá!... hváá!. hváá!. hváá!. hváá!. hváá!. zní Olze do usínání.
Příští den je návštěvní středa. „Vás bych tady nečekala," přiznává Olga. „Moc se omlouvám. Však bych ani nepřišel. Neodvažoval bych se vám vnucovat svou černokněžnickou přítomnost. Ale dneska v noci se mi zdál takový sen a v něm jsem vás slyšel volat o pomoc. Víte, my černo-kněžníci teď pilně čteme Carla Gustava Junga, a proto hodně dáme na sny. Ale tenhle sen se vylíhl nejspíš z toho, že jsem den předtím četl v novinách, že vás v Kočičím žlebu znásilnili. Tak jsem dnes ráno obtelefonoval nemocnice." „Chcete říct, že v novinách uvedli mý jméno?" „To zrovna ne. Psalo se tam o lady Carneval." A pak si přitáhl židli, posadil se a promnul si vousy. „Víte, přišel jsem si pro vás. Když podepíšete reverz, propustí vás do domácího ošetřování. Pokoj je už připraven." „V šestém poschodí činžáku na Kozí ulici?" „Jako bych vám neřekl, že Kozí, to je jenom kontaktní adresa. Mám kousek za Soběšicemi svůj dům svůj hrad. Velkou přestavěnou stodolu. Budete zírat, co se dá udělat ze staré stodoly. Ještě dneska můžem vyřídit všechny náležitosti a už zítra bych si pro vás přijel." Usmála se: „Jste čiperka, pane Silvestře. Beru, ale jedině okamžitě. Půjdu s váma, jen když si mě teď okamžitě odnesete." Takže půlhodinu měl Silvestr na vyřízení náležitostí a pak si už Olgu snesl v náruči do zaparkované mazdy. A když ji opatrně uložil na zadní sedadlo, trčela její sádrová noha těsně vedle jeho hlavy. A tak když vezl lady Carneval, jel opatrně, přeopatrně, jel jak s hnojem. „Teď jsem si vzpomněla. Budem muset vzít s sebou Porthose." „Jasně, s Porthosem se počítá. Kdo je Porthos? A cože tak chraptíte?" „To je z toho křiku, pane černokněžnickej. To je z toho, když ženská křičí tak, aby ji bylo slyšet až kamsi do Soběšic do stodoly. A tady prosím zakormidlujte doleva. Vidíte ten rožák? Takže vy nevíte, kdo je Porthos? To byste se měl opravdu stydět." Olga podala Silvestrovi Silvestrovi klíče a instruovala ho, co všechno má nahoře udělat (odstavit ledničku a všechny elektrické spotřebiče, zavřít hlavní kohoutek plynu a zjistit, jestli jsou dobře zavřená okna a taky dveře na balkon, a zalít na balkoně petunku, střevičník, ole-andr a laskavec a v pokoji filodendrony, tlustici, begonii, mučenku, voskovku, dračinec a fíkusy) a co všechno jí má přinést (sice slíbil, že sem hned v příštích dnech znova zajede a že bude dál zalévat kytky a vybírat poštu a vždycky jí přiveze, co bude zapotřebí, ale i tak toho dnes nabral plný pytel a na pravé rameno si usadil dočista
vyhládlého Porthose). Olga čekala v autě, plně zaujata tím, co se to s ní vlastně děje. Klidně se nechá sebrat kdejakým pobudou a odvézt čertvíkam. Její život lze teď rozdělit na čas před Křikem a po Křiku. Po té dnešní noci je už zázračně svobodnou bytostí, lačnou vrhat se do pochybných dobrodružství. Slovem, je z ní lady Dobrodruh. „Ten váš Porthos má pod čepicí. Hned jak uslyšel o So-běšicích, skočil mi na rameno. Už teď ví, že se tam bude mít jak Pánbů ve Frankrajchu." „Ach ty prodejný mušketýre," komentovala to Olga a usalašila si Porthose na své sádrové noze.
